Copyright 2016 Jan Urban Cover Dominik Broniek ISBN

FANTOM Print 2016

Copyright © 2016 Jan Urban Cover © Dominik Broniek ISBN 978-80-7398-358-1 www.fantomprint.cz www.facebook.com/fantomprint

Prolog 10.

2016, P

V

ánoce už dávno nejsou, co bývaly. Alespoň ne v Praze. Po dřívějších tradicích ani vidu, ani slechu, ozdoby všude jak oběšenci visí div ne od září a nejvíc hyzdící kaňka na tom všem marasmu je bezskrupulózní honba za dárky. Všude samí plastoví Santové, připomínající spíš přestrojené pedofily než komerční symboly zamerikanizovaných svátků. Mimochodem, všimli jste si někdy, že přesmyknutím dvou písmen ve slově Santa dostaneme „Satan“? Co dalšího nám za velkou louží ještě utajují?

Auto obratně zamanévrovalo, u Imperialu zahnulo doprava a zamířilo směrem k Petrskému náměstí. V limuzíně jsem ještě nikdy nejel. Není to kdovíjak povznášející pocit. Ale cítíte se fajn. Asi jako když u vleku předběhnete celou frontu a nikdo ani nepípne. Černé kožené dvousedadlo, na němž si můj zadek hověl přímo královsky, bylo opravdu roztomilé. Co už roztomilostí zrovna nepřekypovalo, byl Damián naproti mně. Černovlasý čahoun si mě měřil pohledem a už dobrou chvíli si ostentativně plácal dopisní obálkou o dlaň. Možná proto, že jsem měl nohy hozené na malém konferenčním stolku nebezpečně blízko jeho nosu. V rádiu právě začala vyhrávat odrhovačka „All I Want For Christmas Is You“. „Kristovy rány, dejte tam něco vánočního,“ zareagoval jsem znechuceně v rámci zachování kulturní střízlivosti na jednu limuzínu krychlovou. „Třeba Rammsteiny.“ Řidič přikývl, natáhl se k rádiu a cosi tam chvíli šramotil. Brzy naše ušní bubínky příjemně pohladila rockmetalová „Weisses Fleisch“.

10

JAN URBAN

Zvedl jsem spokojeně palec, aby ho mohl řidič ve zpětném zrcátku zahlédnout a ocenit. „Docela tematický song vzhledem k tomu, kam se chystáš,“ ušklíbl se Damián šibalsky a nacvičeným způsobem mi hodil obálku přes půl auta. „Instrukce jsou až směšně jednoduché…“ Otevřel jsem obálku a vytáhl z ní fotku mladý holky. Mohlo jí být něco málo přes dvacet. Čert ví. U holek nikdy nevíte, kolik jim je, dokud vám neukážou občanku. Pěkná brunetka s vlasy do půli zad, s obličejem, co by za něj kdejakej chlap šel světa kraj, a tělem, pro které se zabíjí. „Říká si Agrippina. Přes den si hraje na vzorňouse a studuje psychologii a matfyz. Spí jen s chlapama z vysoký politiky. V noci si přivydělává tam, kam právě míříme. A to hlavní: podle našeho zdroje prodává cizákům opravdu velmi citlivé informace, mimo jiné i o pražské infrastruktuře. Metro, bunkry, ale taky pokroky ve vývoji zbraní, plány tajných vládních zařízení… ta holka bere všechno. Evidentně je jí jedno, jak se se všemi těmi daty pak naloží. Využívá ministerstvo obrany jako dojnou krávu. Je šikovná a pečlivě po sobě zametá stopy. My o ní víme, ale vládní lidé jsou proti ní bezzubí.“ „Takže nejen hezká, ale i proklatě chytrá,“ poznamenal jsem a odložil její fotku na stolek. „V tom případě mi vysvětli, proč si Tizian na tohle vybral zrovna mě.“ Damián vytáhl z kapsy kožené bundy cigarety a vážně uvažoval, že si zapálí. „Jak to myslíš?“ „No, řeknu to takhle.“ Přezíravě jsem pohlédl přes zatemněná skla na ulici, abych se znovu pokochal deštivě blátivou atmosférou Vánoc. „Existují dva druhy slečen. Ty, co mě nechtějí vidět, a ty, co mě nechtějí ani vidět. Pravděpodobnost, že jsem na tuhle bezva akci ten pravý, je asi taková, jako že měl Hitler nad postelí izraelskou vlajku.“ „Tady se nekouří,“ oznámil suše řidič. „Sklapni, Tomši,“ ucedil nakvašeně Damián a schoval Marlbora zpátky do kapsy. „Hele, Vyvyane, starej má asi důvod. Vždycky ho má. Ke všemu.“ „Proč na ni nevlítnem u ní doma?“ „Protože svět není kluziště. Ačkoliv má na kontě balík, bydlí v podnájmu s dalšíma čtyřma lidma v rušným baráku hned vedle

PRAGOCALYPSA – NEMRTVÁ INKVIZICE

11

policajtů. Jasně, asi by šlo hodit přes ni pytel, zavlíct do auta a hurá do Skrýše, ale z X důvodů máme rozkaz zkusit to na ni nejdřív po dobrým.“ „Tizian nám nějak měkne.“ „Prostě z ní jen dostaň, kdo jí na ty vyzvědačský vlastizrádný mise dává peníze a co všecko po ní chce. Jako by nestačilo, že je tu takovejch kolaborantů víc. Je s tím kupa práce. Nemůžeme se v tom pořád vrtat, řešíme přece mnohem důležitější věci.“ „A co když nebude spolupracovat? Víš co, tyhle mladý holky bejvaj dost nevycválaný…“ „Existuje síla, která zkrotí i toho nejzarputilejšího odpůrce.“ Damián zmáčkl čudlík pod konferenčním stolkem a zpod sedadla vyjela plechová schránka. Otevřel ji a vytáhl z ní malý kufřík. Západky charakteristicky zacvakaly a mé oči spatřily jeho vábný obsah. „Tady je dvě stě tisíc euro. To kdyby si třeba ze začátku nemohla vzpomenout.“ Dvě stě tisíc?! „Neprotáhnem to radši rypákem v Duplexu na hajzlu?“ Damián povytáhl obočí a nedůvěřivě přimhouřil jedno oko. „Radši už mlč, jinak zavolám Tizianovi, jestli si tě náhodou s někým nespletl…“ Významně jsem zvedl prst. „Ještě jedna technická – proč ji radši nepozveme někam na kafe a ty prachy jí prostě nenabídneme výměnou za to, že napráší svoje zdroje?“ „To jsi jen tak línej, nebo prostě všude hledáš výmluvy?“ mračil se Damián. „Prostě mi odpověz.“ „Řád má možná něco ušetřeno, ale i dvě stě táců v eurech je výdaj, kterej je prostě až poslední možnost. Nejdřív zmáčknout a pak, když se bude cukat, nabídnout malý úplateček. Už cajk?“ „Cajk.“ Ani centrum už není, co bývalo. Skoro pořád se mi stává, že když se procházím Prahou, slyším pořád jen ruštinu, arabštinu, angličtinu, ruštinu, němčinu, ruštinu, ruštinu a ruštinu. Jsme ještě pořád doma, nebo jsem prošvihl nějakou anexi? U Národní třídy jsme zastavili na červenou a já získal další multikulturní zážitek. Na obrubníku před nějakým klubem stál vytuně-

12

JAN URBAN

ný mercedes a do širého okolí se z něj linula „hudba“, co by strčila do kapsy i tanec svatýho Víta. Hotové srandaauto. Znělo to, jako kdyby si to nějaký pomatený arabský DJ rozdával s jukeboxem. Další takový kulturní šok už vážně nechci zažít. Jestli Agrippina prodává Čechy lidem s tak mizerným hudebním sluchem, jako má támhle frajer, přímo si koleduje o nekompromisní eliminaci. Limuzína zastavila. Svým příjezdem před bývalý kostel svatého Michaela způsobila poprask hned ze dvou důvodů. Jednak proto, že nikdo nechápal, jak se jí podařilo prokličkovat úzkými staroměstskými uličkami až sem, na malé náměstíčko před vchodem do kostela, a druhak proto, že tu dlouho žádný takhle okázalý příjezd neviděli. Upoutání pozornosti bylo součástí plánu. Obvykle se snažíme o pravý opak, ale dnešek je vzhledem k mé misi speciální. „Hodně štěstí a snaž se to zmrvit co nejméně,“ popřál mi Damián usměvavě. „A co ty? Myslel jsem, že–“ „Klídek.“ Damián se opřel do sedadla a nasadil si černé brýle. „Všeho do času. Kdyby něco, bouchačka to jistí.“ A tak jsem vystoupil sám. Svatý Michael má poměrně barvitou historii. Nejdřív tu stával románský kostel, co byl později goticky a ještě později barokně přestavěn. Když Pepík Druhý zrušil kláštery, z kostela se stal na čtyři století sklad všelijakého haraburdí. Po pádu komoušů se dostal do špatných rukou a dnes v něm oficiálně sídlí luxusní hudební klub, který má majitele někde za Uralem. Realita je taková, že zde sice nějaký to disko vyhrává, ale s úderem půlnoci se vše mění v hypermoderní bordel. Kulturní genocida v praxi. Ani vypálení té líhně neřesti by nepomohlo – brzy by se o slovo přihlásila ruka kapitalismu a na místě nejstaršího kostela na Starém Městě vystavěla za pomoci proruského lobbingu obchodní centrum. Pche, někdy si říkám, že na těch teoriích o konci světa přece jen něco je. Lidi ve frontě do klubu na mě čuměli jak zjara, přestože byl teprve začátek prosince. Jasně, mé urostlé tělo zdobil na míru ušitý světle šedý


13

oblek z období dekadence, saténová vesta a kašmírový kabát. A taky jsem vystoupil z limuzíny. Dobře, ty pohledy možná nakonec byly částečně opodstatněné. Hodinky ukazovaly tři čtvrtě na půlnoc. Ideální start. Za chvíli se přerod z templu na semeniště pohlavních chorob dovrší. Vzhlédl jsem na osvícenou stěnu kostela a zapřemýšlel, zda vzhledem k osudu svatostánku mají v nebi bordel, nebo v tom má jen bordel církev. Arogantně jsem celou frontu předběhl, odstrčil několik sedmnáctiletých Dánů a podíval se na dnešní vlezný. „Jedenáct stovek? Na to, že je to boží chrám, tu máte dost nekřesťanské vstupné.“ „Cenová politika vlastníků,“ omlouval se alibisticky nagelovaný frajírek v prosklené kukani. „Za ty prachy to ale stojí, to mi věřte.“ Dostal jsem cukání zeptat se ho na Agrippinu, ale příležitostí bude jistě dost i později. Otlemená ochranka v přiléhavých tílkách s názvem klubu na hrudi mě ani nešacovala, za což můžu být jistě vděčný svému šik nóbl obleku. Noční živote, tady mě máš. Přiznávám, že sledovat kostel proměněný v diskobordel bylo architektonicky zajímavé, ale na můj vkus tu bylo moc stroboskopů a barevných svítidel, co by se kdejakému epileptikovi postaraly o životní zážitek. Bývalá kazatelna byla uzpůsobena pro tanečnice u tyče, na místě oltáře stál DJ se svou aparaturou a na vyvýšeném presbytáři se v křiklavých kostýmech, kterým vévodila extradlouhá paví pera, všemožně nakrucovala trojice téměř nahých holek, které by, soudě dle vzhledu, měly být už dávno doma a psát domácí úkoly z matiky. Podél chrámové lodi visely ze stropu pozlacené klece, ve kterých do rytmu křepčila vždy jedna dívčina. Vedle sakristie, sloužící zřejmě jako přestupní stanice do bordelu ve vyšším patře, zbudovali majitelé výtah. V místech, kde kdysi barokní umělci mistrně znázornili výjevy z Ježíšova života, stál nyní bohatě zařízený bar, jemuž dominovala jistě historicky cenná socha Panny Marie s malým čokoládovým jezírkem, do něhož jste si mohli za poplatek namáčet vybrané kusy ovoce. No páni, památkáři z toho musí chcát krev. Sedl jsem si za bar a objednal si Shirley Templovou s trochu větší dávkou Shirley. Na kočandy byl vpravdě příjemný pohled, až vám

14

JAN URBAN

z toho začne být úzko v kalhotách. Vyhnal jsem z hlavy hříšné myšlenky a zkusil pro jednou podle linií obličeje poznat tu, kvůli které jsem sem zavítal. Ono se to nezdá, ale každý záškodník je nebezpečný. Být součástí tajného prastarého řádu ochraňujícího Prahu, potažmo celou zemi, před cizími uzurpátorskými silami není žádný med, natož karamel. Člověk aby se uhlídal. A to ani nemluvím o hlavním účelu naší existence, jehož naplnění se každým dnem blíží. No nic. „Micinky, co?“ Jeden z mladých barmanů mi podal koktejl, opřel se lokty o pult a pokynul hlavou směrem k vilně se vlnícím ženštinám. „Pracovat tady na baru je často o zdraví. Víte, jaký to je, koukat na to každej den celou šichtu?“ Ten je nějak komunikativní. To ze mě tak smrdí chechtáky? „Jo, asi to trochu rozptyluje. Která z nich je ta matka Nera?“ „É… cožé?“ To jsem si mohl myslet. Proč by jinak pracoval za barem a ne třeba ve výzkumném středisku raketového inženýrství. „Agrippina. Pracuje tu, ne?“ „Jo Alena!“ svitlo náhle v barmanské mysli. „Ta je támhle v té klícce.“ Po krátkém prohlížení (samozřejmě jejího obličeje) jsem došel k názoru, že je to opravdu ta pichna z fotky. Kroutila se tedy skutečně primózně. Hotová vábnička. Mistryně svého řemesla. Tohle tělo by se mělo tesat do kamene. „Sto padesát,“ řekl barman a plácl rukou o mokrý pult, čímž přerušil mé soustředění na Alenčin zadeček, přímo stvořený k nakousnutí. Aby ses nepo. Já bych tu Shirley zacvakal. Vytáhl jsem z náprsní kapsy šrajtofli a řádně ji provětral. Barmanský učedník si nadité prkenice všiml a rázem byl jak mílius. „Děkuji veleuctivě. Budete si přát ještě něco, pane?“ Světový mír, vypočítavče. „Takhle ona vyplňuje své mezery ve vzdělání?“ „Asi nechápu, jak to myslíte…“ Á, já zapomněl, barman není Einstein. „Myslím školní přestávky. Vrtí se, jako by mezi přednáškami chodila sem a pečlivě cvičila každý pohyb.“ „Můžete se jí za chvíli zeptat sám,“ usmál se slizce hošan. „Vždycky


15

si po akci jde pro panáka. Míří pak totiž, no… na jinou šichtu, jestli mi rozumíte.“ Ne asi. Obrátil jsem pozornost zpátky k ptáčkovi v klícce. Není to tak dávno, co by ji za tohle nakrucování bez váhání upálili. Já ji pálit nehodlám. Jen možná malinko spalovat pohledem. S úderem půlnoci DJ utnul tu svou pseudohudbu kvůli krátké přestávce na vyvětrání vzduchu, holky vylezly z klecí a štrádovaly si to buď na cígo do zákulisí, nebo k baru na posilněnou. Stejně jako Alena. Sedla si a cosi houkla na jednoho z barmanů. Nebylo jí rozumět, dovnitř už se mezitím nahrnula většina návštěvníků, kteří kdákali tak hlasitě, že přes ten vosí roj prostě nebylo slyšet skoro nic. Protlačil jsem se k ní skrz rozvášněné davy a zblízka se ujistil, že je to fakt ona a ne ďáblovo mámení. I když se to vzájemně nevylučuje. Nervózně nalehla na bar, neboť barman její přání sice zaregistroval, ale nestíhal. „Neříkají ti náhodou blesku?“ křikla na něj líbezným hláskem nasupené zmije. „Jestli ano, tak dozajista ne proto, jakej je to rychlík na baru.“ Nevšední vstupy do konverzací byly mojí specialitou. Agrippina mě zaregistrovala a vlažně se pousmála. Ale to bylo tak vše. Bez jediné slovní reakce se dál snažila z barmana ledovým pohledem vytlouct to, pro co přišla. S tímhle jsem tak trochu počítal, a protože objednaná Shirley zůstala netknuta, další krok byl nasnadě. Šoupl jsem před ni drink a naše pohledy se znovu setkaly. Můj tah nepobírala. „To jsem pro vás objednal před pěti minutami. Říkal jsem si, že přijde vhod. V té kleci je jistě zatraceně horko.“ Soudě dle prvních projevů řeči jejího těla se chytla jak rybka do síťky. „Shirley? Jak jste to věděl, pane…?“ Sakra, identitu jsme s Damiánem neřešili. „Bond. James Bond.“ Upřímně se zasmála. Říkejte mi mistr improvizace, muhaha. „Dobrá, pane Bonde,“ laškovně ohrnula dolní ret, jemně se do něj kousla a pak jej rozpustile uvolnila, přičemž se uvelebila na barové stoličce. „Čím jsem si to zasloužila?“ „Předně hříšným tancem a pak také tím, jak se na vás mistrovsky

16

JAN URBAN

vyřádila matka příroda, přirozeně. Radost pohledět, a ještě větší radost by byla tu sličnost polaskat, usuzuji.“ Agrippina usrkla a zkoumavě si mě prohlédla. Až nezdravě dlouho mi civěla do očí. Co čekala, že si tam přečte? Oscara Wildea? „Aha. Chcete sex?“ Přímočarost je někdy fajn. Jen si nejsem jistý, jestli zrovna teď je to dobře nebo špatně. „Abyste chápala, já nejsem jeden z těch, co razí teorii, že žena je jen nádoba na semeno. Ale zároveň nehodlám žádné krasotince viset na rtech.“ „Hm, hlavně aby ve finále neviselo něco jiného. Máte dost peněz?“ Vzal jsem kufřík a prsty o něj zabubnoval. „Vždy připraven.“ „Víte, pane Bonde, tohle je přímo ukázková paralela. Protože stejně jako na lidském charakteru, tak i na tomhle kufříku je důležité to, co je uvnitř.“ Neříkejte mi, že taková bezpáteřní vlastizrádná mrcha se kouká na to, co důležitého má člověk uvnitř. Z jejího úhlu pohledu možná tak jaterní cystu nebo rakovinu plic. „Tak drahá snad nejste, abych za vás vyházel komplet obsah, ne?“ „Fajn, půjdeme nahoru.“ Vyžahla na ex zbytek Shirley Templové a naznačila, abych šel za ní. V tu chvíli mi přišlo na mysl, že jsem vlastně ještě vůbec nepřemýšlel nad tím, jak ji vyzpovídám. No, mám na to ještě čas. Asi tak pět minut. Se štěstím. Ksakru. Nastoupili jsme do proskleného výtahu a Agrippina zmáčkla dvojku. Víc pater přestavěný kostel neměl. Kdyby jo, začal bych uvažovat nad tím, jestli vážně nežijeme v Matrixu. Cítil jsem se trochu nesvůj. Prostředek k získání informací si založil ruce, opřel se o skleněnou stěnu a bezmyšlenkovitě sledoval opětovně rozprouděné dění pod námi, kde po krátké pauze opět začala hrát hudba. To trapné ticho bylo najednou hlasitější než soutěž o nejhlasitější cirkulárku. „Mám ti říkat jménem, nebo preferuješ Neronovu matku?“ „Jestli tím narážíš na diskrétnost, Jamesi, tak buď bez obav. Je mi putna, co jsi zač. Zítra se o sobě v novinách nedočteš. Zůstaneš čistý a skandálůprostý,“ řekla ušklíbavě. Výtah zastavil a Agrippina mi pokynula, abych vyšel jako první. „A říkej mi jménem. Jsem Alena.“


17

„Já vím,“ mrkl jsem na ni. „Místní barmani moc melou pantem.“ Priváty byly zasazeny v podkroví kostela do poměrně prostorných garsonek. Ta Alenčina připomínala komunistický hlavní stan. Žádný plakát se Stalinem nebo podepsaná fotka Brežněva tu nevisely, šlo spíš o celkový nádech. Úsporné žárovky na abstraktním lustru zářily rudým světlem a halily tak necelých dvanáct metrů čtverečních do rudého hávu. Postel s krajkovým povlečením a naducanými polštáři stála hned vedle nočního stolku, na němž byly rozestavěny různé šminky, voňavky a další podobné kravinky, jejichž obsah i účel zůstává každému chlapovi neznámý. Přes ozdobné zrcadlo nad stolkem viselo kabaretní roucho. Ve střeše bylo jen malé okno, ale někdo, kdo netrpí obezitou, by se jím klidně mohl protáhnout. A pak už zbývalo jen polstrované štokrle se starým kazeťákem. Netušil jsem, že si někdo takovéhle věci ještě vydržuje. Ale to nebyla jediná neobvyklá věc. Naproti posteli si v rohu pod oknem na dřevěném bidýlku hověla sova. Na malé poličce vedle stála skleněná krabička, uvnitř které se nacházely mrtvé mouchy, kobylky a sarančata – soví svačina. „Ty tu máš sovu?“ „Ne, to je prase,“ odvětila uštěpačně, sedla si za noční stolek a začala se upravovat, aby po tancovací šichtě nevypadala tak upoceně a použitě. „Ha ha,“ pravil jsem s předstíraným pobavením. „Víš, není moc běžné mít za domácího mazlíčka sovu.“ Alena si začala pilovat nehty. „To je Výra. Je to výr, ale holka, tak jí říkám Výra.“ A to mě měli sousedi za blázna, když jsem doma choval hroznýše Ignáce. „Těší mě, že máš ‚výru‘ aspoň v něco. Jestli pracuješ tady, moc pánbíčkářská nebudeš.“ „Já věřím jen sama v sebe, pane Bonde.“ Poněkud pragmatický přístup. „Cítím lentilky…“ „To je moje voňavka.“ Zkřivil jsem obličej a secvakl čelisti. „Ups.“ „Asi bych se měla cítit uražena, co?“ pronesla pobaveně Alena, stále se zhlížející v zrcadle. Jestli jsi z tohohle uražena, tak já jsem uramuž. „Omlouvám se, parfumerie není můj obor. A co vlastně ty? Studuješ vejšku?“

18

JAN URBAN

„Ne, šířku.“ „Safra, to je nějaká speciální, ne? Asi soukromá, hádám.“ „Nechtěj znát výši tamního školného.“ Konečně uhnula pohledem od zrcadla a během rozčesávání vlasů, nanášení rtěnky a parfémování mi věnovala upřímný úsměv. Naše konverzace byla jako tenis. Lob střídal eso, já forhend, ona bekhend, sem tam škobrtnutí o síť… No fajn, a teď už bych se ale vážně měl soustředit na to, proč jsem vlastně tady. Jenže když máte před sebou tělo, jako je tohle, jdou všecky myšlenky do háje. Provokativně hodila nohu přes nohu tak, abych alespoň na zlomek sekundy mohl zahlédnout to, skrz co dělaly ženy ve středověku politiku, pak mírně vyklenula záda, povytáhla obočí a natáhla ke mně krk. „A teď si domluvíme cenu. Klasika je nejlevnější. Nevím, jak seš rychlej nebo naopak pomalej, ale za hodinu si každopádně účtuju dva Masaryky…“ „To není zrovna sranda za babku, ale proč ne.“ Trochu ji má odpověď zarazila. Chtěla pokračovat, ale nejspíš jsem ji vykolejil. „Kdo ti o mně vlastně řekl… Jamesi?“ Plácl jsem jméno náměstka ministra obrany, o kterém mi ještě v autě řekl Damián. Tvářila se, že jí to stačilo. Chvíli váhala, co říct dál. „Budeš mít nějaké speciální přání?“ „To jako třeba… teorii velkého plesku?“ „Cože?“ „Spanking přece.“ Opět mě poctila svým hřejivým úsměvem a já cítil, jak čím dál víc pookřávám. Navíc mé kalhoty ostentativně dávaly najevo, že mi jsou najednou dost těsné. Hotové pražské povstání. „Ale, ale, tady se nám někdo vybarvuje,“ zašvitořila dovádivě. „Ty budeš nakonec docela perverzák, co? Znáš nějakou sprostou básničku?“ „Jen ze školky,“ řekl jsem skromně, odevzdaně jsem rozhodil rukama, vstal, uklonil se a dramaticky si odkašlal.


19

„Leden třu si ho medem. V únoru třu ho do úmoru. V březnu si konečně vrznu. V dubnu na semenu hubnu. Květen už je jen hněten. Červen rudě je zbarven. Červenec už je zas spojenec. Srpen už není shrben. Září zas se rád páří. Říjen slastí je svíjen. Listopad řádí jak vodopád. Prosinec zakládám sirotčinec.“ Pozvedla ruce a symbolicky zatleskala. „Máš pro mě připravené ještě jiné delikatesy?“ „Jo, docela ujíždím na role-playingu.“ Postavil jsem se, sundal sako a rozepnul první knoflík u vesty. „Já budu jakože úchylný notář a ty moje sekretářka. Ehm… slečno, jdu vás ověřit. Ihned mi ukažte svoji spisovnu!“ „Zajímavé,“ poznamenala Alena zaujatě a jak na povel roztáhla nohy od sebe. „Kompenzuješ si tím nějakou frustraci ze zaměstnání, nebo jsi vyrůstal s dominantní matkou?“ A jéje. Její psychologické já si myslí, že když si přečte pár knížek, tak mě má přečteného. I chytří lidé jsou občas docela naivní. „Pendrek frustrace. A co ty? Máš snad něco proti hře na notáře a sekretářku? Platící jsem snad já.“

20

JAN URBAN

Vstala, vrhla po mně ten svůj pohled slibující nepoznanou slast a začala mi pomalu rozepínat vestu. „Sekretářka je od slova sekret. Proto si je muži pořizují. Kdepak administrativa! Jak bych tu hru mohla nemít ráda?“ Když byla vesta rozepnutá, pokračovala níž a níž. Teď by bylo opravdu krajně netaktické vytáhnout jí ze svědomí její vlastizrádné manýry. Asi spojím povinnost se zábavou. Ale nejdřív mi ukáže potvrzení, že nemá žádné nežádoucí breberky! Těsně před akcí v přívalu vášně otevřela skříň, krátce v ní zapátrala a zunkla si z malé lahvičky s azurovou tekutinou. „Co je to za dryják?“ zeptal jsem se, ačkoliv se má mysl soustředila spíš na jiný objekt zájmu. „Něco jako tekutá extáze,“ pravila a vilně zavzdychala. „Víc se mi to pak líbí!“ Milování při vážné hudbě je nadpozemský zážitek. Naštěstí tu z tohoto žánru měla na výběr jen to nejlepší, a jak na zavolanou nám při startu začala hrát Předehra k Vilému Tellovi od Rossiniho. Při představě, že ji později možná budu muset zabít, mi div neukápla malá slza sentimentu. Nebyla tak úplně jako Alenka v říši divů. Spíš naopak: zažila říši divů v Alence. Lewisi Carrolle, pukni závistí! Vítězoslavně jsem hlesl poslední postkoitální citoslovce a svalil se vedle ní na záda. Úpěnlivě chytala dech, stejně jako já. Zvědavě jsem přejel špičkou prstu po jejím zpoceném ňadérku. Zasténala, ošila se, otočila se na bok a schoulila se do klubíčka. „Aby bylo jasno, já se můžu – stejně jako lev – pářit každých patnáct minut,“ řekl jsem pro úplnost. „Ale s nějakou tou občasnou přestávkou na doplnění paliva.“ Trochu mě překvapila. Náhle čile vstala, přešla ke kazeťáku a vypnula hudbu. Čekal bych, že po takovém výkonu jí bude chvíli trvat, než se jí podaří postavit na nohy. Ale abych tu nechválil jen sebe, i ona mi dala zabrat. Záda jsem měl pořádně rozdrásaná. Až do krve. Stejně jako dolní ret. Nejdřív mi jej ocucala jak lízátko a pak ho prokousla. Já byl unavený jak po přespolním běhu s batohem plným šutrů. Slovo únava se v jejím slovníku asi nevyskytovalo. Nedivil bych se.


21

Se třemi školami přes den, pravidelným večerním kroucením u tyče a nejméně třemi zákazníky za noc. „Nečekal bych, že budeš mít ráda vážnou hudbu.“ Alena otevřela skříň hned u vchodových dveří a začala se přehrabovat ve srovnaném oblečení. „Jsem ráda nečitelná…“ „Víš, od dnešní noci pro mě bude mít Rossini úplně jiný význam.“ Trochu se mi zamotala hlava. Že by mi veškerá krev z mozku stekla tam dolů? „Nic proti jeho předchozímu bodování v mém žebříčku, ale sem do kostela se jeho hudba celkem hodí. Třeba ve Stabat Mater dokázal spojit hlubokou víru v boha s prověřenými kompozičními přístupy a stejně jako já se z toho jistě orossini.“ Vtom mi zazvonil telefon. S vypětím všech sil jsem sáhl po saku, které bylo hozené na židli hned vedle postele, a vylovil z kapsy telefon. Uf, nikdy bych neřekl, že to může být tak vyčerpávající. To už po všech těch letech ztrácím elán? To je blbost. Vždyť je mi teprve něco málo přes čtyři sta. „Kdo ti volá tak pozdě v noci?“ zeptala se Alena podezřívavě. Když jsem se na ni podíval, stála ke mně bokem a v rukou držela tablet. Měla ho tam asi někde schovaný pro případ, že by se ze mě vyklubal zloděj. Něco si na něm prohlížela a sem tam se krátce pootáčela mým směrem, jako by se ujišťovala, jestli jí nekoukám přes rameno. „Asi z práce. Hned je pošlu do patřičných míst,“ řekl jsem a přijal hovor. „Vyvyane? Už máš ty informace?“ Byl to Damián. „Právě jsme kopulovali. Voláš trochu nevhod… šéfe.“ „Neměl jsi náhodou za úkol něco jiného, než jí naplivat do čítanky?“ „Je to kus, přesně jak mi bylo řečeno. Vyřídím srdečné pozdravy.“ „Zjisti, co máš, jinak jsi bez prémií a republika jednou nohou v prdeli.“ „É, to počká do zítřejšího brífingu. Pápec.“ Zaklapl jsem výstřelek moderní komunikace a nechal ho vklouznout zpátky do kapsy. Zvedl jsem hlavu a chystal se Alence vysvětlit, že vzhledem k pracovnímu vytížení mi sadistický šéf volá i ve tři v noci kvůli prkotinám. Jenže z toho sešlo. Nahá mi totiž mířila pistolí do ksichtu.

22

JAN URBAN

„Hele, mně stačila hra na notáře a sekretářku, policajtky mě nijak nerajcujou.“ „Radši kápni rychle božskou. A to nemyslím jen proto, že jsi v chrámu Páně,“ řekla prostě Agrippina a rozkročila se. Nebylo třeba mě upozorňovat, že mi hlaveň míří doprostřed čela. „Kdo ve skutečnosti jsi? Nikdo s tvým ksichtem na žádném ministerstvu nepracuje.“ Aha, tak přece. Říkal jsem si to. Někde tu má snímač obličeje. Porovnala si mou nevinnou tvář s ostatními státními zaměstnanci, které si během sexu projela ukradeným softwarem, a rozervala tak moje doposud neprůstřelné krytí na cucky. „No, já byl před týdnem na plastice, takže tam možná ještě mají starou fotku…“ Necudná horizontální pracovnice zvýšila hlas. „Přestaň šaškovat, blboune. Jestli sis nevšiml, mám v ruce bouchačku.“ „Chceš mi vyhrožovat s prázdným zásobníkem? C-c-c, velmi neuvážlivé,“ řekl jsem a střelhbitě se natáhl ke kabátu, v němž se skrývala moje devítimilimetrová pojistka proti vyhroceným okolnostem. Pak mi v uších několikrát zazněl naprázdno zmáčknutý kohoutek a Agrippinino sprosté zaklení. Netuším, jak se jí to podařilo, ale byla u kabátu dřív než já. Kam se poděla má proslulá rychlost? Nevzpomínám si, že bych jí dal volno. Ta sovomilná mrcha našla mou bouchačku a ujistila se, že tam už kulky opravdu jsou. Zas to byla ona, kdo byl na koni. Stejně jako před pár minutami… „Co ty seš za hajzla, hajzle?“ prskla na mě rozohněně a přitiskla mi hlaveň k týlu. Odpor byl čím dál marnější. Ale už jsem tomu přišel na kloub – není to mou vinou. Nevím, jak to udělala, ale oslabila mě, omámila, odrovnala nebo něco takového. Těžce jsem vzdychl. „Všecko povím, ale nejdřív mi řekni, proč se cítím jako něco, co právě natrávila a zas vyzvrátila kráva?“ Potutelně se usmála, stáhla hlaveň z mého zátylku a odstoupila o pár kroků zpátky. Asi tak lépe viděla na mé čím dál bezvládnější tělo. Pohladila Výru po hlavě, mírně pootevřela světlík kvůli vyvětrání festovně vydýchaného vzduchu a vítězně spustila. „Moje rtěnka. Je v ní pozvolna omračující substance. Jeden starý japonský jed. Zabíjí pomalu. Velmi pomalu. A protože já nemám tolik času, vetřela jsem si část i pod nehty, kterými jsem ti rozedřela kůži, aby se ti dříve dostala do oběhu. Máš v sobě asi tak trojnásobnou dávku.“


23

„Travička zelená jedna…“ utrousil jsem zpupně. „Važ slova,“ pohrozila a znovu na mě namířila zbraň. „Mám tu protijed, ale záleží to jen na tobě, škrholo! Kdo tě sem pustil? A kdes vzal klíče, žes mi z pistole vyndal kulky?“ „To já ne, na to mám lidi,“ přiznal jsem rezignovaně. „Když jsi kroutila zadkem, byl tu kolega a trochu se pojistil pro případ, že by něco nevyšlo…“ „No, hádám, že to opravdu nevyšlo,“ usmála se škodolibě. „Proč zrovna já?“ Nechám tu rajdu, ať si myslí, že mě má v hrsti. Ale kecat nebudu. Ostatně, jak jinak si s ní o tom zkusit pohovořit, než jí to přiznat. „Doslechli jsme se, že prodáváš cizákům tajné informace, na nichž mnohdy záleží osud naší země. Materiál, co by se neměl dostat do cizích rukou. Chceme ti nabídnout obchod…“ „Proto ten kufřík?“ Agrippina zbystřila, vzala jej, usadila se do křesla v rohu a zkusila ho otevřít. Byl na číselný kód. „Poprosím o kód. Budu ho brát jako znamení, že stojíš nejen o protijed, ale i o jakous takous harmonii mezi námi dvěma.“ Stejně bych jí ty prachy musel ukázat. „Šest šest šest a nula šedesát devět. Ďáblovo číslo a má oblíbená poloha. Tu zkusíme příště,“ dodal jsem povolně. Západky cvakly a jejím očím se dostalo krásného pohledu na dvě stě evropských klacků. „Hezká sumička. Tu jste mi chtěli dát proč? Abych práskla své mecenáše a slíbila, že už budu jen sekat latinu?“ Zkusil jsem pokrčit rameny. „Tak nějak.“ Prohlížela si mě jak hyena raněnou gazelu. „Mám jiný návrh. Velice štědrý, Jamesi Bonde, takže ho zvaž, máš totiž jen jeden pokus. Tenhle kufřík za tvůj život plus informace o tom, jakou organizaci zastupuješ.“ Vyjednávat umí, to se musí nechat. No, když chce slyšet pravdu, má ji mít. „Tvoje nabídka se nedá odmítnout,“ přiznal jsem bez skrupulí a dlouze se nadechl. „Jsem členem tajného řádu, který vznikl v Čechách za panování Rudolfa II. Přežíváme dodnes, protože pijeme zředěný elixír mládí, který byl na pražském dvoře před čtyřmi sty lety skutečně vynalezen. Každý náš člen má nějakou více či méně nadpřirozenou schopnost, která ho dělá mezi prostým lidem naprosto výji-

24

JAN URBAN

mečným. Nebyli jsme založeni primárně kvůli tomu, čím se lišíme od obyčejných lidí, ale abychom za pomoci těchto schopností ochránili Prahu, potažmo Čechy, před cizími vlivy a před koncem světa, který se nebezpečně blíží. Obáváme se, že lidé, kteří od tebe kupují informace, jsou ze zahraničních frakcí a… no, zní to komplikovaně, co?“ Bezděky vstala, přistoupila ke skříni a cosi vyndala z haldy složeného oblečení v jedné z přihrádek. Malý flakónek s azurovou tekutinou. Ten, ze kterého upila, než se na mě lačně vrhla. No jasně, musela ho vypít. Jinak by sama zkapala jak já, mrcha prohnaná. Poklekla před mé hadrovité tělo, dvěma prsty uchopila flakónek a zamávala mi jím před očima. „Tohle je protijed. Ten ale dostaneš až ve chvíli, kdy mi povíš pravdu a ne debilní snůšku nesmyslů. Takže znovu a lépe.“ Ona mi nevěří. „Chápu, že je to pro někoho šok, ale věř mi, tohle je realita. Pravda pravdoucí. Čestný skautský!“ Posměšně zkřivila úsměv, odstoupila a nabila pistoli. Netrvalo dlouho a zase jsem čučel do hlavně. Hm, tak přece jen asi vystřelí. Je to ostrá holka, o tom žádná. „Dala jsem ti šanci. Propásl jsi ji. Jízdenka zpátky do života je pryč. Sbohem, pane Bonde, zabitý vlastní zbraní. Jak poetické.“ „Jestli už ses vykecala, tak to zbytečně neprotahuj.“ Logicky by měl následovat výstřel, co mě jednou provždy zbaví pozemských starostí. Jenže ten nevyšel. Jediné, co vyšlo, byl táhlý výkřik z dívčích úst, jako kdyby ji někdo zezadu pořádně nabral vidlemi. Náhle vypoulila oči, roztřásla se a spadla i s křečovitě sevřenou pistolí na podlahu hned vedle postele. Ještě chvíli ze sebe vydávala jakési přerušované dusivé zvuky, ale brzy ji to přešlo. S vypětím všech zbývajících sil jsem se natáhl pro protijed a doslova ho vyrval Agrippině z ruky. Držela ho fakt fest. Sova otočila hlavu o sto osmdesát stupňů a bádavě nás pozorovala. Rychle jsem se flakónku podíval na dno a čekal, až se zberchám do takové míry, abych byl schopný vyťukat aspoň čísla na telefonu. Trvalo mi asi sedm minut, než jsem se zmátořil. Šlo to poměrně rychle a brzy jsem byl zpátky ve formě, což ovšem neplatilo o mé drahé společnici. Teď jsme si vyměnili role. Poklekl jsem vedle ní a opatrně jí uvolnil ztuhlé prsty pravé ruky z rukojeti, z níž trčelo několik desítek narudlých jehliček.


25

„Drahouši, dovol, abych tě seznámil s mou upravenou CZ-75. Je zajímavá tím, že je obohacená o sken otisku prstu a dlaně. Jestliže se z ní pokusí vystřelit někdo jiný, než pro koho byla určena, rukojeť při stisku kohoutku vstřelí neoprávněnému útočníkovi do kůže skrz malé jehličky jed z kobry černokrké. A pozor, teď přichází ta hlavní zajímavost: tenhle jed je zase zvláštní v tom, že člověka ihned paralyzuje a dezorientuje. Svalová ztuhlost může trvat až pět hodin. To jen abys věděla, jak dlouho v téhle směšné poloze budeš, než tě moji lidé náležitě zpracují…“ Přimáčkl jsem bříško palce na příslušné místo a jehličky zase zajely zpět do rukojeti. Položil jsem pistoli na stůl, stoupl si a v klidu se oblékl. Občas jsem se na ni nostalgicky zadíval a při pohledu na její skvostný zadeček si neodpustil poslední lichotku. „Tvoje prdelka by zasloužila zařadit na seznam UNESCO. Památkáři by pak jak Sirény křičeli pokaždý, když si špatně sedneš.“ Zatímco telefon vytáčel známé číslo, vložil jsem Výře do zobáku uleželé saranče. Hladově dar přijala. „Nazdar vespolek! Ještě nespíš, Tiziane?“ „Dobře víš, že čekám na tvé hlášení.“ „Proběhlo zkrocení zlé ženy v praxi. Shakespeare by měl ze mě radost.“ „Tomu mám rozumět jak?“ „Tomu máš rozumět tak, že hned volám Damiánovi. Sám ji neunesu. Budeš mít tu možnost vyslechnout ji sám. Sáhla na špatnej vercajk a seklo to s ní.“ „Chápu. Jste stále ve svatém Michaelovi?“ „Sčítám tu svoje hříchy. Proto tu nějakou dobu ještě budu.“ „Dobře. Ale při odchodu nechci žádnej brajgl, nerad bych tahal Hobita z postele.“ Sotva jsem položil hovor, rozrazily se dveře a v nich stál osvalený plešoun v těsném triku, jeden z mnoha místních vyhazovačů, kteří dohlíželi na hladký průběh diskotéky, přerůstající do své druhé, podstatně rozjetější fáze. V tu chvíli jsem zalitoval okamžiku, kdy jsem pistoli nechal na stole, který byl podstatně blíž k holohlavému nácíčkovi než ke mně. Cápek si bouchačky samozřejmě všiml, promptně ji sebral ze stolu, namířil ji na mě a vítězoslavně se zachechtal.

26

JAN URBAN

„Dohráls, šmejde!“ „Seš tu na můj vkus nějak rychle. Copak, copak? Nahrávaly nás snad nějaké skryté kamery?“ Nějak o mně vědět museli a těžko poslouchali s hrnkem na stěně ve vedlejším pokoji. Tak si říkám, jestli o tom šmíráčku věděla i chudák tady Alča. „Na to vem jed, hajzle! Ale už se na svůj hollywoodskej výkon nepodíváš, zkapeš!“ Dole pod námi dunělo disko, takže nějaké ty výstřely by se v tom randálu určitě ztratily, v tom měl hošan pravdu. Jenže… „Radši to polož, Arnolde, nebo si ještě ublížíš.“ Nemohl říct, že jsem ho nevaroval. Spoušť samozřejmě stiskl, takže se brzy válel vedle Agrippiny v podobně komické pozici s ještě udivenějším výrazem. To už ale po chodbě duněly další kroky. Uchopil jsem pistoli za hlaveň, sebral mu ji z křečovitě sevřené ruky a skočil za dveře, kde jsem měl dost času na opětovnou skenovou identifikaci a získání čézetky pod kontrolu. Prvního příchozího jsem praštil dveřmi do hlavy a nasměroval ho tak na Alenino zrcadlo, které svým čelem úctyhodně rozmlátil, a toporným pádem na podlahu rozházel její nádobíčko po celém pokoji. Na dalšího vyhazovače jsem několikrát vystřelil přes dveře. Hlasité žuchnutí mi bylo důkazem, že přinejmenším jedna kulka svůj cíl našla. Na chodbě zavládlo ticho. Čas začít si klást otázku, jak z toho ven. Prozvonil jsem Damiána a doufal, že to pochopil. Damiánovi by nemělo dělat problém mě najít. S rentgenovým viděním už sem stačil proklouznout jednou, když Agrippině vyndal náboje z pistole. Hm, má smysl na něj čekat? Radši bych měl vzít kramle, ta kamera tu pořád ještě někde je a jede a kdo ví, kdo na druhým konci sleduje vývoj situace. Staroměstské stříšky a střechy jsou v těchto místech sice dost nahuštěné, ale protáhnout se i s holkou tím úzkým světlíkem? Ne, takovej anorektik nejsem. Budeme muset výtahem. Přivolal jsem výtah, přehodil si Alenu kolem ramen, vzal kufr s penězi a nakýbloval se s tím vším nákladem dovnitř. Z pohledu zdola to pro náhodné čumily muselo vypadat, že jen krapet přebrala. V očích měla pořád ten samý výraz nezměrného údivu, takže nikdo nejspíš nepojal žádné větší podezření. Výtah dojel do přízemí a já se i s Alenou vyvalil ven. Většina lidí


27

byla zabraná do hudby a vnímala jen ji, alkohol a extázi, co se jim rozpouštěla na jazyku, ale našli se i tací, kteří se po nás ohlíželi. Naštěstí holka zlatá kolaborantská vypadala skutečně přiopile a nikoliv paralyzovaně, takže to rozjuchané osazenstvo kostela bralo jako normální diskantskou etudu s příchutí Woodstocku. Zatím. Nechtěl jsem se zdržovat hledáním dalších východů, navíc s nákladem, s nímž bych neutekl ani chromému, a vyrazil rovnou k hlavnímu vchodu. Tam nás zastavil prodejce lístků. „Vám se u nás nelíbilo?“ Natočil jsem k němu Alenin ksicht. Vypadala, že si právě šlehla a nevnímá nic než matroš, co se jí prohání žilami. Nesouvisle mručela a sem tam vydávala zvláštní kakofonii pazvuků. „Přesouváme zábavu ke mně domů,“ vypálil jsem rozjařeně. „Chápu,“ zazubil se pobaveně chlapec a pustil nás. Pronesl jsem Alenu takřka liduprázdným průchodem mezi Michalskou a Hlavsovou a dovlekl ji na Malé náměstí, kde mi konečně volal Damián. „Proč jsi mě prozváněl? Děje se snad něco?“ Skutečně muž činu. „Kde parkuješ?“ „V Linhartský. Co kontakt? Dostals z ní informace?“ „Tizian to bude muset udělat sám. Šáhla mi po sexu na čezetu a je jak prkno.“ „Cože?“ „Slyšels správně. Proběhl sex, ale natáčely nás u toho tajný kamery. Hobit by se na to měl podívat, nechci se zítra najít na nějakých placených pornoserverech.“ „Jestli to video najdu dřív než on, bude z tebe v řádu rázem hvězda.“ „Byla to součást plánu, holky po tom bývají výmluvnější…“ „Blbe. A to ji taháš s sebou? Víš, kolik policejních kamer tě už nejspíš zaznamenalo??“ „Neřečni a chystej kufr.“ „Radši zavolám Hobitovi. Bude určitě strašně rád, že se kvůli tobě zas nevyspí!“ A tak skončila anabáze svatého Michaela. Damián mi i přes mé excesy velkoryse nabídl, že mě hodí domů. „To je dobrý, mám to kousek.“ Všiml jsem si, že má na zadním se-

28

JAN URBAN

dadle připravenou uspávací pušku se šesti náboji. „Copak, ještěří muž zase utekl?“ „Ale ne. Ten už je hezky pod zámkem. Už se mu nedá věřit,“ ujišťoval klidně Damián. „Tohle je na jednoho vlkodlaka, co dělá bordel v parku u letohrádku Hvězda. Je třeba ho trochu polechtat a naučit dobrým způsobům.“ „Miluješ tuhle práci, co?“ „Je to moje věrná holka. Měj se.“ „Dobrou s kobrou.“ „Díky. Raději ale bez té kobry.“

Praha skrývá svět, který je běžným lidem z pochopitelných důvodů utajen. Je pestrý, ale nebezpečný. Magický a nepoddajný. Žije mystikou, dávnou minulostí a oživlými legendami. Já v něm žiju dennodenně. Já jsem ten svět.

Copyright 2016 Jan Urban Cover Dominik Broniek ISBN

Recommend Documents