Katedra divadelních studií. Bakalářská diplomová práce

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Katedra divadelních studií

Bakalářská diplomová práce

2013

Gabriela Kuthanová

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Katedra divadelních studií

Teorie a dějiny divadla

Gabriela Kuthanová

Šéfové činohry Divadla J. K. Tyla v Plzni Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Prof. Eva Stehlíková, PhDr.

2013

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

…………….…………………………. Podpis autora práce

Zde bych chtěla poděkovat vedoucí práce, Prof. Evě Stehlíkové, PhDr., za cenné rady a připomínky a za čas, který mi věnovala.

Obsah 1 Úvod ........................................................................................................................................ 6 1.1 Struktura práce ..................................................................................................................... 7 2 Divadelní historie v Plzni ........................................................................................................ 8 2.1 Stavba nového divadla ....................................................................................................... 10 2.2 Plzeňské divadlo ve 20. aţ 50. letech 20. století ................................................................ 11 3 Situace po druhé světové válce ............................................................................................. 14 4 Šéfové činohry....................................................................................................................... 16 4.1 Jarmil Škrdlant ................................................................................................................... 16 4.2 Zdeněk Hofbauer ................................................................................................................ 18 4.3 Luboš Pistorius ................................................................................................................... 24 4.4 Václav Špidla ..................................................................................................................... 27 4.5 Jan Fišer.............................................................................................................................. 29 4.6 Svatoslav Papeţ .................................................................................................................. 31 4.7 Oto Ševčík .......................................................................................................................... 33 4.8 Radek Kolesa...................................................................................................................... 37 4.9 Jan Burian ........................................................................................................................... 38 4.10 Pavel Pavlovský ............................................................................................................... 40 5 Závěr...................................................................................................................................... 42 6 Seznam literatury................................................................................................................... 44 6.1 Prameny .............................................................................................................................. 44 6.2 Literatura ............................................................................................................................ 46 6.3 Divadelní almanachy .......................................................................................................... 47 6.4 Internetové zdroje ............................................................................................................... 47 7 Příloha ................................................................................................................................... 48

1 Úvod V bakalářské práci se snaţím o zmapování činnosti významných šéfů činohry divadla J. K. Tyla v Plzni. Můj původní záměr bylo zpracování tématu ředitelé Divadla J. K. Tyla namísto šéfů činohry. Následně jsem se ale v Archivu Divadla J. K. Tyla dozvěděla, ţe bakalářská práce na toto téma jiţ vznikla a tak jsem si po poradě s archivářkou Šárkou Čermákovou zvolila téma „Šéfové činohry Divadla J. K. Tyla v Plzni“. Divadlo J. K. Tyla se zařadilo do velmi dlouhé divadelní tradice, kterou Plzeň dozajista má. Je tedy důleţité se seznámit s divadelní historií Plzně, i kdyţ jen ve zkratce. A to abychom pochopili všechny historické souvislosti a hlavně potřebu výstavby nového divadla. V dalších kapitolách se budeme podrobněji věnovat jiţ samotným významným šéfům činohry a to konkrétně po roce 1945. A to z několika důvodů. Podrobné zpracování materiálů o osobnostech plzeňského divadla před rokem 1945 by obsahově vyšlo jistě na několik odborných knih. V této bakalářské práci tedy nemohu tomuto tématu věnovat tolik prostoru, kolik by si zajisté zaslouţil. Na druhou stranu jiţ mnoho takových odborných knih vyšlo, stejně tak můţeme nalézt odborné práce na toto téma, nemělo by tedy ţádný význam opakovat jiţ jednou napsané. Naopak osobnosti plzeňského divadla, které působily v Divadle J. K. Tyla po roce 1945 nejsou ve větší míře zpracovány. V odborných knihách o nich najdeme spíše jen zmínky, neţ ucelené texty zaměřené přímo na jejich tvorbu, nebo pouhé zmínky o jejich přínosu divadlu. Některé osobnosti jsou těţko dohledatelné i v divadelních archivech. Jde o Jarmila Škrdlanta, Zdeňka Hofbauera, Luboše Pistoria, Václava Špidlu, Jana Fišera, Svatoslava Papeţe, Otu Ševčíka, Jana Buriana a Pavla Pavlovského. V divadelních almanaších jsem dohledala funkční období „šéfů činohry“ aţ od roku 1948. To znamená, ţe v mé bakalářské práci vycházím z toho, ţe do roku 1948 neexistovala samostatná funkce „šéf činohry“. Proto tedy sám ředitel divadla reţíroval a vedl činohru, tak jako ostatní soubory. Do roku 1948 byl ředitel a šéf činohry jedna a tatáţ osoba. Materiály, které jsou pro mou práci výchozí, jsou samozřejmě divadelní archiválie, které se nacházejí v Archivu města Plzně a v Archivu Divadla J. K. Tyla. Dále jde o literaturu, která se vztahuje k historii samotného divadla a také o tu, která se osobně týká šéfů činohry a jejich

6

tvorby. Pokud nebyla k dispozici literatura, která by popisovala činnost činoherních ředitelů, v tom případě jsem vycházela z dobových článků, kritik, z dochovaných fotografií a informací o samotných inscenacích a o jejich tvorbě.

1.1 Struktura práce Má bakalářská práce je rozdělena do dvou hlavních částí. V první části seznamuji čtenáře se stručnou historií plzeňského divadla a historickým kontextem. V této části je také věnován prostor významným osobnostem, které v plzeňském divadle působily před rokem 1945, a jejich působení ovlivnilo plzeňské divadlo. Nejdříve se tedy zaměřuji na stručnou historii divadla, aby čtenář lépe pochopil historický kontext, který ovlivnil činnost mnoha šéfů činohry. Jde o důleţité a spíše základní informace, které pomohou čtenáři komplexně nahlédnout do divadelní historie v Plzni. Navíc jde ve většině případů o velmi známé a významné divadelní osobnosti, o kterých bylo vydáno nespočet publikací. V druhé části se věnuji jiţ samotným šéfům činohry, kteří v Divadle J. K. Tyla působili po roce 1945 (Jarmil Škrdlant, Zdeněk Hofbauer, Luboš Pistorius, Václav Špidla, Jan Fišer, Svatoslav Papeţ, Oto Ševčík, Radek Kolesa, Jan Burian, Pavel Pavlovský). Zajišťuji jmenný seznam všech šéfů činohry, a to od roku 1902 (otevření velkého divadla) aţ dodnes. Ze seznamu jsou následně vybráni ředitelé činohry, kteří se nějakým významným nebo zásadním způsobem podíleli na fungování činohry v Divadle J. K. Tyla. Práce také poukazuje na rozdíly v tvorbě jednotlivých šéfů činohry, nebo naopak zda na tvorbu svého předchůdce nějakým způsobem navazovali. Rozsah informací se můţe u kaţdého šéfa činohry znatelně měnit, coţ je způsobeno dostupností materiálů. Ve druhé části bakalářské práce se tedy věnuji osobnostem plzeňského divadla, u kterých ve většině případů není zpracována jejich činnost v Divadle J. K. Tyla. Kromě výše uvedených částí obsahuje bakalářská práce také závěr, ve kterém se snaţím shrnout nejdůleţitější poznatky z celé práce, a přílohu s jiţ výše zmíněným seznamem šéfů činohry Divadla J. K. Tyla.

7

2 Divadelní historie v Plzni V této kapitole se snaţím o stručné zmapování historických událostí, které se nějakým způsobem dotýkají Divadla Josefa Kajetána Tyla. Dozvíme se, jaké bylo divadlo, jak fungovalo a kde se hrálo, před výstavbou nového divadla v Plzni. V Plzni jsou doloţena německá divadelní představení jiţ od konce 18. století, české divadlo se v Plzni hraje od roku 1818. Jednalo se ovšem o kočovné společnosti, ve většině případů dokonce o ochotníky. Divadlo kočovných společností se hrálo v rytířské síni tzv. německého domu na náměstí, ve velké síni radnice, v hostincích U zlatého orla, U arcivévody Ferdinanda a U bílé růţe. Kvůli místnostem, které byli značně nedostačující, ať uţ po technické stránce nebo kvůli rychle se rozrůstajícímu obyvatelstvu, byla postavena zvláštní divadelní budova. Roku 1832 bylo v Plzni otevřeno městské právovárečnické divadlo. Budova byla postavena podle návrhů Lorenza Sachettiho na rohu nynější Riegrovy ulice a sadů Pětatřicátníků. Poprvé se v budově divadla hrálo 12. 11. 1832, první české představení v Plzni bylo uvedeno 18. 1. 1835. Česká divadelní představení zajišťovali kočující společnosti a občasná představení ochotnických spolků.1 2 Roku 1863 byla německá a česká představení zrovnoprávněna rozhodnutím městského zastupitelstva. Počet českých představení však nijak výrazně nestoupl, uvedeno bylo asi padesát představení za sezonu. Pavel Švanda ze Semčic st. roku 1865 projevil zájem o plzeňské divadlo. Díky dvěma měšťanům I. Schieblovi a J. Kleisslovi, byla zimní část sezóny vyhrazena českým představením a řízení sezóny bylo svěřeno Pavlu Švandovi. Švanda ustanovil vlastní divadelní společnost, která pod jeho vedením působila v Plzni do roku 1875. Ze začátku Švandova divadelní společnost hrála v divadle jen část roku, po zbytek roku slouţila divadelní budova Němcům a jejich divadlu. V roce 1868 se díky nově zvolené, převáţně české městské zastupitelstvo rozhodlo plně počeštit divadlo a tak se začal celoroční český provoz v Městském divadle.3

1

Divadelní tradice Plzně od 19. století do současnosti : průvodce výstavou / zpracoval Viktor Viktora ; Zdena Fictumová. -- Plzeň : Státní vědecká knihovna, 1983, s. 8. 2 Divadlo J. K. Tyla v Plzni: Historie divadla v Plzni [online]. [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://www.djktplzen.cz/cz/historie/ 3 Šormová, Eva a Josef Herman. Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav, 2000, s. 72.

8

Pavel Švanda přišel do Plzně z Prozatímního divadla v Praze, kde působil jako dramaturg a reţisér. Švanda poloţil v plzeňském divadle základy promyšlené dramaturgie. Plzeň se vyrovnala dramaturgii Prozatímního divadla. Dramaturgie se opřela o tvorbu J. K. Tyla a uváděna byla závaţná česká soudobá dramatika – Josef Jiří Kolár, František Věnceslav Jeřábek, Emanuel Bozděch, pro svou dobu významný Jan Neruda, Karel Sabina a další. Světový repertoár byl zaměřen na klasiku (William Shakespeare, Molière, Johan Wolfgang von Goethe, Johan Christoph Friedrich von Schiller, Nikolaj Vasiljevič Gogol). Švandovo ředitelské působení bylo třikrát přerušeno (1875-1876 byl ředitelem Josef Emanuel Kramuele, 1877-1878 jan Pištěk, 1881-1884 František Pokorný). Švandova éra skončila v roce 1886.4 Po Švandově odchodu z divadla, který byl způsoben krizí jak návštěvnickou, finanční tak i krizí uměleckou, se v divadle vystřídalo mnoho známých ředitelů a jejich kočovných společností. Se svými společnostmi se v divadle představili J. E. Kramuele v letech 18751876, Pavel Švanda se v divadle objevil opakovaně a to v letech 1876-1877, dále 1878-1881 a nakonec v letech 1884-1886. Následoval další ředitel kočovné divadelní společnosti Jan Pištěk, který v divadle působil také opakovaně 1877-1878, 1886-1889 a v letech 1891-1892, dále František Pokorný 1881-1884, Vendelín Budil působící v divadle v letech 1889-1891, 1895-1900, který se následně stal prvním ředitelem a šéfem činohry Divadla J. K. Tyla. Ředitelem divadla byl od roku 1902 do roku 1912. Vendelín Budil byl zkušený divadelní herec angaţovaný v divadelní společnosti Pavla Švandy ze Semčic, následně angaţován v divadelní společnosti Jana Pištěka. Byl ţákem Pavla Švandy ze Semčic a Josefa Jiřího Kolára. Dvanáct let (1888-1900) vlastnil a řídil divadelní společnost. 5 Dalším divadelním ředitelem kočovné divadelní společnosti byl Pavel Švanda ml. 1892-1895 a František Trnka v letech 1900-1902.6 Čtyři pošvandovští ředitelé (Jan Pištěk, Vendelín Budil, Pavel Švanda ze Semčic ml., František Trnka) sváděli zápas o úroveň divadla. Krátké a nesouvislé vedení ale nemohlo počítat s perspektivními a koncepčními záměry.7

4

Divadelní tradice Plzně od 19. století do současnosti : průvodce výstavou / zpracoval Viktor Viktora ; Zdena Fictumová. -- Plzeň : Státní vědecká knihovna, 1983, s. 6. 5 Procházka, Jan. Sto let českého divadla v Plzni: 1865-1965. V Plzni: Západočeské nakladatelství, 1965, s. 4546. 6 Šormová, Eva a Josef Herman. Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav, 2000, s. 72. 7 Divadelní tradice Plzně od 19. století do současnosti : průvodce výstavou / zpracoval Viktor Viktora ; Zdena Fictumová. -- Plzeň : Státní vědecká knihovna, 1983, s. 7.

9

2.1 Stavba nového divadla Stará divadelní budova byla vystavěna roku 1830, kdy měla Plzeň 9040 obyvatelů. O šedesát let později, tedy roku 1890 měla však Plzeň jiţ 50221 obyvatele. Budova Sacchettiho divadla přestávala vyhovovat tvůrčím i diváckým nárokům, městská správa začala od poloviny 90. let uvaţovat o stavbě nového divadla. Budova nového divadla byla navrţena architektem Antonínem Balšánkem a následně v letech 1898-1902 postavena v secesně-neorenesančním stylu.8 Mezi lety 1902 – 1949 nesla divadelní budova název Divadlo královského města Plzně / Městské divadlo v Plzni. Budova divadla se nachází ve Smetanových sadech. Celoroční provoz se stálým souborem byl zahájen 27. 9. 1902. Prvním představením nového divadla byla opera Libuše Bedřicha Smetany.9 Vendelín Budil byl Druţstvem českého divadla královského města Plzně jmenován ředitelem. Ve funkci ředitele působil deset let a to od roku 1902-1912.10 Vendelín Budil se poprvé objevil jako herec roku 1866 u společnosti Pavla Švandy ze Semčic. V dalších letech pracoval jako herec a reţisér střídavě u společnosti Pavla Švandy ze Semčic po deset let a u společnosti Jana Pištěka po dobu sedmi let. V letech 1888 aţ 1900 se stal majitelem arény na Obcizně (v Plzni), kde hrál se svou cestovní společností vţdy v létě po třináct let. Střídavě také v budově starého městského divadla po sedm zimních sezón. Budil tak vytvořil v Plzni stálé české divadlo, které bylo v provozu po celý rok. V letech 1902-1912 působil jako umělecký ředitel českého Divadla královského města Plzně (dnes Divadlo J. K. Tyla). Po odchodu z funkce uměleckého ředitele divadla Budil pracoval jako divadelní historik aţ do roku 1928. Jeho cílem bylo sestavit a shromáţdit materiál pro chystané dějiny plzeňského divadla. Budil začínal pracovat jako samostatný divadelní ředitel, kterému se podařilo vybudovat divadlo s celoročním provozem, místo krátkodobého sezónního. Po dobu 25 let ředitelské práce, přispíval Budil k počeštění města Plzně. Postava Vendelína Budila se zapsala do dějin českého divadla jakoţto učitel hereckých generací.11

8

Šormová, Eva a Josef Herman. Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav, 2000, s. 73. 9 Dějiny Plzně v datech : od prvních stop osídlení aţ po současnost / autorský kolektiv Jaroslav Douša ... [et al.]. -- Vyd. 1.. -- Praha : Lidové noviny, 2004, s. 166. 10 Šormová, Eva a Josef Herman. Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav, 2000, s. 73. 11 Brabec, Jan. Dějiny českého divadla: Činohra 1848-1918. Vyd. 1. Praha: Academia, 1977, s. 416-421.

10

2.2 Plzeňské divadlo ve 20. až 50. letech 20. století Velký tvůrčí rozmach zaţívalo české divadlo v letech 1918 – 1939. Díky demokratickým politickým podmínkám samostatného státu, který dával široký prostor projevu nejen divadelníkům. V meziválečné době se také rozšiřoval okruh diváků a celá divadelní síť. V prvních letech se formovali divadelníci, kteří usilovali o české socialistické divadlo. Chtěli pracovat i v tzv. oficiálních divadlech a ne jen ve speciálních souborech. Následně se začínají prosazovat snahy o menší avantgardní scény, které vznikají v polovině 20. let. V prvních převratových letech vrcholily snahy o divadlo v symbolistickém a expresionistickém stylu. Ve 30. letech nalezla česká divadla ohlas surrealistické tendence, také se začínají prosazovat první snahy o socialisticko – realistické divadlo.12 Nedostatek financí, který vyvolal odstoupení ředitele Vendelína Budila, způsobilo i odstoupení správního druţstva. Po odstoupení správního druţstva byla ustanovena Společnost českého divadla v Plzni, tato společnost následně jmenovala do funkce ředitele divadla Karla Veverku. Po převratu v roce 1918 Společnost českého divadla v Plzni ukončila svou činnost a celý provoz divadla převzalo město.13 Karel Veverka, působil jako ředitel a vrchní šéf činohry v letech 1912-1919 a do stejné pozice byl dosazen opět v letech 1926-1931. Veverka působil zejména jako operní reţisér, který svou hlavní pozornost věnoval opeře, činohře však věnoval také velkou péči. Divadlo se za Veverkova vedení vracelo k tradičnímu budilovskému stylu, který jiţ ale nefungoval, šlo jen o napodobování jeho stylu a myšlenek. Náročnější dramaturgie (Schiller: Marie Stuartovna, Čapkové: Ze ţivota hmyzu, Sofokles: Král Oidipús) byla za ředitele Veverky realizována ve stále menším počtu titulů. V repertoáru divadla převládaly veselohry, které byly komerčně úspěšné. Nové impulsy divadlo dostalo aţ s válkou. Divadlo také v tomto období připoutalo zájem širokých vrstev.14 Město po převzetí provozu celého divadla nově ustanovilo Správní komisi, která jmenovala ředitelem Josefa Fišera v období 1919-1922. Fišer působil také jako herec a reţisér. Ředitel Fišer se přikláněl k modernistickému dramatu a snaţil se repertoáru vtisknout progresivní

12

Černý, František. Kalendárium dějin českého divadla. 1. vyd. Praha: Svaz českých dramatických umělců, 1989, s. 63. 13 Šormová, Eva a Josef Herman. Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav, 2000, s. 73. 14 Procházka, Jan. Sto let českého divadla v Plzni: 1865-1965. V Plzni: Západočeské nakladatelství, 1965, s. 48.

11

a velkoměstský ráz (Dvořák: Husité, Rolland: Vlci – 1920, Čapek: RUR, Wedekind: Lulu, 1922). Navzdory úsilí o výraznější stylizaci zůstávala reţijní tvorba u nevýrazné nápodoby. „Po poţáru divadelního skladiště roku 1922 byl obnovou a modernizací dekoračního fundu pověřen Josef Skupa, jenţ se zaslouţil i o inovaci jevištní techniky (první kruhový horizont v ČSR, nový systém osvětlení).“ 15 Josef Skupa byl významný loutkář, tvůrce postav Spejbla (1919) a Hurvínka (1926). Skupa byl prvním tvůrčím výtvarníkem plzeňského divadla. Skupova výtvarnická a divadelní práce byla velmi těsně spjata se společenským ţivotem doby. Satiru a parodii uplatňoval hlavně na loutkové scéně.16 Od roku 1922 začalo město znovu pronajímat divadelní budovu ředitelům-podnikatelům. Prvním nájemcem se stává Bedřich Jeřábek, divadlo má v pronájmu v letech 1922-1926. Jeřábek představoval pro divadlo, které bylo rok od roku zadluţenější, záchranu v podobě obratného, odborně vzdělaného a zkušeného divadelního podnikatele. Ač Jeřábek hospodařil dobře, náklady na provoz divadla nadále stoupaly. Zaměřoval se více na obchodní neţ uměleckou stránku. Díky těmto událostem bylo městským zastupitelstvem divadlo opět zadáno Karlu Veverkovi v letech 1926-1931. „V období hospodářské krize na přelomu 20. a 30. let vyústily vnitřní spory divadla ve stávku divadelního souboru a následné odstoupení správního druţstva i ředitele Veverky v lednu 1931.“17 Po krátké herecké samosprávě byl roku 1931 ředitelem jmenován Ota Zítek. Zítek byl ředitelem, který působil v divadle dvanáct let (1931-1943). Ota Zítek měl snahy o avantgardní uměleckou reformu, jeho snahy však spadaly do nepříznivé hospodářské situace, která ho přinutila podřizovat se vkusu publika. Zítek totiţ nastoupil do divadla v období hospodářské krize, kdy byl úpadek divadla nejznatelnější. Sami diváci nechtěli v divadle vidět nic váţného, chtěli se jen rozptýlit a pobavit. Zlom nastal v roce 1933, kdy byla divadelní dramatika ovlivněna nastupujícím nacistickým reţimem. V divadle se vedle plytkého repertoáru začaly uvádět například Bílá nemoc a Matka od Karla Čapka a ke slovu se opět hlásily hry klasického repertoáru. Zítek také přejímal inscenace z vinohradského divadla, tím řešil nedostatek domácích tvůrčích sil. Tento nedostatek tvůrčích sil se také snaţil vyřešit občasným přizváním Jindřicha Honzla k pohostinským reţiím a reţijní spolupráci. Jeho politické reţie se vyznačovaly posílením satirických, expresivních a politických prvků 15

Šormová, Eva a Josef Herman. Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav, 2000, s. 73. 16 Štěpánek, Vladimír. 90 let stálého českého divadla v Plzni. 1. vyd. Plzeň: Krajské nakladatelství, 1955, s. 38. 17 Šormová, Eva a Josef Herman. Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav, 2000, s. 73.

12

(Klicpera: Hadrián z Římsů, Jonson: Lišák Valpone, Tyl: Jan Hus, Toman: Černé slunce, Šalda: Dítě a další). V době okupace byli v divadle uváděni němečtí dramatikové jako Goethe a Schiller.18 Mezi lety 1939-1941 byl Ota Zítek ve funkci ředitele divadla zastoupen svou manţelkou Ladislavou Zítkovou, která za něj řídila divadlo. Vedení divadla se ujala z důvodu Zítkova zatčení v září 1939 a jeho následné deportace do koncentračního tábora Buchenwald, kde byl vězněn. Po propuštění v roce 1941 se Zítek vrátil zpět do funkce.

19

Ota Zítek

pracoval ve funkci ředitele divadla do roku 1943. Za Zítkova působení se v roce 1942 v plzeňském divadle objevuje Alfréd Radok. Radok se později stal významným reţisérem a zakladatelem Laterny magiky. V plzeňském divadle vytvářel osobité inscenace, nejprve v něm působil pohostinsky, následně v dočasném angaţmá pod pseudonymem Vladimír Bureš. Pseudonym uţíval proto, aby se mohl v klidu věnovat divadelní práci, skrýval se totiţ před gestapem. Radok inscenoval v plzeňském divadle Šrámka: Ostrov veliké lásky; Goldoniho, Hlávku: Benátskou maškarádu v roce 1942; Hauptmanna: Před západem slunce, v roce 1943. Šlo o jeho první reţie na profesionálním divadle, které zaujaly metaforickou imaginací, citovostí k atmosféře ţánru, uţitím technických prostředků (filmové projekce, světlo) a hudby.20 „Za okupace Československa německými nacistickými vojsky, která začala 15. března 1939 a skončila 9. května 1945, byl český divadelní ţivot ochromen. Okupanti v nejednom případě velice tvrdě zasáhli proti divadlům, jejich představitelům i proti členům uměleckých souborů.“ 21 Za nacistické okupace se české divadlo těšilo velké oblibě, hlavně díky svojí úrovni, ale také proto, ţe česká divadla byla kromě kostela jedinou veřejnou tribunou, kde byla uţívána pouze česká řeč. Podle politické a vojenské situaci, která se neustále proměňovala, se úměrně proměňoval prostor k projevu. Stanislav Langer nastupuje po Zítkovi do funkce ředitele divadla. Jako ředitel divadla působí v letech 1943-1944. Plzeňské divadlo však 1. 9. 1944 přerušilo svou činnost díky úřednímu rozhodnutí o uzavření divadel. Stejně tak, jako ostatní divadla v Čechách.

18

Procházka, Jan. Sto let českého divadla v Plzni: 1865-1965. V Plzni: Západočeské nakladatelství, 1965, s. 4951. 19 Šormová, Eva a Josef Herman. Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav, 2000, s. 73. 20 Šormová, Eva a Josef Herman. Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav, 2000, s. 76-77. 21 Černý, František. Kalendárium dějin českého divadla. 1. vyd. Praha: Svaz českých dramatických umělců, 1989, s. 64.

13

3 Situace po druhé světové válce Divadla jsou znovuotevřena po ukončení druhé světové války, a následně se v květnu 1945 začíná v divadlech opět hrát. Divadlo J. K. Tyla nebylo výjimkou. Plzeňská činohra byla v květnu 1945 postavena před nové úkoly a měla jasně danou perspektivu. Divadlo mělo nyní slouţit lidu a národu, ne úzké vrstvě lidí. Plzeňskému divadlu bylo určeno v rámci reorganizace celého československého divadelnictví, aby rozšířilo svou působnost mimo domácí scénu i do jiných míst západočeské oblasti. V samotné Plzni došlo k proměně návštěvníků divadla, tak jako i v našich ostatních divadlech, která byla způsobena tím, ţe se z divadla stávala zábava dostupná pro všechy společenské vrstvy. Očekávalo se, ţe oblastní divadla budou svou uměleckou tvorbou přínosem pro celé československé divadelnictví, nezůstanou tedy jen regionálními scénami. Plzeňské divadlo dokázalo pevně začlenit divadelní umění do celého ţivota plzeňského obyvatelstva a navázalo tak na svou bohatou tradici.22 V témţe roce (1945) bylo divadlo znárodněno a ředitelem byl jmenován Jarmil Škrdlant, který působil v divadle 1945-1948. Poté divadlo vedl Zdeněk Hofbauer v letech 1948-1953, který se do Plzně vrátil z Ostravy. Hofbauer však 20. 11. 1953 tragicky umírá a zbytek sezóny přejímá ve stejné funkci Vladimír Týřl. Zdeněk Hofbauer byl posledním doloţeným ředitelem divadla, který byl zároveň šéfem činohry. U jeho jména se v divadelním almanachu poprvé objevuje samostatná pojmenovaná funkce „šéf činohry“. Roku 1949 přešlo divadlo pod správu plzeňského KNV (krajský národní výbor), téhoţ roku bylo také Městské divadlo přejmenováno na Krajské oblastní divadlo Plzeň, tento název neslo aţ do roku 1955. Roku 1955 proběhla zatím poslední změna názvu divadla, která platí dodnes, tedy Divadlo J. K. Tyla. Vladimír Týřl působil jako ředitel jen několik málo měsíců od 22. 11. 1953 do 31. 7. 1954. Další ředitel, který přišel do čela plzeňského divadla, byl Rudolf Kubáček, 1954-1970. Ten v průběhu let pracoval s několika šéfy činohry. Prvním z nich byl Luboš Pistorius, který byl ve funkci v letech 1953-1960. V plzeňském divadle nebyl ale ţádným nováčkem, působil zde jiţ od roku 1951 jako reţisér. Následoval Václav Špidla jako šéf činohry v letech 19601963. Třetím šéfem činohry za ředitele Kubáčka byl Jan Fišer v letech 1963-1965. Jako poslední šéf činohry se s Kubáčkem, coby ředitelem divadla, setkal Svatoslav Papeţ v letech 22

Procházka, Jan. Sto let českého divadla v Plzni: 1865-1965. V Plzni: Západočeské nakladatelství, 1965, s. 53.

14

1965-1970. Počátkem normalizace byl Kubáček nucen roku 1970 z politických důvodů opustit divadlo, stejně tak i tehdejší šéf činohry Svatoslav Papeţ. Nebyli ovšem jediní, divadlo musela opustit i dramaturgyně H. Konečná, dirigent J. Kout, šéf operety M. Doutlík, herec J. Gross. Scénograf V. Heller spáchal sebevraţdu pod politickým nátlakem v roce 1971. Jako šéf činohry nastupuje v roce 1971 Oto Ševčík, ten spolupracuje se všemi divadelními řediteli, kteří se v plzeňském divadle vystřídali do roku 1989. Pouze v letech 1980-1982 je Ševčík ve funkci zastoupen Radkem Kolesou. V roce 1989 opouští divadlo i Ševčík a odchází z Plzně, aby tvořil i na jiných tuzemských scénách, například v Praze nebo v Brně. „Funkci ředitele zastávali Karel Křemenák 1970-1971, Zdeněk Šnaiberg 1971-1974, Zdeněk Zouplna 1974-1977,“ 23 který umírá 30. 4. 1977. Zbytek sezóny za něj přebírá Oldřich Kříţ, v divadle působil jako ředitel pouhé čtyři měsíce, tedy od 1. 5. 1977 do 30. 9. 1977, dalším ředitelem byl Mikuláš Krotký 1977-1984 a posledním divadelním ředitelem před sametovou revolucí byl Jiří Pomahač 1984-1989. „V letech 1980-1986 probíhala rekonstrukce Velkého divadla. Hrálo se v Komorním divadle, byl vyuţíván také nepříliš vhodný sál loutkového divadla Alfa. Po listopadu 1989 se stal ředitelem reţisér Mojmír Weimann 1990-1995, od roku 1995 funkci zastává reţisér Jan Burian. Od roku 1992 je zřizovatelem divadla město Plzeň.“24 S ředitelem Mojmírem Weimannem spolupracoval Jan Burian ve funkci šéfa činohry od roku 1989 aţ do roku 1991, kdy Buriana vystřídal nejdéle působící šéf činohry plzeňského divadla Pavel Pavlovský. Ten pracoval na stejném postu neuvěřitelných dvacet jedna let. Aţ 31. 8. 2011 byl vystřídán Jurajem Deákem. Významným uměleckým šéfům činohry, kteří do funkce nastoupili po roce 1945, je věnován samostatný prostor níţe.

23

Šormová, Eva a Josef Herman. Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav, 2000, s. 73. 24 Šormová, Eva a Josef Herman. Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav, 2000, s. 73.

15

4 Šéfové činohry 4.1 Jarmil Škrdlant 7.6.1896 Plzeň - 27.5.1965 Praha Šéf činohry v letech 1945 - 1948. Herec a reţisér. Jarmil Škrdlant byl herec a divadelní reţisér. Jako plzeňský rodák získal své herecké základy v Plzni u Jaroslava Pludy v podobě soukromých hodin. Své první profesionální zkušenosti v divadle sbíral v řadě divadelních společností jiţ od roku 1916, tedy během první světové války. Škrdlant jako herec prošel divadly v Ostravě, Bratislavě, Plzni, Českých Budějovicích, Třebíči i v Praze, kde působil například v Divadle Vlasty Buriana, nebo Intimním divadle. Ve dvacátých letech prošel mladými praţskými divadelními scénami a byl svědkem pokusů naší divadelní avantgardy. Těţil z jejího dědictví a ve svých inscenacích z avantgardy vycházel. I po druhé světové válce střídal poměrně často svá divadelní působení a to nejen jako herec a reţisér, ale také jako ředitel divadel. Jarmil Škrdlant působil jako ředitel v divadle v Plzni, Slaném, Českém Těšíně, Karlových Varech, opětovně působil v Praze v D46, Městských divadlech praţských a také v zájezdovém Vesnickém divadle.25 Významný předválečný plzeňský reţisér Jarmil Škrdlant byl v roce 1945 povolán do čela plzeňského divadla, působil zde jako ředitel a také jako šéf činohry. Funkci šéfa činohry vykonával do roku 1948. Škrdlant byl plzeňský rodák a v plzeňském divadle působil jako herec za ředitelů Jeřábka a Zítka. Za Zítkova ředitelování se v divadle uplatňoval také jako reţisér a dramaturg. Jeho stálým výtvarným spolupracovníkem byl Antonín Calta, rovněţ plzeňský rodák, kterého odchoval František Tröster. Repertoár plzeňského divadla za Škrdlantova působení se inspiroval praţskou dramaturgií. Plzeňská činohra přejímala její podněty a objevy. Pozornost byla věnována hlavně původním starším hrám Čapkovým, Langrovým, Šrámkovým a Jiráskovým. Z tehdejších novinek byla přejata Drdova pohádka Hrátky s čertem, Radokova Vesnice ţen, Peroutkova reportáţ Oblak a valčík a Tomanovo Slovanské nebe. Nejvíce se ale těţilo ze světového kulturního dědictví, byli tedy uváděni zejména William Shakespeare a Molière, přínosný byl také návrat k antickému dramatu. V cizím repertoáru převládala angloamerická orientace, zejména

25

Web.archive.org. [online]. [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://web.archive.org/liveweb/http://www.kinobox.cz/osoba/57884-jarmil-skrdlant

16

George Bernard Shaw, Oscar Wilde, John Steinbeck. Významné místo v repertoáru zaujaly klasické ruské a sovětské hry. Za Škrdlantovy éry mělo plzeňské divadlo dvě budovy a ještě pořádalo zájezdová představení. Tato zájezdová představení přinášela mnohé obtíţe, soubor byl přetěţován, ohroţena byla kvalita zkoušek i nastudování. Soubor byl nucen přizpůsobovat inscenace myšlené pro velká jeviště nedostatečným podmínkám. Často se hrálo v improvizovaných sálech a jevištích. Jarmil Škrdlant zvládal tuto přemíru úkolů, které na něj byly kladeny, ovšem nebyl natolik vyhraněnou uměleckou osobností, která by dokázala vtisknout plzeňské činohře její vlastní uměleckou tvář. Ve snaze zaujmout obecenstvo docházelo často k povrchní modernizaci inscenací a snaze originálně upravit klasické hry. Repertoár neměl vyhraněnou repertoárovou linii.26 V roce 1948 střídá Jarmila Škrdlanta ve vedení plzeňského divadla Zdeněk Hofbauer. Škrdlant odchází v roce 1961 do penze. Působení Jarmila Škrdlanta se neomezovalo jen na divadlo, věnoval se i filmovému herectví, kde ztvárňoval především menší postavy dělníků a funkcionářů, například ve filmech Anna Proletářka, Nad námi svítá, Plavecký mariáš, Vítězná křídla, Dnes naposled.27 Škrdlant se dostal ke spolupráci s filmovými tvůrci aţ v roce 1949, kdy mu bylo 53 let. Během následujících deseti let ztvárnil jedenáct malých rolí. Jarmil Škrdlant byl velmi krátce ţenatý, jeho manţelkou byla herečka Marie Rosůlová (19011993), jejich manţelství trvalo od roku 1924. Pozn.: Je aţ s podivem, ţe archivní materiály, které by se týkaly osobnosti Jarmila Škrdlanta, jsou téměř nedohledatelné. Jde o osobnost českého divadla, která se pohybovala na velkém území republiky a působila v mnoha českých divadlech. Nedostatek materiálů mohl být způsoben také tím, ţe některé prameny uváděly jeho křestní jméno jako Jaromír, ovšem v databázi amatérského divadla se nachází pod jménem Jaro. Tyto nesrovnalosti v křestním jméně mohou způsobit velký zmatek jak při zakládání archiválií, tak i při jejich vyhledávání. Bylo tedy téměř nemoţné vyhledat jakékoliv informace v archivu, proto jsem u Jarmila Škrdlanta čerpala hlavně z knihy Sto let českého divadla v Plzni.

26

Procházka, Jan. Sto let českého divadla v Plzni: 1865-1965. V Plzni: Západočeské nakladatelství, 1965, s. 54. Web.archive.org. [online]. [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://web.archive.org/liveweb/http://www.kinobox.cz/osoba/57884-jarmil-skrdlant 27

17

4.2 Zdeněk Hofbauer 19.5.1911 Unhošť - 20.11.1953 Beroun Šéf činohry v letech 1948-1953. Reţisér a herec. Zdeněk Hofbauer přišel s divadlem poprvé do kontaktu v rodné Unhošti, kde jako ochotník připravoval recitační pásma, hrál a reţíroval. V Praze vystudoval vyšší grafickou průmyslovou školu a v letech 1927-1935 pracoval jako kameraman u Favorit-filmu. Do profesionálního angaţmá jako herec nastoupil v roce 1935 u Slovenského národního divadla v Bratislavě. Odtud se v roce 1938 vrátil do Prahy, kde pod vedením Antonína Kurše zaloţil svépomocnou Lidovou scénu v Unitarii, která však byla zanedlouho rozpuštěna. Okupace zastihla Zdeňka Hofbauera v Brně a v Plzni, občas i v Praze, kde pohostinsky vystoupil v Národním divadle (1940) – ovšem v nijak závaţném repertoáru. Zdeněk Hofbauer celý ţivot experimentoval, zkoušel nové a další moţnosti divadla. Jeho experimentování záleţelo po celou jeho další divadelní dráhu právě na tom, ţe hledal, jak učinit divadlo co nejpravdivějším, nejhlubším obrazem člověka tehdejší doby. V Unhošti pořádal se svým přítelem, překladatelem a organizátorem kulturního ţivota dr. Josefem Urbanem a s unhošťskými dělníky první amatérské recitační večery Máchovy poezie (s dramatizací jeho „Cikánů“), večery Wolkerovy tvorby, sovětských básníků nebo černošské poezie. Dále vytvářel své první reţie Lope de Vegy a J. K. Tyla, uváděl Čapkovu Bílou nemoc. Na počátku své divadelní dráhy měl jiţ za sebou výtvarné školení na praţské umělecko – průmyslové škole a několikaletou úspěšnou praxi filmového kameramana. První, čím se zabýval, byla především technika slova, moţnosti vyuţití všech jejích kvalit a odstínů. Právě proto začínal recitačními večery. Na konci první republiky odešel uţ trvale k divadlu, kde získal především obsáhlou hereckou praxi. Na základě všech zkušeností a znalostí rostl jako reţisér. Snaţil se o umění, které mělo moc vychovávat diváka, dělalo ho moudřejším a uţitečnějším pro společnost. Takový byl určující směr celého jeho uměleckého vývoje od unhošťských začátků, od jeho slovenské éry a krátkého působení v Praze v tehdejším Lidovém divadle v Unitarii, kde hrál na podzim roku 1938 v Kuršově nastudování Jiráskova Jana Roháče, jeţ vzbudilo pozornost vyhraněným protiněmeckým zaměřením, a kde také později absolvoval několik úspěšných pohostinských vystoupení v Národním divadle. Stejným směrem šla jeho práce v Brně i v Plzni, kam poprvé přišel v roce 1943 jako reţisér a herec. V Plzni se také v roce 1945 stal šéfem činohry celého souboru. Kdyţ byl pak v roce 1946 povolán do čela ostravské činohry, staly se dva roky jeho ostravské éry dobou 18

poválečného rozmachu ostravského divadelnictví. Odtud se vrátil na počátku roku 1948 nazpět do Plzně jako umělecký ředitel celého divadla. A mezi lety 1948 – 1953 vykonával funkci šéfa činohry plzeňského divadla. „Kdyţ byl Zdeněk Hofbauer na podzim 1948 vyzván, aby se vrátil z Ostravy do Plzně, kde v letech 1942-1945 působil, a ujal se všech tří plzeňských souborů, stalo se tak z vůle všech umělců. A výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Pod Hofbauerovým vedením se činohra Krajského oblastního divadla v Plzni vzchopila natolik, ţe její význam začal přesahovat rámec vymezený oblastí. Za Strakonického dudáka a Dívku s bílými vlasy získal v roce 1952 soubor (a jmenovitě Zdeněk Hofbauer) státní cenu, inscenace Nezvalovy dramatizace Zápotockého románu Vstanou noví bojovníci v reţii Hofbauera se umístila jako třetí v Divadelní ţatvě 1950. Plzeňské nastudování hry Vaška Káni Parta brusiče Karhana bylo v tehdejším měřítku, ovlivněném komunistickou ideologií, hodnoceno jako nejzdařilejší ze všech. Právě tuto hru – typický produkt své doby – si Zdeněk Hofbauer vybral jako námět pro svou jedinou filmovou reţii. Trvalou zásluhou Zdeňka Hofbauera je, ţe získal k dramaturgické spolupráci tehdy začínajícího dramatika, předtím herce a reţiséra Miloslava Stehlíka, jehoţ hry Jarní hromobití a Nositelé řádu si odbyly své premiéry právě na plzeňské scéně.“28 Zdeněk Hofbauer od roku 1948 do roku 1953 uplatňoval v činohře socialistický realismus. Socialistický realismus byl v této době uváděn ve všech českých divadlech. Dělo se tak z důvodu převzetí moci Komunistickou stranou v Československu v roce 1948 a následného šíření komunistické ideologie. Tento repertoár se setkal s úspěchem a do divadla přitáhl zejména dělnické vrstvy. Hofbauer dal plzeňské činohře promyšlenou repertoární skladbu.29 Hofbauer přejímal některé tituly z Divadla E. F. Buriana, dramaturgie tohoto praţského divadla mu byla vzorem. Pozornost soustředil na původní hry, které vytvořily cestu pro socialistické drama, a repertoár doplňoval zejména sovětskými hrami, které v té době zaujaly první místa v repertoáru všech našich divadel. Ze závislosti na praţské dramaturgii se začal vyprošťovat, kdyţ zajistil pro plzeňskou činohru dramatika Miloslava Stehlíka. Hofbauer vytvořil divadlo vyhraněného profilu, které se vedle praţského Realistického divadla nejvýznamněji podílelo na zrodu českého socialistického dramatu.

28

Knopp, F. Divadelník, od kterého se hodně čekalo. In Scéna. Praha, 1981. Procházka, Jan. Sto let českého divadla v Plzni: 1865-1965. V Plzni: Západočeské nakladatelství, 1965, s. 5556. 29

19

Během Hofbauerovy éry také proběhla obroda plzeňského souboru, jakou představovala skupina mladých divadelníků, která přišla do Plzně z Ostravy. Jednalo se o generaci prvního Disku. Ve spolupráci s Hofbauerem získali začínající herci a reţiséři první zkušenosti a začínali rozvíjet své schopnosti. Patřili mezi ně mimo jiné Z. Jiráková, E. Wimmerová, Z. Jiřičný, L. Kopřiva, V. Krška, V. Lohniský a L. Pistorius. Tuto mladou generaci doplňovali starší zkušenější umělci J. Kostka, Z. Kryzánek, J. Benátský a J. Kovaříková. Dramaturgie plzeňského divadla hledala od té doby osobitější výběr her a mladý herecký soubor s mladými reţiséry směřoval k vlastnímu inscenačnímu slohu. Bylo to období, které zdůrazňovalo zásady socialistického realismu a vycházelo ze systému Stanislavského. Hofbauer měl socialistický realismus za metodu své vlastní umělecké práce. Jan Procházka v kapitole Cesta plzeňské činohry za socialistickým divadlem z knihy Sto let českého divadla píše o Hofbauerově metodě: „Jednou z jeho nejdotvořenějších inscenací se stal Shakespearův Macbeth, kterého jako reţisér ani jako představitel titulní role povrchně neaktualizoval, ani ho s vtíravou tendenčností nepřizpůsoboval současnosti, nýbrţ s citem pro sloh klasika vyslovil jeho dílo oproštěným a střídmým patosem.“30 Páteří repertoáru byly klasické hry, nejvíce se ale přihlíţelo k ruským dílům. Plzeňská činohra se díky Hofbauerově vedení zařadila do popředí Československého divadelnictví. Hofbauerova osobnost vedla herecký soubor k všestrannějšímu chápání divadelní praxe. Hofbauer postavil činohru na první místo v plzeňském divadle. Hofbauerovi šlo o divadlo lidové, největší ohlas měla plzeňská činohra u dělnických vrstev plzeňského obyvatelstva. 31 Dále se pokusím shrnout některé hlavní rysy Hofbauerova tvůrčího profilu. Hofbauer měl velkou šíři reţijních zájmů a moţností, sahajících od renesanční lehkosti a vtipu jeho inscenace Večera tříkrálového (1950) nebo Calderonovy komedie Chuďas ať má za ušima (1946) aţ k realistickému patosu jeho inscenací her ze soudobého ţivota i jeho některých reţií sovětských dramat. Rozpětí jeho zájmů od počátku do konce tvorby bylo od Čechovových lyrických dramat aţ po satiru, od Shakespeara aţ po prvotiny soudobých autorů.

30

Procházka, Jan. Sto let českého divadla v Plzni: 1865-1965. V Plzni: Západočeské nakladatelství, 1965, s. 55. Procházka, Jan. Sto let českého divadla v Plzni: 1865-1965. V Plzni: Západočeské nakladatelství, 1965, s. 5556. 31

20

Hofbauer, dramaturg a reţisér, hrál světové klasiky i v době, kdy z mnoha našich divadel na delší dobu zmizely. Od Tylova Strakonického dudáka přímo ve svých reţisérských začátcích vycházel a vracel se k Tylovi, stejně jako k Jiráskovi neustále znovu. Sahal i po dílech u nás ideově nezhodnocených a scénicky nevyzkoušených, jako byla O´Neillova básnická satira Milionový Marco (1947). Při šíři jeho reţijních zájmů a mnohostrannosti jeho tvůrčích moţností se vyhraňoval Hofbauerův reţisérský profil dvojím důleţitým způsobem: Jeho prací prostupovalo úsilí vyslovit hrdinský patos tehdejší doby, doby budování socialismu. Druhým vůdčím směrem Hofbauerova reţijního úsilí bylo jeho hledání nového veseloherního výrazu, českého lidového humoru tehdejší doby. Hofbauer odmítal humor pracující s těmi nejhrubšími a nejlacinějšími prostředky, jako jsou například kopance, pády, přeřeknutí, tělesné vady atd. Nový typ veselohry „srdečného humoru“ uskutečnil Zdeněk Hofbauer i ve své jediné filmové reţii „Karhanovy party“ v roce 1951. Na rozhraní čtyřicátých a padesátých let začínal Hofbauer přejímat básnický, metaforicky náznakový scénický realismus, který byl ovlivněn socialistickým realismem. Socialistický realismus byl umělecký styl, schválený v roce 1932 Ústředním výborem Komunistické strany SSSR jako oficiální směrnice pro literaturu, výtvarné umění a hudbu. Měl za cíl oslavovat tehdejší vládnoucí reţim a stejně tak oslavně poukazovat na jeho úspěchy v reálném ţivotě lidí. Zdeněk Hofbauer pokračoval v meziválečné avantgardě a snaţil se o zdivadelnění divadla. Jeho nový vklad spočíval v tom, ţe zaloţil svou koncepci zdivadelnění divadla a na elementárních sloţkách divadelního projevu, především na hereckém umění kladoucím důraz na sjednocení čaromoci slova a psychofyzického jednání. Úloha reţiséra v této koncepci moderního realismu spočívala v soustředění těchto základních sloţek k čistě divadelnímu účinu, který nechtěl jevovou skutečnost popisovat, nýbrţ přebásnit specifickými prostředky divadla.32 Pro Hofbauera byl herec hlavním prostředníkem všeho, co chtěl jevištním nebo filmovým dílem sdělit divákovi. Herec byl hlavním tvůrcem a zdrojem divadelního umění, avšak nesměl být pasivním nástrojem reţisérových záměrů, ale musel být sám sebou. „ Reţisérův úkol je v tom, poznat lidské jádro a tvůrčí podstatu určitého herce a umět ve smyslu dramatikova záměru vyuţít a rozvinout to, co je v herci nejčistšího a nejkrásnějšího, rozeznět jeho vlastní 32

Hájek, Jiří. Průkopník básnického realismu. In Tvorba. Praha, 16. 7. 1986.

21

nejhlubší lidskou zkušenost a z ní vytvářet jevištní postavu.“ 33 Dalším důleţitým rysem jeho práce s hercem byla pozornost, kterou věnoval jevištní řeči jako nejdůleţitějšímu nositeli myšlenky i citových obsahů dramatu. Pro konkrétnější představu uvádím část rozhovoru s hercem K. Gisübelem, který spolupracoval se Zdeňkem Hofbauerem: „S nesmírným taktem a jemností dovedl hercům odbourávat všechny vţité manýry, šablony a řemeslné názory. Uměl nalézt cestu k srdci kaţdého herce. S kaţdým uměl mluvit jiným způsobem. K chybám byl přísný, náročný a neústupný, ale nikdy se nedotkl jejich lidské důstojnosti, nikdy nesrazil jejich sebevědomí a chuť k práci, protoţe vţdy s chybou dovedl vţdy herci odhalit i jeho nové, krásnější a poctivější moţnosti. Kritizoval tvrdě jen tehdy, kdyţ věděl, ţe kritika pomůţe, ţe herec je schopen se zbavit svých nedostatků.“34 Stejně významná byla i pozornost, kterou věnoval otázkám jevištního výtvarnictví kostýmů a vyuţití světla. V jeho reţiích se dobře zúročovalo jeho výtvarné školení i kameramanská filmová práce. I tady byl nepřítelem popisu a klišé. Hofbauer byl v posledních letech ţivota odváděn od hereckých úkolů povinnostmi šéfa tří uměleckých soborů plzeňského divadla. Jeho herectví bylo celým svým základem a typem spjato s jeho zaměřením reţijním.35 Význam umělecké působnosti Zdeňka Hofbauera přerostl plzeňské divadelní prostředí, v době,

kdy Národní divadlo ztratilo orientaci svého uměleckého programu byl totiţ

Hofbauer povolán do čela činohry Národního divadla. Měl být zárukou umělecké osobnosti, která by dokázala divadlo vyvést z jeho umělecké stagnace. Jelikoţ si v Luboši Pistoriovi a dalších spolupracovnících zajistil následovníky, mohl plzeňskou činohru opustit. V roce 1953 dostal Zdeněk Hofbauer nabídku na místo šéfa činohry Národního divadla v Praze. Na cestě z Plzně však v autě, které řídil, tragicky zahynul. Po tragické smrti Zdeňka Hofbauera došlo v plzeňské činohře ke krátkému období rozkolísanosti, které znamenalo nebezpečí programového i uměleckého poklesu divadla. Ovšem zásluhou ředitele divadla Rudolfa Kubáčka, který přišel do plzeňského divadla v roce 1954 z Olomouce, a zásluhou

33

Hájek, Jiří. Program KOD: Zdeněk Hofbauer myslitel a básník jeviště. Plzeň: Krajské oblastní divadlo v Plzni, 15. 11. 1954, s. 7. 34 Gissübel, K. Program KOD: Zdeněk Hofbauer a rozhlas. Plzeň: Krajské oblastní divadlo v Plzni, 15. 11. 1954, s. 14. 35 Hájek, Jiří. Program KOD: Zdeněk Hofbauer myslitel a básník jeviště. Plzeň: Krajské oblastní divadlo v Plzni, 15. 11. 1954, s. 1-9.

22

kolektivu divadlo opět navázalo na svůj vývoj a během krátké doby došlo k vnějšímu i vnitřnímu upevnění divadla.36 Pozn.: U osobnosti Zdeňka Hofbauera jsem se nepotýkala s ţádnými problémy, které by se týkaly nedostatku informací. Naopak jako u jediného šéfa činohry jsem v Archivu Divadla J. K. Tyla nalezla všechny potřebné materiály.

36

Procházka, Jan. Sto let českého divadla v Plzni: 1865-1965. V Plzni: Západočeské nakladatelství, 1965, s. 5558.

23

4.3 Luboš Pistorius 11.12.1924 Praha - 8.2.1997 Praha Šéf činohry v letech 1953-1960. Reţisér, dramaturg, pedagog. Luboš Pistorius byl český divadelní reţisér, dramaturg a pedagog. Studium na konzervatoři absolvoval v roce 1946, následně studoval na DAMU reţii u Jiřího Frejky a souběţně se zapsal na přednášky na filozofické fakultě. První angaţmá nabídla Pistoriovi Ostrava, kde byl v letech 1948-1951 reţisérem a dramaturgem Státního divadla. Z Ostravy odešel v roce 1951 do Plzně. V letech 1951-1952 byl reţisérem Divadla J. K. Tyla v Plzni. V roce 1953 se Pistorius stává šéfem činohry Divadla J. K. Tyla, v této funkci působí v divadle aţ do roku 1960.37 Luboš Pistorius dále prohloubil ideologii tehdejšího socialistického divadla a to v období 1953-1959. Důraz byl kladen na výrazné společenské poslání představení. I klasická dramatická díla se stávala prostředkem politické propagandy. Plzeňská činohra byla v této době hodnocena jako osobitá s cenným uměleckým přínosem.38 Luboš Pistorius se dostal do čela plzeňské činohry uprostřed padesátých let, která byla poznamenána dogmatismem a schematismem v umělecké oblasti. Rozmohla se aktualizace klasických textů, která byla násilně podřízena ideovému výkladu. Klasikův pohled na ţivot a lidi byl okleštěn díky ideovému přístupu a tak se divadlo stávalo odnoţí politické propagandy. Mnohé domácí i zahraniční hry se přizpůsobovaly těmto poţadavkům. Od poloviny padesátých let nastal pod vedením Luboše Pistoria dramaturgický a stylový rozmach. Rozšířil se repertoár o méně hrané klasiky, dále o západní drama a o soudobou domácí a ruskou dramatiku, která se pomalu dostávala z ideologických schémat (Stehlík, Kohout, Leonov, Volodin). Plzeňská činohra, pod vedením Pistoria, uvedla řadu her v československé premiéře, například Stehlíkovo Vysoké letní nebe v roce 1955, Leonovův

37

Studijní a vědecká knihovna Plzeňskeho kraje: Báze regionálních osobností. [online]. [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://aleph20.svkpl.cz/F/655542FA4HI4P4TDREPJI6SPYIGFICXK58XICSJU5CXFP4P9IA52919?func=find-d-0&local_base=pna04 38 Procházka, Jan. Sto let českého divadla v Plzni: 1865-1965. V Plzni: Západočeské nakladatelství, 1965, s. 5658.

24

Zlatý kočár z roku 1956, Kohoutovo Sbohem smutku! v roce 1957 a v neposlední řadě Hikmetův Damoklův meč uvedený v roce 1959.39 „Pistoriova reţie vycházela z podrobné analýzy dramatického textu, volila pomalejší tempo, výrazovou uměřenost a do centra inscenace stavěla psychologicky pojatou dramatickou postavu, dialog a téma v jeho obecném vyznění. Spěla tak k nekonformní politické paralele (Rolland: Morituri, 1956) a filozofické alegoričnosti (Hikmet: Damoklův meč). V některých případech však pasivně a nevzrušivě reprodukovala text (Leonov: Zlatý kočár; Gorbatov: Zákon zimního tábora, 1956).“40 Luboš Pistorius si jiţ v ostravském divadle prověřil své dramaturgické schopnosti a tedy i jako šéf plzeňské činohry v sobě spojoval vzdělaného dramaturga a reţiséra. Z původního dobového repertoáru přejímal Pistorius jeho nejlepší ukázky, které obohacoval i člen souboru Miloslav Stehlík několika hrami, které byly poprvé provedeny plzeňskou činohrou. Pistoriovým opěrným bodem v jeho repertoárové skladbě byl klasický dramatický odkaz, ať jiţ domácí (Tyl, Mrštíkové, Klicpera), nebo zahraniční, v němţ převládaly ruské hry (Turgeněv, Čechov, Ostrovskij, Suchovo-Kobylin, Saltykov-Ščedrin). Větší pozornost obracel k sovětské dramatice, a to jak k jejímu revolučnímu období, tak i k období socialistického realismu. Výběr této dramatiky doplňoval vybranými díly západní klasiky, ze Shakespeara, Lope de Vegy, Goldoniho, Molièra, Sheridana, Feldinga aţ po Shawa a Galsworthyho. Pistorius se tedy soustředil na společenské poslání, které v moderních i klasických hrách hledalo podobnosti k dobovým problémům společnosti. „Jako reţisér respektuje Pistorius dramatikův text, snaţí se vystihnout jeho osobitost, hledá působivost spíš v myšlenkovém dialogu neţ v bohatě rozvité divadelní akci. Přináší si k své práci přesnost ideového rozboru a uměřenost v pouţívání vyjadřovacích prostředků. Vede herce k vnitřnímu vypětí ideového obsahu a nabádá ho k střídmosti a výraznosti vnějšího projevu. Nechce oslňovat vtíravými nápady, ale zaujmout diváka pro drama myšlenky a názoru. Nestrhuje proto bezprostředně ţhavou intenzitou, ale někdy aţ v příliš pomalém tempu navozuje na jevišti atmosféru soustředěné úvahy a hlubokého přemýšlení.“ 41 Tyto snahy se odrazily v jeho inscenacích Ostrovského Les, Leonovův Zlatý kočár nebo Čechovův 39

Šormová, Eva a Josef Herman. Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav, 2000, s. 78. 40 Šormová, Eva a Josef Herman. Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav, 2000, s. 78. 41 Procházka, Jan. Sto let českého divadla v Plzni: 1865-1965. V Plzni: Západočeské nakladatelství, 1965, s. 57.

25

Strýček Váňa. Pistoriovy reţie nenabývaly tolik dramaticky strhujícího výkladu, tak jako měly větší sklon k popisnosti. Činohra plzeňského divadla za Pistoriova vedení představovala osobitou mimopraţskou scénu s uměleckým přínosem, jak v dramaturgické objevnosti, prohlubováni ideologie tehdejšího socialistického divadla, tak i úsilí o novou věcnost divadelního projevu.42 Pistorius odchází v roce 1960 z plzeňského divadla a stává se ředitelem Divadla čs. armády v Praze, kde působí v letech 1960-1971. Divadlo v roce 1966 změnilo svůj název na Divadlo na Vinohradech. Se změnou názvu divadla se v témţe roce změnila i funkce, ve které Pistorius působil. Do roku 1971 zde pracoval jako reţisér. V letech 1971-1987 byl Pistorius reţisérem Realistického divadla Zdeňka Nejedlého v Praze. Také působil jako divadelní pedagog na DAMU a na praţské konzervatoři. Od roku 1962 učil s přestávkami na obou školách. Na DAMU začal učit znovu po roce 1989. Luboš Pistorius je také autorem řady teoretických prací o divadle.43 Pozn.: Pistoriova osobní sloţka obsahovala zajímavé a pro mou prácí důleţité informace. Dále jsem při zpracování jeho profilu čerpala hlavně z knihy Sto let českého divadla. Kromě těchto dvou stěţejních pramenů se mi podařilo získat některé informace z databáze SVK a Česká divadla – Encyklopedie divadelních souborů.

42

Procházka, Jan. Sto let českého divadla v Plzni: 1865-1965. V Plzni: Západočeské nakladatelství, 1965, s. 5657. 43 Studijní a vědecká knihovna Plzeňskeho kraje: Báze regionálních osobností. [online]. [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://aleph20.svkpl.cz/F/655542FA4HI4P4TDREPJI6SPYIGFICXK58XICSJU5CXFP4P9IA52919?func=find-d-0&local_base=pna04

26

4.4 Václav Špidla 28.9.1922 Praha - 21.6.1979 Praha Šéf činohry v letech 1960-1963. Divadelní herec a reţisér. Václav Špidla, který vystřídal Pistoria po jeho odchodu k praţskému Divadlu československé armády ve vedoucí funkci, měl tři roky na to, aby prokázal ţivotaschopnost svého uměleckého programu. Špidlovy reţie byly charakteristické razantnějším přístupem k textu, kladl důraz na ústřední téma a jeho zobecnění, dále jeho reţie charakterizovalo expresivní herectví a smysl pro svébytnou stylizaci ţánru.44 Při nedostatku domácích novinek hledal Špidla dramaturgickou oporu zejména v cizím repertoáru. Špidla se snaţil náročným repertoárem i provedením dosáhnout společenské působivosti divadelního umění. „Jako reţisér těţil ze svých hereckých zkušeností, dával herci velký prostor pro rozehrání dramatické postavy, dbal vůbec o to, aby představení působilo nejen myšlenkovými, ale na rozdíl od Pistoria také vysloveně divadelními hodnotami.“45 Špidla dával také příleţitost jiným reţisérům, aby obohatili plzeňskou činohru o své podněty. Byli to jak mladí reţiséři Oto Ševčík, Jan Bartoš, tak i starší reţiséři jako například Jiří Dalík. Za Špidlovy éry prošel herecký soubor závaţnou proměnou, kdyţ řada členů následovala Pistoria do Prahy a někteří herci odešli do jiných praţských divadel. Špidlovo vedení dokázalo výchovně působit na umělecký růst členů plzeňské činohry a vytvářelo vyrovnaný herecký kolektiv. Členy souboru dokázal usměrnit a zároveň je zaujmout a nadchnout pro plnění svého uměleckého programu.46„Dovedl mu dát v politické nesmlouvavosti tak osobitý výraz a tak slibnou formu, ţe byl povolán jako reţisér do činohry Národního divadla, která pátrala ve své programové neujasněnosti po osobách, které by jí pomohly vybřednout z opětné umělecké krize.“47

44

Šormová, Eva a Josef Herman. Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav, 2000, s. 78. 45 Procházka, Jan. Sto let českého divadla v Plzni: 1865-1965. V Plzni: Západočeské nakladatelství, 1965, s. 58. 46 Procházka, Jan. Sto let českého divadla v Plzni: 1865-1965. V Plzni: Západočeské nakladatelství, 1965, s. 58. 47 Procházka, Jan. Sto let českého divadla v Plzni: 1865-1965. V Plzni: Západočeské nakladatelství, 1965, s. 58.

27

Pozn.: U Václava Špidly jsem se potýkala s velkým nedostatkem informací a to z toho důvodu, ţe v Archivu Divadla J. K. Tyla nebyla jeho osobní sloţka k nalezení. Musela jsme tedy vycházet pouze z informací, které mi poskytla odborná literatura, ale ani ta nebyla příliš štědrá. Vyhledat jakékoliv informace o působení Václava Špidly v plzeňském divadle bylo velmi obtíţné.

28

4.5 Jan Fišer 19.7.1921 Praha - 26.9.2011 Česká Lípa Šéf činohry v letech 1963-1965. Reţisér. Jan Fišer patřil ke generaci, která začala svou profesionální dráhu bezprostředně po skončení války. Své první praktické divadelní zkušenosti získal za války v Terezíně. V učňovských letech 1945-1946 působil v Divadle Kladno jako činoherec, ale do následujícího angaţmá, do vinohradského divadla v Praze nastoupil jako reţisér, a to ještě za vedení Jiřího Frejky, kde působil v letech 1945-1950. Po těchto divadelních zkušenostech začal studovat v roce 1948 reţii na praţské DAMU. Po ukončení studia se stal Jan Fišer reţisérem Městských divadel praţských a to v letech 1950-1953. K prvním úspěchům Městských divadel praţských významně přispívaly právě Fišerovy reţie, zejména Lope de Vegův Pes na seně a Shakespearův Večer tříkrálový (obě se dočkaly více neţ stovky repríz). Následovala angaţmá v Československém souboru písní a tanců v letech 1953-1955, ve Vesnickém divadle v letech 1955-1961, v Divadle bratří Mrštíků v Brně v letech 1961-1963. Fišer stejně tak jako jeho učitel Frejka souhrnně zvládal vyuţít všech sloţek divadelního projevu, zdůrazňoval význam výtvarné spolupráce. Fišer se dále snaţil propracovávat herecké výkony, přihlíţel k jejich psychologii i k jejich mnohostrannému divadelnímu vyjádření. V dramaturgii plzeňské činohry navazoval na její dosavadní směr, Fišer neopomíjel ţádnou významnou původní novinku ani ţádné zajímavé cizí dílo. Fišer chtěl v repertoáru zachytit jak českou, tak i cizí klasiku a připomenout původní dramatickou tvorbu. Fišer zval k inscenacím i cizí reţiséry, díky tomu se soubor dostal do kontaktu s různými reţijními metodami. Soubor se také poučil o odlišných postupech v tvůrčí práci. Toto všechno přispělo k uměleckému růstu jednotlivých členů hereckého souboru.48 Fišerovo působení v plzeňském divadle, kam nastoupil v roce 1963 jako umělecký šéf činohry, označoval dobový tisk, tak jako u některých jeho předchůdců, opět za jeho nejšťastnější éru. Drama bratří Čapků Ze ţivota hmyzu, Brechtův Dobrý člověk anebo Tylova Tvrdohlavá ţena v jeho nastudování patřily mezi prestiţní inscenace souboru. Významný byl

48

Procházka, Jan. Sto let českého divadla v Plzni: 1865-1965. V Plzni: Západočeské nakladatelství, 1965, s. 59.

29

také Fišerův vliv na plzeňskou dramaturgii, spočívající v posílení orientace na nejhodnotnější tituly tehdejších západních autorů, jako například Miller, Williams, Dürrenmatt, Wilder. Roku 1965 odešel Jan Fišer z plzeňského divadla. Brzy na to posrpnová normalizace zabránila jeho pokusům vrátit se trvale na scénu a jeho další reţijní tvorba byla omezena jen na příleţitostná hostování. V období normalizace mu byla pravidelná divadelní činnost znemoţněna. Ještě v letech 1967-1970 působil jako umělecký vedoucí v praţské Laterně magice a mezi lety 1970-1971 jako reţisér.49 50 Jan Fišer sepsal knihu pamětí Šest skoků do budoucnosti, ve které popisuje nejen svůj ţivot, ale také v ní zaznamenává šest politických převratů, které během nej zaţil. Pozn.: Osobní sloţka Jana Fišera byla informačně velmi nepřínosná a téměř ţádné informace neobsahovala. Materiály ze kterých jsem čerpala, byla hlavně kniha Sto let českého divadla v Plnzni a několik málo novinových výstřiţků. Jiné zdroje jsem bohuţel nenalezla.

49 50

Ohlédnutí při ţivotním jubileu reţiséra Jana Fišera. In ZN NOVINY. Praha, 23. 7. 1996. Zemřeli: Jan Fišer. In Divadelní noviny. 13. 12. 2011, s. 15.

30

4.6 Svatoslav Papež 11.1.1923 Ivančice - 15.1.1966 Plzeň Šéf činohry v letech 1966-1970. Reţisér, pedagog. Vystudoval Státní dramatickou konzervatoř v Brně mezi lety 1942-1946 a obor reţie na oddělení praţské AMU v letech 1947-1948, kde jeho profesory byli Jiří Frejka, František Salzer a František Tröster. Svůj ţivot plně podřídil divadelní práci. Během svého ţivota, prošel mnoha českými scénami i jednou slovenskou. V roce 1944 pohostinsky reţíroval v Horáckém divadle v Jihlavě a v letech 1945-1946 v Městském divadle mladých v Brně. V letech 1946-1947 byl reţisérem v Hanáckém divadle Přerov, v letech 1948-1952 ve Státním divadle Ostrava a v Divadle J. K. Tyla v letech 1952-1955. V roce 1955 se Papeţ stal ředitelem Krajského oblastního divadla Varnsdorf, odkud přešel v roce 1957 ve funkci šéfa činohry do Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Sezónu 1964-1965 byl reţisérem Divadla S. K. Neumana v Praze, na rok se vrátil do Liberce a v letech 1966-1971 jako šéf činohry do Plzně.51 Papeţovy reţie v plzeňském divadel se vyznačovaly detailní psychologickou interpretací postav a velmi často také komorní atmosférou, například v inscenaci Bulgakova Dny Turbinových z roku 1967, následovala Frischova Biografie z roku 1970. Papeţ také kladl velký důraz na decentní stylizaci a vrstvený herecký projev.52 Podle dobového tisku patřila Papeţova plzeňská éra k jeho nejvýznamnějším tvůrčím obdobím, kde během šesti sezón v letech 1966-1972 připravil devatenáct inscenací. Z nich zde uvedené patří k nejvýznamnějším. Ibsenova hra Opory společnosti, Adam Stvořitel bratří Čapků, Patrickovi Kamarádi, Achardův Bačkora, Shakespearovo Zkrocení zlé ţeny, Kniha o Kryštofu Kolumbovi Paula Claudela, Anna Christie Eufena O´Neila, Rosseho Dvanáct rozhněvaných muţů nebo Sofoklova Antigona, jeţ měla premiéru týden po smrti Jana Palacha a která nabyla nečekaných dimenzí. Existuje dokonce její zachovaný televizní záznam. Dle dobového tisku vstoupily tyto hry do dějin plzeňského divadla. V Plzni působil v letech 1953 aţ 1954 jako reţisér, v roce 1966 se do Plzně vrátil jako šéf činohry. Doplňoval a rozšiřoval soubor, reţíroval, překládal. Věnoval se i práci pedagogické, 51

Svatoslav Papeţ. In Divadelní noviny. Praha, 6. 2. 1996. ŠORMOVÁ, Eva a Josef HERMAN. Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav, 2000, s. 79. 52

31

krátce po svém nástupu zaloţil v Plzni dramatickou školu. Nejednalo se však o výchovu profesionálních divadelníků.53 V roce 1972 musel plzeňské divadlo z ideologických důvodů opustit, protoţe se nestal vhodným nástrojem normalizace. Vhodnou záminku poskytl jeho překlad Molièrovy hry Lékařem proti své vůli. Aţ do svého odchodu do důchodu v roce 1985 působil jako reţisér v Divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech. Do plzeňského divadla se Svatoslav Papeţ vrátil aţ v roce 1990, kdy pohostinsky reţíroval hru Milana Uhdeho Velice tiché Ave. Naši furianti, uvedení v květnu 1991, znamenali zároveň rozloučení s divadlem, které významně ovlivnilo jeho ţivot. Za svůj ţivot vytvořil kolem 140 inscenací, a to nejen v jiţ zmíněných divadlech, ale i v Českém Těšíně, Olomouci, Opavě, Pardubicích nebo Prešově.54 Pozn.: O působení Svatoslava Papeţe v plzeňském divadle jsem našla jen velmi málo informací. Vycházela jsem hlavně z novinových článků a knihy Česká divadla – Encyklopedie divadelních souborů. Jiné publikace, které by Papeţe více neţ jen jmenovaly, jsem nenalezla.

53 54

Svatoslav Papeţ. Zpravodaj DJKT. Plzeň, 1996, roč. 3. Svatoslav Papeţ. In Divadelní noviny. Praha, 6. 2. 1996.

32

4.7 Oto Ševčík 23.10.1931 Karviná - 24.2.2003 Praha Šéf činohry 1971-1989. Divadelní reţisér a herec. Oto Ševčík, vlastním jménem Richard Ott, se narodil 23. října 1931 v Karviné, vyrůstal v Českém Těšíně v německy mluvící rodině. Ta sice nebyla po válce odsunuta, ale přišla o veškerý majetek. Oto Ševčík byl reţisérem, divadelním a filmovým hercem. V roce 1955 vystudoval činoherní reţii na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, ačkoli byla jeho snem reţie operní, na kterou se nepřihlásil vzhledem k zabavení majetku – tedy i klavíru. Po učednických letech ve Státním zájezdovém divadle ho do Plzně angaţoval Luboš Pistorius, který v té době odcházel do Prahy.55 V letech 1960-1989 byl reţisérem Divadla J. K. Tyla a v letech 1971-1989 zde působil jako šéf činohry. Reţisér Ota Ševčík patřil k osobnostem, které formovaly podobu plzeňské činohry. Na utváření souboru, s nímţ bylo jeho jméno spojeno třicet let, se podílel nejenom jako šéf, ale především svou reţisérskou vzdělaností. Reţisérský portrét Oty Ševčíka je velmi široký. Oto Ševčík čerpal hlavně z odkazu klasické dramatické literatury, tento odkaz inscenoval z pohledu tehdejšího člověka. Stejně tak byl přitahován dramaty moderních a soudobých autorů, která podávala v uměleckém obraze svědectví o nejrůznějších lidských osudech. Zajímavým přesahem byly Ševčíkovy inscenace operní a operetní. Byla to právě oblast hudebního divadla, díky které se do Plzně, po svém odchodu v roce 1989, opětovně vracel.56 V rozhovoru pro Kladenský deník Ševčík uvádí, ţe jeho začátky v plzeňském divadle s novým šéfem činohry, reţisérem Špidlou, nebyly právě jednoduché. Oto Ševčík vnímal s obdivem odkaz osobnosti Zdeňka Hofbauera, který dle jeho mínění působil v Plzni v nejsloţitějším období a přitom zvládl reţírovat hry s trvalou hodnotou.57 Ota Ševčík pracoval jako reţisér plzeňského divadla jiţ od roku 1960, měl za sebou téměř dvacetiletou systematickou uměleckou tvorbu. Se zkušenostmi z práce zájezdového divadla přišel reţisér Oto Ševčík do činoherního souboru v Plzni, který měl blízký vztah k tradicím realistického hereckého stylu. Jiţ v prvním období tu Ševčík nastudoval několik zajímavých inscenací, na které později navázal ve funkci uměleckého šéfa. Reţíroval Lermontovovu 55

Divadelní návraty. In Kladenský deník. Kladno, 22. 8. 1998, roč. 12. Ichová, Eva. Reţisér Ota Ševčík nechce rezivět. In Plzeňský deník. 11. 4. 1998. 57 Divadelní návraty. In Kladenský deník. Kladno, 22. 8. 1998, roč. 12. 56

33

Maškarádu a lyrickou komedii Vadima Korostyljova Věřím ti. Odtud můţeme sledovat Ševčíkovu orientaci na ruskou a sovětskou dramatickou tvorbu. Inscenací Romea a Julie pak poloţil základ k systematickému uvádění děl Williama Shakespeara, která taktéţ náleţela ke klíčovým poloţkám plzeňské dramaturgie. Ševčík ukázal v počátečním období své reţijní práce v Plzni svůj smysl pro nosnost veseloherní situace, který se projevil v přesném nastudování Scribovy Sklenice vody. Značnou pozornost také vzbudily Ševčíkovy inscenace moderních klasiků dramatické literatury, které zaujaly divadelně výraznou, expresivní jevištní formou, například Calldwellova Tabáková cesta, Giraudouxova Undin, Dürrenmattova Návštěva staré dámy, nebo Pirandelova hra Kaţdý má svou pravdu.58 Ševčík se prosadil jako reţisér překračující hranice popisného realismu expresivní uměleckou výpovědí. Dvacet let formoval plzeňskou činohru. Vtiskl jí ucelený program, orientovaný na plzeňské diváky, a přitom neslevoval z estetických kritérií a myšlenkové náročnosti. V letech normalizace bránil činohru před ideologickými nároky a svou nechuť k politickému divadlu kompenzoval progresivními inscenacemi klasiky. Jako reţisér si oblíbil tvorbu J. K. Tyla kvůli jeho češtině. Ševčík dbal o krásu českého jazyka na jevišti divadla a vychoval v Plzni řadu herců. Inscenoval Shakespearovy vrcholné tragédie s důrazem na jejich nadčasovost (Hamlet, Coriolanus) i komedie (Večer tříkrálový). Z německých klasiků volil Schillera (Úklady a láska, Don Carlos) a Goetha (Urfaust). Nejšťastnější byla jeho setkání s ruskou literaturou – s Lermontovem (Maškaráda), Gogolem (Revizor), Ostrovským (Les), L. N. Tolstým (Ţivá mrtvola, Příběh koně), Čechovem (Ivanov) a Dostojevským (Idiot, Zločin a trest). Z moderní dramatiky se mu nejlépe dařily groteskní tragikomedie (Horváth: Víra, naděje a láska, Figarův rozvod, Shaffer: Amadeus). Reţiséru činohry Divadla J. K. Tyla Oto Ševčíkovi byla roku 1988 udělena cena Zdeňka Hofbauera za reţijní práci v roce 1987 Západočeským krajským národním výborem.59 Ota Ševčík dovedl soubor plzeňské činohry jako reţisér a šéf v 70. letech na špičku domácího divadla. Jeho inscenace Urfausta, Příběhu koně, Amadea, Coriolana, Oidipa, Ivanova či Idiota jsou zapsány do historie českého divadla. Ševčík byl citlivý reţisér, dokázal pedagogicky formovat herce, vycházel z jejich osobnosti a odhaloval jim stránky jejich talentů. 60

58

Tůma, Martin. Oto Ševčík. In Čs. televize. Praha, 26. 11. 1979. In Pravda. Plzeň, 7. 5. 1988. 60 Sedmdesátka divadelníka Ševčíka. In Právo. Praha, 23. 10. 2001. 59

34

Dramaturgie byla za Ševčíkovy éry vytvářena v širokém záběru různorodých typů klasických her a současného domácího dramatu (například Bouček, Daněk, Fischerová, Horníček, Šotola), dále ruského dramatu (Gelman, Gorin, Roščin, Rozovskij, Vampilov), a také anglosaského dramatu (Allen, Ayckbourne, Gershe, Heller, Patrick, Shaffer, Simon). Ota Ševčík reţíroval nejrozsáhlejší část repertoáru. Ve svých inscenacích uplatňoval rozsáhlý a variabilní výrazový rejstřík, do kterého patřila práce s rytmem, hudbou i světlem, dále práce s pohybovým aranţmá, práce s metaforou a psychologickým herectvím. Ševčík se také snaţil, aby inscenace měly výrazné stylové gesto. Jednalo se například o Shakespearovu karnevalovou hru Večer tříkrálový, uvedenou v roce 1976, nebo pohybovou stylizaci v Rozovského Příběhu koně z roku 1981.61 Ševčíkův odchod z plzeňského divadla měl politický podtext. V roce 1989 byl Oto Ševčík poslán na několik dní do Německa na prozkoumání místních divadel. V té době v divadle probíhala petiční akce za propuštění Václava Havla z vězení. Zatímco z ostatních souborů podepsala jedna členka, z činohry podepsalo petici jedenáct lidí. Od ředitele divadla se po svém návratu dozvěděl, ţe činohru nezvládá politicky a ţe na jeho místo bude vypsán konkurz. Ševčík tedy vyuţil nabídky z Brna a s Plzní se rozloučil.62 Ota Ševčík vytvořil za 29 let svého působení v Divadle J. K. Tyla v Plzni devadesát reţií a ztvárnil 7 hereckých kreací. Byl také často obsazován do filmových rolí, ve kterých ztvárnil řadu gestapáků a jiných esesáků. Do těchto rolí byl obsazován díky své dokonalé němčině. Ve filmu ztvárnil také mnoho pohádkových postav a mocipánů. Po svém odchodu z Plzně působil na tuzemských scénách, například ve Státním divadle Brno působil v letech 1989-1990 jako šéf činohry. V Divadle pod Palmovkou působil jako šéfreţisér mezi lety 1990-1991 a reţijně hostoval v Národním divadle v Praze. Po roce 1989 se Ševčík začal více věnovat hudebnímu divadlu, opeře a operetě. Operní reţii a herectví také vyučoval na praţské HAMU. V Divadle J. K. Tyla později v roce 1996 reţíroval Attilu a Noc v Benátkách, v roce 1998 Undin a roku 1999 Uherskou svatbu a Ples v opeře. V posledních letech svého ţivota působil jako reţisér v Divadle V. Nezvala v Karlových Varech.63

61

Šormová, Eva a Josef Herman. Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav, 2000, s. 79. 62 Divadelní návraty. In Kladenský deník. Kladno, 22. 8. 1998, roč. 12. 63 Studijní a vědecká knihovna Plzeňskeho kraje: Báze regionálních osobností. [online]. [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://aleph20.svkpl.cz/F/655542FA4HI4P4TDREPJI6SPYIGFICXK58XICSJU5CXFP4P9IA52919?func=find-d-0&local_base=pna04

35

Pozn.: Stejně tak jako sloţka Zdeňka Hofbauera i Ševčíkova obsahovala dostatek důleţitých informací a při psaní profilu se nevyskytl ţádný problém týkající se nedostatku materiálu, právě naopak. Na druhou stranu jsem musela vycházet převáţně z materiálů, které mi poskytla osobní sloţka nalezená v Archivu Divadla J. K. Tyla. Odborné publikace se jen výjimečně zmiňují o Ševčíkovi. A to z důvodu, ţe v posledních letech nevyšly ţádné nové publikace, které by se věnovaly Otovi Ševčíkovi jako reţisérovi a mapovaly jeho působení v plzeňském divadle.

36

4.8 Radek Kolesa 28.4.1926 Berehovo (Rusko) - 6.1.2005 Hradec Králové Šéf činohry v letech 1980 – 1981. Herec. Kolesa se profesionálnímu herectví věnoval od roku 1945. První profesionální angaţmá získal v letech 1945 – 1947 v Okresním divadle v Náchodě, následovalo angaţmá v Hanáckém divadle v Přerově mezi lety 1947 – 1948, v Divadle Z. Nejedlého v Opavě v letech 1948 – 1949, v Těšínském divadle v Českém Těšíně 1949 – 1950, následovalo Krajské oblastní divadlo v Olomouci 1950 – 1951, dále Severomoravské divadlo v Šumperku 1951 – 1952, Beskydské divadlo v Novém Jičíně 1952 – 1956. V roce 1956 se stal Kolesa členem Krajského oblastního divadla v Hradci Králové, kde zůstal aţ do roku 1980, v letech 1970 – 1974 zde zastával funkci ředitele. Kolesa získal poslední angaţmá v Divadle J. K. Tyla v Plzni, kde také zastával funkci šéfa činohry, jako herec působil v plzeňském divadle aţ do odchodu do důchodu roku 1989.64 Radek Kolesa zastupoval v letech 1980 – 1981 Otu Ševčíka ve funkci šéfa činohry. Jeho působení v plzeňském divadle bylo velmi krátké, díky tomu jsem nenalezla téměř ţádné archivní materiály, které by zaznamenávaly Kolesovo působení v plzeňském divadle ve funkci šéfa činohry.

64

Zemřeli: Radek Kolesa. In Divadelní noviny. Praha, 22. 2. 2005.

37

4.9 Jan Burian 5.3.1959 Moskva Šéf činohry 1989-1991. Reţisér, pedagog. Jan Burian je původním povoláním reţisér. Vystudoval praţskou AMU, kterou roku 1984 absolvoval. Od stejného roku pracoval jako reţisér činohry v Olomouci. Od roku 1987 byl čtyři roky nejdříve reţisérem a později uměleckým šéfem plzeňské činohry, kde působil do roku 1991. Jeho další angaţmá proběhlo v letech 1991-1995 v Divadle na Vinohradech, kde působil jako reţisér. Po výběrovém řízení v květnu 1995 se stal ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni. Od roku 1990 se věnoval výuce divadelní reţie na katedře činoherního divadla AMU v Praze.65 Na přelomu 80. a 90. let vedl činohru plzeňského divadla Jan Burian. Reţie Jana Buriana se vyznačovaly důvtipnou a vynalézavou prací s prostorem. Scénografickým partnerem mu byl K. Glogr. „Vedle zdařilých Burianových inscenací (například Mrštíkové: Maryša, 1996) se v jeho inscenacích začala projevovat tendence k vnějškové efektnosti (například Pirandello: Jindřich IV., 1955; Shaffer: Dar Gorgony, 1996).“66 Od svého nástupu do souboru činohry plzeňského divadla (1987) na sebe Jan Burian upozornil promyšleným výkladem textu, důmyslným řešením prostoru, zvládnutým temporytmem a vycházením z individuality herců. V souboru činohry plzeňského divadla v sezóně obvykle reţíroval jeden profilový titul a jednu hru oddechovějšího charakteru.67 Jan Burian byl na základě výsledku konkurzního řízení jmenován od 1. května 1995 ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni. Podařilo se mu udrţet v divadle všechny čtyři soubory (činohra, opera, opereta a balet) a usiloval o propojení jejich činnosti. Pod jeho vedením mělo plzeňské divadlo jednu z největších návštěvností v republice. Burian i přes náročné a sloţité řízení divadla nepřestal reţírovat.68

65

Dlouhá, Marie. In Plzeňský deník. Plzeň, 6. 3. 1998. Šormová, Eva a Josef Herman. Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav, 2000, s. 80. 67 Caltová, Marie. Činohra DJKT v letech 2006-2011. In Divadelní noviny. Praha, 6. 9. 2011. 68 Ţivotní výročí ředitele plzeňského divadla. In Právo. Západní Čechy, 5. 3. 2009, č. 13. 66

38

Pozn.: Sloţka Jana Buriana je bohuţel poznamenána tím, ţe se v roce 1995 stal ředitelem Divadla J. K. Tyla. Díky tomu je celá jeho sloţka věnována v podstatě tomuto období a zastiňuje tak období, kdy působil jako šéf činohry. Jediná zmínka v publikacích, kterou jsem našla, byla v knize Česká divadla – Encyklopedie divadelních souborů. Je zde stejný problém jako u Ševčíka a to, ţe v posledních letech nevyšla ţádná publikace, která by sledovala jeho reţijní činnost v plzeňském divadle. Navíc se vyhledané archiválie věnují převáţně jeho ředitelské funkci.

39

4.10 Pavel Pavlovský 11.12.1944 Praha Šéf činohry 1991-2011. Herec. Pavel Pavlovský se k divadlu dostal jiţ na jedenáctiletce, kde si jako volitelný předmět zvolil dramatický krouţek. Poté následovalo roku 1966 studium na praţské Divadelní fakultě Akademie múzických umění, obor herectví. Po úspěšném absolvování na praţské DAMU dostal Pavlovský nabídku do plzeňského divadla, kam nastoupil v listopadu 1965 jako herec. V Plzeňském divadle zůstal Pavlovský do roku 1970 a následně z Plzně odešel do Divadla za branou k Otomarovi Krejčovi, kde působil v letech 1970-1972. Zaţil tak poslední tři sezóny Krejčova Divadla za branou, kde si zahrál po boku Jana Třísky, Marie Tomáškové i profesora Miloše Nedbala. Odtud se datuje i jeho přátelství s dramatikem Josefem Topolem, který divadlo spoluzakládal. Kdyţ bylo divadlo v roce 1972 uzavřeno, vrátil se opět do Plzně. Pavlovský

opustil

Plzeň

ještě

v letech

1981-1989,

kdy

byl

angaţován

v praţském Realistickém divadle, kde působil po dobu osmi sezón. Následoval listopad 1989, ve kterém Jan Burian, šéf činohry Divadla J. K. Tyla v Plzni, odcházel do Prahy na Vinohrady. Nastalo tedy šéfovské bezvládí. Pavlovský se ale v roce 1989 vrátil zpět do Divadla J. K. Tyla v Plzni a roku 1991 byl jmenován bývalým ředitel Mojmírem Vajmanem a Uměleckou radou šéfem činohry plzeňského divadla. Tuto funkci v divadle vykonával aţ do roku 2011. Pavlovský dvakrát obdrţel cenu Českého literárního fondu, v roce 1944 získal cenu Thálie a v roce 2011 Pečeť města Plzně. Dále spolupracoval s rozhlasem, televizí a byl obsazován do televizních rolí. 69 70 Od roku 1991, kdy byl Pavel Pavlovský jmenován šéfem činohry, stihl na své konto přičíst dvacet osm rolí, z nichţ za Ubohého vraha (1991) si vyslouţil jiţ zmíněnou cenu Thálie. 71 Pavel Pavlovský se od roku 1965 pravidelně z jeviště setkával s plzeňským publikem, citlivě vnímal různorodost sloţení publika a z toho vyplývající spektrum zájmů. Cílem Pavlovského byl pestrý repertoár, který by splňoval náročná kritéria ve vyváţených titulech, zábavnost a inteligentní humor v komediích. V Divadle J. K. Tyla byly uváděny většinou profilové tituly 69

Studijní a vědecká knihovna Plzeňskeho kraje: Báze regionálních osobností. [online]. [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://aleph20.svkpl.cz/F/655542FA4HI4P4TDREPJI6SPYIGFICXK58XICSJU5CXFP4P9IA52919?func=find-d-0&local_base=pna04 70 Klepsová, Štěpánka. V dětství chodil do divadla za vzorné chování. In REGION PLZEŇSKO. Plzeň, 17. 3. 1999. 71 Klepsová, Štěpánka. V dětství chodil do divadla za vzorné chování. In REGION PLZEŇSKO. Plzeň, 17. 3. 1999.

40

současné produkce (V. Havel: Odcházení, K. Špičková: Královna Margot), hry české klasiky (L. Stroupeţnický: Naši furianti, A. Jirásek: Lucerna) a tituly světové klasiky (A. P. Čechov: Strýček Váňa, W. Shakespeare: Romeo a Julie, C. de la Barca: Ţivot je sen). Krédem souboru pod vedením Pavlovského bylo silně emotivní divadlo dotýkající se nadčasových otázek lidské existence. Náročnost úkolů pro jednotlivé členy souboru byla také dalším kritériem pro skladbu repertoáru. Práce reţisérů hrála klíčovou roli v profilu plzeňské činohry, šlo například o Jana Buriana, Ladislava Smočka, který pravidelně vytvářel od roku 1992 jednu hru v sezóně, nebo mladého reţiséra Martina Vokouna, který nastoupil do plzeňského divadla po absolutoriu na praţské DAMU v roce 2008 a v neposlední řadě hostující reţisér Juraj Deák. Nejbliţším spolupracovníkem Pavla Pavlovského byl ředitel Divadla J. K. Tyla Jan Burian, nejen v oblasti reţie.72 V roce 2011 vystřídal dlouholetého vedoucího souboru plzeňského divadla Pavla Pavlovského reţisér Juraj Deák, který v posledních letech působil jako umělecký šéf činohry praţského Divadla Na Fidlovačce. Deák prozatím ţádné zásadní změny neprovedl, inovace v jeho podání má spočívat v doplňování souboru a přizvání nových reţisérů, kteří jsou blízcí jeho vidění divadla. Deák chce v Plzni zachovat široké spektrum her pro široké spektrum diváků. Pavel Pavlovský, který poţádal o uvolnění z funkce, nadále zůstal členem hereckého ansámblu plzeňského divadla.73 Pozn.: I u Pavla Pavlovského se vyskytl stejný problém s nedostatkem publikací, tak jako u Jana Buriana a Oty Ševčíka. Pavlovský skončil na postu šéfa činohry v plzeňském divadle před dvěma lety. Za tuto krátkou dobu nebyla vydána ţádná publikace ani odborná práce, která by mapovala jeho působení v Divadle J. K. Tyla.

72 73

Caltová, Marie. Činohra DJKT v letech 2006-2011: Divadlo J. K. Tyla. In Divadelní noviny. Praha, 6. 9. 2011. Činohra má nového šéfa. Pavlovského střídá Deák. In Mladá fronta DNES. Kraj Plzeňský, 6. 9. 2011.

41

5 Závěr V mé bakalářské práci jsem se snaţila zmapovat činnost a působení šéfů činohry Divadla J. K. Tyla v Plzni od roku 1945. Shrňme si tedy nejdůleţitější a nejzajímavější poznatky z celé práce. Celkově můţeme řici, ţe plzeňská scéna a jmenovitě činohora Divadla J. K. Tyla patřila minimálně po dobu, která je v této práci zmapována, mezi nejvýznačnější divadelní scény u nás. Na jejím formování se podíleli především Zdeněk Hofbauer, Luboš Pistorius, Jan Fišer, Svatopluk Papeţ, Oto Ševčík a Pavel Pavlovský. Ale i ostatní šéfové činohry zanechali v historii divadlou svou stopu. Zdeněk Hofbauer neustále experimentoval a zkoušel nové moţnosti divadla. Za jeho působení proběhla výrazná obroda hereckého souboru, kdy za ním přišli mladí divadelníci z Ostravy. Hofbauer také získal k dramaturgické spolupráci tehdy začínajícího dramatika a reţiséra Miloslava Stehlíka. Pod Hofbauerovým vedením se plzeňská činohra vzchopila a posunula, vtiskl jí uměleckou tvář. Luboš Pistorius se zasadil o rozšíření repertoáru a dramaturgie plzeňské činohry. Do centra inscenací stavěl psychologicky pojatou dramatickou postavu. Pod jeho jeho vedením byla uváděna

řada

československých

premiér

méně

známých

klasiků,

západních,

československých a ruských dramat. Jan Fišer měl velký vliv na plzeňskou dramaturgii. Orientoval se hlavně na hodnotné tituly západních autorů. Při své reţijní práci vyuţíval všech sloţek divadelního projevu, stejně jako Jiří Frejka, s nímţ spolupracoval v Divadle na Vinohradech. Podle dobového tisku byla éra Svatopluka Papeţe jeho nejvýznamějším tvůrčím obdobím, ve kterém uváděl českou i zahraniční tvorbu. Jeho reţie se vyznačovaly detailní psychologickou interpretací postav a kladl důraz na decentní stylizaci a vrstvený herecký projev. Vliv Oty Ševčíka na formování plzeňské činohry je nezpochybnitelný. V Divadle J. K. Tyla působil bezmála třicet let, z toho šestnáct let jako šéf činohry. Mimo jiné poloţil základ k systematickému uvádění děl Williama Shakespeara a vtiskl plzeňské činohře ucelený program. Jako reţisér překračoval hranice popisného realismu expresivní uměleckou

42

výpovědí a dbal o krásu češtiny na jevišti. V 70. letech dovedl plzeňskou činohru na špičku domácího divadla. Pavel Pavlovský byl nejdéle působícím šéfem činohry Divadla J. K. Tyla. Běhěm svého dvacetiletého působení na tomto postu se i nadále věnoval herecké profesi. Jeho cílem byl pestrý repertoár, který by splňoval náročná kritéria a dotýkal se nadčasových otázek, týkajících se lidské existence. Krédem souboru pod jeho vedením bylo silně emotivní divadlo. Stojí také za zmínku, ţe i přes ideologii komunistické éry se šéfové plzeňské činohry ve valné většině snaţili zakomponovat do repertoáru i klasické a západní hry. Například Zdeněk Hofbauer byl pod vlivem socialistického realismu, který na divadle uplatňoval, ale klasické hry neměnil a neaktualizoval. Hrál světové klasiky i v době, kdy z našich divadel zmizely. U Luboše Pistoria sice převládaly ruské a sovětské hry, avšak uváděl i západní klasiku a československá dramata. Svatoplukovi Papeţovi se stal osudným jeho překlad Molièrovi hry Lékařem proti své vůli. Ten se stal záminkou pro jeho propuštění z divadla z ideologických důvodů. Ota Ševčík se sice orientoval na ruskou a sovětskou dramatickou tvorbu, ale v letech normalizace bránil plzeňskou činohru před ideologií komunistického reţimu a svou nechuť k politickému divadlu kompenzoval progresivními inscenacemi klasiky. Zajímavostí je, ţe Luboš Pistorius, Jan Fišer a Svatopluk Papeţ měli za svého učitele Jiřího Frejku. Luboš Pistorius a Svatopluk Papeţ u něj studovali reţii a Jan Fišer působil pod jeho vedením ve vinohradském divadle v Praze. Frejkův vliv je vidět na práci s dramtatickou postavou a vyuţívání všech sloţek divadelního projevu. Závěrem bych jen podotkla, ţe je aţ zaráţející, jak málo materiálů, týkajících se dané problematiky, je v archivech uchováno. Navíc jen malá část z těchto archiválií měla pro moji práci informačně přínosnou hodnotu. I přesto jsem se snaţila z dostupných informací vytěţit co nejvíce.

43

6 Seznam literatury Pro větší přehlednost jsem zařadila všechny vydané i nevydané dokumenty, které se nacházeli v Archivu Divadla J. K. Tyla, jako prameny. A to včetně novinových článků.

6.1 Prameny Archiv divadla J. K. Tyla Nevydané dokumenty Osobní sloţky šéfů činohry evidující uměleckou činnost. Vydané dokumenty CALTOVÁ, Marie. Činohra DJKT v letech 2006-2011. In Divadelní noviny. Praha, 6. 9. 2011. (Archiv Divadla J. K. Tyla, osobní sloţka dokumentů k osobě Jana Buriana) CALTOVÁ, Marie. Činohra DJKT v letech 2006-2011: Divadlo J. K. Tyla. In Divadelní noviny. Praha, 6. 9. 2011. (Archiv Divadla J. K. Tyla, osobní sloţka dokumentů k osobě Pavla Pavlovského) Činohra má nového šéfa. Pavlovského střídá Deák. In Mladá fronta DNES. Kraj Plzeňský, 6. 9. 2011. (Archiv Divadla J. K. Tyla, osobní sloţka dokumentů k osobě Pavla Pavlovského) Divadelní návraty. In Kladenský deník. Kladno, 22. 8. 1998, roč. 12. (Archiv Divadla J. K. Tyla, osobní sloţka dokumentů k osobě Oty Ševčíka) DLOUHÁ, Marie. In Plzeňský deník. Plzeň, 6. 3. 1998. (Archiv Divadla J. K. Tyla, osobní sloţka dokumentů k osobě Jana Buriana) GISSÜBEL, K. Program KOD: Zdeněk Hofbauer a rozhlas. Plzeň: Krajské oblastní divadlo v Plzni, 15. 11. 1954. (Archiv Divadla J. K. Tyla, osobní sloţka dokumentů k osobě Zdeňka Hofbauera) HÁJEK, Jiří. Průkopník básnického realismu. In Tvorba. Praha, 16. 7. 1986. (Archiv Divadla J. K. Tyla, osobní sloţka dokumentů k osobě Zdeňka Hofbauera)

44

HÁJEK, Jiří. Program KOD: Zdeněk Hofbauer myslitel a básník jeviště. Plzeň: Krajské oblastní divadlo v Plzni, 15. 11. 1954. (Archiv Divadla J. K. Tyla, osobní sloţka dokumentů k osobě Zdeňka Hofbauera) ICHOVÁ, Eva. Reţisér Ota Ševčík nechce rezivět. In Plzeňský deník. 11. 4. 1998. (Archiv Divadla J. K. Tyla, osobní sloţka dokumentů k osobě Oty Ševčíka) In Pravda. Plzeň, 7. 5. 1988. (Archiv Divadla J. K. Tyla, osobní sloţka dokumentů k osobě Oty Ševčíka) KLEPSOVÁ, Štěpánka. V dětství chodil do divadla za vzorné chování. In REGION PLZEŇSKO. Plzeň, 17. 3. 1999. (Archiv Divadla J. K. Tyla, osobní sloţka dokumentů k osobě Pavla Pavlovského) KNOPP, F. Divadelník, od kterého se hodně čekalo. In Scéna. Praha, 1981. (Archiv Divadla J. K. Tyla, osobní sloţka dokumentů k osobě Zdeňka Hofbauera) Ohlédnutí při ţivotním jubileu reţiséra Jana Fišera. In ZN NOVINY. Praha, 23. 7. 1996. (Archiv Divadla J. K. Tyla, osobní sloţka dokumentů k osobě Jana Fišera) Sedmdesátka divadelníka Ševčíka. In Právo. Praha, 23. 10. 2001. (Archiv Divadla J. K. Tyla, osobní sloţka dokumentů k osobě Oty Ševčíka) Svatoslav Papeţ. In Divadelní noviny. Praha, 6. 2. 1996. (Archiv Divadla J. K. Tyla, osobní sloţka dokumentů k osobě Svatoslava Papeţe) Svatoslav Papeţ. Zpravodaj DJKT. Plzeň, 1996, roč. 3. (Archiv Divadla J. K. Tyla, osobní sloţka dokumentů k osobě Svatoslava Papeţe) TŮMA, Martin. Oto Ševčík. In Čs. televize. Praha, 26. 11. 1979. (Archiv Divadla J. K. Tyla, osobní sloţka dokumentů k osobě Oty Ševčíka) Zemřeli: Jan Fišer. In Divadelní noviny. 13. 12. 2011. (Archiv Divadla J. K. Tyla, osobní sloţka dokumentů k osobě Jana Fišera) Zemřeli: Radek Kolesa. In Divadelní noviny. Praha, 22. 2. 2005. (Archiv Divadla J. K. Tyla, osobní sloţka dokumentů k osobě Radka Kolesy) Ţivotní výročí ředitele plzeňského divadla. In Právo. Západní Čechy, 5. 3. 2009, č. 13. (Archiv Divadla J. K. Tyla, osobní sloţka dokumentů k osobě Jana Buriana) 45

6.2 Literatura BRABEC, Jan a Bořivoj SRBA. Dějiny českého divadla IV: Činoherní divadlo v československé republice a za nacistické okupace. Vyd. 1. Praha: Academia, 1983, 706 s. BRABEC, Jan. Dějiny českého divadla: Činohra 1848-1918. Vyd. 1. Praha: Academia, 1977, 657 s. BRICHTA, Vladimír. Dějiny Plzně. Vyd. 1. V Plzni: Západočeské nakladatelství, 1982, 468 s., [28] s. obr. příl. ČERNÝ, František. Divadlo v bariérách normalizace (1968-1989): Vzpomínky. 1. vyd. Praha: Divadelní ústav, 2008, 202 s. ČERNÝ, František. Kalendárium dějin českého divadla. 1. vyd. Praha: Svaz českých dramatických umělců, 1989, 143 s. ISBN 8085096021. ČERNÝ, Jindřich. Osudy českého divadla po druhé světové válce: divadlo a společnost 19451955. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, 528 s. Divadelní tradice Plzně od 19. století do současnosti : průvodce výstavou / zpracoval Viktor Viktora ; Zdena Fictumová. -- Plzeň : Státní vědecká knihovna, 1983. -- 32 s. ; 20 cm MARTINOVSKÝ, Ivan. Dějiny Plzně v datech: od prvních stop osídlení aţ po současnost. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2004, 787 s. ISBN 80-710-6723-7. Sto let českého divadla v Plzni, 1865-1965. 1. vyd. Editor Jan Procházka. Plzeň: Západočeské nakladatelství, 1965, 309 s., 104 s. fot. příl. ŠANTORA, Jiří. Divadelní návraty: 111 osobností vzpomíná na plzeňské angaţmá. Vyd. 1. Plzeň: I.K. - nakladatelství, 2000, 220 s. ISBN 8090290809. ŠORMOVÁ, Eva a Josef HERMAN. Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav, 2000, xvi, 615 s. ISBN 8070081074 ŠTĚPÁNEK, Vladimír. 90 let stálého českého divadla v Plzni. 1. vyd. Plzeň: Krajské nakladatelství, 1955. Theater-divadlo: vzpomínky českých divadelníků na německou okupaci a druhou světovou válku. Praha: Orbis, 1965. 46

6.3 Divadelní almanachy Almanach: Městského divadla v Plzni 1920. Plzeň, 1920. Almanach: Městského divadla v Plzni 1925. Plzeň, 1925. Almanach: Městského divadla v Plzni 1927. Plzeň, 1927. Almanach: Městského divadla v Plzni 1932. Plzeň, 1932. České divadlo královského města Plzně: Obrazový almanach 1912-1913. Plzeň, 1913. Divadlo J. K. Tyla 1990-1995. Plzeň, 1995. Divadlo J. K. Tyla v Plzni 1965-1975. Plzeň: Západočeské nakladatelství, 1975. Divadlo J. K. Tyla v Plzni 1975-1985. Plzeň, 1985. Divadlo J. K. Tyla v Plzni 2005-2010. Plzeň, 2010. Divadlo Josefa Kajetána Tyla 2000-2005. Plzeň, 2005. JELÍNEK, Josef. Poslední almanach v starém divadle: Saisona 1901-1902. Plzeň, 1902. KŘÍŢ, František et al. Divadlo města Plzně v letech 1902-1927: Jubilejní spisek. Plzeň, 1927. ZÍTEK, O. Almanach: Městské divadlo v Plzni 1902-1932. Plzeň, 1932.

6.4 Internetové zdroje Divadlo J. K. Tyla v Plzni: Historie divadla v Plzni [online]. [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://www.djkt-plzen.cz/cz/historie/ Studijní a vědecká knihovna Plzeňskeho kraje: Báze regionálních osobností. [online]. [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://aleph20.svkpl.cz/F/655542FA4HI4P4TDREPJI6SPYIGFICXK58XICSJU5CXFP4P9I A-52919?func=find-d-0&local_base=pna04 Web.archive.org. [online]. [cit. 2013-04-22]. Dostupné http://web.archive.org/liveweb/http://www.kinobox.cz/osoba/57884-jarmil-skrdlant

47

z:

7 Příloha Seznam šéfů činohry Divadla J. K. Tyla 1902 – 1912 Vendelín Budil 1912 – 1919 Karel Veverka 1919 – 1922 Josef Fišer 1922 – 1926 Bedřich Jeřábek 1926 – 1931 Karel Veverka 1931 – 1943 Ota Zítek 1943 – 1944 Stanislav Langer 1945 – 1948 Jarmil Škrdlant 1948 – 1953 Zdeněk Hofbauer 1953 – 1960 Luboš Pistorius 1960 – 1963 Václav Špidla 1963 – 1965 Jan Fišer 1966 – 1970 Svatoslav Papeţ 1971 – 1989 Oto Ševčík (v letech 1980 – 1981 zastoupen Radkem Kolesou) 1989 – 1991 Jan Burian 1991 – 2011 Pavel Pavlovský 2011 – současnost Juraj Deák

48