POLOVIČNÍ KRÁL KAPITOLA TŘETÍ
STRUNA, NA KTEROU SE NEHRAJE V Duhovém sále to šumělo hlasy desítek lidí. Skrze okna ze štípaných čarokamenů proudilo dovnitř sluneční světlo a jen pomalu ohřívalo studený vzduch. Ta okna nechal zasklít stařičký král Ordin´Hys před mnoha sty lety. Na sklonku života mu natolik vadily vzdušné proudy vnikající dovnitř prázdnými otvory a prohánějící se sálem, že nechal přivézt vzácné průhledné kameny všech pěti barev z erenézských dolů. Bílý a nejvzácnější loraw, červený renaw, modrý feruw, žlutý traow a zelený siaw. Díky nim hrály bílé pilíře podpírající klenutý strop všemožnými barvami. Toho rána byli přítomni snad všichni význačnější obyvatelé Ztracenovody a okolí. Páni a jejich manželky v nejlepších šatech, rytíři, obchodníci, řemeslníci; ti všichni se dostavili při příležitosti předání truhlic s krajeprávcovským stříbrem. Všechna místa k sezení byla obsazena a ti, na které se nedostalo, stáli namačkáni podél tlustých kamenných zdí. Jen dva lidé v sále chyběli. Trůny z kamene loraw, zářící svým zvláštním bledým svitem, stály opuštěné na černé podestě, která s nimi ostře kontrastovala. Lidé si vzrušeně šeptali, neboť nebývalo zvykem, aby se král dostavil pozdě. Kazar Turulek si vyměnil nervózní pohled s Rovenem z Dlaňova. Oba znali svého krále dobře. Byly dvě možnosti, proč Železoruký nechal čekat celý královský dvůr. Trat´Hys mohl ležet mrtvý na svém lůžku otráven, uškrcen či zasažen náhlým selháním srdce. Oba rytíři se ale přikláněli ke druhé možnosti a následující okamžiky jim daly za pravdu. Ve vysokých, zdobně vyřezávaných dveřích ze dřeva posvátných qalronů stanul herold v nádherném modrožlutém tabardu, zdobeném na prsou znakem Hysů: medvědem woroworem s ohnutým mečem v tlapách. Třeskl holí o zem, lidé ztichli. Pak promluvil zvučným hlasem: "Přichází Trat´Hys, první toho jména, řečený Železoruký, syn Aron´Hyse, vládce Erenézského království a ochránce jednadvaceti krajin." Urození i neurození poklekli s hlavami obrácenými k širokému průchodu, který se táhl středem sálu ode dveří až k černé podestě s trůny. Do sálu vstoupil Trat´Hys s Lathulaiou po boku. Královna vypadala vedle svého muže jako děvčátko; tak drobná se zdála vedle jeho rozložité postavy. Z dálky působili oba vážně a soustředěně, když však Trat´Hys procházel kolem Turuleka, zvedl koutek úst v úsměvu a nenápadně na něj mrkl. Rytíř jen protočil panenky a nesouhlasně se zamračil. Ach, bratře, kdyby tys měl stejně neukojitelnou ženu jako já, snad bys mě konečně pochopil, pomyslel si Trat´Hys a vystoupal po třech schodech na podestu, kde uchopil Lathulaiu jemně za ruku a společně se usadili do kamenných trůnů. Rozhlédl se po tvářích klečících. S nevolí, avšak zároveň i se špetkou uspokojení si všiml, že většina mužů nepokrytě civí na jeho královnu. Uvědomil si, že mnoho z nich má doma tlusté ropuchy a obří tykve, ne nepodobné robustním almarám. Odpouštím vám. Na vašem místě bych také záviděl. Rozhovořil se: "Vítejte, vzácné dámy, pánové, rytíři a měšťané!" rozlehl se sálem jeho hluboký hlas a rukou jim naznačil, že se mohou posadit. Vzápětí sám vstal, neboť se mu tak
hovořilo lépe. "Než začneme, dovolte mi, abych vám vyprávěl příběh. Není nikterak dlouhý a mnozí z vás ho jistě znají." Založil ruce za zády a pomalu vykročil středem sálu. "Můj mnohonásobný prapraděd Varaner pocházel z měšťanské rodiny. Před více než tisícem let se stal rytířem sloužícím ve vojsku knížete Borlena, který vládl malé zemi Narog, mnohem menší než Erenézie. Můj praděd byl vynikající šermíř a jezdec a po třinácti letech ve službách knížete se stal nejvyšším velitelem jeho vojsk. V té době se již mnoho let nazývali vzájemně přítelem. Borlen byl dobrý panovník, staral se o své poddané a jeho země vzkvétala. Protože to byl zároveň muž velkého srdce, rmoutily ho zkazky, které přicházely ze sousedního království Jor, začínajícího za řekou. Tamní král Gorovor, třetí toho jména, tyranizoval své poddané, zatímco sám se topil ve zlatě. Nevážil si přírodního bohatství své země a choval se bezohledně ke všem a ke všemu, vyjma sebe sama. Přesto knížete Borlena překvapilo, když se u něj v paláci jednoho dne objevila družina zastupující prostý lid Joru. Ti muži před ním poklekli a žádali ho, aby zasáhl do věcí za řekou. Slíbili mu pomoc jorských rytířů a jejich družin. A slíbili mu také, že Gorovorova koruna bude jeho. Že se stane králem. Borlen se rozmýšlel jen chvíli. Potom shromáždil armádu a překročil řeku. Následná válka měla rychlý průběh, neboť další a další obyvatelé Joru se bouřili proti svému králi. Gorovorův hrad padl po několikaměsíčním obléhání. Byl to nakonec Varaner sám, komu se povedlo proniknout v přestrojení do hradu a otevřít bránu. Zatímco se v ulicích rozhořel boj, on se skupinou svých druhů chvátal do paláce, aby tyranský král nestačil utéci. Gorovora našli ve velkém sále. Nesnažil se uprchnout nikam. Hrdě seděl na trůnu a na sobě měl svůj nejlepší šat. V tváři se mu divoce vlnily černé znaky královského původu a měnily tak jeho obličej v bojovou masku. Zbroj si neoblékl a u sebe měl jen meč. Zaútočil na mého praděda, ale jak jsem již řekl: Varaner byl vynikající šermíř a král Joru žil až příliš dlouho životem vpravdě pohodlným. Varaner mu probodl hruď za několik okamžiků. Probodl krále, ale nezabil ho. Kdyby se tak stalo, jen bohové vědí, kam by se poděly agarheny, poněvadž Gorovor neměl manželky a tedy ani dětí. Když se král skácel v krvi na podlahu, několik mužů mu podrželo údy a jeden z nich, ten nejsilnější, sevřel mu koleny hlavu jako do kleští. Varaner vytáhl dýku a přiklekl ke královu obličeji. Gorovor neřekl ani slovo; jeho pohled mluvil za vše. Udělej to rychle, říkal. A tak Varaner řízl. Jednou a podruhé. Obě tváře se rozšklíbily a můj děd z nich vytáhl chvějící se a od krve umazané agarheny. Roztřásl se posvátnou bázní, vylekán tvory ležícími mu na dlani. Teprve po chvíli se vzpamatoval, rozloučil se pokývnutím s Gorovorem a vrazil mu dýku do srdce. Společně s muži ze své družiny pak obstoupili mrtvého krále, a jak bývalo zvykem, vyprovodili chvílí ticha jeho duši na cestu k bohům. Vtom vběhl do sálu bojovník a křičel, že kníže Borlen je mrtev. Že prý byl zasažen šípem do oka a na místě skonal. Nebývalá lítost zmocnila se Varanera. Muži se po sobě rozhlédli. Kdo bude teď králem? Kdo stane v čele té obrovské země, již právě dobyli? Varaner rozhodl, že budou hlasovat. Rozhodl, že králem bude jeden z nich. Ne žádný pán, jehož zadnice zůstala trčet v Narogu. Bylo jich jedenáct. Můj praděd dostal devět hlasů. Ano, měl z nich nejvyšší hodnost a volba byla logická. On ale věděl, že kdyby se o královský titul přihlásil rovnou, klesl by v očích přítomných mužů i v očích svých. Naposledy se rozhlédl kolem dokola jako velitel a vložil si krvavé agarheny do úst. Nejprve jeden, potom druhý; dávil se, žaludek se mu obracel, ale Varaner v sobě tvory udržel. Potom se ho zmocnila do té doby nepoznaná bolest. Myslel, že se jeho tělo roztrhne a jeho tvář že shoří. Klesl na kolena s hlavou v dlaních a dlouho tam tak setrval, oči zavřené. Když bolest konečně přešla a můj praděd zvedl hlavu, ostatní rytíři bázlivě ucouvli. Pak poklekli a uklonili se. Co blázníte, pacholci? křikl na ně zlostně vyčerpaný Varaner. Potom mu kdosi přinesl stříbrné zrcadlo a on do něj pohlédl. A lekl se sám sebe. V jeho tváři se klikatili černí hádci. Agarheny.
Můj praděd se stal prvním králem sjednoceného Erenézského království. Království, které mohlo vzniknout díky pomoci malé země za řekou. Tu řeku znáte všichni. Nevím, jak tehdy, ale dnes se jí říká Foltarýna. A původní Borlenovo království Narog rozdělil můj praděd na pět krajin." Během řeči prošel Trat´Hys uličkou dvakrát tam a zpět. Když se otočil do sálu, zraky všech spočinuly na jeho tváři, ozdobené znaky, o nichž právě mluvil. V jeho klidném obličeji se v tu chvíli líně vlnili dva tlustí hádci, po jednom na každé líci. Trat´Hys znovu promluvil: "Mé srdce rmoutí, že pět krajin, které nechaly vzejít našemu království, se o tisíciletí později pokusí od Erenézie odtrhnout kvůli falešným slibům knížete z Gerehradu. Nemohu však soudit obyčejný lid za řekou, neboť jejich povinností je podřídit se příkazům svých pánů. Mohu soudit pouze krajeprávce. Mnozí z vás volali po okamžité popravě pěti zrádců, já jsem na ta volání neodpovídal. Nepsané pravidlo zaručuje vládcům krajin tituly až do konce jejich dní. Až když smrt zavře oči krajeprávce rukou křivou a šedivou, pak teprve hledej novou duši čistou a moudrou. Nenechám krajeprávce popravit." Sál se v okamžení rozhlučel desítkami nespokojených hlasů. Nejvíce křičeli bohatí měšťané, kteří nikdy nedrželi zbraň v ruce a jejichž manželky při pohledu na krev omdlévaly. Většina rytířů jen stáhla obočí a položila ruce na jílce svých mečů, jako by chtěli říct, že oni by s popravou neváhali. Trat´Hys zvednutím ruky bouřící dav umlčel. "Nenechám krajeprávce popravit," zopakoval nahlas. "Nechci porušovat zásady našeho království a nechci na něj jejich popravou přivolat hněv bohů. Seberu jim veškerou moc a nechám je po zbytek životů poskakovat, jak jiní budou pískat. Navíc byl krajeprávcům udělen trest ve stříbře, který bude za chvíli veřejně předán královské pokladnici, a pánové se také do budoucna zaručí svou věrností." "Jak zaručí?" ozvalo se hlasitě odněkud zezadu. "To jim budeme věřit jen na základě jejich slov? Kdo zradil jednou, ten zradí znovu! Já říkám: do Jícnu s nimi, Veličenstvo!" Bouře v sále znovu propukla. Tentokrát se k ní přidaly i hlasy některých rytířů. Tratova tvář se zachmuřila a Roven z Dlaňova do ní pohlédl s obavami. O moudrosti svého krále v nejmenším nepochyboval, ale znal také jeho prudkou a výbušnou povahu. Následující okamžiky mu daly za pravdu. "Tak dost!" zahřměl Trat´Hys vztekle a uťal klevetící dav. "Kdo si dovoluje zpochybňovat rozhodnutí svého krále? Kdo se to krčí tam vzadu a podněcuje k rebelství ostatní, zatímco sám není schopen ani vznést svůj názor všem na očích? Chceš-li mi něco říci, zbabělče, vystup do uličky, jak je zde zvykem, a vyslov nahlas své jméno!" Trat´Hys se vyzývavě tyčil na schodech k trůnům a pohledem dravce sledoval místo, odkud prve zaznělo reptání. Lidé v sále se na svých vyřezávaných židlích přikrčili a většina sklopila zrak. Agarheny se mírně rozpletly a jejich pohyb se zrychlil. Tratova tvář jako by zhrubla. "Nikdo," prskl pohrdavě král. Nic jiného bych ani nečekal. "Nejsem tak hloupý, abych si myslel, že se zaručí čestným slovem, hlupáku," pronesl k zadním řadám přihlížejících. "Možná se to k tobě ještě nedoneslo, ale rod Hysů neoplývá jen silou, ale také moudrostí, o jaké by se tobě mohlo jen zdát." Pak si povšiml Rovena, který stál pod schody. Musím se uklidnit, pomyslel si, když v jeho pohledu zachytil varovný podtón. Urážení poddaných ještě ničemu nepomohlo. Pohlédl ke dveřím, kde stál herold, čekající na pokyn. "Nechť vstoupí naši vzácní pánové," přikázal. Herold přikývl a udeřil holí třikrát o zem. Dveře, vysoké jako tři muži, se znovu pomalu otevřely. Za nimi již čekalo malé procesí. Znovu dopadl okovaný hrot hole na kamennou podlahu sálu, tentokrát jen jednou. "Pán Zijmur Erzen, krajeprávce Borlenovy země, šestnácté to krajiny, a jeho syn Zazan!"
Do sálu vkročil menší muž, kulhající na levou nohu. Na sobě měl střízlivý šat a jeho titul značil kromě inteligentní tváře jen krásně zdobený plášť krajeprávce s erbem krajiny na zádech. Vedle něj kráčel o něco vyšší, asi dvacetiletý muž. Když došli pod podestu, poklekli vedle sebe na jedno koleno a sklonili hlavy. Čekali. Mezitím se Trat´Hys opět usadil na trůn a uchopil Lathulaiu za ruku. Herold vyvolal postupně zbylé krajeprávce. Rodo Pavazar, Dolec Ghern, Aon Starazan a Lorred Gardian postupně procházeli dveřmi a poklekali se svými syny do řady před Trat´Hyse. Ten na ně shlížel s neskrývanou nenávistí v očích. Kvůli vám, naivním šaškům, zemřelo mnoho statečných mužů. Lid jednoho království by se neměl pobíjet mezi sebou, klesl na duchu a vybavil si překvapený pohled Kaloda Solného, když s probodnutým hrudníkem padal z koně. Další ze zvířat jeho tělo vzápětí rozdupalo. Mnoho z mých přátel již zemřelo. Znovu soustředil svůj zrak na deset mužů u paty schodiště. "Můžete povstat, vzácní páni." Krajeprávci a jejich synové se postavili a bezděky se rozhlédli po něčem, na co by se mohli usadit. Pak jim došlo, že sezení pro ně není připraveno schválně a obrátili se zpět k trůnu. Ti, kteří nevěděli co s rukama, je sepjali za zády. "Nebudeme vést zbytečné řeči," řekl příkře Trat´Hys. "Vy všichni víte, proč jste zde. Jistě si ale rádi osvěžíte paměť. Mistře Jorzene, buď tak laskav." Jeden z mužů, kteří po celou dobu stáli u paty podesty, předstoupil a rozvinul před sebou roli pergamenu. Pak začal číst zvonivým hlasem, který se mnohokrát odrazil od bledého sloupoví sálu. "Pětice krajeprávců posledních pěti krajin za Foltarýnou byla obviněna z velezrady Erenézského království. Za příslib stříbra, větší moci nad obyvateli svých zemí a větších podílů z dolů nacházejících se na jejich územích, poskytli svá vojska a prostředky knížeti Čhor-Lenovi z Gerehradu, vládci sousedního Čerogoru. Přestali odvádět daně královské pokladnici a vzepřeli se svému králi Trat´Hysovi, prvnímu toho jména. Nechali popravit královské vyjednavače, ačkoli tito přijeli v míru a se zelenými ratolestmi v rukou. Jejich hlavy nechali poslat svému králi jako symbol vzdoru a pak se svými vojsky překročili Foltarýnu a utábořili se na planině před Horédským lesem, čekajíce na králův úder. Trat´Hys se svými vojsky dorazil již za dva měsíce a v krvavé bitvě, která trvala mnoho hodin, armádu zrádců porazil. Asi čtvrtina rytířských družin se noc před bitvou připojila ke královským jednotkám, neboť v poslední chvíli odmítli zradit svého krále. Ti ostatní zůstali věrni svým krajeprávcům, kteří jim za to slíbili stříbro a půdu. Kníže Čhor-Len svá vojska neposkytl, ani krajeprávcům jinak nepomohl. Po porážce o něm přestalo být slyšet a pohraniční hrady hlásí klid." Jorzen sroloval pergamen a opět se vrátil na své místo. Během jeho řeči cítil Trat´Hys, jak se ho opět zmocňuje nevýslovný vztek. Znovu měl před sebou hlavy vysypané z prachobyčejných pytlů na obilí, kutálející se po podlaze. Jeho mozek si stále dokázal vybavit ten příšerný zápach, který mu tehdy zaplnil chřípí. Cesta od Foltarýny byla dlouhá. Trat´Hys se znovu toho dne přinutil ovládnout, ačkoli by nejraději uchopil meč a popravil zrádce zde v sále. Představil si, jak by krev potřísnila šaty dam v první řadě, a pocítil uspokojení. Tak by to bylo správné. Místo toho opět promluvil, tentokrát však rozvážným a posmutnělým hlasem. "Slyšeli jste obvinění, mí drazí krajeprávci. Vězte, že netoužím po ničem víc než nechat vám setnout vaše proradné hlavy. O mnoho méně si přeji vsadit vás do temných kobek pod tímto hradem, kam neproniká denní světlo a kde by jedinými vašimi společníky byly obří krysy. Místo toho vám ponechám vaše funkce." Znovu se ozvalo nespokojené reptání. "Ponechám vám vaše funkce, ale váš význam bude nadále pouze formální. Krajiny za vás budou řídit rady měst, do kterých byli dosazeni schopní a spolehliví muži. Rozhodovat o
vojenských záležitostech budou bojmistři, které jsem vybral osobně, přestože správně by měli být voleni, jak tomu bylo dřív. Nemohu tušit, jak dalece jste za řekou zaseli sémě sváru, a nehodlám riskovat další vzpouru. I tak máte na rukou krev mnoha rytířů této země." Trat´Hys vypadal unaveně. Řídit království vyčerpávalo i muže takové nezměrné energie, jakou disponoval on sám. Svou funkci miloval, stejně jako miloval svou zemi. Se svými poddanými se radoval a se svými poddanými truchlil. Svým krajeprávcům donedávna bezmezně důvěřoval. Desetiletími, někde i staletími prověřená čistota jejich rodů mu dovolovala plně se na ně spolehnout a řízení krajin ponechat plně v jejich rukách. Teď byla jeho víra v ně otřesena. Kdo další se nechá uplatit? Kdo další zradí? S námahou se probral ze zamyšlení a znovu se rozhovořil. "Jeden ze dvou hlavních důvodů, proč jste se dostavili do Ztracenovody je předání dvou tisíc hřiven stříbra ze soukromých truhlic každého z vás." Lidé v sále hlasitě zalapali po dechu. Taková částka byla nad chápání většiny z nich. Trat´Hys si jich nevšímal. Věděl, že je to mnoho. Ale za zradu bylo nutno zaplatit. Věděl, že jen pán Ghern disponoval dostatečným množstvím stříbra. Ostatní byli nuceni prodat své dvorce, svou půdu, pán Erzen dokonce jeden ze svých dvou hradů. Tratovi to bylo jedno. Z několika míst zazněl smích. To když se do popředí vbelhal stařík nesoucí v podpaží obrovskou knihu vázanou v kůži. Komoří Řeholec. Trat´Hys se musel pro sebe také usmát. Snad nikdy neviděl mužíka bez ní, přestože to působilo, že se ho její váha musí každou chvíli stáhnout k zemi. Řeholec byl správcem pokladnice už za vlády Tratova děda. Komoří měl mnoho nedostatků a rozhovor s ním byl často k nesnesení, v záležitostech zemského rozpočtu byl ovšem nenahraditelný. Jeho paměť byla legendární a intuice v oblasti investování zlata a stříbra téměř neomylná. Teď předstoupil před svého krále a královnu a mírně se uklonil. "Veličenstvo, Výsosti," promluvil a jeho hlas zněl jen jako silnější šepot. Trat si znovu uvědomil, jak starý mužík je a jako vždy se musel obdivovat jeho neutuchajícímu intelektu. V tvém věku bude většina z nás sežrána červy a to málo, které se ho dožije, bude blekotat nesmysly bezzubými ústy a močit si každou noc do plen, příteli. "Mistře Řeholče," oslovil starce vlídně, "byl jsi pověřen převážením stříbra, kterým mohou naši vážení pánové alespoň z části odčinit skutky, kterých se dopustili." Dobře věděl, že přepočet stříbra je pouhá formalita. Pokud by krajeprávce pokutu neuhradil, byl by uvržen do podzemní kobky pod Měsíčním hradem. Pokud by ani poté příbuzní požadovaný obnos nesplatili, syn by po smrti otce nikdy neoblékl krajeprávcovský plášť. Pro daný rod by to byla hluboká potupa. To už raději zemřít, než nepředat moc potomkům. "Vaše Veličenstvo, s mými chlapci jsme pracovali celý den a noc, vlastně jsme skončili teprve před chvílí, a mám pro vás potěšující zprávu." Mistr záměrně posečkal a černýma očkama těkal z Trata na Lathulaiu. Lidé v sále se nakláněli dopředu, aby lépe slyšeli, neboť Řeholcova slova neměla sílu dolétnout daleko. Trat´Hys komořího ujistil, že bedlivě poslouchá a povzbudivě se usmál. Řeholec znovu rozpohyboval své bledé rty. "Stříbro z pěti vozů bylo pečlivě převáženo a to hned dvakrát, aby byla vyloučena jakákoli mýlka. Obě vážení se shodla s přesností dvou hřiven," zatetelil se stařec blahem a kniha v podpaží se mu roztřásla. Mezi lidmi to obdivně zašumělo. Řeholec pokračoval: "Krajeprávci odevzdali jedenáct tisíc a pět set hřiven toho nejlepšího stříbra." Trat´Hys se nevěřícně zamračil. "Ticho!" křikl a zvednutou rukou umlčel kvokající dav. Lathulaia se shovívavě usmála. Její muž měl dnes k dodržování pravidel politického jednání daleko. "Co to říkáš?" otázal se překvapeně král. "Že by krajeprávci dali víc, než jim bylo nařízeno? Tomu nevěřím."
"Přesto je to tak, Veličenstvo," oponoval mu komoří a znovu se mírně uklonil, jako by se za svůj nesouhlas omlouval. Trat´Hys pohlédl na muže pod sebou, kteří s napětím očekávali jeho reakci. Snažíte se mne uplatit, mí páni? Myslíte si, že když dáte víc, navrátím vám ztracené pravomoci? To je ovšem špatná domněnka. Zachmuřil se a snažil se pečlivě volit slova. "Zbytečně jste přeplatili. Nevím, čeho jste tím chtěli docílit. Špatně mě ale znáte, pokud jste si jen na chvíli mysleli, že to na vašem rozsudku něco změní." Viděl, jak se muži pod ním zakabonili, a uvědomil si, že se nemýlil. Pak si všiml, že se jeden z krajeprávců nemračí. Ten muž se netvářil ani neutrálně. Lorred Gardian se usmíval. Téměř neznatelně pozvedal koutky úst v ironickém úsměšku, jako by na něco čekal. "Když vaše Veličenstvo dovolí, ne všichni přeplatili," pronesl nervózně komoří a volnou rukou se bezradně poškrábal na hlavě. Trat´Hys se k němu znovu obrátil a pomyslel si, proč vlastně Řeholec tahá tu svou knihu všude sebou, když ani nepředstírá, že by z ní něco četl. "Poslouchám tě, mistře." "Nechť se Veličenstvu zamlouvá…" Řeholec si suše odkašlal. Kniha v jeho ruce se teď třásla o poznání víc, ne však blahem jako prve, ale očividným starcovým vyčerpáním. Vyschlá hubená ruka ji držela jen s námahou. "Nechceš si tu knihu odložit, mistře?" "Och, děkuji, Veličenstvo," vydechl s úlevou Řeholec a položil knihu na zem vedle svých kotníků. "Ne všichni přeplatili," opakoval, když se namáhavě narovnal a pak dodal na vysvětlenou: "Páni Erzen, Pavazar, Ghern a Starazan dali po dvou a půl tisících hřivnách. Pán Gardian dal jen jeden tisíc a pět set." Jako by i ptáci venku přestali mávat křídly a popadali na zem. V sále se rozvěsilo ticho hutné a neproniknutelné jako písečná duna. Trat´Hys se zvedl z trůnu a sestoupil ze schodů. Nemělo ho to překvapit. Pán Gardian byl přece vždycky chytrák. Stanul tři kroky před ním a zadíval se do jeho modrých očí v hranatém obličeji. Byli téměř stejně vysocí. Trat´Hys byl rozložitější v ramenou, zatímco Gardian svým postojem připomínal elegantního pantera. Na rtech mu bez ustání pohrával provokativní úsměv. A Trat´Hys si uvědomil, co to znamená. Tento muž ze sebe nikdy nenechá udělat pouhou loutku. Nenechá sebou vláčet a útěk je hluboko pod jeho úroveň. Radši zemře. Takovou laskavost ti ale já dopřát nechci. Chvíli hleděli jeden na druhého a Tratovi na tom přišlo cosi zvláštního. Neuhnul jsi očima… Málokdo vydržel králův oblíbený souboj vůlí bez jediného mrknutí. Když o tom tak přemýšlel, potkal v životě jen pět mužů a tři ženy, kteří toho byli schopni. Trat´Hys promluvil se špatně skrývaným hněvem. "Co to má znamenat, Gardiane? Odmítáš zaplatit? Není snad v tvých pokladnicích dostatek stříbra? Domyslel jsi vůbec –" "– co dělám?" skočil mu krajeprávce do řeči a v jeho hlase zněl výsměch. Lidé v sále slyšitelně přešlápli, židle zavrzaly. Co pamatovali, ještě žádný hlupák si podobný skutek nedovolil. Trat´Hys vztekle zamručel. "Mmm, chtěl jsem říct své skutky, ale nakonec ano, ty hlupáku hloupý. Dobře víš, že budeš vhozen do tmavé a studené kobky, dokud tví příbuzní neshromáždí dostatečný obnos. Pít budeš jen vodu, jíst jen chléb. To chceš?" Obešel krajeprávce, spojil ruce za zády a znovu toho dne se pomalu vydal uličkou. Působil jako medvěd, jehož krev pil každého jitra. Pohyboval se líně a rozvážně, ti, kdo ho znali nejlépe, ale dobře věděli, že je to jen zdání. Byl to pradávný způsob, jak oklamat nepřítele. "A jestli tě nedokážou vyplatit v rozumné době, pak tvůj syn Sadran po tvé smrti neoblékne krajeprávcovský plášť," loupl Trat´Hys okem po světlovlasém mládenci, z jehož
tváře se nedalo číst. "Připravíš ho o moc, o prestiž a nakonec nezbude nikdo, kdo by mohl rod Gardianů pozvednout zpět ke slávě. Tos uvážil, když jsi sypal stříbro do truhlice?" Zatímco mluvil, zároveň přemýšlel. Byl stále o krok napřed před svými slovy. Gardian chtěl zemřít, tím si byl naprosto jist. V tomto světě ho již nečekalo nic víc, než hrát nadosmrti divadlo před celým královstvím nebo zmizet do světa venku. Muž jeho pýchy nebyl s to takovou roli vydržet. Ani Trat´Hys by ji nevydržel. Já sám bych udělal něco, díky čemuž by písaři zanesli mé jméno do kronik. Něco natolik odvážného a šíleného, že by se o tom vyprávělo přinejmenším několik desetiletí. A pak mu to náhle došlo. Pokusil bych se zabít krále, kterého nenávidím celým svým srdcem. Zvolna se otočil a zahleděl se na Gardianova záda. Působila klidně a ramena se nepatrně nadzvedla pokaždé, když se plíce naplnily vzduchem. Trat´Hys se ho klidně otázal: "Chceš mě zabít, pane Gardiane?" Ticho nadále perlilo v sále a jen Lathulaia se nevědomky postavila, ruku přitištěnu na hrdle. Gardian se otočil a vlčí úsměv mu znovu zohýbal tvář. "Překvapil jsi mě, Veličenstvo." Ironie tryskala z jeho hlasu. Jeho řeč připomíná sykot hada, uvědomil si konečně Trat´Hys, který po celou dobu marně přemýšlel, proč je krajeprávcům projev tak nesmírně slizký. "Myslel jsem, že jakmile zjistíš, že jsem se tě pokusil okrást, zařveš jako jelen v říji a tasíš svůj slavný meč, abys mě náležitě potrestal. Po tom přeci po celou dobu toužíš – setnout nám, zrádcům, ty naše protivné hlavičky. Jsme pro tebe něco jako kobylince, které si pěkně jeden po druhém tvoje království našláplo na podrážku. Jenže ty bys mě nenechal beze zbraně, že, králi? Na to je vznešený Trat´Hys, zvaný Železoruký, příliš hrdý a ctnostný. Musím říct, že jsi mě zklamal. Tvoje slavná horká krev už zřejmě není to, co bývala. Asi ti vychladla dlouhým lenivěním a válením se v palácových zahradách s tou tvojí adalonskou čubičkou." Otočil se a poslal vzdušný polibek směrem k Lathulaie. Bylo to tak okaté! Gardian provokoval, seč mohl a Trat´Hys se neochvějně držel svého klidu. Avšak byla zde jedna struna. Struna jménem Lathulaia. Za celý svůj život se král nenaučil zachovat klid, pokud se na ni někdo pokusil hrát. Nedokázal to ani teď. Neudržel se už a jeho tvář zčernala. Vězte, že když obyčejného smrtelníka popadne neovladatelný vztek, říká se, že mu obličej potemněl. Trat´Hys nebyl obyčejný smrtelník. Jeho tvář zdobily symboly pradávných králů, které teď pokryly téměř celý jeho obličej; jen čelo zůstalo netknuté. Agarheny se rozpletly a utkaly hustou pavučinu plazící se po nose, lících a dosahující až na krk. Gardian se v mžiku oka přestal usmívat. Trat´Hys opravdu zařval a ten zvuk zalézal pod nehty. Vykročil proti Gardianovi, ale ten bleskurychle uskočil a zpod pláště tasil dlouhý tenký meč. Tratovy oči se zúžily a ozvaly se výkřiky a rachot převracených židlí. Ostatní krajeprávci vyděšeně uskočili. Tento důkaz vaší navrátivší se loajality si budu pamatovat! I Sadran Gardian ustoupil a překvapeně hleděl na svého otce, kterému se v očích objevilo šílenství. "Chceš, abych tě zabil, dobrá!" rozdrtil Trat´Hys slova v zubech a sevřel ohromné ruce v pěsti. Píseň nechal nadále pohupovat se mu u boku, neměl chuť špinit její čepel. Turulek napůl vytáhl meč z pochvy a chystal se jít na pomoc svému králi, ale ten ho gestem zastavil. "Zpátky, příteli! Nedovolím, aby se vypravovalo, že si Trat´Hys na svém vlastním dvoře nedokázal poradit s jedním jediným mužem! K čertu s tebou, Gardiane! Chceš být králem po mně? Již se nemůžeš dočkat, až tě agarheny naplní tou nesnesitelnou bolestí? Tak o to ti tu dnes šlo? Přinutit mě k soudu bohů?" Trat´Hys ze sebe slova nenávistně vyrážel, až mu z úst odletovaly spršky slin. V tu chvíli víc než co jiného připomínal divokou šelmu, kterou krajeprávce probudil tvrdým kopancem ze zimního spánku. Gardian se nevědomky
přikrčil. Trat´Hys věděl, že je to vynikající bojovník a nehodlal ho za žádnou cenu podcenit. I v okamžicích nejvyššího rozčilení měl v těchto věcech jasno. "Než tě však zabiju, ty zplozenče Krenův, řeknu ti jednu jedinou věc!" zařval proti hrotu zvednutého meče. "Ten, kdo zradí mé království je pro mě mrtev. Ty, ty, ty, ty a ty také! Dodržuji však zvyky mých předků a proto jsem vás, jak jsi řekl, kobylince, nechal na živu. Avšak nikdo, slyšíš, NIKDO nesmí přede mnou urazit mou ženu! Štít!" Poslední slovo křikl ve stejnou chvíli, kdy Gardian provedl první výpad. Byl to mistrovský šermíř a Trat´Hys sotva stačil uhnout. Skulil se na zem a zvedl dřevěný štít, který mu Turulek s rachotem poslal po zemi. Gardian o krok ucouvl, ale hned znovu zaútočil. Sérií bodných a sečných ran dotíral na svého krále, ale ten se oháněl těžkým dubovým štítem jako by byl z pergamenu. Lidé se teď nahrnuli co nejblíže uličce, aby nepřišli o nejdůležitější souboj jejich prostých životů. "Tas meč, Veličenstvo!" ozývalo se z mnoha míst. Ale Trat´Hys netasil. Odrážel Gardianovy výpady a pomalu ustupoval. Dýchal čím dál hlasitěji a obrovský hrudník se mu nadouval. Jeho pohyby pomalily. Krajeprávce naproti němu vypadal, jako by si souboj náramně užíval. Znovu se mu po tváři rozlil škodolibý úsměv a jeho výpady ještě zrychlily. Zdálo se, že konec se blíží. Když Trat´Hys dopadl na jedno koleno, Gardian vítězoslavně zavyl a zaútočil na králův odkrytý krk. Krajeprávce se však spletl. Trat´Hys se ráně bleskově vyhnul a následně se vztyčil; hora vyrostla z kamene. Gardian překvapeně zakolísal. Pak se Trat´Hys rozmáchl štítem a udeřil jím krajeprávce do hrudi. Zadunělo to a muž prolétl vzduchem. Při dopadu zapraštěla kost a meč se vykutálel ze zlomené ruky. Štít ozdobila široká trhlina. Trat´Hys ho něžně položil na kamenné dlaždice a přistoupil ke Gardianovi. Královský dech byl nyní klidný a neslyšitelný, pohyby přesvědčivé. Obkročmo se posadil ležícímu muži na hruď a sklonil se nad jeho tvář. Krajeprávce pod tou tíhou zasténal. Lidé se po sobě strnule podívali. Vypadalo to, že chce Trat´Hys krajeprávce políbit. Pak se sklonil ještě o něco níž a zašeptal mu do ucha: "Měl jsi bojovat jako o svůj život, ne jako o můj. Nikdy nevěř chování nepřítele. Mohlo by v tobě vyvolat předčasné naděje." Trat´Hys se vsedě napřímil, zhluboka se nadechl a potom udeřil. Každá jeho pěst dopadla na jeden z mužových spánků. Ozvalo se hlasité prasknutí, hlava se zdeformovala, oči vylezly z důlků. "Otče!" zakřičel světlovlasý hoch a se slzami v očích vyběhl k mrtvole. Šedivý Flacibor udělal dlouhý krok a zadržel ho. Trat´Hys vstal, došel si pro odložený štít a pak zarazil jeden z jeho čtyř okovaných hrotů Gardianovi do srdce. Štít byl příliš těžký, a když ho král pustil, skácel se na dlažbu; mrtvé tělo otočil na bok. Některé ženy se začaly dávit. Trat´Hys došel zpět k trůnu a než se znovu usadil, hluboce políbil Lathulaiu na ústa. Pak vyzval své rytíře, aby obnovili pořádek v sále a zaraženého herolda, aby pokračoval v programu. Toho dne nezískal Železoruký jen stříbro. Nedobrovolnými hosty v Měsíčním hradě se stalo pět nejstarších synů zrádných krajeprávců. Byli zárukou vzorného budoucího chování jejich čtyř otců.
