2015
Školní časopis Střední zdravotnické školy Frýdek-Místek
EDITORIAL „Byla zima mezi nami a včil už je za horami. Hu, hu, hu, JARO UŽ JE TU!“ Tak těmito slovy kdysi vítaly děti jaro. Přinášelo jim totiž nejen teplo jarních slunečních
vytváří
překrásné
nástěnné
malby,
jejichž
fotografie zdobí toto číslo.
paprsků a světlo prodlužujícího se dne, ale také
Budu ráda, když se mi ozvou další zájemci
celou řadu nových možností, jak trávit volný čas,
o přispívání do našeho časopisu, když objevím
celou škálu nových her a zábavy.
další talenty, kteří na naší škole určitě jsou. Vaše
Také my dnes rádi svlékneme čepice a
nápady a návrhy mají u mě dveře otevřené a
rukavice, hrubé bundy a kabáty schováváme na
těším se na ně. A protože to vypadá, že by náš
rok zase do skříně a s chutí je vyměňujeme za
časopis mohl mít i další čísla, ráda bych, abyste
lehčí. I nás sluneční paprsky lákají vyrazit
zkusili přemýšlet, jak ho nazvat. Doufám, že
z domu ven, sednout si na lavičku a nechat se jimi
dostanu spoustu mailů s Vašimi návrhy a že třeba
hladit po tváři. Věřím ale, že i tak si najdete
již v příštím čísle budeme mít z čeho vybírat.
chvíli, abyste si přečetli další číslo našeho
Aby od nového školního roku mohl nést náš školní
školního časopisu.
časopis své jméno.
Jsem ráda, že první Vánoční číslo přineslo odezvu
v podobě
několika
dobrovolných
Přeji Vám, ať jarní sluníčko vykouzlí
redaktorů, kteří sami přišli s nápadem uveřejnit
úsměvy na Vaší tváři, ať přinese teplo do Vašich
své texty v časopise, kteří mi dali najevo svou
domovů a především do Vašich srdcí.
chuť pro školní časopis psát a přispívat do něj. Právě oni mají velkou zásluhu na tom, že se Vám dostává do rukou číslo další. A myslím, že nad jeho stránkami zjistíte, že máme na naší škole studenty nápadité a tvořivé, a to nejen literárně, ale i výtvarně. Tady musím jmenovat Aničku Kadlubiecovou ze 3. B, která, jak jsem zjistila,
Radka Kulich
VELIKONOCE Velikonoce a jejich původ Vánoce utekly stejně rychle, jako přišly, a už jsou tu Velikonoce. Odkud Velikonoce vlastně přišly a proč se slaví, jsem se pro Vás snažila zjistit a napsat o nich pár řádků. Velikonoce jsou původně svátkem jara, který oslavuje probouzení přírody, její plodnost, naději a lásku, a také patří mezi nejoblíbenější svátky ve velké části světa a jsou největšími svátky křesťanů, spjatými s památkou smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Velikonoční tradice a zvyky s nimi spojené dřív probíhaly během velikonočního období, které trvalo šest neděl. Jejich úkolem bylo zbavit se všeho starého, očistit domácnost i tělo od chorob a připravit se na znovuzrození přírody. Původ velikonočních svátků Velikonoce jsou nejvýznamnějším křesťanskými svátky, které mají připomínat zmrtvýchvstání Ježíše Krista, jež mělo nastat tři dny po jeho ukřižování. Každý rok připadají Velikonoce na jiné datum - na neděli, která následuje po prvním jarním úplňku. Pašijový týden je poslední týden dlouhého postního období, které připomíná utrpení Ježíše Krista a každý den má své pojmenování. Na modré pondělí se v kostelech vyvěšovaly modré látky. V šedivém úterý hospodyňky vymetaly pavučiny a uklízely. Škaredá středa byla symbolem vymetání komínů. Na zelený čtvrtek se měla jíst zelená jídla (špenát, kopřivy, řeřicha apod.), aby byl člověk zdravý. Velký pátek je dnem smutku, protože byl
Ježíš odsouzen a ukřižován. Dokonce podle starobylých pověr se v tento den otvírala země s poklady. V tento den se nesmělo prát prádlo a pracovat na poli. Bílá sobota byl den, kdy byl Ježíš uložen do hrobu. Lidé doma bílili a pekli obřadní pokrmy - mazance a beránky. Muži pletli pomlázky a zdobili vajíčka. Velikonoční neděle, také Boží hod velikonoční, je největším svátkem celého liturgického roku. Lidé připravovali pokrmy, které byly posvěceny v kostele, a každý, kdo přišel do domácnosti, musel být takovým pokrmem obdarován. Velikonoční Červené pondělí je dnes nejoblíbenější dnem hlavně u mužů, kdy mohou šlehat ženy, které by je měly obdarovat červeným vejcem. (LH) http://svatky.centrum.cz/clanek/velikonoce/60/ http://www.ceskevelikonoce.cz/
Jak se slaví Velikonoce v jiných krajích a ve světě Velikonoce se slaví po celém světě a mají v různých zemích různou podobu. Mezi tradiční symboly velikonočních svátků patří pomlázky a kraslice. V každé zemi se slaví jinak. Ve Španělsku zaplňují ulice měst kajícnici ve špičatých kápích. Ulicemi procházejí procesí se sochami Ježíše Krista a svatých. Ve Francii se slaví Velikonoce neboli Paques. Francouzi si rozdávají barevná vejce, čokoládu, ale také i drobné dárky. Rodiny se scházejí na společný rodinný oběd, kde se podává jehněčí. Symbolem Velikonoc v Chorvatsku jsou malované kraslice. Jeden ze zvyků je přiťukávání si vajíčkem a ten, tomu komu zůstane skořápka celá, vyhrává. Mezi další chorvatské tradice patří požehnání jídla větví olivovníku. Do filipínské vesnice San Pedro se věřící sjíždějí, aby po vzoru Ježíše Krista nesli kříž, a nechají se na něj přibít. Ti, kteří se nechávají přibít, tvrdí, že se činí pokání, ale katolická církev tento rituál kritizuje. V Polsku lidé chodí na Bílou sobotu do kostela posvětit jídlo a potraviny a velikonoční tabule by měla být z celého liturgického roku nejbohatší, a proto na stole nechybí maso a uzeniny, ale také bábovky a beránci. Na velikonoční pondělí se lidé polévají vodou, která má zajistit zdraví. V Maďarsku věří, že polévání dívek a žen vodou má zajistit plodnost. Na oplátku ženy dávají mužům velikonoční vajíčka, koláče nebo alkohol. Také v Německu se malují a zdobí
velikonoční vajíčka. Chcete si uchránit dům před bleskem? Tak zkuste přehodit svůj dům vejcem. V Bavorsku mají velice zajímavou a hravou tradici, kdy se majitel domu pokouší přehodit střechu vejcem a na druhé straně za domem jej chytají ostatní členové rodiny. Takový hod má prý chránit stavení před bleskem. U nás a na Slovensku jsou velikonoční zvyky podobné. Mladíci chodí na venkově s pomlázkou a polévají ženy a dívky studenou vodou nebo je rovnou vykoupou v potoce, což má dívkám zajistit svěžest a energii. Kdysi za to dostávali kolednici malované kraslice, ale dnes je nahrazují peněžité odměny či sladkosti. Už jste někdy snědli vejce, které slepice snese na Zelený čtvrtek? Ne? Tak tahle tradice prý přináší štěstí a zdraví v Rakousku. Stejně jako u nás lidé jedí pro zdraví něco zeleného. V oblasti Alp mají na Bílou sobotu oblíbené velikonoční ohně, které mají za úkol spálit zimu. Ale tento zvyk se moc nezamlouvá ochráncům přírody. V Itálii se mnohými vesnicemi procházejí velikonoční procesí, věřící se vydávají také na křížovou cestu, během níž si připomínají Kristovo utrpení. Italové pečou velikonoční holoubky z kynutého těsta a zdobí je mandlemi a na velikonoční pondělí se podává torta rustica, slaný koláč se zeleninovou a vaječnou náplní.
Královna ve Velké Británii na Zelený čtvrtek rozdává speciálně ražené stříbrné mince seniorům jako ocenění jejích práce pro společnost. Počet odměněných se každoročně odvozuje od věku panovnice nebo panovníka. Samotné svátky začínají Masopustním úterkém, který je známý jako palačinkový den. V anglických školách se nosí velikonoční klobouky a pomlázky nejsou v Británii známé, protože tuto tradici zde berou za násilnou.
červeno, protože červená symbolizuje obnovu života a ukřižování Ježíše Krista.
Velikonoce v USA vede zajíček. Rodiny s dětmi barví vejce a pak začíná lov na zajíčka, který je podle pohádky neposedný a schovává se po domě a na zahradě. V neděli se hoduje a mezi tradiční velikonoční pokrmy patří pečená šunka, sladké brambory, zeleniny a jehněčí pečinka. Také se nesmí zapomenout na ozdobu domácnosti, na niž si Američané dávají záležet.
V Norsku jsou Velikonoce spojovány s detektivní tématikou a i potraviny jsou potištěny detektivními příběhy.
Obyvatelé Řecka barví vajíčka jen na
V Irsku se pojídají vajíčka na uzavření půstu, a pokud chcete během dne koláč, musíte zatančit. Mexičané vyrážejí do ulic s obrázky či krabicemi, jež symbolizují Jidáše, které se věší, pálí nebo se do nich mlátí. Rusové se po obdarování vejci třikrát políbí na důkaz přátelství.
(LH) http://cestovani.lidovky.cz/velikonoce-ve-svete-04x/aktuality.aspx?c=A120406_121512_aktuality_glu http://zena.centrum.cz/volnycas/clanek.phtml?id=773101
Velikonoce dnes a kdysi A jak se slavily Velikonoce v různých generacích? Tak jako na Vánoce, jsem se snažila zjistit, jak Velikonoce probíhaly za dob dětství našich babiček, dědečků a rodičů a zda se liší od těch dnešních. Posuďte sami. Na Velikonoce z mého dětství nikdy nezapomenu. S mamkou jsme na velikonoční pondělí uvařili vajíčka a pak jsme je různě malovali a lepili na ně velikonoční nálepky. Večer jsme vyrobili velikonoční baličky pro koledníky a dokonce se stalo, že koledníků bylo v pondělí tolik, že nám baličky ještě pochyběly. V noci z neděle na pondělí jsem skoro vůbec nespala a bála se, co se bude dít ráno. Celé pondělní ráno jsem stála u okna a vyhlížela koledníky, hlavně k nám chodili spolužáci. Kolikrát jsem skončila ve vaně a nohy jsem měla popíchané od jalovce. (matka 48) Dodržovali jsme půst od Modrého pondělí do Velikonočního pondělí a teprve od Bílé soboty jsme mohli jíst maso. Během týdne jsme chodili pravidelně do kostela, a dokonce jsme šli na křížovou cestu, která se chodila v kostele. V sobotu jsme pekli beránka, mazance s rozinkami a také jsme barvili s maminkou vajíčka. Kluci na Velikonoční pondělí chodili s tatarem i jalovcem a za vyšlehání většinou dostali kousek mazance, čokoládová vajíčka, ale i vajíčka barvená. (babička 66) Také jsme dodržovali půst a řídili jsme se podle pašijového týdne a na Zelený čtvrtek jsme měli něco zeleného, většinou to byl špenát. Na Velký pátek jsme drželi půst až do večera.
U nás doma se pekly makové koláče a záviny, různé zákusky a také se u nás pekla ,,pascha“, (český mazanec). V pondělí jsme vše naložili do velkého proutěného koše a šli nechat posvětit do kostela. Dokonce kostely nezvonily zvony, říkalo se, že odletěly do Říma. Zvonilo se až na den Vzkříšení. V pondělí jsme chodili po vesnici šlehat holky, u nás se jalovce nepoužívaly, ale tatary a také řehtačky. No a holky, tak ty jsme házeli rovnou do potoka. Vykoledovali jsme si kousek něčeho dobrého a samozřejmě „pulku“. A na druhý den nám to holky oplácely hrnkem vody, kolikrát čekaly i před hospodou. (děda 82, Slovensko) U nás se nedodržovaly žádné tradice ani půsty. Pár dni před Velikonočním pondělím jsme nabarvili vajíčka, nasadili velikonoční trávu a udělali výzdobu. Také jsme pekli beránka. V neděli jsem v noci skoro nespala, tak nervózní jsem byla, co se bude asi dít. A druhý den jsem stála u okna a sledovala, odkud se přiřítí kluci. Vždy jich přišlo pár, kteří mě vyšlehali a polili sprchou v koupelně. Za to jsem jim dala čokoládové vajíčko a menší pohoštění. (Lucie 25) (LH)
MINIREPORTÁŽ KRAJSKÁ SOUTĚŽ V PRVNÍ POMOCI Dne 24. března 2015 naše škola uspořádala již 2. ročník krajské soutěže v první pomoci. Celkem se soutěže zúčastnilo sedm týmů:
dva týmy domácích, dále týmy ze středních zdravotnických škol z Ostravy, Opavy, Nového Jičína, Krnova a Karviné. Mladí amatérští záchranáři předváděli své vědomosti na třech stanovištích. V malé tělocvičně předváděli svou fyzickou zdatnost pod přísným dohledem paní učitelky Janíčkové. Teoretické vědomosti mohli žáci předvést u paní učitelky Kaňokové, která žáky bodovala za vědomosti v oblasti příznaků úrazů. Nejtěžší zkouškou byl bez pochyby simulovaný pád letadla s několika raněnými pasažéry. Namaskovaná zranění byla
různorodá a situaci neulehčovaly ani herecké výkony figurantů. Celá soutěž probíhala za dozoru dvou zkušených záchranářů, kteří pečlivě sledovali a následně také vyhodnocovali výkony studentů. Po sečtení všech bodů se na 1. místě umístil tým studentů z Krnova, druhý skončil tým z Opavy a na pomyslném bronzovém stupínku stanul tým z naší 2. A ve složení Vendula Žišková, Žaneta Marciszová, Lenka Skotnicová a Klára Sochová. Tímto děkujeme především všem soutěžícím, figurantům, organizátorům a záchranářům a pevně doufáme, že o účast v této akci bude i v příštích ročnících tak velký zájem.
M. M. + A. K.
INTERVIEW ROZHOVOR Paní ředitelka naší školy spolu s vedoucí učitelkou oboru Sociální činnost navštívily o jarních prázdninách Spojené státy americké. Byly součástí delegace Střední školy, Základní školy a Mateřské školy, Frýdek – Místek, se kterou navštívily jejich partnerskou Margaret K. Lewis School na Floridě. Na zážitky z této cesty se paní ředitelky Pavlátové ptala Kamila Olišarová z 1. C. Líbilo se vám v Americe? Líbilo. Byla jste tam už někdy? Chtěla byste se tam ještě někdy podívat? Nebyla. Určitě ano. Jak dlouho jste v Americe byly? Celkem 10 dní. Jak jste na tom s letadlem? Letadlo pro mě nebyla úplně novinka, letěla jsem už dříve, ale ne tak obrovskou vzdálenost, přes oceán a tolik hodin najednou. Kde v Americe jste byla? Byla jsem ve Státě Florida, v Panama City. Kromě Panama City jsme měli ještě možnost navštívit hlavní město Floridy Tallahassee. Které město se vám víc líbilo? Obě města byla něčím zajímavá, nicméně v Panama City jsme trávily více času a je to klasické přímořské město, kde jsme byly hodně času na pláži, takže z toho důvodu si myslím že Panama City mě okouzlila víc. Byla jste tam za prací nebo za zábavou?
Já jsem byla pozvána paní doktorkou Malouškovou, s jejíž školou spolupracujeme a její škola spolupracuje se školou v Panama City. Oni byli pozváni na návštěvu a paní doktorka Maloušková pozvala mě a paní Mgr. Kocichovou, abychom jeli s nimi. Takže to bylo částečně poznávání země jako takové a částečně to bylo poznávání amerického školství. Jak jste na tom byla s angličtinou? Angličtina je moje slabá stránka, takže jediné, co mě celou dobu mrzelo je to, že neumím lépe anglicky . Kde jste byly ubytovány? V takovém zvláštním zařízení, které bychom v češtině pravděpodobně nazvali apartmá, ale tam tomu říkali kondo. My jsme bydlely ve 14. patře. Ubytování bylo nádherné. Byly jste navštívit nějaké památky? Navštívily jsme v Tallahassee Kapitol, což je něco jako náš senát s parlamentem dohromady. Ochutnala jste americký hamburger? Když jsme odjížděly, tak jsme jely s představou, že se budeme stravovat stylem tak, jak je nám tady Amerika prezentována,
tzn. hamburgery a KFC. My jsme ale přicházely s těmi lidmi do styku i v soukromém světě, tzn., že jsme je navštěvovali i doma, a můžu říct naprosto zodpovědně, že jestli jsem něco neochutnala, tak to byl hamburger. Nějaká zajímavost nebo zážitek, který se vám nejvíce líbil? Zajímavostí a zážitků bylo hodně. Líbilo se mi, že to skutečně bylo o poznávání těch lidí a těch dětí ve školách. Oni na nás byli připraveni, tzn., že nás vítali třeba i nápisy v češtině. Dětem se moc líbilo, že vlajky ČR a USA mají stejné barvy. Velkým zážitkem pro mě bylo také poznávání školství, kde jsem zjistila, že české a americké školy jsou naprosto srovnatelné. Z těch soukromějších zážitků jsme navštívily např. Mořský svět, kde se mi nejvíce líbilo delfinárium. Také bylo zážitkem chodit koncem února a začátkem března po pláži v Mexickém zálivu. Měly jsme také možnost se projet tím typickým žlutým školním autobusem.
Zarazilo nás, že se nás na letišti ptali, kdo nám balil kufry. Když my jsme tam byly, tak vy jste měli jarní prázdniny a i studenti v USA je měli. A tak jak u nás jsou organizovány po okresech, tak tam jsou po státech. Tam zrovna začínaly a mnoho studentů se jezdí právě do Panama City bavit v době jarních prázdnin. Oni tam dokonce mají pro ty mladé bavící se lidi název - spring breakers. My jsme tu atmosféru měly možnost nasát, protože když jsme se v sobotu vraceli autem na ubytovnu, zrovna tam měli obrovskou diskotéku a myslím si, že musela být opravdu obrovská, protože tam bylo 8 DJů. A co by možná zajímalo školní kuřáky, tak že kouření na pozemcích školy je tvrdě sankcionováno. Jak se vám chtělo domů? Domů se mi chtělo. Jsem sice ten typ toulací a poznávací, ale ráda se vracím zpátky a kromě toho mám tady rodinu, mám 4 vnoučata, takže se ráda vracím.
Dobrovolnictví Dobrovolnictví je činnost ve prospěch druhých bez nároku na finanční odměnu. Velké množství dobrovolníků je svou činností zapojeno do neziskových organizací. Dobrovolník je ten, kdo se dobrovolně věnuje jiným lidem. Důvody dobrovolnictví bývají většinou morální a patří mezi ně potřeba pomoci druhým. Dobrovolník může: pomáhat při živelné katastrofě, mírnit utrpení nemocných lidí při epidemiích atd. Při velké náročnosti může někdy dojít až k syndromu vyhoření. "Oáza pokoje" pro psychicky nemocné Informace: Toto zařízení poskytuje sociální služby od 8. 3. 2004. Je to nestátní, nezisková organizace, která poskytuje služby sociální péče v celoročním pobytovém zařízení. Zařízení je rozděleno do dvou oddělení. Jeho celková kapacita je 50 uživatelů. S dobrovolnictvím a celkově se vším okolo jsem se seznámila až na střední zdravotnické škole. Tuto školu sem si vybrala, protože chci pomáhat lidem, kteří to sami nezvládají, a když k nám do třídy přišla paní Petrová se svou prezentací o dobrovolnictví, tak mě to oslovilo. Po skončení jsem se rozhodla, že bych chtěla dělat dobrovolníka. Vybrala jsem si právě Oázu pokoje. Hned po první návštěvě jsem si říkala, že je to tam super. Lidé se k sobě chovají fakt hezky a na některých lidech ani není poznat, že jsou nemocní. Jak říkala jedna paní: „Musíme se k sobě chovat hezky, a pokud se pohádáme, není jiná možnost než se usmířit, jelikož se potkáváme každý den,“ a
myslím si, že má pravdu. Někteří lidé už nikoho nemají, a proto jsou rádi, že za nimi chodíme aspoň my dobrovolníci. Když poslouchám některé ty příběhy lidí, tak mi připadá až nemožné, že tohle mohli zažít. Na to, co všechno mají za sebou, že jim ublížili blízcí, že byli bez domova a skončili v psychiatrických léčebnách, ale i tak ten život berou strašně optimisticky. Hodně lidí nám říká, že jediné, co je léčí a v co věří, je Bůh, protože už nic jiného nemají. Pokaždé, když nám vypráví, co dělali v mládí, tak je vidět, že na to vzpomínají jen v dobrém, ale když přijde řada na ten zlom v jejich životě, úsměv z tváře najednou zmizí a je jim do breku. Můj názor je takový, že tito lidé by si zasloužili prožít zbytek života už jen z té dobré stránky. Pozitivní je, když člověk vstoupí do tohoto zařízení, hned ho u vchodu vítají lidé a chtějí se svěřit se svými starostmi. Obdivuju tyto lidi už jen proto, že se mi svěří a jsem ráda, že jsem získala jejich důvěru. Lucie Vyvialová, 1. C
Z TVORBY NAŠICH ŽÁKŮ Už v editorialu jsem psala, že máme na naší škole žáky nápadité a kreativní. A zdá se, že právě předmět český jazyk a literatura je pro mnohé nadmíru inspirativní . Následující obrázek např. vznikl z velké části v hodině literatury. A vznik básně byl inspirován asi pocitem obrovského zoufalství, když se maturant nepřipravil právě na prověrku z literatury. Místo správných odpovědí na zadané otázky se pak v písemce skvěly následující verše. Jen závěrečná povídka tohoto čísla našeho časopisu nevznikla v hodinách ve škole, ale pro literární soutěž. Věřím ale, že všechna tři „díla“, ať už jde o dílo výtvarné, básnické nebo prozaické, vás potěší, pobaví, či přimějí k zamyšlení.
Ne, pětku ne…! Vít Matuška (4. C) Na pětku je tento test, a budu se teď učit jako pes. Jedničky pak já snad budu mít a pěkný život si budu žít. Snad autor této básně pětku nedostane, takové štěstí mu ale určitě nenastane. Bude tak žít nyní v plané naději, že pětky k němu nechtějí. Spíš ale při jeho štěstí dostane za špatnou známku doma pěstí. Nyní modlit se jen může,
ale to mu nepomůže. Doufejme, že on maturitu udělá a pak bude zpívat zvesela. Jedna pětka známku nedělá, jinak doufám ve strážného anděla. On nedovolí, abych já měl špatné známky, totiž musel bych se pak bát doma mamky. Ona hodně zlobit bude se, bez maturity mě doma nesnese. Pod mostem pak budu žít a na svou blbost dlouho pít.
Autorka: Kaludie Holinková, 1. B
Strach - to je to, co pociťuji… Nikola BIELÁ, 3. A Strach - to je to, co pociťuji denně,
když sem chodím. Do tohohle deprimujícího místa. Je tady, nebo snad už ne? Barevná chodba působí na první dojem celkem vesele. Na dojem druhý už tak veselá není. Chodba dlouhá, úzká a tak prázdná… Míjím pokoj číslo jedenáct, dvanáct… Když už se blížím k „šestnáctce“, buší mi srdce. Klepu na dveře a nasadím úsměv na tváři. Bojím se. „Dobrý den, paní Zámecká.“ Oddychnu si, když vidím ten suchý uzlíček kostí a kůže na lůžku. Paní Zámecká se usměje, když mě vidí. To je to, proč sem chodím. Abych zase viděla její úsměv. Poznala jsem ji tady. Je tu už dlouho. Její rodina ji sem dala, zrovna když jsem tu nastoupila jako dobrovolnice. Hned jsem se jí ujala. Už to jsou dva měsíce a já se den ode dne bojím víc a víc, že nás opustí. A ono to tak vypadá. Je pořád hubenější a bledší. A kdo a kde já vlastně jsem? Jsem Aneta Čížková, a jak už jsem se jednou zmínila, dělám dobrovolnici. V hospici. Bydlím tady kousek. Po škole se mi stejně nechce hned do učení a tu chvíli bych stejně věnovala nezajímavým a nepodstatným činnostem. A takhle se aspoň cítím dobře, že zbytečně neztrácím čas a dělám něco užitečného. I když mi to prostředí tady nedělá dobře… Ale je to lepší, než doma. O tom ale později… Zpět k paní Zámecké.
„Anetko, tady ve stolečku… Je knížka. Ester mi ji donesla….“ Ester je dcera paní Zámecké. Za dobu, kterou tady chodím, jsem ji tu viděla možná dvakrát. A vždycky tak na patnáct minut. „Mám vám ji podat?“ vezmu ji do ruky. „Ne… Čti. Ráda poslouchám tvůj hlas. A já na tohle nemám sílu.“ Je to Emily Brontëová, Na větrné hůrce. Dávám se do čtení. „1801. Vracím se z návštěvy u svého domácího pána – jediného souseda, kterého tu budu mít na krku…“ Tuhle knížku jsem si vždycky chtěla přečíst. Myslela jsem si, že si o tom jen nechám zdát. No podívejme, nakonec se toho i dočkám. „Cestou po schodech nahoru….“ Čtu a čtu a nevnímám ani klepání na dveře. Vnímám jen to, že paní Zámecká usíná. „ Anetko, omlouvám se, že ruším. Můžete na minutku?“ zavolá si mě sestřička. Odložím knížku a potichoučku odejdu. „Ano prosím?“ „Pojďte se mnou, nechci to s vámi řešit na chodbě.“ Jdu tedy s ní. Co mi chce tak důležitého, že musím až na sesternu? „Posaďte se… Víte Aneto, měla byste vědět, že paní Zámecká je na konci své životní cesty. Neměla byste se na ni tak upínat.“ „Ale já se na ni neupínám… Já se jen snažím pomoct.“ „A to mi dělá starost. Nejste tady tak dlouho na to, abyste se mohla takhle vcítit do někoho, aniž by vám to neublížilo.
Věřte mi. Dejte si pauzu, na týden. Jste tu už denně a čím dál tím delší čas. Začínala jste na půl hodině, včera jste tu byla dvě hodiny a půl.“ „Ale…“ „Nechci slyšet žádné ale. Běžte se rozloučit.“ Tak tedy dobře. Rozloučit se s paní Zámeckou a odejít. Však přijdu zase zítra. Žádné za týden… Strach – to je to, co pociťuji denně, když odsud chodím. Když chodím odsud domů. Netěším se tam. Mámu nezajímá, co dělám, jak se učím, proč chodím domů pozdě. Ona pořád pracuje. Pořád má doma tuny papírů a důležitě je vyplňuje. A že bych jí pomohla? Ani náhodou. Co kdybych jí tak náhodou něco zkazila??? Říká ona. Tak se jí do toho motat nebudu.
Ani máma, ani já. Byl by agresivní, tak si ho raději nevšímáme. A proto já hned po škole jdu do hospice a až pak domů, kde uvařím, uklidím a zalezu do pokoje ke knížkám a učení. Nemám žádné přátele. Jo, měla jsem. Ale ztratila jsem je odchodem na střední. A na střední už jsem si žádné nenašla. Nemám ani sourozence. Prý už já jsem byla omyl. A tak jediné stvoření, které mi rozumí, je moje kočka, Vinie. Tu jsem našla loni v zimě, v koši na autobusové zastávce, byla koťátko. Neptala jsem se doma, nechala jsem si ji. Hned když vejdu do dveří, vítá mě. Plazí se mi kolem nohou, opře se mi předními packami o kolena a protáhne se.
Táta? Věčně není doma, a když je, byla bych radši, kdyby nebyl. Jediný den si nepamatuju, že by byl střízlivý… Ale pracuje. Ráno odjede autem do práce a po práci okamžitě odloží auto a hned si dá panáčka, pivečko… Celé odpoledne až do večera pije. A když přijde domů, nemůže na něho nikdo promluvit.
Sedne si a kouká na mě. Začíná vrnět. Chytím ji do náruče a mazlím se s ní. „Ahoj Vinie.“ Pozdravím ji, jako kdybych čekala slovní odpověď, a podrbu ji mezi ušima. Vinie jen spokojeně zabručí. Denně se opakuje jedno a totéž. Sem tam je nějaká změna, že musím kvůli škole zajít za mámou. Třeba jako dnes.
„Mami? Omlouvám se, že ruším. Ale potřebuji do školy dvě stovky. Jedeme na exkurzi.“ „Už několikrát jsem ti říkala, Aneto, že pokud si nebudeš sama vydělávat, nebudeš na takové akce jezdit. Já nemám peníze na nějaké tvoje výlety. Musím si zajít na nehty.“ Otočím se se slzami v očích. Co mám dělat? Už zase nepojedu? A já chci jet! Třídní mi nevěří, že mi matka nedá ani korunu. Ona se neskutečně přetvařuje. Na třídních schůzkách se o mě hrozně zajímá a dělá, že o žádných výletech nevěděla, že já jsem takový vyvrhel, že jí o tom ani neřeknu, abych nemusela jezdit. A jak mám tohle řešit? To se nedá. Zalezu si znovu k sobě do pokojíčku a vezmu si Vinie na klín. „Vinie… Já tě nemít… Co bych dělala? Kde bych byla? Komu bych se zpovídala? Pro koho bych žila? Ne… Ne, takhle nesmím přemýšlet. Ještě je tu paní Zámecká. Jsem tu pro paní Zámeckou a pro tebe. A taky jednou pro nějakého hodného muže a taky pro děti, které jednou
budeme mít.“ Vinie na mě kouká, jako kdyby mi rozuměla, a přitulí se ke mně. „Aneto? Jak je možné, že jsi v pokoji? Vždyť ještě není oběd! Na co čekáš?“ Mlčky se podívám na zavřené dveře a na Vinie. Ta jen smutně mňoukne. No, co mi zbývá. Pro klid obou stran… Položím Vinie na postel a jdu do kuchyně. Samozřejmě není nakoupeno. Ještě o tohle se starat… V sedmnácti? V mých letech bych se měla bavit a užívat si jako ostatní. Ne. Já musím denně vařit, uklízet, učit se. Ať je pondělí, čtvrtek, nebo třeba sobota… Je to úplně jedno. A pak, že si mám jít ještě vydělávat, abych mohla jezdit na exkurze, nestíhám ani doma všechno, ne tak ještě brigádu… Strach – to je to, co pociťuji, když se táta vrací. Navařeno, uklizeno je. Tak vyklidím prostor, ať mu nejsem na ráně. Kdybych tak byla neviditelná… „Aneto?“ slyším tátu z kuchyně. Bojím se. „Ano tati?“ se strachem a slzami v očích pootevřu dveře z pokoje. „Vysvětli mi, proč je tu kočičí chlup!?“ „Asi… Jsem ho měla na tričku.“ „Na tričku??? NE! Ta kočka byla v kuchyni!“ vyskočí od stolu a rozhodí rukama. „Ne, to bych Vinie nedovolila. Za to můžu já.“ Proboha ať mi dá třeba facku, ať mě třeba zbije, ale ať neublíží tomu němému chlupáčkovi. Vinie za nic nemůže. Ta je nevinná! Ta chudák nechápe, že můj otec je alkoholik a cholerik. Ona nerozumí jeho náladám. Ona se šla třeba jen napít… „Nevěřím ti, Aneto!!! Já ji roztrhám!!!“ „NE! Neubližuj jí, dobrý Bože, jen to ne. Vinie…“ Mám hysterický záchvat,
křičím, pláču a snažím se Vinie bránit vlastním tělem. „Ji vyhodím!! To už překračuje svoje meze! Ta kočka tady nemá co dělat!!!“ tahá ji za pacinku. Vinie je z toho celá vykulená. Držím ji a nepustím, ale bojím se, že on jí ublíží, že jí tu pacinku zlomí. Že ji budu muset pustit a on ji vyhodí.
„NE! Proboha, neubližuj jí, ona za nic nemůže, prosím, prosím! Kdyby tam byl můj vlas, tak mě taky vyhodíš? Vinie je to jediné, co mám, tak jí neubližuj…“ Pustil ji. Slzy velké jak kuličky hrachu mi tečou po tvářích. Pučím Vinie v náručí, tisknu si ji na ňadra, div ji neudusím. „To bylo naposledy!!!“ hrozí mi obrovskou dlaní. „Mňááááááu.“ Vinie zaplakala. V tu chvíli si uvědomuju, že chudáček skoro nemůže dýchat. Sevření povolím. „Pssssst. Neboj se, už to bude dobré. Neboj.“ Hladím ji. Celá se třepe. A já taky. Ještě chvíli sedím na posteli a uklidňuju nás, pak se rozhodnu, že jdu spát. S takovou náladou nemá smysl se jít učit, nebo vůbec vykouknout z pokoje.
Strach – to je to, co pociťuji každé ráno. Cítím, jak celá hořím, jak jsem rudá a nateklá. To je z toho pláče. Z koupelny do kuchyně, z kuchyně do pokoje, z pokoje na chodbu, z chodby do kuchyně… A pořád běhám. Chystám si učení, myju si zuby, chystám svačinu, sypu Vinie granule (které dostanu každou neděli
ráno za pomoc při venčení psů v útulku), snídám, oblíkám se a všechno dohromady. Nakonec se loučím s Vinie a odcházím do školy. Tam se neděje nic zvláštního, jen mi nikdo nevěří, že mi máma nechce dát na exkurzi peníze. Klasika. Zkoušení, písemky, pohledy ostatních na tu šprtku, která sedí úplně vepředu. Kdyby jen věděli, jak jednoduché mají životy. Že bych nic neuměla jako většina spolužáků, kdybych mohla dělat něco jiného, než se učit. Konečně odzvonila poslední hodina. Všichni letí do šaten jako šílení, jen já mám čas. Paní Zámecká mi neuteče (zní to dost ošklivě, ale nemyslela jsem to tak).
„Paní Zámecká, dobrý den.“ Opět vcházím se strachem do pokoje číslo šestnáct. „Aaah, Anetko, čekám na tebe.“ Zamračím se. Jak čeká? „Paní Zámecká, jak to myslíte?“ „No, abych se s tebou mohla rozloučit. Abych už mohla umřít. Cítím, že už přišel můj čas.“ Nechápavě vykulím oči. No, to nemyslí vážně? Ještě nesmí umřít! „No, paní Zámecká, z takových věcí se legrace nedělá…“ „Já vím, Anetko. Ale já čekám, abych se s tebou rozloučila. A něco ti nechám na památku.“ Skoro nedýchám. Ona to snad myslí vážně!!! „No, paní Zámecká…“ cítím, jak se mi slzy hromadí v očích. „Anetko… Tam ve stolečku, je ta knížka, kterou mi donesla Ester. Vím, že se ti líbila. Nechej si ji na památku.“ „Ale…“ „Anetko. Děkuju, žes za mnou chodila. Děkuju, žes se mnou měla tu trpělivost. A děkuju, žes mě držela při životě. Ale teď už musím najít klid. Nechej si tu knížku. Aspoň na mě nezapomeneš.“ „Ale paní Zámecká…“ slzy mi tečou po tvářích. Nejsem schopná říct slovo. Natáhnu k ní ruku a knížku jí podávám. „Anetko, nech si ji. To je moje poslední přání. A teď už běž. Utíkej a užívej si života. Jsi mladá, krásná a chytrá holka. Tak nepromarni čas. Až budeš jednou ležet tak, jako teď ležím já, budeš aspoň mít na co vzpomínat.“ „Paní Zámecká…“ ukápla mi slzička. „Měj se krásně, Anetko…“ zavřela oči. „Paní Zámecká… Děkuju Vám. Děkuju. Budu na vás vzpomínat.“
Pohladila jsem ji po tváři. Pláču. Ještě chviličku… Odcházím. „Anetko, proč pláčete?“ potkám na chodbě sestřičku. „Paní Zámecká… Odešla.“ „Vždyť jsem ti to včera říkala. Uvázala ses na ni.“ „Nechala mi… Na památku…“ ukážu na knížku. „To si nechej. Ale dneska už běž domů.“ „Sestřičko, děkuju. A omlouvám se. A možná zítra nepřijdu. Musím se dát nějak dohromady. Paní Zámecká byla jako moje rodina…“ Byla mi bližší, než moje rodina. Sestřička se jen usmála a šla na ten nejvzdálenější pokoj. Pokoj číslo šestnáct. Strach…. A zase strach. Teď už mám jen Vinie. Ať jdu do školy nebo ze školy. Ať jdu z domu, nebo domů… Pořád cítím strach. Ale čas ukázal své. Často si na paní Zámeckou vzpomenu. I teď po několika letech. Ona mi dala nejlepší radu do života. Pamatuju si její slova, jako kdyby mi je říkala včera. Řekla: „Utíkej a užívej si života. Jsi mladá, krásná a chytrá holka. Tak nepromarni čas.“ A tím mě zachránila. Tehdy jsem začala ve škole trošku komunikovat. Začala jsem v soboty a neděle pracovat v restauraci jako servírka. Poznala jsem nové lidi. A poznala jsem Petra. Muže, který mě miluje neskutečně moc a já jeho. Žijeme spolu, máme spolu dvě tříleté děti a jsme šťastní. Na rodiče si už vzpomenu málokdy. Oni mi taky ani nenapíšou na narozeniny nebo na narozeniny svých vnoučat. Oni mají svůj nudný život… A já konečně začala žít. A až budu ležet tak, jako paní Zámecká, budu mít na co vzpomínat.
Velikonoční číslo 2015 Časopis Střední zdravotnické školy Frýdek-Místek Příprava, výběr a řazení textů, korektura a grafická úprava: Mgr. Radka Kulichová Fotografie ze soukromého archívu žáků a učitelů školy. Součástí výtvarného doprovodu jsou fotografie obrazů Anny Kadlubiecové Tisk a distribuce: Střední zdravotnická škola Frýdek-Místek, p. o. ©
