Katedra křesťanské sociální práce

Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta

Katedra křesťanské sociální práce

Bakalářská práce

2009

Alena Zapalačová

Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta

Katedra křesťanské sociální práce Charitativní a sociální práce

Alena Zapalačová

Krizová intervence a psychoterapie při práci s traumatem Bakalářská práce

Vedoucí práce: Mgr. Vít Hušek, Th. D.

2009

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval/a samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

…………………………………………….. Podpis autora práce

Děkuji panu Mgr. Vítu Huškovi, Th. D. za odborné vedení bakalářské práce, za cenné podněty a připomínky při jejím zpracování.

Obsah

Úvod ........................................................................................................................................... 6 1

Vymezení hlavních pojmů ................................................................................................. 8 1.1

Stres ............................................................................................................................ 8

1.1.1

Adaptační syndrom ............................................................................................ 9

1.1.2

Reakce na stres ................................................................................................... 9

1.2

Trauma ..................................................................................................................... 11

1.2.1

Vymezení traumatu .......................................................................................... 11

1.2.2

Znaky psychického traumatu ........................................................................... 12

1.2.3

Různé typy traumatizujících událostí ............................................................... 14

1.2.4

Formy traumatizace .......................................................................................... 14

1.2.5

Příznaky traumatu ............................................................................................ 15

1.3 1.3.1

Posttraumatická stresová reakce (porucha) .............................................................. 15 Diagnostická vodítka pro posttraumatickou stresovou poruchu (MKN-10,1996) 16

1.3.2

PTSP u dětí a dospívajících .............................................................................. 17

1.3.3

PTSP u matky nebo otce .................................................................................. 18

1.4 2

Druhotná traumatizace ............................................................................................. 19

Krizová intervence při práci s traumatem ........................................................................ 21 2.1

Krize ......................................................................................................................... 21

2.1.1

Definice krize ................................................................................................... 21

2.1.2

Typologie krizí ................................................................................................. 22

2.1.3

Krize pramenící z náhlého traumatického záţitku ........................................... 23

2.2

3

Krizová intervence v praxi ....................................................................................... 23

2.2.1

Definice krizové pomoci .................................................................................. 24

2.2.2

Znaky krizové intervence ................................................................................. 24

2.2.3

Krizová intervence jako metoda ....................................................................... 25

2.2.4

Formy odborné krizové pomoci ....................................................................... 26

2.2.5

Techniky krizové intervence ............................................................................ 30

2.2.6

Krizově – intervenční techniky pro vyrovnání se s traumatizující událostí ..... 31

Psychoterapeutické přístupy při práci s traumatem.......................................................... 32 4

3.1

Kognitivně behaviorální Psychoterapie ................................................................... 32

3.1.1

Individuální KBT ............................................................................................. 34

3.1.2

Skupinová KBT ................................................................................................ 34

3.2

Trauma a rodinné konstelace.................................................................................... 34

3.3

Gestalt....................................................................................................................... 36

3.3.1

Princip figury a pozadí ..................................................................................... 36

3.3.2

Regulace vztahu já - okolí ................................................................................ 37

3.3.3

Přerušení kontaktu s okolím ............................................................................. 37

3.3.4

Trauma z pohledu gestalt psychoterapie .......................................................... 37

3.4

Odlišnosti krizové intervence a psychoterapie ......................................................... 38

Závěr......................................................................................................................................... 40 Bibliografie............................................................................................................................... 41

5

ÚVOD

Jistě kaţdý z nás máme během svého ţivota zkušenosti z blízkého či vzdáleného okolí nebo ze svých vlastních stresů, zátěţí, krizí i traumat. Ty zaplavují naše ţivoty na různě dlouhý čas. Některé jsou tak závaţná, ţe se s nimi vyrovnáváme rok, dva roky, někdy i celý ţivot. Jiná traumata mají dosah aţ do několika generací a ovlivňují ţivoty naše a našich dětí a naopak, některé se dědí z minulých generací.1 Je moţné s těmito traumaty pracovat a nebo lze se s nimi vyrovnat? A jak se s nim dá vyrovnat? Je to vůbec moţné? Mnoho rozličných názorů nám nabízí spousta populární psychologické literatury. Kdyţ si zadáme do internetového vyhledávače slovo trauma, vyjede nám spoustu článků na toto téma : např. trauma v dětství můţe vést k únavovému syndromu, lebkové trauma, prsní trauma, aj. Často toto slovo pouţíváme, slýcháme a myslím, ţe by bylo dobré ho uváţlivěji pouţívat a vědět co skutečně znamená, jak se dá léčit a jak se s ním dá pracovat. Svou praci mám v úmyslu zaměřit na vyhledání moţností, jak se dá s traumatem pracovat. Práce je rozdělena do tří kapitol. V první kapitole budou popsána klíčová slova. Tato kapitola je dále rozdělena do tří hlavních pojmů, jeţ jsou stres, trauma a posttraumatická stresová porucha. V těchto malých podkapitolách se podrobně budu věnovat co je: stres, způsob vyrovnávání se ze stresem, dále jak reagujeme na stres. V podkapitole Trauma vymezím, co je to trauma, jaké jsou znaky psychického traumatu a typy traumatizujících událostí, také jaké mohou být formy traumatizace a příznaky traumatu. V poslední části této kapitoly se budu věnovat posttraumatické stresové poruše a jejími diagnostickými vodítky, vlivem této poruchy na děti a dospívající a vlivem na matky a otce. V další kapitole, která nese název Krizová intervence při práci s traumatem si popíšeme, co je to krize, typy krizí, krizová intervence, jaké má znaky, jak pracuje jako metoda a jaké má formy. Dále si vysvětlíme techniky KI při práci s klientem a jaké krizově intervenční techniky se pouţívají při vyrovnání s traumatizující událostí.

1

Srov. PAPEŢOVÁ, H., Trauma - náhlý vznik, pomalá léčba, Psychologie dnes, č. 5/2007, s. 41.

6

V poslední kapitole, Psychoterapeutické přístupy při práci s traumatem, si vysvětlíme, jak pracují vybrané terapeutické směry, mezi něţ jsem zahrnula kognitivně behaviorální psychoterapii, konstelace traumatu a gestalt. Na závěr této kapitoly poukáţeme na odlišnosti mezi krizovou intervencí a psychoterapií. Cílem této práce je ukázat, jak s traumatem pracuje krizová intervence a vybrané psychoterapeutické směry. Jsem si však vědoma, ţe mé moţnosti jsou omezené a není v mých silách pojmout všechny moţnosti, které krizové intervence a psychoterapie nabízí.

7

1 VYMEZENÍ HLAVNÍCH POJMŮ

K tomu, abychom mohli rozumět, co je trauma, je důleţité specifikovat, co je to stres, co s ním souvisí a jak člověk na stres reaguje. Dále si objasníme, co je to trauma, jaké jsou znaky traumatu, ukáţeme si příklady traumatických událostí, které mohou zapříčinit vznik traumatu. Následně si vysvětlíme, jaké mohou být formy traumatizace a jaké jsou příznaky traumatu. V dalším oddíle naznačíme, co je to posttraumatická stresová porucha, jaká jsou vodítka pro její určení. Vysvětlíme si rozdíl působení a příznaků posttraumatické stresové poruchy u dětí a dospívajících, dále si řekneme, jaký dopad má posttraumatická stresová porucha u matek nebo otců, kteří mají děti, a její další působení na nejbliţší rodinné příslušníky. Kaţdý z nás kaţdodenně čelí v běţném ţivotě stresujícím událostem, ale jakmile tyto události překonáme, zapomeneme na ně a naše nepříjemné pocity vymizí.2 Jsou i takové vzpomínky, které si lidé nesou dlouhou dobu, někdy i celý ţivot, protoţe byly tak děsivé a natolik vědomě či nevědomě změnily jejich další bytí.3 1.1

STRES Se stresem se potkáváme kaţdodenně. Neudělám zkoušku. Nestihnu vlak.

Znervózňuje mě hluk ze silnice při učení. Očekávám, jak dopadne operace. Jak se na mě budou dívat, jsem tlustá. Myslím, ţe většina z nás tyto pocity zná a víme, jak se cítíme při těchto situacích. Jsme nervózní, podráţdění, napjatí, klepou se nám kolena, potí se nám ruce, rudneme. Ján Praško stres definuje slovy: „Stres je tělesná a duševní reakce na stresor.“4 To znamená, ţe je to naše vnitřní i vnější reakce na podnět, se kterým se setkáváme. Tato reakce se nazývá stresová reakce. V našem ţivotě sehrává velkou důleţitost, protoţe nás chrání před nebezpečím. Tudíţ v našem ţivotě sehrává důleţitou úlohu a zároveň nás chrání, poněvadţ

2

Srov. PORTERFIELD, M.K., Jak se vyrovnat s následky traumatu, s. 15-16.

3

Srov. VIZINOVÁ, D., PREISS, M.,Psychické trauma a jeho terapie(PTSD). Psychická pomoc obětem válek a

katastrof, s. 15. 4

PRAŠKO, J., PŘAŠKOVÁ, H., Proti stresu krok za krokem. s. 11.

8

nás upozorňuje na nebezpečí, udrţuje lidský organizmus v pohotovosti a to aţ do doby, dokud nebezpečí nepomine. 1.1.1

Adaptační syndrom

Naše tělo na stres reaguje na stres několika reakcemi. Důleţitou úlohu k překonání traumatu sehrává adaptační syndrom. My si však pro větší souvislost popíšeme i ostatní reakce, které zahrnují: poplachovou reakci, jiţ zmiňovaný všeobecný adaptační syndrom a pokud organizmus stres nezvládne dochází k vyčerpání. Poplachová reakce – kdy dochází vlivem setkání se stresovou situací k náhlému narušení vnitřního, klidného prostředí organismu a vyburcuje organizmus k rychlé aktivitě něco dělat. Tato reakce se projevuje somatickou reakcí, například: zúţením cév, zrychlením tepu, rozšířením zornic, husí kůţí aj. Všeobecný adaptační syndrom – tato reakce je dlouhodobější a jejím cílem je zklidnění organismu. Organizmu jde především o to, aby překonala a přečkala nepříznivou situaci a mobilizovala energii.5 Marek Preiss s Danielou Vizinovou ve své knize uvádí ještě fázi vyčerpání, kdy předchozí fáze je nedostatečná a tím dochází k celkovému selhání adaptační a regulační schopnosti organizmu. Následně můţe dojít aţ k váţnému ohroţení zdraví či ţivota.6 1.1.2

Reakce na stres

Kaţdý reaguje na stres či trauma jinou reakcí. Reakce na stres, která je akutní a probíhá v časovém období do 2 aţ 3 dnů, se nazývá akutní reakce na stres. V této reakci jde o maximální mobilizaci rezerv. Tato mobilizace je nám vlastní uţ z dob našich prapředků, kdy slouţila k uchovávání ţivota a zdraví v mnoha ohroţeních. To, jak kaţdý z nás reagujeme, je ovlivňováno naši určitou situací, předchozí zkušeností se stresem, osobnostními rysy, mírou opory, kterou máme k dispozici ze sociálního prostředí, ve kterém ţijeme, osobnostní zralostí a jak jsme momentálně disponováni. Můţeme rozeznávat dvě reakce na stres, aktivní a pasivní.

5

Srov. PRAŠKO, J., PŘAŠKOVÁ, H., Proti stresu krok za krokem. s. 15.

6


katastrof, s. 15.

9

Podstatou aktivní reakce je rychlá mobilizace sil. Bývá nazývána téţ reakcí typu útěk nebo útok. V rovině tělesné, emoční i v oblasti chování můţeme pozorovat tyto změny, které se mohou projevovat v různé intenzitě: -

svalové napětí, často v celém těle

-

silné pocení a pocity horka

-

přesouvání krve do periferií, zrudnutí obličeje, u ţen často skvrny na krku

-

zrychlení fyziologických projevů

-

výrazná mimika, která se často můţe měnit

-

psychomotorický neklid

-

momentální neobyčejná síla

-

silné proţívání emocí i jejich projevování

-

převáţně zlostné nebo smutkové reakce a objevují se protichůdné reakce, např. smích při tragické situaci

-

tenze a třes rukou či celého těla

-

autoagresivní (kousání, trhání vlasů) či agresivní projevy

-

překotné tempo řeči

-

zvýšená potřeba močení

-

čas se subjektivně zkracuje

-

těkavost, nesoustředěnost, zhoršená schopnost komunikace

Pasivní reakce se objevuje méně často, avšak více u velmi závaţných traumat a bývá nazývána „mrtvý brouk“. Pasivní reakce patří mezi starší vývojové strategie. Člověk při ní ztuhne, nehýbe se, jako by umřel. Tato reakce se projevuje: -

„zamrznutím“, ztuhlostí, strnulostí

-

při pohybu nemotorný, nekoordinovaný pohyb

-

odkrvením periferních částí těla, zblednutí, eventuálně promodrání

-

fyziologické procesy jsou zpomalené

-

studený pot a záchvěv zimou

-

minimální mimika, maskovitý výraz obličeje, ztuhlost

-

vyhasnutí emocí

-

zornice jsou rozšířené

-

sníţená vnímavost těla aţ k neschopnosti cítit tělo, která můţe vést k tomu, ţe se dotyčný záměrně zraňuje, aby tělo cítil 10

-

odlišná vnímavost času, zdá se být nekonečně dlouhý

-

pocit chorobné neskutečnosti

-

odosobnění

-

sníţená schopnost rozumět slovním sdělením

-

neschopnost navázání očního kontaktu

-

dotyčný můţe jevit dojem rozumnosti aţ statečnosti, protoţe se ničeho nedomáhá od okolí7

1.2

TRAUMA V minulé části jsme hovořili o stresu, protoţe dlouhodobé působení stresu na

organizmus má za následek vznik traumatu. Trauma vzniká tak, ţe stres svou intenzitou a délkou trvání překoná adaptační mechanismy organismu do té míry, ţe organismus uţ stresový faktor není schopen dál zvládat. V této části se soustředíme na to, co je to trauma, jaké jsou znaky psychického traumatu a rozdělíme si typy traumatizujících událostí. Dále si popíšeme, jaké tři formy traumatizace mohou být a které příznaky patří k tomu, aby se mohly nazývat traumatické. Kaţdý autor pokládá za trauma něco jiného. Někdo popisuje trauma jako událost. Jiný nazývá traumatem následek události, která má na jedince tak silný dopad, ţe se nazývá traumatem. Myslím, ţe v konečné fázi to nakonec myslí stejně, já však budu pouţívat trauma jako následek události, která se přihodila a byla pro člověka traumatizující. S tímto důsledkem se dál nemůţe vyrovnat a to má dopad i na jeho osobní ţivot. 1.2.1

Vymezení traumatu

Jak máme rozumět slovu „trauma“? Trauma jako řezná rána, tělesný úraz8 se nachází v publikovaných naučných slovnících. V lékařství se označuje jako poškození organismu v důsledku nehody, v psychologii se rozumí jako narušení psychické integrity po extrémně intenzivním negativním proţitku. Psychické trauma je komplexním a diskutovaným jevem, který přesahuje slovníkové definice. Mluví se o traumatu zrození, sexuálním traumatu,

7

Srov. VODÁČKOVÁ, D., Krizová intervence, s. 361-362.

8

Srov. Ottův slovník naučný, s. 669.

11

traumatických událostech, traumatických vzpomínkách, traumatickém dětství aj.9 Dnes jiţ je slovo trauma běţným slovním spojením nejen pro odborníky. Ján Praško mluví o traumatické události jako emocionálním zranění: „Traumatická událost je zážitek, která téměř u každého vyvolá v době ohrožení pronikavou tíseň a výraznou stresovou reakci. Vesměs jde o události, při kterých jde o ohrožení života, zdraví, tělesné a psychické integrity nebo nejdůležitějších hodnot. Událost se stává traumatickou, když z různých důvodů překročí schopnost člověka emočně jí zvládnout. Mluvíme o emocionálním zranění.“10 Trauma je reakcí na situaci, která vznikla v důsledku události, která přesahuje běţnou lidskou zkušenost.11 Mezi běţné lidské zkušenosti můţe patřit úmrtí v rodině po závaţném onemocnění. Je to těţká rána, která však patří k běhu ţivota. 1.2.2

Znaky psychického traumatu

Psychickým traumatem se pojmenovávají následky událostí, které přichází z vnějšku. Zasaţená osoba je nemůţe nijak ovlivnit a je extrémně děsivá. Navozuje pocit bezmoci a ohroţení ţivota nebo tělesnou a duševní integritu. V důsledku traumatu jsou poničeny psychické i biologické adaptační mechanismy člověka. Mezi stresem a traumatem je jasný rozdíl, který vnímá především postiţený jedinec. Základním rysem při setkání s traumatizující událostí je zkušenost neuniknutelnosti a nepochopitelnosti. Pokud nemůţeme dát smysl zaţívané události, tak organizmus nemá moţnost spustit adaptační mechanismus. Tento proţitek nelze zařadit mezi obvyklé ţivotní zkušenosti.12 Tady bych se zastavila u pojmu disociace, který budu trochu více rozebírat, protoţe se disociaci budu později znovu věnovat. Pokud je rozpor mezi vnímanou realitou a základními představami, vzniká disociace. Ta je vlastně oddělením duševních procesů, které jinak jsou

9

PAPEŢOVÁ, H., Trauma - náhlý vznik, pomalá léčba, Psychologie dnes, č. 5/2007, s. 41.

10

PRAŠKO, J., Stop traumatickým vzpomínkám, s.21.

11

Srov. ŠPATENKOVÁ, N. aj., Krize. Psychologický a sociologický fenomén, s. 18.

12

Srov. . VIZINOVÁ, D., PREISS, M.,Psychické trauma a jeho terapie(PTSD). Psychická pomoc obětem válek

a katastrof, s. 17.

12

odděleně.13 Disociace pomáhají přizpůsobit se na akutní trauma a pomáhá danému jedinci k přeţití. Franc Ruppert ve své knize cituje Ludwiga, který definuje disociaci takto: Disociace je

psychologický

mechanismus, který tkví

v základu celé

rozmanitosti forem změněného vědomí, mimo jiné konverzní hysterie, hypnotického transu, transu média, mnohočetné osobnosti či posedlosti duchy. Je to mechanismus nesmírné hodnoty pro přežití individua i druhu. Za určitých okolností plní sedm důležitých funkcí. Umožňuje: 1. automatizaci určitých forem chování, 2. efektivní a ekonomické vynakládání sil, 3. řešení zdánlivě neřešitelných konfliktů, 4. útěk od tlaku reality, 5. izolaci od prožitku katastrof, 6. očistnou abreakci od určitých pocitů, 7. zesílení stádního pudu.14 Dále Frank Pulman poukazuje na čtvero funkcí, které můţe disociace vykonávat v traumatické situaci a po traumatickém záţitku: Aby děti utekly od traumatu, využívají hojně především svých schopností disociace – cíleně se dostávají do stavu disociace. O stavech vědomí je známo, že mohou fungovat jako reakce přizpůsobení aktivním traumatům. Umožňují totiž: 1. únik z omezení daných realitou, 2. vymezení traumatických vzpomínek a afektů do oblasti za hranicemi normálního vědomí, 3. změnu sebeidentifikace nebo odpoutání od ní, 4.neutralizaci bolesti.15 Narušení mezilidských vztahů: Patří mezi další rysy traumatu. Lidé, kteří mají silné sociální zázemí, jsou na tom mnohem lépe neţ ti, kteří jej nemají. Avšak i u nich vzniká následkem proţitého traumatu pocit krajní opuštěnosti a bezmoci, která zasahuje do intimních, rodinných a jiných vztahů.16

13

Srov. . VIZINOVÁ, D., PREISS, M., Psychické trauma a jeho terapie(PTSD). Psychická pomoc obětem válek

a katastrof, s. 18. 14

RUPPERT, F., Trauma a rodinné konstelace, s. 24.

15

Tamtéţ, s. 24.

16


katastrof, s.18.

13

Pokud člověk zaţil trauma v dětství, narušuje to jeho schopnosti a důvěru v navázání vztahů v zdravý vývoj jedince.17 Pocit viny: Tento pocit ústi z bezmoci především u těch, kteří proţili válku, ţivelnou pohromu či hromadnou havárii. Jedinec, který proţil traumatizující událost, byl svědkem utrpení ostatních lidí a sám přeţil, cítí se provinile, ţe neobětoval svůj ţivot pro záchranu jiných.18 1.2.3

Různé typy traumatizujících událostí

Rozlišujeme několik typů traumatizujících událostí. Ján Praško ve své knize Stop traumatickým vzpomínkám cituje rozdělení traumatických událostí mezi katastrofy způsobené člověkem, kde patří dopravní neštěstí, letecké katastrofy, poţáry a výbuchy plynů, kolapsy budov a mostů a nukleární katastrofy. Mezi dalším typem traumat jsou přírodní katastrofy jako povodně, vichřice, lesní poţáry, zemětřesení, výbuchy sopky a laviny. Poslední kategorie traumatických událostí jsou záměrně způsobené člověkem a patří sem například: kriminální činy, přepadení, znásilnění, sexuální zneuţívání, teroristické útoky, válečné události, mučení, holocaust.19 1.2.4

Formy traumatizace

Podle Arcela lze rozdělit psychickou traumatizaci na tři formy: Primární traumatizace – jedinec je přímým cílem agrese, např. zabití, mučení, znásilnění. Sekundární traumatizace – člověk má blízkou zkušenost s traumatizací někoho jiného, např. rodina zabitého, mučeného, vyhoštěného. Terciární traumatizace – člověk není v přímém vztahu k oběti traumatizace, je činný jako svědek, např. humanitární pracovník, terapeut, člen perzekuované osoby.20

17

PREKOPOVÁ, J., Nese mě řeka lásky. s. 189-181.

18


katastrof, s.18. 19

Srov. PRAŠKO, J., Stop traumatickým vzpomínkám, s.22.

20


katastrof, s.19.

14

1.2.5

Příznaky traumatu

Dle Marka Preisse a Daniely Vizinové můţeme rozdělit příznaky traumatické zkušenosti do tří hlavních kategorií: -

nadměrné vzrušení

-

intruzivní příznaky

-

příznaky staţení, sevření

Nadměrné vzrušení – člověk neustále čeká další nebezpečí, tímto trvalým napětím se člověk neustále udrţuje ve schopnosti uniknout nebo bojovat v ohroţující situaci. Jedinec se při takovém stavu velmi rychle poleká, reaguje podráţděně a trpí poruchami spánku. Při událostech, které připomínají trauma, nastupuje zvýšená fyziologická reaktivita – pocení, pocit nevolnosti, třes, tachykardie. Intruzivní příznaky – ve dne jsou to vtíravé vzpomínky a v noci noční děsy, které jsou ţivé a emocionálně nabité jako v prvotním traumatizujícím záţitku. Vracejí se jako flashbacky v hrozivé ţivosti, která často ovlivní chování i dlouho po procitnutí. Tyto sny a vzpomínky se nedají převyprávět, to je také jeden z rozdílu od obyčejných snů a vzpomínek. Příznaky staţení, sevření – při situacích, kdy byl člověk vystaven absolutní bezmoci a nemohl ani utéct ani klást odpor, ocitl se ve stavu strnulosti, zkamenělosti a paralyzace. Ze své bezmoci mohl uniknout jen vnitřně, změněným stavem vědomí. Tyto situace krajního ohroţení vyvolávají nejen strach a hrůzu, ale také stav úplného klidu. Vnímání jedince je oploštěno od vnímání reality. Tyto stavy se mohou střídat, coţ v člověku můţe prohlubovat pocit nepředvídatelnosti a bezmocnosti. Dlouhotrvající střídání těchto stavů a s nimi souvisejících pocitů můţe vést aţ k chuti zemřít a dobrovolně spáchat sebevraţdu.21 1.3

POSTTRAUMATICKÁ STRESOVÁ REAKCE (PORUCHA) Posttraumatická stresová porucha je definována takto: Termín posttraumatická stresová porucha(PTSP)je používán pro úzkostnou poruchu, která se typicky rozvíjí po emočně těžké, stresující události, která svojí

21

Srov. VIZINOVÁ, D., PREISS, M., Psychické trauma a jeho terapie(PTSD). Psychická pomoc obětem válek

a katastrof, s.20-22.

15

závažností přesahuje obvyklou lidskou zkušenost a bývá traumatickou pro většinu lidí.22 Kaţdý současný proţitek, který se stal minulostí, naše psychika zpracuje se integruje do systému jako prvek, který v konečném důsledku tvoří příběh. Pokud je tento proces narušen většinou z důvodu nějakého proţitého trauma, dílek se nezačlení, a tak se nemůţe stát minulostí. Lidé postiţení PTSP jsou v této časové smyčce, a proto se stále nacházejí v proţitku traumatu.23 Posttraumatická reakce se snáze rozvine u starých, nemocných nebo jinak znevýhodněných lidí, protoţe u nich náhlá zdrcující událost prohloubí jiţ předem přítomnou bezmoc.24 1.3.1

Diagnostická vodítka pro posttraumatickou stresovou poruchu (MKN-10,1996)

Posttraumatická stresová porucha se diagnostikuje v případě, ţe stav vznikl do šesti měsíců po traumatické události. Kromě prokázaného traumatu musí být přítomno opakované, neodbytné, znovu vybavování nebo znovuproţívání události ve vzpomínkách, denních ţivých představách a snech. Často je přítomné nápadné emoční staţení, citové otupění a vyhýbání se podnětům, které by mohly traumatizující událost znovu vyvolat. K diagnóze přispívají vegetativní poruchy, porucha nálady a abnormální chování.25 Události, které mohou způsobit vznik PTSP podle Diany Sulivanové a Luis Ernestin: Přírodní pohromy a katastrofy: záplavy, poţáry, zemětřesení, bouře, sopečné výbuchy mohou zcela zničit nebo od základu změnit lidské ţivoty, zřícení budov nebo letadel a války. Dalším příkladem obrovské katastrofy, ke které došlo za druhé světové války, je vyhlazení šesti miliónu Ţidů. Dopravní nehody vyvolávají PTSP jak u přímých účastníků, tak i u pouhých svědků. Fyzické násilí: trestné činy, teroristické útoky, domácího násilí a zneuţívání dětí. Sexuální násilí: znásilnění dospělé osoby a také zneuţití dítěte. Projevy krutosti: jak náhodné, tak úmyslné zabití či tělesné poškození.

22

Srov. VYMĚTAL, J., Speciální psychoterapie, 335.

23

Srov. Duševní poruchy a poruchy chování. s. 149-150.

24

Srov. VODÁČKOVÁ, D., Krizová intervence, s. 365.

25

Srov. VYMĚTAL, J., Speciální psychoterapie, 335.

16

Přítomnost na místě tragédie: zabití nebo poranění přítele, příbuzného, kolegy nebo i neznámé osoby. Ztráta majetku: loupeţ, krádeţ, ale i poškození majetku. Tělesné strádání: sníţení vlastních schopností po úrazech, amputacích, operacích. Ztráta blízkého člověka: smrt partnera, dítěte, rodičů, přítele. Ztráta vztahů: náhlé přerušení partnerského vztahu nebo přátelství. Ohroţení neštěstím nebo katastrofou: pocit vlastního ohroţení nebo někoho blízkého. Ohroţení ztrátou: smrtelné onemocnění přítele nebo příbuzného, únos dítěte. Ztráta postavení: poţár domu se ztrátou majetku, bankrot, veřejné poníţení. 1.3.2

PTSP u dětí a dospívajících

Dříve se domnívalo, ţe děti jsou vůči rozvoji PTSP imunní. Z dřívějších výzkumů platilo, ţe pokud se o traumatizující události s dětmi nemluví, trauma se nerozvine. Děti na něj zapomenou, tím je navţdy vymazáno z dětské paměti. Tehdejší výzkumy, které se dělaly jen s dětmi, potvrzovaly ţe, trauma má pozdější následky jen u těch dětí, které se nechaly nakazit od úzkostných a rozrušených rodičů. Později se udělal výzkum, který se více podíl na rozhovorech s rodiči, a ten prokázal, ţe děti také mohou trpět PTSP stejně jako dospělí.26 Dokonce ještě více, poněvadţ závaţnost příznaků je úměrná věku a emocionální zralosti postiţeného.27 Mnoho rodičů si ani nevšimne, ţe jejich dítě trpí příznaky PTSP. Těţko se vyrovnávají s pocitem, ţe by jejich dětem něco nebo někdo mohl způsobit takovou bolest, tak proto popírají, ţe by na jejich dítě mohla mít tento záţitek dalekosáhlý vliv. Další příčinou, proč se těchto příznaků rodičové nevšimnou je, ţe tyto příznaky se liší od příznaků u dospělých. Děti se snáz soustřeďují a netrpí vtíravými vzpomínkami.28 Příznaky PTSP u dětí: Děti své proţité trauma vytěsňují. Tím, ţe se vědomě snaţí vyhýbat myšlenkám, rozhovorům o traumatu. Tím se snaţí uzdravit svou duši a působit zdáním, ţe vše je v pořádku. To, ţe s dítětem není něco v pořádku, nám můţou dát tyto signály: Nezdravé lpění na dospělých – obává se, ţe i kratičké odloučení můţe být trvalé.

26

Srov. PORTERFIELDOVÁ, M.K., Jak se vyrovnat s následky traumatu, s. 71-73.

27

Srov. PORTERFIELDOVÁ, M.K., Jak se vyrovnat s následky traumatu, s. 49.

28


17

Déletrvající strach a fóbie – bojí se věcí a událostí, které mu připomínají trauma nebo také strach a obava ze samoty, tmy, licí či zvuků. Problémy ze spánkem – děsivé sny, pronásledování nočníma příšerami, mluvení ze spaní, noční pomočování, náměsíčnost. Sen někdy ovlivní i vzpomínku na trauma, jako by se tím chtěla duše uzdravit. Poruchy chování – zlobí, jsou podráţděné, popudlivé, mají problémy s prospěchem, zvýšená agresivita. Tělesné potíţe – bolest hlavy, břicha, nevolnost bez objektivní příčiny. Staţení se do sebe a zabývání se traumatem – izolace od přátel rodiny, apatie, bez energie, pasivita. Opakované přehrávání traumatu – např. týrané dítě bije a hubuje panenkám. Regrese – dítě se vrací ve vývoji o několik stádií zpátky, např. začne si cumlat palec. Myšlenky na smrt – nedělají se plány, co budou dělat jako dospělí, protoţe si myslí, ţe brzo zemřou.29 Některé děti i dospívající, kteří prožili opakované trauma, jsou schopni potlačit vzpomínku na ně hluboko do podvědomí a prakticky úplně na ně

zapomenout.

Schopnost oddělit od svých emocí a zapomenout na to, co se stalo, jsou postupy, které jim pomáhají vyrovnat se s pokračující traumatizací tam, kde není naděje na její skončení. Jde v podstatě o únikový mechanismus. Jakmile zneužívání skončí nebo ho starší děti sami ukončí, zůstávají v nich vzpomínky hluboko pohřbeny, dokud je opět neprobudí nějaká událost nebo osoba, která je připomíná.30 1.3.3

PTSP u matky nebo otce

Kdyţ má otec nebo matka příznaky PTSP mohou trpět děti nebo se jich to vůbec netýká? Pokud někdo v rodině proţije trauma, ovlivňuje to chod celé rodiny. Většinou to bývá po proţitém sexuálním znásilnění, týrání, alkoholismu nebo uţívání drog, chronickém onemocnění nebo válce. Její členové se stávají druhotnými oběťmi traumatizace.31

29


30

Tamtéţ, s. 84-85.

31


18

Například oběť, která byla v dětství zneuţívána, se ztotoţnila ze svým pachatelem a později jak sama byla rodičem, sama zneuţívala nebo byla netečná ke zneuţívání vlastního dítěte. Pokud se tato oběť neléčí, řetězec pokračuje dál.32 Rodiče s PTSP se velmi často chovají ke svým dětem i partnerům chladně a udrţují od nich odstup, vyhýbají se vzpomínkám, které by jim mohly proţité trauma připomínat. Děti postiţených rodičů se často cítí osamělé. Jindy má rodič přehnaný ochranitelský cit.33 Neproţité a nevyjádřené emoce, posilované přetrhajícím tělesným napětím se později projevují bolestí či tělesnými obtíţemi, které bývají doprovázeny neadekvátní únavou. Tento projev se nazývá somatizací. Mezi příznaky somatizace může patřit: bolesti kosterního svalstva, především nohou a zad, bolesti hlavy, sinusitidy, bolesti trojklaného nervu, bloudivé a často mučivé bolesti, které nemají objektivní podklad. Dále bolesti či nepříjemné pocity v zaţívacím ústrojí, popřípadě jejich nefunkčnost. Můţe to také být staţení bránice či potíţe s dechem, opakované insekty, výsev oparů a nebo nástup alergií, popřípadě také bolesti v hrudníku, pocit sešněrovaného hrudníku. Mohou to být i bolesti nebo nepříjemné pocity v pánvi či na pánevním dně popřípadě jiné gynekologické potíţe.34 1.4

DRUHOTNÁ TRAUMATIZACE Jako se pouţívá termín druhotná viktimizace, Kay Porterfieldová pouţívá termín

druhotná traumatizace, která můţe člověka druhotně poznamenat, kdyţ o traumatu s někým hovoří. Dotyčný má strach o traumatu hovořit, aby si ho znovu nepřipomínal a opět ho nezraňovalo. Měli jste v životě tak velký problém, že jste se nemohli vůbec na nic soustředit, necítili jste se dobře mezi lidmi a byli jste několik dnů moc smutní nebo jste měli zlost? Řekl vám při tom někdo, že by jste se neměli chovat tak, jak se chováte, a vy jste nebyli s to své chování změnit? Řekli vám, že to máte pustit z hlavy, vykašlat se na to nebo si to nepřipouštět? Jak jste se cítili, když jste slyšeli takové rady?35

32

Srov. PORTERFIELDOVÁ, M.K., Jak se vyrovnat s následky traumatu, s. 91.

33

Tamtéţ, s. 96-97.

34


35

PORTERFIELDOVÁ, M. K., Jak se vyrovnat s následky traumatu, s. 41.

19

Z výše uvedeného textu vyplývá, ţe je to vlastně duševní bolest traumatizovaného, kdyţ nerespektujeme jeho proţívání. Druhotná traumatizace se objevuje tehdy, když se těm, kteří žádají o pomoc, dostane místo ní nedůvěra, pohrdání a dokonce znevažování problému, když jsou obviňování z toho, co se stalo, když si z nich ostatní dělají legraci, ponižují je, považují za blázny nebo je trestají a stále odmítají pomoc.36

36

PORTERFIELDOVÁ, M.,K., Jak se vyrovnat s následky traumatu, s. 42.

20

2 KRIZOVÁ INTERVENCE PŘI PRÁCI S TRAUMATEM

Jednou z moţností, jak pomoci lidem, kteří proţili traumatizující událost, je krizová intervence (KI). K tomu, abychom mohli rozumět a určit si moţnosti, jaké krizová intervence při práci s traumatem nabízí, si v následujících podkapitolách vysvětlíme, co je to krize, rozdělení typu krize, krizová intervence, formy odborné pomoci, k čemu slouţí a na jakých principech staví. Uţ dopředu však musím předeslat, ţe podstatou krizové intervence je být klientovi v blízkosti, naslouchat mu, sdílet s ním jeho bezmoc a hledat s ním společné řešení. Tedy moţnosti krizové intervence jsou omezené. Avšak i velmi cenné, protoţe můţe klientovi pomoci a dodat odvahu k zamyšlení se nad kořeny svého trápení a udělal krok ke změně. 2.1

KRIZE Co je to krize? Krize je často zaměňovaná s traumatem, zátěţí, stresem. Pouţívá se ve

spojení manţelská krize, muţství, vládní, hospodářská, energetická, ale také krize otcovství. Slovo krize je řeckého původu a původně znamenalo soudní proces, při kterém dochází k rozhodnutí, vrcholu, kde s vše můţe zvrhnout k dobrému či špatnému. I ţivot nám nabízí takovéto krize, kdy v daném okamţiku nevíme, na kterou stranu se váhy nahnou. V tomto významu krize nenese prvek špatnosti, ale spíše výzvy, ţe se něco změní a ne kaţdá změna znamená zkázu, ale také i náš osobní růst.37 2.1.1

Definice krize

Podle slovníkových definic je krize: -

rozhodná chvíle nebo je to obrat v nichţ vrcholí rozpor protikladných sil

-

těţká, svízelná situace

-

v psychiatrii, psychoterapii, psychologii výraz pro extrémní psychickou zátěţ, nebezpečný stav, ţivotní událost, rozhodný obrat v léčbě, přechodný stav, stádium

37

Srov. Matoušek, O., Metody a řízení sociální práce, s. 119

21

mezi dvěma rozličnými fázemi. Moment zřetelné nerovnováhy, nedostatek, úpadek.38 2.1.2

Typologie krizí

Jedno moţné dělení typologie krizí je podle Daldwina, který podle své práce z roku 1978 rozlišil 6 rozličných typů krizí, které zařadil podle vzrůstající závaţnosti.39 Při přesunu od třídy 1 ke třídě 6 se krize stává závaţnější a zdroj stresu přechází od vnějšího k vnitřnímu.40 Toto rozlišení se s mírnými úpravami pouţívá dodnes. Krize situační, spouštěčem je obvykle náhle vzniklá událost, která jedince ohroţuje, uvádí do situace tísně anebo nouze a vzbuzuje v něm úzkost a dojem neodkladnosti a naléhavosti řešení. S tímto typem krize se setkáváme nejčastěji, protoţe za nimi se nejčastěji skrývají a za nimi se projevují další typy krizí.41 Krize z očekávaných ţivotních změn nebo téţ tranzitorní krize, se kterými se musíme utkat během ţivota a našeho zrání. Je to krize přechodová, kdy přecházíme z jednoho ţivotního údobí do dalšího a s tím překonáváme překáţky s tím související. Krize z náhlého traumatizujícího stresoru přicházejí náhle a nečekaně, bývají nazývány ranami osudu. Příkladem takových to událostí můţe být náhlé úmrtí blízké osoby, znásilnění, přírodní katastrofy, válečný stres. Krize zrání, vývojové, kdy se jedinec musí vyrovnat s nevyřešenými a nedořešenými svými osobními tématy. Pozitivum této krize je, ţe člověk konečně řeší to, co ve svém ţivotě přeskočil či vyřešil jen dočasně a tímto se „dorovnává“ k přirozenému toku svého ţivota. Při řešení této krize se řeší například otázka jistoty, hranice, bezpečí, sexuální identity, partnerství a další. Krize pramenící z psychopatologie – tuto krizi nejčastěji proţívají, klienti s poruchou osobnosti nebo závaţnými neurotickými potíţemi, lidé se závislosti na alkoholu a na drogách, klienti s depresí či psychózou a souvisí s provizorně řešenými vývojovými otázkami. Spouštěčem můţe být předchozí změna, ztráta, volba, vývojové nároky.

38

Srov. ŠPATENKOVÁ, N., Krize. Psychologický a sociologický fenomén, s.15.

39

Srov. BAŠTECKÁ, B.aj., Terénní krizová práce. Psychosociální intervenční týmy. s. 164.

40


41


22

Neodkladné krizové stavy, kde patří akutní psychotické stavy, alkoholové či drogové intoxikace a problémy spojené s kontrolou impulzů mezi něţ patří sebevraţedné nebo vraţedné chování a nekontrolovatelná zlost či agrese.42 2.1.3

Krize pramenící z náhlého traumatického zážitku

Tady se zaměříme na výše jmenovaný typ krize, krize pramenící z náhlého traumatizujícího záţitku. Tato krize nejvíce souvisí z s traumatem. Burgess a Baldwin uvádějí, ţe spouštěčem této krize je traumatizující událost, například: někdo nám nečekaně tragicky zemře, staneme se obětí sexuálního násilí. Čili spouštěč je vnější stresor, který klient neočekává a nad nímţ nemá ţádnou kontrolu. Vzniklou situaci svým vlastním úsilím nemůţe nijak napravit ani změnit. Je touto událostí naprosto zdrcen a ochromen.43 Netvrdila bych si však říct, ţe jen tento typ krize by se dal zahrnout, ţe pracuje s traumatem. Jen klient si sám určuje, co je pro něj trauma. Traumatické pro něj můţe být například i to, ţe se nedostane na školu, tím se mu zkomplikují plány, má představu, ţe teď je naprosto neschopný, všichni se mu budou smát. Bude se cítit nepřijatý rodiči, cítit zoufalství, ţe zklamal. 2.2

KRIZOVÁ INTERVENCE V PRAXI Krizová pomoc se poskytuje osobám, které se ocitly v krizi. Krize můţe být jak

akutní, které vznikají obvykle po traumatickém záţitku nebo chronické, které jsou svým počátkem nejasné. Trvají dlouhou dobu a vynořují se postupně. Člověk se při nich cítí nesvůj, ale netíţí ho tak silně jako akutní. Můţeme předpokládat, ţe klient, který proţívá akutní krizi, bude mít větší nutkání s ní něco udělat.44 KI tvoří různé druhy pomoci, které si kladou za cíl vrátit klientovi rovnováhu, rozšířit mu zúţený úhel pohledu. KI zahrnuje především pomoc psychickou, lékařskou, sociální a právní. 45 V širším slova smyslu je krizová intervence metodou, která pouţívá uspořádané a návazné postupy k dosaţení cíle, kterým je vyřešení momentální situace a obnovu lidských

42

Srov. VODÁČKOVÁ, D., Krizová intervence, s. 34-38.

43

VODÁČKOVÁ, D., Krizová intervence, s. 35.

44

Srov. MATOUŠEK, O., Metody a řízení sociální práce, s. 124

45

Srov. ŠPATENKOVÁ, N., Krizová intervence pro praxi, s. 15.

23

sil od nejmenšího cíle, který je návrat na předkrizovou úroveň k největšímu cíli, pokrizovému růstu. A v uţším smyslu jsou to vhodně zvolené techniky a strategie při jednání s člověkem, který se ocitl v nepříznivé situaci. Obecně řečeno se jedná o zásah v krizi.46 V praxi krizová intervence zahrnuje především poskytování pocitu bezpečí a emocionální podpory, pomoc při usnadnění komunikace. Krizový pracovník podporuje a dává prostor k uvolnění emocí a konfrontuje s realitou a sniţuje tendenci k odmítání a zkreslování reality. Pracovník pomáhá identifikovat problém, který je nutné řešit a pomáhá při odhalování skryté zakázky klienta a společně zhodnocují dosavadní adaptační mechanismy a jejich nynější efektivně aplikované vyuţití. Další činnosti se týkají mobilizace zdrojů pomoci a vytvoření plánu pomoci.47 Od pracovníka pracujícího s klientem, který si proţil traumatickou událost, se očekává dobrá znalost této problematiky, velké pracovní nasazení a specifické pracovní dovednosti.48 2.2.1

Definice krizové pomoci Krizová intervence jako odborná metoda práce s klientem v situaci, kterou

osobně prožívá jako zátěžovou, nepříznivou, ohrožující. Krizová intervence pomáhá zpřehlednit a strukturovat klientovo prožívání a zastavit ohrožující či jiné kontraproduktivní tendence v jeho chování. Krizová intervence se zaměřuje jen na ty prvky klientovy minulosti či budoucnosti, které bezprostředně souvisejí s jeho krizovou situací. Krizový pracovník klienta podporuje v jeho kompetenci problém řešit tak, aby dokázal aktivně a konstruktivně zapojit své vlastní síly a schopnosti a využít potencionálu přirozených vztahů. Krizová intervence se odehrává v rovině řešení klientova problému a překonávání konkrétních překážek.49 2.2.2

Znaky krizové intervence

Ke specifickým znakům krizové intervence patří: -

je poskytovaná okamţitě

46


47

Srov. ŠPATENKOVÁ, N., Krizová intervence pro praxi, s. 16-17.

48


49


24

-

redukuje akutní ohroţení poskytováním emocionální podpory, zajištění pocitu bezpečí a pomocí materiální uspokojením základním ţivotních potřeb

-

zaměřuje se na aktuální problém a aktuální situaci, tady a teď

-

je časově ohraničená

-

intenzivní kontakt pracovníka s klientem, můţe to být i kaţdodenní setkání

-

pracovník pouţívá strukturovaný hovor, je aktivní a někdy pouţívá i direktivní přístup v situacích ohroţujících ţivot či smrt

-

2.2.3

přístup ke klientovi je zcela individuální50

Krizová intervence jako metoda

KI jako metoda má za cíl vrátit klienta na předkrizovou úroveň, tak, aby byl sám schopen řešit vzniklou situaci. Tato metoda se dá rozplánovat do několika kroků, které pomohou klienta správně navést k pocitu zvládnutí situace a následně jeho úlevy. Prvním krokem je zjistit situaci, ve které se klient nachází, co zapříčinilo spuštění krize. Zjistit, jaké má potřeby, čemuţ se odborně říká zakázky. Mapovat, jaké má k dispozici vlastí síly, jak se dříve vyrovnával s podobnými situacemi a co mu pomohlo. Dále zjišťujeme jeho sociální oporu. V druhém kroku situaci posuzujeme, co daný klient potřebuje, jakou má sílu pro zvládnutí této krize, jakou má oporu v přátelích, rodině a zda nehrozí akutní riziko, např. sebevraţda. Pokud hrozí riziko sebevraţdy, uzavíráme dohodu proti sebevraţdě. V této fází se také určí cíl setkání. To je vytouţený výsledek, který by spolupráce interventa s klientem měl přinést a také jak často, za jakých podmínek bude spolupráce probíhat. Cíl by měl být uchopitelný, měřitelný a krátkodobý. Pracuje se od krátkodobých cílu ke dlouhodobým. Poté se vytvoří plán pomoci. Pracovník dává prostor především klientovi, aby se podílel na plánu. Dodává klientovi a podporu, která staví na reálných moţnostech. Pracovník musí být stále zaměřený na problém, se kterým klient přišel. Plán k dosaţení cílu stanovují společně. Plán je konkrétní s jasnými, proveditelnými kroky. Součásti plánu můţe být i krizový plán, v případě, ţe první se nepodaří splnit. Pracovník pomáhá klientovi v krizi pomocí naslouchání, svou blízkosti a sdílením klientovy bezmoci. Pokud však oba uznají, ţe není v silách krizové intervence v této krizi

50


25

pomoci, můţe pracovník nabídnout klientovi při zprostředkování jiných, návazných sluţeb, například pomoc psychologa, psychoterapeuta.51 2.2.4

Formy odborné krizové pomoci

U forem krizové pomoci jde buď o osobní či zprostředkovaný kontakt a u všech forem jde o jednorázový či časově omezený kontakt. Mezi základní formy patří: a. prezenční b.distanční Prezenční forma pomoci, ke které patří ambulantní forma, hospitalizace a terénní sluţby. Tato forma se nazývá tváří v tvář nebo často se pouţívá anglický výraz face-to-face, protoţe krizový pracovník i klient jsou spolu v přímém kontaktu. Prezenční formu můţeme pro pochopitelnější přehled rozdělit na níţe uvedené formy.52 Ambulantní forma – klient do zařízení dochází, tato forma zahrnuje i týdenní stacionáře, kdy klient dochází domů. Ambulantní docházení se nedoporučuje, pokud je klient ohroţen ve svém domácím prostředí. Je indikována tam, kde klientův emoční stav vyţaduje plošnější podporu a intenzivnější jištění. Výhodou je poměrně intenzivní péče. Hospitalizace – krizová lůţka jsou nabízena přímo v krizovém centru nebo jsou tato lůţka v rámci nemocnice, domova pro seniory, azylového domu apod. Hospitalizace je krátkodobá, uvádí se pět aţ sedm dnů. Je nabízena klientům, jejichţ stav je natolik váţný, ţe pobyt v domácím prostředí by jim mohl uškodit. Především se jedná o lidi, kteří čelili nebo čelí nadlimitní zátěţi, zejména traumatizující. Dále to mohou být lidé, kteří mají sebevraţedné úvahy či tendence, duševně nemocným. Naopak se tato sluţba nedoporučuje u osob s akutní psychózou, abstinenčním syndromem nebo tělesně nemocní v akutním stádiu.53 Při hospitalizaci se vyuţívá těchto metod práce: Uspokojování základních potřeb (spánek, odpočinek, jídlo, tekutiny), emergenční psychiatrie, farmakoterapie (podle potřeb), krizová intervence a emergentní psychoterapie, individuální konzultace, skupinová práce přizpůsobená klientům v krizi, párová a rodinná konzultace, autoregulační techniky, práce s tělem (bodywork), arte-

51

Srov. BAŠTECKÁ, B.aj., Terénní krizová práce. Psychosociální intervenční týmy. s. 170-175

52


53


26

terapeutické techniky, konzultace se sociálním pracovníkem(podle potřeb), konzultace s právníkem (podle potřeb), rozhovor s duchovním(podle potřeb).54 Terénní sluţby – má několik podob. Můţe se jednat o výjezd ke klientovi, kdyţ on sám nemůţe navštívit krizové centrum i z důvodů sebevraţdy. Další moţnost je doprovod klienta na různé instituce, jako např. policie, nemocnice. Poslední z variantou terénní sluţby je návštěva klienta v zařízení, kde klient dočasně pobývá.55 Terénní sluţba nyní nabývá na významu a bývá pouţívaná při výjezdech při hromadných neštěstích a katastrofách.56 Distanční forma pomoci zahrnuje především pomoc telefonickou.57 Internetová pomoc je nyní další dostupnou a vyuţívanou formou pomoci. Vyuţívají jí především lidé, kteří vyhledávají anonymitu, která je spojená se sociální stigmatizací. Můţe se jednat například o lidi, kteří řeší problematiku AIDS, drog, odlišné sexuální orientace nebo násilí. Můţe být také prospěšná u lidí, kteří mají zdravotní problémy a nemohou se dostat do krizového centra.58 Průběh telefonické krizové intervence Průběh jednání s klientem si rozčleníme do 8 fází. Při psaní tohoto oddílu budu čerpat především z knihy od Naděţdy Špaténkové a jejích spolupracovníků, Krizová intervence pro praxi. Pro pracovníka je důleţité umět se orientovat, ve které fázi se hovor nachází, aby mohl zvolit ty vhodné kroky a hovor se mohl cíleně rozvíjet správným směrem. Neţ klient zkontaktuje pracovníka linky důvěry, proţívá vnitřní boj, zda zavolat či ne. Toto by měl pracovník krizového centra na paměti a při kontaktu s klientem mu to dát ve vhodný okamţik najevo a ocenit ho. 1. Navázání kontaktu s klientem – pracovník zvedá sluchátko po třetím zazvonění a ozývá se klientovi slovy: Linka důvěry a pozdrav. Důleţitý je tón hlasu, který pouţíváme při komunikaci s klientem. 2. Komplikace při navázání kontaktu pracovníka linky důvěry s klientem – plynulý rozjezd krizové intervence mohou rušit různé druhy smíchu či pláče. Při některých

54


55


56


57


58


27

hovorech můţe klient mlčet. Zkušený intervent dává klientovi dostatek času pro vyjádření klientových emocí. 3. Aktivní naslouchání – protoţe pracovník klienta nevidí, nemůţe sledovat a vyhodnocovat jeho gesta, mimiku musí o to více vyuţívat prvků aktivního naslouchání, mezi něţ patří například parafrázování, opakování, rekapitulace, mlčení, soustředěné naslouchání a jiné. 4. Identifikace zakázky a očekávání klienta – je důleţité zjistit, jaké jsou očekávání klienta od hovoru na linku důvěry, po identifikaci zakázky pak klient společně s pracovníkem hledají moţné alternativy řešení. 5. Dotazování – slouţí k tomu, aby pracovník lépe rozuměl klientovi a jeho situaci. Pracovník k tomu pouţívá mapování, klade otevřené, konstruktivní otázky, doptává se, pomocí otázek si ověřuje své domněnky a také se můţe ptát po zázraku. 6. Respektování individuálních potřeb kaţdého klienta – pracovník by měl být natolik vnímavý, aby dokázal reflektovat individuální potřeby klienta, poněvadţ kaţdý klient je má jiné. 7. Řešení klientova problému – pracovník by měl dát klientovi dostatek prostoru a nadhledu, aby sám byl schopen najít vhodnou odpověď k řešení problému, a tímto ho povzbuzoval a dodával mu důvěru v jeho vlastní schopnosti v hledání řešení. 8. Ukončení rozhovoru – rozhovor a závěr z rozhovoru je třeba stručně rekapitulovat a rozloučit se s nabídkou, ţe pokud by klient potřebovat, můţe se na linku kdykoliv obrátit. Pokud pracovník vnímá, ţe klient rozhovor nechce ukončit nebo není spokojen, vrátí se k původní zakázce a ujistí se, zda skutečně hovořili o tom, o čem si klient přál a potřeboval hovořit. Pokud pracovník není společně s klientem schopen najít řešení, nabídne mu vhodný kontakt.59 Výhody a nevýhody telefonické krizové pomoci Mezi výhody telefonické krizové pomoci patří: Okamţitost pomoci – mnohé linky důvěry fungují 24 hod. denně, oproti krizovým centrům, kde jsou dlouhé čekací doby. Pomoc se vám dostává v okamţiku, kdy se rozhodnete

59


28

pro vykročení něco změnit a zavoláte. Klient, kterému je znemoţněno uskutečnit svou potřebu v okamţiku, který je pro něj zlomový a pro který momentálně dostal sílu, se příště nemusí odhodlat pomoc vyhledat později.60 Potřebu doby, vystihl zakladatel telefonické krizové intervence reverend Chadem Varahem, který uveřejnil do významných londýnských novin inzerát: „Dříve neţ si vezmete ţivot, zavolejte mi!“61 Snadná dostupnost – mnoho domácností vlastní pevnou linku nebo mobilní telefon nehledě na skutečnost, ţe klient můţe volat z prostoru kde se cítí v bezpečí. Bezbariérovost – k zavolání na linku důvěry člověk nepotřebuje ţádné zvláštní doporuční ani nemusí překonávat svůj stud, kdyţ se třeba obává vstupu do krizového centra. Někteří klienti volí tuto moţnost z důvodu, ţe se ze zdravotních důvodů nemohou dostat do krizového centra. Bezpečí a kontrola klienta – klient můţe volat z prostředí, kde se necítí být ohroţen, odpadá strach z neznámého prostředí. Klientu dodává pocit bezpečí i vědomí, ţe kdykoli se při hovoru nebude cítit dobře a pochopen, můţe kdykoliv zavěsit a přerušit tak spojení. Nízké náklady – telefonická krizová intervence je zdarma, platí se pouze poplatky. Mnohé z linek však jsou osvobozeny od poplatků nebo náklady na volání jsou velmi nízké. Anonymita klienta – právě anonymita je jedním z důvodu, proč klienti vyuţívají právě telefonické krizové intervence. Představa, ţe klient nemusí odhalit svoji identitu, je právě to, co hledají při kontaktování linky důvěry. Anonymita interventa – to interventa můţe chránit z obavy nezdravé fixace na pracovníkovi a popřípadě jeho pronásledování. Také tento typ hovoru dává klientovi prostor, aby si vytvořil představu pracovníka, jakého jej potřebuje a jaký je svým zevnějškem uklidňuje. Jiné výhody – volajícího můţe uklidňovat, ţe volá ze svého teritoria, které je mu vlastní a blízké. Vyvolává v něm dobrý pocit bezpečí, ţe se můţe schovat za sluchátko, kde nemusit volit ţádné formální gesta, polohu či oděv. Pracovníkovi to naopak dává prostor k pouţívání a vyhledávání v odborné literatuře.62 Mezi nevýhody telefonické krizové intervence patří:

60


61


62

Srov. Srov. ŠPATENKOVÁ, N., Krizová intervence pro praxi, s. 27-28.

29

Absence vizuálního klíče – Při telefonické intervenci nikdy nemáme takovou dostupnost neverbálních projevů jako při intervenci tváři v tvář. Nevidíme gesta, polohu, vše co by nám prozradilo více o klientovi. Redukce informací o klientovi – díky zprostředkovanému kontaktu si intervent nemůţe vytvořit plný obraz o jeho emocionálním stavu, adaptačních moţnostech a schopnost s vypořádáváním se s náročnou ţivotní situací. Časový stres – Interventovi chybí čas k navázání kontaktu s klientem. Klient snadno můţe ukončit hovor. Pro interventa je to výzva a velké vypětí, aby se mu u klienta včas podařilo vytvořil pocit důvěry. Volající jsou také ve vypětí a pokud se jim nepodaří dostat toho, co potřebují, často sluchátko zavěšují. Přerušení kontaktu – hovor se můţe ukončit nebo nabourat technických důvodů, jako vybitá baterie, vyčerpání kreditu, výpadek telefonní sítě atd. Jak pro pracovníka, tak pro klienta to můţe být velmi stresující. Nedostatečná zpětná vazba – Pro krizového pracovníka to můţe být velmi frustrující pocit, kdyţ neví co se s klientem dál děje. Náročnost – tato forma pomoci je v mnoha směrech náročnější neţ jiné formy pomoci.63 2.2.5

Techniky krizové intervence

Mezi techniky krizové intervence patří provázení, vedení a techniky efektivní komunikace: reflexe, parafráze, rekapitulace, kotvení, zhodnocující formulace, které následně popíšu.64 Provázení je základem k navázání kvalitního a srozumitelného kontaktu s klientem. Jde o to, obrazně řečeno, drţet krok s klientem. Pouţívat stejné gesta, výrazy, podobnou stavbu vět. Při komunikaci nepouţívat odborných slov. Je moţné dělat stejné hlasové projevy. Abychom mohli klienta provázet, musíme mít schopnost empaticky naslouchat. Jedním z projevů provázení je i zrcadlení, coţ je napodobování projevů klienta. Smyslem je projevit klientovi, ţe chápeme, co cítí, a pomoci mu jeho pocity uchopit a pojmenovat.

63


64

Při zpracování technik krizové intervence budu čerpat z VODÁČKOVÁ, D. Krizová intervence, s.97-100

30

Vedení se zaměřuje na to, aby dosud dobře probíhající provázení šlo správným směrem. Vést můţeme za pomocí otázek nebo formulací, které rozvíjejí hovor. Mezi tyto formulace patří parafrázování, rekapitulování, kotvení a zhodnocující formulace. Parafrázování je zopakování toho, co klient řekl jinými slovy, jak jsme tomu porozuměli my. Pomocí rekapitulace dáváme klientovi najevo, ţe ho posloucháme a rozumíme tomu, co hovoří. Zároveň si také ověřujeme, zda jsme ho pochopili správně. Kotvení zase slouţí ke zpevnění a stabilizaci klienta. Pouţíváme k tomu slova: „aha“, „hmm“. Také můţeme zopakovat některá jeho sdělení a vrátit se k nim, okomentovat je. Zhodnocující formulace má dát klientovi najevo, ţe to co klient řekl, má váhu a je pro nás podstatné. 2.2.6 Krizově – intervenční techniky pro vyrovnání se s traumatizující událostí Metoda debriefing a defusing patří mezi krizově – intervenční techniky, které se pouţívají při porozumění záţitků ve vztahu k mimořádné, traumatizující události. Pouţívá se individuálně nebo při práci ve skupinách. Zdrojem k vytvoření těchto technik byla obava, aby oběti katastrof nepodlehly drogové či alkoholové závislosti. Lidé, při traumatizujících událostech jsou zmatení návalem svých emocí, pocity studu a strachu a také vznikla potřeba zbavit situaci po zásahu výbušnosti a vyčistit ji od emocí. Defusing má za cíl posílit cítění týmu a vytvořit atmosféru pohody a podpory. Tato metoda, často probíhá spontánně. Debriefing se doporučuje dělat s časovým odstupem, asi do 48 hodin, ale i pokud se neuskuteční v tomto časovém rozmezí, má smysl ho dělat dokonce i po letech. Má kořeny v kognitivně behaviorální terapii a umoţňuje sestoupení do vlastních reakcí a pocitů, tak aby mu pomohl navrátit se zpět k jejich rozumovému zpracování. Tato metoda si nečiní nárok na odstranění PTSP, avšak vytváří kognitivní rámec pro dostupné způsoby, jak příznaky PTSP zvládnout během zátěţe při hromadných neštěstích. Slouţí tedy jako prevence před vznikem PTSP a také pomáhá, aby profesionál se nestal neznecitlivěl vůči emocím, které hromadné neštěstí provází.65

65

Srov. VODÁČKOVÁ, D., Krizová intervence, s. 381-382

31

3 PSYCHOTERAPEUTICKÉ

PŘÍSTUPY

PŘI

PRÁCI

S

TRAUMATEM

V této části se budeme věnovat tomu, jak vybrané psychoterapeutické školy pracují s traumatem. Abychom to mohli udělat, je zapotřebí definovat si základní pojmy, coţ není jednoduché, poněvadţ kaţdý psychoterapeutický směr často o stejných věcech hovoří jiným jazykem. Příkladem toho můţe být samotná definice psychoterapie, kde dodnes trvá diskuse o tom, co je její podstatou. Např. Stanislav Kratochvíl ve své knize. Základy psychoterapie uvádí pět základních definic psychoterapie jako léčebné činnosti, kde v kaţdé z nich je poloţen důraz na něco jiného: co psychoterapie působí, čeho má dosáhnout, kdo působí atd.66 Definice psychoterapie: Psychoterapie je léčebné působení psychologickými prostředky. Využívání těchto prostředku těchto prostředků je záměrné a plánovité. K psychologickým prostředkům patří slova, rozhovor, neverbální chování, podněcování emocí, vytvoření terapeutického vztahu, sugesce, učení, vztahy a interakce ve skupině aj.67 3.1

KOGNITIVNĚ BEHAVIORÁLNÍ PSYCHOTERAPIE Kognitivně behaviorální terapie (KBT) je oblíbeným terapeutickým přístupem mezi

psychiatry, protoţe se zaměřuje na poměrně rychlou změnu chování klienta v prostředí, ve kterém ţije a pracuje. Klient se učí s pomocí terapeuta měnit své neţádoucí chování. Začátek změny se odehrává především na kognitivní úrovni, to znamená v oblasti rozumu. Teprve zpracování problému na této úrovni pomáhá klientovi přejít ke druhému kroku, a tím je změna chování. Odtud také pramení název této terapie (učení – chování).68 KBT učí klienty jak zpracovávat nepříjemné záţitky, stres a trauma takovým způsobem, aby neovlivňovaly současné fungování klienta. Klient je veden k neustálému

66

Srov. KRATOCHVÍL, S., Základy psychoterapie, s.12-13

67

KRATOCHVÍL, S., Základy psychoterapie, s.13

68

Srov. KRATOCHVÍL, S., Základy psychoterapie, s.75-76.

32

opakování konfrontací s traumatem a pochopení, ţe patří on do jeho minulosti. Traumatická událost, která se odehrála kdysi, není přítomná teď a tady. Je sice součástí ţivota klienta, ale patří do jeho minulosti. Takovým přístupem se klient učí vyrovnávat s nepříjemnou situací a zároveň kvalitněji proţívat svou současnost, do které nepatří to, co uţ bylo.69 Tento směr je přesvědčen, ţe je jedinou a účinnou formou pomoci lidem, kteří byli traumatizováni, je návrat k nepříjemným událostem. Většina z nás nejradši by zapomněla na to, co pro nás bylo těţké a nepříjemné. Dokonce v tomto nám pomáhají některé obranné psychologické mechanismy, jako například popření a vytěsnění. Bohuţel nepříjemné vzpomínky jednou za čas najdou cestu k našemu vědomí, a tak můţou ovlivnit naše chování. Takový spouštěcím faktorem můţe být místo, kde se traumatická událost odehrála, někdo blízký, který proţívá totéţ nebo dokonce sny. Právě sny se stávají nejčastěji noční můrou všech, kteří chtějí zapomenout na trauma. Úkolem terapeuta je vytvořit bezpečné zázemí a prostor, ve kterém se klient vrátí k tomu, co uţ proţil. Není na to sám, v blízkosti je terapeut. Poškozený ještě jednou proţívá to, co se stalo, a zvláštní důraz je kladen na racionální zpracování této situace.70 Dalším krokem této terapie je aplikování kognitivního zpracování minulé události do současného fungování klienta. Klient velmi dobře ví, co se s ním děje, ale zároveň ví, ţe to, co se děje, uţ bylo a nepatří do skutečnosti, kterou teď proţívá. Ví, ţe například se začíná potit, kdyţ projíţdí místem, kde havaroval svým autem, začíná mu bušit srdce a často cítí pocit viny, ţe v minulosti tuto situaci nezvládnul. Stud a pocity viny často doprovázejí lidi s PTSP. Klient si zároveň uvědomuje, ţe to vše uţ patřilo do minulosti, je naučen z KBT vyrovnat se s pocitem studu a příjmout sebe jako člověka, kterému se to stalo, coţ však neznamená, ţe se tato situace bude znovu opakovat. Právě proto můţe v bezpečí projet inkriminovaný úsek. KBT pouţívá expozice traumatických vzpomínek, někdy dokonce i písemnou formou. Dále učí nahrazovat nepříjemné myšlenky jinými myšlenkami, které nám můţou více pomoci a nejsou tak katastrofické. Jejichţ závěrečnou formou jsou pozitivní sebeodměňující myšlenky, které fungují jako významný pramen sebepodpory. V případě našeho klienta řídícího auto bylo by to například: dnes zvládl jsem to dobře, jsem dobrý.

69

Srov. PRAŠKO, J., Stop traumatickým vzpomínkám, s. 73.

70


33

3.1.1 Individuální KBT Tento způsob terapie se odehrává ve vztahu mezi klientem a terapeutem, kde během terapeutických sezení s pomocí terapeuta se klient učí zase důvěřovat světu a sobě. Jiné psychoterapeutické směry by tady hovořily o získávání sebedůvěry nebo sebepodpory. V průběhu léčby prochází klient třemi stádii: 1. získává pocit bezpečí 2. vzpomínání na traumatickou událost a akceptace ztrát z ní spojených 3. obnovení normálního ţivota71 3.1.2 Skupinová KBT Tento způsob terapie se odehrává ve větší skupině lidí, kteří mají podobné záţitky s traumatem. Kromě terapeuta nebo více terapeutů jsou přítomni lidé, kteří jsou postiţení PTSP. Toto prostředí napomáhá ve vypravování traumatických událostí, kde je snadnější nalézt pochopení a ulevit svým pocitům viny. Lidé s PTSP jsou často uzavřenější a méně důvěřiví v mezilidských vztazích. Prostředí skupiny je pro ně proto velmi vhodné k přibliţování se ke druhým lidem, a tím se obnovuje důvěra při navazování nových vztahů.72 3.2

TRAUMA A RODINNÉ KONSTELACE Rodinné konstelace je terapeutická metoda, s kterou původně přišel německý terapeut

Bert Hellinger. Velmi rychle se stala populární terapeutickou metodou, kterou odborníci zařazují do tzv. ultrakrátkých terapií. V dnešní době existuje jiţ několik škol, které tuto metodu doplnily a přizpůsobily pro konkrétní vyuţití ve svých praxích. K nim patří například Jiřina Prekopová, která původně zpracovala tzv. terapii objetí nebo Franz Ruppert, psycholog na katolické univerzitě v Mnichově. Základem rodinných konstelací je přesvědčení, ţe kaţdý člověk patří do širšího systému a nikdo z nás není samotným ostrovem. Tím nejzákladnějším systémem je původní rodina, to znamená otec a matka, sourozenci, příbuzní atd.. Dalším systémem můţe být sekundární rodina, to znamená manţel, manţelka a děti. Jiným systémem je pracovní kolektiv, společenství věřících atd. Uvnitř kaţdého systému fungují nevědomé síly, které tvoří

71

Srov. PRAŠKO, J., Stop traumatickým vzpomínkám, s. 75-76.

72


34

vztahy a vazby mezi jejich členy. Úkolem terapie je najít řád v těchto vztazích, o kterých Hellinger často říká symetrie lásky.73 Jedním ze způsobů práce s traumatem při pouţití rodinných konstelací je metoda Franze Rupperta, který přišel s teorií rozštěpení, kde navazuje na psychoanalytickou teorii osobnosti S. Freuda.74 Podle Rupperta po traumatické události chceme co nejrychleji zapomenout na všechny bolesti, které jsme proţili. Musíme přece ţít dále. Zároveň však z druhé strany bolestné záţitky zůstávají jako vzpomínky v paměti kaţdého z nás. To první je pro Rupperta rozštěpení osobnosti na tři části: traumatizovanou část, zdravou část a část přeţití.75 Ve spojení s tím druhým přichází proces štěpení, jehoţ hlavním úkolem je oddělit traumatizovanou část, to znamená všechny bolestné záţitky a takovým to způsobem dělá část přeţití „pořádek“ ve zdravé části. Terapeut konstelaci pouze uvádí, pacient sám zůstává zodpovědný za to, zda se něco změní. Terapeut konstelaci zahájí dvěma klientovými odštěpenými částmi a přitom sleduje, jak se situace vyvíjí. Konstelace pomáhá najít z čeho duševní rozštěpení pochází a jak je můţe klient překonávat a akceptovat. Cílem této práce je pomoc pacientovi, aby se odpoutal od traumatizovaného já. Traumatizované já a část přeţití mají za cíl nalézt novou, společnou duševní jednotu, v níţ se osvobodí od emočních blokád.76 Hlavním znakem této terapie je, ţe klient si sám vybírá své zástupce, kteří reprezentují jeho zástupce a zástupce osob, které si do systému bude stavět. Konstelace představuje pokus o uchopeni člověka v jeho nejhlubší struktuře s pomocí jiných lidí. Úkolem terapeuta je pomoci klientovi dostat všechna skrytá traumata a s nimi spojené pocity z úrovni podvědomí (traumatizovaná část) do úrovně vědomého proţívání (zdravá část) při pouţití tzv. personifikaci částí. V praxi to znamená, ţe za konkrétní traumata a pocity jsou postaveni zástupci z lidí, kteří se konstelací zúčastňují. Teprve nalezení správného řádu konstelaci přináší úlevu a pořádek v ţivotě traumatizovaného člověka. Cílem stavení konstelací je odstranění chaosu mezi těmito částmi osobnostmi skrze popsání traumatické události a převzetí zodpovědnosti za to, co se stalo. Tímto opět přichází

73

Srov. HELLINGER, B., HÖVEL, G., Rodinné konstelace objevná síla, s. 13

74

Srov. RUPPERT, F., Trauma a rodinné konstelace. s. 23.

75

Srov. RUPPERT, F., Trauma a rodinné konstelace. s. 30-31.

76

Srov. RUPPERT, F., Trauma a rodinné konstelace. s. 169.

35

ku převzetí zodpovědnosti jen za své pocity a ne za ty, které mi nepatří. Štěpení a rozštěpení se uskutečňuje na vědomé úrovni a nastává ta správná symetrie. 3.3

GESTALT Gestalt, jako terapeutický směr vznikl v padesátých letech minulého století a k jeho

zakladatelům patří Friederik Perls, Hefferlin a Goldman. Své kořeny má v personalismu, holismu a existencionální filosofii. Perls nazval svůj přístup tvarovou terapií (německy Gestalt) v návaznosti na jeden z psychologických německých směrů, který zdůrazňoval, ţe myšlenky a emoce patří do celkového obrazu člověka a tvarují jeho podobu. 77 Tento terapeutický směr funguje na základě principu teď a tady, kde klient je veden k tomu, aby se během terapeutického sezení naučil uvědomovat své pocity a to, co se s ním děje. Úkolem terapeuta je nejenom poskytnout klientovi podporu, ale také zvýšit klientovo uvědomování. Kdyţ klient utíká od nepříjemných záţitků spojených s traumatem, terapeut ho zastavuje slovy, například: „Zůstaňte, prosím u tohoto pocitu.“ nebo „Co se teď s Vámi děje?“ Tímto je klient veden, aby se naučil v běţném ţivotě příjmout a zpracovávat také nepříjemné pocity spojené se stresovými situacemi nebo traumatem, a tak svůj ţivot tvarovat jako celek. 78

3.3.1 Princip figury a pozadí Koncept figury a pozadí ukazuje základní princip fungování člověka (organismus) ve světě (pole). Člověk není schopen všechny věci a lidi kolem sebe vnímat neustále se stejnou intenzitou. V dané chvíli něco pro mě je víc důleţité neţ všechno ostatní. Taková věc, člověk nebo proces se pro mě stává figurou proti matnému pozadí. Něco podobného se odehrává s nepříjemnými záţitky z traumat. Zemětřesení, smrt někoho blízkého nebo ztráta zaměstnání se stává figurou proti pozadí všech ostatních situací ţivota.79

77

Srov. KRATOCHVÍL, S., Základy psychoterapie, s. 86-87.

78

Srov. KRATOCHVÍL, S., Základy psychoterapie, s. 87.

79

Srov. MACKEWN, J., Gestalt psychoterapie.s. 30.

36

3.3.2 Regulace vztahu já - okolí Kaţdý člověk má spoustu různých potřeb a přirozenou tendencí je tyto potřeby naplňovat. Naplněná potřeba nebo uvědomění, ţe jsem ji neuspokojil, tento směr pojmenovává jako uzavřený gestalt. Někdy se stává, ţe člověk své potřeby není schopen naplnit. Vznikají pocity frustrace, nenaplnění, studu. Kdyţ si člověk na ně zvykne, hovoří o tzv. fixovaném gestaltu. Z pohledu gestalt terapie, je člověk seberegulující organismus, který poţívá podporu sebe sama, aby gestalt ve svém ţivotě ukončoval. Jinak mohou vznikat duševní nebo zdravotní problémy. Modelem kontaktu s okolím je podle gestaltu: uvědomění potřeby – mobilizace energie – akce – naplnění potřeby – asimilace – staţení se. 80 3.3.3 Přerušení kontaktu s okolím F. Perls byl přesvědčen, ţe všechny emoční problémy nebo narušení duševního zdraví vzniká tehdy, kdyţ dochází k přerušení kontaktu organismu s okolím, čemuţ gestalt říká, poruchy kontaktu. K nim patří šest základních přerušení: 1. introjekce – je to přijetí za své myšlenek, emocí z okolí (prostředí) 2. projekce – potlačení svých myšlenek a připsání jich jiným lidem 3. konfluence – splynutí s prostředím 4. retroflexe – kdyţ člověk dělá sám sobě to, co by chtěl dělat někomu jinému 5. deflexe – útěk od kontaktu s okolím 6. desenzitizace – proces, při němţ sebe znecitlivujeme vůči vlastním pocitům či vnějším podnětům. Těchto šest základních způsobu přerušení kontaktů já – okolí spolu s fixovanými gestalty a nedokončenými záleţitostmi podle gestaltu stanoví je patologií, se kterou gestalt psychoterapie pracuje v rámci terapie.81 3.3.4 Trauma z pohledu gestalt psychoterapie Nepříjemné záţitky a s tím spojené pocity podle gestalt teorie patří do celistvosti jedince, taktéţ jako ty příjemné. Problém se začíná tehdy, kdyţ pocity spojené s traumatem jedinec vytěsní a přestává si je uvědomovat. Smutek, bolest, zklamání, bezmoc, nenávist patří k ţivotu stejně jako radost, důvěra, blízkost. Během terapeutického sezení klient v důvěrném

80


81


37

vztahu s terapeutem, čemu gestalt říká dialogické setkání, získává podporu z prostředí (od terapeuta), aby mohl explodovat to, co vytěsnil. K tomu napomáhá princip teď a tady, který zpřítomňuje nepříjemné záţitky, které se odehrály v minulosti a na které chce klient zapomenout. Kdyţ hovoří například ţena o smrti svého dítěte, které zemřelo před měsícem, terapeut zpřítomňuje její proţívání otázkou: „Jak se cítíte teď, kdyţ o tom mluvíte?“ Takhle ţena zůstává v kontaktu ze svým proţíváním a uvědomuje si ztrátu. To napomáhá k přijetí této ztráty a uzavření gestaltu. Často lidé s traumatem nejsou schopni vyjádřit své pocity, protoţe si je vůbec neuvědomují nebo pouţívají jeden ze šesti způsobů přerušení kontaktu sami ze sebou. Ve zmíněném případě smrti dítěte to můţe být introjekce – to znamená, ţe musí být silná a nesmí dát najevo svou bezmoc, protoţe tak jí říká manţel. Můţe to být také projekce – kdy ţena pořád popisuje jak trpí její manţel a sama do něho vkládá své pocity. Jedním způsobem přerušení můţe být deflexe, kdy se ţena u vyprávění o smrti dítěte směje, protoţe je to pro ní více únosné neţ zůstat s pocitem bezmoci. V rámci terapeutického sezení musí terapeut rozeznat figuru od pozadí (bezmoc a bolest ze ztráty dítěte), diagnostikovat patologii (poznat způsob přerušení kontaktu) a nabídnout dostatek podpory, aby si klient uvědomoval svou ztrátu a s tím související pocity. Postupně, v rámci terapie se klient učí proţívat i to, co je pro něj těţké a smutné. K tomu mu napomáhá také sebepodpora. Tak dochází k uzavření gestaltu, to znamená zpracování nepříjemného záţitku, traumatu. Klientka v našem případě je schopná vědět, ţe jí potkalo velké neštěstí a kvůli tomu je smutná a bezmocná. Nemá strach a obavu vyjadřovat tyto pocity, a tak naplňuje svou potřebu projevit zármutek a truchlení.82 3.4

ODLIŠNOSTI KRIZOVÉ INTERVENCE A PSYCHOTERAPIE Odlišnost krizové intervence a psychoterapie při práci s traumatem je především v její

délce a frekvence setkání. KI je krátkodobá záleţitost, zatímco psychoterapie je dlouhodobá. KI pracuje více s akutním stavem klienta a nedokáţe plně trauma zpracovat, řeší aktuální problém. Pracovník KI můţe klientovi pomoci při zvládání traumatu pomoci nasloucháním jeho příběhu, přebýváním s ním v bezmoci, nabídnout a dodat mu odvahu k navštívení psy-

82

Srov. ZINKER, J., Tvůrčí proces v gestalt psychoterapii, s. 94

38

choterapeuta, který můţe klientovi pomoci při vyrovnávání se s traumatem a jeho zpracováním. Hlavní těţiště KI spočívá v empatii a poskytnutí rychlé, odborné pomoci v co nejkratším čase po traumatizující události. K tomu jsou připravené intervenční týmy. Takové týmy jsou tvořeny při krajích nebo integrovaných sloţkách záchranného systému. Psychoterapie spočívá především v poskytnutí odborné pomoci v dlouhodobém rozsahu a ve větší míře při pouţití schválených terapeutických metod, zaručuje zpracování traumatu a tak přispívá ke zvýšení kvality ţivota.

39

ZÁVĚR

Doufám, ţe tato práce přispěje k pochopení závaţnosti traumatu a stresu v ţivotě člověka. Neléčené trauma má dalekosáhlé důsledky a to ne jen v kaţdodenním ţivotě, kde můţe nepříznivě ovlivnit nejen lidskou psychiku, ale i vztahy a také svými následky sahat aţ do dalších generací traumatizovaných lidí. Snaţila jsem se nejen definovat stres a trauma, ale hlavně ukázat účinné způsoby pomáhání tak postiţeným lidem. Ve své sociální praxi jsem se často setkávala s neléčeným traumatem u klientů v sociálních zařízeních, k nim patřily nejen mladé ţeny ohroţovány dlouhé léta domácím násilím, ale i senioři, kteří někdy desítky let v sobě nesli neléčené trauma. Jsem přesvědčena, ţe krizová intervence a psychoterapie je tím nejlepším způsobem, jak odborně a empaticky takový lidem pomáhat. Proto jsem také zvolila toto téma a pevně věřím, ţe tato práce pomůţe nejenom mně, ale všem kteří budou mít zájem se touto problematikou zajímat ve své charitativní činnosti. Z mé dosavadní praxe vím, ţe nestačí mít jen dobrou vůli nebo křesťanskou motivaci, abych mohla traumatizovaným lidem pomáhat. Aby tato pomoc byla účinná, je zapotřebí být vybavená nejenom teorií, kterou jsem mohla získat díky svému studiu na VOŠs Caritas a katedře sociální práce, ale také i svou sociální praxi a absolvovaným výcvikem krizové a psychosociální pomoci. V terénu existuje mnoho zraněných lidí, kteří čekají na odbornou pomoc a ani neví, kde o takovou pomoc poţádat. Ať tato práce alespoň v malé míře pomůţe, tím kteří se s ní seznámí, takovým lidem pomáhat a pomáhající obohatí, tak jak i její příprava obohatila mě.

40

BIBLIOGRAFIE

BAŠTECKÁ, Bohumila. aj. Terénní krizová práce. Psychosociální intervenční týmy.1. vyd. Praha.: Portál, 2005. 300 s. ISBN 80-247-0708-X. Duševní poruchy a poruchy chování. 2.vyd. Praha: Psychiatrické centrum Praha, 2000. 306 s. ISBN 80-55121-44-1. HELLINGER, Bert., HÖVEL, Gabriele. Rodinné konstelace objevná síla, přel. Andrea Hynštová. 1. vyd. Praha: Triton, 2004. 143 s. přel. z: Riconoscere ciò che è. ISBN 807254-512-4. KRATOCHVÍL, Stanislav. Základy psychoterapie. 4. vyd. Praha: Portál, 2002. 392 s. ISBN 80-7178-657-8. MACKEWN, Jennifer. Gestalt psychoterapie. Moderní holistický přístup k psychoterapii. Přel. Jiří Štěpo. 1. vyd. Praha: Portál, 2004. 264 s. přel. z: Developing Gestalt Counseling. ISBN 80-7178-922-4. MATOUŠEK, Oldřích. aj. Metody a řízení sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. 384 s. ISBN 80-7178-548-2. OAKLANDER, Violet. Třinácté komnaty dětské duše. Přel. Jiří Štěpo. 1.vyd. Dobříš: Drvoštěp, 2003. 264 s. Přel. z: Windows to Our Children. ISBN 80-903306-0-6. Ottův slovník naučný. 1.vyd. Díl 25, Praha : Argo, 2002. 995 s. ISBN 80-7203-385-9. PAPEŢOVÁ, Hana. Trauma - náhlý vznik, pomalá léčba. Psychologie dnes. roč. 17, č. 5/2007, ISSN 1212-9607. PORTERFIELDOVÁ, Kay. Marie. Jak se vyrovnat s následky traumatu. Přel. Miroslava Camutalová. 1.vyd. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 1998. 143 s. Přel. z: Straight Talk About Post-traumatic Stress. ISBN 80-7106-262-6. PRAŠKO, Ján. aj. Stop traumatickým vzpomínkám. Jak zvládnout posttraumatickou stresovou poruchu. 1.vyd. Praha : Portál, 2003, 184 s. ISBN 80-7178-811-2. 41

PRAŠKO, Ján., PŘAŠKOVÁ, Hana. Proti stresu krok za krokem. 1.vyd., Praha: Grada, 2001, 188 s. ISBN 80-247-0068-9. PREKOPOVÁ, Jiřina. Nese mě řeka lásky. 1.vyd., Brno: Cesta, 2007, 213 s. ISBN 978-807295-092-8. RUPPERT, Franz. Trauma a rodinné konstelace. Přel. Petr Babka. 1. vyd. Praha.: Portál, 2008. 240 s. Přel. z: Seelische Spaltung und innere Heilung. ISBN 978-80-7367-3673. ŠPATENKOVÁ, Naděţda. aj. Krize. Psychologický a sociologický fenomén. 1.vyd. Praha : Grada, 2004, 132 s. ISBN 80-247-0888-4. ŠPATENKOVÁ, Naděţda. aj. Krizová intervence pro praxi. 1. vyd. Praha: Grada, 2004. 200 s. ISBN 80-247-0586-9. VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. 3. vyd. Praha: Portál, 2004. 872 s. ISBN 80-7178-802-3. VIZINOVÁ, Daniela., PREISS, Marek. Psychické trauma a jeho terapie(PTSD). Psychická pomoc obětem válek a katastrof. 1. vyd., Praha: Portál, 1999, 160 s. ISBN 80-7178284-X. VODÁČKOVÁ, Daniela. aj. Krizová intervence. 1. vyd. Praha: Portál, 2002. 544 s. ISBN 807178-696-9. VYMĚTAL, Jan. aj. Speciální psychoterapie. 2. vyd. Praha: Grada, 2007. 400 s. ISBN 97880-247-1315-1. ZINKER, Josef. Tvůrčí proces v gestalt psychoterapii. Přel. Jan Roubal, Hana Kubecová,. 1. vyd. Šlapanice: Era, 2004. 235 s. přel. z: Creative Proces in Gestalt Therapy. ISBN 8086517-93-4.

42

Katedra křesťanské sociální práce

Recommend Documents