Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek Oddíl 5.1 5 CÍRKVE VE VEŘEJNÉM ŽIVOTĚ Poslední část naší učebnice je jakýmsi pomyslným uzavřením kruhu: na začátku jsme uvaţovali o místě církví v naší společnosti. Pak jsme se soustředili na církve samotné, jejich sebepojetí, vnitřní organizaci a činnost zaměřenou na vlastní členy a sympatizanty. Vyzbrojeni těmito informacemi se můţeme vrátit k původní otázce a ptát se, co konkrétního mohou nabídnout křesťanské církve celé české společnosti – tedy i těm lidem, kteří se ke křesťanství a většinou ani k ţádnému jinému náboţenství nehlásí. Činnosti, jimiţ se křesťanské církve u nás zapojují do veřejného ţivota, zde rozumíme takové činnosti, které jsou nutné pro správné fungování společnosti a za jejichž koordinaci (a často i financování) nese odpovědnost stát. Na rozdíl od činností, které jsme popsali ve čtvrté části a do jejichţ provozování by stát v rámci náboţenské svobody neměl nijak zasahovat, aktivity, které ukáţeme nyní, jsou více či méně státem regulovány. Máme na mysli zejména oblast vzdělávání (5.1), kultury a médií (5.2), zdravotnictví (5.3), sociální práce (5.4) a také působení církví v armádě a ve věznicích (5.5). Všechny tyto aktivity byly z teologického hlediska dostatečně zdůvodněny v předchozích částech, nyní tedy půjde spíše o jejich výčet, popis a legislativní zakotvení.
5.1
Školství
Z teologického hlediska lze vzdělávací působení církve zařadit do oblasti diakonických aktivit (výchova a vzdělání je základní sluţbou člověku), má však také evangelizační rozměr, neboť křesťanské školství se nikdy netajilo tím, ţe chce nabídnout mladým lidem také moţnost zakotvení ţivota ve víře v Krista. Ani koinonický rozměr není zanedbatelný – v určitém období ţivota se škola stává hlavním prostředím socializace, vytváření vztahů, účasti na ţivotě společnosti i církve. V následujícím textu ukáţeme církevní školství v historickém kontextu (5.1.1), pak nabídneme výčet zákonných norem, které pro tuto oblast stanovuje jak stát (5.1.2), tak i jednotlivé církve (5.1.3), krátce se zastavíme u občanských organizací, jejichţ cílem je
podpora církevního školství (5.1.4) a na závěr ukáţeme spektrum církevních škol a vzdělávacích institucí v současné České republice (5.1.5). Kapitolu pak ještě doplníme informací o vyučování náboţenství na státních školách (5.1.6).
5.1.1 Historie církevního školství v ČR Aktivity současných křesťanských církví v oblasti výchovy a vzdělávání navazují na dlouhou historickou tradici. V počátcích české vzdělanosti stojí velkolepá postava byzantského filozofa a filologa Konstantina (Cyrila), který vytvořil slovanské písmo a přeloţil do slovanského jazyka Bibli a liturgické knihy. Za první latinskou školu v naší zemi je povaţována škola v Budči, na níţ se podle tradice uţ počátkem 10. století vzdělával svatý Václav. Z 11. století jsou jiţ zachovány písemné doklady o církevních školách v Praze u sv. Víta a v Olomouci a o školách řeholního řádu benediktinů v Rajhradě, v Hradisku u Olomouce a v Třebíči (1109). Ve 13. stol. se setkáváme v některých větších městech (Olomouc, Brno, Znojmo) s úřadem tzv. kanovníka – scholastika, tedy církevního hodnostáře, který v příslušném regionu koordinoval činnost církevních škol. První doklad o existenci školy, kterou nezaloţila církev, nýbrţ panovník (Přemysl Otakar II.), přitom pochází aţ z roku 1270, tedy z doby, kdy uţ více neţ 200 let prokazatelně fungovaly školy církevní. Specifickým počinem v historii českého školství bylo zaloţení Karlovy univerzity v roce 1348. Podobně jako ostatní středověké univerzity byla i ona církevní korporací a lze ji tedy povaţovat za součást církevního školství, i kdyţ jejím zakladatelem byl panovník. K absolvování univerzity jakoţto vrcholu celého vzdělávacího systému se sice dopracoval jen nepatrný zlomek populace, právě tito lidé však měli zásadní vliv na utváření národní kultury, vzdělanosti i politiky. Aţ do 19. století byly hlavními zřizovateli škol niţších stupňů na našem území církevní řády. Mezi nejvýznamnějšími z nich je třeba jmenovat jezuity (začátek činnost v Praze v roce 1556), voršilky (1655) a piaristy (první piaristická kolej v Mikulově 1631). V 16. století vznikaly také školy bratrské, jejichţ rozvoj byl ovšem násilně zastaven v období rekatolizace po bitvě na Bílé Hoře. K zásadnímu zlomu v českém školství došlo na konci 18. století, kdy byla v rakouském císařství zavedena povinná školní docházka (1774). Organizace školského systému se tak dostává do rukou státu, který stanovuje podmínky pro existenci škol i pro kvalifikaci učitelů a začíná také ve větší míře zřizovat vlastní školy. Systém církevního
školství tím však není nijak narušen a po celé 19. století se mezi státem a církvemi rozvíjí plodná spolupráce při utváření vzdělávacího systému. V době vzniku samostatného československého státu uţ tvořily církevní školy jen nepříliš významnou menšinu mezi školami všech stupňů. Zdaleka ne všechny církevní školy totiţ splnily náročné podmínky pro získání tzv. práva veřejnosti – potvrzení, ţe jejich vysvědčení jsou platná před státními orgány (tuto situaci řešily některé neúspěšné školy tím, ţe nechávaly své ţáky a studenty přezkušovat na školách s právem veřejnosti, a ty jim pak vydávaly před státem platná vysvědčení). Zánik velké části církevního školství byl způsoben také finančními podmínkami: stát odmítl církevní školy finančně dotovat, ale nabídl jim přistoupit na tzv. postátňovací smlouvu. Ta v praxi znamenala, ţe stát na sebe přijal závazek financování dané školy, ale za cenu jejího převedení do zřizovatelské pravomoci státu. Původně církevní školy tak sice fungovaly dál se svým původním personálem, byly však plně řízeny i financovány státem. Tímto způsobem se v době tzv. první republiky dostala do rukou státu naprostá většina zejména středních škol. Komunistický režim zrušil hned v roce 1948 církevní školství jako celek (poslední církevní školy ukončily svou činnost o prázdninách roku 1949). Zestátnění škol stanovil zákon č. 95/1948 Sb. ze dne 21. dubna 1948, o základní úpravě jednotného školství (tzv. zákon o jednotné škole), který v § 4 odst. stručně konstatuje: „Školy jsou učiliště státní“. Toto rozhodnutí se pak stalo i součástí Ústavy z 9. května 1948 (§ 13, 14). Jeho realizace byla daleko hlubším zásahem neţ postupné postátňování škol v předchozím období, neboť byla spojena jednak s protiprávním převzetím všech školních budov do rukou státu, jednak s rychlou výměnou personálu. Řeholníci a řeholnice, ale ani další věřící lidé, kteří doposud na církevních školách učili, nemohli realizovat poţadavek na důslednou ateizaci vzdělávání; mnozí z nich byli pro svou řeholní příslušnost nebo náboţenskou aktivitu v následujícím období také osobně perzekvováni. Na jejich místo nastoupili často jen narychlo vzdělaní učitelé bez zkušeností a bez kvalifikace, kteří však byli ochotni vyučovat v duchu marxistické propagandy. Jako jediný ústupek pro věřící občany umoţňoval komunistický reţim po celou dobu své existence, a to vyučování náboženství ve školách. Výuka náboţenství byla chápána jako zájmový předmět, směla probíhat pouze od 2. do 8. třídy základní školy, přihlášku do náboţenství museli podepsat oba rodiče dotyčného ţáka. Vyučujícím směl být jedině duchovní některé státem uznané církve, který měl státní souhlas k výkonu duchovenské
činnosti. Dětem, které výuku náboţenství absolvovaly, byly pak často kladeny váţné překáţky při přijímání na střední školy, jejich rodičům bylo bráněno v kariérním postupu. Podmínky pro obnovu církevního školství, k níţ došlo po roce 1989, byly ze strany státu velkorysé i ve srovnání s obdobím po roce 1918: stát se totiţ nově zavázal nejen k tomu, ţe umoţní vznik církevních škol na základě zákonem stanovených podmínek, ale ţe jim bude poskytovat také finanční dotaci na provoz (tedy zejména na platy) ve stejné výši jako státním školám. To umoţnilo zaloţení některých církevních škol uţ v roce 1990 a rychlý rozvoj sektoru církevního školství, který probíhal po celých uplynulých dvacet let.
5.1.2 Legislativní rámec Náš právní řád poskytuje církvím s druhou registrací dvě zvláštní práva týkající se působení ve školství: právo zřizovat vlastní školy (zák. 3/2002 Sb., §7 odst. 1e) a právo vyučovat náboženství na školách zřizovaných státem, kraji či obcemi (zák. 3/2002 Sb., §7 odst. 1a). Školy zřizované církvemi a splňující zákonné poţadavky přitom mají nárok na státní dotaci podle stejného normativu jako ostatní školy, nedostávají však (na rozdíl od státních škol) dotaci na „pořízení a zhodnocení dlouhodobého majetku“ (zák. 561/2005 Sb. §160 odst. 1a,b). Kaţdá církevní škola má právní subjektivitu, většina z nich vyuţila nabídky nového školského zákona (561/2005 Sb.) a nechala se zaregistrovat jako školská právnická osoba.
5.1.3 Církevní směrnice a ekumenická spolupráce Novodobé pedagogické myšlení katolické církve našlo svou první formulaci v encyklice Pia XI. O křesťanské výchově mládeže (Divini illius Magistri) z roku 1929. Papeţ zde vychází z jednoduchého schématu o třech subjektech odpovědných za výchovu, jimiž jsou rodina, stát a církev. Rodině přiznává primární povinnost i právo na výchovu svých dětí, které musí respektovat i stát. Jeho úkolem je pak chránit a podporovat toto právo rodiny a zajistit všem dětem přístup k takovému vzdělání, které je v souladu s poţadavky jejich rodičů. V případě neschopnosti rodičů uplatnit toto své právo má pro jejich děti stát zajistit takovou výchovu, která by byla v souladu s křesťanskými hodnotami. V rozdělení výchovných úkolů mezi stát a církev vychází Pius XI. ze středověké představy o dvou mocích, z nichţ jedna řídí věcí Boţí, druhá lidské, a obě jsou ve svém řádu svrchované; ve věcech, které spadají pod pravomoc obou, jako je právě výchova, musí aktivně spolupracovat. Zde odkazuje na list Immortale Dei papeţe Lva XIII. z roku 1885, kde se píše:
„Co tedy je v lidských věcech posvátného, co se týká spásy duší a úcty Boha ať jiţ svou přirozeností či pro vztah k cíli, to všechno podléhá moci a rozhodnutí Církve. Všechno ostatní pak občanské a správní povahy podléhá státní moci, neboť Jeţíš Kristus poručil dáti císařovi, coţ jest císařovo, Bohu, coţ Boţího jest“ (DIM, s. 25).
V dalším textu pak Pius XI. rozlišuje školy laické, v nichţ se vůbec nevyučuje náboţenství, a školy náboţensky smíšené, kam chodí děti věřící i nevěřící a kde se náboţenství vyučuje pouze pro zájemce; dětem z katolických rodin zakazuje navštěvovat oba tyto typy škol (s moţností výjimek, které však musí dovolit místní biskup). Katolickým dětem se tak dovoluje navštěvovat výhradně školy vedené přímo církví: „Aby škola opravdu vyhovovala, musí všechna školní výchova a výuka, totiţ učitelé, duch vyučování, knihy všech oborů, zkrátka vše býti proniknuto křesťanským duchem a vedeno mateřskou bdělostí Církve. Vše má býti tak upraveno, aby náboţenství bylo i základem i korunou všeho vychovatelského počínání. A tak tomu má býti nejenom v obecných, nýbrţ i ve vyšších školách.“ (40)
Představa o svrchovanosti církve nad státem ve věcech etické a náboţenské výchovy člověka stejně jako o povinnosti katolíků posílat své děti výhradně do církevních škol byla následným vývojem v evropských státech překonána. S touto realitou se církev snaţila vyrovnat v deklaraci 2. vatikánského koncilu O křesťanské výchově (Gravissimum educationis – GE, 1965). Zde uţ se bere jako samozřejmost existence nekatolických škol i pluralismus v kultuře a výchově. Odpovědní pracovníci církve i věřící učitelé jsou vyzýváni, aby spolupracovali se státními školami a v rámci náboţenské svobody jim nabízeli křesťanský pohled na svět. Zdůrazňuje se právo církve zakládat vlastní školy a křesťanští rodiče jsou nabádáni k tomu, aby jim podle moţnosti svěřovali své děti, nenajdeme zde však už zákaz posílat je na školy jiné. Také se výslovně doporučuje, aby do církevních škol chodili i nekatoličtí ţáci (9), coţ předchozí dokument nepřipouštěl. Tuto zásadní změnu v pohledu na církevní školství konkretizuje dokument Katolická škola, jejţ vydala v roce 1977 vatikánská Kongregace pro katolickou výchovu (česky ČBK 1994). Ten uţ plně chápe církevní školu jako jednu z nabídek v rámci výchovného a vzdělávacího pluralismu. Její specifika vidí nejen v evangelizačním, ale také v kulturním a sociálním rozměru. Zdůrazňuje křesťanskou identitu školy, a to nejen ve výuce, ale také ve způsobu utváření mezilidských vztahů, ve spolupráci mezi učiteli a ve výchovném vztahu mezi učiteli a ţáky. Kodex kanonického práva katolické církve z roku 1984 formuloval tyto zásady do závazných právních norem. Vzhledem k jejich závaţnosti a k tomu, ţe se s nimi ve větší či menší míře ztotoţňují i jiné církve, uvádíme celý text příslušné kapitoly. CODEX IURIS CANONICI (CIC): Učitelská služba církve Hlava I. Školy
Kán. 796: § 1: Mezi výchovnými prostředky nechť si věřící velmi váţí škol, které rodičům obzvláště pomáhají při plnění výchovného úkolu. § 2: Rodiče mají úzce spolupracovat s učiteli, kterým svěřili k výchově své děti. Rovněţ učitelé jsou povinni při plnění svého úkolu úzce spolupracovat s rodiči, které jsou povinni ochotně vyslechnout. Mají organizovat a mít ve váţnosti rodičovská sdruţení a schůzky s rodiči. Kán. 797: Rodiče mají mít při výběru škol opravdovou svobodu. Věřící proto mají usilovat o to, aby stát uznával tuto svobodu rodičů a při zachování podílné spravedlnosti (iustitia distributiva) také na ně přispíval. Kán. 798: Rodiče jsou povinni svěřovat své děti školám, které zajišťují katolickou výchovu. Kdyţ to nemohou učinit, mají povinnost postarat se o to, aby děti mimo školu obdrţely náleţitou katolickou výchovu. Kán. 799: Věřící ať usilují o to, aby státní zákony týkající se formace mládeţe ve školách zajišťovaly jí také ve školách náboţenskou a mravní výchovu ve shodě se svědomím rodičů. Kán. 800: § 1: Církvi přísluší právo zakládat a řídit školy jakéhokoliv zaměření, druhu a stupně. § 2: Věřící jsou povinni podporovat katolické školy a podle moţnosti přispívat k jejich zakládání a vydrţování. Kán. 801: Řeholní instituty, jimţ je vlastní výchovné poslání, ať se věrně drţí tohoto poslání. Nechť se starají o katolickou výchovu rovněţ i ve vlastních školách zaloţených se souhlasem diecézního biskupa. Kán. 802: § 1: Nejsou-li školy, ve kterých by výchova byla prodchnuta křesťanským duchem, je věcí diecézního biskupa, postarat se, aby takové školy byly zaloţeny. § 2: Kde se to ukáţe vhodné, ať se diecézní biskup postará o to, aby byly zakládány téţ odborné, technické a jiné školy, jak si toho vyţádají zvláštní potřeby. Kán. 803: § 1: Katolická škola je ta, kterou řídí příslušná církevní autorita nebo veřejná církevně právní osoba nebo kterou za takovou uznala písemným dokumentem církevní autorita. § 2: Vyučování a výchova na katolické škole musí se opírat o zásady křesťanského učení. Učitelé musí vynikat zdravou naukou a bezúhonným ţivotem. § 3: Ţádná škola, i kdyţ by byla ve skutečnosti katolická, ať nenese název "katolická škola", leč jen se souhlasem příslušné církevní autority. Kán. 804: § 1: Církevní autoritě podléhá katolické náboţenské vyučování a výchova podávaná v jakékoliv škole nebo předávaná různými hromadnými sdělovacími prostředky. Je věcí biskupské konference vydat pro tuto záleţitost obecné směrnice a je povinností diecézního biskupa tuto oblast řídit a bdít nad ní. § 2: Místní ordinář ať se pečlivě stará o to, aby osoby vyučující náboţenství, také na nekatolických školách, vyznačovaly se zdravou naukou, svědectvím křesťanského ţivota a pedagogickým uměním. Kán. 805: Místní ordinář má právo ve své diecézi jmenovat a schvalovat učitele náboţenství a také, kdyţ si toho ţádá dobro náboţenství nebo mravů, je odstraňovat nebo ţádat jejich odstranění. Kán. 806: § 1: Diecéznímu biskupu přísluší právo bdít a vizitovat katolické školy na svém území, dokonce i tehdy, kdyţ byly zaloţeny nebo jsou řízeny členy řeholních institutů. On také můţe vydávat předpisy týkající se obecného pořádku katolických škol. Předpisy tohoto druhu jsou závazné také pro školy, které vedou řeholníci při zachování autonomie v oblasti vnitřního řízení těchto škol. § 2: Ředitelé katolických škol ať usilují pod dohledem místního ordináře, aby vzdělávání předávané v těchto školách bylo přinejmenším na úrovni škol tohoto druhu příslušného státu.
Další aktualizace katolického názoru na církevní školství najdeme v dokumentech Kongregace pro katolickou výchovu a České biskupské konference, které jsou přístupné na webových stránkách církevního školství (http://skolstvi.cirkev.cz/Dokumenty). Českobratrská církev evangelická realizuje své výchovné poslání především formou pastorace dětí a mládeţe ve svých sborech a dalších církevních strukturách (srov. Řád výchovy a vzdělávání ČCE). Zároveň je zřizovatelkou šesti církevních škol, jejichţ činnost je
koordinována Ústředím evangelické akademie. Nemá však vlastní specifickou legislativu, která by tuto oblast usměrňovala. V roce 2001 byla uzavřena Rámcová dohoda o spolupráci v oblasti církevního školství (2001) mezi Českobratrskou církví evangelickou (povšechný sbor) a katolickou církví (Česká biskupská konference). V rámci této dohody se obě strany zavazují, ţe budou spolupracovat v otázkách projednávaných s vládou, Ministerstvem školství, mládeţe a tělovýchovy a dalšími státními orgány ve věcech církevních škol, jejich řízení, správy, financování, organizace výuky a dalších záleţitostech, a to jak ve vztahu k aktuálním problémům a otázkám současné působnosti a činnosti církevních škol, tak i v rámci jednání o budoucí právní úpravě církevního školství. Zvláště budou dbát na to, aby jejich zástupci společně připravovali stanoviska ke všem důleţitým otázkám církevního školství. Obě strany se zavazují, ţe při projednávání uvedených otázek nebudou jednat navenek jménem druhé smluvní strany.
5.1.4 Organizace podporující církevní školství Církevní školství si vytváří vlastní podpůrné instituce, a to jak na mezinárodní tak na domácí úrovni. Stručně zde ukáţeme alespoň ty nejvýznamnější. Evropská komise pro katolickou výchovu (CEEC – Comité Européen pour l´Enseignement Catholique) je evropská organizace, sdruţující představitele církevního školství, školských sekcí biskupských konferencí a dalších organizací spojených s činností především katolických škol. Spolupracuje téţ s řadou evropských organizací – organizuje přednášky, přípravné semináře pro katolické učitele, kongresy. Zabývá se součinností těchto škol a státu. Snaţí se o podporu církevního školství v zemích střední a východní Evropy. Asociace ředitelů církevních škol ČR je dobrovolnou apolitickou nezávislou profesní organizací ředitelů CŠ ČR a školských zařízení ČR, pokud mají jimi řízená zařízení přiznánu právní subjektivitu. Jejím posláním je zejména: reprezentace církevních škol ve vztahu k MŠMT ČR a ostatním orgánům státní správy, parlamentu ČR a k dalším institucím včetně zahraničních, případně i k jiným osobám; napomáhat vzniku a rozvoji církevních škol v ČR, prosazovat jejich zájmy a přispívat ke kvalitě a obsahové aktuálnosti poskytovaných výchovně vzdělávacích sluţeb; navazovat a zprostředkovávat spojení s obdobnými sdruţeními a školami v zahraničí, rozvíjet spolupráci s nimi, koordinovat akce z oblasti výchovy a vzdělávání spolu s ostatními školskými aktivitami;
provádět poradenskou činnost, případně vytvořit informační centrum v oblasti právních, daňových, finančních a školských předpisů, dbát na jejich dodrţování, usilovat o získání přístupu k tvorbě těchto norem; koordinovat činnost a financování tvorby učebních osnov, vydávání učebních textů a metodických materiálů spolu s tvorbou programů u všeobecně vzdělávacích a odborných předmětů v návaznosti na projevený zájem určitého počtu škol o takový druh spolupráce; organizovat odborné semináře a kurzy zaměřené na problematiku vybraných okruhů odborných předmětů a ekonomiky škol. Anežka – Občanské sdružení církevních škol a církevních školských zařízení České republiky vzniklo v roce 2007, jeho cílem je podpora působení církevních škol a církevních školských zařízení. Sdruţení poskytuje církevním školám a církevním školským zařízením a jejich zřizovatelům poradenský a vzdělávací servis snaţí se o podporu jejich činnosti při získávání finančních prostředků. snaţí se o kultivovanou propagaci církevních škol a církevních školských zařízení iniciuje aktivity směřující k odpovídajícímu zviditelnění přínosu církevních škol a církevních školských zařízení v očích odborné i laické veřejnosti koordinuje spolupráci s politickými, zákonodárnými a státními subjekty a činiteli, s obcemi, kraji a dalšími odpovědnými orgány ve prospěch příznivého ovlivňování legislativního, ekonomického a celkově společenského prostředí pro činnost církevních škol a církevních školských zařízení. Unie křesťanských pedagogů ČR je nepolitické sdruţení učitelů, vychovatelů, rodičů a zájemců uznávajících a uplatňujících křesťanské ideje ve výchově a vzdělání. Klade si za cíl zejména všestrannou pomoc učitelům v jejich výchovně vzdělávacím působení. K dosaţení tohoto cíle organizuje odborné přednášky a konference, kaţdoročně pořádá společně se ZKP Slovenska letní semináře střídavě v Čechách, na Moravě a Slovensku, umoţňuje mezinárodní výměnu zkušeností prostřednictvím společných setkání se sesterskými asociacemi zemí EU v době letních prázdnin, pořádaných vţdy v jiném státě. V ČR spolupracuje s organizacemi, které se zabývají otázkami výchovy a vzdělání, péče o rodinu aj.
5.1.5 Církevní školy a školská zařízení V současné době (2009) existuje v ČR celkem 131 církevních škol všech stupňů a školských zařízení, z toho 98 je zřízeno římskokatolickou církví, 16 Českobratrskou církví evangelickou a 17 jinými církvemi. Církevní školy navštěvuje přibliţně 1% z celkového počtu našich ţáků a studentů. Přestoţe zřizovateli těchto škol jsou církve a náboţenské společnosti a církevní právnické osoby registrované Ministerstvem kultury, samotné školy jsou registrovány Ministerstvem školství, mládeţe a tělovýchovy (MŠMT) a z tohoto resortu také dostávají finanční dotace. Základní informace o všech církevních školách lze najít ve školském rejstříku, který je veřejně přístupný na webových stránkách MŠMT. Církevní mateřské školy zřizuje hlavně katolická církev a Českobratrská církev evangelická, po jedné pak Jednota bratrská a Církev československá husitská. Najdeme je hlavně v Praze, ve středních a v jiţních Čechách; pouze dvě z nich se nacházejí na Moravě (v Ludgeřovicích a v Ostravě). Jde o malá zařízení (do 80 dětí), výjimkou je církevní mateřská škola Srdíčko v Praze 5, která má nejvyšší povolený počet ţáků 130. Počet církevních základních škol se blíţí třiceti, jejich kapacita se pohybuje ve stovkách ţáků. Jsou rozmístěny ve všech regionech České republiky s výjimkou západních Čech. Většina je zřizována katolickou církví, své základní školy mají také některé menší církve evangelické. K tomuto segmentu je pak třeba přičíst ještě výraznou skupinu osmi základních škol speciálních Diakonie ČCE. Nejvýznamnější součástí našeho církevního školství, do níţ můţeme započítat více neţ třicet institucí, jsou bezesporu střední školy; navazujeme zde na tradici, jejíţ začátky najdeme uţ v době rakousko-uherské. Klíčové místo mezi nimi zaujímají biskupská gymnázia, zřizovaná katolickými diecézemi hned na počátku devadesátých let minulého století. Jejich síť dnes pokrývá celé území republiky, Biskupské gymnázium v Brně s kapacitou 1240 studentů je zároveň největší církevní školou v ČR. Dále u nás můţeme najít církevní střední odborné školy (pedagogické, zdravotnické, sociální, jednu gastronomickou), dvouleté střední školy pro dívky, konzervatoř. Vedle katolické církve je zřizovatelem několika středních škol (sdruţených pod společným názvem Evangelická akademie) také ČCE. Křesťanské církve také zaloţily několik vyšších odborných škol, které však v rámci reformy terciárního vzdělávání budou muset v nejbliţších letech projít zásadní transformací. Většina z nich se zaměřuje na studijní obor sociální práce. V současné době jsou v provozu
dvě Evangelické akademie (VOŠ sociální práce – Praha, Brno, zřizovatel ČCE), Evangelikální teologický seminář (VOŠ teologická a sociální – Praha, zřizovatel Církev bratrská), Dorkas (VOŠ sociální a teologická – Olomouc, zřizovatel Bratrská jednota baptistů), a pět škol zřizovaných katolickou církví: VOŠ zdravotnická Suverénního řádu maltézských rytířů (Praha), Jabok (VOŠ sociálně pedagogická a teologická – Praha, zřizovatel Salesiáni Dona Boska), Caritas (VOŠ sociální – Olomouc), Svatojánská kolej (VOŠ pedagogická – Svatý Jan pod skalou) a VOŠ publicistiky (Praha). V kategorii školských zařízení jsou pod církevními zřizovateli registrovány zejména školní jídelny (jako součásti většiny základních a středních škol), ubytovací zařízení – domovy mládeže a volnočasová zařízení – domy dětí a mládeže (zřizovatelem většiny z nich je Salesiánská provincie Praha). Současná česká legislativa neumoţňuje zřizovat církevní vysoké školy, které by měly nárok na státní finanční dotaci. Církve by mohly zřizovat vysoké školy pouze jako školy soukromé a musely by samy zajistit jejich financování. Z tohoto důvodu zatím (do konce roku 2009) ţádná církevní vysoká škola v ČR nevznikla. Hned na počátku devadesátých let byly však obnoveny (příp. nově zaloţeny) teologické fakulty jako součásti některých veřejných univerzit. Univerzita Karlova v Praze má tři teologické fakulty (katolickou, evangelickou a husitskou), v Olomouci byla obnovena Cyrilometodějská teologická fakulta (katolická) jako součást Univerzity Palackého a v Českých Budějovicích vznikla nová Teologická fakulta (rovněţ katolická) v rámci Jihočeské univerzity. Všechny tyto fakulty jsou sice demokraticky řízeny podle pravidel, které stanovuje zákon o vysokých školách, a plně podléhají pravomoci rektorů svých univerzit, odpovědnost za kvalitu jejich teologické výuky však nese vedení příslušné církve. Neučí se zde jen teologické obory, ale také obory pedagogické, sociální a kulturně-historické.
5.1.6 Vyučování náboženství na státních školách Výuku náboţenství na státních školách upravuje školský zákon, kvalifikační poţadavky pro učitele náboţenství (resp. pro vychovatele ve školských zařízeních volného času) upravuje zákon o pedagogických pracovnících. Zákon 561/2004, §15: Vyučování náboženství (1) Ve školách lze v souladu se zásadami a cíli vzdělávání podle § 2 vyučovat náboţenství. Náboženství mohou vyučovat registrované církve nebo náboženské společnosti, kterým bylo přiznáno zvláštní právo vyučovat náboženství ve státních školách, a to i společně na základě jejich písemné dohody. (2) V základních a středních školách zřizovaných státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí se vyučuje náboženství jako nepovinný předmět, pokud se k předmětu náboženství uskutečňovanému danou církví
nebo náboženskou společností přihlásí ve školním roce alespoň 7 žáků školy. K vyučování náboţenství lze spojovat ţáky z několika ročníků jedné školy nebo více škol, nejvýše však do počtu 30 ţáků ve třídě. Spojovat ţáky z více škol k vyučování náboţenství lze na základě smlouvy mezi příslušnými školami, která upraví rovněţ úhradu nákladů spojených s tímto vyučováním. (3) Vyučovat náboţenství můţe v pracovněprávním vztahu k právnické osobě, která vykonává činnost dané školy, pověřený zástupce církve nebo náboženské společnosti, který splňuje předpoklady pro výkon činnosti pedagogického pracovníka podle zvláštního právního předpisu. Pověření vydává statutární orgán církve nebo náboženské společnosti, v případě římskokatolické církve statutární orgán příslušného biskupství. Zákon 563/2004, § 14: Učitel náboženství Učitel náboţenství získává odbornou kvalifikaci vysokoškolským vzděláním získaným studiem v akreditovaném magisterském studijním programu a) v oblasti teologických věd, b) v oblasti pedagogických věd zaměřené na přípravu učitelů náboţenství, nebo v oblasti pedagogických nebo společenských věd a vysokoškolským vzděláním získaným studiem v akreditovaném bakalářském studijním programu v oblasti pedagogických věd zaměřené na přípravu učitelů náboţenství, nebo vzděláním v programu celoţivotního vzdělávání uskutečňovaném vysokou školou a zaměřeném na přípravu učitelů náboţenství.
Obsah nepovinného předmětu náboženství je v kompetenci konkrétní církve, která ho vyučuje. Katolická církev vydala v roce 2003 své Osnovy k výuce náboženské výchovy v 1.–9. ročníku základní školy, které důsledně vycházejí z poţadavků a principů současné náboţenské pedagogiky. Nerozvíjejí uţ témata podle jednotlivých teologických disciplín, jak bylo zvykem ve starých katechismech, ale podle běhu času v liturgickém roce, s důrazem na osobní zkušenost ţáků. „Osnovy mají konfesní charakter, jsou formulovány z pozice římskokatolické církve, ale s širokým důrazem na budování pozitivních a otevřených vztahů, na toleranci k lidem jiných náboţenských vyznání a na rozvíjení ekumenických postojů“ (Úvod, s. 5).
Ostatní křesťanské církve své vlastní osnovy nemají, církve protestantského zaměření tradičně kladou velký důraz na porozumění Bibli. Náboţenskou výchovu organizují především ve svých sborech (srov. např. Řád výchovy a vzdělávání ČCE) a moţnosti výuky ve státních školách vyuţívají jen výjimečně.
Souhrn 1. Od 10. do 19. století byla většina škol na území současné České republiky zřizována křesťanskými církvemi. Komunistický režim církevní školy zrušil, po roce 1989 byly obnoveny. V současné době je na území ČR více než 130 církevních škol a školských zařízení. 2. Český právní řád poskytuje církvím s druhou registrací dvě zvláštní práva týkající se působení ve školství: právo zřizovat vlastní školy (zák. 3/2002 Sb., §7 odst. 1e) a právo vyučovat náboženství na školách zřizovaných státem, kraji či obcemi (zák. 3/2002 Sb., §7 odst. 1a).
3. Katolická církev usměrňuje činnost církevních škol v dokumentech papežů a Kongregace pro katolickou výchovu a v Kodexu kanonického práva. Církevní školy Českobratrské církve evangelické koordinuje Ústředí evangelické akademie.
Literatura Deklarace 2. vatikánského koncilu O křesťanské výchově (Gravissimum educationis – GE, 1965). http://skolstvi.cirkev.cz/Dokumenty Kongregace pro katolickou výchovu. Katolická škola (1977) Lev XIII. List Immortale Dei (1885) Osnovy k výuce náboženské výchovy v 1.–9. ročníku základní školy (Katechetická sekce ČBK, 2003) Pius XI. Encyklika O křesťanské výchově mládeže (Divini illius Magistri, 1929)
