Křesťanské církve v občanské společnosti

Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek Oddíl 4.3 4.3

Bohoslužebné aktivity Součástí kaţdého náboţenství jsou také činnosti, jejichţ cílem je uctívat Boha (resp.

bohy, boţstva, duchovní princip apod.), vstupovat s ním do komunikativního vztahu, a tím prohlubovat a posilovat duchovní dimenzi člověka. Souhrnně se pro tyto aktivity uţívá název bohoslužby, v křesťanství se vţil také pojem liturgie (z řec. leiturgia – sluţby občanů pro společnost; v raném křesťanství se liturgií rozuměla jak sluţba obci tak i sluţba Bohu, později převáţil druhý význam). Obor praktické teologie, který liturgii studuje, se nazývá liturgika. V tomto oddíle nejprve vysvětlíme podstatu liturgie a její pojetí v různých církvích (4.3.1), pak podpoříme tento výklad poukazem na historické souvislosti (4.3.2). V dalších kapitolách se budeme zabývat liturgickými symboly (4.3.3) a liturgickým časem (4.3.4) a pak přejdeme ke stěţejnímu tématu tohoto oddílu – nauce o svátostech (4.3.5). Oddíl pak uzavřeme informací o dalších – nesvátostných – liturgických úkonech (4.3.6), zamyšlením o liturgii jako zdroji spirituálních záţitků (4.3.7) a stručným pohledem na tzv. lidovou zboţnost (4.3.8).

4.3.1 Pojem liturgie Křesťanská liturgie se od bohosluţebných praktik či rituálů jiných náboţenství odlišuje tím, ţe se v ní nejedná v první řadě o lidskou snahu, ale o aktivitu Boha, o další účinkování díla spásy, které vykonal Bůh v Jeţíši Kristu skrze Ducha svatého. Liturgie je tedy především dílem milosti: Bůh v ní nabízí člověku své dary a tím dává najevo svou vůli po posvěcení člověka – po zvýšení kvality jeho ţivota. Tato sestupná linie (od Boha k člověku) je tedy chápána jako prvotní, od člověka se však zároveň očekává připravenost k přijetí Boţích darů, vděčnost za ně a ochota k jejich vyuţití ve směru křesťanských hodnot, tedy ke sluţbě a k lásce. Tato lidská reakce je vzestupnou linií liturgie (od člověka k Bohu). Můţeme tedy říci, ţe křesťanská liturgie má dialogický charakter. Mluví-li se někdy o tom, ţe náboţenství by mělo zdůrazňovat vertikální rozměr lidského ţivota, pak právě v liturgii přichází tento rozměr nejvíce ke slovu. 1

Liturgie má významné místo ve všech křesťanských církvích. Na rozdíl od ostatních církevních aktivit vede totiţ liturgie přímo k realizaci duchovního poslání křesťanství – k setkání s Bohem. Za liturgii se však nepovaţují všechny projevy duchovního ţivota, ale pouze ty, které jsou konány společně. Proto se liturgie někdy definuje jako společná bohopocta církve (na rozdíl od individuální spirituality). Jelikoţ je společná, musí mít sdílený řád – k tomu slouţí v kaţdé církvi liturgické předpisy a knihy. Jelikoţ se liturgie dotýká transcendentních hodnot a pojmů, které nelze sdílet pojmoslovím materiálního světa, staví na symbolickém vyjadřování. Proto je pro ni tak důleţité umění – výtvarné, architektonické, hudební, básnické. K objasnění podstaty liturgie v katolickém pojetí nám poslouţí několik citací z 2. vatikánského koncilu: Konstituce 2. vatikánského koncilu O posvátné liturgii – Sacrosanctum concilium Čl. 7: Kristus je stále přítomen ve své církvi, především v liturgických úkonech. Je přítomen v mešní oběti jak v osobě slouţícího kněze, neboť „tentýţ nyní přináší oběť skrze sluţbu kněţí, který se tenkrát obětoval na kříţi― (Tridentský koncil, 22. zasedání), tak zejména pod eucharistickými způsobami. Je přítomen svou mocí ve svátostech, takţe kdyţ někdo křtí, křtí sám Kristus. (sv. Augustin). Je přítomen ve svém slově: to mluví on, kdyţ se v církvi předčítá Písmo svaté. I tehdy je přítomen, kdyţ se církev modlí a zpívá, jak to slíbil: „Kde jsou dva nebo tři shromáţděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich― (Mt 18,20). Právem se tedy liturgie chápe jako vykonávání kněţství Jeţíše Krista. V liturgii jsou znamení, která lze vnímat smysly. Tato znamení značí posvěcení člověka a způsobem kaţdému z těchto znamení vlastním je uskutečňují. Liturgie je také veřejná bohopocta, kterou koná tajemné tělo Jeţíše Krista, a to hlava i údy. Proto kaţdé slavení liturgie je činnost vynikajícím způsobem posvátná: je to dílo Krista kněze a jeho těla, církve. Z hlediska účinnosti se jí ţádná jiná činnost církve titulem ani stupněm nevyrovná. Čl. 10: Liturgie je vrchol, k němuţ směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhoţ vyvěrá veškerá její síla. Vţdyť apoštolská práce je zaměřena k tomu, aby se všichni, kdo se vírou a křtem stali Boţími dětmi, shromáţdili vjedno a uprostřed církve chválili Boha, účastnili se oběti a jedli ze stolu Páně. Z liturgie tedy, především z eucharistie, jako ze zdroje do nás proudí milost; liturgií se nejúčinněji uskutečňuje v Kristu posvěcení člověka a oslava Boha, a právě k tomuto cíli je zaměřeno všechno ostatní působení církve. Čl. 11: Aby se však naplno dosáhlo těchto účinků, je nutné, aby věřící přistupovali k posvátné liturgii se správnou přípravou ducha, aby své myšlení uvedli v soulad s ústním projevem, aby spolupracovali s Boţí milostí a nepřijímali ji nadarmo. (Srov. 2 Kor 6,1.) Proto mají duchovní pastýři bdít, nejen aby se při liturgických úkonech zachovávaly zákony týkající se jejich platného a dovoleného konání, ale také aby se jich věřící zúčastňovali uvědoměle, aktivně a s duchovním uţitkem.

Českobratrská církev evangelická popisuje své pojetí bohosluţeb takto: Řád sborového života, článek 1: Bohoslužebná shromáždění 1. 2. 3.

Sbor se shromaţďuje k bohosluţbám, v nichţ je zvěstováno slovo Boţí a jsou vysluhovány Kristovy svátosti. Slovem Boţím je církev utvářena, obnovována i souzena, svátosti viditelně a hmatatelně vyjadřují, co církev ve víře od Krista přijímá. Bohosluţby se konají především v neděli jakoţto svátku Kristova vzkříšení, o církevních svátcích a při jiných příleţitostech vyvstávajících v ţivotě sboru. Bohosluţebná shromáţdění jsou veřejně přístupná.

2

4. 5.

6.

V případě potřeby se bohosluţby mohou konat v rodině, ve zdravotních, sociálních a jiných zařízeních. Obsahem bohosluţeb je čtení Písma svatého Starého i Nového zákona, kázání evangelia na základě Písma, vysluhování svátostí křtu a svaté večeře Páně, vyznávání víry, vyznávání vin, společné modlitby chval, díků i přímluv, společné sdílení, osvědčování obětavosti a solidarity. Vzory bohosluţebných pořádků a příslušné pokyny obsahuje Agenda (bohosluţebná kniha církve). Zpěvem a hudbou vůbec sbor ve svých shromáţděních oslavuje Boha. Společný zpěv umoţňuje všem účastníkům, aby se na připomínání Boţích skutků, vyznávání víry i vin, prosbách i díkůvzdáních, vyjadřování bolesti i radosti před Bohem aktivně podíleli.

V následujícím textu ukáţeme, jak se liturgie v dějinách vyvíjela a jaké jsou její současné směry, pak popíšeme základní liturgické úkony – svátosti a nakonec se dotkneme problému lidové zboţnosti.

4.3.2 Dějiny liturgie Základní biblickou událostí, k níţ se vztahuje a od níţ je odvozena veškerá křesťanská bohosluţba, je Ježíšova poslední večeře. Památka večeře Páně se v prvotní církvi konala kaţdou neděli, kolem ní se postupně vytvářel rituál modliteb a četby biblických textů, který navazoval na původní ţidovské bohosluţby. Druhou významnou událostí, která se stala východiskem křesťanských bohosluţeb, je Jeţíšova řeč k učedníkům ve chvíli, kdy se s nimi loučil: tehdy jim dal za úkol křtít ty, kdo v něj uvěří. K těmto dvěma základním liturgickým úkonům se postupně přidávaly další společné modlitby, obřady, ţehnání a svátosti. V prvním tisíciletí panovala v liturgii velká pluralita. Jednotlivé podoby liturgie vycházely z místních kultur, některé se dochovaly jako ţivé dodnes (např. římská, milánská, maronitská, syrská, byzantská), jiné zanikly. O průběhu bohosluţeb v prvních staletích máme mnoho literárních dokladů ve spisech církevních otců. V našem prostředí od 9. stol. převáţila liturgie římská, z níţ vychází současná podoba katolických i protestantských bohosluţeb. Exkurs: Slovanská liturgie Zvláštní kapitolu v liturgickém vývoji znamenala slovanská liturgie, kterou bratři Konstantin (Cyril) a Metoděj zavedli na Velké Moravě. K tomuto ojedinělému kroku mohlo dojít jen proto, že v devátém století ještě neexistovalo formální rozdělení východní a západní církve. Konstantin a Metoděj sice pařili k východní části církve (konstantinopolský patriarchát), ale byli posláni na území spadající pod pravomoc Říma. Na východě byla běžná liturgická pluralita i používání místních jazyků. Oba bratři, kteří tuto praxi znali a věděli o jejích výhodách, chtěli něco podobného zavést i na Moravě. Jelikož jim slovanský jazyk nebyl neznámý (v Soluni, odkud oba pocházeli, žily slovanské kmeny), přeložili do něj některé části Bible a hlavní liturgické texty. K jejich použití dostali dovolení i z Říma, přestože římská církev v té době používala výhradně latinu. Výsledná liturgie byla nakonec historickým unikátem ze dvou důvodů: jako jediná liturgie pod pravomocí Říma užívala jiný jazyk než latinu a zároveň ve své vnější podobě kombinovala rituály východní s rituály římskými. Mezi lidmi měl tento experiment velký úspěch a vydatně přispěl k rychlému rozšíření křesťanství na našem území. V Římě však byl sledován se stále větší nevolí, neboť v době, kdy se zostřovaly rozpory mezi východní a západní církví (ty vedly až k oboustranné exkomunikaci v roce 1054), byla i slovanská liturgie považována za nebezpečný import z východu. Proto ji už v roce 885 papež Štěpán V. zakázal. Na krátkou dobu byla ještě oživena v benediktinském klášteře v Sázavě, ale i tam muselo být její užívání ukončeno na základě rozhodnutí papeže Řehoře VIII. v roce 1080. Zajímavé je zdůvodnění tohoto zákazu: papež poukazuje na to, že ve slovanské zemi „už je křesťanství dostatečně upevněno, než aby tam církev musela trpět, co se příčí jejím

3

kánonům a co je ochotna připouštět vždy tak dlouho, pokud je to kde při slabých počátcích křesťanské víry účelno“ (http://www.moraviamagna.cz/dokumenty).

Původně společenský a dialogický charakter liturgie byl ve středověku narušen vzrůstajícím individualismem a prohubováním hranice mezi laiky a klérem. Jediným liturgem tak zůstal kněz, laici pouze pasivně přihlíţeli rituálu, jemuţ stále méně rozuměli. Správně „odslouţené― mši byly připisovány aţ magické účinky, proto vzrůstalo mnoţství kněţí, kteří slavili tuto bohosluţbu zcela sami, bez účasti věřících. Zároveň se šířily nové liturgické formy, které s původním Jeţíšovým poselstvím měly jen málo společného, např. uctívání ostatků svatých (tzv. relikvií) či pořádání poutí a procesí na místa spojená s mimořádnými událostmi (zjevení Jeţíše, Marie a dalších svatých, zázračná uzdravení apod.). Ještě v 11. století bylo běţné, ţe lidé při eucharistické bohosluţbě přijímali chléb i víno, a to vestoje: kněz poloţil přijímajícímu úlomek hostie na otevřenou dlaň, ten si ji sám vloţil do úst a pak mu jáhen podal kalich, ze kterého se napil vína. V následujícím období se však prosadil názor, ţe hříšný člověk není hoden přijímat tělo a krev Jeţíšovu, ţe by ji měl spíše zboţně uctívat. To pak vedlo k tomu, ţe laici přijímali stále méně často (jednou za rok), pouze chleba (nikoli uţ víno – tedy jen „pod jednou― způsobou), který jim kněz kladl přímo do úst (ne uţ na ruku) a při přijímání museli klečet. Zároveň se posilovalo pasivní uctívání proměněné hostie jako Nejsvětější svátosti oltářní: byla veřejně vystavována (tzv. „výstav―), a to často i v průběhu mešní bohosluţby, a byl zaveden svátek Boţího těla, na nějţ se pořádala eucharistická procesí. Tyto změny neodpovídaly původnímu duchu liturgie, z mnoha stran se ozývaly proti nim ozývaly protesty – významné místo zde zaujímá české reformní hnutí v průběhu 14. as 15. století, na ně pak navázala německá reformace. Katolická církev se však vrátila k původní eucharistické praxi aţ v průběhu 20. století. Tridentský koncil (1546 – 1564), jímţ katolická církev reagovala na protestantské zjednodušení a uvolnění liturgie, v podstatě svázal do detailně přesných a závazných instrukcí (tzv. rubrik) liturgickou realitu své doby. Tím zablokoval další přirozený vývoj a katolická liturgie tak zůstala po dalších 400 let beze změn. Nesrozumitelnost jazyka (jediným liturgickým jazykem byla latina) a prostorové oddělení mezi knězem a laickými účastníky bohosluţby vedly k nepochopení podstaty liturgického děje a k vytváření souběţných projevů lidové zboţnosti (zpěvy, modlitba růţence, uctívání Nejsvětější svátosti apod.). Teprve 20. století přineslo změnu – nejdříve v podobě liturgického hnutí (jeho hlavním reprezentantem je německý kněz Pius Parsch, pocházející z Olomouce), později reformními kroky papeţe Pia XII. (zavedení večerních mší, zmírnění eucharistického půstu, povolování domácích jazyků pro jednotlivé země, zjednodušení liturgie svatého týdne) a nakonec konstitucí 4

2. vatikánského koncilu O posvátné liturgii – Sacrosanctum concilium. Liturgická reforma se tak stala nejviditelnějším a nejtrvalejším reformním dílem koncilu (Pesch 107). Nezměnila podstatu ani katolické chápání liturgie, ale její vnější podobu: zavedením ţivého jazyka a komunikace mezi knězem a účastníky, změnou uspořádání liturgického prostoru (kněz stojí při bohosluţbě čelem k lidu), a umoţněním liturgických sluţeb laikům (předčítání biblických textů, podávání eucharistie apod.) dala všem přítomným moţnost aktivní a uvědomělé účasti na liturgickém dění. Exkurs: Pokoncilní vývoj katolické liturgie a současné trendy Liturgická reforma 2. vatikánského koncilu sledovala několik cílů: učinit liturgii srozumitelnou všem účastníkům (zavedení živého jazyka) prožívat bohoslužbu jako společenství lidí s Ježíšem uprostřed (změna liturgického prostoru – oltář je v centru, kněz čelem k lidem, komunikace kněze s lidmi) dát významnější místo četbě a výkladu Božího slova při liturgii (nové rozdělení předčítaných textů do dvou cyklů všedních dnů a tří cyklů nedělních) umožnit všem účastníkům aktivně se podílet na liturgii uvolnit dosavadní přísnou jednotnost římské liturgie, dát prostor pluralitě ve stanovených hranicích. Konstituce o liturgii, která tyto změny uvedla do chodu, byla vydána v závěru prvního zasedání koncilu na podzim 1963, konkrétní reforma pak začala vydáním nového Misálu (kniha s podrobnými texty a instrukcemi k průběhu mše) v roce 1969 a zákazem používat starý Misál. V následujících přibližně dvaceti letech byly v duchu koncilních záměrů řešeny další konkrétní otázky (biblické texty k bohoslužbám, rozdělení liturgického roku, denní modlitba církve – breviář apod.). I když se liturgická obnova setkala většinou s příznivým ohlasem, nechyběli jedinci ani skupiny, kteří ji považovali za zásadní odchýlení od církevní tradice a nepřijali ji buď v některých aspektech nebo jako celek. V 80. a 90. letech vycházely najevo informace o tom, že na mnoha místech (nejčastěji šlo o Německo a Nizozemí) dochází k překračování i nově stanovených liturgických pravidel: někteří kněží volně formulovali i ty části liturgie, které byly závazně stanoveny; laici byli aktivně zapojováni do liturgie víc, než církev dovolovala (např. kázání, podávání sv. přijímání bez dovolení biskupa); sílily hlasy po zrušení povinného celibátu pro kněze a po kněžském svěcení žen. Centrální církevní orgány – zejména vatikánská Kongregace pro liturgii – reagovaly na tuto situaci zvýšeným tlakem na dodržování daných norem, případně i omezováním možností v těch oblastech, které byly po koncilu otevřeny pluralistické volbě (srov. např. dokument Redemptionis sacramentum, 2004). V devadesátých letech tak začal pomalý proces směřující k omezování možností, které liturgická reforma otevřela. Jedním z jeho výrazných projevů je postupné rušení zákazu předkoncilní (tridentské) mše: v roce 1984 dovolil papež Jan Pavel II. slavit mši podle misálu z roku 1962 za přísně stanovených podmínek a pouze po dovolení místního biskupa. V roce 2008 Benedikt XVI. tato omezení zrušil a tridentskou mši tak může slavit kterýkoliv kněz podle vlastního uvážení. Nástupem papeže Benedikta XVI. v roce 2005 byl tento konzervativní trend výrazně posílen. Už jako kardinál dával Joseph Ratzinger najevo, že v některých liturgických otázkách nesouhlasí s reformou koncilu. Jde zejména o otázku umístění oltáře (Ratzinger považuje za správné, aby všichni zúčastnění měli oltář před sebou, tedy aby kněz stál zády k lidem), koncelebrace (nesouhlasí s tím, aby slavilo mši společně více kněží), podávání sv. přijímání (nesouhlasí s přijímáním ve stoje a na ruku). Benedikt XVI. zatím neprosazuje tyto názory závaznými dokumenty, veřejně však o nich mluví i píše a především sám podle nich liturgicky jedná – tím jako nejvyšší autorita dává příklad celé církvi a posiluje ty skupiny lidí, které liturgickou reformu odmítají. K mimořádnému vyhrocení v této oblasti došlo v lednu 2009, kdy Benedikt XVI. zbavil exkomunikace čtyři biskupy z Kněžského bratrstva sv. Pia X. Jde o významnou skupinu v katolické církvi, která od počátku odmítala liturgickou reformu jako celek. Jejím zakladatelem byl arcibiskup Marcel Lefebvre, který v roce 1988 vysvětil bez souhlasu Vatikánu čtyři kněze na biskupy. Právním důsledkem tohoto kroku bylo jejich vyloučení z církve. Benedikt XVI. dal formálním zrušením jejich exkomunikace najevo svou vůli diskutovat s nimi o plném návratu do společenství církve, a to přesto, že nadále

5

nekompromisně trvají na požadavku zrušení všech koncilních reforem (nejen v otázkách liturgie, ale také v oblasti ekumenismu, mezináboženského dialogu, postavení laiků v církvi a dalších). Zdá se tedy, že v době, kdy církev více než jindy potřebuje být srozumitelná současným lidem, sílí naopak tendence k jejímu opětovnému uzavření se do sebe a vzdálení se od zásadních problémů lidí a světa.

Východní liturgie: pravoslavné církve a některé východní církve spojené s Římem si zachovaly podobu liturgie, která se dosti odlišuje od současné liturgie římskokatolické nebo protestantské. Kladou větší důraz na mystický ráz křesťanské bohosluţby, na její nepochopitelnost lidským rozumem. Proto více vyuţívají symbolické mluvy obrazů (ikon), zpěvů, vůní (kadidlo). Zachovávají také striktní oddělenost prostoru, v němţ se odehrává posvátná liturgie, od prostoru pro běţné věřící – tyto prostory jsou od sebe v pravoslavných kostelích odděleny bohatě zdobenou stěnou z obrazů svatých (tzv. ikonostas). Protestantská liturgie: reformace zavedla do liturgie uţ v 16. století ţivé jazyky, snaţila se oprostit bohosluţby i bohosluţebné prostory od přehnané emotivní zátěţe a lidových projevů, ale především zvýšila důraz na četbu a výklad slova Boţího – textů Bible. Na rozdíl od římskokatolické církve si zachovala liturgickou pluralitu. Katolickou liturgickou reformou došlo ke sblíţení protestantské a katolické liturgie (zejména v důrazu na Boţí slovo), takţe dnes je vnější podoba bohosluţeb v katolické církvi a např. v ČCE velmi blízká.

4.3.3 Liturgické symboly Uţ jsme konstatovali, ţe v liturgii mají významné místo symboly: „Symbolika představuje způsob vyjadřování, který si v podobenstvích troufá i na to, co je nesrovnatelné, a právě tím si od něho zároveň udrţuje přiměřený odstup. Symbolický je takový způsob vyjadřování, při němţ vyjádřené poznání zůstává otevřeno různým způsobům uznávání a osvojování, jak kognitivním tak afektivním přístupům, zcela rozmanitým moţnostem chápání osloveného a spoluproţívajícího. Symbolika můţe překlenout rozdílnou jazykovou rovinu, můţe dokonce nedbat vytčených jazykových hranic― (Jette in: Adam 2001, 93-94).

Přibliţujeme-li se ke skutečnostem, které jsou mimo dosah našeho chápání i našeho slovního vyjadřování, pak právě symbolika můţe být nanejvýš uţitečná a výmluvná. Současná liturgie pouţívá jak původní biblické symboly, tak další symboly, které se vyvinuly v průběhu dějin a vycházely z místních a dobových kultur. Přitom se často stává, ţe symbol, který byl dříve obecně známý, je současnému člověku nepochopitelný. Ten pak vyţaduje vysvětlení, nebo je vhodné, aby se ho církev vzdala a nahradila ho jiným, srozumitelnějším. Exkurs: Problematická pojetí liturgické symboliky V minulých staletích se církev hlásila k některým pojetím liturgické symboliky, která chápeme z dnešního pohledu spíše jako zavádějící. Jde zejména o přesvědčení o neměnitelnosti liturgických symbolů a o právnické a moralistické pojetí jejich vykonávání (tzv. liturgický juridismus).

6

Každá kultura má vlastní symboliku, některé symboly pak mohou mít v různých kulturách různý význam. V době velkých misijních expanzí do Ameriky a Asie (16.-18.stol.) však panovalo v církvi přesvědčení, že symboly, které vycházely z evropské kultury, jsou neměnné a obecně platné, a proto byly používány i v jiných kulturách. V některých případech to vedlo k nepochopení i k odmítnutí křesťanské zvěsti. Příkladem může být aplikace římských liturgických barev ve velkých asijských kulturách (Čína, Indie), kde např. barvou symbolizující smutek není černá, ale bílá. Také z hlediska časového vývoje dochází ke změně symbolů: církev např. při koncilní reformě zrušila při křtu dětí trojí dechnutí do obličeje, vložení špetky soli do úst a dotek nosu a uší dítěte slinou – symboly pro dnešního člověka už nesrozumitelné a navíc hygienicky neakceptovatelné. Trvání na těchto symbolech, jak o to usilují současní odpůrci liturgické reformy je pastoračně nevhodné a někdy může být i nebezpečné. Druhým problémem je tzv. liturgický juridismus – právnické a moralistické pojetí vykonávaných symbolů, které zavedl Tridentský koncil a bylo platné až do vatikánské reformy. Kněz byl ve svědomí vázán vykonat každý, i sebenepatrnější liturgický úkon naprosto přesně podle daného předpisu. Pokud to neudělal, měl to považovat za těžké morální selhání a zároveň to často mohlo znamenat neplatnost daného úkonu. To se týkalo např. pomalého a výrazného vyslovování konsekračních slov, ale také detailů v liturgickém oblečení, přesného držení rukou při jejich sepnutí a rozpětí apod. V tomto pojetí nebylo důležité, co který symbol znamená, ale jak se má přesně vykonat, aby byl platný a aby kněz nezhřešil. Jelikož obě tato pojetí byla mezi katolickými kněžími i věřícími po staletí hluboce zakořeněna, setkáváme se s nimi nezřídka i dnes. Možná by církev potřebovala větší odvahu k tomu, aby zařadila do liturgické symboliky zcela nové obrazy a předměty, které lépe odpovídají současnému technickému a postmodernímu věku. Uvedené konzervativní tendence jí v tom však brání.

Nejčastější liturgické symboly v současné době jsou tyto: Přírodní produkty: voda (křest), olej (biřmování, pomazání nemocných, kněţské svěcení), chléb a víno (večeře Páně / eucharistie). Tělesné postoje: stání (výraz úcty a připravenosti), úklona a klečení (výraz pokory a klanění), sepjaté ruce (výraz uctivosti), rozepjaté ruce (výraz připravenosti k přijetí Boţích darů). Bohoslužebné nádoby: kalich a miska na chléb a víno, konvička na vodu, nádobky na oleje. Rituální úkony: líbání oltáře nebo knihy evangelií, lámání chleba (symbol společenství, účastníci se dělí o chléb), pozdravení nebo políbení pokoje, vkládání rukou na hlavu druhého (předávání úkolu, sluţby, pravomoci), uţívání kadidla (výraz nejvyšší úcty), označování popelem (symbol pokání a pomíjivosti pozemského ţivota), mytí nohou (podle biblické události, kdy Jeţíš myl nohy svým učedníkům – vyjádření ochoty slouţit), ţehnání ohně a postupné rozsvěcování svíček (o velikonocích – Jeţíš jako světlo světa), ţehnání pokrmů a jiných předmětů apod. Bohoslužebné oblečení: pochází z doby pozdní římské říše (4. – 5. stol.), kdy byl vyšší klérus společensky postaven na roveň vyšším císařským úředníkům a přejal také jejich způsob oblékání a jejich insignie. Kdyţ později převládl v běţném ţivotě zvláště ve střední a severní Evropě nový styl oblékání (kalhoty a krátký kabát), ponechala si křesťanská liturgie starořímské oblečení, které v ní zůstalo dodnes. Jeho základní součásti jsou:

7

alba: dlouhý bílý spodní šat, nástupce římské tuniky; nosí ji jáhni, kněţí a biskupové, příp. i ministranti a další osoby, které vykonávají různé sluţby při bohosluţbě; štóla: látkový pás, který se přehazuje kolem krku a volně splývá vpředu po obou stranách těla a je proveden v liturgické barvě (viz dále); v tomto uţití je vyhrazena kněţím a biskupům, jáhni ji nosí šikmo tak, ţe směřuje z levého ramene k pravému boku; mešní roucho (kasule, ornát): svrchní liturgický oděv odvozený od římské tógy; je proveden v liturgické barvě. Liturgické barvy: jde o barvu svrchního liturgického oděvu, který má na sobě kněz v katolické církvi při bohosluţbě. V současnosti se pouţívá pět základních barev: bílá: symbolizuje radost, vítězství, mravní čistotu; pouţívá se v době vánoční a velikonoční, o svátcích Jeţíše, Marie a svatých, kteří nebyli mučedníky; červená: symbolizuje oheň – o svátcích svatodušních, nebo krev – o svátcích mučedníků a Jeţíšova umučení na Velký pátek; fialová: symbolizuje kajícnost, pokoru, zármutek; pouţívá se v době adventní a postní a při liturgii za zemřelé, kde nahradila dřívější černou; zelená: symbolizuje naději, pouţívá se o všedních dnech a nedělích mimo hlavní křesťanské svátky – v liturgickém mezidobí.

4.3.4 Liturgický čas Kaţdá kultura a kaţdé náboţenství vyuţívá ke svému působení na člověka koloběh roku s pravidelně se opakujícími ročními obdobími, výročími a svátky. Křesťanská tradice rozlišuje dva samostatné cykly: liturgický rok a cyklus svátků svatých. V liturgickém roce následují za sebou nestejně dlouhá období, která jsou soustředěna kolem hlavních svátků – vánoc a velikonoc: Advent začíná první nedělí adventní, jejíţ datum se stanoví tak, aby poslední – čtvrtá neděle adventní byla nejpozději 24. Prosince. Vánoce začínají oslavou narození Jeţíšova 25. prosince, druhým velkým vánočním svátkem je Zjevení Páně (6. ledna), po něm vánoční období končí. Postní doba trvá šest týdnů, začíná Popeleční středou a končí Zeleným čtvrtkem, po němţ následuje třídenní oslava utrpení, smrti a vzkříšení Jeţíše Krista – jejím vyvrcholením je 8

ve většině církví bohosluţba v noci ze soboty na neděli, tedy v době, kdy podle svědectví evangelií Jeţíš zvítězil nad smrtí. Velikonoční doba se slaví po sedm týdnů, které bezprostředně navazují na velikonoce, jejím vrcholem je přesně 50. den po velikonocích oslava Seslání Ducha svatého. Období mezi vánocemi a postem a mezi skončením velikonoční a začátkem adventní doby se nazývá v katolické církvi liturgické mezidobí. Většina církví si v průběhu roku připomíná historické osobnosti, které zvláště vynikly svým křesťanským svědectvím a byly církevní autoritou prohlášeny za blahoslavené nebo svaté. Katolická církev kategorizuje tyto oslavy podle významu jednotlivých osobností na slavnosti, svátky, památky a nezávazné památky. Český církevní kalendář povaţuje za nejvýznamnější tyto světce: Panna Marie, Matka Boţí – 1. ledna Svatý Josef, snoubenec Panny Marie – 19. března Zvěstování Páně – 25. března Svatý Vojtěch, biskup a učedník, hlavní patron praţské arcidiecéze – 23. dubna Svatý Jan Nepomucký, kněz a mučedník, hlavní patron Čech – 16. května Narození Jana Křtitele – 24. června Svatí Petr a Pavel, apoštolové – 29. června Svatí Cyril, mnich, a Metoděj, biskup, patroni Evropy, hlavní patroni Moravy – 5. července Svatý Benedikt, opat, patron Evropy – 11. července Nanebevzetí Panny Marie – 15. srpna Svatý Václav, mučedník, hlavní patron českého národa – 28. září Svátek všech svatých – 1. listopadu

4.3.5 Svátosti Základem křesťanské víry je přesvědčení o tom, ţe Bůh ve své lásce k lidem se sám stal člověkem: Boţí syn přijal na sebe lidské tělo – pro tuto skutečnost pouţívá teologie pojem vtělení (inkarnace). Jeţíš Kristus, vtělený syn Boţí, je tedy zároveň Bůh i člověk. Tím se stává viditelným znamením přítomnosti Boha mezi lidmi. Aby toto znamení nebylo omezeno časovým horizontem jednoho lidského ţivota, zakládá Jeţíš společenství lidí – církev, jíţ zaručuje svou trvalou přítomnost: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“ (Mt 28,20). Při své poslední večeři, kterou slaví společně se svými učedníky, jim výslovně sděluje, ţe v chlebě a víně je přítomen on sám, a ţádá je, aby tuto večeři opakovali na jeho památku (srov. 1 Kor 11,23-25). Večeři Páně a další úkony, v nichţ Bůh přímo působí, církev označuje jako svátosti. Reformace postavila svátosti na stejnou významovou úroveň jako zvěstování Boţího slova: „Zvěstování a svátosti jako prostředky spásy udělují tutéž spásu, i když v rozdílné podobě. Zatímco zvěstování můžeme označit za slyšitelný prostředek spásy, křest a večeře 9

Páně jsou nám svátostí viditelnou“ (www.evangnet.cz, Průvodce ČCE, křest). Katolická církev se k tomuto pojetí přiblíţila, kdyţ na 2. vatikánském koncilu prohlásila: „Církev měla vždy v úctě Boží Písmo jako samo tělo Páně, vždyť – především v posvátné liturgii – nepřestává brát a podávat věřícím chléb života se stolu jak Božího slova, tak Kristova těla“ (DV 21). Exkurs: Rozlišení pojmů SVÁTOST a SVATOST Tyto dva pojmy jsou v médiích pro neznalost věci často zaměňovány, proto je třeba jasně rozlišovat. Pojem SVÁTOST vychází z lat. sacramentum a znamená některý z liturgických úkonů, které zde popisujeme. Pojem SVATOST je odvozen od adjektiva SVATÝ, lat. sanctus, a označuje vysokou kvalitu života konkrétního člověka, žijícího podle Božího zákona. Lidé, kteří se vyznačovali mimořádnou, hrdinskou kvalitou života, jsou pak církví prohlašováni za svaté a předkládáni věřícím jako vzory k následování.

Svátosti jsou tedy konkrétní bohosluţebné úkony, v nichţ je Boţí přítomnost mezi lidmi neustále aktualizována. Tradiční teologie definovala svátosti jednoduše jako viditelná znamení neviditelné Boží milosti. Dnes můţeme říci, ţe jde o symbolické obřady, v nichž Bůh přímo působí skrze daná znamení, nezávisle na osobě udělovatele i přijímajícího. Původem všech svátostí, jakousi prvotní svátostí je sám Jeţíš Kristus. Podobně můţeme povaţovat za svátost také křesťanskou církev, neboť i ona zviditelňuje přítomnost Boha mezi lidmi. Někteří teologové mluví o církvi jako základní svátosti. Jeţíš Kristus (= prvotní svátost) pak nabízí skrze církev (= základní svátost) konkrétní podporu lidem v jejich ţivotních situacích ve formě jednotlivých svátostných úkonů. Svátosti však nejsou jen statickými momenty Boţí přítomnosti, ale je třeba je chápat dynamicky – jako okamţiky přímého Boţího působení, kdy Bůh pokračuje ve své aktivitě směřující ke spáse člověka. Proto jsou svátosti povaţovány za vrchol i zdroj veškeré činnosti církve (srov. SC 10): církev věří, ţe právě v této chvíli a na tomto místě Bůh skrze svátostné znamení působí. Toto přesvědčení čerpá zejména z biblických výroků, které chápe jako Boţí příslib (uvedeme si je ve výkladu jednotlivých svátostí). U kaţdé svátosti můţeme rozlišit materii (hmotný symbol – např. voda, chléb, víno, olej) a formu (slovní formule, např. Jeţíšova slova, která pronesl při poslední večeři nad chlebem a vínem). Exkurs: Historie svátostí Dříve se mezi svátosti se počítalo např. svěcení kostela, pohřeb, řeholní sliby apod. – jejich počet kolísal od dvou až do čtyřiceti. Tomáš Akvinský (12. stol.) zdůvodnil počet sedmi svátostí, které provázejí život člověka od narození až k umírání. V důsledku toho se ustálilo středověké rozdělení liturgických úkonů, které bylo kodifikováno tridentským koncilem a v katolické církvi se dodnes zachovalo. Luther tuto nauku o svátostech přejal. Zwingli však změnil jejich pojetí (podle něj milost nepřichází skrze nehodného udělovatele ani nepřipravenému příjemci) i počet (zachoval pouze dvě svátosti, které jsou přísně biblické, tedy Ježíšem přímo ustanovené – křest a večeři Páně). Jeho názor pak převládl v evangelických církvích.

10

V následujících kapitolách si u jednotlivých svátostí vţdy uvedeme jejich biblické zakotvení, historický vývoj, současné pojetí a liturgickou podobu v jednotlivých církvích a nakonec některé pastorační otázky, které si dnes teologie v souvislosti s nimi klade.

4.3.5.1

Křest

Křest, výslovně ustanovený Kristem, je první ze všech svátostí a tvoří předpoklad pro přijetí všech dalších svátostí: Jeţíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny aţ do skonání tohoto věku.― (Mt 28, 18 – 20) A řekl jim: „Jděte do celého světa a kaţte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen― (Mk 16, 15 – 16).

Z historického hlediska lze křest povaţovat za nejstabilnější svátost: od apoštolských dob byl povaţován za vnější vyjádření toho, ţe člověk přijal křesťanskou víru, a zároveň za symbol milosti vykoupení (spasení, odpuštění hříchů), jiţ Bůh takovému člověku poskytuje. Toto pojetí se dodnes nezměnilo a neliší se ani v různých křesťanských církvích. Také způsob udělování křtu (jeho materie a forma) zůstává beze změn, vývoji podléhají pouze doprovodné obřady. Katechismus katolické církve definuje křest takto: 1213: Svatý křest je základem celého křesťanského ţivota, vstupní branou k ţivotu v Duchu („vitae spiritualis ianua―) a branou, která otevírá přístup k ostatním svátostem. Křtem jsme osvobozeni od hříchu a znovuzrozeni jako Boţí děti, stáváme se Kristovými údy; jsme přivtěleni k církvi a stáváme se účastnými jejího poslání: „Proto se křest správně a vhodně definuje jako svátost znovuzrození skrze vodu ve slově.― 1214: Nazývá se křest podle hlavního obřadu, kterým se vykonává: křtít (řecky „baptizein―) znamená „pohrouţit―, „ponořit―. „Ponoření― do vody je symbolem pohřbení katechumena do Kristova smrti, z níţ povstává skrze vzkříšení s ním jako „nové stvoření― (2 Kor 5,17; Gal 6,15). 1215: Tato svátost se také nazývá „koupelí znovuzrození a obnovení Duchem svatým― (Tit 3,5), protoţe vyjadřuje a uskutečňuje ono zrození z vody a Ducha, bez něhoţ „nikdo nemůţe vejít do Boţího království― (Jan 3,5). 1216: „Toto obmytí se nazývá osvícení, protoţe ti, kdo jsou vyučováni [katechismu], jsou v mysli osvíceni …― Pokřtěný se stal „synem světla― a „světlem― (Ef 5,8) potom, „kdy se mu dostalo světla―, protoţe ve křtu přijal Slovo, „pravé světlo, které osvěcuje kaţdého člověka― (Jan 1,9): „Křest je nejkrásnějším a nejvelkolepějším z Boţích darů… Nazýváme ho darem, milostí, pomazáním, osvícením, šatem neporušitelnosti, koupelí obnovy, pečetí a vším, co je nejcennější. Dar, protoţe je dán těm, kteří nic nepřinášejí; milost, protoţe je udělován i viníkům; křest, protoţe hřích je pohřben do vody; pomazání, protoţe je svatý a královský (takoví jsou ti, kdo jsou pomazáni); osvícení, protoţe je oslnivým světlem; šat, protoţe zakrývá naši hanbu; koupel, protoţe nás omývá; pečeť, protoţe nás chrání a je znamením Boţí svrchovanosti.― (Sv. Řehoř Naziánský, Orationes, 40,3-4)

Na základě křtu se tedy člověk stává křesťanem, členem církve, získává skrze Jeţíšovu vykupitelskou oběť ospravedlnění (odpuštění prvotního hříchu i osobních hříchů) a účast na novém ţivotě. Křest má trvalou platnost, dává člověku tzv. nezrušitelné znamení (podobně

11

jako v katolické církvi svátost biřmování a kněţského svěcení), proto nemá smysl jej opakovat – pokřtěn můţe být člověk jen jednou v ţivotě. Viditelným znamením (materií) uvedených Boţích darů je voda, která omývá nečistoty lidského těla – podobně jako Bůh ve křtu omývá nečistoty lidského ducha. Obřad křtu tedy spočívá v omývání vodou, které můţe mít dvojí podobu: buď lití vody na hlavu křtěnce, nebo ponoření křtěnce do bazénu s křestní vodou. Pro zdůraznění skutečnosti, ţe člověk vstupuje do ţivota Boţí trojice, se lití vody i ponoření opakuje třikrát. Ten, kdo křtí, přitom zároveň říká slova (forma křtu): „N (křestní jméno), já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ Jedinou podmínkou k tomu, aby mohl být někdo pokřtěn, je víra v Ježíše Krista a jeho evangelium. Ta můţe být výsledkem jedině svobodného a odpovědného osobního rozhodnutí, proto by bylo logické křtít člověka aţ ve chvíli, kdy je schopen takové rozhodnutí učinit. Přesto se ve většině církví zachovává zvyk křtít malé děti brzy po narození, pokud se za ně zaručí svou vírou jejich rodiče a kmotři. Tento zvyk vycházel z přesvědčení, ţe křest je nezbytnou podmínkou spásy – pokud by tedy zemřel nepokřtěný člověk, nemohl by po smrti přijít do nebe k Bohu, ani kdyby se nedopustil ţádného provinění. Dnes většina církví věří v sílu Boţí milosti, která můţe působit i mimo lidské úkony (srov. dokument Naděje na spásu dětí, které zemřely bez křtu, Mezinárodní teologická komise, schváleno papeţem Benediktem XVI. 19. ledna 2007). Rozhodnutí, zda křtít malé děti, zůstává tedy na jejich rodičích, i kdyţ hlavní církve v ČR (katolická, ČCE, CČSH) doporučují svým členům tento zvyk nadále zachovávat. Odhodlání ţít podle křesťanské víry se stvrzuje těsně před samotným křtem sloţením tzv. křestního slibu: ten, kdo uděluje křest, klade tomu, kdo křest přijímá (v případě křtu malého dítěte jeho rodičům a kmotrům) otázky, jimiţ se má zříci zla a vyznat svou víru v Krista. V současných křestních obřadech katolické církve jsou příslušné otázky a odpovědi formulovány takto: Chcete ţít ve svobodě dětí Boţích a zříkáte se proto hříchu? - Ano. Chcete, aby vás nikdy hřích neovládl, a zříkáte se proto všeho, co k němu láká? - Ano. Zříkáte se tedy ducha zla a všeho, co působí a čím se pyšní? - Ano. Věříte v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země? - Věřím. Věříte v Jeţíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenţ se narodil z Marie Panny, byl ukřiţován a pohřben, vstal z mrtvých a sedí na pravici Otcově? - Věřím. Věříte v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení mrtvých a ţivot věčný? - Věřím.

Pokud se pro křest rozhodne dospělý člověk, měl by jeho křtu předcházet čas přípravy, postupné a systematické uvádění do víry a křesťanského ţivota – tzv. katechumenát. 12

Exkurs: Katechumenát Druhý vatikánský koncil obnovil starobylou církevní praxi katechumenátu. Jde o intenzivní a systematickou přípravu na přijetí svátosti křtu, kterou by měl absolvovat každý dospělý člověk, který se pro křest sám rozhodne (kanonické právo udává jako podmínku pro toto rozhodnutí „užívání rozumu“ a předpokládá, že tuto podmínku splňuje každý, kdo dosáhl věku sedmi let). Katechumenát má následující cíle: - upevnění víry a její spojení s životní praxí, - systematické vzdělání v nauce víry, - zapojení do společenství církve. Katechumenát se koná zpravidla ve skupině zájemců v rámci farnosti, za jeho průběh nese odpovědnost farář. Měl by trvat alespoň rok, doba nejvhodnější pro křest je liturgie velikonoční vigilie (připomínka Ježíšova vzkříšení v noci před velikonoční nedělí). V období katechumenátu rozlišujeme několik fází, které mají i své liturgické projevy: 1. konverze, rozhodnutí, přijetí do katechumenátu: označení křížem, předání Bible – Nového Zákona, 2. delší období katecheze s příslušnými obřady (exorcismy, žehnání, mazání olejem), 3. zařazení mezi čekatele křtu (rozhodnutí katechumena a potvrzení tohoto rozhodnutí ručitelem a církví): zpravidla na začátku postní doby, v jejímž závěru bude dotyčný pokřtěn 4. duchovní příprava, očištění a zasvěcení, obřady skrutinia: 3., 4., 5. neděle postní (exorcismy, svěřování Vyznání víry a modlitby Páně, volba jména, mazání olejem) 5. přijetí křtu společně se svátostí biřmování 6. období mystagogie – doba velikonoční, doprovázení po křtu.

Českobratrská církev evangelická stanoví tato pravidla pro udělování křtu: Řád sborového života, článek 1: 7.

Svátostí křtu slouţí církev nepokřtěným na základě ţádosti o křest, po přípravě a se souhlasem staršovstva sboru. 8. Pokřtěni mohou být ti, kdo se ke Kristu a jeho církvi hlásí svým vyznáním víry. 9. Pokřtěny mohou být i malé děti, které svou víru vyznat nemohou, jestliţe o to jejich rodiče nebo oprávnění zástupci poţádají a slíbí, ţe pokřtěné děti budou ke křesťanské víře a ţivotu v církvi vychovávat. 10. Spolu s tím, kdo je křtěn, či se zástupci křtěných malých dětí se na vyznáních i závazcích křtu mohou podílet věřící kmotr nebo kmotra jako svědkové křtu. 11. Křest se koná v bohosluţebném shromáţdění farního sboru, pokud moţno v sídle sboru. Koná se ve sboru, jehoţ členem či členkou se pokřtěný/á křtem stává. Nemluvňata mají být křtěna v tom sboru, jehoţ členy jsou ţadatelé o křest nebo jeden z nich. Ke křtu v jiném sboru neţ takto příslušném musí dát staršovstvo příslušného sboru souhlas.

V roce 1994 bylo dosaţeno významné ekumenické dohody mezi katolickou církví a dvěma dalšími velkými křesťanskými církvemi v ČR o vzájemném uznávání křtu. Uvádíme v plném znění text dohody mezi římskokatolickou církví a CČSH (text dohody mezi řk. církví a ČCE je obdobný): DOHODA O KŘTU Církev československá husitská zastoupená Ústřední radou a diecéze Římskokatolické církve v české a moravské církevní provincii zastoupené Českou biskupskou konferencí (dále Římskokatolická církev) vycházejí z dosavadní praxe a v souladu se svým učením a právními předpisy se dohodly, ţe mezi sebou vzájemně uznávají křest s tím, ţe společně prohlašují toto: 1. Obě církve společně vyznávají víru v Boha Otce a Stvořitele, v Jeţíše Krista, jednorozeného Boţího Syna, který se stal člověkem, a v Ducha svatého, Pána a Dárce ţivota. Tato společná víra je vyjádřena apoštolským a nicejsko-cařihradským vyznáním. 2. a) Církev římskokatolická i Církev československá husitská společně vyznávají, ţe křest vychází ze ţivota, smrti a zmrtvýchvstání Jeţíše Krista a jeho příkazu: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učeníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal― (Mt 28, 19-20). b) Obě církve vyznávají, ţe svátost křtu je Boţí dar, svěřený Kristově církvi. Vzkříšený Kristus ve křtu kaţdému pokřtěnému otevírá své království, odpouští hříchy a smiřuje s Bohem, včleňuje do svého těla (srovnej 1 Kor

13

12,13, Jan 15,5), dává podíl na nové smlouvě a účast na darech Ducha svatého. Tím je křest pro pokřtěného novým narozením z vody a z Ducha, vstupem pod Kristovu vládu, počátkem nového ţivota poslušnosti a následování. Účinky křtu, vykonaného lidmi, působí trojjediný Bůh pro zásluhy Jeţíše Krista v Duchu svatém. 3. Obě církve se dohodly o tom, které znaky musí mít křestní obřad, aby byl skutečným křtem: a) Záměr křtu musí být v souladu s Kristovým příkazem a s vyznáním církve. b) Křestní akt musí mít znaky: ponoření do vody či polití vodou a prohlášení, ţe jde o křest a ţe se koná ve jméno (nebo „ve jménu―) Boha Otce, Syna a Ducha svatého. c) Zpravidla bývá doprovázen zvěstováním evangelia ve společenství vyznávající církve. d) Další jednotlivosti křestního obřadu církve upravují samostatně. Obě církve v tomto směru vzájemně respektují rozhodnutí odpovědných církevních autorit. 4. Obě církve pokládají křest dětí a křest dospělých za rovnocenné. a) Na základě přání rodičů křtí církve děti ve víře, ţe také jich se týká Kristovo vykoupení, a v naději, ţe Pán skrze svědectví víry, zejména rodičů a místní křesťanské obce, dovede tyto pokřtěné děti k samostatnému vyznání víry a k ţivotu v následování Jeţíše Krista a tak k vědomému přijetí závazku křtu. b) Koná-li se křest u člověka, schopného o sobě samostatně rozhodovat, je osobní přiznání ke Kristu a vyznání víry předpokladem přijetí křtu. c) V obou případech se předpokládá, ţe společenství církve bude pokřtěného na jeho cestě provázet pastýřským vedením a přímluvnou modlitbou. 5. Obě církve pak věří, ţe jednou pokřtěný byl Trojjediným Bohem neodvolatelně připojen ke Kristu na celý ţivot. Proto neslouţí křtem těm, kdo jiţ jednou byli platně pokřtěni. 6. Obě církve jsou přesvědčeny, ţe shoda v uvedených bodech dostatečně umoţňuje prohlásit vzájemné uznání křtu. Z tohoto uznání vyplývá, ţe členové Církve československé husitské a Církve římskokatolické se vzájemně vděčně uznávají a přijímají jako křesťané, bratři a sestry v Kristu, řídíce se starou zásadou: V podstatném jednota, v nepodstatném svoboda, ve všem pak láska. Tuto dohodu schválila Ústřední rada Církve československé husitské na svém plenárním zasedání v Praze dne 15. ledna 1994 a Česká biskupská konference na svém 6. zasedání v Praze dne 25. ledna 1994. Podepsáno zástupci obou církví v Praze dne 25. ledna 1994:

4.3.5.2

Večeře Páně / eucharistie / mše

Večeře Páně je další svátostí, která vychází z konkrétní biblické události. Nový Zákon obsahuje zprávu o této večeři ve čtyřech verzích: Kdyţ jedli, vzal Jeţíš chléb, poţehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: „Vezměte, jezte, toto jest mé tělo.― Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: „Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů. Pravím vám, ţe jiţ nebudu pít z tohoto plodu vinné révy aţ do toho dne, kdy budu s vámi pít kalich nový v království svého Otce.― (Mt 26,26-29) Kdyţ jedli, vzal chléb, poţehnal, lámal a dával jim se slovy: „Vezměte, toto jest mé tělo.― Pak vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: „Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé. Amen, pravím vám, ţe nebudu jiţ píti z plodu vinné révy aţ do toho dne, kdy budu pít nový kalich v Boţím království.― (Mk 14,22-24) Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.― A právě tak, kdyţ bylo po večeři, vzal kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.― (Lk 22,19-20) Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Jeţíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.― Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.― (1 Kor 11,23-25)

14

Křesťané věří, ţe ve chvíli, kdy si tuto večeři připomínají, kdy přijímají chléb a víno (materie svátosti), nad nimiţ byla pronesena Jeţíšova slova (tzv. konsekrační slova – forma svátosti), je mezi nimi Jeţíš skutečně přítomen. Ve všech křesťanských církvích je slavení večeře Pána (eucharistie, mše) povaţováno za základní liturgický úkon, z nějţ vychází a na nějţ navazují všechny ostatní bohosluţby. Dnem, kdy se věřící scházejí k eucharistické bohosluţbě, je zpravidla neděle, kdy si církev připomíná Jeţíšovo zmrtvýchvstání – katolická církev povaţuje účast na nedělní mši za povinnost kaţdého věřícího. V přesném teologickém pojetí Ježíšovy přítomnosti zůstávají mezi církvemi stále významné rozdíly: Katolická církev mluví o tzv. transsubstanciaci („přepodstatnění―), kdy se podstata chleba a vína proměňuje ve skutečné Kristovo tělo a skutečnou Kristovu krev – proto má smysl takto proměněný chléb (příp. víno) uchovávat a uctívat i mimo bohosluţbu (na základě tohoto přesvědčení se zvláště v barokní době velmi rozšířila úcta tzv. Nejsvětější svátosti oltářní formou různých modliteb, adorací, průvodů apod.). Po 2. vatikánském koncilu se více zdůrazňuje dynamický prvek eucharistické slavnosti: nejde jen o prostou přítomnost Jeţíšovu, ale o aktualizaci (zpřítomnění, nikoli opakování!) jeho výkupné oběti na kříţi – v tomto smyslu mluví teologie o obětním charakteru mše. Zmocnění církve k vedení obřadu mše včetně proměňování má pouze vysvěcený kněz nebo biskup; pokud by se o to pokusila jiná osoba, je obřad neplatný a k proměnění nedojde. Pravoslavná církev neuţívá sice pojem transsubstanciace, jinak je však její pojetí eucharistie totoţné s katolickým. Evangelické církve chápou večeři Páně jako připomínku uvedené biblické události, při níţ je Jeţíš Kristus mezi nimi reálně přítomen, neváţou však jeho přítomnost na konkrétní materii chleba a vína (EK 163-166). I v evangelických církvích jsou řádnými vykonavateli večeře Páně ordinovaní sluţebníci, jejich ordinace však není v apoštolské posloupnosti a není chápána jako svátost (viz dále). Exkurs: Problém eucharistické pohostinnosti Pod pojmem eucharistická pohostinnost rozumíme možnost plné účasti na večeři Páně (tedy včetně přijímání chleba a vína) v jiné křesťanské církvi než v té, jíž je daná osoba členem. Vzhledem k narůstajícímu množství ekumenických kontaktů a zvláště ekumenických manželství je dnes tato otázka velmi aktuální. Křesťané všech církví považují večeři Páně za jeden ze základních projevů své víry. Nemohou-li jej manželé nebo členové jedné rodiny prožívat společně, může se to stát zdrojem hlubokých problémů jak v jejich víře, tak v jejich osobním vztahu. Mezi církvemi vzešlými z reformace je eucharistická pohostinnost běžná. Většina těchto církví zve i katolíky či pravoslavné k účasti na své večeři Páně.

15

Katolická církev však zakazuje svým členům účast na evangelické večeři Páně (CIC, can 844). Zdůvodňuje to tím, že evangeličtí duchovní nejsou z katolického hlediska nositeli plné kněžské moci (nepřijali kněžské svěcení jako svátost v rámci apoštolské posloupnosti), a proto nemohou slavit eucharistii ve smyslu transsubstanciace. Pokud by katolík přijal chléb a víno při evangelické večeři Páně, dal by tím najevo, že souhlasí s evangelickým pojetím, což katolická církev nechce podporovat. V církvích, které z katolického hlediska platně udělují svátosti (mají kněžské svěcení v apoštolské posloupnosti a stejné teologické pojetí svátostí), může katolík přijmout eucharistii, ale pouze pokud se nachází v místě či v situaci, kdy nemá možnost zúčastnit se liturgie katolické (can. 844, §2). Obdobná pravidla platí z hlediska katolické církve také pro účast nekatolíků na katolické eucharistii. Členové církví s apoštolskou posloupností a s platně udělovanými svátostmi mohou přijmout eucharistii v katolickém kostele, členům církví bez apoštolské posloupnosti to umožněno není (can 844, §3). Je v pravomoci biskupa udělit kterémukoliv katolíkovi dispenz od těchto nařízení, a to jak pro jednorázovou konkrétní situaci, tak pro opakované přijímání v nekatolické církvi. Na druhé straně, přestože biskup nemá pravomoc nad členy jiných církví než katolické, může umožnit konkrétnímu nekatolíkovi přijímat eucharistii v katolické církvi tím způsobem, že dovolí katolickým kněžím, aby mu eucharistii podali. Případy, kdy biskup takové výjimky udělí, jsou však ojedinělé. Katolická církev bývá v této oblasti často terčem kritiky jako neekumenická a příliš uzavřená do sebe. V jejím přístupu je však třeba rozlišit doktrinální a pastorační rovinu. Dokud v rámci ekumenických rozhovorů mezi teology jednotlivých církví nedojde ke shodě v pojetí kněžského svěcení a večeře Páně, nelze očekávat z katolické strany ani plnou eucharistickou pohostinnost. Na druhé straně se v reálném životě vyskytuje mnoho situací, kdy se spolu setkávají katoličtí a evangeličtí křesťané, společně se modlí a čtou Bibli a rádi by završili toto setkání také společnou účastí na večeři Páně. V takové situaci je třeba se ptát, co je užitečnější: zda se této nejvyšší formy křesťanského společenství vzdát a chápat to jako bolestný důsledek rozdělení, nebo zda toto setkání uskutečnit s vědomím a s respektem k různosti chápání.

Bohosluţba večeře Páně (v evangelických církvích), resp. eucharistie (mše – v katolické církvi) má základní strukturu, která se ustálila uţ v prvních křesťanských staletích. V jejím rámci pak dochází k vývojovým změnám jednotlivých prvků a k místním a konfesním odlišnostem. Struktura liturgie večeře Páně / eucharistie První část – bohoslužba slova: přivítání účastníků, společné vyznání vin, četba biblických textů a jejich výklad (kázání) Druhá část – eucharistická bohoslužba (bohosluţba oběti, slavení večeře Páně): příprava obětních darů, připomínka poslední večeře (při jsou citována Jeţíšova slova proměnění – konsekrační slova), společná modlitba Otče náš, rozdílení a poţívání chleba a vína (v katolickém pojetí těla a krve Kristovy), závěrečná modlitba a poţehnání.

4.3.5.3

Biřmování / konfirmace

Biblickým východiskem této svátosti je zpráva o seslání Ducha svatého, k němuţ došlo padesátý den po Jeţíšově vzkříšení a desátý den po jeho nanebevstoupení: Kdyţ nastal den Letnic, byli všichni shromáţděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako kdyţ se ţene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na kaţdém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytrţení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. V Jeruzalémě byli zboţní ţidé ze všech národů na světě, a kdyţ se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a uţasli, protoţe kaţdý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se: „Coţ nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, ţe je slyšíme kaţdý ve své rodné řeči: Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény

16

a přistěhovalí Římané, ţidé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Boţích!― Ţasli a v rozpacích říkali jeden druhému: „Co to má znamenat?― Ale jiní říkali s posměškem: „Jsou opilí!― Tu vystoupil Petr spolu s jedenácti, pozvedl hlas a oslovil je: „Muţi judští a všichni, kdo bydlíte v Jeruzalémě, toto vám chci oznámit, poslouchejte mě pozorně: Tito lidé nejsou, jak se domníváte, opilí – vţdyť je teprve devět hodin ráno. Ale děje se, co bylo řečeno ústy proroka Jóele: ‚A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi, synové vaši a vaše dcery budou mluvit v prorockém vytrţení, vaši mládenci budou mít vidění a vaši starci budou mít sny. I na své sluţebníky a na své sluţebnice v oněch dnech sešlu svého Ducha, a budou prorokovat. A učiním divy nahoře na nebi a znamení dole na zemi: krev a oheň a oblaka dýmu. Slunce se obrátí v temnotu a měsíc se změní v krev, neţ přijde den Páně, velký a slavný; a kaţdý, kdo vzývá jméno Páně, bude zachráněn.‘ (Sk 2, 1 – 21)

Podle dalších biblických zpráv byli podobně obdarováváni křesťané i později a na různých místech, nešlo tedy o událost jednorázovou a výjimečnou. Zároveň však bylo toto obdarování odděleno od první křesťanské svátosti – křtu. Spíše je můţeme povaţovat za jakési doplnění či dovršení toho, co člověk přijal ve křtu. Výmluvně to dosvědčuje následující text: Kdyţ apoštolové v Jeruzalémě uslyšeli, ţe v Samařsku přijali Boţí slovo, poslali k nim Petra a Jana. Oni tam přišli a modlili se za ně, aby také jim byl dán Duch svatý, neboť ještě na nikoho z nich nesestoupil; byli jen pokřtěni ve jméno Pána Jeţíše. Petr a Jan tedy na ně vloţili ruce a oni přijali Ducha svatého. (Sk 8, 14 – 17)

Rituál popsaný v závěrečné větě uvedeného textu se brzy rozšířil v křesťanských obcích a bez zásadních změn se koná dodnes. V katolické a pravoslavné církvi je biřmování povaţováno za svátost, evangelické církve toto pojetí odmítly, neboť se striktně drţí zásady, ţe svátost musí být výslovně ustanovena Jeţíšem Kristem. Pro odlišení začaly pouţívat pro tento obřad název konfirmace. V současném ekumenickém dialogu se však dochází ke zjištění, ţe „římskokatolické učení o biřmování není s evangelickým pojetím konfirmace v rozporu, který by ospravedlňoval rozkol“ (Ekumenický katechismus 162). Svátost biřmování se v katolické církvi uděluje tak, ţe udělovatel (zpravidla biskup) maže biřmovance křižmem na čele (materie svátosti) a přitom říká slova: „Přijmi pečeť daru Ducha svatého“ (forma svátosti). Tento obřad je vloţen do eucharistické slavnosti (mše) mezi bohosluţbu slova a bohosluţbu oběti. Pokud byl člověk pokřtěn jako malé dítě, doporučuje se, aby svátost biřmování přijal na hranici dospělosti – mezi 15. a 18. rokem věku (proto je někdy také nazývána „svátost křesťanské dospělosti“); můţe však být udělena i dříve – zhruba od 7 let, nebo kdykoli později během ţivota. Před přijetím svátosti by měl zájemce absolvovat dostatečnou katechetickou přípravu. V případě křtu dospělého se svátost biřmování uděluje bezprostředně po křtu, v rámci téţe bohosluţby; příprava na ni je pak totoţná s katechumenátem. K symbolice svátosti biřmování uvádíme citaci z Katechismu katolické církve:

17

1293: V obřadu této svátosti je třeba vzít v úvahu znamení pomazání a to, co pomazání naznačuje a vtiskuje: duchovní pečeť. Ve starodávné biblické symbolice má pomazání velké bohatství významů. Olej je znamením hojnosti a radosti, očišťuje (mazání před i po koupeli), dělá mrštným (mazání atletů a zápasníků); je znamením uzdravení, protoţe hojí pohmoţděniny a rány a dává vyzařovat kráse, zdraví a síle. 1294: Všechny tyto významy mazání olejem se setkávají ve svátostném ţivotě. Pomazání olejem katechumenů před křtem znamená očištění a posílení; pomazání nemocných vyjadřuje uzdravení a útěchu. Pomazání posvátným křiţmem po křtu, při biřmování a kněţském svěcení je znamením zasvěcení. Prostřednictvím biřmování se křesťané, tedy ti, kteří jsou pomazaní, mnohem více podílejí na poslání Jeţíše Krista a na plnosti Ducha svatého, jímţ je vrchovatě naplněn, takţe celý jejich ţivot šíří líbeznou vůni Kristovu.

Křest, biřmování a eucharistie jsou v katolické církvi povaţovány za tzv. iniciační svátosti: stojí v začátku křesťanského ţivota a ve svém celku plně uschopňují křesťany ke splnění jejich poslání. Tato skutečnost je symbolicky vyjádřena tím, ţe při křtu dospělých jsou jim tyto tři svátosti uděleny v průběhu jedné bohosluţby.

4.3.5.4

Svátost smíření / svátost pokání / zpověď

Všechny křesťanské církve věří, ţe Bůh odpouští provinění (hříchy) těm lidem, kteří o toto odpuštění upřímně prosí, svých hříchů litují a jsou odhodláni se změnit k lepšímu. Tato víra vychází z přesvědčení, ţe jedině Bůh má moc odpouštět hříchy. Zároveň najdeme v Novém zákoně několik míst, v nichţ Jeţíš přenáší zmocnění odpouštět hříchy na své učedníky jako reprezentanty nového lidu Boţího (EK 182): „A já ti pravím, ţe ty jsi Petr; a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.― (Mt 16, 18 – 19) Jeţíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.― Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.― (J 20, 21 – 22) „Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.― (Mt 18,18)

Původně bylo odpuštění hříchů spojováno pouze se křtem: křesťané vţdy věřili, ţe ten, kdo přijme víru v Jeţíše a nechá se pokřtít, přijímá zároveň od Boha odpuštění všech svých hříchů. Uţ v raných dobách však musela církev řešit situaci lidí, kteří se i po křtu dopustili velmi váţných a veřejně známých prohřešků (za největší byly povaţovány vraţda, odpad od víry a cizoloţství). Takoví provinilci museli podstoupit tvrdé pokání, které bylo odstupňováno podle váţnosti provinění. Spočívalo v mnoţství modliteb, které museli denně odříkat, v postu od určitých potravin, v zákazu manţelského sexuálního styku apod., to vše na přesně stanovenou dobu, která trvala od několika týdnů aţ po mnoho let. Po skončení kajícího období vyhlásil biskup nebo kněz, ţe jim je hřích odpuštěn, a mohli se zapojit do normálního ţivota. Takové pokání bylo však moţné jen jednou v ţivotě; dopustil-li se někdo znovu váţného provinění, byl z církevního společenství vyloučen. U běţných všedních prohřešků církev pouze poţadovala, aby jich člověk litoval, a tak získal Boţí odpuštění, ale 18

jinak se jimi nezabývala. Teprve mnohem později (asi od 8. století) se začíná šířit individuální zpověď, do níţ byly zahrnovány i lehké hříchy a která se mohla libovolně často opakovat. Tato praxe vycházela ze zkušeností ţivota mnichů v klášterech, kterým pomáhala k pravidelné sebereflexi a stálému osobnímu zdokonalování pod vedením zkušeného duchovního vůdce. Martin Luther povaţoval individuální zpověď za velmi prospěšnou, pozdější evangelická tradice se jí však na dlouhou dobu vzdala. V období po Tridentském koncilu (16. stol.) se v katolické církvi ustálila jediná forma svátosti smíření, a to individuální zpověď v tzv. zpovědnici. Šlo o dřevěnou konstrukci vytvořenou speciálně k tomuto účelu, kterou tvořila kabina pro sedícího kněze uprostřed a dvě menší kabinky s klekátky pro kajícníky po stranách (ve většině katolických kostelů se tyto zpovědnice dodnes pouţívají). Komunikace v nich probíhala skrze okénko s dřevěnou mříţkou. Také dialog probíhal ustálenou formou: po úvodním znamení kříţe se kajícník vyznal ze svých hříchů a vyjádřil za ně lítost, kněz mu pak dal stručné poučení, uloţil mu pokání (zpravidla konkrétní modlitba, kterou měl kajícník po skončení zpovědi Bohu přednést na znamení své ochoty k polepšení) a pronesl nad ním formuli rozhřešení. Věřící byli vyzýváni, aby přijímali svátost smíření pravidelně kaţdý měsíc, nejméně však jednou za rok, a to o velikonocích. V okruhu velkých svátků (velikonoce, vánoce, pouť) a na začátku kaţdého měsíce pak ve větších farnostech přicházelo ke zpovědi velké mnoţství lidí, takţe se zpovědi často stávaly rutinní a formální záleţitostí: věřící opakovali stále znova (často po celý ţivot) stejné hříchy, kněţí dávali rozhřešení bez rozhovoru a osobního přístupu. Mnozí věřící ztráceli ze zřetele vnitřní souvislost mezi osobní vinou a Boţím odpuštěním, které zpověď zprostředkovává, ale viděli ji jen jako rituální povinnost, kterou musí v pravidelných intervalech plnit. Toto pojetí zpovědi se dostalo ve 20. století do hluboké krize: mnozí věřící zcela odmítli tuto svátost s odůvodněním, ţe dárcem odpuštění je sám Bůh a ţe je jistě poskytne i bez lidského zprostředkování; jiní hledali spolu s kněţími takové formy zpovědi, které by pro ně byly přijatelnější. Církev reagovala na tuto krizi v rámci liturgické reformy po 2. vatikánském koncilu jednak zdůrazněním podstatných teologických prvků této svátosti, jednak nabídkou širší škály forem jejího slavení. V teologické oblasti byl zdůrazněn rozměr vztahu mezi člověkem a Bohem: hříchem člověk tento vztah narušuje, touhou po odpuštění hledá opětovné narovnání vztahu, smíření: proto byl zaveden nový název zpovědi – svátost smíření. Zároveň jde také o komunikaci 19

mezi jednajícími lidmi – v rámci zpovědi by měl být veden skutečný dialog, v němţ by měl kněz spolu s kajícníkem hledat způsob, jak se vyrovnat s vinou, příp. ji napravit, a jak kvalitněji ţít, aby se prostor pro hřích postupně zmenšoval. Aby se uplatnily uvedené teologické důrazy a zároveň se vyšlo vstříc lidem s odlišnými potřebami, začala církev upouštět od povinného slavení svátosti smíření v tradičních zpovědnicích. Místo nich se v kostelích zřizují tzv. zpovědní místnosti, v nichţ je moţné vytvořit vstřícné dialogické prostředí. Před vyznáním se doporučuje krátké čtení z Bible, které kajícníkovi (penitentovi) připomene Boţí odpouštějící lásku. Kněţí jsou vyzývání, aby chápali člověka v různých náročných situacích a jednali s ním empaticky. Byly zavedeny tzv. kající bohoslužby (zvláště před velkými svátky), při nichţ se věřící společně připravují na zpověď četbou Bible a reflexí o svém ţivotě (zpytování svědomí) a pak probíhá individuální zpověď. Také se uţ neklade tak velký důraz na časté opakování zpovědi, věřící jsou vedeni spíše k tomu, aby se sami odpovědně rozhodli, kdy pro ně nastal čas k přijetí této svátosti. Pro výjimečné situace obnovila církev moţnost hromadného rozhřešení bez individuálního vyznání (v nebezpečí ţivota pro větší mnoţství lidí – přírodní katastrofa, válka apod., nebo při nemoţnosti zvládnout velký nápor zájemců o zpověď, kteří by pak museli být delší dobu bez rozhřešení – CIC, can. 961), trvá však na tom, ţe jde o výjimku, kterou nelze pouţít v běţné situaci. Základní formou odpuštění hříchů tedy zůstává v katolické a pravoslavné tradici individuální zpověď. Křesťan, který touţí po odpuštění od Boha, při ní vyznává své hříchy knězi, který mu na základě tohoto vyznání udělí rozhřešení (absoluci), jímţ dává najevo, ţe mu Bůh jeho viny skutečně odpustil. Materií této svátosti jsou vyznané viny, formou je pevně stanovená formule rozhřešení doprovázená znamením kříţe ze strany kněze: Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha. Ať ti skrze tuto sluţbu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem. Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

Je však třeba zdůraznit, ţe odpuštění je vţdy výsostným aktem Boţím: neodpouští kněz, ale Bůh sám. Katolická církev proto počítá s tím, ţe kvůli běţným (lehkým, všedním) hříchům není třeba se zpovídat, ale stačí např. vyuţít společného úkonu kajícnosti na začátku kaţdé mše. V závaţných proviněních však poţaduje vţdy individuální zpověď: Jednotlivé a úplné vyznání a rozhřešení tvoří jediný řádný způsob, kterým se s Bohem a církví smiřuje křesťan, který je si vědom těţkého hříchu; pouze fyzická nebo mravní nemoţnost omlouvá od tohoto vyznání; v tom případě lze dosáhnout smíření i jiným způsobem (CIC, can. 960).

20

Evangelické církve odmítly pojetí zpovědi jako svátosti: rozhřešení chápou pouze jako vyhlášení, ţe Bůh hříchy odpustil, nikoli jako samotné odpuštění. K tomu dochází v niterném dialogu mezi člověkem a Bohem. Proto není odpuštění ani těch nejtěţších hříchů striktně vázáno na zpověď. Běţně se v evangelických církvích praktikuje společné vyznání hříchů v obecné formě se společnou absolucí (rozhřešením). V poslední době však i evangelické církve stále častěji vyuţívají individuální formu zpovědi. Tím, kdo zvěstuje odpuštění, tedy zpovědníkem, přitom nemusí být jen ordinovaný kazatel, ale kdokoli z členů sboru, pokud si je vědom závazku mlčenlivosti. Nový návrh liturgie zpovědi, který připravil poradní odbor liturgický Českobratrské církve evangelické v roce 2009, rozlišuje liturgickou formu zpovědi, volnou formu zpovědi a zpověď v nouzi. Liturgie zpovědi Zpověď přijímá ordinovaný kazatel nebo ordinovaný presbyter, případně jiný člen sboru, vědomý si závazku mlčenlivosti. Zásadou je, ţe obě strany jsou si vědomy zpovědního tajemství a mají k sobě tuto důvěru. Vhodným obdobím v církevním roce je advent nebo postní doba. V zásadě však platí, ţe zpověď je dobrovolná a dobu i četnost volí kajícník sám. Liturgicky pevnější formu pravděpodobně zvolí kajícník a zpovědník, kteří jsou na ni zvyklí. Můţe však pomoci i těm, kdo by měli rozpaky „jak začít―. Zpověď lze uskutečnit na vhodném místě chráněném před rušivými vlivy (vypnuté telefony apod.) – v kostele, ve farní kanceláři i jinde. Zpovědník můţe být oblečen neformálně, je však také moţné, aby byl oblečen v taláru (popř. v albě se štólou). Tradičně je barvou pokání fialová. Předloţené formuláře jsou ukázkou a podnětem, nikoli závazným pravidlem. Při zpovědi by však nemělo chybět čtení Písma, vyznání hříchů a zvěstování odpuštění. LITURGICKÁ FORMA ZPOVĚDI Z = zpovědník K = kajícník Úvod Z: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. K: Amen. Z: Jeţíš říká: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíţeni břemeny, a já vám dám odpočinout.― (Mt 11,28) Čtení Písma Zpovědník by měl mít předem připravené vhodné texty z Písma a jeden z nich vybrat. Číst může on nebo (lépe) kajícník. Po čtení Písma může následovat ticho, příp. krátký výklad textu s povzbuzením k odvaze vyznat viny. Čtení Písma lze případně vložit až za vyznání hříchů tak, aby zpovědník vybral vhodný text. Příklady textů z Písma: IZAJÁŠ 53,4 – 6 EZECHIEL 11,19 – 20 MATOUŠ 18,21 – 22 MAREK 1,14 – 15 LUKÁŠ 15,1 – 7 JAN 20,19 – 23 1. JANOVA 1,5 – 9 Vyznání hříchů

21

Zpovědník vybídne kajícníka, aby vlastními slovy pověděl, proč přišel. V souladu s reformační tradicí není nutné, aby byly vyznány všechny hříchy. V případě potřeby může zpovědník pomoci otázkami, „osnovou“ Desatera apod. Zpovědník se varuje vlastní výřečnosti, pokud je možné, zachovává mlčení, zdržuje se vlastních názorů, potlačí jakékoli hodnocení a dává prostor kajícníkovi. V závěru této části může zpovědník dát rady, jak má kajícník činit pokání (napravit škody) – ale také nemusí. Prosba o odpuštění Zpovědník vyzve kajícníka, aby vyjádřil lítost nad svými hříchy, ochotu napravovat, co je v jeho silách, a odhodlání své hříchy neopakovat. Zpovědník může rozhřešení odložit, pokud shledá, že kajícník nerozeznává podstatu své viny a není ochoten činit pokání. Kajícník svou lítost a prosbu o odpuštění může také formulovat slovy Písma, které sám čte nebo které je mu předříkáváno, např.: K: Smiluj se nade mnou, Boţe, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, moji nepravost smyj ze mne dokonale, očisť mne od mého hříchu. Doznávám se ke svým nevěrnostem, svůj hřích mám před sebou stále. (Ž 51,3-4) Absoluce Po této modlitbě zpovědník vztáhne ruce (nebo pravou ruku) nad (na) hlavu kajícníka a pronáší rozhřešení: Z: Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a dal církvi skrze Ducha svatého moc odpouštět hříchy. Ať ti skrze tuto sluţbu církve sám Kristus odpustí hříchy a naplní tě pokojem. K: Amen. Nebo: Z: Před Boţí tváří jsi vyznal své hříchy. Prosíš-li o odpuštění hříchů ve jménu Jeţíše Krista, odpověz: Ano. K: Ano. Z: Co ti Bůh dal ve křtu – odpuštění hříchů a osvobození od moci zla –, to ti dnes je nově dáno: Bůh, Otec veškerého milosrdenství smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a dal církvi skrze Ducha svatého moc odpouštět hříchy. Zvěstuji ti odpuštění ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen. Nebo: Z: Všemohoucí Bůh vydal za vás na smrt svého Syna Jeţíše Krista a odpouští nám kvůli němu naše hříchy. Vyhlašuji ti plné odpuštění všech tvých hříchů. Závěr Z: Chvalte Hospodina, neboť je dobrý. Jeho milosrdenství trvá navěky. Pán ti odpustil hříchy. Jdi v pokoji. K: Amen. Nebo: Z: Všemohoucí Bůh, který ti odpustil tvoje hříchy, ať ti dá sílu ţít podle jeho vůle. Poţehnej a ochraňuj tě Otec, Syn i Duch svatý. K: Amen. (Následuje volná forma zpovědi a zpověď v nouzi.)

22

Kněz (resp. v evangelických církvích kdokoli, kdo vystupuje v roli zpovědníka), který vyznání přijímá, je striktně vázán zpovědním tajemstvím, coţ znamená, ţe nesmí nikdy a nikomu prozradit to, co ve zpovědi slyšel. Zpovědní tajemství respektuje i náš právní řád, kdyţ výslovně zbavuje kněze zákonné povinnosti oznámit závažný trestní čin, o němţ se dověděl v rámci zpovědi (§ 168 trestního zákona), a zároveň ho zbavuje povinnosti svědčit o takovém trestném činu (§ 99 trestního řádu – zde se mluví o státem uznané povinnosti mlčenlivosti, do níţ spadá podle § 7 odst. 1f zákona o církvích také zpovědní tajemství), nezbavuje ho však povinnosti překazit trestný čin, pokud o jeho přípravě ví předem: Zákon č. 3/2002 Sb. (Zákon o církvích) § 7: Zvláštní práva registrovaných církví a náboženských společností (1) Registrovaná církev a náboţenská společnost můţe za podmínek stanovených tímto zákonem k plnění svého poslání získat oprávnění k výkonu těchto zvláštních práv: f) zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství, je-li tato povinnost tradiční součástí učení církve a náboţenské společnosti nejméně 50 let; tím není dotčena povinnost překazit trestný čin uloţená zvláštním zákonem (§ 167 trestního zákona). Zákon č. 140/1961 Sb. (Trestní zákon) § 168: Neoznámení trestného činu (3) … Oznamovací povinnost nemá také duchovní registrované církve a náboţenské společnosti s oprávněním k výkonu zvláštních práv, dozví-li se o spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo v souvislosti s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství. Zákon č. 141/1961 Sb. (Trestní řád) § 99: Zákaz výslechu (2) … Svědek nesmí být vyslýchán téţ tehdy, jestliţe by svou výpovědí porušil státem uloţenou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaţe byl této povinnosti příslušným orgánem nebo tím, v jehoţ zájmu tuto povinnost má, zproštěn. Exkurs: Pastorační otázky I když ve zpovědní praxi jak v katolické tak v evangelických církvích dochází k hlubokým změnám, zůstává stále mnoho pastoračních otázek nevyřešených. Teologické pojetí svátosti smíření dovoluje širokou škálu odpovědí a zdá se, že je jak v zájmu konkrétního člověka, tak v zájmu ekumenického sbližování církví, aby se pluralita praktických možností skutečně naplňovala, příp. i dále rozšiřovala. Možnosti dalšího vývoje vidíme zvláště v těchto oblastech: Jaký je cíl svátosti smíření, co od ní konkrétní člověk očekává? Může to být odpuštění konkrétního závažného provinění (pak bude člověk přijímat tuto svátost příležitostně, nepravidelně, v situaci, kdy ve svědomí cítí vinu) nebo naopak potřeba pravidelné etické sebereflexe (v tom případě bude i zpověď častější a pravidelná), příp. zájem o duchovní vedení spojené s možností rozhřešení (pak půjde o pravidelný rozhovor s knězem, ale ne vždy musí být jeho součástí i rozhřešení). Jaká je role kněze (duchovního) při individuální zpovědi, jaký je vztah mezi zpovědníkem a zpovídaným? Zpovědník může být chápán jako prostředník, který vykonává církví stanovené rituály (pak příliš nezáleží na jeho osobních kvalitách a zájemce může využít kteréhokoliv kněze), může však být také chápán jako odborný poradce v teologii, morálce, duchovním životě, příp. psychologii (pak bude zájemce vyhledávat skutečného odborníka) nebo může být chápán jako dlouhodobý životní průvodce, kterému klient plně důvěřuje a hledá u něj oporu (pak se zaměří na jednoho kněze, který ho zná, umí mu naslouchat, a proto je taky možné se mu se vším svěřit, a bude ochoten za ním podle potřeby i pravidelně dojíždět na větší vzdálenost). V jakém prostředí by měla zpověď probíhat? Někdo potřebuje spíše anonymní přístup ve zpovědnici barokního typu, jinému lépe vyhovuje oficiální zpovědní místnost, jiný si raději se zpovědníkem popovídá v domácím prostředí nebo na vycházce v přírodě.

23

V jakých situacích umožnit hromadné rozhřešení? Katolická církev se v současné době brání většímu rozšíření hromadného rozhřešení, vidí v tom nebezpečí ještě většího odsunu individuální zpovědi. Na druhé straně je třeba uvážit, zda zdůrazňování individuální zpovědi nepodporuje její čistě formalistické pojetí a zda by hromadné rozhřešení např. v období velkých svátků nevedlo kněze i věřící k odpovědnějšímu přístupu k této svátosti. Jak působí dlouhodobé „zpovídání“ na psychiku samotného zpovědníka? Jde o otázku, která doposud není hlouběji prozkoumána (alespoň autorovi o tom není nic známo). Přitom tento vliv může být velký, neboť zpovědník disponuje velkou mocí: závažné informace, které se dověděl ve zpovědi o svých klientech, sice nesmí zveřejnit ani nikomu prozradit, existuje však bezpočet možností, jak je může nepřímo využít proti nim či proti dalším osobám, příp. k prosazení vlastních sobeckých zájmů. Mnozí kněží zneužívali (a dodnes zneužívají) moci, kterou při zpovídání disponují, k nepřiměřenému nátlaku na svědomí jednotlivce. Věřící často chápou zpovědníka jako zástupce Boha na zemi a tato nebezpečí si neuvědomují.

4.3.5.5

Ordinace / kněžské svěcení

V kaţdé náboţenské instituci existuje skupina lidí, jejichţ úkolem je zajišťovat pro všechny ostatní komunikaci s boţstvem/Bohem – jde tedy o jakési prostředníky mezi Bohem a lidmi; čeština je označuje výrazem „kněz― (plurál „kněţí―). Tato komunikace spočívá jednak v tom, ţe přednáší Bohu modlitby za lid i jednotlivé prosby konkrétních lidí, jednak v tom, ţe zvěstují lidem názory, příkazy a poţadavky Boha. Zvláštní forma komunikace pak spočívá v přinášení darů – obětí: ve většině náboţenství se věřilo, ţe Bůh člověku odpustí jeho prohřešky a ţe také účinnost jeho modlitby bude výrazně posílena, pokud mu člověk dá nějaký dar – něčím mu „zaplatí―. Věřící proto přinášeli kněţím různé dary (většinou šlo o výsledky jejich hospodaření – plodiny nebo zvířata) a kněţí je podle speciálních kultických předpisů obětovali Bohu (zpravidla spálením), přičemţ si určitou část mohli ponechat k vlastní obţivě. Vzhledem ke svému specifickému poslání bývali kněţí ustanovováni k této sluţbě zvláštními obřady a měli také privilegované postavení ve společnosti. V izraelském národě byli ke kněţské sluţbě určeni příslušníci kmene Levi. Třetí kniha Mojţíšova – Leviticus – přináší podrobné předpisy o jejich ustanovení i o jejich sluţbě, která spočívala především v přinášení obětí. Křesťanství, které na Starý zákon navazuje, však radikálně změnilo pojetí oběti i sluţby zprostředkování mezi lidmi a Bohem: Jeţíš Kristus prohlásil sám sebe za jedinou dokonalou oběť, která usmiřuje hříchy celého světa, a proto uţ není třeba přinášet jakékoliv další oběti. Účinky Jeţíšovy oběti jsou navíc přístupné bezprostředně kaţdému člověku, takţe existence kněţí jako obětníků a zprostředkovatelů ztrácí smysl. Toto pojetí je blízké současnému trendu v hledání duchovního zakotvení: většina lidí dnes odmítá zprostředkující funkci náboţenských institucí i jednotlivých osob, ale chce se setkávat a komunikovat s Bohem/transcendentnem přímo – ve své mysli, ve svém srdci (tzv. imanentní spiritualita).

24

Proč se přesto i v křesťanství mluví o kněţích a o svátosti kněţství? Samotná skutečnost, ţe křesťanství přejalo slovo „kněz, kněţství―, je poněkud zavádějící, neboť evokuje souvislost s původním pojetím kněţství. Křesťanská církev však, jak uţ jsme řekli, uznává pouze jediného kněze – Jeţíše Krista, na jehoţ (sebe)oběti mají všichni lidé přímou účast a nepotřebují k tomu další zprostředkování. Kaţdý věřící tak můţe být v přeneseném smyslu „knězem― – jde o tzv. všeobecné kněžství věřících. Vedle toho však existují lidé, kteří nesou odpovědnost za stálou aktualizaci Jeţíšova kněţství ve společenství církve, tedy za to, ţe Jeţíšova oběť bude (především ve formě svátostí) mezi lidmi neustále účinná. Toto poslání se označuje jako služebné kněžství, neboť jeho cílem je sluţba všem věřícím. Svátost kněžství podle Katechismu katolické církve 1544: Všechny předobrazy kněţství Staré smlouvy nacházejí své naplnění v Jeţíši Kristu, jediném „prostředníku mezi Bohem a lidmi― (1 Tim 2,5). Melchizedech, „kněz Boha Nejvyššího― (Gn 14,18), je křesťanskou tradicí povaţován za předobraz kněţství Krista, jediného „velekněze podle řádu Melchizedechova― (Ţid 5,10; 6,20), „svatého, nevinného, neposkvrněného― (Ţid 7,26), který „jedinou obětí přivedl k dokonalosti navţdy ty, které posvětil― (Ţid 10,14), to jest jedinou obětí svého kříţe. 1545: Kristova výkupná oběť je jedinečná, přinesená jednou provţdy. Je však zpřítomňována v eucharistické oběti církve. Totéţ platí pro Kristovo jediné kněţství: je zpřítomňováno sluţebným kněţstvím, aniţ je tím umenšována jedinečnost Kristova kněţství. „Vţdyť jen Kristus je pravý kněz, zatímco ostatní jsou jeho sluţebníky.― 1546: Kristus, velekněz a jediný prostředník, učinil z církve „královský národ a kněze Boha, svého Otce― (Zj 1,6). Celé společenství jako takové je kněţské. Věřící vykonávají své křestní kněţství účastí na poslání Krista, kněze, proroka a krále, kaţdý podle svého vlastního povolání. Právě svátostmi křtu a biřmování jsou věřící posvěceni, aby tvořili „… svaté kněţstvo―. 1547: Sluţebné neboli hierarchické kněţství biskupů a kněţí a všeobecné kněţství všech věřících, i kdyţ „jedno i druhé — kaţdé svým vlastním způsobem — má účast na jediném kněţství Kristově―, přesto se podstatně liší, ačkoliv „jsou ve vzájemném vztahu―. V jakém smyslu? Zatímco se všeobecné kněţství věřících uskutečňuje v rozvoji křestní milosti, v ţivotě víry, v naději a lásce, v ţivotě podle Ducha, sluţebné kněţství slouţí všeobecnému kněţství, je zaměřeno na rozvoj křestní milosti všech křesťanů. Je to jeden z prostředků, jimiţ Kristus pokračuje v budování a vedení církve. Právě proto se předává zvláštní svátostí, svátostí kněţství.

Původ sluţebného kněţství můţeme vystopovat v prvotní církvi, zvláště v některých částech novozákonní knihy Skutků apoštolů. Od počátku církve bylo třeba, aby se někteří lidé ujímali organizačního vedení nových církevních obcí a zároveň aby předsedali nejstarším liturgickým shromáţděním – večeři Páně. Ti byli označováni jako starší, později se pro ně rozšířily řecké tituly presbyteros (presbyter – v dnešním pojetí kněz) a episkopos (episkop – v dnešním pojetí biskup). Druhého dne pak (Pavel) odešel s Barnabášem do Derbe. I v tomto městě kázali evangelium a získali mnoho učedníků. Potom se vraceli přes Lystru, Ikonium a Pisidskou Antiochii. Všude tam posilovali učedníky a povzbuzovali je, aby vytrvali ve víře; říkali jim: „Musíme projít mnohým utrpením, neţ vejdeme do Boţího království.― V kaţdé té církvi ustanovili starší a v modlitbách a postech svěřili učedníky Pánu, v kterého uvěřili (Sk 14, 20 – 23). Starším, kteří svou sluţbu konají dobře, ať se dostane dvojnásobné odměny, zvláště těm, kteří nesou břemeno kázání a vyučování (1 Tim 5,17).

25

Proto jsem tě ponechal na Krétě, abys uvedl do pořádku, co ještě zbývá, a ustanovil v jednotlivých městech starší, jak jsem ti nařídil. Mají to být lidé bezúhonní, jen jednou ţenatí, mají mít věřící děti, kterým se nedá vytknout nevázanost a neposlušnost. Neboť biskup má být bezúhonný jako správce Boţího domu. Nemá být nadutý, zlostný, pijan, rváč, ziskuchtivý. Má být pohostinný, dobrý, rozváţný, spravedlivý, zboţný, zdrţenlivý, pevný ve slovech pravé nauky, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce (Tit 1, 5 – 9).

Rozlišení těchto dvou skupin bylo zpočátku nejasné, v průběhu staletí se v nich odrazily dvě úrovně vznikajícího organizačního systému: presbyteři vedli jednotlivé církevní obce, episkopové vedli církevní obce ve velkých městech a zároveň jim byli podřízeni presbyteři menších obcí. Vedle uvedených skupin slouţili církvi ještě tzv. diakoni (jáhni), kteří byli původně určeni pro sociální sluţbu v církevních obcích, později se stali pomocníky presbyterů v jakýchkoli záleţitostech. O ustanovení jáhnů mluví Skutky apoštolů jednoznačně: V té době, kdy učedníků stále přibývalo, začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěţovat na bratry z ţidovského prostředí, ţe se jejich vdovám nedává kaţdodenně spravedlivý díl. A tak apoštolové svolali všechny učedníky a řekli: „Bohu se nebude líbit, jestliţe my přestaneme kázat Boţí slovo a budeme slouţit při stolech. Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm muţů, o nichţ se ví, ţe jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto sluţbou. My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova.― Celé shromáţdění s tímto návrhem rádo souhlasilo, a tak zvolili Štěpána, který byl plný víry a Ducha svatého, dále Filipa, Prochora, Nikánora, Timóna, Parména a Mikuláše z Antiochie, původem pohana, který přistoupil k ţidovství. Přivedli je před apoštoly, ti se pomodlili a vloţili na ně ruce (Sk 6, 1 – 6).

V rámci současné diskuse o moţnostech svěcení ţen v katolické církvi je vhodné připomenout také jedinou biblickou zmínku o ţeně, která byla nositelkou alespoň prvního (nejniţšího) stupně svátosti kněţství: Doporučuji vám naši sestru Foibé, diakonku církve v Kenchrejích (Řím 16,1).

V uvedeném

vývoji

je

tedy

základ

trojstupňového

služebného

kněžství

(diakon/jáhen, presbyter/kněz, episkop/biskup), jeţ se zachovalo ve většině církví dodnes. Je třeba ovšem přiznat, ţe ona radikální novost v důrazu na nezprostředkovanou osobní spiritualitu, kterou přinesl Jeţíš, byla právě v důsledku extrémního zvýraznění sluţebného kněţství v dějinách křesťanství potlačena. Z původních organizačních vedoucích církevních obcí, kteří zpravidla také předsedali při večeři Páně, se totiţ postupem času vyvinula skupina lidí, kteří na sebe stále více brali úlohu výhradních zprostředkovatelů mezi Bohem a člověkem (udělovatelé svátostí, hlasatelé Boţího slova). Tito lidé se i způsobem ţivota začali odlišovat od zbytku církve (celibát), bylo jim přiznáváno stále více privilegií a de facto se stali jedinými nositeli veškerých rozhodovacích pravomocí v církvi. Proto se spíše neţ „sluţebné kněţství― uţíval po většinu dějin pojem hierarchické nebo svátostné kněţství. Proti tomu se radikálně postavila reformace, která zdůraznila všeobecné kněţství všech věřících – sluţebné kněţství (pro něţ přestala pouţívat výraz „kněz―, ale přiklonila se 26

k výrazu pastor nebo kazatel), pak chápala spíše jako jeden ze způsobů realizace kněţství všeobecného. Naopak v katolické církvi byl význam hierarchického kněţství tridentským koncilem ještě posílen. Teprve druhý vatikánský koncil znovu zavedl pojem všeobecného kněžství a zdůraznil osobní odpovědnost kaţdého věřícího za rozvoj jeho víry i za poslání církve. Z hlediska rozhodovacích pravomocí si však hierarchické/sluţebné kněţství i nadále plně zachovává své privilegované postavení. V současném ekumenickém směřování je vhodnější uţívat i v katolické církvi místo tradičního výrazu „kněţské svěcení― pojem ordinace, který je společný všem církvím. Vychází ze slova ordo (duchovenská sluţba), ordinace pak znamená ustanovení k této sluţbě. Tato sluţba má svůj původ a trvalý základ v poslání apoštolů, které dostali od Jeţíše Krista. Úkoly ordinovaného služebníka se shodují se základními úkoly celé církve: zvěstovat evangelium (martyria), předsedat liturgii a udělovat svátosti (liturgia), budovat a vést společenství církve (koinonia) a zajišťovat v něm realizaci přednostní lásky k chudým a trpícím (diakonia). Ordinaci v kaţdém ze tří stupňů uděluje vhodnému a dostatečně připravenému kandidátovi jiný jiţ ordinovaný sluţebník, a to modlitbou a vkládáním rukou na jeho hlavu. Pravoslavná, římskokatolická, anglikánská a starokatolická církev chápou ordinaci jako svátost, kterou můţe platně udělovat pouze biskup stojící v apoštolské posloupnosti. Ordinaci v daném stupni lze udělit konkrétní osobě pouze jednou a váţe ji na celý ţivot (podle katolického pojetí mu dává tzv. „nezrušitelné znamení―, podobně jako křest a biřmování). V katolické a pravoslavné církvi mohou být ordinováni pouze muţi, v katolické církvi navíc jen ti, kteří na sebe vzali závazek celoţivotního celibátu. Závaţnou překáţkou, která stále brání ekumenickému sblíţení, zůstává tedy problém apoštolské posloupnosti: ty církve, které na ni váţou platnost ordinace, pak nemohou uznávat za platnou ordinaci v těch církvích, které apoštolskou posloupnost neuznávají. To vede k mnoha závaţným důsledkům, zejména v chápání eucharistie.

4.3.5.6

Svátost manželství

Pastoračním a církevně-právním aspektem manţelství se budeme podrobně zabývat v kapitole 4.4.2. Zde se proto omezíme pouze na jeho teologickou a liturgickou sloţku. Biblické texty, které hovoří o manţelství, najdeme ve Starém i Novém zákoně. Za nejdůleţitější jsou povaţovány tyto: Gn 1, 27 – 28:

27

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Boţím, jako muţe a ţenu je stvořil. A Bůh jim poţehnal a řekl jim: „Ploďte a mnoţte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším ţivým, co se na zemi hýbe.― Gn 2, 22 – 24: A Hospodin Bůh utvořil z ţebra, které vzal z člověka, ţenu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muţenou se nazývá, vţdyť z muţe vzata jest.― Proto opustí muţ svého otce i matku a přilne ke své ţeně a stanou se jedním tělem. Mt 19, 3 – 9: Tu k němu přišli farizeové a pokoušeli ho: „Je dovoleno propustit manţelku z jakékoli příčiny?― Odpověděl jim: „Nečetli jste, ţe Stvořitel od počátku ‚muţe a ţenu učinil je‘? A řekl: ‚Proto opustí muţ otce i matku a připojí se k své manţelce, a budou ti dva jedno tělo;‘ takţe jiţ nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!― Namítnou mu: „Proč tedy Mojţíš ustanovil, ţe muţ smí propustit svou manţelku tím, ţe jí dá rozlukový lístek?― Odpoví jim: „Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojţíš dovolil propustit manţelku. Od počátku to však nebylo. Pravím vám, kdo propustí svou manţelku z jiného důvodu neţ pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloţí.― Ef 5, 21 – 33: V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým: ţeny svým muţům jako Pánu, protoţe muţ je hlavou ţeny, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ţeny mají být ve všem podřízeny svým muţům. Muţi, milujte své ţeny, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. Proto i muţi mají milovat své ţeny jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ţenu, miluje sebe. Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale ţiví je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev; vţdyť jsme údy jeho těla. Proto opustí muţ otce i matku a připojí se k své manţelce, a budou ti dva jedno tělo.‘ Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev. A tak i kaţdý z vás bez výjimky ať miluje svou ţenu jako sebe sama a ţena ať má před muţem úctu.

Podle křesťanského pojetí je manţelství trvalé ţivotní společenství muţe a ţeny (to předpokládá věrnost a nerozlučnost), zaměřené k jejich vzájemnému obohacení a k plození a výchově potomků (cíl), uzavřené odpovídající právní formou. Tyto principy manţelství povaţují křesťané za dané přirozeným právem – tedy tím, které se vztahuje na všechny lidi. Proto křesťané povaţují trvalou monogamní rodinu za základ náboţenské i civilní společnosti a odmítají všechny jiné formy souţití (mnohoţenství, mnohomuţství, více následných manţelství, kolektivní rodiny, nesezdaná partnerství, registrované partnerství homosexuálů apod.). Na těchto principech se shodují všechny křesťanské církve, prosazují je také křesťansky orientovaní politici a zákonodárci. Exkurs 1: Různá pojetí manželství Uvedené pojetí vychází z křesťanské tradice euro-amerického kulturního prostoru. Odlišná pojetí manželství v jiných kulturách (volnější svazky, mnohoženství apod.) považuje křesťanství za odklon od původního, Bohem daného a pro všechny lidi platného modelu. V rámci misijní komunikace s těmito kulturami jim církev nabízí návrat k tomuto modelu manželství, a těm jejich členům, kteří se stanou křesťany, neumožňuje pokračovat v praxi pro jejich kulturu obvyklé. Toto teologické pojetí je v rozporu s teorií relativity a vzájemné rovnosti kultur, která je základním pracovním předpokladem současné sociální a kulturní antropologie. Pro sblížení těchto dvou pohledů by bylo nutné vyřešit otázku, zda různá pojetí manželství jsou důsledky konkrétního kulturního vývoje (názor kulturně

28

antropologický) nebo zda jediné základní pojetí je Bohem vloženo do duše všech lidí (názor teologický). Exkurs 2: Vývoj křesťanského pojetí manželství Zásadní problém přinesl do křesťanského pojímání manželství církevní otec Augustin (354 – 430) dvěma názory, s nimiž se pak katolická církev bezvýhradně ztotožňovala po více než 1500 let: podle Augustina primárním účelem manželství je plození a výchova potomstva, zatímco společenství (láska) mezi partnery je až druhotné. Zároveň Augustin považoval sexuální žádostivost (nikoli samotný sex) za důsledek padlé přirozenosti, tedy za pocit morálně špatný – protože však nelze tuto žádostivost odloučit od samotného aktu plození potomstva, pokládal Augustin jakékoli sexuální jednání za ospravedlnitelné pouze úmyslem zplodit potomstvo. V ostatních případech je podle něj sex těžce hříšný, v manželství jen lehce. Důsledkem tohoto postoje je přesvědčení o morální nadřazenosti celibátu nad manželstvím. Proti tomu se postavil reformátor Martin Luther: stav manželství je podle něj posvěcen a přikázán Bohem, (celibát naproti tomu nikoli a nese veskrze špatné ovoce) – je to tedy nejvyšší stav v křesťanstvu, bezženství je vzácná výjimka, kterou lze uložit pouze božským povoláním, nikoli církevním zákonem. Nejde však o lidskou smlouvu, ale Boží příkaz; samotný život v manželství je spíš kříž a služba Bohu, a zároveň jediný účinný prostředek proti sexuálnímu nepořádku – „ochrana proti kurvení“. Katolická církev se ke změně svého názoru odhodlala až na 2. vatikánském koncilu. V konstituci Gaudium et Spes (Radost a naděje) integruje všechny dosavadní pohledy a přijímá personalistické hledisko – v tomto pohledu má manželství dva rovnocenné cíle: společenství života a lásky; plození a výchovu dětí. Poprvé tedy připouští, že sex i bez úmyslu nebo možnosti plození může být mravně přípustný a dobrý. Zároveň je sex chápán jako natolik mimořádný projev lásky, že patří pouze do trvalého vztahu – manželství, mimo ně je nepřípustný.

Katolická církev chápe manţelství jako svátost, kterou si snoubenci navzájem udělují tím, ţe před církví vyjádří svůj souhlas. K tomu je stanovena následující formule: Já, ..., odevzdávám se tobě, ..., a přijímám tě za manţela (manţelku). Slibuji, ţe ti zachovám lásku, úctu a věrnost, ţe tě nikdy neopustím a ţe s tebou ponesu všechno dobré i zlé aţ do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.

Slavení svátosti je orámováno biblickými texty, modlitbami a ţehnáním, vhodné je slavit ji v rámci eucharistické hostiny – mše. Snoubencům se doporučuje před svatbou se smířit s Bohem ve zpovědi a při svatbě přijmout eucharistii. Manţelství je svátostí podle pravoslavného, římskokatolického, anglikánského a starokatolického pojetí. Evangelické církve je za svátost nepovaţují a mluví spíše o „smlouvě― v biblickém smyslu. Také jejich svatební liturgie je jednodušší.

4.3.5.7

Pomazání nemocných

Řešení zdravotních problémů návštěvou lékaře je relativně novou kulturní zvyklostí. V dřívějších kulturách byla nemoc povaţována za tajemnou skutečnost, která nějakým způsobem odráţela vztah mezi člověkem na jedné straně a přírodními či boţskými silami na straně druhé. Proto i léčení a uzdravování bylo přičítáno božstvu a k němu se také lidé obraceli v situaci závaţných zranění či onemocnění. Často byla také nemoc dávána do souvislosti s lidským proviněním. Toto pojetí se projevuje i v křesťanství: Jeţíš svým vstřícným přístupem k nemocným, a zejména tím, ţe mnohé z nich svou boţskou mocí 29

z nemoci uzdravil, dal najevo, ţe Boţí království je královstvím zdravých lidí. Zároveň však připustil, ţe toto království není na zemi ještě plně realizováno, neboť zdaleka neuzdravil kaţdého, kdo o to projevil zájem. Jeţíš však nejen sám uzdravoval, ale také pověřoval své učedníky, aby uzdravovali nemocné. Tuto skutečnost výstiţně vysvětluje Katechismus katolické církve: Katechismus katolické církve 1503: Kristův soucit s nemocnými a jeho četná uzdravení nemocných všeho druhu jsou jasným znamením skutečnosti, ţe „Bůh navštívil svůj lid― (Lk 7,16) a ţe Boţí království je blízko. Jeţíš nemá jen moc uzdravovat, nýbrţ i odpouštět hříchy: přišel uzdravit úplně celého člověka, duši i tělo; je lékařem, jakého nemocní potřebují. Jeho soucit se všemi trpícími jde tak daleko, ţe se s nimi ztotoţňuje: „Byl jsem nemocen, a navštívili jste mě― ‘Mt 25,36). Jeho přednostní láska k nemocným nepřestala během staletí zcela zvláštním způsobem podněcovat křesťany k tomu, aby pečovali o všechny, kdo trpí na těle i na duchu. Ona je zdrojem neúnavného úsilí přinášet jim úlevu v jejich trápeních. 1504: Jeţíš často ţádá nemocné, aby věřili. K uzdravování pouţívá znamení: sliny a vkládání rukou, bláto a omývání. Nemocní se snaţí dotknout se ho, „protoţe z něho vycházela síla a uzdravovala všechny― (Lk 6,19). Tak se nás Kristus ve svátostech i nadále „dotýká―, aby nás uzdravoval. 1506: Kristus vybízí své učedníky, aby ho následovali tím, ţe také sami vezmou na sebe svůj kříţ. Tím, ţe ho následují, nabývají nový způsob vidění nemoci a nemocných. Jeţíš je přidruţuje ke svému ţivotu chudoby a sluţby. Dává jim podíl na sluţbě soucitu a uzdravování: „Vydali se tedy na cesty a hlásali, ţe je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je― (Mk 6,12-13).

Jeţíšovo chování vůči nemocným a zároveň jeho pověření uzdravovat nemocné se stalo základem svátosti pomazání nemocných. Konkrétní praxe této svátosti pak vychází z textu listu Jakubova: Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno (Jakub 5, 14 – 15).

Svátost nemocným můţe být udělena křesťanům, kteří se ocitli v podmínkách stáří, váţné nemoci či zranění. Osobám v těchto situacích by měla být svátost na jejich ţádost nebo na ţádost jejich blízkých udělena, a to i opakovaně. Udělovatelem svátosti jsou představení církve, tady biskup a kněţí. Ten, kdo svátost uděluje, mlčky vloţí ruku na nemocného. Potom pomaţe jeho čelo a ruce posvěceným olejem a říká: Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství pomůţe milostí Ducha svatého. Amen. Ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní. Amen.

Svátost nemocným v uvedeném smyslu slaví církev katolická, anglikánská a církve pravoslavné. Často je v rámci jednoho obřadu spojeno také se svátostí smíření a s přijímáním těla Kristova – eucharistie (u váţně nemocných tzv. viatikum – pokrm na cestu). Evangelické církve konají tzv. „požehnání nemocných“, které také můţe být doprovázeno pomazáním olejem, není však chápáno jako svátost.

30

4.3.6 Další liturgické úkony Z liturgických úkonů, které nepatří do okruhu svátostí, chceme připomenout denní modlitbu církve, ţehnání a církevní pohřeb. Denní modlitba církve (lidově zvaná „breviář―) je souborem ţalmů a dalších biblických textů, hymnů, prosebných a děkovných modliteb a textů církevních otců, které jsou rozvrţeny tak, aby pokryly v několika denních modlitbách (ráno, během dne, večer, před spaním) všechny dny v roce. V katolické církvi se breviář pravidelně modlí kněţí, řeholníci a řeholnice, kteří tak vyjadřují svou jednotu s církví v globálním měřítku. V poslední době přibývá i věřících laiků, kteří se k této formě modlitby připojují. Trvalou tradicí kaţdé církve jsou různá žehnání, tedy slovní formule a gesta, jimiţ lidé vyjadřují chválu Boha a prosbu o jeho dary. Ţehnat lze jak osoby tak také předměty nebo místa. Specifickou formou ţehnání je exorcismus: Katechismus katolické církve 1673: Kdyţ církev veřejně a s autoritou prosí ve jménu Jeţíše Krista, aby byla některá osoba nebo předmět chráněna proti vlivu zlého ducha a vymaněna z jeho poroby, mluví se o exorcismu. Jeţíš jej prováděl (Mk 1,2526); od něho také církev má moc a úkol vymítat zlé duchy. Jednoduchý exorcismus se provádí během slavení křtu. Slavný exorcismus, nazývaný „velký exorcismus―, můţe provádět jen kněz s dovolením biskupa. Je třeba při tom postupovat prozíravě a přesně dodrţovat stanovené předpisy církve. Exorcismus je zaměřen na vymítání zlých duchů nebo vymanění z ďábelského vlivu, a to skrze duchovní pravomoc, kterou Jeţíš svěřil své církvi. Velmi odlišný je případ nemocí, především psychických, jejichţ léčení náleţí do oblasti lékařské vědy. Dříve neţ se přikročí k exorcismu, je tedy důleţité se přesvědčit, zda se jedná o přítomnost zlého ducha nebo jen o nemoc.

Liturgickým obřadem církve je také křesťanský pohřeb. Sluţba církve se v tomto případě zaměřuje na to, aby vyjádřila se zesnulým účinné společenství, aby se na něm podílela obec věřících, shromáţděná na pohřbu, a aby byl zvěstován věčný ţivot. Obřady se mohou konat na různých místech (dům, kostel, hřbitov, příp. krematorium) a často bývají spojeny také s eucharistickou slavností (mší).

4.3.7 Liturgie jako zdroj spirituálních zážitků V současném spirituálním hledání se zejména mladší generace zaměřuje na oblast přímého duchovního proţitku – osobní náboţenské zkušenosti. Pomineme-li umělé a ve svých důsledcích destruktivní cesty, jimiţ si člověk můţe pocit takové zkušenosti navodit (působení omamných látek), můţeme stále ještě najít velké mnoţství cest, jimiţ lze dosáhnout autentické náboţenské zkušenosti: proţitky krásy v setkání s přírodou, s uměleckým dílem nebo v intimním lidském vztahu, meditační techniky přejímané zejména z východních náboţenství, setkávání s Bohem (boţstvím, transcendentnem) v modlitbě, v četbě, recitaci či poslouchání posvátných textů apod. Můţe být zdrojem náboţenské zkušenosti také liturgie? 31

Z teologického hlediska je liturgie povaţována, jak uţ jsme viděli, přímo za hlavní zdroj náboţenské zkušenosti a všichni věřící jsou vyzýváni, aby z tohoto zdroje co nejvíce čerpali. Z psychologického hlediska obsahuje liturgie mnohé prvky, které za předpokladu osobní dispozice jedince (víra, touha) mohou k duchovním záţitkům vést: četba Bible, posvátnost prostoru, společenství stejně věřících, opakovaná recitace klíčových modliteb, naslouchání duchovní hudbě, vztahový kontakt mezi účastníky apod. Exkurs: Rozhodující role předsedajícího v liturgii I když se průběh liturgie alespoň v základních rysech řídí v každé církvi platnými předpisy a i když na její přípravě často pracují celé týmy věřících, rozhodující místo v ní vždy zaujímá předsedající – duchovní (v katolické církvi je to vždy muž – kněz, v evangelických církvích může být ordinovanou kazatelkou i žena). Jeho/její momentální dispozice, schopnost sebeprezentace, komunikační dovednosti a další osobní vlastnosti rozhodující měrou určují, zda přítomným bude usnadněna cesta k duchovnímu zážitku či nikoli. Přitom hraje roli spousta proměnných: jiná očekávání mají v liturgii její pravidelní věřící účastníci, jiná příležitostní hosté, třeba nevěřící, kteří ale hledají duchovní zážitek (často mohou být tato očekávání dokonce v přímém protikladu, takže nelze vyhovět zároveň oběma stranám); bohoslužby se účastní velké množství či jen malá skupinka lidí, kteří vždy vytváří neopakovatelnou atmosféru; kvalita zpěv lidu či chrámového sboru může zásadním způsobem umocnit nebo naopak oslabit kvalitu duchovního zážitku apod. Kazatelé často zdůrazňují teologický a racionální rozměr bohoslužby, tedy skutečnost, že pro věřícího má liturgie vysokou hodnotu vždy, když se jí účastní, nezávisle na tom, co při ní emocionálně prožívá. Člověk však je bytostí vícedimenzionální a svou emocionální stránku si nemůže odmyslet a nahradit ji pouhým rozumem. Proto i na věřícího, který si je teologické hodnoty bohoslužby vědom, působí zároveň její další dimenze; o to více samozřejmě na toho, kdo teologickou dimenzi nevnímá. Jen málo lidí, kteří ukončí pravidelnou návštěvu bohoslužeb po jejím mnohaletém praktikování, má k tomuto rozhodnutí racionální důvody. Daleko častěji jde o to, že ztrácí motivaci účastnit se ve svém volném čase obřadů, které ho vnitřně nenaplňují. Katolická církev stále považuje účast na nedělní bohoslužbě za závaznou povinnost každého věřícího. To však často vede k tomu, že kněží motivují věřící spíše zdůrazňováním této povinnosti než hledáním takových motivací, které přímo souvisí se životem účastníků. Oni sami pak nejsou motivováni k tomu, aby vytvářeli takové bohoslužby, na které by se věřící mohli těšit. Srovnáním statistik nedělní účasti na bohoslužbách lze přitom celkem jasně prokázat přímou souvislost mezi osobními a profesionálními kvalitami předsedajícího (kněze, pastora) a mírou účasti věřících.

4.3.8 Lidová zbožnost Do pojmu lidová zbožnost zahrnujeme všechny společné projevy křesťanské spirituality, které nejsou organizovány a regulovány církví a nejsou tedy součástí liturgie. Tyto projevy jsou výsledkem spontánní lidové tvořivosti: někdy čerpají z nekřesťanských (pohanských) zdrojů, ale často také vycházejí z křesťanské liturgie a navazují na ni. Dalším jejich zdrojem bývá náboţenská praxe výjimečných jedinců (světců, mystiků) nebo údajné výzvy samotného Jeţíše či Panny Marie v různých zjeveních. Církev k těmto projevům většinou nezaujímá ţádné stanovisko, ponechává je spontánnímu vývoji – některé z nich mají dlouhodobou ţivotnost a postupně se vyvíjí, jiné po čase zanikají. Pokud prokazatelně 32

podporují křesťanskou víru, dostává se jim neformální podpory ze strany církve (např. tím, ţe se mohou konat v kostelích nebo ţe je organizuje kněz či biskup). Pouze v situacích, kdy některý z těchto projevů je v rozporu s církevní naukou či morálkou nebo má blízko k magickým praktikám, podniká církev kroky k jeho omezení. Dokument biskupských konferencí Latinské Ameriky z Puebly (1979): „Lidová zboţnost je v podstatě souhrn hodnot, který odpovídá s křesťanskou moudrostí na velké existenční otázky. ‘Zdravé cítění’ katolického lidu má schopnost synteticky vyjádřit lidskou existenci. Tím se vysvětluje, ţe spojuje tvořivým způsobem věci boţské a lidské, Krista a Marii, ducha a tělo, společenství a instituci, osobu a komunitu, víru a vlast, rozum a cit. Tato moudrost je výrazem křesťanského humanismu, který radikálně dosvědčuje důstojnost kaţdého člověka jako Boţího dítěte, vytváří základní bratrství, učí, jak se chovat k přírodě a jak chápat práci; poskytuje konečně důvody k ţivotu v radosti a vyrovnanosti i uprostřed existenčních protivenství. Tato moudrost je také pro lid měřítkem rozlišování a evangelijního cítění, kterým samovolně chápe, kdy evangelium zaujímá v církvi první místo a kdy je zbaveno svého obsahu a zadušeno jinými zájmy.―

V současné katolické církvi má většina forem lidové zboţnosti své kořeny v době baroka, která hledala přímé, viditelné a hmatatelné projevy transcendentna. To se projevovalo např. velmi rozšířeným kultem ostatků svatých – k veřejné úctě (uzavírání do zlatých schránek, vystavování ke klanění či líbání) byly nabízeny jak úlomky jejich kostí, tak i předměty spojené s jejich ţivotem – zbytky oblečení, předmětů, které pouţívali apod. Jiným projevem lidové zboţnosti byly poutě na místa spojená se ţivotem světců nebo se zázračnými událostmi, zboţné opakování různých modliteb (litanie, růţence), připomínání si Jeţíšova utrpení formou kříţových cest, pašijových her apod. Lidová zboţnost často navazovala i na magické představy a vedla k magickým praktikám – určité úkony zboţnosti byly spojovány s konkrétními Boţími dary (např. kdo se bude denně po celý rok modlit určitou modlitbu, bude uzdraven ze svých nemocí; kdo půjde v určité dny na hřbitov a pomodlí se tam dané modlitby, vysvobodí jednu duši z očistce; pokud kněz odslouţí po 50 dní za sebou mši za určitého zemřelého, zajistí mu vysvobození z očistce – tzv. gregoriánské mše). Většina uvedených forem lidové zboţnosti je ve starší generaci katolíků u nás dodnes ţivá a často je přejímají i nové generace a přizpůsobují je svému chápání. Jde zejména o poutě (ty dnes proţívají celosvětově svou renesanci), praktikování tradičních modliteb (růţenec, litanie, kříţové cesty), připomínání si biblických událostí divadelní formou (vedle pašijových her i další tzv. bibliodramata). Zároveň vznikají na základě nových proţitků a nových potřeb také nové projevy lidové zboţnosti: moderní náboţenské písně, křesťanské meditační techniky, latinské meditační zpěvy spojené se zapalováním svíček (spiritualita Taizé), četba a výklad Bible v malých společenstvích apod. Tyto nové projevy jdou často napříč církvemi, mají silný ekumenický rozměr.

33

Celkově lze říci, ţe lidová zboţnost je integrální součástí křesťanského ţivota v kaţdé církvi, na rozdíl od liturgie však její konkrétní projevy nemají charakter trvalých a podstatných projevů církve. Církev proto nechává na svobodném rozhodnutí kaţdého křesťana, které z nich, jakým způsobem a do jaké míry ve svém duchovním ţivotě vyuţije.

Souhrn 1. Liturgie je společná bohopocta církve. Má dialogický charakter a staví na symbolickém vyjadřování. Nejdůležitější křesťanské liturgické úkony – křest a večeře Páně – byly ustanoveny Ježíšem Kristem. 2. Svátosti jsou symbolické obřady, v nichž Bůh přímo působí skrze daná znamení, nezávisle na osobě udělovatele i přijímajícího. Některé církve vzešlé z reformace uznávají pouze dvě svátosti – křest a večeři Páně, ostatní církve slaví ještě dalších pět svátostí: biřmování, kněžské svěcení, svátost smíření (zpověď), svátost manželství a pomazání nemocných. 3. Kromě svátostí existují i další liturgické úkony (např. žehnání, církevní pohřeb, denní modlitba církve). 4. Specifickým projevem křesťanské spirituality je lidová zbožnost, která vzniká spontánně na základě potřeb věřících a není regulována církevní autoritou.

Literatura ADAM, Adolf. Liturgický rok: historický vývoj a současná praxe. Praha: Vyšehrad, 1998, ISBN 80-7021-269-1. ADAM, Adolf. Liturgika: křesťanská bohoslužba a její vývoj. Praha: Vyšehrad, 2001, ISBN 80-7021-420-1. Dei Verbum. Konstituce O Božím zjevení. In: Dokumenty II. vatikánského koncilu. Praha: Zvon, 1995, ISBN 807113-089-3, s. 101-123. DENZLER, Georg. Dějiny celibátu. Brno: CDK, 2000, ISBN 80-85959-61-5. Dokumenty liturgické obnovy. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1994, ISBN neuvedeno. FILIPI, Pavel. Hostina chudých. Kapitoly o večeři Páně. Praha: Kalich, 1991, ISBN 80-7017-336-X. KUNETKA, František. Eucharistie v křesťanské antice. Olomouc: Univerzita Palackého, CMTF, 2004, ISBN 80-244-0929-8. KUNETKA, František. Slavnost našeho vykoupení. Nástin liturgické teologie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997, ISBN 80-7192-184-X. Naděje na spásu dětí, které zemřely bez křtu. Mezinárodní teologická komise, schváleno papeţem Benediktem XVI. 19. ledna 2007. POLC, Jaroslav V. Posvátná liturgie. Řím: Křesťanská akademie, 1981, ISBN neuvedeno. Průvodce ČCE. Českobratrská církev evangelická, 2008, http://www.evangnet.cz/cce_pruvodce. RICHTER, Klemens. Liturgie a život. Praha: Vyšehrad, 2003, ISBN 80-7021-575-5. Řád sborového života ČCE. http://www.evangnet.cz/cce/czr/. Sacrosanctum koncilium. Konstituce O posvátné liturgii II. vatikánského koncilu. Zamítnutí slovanské liturgie. Z .listu papeže Řehoře VII, 1080. http://www.moraviamagna.cz/dokumenty/. ZERHAU, Leo. Svátostné pokání v různých liturgických tradicích. Velehrad: Refugium Velehrad-Roma, 2003, ISBN 80-86715-07-8.

34