TRÁPENÍ SE ŠTĚS TÍM KAPITOLA 1. TRÁPENÍ SE ŠTĚSTÍM

1 TRÁPENÍ SE ŠTĚS TÍM Financial Times, povinná denní četba mnoha tisíc bohatých a vysoce postavených a mnoha dalších neschopných, kteří by se mezi ně rádi dostali, vydávají jednou za měsíc přílohu na křídovém papíře, která se jmenuje Jak je utratit. To „je“ v názvu znamená peníze. Respektive hotovost, která zbude po obstarání všech investic slibujících ještě více peněz a po zaplacení všech těch vysokých účtů za dům a zahradu a za domácnost, za oblečení šité na míru, za výživné pro bývalé partnery a za dluhy v salónech Bentley. Jinými slovy, onen zbytek svobodné volby (někdy větší, ale vždycky nedostatečný), který mocným a bohatým zbývá po splnění všech jejich povinností. „Ony“, které se mají utratit, jsou předpokládanou odměnou za dny až po okraj naplněné vyčerpávajícími riskantními rozhodnutími a za spoustu bezesných nocí plných hrůzy ze špatných kroků a z nesprávných sázek; „ony“ jsou radostí, kvůli které má cenu všechno to utrpení vydržet. Zkrátka „ony“ znamenají štěstí. Nebo spíše naději na štěstí, která je štěstím. Nebo si to alespoň myslíme a vší silou v to doufáme… Ann Rippinová si dala tu práci a prošla všechna vydání Jak je utratit, aby zjistila, „co se modernímu mladému muži na vzestupu“ nabízí jako dosažitelný materiální zdroj, symbol, důkaz štěstí.1 Jak se dalo čekat, všechny navrhované cesty ke štěstí vedly přes obchody, restaurace, masážní salóny a další místa, kde se dají utrácet peníze. A velké peníze: 30 000 liber za láhev brandy nebo 75 000 za místo ve vinotéce ve společnosti dalších lahví, kterým okouzlíte (vyvoláte závist? ponížíte? zostudíte? zničíte?) své přátele, které tam pozvete na návštěvu. Ale kromě cen, které za dveřmi udrží téměř celou lidskou rasu, nabízejí některé obchody a restaurace ještě něco navíc, něco, kvůli čemu se zbytek lidstva přede dveřmi ani neobjeví: tajnou adresu, která se strašně těžko získává a která oné hrstce vyvolených, kteří se k ní dostanou, zaručí pocit, že patří mezi „vyvolené“ – že byli povzneseni do výšin, o kterých si obyčejní smrtelníci mohou leda tak nechat zdát. Pocit, který kdysi možná KAPITOLA 1. TRÁPENÍ SE ŠTĚS TÍM

31

bauman 2 blok.indd 31

15.6.2010 16:39:39

zakoušeli mystikové naslouchající andělskému poslovi, pocit, jenž hlásal slávu Boží, ale kterého lze v naší střízlivé, přízemní, věcné éře „okamžitého štěstí“ sotva kdy, pokud vůbec, dosáhnout prostřednictvím zkratek, které nevedou přes obchody. Jak vysvětluje jeden ze stálých přispěvatelů do Jak je utratit, přehnaně drahé parfémy jsou „tak lákavé“ proto, že „jsou kvůli věrným klientům drženy v tajnosti“. Kromě neobvyklé vůně jsou také čichovým symbolem velkoleposti a příslušnosti ke společnosti velkolepých. Jak Ann Rippinová podotýká, tento a další podobné typy blaženosti v sobě mísí příslušnost k nějaké exkluzivní kategorii – ke společnosti, do níž mají téměř všichni ostatní vstup zakázán – se symbolem vytříbeného vkusu, úsudku a znalectví (demonstrovaného předváděním věcí nebo navštěvováním míst, která jsou pro ostatní uzavřená). Z této kombinace nakonec vychází vědomí exkluzivity: příslušnosti k hrstce vyvolených. Chuťové, zrakové, sluchové, čichové a hmatové požitky se násobí vědomím, že je zakusí tak málo dalších lidí, pokud vůbec nějací – třebaže většina lidí by si za to nechala uříznout ruku i nohu… Zažívají snad mocní a bohatí štěstí právě kvůli tomuto pocitu výsadního postavení? Měří se cesta ke štěstí řídnoucím zástupem spolucestujících? Nebo v to čtenáři přílohy Jak je utratit alespoň věří, ať je tato víra vyjádřena explicitně, či není nikdy vyslovena a je držena pod pokličkou? Tak či onak, podle Rippinové je tato cesta ke štěstí úspěšná přinejlepším z poloviny: prchavé radosti, které přináší, se rychle rozpouštějí a mizí v dlouhodobém znepokojení. „Iluzorní svět“, který spřádají redaktoři Jak je utratit, se vyznačuje „křehkostí a pomíjivostí. Boj za legitimitu prostřednictvím velkoleposti a nadbytku nutně vede k nestabilitě a zranitelnosti.“ Obyvatelé tohoto „iluzorního světa“ jsou si vědomi toho, že „nikdy nebudou mít dost, aby byli v bezpečí. Spotřeba nevede k jistotě a sytosti, ale ke stále větší úzkosti. Dost nikdy nebude dost.“ Jak své čtenáře varuje jeden z přispěvatelů v Jak je utratit, ve světě, kde si „každý“ může dovolit luxusní auto, nemají ti, kteří míří vysoko, „jinou možnost než si pořídit ještě luxusnější“. Právě to vás zarazí, když (a pokud) se podíváte pozorněji. To ale každý neudělá, a ještě méně lidem na tom záleží, a ještě méně lidí se může podívat, i kdyby jim na tom záleželo – protože cena za místo s dobrým výhledem je od nich na UMĚNÍ ŽIVOTA

32


15.6.2010 16:39:40

míle daleko a odmítá se k nim jakkoli přiblížit. Ale občasné letmé zahlédnutí tohoto typu „honby za štěstím“, které se nám naskýtá prostřednictvím společenských časopisů a bulvárních plátků, které oslavují celebrity, nás láká, abychom se pokusili vydat v jejich stopách, místo aby nás proti tomu varovali. Koneckonců byste se díky tomu stali jedním z těch lidí na vrcholu… Vyhlídka, že zakusíte nepříjemnou úzkost, jakkoli znepokojivou, není nijak vysokou cenou za to, že se dostanete na vrchol. Toto poselství se zdá být stejně rozumné, jako je přímočaré: cesta ke štěstí vede skrze obchody a čím exkluzivnější obchody, tím větší dosažené štěstí. Dosažení štěstí rovná se nabytí věcí, které si ostatní nemohou dovolit. Štěstí se rovná schopnosti trumfnout ostatní… Obchody na hlavních ulicích by neprospívaly nebýt butiků ve skrytých uličkách a s pouze selektivně (a střídmě!) vyzrazovanými adresami. V zastrčených buticích se prodávají jiné věci než na hlavních třídách, ale předávají totéž poselství, slibují splnění překvapivě podobných snů. To, co tyto butiky dělají pro hrstku vyvolených, nepochybně dodává autoritu a důvěryhodnost slibům masových kopií z hlavní ulice. A tyto sliby, v obou případech, jsou si nápadně podobné: že budete „lepší než…“ – a tak budete moci překonat, ponížit a pokořit ostatní, kteří snili o tom co vy, ale neuspěli. Zkrátka slib, že univerzální pravidlo o trumfování bude platit právě pro vás… Další noviny, které čtou mnozí čtenáři Financial Times, se pravidelně věnují novinkám na trhu počítačových her. Mnohé počítačové hry za svou popularitu vděčí zábavě, kterou nabízejí: představují bezpečný a svobodně volený nácvik trumfování, které je ve skutečném světě riskantní a nebezpečné stejně jako povinné a nevyhnutelné. Tyto hry vám umožňují dělat to, do čeho byste jinak byli nuceni, nebo co byste si možná sami přáli, jen vám v tom brání strach z vlastního zranění nebo vaše svědomité námitky proti poranění ostatních. Jednu z těchto her, doporučovanou coby „největší masakr“ a „demoliční derby do posledního muže“, popisuje jeden nadšený a nepříliš ironicky znějící recenzent: Nejvíc si užijete […] když musíte v aréně na čas a přesně prohodit pomláceného řidiče předním sklem vysoko do vzduchu. A ať svého nešťastného hrdinu vrháte po kuželkářské dráze, nebo si s ním jako s hladkým oblázKAPITOLA 1. TRÁPENÍ SE ŠTĚS TÍM

33


15.6.2010 16:39:40

kem házíte po rozlehlé vodní hladině, každá akce je stejně absurdní, násilná a legrační jako ta předešlá.

Právě kvůli vaší obratnosti (vašemu načasování a přesnosti úderů), která stojí proti „smůle“ hlavního hrdiny (jeho neschopnosti oplatit vám stejnou mincí), je trumfování tak zábavné a tak „legrační“. Svou sebeúctu, povzbuzení ega z této přehlídky vašich vrcholných schopností, jste získali na úkor hrdinova ponížení. Vaše obratnost by nemusela být o nic menší a přitom by byla pouze z poloviny tak uspokojivá a z poloviny tak zábavná, kdybyste nemohli hlavního hrdinu prohodit předním sklem, zatímco vy si bezpečně sedíte na sedadle řidiče. Max Scheler si už v roce 1912 všiml, že průměrný člověk, který oceňuje nějakou hodnotu, to nedělá prostřednictvím vlastní zkušenosti, ale „v průběhu a prostřednictvím srovnání“ s majetkem, stavem, neutěšenou situací či vlastností ostatních.2 Háček je v tom, že vedlejším účinkem takového srovnávání je poměrně často zjištění, že některou ceněnou hodnotu nevlastníme. Toto zjištění spolu s vědomím, že nabytí této hodnoty a požitek z ní se nachází mimo možnosti jednotlivce, vyvolávají vášnivé pocity a uvádějí do pohybu dvě vzájemně protichůdné, ale stejně prudké reakce: nezvladatelnou touhu (o to mučivější kvůli podezření, že se nám ji možná nikdy nepodaří uspokojit); a zatrpklost – zahořklost způsobenou zoufalým nutkáním zažehnat sebepodceňování a sebeopovržení prostřednictvím snižování, zesměšňování a zneuctívání dotyčné hodnoty spolu s těmi, kdo ji vlastní. Můžeme si všimnout, že jelikož se zakušené ponížení skládá ze dvou vzájemně protikladných nutkání, vyvolává nesmírně rozpolcený přístup; exemplární „kognitivní disonanci“, semeniště iracionálního chování a neproniknutelnou pevnost proti rozumovým argumentům. Je také zdrojem věčného strachu a duševní nepohody všech postižených. Avšak tito postižení, jak Max Scheler předjímá, tvoří velký počet našich současníků; tato choroba je nakažlivá a jen málokteří, pokud vůbec nějací občané tekuté moderní konzumní společnosti se mohou chlubit tím, že jsou před hrozbou nákazy zcela imunní. Naše zranitelnost, říká Scheler, je v typu společnosti, ve které jde s relativní rovností politických a dalších práv a forUMĚNÍ ŽIVOTA

34


15.6.2010 16:39:40

málně uznávanou společenskou rovností ruku v ruce také enormní diferenciace skutečné moci, majetku a vzdělání, nevyhnutelná (a patrně nevyléčitelná); ve společnosti, v níž „mají všichni právo“ na to, aby se považovali za rovnoprávné se všemi ostatním, zatímco ve skutečnosti s nimi rovnoprávní být nemohou.3 V takové společnosti je pak univerzální (alespoň teoreticky) také zranitelnost. Její univerzálnost, stejně jako univerzálnost pokušení k trumfování, k níž se důvěrně váže, odráží vnitřní neřešitelný rozpor společnosti, která pro všechny své příslušníky nastavuje měřítka štěstí, jichž většina z těch „všech“ nemůže nikdy dosáhnout, nebo je jí v tom zabráněno. Příslušníci dnešní konzumní společnosti by si mohli vzít ponaučení od Epikteta, bývalého otroka a zakladatele školy stoické filozofie ze starého Říma – jelikož své doporučení vyjádřil jazykem, který je snadno pochopitelný a má podobu metafory, která jedinečným způsobem souzní s jejich světonázorem (třebaže nijak zvlášť s jejich sklony a preferencemi): Pomni chovati se jako na hodech. Když jídlo podávají, došlo i k tobě? Vztáhni ruku a vezmi si způsobně. Jde mimo tebe dále? Nezdržuj ho. Ještě tu není? Neprojevuj zdaleka žádosti své, nýbrž čekej, až dojde k tobě. Tak chovej se k dětem, tak k ženě, tak k hodnostem, tak k bohatství: a budeš jednou důstojným bohů hostem. Nevezmeš-li pak si ani, až ti bude předloženo, nýbrž netečně se k tomu budeš míti, tehdy netoliko hostem bohů, ale i spoluvládcem budeš.4*

Problém je ale v tom, že naše konzumní společnost dělá všechno proto, aby se víra v Epiktetův uklidňující slib jevila jako něco, co je v rozporu se zkušeností, a tedy aby jeho doporučení ke zdrženlivosti, střídmosti a obezřetnosti bylo těžko akceptovatelné. Naše konzumní společnosti se také všemi silami snaží o to, aby z praktikování Epiktetova doporučení udělala nesmírně náročný a namáhavý úkol. Nedokáže z něj ale udělat něco neuskutečnitelného. Spo* V překladu Františka Drtiny, Epiktetos: Rukověť mravních naučení . Jan Laichter, Praha 1930. (Pozn. překl.)

KAPITOLA 1. TRÁPENÍ SE ŠTĚS TÍM

35


15.6.2010 16:39:40

lečnost dokáže (a také to dělá) zařídit, aby některé volby lidé činili s větší pravděpodobností než jiné. Ale žádná společnost nemůže, a ani by nemohla, lidi připravit o možnost volby. Dá se tedy o štěstí říct alespoň něco s jistotou, něco, co by nevyvolalo námitky? Ano: že štěstí je dobrá věc – kterou bychom si měli přát a vážit si jí. Nebo že je lepší být šťastný než nešťastný. Ale tyto dva pleonasmy jsou asi tak všechno, co lze o štěstí s dobře podloženou jistotou říct. Všechny další výroky, které obsahují slovo „štěstí“, by jistě vyburcovaly polemiku. Pro vnějšího pozorovatele je těžké odlišit štěstí jednoho člověka od hrůzy jiného. Prohlásit, že tohle je „všechno“, co se bez rizika halasných protestů o štěstí dá vyslovit, má velmi malou výpovědní hodnotu; rozhodně ne o mnoho větší než slovníková definice tohoto slova, která vyjadřuje jeho význam tím, že opakuje, byť pomocí pár slov navíc, to, co ono slovo samo implikuje. Když přijde na aplikaci tohoto slova na to či ono spíše než na to či ono, okamžitě se vynoří záplava sporných interpretací a stanovisek – a slovníkové definice výsledné spory nezastaví, nezabrání jim, ani je neutiší. Ale na rozhodnutí, která lidé činí, když se snaží toto jméno přiřknout té či oné situaci, nenahlížejí s rozčarováním či přímo s pohrdáním a posměchem pouze ostatní lidé; vhodností nebo rozumností své volby si nejsou jisti ani sami ti, co se rozhodují. Ohlédnou-li se, mohou se překvapeně ptát, „to kvůli tomuhle byl všechen ten povyk? Jestli tohle má být to štěstí, ve které jsem doufal, stálo to vůbec za všechno to úsilí a všechno to utrpení, kterého k jeho dosažení bylo očividně potřeba?!“ Zatímco Immanuel Kant se po celý život snažil (a celkem úspěšně) vybrousit a vysvětlit nejasné či sporné koncepty v naději, že přijde na definici, aby danou „otázku“ vyřešil způsobem, který bude imunní před všemi dalšími protiargumenty, a tudíž ho budou muset přijmout všichni lidé, pokud jde o štěstí, tedy blaženost, měl pocit, že se této naděje musí jednou provždy vzdát. „Pojem blaženosti“, prohlásil, „je tak neurčitým pojmem, že ačkoli každý člověk touží dosáhnout blaženosti, přesto není žádný s to, aby zcela přesně a v souladu se sebou samým řekl, po čem vlastně touží a co chce.“ 5* * V překladu Ladislava Menzela, Kant I.: Základy metafyziky mravů. Svoboda, Praha 1976. (Pozn. překl.)

UMĚNÍ ŽIVOTA

36


15.6.2010 16:39:41

My bychom mohli dodat: když přijde na štěstí, nikdo nedokáže být jak jednoznačný, tak konzistentní. Čím jednoznačnější někdo je, tím menší má naději na nějakou konzistenci. Není divu, protože máme-li si být jistí formou, jakou má štěstí nabývat, pak musíme soustředit pozornost a energii na zvolený model a opominout či do stínu odsunout všechno ostatní – kdežto každý model, o který usilujeme na úkor všech ostatních modelů, musí nutně vypadat ještě podezřeleji, jak se množí hroby dalších a dalších mrtvě narozených, promarněných nebo zanedbaných možností. Uspokojení patrně nakonec dorazí v balíčku spolu s lákadlem v podobně nekonzistence; cesty zpátky nebo odbočky na nějakou vedlejší kolej… Zdá se, že touha po štěstí, kterou Sokrates označil, máme-li věřit Platonovi, za krutou realitu života, je věčnou společnicí lidské existence. Ale stejně věčná se zdá být také očividná neuskutečnitelnost jeho úplného, nezpochybnitelného naplnění a uspokojení v duchu je ne regrette rien. A věčná, bez ohledu na pocit marnosti, který vyvolává, je také neschopnost člověka někdy po štěstí přestat toužit – a jeho snaha udělat pro jeho pronásledování, dosažení a udržení cokoli. Aristoteles, vycházeje ze své obvyklé strategie řešení problémů, jež vyplývají ze spletitosti lidského údělu, tedy jejich rozepisování do seznamů jednodušších složek, ve své Rétorice sepsal osobní vlastnosti a úspěchy, které člověku zaručí šťastný život.6 Souhlasil s tím, že štěstí lze definovat mnoha způsoby: jako „blahobyt jest zdar v jednání ve spojení s dobrostí, s ctností, nebo dokonalé ukojení životních potřeb, životní pohoda nebo radostný život stálého trvání, nebo dobrý stav statku a těla, spojený se schopností jej zachovati a nabývati“ * Pak ale předkládá seznam „osobních“ a „zevnějších“ dober, které jsou pro štěstí nepostradatelné bez ohledu na to, který recept na šťastný život si vybereme. Tento seznam má podle něj empirické základy, jelikož jej tvoří touhy, které pociťují všichni občané Athén: např. dobrý původ, mnoho přátel, dobří přátelé, majetek, poslušné děti, spousta dětí, zdraví, krása, síla, tělesný vzrůst, atletické schopnosti, sláva, čest, přízeň osudu, ctnosti. Tyto hodnoty ale ne* V překladu Antonína Kříže, Aristoteles: Rétorika . Jan Leichter, Praha 1948. (Pozn. překl.)


37


15.6.2010 16:39:41

mají žádné pořadí; všechny přísady štěstí mají stejný význam, z čehož plyne, že žádnou z nich nelze obětovat na úkor jiné, aniž by bylo štěstí narušeno, a že přítomnost či nadbytek jedné nedokáže skutečně kompenzovat absenci či nedostatek jiné. Tato domněnka dobře souzněla i se zbytkem Aristotelovy životní filozofie, která se s nedůvěrou stavěla ke všem radikálním jednostranným volbám, a místo toho jako jedinou správnou a účinnou strategii, které by se měl každý člověk v nepříjemně rozmanité a vrtkavé realitě držet, doporučovala umírněnost, vyvážený úsudek a „zlatou střední cestu“. Složení Aristotelova seznamu by ale současného čtenáře s největší pravděpodobností mátlo, ne-li přímo odradilo. Některé jeho položky by si mezi vlastnostmi, které by současní lidé uvedli v souvislosti se svou představou štěstí, příliš dobře nevedly; jiné by vyvolaly přinejlepším smíšené pocity. Tohle je ale ještě poměrně nevinný důvod k rozčilování: nejvíc by současného hledače štěstí asi mátla domněnka, že štěstí je (mohlo by být, mělo by být) nějaký stav, možná dokonce stav konstantní a trvalý a v okamžiku dosažení neměnný. Jakmile člověk získá a shromáždí všechny položky na seznamu a jakmile získá záruku, že je může „vlastnit“ věčně, může od nich jejich vlastník očekávat (jak věřil Aristoteles), že mu budou poskytovat štěstí už napořád – in perpetuo. Právě to by naši současníci považovali za nejpodivnější a za nejnepravděpodobnější; kromě toho by se obávali, že taková věčná stabilita, pokud by se nemožné stalo skutkem a ona by opravdu nastala, by měla na životní štěstí neblahé následky. Většina současných čtenářů by určitě souhlasila s triviálně zřejmým předpokladem, že více peněz je pro štěstí lepší než méně peněz, že více dobrých přátel znamená větší štěstí než přátel málo nebo žádní, nebo že dobré zdraví je lepší než nemoc; ale jen málo čtenářů, pokud vůbec nějací, by očekávalo, že to, co jim přinese štěstí jeden den, je bude okouzlovat a těšit navždy; a jen málo čtenářů by uvěřilo, že stavu štěstí lze dosáhnout jednou provždy a že je-li ho dosaženo, může trvat po zbytek života bez jakéhokoli dalšího úsilí; jinými slovy, že se štěstí nepokazí, jestliže honba za dalším a větším štěstím ustane – navzdory vědomí, že „od nynějška se nic nezmění a všechno zůstane tak, jak je“. Pro většinu našich současníků není vyhlídka na „víc téhož“ hodnotou jako takovou; stává se hodnotou až tehdy, je-li doplněna výpovědní klauzulí. „Víc téhož“ UMĚNÍ ŽIVOTA

38


15.6.2010 16:39:42

se může stát lákavým ve chvíli intenzivního požitku a veselí; ale stejně jako v ostatních oblastech ani v tomto případě lidé nečekají, že touha bude trvat věčně, a nepřejí si, aby objekt jejich touhy zůstal „stejný“ navždycky. Jak složitě zjistil Faust Christophera Marlowa, přání, aby okamžik blaženosti zůstal „stejný“ napořád, člověku přinese pouze nekonečný závazek vůči peklu, nikoli nekonečné štěstí… Pro většinu našich současníků je kýženou hodnotou – a hodnotou jistě nejcennější – spíše stav „na cestě“ (ještě před cílem, poháněný neukojenou touhou, vidinou snu – kdy je třeba se snažit, doufat a své sny si teprve plnit), třebaže si žádá spoustu trpělivosti a je náročný na nervy. Naši současníci by s největší pravděpodobností potvrdili (přinejmenším ve svých srdcích, ne-li slovy), že opak tohoto rozpoložení, stav odpočinku, není štěstí, ale nuda; a pro většinu z nás je nuda synonymem krajního neštěstí, jen jiným pojmenováním stavu, kterého se bojíme nejvíc. Dokáže-li být štěstí „stav“, může to být jenom stav vzrušení popoháněný nenaplněním… Na prahu moderní éry nahradila „stav štěstí“ v praxi i ve snech hledačů štěstí honba za štěstím. Od té doby je největší štěstí spojováno s uspokojením, které vychází ze vzdorování nepřízni osudu a z překonávání překážek, spíše než s odměnami, které budou nalezeny na konci tohoto dlouhého boje. Jak ve své nesmírně vyčerpávající a vnímavé studii o dlouhé historii štěstí v „západní“ filozofii a kultuře poznamenává Darrin McMahon, který rozvíjí názory Alexise de Tocqueville,7 stejně jako v Americe, kterou de Tocqueville navštívil, sílila touha po rovnoprávnosti spolu s nárůstem rovnoprávnosti již získané, právě tak neuhasitelná touha a nutkavá honba za štěstím pohlcovaly (a stále pohlcují) hledače štěstí, kteří stále častěji naráželi na jejich materiální stopy. Jak řekl de Tocqueville, „štěstí je vlastnost, ta před nimi neustále ustupuje, aniž ovšem kdy zmizí jejich zrakům; a vzdalujíc se, podněcuje je, aby o ni usilovali. Neustále věří, že ji mají na dosah a ona jim neustále uniká.“8* Příchod honby za štěstím coby hlavního motoru lidského myšlení a jednání někteří * V překladu Vladimíra Jochmana, de Tocqueville A.: Demokracie v Americe . Academia, Praha 2000. (Pozn. překl.)


39


15.6.2010 16:39:42

považují za předzvěst skutečné kulturní a také společenské a ekonomické revoluce. Z kulturního hlediska předvídá, ohlašuje a doprovází přechod od nekonečné rutiny k neustálé inovaci, od reprodukce a zadržování „toho, co vždycky bylo“ nebo „toho, co jsme vždycky měli“ ke stvoření a přivlastnění „toho, co nikdy nebylo“ nebo „toho, co jsme nikdy neměli“; přechod od „tlaku“ k „tahu“,* od potřeby k touze, od příčiny k účelu. Sociálně se časově shoduje s přechodem od vlády tradice k „roztavení pevného a zprofanování posvátného“. Ekonomicky spustil posun od uspokojování potřeb k vytváření tužeb. Jestliže byl „stav štěstí“ coby motiv myšlení a jednání v podstatě konzervativní a stabilizující faktor, „honba za štěstím“ je silou s výrazným destabilizačním potenciálem; pro síť mezilidských pout a jejich společenská prostředí stejně jako pro namáhavé sebepoznání je to skutečně ten nejúčinnější prostředek proti zamrzání. Klidně bychom ho mohli považovat za hlavní psychologický faktor v příčinném komplexu, který je zodpovědný za přechod od „pevné“ k „tekuté“ fázi modernity. O psychologickém dopadu toho, že „honba za štěstím“ byla povýšena na právo, povinnost a prvořadý účel života současně, de Tocqueville říká následující: Vidí ji [Američané] dosti blízko, aby poznali její kouzlo, nedokáží se však k ní přiblížit natolik, aby jí mohli užívat, a umírají dříve, než plně vychutnají její půvaby. Tomu lze přičíst zvláštní zádumčivost, kterou můžeme často pozorovat u obyvatel demokratických zemí při všem jejich nadbytku, i ono znechucení životem, které se jich někdy zmocňuje uprostřed pohodlného a klidného života.9**

To staří mudrci předpokládali dávno před úsvitem věku „univerzální honby za štěstím“. Pokoušeli se vyřešit tento zdánlivý paradox – a položit cestu, jež by se vyhnula pasti, která je na hledače štěstí nastražená. Lucius Annaeus * Marketingové strategie „push“ a „pull“, „tlaku“ a „tahu“; poptávkový neboli pull marketing vychází z přání a tužeb zákazníka, podle kterých se vychází při výrobě zboží, zatímco nabídkový neboli push marketing se snaží zákazníkovi prodat již hotové zboží. (Pozn. překl.) ** De Tocqueville, op. cit. (Pozn. překl.) UMĚNÍ ŽIVOTA

40


15.6.2010 16:39:42

Seneca ve svých úvahách „O blaženém životě“ (De vita beata) poukázal na to, že: Nejvyšší dobro jest nesmrtelné a bez konce; nezná ani omrzelosti ani lítosti. Duše, jež poznala pravou cestu, nikdy se neobrací, neprotiví se sama sobě, ani se nemění, ježto vždy za nejlepším cílí: rozkoš však právě v tom okamžiku, kdy nejvíce se těší, zmírá. Její působiště jest malé a proto brzo plné a protivné a po prvním útoku zničené.10 *

V zájmu srozumitelnosti by Seneca býval udělal lépe, kdyby v první větě svou úvahu zaznamenal v obráceném pořadí: kdyby místo tvrzení, že dobré věci jsou nesmrtelné, napsal, že na nesmrtelné věci – právě díky jejich nesmrtelnosti a odolnosti vůči působení času – bychom měli nahlížet jako na nejvyšší dobro. Bez ohledu na to, jak velkou mají Senecova doporučení či varování přesvědčovací schopnost, tato schopnost vychází z všudypřítomného a neoblomného snu člověka, že se mu jednou podaří polapit, zpomalit a nakonec i spoutat tok času a připravit ho o jeho ničivou sílu; z neukojené a neukojitelné touhy smrtelníků po trvání, nekonečné dlouhověkosti a nekonečnosti bytí. Smrtelníci, okusivše ovoce ze „stromu poznání“, nedokáží a nemohou zapomenout na svou smrtelnost, jakkoli zoufale a upřímně se o to snaží; proto nikdy nepřestanou toužit po onom druhém ovoci, ovoci ze „stromu života“, lákavém a okouzlujícím ovoci, jež jim bylo tak surově a neodvratně odepřeno. Z úvah o lidském štěstí zatím ani na okamžik nezmizel ani rozdíl mezi „hodnotným, jelikož trvalým“ a „zbytečným, jelikož pomíjivým“, ani nepřeklenutelná propast mezi nimi. Nebytí, ona ponižující a pokořující bezvýznamnost individuální fyzické přítomnosti na světě ve srovnání s nevzrušenou věčností světa samotného, pronásleduje filozofy (a také laiky během jejich krátkých epizod filozofování) už více než dva tisíce let. Ve středověku byl zájem o něj povýšen na vrcholný smysl a nejvyšší starost smrtelníků a jeho úkolem bylo * V překladu Josefa Kratochvíla, Seneca L. A.: Vybrané rozhovory . Fr. Drdácký, Příbor 1914. (Pozn. překl.)


41


15.6.2010 16:39:43

prosazování duchovních hodnot na úkor potěšení těla – a také vysvětlení (a pokud možno odvrácení) bolesti a utrpení krátké pozemské existence coby nezbytné, a tedy vítané předehry k nekonečné blaženosti posmrtného života. S příchodem moderního věku se nebytí navrátilo v novém rouše: v rouše marnosti individuálních zájmů a starostí, které mají děsivě krátkou životnost a v porovnání se zájmy „sociálního celku“ – jako jsou národ, stát, spravedlivá věc – jsou pomíjivé a přechodné. Vlivný argument ve prospěch této renovované, sekularizované odezvy na smrtelnost jednotlivce vystavěl a obšírně obhájil Émile Durkheim, jeden ze zakladatelů moderní sociologie. Pokoušel se vložit a usadit „společnost“ na místo, které vyklidil Bůh a příroda coby výtvor Boha či jeho ztělesnění – a tím pro právě vznikající národní stát prosadit právo vyjádřit, vyslovit a uplatnit mravní přikázání a jeho příslušníkům nařídit vrcholnou věrnost; právo, které bylo do té doby vyhrazeno pro Pána vesmíru a jeho pomazané pozemské zástupce. Durkheim si byl dobře vědom, jaký účel toto jeho cvičení má: „Musíme nalézt racionální náhražky za náboženské motivy, jež nám tak dlouho sloužily jako nositelé nejzákladnějších mravních idejí.“11 Doporučuje, aby lidé skutečné štěstí hledali nikoli v lásce k Bohu a v poslušnosti k jeho církvi, ale v lásce k národu a disciplíně národního státu. V obou případech však obhajuje nadřazenost věčnosti nad pomíjivostí. Není-li výsledkem našeho snažení nic trvalého, je toto snažení prázdné. Proč bychom tedy měli usilovat o něco marného? […] Jakou hodnotu mají naše jednotlivá potěšení, tak prázdná a krátkodobá? […] Jedinec se podvoluje společnosti a toto podvolení se je předpokladem jeho osvobození. Svoboda člověka spočívá ve vysvobození ze slepých, nemyslících fyzikálních sil; člověk jí dosáhne, postaví-li proti nim velkolepou a inteligentní sílu společnosti, jež mu poskytuje ochranu. Nalezne-li úkryt pod křídly společnosti, stává se tím na ní do jisté míry závislý. Je to však závislost osvobozující.12

V úvaze, která poměrně věrně připomíná orwellovský doublethink, byla bezpodmínečná kapitulace před striktními požadavky společnosti a jejím samozvaUMĚNÍ ŽIVOTA

42


15.6.2010 16:39:43

ným mluvčím – stejně jako plnění božích přikázání a podrobení se církevním strážcům – prezentována jako akt osvobození: osvobození věčného ze sevření pomíjivého a osvobození duchovního z vězení tělesného; zkrátka osvobození skutečné hodnoty od jejích falešných náhražek. Senecův lék se naproti tomu týkal zejména soběstačnosti a sebeovládání. Byl také zcela a rozhodně individualistický. Nespoléhal se ani na vševědoucnost Boha, ani na nejvyšší rozum a všemohoucnost společnosti. Místo toho byl určen „ušlechtilým myslím“, zdravému rozumu, vůli a odhodlání jednotlivých lidských bytostí a schopnostem a zdrojům těchto jedinců, kteří jimi individuálně vládli. Vyzýval je, aby nešťastnému lidskému osudu čelili každý sám za sebe; a aby mu čelili z bezprostřední blízkosti – a aby odolali a vyhnuli se nedomyšlené a podvodné, fingované terapii, která spočívá v odvracení zraku od ponuré pravdy a v odstoupení ze závodu poté, co pocítí uspokojení, což je postup, který by jim dovolil na tuto pravdu zapomenout, dokud závod pokračuje, ale ani o okamžik déle. Právě to měl Seneca podle všeho na mysli, když nadšeně citoval Epikurův verdikt: „Pokud žiješ v souladu s přírodou, nikdy nebudeš chudý. Pokud žiješ podle mínění lidí, nikdy nebudeš bohatý,“13* nebo svou poznámkou, že „nic nám nepřivádí větších škod, než řídíme-li se rádi podle řečí jiných, pokládáme-li za nejlepší to, co s velkou pochvalou se přijímá, žijeme-li, čehož je přemnoho příkladů, nikoliv podle svého rozumu, nýbrž napodobením jiných“;** nebo svým varováním, že „přirozené tužby mají své hranice; tužby zrozené z klamných představ neznají, kde by skončily; vždyť klam nemá mezí“;*** a nakonec svým vlastním rozhodnutím mít se na pozoru před „davem“ jako tím, čemu je záhodno se „obzvlášť vyhýbat“, jelikož „čím početnější je lid, s kterým se stýkáme, tím víc stoupá nebezpečí“. „Ale nic není dobrým mravům tak zhoubné jako vysedávat při nějaké podívané. Zde se totiž stává, že se při pocitech libosti snáze vplíží i nepravosti.“14.**** * Stejskal, Miloš: Moudrost starých Římanů . Odeon, Praha 1990. (Pozn. překl.) ** Seneca, L. A.: Vybrané rozhovory , op. cit. (Pozn. překl.) *** V překladu Bohumila Ryby, Seneca, L. A.: Výbor z listů Luciliovi . Svoboda, Praha 1987. (Pozn. překl.) **** Seneca, L. A.: Výbor z listů ..., op. cit. (Pozn. překl.)


43


15.6.2010 16:39:43

TRÁPENÍ SE ŠTĚS TÍM KAPITOLA 1. TRÁPENÍ SE ŠTĚSTÍM

Recommend Documents