KAPITOLA PÁTÁ
ŽIVOT SE MĚNÍ
Do doby, než vyšlo album Follow the Leader, nebral jsem svůj život rockové hvězdy až tak vážně. Na obzoru však byly velké změny, a já už tenkrát věděl, že je nutné mít na paměti, že dělat hudbu je můj job, a že s penězi, které jsem vydělal, musím zodpovědně naložit. Co se peněz týče, byli jsme na tom v KoRn docela dobře, a tak jsem se rozhodl, že přišel ten správný čas, pořídit si svůj první dům na Redondo Beach. A výměna bytu za dům byla příjemná změna. V domě jsme bydleli společně se sestrou od Rebeky a její neteří, a dokonce zbyla i jedna volná místnost v prostorách pod garáží, kterou jsem pak pronajímal jednomu kamarádovi. V té době jsme s Rebekou párkrát klopýtli a dali si společně speed. Většinu toho času jsme se ale drželi, a speed si dali jen jednou za čas. Závislí jsme nebyli, akorát jsme se občas sjeli. Život nám sklouzl do každodenní, ale příjemné rutiny, kdy jsme spolu trávili šťastné chvilky a mezitím jsem nahrával album. A pak do mého života opět zasáhl (v pořadí druhý) šok: Rebeka byl těhotná. Tentokrát jsme však už byli rozhodnuti stát se rodiči. Jednak jsme už byli o něco starší (mě bylo dvacet sedm), a taky jsme byli usedlejší. Nejdůležitější však bylo, že tentokrát jsme věděli, že budeme schopni se o dítě postarat. Spočítali jsme si, že narození dítěte stmelí náš vztah už navždy. Byl tu však ještě jeden problém; do manželství se mi zrovna dvakrát nechtělo, protože jedna z mých největších životních obav bylo rozvést se a přijít o tak půlku peněz. Chci říct, Rebeku jsem vážně miloval, ale manželství pro mě bylo velkým krokem. A kromě toho, v té době jsem byl se stavem věcí spokojený, tak proč to všechno měnit? Nicméně problém pořád zůstával v penězích - i když jsem už docela slušně vydělával, pořád jsem nebyl bohatý. Když byla Rebeka těhotná poprvé, všechny výdaje spojené s těhotenstvím, účty za doktory počínaje a pobytem v nemocnici konče, platili adoptivní rodiče. Je samozřejmé, že job rockové hvězdy nezahrnuje zdravotní pojištění, a protože se mi nechtělo platit všechny výdaje s těhotenstvím spojené, potřeboval jsem vymyslet, jak tyhle výdaje pokrýt. Zjistil jsem si, že zaplatit pojištění pro Rebeku a dítě by stálo spoustu peněz. Kdybychom však byli svoji, náklady na něj by se podstatně snížily. A tak jsem se z této zavrženíhodné pohnutky rozhodl, že do toho půjdu, a Rebeku si vezmu za ženu – abych získal cenově dostupnější zdravotní péči. Ale protože jsem ji opravdu miloval, věděl jsem, že jsem se rozhodl správně. Rebeka ale nechtěla mít klasickou svatbu s pastorem a družičkami, a tak jsme prostě jen zalovili ve zlatých stránkách, abychom našli někoho, kdo by nás oddal. Za sebe musím říct, že se mi myšlenka takového obřadu zamlouvala. Znamenalo to totiž, že nebudu muset vypláznout tisíce dolarů za svatební obřad.
55
Obřad proběhl v jednom malém obchodním centru, v březnu roku 1998. Oba jsme plakali, ale tentokrát to byly (poprvé v našem životě) slzy dojetí. Rozhodli jsme se odložit líbánky, než se dítě narodí. Takže jsme byli manželé, žili jsme spolu v našem malém domku a čekali naše dítě. Všechno mělo být dokonalé. A chvíli to taky tak vypadalo. Ale nebyl bych to já, abych zase něco nepodělal. Jako například když jsem přemluvil Rebeku, aby zavolala svým známým a sehnala mi trochu speedu. Takže jsem svou těhotnou ženu donutil, ať mi jde sehnat speed, zatímco já jsem čekal doma, protože jsem neměl rád její přátele. Tohle byla ta největší ubohost, jako jsem kdy udělal. Když mi ho pak donesla, sjel jsem a zůstal vzhůru celou noc, řezal jsem do kytary nebo četl porno časopisy, které jsem měl schované v našem obýváku. Někdy jsem na druhý den poté, co jsem se sjel, dostal ony známé záchvaty vzteku a párkrát jsem Rebeku napadl. Občas jsem na ni řval tak moc, že se vytočila a napadla mě jako první. Já ji to pak ale hned vrátil, a chňapnul jsem ji za ruce tak silně, že jí na rukou zůstaly modřiny a začala plakat. Za ty roky jsme si z toho začali dělat srandu a modřinám, které jsme jeden druhému způsobovali, jsme říkali „znamení lásky.“ Nějakým způsobem se nám mezi těmihle násilnými epizodami dařilo být spolu a byli jsme šťastni – fungující dysfunkční pár. A i když k těmhle násilným momentům docházelo jenom jednou za čas, brzo jsem si uvědomil, že mé chování k mojí ženě bylo naprosto nepřípustné a že se musí rychle změnit. Takže pár měsíců před narozením dítěte jsem se rozhodl zůstat úplně čistý a že začnu žít úplně jinak. Prostě jsem řekl „ne“ všem drogám a alkoholu a byl jsem pevně odhodlaný zůstat čistý. Dokonce jsem se začal zdravě stravovat a cvičit. Byl to neuvěřitelný pocit a hlavně po letech jsem měl čistou hlavu. Mohl jsem se na věci dívat z jiného úhlu pohledu a nikdy předtím jsem se necítil líp. Střízlivost mi taky pomohla se líp připravit na červencový termín narození mé dcery. Nedokážu ani slovy popsat, jak jsem se cítil, když přišla na svět. Ten svěží vánek nového života byla ta nejhezčí věc na celém světě. Byl to úplný zázrak. Dali jsme ji jméno „Jennea.“ Já plakal a Rebeka taky. Vzal jsem Jenneu do náruče, a podíval se na ni. Byl ze mě otec. Byl ze mě otec! Nemohl jsem tomu věřit. Bylo to jako by ta jedna vteřina, kdy jsem na ni upřel svůj zrak, utišila všechnu tu bolest ze ztráty prvního dítěte. Nechci tím říct, že by úplně nahradila lásku, kterou jsem cítil k prvnímu dítěti, ale cítil jsem, že jsem dostal druhou šanci stát se otcem. Kromě toho jsme Rebeka a já měli pocit, že jsme dostali druhou šanci, mít šťastný vztah. Byl jsem si jistý, že příchod Jenney do našeho života nám dodá dostatek sil, abychom se oba začali chovat zodpovědně. Tentokrát bylo děťáko moje. Jennea byla naše. To my jsme byli rodiče – a nikdo jiný. A chtěli jsme být ti nejlepší rodiče, jak to jen půjde. Fieldy a Jonathan už měli oba děti, a když nám přišli poblahopřát do nemocnice, cítil jsem se hrdý, že jim můžu ukázat svou dceru. Teď, když jsme měli naše vlastní dítě, věděl jsem, že se sblížíme s jejich rodinami. Všechno vypadalo dokonale.
56
Tu noc, co jsme ji měli poprvé doma, jsem na ni celé hodiny zíral, zatímco ležela v postýlce. Nemohl jsem věřit tomu, že je skutečná, a že mám své vlastní dítě. Jako většina novopečených rodičů, i já měl strach, že přestane dýchat, když je tak malá – už jsem o tom párkrát slyšel. A proto jsem co pár hodin nařizoval budík, abych ji mohl zkontrolovat. Nikdy předtím jsem nepřebaloval plenky, ale pro ni jsem to udělal, a vůbec mi to nevadilo. Rebeka byla skvělá matka. Pořád jsem se úzkostlivě snažil dělat všechno perfektně, ale ona mě vždycky uklidnila. Narození Jenney s námi dělalo hotové zázraky. Od této chvíle mělo být už všechno dokonalé. Pořád jsem ji měl v náručí – počínaje dnem jejího narození. V jednom kuse jsem ji choval, díval se do její malé tvářičky a říkal si, že ji už nikdy nebudu chtít opustit. Pár týdnů na to, jsem musel odletět na turné do Japonska. Opustit mou rodinu a odjet na turné, pro mě bylo nesmírně bolestivé. I když jsem byl opravdu sklíčený z toho, že je musím opustit, byl jsem na druhou stranu vzrušený z toho, že se podívám poprvé v životě do Japonska. Naše první show se opravdu vydařila a tak jsem si řekl, že si dám jednou pivo, abych to oslavil. Ale jen jedno. No a pak jsem si dal několik dalších. Moje střízlivost byla ta tam, a všechno bylo jako za starých časů. No a tak to pokračovalo až do konce turné. Když jsme se vrátili do států, udělali jsme masivní tiskovou kampaň, abychom podpořili prodej Follow the Leader a krátce potom, naši manageři přišli s nápadem, abychom udělali obří turné „The Family Values Tour.“ Šlo o to, udělat indoor festival, kde by každá kapela měla k dispozici své vlastní, ujeté rekvizity – něco jako Lollapalooza, ale indoor. Vzali jsme s sebou několik kapel, jako třeba Ice Cuba a Limp Bizkit, aby nám dělali předskokany – a fungovalo to. Během tohoto turné jsme začali prodávat více jak sto tisíc alb týdně. Byly z nás hvězdy. Bylo to tak rychlé a naprosto šílené. Byli jsme všichni jako ve snu. Nevěděli jsme, jak se k tomu postavit, a jak se vyrovnat s takovým úspěchem. Občas jsme se s tím vyrovnávali tak, že jsme spolu bojovali. Po dlouhé době jsme já a Rebeka spolu vycházeli, zato v kapele se začaly vztahy poněkud kazit. Ten tlak byl tak intenzivní – byly na nás upřeny zraky všech médií a celého hudebního průmyslu a už toho bylo trochu moc na to, bychom to všechno mohli unést. V té době zažíval Jonathan temné chvíle, protože byl na něj, coby frontmana vyvíjen největší tlak. Začal pít hodně Jacka Danielse, což na něj mělo hodně špatný vliv a nutilo ho to k tomu, že celé noci pořád jen brečel a brečel. Jonathan měl bodyguarda, který ho musel nepřetržitě hlídat, aby si neublížil, protože bez ustání mluvil o tom, že se zabije. Kromě pití se musel taky potýkat s úzkostmi, a tak navštívil několik doktorů, aby mu pomohli. Bohužel mu ani jeden z nich nepomohl, ale jednoho dne našel Jonathan svou zázračnou drogu: Prozac.26Začal jej užívat a od té doby zůstal střízlivý. Vidět ho v klidu a vyrovnaného, pomohlo i nám ostatním vyrovnat se se vším tím stresem, který s sebou sláva přinesla, a když přišel čas nahrát album číslo čtyři, byli jsme už všichni na slávu zvyklí.
26
Antidepresivum, velmi často předepisované pacientům ve Spojených státech.
57
I když jsem sice po slávě vždycky toužil, tohle přesahovalo všechny moje sny. Byla to sranda, ale nebylo to přesně to, co jsem od toho čekal. A myslím, že nikdo z kapely si to takhle nepředstavoval. Vždycky, když jsem snil o slávě a o životě rockové hvězdy, myslel jsem si, že budu velmi šťastný. Maloval jsem si, že to bude jen samá sranda a že takový život budu milovat. Nikdy jsem si sám sebe nepředstavoval jako feťáka a nekontrolovatelného alkoholika. Nikdy jsem si nepředstavoval, že některý z členů mé kapely bude mít sebevražedné tendence. Nikdy jsem si nepředstavoval, že ten tlak bude tak silný, že s tím budeme muset celou dobu tolik bojovat. A zcela jistě mě nikdy nenapadlo, že budu mít doma manželku a dítě, kterým budu dlouhé měsíce chybět a oni mě taky. Jediné, co nakonec dopadlo tak, jak jsem si představoval, bylo potěšení ze skládání hudby a z fanoušků, kteří naši hudbu milují a kteří milovali naše koncerty. Byla to úžasná zkušenost a byly dny, kdy jsem si mohl říct, že to za to stálo. Nakonec však všechna ta životní dramata, která s tím vším byla spojena, zničila všechno mé nadšení. V té době se nám koncerty KoRn začaly vymykat z ruky. Hráli jsme monstrózní koncerty pro spousty lidí, protože Follow the leader bylo velmi populární. A z toho důvodu se nám i pokoncertní kalení začalo vymykat z ruky. Nechtěl jsem vzít Rebeku a Jennu s sebou na šňůru – bylo to všechno až moc divoké, a tak jsem na to chtěl zůstat raději sám. Teď, když už jsem založil rodinu, měl jsem v hlavě určitý plán: ještě několik let zůstanu u KoRn, budu jezdit na šnůry, dokud nevydělám dost na to, abych mohl jít na odpočinek a zůstat až do zbytku života doma, se svou rodinou. Zašel jsem až tak daleko, že jsem dal Rebece slib, že ježdění po šňůrách jednoho dne skončí, ale do té doby budu muset na turné zůstat. A taky kalit. Já chudák. Všichni v KoRn už byli tou dobou ženatí a měli jsme mezi sebou pravidlo, že naše ženy za námi můžou přijet jen na tři dny za celé turné. Snažili jsme se to udělat tak, aby přijely všechny v jeden čas, což jsme se jim snažili vysvětlit tím, že když přijedou všechny najednou a budou na turné spolu, bude to větší sranda. Ve skutečnosti to ale bylo tak, že jsme chtěli, aby přijely a hned zase všechny odjely a my jsme pak mohli zase pařit. Naši bedňáci pro nás dělali kus práce přípravou stage v každém městě, a kromě toho měli taky další povinnost: rozdávat propustky do zákulisí každé pěkné holce, kterou v davu našli. Prostě jen za každou z nich přišli a zeptali se, jestli nechtějí do zákulisí na pařbu s kapelou. Většina z nich odpověděla: „Jo, samozřejmě!“ A to, i když byly s přítelem. Občas se některá z nich zeptala, jestli nemůže vzít s sebou do zákulisí i svého přítele, načež následovala odpověď:
„Ne, kapela si přeje na párty jenom dívky.“
58
Některé dívky nechaly svého přítele přímo na místě a šly za námi. Občas jsme měli problém s nezletilými dívkami, ale pak jsme jim začali kontrolovat občanky, protože jsme nechtěli, abychom šli k soudu. Naše ochranka si nechala nastoupit dívky do dlouhé řady a pak se šli přesvědčit, jestli jsme už na ně připraveni. Když jsme jim řekli, že jo, párty mohla začít. I přes všechna ta klišé o sexu na koncertních šňůrách, jsem se téhle součásti rockového života držel stranou. O tomhle můj kontrakt nebyl. Má rodina pro mě byla mnohem důležitější než všechny ty holky a navíc jsem nedokázal přesvědčivě lhát, když přišlo na přetřes podvádění. Já chtěl bejt jenom na turné, hrát muziku s přáteli – nechtělo se mi spát s cizíma holkama jenom proto, abych si připsal na pažbu další zářez. Někteří z kluků si mě kvůli tomu dobírali, ale já jim pořád jenom opakoval, že si tyhle příležitosti klidně nechám ujít. Přesto mi ale vadilo, když si ze mě dělali srandu. Začal jsem si připadat, že je se mnou něco v nepořádku, když nemám zájem o sex s těmahle anonymníma a nadrženýma holkama - jako kdyby to znamenalo, že nejsem opravdový chlap. I když jsem se (většinou) do těchhle aktivit nezapojoval, i tak jsem toho v zákulisí viděl víc než dost. Dělo se to totiž všude. Téměř na každém kroku jste mohli narazit na striptérky, které byly ochotné zatančit na klíně každému, kdo o to projevil zájem. A občas, když jsem měl pocit, že to podvádění není, jsem se přidal. Naši bedňáci měli svůj vlastní autobus, kterému říkali P-One Bus. A tihle kluci pařili každý den, jako kdyby oni sami byli skutečné rockové hvězdy. Byli jako utržení ze řetězu. Jejich autobus byl taky místo, kam jste zašli, když jste potřebovali sehnat drogy. Skoro to vypadalo, že tihle chlápci znají v každém městě, kam jsme přijeli, všechny drogové dealery a skoro vždycky byli připraveni vám nějaký ten matroš dát. Několik z nich nakonec dostalo kvůli drogám padáka. Se vším tím pařením, chlastáním a drogami to tentokrát vypadalo, že si užijeme spoustu srandy. Hráli jsme koncerty větší než kdykoli předtím, pro tisíce fanoušků, kteří naši hudbu doslova žrali a naše písničky znali nazpaměť. Už to nebylo jako na našich prvních šňůrách, tentokrát jsme byli headlineři MY, a lidi se chodili dívat na nás. Občas byly kapely, které nám předskakovaly, vypískány tak jako se to kdysi stalo nám u fandů Megadeath. Každý večer se zástup fanoušků zdál větší a větší. Předčilo to všechna má očekávání a vypadalo to, že lidí bude ještě více přibývat. I přes tohle všechno jsem začal mít tak trochu deprese, protože hluboko uvnitř jsem chtěl být se svou rodinou. Kromě momentů, kdy jsme stáli na jevišti, se mi už nelíbilo na turné být. Kromě samotných koncertů bych se byl býval všeho ostatního, co na turné bylo, klidně vzdal. I přes svůj smutek jsem na sobě nedal před zbytkem kapely nic znát, protože jsem to vždy dokázal zamaskovat tím, že jsem s nimi divoce pařil. Vždycky jsem se snažil rozesmát ostatní lidi tím, že jsem žertoval a dělal různé blbinky – zatímco vevnitř mi bylo hrozně. A tohle jsem dělal pořád – chlastal jsem a choval se jako šašek, protože jinak jsem to neuměl. Když turné s Family Values skončilo, věci se trochu uklidnily. Po dobu turné jsme si už tak nějak zvykli na to, jaké to je být slavný a dařilo se nám předcházet většině úzkostí spojených s naším úspěchem. Přesto však stále existovaly mezi členy kapely rozpory, které později 59
vyplavaly na povrch, když přišel čas jít znovu do studia a nahrát naše v pořadí už čtvrté album Issues. V té době si David začal držet od ostatních dištanc a nevypadal, že by měl zájem věnovat čas skládání songů, což nás všechny štvalo - obzvláště Jonathana a Fieldyho. David jich měl zase na oplátku plné zuby – on a Fieldy spolu vlastně nikdy moc nevycházeli, a to už od dob LAPD. Já a Munky jsme byli v kapele spíše ti dva neutrální; nestavěli jsme se na ničí stranu. Ale David nepředstavoval jediný problém. Šlo taky o Fieldyho. Chci říct, byl sice dlouhá léta mým nejlepším přítelem, ale dokonce i já jsem ho už měl plné zuby. Vypadalo to, že skoro s dalším prodaným albem se jeho přístup zhoršoval čím dál víc. Miloval hip-hop a proto se taky snažil žít životem toho velkého hoppera, což mu pěkně zvyšovalo jeho ego. V období nahrávání alba Issues jsme si z něj všichni dělali za jeho zády legraci, nazývali jsme ho „rádoby rapperem“ a podobně. A proč za jeho zády? Protože jsme se báli mu říct něco do očí. Všichni jsme se vyhýbali tomu, dostat se s Fieldym do křížku, protože když se hádal, tak byl opravdu sprostý. Neváhal říct i tu sebekrutější věc, o které věděl, že vás doopravdy raní jenom proto, aby spor vyhrál. (Musím však říct, že se ke mně doneslo, že Fieldy se už se svými problémy vypořádal a teď už je z něj pohodový kluk.) Myslím, že jsme prostě měli jeden druhého už plné zuby, což není nic nepochopitelného, když je pět chlápků spolu už několik let v kuse. Byli jsme těžce pracující kapela: strávili jsme spoustu času koncertováním, nahráváním, poskytováním interview a natáčením klipů. Trávili jsme spolu opravdu hodně času, což si na nás začalo vybírat svou daň. Mezi námi dokonce koloval jeden takový vtípek, když jsme říkali, že každý další den je jako z filmu Na hromnice o den více s Billem Murraym, kde se hlavní hrdina každé ráno budí, aby si prožil jeden a ten samý den, pořád dokola. A takhle to už většina z nás vážně cítila; každý den jsme vstali pozdě odpoledne, snědli jsme večeři, odehráli koncert a pak pařili do časných ranních hodin. A druhý den zase to stejné. Přesto všechno zůstalo koncertování tou jedinou věcí, která mě naplňovala, a když show skončila, zbytek dne se neúnosně táhl. Kdybychom jen trochu polevili v paření, byli bychom schopni najít spoustu jiných způsobů, jak se bavit – vždyť jsme procestovali tolik různých měst. My se však drželi svých zaběhnutých kolejí, a pařili až do rozbřesku. Spali jsme celý den, protože to bylo to jediné, co nás všechny bavilo. Jak měsíce ubíhaly, tenhle způsob života se zdál být únavnějším a únavnějším. Nemluvě o tom, že když jsme byli spolu pohromadě tak dlouhou dobu, bylo to něco jako manželství, ve kterém pro sebe nemáte dostatek vlastního prostoru. Takže jsem byl nakonec šťastný, když jsem si od nich trochu oddechnul a mohl jsem zamířit domů předtím, než jsme začali s nahráváním Issues. Kdykoli jsem se vrátil domů, byl jsem nadšený a šťastný, že můžu být stranou od všeho toho humbuku. Věděl jsem, že tenhle rodinný způsob života bude dokonalý a taky jsem věděl, že když se já a Rebeka budeme držet dál od drog, bude v pořádku i náš vztah. Byli jsme opravdu šťastni. Oba jsme taky byli pěkně praštění, a tak jsme jeden druhého celou dobu rozesmívali tím, že jsme dělali přiblbé tanečky a
60
legrační grimasy, abychom druhé rozesmáli. Dávala mi přezdívky jako třeba „méďo“, a říkala mi tak i před klukama z KoRn, jenom aby mě vytočila. Prostě blázniviny. Byli jsme taky spolu na několika skvělých dovolených. Když měla Jennea čtyři měsíce, vzal jsem ji a Rebeku na týden na turné po Austrálii. Bylo to skvělé. Zůstali jsme na Gold Coast a užívali si. Později jsme spolu odjeli na Hawai, kde jsme vyráželi na moře a potápěli se. Taky jsme podnikli několik výletů na koních do hor a k překrásným vodopádům. Byli jsme šťastní a zamilovaní. Kdykoli se však všechno zdálo být v pořádku, stalo se něco zlého, a to zlé se postupem času víc a víc zhoršovalo. Většinu času jsme se snažili nedávat před ostatními najevo, že je něco špatně. Mí rodiče bydleli jen pár hodin od nás a kdykoli jsme je navštívili, předstírali jsme, že všechno je v pořádku – i když si jsem jistý, že museli vycítit, že všechno úplně v pořádku není. Občas jsme byli vážně šťastni, ale většinu času jsme to jen před ostatními předstírali a doma se pak hádali. Tedy když jsem doma zrovna byl. Protože většinu času jsem strávil na turné. Všechen ten čas, co jsem byl na turné, si na našem vztahu vybral svou daň. Fakt, že jsem byl pořád pryč, způsobil, že mě Rebeka začínala mít plné zuby. Mě a mé kariéry. Ona musela být doma a starat se o Jenneu, zatímco já byl pryč a akorát jsem pařil a pil. Domů jsem přijel si akorát odpočinout od všeho toho chlastání a sám sobě jsem si sliboval, že už příště pít nebudu. Jenže mé tělo si už na alkohol zvyklo natolik, že si jej vyžadovalo, takže jsem si musel projít absťákem a byl jsem z toho pěkně na hromadě. Pití si na mě začínalo vybírat svou daň. Kromě toho jsem se potýkal s mými návaly vzteku, které se mi nikdy nepodařilo dostat úplně pod kontrolu. Bylo to úplně stejné, jako když jsem býval se Shannon. Když jsem s Rebekou nebyl, musel jsem pořád myslet na to, jak moc mi chybí a jak moc ji miluju, ale když jsem byl s ní, lezla mi na nervy. Stačilo jen málo - aby jen něco řekla nebo udělala, a já hned vypěnil, tak jako kdysi, když jsem byl ještě teenager. Kromě toho, se Jennea začala v mé přítomnosti divně chovat. Když jí byly asi dva roky, a já se vrátil domů, divně se na mě podívala, a pak běžela za Rebecou. A pak skoro hodinu trvalo, než za mnou přišla a sedla si mi konečně na klín. Sotva si mě pamatovala, a to mi lámalo srdce. A KoRn koncertovali v jednom kuse. Jedno turné za druhým. Dohoda, kterou jsme s klukama měli (že naše manželky a děti mohou přijet jen na dobu tří dnů během turné), Rebeku rozčilovala, protože za mnou nemohla přijet a nemohla se mnou být. „Proč nemůžu jet s tebou?“ prosila mě.
„Prostě nemůžeš, není to jenom moje kapela. Ostatní kluci v tom mají taky slovo.“ odpověděl jsem. A pak mi položila dobrou otázku:
„Tak proč se, doprdele, nezachováš jako chlap, nepostavíš se jim, a ne řekneš jim, že svou rodinu chceš vzít s sebou?!“ 61
Myslím, že jsem jí jenom řekl, ať sklapne, ale pravda byla taková, že jsem měl strach se klukům postavit – a především pak Fieldymu. Nemluvě o tom, že jsem si nedokázal představit, jak by to mohlo fungovat, když jsme v té době měli s kapelou k dispozici jenom jeden autobus. Bylo to těžké, chtěl jsem být se svou rodinou častěji doma, ale prostě to nešlo. Hudba byla mým snem a také mou kariérou – byl to způsob, jak uživit mou rodinu. Během turné mi Rebeka volávala, byla rozrušená a ptala se, kdy se vrátím domů a proč nemůže být se mnou. Začal jsem přemýšlet nad tím, že bych si zajistil svůj vlastní autobus, aby Rebeka a Jennea mohly být se mnou po celou tu dobu, ale byl jsem až příliš líný na to, abych to celé zařídil. Věci se zhoršily, když Jennea vyrostla do batolecího věku. Rebeka se mi zase na nějakou dobu odmlčela, a tak jsem pořád volal. Někdy to zvedla a někdy byla zase fuč. Pamatuju si, jak jsem řval do záznamníku:
„Zvedni ten telefon, kde kurva zase jsi?!“ Někdy byla pryč celé dny, a já neměl ponětí, co dělá a kde je Jennea. Nevím, proč jsem si namlouval, že z ní bude vzorná matka a bude sedět doma s naší dcerou. Vždyť jsme spolu jeli často v drogách, byla zvyklá pařit a taky měla spoustu podezřelých incidentů. Nechci tím říct, že jsem byl nějaký naivní hlupák – tedy, možná jsem nakonec byl, ale i když jsem věděl, co se ve skutečnosti dělo, rozhodl jsem se, že jí budu raději věřit, protože jsem ji miloval a chtěl jsem, aby nám to fungovalo. Občas když někoho milujete, tak raději věříte tomu, čemu věřit chcete, a to i přes nezvratné důkazy o opaku – prostě proto, že toho člověka milujete. No a to byl přesně můj případ. A Rebeka mi za to opravdu stála. Vlastně ji miluju dodnes, i když už úplně jiným způsobem. Hluboko ve svém srdci jsem se musel vypořádat s řadou věcí, které se jí týkaly. Často nám to spolu neklapalo, ale když jsme byli oba střízliví, tak nám bylo skvěle. A na ty chvíle nikdy nezapomenu. Když se mi ji po několika dnech konečně podařilo zastihnout, tak mi odpověděla něco jako:
„Oh, promiň, neslyšela jsem telefon.“ Zase měla na všechno výmluvu – stejně tak, jak tomu bylo v době, kdy jsme ještě nebyli manželé. Věděl jsem, že zase začala s drogami a tak jsem musel vymyslet plán, jak zachránit mou rodinu. Zhruba v té době KoRn vyinkasovali šek na tu vůbec největší sumu, jaký jsme kdy vůbec dostali – šek na více jak dvacet pět milionů babek. Byli jsme z té sumy všichni paf. Chtěl jsem se před Rebekou vytáhnout, a tak jsem ji navrhl, že bych nás s mým podílem mohl přestěhovat zpátky na Huntington Beach. Nevypadala sice nijak nadšeně, ale já si spočítal, že když ji dostanu z Redondo Beach, tak přestane s drogami 62
Navrhl jsem jí:
„Co bys řekla tomu, že bych ti koupil krásný nový dům s bazénem hned vedle koňských stájí? Klidně ti koupím i koně a můžeš bydlet tak blízko pláže, jako nikdy předtím.“ Myslel jsem si, že jí štěstí můžu koupit. Ona si to ostatně myslela taky. Byla z toho nápadu nadšená, a tak jsme se přestěhovali. Koupil jsem jí bílý dům ve čtvrti June Cleaver. Žili jsme si dobře. Chvíli bylo všechno fajn, až do jedné noci, kdy jsme neměli co dělat, potkali jsme jednoho starého známého a dali si lajnu. Nebyli jsme úplně závislí, ale sem tam jsme si dali. Občas jsme fetovali, i když Jennnea byla s námi, ale vždycky jsme se napřed ujistili, že už spí. Uložili jsme ji ke spánku, dali si speed, do rána jsme vystřízlivěli a pak jsme byli celý následující den unavení. Z nějakého důvodu jsme se k drogám po nějaké době vždycky vrátili. Očekával jsem, že si Rebeka dopřeje speed tak jednou, dvakrát společně se mnou, a pak, když odjedu na šňůru, se ho už nedotkne. Nevím, proč jsem si myslel, že by dokázala jen tak přestat. Nejdříve jsme se z Huntington beach přestěhovali pryč, abychom se drogám vyhnuli, a pak jsme se tam ze stejného důvodu přestěhovali znovu zpátky. Má závislost způsobila, že jsem si nevšímal toho donekonečna opakujícího se vzorce sebedestrukce. Kdykoli jsem vyjel na šńůru, s drogami jsem přestal, ale ona v tom jela dál. Ačkoli brala drogy většinu svého dětství (zhruba od svých čtrnácti), cítil jsem se zodpovědný za to, že v tom pořád lítá. Častokráte jsem to byl já, kdo do našeho domu přinesl drogy - namísto toho, abych se ze všech sil snažil být dobrým manželem a otcem. Ale nedokázal jsem se ovládnout, a tak jsem si nebral servítky. Nedlouho potom, co jsme s Rebekou začali znovu užívat speed, potvrdili KoRn účast na největší show naší kariéry – byla to maličkost jménem Woodstock 1999. Já a Rebeka jsme nechali Jenneu doma s mými rodiči, a odjeli jsme na víkend na Woodstock, ve vidině pořádné party. Zastávka první: tryskáč, který si najali lidi z Limp Bizkit, Mac 10, Ice cube a naši bedňáci. Celý let byl jeden velký trip. Letadlo mělo tři sekce: první bylo odpočinkové apartmá, kde byl Jonathan a všichni ostatní střízliví, ve druhé byli rappeři a bedňáci, kteří pili Hennessy a hráli kostky o prachy (myslím, že Mac 10 pokaždé vyhrál a oškubal všechny ostatní o peníze), no a ta třetí sekce byla pro všechny, kdo chtěli pít a brát drogy. A právě tam jsme byli i já a Rebeka. Myslím, že tam byl i nějaký kokain, ale většina lidí jen pila a kouřila trávu. Pamatuju si, že když kokain došel, tak jeden z členů doprovodu KoRn začal šňupat Tylenol.27Byli to cvoci – já však nebyl o nic lepší.
27
Lék proti bolesti
63
Nicméně všichni v kapele byli z vystoupení pěkně nervózní. Na koncert mělo dorazit přes dvě stě tisíc lidí a to nemluvím o stovkách milionů diváků, kteří koncert sledovali přes satelit. Bylo to šílené. A jako bych už i tak nebyl dost nervózní, čas do začátku koncertu se nesnesitelně dlouho vlekl. Takže když přišla naše hodina, jediné na co jsem mohl myslet, bylo, jak mi buší srdce. Když koncert konečně odstartoval, začali jsme hrát intro ke „Blind,“ve kterém postupně všichni přidáváme svůj part, abychom pak společně odstartovali tuhle vypalovačku, která nemůže žádný kotel fanoušků nechat chladným. Jako první začal David se svým činelem. Dav zařval tak silně, až mi to málem uši utrhlo. Pak zahrál úvodní riff Munky. Ještě hlasitější řev. Pak Fieldyho basa. Ještě hlasitější kotel. Pak jsem zahrál svůj úvodní riff já. V tu chvíli Jonathan zařval svou úvodní hlášku, která rozběsní každý kotel fandů:
„ARRRRREEEE YOOOOUUUU READDDYYYYYYYY ??!!“ Když tyhle slova zařval, zvedlo se moře lidí a všichni začali skákat jako jeden muž, takže to vypadalo, jakoby se v kotli zvedla obrovská vlna. Byl to parádní začátek skvělého koncertu. Na jeho konci jsme se všichni vzájemně objali. Dokonce i David s Fieldym. No a pak jsme šli na afterparty. Lidi z Woodstocku zařídili ubytování všem muzikantům v jednom hotelu, takže se kalilo na každém patře. Já a Rebeka jsme si vzali extázi a šňupali kokain. Zůstali jsme vzhůru celou noc a většinu času se jen hádali. Další den jsme propařili celý let, dokud jsme nepřistáli na letišti, kde už na nás čekala limuzína. Byl jsem ještě pořád sjetý z koksu, když jsme začali pít přímo v limuzíně, která nás vezla domů, za mými rodiči a Jenneou. Bylo asi tak pět ráno, když jsme pěkně opilí dorazili domů. Rebeka se rozhodla, že si půjde zaplavat do bazénu, aby trochu vystřízlivěla. A to taky udělala. Kalhoty, tričko, boty – všechno šlo dolů. Zrovna přišli mí rodiče, a tak je jenom krátce pozdravila a skočila do vody. Když pak vyplavala nad hladinu, měla na hlavě bouli od toho, jak praštila hlavou o dno bazénu. Snažil jsem se mluvit s mými rodiči, aniž bych komolil slova, ale prostě to nešlo. Museli jsme před nimi vypadat dost směšně, ale za chvíli odjeli. Když mí rodiče kolem osmé ráno odjeli, uložili jsme Jenneu do postele. Dům ztichl a my byli unavení a opilí tak, že bychom udělali nejlépe, kdybychom šli rovnou do postele. Místo toho jsme se však začali hádat kvůli nějaké pitomosti (už ani nevím, kvůli čemu) a hádka brzo přešla v hlasité řvaní. Rebeka mi ječela přímo do tváře a nebyla k umlčení. Ztratil jsem nervy a praštil jsem ji do obličeje. Z nosu jí začala téct krev – po obličeji až na krk. Byl jsem v šoku z toho, co jsem udělal, cítil jsem se hrozně. Myslel jsem, že ji to umlčí, ale naopak ji to ještě více rozzuřilo – což celou situaci ještě více přiostřilo. Když jsem uviděl všechnu tu krev, omluvil jsem se jí a řekl, že už se s ní nikdy nechci prát. Ale nakonec mě začala mlátit ona. Prostě jsem se svalil na zem s obličejem na koberci a dostával od ní rány. Nakonec asi za dvacet minut zkolabovala a omdlela. Já seděl na podlaze, třásl se a plakal, zatímco má žena ležela celá zkrvavená, v bezvědomí na podlaze vedle mě. 64
Byla to opravdu nechutná situace. Říkal jsem si:
„Jakto,že mám tak zpackaný život? Vždyť jsem získal všechno, co jsem potřeboval. Měl bych být přece šťastný.“ Ten víkend jsem považoval za ten nejhorší moment v mém životě vůbec. Takových momentů však mělo přijít víc. V tu dobu náš vztah dost skřípal, ale byla tu pořád malá naděje na zlepšení. Ta však brzo vzala za své. V té době navštěvovala svého starého kamaráda, kterému se říkalo „skoťák.“ Tenhle kluk brával ve velkém heroin, ale podařilo se mu s tím praštit a hned na to se oženil. Podařilo se mu ve velkém změnit svůj život, což Rebeku inspirovalo. Přesvědčila mě, že i my budeme schopni praštit s fetem. Rozplývali jsme se nad tím, jak jsme snili o naší společné budoucnosti, kdy praštíme s drogami už nadobro. Často mu volávala a on ji vždycky nabil energií a optimismem k životu. Až jednoho dne zavolala Rebece „skoťákova“ manželka a oznámila nám, že se předávkoval. A zemřel. Rebeka z toho byla zničená, a všechna ta naděje, kterou si pěstovala, byla ta tam. Krátce poté zase nadešel čas, abych vyjel na turné – tentokrát s Metallicou a Kid Rockem. V té době se Rebečina závislost prohloubila a po dobu, co jsem byl na turné, pařila non-stop. Jednoho dne mi zavolal kamarád, a oznámil mi, že v našem domě se v jedno kuse pořádají pařby, a to pěkně hlasité. A že jsou tam samí skinheadi, kteří rozbíjejí nábytek. Několikrát jsem zavolal k nám domů, ale Rebeka to buď nezvedla, nebo to zvedl někdo jiný, kdo oznámil mi, že Rebeka tady není a pak hned zase zavěsil. Nejhorší na tom však bylo, že jsem nevěděl, kde celou tu dobu byla Jennea. Byl jsem bezmocný. Byla to noční můra. V té době se mi doneslo, že se schází s jedním týpkem – byl to skinhead a podřadný kriminálník. Když jsem se ji na něj zeptal, odpověděla mi, že je to jen starý kámoš, ze starých časů, že je jako její brácha a že se mu snaží pomoct. To byla pravda – byl to její starý kámoš – tak jako byl „skoták.“Ale tenhle nebyl čistý, a věděl jsem, že je něco víc, než jen její kámoš. Pokaždé jsem se jí omluvil, až mi jednoho dne zavolal jeden známý, který pracoval v zastavárně. Řekl mi, že k němu do krámu přišel nějaký skinhead, a pokoušel se mu prodat zlatý medailon s logem KoRn. Okamžitě jsem ten medailon poznal – byl to osobní dárek pro každého člena KoRn, který nám nechalo zhotovit vedení nahrávací společnosti. A teď se ho nějaký holomrd pokoušel prodat za pár babek v zastavárně. Zavolal jsem Rebece, a chtěl vědět, co se to sakra děje. Čekal jsem, že zase uslyším výmluvy, že potřebovala rychle peníze, aby mohla pomoct kamarádovi, nebo tak něco. To, co mi však řekla jsem a v nejmenším nečekal:
„Opouštím tě.“
65
Hrklo ve mně.
„Jak to myslíš, že opouštíš?“ „Prostě už na tebe seru, rozvádím se s tebou a beru si půlku tvejch peněz!“ Byl jsem naprosto v šoku, tohle se přece nemohlo stát! Moje nejhorší obavy se naplnily. Ale za žádnou cenu jsem ji nechtěl nechat odejít.
„Rebeko, odpusť mi. Všechno můžeme vyřešit. Zařídím pro tebe a Jenneu náš vlastní tourbus a můžeme být společně s malou, kdykoli budeš chtít.“ „Ne.“ odpověděla. „Opouštím tě.“ Bylo už příliš pozdě. Byl to nejhorší den mého života a já ztratil nad vším kontrolu. Prosil jsem ji, aby mne neopouštěla, ale nebylo mi to nic platné. Zeptal jsem se jí, jestli se schází s tím chlápkem, ale popřela to. To bylo to, co mě opravdu ranilo – ve světle všech těch důkazů, incidentů a toho, co mi lidi řekli, mi to přesto zapřela. Svět se mi zhroutil a to mě dohánělo k šílenství. Vlastně mě to dohnalo ke kokainu. Začal jsem ho brát opravdu hodně – abych se dokázal vyrovnat s tím, že mě Rebeka opustila. Byl to pro mě obrovský šok a já cítil vztek. Nevěděl jsem, jak se s tím vyrovnat a tak jsem sáhl po jediném mě známém způsobu: po drogách. Několikrát jsem se pokoušel jí zavolat a ještě si s ní o tom promluvit, ale nezvedala mi telefony. Nakonec se mi podařilo se s ní spojit pár dnů před třídenním volnem, které jsme dostali během tohoto turné. Řekl jsem jí, že přiletím, abych se mohl s ní a Jenneou uvidět. Věděl jsem, že mám poslední šanci je obě zachránit z toho drogového pekla, které se u nás doma odehrávalo. Pořád jsem doufal, že bude možné si s Rebekou rozumě promluvit. Pár dnů před odletem jsem zavolal domů znovu, ale místo Rebeky mi telefon zvedla chůva. Vysvětlila mi, že ji Rebeka najala, aby se na pár dnů postarala o Jenneu. Ale proč? Protože odjela do Oregonu, kde bydlela její matka (v domě, který jsem jí koupil). Rebeka věděla, že se jí budu snažit přemluvit, aby se mnou zůstala, a tak namísto toho, aby mě vyslechla, prostě raději odjela pryč. Jenneu nechala doma asi proto, že věděla, že mi chybí, a že ji budu chtít vidět. Když jsem přijel domů a promluvil si s chůvou, došlo mi, co má Rebeka asi tak za lubem: Jenneu nechá na starost chůvě a sama odjede z města, aby se vyhnula setkání se mnou, zatímco já bych strávil své tři dny s Jennou. A pak, až bych znovu odjel na šňůru, by se vrátila domů. Netrvalo dlouho a Rebeka své plány trochu pozměnila. Pár hodin potom, co jsem přijel domů, mi zavolala Rebečina matka. Oznámila mi, že Rebeka dorazila společně s partou šílených skinheadů, kteří jí dělají doma peklo.
66
Rvali se mezi sebou, na koberci byly skvrny od krve a brali drogy. Tchýně mě zoufale prosila, ať přijedu do Huntingtonu, vyzvednout Jenneu a vezmu ji s sebou na turné. Mezitím se Rebeka chystala vrátit domů do Huntingtonu a má tchýně trnula strachy při představě Jenney uprostřed toho skinheadského bordelu. Pod vlivem drog se z Rebeky stalo doslova monstrum a všichni ti lidi, co se kolem ní motali, to vše jen zhoršovali. Poté, co mi Rebečina matka zavolala, mi bylo ihned jasné, že Jenneu musím vzít na turné s sebou. Bylo mi jasné, že to, co se dělo u její mámy v Oregonu, bude zcela jistě pokračovat i u nás doma. Když se tak ohlížím zpět, všechny ty události, které se tehdy děly, byly pro mne hrozně traumatizující. Od onoho telefonního rozhovoru s Rebečinou matkou jsem cítil hroznou úzkost, když jsem se měl vrátit domů. Byl jsem na dně z toho, že mne Rebeka opustila a skoro jsem měl pocit, jako by pro mě zemřela. Nebyl ale čas truchlit, byl čas, abych se začal chovat jako otec. Najal jsem pro Jenneu chůvu a vzal ji s sebou na turné. Během pár dnů se ze mě stal osamocený otec malé holčičky. Osamocený otec a rocková hvězda v jednom. To, že jsem měl Jenneu na turné u sebe mi ulehčovalo bolest z toho, že mne Rebeka opustila. Nebyl však čas na to, abych truchlil nad svou ztrátou, protože když nás Rebeka opustila, musel jsem se o Jenneu postarat sám. Jediné, na co jsem myslel, bylo postarat se o mou dcerku. Teď už jsme na všechno byli jenom dva.
67
