Copyright Jan Zvelebil, 2008 ISBN:

Copyright © Jan Zvelebil, 2008 ISBN: 978-80-7243-368-1

ÚVOD

ÚVOD CIZINA ČESKÝMA OČIMA Milí čtenáři, držíte v ruce druhou sérii zážitků českých cestovatelů, které už šestým rokem pravidelně vycházejí v časopisu Reflex.V předmluvě k první knížce tehdejší šéfredaktor Petr Bílek popsal, s jakým záměrem rubrika Vandr vznikla, a netajil se spokojeností, že patří v časopise k nejčtenějším. „Kdybyste chtěli, aby knižní edice vandrů pokračovala, napište. Přání je předem splněno,“ vyzval čtenáře. Jako autora mě těší, že zájem o rubriku trvá (podle nedávného průzkumu patří stále mezi favority), a dovoluji si Vám tedy nabídnout druhé knižní pokračování. Opět jde o zážitky Češek a Čechů, kteří se v cizině zdrželi natolik dlouho, aby se jim podařilo „nakouknout pod pokličku“ a získali do života obyvatel toho či onoho místa trochu hlubší vhled.Vybrané zkušenosti našinců v cizině jsem opět rozšířil o zajímavosti, které se na dvoustranu do časopisu nevešly.V některých případech jsou tak texty mnohem delší, ale doufám, že jim to neubralo na přitažlivosti. Stejně jako v první knížce zahrnují zkušenosti českých vandrovníků devět zemí z různých kontinentů a o každé zemi vypovídá více různých příběhů, zážitků z různých prostředí. Rozdíl, který snad oceníte, představuje bohatší obrazové vybavení knihy, místo jedné fotografické přílohy jsou v tomto svazku hned čtyři.Věřím, že záběry z míst, o nichž je řeč, dodají svědectvím našich lidí o životě jinde další rozměr. Pozorným očím někdy fotografie ukáže i to, na co slova nestačí. Jan Zvelebil

5

ČÍNA

ČÍNA MEZI MUSLIMY „Sin-ťiang není obvyklá čínská provincie a hlavní město Urumči není typické čínské město,“ tvrdí sinolog ONDŘEJ KLIMEŠ (26). Asi ví, o čem mluví. Po první roční stáži, která je při studiu sinologie obvyklá, absolvoval v Číně ještě dvě další, podobně dlouhé, a může srovnávat. V Urumči studoval jazyk a historii Ujgurů, kdysi většinového obyvatelstva, dnes už jen nejpočetnější menšiny. O Čínu jsem se začal zajímat už na střední škole. Chtěl jsem cestovat po Asii a napadlo mě, že s největším počtem lidí se domluvím, když se naučím čínsky. Zájem o Sin-ťiang přišel, když jsem za sebou měl dva ročníky sinologie a odjel na první stáž na Tchaj-wan. Tam jsem poprvé narazil na podrobnější informace o Hedvábné stezce, po níž odtamtud do Číny spolu se zbožím přicházely i vlivy jiných kultur a náboženství, od buddhismu až po islám. Vzhledem k tomu, že kromě čínštiny máme během studia povinný ještě jeden orientální jazyk, rozhodl jsem se pro ujgurštinu - řeč etnika, které dřív v Sin-ťiangu převažovalo. Škola však platí jen náklady na první stáž, a tedy jsem využil tip od kolegyně z mongolistiky a požádal o grant japonskou nadaci Sasakawa-Ryoichi s tím, že napíšu diplomovou práci o dějinách Sin-ťiangu v první polovině dvacátého století. CHUDÍ STUDENTI Sin-ťiang je jedna z nejrychleji se vyvíjejících oblastí. Není to ovšem tím, že by šlo o nějakou zónu s volnějšími pravidly. Jde o to, že sever je bohatý

7

NA VANDRU S REFLE EM II na ropu a zisk tvoří především velké čínské podniky, které ji zpracovávají. Číňané také seženou práci mnohem snadněji než příslušníci menšinových národností. Rozdíly v platech jsou obrovské. Profesor na univerzitě bere kolem dvou tisíc jüanů měsíčně, jako průměrný příjem rolníka se uvádí šest set jüanů za celý rok. V přepočtu necelých osmdesát dolarů. Jídlo v restauraci přitom vyjde klidně i na čtyři dolary a pronájem dvoupokojového bytu přijde v Urumči na šedesát dolarů měsíčně. Dlouhý pobyt v Číně je možný, jen když vás zaměstná firma, která za vás taky vyřídí všechna povolení, a druhá možnost je zaplatit si školu - studium stojí sedm set padesát dolarů za semestr. Při stáži organizované univerzitou se dalo všechno potřebné utáhnout ze stipendia, ale grant byl skromnější a na výdaje v Urumči mi nestačil. Přivydělával jsem si výukou angličtiny. Kdybych učil na jazykových školách pro Číňany, dostával bych sto až sto padesát jüanů za hodinu, od bohatého Číňana není problém dostat za soukromou lekci i pětistovku. Ujguři jsou ale chudí a v ujgurské škole jsem učil za třicet jüanů. Naštěstí mi s penězi vypomohli rodiče. BÍLÉ ŠLÁPOTY Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang leží na severozápadě, podél hranic s Kazachstánem, a podle oficiálního výkladu je „odvěkou“ součástí Číny. Jméno Sin-ťiang ovšem čínsky znamená Nové pohraničí a Číňané ho tak začali nazývat až po dobytí mandžusko-čínskými vojsky v roce 1759. V provincii, která zabírá celou šestinu Číny, přitom až do druhé poloviny minulého století žilo asi jen pět procent Číňanů. Převládala populace Ujgurů a vedle nich žili Kazaši, Kyrgyzové, Mongolové, Chuejové, Tataři... Za totality se o tom u nás nesmělo psát, ale před nástupem komunismu a ještě dlouho po něm to tam bylo dost dramatické. Muslimští Chuejové si chtěli vybojovat islámský stát a expandovat dál do Asie po vzoru Čingischána, Ujguři a Kyrgyzové se zase chtěli odtrhnout od Číny. Neustálé občanské války a povstání proti Číňanům měly řádově statisíce obětí a trvaly asi padesát let. Číňané si nakonec pozvali na pomoc Sověty a následná vládní politika osidlování Sin-ťiangu dalšími národnostmi – především Číňany - totálně změnila poměr sil. Číňanů je víc než polovina, Ujgurů asi deset

8

ČÍNA milionů, Kazachů asi tři a další menší skupiny obyvatelstva tvoří příslušníci ostatních oficiálně uznaných národností Číny.Těch je celkem přes padesát. Ujgurové, kteří mě zajímali především, obývají kromě hlavního města zejména jižní část provincie. Kvůli univerzitě jsem si vybral k pobytu metropoli. Zima je tam docela tuhá, běžně bývá i třicet pod nulou. Je tam ale malá vlhkost vzduchu – prší tak dvakrát ročně – a mráz se tedy dá dobře snést. Léto je také snesitelné, kolem Urumči jsou vysoké hory a díky nim bývají v této části provincie menší vedra než jinde. Překvapilo mě, že Urumči je na první pohled neuvěřitelně špinavé město. Zejména v zimě. Všude kolem jsou totiž ohromné zásoby černého uhlí a ničím jiným se tam netopí. Když nasněží, krajina vzápětí zčerná od sazí a popílku. Je to zvláštní pocit. Jdete a na tmavé ploše za vámi zůstávají bílé šlápoty. BARBAŘI JSOU TI DRUZÍ Drtivá většina Číňanů si myslí, že příslušníci všech ostatních národností jsou zaostalí, barbarští, nevzdělaní a špinaví. Negativní názor (který občas dávají dost emotivně najevo) však na sebe navzájem mají i příslušníci všech ostatních národností. Je to dané historickými křivdami (Ujguři si pamatují, že se jednou Mongolové přidali k Číňanům, Chuejové zase zazlívají Ujgurům, že jim nepomohli vytvořit islámský superstát atd.) i náboženskými a kulturními rozdíly. Pokud jde o Ujgury, s nimiž jsem se stýkal především, vyznávají islám, leč nepříliš ortodoxně. S kouřením a alkoholem například nemají problém, modlitba pětkrát denně spojená s rituální očistou je stále méně obvyklá. Zůstává ovšem pro islám obvyklý způsob života. Podřízeným postavením žen počínaje a oblečením konče. Neumýt si ruce před jídlem je nemyslitelné, většina restaurací má umyvadlo hned u vchodu, nebo si hosté chodí umýt ruce do kuchyně. Také ujgurský jídelníček se od čínského liší. Vepřové nahrazuje skopové a místo rýže se konzumují těstoviny. Káva ani vodní dýmka kupodivu nejsou v oblibě. Typický je pro Ujgury talent k muzice a tanci. Snad každý na něco hraje. Ujgurská hudba fascinuje i Číňany, opačně to ale neplatí. Ujgurové jsou také hodně společenští. Na svatby chodí stovky hostů, bratranci bratranců

9

NA VANDRU S REFLE EM II i jejich kamarádi, kteří novomanžele ani neznají. Oblíbenou kratochvílí jsou návštěvy. Často přicházejí bez ohlášení a hostitel musí všeho nechat, dokud hosté sami neodejdou. Odchod jednotlivce se přitom považuje za nezdvořilost. Už mě to nebaví? Jsem unavený? Takové vysvětlení si nikdo nedovolí. V krajním případě uslyšíte, že dotyčný bohužel někam musí. A stejně mu to ostatní leckdy vyčtou jako neslušnost. Za neslušné se považuje ještě spousta dalších věcí. Neslušné třeba je, když se věřitel připomíná svému dlužníkovi. Půjč mi peníze často znamená dej mi peníze a věřitel, pokud už neumírá hlady, prostě musí čekat, jestli se dlužník sám přihlásí. Neslušné je sedět s nohama nataženýma proti někomu jinému (mají být křížem nebo dozadu), neslušné je otřepat si ruce po umytí (mohli byste na někoho šplíchnout kapku špinavé vody), neslušné je používat místo pravačky „nečistou“ levou ruku. Pro našince je etiketa tak složitá, že nějaké faux pas člověk udělá, ať se snaží jakkoli. Z těch vážnějších, jichž by se člověk vyvarovat mohl a měl, je smrkání ve společnosti. To platí po celé Číně a Ujgurové dokonce považují za neslušné jakkoli se nosu dotýkat. HLADOVÉ VLAKY Obvyklé studium sinologie trvá šest let a zahrnuje jednu roční stáž v Číně. Já teď studuji osmý rok - po první stáži jsem se do Číny ještě dvakrát vrátil, v obou případech téměř na celý rok. Během žádného pobytu jsem o nic nepřišel a mnohé nalezl. V Urumči jsem dosáhl stavu blaženosti hlavně po faktografické stránce, ve studiu jazyka a dějin. A přišel jsem na chuť skopovému. Ono tam člověku ani nic jiného nezbude. Pokud jde o Ujgury, nějakou zvláštní perspektivu na lepší život pro ně moc nevidím. Z nerostného bohatství své země moc nemají a to se hned tak nezmění. Sami si o hospodářské spolupráci se zbytkem Činy nedělají žádné iluze. Když jede vlak z Pekingu do Urumči, říkají, brumlá si: ´Mám hlad, mám hlad´. A při návratu halasí: ´Už jsem se najed, už jsem se najed´. MUSLIMOVÉ JSOU VŠUDE Sin-ťiang je turisty vyhledávaná oblast a Číňané se o tamější pamětihodnosti docela starají, cestovní ruch je pro ně vítaným zdrojem příjmů.

10

ČÍNA V Urumči ale žádnou obdivuhodnou architekturu nečekejte. Než se v roce 1894 stalo správním střediskem, neznamenalo nic. Pokud chcete vidět památky z ujgurské minulosti, musíte vyrazit na jih. Do Kašgaru, Jarkendu a dalších měst, která fungovala jako zastávky na Hedvábné cestě už před mnoha stovkami let. Zatímco Číňané preferují basket, Ujguři mají rádi hlavně fotbal a box. Československo i dnešní Českou republiku znají především díky fotbalu. Dobrý zvuk má pořád i náš zbrojní průmysl. Z porevoluční doby pak neuškodí připomenout mírové rozdělení federace. Dva národy, dva státy, jak prosté. Tohle poslouchají s obdivem. V otázkách víry je lepší mlžit. Když se vás lidé zeptají, jestli v České republice také žijí muslimové, nepouštějte se do podrobností o jejich počtu a odpovězte, že samozřejmě ano. Bude to polehčující okolnost. Na národy, které nejsou muslimské, se tam dívají dost přezíravě. Abyste neztratili tvář, važte slova i při otázce, jestli jíte vepřové. Já to několikrát přiznal a dost si u tazatelů pohoršil. Chcete-li se vyhnout opovržení, úplně stačí vyhýbavá odpověď ve stylu „lepší je hovězí, ale po tom bolí zuby, nejlepší je skopové.“

NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ „Číňané v Nankingu zřejmě dostávají peníze za sebraný plast,“ říká MICHAELA RAISOVÁ (24). „Vede to k tomu, že ulice jsou čisté. Na druhé straně - jakmile vás nějaká stařenka uvidí pít vodu z umělohmotné láhve, pronásleduje vás, dokud vodu nevypijete a láhev jí neodevzdáte. Když má člověk po krk smradu, hluku, rikšů a strkanice na ulicích, pronásledování důchodce s pytlem plastů mu náladu nezvedne.“ Do Číny jsem se dostala ještě se spolužačkou Magdou, jako studentka sinologie a anglistiky. Což byl kompromis. Vždycky jsem chtěla studovat japanologii, zajímal mě buddhismus, jenže rok po mém ukončení gymnázia se japanologie neotevírala, pak jsem se na vysokou nedostala a nakonec to bylo možné jen v Olomouci. Jenže já nechtěla z Prahy a raději tedy zkom-

11

NA VANDRU S REFLE EM II binovala anglistiku se sinologií na Ústavu Dálného východu při Filozofické fakultě Karlovy Univerzity. Hned po příjezdu do Nankingu nás čekalo několik překvapení. Podle informací od ministerstva školství jsme například měly mít pokoj se samostatnou koupelnou a WC. Po příjezdu nás ale ubytovali v úplně jiné budově, v pokoji bez příslušenství. Koupelna i záchod – často nefunkční - byly společné pro celé patro. Stejný problém mělo i dvacet studentů ze Sheffieldské univerzity. Jenže jich bylo víc, nebo spíš měla jejich univerzita v uších Číňanů lepší zvuk, možná sehrály roli i nějaké nadstandardní kontakty. Každopádně - kancelář pro zahraniční studenty jim nabídla, že se mohou přestěhovat a platit za kvalitnější bydlení dvě stě jüanů měsíčně (v korunách krát dvě padesát), nebo zůstanou a univerzita jim bude platit sto jüanů jako odstupné. My ovšem dostaly jinou nabídku. Buď zaplatíme za totéž čtyři sta jüanů, nebo zůstaneme i bez odstupného. Stěhování bychom brali, protože v pokoji chyběl také slibovaný internet - naštěstí nás asi po měsíci připojili - a v naší budově (která se teprve dostavovala!) nebyla kuchyňka. Vyšší nájem jsme si ale nemohly dovolit. STIPENDIUM NESTAČÍ Nanking má přes šest milionů obyvatel. Počet obchodů se neuvádí, ale je tu všechno, co si dovedete představit. Vybavenost převyšuje jakékoli město v Čechách a troufám si říci, že i v Německu (srovnávám s Berlínem a Mnichovem), možná v celé Evropě. Špičku představuje ohromný bulvár Zhongshan, lemovaný obchody s nejdražším značkovým zbožím , ale i běžnými obchody, jako drogerie, kde seženete všechno, od evropských pracích prášků až po Niveu nebo Elmex. Postupně jsme objevily řadu roztomilých a cenově přívětivých obchůdků (mimochodem, mnohem levněji by se tam pořídilo i to, co jsme si podle doporučení vezly už z Prahy). Když jsme ale spočítaly peníze, přišlo lehké rozčarování. Na útratu moc nezbývalo. Mimo jiné i proto, že nás čekala řada poplatků, o kterých nám před odjezdem nikdo neřekl. Například ubytování zadarmo začalo až od počátku školního roku a za předchozí čtyři dny jsme daly dvě stě jüanů, čtyři sta jüanů stálo povolení k pobytu a podobně. Jako stipendium jsme dostaly tři sta dolarů měsíčně. Nevýhodou je, že se vyplácí v hotovosti dopředu. Vézt s sebou v obálce takové peníze není moc

12

ČÍNA příjemné a v pokoji navíc chyběl i slibovaný sejf. Nakonec nám dali přenosný, což nás moc neuklidnilo. Se stipendiem jsem nevyšla a Magda také ne. Možná bychom ušetřily, kdybychom vydržely jíst v menze, jenže tam měli každý den stejné jídlo, zdánlivě ve třech variacích, ale všechny chutnaly stejně. Bambusové výhonky, cukety nebo jiná zelenina s rýží, všechno ve stejné sladkokyselé omáčce. Zpočátku člověk jásá, ale po týdnu má dost. Navíc, když najdete v salátu kohoutí hlavu, přejde vás chuť. Jíst ve městě je dražší, i když ne o moc. Najíte se i za třicet korun. Ale chce to čas, než najdete nejlevnější místa. Mimochodem, nejlevnější čínská kuchyně není moc dobrá. Spousta oleje, glutamátů... to už jsme raději dávaly přednost korejské. Trochu problém byl každý den se snídaní. Číňané nesnídají, my ano. Když ale nejste na sladké, máte smůlu. Sladkého čínského pečiva je všude dost, ovšem evropský chleba je vzácnost. Nakonec jsme ho objevily v jedné německé pekárně. Jenže stál tolik, že bychom za to pořídily dva obědy. Když jsem všechno spočetla, musela jsem po příjezdu doplácet asi třináct tisíc (korun) a měsíční náklady vycházely asi o sto dolarů vyšší, než bylo stipendium. Zainvestovat do vlastního studia je v pořádku, ale člověk by to měl vědět dopředu, aby s tím mohl počítat. ÚTOK NA NOS K prvním dojmům patří zjištění, že Nanking smrdí. Nejde o jeden druh smradu. Jak jdete po ulici, zápach se mění. Někdy jde jen o závan čehosi (odpadků, jídla, bůhvíčeho), jindy je zápach silný, až se člověk skoro bojí nadechnout. O smogu ani nemluvím. Říká se, že vzduch v Nankingu je lepší než v Pekingu, ale smogový opar byl každodenní jistotou. Aut tam jezdí ohromné množství, stejně jako bicyklů a různých dalších pojízdných vozítek – od vlastní výroby po skútry. Doprava je šílená. Ulice je vždy rozdělená na úzký chodník, cestu jen pro cyklisty a hlavní silnici, kde jezdí auta. Nicméně - na velikých a nepřehledných křižovatkách často chybí semafory. Situaci se občas snaží zachránit dopravní policajt, jenže se mu (jaké překvapení!) nedaří udržet kázeň. Každý si dělá co chce. Cyklisté jezdí v protisměru, chodci kličkují mezi auty

13

NA VANDRU S REFLE EM II a autobusy, i když vozidla mají zelenou, a řidiči zase naopak nerespektují zelenou chodců. Totální chaos. Při přechodu silnice se člověk musí maximálně soustředit. Přesto – město na mě udělalo dojem. Moderní Čína se tu snoubí se starou a k úniku od dopravního chaosu ke klidnému spočinutí se nabízí spousta parků. A ulice jsou lemované krásně vzrostlými platany, což alespoň vytváří dojem přírody. Při pohledu na zelené listí se hned dýchá o něco lépe. Alespoň ráno, než doprava zhoustne. Nebýt smogu (možná i kvůli němu se smívá už v sedm večer!) byl by Nanking pro studijní pobyt docela pohodlné a příjemné místo. Univerzitní kampus byl ohromný a na pohled velmi pěkný. Kolej pro zahraniční studenty byla bohužel na samém okraji, takže jsme byli od čínských studentů trochu izolovaní. Ale zase se tam dalo bydlet po dvou a ne po šesti. A tekla nám teplá voda. Na kavárny (v kampusu ani jinde) si Číňané moc nepotrpí. O příležitosti ke sportovnímu vyžití však nebyla nouze. Fyzicky náročné sporty pro mě kvůli špatnému vzduchu nepřipadaly v úvahu, ale kromě hřišť byl v areálu i bazén. A také tělocvičny, kam jsem chodila na jógu. Pro studenty se po přednáškách organizovaly i jiné zájmové aktivity, kursy čínského malířství, taj-či a další. Bylo jich ale málo a ty, co jsem navštívila, nebyly moc kvalitní. HELE, BĚLOŠKA! Čínská zdvořilost je pověstná, ale v davu, jakmile se lidé někam musí dostat, něco stihnout nebo si vymoci, jdou veškeré ohledy stranou. Na ulici nějakou omluvu za pošlapané nohy (nebo žebra otlučená lokty) rozhodně nečekejte. V debatě jsou Číňané k cizincům přátelští a úplně roztají, když na ně promluvíte jejich mateřštinou. Budete ovšem neustále středem jejich pozornosti a to je po čase dost unavující. Sportovní aktivita obyvatel je obdivuhodná. Kdo může, ten běhá, cvičí, nebo alespoň chodí na procházky. Horší je to s hygienou. Město samo je čisté, průběžně se zametá i spadané listí, snad aby měl každý práci, ale jít třeba v restauraci na záchod (pokud tam vůbec je, pravidlem to není), je zážitek pro otrlé. Pominu-li, že jde zpravidla o místnosti, kde je jen díra do země a o jejich čistotě raději pomlčím, překvapí vás, že často nemají dveře.

14

ČÍNA Číňanky, které vycházejí, se navíc klidně oblékají až venku. Na cizinky přitom zvědavě koukají, jestli jsou stejné jako ony. Depresivní zážitek nabízí zdravotnictví. Když jsem spolužačku Magdu doprovázela do nemocnice (měla problémy se srdcem, nejspíš ze stresu), viděla jsem tam nemocné a různě postižené lidi polehávat i na chodbách. A na infuzi se tam chodilo jako do kina - ve dvou velkých místnostech byly jen řady židlí a u každé stojan s kapačkou. Doktoři zase seděli vedle sebe za oddělenými přepážkami a před každou se táhla fronta pacientů jako na poště. Měla jsem o Magdu docela strach. Když jsem se ale sestry zeptala, jestli nebere na odběr krve starou jehlu, vypadala, že ji to urazilo. Nebrala. NIC NENÍ ZADARMO V Nankingu jsem se setkala s „pravou“ tváří Číny, ale zahlédla jsem i kousky té „staré“, která tak rychle mizí. Zažila jsem nezapomenutelné okamžiky při povídání s Číňany o jejich kultuře i současné politice. Mnoho mladých lidí se současným politickým stavem nesouhlasí a doufají, že jednou bude v Číně demokracie. Posluchají BBC, ale nikde se o tom nešíří, navštěvují tajné internetové kavárny, kde není cenzura, a sledují západní trendy. Pobyt mi také umožnil hodně zlepšit jazyk. Na všechny předměty - mluvenou čínštinu, poslech a čtení s psaním – jsme měli mladé učitele, kteří sami ještě studovali, ale na kvalitě výuky to nebylo znát. Spíš vadilo, že se mnohdy přizpůsobovali těm nejslabším. Těch byla menšina a nás ostatní dost brzdili. Bohužel - musím konstatovat, že Čína je velmi nezdravé místo. Znečištění, velmi chlorovaná voda, jídlo plné oleje a glutamátů...Těžké je také vyrovnat se s dopady na psychiku, nedostatkem soukromí počínaje a agresivitou v komunikaci s Číňany konče. Zdržovat se v čínském městě delší dobu je prostě na vlastní nebezpečí. Pro spolužačku Magdu i pro mě (jsem alergik) to bylo velmi náročné a po návratu jsme se musely vyrovnat s následky. Hodlám se do Číny v budoucnu vrátit a procestovat místa, která jsem neviděla, ale na déle než měsíc už to asi nebude.

15

NA VANDRU S REFLE EM II V MRAKODRAPU „Číňané se na ulicích chovají neuvěřitelně. Všude chrchlají a plivou, odpadky každý zahodí tam, kde právě stojí,“ vzpomíná absolventka Fakulty architektury Technické univerzity v Liberci VERONIKA NEBESÁŘOVÁ (28), která v Šanghaji pracovala čtyři měsíce jako projektantka. „Na druhé straně - za dvě minuty prosviští kolem paní s koštětem a uklidí to. Údržbou veřejného prostoru se živí ohromná spousta lidí. Truhlíky s květinami jsem třeba viděla i podél dálnice!“ Práci v Šanghaji mi zprostředkovala agentura IAESTE. Uchazeči musejí udělat testy z angličtiny, které se známkují, a napsat seznam zemí, kde by chtěli pracovat. Nabízené příležitosti z celého světa, kterých je pro Českou republiku každoročně několik desítek, se pak zájemcům přidělují v pořadí, v jakém se umístili. Na mě vyšla možnost, kterou jsem uvedla jako první, a dostala jsem místo v jedné šanghajské architektonické kanceláři, relativně blízko centra. Architekti tam byli tři a zbytek byli hlavně inženýři, kteří zaměřovali sítě, projektovali přívody vody, energií a podobně. Celkem šlo o patnáct až dvacet lidí. Jejich počet se rychle měnil podle toho, jestli byli potřeba na konkrétní zakázce. Na kraji města pak měla firma ještě pobočku s podobným počtem zaměstnanců. SVÁTEK? VŠUDE PLNO! Číňané mají docela kalup, ale na stážisty zase takový tlak není – vzít si občas den nebo dva volna a prodloužit si víkend nebyl problém. Moje vlastní práce byla na úrovni studie a konceptu, který se pak při realizaci ještě hodně mění. Plat jsem měla dva tisíce jüanů měsíčně, což je asi šest tisíc korun. Hotový čínský architekt by začal s platem sotva tříčtvrtinovým, Evropan by naopak dostal pětkrát víc. Kdybych musela platit za bydlení, tak bych s tímhle příjmem při svém cestování nevyšla. Naštěstí jsem bydlela zadarmo u rodiny jednoho kolegy z práce. Byli to skvělí lidé a měla jsem u nich dokonce samostatný pokoj. Přitom měli jen dva plus jedna, a to plus jedna bylo jak pro trpaslíky. Kuchyňka mohla mít tak metr a půl krát metr!

16

ČÍNA Jídlo je v Šanghaji levné. Když nebudete hýřit, do osmi stovek měsíčně se v pohodě vejdete. Já měla výhodu, že jsem někdy večeřela s rodinou mého kolegy a pomalu na každý třetí oběd zval nás, řadové zaměstnance, šéf firmy. Většinu peněz jsem tedy mohla utratit za cestování. Doprava po městě moc nestojí. Cesta obyčejným autobusem stojí jüan, ať jedete kamkoli, v lepším autobuse s klimatizací zaplatíte dva, v metru podle délky cesty do pěti jüanů. Meziměstské spoje jsou drahé, alespoň pro Číňany. Nejlevnější vlak ze Šanghaje do Pekingu vyjde na dvě stě jüanů. Číňané ale moc necestují. Většina z těch, se kterými jsem mluvila, nebyla za celý život ani na těch pár místech, které jsem stihla navštívit já v podstatě při práci. Chyběl jim k tomu dostatek volného času a také je odrazovalo, že během svátků společných pro celou zemi je všude plno, i když na výlet vyrazí jen nepatrný zlomek obyvatel. SAUNA S VÝFUKEM Šanghaj má šestnáct milionů obyvatel. Město se rozkládá v deltě řeky Jang-c´-ťiang a u jednoho z jejích ramen leží centrum. Tam najdeme starodávnou zahradu Jü–jüan, kolem je pár starých domečků a zbytky hradeb, z různých stran pak navazují francouzská a anglická čtvrť, domy a honosné banky z koncesionářské éry, kdy v Číně uplatňovaly svůj vliv někdejší světové velmoci. Kolem jsou mrakodrapy, administrativní centra a obchodní domy. Pak následují vysoké paneláky, občas protkané starou chatrnou zástavbou, a sídliště, jejichž kvalita klesá úměrně se vzdáleností od centra. Já bydlela asi dvacet minut chůze od středu a budova, kde jsem pracovala, byla za prvním dálničním okruhem. Pracovali jsme v padesátém patře, ulice byla ze samých takových budov a dole vedly dvě šestiproudové výpadovky nad sebou. Stačilo však zajít za roh a člověk se ocitl v úzké uličce malých zanedbaných domků, před kterými si lidé vařili oběd nebo prali prádlo. V roce 2010 bude v Šanghaji Světová výstava a už dnes se hodně staví, mladí architekti se tam dostanou k zakázkám, o nichž se jim jinde ani nesní. Život ve městě ale není jednoduchý a Evropanovi ho těžko přiblížit. Spousta lidí, vedro, které ještě umocňuje vlhko od moře, zácpy a fronty, všude hluk a hlavně tlačenice. Kdo by chtěl zažít něco podobného u nás, ať jde do

17

NA VANDRU S REFLE EM II sauny, vezme tam s sebou dvacet dalších lidí a mezi nimi nějakého chlapíka, který tam bude túrovat motorku a neustále troubit. Turisté si mohou v Šanghaji vychutnat kouzlo staré zástavby v centru města, pokud se tam ovšem dostanou. V čase dopravní špičky musejí počítat s tím, že se jim někdy do vyhlédnutého spoje vůbec nepodaří nastoupit. Nebo z něj naopak nevystoupí, kde chtěli. Záleží na síle davu, který se ještě chce přidat. Moje cesty do práce a z práce byly nejhorší. Představte si autobus, který byste doma nechali ujet, protože je plný, přimyslete si dalších patnáct cestujících v něm a máte obvyklou situaci. Podobně v metru. Člověk se musí doslova rvát a někdy stejně nenastoupí. Nebo nevystoupí. Já kolikrát přejela až o tři stanice. K obrovské tlačenici kromě cest do práce vede i jednotný čas polední přestávky. Bohužel – za celý pobyt jsem kolegy nepřemluvila, aby si ji o půlhodinu posunuli.Tvářili se, jako by to byla svatokrádež. Dopravní zácpou přitom problémy nezačínají, jen končí. Dojet někam autobusem je věda i bez zácpy. Mapa autobusových linek totiž neexistuje, na zastávkách najdete jen čínské znaky a bez domluvy s místními netrefíte nikam. A domluva je obtížná. Všichni se odmalička učí anglicky, ovšem systém založený na pasivním memorování a zapisování všeho, co řekne učitel, aniž by žáci sami museli moc mluvit, není právě tou nejlepší cestou k cíli. Já s angličtinou na ulici nepochodila. Musela jsem se naučit asi tři sta čínských slov, jinak bych si pomalu ani neobjednala v restauraci. DO PRÁCE S POLŠTÁŘEM V Číně se vstává brzy a spousta lidí před odchodem do práce ještě chodí ven cvičit. Pracovní doba obvykle začíná od půl osmé nebo od osmi, ve dvanáct je přestávka na oběd. Po něm si lidé často na dvacet minut zdřímnou. Vsedě. Někteří jen tak opřou hlavu o složené ruce, jiní si nosí i polštářky. Končí se v šest a v deset večer už Číňana na ulici skoro nepotkáte. Už jsem se zmínila o davech všude. Číňané jsou zvyklí a na ulici se chovají, jako by kolem nich nikdo nebyl. Jdou třeba v největší tlačenici a hlasitě si zpívají. Když vám dupnou na nohu nebo vás odstrčí, ani je nenapadne se omluvit. O to víc pak překvapí jejich zdvořilost v soukromí. Zejména při stolování, které je vždy společenskou událostí. Pokud jde o bonton, není zvykem konzumovat pokrmy ve společných miskách až do dna. Aby něco

18

ČÍNA došlo, to je pro hostitele nemyslitelná situace. Nedojídá se ani v restauracích, zejména těch lepších, a také se na nikoho neukazuje hůlkami. Cizincům neznalým etikety se ale všechno promine. Co mi vadilo, to byla drsná hygiena a nedostatek soukromí na toaletách. Pánské jsem neviděla, ale dámské kabinky často neměly dveře. Někdy ani stěny. A toaletní papír jsem nezahlédla snad nikde. Zajímavý je rozdílný přístup ke kouření. Číňan, který nekouří, není pořádný chlap, kdežto ženu s cigaretou většina lidí odsoudí. Tradiční podřízenost mužům je ovšem na ústupu, kdežto obdiv ke všemu evropskému či americkému roste. V kursu zůstává i bílá pleť. Snad všechny typy kosmetických přípravků, mýdlem počínaje, mají i bělící variantu. A někdy jinou ani neseženete. KOMUNISTÉ BEZ ŠANCE Teprve v Číně mi došlo, jak ohromným tempem postupuje světová globalizace. A režim proti tomu nic nezmůže. Mladí Číňané už dnes komunistickou stranu nijak neřeší. Pro ně je důležitější, co si o nich myslí jejich šéf, který jim píše výplatu. Ostatně – ptát se Číňanů na politiku je ošidné, mají jiná měřítka. Setkala jsem se třeba s názorem, že Mao Ce-tung udělal dobře, když jich tolik vyvraždil. Protože potom neměl vnitřního nepřítele a porazil ty Japonce. A Číňanů je beztak moc, klidně by jich mohlo být o něco míň. Tohle vám řekne Číňan! První měsíc jsem byla ze světa kolem sebe prakticky pořád v šoku, ale pak se mi to začalo líbit. Vidět jinou kulturu a mentalitu byl úžasný zážitek. Získala jsem nové známé, pochutnávala si na zelených čajích a vůbec na všem. Co se u nás vydává za čínskou kuchyni, je jen chabá náhražka. Žaludečním potížím se ovšem našinec v Číně nevyhne. Od IAESTE nás bylo v Šanghaji asi čtyřicet, z nejrůznějších koutů světa, a – dřív či později - problémy měl kdekdo. Prý souvisejí s výměnou střevní mikroflóry. Já čtyři dny jen zvracela, nemohla jsem chodit, sedět, nic. Byly ale i horší varianty, s pobytem v nemocnici. Špatnou zkušenost mám se šanghajskými zloději. Jsou neuvěřitelně drzí. Mě se pokusili okrást dvakrát, ale měla jsem štěstí. Jednou jsem si včas všimla, že má někdo ruku v mé kabelce, a zloděj po mém protestu otráveně

19

NA VANDRU S REFLE EM II odešel. Druhému se povedlo vzít mi peněženku při nástupu do autobusu. Řidič byl naštěstí vycvičený – na můj pokřik okamžitě zastavil a otevřel dveře. Když zloděj viděl, že jsem se za ním pustila, lekl se a peněženku odhodil. PŘÍLIŠ DRAHÉ RANDE Kupovat občerstvení na ulici je podle mě zbytečný risk. Nedoporučovala bych ani čerstvou zeleninu. Umýt ji nestačí, nutno povařit. Názvy základních potravin se naučte v čínštině. V obchodech, kde je mají přeložené do angličtiny, jsou dvakrát dražší. Ceny pro cizince jsou přemrštěné, domácím si prodavač řekne o deset jüanů, cizinci o sto nebo dvě stě. Nebojte se smlouvat o čemkoli. Klidně i v obchodním domě. Tam se smlouvá dokonce i o ceně pojištění! U zboží s takzvanou pevnou cenou vám sleví tak o pětinu, na tržišti o čtyři pětiny. Můj rekordní nákup byla čepice, za kterou chtěl prodavač u čínské zdi sto sedmdesát jüanů a nakonec jsem ji koupila za pět. Nechceš se mnou na chvíli posedět? Procvičila bych si angličtinu. Před touhle nabídkou by se měli mít kluci na pozoru. Holky, které takhle prosí o společnost, vodí naivní mládence do speciálních podniků, kde pak za běžnou konzumaci dostanou účet na tisíce jüanů. A jejich ochotu zaplatit nakonec povzbudí vazoun, který je tam prostě drží, dokud nevytáhnou peněženku. Trik je poměrně běžný, nechal se na něj nachytat i jeden můj známý. Kdyby si nechal účet, mohl prý ten podnik udat na policii. Jenže to se dozvěděl, až když bylo pozdě.

U STROJE „Rozdíl mezi čínskými továrnami je propastný,“ tvrdí grafik RUDOLF HAVLÍK (32). Jako spolumajitel firmy,která si v Číně nechává podle vlastních návrhů šít sportovní oblečení, jezdí za čínskými výrobci téměř každý rok. Nejčastěji do Ning-pa. „Je důležité vybrat si továrnu podle kvality,“ říká, „ne podle toho, jestli po ní pobíhají slepice. A někdy je to vskutku těžká volba.“

20

ČÍNA Ning-po je pětimilionové souměstí na pobřeží Jihočínského moře, zhruba čtyři a půl hodiny cesty vlakem ze Šanghaje. V zimě je vám tam zima, ať jste venku nebo uvnitř, v létě se člověk skoro dusí a na ulici potřebuje slunečník. Dostat se tam není nic složitého. Stačí mít šílený nápad založit si firmu a navrhovat snowboardové oblečení. Kdyby bylo po mém, tak bych si ty tisíce nalétaných kilometrů ušetřil. Jenže šít v Čechách prakticky nelze. Chcete mít na mikinách sand-wash oprání, který výrobek zjemní? Vy jste se zbláznil, pane. To my neděláme. Chcete originalitu a špičkové technologie? Narazíte jen na nudu, lhostejnost a neschopnost. Standardní střihy, bez zajímavostí a doplňků. A pokud náhodou ne, výsledek bude stát mnohokrát víc než od Číňanů. Takže bude neprodejný. ANI ŠMEJD NAZMAR Často slyším nebo čtu, jak nás Čína převálcuje. Nemyslím si to. Města na pobřeží fungují, jakmile ovšem vyjedete do vnitrozemí, na venkov, uvidíte lidi, co mají hlad a pořád ještě nosí uniformy, které jim dal Mao. Protože jinak nemají co na sebe. Další problém je přímo v produkci samé. Čínské zboží pořídíte levně, jenže i ta láce něco stojí. Číňan dokáže vyrobit kopii čehokoli, ale na výrobu musíte dohlížet, jinak to nedopadne dobře. Mnohdy to nedopadne dobře ani tak. Už zadání zakázky je peklo. Pošlete velikostní tabulky, rozměry, dokonce i vzorky, a zpět se vám vrátí něco, co nedodrží ani míry, ani způsob ušití. Okomentujete změny a vrátí se vám lepší vzorek. Pošlete ho zpátky s dalšími připomínkami, přijde další, ale je na tom ještě hůř, než ten první, případně kombinuje chyby obou. Nezbývá, než se vypravit na místo osobně a přibývají další groteskní zážitky. Všechny vaše vzory, třebaže je pošlete mailem se všemi detaily, tam bůhvíproč znovu překreslují. Dávají si záležet, ale občas se vyskytne chybička. Třeba u písmen v nápisu. Pak zase jedete do tiskárny a narazíte na chlapíka, který má svébytnou úchylku - hrozně se mu líbí glitter print. Barva, do které se přidají třpytky, a na triku se potom blýská. Nejradši by je dal všude. Ukazuje vám vaše printy a všechny ve dvou kombinacích. S třpytkama a bez třpytek. Když ho několikrát zklamete, je vám ho až líto.

21

NA VANDRU S REFLE EM II Ve chvíli, kdy se vám nakrásně podaří dotáhnout střih a dekorace do konce, většinou jste už zcela mimo termíny a všechno hoří. Výroba je to nejdůležitější, ale většinou právě na ni zbude nejméně času. Pokaždé, když stojím v továrně, přepadá mě obdiv. Nechápu, jak v tom chaosu a bordelu dokážou nakonec ty věci jakžtakž sestavit dohromady. Látka se rozstříhá na kousky. Ty, které se mají potisknout, se naloží na trojkolky, skútry nebo nákladní auta a v pytlích udělaných z prostěradel se vezou přes celé město do tiskárny. Po cestě různé kousky odpadávají. Ty části látky, které se mají vyšít, se zase naloží na jinou káru a vezou se jinam. Pak se to za pár týdnů všechno doveze zpátky, odněkud se vezmou knoflíky, suché zipy a ostatní doplňky a všechno se to sešije dohromady. Každá linka šiček šije jeden styl a každá z nich ušije jen jednu část. Vrrrr a šup s tim do bedny. Vrrrr. Hromady hadrů a nití se kupí kolem stolů a najednou se šije třeba deset stylů. Neuvěřitelný chaos, který je tím větší, čím menší je továrna. Jenže právě na ty menší fabriky jsme odkázaní. V supermoderní velké továrně totiž s malou zakázkou neuspějete. Ve finále musíte všechno zkontrolovat ještě před naložením. Poprvé jsme to neudělali a dost jsme prodělali. Od té doby zboží přebíráme hned u výrobce, kus po kuse. Na jednu hromadu zboží bez kazu, na druhou všechno ostatní. A pak zaplatíme jen ty dobré. Někdy bývá ta druhá hromada větší než ta první, ale Číňanům to moc nevadí. Na prodej vadných výrobků tam totiž mají speciální obchody, nazmar nepřijde nic. DVA SVĚTY V Ning-pu je všechno. Periferie s továrnami, které se rozlohou nedají porovnat s ničím v Evropě, a všechny jsou vytížené, stejně jako nespočet menších fabrik a manufaktur. Pak je tu Ningbo City – nic než gigantické nákupní centrum. Mamutí klon Teska, který se vymkl kontrole. Kilometry regálů se zbožím drahých západních značek, vyrobeným jen kousek odsud. A samozřejmě promenády v centru, kde všechno klape. Lidi se usmívají a byznys jede. McDonald, KFC, Ralph Lauren, Pizza Hut,Versace, Esprit... Jakmile však odbočím do postranní ulice, billboardy a loga známých značek zmizí. Nahradí je stánky se smaženým masem nejistého původu, dřevěné kotce nacpané drůbeží, sem tam je uvnitř i pes nebo pár koček. Není to

22

ČÍNA nejpříjemnější pohled, ale těžko soudit cizí chutě. Ulicí prorůstá gigantický trh, ve kterém se během pár minut ztratím a dav lidí mě zcela pohltí. Nechávám se nést a snažím se nevnímat všechny ty pohledy, které mi naznačují, že tady vlastně nemám co dělat. Smrad okolo je doslova hmatatelný. Nechápu, jak v tom někdo dokáže vydržet déle než pět minut. Stěží potlačím nutkání zvracet. Vyklouznu z davu a zamířím do ještě užší uličky, ve které se dá alespoň dýchat. Na zemi leží člověk, má znetvořené končetiny a chrčí, vedle je dítě, které má na těle boule obludných rozměrů, a další člověk, který už ani nevypadá jako lidská bytost. Belhá se ke mě a cosi křičí. Podávám mu drobné, stejně jako ostatním, které mám najednou kolem sebe. Jsou jich tu desítky. O třicet metrů dál, za megaboardem Hyundai, se z plakátu stále usmívá David Beckham. Jiný svět. Odsud z něj ale není vidět ani kousek. A naopak. Tohle umí Čína skvěle – skrývat věci, které by neměly být vidět, které nelahodí gustu Evropanů a také oku Strany. S politikou je to podobné. Nikdo o ní nemluví, nikdo na ni nenadává. A jen výjimečně zahlédnete, jak někdo na ulici rozdává letáky. Netrvá to totiž dlouho, přiběhnou policajti a nemilosrdně ho seřežou. Jak Čína umí mimikry, si nejlíp uvědomíte ve chvíli, kdy v televizi zahlédnete oslavy, ve kterých oslavují Velkého vůdce a člověka, který údajně přivedl zemi na vrchol blahobytu. Co na tom, že Mao připravil o život kolem sedmdesáti milionů obyvatel a mnoho dalších přivedl na samotnou mez přežití. Lidé se mají dobře a tak je historická lež přijatelnou daní, na které se všichni rádi shodnou. SMRK, PRD, FLUS, MŇAM Při posledním pobytu jsem ve fabrice zjistil, že všechny knoflíky, které mi dodavatelé vyrobili, odpadávají. A navíc obsahují nikl, takže se k nám nesmějí dovážet. Abych nebyl tak nevrlý, rozhodli se moji hostitelé, že se mi pokusí zlepšit náladu v jednom z nočních podniků v té nejlepší čtvrti. Návštěva podobných zařízení je výsadou těch movitějších. Lidé ze slumů a periférií postávají v úctyhodné vzdálenosti od nich a snaží se z přicházejících či odcházejících vymámit aspoň nějaký ten kovák. Blíž je ochranka nepustí. Uvnitř pak na návštěvníky čeká prostor plný zrcadel, podsvícených

23

NA VANDRU S REFLE EM II skleněných podlah a laserových efektů. Není slyšet vlastního slova a mračna cigaretového kouře rozřezává úderné techno. Číňané jsou zvyklí bavit se v uzavřených společenstvích a pro ten účel má každý podnik v patrech samostatné oddělené kóje, ve kterých se můžete bavit ve větším soukromí, za polovičního rachotu a dvojnásobného zakouření. Pití se objednává ve velkém, protože dát si jednoho panáka je tady hodně složitá záležitost. Musíte platit pokaždé předem a pokaždé někomu jinému, kdo zmizí na dlouhé minuty v davu a vy stále čekáte. Lepší volbou je tudíž celá flaška whisky, ke které dost často vyfasujete ještě druhou zdarma. K tomu vám přinesou pár lahví zeleného čaje. Potom whisky smíchají s čajem a ledem a nalejou do malých úzkých panáků, vzdáleně připomínající zkumavky. Chutná to výborně, milovníci whisky prominou. Horší je to s hygienou a stravovacími návyky. Číňan nesmrká. Raději si tahá nudle přímo z nosu a přímo u stolu. Pokud netopýr vydolovat nejde a je chycený hlouběji, pak je čas si odchrchlat. Mně tyhle věci nijak zvlášť nevadí. Hrával jsem osmnáct let fotbal a vím, že někdy je to v běhu potřeba. Jenže jak dokážou Číňani vychrchlat až z paty, to nedovedl ani starej Kadeřábek a to byl Pan fotbalista. A tohle všechno se děje přímo u otočného stolu, mezi sousty. Flusanec pak skončí s veselým plesknutím pod stolem. Když připočítáte srkání a hlasité mlaskání jako bonus, chuť k jídlu se pomalu vytrácí (pokud nějaká vůbec je, ale k tomu se ještě dostanu). Když se někdo pozvrací na stůl, obsluha to shrne a odnese v dlaních, ani ubrousek si nebere. Když pod stůl, tak to tam klidně nechají. Kdybych to v jedné lepší restauraci neviděl na vlastní oči, nevěřil bych. Co jsem bohužel zažil mnohokrát, to byl šok na toaletě. Na zemi bývá několik čísel hluboký bazének z moči, vylitého pití a zvratků a puch je samozřejmě odporný. V takové míře jsem to neviděl nikde jinde, kdekoli v Číně na těchto místech skoro pokaždé. Bar, kam mne pozvali na usmířenou, nebyl výjimkou. Atmosféru navíc dokresloval Číňan, který byl totálně namol, očividně si pozvracel oblek a poté se vyválel na podlaze. Pak se pokoušel projít zrcadlovou stěnou jako dezorientovaná můra a opakovaně po nárazech nadával. Za pomoci toaletáře (ano, byl tam člověk, který se o záchod staral!) jsem opilce navedl k východu a věnoval se účelu, který mne tam přivedl. Toaletář mi přitom položil za krk teplý ručník a začal mi masírovat

24

ČÍNA záda. Díky tomu jsem i já přispíval svou troškou napůl do pisoáru a napůl do louže pode mnou. Pak mi ten muž pustil teplou vodu, inkasoval nezbytné spropitné a mohl jsem konečně pryč. Při odchodu jsem si vynadal, že jsem si vyšel jen v pantoflích, a snažil jsem se nemyslet, jak vysoko mám nasáklé džíny a co mi to sakra uvízlo mezi prsty na noze. BEZE STRACHU Čína je země, jejíž obyvatele hlad naučil jíst prakticky všechno. Nic proti gustu, ale některé speciality jsem fakt nemusel. Například vývar nalitý do skleněného poháru, po jehož dně lezly nějaké potvůrky, které se živé napichovaly a jedly se i s očima. Bohužel - já měl dost problémů i s čínskou běžnou kuchyní. Když mě přivedli poprvé do rybí restaurace na slavnostní večeři, pokoušel se o mě infarkt. Ve vzduchu se vznášel opar zkaženého masa smíšený s přepáleným olejem a párou od spařené zeleniny. Tohle že je nejlepší restaurace ve městě? Jinde to nebylo jiné a mě stále víc vadil smrad, který cítíte prakticky všude. A také spousta tuku. Když to jde, vařím si raději na hotelu sám. Nebo jdu ke stánku na ulici, kde je jídlo často lepší než v naleštěné restauraci. I když jsem si ale často pochutnal, mé útroby protestovaly s neutichající intenzitou. Kromě žaludku v Číně naříkaly i mé plíce. Omezit kouření je tam nemožné. Kouří se ve velkém a všude. V kancelářích, na ulici, v baru. Jakmile jedno cigáro dokouříte, hned po vás někdo hodí další. Ráno pak vychrchláváte věci, které by se hodily do sci-fi filmu. Zní to asi divně, ale navzdory všemu mám Číňany a jejich zemi rád. Zvyknul jsem si, že mé angličtině nikde mimo velké aglomerace nerozumějí, nevadí mi fotit se devětkrát denně a nechám se tahat za chlupy na rukou, nepobuřuje mě grilovaný pes na špejli. Zvládám se usmívat i v továrnách, kde venku visí cedule „nezaměstnáváme děti“, ačkoli uvnitř je to přesně naopak, a naučil jsem se nepokládat v těchto směrech zbytečné otázky. Dřív jsem se ptával i na Tibet. Nemělo to smysl. Mám Čínu rád pro pracovní i cestovatelská překvapení, která mi vždycky připraví. A na Číňanech si vážím jejich skromnosti, neuvěřitelné pracovitosti a ochoty. Zákazníkům by snesli modré z nebe, upřímně se starají. Když

25

NA VANDRU S REFLE EM II jsem byl v Texasu, stačilo, že proti mě šli dva černoši a už jsem se klepal. V Číně nikdy. Často jste pro ně pouťová atrakce, když vás někde nechtějí, zamávají rukama, ať jdete pryč. Ale není v tom zloba ani nenávist. Čína vás donutí bilancovat. Číňané nás, lidi ze Západu, opravdu nepotřebují. Západ přesto vidíte všude, Čína všechno západní hltá a křiví si to k obrazu svému. Normální Číňan se má dobře, má o svoje potřeby postaráno. Všechny služby fungují a na spoustu z nich si rychle zvyknete. Na taxikáře, co se k vám chovají slušně a ne jako týpci, které můžete vidět u nás na nádraží, na masáže nohou, při nichž si příjemně odpočinete, na partičky mahjongu, které se na ulicích hrají každý den, na bary, kde se o vaši zábavu stará celý ansábl zpěváků a tanečnic. K tomu připočítejte všechny naše západní libůstky jako třeba výlet do Teska, které si můžete dopřát ve chvíli, kdy se vám ty čínské omrzí. Funguje to. Bezpochyby i díky komunistické vládě, která si dokáže svoje záměry velmi dobře ohlídat. Pokud se na to díváte takhle, pak se s Čínou nemůžeme rovnat. A Čína se ráda rovná. I dnes se chce dostat tam, kam se ji snažil násilím, vražděním a hladomorem dostat předseda Mao. Chce být nejmocnější zemí světa. Naštěstí se to už neděje pomocí organizovaných čistek a záměrným vývozem všech zásob na úkor obyvatelstva. Nebo to alespoň není tak vidět. NENÍ NAD ORIGINÁL „Nechtěli byste ušít tyhle mikiny? Akorát je dokončujeme a můžeme přidělat i pro vás,“ nabídne mi klidně agentka cizí výrobek. Jednou jsem viděl i čtyři vedle sebe, jen pokaždé s jinou značkou. S autorskými právy si Číňané hlavu opravdu nelámou. Když jim říkám, že se to dělat nemá, nevědí proč. Jejich oči mě sledují, ale mozek nechápe. Čína vyrábí drtivou většinu zboží pro ty nejprestižnější značky na světě. A to samé zboží bez značek pro kohokoli. Kdo vyrábí v Číně, musí s tím počítat. Hodně firem se díky tomu živí jako mrchožrouti. Do vlastního vývoje neinvestují nic, koupí zboží od konkurence a pošlou ho do Číny vyměnit loga a zbytek obšlehnout. Běžná praxe. Hlavně, že nám vadí padělky. S těmi je to někdy docela legrace. Třeba značkové zipy YKK mi v Číně pokaždé nabízejí buď pravé nebo falešné. „Jaký je v tom rozdíl?“ zeptal jsem jednou. „Na pravém zipu je vpředu vyražené logo a vzadu také. Na falešném

26

ČÍNA vzadu není, abychom to poznali,“ usmívá se obchodník. Podíval jsem se. „Ale tady je to logo vzadu taky.“ Číňan zip chvíli zkoumal. „Hm, tak teď už nevím, jak to poznáme.“ Na cokoli se čínských výrobců zeptáte, všechno dokážou. Všichni jsou profesionálové a ještě nikdy nepropásli termín dodání. Slyšeli o těch hrozných věcech, ale jim se to samozřejmě nestalo. „U nás není problém vyrobit cokoli.“ Ve chvíli, kdy padne tahle věta, je lepší vyběhnout z restaurace a skočit pod vlak. Jak to vím? Několikrát jsem tomu uvěřil. Vyrábět v Číně je o nervy. Každoročně se ve firmě pohádáme, každý rok chceme skončit. Vloni jsem chtěl skončit asi pětkrát. Když se to ale podaří a já pak koukám na hotové oblečení, na firmu, kterou jsme vydupali z ničeho, mám zas chuť pokračovat. Vymýšlet, tvořit... A kontrolovat. Čínské továrny nabízejí neomezené možnosti výroby, ale nabízejí také neomezené možnosti chyb a průšvihů. Jediná šance je vydat se několikrát v roce na místo osobně, vysvětlovat, prosit, nadávat, brečet a doufat, že to budete schopní dotáhnout do zdárného konce. Zvlášť pokud začínáte a máte malé objednávky. Pak se nedostanete do lepších továren a musíte počítat se vším. Kontrola přímo u výrobce, kus po kuse, šev po švu, je nezbytná. Občas vám z toho trochu hrabe, ale pořád je to lepší než někam poslat pár milionů a pak se divit, co na vás z kontejneru vypadne.

27

NA VANDRU S REFLE EM II

IRSKO ZA MŘÍŽEMI MOUNT JOY „Irové mají hrozné díry v zákonech, horší než u nás,“ tvrdí EVA BAŠOVÁ (30). Absolventka náchodského gymnázia a Vyšší odborné školy informačních služeb ví, o čem mluví. Před šesti lety v Irsku několik měsíců úspěšně pracovala načerno a přitom současně platila daně a pojištění. Při druhém pokusu, když si chtěla přivýdělek zopakovat, však narazila kosa na kámen. Po příletu ji i s přítelem zadrželi a skončila v base. Poprvé jsem bez pracovního povolení pracovala v hotelu a můj zaměstnavatel to věděl. Povolení mi vyřídit nechtěl, spokojil se s tím, že jsem získala identifikační kartu PPS, a dělal, že nic neví. Domluvila jsem si s ním práci i na další rok, ale hned po příletu se všechno sesypalo. Immigration officer postupně odbavil všechny, jen mě s přítelem ne. Nelíbili se mu naše pasy, z loňské návštěvy jsme neměli výstupní razítka. Paradoxní bylo, že za to jsme vůbec nemohli. Oni je totiž nedávali. Úředník nás nicméně podezříval, že jsme v Irsku byli déle, než jsme měli. Což byla pravda. Odjeli jsme asi o šest týdnů později a mysleli, že to nikdo nezjistí, když v pasu výstupní razítko nebudeme mít. Spoléhali jsme, že splňujeme obvyklé podmínky. Brzká zpáteční letenka (tu pak člověk musí nechat propadnout), dostatek peněz, zamluvený nocleh na ubytovně... Úředník nám nevěřil a choval se dost rázně. Začal vykřikovat, že se mu to nezdá a že si to zjistí. Odvedl si přítele do kanceláře a až do letištní haly bylo slyšet, jak na něj křičí Don´t fuck me! Pak si vzal na paškál mě. Že jsme zemi určitě opustili později. To jsme ještě pořád doufali, že z toho vyjdeme bez maléru. Jenže pak si to asi během deseti minut ověřil. Obvolal prý

28

IRSKO letecké společnosti. Snažila jsem se k tomu něco říct, ale dočkala jsem se jen příkazu Shut up a pokynu, že máme jít za ním. Odvedl nás ven z haly, k dodávce, kde už seděla jedna holka s klukem. Ptala jsem se, kam jdeme, ať nám to vysvětlí. Že chci zavolat své rodině a taky na ambasádu. A jestli s námi má něco v úmyslu, ať nám to řekne. Že by s námi mohl mluvit slušně. Začal křičet, že si žádný slušný chování nezasloužíme. Měla jsem na krajíčku, ale řekla jsem, že nikam nejedu, dokud nezavolám ambasádu. Načež přišel jeho kolega a zahrál hodného. Jedeme prý do kanceláře, kde si všechny hovory vyřídím - na letišti nejsou na projednávání takových přestupků vhodné prostory. ZA KATR! Druhá holka, co už se svým klukem v dodávce seděla, byla Polka. Odjeli s námi z letiště do města, přivezli nás do areálu s několika budovami a oddělili od kluků. V budově, kam nás odvedli, byl vstup s magnetickým uzávěrem. Zarazilo mě to, ale pořád jsem myslela, že jdu na výslech. Jenže ten úředník beze slova odešel a přišel jiný, který mi začal říkat, kam mám dát bundu, mobil a další věci. Mobilu jsem se nechtěla vzdát a zrovna začal zvonit, tak jsme se o něj přetahovali a já křičela, že to je moje máma, ať mě s ní nechají mluvit. A teprve teď to přišlo: telefonovat prý tam nesmím – taková jsou pravidla věznice! Všechny protesty byly zbytečné. Vytrhli mi mobil a pohrozili: když nebudu spolupracovat, zavolají posily. Bylo to k neuvěření. Za porušení pravidel nás nemuseli pustit do země. Kdyby nás poslali šupem domů, pochopila bych to. Ale tohle? Personál věznice byl naopak ledově klidný. Nebyli jsme prý první, které sem pod záminkou projednání jejich přestupku přivezli. Navrhovala jsem, že si zaplatím letenku a hned odletím. Odmítli - pustit mě nemohou. Vzdala jsem to a už jen brečela. Následovala detailní prohlídka (svléknout jsem musela i prádlo), zabavení věcí (prý by nám je ostatní vzali) a odchod do cely. VELKÉ MALÉ MĚSTO Dublin, jak jsem ho poznala při předchozím pobytu, je sice největší irské město (přes milion obyvatel), ale infrastrukturu má špatnou. Jízdní řády na

29

NA VANDRU S REFLE EM II zastávkách autobusových linek jen uvádějí, kdy ten či onen autobus vyjíždí z konečné. Kdy přijede na vaši zastávku, už se nedozvíte a musíte počítat. Jsem na páté zastávce, mohlo by to jet tak za dvacet minut... Výpočty ale komplikuje skutečnost, že všechno jezdí přes ucpaný střed, včetně těžkých náklaďáků. Irsko bylo ještě před několika desítkami let chudou zaostalou zemí. Dost peněz mají Irové relativně krátkou dobu a není tedy divu, že se občas chovají jako burani s plnou peněženkou, kteří jen utrácejí po hospodách. My se alespoň nesetkali s nikým, kdo by měl nějaké dlouhodobější cíle, na něco šetřil, něco plánoval. O příchylnosti Dubliňanů k alkoholu mě mimo jiné přesvědčovala i každodenní cesta do práce – vedla po hlavní ulici, kde je nejvíc hospod a nazvraceno bylo na každém rohu. Irové nejsou žádné třasořitky. Full irish breakfast nebylo nic pro mě. Podobá se anglické snídani, ale navíc jsou tam žampiony, brambory a kus světlého a tmavého jelita – říkají tomu black and white. Celé je to hrozně syté, spíš jako oběd nebo večeře. Na ty se ale chodí hlavně do podniků rychlého občerstvení jako Mac Donald, Burger King a podobně. Po takovéhle stravě se pak člověk ani nediví, že většina Irů má nadváhu. Na rozdíl od Čechů jsou Irové vstřícní. Holubičí povahu ale rozhodně nemají. Oblíbeným sportem je gaelic football, při kterém se hráči mohou i kopat a mlátit. O robustnější psychické konstituci kromě téhle drsnější formy fotbalu svědčí i reklama. V televizi jsem například viděla šot, který měl odradit řidiče od používání alkoholu před jízdou. Malé dítě tam bylo sražené na chodník, krev stříkala... U nás by taková reklama asi neprošla. Svéráznou kapitolou je irský přístup k životnímu prostředí. V době mého prvního pobytu jsem třídění odpadů viděla jen v televizní reportáži o první čtvrti v Dublinu, kde zavedli kontejnery na papíry, sklo a plasty, které už v Čechách byly dávno rozšířené pomalu na každém sídlišti. Výmluvná je také snaha irské vlády, která chtěla omezit nepořádek v ulicích a nařídila, že se musí platit patnáct centů za igelitové tašky, do kterých vám v obchodech dávají nákup. Výsledek? Obchody přešly na papírové tašky a místo igelitu jsou ulice plné papíru.

30

IRSKO SNÍDANĚ V CENĚ Věznice Mount Joy leží přímo v hlavním městě a původně to snad byla pevnost. Je stará asi tři sta let a v poslední době k ní přistavěli další část. Ve starých budovách obklopených třímetrovou kamennou zdí s ostnatým drátem jsou zavření muži - tam skončil i můj přítel. V cele se třemi Iry, kteří si prý odpykávali trest za drogy. Já s Yvonne, tou Polkou, jsme skončily v ženské části. Byla modernější a trochu přívětivější (místo ostnatých drátů tu byly kamery) a bachaři si pochvalovali, že v ní není taková zima jako ve staré. Protože už bylo pozdě na zdravotní vyšetření, první den jsme skončili ve speciální cele, zřejmě určené pro vězenkyně, u nichž hrozilo, že by si mohly něco udělat. Nás ale vězenkyněmi nenazývali, místo prisoners říkali aliens – vetřelci. Místnost tři krát tři metry byla celá vypolstrovaná, včetně podlahy a plastového rámu malého okénka u stropu. Na stropě zářivka a dvě kamery, na zemi dvě matrace, plastikový kbelík, jinak nic. Jako privilegium nám nechali šaty, z ostatního jsem si směla nechat jen zubní kartáček a brýle. Plus jsme dostaly pytel s povlečením a noční košile, všechno v depresivní zelené. Zářivky svítily permanentně, po večerce jen změnily barvu světla na modrou. Nepřestávala jsem bulet a nakonec mi, asi v jedenáct večer, přece jen dovolili zavolat na ambasádu. Zvedl to nějaký úředník a řekl, že konzul je právě v Čechách. Dá mu prý vědět. Jednou už takový případ měli. Budou to řešit a pak se mi ozve. Ráno nás odvedli do jídelny, kde bylo všechno z plastiku a přimontované k podlaze. Snídaně byla slušná, cereálie s mlékem a čaj, ale já neměla na jídlo ani pomyšlení. Bachaři se smáli, že máme bed and breakfast zadarmo a tvrdili, že prý nás maximálně za týden pustí. Nijak mě to neuklidnilo a pořád jsem brečela. MEZI SPODINOU Nevím, jestli víc pomohl pláč nebo výhrůžky, že si chci na chování jejich cizinecké policie stěžovat, ale před obědem nás přemístili do lepšího a začali se chovat slušněji. Taky jsem si mohla zavolat domů. Prostory, kde jsme bydlely, byly v přízemí jiné budovy. Celkem k sobě přiléhaly čtyři a uvnitř

31

NA VANDRU S REFLE EM II byl čtverec, kam se mohlo na vycházky. Místnost měla vlastní koupelnu a záchod, byla tam dokonce i pračka a stejně jako v běžných celách tam nechyběla televize. Na dveřích jsme ani neměly špehýrku. Ale kontrolovali nás pravidelně. I v noci. Mount Joy nepatří k nejhorším věznicím, končí v ní především zloději, feťáci a dealeři drog. Ženské, se kterými jsme chodily na jídlo nebo na dvůr, podle toho i vypadaly. Jedna s jizvami na zápěstích po pokusu o sebevraždu, druhá polopříčetná, další se věčně klepaly v evidentním rauši po drogách, které nějak sehnaly i uvnitř. Nebyl na ně veselý pohled a stravování s nimi byl zážitek sám o sobě. Lžíce držely jak dřevorubci, jídlo jim padalo zpátky do talíře... Jestliže jsem mluvila o slušných snídaních, o obědech se to říct rozhodně nedalo. Během toho prvního (tlustá slanina, která byla jak podrážka a vůbec se nedala ukousnout) mě přišli navštívit z ambasády. Potvrdili mi, že na takové zacházení se mnou nemá irská policie právo. Náš konzul se prý kvůli tomu sejde s premiérem. Kdy mě pustí? To nevěděli. Pak přišla na řadu zdravotní prohlídka. Ta sestávala z jediného dotazu, jestli mi něco je. Všechno mi je, brečela jsem. Já tady být nechci. Jako bych neřekla nic. Když mi něco bude, mám si přijít pro prášek, pravila doktorka. DRAHÁ LEGRACE Jak se ukázalo, příčina našeho uvěznění byla prozaická. Podle irských předpisů vás po odmítnutí vstupu musí dopravit zpátky na své náklady společnost, se kterou jste přiletěli. A my bohužel použili Aerlingus, který nelétá tak často, takže nás na pár dní prostě zašili. Ubytovnu pro podobné případy zřejmě nemají. Díky tomu, že cestu zpět platila ta společnost, nemuseli jsme už nic doplácet, ale i tak to byla dost drahá legrace. Kromě původních letenek nás stál zbytečné peníze i na týden předplacený hostel. A výsledkem bylo jen přeškrtnuté razítko v pasu – zamezení vstupu bez jakékoli uvedené lhůty. Až budu mít jednou děti, podám jim tenhle výlet jako veselou historku, ale chce to čas. Práci načerno v Irsku seženete i dnes, kdy už to ale není potřeba. Ti, co jsou na ni odkázaní, pak dostanou jen tu nejhorší. Nikomu bych to už ne-

32

IRSKO doporučovala. Pro případ, že by se někdo dostal do podobné bryndy jako já, mám jedinou radu – nenechte se pod jakoukoli záminkou dobrovolně odvézt pryč z letiště. Kdyby šlo do tuhého, dělejte scény. Křičte, brečte, hádejte se. Když se budete chovat jako ovce, nikdo to neocení a můžete jen prodělat.

STAROBYLÉ MĚSTO „Přijít pozdě do hodiny nebo ji skončit předčasně, to si v Cork English College nikdo z učitelů nedovolil,“ pochvaluje si absolventka Vyšší odborné školy cestovního ruchu v Českých Budějovicích TEREZA VINCIKOVÁ (25) zkušenost z prázdninového kurzu angličtiny ve třetím největším irském městě. „Na rozdíl od českých učitelů nám taky nikdo na dotaz neodpověděl, že nemá čas. Ať jsme se ptali na gramatiku, nebo třeba na radu, kam jet v neděli na výlet.“ Podívat se do nějaké země, kde se hovoří anglicky, po tom jsem dlouho jsem toužila. Jazykový kurz se mi zdál jako dobrý prostředek. Do nejužšího kola se probojovaly školy v Londýně, Dublinu a Corku. Ten ve finále zvítězil, protože je velký asi jako České Budějovice a větší města já nemusím. Také jsem nechtěla riskovat, že skončím v nějaké škole, kam jezdí hodně Čechů. Chtěla jsem prostředí, ve kterém bude nutné mluvit anglicky od rána do večera. Cork English College je soukromá škola. Studium na ní mi zprostředkovala agentura GTS International. V katalogu ji má teprve od loňska, ale škola už funguje od roku 1978. A certifikát ISO 9001 dosvědčuje, že si její majitelé potrpí na kvalitu výuky. Od loňského září je škola – jako první v Irsku - členem sítě Quality English Schools. Dostat se do Corku je pohodlné. Vede tam přímá letecká linka z Prahy a odbavení jde jedna radost. Podle mé zkušenosti nedělají Irové cizincům při vstupu žádné potíže. Nikoho ani nezajímalo, jestli mám předepsanou hotovost, kolik vezu alkoholu a cigaret. Bolestný zážitek znamenalo až zjištění, že poslední autobus z letiště do města odjíždí už v půl deváté večer,

33

NA VANDRU S REFLE EM II půl hodiny před příletem letadla ČSA. Nezbývá než vzít si taxíka a člověk je hned o patnáct eur chudší. Na rozdíl od příletu do Irska představuje odlet ze země dost utrpení. Prohlídka na ruzyňském letišti je proti tamější kontrole procházka rájem. V Corku jsou schopní vyzout vás z bot, sebrat pásek od kalhot, vysvléct ze svetru i mikiny. SPECIALITY ODJINUD Pobyt a studium mi skoro celé zaplatili rodiče - kromě mých skrovných úspor na to padlo mé stavební spoření. Zpáteční letenka do Corku stála asi osm a půl tisíce, škola vycházela v přepočtu na koruny zhruba na sedm a půl tisíce týdně. Celkové ceny kursů se lišily nejen podle počtu týdnů nebo lekcí angličtiny. Také podle obsahu. Běžnou součástí kursů byly prohlídky města nebo víkendové výlety (například do Limericku, na Cliffs of Moher nebo do Killarney), ale člověk si mohl objednat i kursy s přípravou na cambridgské zkoušky, výukou golfu nebo jízdou na koni. Pevnou součástí školného je také cena za ubytování. Odmítla jsem dražší variantu s bydlením v rodině a zvolila studentský byt - vlastní pokoj a společné příslušenství. Samo nájemné dělalo z výsledné částky dva a půl tisíce týdně, předem se skládalo ještě padesát eur jako záloha pro případ škody. Irsko je dnes jednou z nejdražších zemí Evropské unie (na drahotu si stěžují i sami Irové) a mé hospodaření vypadalo podle toho. Většinou jsem si vařila sama a jídlo nakupovala co možná nejlevněji. V tom ohledu u mě nad ostatními supermarkety jednoznačně vyhrávalo Tesco na Paul Street a pak Dunnes Stores na St. Patrick‘s Street. Posezení v hospůdce jsem si samozřejmě nenechala ujít, ale přehánět jsem to nemohla. Když nepočítám sendviče a toasty u O’Brien’s, které se hodí spíš jako snídaně nebo svačina, na pořádné jídlo pod jedenáct eur nenarazíte. Kdo chce ochutnat irskou kuchyni založenou hlavně na bramborách a masu, musí nejdřív hledat a pak také dost počítat. Mnohem dostupnější než irské speciality jsou v Corku restaurace s mexickou, italskou nebo čínskou kuchyní. Nejlevnější pivo (opět nutno trochu hledat) stojí bez centu tři eura. Jinak pět.

34

IRSKO PĚŠKY VŠUDE Cork je starobylé město, s osídlením doloženým od sedmého století. V místě, kde sv. Finbarr založil klášter a školu, dnes stojí impozantní neogotická katedrála. Historický střed města leží na ostrově, který obklopují ramena řeky Lee (irský název Corcaigh znamená bažinu), a kdysi byl významným obchodním centrem. Důkazy tam najdete skoro na každém kroku: přístavní hráze z šedého kamene, stará skladiště a elegantní mosty klenoucí se přes řeku. Mnoho ulic bylo původně kanály a na chodníku v Grand Parade můžete dodnes vidět kotviště z osmnáctého století. Když nepočítám předměstí na návrších okolních kopců, v centru Corku vůbec nemusíte používat žádné dopravné prostředky. Všude dojdete pěšky. Blízko středu byla i moje škola, s hlavní budovou téměř na břehu řeky a druhou asi sedm minut chůze od ní. V hlavní budově probíhala většina výuky a kromě jedenácti tříd tam byla i místnost s přístupem na internet. Za něj se neplatilo, ale každý měl nárok jen na půl hodiny denně a musel se vždy zapsat do seznamu na recepci. O Irsku se traduje, že tam pořád prší, ale v Corku to nebylo zdaleka tak strašné. Na tamějším počasí je spíš zvláštní, jak nevyzpytatelně a rychle déšť přichází. Běžná zkušenost: jdete po ulici, libujete si, jak je překrásně, a najednou jste mokří. Výjimkou z pravidla je déšť kolem páté odpoledne, na ten se dá vsadit, ať je jakkoli slunečno. Velké průtrže jsou naštěstí výjimkou, většinou jde o přeháňky nebo občasné poprchávání. Naivně jsem se domnívala, že Irové jsou zvyklí a déšť jim nevadí, ale opak je pravdou. Jakmile začalo pršet, všichni se okamžitě běželi schovat do nejbližšího obchodu a čekali, až déšť přestane. POZOR NA KALUŽE V anglo-irské a později občanské válce Cork značně utrpěl. Zejména pod britskými oddíly Black and Tans, zodpovědnými i za vraždu starosty Thomase MacCurtaina. Jeho nástupce Terence MacSwiney pro změnu zemřel ve vězení po jedné z nejdelších hladovek v historii IRA. Kupodivu, z reakcí dnešních obyvatel se nezdá, že by nějak striktně rozlišovali mezi Irskou republikou a Severním Irskem. Cork, oficiálně druhé největší město Irské republiky po Dublinu, je na pohledech běžně uveden jako třetí

35

NA VANDRU S REFLE EM II (po Belfastu). A místní se ani neptají, jestli se vám líbí v Irsku, nýbrž „na ostrově“. Irové jsou přátelští, družní, ale také hluční. Sami otužilí (když já se klepala zimou v mikině nebo svetru, Irky klidně chodily v tílku, krátké sukýnce a s pantoflíčky naboso), ale bez velkých ohledů na nepohodu druhého.To platí zejména o řidičích. Na nich je sympatické, že moc netroubí. Dokonce tolerují, když se třeba na kole spletete a jedete v protisměru. Bohužel, také se vůbec neobtěžují objíždět kaluže u chodníku nebo před nimi zpomalit a klidně vás ohodí. Na druhé straně – moc ohledů nemají ani chodci k řidičům. Na přechodech se světly zmáčknou tlačítko signalizace, jenže na zeleného panáčka už většinou nepočkají a hned vyrazí autům do cesty. Když si vezmete taxi, buďte připravení, že se od vás bude očekávat aktivní konverzace. Taxikáři jsou z absolutní většiny přistěhovalci, zejména z východu, ale vyřídilku mají vskutku obdivuhodnou. Jinak jsou ochotní a milí. Jen nečekejte, že jim bude něco říkat Česká republika. Na to si budete muset počkat až v rozhovoru s Irem. Podle tabulek Evropské unie má Irsko nejvíce vysokoškolsky vzdělaných lidí v poměru k počtu obyvatel. Je to dost znát. Když jim řeknete, odkud že to pocházíte, jejich reakce bude většinou: „Ano, Česká republika? Praha! To je krásné město!“ Pak přijde řeč na sklo Bohemia Crystal, české dřevěné loutky a samozřejmě i produkty automobilky Škoda. A nemálo jedinců dodá: „Praha? Levné cigarety, marihuana za hubičku a alkohol za velice nízké ceny.” S pořádkem si v Corku hlavu nelámou. V hospodách a kavárnách se nekouří (díky tomu tam dnes potkáte víc žen, včetně těhotných) a pro kuřáky jsou před nimi speciální koše s nápisem „Prosím, zde zhasněte svou cigaretu”. Přesto jsou nedopalky všude po zemi. A v obchodních domech (i ve značkových jako Marks & Spencer!) není vůbec divné, že se válí čisté oblečení po zemi. Vrátit po vyzkoušení tričko za třicet eur zpátky na ramínko? Kdepak. Prostě se odloží nebo někam pohodí. A nikdo ho nezvedne. Zvláštní zkušenost mám z pohotovosti v tamější nemocnici, kde jsem se jednou ocitla s velkými bolestmi. Po dlouhém čekání se mě vyptali, jak moc

36

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.