Adolf Hoffmeister: Vězení, Československý spisovatel, Praha 1969 Robinson ve věznici Dne 24. září 1939 asi o půl čtrnácté zapadly za mnou dveře cely číslo 10, dvanáctého oddělení věznice de la Santé. V Paříži byla jasná, trochu větrná neděle. Nejprve jsme byl poněkud zmaten. Snad mi bylo dokonce i trpce do smíchu při pomyšlení, že jsem uvržen do žaláře. Jak nesmyslná představa! Což dospělí si hrají na děti? Či jsme ještě chlapci, kteří si hrají na dospělé? Mé čistě a klidné svědomí bylo v příliš křiklavém nepoměru k těžkému nařčení. Jak úsečně skončil velkorysý nástup událostí posledních týdnů. Jak rychle se vše proměnilo. A přece jedno bylo jasné. Naše loď neočekávaně ztroskotala. - Rozhlédl jsem se po komůrce. Opravdu, takto jsem si představoval vězení v dějinných hradech. Snažil jsem se vmyslit se ve vážnost svého postavení. Nebylo to snadné. Ačkoliv jsem právník, nemohl jsem uvěřit v jeho trvání. Napínala mne jistota rozmarů doby. Nejsem již tak mladý, abych se těšil i z nepříjemných dobrodružství, ale přiznávám pravdu: můj první pocit nebyl nikterak truchlivý. Bavil jsem se. - Obešel jsem celu. Ze čtyř stran jsou zdi. Dveře, kterými jsem vešel lze otvírat jen z chodby. Uvnitř nemají ani kliku, ani zámek. Promluvil jem nahlas několik slov. Pošetile jsem očekával nějaký výsledek. Odpověď prostoru. Nestalo se nic. Dotkl jsem se zdí. Byly hladké, tvrdé a lepkavě vlhké. Usedl jsem na židli. Je přikována ke zdi řetězem. Obloukové okno se silnými mřížemi zvenčí je na dosah mé ruky. Vidím jím nepřesný obrys střechy protějšího křídla věznice a úseč oblohy. Znovu jsem vstal a obešel celu. Jsem sám. Úplně opuštěn jak Robinson na pustém ostrově. Str.9 a 10. --Zeď, ve které je okno, je holá. Proti oknu jsou dveře asi dva metry vysoké, uprostřed s nosníkem, na který malými vrátky klade dozorce plechovku s polévkou. Plechovce se říká gemelle. Kukátko nade vrátky připomíná rouhavé boží oko. Nalevo ode dveří v rohu je záchod. Nad ním kohoutek vodovodu. Místo poklopu houpe se na díře hliněné umyvadlo. Vedle záchodu je rezaté mřížoví ústředního topení. Topné těleso kryje hustý desetiletý nános prachu. V pravo ode dveří jsou dvě prázdné police. Pod nimi tři dřevěné věšáky na ručník a na plynovou masku. U zdi po levici (čelem k oknu) je železná sklápěcí pryčna se slamníkem, dvěma prostěradly, válečkem polštáře a dvěma přikrývkami. U zdi po pravici je sklopný dubový stolek a přikovaná židle. Na zdi je vylepen kázeňský řád, vyhláška vězeňského knihkupectví, sazebník rukodílen, ceník kantíny a návod, jak psát žádanky pro kantínu a jak vést účty příjmů a vydání. Plechový šálek je skoro nový. Dřevěná lžíce je okousaná. Ze štětky na čištění záchodu zbyla jen rukojeť. Černý smetáček má v tomto holém prostředí velice měšťanský vzhled. Netrvalo ani měsíc, co jsem byl oloupen o poslední radost - sluneční světlo. Natřeli okno zvenčí modrou měňavou průsvitnou barvou. - Str.10 a 11. --Změřil jsem celu kroky. Nezdály se mi dost shodné. Lehl jem si na zem - měřím 170 cm. Oprava se zdařila. Stěna čtverce měří přibližně 4 m. - Str.11 a 12. --Vězeňská chodba se třemi patry cel po obou stranách připomíná divadelní zákulisí velké scény. Modrá, červená, zelená a žlutá osvětlení se střídají v úsecích. Pojízdné praktikáble s plechovkami polévek nebo s hnědými chleby hlučně přejíždějí. Na každých dveřích, jak na šatnách herců, je plno vývěsek. Na mých stojí psáno, že nesmím nikomu psát a že nesmím nikam jít bez doprovodu. - Str.12
1
--O sedmé nás vyvedou na ranní procházku na dvoře pod mým oknem. Prostorný dvůr je plný zdí. Nad řadou ohrad klene se můstek dozorce jako na japonském dřevorytu. Procházím se sám ohradou. Alespoň svobodná oblaka se honí nad mou hlavou. Nazval jsem ohrady výběhem trestníků. Vzpomněl jsem si na van Goghův obraz. Kolem dokola dvora jsou tmavé zdi s malými okny cel. Nad vstupním průčelím ukazují hodiny ustavičně ze sedm minut jedenáct. Je podzim. Zmoklé zdi a betonová dlažba voní chladem. - Str.12 a 13 --Nalézám tu krajiny, které znám. Zelený mech na zdech barví zubatou vlnovkou drsné stěny výběhů a kreslí panoráma lesů. Když byl v noci vítr, naleznu někdy bukový, někdy platanový nebo javorový list. Ale strom jsem už dávno neviděl. Lesy na zdech mi připomínají náš dům na venkově. - str.13 --V sousedním výběhu slyším kroky spoluvězňů. V každém jiné. Denně jiné. Denně jsem veden do jiné ohrady. - Str.14 --Ve výběhu právě pod mým oknem po délce pukla dlažba dvěma trhlinami. Nazval jsem je Eufrat a Tigris. V každém výběhu znám již svoji řeku. Nil. Labe a Váh. Ale tyto dvě jsem si zamiloval. Nová trhlina, která je spojuje, se den ode dne prodlužuje. To jsou zavodňovací práce v Mezopotámii. Procházeje se dávám pozor, abych nešlápl do řeky. - Str.14. --Zbaven hodinek a přímého slunečního světla ztratil jsem, žel, i pojem přesnosti. V sedm hodin ráno naposledy slyším sedm úderů hodin odkudsi z pomyslna. Ve dne je není slyšet. V tuto ppdzimní dobu je ještě téměř tma. (Ve Francii je zaveden letní čas.) Hned po sedmé ohlásí halas kroků z chodby ranní směnu dozorců a patrně veliký svazek klíčů zazvoní na nějakém stole. Obléknu se a poklidím. S velikou pečllivostí rovnám pokrývky. Dozorce mi vrátí umývadlo, inkoust, péro a brýle. Myji se ve studené vodě. Dlouho kloktám. Myslím si, že mne kloktání ochrání před nemocemi. O půl osmé, někdy i dříve, je první procházka vězňů. My, vězni z přízemí, patříme do první směny. Dýchám zhluboka, jakoby do zássoby. Když je sychravo a zebe, běhám v kruhu. Připadám si jako ve zvěřinci. - - V rychlém sledu po procházce otvírají se vrátka ve dveřích. Poprvé pro chléb, pak pro zelnou polévku. Soudím, že polévka znamená totéž co devět hodin. Když dozorce bere prázdné plechovky, dodává účetní (vězeň) zároveň k kantíny objednávky. Police se zaplňují. Přibylo balíčků cigaret, čokolády, papírový kelímek od zavařeniny, toaletní papír a dýmka. - Str.15. --Po kantíně se počíná odpoledne. Chodba lomozí. Údery správkařů zvučí v celém domě. Dozorci pokřikují. Kroky klapou jak v mlýně. Mezi dvanáctou a půl třináctou - tento časový záznam je velmi přesný - otvírají se vrátka zaklínadlem: "Cantine - lettres." Odevzdávám své lítostivé dopisy, které asi nikdy nikoho nedojou, a na malý lístek jak děti Ježíškovi píši svá přání. - Str. 15 a 16. ---
2
Jakési nepravidelné zvonění vymezuje polední přestávku. Doba od kantíny do odpolední přestávky, doba, kdy ve městě lidé usedají k obědu, ubíhá pomalu. Dosud se mi nepodařilo určit, jsou-li tři nebo půl čtvrté, kdy se opět objeví plechovka ve vrátkách, a a přece v této události vrcholí den. - Str. 16. --Asi v půl sedmé odebírá dozorce umývadlo, inkoust, péro a brýle. Je možno - anebo snad je dlužno - sklopit postel a jít spat. Uléhám ihned. Slyším ještě bít zázračné hodiny, které jdou asi jen potmě. Sedm úderů. Osm již neslyším. Probouzím se o třetí, o čtvrté, někdy o páté ráno. Ležím v polosnění a plaším výčitky bez příčin a nesmyslná kdyby. - Str. 16 a 17. --Robinson ztrácel pojem času a založil si čárkový kalendář. Ostatně neděle se vyznačuje odpadnutím ranní procházky a výměnou ručníku a lněné košile. Dny zde mají jména podle polévek. Pondělí slove hrách, úterý čočka, středa brambor, čtvrtek rýže s hovězinou, pátek fazole, sobota brambor, neděle rýže s hovězím. Jen jedinkrát za první dva měsíce se kalendář popletl a pátek se jmenoval fazole s hovězím. Byl to snad projev lidskosti, snad vzpoura kuchařova proti jednotvárnosti. - Mimořádné zjevy nelze časově zařadit. Koncem každého měsíce je koupel pod vřelou sprchou. Podle objednávky (za 1 fr.) dostavuje se holič, který sám je vězněm, a mlčky oholí zarostlou bradu. Je to napínavý, dramatický příběh: holič, který nemluví. - Str. 17. --Za půl roku jsem se dal třikrát oholit. Jsem zpustlý, prádlo mám rozedrané, košili nepopsatelně špinavou, střevíce bez tkaniček se rozpadají. Páchnu. Zastydlá cela čpí nejlevnějším tabákem jako opičí klec. S rostoucí zimou se neodvažuji větrat. Stále víc a víc se přibližuji zvířeti. Zápach zvěřince mne ponižuje. Všechna zvířata tu zapáchají. I vrazi, i zloději, zběhové, velezrádci, podvodníci a smilníci, všichni čpíme touž kousavou kozinou. Myji se, češi se, mám čisté ruce, a přece mne neopouští pocit smradlavosti. - Str. 17 a 18. --Svátkem je, když se otevřou dveře v neobvyklý čas a bručivý žalářník řekne: "Avocat." Jdu chodbami vstříc jakoby blížící se lodi. V malé hovorně mne čeká sličná advokátka. Mluvil jsem s ní patnáct minut, později již vždy jen po pěti minutách, a měl jsem dojem, že jí mám co říct na mnoho hodin. Kdykoli odejde, osamím samotou ještě těžší. Někdy i celý měsíc se nevrací. - Str.18. --Ještě dobrodružnější je vyjížďka z ostrova. Na heslo: "Au palais" vycházím ku bráně, kde je světleji, bezstarostněji a bezprostředně blízko je slyšet hluk města. Vstrčí mne do zeleného auta, do kukaně, kde mohu jen sedět. Kukaň nemá oken. Je bílý den, ale sedím ve tmě. Jedu, ale nevím kudy. Projíždíme Paříží, kterou slyším žít. Auta houkají, brzdy skřípou, lidé hovoří. Patrně kostnaté prsty větví holých stormů bijí někdy do střechy vozu. Je to výsostný rozčilující pocit, který se smýká do zoufalé slepoty trosečníků. V paláci je teplo, strážníci zdvořilí a vyšetřující soudce je starší přívětivý pán. Připomíná mi někdy otce, když se nachýlí nazpět ve svém křesle a sepne konečky svých prstů, usmívaje se shovívavě, jak může jen důstojník, který byl i v míru soudcem. Dovídám se od seržanta stráže několik zpráv ze světa. O mé vlasti neví nic. Někdy zahlédnu v Paláci své přátele. Jsou bledí, hubení, zarostlí. Nesmíme spolu mluvit. Sahám si na tvář. Jsem rovněž zarostlý a vyhlížím patrně také tak zchátrale. - Str. 18 a 19.
3
--(Jedenkrát v mrazu a ve vánici zamrzly stroje vozů. Řidiči nebyli s to je natočit. Čekali jsme za mřížemi svých jedníků do desáté večer. Ticho zalehlo podzemí paláce. Z děr vylezly krysy a pištíce proháněly se po chodbě. Byly velké, hnědé a huňaté. Jedna vnikla záchodem do mé cely. Zahnal jsem ji dupotem. Hle, nepostradatelný přívlastek žaláře." - Str. 19. --Ve vězení nesmím však s nikým promluvit ani slůvka a jsem přísně střežen. Dozorci jsou nepřístupní jako kamení. Jen málokdy některý utrousí nepovinné slovo, za které jsem vděčen a nazývám je přátelským. Ale obvykle je tento projev družnosti jenom výrazem dozorcovy sobecké dobré nálady a zůstávám proň nadále číslem 10. - Str. 23. --Někde za zdí škrábe občas myška. Neznáme se, ač bych nic nenamítal proti její návštěvě. Chce ke mně, ale netrefí. Vrabci a holubi na dvorku jsou bezstarostní a neláká je pár drobků, které jim sypu do koutka výběhu. Mají své přeletavé staroti, vědí si napovídat tolik klepů, jsou příliš volní. Jak teprve musí být letci v č.11 na mé chodbě, vidí-li je létat po obloze. Podvyživené mouchy v cele chřadnou a vymírají. Bylo jich více. Zbyly dvě. I drobounké stinky na zdi zalézají k zimnímu spánku. Je jim chladno v mém nehřejivém sousedství. Zima je taky mně. Zima až křičím. Je listopad. Tmí se brzy odpoledne. A bude ještě hůře. str. 23 a 24. --Zima se stává nesnesitelnou trýzní. Mříž topení je studená. Zjitra je na kohoutku jinovatka. Jsem bezradný proti novému nepříteli. Když dozorcovy kroky dozní na obchůzce podél mé cely, balím se do pokrývky. Nestačí mne zahřát. Běhám v kruhu až do vyčerpání jako zvíře v kleci Mým největším přáním se stál kabát a vlněné prádlo. Není, kdo by mi je přinesl. Všichni ohluchli. Zima se podobá zufalství. Když je již nemohu jinak překonat, cvičím. Vždy 30 až 35 těchže cviků, dřepů a podobně. Ale tělocvik nadlouho nepomáhá. Cvičení však mi není na obtíž. Zhubl jsem. Nevím o kolik. Ve tváří toho dosud nepozoruji, ale v pase, na rukou i na nohou je hubnutí znát. Přibylo mi i vrásek na dlani. -Pracovní den se příchodem zimy krátí. Zato se prodlužuje doba rozjímání, skleslých nálad a především utrpení. Dopoledne je dlouhé, zdlouhavé, ale tupější. Odpoledne propadám úzkostem, pocitům bezmoci a opuštěnosti. Bezmocnost je tíživější než samota. Samota obsahuje i znaky klidu. Bezmocnost se patrně obyčejně projevuje záchvaty vzteku. Nepropadl jsem dosud zlosti. Příznaky jsou u mne jiné. Svírá mne lítost. - Str. 30. --Zprvu jsem nejedl střídku z bochníku přídělu. Teď sním skoro celý bochník. Na ostrově chlebům říkají dřeváky (sabots). Trpím halasnými větry, říháním a škytavkou. Stolici mám pravidelnou. Dokud jsem neměl papír, vytíral jsem se chlebem. Jím vše jen lžicí. Maso trhám rukama. Zdá se mi, že při jídle mlaskám. Hnusím se sám sobě. ---
4
Ve čtvrtek nebo v neděli vařím. Vyjím z plechovky hovězí s plátky cibule. Do šálku, kde jsem ve vodě rozpustil dvě kostky cukru, přeliji rýži. Rozkousám zlomek čokolády a naplivám ji do rýže. zamíchám, dám vystydnou a nesu na stůl pod různými jmény. - Str. 32 --Nejbezpečnějším útočištěm před sebou samým je mi tělesná práce. Nemohu skoro nic dělat, ale i to málo pomáhá. Myji nábytek, zametám, přestýlám postel nebo čistím chhlebem zdi. Celé plochy prohlédly po vyčištění. Zahhřeji se a zapomenu přemýšelt. - Str. 32 a 33 --Peru své kapesníky a někdy ponožky. V den prádla musím smrkat do prostěradla a chodit naboso. To je v prosinci utrpení jak z báchorky o maceše. --Zvykám si na chudobu. Je to těžká zkouška, nebyl jsem nikdy takhle chudý. Ale chudoba nebolí, ba ani není trpká. Jen vyšinuje z mravní rovnováhy. Provází ji závist a pokornost, dvě špatné vlastnosti, ale také skromnost, trpělivost a jakési rytířství hrdosti. Závidím dozorci, který si kouří, že je pán. Prosím soudce o nedopalek, nedovedu si odříci velmi pomíjivou radost z chuti doutníku. Zápasím s těmito zlozvyky. Nedovedu dosud být chudý. Zatím jsem ubohý a to mne zahanbuje. Je zřejmě nesmírný rozdíl mezi člověkem chudým a zchudlým. Proletář je ve své nouzi velký, zproletarizovaný měšťák zbídačelý. - Str. 33. --Čas poztrácel rozměry. Nebylo událostí, které by jej členily. Jednotvárné dni odcházely netečně jeden za druhým a zanechávaly za sebou jen prázdné stopy, které mokvaly jako rány. Robinson zarůstal vlasy a vousy, nehty na nohou se lámaly délkou a zařezávaly do masa, až prstce krvácely, na krku se mu vyrazila jakási kožní plíseň, plomby mu vypadaly, nečistota jej sžírala. Z prádla zbyly jen díry. Poztrácené knoflíčky docela zbytečně uschoval do krabičky od sirek. Blížil se prosinec a mrazy se ohlásily vysokou ranní oblohou. Cela se proměnila v hrobku, kde po celý den nebylo jasné chvilky. --Vnější svět se propadl v bezedno. Nezajímal jej osud svobodného člověka. Jen pohled na plynovou masku jej upamatoval, že válka dosud trvá. Zima, která se stupňovala do šestnácté hodiny, proměňovala vězně v šelmy. Ze všech cel doléhaly sem poskoky a rychlé kroky. Zrána budova zvučela nadávkami. - Str. 36 --Přistihoval se ve stavu nervové únavy, která cukala bez ustání v levém spodním víčku, a sluchové dojmy se mísily v nepostižitelnou řeč a hukot. Přestával rozeznávat hranici snu a skutečnosti. Chátral na duchu i na těle. Zabalen vším, co bylo po ruce, uléhal, raduje se z teplého smradu a probouzel se o druhé hodině ranní zimou, aby již neusnul. Zima žene na moč a musil několikrát vstávat na záchod do ledové noci. - Str. 36 a 39. --Tma. Modře natřené okno měnilo denní světlo v soumrak, ale nastavší zima, mračná a neveselá, spustila nad věznicí závěs tmy. V cele není vidět ani o polednách. - Str. 39. ---
5
V noci i ve dny byla taková zima, že mi omrzly rty i nos a v kloubech prstů pravé ruky, v pravém rameni a pravém koleni loupala bolest. Po poledni mne ze zimy rozbolela hlava. I všichni dozorci měli rýmu a až na jednoho nic nenamítali, když jsem se balil do přikrývky. - Str.40. --Pátek, sobota a neděle byly dny nejkrutějšího mrazu. Jektal jsem zuby, hřeje se jen nadějí. - Str. 41. --Zima je třeskutější a přívětivější. Sníh pokryl střechy. V cele je odrazem od sněhu světleji. Ve výbězích je náledí. --Tři prsty pravé ruky mi omrzly a otekly. Klouby jsou baňaté a bolí. Nezvyk na vlněné prádlo podráždil pokožku. Trpím svědivou kopřivkou. Jsem rozškrábán do krve po celém těle. Opustil jsem sny o cestách a sním o své knihovně, o jejíž záchranu mám velkou starost. V noci mne navštěvují erotické sny a ráno mne trápí několikahodinové ztopoření. V představivosti ztrácím obraz svobody. Skoro jako by mne nezajímalo opuštění žaláře. - Str. 43 --Rozhovory -Samota podvádí. Samota snižuje stupeň lidskosti v člověku. Mluvil jsem ke zdem a k židli, rozprávěl jsem navečer leže na znaku na své pryčně s oprýskanými tvary na zdi. Pohleďte tady vedle záchodku, ten pták, to je ibis. Tu nad stolem vypadlá omítka má tvar stavěcího oltáře. Tady, zrovna nad hlavou, je obrovská hlava ova a pod poličkou fotbalista. Nazval jsem tento výjev "patička". V pohybu je dokonale zachycen. Stával jsem se tak pomalu pohanem. Předměty dosud mlčí, protože jim nedovedeme vnuknout život. - Str. 64 a 65. --I nejodtažitější malba skládá pouze známé tvary. Není tvaru, který by nebyl, nebyl býval nebo nebyl možný, tj. nebyl dosud vynalezen ve vesmíru, kde je. Nejroztodivnější zrůdy snů a obrazy představ úchylných nejsou než nelogickým řaděním a spojováním známých obrazů. Chimerické postavy podvědomě navazované ve hře "Cadavre exquis" jen pomyslně spojují různé oblasti tvarů v podoby, ponechávajíce náhodě jejich zdařilost. Prostě všechny bytosti, které vystupují v pohádkách, jejich projevy a pohyby, jejich volní život a prostředí vznikly z popudu původního vjemu skutečnosti. Nesmírně dlouhá doba je místně, řekl bych krajinsky vystrojila. Oblékla jim kroj. - Str. 72 a 73. --Onehdy jsem objevil na zdi smradlavé kukaně v Paláci početní hříčku, která mi zkrátila nudné odpoledne čekání na zeleného antona. Obyčejně tam čtu jen sviňácké nápisy a jména hloupých. V nápisech na zdech věznic a cel je zakleta veliká lidská truchlohra. Sbírám je jako známky. Zapisuji povahopis vězněné vrstvy národa. - Str.107 --
6