Kapitola první
Už jste si někdy všimli, jak si všímáte věcí kolem sebe? Někdy si všímám toho, jak si všímám, tak moc, že mě to všímání si všímání dočista pohltí. Ráda si všímám všeho možného. Třeba jak se taťka vkrade do ledničky a z balíčku si vezme plátek šunky a myslí si, že ho při tom nikdo nevidí. Nebo jak se naše ššššš! sousedka Henrietta, kdykoliv se s námi kvůli něčemu pohádá, šunka schovává za rozvěšeným prádlem a jakoby
9
nic si pobrukuje melodii ze seriálů, které sleduje mamka, a přitom je na ní vidět, že se ve skutečnosti stydí. Nebo jak se Cyril, který bydlí přes ulici, dlouze dívá do očí prodavačce z obchodu s kytkama a ne a ne se od nich odtrhnout, jako by okolní svět neexistoval – i když je ženatý, takže ani za nic nikomu neříkejte, že jsem vám to řekla. A tomuhle se říká všímat si. Aspoň myslím. Tahle knížka je pro všímavce. Pro ty zvědavé. Ty, kteří se dívají do kukátek, i když by neměli. Ty, kteří lidem cestou ze
10
školy nahlížejí do oken nebo kteří předstírají, že si zavazují tkaničky, ale ve skutečnosti potají poslouchají, co si říkají lidé kolem nich. Ale tahle kniha není úplně pro každého. Stejně jako třeba houby nejsou nic pro mě, tady je seznam těch, pro které není tahle kniha: nudní patroni a Donald Pincher a Jamie Haddock a mimina Jmenuju se Darcy a je mi deset, ale brzo mi bude jedenáct. Mám dlouhé vlasy, které si nikdy nekartáčuju, a všichni říkají, že vypadají jako vrabčí hnízdo nebo že se mi jednoho dne dočista zacuchají, když si nedám pozor. Ale podle mě jsem hrozně tajemná a kouzelná a moje vlasy k tomu jedině přispívají. Vlastně jsem přesně jako mořská žínka, až na to, že
11
nejsem dost holčičí, abych byla stoprocentní mořskou žínkou. A taky jsem zčásti normální… asi jako obyčejná mandarinka, takže jsem vlastně mandažínka (mandarinka + mořská žínka = mandažínka). Mandažínky sedávají na gauči na mořském břehu, nekartáčují si vlasy, čtou si japonské manga komiksy, jedí arašídy v čokoládě, a jakmile se někdo ocitne v nebezpečí, hupsnou do moře a zachovají se jako hrdinky. Pod vodou dokážeme dýchat celé hodiny – vlastně ne, celé roky. Vdechneme vzduch do pusy každému, kdo to potřebuje – samozřejmě ne přímo, protože to by bylo líbání, takže si z hygienických důvodů dáme mezi pusu a pusu tonoucího ně-
12
jakou ochotnou mušli. Být mandažínkou má samo sebou svoje výhody, ale ačkoliv se mi to moc líbí, musím zároveň být i normálním člověkem. Navíc hrát si na mandažínku bylo mnohem zábavnější, když jsem byla menší. Dneska se mi kvůli tomu lidi většinou smějou. Strašně hodně moc bych chtěla být spisovatelka.
13
Chvílemi o tom v jednom kuse sním. Šetřím si kapesné – teda když ho dostanu, a to nebývá vždycky, někdy totiž hrozně zlobím nebo mamka zapomene nebo se taťkovi nechce rozměňovat desetilibrovku, protože má zrovna záchvat skrblivosti – a kupuju si za něj sešity… Když ho teda neutratím za čokoládu, bonbony nebo petardy. A potom ty sešity otevřu na první, úplně čisté stránce a napíšu na ni tím nejúhlednějším písmem svoje jméno. Taťka říká, že píšu jako číšník v čínské restauraci, kam chodíme: krátkými a tenoučkými klikyháky, co vypadají jako smutná stopa po pavoukovi, který se skoro utopil v lahvičce s inkoustem a potom v nekonečné agonii vyčerpaně přelezl po listu papíru, aby se dostal do bezpečí. Tohle je moje první knížka. Jednoho dne ji vydají, a to znamená, že ji lidi budou mít doma a že bude taky v knihovnách, kde si ji všichni budou moct přečíst. Ale ne usmrkaný a uslintaný mimina nebo šprťácký pošuci. Budou ji číst lidi, jako jste vy.
14
Taky pořád čtu. Chci psát knížky podobné těm, co mají lidi doma. Co budou mít na hřbetu moje jméno. Zeptala jsem se taťky, jestli si myslí, že to dokážu, mu˚ j sešit a on mi odpověděl: „A proč na psaní by ne? Pozorně se dívej kolem sebe a svět ti nakonec bude ležet u nohou.“ Takže to v podstatě taky dělám. Pozorně se dívám. Ráda si lakuju nehty různými barvami. Mám ráda kanál Discovery. Jednou na něm běželo něco o chobotnicích. Byl tam takový fialový chobotničák a vypadal smutně a opuštěně a bylo mi fialová
modrá á žov
ru˚
ná
hn˘edá
ná
íbr st˘r
e erv
c˘
oranžová žlutá tyrkysová
á
zelen
ho moc líto – představte si, že máte tolik rukou, a nikoho jima nemůžete obejmout. Na sešitě mám nalepenou velikou samolepku s fialovou chobotnicí, kterou mi z mořského světa přivezl strýček Adrian. Chobotnice jsou momentálně moje nejoblíbenější zvířata. Mám ráda ponožky, co mají prsty. Chobotnice žádné prsty nemají. Taky zrovna nenávidím nakupování, protože jsem už velká na dětské oblečení a dospělé je mi ještě pořád moc velké, což mě štve: už se nemůžu dočkat, až začnu nosit svetry s rolákem a velké kruhové náušnice jako Annie, starší sestra mého nejlepšího kamaráda Willa. Podle mě bych mohla kruhové náušnice nosit už teď, ale zatím si nesmím nechat propíchnout uši. Jednou jsem nakopla racka, protože mi srazil zmrzlinu z kornoutu.
16
Taťka říká, že to „nebylo nic, za co bych na sebe mohla být hrdá“, ale – týjo – zkoušeli jste někdy kopnout do racka? Fakt to chce talent. Takže potají jsem na sebe ve skutečnosti hrdá. Já vlastně obecně ptáky moc nemusím, protože celý život se jenom litujou a vřeštěj. To brouky mám mnohem radši. Teď zrovna v mým pokoji žije pavouk. V pavučině má chycenou mouchu, ale nežere ji. To je dost zvláštní. Já na talíři jídlo nikdy nenechávám. Kdykoliv u nás v domě najdu brouka, vždycky ho vypustím ven a dávám si u toho pozor, abych mu neublížila. Jednou jsem někoho praštila. A na to teda hrdá nejsem. Ani nevím, proč jsem to udělala. Teda jako samozřejmě že vím, ale nechápu, proč moje ruka v tu chvíli neposlechla moji hlavu. Jednalo se o Jamieho Haddocka. Pořád se potkáváme a pořád je to stejný spratek, ale nesmím se k němu přiblížit, protože jsem ho praštila. Sama za sebe s tím nemám problém,
zlobím
17
ale on za mnou v jednom kuse leze a chce se mnou mluvit. To, že jsem ho praštila, mu očividně ani v nejmenším nevadí. Praštila jsem ho proto, že nůžkami ustřihnul motýlovi křídlo. Myslím, že kdybyste u toho byli vy, nejspíš byste Jamiemu Haddockovi jednu ubalili zrovna tak. Nebyl to zas tak velký malér, hlavně proto, že ve škole všichni vědí, že jsem hodná holka a mám svoje zásady. A taky vědí, že Jamie Haddock je poděs… Jednou se kvůli němu jedna učitelka i rozbrečela, takže jsem ho nejspíš praštila za všechny, no ne? Ráda si v obchodech s kostýmy zkouším různé šaty a paruky. Jsem hotová mistryně převleků. Ráda s Willem jezdím na svém cyklotrialovém kole. Ale dělám i holčičí věci. Jednou ve Španělsku jsem si dokonce nechala dát do vlasů stuhu. Ale to bylo jenom proto, abych na jejím konci měla ten velký těžký korál a mohla jím švihat po své sestře Poppy. Ráda jezdím na prázdniny tam, kde je voda, protože jsem skvělá plavkyně a kdykoliv se ráda proměním ve žraloka.
18
Chodím do školy. Ale teď jako by se kolem toho hloupého nudného místa točilo úplně všechno, a tak se při psaní téhle knížky té nuďárně hodlám vyhýbat, jak to jenom půjde. Je to normální pěkná škola. Ve třídě máme v květináči suprovou kytku, co se jmenuje „Týna“, a všichni ji zbožňujeme a střídáme se při jejím zalévání. Tyna ’ Někdy ji o výtvarce i malujeme. Naše škola je prostě nudně normální. Učíme se tam všechny předměty a mám tam mraky kamarádů, a ne, nechodím na školní obědy – nosím si jídlo z domova. Jednou nebo dvakrát jsem si v krabičce přinesla kousek
20
pizzy, který zbyl od včerejška, a to je HÚÚÚÚSSSSSSTTTTÝÝÝ. Jamie Haddock mě za to nesnáší ještě víc než normálně, protože on doma vždycky dostává jenom nudné sýrové sendviče.
21
