ŠKODA U MAJETKOVÝCH TRESTNÝCH ČINŮ

1

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra trestního práva

RIGORÓZNÍ PRÁCE

ŠKODA U MAJETKOVÝCH TRESTNÝCH ČINŮ

Mgr. Ivana Veselá

2011

2

Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma: „Škoda u majetkových trestných činů“ zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

3

Poděkování

Děkuji všem, kteří mě jakkoli podpořili při psaní této rigorózní práce, zejména děkuji rodičům, svým třem dětem Elišce, Anežce a Janovi za jejich trpělivost, manželovi Tomášovi za technickou úpravu této práce, a rovněž JUDr. Martinu Ondrouškovi za cenné rady a připomínky.

4

Obsah 1. Úvod ................................................................................................ 6 2. Historie ............................................................................................ 9 3. Vymezení pojmů ............................................................................ 15 3.1.

Trestný čin............................................................................. 15

3.1.1. Objektivní stránka .............................................................. 16 3.1.2. Následek............................................................................ 16 3.1.3. Účinek................................................................................ 17 3.1.4. Škoda ................................................................................ 18 3.2.

Obohacení............................................................................. 20

3.3.

Další hodnotící pojmy ............................................................ 21

4. Škoda v průběhu trestního řízení................................................... 23 4.1.

Zjišťování škody v přípravném řízení .................................... 23

4.2.

Stanovení výše škody ........................................................... 28

4.3.

Stanovení výše škody pokračujícího trestného činu.............. 32

4.4.

Adhezní řízení ....................................................................... 34

4.5.

Exekuční řízení ..................................................................... 42

5. Majetkové trestné činy ................................................................... 43 6. Specifika škody u jednotlivých majetkových trestných činů ........... 47 6.1.

Krádež ................................................................................... 48

6.2.

Zpronevěra ............................................................................ 50

6.3.

Neoprávněné užívání cizí věci .............................................. 56

6.4.

Podvod .................................................................................. 58

6.5.

Pojistný podvod ..................................................................... 63

6.6.

Úvěrový podvod .................................................................... 66

6.7.

Dotační podvod ..................................................................... 70

6.8.

Podílnictví.............................................................................. 70

6.9.

Lichva .................................................................................... 73

6.10. Zatajení věci .......................................................................... 76 6.11. Porušování povinnosti při správě cizího majetku .................. 78 6.12. Poškození věřitele ................................................................. 82 6.13. Zvýhodňování věřitele ........................................................... 84 6.14. Způsobení úpadku ................................................................ 85

5

6.15. Porušení povinnosti v insolvenčním řízení ............................ 86 6.16. Pletichy v insolvenčním řízení ............................................... 87 6.17. Porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku ..... 87 6.18. Poškození cizí věci ................................................................ 88 6.19. Zneužívání vlastnictví ............................................................ 91 6.20. Trestné činy z oblasti počítačové kriminality ......................... 91 7. Rozsah škody dle hmotně právních předpisů ................................ 93 7.1.

Občanský zákoník ................................................................. 93

7.2.

Obchodní zákoník ................................................................. 96

7.3.

Zákoník práce ....................................................................... 98

8. Zahraniční prameny trestního práva ............................................ 103 8.1.

Srovnání s ruskou právní úpravou ...................................... 104

8.2.

srovnání s německou právní úpravou ................................. 108

9. Závěr ........................................................................................... 113 10.

Abschluss ............................................................................... 119

11.

Seznam použitých zdrojů a judikátů: ...................................... 122

11.1. Právní předpisy: .................................................................. 122 11.2. Literatura ............................................................................. 123 11.3. Časopisy ............................................................................. 125 11.4. Soudní rozhodnutí ............................................................... 126 11.5. Elektronické prameny .......................................................... 128

6

1. Úvod K napsání této práce mě inspirovala především má praxe na Městském státním zastupitelství v Brně, a to na úseku se specializací na hospodářskou a majetkovou trestnou činnost. Problematika škody způsobené majetkovými trestnými činy se mi jeví jako nadčasová, neboť k páchání těchto trestných činů bohužel vždy docházelo, dochází a docházet bude. Jak vyplývá ze statistických přehledů kriminality,1 v České republice bylo v období od 1.ledna 2010 do 31. prosince 2010 zjištěno celkem 203 717 majetkových trestných činů. Přibližně 90% majetkové kriminality představují krádeže, z nichž tvoří více než dvě třetiny tzv. krádeže prosté a necelou třetinu krádeže vloupáním. Tato čísla samozřejmě odrážejí toliko kriminalitu zjištěnou, nikoli objasněnou. Rovněž tak se mi jeví toto téma jako velice zajímavé, neboť ač je v trestních předpisech upraveno jen několika ustanoveními, existuje řada odborných článků a judikátů, které se snaží postupy týkající se zejména konkrétního vyčíslení škody upravit či alespoň analyzovat a hodnotit. Cílem této práce není nalézt univerzální řešení, jak je třeba u jednotlivých

majetkových

trestných

činů

při

vyčíslování

škody

postupovat, ale spíše nastínění problémů, se kterými jsem se dostala do styku v praxi a zamyšlení se nad optimálními řešeními konkrétních případů. V rámci mých stáží u Služby kriminální policie a vyšetřování – oddělení hospodářské trestné činnosti a rovněž tak u Městského soudu v Brně jsem se denně setkávala s otázkami souvisejícími se správným uplatněním, stanovením a následnou náhradou škody a diskusemi na toto téma. V aplikační praxi se u všech jmenovaných orgánů činných v trestním řízení stále objevují rozdílné postupy a můžeme tak dovodit, že zjišťování škody a rozhodování o nároku poškozeného na náhradu škody stojí spíše na okraji zájmu. Je však zřejmé, že právě následek trestného činu, je to, co společnost nejvíce vnímá a očekává rychlou a spravedlivou nápravu. Vždyť způsobení škody se dotýká nejen 1

Statistické přehledy kriminality (online)./cit. 2010-01-10/. Dostupné z: http:// www.policie.cz

7

samotného poškozeného, ale přesná pravidla pro její zjištění jsou důležitá pro policejní orgány, které obvykle jako první přijímají trestní oznámení a podněty, státní zástupce pokud meritorně rozhodují i pokud podávají obžalobu, rovněž tak pro soudce, jež vydávají exekuční titul, a v neposlední řadě pro pachatele trestného činu, aby byl přesně obeznámen s dopadem svého jednání. Je zřejmé, že primárním účelem trestního řízení je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatele dle zákona. Zjištění a přesné stanovení škody však je otázkou neméně významnou, neboť může mít vliv na posouzení, zda se jedná o trestný čin nebo třeba jen přestupek, zda a jak bude trestný čin kvalifikován, zda z důvodu výše škody při rozhodování o trestu k ní bude přihlíženo jako k přitěžující okolnosti, jaký bude výrok soudu o náhradě škody apod. Svou práci jsem zúžila na škodu u majetkových trestných činů, i když pochopitelně k tomuto následku dochází i u dalších trestných činů. Zúžení jsem považovala za nezbytné, aby má práce byla pokud možno konkrétní a mohla se zaměřit do hloubky na téma, které mě zajímá. Těžištěm této práce jsou tedy konkrétní případy související se spácháním nejběžnějších majetkových trestných činů, jako jsou trestný čin krádeže, zpronevěry či podvodu. I když tato práce obsahuje několik kapitol týkajících se obecně známých faktů a údajů, jako je vývoj právního myšlení a nazírání na škodu, historie postavení poškozeného v rámci řízení o náhradě škody a uplatňování náhrady škody v minulosti nebo obecný výklad pojmů následek, účinek, škoda a popis adhezního řízení, nepovažuji je za nadbytečné, ale dokreslující vývoj a směřování celého procesu. Pozornost je dále zaměřená na zjištění a stanovení výše škody obecně a u konkrétních trestných činů, několik poznámek je věnováno úpravě škody v jiných hmotně-právních předpisech. Z toho důvodu je do rigorózní práce včleněna kapitola týkající se úpravy škody v občanském, obchodním a pracovním právu. V rámci adhezního řízení je nutno přikročit často k aplikaci ustanovení výše zmíněných norem, neboť následky trestných činů dopadají na běžný život občanů, majetek podnikatelů i zaměstnavatelů.

8

Mimo úpravy problematiky v českém právním systému se práce dotkla i právních norem jiných států, a to úpravy německé a ruské. I když doposud neexistuje nadstátní evropské trestní právo, není bez zajímavosti, jak jsou si výše zmíněné úpravy blízké. Nastíněn je dále i proces europeizace trestního práva členských zemí, který se zaměřuje především na harmonizaci skutkových podstat trestných činů jako je praní špinavých peněz, penězokazectví a podvody proti finančním zájmům Evropských společenství.

9

2. Historie Jelikož tvoří římské trestní právo páteř mnoha moderních trestních kodexů, je na místě začít pátrat po historii pojmu „škoda“ právě zde a zmínit hlavní zásady, které byly uplatňovány v souvislosti s jejím nárokováním a realizací.2 Nejprve je třeba zmínit, že římské trestní právo rozlišovalo delikty na veřejné (crimen) a soukromé (delicta). Především ty soukromé projednával z počátku pater familia, později pak jeho oprávnění přešla na různé komise, senát a v době císařství na pověřené úředníky. V římském trestním právu neexistoval institut státního žalobce, veškerá iniciativa byla v rukou soukromníků, kteří opatřovali i důkazy a vystupovali před soudem. Mezi soukromé delikty Římané řadili krádež (loupež), poškození cizí věci, urážku na cti, vydírání a podvod. Pro tyto delikty bylo charakteristické, že poškozený měl nárok na odčinění způsobené újmy. Tento nárok se uplatňoval pomocí zvláštní žaloby – actiones ex delicto. Například u krádeže mohl poškozený požadovat jako náhradu čtyřnásobek hodnoty odcizené věci, pokud byl zloděj při páchání trestného činu přistižen a dvojnásobek, pokud přistižen nebyl, ale důkazy byla prokázána jeho vina. Další zvláštností byla úprava u trestného činu podvodu, kde podaná žaloba na náhradu škody mířila i proti pachatelovým dědicům. Trestné činy jako lichva či hazardní hry byly nejčastěji trestány pokutou, jejíž výtěžek připadl státní pokladně. Sankcí, která stíhala toho, kdo zničil, poškodil či pokazil cizí věc nebo usmrtil otroka, nebyla náhrada škody, ale rovněž pokuta. Až v právu justiniánském byl obecně uznán nárok na náhradu majetkové újmy, pokud došlo k útoku proti tělesné integritě svobodného člověka. Proplaceny zde byly například výlohy na lékaře či ušlý zisk. Římské právo rozlišovalo dvojí škodu: damnum emergens – představovala majetkovou újmu, která skutečně nastala, jednalo se tedy o objektivní ocenění věci poškozené nebo zničené a lucrum cessans – což byl ušlý zisk, tedy ztráta, ke které by nedošlo, kdyby věc nebyla poškozena. 2

Kincl, J., Urfus,V., Skřejpek, M.: Římské právo, Praha, C.H.Beck, 1995, str. 261-265

10

Oba pojmy pak byly shrnuty pod pojem interesse, což vyjadřovalo rozdíl mezi majetkovým stavem poškozeného v okamžiku vydání rozsudku a majetku, který by poškozený měl, kdyby ke škodlivému zásahu nedošlo. Římské právo rovněž znalo pojmy jako kauzální nexus a zavinění pachatele ve formě nedbalosti nebo úmyslu. Zásadní význam v tomto směru měl zákon – lex Aguilia, který zakotvil pojmy jako zlý úmysl, přímé tělesné působení na věc, nedbalé opomenutí a podobně. Před touto úpravou převažovalo takové pojetí trestného

činu,

kde

trestní

odpovědnost

byla

odvozována

od

odpovědnosti za výsledek – Cogitationis poenam nemo patitur – za úmysl se nikdo netrestá. Na základech římského práva byl vybudován kontinentálněevropský systém. Na našem území vyhlásil v roce 1189 Přemyslovec Konrád II Ota Statuta, která byla první psaným zákoníkem. Tato statuta upevňovala princip svobodného vlastnictví pozemků a soudnictví. Vlastní soudní procesy si ještě po dlouhou dobu udržovaly iracionální magické formy, k nimž patřily zejména tzv. boží soudy.3 Ve 14. století vzniká vedle latinských a německých svodů městského práva také příručka českého zemského práva, tzv. Rožmberská právní kniha. Významný vliv z hlediska trestního práva měla helénská etika, díky níž se pozornost obrátila k pachatelově vůli. Novější německé právo přihlíželo nejen k objektivním, ale také k subjektivním prvkům trestného činu. Kanonické právo přiznávalo značný vliv vnitřním, respektive subjektivním jevům. Osvícenské nauky vymezovaly trestný čin jako čin útočící na práva přirozená nebo poškozující společnost a její jednotlivé členy. V tzv. klasické nauce se uváděly určité obsahové prvky kladené vedle prvku formálního. Hegelem byl zločin definován jako porušení „abstraktní ideje“, podle Kanta je zločinem porušení „absolutní nutnosti“, podle jiných trestný čin porušuje chráněné statky, jako je soukromé vlastnictví, svoboda projevu a podobně. Z úvah Montesquieuho a Feuerbacha vychází i myšlenka trestného činu jako společensky škodlivého, nebezpečného. 3

Rada, I., Vaníček, V. Černej, P., aj.: Dějiny zemí koruny české, vyd.Praha: nakladatelství Paseka,1992

11

V době osvícenství se vyskytovaly pokusy o obsahové vymezení

v zákonech.

Například

způsobení

škody

v pruském

Landrechtu či práva poškozeného v bavorském trestním zákoně z roku 1813. V rakouském trestním řádu z roku 1873 byla zakotvena procesní práva poškozeného, ve kterém byl poškozený nazýván soukromým účastníkem.

Neobvyklá

právní

konstrukce

spočívala

v tom,

že

poškozený mohl nastoupit na místo veřejného žalobce jakožto žalobce subsidiární a mohl v adhezním řízení uplatňovat svůj nárok na náhradu škody, která mu byla způsobena trestným činem. Škoda musela být číselně prokazatelná, musela vzniknout přímo jemu (poškozeným nebyl dědic či jiný právní nástupce) a nárok na její náhradu musel být uplatněn do počátku hlavního líčení. Poškozený neměl k podání opravného prostředku oprávnění, vždy však mohl svůj nárok uplatnit v řízení občanskoprávním, pokud nebyl s rozhodnutím soudu spokojen. Úprava procesního postavení osoby poškozené trestným činem v trestním řízení i rozhodování o nároku na náhradu škody se vyvíjela a měnila v právních úpravách z let 1950 a 1956. Charakteristické pro první jmenovanou úpravu bylo, že soud rozhodoval o nároku poškozeného jen tehdy, pokud o to poškozený požádal, a to do doby, než se soud odebral k závěrečné poradě. V žádosti nemusel být uveden důvod či výše, postačilo, že škoda vzešla z trestného činu. Při splnění zákonných podmínek mohl v přípravném řízení státní zástupce a v řízení před soudem soudce zajistit movité věci a též pohledávky obviněného. O zajištění nároků poškozeného vzešlých z trestných činů pečoval prokurátor, měl zajišťovat uspokojení těchto nároků. Trestní řád mu však nedával možnost podat návrh na náhradu škody, toto bylo plně v dispozici poškozeného. Poškozený mohl podat proti výroku o náhradě škody opravný prostředek. Úprava z roku 1956 zakotvila, že v adhezním řízení mohl poškozený uplatnit jen takový nárok, který by mohl uplatňovat v řízení občanskoprávním. O poškozeného tedy nešlo v případě, kdy daným oprávněním nedisponoval. Tehdejší judikatura dovodila povinnost upřesnit nárok co do důvodu a výše. Zajímavostí bylo, že poškozený

12

nemohl dle tohoto zákona podat proti rozsudku odvolání. Obě úpravy měly společné, že poškozený nemohl žádat v rámci trestního řízení o rozhodnutí o nároku na náhradu škody, pokud šlo o řízení spadající do příslušnosti krajského soudu. Od 1. července 1990, kdy nabyla účinnosti novela trestního řádu č. 178/1990 Sb., ztratil státní zástupce oprávnění učinit za poškozeného návrh na náhradu škody. Zůstalo mu však oprávnění v obžalobě, popř. v závěrečné řeči navrhnout náhradu škody v těch případech, kdy měl za to, že jsou splněny podmínky pro její přiznání. Tímto návrhem však soud nebyl vázán, stěžejní zůstal stále návrh poškozeného. Trestní zákon č.140/1961 Sb., jenž předcházel platnému trestnímu zákoníku, vymezil podrobněji pojem poškozeného a posílil jeho procesní postavení. Hlavním cílem bylo společně s otázkou viny a trestu vyřešit i nároky poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem. Na rozdíl od předchozích úprav poškození mohou vykonávat svá práva zásadně před každým soudem. Novelou č. 265/2001 Sb., byla zachována relativně široká oprávnění poškozeného a navíc doplněna o právo poškozeného na bezplatné zastoupení v případech, kdy to odůvodňují jeho majetkové poměry a poškozený v souladu se zákonem uplatnil nárok na náhradu škody. V případech, kdy je trestným činem poškozena řada osob a vznikaly by obrovské nároky na financování trestního řízení státem, mohou poškození vykonávat svá práva prostřednictvím omezeného počtu společných zmocněnců. Zmocněncem může být obecně jakákoli fyzická osoba způsobilá k právním úkonům. Tímto však není dotčeno jejich právo uplatňovat své nároky na náhradu škody dle jejich povahy v občanském soudním řízení nebo jiném řízení. Na straně druhé se pojem poškozeného vymezil úžeji v tom smyslu, že za poškozeného se nepovažuje ten, kdo se cítí být trestným činem morálně nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem. Novela rovněž reagovala na aplikační praxi ze které vyplynulo, že v některých případech poškozený nemá

13

zájem svých procesních práv využívat. Proto se připouští, aby se poškozený svých práv, která mu zákon v konkrétní věci přiznává, vzdal výslovným prohlášením vůči orgánu činnému v trestním řízení. Pokud naopak hodlá poškozený těchto svých práv využívat, je na něm, aby uvedl adresu pro doručování písemností a aktivně se tak zapojil do trestního řízení. V průběhu devadesátých let došlo k celé řadě novelizací trestního zákona, ale celková jeho koncepce již nevyhovovala moderním trendům. V letech 2006-2009 vrcholila diskuze nad různými návrhy nového trestního zákona, na půdě parlamentu byla po dlouhou dobu neprůchodná například otázka euthanazie, věkové hranice trestní odpovědnosti, některé skutkové podstaty trestných činů finančních a hospodářských. Své podněty k připravovanému trestnímu zákoníku mohli připojit občané-laici, neboť dne 30. května 2007 ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil vyvěsil návrh změny trestního zákona na internetu. Učinil tak ještě před předložením návrhu vládě, aby lidé měli možnost v průběhu tří měsíců zasílat k nové normě připomínky. Dle důvodové zprávy4 k novému trestnímu zákoníku bylo cílem zejména plně zajistit ochranu občanských práv a svobod, prohloubit diferenciaci a individualizaci trestní odpovědnosti fyzických osob, dosáhnout komplexní úpravy ochrany mládeže. Dalším cílem byla změna celkové filozofie ukládání sankcí, změna hierarchie sankcí a nabídka alternativních sankcí k zajištění pozitivní motivace pachatele. To vše při respektování mezinárodních závazků České republiky a požadavků vyplývajících z evropských integračních procesů. Změna

v přístupu

k trestněprávní

ochraně

významných

společenských zájmů vyjadřuje i nové pořadí jednotlivých hlav zvláštní části trestního zákoníku. Do středu pozornosti se dostává člověk, jeho život, zdraví, tělesná integrita, osobní svoboda, nedotknutelnost, vážnost, čest, ochrana jeho soukromí, obydlí, majetku a jiných jeho základních lidských práv, svobod a zájmů.

4

Důvodová zpráva k novele zákona č. 40/2009 Sb., (cit. 2010-09-02). Dostupné z: http://www.trestní zákoník.cz

14

Z těchto důvodů byly do první hlavy zařazeny trestné činy proti životu a zdraví, do druhé hlavy trestné činy proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství, do třetí trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Čtvrtá hlava obsahuje výčet trestů proti rodině. Ochranu majetku, vlastnických, užívacích a dalších práv k němu vyjadřují skutkové podstaty trestných činů proti majetku zařazených do páté hlavy. Právě na tuto oblast v práci zaměřím pozornost. Oproti původní úpravě bylo vypuštěno neoprávněné držení platební karty, z úvěrového podvodu byl vyčleněn dotační podvod, samostatný paragraf rovněž získal trestný čin podílnictví z nedbalosti a trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti. Různé formy předlužení byly zakotveny v trestných činech spáchaných v rámci insolvenčního řízení. Nový trestní zákoník věnuje dále pozornost oblasti „počítačové kriminality“, kdy místo původní skutkové podstaty trestného činu § 157a – poškození a zneužití záznamu na nosiči informací- rozvádí hned do tří skutkových podstat další obdobná protiprávní jednání, kterými jsou neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací, dále neoprávněné opatření a přechovávání přístupového zařízení a hesla k počítačovému systému a jiných takových dat a naposled – poškození záznamu v počítačovém systému a na nosiči informací a zásah do vybavení počítače z nedbalosti.

15

3. Vymezení pojmů V této části textu bude definován pojem trestného činu a jeho formální znaky, poté bude pozornost věnována objektivní stránce trestného činu se zaměřením na následek. Následek jednání pachatele bude srovnán s fakultativním znakem objektivní stránky trestného činu – účinkem. S ohledem na téma práce bude podrobněji rozebrán pojem škody a jeho vztahu k bezdůvodnému obohacení či prospěchu pachatele.

3.1.

Trestný čin Nový trestní zákoník přijal formální pojetí trestného činu a ten je

nyní definován jako protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Toto řešení dle důvodové zprávy má vést k jednotnosti výkladu a aplikaci zákona, k posílení rovnosti všech před zákonem a k přesnějšímu vymezení jednotlivých skutkových podstat trestných činů. Formální pojetí trestného činu neznamená, že prostým naplněním všech jeho znaků dojde k jeho spáchání, ale při jeho interpretaci jej bude třeba zároveň posoudit a vyhodnotit jako společensky škodlivý. To znamená, že i při formálním pojetí trestného činu se vždy uplatní aspekt materiální, který nebude nahrazovat zákonnou úpravu, ale bude ji pomáhat správně interpretovat, vyložit. Trestný čin v novém trestním zákoníku funguje jako nadřazený pojem, pod který spadají zločiny a přečiny. Tyto se liší typovou závažností, což je vyjádřeno i trestní sazbou. Formální znaky, které tvoří tzv. skutkovou podstatu trestného činu a jež vymezuje i právní teorie5, jsou: - objekt deliktu - subjekt deliktu - objektivní stránka - subjektivní stránka - protiprávnost. 5

Harvánek, J. a kol.: Právní teorie. vyd. Brno: Nakladatelství Iuridicia Brunensia, 1995, str. 215-219

16

Objektem deliktu je právem chráněný zájem, subjektem deliktu je ten, kdo ohrozil nebo porušil zájem chráněný zákonem a současně má právem přiznánu způsobilost k protiprávnímu jednání, objektivní stránka zahrnuje znaky protiprávního jednání, následku a příčinné souvislosti. Subjektivní stránka deliktu se může projevit ve formě úmyslu či nedbalosti a spočívá ve vnitřním, psychickém vztahu subjektu k jeho protiprávnímu jednání a jeho následku. Posledním formálním znakem trestného činu je protiprávnost, která vyjadřuje tu skutečnost, že trestným činem může být jen čin nedovolený.

3.1.1. Objektivní stránka Objektivní stránka trestného činu je základem trestné činnosti. Charakterizuje trestný čin z vnějšího pohledu, tedy způsobem spáchání trestného činu a jeho následky. Právě touto stránkou se od sebe trestné činy nejnápadněji a nejnázorněji odlišují. Jak již bylo uvedeno výše, jejími obligatorními znaky jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. K fakultativním znakům řadíme čas, místo, způsob spáchání a jeho účinek. Jednáním se rozumí projev vůle pachatele ve vnějším světě a může jím být buď konání nebo opomenutí. Pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Příčinný vztah musí být dán nejen mezi jednáním a následkem ale také mezi jednáním a účinkem (oba pojmy budou rozebrány níže). Příčinnou souvislost je třeba vždy zkoumat na základě zjištěných okolností případu. K tomu je třeba připomenout, že z hlediska časové působnosti je čin spáchán v době, kdy pachatel nebo účastník konal či opomenul konat. Není tedy rozhodující, kdy následek nastane nebo kdy měl nastat.

3.1.2. Následek Následkem

se

rozumí

porušení

nebo

ohrožení

zájmu

chráněného trestním zákonem. Na základě toho lze rozdělit trestné činy na poruchové a trestné činy ohrožovací. Porucha a ohrožení mohou být újmami majetkové i nemajetkové povahy, z toho tedy vyplývá, že

17

následek nelze ztotožňovat se škodou. Trestní zákon rozlišuje tyto druhy následku: - těžší následek - zvlášť závažný následek - zvláště těžký a těžko napravitelný následek - škodlivý následek - jiný menší škodlivý následek - jiný větší škodlivý následek Závažnost následku spoluurčuje konkrétní míru společenské škodlivosti (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Společenská škodlivost je dle důvodové zprávy určována povahou a závažností trestného činu. Povaha a závažnost trestného činu jsou podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku určovány mimo jiné způsobem provedení činu a jeho následky. Významný je následek rovněž z hlediska individualizace jednání, tj. odlišení jednotlivých jednání téže osoby od sebe.

3.1.3. Účinek Následek nelze ztotožňovat s účinkem6, který je fakultativním znakem objektivní stránky. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že následek se vztahuje k objektu trestného činu, kdežto účinek se váže k hmotnému předmětu útoku. U trestných činů s definovaným předmětem útoku, však následek s účinkem do značné míry splývá a není praxí rozlišován. To se děje typicky u majetkových trestných činů. U nich je závažnost následku třeba posuzovat nejen podle konkrétní výše škody na předmětu, ale rovněž i s ohledem na další okolnosti (například odcizení významného uměleckého díla jako kulturní památky). Účinek je zpravidla možno přesně vyjádřit v kilogramech, metrech, litrech, popř. v počtu kusů a lze ho ocenit v penězích. Typickým příkladem u majetkových trestných činů je například účinek ve formě „škody nikoli nepatrné“. Ve vztahu k účinku se trestné činy třídí na: 6

Novotný, O., Vanduchová, M. a kolektiv, Trestní právo hmotné I, obecná část. vyd. Praha: Nakladatelství ASPI,a.s., 2007, str. 170

18

- trestné činy materiální (dokonání nastane vznikem účinku) - trestné činy formální

(bez

účinku,

dokonání

nastane

jednáním – např. u trestného činu urážky mezi vojáky).

3.1.4. Škoda Trestné činy, které se přímo či nepřímo týkají majetku v různé podobě, většinou souvisí s pojmem škody. Není tedy bez zajímavosti, že trestní řád, ani trestní zákoník tento pojem pro své účely nedefinují. Uvedený nedostatek je pak nahrazován teoretickými definicemi či právními větami v judikátech. Vhodnou definicí, která vznikla v soudní praxi, je vymezení škody jako újmy, která nastala v majetkové sféře poškozeného, je objektivně

vyjádřitelná

všeobecným

ekvivalentem,

tj.

penězi

(nedochází-li k naturální restituci) a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, poskytnutím peněz. Za škodu způsobenou majetkovým trestným činem je třeba považovat nejenom skutečné zmenšení majetku poškozeného, ale též ušlý zisk (jak to zakotvuje např. ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku nebo ustanovení § 379 obchodního zákoníku), pokud z konkrétního ustanovení trestního zákona nevyplývá opak. Škodou ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 trestního řádu se nerozumí pouze škoda majetková, ale rovněž škoda na zdraví, škoda morální či „jiná“, tedy škoda v širším slova smyslu, tj. škodlivý zásah do práv a zájmů dotyčného subjektu, které jsou chráněny zákonem, i když takový škodlivý zásah nemá za následek vznik nároku na náhradu škody. „Jinou“ škodou ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 trestního řádu je třeba rozumět zejména škodu způsobenou na právech, vzniklou v důsledku trestného činu poškozování cizích práv dle ustanovení § 181 trestního zákoníku nebo trestného činu poškozování spotřebitele dle ustanovení § 253 trestního zákoníku. Za jinou škodu se dle právní nauky7 považuje i škoda, která měla být poškozenému subjektu 7

Růžek, A.: Obžalovací zásada v Československém trestním řízení, vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1964, str. 97 a násl.

19

způsobena, ale nenastala, neboť trestný čin nebyl dokonán, tedy ustrnul ve stadiu přípravy či pokusu. Morální škoda může být způsobena spácháním například některého z trestných činů proti lidské důstojnosti nebo trestným činem hrubě narušujícím občanské soužití. Rovněž tak u majetkových trestných činů musí orgány činné v trestním řízení zjistit, zda je vzniklá škoda v příčinné souvislosti se spáchaným trestným činem. Musí jít tedy o škodu, která byla následkem trestného činu bez ohledu na to, zda se projevila v právní kvalifikaci trestného činu. K této otázce je na místě uvést dva případy, které k této domněnce svádějí, i když opak je pravdou. Při postihu pachatele za trestný čin zanedbání povinné výživy přísluší poškozenému dítěti, popřípadě jeho zákonnému zástupci, práva poškozeného dle ustanovení § 43 odst. 1 trestního řádu a nikoli též podle ust. § 43 odst. 3 trestního řádu, neboť dlužné výživné nelze považovat za majetkovou škodu způsobenou trestným činem.8 Podle ustanovení § 251 občanského soudního řádu nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Návrh na náhradu dlužného výživného nelze proto učinit v trestním řízení, poněvadž jde o nárok, o němž již bylo rozhodnuto ve věcech občanskoprávních. Tento zákaz je obsažen v ustanovení § 44 odst. 3 trestního řádu. Dlužné výživné z tohoto důvodu není majetkovou škodou, o níž by bylo možno rozhodnout v trestním řízení. Druhým případem jsou daňové delikty. Podle judikatury9 a praxe soudů, nárok státu na zaplacení daně není nárokem na náhradu škody způsobené trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle ustanovení § 240 trestního zákoníku. Dle judikatury a praxe soudů lze daň a poplatky ukládat jen na základě zákona. Nárok na zaplacení daně vzniká již tím, že určitý příjem (hodnota) podléhá dle daňových předpisů zdanění. Nevzniká tedy z jednání, které má znaky výše uvedeného trestného činu. 8 9

Výkladové stanovisko č. 4/2001 (online). dostupné z http://portal.justice.cz/nsz/ Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.7.1985, sp. Zn. 3 To 9/85

20

Škodu nelze chápat pro účely trestního řízení v jejím účetním (bilančním) vyjádření. Pokud je účetně vyrovnána, protože ji např. poškozený podnikatel vykáže ve svém účetnictví jako pohledávku za pachatelem, neznamená to, že by škoda nevznikla. Obsahem škody tedy může být úbytek nebo nezískání peněz, ztráta, zničení nebo poškození nějaké věci. O škodu se může jednat i tehdy, pokud věc nemá dohodnuté nebo zákonem stanovené vlastnosti a nelze ji použít pro sledovaný účel. Příkladem je prodej nemovitosti pachatelem, který ví, že je tato zastavena. Zásadou, kterou je třeba při stanovení výše škody respektovat, je to, že rozhodující je hodnota, o kterou byl majetek poškozeného zmenšen, nikoli obohacení pachatele. Výjimku představuje vrácení bezdůvodného obohacení (o němž bude pojednáno níže), které může být součástí vypořádání celkové újmy způsobené trestným činem v rámci odklonů v podobě podmíněného zastavení trestního stíhání dle § 307 trestního řádu nebo narovnání dle § 309 trestního řádu.

3.2. Obohacení Obohacení pachatele se nemusí rovnat způsobené škodě. Tento pojem se vyskytuje například u trestného činu podvodu dle § 209 trestního zákoníku. Z podvodu se může obohatit sám pachatel nebo někdo jiný, přičemž může jít též o blíže nespecifikovanou osobu nebo skupinu osob.10 Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku či jiných majetkových práv pachatele, a to buď jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů. Teorie trestního práva používá pojem neoprávněné obohacení, občansko

právní

teorie

mluví

o

bezdůvodném

obohacení.

Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním bez právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Naposled uvedená alternativa dopadá zejména na prospěch získaný trestnou činností. 10

Novotný, O., Vokoun,R. a kol. Trestní právo hmotné – II. Zvláštní část. vyd. Praha: Nakladatelství ASPI, a.s., 2007, s 107

21

Důležité je rozlišení, kdy jde o bezdůvodné obohacení a kdy o náhradu škody, a to i z důvodu, že v adhezním řízení lze uplatňovat a popřípadě i přiznat jen náhradu škody, nikoli vrácení bezdůvodného obohacení. Přitom spácháním některých trestných činů může dojít jen k bezdůvodnému obohacení, nikoli ke způsobení škody (např. trestný čin podílnictví dle ustanovení § 214 trestního zákoníku). Trestný čin podílnictví je totiž spáchán tím, že pachatel ukryje nebo na sebe či jiného převede věc, která byla získána trestným činem, již před tím spáchaným jinou osobou. Skutečná škoda spočívající na majetku poškozeného, z jehož dispozice byla odňata, bude tedy zpravidla způsobena již původním trestným činem a podílník se tak obohatí, avšak účast na způsobení škody většinou nemá. Může nastat i ten případ, že budou naplněny předpoklady jak bezdůvodného obohacení, tak znaky odpovědnosti za škodu. Například v případě odcizení peněz nalezneme příčinnou souvislost mezi újmou jednoho a obohacení druhého a současně zde bude existovat i příčinná souvislost mezi spáchaným trestným činem a vznikem škody. Právní praxe u těchto případů dospěla k závěru, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení lze uplatnit jen tehdy, nejsou-li splněny podmínky pro dosažení stejného uspokojení z důvodu nároku na náhradu škody.

3.3. Další hodnotící pojmy Trestní zákoník používá další hodnotící pojmy, jako je například „prospěch“, „značná újma“ nebo „větší rozsah“. Je tomu tak například v právní větě trestného činu zkrácení daně dle ustanovení § 240 trestního zákoníku. Jak vyplývá z ustanovení § 138 odstavce 2 trestního

zákoníku,

výše

škod,

respektive

částek

stanovených

v odstavci 1 se užije obdobně pro určení výše prospěchu, nákladů k odstranění následků poškození životního prostředí, hodnoty věci a jiné majetkové hodnoty. V některých případech však hodnotící pojmy nemusí vyjadřovat jen finančně vyčíslitelný efekt, ale přesto jdou k tíži poškozeného. Například sjednání výhodnějších podmínek „na úkor“ jiných dodavatelů

22

či soutěžitelů dle § 256 trestního zákoníku. Pojem „na úkor“ znamená v tomto případě jakékoli znevýhodnění, nikoli pouze finanční.

23

4. Škoda v průběhu trestního řízení Trestním řízením se rozumí řízení podle trestního řádu, v němž jsou činné následující orgány: soud, státní zástupce a policejní orgán. Trestní řízení se rozpadá na jednotlivé úseky, ten počáteční se nazývá přípravným řízením. Fáze přípravného řízení začíná sepsáním záznamu

o

zahájení

úkonů

trestního

řízení

nebo

provedení

neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, a nebyli-li tyto úkony provedeny, počíná od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby, postoupení věci jinému orgánu nebo zastavení trestního stíháníY § 12 odst. 10 trestního řádu. Trestním stíháním se rozumí úsek řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé. Ve všech fázích trestního řízení musí orgány činné v trestním řízení zjišťovat a posuzovat, zda se stal skutek, ve kterém je spatřován trestný čin, zda jej spáchal obviněný a dále zjistit okolnosti, které vedly ke spáchání trestného činu, jeho povahu a závažnost a rovněž tak okolnosti umožňující stanovení následku a výše škody způsobené trestným činem.

4.1. Zjišťování škody v přípravném řízení Trestní

řízení

se

rozbíhá

nejčastěji

podáním

trestního

oznámení, ale může být podmíněno i vlastními poznatky nebo podněty jiných osob či orgánů. O zahájení úkonů trestního řízení sepíše policejní orgán záznam a poté opatřuje potřebné podklady, nezbytná vysvětlení a zajišťuje stopy trestného činu. Je oprávněn vyžadovat odborná vyjádření od příslušných orgánů, a je-li toho pro posouzení věci třeba, též znalecké posudky. Poškozeného je nutno vyslechnout mimo jiné o tom, zda žádá, aby soud rozhodl v trestním řízení o jeho nároku na náhradu škody. Výslech musí být proveden tak, aby mohl sloužit jako podklad pro další řízení. Vydá-li policejní orgán usnesení o zahájení trestního stíhání, posune se trestní řízení do fáze trestního stíhání. Trestní řád v hlavě

24

páté § 89 odst. 1 písm. e) uvádí, že v trestním stíhání je v nezbytném rozsahu třeba dokazovat podstatné okolnosti umožňující stanovení následku a výše škody způsobené trestným činem. Je požadováno prokázání jednak druhu způsobeného následku (zda došlo k poruše či ohrožení, zda je napadeným objektem zdraví nebo majetek) a za druhé je třeba zjistit i rozsah, pokud je možné ho kvantifikovat – tedy, jak rozsáhlé je zranění, případně jaká je výše škody. V rámci objasňování následku trestného činu se provádí dokazování i ke zjištění druhu a rozsahu účinku trestného činu, jímž se rozumí změna vyvolaná trestným činem na hmotném předmětu útoku nebo jeho ohrožení (viz kapitola 3). „Výše škody“ je zákonem často zmiňovaný následek. Je to odůvodněno především významem škody pro právní kvalifikaci, dále má řádné objasnění škody a předložení důkazů vliv na rozhodnutí soudu o náhradě škody anebo též pro využití institutů podmíněného zastavení trestního stíhání dle § 307, případně narovnání dle § 309 trestního řádu. Významné je rovněž zjištění, zda již škoda byla nahrazena, případně zda bude možné ji nahradit ve splátkách. Zjištění výše škody má vliv i na rozsah poskytnutého odškodnění podle zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti.11

Výše

škody

musí

být

jednoznačně

určena

v rámci

přípravného řízení pro potřeby usnesení o zahájení trestního stíhání, musí být jakožto zákonný znak uvedena v obžalobě a rovněž tak v návrhu na potrestání, jenž podává státní zástupce ve zkráceném přípravném řízení. V žádném případě nelze v průběhu trestního řízení zjišťovat výši škody volnou úvahou, jak to například umožňuje ustanovení § 136 občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení může soud v občanském soudním řízení takto postupovat, lze-li výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec. Orgány činné v trestním řízení musí naopak zjistit přesnou výši škody. Není-li to dobře 11

Šámal, P., Král, V., Baxa, J., aj. Trestní řád. Komentář. I díl. 4 rozš.vyd. Praha: C.H.Beck, 2002. 573 s.

25

možné, pak je povinností těchto orgánů zjistit alespoň výši škody, kterou pachatel trestným činem nejméně způsobil. V popisu skutku není možné použít pojmy „přibližně“, „asi“, „kolem“ apod. Dle judikátu R III/1967 je však možné připustit odkaz na bodové ohodnocení bolestného nebo náhrady za ztížení společenského uplatnění, ale tento odkaz musí být dostatečně konkrétní. Výše škody musí vždy být spolehlivě zjištěna přinejmenším v částce, o níž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Jestliže orgány činné v trestním řízení řádně neobjasní okolnosti umožňující stanovení výše škody, lze takovou věc podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. řádu po předběžném projednání obžaloby vrátit státnímu zástupci k došetření za splnění požadavku, že se tato okolnost týká objasnění základních skutečností pro rozhodnutí. Poškozená osoba musí být především přesně označena, a to z toho důvodu, že může být odlišná od subjektu, který se stal bezprostředním předmětem útoku. Dále je vhodné zjistit, zda osoba, která nárok uplatnila, má způsobilost k právnímu jednání či zda je vůbec subjektem práva (například zánik poškozené právnické osoby). Důležité je rovněž zjištění, zda poškozený byl vlastníkem věci. Tyto skutečnosti bývají v praxi opomíjeny a přitom mohou mít významný dopad a mohou vézt k chybnému rozhodnutí. Stanovení výše škody je důležité v neposlední řadě pro posouzení otázky, zda se jedná o trestný čin nebo pouze o přestupek. Orgány činné v trestním řízení musí po zjištění její výše určit, zda se jedná o některý z

majetkových trestných činů nebo o některý z

korespondujících přestupků, jejichž spáchání je rovněž podmíněno způsobením majetkové škody (např. přestupek proti majetku dle ustanovení

§

50

odst.

1.

písm.

a)

přestupkového

zákona).

V současnosti tedy zlodějům, kteří si „ohlídají výši škody“ hrozí pouze přestupkové řízení a pokuta. V této souvislosti je na místě zmínit, že současná úprava trestného činu krádeže ve 2. odstavci je, dle mého názoru, formulována velmi nešťastně. Uvádí, že ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a byl za čin uvedený v odstavci 1 v posledních třech letech

26

odsouzen nebo potrestán  oproti dřívějšímu znění ..byl za takový čin , kdy se mohlo jednat jak o trestný čin krádeže spáchaný za okolností uvedenými pod písmeny a)-e) trestního zákona, tak i o jiný majetkový trestný čin či dokonce loupež. Dnes však orgány činné v trestním řízení musí zjišťovat, zda v posledních třech letech pachatel spáchal krádež některým ze způsobů uvedených pod písmeny a)-e), aby byla dodržena podmínka za čin uvedený v odstavci 1. Pokud se tedy pachatel dopustí recidivy a je uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže dle ustanovení § 205 odst. 2 trestního zákoníku a uplynou dejme tomu další tři roky a dopustí se další bagatelní krádeže bez naplnění dalších znaků obsaženými pod písmeny a)-e), nebude možné kvalifikovat toto jednání jako recidivu a půjde maximálně o přestupek, na čemž mohou vydělat právě „nenapravitelní“ pachatelé bagatelních krádeží. Konkrétní hranice výše škody je upravena v ustanovení § 138 odst. 1 trestního zákoníku. Před novelou trestního zákona č. 256/2001 Sb., byly kategorie výše škody stanoveny nařízením vlády č. 464/1991 Sb, a odvíjely se od nejnižší měsíční mzdy, která činila 2.000,- Kč. Takto stanovená škoda, která byla současně definována ustanovením § 89 odst. 11 trestního zákona jako škoda nepatrná, platila do konce roku 2001. Je zajímavé, že ačkoli tato škoda byla stanovena nařízením vlády a předpokládala se její častá změna díky pružnějšímu procesu schvalování, došlo nakonec k častějším novelizacím trestního zákona než tohoto nařízení. Tento fakt měl logicky za následek to, že takto stanovená hranice škody zastarávala a neodpovídala situaci na trhu. Náhlé navýšení vyvolalo kritiku týkající se neobjektivního odrazu spáchaných trestných činů, jejichž znakem je škoda v kriminalistických statistikách a také určité diskriminace pachatelů a poškozených. A v neposlední řadě směřoval proti takovému stanovení škody argument, že jen zákon může stanovit, které jednání je trestným činem a silná pravomoc vlády v tomto směru by byla v rozporu s čl. 39 Listiny základních práv a svobod.12 12

Jelínek., J.a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část.Zvláštní část. 1. vydání. Praha: Linde, 2005, str. 657-658

27

Dle platné právní úpravy se škodou nikoli nepatrnou rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000,- Kč, škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč, větší škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč a škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč. Takto přesně definované výše škod jsou přehlednější než dřívější úprava spočívající ve stanovení násobků nejnižší měsíční mzdy. Výše způsobené škody má stěžejní význam především u majetkových trestných činů z hlediska posouzení otázky, zda byla naplněna skutková podstata trestného činu, která uvedený znak obsahuje, a to jak v její základní podobě obsažené zpravidla v prvním odstavci příslušného ustanovení zvláštní části trestního zákona, tak v její kvalifikované podobě uvedené zpravidla ve druhém, popřípadě v dalších odstavcích (např. trestný čin podvodu dle § 209 odst. 1 – 5 trestního zákoníku). I v případě, že škoda není znakem skutkové podstaty trestného činu, ale byla trestným činem způsobena, může mít její výše hmotněprávní význam z hlediska trestní odpovědnosti jako přitěžující okolnost podle § 42 písm. k) trestního zákoníku (pachatel trestným činem způsobil vyšší škodu nebo jiný větší škodlivý následek). Pokud porovnáme odstupňování výše škody u majetkových trestných činů dle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 a dle současného trestního zákoníku, všimneme si, že se v aktuální úpravě téměř nevyužívá hranice škody nikoli malé. Dříve tato byla pravidelně ve druhých odstavcích – trestného činu krádeže, zpronevěry, podvodu a představovala přirozený mezistupeň od škody nikoli nepatrné po škodu větší, značnou atd. Tomu odpovídalo i pozvolné zpřísňování trestních sazeb u těchto kvalifikovaných skutkových podstat. Nová úprava také snížila maximální horní hranice sazeb trestu odnětí svobody u nejzávažnějších majetkových trestných činů z 12 na 10 let, avšak v nižších odstavcích ponechala sazby obdobné, jako v předešlé úpravě. Tím, že nelze stanovit maximální výši možné způsobené škody, ale je nutné stanovit maximální výši trestní sazby, může docházet

28

k takovým paradoxům, že pachatel trestného činu krádeže následkem kterého je škoda 500.000 korun a pachatel trestného činu krádeže, který způsobí škodu v desítkách milionů, mohou být potrestání velmi blízkou trestní sazbou. 13 Možným řešením by bylo rozšíření ustanovení o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody, kdy by soud právě s ohledem na několikanásobné překročení škody velkého rozsahu mohl ukládat trest v horní polovině trestní sazby, jejíž horní hranice by se zvýšila o třetinu.

4.2. Stanovení výše škody Při stanovení výše škody se postupuje podle výkladových ustanovení, konkrétně podle § 137 trestního zákoníku. Toto ustanovení je koncipováno tak, že vyjadřuje celkem tři kritéria pro stanovení její výše. Těmito třemi kritérii jsou: cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci anebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav. Vzájemný vztah těchto kritérií není takový, že by šlo o alternativy, z nichž by orgány činné v trestním řízení mohly dle volného uvážení zvolit tu, kterou použijí. Mezi uvedenými kritérii je hierarchie, která vyjadřuje, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení věci v předešlý stav. Vztah subsidiarity při stanovení výše škody vyplývá ze slov v úvodu druhé věty ustanovení § 137 trestního zákoníku ve znění „nelze-li takto výši škody zjistit“. Uvedené ustanovení je navíc zařazeno do obecné části trestního zákoníku a je součástí výkladových ustanovení zakotvených v hlavě osmé. Ze systematického řazení 13

Kuchta, J.: Úprava majetkových trestných činů v novém trestním zákoníku, Časopis Právní rozhledy, roč. 1/2010 str 3

29

trestního zákoníku je zřejmé, že jde o ustanovení, které je závazné pro způsob zjišťování škody ve všech případech, kdy škoda a nějaká její výše jsou zákonnými znaky trestného činu. Za cenu v místě obvyklou však nelze považovat např. cenu zboží, které bylo odcizeno ve velkoobchodě, kde není zohledněna marže, nebo naopak v luxusní restauraci s přirážkou za obsluhu, ve vysokohorských střediscích, kde je rovněž vysoká cenová přirážka. Pokud cena odcizené věci zahrnuje i daň z přidané hodnoty, pak obvyklou cenou ve smyslu ustanovení § 137 tr. zákoníku je cena, za kterou věc kupuje konečný spotřebitel, tedy včetně DPH.14 Tvorbu cen upravuje zákon o cenách č. 526/1990 Sb., zákon o oceňování majetku č. 151/1997 Sb. a jeho prováděcí vyhláška č. 279/1997 Sb. Za cenu v místě obvyklou je třeba považovat cenu v obci, popř. v její části, kde došlo ke spáchání trestného činu. Při odcizení nebo poškození věci starší či opotřebené se přihlíží ke snížení její hodnoty podle doby používání a míry opotřebení. Obdobně je třeba postupovat při stanovení ceny u věci, která byla v důsledku trestného činu zničena. V těchto případech bude nutné vyžádat si vyhotovení odborného vyjádření či znaleckého posudku, ve kterém se při stanovení výše škody vyjde z ceny, za jakou se konkrétní věc s přihlédnutím k nabídce a poptávce obvykle v době a místě činu prodává (tržní hodnota věci) a současně se posoudí i stupeň opotřebení věci jejím používáním (časová hodnota věci). Odborné vyjádření či znalecký posudek by se měl odvíjet od objektivně zjištěných údajů. Často se totiž vychází pouze z výpovědi poškozeného, aniž by znalec konkrétní věc, jež oceňuje viděl. To pak může vést k pochybnostem o správném stanovení a zjištění výše škody a následně i o právní kvalifikaci, rozhodnutí o vině a trestu. V soudní praxi jsou pak vydávána rozhodnutí, která obžalovaného odsuzují, ačkoli škoda ještě nebyla prokázána, respektive opírá se pouze o výpověď poškozeného. Pro stanovení výše škody, kdy předmětem útoku byla cizí měna je třeba vycházet z kurzu, za kterou se příslušná měna oprávněným

30

subjektem (směnárnou) v době spáchání trestného činu prodávala. Pokud jde o tzv. rozpracovanou výrobu, je třeba mít za to, že i zde lze vycházet z prodejní ceny věci (tj. ceny, za kterou by se věc prodávala, kdyby byla dokončena), od níž se odečte hodnota předmětu a náklady na úpravy, které se jinak do ceny zahrnují, ale nestaly se do doby odcizení věci součástí věci, nebo nebyly u předmětné věci ještě provedeny.15 Dále mohou nastat případy, kdy výši škody nelze zjistit podle obvyklé prodejní ceny a subsidiárně se použijí další hlediska. Například u vzácných, ojediněle se vyskytujících věcí (například dovezených surovin), lze vycházet z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci. Takto se postupuje například u zcela individuálních věcí, které se nahradí vyhotovenou kopií. Pokud nelze ani takto výši škody zjistit a lze věc opravit, restaurovat, nebo jinak uvést do původního stavu, je možné vycházet z účelně vynaložených nákladů na uvedení věci v předešlý stav16, což je alternativa ve vztahu k obstarání stejné nebo obdobné věci. Která z těchto variant bude využita, závisí na posouzení jejich vhodnosti a zejména

hospodárnosti.

Toto

hledisko

propaguje

i

rozhodnutí

Nejvyššího soudu České republiky R 45/2006, podle kterého jsou–li zde překážky, které výrazně znesnadňují použití základního kritéria pro zjištění škody, je možné použít jeho alternativ. Zejména jestliže výše způsobené škody je ve značném nepoměru k celkové ceně poškozené věci nebo jde o poškození části většího funkčního celku, které se neprojeví na jeho prodejní ceně (rozbití okna domu, vstupních dveří). Je-li přistoupeno k variantě náhrady škody uvedením v předešlý stav, je nutné zajistit, aby nedošlo k znevýhodnění osoby povinné k náhradě škody. Například dojde-li ke škodě na motorovém vozidle, je nutné od částky vyfakturované za opravu vozidla odečíst bezdůvodné obohacení poškozeného, která se rovná rozdílu v ceně vozidla před havárií a po jeho opravě. 14

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16.12. 2003, sp.zn. 4 Tz 152/2003 Púry, F., Sotolář, A., Šámal, P., aj.: Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice, 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2001, str. 141 16 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.6. 1999, sp.zn. 7 Tz 82/99 15

31

Pokud jde o určování výše škody na „jiných majetkových hodnotách“, než jsou věci, použijí se přiměřeně výše uvedené zásady, podle nichž se stanoví výše škody na věcech. Takovou jinou majetkovou hodnotou mohou být například telefonické impulzy, které využívají elektrické energie jako prostředku přenosu určité zprávy, ale nelze je považovat za věc v právním smyslu, jak byly původně zhodnoceny v rozhodnutí jednoho z odvolacích soudů.17 Pro stanovení výše škody si musí soud opatřit potřebné důkazy. V jednodušších případech mohou sloužit k prokázání výše škody doklady od poškozeného, osvědčující dobu a způsob získání věci, ve složitějších případech pak bude třeba zadat vyčíslení výše škody odborníkovi či znalci z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady. Obdobným způsobem bude třeba postupovat při dokazování ceny stanovené s ohledem na účelně vynaložené náklady na obstarání věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Tyto náklady lze prokázat zejména fakturami o opravě věci, účtenkou o nákupu jiné věci či odborným vyjádřením. Novelou trestního řádu č. 265/2001 Sb., došlo k posílení iniciativy stran, a to zejména při dokazování v průběhu hlavního líčení před soudem. V ustanovení § 203 trestního řádu je zakotveno právo státního zástupce, obžalovaného a jeho obhájce žádat o provedení důkazu podle § 215 odst. 2 trestního řádu. V poukázaném ustanovení je pak uvedena možnost provést důkaz zejména výslechem svědka nebo znalce. Citovanou novelou došlo rovněž ke změně znění ustanovení § 89 odst. 2 trestního řádu, kde ve větě druhé je uvedeno, že každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyžádal orgán činný v trestním řízení, ale předložila jej některá ze stran (definice stran je obsažená v ustanovení § 12 odst. 6 trestního řádu), není důvodem k odmítnutí takového důkazu. Jde o zajištění takzvané rovnosti zbraní jako důležitý předpoklad na spravedlivý proces, jak ho ve své judikatuře chápe i Evropský soud pro lidská práva (čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod). 17

Soudní judikatura z oblasti trestního práva č. 4/1998, vyd. Praha, 1998, str. 32

32

4.3. Stanovení výše škody pokračujícího trestného činu Z pohledu trvání trestných činů je možné trestné činy rozdělit na trestné činy trvající, pokračující a jednorázové. Pokračování v trestném čin je definováno v trestním zákoníku v § 116: „pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku“. Z této definice mimo jiné plyne, že doba po kterou je trestný čin páchán, je podstatně delší, než u jednorázových trestných činů a to má význam pro řešení řady trestněprávních otázek, jako je časová působnost trestního zákona, věk pachatele apod. Jestliže alespoň jeden dílčí útok pokračování v trestném činu byl spáchán za účinnosti nového (pozdějšího) trestního zákona, pak se trestný čin v celém rozsahu pokračování pokládá za spáchaný až po nabytí účinnosti nového (pozdějšího) zákona, a to bez ohledu na skutečnost, zda jde o zákon, který je pro pachatele příznivější, či nikoli.18 Pokračování v trestném činu znamená, že řada faktických dílčích útoků téhož pachatele vytváří de iure jediný skutek a tím jediný trestný čin. Odborná literatura19 dělí dále pokračování na „pokračování ve vlastním smyslu“, což jsou případy, kdy pachatel například třikrát naplní skutkovou podstatu krádeže vloupáním. Druhou variantou je „pokračování jako forma hromadnosti“, kdy jednotlivé útoky – s ohledem na způsobenou škodu - naplňují například skutkovou podstatu trestného činu krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, ovšem ve svém souhrnu vyústí v pokračující trestný čin krádeže dle ust. § 205 odst. 3 trestního zákoníku. Pro konečnou právní kvalifikaci je nutné dílčí škody (i prospěch) sčítat a jejich úhrnná výše pak naplní například znak „větší škody“. Trestný čin tudíž může být potrestán 18 19

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.8.2007, sp.zn. 11 Tdo 272/2007 Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné. vyd. Masarykova univerzita Brno: 1996

33

daleko přísněji než kdyby byla naplněna jednotlivě jen výše škody v základní skutkové podstatě. Sčítání škod je dále odůvodněno tím, že všechny dílčí útoky pokračování tvoří jediné jednání, které pak má i jediný následek, respektive účinek. Kromě této teoretické konstrukce byla rovněž upřesněna i samotná definice pokračování v trestném činu v trestním zákoníku a doplněna o slova „byť i v souhrnu“. Je zřejmé, že záměrem zákonodárce bylo uzákoněním pokračování v trestném činu postihnout sériové jednání pachatele. Právě v otázce sčítání škod proběhla v minulosti diskuze, zda je možné sčítat škody i u takových jednotlivých útoků, které samy o sobě nedosáhly hranice škody nikoli nepatrné a nenaplnily tak ani základní skutkovou podstatu například trestného činu krádeže, avšak celková škoda na tuto hranici dosáhla. Judikatura20 soudů se i v minulosti klonila k závěru, že za trestný čin krádeže, je nutno považovat i jednotlivé útoky, jimiž pachatel způsobil škodu nižší, než je škoda nikoli nepatrná, jestliže jde o útoky spáchané spolu s dalšími formou pokračování v trestném činu a celková škoda této hranice dosáhne. V takovém případě jde o jeden pokračující trestný čin.

Pro

účely definitivní právní kvalifikace

majetkového trestného činu se musí dílčí škody vždy sčítat a teprve jejich úhrnná výše naplňuje znak např. „škody nikoli malé“, naproti tomu z hlediska náhrady škody, způsobené pokračujícím deliktem, se dílčí škody považují za samostatné nároky. Nejvyšší soud k pokračující majetkové trestné činnosti dále uvedl, že je možné vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Na překážku závěru, že se jedná o pokračování, za těchto okolností nemusí být zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců.21 20 21

Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 8. 1990, sp. zn. 3 T 62/90 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10.12.2003, sp.zn. 6 Tdo 1314/2003

34

Jiná skupina názorů22, dnes již překonaná, vycházela striktně ze shora uvedené definice pokračujícího trestného činu, totiž, že dílčí útoky naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, kdy zákonným znakem výše uvedených skutkových podstat je způsobení škody v určité výši (škoda nikoli nepatrná, škoda nikoli malá, větší, apod.) a nikoli škoda libovolná. Kromě již výše uvedených argumentů lze proti tomuto názoru namítnout dále to, že znak "způsobení škody nikoli nepatrné" odlišuje pouze pomocí kvantitativního hlediska krádež, kterou je možno posoudit ještě jako přestupek, od její závažnější formy, od trestného činu. Tento znak proto nemusí být splněn každým úmyslným útokem, kterým se pachatel zmocňuje cizí věci, ale až v jeho souhrnu. Škody ani prospěch se nesčítají pouze v tom případě, že část činů byla spáchána ve formě pachatelství či spolupachatelství a část ve formě účastenství, poněvadž u účastenství naplnil organizátor, návodce nebo pomocník jinou skutkovou podstatu trestného činu. V tomto případě je vyloučeno i samotné pokračování v trestném činu, protože účastenství na trestných činech různých jiných hlavních pachatelů by nenaplnilo

podmínky

pro

posouzení

všech

útoků

dle

definice

v ustanovení § 116 trestního zákoníku, zejména by nebyla naplněna subjektivní souvislost vyjádřená „jednotným záměrem“. Pachatel u pokračujícího trestného činu totiž již od počátku zamýšlí alespoň v hrubých rysech jednotlivé útoky postupně realizovat v rámci jediného záměru.

4.4. Adhezní řízení Adhezní řízení je součástí trestního řízení a projednává se v něm uplatňovaný nárok poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem. Netvoří samostatnou, časově či formálně oddělenou část trestního řízení, ale splývá s ním, zejména pokud jde o dokazování.23 Rozhodování o nároku na náhradu škody tedy soud 22

Novák, P.: Pokračování trestného činu a výše způsobené škody. Časopis Trestní právo, 2003, číslo 6, str. 18 23 Látal, J.: Poškozený v československém trestním řízení a rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení. vyd. Praha, 1984, str. 1

35

nemůže vyhradit samostatnému usnesení ani rozhodnutí mimo hlavní líčení. Výjimku zde představuje rozhodování o opravných prostředcích, jako jsou odvolání, dovolání, stížnost pro porušení zákona či obnova řízení. Tady naopak může být výrok o náhradě škody předmětem samostatného rozhodnutí. Význam adhezního řízení spočívá v tom, že poškozenému umožňuje souběžně s rozhodnutím o vině a trestu dosáhnout rychlejšího rozhodnutí o uplatnění nároku na náhradu škody (v občanském soudním řízení by totiž musel vyčkat pravomocného výsledku trestního řízení ohledně téhož nároku - § 83 o.s.ř.), nevyžaduje od poškozeného zvýšené výdaje v podobě soudních poplatků či nákladů právního zastoupení, poškozený na rozdíl od civilního

řízení není

zatížen

důkazním

břemenem a

včasným

uplatněním nároku v adhezním řízení může zabránit jeho promlčení. Rozhodování o náhradě škody způsobené trestným činem v rámci adhezního řízení působí výchovně nejen na pachatele, ale i na ostatní občany tím, že zabezpečuje nápravu škod a má tudíž i význam prevenční a represivní. Ke zvláštnostem adhezního řízení patří, že není vedeno z úřední povinnosti jako řízení trestní, nýbrž je podmíněno návrhem poškozeného, který musí splňovat zákonem požadované náležitosti. O uplatněném nároku musí soud rozhodovat (nárok nemůže zamítnout) podle hmotně-právních předpisů, ale postupem dle trestního řádu, tedy ve formě trestního řízení. Je na místě zdůraznit, že soud je návrhem poškozeného vázán, nemůže ho překročit. Jde o výjimku ze zásady oficiality, kterou je jinak ovládáno celé trestní řízení a současně o promítnutí zásady ne ultra petita partitum, která stanoví, že nelze přiznat více, než bylo požadováno. Vázanost soudu návrhem poškozeného platí i o úrocích z prodlení, které lze přiznat poškozenému jen na jeho návrh. Naopak upřesnit výši škody lze nejpozději do doby, než se soud I. stupně v hlavním líčení nebo soud II. stupně v odvolacím řízení odebere k závěrečné poradě. Pokud tedy poškozený řádně a včas uplatní nárok na náhradu škody, která například vznikla úmyslným poškozením automobilu a svůj

36

prvotní nárok opře jen o pouhý odhad, je možné, aby v průběhu řízení přesnou škodu např. na základě faktury za opravu či na základě vypracovaného znaleckého posudku upřesnil. Soud pak přizná takto upřesněnou výši škody a uloží za splnění dalších podmínek pachateli její náhradu. Soud rovněž může překročit návrh poškozeného, pokud z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.24 Pro rozhodnutí o přiznání nároku musí být v hlavním líčení zjištěna a prokázána alespoň jeho minimální výše, neboť v trestním řízení nelze určit výši škody úvahou soudu, jak je tomu například v občanském soudním řádu. Pro osoby poškozené platí, že všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny je o jejich právech poučit a poskytnout jim plnou možnost k jejich uplatnění (ustanovení § 46 trestního řádu). Sem mimo jiné spadá i povinnost státního zástupce vyrozumět poškozeného o podané obžalobě a následně povinnost soudu jej vyrozumět o hlavním líčení. Výslech poškozeného by měl být naplánován na den výslechu obžalovaného, protože před zahájením dokazování nebo do vydání trestního příkazu samosoudcem (§ 314e trestního řádu) je poslední možnost řádného uplatnění práv. Nabízí se však otázka, zda práva poškozeného nejsou v případě rozhodování trestním příkazem okleštěna, když poslední možnost k jejich uplatnění se posouvá do stadia před vydáním trestního příkazu, které může být pro poškozeného zcela nezřetelné. Navíc v úpravě trestního řádu účinné od 1. ledna 1994 trestní příkaz obsahuje výrok o náhradě škody jen za předpokladu, že poškozený nárok na náhradu škody řádně uplatnil. Poškozený však není nijak informován o záměru soudu rozhodnout trestním příkazem a je možné, že teprve sbírá podklady pro upřesnění svého návrhu. Navíc, předchází-li vydání trestního příkazu zkrácené přípravné řízení, může se pro poškozeného vše seběhnout tak rychle, že ani důkazy o vzniklé škodě a její výši nestačí doložit. 24

Šámal, P., Růžička, M., Novotný, F., aj.: Přípravné řízení trestní. vyd. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 1997, str. 542-556

37

Další diskriminace poškozeného spočívá v tom, že tento není osobou oprávněnou podat proti trestnímu příkazu odpor. To je závažná mezera v zákoně, jestliže trestní příkaz obsahuje výrok o náhradě škody. De lege ferenda by bylo vhodné ustanovení o trestním příkazu doplnit povinností soudce vyrozumět poškozeného o záměru vydat trestní příkaz a upřesnit výši škody tak, aby o ní mohl bez jakýchkoli pochybností rozhodnout.25 Poškozenému by pak mělo být umožněno podat proti trestnímu příkazu odpor. Navrácení lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody není možné ani podle analogie § 61 tr. řádu. Zmeškání lhůty v rámci adhezního řízení však nebrání uplatnění téhož nároku ve věcech občanskoprávních. Pokud se poškozený nedostaví k hlavnímu líčení a je-li jeho návrh obsažen už ve spise, přečte předseda senátu tento návrh ze spisu, neboť poškození mohou svůj návrh na náhradu škody uplatnit již v průběhu přípravného řízení, před zahájením trestního stíhání nebo již při oznamování trestného činu. Pokud by se soudu nepodařilo obeslat poškozeného a ten doposud řádně nárok neuplatnil, neměl by nařizovat hlavní líčení, protože by mu nebylo umožněno uplatnění jeho práv. Kromě toho, že nárok na náhradu škody musí být uplatněn včas, je nutné naplnit podmínku „řádnosti“. To znamená, že z něj musí být patrný důvod uplatňovaného nároku na náhradu škody. Pro tyto účely postačí tvrzení poškozeného, že trestným činem, jehož se řízení týká, mu byla způsobena škoda a v čem tato škoda spočívá. Není důležité, zda škoda byla zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu, jak je tomu např. u krádeže prosté, nebo byla způsobena v příčinné souvislosti se spáchaným trestný činem, který ji však v sobě jako zákonný znak neobsahuje, jak je tomu např. při ublížení na zdraví. 25

Rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení, Zdeněk Grus. (cit. dne 13. 10. 2010), dostupné z http: www.ipravnik.cz – V článku je navrženo toto znění § 314e druhá věta trestního řádu: před vydáním trestního příkazu je samosoudce povinen toho, proti němuž se řízení vede a poškozeného nejméně ve lhůtě 30 dnů před jeho vydáním vyrozumět a vyzvat, aby doplnili nebo změnili návrhy, uvedli všechny rozhodné skutečnosti a označené důkazy, aby je soud mohl při vydání trestního příkazu zhodnotit.

38

V návrhu poškozeného musí být rovněž uvedeno, o jakou náhradu jde (zda o náhradu škody na zdraví či na věci) a v jaké výši je uplatňována. Mělo by být rovněž uvedeno, zda se požaduje peněžitá náhrada nebo naturální restituce, tj. uvedení do původního stavu. Smyslem naturální restituce je, aby poškozená či zničená druhově určená věc byla nahrazena věcí stejného druhu a jakosti a aby individuálně určená věc byla opravena, ať již škůdcem či jinou osobou. Opravou se sleduje taková změna poškozené (nikoliv jiné) věci, která vede k nabytí původních vlastností, jež měla před vznikem škody. Nárok musí uplatňovat oprávněná osoba a musí směřovat vůči konkrétní osobě, tj. obviněnému. Pokud je obviněných více, je vhodné požadovat, aby byli zavázáni k náhradě škody společně a nerozdílně. Podmínkou pro vyslovení solidární odpovědnosti dvou a více obviněných za škodu způsobenou trestným činem není, aby o povinnosti všech obviněných k náhradě škody bylo rozhodnuto jediným rozsudkem. Jestliže je jeden ze spoluobviněných v průběhu trestního stíhání z jakéhokoli důvodu vyloučen a pokračuje se ve stíhání pouze jednoho,

zaváže

se

ve

výroku

k náhradě

celé

škody

zbylý

spoluobviněný a následně, při vynesení rozhodnutí ohledně druhého spoluobviněného se tento zaváže k povinnosti nahradit škodu společně s prvním spoluobviněným. Soud je tedy povinen v adhezním řízení při rozhodování vycházet ze solidární odpovědnosti škůdců. Provede-li výjimečně rozvrh škody podle zásad dělené odpovědnosti, musí odůvodnit podíly jednotlivých škůdců, kteří se na způsobení škody podíleli. A to bez ohledu na to, zda někteří z nich z těch či oněch důvodů nejsou trestně stíháni. Typické rozhodování dle zásady dělené odpovědnosti nastane v případě, kdy se škoda určuje z hmotněprávního předpisu kterým je zákoník práce, tedy v případech kdy se např. na trestném činu podílelo více zaměstnanců, či zaměstnanci a vedoucí pracovník. Samotné rozhodnutí o přiznání či nepřiznání nároku na náhradu škody provádí soud v hlavním líčení dle ust. § 228 a § 229 tr. řádu. Může tak rozhodnout toliko rozsudkem, zjednodušeným rozsudkem

39

nebo trestním příkazem. Ve svém rozhodnutí buď soud přizná (zcela nebo částečně) nárok na náhradu škody nebo odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních či jiných. Tuto druhou variantu využije tehdy, pokud by bylo pro rozhodnutí o náhradě škody třeba provádět další dokazování nebo došlo ke zproštění obžaloby anebo přiznal nárok jen z části. Uložit obžalovanému povinnost nahradit škodu poškozenému lze za podmínky kumulativního splnění následujících předpokladů: - nárok byl uplatněn řádně a včas - je možné jej uplatnit (není zde zákonná překážka–obviněný v průběhu hlavního líčení škodu uhradil) - soud nerozhodl formou usnesení - soud rozhodl odsuzujícím rozsudkem či trestním příkazem - poškozený nevzal svůj návrh zpět - škoda je v příčinné souvislosti se spácháním trestného činu, za který byl pachatel uznán vinným - škoda má charakter majetkové škody - uplatněný nárok má podklad v hmotně-právních předpisech. Pachateli trestného činu lze uložit povinnost k náhradě škody podle § 228 trestního řádu i tehdy, když k témuž plnění (například vrácení podvodně vylákaných peněz) byla v civilním řízení již zavázána obchodní společnost, za kterou pachatel jednal. Civilní rozhodnutí není překážkou dle § 44 odst. 3 trestního řádu. Není však možné dvojí plnění (z obou titulů), ale v rozsahu plnění z jednoho, zaniká právo na plnění z titulu druhého. Novelizací trestního řádu č. 265/2001 Sb. byla do ustanovení § 228 odst. 1 trestního řádu zařazena část věty za středníkem, která soud zavazuje, aby vždy uložil obžalovanému povinnost k náhradě škody, jestliže je škoda a její výše součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebyla-li škoda v této výši dosud uhrazena. Tím byla opětovně posílena práva poškozeného. Toto ustanovení však neznamená, že by soud byl povinen zavázat poškozeného k náhradě škody i tehdy, kdyby ji poškozený

40

vůbec neuplatnil. Ani po novelizaci tedy nelze přiznat nárok na náhradu škody z moci úřední. Vyplývá to z té skutečnosti, že nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku spáchání trestného činu, má soukromoprávní povahu a nelze o něm rozhodovat bez iniciativy poškozeného tak, jak předjímá trestní řád. Náležitosti výroku o povinnosti obžalovaného k náhradě škody způsobené trestným činem obsahuje ustanovení § 228 odst. 2 trestního řádu. Řádná a úplná formulace výroku má význam zejména pro výkon rozhodnutí, neboť pravomocný rozsudek s výrokem o náhradě škody může sloužit jako podklad pro výkon rozhodnutí v občanském soudním řízení. Lhůta ke splatnosti se neuvádí, poněvadž nemá oporu v zákoně. Je nutno vycházet z ustanovení § 139 odst. 1 trestního řádu, podle něhož jsou rozsudky vykonatelné ihned po právní moci rozsudku, nestanoví-li zákon něco jiného. Vykonatelnost se neodkládá ani tehdy, kdy je pachatel je zavázán dle svých sil a možností v rámci zkušební doby nahradit způsobenou škodu. Oba výroky lze vyslovit vedle sebe týmž rozsudkem a stran téhož nároku na náhradu škody.26 Byl-li poškozenému alespoň z části přiznán nárok na náhradu škody, je odsouzený, jemuž byla povinnost uložena, povinen nahradit poškozenému náklady potřebné k účelnému uplatnění jeho nároku, tedy včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce ( ustanovení § 154 tr. řádu). Rozhodnutí o tom však není součástí rozsudku, ale je ošetřeno v samostatném usnesení, které lze učinit až po právní moci rozsudku. Jak již bylo uvedeno výše, v adhezním řízení smí soud rozhodovat jen o majetkové škodě, tedy o škodě, která vznikla v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 tr. řádu se jedná o majetkovou škodu, bez ohledu na to, zda se její existence projeví v právní kvalifikaci trestného činu. Má-li být škoda hrazena v penězích, může poškozený požadovat přiznání úroků z prodlení nebo poplatku z prodlení a upřesnit jejich výši 26

Šámal,P., Púry, F., Rizman, F.: Trestní zákon – komentář 4. rozš.vyd. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2001, str. 459-460

41

do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě.27 Úroky z prodlení lze přiznat za celou dobu prodlení, tedy od splatnosti až do dne vyhlášení rozsudku, jímž je náhrada škody přiznána. Dle judikátu R 28/1971 je majetkovou škodou i jiná materiální újma, pokud její náhradu příslušné předpisy o odškodnění přiznávají. Za majetkovou škodu naopak nelze považovat újmu vzniklou koupí odcizené věci a jejím následným vydáním pro účely trestného řízení. Od prvního dubna 1997, kdy nabyl účinnosti zákon č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění je náhrada škody spočívající ve vynaložení nákladů hrazených z veřejného zdravotního pojištění upravena v ustanovení § 55 tohoto zákona. Příslušná zdravotní pojišťovna má tedy právo na náhradu škody vůči třetím osobám, jestliže vynaložila náklady na péči hrazenou ze

zdravotního pojištění

v důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči osobám účastným zdravotního pojištění. Podle § 813 a 827 občanského zákoníku dochází k zákonnému přechodu nároku na náhradu škody na pojišťovnu v případech pojištění majetku nebo pojištění odpovědnosti za škodu, poskytla-li pojišťovna pojistné plnění. Nárok na náhradu zbytku škody však může poškozený uplatňovat po obviněném. V ust. § 228 odst. 2 tr.řádu jsou vymezeny obsahové náležitosti výroku o povinnosti k náhradě škody. Obligatorně je to označení osoby a přisouzený nárok, fakultativní je výrok o povolení splátek, jejich výše a podmínky splatnosti. Lhůta ke splatnosti není uvedena, neboť výrok je vykonatelný ihned po nabytí právní moci. Pokud není podle výsledků dokazování k náhradě škody podklad, nebo jestliže by se takovým dokazováním trestní řízení zbytečně prodlužovalo, soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. Stejně učiní ohledně zbytku nároku, pokud vyhoví poškozenému jen z části. Dle § 229 odst. 3 tr.řádu odkáže soud poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. Popřípadě

poškozeného

odkáže

na

řízení

před

jiným

příslušným orgánem, pokud obžalovaného zprostí obžaloby. Tímto 27

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 4. 1986, sp.zn. 11 To 16/86

42

ustanovením je vyjádřena závislost adhezního řízení na celém trestním řízení a současně jeho podpůrná povaha.

4.5. Exekuční řízení Soud, který rozhodnutí vydal, musí opatřit exekuční titul potvrzením o právní moci a následně potvrzením o vykonatelnosti. Exekučním titulem se mimo jiné rozumí vykonatelné rozhodnutí soudu či jiného orgánu činného v trestním řízení, pokud přiznává právo nebo postihuje majetek (§ 40 odst. 1 písm. b) exekučního řádu). Neobsahujeli exekuční titul určení lhůty ke splnění povinnosti, má se za to, že povinnosti uložené exekučním titulem je třeba splnit do tří dnů od právní moci. Má-li podle exekučního titulu splnit povinnost více povinných a jde-li o dělitelné plnění, platí, že povinnosti, nestanoví-li exekuční titul jinak, jsou zavázáni splnit všichni povinní rovným dílem. Exekutor, kterému dojde návrh oprávněného na nařízení exekuce, požádá exekuční soud nejpozději do 15 dnů ode dne doručení návrhu o provedení exekuce. Exekuční řízení je zahájeno doručením návrhu oprávněného, avšak provedeno může být až po vydání usnesení soudu o jeho provedení. Soud tedy usnesením nařídí exekuci a jejím provedením pověří exekutora do 15 dnů. Soud však nestanoví způsob provedení exekuce, konkrétní způsob záleží na úvaze exekutora, který rovněž může vyzvat oprávněného k uvedení jeho návrhu. Exekutor

doručí

usnesení

soudu

o

provedení

exekuce

oprávněnému i povinnému. Poté vydá exekuční příkaz, ve kterém mimo jiné rozhodne o způsobu provedení exekuce. Následně exekuci provádí až do vymožení pohledávky. Peněžité plnění se hradí exekutorovi. Po právní moci nařízení exekuce zajistí výplatu celé vymožené pohledávky oprávněnému.

43

5. Majetkové trestné činy Zvláštní část trestního zákona obsahuje vyčerpávající (taxativní) výčet trestných činů spolu se sankcemi, které je možné za tyto trestné činy uložit. Spolu s obecnou částí tvoří jednotný celek, neboť zvláštní část čerpá z jejích definic a výkladových ustanovení a doplňuje tak definice konkrétních trestných činů. Jak vyplývá z důvodové zprávy, velký důraz byl kladen na takovou systematiku trestního zákoníku, v níž by základní lidská práva a hodnoty, jako jsou člověk, jeho život, zdraví tělesná integrita, osobní svoboda, ochrana soukromí a majetku, stály ve středu pozornosti. Z těchto důvodů byly do první hlavy zařazeny trestné činy proti životu a zdraví, do druhé hlavy trestné činy proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství a do hlavy třetí trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Ve čtvrté hlavě trestního zákoníku jsou zakotveny trestné činy proti rodině a mládeži. Ochranu majetku, vlastnických, užívacích a dalších práv k němu vyjadřují skutkové podstaty trestných činů proti majetku zařazených do páté hlavy. V šesté hlavě jsou zařazeny trestné činy hospodářské, které mají k trestným činům majetkovým úzký vztah a do značné míry se prolínají. Následují trestné činy obecně nebezpečné, trestné činy proti životnímu prostředí, trestné činy proti státu a trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných. Výčet trestných činů uzavírají trestné činy proti branné povinnosti, trestné činy vojenské a trestné činy proti lidskosti, míru a válečné trestné činy. Systematika zvláštní části nejenže vyjadřuje určitý hodnotový systém, ale má rovněž význam pro interpretaci ustanovení o jednotlivých druzích trestných činů. V hlavách a oddílech jsou soustředěny skupiny trestných činů, jež mají tentýž druhový objekt. Trestné činy proti majetku jsou upraveny v hlavě páté zvláštní části trestního zákoníku. Byly sem přesunuty z původní hlavy 9. trestního zákona, s tím, že systematika se nezměnila, jen přibylo několik nových skutkových podstat. V České republice jsou majetkové trestné činy statisticky vůbec nejčastěji páchanými a postihovanými

44

trestnými činy. Skutkové podstaty těchto trestných činů byly od roku 1990 poměrně často novelizované, následně prověřené praxí, takže v novém trestním zákoníku nedoznaly výrazných změn. Některé skutkové podstaty však byly doplněny a rovněž tak byly upřesněny trestní sankce u jednotlivých trestných činů. Skupinovým objektem těchto trestných činů jsou majetkové zájmy. Vedle vlastnictví jsou tu chráněna i jiná majetková práva a nerušené držení či užívání věci. Okruh chráněných zájmů je v jednotlivých ustanoveních různý. Tak například v ustanovení o krádeži může být předmětem útoku jen věc, v ustanovení o zpronevěře jím je věc nebo jiná majetková hodnota a jinde je chráněn majetek jako celek, např. v ustanovení o podvodu. Objektem zhruba poloviny trestných činů páté hlavy je vlastnictví věci. Předmětem útoku je zpravidla cizí věc. Obecný pojem věci není definován v žádném právním předpise, vnímáme jej jako ovladatelný hmotný předmět, který je užitečný. Nový trestní zákoník rozšiřuje tento pojem v ustanovení § 134 odst. 1, neboť za věc v trestněprávním smyslu považuje i ovladatelnou přírodní sílu (elektrickou, parní či atomovou energii), živá zvířata, zpracované oddělené části lidského těla (paruky, protézy) peněžní prostředky na účtu a cenné papíry v jejich

hmotné

i

nehmotné

elektronické

podobě,

nevyplývá-li

z jednotlivých ustanovení trestního zákona něco jiného. Důsledkem toho, že je za věc považováno i živé zvíře, může být například utýrání cizího zvířete kvalifikováno jako trestný čin týrání zvířat podle § 302 trestního zákoníku a souběžně také jako trestný čin poškození cizí věci dle § 228 trestního zákoníku.28 Naproti tomu nelze považovat za věci ve smyslu trestněprávním lidský

plod,

mrtvá

lidská

těla

a

jejich

části,

orgány

určené

k transplantacím apod. neboť u nich nelze stanovit cenu a tedy nelze ani určit výši škody, která by na nich vznikla. Jinou majetkovou hodnotou se rozumí majetkové právo nebo jiná penězi ocenitelná hodnota, která není věcí a nevztahuje se na ni výše 28

Kuchta, J.: Úprava majetkových trestných činů v novém trestním zákoníku, Časopis Právní rozhledy, roč. 1/2010 str 3

45

zmíněné. Pokud se týká věci či hodnoty náležející pachateli, jde o takovou věc, kterou pachatel v době, kdy se o ní rozhoduje, vlastní, je součástí jeho majetku anebo s ní fakticky jako majitel či vlastník nakládá a oprávněný vlastník , majitel či držitel takové věci není znám. Pojem majetek rovněž není v trestním zákoníku přesně vyjádřen a definován, ale jedná se o pojem jenž zahrnuje nejen věci ale i různá majetková práva, jako např. pohledávky, obchodní podíly, majetková práva autorů a jiné penězi ocenitelné hodnoty. V této souvislosti je třeba poukázat na významnou novinku, kterou je rozšíření dosahu ustanovení o věcech i na peněžní prostředky a vklady na účtu a vkladních knížkách. Touto změnou bylo překonáno rozhodnutí R 14/2006, podle kterého se v daném případě jednalo o pohledávky vkladatele vůči peněžnímu ústavu, neboť vklady přecházely do majetku banky. Z tohoto důvodu je nyní možné pomýšlet i na kvalifikaci trestného činu krádeže, zpronevěry či zatajení věci. Z hlediska jednání a následku lze rozlišit čtyři skupiny trestných činů proti majetku: -

trestné činy obohacovací (krádež, zpronevěra, podvod, pojistný podvod, úvěrový podvod, lichva, zatajení věci),

-

trestné

činy

poškozovací

(poškození

cizí

věci,

porušení

povinnosti při správě cizího majetku, zvýhodnění věřitele, zneužití vlastnictví), -

trestné činy spočívající v zastření původu věci pocházející z trestného činu jiné osoby (podílnictví)

-

trestné činy jež spočívají v neoprávněném užívání cizí věci a neoprávněný zásah k domu, bytu nebo nebytovému prostoru (tzv. furtum usus, neboli „krádež užitku“). Ochrana majetku je vztažena i na další trestné činy v jiných

hlavách zvláštní části trestního zákoníku a zde zpravidla výše škody podmiňuje i použití vyšší trestní sazby. Subjektem trestných činů proti majetku může být kdokoli, jedná se o subjekt obecný, u tzv. úpadkových deliktů se vyžaduje konkrétní nebo speciální subjekt (dlužník). Zavinění je zpravidla ve formě úmyslu,

46

u některých trestných činů, jako je například podílnictví či předlužení, postačí zavinění z nedbalosti. Co se týče trestných sankcí za majetkové trestné činy, připadá v úvahu trest odnětí svobody, často je využíván peněžitý trest, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Navíc místo propadnutí (zabrání) věci nebo jiné majetkové hodnoty lze uložit propadnutí nebo zabrání náhradní hodnoty Jak u jednotlivých majetkových trestných činů postupují orgány činné v trestním řízení v rámci zjišťování výše škody ve všech stadiích trestního řízení pojednává následující kapitola. Jsou v ní postupně probrány jednotlivé majetkové trestné činy hlavy páté a to se zaměřením na jejich specifika, problémy a sporné otázky, které jsou doloženy řadou judikátů a odborných názorů.

47

6. Specifika škody u jednotlivých majetkových trestných činů Majetková škoda je škoda, kterou lze vyjádřit v penězích, je to tedy újma nahraditelná v penězích nebo naturálně. Škodou na majetku je každá újma spočívající ve zmenšení nebo úbytku na majetku dotyčného subjektu - poškozeného, způsobená například tím, že věc je odňata z jeho dispozice nebo je neoprávněně užívána, popřípadě zničena, poškozena, či učiněna neupotřebitelnou. Škodu,

která

je

následkem

trestného

jednání

záležejícího

v přisvojení si cizí věci krádeží, zpronevěrou nebo v poškozování cizí věci zpravidla tvoří: - úbytek na majetku poškozeného - další škodlivé majetkové následky činu (doprava odcizené věci zpět) - náklady nutné a účelně vynaložené na nápravu a odstranění škodlivých následků vzniklých z trestného jednání, jež je znakem objektivní stránky např. trestného činu poškozování cizí věci Majetkové újmy uvedené v posledních dvou bodech tvoří rovněž škodu skutečnou. Je však zapotřebí pečlivě zkoumat v každém jednotlivém případě, která z položek majetkové újmy způsobené trestným činem patří do hodnoty, resp. ceny věci, nebo kterou podřadit pod pojem výše škody jakožto znaku skutkové podstaty (ať již základní či kvalifikované) a která případně toliko spoluurčuje společenskou škodlivost činu a náhradu škody způsobené posuzovaným trestným činem. Při tom je třeba vycházet ze zásady, že za škodu jako znak skutkové podstaty je možno zpravidla považovat jen úbytek na cizím majetku odpovídající ceně věci, která byla předmětem útoku, nikoliv však i další škodlivé majetkové následky trestného činu jako je např. „ušlý zisk“. Pokud tedy odcizenou věcí bude například osobní automobil ve vlastnictví taxikáře, další škodou ve formě škodlivých majetkových následků činu mohou být například náklady na vyhledání auta a jeho přepravu na místo, nebo ušlý zisk, pokud je v příčinné souvislosti s trestným činem. Tyto složky však nelze zahrnout pod znak skutkové podstaty, zpravidla však spolu s hodnotou vozidla v době činu tvoří

48

skutečnou škodu ve smyslu ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku. Jedním z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu je existence příčinné souvislosti mezi trestným činem pachatele a vzniklou škodou. Tato souvislost musí být bezpochybně prokázána. Postavení a práva poškozeného totiž nelze přiznat v trestním řízení osobě, která byla poškozena v důsledku trestné činnosti, pokud vzniklá škoda přímo nesouvisí s projednávaným trestným činem obviněného.

6.1. Krádež Trestný čin krádeže patří k nejčetnějším deliktům v celkové skladbě trestné činnosti. Přibližně 90% majetkové kriminality představují krádeže, z nichž tvoří více než dvě třetiny tzv. krádeže prosté a necelou třetinu krádeže vloupáním, celkové škody činily něco přes 24 miliard korun. Zákazníci nebo zaměstnanci v Česku loni odcizili zboží a knowhow za 10 miliard korun. Podle průzkumu britské společnosti Centre for Retail Research se Česká republika řadí k evropským zemím, kde hodnota

ukradeného

zboží

z roku

na

rok

narostla

nejvíce.

Předpokládanou příčinou je ekonomická krize. Jako u ostatních trestných činů proti majetku je základ společenské škodlivosti dán výší způsobené škody. Pod písmeny b) až e) v základní skutkové podstatě jsou další okolnosti, které natolik zvyšují závažnost a škodlivost pachatelova jednání, že ke spáchání tohoto trestného činu dojde bez ohledu na výši škody. Například rabovaní v evakuovaných oblastech, které se nově objevilo v trestním zákoníku. Ustanovením o trestném činu krádeže jsou chráněny jen věci, zatímco v jiných ustanoveních skutkových podstat trestných činů proti majetku je chráněn majetek jako celek. Další konkretizace se týká toho, že musí jít o věc „cizí“ – vlastník se tedy nemůže dopustit krádeže vlastní věci, stejně tak například manželé, kteří jsou v rámci společného jmění manželů vlastníky celé věci, nejsou vůči tomuto objektu způsobilými pachateli. Pokud dojde ke spáchání trestného činu krádeže, je nutno především zjistit výši škody. Způsobením škody nikoli nepatrné se

49

rozumí škoda nejméně v částce 5000 korun. Pod touto hranicí jde o přestupek proti majetku podle § 50 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona. Zároveň je však nutno zjistit i rozsah dalších škodlivých majetkových následků činu významných nejen pro určení škodlivosti činu pro společnost, ale i pro zjištění podmínek pro uložení trestu propadnutí majetku, peněžitého trestu, trestu propadnutí věci a též pro rozhodnutí o náhradě škody. Škodou je celá hodnota odcizené věci, i když pachatel místo ní dá věc stejného druhu, ale nezastupitelnou. Taková svémocná směna se považuje toliko za snahu o náhradu škody. Z aktuálního znění trestného činu krádeže byl vypuštěn pojem „ jiný zvlášť závažný následek“, který byl srovnatelný se značnou škodou (500.000,- Kč). Tím byla dříve sledována vyšší ochrana věci zvláštní povahy, jako například věc umělecky či historicky významná. Na místo škody nikoli malé je v kvalifikovaném odstavci využita větší škoda (50.000,- Kč), čemuž odpovídá i přísnější sazba. Specifika vykazuje zjišťování škody u krádeží vloupáním. Při vloupání do prodejny nebo provozovny tvoří škodu vedle ceny odcizeného zboží nebo výše odcizených finančních prostředků (peněz z tržby) zpravidla i náklady vynaložené na uvedení poškozeného zařízení napadeného objektu do stavu před vloupáním nebo zmenšení majetku v důsledku přerušení provozu. Uplatnění této zásady nezávisí na tom, zda došlo či nedošlo k jednočinnému souběhu s trestným činem poškozování cizí věci. Co se týká recidivy u krádeže, jež byla v minulosti zakotvena v ustanovení § 247 odst. 1 písm. e) trestního zákona, také zde nebylo požadováno dosažení hranice škody nikoli nepatrné. Dnes je bohužel recidiva naformulována poněkud neobratně v odstavci druhém, jež tvoří samostatnou skutkovou podstatu a v podstatě umožňuje to, že pokud pachatel v minulých třech letech nebyl potrestán či odsouzen za čin uvedený v odstavci jedna, ale dopustí se opakovaně jen bagatelní krádeže, bude moci být postižen jen za spáchání přestupku.

50

6.2. Zpronevěra Objektem trestného činu zpronevěry je především vlastnictví věci, předmětem útoku je cizí věc, která pachateli byla svěřena. Nový trestní zákoník rozšířil skutkovou podstatu tohoto trestného činu i na zpronevěření jiné majetkové hodnoty. Dle výkladového ustanovení § 134 odst. 2 tr. zákoníku se jinou majetkovou hodnotou rozumí majetkové právo nebo jiná penězi ocenitelná hodnosta, která není věcí a nevztahují se na ni ustanovení o věcech z předchozího odstavce. Na rozdíl od krádeže se pachatel trestného činu zpronevěry věci nezmocňuje, ale má ji již před přisvojením ve své moci, na rozdíl od podvodu získá pachatel faktickou moc nad věcí bez vyvolání nebo využití omylu. Zdaleka nejčastěji dochází ke spáchání tohoto trestného činu takovým jednáním, kdy pachatel zneužije peněžní částku, která mu byla svěřena například jeho zaměstnavatelem nebo na základě smlouvy k jinému účelu. Při posuzování takového jednání je třeba odlišit, zda se jedná pouze o nedodržení smluvního závazku nebo již o trestný čin. Vodítkem bývá smlouva, která je ohledně převzaté zálohy uzavřena. Pokud jde o smlouvu kupní, je dle praxe soudů29 možno na zálohu nahlížet jako peněžitou částku, kterou účastník může zahrnout do svých podnikatelských aktivit a je oprávněn ji použít k úhradě jiných svých plateb. Případné neobstarání předmětu koupě, ke kterému se zavázal, je pak pouze nesplněním závazku vyplývajícího ze smlouvy a nikoli trestným činem zpronevěry. O zpronevěru by však mohlo jít v případě, že by finanční hotovost byla určena k bezprostřednímu nákupu konkrétní věci, na základě smlouvy jiného typu než kupní (například zprostředkovatelské o obstarání věci apod.) Spáchání trestného činu zpronevěry však přichází v úvahu za situace, jestliže peníze v podobě zálohy sice byly poskytnuty prodávající právnické osobě na podkladě kupní smlouvy, takže přešly do jejího vlastnictví, ale pachatel jako fyzická osoba jednající za tuto právnickou osobu (např. jako statutární orgán) si je přisvojil a použil pro

51

svoji potřebu; trestný čin je v tomto případě spáchán ke škodě prodávající právnické osoby.30 Kromě zkoumání smluvního typu je však třeba samozřejmě zhodnotit i základní znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, zejména úmysl. Jako příklad je možno uvést rozhodnutí soudu31, který v anotaci uvádí následující: za situace, kdy pachatel použil svěřené finanční prostředky v rozporu s účelem svěření a bez vědomí poškozeného k obchodování na burze, přičemž tímto obchodováním utrpěl finanční ztrátu v důsledku které nemohl pro poškozeného obstarat dohodnuté zboží ani mu svěřenou částku vrátit, musel být již v době této investice (obchodování na burze) minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním může poškozenému způsobit škodu, jelikož obchodování na burze nelze považovat za jednání, u něhož existuje jistota, že investovaná částka bude získána zpět a pachatel ji bude mít v souladu s dohodou v příslušném čase k dispozici pro účel, pro který mu byla svěřena. Zde tedy byl pachateli prokázán minimálně úmysl nepřímý. V případě zpronevěřených záloh pak škodu představuje celá částka převedená na účet obviněného, korespondující s výší celkové pohledávky včetně úroků z prodlení poškozeného, a to bez ohledu na případné ujednání o výši odměny.32 V praxi orgánů činných v trestním řízení byla nejednotně posuzována otázka výše škody v souvislosti s tzv. leasingovými smlouvami. Rovněž zde je nutné podrobit pečlivému přezkoumání obsah každé konkrétní smlouvy a zjistit, zda uživatel (nájemce) smí pronajatou věc převést na třetí osobu bez souhlasu leasingové společnosti nebo zda je vyžadován souhlas. Před nabytím této věci do vlastnictví se nepochybně trestného činu zpronevěry může dopustit zejména tím způsobem, že věc bez souhlasu vlastníka, tedy leasingové společnosti, prodá a získané finanční prostředky si ponechá pro svou potřebu a současně způsobí škodu nikoli nepatrnou. Dokud tedy najatá 29

Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.5. 2003, sp. zn. 21/2003 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 405/2007 31 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.5.2006, sp. zn. Tdo 504/2006 32 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.12. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1485/2006 30

52

věc nepřejde do vlastnictví nájemce, je z jeho hlediska věcí cizí, třebaže se po skončení nájmu počítá s tím, že se stane jejím vlastníkem. V leasingových smlouvách bývá zpravidla zakotveno, že pokud klient přestane hradit splátky a leasingová společnost z tohoto důvodu vypoví smlouvu, požádá o vrácení vozidla. Pokud klient vozidlo odmítne vrátit, toto například prodá, dopustí se trestného činu zpronevěry. Spočívá-li

trestný

čin

zpronevěry

v

tom,

že

pachatel

neoprávněně převedl na třetí osobu věc, kterou měl v dispozici na podkladě tzv. leasingové smlouvy, je tento trestný čin dokonán již okamžikem, kdy došlo k takovému svévolnému převodu (např. k prodeji, přenechání, darování, pronájmu apod.) předmětu leasingu, a nikoli až okamžikem, kdy pachatel přestal hradit leasingové splátky. Za této situace je případná úhrada dalších leasingových splátek i po okamžiku dokonání už jen pouhou náhradou způsobené škody.33 Následující judikáty pocházejí z období platnosti minulého trestního zákona č. 140/1961, kdy existovalo formálně-materiální pojetí trestného činu a hodnotila se tudíž nebezpečnost trestného činu pro společnost. V usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. 12 To 31/99 je vysloven právní názor, že i neoprávněné pronajmutí věci svěřené na základě tzv. leasingové smlouvy jiné osobě může naplňovat zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry a že při zjišťování škody

způsobené

tímto

jednáním

je

třeba

vycházet

z

ceny

zpronevěřené věci stanovené podle ceny, za kterou se věc obvykle v době a místě činu prodává, a to bez ohledu na výši dosud uhrazených leasingových splátek. Výše pachatelem zaplacených leasingových splátek je pouze okolností významnou z hlediska naplnění materiální podmínky trestnosti činu. Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 22.10.1998 sp.zn. 12 To 200/98 naproti tomu vyslovil zcela opačný právní názor spočívající v tom, že pokud pachatel prodá věc svěřenou na základě tzv. leasingové smlouvy, podle které se má po splacení všech splátek stát jejím vlastníkem, pak za okolností, že hodlá i po prodeji nadále

53

pokračovat ve splácení jednotlivých splátek, nezpůsobí tímto jednáním vůbec majetkovou újmu poškozenému a nedopouští se tak trestného činu zpronevěry. V rozsudku ze dne 6.5.1999, sp.zn. 5Tz 33/99, senát Nejvyššího soudu vyslovil právní názor, že výše škody, způsobená zpronevěrou věci svěřené na základě leasingové smlouvy, je dána rozdílem prodejní ceny věci pronajaté a finanční částky, kterou zaplatil obviněný při odebrání věci (tzv. akontace). Při zjišťování výše škody je třeba vycházet z ceny pronajaté věci na trhu v době, kdy obviněný v rozporu s leasingovou smlouvou pronajatou věc předal jiné osobě, a po zjištění této ceny je třeba od ní odečíst částku, kterou obviněný zaplatil při odebrání věci. Rozhodování soudů34 pak pokročilo ještě dál v tom smyslu, že pokud bychom se postavili za stanovisko, že je třeba odečíst akontaci, případně další splátky, nelze tak činit mechanicky a odečítat celou výši zaplacených splátek, nýbrž od čistých splátek je třeba oddělit položky týkající se úroků z dlužné částky, náklady na pojištění najaté věci a v některých případech leasingu

též platbu na zvláštní služby spojené

s nájmem (údržbu, opravy, poskytnutí náhradního předmětu při jeho poruše atd.) Jelikož jsou leasingové splátky vlastně vyšší než prosté splátky na koupi, mohlo by dojít k situaci, že žádná škoda nevznikla ještě před konečným zaplacením. V rozsudku ze dne 6.11.2002 sp.zn. 4 Tz 222/2001 Nejvyšší soud uvedl, že je nutno vycházet z hodnoty věci v době neoprávněné dispozice s ní. Skutečnost, že pachatel by pokračoval ve splátkách po dokonání činu, by bylo možno pokládat jen za náhradu způsobené škody. Samotné leasingové splátky a zaplacená tzv. akontace ovšem nejsou splátkami na zaplacení kupní ceny, ale jedná se o hrazení nájemného za pronájem věci. S jejich zaplacením a celkovou částkou takto uhrazenou proto při zkoumání, zda došlo k naplnění formálních znaků trestného činu zpronevěry, nelze argumentovat. 33 34

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 8 Tdo 560/2006 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.11.2000, sp. zn. 5 Tz 245/2000

54

Zatím posledním právním názorem Nejvyššího soudu ke stanovení výše škody u trestného činu zpronevěry v souvislosti s neoprávněným

nakládáním

předmětu

leasingu,

je

následující

stanovisko.35 Při stanovení výše škody je tedy třeba zjistit, jaká část zaplacené akontace a dalších leasingových splátek představuje splátky pořizovací ceny předmětu leasingu (popř. i zálohu na kupní cenu pro případ převodu vlastnického práva k pronajaté věci), neboť pouze o tuto část leasingových plateb se snižuje výše způsobené škody. Rozhodující přitom bude obsah leasingové smlouvy, ze které zpravidla bude vyplývat vztah akontace a leasingových splátek k pořizovací ceně předmětu leasingu (tj. skladba leasingových splátek). Z leasingové smlouvy bude možno např. zjistit poměr pořizovací ceny (hodnoty) předmětu leasingu v době jejího uzavření a celkového součtu všech leasingových plateb za dobu trvání leasingu (tzv. leasingová cena). Takto vypočtený (či ve smlouvě stanovený) koeficient se pak použije na stanovení té části dosud (tj. v době spáchání činu) zaplacených leasingových splátek (včetně akontace), o které se sníží zjištěná prodejní cena pronajaté věci. Přitom je nutno takto zjištěnou částku použít na snížení aktuální (prodejní) ceny pronajaté věci jen v takovém poměru, který odpovídá snížení hodnoty předmětu leasingu oproti době převzetí věci pachatelem na základě leasingové smlouvy. Je třeba vzít v úvahu, že výše leasingových splátek je stanovena se zřetelem na hodnotu předmětu leasingu v době uzavření leasingové smlouvy (tj. v době převzetí pronajaté věci). Dlouhodobým pronájmem věci dochází ke snížení její hodnoty, což u některých předmětů leasingu může být dosti podstatné (např. u osobních automobilů). Proto je nutno ve stejném poměru provést také redukci čistých leasingových splátek, včetně tzv. akontace. Např. představovala-li pořizovací cena předmětu leasingu částku 800 000 Kč a jeho aktuální (časová) cena v době spáchání činu činila 400 000 Kč, pak se od částky 400 000 Kč odpočte pouze polovina tzv. akontace a uhrazených leasingových splátek, představující čisté splátky na pořizovací cenu předmětu leasingu. Nebude-li možno zjistit rozložení leasingových splátek a akontace z 35

Stanovisko Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.2.2003, sp. zn. 4 Tz 6/2003

55

obsahu leasingové smlouvy, popř. z vyjádření pronajímatele, nezbude než k posouzení této otázky vyžádat odborné vyjádření, či znalecký posudek. Na uvedené stanovisko reagovala dále odborná veřejnost, která poukázala na některé jeho nedostatky. JUDr. Vnučka k tomu uvádí,36 že závažným pochybením výše popsané konstrukce je to, že se v průběhu času mění u splátek poměr nesplacené jistiny a úroků, a proto nelze použít jednotný koeficient pro všechny splátky. Tradiční použití zprůměrňovaného koeficientu nedůvodně zvýhodňuje pachatele krátce po začátku leasingu a naopak jej znevýhodňuje krátce před koncem leasingu. Navíc pachatel byl zavázán vrátit vozidlo celé a nikoli jen část vozidla

(bez motoru a sedaček)

oproštěnou o splacené

částky. Z výše uvedeného je patrné, že tato otázka byla řešena celou řadou judikátů, svými myšlenkami přispěla odborná veřejnost. Já osobně se domnívám, že nejčistším řešením výpočtu způsobené škody je

stanovení

obvyklé

ceny

v době

zpronevěry

s přihlédnutím

k faktickému opotřebení. To je řešení zcela ve shodě se stanovením výše škody dle § 137 trestního zákoníku. Zbylá část sporu, která má svůj původ spíše v účetní rovině, by se měla řešit cestou občanskoprávní či obchodně-právní. Půjde nejčastěji o dotažení těch otázek, zda nemá leasingová společnost v případě vrácení vozu před ukončením původně sjednané doby leasingu vrátit nájemci bezdůvodné obohacení odpovídající splacené části vozu, či zda a jaké závazky jsou dále na straně pachatele. V souvislosti

s leasingovými

smlouvami

praxe

řešila

také

problém odpovědnosti za trestný čin, pokud byla leasingová smlouva uzavřena jménem právnické osoby. Zde je třeba vyjít z předpisů obsahujících právní konstrukci jednání právnické osoby, tedy zejména z občanského a obchodního zákona. V konkrétní situaci to tedy může být jednatel společnosti, zplnomocněný zástupce, popřípadě pověřený 36

Vnučka, J.: Výše škody při zpronevěře předmětu leasingu. ČasopisTrestněprávní revue, č. 7/2010, vyd. C.H.Beck,

str. 211-214

56

zaměstnanec. Důkazně bude třeba u těchto osob za právnickou osobu jednajících doložit, že leasingovou smlouvu uzavřeli, popř. přebrali odpovědnost za splácení měsíčních splátek či za motorové vozidlo či jiný předmět leasingu, popřípadě jej sami užívají. Jestliže právnická osoba nedostojí svým závazkům vyplývajícím ze smlouvy, řádně neplatí leasingové splátky a vozidlo nevrátí, nýbrž pachatel jej nadále neoprávněně užívá či s ním jinak disponuje, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Opět je třeba zdůraznit, že to, že taková osoba nedostála závazkovému vztahu například neplacením splátek dle splátkového kalendáře, je porušením vzájemných práv a povinností obchodně-právních či občansko-právních vztahů, o trestný čin však nejde, pokud je vozidlo řádně předáno vlastníkovi. K trestnému činu zpronevěry na závěr ještě jeden judikát, který souvisí s vyčíslením škody: Pokud si například zaměstnanec přisvojí pracovní pomůcky, které mu byly vydávány v období trvání pracovního poměru, a po rozvázání pracovního poměru ani v dodatečné lhůtě je nevrátí, pak se nejedná o pokračování trestného činu, nýbrž o jeden čin s několikanásobným předmětem útoku. Výši škody pak představuje součet hodnot všech věcí, které si obviněný takto přisvojil.37

6.3. Neoprávněné užívání cizí věci Tento trestný čin není v praxi nijak častý, avšak z hlediska této práce spočívá jeho zajímavost v tom, že škoda – v alinee první - zde není následkem trestného činu, ale přímo jeho formálním znakem. Objektem trestného činu neoprávněného užívání cizí věci je především vlastnictví věci. Jelikož pachateli jde o užitek věci, může být předmětem útoku jen taková věc, kterou lze užívat bez dotčení její podstaty, a nikoli taková věc, druhově zastupitelná, jejíž užívání spočívá v jejím spotřebování (např. peníze).38 Jako neoprávněné užívání cizí věci tak nemůže být posouzeno jednání vedoucího prodejny, který použil pro sebe část tržby s úmyslem ji vrátit v nejbližší době do pokladny podniku. Zde se jedná o svémocný úvěr, který dle závažnosti 37 38

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 13/2008 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 2.1967 sp.zn. 3 Tz 4/67

57

může být posouzen jako zpronevěra nebo jako jednání porušující vnitřní podnikové předpisy. Na rozdíl od krádeže či zpronevěry, úmysl pachatele nesměřuje k trvalé dispozici s věcí, nýbrž jen k přechodnému užívání (musí jít o dispozici s věcí dočasně a po relativně krátkou dobu). Úmysl pachatele tudíž musí zahrnovat záměr vrátit věc tomu, komu byla odňata anebo alespoň umožnit, aby se obnovilo jeho dispoziční právo. Dále se úmysl pachatele, jak již bylo zdůrazněno v úvodu, musí vztahovat i na povědomost o hodnotě věci, protože jde o znak základní skutkové podstaty. Pachatel tedy musí vědět, že se zmocňuje věci nebo vozidla nikoli malé hodnoty. Z tohoto důvodu nelze zpravidla zahrnout škodu vzniklou při havárii svěřeného vozidla, neboť k ní se pravidelně vztahuje zavinění z nedbalosti.39 Podle alinei druhé může být pachatelem jen osoba, které byly tyto věci svěřeny. Škoda, která byla na cizím majetku způsobena neoprávněným užíváním cizí věci ve smyslu ust. § 249 odst. 1 trestního zákona, není bez dalšího hodnota této věci, ale jen to, o co se cizí majetek v důsledku jejího neoprávněného užívání zmenšil, např. snížení hodnoty neoprávněně užívané věci.40 Soud tedy nemůže při stanovení skutečné výše škody na vozidle vycházet jen z odhadu škod poškozenými, zejména pokud nebylo přihlédnuto k amortizaci vozidla nebo jiných věcí. Skutečnou výši škody bude třeba zpravidla zjišťovat za pomoci znaleckého posudku nebo odborného vyjádření. Domnívám se, že časem získá tento čin „na popularitě“ u pachatelů krádeží vozidel, kteří ve své obhajobě uvedou, že se v odcizeném vozidle chtěli pouze projet. Jelikož škoda vozidel obvykle přesahuje škodu 50.000,- Kč a nepřesahuje částku 500.000,- bude pro takového

pachatele

výhodnější

být

stíhán

pro

trestný

čin

neoprávněného užívání cizí věci dle § 207 odst. 1 trestního zákoníku, kde se sankce nikterak nezměnila (až na dvě léta), než pro trestný čin krádeže dle § 205 odst. 3 trestního zákoníku (1 rok až pět let). 39 40

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3.4.1991, sp. zn. 3 To 999/91 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.7.1996, sp.zn. 2 Tzn 126/96

58

Systematicky je za tímto trestným činem v trestním zákoníku zařazen trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dle ust. § 208 tr. zákoníku. Jedná se rovněž o majetkový

trestný

čin,

zákonným

znakem

ani předpokládaným

následkem v základní skutkové podstatě však není škoda, proto v této práci nebude dále rozebírán.

6.4. Podvod Objektem tohoto trestného činu je majetek, pod který můžeme zahrnout věci, pohledávky i jiná majetková práva. Mezi nejčastější podvodná jednání patří podvodná vylákání půjček, vylákání záloh na dodání zboží, tzv. podvodné útraty, podvodná vylákání dávek na úseku mezd a sociálních dávek, stále častěji se objevují fakturační podvody, podvody šekové a směnečné. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy, může se jednat o zmenšení majetku, ale i o ušlý zisk. Konkrétním příkladem škody v podobě ušlého zisku je následek takového jednání pachatele, který při hře na výherním hracím přístroji nevsadil určitou finanční hotovost, ale tzv. kreditní body, které si na přístroji (jakožto obsluhující osoba) sám nastavil a které následně prohrál. Škodou v podobě ušlého zisku provozovatele představovaly peníze jakožto ekvivalent těchto kreditních bodů, které by jinak do začátku hry musel vložit. V ušetření nákladů je nutno spatřovat pachatelovo obohacení a současně ušlý zisk majitele automatu. Do případné náhrady škody by pak teoreticky mohla být zahrnuta i částka, kterou by pachatel na automatu vyhrál.41 O škodu jde i tehdy, když věc nemá dohodnuté vlastnosti a nemůže být užívána k účelu, pro nějž byla nabízena a kupována. Dalším konkrétním případem je jednání obviněné, která nabídla poškozené k prodeji byt, ovšem zatajila jí podstatné skutečnosti týkající se zdravotní závadnosti tohoto bytu (při deštích byl suterénní byt zaplavován splašky veřejné kanalizace). Nejvyšší soud vyjádřil názor,42 že při stanovení výše škody v případně podvodného prodeje bytu je 41 42

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3.6.2004, sp.zn. 3 Tdo 425/2004 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 8. 2005, sp.zn. 8 Tdo 833/2005

59

třeba vycházet z rozdílu mezi sjednanou cenou převáděné nemovitosti a její cenou stanovenou dle kritérií ust. § 89 odst. 12 trestního zákona (dnes § 137 tr. zákoníku). Protože nikoli dohodnutá cena nemovitosti, nýbrž rozdíl představuje hodnotu, o kterou by se majetek poškozené zmenšil. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Proto není trestným činem podvodu, jestliže obohacení nastalo jinou činností a další pachatelovo podvodné jednání směřuje jen k jeho zakrytí. Příkladem je prodej podvodně získané věci třetí osobě. Při tomto následném prodeji nejde o další skutek, i když třeba tuto osobu uvádí v omyl o vlastnictví věci, neboť pachatel již sám sebe ani jiného neobohacuje, jen získává ekvivalent toho, o co se již před tím podvodně a neoprávněně obohatil.43 Obdobně jako u trestného činu zpronevěry byla také soudní praxí řešena otázka výše způsobené škody v souvislosti se spácháním podvodu prostřednictvím uzavření tzv. leasingové smlouvy. Zde však nebylo řešení tak složité a názory protichůdné, neboť je zřejmé, že pachatel již na počátku přistupuje k uzavření uvedené smlouvy s tím, že nehodlá smluvené leasingové splátky platit, případně předmět leasingu vracet. Tento úmysl musí být pachateli prokázán, jako důkaz nepostačí zjištění, že pachatel v době uzavírání leasingové smlouvy uvedl nepravdivé údaje o svých příjmech. Způsobenou škodou je pak cena, za kterou se věc obvykle prodává a nikoli cena, kterou by pachatel postupně musel zaplatit, kdyby dodržel podmínky smlouvy. Škodou je celá tato částka, bez ohledu na vrácení peněz po dokonání trestného činu, zde již jednání posuzujeme jako snahu o náhradu způsobené škody. Pokud podmínkou uzavření smlouvy bylo zaplacení akontace a pachatel ji zaplatil, pak způsobená škoda je o tuto částku menší.44 43

Šámal,P.: K právnímu posouzení smluvního převodu věcí získaných majetkovým trestným činem. Socialistická zákonnost. vyd. Praha: 1987, č. 8, s. 449 44 Stanovisko Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.10. 2002, sp. zn. 6/2003 a Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 1995, sp.zn. 3 Tdo 609/95

60

V praxi jsou nejčastěji řešeny podvody související s podnikáním, jako jsou vylákané provize na dodání zboží či obstarání nějaké záležitosti, dále podvodné vylákání zboží na základě falešných dokladů či faktur. Typickým příkladem je takové jednání pachatele, který získal zboží od poškozeného a kterému jen předstíral úmysl zaplatit za něj kupní cenu, ač tak ve skutečnosti nechtěl učinit, nebo učinit nemohl vzhledem k předluženosti obchodní společnosti, v níž byl jednatelem, tudíž osobou dobře znalou poměrů v ní.45 Ne každé nezaplacení půjčky je posuzováno jako trestný čin podvodu. Jedná se o úmyslný trestný čin, proto je třeba vždy prokázat záměr pachatele – buď, že již jednal v úmyslu peníze nevrátit vůbec, nebo ve smluvené lhůtě, nebo jednal s vědomím, že peníze nebude moci vrátit. Pokud teprve po uzavření smlouvy o půjčce vznikly překážky, které bránily dlužníkovi splnit závazek z půjčky a které nemohl v době uzavření smlouvy předvídat, pak nelze takové jednání posoudit jako trestný čin podvodu. Zvláštním problémem je pak otázka, kdy lze učinit závěr, že byla uvedena v omyl, resp. v omylu jednala právnická osoba. Z právní konstrukce jednání právnických osob vyplývá, že právní úkony mohou činit jen prostřednictvím svých orgánů nebo zástupců. Můžeme tedy říci, že právnická osoba jedná v omylu, pokud byl v omyl uveden její statutární orgán, pověřený zaměstnanec, vedoucí anebo zplnomocněný zástupce. Právnická osoba může v případě trestného činu vystupovat jako osoba jednající v omylu, osoba obohacená i jako osoba poškozená. Právnická osoba může být samozřejmě poškozena osobou mimo její strukturu ale i svým členem, zaměstnancem nebo jiným pracovníkem. Jestliže byla trestným činem způsobena škoda právnické osobě, pak výrok v rámci adhezního řízení, ve kterém soud ukládá obviněnému takovou škodu nahradit, musí být formulován ve prospěch této právnické osoby a nikoli ve prospěch statutárního orgánu, který je oprávněn jménem právnické osoby jednat.46 45 46

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 3 Tdo 107/2006 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16.4. 2002, sp. zn. 4 Tz 23/2002

61

V některých případech se musí orgány činné v trestním řízení vypořádat s otázkou vlastnictví věci, která se stala předmětem útoku trestného činu. V tomto směru byl, obdobně jako u výše uvedeného trestného činu zpronevěry, diskutován charakter poskytnuté zálohy. Problém spočívá v tom, zda se záloha převzetím současně se závazkem budoucího plnění stává majetkem toho, kdo ji převzal, nebo zůstává nadále ve vlastnictví zadavatele zakázky (tedy právo věc držet, užívat, požívat, nakládat s ní, oprávnění věc úplatně či bezplatně zcizit). Pokud za majetek budeme považovat soubor veškerých pasiv a aktiv daného subjektu, pak je na místě považovat finanční prostředky poskytnuté v podobě zálohy za majetek osoby, která je převzala. Pojmově pak nemůže dojít ke spáchání zpronevěry při dispozici se zálohou, neboť v okamžiku převzetí se již nejedná o věc cizí. K nakládání s finanční zálohou přijatou v souvislosti se zakázkou v rámci podnikatelské činnosti se vyjádřil ve svém judikátu Nejvyšší soud ČR.47 Přijal stanovisko, že pokud přijatá částka byla složena jako záloha a nikoli jako peníze určené na nákup konkrétně určeného materiálu či součástek, pak použití takto získaných finančních prostředků v rámci činnosti firmy k úhradě jiných plateb nemůže být zpronevěrou, neboť přijatou zálohu nelze účetně ani fakticky oddělit od ostatních prostředků firmy. Jestliže byla přijatá záloha řádně a v souladu s předpisy o účetnictví zaúčtována jako příjem, pak její použití v rámci podnikatelské činnosti stejně jako jiného příjmu nemůže být považováno za zpronevěru. Pokud by ovšem obvinění žádali zálohu a přitom věděli, že jsou bez finančních prostředků a nebudou moci dostát závazkům z podepsané smlouvy, a takto získané peníze použijí jinak, mohli by svým jednáním naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Další variantou spáchání trestného činu podvodu, o které proběhly diskuse, je vylákání úvěru za současného poskytnutí zálohy na jeho zajištění. Soudní rozhodnutí se nejprve přikláněla k závěru, že v případech takového jednání, kdy pachatel zajistí úvěr zástavou, ze které se věřitel může uspokojit, nemůže naplnit skutkovou podstat

62

trestného činu podvodu. I když by pachatel jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit, anebo nevrátit ve smluvené době, a uvedl tak peněžní ústav v omyl. Takovým jednáním totiž nemůže vzniknout škoda na cizím majetku, která je znakem této skutkové podstaty.48 Senát Nejvyššího soudu

se s tímto názorem neztotožnil a

předložil následující argumenty. O trestný čin podvodu jde tehdy, když pachatel ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu. Trestnost tohoto činu se váže na vznik škody na cizím majetku. Škoda zde vyjadřuje následek, jímž se rozumí porušení nebo ohrožení hodnot, které jsou objektem trestného činu, a je jí újma

majetkové

povahy,

která v

daném případě vznikne peněžnímu ústavu, který pachateli úvěr vyplatil. Okamžik vzniku této škody je vázán na moment, kdy jsou finanční prostředky pachateli předány. Tento závěr vyplývá ze zásady, že trestnost činu se posuzuje podle doby jeho spáchání, za kterou se považuje okamžik dokonání trestného činu, což je tehdy, když jsou naplněny všechny znaky jeho skutkové podstaty, zejména následek. Jestliže je pachateli peněžním ústavem vyplacena částka, na niž byla úvěrová smlouva sjednána, a výsledky dokazování vedou k závěru o zavinění pachatele jako jeho vnitřního vztahu k podstatným složkám trestného činu, a tedy i ve vztahu k vzniku způsobené

škody, je trestný čin podvodu dokonán

okamžikem vzniku škody, tedy vyplacením podvodně vylákané částky. Právě z těchto hledisek není vznik škody vůbec vázán na skutečnost, zda při podvodném jednání byl závazek, prostřednictvím něhož byl spáchán trestný čin podvodu, zajištěn zástavním právem či jiným zajišťovacím institutem (např. ručením atd.) Zástavní právo je nutné považovat pouze za jeden ze způsobů náhrady škody a není možné na jeho realizaci vázat posouzení otázky vzniku škody jako jednoho ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Tato realizace je již jenom náhradou škody. 47 48

Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.12.2000, sp.zn. 4 Tz 54/99 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7.2.2001, sp. zn. 8 Tz 303/2000

63

To nakonec vyplývá i z povahy a smyslu zástavního práva, které slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splacen.

6.5. Pojistný podvod Nový trestní zákoník zachoval zvláštní typy podvodů, které jsou vůči trestnému činu podvodu dle § 209 speciální a dále tyto typy v souladu s požadavky praxe rozšířil a propracoval. Nyní je tedy v trestním zákoníku trestný čin pojistného podvodu dle § 210, trestný čin úvěrového podvodu dle § 211 a trestný čin dotačního podvodu dle § 212. Tyto speciální trestné činy jsou opodstatněny zejména svou četností a rovněž tak dalekosáhlými důsledky pro ekonomiku, činnost pojišťoven i bank. Důvodová zpráva obhajuje tyto trestné činy rovněž pro snadnější postižení, než je tomu podle obecné skutkové podstaty podvodu. Formulace pojistného podvodu byla dále upřesněna s ohledem na zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, která nezná dříve používaný pojem „sjednávání pojistné smlouvy“ a používá namísto toho „uzavírání pojistné smlouvy“ a „změna pojistné smlouvy“. Právě v tomto bodě v praxi vznikaly pochybnosti, zda pod sjednávání smlouvy lze zahrnout i její změnu. Podobně je tomu i u pojmu „likvidace pojistné události“ , který byl nahrazen termínem „při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy“, přičemž nový pojem vyjadřuje i tu skutečnost, že uvedení nepravdivých údajů se týká celého procesu likvidace, nikoli jen jeho části. Výraz „pojistné nebo jiné obdobné plnění“ pokrývá jak plnění na základě pojistné smlouvy, tak i na základě jiného důvodu, jakým je třeba zákon. To se týká např. zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Nové ustanovení umožňuje rovněž postihovat takové osoby, které nejsou přímými účastníky pojistného vztahu, ale jsou typickými subjekty, které se dopouštějí tohoto trestného činu. Jimi jsou např. zmocněnci, osoby podílející se na likvidaci pojistné události apod. Zvláštní skutková podstata trestného činu pojistného podvodu byla zavedena

novelou

trestního zákona provedenou zákonem

64

č.253/1997

Sb.. Dle tehdejší důvodové zprávy se doplněním

ustanovení o trestné činy pojistného a úvěrového podvodu sledovalo rozšíření trestního postihu i na další formy podvodného jednání, které již sice podle stávající právní

úpravy trestné byly, ale zpravidla se

obtížně prokazovaly. Takovýto poukaz na důkazní obtíže orgánů trestním

řízení

se jevil z ústavněprávního

činných

hlediska

v

sporným. K

možné kolizi se zásadou presumpce neviny se vyslovil i Ústavní soud49 který

uvedl,

že

zúžení

záběru dokazování prováděného

orgánem činným v trestním řízení neznamená automaticky přenesení důkazní povinnosti, kterou tento orgán v důsledku presumpce neviny má, na osobu obviněnou. Ústavní soud dále konstatoval, že důvod kriminalizace úvěrového podvodu, spočívající ve snaze minimalizovat důkazní tíseň orgánů činných v trestním řízení, byť by

mohl

být

zpochybněn snad trestně-politicky, není ústavně nekonformní, neboť s presumpcí neviny nekoliduje. Odůvodnění novely

trestního zákona

kriticky hodnotila i

odborná veřejnost.50 Obdobně jako výše uvedený názor vyjadřuje, že důvodem kriminalizace by neměla být jen obtížnost dokazování určitého znaku skutkové podstaty, ale především úvaha, zda se ve společnosti vyskytuje určitý hromadný sociální protispolečenský jev, který nelze dosavadními prostředky postihnout. Vývojová stádia trestného činu pojistného podvodu byla dříve odlišena takto: vyvolání fingované pojistné události mělo charakter přípravy, uplatnění nároku na pojistné plnění u pojišťovny bylo posuzováno jako pokus trestného činu a skutečné získání pojistného plnění od pojišťovny bylo hodnoceno jako dokonání trestného činu. Dle aktuálního trestního zákoníku jsou všechna tato jednání považovaná za dokonaný trestný čin. Podmínkou trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 trestního zákoníku není aby 49

Plénum Ústavního soudu České republiky, ze dne 20.2.2001, sp.zn. 5/2000 Jelínek, J.: Trestní novelizace v letech 1997-1999, 1. vyd. Praha: Nakladatelství Linde, 2000, str. 91

50

65

pojišťovna jednala v omylu, resp. aby jednání pachatele vedlo k omylu pojišťovny, na základě kterého by poskytla pojistné plnění. K trestnosti činu se rovněž nevyžaduje, aby pachatel skutečně vylákal pojistné plnění, na něž mu nevznikl nárok. Postačí, když v souvislosti s uzavíráním nebo změnou pojistné smlouvy, v souvislosti s likvidací pojistné události nebo při uplatnění práva na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění, uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje anebo podstatné údaje zamlčí. Dle odstavce druhého pak k naplnění skutkové podstaty bude postačovat, když pachatel v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch vyvolá nebo předstírá událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění, nebo stav vyvolaný pojistnou událostí udržuje a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Novým trestním zákoníkem zde tedy byla stanovena minimální výše škody ve výši 5.000,- Kč. Další hranice škody je zakotvena v odstavci čtvrtém tohoto trestného činu, kde zákon požaduje způsobení větší škody, tedy přesahující částku 50.000,- Kč. Pátý odstavec pak stupňuje škodlivost takového jednání a tomu odpovídající trestní sazbu, rovněž způsobením značné škody. Odnětím svobody na pět až deset let bude pachatel potrestán, způsobí-li škodu velkého rozsahu – odst. 6 § 210 trestního zákoníku. Co se týká výpočtu výše škody, Nejvyšší soud zaujal stanovisko,51 že pokud byl vznik pojistné události od počátku fingován a bylo-li uplatněno pojistné plnění v určité výši, není již podstatné, v jaké skutečné výši by jinak – nebýt úmyslného vyvolání pojistné událostivznikl nárok na pojistné plnění. Je tomu tak z důvodu, že na pojistné plnění vůbec nevznikl nárok a tudíž nemá právní význam ani otázka, zda výše podvodně uplatněného pojistného plnění skutečně odpovídá výši škody, která měla být způsobena fingovanou pojistnou událostí na pojištěných

hodnotách,

respektive,

zda

tyto

pojištěné

hodnoty

odpovídají částce požadovaného pojistného plnění. Jiná situace by nastala, kdyby k pojistné události došlo, ale pachatel by při uplatňování nároku neuvedl pravdivé nebo naopak uvedl

66

hrubě zkreslené údaje, popřípadě by podstatné okolnosti zamlčel. Škodou způsobenou trestným činem pojistného podvodu je částka, která se rovná rozdílu mezi skutečně poskytnutým plněním na straně jedné a pojistným plněním, které by náleželo, kdyby pachatel pravdivě uvedl vše tak, jak měl. V případě, že k pojistné události vůbec nedojde, je nutno celou vyplacenou částku posoudit jako škodu na majetku pojišťovny. Pokud ale k pojistné události dojde, avšak jinak, než uvedl nepravdivě pachatel, pak z takového zjištění nutně ještě nevyplývá, že pojistné plnění poskytnuté pojišťovnou bylo neopodstatněné v tom smyslu, že by jím byla kryta náhrada neexistující škody, neboť odlišný způsob vzniku škody totiž nemusí nezbytně znamenat, že by pojišťovna neposkytla pojistné plnění na náhradu škody. Škodou způsobenou trestným činem pak je částka, která se rovná rozdílu mezi skutečně poskytnutým pojistným plněním na straně jedné a pojistným plněním, které by náleželo s přihlédnutím k jeho důvodnému zkrácení, na straně druhé.52 Poslední, zde uvedený judikát53 posuzoval takové jednání pachatele, který vyvolá pojistnou událost v úmyslu získat pojistné plnění ve výši, kdy by vznikla jinému značná škoda. S ohledem na vývojová stadia trestného činu by takové jednání bylo posouzeno jako trestný čin pojistného podvodu dílem dokonaný podle § 250a odst. 2 tr. zák. a dílem nedokonaný ve formě přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák., § 250a odst. 4 písm. b) tr. zák.

6.6. Úvěrový podvod Rovněž u tohoto trestného činu, který je pro svou zvláštní povahu

upraven

samostatně,

byly

provedeny

zákoníkem zásadnější změny. Skutková

podstata

novým

trestním

trestného

činu

úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 trestního zákoníku zní takto: Kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede 51

Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.10.2002, sp. zn. 5 Tdo 614/2002 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.8.2002, sp. zn. 7 Tdo 580/2002 53 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.1.2001, sp. zn. 7 Tz 302/2000 52

67

nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. Odst. 2: Stejně bude potrestán, kdo bez souhlasu věřitele v nikoli malém rozsahu použije prostředky získané účelovým úvěrem na jiný než určený účel. U trestného činu úvěrového podvodu popsaném v prvním odstavci bylo původně zamýšleno vložit větu „ a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou“. Již v základní skutkové podstatě tak měla být zavedena spodní hranice škody nikoli nepatrné, a to jednak s ohledem na formální pojetí trestného činu, a rovněž za účelem sjednocení režimu různých typů podvodu. Nakonec od takové úpravy zákonodárce upustil, aniž by rozdílný přístup vysvětlil v důvodové zprávě. U úvěrového podvodu byla dále do prvního odstavce doplněna slova „při čerpání úvěru“, neboť některé úvěrové smlouvy vážou čerpání úvěru na splnění některých podmínek. Z hlediska typové závažnosti byla odlišena i skutková podstata úvěrového podvodu podle druhého odstavce, kde rozhodujícím faktorem je použití prostředků získaných účelovým úvěrem ne jiný než určený účel v nikoli malém rozsahu. Tento trestný čin byl do trestního zákona poprvé zaveden novelou č. 253/1997 Sb. Byl a je zaměřen na ochranu cizího majetku v oblasti úvěrování, dříve také v oblasti poskytování subvencí a dotací, což bylo nyní vyděleno do samostatného trestného činu dotačního podvodu. Úvěrová smlouva je upravena obchodním zákoníkem jako tzv. absolutní obchod, což znamená, že se nelpí na povaze účastníků úvěrové smlouvy. Úvěr tedy může být poskytnut pro podnikatelské účely, ale také např. jako úvěr spotřebitelský. Pro trestní odpovědnost je stěžejní to, že může vzniknout jen v návaznosti na úvěrovou smlouvu, nepřipadá v úvahu ani smlouva o půjčce, dohodla dle ust. § 262 obchodního zákoníku, či smlouva nepojmenovaná dle ust. § 51 občanského zákoníku.

68

Pod pojem úvěrové smlouvy nelze podřadit takové typy smluv, které spočívají nikoliv v poskytnutí peněžních prostředků, nýbrž v poskytování zboží a služeb na základě tzv. odložených plateb (např. smlouvu o koupi najaté věci či tzv. leasingovou smlouvu). Ustanovení o trestném činu úvěrového podvodu je možno aplikovat i na případy, kdy poskytovatelem úvěru (věřitelem) ze smlouvy o úvěru není banka, nýbrž jiný subjekt poskytující v rámci svého předmětu podnikání úvěry (např. družstevní záložny, stavební spořitelny) nebo i jiné subjekty, pokud poskytnou úvěr na základě smlouvy o úvěru.54 Hranice větší škody, tedy nejméně 50.000,- Kč,

je u tohoto

trestného činu dána v kvalifikované skutkové podstatě v odstavci čtvrtém. Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, způsobí-li takovým činem značnou škodu. Za způsobení škody velkého rozsahu, podle odstavce šestého, hrozí pachateli trest odnětí svobody na pět až deset let. Pachatelem trestného činu úvěrového podvodu podle odst. 1 spáchaného

podvodným

jednáním

při sjednání úvěrové

smlouvy

může být účastník takové smlouvy, např. dlužník nebo fyzická osoba jednající za dlužníka. Pachatelem ovšem může být i věřitel, např.banka, pokud spotřebiteli při poskytnutí spotřebitelského úvěru zamlčí celkovou částku úroků, kterou bude muset zaplatit. Zásada, podle níž nemůže být trestný ten, k jehož ochraně je příslušné ustanovení určeno, se v tomto případě neuplatní. Osoba, která účastníku úvěrové smlouvy opatří potřebné nepravdivé podklady je trestně odpovědná jako hlavní pachatel. Trestný čin

úvěrového podvodu

podle odstavce 1 je tzv.

abstraktní ohrožovací delikt, takže jeho znakem není vyvolání poruchy a

dokonce

rozsahu

ani

je proto

konkrétní

ohrožení chráněného objektu. V tomto

trestný čin

dokonán již samotným předložením

žádosti o úvěr, v níž je například zatajeno, že byl podán návrh na prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti jako žadatele o úvěr a jaké má obchodní společnost závazky. Okolnost, že ve 54

Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.11.2003, sp. zn. Tpjn 301/2003

69

formuláři žádosti o úvěr nebyla kolonka, která by se výslovně týkala konkursu, je bezvýznamná. Odborná veřejnost55 i praxe v minulosti často poukazovala na výrazné formální pojetí tohoto trestného činu. Ústavní soud56 k tomu podotkl, že má-li v testu proporcionality obstát trestní stíhání úvěrového podvodu dle ust. § 250b trestního zákona, u něhož se v odstavci prvním nevyžaduje vznik škody, pak musí orgány činné v trestním řízení pečlivě zkoumat, zda uvedení nepravdivého údaje bylo objektivně způsobilé ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, a to jak z hlediska reálného vlivu nepravdivého údaje na úvahu poskytovatele na návratnost úvěru, tak z hlediska výše možné škody. Zdrženlivost je na místě zejména tam, kde by měl vztah založený úvěrovou smlouvou standardní průběh. Na závěr této podkapitoly opět jeden judikát vztahující se k určování výše škody tohoto trestného činu dle původního ustanovení. Znova se zde, obdobně jako u trestného činu podvodu, rozebíral následek trestného jednání v podobě škody, pokud je splacení úvěru zajištěno některým ze zajišťovacích institutů. Rovněž tak se s ohledem na prokázání pachatelova úmyslu rozšířil nutný záběr dokazování prováděného orgány činnými v trestním řízení. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu57 nelze dovodit, že jde o škodu dle ust. § 250b odst. 3 trestního zákona tehdy, jestliže pachatel trestného činu úvěrového podvodu jedná způsobem uvedeným v odstavci 1 nebo 2, ale se záměrem dodržet podmínky úvěrové smlouvy a jeho finanční možnosti to nevylučují. Samozřejmě tím není dotčena možnost trestního postihu pachatele za jednání uvedené v základní skutkové podstatě. Ve smyslu ust. § 250b odst. 3 trestního zákona škoda věřiteli nevzniká ani v případě, kdy na základě smluvních podmínek nastupuje při splácení úvěru ručitel. Reálnou újmu ručitele, záležející v tom, že na základě úvěrové smlouvy v důsledku nečinnosti dlužníka musí splácet jeho úvěr věřiteli, nelze považovat za škodu ve 55

Teryngl,J.: K tzv. balíčkové reformě trestního zákona, (II.), Bulletin advokacie 1998, č. 2 str. 14-15 56 Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 7.11.2006, sp.zn. 631/05 57 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.3.1999, sp. zn. 7 Tz 84/99

70

smyslu ust. § 250b odst. 3 trestního zákona, neboť speciální skutková podstata úvěrového podvodu je určena jen na ochranu zájmu věřitelů. Ze skutečnosti, že zprostředkovaně vzniká majetková újma ručiteli, lze přihlížet při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti činu pro společnost.

6.7. Dotační podvod Trestný čin dotačního podvodu dle § 212 trestního zákoníku byl pro svou zvláštní a rozdílnou povahu vyčleněn z trestného činu úvěrového podvodu a byl upraven samostatně. Trestný čin dotačního podvodu byl mimo dotací a subvencí výslovně rozšířen i na návratné finanční výpomoci a příspěvky. Obdobně jako u trestného činu úvěrového podvodu, se ani v tomto případě v prvním odstavci nevyžaduje způsobení škody. Postačí, když pachatel v žádosti uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Z hlediska typové závažnosti však byla odlišena skutková podstata dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, kde opět není rozhodující způsobení škody, ale naopak použití prostředků získaných účelovou dotací, subvencí nebo návratnou finanční výpomocí nebo příspěvkem na jiný než určený účel v nikoli malém rozsahu. Se způsobením škody větší, tedy minimálně 50.000,- Kč, se počítá až v odstavci čtvrtém. V souladu s obecným podvodem a úvěrovým podvodem je i u trestného činu dotačního podvodu požadováno v pátém odstavci způsobení škody značné a v šestém odstavci způsobení škody velkého rozsahu.

6.8. Podílnictví Objektem tohoto trestného činu je opět cizí majetek, předmětem útoku je cizí věc. V novém znění je doplněno, že tento trestný čin se vztahuje nejen na věci nebo jinou majetkovou hodnotu získanou trestným činem spáchaným v České republice, ale i na věc nebo jinou majetkovou hodnotu získanou trestným činem v cizině. Věc nebo jiná majetková hodnota musí být získaná trestným činem. Nemůže se tedy jednat o věc, která byla získána jednáním

71

klasifikovaným jako přestupek, ani jednáním pro trestný čin, jehož trestnost zanikla. Při posuzování trestného činu podílnictví se totiž vychází z trestnosti činu hlavního pachatele, z hlediska časové působnosti rozhodování.

se

musí

Pokud

postupovat pachatele

dle

zákona

hlavního

účinného

trestného

v době

činu

nelze

jednoznačně prokázat, a je teoreticky možné, že se jedná o osobu trestně neodpovědnou, pak je pachatele trestného činu podílnictví možné stíhat pro trestný čin zatajení věci dle ust. § 219 trestního zákoníku (dříve 254 tr. zákona).58 Jestliže trestný čin jiné osoby, který směřoval k získání věci (jiné majetkové hodnoty), ještě není dokonán (např. zůstalo pouze u pokusu o něj a nepodařilo se jím získat věc či jinou majetkovou hodnotu), pak činnost obviněného směřující k získání této věci (jiné majetkové hodnoty) nelze pokládat za trestný čin podílnictví, ale za splnění dalších zákonných podmínek není vyloučeno ji posuzovat např. jako účastenství na trestném činu jiné osoby směřujícím k získání věci (jiné majetkové hodnoty).59 Hlavním trestným činem může být získána peněžní částka a rovněž ta se může dostat do dispozice podílníka. Nemusí jít o identické peníze, musí být však splněna podmínka, že jde o prospěch podílníka z majetku získaného hlavním trestným činem.60 Co se týká

určení výše škody, nelze mechanicky vycházet

z hodnoty věci, kterou na sebe pachatel převedl. To platí především v případě, kdy se nepodaří prokázat, jakým způsobem pachatel věc získal a nelze proto vyloučit, že na její opatření musel vynaložit takovou finanční částku, po jejímž odečtení od hodnoty převedené věci by nešlo o značný prospěch (v případě kvalifikované skutkové podstaty).61 Jak trestný čin podílnictví úmyslně zaviněný, tak trestný čin podílnictví spáchaný z nedbalosti neoperuje s pojmem škoda, ale vždy hledí

na

velikost

pachatelova

prospěchu.

Jeho

výše

se

v kvalifikovaných odstavcích odvíjí od obdobně stanovených hranic škod. 58

Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.8.2002, sp. zn. 6 Tdo 258/2002 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.5. 2007, sp. zn 8 Tdo 607/2007 60 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.3. 1992, sp. zn. 7 Tz 31/92 61 Rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, ze dne 6. 11. 1997, sp.zn. 7 To 515/97 59

72

Mezi škodou, která vznikla z konkrétního majetkového trestného činu, ať už se jedná o krádež, podvod či zpronevěru a jednání podílníka, zpravidla nebývá příčinný vztah, a proto podílník za tuto škodu neodpovídá. Podílník získává bezdůvodné obohacení, ale účast na způsobené škodě nemá. Výjimku může představovat takové jednání, kdy podílník odcizenou, vylákanou či zpronevěřenou věc ukryje a brání poškozenému v dispozici a užívání věci. Toto může mít vliv na způsobení jiné škody, tzv. ušlý zisk. Podílník svým jednáním získává jen neoprávněný majetkový prospěch, za který zpravidla odpovídá nikoli z důvodu odpovědnosti za škodu podle ustanovení hlavy druhé části šesté

občanského

zákoníku,

ale

z

důvodu

odpovědnosti

za

neoprávněný majetkový prospěch podle hlavy třetí části šesté občanského

zákoníku.

O

vydání

neoprávněného

majetkového

prospěchu tomu, na jehož úkor byl získán, lze však rozhodnout jen v řízení ve věcech občanskoprávních a nikoli v řízení trestním.62 S výše uvedeným souvisí kauza projednávaná celým systémem trestních soudů i soudu ústavního.63 Ve své podstatě se stěžovatel ve svém dovolání domáhal posouzení otázky, zda trestným činem podílnictví získal značný prospěch. V daném případě bylo zejména nutno posoudit, zda při stanovení výše získaného prospěchu je třeba zohlednit pouze rozdíl mezi částkami, za které pachatel odcizenou věc koupil a prodal (jak se domníval dovolatel), nebo tržní cenu odcizené věci (jak v napadeném rozsudku vyslovil odvolací soud). Při interpretaci tohoto kvalifikačního znaku je rovněž sporné, zda znak " získá-li značný prospěch" je dán pouze tehdy, získá-li pachatel prospěch sám pro sebe, nebo i tehdy, opatří-li ho třetí osobě, na kterou věc převedl. Skutek obviněného spočíval v tom, že obviněný koupil buldobagr (v hodnotě 915.000,-Kč) za 180. 000,- Kč od pachatele trestného činu krádeže a následně jej prodal nezjištěné osobě za 240.000,- Kč, čímž získal prospěch 723.000,- Kč. Ve věci bylo vypracováno několik znaleckých posudků, jejichž odhady hodnoty buldobagru se značně rozcházely. 62 63

Na

této

skutečnosti

pak

obviněný

postavil

Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 12. 1976, sp. zn. 6 To 39/76 Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9.6.2005, sp. zn.III ÚS 68/04

svou

73

obhajobu.Tvrdil, že po odečtení nákladů na přepravu ve výši 12.000,Kč, získal prospěch pouze 48.000,- Kč. Obviněný v opravných prostředcích argumentoval tím, že nechtěl buldobagr pro sebe, ale od počátku měl v úmyslu převést jej na třetí osobu. Nebylo tedy možné jako škodu vyčíslit a k tíži podílníka jako následek jeho jednání stanovit skutečnou hodnotu buldobagru, jak navrhoval předseda Nejvyššího soudu ve svém vyjádření k projednávané věci u soudu ústavního, ale skutečně získané bezdůvodné obohacení, které v tomto případě představovalo částku 48.000,- korun. Od stanovené výše škody je pak nutné odvodit odpovídající právní kvalifikaci. Ve vztahu speciality k tomuto trestnému činu je tzv. podílnictví z nedbalosti uvedené v ust. § 215 trestního zákoníku. Důvodem jeho zařazení do trestního zákoníku byly závazky vyplývající z Evropské úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosu ze zločinu, která členským státům uložila do právních norem promítnout postih praní špinavých peněz. Při ukrytí nebo převedení více věcí nelze hodnotu jednotlivých věcí sčítat. Může však jít o věc, která se skládá z více částí (např. soubor filatelistických známek). Podle odstavce prvního se vždy musí jednat o věc nikoli malé hodnoty, tj. její cena dosahuje nejméně částky 25.000,- Kč, v odstavci druhém na hodnotě věci nezáleží. Při úmyslném zavinění v případě skutkové podstaty uvedené ve výše zmíněném druhém odstavci jde o trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 trestního zákoníku. Obsahem tohoto ustanovení není jen převod výtěžku z trestné činnosti, ale také snaha dodat zdání legálního původu. Tento úmyslný trestný čin je ve vztahu specializace k trestnému činu podílnictví s ohledem na způsob jednání pachatele. Nedbalostní jednání je zase postihováno dle ust. § 217 trestního zákoníku.

6.9. Lichva Objektem trestného činu lichvy je majetková sféra jako celek, chráněny jsou zde věci i jiné majetkové hodnoty. V tomto ustanovení se nepracuje s pojmem škoda, ale s pojmem „plnění v hrubém nepoměru“.

74

Pachatel trestného činu lichvy získává na poškozeném určité plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. Hodnota vzájemného plnění se stanoví podle stejných zásad, jako se určuje výše škody. Pro posouzení hrubého nepoměru vzájemných plnění záleží jen na hodnotě obou plnění a jejich vzájemném srovnání, nikoli na výši výsledné škody, protože tato není znakem uvedeného trestného činu. Na rozdíl od trestného činu podvodu, poškozený nejedná v omylu, ale pod vahou určité tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti. Nový trestní zákoník pak doplnil pachatelovo jednání o zneužití lehkomyslnosti oběti a dále obdobně jako u jiných majetkových trestných činů byly doplněny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. V prvním odstavci, v alinee druhé se jedná o uplatnění nebo převod tzv. lichvářské pohledávky, tedy takové, která má charakter hrubě nepřiměřeného plnění. Ke spáchání trestného činu lichvy podle § 218 odst. 1 trestního zákoníku se nevyžaduje, aby lichvářskou povahu měla samotná půjčená peněžní částka (jistina), kterou má dlužník vrátit, ale postačí, má-li takovou povahu třeba jen sjednaný lichvářský úrok. Při poskytování úvěrů a půjček existuje z hlediska požadovaných úroků určitá hranice, která odděluje standardní podnikatelskou činnost provozovanou v souladu s právním řádem a lichvu. Uvedenou hranicí je podle trestního zákona to, co lze pokládat již za hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními pachatele a poškozeného ve smyslu § 253 odst. 1 tr. zák. Poskytnutí půjčky peněz s úrokem obsahujícím 70 % a více za rok pak takový hrubý nepoměr zakládá.64 Dle tohoto ustanovení je trestný čin dokonán uplatněním pohledávky, a to např. žalobou u soudu. Samotná pohledávka tedy nemusela být sjednána v době tísně, avšak vědomí věřitele o nepříznivé situaci dlužníka spadá do doby jejího uplatnění. Pokud pachatel zneužije tísně poškozeného a ještě navíc pohledávku uplatní, přičítá se mu pouze jednání dle alinei prvé. Hrubý nepoměr vzájemných plnění je blíže charakterizován následným judikátem (z období platnosti předchozího zákona č.

75

140/1961 Sb.),65 který uvádí, že za tíseň ve smyslu ustanovení § 253 odst. 1 trestního zákona je třeba považovat tíživou situaci poškozeného mimořádné povahy, která je vyvolána určitou naléhavou potřebou, jejíž uspokojení

není

v momentálních

možnostech

poškozeného

(autonehoda nebo krádež peněz daleko od domova). Z hlediska posouzení trestní odpovědnosti osoby, která jedná za podmínek ustanovení § 253 trestního zákona a zneužívá tísně jiného, není vůbec podstatné, zda poškozený si takový stav tísně zapříčinil sám nebo k němu došlo pod vlivem okolností na jeho vůli nezávislých. Při posuzování, zda jde v případě sjednané půjčky o příslib plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, je třeba zvažovat vedle hodnotového poměru vzájemných plnění i dobu, na kterou je půjčka uzavřena. Uvedený znak lze spatřovat např. v uzavření smlouvy o půjčce finanční částky 293 000 Kč na dobu tří měsíců s příslibem uhrazení smluvní odměny ve výši 131 850 Kč (jak je uvedeno v judikátu Krajského soudu v Českých Budějovicích 3 To 904/1999). V praxi jsou častými pachateli těchto trestných činů zastavárníci. Zákon sice nestaví žádné mantinely pro jejich podnikatelskou činnost, avšak je zřejmé, že požadované plnění nemůže být mnohonásobně vyšší, než by například požadovala banka. Právě v rozporu s dobrými mravy bývá zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou.66 Dalším typickým případem spáchání tohoto trestného činu je takové jednání pachatele, který si kromě plnění vyplývajícího ze smlouvy o půjčce, nechá slíbit zajištění závazku převodem práva dle ust. § 553 občanského zákona, a to práva vlastnického k nemovitosti na základě kupní smlouvy. Orgány činné v trestním řízení musí krom nepoměru vzájemných plnění prokázat rovněž tíseň poškozeného. 64

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004 Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28.2.2000, sp. zn. 3 To 904/1999 66 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10.7.2001 , sp. zn.4 Tz 15/2001 65

76

I na trestný čin lichvy lze vztáhnout judikát Nejvyššího soudu,67 jenž říká, že zatajení příjmu dosaženého trestným činem a neodvedení daně nelze posuzovat jako zkrácení daně ve smyslu ust. § 148 trestního zákona. U lichvy to platí zejména v případě lichvářského úroku, a to včetně jeho části, jenž by představovala obvyklý úrok. Rovněž při spáchání trestného činu lichvy vzniká škoda na majetku. Její vznik opět musí být v příčinné souvislosti mezi zneužitím něčí tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo rozumové slabosti a poškozený je pak oprávněn uplatňovat za splnění dalších zákonných podmínek právo na náhradu škody v rámci adhezního řízení.

6.10.

Zatajení věci

Podobně jako u trestného činu krádeže se i zde ochrana vztahuje k vlastnickému právu k věci, zejména k její faktické a oprávněné držbě. Pro trestní odpovědnost pachatele se vyžaduje, aby se dle představ pachatele jednalo o věc ztracenou nebo zapomenutou, zkrátka věc, která se dostala z dosahu oprávněné osoby. Trestný čin je dokonán v okamžiku, kdy si pachatel uvědomí, že jde o věc, která mu nepatří a rozhodne si ji přisvojit. Obdobně jako u trestného činu zpronevěry byla novým trestním zákoníkem poskytnuta vedle věci i ochrana jiné majetkové hodnoty. Věc se může dostat do moci pachatele omylem a to jednak v důsledku omylu oprávněné osoby (zásilka je doručena na nesprávnou adresu) a dále i díky omylu samotného pachatele (například při záměně zavazadel). Jednání u tohoto trestného činu spočívá v tom, že si pachatel věc přisvojí a nakládá s ní jako vlastník a tím znemožňuje disponovat s věcí oprávněné osobě. O zatajení věci může jít i v případě, kdy s přisvojenou věcí pachatel nedisponuje, ale odmítá ji vydat oprávněné osobě. Nabytí vlastnictví vydržením po uplynutí stanovené doby dle občanského práva nepřipadá v úvahu, protože taková osoba vzhledem ke všem okolnostem není v dobré víře o tom, že jí věc patří. 67

Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3.5.2006, sp. zn. 30/2006

77

K pojmu „cizí věc“ se soudní praxe vyjádřila tak,68 že je možné pod něj zahrnout peníze v hotovosti. Nemohou však jimi být vklady na účtech a vkladních knížkách, neboť tyto přecházejí do majetku banky, která s nimi může volně disponovat. Mezi bankou a vkladatelem vzniká závazkový právní vztah, na jehož základě má vkladatel vůči bance pohledávku, jež představuje majetkové právo a nikoli věc. Jak již bylo zmíněno v úvodu, nový trestní zákoník na tuto mezeru v právu reagoval a rozšířil předmět útoku i na jinou majetkovou hodnotu nikoli nepatrné hodnoty (§ 219 odst. 1 trestního zákoníku). V praxi se vedly diskuze na téma, jak kvalifikovat nejpřiléhavěji takové jednání pachatele, který nalezl vkladní knížku a následně z ní vybral vklad. Samotné nalezení vkladní knížky nemůže být u trestného činu zatajení posouzeno jako příprava k tomuto trestnému činu, neboť příprava je trestná jen u zvlášť závažných trestných činů. Podle soudní praxe69 se posuzuje vybrání vkladu v závislosti na tom, jak se pachatel k vkladní knížce dostal. Může tedy jít o zpronevěru, krádež, podvod, podílnictví nebo zatajení věci. V literatuře se však vyskytl i názor, že výběr vkladu z nalezené vkladní knížky by se patrně měl posuzovat jako podvod, protože v § 254 trestního zákona (nyní 219 trestního zákoníku) jsou jen takové způsoby jednání, kdy se pachatel k cizí věci dostane bez vlastního přičinění, což však nelze říci o vybrání vkladu.70 K otázce rozlišení mezi trestným činem krádeže a trestným činem zatajení věci se vyjadřuje judikát71, který popisuje skutek, kdy se pachatelé krádeže zmocnili motorového vozidla a našli v něm finanční hotovost o kterou se rozdělili. Otázkou je, zda představa pachatelů při krádeži vozidla zahrnuje i případnou škodu na věcech, které jsou ve vozidle umístěny, nebo zda se jedná o jiný skutek, který by mohl být kvalifikován jako zatajení věci. K tomu bylo uvedeno, že v osobních vozidlech bývají často uloženy věci jeho majitele či uživatele značné ceny, takže pachatelé, kteří je odcizí, si musí být vědomi i toho, že 68

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.1.2004, sp. zn. 11 Tdo 40/2004 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.11.1987, sp. zn. 2 Tz 9/87 70 Novotný, O., Dolenský, A., Púry, F., aj. Trestní právo hmotné. II. zvláštní část. 3., přeprac. vyd. Praha: Nakladatelství Kodex, 1997,str. 66 71 Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 31.3.1994, sp. zn. 4 To 113/93 69

78

mohou způsobit podstatně větší škodu, než je hodnota samotného vozidla. Z jednání pachatelů, kteří se zmocnili cizího vozidla se záměrem je později prodat a tak se obohatit, je zřejmé, že jejich cílem bylo získat z krádeže co největší prospěch, a že tento cíl se vztahoval i na získání věcí, které mohou být ve vozidle uloženy. Jak již bylo uvedeno u trestného činu podílnictví, pokud pachatel převezme od osoby mladší 15 let odcizenou věc, nedopouští se trestného činu podílnictví, ale zatajení věci, neboť podmínkou spáchání trestného činu podílnictví je disponování věcí, která byla získána trestným činem. V kvalifikovaných skutkových podstatách se obdobně jako u lichvy či podílnictví nevyskytuje pojem škody, ale sleduje se pachatelův prospěch. Pokud pachatel činem uvedeným v odstavci 1 získá pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let. Jestliže získá pro sebe či pro jiného prospěch velkého rozsahu, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let. V souladu s ustanovením § 138 odst. 2 trestního zákoníku se jedná o částky 500.000,- Kč a 5.000.000,- Kč.

6.11.

Porušování povinnosti při správě cizího majetku

Objektem tohoto trestného činu jsou majetková práva v nejširším smyslu a nepřímo je chráněn i zvláštní vztah důvěry. Předmětem útoku je cizí majetek, který kromě věcí zahrnuje i jiné majetkové hodnoty. Útok může směřovat proti celému majetku ale i proti jeho části, může se zčásti jednat i o majetek pachatele (majetek obchodní společnosti, kde má pachatel obchodní podíl). Příkladem je majetek akciové společnosti ve vztahu k akcionářům, neboť tato společnost je samostatnou právnickou osobou s vlastním majetkem odlišným od akcionářů. Podstatou tohoto trestného činu je jednání, ať již v podobě konání či opomenutí, kterým vzniká škoda na cizím majetku. Nevyžaduje se, aby se pachatel obohatil, nebo aby došlo k obohacení jiného. Škodou se rozumí jakékoli zmenšení hodnoty opatrovaného nebo spravovaného majetku, k němuž by nedošlo, kdyby byl majetek

79

spravován řádně. Jde zejména o úbytek majetkových hodnot, například zkáza věci v důsledku nedostatečné údržby, promlčení pohledávky, nesklizení úrody, neuložení peněz na úročený vklad, nevymáhání plnění ze splatných pohledávek. Za škodu lze považovat i zatížení opatrovaného nebo spravovaného majetku takovými náklady, které by dobrým hospodařením nevznikly. Jde například o pozdní zaplacení poplatků či daní a nutnost placení dalšího penále a pokut. Obdobou je nedůvodné

zatížení

majetku

opatrovaného

majetku

určitými

povinnostmi, jako je obtížně vypověditelný nájem, věcné břemeno nebo zástavní právo. V důsledku takových úkonů totiž dochází ke snížení tržní ceny nemovitostí, nebo se omezí možnost jejich hospodářského využití. Existuje řada právních předpisů, které přímo zakazují zatěžovat spravovaný majetek cizími právy nebo tuto možnost výrazně omezují. Vyskytují se například v zákoně o kolektivním investování, v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu, v zákoně o penzijním připojištění se státním příspěvkem. Škodu lze spatřovat i v případech, kdy pachatel v důsledku porušení povinnosti neobdrží za zcizení majetku odpovídající hodnotu. Typickým příkladem v praxi bývá prodej části spravovaného majetku za nižší kupní cenu, než za jakou by jinak bylo reálné jej prodat. Pokud by odpovědná osoba prodala majetek za nižší cenu, než jaká byla jeho hodnota, bylo by nutno prokázat, jaká byla skutečně dosažitelná tržní cena. Škodou na spravovaném majetku by pak mohl být jen rozdíl mezi vyšší dosažitelnou cenou prodaného majetku a nižší cenou, která byla za jeho prodej fakticky získána.72 Vznik škody musí být v příčinné souvislosti s porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Taková povinnost může být založena smluvně (správce budovy, advokát) nebo ze zákona (rodiče vůči svým dětem) anebo z rozhodnutí soudu na základě zákona (ustanovený opatrovník, správce konkurzní podstaty). Pachatelem tedy může být jen osoba, která převzala povinnost cizí majetek spravovat. 72

Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.5.2000, sp. zn. 5 Tzn 97/2000

80

Může jít pochopitelně i o právnickou osobu, ale konkrétním pachatelem je fyzická osoba, která jednala nebo byla povinna za tuto právnickou osobu jednat. V praxi se jedná o případy, kdy právnické osobě je do správy svěřen cizí majetek, anebo kdy člen takové právnické osoby spáchá trestný čin vůči majetku takovéto právnické osoby, která je pak v pozici poškozeného. Nelze však dovodit, že pachatel převzetím funkce, resp. zvolením do funkce současně na sebe převezme povinnost opatrovat nebo spravovat majetek. Tato povinnost musí být vždy založena konkrétní smlouvou.73 Novelou trestního zákona č. 253/1997 SB. byl do ustanovení o porušení povinnosti při správě cizího majetku zařazen třetí odstavec, jímž došlo ke zpřísnění trestní sankce za způsobení škody velkého rozsahu tak, aby zde trestní postih odpovídal ostatním trestným činům proti majetku. Je tak možné postihnout i zaměstnance bank, kteří poruší pravidla obezřetného podnikání bank. Ochrana je poskytována samotné bance a nikoli jednotlivým vkladatelům, neboť ti mají k peněžnímu ústavu závazkově-právní vztah. V praxi byl řešen případ,74 kdy obviněný ve funkci statutárního orgánu akciové společnosti rozhodl o poskytnutí úvěru za okolností, které

nenasvědčovaly

možnostem

dlužníka

úvěr

splatit

(došlo

k opakovanému poskytnutí mnohamilionových úvěrů stejnému dlužníku v krátkém časovém úseku, bez náležitého zajištění návratnosti finančních prostředků, přičemž byl i výrazně překročen limit čisté úvěrové angažovanosti tomuto dlužníku). Z rozhodnutí soudu vyplynulo, že samotným uzavřením úvěrové smlouvy ještě není dokonán trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku, neboť tím ještě nevznikl zákonem předpokládaný následek tohoto činu v podobě kvalifikované škody na spravovaném cizím majetku. Stane se tak až plněním na podkladě uvedené smlouvy. Trestný čin je tedy dokonán v okamžiku, kdy byly převedeny finanční prostředky na účet dlužníka, neboť tím došlo ke zmenšení majetku banky (věřitele) na jedné straně 73 74

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.4.2004, sp.zn. 11 Tdo 869/2003 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3.11.2004, sp. zn. 8 Tdo 1080/2004

81

a současně došlo k rozmnožení majetkových hodnot u dlužníka na straně druhé. Jednání ředitele banky by však mohlo být posouzeno jako pokus k tomuto trestnému činu. Trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku může být spáchán taktéž z nedbalosti, jak je uvedeno v ust. § 221 trestního zákoníku. Novým trestním zákoníkem došlo k přeformulování pojmu „vědomá nedbalost“ a je pak vyžadována pro naplnění „ hrubá nedbalost“, což je v souladu s ustanovením § 16 odst. 2. Trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti byl začleněn do trestního zákona s účinností od 1. května 2000 v souvislosti s novelizací zákona o konkurzu a vyrovnání. Neznamená to však, že by toto ustanovení mělo dopadat jen na správce konkurzní podstaty a vyrovnávací správce. Ve vztahu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti poukazovala odborná veřejnost75 na tu skutečnost, že „vědomá nedbalost“ se vztahovala pouze ke způsobení značné škody a nikoli k porušení důležité povinnosti při správě cizího majetku. A protože ze zákona musí být jiné než úmyslné zavinění výslovně vyjádřeno, bylo toto ustanovení identické s ustanovením § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, kde se rovněž vyžaduje úmyslné zavinění, ale ve vztahu ke způsobení značné škody postačí zavinění z nedbalosti. Nový trestní zákoník vzal tyto námitky v potaz a došlo k přeformulování § 221 odst. 1 trestního zákoníku, který nyní zní takto: Kdo z hrubé nedbalosti poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku, a tím jinému způsobí značnou škodu, bude potrestán odnětím svobody až na šest měsíců nebo zákazem činnosti. Škoda velkého

rozsahu

je

pak

vyžádá

pro

naplnění trestného činu

v kvalifikované podobě v odstavci druhém.

75

Jelínek, J., Sovák, Z.: Trestní zákon a trestní řád. Poznámkové vydání s judikaturou. 17. rozš. vyd. Praha: Nakladatelství Linde, 2002 s. 276

82

6.12.

Poškození věřitele

Jedná se o první ze série úpadkových deliktů, který chrání majetková práva věřitelů (ať již vlastních či cizích). Novinkou u úpadkových deliktů je to, že v základních skutkových podstatách je vyžadováno způsobení škody nikoli malé. Hranice 25.000,- Kč byla stanovena jako paralela k daňovým deliktům, které představují obdobný druh trestné činnosti. Tato spodní hranice je tedy vyšší než u klasických majetkových trestných činů, jako jsou krádež, podvod nebo zpronevěra. Jak uvádí důvodová zpráva k trestnímu zákoníku č. 40/2009 Sb., doplnění spodní hranice škody v prvním odstavci odpovídá formálnímu pojetí trestného činu. Rovněž tak bylo přihlédnuto k formulaci ostatních majetkových trestných činů a jejich vzájemnému souladu. Samotný trestný čin doznal úpravy již ve svém názvu, neboť dřívější „poškozování“ věřitele vystřídalo „poškození“ věřitele. Tato úprava, vypadající na první pohled jen jako kosmetická, zabránila spekulacím, zda k takovému jednání musí docházet opakovaně, nebo zda postačí splnění jednoho z níže uvedených jednání pachatele. Tato jednání byla dále doplněna o nejčastěji se v praxí vyskytující chování pachatele, kterým docházelo k poškození věřitele. Nově se tedy objevilo: postoupení své pohledávky, převzetí dluhu jiného, zatížení věci, která je předmětem závazku, nebo její pronajmutí a předstírání nebo uznání práva či závazku ve větším rozsahu, než odpovídá skutečnosti. Podle odstavce prvního je trestný čin dokonán, tedy uspokojení věřitele je alespoň částečně zmařeno, jestliže dlužník v důsledku majetkových dispozic již není schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník již nemá vliv ani na to, aby byl jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku. Pokud je závazek zajištěn některým ze zajišťovacích institutů a dlužník svým jednáním zmaří byť částečně uspokojení ze svého majetku, může dojít ke spáchání trestného činu jen tehdy, kdy není věřitel uspokojen v plné výši.

83

Z odstavce prvního bylo do samostatné skutkové podstaty vyčleněno takové jednání pachatele, který poruší povinnost učinit pravdivé prohlášení o majetku (§ 227 trestního zákoníku). Se vznikem škody počítají také kvalifikované skutkové podstaty ve vyšších odstavcích, a to ve formě škody značné a škody velkého rozsahu. Z hlediska vyčíslení škody je důležité si uvědomit, že škodu zde představuje hodnota zmařené pohledávky věřitele, respektive té jeho části, kterou by bylo možné uspokojit, kdyby pachatel nejednal některým ze způsobů uvedených v odstavci prvém, nebo dle odstavce druhého. Nelze tedy jako škodu chápat celý majetek společnosti, který pachatel převede na společnost jinou, ale je třeba se zaměřit na výši pohledávky věřitele, které zůstala neuspokojena. Tento závěr odpovídá i konkrétnímu případu, kdy dlužník darovací smlouvou převedl na třetí osobu nemovitost, kterou zatížil věcným břemenem (obdarovaný zástavní právo věřitele přebere v celém rozsahu), čímž dojde k poškození majetku pachatele. Výše škody není představována výší zůstatku pohledávky, ale je-li cena nemovitosti nižší než zůstatek dlužné pohledávky, rozdílem mezi cenou nemovitosti před zřízením věcného břemene a cenou nemovitosti sníženou v důsledku tohoto zatížení. Častým případem, kdy dochází ke spáchání tohoto trestného činu, je nesplacení závazků jednočlenných společností s ručením omezeným vůči třetím osobám (věřitelů). Takovýto jediný společník se může dopustit trestného činu poškozování věřitele, pokud jednal s úmyslem zašantročit majetek společnosti použitelný k uspokojování věřitelů.76 V praxi bývá také běžná situace, kdy vedle trestního stíhání dlužníka pro trestný čin poškozování věřitele probíhá konkurzní řízení týkající se majetku téhož dlužníka. V této situaci je třeba zjistit výsledky konkurzního řízení, a to zejména tu skutečnost, zda majetek dotčený uvedeným trestným činem byl zahrnut do konkurzní podstaty a určen k uspokojení věřitelů.

84

Je tedy třeba přesně zjistit, v jakém rozsahu byli věřitelé uspokojeni a v jakém rozsahu zůstali zkráceni. To může mít vliv jak na vyčíslení výše škody tak na vymezení rozsahu, v jakém byl trestný čin dokonán a kde zůstal ve stadiu pokusu.

6.13.

Zvýhodňování věřitele

Jde o další z tzv. úpadkových deliktů, jehož objektem je ochrana majetkových práv věřitelů. Tento trestný čin je ve vztahu speciality k trestnému činu poškozování věřitele a na rozdíl od něj nedochází ke zmenšení celkového stavu majetku pachatele, ale jeho majetek je použit k nerovnoměrnému uspokojení věřitelů. Pachatel jako dlužník musí jednat se záměrem vyhnout se poměrnému uspokojení ostatních věřitelů a v úmyslu tím alespoň částečně zmařit uspokojení jejich pohledávek. U tohoto trestného činu se nevyžaduje, aby na majetek pachatele byl prohlášen konkurz, ba právě naopak, měl by postihovat zejména jednání, které vyhlášení konkurzu předchází. Nicméně nutnou podmínkou trestnosti pachatele je jeho insolvence, tedy stav, kdy není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Za delší dobu bývá považována asi tříměsíční doba a delší, aby nebyla kriminalizována přechodná insolvence. Předpokladem je rovněž mnohost věřitelů. Všechny tyto skutečnosti je třeba již v přípravném řízení prokázat, neboť představují základní znaky uvedeného trestného činu. Trestný čin zvýhodňování věřitele byl rozšířen na oba úpadkové stavy, tedy jak na předlužení, tak i na platební neschopnost. Nejčastějším způsobem spáchání tohoto trestného činu je tzv. tunelování, tedy takové jednání pachatele, který přivede do úpadku určitý podnikatelský subjekt tím, že jeho jménem uzavírá všechny závazky s věřiteli a poté účelově převede jeho majetek použitelný k uspokojování věřitelů na jiný podnikatelský subjekt, který je rovněž v postavení věřitele, avšak pachatel sám na něm profituje. Obdobně jako u předchozího trestného činu, základní skutková podstata trestného činu zvýhodňování věřitele podle nového trestního 76

Usnesení Nejvyššího soudu české republiky ze dne 15.2.2006, sp.zn. 3 Tdo 1432/2005

85

zákoníku, podmiňuje vznik trestní odpovědnosti vznikem škody ve výši nikoli malé, resp. škoda se stala formálním znakem tohoto trestného činu. Její rozsah je mimo jiné třeba zjistit i k posouzení společenské škodlivosti trestného činu. Škodu u tohoto trestného činu představuje rozdíl mezi částkou, kterou byla uspokojena pohledávka zvýhodněného věřitele, a částkou, která by tomuto věřiteli náležela při poměrném a rovnoměrném vypořádání v konkurzu, protože právě tento rozdíl představuje částku, o níž byli ostatní věřitelé poškozeni.77 Jde tedy o hodnotu té části pohledávky,

jejíhož

poměrného

uspokojení

jinak

mohl

věřitel

dosáhnout, nebýt přednostního uspokojení jiného věřitele. Ve vztahu k trestnému činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby si zaměstnavatelé musí být vědomi té skutečnosti, že nemají-li jakožto plátci dostatek peněžních prostředků k odvedení povinných plateb v plné výši, jsou povinni uspokojit všechny své závazky poměrně a rovnoměrně. Tedy včetně výplaty mezd svým zaměstnancům, obchodním partnerům podobně. Jinak se mohou, byť v úmyslu nepřímém, dopustit trestného činu zvýhodnění věřitele. 78

6.14.

Způsobení úpadku

Jedná se o novou skutkovou podstatu trestného činu náležející do skupiny tzv. úpadkových deliktů. Dříve bylo toto jednání podřazeno pod trestný čin předlužení dle § 256c trestního zákona. Dle důvodové zprávy vedla k dílčím změnám a upřesněním zejména ta skutečnost, že došlo k přijetí celé řady nových právních předpisů řešících insolvenci a příslušné řízení (zákon č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení – tzv. insolvenční zákon). Pro zavinění pachatele se vyžaduje minimálně stupeň hrubé nedbalosti, tedy, že přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem (§16 odst. 2 trestního zákoníku). 77 78

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4.10.2001, sp. zn 4 To 751/2001 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 793/2003

86

Jednání pachatele může mít různé formy, všechny však mají za cíl přivodit si úpadek – dlužník činí nepřiměřené výdaje, poskytuje ze svého majetku půjčky nebo úvěry jiným osobám, činí rizikové operace a apod. Znakem základní skutkové podstaty není způsobení škody, ani získání prospěchu či obohacení se. Rizikovým a trestným jednáním je tedy

nešetrné

chování

pachatele,

které

je

postihováno.

V kvalifikovaných skutkových podstatách se pak počítá se způsobením značné škody a škody velkého rozsahu.

6.15.

Porušení povinnosti v insolvenčním řízení

Tento trestný čin byl mezi majetkové trestné činy přesunut z trestných činů hospodářských. V předchozím trestním zákoně byl zakotven v § 126, pachatel musel po prohlášení konkurzu mařit nebo hrubě ztěžovat výkon funkce správce konkurzní podstaty a dále byl trestně stíhatelný v případě, že nesplnil svou zákonnou povinnost podat návrh na prohlášení konkurzu. Nyní je požadované chování pachatele formulováno v souladu s insolvenčním zákonem tak, že pachatel v řízení před soudem nebo jiným orgánem veřejné moci odmítne splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o svém majetku nebo o majetku právnické osoby za kterou je oprávněn jednat, nebo se tomuto vyhýbá anebo uvede v takovém prohlášení nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Jak vyplývá z důvodové zprávy k novému trestnímu zákoníku, nebude již trestně sankcionována povinnost podat insolvenční návrh, neboť v pojetí nové úpravy úpadkového práva by tato hrozba trestním postihem působila proti tendenci motivovat dlužníka ke včasnému řešení krizové situace především pozitivně. Namísto trestní úpravy zavedla totiž nová úprava sankce soukromoprávní povahy, které směřují ve prospěch věřitelů dlužníka, kteří jsou porušením povinnosti podat návrh zpravidla nejvíce postiženi. Ani u tohoto trestného činu není požadováno způsobení škody či získání prospěchu, opět byl cílem zákonodárce, dát poškozeným věřitelům do rukou důraznou sankci proti nedisciplinovaným dlužníkům, respektive úpadcům.

87

6.16.

Pletichy v insolvenčním řízení

Rovněž tento úpadkový trestný čin neoperuje v základní skutkové podstatě s pojmem škoda, proto bude zmíněn jen okrajově. Objektem tohoto trestného činu je právo věřitele na uspokojení své pohledávky v souladu s postupem stanoveným zákonem o konkurzu a vyrovnání. Podstatou jednání pachatele dle odstavce prvního je tzv. „pasivní úplatkářství“, kdy si tento dá slíbit majetkový nebo jiný prospěch. Tento prospěch má podobu úplatku, nezáleží na tom zda se jedná o materiální či nemateriální výhody ani na tom, zda byl úplatek poskytnut přímo či zastřeně. Dle druhého odstavce již pachatel jedná aktivně, tedy poskytne, nabídne nebo slíbí majetkový nebo jiný prospěch věřiteli, aby tak ovlivnil jeho hlasování. Ustanovení § 226 odstavec třetí pak vyžaduje, aby přijetí neoprávněného prospěchu nebo jeho příslibu bylo ke škodě věřitelů. Přijetí prospěchu nebo jeho příslibu se tudíž musí projevit negativně na rozsahu uspokojení pohledávek věřitelů v rámci insolvenčního řízení. O takový případ by mohlo jít, jestliže správce konkurzní podstaty přijal z majetku v konkurzní podstatě na úkor věřitelů vyšší odměnu, než jaká mu přísluší dle zákona a vyhlášky.

6.17.

Porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o

majetku Tato skutková podstata byla vyčleněna z původního trestného činu poškozování věřitele dle § 256 odst. 1 písm. d) trestního zákona. Jednání pachatele je popsáno již v samotném názvu tohoto trestného činu, konkrétní způsoby provedení jsou popsány v novém ustanovení trestního zákoníku - § 227. Ani zde nemusí dojít ke způsobení škody, tento trestný čin má účinkovat jako důrazná hrozba dlužníku (úpadci), pokud by se chtěl vyhnout svým povinnostem.

88

6.18.

Poškození cizí věci

Objektem tohoto trestného činu je vlastnické právo, předmětem útoku je cizí věc. Hodnota věci, která byla poškozena sama o sobě není důležitá, rozhodná je výše škody, která musí být nikoli nepatrná. Významná je skutečná škoda na věci, za kterou lze považovat zmenšení hodnoty věci vyjádřitelné v penězích. Co se týká ušlého zisku, ten je možný uplatnit v rámci náhrady škody a jeho výše může být zhodnocena jako přitěžující okolnost, resp. hledisko společenské škodlivosti. Při určování výše škody na věci se postupuje podle obecných kritérií uvedených v ustanovení § 137 trestního zákoníku. Jestliže je poškozena věc, která není samostatná, ale tvoří součást určitého zařízení ve smyslu funkčního celku, jež svou funkčnost ztratí právě v důsledku poškozené části, je třeba při stanovení výše škody vycházet z účelně vynaložených nákladů na uvedení celého zařízení v předešlý stav. Je totiž zřejmé, že hledisko ceny, za kterou se věc prodává, ani hledisko nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nepokrývá v plném rozsahu škodu, jejímž vnějším projevem je funkčnost celého zařízení, jehož dílčí částí je poškozená věc.79 K výše uvedenému se vztahuje i judikát80, který se zabýval trestným činem krádeže spáchaného formou násilného vloupání do bytu, a uvedený skutek posoudil jako souběh trestných činů krádeže a trestného činu porušování domovní svobody. Pachatel v tomto případě způsobil při násilném vniknutí do bytu úmyslně škodu na jeho zařízení (poškodil dveře a okenní rámy). Jelikož způsobená škoda přesáhla hranici škody nikoli nepatrné, byl skutek v jednočinném souběhu dále kvalifikován jako trestný čin poškozování cizí věci. Co se týká vyčíslení škody způsobené

poškozením dveří při

vloupání, vychází se z účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav. Výši škody zde nelze vyjádřit rozdílem mezi cenou věci nepoškozených a poškozených dveří.81 79

Šámal, P., Púry,F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář, II.díl, 6. vyd. Praha: Nakladatelství C.H. Beck, 2004, str. 1582 80 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.6.1999, sp. zn. 7 Tz 82/99 81 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.8. 2005, sp. zn. 11 Tdo 810/2005

89

Zajímavá

je

otázka

vyčíslení

škody,

je-li

pachatel

spoluvlastníkem věci, neboť k poškození může dojít jen na „věci cizí“. V tomto případě obviněnému lze klást za vinu způsobení škody jen v rozsahu, který odpovídá výši spoluvlastnických podílů ostatních spoluvlastníků poškozené věci. Podíl pachatele na způsobení škody, která vznikne na cizím majetku, nemůže být nikdy větší, než činí podíl poškozeného na tomto majetku.82 Pokud je pachatel bezpodílovým spoluvlastníkem věci, nemůže být jeho útok na tuto věc posouzen jako trestný čin poškozování cizí věci, neboť je vytvářena právní konstrukce, že bezpodílový vlastník je úplným vlastníkem celé věci.83 Dnes již v této souvislosti mluvíme o společném jmění manželů. Na konkrétním jednání je možno znovu připomenout, jak je u tohoto trestného činu třeba pečlivě rozlišovat škodu jako znak skutkové podstaty a škodu zjištěnou pro účely adhezního řízení. Je-li například poškozen osobní vůz ve vlastnictví taxikáře, do škody jako znaku uvedeného trestného činu patří především hodnota vozidla v době činu a rovněž tak účelně vynaložené náklady vynaložené na uvedení vozidla v předešlý stav před poškozením. Výši škody v tomto případě bude dostatečně prokazovat například faktura za provedenou opravu automobilu. Z toho vyplývá, že rozsah škody, směrodatný pro posouzení otázky viny, nemusí být shodný se škodou, která byla způsobena trestným činem, a která je významná pro rozhodnutí o náhradě škody v adhezním řízení. V rámci tohoto řízení je pak možné uplatnit i náhradu další škody např. v podobě ušlého zisku. Škoda

jako

následek

trestného

činu

může

vzniknout

pachatelovým jednáním spočívajícím ve zničení, poškození nebo učinění věci neupotřebitelnou. V prvém případě dojde k zlikvidování vlastní hmotné podstaty věci, ve druhém případě nastane snížení hodnoty věci tak, že není schopna plnit některé funkce a v případě učinění věci neupotřebitelnou dochází k tomu, že věc již není možné použít pro účel, ke kterému má sloužit (přesolení jídla, naučení drahého papouška sprostým slovům apod.). 82 83

Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.2.2004, sp. zn 4 Tz 3/2004 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13.4.2000, sp. zn. 3 Tz 57/2000

90

Do skutkové podstaty trestného činu poškození cizí věci dle § 228 trestního zákoníku byla do druhého odstavce zařazena samostatná skutková podstata poškození cizí věci postříkáním, pomalováním či popsáním barvou nebo jinou látkou (tzv. sprejerství). Tímto přesunem přibyly ke skutkové podstatě sprejerství i dvě nové zvlášť přitěžující okolnosti, což zostřuje trestní represi v oblasti potírání sprejerství, na druhou stranu pachateli, který poškodí věc citovaným specifickým způsobem a způsobí škodu velkého rozsahu, může být napříště uložen jen trest ve výměře šesti let, místo původních osmi. Původně bylo toto jednání popsáno v samostatném ustanovení § 257b trestního zákona. Tato skutková podstata byla ve vztahu speciality k obecné skutkové podstatě podle § 257 trestního zákona. Odlišnost spočívala ve specifickém způsobu znehodnocení věci a v základní skutkové podstatě také absencí způsobení škody nikoli nepatrné. Zákonodárce v době vzniku této skutkové podstaty považoval zničení věci postříkáním, pomalováním či pospáním barvou sám o sobě za společensky nebezpečnější než jiné formy poškození (kde byla stanovena alespoň minimální škoda), neboť takové jednání programově zasahovalo do práv třetích osob.84 V případě sprejerství je někdy obtížné dovodit skutečné poškození, neboť původní věc dále může bez snížení své hodnoty plnit funkci, někdy i získá na estetickém vzhledu. Z absence výše škody lze dovodit, že objektem, nikoli však hlavním, jsou rovněž další nemateriální hodnoty, resp. ochrana hodnot estetických či ochrana statků kulturních.85 V případě způsobení značné škody nebo škody velkého rozsahu dle vyšších odstavců bude škoda představovat zejména znehodnocení nebo poškození věci, resp. nutnost nákladů potřebných na uvedení věci do původního stavu, neboť prvotní kritérium zjišťování škody je jen obtížně použitelné. Bez znaku škody však bude toto ustanovení dopadat i na méně závažná jednání, což by za použití materiální korektivu patrně vedlo k závěru, že se nejedná o čin trestný. 84

Chromý, J.: Sprejerství jako trestný čin: teorie a praxe v české republice. Časopis Trestní právo, 2010, č. 9 85 Fenyk, J. a kol.: Trestní zákoník a trestní řád. Průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou, 1. díl – Trestní zákoník. vyd. Linde Praha a.s., 2010

91

V takových případech bude do úvahy přicházet kvalifikace jednání jako přestupku proti veřejnému pořádku dle § 47 odst. 1 písm. d) přestupkového zákona. Zajímavým postřehem z praxe je i to, že u tohoto trestného činu nalézá široké uplatnění institut podmíněného zastavení trestního stíhání podle § 307 trestního řádu, ačkoli škoda není zákonným znakem předmětné skutkové podstaty a je vyžadováno, aby v případě, kdy je způsobena, ji pachatel poškozenému nahradil nebo s ním uzavřel dohodu o její náhradě.

6.19.

Zneužívání vlastnictví

Objektem tohoto trestného činu je kulturní nebo jiný důležitý obecný zájem, předmětem ochrany jsou věci, které představují zejména kulturní památky, muzejní sbírky, chráněné části přírody. Pachatelovo jednání zde může mít formu konání (např. zbourání památkově chráněné budovy, poražení přírodně cenných stromů, nelegální vývoz předmětů kulturní hodnoty do ciziny), tak i opomenutí takového konání, jako je například zanedbání údržby nemovité kulturní památky. Jelikož se u tohoto trestného činu nevyžaduje způsobení škody, je zmíněn jen okrajově. Rozsah poškození kulturního či jiného obecného zájmu mnohdy ani nelze vyčíslit v penězích, neboť jeho cena spočívá právě kulturně-historické hodnotě věci pro společnost. S ohledem na principy určující znak poškození a stanovení stupně nebezpečnosti činu pro společnost je nutné vyjádřit rozsah vzniklého poškození v kvantitativní hodnotě, např. zjištěním poměru mezi stavem původním a stavem, který je důsledkem pachatelova jednání.86

6.20.

Trestné činy z oblasti počítačové kriminality

Systematicky jsou na závěr majetkových trestných činů zařazeny trestné činy z oblasti počítačové kriminality, a to Neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací (§230 trestního zákoníku), Opatření a přechovávání přístupového zařízení a hesla k počítačovému

92

systému a jiných takových dat (§231 trestního zákoníku) a Poškození záznamu v počítačovém systému a na nosiči informací a zásah do vybavení počítače z nedbalosti (§232 trestního zákoníku). Tyto trestné činy byly dle důvodové zprávy do trestného zákoníku zařazeny v souladu s Úmluvou o počítačové kriminalitě (Budapešť, ze dne 23. listopadu 2001), jež stanovila mimo jiné kriminalizaci nezákonného získání přístupu k počítačovému systému, nezákonného odposlechu

počítačového

systému

technickými

prostředky,

neoprávněného poškození, vymazání, pozměnění nebo potlačení počítačových dat. Chráněn je jak hmotný substrát (počítač a telekomunikační zařízení), tak nehmotný obsah informací (uložená data). Způsobení škody

představuje

jednak

zmenšení

hodnoty

věci

vyjádřitelné

v penězích, v případech spáchání tohoto trestného činu však bude pravděpodobně závažnějším a škodlivějším následkem ušlý zisk. Jinou újmou pak budou důsledky zneužití informací, jako je například zásah do soukromí, ohrožení cti, ztráta důvěry atd. Minimální výše škody není stanovena, v kvalifikovaných skutkových podstatách je zakotvena značná škoda, jiná újma či neoprávněný prospěch. Někdy však pachatel není motivován prospěchem, nýbrž ve svém jednání spatřuje zábavu (tzv. hacking, cracking). I v tomto případě je třeba zjišťovat úmysl pachatele a případnou škodu mu připočíst.

86

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.5. 2005, sp.zn 8 Tdo 503/2005

93

7. Rozsah škody dle hmotně právních předpisů V této kapitole jsou stručně nastíněny tři stěžejní úpravy škod v soukromém právu, a to v občanském zákoníku, obchodním zákoníku a zákoníku práce. Trestní právo využívá pojmů a institutů odvětví práva soukromého, zejména řízení o náhradě škody se bez nich neobejde. Na straně druhé např. občanský zákoník nevymezuje pojem „zavinění“, a proto v souladu s požadavkem jednotnosti právního řádu, vychází z pojetí obsaženém v trestním zákoníku. Hmotněprávní ustanovení, která je třeba respektovat v rámci adhezního řízení specificky upravují vznik nároku na náhradu škody, jeho obsah a rozsah, okruh oprávněných osob, způsob náhrady škody, společnou odpovědnost více osob, možnost snížení náhrady, podmínky splatnosti a zániku tohoto závazku. V adhezním řízení může být uplatňován a soudem přiznán jen takový nárok na náhradu škody, který je obecně možné uplatňovat a přiznat i v občanskoprávním řízení, tj. projednat a rozhodnout o něm ve smyslu ust. § 7 o.s.ř. Z tohoto důvodu nelze v adhezním řízení přiznat například náhradu škody spočívající ve zkrácení daně či jiné povinné platby, protože tato se neuplatňuje žalobou ani v občanském řízení. Soud rovněž musí zjistit, zda je obžalovaný v prodlení s náhradou škody, nebo zda nárok již není promlčen. Při rozhodování v adhezním řízení se uplatní nejčastěji následující právní předpisy: občanský zákoník, obchodní zákoník, zákoník práce. Občanský zákoník se uplatní, jen když náhradu škody neřeší speciální předpis, který se použije přednostně. Dalšími podstatnými právními předpisy jsou zákon o veřejném zdravotním pojištění, zákon o oceňování majetku, vyhláška o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. V dalších podkapitolách budou jen stručně nastíněny obsahy úprav prvních tří právních norem, poukázáno bude zejména na jednotlivá specifika.

7.1. Občanský zákoník Těžiště úpravy závazkových vztahů za způsobení škody je v části šesté, hlavě prvé a druhé občanského zákoníku. První hlava

94

pojednává o předcházení škodám, druhá obsahuje jednotlivé skutkové podstaty odpovědnosti za škodu. V zájmu prevence ukládá občanský zákoník každému obecnou právní povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, na přírodě a životním prostředí. Předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je protiprávní úkon, škoda, příčinná souvislost a zpravidla zavinění. V některých případech však občanské právo ukládá povinnost k náhradě škody i tehdy, nebylali zapříčiněna protiprávním úkonem. Jde např. o povinnost k náhradě škody způsobené provozní činností, provozem dopravních prostředků nebo provozem zvláště nebezpečným. Příslušný subjekt tedy v těchto případech odpovídá i za škodu vzniklou v důsledku nějaké události, za škodu vzniklou náhodou. Škoda je občanským právem chápána jako majetková újma, kterou lze objektivně vyjádřit všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Občanský zákoník rozlišuje škodu skutečnou (damnum emergens), spočívající ve zmenšení majetku poškozeného a ušlý zisk (lucrum cessans), jenž spočívá v tom, že nedošlo k rozmnožení majetku poškozeného, které by bylo možno očekávat. Co se týká pojmu zavinění, ten občanský zákoník nevymezuje, vychází se zde z úpravy obsažené v trestním zákoně. Občanský zákoník vychází z principu odpovědnosti za zavinění, toto zavinění navíc předpokládá. Je-li tedy prokázáno, že škůdce porušil právní povinnost, že došlo ke škodě a že je zde příčinná souvislost s protiprávním úkonem, má se za to, že škůdce škodu zavinil. Pokud se chce zbavit odpovědnosti, je na něm, aby se vyvinil, neboli exkulpoval. Rozlišování zavinění na úmyslné a nedbalostní má z hlediska úpravy v občanském zákoníku význam hned v několika ohledech. Za prvé dle způsobu zavinění se odlišně stanoví rozsah náhrady škody, za druhé u některých skutkových podstat je vyžadována výslovně úmyslná forma zavinění, za třetí, presumpce zavinění se vztahuje jen na nedbalostní formu, nikoli na úmyslné zavinění. Pojem „obsah náhrady škody“ vyjadřuje, jakou škodu je škůdce povinen poškozenému nahradit. Rozsah náhrady škody pak znamená,

95

v jaké výši má být poskytnuta, způsob náhrady škody pak stanoví, jakým způsobem se náhrada škody realizuje. Je-li škoda způsobená na věcech, resp. na majetku, hradí se poškozenému jak skutečná škoda, tak ušlý zisk ( § 442 občanského zákoníku). Dle praxe soudů je „skutečná škoda“ majetková hodnota, o kterou byl trestným činem zmenšen majetek poškozeného a kterou bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu. Za skutečnou škodu lze pak považovat například i náklady nezbytně nutné k novému pořízení věci, a to i tehdy, pokud by tyto náklady přesáhly cenu věci v době vzniku škody. Součástí skutečné škody jsou i náklady spojené s odstraňováním škodlivých důsledků. „Ušlý zisk“ je pak újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo s ohledem na povahu věci očekávat. Například při vloupání do restaurace může být za ušlý zisk považována částka, o kterou se nezvětšil majetek poškozeného v důsledku škodné události, protože provozovna musela být po určitou dobu po vloupání uzavřena a byla mimo provoz. Co se týká výše škody, není stanoven žádný limit, soud však může uplatnit tzv. moderační právo a výši náhrady škody přiměřeně snížit (to je vyloučeno u úmyslného zavinění). Pokud jde o určení výše škody na věci, vychází se z ceny věci v době poškození. Základním způsobem je náhrada škody v penězích, požádá-li o to poškozený a jeli to možné a účelné, hradí se škoda uvedením v předešlý stav. Způsob náhrady škody tedy vybírá poškozený za splnění výše uvedených předpokladů. Byla-li škoda způsobena úmyslným trestným činem, z něhož měl pachatel majetkový prospěch, může soud rozhodnout, že je možno právo na náhradu škody uspokojit z věcí, které z majetkového prospěchu nabyl, a to i tehdy, jestliže jinak podle ustanovení občanského soudního řádu výkonu rozhodnutí nepodléhají. Dokud není právo na náhradu škody uspokojeno, nesmí dlužník s takovými věcmi v rozhodnutí uvedenými nakládat.

96

Co se týká škody na zdraví, ta v této práci nebude podrobněji rozebírána, neboť je vzdálená danému tématu. Jen okrajově lze uvést, že při škodě na zdraví se nahrazují účelné náklady spojené s léčením, ztráta na výdělku, bolesti a ztížení společenského uplatnění. Dojde-li k usmrcení, hradí se náklady na výživu pozůstalým a přiměřené náklady spojené s pohřbem. Jde-li o škodu na zdraví, hradí se vždy zásadně v penězích. Na dokreslení je třeba zmínit, že v případě smrti poškozeného v důsledku trestného činu vzniká jeho pozůstalým samostatný a originální nárok na náhradu škody (např. podle § 444 odst. 3 a § 449 odst. 2 a 3 občanského zákoníku). Pozůstalí jsou poškození s právy dle § 43 odst. 1 a 3 trestního řádu, v jejich případě nejde jen o přechod nároku po zemřelém, mají i samostatná práva například v řízení o narovnání dle § 309 a 311 trestního řádu. Mimo obecné odpovědnosti za škodu upravuje občanský zákoník v části šesté, hlavě druhé, také zvláštní případy odpovědnosti za škodu. Na prvém místě je to odpovědnost za škodu způsobenou zaviněným protiprávním úkonem, dále odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností, odpovědnost za škodu způsobenou těmi, kteří nemohou posoudit následky svého jednání, odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům, a také odpovědnost za škodu na věcech vnesených a odložených. U některých z výše uvedených skutkových podstat se nevyžaduje zavinění škůdce. Speciální odpovědnosti za škodu je v občanském zákoníku upravena v dalších ustanoveních, zejména v rámci úpravy konkrétních závazkových vztahů (např. § 683, 764).

7.2. Obchodní zákoník S úpravou

odpovědnosti

za

škodu

se

setkáváme

dále

v obchodním zákoníku. Tato úprava platí pro odpovědnost za škodu způsobenou porušením závazku v obchodních vztazích a dle ust. § 757 obchodního zákoníku i pro odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinnosti tímto zákonem stanovené. Obecně lze rozdělit odpovědnost na tyto druhy: odpovědnost za prodlení, odpovědnost za vady a odpovědnost za škodu. Rovněž

97

v obchodním zákoníku jsou upraveny případy, kdy je škůdce povinen nahradit škodu, aniž by porušil právní povinnost – jde o tzv. mimoodpovědnostní náhradu škody (§ 365 a násl. obchodního zákoníku). Odpovědnosti za prodlení se nelze zbavit poukazem na to, že prodlení bylo způsobeno vyšší mocí. Důsledkem prodlení je možnost odstoupení od smlouvy, placení úroků z prodlení, přechod nebezpečí škody na věci a odpovědnost za škodu způsobenou druhému účastníkovi v důsledku prodlení (často se jedná o případy tzv. ušlého zisku). Odpovědnost za vady je vlastně specifickým případem odpovědnosti za prodlení, neboť včas nebylo náležitě plněno. Úprava odpovědnosti za vady z tzv. fakultativních, absolutních a relativních obchodů je součástí zvláštních ustanovení u jednotlivých smluvních typů. U tzv. absolutních neobchodů (v rámci obchodně-právních vztahů) se užijí ustanovení o odpovědnosti za vady dle občanského zákoníku. Odpovědnost za škodu je obsažena v obchodním i občanském zákoníku a obsahuje řadu odlišností - například se nevyžaduje zavinění. Předpoklady odpovědnosti za škodu dle obchodního zákoníku jsou

tedy:

protiprávní

úkon,

vznik

škody,

příčinná

souvislost,

předvídatelnost vzniku škody a neexistence okolností vylučujících odpovědnost. Újma může mít podobu škody skutečné, podobu ušlého zisku nebo tzv. škody abstraktní. Škoda abstraktní představuje rozdíl mezi cenou předvídanou v porušené smlouvě a tržní cenou (§ 469 – o náhradní koupi a o náhradním prodeji). Co se týká povinnosti předcházet škodám, zde se vychází z obecné úpravy obsažené v občanském zákoníku. Obchodní zákoník navíc obsahuje dispozitivní úpravu oznamovací povinnosti a kogentní úpravu zakročovaní povinnosti, která mimo odvrácení spočívá i ve zmírnění škody. Obecná úprava odpovědnosti v občanském zákoníku má dvě formy: odpovědnost za škodu způsobenou porušením právní povinnosti a odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností. Zatímco první případ se v obchodně-závazkových vztazích zásadně nepoužije, neboť

98

obchodní zákoník toto upravuje komplexně (§ 373 a násl.), právní úprava za škodu způsobenou jinému provozní činností platí i pro vztahy obchodněprávní. Co se týká rozsahu a způsobu náhrady škody, obchodní zákoník vychází z principu náhrady pouze hmotné škody, nezná pojem tzv. morálních škod. Skutečná škoda se projevuje ve zničení, ztrátě, poškození nebo znehodnocení věci. Dále pak představuje náklady vynaložené poškozenou stranou v důsledku škodné události, tzv. marně vynaložené náklady a ztrátu majetkových práv. Skutečná škoda se zásadně hradí v plném rozsahu. Hmotná škoda dále spočívá v ušlém zisku, jenž spočívá v rozdílu mezi tím, čeho poškozený dosáhl a čeho mohl dosáhnout. Ze zásady, že se hradí veškerá skutečná škoda a veškerý ušlý zisk existují výjimky. Možná je limitace rozsahu náhrady škody dohodou stran. Rovněž je možné ji omezit dispozitivním ujednáním o smluvní pokutě. Kogentním ust. § 386 odst. 2 obchodního zákoníku je vyloučeno moderační právo soudu. Soud tedy nemůže náhradu škody snížit v žádném případě, nemusí však v případech předvídaných v § 265 obchodního zákoníku jakoukoli nesprávně vykonstruovanou a tím neúměrně vysokou náhradu škody poškozené straně přiznat. Co se týká způsobu náhrady škody, tato se hradí v penězích a jen za určitých podmínek ji lze nahradit formou uvedení v předešlý stav. Poškozená strana si tento způsob náhrady musí vyžádat a takový způsob likvidace musí být možný a obvyklý.

7.3. Zákoník práce Úprava odpovědnosti, prevence a náhrady škody tvoří jednu z nejdůležitějších součástí pracovního práva. V porovnání s občanským právem obsahuje řadu odlišností i obdobných ustanovení. V zákoníku práce je rovněž jako v předchozích dvou zmíněných předpisech zakotvena prevence obecná neboli generální (§ 248 a § 249) a prevence speciální, která směřuje k ochraně konkrétního vztahu.

99

Společná ustanovení k odpovědnosti za škodu jsou obsažena v části jedenácté zákoníku práce. V pracovním právu rozlišujeme tyto druhy odpovědností: odpovědnost za porušení pracovní kázně, odpovědnost za škodu, odpovědnost za neuspokojení nároku a odpovědnost za bezdůvodné obohacení. Obdobně jako v trestním právu i zde se pracuje s pojmem skutková podstata a tvoří ji následující znaky: subjekt, objekt, zavinění, protiprávnost, škoda a chování subjektu. Pro určení, zda se daný případ náhrady škody bude posuzovat podle zákoníku práce je nezbytné, aby činnost, kterou zaměstnanec vyvíjel při vzniku škody, byla podřaditelná pod pojem „plnění pracovních povinností, při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.“ Pokud tato souvislost nebude prokázána, bude odpovědnost škůdce za škodu posuzována podle jiného odpovědnostního systému, např. podle občanského zákoníku. I v pracovním právu se rozlišuje mezi škodou skutečnou, tj. újmou, která je přímo vyjádřitelná jako zmenšení majetku a jinou škodou (ušlým ziskem), která je předpokládaným zvýšením majetku, k němuž nedošlo. Náhrada ušlého zisku však připadá v úvahu jen výjimečně. Odpovědnost

zaměstnance

za

škodu

způsobenou

zaměstnavateli je možné charakterizovat jako odpovědnost subjektivní, která je výlučně budována na principu zavinění. Odpovědnost zaměstnance za škodu lze rozdělit na následující skutkové podstaty: obecná odpovědnost (§250), odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvracení škody (§251), odpovědnost za schodek na hodnotách svěřených k vyúčtování (§252), odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů (§ 255). Co se týká obecné odpovědnosti, je rozsah škody omezen škodou skutečnou, zaměstnanec je povinen hradit v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav. Výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Toto omezení však neplatí, pokud byla škoda způsobena úmyslně,

100

v opilosti nebo po zneužití jiných návykových látek.

Jde-li o škodu

způsobenou úmyslně, může zaměstnavatel požadovat kromě náhrady skutečné škody i náhradu jiné škody, např. ušlý zisk. V případě odpovědnosti za nesplnění povinnosti k odvrácení škody podle § 251 zákoníku práce, je výše škody vždy limitována trojnásobkem

průměrného

měsíčního

výdělku.

Základem

této

odpovědnosti je to, že zaměstnanec vědomě neupozornil na hrozící škodu anebo nezakročil proti této škodě. Povinnost přispět k náhradě škody má však zaměstnanec jen tehdy, jestliže není možno škodu nahradit jinak. Často v praxi řešená je odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat. Tato odpovědnost je založena na základě zákona a na základě písemné smlouvy o hmotné odpovědnosti uzavřené se zaměstnancem starším osmnácti let. Předmětem smlouvy mohou být jen předměty, které jsou určeny k oběhu či obratu. Rozsah náhrady škody je dán rozsahem škody skutečné, zaměstnanec zásadně odpovídá za celou skutečnou škodu. U skutkové podstaty odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů je opět použita presumpce viny s možností vyvinění se. Zaměstnanec odpovídá

za

ztrátu

nástrojů,

přístrojů

a dalších

individuálně určených pomůcek, které mu byly svěřeny na základě písemného potvrzení. Hradí skutečnou škodu v plné výši. Co se týká obecných pravidel náhrady škody zaměstnancem platí, že obvykle je výše škody limitovaná. Při určení výše škody se vychází z ceny v době jejího poškození. Zaměstnavatel je povinen projednat výši škody do jednoho měsíce od okamžiku, kdy škoda byla zjištěna. Škoda může být hrazena penězi nebo uvedením v předešlý stav. Při stanovení rozsahu náhrady škody se uplatňuje tzv. moderační právo, které dle § 264 zákoníku práce přísluší soudu. Soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných náhradu škody přiměřeně snížit. Odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci je

odpovědností

objektivní,

důkazní

povinnost

má

poškozený

zaměstnanec. Rovněž odpovědnost zaměstnavatele je dále členěna na:

101

odpovědnost obecnou (§ 265), odpovědnost při odvracení škody (§266), odpovědnost na odložených věcech (§267). Co se týká rozsahu, je zaměstnavatel povinen uhradit zaměstnanci skutečnou škodu. Jde-li o škodu způsobenou úmyslně, může zaměstnanec požadovat náhradu i jiné škody. Co se týká náhrady škody na odložených věcech, musí být splněny podmínky obvyklosti, dále k odložení muselo dojít v souvislosti s plněním pracovních úkolů a na místě k tomu určeném či obvyklém. Zaměstnanec musí u zaměstnavatele nárok uplatnit do 15 dnů od okamžiku, kdy se o škodě dozvěděl. Rozsah škody je omezen částkou 10.000,- Kč, pokud však zaměstnavatel převzal věci do zvláštní úschovy, uhradí zaměstnavatel zaměstnanci škodu v plné výši. Před

novelou

zákoníku

práce

byla

jeho

součástí

ještě

zaměstnavatelova odpovědnost za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání (§190). Škodou při odpovědnosti za pracovní úrazy a nemoci z povolání byla myšlena majetková újma (vyjádřitelná v penězích), ať již šlo o škodu skutečnou nebo škodu jinou. Při tomto druhu odpovědnosti se rozlišovala i nehmotná újma, kterou nebylo možné vyčíslit v penězích a přitom byla újmou na zdraví či životě zaměstnance. Za škodu způsobenou nemocí z povolání odpovídal ten zaměstnavatel,

u

něhož

zaměstnanec

naposledy

pracoval

za

podmínek, za nichž nemoc z povolání vzniká. Náhrada takové škody zahrnovala: náhradu za ztrátu na výdělku, náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením a náhradu věcné škody. Po novele byla do zákoníku práce, v části jedenácté, zařazena hlava pátá, upravující zabezpečení při pracovních úrazech a nemocech z povolání.

V ustanovení

§

275

je

uvedeno,

že

zabezpečení

zaměstnance pro případ újmy na zdraví při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání upravuje zvláštní právní předpis. Co se týká možnosti liberace, tj. vyvinění zaměstnavatele, obecně je upravena jako liberace částečná. Prokáže-li zaměstnavatel, že ke škodě došlo zaviněním zaměstnance, jeho odpovědnost se poměrně omezí. Lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody mají charakter

102

lhůt promlčecích a jsou stanoveny formou lhůty subjektivní a objektivní. Lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody činí 2 roky a počne běžet ode dne, kdy se poškozený dozví o tom, že škoda vznikla a o tom, kdo za ni odpovídá. Obecná objektivní promlčecí lhůta činí 3 roky ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. Pro škodu způsobenou úmyslně je stanovena desetiletá objektivní lhůta.

103

8. Zahraniční prameny trestního práva V průběhu 20. a 21. století se v rámci mezinárodního práva veřejného postupně konstituovalo mezinárodní právo trestní. Klasické trestní právo neznalo žádnou trestní odpovědnost jednotlivých osob za spáchaný zločin. Teprve po světových válkách začaly vznikat vojenské tribunály a procesy s hlavními válečnými zločinci. Trestní právo mezinárodní bylo dále ovlivněno multilaterálními smlouvami, které stanovily pro smluvní státy povinnost vybrané činy kriminalizovat. Jak již bylo naznačeno v úvodu této práce, evropské trestní právo v pravém slova smyslu neexistuje a v dohledné době zřejmě ani existovat nebude. Přesto však pokračuje europeizace trestního práva evropských zemí.87 Evropská rada připravila v této oblasti řadu dokumentů, z nichž nejvýznamnější je Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, která obsahuje řadu trestněprávních a trestněprocesních ustanovení. Společný evropský trh v rámci Evropské unie vedl v oblasti kriminality v řadě změn, které se projevují zejména u hospodářské a organizované kriminality. Toto vedlo ke sbližování právních předpisů členských zemí a vydání řady rámcových rozhodnutí. Rámcová rozhodnutí jsou mezivládními akty a zavazují členské státy co do výsledku. V rámci plnění rámcových rozhodnutí byl například v České republice recipován institut evropského zatýkacího rozkazu (§403 tr. řádu) V devadesátých letech byl na popud Evropské komise a Evropského parlamentu skupinou expertů zpracován jakýsi modelový kodex, nazvaný Corpus Juris.88 Obsahuje 8 skutkových podstat trestných činů proti finančním zájmům Evropské unie. Jedná se na příklad o různé typy podvodů, zpronevěru, praní špinavých peněz a dále upravuje některé obecné podmínky trestnosti jako je zavinění, 87

Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné, obecná část 1. vyd. Praha: Nakladatelství ASPI, 2007, str 73 88 Corpus Juris 2000. Přeložil Fenyk, J., Kloučková, S. vyd. Brno: Nakladatelství Sypták, 2001

104

omyl, účastenství a konečně také pojednává o druzích trestů a jejich ukládání. Zahrnuje rovněž řadu procesních ustanovení. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že jednotná úprava celé škály trestných činů je zatím v nedohlednu a z toho důvodu nezbývá, pokud se chceme o jejich úpravách něco dozvědět, než z jednotlivých právních norem toho kterého státu přeložit a nastudovat příslušnou otázku. V následující kapitole jsem se zaměřila na srovnání úpravy pojmu škoda v ruském a německém trestním právu a rovněž tak na pozici poškozeného a procesní řízení v těchto zemích. Tyto cizí právní normy byly zvoleny jednak k blízké geografické vzdálenosti a tudíž i obdobného základu a dále s ohledem na autorčinu znalost jazyka.

8.1. Srovnání s ruskou právní úpravou V Ruské federaci platí dva kodifikované zákony v oblasti trestněprávních vztahů: Trestní zákoník Ruské federace89 ((Уголовынй кодекс Российской Федерации), a Trestně procesní zákoník Ruské federace (Уголовно - процессуальный кодекс Российской Федерации). První z uvedených norem stanoví obecná ustanovení odpovědnosti (obecná část) a obsahuje články stanovující trestnost činu a trestní odpovědnost za něj (zvláštní část). Trestně procesní zákoník pak stanoví postup realizace trestně-právních norem. Postup zahájení trestního stíhání, postup vyšetřování a postup projednávání trestného činu soudem. Majetkové trestné činy jsou v trestním zákoníku Ruské federace upraveny v Hlavě 21, v ustanoveních § 158-168. Společně s trestnými činy z oblasti hospodářské (Hlava 22) a trestnými činy z oblasti počítačové kriminality (hlava 28), jsou obsaženy v Oddíle č. VIII, společně nazvaným Hospodářské trestné činy. Již ze samotného výčtu jednotlivých trestných činů a jejich rozřazení do jednotlivých hlav jsou patrné výrazné odlišnosti od úpravy obsažené v našem trestním zákoníku. Do majetkových trestných činů, obdobně jako u nás, spadá krádež, podvod a zpronevěra. Zde je 89

Trestní zákoník Ruské Federace Dostupné z http:// www.ok.cz/iksp/docs/293.pdf, citováno dne 10.9.2010, přeložil I.T.C Jan Žižka, Praha 2003

105

typickým znakem způsobení škody. Krádeží (čl. 158) se rozumí tajné odcizení majetku, podvodem (čl. 159) je míněno nabytí cizího majetku nebo získání práva na cizí majetek podvodem nebo zneužitím důvěry, zpronevěrou je protizákonné bezplatné odebrání anebo použití cizího majetku ve prospěch viníka nebo jiných osob spáchané se zištným účelem při způsobení škody majiteli či jinému držiteli tohoto majetku. Poněkud nesystematicky z pohledu českého uspořádání je zde zahrnuta i loupež a vydírání, jež v našem trestním zákoníku řadíme k trestným činům proti svobodě. Speciálním ustanovením k trestnému činu krádeže je odcizení zvlášť cenných předmětů, které je přísněji trestáno. Do majetkových trestných činů dále patří skutková podstata trestného činu Způsobení škody na majetku podvodem nebo zneužitím důvěry. Jde o jakýsi „sběrný trestný čin“, který pokrývá zbylá protiprávní jednání pachatele, jež nevykazují znaky odcizení cizího majetku. Poškozeným zde nemusí být jen vlastník, ale i jiný držitel majetku. Obdobou našeho Neoprávněného užívání cizí věci dle § 208 trestního zákoníku je v Trestním zákoníku Ruské federace Protiprávní zmocnění se motorového vozidla nebo jiného dopravního prostředku bez úmyslu přivlastnit si jej. Rovněž tak paralelu najdeme mezi trestným činem Poškození cizí věci a Úmyslným zničením nebo poškozením cizího majetku, jak jej upravuje ruská právní norma. Znakem této skutkové podstaty v její základní kvalifikaci je však oproti naší, způsobení značné škody. Speciálním ustanovením k předešlému trestnému činu je poškození cizího majetku z nedbalosti, kde se počítá teprve se škodou ve velkém rozsahu. V hlavě 22, jsou upraveny hospodářské trestné činy. Za zmínku stojí některé trestné činy, které vypovídají o nejčastěji kriminalizovaném jednání pachatelů v ruské společnosti. Jedná se například o trestný čin bránění

v oprávněné

podnikatelské

nebo

jiné

činnosti,

falešné

podnikání, neoprávněnou bankovní činnost, či trestný čin registrace nezákonných operací s pozemky. Dále jsou zde dvě skutkové podstaty, jež český trestní zákoník řadí k trestným činům majetkovým. Jde o legalizaci peněžních prostředků nebo jiného majetku získaného jinými osobami trestnou činností. Dalším z takových trestných činů je

106

neoprávněné získání úvěru, který koresponduje s naším úvěrovým podvodem dle § 211 trestního zákoníku. Na rozdíl od české úpravy, kde v základní skutkové podstatě postačí k naplnění objektivní stránky uvedení nepravdivých informací, v ruské normě již v základní skutkové podstatě je požadováno způsobení značné škody. Pod hospodářské trestné činy jsou zahrnuty i úpadkové delikty. Jedná se o Protiprávní jednání při bankrotu dle § 195 trestního zákoníku Ruské federace, kterých se taxativně vyjmenovanými způsoby jednání dopustí vedoucí nebo majitel zadlužené organizace nebo podnikatel-fyzická osoba při bankrotu nebo v očekávání bankrotu a způsobí takovým jednáním značnou škodu. Pod tento trestný čin je zahrnuto i zvýhodňování některých věřitelů na úkor ostatních, opět za podmínky způsobení velké škody. Našemu trestnému činu Způsobení úpadku dle § 224 trestního zákoníku odpovídá ustanovení § 196 o Úmyslném bankrotu. Zajímavou skutkovou podstatou ze skupiny úpadkových deliktů je Fiktivní bankrot dle § 197. Tohoto trestného činu se vedoucí nebo majitel obchodní organizace anebo podnikatel – fyzická osoba dopustí tím, že podá vědomě oznámení o své platební neschopnosti v úmyslu zmást věřitele s cílem dosáhnout odkladu splátek, jež náležejí věřitelům nebo úlevy z dluhů či s cílem neuhradit dluhy. Podmínkou je opět způsobení značné škody. Výslovná definice pojmu „škoda“ se v Trestním zákoníku Ruské federace ani v Trestně procesním zákoníku nevyskytuje. Z tohoto důvodu je pojem škody utvářen soudní praxí a teorií trestního práva. Co se týká jiných pojmů, jako je újma či prospěch, jsou používané jako synonyma a představují objektivní stránku trestného činu. Škoda se v teorii ruského trestního práva rozlišuje na škodu nehmotnou a hmotnou, která se dále dělí na škodu způsobenou na majetku a škodu na zdraví. Újma na zdraví je odstupňována, nejzávažnější je úmyslně způsobená těžká újma na zdraví, která je definována v čl. 111 Trestního zákoníku Ruské federace takto: jde o úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví nebezpečné pro člověka, s následkem ztráty zraku, řeči, sluchu nebo jakéhokoliv orgánu, nebo

107

ztráty funkcí orgánu, přerušení těhotenství, psychické zhroucení, závislost na narkotikách a jiných toxických látkách, nebo projevující se neodstranitelným zohyzděním osoby, nebo způsobující trvalou možnost ztráty pracovního uplatnění. Příkladem nehmotné škody je pak újma zapříčiněná trestným činem pomluvy, který je zakotven v čl. 129 Trestního zákoníku Ruské federace. Jde o ztrátu občanské cti, soukromí, důvěryhodnosti apod. Pomluvou je dle příslušné definice rozšiřování vědomě lživých informací hanících čest a důstojnost jiného člověka nebo podrývající jeho dobrou pověst. U hospodářských trestných činů, pod které spadají i majetkové, je v jednotlivých odstavcích dle závažnosti odstupňována značná škoda, škoda velkého rozsahu a škoda zvlášť velkého rozsahu. Značná škoda představuje částku 2.500 rublů, což je asi 2000 českých korun, dále pak škoda velkého rozsahu představuje částku 250.000 rublů a škoda zvlášť velkého rozsahu minimálně sumu jednoho milionu rublů. Pojem škoda se vyskytuje také ve výčtu okolností vylučujících protiprávnost jednání, které jsou upraveny v Hlavě 8 Trestního zákoníku Ruské federace. Zde je v ustanovení § 38 odst. 1 uvedeno, že za trestný čin se nepovažuje způsobení škody osobě, která byla zadržena při páchání trestného činu za účelem předat ji orgánům moci a zamezit jí v páchání další trestné činnosti, pokud nebylo možné tuto osobu zadržet jinými prostředky a pokud nedošlo k překročení mezí nezbytných pro zadržení osoby. Takové překročení mezí je trestné pouze v případě, kdy byla škoda způsobena úmyslně. V českém trestním zákoníku nejsou následky excesů, tedy vybočení z mezí nutné obrany nebo krajní nouze, takto výslovně upraveny. Z textu je však možné dovodit, že vyplývají z požadavku proporcionality. V nutné obraně je možno způsobit útočníkovi i škodu větší, než která od něj hrozila, až do hranice „zcela zjevné nepřiměřenosti“. Při dodržení podmínek nutné obrany tedy obránce nikdy nenahrazuje škodu útočníkovi. Při krajní nouzi je zásadně dovoleno způsobení pouze škody menší než která hrozila a škoda se hradí pouze v těch případech, kdy

108

nebezpečí vzniklo jeho vlastním zaviněním. Tak například ten, kdo z nedbalosti způsobil požár svého domu je povinen nahradit škodu, která vznikla při hašení na majetku jiných občanů.90 K závěrečnému srovnání české a ruské úpravy je třeba ještě dodat, že třebaže obě vydělují majetkové trestné činy do samostatné hlavy, tak ruská úprava je daleko méně přehledná než česká, neboť zahrnuje i činy ryze hospodářské, činy související s úplatky, s nelegálním obchodováním s pozemky a současně zahrnují i trestný čin loupeže a vydírání. Je zcela evidentní, že druhový objekt (ve formě věci, majetku) nepojí vždy tyto trestné činy i když jsou tak v nadpise označovány, jak jsme na to zvyklí v našem trestním zákoníku.

8.2. srovnání s německou právní úpravou Na rozdíl od české či ruské úpravy nejsou majetkové trestné činy zahrnuty do společného oddílu (hlavy či části) s názvem „trestné činy majetkové nebo hospodářské“, ale je třeba je jednotlivě vyhledávat. Vyskytují se v oddílech 19 – 27. Typické pro německou právní úpravu jsou dvojice trestných činů, které tvoří název daného oddílu a ve kterém jsou pak tyto činy popsány a označeny. Jednotlivé oddíly, kde můžeme najít trestné činy, které jsou v našem trestním zákoníku zahrnuty pod majetkové trestné činy najdeme v: 19. oddíl Krádež – Zpronevěra 20. oddíl Loupež - Vydírání, 21. oddíl Zvýhodňování – Podílnictví 22. oddíl Podvod – Zpronevěra 23. oddíl Padělání listin 24. oddíl Insolvenční delikty 25. oddíl Protiprávní zištnost 26. oddíl Nekalosoutěžní jednání 27. oddíl Poškození věci 90

Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vyd., vydala Masarykova Univerzita, 1996

109

Vedle nich se v daném oddíle vyskytují trestné činy speciální k těmto „základním“ trestným činům, dále jsou zde i výkladová či sankční ustanovení. Tak například v ustanovení § 242 jsou popsány znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže, následuje § 243 který definuje případy obzvlášť závažné krádeže a dále § 244, jež obsahuje ustanovení popisující krádež se zbraní, organizované krádeže a krádeže vloupáním. Ve vztahu speciality jsou rovněž trestný čin krádeže a zpronevěra věci nepatrné hodnoty, neoprávněné užívání vozidla a neoprávněný odběr energií v § 248a-c). Jestliže byl nový trestní zákoník kritizován za nadbytečné trestné činy, jež jsou k trestnému činu podvodu ve vztahu speciality - jedná se o pojistný podvod, úvěrový podvod a dotační podvod - , pak za zmínku jistě stojí výčet speciálních trestných činů podvodu v německém trestním zákoníku. Zde je upraven dotační podvod, počítačový podvod, investiční podvod, pojistný podvod, podvodné vymáhání dávek a úvěrový podvod. Naopak insolvenční delikty jsou členěny daleko logičtěji a přehledněji, než je tomu u nás. Trestný čin Zvýhodnění dlužníků je doplňován trestným činem Zvýhodnění věřitelů, kromě toho se stíhá Porušení pravidel o vedení účetnictví a trestný čin Bankrotu. Škoda a ustanovení o výši škody jsou definovány judikaturou (například u trestného činu podvodu dle § 263 odst. 3 se vychází z rozsudku ze dne 7. 10.2003, kde ztráta na majetku velkého rozsahu začíná na částce 50.000 euro). Škoda se řídí ustanoveními občanského práva, neboť má civilně-právní základ. Škodou na majetku se rozumí následek na peněžní hodnotě a majetkem se dle německého trestního práva rozumí suma veškerého penězi ocenitelného jmění. Typickou majetkovou škodou je snížení majetku v důsledku podvodného jednání neb jiných majetkových trestných činů. K majetkovým škodám může dojít i díky zmaření nebo snížení zisku, a to nejčastěji v důsledku krádeží,

plagiátů,

napodobenin

chráněných

vyhotovení pirátských kopií a podobně.

známek,

falšování,

110

Přípravné řízení je v Německu v zásadě stejné jako u nás. Vyšetřování se musí provést celé a provádí ho policejní orgány pod dozorem státního zástupce. Zásadní rozdíl však spočívá v tom, že dle německého trestního řádu může státní zástupce rozhodnout, že některá protiprávní jednání pachatele žalovat nebude. Možnost takto se rozhodnout se nazývá diskreční oprávnění nebo také princip oportunity či procesní korektiv. Je dána státnímu zástupci a soudci. Tito se mohou rozhodnout, zda bude vedeno trestní řízení, mohou vyjednávat o výši trestu. Hlavním kritériem diskrečního oprávnění je veřejný zájem na stíhání pachatele. Jedni mohou v takovéto pravomoci orgánů činných v trestním řízení vidět urychlení a zjednodušení celého procesu91, jiní se obávají příliš vágního pojmu „veřejný zájem“, pod který by se mohly skrýt případné politické i jiné zájmy.92 Oproti tomu české trestní řízení je ovládáno zásadou legality, tj. povinností stíhat všechny trestné činny, o kterých se státní zástupce dozví. Jistou formu volné úvahy zakotvuje nově trestní zákoník, jež zavedl materiální korektiv v podobě společenské škodlivosti. Při aplikaci zákona musí orgány činné v trestním řízení mimo naplnění formálních znaků trestného činu zhodnotit, zda pachatelovo jednání dosáhlo takové intenzity, že je pro společnost škodlivé a nebezpečné. Náš trestní zákoník se dále od německého odlišuje v konstrukci tzv. „pokračujícího trestného činu“. Pokud jsou naplněna kritéria pro posouzení, že jde o pokračující trestný čin, škody způsobené pachatelem se sčítají a vyšetřují se jako jeden trestný čin s příslušnou kvalifikací. Naproti tomu podle německé úpravy se pachatel dopustí tolika trestných činů, kolik bylo i útoků. Z velkého množství útoků (například 50 vykradených chat) si soudce vybere pět až deset závažnějších případů, kterým se podrobně věnuje, zbytek zastaví, některé obžalované vyjme a převede do pozice svědka. Celý proces je rychlejší, rozsudek je vynesen během krátké doby a hlavní pachatelé následně potrestáni. 91

http//www.transparancy.cz/ .Bude to trvat generace. Rozhovor Václava Žáka s Paulem Springerem. Citováno dne 11. 10. 2010 92 http// ekonom.ihned.cz// .Trestní právo je silnější .Jaroslav Fenyk. Citováno dne 11.10. 2010

111

Německý trestní řád dává poškozenému možnost uplatnit své občansko-právní nároky, které mu vznikly v důsledku trestného činu v rámci adhezního řízení, jenž je součástí řízení trestního. Tato úprava je tedy obdobná jako v našem trestním řádu. Odlišné jsou však podmínky, konkrétně upravené v ustanoveních § 403-406c. Zaprvé se musí jednat o majetkově-právní nárok, který není jiným způsobem soudně vymáhán. Mohou to být nároky na náhradu škody majetkové nebo náhradu škody na zdraví. Dalším předpokladem je, aby příslušely k rozhodnutí řádnému soudu. Trestní soudy jsou například vyloučeny z rozhodování o peněžních nárocích, ke kterým je příslušný pracovní soud. V adhezním řízení musí být přesně určen obnos, přičemž tento obnos musí obsahově vyhovovat požadavkům žalobního návrhu v rámci civilního řízení. K podání takového návrhu je oprávněn ten, kdo byl trestným činem poškozen, jakož i jeho dědicové. Obnos musí být uplatněn jen vůči pachateli. Na závěr této kapitoly je třeba uvést, že ve srovnáním s německou a ruskou právní úpravou, se koncepce naší právní úpravy v daném tématu zásadně nijak neliší. Pojem škody vychází z judikatury, trestní zákoníky Jednotlivé

pak vymezují její jednotlivé hranice, resp. výše.

skutkové

podstaty

majetkových

trestných

činů

jsou

definovány obdobně, ve všech trestních zákonících nalezneme základní, kterými jsou krádež, podvod a zpronevěra. Ostatní majetkové trestné činy jsou pak modifikovány společenskými specifiky té které země a rovněž tak smýšlením zákonodárců o zájmech a hodnotách, jež jsou hodny ochrany prostředky trestního práva. Inspirací

pro

české

trestní

řízení

u

řešení

složitých

hospodářských kauz může být použití operativní techniky, záznamy z odposlechů a nasazení agentů, kteří vniknou do prostředí. Dále pak v řízení před soudem by rychlejšímu procesu napomohlo, kdyby ve specializovaných trestních senátech zasedali soudci profesionálové, kde rovněž rozdělení rolí může napomoci zrychlení a přehlednému vedení procesu. A v neposlední řadě pomoc asistentů, kteří mohou na svá bedra převzít zatěžující porozsudkovou agendu.

112

113

9. Závěr Závěrem této práce je třeba konstatovat, že téma škody způsobené trestnými činy je velmi rozsáhlé a nebylo záměrem je zcela a bezezbytku vyčerpat. Ukazuje se, že praxe a odborná veřejnost stále hledá optimální postupy při stanovení výše škody, zjišťování a rozhodování o ní. Inspirativní jsou zejména články v odborných časopisech, literatuře ale i v konkrétní rozhodnutí vydaná orgány činnými v trestním řízení. Významnou roli zde hraje a v budoucnu by se měl i více podílet Nejvyšší soud, jež svými stanovisky zásadně ovlivňuje mimo jiné i rozebíranou problematiku. Škoda vždy náležela k významnému aspektu spáchaného trestného činu a je stále v centru pozornosti všech účastníků trestního řízení a to zejména tam, kde se jedná o majetkové trestné činy. Jak ve světě, tak v České republice jsou majetkové trestné činy statisticky vůbec nejčastěji páchanými a postihovanými trestnými činy. Je to dáno zejména šíří chráněného objektu, který zahrnuje majetkové zájmy v rámci kterých je chráněno zejména vlastnictví, jiná majetková práva, nerušené držení či užívání věci. Tato práce rozebírá zejména problematiku škody majetkové, neméně podnětné je však i téma újmy nemajetkové. Sílí názory93 jež prosazují projednání nároku na náhradu nemajetkové morální újmy v rámci trestního řízení, kdy jedním z řešení by bylo vyhláškou, obdobně jako u bolestného, stanovit minimální náhrady u jednotlivých trestných činů a jistého zadostiučinění by touto cestou dosáhli všichni poškození. Ve zbytku nároku by byli odkázání na řízení před civilním soudem. Škoda je významným následkem trestného činu. Dotýká se přímo poškozeného, pachatel vnímá konkrétní dopad svého jednání. Zabývají se jí orgány činné v trestním řízení, které jsou povinny ji správně zjistit pro účely právní kvalifikace, prokázat důkazy a získat tak podklad pro rozhodnutí policejního orgánu, státního zástupce i soudce. Ze škály rozhodnutí je třeba jmenovat rozhodnutí o náhradě škody, 93

Odškodnění nemateriální újmy v adhezním řízení. http: www.llp.cz. (citováno dne 8. 10.2010) Návrh novely k přiznání náhrady nemajetkové újmy (tisk PSP – č. 1040)

114

podmíněné zastavení trestního stíhání dle § 307, případně narovnání dle § 309 trestního řádu. Významné je rovněž zjištění, zda již škoda byla nahrazena, případně zda bude možné je nahradit ve splátkách. I v případě, že škoda není znakem skutkové podstaty trestného činu, ale byla trestným činem způsobena, může mít její výše hmotně-právní význam z hlediska trestní odpovědnosti jako přitěžující okolnost. Pozice poškozeného se v průběhu historie posilovala, byla mu přiznána celá řada oprávnění a postupů, jak uplatnit náhradu škody. V současné době může v rámci adhezního řízení poškozený dosáhnout rychlejšího rozhodnutí o uplatnění nároku na náhradu škody, nemá zvýšené výdaje v podobě soudních poplatků či nákladů právního zastoupení, poškozený na rozdíl od civilního řízení není zatížen důkazním břemenem a včasným uplatněním nároku v adhezním řízení může zabránit jeho promlčení. Rozhodování o náhradě škody způsobené trestným činem v rámci adhezního řízení působí výchovně nejen na pachatele, ale i na ostatní občany tím, že zabezpečuje nápravu škod a má tudíž i význam prevenční a represivní. Jak již bylo zmíněno v kapitole věnující se adheznímu řízení, závažný nedostatek představuje ta skutečnost, že pokud soudce rozhoduje trestním příkazem, dochází k okleštění práv poškozeného. Poškozený má totiž před zahájením dokazování poslední možnost navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit škodu. Jestliže se takové uplatnění posune do stadia před vydáním trestního příkazu jež soudce činí v soukromí své pracovny, může být pro poškozeného zcela nezřetelné, kdy a kolik času mu zbývá pro upřesnění výše škody, její zadokladování a podobně. Navíc, předchází-li vydání trestního příkazu zkrácené přípravné řízení, může se pro poškozeného vše seběhnout tak rychle, že ani důkazy o vzniklé

škodě

a

její

výši

nestačí

doložit.

Další

diskriminace

poškozeného spočívá v tom, že tento není osobou oprávněnou podat proti trestnímu příkazu odpor. To je závažná mezera v zákoně, jestliže trestní příkaz obsahuje výrok o náhradě škody. De lege ferenda by bylo vhodné ustanovení o trestním příkazu doplnit povinností soudce vyrozumět poškozeného o záměru vydat trestní příkaz a upřesnit výši

115

škody tak, aby o ní mohl bez jakýchkoli pochybností rozhodnout. Poškozenému by pak mělo být umožněno podat proti trestnímu příkazu odpor. V případech majetkové škody jsou věci, jež se staly předmětem útoku oceněny buď samotným poškozeným nebo znalcem, který vyhotoví odborné vyjádření či znalecký posudek. Podkladem pro tyto důkazy by však měly být objektivní údaje. Bohužel v praxi velice často dochází k tomu, že se orgány činné v trestním řízení spokojí s vyjádřením poškozeného, převezmou skutkové závěry ohledně ceny předmětného zboží či věcí (například u tzv. fakturačního podvodu vychází z ceny uvedené v kupní smlouvě) a správnost vyčíslení dále neověřují. Rovněž je třeba, aby orgány činné v trestním řízení přesně označily osobu a nárok, který jí má být přisouzen, měly by se dotazovat, zda osoba, která byla předmětem útoku je totožná s osobou poškozenou, zda poškozený je subjektem práv a zda je způsobilý právním úkonům. Pokud je poškozený schopen doložit doklady či fotografie k poškozeným věcem, ať již novým či opotřebeným, měl by tak učinit. Jedině tak může být škoda věrohodně a bez pochybností prokázána a následně vydán odsuzující rozsudek, kterým bude mimo jiné rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody. Samotný pojem škoda, jímž se tato práce zabývá, byl dostatečně osvětlen v kapitole vymezující základní pojmy. Byla zdůrazněna ta skutečnost, že ani trestní řád, ani trestní zákoník pojem škody pro své účely nedefinují. Pojem škody není zakotven ani v srovnávané německé a ruské úpravě. Také zde se vychází z judikatury, trestní zákoníky stanoví jen konkrétní výše škody pro kvalifikační účely. Domnívám se, že definice pojmu škoda by mohla být včleněna do trestního zákoníku do Hlavy VIII – Výkladová ustanovení – do § 138 nového odst. 1, přičemž do druhého odstavce by se přesunulo ustanovení o jednotlivých hranicích výše škody. Škoda by mohla být vymezena jako následek protiprávního jednání, který se projevil újmou na zdraví, na majetku či újmou morální. Podrobněji by mohla být

116

rozepsána škoda majetková, jakožto újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, je objektivně vyjádřitelná penězi a je napravitelná poskytnutím majetkového plnění. V kapitole šesté jsou postupně probrány jednotlivé majetkové trestné činy, a to se zaměřením na jejich specifika, problémy a sporné otázky, jenž jsou doloženy řadou judikátů a odborných názorů. U trojice základních majetkových trestných činů, kterými jsou krádež, podvod a zpronevěra

nový

trestní

zákoník

sjednotil

hranice

výše

škod,

v základních skutkových podstatách vyžaduje zpravidla způsobení škody nikoli nepatrné. Zajímavostí je, že se již téměř nevyskytuje hranice škody nikoli malé, další nejbližší škoda v kvalifikovaných skutkových podstatách je obvykle škoda větší. Důsledkem toho je, že například krádeže se škodou nejméně 25.000,- Kč a nedosahující částky 50.000,- Kč jsou oproti dřívější úpravě mírněji trestné. V souvislosti s výší škody a odpovídající trestní sazbě nový trestní zákoník také nahrává spekulativní obhajobě pachatelů krádeží vozidel, kterým postačí uvést, že se v odcizeném vozidle chtěli pouze projet. Jelikož škoda vozidel obvykle přesahuje škodu 50.000,- Kč a nepřesahuje částku 500.000,- bude pro takového pachatele výhodnější být stíhán pro trestný čin neoprávněného užívání cizí věci dle § 207 odst. 1 trestního zákoníku, kde se sankce nikterak nezměnila (až na dvě léta), než pro trestný čin krádeže dle § 205 odst. 3 trestního zákoníku (1 rok až pět let). Řešením by bylo buď snížit tuto trestní sankci anebo adekvátně zpřísnit trestní sankci v ustanovení § 207 trestního zákoníku, tak aby co nejvíce korespondovalo s ostatními majetkovými trestnými činy. Pokud věcným záměrem nového trestního zákoníku byla depenalizace a dekriminalizace, bylo by vhodnější přiklonit se k prvnímu řešení. V důsledku toho by pak mohlo být i ve vyšších odstavcích využíváno zkrácené přípravné řízení, které by u skutkově jednoduchých věcí bylo na místě. V podkapitole

6.2.

je

podrobně

rozebírána

problematika

leasingových zpronevěr. Vyčíslení škody bylo dopodrobna řešeno řadou judikátů, v současné době se již pro výpočet škody zažil postup uvedený ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu, nicméně po

117

téměř deseti letech od jeho vydání se opět otevírá diskuze, nakolik je výpočet způsobené škody správný. Mám za to, že hlavním problémem je prolínání účetního a právního pohledu na leasing a že při stanovení výše škody by se mělo vycházet i v tomto případě čistě z ustanovení trestního zákona, tedy stanovit obvyklou cenu předmětu leasingu v době zpronevěry s přihlédnutím k jeho faktickému opotřebení. To co si smluvní strany již měly dát či naopak, oč se obohatily, nechť je řešeno cestou civilně-právní. V současné době dochází k odklonu od leasingových smluv, častěji jsou za účelem koupě vozidla uzavírány smlouvy úvěrové, což má pro kupujícího tu výhodu, že je od počátku vlastníkem, vozidlo je zahrnuto v jeho majetku a může uplatňovat daňové odpočty. V tomto případě tedy nemůže dojít ke zpronevěře „věci cizí“. Úvěrové společnosti si však poskytnutý úvěr zajišťují zajišťovacím převodem vlastnického práva a zde již se v podstatě dostáváme do stejné situace jako u smluv leasingových. Jaký bude další vývoj a jeho promítnutí do práva trestního ukáže čas. Dalším zajímavým tématem jsou ty majetkové trestné činy, které ve své základní skutkové podstatě neobsahují znak škody. Jde například o úvěrový, pojistný a dotační podvod. Postačí, když pachatel v souvislosti s uzavíráním smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje anebo podstatné údaje zamlčí. Domnívám se, že je v pořádku stíhat pachatele za toto jednání, jen bych v rámci prevence trestné činnosti posílila osvětu klientů ze strany pojišťoven, finančních institucí a subjektů rozhodujících o přidělení dotací a před uzavřením smlouvy je poučila o možných následcích uvedení nepravdivých údajů. Na závěr ještě zmínka k úpadkovým deliktům. Z mé praxe vychází také poznatek, že u důkazně náročných trestných činů, jakými jsou úpadkové delikty, je vhodné se znalcem předjednat, zda z předloženého účetnictví, bude vůbec schopen učinit závěry a zodpovědět na požadované otázky, neboť vyhotovení tohoto posudku je časově náročné, ekonomicky nákladné, avšak jako důkaz snadno zpochybnitelné, když podstatné části materiálů chybí. Pachatelé „ztrátou účetnictví“ zakrývají převody majetku na třetí osoby a další

118

pohyby peněz. Škoda se u těchto trestných činů zjišťuje velice obtížně, obvykle zde vystupuje velké množství poškozených, kteří mají vůči pachatelům pohledávky po splatnosti v nemalé výši. Práci orgánů činných v trestním řízení by usnadnilo prolomení poskytování informací ze strany finančních úřadů i k těmto trestným činům a dále povinnost daňových subjektů vést účetnictví v elektronické podobě a jejich odevzdání finančním úřadům.

119

10. Abschluss Zum Abschluss dieser Arbeit ist zu konstatieren, dass das Thema des durch Straftaten verursachten Schadens sehr umfangreich ist und die Absicht der Autorin war nicht, das ganz und restlos ausschöpfen. Es zeigt sich, dass die Praxis und Fachöffentlichkeit sucht stets optimale Vorgänge bei Festsetzung der Schadenhöhe, deren Feststellung und Entscheidung. Inspirative sind insbesondere Artikel in Fachzeitschriften, in der Literatur, aber auch in den konkreten von Strafverfolgungsbehörden

erlassenen

Entscheidungen.

Eine

bedeutende Rolle spielt hier und größeren Anteil sollte auch in der Zukunft das Oberste Gericht nehmen, das durch seine Standpunkte auch unter anderem die erörterte Problematik grundsätzlich beeinflusst. Ein Schaden gehörte immer zum bedeutenden Aspekt einer begangenen Straftat und ist stets im Mittelpunkt der Aufmerksamkeit aller Teilnehmer des Strafverfahrens und zwar besonders dort, wo es sich um Vermögensstraftaten handelt. Sowohl in der Welt, als auch in der Tschechischen Republik sind die Vermögensstraftaten statistisch überhaupt die am öftesten begangenen und strafrechtlich verfolgten Straftaten. Es ist besonders durch die Breite des geschützten Objekts gegeben, das die Vermögensinteresse umfasst, in deren Rahmen insbesondere das Eigentum, andere Vermögensrechte, ungestörtes Gegenstandsbesitztum oder -benutzung geschützt werden. Der Selbstbegriff Schaden, mit dem sich diese Arbeit befasst, wurde in Grundbegriffe abgrenzendem Kapitel genügend erläutert. Es wurde die Tatsache betont, dass weder die Strafprozessordnung, noch das Strafgesetz den Schadenbegriff für ihre Zwecke nicht definieren. Der aufgeführte Mangel wird durch theoretische Definitionen ersetzt, woraus die meist angewendete ist die Schadensabgrenzung als Beeinträchtigung, die in der Vermögenssphäre des Beschädigten eingetreten ist, durch das Allgemeinäquivalent objektiv ausdrückbar ist, d.h. durch Geld und ist somit gutzumachend durch Erbringung der Vermögenserfüllung, durch Geldbereitstellen. Es währe sicher geeignet, solche

Definition

einbegreifen.

in

irgendeine

der

angeführten

Rechtsnormen

120

Das sechste Kapitel, das Schwerpunkt dieser Arbeit ist, behandelt,

wie

die

Strafverfolgungsorgane

bei

individuellen

Vermögensstraftaten im Rahmen der Schadenshöheermittlung in allen Stadien des Strafverfahrens vorgehen. Im angeführten Kapitel werden individuelle Vermögensstraftaten stufenweise erörtert, und zwar mit Schwerpunkt auf ihre Spezifika, Probleme und Streitfragen, die mit Reihe von Judikaten und Fachmeinungen belegt sind. Die exakte und objektive Schadenshöheermittlung, durch die unter anderem der Typengrad der Gefährlichkeit von Vermögensstraftaten festgestellt wird, ist nicht selbstzweckmäßig. Unter Marktbedingungen, wo der Preis durch Beziehung der Anfrage und des Angebots sowie durch andere Faktoren, wie z.B. verschiedenes Maß einzelner Verkäufer oder Erzeuger,

verschiedene

Herstellungskosten

und

Verkaufsplätze,

bemessen ist, und wann keine Einzelhandelpreise bestehen, entstehen in der Praxis bei Festsetzung des Schadens, der durch die Straftat verursacht wurde, Schwierigkeiten. Deswegen geht man an erster Stelle aufgrund der Objektivität vom Preis aus, der in gegebener Stelle und Zeit üblich ist. Das

Strafrecht

Privatrechtbranche

nutzt

die

Begriffe

aus,

und

Institute

insbesondere

der das

Schadenvergütungsverfahren behilft sich nicht ohne sie. Aus diesem Grunde

wurde

in

die

Arbeit

Kapitel

eingeordnet,

das

die

Schnellübersicht von öftesten angewandten Rechtsvorschriften in Zusammenhang mit Abgrenzung und Feststellung der Schadenhöhe enthält.

Zwischen

den

wichtigsten

gehört

das

Zivilgesetzbuch,

Handelsgesetzbuch und Arbeitsgesetzbuch. Andererseits grenzt z.B. das Zivilgesetzbuch den Begriff „Verschuldung“ nicht ab und darum im Einvernehmen

mit

der

Forderung

an

die

Einheitlichkeit

der

Rechtsordnung geht es von der im Strafgesetz eingeschlossenen Auffassung aus. Die Schlusskapitel sind dann den Globalisierungsfragen, der Europäisierung des Strafrechtes gewidmet und damit die Auskünfte nicht

zu

generell

sind,

versuchte

die

Autorin

bei

konkreten

Rechtsnormen von fremden Staaten, den Begriff Schaden mit der

121

tschechischen Vergleichung

rechtlichen mit

der

Ausgestaltung deutschen

und

zu

vergleichen.

russischen

Durch

rechtlichen

Ausgestaltung ist sie zu einem Schluss gekommen, dass sich die Konzeptionen grundsätzlich keineswegs unterscheiden, nur in Details einige spezielle Tatbestände oder Bereich der verursachten Schäden in qualifizierten Tatbeständen sind begreiflicherweise unterschiedlich. Dessen ungeachtet sollte es auch in der Zukunft kein Hindernis werden, den gemeinsamen Strafkodex von europäischen Ländern aufzustellen.

122

11. Seznam použitých zdrojů a judikátů:

11.1.

Právní předpisy:

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 141/1961 Sb., zákon o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/2009 Sb, trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 182/2006 Sb. zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 120/2001 o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 218/2003 o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 526/1990 o cenách, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 151/1997 o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení vyhláška č. 440/2001 Sb. o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění vyhláška č. 3/2008, oceňovací vyhláška.

123

11.2.

Literatura

Císařová, D., Fenyk, J., Gřivna, T. a kol.:Trestní právo procesní, 5. vyd. Praha: ASPI, 2008 Fenyk, J. a kol.: Trestní zákoník a trestní řád. Průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou. 1 díl. Trestní zákoník. vyd. Linde Praha a.s., 2010 Fenyk, J., Kloučková, S.: Corpus Juris 2000. Překlad.

vyd. Brno:

Nakladatelství Sypták, 2001 Fryšták, M. a kol.: Trestní právo v aplikační praxi. vyd. Masarykova univerzita, Brno, 2010 Fryšták, M., Krejčí, Z.: Postavení znalce v trestním řízení. vyd. masarykova univerzita, Brno, 2009 Gřivna, T.: Trestní právo hmotné. Judikatura k obecné i zvláštní části. 2. aktual. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010 Harvánek, J. a kol.: Právní teorie. vyd. Brno: Nakladatelství Iuridicia Brunensia, 1995 Chmelík, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Zvláštní část s aplikačními případy. vyd. Linde Praha a.s., 2010 Chmelík, J. a kol.: Trestní právo hmotné, Obecná část. vyd. Linde Praha a.s., 2009 Jelínek, J.: Trestní novelizace v letech 1997-1999, 1. vyd. Praha: Nakladatelství Linde, 2000 Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 1. vydání. Praha: Linde, 2005 Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 2. vydání. Praha: Leges, 2010 Jelínek, J., Sovák, Z.: Trestní zákon a trestní řád. Poznámkové vydání s judikaturou. 17. rozš. vyd. Praha: Nakladatelství Linde, 2002 Jelínek, J., a kol: Trestní zákon a trestní řád. Poznámkové vydání s judikaturou. 24. rozš. vyd. Praha: Nakladatelství Linde, 2006 Kincl, J., Urfus,V., Skřejpek, M.: Římské právo, Praha, C.H.Beck, 1995 Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné. vyd. Masarykova univerzita Brno, 1996

124

Kuchta, J.: Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 2. vyd. Masarykova univerzita, Brno, 1996 Kuchta, J. a kol.: Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009 Látal, J.: Poškozený v československém trestním řízení a rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení. vyd. Praha, 1984 Novotný, F. a kol.: Praktikum trestního práva hmotného, 2. upravené vydání. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010 Novotný, F., Souček, J a kol.: Trestní právo hmotné, 3.rozš. vydání. vyd. Aleš Čeněk, s.r.o., 2010 Novotný, O., Dolenský, A., Púry, F., aj. Trestní právo hmotné. II. zvláštní část. 3., přeprac. vyd. Praha: Nakladatelství Kodex, 1997 Novotný, O., Vanduchová, M. a kolektiv, Trestní právo hmotné I, obecná část. vyd. Praha: Nakladatelství ASPI,a.s., 2007 Novotný, O., Vokoun,R. a kol. Trestní právo hmotné – II. Zvláštní část. vyd. Praha: Nakladatelství ASPI, a.s., 2007 Púry, F., Sotolář, A., Šámal, P., aj.: Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice, 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2001 Rada, I., Vaníček, V. Černej, P., aj.: Dějiny zemí koruny české, vyd.Praha: Nakladatelství Paseka, 1992 Ranft, O.: Strafprocessrecht, 3. vydání, 2005 Růžek, A.: Obžalovací zásada v Československém trestním řízení, vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1964 Růžička, M.: Poškozený a adhezní řízení v České republice, vyd. Praha: Nakladatelství C.H. Beck, 2007 Solnař, V. a kol.: Systém českého trestního práva. vyd. Novatrix s.r.o., Praha 2009 Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. a kol.: Systém českého trestního práva. 1 vyd. nakladatelství Novaria s.r.o., 2009 Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník I. Komentář § 1-139, 1. vyd., Praha: Nakladatelství C.H. Beck, 2009 Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník II. Komentář § 140-421, 1. vyd., Praha: Nakladatelství C.H. Beck, 2010

125

Šámal, P., Král, V., Baxa, J., aj. Trestní řád. Komentář. I díl. 4 rozš.vyd. Praha: C.H.Beck, 2002 Šámal, P., Púry, F., Rizman, F.: Trestní zákon – komentář 4. rozš.vyd. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2001 Šámal, P., Púry,F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář, II.díl, 6. vyd. Praha: Nakladatelství C.H. Beck, 2004 Šámal, P., Růžička, M., Novotný, F., aj.: Přípravné řízení trestní. vyd. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 1997 Volk, K.: Grundkurs StPO, Nakladatelství: C.H.Beck, 2006 Žatecká, E.: Trestní právo hmotné a procesní. Zvláštní část. 1. vydání., vyd. Masarykova univerzita Brno, 2009 Žatecká, E.: Trestní právo hmotné a procesní. Obecná část. 2. doplněné vydání., vyd. Masarykova univerzita Brno, 2009

11.3.

Časopisy

Chromý, J.: Sprejerství jako trestný čin: teorie a praxe v české republice. Časopis Trestní právo, 2010, č. 9 Kuchta, J.: Úprava majetkových trestných činů v novém trestním zákoníku, Časopis Právní rozhledy, 2010, č.1 Novák, P.: Pokračování trestného činu a výše způsobené škody. Časopis Trestní právo, 2003, č. 6 Pácal, J: Nejvyšší soud České republiky: Škoda jako znak skutkové podstaty trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona, náhrada škody. časopis Trestněprávní revue, č. 2/2010, vyd. C.H. Beck Púry, F.: Nejvyšší soud české republiky: K tomu, že osoba jednající za věřitele – poskytovatele úvěru, může spáchat trestný čin úvěrového podvodu jako jeho pachatel, nikoli jen jako pomocník dlužníka – příjemce úvěru. Časopis Trestněprávní revue, č. 3/2010, vyd. C.H. Beck Púry, F.: Možnosti trestního postihu porušení povinnosti péče řádného hospodáře o cizí majetek. Časopis Právní rozhledy, 2010, č. 18 Říha, J.: Nové pojetí trestného činu krádeže. Časopis trestněprávní revue, č.10/2009, vyd. C.H. Beck

126

Šámal, P.: K právnímu posouzení smluvního převodu věcí získaných majetkovým trestným činem. Socialistická zákonnost. vyd. Praha: 1987, č. 8 Teryngl,J.: K tzv. balíčkové reformě trestního zákona, (II.), Bulletin advokacie 1998, č. 2 Vnučka, J.: Výše škody při zpronevěře předmětu leasingu. Časopis trestněprávní revue, č. 7/2010, vyd. C.H.Beck

11.4.

Soudní rozhodnutí

Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.7.1985, sp. zn. 3 To 9/85 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16.12. 2003, sp.zn. 4 Tz 152/2003 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.6. 1999, sp.zn. 7 Tz 82/99 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.8.2007, sp.zn. 11 Tdo 272/2007 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10.12.2003, sp.zn. 6 Tdo 1314/2003 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 4. 1986, sp.zn. 11 To 16/86 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.5. 2003, sp. zn. 21/2003 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 405/2007 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.5.2006, sp. zn. Tdo 504/2006 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.12. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1485/2006 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 8 Tdo 560/2006 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.11.2000, sp. zn. 5 Tz 245/2000 Stanovisko Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.2.2003, sp. zn. 4 Tz 6/2003 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 13/2008 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 2.1967 sp.zn. 3 Tz 4/67 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3.4.1991, sp. zn. 3 To 999/91 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.7.1996, sp.zn. 2 Tzn 126/96 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3.6.2004,

127

sp.zn. 3 Tdo 425/2004 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 8. 2005, sp.zn. 8 Tdo 833/2005 Stanovisko Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.10. 2002, sp. zn. 6/2003 Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 1995, sp.zn. 3 Tdo 609/95 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 3 Tdo 107/2006 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16.4. 2002, sp. zn. 4 Tz 23/2002 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.12.2000, sp.zn. 4 Tz 54/99 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7.2.2001, sp. zn. 8 Tz 303/2000 Plénum Ústavního soudu České republiky, ze dne 20.2.2001, sp.zn. 5/2000 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.10.2002, sp. zn. 5 Tdo 614/2002 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.8.2002, sp. zn. 7 Tdo 580/2002 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.1.2001, sp. zn. 7 Tz 302/2000 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.11.2003, sp. zn. Tpjn 301/2003 Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 7.11.2006, sp.zn. 631/05 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.3.1999, sp. zn. 7 Tz 84/99 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.8.2002, sp. zn. 6 Tdo 258/2002 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.5. 2007, sp. zn 8 Tdo 607/2007 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.3. 1992, sp. zn. 7 Tz 31/92 Rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, ze dne 6. 11. 1997, sp.zn. 7 To 515/97 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 12. 1976, sp. zn. 6 To 39/76 Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9.6.2005, sp. zn.III ÚS 68/04 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004 Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28.2.2000, sp. zn. 3 To 904/1999 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10.7.2001, sp. zn.4 Tz 15/2001

128

Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3.5.2006, sp. zn. 30/2006 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.1.2004, sp. zn. 11 Tdo 40/2004 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.11.1987, sp. zn. 2 Tz 9/87 Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 31.3.1994, sp. zn. 4 To 113/93 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.5.2000, sp. zn. 5 Tzn 97/2000 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.4.2004, sp.zn. 11 Tdo 869/2003 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3.11.2004, sp. zn. 8 Tdo 1080/2004 Usnesení Nejvyššího soudu české republiky ze dne 15.2.2006, sp.zn. 3 Tdo 1432/2005 Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4.10.2001, sp. zn 4 To 751/2001 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 793/2003 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.6.1999, sp. zn. 7 Tz 82/99 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.8. 2005, sp. zn. 11 Tdo 810/2005 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.2.2004, sp. zn 4 Tz 3/2004 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13.4.2000, sp. zn. 3 Tz 57/2000 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.5. 2005, sp.zn 8 Tdo 503/2005 Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 8. 1990, sp. zn. 3 T 62/90

11.5.

Elektronické prameny

Statistické přehledy kriminality (online). (cit. 2010-01-10). Dostupné z: http: www.policie.cz Důvodová zpráva k novele zákona č. 40/2009 Sb., (cit. 2010-09-02). Dostupné z: http: www.trestnízákoník.cz Výkladové stanovisko č. 4/2001 (online). (cit. dne 2010-01-10). Dostupné z http://portal.justice.cz/nsz/ Trestní zákoník Ruské Federace (online)., (cit. dne 10. 9. 2010). Dostupné z http.: www.ok.cz/iksp/docs/293 Trestní právo je silnější. Fenyk Jaroslav (cit. dne 1. 10. 2010). Dostupné z http: ekonom. ihned.cz

129

Bude to trvat generace. Žák Václav (cit. dne 11. 10. 2010). Dostupné z http.: www.transparency.cz Rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení, Zdeněk Grus. (cit. dne 13. 10. 2010), dostupné z http: www.ipravnik.cz Odškodnění nemateriální újmy v adhezním řízení. Liga lidských práv (cit. dne 8. 10. 2010), dostupné z http: www.llp.cz