Katedra trestního práva. Diplomová práce

MASARYKOVA UNIVERZITA PRÁVNICKÁ FAKULTA Katedra trestního práva

Diplomová práce

O bh aj oba o bž al ovan éh o v h la vní m lí če ní Petra Lavická 2006

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Obhajoba obžalovaného v hlavním líčení“ zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.

1

Poděkování Tímto bych chtěla poděkovat doc. JUDr. Alexandru Nettovi, CSc. a doc. JUDr. Josefu Kuchtovi, CSc. za odborné vedení mé diplomové práce a za jejich vstřícný přístup.

2

Obsah: 1. Úvod .................................................................................................................................................4 2. Pojem hlavního líčení.......................................................................................................................6 2.1 Účel, význam a průběh hlavního líčení ..........................................................................................6

2.2 Protokolace hlavního řízení ..........................................................................................................8 2.3 Vztah hlavního líčení a přípravného řízení ..................................................................................10

3. Osoba obžalovaného.......................................................................................................................12 3.1 Obžalovaný jako subjekt trestního řízení .....................................................................................12

3.2 Obžalovaný a jeho právo na obhajobu ........................................................................................13

3.3 Jednotlivé složky práva na obhajobu ...........................................................................................15 4. Osoba obhájce (práva a povinnosti )..............................................................................................19

4.1 Postavení obhájce.......................................................................................................................19 4.2 Obhájce zvolený, obhajoba nutná, obhajoba bezplatná a obhajoba více obviněných ....................20

4.3 Práva a povinnosti obhájce.........................................................................................................26

4.4 Taktika obhajoby ......................................................................................................................311

5. Dokazování a obhajoba obžalovaného v hlavním líčení ................................................................36

5.1 Pojem dokazování.......................................................................................................................36 5.2 Opatření důkazů obhájcem..........................................................................................................37 5.3 Průběh dokazování v hlavním líčení ............................................................................................40

5.4 Výslech obžalovaného.................................................................................................................43

5.5 Výslech svědka..........................................................................................................................477

5.6 Výslech znalce a znalecký posudek............................................................................................509

6. Závěr hlavního líčení......................................................................................................................54 6.1 Charakteristika závěru hlavního líčení ........................................................................................54

6.2 Závěrečná řeč obhájce................................................................................................................56

6.3 Závěrečná řeč a poslední slovo obžalovaného .............................................................................58

7. Úvahy de lege ferenda ....................................................................................................................61 8. Závěr ..............................................................................................................................................64 Summary............................................................................................................................................66 Použitá literatura a právní předpisy : ...............................................................................................69

3

1. Úvod

Obhajoba obžalovaného v hlavním líčení je realizací jeho práva hájit se sám

či prostřednictvím zvoleného či ustanoveného obhájce v průběhu trestního stíhání.

Toto právo je garantováno jak Ústavou, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními úmluvami tak i zákonem. Je tedy na jedné straně prostředkem

obžalovaného k ochraně jeho práv a na straně druhé je pro stát a jeho orgán – soud,

institutem, který zajišťuje legalitu trestního stíhání a rozhodnutí o vině a trestu. Stát garantuje obžalovanému jeho právo vystupovat v hlavním líčení a hájit tak svá

práva prostřednictvím obhájce, kterého si může ve všech případech zvolit a

v některých případech je mu dokonce ustanoven bez ohledu na jeho vůli. Jedná se o ty případy, kdy uznal zákonodárce za nutné z různých důvodů zajistit kvalifikovanou ochranu práv obviněného.

Hlavní líčení může být považováno za prostor vymezený pro nejširší

uplatnění obhajoby a zároveň je okamžikem, ve kterém se odehrává kardinální část trestního řízení – dokazování. Hlavní líčení je jednou z částí řízení trestního, ve

které dochází k vyřčení rozhodnutí o vině či nevině obžalovaného a popřípadě jeho následného trestu. Účelem hlavního líčení je objasnit, zda se stal skutek uvedený

v obžalobě a z provedeného dokazování následně vyvodit důsledky, ať už ve formě trestu, zproštění obvinění nebo zastavení trestního stíhání.

V průběhu trestního stíhání vedle osoby obviněného (v hlavním líčení

obžalovaného) vystupuje osoba obhájce, která zastupuje obviněného a obhajuje

jeho zájmy. Myslím si, že právě v době konání hlavního líčení je obhájci poskytnut největší prostor k uplatnění jeho právních znalostí, navržení či provedení důkazů a

k přesvědčení soudu o nevině klienta nebo alespoň ke zmírnění jeho viny.

Prostřednictvím obhájce je obžalovaný schopen uplatnit své právo na

obhajobu na vyšší úrovni, jelikož nelze předpokládat, že by všichni obžalovaní

měli dostatečné znalosti práva a také z logických důvodů většinou nebývají schopni

objektivního posouzení situace a rozhodování o taktice obhajoby s potřebným odstupem. Volbou obhájce se tedy obžalovaný vyvaruje zbytečných chyb a

neuvážeností v jeho neprospěch. Je obhájcem připraven na průběh následujícího řízení, společně zvolí nejvhodnější taktiku obhajoby

4

V mé práci se zaměřuji zejména na osobu obžalovaného, osobu obhájce a

jejich možnosti obhajoby v hlavním líčení a snažím se shrnout názory a postoje

odborníků z oblasti práva trestního a to jak hmotného tak i procesního.

5

2. Pojem hlavního líčení 2.1 Účel, význam a průběh hlavního líčení

Hlavní líčení bývá charakterizováno jako těžiště nebo jádro trestního řízení.

Je považováno za nejdůležitější stádium trestního řízení, v němž se rozhoduje a

vině a trestu obžalovaného. Představuje vrchol soudního stádia trestního řízení.

Předcházející přípravné řízení slouží k tomu, aby věc mohla být nakonec projednána v hlavním líčení jsou – li k tomu zákonné důvody. Aby mohlo být dosaženo smyslu hlavního líčení, je třeba věc řádně připravit a poté ji projednat a

rozhodnout v jediném hlavním líčení bez odročení. Rozhodující postavení získává nezávislí soud.

Zahájení hlavního líčení se děje sdělením věci, která bude projednávána. Jako

další předseda senátu prověří přítomnost a totožnost osob, které byly k hlavnímu líčení předvolány. Následně je vyzván státní zástupce k přednesení obžaloby.

Obžaloba je pro soud východiskem, kterým je dán rozsah a obsah hlavního

líčení. S pohledu obžalovaného je přednesení obžaloby důležité z důvodu seznámení se obžalovaného se skutkem uvedeným v obžalobě a jeho porovnání se skutkem, pro který bylo zahájeno trestní stíhání.

V další fázi hlavního líčení dochází k procesu dokazování. Úkolem soudu je

provést a zhodnotit důkazy získané v přípravném řízení, navržené stranami nebo ty,

které jsou podle jeho názoru pro objasnění věci důležité. Soud odpovídá za správné

a úplné zjištění skutkového stavu věci a zákonné rozhodnutí a má širokou možnost provádět dokazování. Meze dokazování stanoví soud tak, aby jím zjištěný skutkový

stav umožňoval bez pochybností rozhodnout. Soud nese konečnou zodpovědnost za to, že budou provedeny všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí. Soud musí

v hlavním líčení objasnit rozhodné skutečnosti svědčící jak v neprospěch

obviněného, tak i v jeho prospěch.1 Dokazování začíná výslechem obžalovaného,

který je vyzván k vyjádření se k obsahu obžaloby. Obžalovaný má možnost reagovat na tvrzení státního zástupce a objasnit situaci ve svůj vlastní prospěch již

v počátcích hlavního líčení. Další provádění důkazů a jejich pořadí si stanoví

předseda senátu podle svého vlastního uvážení. Problematiku dokazování rozeberu podrobněji v jedné z následujících kapitol. 1

Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání, Praha : Nakladatelství Eurolex Bohemia, 2003, s. 402.

6

Poslední fází hlavního líčení je jeho závěr. V něm probíhají dva důležité

úkony – závěrečná řeč a právo posledního slova obžalovaného.

Nutno dodat, že průběh hlavního líčení je významně ovlivňován zásadami,

které procházejí jak hlavním líčením, tak i celým trestním řízením. Uplatňují se zde

tedy určité principy, jimiž je řízení resp. hlavní líčení ovládáno. Jsou to základní

zásady trestního řízení. Postup orgánů a osob účastnících se hlavního líčení i jeho

příprava a průběh se nutně těmito zásadami budou řídit. V hlavním líčení se tak v největší míře uplatní zásada řádného zákonného procesu, zásada obžalovací,

zásada vyhledávací, zásada legality, zásada ústnosti a bezprostřednosti, zásada presumpce neviny a práva na obhajobu. Všechny tyto základní zásady jsou uvedeny v § 2 Trestního řádu ( dále jen Tr.ř. ). 1) Zásada řádného zákonného procesu

Nikdo nemůže být stíhán jako obviněný jinak než ze zákonných důvodů a

způsobem, který stanoví zákon. Je vyloučeno, aby osoby byly bezdůvodně stíhány, lze je stíhat jen způsobem, který stanoví trestní řád. 2) Zásada obžalovací

Trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na

potrestání, které podává státní zástupce. Veřejnou žalobu v řízení před soudem

zastupuje státní zástupce. Podstatou této zásady je rozdělení procesních funkcí

mezi tři subjekty žalobu, obhajobu a soud.V hlavním líčení není možné projednávat jiný skutek, než pro který byla podána obžaloba. 3) Zásada vyhledávací

Tato zásada stanoví, že orgány činné v trestním řízení mají povinnost

vyhledávat a provádět důkazy z vlastní iniciativy a svá rozhodnutí vyvozují jen ze zjištěných skutečností. 4) Zásada legality

Státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud

zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána

nestanoví jinak. Dbá o to, aby byl řádně a včas stíhán každý pachatel každého trestného činu.

5) Zásada ústnosti

Jedná před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se

provádí z pravidla tak, že se osoby vyslýchají.

7

6) Zásada bezprostřednosti

Při rozhodování v hlavním líčení smí soud přihlédnout jen k těm důkazům,

které byly při tomto jednání provedeny. Rozhoduje se tedy na základě provedených důkazů, které by měly splňovat podmínku co největší blízkosti zjišťované skutečnosti.

7) Zásada presumpce neviny

Dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena,

nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen. Existuje zde povinnost orgánů činných v řízení prokázat vinu.

2.2 Protokolace hlavního řízení

V této kapitole bych se ráda zmínila o změně, kterou dostála úprava týkající

se protokolace hlavního líčení a která může značným způsobem ovlivnit obhajobu obžalovaného.

Novelou trestního řádu zákonem č. 283/2004 Sb. došlo ke změně, která

spočívá v tom, že zvukový záznam o průběhu hlavního líčení a veřejného zasedání

se pořizuje vždy, s výjimkou případů, kdy úkon bude proveden mimo budovu

soudu, například ve věznici nebo nemocnici a bude uchováván na nosiči informací až do doby skartace spisu (§ 55b Tr.ř.). Doplněný § 55b trestního řádu, vytváří

zákonné předpoklady pro zrychlení a zefektivnění hlavního líčení a pro vypracování protokolu o hlavním líčení.

Avšak ani výše uvedená novelizace nevyřešila problém, který se začal

objevovat vzápětí po účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. V souvislosti s námitkami, zejména námitkami obhajoby vůči obsahu protokolu, ale i v souvislosti s jeho

opravami a doplňováním, se zejména obhájci dovolávali a dovolávají možnosti nechat si pořídit kopii zvukového záznamu pro potřeby obhajoby. Argumentují například tím, že obhajoba by měla mít možnost vznášet námitky proti obsahu

protokolu nejen se znalostí protokolu, nýbrž v případě potřeby i zvukového záznamu pořízeného o průběhu úkonu konaného před soudem. Není důvod pro to, aby obhajoba při vznášení námitek spoléhala pouze na paměť, poznámky či eventuálně na neoficiální záznam úkonu, který by si sama pořídila. Zvukový

8

záznam je třeba považovat za jediný objektivní doklad úkonu, který musí být k dispozici jak soudu tak stranám.2

Otázkou protokolace se zabýval Nejvyšší soud v jednom ze svých

rozhodnutí.3 Uvedl, že zvukové záznamy pořizované soudem o průběhu hlavního

líčení, slouží soudci jako pomůcka pro vypracování protokolu o hlavním líčení,

případně pro potřebu dalších oprávněných orgánů při získávání obrazu o průběhu jednání před soudem. Kopie nosiče pořízeného zvukového záznamu se ani přes

žádost některé ze stran těmto stranám neposkytuje. Nejvyšší soud uvedl, že požadavek obviněného na pořízení a poskytnutí kopií zvukových záznamů průběhu

hlavního líčení nevyplívá z žádného existujícího ustanovení trestního řádu, a pokud

jeho oprávněnost jmenovaný obhájce opíral o ustanovení § 65 Tr.ř. a § 55b Tr.ř., nelze s ním souhlasit.4 Podle § 65 Tr.ř je obviněnému a jeho obhájci je garantováno pouze právo nahlížet do spisů, činit si z nich výpisky a poznámky a pořizovat si na

své náklady kopie spisů a jejich částí. Ustanovení § 55b Tr.ř. pak upravuje některé zvláštnosti protokolace řízení před soudem, pokud je o něm pořizován zvukový

záznam. Z žádné jeho části nelze dovodit, že zvukový záznam je součástí spisu, naopak v odstavci 7 je zakotveno, že zvukový záznam se uchovává na nosiči

informací spolu se spisem, a není-li jeho připojení ke spisu možné, poznamená se do protokolu nebo stručného záznamu místo jeho uložení. Z uvedeného je

evidentní, že trestní řád nepočítá s pořizováním kopií zvukového záznamu pro potřeby žádné ze stran trestního řízení, tedy včetně obviněného a jeho obhájce.5

Na druhou stranu Nejvyšší soud konstatoval, že je nutné stranám řízení

poskytnout možnost ověřovat si, zda následně vypracovaný protokol o hlavním

líčení souhlasí s tím, co bylo zaznamenáno na zvukový záznam. Obhájce obviněného může mít odlišný názor na obsah protokolu než protokolující úředník. Jak již bylo uvedeno výše, nemají strany právní nárok na pořízení kopie zvukového

záznamu, ale je jim pro zmírnění negativního dopadu tohoto rozhodnutí umožněno přehrání zvukového záznamu. Žádost o přehrání zvukového záznamu nemůže soud bezdůvodně odmítnout, neboť by bylo porušeno právo obviněného na obhajobu.

Rizman, S. Několik poznámek k průzkumu účinnosti novely trestního řádu. Trestní právo, 2005, č. 5, s. 5. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2005, sp. zn. 4 Tz 7/2005 4 Vantuch, P. K možnosti přehrání či pořízení kopie záznamu z jednání soudu obhajobě. Trestní právo, 2005, č. 9, s. 12 a n. 5 Vantuch, P. K možnosti přehrání či pořízení kopie záznamu z jednání soudu obhajobě. Trestní právo, 2005, č. 9, s. 13.

2

3

9

2.3 Vztah hlavního líčení a přípravného řízení

Trestní řízení se skládá z několika fází, přičemž bych na tomto místě ráda

rozebrala řízení přípravné, které má s hlavní líčení velice úzkou souvislost. Přípravné řízení je stadiem, které předchází hlavnímu líčení a má zajistit, aby před

soud byly postaveny osoby podezřelé ze spáchání trestných činů uvedených v obžalobě a aby byl shromážděn důkazní materiál pro soudní přelíčení. Hlavní líčení se zahajuje na podkladě obžaloby a spisů z přípravného řízení.

Na své důležitosti přípravné řízení získalo novelou č. 256/2001, která kromě

jiného pozměnila postavení obhajoby. Obhájce je již od zahájení trestního stíhání

oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být

použit jako důkaz v řízení před soudem, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění o něm zajistit (§ 165 odst. 2 Tr.ř.). V ustanovení § 165 Tr.ř. je

upravena jak účast obhájce, tak i obviněného ve vyšetřování. Tímto je straně obhajoby poskytnuta možnost výrazným způsobem ovlivnit průběh hlavního líčení

a jeho výsledek. Jelikož soud pečlivě přezkoumává jakékoli odchylky od protokolu o výpovědi učiněném v přípravném řízení a jejich příčiny, je účast obhájce

v přípravním řízení více než vhodná. Účast obhájce v tomto stádiu trestního řízení

přispívá k náležitému objasnění věci z hlediska zájmu obviněného a může vést k zúžení trestního stíhání, zastavení trestního stíhání apod. Pokud dojde k hlavnímu

líčení, je obhájce na tuto situaci lépe připraven, jelikož většina informací je mu známa již z přípravného řízení a může svou taktiku obhajoby dlouhodoběji promýšlet.

Základní význam má právo obviněného mluvit se svým obhájcem bez

přítomnosti třetích osob. Možnost obviněného radit se se svým obhájcem je jedním

z prvků přípravy jeho obhajoby. Právo obviněného komunikovat se svým

advokátem mimo dosah slyšení ze strany třetí osoby figuruje mezi základními

požadavky spravedlivého procesu v demokratické společnosti. Kdyby advokát nemohl mluvit se svým klientem bez takovéto kontroly a přijmout od něj důvěrné pokyny, jeho pomoc by ztratila na účinnosti.6

Má-li obviněný obhájce, je na průběh trestního řízení lépe připraven. Obhájce

ho obeznámí s jeho právy a to mu umožňuje, aby se důkladně připravil a uvědomil

si, čeho chce dosáhnout. Nemá-li obviněný obhájce, je ve výrazně složitější situaci, Repík, B. Advokát ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dokončení). Bulletin advokacie, 2002, č. 11-12, s. 15.

6

10

neboť svá práva ani cíl své obhajoby si nemusí dostatečně ujasnit a dozví se o nich

až z poučení od vyslýchajícího před prvním výslechem, což mu může vytvořit řadu problémů.

Novela č.256/2001 také přesunula těžiště provádění výslechů svědků

z přípravného řízení do hlavního líčení.

11

3. Osoba obžalovaného 3.1 Obžalovaný jako subjekt trestního řízení

Jednou ze stran trestního řízení je osoba, proti níž se trestní řízení vede a

v jeho průběhu je označována různými způsoby, které označují její postavení. Jako obžalovaného zákon označuje toho, proti komu se vede trestní řízení, po nařízení

hlavního líčení ( § 12 odst. 8 Tr.ř ). Obviněným je ten, kdo je podezřelý ze spáchání

trestného činu a bylo proti němu zahájeno trestní stíhání ( § 160 Tr.ř. ). Pokud z povahy věci nevyplývá něco jiného, rozumí se obviněným též obžalovaný a

odsouzený ( § 12 odst. 7 Tr.ř. ). S těmito pojmy budu v následujícím textu takto nakládat.

Jelikož hlavní líčení je ovládáno zásadou kontradiktornosti, mají obě strany

procesu zásadně stejné postavení. Soudní jednání má charakter sporu mezi obžalovaným a žalobcem.

Obviněný má poměrně velkou volnost procesního postupu. Může se vyjádřit

ke všem skutečnostem, a k důkazům o nich, aniž by byl povinen vypovídat a

vyvíjet jakoukoliv procesní aktivitu. Může uvádět okolnosti a důkazy sloužící jeho

obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky (§ 33 odst. 1 Tr.ř.). Vše závisí na jeho uvážení, které ze svých práv se rozhodne využít. Je tedy

představitelné, že některý obviněný bude svých práv využívat od samého počátku trestního stíhání a jiný bude po celou dobu absolutně nečinný. Nelze vyvozovat

závěry o vině či nevině jen z chování obviněného. Z faktu, že nevypovídá nebo naopak záměrně vypovídá nepravdu, nelze vyvozovat konečné závěry. Existuje zde právo na svobodnou volbu prostředků obhajoby.

Obviněný má především právo hájit se sám a prostředky podle vlastního

rozhodnutí, stejně tak má právo vyžadovat od orgánů činných v trestním řízení, aby

postupovaly tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, zejména aby také objasňovaly

se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící v jeho prospěch a prováděly v tomto směru důkazy. Právo obviněného na obhajobu musí být zabezpečeno příslušnými

právními normami, které zabezpečují konkrétní oprávnění obviněného v průběhu

12

trestního řízení a povinnost orgánů činných v trestním řízení přihlížet ke všem okolnostem, které jeho vinu zmírňují či vyvracejí.7

Tolerance státu k postupu obviněného, k jeho procesní taktice, má však své

meze. Obviněný má i procesní povinnosti. Je to povinnost dostavit se k výslechu i

když nemusí vypovídat podrobit se úkonům potřebným ke zjištění své totožnosti, např. prohlídce těla, strpět odběr krve nebo podobný jiný úkon, podrobit se

vyšetření duševního stavu. K tomu všemu však může být donucován jen pořádkovým opatřením, zejména pokutou nebo může být k orgánům činným v trestním řízení předveden.

S výjimkou těchto i některých dalších zásahů ze strany státní moci není však

obviněný povinen jakkoli přispívat k objasnění věci ani svým procesním chováním

jakkoliv jinak napomáhat dosažení účelu trestního řízení. Může tedy svou obhajobu orientovat nejen k tomu, aby – jsa nevinen - nebyl odsouzen, ale i k tomu, aby - jeli pachatelem - nebylo dosaženo jeho usvědčení nebo odsouzení.8

3.2 Obžalovaný a jeho právo na obhajobu

Právo na obhajobu je jedním z nejdůležitějších základních práv osob, proti

nimž se trestní stíhání vede a směřuje k dosažení spravedlivého rozhodnutí vydaného nejen v zájmu trestně stíhané osoby, ale nepochybně také v zájmu

demokratického právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Stát proto musí zajistit takové podmínky, aby uvedené principy bylo

možné realizovat cestou příslušných procesních záruk postavení obhájce i obviněného ( ÚS 592/2000 ).

Zásada práva na obhajobu je obsažena zejména v ustanovení čl. 40 odst. 3

Listiny základních práv a svobod a v ustanovení § 2 odst. 13 Tr.ř. Zajišťuje

objektivní rozhodování soudu, jelikož napomáhá k náležitému zjištění všech okolností, které jsou nepostradatelné pro jeho správné rozhodnutí a zaručuje plnou ochranu práv a právem chráněných zájmů osobě, proti které se vede trestní řízení.

Účelem práva na obhajobu je ochrana zájmů obviněného tak, aby byly

náležitě a včas objasněny skutečnosti, které obviněného zbavují viny nebo jeho

vinu zmírňují, dále skutkového objasnění věci, jejího právního posouzení a ochrany

Vantuch, P. Obhajoba obviněného. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2002, s. 11. 8 Mandák, V. Meze trestní obhajoby – nástin základních otázek. Bulletin advokacie, 2003, č. 10, s. 28.

7

13

všech práv obviněného v průběhu celého trestního řízení, a to i v různých dílčích otázkách tak, aby nedocházelo k porušování procesních práv obviněného a

k zbytečným zásahům do jeho ústavně chráněných práv a svobod. Tak přispívá

obhajoba ke správnému objasnění a rozhodnutí věci, aby obviněnému nebyl přičítán čin, který nespáchal nebo jeho spáchání mu nebylo prokázáno a v případě, že jej spáchal, aby nebyl potrestán přísněji než odpovídá jeho vině.9 Právo obviněného na obhajobu v sobě zahrnuje tři složky.

1. Obhajoba materiální – právo osobní obhajoby, tj.možnost, aby se obviněný hájil

sám. Obviněný má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za

vinu a k důkazům o nich, uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat opravné prostředky.

V této souvislosti bylo značně posíleno právo obviněného na obhajobu v tom

směru, že není povinen vypovídat a může se v průběhu prováděných úkonů radit se svým obhájcem. Z toho vyplývá právo obhájce účastnit se výslechu obviněného a dalších úkonů.

2. Obhajoba formální – právo obviněného zvolit si obhájce a radit se s ním. Volba

obhájce a jeho následná činnost přímo zabezpečuje uplatnění materiálního práva obviněného, čili se dá hovořit o obhajobě ve své podstatě také materiální.

Má-li se obviněný v průběhu trestního řízení vhodně hájit, je potřebné, aby

byl schopen náležitě využít všech práv, která mu zákon poskytuje. Vzhledem

k tomu, že nelze předpokládat, že každý obviněný zná dokonale trestněprávní a

trestněprocesní normy a navíc je schopen využít práva, která jsou mu dána

v konkrétní situaci, je důležitou součástí zabezpečení práva na obhajobu možnost obviněného zvolit si obhájce.10

3. Právo obviněného požadovat od všech orgánů činných v trestním řízení, aby

byly objasněny všechny okolnosti svědčící v jeho prospěch. Obviněný musí být o

svých právech nejen poučen, musí mít také možnost je uplatnit. Orgány činné v trestním řízení musí samy se stejnou péčí objasňovat jak okolnosti svědčící v neprospěch obviněného, tak i okolnosti svědčící v jeho prospěch.

Vantuch, P. Obhajoba obviněného. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2002, s. 4. 10 Vantuch, P. Obhajoba obviněného. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2002, s. 34.

9

14

3.3 Jednotlivé složky práva na obhajobu

1. Právo vyjádřit se ke všem skutečnostem ( § 33 Tr.ř. )

Obviněnému je garantováno právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se

mu kladou za vinu a k důkazům o nich. Není však povinen vypovídat. I když není

povinen vypovídat, musí být obeznámen s tím, proti jakému obvinění se má či

může bránit. Na základě toho se může obviněný rozhodnout, zda podá výpověď, ale nebude odpovídat na případné dotazy nebo naopak svou výpověď nepodá, ale

na určité dotazy odpoví. Třetí možností je jak odmítnutí vlastní výpovědi, tak i

pokládaných otázek. Výpověď obviněného je prostředkem k uplatnění vlastní obhajoby a proto je v tomto momentě velmi důležité celou situaci důkladně rozvážit. Odmítnutí výpovědi obviněným, který daný skutek spáchal, může být za

jistých okolností výhoda. Naopak odmítnutí výpovědi obviněným, který je nevinen, může znamenat nevyužití důkazu vyvracejícího obvinění. Pokud je obviněný

zastoupen advokátem, nemusí si s touto svízelnou situací lámat hlavu, jelikož

obhájce mu je bezpochyby schopen poradit, které skutečnosti bude dobré uvést a které nikoliv.

Všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny vždy obviněného o jeho

právech poučit a poskytnout mu plnou možnost je uplatnit. Právo obviněného být

poučen se vztahuje na všechna stádia trestního řízení. Z poučení musí být jasné, jaká oprávnění obviněnému z trestního řádu plynou, aby jich mohl bez jakýchkoliv překážek v plné míře využít.

Obviněný má právo nahlížet do spisů, činit si z nich výpisy a poznámky a

pořizovat na své náklady kopie spisů a jejich částí. Ústavní soud ve svém nálezu

IV. ÚS 472/2000 uvedl, že právo obviněného nahlížet do spisu je jednou ze složek jeho práva na obhajobu, zaručovaného čl. 40 odst. 3 LZPS, a právě proto je

omezení tohoto práva, i když je zákonem připuštěno, vždy třeba náležitě zdůvodnit.11

Obžalovaný má právo zúčastnit se projednávání věci v hlavním líčení. Jestliže

byl ale ze soudní síně vykázán, po jeho návratu do soudní síně mu musí být soudem

sdělen podstatný obsah jednání v době jeho nepřítomnosti, aby se mohl ke každému provedenému důkazu vyjádřit.

Vantuch, P. Obhajoba obviněného. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2002, s. 16. 11

15

Obžalovaný má v hlavním líčení právo na závěrečnou řeč a po skončení

závěrečných řečí a před odchodem soudu k závěrečné poradě poslední slovo. V závěrečné řeči má jako poslední možnost ovlivnit rozhodnutí soudu a nastínit mu svoje stanovisko k projednávané věci. Při pronášení posledního slova nesmí být obžalovaný nikým přerušován a nesmějí mu být kladeny žádné otázky.

2. Právo uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě ( druhá věta § 33 odst. 1 Tr.ř. )

Toto právo může obviněný realizovat v různých etapách trestního řízení, ať

už tedy v průběhu přípravného řízení nebo hlavního líčení. Je představitelné, že obžalovaný uvede okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě v návrhu, který

adresuje soudu ještě před započetím hlavního líčení, během průběhu dokazování v hlavním líčení nebo až po skončení dokazování v jeho závěrečné řeči nebo

dokonce v jeho posledním slově. Z toho je zřejmé, že se jedná o uplatnění práva obviněného hájit se, jak uzná za vhodné. Je přitom zcela lhostejné, zda obviněný znal okolnosti a důkazy svědčící v jeho prospěch již dříve nebo je zjistil až během průběhu trestního řízení.

Orgány činné v trestním řízení mají povinnost upozornit obviněného na jeho

právo uvádět okolnosti a důkazy svědčící v jeho prospěch. Jak již bylo uvedeno výše, záleží čistě na obviněném jak s touto informací naloží. Neuvede-li okolnosti a

důkazy v jeho prospěch v přípravném řízení nebo po nařízení hlavního líčení po výzvě předsedy senátu, před jeho započetím, nezbavuje se možnosti podat je kdykoliv později. Pokud obžalovaný uvede nové skutečnosti až během hlavního líčení, nemůže být tato jeho obhajoba odmítnuta soudem s poukazem na její opožděné uplatnění. To že obviněný během celého trestního řízení nepodal ani jeden návrh na doplnění dokazování, nelze chápat v jeho neprospěch. 3. Právo činit návrhy a podávat žádosti

Uplatnění tohoto práva stranou obhajoby je důležité z toho důvodu, že

poskytuje obhajobě možnost podílet se na objasnění skutkového stavu ve prospěch

obviněného. Nejvíce patrné to bude při navrhování důkazů obhajobou, které při vyšetřování nebyly zohledněny. Obhájci je umožněno vyhledat důkaz, který svědčí

ve prospěch jeho klienta, navrhnout jeho provedení soudu a dokonce podat žádost o to, aby ho mohl sám fakticky provést. Zejména se bude jednat o výslech svědka nebo znalce.

16

Obviněný je oprávněn podávat také návrhy na rozhodnutí. Tyto návrhy je

možné činit kdykoliv, i během přípravného řízení. Většinou se bude jednat o návrh

na postoupení věci jinému orgánu, přerušení nebo zastavení trestního stíhání.

Další možností jsou návrhy a žádosti týkající se postupu řízení. Mezi ně

nejčastěji patří žádost o propuštění z vazby, námitky podjatosti, návrh na odročení hlavního líčení, žádost o navrácení lhůty atd.

4. Právo zvolit si obhájce a radit se s ním ( § 2 odst. 13 Tr.ř. )

Právo zvolit si obhájce dává obviněnému možnost zvolit si obhájce podle

vlastní vůle, výběru a přesvědčení, bez jakéhokoliv omezení a na vlastní

odpovědnost. To vytváří pro obviněného záruku nezávislého, ničím neovlivněného působení obhájce v trestním řízení.

Obviněnému náleží právo radit se s obhájcem i během úkonů prováděných

orgánem činným v trestním řízení. Může i v průběhu úkonu požádat o poradu s obhájcem, s nímž se však nemůže radit o tom, jak odpovědět na otázku, která již

byla položena. V případě, že by o poradu požádal obviněný po položení otázky a

před jejím zodpovězením, vyslýchající orgán umožní obviněnému poradu s obhájcem až po zodpovězení položené otázky. Přitom však nesmí být obviněný k odpovědi žádným způsobem donucován.

Je-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, může obviněný mluvit

s obhájcem bez přítomnosti třetí osoby. Rozmluvě obviněného s obhájcem nesmí být nikdo přítomen.

Obviněný má právo žádat, aby byl vyslýchán za účasti svého obhájce a aby se

obhájce účastnil jiných úkonů přípravného řízení. Důsledkem toho je oprávnění, aby obhájce byl přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být důležitý pro obviněného, již od zahájení trestního stíhání.12 5. Právo podávat opravné prostředky

Mezi opravné prostředky, ať už řádné či mimořádné patří stížnost, odvolání,

odpor, dovolání, návrh na povolení obnovy řízení a stížnost pro porušení zákona.

Stížností lze napadnout každé usnesení policejního orgánu. Usnesení soudu a

státního zástupce lze stížností napadnout jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni.13

Vantuch, P. Obhajoba obviněného. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2002, s. 21. 13 § 141 odst. 2 Tr.ř. 12

17

Odvolání může obžalovaný podat proti každému rozsudku soudu I. stupně.

Výkon soudnictví v České republice je dvoustupňoví, proti rozhodnutí soudu druhého stupně není již řádný opravný prostředek přípustný.14

Obviněný a osoby, které jsou oprávněny podat v jeho prospěch odvolání, a

státní zástupce mohou podat proti trestnímu příkazu odpor. Odpor se podává u soudu, který trestní příkaz vydal a to do osmi dnů od jeho doručení. Byl-li podán

proti trestnímu příkazu oprávněnou osobou ve lhůtě odpor, trestní příkaz se tím ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení ( § 314g odst. 1, 2 Tr.ř. ).

Každé rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení musí obsahovat poučení o

opravném prostředku.

Dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé,

jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští ( § 265a odst. 1 Tr.ř.).

Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání

obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za

dovolání, byť bylo takto označeno ( § 265d odst. 2 Tr.ř. ).

Všechna tato výše uvedená práva, která jsou v ustanovení §33 Tr.ř. označena

jako práva obviněného, přísluší nejen obviněnému, ale je možné je vztáhnou i k osobě obžalovaného a za jistých okolností i na osobu odsouzeného.

Jelínek, J., Sovák, Z. Trestní zákon a trestní řád. 17. aktualizované vydání, Praha : Nakladatelství Linde, 2002, s. 589. 14

18

4. Osoba obhájce (práva a povinnosti ) 4.1 Postavení obhájce

Obhájce je právním zástupcem osoby, proti které se trestní řízení vede a jeho

úkolem je poskytnout obviněnému všestrannou právní pomoc. Zejména dbá

obhájce na to, aby v průběhu celého řízení byla ve prospěch obviněného využita všechna práva a prostředky obhajoby, které trestní řád obviněnému poskytuje a aby obviněný pro neznalost trestních předpisů nebyl na svých právech zkrácen.15

Obhájcem v trestní věci může být jen advokát ( § 35 odst. 1 Tr.ř. ).

Advokátem je ten, kdo je zapsán v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou, která zapíše do seznamu advokátů každého, kdo získal vysokoškolské

vzdělání na právnické fakultě vysoké školy se sídlem v ČR, vykonával podobu alespoň tří let právní praxi jako advokátní koncipient, složil advokátní zkoušku a splňuje další podmínky uvedené v § 5 odst. 1 a 2 zákona o advokacii ( dále jen AZ

). Advokátem je tedy osoba právnicky vzdělaná a oprávněná provozovat advokacii,

která pomáhá svému klientovi radou, vystupuje za něj před soudy a úřady a chrání jeho práva a oprávněné zájmy.

Výkon advokacie je realizací práva každého na poskytnutí právní pomoci,

které je upraveno mimo jiné v Listině základních práv a svobod a také v zákoně o advokacii. Advokacie je povoláním nezávislým, takže i osoba obhájce je považována za nezávislou. Je ovšem omezen v jisté míře právními předpisy a

pokyny klienta. Dalším omezujícím prvkem jsou etická pravidla advokátského povolání a pravidla soutěže stanovená stavovskými předpisy.

Právní pomoc v České republice zajišťují především advokáti, v omezené

míře a v zákonem stanoveném rozsahu i další osoby, jako například notáři, daňoví poradci, patentoví zástupci apod. Ti poskytují právní pomoc v zákonem stanoveném rozsahu a za úplatu.

Postavení obhájce a význam jeho obhajoby jsou při výkonu spravedlnosti

potud odlišné a specifické, že sice ani obhájce ve své obhajobě není zákonem vyjmut z povinnosti přispět k „náležitému zjištění trestného činu a spravedlivému

15

Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání, Praha : Nakladatelství Eurolex Bohemia, 2003, s. 162.

19

potrestání pachatele“, to však za předpokladu, že svou činností nezhorší postavení a neztíží situaci obviněného.16

Advokáta nelze považovat za orgán státu, ani když je ustanoven ex offo.

Nezávislost advokacie na státu naznačuje, že výkon obhajoby je zásadně věcí

obviněného a jeho obhájce, ať je obhájce ustanoven bezplatně nebo je odměňován v soukromém rámci. Státu nepatří právo vměšovat se do vztahu advokáta a jeho klienta, jedná-li se o způsob vedení obhajoby. Stát tedy neodpovídá za selhání advokáta, ale za to, že jeho orgány neučinily potřebná opatření, aby při selhání

ustanoveného nebo obviněným zvoleného obhájce byla zajištěna obhajoba obviněného, vyžadují-li zájmy spravedlnosti obhajobu obhájcem.17

4.2 Obhájce zvolený, obhajoba nutná, obhajoba bezplatná a obhajoba více obviněných

Obviněný si může svého obhájce zvolit nebo jej za něj může zvolit jeho

zákonný zástupce. Nevyužije – li obviněný práva zvolit si obhájce a nezvolí mu ho

ani jeho zákonný zástupce, může mu ho zvolit jeho příbuzný v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, druh, jakož i zúčastněná osoba ( §

37 odst. 1 Tr.ř. ). Tyto osoby, kromě zákonného zástupce, vystupují nikoli

v zastoupení obviněného, ale jménem svým. Proto v případě, kdy osoba

obviněného není zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo jeho způsobilost k právním úkonům není omezena, je k volbě nutný jeho souhlas.

Nejedná-li se o důvody nutné obhajoby, je zcela v dispozici obviněného, zda

si svého obhájce zvolí nebo zda se rozhodne obhajovat sám. Může tak učinit

v kterékoliv etapě trestního řízení. Je ovšem zásadní toto rozhodnutí dobře rozvážit. Většina osob nemá zájem o právní pomoc advokáta až do chvíle než se jejich věc

ocitne před soudem. Až v tomto momentě si obžalovaný uvědomí vážnost situace a

zpětně zjistí, že si rozhodnutím zastupovat se sám spíš přitížil než pomohl. Po poradě s advokátem by byl informován, jaký postup může očekávat od orgánů činných v trestním řízení, jaká jsou jeho konkrétní práva a jak jich může účinně využít.

Ševčík, V. Taktika obhajoby ( prvá část ). Bulletin advokacie, 2001, č. 9, s. 51. Repík, B. Advokát ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva ( dokončení ). Bulletin advokacie, 2002, č. 11 – 12, s. 23. 16

17

20

Trestní řád tedy vychází ze situace, kdy si obviněný zvolí svého obhájce sám.

Dochází k tomu udělením plné moci, kdy obviněný vystupuje v pozici zmocnitele a

advokát, který má obviněného zastupovat, v pozici zmocněnce. Ke zvolení si osoby obhájce je nezbytný jeho souhlas, jelikož advokát je oprávněn poskytnutí právní služby odmítnou.18

V praxi je nezbytné, aby se obviněný dohodl o svém zastupování

s konkrétním advokátem, z jehož strany musí být patrný souhlasný projev vůle,

který jednoznačně prokazuje, že zmocnění obviněného k obhajobě přijal. To je nezbytné, jak ve vztahu k obviněnému, tak i orgánům činným v trestním řízení,

jimž se obhájce plnou mocí prokazuje. Většina advokátů přijímá plnou moc na

stabilním předtištěném tiskopise. Plnou moc podepisuje obviněný, který zmocnění ke své obhajobě uděluje.19

Dojde-li k situaci, kdy obviněný pokládá postup obhájce při určitém

procesním úkonu za nepřípustný, je obviněný oprávněn vypovědět plnou moc

obhájci. Na druhou stranu může toto chování obviněného zapříčinit odstoupení

advokáta od smlouvy o poskytování právních služeb dle § 20 AZ.

Právo zvolit si svého právního zástupce bývalo v minulosti zneužíváno

k oddálení různých úkonů trestního řízení. Stačilo, když si obviněný před

uskutečněním daného úkonu zvolil nového obhájce, který měl přednost před obhajobou ex offo a nebo prostě odvolal plnou moc předcházejícího obhájce.

V případě nutné obhajoby v této situaci nebylo možné, aby se obviněný stal osobou nikým neobhajovanou a bylo tedy nutné plánovaný úkon odložit, čímž docházelo k maření trestního řízení.

Tento problém byl vyřešen novelou č. 265/2001, kterou byl doplněn § 37

odst. 2 Tr.Ř. Oznámí-li obviněný změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o

úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode den doručení takového oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném

případě je obhájce předtím ustanovený nebo zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený zástupce.

§ 19 AZ Vantuch, P. Obhajoba obviněného. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2002, s. 36. 18 19

21

Novela tedy uložila obhájci novou povinnost zajistit obhajobu obviněného i

poté, co byl výkon obhajoby úkonem obviněného ukončen, pokud není možno v příslušných lhůtách zajistit obhájce jiného.20

Existují případy, kdy obviněný musí mít obhájce a to i proti své vůli. Důvody

nutné obhajoby uvádí trestní řád v § 36. Obviněný musí mít obhájce pokud je ve

vazbě, ve výkonu trestu nebo na pozorování ve zdravotnickém ústavu; je zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům

omezena; je mladiství, je proti němu vedeno řízení jako proti uprchlému; pokud to považuje soud nebo státní zástupce za nutné, zejména proto, že má vzhledem

k tělesné nebo duševní charakteristice obviněného pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit; obviněnému hrozí trest, jehož horní hranice převyšuje pět let; soud jedná ve zjednodušeném řízení; soud rozhoduje o vydání obviněného do ciziny

nebo rozhoduje o ochranném léčení obviněného. V § 36a Tr.Ř. jsou uvedeny důvody nutné obhajoby ve vykonávacím řízení.

V případech nutné obhajoby se obviněnému určí lhůta ke zvolení obhájce.

Pokud si v této lhůtě obviněný obhájce nezvolí, je mu obhájce neprodleně

ustanoven, aby byla zaručena jeho řádná obhajoba. Ustanovený obhájce, takzvaný ˝ex offo˝, obhajuje obviněného po celou dobu, kdy trvají důvody nutné obhajoby.

Obhájce ex offo je placen ze státních prostředků, teprve tehdy, je-li obviněný odsouzen, je povinen státu zaplatit to, co stát zaplatil obhájci za jeho obhajobu.

Je-li obviněnému obhájce ustanoven, nemá obviněný právo na jeho výběr, ani

právo, aby byl konzultován k osobě obhájce, jehož soud hodlá ustanovit, ani právo žádat o změnu ustanoveného obhájce, pokud ovšem obhájce plní své povinnosti. Soud se však musí ujistit, že obviněnému bude zaručena účinná obhajoba.21

Běžně se v trestních obhajobách ex offo setkáváme s tím, že obviněný ( klient

) či obhájce ( advokát ) požádá soud o zproštění ustanoveného obhájce pro „ztrátu

vzájemné důvěry“ – a soud obvykle žádosti vyhoví. Zde musí k řešení přistupovat soud citlivě, protože na straně jedné nelze tolerovat pouhé přání klienta či advokáta vyvázat se ze zástupního vztahu, neboť takový postup by byl zcela jistě nadužíván,

Petříček, L. K nové povinnosti obhájce po novele TR.Ř. Bulletin advokacie, 2002, č. 2, s. 47. Repík, B. Advokát ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva – I. část. Bulletin advokacie, 2002, č. 10, s. 20. 20

21

22

když již nechci říci zneužíván, na druhé straně nelze po advokátovi ( ani po klientovi ) požadovat detailní vysvětlení rozporů, které mezi nimi vznikly.22

Obviněný je zásadně povinen hradit náklady obhajoby. Výjimkou z tohoto

pravidla je ustanovení § 33 Tr.Ř. Osvědčí-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a

v přípravném řízení samosoudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Vyplývá-li ze shromážděných důkazů, že obviněný nemá

dostatek prostředků na náhradu nákladů obhajoby, může, je-li to třeba k ochraně práv obviněného, rozhodnout předseda senátu a v přípravném řízení na návrh

státního zástupce soudce o nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou

odměnu i bez návrhu obviněného. V obou případech náklady obhajoby zcela nebo zčásti hradí stát. Návrh na rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu včetně příloh, jimiž má být prokázána jeho důvodnost, podává obviněný

v přípravném řízení prostřednictvím státního zástupce a v řízení před soudem

soudu, který koná řízení v prvním stupni. Kromě obviněného a jeho obhájce jsou k tomu oprávněny ještě další osoby.23

Od 1.7.2004 má soud možnost rozhodnout o nároku obviněného na obhajobu

bezplatnou nebo za sníženou odměnu i bez návrhu obviněného. Stačí přitom, je-li

z důkazů uvedených ve spise zřejmé, že obviněný nemá dostatek prostředků na úhradu obhajoby. V takovém případě nemusí obviněný sám obstarávat důkazy svědčící o tom, že nemá potřebné prostředky na úhradu nákladů obhajoby.

Důvodem této úpravy je snaha vyjít vstříc nemajetným osobám a současně

předcházet vzniku nedobytných pohledávek u nemajetných obviněných, jejichž finanční a osobní situace jim neumožňuje hradit náklady obhajoby.24

Trestní řád nebrání tomu, aby si obviněný sám vyhlédl advokáta, kterého by

předtím, než se dohodnou na převzetí obhajoby, upozornil na svoji finanční situaci.

Tento potenciální obhájce pak může jménem potenciálního klienta zpracovat návrh na rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu.

Obhájce, který takový návrh bude zpracovávat, si sám nejlépe učiní úsudek o

oprávněnosti vzneseného nároku. Bude moci odhadnout, jaké rozhodnutí ve věci padne. Pokud advokát vyhodnotí jako pravděpodobnější, že bezplatná obhajoba

Ježek, V. Právní povaha určení advokáta podle § 18 odst. 2 zákona o advokacii. Bulletin advokacie, 1999, č. 8, s. 12. 23 Příbuzný v pokolení přímém, sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, druh nebo zúčastněná osoba. 24 Vantuch, P. Novela trestního řádu. Právní rádce, 2004, č. 8, s. 52. 22

23

bude přiznána, mohl by být již před právní mocí rozhodnutí činný jako obhájce obviněného, který byl zvolen na plnou moc. Z právní úpravy bezplatné obhajoby

neplyne, že by byla překážkou pro uznání bezplatné obhajoby ta skutečnost, že si obviněný sám zvolil svého obhájce.25

Byl-li obviněnému obhájce ustanoven, hradí jeho odměnu stát. Nemajetný

obviněný, u kterého jsou dány důvody nutné obhajoby, může tedy od okamžiku

ustanovení využívat právní pomoci ustanoveného obhájce. Obviněný, který nemá dostatečných prostředků, aby hradil náklady obhajoby, má však nárok na obhajobu bezplatnou, resp. za sníženou odměnu i v případě, že nejde o nutnou obhajobu ve smyslu § 36 a § 36a Tr.ř.26

Obhájce může obhajovat v jedné trestní věci více obviněných, ale pouze

v případě, když jejich zájmy nejsou v rozporu. Není účelem obhajovat co nejvíce obviněných, jelikož s počtem obviněných klesá kvalita poskytované právní pomoci.

Pokud přece jen dojde ke kolizi zájmů spoluobviněných, jejichž obhajoba je

vykonávána stejnou osobou obhájce, je trestním řádem stanoven postup vyloučení

advokáta jako zvoleného zástupce. Obhájce, který byl z tohoto důvodu vyloučen, nemůže v téže věci dále vykonávat obhajobu žádného z obviněných.27

Důvodem k vyloučení obhájce z obhajoby dvou či více obviněných je snaha

zákonodárce předejít vzniku situací, kdy by nebylo možno vyloučit, že by obhájce, který by pokračoval v obhajobě jednoho z obviněných, mohl využít ve věci

informace a poznatky získané od spoluobviněných, které dříve rovněž obhajoval, což

by

nadále

obhajovanému

obviněnému

poskytovalo

neodůvodněné

privilegované postavení. Současně to zabraňuje vzniku stavu, kdy ba jeden ze spoluobviněných mohl být postupem obhájce neoprávněně zvýhodněn, nebo naopak znevýhodněn, což by vedlo k narušení principu rovnosti před zákonem.28

V kolizi mezi spoluobviněnými jde o takový stav, který by jejich společného

obhájce stavěl před povinnost využít či opomenout tvrzení jednoho ze svých mandantů proti druhému a naopak argumentovat ve prospěch jednoho okolnostmi,

jež by musel vzápětí v zájmu druhého vyvracet. Je nabíledni, že takový Tetzeli, D. Právo chudých na obhajobu po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Bulletin advokacie, 2002, č. 5, s. 36. 26 Jelínek, J., Sovák, Z. Trestní zákon a trestní řád. 17. aktualizované vydání, Praha : Nakladatelství Linde, 2002, s. 353. 27 § 37a odst. 2 Tr.ř. 28 Vantuch, P. K vyloučení advokáta vykonávajícího obhajobu obviněných v substituci. Bulletin advokacie, 2003, č. 4, s. 19. 25

24

bezzásadový postup by byl v rozporu nejen s etikou obhájce, ale především se zákonem a všemi předpisy o obhajobě.29

Advokát by neměl převzít obhajobu dvou nebo více obviněných jen na

základě jejich kusé informace o obvinění, mnohdy účelově formulované tak, aby

navenek byla prezentována jednota zájmů všech obviněných. Na počátku trestního stíhání k takovému dobře míněnému, příp. i stylizovanému postoji obviněných dochází. Advokát by si měl ještě před převzetím obhajoby dvou nebo více osob vyžádat od každého z obviněných, kteří jej chtějí zmocnit ke společné obhajobě, maximum informací dostupných v této fázi řízení, především usnesení o zahájení

trestního stíhání, listinné důkazy, záznamy o podaném vysvětlení ( mají-li je

k dispozici ). V případě pochybností o jednotě zájmů by si měl vyžádat i podrobné vyjádření každého ze spoluobviněných o důvodnosti zahájení trestního stíhání o souladu či existujících eventuálně možných budoucích rozporech v zájmu

spoluobviněných a to buď ústně od každého zvlášť nebo případně písemnou formou.30

V praxi vyvstala otázka, jakým způsobem pohlížet na situaci, kdy původní

obhájce, zvolený všemi obviněnými, již obhajobu nevykonává, protože z ní byl dle § 37a odst. 2 Tr.ř. vyloučen nebo odstoupil od smlouvy o poskytování právních

služeb podle § 20 odst. 1 AZ s oběma či všemi obviněnými, avšak bez ohledu na

konflikt zájmů mezi obviněnými vykonává obhajobu v substituci nových obhájců.

V takovém případě substitut zvolený oběma novými obhájci v praxi vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v řízení odporují, což

je dle § 37a odst. 2 věta první Tr.ř. důvod, pro který byl vyloučen původní advokát ze společné obhajoby. Existence této situace je v rozporu se zákonem, resp. představuje vědomé obcházení zákona, protože v praxi vykonává společnou

obhajobu dvou nebo více obviněných, u nichž existuje kolize zájmů, nadále jeden

advokát. Obzvláště to platí v případě, pokud tímto substitutem je advokát, který

vykonával obhajobu v substituci již před vyloučením původního obhájce, kterého si zvolili všichni obvinění, u nichž posléze vznikla kolize zájmů.31

Fišer, K. Některé problémy obhajoby při střetu zájmů mezi spoluobviněnými. Bulletin advokacie, 1999, č. 1, s. 19. 30 Vantuch, P. Vyloučení advokáta z obhajoby obviněného. Bulletin advokacie, 2002, č. 11 – 12, s. 36. 31 Vantuch, P. K vyloučení advokáta vykonávajícího obhajobu obviněných v substituci. Bulletin advokacie, 2003, č. 4, s. 20. 29

25

Může dojít k tomu, že nově zvolení či ustanovení obhájci spoluobviněných,

jejichž zájmy si odporují, chtějí dát substituční pověření k obhajobě obou ( všech ) spoluobviněných třeba i náhodně témuž advokátovi. Je-li advokát žádaný o společnou substituci obeznámen s kolizí zájmů mezi obviněnými, může převzít

substituci jen ve věci jednoho obviněného, zřejmě toho, který jej k substituci zmocní jako první. I tento substitut je však povinen poskytnutí právních služeb druhému ( či dalšímu ) spoluobviněnému odmítnout, vzhledem ke kolizi zájmů mezi spoluobviněnými i proto, že ve věci již poskytl právní služby jednomu ze

spoluobviněných, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá ( § 19 odst. 1 písm. a) AZ).

Pokud by takový advokát o konfliktu zájmů obviněných nevěděl a substituční

pověření k obhajobě obou či více obviněných převzal, byl by povinen od substituce

při poskytování právních služeb spoluobviněných odstoupit ihned poté, co se o kolizi jejich zájmů věrohodně dozví.32

Jestliže dojde k vyloučení advokáta z obhajoby, je tato situace nepříjemná

zvláště pro spoluobviněné, kterým vzniká další problém a to zvolit si nového obhájce. Nový obhájce musí nastudovat důkladně obsah spisu, což může být zvláště časově náročné, nemluvě o tom, když ho tíží termín blížícího se hlavního líčení.

4.3 Práva a povinnosti obhájce

Povinnosti a práva obhájce jsou obsaženy v § 41 TrŘ. Rozsah oprávnění

obhájce je užší než rozsah oprávnění obviněného a to z toho důvodu, že některá oprávnění se vztahují pouze k osobě obviněného. Tak je tomu například při

výpovědi obviněného nebo při jeho právu posledního slova. V těchto případech,

kdy to nepřipouští povaha úkonu, nemůže obhájce svého klienta zastupovat. Širší je však v tom směru, že obhájce je oprávněn se účastnit vyšetřovacích úkonů, jejichž

výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, neboť obviněný se jich

smí účastnit pouze se souhlasem policejního orgánu. Policejní orgán uděluje tento souhlas hlavně v případech, kdy se obviněný obhajuje sám. Má tedy možnost účastnit se úkonu, případným svědkům klást otázky a tím realizovat svoje právo na obhajobu.

Vantuch, P. K vyloučení advokáta vykonávajícího obhajobu obviněných v substituci. Bulletin advokacie, 2003, č. 4, s. 21 a n. 32

26

Mezi povinnosti obhájce především patří povinnost poskytovat obviněnému

potřebnou právní pomoc, účelně využívat k hájení jeho zájmů prostředků a způsobů obhajoby uvedených v zákoně, zejména pečovat o to, aby byly v řízení náležitě a včas objasněny skutečnosti, které obviněného zbavují viny nebo jeho vinu zmírňují

a tím přispívat ke správnému objasnění a rozhodnutí věci. Tím je myšleno, že záleží pouze na taktice obhajoby, kdy svou obhajobu uplatní a uvede skutečnosti pro obhajobu podstatné, popřípadě navrhne provedení důkazů. Uplatňování

obhajoby hned jak se naskytne první příležitost, nemusí být pro obviněného vždy to nejlepší.

Obhájce nesmí k obhajobě používat jiné prostředky než ty, které mu dává

trestní řád a jiné právní normy. Přitom však nemůže obhájce uvádět nic, co by bylo

v neprospěch obviněného. Musí se také vyvarovat kladení takových otázek svědkům a znalcům, na něž může dostat reálně odpověď, která by mohla obviněnému přitížit. Pokud nemůže reálně předpokládat, že odpověď na jím

položenou otázku bude v zájmu obviněného, neměl by takovou otázku vůbec položit.

Obhájce také musí dbát o to, aby orgány činné v trestním řízení

nepostupovaly jednostranně, aby neshromažďovaly důkazy pouze v neprospěch obviněného, nýbrž i v jeho prospěch. Musí uvádět okolnosti, které obvinění zeslabují nebo vyvracejí a nabídnout o nich důkazy.33

V řízení před soudem musí uplatňovat všechny zákonné zájmy obviněného,

především provedení veškerých důkazů a zaprotokolování veškerých skutečností v jeho prospěch.

Jestliže obhájce dojde k závěru, že důkazy svědčí ve prospěch obviněného a

je jimi přesvědčen o nevině klienta, musí udělat vše, co je v jeho silách, aby

nedošlo k neodůvodněnému postihu obviněného. Naopak směřují-li veškeré

okolnosti k tomu, že obviněný trestný čin spáchal, je na obhájci, aby shromáždil veškeré důkazy, které mohou sloužit jako polehčující okolnost a dostatečně

důrazně na ně poukázal. Výsledkem jeho snahy by mělo být to, že nedojde

k odsouzení nevinného nebo k uložení nepřiměřeného trestu pachateli trestného činu.

Vantuch, P. Obhajoba obviněného. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2002, s. 37. 33

27

K oprávněním obhájce patří oprávnění již za přípravného řízení činit za

obviněného návrhy, podávat za něho žádosti a opravné prostředky, nahlížet do spisů a zúčastnit se vyšetřovacích úkonů. Lze jen doporučit, aby obviněný činil

návrhy, podával žádosti a opravné prostředky prostřednictví svého obhájce. Vyvaruje se tak zbytečným chybám a komplikacím. Obhájce jako osoba právnicky vzdělaná je díky svým teoretickým a praktickým znalostem schopen takto činit na kvalitativně vyšší úrovni než obviněný.

S obviněným, který je ve vazbě je oprávněn mluvit bez přítomnosti třetí

osoby. Obhájce má právo hovořit s osobami proti nimž se vede trestní řízení bez přítomnosti orgánů činných v trestním řízení a jakékoliv jiné třetí osoby.

Obhájce je v řízení před soudem oprávněn zúčastnit se všech úkonů, kterých

se může zúčastnit obviněný.

Je-li obviněný zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho

způsobilost k právním úkonům omezena, může obhájce konat proti vůli obviněného.

Nebylo-li zmocnění obhájce při jeho zvolení nebo ustanovení vymezeno

jinak, zaniká při skončení trestního stíhání. I když zmocnění takto zaniklo, je

obhájce oprávněn podat za obžalovaného ještě dovolání a zúčastnit se řízení o

dovolání u Nejvyššího soudu, dále podat žádost o milost a o odklad výkonu trestu. Zmocnění obhájce nemusí trvat v průběhu celého trestního řízení. Může být omezeno pouze na jeho určitou část, například jen na hlavní líčení.

Obhájce má právo ve všech stádiích trestního řízení vyžádat si předem kopii

nebo průpis protokolu o každém úkonu trestního řízení. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny mu vyhovět, odmítnout mohou jen tehdy, když to není

z technických důvodů možné. Náklady s tím spojené je povinen vůči státu uhradit. Díky oprávnění pořizovat si kopie spisu, je obhájce schopen připravit důkladnou

obhajobu obviněného. Z obsahu spisu si obhajoba může učinit jasnou představu o dalším průběhu řízení a zformovat tak nejlepší možnou taktiku obhajoby.

Advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a

řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu se zákonem

nebo stavovským předpisem, o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit. Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě, je povinen

28

důsledně využívat všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.34

Advokát je při své profesi vázán pokyny klienta, které se vážou na další

postup ve věci a klient je oprávněn po něm požadovat splnění všech jeho

požadavků. Shledá-li advokát tyto pokyny zbytečnými a nevhodnými, měl by na to klienta upozornit. Trvá-li však klient i nadále na svých pokynech, musí jim advokát

vyhovět. Není povinen vyhovět tehdy, jedná-li se o pokyn, který je v rozporu se zákonem nebo stavovským předpisem. I když bylo řečeno, že obhájce má působit především v zájmu obviněného, na první místě pro něj stále zůstává právní řád České republiky. Nikdo ho nemůže nutit, aby jednal v rozporu se zákonem, byť by

toto jednání mělo být ve prospěch klienta. Každé jiné odmítnutí pokynu, který není

v rozporu se zákonem je porušením povinností advokáta a může za to být kárně potrestán.

Využívání zákonných prostředků v zájmu klienta předpokládá znalost práva a

schopnost využít této znalosti v praxi. Pokud si advokát myslí, že jsou jeho znalosti

a zkušenosti nedostatečné, je mu dána možnost, aby v takovém případě poskytnutí právní služby odmítl. Trval-li by však klient na poskytnutí právní pomoci právě

tímto advokátem, je advokát povinen postupovat ve spolupráci s jiným advokátem

či s jiným odborníkem. Lze tedy mít za to, že advokát musí tuto svou povinnost splnit i v případě, nemá-li sám dostatek zkušeností či znalostí, neboť pak zase musí postupovat ve spolupráci s další osobou.35

S povinností advokáta být vázán pokyny klienta úzce souvisí povinnost

informovat klienta. Informace podávané klientovi musí splňovat tři základní

kriteria – musí být pravdivé, úplné a včasné. Pokud by advokát podával klientovi

nepravdivé informace, jednal by proti zásadě vykonávat advokacii čestně. Advokát je povinen poskytovat klientovi veškeré informace, které získal. Musí jej

informovat o všem a nevycházet pouze z toho, co klient výslovně vyžaduje. Včasnost informací poskytuje klientovi dostatek prostoru k promýšlení dalšího postupu.

Základním prvkem na kterém je postavena důvěra mezi advokátem a

klientem je advokátova povinnost mlčenlivosti. Tato povinnost trvá od sdělení

informace advokátovi až po jeho smrt. Nelze tedy počítat s tím, že jakmile advokát 34 35

§ 16 AZ Jančarová, M. Práva a povinnosti ve vztahu advokáta a klienta. Bulletin advokacie, 2000, č. 10, s. 48.

29

přestane svoji praxi vykonávat, je oprávněn sdělit informace, které se během výkonu advokacie od svých klientů dozvěděl, třetím osobám. Právní řád ovšem

poskytuje určité výjimky. Těmito výjimkami jsou případy, kdy se advokát dozví o přípravě či páchání trestného činu, pověřuje-li určitou osobu vedení určitého úkonu v dané věci nebo je li zproštěn mlčenlivosti klientem.

Závěrem lze shrnout, že až na tři výjimky zmíněné výše je advokát vždy touto

povinností vázán. Stručně řečeno tedy : „Co se advokát jednou dozví, nikdy už říct nemůže!“36

Existují případy, kdy obhájce nemůže vykonávat obhajobu, ať už byl zvolen

nebo ustanoven. Současný trestní řád poskytuje čtyři možnosti vyloučení advokáta z obhajoby.

Vyloučení advokáta z obhajoby v případě, že proti němu bylo nebo je vedeno

trestní stíhání a v důsledku toho v řízení, ve kterém by měl vykonávat obhajobu,

má postavení obviněného, svědka nebo zúčastněné osoby ( § 35 odst. 2 Tr.ř. ). Toto ustanovení vychází z toho, že obhájce se v řízení nachází již v určitém postavení

( obviněného, svědka nebo zúčastněné osoby ) a proto není možné, aby v témže

řízení vykonával funkci obhajoby a poskytoval tak právní služby ostatním obviněným. Je zcela nepodstatné, zda trestní stíhání proti němu ještě stále trvá nebo bylo zastaveno.

Vyloučení advokáta z obhajoby v případě, že v trestním řízení vypovídá jako

svědek, podává znalecký posudek nebo je činný jako tlumočník ( § 35 odst. 3 Tr.ř.

). Je tedy na advokátovi, aby si rozmyslel v jakém postavení hodlá vystupovat. Neslučitelnost funkce obhájce s funkcí svědka, znalce nebo tlumočníka se nevztahuje jen na hlavní líčení, ale na celý průběh trestního řízení.

Je-li obhájce předvolán jako svědek, může se odvolat na státem uloženou

mlčenlivost ve smyslu § 21 AZ a v takovém případě se pak uplatní zákaz výslechu ve smyslu § 99 odst. 2 Tr.ř. Jestliže vzhledem k těmto okolnostem nepřichází výslech obhájce jako svědka v úvahu, obhájci nelze ve výkonu obhajoby bránit.37

Vyloučení advokáta z obhajoby v případě, že se obhájce opakovaně nedostaví

k úkonům trestního řízení, při nichž je jeho účast nezbytná, ani nezajistí účast svého zástupce, ačkoliv byl řádně a včas o takových úkonech vyrozuměn ( § 37a odst. 1 písm. b Tr.ř. ). V případě, kdy se koná řízení před soudem a zvolený 36 37

Jančarová, M. Práva a povinnosti ve vztahu advokáta a klienta. Bulletin advokacie, 2000, č. 10, s. 52. Vantuch, P. Vyloučení advokáta z obhajoby obviněného. Bulletin advokacie, 2002, č. 11 – 12, s. 31.

30

obhájce, ani jeho zástupce, se opakovaně ( nejméně dvakrát ) nedostaví k úkonům trestního řízení,při nichž je jeho účast nezbytná, může být vyloučen z obhajování.

Např. se obhájce dvakrát nedostaví k odročenému hlavnímu líčení nebo se jednou nedostaví k hlavnímu líčení a jednou k veřejnému zasedání odvolacího soudu.38

Obviněnému nebude vyhověno, pokud bude trvat na odložení úkonu z toho

důvodu, že se nedostavil jeho obhájce, nýbrž jeho zástupce. Obhájce má právo

ustanovit si zástupce, který ho bude při jednotlivých úkonech zastupovat. V plné

moci lze ustanovení zástupce obhájce vyloučit. V tomto případě může obviněný trvat na osobní účasti svého obhájce.

Posledním případem je vyloučení advokáta z obhajoby v případě, že obhájce

vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují. O tomto případě již bylo pojednáno výše.

4.4 Taktika obhajoby

Taktikou obhajoby můžeme rozumět uvážené využití všech zákonem

připuštěných prostředků a pravidly povolání nezakázaných způsobů obhajoby, směřujících k hájení, prosazení a zabezpečení zájmů občana, jehož se obhajoba týká.39 Z této definice je zřejmé, že práva obhajoby lze považovat za jev neměnný,

statický a taktiku obhajoby naopak za jev dynamický. Dynamická složka je způsob,

jakým se s prostředky obhajoby disponuje, tím je myšleno konkrétní uplatnění nebo neuplatnění toho kterého práva. Jde tedy o rozsáhlý soubor práv, které je možné

označit jako zákonem připuštěné prostředky a způsoby poskytování právní pomoci, jichž jsou obhájci povinni účelně využívat k hájení zájmů obviněného.

Pro důkladnou přípravu taktiky obhajoby je velice důležitá součinnost

obhájce s klientem. Pokud obviněný svému obhájci maximálně důvěřuje a žádné

informace před ním nezatajuje, značně tím ulehčuje jeho postavení a přispívá

obhajobě. Mnohdy obhájce obhajuje obviněného, od něhož se spolehlivě nedozví,

spáchal-li čin, z něhož je obviněn či nikoliv. Z toho musí při obhajobě vycházet. Pouze v části případů obhájce věrohodně ví, zda obhajuje vinného nebo nevinného. Tak tomu je pouze za předpokladu, že obviněný svého obhájce pravdivě informuje a obhájce má možnost si jeho tvrzení ověřit.

38 39

Vantuch, P. Vyloučení advokáta z obhajoby obviněného. Bulletin advokacie, 2002, č. 11 – 12, s. 33. Ševčík, V. Taktika obhajoby ( prvá část ). Bulletin advokacie, 2001, č. 9, s. 54.

31

Čím později se obhájce věrohodně dozví, že se jeho obviněný klient trestného

činu dopustil, či naopak nedopustil, tím déle musí počítat s oběma možnostmi.

S nimi musí počítat vždy, když si není jist, zda obviněný trestný čin spáchal či nikoliv. Přitom nelze vyloučit, že klient spáchal trestný čin, z něhož je obviněn.

Obhájce nemůže pominout možnost, že obviněný, který spáchání trestného činu, jak před orgány činnými v trestním řízení, tak při poradách s ním popírá, může být

pachatelem trestného činu. Nemůže však také vyloučit, že obviněný, který se k trestnému činu doznává, může být nevinný.

V praxi se ukazuje, že mnohý obviněný se snaží ukázat obhájci v lepším

světle, než jaká je skutečnost. V takovém případě přesvědčuje obhájce, že se ničeho

nedopustil, a ten se teprve v průběhu dokazování dozvídá skutečný stav věci a to bez pomoci klienta. Tento postoj obviněného je nejenom projevem nedůvěry vůči obhájci, ale zejména nepochopením jeho procesního postavení i možných negativních důsledků nesdělení faktů obhájci.40

Obhájce by se při obhajobě obviněného neměl nechat unést svými

subjektivními pocity nebo dovolit, aby názory orgánů činných v trestním řízení

jeho pohled na věc zkreslovaly. Jeho povinností je chránit a prosazovat práva a

oprávněné zájmy klienta. Proto by se měl snažit získat dostatečnou důvěru klienta a na základě této důvěry pak použít všechny zákonné prostředky k jeho obhajobě.

Na rozdíl od orgánů činných v trestním řízení, jejichž taktika vyšetřování je

dobře teoreticky propracována, používají advokáti při své práci taktiku spíše živelně. Procesní postavení obhájce, obsah a rozsah jeho práv i povinností jsou

dány jednak vlastním důvodem existence obhajoby jako takové, tedy snahou být

obviněnému kvalifikovanou, odbornou oporou a zároveň představovat pro společnost záruku, že trestní řízení proběhne zákonem předepsaným způsobem, jednak jsou upraveny zákonnými předpisy, zejména trestním řádem a zákonem o advokacii.

Ústředním prvkem taktiky obhajoby je čas. Správné načasování využití práv

obhajobou se odvíjí od rozhodnutí obhájce o okamžiku, v němž ten který

prostředek obhajoby bude uplatněn. Za včasné uplatnění jednotlivých prostředků a způsobů obhajoby můžeme považovat situaci, kdy tyto prostředky a způsoby

obhajoby jsou způsobilé splnit účel, který je jimi sledován. Časové určení není Vantuch, P. Obhajoba obviněného. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2002, s. 38. 40

32

nikde zákonodárcem upřesněno. Obhájci náleží volba okamžiku, v němž ten který prostředek obhajoby bude uplatněn. Vše vychází z rozvahy obhajoby, jakým způsobem jednotlivá práva jí náležející využije.

Obhajoba zejména v počátečních fázích řízení, zpravidla nemůže volit zbraně.

Naopak její první a v daném okamžiku nejdůležitější úkol je orientovat se ve stavu dokazování, co nejrychleji a co nejúplněji si osvojit celou problematiku dané věci, a to jak ze skutkového, tak i právního hlediska. Obecně řečeno: aby si co nejdříve mohla obhajoba vytvořit vlastní linii a taktiku, musí především vyvinout úsilí

k tomu, získat co nejrychleji a ponejvíce poznatků. Časový faktor, zejména v těchto počátečních údobích, je nejen vždy velmi důležitý, ale současně pro obhajobu také mnohdy krajně tíživý.

Konkrétní obhajoba je podmíněna a formována konkrétními podmínkami,

závislými jak na druhu trestného činu, tak i na celé řadě okolností jiných, přesto však lze některé z nich pokládat za obecně platné. Takto je tedy obhajoba ve své taktice ovlivňována: •

intenzitou podezření, že byl spáchán trestný čin, že jej spáchal

obhajovaný, taktickým plánem vyšetřování a později, ve stádiu po podání obžaloby, stupněm důvodnosti takového podezření včetně taktiky státního zástupce, intervenujícího u jednání před soudem

•

dějovou verzí obžaloby a její právní kvalifikací

•

druhem trestného činu a vztahem obhajovaného k obžalobě, důkazní

•

zákonným uspořádáním trestního stíhání a jeho průběhem 41

situací, zejména nezvratností a přesvědčivostí usvědčujících důkazů

Shora uvedené okolnosti značně přispívají ke zvolení nejvhodnější taktiky

obhajoby. Rozbor těchto hledisek, na jehož základě je lze zhodnotit a přiměřeným

způsobem na ně reagovat, však není jedinou rozhodnou skutečností pro volbu

taktiky. Je nutné zohlednit také řadu subjektivních faktorů, a to jak na straně soudu, tak i na straně zúčastněných osob.

Obhajoba v trestním řízení se rozkládá do dvou hlavních složek, přičemž

teprve na konkrétní věci závisí, zda těžiště postupu, váhy a taktiky obhajoby bude spočívat v oblasti skutkové nebo právní. Zásadně by však mělo platit, že při úvaze 41

Ševčík, V. Taktika obhajoby ( prvá část ). Bulletin advokacie, 2001, č. 9, s. 59.

33

nad cílem obhajoby náleží oběma složkám stejná pozornost a že také před konečným rozhodnutím o volbě taktiky, jíž má býti dosaženo stanoveného cíle, budou obě co nejvyčerpávanějším způsobem probrány. Bez ohledu na těžiště

obhajoby v konkrétní věci však základem pro posouzení rozhodných otázek, mnohdy i pro jejich stanovení vůbec, zůstává oblast skutková, z níž především je

při stanovení koncepce obhajoby nutno vycházet. Ve většině případů je to také oblast, kde spolupráce s obhajovaným ve vlastním slova smyslu je jedině možná,

neboť právní složka obhajoby, jakož i úvahy a rozhodnutí procesní a taktické povahy jsou již otázky ryze odborné a hranice vědomostí obhajovaného zpravidla přesahují, i když o nich má být klient obhájcem alespoň informován.

Rozložíme-li nyní do samostatných variant skutkové a právní možnosti dané

normativní aplikací trestního zákona a řádu, zjistíme, že z celkového počtu šesti základních variant toliko dvě náleží do oblasti výlučných skutkových zjištění.,

zbývající čtyři vyžadují již právní rozbor a tedy nutně i obhajobu s právní složkou.V úplném přehledu projeví se nám situace takto: Obhajoba:

A) skutková – a) inkriminovaný skutek se nestal

b) inkriminovaný skutek se stal, ale není prokázáno, že jej spáchal obviněný

B) právní – a) inkriminovaný skutek spáchal pachatel, který není trestně odpovědný

b) inkriminovaný skutek není trestným činem nebo jeho trestnost zanikla

c) inkriminovaný skutek je jiným trestným činem, než tvrdí obžaloba

d) inkriminovaní skutek je takovým trestným činem, jak tvrdí obžaloba42

První čtyři varianty ( Aa, Ab, Ba, Bb ) vedou k zastavení trestního stíhání

nebo ke zprošťujícímu rozsudku, důsledkem varianty páté ( Bc ) je překvalifikování daného skutku. Poslední varianta ( Bd ) je nejobtížnějším druhem

obhajoby. V takových obhajobách půjde o uplatnění pro obhajovaného takových

příznivých skutečností, které spoluvytvářejí a určují to, co se chápe jako stupeň 42

Ševčík, V. Taktika obhajoby ( dokončení ). Bulletin advokacie, 2001, č. 10, s. 60 a n.

34

nebezpečnosti trestného činu, tedy uplatnění okolností podmiňujících spravedlivé stanovení druhu a výměry trestu.

Jiný postup bude třeba zvolit, pokud obhajovaný inkriminovaný skutek

popírá. Zde je možné vycházet ze dvou možností. První z nich přichází v úvahu tehdy, kdy důkazní situace není jednoznačná, proti obhajovanému svědčí jen

nepřímé důkazy a důkazní materiál tak nevyzní přesvědčivě. V těchto případech se obhajoba zaměřuje výhradně na kritiku obžaloby a důkazní situace. Všímá si hodnoty, významu a přesvědčivosti důkazů a zkoumá intenzitu důvodnosti

podezření proti obhajovanému. Druhou možností je situace, kdy obviněný inkriminovaný skutek popírá., ale výsledky dokazování svědčí proti němu. V takovémto postavení se jeví jako nejvhodnější, zaměřit se na nejslabší důkazy, dopodrobna je prozkoumat a požadovat jejich důkladné hodnocení. U nepřímých

důkazů uvážit zejména to, zda tyto důkazy jsou úplné a přesvědčivé, aby závěry z nich mohly být správné a konečné.

Je zcela logické a přirozené, že zvolená varianta obhajoby a stanovený cíl

současně předurčují volbu taktiky, která na jakékoli změny v procesní situaci musí

být s to citlivě a pohotově reagovat. I když je tedy zjevné, že zejména právě v taktice obhajoby bude nejvíce přípustný rozumný podíl improvizace, vynucený

mnohdy nepředpokládanými událostmi, je nutno opakovaně zdůraznit požadavek,

aby nejen taktika sama a metoda činnosti obhájce v řízení, ale celá koncepce

obhajoby byly včas a co nejpodrobněji promyšleny i v možných variantách tak, aby prvků náhodnosti bylo v obhajobě co nejméně.43

Praxe se někdy setkává s postupy obviněných popř. i obhájců, které sledují i

jiné cíle. Jde zejména o případy procesních obstrukcí, překračující meze přípustné

taktiky obhajoby, např. o zcela očividně nedůvodnou námitku podjatosti některého orgánu trestního řízení, o opakovanou změnu zvoleného obhájce na základě tvrzení o ztrátě důvěry se záměrem překazit konání hlavního líčení nebo je alespoň oddálit, o maření doručení soudních zásilek, zejména obžaloby, předvolání k hlavnímu líčení a rozsudku, o úmyslné nedostavení se obhájce k hlavnímu líčení při nutné obhajobě bez zajištění substituce apod.44

43 44

Ševčík, V. Taktika obhajoby ( dokončení ). Bulletin advokacie, 2001, č. 10, s. 65. Mandák, V. Meze trestní obhajoby – nástin základních otázek. Bulletin advokacie, 2003, č. 10, s. 38.

35

5. Dokazování a obhajoba obžalovaného v hlavním líčení 5.1 Pojem dokazování

Dokazování je trestním řádem vymezený postup nejen orgánů činných

v trestním řízení, ale i obžalovaného, jehož cílem je poznání objektivní pravdy. Dá se říci, že je jediným způsobem poznání pravdy v trestním řízení. Dokazování je

zvláště důležité a to především v hlavním líčení, za jehož jádro můžeme považovat právě dokazování. Za hlavní cíl dokazování lze určit objasnění skutečnosti, zda se stal skutek uvedený v obžalobě, popřípadě zda ho spáchal obžalovaný a dále

případná odpovědnost za takové jednání. Musí být dokazovány i takové skutečnosti, o kterých obě strany shodně tvrdí, že existují nebo neexistují. Nesporné skutečnosti, které nemusí nebo nemohou být předmětem dokazování, trestní řád nezná. Přesto je role procesních stran neopomenutelná jak v hlavním líčení, tak i před ním.

Novelou provedenou zákonem č. 265/2001 bylo dokazování v přípravném

řízení značně zúženo a získává tedy na své důležitosti v hlavním líčení. Zde je

prováděno dokazování ve své nejširší podobě při dodržení zásad trestního řízení a

to především zásady bezprostřednosti a ústnosti, zásady volného hodnocení důkazů

a zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Dokazování mají ve svých rukách strany a aktivita se očekává hlavně od obhájce. Zatímco státnímu

zástupci trestní řád tento aktivní postup ukládá, obhájce k němu opravňuje.45

V zásadě mají nyní výslechy svědků a znalců provádět strany, tedy státní zástupce a obhájce nebo obžalovaný. Hlavní líčení získává ráz kontradiktornosti.

Každý trestní proces musí mít kontradiktorní charakter a zaručovat rovnost

zbraní mezi obžalobou a obhajobou. Je to jeden ze zásadních aspektů práva na

spravedlivý proces. Právo na kontradiktorní trestní proces implikuje jak pro obžalobu, tak i pro obhajobu možnost seznámit se s vyjádřeními a důkazy

předloženými druhou stranou. Kromě toho se vyžaduje, aby orgány činné v trestním řízení seznámily obhajobu se všemi závažnými důkazy, které mají v držení, ať svědčí ve prospěch či neprospěch obviněného.46

§ 180 odst. 2 Tr.ř. Repík, B. Advokát ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva ( dokončení ). Bulletin advokacie, 2002, č. 11- 12, s. 18. 45 46

36

Z pohledu obhajoby je vhodné, aby si obžalovaný ještě před začátkem

hlavního líčení uvědomil, jakého cíle chce svou obhajobou dosáhnout a na základě

tohoto rozhodnutí volil k tomu vhodné důkazní prostředky. Neméně důležité je i to, aby se obžalovaný po skončení vyšetřování seznámil s obsahem spisu. Tím si

ujasní, jakými podklady disponuje soud, co svědčí v jeho prospěch a naopak co svědčí v jeho neprospěch. Pokud tak neučiní, je jeho důkazní pozice

zkomplikována. Zejména je to v případě, když si nepřipraví svou výpověď, která pak může být vzhledem k jeho nervozitě nebo i špatnému vybavení si dané situace rozporuplná. Během líčení pak usuzuje subjektivně a jednostranně. K tomuto by

pravděpodobně nedošlo, pokud by obžalovaný využil svého práva přístupu do spisu. A už vůbec by k výše popsané situaci nedocházelo, pokud by byl obžalovaný

zastupován advokátem. Na základě obžaloby a spisu, do kterého mají oba přístup, se mohou na průběh hlavního líčení dokonale připravit a zvolit pro daný případ nejvhodnější taktiku obhajoby.

5.2 Opatření důkazů obhájcem

Vyhledávat, předkládat nebo navrhovat provedení důkazu může každá ze

stran.47 Snaha obhajoby aktivně se účastnit na dokazování, může být významnou skutečností, která přispěje k náležitému zjištění skutkového stavu a tím i ke spravedlivému rozhodnutí. Aktivní přístup obhájce, mnohdy ve spolupráci

s obviněným, je základním předpokladem pro to, aby obhájce mohl předložit určitý

ospravedlňující důkaz orgánům činným v trestním řízení. Jen v ojedinělých případech se v praxi stává, že se obhájce bez aktivního přístupu dozví o existenci určitého ospravedlňujícího důkazu.48

Rozsah možnosti obhájce využívat ve prospěch obviněného a na základě jeho

pokynů, které jsou v souladu se zákonem a stavovským předpisem, oprávnění dle § 89 odst. 2 věty druhé trestního řádu, lze vymezit jednak pozitivně, tedy tak, že

obhájce je zejména oprávněn pátrat po pramenech důkazů a identifikovat nositele příslušného důkazu, stejně tak jako ověřovat využitelnost takového důkazu

v dalším řízení. Za tím účelem je zásadně přípustné, aby obhájce požádal konkrétní

§ 89 Tr.ř. Vantuch, P. K možnostem obhajoby před navržením výslechu svědka v trestním řízení. Právní rozhledy, 1998, č. 4, s. 169. 47 48

37

osobu o sdělení potřebných informací a o obsahu sdělené informace sepsal písemný záznam, popř. se souhlasem dotčené osoby pořídil zvukový nebo obrazový záznam.

Obhájce může nejen vyhledávat, ale i prověřovat zdroje důkazů a za tímto

účelem požádat konkrétní osobu o sdělení informací potřebných k výkonu

obhajoby ( a to v mezích daných jednak § 41 odst. 1 Tr.ř., jednak § 16 zákona o advokacii ). Z těchto úprav plyne, že obhájce je nejen oprávněn, ale dokonce

povinen účelně využívat všech prostředků a způsobů a obhajoby uvedených v zákoně, usilovat o to, aby byly v trestním řízení náležitě a včas objasněny všechny skutečnosti, které obviněného zbavují viny nebo jeho vinu zmírňují, a tím přispívat ke správnému objasnění a rozhodnutí věci.49

Z tohoto je tedy zřejmé, že pokud obhájce ví o skutečnostech, které by

obžalovanému přitěžovaly, nemůže je v žádném případě použít. Při neprověření

důkazů obhájcem by docházelo k absurdním situacím, kdy by důkazy navržené

stranou obhajoby obžalovanému ještě přitížily a činnost obhájce by směřovala proti

právům a oprávněným zájmům obžalovaného. Navrhnout výslech svědka, kterého obhájce uvidí až v den hlavního líčení je velice riskantní. Existuje nemalá pravděpodobnost, že takový svědek bude vypovídat v rozporu se zájmy obhajoby nebo že jeho výpověď bude pro daný případ naprosto bezpředmětná.

Je tedy představitelné, že se obhájce dostane do situace, kdy bude hájit zájmy

člověka, o kterém ví, že není nevinný. V této situaci nejenže nesmí o této skutečnosti mluvit, ale dokonce se musí snažit, aby obžalovaného obvinění zbavil nebo ho alespoň zmírnil.

V praxi však vyvstala otázka, kam až je možné při vyhledávání důkazů zajít

a zda vyhledávání důkazů zahrnuje ve vztahu k možným svědkům i možnost mimoprofesně s nimi jednat. Mezi advokáty vznikaly obavy, aby nebyli nařknuti

z ovlivňování svědků. Tyto obavy vyřešila Česká advokátní komora, která vydala stavovský předpis – usnesení „ K výkonu oprávnění advokáta vyhledávat a navrhovat důkazy v trestním řízení “. Tento stavovský předpis vychází z toho, že pokud advokát chce provádět obhajobu s maximální pečlivostí a snahou nijak

svého klienta nepoškodit ba naopak ho obvinění zbavit nebo ho alespoň zmírnit, je nutné, aby měl možnost si ověřit předpokládaný výsledek.

49

Růžička, M. Postup obhájce podle § 89 odst. 2 věty druhé trestního řádu. Právní rádce, 2005, č. 8, s. 51 a n.

38

Snaha obhájce o vyhledávání důkazů se velice lehce může obrátit proti němu

samotnému. Je proto třeba při této činnosti postupovat obezřetně a učinit veškerá možná opatření, která mohou případná následná popření, změnu výpovědi či

dokonce obvinění obhájce ze strany svědka minimalizovat. Rozhovor mezi

obhájcem a potencionálním svědkem by měl být písemně zaznamenán a to do všech detailů. Nejjistějším postupem, který je velmi těžko vyvratitelný, je pořízení

si zvukového záznamu nebo videozáznamu rozhovoru. Nutno počítat s tím, že ne každá osoba bude s takovým postupem souhlasit. Zápis nebo záznam s budoucím svědkem nemůže mít v řízení povahu důkazu. Jedná se o přípravu obhajoby

v zájmu klienta. Předloží-li jej obhájce orgánům činným v trestním řízení, má

sloužit k informaci, o kterých skutečnostech může svědek vypovídat. K tomuto účelu může být zápis ke spisu přiložen. Je tedy zřejmé, že nebude vyžadováno, aby zápis s budoucím

svědkem

byl

touto osobou podepsán,

jelikož slouží

k dokumentaci předpokládaného obsahu výpovědi. Výše uvedené problémy

vznikají převážně u důkazů prováděných výslechem svědka. Méně komplikované

bude provádění věcných nebo listinných důkazů. U nich lze jednodušeji zhodnotit, zda budou přínosem či nikoli a to především na základě jejich stálosti a nelehké ovlivnitelnosti.

Prakticky může nastat případ, kdy potenciální svědek odmítne komunikovat

s obhájcem. V takovém případě nemá obhájce žádnou pravomoc svědka k sepsání záznamu donutit. Pokud uzná obhájce, že výpověď tohoto svědka bude ve prospěch obviněného, musí požádat v přípravném řízení vyšetřovatele a při hlavním líčení

soud o předvolání předmětného svědka. Záleží na úvaze vyšetřovatele nebo samosoudce, příp. senátu, zda navržený důkaz výpovědi svědka provede nebo jej odmítne.50

Použitelnost důkazu, který obstaral a předložil obhájce bude závislá na jeho

povaze a na dodržení zákonných požadavků kladených na jeho provedení. Orgány

činné v trestním řízení nemůžou odmítnout důkaz předložený stranou obhajoby jen proto, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení. Proto by

neměly vznikat pochybnosti o oprávněnosti obhájce předložit kterýkoliv z důkazů.

Pro jejich hodnocení a provedení platí stejný režim jako pro důkazy opatřené orgány činnými v trestním řízení. 50

Jurčík, R. K některým oprávněním obhájce v trestním řízení. Bulletin advokacie, 1999, č. 5, s. 47 a n.

39

Pro urychlení hlavního líčení je vhodné, aby zejména strana obhajoby činila

návrhy důkazů ještě před započetím hlavního líčení. Výzvou k uvedení okolností, které mají být v hlavním líčení objasněny, spolu s navržením dalších důkazů se

sleduje včasné zajištění důkazních prostředků pro hlavní líčení, tzn. předvolání svědků, znalců, opatření listin, spisů a dalších věcí důležitých pro trestní řízení, aby hlavní líčení mohlo proběhnout soustředěně a bez zbytečného odročování.51

V souvislosti s navrhováním důkazů, je nutné se zmínit o doručování

předvolání k hlavnímu líčení. Musí být dodržena lhůta pěti pracovních dní před

začátkem hlavního líčení. Tato lhůta je zákonem stanovena jako nejkratší možná,

ale nic nebrání tomu, aby byl obžalovaný obeslán soudem dříve. Pokud má však

obžalovaný a jeho obhájce k dispozici právě jen oněch zákonných pět dní, řeší často tento „problém“ navrhováním důkazů až v průběhu hlavního líčení.

Strana obhajoby může mít důvody pro to, aby některé návrhy na doplnění

dokazování podala později, až v případě určitého vývoje dokazování v hlavním

líčení. Trestní řád umožňuje, aby obžalovaný sám či prostřednictvím obhájce podal

návrhy na doplnění dokazování i v průběhu hlavního líčení, případně i v závěrečné řeči. Přesto vzhledem k novému pojetí hlavního líčení soudy od 1. 1. 2002 usilují o

to, aby takové návrhy byly podávány s časovým předstihem, ještě před konáním hlavního líčení. Pokud jsou návrhy na doplnění dokazování, zejména výslechem

svědků či znalců podány stranou obhajoby až v průběhu hlavního líčení,

předsedové senátu nejednou požadují vysvětlení, proč tyto návrhy nebyly podány

již dříve.52 Obhájce by měl být připraven vysvětlit předsedovi senátu, proč určité

návrhy podává až v hlavním líčení. Soud by v tom totiž mohl spatřovat neodůvodněnou snahu o vytvoření průtahů v hlavním líčení.

5.3 Průběh dokazování v hlavním líčení

Při dokazování v trestním řízení je nejen důležité důkaz obstarat, ale také jej

řádně provést v průběhu řízení před soudem. Orgány činné v trestním řízení jsou

povinné postupovat za součinnosti stran. K provádění důkazů, zejména výslechu

svědka nebo znalce, je oprávněn nejen státní zástupce, ale i obhájce obžalovaného nebo i obžalovaný sám.53 Výčet důkazů zde není taxativní, jejich okruh tudíž není

Vantuch, P. Důkazy nutné k obhajobě. Právní rádce, 2004, č. 2, s. 62. Vantuch, P. Obhajoba obviněného. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2002, s. 304. 53 § 215 odst. 2 Tr.ř. 51

52

40

omezen. Stranám lze dovolit provedení i jiného důkazu, jako je například výslech spoluobžalovaného, předvedení zvukového, obrazového nebo jiného záznamu,

provedení rekonstrukce, nebo vyšetřovacího pokusu. Zatímco státnímu zástupci trestní řád provedení důkazu ukládá,54 obhájce k němu opravňuje.

Provádění důkazů je možné rozdělit do tří skupin. A to důkazy prováděné

soudem ( samosoudcem, předsedou senátu nebo jím pověřeným členem senátu ),

státním zástupcem ( na jeho žádost nebo uložené mu soudem ) a stranou obhajoby

na vlastní žádost. Kromě několika výjimek uvedených v § 215 odst. 2 Tr.ř.55 kdy není předseda senátu povinen vyhovět návrhu na provedení důkazu výslechem

svědka, mají státní zástupce, obžalovaný a jeho obhájce právo, aby provedli výslech svědka, který navrhli. Tento postup umožňuje, aby proti sobě stojící strany náležitě prokázaly svá tvrzení a zabezpečuje jim tzv. rovnost zbraní. Byla zde

snaha zákonodárce umožnit straně obhajoby, aby se mohla stejnými prostředky, jež

používají orgány činné v trestním řízení k dokázání viny obžalovaného, zasadit o objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností, který svědčí o nevině,

nebo alespoň o menší vině obžalovaného. Ze zásady rovnosti zbraní vyplývá, že pokud zákon svěřil možnost vyslýchat svědka nebo znalce jedné ze stran, musí mít druhá strana možnost kontrolovat, popřípadě doplnit výpověď prostřednictvím

dotazů. Způsob pokládání těchto otázek není žádným způsobem upraven. Je pouze

stanoveno, že po provedení výslechu nebo jeho části má druhá strana právo klást

vyslýchanému otázky.56 Požádají-li o provedení výslechu obě strany, po vyslechnutí jejich vyjádření, rozhodne předseda senátu, kterou ze stran bude

výslech proveden.

Role obhajoby v této fázi spočívá především ve zpochybnění obžaloby,

vyvrácení důkazů uvedených v obžalobě a přednesení vlastních důkazů, zprošťujících obžalovaného viny nebo vinu alespoň zmírňujících. Naopak role

obžaloby se zaměřuje na prokázání správnosti svého přesvědčení vyjádřeného v obžalobě prostřednictvím navržených důkazů, tedy přesvědčení soudu o důvodnosti postavení obžalovaného před soud a o jeho vině.

V případě, kdy obhájce vyhledá dosud nevyslechnutou osobu a navrhne její

výslech v hlavním líčení, dochází k situaci, kdy předseda senátu považuje návrh § 180 odst. 2 Tr.ř. Jde-li o výslech obviněného, výslech svědka, mladšího než patnáct let, nemocného nebo zraněného svědka, anebo jestliže by provedení důkazu některou z uvedených osob nebylo z jiného závažného důvodu vhodné. 56 § 215 odst. 3 Tr.ř. 54 55

41

obhájce také za žádost o provedení výslechu svědka. Předseda senátu předvolá svědka, poučí jej a vyzve obhájce, aby provedl výslech, i když o něj nežádal. Soud

někdy usuzuje, že pokud strana obhajoby svědka navrhla, má si ho též vyslechnout. Tento výklad je třeba považovat za mylný. Dochází ke směšování dvou odlišných pojmů soudem. Žádost o provedení výslechu je upravena v § 215 odst. 2 v první

větě: “žádost obhájce (obžalovaného) nebo státního zástupce o provedení výslechu

svědka v hlavním líčení“. Druhý z nich je uveden v § 215 odst. 2 v druhé větě, kde se hovoří o návrhu důkazu.

Zákonná úprava obsažená ve větě první a druhé § 215 odst. 2 Tr.ř. vylučuje,

aby soud z návrhu obhajoby na provedení výslechu svědka ( znalce,

spoluobviněného ) v hlavním líčení bez dalšího dovozoval, že obhájce chce provést

i výslech tohoto svědka. Proto předseda senátu nemůže vyzvat obhájce ( de facto nutit ) k provedení takového úkonu. Pokud se jedná o důkaz, který navrhla

obhajoba ( a současně sama nepožádala o možnost jeho provedení ) může se

předseda senátu obhájce případně dotázat, zda chce takový důkaz provést. Pokud obhájce ani na základě tohoto dotazu nepožádá o provedení výslechu svědka (

znalce, spoluobviněného ), musí předseda senátu provést výslech sám, pokud o jeho provedení nepožádá státní zástupce.57

Žádost o provedení důkazu stranou obhajoby může být učiněna písemně před

hlavním líčením v žádosti a návrhu, který adresuje soudu anebo ústně u hlavního

líčení. I z věty třetí § 215 odst. 2 jasně vyplívá, že zákonodárce zamýšlel odlišovat od sebe pojmy návrh a žádost o provedení svědka.

S ohledem na dosud získané zkušenosti je možná škoda, že v současné době

nelze uložit provedení důkazu straně obhajoby, a to především v případech, kdy

obžalovaný má obhájce, který by měl mít zájem provádět důkazy svědčící pro obžalovaného, avšak z určitého důvodu o to nepožádá.58

S výjimkou výslechu obžalovaného, není trestním řádem stanoveno pořadí,

v jakém mají být důkazy prováděny. Pořadí stanoví předseda senátu podle povahy konkrétního projednávaného případu a podle taktického plánu dokazování tak, aby

rozhodné okolnosti případu byly náležitě objasněny. Není žádným způsobem

Vantuch, P. Může předseda senátu vyzvat obhájce, aby provedl důkaz, který navrhla strana obhajoby? Trestněprávní revue, 2004, č. 8, s. 240. 58 Vaněček, P. K provádění důkazů v hlavním líčení. Trestní právo, 2004, č. 1, s. 9. 57

42

určeno, že důkazy určitého druhu by měly být prováděny přednostně před důkazy jiného druhu.

Obžalovaný musí být po provedení každého důkazu dotázán, zda se chce

k němu vyjádřit, a jeho vyjádření se zapíše do protokolu.59 Touto formou může obžalovaný v hlavním líčení realizovat právo na vlastní obhajobu vyjádřením

vlastního stanoviska ke všem provedeným důkazům, čímž může ovlivnit úvahy

soudu při jejich hodnocení. Nejde však o jeho povinnost, a proto se nemusí vyjadřovat k důkazům prováděným v hlavním líčení vůbec nebo se může vyjádřit jen k některým z nich, uzná-li to za vhodné. Ze samotné skutečnosti, že obžalovaný

k provedenému důkazu nic nenamítal, nelze činit závěry pro hodnocení takového důkazu.60

Úprava provádění důkazů stranami ulehčuje pozici soudce v procesu

dokazování. Může se soustředit pouze na správné procesní vedení líčení a na konečné rozhodnutí. Soud by měl všechny přednesené důkazy pouze zhodnotit a vynést ve věci rozhodnutí. Pro obžalovaného je mnohem vhodnější, pokud konečný

výrok vynáší orgán, který není shodný s osobou, která důkazy vyhledává a

hodnotí.61 Zvýšila se i aktivita stran a jejich konečný vliv na výsledek trestního řízení. Stranám se naskytl dostatečně široký prostor pro jejich působení v hlavním

líčení. Situace pro obhajobu se tímto na jednu stranu zjednodušila, ale na druhou stranu i ztížila. Jelikož strana obhajoby může sama vyhledávat a v mezích

prověřovat prameny důkazů, lze předpokládat větší časovou ale i finanční náročnost.

5.4 Výslech obžalovaného

Výslech obžalovaného je základem a jádrem obhajoby obžalovaného. Je

považován za jeden z důkazních prostředků. Po přednesení obžaloby a vyjádření

případného poškozeného, vyslechne předseda senátu obžalovaného k obsahu obžaloby, a byl-li uplatněn nárok na náhradu škody, též k tomuto nároku.62

Obžalovaný má možnost reagovat na obsah obžaloby přednesené státním

zástupcem a vyjádří před soudem své stanovisko k události. Dostává prostor § 214 Tr.ř. Vantuch, P. Obhajoba obviněného. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2002, s. 321. 61 Vaněček, P. K provádění důkazů v hlavním líčení. Trestní právo, 2004, č. 1, s. 7. 62 § 207 odst. 1 Tr.ř. 59 60

43

k objasnění skutečností, které v obžalobě považuje za sporné nebo s nimi

nesouhlasí. Na základě postoje obžalovaného, vyplývajícího z reakce na přednesenou obžalobu, si soud ujasní, na které otázky je třeba se dále soustředit.

Při výslechu obžalovaného je potřeba postupovat v souladu s § 92 odst. 2

Tr.Ř., což znamená dát obžalovanému možnost se k obvinění vyjádřit, především

aby souvisle vylíčil skutečnosti, které jsou předmětem obvinění a aby uvedl

okolnosti, které obvinění zeslabují, nebo vyvracejí a nabídnout o nich přesvědčivé důkazy. Jestliže obžalovaný tuto možnost nevyužije, je soud oprávněn přimět jej svými dotazy k tomu, aby se podrobněji vyjádřil ke skutkové stránce věci.

Obžalovaný musí být před svým výslechem poučen o svých právech, ke své

výpovědi nemůže být žádným způsobem donucován. Jeho výslech musí být

zaměřen na poskytnutí úplného obrazu o skutečnostech důležitých pro trestní

řízení. V první části výslechu by měl soud bez jakéhokoliv přerušování nechat obžalovaného mluvit, aby se mohl podrobně a souvisle vyjádřit k obžalobě. Teprve po monologové části následuje kladení otázek s cílem doplnit jeho výpověď a

odstranit z ní nejasnosti a rozpory. Obžalovanému může být povoleno, aby dříve než dá odpověď, nahlédl do písemných poznámek, jež musí vyslýchajícímu, požádá-li o to, předložit k nahlédnutí.63 Obžalovaný však nesmí svou výpověď

přečíst.

Otázky musí být kladeny jasně a srozumitelně, bez předstírání klamavých a

nepravdivých okolností, nesmí v nich být naznačeno, jak na ně odpovědět.64

Na rozdíl od svědka není obžalovaný zavázán k pravdivé výpovědi. Je mu

dáno ke zvážení, zda se rozhodne vypovídat či nikoliv. Pokud se rozhodne vypovídat, má možnost se rozhodnout, zda vypovídat pravdivě či nepravdivě.65

Obžalovaný může lhát bez toho, že by mu k tomu obhájce radil, ale může tak

činit v součinnosti s obhájcem či dokonce na jeho přímou radu. Rada ke lživé výpovědi je však v rozporu s etickými principy výkonu povolání advokáta. Za takový postup by mohl být kárně postižen.

Samotné poučení obžalovaného obhájcem o tom, že smí lhát, bez návodu na

lživou obhajobu lze považovat za přípustné. Jestliže by ale obhájce obžalovanému

přímo radil či jej naváděl, aby se hájil lživě, šlo by již o obhajobu nepřípustnou. § 93 odst. 1 Tr.ř. § 92 odst. 3 Tr.ř. 65 Nett, A. Plody z otráveného stromu. Brno : Masarykova univerzita, 1997, s. 84. 63 64

44

Pokud však obžalovaný bez návodu obhájce a bez jeho aktivní součinnosti

vypovídá nepravdu, není úkolem obhájce, aby sehrál roli žalobce. I tehdy je jeho povinností hájit zájmy klienta. Není rozhodující, zda o lživé obhajobě

obžalovaného má obhájce jistotu nebo zda jde o pochybnost či tušení. Samotné

tušení či jistota obhájce o lživé výpovědi obžalovaného není též zákonným důvodem k odmítnutí obhajoby, k vypovězení plné moci nebo k podání žádosti ustanoveného obhájce, aby jej soud zprostil povinnosti obhajovat.66

Obžalovaný má být v průběhu výslechu dotázán, zda obžalobě porozuměl.

Trestní řád však nemá ustanovení o tom, zda se cítí vinen. Někteří předsedové

senátu se však obžalovaného na počátku výslechu táží, zda se cítí vinen, i když jim

položení takovéto otázky není trestním řádem uloženo. Pokládání této otázky je

považováno za nevhodné a nepatřičné. I když obžalovaný prohlásí před soudem, že

se cítí vinen, nelze jeho odpověď považovat za doznání ke spáchání trestného činu z kterého byl obžalován. Obžalovaný může spatřovat svoji vinu v něčem, co není

vinou ve smyslu zákona. Většinou již totiž obžalovaný není dotázán, v čem spatřuje svoji vinu, a proto může být jeho názor a názor soudu v diametrálním rozporu.67

Obžalovaný má při své výslechu u hlavního líčení vždy možnost znovu

vylíčit skutek, který je projednáván bez ohledu na to, co je obsaženo v protokolu o jeho výslechu pořízeném v přípravném řízení. Pokud obžalovaný ví, co uvedl ve své výpovědi v přípravném řízení buď proto, že si to pamatuje, anebo má k dispozici protokol o své výpovědi, usnadňuje mu to obhajobu v hlavním líčení.

Nemusí totiž pracně přemýšlet nad tím, co již jednou do protokolu uvedl, nýbrž

může ze své původní výpovědi vycházet a s přihlédnutím k důkazům obsaženým v obžalobě a ve spisu, které svědčí proti němu, může svou dřívější výpověď doplnit, rozšířit a konkretizovat.68 Z toho vyplývá, jak velmi důležité je, aby se

obžalovaný s obsahem svého spisu seznámil. Udělá si přehled o důkazech

svědčících v jeho prospěch i neprospěch a pokud je zastupován obhájcem, můžou si společně před hlavním líčením zvolit nejlepší vhodnou taktiku obhajoby a zcela konkrétně a podrobně se na hlavní líčení připravit.

Mandák, V. Meze trestní obhajoby – nástin základních otázek. Bulletin advokacie, 2003, č. 10, s. 37. Vantuch, P. Obhajoba obviněného. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2002, s. 311. 68 Vantuch, P. Obhajoba obviněného. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2002, s. 312 a n. 66

67

45

Jestliže během hlavního líčení dojde ke změně výpovědi obžalovaného, tedy

pokud se mezi jeho dřívější výpovědí a jeho výpovědí v hlavním líčení objeví

značné rozpory, je na soudu, aby se tím zabýval. Především musí obžalovaného na tyto rozpory upozornit a zjistit příčiny těchto změn, stejně jako zásadních doplňků. Za věrohodnou může být pozdější výpověď považována pouze tehdy, když ji je

obžalovaný schopen uspokojivě vysvětlit. Na soudu tedy je, aby rozhodl, která z výpovědí je pravdivá.

Jako příčina změny výpovědi bývá obžalovanými nejčastěji uváděn fyzický či

psychický nátlak ze strany policejního orgánu. V praxi většinou nebývá příliš úspěšná. Soud nemůže toto tvrzení ignorovat a je nucen usilovat o zjištění příčiny

změny výpovědi obžalovaného. V takovýchto případech je vhodné, aby obžalovaný měl již od počátku trestního řízení obhájce. Pokud by totiž výslech před policejním

orgánem neprobíhal korektně, je více jak pravděpodobné, že by obhájce proti

takovému chování okamžitě zasáhl. Přítomnost obhájce u výslechu obžalovaného již v přípravném řízení je možné považovat za jakýsi doklad zákonnosti provedených procesních úkonů. Jestliže obhájce nezákonnost nenamítá do protokolu nebo následně nežádá o přezkoumání postupu policejního orgánu, lze postup považovat za zákonný.

V § 207 odst. 2 je stanoven postup, který je výjimkou ze zásady ústnosti.

Podle tohoto ustanovení se protokol o dřívější výpovědi obžalovaného přečte jen tehdy, když se jedná v nepřítomnosti obžalovaného, když obžalovaný odepře

vypovídat anebo když se objeví podstatné rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a jeho údaji při hlavním líčení.

Je-li obžalovaných několik, předseda senátu může učinit opatření, aby

obžalovaný byl vyslýchán v nepřítomnosti spoluobžalovaných. Obžalovaného však je třeba vždy ještě v průběhu dokazování seznámit s obsahem výpovědi

spoluobžalovaných, kteří byli vyslýcháni v jeho nepřítomnosti.69 K oddělenému výslechu přikračuje předseda senátu tehdy, pokud má důvodnou obavu, že by

mohlo dojít k vzájemnému nežádoucímu ovlivňování a přizpůsobování výpovědí obžalovaných. Pro obžalovaného je to ulehčení situace tehdy, pokud má strach

uvádět usvědčující skutečnosti před ostatními spoluobžalovanými nebo se před nimi nechce doznat. Z toho vyplývá povinnost předsedy senátu seznámit 69

§ 208 Tr.ř.

46

obžalovaného s obsahem výpovědi spoluobžalovaných ještě během průběhu dokazování a tím zamezit zkrácení jeho procesních práv.

Toto opatření se v žádném případě netýká osoby obhájce. Ten může být

přítomen výslechu všech obžalovaných. Dalo by se hovořit o jakési výhodě obžalovaného, který je zastoupen obhájcem. Obhájce klade ostatním obžalovaným

otázky během jejich výslechu, zatímco jeho klient není v jednací síni přítomen a tím posiluje právo obžalovaného na obhajobu.

5.5 Výslech svědka

Po provedení výslechu obžalovaného není pořadí následujících prováděných

důkazů nijak určeno. Záleží pouze na rozhodnutí předsedy senátu, který s ohledem

na povahu projednávaného případu a na taktický plán dokazování stanoví pořadí

následujících důkazů. Jestliže je vyslýchán jako svědek poškozený, bývá tak zpravidla učiněno hned po výslechu obžalovaného. Důvody tohoto postupu jsou

dva. Především, aby se mohl poškozený po svém výslechu účastnit hlavního líčení

a aby nebyl ovlivňován jinými prováděnými důkazy. Soud dbá o to, aby jakýkoliv

nevyslechnutý svědek nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků a tím mohla být jeho budoucí výpověď ovlivněna.

Jak již bylo výše uvedeno, má strana obhajoby možnost důkazy vyhledávat,

předkládat nebo jejich provedení navrhovat. Ve spojení s ustanovením § 215 odst. 2 se tato možnost ještě rozšiřuje, kdy je obhajobě dána možnost provést důkaz, tedy i výslech svědka. Je na místě, aby obhájce v součinnosti se svým klientem

zjišťoval, zda existuje nějaká osoba, která by mohla vypovídat ve prospěch obžalovaného. Pokud tomu tak je, obžalovaný nebo obhájce pak navrhne v hlavním

líčení výslech této osoby jako svědka a pokud to považuje za prospěšné, požádá

soud, aby mu bylo umožněno výslech této osoby také provést. Může se jednat o osobu, která vypovídala nebo o její výpovědi byl učiněn úřední záznam již

v přípravném řízení nebo i osoba, která v přípravném řízení vůbec nefigurovala a byla vyhledána až stranou obhajoby.

Jestliže obhajoba objevila ještě během přípravného řízení důležitého svědka,

je otázkou, zda má výslech navrhnou ještě před skončením vyšetřování nebo má

návrh podat teprve soudu před hlavním líčením? Je to typický problém taktiky obhájce.

47

V prvém případě lze doufat, že jednoznačná výpověď věrohodného svědka

potvrzující obhajobu může vést k zastavení trestního stíhání nebo k mírnější

kvalifikaci činu v obžalobě. Naproti tomu by měl obhájce brát zřetel na podstatný rozdíl spočívající v tom, bude-li výslech navrženého svědka provádět ve stádiu vyšetřování policejní orgán, nebo bude-li při hlavním líčení vyslýchat svědka sám. Může se obávat toho, že vyslýchající bude ovlivněn již zaujatou verzí a že může být iritován i tím, že obhájce sám předběžně sepsal informační záznam se svědkem. Tomuto se obhajoba vyhne, bude-li výslech svědka prováděn až při hlavním líčení a bude působit na soud přímým osobním dojmem.70

Výslechy svědků navržených obhájcem nebo obžalovaným by se měly

postupně stát organickou součástí obhajoby, a to zejména v případech, kdy obhájce

usuzuje, že bude vhodnější, aby výslech svědka provedl místo předsedy senátu. Postupně však musí dojít ke změně postoje předsedů senátů, protože někteří z nich

i po novelizaci trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. považují žádost obhájce o provedení výslechu svědka za určitý projev nedůvěry vůči své osobě i vůči soudu.71

Pro výslech svědka je určující právní úprava obsažená v ustanovení § 101

Tr.ř.. Před výslechem svědka je třeba vždy zjistit jeho totožnost, jeho poměr

k obžalovanému, k projednávané věci a poučit jej o jeho právech. Vyslýchající na počátku výslechu musí dát svědkovi možnost, aby děj vylíčil souvisle, svými slovy.

Přerušit jej lze jen usměrňujícími otázkami, aby výpověď svědka neodbíhala do témat pro projednávanou věc bezvýznamných. Teprve potom má vyslýchající možnost klást otázky k doplnění výpovědi. Otázkami by měl být vyčerpán celý

předpokládaný předmět výpovědi, tedy vše, co vyslýchající hodlá svědeckou výpovědí zjistit a co svědek spontánně nevypověděl.

Z principu rovnosti stran plyne, že odpůrce musí mít možnost doplnit,

popřípadě kontrolovat výpověď někdy i četnými dotazy, motivovanými jeho procesním stanoviskem. Pro toto pokračování výslechu bývá volen termín protivýslech.72

Štěpán, J. Poznámky k práci obhájce po novele trestního řádu ( první část ). Bulletin advokacie, 2001, č. 11 – 12, s. 60. 71 Vantuch, P. Obhajoba obviněného. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2002, s. 327. 72 Štěpán, J. Poznámky k práci obhájce po novele trestního řádu ( II. část ), Bulletin advokacie, 2002, č. 1, s. 11. 70

48

Prováděl-li výslech svědka státní zástupce, plyne z povahy věci, že

protivýslech obhajoby sleduje dva cíle. Především doplnění výpovědi svědka údaji, které při výslechu státním zástupcem svědek neuvedl a o nichž vyslýchající

předpokládá, že budou prospěšné obhajobě. Zejména však jde o to, aby

protivýslechem byla přezkoumána, kontrolována spolehlivost údajů svědka – jeho hodnověrnost, schopnost a možnost děj správně vnímat, pamatovat si a

reprodukovat. Svědek je ovšem žádán i o vysvětlení možných rozporů s jeho dřívější výpovědí nebo s tvrzeními jiných osob.73

Pro stranu obhajoby je více jak vhodné připravit si okruh otázek, které budou

pokládány spoluobžalovaným, svědkům a znalcům, aby vždy napomohly obhajobě obžalovaného. Má-li obžalovaný obhájce, klade otázky vyslýchaným osobám zpravidla obhájce, který se soustředí na zjištění skutečnosti, které jsou v zájmu jeho klienta.

Pokud má obviněný obhájce, měl by využívat ustanovení § 215 odst. 2 Tr.ř.

právě obhájce, nikoliv obžalovaný, který je v hlavním líčení zpravidla pod vlivem

stresu či emocí. Z praxe jsou známy případy, že i obžalovaný, který pouze pokládá

doplňující otázky osobám vyslýchaným v hlavním líčení, si nechtěně přitěžuje.

Ojediněle se stává, že takto reaguje i obžalovaný, který má obhájce a takto nepromyšleně neguje efekt otázek pokládaných obhájcem či výslechu prováděného obhájcem.74

Zvláštní pozornost je věnována výslechu mladistvého. U této osoby je nutné

výslech provádět zvláště šetrně a po obsahové stránce tak, aby výslech v dalším

řízení zpravidla už nebylo třeba opakovat. Oživování vzpomínek souvisejících

s předmětem výslechu by vzhledem k věku vyslýchaného mohlo vést k nepříznivému ovlivňování jeho duševního a mravního vývoje.75

Ustanovení § 211 Tr.ř. je výjimkou ze zásady ústnosti, tj. zásady, že důkaz

výpověďmi svědků nebo znalců soud zpravidla provádí tak, že uvedené osoby sám

vyslýchá. Uvedená výjimka je odůvodněna buď nedosažitelností určitých osob

nebo hledisky procesní ekonomie. Použití tohoto institutu je omezeno

kvalifikovanými důvody, za kterých lze protokol o výslechu či spoluobžalovaného Štěpán, J. Poznámky k práci obhájce po novele trestního řádu ( II. část ), Bulletin advokacie, 2002, č. 1, s. 12. 74 Vantuch, P. Může předseda senátu vyzvat obhájce, aby provedl důkaz, který navrhla strana obhajoby? Trestněprávní revue, 2004, č. 8, s. 239. 75 § 102 odst. 1 Tr.ř. 73

49

přečíst a které mají bránit zneužívání této možnosti.76 Tohoto bývá využíváno,

když soud nepokládá osobní výslech uvedených osob za nutný a státní zástupce i obžalovaný s tím souhlasí, tento souhlas obou stran musí být výslovný. Jestliže se

však obžalovaný, který byl k hlavnímu líčení řádně předvolán, bez omluvy

nedostaví, nebo se bez vážného důvodu z jednací síně vzdálí, souhlas obžalovaného s přečtením takového protokolu o výslechu svědka není třeba a postačí souhlas státního zástupce. Dalšími důvody jsou smrt svědka, dlouhodobý pobyt v cizině, nemoc, jednalo-li se o neodkladný a neopakovatelný úkon, svědek v hlavním líčení

odmítl vypovídat. Místo výslechu znalce lze číst protokol o jeho výpovědi nebo jeho písemný posudek.

Výpovědi zachycené v protokolech, které byly takto přečteny, jsou důkazně

rovnocenné výpovědím učiněným při osobním výslechu týchž osob u hlavního líčení.

5.6 Výslech znalce a znalecký posudek

Využití znaleckých posudků výrazně posiluje možnost účasti obhajoby na

dokazování. Tato problematika došla výrazné změny ve prospěch obhajoby

novelou č.265/2001 Sb. Vychází z § 89 odst. 2, podle kterého lze znalecký posudek považovat za důkaz a kterákoliv ze stran ho může vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout.

Orgány činné v trestním řízení ještě v roce 2001 nedoceňovaly posudky

znalců vyžádané a předložené stranou obhajoby v obavě, že tyto posudky jsou účelové a tendenční, protože vyjadřují názory příznivé pro obviněné. Přitom orgány

činné v trestním řízení zcela pomíjely zákonnou úpravu ustanovení § 16 odst. 2 AZ, dle níž obhájce může uplatňovat v zájmu obviněného jen to, co je v jeho

prospěch Je tedy v souladu se zákonem, když obhájce předkládá pouze posudky, které jsou ve prospěch obžalovaného.

Pochopitelně nelze předejít ani tomu, že si obhajoba v dobré víře vyžádá

v zájmu

obhajoby

obžalovaného

znalecký

posudek,

který

však

oproti

předpokladům vyzní v neprospěch obžalovaného. V takovém případě obhájce

nemůže posudek nepřízniví pro obžalovaného předložit, protože by obžalovanému

přitěžoval, případně by jej usvědčoval. Pokud by obhájce předložil důkaz, který Jelínek, J., Sovák, Z. Trestní zákon a trestní řád. 17. aktualizované vydání, Praha : Nakladatelství Linde, 2002, s. 558. 76

50

usvědčuje jeho klienta, jednal by v rozporu s jeho zájmy a byl by bezpochyby kárně odpovědný.77

Ke sjednocení přístupu soudů ke znaleckému posudku vyžádanému

obhájcem, obviněným či jinou stranou, přispělo rozhodnutí č. 3/1996 Sbírky

rozhodnutí trestních, které uvedlo: „Zásada uvedená v § 89 odst. 2 věta druhá Tr.ř.

nevylučuje, aby znalecký posudek, který nevyžádal orgán činný v trestním řízení,

ale předložil jej obhájce obžalovaného, soud po prostudování odmítl jako nadbytečný a rozhodl, že jej neprovede. Nadbytečnost provedení takového důkazu v hlavním líčení nemůže však záležet jen na skutečnosti, že ve věci byl k posouzení odborných otázek již znalecký posudek opatřen orgány činnými v trestním řízení.“78

Jestliže znalecký posudek předložený stranou má všechny zákonem

požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků

vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný orgánem činným

v trestním řízení. Orgán činný v trestním řízení umožní znalci, kterého některá ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku.79

Zásadní pro obžalované je to, že jsou-li splněny všechny zákonné podmínky

uvedené v § 110a Tr.ř., má znalecký posudek vyžádaný obhajobou procesně

stejnou váhu jako posudek vyžádaný orgánem činným v trestním řízení. Znalec, jehož posudek si vyžádala obhajoba, pak bude vyslechnut při dokazování před soudem stejně jako znalec přibraný orgánem činným v trestním řízení. Vypracoval-

li znalec posudek písemně, stačí, aby se při výslechu na něj odvolal a stvrdil jej.

Nebyl-li posudek vypracován písemně, nadiktuje jej znalec při výslechu přímo do protokolu.

Z pohledu obhajoby je neméně důležité ustanovení § 110 odst. 3 Tr.ř., které

umožňuje také obhajobě vznést námitky proti odbornému zaměření znalce nebo proti formulaci otázek položených znalci. O těchto případných námitkách rozhoduje v řízení před soudem předseda senátu, před kterým se v době oznámení

Vantuch, P. K znaleckým posudkům vyžádaným obhajobou po novele trestního řádu. Bulletin advokacie, 2002, č. 4, s. 33. 78 Vantuch, P. K znaleckým posudkům vyžádaným obhajobou po novele trestního řáda. Bulletin advokacie, 2002, č. 4, s. 35. 79 § 110a Tr.ř. 77

51

námitek vede řízení. Je-li námitkám vyhověno a důvody pro vyžádání znaleckého posudku trvají, učiní soud opatření pro vyžádání znaleckého posudku buď jiným znalcem nebo podle jinak formulovaných otázek. V opačném případě oznámí osobě, která námitky vznesla, že neshledal k takovému postupu důvody.80

V praxi se běžně vyskytují situace, kdy se ve spise nacházejí dva znalecké

posudky. Jeden předložený stranou obhajoby a druhý stranou obžaloby. Vyžádá-li si strana obhajoby od znalce posudek, který předloží a požádá soud, aby ji umožnil

provést výslech tohoto znalce, předseda senátu takové žádosti vyhoví a umožní

obhájci, aby tento výslech provedl. Také v případě, že by výslech znalce, jehož posudek si vyžádala a předložila strana obhajoby, navrhl kromě obžalovaného nebo

jeho obhájce také státní zástupce, by měl soud opět umožnit výslech straně obhajoby, se zdůvodněním, že posudek tohoto znalce obstarala i předložila právě strana obhajoby.

Obžalovaný

nebo

jeho

obhájce

může

navrhnout,

aby

vzhledem

k výjimečnosti, zvláštní obtížnosti případu, vyžadujícího zvláštního vědeckého

posouzení, v řízení před soudem přibral předseda senátu státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost k podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem.

Pokud předseda senátu umožní obhájci provedení výslechu znalce, vznikne

straně obhajoby možnost provedení takového výslechu v celé jeho šíři. V tom je zásadní rozdíl od možnosti obhajoby pokládat znalci doplňující otázky po skončení

výslechu provedeného předsedou senátu. Tato možnost je jednoznačně ve prospěch

obžalovaného. V případě, že obhájce bude provádět výslech znalce v souladu se zákonem, bez nátlaku či použití sugestivních nebo kapciózních otázek, nemělo by se ze strany předsedy či členů senátu docházet k přerušování výslechu.81

Jestliže soud udělí souhlas k provedení výslechu znalce státnímu zástupci,

pak poté co bude proveden výslech nebo jeho část, má obžalovaný i jeho obhájce právo klást vyslýchanému znalci otázky.82

Novelizovanou úpravu použitelnosti znaleckých posudků je možné využít

také u posudků vyžádaných stranou obhajoby před účinností novelizace. Je nutné Vantuch, P. K znaleckým posudkům vyžádaným obhajobou po novele trestního řáda. Bulletin advokacie, 2002, č. 4, s. 36. 81 Vantuch, P. Obhajoba obviněného. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2002, s. 333. 82 § 215 odst. 3 Tr.ř. 80

52

ověřit, zda znalecký posudek má všechny zákonem nově stanovené náležitosti a jestliže ano, postačí, aby si obhajoba vyžádala doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku.

V praxi se vyskytují situace, kdy je před soudem vyslechnut jak znalec, o

jehož posudek se opírala obžaloba, tak i znalec o jehož posudek se opírala

obhajoba. Pokud strana obhajoby po výslechu obou znalců, ať již provedené

soudem, státním zástupcem nebo obhájcem, nedospěje k názoru, o který z posudků se soud při aplikaci zásady volného hodnocení důkazů opře, může i po provedení

dokazování podat návrh na přibrání jedné z institucí uvedených v § 110 odst. 1 Tr.ř. k přezkoumání odlišných posudků.

Nemajetným osobám je v § 151a Tr.ř. přiznané významné oprávnění týkající

se znaleckých posudků. Tyto osoby mohou žádat, aby náklady na pořízení znaleckého posudku hradil stát. Pokud osobní a majetkové poměry obviněného

odůvodňují nárok na bezplatnou obhajobu, resp. bezplatné právní zastoupení, je toto právo bez odpovídající možnosti přenesení nákladů na pořízení důkazů jen

formální. Proto se připouští, aby stejným postupem, jakým soud rozhodne o právu na bezplatnou obhajobu, resp. bezplatné zastoupení zmocněncem, rozhodl i o tom,

že náklady na pořízení důkazu v podobě znaleckého posudku uhradí stát. Podmínkou pro úspěšné uplatnění tohoto práva je jednak potřebnost takového důkazu pro objasnění věci a skutečnost, že důkaz již neobstaral nebo jej nevyžádal orgán činný v trestním řízení.83

Pro obhajobu obžalovaného je významné, že změní-li se složení senátu nebo

uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obžalovaného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním

líčení, včetně v něm provedených důkazů jen v případě, souhlasí-li s tím

obžalovaný a státní zástupce. Pokud souhlas nebyl dán, je nezbytné hlavní líčení opakovat.

Tetzeli, D. Právo chudých na obhajobu po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Bulletin advokacie, 2002, č. 5, s. 37. 83

53

6. Závěr hlavního líčení 6.1 Charakteristika závěru hlavního líčení

Závěr hlavního líčení je samostatnou částí hlavního líčení. Pokud je zjištěno,

že byly provedeny veškeré důkazy a není dalších důkazních návrhů

84

nebo jestliže

bylo rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za ukončené.85 Soud dojde k názoru, že byl zjištěn skutkový stav věci,

o němž nejsou pochybnosti a který je důležitým a nezbytným základem pro jeho

rozhodnutí. Existuje dostatek podkladů k rozhodností o dostatečné kvalitě a

rozsahu. Po ukončení dokazování udělí předseda senátu slovo k závěrečným řečem.

Závěr hlavního líčení tvoří samostatné úkony: závěrečné řeči a poslední slovo obžalovaného.

Jako první přednese svoji závěrečnou řeč státní zástupce, po něm poškozený,

zúčastněná osoba, obhájce obžalovaného, popřípadě obžalovaný. Je-li toho třeba, určí předseda senátu pořadí, v němž se po závěrečné řeči státního zástupce ujmou

slova jednotlivé oprávněné osoby. Pořadí přichází v úvahu tehdy, kdy se víc osob nachází ve stejném procesním postavení.86

Shledá-li soud vzhledem k závěrečným řečem nebo při závěrečné poradě, že

je třeba ještě některou okolnost objasnit, usnese se, že dokazování bude doplněno, a v hlavním líčení pokračuje.87 Nové skutečnosti by se zásadně v posledním slovu

neměly objevovat, neboť měly zaznít v průběhu dokazování a nejpozději pak v závěrečné řeči obhájce nebo obžalovaného. Přesto však sdělení nových skutečností ani v posledním slovu obžalovaného nelze vyloučit, zejména tehdy, když obžalovaný hájící se sám uvede tyto skutečnosti v dobré víře či přesvědčení o správnosti jejich zaznění v posledním slovu.88

Závěrečné řeči dávají možnost poukázat na důkazy, jejichž provedení bylo

soudem v hlavním líčení zamítnuto. Nestává se velmi často, že by si obhájce zastupující obžalovaného nechával návrhy na doplnění dokazování až na

závěrečnou řeč. U obžalovaného, který není zastoupen obhájcem, je tato situace § 215 odst. 4 Tr.ř. § 216 odst. 1 Tr.ř. 86 § 216 odst. 2 Tr.ř. 87 § 218 odst. 1 Tr.ř. 88 Vantuch, P. Obhajoba obviněného. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2002, s. 339. 84 85

54

mnohem pravděpodobnější. Obžalovaný se na skutečnost rozpomene až při

závěrečné řeči nebo ji záměrně odkládá. Načasování použití určitých skutečností

má úzkou souvislost s taktikou obhajoby. Obžalovaný, který není zastoupen obhájcem, nemusí toto načasování vždy dobře odhadnout. Po doplnění dokazování

je třeba vždy znovu dát slovo k závěrečným řečem a obžalovanému musí být uděleno poslední slovo. Závěrečné slovo by zde nemělo být pouhým opakováním

již předneseného, ale je vhodné se omezit nevyjádření k důkazům provedeným

v doplněném dokazování a na uvedení možných souvislostí s již dříve přednesenou závěrečnou řečí.

Nezřídka dochází k situacím, kdy obhájce použije nové argumenty ve

prospěch svého klienta až během závěrečné řeči. Tímto momentem překvapení se

snaží dosáhnout toho, aby obžaloba nebyla schopna na nové argumenty zareagovat. Právě použití nových argumentů v závěrečné řeči může ovlivnit rozhodnutí soudu ve prospěch obžalovaného. Toto načasování je pouze otázkou taktiky obhajoby.

Často bývají těžištěm závěrečné řeči teoreticko – právní východiska, zatímco v průběhu dokazování bývá obhajoba usměrňována východisky skutkovými.

Obsahové zaměření závěrečných řečí není trestním řádem stanoveno,

požaduje se pouze, aby zjevně nepřekračovalo rámec projednávané věci určený

předmětem obžaloby. Pokud závěrečné řeči zřejmě vybočují z rámce projednávané věci, může je předseda senátu přerušit.89 Předsedovi senátu ani nikomu jinému

nenáleží právo omezovat, přerušovat nebo jinak ovlivňovat projev kterékoliv oprávněné osoby. Obsah závěrečné řeči je do značné míry ovlivněn postavením

stran. Jejich snahou je ovlivnit soud před meritorním rozhodnutím a naposledy

shrnout a prezentovat vlastní názor na věc. Žádná z oprávněných osob nemusí

svého práva závěrečné řeči využít. Pokud se ho ale využít rozhodne, může tak učinit až tehdy, když je jí uděleno slovo.

Jestliže se po řeči obhájce nebo obžalovaného ujal slova znovu státní

zástupce, má obhájce popřípadě obžalovaný právo na toto odpovědět.90 Replika

vychází z toho, že obžalovaný nebo jeho obhájce mají právo promluvit vždy jako

poslední, tak aby měli možnost reagovat na doplnění závěrečné řeči státního zástupce. Odpověď na repliku státního zástupce je vhodná tehdy, když v ní jsou

sděleny skutečnosti, jimiž se obhájce ve své závěrečné řeči nezabýval, popřípadě 89 90

§ 216 odst. 4 Tr.ř. § 216 odst. 3 Tr.ř.

55

ani zabývat nemohl. Není nutné pronášet repliku pouze z toho důvodu, že ji pronesl

státní zástupce. Pokud tedy obhájce přikročí k reakci na repliku státního zástupce, není zapotřebí, aby svou závěrečnou řeč opakoval a vracel se tak k informacím,

které již byly sděleny. Měl by pouze doplnit rozhodné skutečnosti a reagovat na argumenty, které zazněly v replice státního zástupce.

Posledním v závěru hlavního líčení, jak již byla výše zmiňováno, je poslední

slovo obžalovaného. Je jeho poslední možností, jak zvrátit rozhodnutí soudu ve svůj prospěch.

6.2 Závěrečná řeč obhájce

Závěrečnou řeč obhájce lze charakterizovat jako vrchol obhajoby a dovršení

jeho procesní činnosti u soudu. Je velmi významnou složkou obhajoby. Každý

konkrétní případ vyžaduje jinou taktiku obhájce i vlastní formu závěrečné řeči, přesto však existují určité společné rysy všech závěrečných řečí. V každé se musí

obhájce zabývat určitým podobným okruhem otázek, i když se pořadí i rozsah v jakém si těchto otázek všímá, mění podle okolností konkrétního případu.91

Obhájce obžalovaného ve své závěrečné shrne výsledky dokazování

v hlavním líčení, poukáže na skutkovou a právní stránku předmětu řízení a

přednese závěrečný návrh. Obhájce zdůrazní ve své závěrečné řeči vše, co obžalovanému prospívá.92

Závěrečná řeč obhájce má velký význam, protože názor státního zástupce je

soudu znám již z obžaloby na začátku hlavního líčení, ale názor obhájce je soudu celistvěji předestřen až v závěrečné řeči. V průběhu hlavního líčení může obhájce

svůj názor a postoj měnit, zjistí-li, že důkazy jeho původní názory nepotvrzují. Jestliže důkazy obhájcův názor nepotvrzují, vyvodí z nich jiný závěr, vždy však

musí mít na zřeteli, k čemu ten který důkaz chce a může pro závěrečnou řeč využít. Definitivním závěrem je rozebrání důkazů v závěrečné řeči. Každá etapa činnosti obhájce je důležitá a vše v jeho činnosti by mělo směřovat k hlavní myšlence závěrečné řeči.

Obhájce musí dbát svých povinností a to především povinnosti působit a

jednat jen ve prospěch obžalovaného. Přestože ve své závěrečné řeči hodnotí případ

komplexně, zabývá se pouze skutečnostmi, které svědčí ve prospěch obžalovaného. 91 92

Císařová, D. Obhájce v Československém trestním řízení. Praha : Univerzita Karlova, 1966, s. 72. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání, Praha : Nakladatelství Eurolex Bohemia, 2003, s. 415.

56

Narozdíl od obhájce se státní žalobce zabývá jak důkazy svědčícími ve prospěch obžalovaného, tak i důkazy v jeho neprospěch.

Závěrečná řeč obhájce má být shrnutím a zhodnocením výsledků celého

řízení z hlediska obhajoby obžalovaného, má reagovat na rozbor a hodnocení výsledků řízení, které provedl státní zástupce a má být zároveň posledním slovem

obžalovaného v otázkách právních a v těch otázkách, o nichž nemůže obžalovaný

sám dost dobře hovořit. Obsahem závěrečné řeči obhájce je zhodnocení případu, rozbor důkazů, skutkového děje a vysvětlení právního názoru obhájce.93

Rozbor důkazů v závěrečné řeči je velmi často doprovázen polemikou názoru

mezi stranou obhajoby a státním zástupcem. Obhájcovo hodnocení důkazů tedy může být různé. Buď se může se svým hodnocením ztotožňovat se státním

zástupcem nebo má odlišný názor. Ovšem to, že obhájce v hodnocení důkazů

ztotožní se státním zástupcem neznamená, že obhájce považuje určité skutečnosti za dokázané. Obhájci vzniká úkol hodnotit předložené důkazy z hlediska, zda se žalovaný skutek stal či nestal a zda jej spáchal právě obžalovaný. Obě domněnky se

snaží strana obhajoby v co největší míře zpochybnit. Největší prostor pro zpochybňování nabízejí svědecké výpovědi a hodnocení nepřímých důkazů, jelikož v jejich případě se vyskytuje největší možnost pokusit se zpochybnit existenci žalovaného skutku a příslušnou trestní odpovědnost obžalovaného. Zpochybňování

výpovědí přichází v úvahu zvláště u svědeckých výpovědí mladistvých, v důsledku jejich neúplně vyvinutých rozlišovacích a hodnotících schopností a tendenci směšovat skutečnosti, které viděli a ty, které se představují.

V situaci, kdy obhájce souhlasí s hodnocením důkazů státním zástupcem,

není vhodné, aby se důkazy dále nezabýval. To, že zastává stejný názor se státním

zástupcem neznamená, že k němu došli stejným postupem nebo ze stejných

důvodů. Bude tedy na místě se o důkazech také stručně zmínit a poukázat tak na svůj názor.

Provedený rozbor předložených důkazů je východiskem právního hodnocení

věci. Obhájce vychází z provedeného rozboru důkazů a zařazuje své právní názory

v závěrečné řeči až za tu její část, ve které se zabýval hodnocením důkazů. Pokud obhájce při posuzování důkazů usoudí, že čin, pro který je vedeno trestní stíhání, nebyl spáchán, obvykle se již nezabývá jinou kvalifikací tohoto skutku. Toto platí i 93

Císařová, D. Obhájce v Československém trestním řízení. Praha : Univerzita Karlova, 1966, s. 73.

57

v situaci, kdy obhájce dojde k názoru, že není dostatečně odůvodněno podezření, že skutek spáchal obžalovaný.

Obhájce se musí zabývat všemi možnými případy právní kvalifikace, je

důležité, aby obsáhl všechny aspekty případu a tím soudu vysvětlil, proč právě jím

navrhované řešení je jediné možné a správné. To že soud nedá obhájci při jeho

právní kvalifikaci za pravdu neznamená, že obhájce nevykonal svou povinnost tak jak měl.

Závěrečný návrh obhájce je vyvrcholením jeho závěrečné řeči. Všechny výše

uvedené části závěrečné řeči směřují ke zdůvodněnému závěrečnému návrhu. Závěrečný petit vychází z dostupných důkazů a zahrnuje otázku viny či neviny

obžalovaného, z ní vyplývající trest a posouzení nároků poškozeného. Někdy dochází k tomu, že není možné vyslovit jen jeden závěrečný návrh. Obhájce si s jedním návrhem nevystačí a přistupuje k formulaci alternativního petitu. Ten má

obsáhnout předpokládaná rozhodnutí soudu ve sporných otázkách závisející pouze na jeho úvaze. Jedna část petitu tedy může být tvořena tvrzením, že obžalovaný

daný skutek nespáchal a ostatní části pak zahrnují různé kvalifikace činu. Některá

z jednotlivých částí bude obhájcem vybraná za hlavní bude ji věnovat největší pozornost a zabývat se jí přednostně a nejpodrobněji. Tento postup ale bývá

v odborné literatuře také často označován za nevhodný pro jeho nejednoznačnost a rozmělnění argumentace.

Pokud nemůže obhájce argumentovat pro rozhodnutí nespojené s uložením

trestu, měl by především navrhovat a řádně zdůvodňovat uložení určitého druhu trestu nebo ochranného opatření. Zásadní věcí je podrobné prozkoumání a zabývání se důvody podmíněného odkladu výkonu trestu či uložení trestu při dolní hranici trestní sazby.

Účelem závěrečné řeči je pomoci soudu při rozhodování v projednávané věci

a usnadnit dosažení spravedlivého stavu. Pro obhájce to znamená důslednou

přípravu všech částí závěrečné řeči, protože v opačném případě může ohrozit dosavadní snahu obhajoby.

6.3 Závěrečná řeč a poslední slovo obžalovaného

Obžalovanému je garantováno právo přednést závěrečnou řeč jako

poslednímu v pořadí. Toto poslední pořadí obžalovanému zaručuje, aby v zájmu co

nejširšího uplatnění práva na obhajobu promluvil jako poslední a mohl tak reagovat 58

na argumenty předcházejících řečníků. Je tedy poslední možnou osobou, která může ovlivnit rozhodnutí soudu.

Má-li obžalovaný obhájce, většinou již sám nepronáší nijak rozsáhlou

závěrečnou řeč. Bylo by to zbytečné opakování toho, co již obhájce uvedl. Ten

celou závěrečnou řeč pronáší jménem obžalovaného a po poradě s ním. Často dochází ke ztotožnění obžalovaného se závěrečnou řečí svého obhájce. Je více jak vhodné, aby obžalovaný obhájcovu řeč pouze doplnil nebo zdůraznil, co považuje za důležité.

Pokud obžalovaný spáchání trestného činu doznává, je vhodné, aby ve své

závěrečné řeči osobně vyjádřil, že svého činu lituje, případně zda nahradil

způsobenou škodu nebo že se s poškozeným dohodl na způsobu její úhrady. Pokud však obžalovaný spáchání trestného činu popírá, je možné, aby v závěrečné řeči

sdělil soudu své stanovisko, případně odůvodnění, proč skutek nespáchal či spáchat nemohl.94

Obžalovaný a jeho obhájce by se měli na závěrečné řeči důkladně připravit.

Důležité je, aby obhájce poučil svého klienta o tom, co je vhodné v závěrečné řeči uvádět a co nikoliv. Rozhodně dobře nezapůsobí situace, kdy obhájce a po něm

obžalovaný přednesou naprosto totožné závěrečné řeči nebo naopak si v nich protiřečí.

Po skončení závěrečných řečí a před odchodem k závěrečné poradě udělí

předseda senátu obžalovanému poslední slovo. Během tohoto projevu nesmějí být obžalovanému ani soudem, ani nikým jiným kladeny otázky.95 Účelem posledního

slova je poskytnout obžalovanému prostor pro poslední vyjádření se k dané situaci a umožnit mu tak ovlivnění rozhodnutí soudu ve svůj prospěch. Poslední slovo je

prostředkem k prosazování práva na obhajobu v těch směrech, které obžalovaný považuje za důležité.

Přerušit poslední slovo je oprávněn předseda senátu a to pouze v tom případě,

pokud by zřejmě vybočovalo z rámce projednávané věci nebo působilo urážlivě či

rušivě. Ten, kdo se cítí takovým opatřením poškozen, může žádat senát, aby toto rozhodnutí přezkoumal.

Vantuch, P. Obhajoba obviněného. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2002, s. 338. 95 § 217 Tr.ř. 94

59

Nutno od sebe odlišovat závěrečnou řeč a poslední slovo obžalovaného.

Někdy dochází ke směšování těchto dvou pojmů soudem. Dochází pak k situacím,

kdy předseda vyzve obžalovaného k přednesení závěrečné řeči a posledního slova současně nebo ho vyzve jen k závěrečné řeči a poslední slovo opomene úplně. Oba

dva případy jsou porušením trestního řádu. První z nich je porušením § 217 Tr.ř., kde je řečeno, že předseda senátu udělí poslední slovo po skončení závěrečných řečí a v druhém případě předseda senátu neudělí obžalovanému jeho poslední slovo a tím mu nedává možnost využít tohoto zákonného práva. Obžalovaný má právo

jak na závěrečnou řeč, tak na poslední slovo. Aby mohl tato svá práva využít musí

mu v obou případech předseda senátu udělit slovo. Nejprve mu poskytne možnost pronést závěrečnou a řeč a poté, ať už po jejím skončení nebo i v případě jejího nevyužití, mu udělí poslední slovo.

Jen málokteré poslední slovo obžalovaného skutečně zlepší jeho postavení.

V závěrečné řeči pronesené obhájcem může před soudem zaznít vše, co je

prospěšné v zájmu obžalovaného. Přesto nelze význam posledního slova přeceňovat ani podceňovat. Pokud obžalovaný v praxi chce využít své právo na

poslední slovo, měl by mu obhájce doporučit, co v něm uvést. Může se zaměřit na otázky viny, trestu, na své osobní poměry a svůj dosavadní život, zejména pokud je

bezúhonný a vyjádřit své pocity z průběhu trestního řízení. Měl by se vyjadřovat pokud možno věcně, stručně, s cílem ovlivnit úvahy soudu při závěrečné poradě.96

V některých případech je dokonce lepší pro obhajobu obžalovaného, aby se ve své závěrečné řeči ztotožnil se závěrečnou řečí obhájce a svého posledního nevyužil nebo se pouze omezil na stručné sdělení.

Hlavní líčení končí rozhodnutím soudu, které se odvíjí od posouzení

předložených důkazů. Soud nemůže rozhodovat o skutku, který není uveden

v obžalobě a při svém rozhodování smí přihlížet pouze ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení. Použít lze jen ty důkazy, které byly provedeny

v hlavním líčení. Rozhodnutím soudu v hlavním líčení je realizován účel trestního řízení, který je upraven v § 1 odst. 1 Tr.ř..

Vantuch, P. Obhajoba obviněného. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2002, s. 339. 96

60

7. Úvahy de lege ferenda

Vystupování strany obhajoby v hlavním líčení je významnou součástí

trestního řízení. V této fázi má obžalovaný a jeho obhájce poslední možnost zasáhnout do průběhu řízení a zvrátit rozhodnutí soudu ve svůj prospěch. Novelou č. 265/2001 Sb. byly možnosti obhajoby zvláště v oblasti dokazování významně rozšířeny. I přesto bych ráda poukázala na určité oblasti trestního řádu, které by dle mého názoru, pro rozšíření možností obhajoby, měly dostát určitých změn.

V současné době trestní řád nepočítá s možností pořizování kopií zvukového

záznamu pro potřeby žádné ze stran trestního řízení, včetně obviněného a jeho

obhájce. Kopie nosiče pořízeného zvukového záznamu se ani přes žádost některé ze stran těmto stranám neposkytuje. Tyto zvukové záznamy nejsou součástí

spisového materiálu a je na ně pohlíženo jen jako na pomůcky pro vypracování protokolu o hlavním líčení, případně k získání obrazu o průběhu jednání před soudem.

Strany řízení musí mít možnost ověřit si, zda obsah protokolu o hlavním

líčení není v rozporu s tím, co bylo během hlavního líčení zachyceno nahrávacím

zařízením na zvukový záznam. Z tohoto důvodu je jim umožněno přehrání

zvukového záznamu. Z hlediska práva na obhajobu by de lege ferenda bylo vhodné

doplnění první věty § 41 odst. 6 Tr.ř. o ustanovení, které by umožňovalo stranám řízení pořizovat si kopie zvukového záznamu průběhu hlavního líčení.

Co se týká nákladů vzniklých při pořizování kopií zvukových záznamů,

navrhovala bych, aby byly hrazeny stranou, která si kopii vyžádá, stejně jak je tomu u pořizování ostatních kopií částí spisu.

Z hlediska práva na obhajobu se jeví jako diskriminační ustanovení § 164

odst. 3 Tr.ř. Je nepřijatelné, aby důkaz navržený obhájcem nebo obviněným nebyl v přípravném řízení proveden vzhledem k jeho bezvýznamnosti, ale v hlavním

líčení soudem proveden byl jako důkaz významný. To, zda je důkaz významný či nikoliv, by mělo vyplynout již ze zdůvodnění návrhu obhájcem. Poslední věta výše zmíněného ustanovení by měla být změněna na: “Obhajoba obviněného a jím navrhované důkazy musí být pečlivě zváženy a přezkoumány.“97

Vantuch, P. Obhajoba obviněného. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2002, s. 266. 97

61

Jako protiargument tomuto návrhu lze použít to, že důkazy neprovedené

v přípravném řízení je možné navrhnout znovu před soudem u hlavního líčení.

V některých případech však může mít časová prodleva mezi návrhem na provedení v přípravném řízení a projednáním před soudem na důkaz negativní dopad.

Také bych ráda poukázala na ustanovení § 37a odst. 2 Tr.ř., ve kterém je

upravena problematika kolizí zájmů spoluobviněných, jejichž obhajoba je vykonávána osobou stejného zvoleného obhájce. Pro případ kolize zájmů

spoluobviněných je trestním řádem stanoven postup vyloučení takového obhájce.

Obhájce, který byl z tohoto důvodu vyloučen, nemůže v téže věci dále vykonávat

obhajobu žádného z obviněných. Právě v této situaci může docházet k obcházení

zákona. Advokát, který vykonává obhajobu dvou či více obviněných v substituci advokáta, který byl následně vyloučen pro kolizi zájmů spoluobviněných, je znovu

pověřen nově zvolenými či ustanovenými obhájci. Tito obhájci v této situaci tvrdí, že původní obhájce vykonávající obhajobu více obviněných v substituci nebyl

z obhajoby vyloučen, a proto nic nebrání tomu, aby jejich obhajobu v substituci nadále vykonával. Tato úvaha je podle mého názoru mylná a formalistická. Zákonodárce se snažil zabránit tomu, aby obhajobu více obviněných, jejichž zájmy

jsou v kolizi, nadále fakticky vykonával obhájce, který by mohl poškodit zájmy

jednoho z obviněných ( zájmy jeho dvou současných nebo minulého a současného klienta jsou protichůdné ). K této situaci může dojít, ať už byla jedna osoba původním obhájcem a později substitutem či původním substitutem a pozdějším

obhájcem nebo byla pověřena jako substitut původně a poté opětovně. Za správnou

považuji úvahu vycházející z účelového výkladu tohoto ustanovení, kterým je bezesporu ochrana obviněného a jeho zájmů.

Situaci lze tedy shrnout tak, že pokud byl advokát vyloučen z obhajoby

z důvodu uvedeného v § 37a odst. 2 Tr.ř., nemůže nadále v téže věci vykonávat

obhajobu žádného ze spoluobviněných a z toho důvodu nemůže společnou

obhajobu všech dotčených spoluobviněných vykonávat na základě substitučního pověření

ani

jiný

advokát.

Pokud

tedy

vznikne

kolize

zájmů

mezi

spoluobviněnými, je nemyslitelné, aby se nově zvolení nebo ustanovení obhájci

nechali zastupovat jediným advokátem. Důvod, pro který byl předchozí obhájce vyloučen, stále trvá a zájmy dotčených obviněných by tak nebyly ochráněny ani nadále.

62

Z tohoto důvodu bych navrhovala de lege ferenda doplnění ustanovení § 37a

odst. 2 Tr.ř. o novou větu : „Obviněné, jejichž zájmy jsou v kolizi, nemůže

obhajovat společně ani advokát vykonávající obhajobu na základě substitučního pověření, a to ani v tom případě, že některé z obviněných obhajuje jako zvolený advokát a jiné na základě substitučního pověření“.

Ustanovení § 203 odst. 1 věty druhé Tr.ř., dává předsedovi senátu možnost

pověřit člena senátu nebo státního zástupce provedením jednotlivého důkazu nebo úkonu. Myslím, že v dnešní době, kdy provádění důkazů stranou obhajoby není

ještě zdaleka běžnou praxí, by se velmi užitečným nástrojem nutícím obhájce nebo obžalovaného bez obhájce převzít spoluodpovědnost za provedení důkazu, který

navrhli, mohla stát možnost předsedy senátu uložit straně obhajoby provedení jí navrženého důkazu.

Je tomu tak především v případě, kdy je obžalovaný zastoupen obhájcem,

který by měl projevit zájem provádět důkazy svědčící ve prospěch obžalovaného. Pokud však obhájce o toto provádění důkazů nepožádá předsedu senátu, nemůže

být k tomu žádným způsobem nucen. Přestože přímé provádění důkazů je pro strany nesmírně výhodné, protože soud může do tohoto procesu dokazování

zasáhnout jen ze zákonem stanovených důvodů, je zde jistě možno nalézt také protiargumenty pro takovouto úpravu. Jedním z nich by jistě byl argument, že právě možnost pasivního přístupu obviněného k celému trestnímu řízení je jedním

z jeho výsostných práv, kdy může využívat toho specifika trestního řízení, že státní

zástupce je povinen dokazovat svá tvrzení, zatímco obžalovanému postačí, že státní zástupce toto břemeno neunese.

Vzhledem k výše uvedenému bych přesto navrhovala de lege ferenda

doplnění druhé věty ustanovení § 203 odst. 1 takto : „Provedením jednotlivého důkazu nebo úkonu může pověřit člena senátu, anebo může jeho provedení uložit

státnímu zástupci za podmínek § 180 odst. 3; obhájci nebo obžalovanému může uložit jen provedení důkazu prováděného k jejich návrhu nebo jimi opatřeného nebo předloženého.

63

8. Závěr

Obhajoba obžalovaného v hlavním líčení je velice významným institutem jak

z pohledu strany obhajoby, tak i strany obžaloby. Obě strany mohou používat všechny dostupné prostředky k prokázání viny a neviny obžalovaného, ale zatímco strana obhajoby musí vždy přihlížet k okolnostem, které svědčí v jejich prospěch, strana obžaloby přihlíží jak k těm v neprospěch obžalovaného, tak i k těm v jeho

prospěch. Díky postavení těchto dvou stran proti sobě, tedy postavení osoby žalobce proti osobě obžalovaného a jeho obhájce, je naplňována zásada

kontradiktornosti. Proti žalobci vystupuje procesně rovnoprávný subjekt, a tím je zajištěna rovnost stran před soudem.

Na základě provedených důkazů, které můžou nejen navrhovat, ale i provádět

obě ze stran se obhajoba snaží prokázat nevinu obžalovaného nebo alespoň jeho

vinu zmírnit. Naopak obžaloba se snaží prostřednictvím důkazů navržených

v obžalobě přesvědčit soud o důvodnosti postavení obžalovaného před soud a o jeho vině.

Obhájci je garantováno právo vyhledávat důkazy svědčící ve prospěch

obžalovaného a provádět tyto důkazy v hlavním líčení. Nejčastěji se bude jednat o výslech znalce nebo svědka. Díky těmto důkazům vyhledaným obhájcem se snižuje pravděpodobnost, že by důkaz svědčil v neprospěch obžalovaného. Obhájce má

možnost důkaz předem prověřit a následně se rozhodou, zda tento důkaz navrhne či nikoliv.

Těžištěm trestního řízení je hlavní líčení, neboť se v něm rozhoduje o hlavní

otázce trestního řízení, a to o vině obžalovaného a o trestu, a konkrétně se tak naplňuje smysl a účel trestního řízení. Je tedy zcela zřejmé, že nejpodstatnější částí

trestního řízení je hlavní líčení, kde se předpokládá vysoká aktivita stran, protože se jedná o etapu, ve které je rozhodováno o vině a trestu. Strany mají svým přičiněním možnost zvrátit rozhodnutí soudu nebo jej alespoň podstatným způsobem ovlivnit.

Hlavní líčení je stadiem trestního líčení, ve kterém je kladen důraz na proces

dokazování. V procesu dokazování došlo několika novelami k podstatné změně,

kdy se těžiště dokazování přesunulo z přípravného řízení do hlavního líčení. V

současné době vystupuje přípravné řízení jako fáze trestního řízení, ve které postačí

objasnit skutečnosti jen v rozsahu nezbytně nutném pro rozhodování konkrétního policejního orgánu. Nelze z toho však vyvodit, že by role obhajoby v přípravném 64

řízení byla nedůležitá. Právě v přípravném řízení se obhájce seznámí s věcí a jeho

činnost přispívá k náležitému objasnění věci z hlediska zájmu obžalovaného. Pokud se věc dostane až k projednávání v hlavním líčení, je obhájce, který vystupoval již v přípravném řízení, dokonale připraven na průběh hlavního líčení, má možnost obhajobu dlouhodobě promýšlet, což značně přispívá k obhajobě obžalovaného.

Meritorně rozhodujícím orgánem v hlavním líčení je soud. Na něm spočívá

závěrečná fáze hlavního líčení, a to aby provedené důkazy posoudil, zhodnotil a na jejich základě vynesl závěrečné rozhodnutí.

Závěrem lze říci, že obhajobu obžalovaného nelze za žádných okolností brát

na lehkou váhu. Je nutné si uvědomit, že se jedná o osobu obžalovaného, která ve většině případů vkládá svoji budoucnost do rukou obhájce. Ten by se měl v rámci obhajoby snažit o prosazování zájmů obžalovaného, zasazovat se o náležité a

včasné objasnění okolností svědčících ve prospěch svého klienta a přispívat ke

správnému objasnění a rozhodnutí věci, aby obžalovaný nebyl odsouzen za skutek, který nespáchal nebo mu nebyl udělen trest nepřiměřeně přísný.

Právo obžalovaného na obhajobu je bezesporu jedním z nejdiskutovanějších

témat v oblasti trestního práva a vůbec celého práva, protože se jedná o oblast

související s nejcitelnějšími zásahy do základních lidských práv a svobod, a to

zejména se zásahem do práva na osobní svobodu. Je to jistě jedna z oblastí, která dozná v budoucnu dalších změn a dá se předpokládat, že to budou změny posilující

toto právo, o čemž se můžeme přesvědčit nejen v judikatuře Nejvyššího soudu

České republiky a Ústavního soudu České republiky, ale také Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který vykládá Evropskou úmluvu o lidských právech, jež je součástí ústavního pořádku České republiky a čítá i ustanovení

zaručující jak hmotná tak i procesní práva obžalovaného v trestním řízení, která veskrze chápe šířeji než české zákonné normy.

65

Summary Defence of the accused in the main trial

Defence of the accused in the main trial is the implementation of his right to

defend himself or be defended by a chosen or assigned defence lawyer during the

legal prosecution. This right is guaranteed by the constitution and international

agreements as well as by the law. The right to defence is one of the most important basic rights of persons who are being prosecuted and is aimed at reaching a just and fair decision. It is embodied in the provision of article 40, paragraph 3 of the Bill of human rights and in the provision of article 2 paragraph 13 of the legal code.

The purpose of the right to defence is the protection of interests of the

defendant to enable proper and timely clarification of facts, which free the

defendant of his guilt or mitigate his guilt, also the clarification of facts from the point of view of the defence, i.e. including its legal judgment and protection of all

rights of the defendant in the course of the entire trial and also in different partial

questions to prevent violation of procedural rights of the defendant and any interference with his rights and freedoms guaranteed by the constitution.

The incorporation of this basic human right in the Czech legal code thus not

only protects the right of an individual but also complies with the obligations resulting from international agreements related to this issue.

As regards the provision of legal assistance within the Czech legal

proceedings, the defence lawyer has a dominant position since it is only him who

can act as a legal advisor and assistant to the accused, the defendant and convict

unless such person decides to use the right to defend himself. The right of defence can be implemented during the whole course of the legal prosecution and in a way

also during the entire criminal trial. However, after the amendments of the legal

code, the major part of proving as well as of the whole legal prosecution shifts into the sphere of court proceedings and especially into the main trial which is what this work deals with.

Among the duties of the defence lawyer are above all the duty of giving the

accused necessary legal assistance, to use purposefully the means and ways of legal

defence in order to defend the accused and especially to see to it that the facts freeing the accused of guilt are ascertained and clarified duly and in time within

the proceedings and thus to contribute to correct clarification and decision of the 66

issue. Within the court trial he must follow all legal interests of the accused, above all to produce, present and officially record all evidence in favour of the accused.

The core of the main trial is seen in proving and production of evidence. It is

this institute through which the accused himself or via his defence lawyer can

disprove the claims stated in the charges counting against him. One of the most important pieces of evidence is the testimony of the accused himself, where it is up

to the defence to utilize all institutes available in the criminal law starting from the

possibility of using the right to silence, to giving only partial evidence and even to give untruthful

statements. The proving is also closely associated with the

amended right of the defence to look up and produce evidence proving the innocence of the accused or mitigating his guilt.

The concluding instrument of the main trial are the closing speeches of the

parties and the plea of the accused. The closing speeches give the opportunity to point to the evidence which was denied by the court in the main trial. The contents

of the closing speech is, to a certain extent, influenced by the position of the

parties. Their effort is to influence the court prior to judgment on the merits and to sum up for the last time and present their own view of the issue.

Quite frequently there are situations when the defence lawyer uses new

arguments in favour of his client in the closing speech. Such moment of surprise is

aimed at preventing the prosecution from finding new arguments and responding to such move. It is just the use of new arguments in the closing speech which can affect the decision of the court in favour of the accused. Such timing is purely a

question of the defence’s tactic. Often the core of the closing speech lies in

theoretically legal arguments while in the course of proving factual arguments are used.

The right of the accused to defence is undoubtedly one of the most disputed

topics in the sphere of criminal law and the entire law as such, since it represents an area related to the most significant infringement of the basic human rights and freedoms, especially with respect to interfering with personal freedom. It is

definitely one of the areas which is about to see changes in the future and it can be expected that it will be changes strengthening this right. This can be seen in the

practice of the courts of the Supreme court of the Czech Republic and the

Constitutional court but also of the European court of human rights in Strassburg, which interprets the European convention on human rights forming a part of the 67

constitutional system of the Czech Republic and also includes provisions guaranteeing both material and procedural rights of the accused in the criminal proceedings which are generally understood more broadly than in the Czech legal regulations.

68

Použitá literatura a právní předpisy :
Císařová, D. Obhájce v československém trestním řízení. Praha : Univerzita Karlova, 1966.


Císařová, D., Juttner, A. Obhajoba v československém trestním řízení. Praha : Nakladatelství Orbis, 1965.


Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 3 vydání, Praha : Nakladatelství Eurolex Bohemia, 2003.


Jelínek, J., Sovák, Z. Trestní zákon a trestní řád. 17. aktualizované vydání, Praha : Nakladatelství Linde, 2002.


Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání, Brno : Masarykova univerzita, 2003.


Nett, A. Plody z otráveného stromu. Brno : Masarykova univerzita, 1997.


Šámal, P., Hrachovec, P., Sovák, Z., Púry, F. Trestní řízení před soudem prvního stupně. Praha : Nakladatelství KODEX Bohemia, 1999.


Vantuch, P. Obhajoba obviněného. 2 doplněné a přepracované vydání, Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2002.


Čeplová, L. Je skutečně nutná osobní účast obžalovaného u hlavního líčení? Trestněprávní revue, 2005, č. 12, s. 322.


Dresslerová, S. Obhajoba ex offo – zlatý důl? Bulletin advokacie, 2000, č. 9, s. 89.


Fišer, K. Některé problémy obhajoby při střetu zájmů mezi spoluobviněnými. Bulletin advokacie, 1999, č. 1, s. 16.


Hasch, K. K některým otázkám provádění důkazů v trestním řízení. Trestní právo, 1997, č. 5, s. 4.


Chmelík, J. Novelizace trestního řádu a úvahy de lege lata. Trestní právo, 2001, č. 3, s. 2.


Jančarová, M. Práva a povinnosti ve vztahu advokáta a klienta. Bulletin advokacie, 2000, č. 10, s. 41.


Jelínek, J. Obviněný a jeho právo na obhajobu. Bulletin advokacie, 1999, č. 2, s. 42.


Ježek, V. Právní povaha určení advokáta podle § 18 odst. 2 zákona o advokacii. Bulletin advokacie, 1999, č. 8, s. 10.

69


Jurák, R. K některým oprávněním obhájce v trestním řízení. Bulletin advokacie, 1999, č. 5, s. 46.


Mandák, V. Poznámky k návrhu novely trestního řádu z pohledu obhajoby. Bulletin advokacie, 2001, č. 2, s. 39.


Mandák, V. Meze trestní obhajoby – nástin základních otázek. Bulletin advokacie, 2003, č. 10, s. 26.


Mandák, V. K problematice vyhledávání důkazů dle § 89 odst. 2 Tr.Ř. K výkonu oprávnění advokáta vyhledávat a navrhovat důkazy v trestním řízení. Trestněprávní revue, 2005, č. 2, s. 55.


Mandák, V. Ukončení obhajoby obhájcem. Trestní právo, 1996, č. 2, s. 5.


Novotná, J. Advokát a justiční spolupráce v trestních věcech. Bulletin advokacie, 2001, č. 5, s. 44.


Nykodým, J. Fungování advokáta – právní a morální závazky ke klientům. Bulletin advokacie, 2000, č. 6 – 7, s. 10.


Ondruš, R. Bezplatné právní zastupování v České republice ( úvahy de lege ferenda ). Bulletin advokacie, 2001, č. 6 – 7, s. 49.


Petříček, L. K nové povinnosti obhájce po novele trestního řádu. Bulletin advokacie, 2002, č. 2, s. 45.


Pokorná, H. Poskytování právních služeb advokátem a meze publicity. Bulletin advokacie, 2001, č. 6 – 7, s. 28.


Repík, B. Advokát ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva – I. část. Bulletin advokacie, 2002, č. 10, s. 10.


Repík, B. Advokát ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva ( dokončení ). Bulletin advokacie, 2002, č. 11 - 12, s. 12.


Rizman, S. Několik poznámek k průzkumu účinnosti novely trestního řádu. Trestní právo, 2005, č. 5, s. 2.


Růžička, M. Postup obhájce podle § odst.2 věty druhé trestního řádu. Právní rádce, 2005, č. 8, s. 48.


Sokol, T. Svoboda projevu a povinnosti advokáta. Bulletin advokacie, 2002, č. 2, s. 10.


Ševčík, V. Taktika obhajoby ( prvá část ). Bulletin advokacie, 2001, č. 9, s. 50.


Ševčík, V. Taktika obhajoby ( dokončení ). Bulletin advokacie, 2001, č. 10, s. 60.

70


Štěpán, J. Poznámky k práci obhájce po novele trestního řádu ( první část ). Bulletin advokacie, 2001, č. 11 – 12, s. 52.


Štěpán, J. Poznámky k práci obhájce po novele trestního řádu ( II. část ). Bulletin advokacie, 2002, č. 1, s. 10.


Tetzeli, D. Právo chudých po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Bulletin advokacie, 2002, č. 5, s. 33.


Vaněček, P. K provádění důkazů v hlavním líčení. Trestní právo, 2004, č. 1, s. 6.


Vaněček, P. K použitelnosti vadných důkazů v trestním řízení. Trestní právo, 2002, č. 4, s. 22.


Vantuch, P. Práva obviněného a obhájce v prvé verzi návrhu věcného záměru nového trestního řádu. Bulletin advokacie, 2005, č. 2, s. 19.


Vantuch, P. Vyloučení advokáta z obhajoby obviněného. Bulletin advokacie, 2002, č. 11 - 12, s. 29.


Vantuch, P. K znaleckým posudkům vyžádaným obhajobou po novele trestního řádu. Bulletin advokacie, 2002, č. 4, s. 32.


Vantuch, P. K použitelnosti důkazu, který v trestním řízení obstaral a předložil obhájce. Bulletin advokacie, 1996, č. 6 – 7, s. 37.


Vantuch, P. K možnostem obhajoby před navržením výslechu svědka v trestním řízení. Právní rozhledy, 1998, č. 4, s. 166.


Vantuch, P. K vyloučení advokáta vykonávajícího obhajobu obviněných v substituci. Bulletin advokacie, 2003, č. 4. s. 18.


Vantuch, P. K možnosti přehrání či pořízení kopie záznamu z jednání soudu obhajobě. Trestní právo, 2005, č. 5, s. 11.


Vantuch, P. Protokolace v řízení před soudem. Trestní právo, 2004, č. 11, s. 17.


Vantuch, P. Může předseda senátu vyzvat obhájce, aby provedl důkaz, který navrhla strana obhajoby? Trestněprávní revue, 2004, č. 8, s. 235.


Vantuch, P. Ke znaleckým posudkům vyžádaným obhajobou po novele trestního řádu. Bulletin advokacie, 2002, č. 4, s. 32.


Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním ( trestní řád ), ve znění pozdějších předpisů.


Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.

71


Zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.


Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod

72