Albánská migrace a emigrace Historicky doložené albánské dějiny jsou vyplněny migracemi. První, nepříliš spolehlivé, písemné zmínky o Albáncích jsou doloženy z konce 11. století, avšak již ve století třináctém jich máme přehršel.1 V té době uvrhly dynastické boje v Konstantinopoli, křižácká tažení a ambice vládců malých balkánských států Balkán do víru válek, v nichž byli albánští horalé jako zdatní bojovníci najímáni jako žoldnéři do bojů na území Épiru a Řecka. Jejich válečné výpravy vedly záhy k tomu, že se začali usazovat v oblastech, v nichž bojovali.2 Ještě dnes žije v egejském Řecku, Attice, severním Peloponnésu a přilehlých ostrovech několik desítek Albánců, potomků přistěhovalců ze 14. století.3 Od 15. do 18. století, kdy nad Balkánem dominuje nová mocnost, Osmanská říše, se množství Albánců stěhuje do jižní Itálie. Také v Itálii dodnes přetrvala stotisícová albánská komunita.4 Po habsbursko - osmanských válkách na přelomu 17. a 18. století se Albánci houfně stěhují na půdu uprázdněnou křesťanskými uprchlíky, hlavně na dnešní Kosovo, do jižního Srbska a západní Makedonie. V 18. století se malé skupiny katolických Albánců usadily dokonce na území Vojvodiny. Stěhování ze severní Albánie na Kosovo trvá zhruba do poloviny 19. století. Od konce 19. století se Albánci z dnešní jižní Albánie stěhují, podobně jako mnoho jiných lidí z chudých evropských oblastí, do USA. Sledují přitom své sousedy, Italy, Řeky a Černohorce, a usazují se především v New Yorku. Muslimští Albánci z oblastí, které počátkem 20. století připadly Srbsku a později Jugoslávii, se ve velkém počtu stěhují do Turecka (v 50. letech přímo na základě mezistátní dohody) a turecké úřady je ve velkém usazují v tureckém Kurdistánu ve snaze snížit podíl Kurdů v obyvatelstvu kraje. V téže době jde menší vlna emigrace z komunistické Albánie do západní Evropy a USA. Na tuto epopej navazuje ve druhé polovině 20. století stěhování Albánců za lepším výdělkem, označované obvykle jako gastarbeiterství. Vlna albánských gastarbeiterů započala na Kosovu a sledovala směr obvyklý pro ostatní jugoslávské gastarbeitery, tedy do germanofonních zemí. Jasně vedlo Německo, následované Švýcarskem, kde se vytvořilo centrum politické emigrace. Hledání výdělku v cizině má dlouhodobou tradici v některých oblastech bývalé Jugoslávie (Dalmácie, Makedonie, části Srbska, Kosova a Černé Hory). Koncem 60. let však získalo nový impuls v plné legalizaci možností výdělku v zahraničí a možnosti devizového spoření. To spolu s rozvojem pracovních příležitostí pro nekvalifikované a málo kvalifikované dělníky v západním Německu vytvořilo fenomén novodobého jugoslávského gastarbeiterství. Jeho mechanismus není dosud plně vysvětlen, velkou roli hrálo každopádně přímé předávání osobní zkušenosti.5 Na Kosovu došlo k rozšíření gastarbeiterství až poté, co se ve velkém měřítku rozvinulo v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině a vlastním Srbsku.6 Albánci ostatně patřili ještě počátkem 80. let v rámci
Ferjančić, Božidar: Albanci u vizantijskim izvorima. In: Garašanin, Milutin (ed.): Iliri i Albanci. Beograd, SANU, Naučni skupovi, XXXIX, Odeljenje istorijskih nauka, 10, 1986, s. 286-293. 2 Ferjančić, 1986, s. 293-302. 3 Šatava, Leoš: Národnostní menšiny v Evropě. Encyklopedická příručka. Praha, Ivo Železný, 1994, s. 267-268. 4 Šatava, Leoš: Národnostní menšiny v Evropě. Encyklopedická příručka. Praha, Ivo Železný, 1994, s. 123. 5 S výjimkou ostrova Lastovo spolu okresy s výrazným podílem gastarbeiterů navzájem sousedily a tvořily jakési ostrůvky (pozn. aut.). 6 Markotić, Ante F.: Demografski razvitak Hercegovine. Mostar, Prva književna komuna, 1983, s. 235. 1
Jugoslávie v průměru k národům s nejmenší teritoriální pohyblivostí (více než dvě třetiny Albánců prožilo celý život v místě rodiště). Svůj podíl na pozdějším nastartování gastarbeiterské vlny má možná nízký stupeň průmyslového rozvoje Kosova ještě počátkem 70. let.7 Roli sehrál zřejmě i archaický společensko - ekonomický systém, založený na přerozdělování v patriarchální velkorodině, spolu s přetrvávajícím institutem sousedské a příbuzenské výpomoci. Od 70. let se však práce v zahraničí začala rychle šířit i mezi kosovskými Albánci. V době, kdy hlavní gastarbeiterská vlna v celé Jugoslávii pomalu opadala, počet albánských gastarbeiterů z Kosova naopak stále rostl.8 A tak zatímco v polovině 70. let celkový počet vracejících se jugoslávských gastarbeiterů převýšil počet vyjíždějících, nezaměstnaní a nekvalifikovaní Albánci byli přitahováni výdělky v jiných částech Jugoslávie i v zahraničí.9 Počátkem 90. let bylo Kosovo mezi federálními jednotkami bývalé Jugoslávie pravděpodobně oblastí s největším procentem i celkovým počtem gastarbeiterů.10 Mechanismem, díky němuž mohlo gastarbeiterství účinně fungovat, přitom byla právě patriarchální velkorodina. Příjmy ze zahraničí, jež zajišťovali někteří členové rodiny, byly hlavou rodiny (nejstarším mužem) rovným dílem rozdělovány mezi jednotlivé členy, resp. syny (ženatí synové dostávali podíl větší), případně byl vynaložen na jiné účely. Tento systém umožňoval pružné zajišťování určitého standardu pro všechny členy třígenerační velkorodiny, okamžitou výpomoc v případě náhlé potřeby, ale rovněž studium vybraných členů rodiny apod. Odhaduje se, že v 90. letech žila v systému velkorodiny třetina kosovských domácností,11 dá se přitom předpokládat, že šlo hlavně o venkovské rodiny z konzervativního (a chudšího?) prostředí, které bylo hlavním zázemím gastarbeiterské migrace. Pro nastartování gastarbeiterské vlny mezi kosovskými Albánci si můžeme povšimnout několika jevů, které se skládají do celkového obrazu. Koncem 60. let končí emigrace jugoslávských muslimů do Turecka. V téže době se na venkově zvyšuje tlak na kosovské Srby, kteří jsou v řadě případů skrytě i otevřeně pobízeni nebo nuceni k prodeji pozemků a k odchodu. Prvotním podnětem k tomu byl zřejmě hlad chudých albánských rodin po půdě.12 Můžeme se proto domnívat, že zastavení emigrace do Turecka přispělo k obrácení určitých migračních toků dovnitř Kosova. Vysoký přirozený přírůstek V roce 1971 Kosovo stále vedlo v podílu zemědělského obyvatelstva, které zde tvořilo 51,5% (Biladžić, Dušan: Historija Socijalističke federativne republike Jugoslavije. Glavni procesi 1918-1985. Zagreb, Školska knjiga, 1985, s. 389). 8 Podle sčítání v roce 1971 bylo celkem dlouhodobě pracujících v zahraničí 628.262 jugoslávských občanů (Markotić, 1983, s. 235). Podle sčítání v roce 1981 to bylo 577.648 (spolu s 241.246 rodinných příslušníků). Vrchol gastarbeiterské vlny představovala první polovina 70. let. Počet gastarbeiterů jen v evropských zemích byl v roce 1973 odhadován na 860.000 osob, v roce 1977 už jen na necelých 700.000 osob (Vjesnik, 26. 4. 1981). 9 Artisien, Patrick F. R.: A Note on Kosovo and the Future of Yugoslav-Albanian Relations: A Balkan Perspective. In: Soviet Studies 2, 1984, 36, s. 269. 10 Údaje z novější doby nelze považovat za zcela spolehlivé, poněvadž kosovští Albánci bojkotovali sčítání v roce 1991. Podle albánských zdrojů pobývalo v první polovině 90. let v jednotlivých zemích západní Evropy více než 328.000 kosovských Albánců (Islami, Hivzi: Rredha demografike Shqiptare. Pejë, Dukagjini, 1994, s. 204). Západní zdroje, operující s počtem albánských azylantů z Kosova v západní Evropě v první polovině 90. let, shodující se asi v zásadě s počtem gastarbeiterů, uvádějí číslo 340 - 350.000. To by představovalo nejméně 15% celkového obyvatelstva Kosova, což znamená, že Kosovo bylo federální jednotkou s absolutně největším podílem emigrantů, a počet albánských gastarbeiterů pravděpdobně převyšoval i počty gastarbeiterů z Chorvatska, Srbska a BaH. Několik desítek tisíc Albánců – údajně až 100.000 (Islami, 1994: 204) – navíc žilo v jiných oblastech bývalé Jugoslávie. Pro srovnání: v roce 1971 bylo napočítáno pouhých 24.000 osob z Kosova pracujících v zahraničí (Markotić, 1983: 235). 11 Blagojević, Marina: Kosovo: In/Visible Civil War. In: Veremis, Thanos – Kofos, Evangelos (eds.): Kosovo: Avoiding Another Balkan War. Athens, Hellenic Foundation For European and Foreign Policy – Unviersity of Athens, 1998, s. 280-281. 12 Petrović, Ruža - Blagojević, Marina: Seobe Srba i Crnogoraca sa Kosova i iz Metohije. Rezultati ankete sprovedene 19851986. godine. In: Kosovo. Prošlost i sadašnjost. Beograd, Međunarodna politika, 1989, s. 251. 7
obyvatelstva, daný snížením úmrtnosti při zachování vysoké porodnosti a udržováním podřízeného sociálního postavení žen, nutil k hledání nových možností výdělku, neboť volné půdy na Kosovu bylo k dispozici málo a ani odchod Srbů rozhodně populační přetlak neřešil. Zdá se, že celý proces mimo rodiště se odehrával fázovitě. Nejprve přišlo hledání výdělku mimo Kosovo (případně Makedonii) jinde na území Jugoslávie, a teprve potom v zahraničí. Albánci zpočátku nehledali nekvalifikované zaměstnání v průmyslu. Nejprve se snažili v těch částech Jugoslávie, kde byla kupní síla větší než doma, provozovat cukrárny, malé pekárny,13 stánky se zmrzlinou, burekem a ćevapem14 a později pizzerie. Vhodným prostředím byla velká města a jugoslávského přímoří. Inspirovat se mohli v sousedství, neboť tento způsob obživy se již dříve stal tradičním mezi kosovskými Gorany15 a rovněž mnohými Makedonci. Následovalo hledání nekvalifikované práce v průmyslu, především v těch jugoslávských republikách, kde byly nejvyšší platy, tedy v Chorvatsku a ve Slovinsku, republikách, které zároveň poskytovaly velkou možnost sezónních stánkařských výdělků v přímoří.16 Odtud pak vedla cesta do zahraničí. Velkou roli v celém procesu hrálo zprostředkování zkušeností od příslušníků jiných národů. Silný kolektivismus, charakteristický pro kosovskoalbánskou společnost, účinně bránil trvalé emigraci. Cílem byl výdělek, nikoli usazení se v cílové zemi nebo dokonce změna životního stylu. Přežívající silný patriarchalismus zase bránil účinnému využití získaného výdělku, především jeho dalšího obchodního investování. Ve většině případů je výdělek dodnes využíván k investování do společenské prestiže, jejímiž znaky jsou výstavný dům a kvalitní auto. Populační přetlak proto zůstával trvale přítomen a počet albánských gastarbeiterů z Kosova a z Makedonie (makedonští Albánci byli, jak se zdá, inspirováni svými kosovskými krajany) logicky stále stoupal. Nemuselo se nutně jednat o tutéž osobu. V mnoha rodinách se zřejmě bratři střídali (zvláště mladí, neženatí muži), 17 výsledný efekt, totiž uměle snížený počet členů rodiny žijící v místě rodiště, byl každopádně stejný. Zprávy o hromadném porušování lidských práv na Kosovu vedly v západní Evropě od roku 1991 k hromadnému uznávání oprávněnosti žádostí kosovských Albánců o azyl. Šlo také o tichou politickou úlitbu za to, že se velmoci v době válek v Chorvatsku a v Bosně a Hercegovině nevěnovaly otázce Kosova, aby zachovaly naději na souhlas Slobodana Miloševiće s mírovými dohodami, a obávaly se přitom vypuknutí etnického konfliktu na Kosovu. Mezi důvody, proč kosovští Albánci hledali azyl, patřily zhoršující se životní podmínky v době trvání mezinárodních sankcí proti Srbsku a Černé Hoře, policejní represe a zpočátku také obavy z šikanování při výkonu základní vojenské služby (jako v případě vojvodinských Maďarů). Jinak ale šlo o přímé pokračování migrací z dřívějška.
Provozování pekařství mimo domov se stalo tradiční obživou prakticky pro celou oblast Nízký Has (resp. tu její část, ležící na Kosovu), zahrnující více než 20 vesnic. Obživu nacházeli hlavně v Srbsku, a to především v Bělehradě (pozn. aut.). 14 Burek a ćevap (qebab, kebab) jsou balkánská lidová jídla, patřící k oblíbeným “fast-food” bývalé Jugoslávie (pozn. aut.). 15 Darmanović, Mina: Savremene promene u narodnoj kulturi pečalbarskog regiona Gora. In: Glasnik baština, 6, 1995, Priština, s. 153. Gorané jsou malou skupinou slovansky hovořících muslimů z jižního cípu Kosova a přilehlé oblasti Albánie. 16 V Chorvatsku vzbudilo přistěhovalectví Albánců xenofobní postoje a počet Albánců byl zveličován až na 200 tisíc (Rexhepi, Diana: Strah od doseljavanja. Vjesnik, 5. 2. 1991). Podle střízlivých odhadů žilo v Chorvatsku v době rozpadu Jugoslávie 30-40 tisíc Albánců (pozn. aut.). 17 V jiných rodinách mohl být zase jeden z bratrů „delegován” jako zahraniční živitel. Tak tomu bylo v případě trojice bratrů Jashariových z Drenice, zakladatelů UÇK, z nichž jeden strávil po dohodě s ostatními asi 30 let na práci v Německu (interview autora se synovcem dotyčného, srpen 1999). 13
Migrace mířila především do germanofonních zemí (hlavně do Německa, dále do Švýcarska, Rakouska či Švédska), ale také do Makedonie a do Slovinska, které v roce 1991 vyhlásily nezávislost. Novým trendem bylo stěhování do Albánie, kde se do roku 1993 usadilo cca 25 tisíc kosovských Albánců.18 Počet migrantů do zemí EU a Švýcarska z let 1991 –1994 je odhadován na 400 tisíc, z toho 340 tisíc žádalo o azyl.19 Nelegální pobyty lze pouze odhadovat. Albánské rodiny na Kosovu byly v této době stále více závislé na příjmech od příbuzných pracujících v zahraničí, mezi nimiž nebyly pouze mzdy. Významné místo měly právě podpory žadatelů o azyl. Republika Kosovo, jednostranně vyhlášená v roce 1991, ve svých příjmech závisela hlavně na příjmech od gastarbeiterů, kteří do jejího rozpočtu dobrovolně odváděli 3% svých příjmů.20 Ve druhé polovině 90. let však zřejmě příjmy od gastarbeiterů začaly klesat. Příčin mohlo být více. Stále více mladých Albánců si zvykalo brát do zahraničí i rodiny (manželky), čímž rostly výdaje přímo v místě zaměstnání. Další příčinou mohl být návyk na vyšší standard bydlení. Společenské vztahy mezi gastarbeitery a rodinou se stále více individualizují, i když přerozdělování v rámci širší rodiny přetrvává a velkou roli nadále hraje solidarita (výpomoc) mezi bratry, eventuelně bratranci. Velký zásah do dosavadní podoby migrace však znamenala především změna přístupu západoevropských zemí k žádostem o azyl a vůbec o vstup, k němuž došlo po roce 1995 v souvislosti s uzavřením mírových dohod v Bosně a Hercegovině a v Chorvatsku a uváděním tzv. Schengenských dohod do praxe v letech 1995 a 1996. Dosavadní azyly přestávaly platit a Německo, následované Švýcarskem a Švédskem, se v roce 1997 pokusilo vyjednat návrat dřívějších albánských azylantů zpět do SR Jugoslávie. Těmto snahám učinil konec nový ozbrojený konflikt, který na Kosovu vypukl počátkem roku 1998. V této době nabývají na významu stále více ilegální přechody hranic a ilegální pobyty, včetně změn identity. Jsou zkoumány nové cílové země, dříve opomíjené, jako například Velká Británie, přičemž velkou roli zřejmě hraje podoba azylového řízení. Žádosti o azyl byly často podávány v účelově zkreslené podobě, jako kompiláty událostí a faktů, které byly buď jako osvědčené účelově vypsány, nebo jako nevýhodné zatajeny.21 V této fázi tedy nabývá na významu i Česká republika jako tranzitní území do zemí spojených společnou (schengenskou) kontrolou hranic. Konflikt, který po krátké přestávce v zimě 1998/99 vypukl na Kosovu znovu od března do června 1999, přinesl vyhnání cca 780 tisíc kosovských Albánců do zahraničí, v naprosté většině ovšem do sousedních zemí, Albánie, Makedonie a také Černé Hory. Jen menší část uprchlíků se dostala do západní Evropy, neboť západní státy se poměrně zřetelně bránily přijetí většího počtu Albánců. Vickers, Miranda: Between Serb and Albanian. A History of Kosovo. New York, Columbia University Press, 1998, s. 272. Troebst, Stefan: The Kosovo Conflict, 1998. In: Konfliktentwicklung auf dem südlichen Balkan I. Informationen zur Sicherheitspolitik, 17, 1999, s. 79. Albánský demograf Islami uváděl v roce 1998 rovněž celkový počet kolem 400 tisíc a tyto odhady počtu Albánců původem z bývalé Jugoslávie v jednotlivých zemích: Německo 120 tisíc, Švýcarsko 120 tisíc, Švédsko 35 tisíc, Rakousko 23 tisíc, Belgie 8 tisíc, Francie 5 tisíc, Dánsko 5 tisíc, Itálie 4 tisíce, Norsko 3.500, Nizozemí 2 tisíce, Anglie 2.500, Finsko 600, Lucembursko 200, Chorvatsko 40 tisíc, Slovinsko 15 tisíc, Albánie 25 tisíc, navíc Bosna a Hercegovina 30 tisíc (Islami, Hivzi: Rredha demografike Shqiptare. Pejë, Dukagjini, 1994, s. 76-77). 20 Výše rozpočtu není přesně známa, o jeho šíři poskytuje obraz odhad výdajů na paralelní školství kosovských Albánců, které pohltilo většinu rozpočtu. Náklady na jeho udržování jsou odhadovány na 45 mil. DEM ročně (Igrić, Gordana: Education Is the Key in Serb-Kosovar Negotiations. In: Transitions, 7. 3. 1997). 21 Za jedinečnou informaci vděčím Martině Svobodové ze Západočeské univerzity v Plzni, která takový případ z Velké Británie popsala v seminární práci z ledna 2003. Její zdroj charakterizoval svůj životopis v žádosti o azyl tak, že vše, co zmínil, se opravdu stalo, ale nemůže říci, že jemu osobně. 18 19
Populační přetlak na Kosovu přirozeně stále trvá. Teoretická hustota osídlení – nebereme-li v úvahu osoby žijící v zahraničí – se v roce 1991 pohybovala odhadem téměř na úrovni 180 osob na 1km² (bez nich cca na úrovni 150 osob/km²). Některé demografické projekce vývoje obyvatelstva Kosova, založené na současných trendech, ukazují, že Kosovo by mohlo v roce 2051 mít 4,5 mil. obyvatel, z toho 4,1 mil. Albánců.22 Taková projekce samozřejmě nebere v úvahu změny společenského prostředí, které mohou vyústit ve snížení přirozeného přírůstku. I tak však bude mít Kosovo i do budoucna přebytek obyvatel, který nebude schopno uživit. V dosti podobné pozici jako Kosovo jsou i převážně albánské kraje v Makedonii a jižním Srbsku. Také zde nakonec vypukly konflikty, které byly, podobně jako na Kosovu, provázeny snahou o etnickou homogenizaci území. V Makedonii měla kombinace neúspěšné ekonomické transformace, korupce, málo stabilních politických a bezpečnostních institucí, nestabilního sousedství a ekonomického tlaku zezdola za výsledek propojování politických elit s organizovaným zločinem (na straně etnických Albánců i etnických Makedonců). To mělo dopad i na kriminalizaci Albánců původem z Makedonie žijících v zahraničí. Zvyšování kriminality uvnitř komunit kosovských, makedonských a jihosrbských albánských migrantů můžeme samozřejmě spojit s rostoucím etablováním v cílových zemích (komunity v jednotlivých zemích existují často již po třicet let, stále se zvyšují počty trvale usazených a získaných občanství). Velmi pravděpodobně je však spojena i se ztíženými podmínkami zahraničního pobytu v kombinaci s předpokládaným rostoucím populačním tlakem. Růst počtu ilegálních pobytů v komunitě albánských migrantů z bývalé Jugoslávie lze jen těžko dokázat, můžeme ho pouze předpokládat. Je-li však samotný vstup do cílové země nelegální a nejčastěji spojen s organizovanými kriminálními strukturami, je velmi pravděpodobné, že během dalšího pobytu bude toto spojení udržováno. Také ozbrojené konflikty přinesly další kriminalizaci albánské společnosti (konflikt na Kosovu 1998 –99, v jižním Srbsku 2000 –2001, v Makedonii 2001, rozklad autority státu v Albánii v roce 1997). Většina Albánci osídlených oblastí, tedy Albánie, většina Kosova, severozápadní Makedonie, části jižního Srbska i jižní Černé Hory, patří k ohniskům migrací. Migrace mají specifický směr, do značné míry udávaný tradicí. Z muslimsko - pravoslavné jižní Albánie, po staletí propojené s Řeckem, směřují migranti (velmi často nelegální) hlavně do Řecka, kde jejich počet řecké úřady odhadují až na 400 tisíc. Jsou obdobou Mexičanů pokoušejících se dostat do USA. Muslimsko - katolická severní Albánie a jižní Černá Hora, tradičně spojené s Itálií, směřují zase sem, opět často nelegálně jako obdoba karibských „boat - people”. Stojí za zmínku, že nespokojenost s komunistickým režimem v samotném závěru jeho trvání, nejsilnější na severu, se tento režim (reprezentovaný Albánci z jihu) pokusil řešit otevřením možnosti emigrace do Itálie. Z téměř výhradně muslimského Kosova, jižního Srbska a severozápadní Makedonie zamířily novodobé migrace, jak bylo popsáno výše, po skončení migrací do Turecka do západní Evropy, s těžištěm v Německu a Švýcarsku. Česká republika tedy stojí na cestě pouze jednoho z albánských migračních proudů. Velikostí zdejší albánské komunity zaujímá Česká republika spíše okrajové, díky své poloze však stále nezastupitelné místo. Simić, Predrag: The Kosovo and Metohia Problem and Regional Security. In: Veremis, Thanos – Kofos, Evangelos (eds.): Kosovo: Avoiding Another Balkan War. Athens, Hellenic Foundation For European and Foreign Policy – Unviersity of Athens, 1998, s. 191.
22
