1. kapitola
Jmenuji se Remington Brooke
M
elanie mi už půl hodiny křičí do ucha a já jsem celá otupělá z toho, čeho jsme svědky. Skoro nic neslyším. Jen své vlastní srdce. Buší mi v hlavě jako divé, zatímco do sebe v ringu mlátí dva boxeři, oba stejně vysocí, stejně vážící, oba vypracovaní. A zuřivě se melou. Kdykoli jeden z nich dostane ránu, arénou se rozlehne povzbuzování a potlesk tří stovek diváků toužících po krvi. A nejhorší ze všeho je, že ten hnusný zvuk lámajících se kostí slyším. Na pažích mi strachem naskakuje husí kůže. Každou vteřinou čekám, že jeden z nich padne k zemi a už nikdy, vůbec nikdy nevstane. „Brooke!“ křičí má nejlepší kamarádka Melanie a objímá mě. „Vypadáš, že každou chvíli hodíš šavli. Sem se vážně nehodíš.“ Asi ji brzy zabiju. Jakmile dokážu odtrhnout pohled od obou mužů a ujistím se, že na konci kola oba dýchají, svou nejlepší kamarádku bez slitování zavraždím. A pak sebe za to, že jsem souhlasila a šla na tohle místo. 11
Jenže moje milovaná Melanie se zakoukala do jednoho chlapa, a jakmile zjistila, že objekt jejích tajných fantazií zavítal do města, aby se zúčastnil těchto „soukromých“ a velmi „nebezpečných“ zápasů Undergroundu, tedy amatérské ligy smíšených bojových umění, poprosila mě, abych se na něj šla podívat s ní. A Melanii se těžko něco odmítá. Dokáže si jít neústupně za svým a svým nadšením každého nakazí. A teď tu přímo poskakuje vzrušením. „Je na řadě!“ syčí a je jí fuk, kdo vyhrál poslední kolo nebo jestli ti muži vůbec přežili. Oba ale naštěstí stále dýchají. „Připrav se, na tohohle je naprosto boží pohled, Brookinko.“ Dav ztichne a pak moderátor ohlásí: „Dámy a pánové, a nynííí… nastává chvíle, na kterou jste všichni čekali, přichází muž, kvůli němuž jste všichni teď tady. Nejhorší z nejhorších. Jediný a jedinečný… Remington ‚Uragán‘ Tate!“ Zamrazí mě, když dav zešílí a začne skandovat jeho jméno. Zvláště ženy – nedočkavě se překřikují jedna přes druhou. „Remy! Miluju tě, Remy!“ „Já ti ho vykouřím, Remy!“ „REMY! JEN DO MĚ, REMY!“ „Remingtone! Chci tě!“ Všichni obracejí hlavy ke vchodu do arény. K ringu kráčí muž v červeném plášti. Dnes večer nemají boxeři rukavice. Vidím, jak zatíná a povoluje pěsti, ruce má obrovské a opálené, s dlouhými prsty. Na protější straně ringu mává žena plakátem s nápisem Remyho ženská č. 1 a stejná slova křičí, jak jí jen plíce dovolí – asi pro případ, že ten chlap neumí číst nebo přehlédne neonově růžová písmena a třpytky. Ohromuje mě to a až v tuhle chvíli si uvědomuju, že moje nejlepší kamarádka není v Seattlu jediná žen12
ská, která se do toho muže zbláznila. Stiskne mi ruku. „Podívej se na něj a opovaž se mi říct, že bys pro něj neudělala první poslední.“ „Neudělala bych pro něj první poslední,“ odpovím okamžitě jen z principu. „Ty se nedíváš!“ vypískne. „Podívej se na něj. Podívej se.“ Chytne mě za hlavu a otočí ji k ringu. Rozesměju se. Melanie muže zbožňuje. Ráda s nimi spí, ráda je pronásleduje, ráda nad nimi vzdychá, a když je polapí, nikdy s nimi dlouho nevydrží. Na rozdíl od ní já nemám o žádný vztah nebo pletky zájem. Nejsem na pozornost mužů zvyklá, obvykle to vždycky skončí jen u: ne, díky. Navíc moje romantická mladší sestřička Nora si chlapů a vztahových dramat užívá za nás za obě. Vzhlédnu k ringu, v němž si ten muž právě sundává saténový rudý plášť s nápisem Uragán na zádech. Diváci se rozkřičí, když se pomalu otočí, aby je pozdravil. V záři světel náhle vidím jenom jeho a nedokážu od něj odtrhnout zrak. Pane. Bože. Pane. Bože. Dolíčky. Strniště. Chlapecký úsměv. Tělo muže. Tělo muže. A to opálení. Páteř mě mrazí vzrušením. Bezmocně se opájím pohledem na toho muže, na něhož se obrátily oči snad všech přítomných. Černé vlasy má rozcuchané, jako by mu do nich ženy právě zanořily prsty. Ostré lícní kosti, vysoké čelo, pevná čelist. Rty má červené a jako suvenýr z cesty od šaten k ringu si na čelisti nese obtisk rtěnky. Po13
hlédnu na jeho vysoké, pevné tělo a hluboko v mém nitru se probudí něco horoucího a divokého. Tělo má dokonalé tak, že to bere dech, a neuvěřitelně tvrdé. Všechno, od štíhlých boků a úzkého pasu až po široká ramena, je pevné jako skála. A těch šest dokonalých břišáků. Ne. Je jich osm. Sexy véčko bederních svalů, které míří do saténových, námořnicky modrých šortek, jež mu obepínají silné nohy s vypracovanými svaly. Má jasně vyrýsované čtyřhlavé svaly, trapézové, prsní svaly i bicepsy, všechny napnuté a připravené. Na pažích má vytetované keltské kruhy přesně tam, kde deltové svaly přecházejí v mohutné bicepsy. „Remy! Remy!“ křičí po mém boku Melanie. „Seš fakt kus, Remy!“ Pootočí se na nás a na tváři se mu objeví dolíček. Nervózně se zachvěju, ne proto, že je to tak pohledný muž – to on je, rozhodně je, bože, doopravdy je – ale proto, že se dívá přímo na mě. Povytáhne obočí a jeho pronikavě modré oči zajiskří pobavením. A také něčím… vřelým. Jako by si myslel, že jsem křičela já. No dobrá. Mrkne na mě a pak už jen vidím, jak jeho úsměv opadá a pohled se mění v nepopsatelně svůdný. Krev ve mně zabublá. Mezi nohama se mi tělo sevře a já se proklínám za to, že on to nejspíš dobře ví. Je na něm poznat, že se považuje za dokonalé stvoření a že každou ženu v tomto sálu pokládá za svou Evu, stvořenou z jeho žebra jen pro jeho potěchu. Jsem tak vzrušená a naštvaná zároveň, je to ten nejzvláštnější pocit na světě. Pousměje se a pak se otočí, když moderátor uvádí jeho protivníka: „Kirk ‚Kladivoun‘ Dirkwood, jen pro vás, dámy a pánové!“ 14
„Mel, ty blbko!“ syknu, když se vzpamatuju, a lehce do ní šťouchnu. „Proč jsi to musela zakřičet? Teď si myslí, že jsem magor.“ „Panebože! Řekni mi, že na tebe nemrkl,“ vydechne Mel a stojí jako opařená. Bože můj, on na mě mrkl. Nebo ne? On mrkl. Přehrávám si to v hlavě a nemůžu tomu uvěřit, ale Melanii za to hodlám stejně mučit, protože si to ta potvora zaslouží. „Mrkl,“ přiznám nakonec a zamračím se na ni. „Telepaticky jsme se spojili, řekl mi, že chce, abych s ním šla domů a stala se matkou jeho šesti dětí.“ „Jako bys zrovna ty chtěla mít sex s někým, jako je on,“ křičí a směje se, když Remingtonův protivník shodí plášť. Ten muž je samý sval, ale ani zdaleka nedokáže soupeřit s ryzí mužností Uragána. Remington napne paže, protáhne prsty a sevře je v pěst, pak se zhoupne na patách. Má obrovské tělo, svalnaté, ale na nohou přeskakuje s překvapivou lehkostí. Kladivoun zaútočí první. Remington se lehce přikrčí, aby se úderu vyhnul, a okamžitě úder oplatí, zaboří Kladivounovi pěst do obličeje. Síla jeho úderu mi vezme dech; svaly se mu napínají, pracují na maximum, aby následně povolily. Při každém dalším útoku sebou cuknu. Dav je sleduje a řve, jásá a řičí a boj pokračuje. Ze zvuku praskajících kostí mám husí kůži. Ale cítím ještě něco. Nad čelem a ve výstřihu se mi perlí kapičky potu. Jak boj pokračuje, bradavky se mi napínají, zvedají mi top, pnou se proti tenkému hedvábí. Pohled na Remingtona Tatea bojujícího s mužem, jemuž říkají Kladivoun, na mě působí víc, než bych chtěla – a než jsem čekala. To, jak se shýbá a pohybuje… jak vrčí… Dav začne skandovat. „REMY… REMY… REMY.“ 15
Otáčím se a vidím, jak Melanie poskakuje a křičí: „Bože můj, do něj, Remy! Sraz ho k zemi, ty zvíře!“ Vypískne radostí, když jeho protivník padne k zemi. Kalhotky mám provlhlé, srdce mi buší až v krku. Násilí jsem nikdy neholdovala. Tohle nejsem já. Omráčeně vnímám všechny ty pocity, co mi bouří v těle. Chtíč, čistý a nefalšovaný chtíč. Rozhodčí zvedá Remingtonovu paži na znamení vítězství. Jakmile se po posledním úderu narovná, obrátí pohled ke mně a zaboří ho přímo do mého nitra. Vidím jenom jeho pronikavě modré oči a hluboko uvnitř mě se něco sevře. Jeho potem zrosená hruď se zvedá, ztěžka oddechuje, v koutku rtů má kapku krve. A přesto se dívá pouze na mě. Pod pokožkou mi doutná žár, cítím, jak mě olizují plameny. Tohle Melanii nikdy nepřiznám, možná ani sama sobě, ale ještě nikdy jsem neviděla takového muže. To, jak se na mě dívá, mě spaluje. To, jak stojí, s paží nad hlavou. Po kůži mu stéká pot a já konečně pochopím, co Melanie v taxíku myslela tou aurou sebevědomí a moci – je to sexy. Upírá na mě svůj pohled. Ignoruje všechny, kdo křičí jeho jméno, a dívá se na mě tak vášnivě, že mám pocit, jako by se mě právě zmocnil. A vím, že já se na něj dívám stejně. Na ramena mi spadají dlouhé, rovné, mahagonové vlasy. Bílý rolák bez rukávů mám zastrčený do černých kalhot, v uších mi visí zlaté kroužky, které podtrhují moje medové oči. A navzdory tomu, jak konzervativně jsem oblečená, se cítím zcela nahá. Nohy se mi třesou a mám pocit, jako by se na mě ten muž chtěl vrhnout. A vrazit ho do mě. Prosím, bože, takhle nesmím myslet; takhle přemýšlí Melanie. Znovu mě znervózní, jak se mi uvnitř tělo svírá touhou. 16
„REMY! REMY! REMY! REMY!“ skanduje dav stále hlasitěji. „Chcete víc Remyho?“ ptá se davu muž s mikrofonem u úst. Hluk a ryk se stupňují. „Dobrá tedy! Přiveďte dalšího odvážlivce, který se postaví Remingtonu ‚Uragánu‘ Tateovi!“ Do ringu vstoupí další muž, ale to už nevydržím. Mám dost. Tohle je nejspíš důvod, proč není dobré si tolik let odpírat sex. Jsem tak nabuzená, že skoro nedokážu mluvit. Sotva přemluvím své nohy k pohybu, abych se otočila na Melanii a houkla na ni, že si jdu odskočit. Jak si klestím cestu davem, slyším, jak se z reproduktorů ozývá hlas moderátora: „A nyní přichází další vyzyvatel našeho šampiona, dámy a pánové, Parker ‚Teror‘ Drake!“ Dav jásá, ale skoro okamžitě slyším nezaměnitelné tupé zadunění. Odolám pokušení se otočit a zjistit, co se děje. Zajdu za roh a mířím přímo k umývárnám, když se opět ozve hlas moderátora: „No pane jo, to bylo rychlé! Máme tu knock-out. Ano, přesně tak, dámy a pánové! Knock-out! V rekordním čase vám tak nyní představuji vítěze, kterým opět není nikdo jiný než váš Uragán! Uragán, který právě seskakuje z ringu a – kam to sakra jde?“ Dav šílí. Slyším, jak skanduje: „Uragán! Uragán!“ A pak náhle utichne, jako by se stalo něco, co nikdo z těch lidí nečekal. Přemýšlím, co to ticho znamená, když za sebou uslyším rychlé kroky. Paži mi sevře horká dlaň a ten dotek mě tak překvapí, že se okamžitě otočím. „Co si to sakra…“ Zalapám po dechu, když před sebou spatřím zpocenou pevnou hruď. Zvednu zrak až k modrým očím. Moje smysly se utrhnou ze řetězu. Je tak blízko, že mi jeho vůně zvedá hladinu adrenalinu. 17
„Jak se jmenuješ,“ zavrčí. Ztěžka oddechuje, oči upírá do mých. „Hm, Brooke.“ „Brooke jak?“ odsekne netrpělivě. Přitahuje mě to k němu tak silně, až mám pocit, jako by mě připravil o hlas. Je tak blízko, zabírá veškerý prostor kolem mě. Nedostává se mi vzduchu, nechápu, proč mi srdce tak divoce buší, proč tu jen stojím a chvěju se žárem, proč jediné, co vnímám, je jeho dlaň na mé paži. Roztřeseně a neochotně osvobodím svou ruku z jeho sevření a střelím pohledem po Melanii, jež nás doběhla a teď s vytřeštěnýma očima stojí za ním. „Brooke Dumasová,“ odpoví místo mě a pak mu k mé nelibosti nadiktuje moje telefonní číslo. Muž se usměje a zadívá se mi do očí. „Brooke Dumasová.“ Mám pocit, jako by se se mnou svým hlasem právě pomiloval. Přímo tady. Přímo před Mel. Cítím, jak na jazyku převaluje ta dvě slova, hlas má hříšně temný, jako by ochutnal všechny sladkosti, po jakých kdy toužil, ale nesměl je sníst. Oči má horoucí, a když se na mě podívá, mám pocit, jako by mě chtěl vlastnit. Ještě nikdy se na mě nikdo takhle nepodíval. Vykročí ke mně a uchopí mě za zátylek. Srdce mi buší, když se ke mně skloní a krátce mě políbí na rty. Jako by si mě označkoval. Jako by si mě připravoval na to, co teprve přijde – něco velkého. Co nás oba změní a můj život zničí. „Brooke,“ zavrčí tiše, hrdelně. Když se odtáhne, má na rtech úsměv. „Jmenuju se Remington.“ Ještě cestou domů cítím jeho ruce. Cítím jeho rty na svých, jejich měkkost. Bože, skoro nemůžu dýchat. Na zadní sedačce taxíku jsem si přitáhla kolena k bra18
dě, dívám se okénkem ven na světla města a zoufale se snažím zbavit všech pocitů, co mi víří v těle. Naneštěstí o tom můžu mluvit jenom s Mel. „Tak tohle bylo drsný,“ vydechne Mel vedle mě. Potřesu hlavou. „Co se to tam sakra stalo, Mel? Ten chlap mě políbil! A na veřejnosti! Ti lidi si nás natáčeli do mobilů!“ „Brooke, on je prostě kus. Každý se s ním chce vyfotit. Když se za tebou vydal, bylo to tak neuvěřitelně vzrušující i pro mě – a to mě nepolíbil. Ještě nikdy jsem neviděla, že by nějaký muž šel po ženě jako on po tobě. Páni, jako by se zkřížilo porno s romantikou.“ „Radši sklapni, Mel,“ zavrčím. „Asi existuje pádný důvod, proč mu zakázali profesionální ligu. Sama jsi mi o tom říkala. Očividně je nebezpečný nebo šílený nebo obojí.“ Přesto se mi tělo chvěje vzrušením. Ty jeho oči, stále je na sobě cítím, tak syrové a hladové. Cítím se hříšně. Mrazí mě v zátylku, kde se mě dotkl svou dlaní. Třu si to místo, ale mrazení nepřestává. Nezklidní to mé nabuzené tělo. Nezklidní to mě. „Hele, vážně, potřebuješ častěji vyrazit mezi lidi. Remington Tate má možná špatnou pověst, ale je hříšně sexy, Brooke. Ano, zlobil, tak mu zakázali profesionální ligu. Podívej, kdo ví, co se děje v jeho soukromí? Já jenom vím, že to bylo hodně zlý, psalo se o tom na titulních stranách, ale teď už je to všem ukradený. Je to favorit amatérské ligy a ve všech boxerských klubech je považovaný za legendu. Jakmile se rozkřikne, že se v některém z nich objeví, hned tam zamíří davy ženských.“ Částečně pořád nedokážu uvěřit, že se na mě ten muž tak díval. Že se za mnou vydal davem jásajících žen a viděl pouze mě. A nedokážu tomu uvěřit tím víc, čím víc na to myslím. Díval se na mě těma svýma 19
k zešílení svůdnýma očima – a já přitom o nic z toho nemám zájem. Nechci ho, nechci žádného muže. Tečka. Chci si hlavně najít práci. Právě jsem skončila jako stážistka na místní základní škole a absolvovala jsem pracovní pohovory v těch nejlepších rehabilitačních centrech ve městě. Ale uplynuly dva týdny a nikdo mi nezavolal. A právě teď se nacházím v takovém tom stadiu, kdy máte pocit, ne, kdy jste přesvědčeni, že už nikdy nikdo nezavolá. Začínám být vyloženě zoufalá. „Melanie, podívej se na mě,“ přikážu jí. „Připadám ti snad jako coura?“ „Ne, zlatíčko. Máš úroveň, na rozdíl od všech těch ženských tam.“ „Kdybych si dneska vzala kostýmek, tak by si mě ani nevšiml.“ „Tak by ses možná měla častěji oblíkat jako coura, abys tam zapadla.“ Mrkne a já se okamžitě zamračím. „Nesnáším tě. Už nikdy s tebou na podobné místo nepůjdu.“ „Ale prosím tě. Ty že mě nesnášíš? Obejmi mě.“ Nakloním se k ní, abych ji zlehka objala, pak si ale vzpomenu na její zradu. „Jak jsi mu mohla dát moje číslo? Co o tom chlapovi vůbec víš, Mel? Vážně chceš, abych skončila mrtvá někde v temné uličce? Odhozená do kontejneru?“ „To se nikdy nestane někomu, kdo chodil na tolik kurzů sebeobrany jako ty.“ Povzdechnu si a zavrtím hlavou, ale ona se na mě kření. Nikdy se na ni nedokážu zlobit moc dlouho. „No tak, Brooke. Vždyť jsi sama říkala, že chceš zažít něco nového,“ šeptá Mel. Zná mě až moc dobře. „Nová a vylepšená Brooke by si čas od času měla dopřát trochu sexu. Když jsi závodila, tak se ti to přece líbilo.“ V hlavě mi probleskne představa nahého Remingtona a je tak žhavá, až si musím poposednout. Podívám 20
se radši z okna a tentokrát rozhodně zavrtím hlavou. Vadí mi, jak mě pouhé pomyšlení na toho muže vzrušuje. Cítím, jako bych… hořela. Ne, nemám nic proti sexu jako takovému, ale vztahy jsou komplikované a já momentálně nemám na jakýkoli vztah dost síly. Pořád jsem se ze svého pádu zcela nevzpamatovala a snažím se vybudovat si novou kariéru. Na Youtube visí video, které jedna divačka natočila na mých prvních olympijských kvalifikačních závodech a na server ho nahodila pod názvem Dumasová – její život skončil! Ten záznam už vidělo obrovské množství lidí – jako všechna videa, co zachycují něčí ponížení. Na tomhle konkrétním je k vidění okamžik, kdy se můj život roztříštil na milion kousíčků, a lze si ho přehrávat a pak znovu a znovu, aby se svět mohl bavit. Na tom videu je zachycena chvíle, kdy můj čtyřhlavý sval stehenní zasáhla křeč, já zakopla a tím se přetrhl přední křížový vaz a koleno vypovědělo službu. Tohle světem tak milované video trvá něco málo přes čtyři minuty. A žena, jež ho natočila, mě ani na chvíli nespustila ze záběru, natáčela jenom mě, nikoho jiného. V pozadí videa je slyšet, jak říká: „Sakra, její život právě skončil.“ Ta věta podle všeho inspirovala titulek. Takže tam, na tom nekvalitním videu, můžete vidět, jak se v slzách a neskutečných bolestech snažím po jedné noze dostat z dráhy. Neplakala jsem kvůli bolesti v koleni, ale kvůli svému neúspěchu. Chtěla jsem, aby mě pohltila zem a já zemřela, protože v tu chvíli jsem věděla, v tu chvíli jsem si uvědomovala, že všechen můj trénink šel do háje. Ale místo aby se pode mnou propadla zem, mě někdo nafilmoval. Pořád mám v hlavě tu záplavu komentářů pod videem. Někteří mi přáli brzké uzdravení a stýskali si, jaká 21
je to škoda. Ale ostatní se mi posmívali a vtipkovali, jako bych si o to zranění snad říkala. A právě kvůli těmto komentářům jsem pořád pochybovala, ve dne v noci, celé roky jsem si v mysli přehrávala ty dva dny a ptala se sama sebe, co se pokazilo. A říkám dva dny, protože jsem si křížový vaz nepřetrhla jednou, ale dvakrát. Odmítla jsem totiž připustit, že „můj život skončil“, a znovu jsem se přihlásila na kvalifikační závod. Dodnes nemám tušení, v čem jsem udělala chybu, ale nyní je jasné jedno – znovu už soutěžit nemůžu. Takže teď se jen snažím žít dál, jako by nikdy nebylo mým prvořadým cílem závodit na olympijských hrách. A to poslední, po čem toužím, je chlap, jenž by mě obíral o čas, který bych mohla věnovat budování své nové kariéry. To moje sestra Nora je nepoučitelná romantička. I když jí je sotva jednadvacet, a je tedy o tři roky mladší než já, cestuje a domů posílá pohlednice ze všech koutů světa a vypráví v nich mámě, tátovi a mně o svých „milencích“. A já? Já jsem strávila celé své dospívání trénováním, protože jsem vždy snila o zlaté medaili. Mé tělo se ale vzdalo mnohem dřív než má duše a teď už nikdy nebudu moct na celosvětovém šampionátu soutěžit. Když musíte přijmout skutečnost, že vaše tělo nezvládne, co po něm chcete, bolí to víc než fyzická bolest ze zranění. Právě proto mám ráda fyzioterapii. Kdyby se mi nedostalo pomoci, kterou jsem potřebovala, ještě dnes bych se potýkala s depresemi a zlostí na všechny a všechno na tomhle světě. Právě proto chci pomáhat mladým atletům, aby dokázali to, co já nemohla. A kvůli tomu si potřebuju najít práci, abych se konečně mohla cítit alespoň v něčem úspěšná. Ale v noci nakonec nemyslím na svou sestru, ani 22
na novou kariéru, dokonce ani na ten strašlivý den, kdy jsem musela přijmout fakt, že na olympiádu se nikdy nedostanu. Dnes v noci myslím jenom na toho modrookého muže a jeho měkké rty na svých. Následujícího rána se jdeme s Melanií proběhnout do parku, jako to děláváme každý všední den bez ohledu na počasí. Obě máme na svých nadloktích pouzdro na iPod, ale dnes si spíše povídáme. „Jsi všude na Twitteru, ženská jedna. Měla jsem to být já.“ Upřeně sleduje displej svého telefonu a já se jí snažím nahlédnout přes rameno, abych viděla, co si čte. „Tak jsi mu měla dát svoje telefonní číslo, ne to moje.“ „Už volal?“ „Ano, řekl jen: ‚Radnice v jedenáct. Tu svoji trhlou kámošku nech doma.‘“ „Ha ha, fakt k popukání,“ odfrkne si, podá mi svůj telefon, ukradne mi můj a zadá do něj bezpečnostní kód, aby se mohla podívat do přijatých zpráv. Přimhouřím oči. Doteď jsem netušila, že zná moje heslo, ale i kdybych chtěla, před ní bych nejspíš nikdy nic neutajila. Jenom doufám, že si nenajde i historii mého vyhledávání na Googlu, jinak uvidí, že jsem se o něm ve tři ráno snažila zjistit všechno, co šlo. Upřímně netoužím ani pomyslet na to, že jsem jeho jméno zadávala do vyhledávače tolikrát, že bych to ani nespočítala. Díkybohu Mel kontroluje pouze moje hovory, ale od něj tam samozřejmě žádný telefonát není. Soudě podle článků, co jsem přečetla včera v noci, je Remington Tate bůh večírků, bůh sexu… a v podstatě bůh. Rád dělá problémy a dělá jich hodně. V tuhle chvíli nejspíš leží v posteli s kocovinou a několika uspokojenými nahatými ženskými a říká si: „Jaká Brooke?“ 23
Melanie mi vytrhne svůj telefon z ruky, odkašle si a rozečte nové zprávy na Twitteru. „No, mám tu pár nových komentářů, o kterých bys asi měla vědět. ‚Tak tohle se ještě nestalo! Viděli jste, jak Uragán políbil tu divačku? Slyšela jsem, že se prý i strhla rvačka, když se za ní vydal a z cesty si odstrčil nějakého chlapa. Boj mimo ring je porušením pravidel a Remy teď může mít zákaz zápasit až do konce sezóny, možná úplně. Jo, právě proto ho vyrazili od profíků! No, jestli Uragán nebude zápasit, tak já nikam chodit nebudu.‘ To jsou tak nejčastější komentáře,“ vysvětlí Melanie, když spustí ruku s telefonem a usměje se. „Líbí se mi, že mu říkají Uragán, protože smete všechny protivníky a všechno, co mu stojí v cestě. Chápeš? Každopádně jestli bude zápasit, tak to bude tuhle sobotu, než se soutěž přesune do dalšího města. Jdeme nebo jdeme?“ „Na to se taky zeptal, když mi zavolal.“ „Brooke! Tak volal ti, nebo ne?“ „Co myslíš, Mel? Kolik lidí ho sleduje na Twitteru? Milion?“ „Vlastně jich je dvě celé tři milionu.“ „Právě sis sama odpověděla.“ No skvělý, teď jsem naštvaná a ani netuším proč. „Ale já si byla tak jistá, že po naší malé Brookince vážně toužil.“ „O jeho touhu se už určitě postarala nějaká jiná ženská, Mel. Tak to u těchhle chlapů chodí.“ „Stejně musíme v sobotu jít.“ Melanie se naštvaně zamračí, až se jí tvář směšně zkrabatí. Ona jednoduše není ten typ, co by se na někoho někdy zlobil. „A ty si musíš vzít něco, z čeho mu vypadnou oči z důlků, aby litoval, že ti nezavolal. Mohli jste si vážně skvěle užít, alespoň jednu noc, a tím skvěle myslím vážně skvěle.“ „Slečna Dumasová?“ 24
Jsme už na cestě zpátky, když proti rannímu slunci zamžourám na vysokou krátkovlasou blondýnku, které může být něco přes čtyřicet. Postává na schodech budovy, v níž bydlím. Vřele se usmívá a vypadá skoro zmateně, když mi podává obálku nadepsanou mým jménem. „Remington Tate mě požádal, abych vám to osobně doručila.“ Už při zaslechnutí jeho jména mi srdce poskočí a náhle buší rychleji než při ranním běhu. Ruka se mi chvěje, když otvírám obálku. Vytáhnu z ní modrožlutý lístek. Je to propustka do zákulisí zápasu a jsou k ní připojeny i čtyři vstupenky na sobotu. Sedadla v první řadě. Zatajím dech, když si všimnu, že na vstupence je moje jméno napsané roztřeseným mužským písmem, jež bude nejspíš jeho. Opravdu nemůžu dýchat. „Páni,“ zašeptám. Jsem naprosto ochromená. Cítím, jak mi v hrudi roste nedočkavost a nadšení, a náhle mám chuť si zaběhat ještě pár kilometrů, abych to ze sebe dostala. Žena se rozzářeně usměje. „Mám mu vyřídit, že souhlasíte?“ „Ano.“ To slovo ze mě vypadne dřív, než se stihnu zamyslet. Dřív než si vůbec vzpomenu na všechny ty články, co jsem o něm včera přečetla. Většina z nich měla v titulcích slova jako „neřesti“, „opilý“, „rvačka v baru“ a „prostitutky“. Jde přece jen o zápas, nebo ne? Na nic jiného se můj souhlas nevztahuje. Je to tak? Nevěřícně zírám na lístky a Melanie na mě, zatímco žena nasedá zpět do černého escalade. Když auto zmizí za zatáčkou, Mel mě šťouchne do ramene. „No páni. Ty ho chceš, že jo? Tohle jsem si vždycky představovala pro sebe, ty uzurpátorko!“ 25
Zasměju se a podám jí tři lístky. Pořád tak nějak nedokážu pobrat, že se mnou dnes v podstatě navázal kontakt. „Takže asi nakonec přece jen půjdeme. Svoláš ostatní?“ Melanie mě popadne za rameno, a zatímco mě vede po schodech do domu, šeptá mi do ucha: „Opovaž se mi tvrdit, že to s tebou ani drobet nezamávalo.“ „Ani drobet to se mnou nezamávalo,“ zopakuju automaticky, a než vklouznu do bytu, dodám: „Ne, zamávalo to se mnou totiž pořádně.“ Melanie vypískne a prohlásí, že mi na sobotu vybere oblečení. Na to jí odpovím, že až budu chtít vypadat jako šlapka, dám jí vědět. Nakonec to Mel vzdá a se slovy, že v mé skříni není nic ani trochu sexy a že už musí vyrazit do práce, nakonec odejde. A já se pořád nemůžu vzpamatovat z toho, co udělal. A co to udělalo se mnou. Cítím to, když se sprchuju, když se oblékám i když kontroluju e-mail, jestli mi nepřišla nějaká nabídka na práci. Nedokážu vysvětlit, proč jsem tak nervózní, že ho v sobotu opět uvidím. Myslím, že se mi začíná líbit, a to se mi nelíbí. Myslím, že ho chci, a proklínám se za to. Myslím, že noc s ním by byla dokonalá, a nemůžu uvěřit, že přemýšlím i nad tímhle. Do soboty jsem přirozeně už nejméně tucetkrát zalitovala, že jsem s pozváním souhlasila. Alespoň že ostatní jsou z toho nadšení. Melanie přesvědčila Pandoru a Kylea, aby šli s námi. Pandora pracuje s Melanií ve firmě zabývající se navrhováním interiérů. Je to zapřisáhlá gotička, s níž by si snad každý chlap chtěl ozdobit postel. Kyle studuje zubařinu, bydlí v sousedním bytě, je to můj dlouholetý kamarád a od základní školy se přátelí s Mel. Je 26
to náš bratr, kterého jsme nikdy neměly, a před ostatními ženami se tak stydí, že v jednadvaceti nakonec zaplatil jedné profesionálce, aby ho zbavila panictví. „Jsem moc ráda, že dneska řídíš, Kyle,“ řekne Melanie, když se mnou sedí na zadním sedadle auta. „Vždyť mě snad na nic jinýho ani nepotřebujete,“ poznamená, ale směje se. Je jasné, že se na zápas těší. Dav před arénou je dnes snad dvakrát tak velký, než když jsme tu byli posledně, a čekáme dobrých dvacet minut, než se dostaneme do výtahu, který nás vyveze do samotného nitra arény, k ringu. Zatímco Mel a ostatní jdou najít naše sedadla, já si zavěsím na krk propustku a řeknu jí jen: „Zkusím vzadu podstrčit pár svých vizitek. Třeba se někdo chytí.“ Byla bych blázen, kdybych si tuhle příležitost nechala uniknout. Tihle sportovci si svaly a orgány ničí ve velkém, a to hodně ve velkém, při zápasech se proměňují ve smrtící zbraně, a jestli je někde šance na alespoň dočasnou práci fyzioterapeuta, je to právě tady. Zatímco čekám ve frontě na vstup do uzavřené části, cítím ve vzduchu pivo a pot. Zahlédnu, jak Kyle mává od našich sedadel, které jsou uprostřed po pravé straně od ringu. Překvapuje mě, jak blízko zápasníkům budeme. Kyleovi by teď stačilo udělat krok a napřáhnout ruku a dotkl by se vyvýšeného podstavce ringu. Na zápas se dá dívat i ze zadní části arény a nemusíte platit ani pěťák, snad jen pár drobných jako dík ochrance. Sedadla ale jinak stojí od padesáti dolarů do pěti stovek a vstupenky, jež nám poslal Remington Tate, jsou nejdražší. Sama bych si je nikdy nemohla dovolit. Od promoce před dvěma týdny jsem si ještě nenašla práci a úspory, co jsem si před několika lety našetřila z honorářů za reklamu, se tenčí. Ani mí přátelé, kteří se mnou promovali, by si je nemohli dovo27
lit. Vzhledem k mizerné situaci na trhu práce berou v podstatě jakoukoli nabídku. Namačkaná mezi ostatními lidmi konečně s úsměvem ukážu svou propustku a vydám se dlouhou chodbou, kterou lemují pootevírané dveře. V každé místnosti se nachází posilovací náčiní a šatní skříňky a zahlédnu také několik zápasníků, jak debatují se svými týmy. Jeho pak najdu v třetí místnosti, kam nakouknu, a okamžitě znervózním. Dokonale uvolněný sedí na dlouhé červené lavici a dívá se, jak mu plešatý muž zavazuje ruku. Tu druhou už má až na klouby ovázanou béžovou páskou. Vypadá zadumaně a docela chlapecky. Přemýšlím, kolik mu může být. Pak zvedne hlavu, jako by mě ve dveřích vycítil. V očích se mu zvláštně zaleskne, a do mě jako by udeřil blesk. Potlačím to a jen se dívám, jak mu jeho trenér něco naléhavě říká. Remington ze mě nespustí zrak. Dál drží ruku napřaženou, ale jako by snad úplně zapomněl, že mu ji trenér ovazuje a předává mu instrukce. „No to se podívejme…“ Otočím se doprava, odkud se ozval ten hlas, a okamžitě mě sevře strach. Pouhý krok ode mě stojí mohutný boxer a propaluje mě pohledem, jako bych byla zákusek a on se nemohl dočkat, až do mě zaboří svou lžíci. Periferním zrakem vidím, jak Remington bere trenérovi pásku a odhazuje ji stranou, pak vstává a pomalu ke mně vykročí. Postaví se zprava za mě a já si nemůžu pomoct – vnímám jeho blízkost každým pórem svého těla. Jeho tichý hlas mě uvnitř rozechvěje, když poradí mému obdivovateli: „Měl bys jít.“ Muž, v němž jsem poznala Kladivouna, se už na mě nedívá. Hledí stranou nade mě. Řekla bych, že v porovnání s Remingtonem nakonec tak velký není. 28
„Je tvoje?“ zeptá se a provrtává ho přimhouřenýma očima. Nohy pode mnou skoro poklesnou. Jeho dech mi ovane ucho, když sametovým, přesto mrazivým hlasem odpoví: „Jistý je, že tvoje není.“ Kladivoun odejde. Remington zůstane stát na místě, téměř se mě dotýká a zahaluje mě teplem svého vypracovaného těla. Skloním hlavu, tiše ze sebe dostanu: „Děkuju,“ a rychle odejdu. A chci přitom umřít, protože, přísahám bohu, jsem si jistá, že sklonil hlavu, aby si ke mně přivoněl.
29
