Sobotní škola aneb jak se „zazelenat“ Milí bratři a sestry. Vítám vás u dalšího čísla našeho sborového časopisu. Jsme na počátku jara a každý z nás se zřejmě těší na to, jak společně se zelenající přírodou prožijeme určité probuzení, občerstvení a nové nadechnutí pro život, který je čím dál náročnější. Možná, že to podvědomě nečekáme jen v osobním životě, ale i společenském, sborovém atd. Minule jsme se zabývali oblastí diakonie. A já jsem moc rád za to, že už jsem mohl postřehnout první snahy o zlepšení a prohloubení našich vztahů a vzájemnou ochotu být si nablízku, třeba i pomocí malých skupinek. Dnes bych s vámi chtěl nahlédnout do další důležité oblasti. Jednou z hlavních součástí sobotní bohoslužby je v naší církvi sobotní škola. Prostor, kde se společně zamýšlíme nad Biblí, jejími příběhy a biblickými tématy. Můžeme říci, že je to jakýsi znak adventismu, zabývat se Božím slovem, studovat ho a promýšlet jeho důrazy pro náš život. Na druhé straně, jednotlivá věroučná témata naší církve se v rámci SŠ opakují každých pět let. Díky tomu se může snadno stát, že se ze sobotní školy stane memorování důvěrně známých věcí. A někdy ani notná snaha učitele, který se snaží poukázat na věci v nových souvislostech či neotřelým pohledem, nemusí napomoci tomu, abychom prožili opravdu hodnotný čas nad Písmem. To co zanedbáme při své přípravě přes týden nelze dohonit v sobotu během jedné hodiny. V našem sboru čas od času slýchávám dva takové povzdechy. Ten první – že je úbytek žáků ve třídách SŠ a ten druhý, že je mládež odděleně ve své třídě. Takže se ozývá volání po tom, aby se mládež neoddělovala, ale byla přítomná v ostatních třídách. Je to dobrá připomínka a je pravda, že pro sebe můžeme být velkým obohacením. Mladá generace pro starší a naopak. Proto se výbor sboru rozhodl, že jednou do měsíce nebude organizovaná třída mládeže, ale mládež bude přicházet mezi vás do ostatních tříd. Byl bych rád, aby to bylo takto přijato. Pokud však má tento systém fungovat, chci poprosit právě vás starší ve víře, abyste byli k mladým vstřícní, chápaví a tolerantní. A to není vždy jednoduché. Vyžaduje to, abyste měli pochopení pro to, že mladí mnohdy uvažují jinak než vy starší, že se mohou ptát na otázky, které máte už dávno zodpovězeny, anebo přicházejí s pochybnostmi, které už máte vyřešeny. Pokud by jim však bylo jakkoli naznačeno, že jejich chápání či prožívání věcí je nepřijatelné, brzy je ztratíme a oni se uzavřou do své komunity. Bude to tedy předně zkouška pro vás starší. V tom jak je přijmete do svých řad a jaký prostor jim vytvoříte. Samozřejmě, že vzájemné pochopení je potřebné na obou stranách. A k tomu úbytku žáků ve třídách mám ještě jeden postřeh. Na kvalitu SŠ a její přitažlivosti máme opět velký vliv my sami. Je to o naší připravenosti, ochotě se zapojit, jít s „kůží na trh“ – podělit se o své životní zápasy víry, hovořit o tom, co nás při studiu oslovilo, čeho nového jsme si všimli… A to vše musíme vyjadřovat srozumitelným jazykem, ve kterém se nebudou objevovat klišé, formální výrazy nebo jen „správné“ biblické odpovědi. V tu chvíli přestává být SŠ přitažlivá a oslovující pro postmoderního člověka. A my ho nutně potřebujeme evangeliem oslovit! Jsem přesvědčen, že se všichni chceme s příchodem jara občerstvit a „zazelenat“. Nečekejme tedy na to, až to udělá někdo za nás, ale buďme v tom aktivní my sami. Svojí 2 přípravou, svým přístupem a ochotou. Přeji vám příjemné a svěží jarní dny. Martin Žůrek
Atmosféra ve sboru byla pro mne příjemná Čtrnáct dní byla v našem sboru na praxi mladá, příjemná a pohledná dívka z teologického semináře. Nešlo si jí nevšimnout. Nejen že vyprávěla dětem dvakrát příběh - hlavně ten druhý o budíku mně zůstal v hlavě, protože byl i názorný- ale také učila děti dvě soboty ve školce. O kom že je řeč? O Lence Koyšové , studentce sázavského semináře. Náš rozhovor byl domluven a měl být v březnovém čísle časopisu. Takže když ne minule, tak tedy dnes. V nadpisu našeho rozhovoru jsou její slova o tom, jak se zde ve Zlíně cítila. A mě těší, a doufám, že i vás, že to tak vyjádřila. - Otázka k prvnímu seznámení. Jak se jmenuješ, odkud a z jaké rodiny pocházíš? Jmenuji se Lenka Koyšová, jsem z Havířova, kde jsem se také narodila. Nejsem ze zcela adventistické rodiny, můj otec není věřící, ale maminka i můj bratr ano. - Víme o tobě, že jsi studentkou teologického semináře. Jakého vzdělání jsi dosáhla, než jsi odešla na seminář? Před příchodem na seminář jsem čerstvě ukončila čtvrtý ročník střední zemědělské školy v Českém Těšíně, obor Ekologie a ochrana krajiny. - Že jsi věřící není v dnešní době samozřejmost. Takže jak ses k víře dostala a proč jsi adventistka? Už v předešlé otázce jsem se zmínila o tom, že od dětství jsme s mamink-
ou navštěvovali společenství Církve adventistů sedmého dne v Havířově, tedy doma. Navštěvovat shromáždění se pro mne stalo absolutní součástí každé soboty, ale vždy jsem měla na výběr, také jsem mohla zůstat s otcem doma. A to věru nebyla nabídka k zahození. Ale vždy jsem se těšila, že půjdeme do sboru a tak zvítězila možnost číslo jedna. Ve 12 letech jsem začala vážně uvažovat o křtu, ale po dlouhém studiu se nakonec uskutečnil až o pět let později. Chtěla jsem vědět, jestli opravdu věci fungují tak, jak jsem slýchala od mnohých starších i mladších sester a 3
bratrů, kteří tvrdili, že život s Ježíšem je mnohem lepší, že nás hledá a touží po nás. Chtěla jsem znát pravdu, proto začalo mé pátrání. Modlila jsem se abych, jestli to je možné, ho opravdu našla nebo poznala, že existuje. Modlila jsem se, četla, zjišťovala a ptala se, jak to mám udělat. Nemusela jsem jezdit nijak daleko, protože si mne našel sám a já jsem uvěřila. Daroval mi takový pokoj a radost do života, jako nikdy předtím. Těžkosti nezmizely, ale mnohem lépe jsem je překonávala. A mohla jsem tak povzbuzovat ostatní a rozdávat radost kolem sebe a stále mohu. Díky Bohu za ten dar, za to že mne i mnohé další pozval k sobě. - V minulosti se tradovalo, že teologický seminář naší církve studují jedině muži – chlapci, budoucí kazatelé. Ale teď již to neplatí. Takže jak ty jsi došla k tomu studovat právě seminář a co z tebe, až dostuduješ, bude? Ano, je pravda, že před několika lety na semináři studovali jen chlapci. Postupem času se objevil zájem o studium teologie i ze strany dívek a tak se stalo, že jedna, či dvě děvčata se občas na půdě semináře objevila. Nevím, jaká je příčina tak velkého množství děvčat dnes. Možná je to tím, že byl v nabídce i jiný typ studia a to pastoračně-sociální, který mnohé studentky zajímá více. Přesto jsou i takové, které se chystají se věnovat kazatelské práci. Já osobně zatím nevidím svou budoucnost v kazatelské službě. Po studiu plánuji studovat dále, psychologii a sociální práci. Ale to vše jen dá-li Pán. Tak jako mne přivedl na seminář, aniž bych si to plánovala tak věřím, že mne povede i nadále. - Jak vypadá běžný den na semináři? Ráno začíná snídaní, potom následuje 4
zamyšlení, které si vždy jeden z nás připraví a potom hurá do školy. Tam nás čekají radosti, kterým se u nás říká dogmatika, řečtina, hebrejština, dějiny SZ, aj. :) Vyučování probíhá většinou do oběda, a také po obědě. Odpoledne nějaký čas věnujeme práci pro školu a studiu. Taky abychom nezlenivěli, hrajeme fotbal, někdy i volejbal. Poté většinou následuje večeře, :) tedy každý den, a po večeři pokud není čtvrtek, kdy se scházíme na modlitebních skupinkách, se znovu rozutečeme do chatek, studovny a knihovny. - Máš oblíbené předměty či činnosti na semináři? Ano, mám ráda hebrejštinu, i když je to velmi náročné, ale také pastorační péči a psychologii, dějiny Izraele. - Byla jsi a stále jsi nějak zapojená do chodu sboru či sborů, do kterých chodíš? A které oblasti v církvi a sboru jsou ti nejblíže? Do mého domácího sboru jsem zapojena minimálně, protože kromě jednoho víkendu v měsíci, kdy jedeme ze školy domů, tam nejsem. Ale navštěvuji sbor v Kolíně a tam se zapojuji do sborového života a jsem za tuto možnost zapojit se opravdu vděčná. Nejbližší je pro mne práce s dětmi nebo s mládeží, také se ráda účastním evangelizačních akcí. - Máš ve Zlíně studijní praxi. Co je její náplní? Protože studuji obor se zaměřením na pastoračně sociální službu, je naše praxe tak trochu kombinovaná. Tedy, jeden týden jsme měli možnost vidět v praxi, co znamená kazatelská služba. Jezdili jsme spolu s kazatelem na pastorační návštěvy,
biblické kurzy, vyučování. Druhý týden jsme byli v pečovatelském domě, kde jsme trávili ranní, večerní i odpolední chvíle s našimi dříve narozenými sestrami a bratry, kteří byli pro mne velkým povzbuzením. - Znala jsi Zlín předtím, než jsi sem přijela? A jak se ti tady líbí? Ve Zlíně jsem byla, ale jen prstem na mapě. :) Je to poprvé, kdy jsem navštívila zlínský sbor i město. Mile mě překvapilo přátelské přivítání kazatele Martina Žůrka, jeho manželky Pavly a taky správce pečovatelského domu Víti Slováčka. Za 14 dní jsem měla možnost jen nakouknout do pestrého sborového života a musím přiznat, že jsem se u vás cítila dobře. Mám ráda přírodu a tady u vás máte krásné lesy a to mě potěšilo. Také atmosféra ve sboru
byla pro mne příjemná, bohoslužba i odpolední posezení a společná večeře, mně připomněly příjemné chvíle na semináři. - A závěrem našeho seznámení. Jaké dojmy si odsud odvezeš a jaké přání pro sebe a třeba i pro církev máš do budoucna? Chtěla bych poděkovat za milé přijetí a laskavost. Bylo pro mne radostí zapojit se alespoň z části do sobotních bohoslužeb a života DPS. Přeji vám, abyste stále toužili po Ježíši. Aby i nadále vaše společenství i společenství celé církve rostlo, prohlubovaly a zkvalitňovaly se vztahy mezi námi všemi. Díky za rozhovor. Otázky kladl P. Matula
Jarní blahoslavenství Chceme Vám popřát krásné, příjemné a Pánem Bohem požehnané období jara, které bychom rádi obohatili blahoslavenstvími Josefa Follieta, tentokrát dle výběru br. Radka Kantora – kazatele sborů N. Jičín, Kopřivnice a Suchdol n. O. Blahoslavení ti, kteří jsou dost moudří, aby sami sebe nebrali příliš vážně, neboť budou ceněni svým okolím. Blahoslavení ti, kteří dokážou rozeznat horu od krtince, neboť oni budou ušetřeni soužení. Blaze vám, kdo umíte vždy laskavě přijímat druhé lidi, i když to mnohdy není rozumné; budete sice nazváni bloudy, ale
taková je cena lásky. Blahoslavení ti, kteří myslí dřív než jednají a kteří se modlí dřív, než myslí, neboť oni se vyhnou hloupostem. Blaze vám, kdo umíte mlčet a usmívat se, přestože vám lidé skáčou do řeči, odporují vám a hází vám klacky pod nohy, neboť evangelium vám začíná pronikat do srdce. Blahoslavení zejména ti, kteří umí rozpoznat Pána v každém, s kým se setkají, neboť oni najdou opravdové světlo a pravou moudrost. Převzato z bulletinu N. Jičín a spol. 5
O adventistech v Malenovicích víme již dlouho Více než 20 let jsou Malenovice našim domovem – aspoň co se modlitebny týče. Možná že to již bereme samozřejmě, někteří stále myslí, že to nebylo dobře zvolené místo. Jenže mě se v poslední době zdá, že právě tady a teď je naše místo. Jsme součástí Malenovic a dá se říci, že i místní si na nás zvykli. O to víc důvodů proč chtěl třeba Pán Bůh naší modlitebnu tady je i teď nově přítomnost a domov pro další křesťanskou církev. Od dubna se v naší modlitebně schází každou neděli členové a přátelé Církve reformované. Kdo jsou, co vyznávají a jak taková bohoslužba u nich vypadá jsem se zeptal jejich duchovního pastýře – kazatele Reného Drápaly. Kontakt jsem dostal od s. Slováčkové a i když se do poslední chvíle zdálo, že rozhovor nestihneme vydat do dubnového čísla časopisu, podařilo se. I když bez jazykové korektury Hanky Pelčákové. Tak omluvte prosím „zhoršenou“ kvalitu textů – tedy mé předmluvy. - Na úvod našeho zpovídání se zeptám zcela od začátku. Vím o vás, že jste jako křesťanské společenství, či jako organizovaný církevní subjekt nevznikli úplně standardně, jak by se u církve čekalo. Takže jak a kdy jste jako společenství Církve reformované ve Zlíně vznikli? Počátky sboru sahají do první poloviny 90. let 20. století. Po pádu komunistického režimu byla situace otevřená působení náboženských organizací a činitelů všeho druhu i náboženství jako takovému. Docházelo mnohdy ke spontánnímu vzniku různých náboženských skupin. Jednou z těchto skupin bylo i nynější jádro Církve reformované. Původní teologické 6
pozadí tvořila teologie Plymouthských bratří. V druhé polovině 90. let, někdy v roce 1997-98, sbor prošel zásadní názorovou změnou a začal se přiklánět k reformované tradici tzn. k tradici kalvínské. Začali jsme spolupracovat s organizací Mission to the World (MTW), což je oficiální misijní organizace Presbyterian Church in America (PCA), která je jednou z konzervativních denominací hlásících se k reformované tradici a působících v USA. MTW a její misionáři, kteří tehdy působili v Praze, nám pomohli formálně zorganizovat a ustavit náš sbor v rámci zřízení a řádů PCA (jak jen to bylo možné s ohledem na naši situaci). Církev je od té doby spojen volným svazkem s PCA. V roce 2004 misionáři z MTW ukončili svoji práci v Praze a přestěhovali se k nám do Zlína, kde od té doby působí a s naší církví intenzívně spolupracují. - Když jsem si na internetu zjišťoval podrobnosti o Církvi reformované tak jsem třeba ve Wikipedii zjistil jen, že církev reformovaná je odnož z Kalvínovy reformace, či že má několik směrů vyznání. Jak to tedy je ve vašem případě? Ano, máte pravdu, hlásíme se ke kalvínské tradici. - Každá církev – myslím křesťanská má své specifické vyznání, věrouku, body víry, ve kterých se liší od těch dalších. Jaké body víry a vyznání máte vy, na čem stavíte svou věrouky? Naše církev je konfesijní, tedy hlásí se ke konkrétnímu vyznání. V našem případě to je především Westminsterské vyznání víry spolu s Delším a Kratším katechis-
mem. Tyto musí za své přijmout kazatel i všichni starší sboru. Nicméně přijímáme také další vyznání, která vyšla z reformace, jako např. Helvetské vyznání víry, Heidelberský katechismus, aj. A dále pak přijímáme všechna starověká vyznání křesťanské církve, která byla přijata starověkými ekumenickými koncily. Jedním z důležitých témat, na něž je v reformované tradici kladen důraz, je téma Boží suverenity ve stvoření i lidských dějinách. V tomto kontextu dále zdůrazňujeme radikální povahu hříchu a beznadějnost situace padlého člověka ve vztahu k vlastní spáse a zároveň nezaslouženou milost Boží, která mu z této beznaděje nabízí cestu ven. V neposlední řadě důraz také padá na téma lidské odpovědi skrze víru a lásku na toto Boží suverénní konání. Tyto důrazy se odráží i ve formě naší bohoslužby, níže popsané. - Bývá také většinou u křesťanských církví, že mají své vedení. Někdo má diecézi, synodní radu, ústřední radu či unii – v rámci třeba ČR či světa vůbec. Jak je to u vás? Protože je naše církev v republice jediná, její vedení spočívá na bedrech místního staršovstva. Formálně nad námi dohlíží tzv. „prozatímní presbyterní rada“ ustavená v souladu s řádem PCA. Je to však více méně formální dohled, který se v naší nynější situaci pojí s řadou problémů. V současné době se zamýšlíme a diskutujeme o své budoucnosti. Zvažujeme možnost, zda se nepřidat k některé z již zavedených reformovaných denominací na evropském kontinentu. - V naší církvi máme sbory a kazatele. Jak je to u vás? ( sbor či něco jiného, kazatel, farář či něco jiného?)
V naší církvi, máme kazatele a starší. Kazatel je jedním ze starších. Odlišuje jej především to, že se věnuje kázání, výuce a pastoraci na plný úvazek. Nicméně i od ostatních starších se očekává, že se v rámci svých možností budou věnovat pravidelné pastoraci a budou skutečně fungovat jako pastýři církve. - Můžete nám popsat, jak vypadá vaše klasická bohoslužba a máte i jiné než běžné bohoslužby – k nějakému svátku …. ? Naše bohoslužbu bych označil za pololiturgickou. Celá bohoslužba má svou vnitřní logiku a směřování. Zároveň je také dialogická, celou ji vnímáme jako rozhovor Boha se svým lidem. Bohoslužba začíná „výzvou k bohoslužbě“. V této části se čte patřičný biblický text, jehož podstatou je výzva ke shromáždění Božího lidu do Boží přítomnosti. Následuje modlitba a chvalozpěv jako odpověď na toto Boží volání. Pak následuje vyznání hříchů. Když vstoupíme do Boží přítomnosti, tak tou nejzásadnější skutečností, dříve než nastane cokoliv dalšího, je rozpoznání a vyznání vlastní hříšnosti. Následuje tedy výzva k vyznání hříchů, vlastní vyznání hříchů v modlitbě, rozhřešení a chvalozpěv. Po té, co jsme očištěni, jsme připraveni přijímat Jeho slovo a zasednou spolu s ním k Jeho stolu, tzn. kázání a po něm Večeři Páně. Mezi kázání a večeři je vsunuta sbírka, jako naše odpověď na Boží štědrost. Po kázání a Večeři Páně sbor odpovídá opět chvalozpěvem, za kterým následuje buďto modlitba Páně, nebo Apoštolské vyznání víry. Jako poslední zazní slova poslání a požehnání. Celá tato struktura má vyjadřovat cestu k Bohu, do jeho přítomnosti, spočinutí v ní, nasycení 7
a vyslání ke službě do světa. Struktura je volně inspirována např. zkušeností proroka Izajáše při jeho povolání z Iz 6,1-13. Mimořádné bohoslužby, napevno spojené s nějakým konkrétním svátkem nemáme. Pravidelně se účastníme ekumenických bohoslužeb ve Zlíně. - Co je základem a nejdůležitějším prvkem vaší bohoslužby? Jako základ bohoslužby vnímáme naše povolání Bohem být jeho novým stvořením, být jeho syny a dcerami. To však asi není nic výlučného, co by nás odlišovalo od ostatních. Co se týče druhé části vaší otázky, jak vyplývá z výše řečeného, bohoslužbu pojímáme jako celek. Každý prvek v ní má své nezastupitelné místo, a proto ho nelze vyvyšovat nad prvky ostatní. - Kolik máte členů ve Zlíně, a v jakém složení ? Bohoslužby se více méně pravidelně účastní 25-30 dospělých a 15-20 dětí. Asi polovina zatím nepřijala formální členství, ačkoliv fakticky s církví žijí a v ní slouží. - Kde jste se scházeli doposud. Doposud jsme se scházeli v kancelářské budově Business line, na ulici Lorencova ve Zlíně. Měli jsme k dispozici prostory, které nám však přestaly vyhovovat. - Setkáváte se , či máte i jiné aktivity mimo nedělní bohoslužby? Máme biblické hodiny formou domácích skupin, které jsou organizovány s ohledem na bydliště našich členů. V současné době máme dvě skupiny „východní“ a „západní“, tedy pro ty, kdo bydlí ve Zlíně a na západ od Zlína a ty, kdo bydlí na východ. Mimo to pořádáme každý rok jeden až 8
dva anglické tábory. Tyto pojímáme jako prostředek misie. Jednou ročně míváme několikadenní sborový pobyt. A mimo to spoustu neoficiálních sborových akcí, které vycházejí spontánně od jednotlivých lidí či rodin. - Ne každý z našeho sboru ve Zlíně ví jak se stalo, že máte své bohoslužby u nás. Tak tedy jak se to stalo, že jste došli na to, mít své bohoslužby u nás? Vaše modlitebna byla jedna z možností, kterou jsme zvažovali. Zvláště díky tomu, že jde o modlitebnu, tedy prostor určený k bohoslužbě, a že časy našich bohoslužeb nekolidují. Nebyli jsme si však jisti, zda je to vůbec možné. Obrátili jsme se tedy s žádostí na vaše zástupce. Musím říct, že jsme byli nesmírně mile překvapeni vaší vstřícností. V lednu jsme u vás měli jednu bohoslužbu na zkoušku, abychom viděli, jak nám prostor sedne. A po této zkušenosti již nebylo co řešit. - Věděli jste již dříve, že existují nějací adventisté, že mají v Malenovicích modlitebnu a co že jsou zač a čemu věří? O adventistech v Malenovicích víme již dlouho. Myslím, že před mnoha lety se několikrát našeho anglického tábora zúčastnil jeden mladý muž od vás. Pokud si to vybavuji správně, tak v roce 1998 jsme spolupracovali s ADROU na odstraňování zbylých škod po povodni v Otrokovicích a v této souvislosti jsme několikrát navštívili kancelář vedle modlitebny. Taktéž se účastníme ekumenických schůzek zlínských duchovních a tudíž jsme měli tu čest setkat se několikrát i u vás v modlitebně. - Jak se po několika bohoslužbách zde se cítíte?
Myslím, že jsme již zabydlení. Vaše modlitebna je velmi příjemná a velmi dobře vyhovuje naším potřebám a nedělnímu rytmu našeho společenství. Jsme velmi
vděční za tuto možnost, kterou jste nám otevřeli. Díky za rozhovor – Petr Matula
Bolívia 2012 Když jsem odcházel z pobožnosti, která byla ve Zlíně organizována organizací ASI, netušil jsem ještě, co mě čeká. U východu z objektu UTB, kde se pobožnost konala, stál můj dobrý kamarád Milo Jurečko. Při podání ruky na rozloučenou jsem jen tak prohodil větu: „Jak se vede?“ Nečekal jsem nějaký podrobný výklad, však to znáte, taková společenská otázka. A právě ta se stala pro mne osudovou.
tomu bylo ve třech předchozích letech, i v r. 2012 má vyjet do Bolívie skupina dobrovolníků za účelem vybudování nové modlitebny CASD.
Milo mi v krátkosti popsal, že žije v posledních dnech ve velkém napětí, neboť připravuje novou cestu do Bolívie. Jako
„Což o to, říkám, „kdyby šlo jen o mé chtění, tak bych neměl problém, ale je tu ještě moje žena. A taky kde na to vzít?“
„Máme odlétat za dva měsíce a já ještě nemám pohromadě všechny potřebné peníze na materiál! Jerry, modli se za nás. - Jo, a taky mi do týmu chybí kazatel, nechceš jet s námi?“
9
„Podívej,“ říká mi Milo, „já se budu za to modlit a ty se do zítřka rozhodni, jestli bys jel. Mám nějaký příslib dotace na tuto akci od sponzorů; možná se najde nějaká cesta jak ti zajistit příspěvek na letenku. Kazatele tam potřebuji jako sůl pro každodenní pobožnosti s týmem brigádníků a pak tam od nás taky vždy očekávají v soboty službu kázáním ve všech okolních sborech a ve věznici. Bude-li to Boží vůle, tak se to určitě podaří.“ S tím jsme se rozešli. Ještě v neděli jsem to prokonzultoval se svou ženou a v pondělí mi volá Milo – mám pro tebe letenku! Očkování, zajištění potřebných dokladů, nákup hraček pro děti v chudinských čtvrtích velkoměsta Santa Cruz... a 24. ledna 2012 nasedám do letadla ve Vídni spolu s 13 dalšími účastníky pracovního týmu. Byl to zážitek na celý život. A jsem Bohu vděčný, že jsem mohl být při tom, když se na periferii města s 1 100 000 obyvatel budovala jednoduchá ale důstojná stavba, ve které se budou moci každý týden scházet k bohoslužbám bratři a sestry spolu s přáteli, kteří by se jinak do modlitebny v
10
centru města pro nedostatek finančních prostředků vůbec nedostali. Bolivie je chudá země. Všichni členové CASD v Santa Cruz jsou schopni každým rokem dohromady našetřit na jednu novou modlitebnu. A přitom tam ale čeká více jak 50 třicetičlenných skupin (totiž teprve až když má skupina 35 členů může být prohlášena sborem) jež žádají sdružení o dotaci, aby si mohli vybudovat svou vlastní modlitebnu. Takže, když jim díky sponzorským darům z ČR každý rok přibude jedna modlitebna navíc, jsou za to velmi vděčni – je to jeden rok jejich šetření na stavební materiál. A tak naši každoroční pomoc přijímají jako obrovskou Boží milost. Místní členové se také podíleli na stavbě a mohli jsme je při každodenním kontaktu lépe poznat. Všichni se zdáli být usměvaví a spokojeni i přes všechny své existenční problémy. Modlitebnu budovali za tak prostých pracovních podmínek, že mi to připomínalo dobu otročení Izraelitů v Egyptě. Když vám řeknu, že na celé stavbě měli jen dva žebříky, několik trubek na 10 metrové lešení, troje kolečka a pár lopat, tak mi někteří nebudete věřit, že se
s tím dá postavit modlitebna. Pokud se o tom chcete přesvědčit, tak se přihlaste na brigádu v příštím roce. Starou míchačku zapůjčili jen kvůli našemu naléhání, ale pokud připravovali beton domorodci, tak jí vůbec nepoužívali. Všechno odmakali rukama přehazováním písku a betonu na hromadě... Modlitebna byla nakonec po třech týdnech usilovné práce slavnostně otevřená a my jsme se mohli vrátit s pocitem užitečně prožitého času.
Dárky, které jsem od vás, bratři a sestry zlínského a napajedelského sboru dostal, byly předány a tlumočím vám velké díky. A jestli mi k tomu dáte v sobotu 21. dubna příležitost, tak vám v poledne po dopolední pobožnosti promítnu i rozzářené oči dětí, které byly vámi obdarované... Snad bude při tom více času na podrobnosti z naší MISE BOLÍVIA 2012. Těším se na setkání s vámi. Váš bratr v Kristu - Jerry
Ježíš a zázraky Asi velmi jasný a výmluvný nadpis, co říkáte? Ty Ježíšovy zázraky přece známe. Rozmnožení ryb a chleba, uzdravování, vzkříšení Lazara… . těch zázraků bylo… . Jenže tentokrát půjde o popis víkendu dětí na Žlutavách. Jako už každý rok v předjaří, tak i letos si Pathfinderky, Sovy ze Žlutav, připravily akci „ Jarní tání.“ Tato akce je už tak známá, že se na ní objevuje stále více oddílů a přibývá nových dětí. Tak i letos vyrazily naše děti z oddílu Daleká cesta na kopec nedaleko Zlína. Slunečné sobotní ráno nás příjemně naladilo. Registrace a následné zahájení blokem písniček přispělo k dobré pohodě sobotního dopoledne. A pak už děti ve skupinkách společně plnily úkoly na námět motta celého víkendu. Zatím, co děti tvořily a vlastně si i „hrály“, tak dospělí probírali dospělácké úkoly.
O přestávce jsme se občerstvili a připravili jsme se na kázání Karla Staňka – předsedy MSS, ale ještě do loňska vedoucího oddělení. Pathfinderů na Moravě a Slezsku. Zajímavé vyprávění vedl jako
11
vyprávění Ježíšova učedníka Petra. A věřte, byl velmi působivý, věrohodný a i děti byly dost do vyprávění vtaženy. Když si uvědomíme, že akce „ Jarní tání“se zúčastňují ve velké míře děti z nekřesťanského prostředí, tak jsme rádi, že to berou pozitivně. Ve svém vyprávění Karel Staněk prozradil i něco ze svého dětství a na základě jeho příběhu jsme zjistili, že nemá žádnou pathfinderskou přezdívku. A tak jsme mu ji vymysleli. Od nynějška pathfindeři říkají Karlu Staňkovi – Asfalt. Proč má takovou přezdívku? To si zjistěte sami pokud chcete, nebo se zeptejte dětí, které na Jarním taní byly. Oběd je vždy nejvíce oblíbenou částí akce. Pod vedením Oly Soukupové připravil kolektiv sester z Napajedel čočkovou polévku.. Žaludky jsou naplněny a již jsme připraveni na odpolední biblickou bojovku v okolí Žlutav. Tým pod vedením Martina Sukupa vyrazil do terénu, a očekával na stanovištích týmy dětí. Náš oddíl sestavil 2 týmy – pod vedením Jerryho jeden a na ten druhý dohlížela Ilča Matulová. Na jednom ze stanovišť jsem postával i já. Bojovka byla napínavá, počasí přálo, 12
jen bahno se lepilo všem na boty, takže se všichni vraceli zabahnění, ale spokojeni a unaveni. Zdálo se, že děti se utahaly a zbytek dne budou pospávat. Jenže regenerace dětí je úžasná. Malá svačinka je zase nabila energií. To rozhodně neplatí u dospělých. Regenerace sil je u nás dospělých již delší, že? Na pozdní odpoledne byla připravena akce:“ Židle pro hosty.“Ola Králíková svými otázkami „smažila“ vedoucí zúčastněných oddílů a i starostu Žlutav. Nebojte – neusmažila je, ale všichni jsme nahlédli do duší a dětství našich vedoucích. Večeře byla taky úžasná, stoly se prohýbaly, ale zase rychle se navracely do roviny – to jak rychle poživatiny mizely v útrobách všech účastníků. Ještě dříve než nastal konec soboty a ukončení, vyhlásili organizátoři výsledky odpolední bojovky. Pro Dalekou cestu pozitivní zprávy. 2 týmy a oba na pomyslné „bedně“. Jerryho parta na bronzové příčce a Ilčina sestava pubertálních holek kolem Kuby a Toma o stupínek výše – tedy na místě druhém. A vítězové?. Valaško-Kloboucká Stezka ve spojení se skauty Severka Majky
Doupovcové vypálili všem rybník a všem to natřeli. Po skončení soboty nastalo doslova šílenství. Jako by někdo děti natáhl na klíček a ty nekontrolovatelně zaplnily celou plochu tělocvičny. Naštěstí pořadatelé nachystali hry a tak je trochu zklidnili. Hra střídala hru a i děti začínaly být unavené. Na závěr večera Jerry připravil bojový sport. Žíněnka a dva stejně stavění a rostlí bojovníci bojovali o to, kdo koho dostane na lopatky. Tento boj jsem už osobně neviděl, ale prý to byl zlatý hřeb večera. Ti co nebojovali fandili, křičeli, povzbuzovali. Největší aplaus však nastal ve chvíli, kdy Jerry sundal košili, brýle a vyzval Kubu Slováčka. První duel skončil nerozhodně, ale v druhé bitvě „titánů“ vyhrálo dravé mládí a síla nevybouřeného mládí nad šedinami a zkušenostmi. Avšak bravo Jerry. O dvě generace mladší sok měl s tebou co dělat. Večer se nachýlil a osazenstvo šlo do spacáků. Tělocvična pomalu utichala až nakonec zcela ztichla. Ranní vstávání bylo asi kruté. Hygiena těla a pak rozcvička všechny znova nastartovala. Snídaně dodala energii, ranní bohoslužba nastartovala duši a pak se již vše zaměřilo na hlavní hru dne. Oddíly se sešikovaly do skupin a očekávalo se, co na ně letos pořadatelé nachystali. A věřte, nachystali to báječně. Ono mít hry ve stylu Ježíšových zázraků je o dobrých nápadech a Žlutavjáci to skvěle zvládli. Úsilí se střídalo s oddechem a dobíjením sil. Napětí by se leckdy dalo krájet. Ale hlavně děti to bavilo. Dokonce při jedné hře dospělí vedoucí oddílu se dali slyšet, že by to i oni zvládli lehce. A tak výzva byla vyslyšena. Nejlepší borci z každého oddílu bojovali proti týmu vedoucích. Dle zázraku o nasycení chlebem a rybičkou pojídali soutěžící piškot – jako
chleba a kousek rýžového chlebíčku – jako rybičku. A věřte že to není legrace „požužlat „a spolknout něco tak suchého. A i dospěláci museli uznat, že to vůbec není tak jednoduché jak to vypadalo. Tým dětí jim to natřel o pomyslný „parník“. Asi vážně jsme my velcí odrostli piškotům a rýžovému cosi. Čas ubíhal a byl konec. Čekalo se na to, jak a kdo byl nejlepší. Rozhodčí sečetli body a vyhlašovaly se výsledky. Mezi 4-6 místem se umístily oddíly Vsetín a okolí – věkově a výškově nejmladší borci. Blansko a okolí také nedosáhlo na pomyslnou bednu. Domácí Sovy sice bojovaly ze všech sil, ale také na medaili nedosáhly. A kdo je tedy získal?. Zlínská Daleká cesta dosáhla na bronzový stupínek. Vyjmenuji naše bojovníky. Kuba Slováček si naposledy užíval pocitu vůdce smečky – příště jej již věk posune mezi vedoucí. Natálka a Tom Matulovi, Martin a Lucka Luptákovi, z Napajedel David Reiterer a Honza Petružela. Pro vás také představím 4 děvčata z oddílu, která k nám do sboru nechodí. Jsou to Míša a Lucinka ( benjamínek a mazel výpravy) Bukovjanovy, Venda Korvasová a Naty Skřivánková. Chodí do školy v Malenovicích a jsou to spolužačky a kamarádky. Škoda, že nemohly přijet i další děti z Daleké cesty. Sestavili bychom ještě jeden tým a možná jsme mohli dosáhnout na další medaili. Jestli sobotní bojovka vynesla ValašskoKlobouckou Stezku a zlínskou Severku nejvýše, tak nedělní hra je zařadila o stupínek níže. Dalo by se říci, že právě spojování dětí napříč oddíly, přináší to podstatné pro takovéto akce. Přátelství, soudružnost, … Loňský vítěz Bobříci z Veselí n. Moravou ale ukázal, že bojovnost a píle je na 13
Slovácku velmi pěstována .“ Jarní tání“ poznalo tedy dosud nepoznané. Bobříci, stejně jako vloni, zvítězili a dostali i sladkou odměnu- dort. Budiž jim ke cti, že se o něj s námi podělili... Každoročním koloritem je závěrečné focení všech. Najednou se vždy zjeví davy fotografů ( prý jsou to paparazziové) a fotoaparáty cvakají a cvakají… A už je tady loučení, balení, uklízení..
A věřte je to fuška dát po dvou dnech sokolovnu na Žlutavách do pořádku. A jak zhodnotit letošní JARNÍ TÁNÍ? Bylo to báječné,děti jsou nadšené a těšíme se na příští rok. Organizátorky prozradily i téma – bude to boj mezi dobrem a zlem. A tak příští rok na tání v předjaří – ahoóój. Dva dny prožité mezi dětmi zachytil Petr Matula
Lezci pro Ježíše Nová horolezecká stěna pod Jižními Svahy byla motivací pozvat mezi nás zkušené lezce po čemkoliv, ostřílené Alpami Dolomity, či Vysokými Tatrami. Z Brna přijeli již v sobotu ráno naši velcí kamarádi – Peťa Hon a Roman Rajčány. První jmenovaný, dříve bývalý voják, a druhý nadšený lezec amatér. Sobotu jsme prožili spolu s nimi hlavně při jejich odpoledním vyprávění s promítáním fotografií z jejich výprav. Dozvěděli jsme se i 14
to, jak vlastně jejich nadšení pro lezení do výšek vzniklo, jak se vypravili do opravdových hor, ale i to, že již zaškolili a pro lezení nadchli děti z pěti sborů na Moravě. Zajímavě vyprávěli i o své cestě k Bohu. Absolventa marxismu-leninismu a kovaného „lampasáka“ socialistické armády musel k Pánu Ježíši skutečně přivést jen Duch Boží. Oba bratři lezení pravidelně provozují s dětmi v Brně na Olomoucké .
Nedělní čas byl pak již vyhrazen praxi na skutečné horolezecké stěně. 12 dětí a několik dospěláků si vyzkoušelo lezení pod vedením odborníků. Bezpečnost je při lezení do výšek prvořadá. Takže lezec se sedákem a jeho jištění na zemi bylo samozřejmostí. Někteří byli opravdovými novici v lezení, a i když toho moc neslezli, aspoň si to osahali a třeba v budoucnu vylezou o něco výše – blíže jakoby k Bohu. Proto jsem použil takový nadpis k dnešní reportáži. Každý dětský účastník totiž dostal jako upomínku na lezení – samolepku ve tvaru srdce s nápisem Lezec pro Krista. Motivační odměna party brněnských lezců. A pak tu byli i takoví, kteří vylezli až na samý vrchol – v případě naší stěny cca výška 16 metrů. Všichni
lezci byli skutečně pod bedlivým zrakem jištění, to je pro bývalého důstojníka prvořadým prvkem. Všichni lezci dávali do svého lezení sama sebe a i své síly. A i když to některým sem tam uklouzlo, nikdy nespadli více než o pár centimetrů níž. Jištění bylo vskutku profesionální. A i když posléze šly hlášky, že někdo spadl ze stěny, musím prohlásit, že žádná mimořádná situace nenastala – žargonem armády – to by jistě Peťa Hon zaregistroval a vyvodil by důsledná opatření. Takže opakuji – nikdo nespadl, nikdo neutrpěl vážnou újmu . Odřeniny, či namožené svaly se nepočítají, to je daň všech lezců. A když vám povím, že na stěně lozil i malý Mates Miklica, tak dospělák na stěně byl vlastně jen takové béčko. Na vrchol vylezli Víťa Slováček, /mohutně povzbuzován svým synem Kubou/a Pavla Žůrková. Velké výšky dosáhli i Iveta Slováčková, Miro Lupták, Jerry, Pepa Bumbala – pečovácký kuchař. Nevím, jestli byl na stěně Vlastik Miklica, ale ten již byl na stěně v Brně, takže to umí. A děti, které tam s námi byly: Kuba Slováček, kluci Bumbalovi, tři Mikličata, Míša Kotásek, kluci Žůrkovi – oba vylezli mnohokrát až na vrchol. Pak i naši noví pathfindeři z Malenovic – Dotty a Tom. 15
A i Naty Matulová si lezení vyzkoušela. A abych i doplnil naše vedení – k oběma již jmenovaným Peťovi a Romanovi přibyl v neděli ještě jeden člen jejich party Peťa Vojáček. Veselí, skandování a povzbuzování bylo mnoho. A rozhodně se dá říci, že to nebylo naposledy. Navíc nás naši kamarádi z Brna pozvali v červnu na chatu Petra Hona ke Kroměříži, a na celý víkend, kdy v chřibských kopcích nedaleko Cimburku budou zdo-
16
lávat živé – neživé skály. A závěr celého víkendu? Pozitivní. Poznání nových velkých kamarádů, poznání a zkouška lezení. A taky společenství. A o to snad mezi křesťany jde ne? Reportáž zezdola převyprávěl T&P – P.Matula
Oběžník k iniciativě Oživeni Božím slovem „Nyní vás svěřuji Bohu a slovu jeho milosti, které má moc vás proměnit a dát vám podíl mezi všemi, kdo jsou posvěceni.“ (Skutky apoštolů 20,32) Milé sestry, milí bratři v Kristu, srdečně vás zdravíme pozdravem pokoje od našeho Pána. Církev adventistů sedmého dne vznikla na základě velkého duchovního oživení při pečlivém čtení Bible a rozjímání nad Božím slovem. Adventisté zakládají svou víru na Božím slově a čtou Bibli o samotě i společně. Výbor Generální konference církve pro oživení a reformaci přichází s novou celosvětovou iniciativou Oživeni Božím slovem, která má posílit duchovní spojení každého z nás s Ježíšem Kristem v očekávání jeho blížícího se druhého příchodu. Nic nemůže nahradit naslouchání Bohu, který k nám promlouvá skrze své Slovo. Hloubání nad Božím slovem na modlitbách je hlavním zdrojem duchovní síly každého křesťana a jednoty církve. Od 17. dubna 2012, kdy začne jarní set-
kání výboru Generální konference naší církve, začneme spolu se sestrami a bratry na celém světě číst nebo poslouchat každý den jednu kapitolu Bible. Plán čtení zahájí symbolicky předseda Generální konference církve Ted Wilson s předsedy divizí společným čtením 1. kapitoly 1. knihy Mojžíšovy a uzavřou čtením 22. kapitoly knihy Zjevení během zasedání Generální konference 2. července 2015 v San Antoniu v Texasu. Nové internetové stránky www.studiumpisma.org umožní účastníkům dělit se průběžně o své zkušenosti s Božím slovem. Iniciativa Oživeni Božím slovem může sjednotit celou církev v Kristu a může změnit naše životy. Může být podnětem k pravidelnému systematickému studiu Bible. Nechme Ducha svatého proměnit naše životy uvažováním a modlitbami nad jednou kapitolou Bible denně. Vaši bratři v Kristu Mikuláš Pavlík, předseda Č-S unie Peter Čík, tajemník Č-S unie Edvard Miškej, hospodář Č-S unie
Hledání počátků a cíle Vladimír Král – kniha Vyznání objevitele zákonů přitažlivosti Isaaka Newtona. Ježíše Krista choval v hluboké úctě a vydal o něm toto svědectví. I když byl dítětem, zneklidňoval krále. I když byl chlapcem, udivoval doktory a
teology. I když byl mužem, otřásl celým národem i základy římské říše. Ovládal zákony přírody, chodil po vlnách moře, tišil bouři, sytil z mála tisícové zástupy, uzdravoval bez léků, křísil mrtvé. Nepřátelé ho nemohli přemoci, satan jej nemohl zničit, hrob jej nemohl zadržet. Nade vším zvítězil. 17
Nenapsal ani jednu knihu, ale do největších knihoven světa by se nevešly knihy, které o něm byly napsány. Nesložil žádnou píseň, ale svou odpouštějící láskou rozezvučel písně chvály více než všichni básnici světa. Nezaložil náboženskou školu, vědecký ústav, seminář, ale všechny školy vzdělaných národů se nemohou pochlubit tolika žáky jako ON. Nezařídil lékařskou ordinaci, ale uzdravil více chorých duší než tisíce lékařů nemocných těl. Nevelel žádné armádě, nedobyl železem ani píď půdy a přece žádný vojevůdce neměl tolik dobrovolníků jako ON. Mocí své lásky, poselstvím evangelia
přetvořil svět. Velcí mužové světa přišli a odešli. Všichni lidé zklamali, On však nikdy nikoho. Všichni lidé zhřešili, ON však zůstal svatý- věčný – dokonalý – nejkrásnější mezi lidskými syny. A tento Ježíš je Spasitel světa, můj Spasitel a Přímluvce u Boha. Chceš-li, bude i tvůj. Pokoř se před ním, provolej ho králem svého srdce. Vyvol si Ježíše, nikdo není jako ON. Vždyť jsme Pána Ježíše při svém křtu přijali do svého srdce. O toto vyznání se s vámi podělila sestra Evža Macháčková v čase Ježíšových Velikonoc.
Sborová oznámení - Výbor sboru po návrhu a diskuzi navrhl a schválil, aby současnému vedoucímu oddělení komunikace bratru Radkovi Koutnému tuto služebnost pomáhal spoluvytvářet bratr Miroslav Lupták. - Výbor evangelizace navrhl, aby na podzim letošního roku byl uspořádán cyklus přednášek. Jejím hlavním mluvčím bude bratr Marek Riečan, kazatel sborů v Bratislavě. Prosím zaznamenejte si tuto informaci, a již teď se můžete modlit za požehnání a zdar evangelizace. - Byli jsme jako sbor osloveni, abychom se zúčastnili již tradiční akce – Noc kostelů. Určitě jste o tom slyšeli, či jste i nějaký ten kostel při této akci navštívili. Chceme se letos zúčastnit i my. Program a organizaci zatím promýšlíme. Můžete se i vy zapojit a přijít s nápady. Prosím tedy, pokud byste chtěli něco nabídnout 18
či něčím k této akci přispět, ozvěte se s. Ivetě Slováčkové. Pátek 1. června 2012 si tedy zapište jako Noc kostelů v našem sboru. - Výbor sboru vnímá názory členů a účastníků bohoslužeb a rozhodl, že třídy sobotní školy budou vždy ukončovány v 11.30 hod. - V sobotu 14. dubna 2012 se v našem sboru uskuteční každoroční přehlídka umělecké tvorby dětí Múzička. Přivítáme děti z našeho zlínského okrsku k tradiční akci klubu Pathfinder. V dopolední části bude kázání, děti budou pracovat ve skupinách. Sobotní škola bude v jedné třídě. Všichni jste na tuto sobotu srdečně zváni. Můžeme se potěšit s našimi dětmi a možná tak i trochu „omládnout“. - Den ADRY je plánován na sobotu 28.
dubna 2012. V tento den si bude církev v naší Unii připomínat 20 let od doby, kdy byla tato humanitární organizace založena v tehdejším Československu. Modlitbami a finanční sbírkou si připomeneme tuto církevní humanitární organizaci. - Již v minulém čísle časopisu jsme vás pozvali na pátek 4. května, kdy budeme začínat sobotu dle tradičních zvyků Židů. Povede ji bratr Alan Chlebek a bude to pro nás určitě něco nového a zajímavého. - 28. dubna 2012 bude mít v našem sboru kázání bratr Jaroslav Stejskal – hospodář MSS. - Bratr Jiří Drejnar z Prahy – bývalý kazatel a zakladatel časopisu Znamení doby - bude u nás ve sboru hostem v sobotu 12. května 2012. Této soboty se zúčastní i naši milí sourozenci ze sboru Napajedla. - Výbor sboru se v dubnu sejde v pondělí 16. 4. 2012 od 18.00 hod. Své návrhy, podněty a připomínky předkládejte členům výboru. V květnu se výbor sejde v pondělí 14. 5. 2012. Hosty tohoto výboru budou členové vedení MSS a spolu s námi i výbor sboru Napajedla.
tru Antonii Doležalovou. Sestra Tonička se narodila před sto lety v Horákově u Brna. Její rodiče během války zemřeli, a tak vyrůstala u otčíma v Korouhvi u Poličky. V 21 letech se vdala za pekaře Bohdana Doležala a přestěhovala se s ním do Kokor u Přerova. Její manžel dostal později práci v Baťových závodech a tak se dostali do Zlína. . Časem však sestra Antonie zůstala se třemi dcerami sama. A i když to bylo pro matku samoživitelku kruté období, obdivuhodně to zvládala. Pomáhalo jí i to, že našla pomoc a sílu ve víře v Ježíše Krista v Církvi adventistů. Její pracovitost, obětavost, píle, praktická víra a elán ji neopouštěly téměř po celou dobu jejího života . Její kuchařské umění poznalo několik generací dětí na táborech, ale také mladí pracovníci, kteří pomáhali při stavbě modlitebny. Vím, že sestra Tonička byla dobrou následovnicí Ježíše Krista a věřím, že bude probuzena k věčnému životu. V pátek 6. dubna 2012 jsme se s ní naposledy na této zemi rozloučili a vyprovodili ji k dočasnému spánku Tajemník sboru
- Pán života a smrti povolal 2. dubna 2012 ke spánku naši milou ses-
19
