KAPITOLA PRVNÍ Pondělí K. F. Sedláček Luisiana se probouzí. Praha : Československý spisovatel, Str

K. F. Sedláček: Luisiana se probouzí (kapitola 1.)

1/38

KAPITOLA PRVNÍ – Pondělí

K. F. Sedláček Luisiana se probouzí. Praha : Československý spisovatel, 1953. Str. 91–182.

Řídký opar mlhy a rychle ustupující tmy tajil Luisianu. Na dole bylo dosud pusto. U baráku odkrývky vrzly dveře. Chlubna nemohl dospat. Ve svém jmenování mistrem nehledal klíč ke kariéře. Viděl před sebou jen druhou směnu a obtíže, vězel již ve svém starém kabátě bez knoflíků, převázaném provazem. Přibil na dveře šatny neuměle vyrobený plakát. Velké hřebíky, aniž to měl mistr odkrývky v úmyslu, zveličovaly důležitost zprávy: Dnes ve 14,15 hod. schůze odkrývky. Důležité! Dostavte se všichni. – Vedle dveří vedl na stěně baráku nedokonalý vodovod: trubka s hrubým kohoutem, umyvárna. Bývalí páni šetřili i v maličkostech. Kolem mokvalo stále bláto. Chlubnovi zbyl jeden hřebík. Vrátil se do kanceláře a utrhl lístek na kalendáři, před kterým v sobotu závodní nastínil novou cestu Luisiany. Červenou neděli vystřídal šedočerný pondělek. Chlubna silnou tužkou napsal na kalendář: 7 dní. Tolik zbývá do dne, kdy důl musí začít práci na dvě směny. Každý den ráno to udělá. Kalendář musí burcovat: pět, čtyři, tři, dva, zítra, dnes. Nechápavě se podíval na hřebík, který dosuď držel v ruce. Spolu s lístkem kalendáře mu vnukl myšlenku. Deník. Nikdy tohle nedělal. Připadal si rázem jako spisovatel. I do výrazů mu to vniklo. Usedl ke stolu a přemýšlel neúměrně dlouho nad tím, co zamýšlel napsat. Tužka je někdy malá v rukou dělníka. Nelze se do ní opřít silou. Napsal: Byla položena výhybka na nový odval. Lebeda poslal na koleje pátý vůz. Povídal, že nebude chodit třeba spát. Závodní slíbil honit spojnici a jednu mašinu. Dělalo 8 lidí i závodní. Zatloukl vedle kalendáře hřebík a napíchl popsaný útržek neděle. Teď je to v pořádku. Tolik a tolik dní zbývá a tohle se udělalo. Uvědomil si, že není sám. Mlčenlivě za ním stál závodní. Mistr odkrývky upadl do rozpaků. Bude se smát? Závodního nepřekvapilo, že je Chlubna již na dole. Divil se však mistr. Objevil se někdy Berger na oprámu v půl šesté ráno v pracovních botách? Závodní Luisiany byl hladce vyholen. Kdy vstává? Vyšli před barák na udupané místo k okraji jámy. Mistr odkrývky stával vždy trochu nakročen, jako by hledal rovnováhu. Provaz nosil patrně jen proto, aby věděl, kam s palci ve chvílích odpočinku nebo přemýšlení. Okamžik nepromluvili. „Teď s tebou mluvím jako s předsedou stranické organisace, soudruhu Chlubno. Kterým lidem na dole nevěříš?“ „Myslím...“ Závodní trpělivě čekal. „Nenajdu nikoho,“ skončil Chlubna. „Je tu taková parta na mašince. Páleník a Borč. Ale jen runcají, musejí pořád stavidlem. Ke korytu vedla po jižní straně dolu vozovka, vyjetá do hloubky jediným povozem. Právě se blížil. Po cestě kolébala svá břicha dvojice strakatých volů. Byla to doprava, nad kterou v sobotu také závodní zmalomyslněl. Lokomotivy a bagry dolu měly topeniště na jiný druh uhlí, než jaký těžila Luisiana. Povoz v kyvadlové dopravě mezi žlabem a lanovkou zásobil stroje. Závodní hleděl přes pruh plevele, rozdělený vozovkou, ke stavbě napolo rozpadlé a rozebírané na stavivo. Kopec, již dávno zarostlý, neprozrazoval, že jej nasypal člověk. Tráva, plevel a křoví opanovaly bývalou haldu dolu Kamila, zavřeného před padesáti lety. Šachta proslula rabováním a šlendriánem. V kraji dosud kolují řeči o komorách, vysokých jako chrámové lodě. Přes šedesát procent uhlí prý zůstalo v Kamile. Nitro starého dolu je zčásti zatopeno. Velké, vyrabované prostory jsou kryty tajemstvím. Nikdo neví, kam sahají nejstarší chodby Kamily.


2/38

Snad právě myšlenka na toto kapitalistické rabování připomněla závodnímu některá jména. „Co dělá Veingang?“ Chlubnu překvapilo, že závodní to jméno vyslovil. Přestali se na Šachtě o bývalého těžaře starat. Patřil zapomenuté minulosti. „Veingang se drží na statku...“ Vůz uhlí zastavoval u koryta, ale kočí špatně zajel a strhl zlostné voly. Jeden sjel zadníma a vyděšeně hledal půdu. Chlubna učinil dva nehlučné skoky. Zarostl do země, trhl ojí i celým potahem. Klidně se vracel k závodnímu, aby pokračoval v hovoru. Kočí se pustil surově do zvířat bičem. S kozlíku slezl asi třináctiletý kluk a s rukama v kapsách se díval na vzteklého tátu. „Nech je,“ řekl Chlubna mírně. „Povídám; ti, nech je.“ „Co je ti do nich, do volů?“ utrhl se kočí, ale přestal. Kluk si drze odplivl a obrátil se zády. Přišel o kratochvíli. Závodní se polohlasně otázal Chlubny na muže. „Kdo je ten pohunek?“ ..To? Syn statkáře, Andrejs. Jeho táta promazal statek. Závodní pokývl s výrazem pochopení a vrátil se k započatému hovoru. „Tak Veingang sedlačí. To je všechno, co o něm víš?“ „Je samá loyalita, ale tvrdí to o sobě dost často. Jsou tady pořád řeči – víc než jinde. Není třeba mouka a už se říká, že ji posíláme do Sovětského svazu a tak. Někdo ty nesmysly roztrušuje, štve, leptá nám ženské. Nedal bych za to nic, že on. Provokuje taky tím, že chodí jen s rukama v kapsách. Chová se, jako by neprohrál. Na některé lidi to začalo působit. Někdo už ho začal zdravit.“ „A co Berger?“ „Odborník. Ješitný na to, co umí. Nikdy se nestaral o politiku. Jako většina dřívějších techniků.“ Závodní neprozradil, co si myslí. Zlehka se otázal: „A když jsme u té sedlačiny – kdo tady žije ve vsích? Noví osídlenci?“ „Většinou,“ kývl Chlubna a uhodl důvod, proč se závodní ptá. „Tam pomoc nenajdeme. Ještě minulý týden sváželi žita. Zarůstali jim panáci. Mají svého až nad hlavu.“ Závodní pustil tuto možnost pomoci z hlavy. Vrátil se k šachtě. „Myslíš, že to byla od Bergra sabotáž?“ otázal se náhle. „Nevím.“ „Já to tak nazval. Nevěřím lidem, kteří se nestarají o politiku. Bergrův strach před závalem měl, tuším, jiné pozadí. Jak se hlídá důl?“ Chlubna zdvihl sklopenou hlavu. Příliš dlouho nechali Bergrovi volnou ruku. „Je tady noční hlídač. Dříve jsme každou noc k tomu někdo střídavě hlídal, než se to uklidnilo. Ale bylo nás málo – a je klid...“ „Není klid,“ zarazil ho závodní suše. „Hlídky se musí obnovit. Neklam se, že je trvalý mír. Čekají nás ještě těžké boje. Ty myslíš, že se fabrikami oklepali jako psi a dost? To nejhorší teprve přijde. Rozdělte se hned se soudruhy, jak budete hlídat. A ještě něco. Na šachtě jsem nenašel žádnou mapu Kamily. Je vůbec nějaká? Slyšels o tom?“ Pro Chlubnu to byl nenadálý přechod. Kromě toho viděl spoustu bližších starostí. V jeho hlase probleskovalo proto dosti podivu. „Proč tě teď zajímá?“ „Vždyť je to takhle dva kilometry od nás,“ neovládl se závodní. „Co teprve dole, pod zemí?“ Chlubna se zastyděl za svou otázku. Sklopil hlavu a přenesl váhu na druhou nohu. Závodní opravdu myslí na všechno. „Neměl jsi mě dělat mistrem.“ Jeho slova rozčilila závodního ještě víc. „To je pohodlné říci: já nestačím!“ vybuchl. „Učit se musíme, a přemýšlet!“ Nevydržel v prudkém postoji. Usmál se a plácl Chlubnu přátelsky do zad. U boudy z vlnitého plechu zaskřípěly hlasitě dveře. Lebeda už také přišel. Bezpochyby měl podobné pohnutky jako mistr odkrývky: připravit své pracoviště pečlivě na směnu. Ani nepostřehli, že šel tichý opravář kolem nich. Kalné šero odešlo tak rychle, jako by je někdo vyhnal. Znenadání nastal bílý den a ukázal Luisianu takřka pod nohama osamělých mužů. Uprostřed kolejiště ve shluku jako spící stádo odpočívaly vlaky. Všude na tratích, na dně i na plevelovité pláni se leskly tu a tam kaluže. Nepropustné jíly držely vodu. Kromě dvou tří parných měsíců nevyschlo na Luisianě bláto. Na kusu slepé koleje stálo pět vozů jako záloha. Na druhou směnu jich bude potřeba nejméně šestnáct. Závodní s Chlubnou sestupovali beze slova do dolu. Závodní hleděl k obloze. Jen aby vydrželo počasí. Z chumlu strojů se ozýval první hluk. Některý topič už zatápěl. Nastupovali na směnu o půl hodiny dříve. Mistr odkrývkových prací spolu se závodním překročili trať naftového bagru. Navazovala na ni slepá kolej s Lebedovými opravenými vozy. Odtud se ukázalo, že dosti příkrá. Na druhou stranu do jámy odbočovala výhybky


3/38

kolej dlouhá několik metrů. Dál trčel do vzduchu jen pokroucený plot kolejnic a pražců. Jižní svah při závalu přerval tuto trať. Pod kolejnicemi klesala půda prudce ke dnu dolu. Závodní ukazoval Chlubnovi zjištěné nedostatky. „V dole je málo světel. Byl jsem se tu v noci podívat. Největší bagr je skoro ve tmě a tahle kolej s vozy taky. Každý stroj je naše zranitelné místo. Hlídka v noci musí všechno dobře vidět. Já vím, co namítneš, soudruhu. Moc věcí tu není a mělo by být. Ale my musíme chránit a střežit svůj majetek. Večer tam musí svítit světla.“ Chlubna kývl. Těžko učinit něco jiného. Závodní pokračoval. „Do zítřka si prohovoř se soudruhy střídám hlídek. Dnes to vezmu já. A ještě tohle,“ ukazoval na Lebedovy vozy. „Dobře zajistit. Kdyby to povolilo, tak jsou dole na dně jako salát.“ Závodní se na závěr usmál. „A na ten závazek, cos mi napsal na svůj kalendář, jsem nezapomněl. Odpoledne zajedu do Ústředních dílen pro spojnici a honit mašinku. Vozy budu možná přece jen chtít. Lebeda by na opravách nechal duši. Má jich teprve pět a je pondělí.“ Slova upokojila Chlubnu. Mistr trochu zaváhal. „V sobotu ses ptal, proč jsem ti zamlčel toho sovětského zajatce. Věděl jsem, že se musíme zakousnout do jižního svahu. Tamto byla zbytečná smrt. Nechtěl jsem, aby tě to odradilo.“ „Proto tedy,“ odtušil závodní měkce. Za nimi se táhl příkrý jih, kde se má rozhodnout boj. o těžbu. Na trať naftového v zatáčce navazovala nově položená výhybka. Málo v tak velké prostoře. Zdálo se, že vůbec stačí málo, aby Luisiana měla nový odval. Jen ještě položit dvě stě metrů kolejí. Od výhybky ke křovisku u silnice, odkud závodní po prvé spatřil důl. Okna kolanských domků svítila do řidnoucí tmy. Vrzaly branky zahrádek jako dlaň. Horníci ze vzdálenějších šachet odcházeli na směny. Nakloněná jabloň v uličce za návsí kryla zčásti okna malého dvojdomku. Půl obíleného stayení patřilo Chlubnovi, půl dlouhému mašinistovi z Luisiany. Mezi listy stromu bylo vidět otevřeným oknem Velebilova záda, skloněná nad nějakou důležitou činností. Vyžadovala mašinistu celého. Okolí mu unikalo. Poslepu sahal po hrnku kávy. Na utajeném dvorku sténala pumpa. Anuš Chlubnová se neúprosně myla ledovou vodou, až zčervenala. Přiběhla do kuchyně s hořícími tvářemi. První její cesta ráno je k pumpě. Teprve potom se ukáže lidem. U stolu seděl tchán Roškot. Nevydržel déle v posteli. Jako by pod ním hořela. Celý život vstával na šichtu. Nelze to změnit. Chlubnová stavěla na stůl kávu a pouťové koláče. Není jich už mnoho. V kraji je nedostatek mouky. „Kde je tatínek?“ rozhlédla se Anuš. Starý Roškot prudce zadýmal. „Už šel. Dočkat se to nemůže. Řekne se, že je to jejich a lidi si na kulišovnu naberou pomalu postele. Kdo mi tady vzal sirky? To je tabák? Petrolejem to máčet.“ Křivdil tabáku. Ten by hořel, ale domovina odmítala. „Jistě už šel?“ překročila Anuš dědovy obtíže. Chodívají s otcem vždy spolu. Tohle ještě neudělal. Chlubnová slabě povzdychla při vzpomínce na manželovy starosti. Spal neklidně. „Povídal druhá směna.“ Tchán Roškot se měl čeho zachytit. „Jen toho nasekejte haldy. Ať vás potom pošlou domů, jako nás vyhazovali.“ „Ale dědečku, teď je to všechno jiné,“ namítala Anuš trpělivě. „Jen to, holka, moc nekulať. Kdo to kdy viděl, dávat kulišovně nějaké nadšení! Dřela nás, zabíjela nás – jakápak láska?“ „Já tomu taky někdy nerozumím,“ přidala Se Chlubnová. „Dělat hodně a ženské do práce. Kam to pojede, aby šly ženy na šachtu? Udělá se forota a potom nebude práce pro mužské.“ Pamatovala zlé časy výluk, nezaměstnanosti a hladových stávek. Tohle přece dělali těžaři také? Hrrr – a potom vyházeli lidi, nebo jim strhli. Anuš pochopila, co se děje v nitru matčině. Chudák, musí poslouchat celé dny takové řeči. Děda ji nahlodává. Tchán Roškot pokyvoval hlavou. Anuš se trochu rozkročila. Zdědila to po otci. Ruce jí vyletěly z kapes montérek. Potřebovala je k řeči. Slova sama na dědu nestačila. Nadšeně vzplála až do pathosu. „Už se nikdy nedostaneme zpátky. Každou hodinou práce, každým vozem hlíny, vagonem uhlí, se vzdalujeme od minulosti. Jen, dědo, řekni proč, proč jste prohrávali? Proč vás bila šachta, páni, proč vás mohl kdekdo prodat? Neměli jste pevnou stranu a my ji máme.“ „Na tom vašem krcálku se to vytrhne,“ vzmužil se tchán Roškot.“


4/38

Nepokořil vnučku. Lesk jejích očí nepohasl. Pohodila hlavou. „A vytrhneme, dědo. Nejsme jediná šachta.“ Chlubnová se dívala na dceru s tichou hrdostí. Tak to umí říci! Anuš si shrnula vlasy. Vzpomněla na bezesné noci za ostnatými dráty. Na jedinou touhu těchto nocí: dočkat se toho. Děkovala za své mládí. Může dávat plnýma rukama. Starý Roškot na ni hleděl slavnostně. Něco ho zdvihlo se židle. „Ty, holka ... Eh, řeči,“ klesl nazpět. Zhasla mu fajfka. Vrátil se do skutečnosti. Málem by ho porazila ženská. Anuš se zakousla do koláče a kolem úst jí hrál šelmovský úsměv. „A bude to čím dál tím lepší, dědečku.“ „Jak to můžeš tvrdit?“ utrhl se Roškot, ale hned měkl ve vzpomínkách. „Luisiana byla odjakživa náladová jako ženská. Nikdy se v ní páni nevyznali. Když je sucho, je skrývka jako křemen. Zaprší a je z toho sejra. Dočista sejra. Ten, co div neteče v krámě člověku naproti. A ty chceš povídat, že to bude lepší?“ Anuš se usmívala. „Bude. Měl bys to, dědo, ještě zkusit.“ Chlubnův tchán se hnul jako šlehnutý, až židle vrzla. „Nepolezu do toho funusu! Já Luisianu otvíral, vy ji zavíráte. „Myslíš?“ „Nebudu se hrabat mezi ty kluky. Takový závodní – co může umět?“ „Na stáří nezáleží,“ odporovala Anuš. „Kdybys ho viděl,“ odmlčela se. „Říkají, že se nesetkali s takovým člověkem. Každého si získá!“ Zmlkla v rozpacích a hledala východisko. Mužně si zasunula ruce do kapes. Získal i takového řvouna, jako je Velebil. „Už to mám! Kam se na mě hrabou! Kruci – zas to nejde,“ ozvalo se zvenčí. Dlouhý mašinista jako na pokyn podal důkaz mohutnosti svého hlasu. Otevřeným oknem bylo slyšet rozhovor z druhé půlky domku. „Jak to umějí dát dohromady. Všude vadí nějaká figura.“ Velebilova žena neměla pochopení pro manželovy obtíže. Její hlas odpovídal: „Kdy už dáš pokoj? Já ti ty figurky hodím jednou do kamen.“ „Víš, že koncovky jsou moje slabina.“ „Co s tebou mám? Celý týden na šachtě a v neděli zase. A odpoledne honem na partičku. Na jednu! K večeři aby ho člověk tahal. Bylo jich šest.“ „Pět,“ smlouval Velebil nějak pokorně. „Šest,“ trvala Velebilova na svém. „A teď místo snídaně si lehne do novin. Staví si podle nich ty svoje koncovky.“ Tchán Roškot zdvihl koutek úst. „Šachy! Kdo to jakživ viděl! To jsou mně chlapi. Už to ani ferbla neumí.“ Usměvavá Anuš vyšla ven a opřela se v okně u sousedů. Mašinista si bral kabát. Zahlédla Velebilovou, jak uklízí figurky do krabičky. Pečlivě, aby se nepotloukly. Jsou jejího Velebila. Dlouhý mašinista odložil své měkčí jádro. „Tak co je s tvým tátou?“ umlčel smích děvčete. „Už šel, strýčku.“ „Má štěstí, že mi nejde na oči. Ten poslední mat včera se mi rozležel v hlavě. Kdybych já, janek, to vždycky hned nerozházel. Tam měl určitě nekrytou figuru. Poslechni, proč šel táta dřív? Taky může něco klofnout.“ Z okna Chlubnových se vyložil Roškot s nerozlučnou fajfkou. „To je kvaltu. Aby vám tu kulišovnu zatím někdo neodnes. Za mých časů se v pondělí po pouti nešlo.“ „Žere tě závist, ty dědku, co? Ze ty už nemůžeš?“ Chlubnův tchán prudce zabafal. „Jen abyste rádi nepřišli pro chromý. Ale sem nechoďte. Já dal kulišovnám padesát let. Ať dělají mladší.“ Dnes byl jedovatý. Vypil v sobotu několik sklenic a nepostaví se na nohu. Zlostně sledoval odcházející dvojici. Nerovný pár opustil Kolany. V podkroví u Velebilových zapraskala postel. Bydlil tam v podnájmu Barvíř. Neměl na světě nikoho. Otce před válkou přimáčkl vůz v hlubině Luisiany. Usoudili: nešťastná náhoda. Zatím to způsobil rabunk, honění. Velebilova žena naléhala bez netrpělivosti. Denně měla tuto práci. „Ludvo, vstávejte.“ Bagrák se chumlal do polštářů, tváří ke zdi. „Vždyť už jdu,“ hučel. „Vstávejte, povídám.“ Barvíř si ukrýval uši. Tak jednou v životě si přispat! „Já nevím, teta, proč jdete vždycky nejdřív na mě? Svého Velebila necháte spát do poslední chvíle, samozřejmě.“ „Už šel.“ „Co?“ Bagrák vyskočil, až postel zasténala. Že ten kolohnát něco chystá? Dole v kuchyni se bagrákův obličej ještě víc nakyselil. Ludva ukázal na talíř s deseti pouťovými koláči. „To mi nechal jen tohle?“ Spolykal je skoro vstoje. Na dvorku zjistil, že Chlubna šel už dávno a Anuš odešla s Velebilem. Blázinec, usoudil.


5/38

Nikdy se takhle brzy nechodilo. Zcela bez ospalosti spěchal na šachtu. Hezky to začíná. Závodní zbaňkoval kdekoho. Anuš nebyla malá, přesto dělala dva kroky na jeden mašinistův. Rovnoběžně se silnicí se táhla lanovka Luisiany. Došli k šachtě. Prádlo se tyčilo v kalném šeru jako vymřelý, ocelový dům s vytlučenými okny. Těžní klec stála. Luisiana byla povrchový i hlubinný důl. Doba důlních bagrů umožnila otevřít zemi, protože uhlí nebylo hluboko. Dva majitelé přibrali třetího, vlastně smířili se s ním, protože vlastnil půdu nad uhlím. Tak vznikl staronový důl. V hlubině už se těžilo málo. Uhlí z oprámu šlo nahoru šachtou do prádelny. Přímo z vozovky stoupalo několik huňatých dýmů. Velebila zajímal jediný. Bůh suď, jak jej poznal. Byly všechny stejné. „Ten Vincek tam naládoval. Vypadá to, jako když pálí hadry.“ Silnice náhle končila. Odbagroval ji Barvíř na největším. Proto se zdálo, že dým stoupá přímo z vozovky. Odbočili úzkou pěšinkou v bujném pleveli. Vede k velkému odvalu. Po kolejích odvalu lze sestoupit k hlavní výhybce, kde se uzavírají dočasná nepřátelství mašinistů a bagráků. Od výhybky bylo dobře vidět zničený jižní svah Luisiany. Naftový bagr musí projet celou délku, aby vlaky od velkého rypadla jezdily dokola. Bolavé místo dolu tím dostane transfusi. Na kolejích dýchaly mašinky. Velebil si vybral svou a vnořil dlouhé tělo do budky. Uvítalo ho bělmo přátelských očí. Vincek byl podle svého zvyku náležitě umazán. Kolik uhlí vyplýtvá na svém obličeji, a ještě topí ze všech topičů nejúsporněji! Snad rychle zesílil a černé tričko na něm popraskalo. Sestávalo z děr. Topič dal nahlédnout do tajemství, proč je tak rychle umazaný. Přejel si rukou celý obličej. „Tě bůh, kapitáne. Hlásím, všechno v nejlepším pořádku.“ „Pohov,“ řekl Velebil od stropu budky. Obtížně se do ní vešel. Mohl však opanovat celý prostor nahoře. Druh mu nedosahoval k ramenům. „Teda, kapitáne. Chceš ořech?“ přimhouřil Vincek labužnicky oko. Zamyšlený Velebil mimoděk kývl. Topič mu podal ve dvou prstech kousek uhlí. Nelhal – byl to ořech. Velebilova ruka vystřelila k nepoddajným pačesům. Vincek s nepředpokládanou mrštností vyletěl z budky a zůstal venku viset na zábradlí žebříčku. Mašinistova ruka ho nedosáhla. Znal přesně délku Velebilova výbuchu. Vrátil se důstojně a věnoval se ohni. Není jen obyčejný někdo. Topí na parostroji. Dokončil obřad přikládání a vztyčil se s výrazem převahy. „Po čtvrté, kapitáne. Po čtvrté jsi na to skočil.“ Dlouhý mašinista byl stručný. „Po páté tě přiložím.“ Vincek zasalutoval. Podle rozkazu. Nastal všední a přece nevysvětlitelný okamžik dolu. Nikde siréna, nikdo nepískl. Jako by neviditelné ruce dirigenta daly pokyn. Důl rázem šesté hodiny začal pracovat. Práce vyrušila rozlehlou jámu z klidu. Velebilova mašinka se rozjela po vlnách nesčíslněkrát přemisťovaných kolejí. Propadala se a vystupovala, houpala se do stran. Vozy hřměly vytlučenými koly a resonancí prázdných ocelových stěn. Vybočovaly z řady a vracely se, spoutány zprohýbanými kolejnicemi. Vincek se vyklonil z budky. Jeli přes hlavní výhybku. „Tobě to dnes sluší, Anuško!“ Nemohl uplatnit něžný tón. Musel křičet, aby přehlušil desítky různých zvuků, jež vyluzuje jízda vlaku na malodole. Chlubnova dcera odbíhala stavět druhou výhybku. Vrátila lichotku kornoutem dlaní u úst. „Tobě taky!“ Vincek se významně obrátil ke svému mašinistovi. „Tak vidíš, kapitáne, co o mně holky říkají.“ Dojeli k velkému bagru. Rostl před očima v mohutný stroj, i když nebyl z největších. Na jiných dolech jsou lžícové bagry s trojnásobným obsahem. Barvířovo rypadlo naráželo vagon jedinou lžící. Osmkrát dloubne do jílu a je vlak. Velebil zastavil prvním vozem v rovině s rypadlem. Dveřní otvor bagru se snažil celkem s úspěchem vyplnit mladý bagrák, bezvadně učesaný. „Už jsem vám chtěl jít naproti s kytkou,“ vítal posádku. „Přivést vás za ručičku.“ Velebil mu nezůstal přivítání dlužen. Hodil hlavou k bagru. „Nechceš trochu páry pro toho souchotináře?“ Bagrák se nasupil. Urážet rypadlo může jen on a nikdo jiný. Vincek se klidně vyložil z budky. „Hlídej si to, Ludvo. Sbírají staré železo.“


6/38

Po výměně pozdravů začala práce. Barvíř sklonil lžíci až k housenkovým pásům, jejichž články byly dva metry široké. Lžíce olízla drobty na rovině a opřela se do plného. Kdo se vzdá? Rypadlo nebo čtrnácti metrová stěna? Vincek sledoval stále stejnou práci, která nikdy nezevšední. Bagr sténal a chvěl se na vytlučeném čepu jako v silném vichru. Lžíce stoupala až do roviny horního bagru a naplněna, otočila se o sto osmdesát stupňů nad prázdný vůz. Bagrák otevřel dno a hroudy jílu hluše protekly do nitra vagonu. Celý obřad trval třicet vteřin. Velebil popojel. Další lžíce najde na témže místě opět prázdný vůz. Ani nad stěnou nebyl klid. O polovinu menší rypadlo se tam chystalo k činnosti. Praskavý zvuk ze dna jámy ohlásil počátek práce uhelného bagru. Každá jeho lžíce naráží deseticentový vozík. Z největšího rypadla vylezl topič Musil a zavěsil se na schůdky mašinky. Tvářil se zahanbeně. „Poslechni, Vincku, co jsem v sobotu všechno vyváděl?“ „Jen maličkosti,“ vyzbrojil se malý Velebilův topič káravou maskou. „Jsem jako přeražený v kříži. Kdybych tě nesl na zádech, tak jsem na to sotva hůř doplatil. Veingangovi jsi chtěl dát po hubě.“ „Vážně?“ divil se Musil a pustil se tyčí schůdků. Vincek si plivl do dlaní a odvracel se. Bude přikládat. „To se udělá jinak s každým takovým. Jen co přijde jejich čas. Řeknou si o to sami.“ Sedmá lžíce vylomila větší kus. Padl s duněním před mohutné pásy největšího. Při rozbití byla patrna jeho velikost. Tři pražce horní trati překukovaly vybouraný zářez ve stene. Stupně odkrývky jsou úzké a trati na samých krajích. Tak se pracovalo na Luisianě. Práce přerůstala lidem přes hlavu. Berger na to nestačil nebo nechtěl stačit. Horní bagrák dosud nezačal pracovat a čekal na vozy. Vlak zastavil před podemletým místem. Z mašinky hleděl unaveně mašinista Borč. Stále je něco. Přes něho se výbojně natahoval holohlavý topič Páleník. Opět příležitost. Křičel bagrák, křičeli na mašině. „Pojeď! To nic není.“ „Nepojedu!“ Borč se shodl se svým topičem. Trvali na svém, že nepojedou. Mašinista se již chystal kapitulovat a vztáhl ruku, aby dal mašince páru. Topič Páleník mu ruku zarazil. „Nikam! Kolej se musí hodit dál. Nejsme tu pro dnešek. Takhle tady vypadá práce!“ Bagrák vystoupil na okraj plošiny. Dával šikmo přes důl znamení, složené z křiku a mávání. Komu? Copak má odkrývka dělníky? Křik měl účinek. Kolem hlavní výhybky spěchala Chlubnova parta odkrývkových prací: Chlubna a Dědek. Mistr odkrývky nesl na rameně těžký zdvihák jako polínko a druhou paží obepínal snop ocelových trubek. Dědek se zá ním šoural, pokřiven klíči na šrouby a několika lopatami. Šoural sejako podle zdi, ale stačil Chlubnovi. Dva lidé na kolej? Co tam chtějí dělat? Parta k smíchu. Na oprámu býval vždy bagrák bagrákem, mašinista mašinistou a nádeník nádeníkem. Těžaři na to dbali podle hesla: rozděluj a panuj. Chlubna se při chůzi otočil ke stojícímu parostroji. „Chlapci, pojďte nám píchnout, ať se dlouho nestojí.“ „Co už budeme všechno dělat?“ namítl nerozhodný Borč. Zmáhala ho doba. Z obtíže do obtíže. Páleníkovi se jeho slova zdála nemastná a neslaná. „Opatřete si lidi. Nadřeli jsme se tady dost a kde je to vidět? Lehnout si, tak to bylo stejné. Každý má svého dost. Nedělali jsme to za Bergra, nebudeme ani teď.“ Chlubna se nakročil. „To jste komunisté?“ Měkký jeho hlas se zařízl do živého. Páleník překvapeně sklapl ústa. Na Borče to mělo větší vliv. Rychle se hrabal z mašiny. Opuštěný topič zalovil rukama a seskočil na zem. Do krajnosti se to nemůže hnát. Ať se opatří lidi na odkrývku. Ať se netěží a nejdřív se odkrývá. Ať se neodkrývá a nejdříve se udělají potřebné práce. Vykládal ještě s lopatou v ruce. „Takhle jsme si svobodu nepředstavovali.“ S druhé strany přiběhl bez výzvy bagrák a topič. Postačila skutečnost, že jdou Páleník a Borč. V šesti lidech se vrhli na kolej. Dědek už cvakal klíči na zapečených hlavicích šroubů. Měl kolej rozdělenou, než ostatní přišli. Jeden dlabal v mezeře mezi pražci díru. Chlubna vhodil zdvihák a točil jako na pouti u kolotoče. Pravá z kolejnic, zatlačených mnohými jízdami hluboko do jílu, se zdvíhala i s pražci. Muži podhazovali hlínu do obdélníkových forem po pražcích, aby po spuštění zdviháku nemohla trať zpět do země. Šest chlapů, každý v mezeře, zády ke stěně provlekli trubku mezi nohama pod kolejnici. Na velkodolech jsou mamutí stroje na přenášení celých tratí. Jsou již vymyšleny stroje, které nahradí dřinu, udělají z nádeníků dělníky a šetří časem. Na Luisianě se dříve spořilo. Malodůl. Tři páni.


7/38

„Hej rup!“ zvolal Chlubna. Šest, ne, již sedm ohnutých zad se zvrátilo dozadu. Sedm sochorů se opřelo do kolejnice. Hej rup! Hej rup! Hej rup! Ustoupila o centimetr, o pět, o deset. Vysvobozena ze zatekliny, postupovala rychleji. Sedm mužů dokázalo zlomit odpor patnácti metrů trati. Trubky cvakaly. Ráz na ráz! Muži se pustili do druhého dílu. Znovu vsunovali trubky pod kolejnici. Chlubna svou zlomil a div se při pádu nepřerazil. Nevydržela jeho sílu. Měla průřez na kapitalistický způsob práce. Nevěděla nic o okolnostech, které nutily muže dokázat nemožné. Největší bagr stál. Nemohl pracovat, protože nahoře byli lidé. Malý bagr nepracoval, dva vlaky stály na tratích a dva připravené. Porucha vyřadila bezmála celý důl. Rukujícím pracovníkům zaléval pot záda. Hotovo! Sedm mužů zhluboka oddychovalo. Chlubna, Dědek, topič, bagrák, Borč a Páleník. Sedmý byl závodní. Vyrostl ze země nebo odněkud spadl včas a přímo do nejhoršího. Páleníkovi se leskla hlava holá jako koleno. Topič rozhořčeně vykládal Chlubnovi. „Tak vidíš, umíme zabrat. Nemusí se na nás hned s takovou. Ale nejsme děvky pro všechno. Za chvíli bych tady mohl chodit pro svačinu.“ Borč se podíval kradmo na závodního. Stál stranou s rukama v kapsách. Proč něco neřekne? Co je to za závodního? Mašinista bručlavě mírnil svého topiče. „Vždyť není tak zle.“ Páleník nesnesl takovou revoltu druha, kterého ovládal. „Tak nech ježdění a dej se k nim.“ Vypéroval své tělo na schůdkách stroje. Borč ho následoval jako kluk, který se bojí domů. Závodní zadržel Chlubnu, jenž hodlal četě stroje něco vyčítat. „Nech je. Na to musí přijít sami.“ Páleník se vyklonil, div nevypadl. Polohlasná slova se donesla k jeho sluchu. Na mašině ve svém prostředí se cítil nejsilnější. „Tady se dá přijít na moc a moc věcí.“ Vlak se silně kymácel na posunuté trati asi sedm metrů od kraje plošiny. Ať si dělá dole Barvíř třeba psí kusy – trať je v bezpečí. Přejeli kolem závodního. Neměl už ruce v kapsách. Založil si je. Působilo to neúprosně, ač se usmíval. Borč se raději díval upřeně na trať, jako by mířil do neznámé džungle. Horní bagrák postoupil k okraji. „Tak, Ludvo, můžeš,“ zahulákal vlídně. „Už jste se tam s tím dohrabali?“ ocenil mladý bagrák z největšího jejich práci. „Já myslel, že si to šetříte na zimu.“ Horní bagrák odpověděl šťavnatě. Dědek si nadhodil zdvihák a šoural se podél trati zpět. Na druhém stupni strkal Velebil prázdné vozy pod nos největšímu. Závodní kráčel zamyšleně vedle Chlubny. Mistr odkrývkových prací toto ticho nesnesl. Je trapné, že hned ráno se zastavil důl a jeho oddělení je příčinou. „Už jsme chtěli hodit kolej dál, ale s kým? Myslel jsem, že to ještě vydrží. „A nevydrželo.“ Němou otázku Chlubnovu však závodní nepřehlédl. „Hned zítra rozdělíme brigádníky na dvě party. Jednu na nový odval a druhá musí bezpodmínečně přetáhnout všude tratě. Takhle už se nám nesmí důl zastavit.“ Stál přes půl hodiny. V nové historii Luisiany to byla příliš dlouhá doba. Za nimi supěl bagr. Chlapské pracoviště. Barvíř ovládal mistrně největší rypadlo. Život na tomto bagru měl mnoho společného s námořnictvím. Chvění a otřesy uvnitř narůstaly. Železná podlaha utíkala pod nohama a nadhazovala topiče. Vymetala jím prostor. Vyžadovalo to velkou zručnost v pohybech. Bagr se chtěl vzdávat uprostřed stěny. Stroj číhal na nedostatek páry, aby zapřel část své síly. Chtěl Barvíře připravit o titul nejlepšího bagráka v okolí. Při posledním voze se lžíce zastavila. To se Barvíři už dlouho nestalo. Vrátil ji trochu a znovu vztekle stoupal. Otočil bagr a narazil poslední vůz. Slezl s lavičky v otevřené přední stěně rypadla. „Nemáš páru, co?“ „Mám. Na mou duši mám!“ přesvědčoval ho od topeniště ramenatý Musil. Mluvil pravdu. Mladý bagrák se usmířil a vysypal svou novinu. „Když budeš mít chvíli volno, tak se dobře dívej. Já tě k tomu sem tam na chvíli pustím. Bude z tebe bagrák. Ať mi neuděláš ostudu.“ „Bagrák? A co ty?“ zkoumal topič. „Hřebeny prodávat nebudu, neboj se. Pojedeme na dvě směny. Topič se usmál. Vydělal by si víc peněz.


8/38

Do pražských ulic se pozvolna vléval zvýšený ruch denního života. Palác obchodního domu Jahn a Vich dosud neotevřel své prostory kupujícím. V poschodích dokončovaly svou práci uklizečky. Do budovy se trousili zaměstnanci. Předseda závodní rady, účetní Pánek, již úřadoval v závodní radě. Jednou rukou držel sluchátko a druhou si ustaraně přejel čelo. Ještě třikrát přisvědčil: „Ano, ano, ano,“ a zavěsil. Otřel si znovu orosené čelo a povytáhl krk v límečku. Netísnil ho. Byl nejméně o jedno číslo větší šíje účetního. Doplňoval se spolehlivě uvázanou, trochu sesunutou vázankou oblečení člověka, který v límečku celý den pracuje, jí, uléhá po obědě a zalévá ve volné chvíli zahrádku. „To je nadělení,“ ulevil si bezduše. Rušná doba. Chvíli není klid. Mají jet až za měsíc, tak to bylo ujednáno. Někdo si postavil hlavu a chce seznam do deseti hodin. Do závodní rady vstoupil národní správce Paukrt a oklepl popel do Pánkova popelníčku s rozhodností lidí, kteří mají vždycky pravdu. Pánkovi se dostal do rukou ten pravý. „Vidíš, vidíš! Teď si vzpomněli a chtějí mít do deseti hodin nahlášenou tu uhelnou brigádu.“ „Kdo?“ odtušil národní správce. Tvářili se jako člověk, který si přišel jen oklepnout cigaretu. Nebyla to zbytečná otázka. Paukrt měl ve zvyku uklidňovat své okolí prodlužováním odpovědi. „Odbory.“ „Tak jim ji nahlas,“ navrhl Paukrt suše. Na Pánka to bylo přespříliš. Slíbil něco, co je těžko splnit. Utrpěla by jeho pověst funkcionáře, kdyby to nedodržel. „Kde ji vezmu? Deset lidí jsi zamítl!“ Národní správce uhasil oharek, jako by chtěl promáčknout popelníček. Patřil mezi lidi, pro které je všechno snadné. „Samozřejmě, že se ti přihlásili komunisté hned. Ale tomu neříkám nábor na brigádu. To se musí přesvědčovat ostatní a získat je pro budovatelskou práci.“ Pánek zoufale pohnul hlavou, zatím co límeček zůstal stát. Byl přesvědčen, že dělá, co je v jeho silách. „Tady mám cedulku na dveřích už tři dny. V sobotu jsem to dal také na dveře východu, aby si toho každý všiml.“ „A teď čekáš, že se ti přihlášky pohrnou, že?“ Pánek poněkud zneklidněl. „To není továrna,“ pokračoval Paukrt. „Tady si musí lidé příslušnost k dělnické třídě teprve hledat. „Na to nestačí vyhláška.“ „Přihlásil jsem se přece první, abych šel příkladem,“ hájil se Pánek rozmrzele. „A chytil tvůj příklad? U nás mají lidé jiné příklady. Jak se hrabaly miliony. Jak jinde, hlavně v soukromém obchodě, se šmelí a co to nese. To jsou jejich příklady. Na brigádu se musí lidé osobně přesvědčovat.“ Tak psaly noviny. Od liter ke skutečnosti se to zdálo některým lidem zbytečně únavné. Na příklad Pánkovi. Přečetl všechny politické brožury, které již po válce vyšly. Proč se jimi všichni lidé neřídí? „Pro mne nábor neděláš,“ pokračoval Paukrt. „Celá ta akce brigád se mi zdá pochybená, ale musíme odborům vyhovět.“ „Pochybená?“ vskočil mu Pánek do řeči. „Ve Velké iniciativě ...“ Byla to první politická kniha, kterou předseda závodní rady četl. Půjčil mu ji jeden starý soudruh ještě před válkou. Tímto Leninovým dílem se Pánek nejraději oháněl. Paukrt mávl rukou. Slyšel takhle předsedu začínat již několikrát. Neumlčel však nadšeného Pánka. „Dobrovolná práce vychovává lidi.. .“ „Nemůžeme u nás mechanicky zavádět sovětské způsoby.“ Pánek přenesl svůj zápal blíže k neodkladní záležitosti. „Jestliže neseženu do deseti hodin stanovený počet, tak musíš ustoupit od nepostradatelnosti všech škrtnutých lidí.“ „To ne! Milionáři vyvinují veškeré úsilí, aby dostali podnik zpátky a já si pustím komunisty na uhlí, ne?“ „A co mám dělat?“ zatvářil se Pánek beznadějně. „Já funkci nechtěl. Umluvili jste mě.“ Paukrt ho konejšil. „Řekni mi, kdo to tady měl vzít? Tys aspoň něco přečetl. A teď jde o to, aplikovat theorii na život. Nic víc.“ Vyšel klidně ze závodní rady. Nebral si do hlavy cizí starosti. Na chodbě uskočil. Po zábradlí schodiště sjížděl mladý, kučeravý hoch a přistál těsně před ním. Tvářil se jen tak provinile, jak bylo nutno před národním správcem podniku. Proklouzl podle Paukrta a chtěl způsobně pokračovat v cestě. „Pane Síba!“ Mladík se otočil. „Jestli vás ještě jednou uvidím!“


9/38

Pavel Nechyba dočetl Rodokaps právě před stanicí obchodního domu. Konec je vždy nejrušnější. Zneškodní Jack bandu pistolníků, nebo ho oddělají? Dopadlo to dobře. Šilhavý Jack pokryl prérii postřílenými lotry a sám vyšel s pouhým škrábnutím. Nechyba vystoupil již opět klidný. Jack působil jako laciná voňavka. Mnoho povyku a rychle vyprchá. Používal denně místo zrcadla zasklených dveří vchodu pro zaměstnance. Ze zvyku si stáhl kabát a přikročil k tomu, aby si urovnal uzel kravaty. Dnes to nebylo možné. Na skle, právě ve výši hlavy, vadil zevnitř list papíru. Nechyba rozmrzele vstoupil a ohlédl se: „Přihlaste se na uhelnou brigádu.“ Jsou toho plné noviny a nyní se to dostalo i na dveře. Zítra to bude třeba na sáčcích jako reklama cikorky. Nechyba přijímal všechno nové s kyselostí staré panny, tím výraznější, že mu dosud nebylo devatenáct let. Někdo získal zásluhy, pracoval v ilegalitě, střílel v povstání, vrhl se do práce. Nebo se prozradilo, že je špatný, stihl ho trest a společnost ho vyplivla. Ať vášnivě nebo klidně, ať z přesvědčení nebo z prospěchu – lidé byli buď pro, nebo proti novému řádu. Nechyba stál uprostřed. V jeho životě se nic nedělo. Nemohl se chlubit, ani se neměl čeho obávat. Učinil pro svou mužnost jen to, že měl vždy upravenou kravatu. Každých čtrnáct dnů chodil k holiči. Přitom cítil, že to nestačí. Nebyl nikdy v obchodním domě spokojen. Sklo, zdviže, roztomile se usmívající prodavačky. Může se někdo divit, že to v mládí Nechyboví učarovalo? Doma se matka tahala se vším do čtvrtého patra. Tady se mohl svézt zdviží několikrát za sebou. To mu domov nemohl dát, ani dokud žil otec, V obchodním domě zářila světla, doma svítili petrolejkou. Kdepak, domov byl studený jako psí nos. Vychodil školu a matka mu splnila jeho přání. Dostal se do obchodního domu. Zaujetí vyvětralo. Dojmy nezůstaly už zdaleka tak slavné jako v dětství. Jednotvárnost. Nuda. Proti němu sestupoval kučeravý Síba. S nenucenou samozřejmostí vytáhl Nechybovi z kapsy přeložený sešit. Vytvořil z listů vějíř, až narazil na rvavou titulní stránku. „Piráti prérie,“ řekl věcně. „To jsem četl. Prima.“ Zasunul příteli sešit do kapsy a zívl. „Tady je otrava.“ „Nechyba horlivě souhlasil.“ Od chvíle, kdy poznal Síbu, neměl svůj názor. Síbovi lichotilo, že má někoho, kdo s ním ve všem slepě souhlasí. Tak vzniklo jejich přátelství, nerovné povahami i činy. Síba procházel životem lehkomyslný až k drzosti, nestálý jako duben. Nechyba byl jedináček, vychovaný v otrocké lásce matčině. Nepoznal jedinou životní překážku. Matka mu je odstraňovala nebo je brala na svá bedra. Ať má život snadnější. Ještě ho čeká dost obtíží. „Tady v Praze se nedá nic užít,“ povzdechl Síba. „Ale já mám nápad. Pojď k tobě do kanclíku, Pánek je ještě v závodní radě a má nějak hlavu v pejru.“ Vstoupili do účtárny. „V pohraničí se všechno vaří a tady je drek,“ začal Síba bez úvodu. „Víš, co udělám? Přihlásím se na tu brigádu.“ Nechyba žasl. „Ty chceš jít kopat uhlí?“ „Kdo mluvil o kopání? Víš ty vůbec, jak situace v revírech vypadá? Horníkům se nechce dělat, je to samý zlatokop a na uhlí kašlou. Proč myslíš, že se verbuje na brigády inteligence?“ Zahrnul do otázky celý obchodní dům. Čeká se, že tam máme řídit doly, horník si nespočítá ani vlastní výplatu. Musíme je tlačit do práce. A co dál? Tam se ještě střílí, tam je kus dobrodružství. My, mladí, máme v nové republice velké úkoly ...“ Nechyboví zářily oči. „Přihlásíš se taky?“ otázal se Síba. Přítelovy oči pohasly. Vítězil v něm jedináček. Couval před uhlím. Představil si dosah takového kroku. Nikdy neopustil domov. „Když ti říkám, že to bude stát za to, tak mi věř ...“ Nechyba ještě váhal. „No dobrá,“ odvracel se Síba suše. „Tak si najdu jiného kamaráda.“ Hulíček slušně zaklepal a vstoupil do závodní rady. Hřbetem ukazováčku si přihladil kníry. Ustaraný Pánek zdvihl hlavu od stolu. Nepřítomně se otázal, co si závozník přeje. „V sobotu u Šimona se mluvilo o brigádě. Dal jsem si potom závazek, že získám někoho na uhlí. Za chvilku sem přijde aranžér Kopta. To by byl první.“ Pánek zazářil. Nábor! Nábor na brigádu! Tiskl tvrdou ruku tak, že třásl celým staříkem. Mimo jejich pozornost vplul do závodní rady vytáhlý dělník s koženou brašnou. Pohybem, který, je vlastní elektrikářům, bez pomoci ruky ji sesunul na židli. V brašně zachrastil kov a porcelán. Celkem zbytečně si povytáhl kalhoty předloktími, jedním zpředu a druhým zezadu. Nepadaly mu. „Tak, kde vám to zase nesvítí, pane účetní? Člověk lítá z jednoho do druhého.“ Pánek pustil Hulíčkovu ruku a ukázal porušený vypínač. Vytáhlý dělník jej zkoumal na dálku. „A pracovní poukázku máte? Že ne. To jsem se mohl vsadit. Pak se řekne: Ryska se ulejvá.“


10/38

Elektrikář ještě cosi zabručel a pustil se do práce, když se před tím pohrabal v brašně, hledaje vhodný šroubovák. Otočil se. „Jestli máte důležité jednání, tak jednejte dál. Já nevidím a neslyším. Mě v učení posílal šéf na melouchy do nóbl domů. Milenec v posteli, nahé stehno, koňak litý do výstřihu a ty řeči! Ráno jsem kolikrát otvíral oči, jak noviny zakalovaly do servitku něco, co jsem slyšel večer na plnou hubu. V montérovi neviděli člověka. Pes taky směl koukat a poslouchat. Tak se nerušte.“ „To není tajnost,“ namítl Pánek. „Mluvíme o brigádě.“ Elektrikář tiše hvízdl. „To je k té vyhlášce dole na dveřích, jak před ní lidi klopí hlavu?“ „Ty se nepřihlásíš?“ uhlazoval si Hulíček knír. Měl na paměti svůj závazek. „Já? Já mám brigádu od rána do večera. Ať jede ten, co nic nedělá. Máma shání sypek tři měsíce. Co se prodává? Co se objednává a co se účtuje? Zboží zatím není. Tady se válí lidí!“ „A ty na ně děláš. Nahoře v revíru jsou potřeba řemeslníci jako sůl. Elektrikář na dole! Všema čtyřma po tobě sáhnou.“ Elektrikář se poškrábal šroubovákem na lopatce. Pojednou se zasmál při vzpomínce na představeného. Viděl ho v duchu, jak leze po žebříku a nosí nářadí. Není možné jen dávat práci: Rysko, ve třetí etáži světlo. V páté vypinač. Pojistky ve druhé zdviži. „Bylo by to řemeslo?“ viklal se. „To se rozumí,'' přidal se Pánek. Ryska zamyšleně kypřil šroubovákem obsah brašny. „Víte co, pane účetní? Ještě mě nepište, já si nad tím podumám. Jsou prý šachty, kde je všechno na elektriku. To by se mi líbilo. Kdyby se jelo na takovou. Opět se věnoval své práci. „Tady vám to musím vytahat ven. Jdu pro dráty. Ať tam nikdo nestrká prsty, nebo dostane šlehu.“ Hodil si brašnu na rameno. Cestou se zastaví ve druhém patře. Je tam něco menšího u pana přednosty Lébla. Na chodbě se mu rozzářil obličej. Loktem si srazil brašnu dozadu. Se schodů spěchala s půvabem nezkaleného mládí Julie Rosecká. Děvče pracovalo v oddělení kuchyňských potřeb. Prostinká, vždy rozesmátá dívenka, byla jednou ze zaměstnankyň, které elektrikáři učarovaly. Zastoupil Julii cestu a mísil úsměv s hraným zklamáním. „Vás, Julinko, vidím vždycky, když mám nejvíc práce; Já nevím, co to mám za smůlu!“ „A co mi chcete důležitého?“ otázala se prodavačka se šelmovskou nedůvěrou. Ryska předstíral rozpaky tak dokonale, že jim sám uvěřil. „To vám nemohu vyprávět na schodech s vercajkem na rameni. Takhle, kdyby – my dva – někdy v biografu...“ Děvče mu hledělo káravě do očí. „Tohle říkáte každé!“ Věděla o pěti v obchodním domě. Ona je šestá. Ryska se zapřísahal a vyvracel prozrazené tajemství. „Ale jen vám to povídám, Julinko, upřímně.“ Dívenka kolem něho proklouzla. „Tohle také říkáte všem!“ Elektrikář položil prst na ústa a varoval: „Nekřičte tolik, nebo vyběhne ze závodní rady Pánek a zbaňkuje vás na brigádu.“ „Už jsem dávno přihlášena. Paukrt mě škrtl,“ řeklo děvče zklamaně. „Ale já prosadím svou.“ Ryska za slovy cítil osten. Děvče se přihlásí a kaboní se, že je národní správce na brigádu nepustí. Věřil, že Julie opravdu svou prosadí. Prodavačka přešla na odchodu, vlastně na odběhu do rozpustilosti. „Pojistěte si některou z těch pěti! Máte v brašně pojistek!“ Elektrikář za ní hleděl se zalíbením. To je přece žába! O poschodí níže vstoupil do kanceláře s přehnanou zdvořilostí. U psacího stolu seděl přednosta skladu Lébl jen v košili, v kaučukovém límci a v černých pracovních rukávech. Pozdrav nevzal na vědomí. Zvykl si nechávat strany chvíli čekat. Kromě toho se zaobíral důležitou prací. Prohlížel skladový lístek. Naléhavě zdvihl telefon. Ryska věděl, co to znamená. Lébl uvádí sklady do obvyklého zmatku. „Nesouhlasí, pane skladník. Jehly nesouhlasí. Na nikoho není spolehnutí. Balíček jehel. Celý jeden balíček jehel! Přepočítat ...“ Opomíjený Ryska tiše vytáhl šňůru ze zástrčky. Telefon oněměl. „Halo, halo, halo,“ zvyšoval přednosta hlas. .“Copak?“ tázal se Ryska nevinně. „Nefunguje,“ odpověděl Lébl překvapen otázkou. „To jste vy? Myslil jsem, že je to posluhovačka. Má mně vrátit od svačiny.“ Ryska za zády zastrčil spojení a telefon vysílal své „tututu“. „Už to zase jde,“ divil se přednosta.


11/38

„To byl asi vítr v drátech,“ poznamenal Ryska. „Tak co mají, pane přednosta?“ Velitel nad sklady se trochu zamračil. Nesnášel, že mu Ryska oniká. Cítil za tím výsměch. Elektrikářův obličej zůstal však nezbadatelný. Přednosta ukázal na stolní lampu. „Svítila, a už nesvítí.“ Ryska znal slabinu přednosty Lébla. Oprava byla snadná, jen maličkost. Elektrikář však práci protahoval. „Vědí, co jsem slyšel, pane přednosta?“ naklonil se důvěrně. ,Kdo nebude mít brigádnické hodiny, nedostane potravinové lístky.“ Lébl zapomněl na svou důstojnost. „To je vážná věc,“ ulekl se. Šeptaná propaganda byla jeho Achillovou patou. Slepě věřil každému žvástu. Stokrát praskla bublina směšných lží. Lébla to nevyléčilo. Znovu bezhlavě podléhal všemu, čím kalné podzemí otravovalo čistý vzduch svobody. „Ale nikomu ani muk,“ zapřísahal Ryska. „Já bych se po druhé od nich nic nedověděl.“ Lébl zmrtvěl, vyražen z rovnováhy. „Ale co já mám dělat? Já přece nemohu jít dolu!“ Ryska ho upokojil. „Co by nemohli? Že neumějí dělat s lopatou? To se tam naučejí. Študovaný člověk!“ „Ale co podnik beze mne?“ hledal přednosta obranu. Ryska dotahoval poslední šroubek lampy. „To by se třeba nějak udělalo,“ mávl rukou. „Žádný přece nejsme nenahraditelný. Tak, a už to svítí.“ Zdvižením ramene se ustrojil do brašny a dotkl se lehce ukazováčkem spánku na pozdrav. Teprve venku povolil a dal se do smíchu. Řehnil se ještě, když vstoupil do závodní rady. Pánek úřadoval v kanceláři už sám. „Čemu se smějete?“ Mladý elektrikář vyprávěl, co dole užil. Čekal, že se bude Pánek také smát. Předseda závodní rady se bezmála utrhl. „Takhle se nesmí jednat. My přece neužíváme kapitalistických method – hrozit, zastrašovat. Ve Velké iniciativě.. .“ Ryska věděl, koho Pánek myslí slůvkem my. Nebyl ve straně, ale cítil dobře sílu tohoto výrazu. Za tím se skrývalo to všechno nové kolem. V květnu nepodal přihlášku do strany, protože se styděl. Na 25.000 komunistů padlo a bylo umučeno – a já mám teď přijít k hotovému a sednout si ke stolu? „Já to nemyslil špatně. Lébl by potřeboval brigádu jako sul. Rysku zahanbila výtka, že poškodil stranu dělníků. Stalo se mu to, před čím jiné varoval. Dostal ránu v odkrytém vypínači. „Krucinál! Tak vidíte? Strčím tam prsty, trouba.“¨ Osamělý přednosta Lébl nebyl schopen práce. Balíček jehel ustoupil do pozadí. Aoh, Bože, co všechno ještě tahle divoká doba přinese za zkoušky? Teď jde již opravdu do tuhého. S kým se poradit? Přednosta si oblekl kabát, aniž odložil černé rukávy. Uvědomil si to. Zatáhl prudce a ozval se zvuk trhaného tkaniva. Není možné? Vždyť rukávy jsou na gumu! Lébl pochopil dosah praskotu. Omylem trhl za rukáv košile. Zatracení komunisté! Obléknutí kabátu mu podvědomě vnutilo několik úkonů, které dělává při odchodu domů. Otevřel okno, protože během dne se větrat nesmělo. Rozsvítil stolní lampu, domnívaje se, že ji zhasíná. Zamkl psací stůl a třikrát se o tom přesvědčil. Otevřením dveří vznikl průvan. Rozložené skladové lístky opustily v prudké vlně psací stůl. Přednosta se zhrozil, ale nevrátil se. Měl by smůlu. Sestoupil do prvního patra. Říkalo se mu ředitelské. Na zemi koberec a stěny obložené leštěným dřevem. Lébl se vhrnul do kanceláře. Nováček, vedoucí nákupu, si příchozího hned nevšiml, Dohadoval se s posluhovačkou, kam mu má jít pro černou kávu. Nebyl tak ustaraný jako v sobotu večer. Vrátil se právě z konference v ministerstvu zahraničního obchodu, kde do sebe vpravil několik výtečných koňaků. V dolní pootevřené zásuvce stolu stála láhev. Nováček v pití pokračoval. Neby! podnapilý. Měl pouze sdílnou náladu. Koňak mu zatáhl záclonou chmury malého dekretu. „Co tě vyděsilo, kolego?“ otázal se věcně. „Představ si, doktore, co jsem slyšel?“ oddychoval Lébl. „Nebude brigáda, nebudou potravinové lístky.“ Nováček neúčastně kývl, jako by šlo o zcela jiný svět, kde k tomu má dojít. „Copak – možné to je.“ Lébl znehybněl. Je to tedy opravdu tak strašně? Přátelství obou mužů nikdy nic nezkalilo. Nováček nepocítil chuť se zahrabat do skladů a Lébl neměl plány plést se do nákupu. Nepřekáželi si v postupech. „Co dělat?“ uvolnil si přednosta ventil. „Jít na brigádu,“ mávl Nováček rukou, jako římský císař, rozdávající výnosný úřad. „Já na příklad jedu.“ „To není možné?“ zhrozil se tělnatý velitel nad sklady.


12/38

„Co by nebylo?“ pokrčil Nováček rameny. Jindy by mlčel. Dnes však nemohl. Koňaková sdílnost vítězila. „Brigádnické hodiny, to bude jednou mít cenu. Budeš něco chtít, půjdeš na úřad – a všude: ,Kolik máte odpracovaných hodin na brigádách?' – Já ti nemohu radit, k tomu musí každý dojít sám, jako já. Ale představ si, že potom řeknou tady v podniku: ,Copak Lébl, to je náš člověk, ten byl na brigádě.' – Tu kávu mně postavte sem. Ne na desku. Kolikrát jsem vám to už říkal. Potom tam jsou kola.“ Nováček počkal, až posluhovačka odešla. V mlčení přednosty viděl paličatost. Posedlo ho získat Lébla na brigádu. Probudil se v něm obchodník, nabízející zboží, o které není zájem. Když musí jet on, ať si tam užije ještě někdo další. Velkomyslně otevřel před Léblem neznámé perspektivy. Dvojí plat – z podniku a na dole. Hornický příděl a cigarety. Pro přednostu to byla učiněná muka. Nekouřil a cigarety měnil a prodával na černém trhu. Pro haléř by si dal vrtat koleno. S posluhovačkou se handrkoval o dvacetník. Hrdinně však snášel muka lákavých nabídek. Pomyšlení na doly a uhlí oslabovalo jejich účin. „Slávu, peníze a ještě cigarety, kamaráde, to stojí za přemýšlení,“ shrnul Nováček své vývody. „A mezi námi, tomu věř – vedení tě nepustí, jako nepustí mě. Vlk se nají a koza zůstane celá. Bez tebe sklad a beze mne nákup – nesmysl.“ – Ještě nezískal Lébla. Přednostovi se jevila brigáda jako nemyslitelná příšera. Nováček v tom viděl nadále tvrdohlavost. Vytasil se s posledními zálohami. „Tohle tu ještě neví nikdo,“ šeptal důvěrně. „Brigáda jede na největší důl vůbec. A to taky neví nikdo, co je to za důl. Jen já. Tam se dělá skoro v rukavičkách. Všechno na elektriku. Byt s ústředním topením. Třeba tam mají i nějaký sklad, který potřebují dát do pořádku.“ Přimhouřil lákavě oko, ale Léblem vábení nepohnulo. Nováček vytáhl největší a poslední kalibr. „A nezapomeň, že jsi udělal postup ve válce.“ Lébl zbledl. „Ale ten bych udělal i bez okupace. Předchůdce umřel na játra.“ Nováček se ušklíbl. „Copak oni se na tohle ptají?“ Zasáhl. Plnil při tom své předsevzetí špinit jméno komunistů při každé příležitosti. Spokojeně si míchal černou kávu. Lébl si otřel čelo. Což ponese povýšení věčně jako kříž? Přednosta si nedovedl představit, že by neměl být nadále vládcem nad sklady obchodního domu Jahn a Vich. Poslední trumf zasáhl naplno. Lébl nesnadno hledal kliku dveří. Nováček už opět myslil na své obtíže. Brigáda má jet až za měsíc. Do té doby brigády zkrachují. Copak jeho strana do toho neřeže hlava nehlava? Dopil kávu, spláchl hořkou příchuť novou číškou a opustil také kancelář. Kuráže už měl v sobě dost. Pánek přecházel po kanceláři závodní rady. Promýšlely jak nejlíp jít na úspěšný nábor. Vstup Nováčkův považoval za vyrušení. Čím ho přišel zdržovat? „Pane účetní, napište mě na brigádu.“ Pánek pootevřel ústa. Vedoucí nákupu si nemohl vymyslit větší překvapení. „Nepodlehl jste nějakým řečem?“ Dr. Nováček zavrtěl hlavou. Ještě po jeho odchodu se nemohl Pánek vzpamatovat. Nováčkovo přihlášení se rychle rozneslo po závodě. Snad po vzoru pařížského Louvrů mají i zdi obchodního domu Jahn a Vich uši. Pravděpodobněji se cestou zpět vedoucí nákupu někomu nebo několika lidem ve své sdílnosti svěřil. Druhou vlnu řečí měl na svědomí Lébl. Nemlčel o Nováčkově tajemství. Vykládal na potkání o tom, na jaký důl se má jet. Chtěl na posluchačích najít své konečné rozhodnutí, zda se má přihlásit. Když se dozvěděl o Nováčkově přihlášce, už neváhal. Jeho přihlášku nechtěl Pánek v závodní radě vůbec přijmout. „Pane přednosto, to není žádná pravda, co vám Ryska říkal o těch lístcích. Jestli se snad příhlašujete jen proto, tak vás nenapíši. Brigády jsou dobrovolné a nikdo se nesmí získat nátlakem.“ Lébl se cítil trochu uražen. Kromě toho zavětřil další nebezpečí. Že si chtějí brigádnické výhody nechat komunisté jen pro sebe? Trval na tom, aby ho Pánek napsal. Po jeho odchodu vplul do závodní rady Ryska. Nedostal se ke slovu. „Ze mi jdete do rukou, člověče,“ přivítal ho Pánek. „Teď se přihlásil Lébl na brigádu! Lébl!“ „Podívejme se!“ přetřásal elektrikář novinu. „Vidíte! Lekl se vašich řečí. Znáte Velkou iniciativu?“ Elektrikář zavrtěl hlavou. „Znám jen soukromou iniciativu. Na tu jsem doplácel celý život. A vlastně buďte rád, že se vám přihlášky hrnou. Tady je další.“ „Kdo?“


13/38

„Moje maličkost. Pane účetní, kdybyste mně vyzradil dřív, kam se jede, tak už jsem se dávno hlásil. Důl President – všecko na elektriku. Pane, za to by měl elektrikář ještě platit, že se tam dostane!“ Pánek byl trochu usmířen. Přitom se divil, že lidé v podniku vědí o brigádě víc než on. Napsal Rysku. Elektrikář mu hleděl do seznamu přes rameno a kroutil hlavou: „Podívejme se… pan doktor Nováček!“ Pánek opět vybuchl. „Taky vaše práce, co?“ „Ba ne, Nováčka nemám na svědomí, pane účetní, vážně,“ dušoval se Ryska. „Toho buď udělal někdo jiný, anebo snad opravdu onemocněl budovatelským nadšením. Každý se může přece probudit. Neprobudí byste se vy, kdyby vám tekla voda do bot? No, řekněte, pane účetní?“ Pánek se chytil ustaraně za hlavu. Ryškovi se to líbilo. „A malou* otázku. Jedou ti pánové sami, nebo biide každý mít pucfleka, aby mu nosil lopatu?“ Ryska se dotkl ukazováčkem spánku a odcházel. Všechno je legrace. I přihlášení na brigádu konečně. Pánek honem volal na Ústřední radu odborů, zda už se ví, na který důl má jejich brigáda jet. Trnul strachem, že zvěst o tom, že se jedema největší důl, jsou opět jen řeči. Oddychl si. Opravdu pojedou na důl President. Ještě před desátou si oddychl po druhé. Mohl ulehčené ohlásit Ústřední radě odborů složení brigády. Obchodní dům Jahn a Vich splnil svou národní povinnost. Zrodila se brigáda, jež se měla postavit po bok nejuvědomělejším dělníkům – průkopníkům nového pojetí práce pro vlast a budoucnost. Byla organisačně připravena vystřídat ty, kteří již pracovali s horníky v revírech. V prvém patře obchodního domu procházel Ryska podél prodejního pultu, jako by tam někde měl naléhavou práci. Proplétal se ruchem kupujících s cílem: kuchyňské potřeby všeho druhu. Jen tak při chůzi se naklonil přes pult k jedné z paní svých snů. „Tak s tím kinem bychom si měli pospíšit, Julinko. Nebo z toho nic nebude.“ „Proč?“ škádlilo ho děvče. „Pojistil jste si snad už některou z těch ostatních pěti?“ „Ne,“ vypjal se elektrikář. „Ale jede se na brigádu.“ Nadsadil si kalhoty a vůbec se neohlédl. Soudružka Šimonová co chvíli hleděla starostlivě na syna. Čtyři měsíce na lůžku, to je dlouhá doba. Kradmo si prohlížela jeho vyhublý obličej. Teď bude měsíc doma. Vykrmí ho s Boženkou. Musí být opět takový, jako býval. Má na světě jen jeho. Pod záminkou, že si obstará nákupy, vyšla na procházku s ním. Nevěřila v jeho sílu. V mateřské starostlivosti nepustila syna samotného. Což kdyby se mu udělalo slabo? Dostali se již daleko do středu Prahy. Matka Šimonova trvala na tom, že zpět pojedou elektrikou. Kývl. Vzdaloval se však dál Musí si zvykat. Učí se chodit. Již druhý den je z nemocnice doma. Po měsících odloučení strávil neděli se svou ženou. Ze všech smyslů žily u něho nejvíc oči. Hladově si prohlížel ruch ulice. Nepoznal dosud svobodu očima. Vyprávěli mu o ní. Udělej si úsudek! Vpředu byl silně rozstřílený dům. Jeho rány, krvácející odhaleným zdivem, jsou však jasné a nechmurné. Co se to ptá děvčátko, jež tančí kolem své matky? Mami, kdy bude šlehačka? Máma neví – je toho ještě tolik potřeba před šlehačkou, abychom žili lépe. Odpovídá – ne, to není upokojení. Bude, děvčátko, bude. A bude pro každého ... Člen sboru národní bezpečnosti pouští na křižovatce velký nákladní vůz. Nabobtnala korba sedí téměř na zadních pérách. Cihly. Řidič salutuje dvěma prsty a usmívá se. Jaká jsou to nová přátelství? Jaká síla je uzavírá? Šimon nutil nepoddajné nohy. Chtěl mnoho vidět. Stará Šimonová se rozhodla. „Obrátíme se domů. Včera hodinu a dnes bys chodil celé půldne. To přece nejde.“ „Ale, mami, vždyť mně už vůbec nic není!“ „Já vím. Všecko bys chtěl najednou. Slib mi, že se budeš šetřit.“ Šimon odzbrojil matku úsměvem. Usedli chvilku v parku na lavičku. A opět dál. Matka posléze pochopila, kam to syna táhne. Zastavili se před průčelím obchodního domu Jahn a Vich. „Chceš se podívat na známé, viď?“ usmála se. „A ty na mě počkáš,“ řekl živě. „To bude chvilička.“ Zavedl matku do prodejních místností v přízemí. Vyhrávala tam křaplavá taneční hudba. Na několika místech byly malé stolky a křesla, určená k odpočinku kupujících. Usadil matku a spěšně odešel. Všechna oddělení obchodního domu nemají parkety a netonou ve světlech. V podzemí je nutné břicho, prosycené oleji, benzinem a naftou.


14/38

Šimon vdechl známé pachy a zůstal očarován. Srdce se mu rozbušilo. Měl štěstí. Jeho sedmituna na mohutných obručích stála v garáži. Prostor jí nestačil. Snad stavěli sklepení paláce podle tohoto vozu. Mezi stropem a budkou zbývalo jen několik centimetrů. Při výjezdu byl tunel sedmitunového vozu plný. Šimon přistoupil blíže. Jak ji ošetřují? Dostává všechno, co potřebuje? Pohladil blatník a zdvihl kapotu. Nikdo si ho nevšiml. Mohl zůstat chvíli v němém pohnutí u svého vozu. Za jeho zády zachrastil porculán, s celou řadou zvuků, jež vydává nadhozená elektrikářská brašna. „No – né! Šimone!“ Nohatý Ryska pumpoval jeho rukou. „Snad už nemakáš?“ „Ne,“ zavrtěl Šimon hlavou. „Jen jsem se přišel podívat. Až za měsíc.“ „Akorát se s námi přijdeš rozloučit,“ plácl ho Ryska. „Za měsíc jedeme – abych mluvil jako Pánek – konsolidovat pohraničí.“ Vysypal zvědavému Šimonovi novinku. Čekal, že se bude mladý komunista smát složení brigády. Šimon svraštil čelo. „To je parta, co?“ dloubl ho Ryska. „My tam ze psiny nevyjdeme. Dovedeš si představit Nováčka s lopatou? Nebo Lébla! Lébla jako horníka! Měl bys jet s námi jen k vůli legraci.“ Šimon neodpověděl. Rozesmátý elektrikář zůstal před velkým nákladním vozem sám. Nadhodil si kalhoty, zabubnoval šroubovákem na blatníku a odcházel. Z přízemí, z prodejních hal slabě doléhaly tóny anglického šlágru. Vysmívaly se. Jako když procitneme z bezvědomí, vstoupil Šimon do života tam, kde se v květnu odmlčel. Právě tak žhavě. Není však už svátek. Místo proudu nalezl stojatou vodu. Proto vyběhl po schodech do prvního patra. V hrudi se mu ozvala bolest. Tišil ji tím, že si tiskl dlaň k pravé straně prsou. Národní správce Paukrt ho vítal s říznou otevřeností. „Á soudruh předseda. Snad už...“ Šimon ho nenechal mluvit. Byl předsedou stranické organisace v obchodním domě. Paukrt místopředsedou a po dobu Šimonova pobytu v nemocnici vedl organisaci. Nabízel příchozímu křeslo. Šimon si nesedl. „Slyšel jsem o složení brigády na uhlí. Takýto nejde, soudruhu. Nebudeme si přece dělat z horníků legraci.“ „Co se rozčiluješ? V brigádě je Hulíček, ten je dobrý, Ryska – taky dobrý...“ „Nějak ti došel dech. Do brigády musí přijít bezpodmínečně několik soudruhů. Nemůžeš je všechny zamítnout.“ „Soudruhu předsedo! Tys ležel v nemocnici a nevíš, co se děje v podniku. Milionáři se snaží dostat podnik zpátky a já si pustím lidi na nějaký experiment.“ Šimona rozzlobilo Paukrtovo závětří. Takhle nesmí mluvit komunista! „Brigády že jsou experiment! V revírech už pracuje tisíce brigádníků. Není šachta, kde by nepomáhali. Dobrovolná práce nám bude učit lidi novému myšlení, ale první brigádníci musí postavit prototyp brigády. Špatný začátek může hnutí poškodit. S Vichem a Jahnem si poraď sám. Nechtěj, aby to za tebe dělala stranická organisace. Máš odbory, advokáty.“ Našel již klid. Rozčilením nic nedokáže. Řidič obchodního domu si přece jen sedl. „Paukrte, divím se ti. Opravdu se ti divím...“ Zazvonil telefon. Bylo čtvrt na jedenáct. Národní správce se zájmem poslouchal. S výrazem zadostiučinění zavěsil. „Volal mě Pánek ze závodní rady. Seznam je schválen a přišla změna programu. Brigáda odjíždí dnes odpoledne. Nedá se už nič dělat, soudruhu...“ V nemocnici si kreslil Šimon nový život krásný a učesaný. Procházka Prahou ho vzrušila. Avšak tady v obchodním domě narážel na starý svět. Už se nedá nic dělat... Na štěstí máme závodní rády. Bledý Šimon beze slova odešel. Už necítil slabost. Netiskl si ruku na prsa. Po dvou schodech vyběhl do závodní rady. Náhlý odjezd vyrazil předsedu Pánka z rovnováhy. Nesoustředěně vítal nenadálou návštěvu. „Přicházíš právě do nejlepšího, soudruhu Šimone. Promiň, že se ti nemohu chvíli věnovat.“ „Budeš muset,“ řekl Šimon klidně. „Nevíš...“ „Vím. Pánku – jak jsi to mohl dopustit i ty? Zavolej odbory, že přidáme několik lidí.“ „Proč?“ namítl Pánek. „Splnili jsme žádanou kvótu.“ Šimon ho zarazil. Tentýž postoj, jako u Paukrta! „To je byrokratismus! Kdyby jelo ještě dvacet lidí, tak to podnik nepozná. Žijeme si tu nějak moc pohodlně. Splnili jsme kvotu.“ „Vidíš, jak pojedeme nahonem,“ bědoval Pánek. „Už je to všechno proorganisováno. Byl by v tom zmatek. Řekli by...“ Šimon zůstal neoblomný. „Zařiď to, prosím tě. Počkám si na to. Dělej, soudruhu, nebo to na mou duši začnu řešit sám.“ Čekal další odpor a vytáčky.


15/38

„Něco by možná šlo zařídit. Teď v poslední chvíli nám jeden vysadil. Ale to by muselo být hned. Poukazy nejsou potvrzené...“ Šimon maličko zaváhal. Měsíce touhy po domově – na lůžku, v bezesných nocích i ve dnech klidu a zotavování. Mohl uspokojit jediný den a noc? Krátce navrhl, či rozhodl: „Pojedu já.“ S poukazy na pracovní obuv a šaty opustil závodní radu. Ve dveřích se srazil s Léblem. Přednosta skladů ukvapeně ustoupil. Už se barikádník vykřesal? Bláhovec – co z toho měl? Proč tihle lidé pokojně nečekali? I bez nich by válka stejně skončila. Pánek roztržitě vítal přednostu. „Tady je další. Tak odpoledne jedeme, pane přednosto.“ Lébl byl zdrcen. Tedy žádná reklamace? Národní správa schválila, aby jel on, přednosta! Copak brigáda platí také pro přednosty skladů? „Co tam budu dělat?“ vydobyl ze sebe těžce. „To já taky nevím. Tady máte poukazy na pracovní boty a šaty.“ „Pracovní boty?“ slabikoval Lébl. „A šaty... ?“ Přijal poukazy jako rozsudek. Chtěl ukázat sílu. „A budou to někde mít na moji míru?“ řekl důležitě. Šimon spěchal dolů k matce. Seděla trpělivě až jí Šimon litoval. Zlatá máma. Jak jí to říci? Vítala ho úsměvem a chtěla vstávat. „Víš, mami...“ sedal si naproti ní. Nevěděl jak dál. Vždyť ji ještě cestou sliboval, že bude celý měsíc doma, aby si upevnil zdraví. A zatím se ani neohřeje. „Copak?“ Šimon jí strkal poukazy. „Podívej, já se v tom nevyznám, jak to teď chodí na magistráte. Tady mám poukazy.“ „S tím si nedělej starosti. Já ti tam třeba zítra dojdu,“ usmála se matka. Šimon nebyl spokojen. „Zítra by už bylo pozdě, mami.“ „Jak to?“ podívala se matka odborně na poukazy. „Vždyť oba platí celé tři měsíce.“ Šimon si vypomohl úsměvem. „Nezlob se. Odpoledne jedu na uhelnou brigádu.“ Právě tak si to představoval. Matka se nejprve zatvářila překvapeně. Okamžik mlčela. V této pomlčce probírala slabost, zdraví a jiné věci. „A musíš opravdu ty? Myslíš, že by to bez tebe nešlo?“ „Musím.“ Tak mluvil táta před modřinami od policejních obušků. Tak mluvil druhý syn. Slovo musím otevřelo nový svět. Soudružka Šimonová před ním ucouvla. „To už ani neuvidíš Boženku,“ povzdychla. „Přijde z práce a ty budeš za horami...“ „Vysvětlíš jí to, mami, viď?“ žádal zkroušeně Šimon. „Jestli mi vyjde chvilka času, tak si ji vyvolám do vrátnice. „Pěkné loučení,“ povzdychla si stará žena. „Nevím, nevím, jestli tě to děvče pochválí.“ Pohlédla na poukazy a to ji probudilo. „Hned ti na úřad dojdu,“ zdvihla se rychle. „Ještě to chytnu. Jen aby tam při pondělku nebylo moc lidí.“ Pavel Nechyba, mladý úředník z obchodního domu Jahn a Vich, vstoupil do kuchyně. Skleníková, až nepohodlná čistota svědčila o mravenčí píli. Tak žijí ženy, pro které jsou čtyři stěny vším a jediným. Přes plotnu, protože dosud není čas vaření, byl přehozen ubrus a uprostřed vázička. Matka s celým zaujetím žehlila synovy košile. Tatáž pedantská úzkostlivost. Nikde nesmí být ani záhybeček! „Ahoj, mami,“ pozdravil Pavel na půl úst. Učinit víc, to by bylo pod důstojnost dospělého člověka. Matka se otočila. Do drobného obličeje, vroubeného hladce sčesanými vlasy, hluboce se vryly stopy života. Syn ji překvapil. Proč přišel domů mezi dnem? Nemocen? Nebo něco horšího? Srdce se jí sevřelo. „Proboha, co se děje?“ „Co by se dělo? Nic.“ Pavel Nechyba si svlékal kabát. Matka mu jej poslušně odebrala. Tvrdou, upracovanou rukou pohladila syna. Snesl to jako nutné a vžité přivítání. Stará paní nenaléhala. Však on, Pavlíček, promluví sám. „Přihlásil jsem se na uhelnou brigádu, když něco chceš vědět.“


16/38

„Co to říkáš?“ zhrozila se paní. Nechybu bavilo matčino zděšení. „Co je na tom neslýchaného? Tisíce lidí tam jezdí. U nás se taky postavila brigáda.“ Matka těžce hledala nejpůsobivější slova. Nastavovala noci, dala zdraví, a všechno jen proto, aby její Pavlíček nepoznal, že už nemá otce. Každé přání mu splnila. Ať má lepší život. „Pavle – co tě to napadlo! To není práce pro tebe. Tam ať jedou starší a kdo je tomu zvyklý. Nikdo tě nesmí nutit.“ Pavel se trochu vzbouřil. „Nejsem dítě. Nikdo mě nenutil.“ „Tak proč...“ „Ale, mami, ty jsi staromódní. Chtěla bys, abych věčně seděl doma za pecí. Každý musí v mládí do světa.“ U matky tento důvod nenašel pochopení. „Kdo tohle kdy slyšel?“ obhajovala starý svět, který protrpěla. „Nikdy se nejezdilo pomáhat do dolů, nikdy se neverbovalo na řípu, na uklízení ulic. A vždycky se všechno udělalo,“ sepjala beznadějně roce na klíně. Jak se převrací svět? Čemu věřit? Prožívala zmatek drobného českého člověka. Bezmála celý život prala v lepších rodinách. Spoutána v tomto kruhu, znala bídu i bohatství. Avšak hledat viníka? Nedovedla. Věřila, že světská bída bude jednou vykoupena. A po tomto svízelném, ale celkem klidném koloběhu nastoupil po osvobození jiný. Děti bere, jako by se nehromadilo i jinak dosti běd. „Nepustím tě, Pavle. Ještě se zem na tebe někde sesuje. Každou chvíli v dolech hoří. Vybuchne to. Ne – Pavlíčku, to bych si na tatínkově hrobě nikdy neodpustila.“ V rozčilení něčím připomínala kvočnu. Nechyba svraštil čelo. Jak sentimentální jsou mámy! Lze je opravdu přirovnat ke slepici. Jen pod křídla s námi! Zarytě mlčel. „Řekni u vás, že to nedovolím. Ať si najdou jiného. Nutit tě přece nemohou. Nebo si tam dojdu samá.“ Tohle už Pavel nesnesl. Matčiny protesty nepustím mu beze vší pochyby lichotily, ale nedovolím? „Nikam nepůjdeš, mami!“ „A půjdu!“ vzepřela se. Dosud ji takovou nepoznal. Zalekl se její hrozby. To by byla ostuda! „Nenič mi život a nebreč...“ Usedl rozzlobeně za stůl. Tahal třásně ubrusu. Na štěstí jede brigáda za několik hodin. Jak si oddychne, až se dostane od matky! Mirek Síba dostal vlastně dobrý nápad. Tenhle život by Pavla pomalu utrápil. ¨ Bagry dosupěly ke konci směny, mašinky tiše oddychovaly. Skončila práce na Luisianě. Osazenstvo oprámu se stahovalo ke schodišti a vystupovalo k baráku odkrývky. Byla to chvíle přemýšlivého mlčení. Všichni už slyšeli o druhé směně. Šatna na odkrývce Luisiany nestála bývalé majitele dolu mnoho peněz. V podlouhlé místnosti byl stůl, dvě lavice a ve stěně řada velkých hřebíků. Kamna rozehřívala v zimě při svačině prochladlé údy, sušila promoklé oděvy v létě. Přihřála čaj, bryndu, brambory v kastrůlku. Muži se převlékali, aby po schůzi spěchali ke svým rodinám. V šatně se jim rozvázaly jazyky. Před čtvrt na tři byl malý prostor nadit jako jitrnice. Jindy by polovina osazenstva utekla domů. Schůze – plácání do vzduchu. Ale tady je tak jasný pořad, že to lidi přilákalo. Nikdo z převlečených nevyšel ven. Nechtěli se vzdát předběžné diskuse k druhé směně. Předporada se rozvíjela rušně, byť těsná šatna omezovala široká gesta rukou. Dělníci nevěřili, že je možné jet na dvě šichty. Přijde nový člověk a chtěl by dělat zázraky. Dívá se na to od psacího stolu. Neviděl pořádně důl. Podají si ho. Takhle se na ně nesmí. Vincek, dosud neumytý, hlodal u studených kamen zatvrzelou dvojici: holohlavého topiče Páleníka a mašinistu Borče. Rozeklaný Borč užuž by připustil, že něco na tom je s tou druhou směnou, ale Páleník vždy zasáhl. Nesmysl! Už proto nemůže souhlasit s Vinckem, že Velebilův topič protopí až o dva metráky za směnu méně. Proto se vytahuje. Chlubna měl základnu u okna a se střídavým úspěchem hučel do lidí ze strojů. Předávat jiným zkušenosti – to se nikdy nedělalo. Velebil převyšoval celé osazenstvo. Umožnilo mu to, aby zasahoval všude, kde se příliš kasali na závodního. Barvíř významně mlčel: jen počkejte. Vincek si sedl na stůl a dosáhl tím přímého pohledu do očí nedůvěřivců. Borč už se viklal. Páleník si zachovával tvrdost dubového pražce. Dědek postával plaše u dveří. Anuš se pustila do mladších. Někdo otevřel a zvolal: „Už jde!“ Muži zmlkli a otočili se. Závodní stanul na prahu. Vydržel pohledy. „Slyším, že už schůzujete, až z toho chlupy lítají,“ usmál se. „Pojďte ven. Tam na to budeme mít víc místa.“


17/38

Jaký je to závodní? Berger neudělal bez límečku ani krok. Do oprámu vlezl jednou za čas. Tenhle má na botách bláto všech kaluží Luisiany. Šatna vyklopila svůj obsah do slunného odpoledne. Vincek se držel vedle svého mašinisty. Barvíř spěchal, jako by se nemohl dočkat. Někteří zatvrzelí dělníci se ohlédli k výzvě na dveřích. Závodní jim vzal trochu sebevědomí. Utvořili řídký půlkruh před starým podvozkem mašinky. Barvíř se vždycky tlačil poblíže Anušky. Dnes si stoupy tak, aby stál proti ní. Musí ho vidět. Celá šachta se bude divit. Z Lebedovy pláně zněly dosud rány kladivem. Opravář neopustil práci dříve, dokud nebyli všichni kolem starého podvozku bez kol a bez duše. Závodní vystoupil na trosku mašinky a okamžik přehlížel dělníky beze slov. Anuš stála volně s rukama v kapsách kalhot. Závodní byl jen v rozhalené košili. Získal si otce, Velebila, Lebedu i Barvíře – získá celý důl? Vítr mu čechral vlasy. Téměř chlapeckým pohybem je vracel s čela. Anuš s něho nespustila oči. Mluvil příjemným hlasem. Hned prvními slovy překvapil. „Soudruzi horníci. My nemůžeme mluvit o vítězství revoluce, ani o tom, že jsme pány ve své vlasti. Nic jsme nevyhráli.. .“ Zástup se vlnil z rozpaků do napětí výbuchu. Co to mluví? „ ... Rozbíháme zničenou výrobu a teprve dokážeme-li to, smíme říci, že jsme na dobré cestě k vítězství. Kdo v tom má pronést hlavní slovo? Horník! Proto musíme těžit na každé šachtě, na každém dolíku, kde je uhlí...“ „Ať dají stroje, lidi a bude se těžit!“ přerušil ho Borč. „Neskákej závodnímu do řeči!“ houkl Velebil. „Ať mluví dál,“ hučelo několik hlasů. „Tak bychom se nedostali nikam, soudruhu Borči,“ usmál se závodní. „Na stroje si musíme nejdřív vydělat. Zadarmo nám nikdo nic nedá. Kdyby soudruzi v Sovětském svazu měli takhle myslit, tak by socialismus nikdy nevybudovali:..“ „Byls tam?“ otázal se rejpavý Páleník, Borčův topič. „Byl. Dva roky. Taky v Donbasu.“ Půlkruh se znatelně zavlnil. Vzdálenější se tlačili blíže. On viděl na vlastní oči první socialistický stát na světě! Závodní pokračoval. „Půjdeme raději k věci a diskusi necháme na konec. Okolnosti nás dovedly tak daleko, že nám hrozí zastavení těžby. Věřím, že to nedopustíte. Nemohli bychom se lidem podívat do očí...“ „Gottwaldovi,“ zahučel Velebil. „ ... těžit můžeme jen na severu. Podívejte se, jak to tam vypadá,“ ukázal závodní. „Využití našich strojů je nedostatečné. Z toho nám může pomoci jen lepší doprava. Potřebujeme bezpodmínečně ještě jeden odval a kolejiště dokola. Naftový musí projet celý jih, vlaky se nebudou od největšího vracet, využití stroje tím stoupne. Proč naftový? Na severu je postup otázka dvou bagrů. Aby mohl velký, musí malý. Na jihu jen jediného. Na Barvířův bagr se tlačí dole s uhlím. Ten musí kupředu a je o závod s časem. Malý nad ním je na tom časově také zle. Měl by zrovna letět, aby ho Barvíř, až pojede naplno, nedostihl. Sever nemůže dát žádnou pomoc lepší dopravě. To musí udělat jen a jen naftový. Na tamhletom místě se musí sejít s velkým,“ ukázal závodní. „Zapamatujte si to místo, soudruzi. Každý den, o který se tam dostane naftový dříve, znamená šedesát procent kapacity největšího. Přepočítejte si to na vlaky, soudruzi. Tím hůře, kdyby se tam měl dostat později. Každá hodina, která se prozahálí na naftovém, jak vidíte, se násobí. Naučme se vstávat a lehat s myšlenkou: co dělá naftový. Při tom nemůže dostat přednost na kolejích, právě proto, že se na Barvíře tlačí uhlí a Barvíř že dohání horní malý. Proto musí být do pondělka nový odval, zatím jen pro jih. To neznamená posuven, ale v chodu tak, aby mu bagr udával tempo, nikoliv odval bagru....“ Závodní při řeči ukazoval na bagry, na uhlí, na kolejiště. Nebylo nikoho, kdo by neporozuměl. Barvíř si uhlazoval vlasy a natáčel se jako páv. Závodní ho čtyřikrát jmenoval. Někteří se dívali na závodního s obdivem. Neřekl nic převratně nového. Ale řekl to člověk, který ještě v sobotu nevěděl, kde Luisiana leží. A předkládal řešení. O slovo se přihlásil Chlubna. „Chlapci, to nebude od nás hrdinství, když tu druhou směnu uděláme. To jenom napravíme svou slabost, chybu naší důvěřivosti. Splatíme dluh, chlapci, tak se na to musíme dívat a tak to vidět.“ Otcův hlas vytrhl Anuš ze zamyšlení. Dosud stála s planoucíma očima krok před ostatními. Zcela jí zmizel závodní. Slyšela jen jeho slova. Barvíř naproti se kabonil. Její zápai vidělo víc lidí. Ustoupila zpět. Nikdo se okamžik nepohnul. 'Na horníky se nesmí zprudka. Horník se neunáhlí ani v práci, ani v rozhodování. 2ádné ric a potom nic. Když ric, tak to musí sedět. Osazenstvo si zvyklo na různé projevy. Tenhle však byl hustý jako bramboračka. Závodní přehlédl všechny obličeje. „Tak k tomu,“ vybízel. „Rozhovořte se. Dívejte se na druhou směnu jako na svou věc. Tu musíte dokázat vy, vám se budou stavět do cesty překážky...“ Barvíř se dral dopředu. Měl smůlu, nedalo mu to mnoho práce. Půlkruh před vykuchanou troskou mašinky byl řídký. Nabral dech a vystupoval s lokty od těla. Zahlédl však Velebila zdvihat ruku a zkrátil svůj úvod.


18/38

„Co budeme čekat, soudruhu závodní? Něco se může začít hned. Než přijdou lidi, budu dělat tuplovku, jako že jsem Ludva Barvíř. Ranní na svém bagru a odpolední na naftovém. Už ode dneška.“ Vítězně se rozhlédl. To jsem já... Muži přešlápli. Podívejte se na toho kluka! Někteří vyčkávali, zda zůstane Barvíř osamocen jako kůl v plotě. Bude si sypat hlínu do kapsy? Bez vlaků je bagrákova tuplovka líbivé gesto. Mašinista Velebil převyšoval celé shromáždění. Přihlásil se o slovo a vytvořil živý stěžeň. Trochu se kabonil. „A moje mašina bude jezdit. Ujednali jsme si to tuhle s Vinckem.“ Dloubl lehce svého topiče, aby na něho upozornil. Vincek poskočil. Velebilovo upozornění vyznělo příliš důrazně. Umazaný topič kývl. Osazenstvo mlčelo. Někteří proto, že nebyli první. „Jeden vlak nestačí,“ houkl Velebil. „Máme si dát s Vinckem druhý na gumičku?“ Ozval se hlas, který dělníky trhl. Lišil se od jejich. Ještě si nezvykli na takový. „Hlásím se na mašinu,“ zvolala Anuš. Muži se pohnuli. Plotna mašinky spolkne hezkých pár metráků za šichtu. Topit na stroji to není dívčí vyšívání. Sám Chlubna protestoval. „Nemůžeš. Není to pro ženskou.“ „Co pořád děláte rozdíly?“ rozčilila se Anuš. Zdvihla víc než metrovou spojku kolejnice a pustila ji. Zem zaduněla. Šla jsem na výhybku po Osvětimi, ale to už neplatí. Soudruhu závodní, já chci na mašinu!“ Zavrtěl neznatelně hlavou. Pohyb patřil jen jí. Chtěla vybuchnout. Mladý bagrák opět získával náladu, když viděl tuto neshodu. Krátké ticho přerušil holohlavý topič Páleník. „To je socialismus? Udřít se?“ Anuš spustila ruce. Závodní si jí už nevšímal z prostého důvodu. Odpovídal nespokojenci. „Samozřejmě, že je to přechodné, soudruzi. To nebude trvat věčně. Slyšeli jste, že jsem řekl: za týden, až tu budou lidi. Tuhle soudruzi chtějí hned a to je správné. Tak jim pomůžeme, ne?“ „Není na to jídlo,“ poznamenal kdosi. „Zásobování vázne,“ rozvíjel nesnáze topič „Páleník. „Nejsou brambory. Před tím se neviděla mouka. Moje děti nevědí, co je to kousek ovoce. Pořád něco není.“ „Ale od nás se chce,“ přidal mašinista Borč neutěšeně. „Kus hadru se nedostane,“ ukazoval Páleník demonstrativně rozbité montérky. „A peníze?“ zvolal mašinista Koukal. „Když jde někdo do fabriky, tak má všude víc.“ „A šel bys tam?“ otázal se Chlubna. „No – nešel. Jsem horník,“ řekl Koukal hrdě. Závodní mlčenlivě stál Horníci měli pravdu. Svět se nemohl změnit mávnutím kouzelného proutku. Svoboda přinesla lidu perspektivu šťastné budoucnosti. Nestačila však okamžitě odstranit všechny těžkosti rozvráceného hospodářství a zůstatky kapitalistického režimu. „Soudruzi, to nejde najednou. Všechno se upraví...“ „Já vím,“ zarazil ho Páleník. „Uhlobaroni nám to upravovali padesát let.“ Velebil to nevydržel. Jeho hlava se nad lidmi zakývala. „Tak si je zavoláme zpátky, chcete?“ houkl. Hlouček se zavlnil odporem. „Čekají na to, aby nám to nešlo,“ chmuřil se Chlubna. „Mají radost z každého našeho neúspěchu,“ řekl závodní. „A vy chcete, aby měli radost?“ Odpor vzrůstal. Muži hlučeli mezi sebou. Mašinista Koukal zapomněl na to, že ve fabrice dostávají lidé víc. Slavnostně předstoupil. „Budu taky jezdit tuplovku.“ „A co já?“ vystoupil bagrák Douša z naftového. „Děláte účet bez hostinského.“ Závodní ho zarazil. Udivil, co všechno ví o lidech. Douša byl koncentráčník s podlomeným zdravím. Nemůže a nesmí. Ozval se znovu hlas Anuš Chlubnové. „Chci dělat taky. Na výhybce tedy.“ Vincek ji samolibě umlčel. Budou si přehazovat sami. Je zbytečné, aby pracovala na výhybce kvůli dvěma vlakům. Není to maličkost pro topiče. Je krátké přehození, kdy člověk sleze a přehodí před mašinou. Na každé jedno krátké přehození připadne jedno dlouhé, kdy musí topič přeběhnout celou délku vlaku. Za směnu to je několikakilometrový běh. A k tomu věčně do budky stroje a ven. Tři příčky dolů, tři nahoru. Hlásili se další lidé. Také je závodní zamítl. Hádali se s ním. Pojednou každému záleželo na tom, aby pracoval šestnáctku. Jen rebelantská dvojice Borč a Páleník se k tomu neozvala. Příboj hlasů se o ně lámal. „Ne, soudruzi,“ rozhodl závodní. „Druhá směna na naftovém do pondělka stačí. Nemůžeme se vydávat ze sil. Náš úkol bude do příštího týdne zapracovat lidi. Strojvůdci topiče a topiči za sebe náhradu.“


19/38

„A kde ty lidi najdeme?“ vypíchl Páleník. „Večer přijede třicet brigádníků. Kováči. Ráno už nastoupí,“ hlásil závodní. Osazenstvo to přijalo se smíšenými pocity, většinou však s povděkem. Lidé mluvili mezi sebou. Nepozorovaně se z hloučku vytratilo pět dělníků. Tři byli připraveni. Dva si v šatně znovu oblekli montérky, z kterých se před chviličkou vyloupli. Do dolu sestupovalo již všech pět za sebou. Nafouklý Barvíř, dlouhý Velebil, Koukal a jeho topič a pajdavý Vincek. Velebil dloubl mladého bagráka. „Kohos chtěl dostat?“ zachrčel. „Ale stejně jsi potvora. Necekne.“ Bagrák se významně podíval na dlouhého mašinistu. Jeho sebevědomý úsměv vyjadřoval: Kdo vede? Náhle si uvědomil osten ve Velebilově větě a probudil se. „Počkej, to si dojednáme. Kdo byl první? To si musíš přivstat, kamaráde. Žádné kohos chtěl dostat. Já tě doopravdy dostal.“ „No tak tedy,“ vrčel Velebil. Za okamžik nahoře před barákem všichni zmlkli. Naftový se rozsupěl. Táhle pískl parostroj. Velebil dal mašince ostruhy. Druhá směna. Horníci u baráku pozapomněli na nedostatek brambor, na rozbité montérky, i na to, že ve fabrice mají dělníci víc. Začínají druhou směnu. Vracejí se do slavné historie Luisiany. Někteří záviděli průkopníkům, mnohého mrzelo, že se nehlásil rychleji. Nenechali člověka ani kloudně rozmyslit. Zvolná, bez vyzvání se hlouček přemístil k okraji jámy. Muži sledovali narážení prvního vlaku a jeho cestu na odval. Viděli první Vinckův běh. Kolébavým klusem běžel podél vlaku přehodit výhybku. „Ti kluci se nalítají,“ poznamenal kdosi. Anuš na to čekala. Rychle, jako by se bála, že ji někdo zadrží, zadupala na dřevěných schodech sestupů. Když sjel vlak z odvalu a měl couvnout naftvedlejší kolej, aby plný projel nahoru, nemusel už Vincek běžet na konec vlaku. Anuš stála na svém pracovišti. Bude pracovat aspoň půl směny, aby topičům ulehčila. Mlčenlivě sestupovali do jámy ještě Chlubna s Dědkem. Něco připraví na zítřek pro brigádníky. Závodní myslil na všechno. Kromě Barvíře a Velebila nikdo s tuplovkou nepočítal. Svěřil své potravinové lístky spolu s penězi jednomu mladému dělníkovi, aby opatřil něco k jídlu. Šel mlčky k naftovému. Nad hlavou mu plula plná lžíce. V otevřeném předku se objevil mladý bagrák s odstávajícími vlasy. Byl ve svém živlu. „Jak to jde, Ludvo?“ Barvíř nenašel spokojenost ani v tomto novém působišti. Opovržlivě a přitom beznadějně ocenil naftový bagr. „To není bagr. To je lžička na kafe.“ Závodní vztáhl ruku a podal ji mlčky bagrákovi. Barvíře uznání potěšilo, byť to chtěl utajit. Zatvářil se nechápavě, ač dobře věděl, oč jde. „Za tuplovku,“ vysvětloval závodní. „To nestojí za řeČ,“ prohlásil Barvíř a hledal východisko z rozpaků v tom, že si uhladil kohoutí pera svých vzdorných vlasů. Trochu změkl. Povzbuzen, ihned otočil bravurně bagr zpét ke stěně. Navijáky lan zasténaly. Lžíce rvala stěnu mistrným záběrem. Závodní se na to díval se zalíbením. Přešel k vlaku a zavěsil se na schůdky stroje, z kterého vykukoval Velebil, jako by stál uvnitř na bedně. Udělali jste mi radost, soudruzi.“ Nakročený Vincek se vztyčil u topeniště. Převalil bělmo očí a ukázal na mašinistu. „To tuhle kapitán. Ale Barvíř, vejtaha, ho předběhl.“ Velebil mávl rukou: to by nestálo za řeč. Chtěl známky pohnutí a zároveň mrzutosti, že se Barvíř vytasil s tuplovkou dřív, překonat osvědčenou zbraní. Křikl na mladého bagráka, který se ukázal při další otočce bagru. „Tak dělej, dělej! Nenos to po jedny hroudě!“ Barvíř zlostně trhl pákou. „Víc nenaberu, kdybych ten cecek utrhl!“ Hlína vyjela do vagonu. Závodní se usmíval rozepři. Bagrák vystřízlivěl z měkkosti. Vyklonil se, div nevypadl. „Jen aby vám přijelo těch třicet brigádníků. Myslíte si, že se na takovouhle všivou šachtu lidi pohrnou?“ Plný Velebilův vlak odjížděl. Závodní šel za ním po kolejích k výhybce. Vlak měl šest vozů. Koukalův, který čekal za výhybkou, také. Mašinisté odepjali po dvou vagonech. Ve dne, když jezdí v rytmu celého dolu, mají sice všechny vlaky po osmi vozech, ale u naftového se naráží jen šest vagonů. Prvé dva za mašinkou zůstávají prázdné. Naftový jede do plné stráně. K prvým dvěma vagonům lžíce bagru nedosáhne. Závodní šel zamyšleně. Věnoval část nedělního odpoledne a celou noc zevrubné prohlídce hlubinného dolu. Prozkoumal jej, jako v sobotu nejpalčivější místo dolu: odkrývku. Našel v hlubině také mnoho závad, druhá směna na odkrývce je přece jen nedůležitější úkol Luisiany. Bohužel, hlubinný důl nemůže dát povrchovému ani jednoho zaměstnance.


20/38

Ještě něco leželo závodníma v hlavě. Těch šest vozů. Jaká ztráta, že k naftovému bagru nemůže zajíždět osm vagonů! Závodní se zastavil naproti výhybce. Anuš se tvářila, že ho nevidí. Soustředila se na práci, jako by ji jízdy dvou vlaků na celém dole vyžadovaly celou. Závodní překročil kolej a stále ještě mlčel. Bavily ho její příliš důrazné pohyby. Nevydržela to. „A když za sebe přivedu náhradu? Co potom, soudruhu závodní? Budu smět jít na jinou práci?“ „Jistě,“ odpověděl závodní pokojně a ukázal k baráku. „Ale tam šlo o něco jiného. O to, získat další lidi, kromě těch, kteří na šachtě skoro Spí. Kdybych tě dal, soudružko, dnes na stroj, tak je odradím. Rozuměla?“ Anuš uklidnil tón, kterým hovořil. Posledním slovem s ní však zacházel jako s nerozumnou žábou. Zarděk se, ale on už odcházel. „A stejně se na mašinu dostanu!“ zvolala za ním bezmocně. Neobrátil se, ale na tváři mu pohrával úsměv. Div se nerozesmál nahlas. Hulíček přišel první. Pospíšil si s naléhavou přesností starých lidí. Přicházejí raději o hodinu dříve než o minutu později. Stařík opanoval část chodníku, určeného jako shromaždiště brigád. Prostor ohraničoval vjezd do Wilsonova nádraží, Hulíčkův otlučený vulkán bez jednoho zámku a břichatá aktovka. Musela pojmout vše, na co kufřík nestačil. Na chodník se trousili lidé s kufry a balíky. Brigádníci z ostatních obchodních domů. Druhý přišel Šimon. Na jeho závozníka to mělo velký vliv. Nejprve žasl. Potom se zlobil. „Šimone, co tě to napadlo jet? Nemáš kouska rozumu. Takhle hned po nemocnici?“ Mladý řidič se usmál, ale nic to na věci nezměnilo. Hulíček se rozhněval doopravdy. Chvíli s ním nebyla kloudná řeč. Šimon proto začal taky vážně. „Vím, co dělám.“ „Nevíš.“ „Ale vím. Už jsem nestačil nic jiného udělat. Vidíš, jaká tohle bude pomoc horníkům.“ „No – a ty to chceš udělat za ně?“ durdil se Hulíček. „To je věc vedoucího, aby tam držel lidi. Pánek je přece soudruh ...“ Šimon ho přerušil. „Tady. V Praze. V kanceláři.“ Hulíček se podíval na druha a pochopil. Okamžik vládlo mezi přáteli ticho. Opodál zakejhala husa, uvězněná v košíku. Hleděli na třídu, jejíž život á barvitost určovalo nádraží. Vchody a východy polykaly a propouštěly nadbytek cestujících, od profesionálních šmelinářů až po ustarané mámy, které vážily dlouhé cesty za kusem přilepšení. Stařík cítil, že je nezbytné ještě k věci něco říci. „Nebyl jsem taky s brigádou spokojený, co myslíš? Ale říkám si: svoje si uděláš – a co je ti do ostatních?“ Tónem hlasu – bez Šimonova přisvědčení nebo zamítnutí – vyjádřil, že neusuzoval správně. Trochu ho to zneklidnilo. Znenadání se otázal: „Jak ty se budeš chovat k Nováčkovi? Tohle mi řekni, dokud' jsme tu sami.“ „Jako k brigádníkovi.“ „Ten jede jen proto, že – no, víš?“ namítl Hulíček zprudka. Šimon kývl. K přátelům přispěchal vedoucí brigády Pánek, postavil svůj kufr a dvakrát zbytečně zkoušel, zda se nemůže překotit. Se smíšenými pocity přijal Šimonovu přítomnost. Už je zde, inu ovšem – vždy příkladem! Vedoucí brigády pouštěl váhavě řidičovu ruku. Pohledem vybídl, aby s ním kousek poodstoupil. Křivě se usmál: „Mně to připadá, že jsme tu dva kohouti na jednom smetisu. . . „Proč si to myslíš?“ V rozmarných očích nezůstalo nic z dopoledního prudkého, až pánovitého Šimona. Vedoucího změna uvedla do rozpaků. Očekával další výčitky. Šimon nic. „Tys lepší soudruh, to je beze sporu...“ „S tímhle nezačínej,“ zvážněl Šimon. „Do vedení brigády se ti plést nebudu. Ale kdybys potřeboval radu – přijď.“ Uklidněný Pánek odešel. Brigáda mu přeplnila hlavu. Šel hledat ostatní vedoucí brigád. Osamělou dvojici pozdravil váhavě Nechyba, nejmladší brigádník. Nebyl si jist, zda se nezačnou smát jeho novému kufru. Úmyslně jej v elektrice odřel. Novost kufru tím ještě víc vynikla. U Nechybových se nikdy necestovalo. Matka považovala za cestu občasnou návštěvu příbuzné na opačném konci Prahy. Dál se nejspíše nikdy nedostala. Nechybovo napětí povolilo. Nikdo se nesmál. Nejmladší brigádník obchodního domu by hned měnil se starým závozníkem. Záviděl mu kufr, který viděl kus světa. On, Nechyba, ne. Jede po prvé od matky. Ovládla ho volnost a nedočkavost. „Ještě tu není Mirek Síba?“


21/38

Hulíček zavrtěl hlavou. Nechyba s ulehčením opustil domov, kde matka tonula v slzách, že ztrácí syna. Za ním zůstalo mnoho neutěšeného, před ním kynulo dobrodružství. Už kdyby zde byl Mirek! Jen s ním je možné prožívat velké věci. Šimon se podíval na mladíka z účtárny. Salonní chlapec. „Proč vy jedete na brigádu?“ otázal se mimoděk. Nechyba uplatnil Mirkovu frázi. Velmi se mu líbila. „My, mladí, máme v nové republice velké úkoly.“ Zlobilo ho, že se Šimon slabě pousmál. Už kdyby přišel Mirek, ten to dovede lépe vysvětlit. Je vůbec lepší, když mluví jen on. Na štěstí pro zneklidněného Nechybu odešel Šimon do nádražní prodejny koupit si nějaké knížky do vlaku a do tábora. Zatím jistě přijde Mirek. Dalším brigádníkem, který se dostavil na stanoviště, byl Kopta. Svěřil skupince svůj kufr a šel si ještě koupit něco k svačině. Představa, že již večer nebo zítra ráno obdrží lístek pro velmi těžce pracující, učinila z něho lehkomyslníka. Ryska, aniž to věděl, přijel v téže elektrice s přednostou Léblem. Přednosta s mohutným kufrem supěl za ním a vypadalo to, jako by elektrikář vlekl svou oběť. Ryska nesl kytaru a malé zavazadlo. Měl dosti času oklepat se jako pes po Pánkových výtkách v závodní radě. Hrál si na překvapeného. „Kampak, pane přednosta? Snad ne taky brigádničit? No – to je báječné! Ta těžba! Počítám, že nebudou stačit vagony.“ Lébl mlčky funěl. „Ale udělali dobře, pane přednosta,“ přiklonil se důvěrně Ryska. „Vzpomenou si na moje slova.“ Lébl se nedokázal přetvařovat, všichni poznali, jak strašně si s ním osud zahrál v několika hodinách pohnutého pondělního rána. Přednostu brigáda, když jí stál tváří v tvář, dočista zničila. Sotva pozdravil. Každý z přítomných stál na druhém břehu proti němu. Aspoň kdyby ho udělali vedoucím. Kdo je tady víc než přednosta? A zatím vedoucím brigády je Pánek, účetní – jen proto, že se dal ke komunistům. Na služební zařazení se nedbá. Na léta v obchodě také ne. Lébl zcela přehlížel lidi i námět hovoru. „Vzal jsem dřevo,“ klepl Ryska na kytaru. „Já jezdil na tramp, když nebyla práce. Třeba jsme snídali padavky z příkopu, ale když bylo tohle dřevo, všecko se sneslo. Já těm superlativům, že je tam báječně, moc nevěřím. Třeba si rádi místo oběda někdy zazpíváme.“ Závěr slyšel vracející se Kopta. „Nedělejte paniku, člověče. Právě tam si dáme. To jsou jiné přiděly. Dotvrdil svá slova chutí, s jakou se pustil do tlačenky. Byl to již závdavek na budoucí blahobyt. Bez vidiny přídavkového lístku by nemohl jen tak obětovat dva masové ústřižky. Rozhovořili se o dole President. Hlavní slovo měl Ryska. Bůhví, kde to všechno získal. Bájil o mohutných rypadlech, v jejichž nitrech jsou kanceláře a dílny, o mamutím zakladači, který polyká hlínu po celých vlacích. Důl má více elektrických lokomotiv než celé státní dráhy. Jedna z nich je největší vůbec ve střední Evropě. To není důl, to je továrna na uhlí. Má své železnice, železniční trati, hradla! Vrchol techniky! Nechyba lačně naslouchal. Tohle řídit! Pro Koptu bylo důležité, jak se tam vaří. Prohlásil, že on je knedlíkový. Na takovou dílčí otázku nemohl nikdo odpovědět. Ryškovo nadšení neudumil. „Vzal jsem si svoje kleště,“ rozvinoval elektrikář. „To byste neřekli, co to pro našince znamená mít v ruce svoje kleště. Jednou jsem si je založil a dva dny jsem nemohl dělat. To není zvyk. Jdou ti samy do ruky. To je víc než si zvyknout na jednu fajfku.“ Hulíček vážně pokyvoval hlavou. „Jako dobrá násada u lopaty. Ani hladká, ani drsná, ani moc těžká, ani moc lehká. Taková když se najde....“ „Dejte pokoj s lopatou, Hulíčku,“ zarazil ho Kopta. „Já se tam budu hlásit na hradla. To mě baví.“ Nějak uspěchaně přicházel dr. Nováček. Nedošel však ke skupině. Zastavil se u telefonní budky a vplul dovnitř. Zářil a usmíval se, jako by stál před televisí, nikoliv v odučeném automatu. „Všechno v pořádku, miláčku,“ svěřoval sluchátku. „Lázně budou! Zajistil jsem ti pokoj v hotelu Pupp. Prý je to jeden z nejlepších pokojů, ujistili mě. Představ si, i Koliandra jsem přece jen dostihl. Odveze tě zítra do lázní, abys nejela sama. Chtěl jsem se zeptat, proč mě nemohl vytáhnout z brigády, ale přerušili nás. Ten pražský telefon! Už jsem nedostal po druhé spojení. Ale jinak to byl úspěšný den. Volal jsem do revíru. Představ si, má drahá, že jsem na dole President, kam jedeme, našel svého známého! Zařídí to, abych pracoval v kanceláři. Kdybych to věděl, tak jsem si boty a ty montérky vůbec nebral. Zbytečně se s tím člověk tahá. Tak pá, miláčku. Snaž se tam užít dovolené beze mne, když nám to tak zkazili. Budu ti každý den psát, aby ti nebylo smutno. Pá. Tisíc pusinek mojí holčičce.“ Zavěsil zpocené sluchátko. Jako by se vydal ze všeho, vyšel z budky bez úsměvu. Hned jej však nasadil. Pamatoval na slova své Karličky: ,Musíš se mít víc k lidem.' Ještě důležitější je tato poučka, má-li někdo po ruce malý dekret. Pozdravil brigádníky vesele a postavil na chodník leštěný kufr s několika zahraničními nálepkami. Lébl na jeho pozdrav odpověděl na půl úst. Kde je Nováčkova theorie, že je závod nepustí?


22/38

Dr. Nováček oplýval budovatelským nadšením. Se svou lidovostí byl nápadnější, než kdyby přišel v plavkách nebo s červeným slunečníkem. Jeho řeč osvěžovala jako špatná limonáda. Protivně sladká, žbluňkala v žaludku. Brigádníci se odmlčeli. Na živé třídě Prahy, na chodníku přes sto kilometrů od revíru, odhalovala brigáda už své ledví. Lidé mohli mluvit nebo mlčet, své myšlenky neutajili. V rozloze obchodního domu si neuvědomili společenské rozdíly. Na chodníku byli jako ryby v poslední louži vypuštěného rybníka. Naráželi na sebe. Hulíčkovi vadil Nováčkův leštěný kufr, Nováčkovi zase odřená závozníkova aktovka. Ryska mluvil se všemi, jen Nováčka přezíral. Všichni dělníci jsou proti, je tedy i on. Nechyba stále vyhlížel Mirka, aby mu neujeli. Lébl střežil svou důstojnost. V obchodě z něho dělaly přednostu stůl, telefon a černé rukávy. Venku to všechno musel zastat sám. „Podívejte se, Šimon se ještě přišel rozloučit,“ ozval se náhle Ryska. Šimon se vracel ke skupině. „Jede s námi,“ opravil ho Hulíček nikterak nadšeně. „Náš květnový hrdina,“ dodal Pánek. Ryska měl mladého řidiče rád. Rozevřel náruč a potom pumpoval jeho rukou. Šimonovo objevení vneslo do brigády trošku vzruchu, i když dojmy byly protichůdné. Pánek je také komunista, ale nikomu z přítomných to nepřekáželo. Kdežto Šimon? Některým lidem vadil, i když se usmíval. Ryska marně hledal v jeho obličeji prvotní rozladění nad složením brigády. Nováček skrytě pátral, co si Šimon myslí o něm. Byť ležel v nemocnici, přece jen nějak stál v pozadí jeho malého dekretu. Vypravil se proto jistotě naproti. „Tak už zdráv, pane Šimon?“ Nepřepjal únosnost prvého setkání. Ruku Šimonovi raději nenabídl. Jak hluboko nám umožňují lidé nahlédnout do myšlenek, když se táží na náš zdravotní stav! Šimon kývl – ano, zdráv. Nezbadatelný úsměv uklidnil vedoucího nákupu. Lébl se přiklonil k Nováčkovi nikoliv proto, že se smiřoval. Prostě chtěl zdůraznit neštěstí, do kterého jej také on, Nováček, pomohl uvrhnout. „Ten nám tu ještě scházel.“ Nováček moudře nepřisvědčil, ani nezamítl. Kopta byl překvapen jako lidé, kteří se setkají s něčím, čeho nejsou sami schopni. „To bych na vašem místě nedělal,“ prohlásil Šimonovi upřímně. „Kdybych měl volit mezi lehárnou doma a na brigádě, tak se vůbec nerozhoduji. To mi věřte.“ Do rozpravy zasáhl nový hlas. Pánek se mezitím vrátil a hned se ujal slova. „Tak se nemůžeme dívat na iniciativu širokých mas. Dobrovolná práce...“ Ze slov čišela papírovost. Kopta to nevydržel. „Nechte tu propagandu, pane účetní. Ať máme trochu klid aspoň v těhle dnech.“ Pánek znovu odspěchal, tentokrát pro jízdenky. Dlouho se nevracel. Na chodníku se tvořily hloučky a mizely v nitru nádraží. Hulíček se rozhlížel. Co oni? Kde vězí Pánek? „Ještě se ztratíme a to bude psina,“ poznamenal klidný Ryska. Dovedl najít na všem něco veselého. Nechyba se netrpělivě díval ke stanici elektriky. Bál se, aby Mirek nepřišel pozdě. Co by si on počal? „Už tamhle jde,“ uklidňoval Šimon netrpělivce. S Nechybou to trhlo. Nikde však Síbu neviděl. Šimon mluvil o Pánkovi. Upocen, blížil se vedoucí brigády s vějířem jízdenek v ruce. „Tak už se neztratíme,“ obrátil se Hulíček k elektrikáři. „No, nech na hlavě. To se nám ještě může stát.“ „Já mám nějaké tušení,“ přidal se chmurně Kopta, dojídaje rohlík, který mu prve zbyl. „Když nejmíň – tak se nedostaneme včas na večeři.“ „Lístky už mám,“ volal Pánek, jako by vyhrál na los. Měl posunutou vázanku. Působil dojmem učitele, který jede na školní výlet s třídou největších výlupků. Vedení brigády ho vyžadovalo celičkého. „Snad si nebudeme jízdenky sami platit?“ otázal se Lébl starostlivě. To tak! Ještě do brigády dosazovat peníze! Pánek ho však uklidnil. Vytáhl z kapsy list papíru. Asi, přetížen starostmi, si nevěřil, nebo měl následující čin vyzdvihnout význam vedoucího. Četl hlasitě jména účastníků a zaškrtával. „Tak jsme všichni. Souhlasí. Osm.“ Nechyba se provlekl dopředu. „A co Mirek Síba? Ten jede přece taky?“ „Ne. Jízdy na zábradlí se mu nevyplatily. Uklouzl a má prý výron v kotníku. Místo něho jede tady pan Šimon. Nechyba oněměl. Stál u svého zavazadla a okolí mu unikalo. Z obličeje brigádníka zmizela krev. Co počít? Bez Mirka nemůže jet! Co by tam sám dělal? Šimon není přece náhrada za jeho kamaráda!


23/38

Z nepředstavitelné dálky k němu dolehl hlas. „Tak jdeme. Na třetím nástupišti je náš vlak. Poslední vagon připravili pro brigádníky.“ Muži zdvihli zavazadla. Nechyba zaváhal a ohlédl se ke stanici elektriky. Za deset minut by byl doma. Jak by se mu volně vydechlo! Co by mu asi řekli v obchodě? Co matka? Pánek se ve dveřích obrátil. „Tak co je s vámi?“ řekl ustaraně. Nechyba zdvihl kufr a klopýtal za brigádníky obchodního domu Jahn a Vich. Pánek se zlobil. „Tohle nedělejte. Jdou ostatní, máte jít bez pobízení taky. Přece se nebudeme přepočítávat jako na školním výletě.“ Nechyba se začervenal. Všichni na něho hleděli. „Zarazil jsem se, jestli mi tam matka dala cukr.“ „A dala?“ otázal se Hulíček dobromyslně. „Jestli ne, já vám dám. Moc nesladím.“ „To se ještě přijde na věci,“ usoudil přednosta Lébl zoufale. „Takhle jet nahonem. Člověk se ani nerozloučil.“ Ostatní mlčeli. Spalovali za sebou mosty na cestě do neznáma. Nikdo z brigády dosud v revíru nebyl. Hulíček se Šimonem se chovali nejklidněji. Poznali v životě těžká pracoviště. Jeden proto, že žil již šedesát tři léta. Druhý byl ze staré rodiny komunistů. Práce na dole je nemohla nadmíru překvapit. Jen prostředí se mění. Slepá žárovka se pokoušela zvítězit nad tmou v celé rozlehlé místnosti s třemi řadami hrubých stolů a lavic. Bývalý zajatecký tábor ve Stračicích nebyl přepychově zařízen. Otevřeným oknem vnikal do spoře osvětlené jídelny pach revíru a mísil se s vůněmi, které vycházely z kotlů v kuchyni, oddělené přepážkou s velkým výdejním oknem. Kuchyně neslibovala lukulské hody. Převládala vůně bramborů a kávové náhražky. Osvětlovací schopnosti žárovky stačily sotva na blízké okolí rohu prvého stolu, kde seděl Knovís s vzácným hostem – se samotným Veingangem! Stračický statkář rád sháněl novinky. Času si vyhradil na to dost a dost. Nový závodní na Luisianě se rozmáchl opravdu dobře. Proto se Veingang zastavil jen tak mimochodem v táboře. Ani nejprudší závan slabého větru nevykývl žárovku – visící od stropu volně na drátech vedení – tak, aby osvětlila nejvzdálenější kout. Mnoho z pestré výzdoby zůstalo utajeno. Slabé světlo se chovalo shovívavě k četným nedostatkům jídelny. Nepříliš čistá podlaha a otrhané tapety nevadily mužům u stolu. „Myslíte, že s tím na Luisianě brigádníci hnou?“ zkoumal Veingang. Knovís moudře mlčel jako lokaj, v jehož přítomnosti se nadává na pána. Nepřidal se, ale také nehájil. Veingangovi nestačilo takové opatrnictví. „Prý jsou v těch brigádách i úředníci. No řekněte?“ Bylo to přímé vybídnutí. Knovís nic. „Strom se na těch všivých haldách neudrží. A žít v rozvařených lágrech?“ Knovís se skromně vypjal. Je správcem v jednom z nich. „V rozvařených lágrech, povídám,“ opakoval Veingang. „Na druhých dolech to není lepší.“ Aniž jeden druhého upozornil, zdvihli současně s přemýšlivým zaujetím sklenky slivovice. „Ta je ostrá,“ pochválil Veingang uznale. „To bych řekl,“ mlaskl Knovís. Hostil ze své skromné zásoby. Takový pán a našel k němu cestu! Dosud mu neprodal ani trošičku mouky na knedlíky. V láhvi zůstalo na dně, ale správce rozvážil, že to bude dobrá investice. V nově založeném přátelství vznikalo něco neobvyklého. Jak rozhodnout, kdo je v táboře větším pánem? Knovís je správcem, ale tábor stojí na Veingangově pozemku a uváží-li se, že byl akcionářem Luisiany, tedy i za jeho peníze. Knovís postavil sklenku tak labužnicky, že si Veingang řekl ještě o jednu. Líh je patrně správcovou největší slabinou. Knovís mu nalil, avšak s výrazem, ve kterém byla nechuť, lakomství a lítost. Bývalý těžař začal. Třicet kováků, kteří dnes přijedou, mu dělalo starosti. „Jak se kde brigádníkům líbí, to hodně záleží na správci tábora. Tam, kde kouká správce jen na sebe, tam holt utíkají. A jsou takoví, že objíždějí celý kraj: prodejte brigádníkům. Pomáhají si tak k penězům na účet brigád,“ naklonil se důvěrně přes stůl. „Věřil byste tomu?“ Hledal účinek svých slov. Knovís je přímo hltal. Tohle ho nenapadlo! Veingang pokračoval. „Člověk se jim někdy nediví. Některému se nevedlo dobře. . Jako třeba vy? Co vám ten krámek v Kolanech nese? A tak se lidi chytají všeho.“ Knovísova mysl rychle pracovala. Třesoucí se rukou nalil svou sklenku. „Nechám vám pro ně metrák mouky. Copak jim ty lístky mohou stačit? Ale nesmíte říci nikomu ani muk.“ V dálce se ozvalo kašlavé práskání motocyklu. Jen jeden stroj v širokém okolí vydával takový zvuk. „Kulomet jede,“ prohlásil Knovís. Zbrkle naznačil pět pohybů, z nichž žádný ve spěchu nedokončil. Také na Veinganga to mělo vliv. Obřadně vstal.


24/38

„Nemusí mě tu vidět, jestli sem vleze. A pro tu mouku si přijďte zítra večer. Jak jsem řekl – metrák. Ale jestli ceknete, tak neuvidíte víc ani kilo.“ Vyšel z tábora spokojen. Karta se otáčí. Proti Bergrovi vyvstala druhá směna nového závodního. Na silnici předjíždělo Veinganga malé, tmavě zelené dodávkové auto. Majitel, černovlasý mužíček s orlím nosem zastavil. Poznal Veinganga. „Bylo by něco, pane statkář?“ řekl stručně. „Nemám teď nic,“ odpověděl Veingang nepřívětivě. „Nelezu do šmeliny s moukou, už jsem vám to povídal několikrát. Jděte si na Knovíse, obchodníka v Kolanech. Je tamhle v táboře správcem. Snad ten by něco měl. Ale neříkejte, že jsem vás poslal, člověče.“ Mužíček lišácky kývl a vytáhl balíček cigaret. „Samozřejmě. Kouříte? Jsou to ameriky.“ Do tábora vjížděl Dobiáš. Veingang se otočil, aby ho snad mladý organisátor ve světle stroje nepoznal. „Ale teď hned tam nechoďte,“ upozorňoval mužíčka. Knovís uklidil sklenky a nakoukl do kuchyně, zda je všechno v pořádku. Nemohl utajit vnitřní neklid. To byla přece návštěva! Ať je člověk nevím jak dlouho živ, stále se musí učit. Takový tip! Radu nad zlato mu dal ten sedlák. Souchotinářské kašlání obtáčelo barák. Dobiášův stroj naposled vyprskl nebo se podle zvuku rozsypal přede dveřmi ústředního baráku. Organisátor vstoupil do jídelny. Mimoděk se podíval širokým výdejním oknem do kuchyně a setkal se s očima Knovísovy Marie. Jako by oba měli málo místa – museli se podívat na sebe. Děvče sklopilo oči s rozpačitým úsměvem. Dobiáš povzdechl a usedl na místo, doposud teplé po Veingangovi. Položil na stůl malý hranatý balíček. Zamyšleně rozmázl skvrnku na desce a čichl k prstu. Knovís se zachmuřil. „Pro kolik vaříte?“ otázal se Dobiáš. „Pro třicet lidí, jak jste chtěl,“ řekl Knovís s obchodní důležitostí. Organisátor přisunul před správce balíček. „Tady máte omastek. Potom to vyúčtujeme. Dejte tam všechen. Když je večeře bez masa, ať je to aspoň trochu omaštěné.“ „Knovís rozbalil papír. Byly to dvě kostky margarinu. „Vy seženete všechno,“ zalichotil. Dobiáš nestál o pochvalu. Stejně nesnadno ji rozdával. „Jak jste daleko tady s tím vším?“ rozhlédl se. „Moc daleko ne, jak vidím.“ „Děláme, co můžeme,“ zahrnul Knovís do své činnosti nebo nečinnosti celou rodinu. Dobiáš natrhl cancour otrhaného plakátu na stěně a zádumčivě přehlédl vylepení jídelny. Stěny skýtaly vše, od dívčího obličeje se zubní pastou až po směle odhalené prádlo nějaké tanečnice. Mluvil pokojným tónem. V kraji je nedostatek lidí. Přitlač někoho ke zdi a on ti sekne s prací. Dobiáš si to nemohl na Desítce dovolit. „Myslil jsem, že už to budete mít vylepeno něčím lepším. Tohle lidem domov nenahradí. A co baráky? Nebude do nich pršet? Co střechy?“ střídal otázky, nečekaje na odpověď. „Vždyť už tu správcujete tři dny!“ „Dva,“ ohradil se Knovís. „Jak můžete započítávat tu sobotu! Přijelo se na flek večer, skoro v noci.“ „Tak dva,“ slevil přistižený Dobiáš. „Víte, co se dá udělat za takovou dobu? Svět prý se dělal šest dní. To je pravda, není dokonalý. Když to chceme napravit, tak musíme dělat desetkrát, stokrát rychleji,“ stupňoval se zápalem a opět klesl do věcných otázek. „Svítí vám všude světlo? Co umyvárna?“ Nezvýšil hlas. Zůstal při pokojném tónu. Přesto byl Knovís dotčen. Všechny otázky mířily do černého. „Pane drahý, zázraky neumím. Kdybych uměl zázraky, tak sedím ve Vatikánu a nebyl bych správcem v tyhle štěničarně. Zkuste sehnat kus lepenky...“ „Lepenku tady máte,“ přerušil ho věcně Dobiáš. „Tak jiné věci. Sklo, pár hřebíků a já nevím co všechno! Kdoví, jestli sem vůbec někdo přijede. Lidi se nehrnou do práce, co myslíte? Každý není na to, alby se dal vytáhnout třeba v noci, jako já.“ „Přijedou,“ zarazil Dobiáš správcovu samochválu. Zvedl se k odchodu. „Aspoň ty cáry zatím otrhejte. Závodní přijde večer mezi brigádníky a tohle by ho sotva nadchlo.“ „Závodní?“ žasl Knovís a přimhouřil oko. „To bych měl něco připravit, ne?“ Dobiášův pohled zpřísněl. „Nevím, jak jste se na brigádníky připravil i po jiné stránce. Ale tady se alkohol pít nebude, rozumíte.“ Knovísův pohled překotně ujišťoval: samozřejmě, pane referent!


25/38

Venku organisátorovi stroj hned nenaskočil. Těžko najít v kraji druhý tak poslušný stroj. Díky tomu mohl Dobiáš bouřit večerní ticho několik vteřin. Z baráku vyšla Marie s elektrickou svítilničkou v ruce. Nezbytně musela venku něco udělat nebo zařídit. Nevěděla však co. Hledala teprve přede dveřmi cíl cesty. Dobiáš jí pomohl. „Mařenko. Jmenujete se tak, že?“ . Kývla. Dobiáš na ni okamžik hleděl. Uvedl dívčinu do rozpaků. Marie z nich hledala únik. Vzpomněla si na lampičku ve své ruce. „Nepotřebujete posvítit?“ Dobiáš přeslechl její otázku. Našel už potřebná slova. „Mařenko, chodíte někdy na procházku?“ „Ne,“ zavrtěla Marie sklopenou hlavou. „Nechodím.“ „Já taky ne,“ povzdechl mladý funkcionář bez trudnomyslnosti. „Ale někdy bych to rád zkusil, jaké to je. Ale s vámi.“ Marie neodpovídala. „Mlčíte. Třeba si myslíte, co to toho člověka napadlo.“ Podíval se děvčeti do očí a nenalezl tam potvrzení svých pochyb. Byly bezelstné a hluboké. Snad to způsobila tma. Dobiáš si uvědomil, že se dívá na děvče dlouho. Marie sklopila hlavu. „Třeba dnes,“ planul organisátor odhodlaně. „Počkejte, dnes to nejde. Nevím, kde budu spát.“ Děvče se uleklo. Dobiáš však nevypadal na milovníka nočního života. Proč tedy? „Vy nemáte byt?“ podivila se. „Mám,“ uklidnil ji^DobiáŠ. „Dokonce se mě tam domácí někdy dočká. Ale budu mít tanec s novými brigádníky. Tak zítra odpoledne, ano?“ Vytáhl z kapsy svůj svazek úzkých lístečků se záznamy a zračně v nich listoval. Zarazil se. „To taky nejde. Mám aktiv. Ale po poledni chviličku...“ Pokračoval v prověrce lístečků a opět se zatvářil nešťastně. „Mám konferenci na ředitelství dolů.“ Nebyl mrzut. Nepocítil zášť k lístku, který mu oddálil schůzku. Důrazně vykládal: „Vidíte, co dělám. Sem si nenapíšu hodinu. Posviťte mi, prosím vás.“ Rozechvěně poslechla a soustředila se na jednoduchý výkon tak, jako by skládala maturitu. Na sedle stroje, při svitu baterky, si Dobiáš doplnil záznam o schůzi a vsunul lístečky pečlivě do kapsy. „Tak zítra večer určitě. Souhlasíte?“ Marie neznatelně přikývla. Organisátorovi naskočil stroj okamžitě. Nebylo již třeba, aby vynechával. Marie se vracela do baráku. Ve dveřích se ohlédla. Dobiáš jí pokynul. Děvče vstoupilo do kuchyně v radostném zamyšlení. Knovís vstal od stolu v jídelně a položil na okénko jednu kostku margarinu. „Dej to do těch brambor,“ řekl ku podivu vlídně. Měl Marii svým způsobem rád. Před ní se snažil být vždy nejlepším a myšlenka, že je Marie na něho hrdá a že jej ctí, mu lichotila. Druhou kostku zanesl do bytu za kuchyní. Soumrak se již proměnil v hustou tmu. Dobiáš se pustil přes výmoly zničené silnice. Projel Stračicemi, rozstříkl do stran všechny obecní kaluže, probudil psy z předvečerní dřímoty a hnal se k městu. Pánek, vedoucí brigády obchodního domu, vstoupil do kupé a usedl na své místo. Skončil obhlídku vagonem. „Můžeme se stát dobrým kolektivem. Všichni jedeme na Presidenta. Všech šedesát lidí.“ „Ještě večer bychom mohli udělat nějaký mejdan,“ navrhl Kopta. Ryska bohorovným hlasem přidal: „Copak o to. V pohraničí se může zažít mejdan, i když ho nebudeme nijak zvlášť připravovat.“ „Víme přece, co se tam děje,“ včlenil se na okraji dr. Nováček. Vlak supěl večerní krajinou. Blížil se k revíru. Po druhé koleji co chvíli přejel nazpět had plných uhlákň. Brigáda obchodního domu Jahn a Vich měla oddělení pro sebe. U okna seděli proti sobě Kopta a Lébl. Na stolečku si rozložili jídlo. Přednosta skladů jedl labužnicky, aranžér s dravou chutí. Oba si navzájem záviděli. Lébl si otřel občas čelo a povzdychl. U jídla trochu zapomínal na osudnou a hrůznou budoucnost. Z vedlejšího oddělení zaznívaly výbuchy smíchu. Někdo vyprávěl, jak šel v mládí na vandr. Rozesmátí brigádníci tam zcela zapomínali, že opouštějí ženy, děti, domovy a jedou do neznáma. Ryska seděl u dveří s nohama na protější lavici. Improvisoval na kytaru klidný jako vždy. Vedle něho seděli Šimon s Hulíčkem. Stařík potichu rozvíjel své starosti.


26/38

„Já si nedovedu představit, jak se na takovém velkodole kope uhlí, když je tam samá mechanisace. Co já bych u toho mohl dělat? A vůbec my všichni?“ Šimon roztržitě pokrčil rameny. Na takové otázky jim odpoví až revír. Pozoroval Nechybu, který seděl naproti. Mladý brigádník sbíral veškerou vůli, aby se netvářil nadmíru zoufale. Hleděl oknem do tmy. Každou telegrafní tyčí se vzdaluje od domova. A za jakých podmínek? „Co je vám?“ hledal Šimon důvod. Nechyba se nadýchl. Copak každý pozná, co se v něm děje? „Nic.“ Nemohl splynout s brigádou. Ostatní přece nejedou za dobrodružstvím. Pokud se nepřou, nebo nežertují, mluví jen a jen o práci. Vedle Ryškových nohou seděl Pánek a četl cyklostylované listy. Přesvědčil se, zda se mu silnějším trhnutím vozu neposunul kufr v síti, vrhl pohled ven a opět četl. Ryska ukázal na listy s netajeným výsměchem. „Co to čtete, pane účetní, za román? Vezmou se na konec?“ „Směrnice pro brigády,“ odpověděl Pánek důležitě. „Samý papír.“ Lébl polkl, přeměřil si káravě elektrikáře a obrátil se k vedoucímu. „Jen to dobře prostudujte, pane kolego. Ať nás tam potom někdo neokrádá.“ „Hlavně na jídle,“ zdůraznil Kopta s plnými ústy. „Je moc věcí, které nelze podceňovat,“ připomněl Nováček, sedící mezi Koptou a Hulíčkem. „Taky aby každý dostal práci podle svých schopností.“ „To je důležité,“ vpadl Lébl. Zcela zapomněl na chladný postoj k Nováčkovi. Pánek z pohody, v jaké rozprava plynula, usoudil, že může význačné body směrnic čisti nahlas. A začal: „Tady čtu o lékařské prohlídce. Nejdřív nás prohlédnou.“ „Mně toho mého housera nemusejí hledat,“ prohlásil Hulíček. Lébl zastával jiný názor. Zoufalejší. „To chce asi velké vypětí sil dělat u horníků.“ „Nestrašte nás, pane přednosta,“ vmísil se Ryska, aniž změnil v něčem pohodlné postavení. „Třeba se to dělá, aby se tam nezatáhly nemoce.“ Nevydržel předstírat vážného a vyprskl. Lébl ho drtil pohledem. Pánek v úloze vedoucího přispěchal, aby rozšafně uzavřel tento bod. „Tady vidíme pokrok. Na jednu stranu se od brigádníků žádá budovatelská práce, ale na druhé straně se jim poskytuje péče do všech podrobností.“ Přednosta však zůstal dosud u zdravotních otázek. „Jestlipak už tam běží topení? Teď začínají chladna.“ „To víte, že jo,“ kývl Kopta. „Stejně se topí na teplou vodu. To je nějaké špíny u těch, co dělají dole.“ Nechyba využil toho, že se rozmluva uvolnila a vyšel do chodbičky. Prudčeji se mu rozbušilo srdce. Hleděl otevřeným oknem a již ho netrápily ubíhající telegrafní tyče. Jak důkladnou prohlídku tam mohou dělat, v revíru? Nechyba znal několik nemocí, které lze rozeznat pouze roentgenem. Bude v líčení přesvědčivý. Vždyť ve škole vždycky učitele přesvědčil, když neovládal látku. Ještě chvíli o samotě propracovával svůj plán a spokojen, vrátil se k brigádníkům. Šimon si povšiml proměny. Povzbuzoval nejmladšího člena brigády. „No – už jste nějak veselejší.“ „To vždycky, když se člověk blíží k cíli,“ řekl Hulíček dobromyslně. Nechyba s povděkem přijal jeho slova. Stačilo k nim jen kývnout. Pánek se pátravě zadíval z okna a zneklidněl. „Tak, a pomalu se budeme chystat, abychom tu něco nezapomněli.“ Spatřil totiž první těžní věž. Dobiáš zarazil před sekretariátem strany a vyběhl několik schodů. Ve své kanceláři, aniž se zastavil, hodil na stůl rukavice, které i po sejmutí udržovaly podobu sevřených pěstí. Psací stůl v sekretariátě nebyl jeho jediným pracovištěm. Měl ještě jeden v krajské odborové radě. Pohostinsky vystupoval také na podnikovém ředitelství dolů. Ani tím však nekončila jeho práce. Objížděl brigádnické tábory. Všude našel stůl, kde mohl úřadovat, sepisovat, vysvětlovat a v každém našel palandu, kde přespal, když se diskuse protáhla do nočních hodin. Stejně ho znali na úřadech, kde vymáhal, hádal se, prosil a tlačil do činnosti.


27/38

Druhá kancelář byla silně zakouřená. Hovořilo tam v hloučku několik mužů. Známý obraz. Skončila porada a nejskálopevnější se dosud nemohou rozejít. Útočili na krajského tajemníka strany otevřeněji než při poradě. Tak přímo, jak to horník umí. „A já nepřestávám tvrdit, že je to nemožné! Pět tisíc tun! Budeme rádi, když udržíme čtyři. Nemáme lidi,“ tvrdil předseda závodní rady dolu President. „Lidi dostaneš,“ namítl krajský tajemník. „Já vím. Šedesát,“ stěžoval si Molnár s tlustým čibukem v ruce. „Ale my jich potřebujeme dvě stě, tři sta. Ale horníků.“ „Soudruhu, musí to jít,“ trval krajský tajemník na požadavku, který byl důvodem porady. „Republika to potřebuje a strana nam ven. Horničtí funkcionáři pokývli: to je všechno hezké. V tom okamžiku vstoupil Dobiáš. Byl vyzkoušeným hromosvodem. Vrhli se na něho. Výběr brigádníků je špatný, někteří jsou lenoši, podrývají morálku horníků. Jiní se jen obrátí. Dobiáš už leccos vydržel. „Co vy jste udělali, aby byli lepší? Čím jste zabránili, aby neutíkali?“ „Máme je snad uvazovat?“ zarazil ho šlachovitý horník. „Každý má svého dost,“ omočil si jiný. „Balit do peřinky je nemůžeme.“ „Chyby se dějí dole v závodech, to je pravda,“ pokračoval Dobiáš. „Kdo se hlásí na brigádu? Nejlepší soudruzi, komunisté. A co jim řekne vedení podniku? Kdepak, bez tebe, Franto, Lojzo, Tondo a Pepíku, by se nám výroba rozsypala. To musí na brigádu někdo jiný, kdo není tak důležitý. A tady to máte. Vyberou z dílen a z kanceláří to nejhorší. Tam si s tím nevědí rady léta a my tomu máme napravit hlavu za pár dní. A zde? Většina z brigádníků neměla lopatu nikdy v ruce a vy to nechápete. Chcete od nich hned jako od horníka. Kdo nemá vůli to vydržet, než si ruce a záda zvyknou, tak je samá absence, nebo uteče. Tak je to, soudruzi. Jen se nad tím zamyslete. Podle vás se mají všichni lidé rodit s Marxovým Kapitálem v ruce. Kdo z vás si vzal závazek, že předělá jednoho lenocha? Nikdo. Kdo z horníků si řekl: Já budu bdít nad jedním, který nikdy neviděl lopatu? Taky nikdo. Tak nemluvte,“ dodal mírněji. Soudruzi mlčeli a hlouček se rozcházel. Uznali pravdu. Krajský tajemník vstoupil do své kanceláře a Dobiáš za ním. „Už jsem tě hledal...“ Dobiáš vskočil tajemníkovi do řeči. „Byl jsem na táboře Deset. Knovísovi se bude muset šlapat na paty. A před tím na Luisianě. Stará písnička. Potřebují lidi. Ale mají pravdu, tam se to bez lidí nehne. A teďuž musím pomalu na nádraží. Přijede těch šedesát Pražáků z obchodních domů a po nich třicet kováků z Niklasu. Musí na Luisianu, nebo bude zle.“ „A to bude,“ navázal krajský tajemník. „Proto jsem tě sháněl. Volali, že nepřijedou.“ „Kdo?“ nadskočil Dobiáš. „Těch třicet z Niklasu.“ Mladý funkcionář přecházel. Někdo se rozčilí hned, Dobiáš až po zralé úvaze. Zastavil se. „Proč?“ „Nemohou...“ „Je tohle nějaká práce?“ dostával se Dobiáš do varu. „No, vidíš. Za ruce je sem vodit nemohu. Mám fen dvě!“ „Nerozčiluj se...“ „Je to pravda. Já to dám na presidium Ústřední rady odborů! Na Ústřední výbor strany. Takhle si nikdo nesmí dělat z horníků legraci!“ „Ptám se už v Niklasu na důvod.“ Dobiáš přecházel. Trochu ho to uklidnilo. Zdolával v mysli překážku a rozhodl se. Vztáhl ruku k telefonu. „Musím honem vymoci Luisiáně jinou brigádu.“ Krajský tajemník zadržel organisátorovi ruku a podal mu list papíru. „Zaražení brigád do našeho revíru. Měsíc budeme mít jen to, co je k dnešnímu dni na našich šachtách.“ Dobiáš pustil zprávu na desku, aniž ji dočetl. „Ale to znamená, že Luisiana...“ Krajského tajemníka odvolal meziměstský telefon. Dobiáš nezůstal civět ve svém neštěstí. Prudce otevřel dveře a zavolal hlasitě Molnára z dolu President. Snad dosud neodešel. Organisátorův hlas pronikl všemi kancelářemi a po schodišti až na chodník. Vrátil vycházejícího předsedu závodní rady. „Máš dostat za chvilku těch šedesát lidí.“ „Nehnuli bychom se jinak,“ poznamenal Molnár. „Nedostaneš je.“ „Cože!“ „Jen čtyřicet.“ „Vyloučeno!“ „Nepřijelo nám třicet lidí, co mělo přijít na Luisianu.“


28/38

Molnár z Presidenta se ušklíbl. Takový krcálek. Co oni tam těží? Dobiáš přesvědčoval. Každý důl je naše zlato, všude musíme. Je to lokální patriotismus vidět jen svou šachtu. Tahali se o každého muže jako psi o vzácnou kost. Molnár i Dobiáš by houževnatěji neslevovali ze svého. Posléze trval Dobiáš na deseti a Molnár z velkodolu se zastavil na pěti brigádnících, které byl ochoten slevit ze šedesáti. Dál zůstával jako skála. Zrudlí, shodli se nakonec na osmi. Dobiáš to považoval za přechodné opatření. Třicet kováků z Niklasu musí dodržet slovo, kdyby měl případ hnát bůhvíkam. Krajský tajemník se vrátil od meziměstského hovoru. „Nemohou přijet, opravdu. Těžká porucha provozu. Ale je to zatím důvěrné, rozumíš?“ Dobiáš už měl nejvyšší čas na nádraží. Našlápl stroj a jel vítat nové hrdiny revíru. Natažen, protože motocykl byl dlouhý na jeho postavu, prostovlasý, s plandajícími šosy rozepjatého kabátu, bouřil město v úzkých ulicích. Přijeď o minutu pozdě a ani dobrá večeře nenapraví náladu některým brigádníkům. Dorazil k nádraží současně s vlakem od Prahy a pronikl davem na nástupiště. Kola vagonů tloukla nepravidelně do spojů a výhybek. Neklamná známka velkého nádraží. Pod horami udivovala všechna nádraží svou velikostí nikoliv budov, ale kolejišť. Toto se řadilo mezi největší. Brigádníci se rozhlíželi okny. Kolejí k nespočítání. Nádraží bylo neútulné, šedivé, rozežrané uhelným prachem. Do celého okolí vrylo uhlí svou nadvládu. Vedoucí brigády účetní Pánek stále vyhlížel. V příjezdu na nádraží spatřoval svou zásluhu. Jako by on řídil vlak do těchto míst. Skončilo jedno jeho vypětí, začalo druhé. „Vystupujeme,“ nařizoval naléhavě. Podařilo se mu vnést do oddělení zmatek. Lébl se chopil svého objemného kufru a svařil se s ním v jediný celek. Do všeho půjdou spolu. Nechyba přijal Pánkovu výzvu se smíšenými pocity. Plán s lékařskou prohlídkou mu nestačil ke klidu. Cizí kraj, znatelně drsný, sevřel mladíkovi hrudník. Každá jízda vlakem musí skončit. Tak i tato cesta. Zaskřípěním kol přešel do skutečnosti. Je na brigádě sám. Lébl se dral k východu s kufrem. Nováček sáhl do sítě pro zavazadlo jako diplomat, který přijel na mírovou konferenci. Ryska dosud pokojně seděl s nohama na protější lavici a hrál na kytaru. Proč zveličovat zmatek? Šimon seděl nějak mdle, bez zájmu. Pánek si vzpomněl na významné ponaučení z některé brožury. „Tady musíme ukázat svou uvědomělost.“ Nepoznalo se, zda se domnívá, že jí zde je hodně nebo málo. Kopta se ušklíbl nad papírovostí, byť krátkého proslovu. Šedesát lidí vystupovalo vstříc novému životu. Poslední podávali oknem kufry. Stěhování zahlédl Dobiáš a hned se přitočil k lidem. „Vítám vás, přátelé, na zdejší půdě,“ řekl vlídně. Pro některé to znělo příliš důvěrně. Většina z nich mohla být Dobiášovým otcem. Brigádníci zamručeli pozdrav. Kdo to je? Organisátor vystihl nevyslovenou otázku. „Když tady budete někomu nadávat, tak to bude Dobiášovi. Když bude od vás někdo něco chtít a vy mu řeknete, aby vám vlezl na záda, tak to bude zaručeně zase Dobiáš. A to jsem já, brigádní referent odborů.“ Promlouval lehce, ale přitom se pozorně díval po jednotlivých tvářích a hloučcích, protože zaměstnanci každého podniku se drželi při sobě. Těžký výběr, když je to samý límeček a kufry jako do lázní. Přece se však zachytil. Některým brigádníkům se zdálo nemožné, aby je vítal jen tento mladík. Očekávali větší slávu. Jedou přece dobrovolně pomoci revíru, a to je hrdinský čin. „Tak přátelé, pojďte se mnou,“ vyzval mladý funkcionář brigádníky. Šedesátičlenný houf vlekl zavazadla po dlouhém nástupišti. Vyšli ze dvorany na náměstíčko. Slavobrána je neočekávala, ani hudba. Nemávalo jim shromážděné obyvatelstvo. Město bylo připraveno je polknout do své všednosti. Ostatní cestující již opustili nádraží a okolí je vsáklo do svých uliček. Na náměstíčku nezůstala ani noha, jen na konci se rozjížděla pro velkoměstské oči směšně malá a otlučená elektrika. Brigádníci ztratili část svého sebevědomí. Jejich příjezd není žádnou událostí. Lidé jako Šimon a Hulíček pochopili příčinu. Tady vládne práce a oni doposud nic nedokázali. Náměstíčko tím získalo na mohutnosti. Uhelným prachem zšedlé domy rostly do výše. V tichém pohnutí mlčela dvojice přátel. Starý závozník se nedotkl vousů. Ryska s rukama v kapsách přerušil ticho. „Hele, to je rachotina,“ ukázal na Dobiášův stroj. „To se ještě zapaluje sirkou.“


29/38

Několik lidí se zasmálo. Organisátor pokojně snesl pohanu svého motocyklu. Mohl získat v revoluci lepší a nezaplatil by ani korunu. Neudělal to. V rohu náměstí stál autobus, zohyzděný dosud válečnou krycí barvou. Dobiáš si vyžádal od vedoucích seznamy a pročítal je pod lampou. Pánkovi pohlédl krátce do očí. „Komunista?“ Pánek kývl. „A tam ti?“ „Ještě jeden. Ostatní...“ „Čím jsou?“ přerušil ho Dobiáš. „Dva dělníci, pomocník, doktor, aranžér, dva úředníci...“ Zdálo se, že je organisátor zklamán. „Ručíš za lidi.“ „Tak co je?“ vyklonil se řidič autobusu. „Mám ještě turu ze šichty. Lidi nebudou čekat!“ Dobiáš ho upokojil pohybem ruky a začal vyvolávat jména. Pánek řekl po krátkém zaváhání: „Ručím,“ ale nebyl si jist, zda ho organisátor slyšel. Proč měl takové otázky? Brigádní referent se klidně díval na malý zmatek se zavazadly. Všechno se vždycky tak jako tak urovná. Autobus odjel. Na chodníku zůstala jen brigáda obchodního domu Jahn a Vich. Hlouček do té míry nepatrný, že mu náměstíčko bylo velké. Auto z Luisiany doposavad nepřijelo. Třicet kováků z Niklasu mělo dojet později než pražský vlak. „Pro vás jsou tu za malou chviličku,“ řekl Dobiáš. „Já tu budu dřív než oni. Kdyby náhodou ne – bude to vůz z Luisiany. Pamatujte si to, Luisiana,“ opakoval a naklonil se k Pánkovi. „A nezapomeň, cos mi řekl: ručím.“ Obkročil motocykl, něco s ním provedl, stroj zabouřil a zhasl. Dobiáš, jej opět přiměl k chodu, ze kterého už se stroji nepodařilo vyklouznout. Odjel jiným směrem než autobus. Ryska se plácl do stehna. „Vsaďte se, že se mu to rozvaří, než dojede na konec náměstí! „Proč nás tu nechali?“ ozval se Kopta rozmrzele, protože byl již čas večeře. „Vždyť bychom se tam vešli,“ dodal Lébl důležitě. „Nevím,“ řekl roztržitě Pánek. „A proč auto z Luisiany?“ zkoumal dál byrokratický Lébl. „Autobus má ještě turu,“ vysvětloval Pánek. „Říkal to řidič. Proto přijede pro nás jiný.“ „Neříkal jsem to, že se ztratíme?“ poškrábal se Ryska. „Já když potkám ráno domovnici, tak je vždycky malér. Buď se chytím přímo s ní, nebo do něčeho vletím jinde.“ Uběhlo několik minut. Brigádníci pocítili tíhu večera v cizím městě. Nechybovi bylo úzko bez přítele. Promýšlel znovu svůj plán simulanta. Nesmí u prohlídky propadnout! Každou myšlenkou toužil dostat se pryč, rychle, nejbližším vlakem. Domů. Slovo domov mělo podmanivé kouzlo. Pánek stále vyhlížel autobus, který pro brigádu přijede. Na náměstíčko přihrčelo nákladní auto s korbou od vápna. Překáželo Pánkovi v rozhledu. Ustoupil, aby lépe viděl, když tu se vyklonil řidič z budky. „Kdo je tady na Luisianu?“ „Pro nás má přijet autobus z Luisiany,“ předstoupil Pánek. „To jsem já. Tak nahoru, soudruzi.“ Šimon nezaváhal. V mžiku byl nahoře a podával ruku Hulíčkovi a dalším. Někteří se nehýbali s místa. „Že neposlali žebřiňák!“ odfrkl Kopta. Ryska okukoval auto pečlivě jako handlíř koně a vrtěl hlavou. „S tímhle na nejlepší důl? No, řeknu vám! To je jako starý Kolman. Ten si postavil fabriku učiněný hrad a chodil v rozbitých botách. Podej mi ruku, Šimone. Když je to dobré pro vápno, musí to stačit i pro lidi.“ „V tomhle, v tomhle!“ dusil se Lébl. „Jen lezou, pane přednosta,“ uklidňoval ho Ryska. „Péra to má v pořádku. Prohlídl jsem tu archu se všech stran.“ „Autobus není všechno,“ vystoupil Pánek sjednotitelsky. „Hlavně, že už tam budeme.“ Brigádníci lezli neochotně na vůz. Přednostu Lébla dostávali nahoru tři. Vztyčil se uprostřed korby s rukama daleko od těla. Nikdy neměl špinavé ruce. Pánek se usmíval, protože byl vedoucím. Marně v mysli lovil vhodný politický citát, aby povzbudil lidi. Nic se mu pro tu chvíli nehodilo. Stál tváří v tvář životu. Šimon předvídal možnost výbuchu. Sklonil se k Ryškovi, aby vzal kytaru. Hulíček pohotově vymáhal píseň, kterou by všichni znali. Ryska bez váhání začal. Jako tramp cestovával mnohem hůře. Obětavý Pánek se hned přidal. Postrádal chudák vůbec hlas, ale chtěl zachraňovat náladu. Těžko vybrat písničku pro všechny. Kodrcali ulicemi města za zvuků písně „Kolíne, Kolíne“, kterou statečně táhl Ryska skoro sám. Do nového života. Vůz se vymotal z města a stoupal podél kolejí elektrické dráhy. Potom odbočili na rozbitou vozovku. Vzduch byl prosycen výpary hnědouhelného revíru. V Nechybovi byla malá dušička. Proč se tak vzdalují od nádraží? Délka cesty mu narůstala. Vpředu se ukázala světla několika domků. Před vesnicí stála samota. Ne – nebyla to samota. Světlomety vozu olízly dřevěný barák, ostnatý drát a pevnou bránu z klád. Vůz projel dovnitř a zatočil kolem domu. V té chvíli, patrně proto,,že vůz vjel, rozsvítila se na stožárech tři světla a odhalila ještě dva další baráky a mezi nimi náměstí.


30/38

„Koncentrák,“ vyklouzlo Nováčkovi. Přednosta skladů nebyl schopen slova. Ještě tohle! Brigádníci seskákali. Vůz hned couval, jako by chtěl smazat důkaz, čím brigáda přijela. Z osvětleného baráku vyšel Knovís. Okny bylo vidět do kuchyně, kde se Knovíska s Marií točily kolem kotlů. Břichatý správce tábora číslo 10 nasadil široký úsměv. „Vítám vás, páni brigádníci.“ Zarazil ho malý počet lidí. „Kde jsou ostatní?“ „Ti už jeli před námi,“ vykládal Pánek. „My jsme se nevešli do autobusu. Tady nejsou?“ Knovís zavrtěl hlavou. Co je to za zmatek? Kde by se Luisiana zmohla na autokar? „Kam jel ten autobus?“ ochladí. „No – sem na Presidenta. Máme dělat na Presidentu,'' vysvětloval Pánek. „Tak to je omyl,“ rozhodl Knovís. „Důl President je úplně na druhé straně. Tady je Luisiana. Nejhorší šachta v celém revíru. Přijeli jste do pěkné kaše.“ Pánek se nerozhodně obrátil ke svým lidem. „Asi to nějak spletli. Haló! Haló!“ volal na řidiče, který vykloněn z budky, couval na silnici. „Kam jste nás měl zavézt?“ „No sem.“ Kopta už měl hlad. V takových chvílích býval prudký. „Nic nespletli,“ rozčilil se. „Mně se ten kluk hned nelíbil, jak nás okukoval. Poslali nás dělat sem, podfukáři!“ Lébl rozkládal rukama. „Takhle se jedná s vlastenci! Slibují hory doly, aby dostali lidi na brigádu.“ „Skandál,“ připojil Nováček zdvořile. Pánek byl bezradný. Ryska se přitočil ke Koptoví. „Co jsem říkal? Ani nemusíme nic připravovat. Mejdan začíná.“ Pokojně zalovil ve strunách kytary, Lébla to popudilo. „Nechte toho brnkání, pane. Tady jde o podvod, a on si hraje!“ Ryska si nevyrušitelně přiladil jednu strunu a pokračoval ve hře. „Na rozčilování je vždycky dost času.“ Lébl zbrunátněl. Číše přetekla. On, přednosta skladů – a jemu se opováží odporovat obyčejný dělník od štaflí! Měřil Rysku povýšeným pohledem. „To jsme to přivedli daleko!“ „Nebuďte osobní, pánové,“ zmínil se dr. Nováček. „Tady jde o víc. „Přátelé, klid,“ vystoupil Šimon. „To se přece vysvětlí.“ – „Co nám kdo bude vysvětlovat! Otočíme se a pomažeme odtud!“ horlil aranžér. Souhlasilo s ním několik lidí. Již se chápali kufrů. Jediná překážka jim bránila. Vůz odjel a na nádraží je daleko. V té chvíli Dobiáš se pokoušel rozsypat motocykl na rozbité silnici. Marně doháněl brigádu obchodního domu Jahn a Vich. Zdržel se jinými záležitostmi a proto se stalo, že brigádníky u nádraží nezastihl. Před ním na silnici nebylo nikde v dohledu auto. Pozdě. Rozhodl se, že nezajede do tábora č. 10, i když tušil, že tam je při nejmenším rozladění, pravděpodobně však boží dopuštění. Pojede raději dřív pro závodního. Věděl, že na něho čeká na oprámu. Tím byli brigádníci nakrátko ponecháni osudu. Naftový bagr utichl. Po křivých kolejích rachotil poslední vlak na odval. Skončila druhá směna. Lebedova opravna svítila malými okénky. Opravář také ještě pracoval. Měl již klidnější myšlenky. Jemu už řekl závodní svou dobrou zprávu. Rozložitý Barvíř vylezl z nitra rypadla a odlehčil si upřímně. „Zas jedna v těle.“ Vincek zářil, ale byla to přetvářka. Šestnáct hodin je šestnáct hodin. Čtyři hodiny z toho sám stavěl výhybky. Odpolední směnu cítil opravdu v těle. Velebil se spokojeně protáhl. Venku před mašinou měl k tomu dosti místa. „Kruci, dneska se to jezdilo. Nikdo ti nepřekáží, řvát nemusíš. Kdyby dostal každý bagr svou kolej, tak jsme jako v ozdravovně.“ Poslední vlak sjel s odvalu a zastavil se. Velebil dloubl Vincka. „Koukej mazat domů. Ať ráno nezaspíš.“ Vincek ukázal kromě bělma i bílé zuby. „Přesně tak, kapitáne. Omejt, kabátek a démů.“


31/38

Stoupali všichni nahoru k šatně. Před barákem, jako by na ně čekal, stál závodní. Byl spokojen, nová světla, o kterých mluvil ráno, již svítila. Celé odpoledne ho nikdo neviděl. Vincek si natočil vědro vody z kohoutu na stěně baráku. Cákal při mytí jako dítě ve vaně. Závodnímu se něco podařilo. Měl v očích ohníčky radosti. „Jak se dělalo, soudruzi?“ Vincek se zdvihl nad vědrem. Drbal si namydlený krk. „Prima. Člověk si připadal jako na rychlíku. Pořád volno.“ Barvíř kopl do kusu hlíny a soustředěně sledoval výsledek. „Jde to nějak moc snadno. To se mi nikdy nelíbí.“ Velebil mu shrnul vlasy odzadu dopředu. Bylo to přátelské vybídnutí: nech té paniky. Bagráka to rozezlilo. Závodní vysypal svou novinu, která zažehnala roztržku. „Soudruzi, Ústřední dílny nám půjčí jednu mašinku do konce roku. Víte, co to znamená? A spojnice na tu naši bude taky. Ve středu. Teď jedu z dílen.“ Muži pookřáli. Nejslabší článek druhé směny je odstraněn. Barvíř opět svraštil čelo, že to jde všechno podezřele hladce. V záři osvětlovacího stožáru se leskla před barákem louž, nastříkaná Vinckem. Velebil hned rozvinoval plány. „No a ráno ty lidi a je to. Něco hned zaučíme na mašinách...“ Barvíř plně nesouhlasil. „Nemalujte si to, chlapi, tak růžové. Zatím tady nejsou, páni brigádníci.“ „Kraci, mlč a nech zase toho sejčkování!“ okřikl ho Velebil. „Když to tuhle závodní slíbil...“ Závodního důvěra hřála. Proč to zapírat? Ozval se zvuk motocyklu a do krátkého svahu od silnice vyjel prudce Dobiáš. Tvářil se vážně. Slézal se stroje neobyčejně pomalu. Všichni si toho všimli. Nikdo nepromluvil. Závodnímu bleskla hlavou palčivá myšlenka. Organisátor rozhodil ruce. „Soudruzi, dělal jsem, co jsem mohl. V Desítce je osm lidí, místo těch třiceti, co jste měli dostat. Přijeli jen z obchodních domů. Osm jsem jich usmlouval.“ „To jsou ty vaše brigády,“ protáhl Barvíř vztekle. Nikdo se nepohnul. I Vincek to dokázal. Vzezření Dobiáše vylučovalo, že jde o maličkost. Brigádě mohl ujet vlak, může přijet o den později. Nic takového však v obličeji funkcionářově nenalezli. Bylo tam stručné: nepřijeli a nepřijedou. Závodní byl nenadálou překážkou zaskočen. Stávalo se mu to zřídkakdy. Třicet brigádníků považoval od sobotního večera za vyřízenou záležitost. Na ní stavěl. Bez“ těchto třiceti lidí se mu všechno bořilo jako domeček z karet. Dobiáš měl dojem, že mlčenlivý hlouček neslyšel. „Nepřijeli,“ opakoval. „Nejsou tady. Nemohli.“ „Jsi hovno organisátor!“ křikl Velebil. Dlouhý mašinista ještě povyrostl. Na spánku závodního bušila rychle žilka. Do napětí posledních dnů a hodin se vetřel nový činitel – první porážka. Nemá potřebný počet lidí. Zklamal důvěru osazenstva. Obrátil se k dělníkům. „Běžte domů, soudruzi. Musíte ráno vstávat.“ Nikdo neuposlechl. Němé sochy se nepohnuly. V hlase závodního se objevila netrpělivost. „Povídám, abyste šli. Nebo nejedete zítra tuplovku?“ Muži neradi odcházeli. Vincek šel v uctivé vzdálenosti od svého mašinisty. Nechával mu kolem místo pro tichý vztek. Barvíř si naposled přeměřil Dobiáše a utrhl se od země také. Kroky ho svedly poblíže Velebila. Dlouhý mašinista zahučel: „Tak vidíš, ty sejčku. Tohle si taky započítáš? Žes s tím přišel první?“ „Já za to můžu, že se na nás každý vykašle? Vymyslil jsem si já havířinu a uhlí?“ ,. Závodní je zpovzdáli sledoval pohledem. Za dvacet takových dělníků by se snad upsal čertu. Velebil se nerozhodně obrátil. Závodní se povzbudivě usmál. „Snad ti nespadlo srdce do kalhot?“ „To ne, ale ruka mě svrbí,“ potěžkával mašinista pravicí. „Kraci, mě svrbí ruka.“ „Tak jdi.“ Před barákem osaměli dva lidé. Dobiáš mohl šmahem očistit, ale krajský tajemník řekl, že zpráva o Niklasu je zatím důvěrná. Závodní v krátkém mlčení viděl neschopnost. Teprve v té chvíli ho překvapilo mládí organisátorovo. Příliš odpovědný úkol v mladých rukou. „Soudruhu,“ začal brigádní referent svou obhajobu. Jediné slovo prolomilo hráz. Závodnímu zabušila ve spáncích Velebilova slova: „Když to závodní slíbil.“ – Podceňující pohled uváděl Dobiáše v zoufalství. „Já za to nemohu...“ „Nevymlouvej se!“ „Nech si vysvětlit...“ začal znovu mladý funkcionář. Závodní ho přerušil o stupeň ostřeji. „Co kdyby ses věnoval organisování procesí na Svatou Horu?“


32/38

Bylo to kruté. Dobiáš chtěl něco říci, ale závodní už odcházel. Organisátor zdvihl chabě ruku. Opět mu klesla. Závodní se vzdaloval, sklonil se k barbarskému vodovodu na stěně baráku a lačně se napil přímo z kohoutku. Nato zmizel na temném schodišti oprámu. Dobiáš zůstal sám. Nejprve měl dravou chuť skočit na stroj a projezdit na silnicích celou noc. Prostovlasý a rozhalený. Nebylo to možné. Nevystačil by mu benzin. Kromě toho byl velmi sláb. Usedl těžce na hromadu pokroucených kolejnic. Vyřazený k vyřazenému. Podepřel si hlavu. V ústech cítil hořkost a rty se mu stahovaly. Vždyť mu není mnoho přes dvacet let... Hmatal v zuboželé trávě. Stéblo do úst, to pomáhá. Místo trávy vytrhl malý kvítek a přiblížil jej užasle k očím. Doposud je příroda. Čtyři měsíce ho přesvědčovaly, že není nic jiného na světě toliko uhlí, vagony, bagry, tábory a telefon. A zatím je. Přijel do revíru mezi prvními. Nikdo z nich už se nevrátil. Sever jim odhalil drsně svou tvář zapomenutého, vykradeného a zničeného kraje. Zůstal, protože vášnivě a silně chápal, že ostatní se musí mít v uhelné pánvi lépe. Holýma rukama šel proti desítkám překážek. Mnohdy se čtyřicet osm hodin nezul z bot. Dnes po prvé pocítil únavu. Pustil chudobku k zemi. Neměl ji trhat. Mohla ještě žít. Všiml si, že kvíteček padal do stínu, který tam dříve nebyl. Dopadalo tam přece slabě světlo od stožáru. Kromě toho měl stín lidské obrysy. Snad je to znovu závodní? Ne. Před Dobiášem stál Lebeda. V nejasném světle těžko říci, co byly vrásky a co jizvy. Dohromady jich bylo nějak hodně. Možná, že slyšel opravář jeho ponížení, napadlo organisátora. První slova bělovlasého dělníka tomu nenasvědčovala. „Stalo se ti něco?“ „Ne, nic. Vůbec nic,“ přel se Dobiáš s pohledem stranou. „Já myslel,“ řekl Lebeda otcovsky. „U tebe totiž člověk vidí vždycky samý elán, až se diví někdy, kde to bereš. A najednou tu sedíš, sedíš, jako tělo bez duše.“ „Bolely mě nohy,“ zalhal funkcionář a vstával. „Nohy? Že by ses nestyděl,“ káral ho otcovsky Lebeda. „Takový mladý hoch a už si bude stěžovat na nohy?“ „Proč by mě nemohly bolet?“ trval Dobiáš na své lži. „Vodím procesí až z Prahy.“ Opravář se pousmál. „Ale ty toho ještě ujdeš.“ Organisátor se mu teprve podíval do očí. Jaká to hloubka! Usmívaly se, i když zkrabatělá tvář Lebedova zůstala jako ze žuly. Dobiáš chutě našlápl stroj. Jako by prastarý motocykl dostal novou sílu, vyrazil od baráku. Lebeda se dlouho díval za mladým funkcionářem a neznatelně pokyvoval hlavou. Dobiáše v táboře přivítaly prudké hlasy. Na okamžik je přehlušil jeho stroj. Organisátorův pohled se rovnal fotografickému snímku. Ve zlomku času zaznamenal všechno. Křik nebyl jednotný. Proti nespokojencům se stavěl bledý, unavený člověk a zdálo se, že mu pomáhá stařík se směšnými kníry. Bledý mladík žádal o klid, chtěl asi souvisle mluvit. Nedopřáli mu to. Někdo řekl, že je syt komunistické propagandy. Onen bledý mladík byl bezpochyby tím druhým soudruhem v brigádě. Nejvíce křičel silný člověk zápasnické postavy. K němu se tiše družil elegantní muž. Tlustý člověk s typickými pohyby byrokrata volal po odpovědnosti. Nějaký mladíček chytal lačně všechna slova odporu. Bezradný vedoucí brigády vystupoval na straně nespokojených. Jeden coural po náměstí tábora s rukama v kapsách a obhlížel baráky, jako by je hodlal koupit. Knovís stál uprostřed hloučku s výrazem: já za nic nemohu. Ryska se přiloudal s obhlídky. Tábor se mu celkem zamlouval. Vrátil ho do trampských let. S výrazem nezúčastněného diváka se postavil elektrikář stranou. Dobiáš rychle stavěl stroj. „Tady ho máme!“ křikl Kopta. „Kde je velkodůl?“ přidal se Lébl. „Jen když nás sem naverbovali!“ podotkl dr. Nováček bez důrazu. „Ale honem nás odvezte zpátky!“ pokračoval Kopta v uvolňování hromů. „Už toho máme akorát dost.“ „Přátelé, mírněte se,“ zarážel Šimon zlostné hlasy. „Jak to vypadá? Co si o nás lidé pomyslí!“ „Co vás rozčililo?“ otázal se Dobiáš živě a pevně. „Všecko!“ řekl Pánek prudce, opřen o nespokojence. „Viděli jsme barák. To není pro lidi, sotva pro trestance. Nám bylo řečeno...“ Mával směrnicemi. „Tomu nic nevyprávějte, pane účetní,“ láteřil Kopta. „S tím si ještě promluvíme jinde.“ „Co to znamená?“ přidal se Knovís důležitě, aby si budoval před brigádníky autoritu. „Kde jsou ostatní?“ „Víc sem nepřijede nikdo,“ řekl Dobiáš krátce. „Ale já navařil pro třicet lidí,“ rozhodil Knovís ruce. „Vidíte, tak se to vede,“ ozval se přednosta Lébl. „Lidé nemají a tady se jídlo vyhazuje.“


33/38

„Takhle brzy dohospodaříme,“ zmínil se Nováček. „Škandál!“ zvolal Nechyba odvážně a zarděl se. „To se vrazí do novin!“ křičel Kopta. Teprve zde, na náměstí tábora, vjelo do mladého Nechyby trochu života. Je blízko návratu domů – blíže než plánem u prohlídky. Visel na Koptových rtech. Silný aranžér byl pro něho vzorem muže. Nejmladší brigádník obchodního domu Jahn a Vich mu záviděl rozhodnost a sílu. Pomáhal mu postojem a někdy i slovem. Sám byl změnou v sobě překvapen. Ve správci promluvila zlost. Což se neustále má lepit jemu smůla na paty? V Kolanech mu hází klacky pod nohy konsum a tady nějaký šlendrián. „Pojďte do jídelny, hoši...“ začal Dobiáš. „Kdo je u tebe hoch, ty, ty! To si vyprošujeme!“ zvolal Kopta. „Dobře. Pojďte do jídelny, pánové. Já vám to všechno vysvětlím. Asi tři mávli rukama. K čemu vysvětlování. Přece však vstoupili všichni i s kufry. Chtěli je mít u sebe jako ve dvoraně nádraží, nebo v místech, kde si není člověk jist majetkem. Knovís rozsvítil všechna světla jako na slavnosti. Dvě řady žárovek odhalily výzdobu stěn z potrhaných plakátů a listů starých novin. Jídelna byla brigádníkům velká. Trochu to ochladilo horké hlavy. Samojediný Dobiáš se ztrácel v prostoru. Zahlédl u přepážky Knovísovu dceru. Neopětoval její povzbudivý úsměv. Jeho myšlenky šly jinudy, střízlivou skutečností beze snů. Všiml si, že jádro brigády je dobré. „Proč jste přijeli do revíru?“ otázal se prost frázovité přípravy. Některé překvapil. Očekávali zapřísahání, vytáčky a bůhvíco všecko. Šimon se vytrhl z malátnosti. Chtěl promluvit, ale spatřil, že se chystá Hulíček. Dal mu přednost. Lépe když promluví nestraník. „No – chceme pomoci horníkům,“ přešlápl stařík. Dobiáš se rozhlédl s otázkou v očích: řekl to správně? Nikdo se neozval. Organisátor zachytil úzkostlivý a výmluvný pohled Mařenčin. Jak mohl třeba jen na chvíli zapomenout na ty oči! Kolikrát v táborech přesvědčoval úplně sám. Zde, na Luisianě nemůže prohrát. Děvče na vzdálenost, jež je dělila, vidělo nebo cítilo mladíkovo odhodlání. Marie se zlehoučka – tak, že to především ji překvapilo – pousmála. „A teď, proč jste přijeli pomoci horníkům? Před čtyřmi měsíci jsme tady začali těžit na svém za podmínek, jaké si nedovedete představit. To jste v holé pravdě nečetli v novinách a nikdo vám to neřekl. Nikoho z těch, kteří nenávidí svobodu lidu, nenapadlo, že by se tu vůbec mohlo začít s těžbou. Vy jste se ve vnitrozemí smáli myšlence brigád. Tady v tom strana a odbory viděly jedinou cestu k těžbě. A ještě dlouhou dobu musí v revírech pomáhat brigádníci – to jste vy, každý z vás. Přijíždíte pomoci horníkům a to není maličkost...“ „Tohle jsou řeči,“ přerušil ho Kopta. „To známe.“ Hulíček se ohradil. „Ba ne, pane Kopta. Aspoň ne všichni. Jen ať mluví dál.“ Dobiáš pokračoval. „To není maličkost. Opustili jste svá zaměstnání, své rodiny, pohodlí a klidný městský život. K tomu je potřeba kus odvahy a vy jste ji měli. Je k tomu třeba přesvědčení, že to musí být a že je to v zájmu nás všech. Máte takové přesvědčení, protože jinak byste nepřijeli. Čekali jste, že vám brigádnický tábor nahradí domov? Myslíte, že horníkům je možné pomoci jen na velkodole? Tam je to nejjednodušší. Přijde doba, že budeme mít jen velkodoly, umožní nám to plánované hospodářství a socialistická výroba. Teď však pracujeme jen na tom, co nám zanechali uhlobaroni. Zatím se musíme spokojit s tím, jak ničemně, sobecky a zastarale oni hospodařili. V revíru máme několik velkodolů, ale ke stu šachet. Nemůžeme je zavřít jen proto, že se tam dělá sochorem, krumpáčem a že je tam mechanisace španělskou vesnicí. Tím, co není, se nezatopí ani pod jedním kotlem fabriky. Kouzelný proutek nám ty naše dolíky nezmění ve velkodoly. Na to si musíme vydělat. Tak je to, přátelé. Přivezli jsme vás na jeden takový budoucí velkodůl. Dnes je to díra, o kterou se tahali a napalovali tři páni a podle toho vypadala. Na vlásku visí, přátelé, jestli bude dávat v zimě uhlí nebo ne. Mělo sem přijet třicet lidí z kovoprůmyslu, tedy lidí, kteří mají k práci na dole blíž než vy. Nepřijeli, nemohli přijet. Z vás šedesáti jsem měl vybrat osm a dát je sem. Podle vašich řečí jsem poznal, že jste si všimli, jak jsem si vás na nádraží prohlížel. Vybíral jsem a vy jste se mi líbili. Věřil jsem vám, přijdu do tábora a vy křičíte: Chceme domů, lumpárna, bouda, a já nevím čím vším jste mě přivítali. Kam se během hodiny ztratila vaše odvaha a vaše přesvědčení? Řekněte mi to.“ Hledal na tvářích odpověď. Ve stěně tikal červotoč. Marie stála u okénka, plně zaujata organisátorovými slovy. Podívala se na svou dlaň. Uvědomila si, že drží Dobiášovi palec. „Tak to nejsme vážně na elektrickém velkodole?“ ozval se Ryska tónem člověka, který zažil dosti zklamání, aby snesl ještě další. „A já, trouba, si vzal svoje kleště.“ Nikdo se nezasmál jeho zklamání. Dobiáš znovu promluvil. „No, mluvte vy, pane, Kopta se jmenujete, vás jsem za tu chvíli slyšel nejvíc. Povídejte o sobě – řekněte, kam se poděla vaše odvaha?“


34/38

Aranžér okamžik mlčel. Pojednou ho pálilo oslovení pane. „Co se něco neřeklo hned na nádraží,“ zabrumlal. „Proč? Kdybych vám to řekl tam, tak vás polovic zdrhlo domů. Odtud jste neujeli jen proto, že je to daleko na nádraží. Mám pravdu?“ Brigádníci uhýbali jeho pohledu. Dobiáš si otřel pot. V jídelně se něco již změnilo. Kufry stály u dveří jako opuštěný ostrov. Brigádníci seděli u stolu. Ani nepostřehl, kdy si jeden po druhém sedali. „Takhle je to, přátelé. Na těch třiceti lidech stál a bojím se, že padá důl Luisiana.“ Ozval se Šimon. Pečlivě volil slova. „Já myslím, že když je to takhle, tak abychom tady zůstali, co říkáte?“ Marii se uvolnilo stísněné hrdlo. Začala volněji dýchat. V brigádě vládla nerozhodnost. Čtyři lidé si dávali přednost, kdo promluví proti. Dobiáš to postřehl a vedl poslední úder. „Má to háček, přátelé,“ přerušil tak naprosté ticho, že by bylo slyšet špendlík upadnout. Stůl zapraskal pod přemisťovanými lokty. Ještě něco? „Teď jedu z dolu. Neberte to jako urážku, vžijte se do toho. Tam čekají lidi od černého řemesla. Topili by, jezdili s mašinami, stavěli tratě. Místo toho vás osm. Tam nebude snadná práce. Třeba se na vás budou z počátku dívat skrze prsty, podceňovat vás. Nemůžete se horníkům divit. Zkusili moc, aby se naučili u druhých vidět snadnější život. Možná, že budete muset leccos překousnout. Vystačíte s odvahou?“ Organisátor dobře usuzoval. Většinu lidí nezastrašil. Vzbudilo to naopak vzdor. Vstal Hulíček. Hrdost vytáhla do výše jeho suchou postavu. „Na to se podíváme, jestli stačíme nebo nestačíme pro tu šachtu.“ Rozčilením zbledl. Brigádníci mluvili jeden přes druhého. Mizerná šachta – a ještě by si vybírali! Nováček zesílil hlas. Zapomněl na svou skromnost, dosud uplatňovanou. „Ale pánové! Měli jsme jet na Presidenta. Ať nás tam zavezou. Brigádníky nesmí nikdo podvádět!“ Na Presidentu ho čekalo pěkné místo v kanceláři. Tady se naskýtala nejasná budoucnost. Kopta se nepřidal. Dávno již minul čas večeře. Ještě teď se mlátit někam jinam. Jídlo by tam bylo třeba studené. Nováček hledal souhlas u jiných. Setkal se přitom s pohledem Šimonovým. Vyjadřoval takové skryté varování, že se Nováček až .zachvěl. Lépe vždy se vším souhlasit. Probruslí tak každou situací. Pohlédl znovu k Šimonovi. Snad se prve mýlil. Po hrozbě ani památky. Ryska sáhl na dno a láskyplně vylovil z kufru své kleště. Uložil je na hořejší přihrádku skříně. Natáhl se na papírový slamník své postele a opřen rameny o stěnu baráku, hrál tiše na kytaru. Hrál dobře – čerti vědí, jak se to naučil s prsty jako kolíky. Byl s vybalováním hotov nejdříve. Světnice tísnila neutěšeností. Rozvrzaný stůl, tři stoličky, papírové slamníky, jejichž sláma se proměnila v drť, rezavá kamna, v oknech vytlučené tabulky. Na stěnách a ve skřínkách zbytky francouzských a belgických obrázků. Nadějné i beznadějné nápisy, napsané tužkou, vyryté nehtem nebo lžící. Ale nic sovětského. Pobytem zajatců z celé Evropy dorostl tábor k tomu, aby nakonec přijal do svých stěn hrdiny Sovětské armády. Šimon dokončil vybalování. Naléhavě prohlížel stěny. Jistě jim nemohli všechno zaškrtat, zničit a všemu zabránit. Mlčenlivě se zastavil u stěny za Hulíčkovou postelí. За родину, за Сталина! Šimon stál v pohnutí před čtyřmi slovy. Těžko říci, zdi zajatec napsaným výkřikem ukázal víru v budoucnost, nebo sílu v utrpení. Šimona vytrhl dobrosrdečný Hulíčkův hlas. „Co to je, Šimone?“ „Za vlast, za Stalina!“ Starý dělník hleděl upřeně na nápis. Beze slova se rozešli. Šimon přinesl z jiných ložnic několik židliček, aby měl každý svou. Použil prostěradla, které mu dala matka, jako ubrusu na stůl. Hulíček prohlédl odborně kamna. Tah mají dobrý. Zmizel a vrátil se s uhlím. Ať je to připraveno, kdyby se topilo. Kopta ve všem viděl zdržování od večeře. Přednosta Lébl se dotazoval Pánka, zda je tady koupelna. Ze svého kufru vybaloval neobvyklé věci. Noční čepičku, vlněné nákolenice, koupací župan. Při vybalování ukusoval z mohutného jablka. Než uložil do skřínky polovinu věcí, snědl tři. Přestal vybalovat a zkusil rukou slamník. Ruka mu odskočila, jako by se spálil. „Na tomhle ležet? Na tom se nedá vůbec spát.“ Dr. Nováček uložil na postel hedvábné pyžama, jako by bydlil v prvotřídním hotelu. Vzpomínka na malý dekret ho smířila s brigádou na Luisianě. Nemohl si dovolit, aby vystoupil sám proti. Nechyba seděl nad otevřeným


35/38

zavazadlem a nedělal nic. Každá věc v kufru mu připomínala pokojný život, který opustil. Dosud se nevzpamatoval. Zůstali na brigádě. „Neříkal jsem to?“ rozkládal Ryska. „Kytara přenese přes každou obtíž. Co mi to áčko dělá?“ zarazil se. „Bude tu asi vlhko.“ „Vlhko?“ vztyčil se Lébl nad svým zavazadlem velikosti lodního kufru. „A to se mluvilo o táboře s ústředním topením,“ bublal Kopta. Ryska hleděl s nevyrušitelným klidem do kouta místnosti. „Myslím, že tu jsou i myši.“ Náhle oživl. „Na mou duši! Podívejte!“ „To je strašné!“ zhrozil se Nováček. „Jako v naší ratejně,“ uhladil si Hulíček kníry. „Správce by nám měl sehnat kočku. Tam choval každý kočku. My měli takového strakatého kocoura. Ten to uměl prohánět.“ „Co?“ otázal se Ryska věcně. „Kočky nebo myši?“ Do ložnice vstoupili Knovís a Dobiáš. Oba se prohýbali pod tíží pokrývek. Malý počet brigádníků umožnil, aby dali na každé lůžko tři. Jednu místo prostěradla a dvě na přikrytí. Opět odešli. Ryska přestal hrát a díval se zamyšleně za mladým organisátorem. „Ten nás stejně nějak žehlil.“ „To bych řekl,“ ozval se zvučně Kopta. „Všimli jste si – správci to vyklouzlo. Nadhodil, že je tady špatná šachta.“ „Povídal: nejhorší,“ připomněl Nováček. „A když jsem já říkal...“ „Bůhvíjak důl vypadá,“ zabručel Hulíček. „Neměli jsme tu zůstávat. Ještě by byl čas...“ navrhoval Nováček. Uprostřed věty se zarazil. Jen se mít více na pozoru! Na štěstí silný aranžér přikryl jeho slova nakvašeným hlasem: „V noci se nikam nepotáhnu. Jsem blázen?“ „Proč utíkat?“ řekl Šimon. „Rozkoukáme se, proč je to nejhorší šachta, a když bude potřeba, tak do toho vletíme. Nemůžeme si dovolit mít špatné šachty. Je to naše.“ Kopta se zamračil. Nesnášel, když začal mluvit ten komunista. Samá ideologie: „Tak dělejte. Ať se jde konečně na večeři. Noc na krku.“ „Měli bychom nějak nazvat naši brigádu,“ přihlásil se Pánek spokojen, že nakonec všechno dobře dopadlo. „Jen ne zase něco politického,“ usměrňoval Kopta předvídavě. „Ztracenci,“ vyklouzlo Ryškovi. Přiléhavý název. Nikdo nic nenamítal. Což se opravdu neztratili? Ryska rozvíjel do hloubky svůj nápad: „Může to docela dobře viset na bráně – ,Ztracená naděje'. Já ji tu ztrácím do poslední mrtě.“ Brigádníci spěchali do jídelny. Hlad je popoháněl. V koutě byl Dobiáš zabrán v nějakých papírech. Občas si zavolal Knovíse a kladl mu otázky. Večeře nebyla slavná – bramborový guláš bez masa. Kopta snědl neuvěřitelné množství a Knovís mu dával velkomyslně nasup. Ten hromotluk se stane dobrou reklamou jeho kuchyně. Přidal si i přednosta skladu a Ryska. Knovís dával. Aspoň to nebudou jíst tři dny. Nováček jedl málo a Nechyba také. Nabral dvakrát na lžíci a převaloval jídlo v ústech. Nabrat po třetí už neměl sílu. Co by učinil, kdyby mu takové jídlo předložila matka? Dosud tak chudě nejedl. Nikdy neuvažoval o tom, jak to matka dokázala. Ryska zalovil za zády. Nepřišel do jídelny s prázdnýma rukama. Vzal kytaru a začal hrát. Není elektrický důl, ale je dřevo. Když je dřevo, hned je všechno veselejší. I jejich Ztracená naděje. Dobiáš zabalil své papíry a přidal se. Měl hezký hlas a znal každou píseň. Snad to také patří ke kvalifikaci funkcionáře v revíru. Lébl odpadl. Od dětských let nezpíval – viděl v tom cosi pod svou důstojnost. Byl také unaven dojmy a tak vytržen z denního pořádku, že měl po nasycení jedinou touhu: spát. Nováček se přemáhal, ale zůstal. Budoval si nadále postavení na předstírané lidovosti. Zábava se rozproudila. Dobiáš toho využil a vytratil se z hloučku. Marie uklízela v kuchyni. Z jednoho kotle dosud stoupala pára. Dobiáš se opřel o okénko, pobité plechem. Slabě zakašlal. Marie se vytrhla a rozpačitě se blížila k přepážce. Dobiáš nesnesl obdiv v jejím pohledu. Jaká zásluha? „Celkem to šlo snadno, Mařenko,“ vykládal rozmarně. „V kolika táborech jsem mluvil na stole! To je moje vrcholné číslo. Život tady vyžaduje vrazit mezi nespokojence, do středu – tak, a teď, co se vám nelíbí? Uhlí podkujeme. Nedá se nic dělat.“ Přiměl ji k úsměvu. „Dejte mi taky něco z toho kotle,“ požádal provinile. Marie se při otázce trošičku zapýřila. Velmi jí to slušelo. „Chcete večeři?“ Organisátor se probudil. „Nevím, co to bude. Snad oběd,“ zaváhal. „Myslím, že jsem snídal. Ne – nevím to jistě.“ „Vy jste celý den nejedl?“ ulekla se. Dobiáš mávl rukou, jako by šlo o věc podřadnou. Viděl podivné světlo účasti v očích děvčete. Míchal na okénku roztržitě chudé jídlo. Knovísova dcera mu dala vrchovatou misku. „Kdyby bylo všechno tak hezké jako vy, Mařenko.“ „Ale ...“ bránilo se děvče chabě.


36/38

„Mlčte. To není lichotka. Já neumím lichotit. Když řeknu, že jste jako obrázek, tak je to fakt.“ Přímo na okénku spolykal jídlo. Za ním v jídelně se ozýval smích. Děvče se na něho dívalo se ženskou nevtíravostí. Ani to nepostřehl. „Chutnalo vám?“ „Mně ano,“ řekl brigádní referent opět změněným tónem. Vylovil z veselého kruhu Knovíse. Správce se řehtal podařenému vtipu Ryškovu. Dobiáš počkal, až se Knovís uklidnil. „Ten guláš mohl být lepší.“ Tam měl být omastek. Já jsem vám ho přece sehnal.“ Správce roztáhl ruce, jako by něco měřil. „Vždyť tam je. To jsou moučnaté brambory. Všechno vypijou.“ „Pane správce!“ zdůraznil organisátor. „Na mou duši,“ přísahal Knovís. „Jděte zas mezi chlapce,“ propustil ho Dobiáš. „Správce a brigáda musí být jedna rodina. A s tou moučnatostí brambor už na mne po druhé nechodte.“ Správce se rozhodoval, zda se má dušovat, nebo hrát uraženého. Dobiáš se však už odvrátil a hleděl na hodinky. Stále ještě doufal, že někdo ze šachty přijde. Když ne závodní, tak kdokoliv jiný. Nedočkal se. Vstoupil do kruhu brigádníků. „Tak, přátelé, já už musím zase dál.“ Pánek mu zoufale skočil do řeči. Samé těžkosti vedoucího. „Ale kam máme ráno jít? Já to tady vůbec neznám.“ „Nikdo nestojíme o vítání,“ mručel Hulíček. „Ale mohl někdo z dolu přijít mezi nás.“ „To nevadí,“ usmál se Dobiáš. „Ráno jsem tu a odvedu vás na šachtu sám.“ „Má nám být poskytnuta lékařská prohlídka,“ ohradil se Pánek. „Četl jsem o tom ve směrnicích.“ Pohotově bránil práva brigády. Dobiáš se zlehka pousmál. „Na to máte právo. Kdybyste fárali do hlubiny, tak dokonce musíte na prohlídku. Na povrchových pracích je v tom vaše dobrá vůle jít nebo nejít.“ Pánek se ohlédl k lidem. „Dívejte se na to prakticky,“ pokračoval Dobiáš. „Luisiana už takhle pozbyla hodně, když vás přijelo jen osm. Má ztratit ještě den?“ Hulíček si odkašlal. „Nepřijeli jsme si sem objevovat nemoci. A kdyby se proto měla tratit šichta...“ Ryska záměr schválil. „Táhnout se kvůli tomu až do města? jen proto, aby se doktor díval na moje tělo? Jak k tomu přijde? Jsem pro to, aby se nešlo.“ Nováček se podíval na Koptu. Aranžér si v prvém dnu vybojoval vedoucí místo nespokojených. Také Nechyba visel na Koptových rtech. Aranžér je zklamal. „Mně doktor nepomůže. Kolikrát jsem chtěl vymámit příděl. Nikdy na mně nemoc nenašel.“ „Ale...“ začal Nechyba. Zmlkl a zarděl se. Všichni totiž hleděli na něho. Je zcela přirozené, obrátit se k tomu, kdo právě mluví. Nechyba se však domníval, že každý tuší, co má v úmyslu. Pánek se dovolával jednoty. Nutno za všech okolností tmelit kolektiv. „Jestli všichni souhlasíte?“ Nejmladší brigádník viděl svou poslední příležitost. „Pán Lébl tu není.“ „Musí se přidat k většině,“ prohlásil Ryska. „Když se nejde, tak se nejde a dost.“ Nechyba zatékal očima s jednoho na druhého. Není přece možné, aby sešlo s prohlídky! Dobiáš již podával všem ruku. Stiskl i zpocenou dlaň nejmladšího brigádníka. Tak opravdu se nikdo nevzepřel? Tedy skutečně prohlídka nebude? Není možné, aby on, Pavel Nechyba, zůstal na brigádě! Vždyť měl všechno tak dobře promyšleno... Je konec. Dobiáš pohlédl ke kuchyni a posilněn vyšel do vlahé noci. Jeho stroj zarachotil motorem a celou řadou součástek, které za jiných okolností mají být i u výbušného motoru zticha. Vyjel z tábora. Před sebou měl třicet kilometrů jízdy. Jel ještě na tábor velkodolu President. Tam má ostatních dvaapadesát novačku. V osvětleném okně bytu za kuchyní zahlédl stín a pokynul mu. Marie ještě dlouho prodlévala u okna a hleděla do noci. Za jejími zády hlučně večeřel Knovís se svou ženou. Knovísová bručela, že se má ráno táhnout z tábora do obchodu v Kolanech a večer zpátky. Knovís neodpovídal na její námitky. Snášel společný život se svou Blaženkou tím snáze, že jsou nyní celý den odloučeni. V bytě byl táborový nábytek. Stůl, dvě lavice, řada skřínek a u okna stolek. Knovís jej jinak nepojmenoval, než můj psací stůl. Kromě toho měla správcova rodina ještě ložnici, kde byly dvě táborové palandy a vlastní postel, kterou si vymohla při stěhování Knovísová.


37/38

Děvče stálo opřeno dlaněmi o Knovísův psací stůl. Na desce ležela nějaká stvrzenka, podepsaná smělým tahem: Alexej Dobiáš. Marie se odtrhla od okna a oslovila Knovíse: „Co ti chtěl pan Dobiáš teď před odchodem?“ „Jaký pán? Takový kluk,“ vyhýbal se správce přímé odpovědi. „Něco ti vytýkal,“ držela se Marie přesného bodu. „Má moc rozumu,“ vykládal Knovís s plnými ústy. „Ze prý je v tom guláši málo omastku. Já ho nevyčaruju.“ „Ale vždyť jsme tam nedali všechen, jen polovinu.“ Knovís zůstal klidný. „To nebylo jen na dnes, Marjánko. Co si hned myslíš?“ Upokojená Marie vyšla ven. Byt ji tísnil. Přemýšlela o Dobiášových slovech, která pronesl k brigádníkům. Stál proti nim skoro sám. Podobná slova Marie dosud neslyšela. Proto ji překvapila v úhoru hádavých, prázdných řečí, jaké od nepaměti vedl Knovís se svou ženou. Přes táborové náměstí ležely dva pruhy světla z oken ložnice brigádníků. Tlumeně se ozývaly tóny kytary. Marie se opřela zády o barák a naslouchala. Bylo jí lehko a hezky. Tábor číslo 10 se zvolna uložil ke spánku. Otočení vypínače ve světnici brigády smazalo pruhy světla, jež ležely v neobdělané půdě kolem tábora a přes náměstí. Vysoký ostnatý drát zmizel ve tmě. Knovís vyšel a zavřel bránu. Přesvědčil se, zda drží závora. Kus zbytečné práce. Do tábora vedly ještě tři jiné vchody. Malá a velká díra v ostnatém drátu a vzadu chybělo celé jedno pole od sloupku ke sloupku. Vstup zezadu ztěžovala jáma s popelem a starými plechovkami. Velkou dírou v ostnatém drátu mohl člověk, aniž se shýbl, vstoupit do tábora přímo se silnice. Správce usedl v rohu jídelny u svého psacího stolu. Marie a Knovísová již spaly. Počítal první potravinové ústřižky, odebrané brigádníkům. Nebylo toho mnoho. Knovís sáhl do skřínky vedle okna a vytáhl láhev. Zachmuřil se – byla prázdná. „Teď zas hostím já.“ Knovís sebou trhl. V otevřeném okně, pohodlně opřen lokty o rám, stál Veingang. Tiše se zasmál a ukázal na ústřižky. „Moc toho není, co? Když je člověk vezme na sádle, tak to není ani dvakrát na chleba. No, řekněte?“ Kolanský obchodník se k tomu neozval. Ten Veingang vidí člověku až do žaludku. „Tak pojdte. Povídám, že dnes hostím já. Dobrá. Šedesátiprocentní. Vždyť se nezdržíte.“ Správce tábora číslo 10 snadno podlehl. Šli vedle sebe mlčky do vesnice. Veingang otevřel branku svého statku a vpustil hosta. Nelhal. Takový materiál neměl Knovís dlouho na patře. Postavili sklenky. Knovís samozřejmě prázdnou. Neskrblil chválou. Veingang mu nalil další. „Tak na náš zaměstnanecký poměr,“ zdvihl bývalý těžař svou skleničku. Hokynář nepochopil. „Jste jako můj domovník. Říkal jsem vám přece, že tábor stojí na mém pozemku a za moje peníze. Tak spusťte, co se děje u nás v domě. Co je to za lidi v brigádě?“ Zálibně pohladil láhev na stole. Knovís to nepřehlédl a hned začal: „Moc toho zatím nevím, ale představte si, je mezi nimi doktor.“ Správce Desítky se nadmul pomyslnou pýchou. Veingang uznale kývl. To je co říci, člověk s akademickým titulem. „A jak se jmenuje ten váš doktor?“ Správce se přiznal, že jméno zapomněl. „To nevadí, ptal jsem se jen tak. A teď, jak to bylo od začátku. Pijte.“ Knovís se zasmál. „Málem se obrátili a vystřelili domů. Moc nescházelo. Je tam takový naplácaný chlap – počkejte, Kópta. Ale přijel ten Kulomet a uhasil to.“ „Moc to na dole nevytrhnou, co?“ řekl Veingang suše. Knovís pokrčil rameny. „To se teprve ukáže,“ prohlásil opatrně. „Dost možná, že někteří budou dělat za dva a tím se to vyrovná.“ „Na to se někdo vykašle, aby dřel za druhého,“ vyvracel těžař jeho závěry. „Člověk se mUsí ohlížet jen na sebe. A kolik vlastně je těch brigádníků?“ „Osm,“ zamručel Knovís otráveně. Téměř se lekl, jaký to mělo na Veinganga vliv. „Co? Kolik říkáte?“ vyprskl bývalý uhlobaron. „Osm!“ Smál se ještě, když lil slivovici do kalíšků. Nepředstavoval si, že záležitost dopadne tak příznivě. Věděl o zaražení brigád.


38/38

Jeho nálada, třetí nalitá sklenka a pravděpodobná možnost dalšího loku rozchechtaly Knovíse. „To je vám chumáč!“ Obchodní duch v něm však zvítězil. „Až mám strach, aby se mi to nerozuteklo domů.“ „Proč strach?“ „Měl bych po správcování. A dnes je každá korunka dobrá.“ „Vy je přece hlídat nebudete! Za to vás nikdo neplatí. Když odtáhnou, dají sem aspoň pořádnou brigádu, větší,“ usuzoval Veingang. Knovísův pohled vyjadřoval: myslíte? „Možná, že by to bylo lepší pro šachtu i pro vás.“ Správce tábora se hluboce zamyslil a Veingang mu v tom nepřekážel. Nad prámem Luisiany stála nehybná postava muže s puškou. Slabá záře, vycházející z jámy od osvětlovaných strojů a tratí, kreslila jeho siluetu. Od jihu k severu shrnovalo postupující mračno hvězdnou oblohu. Muž zdvihl obličej a zachytil ojedinělou, zbloudilou kapku. Přimračil se. Vyrušilo ho zaskřípění železných dveří. Odpoutal se s místa a pomalu, zamyšleně, krokem člověka, který nemá kam spěchat, ubíral se plevelem k temnému baráku odkrývky. U opravny zaharašil klíč. Opravář Lebeda skončil teprve práci a odcházel domů. Na planině se zastavil a hleděl k obloze. Přibližovaly se kroky osamělé hlídky. Opraváře vyrušil hlas: „Ještě na šachtě?“ „Už jdu, soudruhu závodní,“ vymlouval se Lebeda v rozpacích a znovu zíral na mraky. Oba měli stejné obavy. Závodní přerušil ticho. „To by nám ke všemu scházelo.“ Lebeda se pootočil s povzbudlivým pousmáním. „Táhne to z jihu. To málokdy prší.“ „Jen neříkej,“ odporoval závodní. „Když ale začne, neví, kdy skonat.“ Vzadu za mrakem se opět zapalovaly jiskřičky hvězd. „Je to jen bubák,“ usoudil Lebeda s ulehčením.

KAPITOLA PRVNÍ Pondělí K. F. Sedláček Luisiana se probouzí. Praha : Československý spisovatel, Str

Recommend Documents