aneb Jak se hledá s pohonem na všechny čtyři Kaktusářství, jak ví každý kromě kaktusářů, je jedna z početných odrůd masochizmu. Jedno z nejrafinovanějších mučení, jež si kaktusář na sebe chystá, spočívá v hledání kaktusů, které se nedají najít. Styl jeho sebetrýznění připomíná Tantalova muka: za drahé peníze se konečně dostal do Ameriky, a pak na lokalitu, která je patrně plná jistého vzácného a vyhledávaného druhu kaktusu. Na sběr má hodinku do západu slunce, jenže ty kaktusy jaksi nejsou a nejsou k nalezení. Děsné je to, když příčinou jsou jejich malé rozměry: kaktousek o velikosti desetníku se samozřejmě hledá jestě hůř než ten desetník, který by se aspoň trochu leskl. Zvlášť drtivá je při tom jistota, že jsme nejen spoustu těch kaktusů těsně minuli, ale hlavně že jsme se za tu hodinu mnoha z nich dotkli – bohužel podrážkou boty, a tedy naposled. Ještě trapnější je, když jde o kaktus normální velikosti, dokonce bizarně tvarovaný a nápadně zbarvený, a přesto je výsledkem hodinového pátrání jen zjištění, že při sešlapu moc pěkně křupal pod botou. Je to tím, že prostě některé kaktusy mají úžasnou schopnost maskovat se v prostředí, v němž rostou. Při jejich hledání zpravidla začínáme od lehkovážného a neostražitého jedince, který maskování podcenil, ale pak už to jde ráz na ráz. Objevit první kytku, a pak druhou – to je fuška. Objevit pátou, sedmnáctou, a nakonec třeba sto čtyřicátou šestou – to už jde skoro samo (pokud jich je na navštívené lokalitě patřičný počet a máte-li sílu jich tolik najít). Miniaturní velikost nadzemních částí kaktusů, o níž jsme psali v minulém dílu, je sama o sobě součástí kryptického vzhledu, a miniaturní kaktusy bývají v terénu kryty snadněji než ty větší – ztratí se v trsu trávy, pod spletí větví nízkého keře nebo vklíněny do spár mezi kameny. Ariocarpus kotschoubeyanus, který můžeme také označit za „miniaturu“, často obývá holé, písčito-jílovité dno bezodtokové pánve. Tam je výborně maskován naplavenou usazeninou, která ho skoro úplně pokrývá. Na většinu drobných kaktusů je potřeba natrénovat oči stejně jako na hnědé klobouky suchohřibů (Xerocomus), které také začnete bezpečně poznávat a objevovat až po několika bezúspěšných pokusech. Ještě o kousek dál zašly se svým maskováním kaktusy, jejichž stonek je navíc tvarem i barvou jen těžko odlišitelný od prostředí. Tady už při hledání často padá kosa na kámen. K jejich objevení je zapotřebí notná porce štěstí a pohon na všechny čtyři, avizovaný již v podtitulku článku. Nastojato totiž nemáte šanci, nezbývá než pokorně pokleknout a z výšky půl metru civět na zem a pátrat mezi kamínky, v trávě či ve spárách, podle toho, o jaký druh jde. Zřejmě nejdokonalejší mimikry si vytvořil Ariocarpus scapharostrus, rostoucí v těsné blízkosti kaktusářské Mekky, kterou je krásné údolní městečko Rayones v mexickém státě Nuevo León. Tento druh kaktusu obývá jedno z vůbec nejextrémnějších stanovišť, jaké si lze představit. Ploché a poměrně nízké kopce, ovšem v nadmořské výšce okolo 2000 metrů, jsou obklopeny vysokými horami masivu Sierra Madre Oriental. Povrch oněch kopců je tvořen dost silnou vrstvou úlomků rozpadavé břidlice šedočer-
LIBOR KUNTE JIŘÍ SÁDLO
KRYPTICKÉ ZBARVENÍ Nenápadnému „maskovacímu“ ochrannému vzhledu říkáme kryptický (v kontrastu k výstražnému – aposematickému a ke vzhledu mimetickému, který napodobuje vzhled jiných organizmů) a samozřejmě se netýká jen kaktusů, ale většiny rostlin a zvířat. Proč právě mezi kaktusy a sukulenty vůbec je kryptické zbarvení tak časté? Hlavně asi proto, že nechat se doslova napospas (pasoucím se) býložravcům je na poušti drahý špás – spasený jetel regeneruje rychle, a tak se skrývat nemusí, kdežto okousaný kaktus zmařil několikaletou investici do hmoty. Není tedy divu, že právě maskování pouštních rostlin je tak dokonalé. Kosmatcovitý rod Lithops byl rozpoznán, uvádí Stanislav Komárek, když jeho objevitel s rostoucí hrůzou zíral, jak jeho kůň na poušti baští kulaté, šedivé, bíle mramorované oblázky (někdo se právě zbláznil – já, nebo kůň), a o chvíli později si všiml, že k dovršení všeho některé ty potvorné kameny kvetou.
né barvy, neustále zde fouká silný vysušující vítr, během slunečných dnů se horní vrstva rozpálí na neuvěřitelných 60 stupňů Celsia a kromě zmiňovaného ariokarpu tu neroste zhola nic (ono to aspoň na první, ale i na druhý pohled vypadá, že tu neroste vůbec nic). Ariocarpus scapharostrus má totiž větší část svého stonku ukrytou v břidličné drti a nad povrch čnějí jen hroty bradavek (ach Freude!), které se barvou, velikostí i tvarem podobají podkladu tak dokonale, že mnohdy rostlinu identifikujete teprve tehdy, když se ohledávaná „břidlice“ neláme, ale ohýbá. Úchvatný musí být pohled, když v říjnu tahle břidličná poušť rozkvete 5 cm širokými fialově červenými květy! Maskování kaktusů v terénu však nemusí být jen záležitostí miniaturních druhů. Některé poměrně velké druhy, jako například Astrophytum strongylo1. Turbinicarpus pseudopectinatus roste na poměrně velkém areálu ve středním a severním Mexiku, ale jeho objevení je vždy otázkou buď velkého štěstí a náhody, nebo přesného udání lokality. Snímek © Libor Kunte
http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 80, červen 2001
343
téma roku kaktusy
Když kaktusy nejsou vidět
STRATEGIE MASKOVÁNÍ Od kaktusů se na chvíli vraťme k luhům českým a k něčemu obecnějšímu: Maskovanými rostlinami se můžeme těšit i u nás – pokud je dokážeme najít (popřípadě se můžeme posilovat centrálním dogmatem kryptobotaniky, že nejkryptičtější rostlinou je ta, kterou ještě nikdo nikdy nenašel a ani nenajde). Rostliny mají v zásadě dvě strategie maskování. První záleží ve skupinové estetice nějakého společenstva – všechny trávy a traviny (ostřice, biky, sítiny) se vzájemně podobají, a tak louku samu sice poznáme na kilometry, leč jednotlivé druhy teprve z metru; ztrácejí se v louce „jako rákos v rákosí“. Druhou, při sběru ještě zapeklitější vzhledovou strategií jsou drobné byliny s velkou mírou závislosti na mykorhize: kapradinky vratička a hadí jazyk , hruštičky a jejich příbuzný jednokvítek a mnohé vstavačovité, jako tořič a některé kruštíky (Botrychium, Ophioglossum, Pyrola, Moneses, Ophrys, Epipactis). Jsou barevně nápadné (často chloroticky světlounce zelené) a tvarově přímo bizarní (třeba onen hadí jazyk v plodném stavu vypadá jako hadí hlava s deseticentimetrovým jazykem, známé je mimetické zbarvení květů tořičů připomínajících hmyz). Pro tyto druhy platí totéž co pro kaktusy: na důvěrně známé lokalitě po paměti najdeme plácek o ploše prasečího chlívku, kde příslušný druh určitě každý rok roste, poté hledáme první rostlinu dvacet minut, druhou dvě minuty a další rostliny už jako by vyskakovaly ze země samy, až zjistíme, že jsme obklíčeni jednolitou populací onoho rostlinného druhu. Nápadnost vzhledu se totiž týká jen rostlin nalezených a utržených, ve vegetaci naprosto zanikají. Takový paradox, kdy se nápadnost silně mění podle kontextu, známe odleckud – není snad hmyza nápadnějšího, absurdnějšího a podivnějšího než chycená strašilka, ale když ji vypustíme do jejího prostředí, okamžitě s ním splyne. Také vojenské maskování je nepochybně účinné v terénu, a přitom na přehlídce se zdá být pestré, kontrastní, popřípadě i varovné. Lupič skrytý pod maskou čerta bude nenápadný o svatomikulášském večeru, méně však na prvního máje odpoledne.
2. Vápencové kopce nedaleko města San Luis Potosí jsou místem výskytu vzácného a perfektně maskovaného druhu Pelecyphora asseliformis. Bohužel, mnohé kopce již spolykal stavební průmysl, a to bez ohledu na to, že to jsou místa porostlá unikáty z prvního dodatku seznamu CITES. 3. Pohled stojícího, mírně přikrčeného fotografa na obrovskou rostlinu Ariocarpus fissuratus var. lloydii. Jako měřítko velikosti neslouží v tomto případě krabička sirek, kapesní nožík či přímo kus ustřiženého metru, ale boty velikosti osm a půl. Snímky © Libor Kunte
Nový hormon tukové tkáně – rezistin Obezita čili nadměrné množství tukové tkáně může vyvolat ischemickou chorobu srdeční či diabetes (cukrovku). Právě u diabetu druhého typu (ve vyšším věku) je obezita jednou z nejdůležitějších příčin. Přestože je tento fakt znám již dlouhou dobu, jeho příčinný vztah k onemocnění cukrovkou ve vyšším věku nebyl dosud úplně objasněn. V lednu tohoto roku publikovala skupina vědců Pensylvánské univerzity ve Filadelfii práci, v níž popisují objevení nového rozpustného faktoru uvolňovaného z buněk tukové tkáně (adipocytů) do krve. K objevu je přivedl mechanizmus účinku antidiabetických léčiv thiazolidindionů (TZD), která působí proti jednomu z nejdůležitějších znaků diabetu dru-
344
VESMÍR 80, červen 2001 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
gonum z okolí městečka Guadalcazar (San Luis Potosí, Mexiko), lze na lokalitě objevit až po pořádném rozkoukání. Jejich pokožka posetá bílými vločkovitými trichomy splývá s šedobílými vápencovými kameny. Jakmile zaregistrujete prvního jedince, většinou obřího vzrůstu, zjistíte teprv, kolik menších exemplářů se skrývalo v jeho okolí. Při hledání kaktusů nezbývá než mít oči na stopkách, a když nepomůže to ani to, je potřeba zavelet si „K zemi!“. Pokud se úspěch nedostaví ani poté, hledáte sice velmi dobře a zkušeně, ovšem asi na jiné lokalitě… o
JAN TRNKA
hého typu – inzulinové rezistenci (tj. snížení účinku tohoto hormonu ve tkáních). Tyto látky po vstupu do buňky aktivují jeden z receptorů v buněčném jádře (PPAR-g), jehož funkcí je regulovat expresi některých genů. Autoři sledovali, které geny aktivované při diferenciaci adipocytů mají sníženou expresi právě účinkem thiazolidindionů (v tomto případě rosiglitazonu). Po nalezení takového genu v buněčné linii lidských adipocytů zjistili autoři jeho sekvenci a strukturu a rezistin získali ve větším množství díky rekombinantní technologii. Produkce rezistinu byla zjištěna u myší pouze v bílé tukové tkáni. Hladina tohoto hormonu v plazmě významně klesla u hladovějících myší a po podání ro-
Kresba © Vladimír Renčín
Výzkumné týmy přicházejí za povyku píšťal
Je večer a Brods, občanským jménem Henry James, ze své houpací sítě diskutuje s Linsfordem o diagnostických znacích stejnokřídlého hmyzu z čeledi Derbidae. Brods, jihoamerický Indián, původním povoláním zlatokop, je teď totiž výzkumným asistentem, stejně tak jako bývalý dřevorubec Linsford, jehož předci byli Indové. Oba pracují se studentem Charlesem, Guyancem afrického původu, a biologem Yvesem, Švýcarem francouzské provenience. Já, morav-
jedné z velmi častých civilizačních chorob současnosti. Zdá se totiž, že čím větší je množství tukové tkáně v organizmu, tím větší bude i koncentrace rezistinu v plazmě dotyčného člověka. Toto nadměrné množství hormonu pak vede k snížení účinnosti inzulinu a k zvýšení hladiny krevního cukru. Vyšší množství glukózy v krvi nutí Langerhansovy ostrůvky v slinivce břišní produkovat a vylučovat větší množství inzulinu (jehož účinek je ale snížen rezistinem), což může vést až k jejich vyčerpání. Tento mechanizmus nevysvětluje pouze dobrý účinek antidiabetik ze skupiny thiazolidindionů, ale i jiný velmi účinný a velmi levný léčebný postup u diabetu druhého typu – redukci tělesné hmotnosti. (Nature 409, 307–312, 2001) o
VOJTĚCH NOVOTNÝ
ský Čech, tiše naslouchám z houpací sítě jejich konverzaci, podbarvené pravidelným podvečerním vytím vřešťanů. Jsme uprostřed tropického pralesa ve vnitrozemí Guyany a zkoumáme tu býložravý hmyz. O rok později a o půl zeměkoule dál Brods, občanským jménem Henry James, databázuje digitální snímky mandelinek s Kennethem, příslušníkem kmene Amele, dnes výzkumným asistentem, dříve farmařícím na pralesních mýtinách. Je večer a z druhé strany zátoky zaznívají zvuky bubnů, neboť mladíci ze sousední vesnice se připravují na iniciační ceremonii. Jsme na ostrově Nová Guinea, pokrytém tropickým pralesem, a – jak jinak – zkoumáme býložravý hmyz. Na rozdíl od divadelních souborů či hudebních těles je půvab a svéráz vědeckých týmů málokdy středem všeobecné pozornosti, analýzy a ocenění. Tím http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 80, červen 2001
345
ESEJ
siglitazonu. U obézních myší byla naopak jeho hladina významně vyšší, a to nezávisle na příčině obezity (mohla být způsobená dietou s vysokým obsahem tuku právě tak jako podmíněná geneticky). Podání rezistinu snížilo odpověď myšího organizmu na injekci inzulinu (tj. snížení hladiny glukózy v krvi). U obézních myší, které již inzulinovou rezistenci měly, vedlo podání protilátek proti rezistinu k snížení hladiny krevního cukru, tedy fakticky k zlepšení modelového diabetu druhého typu. Poznatky zmíněné v této práci naznačují, že po jistém zklamání z dříve objeveného hormonu leptinu (viz Vesmír 76, 133, 1997/3), jehož vztah k vylučování či účinku inzulinu je stále nejasný, se našel další nadějný kandidát pro vysvětlení vzniku
Nahoře: Je pozoruhodné, jak mnoho kmenových společností zvolilo – zejména pro mužskou část populace – nějakou formu sdíleného ubytování. Ačkoliv stavebních parcel, materiálu a pracovní síly je v každé novoguinejské vesnici dostatek k tomu, aby si každý vystavěl vlastní domek, dominuje mnoha vesnicím „dlouhý dům“ sdílený dospělými muži celého klanu. Například v nížinách okolo hory Bosavi býval tradiční až třicet metrů dlouhý „dům mužů“, v jehož rozích spali ti nejvlivnější a v jejich blízkosti pak (podle oblíbenosti a vlivu) jejich spojenci. Menší domečky manželek byly vystavěny okolo. V nich se vařilo a vychovávaly se děti, zatímco muži poklidně rozprávěli ve velkém domě, kam měly ženy vstup přísně zakázán. Snímek k eseji V. Novotného „Náš dům, náš hrad“ na s. 312
302
VESMÍR 80, ãerven 2001 http://www.cts.cuni.cz/vesmir
Dole: Zkoumáme herbivorní hmyz, snímek k eseji V. Novotného „Vědecké týmy přicházejí za povyku píšťal“ na s. 344 Oba snímky © V. Novotný Na obálce: Model HIV-proteázy (větší model) v komplexu se specifickým inhibitorem připravený na ÚOCHB AV ČR (J. Litera a M. Souček). Model je založený na krystalové struktuře určené ve spolupráci s laboratoří J. Sedláčka na ÚMG AV ČR a R. Hilgenfelda v Jeně. Katalytická doména integrázy viru HIV (menší model) graficky upravený ze strukturní databáze proteinů (soubor PDB 1BI4). Modely připravil a graficky upravil Martin Lepšík. K článku J. Konvalinky a L. Machaly „Terapie aidsu po dvaceti letech“ na s. 332.
přichází veřejnost o mnohé. Ve vědě, stejně jako v umění, je cílem neuvěřitelně specializovaný, originální a z mnoha pohledů často absurdní výkon. Ten si přirozeně vyžaduje naprosto nepravděpodobný tým, tedy seskupení lidí, jejichž šance náhodně se sejít na městské ulici se limitně blíží nule. Vědecký tým má často kvalitu umělecké instalace, jejíž půvab tkví v překvapivé kombinaci bizarních prvků. Součástí vědcovy odměny za jeho těžkou práci jsou tak nejen kulaté finanční obnosy a neustálé hašení žízně po vědění, nýbrž i četná potěšení z účasti na mnohaletém karnevalovém happeningu, nazývaném vědecký výzkum. Poučku, že věda je dnes týmová aktivita, umí už odříkat každý, nicméně řečené týmy si laici často pomýleně představují jako polovojenské jednotky,
v uniformách bílých plášťů zaujímající nacvičené pozice na stanovištích kolem synchrocyklotronu nebo operačního stolu. Cikáni, periodicky se zjevující ve vesnici Macondo v Márquezových Sto rocích samoty, jsou ve skutečnosti mnohem přesnějším obrazem opravdového vědeckého týmu, přinášejícího „za velkého povyku píšťal a bubínků“ poznání, že „hned za řekou existují všemožné zázračné instrumenty, zatímco my tady žijeme jako osli“. Skuteční vědci nám sice jenom zřídkakdy ukážou „osmý zázrak učených alchemistů macedonských“, ale o diagnostických znacích čeledi Derbidae nás mohou poučit kdykoli. Brodse se na ně ovšem už zeptat nemůžete, neboť ten je právě v Brazílii, potápí se v jejích kalných řekách a, zhusta ohrožován elektrickými úhoři, vysává ze dna zlatonosný písek. ¨
Kolébka učení o psychické deprivaci
ZDENĚK MATĚJČEK
Z historie neznámého ústavu, v němž vznikla známá teorie V roce l950 jsem byl jako psycholog přijat do pražského Sociodiagnostického ústavu. Jeho jméno asi málokdo vůbec kdy zaslechl a o jeho pracovním týmu se v dějinách vědy zřejmě příliš psát nebude. Byl to malý ústav s malým pracovním týmem. Jeho úkolem bylo vyšetřovat děti vystavené ze sociálních příčin určitému ohrožení zdravého psychického vývoje, sta-
novit, co by se s takovými dětmi mělo dělat, dále je sledovat, pomáhat k dobrému a předcházet zlému. Týkalo se to dětí vyrůstajících v dětských domovech i jiných zařízeních tzv. kolektivní výchovy, dětí s nejrůznějším postižením pohybovým, smyslovým a mentálním, dětí s problémy výchovnými a vzdělávacími, mladistvých delikventů. „Vědecká“ kolektivní výchova
1. Budova „nalezince“ v ulici Ke Karlovu v Praze
Z ideologických důvodů byla u nás r. l950 zrušena pěstounská péče a mnoho dětí ze svých náhradních rodin nuceně přecházelo do dětských domovů. Ve velkém stylu byl budován systém kolektivní výchovy dětí, a to „vědecky“, racionálně, diferencovaně podle věku (zvlášť děti do jednoho roku, zvlášť do tří let, pak děti předškolní, děti školní, mladiství), ale i podle stupně mentální retardace, stupně „výchovného narušení“ ad. Později jsme ve své argumentaci proti ústavní a kolektivní výchově využívali paradox, který nám toto dělení poskytovalo. Stávalo se totiž, že dítě prošlo na státní útraty soustavou kolektivních zařízení od kojeneckého ústavu až po státní věznici, aniž kdy poznalo něco jiného než „vědeckou“ kolektivní výchovu. Ptali jsme se tedy, co by se stalo s dítětem, kdyby se mu během prvních šesti let života čtyřikrát změnili oba rodiče, všichni sourozenci a pokaždé se ještě přestěhovalo. Každý soud by dítě z takové rodiny zajisté odebral a umístil... Kam? Do ústavu! Vyvážený tým Vedoucím Sociodiagnostického ústavu (SDÚ) byl lékař Oldřich Říha, nesmírně vzdělaný muž velkého kulturního rozhledu a s dobrým odhadem příštích potřeb společenské praxe. Neměl žádnou uznávanou medicínskou specializaci, v dnešní terminologii by byl
Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, DrSc., (*1922) vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Spolu s J. Langmeierem je autorem konceptu psychické deprivace v dětství. Zabývá se výzkumem dětí se specifickými poruchami učení i chování a studiem dětí vyrůstajících v nepříznivých podmínkách. Napsal např. knihy Dyslexie (1988), Praxe dětského psychologického poradenství (1991), spolu s J. Langmeierem Výpravy za člověkem (1981), Počátky našeho duševního života (1986) a mnoho dalších.
346
VESMÍR 80, červen 2001 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
nejspíše „sociální pediatr“. Byl vynikajícím učitelem, inspirátorem mnohých idejí, milým společníkem, velkou osobností, ale bohužel nepsavec. Z jeho rukou vzešlo pár článků a zpráv o činnosti ústavu v nevýznamných časopisech, nic víc. Všechno, co věděl a uměl (a bylo toho dost), investoval do svých spolupracovníků a žáků – nikoliv procesem vyučování, nýbrž procesem „sdílení“. V teoretických koncepcích byl eklektik, ne doktrinář, což jeho podřízeným dávalo velkou svobodu samostatného rozletu, ba i úletu. Navazoval na plodné dědictví předválečného Pedologického ústavu. Organizační schéma a ideu týmové práce převzal od svého přítele Cyrila Stejskala, tehdy už politicky proskribovaného, a pak i dlouhá léta internovaného snad ve všech věznicích, co jich v republice bylo. Dětská psychologie v poválečné společenské praxi sledovala v Praze dvě linie. Jednou z nich byla linie psychiatrická, které stál v čele Josef Appetauer, druhou byla linie sociální v čele s Oldřichem Říhou. Jeho pražský Sociodiagnostický ústav byl prvním a svým způsobem modelovým zařízením, jaká pak vznikala (bohužel jen na krátkou dobu) ve všech krajských městech. První zvláštností SDÚ bylo, že tu již tehdy důsledně fungovala týmová práce, i když oficiálně se o ní začalo mluvit až o hodně později. Byli zde čtyři psychologové, čtyři sociální pracovnice, dva lékaři, z nichž jeden byl puncovaný pediatr a druhý spíše „sociální lékař“, jedna dětská sestra a k tomu dva nebo tři administrativní pracovníci. Byl to tedy velice vyvážený tým. Každé dítě bylo vyšetřeno psychologicky, sociální pracovnice zpracovaly podrobnou anamnézu a lékař vyšetřil dítě vskutku od hlavy až k patě. Samozřejmou součástí anamnézy byl rodokmen dítěte a hodnocení sociální funkce rodiny. Než lékaři a psychologové začali vyšetřovat, věděli toho dost o dítěti, rodičích, babičkách, o konstelaci sil v rodině a mnoha jiných věcech. Sociální pracovnice měly v týmu ústavu velmi vysoký pracovní i společenský status. Nikdy později jsem už takovou pracovní souhru, která se stala mým ideálem pro budoucnost, nezažil. Stejně tak tomu bylo s tělesným vyšetřením dítěte – antropologický popis, hodnocení somatotypu (souhrnu tělesných a povahových znaků), funkce smyslů, lateralita (přednostní užívání jednoho z párových orgánů), řeč, neurologické vyšetření, sledování všech možných nálezů od vrozených vývojových vad až po jizvy, modřiny a spoustu jiných, které vstoupily do obecného povědomí teprve v letech osmdesátých pod názvem CAN (child abuse and neglect). Nejde však jenom o důkladnost jednotlivých vyšetření, nýbrž o jejich syntézu. Nad každým dítětem se pracovníci scházeli, domlouvali, uvažovali. Závěrečnou poradu s rodiči měl zpravidla psycholog. Ten také formuloval závěr pro zprávu, která se posílala nejrůznějším zájemcům – školám, sociálním institucím, lékařům, soudu, policii atd. Doba nejistoty Jakápak sociální práce, jakápak psychologie, když už je všechno vyřešeno! Začátek let padesátých byl dobou zlého ideologického tlaku. Zrušeno bylo ministerstvo sociální péče, náš Sociodiagnostický ústav přešel pod ministerstvo školství, to jej však později shledalo nepotřebným. Asi půl roku jsme přežili, ani nevím jak, a v r. l954 nás převzala dětská psychiatrie Kraje pražského, která se formovala pod vedením primáře Otakara Kučery. Než se tak stalo, zemřel náhle Oldřich Říha na infarkt. O. Kučera, muž rovněž vysoce vzdělaný, a navíc i noblesní, byl na-
2. MUDr. Karel Macek, původní objevitel lehkých mozkových dysfunkcí
tolik moudrý, že strukturu Sociodiagnostického ústavu, náplň jeho práce i personální obsazení zachoval, takže zavedený pracovní postup pokračoval dalších deset let pod jinou firmou. To bylo tedy pozadí, na němž vznikal hlavní předmět mého svědectví – totiž hned několik začátků toho, co bylo dále rozpracováno jinde, co je dnes už víceméně samozřejmou součástí dětské psychologie, sociální pediatrie, sociální práce a některých dalších oborů, přičemž o samotných začátcích se toho už moc neví. Řekl jsem, že jsme v Sociodiagnostickém ústavu sledovali vývoj dětí v zařízeních kolektivní výchovy. Kolektivní výchova byla z hlediska výzkumné metodologie vlastně jeden velký „přirozený experiment“ (i když v daném případě povýtce „nepřirozený“). Tak tomu bylo ve všech tehdejších socialistických zemích. Jen v jediné však z toho vzešlo – zásluhou Josefa Langmeiera z SDÚ – učení o psychické deprivaci, založené na solidním teoretickém základě. Poprvé o tom J. Langmeier přednášel na pediatrickém sjezdu v Bratislavě r. l96l. Jeho koncepce základních psychických potřeb dítěte (vlastně i dospělého člověka) je nosnou základnou, o niž se dnes opírají výzkumy různých aspektů socializace dítěte, rodinných vztahů, typických a netypických rodinných konstelací aj. Dle mého soudu je to opravdový přínos vědě, přínos, který bezprostředně slouží. http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 80, červen 2001
347
Co jsou to ony základní psychické potřeby? Potřeba náležitého přívodu podnětů (v patřičném množství, kvalitě a proměnlivosti), potřeba styčnosti v podnětech (jež umožňuje učení a dává světu dítěte potřebný „řád“), potřeba životní jistoty, pozitivní identity (čili přijetí sebe sama ve svém sociálním okruhu) a potřeba otevřené budoucnosti (jež byla k předchozím čtyřem přidána dodatečně). Psychická deprivace Učení o psychické deprivaci změnilo naše rodinné zákonodárství a ovlivnilo nejrůznější opatření ve prospěch dětí i jinde na světě. Po vydání v Austrálii, USA a Německu se monografie Psychická deprivace v dětství dočkala r. l983, tedy třicet let potom, co byly tomuto učení položeny základy v pražském SDÚ, stotisícového nákladu i v Sovětském svazu. Sociální psychologie dětství však dostala z tohoto malého pracoviště další dva impulzy. Předně z poznatků o psychické deprivaci logicky vzešla otázka, jak ji napravovat. Z toho pak neméně logicky vzešly snahy o terapeutické využití náhradní rodinné péče. Rozšířeny byly možnosti adopce, znovu zavedena individuální pěstounská péče (25 let poté, co byla zrušena), budovala se první, a pak druhá SOS dětská vesnička. Dnes máme nový zákon o rodině a za dveřmi je zákon o sociálně právní ochraně dětí. Také sledování dětí vyrůstajících ve vlastních tzv. normálních rodinách, v zařízeních nerodinných (v dětských domovech) a v náhradních rodinách (pěstounská péče ve svých několika formách) volalo po srovnávání. A z tohoto srovnávání bylo možno odvodit několik základních principů rodinné výchovy hodné toho jména, a potom hledat i cesty, které tyto principy podporují. Měl bych v této souvislosti připomenout, že náš ústav sídlil v budově nazývané tradičně Nalezinec, což bylo v našem případě nomen omen. Rukama našeho pediatra Karla Macka už dříve prošlo hezkých 3. Primář JUDr. et MUDr. Otakar Kučera, vedoucí dětské psychiatrie ve Středočeském kraji v 50. a 60. letech
348
VESMÍR 80, červen 2001 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
pár desítek dětí předávaných z porodnice do adopce. Naše sociální pracovnice Jindra Melicharová předtím (za války) vedla celou adopční agendu města Prahy. Na pracoviště za ní pak přicházely nevěsty v bílém, vojáci v uniformách a maturanti s vysvědčením či vysokoškoláci s diplomy, neboť ona byla ta „dobrá víla“, která spojila osud opuštěného dítěte s osudem manželů toužících po dítěti. A takto se jí dostávalo poděkování. Nemohlo být lepší školy života pro všechny začátečníky vstupující v té době do psychologické a sociální služby. Lehké mozkové dysfunkce Další pozoruhodný přínos, který vzešel ze Sociodiagnostického ústavu, pochází z druhého konce spektra řešené problematiky, tj. z oblasti biologické. Karel Macek byl u nás zřejmě první, kdo objevil to, co je dnes obecně známo pod názvem „lehké mozkové dysfunkce“ a co v mezinárodních klasifikacích nemocí vystupuje pod značkou ADHD (attention deficit hyperactivity disorder) s celou řadou diferencujících a blíže určujících přívlastků. Po shrnutí nálezů z komplexního vyšetření dítěte občas dospěl k závěru, že jde o „drobné poškození mozku“. A poněvadž jeho pediatrický nález byl v souladu jak s anamnézou zpracovanou sociálními pracovnicemi, tak s nálezy psychologů, nebylo těžké dospět k představě mozkové dysfunkce, která může, ale také nemusí předznamenávat mnohé další obtíže, jejichž původ se mylně hledal ve spojitostech sociálních. Musím ovšem připomenout, že v té době se povinně věřilo na sociální a výchovnou podmíněnost všech odchylek mentálního vývoje u dětí, a že tedy diagnóza vyslovená doktorem Mackem byla ideologicky víc než podezřelá, nepatřičná, ba zavrženíhodná. Jenomže právě v těchto případech sociální pracovnice nenacházely v rodinném prostředí nic, co by odchylky vysvětlovalo, navíc nejrůznější nerovnoměrnosti a nevysvětlitelné podivnosti nacházeli u těch samých dětí i psychologové. Syndrom mozkové dysfunkce byl originálně na světě! Teprve dodatečně jsme se z literatury dověděli, že k témuž objevu došlo v téže době v USA a snad i jinde. (Podobný příběh jako s Divišovým hromosvodem.) Poněvadž ale u nás došli k tomuto objevu samostatně a originálním způsobem, byly vypracovány i vlastní pomocné a nápravné postupy, nebylo třeba nic přebírat z ciziny. Když primář O. Kučera r. 1954 přijímal náš ústav pod svá psychiatrická křídla, ptal se, co tam máme za zvláštnosti a čím bychom se mohli pochlubit. Uvedl jsem „drobná mozková poškození“, což O. Kučera přijal pochopitelně s nedůvěrou. Avšak již r. l96l vydal se svými spolupracovníky z bývalého SDÚ a z léčebny v Dolních Počernicích monografii pod názvem „Psychopatologické projevy při lehkých dětských encefalopatiích“, což byla v Evropě nepochybně práce průkopnická. Pro její anglickou verzi se bohužel nepodařilo získat ani politický souhlas, ani finanční podporu. Z té doby pochází také památný výrok primáře Kučery, který se mi hluboce zapsal do srdce a který svým způsobem vyjadřuje ducha onoho pracovního společenství pod zkratkou SDÚ. Jeden významný dětský neurolog té doby vytýkal primáři Kučerovi, jak to, že on, psychiatr, a navíc známý jakožto psychoanalytik, se zabývá mozkem, který je přece výhradní doménou neurologie. „A máte dojem, že když někdo namaluje Hradčany od Karlova mostu, že by se na ně někdo jiný nemohl podívat od Pohořelce?“ zněla Kučerova odpověď.
Dyslexie a specifické poruchy učení Dnes je ohled k dětem s lehkými mozkovými dysfunkcemi zakotven v našich školských výnosech a směrnicích, včetně těch klasifikačních. Každý ředitel školy, natož školský inspektor, by měl vědět, o co jde. Totéž platí o dalším „objevu“, který vzešel z onoho podivného sociodiagnostického pracoviště. Byla by ostuda, kdyby dnes některý učitel, ředitel, inspektor, ale i dětský lékař, neurolog či psychiatr nevěděli, co to je dyslexie a co jsou to jiná dys- a tzv. specifické poruchy učení. Byl to opět J. Langmeier, který u nás zřejmě první (r. l952) vyslovil tuto diagnózu u jednoho chlapce z dětského domova. Dva roky poté se terapie dyslektiků stala nedílnou součástí pracovní náplně dětské psychiatrické léčebny v Dolních Počernicích (pod vedením primáře Kučery) a r. l959 byl na psychiatrickém kongresu v Lisabonu přijat referát o první stovce našich dyslektických pacientů. O dyslexiích se v té době něco vědělo v USA, něco v Anglii, v Dánsku a snad něco málo i v jiných ze-
mích – ale Dolní Počernice měly v mnoha směrech primát. Však se sem pak z různých konců světa sjížděli návštěvníci, kteří se později proslavili na světové úrovni ve vědě i společenské praxi. Do Polska byly naše znalosti o dyslexii a specifických poruchách učení importovány se vším všudy, a jestliže se třeba v Litvě můžete setkat s naším testovým článkem „Zajíček“ pod názvem „Šiškutis“, je to zajisté povznášející. Málokdo si při tom vzpomene na starý SDÚ v letech padesátých. Své zasloužilé předky bychom však měli ctít, i když jejich jména a tváře nutně upadnou v zapomnění. Bylo mnoho pracovišť nikoli vědeckých, ale přece pro vědu mimořádně užitečných, a mnoho bezejmenných pracovníků, kteří, třeba nevědomky, inspirovali pozdější vědecké objevy, mnohdy světodějné. SDÚ byl jedním z nich. o
/Předneseno na schůzi České učené společnosti v Praze dne 20. 7. 2000; redakčně upraveno./
Pralesy pod zemí
VÁCLAV CÍLEK
Les je to, co roste pod povrchem, a nad zem vyčnívá vcelku nezajímavými výhonky Kjótský protokol navrhuje mezinárodní obchod s emisemi uhlíku. Základní představa je taková, že vyspělé země budou sice dál vypouštět oxid uhličitý do atmosféry, ale pokud si najmou třeba v Ghaně nějakou organizaci, která za ně bude na savaně sázet stromy, tak se jim příslušné množství uhlíku vázané do budoucího lesa odečte od předepsaného snížení emisí. Svůj domácí ekonomický růst mohou vykoupit zalesněním vzdálené země. Je mnoho politických kritiků této nové fáze „vykořisťování“ zemí třetího světa. Pro nás přírodovědce je však zajímavější, že mnoho problémů má už sama koncepce lesa jako místa, kde se uhlík ukládá. První problém je zjevný – když strom roste, tak uhlík ukládá, když strom hnije, tak uhlík uvolňuje. Podívejme se nejprve na hrubou globální inventuru oxidu uhličitého (viz též tabulku Globální cyklus uhlíku, Vesmír 80, 150, 2001/3). Jen asi polovina antropogenních emisí CO2 končí v atmosféře. Oceán váže ročně asi 3,3 Gt (gigatuny) antropogenního uhlíku a kontinenty asi 2,0–2,3 Gt antropogenního uhlíku. Uhlíková pumpa přitom pracuje stále lépe – souš ještě v 80. letech byla schopna pohltit 1,6–1,9 Gt, ale v 90. letech již 2,3 Gt, a to navzdory velkému odlesňování! Souš tak dnes absorbuje asi 30 % uhlíku uvolněného spalováním fosilních paliv. K vysvětlení tohoto paradoxu nestačí nějaká fráze o křehké rovnováze – lesů je globálně méně, ale systém funguje efektivněji. To je na první (i druhý) pohled opravdu zvláštní. Zásobník souše je sice příliš malý na to, aby pohltil veškerý antropogenní uhlík, ale příliš velký na to, abychom jej mohli ignorovat. Kde se uhlík na souši ukládá? Pravděpodobně v mnoha regionech a do řady zásobníků (viz Vesmír 80, 153, 2001/3), zejména pak v lesích severní polokoule. Kácení amazonských lesů může mít větší globální vliv v důsledku změny výparu z povrchu půdy a výdeje vody rostlinami, a tedy celého vodního hospodářství, než v důsledku změny uhlíkového cyklu. Ale i ve středních šířkách máme dost vě-
deckých problémů. Především některá pozorování ukazují, že travnaté plochy ukládají v měřítku staletí uhlík lépe a ve větším množství než les. Tento uhlík navíc tvoří pevné půdní komplexy, které nereagují na možné oteplení. Naproti tomu les se již při malém oteplení může stát zdrojem uhlíku, protože při vyšších teplotách organická hmota lépe oxiduje. Přímá měření toků uhlíku v lesním prostředí ukazují, že klíčovým mechanizmem není fotosyntéza, ale dýchání. Půdní procesy a dýchání kořenového systému ovlivňují toky uhlíku asi z 80 %, zatímco nad zemí se odehrává jen 20 % lesní výměny CO2. Tím se dostáváme do kuriózní, ale čekané situace, kdy les „pod zemí“ je z hlediska uhlíku čtyřikrát důležitější než les „nad zemí“. Skoro se dá říct, že pro stromy jsme neviděli les, anebo také že ten skutečnější les začíná tam, kde končí kmen. Ono navíc není úplně jasné, o kolik víc biomasy je ve formě kořínků, vlásečnic a na ně vázaných mikroorganizmů a hub v podzemní části lesa než v nadzemní. Očekáváme, že lesy Severní Ameriky vážou ročně až 0,5 Gt uhlíku, lesy Evropy 0,3 Gt a sibiřské lesy kolem 1,3 Gt uhlíku. Tyto odhady jsou však zatíženy velkými nejistotami – například většina týmů si pro svá měření vybere nějaký pěkný, dobře zachovalý víceméně přirozený lesní systém, a nikoliv hospodářskou monokulturu nebo příměstský smetištní háj. Jak se máme za této vědecky nejisté situace stavět k zalesňování a vůbec k oxidu uhličitému v ovzduší? Neprožívám emise oxidu uhličitého katastroficky, ale jsem vděčný za každou tunu uhlíku, kterou do atmosféry nevypustíme. A lesy ...nechť se s mechy, lišejníky a houbami šíří všude tam, kde bývaly a kde jsou nějak užitečné, i kdyby to mělo být jenom z toho důvodu, že člověk podlehne podivné náladě snáze před honosnou bankovní budovou než v březovém háji s křemenáči a muchomůrkami. o LITERATURA Dolman A. J.: Terrestrial sinks in the Kyoto protocol: too large to be ignored, too small to be sufficient? Change 54, 11–14, 2000
http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 80, červen 2001
349
