MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ
Katedra politologie
Kříţky a krouţky na volebních lístcích: Analýza preferenčního hlasování v České republice
Diplomová práce
Jan Morkes
Vedoucí práce: Mgr. Jakub Šedo, Ph.D. UČO: 136592
Brno, 2010
Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma
Křížky a kroužky na volebních lístcích:
Analýza preferenčního hlasování v České republice vypracoval samostatně a pouţil jen zdroje uvedené v seznamu literatury.
V Brně, 30. 4. 2010
....................................................
-2-
Děkuji Mgr. Jakubu Šedovi, Ph.D. za vedení mé práce, konzultace, připomínky a rady při řešení problémů spojených s její tvorbou. Speciální poděkování si rovněţ zaslouţí osoby, šelmy a jiné entity za podporu a motivaci v průběhu příprav práce. A v neposlední řadě je nutné poděkovat všem voličům, vyuţívajícím preferenčního hlasování. Bez nich by tato práce nevznikla.
-3-
OBSAH 1. ÚVOD .................................................................................................................................... 5 2. VOLIČ A JEHO MOŢNOSTI VOLBY ........................................................................... 10 2.1 Standardní klasifikace volebních systémů................................................................................................... 10 2.2 Strategické účinky volebních systémů ........................................................................................................ 10 2.3 Pověřenec strany, nebo zástupce obvodu? .................................................................................................. 12 2.4 Výhody a nevýhody otevřenosti .................................................................................................................. 13 2.5 Volič a volební lístek .................................................................................................................................. 15
3. PREFERENČNÍ HLASOVÁNÍ VE VOLEBNÍCH SYSTÉMECH .............................. 18 3.1. Co znamená preferenční hlasování? ........................................................................................................... 18 3.2. Preference a volební systémy ve volbách v České republice ..................................................................... 20 3.3. Klasifikace zaměřené na podobu hlasování ............................................................................................... 23 3.4. Personalizace volby dle Careyho a Shugarta.............................................................................................. 24 3.5. Volební systémy dle orientace na kandidáta (Farrell a McAllister) ........................................................... 25 3.6. Demokracie je o moţnostech volby (Pereira a Silva)................................................................................. 27 3.7. Volební systémy seřazené dle preferenčního hlasování (Karvonen) .......................................................... 29 3.8. Komplexní shrnutí preferenčního hlasování a jeho odmítnutí (Toplak)..................................................... 30 3.9. České volební systémy a jejich pozice v různých klasifikacích ................................................................. 31 3.10. Shrnutí terminologie – preferenční hlasování ano, či ne? ........................................................................ 36
4. DATA A METODY ANALÝZY ....................................................................................... 37 4.1. Dosavadní vědecký výzkum....................................................................................................................... 37 4.2. Zdrojová data ............................................................................................................................................. 39 4.3. Hlavní výzkumné otázky ............................................................................................................................ 41 4.4. Důleţité proměnné výzkumu ..................................................................................................................... 42
5. ANALÝZA PREFERENČNÍHO HLASOVÁNÍ - MAKROÚROVEŇ ........................ 44 5.1. Ovlivnění výstupů voleb ............................................................................................................................ 44 5.2. Počet preferenčních hlasů........................................................................................................................... 46 5.3. Počet vyuţitých preferenčních hlasů .......................................................................................................... 48 5.4. Změní situaci 3% hranice pro uplatnění preferencí? .................................................................................. 51
6. ZKUŠENOSTI S „ČESKOU“ VOLNOU LISTINOU .................................................... 56 6.1. Jak ovlivňuje volby hranice pro uplatnění? ................................................................................................ 56 6.2. Komunální volby ve velkých a malých obcích .......................................................................................... 57
7. ANALÝZA PREFERENČNÍHO HLASOVÁNÍ – STRANY A OBVODY .................. 61 7.1. Ovlivnění distribuce mandátů .................................................................................................................... 61 7.2. Míra vyuţití preferenčního hlasování ......................................................................................................... 62 7.3. Míra vyuţití preferenčního hlasování ......................................................................................................... 64 7.4. Jak ovlivní změny mandátů jiné hranice? .................................................................................................. 67 7.5. Význam velikosti obvodů........................................................................................................................... 70
8. ZÁVĚR ................................................................................................................................ 74 8.1. Shrnutí práce .............................................................................................................................................. 74 8.2. Závěry – preferenční hlasování obecně ...................................................................................................... 74 8.3. Závěry – analýza preferenčních hlasů na makroúrovni .............................................................................. 75 8.4. Závěry – rozdíly mezi stranami a obcemi .................................................................................................. 77 8.5. Důsledky pro případné reformy volebních systémů ................................................................................... 78
9. SEZNAM LITERATURY A INTERNETOVÝCH ZDROJŮ ....................................... 80
Počet znaků vlastního textu práce včetně poznámek: 176 886 -4-
1. ÚVOD Volby coby procedura výběru elit k vedení politické obce jsou v dnešní době neodmyslitelnou součástí politického ţivota v demokratických, ale mnohdy i autoritářských či totalitních státech. Jejich pravidelné konání za „férových“ podmínek povaţuje jeden z klasických modelů J. Schumpetera za základní princip demokracie (blíţe viz Kopeček 2003: 178–191) a na světě neexistuje země označovaná za moderní demokracii, v níţ by se nepořádaly pravidelné volby vybírající zástupce do legislativního tělesa. Zatímco tedy přítomnost voleb je standardem, konkrétní pravidla volby stanovena nejsou, ačkoli se pouţívané volební designy výrazně liší. Volební systémy přitom mohou výrazně ovlivnit způsob, jak dojít k výběru konkrétního kandidáta na obsazení konkrétního postu (při naprosto shodných preferencích voličů). Je navíc důleţité si uvědomit, ţe volební systém neurčuje pouze „jak spočítat hlasy a určit vítěze“, ale také v hlubším smyslu „kdo vlastně můţe být vítězem“ (např. strana či jednotlivec) či „jak velké je volební hřiště“ (ať uţ geograficky nebo počtem distribuovaných mandátů). Proto je ostatně zkoumání volebních systému jednou z nezbytných součástí moderní politické vědy. Od dob duchovního otce této subdisciplíny (Maurice Duvergera) prošlo zkoumání volebních systémů bouřlivým rozvojem1 a zároveň s ním se rozvíjely i volební systémy. Volební systém můţeme označit za mechanismus výběru kandidátů prostřednictvím hlasů voličů. Tento převod voličské vůle nicméně můţe nabývat různých podob, z nichţ pravděpodobně ţádná není odolná vůči paradoxním a nelogickým výsledkům2. V zásadě tak existuje neomezené mnoţství volebních systémů, jeţ mohou nabývat jednoduchých i komplikovaných podob (smíšené systémy), přičemţ jejich počet a podobu omezuje pouze lidská fantazie a schopnost formulovat jejich pravidla. V centru zájmu odborníků i laické veřejnosti je zpravidla způsob přepočtu hlasů na mandáty a jejich rozdělení mezi soupeřící subjekty (jimiţ jsou v naprosté většině případů politické strany). Mnohem menší důraz je kladen na zjišťování, kdo konkrétně ve volebním souboji získal mandát. Jinými slovy: jak se rozdělí mandáty mezi kandidáty úspěšné strany? 1
Vývoj zájmu o volební systémy lze rozdělit do několika fází. V posledním dvacetiletí největší impulsy pro rozvoj této části politické vědy představovaly: a) přechod zemí střední a východní Evropy k demokracii a k novým volebním pravidlům; b) změna volebního systému v některých „stabilních“ demokraciích (Itálie, Nový Zéland); c) mezinárodní dohled na výběr nových pravidel pro země typu Irák, Afghánistán (viz např. Chytilek 2004). Zároveň se studium volebních systémů diferencuje a pluralizuje, ať uţ v cílech výzkumu nebo ve způsobu zkoumání (Chytilek-Šedo-Lebeda-Čaloud 2009: 49–70). 2 Práce čtveřice vědců z Tillburg University ukázala přehledně v jednom textu, ţe kaţdý ze známých volebních systémů můţe produkovat výsledky, které jsou v rozporu s přirozenými preferencemi hlasujících (tzv. Condorcetův paradox a další) (de Swart et al. 2003: 149–195). -5-
Opět přitom nejde o prosté matematické cvičení s převodem získaných hlasů. Volební systém můţe svým nastavením v této oblasti determinovat způsob soutěţe mezi kandidáty téhoţ subjektu, můţe ovlivnit celkové chápání samotných voleb (je příjemcem hlasu kandidát, nebo kandidující strana?). V obecné rovině tak volební systém můţe předurčit vztah mezi trojicí subjektů vstupujících do volební soutěţe: stranou, kandidátem a voličem. Na vztah této trojice lze nahlíţet z mnoha různých úhlů (například z pohledu nominačního výběru kandidátů stranou), nicméně z hlediska volebních systémů je nejzajímavějším aspektem zkoumání, jaké moţnosti volby daný volební design nabízí voliči. Jak velké moţnosti volby v rámci vnitrostranické soutěţe volič má? Můţe zvolit kandidáta, více kandidátů, stranu, více kandidátů z různých stran? A pokud můţe, opravdu moţností volebního systému vyuţívá? Právě na tuto problematiku se orientuje tato práce. Několik autorů se jiţ snaţilo srovnat moţnosti volebních systémů v otázkách otevřenosti volby, orientace na kandidáta či na stranu (za všechny jmenujme Rae 1967; Farrell 2001; Carey-Shugart 1995; FarrellMcAllister 2006). Narazili však na problémy vyplývající z různorodosti volebních systémů. Jen v oblasti listinných poměrných volebních systémů s tzv. preferenčním hlasováním (dle klasifikace uvedené v Šedo 2004) existuje bezmála desítka různých variant s rozdílnými hranicemi pro uplatnění preferenčních hlasů. A i kdyţ budeme porovnávat podobné volební systémy, naše závěry můţe výrazně ovlivnit odlišný kontext, chování a zvyky voličů i kandidujících subjektů3. Proto byla jako objekt analýzy vybrána pouze jedna země – Česká republika. Analyzovány však nejsou jen parlamentní volby, ale i všechna další volební klání (s výjimkou voleb senátních). Práce vyuţívá výhody srovnání výstupů jedné voličské obce, která však participuje na odlišných typech voleb, probíhajících za odlišných (přesto však podobných) pravidel. Ve všech sledovaných volbách je vyuţíván poměrný listinný volební systém 4. Cílem práce je popsat, jaké moţnosti výběru kandidáta a strany se v českých volbách voliči nabízejí, zařadit je do kontextu volebních systémů pouţívaných v jiných zemích a následně analyzovat míru vyuţití sledovaných prvků. Míra „otevřenosti“ a vnitrostranické soutěţe volebního systému souvisí v tuzemských podmínkách primárně s institutem preferenčních hlasů. V listinných poměrných volebních systémech je totiţ právě přítomnost 3
Chování a strategie aktérů volební soutěţe můţe zcela ovlivnit výstupy voleb. Jedním z příkladů je italská zkušenost se smíšeným volebním systémem (korekce). Italské strany často vyuţívaly moţností daných volebními pravidly a pro účely voleb rozdělily své kandidáty mezi dvě formální strany tak, aby se vyhnuly odpočtům (Parker-Natale 2002: 649–680; Ferrara 2006: 329–350). 4 Všechny volby v České republice kromě senátních můţeme zařadit do této kategorie. Ve všech zároveň existuje moţnost ovlivnit nějakým způsobem pořadí kandidátů na kandidátce. -6-
„preferencí“ či moţnost dále s volebním lístkem pracovat, základním faktorem, který definuje šíři moţností volby. Bez jejich přítomnosti by volby v České republice probíhaly na základě přísně vázaných listin, jeţ jsou označovány za jednu z nejméně otevřených moţností (podrobněji v druhé kapitole). Preferenční hlasování v podobě, v jaké je implementováno v českém volebním systému, je do značné míry volitelnou komponentou. Můţeme velice dobře odfiltrovat jeho výstupy a míru ovlivnění volebních výsledků a porovnat je se stavem, v němţ by komponenta preferenčního hlasování nebyla ve volebním systému přítomna. V obou případech jsou mandáty nejdříve distribuovány mezi jednotlivé kandidující subjekty. Poté, co kaţdý subjekt získá konkrétní počet mandátů, se zjišťuje, kteří kandidáti v rámci daného subjektu získají mandát. Pokud by preferenční hlasování neexistovalo, křesla by získali jednoduše nejvýše postavení kandidáti nominovaní daným subjektem. Preferenční hlasování oproti tomu dává šanci i hůře nasazeným kandidátům, kteří při zisku dostatečného počtu preferenčních hlasů mohou při distribuci přeskočit své kolegy a získat mandát dříve. Rozdíl mezi těmito dvěma stavy (systém s preferenčním hlasováním a bez preferenčního hlasování) je dobře sledovatelný 5 a jako takový udává reálnou míru uţití preferenčního hlasování v českém prostředí. Můţeme přesně zjistit, kolik křesel bylo rozděleno jinak díky preferenčnímu hlasování, a to jak v absolutních, tak i relativních počtech. Jinými slovy, dokáţeme velice dobře zjistit, jak preferenční hlasování ovlivňuje výsledky voleb a jak tohoto instrumentu voliči vyuţívají. Právě to je hlavním cílem a také hlavní výzkumnou otázkou této práce. Práce navazuje na předchozí analýzu autora, zaměřenou úzce jen na volby do Poslanecké sněmovny (Morkes 2007; Morkes 2008). V České republice se však preferenční hlasování vyuţívá i ve všech ostatních volbách (s výjimkou senátních). Paradoxně však v kaţdých volbách funguje preferenční hlasování trochu jinak (existují odlišné prahy, liší se velikost obvodů). Nejotevřenějším volebním designem v otázce výběru kandidáta je systém pouţívaný pro volby do obecních zastupitelstev, který umoţňuje i tzv. panašování (tedy rozdělení hlasu mezi více kandidujících subjektů – viz Chytilek-Šedo-Lebeda-Čaloud 2009: 210).
5
Výjimkou jsou pouze volby do obecních zastupitelstev, kde sice dokáţeme jednoduše zjistit, kteří kandidáti získali mandát v rámci dané strany přednostně (oproti fiktivnímu stavu, kdy by existovaly pouze přísně vázané kandidátky), nicméně podobná konstrukce je opravdu pouze teoretická. Volič totiţ mohl rozdělit svůj hlas mezi více stran a není vůbec jasné, které straně by dal svůj hlas v případě přísně vázaných kandidátek (ve všech ostatních volebních systémech to rovněţ nelze tvrdit se stoprocentní jistotou, ale vloţením jakkoli upraveného lístku deklaruje minimálně skutečnost, ţe mu daná strana není nesympatická). -7-
Cílem práce je popsat, jak vlastně preferenční hlasování v České republice funguje a jak voliči reagují na odlišná pravidla a typ voleb. Tato problematika v sobě zahrnuje otázku, kolik preferenčních hlasů vlastně voliči vyuţívají, na kolik z nich volební mechanismus pohlíţí a jak se tato vůle převádí do konkrétních výstupů voleb. Text práce je rozdělen do několika částí. Druhá kapitola 6 se na problematiku dívá z širšího kontextu a ukazuje, jaké konsekvence můţe zvolení volebního designu mít. Tato část pojednává o dosavadním studiu volebních systémů s ohledem na vnitrostranickou soutěţ a celkové moţnosti volby a zmiňuje pohledy různých autorů a jejich hodnocení pozitivních i negativních důsledků otevřených volebních systémů. Stranou zájmu nezůstala jiţ nadnesená otázka obecného vztahu mezi voličem, kandidátem a stranou. Širší pohled doplňují i postřehy vztahující se k otázkám designu volebních lístků. Ve třetí kapitole je centrem zájmu jiţ preferenční hlasování. Tato část shrnuje, co různí autoři chápou pod pojmem preferenční hlasování, jaké existují varianty této komponenty volebních systémů, dosavadní klasifikací a práce autorů na toto téma. Snahou je nejen zprostředkovat dosavadní pohled politologie na toto téma, ale také zařadit volební systémy pouţívané v České republice do naznačených klasifikací, a zhodnotit tak, jak „otevřené“ či „uzavřené“ tuzemské volební systémy jsou. Čtvrtá kapitola práce se věnuje dosavadní výzkumům z oblasti preferenčního hlasování a stanovuje základní metody a zdrojová data vlastní analýzy. Definuje také základní proměnné výzkumu a hlavní výzkumné otázky práce. Vlastní analýza je náplní páté, šesté a sedmé kapitoly. Jejím cílem je srovnat dosavadní ovlivnění volebních výstupů preferenčními hlasy a popsat, v jaké míře a s jakou úspěšností voliči preferenční hlasování pouţívají. Pátá kapitola se soustředí na popis a srovnání dat na makroúrovni. Srovnávána jsou agregovaná data za kaţdé volby s cílem popsat, jak v odlišných podmínkách preferenční hlasování funguje, zda mezi ovlivněním různých typů voleb pomocí preferenčního hlasování existují rozdíly a také jak se mění sledované hodnoty preferenčních hlasů v čase. Protoţe ve volbách jsou pouţívány odlišné hranice pro uplatnění preferenčních hlasů, práce sleduje také, jak by situaci ovlivnila změna těchto hranic (eventuálně sjednocení jejich výše). Zaměřuje se přitom na stejné klíčové proměnné – jak by preferenční hlasy ovlivnily distribuci mandátů a jak by se změnila míra vyuţití preferenčních hlasů.
6
Pro větší přehlednost je za první kapitolu práce povaţována část 1. Úvod. -8-
Vzhledem ke specifikám volebního systému do obecních zastupitelstev je šestá kapitola vyhrazena pouze analýze tohoto způsobu hlasování. Volby dle volné kandidátky není moţné v některých případech hodnotit dle stejných proměnných jako ostatní volební soutěţe, proto je hlubší analýze hlasování v prostředí volných kandidátek věnována speciální část. Cílem je popsat, jak systém funguje, jak jej voliči vyuţívají a zjistit, zdali existují rozdíly ve sledovaných obcích, které byly vybrány metodou sondy. Sedmá kapitola je věnována problematice stran a velikosti obvodů. Zkoumána jsou stejná data jako v páté kapitole, nicméně tentokrát diferenciovaná dle kandidujících subjektů (resp. velikosti obvodů). Snahou je odpovědět na otázku, zdali existují mezi voliči stran rozdíly v míře vyuţívání preferenčních hlasů a zdali se liší v úspěšnosti jejich přidělování. V případě velikosti obvodů se práce soustředí na problém naznačený Tomášem Lebedou 7 (Lebeda 2004: 244): jak moc se liší preferenční hlasování ve velkých a malých obvodech?
7
Lebeda povaţuje za problematické, ţe v různě velkých obvodech mají voliči stejný počet preferenčních hlasů. Jelikoţ velikost kandidátky je navázána na velikost obvodu, kandidát v malém obvodě má mnohem větší šanci, ţe obdrţí preferenční hlas neţli kandidát ve velkém obvodě (Lebeda 2004: 244). -9-
2. VOLIČ A JEHO MOŢNOSTI VOLBY 2.1 Standardní klasifikace volebních systémů „Otevřenost“ volebního systému z hlediska moţnosti volby mezi více kandidáty jedné strany nepatří mezi nejdůleţitější faktory pro typologie volebních systému. Volební designy, vyuţívající prvků umoţňujících výběr z více kandidátů z jedné strany, netvoří všeobecně uznávanou, jasně ohraničenou kategorii, jiţ můţeme jednoznačně odlišit od ostatních. Vezmeme-li v úvahu komplexní a propracovanou klasifikaci Jakuba Šeda (Šedo 2004: 11–36; Šedo 2006: 18–26; Chytilek-Šedo-Lebeda-Čaloud 2009: 20–48 a další), systémy označované v různých publikacích
za systémy s pouţitím preferenčního hlasování
(terminologie bude probrána podrobněji v další části textu), jako jsou například alternativní hlasování v Austrálii, systém STV v Irsku či na Maltě nebo listinné poměrné volební systémy pouţívané ve Finsku či Slovinsku, jsou zařazeny do zcela odlišných kategorií. Důvodem je zcela rozdílná logika klasifikace, která vyzdvihuje jako hlavní hodnotící kritérium techniku převodu hlasů na mandáty mezi soupeřící subjekty (Šedo 2004: 16). Základní kategorie (většinové, poměrně, smíšené a semiproporční systémy) tak nic neříkají o povaze vnitrostranické soutěţe, která je s preferenčním hlasováním úzce spjata. Stejnou logiku vyuţívá i většina dalších klasifikací (Reinolds-Reilly-Ellis 2008, Klíma 1998; Caramani 2000; Blais 1988 a další)8. Michal Klíma (Klíma 1998: 197), vycházející z typologie Arenda Lijpharta (Lijphart 1994), označuje za první kritérium volební formuli a aţ na pátém místě uvádí strukturu hlasu, u nějţ rozlišuje mezi kategorickým a přidělovaným hlasem (Klíma 1998: 204). The IDEA Handbook rovněţ rozděluje volební systémy dle toho, jak přesně dokáţí převést hlasy na mandáty, tedy dle jejich proporcionality (Reinolds-ReillyEllis 2008: 27). Zmínit by bylo moţné i další příklady (například i Farrell 2001 svou knihu rozděluje do kapitol dle jejich zařazení do standardních klasifikací). 2.2 Strategické účinky volebních systémů Faktor proporcionality ovšem není jediným centrem zájmu vědců z oblasti volebních systémů. Uţ v roce 1967 Douglas Rae (Rae 1967) upozornil a rozlišil volební systémy vnitrostranických a mezistranických soutěţí. Zároveň zdůraznil, ţe „podoba interakcí jednotlivých aktérů se v nich natolik liší, ţe pro jejich popis musí být zvoleny odlišné metodologické i analytické nástroje“. Rae také rozdělil hlasování na kategorické (konkrétní
8
Nelze nicméně tvrdit, ţe klasifikace všech autorů jsou identické. Jednotná typologie volebních systémů neexistuje a některé sporné volební designy (typicky třeba německý volební systém do Bundestagu) zařazují autoři odlišně. Rozbor rozdílů prací jednotlivých autorů stojí nicméně mimo téma této práce. - 10 -
kandidát či strana) a ordinální (umoţňující rozdělit preference mezi více subjektů či kandidátů) (Chytilek-Šedo-Lebeda-Čaloud 2009: 60). Ani po dalších 40 letech nejsou diskuse o volebních systémech a jejich klasifikacích zcela uzavřené, zájem vědců se nicméně postupně posouvá. Jak uvádí Roman Chytilek, v období na přelomu 20. a 21. století vzniklo vícero prací konstatujících „teoretickou i praktickou nedostatečnost dosavadního přístupu ke studiu volebních systémů“ (Chytilek 2004: 53). David M. Farrell označuje studium proporcionality a klasifikací volebních systémů za víceméně dokončené a navrhuje se v návaznosti na Garyho W. Coxe (Cox 1997) méně soustředit na (jiţ probrané) systémové efekty a více zkoumat tzv. strategické účinky volebních systémů (Farrell 2001: 168). Farrell přichází s alternativním přístupem ke zkoumání volebních systémů. Jeho typologie totiţ není zaloţena na technice převodu hlasů na mandáty, ale na dvou odlišných proměnných. Jednou z nich je rozsah volby (podoba hlasování, v originále ballot structure). Zde Farrell rozlišuje kategorické hlasování, kde se voliči nabízí volba „buď, anebo“ mezi různými kandidáty či stranami, a ordinální hlasování, v němţ můţe volič vyjádřit své sympatie seřazením kandidátů či stran (Farrell 2001: 6). Druhou sledovanou proměnnou je druh volby (nature of choice), který vyplývá z povahy kandidujících subjektů. Buď jde o kandidáty (candidate-based), nebo o strany (party-based). Tyto dvě roviny podle Farrella s velkou pravděpodobností ovlivní chování politiků i voličů ve volebním souboji. Kombinace obou proměnných dává vzniknout čtyřem základním typům volebních systémů (viz tabulku č. 1). Tabulka č. 1 – Farrellova typologie volebních systémů podle podoby hlasování9
Druh volby
Rozsah volby Kategorické Ordinální STV Kandidáti FPTP (VB) uzavřené otevřené kandidátky kandidátky (Španělsko) (Finsko) Strany Zdroj: Chytilek 2004: 55, Farrell 2001:170
Jak mohou jednotlivé typy systémů ovlivňovat volby? V ordinálních systémech (například STV) lze očekávat zvýšenou míru soutěţivosti mezi kandidáty jedné strany. Proto 9
Farrellovu typologii nelze chápat jako evoluční náhradu klasifikací z kapitoly 2.1. Jde o odlišný pohled na volební systémy, který zdůrazňuje jiné komponenty neţ bývá běţné. Jako univerzální klasifikace ale samozřejmě neobstojí – mnohé volební systémy (typicky smíšené varianty) by byly do typologie nezařaditelné. - 11 -
bude předvolební kampaň pravděpodobně více decentralizovaná. Podoba volebního systému ovlivňuje i povahu kandidujících stran. Poukázat lze na větší důraz na vnitřní stranickou demokracii v irském případě (na kandidátech zaloţený volební systém s ordinálním hlasováním) v porovnání s tradičněji tuţší stranickou disciplínou v kategorických, na politické strany orientovaných systémech (například listinný poměrný volební systém s přísně vázanými listinami ve Španělsku). Jak ale zároveň Farrell dodává, jde spíše o jednotlivé „neoficiální“ postřehy, nepodloţené souhrnnějším akademickým výzkumem (Farrell 2001: 170). Volební systém a konkrétně podoba hlasování (ballot structure) můţe ovlivnit také moţnosti strategického chování voličů. Zatímco v systémech s poměrným listinným volebním systémem s přísně vázanými kandidátkami se voličům nenabízí příliš mnoho alternativ (buď akceptují stranou nominované pořadí kandidátů, nebo zvolí jinou stranu), v „otevřenějších“ volebních systémech (STV) má volič mnohem širší pole moţností, jak naloţit se svým hlasem tak, aby maximálně respektoval jeho záměry. Konkrétní příklad uvádí například Gary W. Cox na případech německého nebo irského volebního systému (Cox 1997).
2.3 Pověřenec strany, nebo zástupce obvodu? Volební systém můţe podle některých autorů také ovlivnit celkový vztah mezi poslancem a voličem, respektive charakter poslaneckého mandátu. S odvoláním na Edmunda Burka rozlišuje Farrell dvě základní kategorie – pověřenec (trustee) a delegát/zástupce (delegate). Zatímco první případ je typičtější pro volební systémy favorizující strany, v nichţ poslanci vystupují spíše jako pověřenci dané strany a obhájci jejího programu, druhá varianta chápe poslance jako zástupce voličů. Ti by měli v prvé řadě bránit zájmy svého obvodu a jeho obyvatel (Farrell 2001: 170-171). Pipa Norris (Norris 2002) dokumentuje odlišný vztah mezi voliči a jejich zvolenými zástupci na několika odlišných charakteristikách. Jak dokazuje pomocí dat Comparative Study of Electoral Studies posbíraných z let 1996–2001, volební systém můţe podporovat vztah mezi poslancem a jeho voliči. Pokud sledujeme pouze vztah mezi listinnými poměrnými volebními systémy s preferenčním hlasováním 10 (vázané a volné kandidátky) a bez této 10
Norris rozlišuje čtyři skupiny volebních systémů: candidate-ballots, party-ballots, dual-ballots a preference ballots. Candidate-ballots jsou systémy s jednomandátovými obvody, kde o mandát usilují jednotliví kandidáti (FPTP, AV), party-ballots představují přísně vázané stranické listiny ve vícemandátových obvodech, dual-ballots jsou smíšené volební systémy a preference-ballots je označení pro listinné volební systémy, v nichţ volič můţe vyjádřit preferenci pro kandidáta nebo více kandidátů v rámci kandidátky (Norris 2002: 4–5).
- 12 -
komponenty (přísně vázané kandidátky), studie dokázala výrazné rozdíly mezi voličskými znalosti „svého kandidáta“. V systémech s přísně vázanými kandidátkami znalo jednoho nebo více kandidátů z obvodu 33 % voličů, dvě třetiny hlasujících si tak nedokázaly vybavit jméno jediného uchazeče o poslanecký mandát (Norris 2002: 10)! Mezi voliči ze zemí s vázanými nebo volnými kandidátkami byla znalost poslanců výrazně vyšší – 55 %. Norris studovala i kontakty mezi voliči a kandidáty. Zde se ovšem tak výrazný rozdíl mezi sledovanými dvěma kategoriemi neprojevil. Na druhou stranu systémy zaměřené na kandidáty (např. Austrálie, Kanada či Velká Británie) vykazovaly mnohem vyšší míru kontaktu neţ listinné poměrné volební systémy11. 2.4 Výhody a nevýhody otevřenosti Bylo by nicméně zavádějící přiřazovat volebním systémům normativní hodnocení dle míry otevřenosti volebního systému a moţností vnitrostranické soutěţe. Není pochopitelně dáno, ţe systémy s větší mírou voličské volby jsou zákonitě lepší neţ uzavřenější designy. Vyjdeme-li ze zkušeností z různých zemí, systémy s větší mírou personální volby přináší pozitivní i negativní důsledky. Benjamin Reilly (Reilly 2001) kupříkladu preferenčním systémům 12 přikládá důleţitou úlohu ve své obhajobě centripetalismu. Ordinální hlasování můţe být podle Reillyho jedna z institucionálních pobídek, podporujících demokracii v rozdělených společnostech (Chytilek 2004: 57–58)13. Volební systémy zaměřené více na osoby kandidáta mohou posílit vztah mezi voliči a drţitelem mandátu, jejich vyšší interakci (jak zkoumá Norris 2002) a mohou zvýšit individuální zodpovědnost kandidátů, respektive poslanců (Reinolds-Reilly-Ellis 2008: 12). I v listinných poměrných volebních systémech můţe být pro voliče výhodnější mít vliv na volbu jednotlivých kandidátů. Volič tak můţe lépe ovlivnit výběr svého poslance, má větší dohled nad rozhodovacími procesy, případně můţe ovlivnit i vnitrostranický boj mezi různými frakcemi strany podporou jedné z nich (Marsh 1985: 365). Volič, který má pocit, ţe opravdu můţe reálně ovlivnit výběr poslance a má na něj určité vazby, je podle Davida M. Farrella a Iana McAllistera spokojenější volič. Kvantitativní výzkum této dvojice autorů (Farrell-McAllister 2006) upozornil na existenci vztahu mezi otevřeností volebního systému a mírou spokojenosti s demokracií. 11
Průměrné procento (jakéhokoli) kontaktu mezi voličem a poslancem v tzv. party-ballots (přísně vázaných listinách) bylo 8 procent, v systémech s „preference-ballots“ (volné a vázané kandidátní listiny) 9 procent, kdeţto v „candidate-ballots“ (FPTP a AV) 16 % (Norris 2002: 16). 12 Reilly pojímá preferenční systémy v širším smyslu jako všechny ordinální systémy, povaţuje za ně tedy STV stejně jako alternativní hlasování (Reilly 2001: 18). 13 Tím, ţe dává větší šanci na zvolení kandidátům s dostředivou politikou. - 13 -
Moţnost maximálně vyjádřit své preference, nepodřizovat se jediné variantě navrţené stranickými nominačními procesy a obecně vyšší míra vztahu mezi voliči a poslanci jsou atributy volebního procesu, které lze chápat pozitivně. Nemusí tomu tak ale být vţdy. V obecné rovině můţeme odkázat na Sartoriho výtky zejména vůči jednokolovému většinovému volebnímu systému (FPTP), který vyšší teritoriální závislosti konkrétního kandidáta na voličské obci přičítal negativní konotace pro správu země jako celku. Kandidát, jenţ svou sílu odvozuje od partikulárního území, se nemusí soustředit na uspokojování zájmů celé země, ale bude se logicky soustředit na svůj „domovský obvod (Sartori 2001: 38–89)14. Pokud se zaměříme na konkrétní případy, můţeme zmínit preferenční hlasování v italském volebním systému (před rokem 1993). Zatímco celková míra vyuţití (volitelného) preferenčního hlasování činila v případě země z Apeninského poloostrova jen 30 %, na jihu šlo o vyšší čísla (Marsh 1985: 367-369). Autoři to přičítají klientelistickému systému v jiţní části země (Farrell 2001: 87; Marsh 1985: 370). Eric C. C. Chang (Chang 2005) usuzuje, ţe za vysokou míru korupce v zemi můţe jednak systém vázaných kandidátek s moţností preferenčních hlasů a také celkově nejisté volební výsledky. Další zemí vyuţívající vázané kandidátní listiny s preferenčními hlasy je Brazílie. Právě v ní sledovali Carlos Pereira a Lucio Renno strategie kandidátů obhajujících mandát a došli kvantitativním výzkumem k závěru, ţe důleţitější neţ legislativní práce a politická pozice je spíše distribuce finančních prostředků do daného obvodu 15 (Pereira-Renno 2003: 425–448). V obecné rovině je nutné mezi výtkami uvést také skutečnost, ţe čím více moţností volby má volič, tím se sniţují předpokládané vlastnosti daného volebního systému. Pokud například do listinného poměrného volebního systému přidáme výraznou moţnost personální volby (například povinné preferenční hlasy), předpokládané efekty jako vyšší reprezentace menšin, ţen nebo třeba kandidátů z okrajových oblastí (konkrétní příklad uvádí Jones-Navia 1999) tím mohou ztratit svou sílu. Totéţ platí i v případě jiných volebních systémů.
14
Ve stejném duchu je moţné v diskusi pokračovat, přičemţ lze najít argumenty pro i proti Sartoriho logice. Je vlastně nutné, aby volič znal svého poslance? Je nutné, aby kaţdý poslanec byl „politický lídr“, který si sám svůj mandát vybojoval? Je vhodné pro parlament, jestliţe v něm usednou jen tito „političtí lídři“, výrazné osobnosti, které dokázaly zaujmout voliče ve svém obvodu? Nebo je pro politický systém vhodnější, pokud bude legislativní těleso sloţeno i z méně výrazných kandidátů, jeţ ale disponují odbornými znalostmi? Jakkoli tyto otázky souvisí s probíraným tématem, jejich zodpovězení přesahuje rozsah této práce. Odpovědi navíc pravděpodobně není moţné hledat bez aplikace normativního hodnocení. 15 V angličtině se pouţívá termín pork, v českém kontextu jde spíše o „porcování medvěda“. - 14 -
2.5 Volič a volební lístek Diskutují-li o problematice volebních systémů političtí vědci, pracují (doufejme) s úplnými informacemi o moţnostech daného volebního designu. Přemýšlí o sloţitých preferencích voliče, jeho sympatiím k rozličným kandidátům či stranám a moţnosti je vyjádřit pomocí volebního procesu. Podle jednoho průzkumu mezi volebními experty patří mezi nejlepší volební systémy personalizovaný poměrný systém, STV a listinný poměrný volební systém s otevřenými kandidátkami (dle průměrného hodnocení kaţdého systému 16 ), tedy všechno designy, které od voliče vyţadují více neţ jedno rozhodování (většinou musí minimálně zvolit stranu a konkrétního kandidáta (Bowler-Farrell-Pettit 2005 dle ChytilekŠedo-Lebeda-Čaloud 2009)). Opravdu ale tak přemýšlí i voliči? Vědí o všech moţnostech systému, mají jasně dané preference, které dokáţí jednoduše vyjádřit při hlasování? Mají vůbec dostatečné informace a vůli je hledat, aby se zodpovědně rozhodli? A vědí, jak bude s jejich hlasem naloţeno? Mnohé výzkumy naznačují spíše opak. Zejména američtí politologové se po sporných výsledcích v prezidentských volbách v USA v roce 2000 na Floridě výrazněji věnovali i technickým parametrům hlasování. Další zajímavé analýzy vznikly i dříve. Několik nezávislých výzkumů potvrdilo, ţe úspěch kandidáta je odvislý mimo jiné taky od pořadí, v jakém je na lístku uveden (Taebel 1975; Brockington 2003; Ho-Imai 2008; Koppell-Steen 2004). Výzkum konkrétních volebních výstupů ukázal, ţe kandidát na prvním místě získal malý, přesto však nezanedbatelný náskok v počtu hlasů. Jonathan Koppell a Jennifer Steen zkoumali například primární volby Demokratické strany v New Yorku a zjistili, ţe 161 kandidátů ze 180 získalo více hlasů, kdyţ bylo na volebním lístku uvedeno jako první (pořadí se náhodně obměňovalo). Rozdíl byl přitom v řádu několika procent (průměrně 3,4 %) (Koppell-Steen 2004). David Brockington udává „bonus pro prvního“ v rozmezí 0,7–5,2 % (Brockington 2003: 1–27), Daniel Ho a Kosuke Imai zároveň dodávají, ţe vyšší bonus se objevuje ve volebních soutěţích, kde není jasná stranická příslušnost kandidátů (Ho-Imai 2008). Zde je nutné dodat, ţe podoba volebního lístku v USA je výrazně odlišná od evropského standardu. V rámci voleb se zpravidla rozhoduje o několika různých pozicích na federální, státní i místní úrovni. Volič tak v rámci jednoho volebního lístku nevolí pouze prezidenta, ale hlasuje i o obsazení pozice guvernéra nebo třeba místního soudce. Proto můţe teoreticky hlasovat ve volebních kláních, kvůli nimţ primárně volební místnost nenavštívil. 16
Pokud bychom srovnávali systémy podle toho, kolikrát se ocitly v hodnocení na prvním místě, skončil by na třetím místě systém prvního v cíli (FPTP) místo listinného poměrného volebního systému s otevřenými kandidátkami (Chytilek-Šedo-Lebeda-Čaloud 2009: 98). - 15 -
Nemusíme se nicméně spoléhat pouze na zkušenost ze Spojených států, Thorsten Faas a Harald Schoen ukázali na případě bavorských voleb do státního (bavorského) parlamentu, ţe srovnatelný efekt je pozorovatelný i v listinném volebním systému. V Bavorsku se pouţívá na státní úrovni podobný volební systém jako pro volby do Bundestagu. Jde o personalizovaný poměrný volební systém (viz Havlík-Čaloud-Šedo 2004: 136–142) s několika malými rozdíly oproti německému modelu. V prvé řadě v případě poměrné sloţky nejde o přísně vázané kandidátky, ale volič musí udělit preferenci (hlas) jednomu konkrétnímu kandidátovi (podobně jako třeba ve Finsku). Zároveň také musí být kandidáti z většinové sloţky (země je rozdělena do 7 obvodů) umístěni i na celostátní kandidátku v poměrné sloţce. Aby však nedocházelo k narušování volebního práva (a voliči nevolili pro jednoho kandidáta dvakrát), kandidát z většinové sloţky se neobjevuje na stranické kandidátce ve vlastním obvodě (jeho jméno se tedy vyskytuje vţdy pouze v jedné sloţce) (Faas–Schoen 2006: 94). Díky tomu je moţné jednoduše sledovat rozdíly mezi počty hlasů pro konkrétní kandidáty, pokud se jejich pořadí změní. Výsledky ukázaly, ţe kandidát na druhé pozici získá 2,8 % hlasů pro danou kandidátku (měřeno pomocí mediánových hodnot). Pokud však postoupí na první místo, obdrţí mnohonásobně více – 27 %, tedy bezmála desetkrát vyšší volební zisk! I posun na jiných pozicích představuje nárůst hlasů, ten však není tak výrazný. Přesun z třetího místa na druhé znamená nárůst z 2,2 % na 4,1 %, ze čtvrtého na třetí místo si kandidát polepší z 1,1 % na 2,5 % (Faas-Schoen 2006: 99). Z výsledků je tedy jasné, ţe pozice na kandidátce dokáţe výrazně ovlivnit příděl hlasů pro daného kandidáta. A to i v poměrném listinném volebním systému. Volební výsledek však nemusí ovlivňovat jen pozice na volebním lístku. Další autoři se zaměřují i na další informace v něm uvedené, kdyţ zkoumají například vztah mezi uvedením kandidátova bydliště a volební podporou (například Klein-Baum 2001; Voda 2009). Zajímavé poznatky odkrývají také analýzy dosud nepříliš sledovaných technických parametrů volebního lístku (vzhled, vysvětlivky, nápověda). Tato problematika bývá spojována spíše s implementací volebních systémů v nepříliš rozvinutých zemích s vysokou úrovní negramotnosti, kde se pro identifikaci strany s voličem pouţívají fotografie nebo třeba grafické symboly. Andrew Reynolds a Marco Steenbergen však uvádí, ţe pouţití volebních symbolů je silným vodítkem jak pro negramotné, tak i gramotné voliče (ReynoldsSteenbergen 2006). David C. Kimball a Martha Kropf na konkrétních příkladech analýzy různých designů volebního lístku v amerických volbách ukazují, jak rozvrţení různých prvků - 16 -
na lístku můţe ovlivnit podíl neplatných hlasů (Kimball-Kropf 2005). Podobné závěry přinášejí skotské volby do místního parlamentu, kde chybějící vysvětlivky (resp. jejich menší velikost) zvýšily v konkrétních obvodech počet propadlých hlasů (Carman-Mitchell-Jones 2008). A i kdyţ není příliš pravděpodobné, ţe by zejména zavedené demokracie výrazně měnily vzhled svých volebních lístků, stále více se vyuţívá elektronického hlasování. To skrývá další moţnosti v ovlivňování voličů a způsobu jejich hlasování. Jak dokázal výzkum souběţně konaných argentinských kongresových a místních voleb, můţeme mít naprosto stejný volební systém (se stejnými pravidly) se stejnými kandidáty a stranami, a přesto zcela odlišné výsledky (Calvo-Escoral-Pomares 2008). To vše díky rozdílné prezentaci stran na elektronickém „volebním lístku“. Výzkumníci představili čtyři modely, které se lišily třeba v tom, zda bylo první prezentováno jméno kandidáta nebo jeho strana, na kolik kliknutí se volič dostal k dalším informacím a v dalších parametrech. Modely se zvýšeným důrazem na symboly strany vykazovaly vyšší míru voličské konzistence (voliči v obou volbách volili pro stejnou stranu). V jiném modelu, který voličům primárně nabízel charakteristiky konkrétních kandidátů, jich mnohem více své hlasy rozdělilo (v kongresových a místních volbách volilo jinou stranu). Rozdíly přitom byly v řádu desítek procent (Calvo-Escoral-Pomares 2008: 226). Jak to souvisí s tématem této práce? Preferenční hlasování v parlamentních volbách v České republice je v mnoha případech neúčinné, protoţe jej vyuţívá málo voličů (Morkes 2007: 39–40). Představme si změnu designu volebního lístku, ve které bude na začátku řádku pro kaţdého kandidáta malé čtvercové okno a v horní části volebního lístku nad okny vysvětlivka „Označte maximálně čtyři kandidáty“. Změní se tím míra vyuţití preferenčního hlasování? Zcela jisti si být nemůţeme, zkušenosti z výše zmíněných výzkumů ale naznačují, ţe je to více neţ pravděpodobné.
- 17 -
3. PREFERENČNÍ HLASOVÁNÍ VE VOLEBNÍCH SYSTÉMECH 3.1. Co znamená preferenční hlasování? Pojem preferenční hlasování můţe u různých autorů označovat značné mnoţství výrazně odlišných volebních systémů. V různých publikacích se pouţívají výrazy jako preferential voting (Karvonen 2004; Toplak 2009; Marsh 1985; Farrell-McAllister 2003), preference voting (Reynolds-Reilly-Ellis 2008: 77), preference vote (de Winter 2008: 421), personal vote (Carey-Shugart 1995; Farrell-McAllister 2006), personal voting (Shugart 1994: 37) nebo intra-party choice (Katz 1980: 31–32 dle Karvonen 2004: 204). Nejde přitom o pojmy, které vţdy značí stejný politologický fenomén. Některá označení se pouţívají v ekvivalentním významu, v jiných případech jde o termíny, které akcentují různé typy volebních systémů. Pro potřeby této práce je tedy nutné vyjasnit některé základní pojmy. Vyjdeme-li z klasifikace volebních systémů od Jakuba Šeda, jejímţ cílem je zařadit co nejširší okruh volebních systémů do jednoznačných a pevných kategorií při minimalizaci sporných případů (Chytilek-Šedo-Lebeda-Čaloud 2009: 13–48), můţeme konstatovat, ţe existují v zásadě dva pohledy na termín preferenční hlasování. V širším měřítku zahrnuje veškeré volební systémy s nekategorickou volbou, které nějakým způsobem umoţňují voliči ovlivnit volby v rámci kandidátů jedné strany. Jde tedy v souladu s Farrellovou typologií (viz kapitolu 2.2) o ordinální podobu hlasování17, a mezi systémy s preferenčním hlasováním tak podle této logiky můţeme zařadit například alternativní hlasování v Austrálii či systém STV. Druhý, uţší a konkrétnější pohled svazuje preferenční hlasování primárně s listinnými poměrnými volebními systémy, v nichţ se preferenční hlasování můţe ale také nemusí objevit. Záleţí vţdy na pravidlech volebního systému, konkrétně na podobě kandidátní listiny. Ta můţe nabývat několika podob. Existuje přísně vázaná listina (closed list) – volič nemá ţádné moţnosti úprav volebního lístku. K dispozici má kandidátní listiny různých stran a musí se bez výhrad rozhodnout pro jednu z nich. Druhou moţností jsou vázané listiny (open list18). V těchto systémech volič rovněţ volí jednu stranickou kandidátku, ale zároveň v rámci ní můţe preferovat konkrétní kandidáty, a ovlivnit tak rozdělení mandátů mezi nimi. Poslední a nejotevřenější variantou listinných poměrných volebních systémů jsou volné kandidátky (free list). Zde volič můţe svůj hlas rozdělit jak napříč stranami, tak mezi kandidáty v rámci 17
Michael Gallagher a Paul Mitchell kromě kategorické a ordinální podoby hlasování akcentují také dividuální kategorii. Jde o moţnost, kdy volič můţe svou volbu rozdělit mezi více stran, ale na rozdíl od ordinální neurčuje přesné pořadí preferencí (Gallagher-Mitchell 2008: 8–9). 18 V některých případech (např. Farrell-McAllister 2006) jsou vázané listiny označované termínem ordered list a otevřené listiny open list. Pro vázané listiny se pouţívá i označení flexible list (např. Shugart 2008), které pravděpodobně lépe charakterizuje podobu listiny neţ open list. - 18 -
strany (Chytilek-Šedo-Lebeda-Čaloud 2009: 34). Nejde přitom o tři specifické a konzistentní varianty, i mezi jednotlivými kategoriemi mohou existovat výrazné rozdíly. Pokud budeme hovořit o vázaných kandidátkách, lišit se můţe počet preferenčních hlasů, které má volič k dispozici, i výše hranice preferenčních hlasů, kterou musí kandidát překonat, aby se mohl dostat přednostně k mandátu. Téma vázaných kandidátek rozvíjí Mathew S. Shugart a rozlišuje čtveřici subtypů (Shugart 2008: 36–55). Klíčové jsou podle Shugarta dvě dimenze: Zdali o přidělení mandátu konkrétnímu kandidátovi rozhodují výlučně preferenční hlasy, nebo zda je distribuce ovlivněna i pořadím na kandidátce. Druhou dimenzí je způsob hlasování: Shugart rozlišuje, zda je moţné hlasovat bez vyuţití preferenčního hlasování, anebo je nutné preferenční hlas bezpodmínečně udělit. Kaţdá z kategorií nese vlastní specifický název, pojmenování open list Shugart vyhrazuje pouze pro systémy, kde o zvolení rozhodují výhradně preferenční hlasy a je moţné hlasovat bez určení preference (Shugart 2008: 42). Tabulka č. 2 – Shugartova typologie vázaných kandidátních listin
Nutnost určení preference
Váha preferenčních hlasů O zvolení O zvolení rozhoduje rozhodují pouze pořadí a preferenční preferenční hlasy hlasy Flexible list (Belgie, Preferenční Open list (Brazílie, Česká republika, hlasování není Peru) Rakousko) povinné Povinné Quasi-list (Chile, Latent list (Estonsko, preferenční Finsko, Polsko) Nizozemsko) hlasování Zdroj: Shugart 2008: 42, Chytilek-Šedo-Lebeda-Čaloud 2009: 211
Podle Shugarta tedy do kategorie vázaných kandidátek spadá i například Finsko, jehoţ volební systém do parlamentu bývá v některých případech označován jako kvazilistinný poměrný systém na pomezí mezi vázanou a volnou kandidátní listinou (Havlík-Šedo-Čaloud 2004: 118). Shugart jej označuje za quasi-list a zařazuje mezi vázané kandidátky. Z hlediska síly preferenčního hlasování jde o nejsilnější variantu v rámci Shugartova chápání vázaných kandidátek. Jednak o zvolení kandidáta rozhodují výhradně preferenční hlasy a zároveň je preferenční hlasování povinné (ve finském případě má volič jeden hlas, který musí povinně přidělit konkrétnímu kandidátovi). Povinnost preferenčního hlasování můţe hrát výraznou roli v reálném ovlivnění volebních výstupů. To se projevuje zejména v zemích s variantou flexible list, kde distribuce mandátů závisí i na pořadí navrţeném stranou. Původní pořadí je totiţ - 19 -
chráněno jiţ zmiňovaným limitem počtu preferenčních hlasů. Pokud není preferenční hlasování povinné, počet přidělených preferenčních hlasů je niţší, a preferenční hlasování je tak obecně méně účinné (Chytilek-Šedo-Lebeda-Čaloud 2009: 212).
3.2. Preferenční hlasování a volební systémy v České republice Cílem práce je analyzovat míru vyuţití preferenčního hlasování ve volbách v České republice. Vezmeme-li v úvahu všechny konané volební soutěţe, moţnost volby mezi kandidáty jedné strany se objevuje ve všech kláních kromě senátních voleb. Preferenční hlasy (v rámci volebních zákonů označované jako přednostní hlasy) se objevují ve volbách do Poslanecké sněmovny, do Evropského parlamentu, do krajských zastupitelstev a do obecních zastupitelstev19. Jaké jsou konkrétní podoby těchto pravidel? Volby do Poslanecké sněmovny (PS) vyuţívají standardního listinného poměrného volebního systému. Kandidátní listiny jsou vázané, volič vţdy hlasuje pouze pro jednu kandidátku. Na listině nicméně můţe (avšak nemusí) vyznačit několik preferencí pro konkrétní uchazeče o mandát. Volební pravidla se ve sledovaném období často měnila, volič měl nejdříve 4 preferenční hlasy 20 při 8 volebních obvodech (volby 1996 a 1998) dle volebního zákona č. 247/1995, následně pouze 2 preferenční hlasy při 14 volebních obvodech (volby 2002 a 2006)21. Volby v roce 2010 by měly být konány podle nových pravidel, dle novely č. 480/2006 Sb. by měl mít kaţdý volič opět 4 preferenční hlasy (počet volebních obvodů je stále 14). Na preferenční hlasy se ve volbách přihlíţí pouze v případě, kdy konkrétní kandidát akumuluje dostatečný počet preferenčních hlasů. Ve volbách v letech 1996 a 1998 šlo o 10 % preferenčních hlasů z voličských hlasů pro danou kandidátku22, ve volbách 2002 a 2006 7 % preferenčních hlasů a pro volby 2010 by měla platit hranice 5 % preferenčních hlasů. Volby do Evropského parlamentu (EP) se konají dle zákona č. 62/2003 Sb. I zde je vyuţit poměrný listinný volební systém, v němţ voliči vybírají hlasovací lístek jedné kandidující strany. Na lístku mohou vyznačit maximálně 2 kandidáty (2 preferenční hlasy). 19
V obecních volbách s určitou výhradou – viz níţe. Čtyři preferenční hlasy jsou nepovinným maximem, reálně tedy mohl vyuţít třeba pouze jeden nebo dva preferenční hlasy (nebo také ţádný). 21 Zajímavá je příčina sníţení počtu hlasů. Nešlo o ţádnou sofistikovanou úvahu, dle vzpomínek jednoho z aktérů byly dva preferenční hlasy původně určeny pro Ústavním soudem odmítnutou reformu volebního systému, která výrazně sniţovala velikost volebních obvodů, takţe by v nich čtyři preferenční hlasy byly přebytečné (Zeman 2006: 219–220). Blíţe o neschválené volební reformě například Lebeda 2000; Klíma 2000; Kostelecký 2000 nebo Mrklas 2004. 22 Zároveň muselo preferenční hlasování vyuţít alespoň 10 % voličů dané kandidátky. Druhá podmínka byla splněna u všech relevantních parlamentních uskupení a byla později (od voleb v roce 2002) zrušena. 20
- 20 -
Na preferenční hlasy se pohlíţí pouze v případě, kdyţ kandidát dokáţe získat počet preferenčních hlasů, který se rovná 5 % voličských hlasů pro danou kandidátku. Celá země tvoří jeden volební obvod (zákon č. 62/2003 Sb.). Volby se konaly v letech 2004 a 2009 podle stejných pravidel, pouze se změnil počet volených europoslanců (a tedy i velikost volebního obvodu). V roce 2004 se volilo 24 poslanců, v roce 2009 vlivem rozšíření a pravidel EU pouze 22. Volby do zastupitelstev krajů jsou upraveny zákonem č. 130/2000 Sb. Volby probíhají ve 14 různých krajích, kaţdý kraj představuje z hlediska volebního systému jeden volební obvod. Hlasování probíhá opět podle listinného poměrného volebního systému. Volič má nicméně tentokrát 4 preferenční hlasy a pro uplatnění preferenčních hlasů musí kandidát získat počet preferenčních hlasů rovnající se 10 % voličských hlasů pro danou kandidátku. Volby se konaly v letech 2000, 2004 a 2008. Volby do zastupitelstev obcí a jejich pravidla definovala legislativní norma č. 152/1994 Sb., později nahrazená zákonem č. 491/2001 Sb. Volby probíhají podle pravidel listinného poměrného volebního systému, tentokrát však s volnými kandidátkami. Preferenční hlasy tak de facto neexistují, dochází ke sloučení preferenčních a voličských hlasů. Volič má tolik hlasů, kolik se volí zastupitelů a můţe hlasovat pro jedno uskupení/stranu (a přidělit tak hlas všem jejím kandidátům), nebo označit více kandidátů z různých stran, nebo označit kandidáty z různých stran a jedno uskupení/stranu (nejdříve získají hlasy konkrétní kandidáti a posléze se zbytek hlasů přidělí nejvýše postaveným kandidátům z daného uskupení/strany) (Chytilek-Šedo-Lebeda-Čaloud 2009: 315). Mandáty jsou nejprve přidělovány stranám23 (dle poměru celkového součtu hlasů pro všechny kandidáty) a následně kandidátům v rámci stran. I přestoţe jde o volnou kandidátní listinu (Chytilek-Šedo-Lebeda-Čaloud 2009: 315) i zde existuje pro kandidáty 10% hranice 24 nutná pro předskočení na privilegované místo kandidátky (a vedoucí ke dřívějšímu získání mandátu). Kandidát musí získat minimálně o 10 % hlasů více neţ činí průměr hlasů dané kandidátky. Pokud získá méně hlasů, zůstává platné původní pořadí. Tato logika jde ale do značné míry proti filozofii volné kandidátní listiny25! Samotný hlasovací lístek s moţností označit konkrétní počet kandidátů z různých stran vytváří pocit, ţe volič volí primárně své preferované kandidáty (více viz Lebeda 2009b). Výše 23
Kandidovat mohou i nezávislí kandidáti, pokud je podpoří dostatečný počet voličů – stanovený dle velikosti obce (Chytilek-Šedo-Lebeda-Čaloud 2009: 315). 24 Hranice pro uplatnění „preferenčních“ hlasů byla zavedena aţ po volbách do obecních zastupitelstev v roce 1990. Výsledky těchto voleb ovšem tato práce nesleduje. 25 Zatímco u klasické vázané listiny lze přítomnost určité hranice pro uplatnění preferenčních hlasů pochopit (ne kaţdý volič o moţnosti preferenčního hlasování ví a nevyuţitím preferenčního hlasování jednoduše schvaluje pořadí na kandidátce), u volné listiny je kaţdý hlas ve své podstatě preferenční. - 21 -
postavení kandidáti navíc nejsou zvýhodněni jen limitem pro uplatnění preferenčních hlasů, ale také dalším aspektem systému. V rámci moţnosti hlasovat pro konkrétní kandidáty a zároveň stranu se hlasy přepočítávají tak, ţe kandidáti z vyšších pozic získávají častěji hlasy určené pro celou kandidátku (pokud volič zvolí například tři konkrétní kandidáty (A, B, C) a zbytek hlasů věnuje straně X, jeţ nominovala maximální počet kandidátů, tři poslední kandidáti strany X hlas neobdrţí). Velikost obvodu závisí na velikosti obce (větší obce navíc mohou dělit své území do několika obvodů). Řádné volby do zastupitelstev se konaly v letech 1994, 1998, 2002 a 2006. Volební systémy pouţívané ve sledovaných volbách v České republice lze rozdělit do dvou kategorií. Na jedné straně je to standardní listinný poměrný volební systém s vázanými kandidátkami, kde volič hlasuje pro konkrétní stranu a zároveň na její kandidátce můţe (ale nemusí) vyznačit (podle druhu voleb 2 aţ 4) preferenční hlasy pro konkrétní kandidáty. Kandidáti, kteří překonají stanovenou hranici získaných preferenčních hlasů (jeţ se prakticky pro kaţdé volby liší), obdrţí mandát přednostně. Na straně druhé v českém prostředí funguje specifický listinný poměrný volební systém s volnými kandidátkami, uţívaný ve volbách do zastupitelstev obcí. Volič můţe hlasovat pro stranu, konkrétní kandidáty z různých stran anebo kandidáty a stranu zároveň. Má tedy rozhodně více moţností, jak vyjádřit své preference, formálně vzato ale zákon č. 491/2001 Sb. pojem preferenční hlasy nezná. Systém pracuje pouze s jedním typem hlasů, které rozhodují jak o úspěchu kandidujících uskupení, tak konkrétních kandidátů. Přesto je díky logice fungování můţeme v rámci vnitrostranické distribuce povaţovat za preferenční hlasy. Limit pro uplatnění se ale počítá zvláštním způsobem, vychází z průměrného počtu hlasů pro danou kandidátku. Zatímco tedy v případě vázaných listin je preferenční hlasování opravdu volitelné a pro postup na kandidátce je nutné získávat preferenční hlasy, v případě systému do obecních zastupitelstev můţe kandidát získat přednostní postavení víceméně automaticky (z prosté logiky věci, ţe vţdy pravděpodobně získá několik kandidátů jiný počet hlasů, neţ je průměr). Oba sledované volební systémy je nicméně moţné definovat pomocí „uţší“ definice preferenčního hlasování, které je typické pro volební systémy v Evropě (srov. Marsh 1985). Shrnutí pravidel volebních systémů udává tabulka č. 3. Vyuţijeme-li Shugartovy klasifikace (Shugart 2008), volby do Poslanecké sněmovny, krajů a Evropského parlamentu je moţné označit za variantu flexible list. Volby do zastupitelstev obcí umoţňují rozdělit hlasy mezi více kandidátek, patřily by tedy do volných kandidátních listin (které Shugart neklasifikuje). Nutno ale dodat, ţe v ţádné z výše - 22 -
citovaných klasifikací volebních systémů se neuvaţuje o limitu pro uplatnění preferenčních hlasů v případě volné listiny. Její přítomnost v systému s volnou kandidátkou je přinejmenším nestandardní. Tabulka č. 3 – Sledované volební systémy – parametry preferenčního hlasování Volební systém
Typ listiny
PS 1996, 1998 PS 2002, 2006 EP Kraje
vázaná vázaná vázaná vázaná
Obce
volná
Počet preferenčních hlasů 4 2 2 4 dle velikosti obce
Hranice pro uplatnění preferenčních hlasů 10 %26 7% 5% 10 % 10 %27
Velikost obvodu 13–40 5–25 22–24 45–65 5–70
Zdroj: volební zákony, www.volby.cz
3.3. Klasifikace zaměřené na podobu hlasování Srovnání volebních systémů vyuţívaných v českých podmínkách dle standardních typologií volebních systémů s sebou sice nese určitou informaci o rozdílných moţnostech volby, tato informace ale není úplná. Chybí celkový kontext. Standardní klasifikace, upřednostňující jiné parametry, nedokáţí srovnat jednotlivé kategorie volebních systémů mezi sebou. Nedokáţí porovnat otevřenost volby mezi vícero volebními systémy z různých, ale někdy i shodných kategorií. Nejsou schopny odpovědět na otázku, zdali více míry otevřenosti přináší volební systém s volnou kandidátní listinou, nebo spíše STV. Jaké jsou vůbec moţnosti volby, od nejuzavřenějších po nejotevřenější? A kam mezi ně lze zařadit volební systémy pouţívané v České republice? Na tyto otázky dokáţeme najít odpověď díky klasifikacím dalších autorů, kteří přitom pracují jak s uţším pojetím preferenčního hlasování (rozlišení jednotlivých moţností listinných poměrných volebních systémů), tak se širším problémem „otevřenosti“ volebních systémů. Výsledkem jejich úvah jsou klasifikace, jeţ seřazují volební designy dle moţností vyjádření preferencí (od nejotevřenějších, v rámci nichţ má volič nejvíce moţností co nejpřesněji vyjádřit své přání týkající se výběru kandidátů, po nejuzavřenější, kde je jeho
26
Zároveň muselo preferenční hlasování vyuţít alespoň 10 % voličů dané kandidátky. Tuto podmínku ale splnily všechny parlamentní strany (Morkes 2007: 16–19). 27 Kandidát musí získat o 10 % více hlasů, neţ činí průměr kandidátky. - 23 -
moţnost ovlivnit konkrétní sestavení parlamentu minimalizována na výběr jednoho z nabízených kandidátů či jednu z kandidátních listin). 3.4. Personalizace volby dle Careyho a Shugarta Jednu z obecných klasifikací představují John M. Carey a Mathew S. Shugart (CareyShugart (Carey-Shugart 1995). Jejich práce představuje tři kritéria, kaţdý volební systém je dle nich „obodován“ a součet čísel zjednodušeně řečeno udává personalizaci volebního systému. Pro přesnost je nutné dodat, ţe hodnocení se netýká pouze parametrů spojených s volebním systémem, ale také faktorů částečně souvisejících s nominačním procesem. Autoři sledují na kaţdém volebním systému podobu hlasování (ballot), sdílení hlasů na kandidátce (pooling) a počet hlasů (votes). Vedlejší sledovanou proměnnou je velikost volebního obvodu. Podoba hlasování můţe nabývat hodnot 0, 1 a 2 (0 – nominace kandidátek je plně v rukou stran; 1 – nominace kandidátek je plně v rukou stran, volič ji ale můţe hlasováním změnit; 2 – strany nezasahují do kandidátky, ani do pořadí), sdílení hlasů na kandidátce nabývá hodnot 0, 1 a 2 (0 – hlasy pro kandidáty jedné strany se sdílejí; 1 – hlasy se mohou ale nemusejí sdílet napříč všemi kandidáty jedné strany (např. STV); 2 – hlasy se nesdílejí) a počet hlasů je ohodnocen rovněţ 0, 1 a 2 body (0 – volič má jeden hlas pro jednu kandidátku; 1 – volič můţe hlasovat pro více kandidátů; 2 – volič má jeden hlas, který však uděluje
na
„podstranické“
úrovni,
tj.
vnitrostranická
soutěţ
probíhá
zároveň
s mezistranickou). U velikosti volebního obvodu se sleduje pouze, zdali je rovna jedné, nebo je větší neţ jedna. Autoři díky tomu mohou lépe rozlišovat obvyklé typy volebních systémů (Carey-Shugart 1995: 420–424). Výsledkem jejich práce je škála volebních systémů, kde na jedné straně stojí volební systémy ohodnocené (ve třech dimenzích popořadě) 0, 0, 0 (FPTP, do nichţ strany nominují vţdy jednoho kandidáta, nebo poměrné volební systémy s přísně vázanými kandidátkami) a na druhé straně volební systémy s hodnocením 2, 2, 2, do nichţ spadají poněkud překvapivě rovněţ systémy FPTP (avšak v zemích bez primárek, bez koordinace stran, s otevřenou volební účastí pravděpodobně nezávislých kandidátů) a SNTV (Carey-Shugart 1995: 425). Dohromady autoři rozlišili 13 kategorií. Jak by v hodnocení dopadly sledované volební systémy pouţívané v českých volbách? Logika autorů nerozlišuje detaily, proto by byly rozlišeny jen systémy s vázanými (krajské, parlamentní, volby do EP) a volnými (obecní) listinami. V prvním případě by bylo hodnocení dle kritérií 1, 0, 1, tedy de facto třetí „nejuzavřenější“ kategorie. U volné kandidátní listiny z českých obecních voleb by bylo hodnocení problematické. Volič totiţ můţe zvolit hned
- 24 -
několik různých strategií, z nichţ kaţdá z nich odpovídá jinému hodnocení: Můţe volit jednu konkrétní stranu, můţe volit konkrétní kandidáty v rámci jedné strany, můţe volit konkrétní kandidáty napříč stranickým spektrem. S největší pravděpodobností by ale klasifikace byla shodná – 1, 0, 1. Navzdory na první pohled velkému rozdílu mezi moţnostmi českého voliče v parlamentních a obecních volbách hodnotí klasifikace Careyho a Shugarta oba volební designy podobně. V obou případech jde o systémy, které podle autorů nabízejí spíše méně stimulů k personální volbě. Je nicméně otázkou, zda klasifikace dostatečně zohledňuje specifické moţnosti volebního systému do obecních zastupitelstev28. Pokud se vrátíme k vedlejší proměnné (velikosti volebního obvodu), autoři přicházejí se zajímavou hypotézou. Podle nich důleţitost personální podpory jednotlivých kandidátů klesá s velikostí volebního obvodu, ale pouze (!) v systémech bez moţnosti ovlivnit podobu kandidátky (jinými slovy, kde hodnota ballot=0). Ve všech ostatních případech naopak podle Careyho a Shugarta důleţitost personální podpory s velikostí obvodu roste. A jak dodávají, přesnější proměnnou neţ velikost obvodu je počet kandidujících vnitrostranických soupeřů29. Proto je třeba brazilská volební soutěţ více vázána na osoby kandidátů neţ volby ve Finsku (Carey-Shugart 1995: 430–431). V Brazílii totiţ strana nominuje počet kandidátů odpovídající 1,5násobku velikosti obvodu (Mainwaring 1991 dle Carey-Shugart 1995).
3.5. Orientace na kandidáta a vnitrostranická volba (Farrell a McAllister) Mathew S. Shugart ještě dále tuto klasifikaci rozvíjí a propracovává (např. Shugart 2001). Problematice se ale věnují i další vědci. Jiţ zmiňovaný David M. Farrell spolu s Ianem McAllisterem (Farrell-McAllister 2006) pouze lehce upravili hodnocení z předchozí kapitoly a rozdělili podle nich systémy na indexové škále 0–10. Rozlišení volebních systému se děje pomocí tří proměnných – ballot, votes a district. Největším rozdílem je sloučení kategorie votes a pool do jedné, která zahrnuje aspekty obou původních kategorií (Farrell-McAllister 2006: 727–730). Podoba hlasování (ballot) nabývá moţností: 1. voliči nemohou změnit pořadí kandidátů; 2. voliči mohou změnit pořadí kandidátů; 28
Parametr počet hlasů (votes) oceňuje hodnotou 2 systémy, v nichţ volič hlasuje na niţší neţ stranické úrovni a má jeden hlas (Carey-Shugart 1995: 422). To je v případě českého volebního systému do obecních zastupitelstev také moţné, nicméně volič můţe vyuţít více hlasů, proto je v tomto parametru ohodnocen číslem 1. 29 Bernard Grofman (Grofman 2005) oproti tomu navrhuje nahradit velikost volebního obvodu parametrem potřebného absolutního počtu hlasů pro zvolení kandidáta. - 25 -
3. o mandát usilují jen kandidáti, kteří prošli prvním kolem hlasování (dvoukolové systémy); 4. kandidáti mají takřka neomezený přístup k mandátu (STV). U počtu/struktury hlasů (votes) jde o následující rozdělení: 1. hlasy pouze pro strany30; 2. hlasy pro strany nebo konkrétní kandidáty (nominální volba), ale hlasování pro strany je rozhodující; 3. hlasy pouze pro kandidáty, nepřenosné; 4. hlasy pro strany nebo kandidáty, hlasy pro kandidáty jsou nicméně rozhodující a sdílí se mezi kandidáty (tj. jsou přenosné); 5. hlasy pouze pro kandidáty, sdílí se mezi kandidáty (jsou přenosné). Poslední proměnnou je velikost obvodu (district): 1. M (velikost obvodu) > 1, a zároveň proměnná votes = 1 2. M = 1 3. M > 1, a zároveň votes > 1 a ballot > 1. Výsledný index 0–10 není podloţen sofistikovaným výpočtem, ale jde o pouhé lineární rozdělení škály 0–10 mezi 7 sledovaných a reálně pouţívaných volebních systémů. Nejvíce stranicky zaměřený (tedy „uzavřený“ ve významu předchozích stránek) systém, listinný poměrný systém s uzavřenými kandidátkami, dosáhl na index 1,4. Naopak nejvíce „otevřený“, tedy nejvíce na kandidáty orientovaný systém, je podle hodnocení autorů STV s indexem 10 (další v pořadí je alternativní hlasování s indexem 8,6, viz Farrell-McAllister 2006: 731). Kam by se zařadily volební systémy pouţívané v České republice? Autoři opět nesledují preferenční hlasování do detailů, takţe můţeme všechny volební systémy s vázanou kandidátkou zařadit do jedné kategorie „ordered list“ s indexem 2,9 (jde tedy o druhý „nejuzavřenější“, na strany druhý nejvíce orientovaný systém). Klasifikace volebního systému uţívaného do obecních zastupitelstev je opět sloţitější. Farrell a McAllister rozlišují u poměrných volebních systémů pouze kategorie closed-list, ordered-list a open-list, systém by tedy měl dle nastavení spadat mezi open-list (index 7,1, třetí „nejotevřenější“).
30
Vzhledem k zaměnitelným pojmům „kandidátka“ ve smyslu kandidátní listina voleb se účastnícího subjektu a „kandidát“ ve významu konkrétní osoba usilující o mandát budeme pouţívat lehce nepřesného rozlišení „strana“ a „kandidát“. Označení strana přitom nemá popisovat povahu kandidujícího subjektu – můţe jít (v závislosti na volebních pravidlech) o koalici, hnutí, sdruţení nezávislých atp. - 26 -
3.6. Demokracie je o moţnostech volby (Pereira a Silva) S odlišným přístupem ke studiu „otevřenosti“ volebních systémů přicházejí Paulo Trigo Pereira a Joa˜o Andrade e Silva (Pereira-Silva 2009). Na volební systémy se na rozdíl od ostatních nedívají prizmatem na strany/kandidáty zaměřených systémů, místo toho řeší reálné moţnosti volby. Protoţe demokracie je principiálně o moţnostech volby, měla by oceňovat opravdu co nejširší výběr. Jejich analýza se tak ubírá trochu jiným směrem neţ předchozí dvě klasifikace. Není ani tak důleţité, kdo a jak se přesně volí, ale zda je moţné zvolit opravdu kandidáta nebo názorovou frakci, která nejlépe odpovídá mým (voličovým) preferencím (voters’ options). Pokud máme fiktivní tři strany (A, B, C) a kaţdá z těchto stran má tři názorové frakce (A1, A2, A3, B1, B2, B3, C1, C2, C3), můţu z pozice voliče zvolit sobě nejbliţšího kandidáta nebo kandidáty? To je první rovina (proměnná), kterou autoři sledují: Rozlišují, kolik moţností volby volič má. Ve fiktivním případě se třemi stranami to jsou buď 3 moţnosti (ve chvíli, kdy kaţdá strana do volební soutěţe vysílá jednoho kandidáta, o mandát se tak utkají A1, B1 a C1 – jde například o systém FPTP), 6 moţností (např. personalizovaný poměrný volební systém, v němţ je na výběr mezi kandidátkami stran A, B, C a zároveň ještě mezi kandidáty ve většinové sloţce A1, B1, C1) a 9 moţností (při STV můţe volič hlasovat pro libovolného kandidáta z libovolné strany A1–C3) (Pereira-Silva 2009: 103–104). Druhou proměnnou je rozdělení mezi kategorickou a ordinální volbou 31 . Autoři nicméně nerozlišují pouze dvě pozice, diferenciace je propracovanější. Kategorické volbě je přidělena hodnota 1. Existují ale kategorické volební systémy, které můţeme přesto nějakým způsobem ovlivnit – pomocí primárních voleb. Proto jsou systémy s primárními volbami nebo kupříkladu dvoukolový většinový systém ohodnoceny číslem 1,5. Smíšené systémy podle autorů umoţňují voliči vyjádřit dvě na sobě nezávislé preference – hodnota proměnné tedy bude 2. Volební systémy, které umoţňují vyjadřovat ještě lépe preference (dávají voliči více hlasů, případně umoţňují kandidáty seřazovat), získávají v rámci parametru hodnocení 3 (do této kategorie spadají STV, poměrné volební systémy s volnou kandidátní listinou nebo třeba alternativní hlasování). Autoři na rozdíl od jiných nerezignují na rozřazení poměrných volebních systémů s preferenčním hlasováním a pro přehlednost rozlišují systémy se „silným“ preferenčním hlasováním (ty, v nichţ volič musí vyjádřit svou jednu preferenci konkrétnímu kandidátovi) a systémy se „slabým“ preferenčním hlasováním (vyjádření preferencí je moţné, 31
Vzhledem k logice, jiţ autoři sledují, by se spíše slušelo označení počet hlasů/preferencí. V originále autoři tuto proměnnou označují za voters’ choices (Pereira-Silva 2009: 105). - 27 -
ale není povinné, zpravidla existují hranice obdrţených preferenčních hlasů, aby se na ně vůbec pohlíţelo). Silné preferenční hlasování je ohodnoceno číslem 2, slabé preferenční hlasování pouze číslem 1,5 (Pereira-Silva 2009: 104–105). Posledním sledovaným faktorem je dostupnost informací o kandidátech, jeţ dle autorů závisí na průměrné velikosti obvodu. Tvůrci vycházejí z premisy, ţe s rostoucí velikostí obvodu klesají moţnosti interakce mezi voliči a kandidáty a také zároveň klesá mnoţství dostupných informací. Pereira a Silva vyuţívají pro tvorbu svého „indexu svobody volby (FC)“ pouze tyto tři proměnné. Index je vyjádřen matematickou funkcí:
𝐹𝐶 =
𝑐𝑖 𝑝𝑖 (1 + log 𝑀𝑖 ) 3
Nejniţší hodnota indexu svobody volby je 0,31 (poměrný volební systém v Nizozemí). Následuje 0,32 (poměrný volební systém v Izraeli) a 0,50 (poměrný volební systém v Portugalsku). Naopak nejvyšší hodnotou, kterou index svobody volby dosahuje, je 1,88 (STV v Irsku), následuje 1,87 (smíšený volební systém v Jiţní Koreji) a 1,77 (STV na Maltě). Výhodou indexu Pereiry a Silvy je moţnost srovnat různé podoby volebních systémů do jedné jediné stupnice, aniţ by bylo rezignováno na detaily. Kaţdý poměrný volební systém s přísně vázanými listinami je brán zvlášť a autoři tak vnímají rozdíly mezi moţnostmi volby voliče v Nizozemí (0,31) nebo Izraeli (0,32) a Španělsku (0,55), kde volební soutěţ probíhá odlišně32. Stejně tak se odváţili rozhodnout, ţe tyto systémy v konečném důsledku nabízejí menší moţnosti volby neţ systémy FPTP (např. Velká Británie, pro níţ platí FC=1,00). Český volební systém do poslanecké sněmovny získal hodnocení 0,89, nejniţší ze všech poměrných volebních systémů s preferenčním hlasováním. Za nízké číslo můţe jednak skutečnost, ţe preferenční hlasování bylo zařazeno do kategorie se slabým účinkem, a zároveň také poměrně velké volební obvody, v nichţ podle autorů voliči nemohou mít takové mnoţství informací k zodpovědnému rozhodnutí jako třeba ve většinovém volebním systému ve Velké Británii. Bliţší pohled na data (Pereira-Silva 2009: 109) nicméně ukazuje, ţe tvůrci pracují s volebním systémem platným pro rok 1996 (resp. 1998) a nezaznamenali změnu pravidel (zvýšení počtu krajů). Pro nové podmínky je index svobody volby vyšší – činí 0,98
32
Nejde totiţ jen o formální pravidla, ale také o reálné fungování v zemi, velikost volebních obvodů a zejména volební nabídku (počet stran). Aneb můţeme mít sebedokonalejší volební systém, ale pokud v něm kandiduje jedna strana, jsou veškeré jeho vymoţenosti zbytečné. - 28 -
(v obou případech je nicméně český volební systém do dolní komory parlamentu 7. „nejuzavřenější“ z 28 sledovaných volebních designů). I tak je ale nejméně „svobodný“ (či „otevřený) ze všech poměrných volebních systémů s preferenčním hlasováním (nejbliţší hodnoty: Švédsko – 1,02, Slovinsko – 1,03, Dánsko – 1,05, srov. Pereira-Silva 2009: 107). Jak by dopadly v hodnocení další volební systémy pouţívané v České republice? Krajské volby z hlediska indexu svobodné volby nabízejí nejniţší moţnost volby. Volební obvody jsou ještě větší neţ v případě Poslanecké sněmovny, úroveň informací o kandidátech tak bude niţší 33 . Průměrná velikost obvodu v krajských volbách je 51,92, index svobody volby pro tento druh voleb činí 0,78. Volební systém do Evropského parlamentu má podobnou velikost jako průměrná velikost volebního obvodu do parlamentu v letech 1996 a 1998, z toho vyplývá i srovnatelná hodnota indexu (FC = 0,91). Pro volby do obecních zastupitelstev nelze vypočíst jednotný index. Jelikoţ se pracuje s průměrnou velikostí volebního obvodu, pro kaţdou obec by se musel sestavovat zvlášť. Pokud bychom vypočetli například index svobodné volby pro Brno (55 zastupitelů) a volební systém klasifikovali na stejné úrovní jako švýcarskou volnou listinu, index FC by dosáhl hodnoty 1,09. V menších obcích by ale hodnota byla vyšší. Například pro Šumperk (27 zastupitelů) by dosáhl hodnoty 1,27 (více neţ FC pro polské parlamentní volby – 1,26, nebo finské parlamentní volby – 1,15). Šlo by tedy o 11. nejvíce „otevřený“ volební systém z 28 sledovaných. 3.7. Volební systémy seřazené dle preferenčního hlasování (Karvonen) Podrobnou klasifikaci volebních systémů dle moţnosti výběru kandidáta nabízí také Lauri Karvonen (Karvonen 2004). Jeho typologie nezdůrazňuje Raeho dichotomii kategorického a ordinálního hlasu, namísto toho se soustředí na dva jiné faktory. Existuje pro voliče moţnost vnitrostranického výběru? A znamená hlasování pro jednoho konkrétního kandidáta i hlas pro jeho vnitrostranického kolegu? Odpovědi na tyto otázky definují podle Karvonena čtyři základní typy volebních systémů (viz tabulku č. 4).
33
Nehledě na skutečnost, ţe v mimoparlamentních volbách by bylo nutné pravděpodobně do indexu zahrnout i faktor niţší informovanosti voličů. - 29 -
Tabulka č. 4 – Karvonenova typologie volebních systémů
Existuje sdílení hlasů mezi kandidáty jedné strany?
Je moţný výběr na vnitrostranické úrovni? Ano Ne Listinné Přísně vázané preferenční Ano listiny systémy Jednomandátové STV, SNTV, obvody (FPTP, Ne blokové hlasování AV) Zdroj: Karvonen 2004: 207
Jak sám Karvonen dodává, jde o základní typologii a je nutné odlišit zejména systémy s preferenčním hlasováním, kde přidělování mandátů kandidátům probíhá pouze na základě preferenčních hlasů (silné preferenční hlasování), a systémy, v nichţ se pohlíţí i na jiné faktory jako pořadí na listině, počet uţitých preferenčních hlasů atp. (slabé preferenční hlasování). Další kategorií jsou smíšené volební systémy, které vyuţívají více volebních logik. Výsledkem je tedy šestice typů volebních systémů (Karvonen 2004: 208). Je přitom zajímavé, ţe Karvonen na jedné straně cítí potřebu rozlišit systémy se silným a slabým preferenčním hlasováním, ale na druhé straně zařazuje do jedné skupiny STV a SNTV. Je sice pravda, ţe oba systémy formálně nenabízí moţnost sdílení hlasů mezi více kandidáty jedné strany, ale voliči v STV často svůj hlas přesunují v rámci vnitrostranických linií, a fakticky tak k určitému sdílení dochází (viz Hamţová 2007: 23–24). Lze tedy předpokládat, ţe volební soutěţ v těchto systémech probíhá opravdu odlišně. Stejnou otázkou je, zdali je moţné do stejné kategorie zařazovat alternativní hlasování a systém prvního v cíli. Jak do Karvonenových kategorií zapadají české varianty volebních pravidel? V rámci šesti rozlišovaných volebních systémů by jeho české verze do Poslanecké sněmovny, krajů a Evropského parlamentu byly klasifikovány jako systémy se slabým preferenčním hlasováním. Volby do obecních zastupitelstev by vzhledem k limitu pro uplatnění preferenčních hlasů spadaly do stejné kategorie.
3.8. Komplexní shrnutí preferenčního hlasování a jeho odmítnutí (Toplak) Nejkomplexnější pohled na všechny moţnosti preferenčního hlasování a otevřenosti volby nabízí Juraj Toplak (Toplak 2009). Jeho dosud oficiálně nepublikované poznámky34 34
Jde o diskusní příspěvek z konference Midwest Political Science Association 67th Annual National Conference, The Palmer House Hilton, Chicago, IL. - 30 -
hodnotí dosavadní klasifikace a definice termínu preferenčního hlasování a jejich moţnosti dalšího vyuţití. Po důkladném průzkumu vědecké scény nicméně Toplak celkem překvapivě navrhuje od pouţívání termínu preferenční hlasování zcela upustit. Namísto toho nabízí vytvoření typologie čistě na bázi dvou proměnných – mezistranické a vnitrostranické soutěţe. Jelikoţ absence mezistranické soutěţe nesplňuje demokratické zásady, prezentuje Toplak tři základní kategorie volebních systémů. 1. Systémy nabízející pouze mezistranickou volbu; 2. Systémy nabízející jednu mezistranickou volbu a jednu nebo více vnitrostranických voleb; a 3. Systémy nabízející vícenásobnou mezistranickou volbu a jednu nebo více vnitrostranických voleb (Toplak 2009: 39–41). Tyto základní kategorie dále Toplak dělí dle počtu hlasů a povahy volby (tj. kategorická, nebo ordinální). Toplakova klasifikace není ambiciózní jako jiné alternativy, nedokáţe seřadit volební systémy do lineární škály a ohodnotit míru jejich otevřenosti (či síly preferenčního hlasování). Na druhou stranu jí nelze upřít konzistenci a komplexnost. Kaţdý volební systém lze rozloţit dle dvou parametrů a snadno zařadit dle počtu hlasů a jejich povaze. A toto rozřazení dává logiku a zároveň v sobě nese informaci, jak je hlas otevřený (ve smyslu nabídky moţností) v dané rovině volební soutěţe. Dle Toplaka (Toplak 2009: 40–42) je moţné rovněţ určit nejvíce „preferenční“ hlasování. Tím podle autora není například STV nebo AV, které sice umoţňují vyjádřit preference, ale jde přitom stále o přenos jednoho hlasu. A není jím ani Bordovo hlasování, které umoţňuje svůj hlas rozdělit mezi více kandidátů (ale neumoţňuje zvolit rozdíly mezi nimi). Největší moţnosti volby nabízí podle Toplaka kumulativní hlasování a bodování. Ty jediné totiţ umoţňují voliči opravdu rozdělit svůj hlas mezi kandidáty dle svých preferencí a zároveň zdůraznit i rozdíly mezi nimi (Toplak 2009: 42). České volební systémy by do Toplakem navrhované klasifikace spadaly do dvou různých kategorií. Systémy s vázanou kandidátní listinou by patřily do kategorie systémů s jednou mezistranickou a vícero vnitrostranickými volbami (kde Toplak výslovně uvádí podkategorii Flexible list). Volební systém do obecních zastupitelstev oproti tomu spadá mezi systémy s vícenásobnou mezistranickou volbou a jednou či více vnitrostranickými volbami (Toplak nabízí kategorii Panachage in list-PR system) (Toplak 2009: 41–42).
3.9. České volební systémy a jejich pozice v různých klasifikacích I mnozí další autoři se pokoušejí klasifikovat volební systémy dle jejich orientace na kandidáta nebo způsobu hlasování (Norris 2002; Ortega 30. 4. 2010; Mitchell 2000). Jejich
- 31 -
klasifikace však nejsou tak komplexní (Mitchell 2000) jako jiţ zmiňované alternativy anebo se od nich liší jen minimálně (Ortega 30. 4. 2010). Všechny prezentované klasifikace mají nicméně společnou snahu reflektovat způsob distribuce mandátů jinak, neţ podle proporcionality výstupů volební mezistranické soutěţe. Je samozřejmě přirozené, ţe volební klasifikace zaloţené na logice proporcionality budou mít vţdy při zkoumání volebních systémů privilegované postavení. Stejně tak tu ale je prostor pro typologie zdůrazňující jiné aspekty volebních systémů: moţnosti vnitrostranické volby, moţnost maximálně vyjádřit své preference, otevřenost volebních systémů. Klasifikace či typologie diskutované v této kapitole zdůrazňují několik proměnných, které je moţné při rozlišování volebních systémů sledovat. Nejvýznamnější postavení mezi nimi mají:
Počet hlasů na vnitrostranické i mezistranické dimenzi. Základem pro volební soutěţ je pochopitelně počet hlasů, kterým volič disponuje a zejména pravidla, která určují, komu tyto hlasy uděluje (kandidátům, stranám, oběma). Čím více hlasů v jedné či druhé dimenzi, tím systém nabízí více moţností volby. Některé klasifikace se přitom snaţí „rozbíhání“ do dvou dimenzí převést do jedné škály a navrhnout lineární škálu volebních systému seřazených od nejvíce „uzavřených“ po nejvíce „otevřené“.
Rozsah volby: kategorická, nebo ordinální (v některých případech dividuální 35 ). Moţnosti volby dále rozvíjí charakter voličského hlasu. V ordinálních volebních systémech má volič více moţností vyjádřit své preference. Jak však zdůrazňuje Toplak (Toplak 2009), i mezi ordinálními systémy najdeme rozdíly. STV nabízí méně moţností, jak z hlediska voliče co nejpřesněji vyjádřit rozdíly mezi kandidáty, neţ třeba kumulované hlasování. Obecně je však velice obtíţné přesně kvantifikovat „rozdíly“ mezi jednotlivými volebními systémy. Někteří autoři se o to pokouší (Pereira-Silva 2009), jiný přístup při kódování proměnných by však mohl přinést výrazně odlišné výsledky.
Velikost obvodu je třetí hlavní proměnnou, na níţ se většinou autoři shodují. Důleţité je přitom zejména rozlišení většinových volebních systémů (s velikostí obvodů 1) a vícemandátových obvodů (velikost obvodu větší neţ 1). Větší volební obvody bývají spojovány s niţší informovaností voličů a tedy i reálně niţšími moţnostmi volby. Carey a Shugart (Carey-Shugart 1995: 431) naopak tvrdí, ţe význam personalizované volby ve většině volebních systémů roste s velikostí
35
Tato hodnota nicméně jiţ obsahuje informaci, která spíše povahově spadá mezi počet hlasů. - 32 -
obvodu. Bernard Grofman (Grofman 2005) oproti tomu preferuje sledování absolutního počtu hlasů nutných ke zvolení kandidáta. Kromě těchto základních proměnných bývají sledovány i další parametry. Oblíbené je zejména „sdílení hlasů“ (pooling), kdy autoři sledují, zdali hlas pro kandidáta zároveň znamená hlas pro jeho vnitrostranické kolegy. Je nicméně otázkou, zdali tuto informaci jiţ nemohou obsahovat hodnoty vzešlé ze tří hlavních proměnných. Další vedlejší proměnnou, kterou ne všichni autoři vnímají, jsou omezující „klauzule“ na uplatnění preferenčních hlasů, které mohou výrazně ovlivnit charakter daného volebního systému. Jak uţ samotnou přítomností (tj. nerozhoduje samotný výše preferenčních hlasů, ale je nutné překonat určitou předem danou hranici), tak i její výší (v některých případech můţe efektivně eliminovat jakýkoliv vliv preferenčního hlasování). Hlavním výzkumným problémem pro budoucí klasifikace na základě personalizace nebo „otevřenosti“ volby je otázka, zda je moţné volební systémy pouze klasifikovat a rozdělovat do příbuzných kategorií, nebo je moţné vytvořit ambicióznější klasifikace, které zároveň volební systémy „seřadí“ dle míry jejich otevřenosti. Taková podoba by mohla mít v návaznosti na Toplakův příspěvek podobu dvoudimenzionální mapy s mezistranickou a vnitrostranickou dimenzí, do níţ by mohl být teoreticky zařaditelný kaţdý volební systém. Vrátíme-li se k dřívější otázce (Jak „otevřené“ jsou volební systémy pouţívané ve volbách v České republice?), jednoznačnou odpověď vzhledem k rozmanitosti diskutovaných klasifikací nenajdeme. Zkusme přesto shrnout, jak si české volební systémy stojí v probraných klasifikacích
a alespoň rámcově porovnat, zda jsou výsledky podobné.
Inspirováni indexem Farrella-McAllistera můţeme vytvořit index „otevřenosti“ O, který volební systémy umístí na škále 0–10. Jelikoţ všechny klasifikace s výjimkou indexu svobody volby (Pereira-Silva 2009) nekvantifikují rozdíly mezi systémy, budeme sledovat pouze pořadí, v jakém autoři seřazují volební systémy od „nejuzavřenějších“ (nejniţší svoboda volby, největší orientace na strany, nejméně moţností jak naloţit s hlasem – nejniţší hodnota indexu) po „nejotevřenější (nejvyšší svoboda volby, největší orientace na kandidáty, nejvíce moţností, jak naloţit s hlasem – nejvyšší hodnota indexu). Jde samozřejmě pouze o orientační přehled, autoři v některých případech ani výslovně nehovoří o tom, ţe by jejich klasifikace měla utvářet pořadí 36 . Někteří rovněţ klasifikují všechny myslitelné volební systémy, jiní uvaţují pouze o reálně pouţívaných. Faktory, které berou v potaz, jsou rovněţ jiné, proto 36
Pokud je však autorova klasifikace zaznamenána tak, ţe vytváří dle určité logiky seřazené pořadí, je index O spočítán. - 33 -
výstupy nelze jednoduše porovnávat. Tabulka č. 5 má jen za cíl shrnout problematiku z různých úhlů pohledu, nikoli definitivně zařadit české volební systémy na jedné definitivní škále. Tabulka č. 5 – České volební systémy a klasifikace dle personalizace (nebo otevřenosti) volby Klasifikace Pobídky k personální volbě (Carey-Shugart 1995)
Vnitrostranická volba (Farrell-McAllister 2005)
Index svobody volby (Pereira-Silva 2009)
Preferenční hlasování (Karvonen 2004)
Moţnosti volby (Toplak 2009)
Pobídky k personální volbě
Systémy s vázanou listinou37 Index Kategorie O38
Volby do zastupitelstev obcí Kategorie
Index O
Open-list with multiple votes
2,3
Open-list with multiple votes
2,3
Ordered list
2,8 (2,2)39
Open list, panachage
7,1 (7,7)40
Preference ballot (weak) „Weak“ preferential system in list systems Systémy s jednou mezistranickou volbou a jednou nebo více vnitrostranickými volbami
2,741
Preference ballot (strong) „Weak“ preferential system in list systems Systémy s více mezistranickými a jednou nebo více vnitrostranickými volbami
Flexible list
neudává pořadí neudává pořadí
3,8
Open list
4,642 neudává pořadí neudává pořadí
3,8
(Ortega 30. 4. 2010)
Podoba hlasování (Norris 2002)
Standardní volební klasifikace (Šedo 2004) Subtypy vázaných listin (Shugart 2008)
neudává pořadí neudává pořadí neudává pořadí
Preference-ballot Vázaná listina Preference list
Preference-ballot Volná listina -
neudává pořadí neudává pořadí -
Zdroj: Vlastní shrnutí dle uvedených zdrojů Jak jsou tedy „otevřené“ české volební systémy? Ve většině klasifikací, které nějakým způsobem seřazují volební systémy, se pohybují spíše mezi „uzavřenějšími“ systémy, tedy mezi systémy, které nedávají voliči nadprůměrné moţnosti volby. To platí zejména o
37
Platí pro volby do Poslanecké sněmovny, krajských zastupitelstev a Evropského parlamentu. Vzhledem k podobnosti pouţívaných volebních systémů (rozdíly prakticky ţádná klasifikace nezaznamenává) platí klasifikace pro všechny tři volební systémy. 38 Udává pořadí mezi systémy bez ambicí „rozlišit rozdíly“ ve vzdálenosti mezi jednotlivými systémy. Podobně jako index „vnitrostranické efektivity“ Farrella a McAllistera (Farrell-McAllister 2006: 727) udává pořadí mezi systémy v různých klasifikacích. Niţší číslo znamená, ţe systém je řazen mezi více uzavřené (na strany zaměřené) a naopak. 39 Autoři původně rozlišili pouze 7 kategorií (pořadí mezi nimi udává první hodnota indexu O). Následně mezi ně včlenili dvě další varianty smíšeného volebního systému (číslo v závorce tedy udává hodnotu indexu O v případě zahrnutí dvou nových systémů). 40 Viz poznámku 33. 41 Hodnota vypočtena na základě průměru hodnot pro sledované volby. 42 Hodnota vypočtená nezávisle na autorech indexu pro velikost obvodu 55 (zastupitelstvo města Brna). - 34 -
vázaných kandidátkách, s nimiţ se voliči setkávají ve volbách do Poslanecké sněmovny, do krajských zastupitelstev a do Evropského parlamentu. Panuje rovněţ obecná shoda na tom, ţe volební systém do obecních zastupitelstev nabízí voliči více moţností volby a je celkově „otevřenější“ a více postavený na personalizaci volby. Ve všech klasifikacích dosáhl vyššího nebo alespoň stejného indexu otevřenosti. Jak moc byly od sebe oba systémy „vzdálené“, záleţelo spíše na faktorech, které jednotliví autoři klasifikací zohledňovali. Nejvýše otevřenost obecních voleb v České republice hodnotí Farrell a McAllister, kteří svou práci postavili na sledování moţností vnitrostranické volby (Farrell-McAllister 2006). Jejich klasifikace (a klasifikace některých dalších autorů) ovšem jako ideál varianty s volnou listinou vidí švýcarský volební systém, u českého volebního systému do obecních zastupitelstev je nutné reflektovat existenci 10 % klauzule pro uplatnění preferenčních hlasů a zvýhodnění vyplývající z moţnosti hlasovat pro celou stranu, kdy je zbývající počet voličových hlasů distribuován nejvýše postaveným kandidátům na kandidátce. Systém vázaných kandidátek pouţívaný ve většině sledovaných českých voleb má v klasifikacích pouze jednu „uzavřenější“ alternativu. Je jím systém přísně vázaných kandidátek. Na druhé straně „otevřenějších“ variant je mnohem více. I dle Shugarta (Shugart 2008: 42) je český systém vázaných kandidátek (zařazuje jej do podkategorie flexible list) nejslabší variantou preferenčního hlasování. To ostatně dokazuje i hodnocení indexu svobody volby (Pereira-Silva 2009: 107). Volební systém do obecních zastupitelstev je řazen mezi systémy s volnou kandidátní listinou. Jeho pravidla umoţňují voličům rozmanité moţnosti práce s vlastním hlasem a vyjádřením svých preferencí. Ty ovšem v konečném důsledku nemusí v přepočtu hlasů zafungovat dle záměrů voličů. Hlas, který volič udělil kandidátovi, jenţ nedokáţe získat více neţ 10 % hlasů nad průměrem dané kandidátky, pouze pomůţe straně k zisku mandátu, nikoli však kandidátovi. Pokud bychom odstranili tuto klauzuli, v rámci listinných poměrných volebních systému by šlo o jednu z nejotevřenějších moţností volby. Oproti pomyslnému ideálu „otevřenosti“ nicméně chybí rovněţ moţnost kumulace hlasů a kandidáti nejsou seřazeni náhodně nebo podle abecedy. Navíc voliči mohou rozdělit svůj hlas mezi konkrétní kandidáty a následně zbylé hlasy přenést na konkrétní stranu, takţe můţe docházet ke zvýhodňování kandidátů na prvních místech kandidátky. Logika volné kandidátní listiny ve sledovaných klasifikacích přitom nepočítá s výhodami plynoucími z pořadí na listině. Prakticky všichni autoři nicméně nepovaţují poměrné volební systémy (byť ve variantě s volnou kandidátkou) za nejotevřenější. Obecně je jako „otevřenější“ hodnocen
- 35 -
například STV, SNTV nebo systém bodování (Pereira-Silva 2009; Toplak 2009; FarrellMcAllister 2006). Jednotný pohled nicméně neexistuje.
3.10. Shrnutí terminologie – preferenční hlasování ano, či ne? Navzdory výše zmíněné problematizaci výrazu „preferenční hlasování“, které v anglickém originále můţe označovat více naprosto rozdílných volebních systémů, budeme pro účely této práce pokračovat v jeho uţití. Lepší zavedený termín totiţ neexistuje. V českém prostředí je výraz preferenční hlasování poměrně standardní a pouţívaný (viz například Charvát 2010; Voda-Pink 2009; Chytilek 2005 a další) a označuje volitelný parametr přidělení (preferenčního) hlasu konkrétnímu kandidátovi (nebo kandidátům) z jinak vázané kandidátky. Je nicméně nutné počítat s potenciálními problémy zejména při hledání správných anglických ekvivalentů. To se týká rovněţ správného označení podoby kandidátní listiny. Český termín vázaná listina v tomto ohledu lépe charakterizuje vlastnosti kandidátky a její konzistenci neţ anglický termín open-list. Jako vhodnější anglická alternativa se proto jeví spíše termín preference-list (Shugart 2008) nebo preference ballot (Pereira-Silva 2009). Openlist totiţ můţe naznačovat, ţe listina je pouze formální strukturou a ţe na pořadí kandidátů v ní nezáleţí, coţ by byl v případě českých volebních systémů značně mylný dojem. Zvláštním případem je volební systém pouţívaný do voleb do obecních zastupitelstev. I ten bývá některými autory klasifikován jako systém s preferenčním hlasováním (např. Pereira-Silva 2009), paradoxně se v něm ale preferenční hlasy formálně neobjevují. V českém případě totiţ dochází ke setření rozdílů mezi voličským (mezistranickým) a preferenčním (vnitrostranickým) hlasováním – existuje jen jeden typ hlasů a je jen na voliči, zda jejich mnoţství vyuţije pro posílení mezistranické nebo vnitrostranické soutěţe (nebo obojí). I kdyţ tedy nelze o přesné označení, v rámci této práce budeme pouţívat označení preferenční hlasy pro sledování, jak přidělené hlasy ovlivňují vnitrostranickou soutěţ. Volební systém do obecních zastupitelstev bývá řazen mezi systémy s volnou kandidátkou (free list). I v tomto případě je nicméně nutné vnímat, ţe nejde o dokonalého zástupce kategorie.
- 36 -
4. DATA A METODY ANALÝZY 4.1. Dosavadní vědecký výzkum Hlubší analýzy, týkající se konkrétních příkladů z oblasti vázaných nebo volných kandidátních listin, v současnosti prakticky neexistují. Dostupné není ani globální srovnání jednotlivých variant a existuje jen malé mnoţství studií, které se věnují konkrétním zemím. V současnosti je připravována rozsáhlá studie pod vedením Mathew S. Shugarta (David J. Samuels and Matthew S. Shugart. Presidents, Parties, and Prime Ministers (30. 4. 2010)), v době uzávěrky této práce (duben 2010) však nebyla stále publikována. Pokud tedy v současnosti existují nějaké informace, jde spíše o útrţkovité zprávy a postřehy z jednotlivých zemí (Toplak 2003; Faas-Schoen 2006) nebo o sledování partikulárních proměnných bez ambice podat souhrnnější zprávu o tom, jak konkrétně vyuţívají voliči moţností volebních systémů (Shugart-Valdini-Suominen 2005 například sledují vztah mezi informacemi o bydlišti a podporou kandidátů; podobnou problematiku v českém prostředí analyzuje Voda 2009). Cílem výzkumníků je také analýza kandidátních listin a charakteristik kandidátů (Kyloušek 2006: 177–192). Chybí nicméně souhrnná data, podávající informace o tom, jak konkrétní úpravy ovlivňují výstupy volební soutěţe (kolik poslanců získalo své mandáty díky preferenčnímu hlasování nebo jeho obdobám), zdali voliči mají tendenci přidělovat své hlasy kandidátům navrţeným stranami, zdali existují rozdíly mezi strategiemi různých stran v různých zemích a další data. O konkrétnější srovnání zkušeností z evropských zemí s listinnými poměrnými systémy se pokusil Michael Marsh (Marsh 1985), práce je nicméně jiţ staršího data a ani v tomto případě nejde o hlubokou analýzu, ale spíše porovnání několika základních hodnot. Marsh zdůraznil, ţe systémy s preferenčním hlasováním se dělí na systémy, kdy zvolení vychází čistě z počtu získaných hlasů, a systémy, kde výstupy ovlivňuje i pořadí na kandidátce a další překáţky dané volebním systémem (např. automatické přidělení preferenčního hlasu lídrovi kandidátky v případě, ţe není ţádná preference určena). Marsh neobjevil ţádné obecně platné výraznější rozdíly v pouţívání preferenčních hlasů mezi voliči jednotlivých stran (stranickými rodinami) nebo voliči na cleveage města-venkov. Všechny identifikované rozdíly se vztahovaly vţdy ke konkrétní zemi, a měly tak spíše charakter individuálních postřehů bez ambicí jejich přenositelnosti na jiné volební soutěţe. Obecně Marsh souhlasí s tím, ţe preferenční hlasy dokáţí přímo ovlivnit volební soutěţ, ale naprostá většina příjemců preferenčních hlasů by získala mandát i v případě, ţe by preferenční hlasy neexistovaly (a kandidátky byly přísně vázané) (Marsh 1985: 365–378). - 37 -
Jurij Toplak (Toplak 2003) upozornil ve své práci na negativní zkušenost ze slovinských komunálních voleb. Na preferenční hlasy se v letech 1994 a 1998 pohlíţelo, jen pokud kandidát byl schopen agregovat obrovské mnoţství preferenčních hlasů (50 %). Jak konstatuje Toplak, ani jeden z kandidátů se k poţadované hranici nepřiblíţil (Toplak 2003: 15–43). Toplak si všímá i rozdílů ve schopnostech agregace preferenčních hlasů v různě velkých obvodech. Ve Slovinsku byl proto pro volby do Evropského parlamentu představen pohyblivý práh pro uplatnění preferenčních hlasů – v závislosti na velikosti obvodu a počtu kandidátů. Tento univerzální práh se přitom posunuje velice výrazně – od 1,11 % (velikost obvodu 45 a zároveň 45 kandidátů) po 25 % (velikost obvodu 5 a zároveň 2 kandidáti) (Toplak 2003: 28). Tato úprava řeší problém, na který dlouhodobě upozorňuje v českém prostředí Tomáš Lebeda, který na základě různorodé velikosti volebních obvodů a přitom stejného počtu preferenčních hlasů hovoří dokonce i o „pravděpodobném porušení pasivního volebního práva“ (Lebeda 2004: 244). Jak však ukázala analýza konkrétních výsledků (Morkes 2007: 33–34), v praxi se úspěšnost kandidátů v agregaci preferenčních hlasů výrazně neliší. A pokud se liší, rozdíly lze přičítat spíše přítomnosti výrazných osobností nebo jiným faktorům nezávislým na volebním systému. Preferenční hlasování v českém prostředí není podrobováno dlouhodobým výzkumům. Ojedinělým případem je analýza dat z volebních výsledků spojená s dotazováním voličů (Lebeda 2009a). Výzkum se týkal voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2006. Z odpovědí dotazovaných vyplynulo, ţe 22,1 % voličů vyuţilo moţností preferenčního hlasování. V kombinaci s volebními výsledky to znamená, ţe 5,8 % voličů vyuţilo 1 preferenční hlas a 15,3 % voličů vyuţilo oba preferenční hlasy, které měli k dispozici. Lebeda také konstatuje, ţe čím výše kandidát stojí, tím více preferenčních hlasů obvykle získává (nejsilnější je podle něj tento vztah u kandidátů KSČM a následně u KDU-ČSL a SZ (Lebeda 2009a)). Z dotazů rovněţ vyplynulo, ţe voliči za nejdůleţitější pohnutky k udělení preferenčního hlasu povaţují veřejnou známost kandidáta (61,7 %). Ve více neţ polovině případů bylo důleţité i vzdělání (55 %) a profese (53 %) kandidáta (Lebeda 2009a). Tyto deklarované preferované charakteristiky nicméně buď nelze prokázat daty (veřejná známost kandidáta) nebo je jejich vztah spíše malý (nejvíce VŠ vzdělání oceňují voliči KSČM – korelace dle Pearsonova koeficientu 0,182; u věku jde o voliče KDU-ČSL – hodnota korelace 0,116). Primární proměnnou, která ovlivňuje počet přidělených hlasů, je podle Lebedy pořadí na kandidátce – hodnoty korelace -0,490 aţ -0,580 (Lebeda 2009a).
- 38 -
Několik autorů se rovněţ zběţně věnovalo specifickým volbám do obecních zastupitelstev (Lebeda 2009b; Šedo 2009). Tomáš Lebeda upozorňuje, ţe pouţívaný volební systém je zavádějící a voliči mohou poměrně snadno pomoci ke zvolení kandidáta, jemuţ svůj hlas nedali. Ve svém článku prezentuje, k jak absurdním výstupům můţe vést poţadovaný zisk více neţ 110 % průměrného počtu hlasů pro danou kandidátku nutný pro přednostní přidělení mandátu43 (Lebeda 2009b: 335–341). Jakub Šedo (Šedo 2009) analyzuje výsledky z voleb v osmi zastupitelstev a sleduje přitom charakteristiky jednotlivých zvolených kandidátů zejména s ohledem na jejich předchozí přítomnost v zastupitelstvu (a s tím související trendy hlasování vedoucí ke stabilitě či změně zastupitelů). Výsledky (sledovány jsou volby v letech 2002 a 2006) přitom ukazují, ţe volební systém umoţňuje v případě dostatečné koncentrace hlasů zvolit kandidáta i z výrazně nevýhodné pozice (Šedo 2009: 358). Pokud jsou ale sledováni bývalí zastupitelé, většina z nich obhájila mandát jak z pozice svého pořadí na kandidátce, tak i na základě obdrţených preferenčních hlasů. Druhou nejpočetnější skupinou přitom tvoří bývalí zastupitelé, kteří neobhájili mandát kvůli svému pořadí (a neobhájili by mandát ani pomocí počtu obdrţených hlasů). Autor tedy konstatuje, ţe v rámci sledovaných obcí převaţuje spíše stabilizační účinek preferenčního hlasování (Šedo 2009: 358–359). 4.2. Zdrojová data Tato práce navazuje na autorovu bakalářskou práci (Morkes 2007), která se věnovala pouze analýze preferenčního hlasování ve volbách do Poslanecké sněmovny. Základní data tedy byla jiţ získána a analyzována. V České republice se však zatím konaly pouze čtvery volby do Poslanecké sněmovny, navíc se výrazně měnila pravidla, ovlivňující sledované výstupy (velikost obvodů, počet preferenčních hlasů, zrušení druhého skrutinia). Z analyzovaných dat nelze tedy vyvozovat dlouhodobé závěry44. Přidáme-li mezi sledované volební události i volby do Evropského parlamentu, volby do krajských zastupitelstev a do obecních zastupitelstev, získáme celkově 13 různých volebních soutěţí, v nichţ se určitým způsobem vyuţívá preferenčního hlasování. Nemění se přitom voličská obec a pravidla zůstávají podobná. Navíc, díky ne zcela racionální logice zákonodárců se pro kaţdé volby vyuţívá poněkud jiných pravidel (liší se počet preferenčních
43
Dle jeho výpočtu je moţné v určité konstelaci získat v pozici lídra 1 hlas ze 167 hlasů určených pro danou stranu, a přesto dosáhnout jako první na mandát (Lebeda 2009b: 339–341). 44 Obecně se udává, ţe si voliči na nová pravidla zvyknou aţ po třech volbách konaných podle nezměněných pravidel (Farrell 2001: 182) - 39 -
hlasů a hranice jejich uplatnění), je tedy moţné sledovat, jak odlišná výše prahu pro uplatnění ovlivňuje výstupy preferenčního hlasování. Pro účely této práce vznikla databáze výsledků voleb do Poslanecké sněmovny (1996, 1998, 2002, 200645), krajských voleb (2000, 2004, 2008), voleb do Evropského parlamentu (2004, 2009) a voleb do obecních zastupitelstev (1994, 1998, 2002, 2006). Zdrojem dat je ve všech případech Volební server Českého statistického úřadu – www.volby.cz (30. 4. 2010). Dostupné výsledky voleb obsahují informace o přesném počtu preferenčních hlasů (případně počtu hlasů pro konkrétního kandidáta v obecních volbách) a výsledném rozdělení mandátů. Všechny další proměnné v této práci jsou spočteny na základě těchto primárních dat. V některých případech byly vyuţity závěry z předchozí práce autora (Morkes 2007; Morkes 2008). Analyzována jsou pouze data kandidujících subjektů, které uspěly ve volební soutěţi a získaly alespoň jeden mandát (výjimkou jsou data porovnávající jednotlivé strany46). Sledovat preferenční hlasování u všech kandidujících subjektů dle mínění autora nepřináší poţadované informace. Jednou z hlavních výzkumných otázek je určení, jak preferenční hlasování ovlivňuje výstupy voleb. U preferenčního hlasování pro neúspěšné subjekty je odpověď jednoduchá: nijak. Preferenční hlasování získává svou relevanci aţ v okamţiku, kdy subjekt překročí zákonem stanovenou volební klauzuli a získá alespoň jeden mandát. Rovněţ je sporné, zda lze vyvozovat závěry z chování voličů nerelevantních stran, u nichţ můţe i v absolutních počtech malá kumulace preferenčních hlasů způsobit velké výkyvy v relativních počtech. V případě voleb do Poslanecké sněmovny, Evropského parlamentu a krajských zastupitelstev jsou analyzována všechna data ze všech krajů47. Volby obecních zastupitelstev takto zpracovat nejde. Proto byla zvolena metoda sondy a vybrána náhodná skupina různě velikých obcí tak, aby zastoupila všechny velikosti zastupitelstev v České republice, umoţňující sledovat rozdíly ve výstupech volebního systému při různorodé velikosti obvodu. Sledované obce jsou: Brno (55 zastupitelů 48 ), Praha 5 (43), Brno-Ţidenice (29), Hradec Králové (37), Ústí nad Labem 49 (36), Prostějov (35), Mladá Boleslav (33), Jablonec nad Nisou (30), Jindřichův Hradec (29), Šumperk (27), Telč (21), Velvary, okr. Kladno (15), 45
Volby v roce 2010 se bohuţel odehrály aţ po uzávěrce práce. Při porovnávání stran se přihlíţí ke všem kandidátům daných stran v daných volbách. Důvodem je snaha zamezit, aby srovnání limitoval odlišný počet sledovaných kandidátů. 47 Výjimku tvoří zastupitelstvo hlavního města Prahy, které zároveň disponuje pravomocemi kraje. Jelikoţ se volí pomocí volebního systému do obecních zastupitelstev, v přehledech za krajské volby se neobjevuje. 48 Počet zastupitelů z posledních voleb v roce 2006. 49 V roce 1994 bylo město rozděleno do několika obvodů, proto se do přehledů za volby v tomto roce nepočítá. 46
- 40 -
Karolinka, okr. Vsetín (15), Mokré Lazce, okr. Opava (9). Menší obce vzhledem k specifikám volební soutěţe 50 nebyly vybrány, Praha (největší zastupitelstvo) byla ve dvou případech rozdělena do menších obvodů, proto byla rovněţ ze srovnání vynechána. 4.3. Hlavní výzkumné otázky Jak jiţ bylo řečeno, hlavním cílem práce je zjistit, do jaké míry preferenční hlasování ve volbách v České republice ovlivňuje výstupy voleb. Jak silný je tento instrument? Jinými slovy, jaké procento mandátů ve volbách přímo ovlivňuje a kolik úspěšných kandidátů získalo svůj mandát pouze a jen díky preferenčním hlasům? S tím souvisí i otázka vyuţívání preferenčního hlasování. Jde o voliči vyuţívanou moţnost? Kolik preferenčních hlasů je ve volbách vyuţito? A na kolik z nich volební systém opravdu pohlíţí (tj. kolik z nich je agregováno u kandidátů, kteří překročí potřebnou hranici pro uplatnění preferenčních hlasů)? Jak moc by situaci ovlivnila odlišná hranice pro uplatnění preferenčních hlasů? Zajímavá je rovněţ otázka trendů v čase. Roste počet udělených preferenčních hlasů? Nebo jsou naopak voliči frustrovaní tím, ţe nedokáţou preferenční hlasy koncentrovat (Lebeda 1998: 116) a jejich ochota je vyuţívat klesá? Sledujeme tři typy voleb probíhající podle podobných pravidel. Srovnání jejich výstupů nám rovněţ pomůţe odhalit, jak voliči k preferenčnímu hlasování přistupují. Liší se nějak preferenční hlasování v nich? Budou voliči v „druhořadých“ volbách více experimentovat? Jak se projeví odlišné hranice pro uplatnění preferenčních hlasů? Tyto otázky sleduje kapitola 5. Práce se snaţí zodpovědět na otázku, jak vůbec funguje volební systém do obecních zastupitelstev. Na první pohled zcela otevřený systém, v němţ si kaţdý volič můţe svobodně sám zvolit celé zastupitelstvo napříč stranami a kandidáty. Naplňuje tyto předpoklady? Koho voliči volí? Liší se výsledky od hypotetické varianty s přísně vázanými kandidátkami? Jak funguje práh pro uplatnění preferenčních hlasů ve volné listině? Volebnímu systému do komunálních zastupitelstev a jeho výstupům se věnuje kapitola 6. Kromě sledování dat na makro-úrovni je cílem práce i srovnat odlišnosti na úrovni jednotlivých stran a při různé velikosti obvodů (kapitola 7). Liší se nějak hlasování voličů různých stran? Vyuţívají tohoto instrumentu více konkrétní voliči? Projevují se zkušenosti s preferenčním hlasováním u voličů KDU-ČSL (Morkes 2007: 28–32) i v jiných volebních soutěţích? 50
Mnoţství nezávislých kandidátů, v mnoha případech pouze jedna kandidátka s počtem kandidátů odpovídajícím počtu zastupitelů. - 41 -
A jak se liší hlasování v různě velkých obvodech? Podporují výsledky voleb názor Tomáše Lebedy (Lebeda 2004: 244), ţe dochází k narušování pasivního volebního práva? Jde o natolik velké rozdíly, ţe je vhodné uvaţovat o úpravě volebních pravidel? Dílčí postřehy jsou uvedeny v jednotlivých kapitolách, celou práci následně shrnuje závěrečná kapitola (kapitola 8).
4.4. Důleţité proměnné výzkumu Práce primárně sleduje hodnoty spojené s preferenčním hlasováním. Zdrojová data obsahují informaci, kolik daný kandidát obdrţel preferenčních hlasů. Zároveň je jasné, kolik voličských hlasů obdrţela strana. Díky tomu můţeme spočítat maximální moţný počet preferenčních hlasů, které mohli voliči vyuţít a následně s tímto číslem dále pracovat. Základní proměnné výzkumu jsou následující:
Počet mandátů ovlivněných preferenčním hlasováním – udává počet mandátů, které byly díky preferenčním hlasům přiděleny kandidátům, jeţ by mandát bez preferenčního hlasování (v hypotetické variantě s vyuţitím přísně vázaných kandidátek) nezískali51.
Počet mandátů ovlivněných preferenčním hlasováním (hypotetická hranice 3 %/5 %/7 %/10 %) – pro lepší srovnání bude v kaţdých volbách sledováno, jak by situaci změnilo posunutí hranice pro uplatnění preferenčních hlasů.
Míra využití preferenčního hlasování – udává podíl mezi počtem udělených preferenčních hlasů a mezi počtem preferenčních hlasů, které bylo moţné udělit (lze vypočíst pro celé volby, stranu, oblast). Nelze spočítat pro volby do obecních zastupitelstev.
Počet uplatněných preferenčních hlasů – udává počet hlasů, na něţ systém při přepočítávání pohlíţel. Jde tedy o preferenční hlasy, které byly agregovány u kandidátů, jeţ překročili potřebnou hranici pro uplatnění preferenčních hlasů u sledovaných uskupení. Uplatnění preferenčních hlasů přitom není podmíněno získáním mandátu52 ani skutečností, zda preferenční hlasování změnilo konečný
51
Pokud tedy preferenční hlasy získal kandidát, který by obdrţel mandát z pozice svého pořadí na kandidátce (například lídr kandidátky), nepovaţuje se to z hlediska této proměnné za ovlivnění výstupů voleb. 52 Pokud strana například získala v obvodu pouze jeden mandát a hranici pro uplatnění preferenčních hlasů překročili tři kandidáti, nejde o „propadnutí“ preferenčních hlasů, ale nedostatečný zisk voličských hlasů. - 42 -
zisk mandátu. Synonymem této proměnné je počet nepropadlých preferenčních hlasů. Hodnoty lze spočítat pro různé hranice pro uplatnění preferenčních hlasů.
Počet kandidátů s preferencemi nad 3 %/5 %/7 %/10 % – udává počet kandidátů, kteří překročili sledovanou hranici v počtu preferenčních hlasů.
Průměrný počet preferenčních hlasů – udává průměrnou procentuální hodnotu obdrţených hlasů pro kandidáta (počítá se jako podíl obdrţených preferenčních hlasů a voličských hlasů pro danou kandidátku).
Průměr směrodatných odchylek hlasů – jde o speciální proměnnou pro volnou listinu. Spočtena je jako průměr všech směrodatných odchylek relativních hodnot kandidátek 53 v dané obci. Udává, k jakým rozptylům v distribuci hlasů dochází v rámci vnitrostranické soutěţe v komunálních volbách, kde z pochopitelných důvodů nelze pouţít průměrové hodnoty54.
53
Do výpočtu se vzhledem k odlišným volebním pravidlům v letech 1994, 1998 a 2002, 2006 počítají pouze strany se ziskem více neţ 5 % mandátů. 54 Průměr hlasů pro kaţdou kandidátku je rovný hodnotě hranice pro uplatnění preferenčních hlasů (100 %), s níţ se má poměřovat. - 43 -
5. ANALÝZA PREFERENČNÍHO HLASOVÁNÍ – MAKROÚROVEŇ 5.1. Ovlivnění výstupů voleb Reálný význam preferenčního hlasování můţeme v českých podmínkách poměrně dobře extrahovat z výsledků voleb. Jakkoli není hlavním cílem preferenčního hlasování přetvořit kandidátní listinu kaţdé strany a volit stranickým nominacím navzdory (voliči mohou svými preferencemi „schválit“ osoby vybrané stranou), proměnná „počet mandátů ovlivněných preferenčním hlasováním“ zasazuje význam preferenčního hlasování do kontextu celé volební soutěţe. Schopnost preferenčního hlasování výrazně modifikovat pořadí kandidátů by se totiţ projevila do strategického chování voličů i kandidátů. Tabulka č. 6 odhaluje počet mandátů, které byly kvůli preferenčním hlasům přiděleny jiným kandidátům, neţ by odpovídalo hypotetické variantě s přísně vázanými kandidátkami. Zjištěná čísla jednoznačně vypovídají o tom, ţe preferenční hlasy v České republice ovlivňují volební výstupy naprosto minimálně. Jestliţe volby do Poslanecké sněmovny byly celkově ovlivněny ze 2,5 % (Morkes 2008: 10), další dva typy voleb probíhající podle vázaných kandidátek vykázaly ještě niţší hodnoty. Preferenční hlasování ve dvojích volbách do Evropského parlamentu ovlivnilo distribuci 1 mandátu z celkových 46. V případě krajských voleb jde poměrově o číslo výrazně niţší. Z 2025 mandátů rozdělovaných ve všech dosavadních volbách bylo preferenčním hlasováním ovlivněno pouze 18. Jinými slovy v kaţdých krajských volbách preferenční hlasování v průměru ovlivní obsazení jednoho mandátu v polovině krajů. Odlišná čísla vykazují volby do obecních zastupitelstev. Ve sledovaném vzorku se příjemci mandátů měnili díky hlasům voličů výrazněji. Nejvýrazněji to bylo v roce 1994, kdy hlasování voličů ovlivnilo vnitrostranickou distribuci 103 mandátů z 378 sledovaných (27,2 %). I v dalších volbách však docházelo k výrazným přesunům mandátů způsobených hlasováním pro konkrétní kandidáty. V průměru za sledované období změnilo příjemce 314 z 1616 mandátů (tedy 19,4 %). To dokazuje, ţe volební systém do obecních zastupitelstev se výrazně liší od zbylých systémů s vázanou listinou a voliči k němu i takto přistupují.
- 44 -
Tabulka č. 6 – Počet mandátů ovlivněných preferenčním hlasováním v ČR Procentuálně ovlivněno
Počet pref. hlasů/hranice uplatnění 4/10 % 4/10 % 2/7 % 2/7 %
Volby
Počet mandátů
Ovlivněno pref. hlasováním
PS 1996 PS 1998 PS 2002 PS 2006 PS celkem EP 2004 EP 2009 EP celkem Kraje 2000 Kraje 2004 Kraje 2008 Kraje celkem Obce 1994 Obce 1994 – strany nad 5 %55 Obce 1998 Obce 1998 – strany nad 5 %56 Obce 2002 Obce 2006 Obce celkem57
200 200 200 200 800 24 22 46 675 675 675 2025 378
0 2 12 6 20 1 0 1 6 7 5 18 109
0% 1% 6% 3% 2,5 % 4,2 % 0% 2,2 % 0,9 % 1,0 % 0,7 % 0,9 % 28,8 %
333
88
26,4 %
- / 10 %
417
93
22,3 %
- / 10 %
380
77
20,3 %
- / 10 %
407 415 1617
73 17,9 % - / 10 % 50 12,0 % - / 10 % 325 20,1 % Zdroj: Vlastní výpočty na základě www.volby.cz
2/5 % 2/5 % 4/10 % 4/10 % 4/10 % - / 10 %
V případě voleb do obecních zastupitelstev si není moţné nevšimnout setrvalého pravidelného poklesu mandátů, které změnily majitele oproti stranami navrţenému pořadí. V letech 1994 a 1998 sice situaci výrazně ovlivnily menší strany s podporou pod 5 %, které díky neexistenci klauzule získaly jeden nebo více mandátů. Zároveň u nich také docházelo k častějším změnám v distribuci mandátu konkrétním kandidátům. Jak ale ukazuje tabulka č. 6, i kdyţ mandáty získané malými stranami odfiltrujeme, klesající trend nezmizí. Popořadě jde o 26,4 % – 22,3 % – 17,9 % – 12,0 %. Nabízí se samozřejmě otázka, co tato čísla způsobuje. Jde o rezignaci voličů na vyuţívání preferenčních hlasů, nebo naopak třeba 55
V letech 1994 a 1998 platil ve volbách do obecních zastupitelstev lehce odlišný volební systém neţ dnes. Pouţíval se Sainte-Laguëho dělitel a neexistovala volební klauzule. Díky tomu se do zastupitelstev dostalo poměrné velké mnoţství subjektů s jedním nebo dvěma mandáty. Protoţe právě u nich zafungovalo preferenční hlasování výrazným způsobem, byly výsledky rozděleny na dvě části. Varianty Obce 1994 a Obce 1998 udávají hodnoty pro všechny sledované mandáty, varianty s dodatkem „strany nad 5 %“ udávají pouze hodnoty pro strany, jeţ získaly více neţ 5 % hlasů. Absolutní počet distribuovaných mandátů je sníţen o mandáty, které získala menší uskupení. 56 Viz poznámku výše. 57 Jde o průměr všech sledovaných mandátů (tj. včetně mandátů stran s méně neţ 5 % hlasů v letech 1994 a 1998). - 45 -
strategičtější uvaţování stran, které lépe vybírají (přijatelnější) kandidáty? Bohuţel v případě voleb do obecních zastupitelstev nelze analýzu podpořit dalšími daty a zjistit, zdali například klesá ochota voličů hlasovat pro konkrétní kandidáty. Český statistický úřad nesleduje konkrétní způsob, jakým voliči hlasují (zdali vyuţívají moţnost hlasovat pro celou stranu, nebo ne). Klesající trend lze těţko podpořit daty z ostatních typů volebních klání. Procentuálně bychom sice mohli poukázat na pokles vyuţití preferencí ve všech sledovaných volbách (poslední volby vţdy znamenaly niţší počet ovlivněných mandátů neţ předposlední), chybí ale dlouhodobější data (k dispozici jsou data maximálně ze tří navazujících volebních klání podle stejných pravidel). Navíc vzhledem k počtu mandátů, které sledujeme, lze těţko vyvozovat závěry ve chvíli, kdy kaţdý mandát (v absolutních číslech) můţe ovlivnit trend. Přesto je moţná v této chvíli vhodné připomenout zkušenost ještě z československých voleb v letech 1990 a 1992. V roce 1990 musel kandidát získat alespoň 50 % preferenčních hlasů pro danou kandidátku (a zároveň muselo 10 % voličů dané kandidátky vyuţít moţností preferenčního hlasování), přesto došlo ke 72 přesunům ve Sněmovně lidu a Sněmovně národů v jejich českých částech (Filip–Schelle 1992: 112). Pro rok 1992 byla pravidla zmírněna (stačilo 15 % preferenčních hlasů z hlasů pro danou kandidátní listinu, 10% podmínka uţití preferenčního hlasování zůstala – Filip 1993: 31), přesto se účinky preferenční hlasování prakticky neprojevily. Podmínky splnili převáţně kandidáti uskupení, která se nedostala do parlamentu, nebo lídři úspěšných kandidátek (Filip 2004: 226). Je tedy „zlatá éra“ preferenčního hlasování za námi? Fungují preferenční hlasy pouze v přelomových dobách, kdy je nutné s minimální informací zúčastněných aktérů „rozdat nové karty“? Nabízí se dvě moţnosti, proč počet změněných mandátů pomocí preferenčního hlasování spíše klesá. Jsou v dnešní době voliči spokojeni s nabídkou kandidátů (takţe nejsou motivováni do kandidátek zasahovat – a zároveň strany jiţ dopředu upravují nabídku podle akceptovatelnosti kandidátů voliči), nebo voliči rezignovali, protoţe mají pocit, ţe preferenční hlasování nic nezmění? K bliţšímu pochopení potřebujeme další data. 5.2. Kolik preferenčních hlasů voliči vyuţívají? Preferenční hlasování nelze posuzovat pouze podle počtu mandátů, které byly díky uţití tohoto instrumentu distribuovány jiným kandidátům. Základní informací je, jak často voliči preferenční hlasy vůbec vyuţívají. Kaţdý volič můţe v závislosti na volebních pravidlech distribuovat mezi kandidáty maximálně dva nebo čtyři preferenční hlasy. Vyuţívají voliči často této moţnosti? Kolik preferenčních hlasů v absolutních číslech vlastně
- 46 -
mohou voliči vyuţít a jakou část z nich ve skutečnosti udělí kandidátům? Výsledky udává graf č. 1 a tabulka č. 7. Graf č. 1 – Poměr voliči využitých preferenčních hlasů PS 1998 PS 1996 PS 2006 Kraje 2008 Kraje 2004 PS 2002 EP 2009 Kraje 2000 EP 2004 0%
20% 40% Voliči využili pref. hlasů
60% 80% Voliči nevyužité pref. hlasy
100%
Zdroj: Vlastní výpočty dle www.volby.cz
Tabulka č. 7 – Počet preferenčních hlasů pro úspěšné strany58 Volby PS 1996 PS 1998 PS 2002 PS 2006 PS celkem EP 2004 EP 2009 EP celkem Kraje 2000 Kraje 2004 Kraje 2008 Kraje celkem ČR celkem
Počet voličských hlasů 5 471 070 5 360 973 4 272 422 5 030 375 20 134 840 2 050 393 1 785 106
Maximální počet pref. hlasů 21 884 280 21 443 892 8 544 844 10 060 750 61 933 766 4 100 786 3 570 212
Počet Míra vyuţití vyuţitých preferenčních pref. hlasů hlasů 2 459 350 11,24 % 2 077 193 9,69 % 1 645 799 19,26 % 1 731 760 17,21 %61 7 914 102 12,78 % 1 300 968 31,72 % 799 076 22,38 %
Počet pref. hlasů na voliče 0,4559 0,3960 0,39 0,34 0,39 0,63 0,45
3 835 499
7 670 998
2 100 044
27,38 %
0,55
2 087 763 1 843 618 2 540 942
8 351 052 7 374 472 10 163 768
2 276 483 1 406 990 1 781 718
27,26 % 19,08 % 17,53 %
1,09 0,76 0,70
6 472 323
25 889 292
5 465 191
21,11%
0,84
30 442 662
95 494 056
15 479 337
16,21%
0,51
Zdroj: Vlastní výpočty na základě www.volby.cz 58
Obecní volby nelze kvůli spojení voličského a preferenčního hlasu dle této logiky porovnávat. Ve volbách v letech 1996 a 1998 byl sledován také počet voličů, kteří vyuţilo moţností preferenčního (přednostního) hlasování. Díky tomu víme, ţe v roce 1996 vyuţilo u sledovaných stran preferenčního hlasování 931 022 voličů (17,02 %), kteří průměrně udělili 2,65 preference (ze 4 moţných). V roce 1998 moţnosti hlasovat pro konkrétního kandidáta vyuţilo 858 538 voličů (16,01 %), na jednoho přitom v průměru připadá 2,42 preferenčních hlasů. 60 Viz poznámku výše. 61 Podle jiţ citovaného průzkumu (Lebeda 2009a) 6,8 % voličů udělilo 1 preferenční hlas a 15,3 % voličů udělilo 2 preferenční hlasy. 59
- 47 -
Voliči preferenční hlasování neignorují, ale zároveň rozhodně není jeho vyuţívání standardem. Porovnáme-li dostupná čísla z různých typů voleb, nejčastější vyuţití preferenčního hlasování je moţné sledovat u voleb do Evropského parlamentu. I tak zůstalo vyuţito jen v průměru 27,38 % dostupných preferenčních hlasů, které měli voliči k dispozici (kaţdý volič má k dispozici maximálně 2 preferenční hlasy). Voliči více vyuţívají preferenčního hlasování v jiných neţ ve sněmovních volbách. Ačkoli se čísla procentuálního vyuţití preferenčního hlasování z krajských voleb 2004 a 2008 podobají těm ze sněmovních voleb v roce 2002, musíme vzít v úvahu také skutečnost, ţe v krajských volbách jsou voličům k dispozici 4 preferenční hlasy 62 . Jestliţe přepočítáme počet preferenčních hlasů na počet voličů, zjistíme, ţe v krajských volbách v průměru kaţdý volič udělí 0,84 preferenčního hlasu, zatímco ve volbách do Evropského parlamentu 0,55 a ve volbách do Poslanecké sněmovny jde o hodnotu 0,39 preferenčního hlasu na voliče. Zprůměrujeme-li zjištěná čísla do obecného pohledu na všechny volby v České republice probíhajících dle pravidel vázaných kandidátek, na průměrného voliče připadá 0,51 přiděleného preferenčního hlasu. To není vysoká hodnota, na druhou stranu nejde ani o důkaz, ţe voliči nemají o preferenční hlasování zájem. Vzhledem ke stále nízkému počtu voleb lze těţko generalizovat dosavadní zkušenosti a hledat mezi daty dlouhodobé trendy. Pravdou však zůstává, ţe v ţádných dvou (po sobě následujících) volbách podle stejných pravidel nerostl relativní počet přidělených preferenčních hlasů. Vyuţívání preferenčního hlasování ve všech sledovaných volbách klesá.
5.3. Počet vyuţitých preferenčních hlasů Preferenční hlasy zároveň nemusí vést jen ke změně mandátu, mohou také potvrdit (a odsouhlasit) stranou navrţeného kandidáta. Vytváří tak zpětnou vazbu mezi voliči a kandidujícími subjekty s informací, jak je daný kandidát pro voliče akceptovatelný. Tuto zpětnou vazbu není moţné sledovat pomocí počtu mandátů ovlivněných preferenčním hlasováním. Důleţitou informací v českém prostředí je, kolik kandidátů bylo schopno agregovat dostatečné mnoţství preferenčních hlasů, aby na ně vůbec systém pohlíţel. Jinými slovy, kolik z voliči udělených preferenčních hlasů bylo opravdu uplatněno? Není přitom podstatné, zda agregování preferenčních hlasů u konkrétních kandidátů vedlo k zisku mandátu či nikoli (to je záleţitost jiných komponent systému – skutečnosti, zda strana dokázala 62
K dispozici je více preferenčních hlasů, coţ ovlivňuje i hodnotu proměnné „počet voliči vyuţitých preferenčních hlasů“. To lze nejlépe vidět na porovnání mezi volbami do PS 1996 a 1998 s volbami do PS 2002 a 2006. V prvním případě měli voliči k dispozici aţ 4 preferenční hlasy, v druhém pouze 2. Přestoţe v průměru kaţdý volič vyuţil podobného mnoţství preferenčních hlasů, v případě voleb v letech 1996 a 1998 jsme pochopitelně zaznamenali niţší relativní počet celkově voliči vyuţitých preferenčních hlasů. - 48 -
v mezistranické soutěţi získat dostatečný počet mandátů). Soustřeďme se pouze na preferenční hlasování. Výsledky udává tabulka č. 8. Tabulka č. 8 – Počet uplatněných/nepropadlých preferenčních hlasů
Volby
Počet vyuţitých preferenčních hlasů
PS 1996 PS 1998 PS 2002 PS 2006 PS celkem EP 2004 EP 2009 EP celkem Kraje 2000 Kraje 2004 Kraje 2008 Kraje celkem ČR celkem
2 459 350 2 077 193 1 645 799 1 731 760 7 914 102 1 300 968 799 076 2 100 044 2 276 483 1 406 990 1 781 718 5 465 191 15 479 337
Počet Uplatněné uplatněných pref. hlasy (v preferenčních procentech) hlasů 230 018 9,35 % 246 437 11,86 % 459 053 27,89 % 414 529 23,94 % 1 350 037 17,06 % 932 129 71,65 % 452 749 56,66 % 1 384 878 65,95 % 230 817 10,14 % 176 355 12,53 % 286 885 16,10 % 694 057 11,23 % 3 428 972 21,17 % Zdroj: vlastní výpočty na základě www.volby.cz
Rozdíly mezi sledovanými volbami jsou dosti výrazné. Ve volbách do Poslanecké sněmovny a do krajských zastupitelstev naprostá většina preferenčních hlasů propadá. Nejhorší schopnosti uplatnit preferenčních hlasy u konkrétních kandidátů vykazují krajské volby. Volební systém pohlíţí na pouhých 11,23 % preferenčních hlasů, které voliči kandidátům udělí! Ve volbách do Poslanecké sněmovny můţeme dobře porovnat dvě varianty preferenčního hlasování. Zatímco v případě 4 preferenčních hlasů a 10% hranice pro jejich uplatnění volební systém pohlíţel na 9,35 % (1996) a 11,86 % (1998) preferenčních hlasů, při 7% hranici a 2 preferenčních hlasech nepropadlo 27,89 % (2002) a 23,94 % (2006) preferenčních hlasů. Zcela odlišným případem jsou volby do Evropského parlamentu. Zde naopak dochází k nadpolovičnímu uplatnění udělených preferenčních hlasů. V roce 2004 nepropadlo dokonce 71,65 % preferenčních hlasů, v roce 2009 systém pohlíţel na 56,66 % preferenčních hlasů. Spojíme-li data z obou posledních kapitol dohromady, získáme základní obrázek o vyuţití preferenčního hlasování v různých volbách v České republice. Výsledky přitom nekorespondují se srovnáním čistě podle počtu změněných mandátů. Jestliţe se na preferenční hlasy podíváme podrobněji, zjistíme, ţe „nejlépe“ preferenční hlasování funguje ve volbách - 49 -
do Evropského parlamentu. „Nejlépe“ v tomto smyslu znamená, ţe voliči vyuţívají nejčastěji moţnosti udělovat kandidátům preferenční hlasy a zároveň na ně systém většinou pohlíţí. I tak to ale znamená, ţe z celkového teoretického maximálního počtu preferenčních hlasů systém pohlíţí na 18 % z nich (73 % preferenčních hlasů zůstane nevyuţito samotnými voliči, 9 % preferenčních hlasů propadne). V ostatních volbách však jde ještě o niţší čísla. Nejhorší charakteristiku v tomto ohledu má systém pouţívaný ve volbách do Poslanecké sněmovny v letech 1996 a 1998, kde se v konečném důsledku pohlíţelo na 1,1 % preferenčních hlasů z teoretického maximálního moţného mnoţství udělených hlasů. Zároveň je vidět, ţe po úpravách volebních pravidel došlo v letech 2002 a 2006 ke zlepšení. I kdyţ počet přidělených preferenčních hlasů na voliče nevzrostl, volební systém na více z nich pohlíţel (ze 100 % potenciálně vyuţitelných preferenčních hlasů jich voliči vyuţili 18 %, 13 % propadlo a 5 % se podařilo agregovat u kandidátů tak, aby na ně systém pohlíţel). Na krajských volbách je zajímavé, ţe voliči udělují preferenční hlasy poměrně často, oproti jiným soutěţím ale selhávají ve schopnosti agregovat je u konkrétních kandidátů. To ale také můţe způsobovat fakt, ţe jde o volební soutěţ s nejvyšším počtem kandidátů (obsazuje se 2025 mandátů). Vizuální srovnání struktur rozdělení preferenčních hlasů v jednotlivých volbách udávají grafy č. 2–5. Jde o procentuální porovnání vycházející z maximálního moţného mnoţství preferenčních hlasů, které měli sledovaní voliči sledovaných (úspěšných) stran k dispozici. Grafy sledují, kolik preferenčních hlasů z tohoto mnoţství voliči ve skutečnosti vyuţili a zároveň na kolik z nich vlastně volební systém pohlíţel (jinými slovy, kolik preferenčních hlasů nepropadlo/bylo uplatněno). Data vycházejí z hodnot všech voleb daného typu, které jsou v rámci této práce sledovány. Voličské i preferenční hlasy jsou sečteny a z nich vypočteny relativní hodnoty. Obecní volby z pochopitelných důvodů nejsou zahrnuty, věnuje se jím speciální kapitola práce.
- 50 -
Graf č.3 - Struktura preferenčních hlasů (PS 2002 a 2006)
Graf č.2 - Struktura preferenčních hlasů (PS 1996 a 1998) 1%
5%
9% 13% 90%
82%
Preferenční hlasy - nevyužity Prefereční hlasy - propadlé Preferenční hlasy - uplatněné
Preferenční hlasy - nevyužity Prefereční hlasy - propadlé Preferenční hlasy - uplatněné Zdroj: Vlastní výpočty dle www.volby.cz
Zdroj: Vlastní výpočty dle www.volby.cz
Graf č.4 - Struktura preferenčních hlasů (volby do EP)
Graf č.5 - Struktura preferenčních hlasů (krajské volby) 3%
18%
18% 73%
9%
79%
Preferenční hlasy - nevyužity
Preferenční hlasy - nevyužity
Prefereční hlasy - propadlé
Prefereční hlasy - propadlé
Preferenční hlasy - uplatněné
Preferenční hlasy - uplatněné
Zdroj: Vlastní výpočty dle www.volby.cz
Zdroj: Vlastní výpočty dle www.volby.cz
5.4. Změní situaci 3% hranice pro uplatnění preferencí? Hranice pro uplatnění preferenčního hlasování má stejnou vlastnost jako standardní volební klauzule. Na hlasy kandidátů, kteří nebyli schopni překonat stanovený limit, nepohlíţí. Jelikoţ v různých volbách existují různé hranice, můţe srovnání výsledků přinášet zavádějící hodnoty. Zákonodárci navíc často s hranicí pro uplatnění preferenčních hlasů
- 51 -
pracují, v roce 2010 se dokonce objevila iniciativa, která chtěla vrátit dříve schválená pravidla (4 preferenční hlasy a 5 % hranici) zpět na 2 preference a 7% hranici63. Zkusme se podívat, jak by situaci změnilo navrţení jednotné hranice pro uplatnění preferenčních hlasů. Jelikoţ v oblasti preferenčního hlasování nevznikají ţádné předvolební průzkumy, nelze očekávat, ţe voliče rozdílná výše klauzule ovlivňuje. Při výpočtu hypotetických situací nicméně nejsme schopni odfiltrovat efekt většího počtu preferenčních hlasů v některých volbách. Přesto můţe být srovnání vodítkem pro případné diskuse o volebních reformách. Tabulka č. 9 udává, kolik mandátů by bylo ovlivněno preferenčním hlasováním při odlišných hranicích pro uplatnění preferenčních hlasů. Obecním volbám se věnuje zvláštní kapitola, nejsou tedy součástí výpočtu. Tabulka č. 9 – Počet mandátů ovlivněných preferenčním hlasováním – různé hranice Volby PS 1996
10% hranice 0 % (0)
7% hranice 1,5 % (3)
5% hranice 5,5 % (11)
3% hranice 9,5 % (19)
PS 1998
1 % (2)
1 % (2)
3 % (6)
7 % (14)
PS 96 a 98
0,5 % (2)
1,25 % (5)
4,25 % (17)
8,25 % (33)
PS 2002
4,5 % (9)
6 % (12)
10,5 % (21)
20,5 % (41)
PS 2006
0,5 % (1)
3 % (6)
5 % (10)
11,5 % (23)
PS 02 a 06
2,5 % (10)
4,5 % (18)
7,75 % (31)
16 % (64)
EP 2004
0 % (0)
4,17 % (1)
4,17 % (1)
8,33 % (2)
EP 2009
0 % (0)
0 % (0)
0 % (0)
13,64 % (3)
EP celkem
0 % (0)
0,25 % (1)
0,25 % (1)
1,25 % (5)
Kraje 2000
0,89 % (6)
3,11 % (21)
7,11 % (48)
16,74 % (113)
Kraje 2004
1,04 % (7)
1,33 % (9)
4,15 % (28)
7,7 % (52)
Kraje 2008
0,74 % (5)
1,63 % (11)
2,52 % (17)
5,93 % (40)
Kraje celkem
0,89 % (18)
2,02 % (41)
4,59 % (93)
10,12 % (205)
Průměr ČR
1,04 %
2,26 %
63
4,95 % 10,96 % Zdroj: Vlastní výpočty dle www.volby.cz
Zajímavá byla zejména argumentace zákonodárců (ODS): podle nich zvýšení počtu preferenčních hlasů a zároveň sníţení hranice pro jejich uplatnění „zvýhodňuje kandidáty z velkých měst, pro které je podstatně snadnější získat potřebných 5 % přednostních hlasů pro přeskok na kandidátní listině, neţ pro kandidáty z malých a středních obcí.“ To má vést k naplnění Poslanecké sněmovny pouze zástupci silných (krajských) měst a „fatálním dopadům“ na politiku státu a také sníţenou volební účast v malých a středních obcích. Více preferenčních hlasů také podle navrhovatelů sníţí politickou kulturu, protoţe kandidáti budou „nadbíhat“ voličům (Sněmovní tisk, V. volební období: 998/0; Charvát 2010). Návrh během zpracování této práce schválen nebyl, zároveň se objevily protinávrhy, které naopak počet preferenčních hlasů zvyšovaly a hranici pro jejich uplatňování sniţovaly (Vláda asi odmítne zvýšení počtu preferenčních hlasů při volbách (30. 4. 2010)). - 52 -
Výsledky ukazují jednoznačně, ţe ani sníţení hranice pro uplatnění preferenčních hlasů by při nezměněném chování voličů nevedlo k obrovským změnám při distribuci mandátů. I kdyby v České republice existovala pouze 3% hranice pro uplatnění preferenčního hlasování, ovlivnilo by to distribuci v průměru zhruba 11 % mandátů. Zbylých 89 % úspěšných kandidátů by získalo mandát na základě pořadí i preferenčních hlasů. Pokud se rovněţ podíváme na tabulku č. 10 (resp. graf č. 6) a srovnáme-li nárůsty nepropadlých preferenčních hlasů, zjistíme, ţe hlavními příjemci preferenčních hlasů jsou kandidáti, kteří by na mandát dosáhli v kaţdém případě. Dobrým příkladem jsou volby do Evropského parlamentu. Jak bylo řečeno v předchozí kapitole, v rámci této soutěţe dochází k nejvyššímu uplatnění preferenčních hlasů. Zároveň však (viz tabulku č. 9) preferenční hlasy nevedou ke změně mandátu, a to ani při pouţití niţší hranice pro uplatnění. Voliči tudíţ musí své preferenční hlasy udělovat kandidátům na nejvyšších příčkách (nebo kandidátům, jejichţ strana získala jiţ omezený počet mandátů a tudíţ ani sníţená hranice pro uplatnění preferenčních hlasů kandidátovi k mandátu nepomůţe, protoţe vedle něj existuje kolega s vyšším počtem preferencí). Jak ukazuje pohled do databáze výsledků, i kdyby ţádná hranice pro preferenční hlasování neexistovala, došlo by k drobným přesunům jen u několika dalších mandátů. Vzniká tak zvláštní paradox – preferenční hlasování v České republice „nejlépe“ funguje ve volbách, v nichţ voliči pouze potvrzují pořadí na kandidátce. Právě ve volbách do Evropského parlamentu totiţ voliči vyuţívají největšího mnoţství preferenčních hlasů, volební systém na většinu z nich pohlíţí (na rozdíl od jiných voleb nedochází k tak výraznému propadávání preferenčních hlasů) a celá tato v rámci země nadprůměrná aktivita vede k tomu, ţe jsou potvrzena pořadí na kandidátce daná stranou. Připomeňme, ţe volby do Evropského parlamentu jsou jediné volby, kde celá země tvoří jeden volební obvod. Nabízela by se tedy moţnost volit například dle regionální ukotvenosti kandidátů. Výsledky ji ale nepotvrzují64 a naopak se zdá, ţe oceňují přítomnost obecně známých osobností65. Pokud v České republice dojde ke změně (sníţení) hranice pro uplatnění preferenčního hlasování, nedojde k tím výrazné personální obměně zastupitelských sborů. Na druhé straně můţe výrazně stoupnout počet nepropadlých preferenčních hlasů. Na většinu preferenčních hlasů totiţ v současné chvíli systém nepohlíţí (výjimkou jsou volby do Evropského parlamentu). Konkrétní čísla udává graf. č. 6 a tabulka č. 10. 64
Bliţší analýze regionálních a stranických specifik vyuţívání preferenčního hlasování se věnuje sedmá kapitola práce. 65 Těch kandiduje ve volbách do EP poměrově asi nejvíce, právě proto, ţe se sestavuje jedna kandidátka pro celou zemi, a tudíţ dochází ke koncentraci známých jmen na jedné listině. - 53 -
Graf č. 6 - Počet nepropadlých preferenčních hlasů EP 2004 EP 2009 PS 2002 Kraje 2000 PS 2006 Kraje 2004 PS 1996 Kraje 2008 PS 1998 0,00%
20,00%
10% hranice
40,00%
60,00%
7% hranice
5% hranice
80,00%
100,00%
3% hranice
Zdroj: Vlastní výpočty dle www.volby.cz
Tabulka č. 10 – Počet uplatněných/nepropadlých preferenčních hlasů – různé hranice Volby PS 1996 PS 1998 PS 2002 PS 2006 EP 2004 EP 2009 Kraje 2000 Kraje 2004 Kraje 2008 Průměr bez EP
10% hranice 9,35 % 11,86 % 19,81 % 17,98 % 67,47 % 42,84 % 10,14 % 12,53 % 16,10 % 13,97 %
7% hranice 19,43 % 17,73 % 27,89 % 23,94 % 71,65 % 56,66 % 19,36 % 19,53 % 21,36 % 21,32 %
5% hranice 3% hranice 27,58 % 42,17 % 23,79 % 37,13 % 35,68 % 52,44 % 30,10 % 44,78 % 73,37 % 79,08 % 56,66 % 66,85 % 29,83 % 49,42 % 26,99 % 43,20 % 27,47 % 40,54 % 28,78 % 44,24 % Zdroj: Vlastní výpočty dle www.volby.cz
Z dostupných čísel je patrné, ţe kaţdé sníţení hranice pro uplatnění preferenčních hlasů by ve většině případů vedlo k nárůstu počtu nepropadlých preferenčních hlasů. Zajímavé přitom je, ţe se v číslech stírá rozdíl mezi systémy se 4 preferenčními hlasy (starý systém do PS a krajské volby) a 2 preferenčními hlasy (PS 2002 a 2006 a volby do EP). Ačkoli by se mohlo zdát, ţe vyšší počet preferenčních hlasů bude vést i k celkově vyšším procentům propadlých hlasů, analyzovaná data tuto domněnku nepotvrzují. Jestliţe vynecháme specifické volby do Evropského parlamentu, v ostatních volebních kláních sledujeme podobné hodnoty. V dosavadních volbách tak platilo, ţe 10% hranice pro uplatnění preferenčních hlasů vede k uplatnění 9,35 % aţ 19,81 % preferenčních hlasů (nepočítáme-li volby do EP). Pokud by byla hranice sníţena na 7 %, systémy pohlíţí na - 54 -
zhruba 21 % preferenčních hlasů (17,73 % aţ 27,89 %). Při 5% hranici jde o hodnoty poblíţ 30% nepropadlých preferenčních hlasů (23,79 % aţ 35,68 %). A pokud by došlo ke změně a sníţení hranice pro uplatnění preferenčních hlasů na 3 %, volební systémy by pohlíţely na 45 % preferenčních hlasů (37,13 % aţ 52,44 %). Výsledná čísla vycházejí z dosavadních voleb. Jejich počet je nicméně dostatečný na to, abychom mohli vyloučit efekty náhody či koordinace voličů v rámci koaličního uskupení (viz v sedmé kapitole diskutovaný fenomén preferenčního hlasování subjektu Čtyřkoalice a jejích následovníků). Z analyzovaných dat vyplývá, ţe voliči rozdělují své hlasy podobně, nezávisle na typu voleb. Podívejme se na graf č. 6 jinou optikou – komu voliči vlastně přidělují mandáty. Úsek modré barvy značí, ţe zhruba 14 % preferenčních hlasů z celkového mnoţství končí u
kandidátů se ziskem 10 % a více preferenčních hlasů, dalších 7 %
preferenčních hlasů z celkového mnoţství získávají kandidáti se 7–10 % preferenčními hlasy atd. Nezávisle na tom, zda má volič 2 nebo 4 preferenční hlasy, nezávisle na tom, zda jde o krajské volby nebo volby do Poslanecké sněmovny (a také o jakou variantu volebního systému do poslanecké sněmovny jde). Ve všech případech dokáţí agregovat podobné mnoţství hlasů u konkrétních kandidátů. A jelikoţ máme k dispozici tabulku č. 9, dokáţeme zároveň konstatovat, ţe voliči udělují své preferenční hlasy zejména kandidátům, kteří by mandát získali na základě svého pořadí (případně kandidátům, kteří stanovenou hranici překonají, ale jejich strana ve volební soutěţi nezíská tolik mandátů, aby na ně všichni „úspěšní“ kandidáti dosáhli). Specifickým případem jsou volby do Evropského parlamentu, kde v rámci jednoho volebního obvodu dokáţí voliči agregovat své preferenční hlasy převáţně u nejúspěšnějších kandidátů. Pro výsledky nicméně platí podobné závěry: voliči volí kandidáty na nejvyšších místech kandidátky. Ačkoli není ambicí práce navrhovat volební úpravy, z výše zmíněných dat vyplývá, ţe sjednocení volebních pravidel pro všechny typy voleb (minimálně hranice pro uplatnění preferenčních hlasů) při stejném chování voličů nezpůsobí výrazné změny ve sloţení zastupitelských těles. I při nejniţší uvaţované hranici (3 %) by preferenční hlasy ovlivnily obsazení zhruba 11 % mandátů. Zároveň by při sníţení hranice pro uplatnění preferenčních hlasů výrazně klesl počet propadlých preferenčních hlasů. Jelikoţ tyto preferenční hlasy jsou většinou určeny kandidátům na nejvyšších místech kandidátky, konkrétní distribuce mandátů se ve většině případů nezmění a naopak zvolení poslanci by se mohli těšit vyšší legitimitě díky preferenčním hlasům.
- 55 -
6. ZKUŠENOSTI S „ČESKOU“ VOLNOU LISTINOU 6.1. Jak ovlivňuje volby hranice pro uplatnění preferenčních hlasů? Volby do obecních zastupitelstev pouţívají namísto duality preferenčních a voličských hlasů jeden typ hlasů, který rozhoduje o distribuci mandátů jak na mezistranické, tak na vnitrostranické úrovni. Tento fakt znesnadňuje zkoumání „preferenčního hlasování“ a zejména limituje moţnost srovnání závěrů se zkušenostmi z ostatních voleb. Proto je analýze voleb do obecních zastupitelstev věnována zvláštní kapitola. Volební pravidla navzdory logice volné kandidátky (více v kapitole 3) vyuţívají hranici pro uplatnění preferenčních hlasů. Kandidát z niţší pozice musí získat o 10 % hlasů více, neţ činí průměr kandidátky, coţ můţe vést k dosti zvláštním výsledkům (viz Lebeda 2009b) a co je horší, voliči pravděpodobně neznají přesný způsob rozdělování mandátů mezi strany a kandidáty. Jak moc jsou tedy volební výstupy hranici pro uplatnění preferenčních hlasů ovlivněny? Jak se situace změní v případě aplikace jiné hranice? A co kdyby ţádná hranice neexistovala a ve volbách by se vyuţívala logika distribuce, jeţ je pro volnou listinu běţná? Výsledky udává tabulka č. 11. Jak jiţ bylo řečeno v kapitole 5.1, mandáty se v případě obecních voleb díky preferenčním hlasům mění mnohem častěji neţ ve všech ostatních volbách zaloţených na poměrném volebním systému. Ve sledovaných obcích šlo o 11,59 %– 28,84 % mandátů 66 . Sledované hodnoty mají jako ve všech ostatních volbách klesající tendenci. Hlasování voličů pro konkrétní kandidáty tak s postupem času vyvolává stále niţší počet změn oproti hypotetické situaci s distribucí mandátů čistě podle pořadí. Tato tendence platí nezávisle na výši hranice pro uplatnění mandátů (i kdyby hranice byla pouze 3%, počet ovlivněných mandátů preferenčním hlasováním by od roku 1994 setrvale klesal). Výše hranice přitom má na volby vliv. Rozdíl mezí současnou variantou a „čistou variantou“ volné listiny bez omezení představuje zhruba 5 %–10 % mandátů, které by byly distribuovány jiným kandidátům, pokud by pravidla respektovala logiku volné listiny a neexistovala nutnost překonat určitou hranici počtu hlasů k postupu na první místo kandidátky.
66
Je nutné připomenout, ţe v letech 1994 a 1998 neplatila omezující 5% volební klauzule, proto jsou ve výsledku započítány i stranická uskupení s jedním aţ dvěma mandáty, u nichţ docházelo častěji ke změně mandátu díky preferenčním hlasům. - 56 -
Tabulka č. 11 – Počet mandátů ovlivněných preferenčním hlasováním – různé hranice
Obce 1994
28,84 %
30,69 %
32,01 %
33,33 %
Volná listina 33,86 %
(109)
(116)
(121)
(126)
(128)
Obce 1998
22,30 %
24,70 %
25,90 %
26,62 %
28,06 %
(93)
(103)
(108)
(111)
(117)
Obce 2002
17,94 %
19,66 %
21,38 %
23,10 %
25,80 %
(73)
(80)
(87)
(94)
(105)
Obce 2006
12,05 %
14,22 %
16,39 %
18,55 %
21,93 %
(50)
(59)
(68)
(77)
(91)
Volby
10% hranice 7% hranice
5% hranice
3% hranice
Zdroj: Vlastní výpočty dle www.volby.cz
6.2. Komunální volby ve velkých a malých obcích Můţeme tedy konstatovat, ţe volební systém do obecních zastupitelstev vede k nejvyššímu počtu změn v rámci přidělování mandátů (oproti původnímu pořadí) ze všech volebních systémů pouţívaných v České republice. Na volebním systému jsou specifické zejména společné hlasy pro strany a kandidáty a z toho plynoucí poţadavek počítat hranici pro uplatnění preferenčních hlasů pomocí průměru hlasů pro danou kandidátku. Jenţe jaký je průměr hlasů pro danou kandidátku? Pokud vezmeme volby v roce 2006 a průměrný počet hlasů pro danou kandidátku v Brně, dostaneme se k hodnotě 18 873. 10 % z této hodnoty je 1 887 hlasů (pomiňme zaokrouhlování). V obci Mokré Lazce činí průměr na kandidáta 113 hlasů, desetina této hodnoty je 11 hlasů. Je jednodušší získat 11 hlasů v obci Mokré Lazce nebo 1 887 voličů při volbách v Brně? Na otázku nejlépe odpovídá tabulka č. 12. Jelikoţ kvůli rozdílné velikosti obvodů (resp. počtu distribuovaných mandátů) není moţné jednoduše pracovat s počty hlasů anebo s průměrnými hodnotami kandidátek, byla pro kaţdou kandidátku spočtena hodnota směrodatné odchylky relativního počtu hlasů (průměr kandidátky představuje hodnota 100 % a např. hodnota 110 % udává kandidáta, který obdrţel o 10 % více hlasů, neţ činil průměr kandidátky). Hodnoty směrodatných odchylek pro všechny sledované strany v obci byly zprůměrovány a následně byly zprůměrovány hodnoty pro kaţdou obec ve všech konaných volbách. Výsledky jsou uvedeny v tabulce. Kaţdý kandidát v Brně se v průměru odchyloval od průměrného počtu hlasů pro kandidátku o 5,37 %. V obci Mokré Lazce tato hodnota činila 40,47 %. Hodnota Pearsonova korelačního koeficientu mezi velikostí obvodu a průměrem směrodatných odchylek hlasů ukazuje silný vztah -0,855. Čím menší obec, tím větší jsou procentuální rozdíly mezi preferenčními hlasy pro kandidáty.
- 57 -
Tabulka č. 12 – Velikost obce a odchylka kandidátů od průměrného počtu hlasů (všechny volby) Odlišná Průměr Průměrný distribuce směrodatných počet hlasů mandátů Obec Velikost obvodu odchylek úspěšných (10% hranice hlasů kandidátů vs. volná listina) Brno 55 5,37% 109,1 % 19 Praha 5 42 9,10% 111,6 % 16 Hradec Králové 37 15,99% 121,3 % 11 Ústí nad Labem 37 9,14% 109,7 % 16 Prostějov 35 26,21% 140,8 % 10 Mladá Boleslav 33 25,54% 136,0 % 10 Jablonec 30 29,01% 141,7 % 5 Brno-Ţidenice 29 9,69% 112,5 % 19 Jindřichův Hradec 29 31,55% 151,6 % 5 Šumperk 27 30,25% 152,9 % 2 Telč 21 44,99% 180,1 % 1 Velvary 15 43,93% 162,6 % 1 Karolinka 15 37,16% 154,3 % 0 Mokré Lazce 9 40,64% 145,5 % 1 Korelace (velikost – -0,855 0,825 -0,734 obvodu vs. X) Zdroj: Vlastní výpočty dle www.volby.cz Nejde přitom o pouhou statistickou zajímavost, rozvrţení hlasů má rovněţ významný dopad na výstupy volební soutěţe. Větší odchylky znamenají, ţe kandidáti získávají procentuálně vyšší zisky (nebo naopak více ztrácejí) oproti průměru kandidátky. Vzhledem k tomu, ţe hranice pro uplatnění preferenčních hlasů je právě na průměr navázaná, v obcích s větší odchylkou mají kandidáti mnohem vyšší šanci na překonání omezujícího ustanovení volebního systému. To dokazují i hodnoty průměrného relativního počtu hlasů úspěšných kandidátů. Zatímco v Brně průměrný úspěšný kandidát (tj. kandidát, který získal mandát) nepřekonal hranici pro uplatnění preferenčních hlasů (získal o 9,1 % více hlasů, neţ činil průměr kandidátky)67, v Mladé Boleslavi se úspěšný kandidát opíral o podporu průměrně 136 % hlasů průměru kandidátky a v Karolince šlo o více neţ 1,5násobek průměrného počtu hlasů kandidátky (154,3 %). Závislost velikosti obvodu na průměrném počtu hlasů pro úspěšné kandidáty dokazuje rovněţ Pearsonův korelační koeficient 0,825.
67
A to je nutné zdůraznit, ţe jde o průměrnou hodnotu z čísel, kde minimální číslo představovalo 100,1 % a maximální 146,6 %, většina kandidátů tedy dosáhla spíše niţších hodnot. - 58 -
Dovedeme-li tuto skutečnost do důsledků, znamená to, ţe v menších obcích nepředstavuje hranice pro uplatnění preferenčních hlasů pro kandidáty ve většině případů výrazný problém. Ve třech nejmenších obcích (Velvary, Karolinka, Mokré Lazce) pouze 8 ze 156 úspěšných kandidátů ve všech volbách nepřekonalo poţadovanou 10% hranici pro uplatnění preferenčních hlasů. Všichni ostatní získali mandát nejen díky svému pořadí na kandidátce, ale také díky nastřádání dostatečného počtu preferenčních hlasů. V Brně naopak méně neţ 110 % hlasů kandidátky získalo 136 ze 194 úspěšných kandidátů! Pouze 58 úspěšných kandidátů (tedy 30 % zvolených zastupitelů!) bylo schopno agregovat dostatečný počet hlasů. Tato skutečnost uţ zcela konkrétně ovlivňuje volby. Tabulka č. 11 ukazuje, jak by se změnil počet mandátů v případě sníţení nebo v případě úplného zrušení hranice pro uplatnění preferenčních hlasů. V tabulce č. 12 je rozpočítán rozdíl mezi stávající variantou (10% hranice) a volnou listinou bez dalších podmínek (mandát získávají kandidáti strany s největším počtem hlasů) dle jednotlivých obcí. Jak je vidět z čísel, zrušení 10% hranice by se nejvíce dotklo zejména větších obcí. Zde by došlo k nejvíce transferům mandátů, coţ znamená, ţe právě ve větších obcích získávají někteří zastupitelé mandáty navzdory niţšímu počtu preferenčních hlasů a tedy pravděpodobně v rozporu s přáním voličů a jejich chápáním, jak volební systém funguje (viz zmiňovaný Lebeda 2009b). Ve sledovaných velkých obcích je pro kandidáty zjevně mnohem sloţitější obdrţet dostatečný počet hlasů a překonat limitující hranici. V menších obcích naproti tomu naprostá většina kandidátů hranici pro uplatnění preferenčních hlasů nepociťuje a volební soutěţ probíhá dle logiky standardní volné listiny. To dokazují i grafy č. 7 a č.8 68 , které zobrazují počty kandidátů (úspěšných i neúspěšných), kteří dosáhli na konkrétní počet hlasů (v porovnání s průměrem kandidátky). Zatímco v Brně je mezi nadprůměrnými kandidáty nejčastější skupina uchazečů se 100–103 % hlasů průměru kandidátky, ve třech nejmenších sledovaných obcích převáţná většina nadprůměrných kandidátů překonala 110% hranici. Vzhledem k tomu, ţe preferenční a voličské hlasy jsou ve volebním systému spojeny, není moţné v případě kandidátů se ziskem 100–110% hlasů (z průměru dané kandidátky) hovořit o propadlých hlasech (nedá se zjistit, zda volič hlasoval primárně pro stranu nebo svůj hlas udělil konkrétnímu kandidátovi). Můţeme nicméně říct, ţe se tímto ze systému ve velkých obcích vytrácí dualita preferenčního a voličského hlasu, voliči většinou rozhodují o mezistranické soutěţi (aniţ by o tom pravděpodobně tušili). A to vše kvůli omezující hranici. 68
Grafy sledují počty kandidátů, kteří dosáhli stanovených hranic hlasů (v porovnání s průměrem kandidátky). Sledovány jsou pouze strany se ziskem více neţ 5 % mandátů. - 59 -
Graf č. 7 - Počet kandidátů s daným ziskem hlasů
Graf č. 8 - Počet kandidátů s daným ziskem hlasů
(Brno, všechny volby, N=1169)
(3 malé obce, všechny volby, N=697)
7%
4% 3% 32%
7%
55%
59% 24%
110%+ 105-107% 100-103%
110%+ 105-107% 100-103%
107-110% 103-105% Méně než průměr
4% 1% 2% 2% 107-110% 103-105% Méně než průměr
Zdroj: Vlastní výpočty dle www.volby.cz
Zdroj: Vlastní výpočty dle www.volby.cz
Zavedení volné listiny bez podmínek pro přednostní přidělení mandátu by přitom mandát velké většiny úspěšných kandidátů potvrdilo 69 , sporných mandátů, které by podle volné listiny připadly jiným kandidátům, bylo v různých letech pouze 5–10 %. Jelikoţ zároveň v menších obcích hranice pro uplatnění preferenčních hlasů fakticky nefunguje, ukazuje se její existence jako více neţ problematická (jedny volby de facto probíhají podle různých pravidel). Nejenţe tedy je moţné souhlasit s Lebedovými slovy: „Systém se jinak tváří, neţ jak ve skutečnosti funguje“ (Lebeda 2009b: 343), ale zároveň je moţné dodat: „Systém funguje jinak ve větších městech a malých obcích“.
69
I kdyţ nedokázali získat více neţ 110 % hlasů průměru kandidátky, stále by jejich zisk ve velké většině případů patřil mezi nejvyšší z dané kandidátky, a proto by mandát získali tak jako tak. - 60 -
7. ANALÝZA PREFERENČNÍHO HLASOVÁNÍ – STRANY A OBVODY 7.1. Ovlivnění distribuce mandátů Nejznámějším případem v českých volbách, kdy preferenční hlasování výrazně zafungovalo, byly sněmovní volby v roce 2002, kdy voliči seskupení Koalice (koalice stran KDU-ČSL a US-DEU) výrazně vyuţívali preferenčních hlasů a zároveň dokázali ovlivnit distribuci mandátů konkrétním kandidátům. V rámci nepsané soutěţe mezi voliči obou stran tvořících koalici se ukázali jako úspěšnější voliči KDU-ČSL, kteří dokázali získat pro kandidáty KDU-ČSL 9 mandátů navíc oproti stanovenému pořadí. Kandidáti US-DEU získali navíc díky preferenčnímu hlasování pouze 2 mandáty (dohromady přitom v celých volbách došlo ke změnám 12 mandátů díky preferenčním hlasům, voliči Koalice tedy ovlivnili 11 z 12 případů – podrobněji viz Morkes 2007: 27–32). I v dalších volbách se nicméně ukázalo, ţe voliči KDU-ČSL vykazují nadprůměrné hodnoty vyuţívání preferenčních hlasů (Lebeda 2009a). Platí to pro všechny typy voleb? Přenáší se chování voličů v oblasti preferenčního hlasování napříč volebními soutěţemi? Vzhledem k fluktuaci stran se následující srovnání soustředí pouze na čtyři stabilní formace, které se bez výjimek zúčastnily všech sledovaných voleb70. Tabulka č. 13 udává základní informaci, tj. kandidáti kterých stran nejčastěji získávají mandáty na základě preferenčních hlasů. Výsledky nenaznačují pravidelné a opakující se změny mandátů pomocí preferenčních hlasů. Nejvíce ovlivněných mandátů v systémech dle vázané listiny vykázala KDU-ČSL, kromě zmíněného roku 2002 (volby do Poslanecké sněmovny) dokázali voliči ovlivnit hlasování ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1998 (1 mandát), v krajských volbách 2004 (4 mandáty) a v krajských volbách v roce 2008 (1 mandát). U ostatních parlamentních stran preferenční hlasování ovlivňovalo distribuci mandátů ještě méně. Mnohém výrazněji fungovalo preferenční hlasování u stran označených jako „ostatní“. Zde došlo v krajských volbách ke 12 změnám mandátu a 3 změnám mandátu ve volbách do Poslanecké sněmovny.
70
V případě KDU-ČSL samostatně nebo v koalicích. - 61 -
Tabulka č. 13 – Počet mandátů ovlivněných preferenčním hlasováním v ČR – strany Volby PS EP Kraje Sledované obce
ODS 2 1 0
ČSSD 1 0 1
KSČM 4 0 0
KDU-ČSL71 10 0 5
Ostatní 372 0 1273
46
50
31
43
11874
Zdroj: Vlastní výpočty na základě www.volby.cz Obecní volby fungují odlišně. V těchto volbách jsou schopni i voliči parlamentních uskupení výrazně ovlivňovat distribuci mandátů pomocí preferenčních hlasů. Nejčastěji přitom změnil majitele mandát u ČSSD (50 případů), nejméně často v případě KSČM (31 případů). Nejvíce mandátů ovlivněných preferenčním hlasování ale opět najdeme u uskupení označovaných jako „ostatní“.
7.2. Míra vyuţití preferenčního hlasování Rozdíly mezi voliči stran v pouţívání preferenčního hlasování pochopitelně (opět) nelze hodnotit pouze podle počtu mandátů ovlivněných preferenčním hlasováním. Podívejme se, jak se liší aktivita voličů (zdali vůbec) a jak se to projevuje na kandidátní listině v průměrném počtu hlasů pro daného kandidáta. Rozdíly mezi stranami konstatovala i předchozí práce autora (Morkes 2007: 27–32). Oproti jiným částem práce jsou do výpočtů zahrnuti i kandidáti strany z těch obvodů, v nichţ daný subjekt nezískal mandát. Důvodem je
71
Včetně koalic, do nichţ KDU-ČSL vstupovala. V krajských volbách 2000 jde o projekt Čtyřkoalice, ve volbách do PS v roce 2002 jde o seskupení Koalice KDU-ČSL, US-DEU. V krajských volbách v roce 2004 KDU-ČSL kandidovala ve většině případů sama a ve zbylých krajích byla součástí koalic (Koalice pro Karlovarský kraj; Koalice pro Pardubický kraj; Koalice pro Středočeský kraj). V krajských volbách v roce 2008 kandidovala KDU-ČSL v menším počtu krajů samostatně, ve většině krajů vstupovala do koalic (Koalice pro Pardubický kraj; Koalice pro Královéhradecký kraj; Koalice pro Liberecký kraj; Severočeši.cz; Koalice pro Karlovarský kraj; Koalice pro Plzeňský kraj; Koalice pro Středočeský kraj). Mandát ovlivněný preferenčním hlasování je nicméně počítán ke KDU-ČSL pouze v případě, kdy je příjemcem mandátu člen KDU-ČSL, pokud jde o člena jiné strany, je počítán mezi ostatní strany. V krajských volbách 2004 jde o 1 mandát uskupení Koalice pro Karlovarský kraj, který získal kandidát KDU-ČSL. V krajských volbách 2008 jde o 1 mandát pro kandidátku Koalice pro Plzeňský kraj (mandát opět získal kandidát KDU-ČSL). V obecních volbách jsou sledovány pouze strany, které mají v názvu KDU-ČSL nebo odkaz na hnutí Čtyřkoalice/Koalice. 72 2 mandáty ovlivněny preferenčním hlasováním voliči US-DEU v rámci uskupení Koalice (2002), 1 mandát ovlivněn preferenčním hlasováním voliči US-DEU při samostatné kandidátce (1998). 73 Jde o následující strany. Volby 2000: Strana pro otevřenou společnost (1 mandát), Sdruţení nezávislých kandidátů (2 mandáty ve 2 různých krajích), Nezávislí (2 mandáty v 1 kraji). Volby 2004: ED, VPM, SOS – Volba pro kraj (1 mandát), Zelená pro Moravu (2 mandáty v 1 kraji). Volby 2008: Alternativa pro kraj (2 mandáty v 1 kraji), SNK Evropští demokraté (1 mandát), Severočeši.cz (1 mandát, který nezískal člen KDUČSL). 74 Seznam konkrétních uskupení vzhledem k počtu mandátů přesahuje rozsah práce. Převaţují mezi nimi místní uskupení a sdruţení nezávislých kandidátů. - 62 -
snaha srovnávat přibliţně stejný počet mandátů kaţdého z uskupení. Práce se nezaměřuje na obecní volby, protoţe sleduje proměnné, které nelze v systému volné listiny hodnotit. Tabulka č. 14 udává míru vyuţití preferenčních hlasů voličů jednotlivých stran. Jiţ na první pohled je jasné, ţe mezi stranami existují rozdíly. Tyto rozdíly přitom platí ve všech sledovaných volbách. Voliči jednotlivých stran tedy pouţívají podobné vzorce chování ve všech volbách. Tabulka č. 14 – Vyuţití preferenčních hlasů (ve srovnání s průměrem) – různé strany Volby
Průměr
PS 1996 PS 1998 PS 2002 PS 2006 EP 2004 EP 2009 Kraje 2000 Kraje 2004 Kraje 2008
11,24% 9,69% 19,26% 17,21% 31,72% 22,38% 27,26% 19,08% 17,53%
ČSSD
ODS
KSČM
KDUČSL75 -0,24% -0,07% +0,74% +2,92% -1,33% +0,08% +0,26% +3,98% -2,63% -1,03% -1,67% +12,16% -0,31% -0,81% +1,62% +9,00% -8,93% +0,43% -0,27% +9,56% -0,32% -3,63% +7,56% +9,36% -2,40% -2,90% -2,01% +3,75% -2,79% -1,42% -0,81% +8,16% -1,19% -2,15% -0,89% +10,12% Zdroj: Vlastní výpočty na základě www.volby.cz
Nejaktivnější ve všech sledovaných volebních soutěţích byli voliči KDU-ČSL. Jejich míra vyuţívání preferenčního hlasování je vţdy vyšší neţ průměr všech voličů. Nejvýrazněji se tyto rozdíly objevily ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2002 a v krajských volbách v roce 2008. Musíme nicméně dodat, ţe v obou případech byla KDU-ČSL součástí koalic (v roce 2002 zcela, v roce 2008 tvořila koalice ve většině krajů). Proto je třeba tyto výrazné hodnoty brát s rezervou. I ve všech ostatních volbách nicméně voliči KDU-ČSL zůstali mezi sledovanými uskupeními nejaktivnějšími, přestoţe před rokem 2002 nejde o výrazně nadprůměrné hodnoty. Druzí nejaktivnější ve vyuţívání preferenčních hlasů jsou s výjimkou jedněch voleb voliči KSČM. Jejich aktivita kolísá kolem průměru. V některých volbách jsou lehce nadprůměrní, v jiných lehce podprůměrní. Více neţ o 2 % se odchýlili voliči KSČM od průměru pouze ve dvou případech: ve volbách do EP v roce 2004 (+7,56 % hlasů oproti průměru) a v krajských volbách v roce 2008 (-2,15 %). Nejméně aktivní jsou voliči obou velkých stran, ODS a ČSSD. Zatímco ve volbách staršího data to byli voliči ODS, kteří vyuţívali nejmenšího počtu preferenčních hlasů, 75
Viz poznámku 71. - 63 -
v posledních volbách všech typů preferenční hlasy nejméně vyuţívali příznivci ČSSD. Rozdíly mezi oběma stranami však nejsou výrazné, zpravidla se pohybují okolo 1 %. Zájem o preferenční hlasování voličů se logicky odráţí v počtu obdrţených preferenčních hlasů jednotlivými kandidáty. Sledované pořadí z tabulky č. 14 se tak přenáší i do tabulky č. 15, která udává průměrný relativní počet preferenčních hlasů pro kandidáta dané strany. Jde o poměrové hodnoty preferenčních hlasů pro daného kandidáta oproti průměrnému počtu voličských hlasů pro kandidátku. Jelikoţ počet kandidujících osob je ve všech případech podobný, případné rozdíly značí krom jiţ zmíněné odlišné aktivity voličů také například schopnost agregovat preferenční hlasy u menšího počtu kandidátů. V kaţdém případě se průměrný kandidát KDU-ČSL můţe opřít o cca 1 % vyšší počet preferenčních hlasů neţ kandidáti velkých stran (coţ je v některých případech takřka dvojnásobek76). Tabulka č. 15 – Průměr preferenčních hlasů pro kandidáta – rozdíl oproti průměru Volby
Průměr
ODS
PS 1996 PS 1998 PS 2002 PS 2006 EP 2004 EP 2009 Kraj 2000 Kraj 2004 Kraj 2008
1,26 1,14 1,68 1,58 2,22 1,73 2,03 1,52 1,42
-0,08 -0,25 -0,33 -0,21 -0,80 -0,16 -0,20 -0,30 -0,23
KDUOstatní 77 ČSL -0,08 +0,27 +0,16 -0,11 -0,11 -0,07 +0,48 -0,03 -0,22 -0,24 +0,80 -0,25 -0,06 +0,47 +0,03 -0,22 -0,26 +0,36 +0,48 -0,40 +0,17 +0,46 -0,26 -0,18 +0,21 +0,58 -0,23 -0,18 +0,47 +0,45 -0,30 -0,19 +0,55 +0,47 Zdroj: Vlastní výpočty na základě www.volby.cz
ČSSD
KSČM
7.3. Propadlé a nepropadlé hlasy Průměrné počty preferenčních hlasů kandidátů nicméně o reálné síle této komponenty nepřináší ţádnou konkrétní informaci. Aby volební systém na preferenční hlasy pohlíţel, musí být preferenční hlasy agregovány u kandidátů, kteří překonají stanovenou hranici. Pokud voliči rozptýlí svou pozornost mezi příliš velký počet kandidátů, můţe dojít k propadnutí udělených preferenčních hlasů. Nemůţeme tedy sledovat pouze to, jak často voliči jednotlivých stran vyuţívají moţnosti hlasování, ale také zdali se daří preferenční hlasy koncentrovat u kandidátů, a zařídit tak, aby volební systém na preference vůbec pohlíţel. Liší se v tomto ohledu „schopnosti“ voličů jednotlivých stran?
76
Ve sněmovních volbách v roce 1998 získal průměrný kandidát ODS 0,89 % preferenčních hlasů (ve vztahu k voličským hlasům pro kandidátku), zatímco kandidát KDU-ČSL obdrţel 1,62 % preferenčních hlasů. 77 Viz poznámku 71. - 64 -
Souhrnné výsledky udává graf č.9, který zobrazuje rozvrţení hlasů voličů různých stran mezi kandidáty s konkrétním ziskem preferenčních hlasů. Zobrazení nesleduje počet kandidátů, kteří spadají do stanovených hranic, ale reflektuje absolutní počty preferenčních hlasů a jejich rozvrţení u voličů jednotlivých stran (v konkrétních volbách). Kromě informace, kolik z preferenčních hlasů voličů bylo určeno kandidátům s 0–3 % preferenčními hlasy (a kolik kandidátům v dalších hranicích), z grafu můţeme odečíst, jak jsou voliči stran úspěšní v uplatňování preferenčních hlasů. Jinými slovy, kolik z preferenčních hlasů udělených voliči jedné strany propadlo či nepropadlo, na kolik z nich vlastně volební systém pohlíţel. Počet nepropadlých hlasů je pro kaţdou stranu a volby v grafu zvýrazněn speciální linkou.
- 65 -
Graf č. 9 – Preferenční hlasy – počet uplatněných/nepropadlých hlasů dle různých hranic hlasů
ODS PS 1996 ČSSD PS 1996 KSČM PS 1996 KDU-ČSL PS 1996 ODS PS 1998 ČSSD PS 1998 KSČM PS 1998 KDU-ČSL PS 1998 ODS PS 2002 ČSSD PS 2002 KSČM PS 2002 KDU-ČSL PS 2002 ODS PS 2006 ČSSD PS 2006 KSČM PS 2006 KDU-ČSL PS 2006
0-3% 3-5%
ODS EP 2004 ČSSD EP 2004 KSČM EP 2004 KDU-ČSL EP 2004
5-7 % 7-10%
ODS EP 2009 ČSSD EP 2009 KSČM EP 2009 KDU-ČSL EP 2009
10%+
ODS Kraje 2000 ČSSD Kraje 2000 KSČM Kraje 2000 KDU-ČSL Kraje 2000 ODS Kraje 2004 ČSSD Kraje 2004 KSČM Kraje 2004 KDU-ČSL Kraje 2004 ODS Kraje 2008 ČSSD Kraje 2008 KSČM Kraje 2008 KDU-ČSL Kraje 2008
0%
20%
40%
60%
80%
100%
Zdroj: Vlastní výpočty dle www.volby.cz
Výsledky ukazují, ţe voliči KDU-ČSL nejenţe nejčastěji vyuţívají preferenčních hlasů, ale také je dokáţí nejlépe ze všech parlamentních stran rozvrhnout mezi kandidáty. Ve všech volbách (s výjimkou voleb do Evropského parlamentu v roce 2004 a voleb do Poslanecké sněmovny v roce 1996) zaznamenali voliči KDU-ČSL nejniţší procento propadlých hlasů. Sluší se dodat, ţe mnohé volby byly ovlivněny účastí strany v koalicích. Nicméně právě v těchto koalicích (zejména ve sněmovních volbách v roce 2002) dokázali preferenční hlasování nejvíce vyuţít voliči KDU-ČSL. Navíc, jak ukazují čísla například z voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2006, voliči KDU-ČSL preferenční hlasování - 66 -
vyuţívají i v případě, kdy jejich strana kandiduje samostatně. Tento stav se netýká jen několika vyvolených silných kandidátů, tedy například skupiny kandidátů, schopných agregovat 10 % a více preferenčních hlasů. Voliči KDU-ČSL vykazují silnou schopnost koncentrovat své preferenční hlasy u většího mnoţství kandidátů a dopomoci jim tak k solidnímu zisku preferenčních hlasů (ve všech sledovaných kategoriích: 3–5 %, 5–7 %, 7–9 %). Pokud by tedy například ve sněmovních volbách v roce 2006 platila pouze 5% hranice pro uplatnění preferenčních hlasů, volební systém by pohlíţel na více neţ 50 % preferenčních hlasů určených pro kandidáty KDU-ČSL (průměrná hodnota pro všechny sledované subjekty přitom byla 30,10 % nepropadlých preferenčních hlasů). Zajímavé nicméně je, ţe zvýšená schopnost koncentrovat preferenční hlasy se příliš neprojevila v letech 1996 a 1998, kdy se výsledky KDU-ČSL příliš neodlišovaly od ostatních stran. Nabízí se tedy otázka, zda nemá osvojení si pravidel preferenčního hlasování souvislost se zapojením se do projektu Čtyřkoalice (později Koalice) a zejména široce medializovaným úspěchem vyuţití preferenčního hlasování ve sněmovních volbách v roce 2002. Od tohoto roku jsou schopnosti voličů KDU-ČSL ve vyuţívání a uplatňování preferencí nadprůměrné. Voliči KSČM coby druzí nejčastější uţivatelé preferenčních hlasů podobnými schopnostmi nedisponují. Kromě specifických voleb do Evropského parlamentu, kde všech 76 % (2004), resp. 64 % (2009) vyuţitých preferenčních hlasů představovalo hlasy pro pouhé dva zástupce kandidátky, nevykazují vysokou schopnost koncentrace preferenčních hlasů. Na převáţnou většinu preferenčních hlasů pro kandidáty KSČM tak volební systém nepřihlíţí. Největším důkazem jsou krajské volby v letech 2004 a 2008, kdy propadlo 100 % všech preferenčních hlasů pro kandidáty KSČM. Ani jeden z kandidátů nepřekonal poţadovanou 10% hranici. U voličů dvou velkých stran (ODS a ČSSD) nelze vysledovat pravidelnosti. V kontextu celkové volební soutěţe jsou jejich schopnosti uplatnit preferenční hlasy průměrné aţ podprůměrné. Voliči obou stran vykazují podobné charakteristiky i podobné rozvrstvení hlasů mezi kandidáty. U ČSSD zaujme silná podpora v oblasti kandidátů s více neţ 10 % preferenčních hlasů ve sněmovních volbách. Voliči tedy koncentrují své preferenční hlasy na menší počet silných kandidátů. Tato schopnost se nicméně neopakuje v jiných volebních soutěţích. 7.4. Jak ovlivní změny mandátů jiné hranice? Pro vytvoření kompletního obrázku o tom, jak preferenční hlasování funguje, se podívejme, jak by preferenční hlasování ovlivnilo přidělování mandátů, pokud by se změnily
- 67 -
hranice pro uplatnění preferenčního hlasování. Výsledky rozdělené podle stran udává tabulka č. 16. I kdyţ bylo řečeno, ţe voliči KDU-ČSL nejenţe nejvíce vyuţívají preferenčních hlasů, ale navíc je dokáţí koncentrovat u konkrétních kandidátů (a to v různých sledovaných procentuálních hranicích), pokud by se sníţila hranice pro uplatnění preferenčních hlasů, neprojevilo by se to u KDU-ČSL tak výrazně jako u mandátů jiných stran. Například ve sněmovních volbách v roce 2002 by sníţení 7% hranice nezpůsobilo uţ ţádnou další změnu majitele mandátu díky preferenčním hlasům. V roce 2006 (sněmovní volby) dokonce přes nadprůměrnou koncentraci mandátů preferenční hlasy neovlivnily u KDU-ČSL ţádný z mandátů (ani při jedné ze sledovaných hranic)! Znamená to, ţe voliči dovedně koncentrovali své preferenční hlasy na kandidáty na prvních místech kandidátky. Zároveň je nutné si uvědomit, ţe KDU-ČSL je menší stranou a v prostředí 14 obvodů získává v mnoha z nich třeba 1 aţ 2 mandáty. Ty jsou přiděleny kandidátům s nejvyšším počtem preferenčních hlasů (kteří zpravidla agregují dostatečný počet preferenčních hlasů dle stávajících pravidel). V hypotetické situaci se sníţenou hranicí pro uplatnění mandátů sice systém pohlíţí na preferenční hlasy více kandidátů (takţe hlasy nepropadnou), ale mandát zůstane původnímu majiteli, který získal nejvíce preferenčních hlasů. Hlasy pro slabší kandidáty (kteří nezískají mandát) nicméně nejsou v logice této práce chápány jako propadlé. Jde naopak o ukázku, jak preferenční hlasování funguje v nepřítomnosti omezujících klauzulí (resp. v případě, kdy jí aktéři překonají a opravdu probíhá vnitrostranická soutěţ). V krajských volbách (anebo ve sněmovních volbách 1996 a 1998) je k dispozici více mandátů, a proto můţe ve fiktivních situacích i v případě KDU-ČSL a jejích koaličních partnerů dojít ke zvýšenému počtu ovlivnění mandátů díky preferenčním hlasům. Jinými slovy i kandidát s 5,5 % preferenčních hlasů by při hranici 5 % mohl získat mandát. To by bylo v případě menších obvodů prakticky vyloučeno, protoţe všechny mandáty by si rozdělili kandidáti s vyšším percentuálním ziskem. Takto lze číst i výstupy z tabulky č. 16 pro velké strany. Kandidáti ODS i ČSSD sice nezískávají v poměru tolik preferenčních hlasů jako konkurenti z KDU-ČSL, ale přesto dokáţí určité procento agregovat. Tato skutečnost se ale příliš neprojevuje na počtu ovlivněných mandátů. Znamená to, ţe preferenční hlasy jsou směřovány kandidátům, kteří by mandát získali na základě pořadí. Naznačená situace nicméně platí pro vyšší hranice pro uplatnění preferenčních hlasů. Pokud by byla hranice sníţena, opět bude vnitrostranická soutěţ ve velkých a malých stranách vypadat jinak. Menší strany niţší hranice pro uplatnění preferenčních hlasů ovlivní mnohem méně. Pro níţe postavené kandidáty menších stran - 68 -
volební soutěţ stejně skončila (mandát získají výše postavení kandidáti, ať uţ na základě pořadí nebo preferenčních hlasů), u velkých stran se ale bojuje o mnohem větší počet mandátů. Na jejich získání mohou stačit i niţší počty preferenčních hlasů, a proto i 3,5 % preferenčních hlasů můţe být dostačujících na zisk křesla v zastupitelském orgánu. V krajských volbách a ve volbách do Poslanecké sněmovny v letech 1996 a 1998 byly obvody větší, a proto by i zde docházelo u kandidátů KDU-ČSL ke změnám při sníţení hranice pro uplatnění hlasů. Tabulka č. 16 – Počet mandátů ovlivněných preferenčním hlasováním – různé hranice 10% hranice
7% hranice
5% hranice
3% hranice
ODS (PS 96 a 98) ČSSD (PS 96 a 98) KSČM (PS 96 a 98) KDU-ČSL (PS 96 a 98)
0 0 0
1 1 0
2 2 0
3 3 5
1
1
5
7
ODS (PS 02 a 06) ČSSD (PS 02 a 06) KSČM (PS 02 a 06) KDU-ČSL (PS 02 a 06)
1 0 1
2 1 4
5 7 6
15 17 17
6
9
9
9
ODS (EP 04 a 09) ČSSD (EP 04 a 09) KSČM (EP 04 a 09) KDU-ČSL (EP 04 a 09)
0 0 0
1 0 0
1 0 0
2 0 2
0
0
0
0
ODS (kraje) ČSSD (kraje) KSČM (kraje) KDU-ČSL (kraje)
0 1 0 5
1 1 2 8
Volby
Celkový počet mandátů
400
400
46
7 39 11 36 2025 5 31 17 27 Zdroj: Vlastní výpočty dle www.volby.cz
Proto by sníţení hranice na 3% hodnotu nejvíce ovlivnilo velké strany. Situace je do značné míry podobná s probíranými obecními volbami (viz kapitolu 6). Hranice pro uplatnění preferenčních hlasů je formálně matematicky stanovena spravedlivě. Pěti-/sedmi/desetiprocentní hranice platí pro všechny účastníky shodně a bez výjimek, na druhou stranu 10 % z miliónu a 10 % ze stovky jsou sice formálně stejná pravidla, ale v absolutních číslech
- 69 -
neporovnatelné hodnoty78. V malých obcích dochází mnohem častěji k překonání omezující hranice pro uplatnění preferenčních hlasů a totéţ se děje u kandidátů (nejmenší sledované strany) KDU-ČSL 79 . Volební soutěţ tak v obcích s určitou velikostí (nebo v určitých stranách) probíhá, v jiných nikoli. Ve velkých obcích a u velkých stran naprostá většina preferenčních hlasů propadá, a pokud nepropadne, jsou preferenční hlasy určeny stejně primárně kandidátovi, který by získal mandát tak jako tak. Nelze se tak divit voličům velkých stran, ţe preferenční hlasování nevyuţívají tak jako voliči KDU-ČSL. Voliči KDU-ČSL si totiţ vyzkoušeli, ţe preferenční hlasy opravdu mají vliv na volební výsledky. Voliči ostatních stran ale takovou zkušenost nemají. Pokud nedojde ke sníţení hranice pro uplatnění preferenčních hlasů, preferenční hlasy ovlivní výsledky velkých stran jen výjimečně.
7.5. Význam velikosti obvodů Velikosti volebního obvodu přisuzovali důleţitost pro vnitrostranickou soutěţ uţ Carey a Shugart (Carey–Shugart 1995). Zatímco oni povaţují rostoucí velikost volebního obvodu za motivující prvek pro zvýšení vnitrostranické soutěţe, Pereira a Silva (Pereira–Silva 2009) naopak argumentují, ţe se zvýšeným mnoţstvím kandidátů se redukuje dostupnost informací o kaţdém z nich a nepřímo tedy říkají, ţe ve větších volebních obvodech moţnosti volby spíše klesají. Přesuneme-li se do českého prostředí, Tomáš Lebeda dlouhodobě kritizuje odlišné podmínky pro kandidáty v různě velkých obvodech. Výtka platí zejména pro volby do Poslanecké sněmovny (od roku 2002). V rámci nich totiţ existují výrazné rozdíly mezi velikostí obvodů. Díky tomu má kandidátka kaţdé strany pro Karlovarský kraj maximálně 14 jmen (bojuje se zpravidla o pět křesel), zatímco kandidátka v Moravskoslezském kraji čítá 36 jmen (volí se cca 23 kandidátů). Volič má v obou případech stejný počet preferenčních hlasů, je tedy logické, ţe kandidát v Karlovarském kraji má vyšší statistickou pravděpodobnost, ţe preferenční hlas získá. Předchozí studie (Morkes 2007: 32–35) jiţ potvrdila, ţe průměrný počet hlasů pro kandidáta klesá s rostoucí velikostí obvodu. V roce 2006 (sněmovní volby) se například průměrný počet hlasů pro jednoho kandidáta pohyboval od 0,92 (Středočeský kraj, 23 mandátů) do 2,45 (Karlovarský kraj, 5 mandátů). Index korelace byl -0,900. Na druhé straně můţeme vyuţít zkušeností z voleb do Evropského parlamentu v roce 2009, kde se ve všech obvodech volí stejný počet kandidátů. Přesto zde průměrný relativní počet preferenčních hlasů na kandidáta rovněţ výrazně variuje od 1,32 (Vysočina) do 2,06 78 79
Coţ je ostatně i problém, který naznačoval ve své práci Bernard Grofman (Grofman 2005). Svoji roli ale hrají i další aspekty diskutované v této práci (např. vyšší aktivita voličů KDU-ČSL). - 70 -
(Moravskoslezský kraj). Lze tedy konstatovat, ţe míru vyuţití preferenčního hlasování a z ní vyplývající průměrný počet preferenčních hlasů na kandidáta výrazně ovlivňují i další faktory na velikosti volebního obvodu nezávislé (přítomnost silných osobností, regionální zakotvenost kandidátů a další
80
). Tyto faktory
přitom rovněţ nejsou rozhodně
nezanedbatelné. V kaţdém případě (a to je asi nejdůleţitější sdělení) schopnost generovat kandidáty agregující dostatečný počet preferenčních hlasů není omezena na malé obvody. I ve velkých obvodech ve volbách Poslanecké sněmovny existují kandidáti schopní překonávat stanovenou hranici pro uplatnění preferenčních hlasů. Navíc cílem kandidáta není překonat stanovenou hranici: ta funguje spíše jako omezující klauzule. Obzvláště v malých obvodech její překonání nemusí nutně znamenat zisk mandátu (existuje více kandidátů, kteří ji překonají a mandát získá například jen jeden z nich), kdeţto ve velkých obvodech je tento vztah mnohem pravděpodobnější. Tyto závěry potvrzuje i agregace preferenčních hlasů u kandidátů (graf č. 10). Podobně jako v předchozích případech jde o procentuální rozdělení preferenčních hlasů mezi kandidáty (kolik z celkového počtu preferenčních hlasů obdrţeli kandidáti s více neţ 10 % preferenčních hlasů a další). Pro účely srovnání byly rozděleny obvody do několika kategorií dle velikosti81: malé – do 9 mandátů, střední – do 19 mandátů, velké – do 29 mandátů a extra velké – více neţ 30 mandátů (krajské volby82). Srovnejme, jak se liší distribuce mandátů při odlišných velikostech obvodů. Vzhledem k různým velikostem volebních obvodů jsou srovnávána pouze data z voleb do Poslanecké sněmovny v letech 2002 a 2006 a ze všech krajských voleb. Jako ve všech ostatních případech jsou analyzovány pouze hlasy voličů v obvodech, kde jejich strana získala mandát.
80
Velké mnoţství kandidátů, kteří úspěšně překonali hranici pro uplatnění preferenčních hlasů, se pravidelně ve sněmovních volbách objevovalo v Praze, jinak poměrně velkém obvodu. Podobně vysoká čísla byla zaznamenána v roce 1996 a 1998 v Moravskoslezském kraji (největším obvodu dle starých pravidel), kde proti sobě stáli Miloš Zeman a Václav Klaus, lídři dvou nejsilnějších stran (Morkes 2007: 33). 81 Označení je pouze pracovní, aby reflektovalo rozdílnou velikost volebních obvodů a nevychází ze ţádné běţné klasifikace. 82 S výhradou, ţe v krajských volbách měli voliči k dispozici 4 preferenční hlasy. Přímo srovnatelné jsou výstupy z malých, středních a velkých obvodů. - 71 -
Graf č. 10 – Počet uplatněných hlasů (dle velikosti obvodu)
Extra velké (N=10008)
Malé (N=203)
Střední (N=1354)
Velké (N=1253)
0%
20% 10%+
7-10%
40% 5-7 %
60% 3-5%
80%
100%
0-3%
Zdroj: Vlastní výpočty dle www.volby.cz
Z hodnot grafu vyplývá, ţe paradoxně v malých obvodech docházelo nejhůře ke koncentraci hlasů (a nejvíce jich propadlo). Pouze dva kandidáti ze 203 sledovaných dokázali překonat 10% hranici. Výsledky nicméně poněkud ovlivnil fakt, ţe v malých obvodech získaly mandát převáţně tří největší strany. Proto kromě jednoho případu nebylo pohlíţeno na hlasy voličů KDU-ČSL (event. Koalice), kteří jsou v přidělování preferenčních hlasů úspěšnější a aktivnější. Agregace preferenčních hlasů byla nejúspěšnější v případě velkých obvodů. Voliči zde více neţ 20 % preferenčních hlasů udělili kandidátům s 10 % a více procenty preferenčních hlasů. I v extra velkých obvodech z krajských voleb docházelo k lepší koncentraci preferenčních hlasů neţ v případě malých obvodů, kde by teoreticky měly pro to být nejpříhodnější podmínky. Tato čísla nevyvracejí Lebedovu výtku o potenciální nerovnosti kandidátů, na druhou stranu se ukazuje, ţe velikost obvodu neovlivňuje výsledky ve sledovaných volbách probíhajících podle vázané listiny tak jako ve volbách obecních s logikou volné listiny (viz kapitolu 6). Velikost obvodu zvyšuje počet potenciálních konkurentů, zvyšuje i absolutní počet preferenčních hlasů, které musí kandidát získat, přesto se v dosavadních volbách tyto faktory neukázaly jako rozhodující. Výstupy preferenčního hlasování jsou nicméně do značné míry nepředvídatelné (pohybujeme se v prostředí s minimální aţ nulovou informací), proto samozřejmě i velikost
- 72 -
obvodu můţe hrát svou roli v přidělení či nepřidělení mandátu konkrétnímu kandidátovi. Jde nicméně pouze o jeden z mnoha faktorů.
- 73 -
8. ZÁVĚR 8.1. Shrnutí práce Tématem této práce je analýza preferenčního hlasování ve všech volbách v České republice. Práce se soustředila v prvé řadě na zasazení institutu preferenčního (resp. přednostního) hlasování a způsobu jeho uţívání do celkového kontextu volebních systémů. Cílem bylo především klasifikovat systémy pouţívané v České republice podle parametrů, které nejsou přítomny ve většině standardních klasifikací: míra otevřenosti volby, šíře moţností hlasování, důraz na vnitrostranickou soutěţ a další, protoţe právě ty umoţňují podívat se na moţnosti preferenčního hlasování v České republice ze širší perspektivy. Samotná analýza se koncentrovala na tři základní okruhy zájmů: kompletní data z kaţdých voleb, rozdíly v preferenčním hlasování mezi stranami a závislost úspěšnosti preferenčního hlasování na velikosti obvodu. Cílem bylo shrnout zkušenosti z dosavadních volebních soutěţí (probíhajících podle podobných, ale ne zcela identických pravidel) a vyuţít jejich rozdílností k vzájemnému srovnání a popsání, jak preferenční hlasování v České republice funguje. 8.2. Závěry – preferenční hlasování obecně Preferenční hlasování v České republice se vyskytuje ve dvou podobách – v podobě vázané kandidátní listiny (volby do Poslanecké sněmovny, do Evropského parlamentu a krajské volby) a v podobě volné listiny (volby do obecních zastupitelstev), která sice preferenční hlasy nezná, ale v rámci vnitrostranické soutěţe je moţné hlasy přidělené konkrétním kandidátům takto chápat. Zatímco systémy spojené s vázanou listinou jsou obecně povaţovány spíše za „uzavřenější“ (s menšími moţnostmi volby a specifikací přání voličů), volná listina je v rámci listinný poměrných volebních systémů nejvíce otevřenou moţností. Pokud bychom ale hodnotili všechny volební systémy a snaţili se je seřadit na lineární škále, vyskytují se v České republice z hlediska personalizace volby (Carey-Shugart 2005), otevřenosti volby (Pereira-Silva 2009) nebo preferenčního hlasování ve volebních systémech (Karvonen 2004) spíše uzavřenější volební systémy 83 . Pouze v jednom případě – indexu mezistranické soutěţe (Farrell-McAllister 2006) – byl systém volné listiny (komunální volby) hodnocen na fiktivní škále od uzavřenosti k otevřenosti v její druhé polovině. Musíme nicméně dodat, ţe otevřenost volby nelze chápat jen pozitivně. Ačkoli existují průzkumy, které spojují větší moţnosti volby s vyšší spokojeností s demokracií (Farrell83
Sledovány ale byly i další klasifikace a pohledy různých autorů. Více ve třetí kapitole práce. - 74 -
McAllister 2006), politologové znají i zkušenosti negativního rázu (vyšší míra klientelismu, snaha „uplácet“ voliče ve svých obvodech).
8.3. Závěry – analýza preferenčních hlasů na makroúrovni Analyzovaná data potvrdila, ţe preferenční hlasování není určujícím faktorem pro distribuci mandátů konkrétním kandidátům. Ačkoli nelze sílu instrumentu posuzovat pouze podle počtu mandátů, které získali kandidáti díky preferenčním hlasům (navzdory nevýhodnému pořadí), jejich celkový počet je opravdu nízký – jde o 2,5 % ve sněmovních volbách, 2,2 % ve volbách do Evropského parlamentu, 0,9 % v krajských volbách. Výjimku tvoří pouze obecní volby, kde ve sledovaných obcích změnilo díky preferenčním hlasům majitele 20,1 % mandátů. Preferenční hlasy nicméně nemusí slouţit (a z valné části také neslouţí) ke změně příjemce mandátu. Valnou většinu hlasů získávají kandidáti, kteří by získali mandát i na základě pořadí, a preferenční hlasy tak slouţí k potvrzení jejich pozice. Pokud bychom měli celou práci shrnout do jednoho jediného sdělení, jednoho čísla, půjde o hodnotu 0,51. Kaţdý volič v průměru ve volbách (vyjma obecních) vyuţije 0,51 preferenčního hlasu. To vyvolává značné problémy při uplatnění preferenčních hlasů, protoţe hranice pro to, aby na ně systém pohlíţel, je navázána na počet voličských hlasů. Voliči v průměru vyuţívají 16,21 % preferenčních hlasů, které mají k dispozici. Z tohoto počtu ale dalších 78,83 % preferenčních hlasů propadne, protoţe je voliči přidělí kandidátům, kteří nepřekonají stanovenou hranici pro uplatnění preferenčních hlasů. Ve výsledku tak volební systémy pohlíţí na jednotky procent preferenčních hlasů, které byly teoreticky k dispozici. Výjimku tvoří jen volby do Evropského parlamentu, kde (pravděpodobně) přítomnost celostátně známých kandidátů a nízká (5%) hranice pro uplatnění preferenčních hlasů způsobuje, ţe z celkového maximálního počtu preferenčních hlasů systém pohlíţí na 18 % (66 % z voliči udělených preferenčních hlasů). Právě volby do Evropského parlamentu ukazují, v jakých případech funguje preferenční hlasování „nejlépe“ (resp. tak, ţe v nich nepropadne 4 z 5 preferenčních hlasů). Ve volbách do Evropského parlamentu je nejniţší hranice pro uplatnění preferenčních hlasů (5 %), kandidáti jsou poměrně známí a velikost obvodu 22–24. V rámci těchto voleb voliči vyuţili nejvíce preferenčních hlasů (27,38 %) a zároveň z nich dvě třetiny dokázali agregovat u kandidátů tak, aby na ně systém pohlíţel. Přesto došlo ke změně pouze u jednoho mandátu z 46! Voliči v převáţné většině hlasovali pro kandidáty na nejvyšších místech kandidátky a svými preferenčními hlasy potvrdili jejich mandát. Ač to můţe být chápáno jako selhání
- 75 -
preferenčního hlasování, dle autora práce jde naopak o ukázku, jak reálně můţe systém fungovat (podobné jsou ostatně zkušenosti i z jiných zemí – viz Marsh 1985). Největší problém (lze-li to tak nazvat) preferenčního hlasování v České republice není voličské rozhodnutí hlasovat pro nejvýše postavené kandidáty, ale 78,83 % propadlých preferenčních hlasů. Fakt, ţe z pěti preferenčních hlasů se pohlíţí na jeden jediný, je chybou současného nastavení volebních pravidel. Hranice pro uplatnění preferenčních hlasů jsou vzhledem k počtu reálně vyuţívaných preferenčních hlasů nastaveny vysoko. A i kdyţ hranice má svůj význam ve vázaných kandidátkách (pokud je volič spokojen s pořadím na kandidátce, nemá motivaci přidělovat preferenční hlasy: hranice pro uplatnění tak chrání kandidáty na nejvyšších místech), její nastavení by mělo odpovídat reálným podmínkám anebo by měly být preferenční hlasy zrušeny úplně. Jde o normativní hodnocení, ale přítomnost institutu, kterému je věnováno v návodu k hlasování 0,5 strany z 2 stran (Informace o způsobu hlasování k volbám do Poslanecké sněmovny 2006) a na který se ze 79 % vůbec nepřihlíţí, je velice kontroverzní84. Zdá se, ţe i voliči si rovněţ uvědomují, ţe preferenční hlasy neovlivňují volební soutěţ. Bohuţel nemáme k dispozici data z delšího období (největší tradici voleb podle stejných pravidel v oblasti preferenčního hlasování mají krajské volby, které proběhly třikrát), přesto v ţádných dvou po sobě volbách probíhajících podle stejných pravidel nerostl počet preferenčních hlasů. Ve všech typech voleb počet přidělených preferenčních hlasů klesá a (s jednou výjimkou) klesá i počet mandátů ovlivněných preferenčním hlasováním. Specifickým případem v českém prostředí jsou volby do zastupitelstev obcí. Zde bohuţel nemůţeme sledovat, kolik voličů vyuţívá moţnosti hlasovat pro konkrétní kandidáty, ani kolik hlasů „propadne“. Jak ale upozorňuje Tomáš Lebeda či Marián Belko (Lebeda 2009b; Belko 2004), volební systém je matoucí a můţe vést k výstupům, které jsou v protikladu s přáním voličů. Příčinou je hranice pro uplatnění hlasů, tentokrát její samotná existence. Ta je totiţ ve volné listině značně nestandardní a vzato do důsledků pro ni neexistuje ţádné legitimní opodstatnění. Volič totiţ nemůţe jako ve vázané listině nepřidělit ţádný preferenční hlas. Proto není ţádný důvod „chránit“ nejvýše postavené kandidáty. Pokud je volič s pořadím spokojen, udělí hlas přímo jim. Navíc na lístku je moţnost udělit zbytek svých hlasů kandidátům konkrétní strany: uţ tímto jsou kandidáti na nejvyšších místech kandidátky zvýhodněni oproti níţe postaveným. 84
Preferenční hlasování sice můţe mít i další funkce: můţe slouţit třeba jako zpětná vazba (např. v případě starosty Prahy 5, Milana Jančíka, byl jeho slabý zisk preferenčních hlasů široce medializován v celém volebním období 2004–2008 – viz například článek Praţská ODS odvolala místopředsedy Jančíka, Chalupu a Janečka (30. 4. 2010). Jde nicméně o výjimku a dle mínění autora o sekundární vlastnost preferenčního hlasování. - 76 -
Analýza hlasování v zastupitelstev obcí ukázala, ţe přes tyto překáţky je v obecních volbách ovlivnění mandátů díky preferenčnímu hlasování nejsilnější. Majitele změní díky preferenčním hlasům asi 20,1 % mandátů. Volební soutěţ nicméně probíhá odlišně v obcích různé velikosti. Zatímco pro kandidáty z menších obcí není problém překonávat stanovenou hranici pro uplatnění preferenčních hlasů, ve velkých městech existuje znatelně menší počet kandidátů, kteří překonají stanovenou 10% hranici. V malých obcích tak probíhá volební soutěţ zcela v duchu logiky volné listiny (mandáty získávají v rámci strany kandidáti s nejvyšším počtem hlasů), ve velkých obcích tomu tak není a v naprosté většině případů rozhoduje pořadí na kandidátce. Hranice je sice stanovena univerzálně, ale jde o relativní počet (10 %) a pro kandidáty z velkých obcí je pravděpodobně mnohem těţší odlišit se od průměru kandidátky o 10 % (zatímco v Brně například 10 % představuje 1887 hlasů, v obci Mokré Lazce jde o 11 hlasů). Je nicméně nutné dodat, ţe k analýze voleb do obecních zastupitelstev byla vyuţita metoda sondy, není tedy dokázané, zdali zmíněná logika platí univerzálně pro všechna sídla v České republice. V rámci sledovaných obcí byla nicméně prokázána silná korelace mezi velikostí zastupitelstva a průměrnou odchylkou počtu hlasů kandidátů od průměru.
8.4. Závěry – rozdíly mezi stranami a obcemi Z analýzy dat dále vyplynulo, ţe v chování voličů jednotlivých stran existují rozdíly. Týká se to zejména voličů KDU-ČSL, kteří nejčastěji vyuţívají moţnosti udělit preferenční hlasy (v kaţdých volbách vyuţijí v průměru o 7,67 % více preferenčních hlasů, neţ činí průměr pro všechny sledované strany). Zároveň je také nejlépe dokáţí koncentrovat u konkrétního počtu kandidátů, takţe jich také nejméně propadne. Jelikoţ se tato „schopnost“ u voličů příliš neobjevila ve sněmovních volbách v roce 1996 a 1998, nabízí se otázka, zda tato dovednost nesouvisí s účastí v projektu Čtyřkoalice a Koalice, kdy zejména sněmovní volby 2002 ukázaly, ţe preferenční hlasování můţe výrazně ovlivnit výstupy voleb. Nadprůměrnou aktivitu při pouţívání preferenčních hlasů je moţné sledovat u voličů KDU-ČSL dodnes. Pravdou nicméně je, ţe právě u KDU-ČSL má vyuţívání preferenčních hlasů logiku – zde mohou preferenční hlasy nejvíce ovlivnit výsledky voleb. Strana je ze všech dlouhodobě sledovaných seskupení nejmenší, a proto v některých menších obvodech bojuje o jeden nebo dva mandáty. Právě o jeho vlastníkovi můţe preferenční hlasování rozhodnout. Středně velké a velké strany oproti tomu získávají v obvodech vyšší počet mandátů, a pokud jiţ nějaký kandidát získá dostatečný počet preferenčních hlasů, výslednou distribuci mandátů to většinou
- 77 -
neovlivní, protoţe by získal mandát tak jako tak na základě svého pořadí na kandidátce (viz Lebeda 2009a; Morkes 2007: 37). Voliči ostatních stran jsou si svou schopností distribuovat preferenční hlasy podobní. Výjimku snad tvoří jen zvýšená podpora silných kandidátů ČSSD ve sněmovních volbách a neschopnost koncentrovat preferenční hlasy voličů KSČM v krajských volbách 2004 a 2008. V těchto volbách propadly všechny preferenční hlasy, které voliči KSČM ve 13 krajích přidělili. Zdá se rovněţ, ţe preferenční hlasování můţe fungovat u menších neparlamentních uskupení. V rámci krajských voleb došlo k 12 z 18 změnám v distribuci mandátů právě u neparlamentních stran a koalic, které se zpravidla opírají o menší počet hlasů a nemají zřetelně definované lídry. Tento postřeh nicméně nebyl potvrzen soustavnějším výzkumem. Velikost volebního obvodu je povaţována za jeden z výrazných aspektů, který ovlivňuje míru vnitrostranické soutěţe a personalizace volby. Volební systém do Poslanecké sněmovny bývá kritizován ze strany Tomáše Lebedy (Lebeda 2004: 244) pro porušování pasivního práva, protoţe v různě velikých volebních obvodech mají kandidáti různou šanci na zisk preferenčního hlasu. Pokud je na jedné kandidátce 14 a na druhé 28 jmen, má kandidát v prvním obvodě dvojnásobnou šanci, ţe mu volič přidělí svůj preferenční hlas. Data potvrdila, ţe v menších volebních obvodech kandidáti pravidelně získávají vyšší počet preferenčních hlasů. Na druhou stranu volební soutěţ probíhá ve všech obvodech podobně, i velké obvody generují kandidáty, kteří byli schopni překonat hranici pro uplatnění preferenčních hlasů (a paradoxně jsou v tomto úspěšnější neţ jejich kolegové z malých obvodů, kteří by v tomto ohledu měli být statisticky úspěšnější). Nejde tedy o podobný problém jako v případě komunálních voleb. Úspěšnost kandidátů tak z velké míry závisí i na jiných faktorech, neţ je velikost volebních obvodů (veřejná známost kandidáta aj.). 8.5. Důsledky pro případné reformy volebních systémů Práce zkoumala (pro lepší srovnání) i hypotetické situace, které by nastaly, pokud by byla změněna hranice pro uplatnění preferenčních hlasů. Zkoumány byly hranice 3 %, 5 %, 7 % a 10 % (v případě volné listiny byla testována i varianta bez hranice pro uplatnění preferenčních hlasů). Výsledky potvrzují předchozí domněnky. I kdyby byla hranice sníţena na 3 % v případě vázaných listin a volná listina by zůstala bez jakýchkoli omezujících klauzulí, nemělo by to zásadní vliv na personální obsazení legislativních/zastupitelských těles. V případě vázané listiny by preferenční hlasy ovlivnily obsazení 10,96 % sledovaných mandátů (oproti současným 1–2 %). Zároveň by se výrazně zvýšil počet nepropadlých preferenčních hlasů na zhruba 50 %. To je další důkaz, ţe voliči vyuţívají preferenční hlasy
- 78 -
zejména pro podporu kandidátů, kteří získají mandát i na základě svého pořadí. Preferenční hlasování pouze tento mandát „potvrdí“. Čísla tak nepotvrzují nic proti čemu varovali poslanci, kteří chtěli hranice pro uplatnění preferenčních hlasů naopak zvyšovat (Vláda asi odmítne zvýšení počtu preferenčních hlasů při volbách (30. 4. 2010)). V případě volné listiny je situace do značné míry podobná. Odstranění hranice pro uplatnění preferenčních hlasů by způsobilo změnu obsazení asi 5–10 % mandátů zejména ve velkých obcích. V malých obcích totiţ jiţ dnes tato hranice prakticky nefunguje. Ve velkých městech naopak představuje velkou překáţku, přes níţ se dostane jen několik kandidátů. I v případě volné listiny tak platí, ţe nejvíce hlasů získávají kandidáti na nejvyšších pozicích. Jak tyto výsledky ovlivňuje moţnost udělit své zbylé hlasy konkrétní straně, bohuţel není moţné zjistit.
- 79 -
9. SEZNAM LITERATURY A INTERNETOVÝCH ZDROJŮ (platných k 30.4.2010) 1. Belko, M. (2004): Vývoj volebního systému v českých zemích od roku 1848, in: Chytilek, R. – Šedo, J. (eds.): Volební systémy, Brno: Mezinárodní politologický ústav, s. 158–209. 2. Blais, A (1988): The classification of electoral systems, European Journal of Political Research, Vol. 16, No. 1, 99–110. 3. Bowler, S. – Farrell D. M. – Petitt, R. (2005): Expert Opinion on Electoral Systems. So Which Electoral System is Best?, Journal of Elections, Public Opinion and Parties, Vol. 15, pp. 3–19. 4. Brockington, D. (2003): A Low Information Theory of Ballot Position Effects, Political Behavior, Vol. 25, No. 1, pp. 1–27. 5. Calvo, E. – Escolar, M. – Pomares, J. (2008): Ballot design and split ticket voting in multiparty systems: Experimental evidence on information effects and vote choice, Electoral Studies, Vol. 28, 218–231. 6. Caramani, D. (2000): The societies of Europe: elections in western Europe since 1815: electoral results by constituencies, London: Macmillan. 7. Carey, J. M. – Shugart, M. S. (1995): Incentives to Cultivate a Personal Vote: A Rank Ordering of Electoral Formulas, Electoral Studies, Vol. 14, No. 4, pp. 417–439. 8. Carman, C. – Mitchell, J, - Johns, R. (2008): The unfortunate natural experiment in ballot design: The Scottish Parliamentary elections of 2007, Electoral Studies, Vol. 27, pp. 442–459. 9. Cox, G. W. (1997): Making Votes Count: Strategic Coordination in The World's Electoral Systems, New York: Cambridge University Press. 10. David J. Samuels and Matthew S. Shugart. Presidents, Parties, and Prime Ministers (30.10.2010): on-line text (http://dss.ucsd.edu/~mshugart/samuels-shugart.html). 11. Faas, T. – Schoen, H. (2006): The importance of being first: Effects of candidates’ list positions in the 2003 Bavarian state election, Electoral Studies, Vol. 25, No. 1, pp. 91–102. 12. Farrell, D. M. (2001): Electoral systems: a comparative introduction, Basingstoke: Palgrave.
- 80 -
13. Farrell, D. M. – McAllister, I. (2003): Preferential Voting in Australia, on-line text (http://politicsir.cass.anu.edu.au/staff/mcallister/pubs/austel.pdf). 14. Farrell, D. M. – McAllister, I. (2006): Voter satisfaction and electoral systems: Does preferential voting in candidate-centred systems make a difference?, European Journal of Political Research, Vol. 45, No. 4, 723–749. 15. Ferrara, F. (2006): Two in one: Party competition in the Italian single ballot mixed system, Electoral Studies, Vol. 25, pp. 329–350. 16. Filip, J. – Schelle, K. (1992): Vývoj a současnost voleb a volebního práva v ČSFR, Brno: Masarykova univerzita v Brně. 17. Filip, J. (1993): Volební právo pro parlamentní a obecní volby v České republice, Brno: Masarykova univerzita v Brně. 18. Filip, J. (2004): Volební inženýrství v ČSFR a ČR v letech 1990 až 1992, in: Novák, M. – Lebeda, T.: Volební a stranické systémy: ČR v mezinárodním srovnání, Dobrá Voda: Aleš Čeněk. 19. Gallagher, M. – Mitchell, P. (2008): Introduction to Electoral Systems, in: Gallagher, M. – Mitchell, P.: The Politics of Electoral Systems, Oxford, New York: Oxford University Press. 20. Grofman, B. (2005): Comparisons among electoral systems: Distinguishing between localism and candidate-centered politics, Electoral Studies, Vol. 24, No. 4, 735–740. 21. Hamţová, V. (2007): Komparace volebního systému Malty a Irska s důrazem na jeho psychologické účinky, bakalářská práce, Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. 22. Havlík, V. – Šedo, J. – Čaloud, D. (2004): Systémy poměrného zastoupení, in: Chytilek, R.-Šedo, J. (eds.): Volební systémy, Brno: Mezinárodní politologický ústav, s. 104–142. 23. Ho, Daniel E. and Imai, K. (2008): Estimating Causal Effects of Ballot Order from a Randomized Natural Experiment: California Alphabet Lottery, 1978-2002, Public Opinion Quarterly, Vol. 72, No. 2, pp. 216–240. 24. Farrell, D. M. – McAllister, I. (2003): Preferential Voting in Australia, on-line text (http://politicsir.cass.anu.edu.au/staff/mcallister/pubs/austel.pdf). 25. Charvát, J. (2010): Od sedmi k pěti a zpět: Peripetie změn mechanismu preferenčního hlasování, Revue Politika, Vol. VIII, No. 1. 26. Chang, E. C. C. (2005): Electoral Incentives for Political Corruption under Open-List Proportional Representation, The Journal of Politics, Vol. 67, No. 3, 716–730. - 81 -
27. Chytilek, R. (2004): Zkoumání volebních systémů, in: Chytilek, R. – Šedo, J. (eds.): Volební systémy, Brno: Mezinárodní politologický ústav, s. 37–63. 28. Chytilek, R. (2005): Volby 2004 a strategické účinky volebních systémů, Středoevropské politické studie, ročník VII, číslo 1 (zima). 29. Chytilek, R. – Šedo, J. – Lebeda, T. – Čaloud, D. (2009): Volební systémy, Praha: Portál. 30. Jones, M. P. – Navia, P. (1999): Assessing the Effectiveness of Gender Quotas in Open-List Proportional Representation Electoral Systems, Social Science Quarterly, Vol. 80, No. 2, pp. 341–355. 31. Karvonen, L. (2004): Preferential Voting: Incidence and Effects, International Political Science Review, Vol. 25, No. 2, pp. 203–226. 32. Katz, R. S. (1980): A Theory of Parties and Electoral Systems, Baltimore, MD: Johns Hopkins University Press. 33. Kimball, D.C. – Kropf, M. (2005): Ballot Design and Unrecorded Votes on PaperBased Ballots, Public Opinion Quarterly, Vol. 69, No. 4, pp. 508–529. 34. Klein, D – Baum, L. (2001): Ballot Information and Voting Decisions in Judicial Elections, Political Research Quarterly, Vol. 54, No. 4, pp. 709–728. 35. Klíma, M. (1998): Volby a politické strany v moderních demokraciích, Radix, Praha. 36. Klíma, M. (2000): Volební reforma v České republice v letech 1998–2000, Politologický časopis, ročník VII., č. 3, s. 223–241. 37. Koppell, J. – Steen, J. A. (2004): The Effects of Ballot Position on Election Outcomes, The Journal of Politics, Vol. 66, No. 1, pp. 267–281. 38. Kostelecký, T. (2000): Navrhované změny volebního zákona vzešlé z dodatků „opoziční smlouvy“ v roce 2000 a jejich možné důsledky, Sociologický časopis, ročník XXXVI., č. 3, s. 299–305. 39. Kopeček, L. (2003): Koncept demokracie J. Schumpetera, in: Hloušek, V. – Kopeček, L. (eds.): Demokracie: Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie, Brno: Mezinárodní politologický ústav, s. 178–191. 40. Kyloušek, J. (2006): Analýza kandidátních listin pro volby do poslanecké sněmovny 2006 (případová studie volebního kraje Jihomoravského), in: Dančak, B. – Hloušek, V. (eds.): Parlamentní volby 2006 a česká politika, Brno: Mezinárodní politologický ústav, s. 177–192. 41. Lebeda, T. (1998): Vládní stabilita v České republice a volební systém poměrného zastoupení, Politologický časopis, ročník V., č. 2, s. 115–136. - 82 -
42. Lebeda, T. (2000): Přiblížení vybraných aspektů reformy volebního systému, Politologický časopis, ročník VII., č.3, s. 242–258. 43. Lebeda, T. (2004): Konečná podoba volebního systému pro Poslaneckou sněmovnu: Otazníky nad vynucenou úpravou z roku 2002, in: Novák, M. – Lebeda, T.: Volební a stranické systémy : ČR v mezinárodním srovnání, Dobrá Voda: Aleš Čeněk. 44. Lebeda, T. (2009a): Preferování kandidátů ve volbách do Poslanecké sněmovny, online text (http://www.socioweb.cz/index.php?disp=teorie&shw=370&lst=106). 45. Lebeda, T. (2009b): Komunální volby klamou. Krátké zastavení nad problematickými aspekty volebního systému pro obecní zastupitelstva, Acta Politologica, Vol. 1, No. 3, s. 332–343. 46. Lijphart, A. (1994): Electoral Systems and Party Systems: A Stude of Twenty-seven Democracies 1945–1990, New York: Oxford University Press. 47. Mainwaring, S. (1991): Politicians, Parties, and Electoral Systems: Brazil in Comparative Perspective, Comparative Politics, Vol.: October, pp. 21-43. 48. Marsh, M. (1985): The Voters Decide?: Preferential Voting in European List Systems, European Journal of Political Research, Vol. 13, No. 4, pp. 365–378. 49. Mitchell, P. (2000): Voters and their representatives: Electoral institutions and delegation in parliamentary democracies, European Journal of Political Research, Vol. 37, No. 3, 335–351. 50. Morkes, J. (2007): Analýza preferenčního hlasování ve volbách do PSP ČR, bakalářská práce, Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. 51. Morkes, J. (2008): Analýza preferenčního hlasování ve volbách do PSP ČR, Evropská volební studia, Vol. 3., No. 1, pp 1–33. 52. Mrklas, L. (2004): Česká republika, in: Kubát, M. (ed.): Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy, Praha: Eurolex Bohemia. 53. Norris, P. (2002): Ballot Structures & Legislative Behavior, Paper for the conference “Exporting Congress? The Influence of the U.S. Congress on World Legislatures, online text (http://www.hks.harvard.edu/fs/pnorris/Acrobat/Miami%20Norris.pdf). 54. Ortega, C. V. (30.4.2010): Preference voting systems and their impact on the personalisation
of
politics,
on-line
text
(http://www.umich.edu/~cses/plancom/2006Seville/Ortega2006.pdf). 55. Parker, S. – Natale, P. (2002): Parliamentary elections in Italy, May 2002, Electoral Studies, Vol. 21, pp. 665–673.
- 83 -
56. Pereira, C. – Renno, L. (2003): Successful re-election strategies in Brazil: the electoral impact of distinct institutional incentives, Electoral Studies, Vol. 22, No. 3, 425–448. 57. Pereira, P. T. – e Silva, J. A. (2009): Citizens’ freedom to choose representatives: Ballot structure, proportionality and „fragmented“’ parliaments, Electoral Studies, Vol. 28, 101–110. 58. Pražská ODS odvolala místopředsedy Jančíka, Chalupu a Janečka (30. 4. 2010): online
text
(http://www.novinky.cz/domaci/197982-prazska-ods-odvolala-
mistopredsedy-jancika-chalupu-a-janecka.html). 59. Rae, D. (1967): The Political Consequences of Electoral Laws, New Haven: Yale University Press. 60. Reilly, D. (2001): Democracy ind Divided Societes: Electoral Engineering for Conflict Management, Cambridge: Cambridge University Press. 61. Reynolds, A. – Reilly, B. – Ellis, A. (2008): Electoral System Design: The New International Idea Handbook, Stockholm, International Institute for Democracy and Electoral Assistance, on-line text (http://www.idea.int/publications/esd/new_en.cfm). 62. Reynolds, A. – Steenbergen, M. (2006): How the world votes: The political consequences of ballot design, innovation and manipulation, Electoral Studies, Vol. 25, No. 3, 570–598. 63. Sartori, G. (2001): Srovnávací ústavní inženýrství : zkoumání struktur, podnětů a výsledků, Praha: Sociologické nakladatelství. 64. Stejnopisy
Sbírky
zákonů
-
Ministerstvo
vnitra
České
republiky,
on-line
(http://www.mvcr.cz/clanek/sbirka-zakonu.aspx/) Ročníky 1994, 1995, 1996, 1998, 2000, 2001, 2002, 2003, 2006. 65. Shugart, M. S. (1994): Minorities Represented and Unrepresented,in Rule, W. Zimmermann, J.F. (eds.): Electoral Systems in Comparative Perspective: Their Impact on Women and Minorities. Westport, CT: Greenwood Press. 66. Shugart, M. S. (2001). Electoral ‘efficiency’ and the move to mixed-member systems, Electoral Studies,Vol. 20, pp. 173–193. 67. Shugart, M. S. (2008): Comparative Electoral Systems Research: The Maturation of a Field and New Challenges Ahead, in: Gallagher, M. – Mitchell, P.: The Politics of Electoral Systems, Oxford, New York: Oxford University Press. 68. Shugart, M. S. – Valdini, M. E. – Suominen, K. (2005): Looking for Locals: Voter Information Demands and Personal Vote-Earning Attributes of Legislators under - 84 -
Proportional Representation, American Journal of Political Science, Vol. 49, No. 2, pp. 437–449. 69. Sněmovní
tisk,
V.
volební
období:
998/0
(2009):
on-line:
http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=998&CT1=0. 70. de Swart, H. et. al. (2003): Categoric and Ordinal Voting: An Overview, TARSKI, Lecture Notes in Computer Science (LNCS) Vol. 2929, pp. 147–195. 71. Šedo, J. (2004): Volební právo a klasifikace volebních systémů, in: Chytilek, R. – Šedo, J. (eds.): Volební systémy, Brno: Mezinárodní politologický ústav. 72. Šedo, J. (2006): Volební systémy postkomunistických zemí, disertační práce, Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. 73. Šedo, J. (2009): Preferenční hlasy v komunálních volbách – zdroj obměny či stability volených reprezentantů?, Acta Politologica, Vol. 1, No. 3, s. 344–365. 74. Taebel, D. A. (1975): The Effects of Ballot Position on Election Success, American Journal of Political Science, Vol. XIX, No. 3, pp. 519–526. 75. Toplak, J. (2003): Preferential vote and its use in Slovenia, Lex Localis, Vol. 2, No. 1, pp. 15-43. 76. Toplak. J. (2009): Preferential Voting: Definition and Classification, American Journal of Political Science, Paper on Midwest Political Science Association 67th Annual National Conference, The Palmer House Hilton, Chicago, IL, on-line (http://rcum.uni-mb.si/~jure/preferential8_emlist.pdf). 77. Vláda asi odmítne zvýšení počtu preferenčních hlasů při volbách (30. 4. 2010): on-line text
(http://domaci.ihned.cz/c1-40667410-vlada-asi-odmitne-zvyseni-poctu-
preferencnich-hlasu-pri-volbach). 78. Voda, P. (2006): Efekt kandidáta ve volbách v českém prostředí, diplomová práce, Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. 79. Voda, P. – Pink, M. (2009): Kandidáti v poslaneckých volbách. Analýza preferenčního hlasování ve volbách do PS PČR v roce 2006, Středoevropské politické studie, ročník XI, číslo 2-3 (léto). 80. Volební server Českého statistického úřadu (30.4.2010): on-line (www.volby.cz) 81. de Winter, L. (2008): Belgium: Empowering Voters of Party Elites?, in: Gallagher, M. – Mitchell, P.: The Politics of Electoral Systems, Oxford, New York: Oxford University Press. 82. Zeman, M. (2006): Vzestup a pád české sociální demokracie, Praha: Nakladatelství Andrej Šťastný. - 85 -
Anotace Práce se zabývá analýzou preferenčního hlasování v České republice, které je v určité podobě přítomno ve čtyřech různých typech voleb (třikrát v podobě vázané listiny, jednou v podobě volné listiny). Snahou textu je popsat, jak často voliči vyuţívají moţnosti preferenčního hlasování, kolik kandidátů získá dostatečný počet preferenčních hlasů, aby překonalo omezující klauzuli pro uplatnění preferenčních hlasů a také, zdali existují rozdíly ve vyuţívání tohoto instrumentu mezi voliči jednotlivých stran. Analýza zjistila, ţe voliči v průměru vyuţívají pouze 16 % preferenčních hlasů, které mají k dispozici, a pouze na 21 % těchto preferenčních hlasů volební systém ve skutečnosti pohlíţí. Voliči ve většině případů vyuţívají preferenční hlasy pro podporu kandidátů, kteří by získali mandát i bez nich. Klíčová slova preferenční hlasování, vázaná listina, volná listina, podoba hlasování, přednostní hlasy
Annotation
The work focuses on analysis of preferential voting in the Czech Republic. The optional preferential voting is present in four different levels of elections in Czech Republic (three times an open list and once a free list). The thesis tries to describe how often voters uses this instrument, how many candidates gain enough preferential votes to overpower special clause and whether is there any difference between voters of different parties. It was found that average voter uses about 16 % of preferential votes and only 21 % of these preferential votes are took in account. Voters uses preferential votes mostly to support candidates who would gain seat even without preferential voting.
Keywords
preferential voting, open list, free list, ballot structure, personal vote
- 86 -
