1. kapitola
J
enny se ohlédla přes rameno. Pořád se drželi za ní – sice na opačné straně ulice, ale rozhodně ji sledovali. Přizpůsobovali se jejímu tempu: když zpomalila a předstírala, že se dívá do výloh obchodů, zpomalili taky. Byli dva, jeden v černém tričku, kožené vestě a s černým šátkem na hlavě, druhý v rozepnuté flanelové černobíle kostkované košili. Neprané. Ani z jednoho neměla dobrý pocit. Do obchodu s hrami zbývalo několik bloků. Jenny mírně přidala do kroku. Tahle čtvrť města neměla nejlepší pověst, ale ona se vydala schválně sem, aby ji nepotkal nikdo z přátel. Neuvědomila si, že Eastman Avenue dneska vypadá tak drsně. Po nedávných výtržnostech sice policie obnovila pořádek, ale řada vyrabovaných obchodů měla pořád výlohy zatlučené prkny, z čehož Jenny začínal po zádech přejíždět mráz. Jako kdyby ji okolní domy sledovaly zavázanýma očima. 7
L. J. Smith
Určitě by se tu neměla zdržovat za soumraku – ještě se ale přece nestmívá, opakovala si důrazně. Kdyby ti dva aspoň zatočili do nějaké vedlejší ulice. Srdce jí tlouklo až v krku. Třeba opravdu odbočili… Znovu zpomalila. Její tenisky našlapovaly na špinavý chodník zcela tiše. Zezadu a zleva slyšela pleskání běžeckých bot a klapání okovaných podrážek. Kroky zvolnily. Pořád tam jsou. Neohlížej se, napomínala se. Cestou k tomu obchodu potřebovala přejít k Joshua Street – ale to znamenalo zatočit doleva, na jejich stranu ulice. To je špatný nápad, Jenny. Až budeš přecházet, můžou tě dohonit. Tak dobře, odbočí dřív, doprava do nejbližší ulice, která se jí naskytne – která to bude? Montevideo. Zatočí do Montevideo Street, najde si nějaký obchod a schová se tam, než ti dva přejdou. Tower Records na rohu Eastman Avenue a Montevideo Street bylo zavřené. Škoda. Jenny se vztyčenou hlavou a s urputně předstíraným klidem prošla kolem potemnělých výloh. V jedné z nich zahlédla svůj odraz: štíhlou dívku s vlasy, o nichž Michael kdysi prohlásil, že mají barvu medu na slunci. Viděla rovná obočí jako dva rozhodné tahy štětcem a zelené oči, tmavší a ještě vážnější než obvykle. Vypadala ustaraně. Na křižovatce zatočila doprava. Jakmile byla mimo dohled z Eastman Avenue, zastavila se a znehybněla jako jistící srnka. S ruksakem v ruce se zoufale rozhlížela po nějakém úkrytu. Přímo proti ní byl prázdný pozemek a vedle něj zavřená thajská restaurace. Za Jenny se tyčila holá stěna hudeb8
Lovec
ního obchodu, která se táhla až k parku. Nikde žádná skrýš. Neměla se kam schovat. Zježily se jí chloupky v zátylku a naskákala jí husí kůže. Otočila se k Eastman Avenue. Přitiskla se ke zdi, odhrnula si vlasy za uši a zaposlouchala se. Jsou to kroky, nebo to jenom divoce tluče její srdce? Kéž by s ní byl Tom. Jenže o to právě šlo. Tom s ní být nemohl, protože nakupovala na jeho párty. Měl to být mejdan u bazénu. Jenny Thorntonová byla proslulá svými bazénovými večírky a tady v jižní Kalifornii bylo na konci dubna dokonalé počasí pro další z nich. Teploty často ani přes noc neklesaly pod 24 °C, bazén se na zahradě třpytil jako obrovský modrozelený šperk a nad hladinou se převalovaly jemné chomáčky vodní páry. Skvělé kulisy pro mejdan s grilováním. Před třemi dny se ale najednou ochladilo… a Jenniny plány vzaly zasvé. V takovém počasí se koupají leda lední medvědi. Chtěla si všechno v klidu rozmyslet a přijít s nějakým jiným úžasným nápadem, ale byl to jeden z těch týdnů, kdy se pořád něco dělo. Summer musela nechat utratit svého čtrnáctiletého teriéra a potřebovala Jenny jako morální podporu. Dee se připravovala na zkoušku z kung-fu a Jenny jí dodávala odvahu. Audrey s Michaelem se pohádali, Zach dostal chřipku… A najednou byl pátek odpoledne, do párty zbývalo jenom pár hodin, všichni očekávali něco speciálního – a Jenny neměla nic připravené. Naštěstí během hodiny počítačů dostala nápad. Hry. 9
L. J. Smith
Lidi pořádají večírky s tajemnou vraždou, s hádáním slov podle obrázků a podobně. Proč by na dnešní večer nepřipravila nějakou hru? Pochopitelně velice speciální. Něco dost vkusného pro Audrey, dost sexy pro Toma a pokud možno i trochu strašidelného, aby bavila Dee. Něco pro sedm lidí. Jenny zavzpomínala na jediné opravdu vzrušující hry, které hrála ještě jako dítě. Ne ty, které připravovali dospělí, ale takové, co jste si vymýšleli sami, jakmile jste vypadli z domova. Na fanty. Flašku. Nějaká jejich kombinace – samozřejmě propracovanější, vhodná pro středoškoláky – by byla ideální. Právě to ji přivedlo do Eastman Avenue. Věděla, že nejde o dobrou čtvrť, ale říkala si, že ji tu aspoň neuvidí nikdo z kamarádů a neodhalí, jak se na poslední chvíli snaží obstarat zábavu. Sama se dostala do téhle bryndy a sama se z ní taky vyseká. Jenže teď její potíže narostly do dříve netušených rozměrů. Určitě slyšela kroky. Znělo to, že jsou hodně blízko a rychle se blíží. Znovu se rozhlédla po Montevideo Street a její mozek s puntičkářskou důsledností zaznamenával všechny nepodstatné detaily. Stěna bývalého hudebního obchodu nebyla tak úplně holá. Byla na ní namalovaná ulice, která se podobala Eastman Avenue před těmi výtržnostmi. Divné – části malby vypadaly skutečně. Jako třeba to průčelí obchodu uprostřed, s nápisem, který nedokázala pořádně přečíst. Dveře obchodu jí připadaly reálné – a není ta klika trojrozměrná? Vlastně… 10
Lovec
Jenny k ní vykročila. Jak se k ní blížila, klika měnila tvar – jako kterýkoliv jiný trojrozměrný předmět. Podívala se pozorněji a zjistila, že vidí rozdílnou strukturu povrchu dřevěných dveří a okolní betonové zdi. Ty dveře byly skutečné. Zdálo se to nemožné, ale bylo to tak. Uprostřed nástěnného obrazu byly dveře. Jenny netušila proč, ale teď nebyl čas o tom uvažovat. Potřebovala se schovat, a jestli ty dveře jsou odemčené… Bez rozmyslu vzala za kliku. Klika, studená jako porcelán, jí povolila pod rukou a dveře se otevřely směrem dovnitř. Jenny spatřila spoře osvětlenou místnost. Zaváhala jen na okamžik a vstoupila. Přitom si ještě přečetla nápis nade dveřmi. Stálo na něm: „Další hry“.
11
