Copyright Ondřej Neff, 1997, renewed 2015 Cover Adolf Hoffmeister heirs, 1964 ISBN

Copyright © Ondřej Neff, 1997, renewed 2015 Cover © Adolf Hoffmeister – heirs, 1964

ISBN 978-80-259-0381-0

Sbírka číslo pět Moji pátou povídkovou sbírku vydalo Milenium Publishing v roce 1997. Obsahuje šestnáct povídek, všechny vyšly předtím časopisecky. Pro mě to bylo završení hodně plodné etapy života spisovatele scifisty. V krátké době pěti let jsem napsal trilogii Milénium, zejména ten druhý díl mě těší a myslím, že se docela povedl. Do cyklu z měsíčního habitatu Arkádie jsem zařadil román Reparátor, ten vyšel v podstatě souběžně s touto sbírkou, a začal jsem pracovat na první verzi románu Tma. Ostatně i tato sbírka obsahuje povídku „Potíže s elektřinou“, což je zárodek pozdější Tmy. Souběžně jsem pracoval i na non-fiction. Od roku 1995 do roku 1999 jsem vydával sborníky Klon, ve kterých byly jak povídky, tak statě a přednášky z různých scifistických akcí, z conů. Bylo toho tedy hodně. Na konci roku 1995 jsem se dostal do kontaktu s lidmi zavádějícími internet, od dubna 1996 jsem začal vydávat Neviditelného psa a angažoval jsem se v oboru digitální fotografie. Ne snad, že bych pak sci-fi pověsil na hřebík, ale už to pak nebyl můj hlavní zájem. O první půlce devadesátých let se budou jednou psát studie jako o době nadějí a zklamání. V každém případě to byla doba obrovské aktivity na všech úrovních. Není náhoda, že jsem svoje knížky vydával v chomutovském Mileniu – bylo to díky osobní podnikavosti jeho majitele Petra Svoreně. Pomáhal mu malíř Martin Zhouf, autor řady obálek, ilustrací a grafických úprav mých knih. Ta doba měla mnoho rysů a ten, který mě jako scifistu zajímal mimořádně, byl odklon zájmu o technologie a vzestup skepse vůči nim. Technooptimismus se podařilo udusit už v šedesátých letech. O kyberpunku osmdesátých let sám nevím, zda byl technooptimistický, nebo realistický, ovšem to, co následovalo, byla naprostá skepse vůči technice. To, čemu se říká technika v nejširším slova smyslu, se stalo předmětem podezírání a opovržení, třebaže technice vděčíme za

5

vše dobré, co využíváme a z čeho se radujeme. To však pokládáme za samozřejmost nehodnou pozornosti a vyžíváme se ve zveličování nedostatků. Tedy, já ne. Já zůstávám technooptimistou, vždy jsem jím byl a takový zůstanu. Nesnažil jsem se v těch letech o obranu techniky. Bavilo mě pošEuchovat zelené fanatiky a koryfeje politické korektnosti. S politickou korektností jsem se setkal už začátkem devadesátých let. Padla mi tehdy do ruky knížka vydaná v Americe a pojednávající právě o politické korektnosti. Nejdřív jsem si myslel, že jde o recesi, ale pak jsem pochopil, že je to míněné vážně. Vůči environmentalismu jsem byl ostražitý už dříve, už ve sbírce Vejce naruby z roku 1985 jsem měl povídku „Strom“ a z ní je můj postoj k environmentalistické šikaně jasný. Stejnou ostražitostí je podbarvený cyklus Zakázané technologie. Ten vycházel na pokračování v měsíčníku Ikarie a je dostupný na mé stránce www.neff.cz. Je v podstatě optimistický, protože je v něm obsažena víra v nezdolnost vynalézavosti. Nicméně reflektuje tendenci zakázat, cokoli se vyskytne nového a užitečného. Příkladů napadaných a zakazovaných technologií lze uvést bezpočet, počínaje genově ovlivňovaným zemědělstvím přes medicinální využití kmenových buněk až – z doby nové – využití břidlicového plynu. Jako technooptimista varuji před těmito tendencemi a upozorňuji, že je to podřezávání větve, na níž sedíme, a že to bude mít bumerangový efekt. Sabotování technického vývoje nemůže skončit jinak než úpadkem, to je poselství celé mé sci-fi činnosti, a tedy i povídek zde obsažených. Zakázané technologie jsou v podtextu mnoha povídek a v Reparátorovi je ten princip explicitně zobrazen. Posláním spisovatele je stavba příběhu, nikoli sepisování traktátu. Povídky jsou tu proto, aby čtenáře pobavily. Většina vznikla na popud některé redakce, aE to byla Ikarie, ale také Playboy nebo Esquire. Pro toto vydání jsem je nijak neupravoval, jen titulní povídku jsem přestěhoval na závěr. Dnes mi připadá poněkud dlouhá na rozjezd a „Vražda v mateřské školce“, jíž teJ sbírku zahajuji, mi přijde svižnější a na začátek příhodnější. Nicméně když už píšu úvod, rád bych upozornil na povídku

6

„Potíže s elektřinou“. Je to vcelku nenápadné dílko, ale pro mne má zásadní význam. Vzniklo tak jádro pozdější Tmy (naposledy vydal Plus 2014), tedy románu, ve kterém jsem vyjádřil svoje obavy o technickou civilizaci nejvýrazněji. Zde obsažená povídka je vedená v duchu spíše rozmarném, jako hříčka, dokonce se tváří jako pohádka. Když jsem ji dopsal, napadlo mne: A co kdyby se to stalo ve skutečnosti? Jak by vypadal svět bez elektřiny? A pustil jsem se do psaní novely, která tvoří půlku pozdějšího románu, novely popisující první dny Tmy. Anticivilizační tendence nepolevily ani dnes, třebaže se už jasně projevuje zaostávání Ameriky a Evropy za východoasijskými tygry. Myslím si, že to souvisí i se stárnutím populace a že právě tyto hluboké společenské proměny jsou neovlivnitelné a nezvratné. Pořád se ale můžeme bavit a doufám, že k tomu poslouží i tato nově vydávaná kniha. K této sbírce: Moc mě těší, že Adam a Martin Hoffmeisterovi poskytli jako podklad pro její obálku ilustraci Adolfa Hoffmeistera k Wellsově románu První lidé na Měsíci. Měl jsem Adolfa Hoffmeistera osobně rád a vážím si ho z mnoha důvodů, mimo jiné i proto, že sestavil Labyrint, podle mne kultovní antologii povídek ze Zlatého věku science fiction 1949–1954. Na její výzdobě se účastnili špičkoví představitelé české moderny, jako byl Mikuláš Medek, Zdenek Seydl nebo Ota Janeček. Myslím, že i ve světovém kontextu je takto výpravná antologie dodnes zcela výjimečná, a to byla zásluha právě Adolfa Hoffmeistera, který byl duší celého projektu. Nové vydání sbírky Bůh s.r.o. obsahuje všech šestnáct povídek z prvního vydání. Opatřil jsem je krátkými komentáři, snad mi čtenář toto vřazení do dobové souvislosti promine. Nakladateli děkuji za péči knize věnovanou, díky ní je zbavena chyb, těch bylo v původním vydání několik habadějů. Ale asi i ta velkorysost k detailu patří k rozevlátému počátku devadesátých let, kdy vznikala. Zvole, listopad 2014

7

Vražda v mateřské školce Na besedách se mě čtenáři ptají, kam chodím pro nápady. Tohle je zrovna povídka, u které si přesně pamatuji na startovací popud. Bylo to takhle na podzim, hrabal jsem spadané listí a napadla mě věta Život je zahrada pro jednu sezonu. Občas mě postihnou takové moudrosti, a abych je mohl zveřejnit, vytvořil jsem si fiktivní postavu Maurice de Boullignarda, největšího belgického básníka, kterého nikdo nezná. Jemu jsem tedy moudrost o zahradě pro jednu sezonu přisoudil. Napadlo mě to a vzápětí mi blesklo hlavou – a co kdyby to tak nebylo? Že by život nebyl zahrada pro jednu sezonu a že by šel žít znovu, avšak za podmínky uchování totožnosti a životní zkušenosti v plném rozsahu? V anotaci na webu Databazeknih.cz povídku charakterizuje Cclaire, že je o mafiánech, kteří se převtělili do malých dětí. To ale není podstata té věci. Šlo mi o to, že smrtí přijde vniveč veškerá zkušenost. Kdyby ji bylo možné přestěhovat do nového organismu, nový človíček by měl obrovskou výhodu. A kdyby takových převtělenců bylo víc a dokázali se zorganizovat, udělali by díru do světa. O tom je ta povídka, postavená jako detektivka. Psal jsem ji před dvaceti lety a dnes se na tu ideu dívám jinak. S věkem jsem došel k poznání, že nejde ani tolik o zkušenost jako o roli příslušnou k věku. Dítě není nezralý standardní člověk, protože není nic, co by bylo standardní člověk. Kdo by to měl být, ten standardní člověk? Kolik by mu mělo být let? Má to být třicátník, ženatý muž, respektive vdaná žena? A co za deset let, za dvacet, třicet? Těžko bychom se dobrali definice, co je zralý, hotový, modelový člověk. Spíš je to tak, že v průběhu života lidská bytost nabírá role specifické ke svému věku a ty role hraje z vnitřního popudu i pod vlivem okolí. Takže, kdyby to bylo možné, vyzkoušel bych, jak by dopadl geniální Steve Jobs převtělený do novorozeněte za předpokladu zachování své osobnosti, organizačních schopností, vědomostí a kreativity. Stál by v patnácti letech v čele IT korporace, anebo by ho zabili grázlové z gangu Podřízlé hrdlo? A hlavně, jak by přežil těch

8

patnáct let, jak by se protloukal ve dvou, ve třech, jak strašně pomalu by mu tekl čas od dudlíku a plen k nočníku a jak by trpěl, kdyby viděl, že mu packalové ničí ideu iPhonu a nejsou schopni včas přijít s chytrými hodinkami a zabili iGlasses. Musel by mít trpělivost středověkého poustevníka, až na to, že poustevník je fyziologicky zklidnělý organismus, kdežto dítě je exploze životnosti, a jiné by to nebylo ani s intelektuální výbavou zralého génia Steva Jobse. To přežívání v dětském těle by bylo utrpení s nadějí jediného východiska, totiž zešílení a skoku z okna. Tolik mé námitky vůči vlastnímu nápadu po dvaceti letech. Naštěstí je tu detektivní zápletka a ta by mohla poskytnout dostatečnou záminku k tomu, abyste si povídku přečetli.

Život je zahrada pro jednu sezonu. Maurice de Boullignard 1. Než se potřetí narodit, raději podruhý umřu, říkal si Pete Pleshette. Stisknutý porodnickými kleštěmi, zalykal se plodovou vodou a krví. Rozevřené matčino lůno se na něho zašklebilo jako dračí jeskyně po princezničkovských hodech. Sama matka naštěstí přestala ječet, to byl první pozitivní jev, který Pete při porodu zaznamenal, sotva se dostal na svět. Ani přestřižení pupeční šňůry nebolelo tolik, jak se bál. To nejhorší už měl v té chvíli za sebou. Cestou matčinou pánví zakusil tolik bolesti, jako kdyby ho vzal do presu Bagley, jeho někdejší osobní strážce. V minulém životě dostal mnohokrát přes hubu, dokud ještě strážce neměl. Pokud se to vůbec dalo srovnávat, proti útrapám porodu byla taková nakládačka od italských nosičů uhlí v Bronxu procházka růžovým sadem: kombinace pádu do ždímačky, zemětřesení ve Frisku a procházky po dně Hudson Bay s šestatřicetiliberní koulí na

9

noze. Lekl se tedy, když spatřil nůžky v porodníkově ruce, tím spíš, že oči blýskající se nad rouškou prozrazovaly sklony k alkoholismu, ale pak přišlo šmik a bylo to. Už v tu chvíli začal Pete uvažovat, čím se začne zabývat, až si odkroutí pár let v nesmyslně pitomém dětském těle. Bezbolestný porod, nejen pro matku, ale hlavně pro dítě, na to bude třeba se soustředit; to byl jeho první nápad a zařekl se, že vystuduje medicínu. Vzápětí, prskaje a mrskaje nohama pod proudem vody, spatřil jiný životní cíl: vydat federálním zákonem zákaz sprchování novorozeňat studenou vodou! Tohle dokážu, i kdybych se kvůli tomu měl stát senátorem a pak prezidentem Spojených států! V prvních dnech a týdnech druhého života mnohokrát takto změnil rozhodnutí. Nátisk matčina páchnoucího lepkavého prsu ho přivedl k myšlence, že by se měl angažovat v potravinářství. Nešetrné drncání kočárku ho ukolébalo do přesvědčení, že duch jeho formátu se nejlépe uplatní v Detroitu. A když si jeho takzvaný otec zapálil poprvé v jeho blízkosti doutník, div se nezalkl rozkoší a rozhodl se, že tabákový byznys je přece jenom nejlepší. VždyE v minulém životě v něm vydělal jakožto Dominick Ferringo svou první miliardu! Bohužel, miliarda přišla pozdě. Cigaretovému králi bylo už šedesát šest let a první příznaky rakoviny plic hlásily brzký konec kralování. Naštěstí nepřišla zase tak pozdě. Byla vstupenkou do Klubu Maurice de Boullignarda. 2. „Kdo je to ten Boullignard?“ ptal se cigaretový král příchozího. Elmer Toles-Bey nadělal jmění v chemickém průmyslu. Celé jedno chapadlo Du Pontovy chobotnice končilo v hlubinách jeho hradu, který si vybudoval v kopcích nad Beverly Hills. Dominick Ferringo si matně vzpomínal, že se s ním už jednou setkal. Bylo to na dvoře švédského krále? Nebo na fotbalovém stadionu? PaměE už mu dobře nesloužila. TeJ seděl naproti Ferringovi v ko-

10

žené klubovce, štíhlý, elegantní, nohu přes nohu. Sice mu už taky táhlo na sedmdesát, zatím se však držel skvěle. Bylo 27. října 1953. „Belgický básník ze začátku století. Umřel na španělskou chřipku hned po první válce. Říkal, že život je zahrada pro jednu sezonu. My jsme přišli na to, jak by těch sezon mohlo být víc.“ Ve Ferringových plicích se ozvala smrt. „Nebyla by špatná aspoň jedna navíc,“ mínil. „Ovšem,“ řekl Toles-Bey. „To si myslíte teJ. Za nějakých sedmdesát osmdesát let byste uvažoval jinak. Jedna vám nebude stačit.“ „To bude jednadvacáté století už skoro v polovině!“ Kalné oči Dominicka Ferringa se zalily slzami. „Půjdete do toho, Ferringo?“ „Zopakujte mi nabídku,“ odpověděl cigaretový král kašlaje. „Klub Maurice de Boullignarda vám zaručuje, že nejdéle do deseti měsíců po smrti se znovu narodíte v dobré rodině někde v oblasti Austinu v Texasu. Zachováte si plné vědomí současné identity. Budete se samozřejmě jmenovat jinak a de iure budete někdo jiný, ale uvnitř zůstanete Dominickem Ferringem. Od první chvíle života v novém těle budete mít vědomí dospělého člověka. Zůstanou vám všechny znalosti, všechny zkušenosti. Před vašimi – budoucími – současníky budete mít náskok sedmdesát let.“ „Ještě neumírám, sakra,“ zavrčel umírající. „Ovšem,“ řekl Toles-Bey lhostejně. „Ještě neumíráte. Máte dost času, abyste přesunul co nejvíc peněz na tajná konta. Prodejte, co můžete, protože dědické nároky nebudete samozřejmě mít žádné. Vaše plantáže ve Virginii, vaše továrny, vaše flotila, to všechno se musí přelít do kont. Jejich čísla si zapamatujete. Nebo si je někde uložíte, to už je vaše věc, jak to zařídíte.“ Toles-Bey se díval do mokvavých očí cigaretového krále. „Říkal jste, že mě to nebude dohromady nic stát.“ „Složíte deset tisíc dolarů. Tolik platíte za členství v golfovém klubu.“ „Kdyby mi to nabídl někdo jiný, Elmere, zavolal bych na něho Bagleye.“ Toles-Bey si vzpomněl na chlapíka, který ho vedl do Ferringovy

11

pracovny. Trochu moc se zhlížel v Humphrey Bogartovi. Ovšem krom toho, že měl pořád klobouk na hlavě, zřejmě dokázal pracovat pěstmi, s osmatřicítkou a zdálo se, že i s tou okloboukovanou hlavou. „Uvažujte, Dominicku. Neriskujete nic, ani cent. Všechny peníze vám zůstanou až do vaší přirozené smrti. Navíc, uvědomte si, že členství vám nabízím já. Jistě mě nepodezíráte, že se třesu na vašich deset tisíc babek.“ Ferringo zakašlal. „Kdo tam ještě je? Smím to vědět?“ ptal se podezíravě. ,,Musíte to vědět. V klubu je Rochelle Stone, Vic Raymond, Nigel Morley, Lewis Garland…“ Jmenoval další, celkem deset, možná tucet jmen. Ferringo zavřel oči a na temně šarlatovém pozadí mu defilovaly tváře. Nelítostné. Zbrázděné vášněmi, poznamenané triumfem. Se všemi těmi lidmi v průběhu své dráhy spolupracoval i soupeřil. Byli to žraloci, kteří zbohatli v době, kdy ostatní chudli, v dobách Velké krize třicátých let. Novináři jim říkali Hyeny, nebo ještě častěji Nelítostní. Do války vešli jako milionáři, vyšli z ní jako miliardáři. A teJ, kdy by mohli užívat bohatství a moci, jsou staří a umírají. Sezona jim končí. Listí opadlo, větve jsou holé. Stmívá se. Slunce zapadne a už nikdy nevyjde. Otevřel oči. Něco tu nehrálo. „Kdo je to Lewis Garland? Neznám.“ „Konstruktér od IBM. Geniální hlava. Nápad byl můj, technické provedení jeho. Název té věci jsem ovšem dal já, Boullignardovy paprsky.“ „Kde je ten chlap? Nezradí nás?“ „Nemůže. Už umřel. Tedy, odešel. Už je tam, v druhé sezoně. Připravuje pro nás půdu.“ Ferringo znovu zakašlal. Byla to známka mohutného vnitřního pohnutí. „A co Du Pont? Ford? Rockefeller?“ vzpomněl si. „Ti nemají zájem? Nebo jste je neoslovili?“ „Chceme lidi, kteří se vypracovali v první generaci. Žádné dědice,“ dodal s pohrdáním. Ferringo pochopil. Ford, Rockefeller,

12

to nebyli Nelítostní. Takový Ford během krize málem přišel na buben. Rockefeller připustil, aby mu rozsekali Standard Oil na kusy. Břídilové! Měkkoty! Toles-Bey pokračoval: „Všichni se znovu narodíme někde kolem Austinu. Najdeme k sobě cestu. A v té druhé sezoně začne Klub teprve pořádně fungovat. Prachy, zkušenosti, energie mladého organismu.“ „Naděláme další prachy,“ řekl Ferringo chabě. Už o další nestál. Měl jich přece tolik… a nové plíce za ně nepořídil. „To je pěkné,“ dodal bez špetky nadšení. „Pořád ještě nechápete, o co jde. Nejenom o prachy! Jde o moc. Proto ten Klub, proto jsme se rozhodli zvolit Austin v Texasu. Zůstaneme v kontaktu. Spojíme se. Budeme podporovat jeden druhého. Pojedeme kupředu v týmu. Rozdělíme si sféry vlivu, vypracujeme společnou strategii. Z Austinu se rozejdeme do celých Států, až nám bude patnáct šestnáct. Kolem čtyřicítky či padesátky nebudeme mít ve svěřené sféře konkurenci. V šedesáti sedmdesáti strčíme do kapsy Spojené státy.“ Ferringo se začal o věc zajímat. Poněkud ožil. „Já chci mít v kapse svět,“ řekl žertem. Toles-Bey to vzal vážně. „Já taky, Dominicku, já taky. Ten si tam strčíme v následující sezoně.“ Ferringo na Toles-Beye upřeně hleděl. Ten chlap fakt nežertoval! On už myslí na třetí… život! Po dlouhé době mu srdce začalo prudčeji tlouct. „Jak to chcete udělat technicky?“ zeptal se Ferringo chraplavě. Ruce se mu třásly. „Co jsou ty Boullignardovy paprsky? Jak fungují?“ „Nestarejte se. Garland to zařídil technicky, já se starám o organizaci. Zajímá vás, proč vám hraje rádio a svítí elektrika? Složte ten pakatel, víc nic. Ostatně, ani peníze dávat nemusíte, jestli nechcete,“ mávl Toles-Bey pohrdavě rukou. „Nemusím?“ „Klub o vás stojí. Dokážete být zatraceně tvrdý Nelítostný, když jste ve formě. Těch mizerných deset táců za vás složím já, když bude třeba. Chápete? Bez Dominicka Ferringa se svět ovládnout nedá.“

13

Toles-Bey s pohnutím zaznamenal, že v lidské trosce zhroucené do anglické kožené klubovky už nějakou chvilku hoří plamínek. Přísně sevřel rty a zvedl prst. „Jedna podmínka tady ale je.“ „Čekal jsem nějaký fígl,“ řekl Ferringo unaveně. Věděl, že něco přijde. Toles-Beyova nabídka byla příliš krásná na to, aby se jí dalo věřit. „Ven s ním.“ Plamínek skomíral. „Nic nesplnitelného. Členství v Klubu nabízíme vám, Ferringo. Nikomu jinému z rodiny. Jenom vám. Kdybyste se náhodou dostal až k nitkám, tak říkajíc do strojovny, a kdyby vás napadlo, že by si druhou sezonu zasloužil někdo jiný…“ „Kdo jiný?“ rozevřel užasle oči cigaretový král. Toles-Bey pokrčil rameny. „Vím já? Máte děti. Žena vám umřela, ale možná máte milenku. Nebo milence. Kohokoli. Kdyby se do druhé sezony měl dostat někdo jiný, někdo cizí, nějaký nečlen Klubu, zemře. Musí zemřít. AE je to kdokoli. Rozumíte?“ Cigaretový král však neměl pomyšlení na jinou smrt než na svoji. „Nechte toho,“ řekl. „Nikoho nemám. Jsem sám. Strašně… sám. Samozřejmě že to beru. O těch deset táců si řekněte Bagleyovi, až půjdete ven. Vyplatí vám je hned v hotovosti. Je to zcela spolehlivý člověk.“ Toles-Bey vstal. Ferringo mu chabě podal ruku. Byla potažená cigaretovým papírem. Toles-Bey odešel. Dominick Ferringo zemřel 25. září 1954. Čtvrtého července následujícího roku se narodil v rodině zámožného architekta Andrewa Pleshetta jako druhé dítě Nancy Pleshettové, rozené Leeové, z bohaté farmářské rodiny z nedalekého města Waco. 3. „Jsou to hodné děti,“ řekla Kate Reidová. Seděla s Buckem Bagleym na lavičce v Zilker Park na břehu řeky Colorada a sle-

14

dovala smělé vzdušné produkce austinských netopýrů. Kdysi tu bývaly močály s myriádami komárů. Někoho napadlo sem nasadit netopýry. Ti se časem stali větší pamětihodností města než Capitol Hill. Buck držel Kate kolem ramen. Hodné děti, opakoval si po ní v duchu. Nikdy by nevěřil, že se jednou bude starat o děti. Když měl na starosti pana Ferringa, připadal si někdy jako chůva. Pak za ním starý pán přišel se zvláštní nabídkou. Bylo to pár měsíců předtím, než umřel, už to zřejmě neměl v hlavě v pořádku. Že mu zdvojnásobí plat a aE se přesune do Austinu v Texasu. Co tam budu dělat, pane Ferringo, ptal se ho tenkrát Buck. Starat se o děti. Jaký děti, chtěl vědět. Dědek byl nerudný. Všechno se včas dozvíte. Bude to pár let trvat. Plat vám poběží celou tu dobu i s tou zatracenou inflační přirážkou. Berte to jako dovolenou, do té doby, než se od vás bude chtít práce. No jo, pane Ferringo, řekl starému pánovi Buck, jenže… jak si můžete bejt jistej, že vás nepodrazím? Tenkrát viděl dědka naposled se smát. „Hodné děti,“ opakoval Buck. „Jsou vážně tak chytré?“ Před týdnem se mu někdo ozval v noci telefonem. Hlas jako dvouleté tříleté dítě. „To jste vy, Bagleyi?“ „Jo,“ řekl Bagley rozmrzele. Vedle postele měl budík. Tři ráno, sakra. „Nemůžete volat v normální dobu?“ „To opravdu nemůžu. Posílá mě pan Ferringo.“ TeJ teprve se Bagley pořádně probudil. „Jste tam?“ řeklo dítě. Mám se starat o děti, říkal tenkrát starý pán. „Jo.“ „Dávejte pozor,“ pípal hlásek. Na druhé straně bylo dítě, Bagley by vsadil dva roční platy, že je to tak. Mluvilo řízně a panovačně jako někdo zvyklý poroučet – ale zase ne jako to dělají ti zpovykaní frackové z bohatých rodin. Prostě, dítě mluvilo jako hlava bohaté rodiny. „Najdete Toles-Beyův institut. Založil ho ten miliardář, co se zastřelil před pár lety… Je to na La Costa, najdete to snadno.“ „Znám, nedaleko letiště.“ Málem řekl ‚pane‘. „V Toles-Beyově institutu vyhledáte učitelku jménem Kate

15

Reidová. Dvaadvacet, lokální vydání Marilyn Monroe. Svobodná, pálí za ní nějakej Nestor Paiva, učitýlek. Pro vás žádná konkurence. Chlap, kterej v tom umí chodit, ho spláchne do hajzlu.“ „Pokusím se,“ řekl Bagley. „Ale bacha, Bagleyi! Nesmíte na to jít moc ostře, ona bude nejspíš ještě panna, i když, jak to tak odhaduju, ji to mezi šunkama jaksepatří svrbí. Takže na svý si přijdete, ale ne hned, musíte pomaloučku. Snad vám nemusím říkat, jak na to?“ zeptalo se dítě. „Ne, pane.“ „Takže to je všechno, pro začátek.“ „Nic víc? Jen sbalit učitelku? A co dál?“ „Dozvíte se včas,“ řeklo dítě a zavěsilo. Do týdne byla místní Marilyn Monroe sbalená. Podivný noční mluvčí v ničem nepřeháněl, ani co se atraktivity, ani plachosti Kate Reidové týkalo, ba ani šancí Nestora Paivy, učitýlka, který byl spláchnut do hajzlu vzápětí, co Buck Bagley nastoupil na věc. Pomaloučku, polehoučku, říkal si, jemně svíraje dívčino rameno. Zatím jsme u netopýrů. A u hodných, chytrých dětí. „Jsou hodné… a chytré. Samozřejmě. Toles-Beyův institut je pro mimořádně chytré děti.“ Od vody táhla zima. V dálce svítila věž Texaské univerzity. Kate se k němu bezděčně přitiskla. „Někdy z nich mám strach.“ „Proč?“ „Divně se na mě dívají.“ „Jak, divně?“ Rozpačitě se uchichtla. „Jako na ženskou. Jeden nezbeda za mnou vlezl až do sprchy. Sedl si tam, palec si strčil do pusy a koukal.“ Palec do pusy, pomyslil si Bagley. Nejspíš jako maskování. Jsou to fakt chytré děti! Vzpomněl si znovu na noční telefonát. Taky se do něho dala zima. Přitiskl k sobě Kate silněji. Do podpaží ho zatlačilo pevné ňadro. I ona něco ucítila. „Co to tam máš?“ zeptala se. Oči se jí třpytily jako City Lake.

16

„Smith and Wesson osmatřicítku speciála,“ řekl Bagley. „Jsem něco jako vočko, toho času na prázdninách. A taky toho času…“ „Co?“ chtěla vědět. „Zamilovanej.“ Políbil ji. Nebránila se. 4. „Jsou dvě věci, kvůli kterým jsem chtěl s vámi mluvit, pánové,“ řekl Sam. Seděl na obráceném kyblíku s medvídkem na klíně v koutě veliké zahrady přiléhající k bílé budově Toles-Beyova institutu, rozlehlému jednopatrovému paláci v jižanském stylu, s množstvím sloupů navenek i uvnitř a spoustou zbytečného prostoru. „Neříkej pánové, ale kluci,“ napomenul ho Riki. Měl nepříjemný pocit, že porada osmi chovanců institutu připomíná spíš sezení správní rady než sedánek kluků z mateřské školky. Místo aby si sedl, pobíhal kolem dokola s hlasitým vrrrr. V rukou třímal plechovou hračku zpodobňující atomovou ponorku Nautilus, která se loni vynořila na severním pólu. „Jsme kluci!“ „Taková pitomost,“ odsekl Sam. „Kluci, nebo pánové, to je fakt jedno. Myslel jsem si, že náš projekt začnou nezodpovědní jedinci ohrožovat, až budeme starší. Až si někdo z nás obstará prachy a pošle si pro doutníky a pro whisky. Až někdo v šesti sedmi letech zabrousí do bordelu.“ „Až v šesti?“ hraně se zděsil Tom Baston. „Já bych si vrznul hned teJ! Nemusel bych chodit daleko,“ pohlédl mlsně stranou, kde si Kate Reidová pohazovala s obyčejnými dětmi míčem. Zachytila jeho pohled a i na tu dálku bylo vidět, jak zrudla. Sam si toho všiml. „Blbče! Moc dobře jsem tě viděl, jak jsi za ní lezl do sprchy!“ Ovládl se však. „Pánové, situace je vážná. Zatím jsem hovořil o maličkostech. Došlo však k dvěma zásadním porušením bezpečnosti Klubu Maurice de Boullignarda.“ Riki zmlkl a usedl na bobek. Sam se zadíval na Peteho. „Proč se tu motá tvůj bodyguard z minulý sezony Bagley?“

17

„Motá?“ ptal se Pete nechápavě. Sam mu zašermoval prstem před nosem. „Nedělej pitomce, Pete. Je tady, šoustá Rikiho učitelku. To není náhoda.“ „Nemůžu za to, fakt, Same! Copak můžu dospělému chlapovi poroučet, koho má šoustat? Jsou mi tři roky, Same!“ „Ve Státech jsou statisíce takových učitelek! Proč šoustá tvůj strážce z minulého života zrovna tu naši? O co ti jde, Pete?“ „Je fakt,“ řekl Pete, „že jsem Bagleymu nařídil, aby se přestěhoval do Austinu. Otevřel jsem mu tady konto. Pro případ, že by se začalo něco dít. Chápete, já jsem z Bronxu, vím, co znamená vyrůstat bez ochrany, brnknul bych mu, ale já mu nevolal, fakt…“ „Blbost!“ přerušil ho Sam. „Tenkrát jsi byl chudej, od malička na ulici. Dneska jsi v rodině bohatého architekta.“ „To jsem tenkrát nemohl vědět, když jsem ještě byl… Ale já ho sem vážně nevolal, musela to být nějaká náhoda, Austin je malé město, věřte mi! Prostě tu učitelku sbalil, co má být?“ Sam ho chvilku nevrle pozoroval, než řekl: „Dobře. Dejme tomu. Snad je to náhoda, že Bagley přestěhovaný do Austinu si narazil naši učitelku. Budu ho hlídat, Pete, a nepřej si, co vypukne, když na něco přijdu.“ „Jasně, Same,“ kýval Pete hlavou. „Jenže je tu ta druhá věc,“ pokračoval Sam. „Do Klubu se nejspíš vetřel někdo, kdo tam nepatří.“ „Jak to?“ zašeptal Riki. Sam se na něho tvrdě podíval. Pihovatý kudrnatý blonJáček v košilce s natištěnými medvídky měl teJ pohled muže, který ještě před dvěma lety ovládal na východním pobřeží trh s hovězím masem. „Jeden z nás, nebudu ho jmenovat, se v roce 1954 zastřelil.“ „Takových nás bylo víc,“ řekl Riki. „Hned po něm se zastřelila jeho milenka,“ pokračoval Sam. Nastalo ticho. „Třeba to byla láska,“ zašeptal Riki. „Láska? Jemu bylo sedmdesát, jí sedmnáct. Jestli tohle byla láska, tak jedině v jednosměrným provozu.“

18

„Dějou se různý věci,“ namítl Pete. „Čí to byla milenka? Kdo z nás to je?“ „Nebudu jmenovat,“ řekl Sam. „Zatím. Pravidla znal každý. Kdo se mezi nás vetře, zemře. V Klubu nesmí být nikdo jiný než vyvolení!“ Tříletí muži mlčeli. „Mluvím k tomu, koho se to týká. On ví, která z nich to je,“ podíval se k hloučku dětí, skotačících kolem učitelky. Holčiček bylo mezi nimi jedenáct. Jedné z nich bylo sedmnáct plus tři a žila svoji druhou sezonu. „Co si navařil, si musí sníst. Proč by si měl ruce špinit někdo jiný? Zabíjení není nic zábavného, zkusili jsme si to všichni.“ Panoramoval kolem sebe očima, ale jen jedné tvářičce adresoval svoje slova. „Ty mi rozumíš, viJ? Zůstane to mezi námi. Půjdeš a zabiješ ji. Máš na to týden.“ Vyskočil, uštědřil Rikimu herdu do zad a s výkřikem ‚baba‘ se rozběhl ke Kate Reidové. A taky k holčičce, která měla zemřít. 5. Hlavní komplex Texaské univerzity se rozkládá na rozsáhlém pozemku přilehlém k 35. Interstate Highway, mezi 20. a 30. ulicí, nedaleko Capitolu, který se tomu washingtonskému podobá, inu jako Capitol Capitolu. Buck Bagley pomalu kráčel mezi fakultními budovami, ozdobenými bronzovými deskami mecenášů ve stínu věže podobné majáku, a přemýšlel o faktech, která vyhledal v archivu zdejší knihovny. Pan Ferringo se narodil 15. března roku 1887, zemřel 25. září 1954. To Bagley dobře věděl. Rok 1954 i rok následující byly bohaté na úmrtí finančních a průmyslových velmožů. Ze seznamu miliardářů zmizelo pár jmen v rozmezí několika měsíců: Rochelle Stone, Vic Raymond, Nigel Morley, Elmer Toles-Bey, Huck Roundtree, Hugh Wakefield, Phil Karson, Edmond Kannakin. Když si Bagley dal práci a vyhledal si seznam nejbohatších rodin austinské oblasti, nalezl šest případů, kdy se narodil chlapec v údobí mezi devíti a desíti měsíci po smrti některého z těchto miliardářů. Sam Lom, Riki Sutherland, Pete Pleshette, Tom Goyanes, Dick

19

Remsen, Charlie Allen. Ještě z knihovny Buck zavolal Kate. Pozval ji na večeři a mezi řečí jí položil pár otázek. Všech šest chlapců bylo v péči institutu, nesoucího jméno Elmera Toles-Beye. Povečeřel s Kate v mexické restauraci na Congress Road. První pomilování měli už týden za sebou a Kate nemyslela na nic jiného než na lásku. Buck Bagley musel vynaložit mnoho důmyslu a taktu, aby dokázal položit tolik nenápadných otázek, až došel k jednoznačnému závěru: Kate Reidová neměla ponětí o žádných mimořádných souvislostech původu některých ze svých chovanců. Pro ni to byly mimořádně chytré děti. Před třemi lety zesnulý miliardář Elmer Toles-Bey založil speciální nadaci. Sověti měli náskok a bylo třeba napnout síly, tvrdil Elmer Toles-Bey. Tak vznikla škola s vysoce kvalifikovaným a skvěle placeným personálem. Celkem padesát dětí zde dostává mimořádnou péči a tým pedagogů a psychologů pro ně sestavuje individuální programy. Devět z nich už umí číst, osm chlapců a jedna holčička. „Snaží se číst noviny,“ smála se Kate. „Kopírují svoje tatínky, samozřejmě. Jednoho jsem nachytala, jak čučí do burzovních zpráv, byl to malý Ben Jaeckel. Tvářil se nad železářským průmyslem tak vážně, že mě to rozesmálo.“ Jak by ne, pomyslil si Buck, když mu patřila polovina Pittsburgu! „Je ti něco?“ položila mu Kate dlaň na hřbet ruky. „Miluju tě,“ řekl. „Něco jako choroba, chápeš?“ Zbytek večera strávil v jejím domku na drahé adrese v Aqua Monte a snažil se, seč mohl, aby svá slova potvrdil činem. Vrátil se domů do bytu v nízkém činžovním domě na Walker Street nad ránem. Už v předsíni slyšel telefon. „Kde se flákáte, chlape,“ pokárala ho energická fistulka. „Tělo má svoje potřeby, pane,“ řekl Bagley omluvně. „Proč nevoláte přes den?“ „To jsem v institutu nebo pod dohledem rodičů! Jenom v noci se můžu utrhnout. Poslouchejte mě pozorně, Bagleyi. Jde o život!“ „Vám, pane Ferringo?“ „Nikoho nejmenujte. Myslíte, že tu učitelku máte v hrsti?“

20

„TeJ zrovna ne,“ odpověděl Bagley suše. Ferringo, nebo kdo se za dětským hlasem skrýval, žert ignoroval. „Ve skupině má děvče. Jmenuje se Charlotta.“ „Dejme tomu. Co dál?“ „Charlottě jde o život. Budou ji chtít zabít.“ „Kdo?“ nechápal Bagley. „Říkali jim Nelítostní,“ řeklo dítě. „Vy asi nevíte…“ „Vím,“ řekl Bagley. „Jde o strašný prachy. Bagleyi, nemáte představu, o jak velký. Zachraňte Charlottu. Ti idioti ještě můžou všechno zkazit. ZařiJte to nějak… přes tu učitelku. AE dá tu holku do jinýho oddělení. AE zfalšuje inteligenční testy. AE si vymyslí, že má žloutenku. Bagleyi, musíte Charlottu vypakovat z institutu co nejdřív. Nejlíp zítra. Ještě vám povím, Bagleyi, že…“ Bagley uslyšel nějaký divný zvuk. „Pane? Co se děje?“ „Chůva jde,“ řekl dětský hlásek a ve sluchátku to klaplo. Bagley ještě dlouho nemohl usnout, a když se mu to podařilo, probudil se až před polednem. V ústech měl protivnou pachuE, pořád si ještě nemohl zvyknout na mexickou kuchyni, na kořeněná sekaná masa v kukuřičných plackách bez chuti a bez zápachu. Když si podruhé čistil zuby, vybavil si noční rozhovor. Je to šílené, uvažoval později nad šálkem kávy. Tak tedy nějaká Charlotta… Jestli jsou věci takové, jak vypadají, parta multimilionářů ukradla dětská těla. Nastěhovala se do nich. Nebo se v nich rovnou narodila. Jenže, mezi nimi nebyla žádná žena, kabonil se Bagley. Odešel do předsíně, nasadil si klobouk, vrátil se ke stolu, usedl a položil si nohy na stůl. Žádná žena mezi nimi není, přemítal. Idiote, oslovil sám sebe, když se mu rozbřesklo v hlavě. Co když ta Charlotta… Co když patří někomu z nich? Manželka z minulého života? Nebo spíš milenka? To druhé je pravděpodobnější. Když začít znovu, tak znovu. Posunul si klobouk do týla a zakolíbal se na zadních nohách židle. Pan Ferringo žádnou milenku neměl. Vdovec od sedmačtyřicátého. Stonavý a opatrný na svoje zdraví až do zdárné smrti.

21

Divná věc, uvažoval Bagley, když sahal po telefonu. Rozvažoval, co řekne, až se dovolá parEákovi Schulzovi do newyorské Tribuny. „Ahoj, tady Bagley,“ pozdravil kamaráda z války. Ve zdraví přečkal záplavu bujarých tlachů. „Jojo, je mi fajn. Ale nadiktuju ti pár jmen. Potřebuju vědět, jestli některý z těch chlapů měl milenku, která umřela nebo se zabila víceméně nedlouho poté, kdy se její chlap odporoučel.“ Ani to nebolelo a vůbec to netrvalo dlouho. Takovou událost si klepařské rubriky deníků nenechají ujít. Miliardářova milenka byla obětí vraždy! Ze senzace obyčejné se stala senzace prvotřídní, jakmile její o půl století starší milenec odešel na věčnost – vlastní rukou! Schulz ani nemusel listovat ve výstřižcích a vysypal, co věděl. V jeho kruzích to byl tak notoricky známý případ, že se Bagley ani nemusel namáhat se sliby, že se odvděčí Schulzovi sólokaprem, až ho chytne. Se jménem Hugha Wakefielda dobře zapsaným za levým i pravým uchem řídil svoji chevroletku k Toles-Beyovu institutu. Zaparkoval hned za policejní fordkou, která stála v jindy pusté ulici ve čtvrti bohatých. Bylo to rozhodně snazší, než prodrat se davem nakupeným před vchodem do budovy. 6. Pro Charlottu byl druhý příchod na svět mnohem horší než pro kteréhokoli člena Klubu Maurice de Boullignarda. Hugh jí sice všelicos naznačoval, byl v poslední době nějaký divný a vedl řeči, ze kterých si těžko dokázala vybrat něco rozumného. Přisuzovala to stařecké demenci, a tím větší cítila odpor ke starci, který ji nutil k věcem, kvůli nimž by si její kvakerská matka sáhla na život. Před tím by ovšem zabila ji. Ve skutečnosti ji zabil někdo docela cizí. Zazvonil, zeptal se, zda mluví se slečnou Dayovou, a když mu přes ocelovou závoru přisvědčila, sáhl do kapsy pršáku, vytáhl pistoli s tlumičem a sotva si stačila pomyslet, že je to nejspíš nějaký profesionál, znávala takové týpky, když dělala tanečnici v nočních barech, stiskl spoušE.

22

Pamatovala si poslední okamžik prvního života tak přesně, že agonii porodu si nejdřív vysvětlovala jako následek výstřelu. Bála se a všechno ji bolelo a dusila se, ze všech sil zápasila o život, a když kolem sebe spatřila postavy v bílém, myslela, že je někde na chirurgickém sále, kde z ní tahají střelu. Chlap ji zasáhl do obličeje. Strašně se bála znetvoření. Když konečně popadla dech, křičela doslova jak o život, ze strachu se div nepomátla. Snažila se sáhnout si na obličej, ale nešlo to. Křičela tím víc. Napadlo ji totiž, že výstřel jí v důsledku způsobil ochrnutí končetin. Slyšela o takových případech. Její kamarádku Maggii, ovšem to byla skutečná štětka, ani nepostřelili, jen ji pro pár mizerných bokem ulitých babek zmlátili a přerazili jí páteř – zchromla a skončila jako toaletářka. Pak zaslechla, co si zakrvácení doktoři povídají, něco o šikovné holčičce, a někdo pronesl slovo „maminko“. V tu chvíli si uvědomila, že se vznáší, že ji někdo nese, že ji drží v dlani, a to už zase křičela, div nepřišla o rozum. „Charlottko, to víš, že jsi šikovná holčička,“ šišlali na ni a šoupli ji hlavou dolů pod vodovod se sprchovou koncovkou. Uvědomila si, že se znovu narodila. Došlo jí všechno to, o čem žvanil Hugh, o převtělování, o zahradě pro dvě sezony, o nějakém Belgičanovi. A došlo jí, kdo byl ten chlap v pršáku, co ji střelil do obličeje. Námezdný vrah a poslal ho Hugh! Naštěstí měla dost a dost času, aby si všechno důkladně promyslila. Nechtěli od ní nic, než aby ležela v posteli. Kojení se jí hnusilo a naštěstí její matce taky, byla to docela sympatická ženská, jen o rok dva starší než ona sama, tedy než ona byla, dokud byla… Ležela v krajkoví a přemýšlela o svém osudu, o Hughovi, o starém světě, který opustila, a o novém, do kterého se narodila. Měla nešikovné tělo a tajně si ho rozcvičovala. V noci, když všichni spali, trénovala jazýček. Mluvení jí nešlo. Věděla ovšem, že si o obsluhu musí tak jako tak říkat pláčem a že nějakou dobu musí přežít o mléčné a zeleninové stravě. Z plen se vykulila tak rychle, jak jen to bylo únosné. Po dvou

23

letech se cítila docela dobře. Už rok stála doslova na vlastních nohách a rodiče, nějací Greenwoodovi, si tak zvykli na myšlenku, že Charlottka je klidné, rozumné dítě, že se nebáli ji nechávat večer samotnou doma. Když vypadli, v klidu si přečetla noviny, podívala se na televizi, přečetla pár stránek nějakého románu. Přes den, kdy byla matce na očích, se ovšem strašně nudila a někdy jí dalo moc přemáhání, aby mamince neřekla: „Poslyš, Mary, což takhle vyrazit si do kavárny? Co to kouříš? Camelky? Dej mi šluka!“ Tím spíš, že k ní necítila žádný citový vztah. Nevnímala ji jako svoji matku; byla to prostě osoba, která se o ni stará. Někdy po půl roce si Mary Greenwoodová vyhodila z kopýtka a od jistého večera začala manželovi Kentovi pravidelně zahýbat. Charlotta z toho měla nejdřív psinu. Mary si před ní smlouvala telefonicky s jakýmsi Dickem rande, aniž ji napadlo, proč se rozkošné růžové děEátko v krajkových peřinkách tak líbezně usmívá při slovech „ty zvíře, tak jako ty mi to ještě žádnej neudělal“. Časem Dick začal docházet za Mary do domu a souložili před malou Charlottou. Tohle jí vadilo. Ne snad, že by žárlila, prostě chtěla taky a měla vztek, že to v šesti měsících přece jenom nejde. Když měla druhé narozeniny, dostavil se nějaký pán a představil se, že je od firmy Proctor and Wimbley. Známý podnikatel Hugh Wakefield, ano, ten Wakefield, letecké motory, obdařil krátce před svou tragickou smrtí maličkou slečnu Charlottku rentou a zajistil jí speciální výchovu v Toles-Beyově institutu, zde v Austinu. Tato výchova je podmínkou renty. Pokud by ovšem páni rodiče hodlali finanční příspěvek investovat jinak než na výchovu slečny Charlottky, bude jeho, páně Proctorovou, nepříjemnou povinností další přísun oběživa zastavit, k čemuž, jak věří, nedojde. Ve třech letech začal pro Charlottu nový život. Tady v institutu se nikdo nedivil, že holčička tak rozumně mluví. Tady se u ní vysoká inteligence předpokládala. Všechny děti tu byly chytré. Však se tu taky střídaly delegace korporací soukromých i státních, páni z CIA i od NASA si tu podávali dveře. Charlotta brzy rozeznala rozdíly v inteligenci spolužáků či spolustudentů. Některé děti byly

24

chytré dětsky, jiné dospěle. Když poprvé narazila na chlapečka, který předstíral, že skládá z novin čepici, a ve skutečnosti četl komentář George Kennana o důsledcích Bulganinova pádu a Chruščovova vzestupu v Kremlu, začalo jí to být divné. „Ahoj, Hughu,“ zašeptala mu Charlotta za zády. Chlapeček se neotočil. Věřila, že se v mužích vyzná natolik, že před ní nedokážou nic předstírat. Platilo to i o mužích ukrytých do tělesné schránky tříletého chlapečka? Dovedl se Hugh tak dobře ovládat, nebo se zmýlila? Lámala si tím hlavu tak dlouho, než objevila mezi kolegy dalšího dospěle inteligentního hošíka a po něm v následujícím týdnu ještě dva. Celkem jich tu napočítala osm ještě dřív, než strávila v Toles-Beyově institutu první měsíc. Který z nich je Hugh, to jí vrtalo hlavou. Právě tato otázka se jí stala osudná. Byla to sice dospělá žena, ovšem mladá dospělá žena. Zkušenosti s muži měla četné, ovšem zhuštěné do krátkého období tří let, než se v šestnácti nechala polapit do Hughovy postele, pak byla přísně monoandrická. To, co považovala za zkušenost a cynismus, bylo pouhé drsňáctví vyčtené z románů Henryho Millera. Domnívala se, a právem, že Hugh mezi těmi chlapečky je, ovšem žila ve zcela mylném domnění, že jsou to jeho kamarádi a že je do nového života dostal on, podobně jako ji. Svými pokusy odhalit Hughovu novou totožnost upoutala na sebe pozornost těch moudrých chlapečků. Nejdřív z toho měla radost, protože si myslela, že Hugh se k ní přihlásí sám. Nic podobného se však nestalo. Chlapečkové se o ni přestali zajímat, hleděli si svých testů a televize, kterou v nestřežených okamžicích přepínali na burzovní zprávy, a Charlotta, vždycky zvyklá na podřízené postavení vydržovaného těla, si začala zvykat na myšlenku, že i v novém životě bude jen něčí příslušenství. Jednoho dne, když děti šly spát, se ji dva chlapečkové pokusili zabít. Přikradli se k její postýlce a obratně jí nasadili na hlavu plastikový pytlík. Charlotta se začala dusit, ale naštěstí si vzpomněla na kurz sebeobrany, který prodělala někdy v patnácti letech v minulém životě. Poslepu vrazila jednomu z nich prsty do očí. Kluk

25

odletěl stranou. Druhého kopla patou do přirození, poroučel se na druhou stranu. Strhla si sáček z hlavy. „Slečno Kate! Slečno Kate!“ začala ječet. Kluci odběhli dřív, než Kate Reidová dorazila na místo. „Co se stalo, Charlottko?“ Dívenka byla udýchaná a vyděšená. Kate ji vzala do náručí. „Zdálo se mi něco ošklivého. Honil mě pes,“ řekla Charlotta. Byla bych pěkná kráva, myslela si, kdybych řekla pravdu. Copak by mi uvěřila, že mě chtěli dva tříletí kluci zavraždit? Odpoledne zašla za těmi dvěma. Další tři se přiloudali. „Same,“ řekla. „Seru na to, kdo jsi, a seru na Hugha. Jsi to ty…“ obrátila se k jednomu. „Nebo ty? Nemusíte se bát, nic neshodím. Nemám na tom zájem a tak jako tak by mi nikdo neuvěřil. Nechme stranou, že mi hodně dlužíte. Hughu, jestli mě posloucháš, ty jsi utekl do novýho života jako hnusnej starej prdlavej dědek. Kdežto já byla krásná mladá holka, která si nic neužila, když do toho nepočítám, jak ses po mně válel svým měkkým břichem plným sraček a jak jsi mě nutil, abych…“ „Nech toho, Doris,“ ozval se chlapeček, který až dosud seděl opodál a tvářil se, že natahuje klíčkem plechový tančík. Takže Tom Baston je někdejší Hugh Wakefield, uvědomila si. No, mohlo mě to napadnout, že je to zrovna tenhle malej prasák. „Dobrá,“ řekl Sam. „Udělali jsme pitomost. Prostě jsme žárlili na Hugha, že si přivedl děvče. My jsme nechali všechno tam… v loňské sezoně. Pochop to, Doris, máme teJ mladou krev…“ „Říkej jí Charlotto,“ zasyčel Riki. „Doris je mrtvá. Zastřelili ji.“ Plechový tančík vyklouzl Tomovi z rukou a rozjel se hlučně po podlaze. Každé tři vteřiny vypálil jeden kapslík. 7. Doma Charlotta oznámila Mary Greenwoodové, že už nechce být v Toles-Beyově institutu. Pečlivě si promyslela taktiku, jak na ni. Ani chvilku neuvažovala o variantě, že by jí řekla o vražedném

26

pokusu. BuJ by jí Mary neuvěřila, nebo by utíkala za ředitelem panem Milliganem, aby mu to práskla. „Nechci chodit do institutu,“ řekla. „Už tam nikdy nepůjdu.“ „Je to v tvém zájmu, dceruško,“ brala ji Mary do náruče. „Čeká tě skvělá budoucnost, velká kariéra. Jsi chytrá holčička a víš přece, co je to kariéra, viJ?“ Byly v domě samy. Kent Greenwood byl v Houstonu na kongresu stomatologů. Charlotta vtlačila prstíky biologické matce do očí a donutila ji, aby ji postavila na zem. „Do mý kariéry je ti hovno,“ řekla ženě, která se tyčila nad ní. „A řeknu ti, co je v tvým zájmu. Vezmi mě z institutu pryč, nebo prásknu Kentovi, že za tebou chodí ten basketbalista a v kuchyni mu kouříš ptáka!“ „Ježíši Kriste…“ zašeptala Mary Greenwoodová. Musela si sednout, jinak by se jí nejspíš podlomily nohy. „Dítě moje, co to povídáš? Dítě…“ Holčička se na ni chladně dívala. Neměla dětský pohled. „Co jsi zač?“ „Ber to s klidem, Mary. Kdo jsem, to jsem. TeJ jde o normální dohodu mezi rozumnejma lidma.“ Charlotta vylezla na druhou židli. Nohy se jí kývaly nad podlahou. „Dej mi cigáro, už jsem si víc než tři roky nedala čouda.“ Mary rozsypala krabičku, ale jednu camelku přece jen dokázala zvednout a donést ji nezlomenou k růžovým rtíkům holčičky. Zapálit si musela Charlotta sama. První šluk byl tak silný, že ji div nesestřelil ze židle. Musela se tomu až smát. Mary ji pozorovala, bledá, roztřesená. „Tobě jde o ty prachy, co?“ ptala se jí Charlotta. „Kolik ti Hugh Wakefield na mě dal?“ „Pět tisíc ročně,“ šeptala Mary. „Institut stojí tři, takže pro tebe a Kenta zbejvá vejvar všeho všudy dva tácy. To je hovno. Vezmete mě z institutu pryč, necháte mě pár let doma. Já se vypařím hned, jakmile obstojím sama na ulici. Tříletou holku naložej policajti do auta, chápeš? Ale i kdyby to mělo trvat ještě deset let, to máš ztrátu dvacet táců. Já vám je během dalších tří let splatím, co říkáš? A deset dalších táců navrch, je to blbej byznys?“ S očima přimhouřenýma rozkoší hol-

27

čička do sebe natahovala cigaretový dým. Nohu si přehodila přes nohu. „BuJ rozumná, Mary. Všechno bude oukej. Ty drž hubu a já budu držet hubu. Musím teda říct, že toho basketbalistu ti závidím. Kenta ne. Ten má na můj vkus moc malýho ptáka.“ „Na můj taky,“ vyhrkla Mary bezděčně. „Jenže… jak mu to vysvětlím? Co mu řeknu?“ „Neměj strach. Zmáknu to s ním raz dva.“ „Ty s ním chceš promluvit… sama?“ „NebuJ blbá. Vážně si myslíš, že tvůj manžel je v Houstonu na kongresu stomatologů?“ řekla Charlotta s cigaretou v koutku úst. Byla přece jenom málo dospělá… Všeho všudy dvaadvacet let, přičemž zkušenosti z posledních tří let v mateřské školce příliš nepřispěly k její schopnosti vyznat se v předivu mezilidských vztahů a motivací! V okamžiku, kdy jí Mary Greenwoodová vytrhla cigaretu z úst, hodila ji na zem a rozšlapala na prach, si uvědomila, že vyhodila na stůl svůj jediný trumf a že ho už nikdy nebude moci využít. Kent Greenwood se svým malým ptákem nevydrží s handicapem másla na hlavě ani půl kola v ringu manželského profi-boxu. „Já ti ukážu byznys. To budeš koukat! Jste moc chytrý v tom vašem institutu. Zítra řeknu slečně Reidové, aby na tebe mimořádné přísně dohlídla. Máš moc velký roupy, děvenko.“ Využila fyzické přesily a zamkla Charlottu v jejím pokoji. Tříletá dvacetiletá žena rezignovala. Tak to bylo i v jejím předešlém životě vždycky. Jakmile začala chytračit, přišla o všechno. Bude tedy muset do toho proklatého institutu chodit. Jednoho malého vítězství ale přece jen dosáhla. Když byla s Mary na nákupu v obchodním domě, ukradla tam břitvu a propašovala ji do mateřské školky. Schovala ji do krabice s hračkami, na dosah ruky z postýlky. Myslela na ty staré prJoly v tělech tříletých hošíků, kteří se na ni chystali. Jen to zkuste, uvažovala, sáhněte na mě a máte čepel v očích! Znala holky, které nosily břitvu za podvazkem. Dokázaly se ubránit i proti nameteným negrům. To by v tom byl čert, aby nezvládla nějakého pupkatého Hugha Wakefielda!

28

Udělala chybu, že o Hughovi a ostatních přemýšlela jako o zchátralých sedmdesátnících. Stará těla nechali v minulé sezoně. TeJ už byli jen Nelítostní. Kdyby si to byla včas uvědomila, schovávala by břitvu pod polštářem a vše mohlo dopadnout jinak, než dopadlo. 8. Nebyla to moc kvalitní a drahá břitva. Spotřební zboží, laciný model od firmy Spikes, Pittsburg, jak se dalo číst na zakrvácené čepeli. Střenka nebyla dokonce ani kovová, pouhý výlisek z černé tvrzené gutaperči. Ředitel Toles-Beyova institutu pan Thomas Milligan se zděsil, když ji spatřil v ruce hošíka, který capkal v růžovém pyžámku potištěném modrými králíky chodbou. „Dítě nešEastné, pojJ sem honem!“ zvolal ředitel Milligan. Hošík se zastavil, otočil se a upřel na ředitele veliké modré oči. Tvářičky měl červené jak vlčí máky. „Co to máš?“ „Já nevím,“ řekl chlapeček. Musím opatrně, pomyslil si ředitel Milligan, aby se dítě neřízlo. Chlapec stál bosýma nohama na lesklém korkovém linoleu. Z břitu stékala čerstvá krev. Pořezal se? Nezdálo se. Někdo se pořezat musel… Bože, snad se nestalo nějaké neštěstí! To by mu dozorčí rada Toles-Beyovy nadace nikdy neprominula. Pomaličku se k dítěti šoural, na krok před ním přičapl a natáhl ruku. „Je to hezké,“ pravil ředitel Milligan. Tváře roztáhl do úsměvu a ani k tomu nepotřeboval automobilový hever. „Moc hezké. Půjčíš mi to?“ To je okamžik pravdy, letělo mu hlavou. Jestli ten kluk dá břitvu za záda a pořeže se… Chlapeček byl naštěstí zcela bezelstný a břitvu panu řediteli Milliganovi podal. Muž ucítil chlad gutaperči v dlani. Pomaličku vstával. Veliký kámen mu spadl ze srdce! Otevřel ústa, aby chlapce pochválil, jak je hodný. Také chlapec otevřel ústa a dal se do křiku.

29

„Pomoc! Nechte mě! Pomoc! Chce mě taky zabít!“ Rozběhl se chodbou od ředitele Milligana a křičel, div si neroztrhl plíce. Užaslý pedagog se za ním rozpačitě rozběhl s krvavou břitvou v ruce. To už se otevíraly nějaké dveře, ve vteřině ve dvou tu byli další chlapečkové a holčičky a taky slečna Reidová a všichni viděli, jak ředitel Milligan běží s krvavou břitvou za nějakým dítětem, které před ním prchá a hystericky křičí. Jekot přilákal další učitelky a podomka, černocha jménem Boyer. Byl to on, kdo objevil v dívčí ložnici zakrvácenou mrtvolku bestiálně zavražděné Charlotty Greenwoodové, a on také polapil a knockautoval jejího vraha, ředitele Toles-Beyova institutu Thomase Milligana, a střežil ho až do příjezdu policie. 9. Kate Reidová byla statečná mladá žena. Otec si přál chlapce a vychovával ji po klukovsku. Věřila, že by se učila střílet z revolveru, i kdyby se nebyla narodila v Texasu, kde je pistole národním symbolem státu, který nikdy nezapomněl na svou – byE epizodickou – kapitolu samostatné existence. Nevyděsila se, když ji Buck Bagley telefonicky zavolal asi čtrnáct dní poté, kdy ředitel Milligan projevil do té doby skrývané sadistické choutky a podřezal maličkou Charlottu jako podsvinče. „Máš pistoli, Kate?“ ptal se jí Buck. „Ovšem. Proč se ptáš?“ „Potřebuju tvoji pomoc.“ Podívala se na hodinky. Byly tři hodiny ráno. „Kde jsi?“ „Zatím doma. Dokážeš být v půl čtvrté v univerzitním areálu?“ „Jistě, Bucku. O co jde?“ „Nemůžu o tom mluvit po telefonu. Přijedeš?“ „Jistě. Kam přesně?“ „K věži. Budu tě čekat.“ Austin připomínal v tuhle noční dobu město duchů. Ulice vymetené, pouliční lucerny zářily jen mdle, jako by si byly vědomy, že o jejich světlo nikdo nestojí.

30

Buckova chevroletka stála u věže ve žlutavém svitu reflektorů jako koráb Bludného HolanJana. Buck se opíral o blatník. Když vystoupila ze svého fordu mercury, zahodil camelku a vykročil jí vstříc s revolverem v ruce. „To jsem rád, že jsi tady. Bál jsem se o tebe.“ „Co se děje, Bucku?“ „Jde o život.“ Z chevroletu se ozývalo nějaké naříkání. Také Kate vytáhla z kabelky malý kolt dvaadvacítku s dvouapůlpalcovou hlavní. Buck se vrátil k autu a naklonil se k bočnímu oknu. Pak zasunul revolver zpět do podpažního pouzdra a otevřel dveře. Z auta vyklouzl asi šestiletý chlapec, vrhl se k němu, klekl si a objal mu kolena. „Prosím… prosím… nezabíjejte mě, pane!“ Buck se sehnul k chlapci. Ten se dal do křiku a schovával hlavu mezi Buckova kolena. Ramínka se mu třásla zoufalým strachem. Kate bezděčně pozvedla ústí koltu. Hleděla na Bucka přes miřidla zbraně. „Co to znamená, Bucku?“ „Zabil Charlottu, paní! Chce zabít nás všechny!“ křičelo dítě. Buck nervózně zaškubal nohou, aby setřásl kluka, který se ho držel jako klíště. Otočil se ke Kate, a když viděl, že na něho dívka míří, bezděčně sáhl znovu po pistoli. „Stát! Hni se o vlas, Bucku Bagleyi, a máš ji v sobě!“ Buck strnul. Ruku měl snad jen pět centimetrů od pažby Smith and Wessona. Ona se netrefí, uvažoval, a i kdyby, dvaadvacítka mu nic neudělá, její stoping power je nulová… „Neblázni, Kate, já…“ Přece nestřelím svoje děvče, napomenul sám sebe Buck Bagley. „Bojím se, paní…“ kňučel chlapec. „Drž hubu,“ houkl na něho nervózní Buck. „Nezabíjejte mě!“ „Kate, nech si všechno vysvětlit…“ Kate si myslela, že všemu rozumí a místo vysvětlování potřebuje pomoc policie. Nejdřív ovšem musí Bucka odzbrojit.

31

„Postav se k autu a opři se rukama o střechu,“ nařídila mu. „Udělej krok dozadu. Ještě kousek… Rozkroč se.“ Buck poslechl. Napůl teJ visel v prostoru. Nikdy ji nenapadlo, že proceduru, kterou ji naučil otec, někdy použije na svém milenci. „Seber mu ten revolver,“ vybídla chlapce. „Nic nezkoušej, Bagleyi, mám lehkou spoušE.“ „Dobře,“ zavrčel Buck. „Tak dělej, kluku.“ Chlapec obratně vylovil z pouzdra Smith and Wessona, natáhl kohoutek a poodstoupil o dva tři kroky. „Už se můžu hnout?“ „Jo. Otoč se ke mně.“ V očích měla slzy. Přemohlo ji zklamání a ponížení. Rozbrečela by se naplno, kdyby jí v tom nebránila palčivá nenávist. „Proto jsi mě sbalil, aby ses vetřel do institutu a mohl tam vraždit… Nebo vydírat bohaté rodiče? Tohle byl přece únos. Mluv… Ba ne. Já to nechci slyšet.“ „Já tě nesbalil proto…“ „Sbalil. Že jsi mě sbalil záměrně, s rozvahou?“ Padla na něho únava a rezignace. „Jo,“ řekl, nejspíš aby jí ublížil slovem, když už ji nemůže přivést k rozumu pár fackami. „Vždycky jsem to tušila,“ lhala. Nikdy nic netušila. Byla zamilovaná jako princeznička z pohádky. „Poslouchej, Kate, tyhle děti nejsou normální. Je v nich…“ Vzdorně pohodila hlavou. Pak už nebylo nic, aspoň z jejího hlediska. Chlapec stiskl spoušE Smith and Wessonu a zasáhl ji do hlavy. Kulka letí rychleji než zvuk, takže Kate zemřela bez obav ze smrti, jen tak, jako když někdo vypne světlo. „Tak jdeme, Bagleyi,“ řekl chlapec. Mířil teJ na Bucka. „Otevřete zadní dveře. Leží tam klíče. Vezměte je. Chovejte se klidně a nic se vám nestane.“ Takhle jednají Nelítostní… připomněl si Buck. To je on, uvědomil si znenadání. Hlas v telefonu. „To vy jste zabil Charlottu?“ Kdo to jenom může být… Ferringo? Nebo Wakefield? Mohl by to být on. Orodoval za Charlottu, proč by ji tedy zabíjel…

32

„Ne,“ usmál se hošík. „Já nechodím do Toles-Beyova institutu. Copak jste mě tam někdy viděl?“ Buck se ohlédl po Kate. Ležela na zádech. Střela jí urvala horní polovinu hlavy. Bagley viděl už několik zastřelených, ale žádný nekrvácel tolik jako ona. Ucítil pach krve, připomínala mu čerstvé ořechy. V černých fasádách fakultních budov se rozsvítilo několik oken. „Jdeme,“ řekl chlapec a ukázal hlavní k budově na úpatí věže. „Váš Smith and Wesson má taky jemnou spoušE. To ovšem víte, Bagleyi.“ Je naprosto nelítostný, uvědomoval si Bagley. Kráčel jako ve snách. Když odemykal hlavní dveře, ve tmě zaslechl nějaké hlasy. Muži se tam dohadovali, jestli slyšeli výstřel. Dveře zaskřípěly. Když Bagley vešel, ucítil povědomý pach. Vydýchaný vzduch, pot mladých těl. Univerzita. Tady studoval staré záznamy. Tady přišel Nelítostným na stopu. Rochelle Stone, Vic Raymond, Nigel Morley, Elmer Toles-Bey, Huck Roundtree, Hugh Wakefield… kdo z nich mu míří jeho vlastním revolverem do zad? Kluk věděl, kudy jít. Vedl Bucka do podzemí, jedno, druhé patro. Vlevo, chodbou rovně, pak doprava. Dveře. Na ceduli nápis TOLES-BEYOVA NADACE. „Otevřete.“ Buck musel odemknout trojí zámek dveří, a když zámky povolily, na otevření bylo třeba značné síly. Jako trezorové dveře, napadlo ho. Vešli. Bylo tu sucho a teplo. „RozsviEte. Vypínač je vlevo od dveří.“ Poslechl. Místnost byla pustá. Malý stůl a židle, nějaká skříň s visacím zámkem. U protější stěny nějaký elektrický přístroj, vypadal jako manuální telefonní ústředna. „Jděte k tomu blíž. Vidíte ty dva vypínače?“ „Jo.“ „Vypněte je. Oba najednou.“ Byly od sebe dobře metr osmdesát vzdálené. Musel se nahnout

33

přes vodorovnou část stroje, aby na ně na oba dosáhl. Chvilku zaváhal a pak na jeden ráz oběma vypínači cvakl. Nestalo se nic, co by mělo nějaký viditelný efekt. „Můžete se otočit.“ „Co to má bejt?“ zeptal se Buck. „Vypnul jste tucet prvotřídních mozků. Tohle je vysílač Boullignardova záření. Jeho anténa je na vrcholku věže.“ „Neznám žádné… paprsky.“ „Nevadí. Prostě… Tom Baston už není Hugh Wakefield. Jenom Tom Baston, obyčejný, dokonce dosti pitomý Tom Baston. A Pete Pleshette už není váš někdejší šéf Dominick Ferringo. Je to jenom malý Pete. Zítra už nebude číst burzovní zprávy. Bude si hrát s Charliem a Rikim na babu. Po nějakém Philu Karsonovi a Elmeru Toles-Beyovi ani nevzdechnou. Budou to malé, obyčejné děti. Udělal jste dobrý skutek, Bagleyi. Nikdy je nebude trápit svědomí kvůli Charlottě Greenwoodové.“ Chlapec si sedl na židli. Zbraň byla pro jeho dětskou ruku přece jen moc těžká. „Jenže vy… jste taky takovej, jako byli oni!“ „Ovšem,“ řekl. „Taky jedu svou druhou sezonu.“ „Vy to nepotřebujete? Ty paprsky?“ kývl Buck k přístroji. „Budoucnost je v miniaturizaci, chápete? Dnes všichni mluví o kosmickém programu, kdo bude tam venku dřív, jestli my, nebo Rusové. Jenže to nezáleží na raketách, na palivu, jak si myslí pitomci. Že si to taky myslíte?“ „Ne,“ řekl Buck Bagley. Myslel si to, když na to myslel, což bylo zřídka. „Ale jo,“ smál se na něho hoch. „Jenže opravdu důležitá je elektronika. Počítače. Slyšel jste o tranzistorech? To je začátek skutečně nové sezony. Polovodiče budou brzy tak malé, že na velikost nehtu se vejde tisíc, sto tisíc, milion tranzistorů…“ Bagley měl pocit, že ten kluk mluví turecky. „Chápu,“ zalhal nepřesvědčivě. „Tohle jo. Taky chápu, proč jste mě potřeboval. Dohled v institutu, že? A sám byste nemohl vysílač vypnout. Potřeboval jste dospělého pomocníka. Co ale nechápu… Proč jste zlikvidoval celou tu partu?“

34

„Milý Bagleyi,“ řekl hošík. „Oni byli Nelítostní a Hyeny. Zabít Charlottu jim nedělalo potíž. Stejně ale patřili minulému století, primitivové. Vražda Charlotty mě o tom přesvědčila. Místo aby pracovali v týmu, zabíjeli by dál, jeden druhého. Pletli by se mi pod nohy. Tušil jsem to od začátku, a proto jsem si postavil vlastní takové zařízení. Mám ho doma v dětském pokoji. Táta myslí, že je to rádio. Oni byli Nelítostní, já Nezávislý. To je lepší.“ „Kdo jste byl tenkrát?“ Chlapec se usmál. „V první sezoně? To jméno by vám nic neřeklo. Lewis Garland. Konstruktér u IBM. Já pochopil, jak moc záleží na tom být tady první. Pak to pochopili oni taky a závodili, kdo dřív spáchá sebevraždu. Jenže když jde o to být první, nezáleží, o kolik jste první. Hlavní je být první. Tohle je moudrost, Bagleyi,“ řekl hoch. „Škoda že vám nebude k ničemu.“ Venku slyšel hlasy. Stiskl spoušE. Zpětný ráz ho srazil ze židle. Jak padal, viděl Bagleye letět zády na vysílač Boullignardových paprsků. Střela proletěla Bagleyovou hrudí a přístroj zasáhla. Když dovnitř vpadli první povykující muži, kluk ležel na zemi a přístroj hořel a po částech vybuchoval. Vytáhli ho v poslední chvíli, jak později svorně tvrdili policistům. Bagleyova mrtvola jaksepatří ohořela a revolver se dokonce rozžhavil tak, že začaly vybuchovat náboje v jeho bubínku. „No tak, pššš, pššš,“ choval vzlykajícího chlapce v náručí policejní poručík. „Už nebreč. Ten zlý pán, co zabil paní učitelku a chtěl zabít i tebe, už ti neublíží. Měl jsi z pekla štěstí, kluku jeden. Jak se vlastně jmenuješ, hochu?“ „Bill Gates, pane,“ vzlykl chlapec. 10. O těchto událostech, jež v Austinu vzrušily jednu podzimní noc roku devatenáctistého padesátého osmého univerzitní půdu, se nedochovalo žádné svědectví kromě tohoto záznamu. Ještě té noci přivolaný rektor uvalil na vše naprosté informační embargo

35

a dnes, po více než čtyřiceti letech… Ani nahoru na věž se dnes nesmí. Je zavřená od té doby, kdy tam jeden pošuk vylezl a střílel dolů na lidi. Bill Gates dospěl, je živ a zdráv. Daří se mu dobře. Vydělal zatím osm miliard a další jsou na cestě.

36

Více světla Tahle roš>ácká povídka vyšla poprvé v Playboyi a mám ji rád právě pro její roš>áctví. Nemusím se bát, že v předmluvě prozradím pointu. Povídka je v intencích desatera, kde jako první přikázání je uvedena zásada, že v prvním odstavci povídky má být jasné, o co jde a kolem čeho se bude točit zápletka. Nic tedy nezkazím, když prozradím, že kmotrou povídky byla otázka, zdali Thomase Alvu Edisona, když hledal vlákno pro svoji vznikající žárovku a použil i vlastní vlas, zdali ho napadlo použít vlákno pubického ochlupení. Byl to přece muž jako každý jiný a muži jsou bytosti hravé se sklonem k alotriím a jejich myslí táhnou všelijaké myšlenky. Když tedy Edison bádal, co všechno tenkého dlouhého by se dalo do baňky strčit, třeba mu opravdu zajiskřila nezbednost v očích. Jiná věc je, že vlas jako chlup mají obdobné složení i fyzikální vlastnosti, a tudíž by obě vlákna jen prskla a začmoudila a čichem by ani pes nerozeznal, které bylo které. Naštěstí jsou po ruce paralelní světy, kde může být fyzika trochu jiná, než je ta naše, a právě tam jsem svoji povídku umístil.

„Více světla!“ Johann Wolfgang Goethe na smrtelné posteli Thomas Alva Edison si nechal patentovat vynález žárovky v roce 1878. Dospěl k němu po úmorně dlouhé sérii pokusů, kdy zatavoval do vzduchoprázdné baňky kdeco, jen aby to bylo dost dlouhé a tenké, než připadl na zuhelnatělé vlákno bambusového dřeva, které pak svítilo jako bejk. To víme všichni. Mnohého z vás napadlo, mě tedy určitě a vás pravděpodobně taky, jinak byste nečetli Playboy, zda ten Edison, když už zkoušel strkat do baněk

37

kdeco dlouhého a tenkého, vyzkoušel i pubický vlas, jemuž se na Žižkově i leckde jinde říká „chlup z kundy“? S vlastním vlasem vytrženým z pokožky na vlastní geniální lebce experimentoval, to se ví a bylo to i nafilmováno. O pokusech s vlasem pubickým zprávy nejsou. Žádná škoda, vlasy vytržené na hlavě i jinde nesvítí, a v žárovkách se stejně používá skoro sto let wolfram. Jenže to platí v našem světě. Jsou i jiné světy. Říká se jim světy paralelní a je tam všechno stejné, jenom něco je jinak. V paralelním světě na časoprostorové úrovni určené souřadnicemi T/12/ON/**/69/!/BETA se Edisonovi bambusové vlákno ve vzduchoprázdné baňce v roce 1878 nerozsvítilo a musel čekat sedmnáct dalších dlouhých let, než… 1. „Svítí! Pane Edisone, svítí!“ Osmačtyřicetiletý výzkumník, autor stovek patentů, vynálezce a průmyslník, vyhublý, pološílené oči rámované temnými kruhy, třebaže si této noci dopřál luxusu tříhodinového spánku a sprchy, vcházel do hlavní budovy laboratorního komplexu v Menlo Parku v New Jersey. Svítalo a vstupní halu ozařovalo několik plynových lamp. „Svítí,“ opakoval Edisonovi jeho sekretář Sitowitz. „Žárovka svítí.“ Edison strnul, jen na chvilku, pak udělal ohromný krok, spíš skok, a ramenem odhodil Sitowitze stranou. „Měl byste vědět, pane, že…“ křičel Sitowitz, jenže Edison neslyšel. Pádil schodištěm vzhůru, bral schody po dvou, jen aby už byl TAM a viděl TO. Žárovka se rozsvítila. Kdo měl službu? Goodeve! Ano, přes noc měl službu asistent Pinkas Goodeve. Zrovna tenhle idiot, flákač, ožrala a budižkničemu! Jeho výpovědní list měl Edison v zásuvce psacího stolu a zapomněl ho Goodeveovi předat jen proto, že měl hlavu plnou starostí s tou pitomou žárovkou, která ne a ne svítit! Vrazil dovnitř a spatřil TO. Zářila žárovka a zářil i Goodeve. Ani ne třicetiletý floutek

38

a švihák, bílý plášE ledabyle přehozený přes tvídový obleček, u krku červeného motýlka. „Svítí,“ hlásil Goodeve. „Pane Edisone, žárovka svítí!“ To už také Sitowitz vběhl do laboratoře, zavřel za sebou dveře a zamkl na dva západy. „Skutečně svítí?“ otázal se Edison. V tak významnou chvíli měl i on právo na zmatek v hlavě a na nejapné dotazy. Co uvnitř baňky svítí, tak to chtěl říct, ale nedokázal otázku zformulovat jinak než nejapně. Přikročil ke stolu. Na programu pokusů pro tuto noc bylo deset vzorků. V očíslovaných baňkách byly nějaké chaluhy, lisovaný smaragd ztužený gutaperčou, pak něco, co někdo někomu prodal, že to je už vyzkoušené… Tady jsou, vzorky zatavené v baňkách. Nevyzkoušené na polici, vyzkoušené stojí stranou na stole. Raz, dva, tři… Šest nevyzkoušených na polici, série 22307, 22308, 22309… A tady čtyři vyzkoušené – přepálená vlákna smutně visela na drátcích, 22313, 22314, 22315 a 22316. Svítila baňka jedenáctá, baňka bez čísla. „Goodeve!“ popadl vynálezce mladého muže za klopy pláště. „Vy jste vyzkoušel jiný vzorek!“ „Svítí,“ připomněl mu šeptmo Goodeve. Edison ho pustil a přejel si dlaní čelo. Jen klid. Je to můj Menlo Park, Pinkas Goodeve je na mé výplatní listině, výpověJ jsem mu chválabohu nestačil dát, je to tedy můj vynález. Zkrabatil obličej do úsměvu. Podíval se na baňku a pak na Goodevea. „Co je uvnitř? Co tam tak krásně svítí?“ „No,“ řekl Goodeve a přešlápl z nohy na nohu, „vlákno.“ Edison znovu pohlédl na zářící žárovku, nepatřičnou, bez inventárního čísla. Vlákno svítilo, až oči přecházely. „To vidím, blbe!“ neovládl se. „Jaké vlákno!“ „Vlas, pane.“ „Vlas jsme zkoušeli už před dvaceti lety. Vyzkoušeli jsme beraní srst, chlupy z nosu tapíra i můj vlastní vlas z mé hlavy! Žádný nesvítil. Jaký je tohle vlas?“ Goodeve se podíval na Sitowitze. Najednou se tvářil nešEastně. Žádný floutek a švihák, byl to klučina, jen se rozbrečet.

39

„Já to neměl dělat,“ řekl Sitowitzovi. Edison se k sekretáři prudce otočil. „Tak dovím se to?“ Sitowitz přísně stiskl rty, naklonil se k vynálezcově uchu a cosi zašeptal. Edison sebou škubl a obrátil se zpátky ke Goodeveovi. „Jak jste se mohl opovážit, chlape! Máte okamžitou výpověJ! Tuhle ohavnost,“ ukázal na zářící žárovku, „si vezměte sebou!“ „Už jdu, pane,“ řekl Goodeve. Podle tónu hlasu bylo znát, že se mu ulevilo. „Pane,“ ozval se Sitowitz, „jenže ono to svítí.“ „Svítí, ale je to neslušné! Přece nemůžu jít na patentový úřad a ohlásit vynález žárovky, ve které svítí… No, fuj!“ Rozpřáhl se a chtěl to zářící svinstvo smést se stolu. Pak se usmál. Už dříve některé vzorky svítily. Číslo 1022 vydrželo dvacet minut, sušená mihule impregnovaná lesním medem dvanáct minut, to bylo číslo… Nemusím si pamatovat všechno, řekl si. „Jak dlouho to svítí?“ „Tahle čtvrt hodiny,“ řekl Goodeve. „To ještě nic nedokazuje,“ pravil Edison přísně. „Mé rozhodnutí o výpovědi platí.“ Někde vzadu se ozvalo cosi jako vzlyk. Edison pohlédl do příšeří očima poněkud zkalenýma nestydatým svitem té… věci, a teprve po chvilce v šeru objevil schoulenou ženskou postavu. „Co tam děláte? PojJte sem!“ Do světelného okruhu žárovky se všourala vyděšená uklízečka, nějaká Maria nebo Carmen nebo kdo vlastně. „Já za nic nemůžu, pane, to on…“ ukázala na Goodevea. „Co se tu stalo?“ Goodeve si odkašlal a spustil. „No, chápete… Já si přinesl vzorek z domova. Vyzkoušel jsem ho jako první, hned jak jste odešel.“ „To není tento?“ ukázal Edison na baňku. „Ne, ten svítí ve vedlejší místnosti. Když už svítil dvě hodiny, napadlo mě, jestli to není náhoda. Vyzkoušel jsem tedy svůj, jaksi, chlup. A nic. Nesvítil. Takže jsem poprosil o spolupráci…“

40

Žena zakvílela. „To zvíře, ten Satan, při Matce Blahorodičce, můj pane!“ Maria nebo Carmen se vrhla Edisonovi k nohám, objala je a slzami mu udělala mokrý flek na kalhotách. Goodeve polkl a pokračoval: „Dala mi svůj, ten, no, vlas. No a ten svítí, jak jsem řekl, už čtvrt hodiny.“ „Váš nesvítil?“ ubezpečil se Edison. „Ne.“ „Dva… vlasy dvou různých žen svítí?“ „Ano, pane.“ Edison se otočil. „Sitowitzi, okamžitě si vezmete můj vůz a odjedete do vykřičené čtvrti. Neptejte se mě, kde to je, já to nevím, sakra! Bude to vědět šofér. Přinesete mi deset, ne, lépe patnáct vzorků. Chci bělošky, černošky, Číňanky, indiánky… Každý vzorek ve zvláštním sáčku s popisem, chápete?“ V příštích osmačtyřiceti hodinách vyzkoušeli v nejtajnější laboratoři kouzelníka z Menlo Parku vzorky pubického ochlupení dvou set šestnácti žen. A také vzorky sto jedenácti mužů. Všechny ženské vzorky zářily jedna radost, zato z pubického ochlupení mužského nezbylo nic než smrduté zbytečky spálené elektrickým proudem. 2. Třetího dne, kdy vše bylo nad nejmenší pochybnost prověřeno, Thomas Alva Edison zasedl s Horácem Sitowitzem a Pinkasem Goodevem u stolu, aby projednali další postup. „Musíme podat patentní přihlášku,“ navrhoval Goodeve. Nedělal si iluze, že by na ní mohl být také podepsán. „Ne,“ rozhodl Edison. „Věc budeme zatím držet pod pokličkou.“ „Ale pane Edisone, celá Amerika čeká… celý svět čeká…“ „Čeká, že ho ozářím chlupem z kundy?“ zahřměl génius. Oči mu zaplály snad silněji než žárovky. Sitowitz i Goodeve se otřásli. Nikdy neslyšeli hrubé slovo z Jeho úst a Goodeve si vlastně až teJ uvědomil, co děsného provedl.

42

„V mých továrnách pracuje v současné době osmdesát tisíc dělníků,“ pokračoval Edison, teJ už klidněji. „Osmdesát šest tisíc,“ připodotkl Sitowitz. „Otevíráme filiálky po celém světě. Telegrafy, telefony, fonografy, obrovská škála produktů. Jméno Edison i bez žárovek září už teJ jasněji než Slunce, Goodeve!“ „Je mi známo, pane.“ „Záře toho… chlupu by mohla na moje jméno vrhnout stín,“ pravil velikán smutně. „Osobně bych si hrozně přál… Kdybych byl v jiné situaci! Tenkrát, zamlada, když jsem na Grand-Trunk-Railway…“ Začal vzpomínat na tvrdé začátky. Oba muži si museli potisící vyposlechnout, jak mu průvodčí vyházel z vagonu chemickou laboratoř poté, kdy jako mladistvý pokusník zapálil vagon. „Ne každý úspěšný pokus lze komercializovat. Je to skvělý úspěch, Goodeve, a o žádné výpovědi není řeč. Budete-li se řádně chovat, ovšem. Nyní aspoň víme, ŽE JE TO MOŽNÉ. Že existují materiály, které…“ V Goodeveovi se něco zlomilo. Nenechal Edisona domluvit. „Že existují materiály?“ opakoval chraptivě. „Existuje jeden materiál, který svítí. Chlup z kundy, pane.“ „Nestydo! Jak to mluvíte?“ „Opakuji vaše vlastní slova!“ Edison vstal. „Ven! Máte výpověJ! Hned! Pryč! Nechci vás tu vidět, vy… zpustlíku!“ Pinkas Goodeve vstal, narovnal si červeného motýlka, a když pochodoval ven, vrzaly mu skvěle vyleštěné botky. „Ale pane… On tu věc zveřejní. Patentuje na sebe. To on bude mít slávu…“ „Nemyslím,“ řekl Edison a záhadně se usmál. 3. Pinkas Goodeve obešel na tucet redakcí významných listů a časopisů a odevšad ho vyhodili, leckde se nedostal ani přes vrátnici.

43

Neuspěl ani v bulvárních plátcích, čtenář se nezajímá o nějakého zkrachovalého vynálezce, leda že by se dopustil vraždy z vilnosti. Nepodařilo se mu svůj objev zveřejnit. Na patentovém úřadě, kam se dostavil, žádali funkční vzorek. Pokusil se ho tedy vyrobit, ale bez technologického zázemí Edisonových laboratoří v Menlo Parku nedokázal vyčerpat ze skleněné baňky vzduch a pubický vlas dovnitř zatavit. Propadl trudnomyslnosti. Přestal pracovat a své skrovňoučké jmění postupně promrhával v hanbincích, kde se mu brzy dostalo přezdívky Škubač. Pil a nakonec musel žebrat, aby měl na chlast. Jednoho lezavého rána se probudil na lavičce v Central Parku. Huhlal, že noviny už nemají takovou výhřevnost jako za lepších časů, a jak se tak zabýval skládáním Heraldu – pořádkumilovnost si zachoval z těch skutečně lepších časů – padl mu zrak na titulek NEMRAVNÝ VYNÁLEZCE. Psalo se tam o muži jménem Vincent Osram, který si nechal patentovat žárovku, na níž, jak každý čtenář ví, již po léta urputně pracuje sám Velký Edison. Místní úřady nechaly Osrama postavit před porotu pro pobuřování, veřejné pohoršení a nemravnost, aniž by Herald uvedl podrobnosti. K případu došlo v Tidioute v Pensylvánii. Pinkas Goodeve se vypravil do Tidioute. Cestoval železnicí, zavěšen na podvozcích dobytčích vagonů. Už věděl, jak se Osram dostal do novin. Nechal se zavřít, stál před soudem, byl kriminálník! Nalezl ho v místním vězení. Dostal se k němu tak, že se také nechal zavřít – sotva co jiného mu dalo tak málo práce, stačilo postávat na rohu před Joe’s Bar a bylo to. Poznal Osrama podle čistých, leč ošumělých šatů a bledého vzhledu. „Chlup z kundy,“ oslovil ho. Osram pozvedl teple hnědé oči. Prohlédl si Goodevea od hlavy k patě. „Vy také?“ „Ano.“ Oba muži si podali ruku.

44

4. O pět let později svítily žárovky Osram od pólu k pólu, na všech kontinentech a ve všech zemích včetně Ruska, kde jim říkali Jabločkovova svíčka, neboE skutečným vynálezcem žárovky byl ruský mužik Ostap Vavrilovič Osypenko, který do vydlabaného jablka umístil svíci. V továrnách firmy Osram-Goodeve se vyráběly desetimilionové série žárovek. Tento mamutí koncern budoval velké výhradně ženské ubytovny, vyhrazené ženám ve věku od osmnácti do osmadvaceti let, kde měly plnou volnost, avšak byly pod dohledem lékařů a živily se předepsanou stravou bohatou na želatinu a vitamin B. Jednou za šest neděl je navštěvuje speciálně cvičený holič. Proti tomuto faktu měly četné námitky humanitní organizace, ale co na tom! I v kancelářích těchto organizací svítily žárovky O-G. A že svítily… Bylo to milé, hřejivé světlo. Zvláštní věc. Bylo bělejší, mnohem jasnější než světlo lojových, voskových i stearinových svíček, petrolejek či plynových lamp, a přece působilo jakýmsi zlatavým dojmem. V tomto světle si člověk nemohl nepřipomenout, co uvnitř vlastně září, byl v pravém slova smyslu osvícen. Další zvláštní věc. Už brzy poté, kdy byly žárovky O-G velkosériově vyráběny a prodávány za neslýchaně nízké ceny, výrazně poklesla zločinnost. Pozorovatelé a komentátoři obecných mravů to přičítali tomu, že ve velkoměstech ubylo stinných zákoutí a že zločinu svědčí tma nebo aspoň příšeří. Už po roce si však statistici všimli velkého nárůstu porodnosti. Jak to vysvětlit? Lásce naopak tma nebo raději příšeří svědčí! Když se pak začala rozpadat extremistická politická seskupení, začali větřit i univerzitáni a politici. Něco se dělo. A že se dělo! Japonci uzavřeli s Ruskem mírovou smlouvu a oba národy začaly velkoryse zvelebovat Sibiř, kde po zrušení robotáren bylo plno nadšené svobodné pracovní síly. Jakýsi Vladimír Uljanov brzy vynikl jako organizátor veřejně prospěšných staveb, jejichž

45

rozsah vyrážel dech i velkorysým Američanům. Pod mírotvorným vlivem Rakouska a Srbska došlo k uklidnění na tradičně rozbouřeném Balkáně. Císař Vilém navrhl Francii celní unii a brzy podal nejeden důkaz, že monarchie může s republikou spolupracovat k obecnému prospěchu. Křivka porodnosti rostla, ale nesplnily se předpovědi malthuziánských škarohlídů, zastavila se na rozumném stupni slibujícím trvale udržitelný rozvoj. Pinkas Goodeve se sešel s Thomasem Alvou Edisonem v roce 1933 u příležitosti vypuštění první umělé oběžnice Země. Experiment podnikli Němci za přispění amerických, anglických a ruských vědců. Císařské Německo nezapřelo militaristickou minulost, start rakety byl alespoň formálně v rukou armády a čestné hosty obsluhovali vojáci. Konkrétně Edisona a Goodevea poručík Adolf Hitler. Rok nato Edison zemřel. Říkalo se, že zesnul se jménem Goodeve na rtech. Škoda. Kdyby zůstal na světě ještě o osm let déle, mohl se dočkat slavného okamžiku, kdy proslulý letec Hermann Goering přistál na Měsíci se slovy: „Malý krok pro člověka, velký skok pro lidstvo.“ V té době se už dávno používal v žárovkách wolfram. Ale ještě na konci století, když lidé kolonizovali Mars a na Měsíci pěstovali melouny v obrovitých sklenících, chovali lidé k oblému tvaru žárovek mimořádně vřelý vztah, a když se rozsvítily, ozývala se jim v srdcích něha a říkali jeden druhému: „Přej si něco, miláčku.“ „Však víš, co si přeju…“ Toto všechno se dělo v paralelním světě na časoprostorové úrovni určené souřadnicemi T/12/ON/**/69/!/BETA. V našem světě to bylo jinak. Žádný vlas ani chlup v baňce nikdy nezazářil. Edison vyhodil laboranta Goodevea za obtěžování uklízečky jménem Maria nebo Carmen. Svítit začalo až to pitomé vlákno z bambusu. Zbytek znáte. Ve světle výše vylíčených událostí máme tedy právo prohlásit, že v našem světě určeném našimi časoprostorovými souřadnicemi není kunda k průmyslovému využití vhodná.

46

© S novou dobou se ujalo vlády právo a s ním i rozmanitá šikana. Moje povídky, natožpak romány, rozhodně stylově nenavazují na tradici Nové vlny. Spíš to je klasika technického typu, takže v tomto smyslu je tahle povídka v kontextu mých prací výjimečná. Napsal jsem ji s chutí a jedním vrzem, a s velikou radostí jsem připojil disclaimer. Miluji tyhle disclaimery, tedy právní ohrazení proti eventuálním námitkám a vyvázání se z odpovědnosti. Používá se to především ve světě informačních technologií. Softwarová firma vám za nesmyslně velké peníze prodá svůj produkt, ten nefunguje a v horším případě vám nadělá paseku na počítači – a k tomu slouží disclaimer suše konstatující, že zmíněná firma za nic neručí a odmítá veškerou odpovědnost. Můj disclaimer je na hlavu postavený, jelikož se v něm zříkám copyrightu na povídku a píšu, že si s ní může každý dělat, co chce. Ostatně podobný disclaimer šířím i stran všech mých produktů literárních i výtvarných. Dělejte si s nimi, co chcete, nabouchejte si je do kecek, šiřte nebo podepište vlastním jménem – to se ostatně děje, na webu najdete moji Encyklopedii vynálezů Julese Verna podepsanou nějakým šikulou. Neříkám, že je copyright zbytečný a překonaný, zato jeho vymáhání je namnoze svévolné a směšné. Souvisí s jednou z hlavních ideových linií doby, která má za cíl nastolit všeobecné dobro, až všechno špatné bude zakázané. Lidé zatím nejsou provázeni copyrightem, ale dívají se do sítě upředené z paragrafů na ochranu osobnosti. Kdybyste natočili na video zloděje, který vám vykradl auto, budete mít pěknou polízanici. Porušili jste jeho soukromí. Vlastně jeho copyright.

47

Když jsem se probudil, někdo stál u postele a upřeně se na mě díval. Měl zvláštní, věru neobvyklou tvář, a přece mi připadala povědomá. Byla okrouhlá, bez nosu a očí a usměvavá ústa byla svisle, s koutky obrácenými vpravo. Ten úsměv byl natolik široký a přátelský, že jsem se zapomněl polekat. „Dobré jitro,“ řekl neznámý. „Máme dnes hezký den!“ „Dobré jitro,“ odpověděl jsem poněkud zmateně. „Promiňte dotěrný dotaz, ale… Kdo jste?“ „Jsem ©,“ řekl neznámý. „©? Jaký ©?“ „Jsem váš ©, pane.“ Posadil jsem se na posteli, spustil nohy na zem a zašátral bosými chodidly po trepkách. Jednu jsem nazul, druhá někam zapadla. © mi ji přisunul nohou. „Děkuji, jste velice laskav,“ odpověděl jsem. „To nemuselo být.“ „Ale ano,“ odpověděl ©. „Jsem tu k vašim službám.“ „Jakým?“ „Především k ochraně. To je ten správný výraz, ano, k ochraně.“ „Copak mi něco hrozí?“ zasmál jsem se. Znělo to nuceně. „K ochraně před kým?“ „Před každým, kdo by vás chtěl použít.“ Vstal jsem a zamířil do koupelny. © šel za mnou. Držel se v odstupu dvou tří kroků. Pokusil jsem se zavřít dveře. Nedovolil mi to. Chvilku jsme se tahali o kliku, © byl však silnější. Zmocňoval se mne neklid, dokonce strach. Kartáček na zuby a sprcha mi posloužily jako útočiště. V teplé přepršce jsem horečně přemýšlel. Tenhle © musí být blázen, utekl odněkud z ústavu pro choromyslné. Musím zavolat Hance, nebo ještě lépe na policii. Ovšem, na policii, vždyE on mi vnikl do bytu a roztahuje se tu, jako by byl doma! Za ©ova vlídného dohledu jsem se oblékl. Jakmile jsem však sáhl po telefonu, stiskl mi zápěstí. Měl ruce ze železa. „To nemůžete, pane.“ „Jak to? Ze svého telefonu můžu…“ „Kdyby s vámi někdo mluvil,“ řekl ©, „je to použití. To váš majitel povolí jen za podmínek stanovených smlouvou.“

48

„Majitel?“ zasmál jsem se neupřímně. „Copak jsem něčí otrok?“ „Ne,“ odpověděl ©. Jeho trpělivost byla nekonečná. „Jenom má ©.“ „Někdo má © na mě?“ „Dá se to tak říct.“ „Kdo, proboha?“ „To já nevím, pane.“ „Jak to, že nevíte tak základní věc?“ „Pro mě je základní věcí vaše ochrana, pane,“ odpověděl ©. Staral se o mě, pravda, vzorně. Opatřil mi jídlo a pití, dovolil mi číst noviny a poslouchat rádio a dívat se na televizi. Knížky v knihovně jsem směl číst po libosti. Jenom k telefonu mě nepustil a o vycházce nebyla řeč. „Copak tu musím zůstat, dokud nezpráchnivím?“ „Jistě ne, pane,“ odpověděl ©. „Váš majitel pravděpodobně vyjednává nejlepší podmínky pro vaše použití.“ Dočkal jsem se za několik dní. Přišlo to znenadání. „Jdeme,“ řekl © a šli jsme. Tak to bylo prosté. Dostal jsem se do veliké vily, postavené na přelomu století k zcela odlišnému životnímu stylu, než jaký se vede dnes. Rychlokvašný zbohatlík z doby reálného kapitalismu ji zřejmě koupil na radu nějakého vtipálka. Před vchodem do vily stál vůz BMW, za domem bazén. Vila byla plná hostů. Vypadali, jako by se ve svých fialových sakách narodili. Majitel mě všem představil. „Mám na něj ©,“ oznámil jim. Ohlédl jsem se. © stál za mnou, v odstupu dvou kroků, jak měl ve zvyku. Bylo vidět, že jsem na hosty udělal dobrý dojem. Můj nový majitel mě držel ve vile několik dnů. Pak jsem ho omrzel a prodal mě kterémusi příteli. Jak jsem vyrozuměl z jeho řečí, ani o mě tolik nestál, prostě mě chtěl majiteli oné vily vyfouknout, jak se vyjádřil doslova. Dával mi dokonce najevo cosi jako pohrdání. Byl jsem přece jen už poněkud okoukaný. Trochu mě to mrzelo, nicméně jisté výhody mi nové postavení přineslo. Směl jsem ven, mezi lidi.

49

Dokonce se mi stalo, že jsem potkal přítele K., následovaného ©em, který se tomu mému podobal jako vejce vejci. „Ty taky?“ volal jsem na něho už zdaleka. „Taky, taky. Jak se ti daří?“ Vyprávěl jsem mu, ke komu jsem se dostal. „Já to mám horší. Patřím agentuře a jsem na roztrhání. Lítám jak hadr na holi.“ To ho už jeho © chytl za loket a někam odváděl. „Agentuře se vyhýbej!“ křičel na mě přes rameno. Takto jsem potkal ještě několik jiných známých provázených ©y. Všichni se ke mně chovali přátelsky. Jen jeden ohrnoval nos. Hned jsem uhodl, proč: jeho průvodce nebyl žádný ©, ale ® a nos držel vzhůru jak hromosvod. Párkrát jsem ho potkal. Ani nepovažoval za nutné mi odpovědět na pozdrav. Satisfakci jsem dostal, teprve když jsem ho jednou viděl, jak dole na Václavském náměstí div nevrazil do jednoho s tm v patách. Zlomil se v pase, klaněl se, div svým pyšným nosem neryl zem, jenže chlapík chráněný tm ho ani neuznal za hodného pohledu. Tenkrát mě svět docela bavil, šel jsem z ruky do ruky, a byly to ruce lidí, kteří mi byli docela sympatičtí. Zacházeli se mnou vlídně, projevovali o mě zájem, někteří si mě hýčkali. V té době jsem jednou potkal Hanku. Bylo vidět, že mě má ještě ráda, dávala to najevo a snad na mě byla dokonce pyšná. Můj © mě k ní však nepustil, směl jsem jí jen z dálky zamávat. Odpověděla mi hezkým úsměvem. Mohla se dohodnout s mým majitelem na ceně a dobře to věděla. Byl jsem jí vděčný, že to neudělala – bylo by to trapné pro nás pro oba. Tahle pohoda však netrvala dlouho. Začal jsem být přece jen ohmataný a ošuntělý a můj majitel mě prodal. A další opět. Za měsíc jsem vystřídal sedm majitelů! Podle toho, co mi © říkal, cena hrozivě klesala. To byly zlé štace. Můj © už taky začal trochu polevovat, hleděl si mě méně přísně než dřív. Dostal jsem se do rukou studentů, to se mi docela líbilo, ale taky všelijakých šupáků a polo- a celopodvodníků. Ráno při čištění zubů jsem se vždycky zděsil, o co hůř

50

vypadám než včera. Nakonec jsem si zuby přestal čistit – stejně jsem o všechny přišel. Takhle zajdu na úbytě, napadlo mě jednoho rána. Byl už jsem tak na dně, že mě to poznání ani nevylekalo. „Dnes se rozloučíme,“ řekl mi můj © znenadání. „Jak to?“ „Už nejste chráněný ©em,“ odpověděl Najednou jsem si připadal jako nahý uprostřed davu. „Počkejte, jak to myslíte?“ „Jak říkám.“ Měl se k odchodu. Snažil jsem se ho zadržet. „Moment, tohle přece nejde… Podívejte se na mě, jak vypadám? Přece mě nenecháte bez ochrany?“ „Nechám,“ řekl © a odešel. Zoufalý jsem chodil po místnosti. Zadíval jsem se na telefon. Zavolám Hance, rozhodl jsem se. Jsem přece… volný! Ovšem, tak se na to musím dívat. Pozitivně, optimisticky. Jsem volný! Vytočil jsem Hančino číslo. Chvilku se ozýval vyzváněcí tón. Pak mi odpověděl cizí, lhostejný úřední hlas. Přesně tak neosobní, jaký měl můj ©. Představil jsem se. „Mohu mluvit s Hankou?“ „Nemůžete,“ odpověděl stroze. „Je chráněná ©em. Pokud máte zájem, můžete se dohodnout na ceně za použití s…“ Zavěsil jsem. Takže nový život. Bez ©u, bez Hanky. Důkladně jsem se umyl, oholil, ze šatníku vybral ten nejlepší oblek, tedy ten nejméně ošumělý. Vyšel jsem z domu. Nadýchl jsem se svěžího vzduchu. Ranní slunce příjemně hřálo. Jsem volný, uvědomil jsem si. Úplně volný. Přišel jsem o ©, přišel jsem o Hanku, zato mám… svobodu! „Freeware…“ řekl někdo polohlasně nedaleko mě. „Hele, tamhle jde nějakej freeware.“ Ohlédl jsem se. Na rohu stáli dva mladíci, něco si říkali a prohlíželi si mě se zřejmým zájmem. Ohlédl jsem se bezděčně po svém ©ovi. Do podobné situace jsem se dostal už dřív, ovšem © vždycky včas zasáhl a ochránil mě. Jenže teJ byl pryč!

51

Rychlým krokem jsem se snažil vzdálit. Mladíci přidali též do kroku. Rozběhl jsem se. Vyrazili za mnou jako splašení. Proti mně šli nějací lidé a zvědavě se dívali na mne i na ně, na uprchlíka a pronásledovatele. „Je to freeware!“ křikl jeden z mladíků. Přede mnou se zjevily červené a bílé čárky, zuby v usmívajících se rtech. Napřažené ruce. „Freeware…“ volali lidé žádostivě. Byli už docela blízko a v tu chvíli mě napadlo, že mě roztrhají. Nemýlil jsem se. Disclaimer: Tato povídka je literární freeware. Můžete ji číst, kopírovat, krátit, prodlužovat, podepsat svým jménem. Můžete ji tisknout, tesat do kamene, odlévat do bronzu, digitalizovat i bagatelizovat libovolnou technikou. Eventuální újma, která vám z vašeho nakládání s tímto freewarem vyvstane, však padá čistě na vaši hlavu, neboE jakákoli ochrana se nevztahuje nejen na povídku a jejího autora, ale ani na vás, čtenáře a uživatele.

52

Potíže s elektřinou Tak to je ona, povídka o elektrické smrti, pravzor románu Tma. Je to hříčka. Napadlo mě, že by čtyři základní fyzikální interakce, gravitace, elektromagnetická síla a slabá a silná interakce, byly prezentovány čtyřmi nechutnými dědky. A že ten elektrický se naštval a přestal elektromagnetit a svět se zhroutil. Povídka, dejme tomu pohádka, je to ztřeštěná. Obsahuje však dokonce dvě jádra příštího románu. O tom jednom jsem se už zmínil, je to fyzikální pseudoskutečnost, že elektřina přestane fungovat jako technický jev. To, že by neexistovalo vůbec nic a že po tom „cvak“ by zmizel vesmír, to jsem neřešil. Druhé jádro se skrývá v první třetině povídky. Je tam stručně načrtnutý rozklad naší civilizace, její pád a obnova feudálního systému. Jak by to proběhlo, dopodrobna rozkrývá Tma, tady je to jenom nahozené v náznacích, ale i detailech – například pád airbusu, rabování v obchodech, lidi si myslí, že přijdou Rusové, a vyvěsí sovětské vlajky. Tohle v povídce zafungovalo a přimělo mě to sednout si a napsat v krátké době několika dnů novelu – ta vyšla v Klonu ’96 – a později Tmu coby román. Původně se měl jmenovat taky Potíže s elektřinou. Lámal jsem si tím hlavu a svěřil jsem se kamarádce, spisovatelce Saše Berkové. Že by se to mělo jmenovat Tma jak v prdeli. „A co kdyby se to jmenovalo Tma?“ odpověděla Saša. Cvak, a bylo to. TeD po letech mě zaujal jeden detail. V povídce elektřina přestala fungovat 20. dubna 1996 v patnáct hodin šestnáct minut dvaadvacet vteřin. V románu Tma elektřina přestala fungovat 16. dubna 1998 v patnáct hodin šestnáct minut dvaadvacet vteřin. Posun o dva roky chápu, protože kniha vyšla v roce 1998 a stál jsem o maximální autentičnost, aby to bylo ze současné doby. Proč ale 16. dubna, a ne 20. dubna? Snad proto, že 20. dubna se narodil Hitler? Nebo že to povídkové datum vycházelo na sobotu, kdežto

53

románové datum spadá na čtvrtek? Lituji, ale tuhle záhadu neumím rozřešit. Možná dokonce že jde o překlep, u mne, co píše třemi prsty, by to nebyl žádný div.

Bratr Čuchraj škubnul za lano, smyčka se mi stáhla kolem kotníků, on zatáhl a netrvalo to ani vteřinu a já se houpal hlavou nad otřískaným lavorem. Teprve v tu chvíli jsem uvěřil, že se opravdu chystá mě podříznout a sníst. Což dodávám, abyste pochopili, jaký já jsem optimista. Jinému by to došlo už dřív, stačilo by mu podívat se do šílených očí bratra Čuchraje, a kdyby se zaposlouchal do pomlaskávání, jímž starý kanibal doprovázel vláčné tahy desetipalcovým nožem po břidlicovém brousku, měl by po náladě. To já jsem jiný. Pořád srandičky, dokud nevisím s nohama přivázanýma k vazáku lidojedské chýše na kuří nožce. Nejen to! Já si do poslední chvíle myslel, že jsem vyhrál, že jsem chytnul největší terno a bingo a jackpot v lidských dějinách. Bratr Čuchraj si už chystal lano, jenže já se pořád staral o to svoje. V ruce jsem držel tester, obyčejné mačkací dynamo se žárovičkou, standardní součást výbavy nás hledačů Elektra. „Takže ty tvrdíš, že elektřina už zase funguje,“ řekl jsem bratrovi Čuchrajovi. „No baE,“ odpověděl, zkoušeje uzel smyčky. Zase tak velký optimista nejsem, abych opravdu věřil, že se žárovička rozsvítí, až stisknu tester a roztočím rotor dynama. V jednu chvíli jsem dokonce považoval bratra Čuchraje za řadového člena nekonečné řady magorů a podvodníků, s nimiž má každý hledač Elektra co dělat třikrát až čtyřikrát v průměrném pracovním dni. Dynamo zabzučelo a žárovička se rozsvítila v šeru smrduté chýše na kuří nožce. „Vidíš,“ řekl bratr Čuchraj s náznakem výčitky v hlase, „a pochybovals, malověrný zmetku.“

54

Žárovička svítila, div se nestrhala, protože já v rozrušení mačkal, jako bych tím mrňavým dynámkem chtěl rozsvítit všechna světla na celém světě, rozběhnout mrtvé fabriky a vagony metra a zapnout všechny televizory a počítače a… Svítila! Pořádně, rozhodně víc než olejová lampička, kterou bratr Čuchraj před chvilkou rozsvítil před šeredným kamenným bůžkem, dřepícím na čelném místě chýše na kuří nožce. Pak začala slábnout, protože ruka mě rozbolela, a dokonce se mi začala třást. „Svítí…“ šeptal jsem ne moc důvtipně. „Ty tvrdíš, že tohle,“ ukázal jsem dynámkem na kamenného bůžka, „že tohle je vážně Elektro?“ Na pitomé otázky nehodlal odpovídat. Zkoušel, jak volně prochází lano uzlem smyčky. Byl spokojený, proto lano odložil a chopil se nože, aby zvelebil jeho ostří na břidlicovém brousku. Našel jsem Elektro… Já, jediný z tisíců hledačů, kteří bloudí křížem krážem světem! Smradlavý fousatý dědek zapálil olejovou lampičku a elektřina začala zase fungovat! Srdce mi bušilo vzrušením a já netušil, že jeho tep odpočítává poslední minuty mého života. Elektřina přestala fungovat 20. dubna 1996 v patnáct hodin šestnáct minut dvaadvacet vteřin. Přestalo hrát rádio, zhasl monitor počítače a zčernal displej kalkulačky, kterou jsem držel v ruce. Podíval jsem se na zákazníka, se kterým jsem se handrkoval o cenu volkswagenu golfa z osmaosmdesátého roku. „Jen klid,“ řekl jsem mu, já věčný optimista. V obchodu s ojetými auty je optimismus užitečná vlastnost. „To je tady na Smíchově každou chvíli. Počítám, že za pár minut rozsvítěj.“ Ten pán se díval na kalkulačku v mé ruce. „Počítáte?“ zeptal se opatrně. „To je divný, že vám zhasla i kalkulačka. Ta je přece na baterky, ne?“ Nějakej chytrák, pomyslel jsem si. Měl pravdu, divné to rozhodně bylo. Vstal jsem od stolu a vyšel z kanceláře. Na silnici, co vede z Radlic nahoru do Stodůlek, zastavovala auta. Zíral jsem na ně. Ten člověk vyšel za mnou a vykřikl:

55

„Podívejte!“ Ukazoval rukou někam nahoru. Vzhlédl jsem a spatřil jsem airbus, který si to tudy někdy hasí na finále přistávací dráhy v Ruzyni, jak se kýve ze strany na stranu, pak se naklání a nekontrolovaně padá někam za hřeben kopce na Vidouli. Můj poslední zákazník v obchodu s ojetými auty byl bledý. „To je hrůza…“ šeptal. Byla to vskutku hrůza, první z mnoha, které jsem měl prožít a taky přežít jako jeden z mála, kteří měli dost síly a optimismu, aby se dovedli probít věkem Temna, věkem bez elektřiny. Lidi věděli o elektřině prakticky všechno a uměli ji donutit skoro ke všemu. Jen o jednom neměli ponětí: proč OPRAVDU ty zatracené elektrony putují od jednoho pólu k druhému, jakmile se vodič začne otáčet v magnetickém poli. Vždycky to tak bylo, tak proč o tom spekulovat? Jenže toho 20. dubna 1996 v patnáct hodin šestnáct minut dvaadvacet vteřin si to elektrony jaksi rozmyslely, rozhodly se na putování vybodnout a elektřina přestala fungovat. Elektrárny tepelné, atomové i vodní odumřely, v mrtvou hmotu se změnily i akumulátory a baterie, dokonce i blesky přestaly tlouct do vysokých stromů a neopatrných poutníků, poflakujících se po nechráněných návrších. Neklid nastal brzy, ještě dřív, než padl soumrak, a jakmile skutečně přišel, obyvatelstva se zmocnila panika. Lidé putovali temnotou ke svým příbytkům, kde jim pomalu roztával obsah ledniček, a naslouchali podivnému hluku Prahy. Velkoměsto nemručelo jako jindy tisícovkami automobilových motorů, to vůbec ne. Velkoměsto naříkalo. Před půlnocí na ně zvolna doléhalo ticho. Většina putujících nešEastníků už dorazila s prsty popálenými sirkami až domů a rodiny se scukly u mihotavého plamínku svíčky a naslouchaly do noci, jestli neuslyší vzdálené hučení motorů. Taky moje rodina, Eva a obě děti, dvanáctiletá Jarka a o rok mladší Mireček, chudáci malí. Každého, i mne optimistu, napadlo, že nastala válka a že Rusové vytáhli nějakou tajnou zbraň a že celý ten rozpad impéria byl jen

56

flígna nastražená na důvěřivé Američany a teJ je šmytec a s námi je to šmytec tuplovaný, protože nám naúčtují i s úroky tank číslo 23, co jsme jim nabarvili na růžovo a pak ho odvezli na korbě náklaJáku do vojenského muzea ve Kbelích. Ti chytřejší ještě té noci vyštrachali ve špajzech odložené rudé vlajky s kladivem a srpem, takže Praha měla ráno 21. dubna červeně puntíkaté fasády. Rusové však nepřišli. V příštích dnech nám došlo, že i jim přestala fungovat elektrika a taky Amíkům a Japončíkům i akurátním Němčourům, kterým jsme to přáli, protože bez elektriky jim opadl apetýt na naše Sudety. Jenže když nám to opravdu došlo, už jsme neměli pomyšlení ani na Rusáky, ani na Amíky. V tu dobu začalo být moc a doopravdy zle. Voda přestala téct hned v noci na jednadvacátého, protože pumpy vodárenských věží byly na elektriku a cisterny mohly přivézt jenom auta, jenže ta bez elektriky nejezdila. Během pár dní se ucpala i kanalizace. No a samozřejmě došly i potraviny. Nákupní horečka nastala hned jednadvacátého ráno a ženské vzaly šturmem všechny krámy a vykoupily i krém na boty. Skončila odpoledne u prázdných regálů. Střelbu jsem poprvé zaslechl až další den. Já měl taky svoji zbraň, osmatřicítku revolver Smith and Wesson s dvoupalcovou hlavní. Poprvé jsem ji použil, pokud si pamatuju, asi za týden po tom průseru. Banda zlodějů žrádla nám vpadla do bytu, nějací Ukrajinci, co byli v Praze na práci. Ti pochopili první, která bije a jak se chovat za hladomoru. Evu zabili krumpáčem. Já se s dětmi prostřílel a vydal jsem se ještě ten den s ruksakem plným konzerv ven z města. V Praze to smrdělo krchovem a spásu jsem já, optimista, viděl jenom na venkově. Postupně jsem přišel o Míru a Jarušku a protloukal jsem se tím strašným jarem roku šestadevadesátého s bandou ostrých chasníků obého pohlaví, která mě přijala mezi sebe v lesním ležení nedaleko Stodu u Plzně. Lidský život měl cenu jedné brambory. Trvalo to celý rok, než se počet zachovaných lidských životů a brambor jakžtakž vyrovnal. Někdy v osmadevadesátém jsem si já, nevyléčitelný optimista, začal myslet, že jak se říká, nad námi začíná svítat. Vojáci se pokoušeli zorganizovat jakýstakýs pořádek

57

už od začátku, jenže armády se rozutekly a trvalo to dlouho, než se našlo těch pár důstojníků, kteří měli velení ne na náramenících, ale v krvi. Museli spolu vést pár desítek malých, zato krvavých válek, aby se ukázalo, kdo je kdo. Ten nejúspěšnější byl králem. Doslova. Českým králem se stal v roce 2001 Jakub I., před zhasnutím elektriky praporčík automobilní roty v Čáslavi. O tom se ovšem nesmělo mluvit. Usadil se v Praze na Vítkově a někdejší památník proměnil v docela slušně opevněný hrad, který sloužil vojenským účelům ještě líp než Karlštejn. Od Karlína a od Žižkova ho chránila trojitá palisáda, od Ohrady hustohusté minové pole a pod nohama měl labyrint chodeb protiatomového krytu, co lepšího si mohl feudální pán přát? Já měl to štěstí, že jsem palisády Vítkova směl znát zevnitř. Ve všech těch válkách jsem si vedl natolik úspěšně, že jsem se probojoval až do královy osobní družiny, a vypadalo to, že časem dostanu jako léno docela slušný kus Čech. Až se nám podaří porazit pár parchantů, zejména markraběte Brněnského, velkovévodu Plzeňského, sira Moosleye ze Žebráku a bratry Kadeřábky, kteří se opevnili na Kosti. Zkrátka, až bude situace klidnější. Na den svaté Kateřiny, brzy po ranní bohoslužbě, mě Veličenstvo povolalo ke slyšení. „Přemýšlel jste někdy, pane Ondřeji, proč se to všechno stalo?“ zeptal se mě král, když komorník se zpovědníkem odešli. „Přestala fungovat elektřina,“ pokrčil jsem rameny. „No ovšem,“ řekl panovník. „Ale proč?“ „Říká se, že to zavinila bezbožnost. Krátké sukně, kruhy v nose a nemravné tance.“ „Babské tlachy! I když, něco na nich je.“ „Jak Veličenstvo myslí,“ podotkl jsem servilně. Panovník se zamračil. „Dostali jsme dopis od Jeho Veličenstva Christiana I. Bavorského,“ řekl. „Dopis, za stara bychom řekli oběžník. Panovníci si ho posílají dvůr od dvora.“ Lekl jsem se. Jeho slova nemohla znamenat nic jiného, než že

58

se stanu poslem! Na hradě Vítkově jsem si zvykl, a tudíž zpohodlněl, zabydlel jsem se tu a založil dokonce rodinu, oženil se s dvanáctiletou pannou Kristýnou, dobře rostlou, bokatou, která bude rodit jako jabloň v sadě, až s boží pomocí přijde její čas. V úkloně jsem úlek pohřbil. Panovník nesmí pochybovat o mé oddanosti, jinak ozdobím svým tělem šibenici u hlavní brány. „Někde v širém světě je kouzlo, které se jmenuje Elektro,“ řekl král. „Má svého strážce. Zdá se, že strážce zanedbal povinnosti a Elektro se rozhněvalo. Sňalo svoji milost z elektronů a ty přestaly putovat od pólu k pólu.“ Odložil lejstro. „Prostě, vypadá to, že elektřinu drželo v chodu nějaké kouzlo a to přestalo v šestadevadesátém fungovat.“ „Uh,“ řekl jsem. Přísně na mě pohlédl. „Máte snad lepší vysvětlení, proč se to stalo?“ „To ne!“ „Takže k věci. Panovníci všech evropských dvorů se dohodli, že vyberou nejlepší válečníky a vyšlou je jako hledače Elektra. Ty jsi jeden z mých nejlepších, pane Ondřeji. Půjdeš, kam tě povede tvoje zkušenost a rozum i štěstí. O paní Kristýnu bude zatím dobře postaráno, vezmu ji do svého harému.“ „Ó, pane,“ vyhrkl jsem a to škytnutí snad vypadalo jako vzlyk vděčného dojetí. „Ty si to zasloužíš a paní Kristýna též,“ děl panovník vlídně. Podal mi ruku a pomohl mi povstat. „Jdi a konej. Věřím, že ty Elektro najdeš a kouzlo obnovíš!“ Sáhl do kapsáře a vytáhl mačkací baterku, pěkně starou, jistě z padesátých let, kdy se pomalu přestávaly používat i na venkově. „Jednoho dne stiskneš… a žárovka se rozsvítí. Lidstvo bude spaseno a tobě věnuji Konopiště, až z něho vyženu hraběte Hauptfogela!“ Žárovka mé mačkací baterky pěkně svítila, lidstvo bylo spaseno a mně, aniž jsem to ještě tušil, tikaly poslední vteřiny života. Na stopu bratra Čuchraje jsem se dostal dole v Makedonii, kam jsem doputoval po pár letech bloudění. Nebo jich bylo víc než pár? Kdo by se staral o takovou hloupost, jakou je čas. Zlatý

59

odznak hledače jsem měl už ošoupaný, a přece mi zjednával úctu. Panovníci evropských dvorů, a bylo jich několik set, vyslali tisíce hledačů do všech koutů kontinentu a snad i za moře na prvních plachetních korábech, jež se vypravily navázat styk s Amerikou a Asií. Za vraždu hledače se oplácelo v různých zemích různými tresty, od sežrání krysami zaživa k uvaření v oleji a postupnému rozdrcení údů. Každý byl hledači povinován úctou a pohostinstvím, jež sahalo od stolu až k loži. To mi pomohlo zapomenout i na paní Kristýnu. Ve vesnici zvané Kudlač, kam jsem dorazil v sedle statné oslice, což byl neslýchaný luxus a také odznak významu a moci, na doporučení jisté cikánské hadačky z ruky ze Soluně mě vesnický blázen zavedl na kopec nad hřbitovem ke slepému starci s ústy tak páchnoucími, že by od nich utekla sama kmotřička Smrt. „NavraE se, poutníče,“ skuhral stařec. „Čtvero bratří neradno pozlobit. Jeden se rozhněval a kolik bídy povstalo!“ Puch měl na můj žaludek obdobný vliv jako uragán Frída na hladinu Bodamského jezera. Kdybych nebyl optimista, utekl bych. Jenže já měl jakési tušení, že dědkovy tlachy povedou k něčemu užitečnému. „Jací bratři?“ pomáhal jsem jeho paměti. „Čuchraj, Fufraj, Husraj a Mupraj,“ zahuhlal kmet. „Běda světu, když se rozhněvají.“ Královský oběžník se zmiňoval o jakémsi Elektru, které se rozhněvalo, protože strážce zanedbal povinnosti, připomněl jsem si. „Jsou snad zavření ve vězení, ti bratři, Lusraj, Mumraj…“ „Čuchraj, Fufraj, Husraj a Mupraj,“ opravil mě smrdutý stařec, „nejsou zavření! Jaká to rouhačská slova, cizinče!“ „Je to hledač,“ šeptal starci do ucha muž, který mě sem přivedl. Měl zřejmě čichové nervy vypálené žhavým hřebíkem. Z černých úst se vykodrcal kašlavý smích. „Kdo hledá, najde,“ rozeznal jsem ve smíchu srozumitelná slova. „Jen hledej, hledači!“ Mávl za sebe rukou a chvějivým hlasem vyjmenoval potoky, které mám přebrodit, a hory, jež mi bylo překročit. Jedněch i druhých bylo po devíti, to mě ovšem nemohlo překvapit po tom všem, co jsem v posledních letech ve světě viděl.

60

„Poslyš,“ promluvil jsem k bláznovi, když jsme o něco později sestupovali skalnatou pěšinou kolem vybělené zdi zahrady mrtvých, „copak přede mnou tu nebyl žádný hledač?“ „Šestero hledačů,“ pokýval hlavou obecní blázen. „Jenže neuspěli. Všichni uprchli. Říkali, že dědko Lazar páchne. Páchne, páchne…“ opakoval nespokojeně. „Co to znamená, páchne?“ Tak jsem dorazil do horského sídla čtyř bratří. Cesta přes potoky byla hrozná a přes hory ještě horší a kdoví, zda jich bylo skutečně po devíti. Cestou jsem potkával pasáky, sběrače bylin a poustevníky. Čím víc potoků a hor jsem měl za sebou, tím naléhavější byla jejich varování. „Nepokračuj, pane. Čtyři bratři jsou nedůtkliví.“ Já nedbal a šel dál. Šel, až došel. Neptejte se jak, ale prostě jsem věděl, že jsem tady. Na vrcholu desátého kopce planina, chráněná polem lidských kostí táhnoucích se na stovky metrů. Sama ta vápencová hora vypadala jako vybělená lebka. Na vrcholu vesnička, obydlená hnědými seschlými pišišvory v ukoptěných hábitech, snad z myších kožíšků. Smáli se, když jsem se ptal po čtyřech bratřích. „Čuchraj, Fufraj, Husraj a Mupraj,“ kuckali se smíchem a mávali rukama. Všechno tu bylo divné. Měl jsem pocit, že vážím víc než v údolí a že má síla je silnější i slabost slabší a elektřina, tu jsem cítil ve vzduchu. Musel jsem být u cíle! Věděl jsem to, vnímal jsem to všemi skrytými čivami duše. Nakonec mě pišišvoři zavedli k chýšce, vtisklé do škvíry pod velikým balvanem. Nahlédl jsem dovnitř, uviděl jen tmu a mžouravé světélko olejové lampičky. Netrvalo dlouho a vyvalil se tlusEoch, rozkynutý jak překvašený pecen chleba. „Hledám toho ze čtyř bratří, který…“ Najednou jsem nevěděl, co říct. TlusEoch pomrkával v očekávání, co ze mě vyleze. Sáhl jsem do kapsáře a vytáhl tester, mačkací baterku z padesátých let. Rozzářil se, když jsem roztočil mrtvé dynamo. „Elektro!“

61

„Právě tak, dobrý muži! Elektro!“ „To je bratr Čuchraj,“ řekl tlusEoch a úsměv mu ve tváři vyhasl tak náhle, jako na celém světě přestala fungovat 20. dubna 1996 v patnáct hodin šestnáct minut dvaadvacet vteřin elektřina. „Kde ho najdu?“ „Moc špatné způsoby má bratr Čuchraj,“ říkal tlusEoch. „Moc špatná strava! Jedno k druhému. Já říkám, bratře Čuchraji, dobrá strava dělá dobré způsoby. On nedbá.“ „Potřebuji s ním mluvit.“ „Nepotřebuješ,“ vrtěl hlavou. Tlustý krk se mu laločnatě přeléval na ramenech. „To bratr Fufraj má dobré způsoby. Proč? Dobrá strava. Totéž bratr Husraj.“ „Jenže já musím mluvit s bratrem Čuchrajem.“ „Špatná strava.“ Pokyvoval koulí tuku. Museli byste do ní vrazit jehlu na pět prstů dlouhou, abyste se dotkli povrchu lebky. „Už patnáct let má bratr Čuchraj dobrou stravu. Vodu a chléb. A přece se zlobí.“ Já se taky začal zlobit. Po tolika letech bloudění po světě jsem byl u cíle! Byl jsem optimista, věřil jsem, že bratra Čuchraje přemluvím, i když jsem zatím netušil k čemu vlastně. Překonal jsem tolik překážek, až mě zastavila poslední. Tohle tlusté hovado. Rozpřáhl jsem se a vrazil mu pořádnou facku. „Tu máš, dobytku!“ houkl jsem na něho. „Dostaneš takových nepočítaně, když mi okamžitě nepovíš, kde bydlí bratr Čuchraj.“ Tlouštíkovi blýsklo v očích. Asi se naštval. Co na tom, hlavně že pověděl, co jsem potřeboval vědět! „V chaloupce na kuří nožce za devaterým balvanem půlnočním směrem,“ odpověděl, otočil se a vlezl zpátky do chýše ke svému světýlku. Tak jsem se dostal k bratrovi Čuchrajovi, v jehož chýši na kuří nožce teJ visím hlavou dolů, kývu se nad oprýskaným lavorem a čekám, až si starý kanibal nabrousí nůž. A je mi jasné, že právě on se postaral o tu kostní ozdobu vroubící vesnici! Špatně to dopadlo, a přece jsem si ze začátku myslel, že můj

62

optimismus byl zcela na místě. Když jsem našel jeho chýši, vylezl jsem po žebříčku nahoru. Spatřil jsem tam v šeru chlapíka, jehož rysy mi byly povědomé. Teprve když jsem se rozkoukal, napadlo mě, že kdyby hodně, strašně moc ztloustl, vypadal by právě tak jako ten cvalda, co mě za ním poslal. Hned se to taky vysvětlilo. Zeptal se mě, jak jsem se k němu dostal, a já mu pověděl, jak to bylo. „Bratr Mupraj! Posílá tě bratr Mupraj!“ Moje oči si zvykaly na přítmí a temno ve vzdáleném koutě se začalo zhmotňovat do podoby kamenné sochy. Vysoká na loket, nepřipomínala nic, co jsem ve světě spatřil. Vypadala příšerně staře, a přece ji pokrýval sklovitý lesk, jaký jsem kdysi, za starých časů, vídal na karoseriích těch nejlepších a nejdražších vozů, šestilitrových mercedesů, jaguarů a kadilaků. Napadlo mě, že snad musí být starší než celý náš svět. Ani nevím, proč vlastně mě to napadlo, ta myšlenka jen tak znenadání vtrhla do hlavy, jako když kuře proklovne skořápku. Bratr Čuchraj připravil křesadlo a hubku, několikrát křísl a plamének hubky přenesl na knot maličké olejové lampy. „A je to,“ pravil spokojeně. „Co… je to?“ „Elektro,“ odpověděl bratr Čuchraj. Šmejdil po chýšce a obracel hromady hadrů, které se tam všude válely. „Kam já jenom…“ „Tohle je Elektro?“ ukázal jsem užasle na sošku. Nohy mě přestaly poslouchat a já si dřepl na balík hadrů, co mi čpěl zrovna za patami. „No baE!“ houkl bratr Čuchraj. „Ty jsi jeho strážce,“ zašeptal jsem. „Strážce nestrážce, kam já jenom…“ „Co hledáš?“ „Ale, takové lano, laníčko…“ Cosi mě zatlačilo do zadku. Hmátl jsem a dotkl se hrubého svazku konopných vláken. Podal jsem mu lano. Radostně ho ode mne převzal. „To je ono! To je ono!“ zaradoval se a začal vázat tu smyčku. Já měl oči jen pro sošku.

63

„Tohle je Elektro. Dokud před ním svítí věčné světýlko, elektřina funguje…“ šeptal jsem. „BaE, baE, funguje.“ „A když světýlko zhasne, přestane fungovat.“ „BaE, baE, přestane.“ „Na celém světě!“ „Nejen to, poutníku, nejen to…“ Všude ve vesmíru? To není možné… To nemůže být pravda! Vytáhl jsem tester z kapsy. Bratr Čuchraj jistě lže. I kdyby ale jeho Elektro fungovalo jen v okruhu deseti metrů, byl by to fantastický úspěch. Ne, to prostě nejde. Bratr Čuchraj je idiot a lhář a já dvojnásobný idiot, že jsem si byE jen na chvíli mohl myslet… Kolik takových bláznů a podvodníků jsem na pouti poznal? Stovky? Tisíce? Stiskl jsem pohyblivou plošku baterky. Dynamo zakvílelo a elektrické světlo vystříklo z vlákna žárovičky. První elektrické světlo po patnácti letech, od osudného 20. dubna 1996. „Když světýlko bude svítit… elektřina bude fungovat?“ „BaE, baE. Jako vždycky.“ Pozoroval mě, jak roztáčím dynamo v baterce, a tehdy pronesl výčitku ke mně, malověrnému zmetkovi. A já pak položil tu hloupou otázku, zda ta soška, ten bůžek, je „vážně Elektro“! Není divu, že neodpověděl a vytáhl z pouzdra na opasku veliký nůž a začal ho brousit. Zkoušel ostří na bříšku palce a já se zeptal: „Bratře Čuchraji, a ty jsi schválně zhasl Elektru světýlko?“ „BaE, baE, schválně.“ „Smím se ptát, proč jsi to udělal?“ „Naštval jsem se.“ „Povíš mi, co tě rozzlobilo?“ „Pořád ty řeči, špatná strava, špatné způsoby. On jí rád kuřata, já lidi, bratr Furaj kořínky, proto je tak slabý, a bratr Husraj mlsá med, to kvůli síle, rozumíš?“ Začalo mi svítat. Kanibala bratra Čuchraje připravili před patnácti lety o potravu v podobě lidského masa a on se naštval a zfoukl světýlko.

64

A v tu ránu přestala fungovat elektřina na celém světě, a pokud nelže, tak i v celém vesmíru! TeJ světýlko zase zapálil a to znamená, že se dodávka potravy podle jeho gusta obnovila. Napadla mě zábavná myšlenka, že ta potrava jsem já. Úplně jsem tomu nevěřil, protože se to neslučovalo s mou optimistickou letorou. Jistota je ale jistota, to mě naučil život a ten v člověku optimismus moc nepodporuje. Pro každý případ jsem se začal šourat k východu, a protože jsem vážně optimista, věřil jsem, že se tam došourám. Jenže kanibal bratr Čuchraj škubl lanem, smyčka se mi stáhla kolem kotníků, on zatáhnul a netrvalo ani vteřinu a já se houpal hlavou nad otřískaným lavorem. Teprve v tu chvíli jsem uvěřil, že se opravdu chystá mě podříznout a sníst. „BaE, baE, bratr Mupraj mě moc naštval! Ale už se nezlobím. Bratr Mupraj mi tě poslal, hodný bratr Mupraj, moc hodný! Když chce. Někdy se taky dovede naštvat.“ Blížil se ke mně s nožem v ruce, ten lidojedský strážce Elektra. Vzpomněl jsem si, že v temné místnosti za zády jeho bratra Mupraje jsem zahlédl právě takový plamínek olejové lampičky, jaký teJ oblažuje svou září božstvo Elektro. „Bratr Mupraj má taky takovou sošku ve své chýši?“ „BaE,“ kývl bratr Čuchraj, „máš chytrou hlavu, poutníče!“ „Jak se jmenuje ta socha?“ Před očima se mi už tmělo. Gravitace táhne krev dolů, když visíte připoutáni na laně za nohy. „To je božstvo Graviton, móc mocné božstvo, ne tak silné, jaké má v chýši bratr Fufraj, ale mocnější, móc mocnější, než to slabé, co má bratr Husraj!“ „Cože? Gravitace funguje jen proto, že nějaký tlustý idiot pálí olejovou lampičku před kamenným panákem?“ To bratra Čuchraje rozesmálo. „Ještě že tě bratr Mupraj neslyší. Ten je netýkavka, ten se uráží snadno snadninko!“ Tajuplně ztlumil hlas. „On by plamínek zfoukl a pak by všechno… frr!“ Mávl rukou vzhůru. „Všechno by bylo pryč.“

65

To není možné, napadlo mě. VždyE já bratrovi Muprajovi nafackoval. Jak to, že se nenaštval? „To on je tak vznětlivý?“ „Kdepak,“ řekl bratr Čuchraj, přibližuje ostří nože k mé naběhlé krční tepně. Až se jí dotkne, cinkne to, tak je napnutá. A krve vystříkne, až to zhasí lampičku před Elektrem. „Jednou mi to říkal. Až se naštvu, zhasnu lampičku. A počkám, až se setmí. Pro pořádek. Já mám dobré mravy!“ Zasmál se. „Na ty si moc potrpí můj bratříček Mupraj!“ Zamlaskal. „A já si potrpím na teplou krev. Tu já moc rád bumbám, víš?“ Stočil jsem zrak ke dveřím. Sluneční záře mi barvou připomínala krev. Ohnivý kotouč se už jistě válí po vrcholcích hor. Ještě chvilku a zapadne. „Ty, bratře Čuchraji, udělal bys mi laskavost? Jakožto první večeři po patnácti letech?“ Poněkud oddálil ostří nože od mé tepny a já optimista to považoval za dobré znamení. „Proč ne.“ „Rád bych se dožil konce dne. Až zapadne slunce, pusE se do díla a kéž ti chutnám!“ Vyhlédl dveřmi chaloupky na kuří nožce. Uchechtl se. „Kdo vydržel patnáct let o chlebu a vodě, vydrží ještě pět minut! Slunce už zapadá.“ Krvavá záře plála v očích věčného starce. To už jsem nepochyboval, že zde sídlí od nepaměti a že pamatuje časy, kdy bájný bůh Kronos se počurával do plenek. Pak mu oči vyhasly. Slunce zapadlo. „Jdu,“ řekl a kráčel ke mně tmou chabě prozářenou plamínkem olejové lampičky ozařující božstvo Elektro. A já si představoval, jak jeho stejně věčný bratr Mupraj, naštvaný mou fackou, také kráčí tmou prozářenou hořícím knotem, aby ho zhasil před tváří božstva Gravitona, k čemuž dojde poprvé od doby Velkého třesku.

66

Chudák Bauer .Je to horor, anebo černá komedie, miniatura na téma Červené krčmy, které jsem později zpracoval v románu Celebrity, se vším všudy, i s tím kanibalismem. Hlavně je to ale o mediální manipulaci a politické korektnosti. Psal jsem to počátkem devadesátých let a tehdy jsme toho o mediální manipulaci mnoho nevěděli. V letech 1990–1994 jsem pracoval v deníku MF Dnes a za tu dobu jsem na stopu žádné manipulace nepřišel. Možná jsem se málo díval. Zas ale tak slepý jsem nebyl, abych nevěděl, že se deník a média jako taková mohou snadno stát nástrojem vymývání mozků. Myšlenku vyjádřenou slovy „we’re property“ najdeme v Knize zatracených od Charlese Forta, věrozvěsta náboženství paranormálních fenoménů, předchůdce případu UFO. Je z roku 1919 a kniha spolu s jinými díly slouží dodnes jako vzor a inspirace. Fort onu větu o tom, že jsme čísi majetek, myslel poněkud jinak, než jak se vykládá dnes. Ve sloganu je obsažena víra, že Oni jsou mezi námi, infiltrovali naši společnost a postupně ji chtějí rozložit a zničit. V roce 1955 na toto téma vydal Jack Finney román The Body Snatchers, který se už v následujícím roce dočkal filmového zpracování, ale u nás je známá jeho verze z roku 1978, remake pod názvem Invasion of the Body Snatchers, s Donaldem Sutherlandem v hlavní roli. Jistě že jsem ho viděl. Ovšem i sám Finney jistě četl román Vládci loutek od Roberta A. Heinleina, zfilmovaný, ne moc dobře, v roce 1994. V roce 1951 v něm Heinlein reagoval na paranoiu, vyvolanou skandály kolem ruských špionů, zlodějů technologie atomové a vodíkové bomby. Bylo to tehdy téma alegorické, a tudíž politické. Alegoricky, a tudíž politicky to zde myslím i já, třebaže v jiné rovině. Nemyslím si, že ideologie politické korektnosti je implantována cizí mocností, natožpak lidožravými mimozemš>any. Je to niterný produkt společnosti, kterou pálí dobré bydlo a z nudy a rozmařilosti vrtá sama do sebe a řeže si pod sebou větev. V tomto smyslu se jednoznačně hlásím ke zpátečníkům. Nemyslím si, že sčítání obyvatel-

67

stva je útok na lidskou svobodu – to uvádím, abych se dotkl jednoho z motivů povídky, která v tom smyslu politickém nezestárla za dvacet let ani o den.

„Já vám povím, co si o tom myslím, pane Bauer. Je to kravina a vy jste buJ podvodník, nebo magor,“ řekla slečna Iris, redaktorka Expresu. Dvaadvacet let, o hlavu větší než Bauer, snědá, s velkýma očima barvy eukalyptového dřeva. Vyměklý chlapík se hrbil nad klávesnicí počítače. Vypadal jako odlitek z plastické hmoty, do níž zapomněli při výrobě dát dost tužidla. „Je to ale pravda, paní redaktorko,“ řekl kňouravě, dívaje se úkosem na rekordér v její ruce. „Tohle je průhled do paralelního vesmíru a to, co vidíte, je skutečně lidské řeznictví!“ „Hnus je to,“ řekla slečna Iris. Objektivem rekordéru mířila na velkoplošný monitor s fotografickým rozlišením. Bylo na něm vidět ne moc pěknou scénu. U stropu vykachlíkované místnosti visel za nohy nahý muž. Paže měl uEaté a obličej mu kryla maska, z níž trčely pestrobarevné kabely a tlusté článkované hadice. Přes hrudník měl přetažený tlustý plastový pás s očky. Od nich vedla čtyři lanka ukotvená do podlahy. Kolem něho se procházeli dva skřeti v šedých kombinézách, chráněných zástěrami. Kráčeli zvolna na tenkých pavoučích nožkách, nepoměrně dlouhých v poměru k jejich sudovitým tělům. Takřka obřadnými kroky překračovali lanka, jež fixovala tělo k podlaze. Velikými noži odkrajovali z těla plátky svaloviny a kladli je do kovových schránek, jež měli zavěšené lesklým drátěným okem na předloktí volné ruky. Muž zřejmě žil, cukal sebou, ovšem lanka byla tak napnutá, že se trup nemohl hýbat. Slečna Iris všechno snímala rekordérem, který držela elegantními prstíky s dlouhatánskými nehty, na nichž měla namalovaná znamení zvířetníku, a zároveň poslouchala, co říká pan Kruphanzl, její šéf. Promlouval k ní spíkrem implantovaným za uchem.

68

Mohla mu odpovídat pomocí ultramikrofonu skrytého pod náhrdelníkem, který snímal chvění hlasivek pod prahem slyšitelnosti. „Tuhle kravinu jsem viděl už stokrát,“ říkal pan Kruphanzl. „Jestli nemáš nějaký eso v rukávě, už se nemusíš obtěžovat, Iris. Máš padáka.“ „Musíte mi věřit, paní redaktorko,“ naléhal Bauer na slečnu Iris. „Jsem slečna,“ opravila ho upjatě. Mimoděk vztáhla ruku k pravému uchu, kde měla implantovaný komunikátor. Snad se bála, že Bauer uslyší, co jí Kruphanzl říká. Pokusila se šéfovi odpovědět. „Bude to psychologická sonda. Kdo je to Bauer? Proč lže? Je to pachatel, nebo obě>?“ „Sračky,“ zhodnotil pan Kruphanzl její návrh. „S tím by nás pan šéfredaktor Gisevius vyhodil.“ Chudák Bauer na ni po očku hleděl. Jistě tušil, že redaktorka Expresu je na příjmu. Dneska je každý na příjmu, je už taková doba. „Tohle je pravé,“ promlouval k ní i k tomu neznámému, kterého tušil někde v pozadí krásného exteriéru slečny redaktorky. „Je to pohled do paralelního světa! V něm se Země stala obětí invaze z cizí planety! Ti cizinci… ti vetřelci… pěstují lidi na maso, zaživa je krájí…“ „Vidíte, pane Kruphanzl? Už je na měkko. Brzy se mi otevře.“ „Co v něm uvidíš, ty pitomá? Hromadu hoven,“ odtušil pan Kruphanzl. Slečna Iris se už stačila za půl roku práce pro Expres otrkat. Věděla, ze Kruphanzl tlačí na pilu, aby z ní vyždímal co největší výkon. „Uvidím duši,“ namítla. „Zraněnou lidskou duši. Je to v podstatě chudák.“ „Čtenáře Expresu chudáci nezajímají! Chci něco pořádnýho. Aféru, odhalení, investigativní žurnalistiku, a ne nějaký ubrečený psychologický sondy, kurva! Copak vám to neříkal i pan šéfredaktor Gisevius?“ Chudák Bauer se div nesvlékl z kůže, aby redaktorku vlivného Expresu přesvědčil. S ní i toho neznámého, s nímž byla na příjmu.

69

„Ti lidé nevýslovné trpí! Jsou to naši… bratři v paralelním světě! Podívejte, odřízli další kus masa…“ „Vidím,“ odtušila slečna Iris lhostejné. Stejně jako pro Kruphanzla, nebyla to ani pro ni nová podívaná. Paralelní svět zvaný Země, to byl dva měsíce starý hit. Když se objevil na síti Meganetu poprvé, referovaly o něm i seriózní noviny. Vyjadřovaly se k němu světové kapacity. Fyzikové, astronomové, kosmologové, matematici zaujali stanovisko. Vyjádřil se každý, kdo měl ve světě vědy nějaké jméno. Slovník jejich výpovědí se značně lišil od mluvy pana Kruphanzla. Obsah však byl stejný: kravina. Paralelní světy, to je směšný výmysl pseudovědců. Po týdnu se o vetřelce v paralelním světě zajímala už jenom bulvární média, po dalším týdnu nikdo. „Já ti říkal, nechoD do toho, ty pitomá. Už to nikoho nezajímá, rozumíš?“ spílal pan Kruphanzl slečně Iris. „Bude to psychologická studie pro nedělní přílohu. Lidi nechtějí jenom aféry. Přejí si příběhy. Bude to mít náboj lidského dotyku, věřte mi, pane Kruphanzl!“ Chudákovi Bauerovi se třásly ruce. „Vetřeli se na Zemi. Získali agenty. Pronikli do politických systémů. Způsobili, že evidence obyvatelstva byla prohlášena za porušení základního lidského práva na soukromí…“ „Slyšíš ho…“ šeptl Kruphanzl. „Co?“ „Tohle je… politika!“ Starý zkušený novinářský šíbr moc dobře poslouchal, co chudák Bauer povídá, a zavětřil ve správnou chvíli. Tohle byla pro ni šance! Znala dobře linii načrtnutou novým panem šéfredaktorem, doktorem Giseviem. Expres je především politický list! Oči barvy eukalyptového dřeva se rozzářily. Expres byl významný liberální list. Od té doby, co ho doktor Gisevius vzal do rukou, nenechal si ujít příležitost k odhalování zvráceného myšlení zpátečníků všeho druhu. „Jdi po něm, Iris! Tak tvrdě, co to půjde. Však to dokážeš. Uvidíme, co nám zazpívá.“ „Spolehněte se, pane Kruphanzl,“ zašeptala Iris po okruhu vnitřní komunikace. V takovou chvíli byla schopna Kruphanzla milo-

70

vat. To byl celý on. Nejdřív nadává, dělá dusno a pak dokáže svého člověka v terénu podržet a podpořit a nasměrovat. Ano, takhle se dělají dobré noviny. Doktor Gisevius bude mít radost, oblízne všech deset prstů! Dívala se chudákovi Bauerovi do očí. Napětí v jeho tváři povolilo. Špatně si vysvětlil úsměv ve tváři redaktorky. Myslel si, že ji přesvědčil. Dívka se nadýchla a pustila se do chudáka Bauera natvrdo, jak si to Kruphanzl přál. „Tak je to tedy, pane Bauer. Moje podezření se potvrdilo. Vy jste normální fašoun, pane Bauer. Rasistický dobytek a mužské šovinistické prase.“ „No dovolte…“ „Já vám povím, pane Bauer, proč tu jsem. Tuhle kravinu jsem viděla půltucetkrát. Paralelní vesmír! Jste sedmý magor, který mi ukazuje podobný hnus. Mě zajímá, co jste za lidi. Proč to děláte. Co skrýváte. Co ve vás vězí. No vida, a dostáváme se k jádru věci. On je to fašismus!“ „Výborně! Jen tak dál,“ chválil ji Kruphanzl. S chudákem Bauerem to div neseklo. „Co vás to napadá, slečno? Já a fašista?“ Pokusil se vstát. Ustoupila o krok. „Jste dobytek, a jestli se mě dotknete, zavolám policii a půjdete na pět let do basy! Zrušení evidence obyvatelstva, to vám vadí, co? Chcete špehovat, chcete fízlovat, chcete strkat svoje rypáky do lidského soukromí…“ Dala by za to paži, kdyby se na ni Bauer vrhnul a chtěl jí ublížit. Komunikátor snímal každý Bauerův pohyb. Fašista zaútočil na redaktorku Expresu… To by bylo něco! Snad by se to dostalo i do deníku, ne jenom do nedělní přílohy, mezi zábavné články a návody, jak vychovávat zlobivého psa a co všechno patří do správné neapolské omáčky. „Ne, nechci nikoho fízlovat. Já… já jen chtěl varovat před invazí z vesmíru!“ „To jsou jenom žvásty dobré pro oblbnutí veřejnosti. Vy tu agitujete pro znovuzavedení evidence obyvatelstva!“

71

„Vůbec ne…“ „Kdo vás platí? Tyhle krámy,“ ukázala rukou, v níž držela komunikátor, „musely stát hromadu peněz. Kde jste na ně vzal?“ „Můžete si zjistit…“ Okázale se zasmála. „A je to venku. Můžete si zjistit… Jsme u toho. Agitace pro znovuzavedení evidence. Špehování. Chcete, aby si čtenáři Expresu řekli: ono na té evidenci přece jenom něco bylo. Chcete jim znovu nasadit informatický chomout! To ale není z vaší hlavy. Vy jste někým placen. Jste s někým ve spojení. A já chci vědět s kým.“ „Jo, tak tohle se mi líbí,“ chválil ji Kruphanzl. „Jdi po něm. Nepus> ho. Držíš ho za krk. Když se ti to povede, přimluvím se a Gisevius ti zvedne gáži.“ Skoro jí bylo chudáka Bauera líto. „S kým jste ve spojení?“ „S nikým,“ bránil se muž u počítače. „Odkud jde ten signál?“ ukázala komunikátorem na monitor. „Z meganetu… Nevím… Někde je zařízení, schopné nahlížet do paralelního vesmíru. Meganet přenáší obrazy…“ „Kecy. Je dokázané, že žádné paralelní vesmíry nejsou.“ „VždyE vidíte…“ „Kravinu vidím,“ řekla Iris. „Jris…“ ozval se Kruphanzl. Škubla sebou. Měla chudáka Bauera na háku. Kruphanzl nedělal dobře, že ji v tuhle chvíli vyrušuje, debil jeden, do všeho se cpe… „Co je?“ „Naši kluci našli, odkud jde ten signál.“ „Z paralelního vesmíru?“ „Velký kulový. Není to ani meganet. Vnitřní okruh… Někde v baráku mají studio.“ „Do prdele…“ To byl tedy gól! Zastyděla se, že Kruphanzlovi – byE jen v duchu – nadávala. Znovu si uvědomila, co znamená práce pro velké, vlivné a bohaté liberální noviny. S příchodem doktora Gisevia do vedení listu se věci pořádně rozběhly. Noviny teJ mají technické prostředky a odborníky, na které se může redaktor v terénu spolehnout.

72

„Tak dost, spadla klec, Bauere,“ řekla. „Dala jsem vám šanci. Začneme spolu mluvit pro změnu vážně. Vy nejste žádný chudák Bauer, pošuk přilepený k meganetu, který někomu skočil na špek. Patříte ke skupině podvodníků, kteří oblbují veřejnost s cílem získat argumenty pro zpátečnickou politiku registrace obyvatelstva.“ Zamávala mu před nosem svým rekordérem. „Tady je dost důkazů, abych vás dostala před soud. A já vás tam dostanu. Můžete tam vystupovat buJ jako obžalovaný, nebo jako svědek. Vyberte si.“ „Moc dobrý,“ komentoval Kruphanzl. „Nechápu…“ „Vy máte studio v baráku a já o něm vím. Nezapírejte! Mám to… zjištěné! Studio je tady a vy mě tam okamžitě zavedete. Chci mluvit s vašimi komplici. Moje nabídka platí. I oni můžou svědčit u soudu výměnou za beztrestnost. SíE je bezpochyby širší… Nevěřím, že jste to vy a těch pár pitomců dole ve sklepě!“ Poslední slova ho div nesmetla ze židle. „Jak víte…“ „My víme všechno. Tak co, nebudu tu čekat věčnost.“ Váhal. Vypadal, jako by někomu naslouchal. Že by také on byl na příjmu? Takový chudák? „Dobrá,“ řekl Bauer a vstal. Plechové dveře se za ní zabouchly. Do tváře jí dýchlo horko prosycené pachem krve, moči a výkalů. Ze šera se vynořily pitvorné postavy na dlouhých nohách a blížily se k ní. V rukou držely nože. Ze stropu visel krvavý cár masa, z něhož bíle prosvítaly kosti. Iris na ně namířila komunikátor. Pan Kruphanzl vidí všechno, co vidí i ona. Je to studio, maso je z plastiku, opakovala si. Ale ten pach… Proč ti darebáci pracují v takovém děsném smradu? Zezadu ji objaly silné ruce. Ohlédla se přes rameno rovnou do Bauerova obličeje. Smál se. Mezi zuby zahlédla zelený jazyk. „Měla jste pravdu, slečno Iris. Nejsou žádné paralelní vesmíry.

73

Není žádná jiná Země. Je jenom jedna Země. Včera vaše, zítra naše.“ Kopala kolem sebe. Zasáhla ho do holeně. Bylo to, jako by kopla do kandelábru. Holeň snad měl z litiny. Tak do tohohle plastiku přidali dost tužidla! Pavoučí muži jí obratně zachytili nohy a přetáhli přes ně smyčku. Zatáhli. Padla na záda. Ochromila ji bolest. Při pádu si musela něco zlomit… lopatku, možná obratel. Křičela. Za uchem se jí ozval Kruphanzlův hlas. Říkal něco o vyhazovu. Bauer přistoupil k cáru masa, vztáhl ruce ke kachlíkovému stropu a maso spadlo na zem. Pavoučí muži podali Bauerovi lano, ten ho přichytil za kladku a v několika vteřinách slečna Iris visela hlavou dolů. Jeden z pavoučích mužů jí přitiskl na obličej masku. To už tonula v záplavě bolesti. Blesk ji zasáhl do ramene. Druhý pavoučí muž jí odsekl paži a podal ji Bauerovi. Zaslechla, jak mu říká: „Jen si dej, kamaráde. Ty potřebuješ lidské proteiny nejvíc.“ Bauer se lačně zakousl do čerstvého masa. Rozhodně nevypadal jako chudák. To byla poslední souvislá myšlenka, která jí bleskla hlavou. Pak už následovaly jenom křeče bolesti a hrůzy. „Poslyšte, pane Kruphanzle, už dlouho jsem nečetl nic od toho vašeho objevu, od té mladé holky, jak ona se jenom jmenovala…“ řekl doktor Gisevius, šéfredaktor Expresu, zapaluje si patnácticentimetrový doutník značky Tabacalera. „Iris. Iris Simonová. Vyškrtnul jsem ji ze stavu.“ „Vážně? Zdálo se mi, že je šikovná…“ „Až moc, pane doktore… Ta na mě udělala podraz, že byste nevěřil… Ona se nechala uplatit.“ „Kým, proboha?“ zajímal se doktor Gisevius. Pan Kruphanzl stiskl rty a zavrtěl hlavou. „Tou partou podvodníků, co pouští do světa bláboly o vetřelcích z vesmíru. Vlezla k nim do studia a hrála v tom jejich tyjátru… Byl jsem na příjmu, když se to stalo. Chtěla mě… oblbnout! Dal jsem jí samozřejmě okamžitou výpověJ. Chcete vidět záznam

74

z toho studia? Jsou to šikovní mládenci, ti lotři, ta jejich scénka vypadá hodně přesvědčivě.“ „Nejsem na hlouposti zvědavý,“ řekl doktor Gisevius do oblaku dýmu. „Od toho podvodu se tu pochopitelně neobjevila. Možná že kdyby redaktoři měli lepší platy, nenechali by se tak snadno uplatit…“ „Měli by mít lepší charakter, pane Kruphanzle, a od toho jste vy, abyste je dovedl prověřit. Má z toho Expres ostudu?“ „Ne, ne… Na veřejnost se nedostalo vůbec nic. O ten humbuk s vetřelci se dnes už nikdo nezajímá.“ „A co ta aféra s mizejícími lidmi?“ „Propaganda zpátečníků. Směšný pokus o znovuzavedení evidence obyvatelstva.“ Doktor Gisevius namířil na pana Kruphanzla doutník. „Správně. Spiknutí zpátečníků. Na to se musíte zaměřit. Chci, abyste mi připravil do týdne pořádnou reportáž. Jsem s vámi nespokojen, pane Kruphanzl. Slyšíte? Do týdne pořádný, velký materiál, nebo si hledejte místo v reklamě!“ „Ano, pane,“ řekl chudák Kruphanzl a odešel. Doktor Gisevius se díval chvilku na dveře. Pak odložil doutník a otevřel zásuvku. Vyjmul plechovou samoohřevnou krabici, sejmul víko a začichal jako pravý labužník. Pak nahlédl dovnitř. Držel dietu, takže žádné brambory. Jen zelenina, tedy karotka a brokolice. Jaké maso mu připravili? Opravdovou lahůdku. Dívčí prsty! Ohryzával jeden po druhém, všech deset, a kosti s nehty s namalovanými symboly pozemského zvířetníku úhledně ukládal do odděleníčka v krabici, určeného pro zbytky. Když se najedl, krabici zaklapl, uložil do zásuvky, zásuvku zavřel a olízl se zeleným jazykem.

75

Smrtící knihy z Gnardu V roce 1992 mi zavolal Petr Volf, že by rád v Playboyi zveřejňoval povídky a doprovázel by je ilustracemi od předních českých autorů. Tak vznikla tahle povídka a ilustroval ji Zdeněk Mézl několika krásnými dřevoryty. Dodnes z nich mám radost, málokdy se podaří, aby se text s výtvarným dílem tak perfektně sešly. Inspirací mi byl krátký prázdninový pobyt na Maltě. Tam jsem se vypravil právě v tom roce 1992 a vrátil jsem se plný upřímného znechucení touhle rozpálenou skálou obydlenou línými neochotnými lidmi – ptal jsem se tenkrát, proč je to tam všechno tak hnusné, a znalci tamních poměrů mi řekli, že je to důsledek šestnáctileté labouristické vlády. Roky jsem nepočítal, jak jsem koupil, tak prodávám, a když si dáte rovnítko Gnard = Malta, bude vše jasné. Problém plynutí času a prostupování dimenzí je starý jako sci-fi sama. My si myslíme, že čas je to, v čem žijeme my, ale jiné bytosti to vnímají úplně jinak. Jakpak asi vnímá čas moucha nebo jepice a naopak, jak plyne čas želvě anebo olivovníku? Tahle povídka je drsná, však je v podstatě o čase a ten my vnímáme trýznivě. Říkám si, že Kniha knih je chybně interpretovaná a že se někde stala chyba, když se z biblického poznání stiženého trestem udělalo poznání sexuality. Adam s Evou by museli být slepí a hloupí, kdyby si nevšimli anatomických rozdílů, a třebaže by se jim nedostalo explicitní sexuální výchovy, museli by vidět z života kolem sebe, k čemu ty jejich odlišné orgány slouží a jak se používají. Požitím jablka poznání prozřeli k čemusi strašnému a to je odsoudilo k prokletí. Poznali čas, a poznání smrti k tomu patří jako tečka za větu.

76

„Dejte si pozor na zdejší průvodce, pane,“ řekl Silinamovi žebrák v kostýmu zběhlého studenta. „Jsou to lumpové a zloději, budou vás chtít okrást. To je rada zdarma. Mám ještě jednu, ale ta stojí libru.“ Chlast a drogy ztrhaly regulační mechanismus biologických hodin bývalého studenta. Šedivý od konečků vlasů až po špičky prstů vyčuhujících ze žraloků roztrhaných tenisek, na sobě seprané džíny a tričko s univerzitním znakem, vynořil se mezi potravinovými automatony odbavovací haly Galaktické kladky a ze čtyř desítek mužů, žen a dětí, kteří právě na planetu Gnard kladkou přibyli, vyhlédl si právě Silinama. „Odpal, smrade,“ obořil se na něho průvodce cestovní kanceláře Galaxy. „Zmiz, než ti rozbiju tlamu.“ Silinam hodil žebrákovi libru. Zachytil ji gestem odkoukaným v zoologické zahradě od gibbonů a v úsměvu předvedl všech šest zubů, které mu zbyly. A poradil: „Pozor na posvátné knihy. Zabíjejí!“ Já vím, pomyslil si Silinam. Vyvstala mu na mysli jména některých, kteří na planetě Gnardu zmizeli. Přitáhl je sem zájem o posvátné knihy: Tarasko, Sivik, Usinar Bezzo, Litraman, Marie Thereze Blik, Fo Josip. Celkem sedmadvacet mladých mužů a žen. Chtěli se dozvědět víc o posvátných knihách Gnardu. Zmizeli na Gnardu beze stopy. Knihy je zahubily? Je to největší turistická atrakce Gnardu. Největší? Jediná. Kromě posvátných knih tu není nic než horko, jemný písek podobný prachu, hory příliš nízké pro alpinismus, předražené hospody s mizerným jídlem, armády zlodějů a vyděračů. Gnard není ráj pro turisty, Galaktickou kladkou jich sem ročně přibyde deset patnáct tisíc. Všichni se na knihy podívají, všichni se shodnou na tom, že na nich nic zajímavého není, a všichni v pořádku kladkou zase odcestují. Všichni, s výjimkou těch sedmadvaceti. Podíval se na žebráka. V tom pohledu byla hloubka zkušenosti dlouhých let u policie. Co bylo vidět? Šupák. Zkrachovalá existence. Absolvent univerzity, jejíž emblém měl natištěný na špinavém triku? Možná. To by měl společné se zmizelými – všichni to byli graduovaní lidé. Zloděj určitě, snad i vrah. Člen gnardské

77

mafie? To sotva. Je nespolehlivý. Nevyzpytatelný. Snadno zlomitelný. Nechtěli by ho. „Běž se vysrat,“ řekl Silinam lhostejně. Agent cestovní kanceláře, který s dychtivostí sluhy čekal na pánovu reakci, po těch slovech ožil. To už ale uličník upaloval pryč ve snaze dostat své hýždě z dosahu špičky průvodcovy boty, která se dala do nebezpečně prudkého pohybu. „Promarnil jste libru, pane,“ řekl průvodce Silinamovi, „ale nevadí. Já vám pomůžu spoustu dalších liber ušetřit. Knihy vám samozřejmě ukážu. Vím o jedné mimořádně zachovalé, v žádném oficiálním průvodci o ní není ani zmínka. Není to daleko, ale džíp bychom na cestu potřebovali. Dvacet liber nájem na jeden den, třicet liber na dva. Takovou cenu vám dá jenom Galaxy!“ Večer Silinam zapsal do služebního deníku: 17. 7. 2384, Libreville, Gnard Předpoklady se potvrzují. Celá provincie Grands Tenebres je ovládána mafií tří cestovních kanceláří: Galaxy, Splendid a Pnac. Hotel Amiral, ve kterém mám apartmá, patří Pnacu. Abych se dozvěděl, kde je nějaký hotel, musel jsem se obrátit na agenta cestovní kanceláře. Veřejná doprava neexistuje, pouze taxicaby, dostupné v kancelářích cestovek. V restauraci neberou peníze, pouze poukázky. Ty jsou v prodeji jen v cestovních kancelářích… Slunce zapadalo za obzor, ale rozpálený prach pokrývající ploché střechy budov postavených v univerzálně ohavném pseudokoloniálním stylu, s balkonky, balustrádami a falešnými květináči na rozích, sálal horko vstřebané za dlouhý, dvacetihodinový gnardský den. Nebeský lampář rozžínal cizí hvězdy. Alespoň ty vypadaly solidně a za jejich svit nikdo nepožadoval úplatek. Zatím. Klidně zapisoval svoje poznatky, a zatímco pracoval, Libreville upadlo do trapně veselého večera oživeného lidmi, kteří povinně pili a zpívali a smáli se, protože si zaplatili dva týdny prázdnino-

78

vého pobytu na rozžhavené hroudě hlíny, kterou cestovní kanceláře známého vesmíru propagovaly jako Planetu vlahé moudrosti. Půjčil jsem si džíp a zítra vyrážím do osady Olram. Mají prý tam mimořádně zachovalé posvátné knihy. Jede se mnou průvodce kanceláře Galaxy, nechává si říkat Pepe. Je to podle všeho pěkný parchant, ale na hrdlořeza nevypadá. Na vraždění tu mají místní gauneři zřejmě jiné specialisty. Přečetl si na skrínu zápis, spustil šifrovací program a pak orákl uložil na dno kufru. Ze skryté schránky v boku zavazadla vytáhl pistoli, přesvědčil se, že náboj je v komoře, odjistil a uložil zbraň pod polštář. Zamkl a pak vchod zajistil molekulárním vláknem: kdo vstoupí, uřízne si hlavu. Pracoval zvolna a důkladně. Čekala ho dlouhá noc a zítra dlouhý den. A nedělal tyto úkony poprvé. Posvátné knihy inzeroval Gnard na plakátech, v brožurkách a hologramech, vysílaných do tetelivého vzduchu. V Olramu měli údajně dvě. Jedna byla evidentní kopie, falzum, holografický obrázek stránky, zalitý do průhledné hmoty. Text v abecedě, kterou nikdo ještě nedokázal dešifrovat. Druhá snad byla autentická: tři listy formátu tak půl metru na metr spojené na delší straně nějakou tkaninou. Listy byly v pružných plastikových pouzdrech, aby jimi bylo možno listovat. Na prostředním byl ten zázrak, jeden ze slavných pohyblivých obrázků Gnardu. „Unikátní exemplář posvátné knihy, fragment, který unikl řádění lůzy z pogromu ve dvaatřicátém roce,“ drmolil průvodce. Klimatizace dělala v plesnivé místnosti spíš kravál než chládek a vytvářela mimořádně příznivou atmosféru zejména pro mouchy, které se sem stáhly z celého okolí, létaly cik cak jako chrastivé kuličky navlečené na neviditelných vláknech a narážely naslouchajícím turistům do nosů a uší. Byla to výprava křupanů odkudsi z Trisasu, jak se dalo soudit podle barvy stuh na slaměných kloboucích. Průvodce žvanil o záchvatu obrazoborectví, při němž

79