MASARYKOVA UNIVERZITA PRÁVNICKÁ FAKULTA Katedra občanského práva
Diplomová práce
ALTERNATIVNÍ ŘEŠENÍ SPORŮ Hana Kubátová 2006
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Alternativní řešení sporů“ zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny. 1
ÚVOD
Alternativní řešení sporů, souhrnně označované zkratkou ADR, je obecně
chápáno jako mimosoudní řešení sporů při současném vyloučení soudní pravomoci. Formy ADR představují alternativu právě k soudnictví a jsou definovány více méně
tím, čím se od něho liší. Výběr určité formy alternativního řešení daného sporu závisí na vůli a dohodě sporných stran a umožňuje tak stranám ponechat si kontrolu nad
svými vlastními záležitostmi. Existuje celá škála možných způsobů řešení sporů vzniklých mezi stranami, vždy bude záležet na ochotě a vstřícnosti obou sporných stran se nějakému z nich podrobit. Jednotlivé způsoby mimosoudního řešení sporů se navzájem liší převážně mírou formalizace, kdy nejvíce formalizovanou metodou je
rozhodčí řízení na jedné straně a na straně druhé jsou to neformální metody jako mediace a konciliace.
Nutno podotknout, že použití forem ADR není vhodné ve všech situacích a ve
všech sporech a ani tyto metody nemohou nahradit stávající systém soudnictví, ale měly by pomoci k rychlejšímu a účinnějšímu vyřešení některých typů sporů. Nejvíce
se jich využívá při řešení sporů z obchodních transakcí, především sporů z dlouhodobých kontraktů. Zvláště se doporučují u sporů vznikajících z dodávek velkých investičních celků, ze společenských, distribučních a stavebních smluv.
Již při vzniku právního vztahu by se mělo důkladně zvažovat, jak se budou
řešit z tohoto vztahu vzniklé spory. Neboť v praxi nelze vytvořit smlouvu, která by odstranila veškerá rizika související s její realizací. Čím větší důraz je kladen na
dobrou prevenci sporů a plánování jejich zvládání, tím větší bude odměna v podobě
úspor nákladů a efektivního vyřešení sporu. Zavázání se předem k aplikaci určitého postupu ADR při řešení vzniklého konfliktu napomáhá vytvoření atmosféry vedoucí k úspěšnému vyřešení sporu. Nejpoužívanějším prostředkem vedoucím k tomuto cíli je rozhodčí smlouva jako základ rozhodčího řízení.
Strany by se měly vždy snažit zabránit, aby se jejich spor dostal před státní
soudy mimo jiné z důvodů obecně uváděných nevýhod soudního řízení. Jsou to především dlouhé rozhodovací doby a s nimi související vysoké náklady soudního
procesu, komplikovaná procesní ustanovení a v případě mezinárodních sporů problémy s výkonem cizích soudních rozhodnutí. Po absolvování odborné praxe na
Městském soudě v Brně jsem sama dospěla k přesvědčení, že soudní proces je pro všechny účastníky řízení natolik stresující a traumatizující, že by se mu sporné strany
měly vyhnout za každou cenu a měly by ho volit pouze jako poslední možnost 2
urovnání svého sporu. Soudní řízení může mít značně destruktivní účinky na dobré obchodní vztahy a často neumožňuje konstruktivní řešení problému. Soudní systém
tak v mnoha případech selhává vzhledem k jeho přetíženosti, nedůvěře nebo nechuti
účastníků se mu podřídit. To vyvolává potřebu hledání jeho alternativ a současná
vysoce organizovaná společnost se pozvolna vrací k přirozenému způsobu řešení sporů přátelskou cestou.
Domnívám se, že celé odvětví alternativních řešení sporů má do budoucna
obrovskou perspektivu, což je také hlavní důvod, proč sem si jej vybrala jako téma
své diplomové práce. Patřím mezi zastánce různých alternativních metod řešení sporů a proto jsem se chtěla této problematice věnovat hlouběji a důkladněji tak pochopit podstatu ADR komplexně včetně jeho jednotlivých forem.
Techniky ADR jsou ve světě oblíbenou a poměrně rozšířenou formou řešení
sporů, zvláště ve Spojených státech amerických, Kanadě a Japonsku na rozdíl od kontinentální Evropy, která v jejich využívání výrazně zaostává. Bohužel ani Česká republika není výjimkou a dosud se alternativní řešení sporů u nás příliš neuplatňuje, vyjma rozhodčího řízení, jež má i na našem území dlouhou tradici. V posledních
letech je naštěstí možné vysledovat obrat k lepšímu a díky vlivům ze zahraničí se
metody ADR stále více dostávají do sféry zájmu nejen právní veřejnosti, ale i do povědomí širšího okruhu obchodníků. Nejvíce se jich využívá právě v obchodním
prostředí v důsledku snahy obchodníků udržovat dlouhodobé a kvalitní obchodní vztahy nezatěžované soudními spory. I přes málo ustálenou praxi naše právní
předpisy na mnoha místech upřednostňují řešení sporu formou dohody, zejména
v oblastech vztahů občanskoprávních, rodinněprávních a obchodních. Česká právní
úprava dokonce speciálním právním předpisem přímo nabízí jednu variantu alternativního řešení sporu a to rozhodčí řízení.
Problematika alternativních způsobů řešení sporů je velice rozsáhlá a nelze
v této práci postihnout veškeré její aspekty. Zaměřila jsem na uvedené téma
především z hlediska teoretického a pouze z pohledu české vnitrostátní úpravy. Přesto, že je využití metod ADR daleko výraznější v mezinárodním měřítku, hlavně v mezinárodních obchodních sporech, příslušný rozbor dané otázky by přesahoval
účel a rozsah této práce. Snažím se v této práci nastínit základní charakteristiku ADR, historické souvislosti, platnou právní úpravu a srovnání s řízením před státními
soudy. Popisuji jednotlivé vybrané formy ADR i s jejich konkrétním průběhem a poukazuji na možnosti jejich vhodného využití. Stěžejní částí mé diplomové práce je 3
analýza nejrozšířenější formy ADR, tzv. rozhodčího řízení, vymezení jeho jednotlivých institutů,
provázanost se státním soudnictvím a řešení procesních
pochybení obecnými soudy. Důsledněji se také věnuji rozboru další v zahraničí
velice populární metody, která má pro své úspěchy šanci prosadit se i u nás a to mediaci. Ve své práci se snažím shrnout názory a postoje předních odborníků z dané oblasti a zasadit je do českého kontextu.
4
1. ALTERNATIVNÍ ZPŮSOBY ŘEŠENÍ SPORŮ
1.1. Obecná charakteristika
Spory mezi jedinci je možno řešit dvěmi cestami. Starší cesta předcházející
mocenské uspořádání lidské společnosti, spočívá v dobrovolném řešení sporů, zatímco druhá využívá existenci společenského donucení vycházejícího z mocenské organizované struktury společnosti.1
S postupující stále vyšší organizovaností společnosti, převažuje v posledních
stoletích řešení sporů státní mocí (orgány soudními, správními apod.) a takové způsoby řešení sporů jsou pojímány jako běžné a standardní. Neustále širší záběr
působnosti těchto státem zřizovaných, provozovaných a organizovaných orgánů prosazování práva klade na stát vysoké finanční a organizační nároky, dochází tak
často k poklesu efektivnosti řešení sporů. Projevuje se to hlavně v délce procesu
soudního či správního rozhodování, která mnohdy přechází v naprostou neúčinnost takovéto soustavy.
Proto přátelské způsoby řešení sporů nezanikají, ale trvají a s rozvojem
mezinárodní komunikace zapříčiněným novými technickými možnostmi v některých
oblastech dokonce sílí postupy, jimiž se dosahuje dobrovolného uspořádání vztahů, které se nazývají alternativní způsoby řešení sporů.2
Termín „alternativní způsoby řešení sporů“ (Alternative Dispute Resolution –
ADR) je vymezován jako alternativní řešení sporů k formám řešení sporů pomocí
státních orgánů – veřejnou mocí. V současné době je zkratka ADR také mnoha autory a institucemi vykládána jako „amicable dispute resolution“ což znamená
„přátelské řešení sporů“, čímž podtrhuje jejich alternativnost k „nepřátelskému řešení
sporů“ před státními soudy a jejími orgány využívajícími autority státní moci. Tak
například N. Rozehnalová zastává názor, že název „alternativní“ značí to, že tyto metody jsou „alternativní k formám řešení sporů, kterým stát poskytuje garance mocí veřejnou – tj. vůči řízení soudnímu i řízení rozhodčímu“.3
Alternativní způsoby řešení sporů nemohou jakkoli nahradit efektivně
fungující a spravedlivý systém soudnictví, ale mají použitím alternativních metod Raban, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2004, s. 1. 2 Raban, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2004, s. 2 an. 3 Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha : Nakladatelství ASPI Publishing, s.r.o., 2002, s. 13. 1
5
v případech, kde je to vhodné, do určité míry soudnictví „odlehčit“, aby se soudy
mohly intenzivněji věnovat případům mimořádně složitým, kde alternativní řešení nepřichází v úvahu. Na druhou stranu má užití alternativních metod řízení v případech, kde to vhodné je, umožnit nalezení řešení a vyřešení sporu, aniž by
strany sporu musely podstupovat velmi formalizované a mnohdy neúnosně dlouhé soudní řízení.4
Jednotlivé metody ADR jsou koncipovány odchylně od soudního procesu,
nekopírují jej ani nenapodobují. Tedy nejsou a ani nemohou být východiskem při
přetížení nebo zahlcení soudů. Takové problémy musí být řešeny v rámci samotné
soudní soustavy. ADR poskytují jiné možnosti než soudní spor, kterým strany mohou dávat přednost.
Soudní projednání, tak i alternativní způsoby představují svébytné řešení
sporu, z nichž každé má své opodstatnění. To samozřejmě nevylučuje jejich vzájemné ovlivňování, k němuž dochází i u jiných právních institutů procesních i
hmotněprávních. Soudní proces není ADR nahrazován a právo obrátit se na soud, zaručené ústavně, komunitárně i mezinárodně, jimi není a ani nemůže být dotčeno.5
Ve světě se prosazuje názor, že soudní orgány mají povinnost alternativní
způsoby řešení sporů podporovat jako prostředek, který pomáhá stranám řešit jejich
konflikty. V našich podmínkách se však uplatňuje spíše názor N. Rozehnalové, která tvrdí, že ADR je prostředek tolerovaný právem, nikoli „zaštiťovaný“ mocí veřejnou.6
Neboť zřetelnější pokrok v této oblasti u nás zatím nelze vysledovat. Využívání metod ADR je výrazně podmíněno:
•
Kulturními a historickými faktory - velmi oblíbené jsou tyto formy řešení sporů
v USA, Kanadě, v asijských a arabských zemích, vzácně užívány v kontinentální Evropě.
• •
Mírou vědomostí a znalostí o možném užití alternativních způsobů, o jejich
výhodách a nevýhodách.
Vyspělostí obchodních partnerů.
Jílková, R. Alternativní způsoby řešení sporů. Proč mediace? Bulletin advokacie, 2002, č. 10, s. 70 an. 5 Vycházím ze Zoulíka, F. Mediace jako alternativa soudního sporu. Bulletin advokacie, 2001, č. 8, s. 29 an. 6 Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha : Nakladatelství ASPI Publishing, s.r.o., 2002, s. 13. 4
6
• •
Finančními dopady – placení poplatků, hrazení přímých nákladů, doba vedení
sporu, zastupování, náklady řízení atd.
Typem sporu a vztahu - při výběru druhu mechanismu řešení sporu příslušného
pro spory vznikající ve vztahu ke zvláštnímu projektu nebo transakci by měla být
věnována zvláštní pozornost povaze tohoto projektu/transakce a povaze sporů, které mohou vzniknout. Klauzule o řešení sporů ve stavební smlouvě se může značně odlišovat od klauzule ve smlouvě o distribuci. •
Skutečnostmi právními – mající svůj význam pro fázi řízení a pro fázi nuceného
výkonu vydaného rozhodnutí.
• Efektivností soudního řízení - v zemích, které jsou známé rychlejším a
preciznějším fungováním soudního systému, zpravidla bývají metody ADR méně časté a rozvinuté, než v zemích, jejichž soudní systém je nákladný a zdlouhavý.
1.2. Charakteristika metod ADR Existuje celá škála možných způsobů řešení sporů vzniklých mezi stranami,
vždy bude záležet na ochotě a vstřícnosti obou sporných stran se nějakému z nich
podrobit. A u většiny metod záleží jen a jen na stranách, zda k nějakému
kompromisu dospějí či zda zbytečně neztratí čas. Je také třeba neustále brát zřetel, že dlužník může hrát o čas a neodůvodněně řešení sporu protahovat s nadějí, že uplyne promlčecí lhůta příslušného nároku.7
Alternativní způsoby řešení sporů mohou získávat nejrůznější podobu a řízení
může být vedeno různými způsoby. Metody existují pod různými názvy v různých teritoriích a komoditách. Vyvíjejí se také tím, že strany či třetí osoby se na řešení
podílejí a přizpůsobují si vlastní pravidla jednání. Účastníci jednání mají takovou volnost při úpravě konkrétních pravidel, že stírají hranice jednotlivých forem.
Jednotlivé postupy se mohou lišit formálností8, pravomocemi svěřenými
třetí straně, stádiem sporu, ve kterém se třetí strana zapojuje, atd. Použitelnost
postupů bude záviset na typu vztahu mezi stranami, povaze transakce a povaze sporu. Pro jednotlivé spory, ani pro jednotlivá stadia jednoho sporu, nelze použít jedinou univerzální techniku řešení sporů.
Růžička, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. rozšířené vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s. 15. 8 Vedle velmi neformálních způsobů existují i naopak silně formalizované procesy s rigidními pravidly. 7
7
Určité společné rysy vykrystalizovaly díky existenci institucionalizovaných
forem. Mnoho arbitrážních institucí vytvořilo pravidla a postupy k vedení jiných
procesů ADR, zejména mediace, smír a mini-procesy. Charakteristickým znakem,
spojujícím všechny metody ADR, můžeme určit jejich postavení na soukromoprávní bázi bez zásahů států a jejich smluvní základ.
Alternativní způsoby řešení sporů představují alternativu právě k soudnictví a
jsou definovány více méně tím, čím se od něho liší.
Přes četnost jednotlivých forem ADR je mezi nimi možné vysledovat
jednotlivé shodné znaky:
a) Dobrovolnost stran. Samy strany si vybírají způsob řešení sporu, určují si osobu, která zprostředkuje jejich jednání, způsob řízení a jednání závisí tedy na vůli a dohodě sporných stran a dobrovolně se mu podřizují.
b) Pohyb řízení a jeho účinků mimo přímý dosah právní regulace státu.
c) Úspěšným ukončením ADR není vydání exekučního titulu, ale dohoda, smlouva řešící spornou otázku.9
d) Diskrétnost. Jedná se o důvěrný proces, kdy strany nemohou být
nuceny
uveřejňovat informace, jež mají být uchovány v tajnosti. Strany si často volí ADR právě pro neveřejnost a důvěrnost jednání.
e) Kontrola vedení sporu stranami. Strany si po celou dobu řízení ponechávají možnost kontroly a dispozice se způsobem řešení sporu.
f) Profesionalita třetí osoby. Strany si sice mohou zvolit jakoukoli osobu jako prostředníka, nicméně dle ustálené praxe se jeví jako nejvhodnější volba profesionála s potřebnými odbornými znalostmi.
1.3. Použití ADR Alternativní způsoby řešení sporů mohou být použity téměř pro všechny
spory, které mohou mezi stranami vzniknout. Nejvíce se jich využívá při řešení sporů z obchodních transakcí, především sporů z dlouhodobých kontraktů ( tzv. long-termcontracts). Neboť v některých případech může mít soudní řízení značně destruktivní účinky na dobré obchodní vztahy a často neumožňuje konstruktivní řešení problémů.
Při dlouhodobých obchodních transakcích je zpravidla pro obě strany
výhodné v obchodování pokračovat a proto řešit konflikt přátelskou cestou. Použití Vycházím z Rozehnalové, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha : Nakladatelství ASPI Publishing, s.r.o., 2002, s. 13 an. 9
8
ADR v těchto obchodních vztazích se ukazuje mimořádně výhodné. Vhodnost takového užití v níže zmíněných oblastech je mimo jiné dána i skutečností, že
v okamžiku uzavírání smlouvy vzhledem ke komplikovanosti vztahů lze jen stěží předvídat veškeré situace a upravit je precizně.
Formy ADR jsou zejména doporučovány v rámci sporů vznikajících z:
• • • • •
dodávek velkých investičních celků společenských smluv
distribučních smluv, franchisingových smluv a kooperačních dohod velkých finančních operací stavebních smluv10
Neexistují přesná pravidla, která by určovala, kdy by mělo dojít k pokusu o
konkrétní metodu ADR. Téměř všechny formy lze zkusit ve většině případů, a to před soudním řízením, v jeho průběhu i dokonce po něm. Ideálně by měly být
zahájeny v tu chvíli, kdy se jednající strany dostanou do slepé uličky bez odhledu na
to, v jaké fázi soudního řízení se případ nalézá. Dobrá vůle a ochota stran nalézt patřičné řešení jsou nejdůležitějšími faktory. Zjednodušeně lze říci, že metody ADR jsou použitelné kdykoli, kdy strany chtějí udržet mezi sebou dobré obchodní vztahy.
Ve světě neustále sílí trend ve prospěch ADR, že strany budou stále více
dávat přednost nekontroverznímu řešení svých neshod před tím, aby vynakládaly
vysoké částky na soudní řízení a přitom měli nejistotu, co do výsledku a museli léta čekat na řešení.
1.4. Výhody a nevýhody ADR Alternativní způsoby řešení sporů v sobě ukrývají řadu výhod, které soudní
řízení stranám poskytnout nemůže. Za obecné výhody využívání těchto forem jsou považovány:
a) Nižší náklady oproti řízení soudnímu. V případě nezařazení rozhodčího řízení do těchto metod, je možné konstatovat, že nabízejí nižší náklady i proti arbitráži. Jedná se o náklady samotného řízení, tak i náklady právního zastoupení.
Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha : Nakladatelství ASPI Publishing, s.r.o., 2002, s. 15. 10
9
b) Rychlost. Strany ušetří mnoho času, neboť v rámci tohoto řízení není nutné
zachovávat žádné formality ani lhůty, které obvykle celý soudní proces prodlužují.
c) Zachování důvěry mezi obchodními partnery. Snaha zvítězit, typická pro soudní
řízení, se zde neuplatňuje, nýbrž se prosazuje kooperace a přátelské vedení sporu. Model „vítěz-poražený“ nahrazen úsilím o řešení „vítěz-vítěz“.
d) Zachování vlastní dobré pověsti.
e) Kontrola stran nad svými vlastními záležitostmi. Nikdo nemůže stranám vnucovat řešení – ať dobré či špatné. V případě nezávazných forem ADR musí být každé řešení vždy stranami svobodně odsouhlaseno.
f) Upřednostnění ekonomických zájmů před právní pozicí. Řešení nemusí být
přísně podle práva, ale především v souladu se zájmy stran. Při řešení sporu je
relevantní u soudu jedině právo, u rozhodčího řízení i zásady spravedlnosti, u
mediace to může být i úvaha z hlediska obchodních potřeb stran nebo jiných výhod a u vyjednávání mohou momentální zájmy převážit nad vším ostatním.11
g) Při těchto typech řešení sporů není nutné řešit otázku rozhodného práva, ani se strany nemusí zabývat zahraničním právem, podle kterého má být postupováno.
h) Důvěrnost a zachování tajemství, neveřejnost řízení. Strany se ve smlouvě o ADR zavazují nejen k mlčenlivosti o faktech či informacích, které v průběhu řízení vyjdou najevo, ale také k tomu, že tyto informace nijak nezneužijí. Šetření obchodního tajemství či jiné mlčenlivosti lze plně respektovat např. při mediaci,
daleko méně již při rozhodčím řízení v případě, kdy je nález napaden návrhem na zrušení.
Někdy právě složitost věci je dobrým důvodem pro použití metod ADR,
jelikož rozbor problému a pochopení sporných otázek bude často hlubší než cokoli,
co může nabídnout soudce, kterému vždy chybí čas i prostředky k tomu, aby se dobral hlubšího porozumění předmětu sporu.
Vždy ale záleží na konkrétních okolnostech. Není vůbec vyloučeno, že
některý alternativní způsob se protáhne na delší dobu nebo že rozhodčí řízení bude
nákladnější než soudní spor. I bezformálnost ADR má svůj protiklad v nedostatku procesních záruk a autoritativnosti řešení, charakteristických pro soudní řízení.
11
Zoulík, F. Mediace jako alternativa soudního sporu. Bulletin advokacie, 2001, č. 8, s. 33.
10
Rozdíl mezi soudním sporem a jednotlivými alternativními způsoby můžeme
posoudit i z hlediska úspěšnosti řešení, zatímco je malá u vyjednávání, dosahuje až
80% při mediaci a prakticky stoprocentního výsledku dosahuje u rozhodčího řízení a soudního sporu.12
Přes všechny zmíněné výhody ADR se však v praxi setkáváme s dílčími
riziky. Nejvýraznější z nich je skutečnost, že v průběhu vedených jednání, dále běží
veškeré lhůty platné podle práva (např. promlčecí, prekluzívní). Hrozí zde riziko, že strana neznalá tohoto pravidla nebo strana úmyslně zneužívajíce ho pro oddálení
konečného řešení, může značně zkomplikovat možný budoucí průběh sporu před orgánem soudním.
Využití ADR má také své hranice. Někdy je rozsudek potřebný, aby založil
soudní precedent nebo aby něčí práva mohla být soudně vynucena. Dále někdy strana jednoduše nemá zájem na vyjednávání. Tato skutečnost, závislost řešení sporu na
dohodě stran, se leckdy může ukázat nevýhodnou. Metody ADR bezpochyby dokáží uvolnit patovou situaci, avšak ne vždy si sporné strany přejí angažovat se při řešení
svých konfliktů. Vyžaduje se od sporné strany určitá schopnost komunikace, přístupnost druhým názorům či vůle se smířit, což není pokaždé splněno. Někdy je
pro stranu snazší ponechat věci v rukou svého právního zástupce a sedět v pozadí a čekat, až soudce rozhodne.13
I přes řadu výhod poskytovaných alternativními způsoby řešení sporů, včetně
rozhodčího řízení, představuje řešení sporů před obecnými soudy základní a nejrozšířenější metodu řešení sporů jak ve vnitrostátním, tak i mezinárodním
obchodě. Přes všechny nedostatky a problémy, které provázejí soudní řízení,
zajišťuje soudní proces řadu výhod. K nejvýraznějším můžeme zařadit dosažitelnost,
dopad na všechny případné kategorie sporů a předpokládaná objektivnost, často upřednostňovaná institucionalizovaná podoba soudního systému, kdy soudci jsou
vždy přítomni a řízení je jednotně a objektivně regulováno. Jistotu stranám poskytuje i větší předvídavost v rozhodování soudních orgánů.14
Zoulík, F. Mediace jako alternativa soudního sporu. Bulletin advokacie, 2001, č. 8, s. 33. Vycházím z Van Leynseeleho, P. a kolektiv. Mediace jako doplněk (či alternativa?) soudního procesu. Bulletin advokacie, 2002, č. 8, s. 30 an. 14 Vycházím z Rozehnalové, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha : Nakladatelství ASPI Publishing, s.r.o., 2002, s. 25. 12
13
11
1.5. Dělení ADR Soubor alternativních způsobů řešení sporů je skupina značně početná a
různorodá. Zahrnuje celou řadu různých metod, které se postupně vyvíjely podle
zájmů obchodníků. Tyto metody zpravidla nevznikaly uměle, ale zcela přirozeně na základě postupně vyvíjejících se potřeb praxe. Některé častým užíváním nabyly určité institucionalizované podoby a umožňují zobecnění základních rysů.
Nejznámější formy ADR jsou mediace, mini-trial, expertiza a v nejširším
vymezení sem spadá i samotné jednání, negociace. V případě zařazení arbitráže do systému ADR je tou nejvíce využívanou formou právě rozhodčí řízení. O postavení arbitráže v rámci ADR pojednávám v následující podkapitole.
Samostatnou skupinu ADR představují tzv. smíšené formy, kombinují
jednotlivé metody alternativního řešení sporů. Jedná se o případy, kdy jsou procesy daných forem (např. mediace a arbitráž) vedeny společně a jedna fáze obvykle plynule přechází do druhé. Ve světě známé a používané jsou především formy med/arb (Mediatin-Arbitration) a medaloa (Mediation and Last-Offer Arbitration).
Vedle těchto poměrně známých alternativních způsobů existuje mnoho
dalších i dost neobvyklých, které se rodí zejména ve Spojených státech amerických a
Kanadě. Jmenovat můžeme například Pre-Arbitel Referee, Dispute Review Board nebo Rent-a-Court/Rent-a-Judge.
Způsoby, jimiž mohou být spory vyřešeny mimosoudně, můžeme rozlišit na
takové postupy, při nichž je přizvána k účasti třetí strana odlišná od sporných stran a ty situace, kdy se strany snaží vyřešit spor přímými jednáními. V tomto smyslu není
arbitráž odlišná od většiny ostatních postupů ADR. Nejpodstatnější odchylnost však spočívá v roli, kterou hraje třetí strana. Tam, kde je zainteresována třetí osoba, může
být výsledkem buď pro strany závazné rozhodnutí, nebo určitý nezávazný akt. V tomto případě se arbitráž, vyúsťující svojí povahou v závazný nález, liší od ostatních forem ADR.
Rozsah technik řešení potenciálních sporů může být přirovnán ke zvedajícímu
schodišti. Při úpatí provádějí strany na počátku svého vztahu kroky k předcházení sporům. Na vrcholu se nachází sporné řízení před soudy. Někde v blízkosti vrcholu se nachází arbitráž. Uprostřed leží celá paleta možných způsobů nakládání se spory prostřednictvím dohodovacích řízení.15 15
Tucker, A. Arbitráž a alternativní řešení sporů. EMP, 1998, č. 1-2, s. 20 an.
12
Následující seřazení jednotlivých forem alternativních řešení sporů je
uspořádáno dle stupně formalizace řízení, nákladnosti, rychlosti, závaznosti řešení,
diskrétnosti a hlavně míry ingerence třetí strany, a to se vzrůstající tendencí těchto prvků. • • • • • • • •
Partnerství
Vyjednávání Konciliace Mediace
Mini-trial Expertiza
Med/arb a medaloa Rozhodčí řízení
Metody jsou vybírány podle rozšířenosti a četnosti využívání.
Lze se setkat s mnoha jinými způsoby klasifikací sporů, nicméně považuji
výše uvedená dělení za dostatečně přesná a v praxi využitelná. Pro analýzu dalších
třídění nevidím důvod, každá z výše zmíněných forem je natolik specifická a jedinečná.
1.6. Rozhodčí řízení a nezávazné ADR Existuje několik odlišných teorií na postavení arbitráže v rámci systému
alternativního řešení sporů. Řada teoretiků zastává názor, že arbitráž nepatří mezi
ADR, nýbrž že její původ pochází od moci státní, a tudíž patří do způsobů rozhodování sporů běžných. Upozorňují na nejvýznamnější odlišnost mezi
rozhodčím řízením a ostatními metodami ADR, a to pravomoc arbitra vydat závazný
autoritativní nález vynutitelný státní mocí. Česká nauka většinou pro tyto důvody neřadí arbitráž mezi ADR a shledává alternativní způsoby řešení sporů za alternativu jak k rozhodčímu řízení, tak k řízení soudnímu.
Řada především zahraničních vědců se však přiklání k zařazení rozhodčího
řízení jako integrální součásti ADR a celý tento systém považuje za alternativu
k soudnímu řízení. Podstatným argumentem je, že rozhodování konkrétného sporu formou arbitráže závisí na vůli a dohodě sporných stran, zatímco u soudního řešení
stačí, aby svá práva nárokovala pouze jedna strana. Dále lze usuzovat zařazení arbitráže mezi metody ADR z existence hybridních forem Med/Arbu či Arb/Medu. 13
Pokud budeme chápat pojem „alternativní metody“ jako alternativu vůči soudnímu řízení, pak sem můžeme zahrnout všechny metody s arbitráží včetně.
Porovnáním s výše popsanými společnými charakteristickými znaky forem
ADR, je možné konstatovat, že arbitráž splňuje veškeré základní rysy ADR a od ostatních se odlišuje jen vahou, kterou stát připisuje jejímu výsledku.
I když jsem si vědoma opodstatněných názorů některých autorů, že rozhodčí
řízení není součástí ADR, přikláním se spíše k jeho zařazení dle výše uvedených
faktorů, hlavně z pohledu „dohody“ zúčastněných stran jako základu všech alternativních metod.
Nicméně můžeme vypozorovat určité rozdílné uplatnění arbitráže a ostatních
nezávazných forem ADR. Nezávazným mechanismům ADR může být dávána
přednost – alespoň v prvním stupni – před rozhodčím řízením, a to z jednoho nebo
více následující důvodů: náklady, efektivita, účinnost, čas, šetření prostředků, zachování vztahu mezi stranami, pružnější opravné prostředky či možnost nalezení
tvůrčího řešení.16 Soudní řízení i arbitráž často vytvářejí atmosféru „vyhrát-prohrát“,
která by měla být z první instance vyloučena.
Nezávazné metody ADR nemusí být zvoleny za účelem vyloučení arbitráže.
Stranám konsensuálního ADR zůstává volnost kdykoli přerušit vyjednávání o narovnání v rámci jiného procesu ADR a přistoupit k řízení před soudy, pokud se
neshodnou na arbitráži. Bude tedy často žádoucí na počátku vybrat arbitráž (jako protiklad soudního řízení) jako poslední možnost, pokud konsensuální ADR nepovede k narovnání sporu. Příkladem tohoto jsou klauzule „Vyjednávání-mediacearbitráž“ ve smlouvách.
Nezávazné techniky ADR nemusí být také vždy výhodnější. V některých
případech může být vhodnější zvolit arbitráž za způsob příslušný k řešení sporu, a to konkrétně v oblastech: • • • •
16 17
Kde je zapotřebí nebo žádoucí vytvoření právního precedentu.
Kde je nedostatek dobré víry na straně jedné nebo na více stranách.
Kde jsou dotčeny právní problémy vyžadující závazné a úřední rozhodnutí. V trestních a ústavních případech.17
Tucker, A. Arbitráž a alternativní řešení sporů. EMP, 1998, č. 1-2, s. 23. Tucker, A. Arbitráž a alternativní řešení sporů. EMP, 1998, č. 1-2, s. 23 an.
14
1.7. Právní úprava ADR v ČR Právní předpisy České Republiky na mnoha místech své recipienty nabádají
k řešení k řešení sporů formou dohody, kterou mohou uzavřít na základě svého samostatného jednání nebo za asistence státních orgánů při uzavírání smírů,
vyrovnání apod. V některých případech zákonodárce recipientům prostřednictvím speciálního právního předpisu přímo nabízí variantu alternativního řešení sporu
(např. rozhodčí řízení). Za účelem předcházení sporů v některých specifických vztazích s „nerovným postavením stran“, stanoví speciální právní předpisy
podrobněji určité nepřekročitelné, resp. jednostranně nepřekročitelné mantinely, jejichž rámce je třeba se při uzavírání vztahů určitého typu držet a tím možným budoucím sporům předcházet.18
Právní úprava v České republice předpokládá poměrně širokou škálu
alternativního řešení sporů: jednak dohodami uzavřenými stranami bez asistence třetí osoby19, přes asistované smíry, vyrovnací řízení až po řízení rozhodčí..
Přehled jednotlivých alternativ lze nejvhodněji znázornit na následujícím
výčtu různých právních předpisů upravujících danou problematiku:
1) Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů
Tento zákon umožňuje rozhodování majetkových sporů nezávislými a
nestrannými rozhodci a aby rozhodčí řízení mohlo být aplikováno nejen na spory, které se týkají vztahů se zahraničím, ale i na spory uvnitř České republiky. 2) Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání
Oblast sporů vyplývajících z tohoto zákona je také vyloučena z působnosti
zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Na základě příslušných ustanovení tohoto zákona lze řešit probíhající řízení způsobem vedoucím
k vyrovnání, resp. nucenému vyrovnání. V těchto případech se jedná o uzavření určité formy asistované dohody.
3) Zákon č. 634/1996 Sb., o ochraně spotřebitele
Jedná se o jeden ze speciálních právních předpisů, kterým svým způsobem
napomáhá alternativnímu řešení sporů. Vytváří určité mantinely, kterými je Hejda, J. Alternativní řešení sporů. Právní rádce, 2005, č. 4, s. 4. Týkající se například otázek společného jmění manželů, spoluvlastnictví, dědického řízení, rodinněprávních vztahů, závazkového práva apod. 18
19
15
podnikatel vázán ve vztahu ke spotřebiteli jako slabší straně. Dodržováním těchto pravidel lze tak předejít možnému sporu o právech a povinnostech stran.
4) Zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku
Tento zákon vychází ze stejného předpokladu, jako zákon o ochraně
spotřebitele, také jeho cíl je obdobný. 5) Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině
Tento zákon spolu s příslušnou úpravou v občanském zákoníku obsahuje řadu
dohod (samostatných i asistovaných), které mohou existující spor řešit touto alternativou. K příkladům samostatných dohod lze zařadit např. dohodu o rodičovské
odpovědnosti (§ 49), o vyživovací povinnosti (§ 86 odst. 1), vyživovací povinnost
rozvedeného manžela (§ 92), dohodu rozvedených rodičů o styku s dítětem atd. Příklady asistovaných dohod mohou být dohody o majetkovém vypořádání v souvislosti s rozvodem, dohoda o společném bydlení po rozvodu a vyživovací
povinnosti (§ 24a) nebo dohoda rozvedených rodičů o výkonu rodičovských práv (§ 26 odst. 3).
6) Zákon č. 99/1963., občanský soudní řád
Občanský soudní řád obsahuje z hlediska ADR tzv. smír. Ten lze rozlišit na
tzv. prétorský smír (§§ 67-69) a smír v řízení před soudem podle §99. Prétorský smír je určitou asistovanou dohodou účastníků o jehož dosažení se soud pokouší na návrh
jednoho z účastníků, je možné i následné schválení soudem. O uzavření soudního
smíru se soud musí pokoušet vždy, kdy je to z povahy věci možné. Takto uzavřený a soudem schválený smír má účinky pravomocného rozsudku. 7) Zákon č. 40/1964., občanský zákoník
Občanský zákoník zahrnuje řadu dohod, samostatných i asistovaných, kterým
dává přednost před soudním řešením sporů. Obsahuje množství dohod týkajících se
společného jmění manželů: předmanželská smlouva (§ 143a), rozšíření, zúžení nebo
výhrada vzniku společného jmění manželů (§ 143a) apod. Upřednostňuje také dohody související s dědictvím jako např. dohodu o vypořádání dědictví. Formou smluvního řešení sporů je také institut tzv. narovnání, upraven v občanském zákoníku § 585 a násl. Jedná se o dohodu stran o sporných nebo pochybných otázkách.
16
8) Zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě
Tento zákon nachází své největší opodstatnění v rámci trestního řízení. Mimo
jiné plní účel mimosoudního zprostředkování za účelem řešení sporu mezi
obviněným a poškozeným a směřuje k urovnání konfliktního stavu a napravení jeho následků. Může nabývat konkrétní podoby např. v mimosoudní náhradě způsobené
škody. Tímto alternativním řešením se předchází adheznímu řízení o náhradě škody
v rámci trestního řízení. Tuto metodu ADR lze však provádět pouze s výslovným souhlasem obviněného a poškozeného. Konečné rozhodnutí ve věci zůstává i nadále v pravomoci soudu.
Na tuzemskou právní úpravu navazuje množství mezinárodních smluv a
dohod, jimiž je Česká republika vázána. Řada z nich přispívá k prohloubení právní
úpravy a rozšíření možností alternativního řešení sporů. Hlavní význam řady z nich je, že napomáhají vymahatelnosti práv.20
9) Newyorská úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů – č. 74/1959 Sb.
Na jejím základě je Česká republika vázána rozhodčím nálezem vydaném
v jiném smluvním státě. Na základě zásady reciprocity může být Česká republika vázána také rozhodčím nálezem vydaným v jiném než smluvním státě. Uznání a výkon rozhodčího nálezu se řídí právem státu, kde je nález uplatňován.
10) Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním
Základním účelem tohoto zákona je stanovit aplikovatelnost různých právních
řádů na vztahy s mezinárodním prvkem a stanovit v těchto věcech postup justičních orgánů České republiky v rámci mezinárodní spolupráce.
Zásadní význam pro zkoumanou problematiku ADR mají ustanovení o
uznávání a výkonu cizích rozhodnutí (§ 63 a násl.), neboť se také vztahují na soudní
smíry uzavřené v cizině. V zájmu urychlení vymahatelnosti práva ve věcech
majetkových není ani potřeba uznání vyslovit zvláštním výrokem, stačí prosté použití takového rozhodnutí, následně jej lze vykonat.
11) Evropská úmluva o mezinárodní obchodní arbitráži (Ženevská úmluva) – č. 176/1964 Sb.
20
Hejda, J. Alternativní řešení sporů. Právní rádce, 2005, č. 4, s. 7.
17
Úmluva navazuje na zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů.
Upravuje oblast rozhodčích smluv týkajících se sporů z mezinárodního obchodu mezi fyzickými a právnickými osobami, které měly svůj obvyklý pobyt nebo své sídlo v různých smluvních státech.
V současné době probíhají rekodifikační práce na novém občanském
zákoníku a obchodním zákoně. Občanský zákoník se má stát základním kodexem
soukromého práva hmotného. Z tohoto důvodu bude obsahovat základní úpravu pro všechny obvyklé právní instituty z oblasti soukromého práva. Návrh nového občanského zákoníku vychází z předpokladu, že alternativní řešení sporů současné české právní předpisy připouští, proto se snaží na tato řešení více upozornit a dále se
zaměřuje na podrobnější úpravu jednotlivých alternativ. Rozpracovává otázky prevence ADR, výrazněji upřednostňuje mimosoudní dohody a zaměřuje se na větší uplatnění institutů mediace a rozhodčího řízení. V současné době se již pracuje na návrhu zákona o mediační službě, podle něhož by mediace jako alternativní řešení sporů měla výrazněji zasáhnout i do oblasti soukromého práva.
Závěrem této kapitoly lze konstatovat, že alternativní způsoby řešení sporů
český právní řád připouští, a to v mnoha formách. Také jejich právní úprava je
mnohdy poměrně podrobná. Jiná je ovšem otázka právního vědomí recipientů právních předpisů a jejich vůle a snahy tyto formy alternativního řešení sporů
používat. Bez zvýšení úrovně právního vědomí v této oblasti nelze očekávat výraznější posun k využívání mimosoudního řešení sporů. S tímto názorem se plně ztotožňuji.21
21
V této podkapitole vycházím z Hejdy, J. Alternativní řešení sporů. Právní rádce, 2005, č. 4, s. 4 an.
18
2. CHARAKTERISTKA VYBRANÝCH METOD ADR V následující
kapitole
stručně
popisuji
jednotlivé
vybrané
formy
alternativního řešení sporů kromě mediace a rozhodčího řízení, kterým jsou pro jejich důležitost a rozšířenost věnovány samostatné kapitoly. Metody ADR jsou vybrány podle rozšířenosti a četnosti použití.
2.1. Partnerství Partnerství jako samostatná metoda se objevilo v osmdesátých letech
minulého století v oblasti stavitelství a vývoje softwaru. Velké stavitelské firmy
začaly zjišťovat, že zdlouhavé soudní procesy, které vedou s jednotlivými dodavateli, celkově ubližují jejich podnikatelským zájmům.
Metodu partnerství lze charakterizovat především jako formu prevence sporu,
při jejímž použití nedochází k žádnému rozhodovacímu procesu. Jeho podstatou je
shoda všech zúčastněných stran o co nejefektivnější spolupráci pro dosažení určitého společného
cíle
nebo
splnění
konkrétního
úkolu.
Partnerství
je
forma
zprostředkování, dobrovolně zavedená mezi stranami, kterou se strany snaží předcházet sporům, jež by mohly nastat ze smluvně upravené spolupráce.
Hlavním principem partnerství je, že úspěch jakéhokoli projektu závisí na
dobré víře stran, nikoli na hrozbě soudního vynucení kontraktu. Základem takové
spolupráce je oboustranná komunikace, vycházející ze vzájemné důvěry a respektu stran. Proces partnerství spočívá na ustanovení individualizovaných společných cílů
a vzájemnou spoluprácí stran vede k jejich naplnění. Při prvním setkání se sepíše tzv. Listina partnerství, ve které strany konkretizují jednotlivé cíle tak, aby bylo jasné, jak každá ze stran tyto cíle chápe a vnímá.
Existují čtyři základní fáze procesu partnerství: dohoda o partnerství,
skupinová setkání, pracovní konference a následné aktivity. 1. Dohoda o partnerství
Představuje první krok v tomto procesu a může být iniciována kteroukoli ze
stran během kontraktačního procesu. Obsahem této dohody je společná vůle stran zavázat se k alternativnímu způsobu komunikace přes institut partnerství. Dále je
zapotřebí z pozice obou stran ochota věnovat tomuto procesu potřebný čas, 19
podporovat jej v rámci svých firem a dostatečná snaha podílet se na počáteční tvorbě komunikace mezi partnery.
Jakmile je tato dohoda uzavřena, partneři najmou tzv. facilitátora plnícího roli
poradce v oblasti ADR. Jeho účast v tomto procesu je výhodná z hlediska jeho odbornosti, vzdělání a zkušenosti a důležitá především v počátečních fázích. Podílí
se na vytváření týmové spolupráce, podporuje kreativní myšlení a vede diskusi mezi partnery.
2. Skupinová setkání
Facilitátor se v této fázi schází se zástupci jednotlivých stran a plánuje s nimi
tzv. pracovní konferenci. Jeho role spočívá v sestavení agendy konference, shromáždění a nachystání veškerých důležitých materiálů a stanovení nutné účasti konkrétních osob jednotlivých stran na pracovní konferenci. 3. Pracovní konference
Měla by proběhnout, než celý projekt začne nebo do jednoho měsíce od jeho
začátku. Odehrává se mimo jakákoli pracoviště, tedy na „neutrální půdě“ a trvá jen
pár dnů. Během této konference by měl být projednán předem naplánovaný okruh
témat: budování osobních vztahů (doplňuje spolupráci na profesionální úrovni), školení a vzdělávání (vyškolení v komunikačních schopnostech a asertivním chování), výkon projektu (dohoda na systému hierarchie problémů a jejich
individuálnímu řešení) a sepsání tzv. Listiny partnerství (zakončení celého procesu, obsahuje rozpracované společné cíle stran a sestavený proces komunikace mezi partnery).
4. Následné aktivity Uskutečňují
se prostřednictvím
dalších setkání, které mají
sloužit
k pravidelným schůzkám mezi partnery. Účelem těchto setkání je průběžná kontrola procesu, doplňování mezer a řešení případných kritických otázek.
Podstatnou výhodou partnerství jsou nižší náklady oproti soudnímu procesu i
jiným metodám ADR. K dalším přednostem můžeme zařadit výraznou neformálnost, zlepšení vzájemné spolupráce, pružnější přizpůsobení novým podmínkám, zvýšení
kvality organizace projektu a důvěra a ochota překonávat problémy. To všechno
20
zásadně ovlivňuje úspěch projektu, proto by tato metoda měla být daleko více využívána.22
2.2. Vyjednávání Představuje metodu, kdy se sami strany snaží jednáním dosáhnout vzájemně
akceptovatelného vyřešení sporu.
Vyjednávání mezi stranami vlastně vede k definování rozdílných stanovisek
stran, nikdo k němu není zavázán a pokud k němu dojde, neřídí se žádnými pravidly. Při tomto procesu (ať se koná formou osobních jednáních nebo formou výměny
dopisů) může dojít nejen k vyjasnění , ale i ke sblížení stanovisek stran, do té míry,
že nedojde k jiným způsobům řešení sporů. Ač by se na první pohled mohlo
pochybovat o jeho zařazení jako způsobu řešení sporů, možné výsledné vyřešení sporu touto metodou, případné pochybnosti vylučuje.23
Jednání mezi stranami je nejstarším a primárním způsobem řešení sporů a je
základem tzv. ADR, které jsou v podstatě jen formalizovaným způsobem jednání.
Strany se dobrovolně snaží dosáhnout konsensu, proces je řízený pouze stranami, nezahrnuje intervence třetí osoby.
Můžeme se setkat s vyšším stupněm, tzv. povinné jednání mezi stranami“ jak
uvádí P. Raban. V tomto případě jsou sporné strany povinny před soudním či rozhodčím řízením na základě smluvních ustanovení vzájemně jednat o smírném
urovnání sporu. Je stanovena určitá doba, po kterou má jednání trvat. Výsledkem takového jednání může být uzavření smíru.24
Proces vyjednávání stojí na pěti základních fázích: přípravná fáze (tzv.
předfáze), ustanovení pravidel a prostředí, vymezení předmětu sporu a ustanovení
pořadu vyjednávání, zkoumání zájmů v rámci jednotlivých předmětů sporu a závěrem řešení problému a formulace dohody. 1. Předfáze - příprava
Tato část má stěžejní význam pro obě strany než vstoupí do samotného
jednání. Mělo by v ní dojít k ujasnění problému, nashromáždění dostatku informací V této podkapitole vycházím z McIntyre, M. Partnering: Changing attitudes in construction. Washington, D. C. : The Associated General Contractors of America, 1995, s. 50 an. 23 Zoulík, F. Mediace jako alternativa soudního sporu. Bulletin advokacie, 2001, č.8, s. 31. 24 Raban, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2004, s. 3 an. 22
21
jak o sporných otázkách tak o obou stranách. Slouží k stanovení hlavních bodů sporu a konkrétních zájmů stran. Je důležité určit u obou stran individuální výsledek
případného vyjednávání, kterého je strana schopna dosáhnout i bez jednání s druhou
stranou. Důvodem k vyjednávání je tak úsilí dosáhnout lepšího výsledku než takového, kterého lze dosáhnout i bez něj. V průběhu vyjednávání by se měli
poměřovat všechny návrhy tak, aby žádná strana nebyla nucena přijmout něco, na co není ochotna přistoupit a současně nemusela odmítnout něco, co by bylo v její prospěch.
2. Fáze ustanovení pravidel a prostředí
Samotný proces vyjednávání začíná touto fází. Charakterizuje ji vyjádření
vůle vzájemné spolupráce a ustanovení společného cíle vyjednávání. Strany si
naplánují časový rozvrh jednotlivých dílčích jednání a stanoví si pravidla vzájemné komunikace.
3. Vymezení předmětu sporu a ustanovení pořadu jednání.
Strany by se v této fázi měli snažit o vymezení předmětu sporu na základě
objasnění vlastních názorů a stanovisek. Neměli by však rozebírat příliš podrobnosti svých postojů, aby nedošlo k narušení průběhu vyjednávání. Je zde riziko, že strany
zaběhnou do takových detailů, na kterých se s velkou pravděpodobností nebudou moci shodnout, že ve vyjednávání nebudou mít vůli pokračovat. Je velice důležité, aby se při procesu vymezení předmětu sporu obě strany účastnily stejnou měrou, aby výsledná agenda odpovídala jejich vzájemným prioritám.
4. Zkoumání zájmů v rámci jednotlivých předmětů sporu
Lze konstatovat, že se jedná o fázi hlavní i nejdelší, naplňuje znaky
klasického vyjednávání a je vedena plně v duchu vzájemné spolupráce. Strany
postupně prozkoumávají jednotlivé body jednání, navzájem si poskytují informace a
sdělují své názory. Snaží se dohodnout na společných zájmech, z kterých mohou vycházet při naplňování společného cíle.
5. Řešení problému a formulace dohody
Veškeré řešení problému se odvíjí od tzv. cílového prohlášení, kterým je
zakončena fáze zkoumání zájmů. V tomto prohlášení strany sumarizují všechny
nalezené společné zájmy a priority a jejich možná řešení. Strany v této fázi usilují o dohodu o řešení, které nejvíce vyhovuje všem stranám. Tímto konkrétním řešením se
22
následně strany zabývají velmi detailně, tak aby mohla být sepsána konečná dohoda, kterou je završen proces vyjednávání.25
2.3. Konciliace Tento alternativní způsob řešení sporu se prolíná s další formou ADR
„mediací“ a bývá s ní často zaměňován. Proto bych se v této části zaměřila na velice stručnou charakteristiku konciliace a hlavně na srovnání těchto dvou velmi podobných metod a postižení určitých odlišností.
Mediaci jako samostatné metodě ADR je věnována celá kapitola, kde je
podrobně rozebrána, vše v ní uvedené platí přiměřeně i pro konciliaci, a z tohoto důvodu nepokládám za nutné se v následující části zabývat metodou konciliace detailněji.
V případě konciliace se jedná o řešení sporu za účasti třetí osoby tzv.
konciliátora, který usiluje o smírné vyřešení, které by vyústilo v dohodu stran. Účast konciliátora může probíhat dvojím způsobem: buď vypracuje posudek s návrhem
řešení sporu, aniž by pak zasahoval do jednání stran; anebo se aktivně zapojí do jednání stran. Charakteristickou zásadou, která platí pro konciliaci, je současné
jednání konciliátora s oběma stranami sporu. Konciliace probíhá neformálně, nemá
závazná pravidla a v případě úspěchu vyústí v hmotněprávní úkon stran, jímž je spor mezi nimi řešen.
Mediace je v praxi zemí, jež ji využívají, častější a úspěšnější než konciliace.
I ona probíhá za účasti třetí osoby, kterou je zde mediátor.
Nejvýraznější rozdíly můžeme spatřovat právě v činnosti těchto třetích osob
tzv. zprostředkovatelů. Mediátor na rozdíl od konciliátora neposkytuje právní rady, ale usiluje o to, aby se stanoviska stran postupně sbližovala způsoby spíše procedurálními. Jeho činnost je založena na smlouvě o mediaci, která jej opravňuje k mediační činnosti. Vlastní řešení sporu ponechává na dohodě stran sporu. Další odlišnost spočívá v možnosti mediátora jednat se stranami odděleně. Toto oddělené jednání umožňuje mediátorovi zohlednit nejen práva smluvních stran, ale i jejich
zájmy a potřeby a pojmout tak řešení sporu komplexněji než jen jako záležitost čistě právní.26
V této podkapitole vycházím z Fischera, R. - Ury, W. - Patton, B. Getting to yes. Negotiatig agreement without giving in. New York : Penguin Books, 1991, s. 56 an. 26 Zoulík, F. Mediace jako alternativa soudního sporu. Bulletin advokacie, 2001, č. 8, s. 31 an. 25
23
Konciliátor sám navrhuje smírné řešení sporu, zatímco mediátor „pouze“
vede strany, aby se sami dohodly na takovém smírném řešení. Odlišení postavení konciliátora a mediátora nejlépe vystihuje tvrzení N. Rozehnalové „že konciliátor je neobvykle aktivní mediátor“.27
V dalším tedy odkazuji na kapitolu Mediace.
2.4. Mini-trial Metoda mini-trial obsahuje jak prvky mediace tak prvky arbitráže. Je
formalizována více praktikami soudního řešení sporu, čímž se blíží k arbitráži, a na druhé straně je její výsledek nezávazný, čímž se blíží mediaci. Stejně jako u mediace
je výsledkem tohoto procesu hmotněprávní výsledek jen tehdy, pokud se na něm strany shodnou. Tento charakter vystihuje definice T. Arnolda, který považuje minitrial za hybridní formu nezávazné arbitráže a mediace. 28
Jde v podstatě o předstírané (simulované) soudní řízení, ve kterém však
nevystupuje soudce, ale nezávislá osoba, nejčastěji zkušený renomovaný právník či
bývalý soudce. Nezávislá osoba zde působí jako neutrální poradce, který nastiňuje stranám pravděpodobný průběh soudního řízení a jeho možný výsledek.
Proces mini-trial lze definovat jako strukturovaný způsob řešení sporu, při
němž dochází k výměně informací a názorů, vyjasňování sporných otázek za účasti třetí neutrální osoby. Přispívá tak k reálnému přehodnocení sporné situace a přátelskému urovnání sporu.
Do procesu jsou zapojeny statutární orgány stran, tzv. vysoké vedení
managementu stran, které tvoří spolu s neutrálním poradcem „tribunál“. Účast těchto osob je výrazným specifikem metody mini-trial. Tito vysocí manageři mají právo o věci rozhodnout, jsou více osobně zainteresováni na vyřešení sporu, tlačeni nutností kompromisu v zájmu zachování a pokračování dalších obchodů. Každá ze stran
prostřednictvím těchto osob předkládá své „nejlepší“ argumenty a společně usilují
s pomocí neutrální osoby o vyřešení sporu. Na základě prezentovaných informací, provedení důkazů a slyšení stran, se vysocí manageři odeberou k soukromým
jednáním za přítomnosti třetí neutrální osoby či bez ní, kde se snaží najít vzájemně Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha : Nakladatelství ASPI Publishing, s.r.o., 2002, s. 16. 28 Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha : Nakladatelství ASPI Publishing, s.r.o., 2002, s. 19. 27
24
vyhovující řešení ve sporu. Výsledkem by mělo být uzavření dohody o urovnání sporu. Třetí osoba tedy zasahuje do konečného výsledku minimálně. Charakteristické znaky:
•
Fakta jsou prezentována právními zástupci stran jako při soudním jednání včetně
svědectví a znaleckých posudků, nejsou však určena třetí neutrální osobě, ale rozhodujícím orgánům sporných stran.
• • • •
Na obou stranách je přítomna skupina vysoce postavených výkonných
pracovníků, kteří jsou v pozici objektivního posuzovatele.
Za každou stranu ve sporu se účastní dvě oddělené skupiny – právní zástupci se
svými eventuálními poradci a vysoce postavení výkonní pracovníci.
Pro prezentaci sporu stranami a provedení důkazů je určen časový limit, který má
strany donutit soustředit se na nejdůležitější otázky. Jedná se o důvěrný proces.29
Pomoc neutrálního poradce závisí na přání stran, a ty jej mohou žádat
v závislosti na znění smlouvy o: • • • • • • • • • •
studium předběžných materiálů podaných stranami,
vydání písemného nálezu o zjištěných skutečnostech,
vedení společné diskuse s právními zástupci stran k rozhodování otázek postupu předsedal mini-trialu a držel strany při dohodnutém rozvrhu, odpovídal na právně-technické otázky stran,
tázal se svědků a právních zástupců za účelem objasňování skutečností a
právních teorií,
zdůrazňoval rozhodující skutečnosti a důsledky,
setkával se se stranami mimo jednací síň na základě žádosti, dával najevo své názory,
vynesl nezávazné písemné mínění zhodnocující silná místa i slabiny pozic obou
stran a pravděpodobný výsledek u soudu v eventuálním nebo následném soudním řízení,
• •
působil jako mediátor a faciliátor (tedy ten, kdo formuluje myšlenku) formuloval urovnání sporu.30
Raban, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2004, s. 23. 29
25
Mini-trial jako formu ADR rozvíjí zejména Americká arbitrážní asociace a
Obchodní komora v Curychu. Obě organizace i přes shodný název, shodný
soukromoprávní charakter řízení a shodnou techniku jednání chápou mini-trial trochu odlišně. Vykazují rozdíl především ve výběru a úloze osob, které by měly být
účastny v tribunálu. Americká arbitrážní asociace označuje třetí stranu jako „neutrálního poradce“, naproti tomu Obchodní komora v Curychu upřednostňuje
účast podnikového top managementu. Tento přístup vystihuje výrok: „zpět od rozhodování právníků k rozhodování podnikatelů“.31
Účelem metody mini-trial je zprostředkovat rychlé a nenákladné řešení
civilních sporů. Cílem je přivést strany ke společnému jednání, umožnit stranám přes jejich právní zástupce přednést své vlastní názory a stanoviska, v samotném závěru
argumentace jim umožnit získat nezávazný názor na eventuální výsledek řízení,
podporovat nebo zprostředkovat narovnání sporů a hlavně tedy ušetřit náklady na řízení a čas strávený u soudu.
Pro proces mini-trial platí podobné principy jako pro mediaci. Je přísně
důvěrné, poplatky a výdaje za neutrálního poradce jsou rozděleny stejnou měrou mezi obě strany.
Lze říci, že způsob řešení sporů formou mini-trial je nejúspěšnější
v případech, kde je úspěšná také mediace. Urovnání touto metodou je vhodné u
sporů, ve kterých mohou strany uzavřít smír. Dost neúčinným se však stává
v případech, kdy se jedná o řízení o důkazech, obecně řečeno, kde se strany nemohou shodnout na faktech.
2.5. Expertiza V případě této formy ADR se můžeme setkat s mnoha různými pohledy na
náplň expertní činnosti, na její právní povahu, délku jejího poskytování a osobu experta. Přesto můžeme vypozorovat sjednocující prvky.
Při tomto způsobu urovnávání sporu se využívá služeb nezávislého znalce
nebo jiného odborníka v oboru, který souvisí s předmětem sporu. Znalecký posudek je potom základem pro urovnání sporu. Tento způsob je používán v případě, že mezi
Raban, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2004, s. 23 an. 31 Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha : Nakladatelství ASPI Publishing, s.r.o., 2002, s. 19. 30
26
stranami je spor o hodnotu určitého majetku nebo o výši způsobené škody a znalec je pověřen stranami ke stanovení její výše.32
Nezávislý expert zaujímá svoji pozici už od počátku existence smluvního
vztahu. Jeho role je do smlouvy zapracována a obě strany na něj delegují pravomoci
k průběžnému řešení problémů. Tato metoda ADR je nejčastěji využívána v případě
sporů, kde převládají technické problémy nad problémy právními. Expertizu lze kombinovat s dalšími typy řízení, jak alternativními tak soudními. Její použití je
velice různorodé: slouží k odstranění nejistoty v obchodních operacích, napomáhá přátelskému urovnávání sporů nebo se uplatňuje v soudním a rozhodčím řízení ve
formě znaleckých posudků. Zpráva experta však nemůže být závazným rozhodnutím majícím exekuční povahu, ale může se např. stát rozhodujícím impulsem pro podání žaloby.33
Ať bude expertiza nabývat jakékoli podoby, vždy se bude jednat o určování
faktických
skutečností
nezúčastněnou
osobou
tzv.
expertem
v příslušném oboru), jež bude využíváno v právních vztazích.
(odborníkem
Česká právní úprava umožňuje využívat expertní činnost jednak ke zjištění
existence určitých skutečností pro potřeby následných právních úkonů (např. při tvorbě smluv nebo pro potřeby rozhodovací činnosti soudů, arbitráže atd.), a jednak v omezené míře mohou takto zjištěné skutečnosti přímo vytvářet právní vztahy. Formy expertní činnosti: 1. Znalecké posudky
Expertiza jako nestranné posouzení slouží k objektivnímu zjištění určité
skutečnosti, a objednatel ji může využít způsobem, jenž uzná za vhodný. Provádí se
na základě smlouvy o kontrolní činnosti, upravena v § 591 Obchodního zákoníku. Tato smlouva však nemá žádný právní účinek na vztahy třetích osob, ani na právní
stav objednatele. Znalecký posudek se např. vypracovává pro účely občanského soudního řízení podle § 127 odst. 1 OSŘ, pak slouží pouze jako prostředek důkazní.
2. Strany mohou postupovat i tak, že si nechají vytvořit expertní posudek,
provedený znalcem či jinou osobou, na výsledku navrženém expertem se shodnou a pojmou jej do smlouvy. Takový postup lze považovat za určitou formu nezávazné
Růžička, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. rozšířené vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s. 14. 33 Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha : Nakladatelství ASPI Publishing, s.r.o., 2002, s. 20. 32
27
mediace, při níž ovšem expert na strany žádným způsobem nepůsobí k dosažení dohody a ani tato dohoda není jeho úkolem. 3.
Další způsob řešení sporu spočívá v tom, že strany sjednají, že prázdné
místo ve smlouvě bude nahrazeno rozhodnutím znalce či jiné třetí osoby. To připouští obchodní zákoník v § 270 odst. 2. Platí zde určité principy: Je-li při tvorbě
obsahu smlouvy výslovně ujednáno, že určitou náležitost smlouvy doplní třetí osoba, pak se tímto doplněním smlouvy stává výrok součástí smlouvy, její výrok tedy nezakládá právní vztah. Závazek ze smlouvy je vymahatelný jako každý jiný závazek
založený dohodou stran. Je-li však ve smlouvě písemně sjednáno, že v případě
neshody o obsahu práv vyplývajících z již uzavřeného závazku, je oprávněna o tomto rozhodnout třetí osoba, pak se jedná o rozhodčí řízení a taková osoba musí
postupovat v souladu s příslušnými právními předpisy a její výrok může být též tak napadán.
Je možné vysledovat společné zásady: expert nemusí plnit, pokud s přijetím
své funkce nesouhlasil; dohodou stran lze ovlivňovat činnost experta; osobní výkon expertní činnosti; nezávislost, nepodjatost a nestrannost experta; odborný výkon
expertní činnosti na základě schopností a znalostí; zachovávání mlčenlivosti experta;
strany musí poskytnout potřebnou součinnost; písemné vyhotovení posudku; právo experta na odměnu, náhradu nákladů a přiměřenou zálohu. 4. Institucionalizované formy expertizy
Uplatňují se v případech, kdy je potřeba zajistit experta pro určitou akci, v níž
se trvale nebo dlouhodobě vyskytuje velký počet sporů.
Vytvářejí se technická expertizní centra, která podnikají v oblasti poskytování
expertiz v širokém spektru oborů. I náš právní řád předpokládá zakládání znaleckých ústavů.
Stále více je v jiných zemích využívána, hlavně při provádění velkých
investičních projektů, osoba experta jako trvalého řešitele stálých problémů
provázejících určitou akci. Značně přispívá k předcházení sporům. U rozsáhlých stavebních akcí se často vytváří funkce konsultačního inženýra, zpravidla konsultační společnost. Na základě smlouvy s některým účastníkem investičního projektu má za
úkol asistovat a dozorovat při řešení sporů při provozu stavby. Strany se na
28
společnost s problémem obrátí a ta jej posoudí a prozatímně rozhodne. Na tomto poli se vytvářením pravidel významně podílí asociace FIDIC.34
Tato poslední forma expertní činnosti asi nejvíce splňuje znaky samostatnosti
metody ADR.
2.6. Med/arb Jedná se o hybridní formu ADR, která spojuje jak zprostředkující, tak
rozhodovací metodu řešení sporu. Při tomto procesu jsou brány v úvahu jak zájmy, tak nároky sporných stran.
Jde v podstatě o kombinaci mediačního a rozhodčího řízení, kdy v první fázi
nezávislá osoba působí ve funkci mediátora a následně, jestliže se strany neusmíří, je oprávněna spor projednat a rozhodnout jako rozhodce. Tato metoda probíhá tedy ve více stupních. První z nich je pokusem o vyřešení sporu jednáním stran, z něhož by
vzešla pouze smlouva spor odstraňující. V případném druhém stupni je spor vyřízen závazným nálezem.
Metoda med/arb (mediation and arbitration) může mít mnoho podob.
Zjednodušeně lze rozlišit dvě formy podle kontinuality procesu, tzv. smíšenou a oddělenou formu. Dělí se jednak podle toho, zda mediátor vykonává později i funkci
rozhodce nebo jestli jsou obě stadia oddělena personálně. A dále, zda proces kontinuálně přechází z jednoho stádia do druhého či zda je formálně oddělen. Další
možné variace: arbitrážní řízení v kombinaci s mediací o určitých otázkách; mediace
o jistých otázkách a arbitráž o jiných; nejdříve mediace a o nevyřešených se vede rozhodčí řízení atd.
Pro stručný popis jsem si vybrala nejrozšířenější varianty:
•
„blended method“
Řízení mediační a rozhodčí jsou spojena do jednoho procesu. Strany se
mohou pohybovat mezi oběma řízeními, jasné meze nejsou stanoveny. Pokud mediátor dosáhne dohody stran, může ji začlenit do rozhodčího nálezu. Jestliže dohody však není dosaženo, může spor vyřešit jako rozhodce, čili vydáním závazného rozhodčího nálezu. •
„conjoined method“
Vycházím z Rabana, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2004, s. 27 an. 34
29
Obě řízení jsou od sebe přesně oddělena. Pokud je mediační řízení po určitou
dobu neúspěšné, mění mediátor svoji roli a stává se arbitrem. V určený okamžik tedy nastupuje rozhodčí řízení.35 •
„Arb-med“
Je obrácený proces, kdy strany nejdříve absolvují proces arbitráže a až
následně proces mediace. Po závěru arbitrážního procesu stanoví arbitr závazné rozhodnutí, ale je pouze zaznamenáno, není sdělováno stranám. Strany se pak snaží
dosáhnout smíru a nejsou-li úspěšné v hledání řešení, vynese rozhodce svůj nález, kterým jsou strany vázány.
Metoda med/arb obvykle ušetří stranám finanční i časové náklady, jak při
srovnání se soudním řízením, tak ve srovnání s oběma procesy v případě oddělené mediace a arbitráže. Tato metoda jako forma ADR je často využívána, zejména ve
Spojených státech amerických. Její podstatnou výhodou je, že během mediační fáze
bývá většinou rozhodovaný spor zúžen natolik, že často zůstává jen minimum
zbylých problémů, které je nutné rozhodnout arbitráží. Zvyšuje tak schopnost stran určovat rozsah budoucí arbitráže a jejich kontrolu nad budoucím arbitrážním procesem. Oblíbenost jejího používání je také dána tím, že nekazí dlouhodobé vztahy
mezi spolupracujícími subjekty. Proto je velice často využívána v případě déletrvajících vztahů, jako např. stavebních nebo nájemních smlouvách, i v případě zaměstnaneckých problémů a v oblasti sportu. Je to metoda poměrně flexibilní a má
výrazný psychologická efekt hrozby brzkého rozhodnutí arbitrem, které zabraňuje
stranám spekulovat na prodlužování sporu, jež vyhovuje vždy jedné ze stran v běžné mediaci.
Základní nevýhody med/arb jsou spatřovány v etických konfliktech a možné
inkompatibilitě funkce mediátora a arbitra. V případě personální jednotnosti mediátora a arbitra, může tuto neutrální osobu svádět možnost „více si vydělat“ , pokud se navíc uskuteční rozhodčí řízení. Negativním se může ukázat ovlivnění
arbitra jednáním v první fázi. Je si tímto vědom skutečností, jež by ve formálním
řízení strany možná ani neuvedly a nepřipustily. Rozpor do problematiky postavení jedné osoby jako mediátora i arbitra vnáší řada pravidel užívaných v mediačním
řízení, která striktně omezují využívání informací získaných v mediačním procesu
v řízení arbitrážním nebo soudním. Vyskytují se tak často otázky týkající se Vycházím z Rozehnalové, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha : Nakladatelství ASPI Publishing, s.r.o., 2002, s. 22. 35
30
nestrannosti této osoby. Může vyvstat také problém, jednak že sporné strany v prvé
fázi úmyslně nepředloží veškeré argumenty a důkazy a ponechají si je až pro druhou fázi, a jednak že některá ze stran, pro kterou nebudou návrhy předkládané mediátorem přijatelné, vznese v rozhodčím řízení námitku podjatosti této třetí osoby, nyní již působící ve funkci rozhodce.
Strany vstupují jako ve všech případech ADR do řízení med/arb dobrovolně.
Může být sestaveno podle přání stran a je ponecháno na nich do jaké míry bude celý
proces formalizován. V klasické podobě se procesu kromě sporných stran účastní jedna neutrální osoba, tzv. med-arbitrator. Musí být kvalifikovaná pro obě úlohy a znalá obou procedur. Jedinečná povaha med/arb vyžaduje osobu, která bude schopna zkušeně vyměnit roli mediátora za roli arbitra a hlavně schopna mezi těmito rolemi udělat jasný předěl.
Postup v řízení je nutné upravit před jeho zahájením smlouvou, neboť
neexistují žádné řády pro provozování med/arb, což je zapříčiněno obrovskou různorodostí postupů. Sám proces probíhá podle zásad mediace. Je zahájen
společným jednáním, strany předkládají svá písemná stanoviska. Mediátor vede soukromá jednání odděleně s jednotlivými stranami. Závěrem svolá společné
jednání, kde může být podepsána smlouva o smíru. Pokud nedojde k úplnému smíru, strany podepíší parciální smlouvu, ve které jsou obsaženy otázky, které jsou jednáním vyřešeny a způsob jejich řešení. Tato smlouva se ve většině případů stává součástí arbitrážního nálezu. Hlavní rozdíl mezi mediací a med/arb je, že strany
nemohou svévolně rozhodnout nepokračovat v dalším řízení. Neodstraní-li se spor mediací, musí následovat arbitrážní fáze. Arbitr posoudí argumenty stran a vynese závazné rozhodnutí.
Naše právní předpisy teoreticky umožňují uzavření smlouvy o provedení
řízení med/arb. I přesto, že náš právní řád výslovně nezakazuje využívat poznatky
získané v procesu mediace při jiných řízeních, vzrůstá riziko vzniku pochybností o nepodjatosti arbitra po ukončení jeho role mediátora.
Metoda med/arb přispívá ke kvalitnějšímu rozhodnutí, neboť porozumění
veškerým okolnostem případu, včetně důvěrných informací získaných v privátních schůzkách, pomáhá mediátorovi utvářet rozhodnutí, která splňuje reálné potřeby a zájmy stran.36
V této části vycházím z Rabana, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2004, s. 37 an.
36
31
2.7. Medaloa Tento typ ADR je kombinací mediace s tzv. „last offer arbitration“.
Některými teoretiky je medaloa zařazována jako nejčastější model med/arb. Od ostatních forem med/arb ji však odlišují její specifické znaky, proto se jí věnuji samostatně.
Provádí se jak se dvěmi odlišnými neutrálními osobami, tak i s jednou
společnou pro obě stadia řízení. V prvním stupni se strany snaží vyřešit svůj spor mediací. Pokud není mediátor schopen dospět na této úrovni k rozhodnutí, vyzve
strany, aby učinily poslední nejlepší nabídky, za nichž jsou ochotny dojít ke smíru. To je společným rysem celé řady variant, které medaloa má. Po převzetí nabídek je mediátor pečlivě zváží a přezkoumá a na jejich základě stranám předloží vlastní
nabídku. Pokud ani tato nabídka není stranami přijata, je řízení prodlouženo do arbitrážního stupně. V následném rozhodčím procesu arbitr zkoumá jednotlivé nabídky stran a na závěr rozhodne, ke které z nich se přikloní. Nabídka, která je
dostatečná je pak zařazena do rozhodčího nálezu. Arbitr v tomto procesu většinou nebývá zmocněn k tomu, aby učinil vlastní rozhodnutí. Rozhodce se při rozhodování mezi nabídkami řídí principy spravedlnosti.
Podstatnou výhodou tohoto způsobu řešení sporu je, že druhá arbitrážní fáze
je velice úzce zaměřena pouze na dvě poslední nabídky a tak může arbitr rozhodnout ve značně krátkém časovém úseku. Nemusí „ztrácet čas“ posuzováním a
zhodnocováním mnoha jiných dokumentů. Obě strany musí velmi opatrně
rozvažovat o své nabídce, neměli by podávat návrhy příliš odvážné, daleko od pravděpodobného řešení. Neboť by tím mohly riskovat, že arbitr rozhodne ve prospěch druhé strany, přijme nabídku bližší ke spravedlnosti.
32
3. MEDIACE Mediace je jedním ze způsobů alternativního řešení sporů, kdy strany sporu
za pomoci nestranné třetí osoby tzv. mediátora (jednoho či více) jednají o sporných
otázkách za účelem dosažení vzájemně přijatelného urovnání ve formě nezávazné dohody. Pojmově znamená „asistované vyjednávání za aktivního přístupu stran“. Je to de facto forma smírčího řízení.37 Někteří autoři dokonce uvádí, že je základním typem ADR a veškerých dobrovolných řešení sporů.
Mediace jako způsob řešení konfliktů existuje celá staletí. V dávné historii
(starý Egypt, Řecko, Řím a středověk) a v současných tradičních společnostech (Japonsko, ČLR) se uplatňuje především tzv. tradiční model mediace, kde je
charakteristická autoritativní role třetí strany a na vyřešení sporu má vedle stran zájem i celá společnost. V dnešní době se rozvíjí tzv. moderní mediace a role
mediátora spočívá zejména v asistenci stranám při výběru vlastního řešení. V této moderní mediaci je urovnání sporu vedenou pouze zájmem stran, hmotně i procesně
je spor řízen jen pravidly danými stranami, cílem je výhodnost nebo prospěch stran a
motivem pro akceptaci shody je snaha o udržení transakce, zachování vztahů umožňujících další spolupráci a analýza nákladovosti soudní pře. V porovnání
s tradiční formou je moderní mediace nezávislá na jakýchkoli partikulárních, sociálních nebo hierarchických souvislostech.38
Mediace jako metoda ADR, tak jak ji známe dnes se rozvíjela velmi dlouho,
jak bylo výše naznačeno, a ve své nynější podobě se začala uplatňovat až před
čtyřiceti lety. Je velice populární především v Kanadě a Spojených státech amerických, kde je hojně využívána. V posledních letech se pomalu začíná mediace
rozšiřovat jednak do oblasti evropského kontinentálního práva, tak hlavně do praxe evropských obchodníků a právníků.
3.1. Charakteristické znaky mediace a) Dobrovolnost a nezávaznost procesu. Průběh tohoto procesu je kontrolován
spornými stranami, může být kdykoli jednostranně ukončen kteroukoli ze stran. Jeho výsledek je také závislý na vůli stran a jejich spolupráci, strany nemohou být
Van Leynseele, P. a kolektiv. Mediace jako doplněk (či alternativa?) soudního procesu. Bulletin advokacie, 2002, č. 8, s. 30. 38 Vycházím z Rabana, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2004, s. 8 an. 37
33
žádným způsobem nuceny ho akceptovat. Mediátor nemá pravomoc vydat závazné rozhodnutí.
Mediace zpravidla končí sjednáním písemné dohody, kde jsou zahrnuty dosažené
výsledky. Předpokládá se, že tato dohoda bude dobrovolně dodržena, že
závěrečné ujednání bude stranami dobrovolně splněno, jelikož strany k němu dospěly bez donucení, svobodně a z vlastní vůle. Takto uzavřená dohoda však
nepředstavuje vykonatelný právní titul. Přímou vykonatelnost práv a povinností
je možné založit sepsáním takové dohody formou notářského zápisu s doložkou vykonatelnosti nebo schválením soudem.
b) Zásada nezaujatosti. Uplatňuje se během mediačního procesu tím způsobem, že
strany se dohodnou, že nebudou používat jakékoli výrazy snižující důvěryhodnost a důležitost jednotlivých subjektů a jejich zájmů, stejně tak případných řešení do budoucna.
c) Důvěrnost procesu. Platí zde pravidlo, že informace, které strana výslovně
neoznačí za veřejné, zůstávají v tajnosti. Tuto důvěrnost musí zachovávat jak druhá strana tak mediátor. Důvěrnost se týká celého procesu a vztahuje se na všechny informace, které při řízení vyjdou najevo. Mediace poskytuje stranám
výhodu soukromí na rozdíl od soudního řízení, jehož průběh je často poznamenán zvýšeným zájmem veřejnosti.
d) Přeměna soupeření na spolupráci. Mediace je založena na teorii, že nemá být rozhodováno ve prospěch jedné nebo druhé strany, ale strany mají být vedeny
k tomu, aby sami došly k řešení, v němž budou mít obě strany pocit, že „jsou na tom lépe“ než předtím. Strany spolupracují jak mezi sebou navzájem, tak i
s mediátorem, jsou povinny mu předkládat potřebné materiály a dokumenty, uvádět důkazy a pravidelně se s ním scházet. Vzájemná kooperace a dosahování společných cílů může fungovat jen na základě efektivní komunikace, přátelském postupu, koordinaci úsilí, shody a důvěry.
Proces a řešení je založeno na individuálních zájmech stran a akceptace řešení
není motivována tlakem společenského vědomí, ale v prvé řadě kalkulací
prospěšnosti.39 Výsledek mediace není závislý na dokázaných skutečnostech ani
na příslušné právní úpravě, ale pouze na aktuálních zájmech stran.
e) Neutralita a nestrannost mediátora. Postavení mediátora je klíčové pro celý
průběh mediace a pro úspěch urovnání sporu. Musí se jednat o osobu nestrannou
Rabana, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2004, s. 9. 39
34
a neutrální, která bude respektovat názory stran, nevnucovat jakékoli řešení,
respektovat soukromí a důvěrnost sdělení. Třetí osoba nesmí přijmout funkci mediátora nebo v ní setrvat, pokud hrozí pochybnosti o jeho nestrannosti. Aby
byla zachována vyváženost a nepodjatost, měl by mediátor věnovat oběma stranám stejnou pozornost, poskytovat jim stejný čas na vyjádření, stanovit jim stejné podmínky financování i množství úkolů.40
3.2. Možnosti využití mediace Mediace jako metoda ADR není univerzální a není vhodná pro všechny typy
sporů. Nejvhodnější je její využití v rámci dlouhodobých kontraktů mezi spornými
stranami. Jedná se např. o spory vzniklé uvnitř managementu, spory mezi akcionáři a
managementem, spory mezi partnery jednotlivých společností, spory z průmyslového vlastnictví, spory z obchodního zastoupení, spory ve výstavbě, spory vyplývající z ochrany životního prostředí, spory zaměstnanecké apod. Uvádějí se i další oblasti,
kde lze využít mediace pro její úspěšnost při urovnávání konfliktů, jako jsou bankovní a finanční spory, obchodně-majetkové spory, licenční spory, spory
vyplývající z platební neschopnosti, spory z oblasti pojištění a zajištění, spory ze vztahů informačních technologií, spory ze vztahů nájemních, spory v rámci lodní dopravy, spory dědické a při správě majetku.41
Mediace se široce uplatňuje také v oblasti rodinné (např. jak se postarat o děti
po rozvodu), manželské (vyrovnání majetkových otázek mezi partnery), sociální, trestní (narovnání mezi poškozeným a obviněným) apod.
Na nejvyšší úrovni se mediace používá i při hledání řešení mezinárodních
konfliktů. Může spočívat v tom, že nezúčastněný stát napomáhá státům ve sporu najít přijatelné řešení.
Obecně řečeno, mediaci lze použít místo soudního řízení, v jeho průběhu,
anebo až po jeho skončení. Zejména půjde o situace, kdy spor vyplývá z osobních
vztahů mezi znesvářenými stranami. Soud v takovém případě doporučuje, aby se strany sami dohodly o řešení a předložily na dalším jednání návrh řešení, eventuálně uzavřenou dohodu, jak chtějí konfliktní situaci řešit.
V této podkapitole vycházím z Rabana, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2004, s. 9 an. 41 Van Leynseele, P. a kolektiv. Mediace jako doplněk (či alternativa?) soudního procesu. Bulletin advokacie, 2002, č. 8, s. 30 an. 40
35
Zjednodušeně, mediace je možná všude tam, kde strany mohou volně
nakládat se svými právy. Například nebude možná ve sporu o určení otcovství nebo ve věci rušení veřejného pořádku.
Mediace je ve světě stále více oblíbenější díky velké úspoře času a nákladů,
neformálnosti a flexibilnosti ve srovnání s řízením soudním i arbitrážním.42
3.3. Druhy mediace Mediace může mít v závislosti na své povaze a metodách mediátora různé
formy. V zásadě je možné členit mediaci ze dvou hledisek. Z hlediska využívání
práva se rozlišuje mediace zájmová a nároková. Podle právního základu mediační činnosti, tedy dle svého vzniku, se odlišuje mediace ze zákona, mediace soudní a mediace z vůle stran.
1. Zájmová mediace
Tato forma mediace je nejrozšířenější, soustředí se na základní zájmy, cíle a
potřeby sporných stran. Jejím účelem je vést strany k tomu, aby nalezly nějaké
možnosti, které by tyto jejich zájmy a potřeby uspokojily. Mediátor právně nehodnotí sporné otázky a nenavrhuje konkrétní řešení. Zájmově založená mediace je zaměřena na výhodné řešení problému, nikoli na aplikaci práva nebo jiných norem. 2. Nároková mediace
Mediátor v průběhu tohoto procesu právně analyzuje možný výsledek jejich
sporu a vypracovává odborný posudek. Na jeho základě stranám doporučuje určité řešení, ke kterému by se pravděpodobně dospělo v soudním řízení. Strany mají ale
opět možnost si upravit své poměry dle vlastních zájmů a takto nabízení řešení
mohou odmítnout. Mediátor vydává nezávazné rozhodnutí ve sporu, jež je v souladu s právem a strany jej mohou akceptovat či nikoli.43 A. Mediace ze zákona
Tento způsob vzniku mediace není ve světě příliš rozšířený. Odporuje totiž
základnímu principu mediace, zásadě dobrovolnosti. Existují však výjimky a
v některých zemích (např. Belgie) se můžeme setkat se zákonnými ustanoveními, Van Leynseele, P. a kolektiv. Mediace jako doplněk (či alternativa?) soudního procesu. Bulletin advokacie, 2002, č. 8, s. 30 an. 43 Vycházím z Rabana, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2004, s. 10. 42
36
která obsahují výslovné zmínky o mediaci. Je v nich zjevný úmysl zákonodárců předejít soudnímu řešení sporů s cílem spor vyřešit snáze, rychleji a účinněji bez účasti soudu.
B. Soudní mediace
Jedná se o mediaci nařízenou nebo navrženou soudcem ve sporu, který mu
připadl k rozhodnutí. Soudce může nařídit mediaci, aby si ověřil, zda se strany opravdu pokusily o přátelské vyřešení sporu. Velice časté především v rodinných sporech, kde se odráží vysoký veřejný zájem na ochraně soudržnosti rodiny.
Mediace nařízená či doporučená v průběhu soudního jednání má tu výhodu,
že soudce zůstává v postavení osoby, která ve věci rozhoduje. Dohodu mezi stranami buď schválí nebo nařídí, aby soudní proces po krátkém přerušení pokračoval.
Soudní mediace se liší od soudního smíru, kde se stranám ponechává volba,
zda svůj spor předloží soudci vystupujícímu ve smírčí roli předtím, než dojde k soudnímu projednání.
C. Mediace z vůle stran
Mediace vzniklá z vůle stran je nejčastějším způsobem a zároveň
nejvhodnějším vzhledem k ústřednímu smyslu dobrovolnosti mediačního řízení. Přátelské urovnání sporu by mělo začít přátelsky a tedy dohodou. Strany mohou svůj úmysl vyjádřit dvěma způsoby: a) Mimosmluvně
Strany bez uzavření jakékoli smlouvy se ve vzájemné shodě dohodnou, že
chtějí vyřešit své spory mediací. Mohou se takto domluvit před soudním jednáním, v jeho průběhu či až po jeho ukončení. b) Smluvním ujednáním
Strany ve smlouvě sjednají ustanovení, že v případě sporu se nejdříve pokusí
o jeho vyřešení mediací než podniknou případné soudní kroky. Tuto smlouvu strany
mohou uzavřít před vznikem sporu nebo až po jeho vzniku. Smluvní ustanovení o
mediaci lze vymezit jako závazek stran vyjednávat, jinak řečeno, závazek stran užít mediátora k pokusu o smírné řešení jakéhokoli sporu, který může nastat při plnění
smlouvy. Porušení takového závazku může zakládat nárok na náhradu škody pro porušení smlouvy.44
Vycházím z Van Leynseeleho, P. a kolektiv. Mediace jako doplněk (či alternativa?) soudního procesu. Bulletin advokacie, 2002, č. 8, s. 30 an. 44
37
3.4. Právní úprava mediace v ČR V českém právním řádu není mediace jako alternativa k soudnímu
projednávání věcí přímo upravena. Soudy však dávají přednost dohodě stran před
procesním projednáním kauzy a rozhodnutím rozsudkem. V případě už zahájeného soudního řízení, může být na základě souhlasného návrhu stran po dobu trvání
mediace řízení přerušeno dle § 110 OSŘ. Dojde-li k úspěšné mediaci, může být soudní řízení zastaveno v důsledku zpětvzetí návrhu podle § 96 OSŘ.45
V občanském soudním řádu v ustanoveních §§ 67 až 69 je upraveno smírčí
řízení v rámci činnosti soudu před zahájením soudního řízení. Užívá se pro něj
termín „prétorský smír“. Nejedná se ale o klasický případ ADR už jen z toho důvodu, že je součástí soudního procesu, jeho výsledek je podroben schválení soudem a je proti němu možno podat i mimořádné opravné prostředky.
V občanském soudním řízení mohou strany dospět k uzavření i tzv. „soudního
smíru“, upraveno v § 99 OSŘ. Tento smír, na rozdíl od prétorského smíru, je výsledkem smírného řešení sporu v řízení před soudem již zahájeném.
Obě smírčí řízení lze vést jen ve věcech, kde to připouští jejich povaha. Soud
zkoumá, zda obsah smíru není v rozporu s právními předpisy a v případě jejich
rozporu, smír neschválí. Schválený smír má účinky pravomocného a vykonatelného rozsudku.
Specifické je postavení „Smírčího řízení“, které nabízí ve svém řádu
Rozhodčí soud při HK ČR a AK ČR. Probíhá na návrh jedné ze stran sporu bez ohledu na skutečnost, zda byla v tomto případě uzavřena mediační či rozhodčí
smlouva ve prospěch tohoto soudu. Výsledkem takového řízení je návrh smíru doporučený smírčím výborem., jež strany mohou či nemusí přijmout. Takto přijatý
smír není přímo vykonatelný. Strany mohou však požádat, aby byl smír pojat do rozhodčího nálezu a tím bude vykonatelný jako každý rozhodčí nález.46
Prvky mediace lze vysledovat také v případě uzná-li žalovaný v průběhu
řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován. Soud pak rozhodne tzv. rozsudkem pro uznání podle § 153 OSŘ.
Zákon o konkursu a vyrovnání upravuje možnost dohody mezi věřiteli a
úpadcem v ustanoveních §§ 34 až 43.
Zoulík, F. Mediace jako alternativa soudního sporu. Bulletin advokacie, 2001, č. 8, s. 34. Raban, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2004, s. 19 an. 45
46
38
V řízení péče soudu o nezletilé má soud možnost schválit dohodu rodičů o
úpravě jejich práv a povinností k dětem, i rozsahu vyživovacích povinností a to dle §§ 26 až 27 Zákona o rodině.
V České republice je jediná přímá právní úprava mediace a to institucionální
zakotvení provedené Zákonem o Probační a mediační službě pro oblast trestního řízení.47
Mediace je ve světě většinou institucionalizována formou mediačních center
zřizovaných buď samostatně nebo např. při advokátních či obchodních komorách.
Ani Česká republika není výjimkou, vytvořilo se nestátní sdružení Centrum dohody
s.r.o., které je členem České asociace mediátorů. V současné době se tato již akreditovaná instituce zaměřuje na profesní vzdělávání mediátorů a samozřejmě se také podílí na řešení různých konfliktů technikou mediace.
3.5. Osoba mediátora a jeho úloha Významným momentem celého mediačního procesu je jmenování mediátora,
resp. dohoda stran sporu na osobě mediátora. Při jeho výběru je nejdůležitější, aby si strany vybraly takového mediátora, kterému plně důvěřují. Mediátorem by měla být
osoba objektivní, nezúčastněná a nezávislá na stranách sporu. Obecně se na mediátora kladou vysoké nároky, musí v sobě spojovat značné odborné i osobní
kvality. Je vůdčí osobností v procesu, je nezbytné, aby měl dostatečné odborné znalosti, byl nadán dobrými komunikativními schopnostmi a dovednostmi, byl
kreativní, měl smysl pro spravedlnost, byl autoritou atd. Mělo by se jednat osobu
důvěryhodnou, schopnou zvládat konflikty a nadanou schopností empatie. Mediátor musí projít zvláštním mediačním tréninkem, aby se naučil, jak dovést sporné strany
ke kompromisu. Nestačí tedy získat odborné vzdělání, ale je nutné se vyškolit
v používání konkrétních technik mediace. Mediátory bývají různí specialisté jako právníci, psychologové, sociální pracovníci atd. V České republice provádějí mediaci
převážně neprávníci, výraznou roli sehrávají psychologové pro oblast manželských vztahů.
Mediátor zastává úlohu neutrální osoby, která stranám pomáhá v jejich
snažení přátelsky urovnat vzájemné neshody. Přitom zásadně vystupuje jako osoba, která nesděluje své právní názory, ale jako osoba, která usiluje o kompromisní
V této podkapitole vycházím z Voňkové, J. Postavení mediace v české společnosti. Právo a rodina, 2001, č. 10, s. 1 an.
47
39
dohodu s používáním prostředků mimoprávního působení. Nesoudí strany a ani by neměl navrhovat stranám řešení. Měl by pomáhat vytvářet takové podmínky, aby samy strany ve vzájemné spolupráci našly své vlastní řešení.
Mediátor není oprávněn strany omezovat či sankcionovat. Jeho pravomoci
jsou striktně vymezeny dohodou stran.
Dovednosti, které musí mediátor ovládat:
• • • •
Musí být schopen přivést strany k věcnosti a vyjednávání, a to tím způsobem, že
se zaměří na jejich zájmy a potřeby spíše než na jejich práva.
Snaží se, aby strany více přemýšlely o výhodách, které jim do budoucna mohou
plynout z přátelského urovnání sporu.
Vyjasňuje vzájemně nesrozumitelná sdělení stran, tak aby průběh mediace mohl
plynně pokračovat.
Identifikuje a odděluje osobní problémy od problémů obchodních. V některých
případech pouhé označení osobního problému pomůže k vyřešení problému obchodního.
•
Pomáhá stranám stanovit si priority, aby si uvědomily, čeho v každém případě
chtějí dosáhnou a zbytečně nelpěli na maličkostech. Strany musí umět slevit ze svých stanovisek a najít řešení oboustranně přijatelná.
•
Musí se zaměřit na to, co je stranám společné, tak aby strany dosáhly řešení pro
obě strany výhodné. Strany by se měli vžít do pozice toho druhého, aby plně porozuměly jeho zájmům, perspektivám a návrhům řešení.
•
Dbá na to, aby mediační proces postupoval ve vší korektnosti a diskuse
probíhaly v konstruktivním duchu a klidné atmosféře.48
3.6. Mediační proces Mediace má svá určitá pravidla, lze je charakterizovat jako doporučený
postup. Existuje totiž řada nezbytných kroků, které je vhodné dodržet ve správném
pořadí, aby mediace vedla k uspokojivému řešení. Tyto pravidla je možné označit i
termínem „metodika“. Jde při ní především o taktiku mediace, o pravidlech
V této podkapitole vycházím z Van Leynseeleho, P. a kolektiv. Mediace jako doplněk (či alternativa?) soudního procesu. Bulletin advokacie, 2002, č. 8, s. 30 an. 48
40
komunikace mezi mediátorem a stranami, o získání důvěry mediátorem, o způsobu vedení dialogu, o návaznost jednotlivých postupů atd.49
Strany se nejdříve musí rozhodnout pro řešení svého sporu mediací a
shodnout se na výběru mediátora. Jednotlivé etapy mediačního procesu stanoví pak už mediátor. Teoretici, zabývající se mediací, zpravidla rozlišují pět až sedm etap. 1. Fáze předběžné výměny názorů
Prvními kroky v procesu mediace jsou zpravidla telefonický rozhovor a
předběžné setkání. Na jejich základě je následně uzavřena dohoda o mediaci. A. Rozhovor po telefonu
Jedna ze stran kontaktuje mediátora po telefonu a požádá ho o nezávazné
setkání. Toto setkání má především informativní charakter, mediátor podává rámcové vysvětlení mediačního procesu a stanovuje jeho harmonogram. B. Předběžné setkání
První setkání mezi stranami a mediátorem není povinné, přesto je velice
významné a rozhodující, neboť umožňuje mediátorovi získat kontrolu nad procesem a začít navozovat potřebné klima důvěry. Na tomto setkání je také určeno datum první schůzky a jsou vysvětlena pravidla mediace.50 C. Dohoda o mediaci
Je právním základem mediace a obdobou rozhodčí smlouvy. Jde o
dvoustrannou dohodu, uzavírají ji pouze strany sporu, nikoli mediátor. Obsahuje
předmět, vyjádřený co nejvíce konkrétně; určení mediátora, jmenovitě nebo stanovením způsobu jeho určení; ujednání o nákladech mediace a ujednání, která se vztahují k provedení mediace, např. o stupni její důvěrnosti nebo o tom, jak má být
skončena. Mediace probíhá ve smluvených mezích uzavřené dohody, jež zakládá vynutitelná práva a povinnosti stran.51
Dohoda o mediaci může být již součástí příslušné hlavní smlouvy, např.
obchodní, ve formě mediační doložky, může být uzavřena i jako samostatná smlouva anebo může být vytvořena až v procesu mediace, jako jeden z prvních mediačních kroků.
2. Fáze samotného mediačního procesu
Po podpisu dohody o mediaci, mediátor znovu stranám nastíní podstatu
mediačního řízení a roli všech zúčastněných osob. Snahou mediátora je získat důvěru
Zoulík, F. Mediace jako alternativa soudního sporu. Bulletin advokacie, 2001, č. 8, s. 29 an. Van Leynseele, P. a kolektiv. Mediace jako doplněk (či alternativa?) soudního procesu. Bulletin advokacie, 2002, č. 8, s. 30 an. 51 Zoulík, F. Mediace jako alternativa soudního sporu. Bulletin advokacie, 2001, č. 8, s. 29 an. 49
50
41
stran a připravit půdu pro to, aby mohly vysvětlit svá odlišná stanoviska v poklidné
atmosféře. Rámcově shrne základní informace o sporném případu a vyzve strany,
aby objasnily svá stanoviska a svůj pohled na fakta a okolnosti sporu. Cílem této etapy je identifikovat všechny sporné otázky, jak věci zjevné, tak skryté ovlivňující myšlení stran. Na závěr mediátor spolu se stranami sestaví seznam sporných bodů. 3. Formulace návrhů
Jedná se o tzv. „zahřívací kolo“. Poté co strany vysvětlily fakta a předmět
sporu, zahájí mediátor diskusi o možných alternativách a potenciálních řešeních.
Strany mohou formulovat jakékoli návrhy, mediátor, vzhledem ke své neutralitě, nesmí zasahovat.
4. Rozhodovací fáze
Jednotlivé návrhy jsou vyhodnoceny, a to vzájemným porovnáním, analýzou
a formulací konstruktivních závěrů. Úkolem mediátora je navodit atmosféru spolupráce, snaží se udržovat rovnováhu sil mezi stranami a pomáhá jim, aby se
shodly na návrzích oboustranně akceptovatelných. Pokouší se tedy strany přivést k závěrům, která umožní spravedlivé a vyvážené vyřešení sporu. 5. Návrh dohody
V této etapě mediátor shromáždí a vysvětlí body, v nichž se strany shodují, a
začne sestavovat přehled toho, z čeho by mohl vzniknout návrh dohody, odrážející ta rozhodnutí, k nimž se již dospělo. 6. Revize-ratifikace dohody
Návrh dohody, k němuž se dospělo v předchozí etapě, je přezkoumán
stranami a jejich právními zástupci. Takto dosažená a všemi účastníky potvrzená dohoda může pak být podepsána všemi stranami a nakonec i mediátorem.
Výsledkem úspěšné mediace je uzavření hmotněprávní dohody, která má
obvykle povahu narovnání nebo novace, obdobně jako soudní smír.52
3.7. Mediace de lege ferenda Mediaci nelze pojímat jako určitý právní institut, tak jak je chápáno rozhodčí
řízení. Nýbrž jde spíše o návod, způsob, postup i metodu řešení sporu. Metodika
mediace je mezioborová, zahrnuje nejen problematiku právní, ale i psychologickou a sociologickou.
Proto
rozšíření
využívání
mediace
nelze
dosáhnout
V této podkapitole vycházím z Van Leynseeleho, P. a kolektiv. Mediace jako doplněk (či alternativa?) soudního procesu. Bulletin advokacie, 2002, č. 8, s. 30 an. 52
42
jen
prostřednictvím legislativních úprav. K rozvoji mediace dojde pouze tehdy, pokud bude v právní praxi pociťováno, že je pro řešení sporů užitečná, potřebná a žádoucí.53
Mediace obsahuje celou řadu neprávních prvků, proto ji nelze právně upravit
ani komplexně, lze se právně zaměřit pouze na některé její stránky. Potřeba právní úpravy při rozvoji mediace se týká zejména postavení mediátora, např. vyřešení otázek jako, zda mediátorskou činnost je možné vykonávat v rámci jiného povolání třeba advokáta nebo následná role mediátora v rozhodčím řízení atd. Žádoucí by byla
také výslovná úprava dohody o mediaci. Vyloučeny z případné právní úpravy by měly být prvky mediace související s postupem při mediaci, vliv mediace na civilní proces a i výsledek mediace.
Důležitým krokem pro zdomácnění mediace v právní praxi je vytváření
právního prostředí, v něm by mediace měla své nezastupitelné místo. Nutná jsou
taková opatření v podstatě organizační povahy, na jejichž základě by začali fungovat mediátoři v rámci výkonu činnosti sui generis.
Příslušníci advokacie by se měli přizpůsobit v tom smyslu, že porozumí
otázkám využití mediace, pochopí podstatu jejího fungování a budou daleko více navrhovat svým klientům alternativní způsoby řešení sporů.
Soudní orgány by měly mediaci podporovat, sporné strany na možné využití
tohoto alternativního způsobu urovnání jejich sporu upozorňovat a v neposlední řadě
přímo mediaci navrhovat jako výhodnou alternativu k soudnímu řízení. V českém
občanském soudním řádu by tedy bylo žádoucí zakotvit možnost povinného nabídkového řízení jako doplňku soudního procesu.54
Zoulík, F. Mediace jako alternativa soudního sporu. Bulletin advokacie, 2001, č. 8, s. 29 an. Van Leynseele, P. a kolektiv. Mediace jako doplněk (či alternativa?) soudního procesu. Bulletin advokacie, 2002, č. 8, s. 39. 53
54
43
4. ROZHODČÍ ŘÍZENÍ Vzhledem k rozsáhlosti právní úpravy a problematiky arbitráže, se v této
kapitole zaměřím pouze na hlavní aspekty a pouze z pohledu českého práva.
V civilizovaných státech je oprávněn rozhodovat veškeré spory pouze stát,
který toto právo svěřuje nezávislým soudním orgánům. Stát však může prostřednictvím vlastních právních předpisů povolit, aby určité druhy sporů mohly
rozhodovat osoby, pro něž se vžilo označení rozhodci či arbitři v řízení označovaném jako řízení rozhodčí či arbitráž. Ve sporech, ve kterých se vyskytuje tzv. mezinárodní prvek se hovoří o „mezinárodní obchodní arbitráži“.55
4.1. Historický exkurs Rozhodčí řízení datuje své tradice od nejstarší právní historie. Institut
rozhodce byl znám již v římském právu, např. zmínky o arbitráži se objevují
v Zákonu dvanácti tabulí z poloviny 5 stol. př. n. l. Ve středověku se o rozhodčích
soudech zmiňuje Statut knížete Konráda Oty, popisuje existenci tzv. slubného soudu, který naplňoval znaky soudu rozhodčího. Za vlády Karla IV. sporné strany mohly
vznášet své spory na rozhodce zvané „ubrmany“. K většímu rozmachu arbitráže v novodobé historii dala podnět až Francouzská revoluce.56 Význam
arbitráže jako způsobu ADR vzniká zejména s rozvojem
mezinárodní obchodní a hospodářské spolupráce, kdy rozhodování sporů mezi
účastníky této spolupráce v soudním řízení přináší mnoho rizik, které souvisejí především s problémem jeho zdlouhavosti a s výkonem soudních rozhodnutí na území jiného státu, než ve kterém byly vydány.
Možnost sjednávat rozhodčí smlouvy, tzv. doložky o rozsudím“, obsahoval
císařský civilní řád soudní z roku 1895. Tento procesní předpis převzala po svém
vzniku i Československá republika, na jejímž území platil až do konce roku 1950. Byl nahrazen novým občanským soudním řádem, který podstatně omezil možnost uzavření rozhodčí smlouvy.
Samostatné právní úpravy se rozhodčí řízení dočkalo až v zákoně č. 98/1963
Sb., o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích
Růžička, K. K otázce právní povahy rozhodčího řízení. Bulletin advokacie, 2003, č. 5, s. 33. Vycházím z Schelleho, K.- Schelleové, I. Rozhodčí řízení – historie, současnost, perspektivy. Praha : Nakladatelství EUROLEX Bohemia, s.r.o., 2002, s. 12 an. 55
56
44
nálezů. Tento zákon však omezoval arbitráž pouze na spory tuzemských organizací pro mezinárodní obchod vzniklých z mezinárodního obchodního styku.
Přijetím zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích
nálezů došlo k podstatné změně oproti dřívější právní úpravě. Nová právní úprava
umožňuje projednávání civilních majetkových sporů mimo pravomoc řádných soudů v rozhodčím řízení i tehdy, není-li v meritu věci vykázán žádný mezinárodní prvek, a
dokonce i tehdy, nejde-li o věc související s realizací obchodního a hospodářského styku. Při přípravě textu bylo využito mimo jiné i Vzorového zákona UNCITRAL, nešlo však o jeho pouhou implementaci, ZRŘ se v úpravě řady otázek odlišuje. Nová
úprava, odpovídající úpravě těchto vztahů v právních řádech vyspělých evropských zemí, tak obnovila kontinuitu s právní tradicí rozhodčího řízení sahající v českých zemích do konce devatenáctého století.57
4.2. Prameny rozhodčího řízení 1) Vnitrostátní právní normy: • • • •
Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen
ZRŘ) je základní právní normou upravující rozhodčí řízení.
Zákon č. 214/1992 Sb., o burze cenných papírů ve znění zákona č. 216/1994 Sb.
Zákon č. 223/1994 Sb., o sloučení Československé obchodní a průmyslové
komory s Hospodářskou komorou České republiky
Zákon č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách, a vyhláška federálního
ministerstva zahraničního obchodu č. 14/1988 Sb. vyhlašující řád Rozhodčího
soudu Československé obchodní a průmyslové komory
Podle ustanovení § 47 ZRŘ se ustanovení tohoto zákona použije, jen pokud
nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána a která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů nebo nyní ve Sbírce mezinárodních smluv. Česká republika je vázána celou řadou mezinárodních smluv upravujících rozhodčí řízení, a to jak mnohostranných, tak i dvoustranných.58
2) Mezinárodní mnohostranné smlouvy upravující problematiku rozhodčího řízení s mezinárodním prvkem:
57 58
Uhlíř, A. Lze rozšířit využívání rozhodčího řízení? Právní rádce, 2000, č. 3, s. 36. Jedná se například o smlouvy o právní pomoci nebo dohody o vzájemné ochraně a podpoře investic.
45
• • • • •
Protokol o doložkách o rozsudím č. 191/1931 Sb.
Úmluva o vykonatelnosti cizích rozhodčích výroků č. 192/1931 Sb.
Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů publikovaná vyhláškou
ministra zahraničních věcí č. 74/1959 Sb.
Evropská úmluva o obchodní arbitráži publikovaná vyhláškou ministra
zahraničních věcí č. 72/1966 Sb.
Úmluva o řešení sporů z investic mezi státy a občany druhých států publikovaná
ve sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 420/1992 Sb.
Pramenem rozhodčího řízení mohou být i dokumenty, které byly vypracovány
zejména Komisí OSN pro právo z mezinárodního obchodu tzv. UNCITRAL, a to např. Vzorový zákon UNCITRAL, Rozhodčí pravidla UNCITRAL, Smírčí pravidla UNCITRAL, ale i ostatní řády rozhodčích soudů stálých nebo rozhodců ad hoc.
Při řešení sporů z mezinárodního obchodního styku přichází také v úvahu
aplikace ustanovení OSŘ a Zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním.59
4.3. Charakter rozhodčího řízení Obecně se rozhodčí řízení definuje jako rozhodování sporů soukromými
osobami nebo nestátními rozhodčími institucemi, které jsou oprávněny na základě
dotčených právních předpisů předložený spor projednat a rozhodnout. Za mezinárodní rozhodčí řízení 60 se považuje takové rozhodčí řízení, ve kterém se bude
projednávat
spor
z mezinárodního
obchodního
styku,
v soukromoprávním vztahu s tzv. mezinárodním prvkem.61
tedy
spor
vzniklý
Každý subjekt má ústavním pořádkem zaručené právo na soudní ochranu čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Primárně se tak svého práva má
domáhat u soudu, ale ve stanovených případech se může domáhat práva i u jiného orgánu. Tímto „jiným orgánem“ může za určitých podmínek být jeden nebo více rozhodců nebo stálý rozhodčí soud. Účastníci rozhodčího řízení skrze toto řízení tedy
V této podkapitole vycházím z Schelleho, K. - Schelleové, I. Rozhodčí řízení – historie, současnost, perspektivy. Praha : Nakladatelství EUROLEX Bohemia, s.r.o., 2002, s. 47 an. 60 Častěji používán termín „mezinárodní obchodní arbitráž“. 61 Růžička, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. rozšířené vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s. 19. 59
46
uplatňují své základní občanské právo na soudní ochranu, které nevzniklo vůči státu, ale vůči rozhodcům jako nestátnímu orgánu. Ze samotné podstaty rozhodčího řízení plyne, že představuje zcela mimořádný způsob výkonu soudní moci nestátními
orgány a že je připuštěno státem jen alternativně vedle obecného státního soudnictví. Rozhodci i stálé rozhodčí soudy jsou pokládány za ryze soukromé osoby, nelze je
řadit do soustavy řádných soudů, svou podstatou jsou vlastně jen náhražkou, substitucí státního soudnictví.62
Stát deleguje svoji pravomoc spor projednat a rozhodnout v případě, že jde o
spor arbitrabilní, a v případě existence platné rozhodčí smlouvy na soukromoprávní
subjekt též proto, že strany mají možnost ovlivnit výběr osoby či osob, které budou
spor rozhodovat. Jurisdikční pravomoc je jedna ze základních pravomocí státu, proto si ponechává možnost kontroly, zda byly splněny podmínky takové delegace, např. zda existuje platná rozhodčí smlouva.
Rozhodci jsou jmenování na základě podmínek stanovených zákonem, a
proto je lze při splnění všech podmínek ZRŘ pro ustanovení rozhodců chápat jako zákonné soudce z hlediska ochrany ústavního práva na spravedlivý proces.
Rozhodčí řízení má vysoce internacionální charakter. Řízení probíhá v rámci
určité konkrétní jurisdikce a v rámci určitého konkrétního právního a tedy i ústavního systému. Jeho podmínky stanoví vždy každý právní řád závislý na místu, kde řízení
probíhá, minimálně pak na místu, v němž je vydán rozhodčí nález. Jen právní řád v místě
řízení
buď
umožní
nebo
neumožní
projednání
a
rozhodnutí
soukromoprávními subjekty na základě platné rozhodčí smlouvy a stanoví i věcný právní rámec arbitrability sporů.63
Je důležité upozornit na nově vzniklý institut „finančního arbitra“, který byl
zřízen (zákonem č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi) k rozhodování sporů
týkajících se převodu peněžních prostředků a elektronických platebních prostředků. Řízení před finančním arbitrem nemá však nic společného s rozhodčím řízením podle
ZRŘ, finanční arbitr je orgánem výkonu veřejné moci a jeho postavení je zcela odlišné od postavení rozhodce.
Vycházím z Růžičky, K. K otázce právní povahy rozhodčího řízení. Bulletin advokacie, 2003, č. 5, s. 33. 63 Bělohlávek, A. - Pezl, T. Postavení rozhodčího řízení v systému ochrany práv a ústavního pořádku České republiky a dalších zemí. Právní rozhledy, 2004, č. 7, s. 259. 62
47
4.4. Právní povaha rozhodčího řízení Právní povaha jakéhokoli institutu by měla vyplývat z příslušné právní
úpravy, tzn. z ustanovení právních předpisů upravujících daný institut, popřípadě i
z mezinárodních smluv a dále z příslušné judikatury. Dovolím si směle konstatovat, po podrobném prostudování dané problematiky, že v případě právní povahy
rozhodčího řízení je příslušná zákonná úprava s judikaturou Ústavního soudu ve značném rozporu. Na tuto skutečnost upozorňuje řada právních teoretiků a já se s nimi plně ztotožňuji. Pokusím se tento názor objasnit v následující části.
Česká právní teorie se spíše než na vymezení právní povahy rozhodčího
řízení zaměřuje pouze na konstatování, jaké teorie ohledně povahy rozhodčího řízení existují. V průběhu vývoje arbitráže se vytvořily čtyři základní teorie: smluvní (kontraktační), jurisdikční (rozsudková), smíšená (hybridní) a autonomní (nezávislá). 1. Smluvní teorie
Vychází z toho, že základem pravomoci rozhodců k projednání a rozhodnutí
sporu je výlučně smlouva, kdy se akcentuje především její hmotněprávní povaha, potlačeny jsou prvky procesní. U této teorie se zpravidla rozlišují dvě její podoby. Podle tzv. klasické smluvní teorie rozhodce vystupuje jako zástupce stran zjišťující
obsah dohody mezi stranami. Sám rozhodčí nález je smlouvou, kterou uzavírají
rozhodci jako zástupci sporných stran. Tzv. moderní smluvní teorie vychází z předpokladu, že rozhodci nevystupují jako zástupci stran. Rozhodčí řízení sice vychází ze smlouvy a závisí na vůli stran, ale rozhodčí nález smlouvou není. Rozhodčí smlouva je považována za smlouvu sui generis. 2. Jurisdikční teorie
Podstatou této teorie je kontradiktornost rozhodčího řízení. Rozhodci
vykonávají skutečnou rozhodovací moc, a tato pravomoc je na ně delegována státem na základě právního řádu, tj. zákonem připouštějícím rozhodčí řízení. Rozhodčí
řízení je pojímáno jako náhradní způsob výkonu soudní pravomoci, z toho důvodu je
i na rozhodčí smlouvu nahlíženo především jako na procesněprávní institut. Vytvořila se řada směrů této teorie. Zastánci odnože tzv. rozsudkové teorie tvrdí, že rozhodčí nález je třeba chápat jako rozsudek a v zahraničí tudíž bude vynutitelný jako jiné soudní rozhodnutí cizího státu.
48
3. Smíšená teorie
Představuje kompromisní východisko předchozích dvou krajních teorií.
Prolínají se v ní prvky jak teorie smluvní tak i jurisdikční, tedy hmotněprávní i
procesněprávní. Spojuje v sobě základy obou teorií, jednak vůli stran podřídit spor řešení před rozhodcem, a jednak vůli státu propůjčit rozhodčímu řízení stejné účinky,
jako má rozhodnutí soudu. Podle smíšené teorie je rozhodčí nález něco mezi
rozsudkem a smlouvou. Pravomoc rozhodců je založena soukromoprávní smlouvou sui generis pohybujících se v mezích procesních norem. 4. Autonomní teorie
Odmítá všechny ostatní teorie a snaží se pojímat rozhodčí řízení jako celek, a
to jako řízení sui generis. Právní úprava rozhodčího řízení by se měla především
zaměřit na pružné přizpůsobování potřebám měnící se praxe. Základním řídícím prvkem tohoto procesu je vůle stran a autonomie vůle rozhodců.64
Nutno předeslat, že v otázce právní povahy rozhodčího řízení nepanuje mezi
českými právními teoretiky shoda. Podle Z. Kučery se česká právní úprava přiklání
k rozsudkové teorii, a to proto, že ZRŘ v § 28 odst. 2 přiznává řádně doručenému rozhodčímu nálezu účinky pravomocného soudního rozhodnutí. P. Raban se zase ve svých autorských publikacích kloní spíše k teorii smluvní.
K právní povaze rozhodčího řízení se vyjádřil i Ústavní soud v usnesení ze
dne 15. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 174/02, kde se jednoznačně přiklonil ke smluvní
teorii: „Charakter rozhodčí činnosti je založený smlouvou delegující vůli stran a její
výsledek je kvalifikovanou formou závazku a jako takový je též závazný. Rozhodce
nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje tedy narovnává)
závazkový vztah v zastoupení stran.“ Jinými slovy, rozhodce nerozhoduje spor, nevydává rozhodnutí, ale tvoří nový závazkový právní vztah vyplývající
z kvalifikovaného důvodu. „Jeho moc tedy není delegovaná svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud.“ Názor Ústavního
soudu tak přiznává rozhodcům postavení pouze jakýchsi zprostředkovatelů, kteří
V této části vycházím z Růžičky, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. rozšířené vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s. 22 an.; Rozehnalové, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha : Nakladatelství ASPI Publishing, s.r.o., 2002, s. 36 an.
64
49
skutečně nic nerozhodují, ale pouze stranám doporučují nebo navrhují, jak by strany měla svůj spor řešit.
Z ustanovení celého ZRŘ však vyplývá, že tento zákon upravuje komplexně
instituci mimosoudního rozhodování majetkových sporů včetně výkonu rozhodčích
nálezů. Jednotlivá ustanovení ZRŘ svědčí o tom, že rozhodci předložený spor projednávají, nalézají právo, rozhodují a vydávají pro strany závazné rozhodnutí ve formě rozhodčího nálezu. Např. podle § 1 ZRŘ rozhodují nezávislí a nestranní
rozhodci, proto nezávislost rozhodce vylučuje možnost v zastoupení stran tvořit závazkový vztah; nebo podle § 23 rozhodčí řízení končí vydáním rozhodčího nálezu
nebo usnesením o zastavení rozhodčího řízení, rozhodčí nález nelze tedy považovat za dohodu o narovnání ve smyslu § 585 a násl. ObčZ. a také existují případy, kdy ke vzniku rozhodčího řízení není potřebná rozhodčí smlouva.
I přes názorové odlišnosti různých autorů je možné dospět ke společným
závěrům opírajícím se o platnou právní úpravu. Rozhodčí řízení představuje
mimořádný způsob výkonu státní moci nestátními orgány a je připuštěno státem jako způsob řešení majetkových sporů, jak ve vnitrostátních, tak i v mezinárodních
vztazích, vedle řízení soudního. N. Rozehnalová uvádí, že v případě rozhodčího řízení nejde o přímý výkon veřejné moci, nýbrž o způsob řešení sporů „zaštiťovaný“ veřejnou mocí a mající oporu ve veřejné moci.65 Stát jednak realizuje své kontrolní
pravomoci vůči rozhodčím soudům a napomáhá skrze státní soudy tam, kde rozhodci nemohou určité úkony vykonat, a jednak přiznává rozhodčímu nálezu při splnění stanovených
podmínek stejné účinky jako soudnímu rozhodnutí. Následně také
obecné soudy vykonávají rozhodčí nálezy stejně jako rozhodnutí soudu, pokud nedojde k jejich dobrovolnému výkonu. Pravomoc rozhodců vyplývá ze zákona, přičemž je podmíněna existencí platně uzavřené rozhodčí smlouvy. Rozhodčí nález,
vydaný v rozhodčím řízení, nemůže být v žádném případě považován za rozhodnutí státního orgánu. Rozhodci bez ohledu na skutečnost, že česká právní úprava se spíše blíží teorii jurisdikční, vykonávají svoji funkci jako soukromé osoby. I stálé rozhodčí
soudy, zřízené pouze na základě zákona, mají charakter nestátní (soukromé)
instituce. Rozhodci, přestože vystupují v rozhodčím řízení jako soukromé osoby, tak
Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha : Nakladatelství ASPI Publishing, s.r.o., 2002, s. 13. 65
50
při výkonu své funkce aplikují právo, nalézají právo a rozhodují o uplatněných nárocích.66
4.5. Výhody a nevýhody rozhodčího řízení Projednávání sporů v rozhodčím řízení má oproti projednávání těchto sporů
před státními soudy řadu nezanedbatelných výhod, pro které je v těchto vztazích rozhodčímu řízení dávána přednost. Nemusí to však platit ve všech situacích a za všech podmínek. Pokud se tak strany rozhodnou pro využití tohoto způsobu urovnání sporu, neměly by tak činit pod váhou jen jedné výhody, ale měly by vzít do úvahy
všechny objevující se aspekty. V této části se zaměřím na srovnání arbitráže se soudním procesem, neboť komparaci rozhodčího řízení s nezávaznými formami ADR jsem se zabývala v předcházející kapitole. Přednosti rozhodčího řízení:
a) Neformálnost. Strany si mohou v rozhodčí smlouvě ujednat svá individuální
pravidla, podle kterých mají rozhodci postupovat, nebo mohou stanovit, že
rozhodci mají postupovat podle řádu určitého rozhodčího soudu či jiné instituce. Strany si mohou určit místo konání řízení, stanovit jazyk, ve kterém se řízení
povede nebo zda bude rozhodováno pouze na základě předložených písemností. Mohou předkládat písemnosti v cizích jazycích, tím dochází nejen k lepšímu
posouzení případu, ale i k časovým úsporám. Strany si mohou také smluvit, že jejich spor nemusí být rozhodnut podle použitelného hmotného práva, nýbrž
podle zásad spravedlnosti. Nestanoví-li samy strany pravidla pro postup řízení, rozhodci postupují způsobem, který považují za vhodný.
b) Postavení rozhodců. Rozhodci vystupují v rozhodčím řízení jako soukromé
osoby a nemají postavení státního orgánu jako soudci. Proto se na rozhodčí řízení
nehledí jako na projev státní suverenity a pro doručování písemností souvisejících
s rozhodčím řízení nejsou kladeny zvláštní podmínky, jako je tomu při doručování písemností obecných soudů.
V této podkapitole vycházím z Bělohlávka, A. - Pezla, T. Postavení rozhodčího řízení v systému ochrany práv a ústavního pořádku České republiky a dalších zemí. Právní rozhledy, 2004, č. 7, s. 256 an.; Růžičky, K. K otázce právní povahy rozhodčího řízení. Bulletin advokacie, 2003, č. 5, s. 32 an.; Pechy, R. K právní povaze rozhodčích nálezů. Bulletin advokacie, 2003, č.5, s. 41 an.; Rabana, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2004, s. 42 an. 66
51
c) Výběr rozhodců. Strany si mohou vybrat za rozhodce jakoukoli osobu, plnoletou a způsobilou k právním úkonům, čistě podle svého uvážení. Zpravidla si volí
osobu, kterou považují za odborníka v dané oblasti a u které předpokládají, že bude spor rozhodovat kvalifikovaně a nestranně. Rozhodce nemusí mít právnické
vzdělání a může být i cizí státní příslušník. Strany jsou oprávněny určit i počet rozhodců, kteří budou jejich spor rozhodovat.
d) Jednoinstančnost. Rozhodčí řízení je zásadně jednoinstanční, tzn. že vydáním
rozhodčího nálezu rozhodčí řízení končí. Zákon však umožňuje stranám, aby si
v rozhodčí smlouvě dohodly, že nález může být přezkoumán jinými rozhodci, ale vzhledem k tomu, že strany mají především zájem na brzkém rozhodnutí věci, tato možnost je využívána zcela výjimečně.
e) Volnost při výběru zastoupení. Záleží pouze na stranách, kdo bude jejich
zástupcem v rozhodčím řízení. Mohou se hájit samy nebo je může zastupovat i zahraniční advokát.
f) Neveřejnost. Rozhodčí řízení je zásadně neveřejné a pokud s tím strany nesouhlasí, nemohou se ho zúčastnit jiné osoby. Umožňuje tak utajit existenci sporu či průběhu řízení, zachovat obchodní tajemství a důvěrné obchodní informace.
g) Rychlost. Rozhodčí řízení
je podstatně rychlejší, zejména pro
svoji
jednoinstančnost a značnou neformálnost. Strany mohou délku řízení ovlivnit také tím, že zvolí některou formu arbitráže, kde jsou stanoveny lhůty, ve kterých
musí být rozhodčí nález vydán. U některých rozhodčích soudů je možné provést i tzv. urychlené řízení.
h) Snadnější vymahatelnost. Dobré předpoklady pro uznání a výkon rozhodčích
nálezů v jiném státě, než v kterém byly vydány, jsou dány jednak samotnou
povahou řízení, které není spojováno tak silně s konkrétním státem, jak je tomu u
řízení soudního, a jednak existencí Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů.
i) Nižší náklady. Přímé náklady (poplatky placené rozhodcům včetně jejich odměn)
vynaložené stranou v rozhodčím řízení jsou zpravidla nižší než v řízení před
obecnými soudy, a to s ohledem na jeho jednoinstančnost a skutečnost, že při něm nemusí strana být povinně zastoupena místním a většinou dražším advokátem.
52
j) Ochrana proti
hrubým
nesprávnostem. Přesto, že
je rozhodčí řízení
jednoinstanční a doručený nález má právní účinky, je dána možnost korigovat hrubé právní nesprávnosti a to prostřednictvím soudu, který může zrušit rozhodčí nález anebo zastavit nařízený výkon.
k) Kontinuita rozhodování. Strany si mohou zachovat stejné rozhodce pro celou
řadu svých vzájemných sporů, které budou plynout z jedné či více smluv.
Výhodou je to hlavně u souvisejících sporů, např. série sporů z investiční výstavby. Rozhodci se pak nemusí znovu a znovu seznamovat s fakty týkajícími se případu jako celku.
Nevýhody rozhodčího řízení:
•
Nedostatek donucovací pravomoci. Rozhodci v rozhodčím řízení nemají
donucovací pravomoc. Mohou vyslýchat svědky a znalce, jen pokud se dobrovolně dostaví.
• •
Nedostatek pravomoci nařizovat předběžná opatření. Strany se mohou obrátit na
obecný soud, který na návrh může taková opatření nařídit.
Protahování řízení. Některá ze stran může mít zájem na prodlužování rozhodčího
řízení, může tak činit napadáním platnosti rozhodčí smlouvy, vyhýbáním se
řízení, oddalováním projednání sporu apod. Rozhodci nemají dostatečnou pravomoc k tomu, aby si vynutili vzájemnou spolupráci stran. •
Vítězné straně se zpravidla nepřiznává náhrada nákladů právního zastoupení a
dalších nákladů, které této straně vznikly. Náklady mohou být značně ovlivněny
neochotou stran spolupracovat nebo špatným sestavením celého procesu a mohou
být v některých případech dost vysoké, neboť strany platí jak rozhodce tak celkové vybavení. • • •
Rozdílná arbitrabilita sporu v dotčených státech. Vždy je třeba předem zjistit, zda
rozhodčí řízení v příslušné věci v daném státě je vůbec možné.
Strany v tomto řízení nemají žádný právní nástroj, kterým by rozhodce přinutily
k vydání rozhodčího nálezu.
Ani brzké vydání rozhodčího nálezu v případě, že dlužník nemá žádný majetek,
nepomůže věřiteli k uspokojení jeho oprávněné pohledávky za dlužníkem.67
V této podkapitole vycházím z Rozehnalové, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha : Nakladatelství ASPI Publishing, s.r.o., 2002, s. 40 an.; Růžičky, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2 rozšířené vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s. 25 67
53
4.6. Druhy rozhodčího řízení Rozhodčí řízení lze rozlišovat z několika hledisek. První základní dělení je na
rozhodčí řízení ad hoc a na rozhodčí řízení institucionální. Další členění rozhodčího řízení je na řízení bez časového omezení stranami a řízení s časovým omezením
daným stranami (tzv. expedited arbitration). Rozhodčí řízení se také dělí na tradiční a
on-line řízení. V literatuře je zmiňován typ tzv. mnohostranné arbitráže, kdy na jedné ze stran smlouvy stojí několik jinak samostatných subjektů. Rozhodčí řízení může
mít také svoji fakultativní nebo obligatorní povahu Žádný český právní předpis
obligatorní rozhodčí řízení však nestanoví, kromě velice specifického typu arbitráže v souvislosti s kolektivním vyjednáváním. Nejfrekventovanější je členění na řízení
realizovaná u rozhodčích soudů existujících jako stálé instituce a rozhodčí řízení ad
hoc, které nemá svoji institucionalizovanou podobu, proto jen nastíním podstatu těchto dvou druhů rozhodčího řízení. 1. Rozhodčí řízení ad hoc
Jedná se o případ, kdy se strany dohodnou o tom, že jejich konkrétní spor
bude projednáván jedním nebo několika rozhodci. Rozhodce po ukončení řízení a
vydání rozhodčího nálezu svou existenci končí. Strany si rozhodce vyberou buď
samy nebo jmenují k tomu oprávněnou osobu. Je ponecháno plně na vůli stran, koho si za rozhodce vyberou i jaká procesní pravidla pro rozhodčí řízení určí. Jsou však
vázány při takové volbě právními předpisy státu, na jehož území se má rozhodčí řízení konat.
Řízení ad hoc je vhodné především v případech, kde jde o spory mezi státem
a zahraničním investorem či jiným obchodníkem nebo o spory mezi vyspělými
obchodními partnery s dobrým právním zázemím. A naopak se nedoporučuje tam, kde strany nemají zkušenosti s rozhodčím řízením a v případě méně zkušených rozhodců.
an.; Kleina, B. Přednosti rozhodčího řízení. Právní rádce, 1999, č. 9, s. 13 an.; Bubníka, G. Závazné formy rozhodování sporu: rozhodčí řízení ve srovnání se soudním sporem. EMP, 1998, č. 1-2, s. 59 an.
54
2. Rozhodčí řízení institucionální
V rámci tohoto řízení se spory projednávají a rozhodují před stálou rozhodčí
institucí, nazývanou rozhodčím soudem. Zřizování rozhodčích soudů podléhá
právním předpisům státu, na jehož území mají své sídlo. Podle § 13 odst. 1 ZRŘ
stálý rozhodčí soud může být zřízen pouze na základě zákona. Každý stálý rozhodčí
soud může vydávat svá pravidla tzv. řád68, podle kterého pak rozhodčí řízení před
ním probíhá, pokud si strany neujednají jiný postup. Každý stálý rozhodčí soud má svůj administrativní aparát, který zajišťuje jeho organizační činnost.
Instiucionalizované rozhodčí řízení se sice vyvinulo od řízení ad hoc, ale
v současné době je více využíváno pro řadu výhod, které proti řízení ad hoc má. Je to jistota o existenci soudu a stálost jeho existence, zajištění nutných administrativních
úkonů prostřednictvím jeho stálého aparátu, strany mají usnadněný výběr rozhodců ze seznamů vedených soudy, nevznikají problémy s odměňováním rozhodců a činnost rozhodců je pod určitým dohledem. Obecně je institucionální rozhodčí řízení vysoce vhodné u tzv. standardních sporů tam, kde jsou strany méně zkušené.69
V současné době na území České republiky působí jako stálý rozhodčí soud
Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České
republiky jako jediný s obecnou působností (tzn. oprávněn rozhodovat veškeré spor) a dva specializované soudy se zvláštní působností rozhodovat pouze spory z určitého
okruhu právních vztahů atj. Burzovní rozhodčí soud a Burzovní rozhodčí soud pro komoditní burzy.
4.7. Arbitrabilita V obecném pojetí bývá arbitrabilita vymezována jako možnost či oprávnění
stran založit pravomoc rozhodců uzavřením rozhodčí smlouvy. Z hlediska smíšené
povahy rozhodčí smlouvy, lze analogicky v rámci problematiky arbitrability sporu rozlišovat aspekt procesní a smluvní. Podle N. Rozehnalové je tak arbitrabilita pojímána z pohledu procesního jako přípustnost sporu k řešení před rozhodci a z pohledu smluvního jako dovolenost předmětu smlouvy.70
Podléhá uveřejnění v Obchodním věstníku. Vycházím z Růžičky, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. rozšířené vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s. 28 an. 70 Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha : Nakladatelství ASPI Publishing, s.r.o., 2002, s. 70. 68 69
55
V právní teorii je arbitrabilita rozlišována na objektivní (je dána konkrétním
právním řádem) a subjektivní (strany si samy zúží předmět rozhodčího řízení v mezích arbitrability objektivní).
Základní právní úprava otázky arbitrability sporů je obsažena v ustanovení §
2 ZRŘ, jež stanoví jak podmínky objektivní arbitrability, tak subjektivní. Jak z něho vyplývá, lze v režimu českého práva řešit spor formou rozhodčího řízení, splňuje-li předmětný spor kumulativně následující čtyři podmínky:
a) Jde o majetkový spor. ZRŘ ani žádný jiný český právní předpis neobsahuje žádnou definici pojmu „majetkový spor“. Za majetkové spory se v právní teorii považují všechny spory, jejichž předmětem je majetek nebo jejichž předmět lze
vyjádřit v majetkových hodnotách, tzn. zejména v penězích. Obecně je možno tento pojem vymezit tak, že zahrnuje všechny případy, kdy se účastník domáhá plnění, jež má majetkovou povahu či reflex.
b) Nejde o spor vzniklý v souvislosti s výkonem rozhodnutí nebo vyvolaný
prováděním konkurzu a vyrovnání. Vyloučeny jsou spory také v případě, kdy
není prováděn soudní výkon rozhodnutí, ale exekuce podle zákona č. 12/2000
Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti. Naproti tomu spory, kde správce
konkursní podstaty uplatňuje pohledávku úpadce vůči dlužníkovi, mohou být svěřeny do pravomoci rozhodce.71
c) K projednání daného sporu by jinak byl příslušný obecný soud. Ustanovení § 2 a § 7 odst.1 OSŘ stanoví, jaké spory mohou být projednány obecnými soudy
v občanském soudním řízení. Jde o spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují jiné orgány.
d) Strany jsou oprávněny uzavřít o předmětu sporu smír. Smírem lze ve smyslu § 99
OSŘ řízení ukončit, připouští-li to povaha věci. Povaha věci nepřipouští uzavření
smíru u jednostranných právních poměrů a všude tam, kde hmotněprávní úprava vylučuje, aby si strany mezi sebou upravily právní vztahy dispozitivními úkony.
Dále jsou vyloučeny z projednání v rozhodčím řízení majetkové spory, u nichž to nepřipouští sama jejich povaha, tj věci, v nichž se rozhoduje o osobním stavu, věci, jejichž vyřízení dohodou účastníků nepřipouští hmotné právo, atd.
Pohl, T. Několik poznámek k praktické aplikaci zákona o rozhodčím řízení. Obchodní právo, 2005, č. 9, s. 3. 71
56
Otázku arbitrability sporu musí řešit sami rozhodci, jsou povinni ji zkoumat
z úřední povinnosti. Dojdou-li k závěru, že předmět sporu nemůže být předmětem rozhodčího řízení, tak rozhodčí řízení musí být zastaveno usnesením a nelze v něm
již pokračovat. Vydání rozhodčího nálezu v takovém případě by bylo důvodem pro jeho zrušení.72
4.8. Rozhodčí smlouva Předpokladem vzniku oprávnění rozhodců k projednání a rozhodnutí sporu ve
smyslu ZRŘ je vedle toho, aby se jednalo o spor arbitrabilní, též existence platné rozhodčí smlouvy. Rozhodčí smlouva je předpokladem, aby mohlo být ve věci
meritorně jednáno a až na výjimky je základní podmínkou existence rozhodčího řízení. Je definována jako písemná dohoda stran o tom, že jejich určitý majetkový spor bude rozhodovat jeden nebo více rozhodců nebo stálý rozhodčí soud.
Uzavřením rozhodčí smlouvy v jakékoli podobě nedochází k zahájení
rozhodčího řízení, a proto nezpůsobuje litispendenci. Platně uzavřená rozhodčí smlouva má však důležité procesní účinky:
a) Dochází k derogaci jurisdikce obecného soudu a k podrobení se stran jurisdikci rozhodců.
b) Pokud by některá ze stran bez souhlasu druhé strany podala žalobu u obecného soudu, může druhá strana vznést námitku nedostatku pravomoci soudu s ohledem na existenci rozhodčí smlouvy.
c) Uzavření rozhodčí smlouvy nemá vliv na běh promlčecích či prekluzívních lhůt.
d) Rozhodčí smlouva váže i právní zástupce smluvních stran, pokud takové nástupnictví v rozhodčí smlouvě výslovně nevyloučí.73
Přestože je rozhodčí smlouva považována za základní předpoklad rozhodčího
řízení, lze ve výjimečných případech rozhodčí řízení konat, aniž by mezi spornými
stranami byla uzavřena jakákoli rozhodčí smlouva. Bude se jednat za prvé o spory
z mezinárodních investic mezi státy a fyzickými nebo právnickými osobami z jiného státu. Způsob řešení takových sporů je upraven dvoustrannými dohodami o ochraně a
Růžička, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. rozšířené vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s. 32 an. 73 Vycházím z Růžičky, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. rozšířené vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s. 36 an. 72
57
podpoře investic a mnohostrannou Washingtonskou úmluvou. Druhým typem
případů je situace, kdy některé stálé rozhodčí soudy ve svých řádech připouštějí konání rozhodčího řízení bez uzavření rozhodčí smlouvy a to většinou tehdy, jestliže
se druhá sporná strana dobrovolně rozhodčímu řízení podrobí. To umožňuje i Řád Rozhodčího soudu při HK a AK ČR.
Na právní povahu rozhodčí smlouvy nepanuje v právní teorii jednotný názor.
Rozmanitost těchto názorů je závislá zejména na doktríně o právní povaze
rozhodčího řízení. S ohledem na českou právní úpravu rozhodčího řízení lze dospět k závěru, že jde o smlouvu procesní, protože jejím předmětem je vynětí určitých věcí
z pravomoci obecných soudů a přenesení do pravomoci rozhodců.74 Naopak N.
Rozehnalová považuje rozhodčí smlouvu za institut se smluvním základem, který se
pohybuje v prostředí procesního práva a má tudíž smíšenou povahu.75 Hmotněprávní
prvky rozhodčí smlouvy nabývají na významu především v případě existence mezinárodního prvku, kdy se rozhodčí smlouva nemusí řídit ve všech případech a ani ve všech svých náležitostech pouze tuzemským právem.
Právní teorie i právní praxe rozlišuje tři základní typy rozhodčích smluv. Od
rozhodčí smlouvy jako takové je ale třeba odlišovat specifické smluvní instituty, které sice s rozhodčím řízením bezprostředně souvisí, avšak jejich funkcí není
založení pravomoci rozhodců. Jedná se zejména o tzv. ujednání o rozhodčím řízení
neboli dohodu o postupu v řízení, upravující procesní stránku vedení rozhodčího řízení a smlouvu s rozhodcem ad hoc týkající se vztahu mezi stranou rozhodčí smlouvy a rozhodcem.
Podle § 2 odst. 3 ZRŘ může mít rozhodčí smlouva podobu smlouvy o
rozhodci, rozhodčí doložky nebo tzv. neomezeného kompromisu.
1. Smlouva o rozhodci. Tento typ rozhodčí smlouvy se uzavírá v okamžiku, kdy mezi stranami již spor existuje a strany jsou ochotny spor předložit k rozhodnutí rozhodcům či stálému rozhodčímu soudu. Určení osoby rozhodce bývá
považováno za podstatnou náležitost této smlouvy. Dosažení dohody bývá ale často obtížné za situace, kdy jsou strany již ve sporu.
2. Rozhodčí doložka. Představuje ujednání stran obsažené ve smlouvě hlavní, že
všechny spory, které by mohly v budoucnu mezi stranami vzniknout z určitého právního vztahu, budou rozhodnuty v rozhodčím řízení. Ačkoli je rozhodčí
Růžička, K. K otázce právní povahy rozhodčího řízení. Bulletin advokacie, 2003, č. 5, s. 35. Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha : Nakladatelství ASPI Publishing, s.r.o., 2002, s. 64. 74
75
58
doložka začleněna do smlouvy hlavní a do určité míry sdílí i její osud, je třeba ji
vnímat jako samostatný smluvní dokument. Rozhodčí smlouva se v této podobě uzavírá nejčastěji, neboť v okamžiku, kdy se sjednává hlavní smlouva, žádný spor neexistuje a strany jsou nejlépe schopny se dohodnout.
3. Neomezený kompromis. Tzv. všeobecné ujednání je dohoda stran dopadající na
veškeré spory z vymezeného okruhu právních vztahů. Není v praxi tak častá, uzavírají ji strany hlavně pro delší časová období.76
Právní řád stanoví striktní podmínky na formu rozhodčí smlouvy, která musí
být písemná a musí splňovat i ostatní náležitosti stanovené pro právní úkony obecně, tj. příslušný projev vůle musí být určitý, vážný, srozumitelný a svobodný. Stejné
podmínky je nutno aplikovat i na dohodu o použití pravidel a postupů v řízení před rozhodcem.
ZRŘ ani žádná mezinárodní smlouva závazná pro Českou republiku
nestanoví závazně obsah rozhodčí smlouvy. Rozhodčí smlouva mívá obvykle dva
základní obsahové elementy. První, obligatorní, kterým strany zakládají pravomoc rozhodců pro řešení sporu ve formě jednoho z typů rozhodčí smlouvy výše
zmíněných, a druhý obsahový prvek, fakultativní, tzv. dohoda o postupu v řízení, jíž
strany sjednávají buď použití určitých existujících pravidel pro postup v řízení ad hoc, nebo použití řádu některého stálého rozhodčího soudu, je-li jeho pravomoc sjednána.77
4.9. Osoba rozhodce Rozhodcem může být pouze osoba fyzická, která je zletilá a plně způsobilá
k právním úkonům. Může jím být občan České republiky , tak cizí státní příslušník,
je-li způsobilý k právním úkonům alespoň podle práva České republiky. Rozhodcem však nemůže být výslovně soudce obecných soudů ani soudce Ústavního soudu ČR.
ZRŘ pro výkon funkce rozhodce nestanoví žádné kvalifikační předpoklady, rozhodce
nemusí mít právnické nebo jiné podobné vzdělání. Pro praxi je ale doporučováno, aby alespoň jeden z rozhodců byl zkušený právník s obchodní a rozhodovací praxí.
Vycházím z Rozehnalové N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha : Nakladatelství ASPI Publishing, s.r.o., 2002, s. 60 an. 77 Vycházím z Bělohlávka, A. Vznik rozhodčí smlouvy a oprávnění rozhodců. Právní zpravodaj, 2005, červenec, s. 11 an. 76
59
Přesto, že je rozhodčí řízení spíše neformální, průběh sporu by měl mít určitý řád a pořádek, a proto k vedení takového řízení je třeba mít i určité zkušenosti.
Výběr rozhodců přísluší v prvé řadě stranám, a tak záleží na nich, na jejich
právním vědomí a zkušenostech, jakou osobu si za rozhodce vyberou, neboť si musí
být při takovém výběru vědomy rizika své volby. Vyberou-li si nekvalifikovanou osobu, musí nést i riziko případného nekvalifikovaného rozhodnutí.78
V rozhodčím řízení institucionálním je stranám výběr rozhodců podstatně
usnadněn, kdy si mohou zvolit osobu, která je zapsaná na listině rozhodců vedenou
příslušným stálým rozhodčím soudem. Interní předpisy stálých rozhodčích soudů stanoví pro zapsání osoby do takovéto listiny určité předpoklady, jistá kvalifikace je u těchto osob vyžadována. Podle čl. IV. odst. 1 Statutu Rozhodčího soudu při HK a AK ČR může být na listiny rozhodců zapsána osoba, která si svou činností osvojila
způsobilost pro funkci rozhodce a jejíž vědomosti a zkušenosti včetně znalosti práva
ve spojení s osobními vlastnostmi dávají záruku úspěšného výkonu funkce rozhodce. Stálé rozhodčí soudy velice pečlivě dbají na svoji pověst a i na to, aby rozhodci, kteří
rozhodují spory před příslušným soudem, se chovali při projednávání a rozhodování sporu vždy tak, aby nezavdali stranám žádnou možnost k pochybnostem o jejich nestrannosti v projednávané věci.79
Rozhodcem musí být osoba nestranná a nepodjatá. Aby byly vyloučeny
jakékoli pochybnosti o nestrannosti rozhodce, měl by jím být jen ten, kdo je na
stranách zcela nezávislý a v minulosti neměl ke stranám žádný vztah. ZRŘ tedy naprosto vylučuje situaci, aby advokát rozhodoval spor svého klienta.
Pokud jde o počet rozhodců, stanoví jej zpravidla rozhodčí smlouva. Strany si
mohou určit jednoho rozhodce nebo více rozhodců tvořících senát. ZRŘ ukládá v § 7 odst. 1, aby konečný počet rozhodců byl vždy lichý. Neobsahuje-li rozhodčí smlouva
ujednání o jmenování rozhodců, pak podle ZRŘ jmenuje každá ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci zvolí předsedajícího rozhodce.
Určitá fyzická osoba se stává rozhodcem při splnění zákonem, smlouvou či
řádem rozhodčího soudu stanovených podmínek tehdy, jestliže písemně přijme tuto funkci. Nestává se rozhodcem ani tehdy, kdy existuje pouze rozhodčí smlouva., v níž
je uvedena jako rozhodce. Toto písemné přijetí (tzv. receptum arbitrii) jednak
zakládá vztah mezi stranami na jedné straně a rozhodcem na druhé straně, a jednak Růžička, K. Mezinárodní obchodní arbitráž. Praha : Nakladatelství PROSPEKTRUM, 1997, s. 29. Růžička, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. rozšířené vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s. 52. 78
79
60
završuje proces konstituování osoby jako rozhodce, tj. osoby s pravomocí závazným
a obvykle i konečným způsobem rozhodnout předložený spor.80 Přijetí funkce
rozhodce je pouze otázkou vůle osoby, která je jako rozhodce navržena. Podle ZRŘ není nikdo povinen přijmout funkci rozhodce, pokud ji však přijme, je povinen postupovat v souladu s platným právním řádem.
Rozhodce vystupuje vždy jako soukromá nezávislá osoba, nemůže tedy nikdy
vystupovat jako státní orgán, a není nadána stejnými pravomocemi vůči konkrétnímu sporu jako soudce. Nemůže požívat donucovacích prostředků či hrozby mocí, není oprávněn ukládat jakékoli pokuty, atd.
K povinnostem rozhodce patří také závazek zachovávat mlčenlivost o
skutečnostech, o kterých se dozvěděl v souvislosti výkonem funkce rozhodce, pokud nebyl této povinnosti zproštěn. Rozhodce bez výslovného zmocnění strany, která jej jmenovala,
nemůže
podávat
informace
například
v souvisejících
sporech
rozhodovaných jinými rozhodci, o skutečnostech zjištěných ve sporech, v nichž funkci rozhodce vykonává.
4.10. Zahájení, průběh a ukončení rozhodčího řízení Rozhodčí řízení se dle ZRŘ zahajuje výlučně na základě podání žaloby a je
zahájeno dnem, kdy žaloba došla stálému rozhodčímu soudu nebo předsedajícímu rozhodci ad hoc. Takovéto podání má stejné právní účinky jako podání žaloby státnímu soudu. K procesněprávním účinkům se řadí: možnost uplatnění námitky
nepříslušnosti státního soudu tzv. litispendence, povinnost rozhodců zkoumat vlastní
pravomoc, povinnost provést přípravu projednání sporu a vést řízení bez zbytečných
průtahů. Základním hmotněprávním účinkem je zachování lhůt, tj. pozastavení
promlčecí lhůty a zabránění vzniku prekluze. Promlčecí a prekluzivní doby jsou zachovány, bylo-li rozhodčí řízení zahájeno nejpozději jejich posledního dne.
ZRŘ blíže neurčuje náležitosti žaloby. Obsah žaloby je většinou stanoven jen
v řádech stálých rozhodčích soudů. Součástí každé žaloby by měl být odkaz na
založení pravomoci rozhodců rozhodčí smlouvou. Jinak by měla obsahovat stejné
náležitosti jako žaloba podaná státnímu soudu, a to v souladu s § 30 ZRŘ zde nutno použít § 79 odst. 1 a 2 OSŘ. Je třeba v žalobě hlavně řádně individualizovat účastníky řízení a přesně vymezit předmět řízení.
Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha : Nakladatelství ASPI Publishing, s.r.o., 2002, s. 104. 80
61
V okamžiku zahájení rozhodčího řízení, tak kdykoli v jeho průběhu, jsou
rozhodci povinni zkoumat procesní podmínky nutné k tomu, aby mohli jednat ve věci samé. Po podání žaloby především zkoumají, zda je dána jejich pravomoc k projednání a rozhodnutí předmětného sporu, tj. existenci platné rozhodčí smlouvy.
Dále se rozhodci zabývají otázkami řádného ustavení rozhodců, splnění
předepsaného způsobu podání a předepsaných náležitostí žaloby, způsobilostí žalobce i žalovaného být účastníkem řízení, procesní způsobilostí účastníků,
prokázání plné moci zástupce, neexistencí překážky zahájeného řízení a neexistencí překážky věci rozsouzené.81
Podle ustanovení § 15 ZRŘ jsou rozhodci oprávněni rozhodovat o své
pravomoci sami. „Doslova“ se tato zásada uplatňuje zejména u řízení ad hoc na
rozdíl od institucionálního rozhodčího řízení, kde o této otázce nejčastěji rozhoduje
nějaký kolektivní orgán rozhodčí instituce. Otázku pravomoci mohou rozhodci zkoumat buď sami nebo na základě námitky některé ze stran sporu vznesenou nejpozději při prvním úkonu v řízení, který se týká věci samé. V případě, že rozhodci
dospějí k závěru, že jejich pravomoc k projednání a rozhodnutí předmětného sporu není dána, pak řízení usnesením zastaví a ponechají na vůli stran další postup.
Rozhodci jsou povinny postupovat v řízení bez zbytečných formalit, co
nejúčelněji a co nejrychleji, přičemž musí poskytnout stranám stejné příležitosti
k uplatnění svých práv tak, aby byl náležitě zjištěn skutkový stav věci potřebný pro
rozhodnutí. Rozhodčí řízení je ústní, pokud se strany nedohodnou jinak, a neveřejné. Postup řízení před rozhodci je především otázkou dohody stran. Strany si mohou zvolit i tzv. právo rozhodné, tj. hmotné právo, podle kterého rozhodci mají
předmětný spor rozhodnout a kterým se řídí závazkový vztah mezi stranami. Rozhodci mohou však rozhodovat také podle zásad spravedlnosti, avšak pouze tehdy,
pokud je strany k tomu pověří. Průběh dokazování je podobný jako u soudu až na skutečnost, že všechny důkazy mohou rozhodci provádět jen tehdy, jsou-li jim dobrovolně poskytnuty. Předběžná opatření může nařizovat také pouze soud.
Rozhodci mají podle § 24 ZRŘ v průběhu celého rozhodčího řízení působit na
stany tak, aby se dohodly na smírném vyřešení sporu, přičemž lze na žádost stran smír pojmout do rozhodčího nálezu.
Rozhodčí řízení končí vydáním buď rozhodčího nálezu nebo usnesením.
Usnesení se vydává v těch případech, kdy se nevydává nález, zvláště při rozhodnutí Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha : Nakladatelství ASPI Publishing, s.r.o., 2002, s. 155. 81
62
procesního charakteru, např. při zastavení rozhodčího řízení v rámci zpětvzetí žaloby, při vedení důkazního řízení, přerušení jednání a dalších úkonech, kterými rozhodci řízení vedou.
Rozhodčí nález se vydává v případě, kdy rozhodci rozhodují ve věci samé, je
autoritativním úkonem rozhodčího orgánu při výkonu jeho pravomoci. ZRŘ přesně
stanoví náležitosti rozhodčího nálezu v ustanovení § 25. Ten musí být vyhotoven
písemně, usnesen většinou rozhodců a alespoň většinou rozhodců podepsán. Výrok rozhodčího nálezu musí být určitý a jasný, zejména pro jeho soudní výkon. Musí být odůvodněn, pokud se strany nedohodnou jinak. Rozhodčí nález musí být doručen
stranám a po jeho doručení opatřen doložkou o právní moci. Rozhodčí nález, který nelze přezkoumat, nabývá dnem doručení stejné právní účinky jako pravomocné soudní rozhodnutí a je soudně vykonatelný. Formální účinky doručeného rozhodčího nálezu spočívají v tom, že rozhodčí nález není napadnutelný odvoláním. Materiální
účinky tkví v závaznosti rozhodčího nálezu pro sporné strany a státní a jiné orgány a
v jeho vykonatelnosti. Jedná se tedy o rozhodnutí konečné a závazné, strany jsou povinny splnit všechny povinnosti uložené v rozhodčím nálezu ve lhůtách v něm
uvedených. Pokud tak strany neučiní, podléhá rozhodčí nález nucenému výkonu rozhodnutí tzv. exekuci. Rozhodčím nálezem má být rozhodnuto o ochraně práva
uplatněného v žalobě.82 Výrok rozhodčího nálezu musí odpovídat žalobnímu petitu. Rozhodce je žalobním návrhem plně vázán.
Přesto, že je rozhodčí řízení založeno na zásadě jednoinstančnosti,tj. není
proti němu přípustné odvolání, umožňuje ZRŘ za přesně stanovených podmínek přezkum vydaného rozhodčího nálezu. Jednak si ho mohou dohodnout přímo samy
strany v rozhodčí smlouvě a přezkum k žádosti jedné z nich provádí jiný rozhodce než ten, který napadaný rozhodčí nález vydal. A jednak rozhodčí nález může přezkoumat obecný soud v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Možnosti a
pravidla takového soudního přezkumu jsou stanoveny ZRŘ velice striktně, neboť se má jednat o výjimečný prostředek. Blíže se této problematice věnuji v následující kapitole.
82
Hlavsa, P. Poznámky k rozhodčímu řízení (II. část). Právní praxe v podnikání, 1995, č. 6, s. 9.
63
5. KONTROLNÍ ČINNOST OBECNÝCH SOUDŮ VE VZTAHU K ROZHODČÍM SOUDŮM Soudy obecné ve vztahu k soudům rozhodčím realizují jednak pomocnou
funkci, a jednak funkci kontrolní. Tyto funkce se uplatňují v různém rozsahu
v různých fázích řízení.83 Možné zásahy státu se však neuskutečňují jaksi a priori, leč
pouze tam a za těch podmínek, kde to zákon výslovně připouští a předvídá. Výkon soudní pravomoci vůči rozhodčímu řízení jak v pomocných funkcích, tak i
kontrolních je omezen teritoriální působností státního soudnictví. Činnost obecných
soudů se tak uplatňuje pouze ve vztahu k „domácím rozhodčím nálezům“ tj. rozhodčí nálezy vydané v rozhodčím řízení konaném na území tuzemska bez ohledu na procesní normy, podle kterých je rozhodováno, nikoli „cizím rozhodčím nálezů“ jež jsou vydány na území cizího státu.
Podstata rozhodčího řízení je založena na dobrovolnosti stran řešit svůj spor
právě touto cestou. Obecně platí, že rozhodci nemohou vyžadovat po osobách jiné
úkony než ty, které realizují dobrovolně. Rozhodci nemohou jít v řízení nad rámec svých pravomocí, které jim přiznává platná právní úprava. Nemají donucovací
pravomoc, nemohou svými rozhodnutími zavazovat přímo osoby třetí apod.84 Tyto nedostatky v pravomoci rozhodců supluje a současně provádění jednotlivých úkonů zabezpečuje soud obecný jako orgán obecně nadaný pravomocí soudní. Pomocná funkce obecných soudů se uskutečňuje:
1. Fáze před zahájením řízení nebo před zahájením jednání ve věci samé. Soudy
v této fázi řízení spolupůsobí při tvorbě senátu či jmenování rozhodce, zproštění mlčenlivosti již jmenovaného rozhodce, jeho možného vyloučení a při nařízení předběžného opatření.
2. Fáze průběhu řízení do vydání rozhodčího nálezu. Soudy mohou na žádost provádět důkazy neposkytnuté dobrovolně, podílejí se na vydávání předběžného opatření a zbavení mlčenlivosti rozhodce.
Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha : Nakladatelství ASPI Publishing, s.r.o., 2002, s. 173. 84 Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha : Nakladatelství ASPI Publishing, s.r.o., 2002, s. 174. 83
64
3. Fáze po vydání rozhodčího nálezu. Z pomocných funkcí se v této etapě uplatňuje
archivace rozhodčích nálezů, nařízení výkonu rozhodčího nálezu, pokud nebyl dobrovolně splněn a opět zproštění mlčenlivosti.85
Kontrolní funkce obecných soudů spočívá na zakotvení určitých kontrolních
mechanismů státu vůči rozhodčímu řízení a to až v době po jeho ukončení vydáním
rozhodčího nálezu. V zákonem předvídaných případech se mohou uplatnit instituty
„zrušení rozhodčího nálezu“ a „zastavení nařízeného soudního výkonu rozhodčího nálezu“. První možnost uplatnění kontrolní funkce se realizuje po vydání rozhodčího nálezu, a zároveň před podáním návrhu na nucený výkon. Tzv. zastavení výkonu
nastupuje až po uplynutí zákonem stanovené doby, nebo pokud strana požádá o exekuci.
Kontrolní činnost obecných soudů připouští zákon zejména tím, že umožňuje
uplatnit existenci vad, jimiž by trpělo řízení před rozhodci ad hoc i řízení před stálým
rozhodčím soudem, pokud se takové vady příčí základním zásadám, na nichž jinak
spočívá samo rozhodčí řízení a rozhodování.86 Proto stát prostřednictvím svých orgánů (obecných soudů) zabezpečuje v souladu se základními ústavními zásadami
právního státu procesní ochranu práv a oprávněných zájmů právě při realizaci těchto kontrolních funkcí.
5.1. Zrušení rozhodčího nálezu Tento právní institut je zvláštním prostředkem nápravy pravomocného
rozhodčího nálezu, který eliminuje zejména procesní pochybení v rozhodčím řízení a
zachovává jistotu spravedlnosti a možnosti domoci se nového projednání sporu v rozhodčím nebo soudním řízení. Je v podstatě nemožné dosáhnout zrušení
rozhodčího nálezu v řízení, ve kterém rozhodci pouze nesprávně aplikovali hmotněprávní předpisy, resp. rozhodovali podle mínění strany nesprávně a
nekvalifikovaně. Rozhodci, vzhledem k jejich postavení soukromých osob, nejsou právními předpisy oprávněni zrušit rozhodčí nález. Výjimku představuje pouze rozhodčí řízení ohledně sporů z investic podle Washingtonské úmluvy, kdy jednou ze stran rozhodčího nálezu je suverénní stát a nález může být zrušen tříčlenným
Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha : Nakladatelství ASPI Publishing, s.r.o., 2002, s. 175. 86 Hlavsa, P. Poznámky k rozhodčímu řízení (II. část). Právní praxe v podnikání, 1995, č. 6, s. 10. 85
65
Výborem ad hoc. Právo zrušit rozhodčí nález je zásadně delegováno na obecné
soudy, neboť tímto provádějí kontrolu zákonnosti rozhodčího řízení, i když až po jeho skončení.
O zrušení rozhodčího nálezu lze žádat pouze ve státě, na jehož území byl
rozhodčí nález vydán. Podmínky, za kterých může dojít ke zrušení rozhodčího nálezu, jsou stanoveny v procesních předpisech státu, ve kterém se o zrušení
rozhodčího nálezu bude žádat. Ustanovení ZRŘ se budou aplikovat pouze tehdy, byl-
li rozhodčí nález vydán v rozhodčím řízení konaném na území České republiky,
návrh na jeho zrušení lze podat pouze u českého obecného soudu. Přednost před ustanoveními ZRŘ však mají ustanovení Evropské úmluvy a to v případě, že půjde o rozhodčí nález vydaný v rozhodčím řízení ve sporu z mezinárodního obchodního styku na území ČR.
K řízení o zrušení rozhodčího nálezu je dle § 41 ZRŘ věcně příslušný soud,
který by byl v prvním stupni příslušný k řízení ve věci podle § 9 OSŘ, kdyby nebylo
rozhodčí smlouvy. Místně příslušným je soud, v jehož obvodu se koná nebo konalo rozhodčí řízení, je-li toto místo v ČR. V ostatních případech je to soud, který by byl
místně příslušný, kdyby nebylo rozhodčí smlouvy. Návrh na zrušení rozhodčího nálezu obecným soudem může podat pouze strana jako hlavní účastník rozhodčího řízení, pokud se tedy domnívá, že rozhodčí nález byl vydán v rozporu s právními
předpisy. Návrh je nutno podat zásadně v době tří měsíců ode dne, kdy byl rozhodčí nález doručen straně, která se zrušení domáhá. Podání návrhu nemá samo o sobě
odkladný účinek na vykonatelnost rozhodčího nálezu. Soud však může za jistých okolností na žádost povinného vykonatelnost odložit.
Důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle ZRŘ, cizích právních řádů,
Evropské úmluvy i Vzorového zákona UNCITRAL jsou vesměs podobné, předpokládají u rozhodčího řízení a rozhodčího nálezu zpravidla existenci určitých
procesních pochybení. Příslušné vady se mohou týkat rozhodčí smlouvy, samotného rozhodčího řízení nebo vlastního rozhodčího nálezu.
ZRŘ v ustanovení § 31 taxativně uvádí důvody, pro které lze zrušit
rozhodčí nález. Jednotlivé důvody se vztahují k nedostatku podmínek vzniku platné
rozhodčí smlouvy, a tím i nedostatku pravomoci rozhodců; dále k nedostatku v osobách rozhodců a i k vadám řízení, pro něž nebylo možné věc řádně projednat. Mezi tyto vady patří jednak některé nedostatky, které jsou v civilním řízení před
66
soudem pokládány za vady týkající se procesních podmínek a jednak ty, které jsou jinak důvodem k obnově řízení v civilním procesu.
Český obecný soud na návrh kterékoli strany zruší rozhodčí nález, jestliže:
a) Rozhodčí nález byl vydán ve věci, o níž není možné uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, tzv. nearbitrabilita sporu.
b) Rozhodčí smlouva je neplatná z jiného důvodu nebo byla zrušena anebo se nevztahuje na případ.
c) Na rozhodování ve věci se účastnil nezpůsobilý rozhodce, tj. nebyl rozhodčí smlouvou povolán k rozhodování nebo byl zbaven způsobilosti k právním úkonům.
d) Rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců. Své opodstatnění nachází při existenci alespoň tříčlenného senátu.
e) Straně nebyla poskytnuta možnost případ projednat před rozhodci, tímto byla porušena základní procesní práva strany, např. účastník nebyl řádně předvolán.
f) Rozhodci přisoudili v rozhodčím nálezu něco jiného než bylo požadováno anebo přisoudili plnění, které je podle tuzemského práva nemožné či nedovolené.
g) Jsou dány důvody, pro které lze žádat obnovu v občanském soudním řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ.
Řízení o zrušení rozhodčího nálezu má charakter sporného řízení, řídí se
ustanoveními OSŘ a koná se před samosoudcem. O návrhu na zrušení rozhodčího
nálezu rozhoduje obecný soud jako ve věci samé rozsudkem, jímž může návrh buď
zamítnout, anebo mu vyhovět a napadený rozhodčí nález zrušit. Zruší-li soud rozhodčí nález z důvodu, pro který nebylo možné, aby se konalo rozhodčí řízení (nearbitrabilita sporu, neexistence platné rozhodčí smlouvy), po nabytí právní moci
tohoto rozhodnutí může pokračovat k návrhu některé ze stran v jednání ve věci samé
a tuto věc rozhodnout. Pokud ale soud zruší rozhodčí nález z jiného důvodu, zůstává
zachována platnost rozhodčí smlouvy a kterýkoli z účastníků může požadovat pokračování v rozhodčím řízení, avšak před jinými rozhodci, neboť ti původní jsou z dalšího jednání vyloučeni.
Institut zrušení rozhodčího nálezu tak není v rámci našeho právního řádu
chápán jako řádný opravný prostředek, nýbrž pouze jako přezkum toho, zda byly
67
splněny podmínky pro delegaci soudní pravomoci soukromoprávnímu subjektu a splnění zásadních předpokladů jeho činnosti.
5.2. Zastavení nařízeného výkonu rozhodčího nálezu Pokud uplyne marně doba, po kterou mohla strana podat návrh na zrušení
rozhodčího nálezu, nebo strana druhá podala návrh na výkon rozhodčího nálezu
dříve, potom může strana, proti níž byl soudem nařízen výkon, podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodčího nálezu.87 Podání takového návrhu není
omezeno žádnou lhůtou a může jej podat pouze účastník, proti němuž směřuje výkon
rozhodčího nálezu. Návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí lze podat jednak z důvodů uvedených v ustanovení § 268 OSŘ (obecné důvody pro zastavení výkonu soudního rozhodnutí), a jednak z důvodů stanovených v § 35 ZRŘ, atj.:
a) Některé důvody, které jsou současně důvody, pro něž je možné žádat zrušení
rozhodčího nálezu jako nearbitrabilita sporu, neusnesení nálezu většinou rozhodců a nepožadované, nemožné či nedovolené odsuzující plnění.
b) Strana nebyla v rozhodčím řízení zastoupena zákonným zástupcem, přesto že být zastoupena měla.
c) Zástupce strany vystupující v rozhodčím řízení nebyl k tomu řádně zmocněn a ani jeho jednání nebylo dodatečně schváleno.
Pokud je podán důvodný návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodčího
nálezu, obecný soud provádějící řízení o výkonu rozhodnutí přeruší a uloží povinnému, aby do 30 dnů podal u příslušného obecného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Zruší-li následně soud rozhodčí nález, výkon rozhodnutí bude zastaven a strany budou postupovat po jeho zrušení podle stejných pravidel
popsaných v předcházející části. Jestliže v uvedené lhůtě návrh strana u soudu nepodá, pokračuje soud ve vykonávacím řízení o výkonu rozhodčího nálezu.
Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha : Nakladatelství ASPI Publishing, s.r.o., 2002, s. 189. 87
68
6. UZNÁNÍ A VÝKON CIZÍCH ROZHODČÍCH NÁLEZŮ Jednou z nejvýznamnějších výhod rozhodčího řízení je skutečnost, že
rozhodčí nálezy vydané na území jednoho státu se snadněji vykonávají na území
jiných států než rozhodnutí státních soudů. Jednak proto, že nejde o rozhodnutí státních orgánů, a jednak díky tomu, že existuje poměrně dlouhou dobu mezinárodní úprava, která usnadňuje uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů.
Před výkladem dané problematiky je nutné jednoznačně rozlišit výkon
rozhodčího nálezu vydaného v rozhodčím řízení na území České republiky a
vydaného v zahraničí, protože výkon každého z nich podléhá jinému právnímu
režimu. Jako „cizí rozhodčí nález“ se obecně označuje takový rozhodčí nález, který je vydán na území jiného státu, než ve kterém je žádáno o jeho uznání a výkon,
z pohledu českých právních předpisů vydán tedy v zahraničí. Za „český rozhodčí nález“ je považován ten, který byl vydán v ČR bez ohledu na existenci cizího prvku.
S uznáním českého rozhodčího nálezu nevzniká problém, neboť žádný český právní
předpis nevyžaduje jakékoli uznání. Při výkonu českého rozhodčího nálezu český soud postupuje podle příslušných ustanovení části šesté OSŘ. Výkonem rozhodčích
nálezů lze pověřit také soudní exekutory, kteří pak při provádění výkonu budou postupovat podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti.
Uznáním cizího rozhodčího nálezu se rozumí skutečnost, že se cizímu
rozhodčímu nálezu přiznávají stejné právní účinky, jako by šlo o tuzemský rozhodčí
nález. Za výkon cizího rozhodčího nálezu se považuje donucení příslušným státním
orgánem povinného ke splnění povinnosti stanovené mu rozhodčím nálezem, kterou dobrovolně nesplnil ve stanovené lhůtě.
6.1. Právní úprava dle ZRŘ Problematika uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů je v ZRŘ upravena
v jeho části páté, která nese označení „Ustanovení o poměru k cizině“, a to v §§ 38 až 40.
Základním předpokladem pro uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů
stanoví ZRŘ podmínku vzájemnosti. V daném případě to znamená, že cizí stát, ve kterém byl vydán rozhodčí nález, o jehož uznání a výkon na území ČR jde, na svém
státním území uznává a vykonává rozhodčí nálezy, které jsou vydávány na území 69
ČR. U rozhodčích nálezů půjde především o vzájemnost formální, která bude zajištěna mezinárodní smlouvou dvoustrannou nebo mnohostrannou, jež váže
Českou republiku s příslušným cizím státem. Prakticky ve všech dvoustranných tzv. smlouvách o právní pomoci je zakotven vzájemný závazek obou smluvních stran za stanovených podmínek uznávat a vykonávat rozhodčí nálezy vydané na území smluvního státu. ZRŘ nezapomíná ani na možnost uplatnění vzájemnosti materiální a
podle § 38 vzájemnost považuje za zaručenou také v případě, že cizí stát prohlašuje všeobecně cizí rozhodčí nálezy za vykonatelné za podmínky vzájemnosti, aniž by byla uzavřena nějaká mezinárodní smlouva. Vzájemnost formální lze zjistit ze Sbírky
zákonu, resp. Sbírky mezinárodních smluv anebo dotazem na Ministerstvu zahraničních věcí. Zda je dána vzájemnost materiální zjistit lze pouze na Ministerstvu spravedlnosti prostřednictvím vydání jeho prohlášení.
Cizí rozhodčí nález nelze českým soudem zrušit. Nicméně český právní řád
umožňuje nepřipustit uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu v případě, že byl
vydán v řízení, které mělo nějaké procesní vady, nebo sám rozhodčí nález je vadný
nebo jeho uznání a výkon by byl v rozporu s jeho právními předpisy. ZRŘ
v ustanovení § 39 stanoví důvody, pro které je možno odepřít uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu:
a) Rozhodčí nález není podle práva státu, v němž byl vydán, pravomocný nebo
vykonatelný. Právní moc a vykonatelnost je možné dovodit z připojené doložky o vykonatelnosti.
b) Rozhodčí nález je stižen vadou uvedenou v § 31 ZRŘ, pro kterou lze jinak tuzemský rozhodčí nález zrušit.
c) Rozhodčí nález odporuje tuzemskému veřejnému pořádku, stanovuje plnění odporující v konkrétním případě českému právu.
Všechny zmíněné důvody musí soudce zkoumat ex officio a to z pohledu
českého práva.
Česká právní úprava nezná zvláštní řízení o uznání cizích rozhodčích nálezů.
Uznání je realizováno v rámci řízení o výkonu cizího rozhodčího nálezu a
nevyslovuje se žádným zvláštním soudním rozhodnutím českého soudu jako v případě některých cizích soudních rozhodnutí. Cizí rozhodčí nález se uznává tím,
že se k němu při zachování podmínek § 39 přihlédne. Výkon cizího rozhodčího
nálezu lze nařídit při splnění podmínek stanovených tuzemskou právní úpravou pro 70
výkon rozhodčího nálezu. Jsou tak zkoumány tytéž podmínky, které by byly
zkoumány u českých rozhodčích nálezů a navíc je nutné zkoumat podmínky
vyplývající z toho, že k tomu, aby mohl být cizí rozhodčí nález vykonán, musí dojít
k jeho uznání.88 Výkon cizího rozhodčího nálezu se uskutečňuje podle části šesté
OSŘ, § 251 a násl. Nařizuje ho předseda senátu příslušného soudu a je třeba vždy
takové rozhodnutí řádně odůvodnit.
6.2. Úprava v mezinárodních smlouvách S ohledem na znění § 47 ZRŘ se ustanovení tohoto zákona aplikují pouze
v případě, že nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva. Ve většině případů při
uznávání a vykonávání cizích rozhodčích nálezů se budou přednostně aplikovat právě ustanovení mezinárodních smluv, jak dvoustranných (zejména smlouvy o právní pomoci), tak i mnohostranných.
Základ mezinárodní úpravy v oblasti uznání a výkonu cizích rozhodčích
nálezů v současné době představuje Newyorská úmluva o uznání a výkonu cizích
rozhodčích nálezů z roku 1958 (dále jen Newyorská úmluva). Vzhledem k vysokému počtu smluvních stran (i ČR členem) z různých geografických i právních oblastí je
z pohledu teritoriálního považována za úmluvu univerzální. Sama Newyorská úmluva ve svých ustanoveních řeší případné konflikty vlastní aplikace ve vztahu k jiným úpravám. Obsahuje pravidlo tzv. nejpříznivějšího zacházení, které umožňuje
straně využít takovou normu, která je pro ni nejpříznivější, tzn. strana si může vybrat
jednak postup na základě Newyorské úmluvy nebo dle jiné úmluvy anebo postup podle národního práva. Je však nezbytné zvolit si jednoznačně postup dle jedné
z úprav. V případě rozhodčího nálezu, kde není stát smluvní stranou Newyorské
úmluvy, a je uzavřena pouze smlouva o právní pomoci, má před vnitrostátní normou přednost smlouva o právní pomoci a zákon nelze použít.89
Podle ustanovení Newyorské úmluvy se bude postupovat za situace, že se na
území některého jejího smluvního státu bude žádat o uznání a výkon rozhodčího nálezu vydaného v rozhodčím řízení konaném na území ČR. Každý smluvní stát je
povinen uznat cizí rozhodčí nález, vydaný na území jiného smluvního státu, za závazný a povolit jeho výkon podle předpisů o řízení, jež platí na území, kde je nález
Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha : Nakladatelství ASPI Publishing, s.r.o., 2002, s. 208. 89 Rozehnalová, N. K uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. Obchodní právo, 2003, č. 2, s. 3 an. 88
71
uplatňován. Newyorská úmluva nestanoví smluvním státům procesní pravidla pro postup při uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. Tuto úpravu ponechává na
právních předpisech státu, ve kterém má k uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů dojít.90
Newyorská úmluva stejně jako ZRŘ zná institut odepření uznání a výkonu
cizích rozhodčích nálezů a stanoví podobné důvody jako ZRŘ pro jeho odepření,
avšak tyto důvody dělí do dvou skupin. Uvedené důvody jsou vymezeny taxativně a nelze přidávat další. V rámci těchto důvodů nelze přezkoumávat rozhodnutí ve věci
samé a důkazní břemeno nese strana povinná, proti níž je uplatňováno uznání a následný výkon. První skupinu důvodů pro odepření může vznést pouze strana, vůči níž je rozhodčí nález uplatňován. Jedná se pravidelně o důvody postavené na jiném právním řádu, než je místo výkonu a váží se k průběhu řízení. Jde o následující důvody:
a) Neplatnost rozhodčí smlouvy dle zvoleného práva nebo práva země, kde byl nález vydán a nezpůsobilost stran smlouvy k jednání o rozhodčí smlouvě.
b) Strana, proti níž je rozhodčí nález uplatňován, nebyla řádně vyrozuměna o
ustanovení rozhodce nebo o rozhodčím řízení nebo nemohla z jakýchkoli důvodů uplatnit své požadavky.
c) Rozhodčí nález se týká sporu, pro který nebyla uzavřena rozhodčí smlouva nebo který není v mezích rozhodčí smlouvy nebo nález obsahuje rozhodnutí přesahující dosah rozhodčí smlouvy.
d) Složení rozhodčího soudu nebo rozhodčí řízení nebylo v souladu s ujednáním.
Pokud chybí ujednání, potom v souladu se zákony země, kde se rozhodčí řízení konalo.
e) Rozhodčí nález se dosud nestal pro strany závazný, byl zrušen nebo jeho výkon byl odložen orgánem země, v níž nebo podle jejího právního řádu byl vydán.91
Druhou skupinu důvodů může uplatnit sám soud ex officio, tzn. k odepření
uznání a výkonu cizího rozhodčího nálezu může dojí bez žádosti stran, a to z moci úřední. Soud by tyto důvody měl zkoumat vždy, je-li požádáno o uznání a výkon. Na
Růžička, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. rozšířené vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s. 195. 91 Růžička, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. rozšířené vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s. 196 an. 90
72
rozdíl od první skupiny důvodů odrážejí zájmy právního řádu místa výkonu rozhodnutí, nikoli jiných právních řádů.
a) Předmět sporu nemůže být předmětem rozhodčího řízení podle práva státu, kde je žádáno o uznání a výkon.
b) Uznání a výkon rozhodčího nálezu by byl v rozporu s veřejným pořádkem tohoto státu. Posouzení je záležitostí úvahy soudce, který o výkonu cizího rozhodčího nálezu rozhoduje. V některých případech může být takovým důvodem sama
nestrannost soudce, nemožnost realizace základních procesních práv strany, nedostatek odůvodnění a u jiných je nutná vyšší intenzita porušení.
6.3. Uznání a výkon zrušeného cizího rozhodčího nálezu Otázka možnosti uznání a výkonu cizího rozhodčího nálezu, který byl po
svém vydání pravomocně zrušen soudem státu, v němž byl vydán (tzv. zrušený rozhodčí nález), nabývá v posledních letech na významu. Česká právní teorie ani
praxe se této problematice výrazněji nevěnují, české soudy se zatím s žádostmi o výkon zrušeného rozhodčího nálezu nesetkávají, nicméně zahraniční arbitrážní praxe
zná již množství případů, kdy zrušené rozhodčí nálezy byly uznány a vykonány. Jednoznačné stanovisko k této problematice nezaujímají ani jednotlivé mezinárodní úmluvy zabývající se otázkami uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů.
Z pohledu Newyorské úmluvy možnost uznání a výkonu zrušeného
rozhodčího nálezu není vyloučena. Jednak možnost uznání a výkonu připouští
jazykový výklad Newyorské úmluvy, neboť postup v konkrétních případech závisí na úvaze soudu. I přesto, že je dán některý z důvodů pro odepření uznání a výkonu
nálezu, Newyorská úmluva nikterak nestanoví povinnost soudu odmítnout uznání a
výkon zrušeného nálezu. Jazykový výklad je silně podpořen i závěry výkladu
systematického a teleologického. Jednou z častých námitek proti uznání zrušeného rozhodčího nálezu je skutečnost, že takový nález ani nelze považovat za nález ve smyslu Newyorské úmluvy, tedy že uznání a výkon tohoto nálezu nespadá do její
věcné působnosti. Rozhodčí nález okamžikem svého zrušení jednoduše přestává být rozhodčím nálezem, dále neexistuje.92 Systematika Newyorské úmluvy však takový
závěr vyvrací, kdy až na jediné ustanovení (čl. V. odst. 1 písm. e) pojednávající o uznání a výkonu nálezů) se zrušeným rozhodčím nálezem nezabývá. A je tak možné
Střelec, K. K možnosti uznání a výkonu zrušeného cizího rozhodčího nálezu. Bulletin advokacie, 2004, č. 3, s. 38. 92
73
vyvodit, že i zrušený nález je stále nálezem ve smyslu Newyorské úmluvy, neboť nelze odmítnout výkon něčeho, co neexistuje.
Evropská úmluva o mezinárodní obchodní arbitráži obsahuje speciální úpravu
této otázky a přímo stanoví povinnost uznat a vykonat zrušené rozhodčí nálezy, pokud k jejich zrušení došlo z jiných důvodů, než které jsou v ní taxativně vymezeny
a smluvní státy nesmějí k takovému zrušení vůbec přihlížet. Význam Evropské úmluvy na rozdíl Newyorské úmluvy však není velký a to vzhledem k menšímu počtu smluvních států a k jejímu omezení pouze na spory v obchodních věcech.
Oproti zmíněným mezinárodním úmluvám zaujímá ZRŘ k možnosti uznání a
výkonu zrušených rozhodčích nálezů jasné stanovisko a možnost uznání a výkonu
striktně odmítá. Ustanovení § 39 písm. a) ZRŘ výslovně stanoví: Uznání nebo výkon
cizího rozhodčího nálezu bude odepřen, jestliže rozhodčí nález není podle práva
státu, v němž byl vydán, pravomocný nebo vykonatelný. Od uvedeného ustanovení se nelze odchýlit, je kogentní a tak uznání a výkon zrušených rozhodčích nálezů
v režimu ZRŘ nepřichází v úvahu. Dopad české vnitrostátní právní úpravy v této oblasti je však značně omezen a to v důsledku aplikační přednosti úpravy stanovené Newyorskou a Evropskou úmluvou.
Uznání a výkon zrušených rozhodčích nálezů sebou přináší četná rizika.
Dochází k oslabení právní jistoty sporných stran, že rozhodčí nález zrušený ve státě svého vydání může být v některých státech vykonatelný a v jiných nikoli. Uznání
zrušeného rozhodčího nálezu může vyvolat nelibost u státu, jehož soud daný nález
zrušil. Značným rizikem je vznik konkurence dvou rozhodčích nálezů, v případě zahájení nového rozhodčího řízení v téže věci a vydání nového rozhodčího nálezu ve
státě zrušení. Také díky zmíněným negativním dopadům uznání a výkonu rozhodčího nálezu by se měly vždy zvážit veškeré okolnosti případu a až následně rozhodnout, jak se zrušeným rozhodčím nálezem naložit. V praxi proto není vhodné uplatňovat ani nekritické uznávání a výkon zrušených rozhodčích nálezů, ani přísné odmítání možnosti uznání a výkonu.93
V této podkapitole vycházím ze Střelce, K. K možnosti uznání a výkonu zrušeného cizího rozhodčího nálezu. Bulletin advokacie, 2004, č. 3, s. 34 an.
93
74
ZÁVĚR Český právní řád alternativní řešení sporů připouští a upravuje v různých
právních předpisech celou škálu forem ADR. Strany mohou k řešení svého sporu uzavřít dohody bez asistence třetí osoby týkající se společného jmění manželů,
dědického řízení, spoluvlastnictví, rodinněprávních vztahů, závazkového práva, apod. Právní úprava umožňuje také stranám uzavřít za asistence státních orgánů smír
nebo vyrovnání. Všem těmto dohodám je dávána před soudním řešení sporu přednost. Speciálním právním předpisem je u nás zakotven nejrozšířenější způsob
ADR a to rozhodčí řízení. Nedávno byl zákonem o Probační a mediační službě do našeho právního řádu zaveden specifický typ mediace. Jedná se o mimosoudní
zprostředkování za účelem řešení sporu mezi obviněným a poškozeným a činnost směřující k urovnání konfliktního stavu vykonávaná v souvislosti s trestním řízením.
I přes poměrně podrobnou úpravu některých forem ADR i rostoucí význam a
úspěšné výsledky v zahraničí, není mimosoudní řešení sporů u nás téměř využíváno. Je to z důvodů neexistence právního vědomí v otázce alternativního řešení, nezájmu
právního prostředí podporovat tyto metody a absence diskusí o těchto otázkách. Určitým dílem může přispět k rozvoji ADR i doplnění a zpřesnění právní úpravy.
Rozšíření využívání alternativního řešení sporů nelze však dosáhnout jen
prostřednictvím legislativních úprav, vzhledem ke skutečnosti, že některé metody obsahují celou řadu neprávních prvků a nelze je tedy právně upravit ani obecně.
Otázka právního vědomí v problematice využívání způsobů ADR má
dominantní pozici. Bez zvýšení jeho úrovně nelze očekávat výraznější posun směrem k mimosoudnímu řešení sporů. K jeho posílení by mohly vést tématicky zaměřená
setkání na odborné i laické úrovni, odborné diskuse na stránkách nejrůznějších
periodik, apod. Pro široké uplatnění alternativního řešení sporů je nutné vytvořit
takové právní prostředí, kde mají jednotlivé metody své nezastupitelné místo a v právní praxi jsou pociťovány jako užitečné. Více podporovány by měly být i ze
strany legislativy. Na rozdíl od zahraničních úprav má náš právní systém i v tomto směru značný deficit.
Nutná je změna v povaze právní pomoci advokátů. Jejich posláním nemá být
pouze zastupování subjektů, ale rovněž předcházející informativní činnost o možnostech alternativního řešení sporu. Měli by dostatečně porozumět otázkám
využití metod ADR a pochopit podstatu jejich fungování. Jako poradci svých klientů by měli pomáhat vysvětlit především právní otázky či odborné těžkosti v průběhu 75
vyjednávání. Právní služby poskytované advokáty by měly lépe reagovat na potřeby klientů a nabízení alternativních způsobů řešení jejich sporů k tomu bezesporu patří.
Soudní orgány by se také měly zapojit a alternativní řešení sporů samy
podporovat. Sporné strany na možné využití tohoto způsobu urovnání jejich sporu upozorňovat a v neposlední řadě ho přímo stranám navrhovat jako výhodnou alternativu k soudnímu řízení.
Jistým přínosem pro účinnost systému alternativního řešení sporů by bylo
zaměřit se na vzdělávání osob pověřených vedením procesů ADR. Tyto osoby by si
vedle znalostí odborných měly osvojit techniku vedení stran ke smírnému vyřešení sporu. Je nezbytné, aby měly řadu schopností psychologického, rétorického a dalšího
vedení sporu a přístupu ke stranám sporu. Možným řešením je stanovení garancí ze
strany státu ohledně kvalifikace osob pověřených řízením ADR například v podobě povinného licenčního systému.
V současné době v souvislosti s rozvojem informační společnosti nabývá na
významu možnost řešení sporů elektronickou cestou, tzv. on-line. V zahraničí se objevuje tendence podporovat používání nových telekomunikačních technologií
v procesním právu při řešení soukromoprávních sporů. O jejich výhodách není pochyb, díky nim dochází ke zkvalitnění, zrychlení a zlevnění procesů. Naše právní
úprava vykazuje v této oblasti podstatné nedostatky a je nezbytné vytvořit podmínky pro zpřístupnění ADR elektronickou cestou.
Novým prvkem ovlivňujícím naši legislativu je právo ES. Ačkoli alternativní
způsoby řešení sporů nejsou předmětem konkrétní úpravy komunitárního práva, existuje několik výslovně upravených oblastí, které s ADR významným způsobem
souvisí. O jejich důležitosti svědčí i politický dokument zpracovaný Evropskou komisí, tzv. „Zelená kniha o alternativních řízeních za účelem řešení sporů v právu
civilním a obchodním“. Cílem EU je podpořit maximální rozšíření alternativních řešení sporů stanovením pouze obecných principů jejich využívání.
76
RESUMÉ Alternative dispute resolution (ADR) is generally understood as extrajudicial
proceedings with simultaneous exclusion of the judicial authority. Individual ways of ADR represent an alternative of the judicial system and are defined, more or less, by
those features which distinguish them from the system. The choice of particular form of alternative settlement of a given dispute depends on the will and agreement of the parties to a dispute and thus allows the parties to stay in control of their own issues.
There is a whole range of possible settlements of disputes arisen between the parties. It always depends on the willingness and openness of the parties to accept one of
them. In most of the methods it is purely up to the parties to decide whether to reach a compromise or lose time disputing.
Alternative ways of dispute settlements can take different forms and the
proceedings can be conducted through various procedures. Individual methods of ADR differ above all in the extent of their formality. The most formalized method is
arbitration proceedings on the one hand and on the other hand there are informal methods such as mediation and conciliation. Any of these methods, however, represents a less formal and cheaper way of settlement than a regular judicial
proceedings. It is always better for the parties to prefer a non-conflict, prompt and
rather cheap solution to a dispute proceedings, often a lengthy and expensive one.
Also from the psychological point of view, it is better for the parties to know that they are not facing an opponent but a cooperating partner. The parties have many
other reasons to prefer alternative ways to judicial proceedings. By using these, there
are no interruptions of business relations and the parties preserve their good reputation. Another important advantage can be seen in the non-public character of the ADR and preference of economic interests to a legal position.
The whole concept of ADR is based on the principle saying that it is the
parties themselves who are best able to prevent and solve their own disputes. The
settlement of a dispute by the parties themselves on the basis of mutual negotiation
and concluding a bilaterally acceptable agreement is considered to be the most efficient and also the least expensive way of settling the dispute.
Within the alternative dispute resolution it is possible to reach agreement via
a mediator. His character and ways of trying to contribute to the agreement can be different. This mediator can be a „conciliator“ trying to reach an amicable solution
by simultaneous negotiations with both parties. The goal of his effort is a conciliation 77
based on material and legal conditions. The „mediator“ has a different character. His
goal is the same as the one of conciliator, but he proceeds through separate negotiation with the parties concerned. The mediator must be an unbiased entity having persuasive powers and abilities to find a constructive solution while having
the trust of both parties. The position of „arbitrator“ is significantly different. This
entity does not try to guide the parties to an agreement. His task is to ascertain the
facts of the case and settle the dispute as an impartial entity by deciding through arbitration award. He does not strive to reach a compromise but decides in favour of one of the parties.
Using the ADR is not desirable in all situations and disputes nor can these
methods fully replace the existing judicial system. Their task is above all to facilitate a faster and more efficient settlement of some disputes. It is mostly used in solving
disputes arising from business transactions, above all from long-term contracts. It is especially recommended in disputes resulting from supplies of large industrial facilities, from partnership agreements, distribution and construction contracts.
ADR methods are popular and quite frequently used around the world,
especially in the USA, Canada and Japan, unlike the continental Europe where its use
is significantly lower. Unfortunately, the Czech Republic is no exception here and the use of ADR is rather infrequent so far, except for arbitration which has had a long
tradition in our territory. The prevailing type of ADR in the world is still arbitration
but mediation is gaining popularity abroad due to its high success rate, character and methods of implementation.
The Czech legal code allows alternative ways of settling disputes in many
forms. In some cases it prefers both agreements made by the parties without the assistance of this persons as well as assisted conciliations. It also provides for settlement proceedings and enables arbitration proceedings through a special legal provision.
But there is also a different issue, the one of the subjects of the legal
provisions and their will to use these alternative ways. Without increasing the level
of legal awareness, we can hardly expect a significant shift towards extrajudicial
settlements of disputes. An important step towards broader adoption of these methods in legal practice is creation of environment where these methods of ADR would have its irreplaceable position.
78
Members of the Bar should adapt themselves in terms of understanding the
questions of the use of ADR, its nature and principles and start recommending the
alternative ways of settlement more to their clients and inform them about their advantages.
The judicial bodies should support the ADR, draw the attention of the parties to these ways of settlement and, last but not least, suggest them directly to the parties as an advantageous alternative to judicial proceedings.
79
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Monografie •
•
•
•
•
•
Bělohlávek, A. Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Komentář.
Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2004. Forejt,
A.
Řešení
sporů
PROSPEKTRUM, 1995.
v rozhodčím
řízení.
•
•
:
Nakladatelství
Raban, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské
republice a zahraničí. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2004.
Rozehnalová, N. Mezinárodní právo obchodní, II. díl – řešení sporů. Brno :
Vydala Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 1994.
Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním
styku. Praha : Nakladatelství ASPI Publishing, s.r.o., 2002.
Růžička, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře
České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. rozšířené vydání. Plzeň :
Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005. •
Praha
Růžička,
K.
Mezinárodní
PROSPEKTRUM, 1997.
obchodní
arbitráž.
Praha
:
Nakladatelství
Schelle, K. - Schelleová, I. Rozhodčí řízení – historie, současnost, perspektivy.
Praha : Nakladatelství EUROLEX Bohemia, s.r.o., 2002.
Stavinohová, J. - Hlavsa, P. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno :
Vydala Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2003.
Periodika • •
•
•
•
Bělohlávek, A. Arbitrabilita sporů. Právní zpravodaj, 2003, březen, s. 6.
Bělohlávek, A. Právo použitelné na řízení před rozhodci. Právo a podnikání,
2005, č. 11, s. 2.
Bělohlávek, A. Vznik rozhodčí smlouvy a oprávnění rozhodců. Právní zpravodaj,
2005, červenec, s. 11.
Bělohlávek, A. Alternativní způsoby řešení civilních a obchodních sporů (tzv.
ADR) v evropském kontextu. Evropské právo, 2003, č. 6, s. 8.
Bělohlávek, A. – Kalla, P. Nové směry v rozhodčím řízení a při řešení sporů
z mezinárodního obchodního styku. Právní rádce, 2004, č. 2, s. 4. 80
•
Bělohlávek, A. - Pezl, T. Postavení rozhodčího řízení v systému ochrany práv a
ústavního pořádku České republiky a dalších zemí. Právní rozhledy, 2004, č. 7, s. 256.
•
•
• •
•
•
• •
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Bubník, G. Závazné formy rozhodování sporu: rozhodčí řízení ve srovnání se
soudním sporem. EMP, 1998, č. 1-2, s. 59.
Fischer, R. - Ury, W. - Patton, B. Getting to yes. Negotiatig agreement without
giving in. New York : Penguin Books, 1991, s. 56.
Hejda, J. Alternativní řešení sporů. Právní rádce, 2005, č. 4, s. 4.
Hlavsa, P. Poznámky k rozhodčímu řízení (I. část). Právní praxe v podnikání,
1995, č. 5, s. 8.
Hlavsa, P. Poznámky k rozhodčímu řízení (II. část). Právní praxe v podnikání,
1995, č. 6, s. 4.
Jílková, R. Alternativní způsoby řešení sporů. Proč mediace? Bulletin advokacie,
2002, č. 10, s. 69.
Klein, B. Přednosti rozhodčího řízení. Právní rádce, 1999, č. 9, s. 13.
Klein, B. Rozhodčí řízení v České republice. Evropské mezinárodní právo, 1998,
č. 1-2, s. 7.
McIntyre, M. Partnering: Changing attitudes in construction. Washington, D. C. :
The Associated General Contractors of America, 1995, s. 50.
Mothejzíková, J. Úloha národních soudů – podpora nebo dohled? Evropské
mezinárodní právo, 1998, č. 1-2, s. 43.
Pecha, R. K právní povaze rozhodčích nálezů. Bulletin advokacie, 2003, č.5, s.
41.
Pohl, T. Několik poznámek k praktické aplikaci zákona o rozhodčím řízení.
Obchodní právo, 2005, č. 9, s. 2.
Raban, P. Soukromé rozhodčí soudy a stanné rozhodčí řízení. Právní rádce, 2005,
č. 11, s. 4.
Raban, P. K odpovědnosti rozhodce a rozhodčího soudu. Bulletin advokacie,
2003, č. 1, s. 25.
Rozehnalová, N. K uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. Obchodní právo,
2003, č. 2, s. 2.
Růžička, K. K otázce právní povahy rozhodčího řízení. Bulletin advokacie, 2003,
č. 5, s. 32.
Růžička, K. Osoba rozhodce v rozhodčím řízení. Právní rádce, 1998, č. 8, s. 5. 81
•
•
•
• •
•
• •
•
•
Růžička,
K.
K některým
otázkám
institucionálního
rozhodčího
řízení
v mezinárodním obchodním styku. Právní praxe v podnikání, 1997, č. 9, s. 14.
Růžička, K. Odvolání v rozhodčím řízení? Právní praxe v podnikání, 2000, č. 4, s.
11.
Růžička, K. Rozhodování vnitrostátních sporů v rozhodčím řízení – česká a
slovenská právní úprava. Právní rádce, 1998, č. 10, s. 3.
Růžička, K. Rozhodčí řízení v České republice. Profit Speciál, 1996, č. 1, s. 12.
Střelec, K. K možnosti uznání a výkonu zrušeného cizího rozhodčího nálezu.
Bulletin advokacie, 2004, č. 3, s. 34.
Tucker, A. Arbitráž a alternativní řešení sporů. Evropské mezinárodní právo,
1998, č. 1-2, s. 20.
Uhlíř, A. Lze rozšířit využívání rozhodčího řízení? Právní rádce, 2000, č. 3, s. 36.
Van Leynseele, P. a kolektiv. Mediace jako doplněk (či alternativa?) soudního
procesu. Bulletin advokacie, 2002, č. 8, s. 30.
Voňková, J. Postavení mediace v české společnosti. Právo a rodina, 2001, č. 10,
s. 1.
Zoulík, F. Mediace jako alternativa soudního sporu. Bulletin advokacie, 2001, č.
8, s. 28.
Právní předpisy a judikatura Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších přepisů
Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších přepisů
Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších přepisů
Zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě, ve znění pozdějších přepisů Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších přepisů
Zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších přepisů
Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších přepisů
Zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších přepisů
Zákon č. 214/ 1992 Sb., o burze cenných papírů, ve znění pozdějších přepisů
Zákon č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách, ve znění pozdějších přepisů 82
Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších přepisů
Zákon č. 634/1996 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších přepisů
Zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, ve znění pozdějších přepisů
Rozhočí řád Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky
Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 174/02
Internetové zdroje http://www.centrumdohody.com
http://www.ceskaadvokatnikomora.cz http://www.arbcourt.cz
83
OBSAH ÚVOD ......................................................................................................................2 1. ALTERNATIVNÍ ZPŮSOBY ŘEŠENÍ SPORŮ ..................................................5 1.1. Obecná charakteristika ...................................................................................5 1.2. Charakteristika metod ADR............................................................................7 1.3. Použití ADR...................................................................................................8 1.4. Výhody a nevýhody ADR ..............................................................................9 1.5. Dělení ADR .................................................................................................12 1.6. Rozhodčí řízení a nezávazné ADR................................................................13 1.7. Právní úprava ADR v ČR .............................................................................15 2. CHARAKTERISTKA VYBRANÝCH METOD ADR........................................19 2.1. Partnerství ....................................................................................................19 2.2. Vyjednávání .................................................................................................21 2.3. Konciliace ....................................................................................................23 2.4. Mini-trial......................................................................................................24 2.5. Expertiza ......................................................................................................26 2.6. Med/arb........................................................................................................29 2.7. Medaloa .......................................................................................................32 3. MEDIACE..........................................................................................................33 3.1. Charakteristické znaky mediace....................................................................33 3.2. Možnosti využití mediace.............................................................................35 3.3. Druhy mediace .............................................................................................36 3.4. Právní úprava mediace v ČR.........................................................................38 3.5. Osoba mediátora a jeho úloha .......................................................................39 3.6. Mediační proces ...........................................................................................40 3.7. Mediace de lege ferenda ...............................................................................42 4. ROZHODČÍ ŘÍZENÍ ..........................................................................................44 4.1. Historický exkurs .........................................................................................44 4.2. Prameny rozhodčího řízení ...........................................................................45 4.3. Charakter rozhodčího řízení..........................................................................46 4.4. Právní povaha rozhodčího řízení...................................................................48 4.5. Výhody a nevýhody rozhodčího řízení..........................................................51 4.6. Druhy rozhodčího řízení ...............................................................................54 4.7. Arbitrabilita..................................................................................................55 4.8. Rozhodčí smlouva ........................................................................................57 4.9. Osoba rozhodce............................................................................................59 4.10. Zahájení, průběh a ukončení rozhodčího řízení ...........................................61 5. KONTROLNÍ ČINNOST OBECNÝCH SOUDŮ VE VZTAHU K ROZHODČÍM SOUDŮM...............................................................................................................64 5.1. Zrušení rozhodčího nálezu............................................................................65 5.2. Zastavení nařízeného výkonu rozhodčího nálezu ..........................................68 6. UZNÁNÍ A VÝKON CIZÍCH ROZHODČÍCH NÁLEZŮ..................................69 6.1. Právní úprava dle ZRŘ .................................................................................69 6.2. Úprava v mezinárodních smlouvách .............................................................71 6.3. Uznání a výkon zrušeného cizího rozhodčího nálezu ....................................73 ZÁVĚR ..................................................................................................................75 RESUMÉ................................................................................................................77 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .....................................................................80 Monografie .....................................................................................................80 84
Periodika .........................................................................................................80 Právní předpisy a judikatura ............................................................................82 Internetové zdroje............................................................................................83 OBSAH ..................................................................................................................84
85
