PŘÍLIŠ HORKÉ. str 7 1 KAPITOLA

str 7

1 KAPITOLA

PŘÍLIŠ HORKÉ "Toto je choulostivá záležitost", šeptal Bob. Ohlédl se... nikdo nás nesledoval... a opět promluvil. "Pro nějaké lidi to je příliš horké." Ztrnule jsem stál před výklenkem ve skalním útesu. Takových dvanáct metrů pode mnou spočíval ten nejexplozivnější artefakt na zemi. "Řekli nám, abychom ústí tunelu zacpali", vydechl Bob. "Udělal jsem dveře dovnitř a tady jsem je zasadil. Jsou přes metr pod povrchem". Zkoumal jsem to okolí. Bylo to dobře zamaskováno. Nakonec jsem řekl: "Nezasluhujeme si, abychom tady byli. Pojďme". ♣♣♣♣♣ V myšlenkách jsem se vrátil do okamžiku, kdy jsem poprvé slyšel o tvrzení neznámého američana, že lokalizoval poklad, po kterém se dlouho shánělo, schránu smlouvy. "Nesmysl!" zvolal jsem. "Říkáš, že ten chlapík Wyatt tvrdí, že našel atrefakt poctěný nejvyšší cenou na zemi? Kdo je ten ztřeštěný cvok?" "Nic o něm nevím", klidně odpověděla má přítelkyně. "Můžeš si ale lehce zjistit jeho adresu. Proč si to jednoduše nezkontroluješ?" "Podívej se", odfrkl jsem. "Kdyby se ten poklad našel, byla by to OHROMNÁ ZPRÁVA. Věděli bychom o tom!" "Dobrá, teď o tom víš", řekla Kristine. "Slyšel jsem takové věci už před tím. Je tolik různých tvrzení. Proč bych se měl zapojovata do tohoto?" str 8 A jak to, že hrstka amatérů by dokázala něco, co tak dlouho nedokázali profesionální archeologové? Celá ta myšlenka byla směšná. Navíc, Wyatt - a jeho údajný objev - byly na opačné straně zeměkoule. Proč bych se s tím otravoval? Nechám tu záležitost odpočívat a budu pokračovat v jiné práci. Uběhlo několik měsíců než se jméno Ronald Wyatt opět vynořilo. Zběžně jsem si prohlédl co bylo řečeno a po opět jsem to založil stranou. Byl jsem ale ztracen. Tvrzení toho muže mi byla opět strčena před nos - tentokrát ateistem. To se mnou škublo. Tento amatér archeolog Wyatt mě začal jít na nervy. Převracel jsem tu záležitost v hlavě po několik dní... a dokonce i nahlédl do mého bankovního konta. Stálo by mne to několik tisíc dolarů, abych s tím něco podnikl. Celá ta věc na mne ale dotírala jak bolavý zub. Když přišel čas a já byl hotov jednat, dostal se mi do rukou už celý svazek papírů proti tomuto chlapíku Wyattovi. Útok se zdál dostatečně vědecký, Wyattův protivník ho zamítl jako podvodníka... a nebo přinejlepším oklamaného člověka. Ať už se věci mají jakkoliv, musel jsem si to sám pro sebe vyšetřit. To se stalo mým osobním cílem - a myslel jsem si, že tvrzení Ron Wyatta vyvrátím. Měl bych na tomto místě asi prohlásit, že v mém srdci byla touha po nespoutané pravdě. Mohl jsem se držet

mých peněz a ze slonové věže papouškovat námitky jeho nepřátel. A nebo jsem mohl dát své peníze tam, kde byla má huba: a čelit tomu muži osobně... vyšetřovat obvinění proti němu... a posoudit tak zvané "důkazy". Zvolil jsem ten druhý kurs. Před tím než jsem vůbec začal vyšetřování Ron Wyattových tvrzení, musel jsem se ujistit na dvou bodech: za prvé, že žádné jiné tvrzení o objevu schrány nebylo autentické; za druhé, že podle historických záznamů je lokalizace Wyattova nálezu pravděpodobná. Wyatt si činil nároky také na několik jiných důležitých objevů. Potvrdil pozůstatky staré lodě na horách východního Turecka. Tvrdí, že našel části dvoukolových vozů str 9 na dně Rudého moře. Fakt, že si činil nároky na tolik věcí, mi způsoboval problém. Ty věci jsem si musel ověřit. Vždy skeptický, dával jsem přednost uvěřit jen tomu, co jsem mohl spatřit na své vlastní oči. Bylo tudíž logické, abychom v souvislosti s vyšetřováním Wyattova tvrzení o schráně smlouvy já a můj kolektiv osobně vyšetřili i ta jiná tvrzení toho muže. Má skepse - a můj život - prošly dramatickou změnou. Ocitl jsem se v doprovodu nebo ve vedení několika vážných výprav do každého naleziště. Najal jsem si profesionální potápěče, aby šli se mnou do Rudého moře. Udělali jsme to, co žádní jiní neudělali. Tělesně jsme si ověřili Wyattova tvrzení... přímo na nalezišti. Byly doby, kdy nás to mohlo stát život. Avšak zkušenosti člověka naučí opatrnosti. V mé první tůře do většinou neprozkoumané, nezamapované pramenné oblasti Amazonky v 1967, kde lovci lebek bojovali s foukacími trubičkami a otrávenými šipkami, jsem si pro jistotu vzal neprůstřelnou vestu. Ta výprava - má první - byla nezapomenutelná. To je ale jiná příhoda. Nyní jsem vcházel do oblastí Středovýchodu. Tam, kde Ron Wyatt dříve pracoval. V turecké provincii Agri jsme narazili na vojenskou kolonu a byli zatčeni. Zdálo se, že jsme ve svízelných potížích. A jenom zásah guvernéra zajistil naši svobodu! Jedné noci turecké obrněné vozidlo prostřelilo díry v našem hotelu a popepřilo zdi kolem našeho pokoje v bitvě s kurdy. V obvodu sto metrů kolem hotelu bylo zastřeleno třináct civilistů. Jindy jsem musel rychle utéct, když mne odpadlíkový starosta vesnice a jeho náhončí s příšerným úmyslem zlákali do hor. Spíce mezi škorpióny, potápěje se mezi žraloky, vyhýbaje se přepadům teroristů... jsme si nakonec ověřili Wyattova tvrzení. Tato kniha je příběh o jednom z těch tvrzení - a naše překvapivé objevy. ♣♣♣♣♣ str 10 Vlastnila schrána smlouvy nějakou nebezpečnou vrozenou moc? str 11 Schrána smlouvy byla nazvána tím nejexplozivnějším artefaktem na zemi. Po 800 let byla nejcenějším a nejsvatějším předmětem na světě... větší, pozlacená skřínka. Její víko s cheruby bylo z ryzího zlata - několik set kilogramů ryzího zlata. Na naše poměry v ceně možná dvou až tří milionů dolarů. Avšak její skutečná hodnota byla daleko větší. Jaká to byla oslava, když ji král David, druhý král Izraele, poprvé dopravil do Jeruzaléma! Byla to událost velké radosti a působivé přehlídky, zahrnující knězee, prince a národní vůdce. S důstojnou radostí se to rozsáhlé proceství protahovalo mezi kopci a dolinami směrem ke svatému městu. Hudba a zpěv se mísily se vzrušeným provoláváním. Najednou se to stalo. Vozík s tou zlatou skřínkou se náhle otřásl. Jeden z doprovodu, muž jménem Uza, vztáhl

ruku, aby schránu zajistil. Zhroutil se mrtev k zemi. Co se stalo? Byla schrána nabita elektřinou? Je možné, že Uza byl zabit elektrickým proudem?

Záhada Pro ty starodávné hebrejce byla schrána posvátným předmětem, oděným do ohromné záhady. Viděla ji jen vzácná hrstka lidí. Dokonce i při dopravě musela zůstat během celé cesty přikryta. V Šalomounově chrámu byla schrána ukryta za oponou. Přístup k ní nebyl povolen dokonce ani knězům. Pouze veleknězi bylo dovoleno do místnosti ve které stála - a to jen jednou do roka. Ta místnost - nazvaná Nejsvatější místo či velesvatyně - byla místnost bez oken a byla tam hustá tma - i když schrána měla své vlastní světlo, o kterém se zmíníme později. Podle zákona musel velekněz vzít sebou kadidelnici a kouř z kadidla musel naplnit celou místnost před tím, než mohl přistoupit ke slitovnici schrány. str12 Adolf Hitler z Německa a jeho nacisté věřili, že schrána je záhadným artefaktem, který by jim dal nadpřirozanou moc nad lidstvem. Před II světovou válkou, jedním z cílů Musoliniho bylo ukořistit schránu, o které se myslelo, že je v Etiopii. Jeho fašistická armáda dobyla a kontrolovala Etiopii od 1936 do 1941 avšak schrána mu unikala.

Elektrická baterie? Muž jménem Erich von Danicken způsobil v sedmdesátých letech senzaci když tvrdil, že schrána smlouvy byl mimozemský artefakt. Tvrdil, že lidé z kosmosu kolonizovali zeměkouli a že Bůh byl starodáný astronaut. Snažil se dokázat, že bible a jiné starodávné dokumenty jeho názor zakódovaným způsobem podporují. Schrána, dohadoval se, byla elektrickým vodičem ke kterému mohl být zapojen reproduktor na spojení mezi hebrejským vůdcem Mojžíšem a mimozemským kosmickým korábem. Smrt při dotyku schrány bylo prostě zabití elektrickým proudem. Von Daniken spekuloval, že kdyby byla vyrobena replika schrány, fungovala by jako baterie. Pro něho měla schrána vrozenou moc jako superzbraň. Nuže, co je pravdou? Mohla schrána vlastnit nějakou nebezpečnou vrozenou moc? Člověk by si měl samozřejmě být vědom toho, že von Daniken neposkytl žádné svědectví na opodstatnění své teorie. Fakt je, že repliky schrány byly vyrobeny, aniž by projevily jakékoliv elektrické vlastnosti. Avšak důležitější je, že původní zdroj informace ohledně schrány - starodávné hebrejské texty - takový nápad vyvrací. Podle první knihy Samuela, kapitola 4, schrána neměla nezávislou moc jako superzbraň. Nemohla zabránit porážce izraelců ani tomu, aby nakonec sama nebyla nepřítelem uchvácena.

Příliš nebezpečná na dotyk Písmo nicméně s bázlivou podrobností popisuje rychlé odsouzení, které padlo na každého, kdo se odvážil schránu znesvětit. Když str 13 ji uchvátili pelištejci, kteří žili podél pobřeží Středozemního moře, přinesla pohromu do každého města, které ji přijalo. V Bethšemeši víc než sedmdesát židovských mužů, kteří se postavili do fronty, aby do ní nakoukli, okamžitě zemřelo pro jejich neúctu ke schráně. Shrána byla nesena tyčemi prostrčenými kruhy podél dna. Tyče zůstávaly trvale na jejich místě, aby nebylo

potřebí se schrány dotýkat při jejím pokládání nebo zdvíhání. A tak se můžeme zeptat: Jaký byl důvod k tak pečlivé procedůře?

Zacházet s ní jako se svatou Nic ve vlastní materiální konstrukci schrány zjevně nebylo nebezpečné. Pokud věříme starodávným spisům, pravá moc schrány spočívala výlučně v Božské Přítomnosti. Vypravuje se, že když Boží přítomnost byla se schránou a s hebrejci, kteří ji vlastnili, schrána byla ohlašována jako báječný zdroj božského požehnání a ochrany pro ty věrné. Přinesla jim vítězství v bitvě - a blahobyt do domácnosti muže jménem Obed-edom když byla uložena v jeho domě. Když ale výsledkem nevěrnosti izraelců Božská Přítomnost odešla, schrána byla bezmocná jako každý jinž lidmi vyrobený předmět. Božská Přítomnost nad schránou - naznačená zářivým světlem vznášejícím se nad ní - byla považována za tak svatou, že když velekněz do té místnosti vešel, měl kolem okraje jeho oděvu připevněna granátová jablka střídající se se zvonky, aby lidé venku věděli, zda je stále naživu.3 K jeho kotníkům bylo připevněno lano, takže kdyby byl skolen smrtí, mohli by ho knězi ze svaté místnosti vytáhnout, aniž by riskovali své vlastní životy. Jedná se tady o něco nadpřirozeného - něco, co pro mnoho čtenářů bude mimo přijmuté hranice. A člověk může být omluven když se zeptá jak to, že dotyk nebo dokonci i pohled na předmět je čin zasluhující si smrti? ♣♣♣♣♣ Hebrejci věřili, že Stvořitel vesmíru je svatý a že oni svatí nebyli. Celá tato planeta dočasně propadla str 15 Převozem schrány do Jeruzaléma král David a jeho poddaní určitě prováděli radostný a ochotný čin. Avšak jejich zanedbání božských návodů bylo nepřijatelné. V případě Uzaha, takové zanedbání zjevně zmenšilo pojem Boží svatosti mezi lidmi. Přijatelné je jenom přísné dodržování Jeho požadavků. Ať je to jak chce, je vidět, že když starodávné spisy schránu smlouvy zjevují, je spojena se záležitostmi života a smrti. To okamžitě zvyšuje zájem. A lidská přirozenost jako taková vedla mnoho dobrodruhů našich dob, aby se přidali k pátrání po tom nedostupném pokladu. V příštích dvou kapitolách vyšťouráme ty nejhouževnatější povídky, které z toho pátrání povstaly.

str 17

2 KAPITOLA

ZTRATILA SE... ALE KAM? "Právě to viděla v izraelské televizi!" "Kdo?" "Hadassah." "Viděla co?" "Viděla zprávu o objevu schrány smlouvy v Jeruzalémě." "Co?"

"Ano, museli dostat nějakou informaci. A dost lidí telefonovalo a ptalo se kde je a jak se k ní dostat." "To není nikomu dovoleno odpovědět. Zatím ne." Byl červenec 1996. Během našich veřejných přednášek jsme podávali krátké zprávy o objevu schrány. Netrvalo to dlouho a ty zprávy se dostaly zpátky do Izraele. O něco dřívěji, právě když jsem se chystal na let do Kalifornie, paní z Queensland, Austrálie, se mne telefonem zeptala, zda jsem viděl SBS zprávy? (SBS je vícekulturní televizní síť.) Oznámili, řekla, že izraelská vláda pod novým předsedou panem Netanyahuem zmrazila všechny archeologické vykopávky na "starodávných nalezištích". Byly možná ty dvě události spojeny? Ta druhá zpráva vlastně předcházela tu první. V archeologické práci se ale člověk naučí mít mysl otevřenou a prostě se dohadovat. ♣♣♣♣♣ str 18 Už dlouho před tím, než jsem se do toho zapojil, existovaly spekulace, že ztracená schrána byla kdekoliv od východní Afriky do Irska na Atlantiku. Od doby první premiéry hollywoodské fantazie Raiders of the Lost Ark (Lupiči ztracené schrány) roku 1981, s Harrisonem Fordem v hlavní úloze hrdiny, pokusy o nalezení tajného úkrytu tohoto věhlasného pokladu se značně rozmnožily. Ta skutečná věc zmizela asi před 2500 lety. Podle některých lidí, její zmizení byla VELKÁ záhada. Co se s ní skutečně stalo? Na začátku mého pátrání po odpovědi jsem přišel na nějaké staré židovské dokumenty, nárážející na možnou stezku, po které se pustit.

Odnesena na horu Nebo? Jeden židovský historický spis, který není znám pro svou přesnost, možná odráží překroucenou pravdu. Druhá kniha Makabejců udává, že prorok Jeremiáš (který žil v době, kdy babyloňané zničili jeruzalémský chrám v 586 př.n.l.) ukryl schránu na hoře daleko od Jeruzaléma. Ve svém dopise jeruzalémští židé napsali těm co byli v Egyptě následující text a řekli, že je to kopie z Jeremiášova spisu: Prorok, jsa varován Bohem, poručil, aby stánek a schrána ho doprovázely až došel k hoře, na kterou vystoupil Mojžíš a spatřil Boží dědictví. A když tam Jeremiáš došel, našel dutou jeskyni a zanesl do ní stánek, schránu a oltář na kadidlo s zacpal dveře. Potom přišli někteří z těch, co ho následovali, aby to místo označili, ale nemohli je najít. A když to Jeremiáš zpozoroval vyčítal jim řka: To místo nebude známo, dokud Bůh neshromáždí společenství lidu a příjme je do milosti. Potom Hospodin ukáže tyto věci a majestátnost Hospodina se zjeví, a bude tam oblak tak jak byl ukázán také Mojžíšovi, a ukázal jej když se Šalomoun modlil, aby to místo mohlo být zasvěceno velkému Bohu. Tento dokument byl udajně složen během prvního století př.n.l., asi 500 let po životě Jeremiáše. Catholic Encyclopedia poznamenává, že:

Jeremiáš vskutku byl prorok v době, kdy schrána zmizela. A člověka by nemělo překvapit, kdyby schrána byla ukryta bezprostředně před zničením Jeruzaléma, aby byla mimo dosah bezohledných rukou blížících se ničitelů. Když se vrátíme do současné doby zjistíme, že alepoň někteří dobrodruhové vzali možnost umístění na hoře Nebo vážně (Nebo je místo, ze kterého Mojžíš přehlížel zaslíbenou zemi). V osmdesátých letech 20. století někteří muži vedeni Tom Crotserem z Winfield, Kansas, tvrdili, že spatřili schránu v jeskyni na území současného Jordánu. Naleziště bylo pod horou Pisgah, tím nejvyšším místem pohoří Nebo. Pozdě v 1981 strávili čtyři dny na samotné hoře Nebo, spali pod širým nebem. Potom obrátili své pátrání na horu Pisgah, kde našli v údolí místo zacpané kovovými plechy. Odstranili je a vešli do chodby, která je vedla do nitra země. Potom narazili na stěnu, rozbourali ji a za ní našli kryptu. V kryptě byla pozlacená obdélníková skříňka a vedle ní tyče na nesení. Vedle stranou byly předměty zabalené do plátna. Crotser předpokládal, že jsou to cherubíni, kteří kdysi zdobili slitovnici. Nedotkli se toho, ale pořídili barevné fotografie a vrátili se do Spojených Států, kde informovali tisk. Crotser ale pevně odmítl zveřejnit ty fotografie. Řekl, že Bůh mu nařídil, aby je dal jen David Rothschildovi, londýnskému bankéřovi - protože Rothschild byl přímým potomkem Ježíše Krista. A Rothschild byl Bohem vyvolen na postavení příštího židovského chrámu, do kterého bude schrána zavedena. str 20 Když Rothschild odmítl příjmout zásilku fotografií, Crotser si je nechal doma a ukazoval je pouze vybraným návštěvníkům. Jeden takový návštěvník byl Siegfried H. Horn, dobře známý archeolog. V 1982 věnoval dostatek času na důkladné prozkoumání těch fotografií. Zřejmě se nevydařily. Hornova zpráva říká:

V jednom veřejném interview, o kterém se zmiňuje Graham Hancock je řečeno, že skřínka je 157cm dlouhá krát 94 cm široká a 94cm vysoká. Crotser byl také interviewován žurnalistou Vance Farrellem. Farrel kladl otázky jako: "Co jsi v té komoře našel?" Odpověď byla: "Našli jsme schránu smlouvy a našli jsme slitovnici". Schrána smlouvy a slitovnice údajně ležely obě přímo na podlaze komory. "Jaké měla schrána rozměry?" "Byla 152cm dlouhá krát 122cm". (Podle jiné zprávy byla 150cm dlouhá krát 119cm široká krát 109cm vysoká, s cherubem o výšce 2,75 metrů!) str 21 Podle Písma by tyto proporce tu skřínku jako schránu diskvalifikovaly. Biblická schrána smlouvy byla 2a1/2 lokte dlouhá krát 1a1/2 lokte široká krát 1a1/2 lokte vysoká. I s použitím delšího lokte 52,3cm, rozměry schrány by nebyly větší než 131cm dlouhá krát 79cm široká krát 79cm vysoká. Poukazujeme na egyptský královsky loket, který Mojžíš a hebrejci znali a užívali - a kterého se užívalo až tak pozdě jako období prvního chrámu. Novinář se zeptal: "Jaké rozměry má slitovnice v té komoře?" "Stejné jako schrána", zněla odpověď. "152cm krát 122cm" Ke konci interview mu byla položena otázka: "Je ještě něco jiného, co považujete za významné a co byste rád sdílel s mými čtenáři?" "Ano, komora byla perfektní krychle, 2,13m krát 2,13m krát 2,13m (7 stop krát 7 stop krát 7 stop).

Dobrá, my všichni chováme lásku k sedmičkám, není liž pravda? Podle bible Sám Bůh miluje sedmičky. A tak to všechno znělo báječně. Kromě potíže, že nemůžete vtěsnat dva předměty o rozměrech 152cm krát 122cm na podlahu 2,13m krát 2,13m. To není možné. Prozradil se ten člověk, když ty rozměry udal? Bylo řečeno: "Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen". Jako přirozený skeptik jsem časem zjistil, že když někoho pečlivě a s modlitbou posloucháme jak něco tvrdí, jeho vlastní slova z jeho vlastních úst nám poskytnou svědectví, které buď ukáže jistotu té záležitosti, nebo opak. Podle vedoucího skupiny, jeskyně do které vešli byla po stranách vyložena "starodávnými hrobkami, které se podobaly katakombám". To může naznačovat, že se jednalo o pohřebiště, možná mnichů. Naleziště je blízko kostela františkánských otců z Terra Santa. Místnost se "schránou" je přímo pod budovou, která zachovává pozůstaky byzantského kostela. Ta místnost se pravděpodobně vztahuje k nedalekým muzejním skladům. Mniši o tom místě určitě dobře věděli. Mezi nimi byli muži s živým zájmem o archeologii, kteří celou tu oblast prozkoumali.

Odnesena do Etiopie? "Rád tě vidím kamaráde!" zářil můj přítel John Seymour, srdečně napřahujíce ruku. Právě jsem přistál s leteckou společností Quantas z Melbourne. "Jak se ti vedlo?" str 23 Archeologie byla Johnovou vášní a vždycky se sháněl po informaci, kterou by se mnou mohl sdílet. Nastoupili jsme do jeho auta a vydali se na cestu domů k mé manželce a synu. Josephine, mladý John-Paul a já jsme bydleli asi hodinu od města. Začali jsme dávat přednost bydlení na venkově. Je zdravější a také má člověk víc soukromí. Je to místo na uvolnění mezi přednáškami a výpravami. "Mám tady knihu, která se ti bude líbit", nabídl John. "Přišel jsem na ni včera. Můžeš jí věnovat kolik času chceš". "Graham Hancock", mumlal jsem. "No vypadá to zajímavě". "Jo. Nic o jeho teorii nevím. Každopádně si to zkontroluj." Kniha popisovala Hancockovo cestování po Etiopii když pátral po schráně smlouvy. Existovala tradice, podle které byla schrána chována ve velkém tajemství lidmi, kteří se řídili podivnou směsí judaismu a křesťanství. Hancock nikdy nebyl schopen získat přístup do budovy, ve které byla ta "schrána" doměle chována pod pečlivou ochranou mnicha jménem Abba Fameray. Povídka líčí, že král Šalomoun zplodil syna královně ze Sáby. Jméno toho syna bylo Menelech. Když Menelech dosáhl mladého věku cestoval do Jeruzaléma, kde ho Šalomoun dobře pohostil a zeptal se ho, jaký dar si přeje vzít sebou zpátky domů. "Schránu smlouvy", zněla jeho odpověď. Setkala se s okamžitým odmítnutím. V Menelechovi to odmítnutí vzbudilo nelibost a později s několika druhy uprostřed noci ukradl schránu a dopravil ji do Etiopie, kde spočívá v Axumu do dnešního dne. Podle nedávné doměnky je schrána v tom městě ukryta v kapli svaté Marie sijónské. To je vysoce nepravděpodobná povídka. Objevení toho, že jejich schrána byla ukradena, by bylo ohromnou ostudou pro izraelské kněze. Šalomoun by nepochybně vytáhl do "svaté války", aby tento neocenitelný poklad získal zpátky. Avšak v bibli ani nikde jinde o tom není žádná zmínka, kromě Etiopie. Dodatek k této povídce tvrdí, že Menelech si nechal udělat kopii, aby nahradil originál. str 24

Nuže, proč ne? Mohlo se to stát? Zprvu se to zdálo docela možné. Když jsem ale začal bádat, několik věcí mi způsobilo potíže. Když mi John opět zatelefonoval, předložil jsem mu tu věc. "John", začal jsem, "řekněme, že někdo by chtěl vyrobit kopii schrány. Co by museli prvně udělat?" "To je lehké", zakašlal John. "Někdo by si ji musel prohlédnout". "Nikdo ale kromě velekněze se k ní nemohl přiblížit, ano? A i v tom případě on před ní stál jen jednou do roka." "Správně, kamaráde, a říkám ti, pokud se kdokoliv jiný na ni jen podíval, nebo se dotknul její pokrývky, okamžitě se shroutili mrtvi." "Kdo by ji tedy mohl uvidět, aby ji mohl okopírovat?" "Velekněz by toho nezneužil. Pro něho to byla situace života a smrti. Neměl k tomu žádný motiv", John převaloval slova v ústech. "Nechápeš ale ten skutečný bod, Jono". "OK, řekni to", vyzval jsem ho. John rychle reagoval. "Podívej se, neříká to někde, že Šekinah sláva, Hospodinova přítomnost, opustila slitovnici schrány smlouvy krátce před zničením Jeruzaléma babyloňany?" "Míníš 586 př.n.l.?" "Ano, tak nějak. Menelech mohl být dostatečně chytrý na to, aby svedl Šalomouna k výrobě kopie. Mohl být dostatečně chytrý, aby je vyměnil a dopravil originál do Sáby. Myslíš ale, že by byl tak chytrý na to, aby způsobil Šekinah slávu spočívat na padělkové slitovnici přes 400 let - nebo na jednu vteřinu?" Pochopil jsem to. "Říkáš, zda by někdo byl natolik drzý, aby se snažil ošálit vševědoucího Pána Boha?" Jedné věci jsem si byl vědom. Posvátné písemnosti zaznamenávají, že Božská Přítomnost ustavičně přebývala nad slitovnicí. Rozhodující faktor je: "přenesl se" Bůh sebeuspokojivě na padělanou schránu? Hospodinovy požadavky na ochranu velesvatyně, kde byla schrána umístěna, aby ta komora nebyla znesvěcena, byly velmi přesné. Dokonce vydal velmi, velmi přesné požadavky ohledně roucha velekněze, když vešel do Božské Přítomnosti. str 25 Ne, Bůh by žádnému člověku nedovolil, aby znesvětil Jeho pozemský "Trůn". Nedovolil by nečistým rukám, aby Jeho Trůn odnesly pryč. John se chichotal. "A ještě něco, pokud se o tom mohu zmínit. Město Axum nebylo založeno dřívěji než 3. století př.n.l. - a možná později. To je sedm až osm set let po údajné krádeži schrány". "Mohla být mezi tím někde jinde", myslel jsem hlasitě, hrajíce ďáblova advokáta. "Možná ano", John odpověděl. Avšak v té legendě bylo mnoho jiných klamných představ a přežitků. A také nepřesností. Přišlo mi na mysl, že po celém světě jsou nesčetná města a kostely, které tvrdí, že chovají ve vlastnsti svaté pozůstatky. Vyšetřování ale ukázalo, že většina těch tvrzení byla prázdná. Proč by Axum měl být jiný? Jen to, že jeho obyvatelé věří své vlastní legendě absolutně nic nedokazuje. Později jsem zjistil další věc. Nedávno se dokázalo, že žádné záznamy o schráně unesené do Etiopie neexistovaly až do konce 13. století. Harry Atkins, který zkoumal etiopskou historii a přednášel ve službách etiopské vlády na Menelikově škole v Addis Ababa, píše: V té době byla pře o tom, kdo má být králem. Jeden z těch, kdo si činil nároky na trůn řekl, že je potomek krále Šalomouna a královny ze Sáby. Když se stal králem Ykuna Amlak (1274-1285 n.l.), legenda o schráně vstoupila do etiopské historie.

Je férové říct, že nedávno Graham Hancock ustoupil od své víry, že to byla pravá schrána smlouvy. Co tedy v té zemi mají, že to tak pečlivě střeží? Jinou repliku, nevyrobenou v době Šalomouna, ale za Jeremiáše nebo kolem té doby?

Protikladné teorie Nejprve Jordán, pak Etiopie... kde dál? Čím hlouběji to zkoumáme, tím je zjevnější jak hodně zmatku existovalo ohledně osudu schrány. str 26

Do Irska? Jedna zajímavá legenda oznamuje, že po zničení Šalomounova chrámu v 586 př.n.l., židovský prorok vzal schránu do Irska. Další prověřování ale dokázalo, že tato legenda je bez historické podpory.

Řím? První chrám byl zničen v 586 př.n.l. Později, r. 515 př.n.l. byl postaven druhý chrám a ten byl zničen římany v 70 n.l. Podle židovského historika Josephuse, který byl při tom druhém zničení chrámu přítomen, římský vladař Vespasian postavil po židovské válce "mírovou svatyni" na památku zničení druhého chrámu. Josephus říká, že uchvácené chrámové poklady byly odneseny do Říma a v té budově uloženy. Na Titusově oblouku v Římě jsou zobrazeny sedmiramenný svícen a stůl na předkladné chleby jako předměty, které byly ze ztraceného chrámu uchváceny a odneseny do Říma. Je ale pochybné, zda ty položky datovaly z prvního chrámu Jeremiášovy doby, chrámu, který obsahoval schránu smlouvy. Je známo, že existovalo mnoho duplikátů stolu na předkladné chleby a svícnu a jiných nádob uskladněných v chrámových pokladncích pro případ, že používané nádoby jsou znesvěceny. Podle mnoha židovských učenců, ten sedmiramenný svícen, zobrazený jako kořist na Titusově oblouku, může těžko být originálem, protože jeho osmiúhelníkový podstavec má modly. Žádný židovský svícen vůbec nikdy neměl modly, neboť to se považovalo za modlářství. Kromě toho, podle archeologického svědectví ten nejranější 7-ramenný svícen (nepochybně vyrobený podle Mojžíšova modelu) měl trojnohý stojan a ne osmiúhelníkový podstavec. Svícen zobrazený na Titusově oblouku byl s nevětší pravděpodobností nežidovským výtvorem, vyrobeným Herodovými řemeslníky jako dar Římu. str 27 Josephus udává, že knězi dali Titusovi "dva svícny podobné těm uloženým v chrámu". Na Titusově oblouku v Římě, kde je tak živě zobrazeno vše, co bylo uchváceno, schrána smlouvy vytesána není. NEEXISTUJE ŽÁDNÉ SVĚDECTVÍ TOHO, ŽE SCHRÁNA BYLA ODNESENA DO ŘÍMA. Fakt je, že schrána v druhém chrámu nikdy nebyla. Pečlivě jsem vyšetřoval, zda schrána byla uložena v tom druhém chrámu, postaveném po židovském vyhnanství v Babyloně. Jelikož jsem v té době byl v jižní Austrálii, navštívil jsem rabína tam v Adelaide. "Rabíne Davide", zeptal jsem se, "obsahoval druhý chrám schránu smlouvy?" Rabín reagoval: "Nadpřirozená Přítomnost tam víc už nebyla. Na místě kde měla být schrána, byl stůl". To nejsvatější místo vskutku zůstalo prázdné. To překvapilo Pompeje, římského generála, který v 63 n.l.

násilím vnikl do velesvatyně druhého chrámu. A Josephus, dobře s chrámem obeznámen a přítomen když jej římané zničili, prohlašuje: Ve velesvatyni nebylo vůbec nic. Také v židovském Talmudu jsem našel potvrzení toho, že v Herodově chrámu (obnoveném druhém chrámu) schrána neexistovala.

Schrána smlouvy zmizela Svědectví se tedy přiklání k podpoře návrhu, že schrána zmizela před zničením prvního chrámu. Biblické prameny prohlašují, že Božská Přítomnost v chrámu byla vždycky nad slitovnicí schrány. Četné pasáže nás informují, že ze schrány vycházela oslňující záře. Podle talmudických pramenů, v době před zmizením schrány smlouvy "Velekněz Izraele vstupoval a vycházel ve světle, které svatá schrána vydávala". Po zmizení schrány se to zmněnilo. Od té doby kněz "tápal svou cestou ve tmě". str 28 Poslední zmínky o tom, kde se schrána nacházela, končí s králem Jóšiášem. On ji umístil zpátky do Šalomounova chrámu po tom, co byla odtud zjevně odtraněna. O méně než 50 let později, babyloňané chrám zničili. Krátce před tím prorok Ezechiel ve zjevení viděl, jak Hospodinova sláva chrám opouští. V pozdějším zápise o babyloňanech odnášejících poklad a nádoby chrámu, schrána není zmíněna. V tomto bodě mizí z historie. Zmizela PO době Jóšiášově, ale PŘED zničením chrámu. ♣♣♣♣♣ Nyní pátrání vchází do nové zápletky. Budeme ji sledovat do tajných chodeb pod jeruzalémským městem... a odhalíme úchvatnou povídku intriků. str 29

3 KAPITOLA

DO TMAVÝCH TUNELŮ Napadlo vás někdy, že byste rádi našli nějaké odlehlé místo, kam lidská noha ještě nevkročila? Víte, taková místa existují, pokud je člověk ochoten žít primitivně. A nebo byste dali přednost něčemu ne tak ctižádostivému, jako na příklad zkoumání nemapovaného tunelu, do kterého kdo ví jak dlouho nikdo nevstoupil? Jeruzalém je město 4000 let staré. Archeologové tvrdí, že tunely, nádrže a podobné dutiny se prolínají oblastí pod celým městem. Mnohé z nich zůstávají neprozkoumány. Jen pod samotnou chrámovou horou je 32 jeskyň a nádrží. Pod vlastní základovou chrámovou plošinou jsou velké sklepy, tajné dvéře a záhadné chodby! Vchod do mnoha z nich byl pečlivě zablokován fošnami a jinými překážkami. Existují chodby dostatečně široké na to, aby v nich šli tři muži vedle sebe. Ty chodby protínají skrze solidní skálu a spojují prostor starého chrámu s horou Sínaj tři čtvrtě kilometru vzdálenou. Některé z nich zůstávají neprozkoumány.

Slyšel jsem o jednom souboru kameny pokrytých tunelů, které vedou až do hloubky třiceti metrů pod povrchem. Jiný zavřený a tajný tunel se táhne takové tři kilometry od chrámové hory na místo blízko hotelu Plaza v západním Jeruzalémě. Blízko Damašské brány, u vchodu do Šalomounova lomu, je ukazatel teoretického úniku Chizkiáše kolem 700 př.n.l. Naznačuje, že jeden z vytesaných tunelů vycházejících z masivních prostor lomu, vede k chrámové hoře. Je nám dále řečeno, že ten tunel pokračuje za městské hradby.

str 31 Do některých z těch tunelů se je možno dostat. Není to ale vždycky lehké. Občas bylo několika dobrodruhům, s písemným vládním povolením, dovoleno vstoupit. Ale i tehdy ti, co střežili vchody, je jen velmi nevolky pustili dále.

Schrána v Chizkiášově tunelu? Kolovala fáma, že schrána smlouvy byla uložena v 530-metrové šachtě Chizkiášova tunelu, o kterém jsme se právě zmínili. V rané části tohoto století, jistý Walter Juveliu právě s touto myšlenkou na mysli získal přístup do té oblasti. Během tří roků odklidil sutinami zacpaný tunel, ale nic cenného nenašel. Vedlejším prospěchem Juveliuovy námahy je, že návštěvníci Jeruzaléma se nyní mohou pustit do Chizkiášova tunelu.

Pod chrámovou horou? Když jsem začal výzkum dověděl jsem se o další fámě, že tajná komora se schránou leží hluboko uvnitř chrámové hory. Nějaké vykopávky pod chrámovou horou daly vznik kolování jisté povídky. Rabín Matiyahu Dan Hacohen řekl Davis Lewisovi v interview natočeném na pásku, že: ... kopali podél nižší úrovně Západní stěny chrámové hory. V určitém čase večer narazili na vchod v Západní stěně. Prošli vchodem a vešli do docela dlouhého tunelu. Na konci tunelu, Rabín Hacohen řekl: "Viděl jsem zlatou schránu, která kdysi stávala ve velesvatyni chrámu Všemohoucího". Byla pokryta určitým druhem vysušených zvířecích kůží. Jeden třpitící se konec schrány bylo ale vidět. Viděl zlaté kruhy, jimiž mohly být prostrčeny tyče z akátového dřeva, aby mohli schránu pořádně nést čtyři oddaní leviti. Hacohen a jeho druhové rychle spěchali ven do domu hlavního Rabína Shlomo Gorena. Vzbudili Rabína a vzrušeně mu řekli, že objevili svatou schránu smlouvy. Goren řekl: "Jsme na tu událost připraveni. Už jsme nachystali tyče z akátového dřeva a máme levity, kteří mohou být ráno hotovi, aby schránu triumfálně vynesli".

Jiná povídka chrámové hory Jiné "spatření" se týkalo Rabína Getze. Tvrdilo se, že když objevil tunel vedoucí ke komoře se schránou, rabín použil zrcátka, aby se mohl podívat za roh tunelu a spatřil schránu odrážející se v zrcadle. Kolovala také povídka, že Rabín Getz slyšel zvuk měchů či dýchání, svědčící o tom, že Božská imanence stále ještě o schránu pečovala.

Fax poslaný Rabínem Getzem panu T. Greenovi, datovaný 13. června 1993, prohlašoval: Mohu ti potvrdit, že víme o místě, kde se schrána smlouvy nachází. Podle Petah Tikvah časopisu, Rabín Getz v interview v australské televizi řekl, že on a jiní ve skutečnosti viděli schránu smlouvy.6 Randall Price čelil Rabínu Getzovi a požádal ho o vyjasnění těch výroků. Rabín řekl, že ho takové povídky překvapují. Chtěl to napravit a podotknul: Ne... ne... to není, co jsem řekl. To jsou všechno výmysly... Nejsem zodpovědný za výroky někoho jiného. Je důležité vědět pravdu, poněvadž miliony křesťanů a lidé žijící v Izraeli čtou takový materiál. V obou povídkách se tvrdilo, že schrána je v komoře pod místem bývalého chrámu - a že ti, co prováděli vykopávky to místo dosáhli. str 33 Rabín Getz ale vypočítal, že badatelé se nedostali blíže než 30m od té části chrámové hory. Podle Rabína Gorena, taková komora by byla ještě hlouběji. Přel se, že badatelé by museli kopat ne několik metrů, ale stovky metrů dále, aby to místo dosáhli - a to by podle jeho odhadu trvalo dalších 2 a 1/2 roku. Price se zeptal Rabína Getze, zda ve skutečnosti byl v místnosti, ve které se doměle schrána nacházela. Jeho odpověď byla v souladu s prohlášením Gorena: Víme kde je, ale neobjevili jsme ji. Podle (rabínských) spisů se to místo nazývá Gear He'Ecem ("Křída kosti") a nachází se hluboko v zemi. Chtěl jsem projít tunely (a dosáhnout té oblasti), jelikož jsem věděl směr nemohl jsem se splést o víc než 5 až 5,5 metrů - (dosáhnutí toho místa) ale nebylo možné, protože bylo pod vodou (která ty tunely zaplavila). Pokud člověk může věřit těmto dvěma rabínům, Gorenovi a Getzovi, kteří vedli vykopávky na chrámové hoře, pak se žádným způsobem nemohli dostat ani do blízkosti údajného místa kde je schrána skryta - tím méně ji spatřit. Jiní rabíni v Izraeli, jako Rabín Nahman Kahane z Institute of Talmudic Commentaries, vyjádřili své pochybnosti o tom, že Getz a Goren ví o pravém umístění schrány. V šedesátých letech 19. století mladý nadporučík jménem Charles Warren z britského královského ženijního vojska prováděl vykopávky v oblasti chrámové hory. V 1985 čtyři rabíni ve skutečnosti prorazili Západní stěnou a vstoupili do oblasti, kterou Warren před tím vykopal a dokumentoval. Nevstoupili tam ale proto, aby pátrali po archeologických památkách. Skutečný důvod jejich výletu odhalíme v pozdější kapitole. Když byli zatknuti udali úřadům jen jako výmluvu to, že hledali schránu smlouvy.

V útrobách země? Přišel jsem na další starodávný dokument, Apocalipse of Baruch, který říká, že schrána a jiné položky byly z chrámu odneseny čtyřmi anděli, kteří jen okamžik před tím, než babylonská armáda vtrhla do chrámu přikázali zemi, aby ty položky spolkla až do doby, kdy bude Jeruzalém "na věky obnoven". Spis o sobě prohlašuje, že je výpovědí očitého svědka, jistého "Barucha":

A viděl jsem ho jak se snesl do velesvatyně a z ní vzal oponu a svatou schránu, a její příklop, a ty dvě destičky. A hlastiě zvolal k zemi: "Země, země, země, slyš slovo mocného Boha, a příjmi věci, které ti svěřuji, a střež je až do posledních dnů, takže až ti je nařízeno, abys je mohla znovu vrátit a aby se jich nezmocnili cizinci". A země otevřela svá ústa a spolkla je. Je dnes známo, že tento dokument nebyl napsán v 6. století př.n.l., kdy žil Jeremiáš, ale v pozdějším prvním století n.l. Navzdory jeho tajuplnému a sugestivnímu tónu, dokument nemůže být výpovědí očitého svědka. Je spíše od začátku až do konce výplodem fantazie, bez jakékoliv historické hodnoty.

Jiná spekulativní naleziště Jeden archeolog si myslel, že schránu najde v Masadě, pevnosti na vrcholu skály, ve které se židovští vlastenci postavili na poslední opor proti římanům ve 2. století n.l. Jiný měl dojem, že má tu cenu na dosah ruky v Kumranských jeskyních nedaleko Mrtvého moře po tom, když našel o čem se věřilo, že je popel obřadní červenohnědé krávy. Jeskyně v Engedi, jeden z Davidových úkrytů, byla také považována za možný úkryt schrány. Avšak sondování na navrhnutém místě, o kterém se původně věřilo, že je duté, neukázalo nic jen solidní půdu. A ještě jiná spekulace umístila schránu smlouvy na Olivovou horu východně od Jeruzalémského starého města. Zatím co jiná navrhovala, že je v jeskyni blízko Betléma.

Dopravena do nebe? Tím nejneobyčejnějším návrhem bylo, že schrána byla dopravena do nebe. str 35 Na podporu této myšlenky nekteří lidé poukazují na knihu Nového zákona, která se zmiňuje o chrámu v nebi obsahujícím "schránu jeho smlouvy". Avšak podle jiné části Písma, hebrejský svatostánek a jeho nábytek byly pouhou replikou těch v nebi. Existuje nebeský originál a jeho pozemská kopie. Jelikož nebeská schrána vždycky byla v nebi, není žádný důvod, aby tam byla i pozemská.

Obnovený chrám se schránou? Slyšel jsem jak se lidé ptají: "Kdyby byla nalezena, byla by schrána použita v židy postaveném třetím chrámu?" Stojí za to poznamenant, že když šli židé do zajetí v Babyloně a první chrám byl zničen, prorok Ezechiel napsal, že Hospodin vydal nové instrukce ohledně obětního systému - instrukce, které víc už nezahrnovaly schránu smlouvy.14 A tak když se židé vrátili z vyhnanství, pokračovali v obětním systému podle těch instrukcí, bez schrány smlouvy. V době Ježíše Krista stále ještě vykonávali obětní systém - avšak bez schrány. Není důvodu proč by Izraelci potřebovali schránu na vykonávání obětního systému. Potřebovali by jen postavit "stůl Hospodina" podle návodu v knize Ezechiela.

Stále ještě ukryta

Mé vyšetřování mne tak vedlo na četná místa v několika zemích. Uspokojilo mne, že schrána nešla do žádného z těch míst; že nebyla unesena ani babyloňany ani římany a ani nebyla zničena. Podle tradice schrána a jiné chrámové poklady zůstaly skryty během celé babylonské invaze, 70ti let židovského vyhnanství a celého období druhého chrámu. Zůstaly skryty během všech staletí zatím co Jeruzalém zůstal pod cizí nadvládou - a zůstávají skryty do dnešního dne.

DOSLOV I když je nález schrány smlouvy báječný, nekteré aspekty nálezu přináší četné problémy. Nemalým z nich je politická pozice v samotném Izraeli. Jen se nad tím na moment zamyslete. Ron pracoval ve spojení jen s velmi málo úředníky v oddělení archeologie v Jeruzalémě. Slíbil, že nevyzradí víc informace kvůli bezpečnostnímu riziku. Mnoho lidí se zoufale snaží vypáčit informaci z kteréhokoliv pramene jen mohou. A z mnoha různých důvodů. Věříme, že někteří lidé se snaží Rona diskreditovat, aby stabilizovali situaci v Jeruzalémě. Jiní tak činí z odborné žárlivosti, jak jsme uvedli dřívěji. Jiní se ale starají o to, aby zjistili pravdu, protože si umínili postavit nový chrám v Jeruzalémě. A schrána, doufají, by byla tím nanejvýš ceněnou ozdobou chrámu. Jsou lidé s velmi vášnivými zájmy, jejichž náboženské přesvědčení je buď židovské, křesťanské nebo muslimské. A ta směs je výbušný koktejl. Z křesťanského hlediska, mnoho lidí je nálezem schrány tak nadšeno, že všechny okolní komplikace jsou přehlédnuty. Tak tomu je v zemích, ve kterých by nenastala žádná protireakce. V Izraeli je ale docela jiné ovzduší. Proto je ten nález obklopen tolik tajemstvím. Vzpomeňte si, že datuje zpátky do 6.ledna 1982. A teprve až nedávno Ron navrhl, aby byla uvolněna další informace. Nyní tedy chápete, proč jsme úmyslně nepředložili všechnu informaci v našem vlastnictví. Nemůžeme vylepšit na postupu líčení událostí spojených s ukřižováním, který přijal biblický Jan. Když vypráví, že "jeden z vojáků mu probodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda" (Jan 19:34), vše, co k tomu mohl dodat, bylo toto: "A ten, který to viděl, vydal o tom svědectví, a jeho svědectví je pravdivé - on ví, že mluví pravdu - abyste i vy uvěřili (verš 35). I když vědci možná volali "nedovolená hra", protože tam nemohli být, aby tu historku potvrdili, Janovo svědectví nicméně zní pravděpodobně. Na začátku jsme prohlásili, že účelem naší knihy je prostě vyprávět tu příhodu. Požadavkům, aby bylo vynešeno a prozkoumáno víc vzorků krve, nelze vyhovět jednoduše proto, že naleziště je nyní zapečetěno a nikomu není dovoleno je otevřít. Když ale bude povolení k dispozici, plánuje se vzít dva nezávislé genetiky, kteří odeberou vzorky a nechají je analyzovat pod přísným dozorem, aby byla potvrzena známa pravda. ♣♣♣♣♣ Avšak vedle zápletek z lidského hlediska, člověk nesmí zapomenout, že tento kus nábytku byl naprojektován Samým Hospodinem, udržován pod přísnou kontrolou Lévitů a doprovázely jej neobyčené události. Jak jsme už dřívěji poukázali, je jasné, že Sám Hospodin stále ještě tu schránu vlastní - a stále se ještě dychtivě zajímá o to, co se s ní stane. str 49

4 KAPITOLA

ODVÁŽNÝ ZÁCHRANNÝ PLÁN "To stačí kluci. Je tu nyní dost místa na protáhnutí. Pojďme." Pět mužů - a kameraman - vlezli do tunelu vedoucího pod ulicemi Jeruzaléma. Tak jak sklouzl za kameny blokující vchod, Ron se obrátil k těm ostatním a zašeptal: "Ani Indiana Jonese by ve snu nenapadlo, že by se sem někdy dostal." Ten poslední se protáhl dovnitř a třásl se vzrušením. "Věříte tomu? Jsme nyní uvnitř původního tunelu. Tento tunel nebyl nikdy otevřen. A to je cesta ke schráně?" "Používali jej chrámoví kněží", Ron zašeptal. "O kousek dál je další stěna. Pokud se skrze ní dostaneme, uvidíme tu komoru". Židovští mudrci předpověděli, že schrána smlouvy bude v její tajné komoře objevena. Obsahovala ta komora jiné chrámové poklady? Dnes večer bude ta komora otevřena. ♣♣♣♣♣ Jednoho dne - a věříme, že velmi brzy - se tato scéna ve skutečnosti odehraje. Než budeme pokračovat, dovolte, abych to řekl. Význam té zlaté schrány sahá dále než jste si představovali. Přivádí nás tváří v tvář s otázkami, kterým bychom se raději vyhnuli. Vezmu ty str 40 otázky na přetřes a uctivě vás požádám, abyste je uvážili se mnou. Budou nezbytné k pochopení co vůbec schrána znamená. A tak mi můžete zrovna přitakat. Neboť právě tak jak fascinující jako její objevení, je zákulisí schrány historie, která je někdy vzrušující a plná napětí. Jelikož schrána byla náboženský artefakt, budeme zacházet se základními fakty života. Archeologií - historií náboženstvím: v pojednávání o schráně smlouvy najdeme tyto tři aspekty vazájemě propletené. Během dvanáctiletého výzkumu pro knihu Dead Men's Secrets (Tajemství mrtvých lidí), kniha o ztracených tajemstvích a technologii minulosti, jsem se přebíral tisícemi artefaktů, zápisů a tradic starodávného světa. Pokud těm tradicím věříme, pak ti původní obyvatelé naší planety byli jako bohové - to jest, byli členové nadřízené civilizace, která po nějaké velké katastrofě přestala existovat. Egyptské zápisy tvrdí, že vláda "bohů" před první dynastií byla vláda nařízené a zázračné moci. Popol Vuh (Posvátná kniha Quiche indiánů v Guatemale) zapisuje: "Ta první rasa lidí před Potopou vlastnila veškeré znalosti; studovali čtyři díly nebe a kulatý povrch země". V tomto světle i řecká mýtologie začíná dávat nějaký ten smysl. Vidíme v ní vzpomínky degenerované rasy na rozsáhlou, mocnou a vysoce civilizovanou říši, která v daleké minulosti pokrývala celý svět. Zastavte se a uvažujte. Bylo by vůbec možné, aby každý lid každého kontinentu vynalezl takovou povídku nezávisle jeden na druhém? Mluvili všichni o původním Zlatém věku náhodou, bez jakýchkoliv základů? Vskutku, dovoluji se zeptat: Pokud se člověk vyvinul ze zvířat, proč pak existují dlouhé tradice o Zlatém věku, místo tradic o primitivní minulosti? Vysvětlí to někdo? Dokonce i kde byl nedostatek písemností v primitivních podmínkách způsobených katastrofou, ta stejná památka Zlatého věku byla předávána z úst do uší. str 41

Na tomto místě se možná ptáte: Můžeme vskutku uvěřit starodáným legendám? Ano, do překvapivé míry. Mám obavy, že příliš často jsme byli náchylní k okamžitému zamítnutí folklóru a mýtologie. Není ale takové zamítnutí nevědecké, zvláště když tradice nás často vedly k objevení hmotných pozůstatků?

Legendy obyčejně založené na jádru faktu William Prescott, velký Amerikanologista, nám patřičně připomíná: "Národ může pominout a zanechat jen vzpomínky na jeho existenci, avšak povídky o vědě, kterou nashromáždil, budou trvat navždy". Víte, folklór je zkamenělina historie; zachovává historii pod rouškou barevných povídek. Daleko od souboru výmyslů, je to podrobné vylíčení skutečných minulých událostí, i když z pokolení na pokolení byla některá fakta zkreslena nebo zapomenuta. Profesor I.A. Efremov z bývalého Sovětskéh Svazu varuje: "Historikové musí mít víc respektu ke starodávným tradicím a folklóru". Obviňuje Západní vědce ze snobství když zamítají povídky "obyčejných lidí". Musíme tomu čelit: Legendy jsou obyčejně založeny na jádru faktu. Považme legendu o Troji. Žádný učenec nepovažoval Homérův Iliad nebo Odyssey za historii. Avšak Schliemann tomu věřil a objevil "mýtické" město Troj. Iliad mluvil o poháru ozdobeném hlubicemi, který používal Odysseus. Schliemann našel ten 3600 let starý pohár v šachtě. Griffin

Herodotus vypráví skvostnou povídku o vzdálené zemi, kde griffini střežili zlatý poklad. Tato země (Altai, nebo Kin Šan) byla nyní nalezena, spolu se starodávnými doly na zlato, a ozdoby vysoké kultury vystavují převážně griffina. Ukázalo se, že mlhavý mýtus je faktem. str 42 Legendy mexických indiánů mluví o svátostné obětní studni, do které byly házeny dívky a šperky. Historikové to zamítli jako pouhý výmysl, dokud ta studně nebyla v Chichen Itze v 19. století objevena. Bible byla napadena víc než kterýkoliv jiný dokument a obviněna, že je souborem neskutečných mýtusů. Avšak k trapnosti kritiků, archeologické nálezy znovu a znovu dokazují, že ta "smyšlená města", "mýtické osoby" a "nemožné události" jsou pravdivou a spolehlivou reportáží do každé podrobnosti. Bibli lze nyní povžovat za vskutku ten nejpřesnější a nejspolehlivější zdroj historie, který vlastníme.

Naši předkové vzpomínají na zlatou éru Pokud věříme společnému svědectví všech starodávných ras, ranná historie člověka byla vskutku neuvěřitelná. Byl to Zlatý věk pokročilé civilizace, původních obrů, kteří měli nadřízenou inteligenci a technologii. To se jeví jako všeobecná pravda, o které každý ve starodávných dobách věděl. Posvátné spisy potvrzují, že na samém začátku (brzy po pádu Ráje), lidé měli neobyčejné mentální schopnosti. Počínaje surovou zeměkoulí, ovládli vysoký stupeň civilizace během pouhých šesti pokolení jejich existence. V té krátké době byli schopni postavit města, hrát na složité hudební nástroje a tavit kovy. Vskutku se zdá, že tito lidé s jejich vědeckými komplexy nebyli pitomci. Věděli jste, že když Alexander Graham Bell vynalezl telefon, naznačil, že to bylo vynalezenou už před tím? "Staré vynálezy byly znovu vynalezeny", poznamenal.

Ano, čtete to správně. To je přesně to, co Bell řekl. Tato otázka byla ve skutečnosti dále rozvinuta předním britským vědcem Frederick Soddyem, nositelem Nobelovy ceny ve fyzice. Dohadoval se, zda starodávní lidé "nejenom dosáhli našich současných vědomostí, ale moc, kterou jsme dosud neovládli?"

Také hmotné pozůstatky Odkud získali Bell a Soddy jejich informaci? Je docela možné, že z nějakých ztuchlých starých zápisů. str 43 Nicméně, naše pátrání není založeno na starodávných textech a zprávách, ale na přijatých vědeckých objevech. Existují nedávno nalezené artefakty, které nelze zamítnout, jmenovitě předměty z kovu ležící v muzeích, které byly nepochybně vyrobeny ve starodávném světě a které si k jejich výrobě vyžadovaly velmi pokročilé technologie. Technologie, která se až do dnešní doby neopakovala.

"Pád" z ráje A ještě něco jiného. Překvapí vás když zjistíte, že téměř všechny spisy starodávných lidí po celém světě vyprávějí tutéž příhodu o pádu z původního rajského stavu míru, lásky a štěstí? Nádherný svět bez jakéhokoliv utrpení. Ty nejstarší zápisy vůbec kdy vykopané, byly napsané starodávnými suméřany z Mesipotámie před více než 4000 roky. V jejich zápisech se zachovaly jejich zákony, historie a kultura, zrovna tak jak události, které se přihodili před jejich dobou. Jejich spisy živě mluví o době, kdy zvířata nebyla ani divoká ani škodlivá, kdy mezi lidmi neexistovala ani soupeř ani nepřátelství, kdy byl dostatek, bezpečí, soulad a správný způsob života na zemi ve všech směrech. Posvátné záznamy potvrzují, že nastalo odloučení od souladu s Bohem. Takové zápisy nejsou omezené pouze na bibli, ale jsou v ústní a psané historii mnoha starodávných národů. Zdá se, že ztráta nesmrtelnosti způsobená neposlušností lidí k božskému zákonu palčivě cítil víc než jeden starodávný spisovatel. Mnoho modliteb a chvalozpěvů starodávných lidí pozoruhodně odhalují jak jasně tito lidé chápali principy biblického Desatera přkázání a dobře věděli, co je dobré a co zlé. Byli si plně vědomi svého vzpurného stavu a toužili po odpuštění. Jedna modlitba starodávného kajícího poslouží jako příklad: Ó můj bože, který jsi rozhněván, příjmi mou modlitbu; ó moje bohyně, která jsi rozhněvána, příjmi mou úpěnlivou prosbu, příjmi mou úpěnlivou prosbu a uklidni svého ducha. Ó moje bohyně, pohleď na mne s lítostí a příjmi moji úpěnlivou prosbu. Dej, ať jsou mé hříchy odpuštěny, dej, ať jsou mé přestupky vymazány. str 44 Dej, ať je zákaz odstraněn, dej, ať jsou pouta rozvázána. Dej, ať sedm větrů odnese mé vzdychání. Odešlu pryč mou ničemnost, ať ji pták vynese k nebesům. Dej, ať mne plynoucí vody řeky omyjí a já byl čistý. I když lidé v té době už upadli do polyteismu, uvědomovali si jejich pravý duchovní stav. Ve starodávném Babyloně se cítilo, že člověk žije pod kletbou, začarováním, ze kterého ho může vysvobodit

jen božské očištění. Podobně egyptské spisy dávají na srozuměnou, že lidé si byli vědomi svého stavu zlých činů, že toužili po věčném životě a dokonce cítili potřebu pro nějaký druh záchrany.

Odcizeni a propadlí smrti Byli si vědomi toho, že jejich Stvořitel je obklopil svědectvím Jeho lásky, ale oni Ho přes to zklamali. Neposlušnost zkazila původní soulad. Lidská přirozenost byla konáním zla tak oslabena, že bylo pro člověka nemožné, aby svými vlastními silami odporoval moci zla. A bylo to horší. Nyní, když byli odděleni od Dárce života, následkem byla smrt, která postihla všechny jejich potomky. Člověk může ve starodávných spisech cítit volání lítosti nad událostí, o které pevně věří, že se udála. Jaký to prudce bolestivý pocit! A jak živě to bylo vyryto do paměti lidské rasy! Podle něterých archeologů, tím nejstarším uměním, které lidská rodina znala, je označeno jako pečeť pokušení. Zobrazuje strom a na každé straně stromu sedí jedna osoba. Za jednou z osob se od země vzpíná tvar hadu, který té osobě našeptává. Sumérská báseň naříká, že "dívka pojedla toho, co bylo zakázáno, dívka, matka hříchu, spáchala zlo; matka hříchu měla bolestný zážitek". Svedení lidstva do pasti "zlým hadem" se pamatuje od Egypta do Číny do Ameriky. str 45

Záchranný plán Byla v tom ale naděje na budoucí vysvobození. Také to se odráží v tradicích a mýtologii všech starodávných lidí. Věřili v jednoho Stvořitele, v bytosti nazvané andělé, a v pád a zvrhlost člověka důsledkem rafinovanosti Satana (představovaného hadem). Věřili také v lásku Stvořitele k lidským bytostem - a v záchranný plán, který jim slíbil okamžitě po Pádu příchod toho Mocnějšího, který měl na sebe vzít lidskou přirozenost a zemřít za lidstvo. Věřili v konečný triumf tohto Zachránce, v obnovu všeho co bylo ztraceno, a v rozdrcení Hada.

Všechny národy ho očekávaly Dupuis v jeho L'Origine des Cultus, nashromáždil rozsáhlé množství tradicí převládajících ve všech národech, ohledně božské osoby narozené z ženy, trpící v konfliktu s hadem, ale konečně nad hadem vítězící. Přišel, nebo měl přijít, z nebe aby vysvobodil lidstvo - aby se obětoval, ale vstal opět z mrtvých a vrátil se do nebe. Všiměte si, jak dva různí pohanští básníci o těchto proroctvích rozjímali: * Zlaté potomstvo z nebe sestupuje, ó panenská Lucindo! urychli mateřské bolesti, a uspíši slavnostní porod!... ... ctnost bude obnovena, a zločiny už víc nebudou hrozit vinnému světu... Válčící národy on zaváže k míru, a s rodičovskými ctnostmi bude lidstvu vládnout. * Zdravíme tě, velký Lékaři světa! Zdravíme tě! Zravíme tě, mocné Děťátko, které v nastávajících letech,

uzdraví národy a zbaví hrobku její moci!... Tvé smělé umění oživí mrtvé, a přitáhne hromy na Tvou vinnou hlavu; neboť zemřeš, ale z tmavého příbytku vstaneš jako vítěz, a budeš dvakrát Bohem! str 46 Babyloňané a peršané očekávali krále-vykupitele a hrdiny-mudrce, který měl založit nový věk štěstí. Také číňané věřili, že se objeví velký, moudrý můž. Hindové věřili, že ten svrchovaný Bůh se lidem zjeví a že nakonec se dostaví nový svět. Starodávní němci se těšili na obnovu současného světa. A druidové v Británii očekávali příchod "Léčitele všech potíží", jehož symbolem bylo jmelí (či Větev). Podobně v těch nejranějších egyptských textech se nachází proroctví, prohlašující příchod Spasitele lidské rasy - proroctví, která byla už v té době starodávná. Na dovršení toho všeho, starodávní římané byli přesvědčeni, že pán a vládce světa měl pocházet z Judska.

Učební pomůcka Na pomoc k pochopení záchranného plánu byla pro lidsvtvo zavedena učební pomůcka: stala se známá jako obětní systém. Požadavkem bylo, že když osoba litovala svých hříchů, vzala nevinného beránka a zabila ho svýma vlastníma rukama. Význam toho byl, že tak jak nevinná oběť (zvíře) zemřela v rukou kajícího se hříšníka, tak v určitém datumu budoucnosti nevinný vysvoboditel zemře za vinné lidstvo a vysvobodí je z kletby věčné smrti. Tento obětní obřad byl vyjádřením víry v budoucí vysvobození. Archeologie ukázala, že tento obětní systém byl předán všem národům a stal se částí jejich kutury. Věřilo se, že Sám Bůh ten obřad udělil rodičům lidské rasy po jejich pádu, spolu se slibem budoucí záchrany.

str 49

5 KAPITOLA

AMAZONSKÝ BŮH OHNĚ

Vzhlédl jsem - a otřásl se. Válečná barva, otrávené šipky a foukací trubička ječely, že je zabiják. Jizvy na jeho obličeji a těle mluvily o přepadech za účelem kořisti lidských lebek. Tady na východním okraji hor Andy se rozvětvují prameny mocné Amazonky - je to rozlehlá a neznámá oblast jen málo prozkoumaného tropického deštného pralesa. Drsná a oddělená, tato oblast bez cest je zamořená kousavým hmyzem, divokými zvířaty a ještě divočejšími muži. A tady na mně jeden z nich zíral... divoch, který si myslel, že všichni lidé na světě jsou zabijáci jako je on

sám! Řekl jsem si, musím být raději opatrný. Sáhl jsem do batochu a vytáhl balón. Letmo se na něj podíval, nacpal si jej do úst, přežvykoval, vytáhl jej a piplal se s ním - a vypadal úplně zmaten. Jeho malý kluk mu přišel na pomoc. A brzy tento zuřivý válečník poskakoval po dvoře, chlubíce se své rodině jak je chytrý. Nafoukl jej a pak nechal vzduch vydrnčet ven a při tom se chichotal slastí. Ó, nyní byl dostatečně přátelský. ... V této zemi nikdy neuspokojených nenávistí, Jivaro indiáni věří ve dvě hlavní božstva - Matku zemi (kterou oslovují v písních a modlitbách) a ve Velkého hada (představovaného sluncem a ohněm). Pozemským ztělesněním tohoto boha slunce či ohně, je činná sopka, hora Sangay. Této doutnající hoře domorodci obětují prase tím, že je uškrtí. Potom zabijí slepici a její krví si pokropí nohy pro případ, že zabitím prasete způsobili nějakou vinu! str 50 Co tu vidíme? V této slepičí krvi, která je "očišťuje" od hříchu - co jiného než pozůstatek původní znalosti usmíření, smíru prostřednictvím krve? ♣♣♣♣♣ Obětní systém svěřený našim prvním prarodičům byl jejich potomky zkažen. Pověra, modlářství, krutost a nevázanost zkazily jednoduchou ale významnou službu, kterou jejich Bůh ustanovil. To, jak se to stalo, vás možná překvapí.

Zpočátku monoteismus Tak jak výzkum proniká do těch nejnepřístupnějších částí světa, vychází najevo, že všichni lidé pochází z jednoho ústředního bodu. Historie lidské kultury je jednou spojenou povídkou. V jeho objemném díle o původech starodávného náboženství, George Stanley Faber píše: Různé systémy pohanského modlářství v různých částech světa si vzájemě tak odpovídají, jak v jejich zjevném smyslu tak v četných bodech nahodilých podobností, že nemohly nezávisle vzniknout v několika zemích ve kterých jsou nastoleny, ale musí všechny pocházet z nějakého společného zdroje. Evoluční teorie, že první lidé uctívali mnoho bohů a myšlenka "jednoho Boha" se vyvinula později, byla z velké části archeologií vyvrácena. Nyní vychází najevo, že MONOteismus (jeden "vysoký Bůh) spočívá v základu všech náboženství, a že po asi 2000 př.n.l. monoteismus degeneroval na panteismus, polyteismus a animismus. Archeologové a historikové bezúhonné přesnosti (Horn, Faber, Rawlinson, Waddell a Budge, abychom jich pár vyjmenovali) na základě svých objevů trvají na tom, že ti nejrannější suméřané, iranianci, féničané, egypťané a indové byli monoteisty. Starodávné písemné svědectví ukazuje, že tak jak čas plynul, tendence byla zvyšovat počet bohů spíše než jej snižovat. To je v souladu s biblickým tvrzením. Jen ty pozdější národy byly POLYteistické (uctívaly mnoho bohů). str 51

Pozvolný rozklad Rozklad byl pozvolný. Lze ukázat, že různé systémy pohanské mýtologie pochází z jednoho společného zdroje. Tím zdrojem je Babylon v Mezopotámii, v době Nimroda, krátce před 2000 př.n.l. Všimněte si těchto stupňů:

Všeobecné uctívání Stvořitele, který byl za sluncem, měsícem a hvězdami, pozvolna zdegenerovalo na uctívání těchto nebeských těles samotných. Když se lidé z Babylonu začali rozptylovat, vliv té degenerace se rozšířil po celém světě. Padělek se pod různými jmény všude uchytil. Bohové každého národa měli stejné funkce a symboly a byli představováni podobnými způsoby. Tento padělek si nakonec osopil místo pravého náboženství. Modlářství začalo uctíváním hrdinů a nebeských těles, a zdegenerovalo na uctívání býků, koz, koček a krokodýlů a jestřábů a brouků. Ty nejrannější egyptské texty nás přivádějí tváří v tvář s proroctvím o Mesiášovi, který má přijít. Věřilo se, že "učitel očekávaný od začátku světa" nebyl ještě na zemi zjeven. Jeho příchod měl skončit jeho sebeobětováním a přinést obrodu lidstva. Jen v té pozdější egyptské literatuře (od pozdní 18té a rané 19té dynastie) Osiris a jiní bohové neprávem zaujali funkci a vlastnosti toho Slíbeného.4 Od té doby se náboženská degenerace pevně zakořenila. Před tou dobou postavení Osiris nebylo mesiánské. Osiris nebyl víc než obrazným patronem obilí, zosobněním zemědělských období.6 Jen mnohem, mnohem později se stal "bůh, který byl původně smrtelníkem a vstal z mrtvých".7 To potvrzuje Sir E.A. Wallis Budge v jeho knize Book of the Dead, publikace British Museum. Vlastnosti toho Slíbeného mu tak byly přičítány. Profesor Budge poukazuje: str 52 Víry, které si egypťané vymysleli v jejich nížších stupních civilizace, byly smíšené s těmi, které odhalují existenci vyšších duchovních pojetí. Důsledkem toho, že zvrácení původního mesiánského proroctví se rozšířilo po celém světě, součastní učenci byli vedeni k závěru, že křesťanství si vypůjčilo myšlenky z pohanských náboženství. Archeologické svědectví, které je nám dnes k dispozici ukazuje, že tito učenci byli na omylu.

Jak začalo uctívání slunce Prorokovaný Mesiáš byl v nejrannějších dobách přidružený k přínosu duchovního SVĚTLA. Tato obraznost byla brzy nahrazena skutečným fyzickým SVĚTLEM, jejímž představitelem bylo SLUNCE. Touha po hmotném zobrazení se pak lehce vyjádřila v uctívání slunce. Po celé této planetě byly vztyčeny sluneční talíře a sluneční sloupy a kouř z divných oltářů vstoupal k nebi. Bůh slunce se stal tím nejvyšším bohem. Během rozbřeskového uctívání, od Ásie k Evropě a k Jižní Americe, královské rodiny, šlechta a obyčejní lidé stáli tiše a nehybně, jejich oči upřené k východu, čekajíce na ten velký okamžik kdy první zářivé paprsky vysvitnou nad obzorem. V některých zemích uctívali lidskou sochu představující slunce tím, že házeli děťátka do ohně v jejím břichu. Pálení kadidla nebylo jen na počest slunce a měsíce, ale také jiných nebských těles. Také ty začaly být považovány za bohy. Astrologie byla formou polyteismu. S těmito "bohy" se radilo v zastoupení národa. Zvrhlost se dále rozvíjela. Lidé předpokládali, že předpovězené vzkříšení přicházejícího Zachránce se odehrává ve výročním hnití a opětném růstu rostlinstva. Obnova se stala méně důležitou a byla popletena s množením. Sluneční rok a jeho rostlinná "smrt a vzkříšení" se tudíž staly doslovným odehráváním smrti a vzkříšení boha slunce. A spolu se sluncem se vyvinulo uctívání jeho pozemského symbolu, hada, o kterém se věřilo, že "osvítil" lidstvo. str 53

Kulty hadů se rozšířily po celém světě. Zlo, představované hadem, se vskutku stalo "bohem tohoto světa".

Lidské oběti a kanibalismus V obětním systému, který mluvil o slíbeném Zachránci, účastníci se podíleli na masu zvířete. To znamenalo přijetí výhod slíbeného usmíření, právě tak jak strávením "Slova" Spasitele. V této souvislosti je faraon Unas (5. dynastie) citován jako že "jí bohy". Budge podotýká, že "tím jak je jedl, jedl také jejich slova moci a jejich duchy". Zdá se, že myšlenka ztracené bezúhonnosti pronikla světem a vstoupila do pohanských záhad. Oběť byla mezi všemi národy jednoduše na odvrácení hněvu božstva. Jeho hněv místo toho padl na náhražku a tím byl ušetřen zpronevěřený život vinného uctívače nebo vinného národa.12 S modlářstvím (uctíváním hmotného zobrazení boha) šly vždy bok po boku nemorálnost, sexuální zvrácenosti, čarodějnictví, astrologie a sadistická láska ke krutosti. Později, když zvířecí oběť se zvrhla na obětování lidí, mesiánský obřad byl nahrazen svátostí kanibalismu. Místo aby zamítl nauku o vysvobození, svět ji všeobecně překroutil. Taková adaptace se prolíná všemi jejich obřady, ať už byla oběť zvířecí nebo lidská. Thomas Johnston, který z první ruky zkoumal pohanská náboženství v tichomoří, píše, že lidské oběti: ... byly podávány v období válek, během velkých národních slavností, během nemoci panovníků, a při budování chrámů. Někteří obyvatelé Maevy (Tahiti) mne informovali, že základy některých chrámů jako příbytků bohů, byly položeny z lidských obětí. Těmi jedinými motivy, které ovlivňovaly jejich náboženské pocty či služby, byly, kromě několika málo vyjímek, pověrčivý strach, msta na jejich nepřátelech, touha po odvrácení hrozných důsledků hněvu bohů, str 54 a to, aby si zabezpečili schválení a pomoc bohů na provádění těch nejhrubších zločinů. Mohu se zaručit za pravdivost jednoho z Johnstonových nálezů. V 1967 na ostrově Vanua Levu, Fidži, jsem osobně vešel do domu náčelníka, jehož dům byl postaven na lidské oběti tak nedávno jak 1923. Čtyři statní mladí muži byli spuštěni do dír, aby objali rohové pilíře a pak byli za živa zasypáni udusanou půdou. Stále ještě tu budovu drží! Podle Jeff Housera, který žije v Indii, i v dnešní době se provozuje obětování pouličních dětí na pokládání základů budov v kraji Orissa té země. Pohanství učilo muže a ženy hledět na Svrchovanou Bytost jako na předmět strachu spíše než lásky škodolibé Božstvo, které se musí ukonejšit obětmi. Hebrejští proroci to považoali za důležitý vývoj v rostoucím konfliktu mezi Stvořitelem, který si pro člověka přeje to nejlepší, a zlými mocnostmi, které se zaměřují na zničení lidské rasy. Společnost se čím dál víc zhoršovala. Byl uveden v činnost další stupeň záchranného plánu...

str 55

6 KAPITOLA

"OBĚTUJ SVÉHO SYNA"

Bylo horké odpoledne v říjnu, když jsem zakopl po schodech dolů z horní místnosti v jeruzalémském starém městě. Protlačoval jsem se zarážejícím bludištěm úzkých uliček se starodávnými dlažebními kostkami a pak vyšel pár schodků ke stánku pouličního obchodníka, abych si poručil falafel. Pak jsem se loudal damaškovou bránou ven. Kolem seděli pokoutní obchodníci a nadějně rozprostírali své zboží. Čtyři mladí izraelští vojáci - dva z nich dívky - tam stáli s puškami v rukou a pozorovali kolemjdoucí lidi. Přešel jsem ulici a pokračoval za roh přes arabské autobusové nádraží. Ojedinělé budovy přiléhaly ke straně pahorku . Někteří to nazývají kalvárijní útes. A tady to bylo, na zadním dvoře, jeskyně. Mé oči bloudily vnitřkem přes bedny s banány. Kupodivu, tato díra ve skalním útesu si získala působivý název Jeremiášova sluj. (To ale nebyl ten skutečný McCoy.) Loknul jsem si čerstvějšího, chladnějšího vzduchu. A najednou jsem si uvědomil, že jsem stál blízko místa oběti! Toto byla ta hora, ke které přišel proslulý patriarch Abrahám, aby obětoval svého syna Izáka. V nedávných letech byla napadena hodnověrnost knihy Genesis, která vypráví o Abrahámovi. Kritikové ji obvinili, že její příběhy jsou smyšlené, napsané stovky let po domělých událostech. str 56 Potom se ale dostavily jiné starodávné texty, které hodnověrnost Genesis potvrdily. Bible datuje patriarchy Abraháma, Izáka a Jákoba na krátce po 2000 př.n.l. Nově objevené texty, jako ty v Nuzi, nám popisují zvyky toho období. G. Ernest Wright z Harvard University poznamenává: (Abrahámův) život a časy, tak jak se odráží v povídkách o něm, se dokonale pasují do raného druhého tisíciletí, ale nedokonale do jakéhokoliv pozdějšího období. Líčení zvyků zvláštních pro to období jak v Nuzi destičkách tak v Genesis plodí důvěru v to, že povídka v Genesis je vyprávěna tak, jak mohl popsat jen kdo v tom období žil. Veškeré svědectví k dispozici ukazuje, že Abrahám byl skutečnou osobou. Dvě velké rasy, židé a arabové, stopují svoje předky zpátky k Abrahámovi. Na úrodné mezopotámské rovině, blízko řeky Eufratu, stálo vysoce civilizované a rozvinuté město Ur. Během závěrečných let dvacátého století př.n.l., jedním z jeho lépe vzdělaných a bohatších obyvatel byl muž jménem Abram, či Abrahám, Semita. Abrahám byl povolán, aby opustil Ur a emigroval do Kenaanu, dnešního Izraele.

Proroctví: "Pro všechny národy" Ať už to božské povolání přišlo jakýmkoliv způsobem, bylo přímé a určité. "Abraháme, chci, abys opustil Ur, neboť z tebe zamýšlím učinit velký národ, jehož prostřednictvím budou všechny národy světa požehnány". Člověk se může v prvé řadě dohadovat, proč by věčný Bůh vybral zvláštní lid? Nezajímal se o ostatní národy? Proč ta zjevná výhrada?

str 57 Taková myšlenka, že jeden národ by měl být Bohem určen jako prostředek k požehnání všech ostatních národů, byla úplně cizí v myšlení starodávného světa. Na příklad Řím se snažil rozšířit své zvyky mezi národy prostřednictvím meče, ale neměl žádné ponětí o tom, aby se stal pro zbytek světa požehnáním. Podobně s Řeckem, i když to vládlo více prostřednictvím mírového umění. Tady ale je něco unikátního. Vyvolený lid je utvořen za účelem požehnání národů skrze předpovězeného Zachránce. To byla nerozlučná část Božího plánu na spásu tolika lidí, kolik je jen možné. Abrahám se tedy přestěhoval na jih do Kenaanu, země současného Izraele. A po nějakém čase tam byl svrhnut do ze všech největšího traumatu.

"Obětuj svého syna" Obyvatelé Kenaanu pravidelně obětovali své syny bohům. Abrahám jim asi často říkal, že Stvořitel takové oběti neschvaluje. A najednou se stalo něco nemyslitelného. Abrahám čelil božskému rozkazu, aby učinil právě to. Říct, že byl ohromen, by bylo zmírnění výroku. Bylo to konec konců právě toto dítě jeho starého věku, ze kterého měl slíbený národ povstat. Proč tedy ta oběť? Přes to, oddaný jako vždycky, patriarch se žalostně vydal s Izákem na cestu k hoře Moriah. Srdce mu pukalo. Jak by mohl svému synu odhalit záměr té túry? Izák mu pomohl nasbírat dřevo na oheň. A pak přišla otázka: "Tati, kde je ale beránek na zápalnou oběť?" Stařeček na něho jednoduše zíral a chvěl se. Izák nikdy neviděl tak podivný výraz v obličeji svého otce. Po chvíli stařec odpověděl: "Synu, Bůh Sám beránka poskytne". Došla chvíle, kdy s tím musel vyjít najevo. Byl Izák otřesen? Spíše byl naplněn hrůzou. Avšak od dětsví do něho byla vštěpována totální oddanost Božím způsobům. A Izák věřil v bezúhonnost charakteru svého otce. Chápal, že to nařízení muselo pocházet od Boha. To, že se nyní musí rozloučit se svým otcem ho naplnilo smutkem. Byl ale ochoten. str 58 I když měl dostatek síly na to, aby odporoval svému stárnoucímu otci, kluk s ním spolupracoval. Brzy ležel svázán na oltáři. Jeho otec ho objal a plakal. Potom, s třesoucí se rukou, napřáhl nůž. "Abraháme, Abraháme!" Naléhavost toho hlasu zastavila jeho paži. "Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna." A stalo se, že Abrahám spatřil beránka chyceného za jeho rohy v keři. Vzal ho a obětoval místo svého syna. Byla tato příhoda náladovým vrtochem z Boží strany? Naprosto ne. Byla to obrazná, předmětná lekce - která měla vštípit do paměti otci vyvoleného národa a jeho potomkům skutečnost, že Sám Bůh jednoho dne podá tu mučivou oběť Svého Drahoceného, aby vysvobodil lidstvo. "Bůh sám poskytne beránka... Na hoře Hospodinově se to uvidí." Může to být proroctví, že jednoho dne v budoucnu Mesiáš, Syn Boží, bude obětován jako beránek právě na té stejné hoře? A o staletí později, dobře známa osoba prohlásila: "Abrahám zajásal, že spatří můj den; spatřil jej a zaradoval se".5 Vírou se Abrahám těšil na toho Budoucího, ve kterém měly být všechny národy požehnány. Tím začalo pěstování rasy jako zamyšleného prostředku k vykonání toho záměru. ♣♣♣♣♣

Drama mělo brzy začít...

str 59

7 KAPITOLA

ÚTĚK O PŮLNOCI

Josephine plavala se šnorchlem po hladině. Velkou část svého života strávila s korálovými útesy, takže bylo pro ni poměrně lehké rozeznat, zda předmět je přírodní či ne. Najednou to spatřila. "To je korál. Ale NENÍ to korál!" přemýtala. Rychle klouzla pod hladinu, aby ten předmět prohlédla. Zírala na to. Byl to vskutku dlouhý korál s jedním koncem zacementovaným do kamene. Jak se to snažila zdvihnout, půlka korálu se utrhla. Srdce ji poskočilo. Uvnitř korálu bylo železo! Důkladná prohlídka na souši potvrdila, že korál byl mrtvý; byl velmi starý. Předmět uvnitř byl přesně té délky, šířky a tvaru jako uvolněný paprsek kola ze starodávného egyptského dvojkolového vozu. Vzali jsme jej na zkoušky. "Celá tato oblast je ohromným hřbitovem!" zvolal Dane po čtyřech ponořeních. "Ta podvodní hráz je ale tak rozsáhlá. Mezi vším tím korálem je velmi těžké najít to, co hledáme. Korál obaluje hodně svědectví." "Potápěl jsem se se šnorchlem po téměř plochém dnu", Brett se vmísil do rozhovoru. "A najednou prudký spád takových dvacet metrů. Docela mne to vystrašilo. Na obou stranách 'hráze' se to celkem příkře svažovalo". David si odepnul pásek. "Vyfotil jsem, co je zjevně hlava koně", klidně poznamenal. "Matový korál ji pevně držel. Také páteřní obratel koně. A nějaká kola. Odpadla směrem ven. Špatné podmínky. Fotografie by nebyly dobrým svědectvím". str 60 To byla ta nejposlednější ze tří výprav, kterých jsem se zůčastnil nebo vedl na dno Rudého moře. V listopadu 1993, po první z těch výprav, jsem byl schopen podat následující zprávu v mém čtvrtletním oběžníku Update International: Mám pro vás ohromující zprávu! Právě jsme se vrátili z potápěčské výpravy na dno Rudého moře - a při tom jsme zkoumali i bezprostřední oblast na souši. Se mnou byl mezinárodní kolektiv o šesti členech. Jako první to objevil Ron Wyatt. My jsme se potápěli, abychom to ověřili. Věřím, že ten objev je pravdivý mimo jakékoliv pochyby: překročení Exodusu, po kterém se tak dlouho pátralo, bylo konečně nalezeno spolu s částmi utopené egyptské armády.1 Podal jsem také zprávu o částech dvojkolových vozů fotografovaných 18m pod hladinou a víc v mé knize The Ark Conspiracy (Spiknutí kolem archy).

V první kapitole této knihy jsem vysvětlil, že mou původní reakcí na zprávy o Wyattových objevech, byla nevěra. Myslel jsem si, že musí být lhář, egotista a nebo přinejmenším oklamaný podivín, který si jen myslí, že našel věci a ve skutečnosti je nenašel. To bylo před třemi roky. V té době jsem věřil negativním názorům jiných. Tehdy jsem se ale nesetkal s Ron Wyattem osobně, ani jsem pořádně nezkontroloval jeho tvrzení. Můj názor nebyl platný. Pouze jsem věřil tomu, co mi jiní řekli. Byl jsem proti jeho tvrzení zaujat na základě špatně informované fanatičnosti "vědeckého" spisovatele. Avšak tak tomu nezůstalo. Měl jsem dostatek zájmu - jiní to mohou nazývat ztřeštěnosti - abych si Wyattova tvrzení ověřil osobně. Výsledek byl ohromující. V každém případě, kdy mi bylo možno si jeho tvrzení ověřit, jsem zjistil, že Wyatt má pravdu. Vědecky-znějící argumenty proti práci toho muže se jeden po druhém rozpadávaly. Ron Wyatt, s pomocníky, se v Rudém moři potápěl při několika příležitostech. Našel části dvojkolových vozů, čtyř, šesti a osmi paprsková kola a pozůstatky koster koňů a mužů, roztroušených po mořském dně. Jedno kolo vytáhli a předložili ředitelovi starodávných památek v Káhiře, panu Nassif Mohammed Hussanovi. Bylo to svědectví, které se pátračům po staletí vyhýbalo? Byl to fyzický důkaz o hebrejském exodusu z Egypta, ve kterém se pronásledující egyptská armáda ztratila v moři? str 61 Kdo byli ti hebrejci? A co se toho dne ve skutečnosti stalo? Mělo by se rozumět, že hebrejec nemusí být vždycky žid. Výraz "žid" se vztahuje na člena kmene Judy, jednoho z dvanácti kmenů Izraele. Hebrejci byli izraelci, potomci Abraháma skrze jeho syna Izáka.

Plánovaná role pro Izrael Zdálo se jim, že svoboda nikdy nepříjde. Hospodin ji ale slíbil. A najednou se to přihodilo - řada soudů nad Egyptem rychle za sebou následujících - a byli na svobodě! Nyní byl uveden v činnost plán ke stmelení Izraele dohromady jako národa se společnou důvěrou v Boha Stvořitele. Organizovaní Mojžíšem u hory Sínaj při veřejném uzavření smluvního vztahu s Bohem (unikátní událost, kterou žádný jiný jiný národ v historii nezažil), hebrejci se stali příjemci plánu na přicházejícího Vysvoboditele lidské rasy. Byla jim svěřena Náčrtek: Darren Hunter písemná zjevení božského záměru. str 70

Desatero přikázání Lidé stáli před horou Sínaj chvějíce se strachem, tak jak se země prudce třásla, blesky šlehaly a hromy

rachotily. Oděn do majestátnosti ohně, Hospodin na tu horu sestoupil - a jen jednou jedenkrát v celé historii slyšitelně promluvil k celému národu. Formálně znovu potvrdil Desatero přikázání. Deset zákonů, stručných, komplexních a autoritativních zákonů, které pojednávají o povinnostech člověka k Bohu a ke svému blížnímu - a všechny jsou založeny na velkém základním principu lásky. Můžete je nazvat deseti-bodové doporučení Božího charakteru. Ta přikázání vyjádřují věčný morální zákon Boží. Zahrnují základní principy života, a udávají co by bylo pravda i kdyby ta přikázání nebyla formálně naším Stvořitelem oznámena. V Desateru přikázání je uchována láska k Bohu a k člověku. Pán Bůh je napsal jako by prstem světla do destiček nepomíjivého kamene. Potom je odevzdal Mojžíšovi, aby je umístil ve stanu uctívání, známém jako svatostánek. Hebrejcům byla dána konkrétní vodítka ohledně rodinných vztahů, diety, oděvu, obchodu, veřejného zdraví a občanské správy - vodítka, která zůstávají prospěšná do dnešní doby.

Pro všechny národy Hebrejští proroci Boží plán zřetelně vyslovili: Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy. Ty instrukce nebyly jen pro samotný Izrael, ale pro všechny národy. Izrael byl pouze prostředkem, jehož prostřednictvím měl být svět požehnán. A tak celý národ byl vypěstován do funkce duchovního signálního ohně ve světě, který rychle ztrácel znalost Boha a rychle degeneroval. Jejich hlavní odpovědností bylo zjevit jiným národům světa Hospodinovu štědrou laskavost. Z toho důvodu byli brzy na to hebrejci zasazeni do mostu mezi pevninami Afriky, Ásie a Evropy - zasazeni do země Pelištejců. Podle proroků Hospodin řekl: str 71 Postavil jsem jej doprostřed pronárodů a okolo něho jsou země. Božský rozvrh pro hebrejský národ byl janě předem vyložen. Prostřednictvím Jeho sluhu, proroka Mojžíše, Bůh dal obrysy budoucnosti Izraele, pokud zůstanou věrni tomu, čím je pověřil. ♣♣♣♣♣ A právě tam u hory Sínaj v arabské poušti byla postavena schrána smlouvy. Proč? Mělo začít úžasné představení... str 73

8 KAPITOLA

KREVNÍ SMLOUVA

Opatrně do ní vstoupil. Komora byla bez oken. A prázdná, kromě zlaté skříňky. Nad ní se vznášelo světlo

oslnivého jasu. Jak vcházel, houpal kadidelnicí. Lidé venku čekali na jeho návrat se zadrženým dechem. Dokud slyšeli zvonky na obrubě jeho roucha, věděli, že je stále ještě naživu. ♣♣♣♣♣ Aby učil Svůj záchranný plán pro lidstvo, Hospodin nařídil hebrejskému vůdci, aby v táboře postavil svatyni. Boží způsob - Boží plán - pro lidstvo, Jeho modus operandi pokud chcete, měl být přehráván před jejich očima prostřednictvím rituálů svatyně. Tak jak to později žalmista vyjádřil: "Bože, tvá cesta je ve svatosti" (může být také přeloženo "ve svatyni"). Svatyně poskytovala obrys dokonalého Božího plánu na vyřešení problému hříchu. Pokud chcem vědět jak nás Bůh zamýšlí spasit, budeme zkoumat hebrejskou svatyni. Věky staré obětní rituály (které učily principy božského záchraného plánu), byly totiž zahrnuty do uctívání ve svatyni, nebo chrámu. Jednoduše řečeno, Bůh jim chtěl vštípit do hlavy: 1) Jeho svatost v protikladu k jejich nesvatosti; 2) Jeho dychtivost k odpuštění jejich hříchů, pokud se k Němu obrátí v pokání; a 3) Jeho touhu očistit jejich životy a získat si srdce každé osoby.

Dokud hebrejci nedosáhli slíbené země, ale žili jako kočovníci, svatyně měla být postavena ve fromě stanu, či "svatostánku". Izrael byl v Egyptě po staletí. Egypt byl modlářským národem. Uctívali slunce, Nil, brouky, atd, a na zobrazení každého boha měli modle. Na předcházejících dvou stránkách jsou zobrazena hlavní božstva a polobožstva, řecké tvary jejich jmén předchází hvězdička (*). Hebrejští otroci ty ilustrace v Egyptě viděli kam se podívali. Zapoměli uctívat Boha Stvořitele. Všiměte si, na jak mnoha místech se vyskytuje symbol slunce, zrovna tak jako hada. Oba symboly v egyptském modlářství převládaly. Bůh považoval za nutné vyvést Izraelce z Egypta a přivést je zpátky k uctívání pravého Boha. Jelikož byli zvyklí "vidět" své bohy, Hospodin považoval za nutné dát Izraelcům symbolismus, který mohli "kousat, ochutnat a cítit", aby jim před očima udržoval plán spásy. I přes to jejich víra byla slabá. Bez těch hmotných symbolů a prorockých ceremonií ve svatyni, které jim připomínaly příchod Vykupitele, by to ale bylo mnohem horší. Tak jak byli v Egyptě zvyklí na hmotné symboly božstva toho nanejvýš potupného druhu, bylo pro ně těžké si představit existenci nebo charakter toho Neviditelného. V soucitu s jejich slabostí jim Bůh dal symbol Jeho přítomnosti. "Ať mi udělají svatyni", řekl, "a já budu bydlit uprostřed nich".

Nádvoří - místo oběti Svatostánek obklopovalo "nádvoří", ve kterém stál oltář na oběti a "umyvadlo", nádrž s vodou na rituální umývání. Dvakrát denně byl na oltáři obětován beránek. To, jak jsme už viděli, bylo symbolem toho Přicházejícího, který měl v budoucí době - a ve skutečném životě - "být veden jako beránek na porážku". Kdykoliv člověk který zhřešil přinesl na nádvoří zvíře k obětování, vložil ruce na hlavu zvířete a osobně vzal nůž a zvíře zabil. Zabil je sám osobně. Tím, že na zvíře str 77 vložil ruce, provinilec symbolicky přemístil svou vlastní vinu na nevinnou oběť - a to zvíře se stalo tak řečeno jeho

náhražkou. Jewish Encyclopedia (Židovská encyklopedie) takto poznamenává: Vkládání rukou na hlavu oběti je obvyklý rituál, kterým je uskutečněna náhražka a přemístění hříchů. Myšlenka nahrazování je v každé oběti: oběť zaujme místo lidského hříšníka. Avšak před tím, než mohl být ten jedinec usmířen, musel v každém případě vyzpovídat své hříchy a nahradit škodu tak jak Boží zákon přikazuje. Trocha z krve každé oběti byla pokropena na oltář aby to lidi naučilo, že "pro život, který je v ní (krvi), se získává smíření". Samozřejmě že Pán Bůh se netěšil z prolévání krve. Pro obětní systém byly ale dva důvody. Za prvé, člověk potřeboval cítit ODPOR k hřešení, touhu odvrátit se od konání zla. Dovedete si představit jak se muž chvěje při pohledu na neživý tvar zvířete, když si uvědomí, že jeho čin právě způsobil smrt nevinného tvora? Víte, oběť byla ustavičnou a živou připomínkou strašné ceny hříchu. Smrt oběti vštípila člověku do hlavy bolestnou pravdu, že důsledkem hříchu je smrt. Hřích způsobuje smrt tak neodvolatelně a nevyhnutelně, že Bůh jej nemůže jen přehlédnout. Naše spása stála Boha nesmírnou cenu. Druhým důvodem k obětem bylo, že lidstvo potřebovalo také NADĚJI. Muselo být člověku připomínáno, že jeho zlé skutky budou stát život nevinného Beránka Božího. Tato učební pomůcka měla co dělat s obnovou rozvrácených vztahů. Žádný člověk se nemohl cítit spokojen sám se sebou, když vztáhl nůž na zabití nevinného beránka - a věděl, že jeho vina jednou vezme život Zachránce. Avšak zároveň člověk věděl, že vírou v toho Přicházejícího může být z viny vysvobozen. Obětní zvíře samozřejmě nemohlo odebrat vinu muže nebo ženy, ale obětní rituál byl skutkem víry a příjmutí budoucího vysvobození. str 78

Kněz Zabité zvíře představovalo SMRT toho Přicházejícího. Bylo toho ale zapotřebí víc. Po tom co bylo zvíře obětováno - když bylo mrtvé - víc už nemohlo hrát žádnou úlohu v symbolismu. V tom bodě převzal roli kněz. Kněz představoval toho stejného Přicházejícího, který po své smrti bude vzkříšen k životu - a vstoupí do Boží přítomnosti ve prospěch každého z nás. Byli tedy jmenovaní knězi svatyně, kteří uvařili porci každé oběti a snědli ji. Tím způsobem kněz - tak jak ten slíbený Přicházející - symbolicky nesl hříchy lidí v jeho vlastním těle. A tak když kněz vstoupil do stanu po obětování za své vlastní hříchy, nesl dovnitř krev, která byla symbolem odpuštění hříchů lidí právě tak jak jeho vlastních. Vešel do svatyně jako představitel lidí před Bohem.

Dvě místnosti Stan byl rozdělen do dvou komor. Ta první místnost byla známa jako svaté místo. V ní byly tři položky nábytku. 1 - Sedmiramenný svícen ze solidního zlata. Neustále hořel a představoval božské Světlo světa - nastávajícího Mesiáše, který přinese světlo do našich zatemnělých životů. 2 - "Stůl chlebů Přítomnosti" (stůl předkladných chlebů) byl pozlacen a asi o velikosti konferenčního stolku. Na něm bylo položeno dvanáct placek chleba, symboly toho Přicházejícího, který nás bude duchovně živit a přinese věčný život všem, kteří ho příjmou. 3 - Zlatý oltář na kadidlo. Kněz před ním stál v zasoupení lidu, a nanesl na něj krev oběti. Kouř kadidla symbolizoval dokonalost toho Přicházejícího, který učiní modlitby lidí přijatelné Bohu.

str 79 Ta druhá místnost se nazývala nejsvatější místo (velesvatyně) a obsahovala jeden předmět - SCHRÁNU SMLOUVY. Schrána tvořila vlastní srdce svatyně.

Schrána smlouvy Zručně vyrobena z akátového dřeva, tato pozlacená skříňka uchovávala kamenné destičky, na které Bůh vyryl Desatero přikázání. Víko schrány, známé jako slitovnice, bylo z ryzího zlata. V jednom kusu s víkem byly na stranách vytepané dvě zlaté andělské postavy nazvané cheruby. Čelili si jeden druhému a dívali se trochu dolů na zákon a slitovnici. Schrána měla své vlastní světlo. Jasné, nadpřirozené světlo - později známé jako šikajna - zářilo nad slitovnicí jako symbol božské přítomnosti. Schrána byla považována za ten nejsvatější předmět na zemi. Člověk se může zeptat: Proč ji bylo připsáno tolik důležitosti? Přišly mi na mysl tři důvody. 1) Symbol Božího trůnu Schrána byla zvláštním místem, kde se projevovala Boží přítomnost na zemi V knize Numeří čteme, jak Mojžíš přistoupil ke schráně a slyšel hlas Boha mluvící z prostoru mezi dvěma cheruby na schráně. Bůh řekl: "Tam se budu s tebou setkávat z místa nad příkrovem mezi oběma cheruby, kteří budou na schráně svědectví, budu s tebou mluvit o všem, co ti pro Izraelce přikážu". Schrána byla pouze prostředkem k projevu Boží přítomnosti na zemi, protože je nám řečeno, že Bůh je schopen ve Své všudypřítomnosti naplnit obě jak nebe tak zemi, ale přes to zůstává ve svém nebském chrámu. Archa byla symbolem Velkého trůnu v nebi, střediska vlády vesmíru. Ti dva cheruby (představující andělské bytosti) byly tudíž spojeni s víkem schrány. Cheruby se v Písmu vždy jeví jako nesmírně mocné bytosti, které obsluhují viditelnou

"Vzor věcí v nebi" Všechny předměty v tom Mojžíšem postaveném svatostánku byly "vzorem věcí v nebi". "Sloužili ve svatyni, která je jen náznakem a stínem svatyně nebeské". V Písmu je mnoho nárážek na existenci nebeského chrámu, který je střediskem Boží vlády. Je zapsáno, že Hospodin ukázal Mojžíšovi - a později Davidovi - nějaký druh modelu či vzoru, podle kterého mohli postavit svatostánek (a později chrám), včetně schrány. Všiměte si těchto dvou následujících zápisů: Ať mi udělají všechno přesně podle toho, co ti ukazuji jako vzor svatého příbytku i vzor všech bohoslužebných předmětů... Zhotovíš příkrov (slitovnici) z čistého zlata... Potom zhotovíš dva cheruby ze zlata... Cherubové budou mít křídla rozpjatá vzhůru; svými křídly budou zastírat příkrov... Hleď, abys všechno udělal podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře. David řekl:

To vše bylo zapsáno rukou Hospodinovou, abych mohl prozíravě připravit vzor veškerého díla. Pozemská schrána smlouvy byla zjevně vzorem velkého trůnu v nebi. A božský zákon ve schráně chovaný byl vzorem velkého originálu, který je základem Božího Trůnu.

Jiné předměty ve schráně Na straně pozemské schrány byl uložen Torat Moše (Pentateuch, pět Mojžíšových knih), který byl vyjmut a čten během Boží slavnosti Sukkot. Kdysi byly před schránou umístěny také Aaronův prut a džbán s mannou jako památky Božího zaopatření a vzpoury Izraelců. Když ale byla schrána později uložena do Šalomounova chrámu, zjistíme, že ty položky tam už víc nebyly. Zápis říká: "Ve schráně nebylo nic než dvě desky". Trvalým vybavením uvnitř schrány zůstaly jen kamenné desky Desatera přikázání. Starý zákon, Josephus a Philo se jednohlasně shodují na výroku, že těmi jedinými položkami ve schráně byly desky Desatera. ♣♣♣♣♣ Schrána brzy začala svůj pochod do zaslíbené země. A jaké neuvěřitelné události ji doprovázely - a lidi, kteří ji nesly! str 85

9 KAPITOLA

PROČ BYLI KENAANCI VYHOŠTĚNI?

Pelištejci (tehdejší obyvatelé dnešního Gaza pruhu) vzali Boží schránu a zanesli ji z Eben-ezeru do Ašdódu. Pelištejci tedy Boží schránu vzali, přenesli ji do domu Dágonova a vystavili ji vedle Dágona. Když Ašdóďané nazítří časně vstali, hle, Dágon ležel tváří k zemi před Hospodinovou schránou. I vzali Dágona a dali ho zpět na jeho místo. Nazítří za časného jitra vstali, a hle, Dágon zase ležel tváří k zemi před Hospodinovou schránou; Dágonova hlava a obě jeho ruce ležely uraženy na prahu. Z Dágona zůstal jen trup. Proto až dodnes nešlapou v Ašdódu Dágonovi kněží a nikdo, kdo vstupuje do Dágonova domu, na Dágonův práh. Hospodinova ruka těžce dolehla na Ašdóďany a způsobila mezi nimi spoušť. Ranila je nádory, Ašdód i jeho území, Když ašdódští muži viděli, jak se věci mají, rozhodli: "Schrána Boha Izraele nemůže u nás zůstat. Jeho ruka tvrdě

dopadla na nás i na našeho boha Dágona". Obeslali všechna pelištejská knížata, shromáždili je k sobě a tázali se: "Co uděláme se schránou Boha Izraele?" Oni odvětili: "Nechť je schrána Boha Izraele dopravena do Gatu". I dopravili tam schránu Boha Izraele. Avšak sotva ji tam dopravili, způsobila Hospodinova ruka ve městě nesmírnou hrůzu a ranila muže města, malé i velké; vyrazily se jim nádory. Proto odeslali Boží schránu do Ekronu. Sotva však přišla Boží schrána do Ekronu, dali se Ekroňané do úpěnlilvého křiku: "Dopravili k nám schránu Boha Izraele, aby umořili nás i náš lid!" str 86 Obeslali všechna pelištejská knížata, shromáždili je a rozhodli: "Odešlete schránu Boha Izraele zpět na její místo, ať nás a náš lid neumoří". Celé město zachvátila smrtelná hrůza. Boží ruka tam dolehla velmi těžce. Muži, kteří nezemřeli, byli raněni nádory. Volání města o pomoc stoupalo k nebesům. Po sedm měsíců zůstala Hospodinova schrána v zemi Pelištejců. Pelištejci svolali kněze a věštce a ptali se: "Co máme s Hospodinovou schránou udělat? Sdělte nám, jakým způsobem ji odeslat na její místo". Ti jim odpověděli: "Jestliže budete posílat schránu Boha Izraele, nesmíte ji poslat s prázdnou. Musíte ji přinést oběť za provinění. Teprve pak budete uzdraveni a bude vám zřejmé, proč se jeho ruka od vás neodvracela". Dále se tázali: "Jakou oběť za provinění ji máme přinést?" A oni řekli: "Pět zlatých nádorů a pět zlatých myší podle počtu pelištejských knížat, neboť stejná pohroma postihla všechny, i vaše knížata. Uděláte napodobeniny svých nádorů a napodobeniny svých myší, které přinášejí zemi zkázu, a vzdáte přitom slávu Bohu Izraele. Snad nadlehčí svou ruku, která dolehla na vás, na vaše bohy a na vaši zemi. Proč byste byli neoblomní v srdci, jako byli neoblomní Egypťané a farao? Když proti ním Bůh zasáhl, zdalipak je nepustili, aby šli? Nyní tedy udělejte nový vůz a přiveďte dvě krávy po otelení, na které ještě nebylo vloženo jho, zapřáhněte krávy do vozu, ale jejich telata odveďte od nich zpět domů. Pak vezmete Hospodinovu schránu a dáte ji na vůz; zlaté předměty, které ji přinesete jako oběť za provinění, vložíte do vaku po jejím boku a pustíte ji, aťjede, a uvidíte: Jestliže bude směřovat ke svému území do Bétšemeše, pak nám způsobil toto veliké zlo on; jestliže nikoli, tedy poznáme, že nás neranila jeho ruka, ale stalo se nám to náhodou". Mužové tak učinili. Vzali dvě krávy po otelení, zapřáhli je do vozu a jejich telata zadrželi doma; na vůz vložili

Hospodinovu schránu, vak a do něho zlaté myši a napodobeniny svých hlíz. Krávy zamířily přímou cestou na Bétšemeš, šly stále po téže silnici a bučely, neuchýlili se napravo ani nalevo. Pelištejská knížata šla za nimi až k území Bét-šemeše. Tak zní starodávný biblický zápis.

Nebezpečná kořist Z veškerého lupu, který pelištejci od Izraelců uchvátili, schrána, kterou Izraelci při této příležitosti pošetile přinesli do bitvy, byla nejcennější. Nejenom že byla pokryta zlatem. Tito pověrčiví lidé si mysleli, že byla tajemstvím izraelské síly. Ke své hrůze ale zjistili, že to byla ta nejnebezpečnější kořist. Tato epizoda je musela přimět k zamyšlení, jak báječná je moc Boha nebe. Izraelci mylně považovali schránu za nějaký čarovný amulet, který jim přinese vítězství bez ohledu na to, jaký způsob života vedou, nebo kolik zla je v jejch srdcích. Hospodin jim ale dal lekci, že moc není vrozena ve schráně, ale záleží na jejich věrnosti jejich Bohu a jejich živému vztahu k Němu. Proto dovolil, aby schrána byla uchvácena, když ji vzali ze svatyně ven a přinesli ji ssebou do bitvy. Hebrejci se usazovali ve slíbené zemi kenaanské. A hodně se toho ještě museli naučit ohledně oddanosti Hospodinu, který je tam přinesl. Člověk se může zeptat: "Proč jiní lidé museli být vyhoštěni, aby hebrejští vetřelci mohli vstoupit do země? Nebylo to nespravedlivé vůči existujícímu obyvatelstvu Kenaanu? Toto je má odpověď: Podle mnoha tradicí starodávného světa, někdy po velké Světové Potopě tři Noémovi syni si rozdělili zemi podle losu. Eusebius nám říká, že Noémovo obřadní rozdělení se událo asi dvacet let před jeho smrtí. Každé z těch tří skupin byla přidělena porce. Jefet a jeho potomci měli původně obývat Evropu a severní Ásii; Šémova jižní Ásie se smíchala s Chámovými potomky; zatím co Chám se měl usadit v Africe a jižní Ásii. Mojžíš se o té události zmiňuje ve svých spisech. Mezi národy zůstala památka tohto trojdílného rozdělení. Z toho bylo určité území, dobře známé ostatnímu lidstvu, str 88 rezervováno jako parcela pro budoucí rasu, skrze níž měl přijít Vysvoboditel. str 95

10 KAPITOLA

ZÁHADA ŠALOMOUNOVA LOĎSTVA Narazil jsem na to náhodou. A jelikož nenávidím tajemnství, musel jsem si to zjistit. Hora Moehau na poloostrově Coromandel v Novém Zélandu příkře spadá do moře. Povlečena subtropickým deštným pralesem, vymleta vodopády a strmými roklinami, ta oblast je nasáklá záhadou a očarováním. Tady, říká maorická pověst, Turehu lid světlé pokožky a rudých vlasů, se postavili na poslední odpor. Maorisové říkájí, že je nalezli v různých částech Nového Zélandu. Tak jak Maorisové postupovali, Turehu ustupovali dále do kopců, hlavně kopců poloostrova Coromandel. Tam se příkré a odlehlé pohoří Moehau stalo jejich posledním útulkem. Jelikož hledali úkryt blízko zamlženého vrcholu Moehau, Turehu lid byl někdy označován jako "Lid mlhy". Jejich hlasy a přízračné úpění jejich fléten se často v hustém lese rozléhalo. Pěstovali

ohromné tykve. Stavěli pevnosti splétáním ohebného druhu vína, které obrůstalo vysoké lesní stromy. Podle jiných tichomořských ostrovanů, lidé odpovídající tomu stejnému fyzickému popisu přišli z východu od Jižní Ameriky - velmi, velmi dávno. A věřili byste tomu, v Jižní Americe jsem přišel na podobné tradice o rase světlé pokožky, rudých vlasů a modrých očí. Podle pověstí se tam tito lidé usadili a postavili obrovská kamenná města (jejichž zříceniny se zachovaly), ale po válce utekli přes Tichý oceán na západ. Je tu nějaký spojovací článek? Mohl to být ten stejný lid? str 96 A ptám se dále: Mohl tento lid, o němž historické tradice mluví, být potomky nějakých starodávných obchodníků, jejichž příběh budem nyní vyprávět? ♣♣♣♣♣ ... Právě když Izrael přijal do vlastnictví slíbenou zemi, jiná mocnost přilehlá k severní hranici byla založena na mořském pobřeží. Lid, jehož kariéra byla pro ně definitivně vytyčena. Osudem Fénicie bylo, aby se v materiálních věcech stala pro starodávný svět tím, čím byl Izrael povolán, aby se stal ve věcech duchovních. Fénicie byla velkým průmyslovým národem starodávného světa. Její zbarvené tkaniny, sklenářská technologie, bezvadné kamenné zdivo, keramika a rytina drahokamů byly nepřekonané. L.A. Waddell (citujíce Sir Flinders Petrieho) tvrdí, že féničané "měli civilizaci rovnající se nebo lepší net Egypt, pokud jde o vkus a dovednost... přepych daleko převyšující přepych egypťanů, a technickou zručnost, která by mohla egypťany učit, spíše než aby se féničané učili od nich". Město Tyre bylo ve starodávném světě jako Londýn, středisko rozsáhlé globální obchodní sítě.

Paní moří Fénicie, paní moří, vysílala lodě do všech přístavů a překračovala oceány. Od třináctého století př.n.l. byla převládající námořní a obchodní mocností. Její obchodní podniky byly nesmírné. Tato velká námořní mocnost měla ve svých rukou obchod celé planety. Byl to velký distribuční národ; její lid byli nosiči světa. Slavný indický epos udává, že: Schopní Panch (féničané) se vydávají na cesty, aby zabrali Zemi, získali nadvládu nad celým světem. Byli označeni jako "vůdci Země". A Fénicie byla od jedenáctého do desátého století př.n.l. tak velká, jak Babylon a Egypt. Pobřeží a ostrovy Středozemního moře byly rychle pokryty koloniemi. Dnešní Benátky si zachovávají etnický titul "Fénicie". str 97 Propluli Gibraltarským průlivem a zbudovali města na pobřeží Atlantiku. Založili Gades (Cadiz) na západním pobřeží Španělska, 4 000 km od Tyru, jako výchozí bod pro atlantický obchod. Tak jak se rozpínal rozsah jejich plaveb, fénické lodě ze Španělska zápasily proti divokému Atlantiku na cestě do britského Cornwall a dokonce i k pobřeží Norska (3 200 km od Gadess). Existuje svědectví, že na východ féničané postavili továrny v Perském zálivu a obchodovali až tak daleko jako Cejlon.

Londýn je založen

Zajímavá vedlejší informace se týká založení Londýna. Z podstatného svědectví bylo uvedeno, že takových 89 let po pádu Troje (fénické kolony), Brutus, potomek trojské královské rodiny, se plavil proti proudu řeky Thames v Británii a založil Tri-Novantum ("Nová Troj"). Ta se nakonec stala Londýnem. A tak oproti populárním chybným doměnkám, v Británii existovala vysoce civilizovaná dynastie, která přežila až do římské invaze. Zanechala zlaté mince, přinejmenším jednu rytinu na kameni a podrobnou chronologii. Julius César a jiní jeho současníci vskutku svědčili o vzdělaných, dobře oděných a ve městech bydlících poddaných toho království, i když neskrocené kmeny se vyskytovaly na jeho západních a severních hranicích. Výzkum L.A. Waddella poskytuje ověřenou, nepřerušenou chronologii vysoce civilizovaných nezávislých britských králů, panujících v Londýně od Brutuse (asi 1 103 př.n.l.) do doby římských dobyvatelů. Existuje svědectví, že velká část britů jsou potomci mořeplaveckých féničanů.

Složité přístroje Fénické lodě se vydávaly čím dále. Navigace přes širý oceán pro tyto badatele nebyl žádný problém. Vědecká obec tomuto předmětu nevěnovala dostatečnou pozornost. Proto máme sklon ke zmenšování velikosti a pokročilosti fénického loďstva. Pokud si ty lodě představíme tak, jak jsou zobrazeny na fénických mincích a hrobkách, nebudeme schopni si představit, že ten národ vůbec kdy podnikal takové cesty, jaké brzy přilákají naši pozornost. Existuje svědectví, že používali pokročilé přístroje a velké, rychlé, moderní koráby nesoucí přes 500 lidí. To překvapí mnoho čtenářů.

"Lodě Taršišu" Typ korábu zvlášť postaveného na zaoceánské plavby, byl označen "lodě Taršišu", na rozlišení od menších korábů, které se plavily jen po Středozemním moři. Jméno původního Taršišu (ve Španělsku) bylo přesunuto, tak jak se obzor fénických navigátorů rozšiřoval na západ. Herodotus zapsal jak féničané obepluli Afriku směrem hodinových ručiček kolem 600 př.n.l. ve prospěch faraona Necho - vzdálenost 20 800 km. Herodotus opovrhoval jejich zprávou, že slunce bylo po jejich pravé straně, to jest jim na sever. To je důkazem faktu, že fénická námořnická zručnost a troufalost byla na úrovni, kterou nebylo vidět až do století Kolumbuse. Víme o té cestě jen díky hrdému oznámení faraona, který tu cestu finančně podporoval. Féničané nebyli publicisté. A tak jaké další cesty byly podniknuty - od tak dávna jak 1 200 př.n.l.? V La Venta, Mexiko, bylo nalezeno sochařství s výrazně fénickými rysy: vousaté obličeje, nahoru ohnuté boty, obruby z kroucených provazů a jiné podrobnosti. Bylo datováno kolem 850 př.n.l. Od Nikaragui do Mexika se na nefritových figurách, na zadních stranách břidlicových zrcadel, na pohřebních urnách a na jiných předmětech objevují vousatí muži, kteří se ztěží podobají americkým indiánům. Dobře známou fénickou kolonií bylo Carthage. Starodávný historický spis zaznamenává cestu konvoje o 60 lodí, každá nesoucí 550 lidí. To bylo kolem 500 př.n.l. Strabo píše, že fénické kolonie (odhaduje jich na 300 kolonií) byly hojně sázeny daleko na jih podél atlantického pobřeží Afriky. Ze západní Afriky bylo pak jednoduché sledovat obchodní větry do - ano, uhádli jste to - Jižní Ameriky. str 99 Myšlenka, že starodávní námořníci znali americké kontinenty, se pro některé lidi může zdát příliš směšná aby

ji vůbec vzali v úvahu, a odhodí ji stranou. Před tím než tomu tak někdo učiní, měl by určitě zvážit svědectví k takovému stanovisku. Tak jak to Michael G. Bradley vhodně podal: "Na tu pravdu nyní nakoukla jen hrstka odborníků - průměrný civilizovaný občan to zatím téměř vůbec netuší". Možnost plaveb do Nového světa kolem dob izraelského krále Šalomouna se nyní zdá pravděpodobnější, než jejich nemožnost. Zhruba dvanáctiletý výzkum pro knihu Dead Men's Secrets (Tajemství mrtvých lidí) mne končně přesvědčil, že tito kolonisté zapomenutého věku byli vskutku částí velké sítě starodávných civilizací, které kdysi udržovaly rozkvétající obchod mezi Evropou, Ásií a Amerikami, před takovými 3 000 lety. Udivilo mne, že profesor na Harward universitě, Dr. Barry Fell, došel ze svého vlastního výzkumu ke stejnému závěru. Usoudil, že starodávní návštěvníci Severní Ameriky asi nebyli badatelé, ale spíše obchodníci, provozující dobře založený obchod s trapery a s velkou pravděpodobností také dolující drahocené kovy na těch místech, kde byla starodávná pracoviště objevena. Fell udává: Kvůli hloubce nevědomosti, do které Evropa během Tmavého věku upadla, jsme někdy náchylní k zapomenutí toho, jak pokočilé byly myšlenky starodávných lidí, a jak hodně toho věděli o Zemi a o astronomii a o navigaci. Fell je také přesvědčen o tom, že: "Amerika se podílí na historii Starého světa, a starodávní američané museli být dobře obeznámeni s většinou té historie, tak jak probíhala". Dr. Fell je nyní uznán jako jeden z nejpřednějších epigraferů světa.

str 101

Féničané v Americe? V 1780 na skále na pobřeží zálivu Mount Hope v Bristolu, Rhode Island, USA, byla objevena rytina, kterou Fell rozluštil r. 1975, že říká: MOŘEPLAVCI Z TARŠIŠU TENTO KÁMEN PROHLAŠUJE To silně naznačuje, že tady na východním kraji Severní Ameriky byl kdysi přístav pro "lodě Taršišu". Na ostrově Hispaniola, Kolumbus objevil nesmírné starodávné doly. Tvrdil dále, že na Haiti rozeznal stopy tavících pecí na zušlechťování zlata. Mezi 1850 a 1910 cestovatelé v amazonské oblasti a jiných částech Brazilie podávali zprávy o starých rytinách na skalních útesech. Bývalý nařezávač gumy Bernardo da Silva Ramos v jeho nyní vzácné knize v portugalštině, vydal 1 500 reprodukcí takových rytin. Všechny jsou pokryty písmeny fénické abecedy. Vyšetřovatel Pierre Honoré, pojednávajíce o nálezech jiných Brazilských cestovatelů a badatelů minulého století, prohlašuje: Dnes existuje celá knihovna jejich zpráv; a také oni byli pevně přesvědčeni, že rytiny jsou fénickými texty. Byli si jisti, že král Šalomoun (975-935 př.n.l.) kdysi připlul do amazonska s jeho loděmi; že zlaté země Ofir, Taršiš a Parvaim se nemají hledat ve Starém světě, ale tady v amazonské oblasti na Rio Solimoes, Šalomounově řece.

Bylo oznámeno, že v Havea blízko Rio de Janeira jsou písmena přes metr vysoká, vyrytá v kuneiformštině na kolmém útesu. Nápis říká: BADEZIR Z FÉNICKÉ TYRE PRVNÍ SYN JETHBAALA... (Jethbaal vládl nad Tyre od 887 do 856 př.n.l.) V 1872 na pobřeží Brazilie nedaleko Paraiby, Joaquim Alves da Costa našel na své nemovitosti kámen, na němž bylo mnoho písmen, str 102 kterým nikdo nerozuměl. Okopíroval je a poslal je Prezidentovi Instituto Historico. Překlad je následující: My jsme sidonští Kanaánci z města Obchodního Krále. Byli jsme vrženi (2) na tento vzdálený ostrov, zemi hor. Obětovali jsme mladíka nebezkým bohům (3) a bohyním v devatenáctém roku našeho mocného Krále Chirama (4) a vyrazili z Ezion-geberu na Rudé moře. Plavili jsme se s deseti loděmi (5) a byli jsme na moři dohromady po dva roky kolem Afriky. Potom jsme byli odděleni (6) Baalovou rukou a víc už jsme nebyli s našími druhy. A tak jsme přišli sem, dvanáct (7) mužů a tři ženy, na "Ostrov ze Železa". Jsem já, Admirál, muž, který uteče? (8) Ne! Nechť nám nebeští bohové a bohyně dopřejí dobro. Dokázalo se, že tento osmi-řádkový nápis byl ve fénických písmenech. Je dobrý důvod k uvěření, že zmíněný král byl Chiram III (553-533 př.n.l.). Ve starodávnu byla Brazilie známa jako Hy Brasil. Zahrnutí "I" nebo "Hy" je typicky fénické. Podle Cyruse Gordona, ředitele oddělení na studie oblasti středomoří na Brandeis University v Massachusetts, féničané určitě znali Brazilii, kterou nazývali "Ostrov ze železa". Hy Brasil znamená "Ostrov ze železa". Železo je stále ještě hlavním přírodním zdrojem Brazilie. Když mne zpráva o té rytině poprvé dosáhla, byl jsem skeptický. Nezmínil jsem se o tom v mé knize Dead Men's Secrets, protože jsem se rozhodl vydat jen ty objevy, jejichž pravost lze potvrdit. Také jiní považovali ty rytiny na kameni za padělek. Jak jsme poznamenali, v době, kdy ty rytiny byly nalezeny, jejich písmo nebylo známo. Nikdo jiný než původní překladatel ten nápis nemohl číst. To se nyní změnilo. Významné je, že rytina obsahuje fénické svéráznosti, které nebyly v 1872 známy, ale které jsou nyní ověřeny z jiných rytin od té doby nalezených. Ohledně mnoha takto zamítnutých nálezů, Barry Fell říká: str 103 Jeden po druhém schopní učenci, kteří zastávají odpovědná postavení na universitách a v museích, nyní vycházejí s potvrzením toho dešifrování.

Věrná napodobenina fénického textu vyrytého na kaneni nedaleko Paraiby v Brazilii. Popisuje plavbu přes Atlantický oceán v 6. století př.n.l.

Nejprve plavby na západ Tendence fénického koloniálního vývoje před 1 000 př.n.l. byla hlavně západním směrem. Je ale jisté, že brzy s tím nezůstali spokojeni. Jelikož se jejich suchozemské cesty na východ staly riskantní kvůli nepokojům v Babylonii, féničané začali věnovat pečlivou pozornost alternativní východní trase. Víme, že Chiram I, král Tyre, byl spřátelen s izraelským králem Davidem a s jeho synem Šalomounem. Byla v tom také náboženská sympatie. Ranní féničané - oproti současným konceptům populárních spisovatelů - byli monoteisté. Výsledkem obchodní smlouvy, Chiram pomáhal při stavbě Šalomounova chrámu a Izrael přidělil Fénicii dva přístavy, Eliat a Ezion-geber v Akabském zálivu.

Stříbro krále Šalomouna Zjistili jsme tedy, že lodě používané na vedení obchodu se stříbrem jak západním tak východním směrem, byly "lodě Taršišu". Najednou nacházíme zlato a stříbro v Jeruzalémě v takovém nadbytku, že Šalomoun: "měl v Jereuzalémě stříbra jako kamení... protože ho bylo tolik". A proč? Protože "... Král měl na moři loďstvo Taršišu spolu s loděmi Chiramovými. Jednou za tři roky loďstvo Taršišu přijíždělo a přiváželo zlato a stříbro, slonovinu, opice a pávy." To, že pávy pocházely z jihovýchodní Ásie je bez debaty. Odkud se ale vzal ten nadbytek stříbra? str 105 Heeren říká: Stříbro se nachází také na Sibiři a v Číně nebo Jižní Ásii. Avšak objemný dovoz toho kovu z Evropy důsledkem jeho vysokých cen na Východě je dostatečným důkazem toho, že se na východě nacházel v malém množství. Můžeme tudíž s jistotou usoudit, že většina stříbra ve vlastnictví asijských národů byla z dovozu a je bez debaty, že prostředníky dovozu byli féničané.

Konečný cíl: Ofir Konečným cílem Chiramových a Šalomounových lodí bylo místo či oblast nazývající se Ofir. "Dopluli do Ofiru", říká Písmo, "a přivezli odtamtud králi Šalomounovi čtyři sta dvacet talentů zlata". "Také Chiramovy lodě, které dopravovaly z Ofiru zlato, přivezly z Ofiru velmi mnoho almugímového dřeva a drahokamy." Z knihy Genesis a z Josephusových knih, lze zjistit, že Ofir bylo všeobecné jméno bohatých jižních zemí, ležících na pobřeží Afriky, Arábie a Indického oceánu. Když se ale zeptáme: "Kde byl ten Ofir, kterého bylo možno dosáhnout z Ezion-geberu, a který poskytoval

stříbro v tak velkém nadbytku?", pak čelíme problému. Jak se ukázalo, zdrojem nemohla být Ásie, jejíž větší část stříbra byla dovážena. Stříbro bylo v Arábii tak vzácné, že mělo podle odhadu desetkrát větší cenu než zlato. Přes to ale v Šalomounově Jeruzalémě se stalo tak všední jako kamení. Jsem si vědom povídek badatelů z devatenáctého století, kteří prý rozeznali Ofirské doly ve střední Africe. Někteří lidé odmítají uznat to, že masivní kamenná pevnost známá jako Zimbabweské zříceniny (a nacházející se v té zemi), mohla být postavena domorodými afričany. Takové ztotožnění s králem Šalomounem se ale musí považovat za romantickou fantazii. str 106 Zimbabwe je n.l. a ne př.n.l. a téměř určitě ji postavili původní obyvatelé mocné africké říše.

"Tří-roční" plavby To, že výpravy dosahovaly oblastí daleko vzdálenějších než Indický oceán, je zjevné ze "tří roků" potřebných k vykonání plavby tam a zpátky, zatím co plavba do nejodlehlejší částí Arábie si vyžadovala pouhých devíti měsíců. Thomas Johnston navrhuje, že Ofir "se musí hledat dále na východ, a na území, které nejenom bylo schopno poskytovat stříbro v prakticky neomezeném množství, ale které poskytuje nezvratné svědectví toho, že bylo obydleno židy a féničany." Johnston přesvědčivě ukazuje, že trasu výprav lze stopovat dále za zemí pávů, přes Indonézii, skrze Torreský průliv (na severu Austrálie), a přes Samoa a Tahiti do Mexika a Peru. Zdá se, že po cestě zakládali kolonie. Ameriky jako cíl plavby se shoduje s faktem, že největší ložiska stříbra jsou v Amerikách - ve Spojených Státech, Mexiku, Kanadě a Peru.

Dosaženy ze dvou stran Bible říká, že vzdálená země Taršiš byla bohatá na stříbro, železo, cín a olovo. Bylo ji možno dosáhnout z přístavu Joppa (Jaffa) ve Středozemním moři, nebo také z přístavu Ezion-geber v Rudém moři. Letmý pohled na mapu nám říká, že ta jediná část světa, kterou by člověk dosáhl lodí jak z přístavu ve Středozemním tak v Rudém moři, je atlantické pobřeží. Cyrus Gordon z Brandeis University, Massachusetts říká, že text zmiňující se o "Ofirském zlatě" nalezený v Tell Qasile na středozemním pobřeží Izraele naznačuje, že Ofiru bylo možno dosáhnout proplutím Gibraltarského průlivu. Jsem si vědom toho, že mnoho míst bylo navrženo jako polohy proslulých Šalomounových dolů. Nový respekt k mořeplaveckým schopnostem raných navigátorů činí americké kontinenty značnou možností. str 107

"Ofir" Kmen Ugha Mongulala v severo-západní Brazilii si zachoval písemné dokumenty starodávného města nazvaného Ofir, které kdysi stálo na ústí řeky Amazonky. Toto je kromě bible ta JEDINÁ zmínka místa nazvaného Ofir. Mohlo by to mít nějaký význam? Jejich tradice říká, že: Lhasa, princ Akakoru... přikázal stavbu Ofiru, mocného přístavního města na ústí Velké řeky (Amazonky). Lodě ze Samonovy (Šalomounovy?) říše tam dokovaly s jejich cenným nákladem. Na výměnu za zlato a stříbro...

Tak jak v případě Taršiše, jméno Ofir bylo možná přesunuto. Když se fénický obchod rozpínal dále na východ a na západ, jméno se s ním zároveň přesunovalo, až bylo časem aplikováno na to nejvzdálenější místo pod fénickou kontrolou. Podepírá to význam fénického slova Ofir či Ofor, což v jejich starodávném jazyce znamenalo Západní Země. A které země ležely na západ? Ameriky.

Smíšené posádky Zatím co výpravy řídili židé a féničané, jich posádky byly nepochybně smíšených národností. V příští kapitole se dotkneme svědectví naznačujícího, že na fénických flotilách bylo zaměstnáno značné množství scythiánců a thraciánců. V této době historie hebrejci, féničané, scythiánci a thraciánci byli převažujícím činitelem v národním životě východního středomoří. Thraciánci a scythiánci byli tehdy dva velké národy v jiho-východní Evropě.

str 109

11 KAPITOLA

DO NEZNÁMA

Jedna loď už klesla dolů do víru. Z druhých lodí se bezmocně dívali, jak ten ohromný koráb jedonduše zmizel, vsáknut do té obrovské díry. Jako zkušení námořníci, tito muži byli zvyklí na nebezpečí. Tohle ale byla čirá hrůza. Jen o několik hodin později se ti co přežili, střetli s hurikánem. Vichřice a déšť trhaly a bily na koráb v hrozivé přehlídce. Paluba se vzdouvala a najednou klesla, takže žaludek člověka zůstal viset ve vzduchu. Vlny jako hora se přelévaly přes palubu. Mladý židovský námořník se držel stožáru a kolem svých zápěstí si omotal provaz. Přes něho se přehnal mocný proud a valil se zpátky do moře. Poznal, co znamená chvíle strachu. Byla to jeho první plavba. Cítil se jako fajnovka. A byl tisíce kilometrů od domova. Po tři roky už víc neuvidí svou milovanou manželku. Přemítal o historkách, které s ní bude sdílet. A ty neuvěřitelné ozdůbky ze zlata a stříbra a drahokamů, výtečně vyrobené umělci v zemi Ofíru... str 110 Tak jak se vydávaly do nových oblastí, Šalomounovy "zámořské lodě" čelily neznámým nebezpečím. Jedna obzvlášť nebezpečná cesta byla podél severo-západního pobřeží Austrálie. ♣♣♣♣♣ Kontrola jiho-arabských trhů nemohla být ten jediný záměr, proč Šalomoun postavil své velké lodě. Pokud ty lodě byly postaveny jen na obchodování s Jemenem, a pokud, tak jak Písmo říká, cesta trvala tři roky, pak Šalomoun a Híram byli neohrabaní investoři. Cena lodí, náklady na jejich provoz, úroky na kapitál po tři léta, zrovna tak jak znehodnocování nákladu v takovém podnebí, by převážily jakékoliv výhody mořské dopravy oproti

cestě po pevnině. Navíc se zdá nanejvýš nepravděpodobné, že výpravy do místa tak blízkého jako Jemen, by vzbudili takové nadšení, které by přivedlo Šalomouna a jeho dvůr z jejich bezpečného hlavního města do srdce nespokojené země, aby byli svědky vyplutí lodí a jejích posádek, tak jak zapisuje 2 Paralipomenon 8:17. ♣♣♣♣♣ Každý námořník blížící se k severo západnímu pobřeží Austrálie, by shledal oblast západní Kimberley nedaleko Derby jako jedno z nejnebezpečnějších míst po celém pobřeží. Silné proudy dosahující až deseti uzlů, vytváří víry. Aby se lodě dostaly do zálivu King Sound, musí proplout skrze tyto přílivové proudy. Je tam navíc hodně útesů a mělčin. Navigace je hazardní. Kolem vjezdu do King Sound leží ostrovy Buccaneer Archipelago. Samotný King Sound je kolem 140 km dlouhý a v nejširším místě přes 50 km. Příznakem této oblasti je krajní hloubka odlivu; až 10 m. Lodě tedy mohou lehce uváznout na suchu. Tady potápěč na záchranu ztroskotaných lodí našel o čem věří, že je vrak starodávné fénické lodě. V bahně kousek od pevniny byl divný tvar. Malé výběžky bahna pronikaly nad okolí a tvořily tvar podobný spíše banánu než lodi. str 111 Obrysy byly docela zřetelné. Vytáhli z něho bronzovou tabulku, o které úředník z university prohlásil, že je fénického původu. Fénický vrak byl nedaleko zarostlého dolu na galenit. A galenit je ruda stříbra, olova a zinku. Šalomounovy a Híramovy lodě se plavily až do Jávy a Sumatry (které, tak jak jsme řekli, byly původním domovem páva - jedné z položek Šalomounova nákladu). Není tedy divu, že objevily nedaleké pobřeží Austrálie. Jejich trasa by je vedla skrze Torreský průliv. A možná se plavily podél východního pobřeží Austrálie. Mělo by nás tudíž překvapit, když rytiny fénického stylu byly nalezeny na mramorové destce v severním Queenslandu? Nebo když dále na jih podél pobřeží, v Novém Jižním Walesu, bylo nalezeno mnoho divných symbolů lodí a postav egyptského, fénického a sýrského stylu, vytesaných na skalách podél řeky Hawkesbury? Starodávné pověsti domorodců vyprávějí, jak lidé ve velkých lodích podobných ptákům (přídě ve tvaru ptačí hlavy na fénických tří-poschoďových galejích?) připluly do Gympie (dnes 50 km ve vnitrozemí), vykopali díry v kopcích, vztyčili nedaleko se nalézající "svatou horu", a mísili se s místními obyvateli. Je zajímavé, že na tom místě bylo nalezeno svědectví o starodávném dolování a tavení kovů, právě tak jak stopy zvýšené kamenné silnice a přístavní hráze. Nedaleko Toowoomba v Queenslandu byla nedávno objevena skupina sedmnácti žulových kamenů, na nichž jsou vyryty starodávné nápisy. Byly ztotožněny jako fénické. Jeden z nich byl přeložen: "střež svatyni Jahvehova vzkazu". Jiný nápis říká: "Bůh bohů". Před několika lety sedlák z Rockhamptonské oblasti vyoral velký plát ze železné rudy. Dnes ten plát leží v museu v Rex Gilroy nedaleko Tamworth, Nové Jižní Wales. Je na něm jiný fénický nápis, který říká: "Lodě z této země vyplouvají do Danu pod ochranou Jahveho". Dan bylo starodávné obchodní středisko v severo-západním Izraeli, hned na jih od fénického přístavu Tyre. Tyto objevy byly zveřejněny v červenec-srpen-září 1996 vydání časopisu Northern Star v Ravenshoe.

Božský plán? Johnston v tom vnímal něco význačného. Říká: Byl však ustanoven čas k souhře toho z božího plánu, co už existovalo. str 122

Šalomounův chrám str 123 Dva národy se překryly z hlediska místa a času. Jaká to mohla být moc k činění dobra! Fénicie otevřela komunikační linky v globálním měřítku a Izrael mohl sázet své požehnání mezi všechny národy. Příležitost, která mohla změnit historii! To možná byl božský plán. Hospodin dal hebrejcům jejich světovou misi. Potom jim po boku postavil féničany, aby jim tu misi umožnili. Johnston poznamenává: Je pravda, že ani žid ani féničan nedosáhli svého cíle; když ale čelíme tomu, co dnes z historie o těch dvou národech víme, ptám se: uvěříme, že plán jejich kariéry nebyl nic menšího než božsky určený? Tento změkčující vliv nechal na čas své razítko na víře a obyčejích mnoha odlehlých národů - a lze jej rozpoznat dokonce i dnes. Nyní se ale vrátíme do Izraele, kde král Šalomoun budoval jeho věhlasný chrám...

Šalomounův velkolepý chrám Ohromné bohatsví, které proudilo do Izraele z těchto globálních výprav, je možno do jisté míry ocenit, když se zamyslíme nad velkolepostí Šalomounova chrámu. Vypočítalo se, že tato věhlasná budova obsahovala 86 tun zlata a 126 tun stříbra. A technologická zručnost v tom použitá, byla důmyslná. První kniha Královská oznamuje, že "budovali jej z kamene opracovaného již v lomu. V domě nebylo při budování slyšet kladivo ani dláto, vůbec žádné železné nástroje". Dovedete si to představit? Některé z těch masivních kamenů byly tak dlouhé, jako autobus... od 3 do 12 metrů dlouhé a 1,8 metrů široké. Jeden z nich vážil přinejmenším 445 tun. Byly předem otesány, pak dopraveny z lomu a zasunuty na svá místa tak přesně, že by bylo těžké najít styčné plochy. Nádhera Šalomounova chrámu se nedá pochopit. Nikdy na povrchu této planety žádná konstrukce takové velikosti a krásy nevzbudila v člověku tolik úcty a divu. Lidé z mnoha zemí cestovali ohromné vzdálenosti jen proto, aby mohli ten chrám spatřit, str 124 a nikdy žádný nebyl zklamán. Jeho paleta lesknoucích se kovů a drahokamů se blýskala až k neuvěření. Tento ohromný chrám měl prkna z cedru a cypřiše - jehličnaté stromy ručně obrobené tak, aby vystavovaly svá elegantní vlákna. Celá konstrukce byla zevnitř vykládaná zlatem.14 Drahocené kameny onyxu a mramor bylo vidět v nadbytku. V chrámu bylo použito také stříbra, mědi a železa. Vnější dvory a vnitřní komory byly okrášleny vysoko se tyčícími palmami a barevnými květinami. S pomocí současných přístrojů k určování přesného izotopického obsahu různých kovů se ukázalo, že olovo použité na okapy kolem Šalomounova chrámu pocházelo z Mendip Hills v Somerset, Británie. Taková analyza je možná proto, že vzorky olova z různých nalezišť obsahují různá procenta izotopů olova, které se tvoří radioaktivním rozpadem kovu. Podobně s cínem. Chrám byl okrášen množstvím bronzu, slitina vyrobená přídavkem cínu do mědi při tavení. Přítomnost cínu zvyšuje tvrdost mědi a také tak lehce nepozbývá lesku. Šalomoun používal britský cín. Datum byl kolem 1000 př.n.l.

Použitá technologie Ve vchodu se výrazně tyčily dva sloupy odlité z mosaze. Podle staré tradice ty dva sloupy byly duté. Uvnitř byly uskladněny, podle téže tradice, "starodávné záznamy" a "cenné písemnosti", vztahující se k minulosti hebrejského lidu. Ty záznamy zahrnovaly informaci o tom, co bylo známo jako šamir. Co byl ten záhadný šamir? Mojžíš dal svému lidu instrukce, aby při konstrukci svatých míst nepoužívali "žádný železný nástroj". A rovněž tak Šalomoun nařídil, aby k lámání a obrábění kamenných bloků na stavbu chrámu nebylo použito kladiv, seker nebo dlát. Podle židovských zdrojů, místo toho pracovníkům poskytl starodávný nástroj nazývaný šamir, který byl použit v mojžíšových dobách k vyrytí jmén kmenů Izraele na drahocených kamenech veleknězova náprsníku. str 125 Známý jako "kámen, který štípí kameny", šamir byl schopen řezat ten netužší materiál bez tření nebo tepla. To zahrnovalo "pozoruhodnou schopnost na řezání toho nejtvrdšího diamantu". Na tom šamiru muselo být něco zvláštního, neboť bylo řečeno: Šamir nesmí být uložen do železné nádoby, ani do žádné kovové nádoby: taková nádoba by se roztřískla. Uskladňuje se zabalen do vlněné látky, a ten balík je pak uložen do olověného koše naplněného ječmenovými otruby... Šamir zmizel za zničení chrámu. Islámské tradice ohledně šamiru se vyrovnají těm židovským, s dodatečným výrokem, že byl docela tichý když se s ním pracovalo.

Postaven zvlášť pro schránu Chrám byl nejprve naplánován Davidem jako "dům odpočinutí pro schránu", ale byl postaven jeho synem Šalomounem. Pro jaký jiný účel byl tento po celém světě známý velkolepý chrám báječné ceny zvlášť vymyšlen a postaven, než na uchovávání schrány smlouvy! To byl důvod jeho existence! Vlastní místnost známá jako Velesvatyně, ve které byla schrána umístěna, byla perfektní krychle - a nesmírně pevná. Měřila jen 10,4 m krát 10,4 m krát 10,4 m. Její podlaha, stěny a strop byly vyloženy ryzím zlatem, které vážilo odhadovaných 20 400 kg, to jest trochu přes 20 tun! A to vše bylo přinýtováno zlatými nýty. Všimli jsme si, že chrám byl postaven za prohlášeným účelem umístění schrány smlouvy. A vzpomínáme si, že samotná schrána byla zkonstruována na uchovávání dvou destiček zákona, Desatera napsaného Božím prstem. To je proč byla schrána nazvána schrána "smlouvy". Člověk zůstává v bázni a úžasu nad svatostí a důležitostí toho desaterového zákona - že biliony dolarů (na dnešní poměry) byly utraceny jen na jeho uskladnění!

Votanova cesta do středomoří Vzpomínáte si na Votana, prvního historika Mayanů ve střední Americe, který žil kolem 1000 př.n.l. Votan pocházel z fénického města Chivim. Zaznamenává, že učinil čtyři či více návštěv svého bývalého domova. Na jedné z těch cest navštívil velké

město, kde se stavěl velkolepý chrám (výzkumník Ordonez to považuje za Jeruzalém). Na cestě navštívil místo, kde lidé postavili věž, která měla sahat do nebe, ale jejich cíl byl zmařen zmatením jazyků. Za návratu do Palenque zjistil, že tam připlulo několik dalších lidí z jeho národa. Pověsti a obrázkové svědectví naznačují, že to mohli být carthaginové. Přišli se návštěvníci z tak dalekých zemí jako jsou Ameriky, podívat na Šalomounův chrám? Možná. Je nám řečeno, že "všichni králové země vyhledávali Šalomouna, aby slyšeli jeho moudrost, kterou mu Bůh vložil do srdce".

Plán sabotován Jak ohromný potenciál měl nýní Izrael na dosah. Byl umístěn na křižovatce světa, aby připravil celou planetu na příchod Zachránce. Jaká to odpovědnost! Jaká to výsada! Avšak princ zla byl k tomuto plánu nepřátelský... a chystal se vlákat Izrael do pasti. Brzy do jejich čistého uctívání zamíchali pohansé rituály. Izrael začal updávat... str 129

12 KAPITOLA

JEZÁBEL, SVŮDNICE Její levá noha ležela v kanálu. Její lebka a ruce se ukázaly na chodníku. Pes právě dožíral její pravou nohu, odehnali ho. Právě toho odpoledne se koupala v přepychu. Zdůraznila své sexy modré oči, nabarvila si své smyslné rty, upravovala si své kaštanové vlasy. Nyní několik dotyků voňavky, a on ji nebude schopen odolat. S podlým úsměvem na rtech zářila očekáváním. Způsobí, že on ji bude jíst z ruky. O hodinu později ji sluhové svrhli s okna dolů. A "její krev vystřikla na stěnu a na koně. A on ji ušlapal". Psi sežrali její rozbitou mrtvolu, vykopali díry a pohřbili každou kost. Mínus určité části. Bible to vypráví tak, jak to bylo. Královna Jezábel - oslňující kráska, která svedla národ do čarodějnictví - už víc nebyla. ♣♣♣♣♣ A tak tomu bylo. Po slavném období Davida a Šalomouna, historie Izraele znovu upadla do jediného dlouhého sledu opakujících se událostí: odloučení od Boha, invaze, pokání a vysvobození; odloučení, invaze, pokání a vysvobození; a tak se to opakovalo... Jejich další zapsaná historie je historie tvrdošíjného buřičství proti jejich Bohu. Historie ukazuje, že když se duchovní úpadek obzvlášť rozmohl, některým z okolních národů byla dovolena invaze. To str 130 byl sice přísný, ale jediný způsob, jak je přívést ke smyslům a často to fungovalo. Hospodin poslal vzkazy po prorocích, aby lidu ujistil, že je stále ještě miluje, navzdory tomu, že byli příliš vlažní ohledně dohody, kterou s Ním uzavřeli. Po smrti Šalomouna v 931 př.n.l. jeho syn Rechabeám čelil vzpouře. Deset z kmenů se navždy odtrhlo.

Udržovali si jméno Izrael. Zbývající dva jižní kmeny pokračovali jako judské království s hlavním městem Jeruzalémem. Severní království, narozené ze vzpoury, rychle degenerovalo. Modlářství a krveprolití se rozbujelo. Za necelé životní období po smrti Týrského krále Chirama, velekněz Eth-baal zavraždil tehdejšího Týrského krále a zmocnil se trůnu Týra. Eth-baal byl velekněz bohyně Astarte (Aštoreth), a během jeho vlády se modlářství rychle zakořenilo. Jeho dcera Jezábel se vdala za izraelského krále Achaba a přinesla si sebou do Samárie, izraelského hlavního města, družinu 400 knězů Baala, boha slunce, zrovna tak jak 400 knězů Astarte, "bohyně nebes". Tato vemlouvavá mladá žena brzy přiměla svého manžela k tomu, aby postavil svatyni, ve které byla zavedena féničany adoptovaná babylonská božstva. Dollinger popisuje obyčeje toho náboženství: ...hlavní obětí byli děti. Tento odporný zvyk byl založen zčásti na myšlence, že děti jsou tím nejdražším vlastnictvím rodičů, a částečně na tom, že jako čisté a nevinné bytosti jsou obětmi, které s největší pravděpodobností usmíří nazlobená božstva... oběti byly zkonzumovány ohněm... a hlasy stížností byly utopeny v rámusu fléten a kotelů. V jarních oslavách, děti... byly vloženy do kožených kabel a shozeni z celé výšky chrámu na podlahu, s šokujícím tvrzením, že to byla telátka a ne děti. Vybičováni tímto činem a doprovázející hudbou do záchvatu vzrušení, chrámových kleštěnců a diváků se zmocnila touha způsobit si řezné rány a pak krvácejíce běžet městem. str 131 Druhá Královská kniha zaznamenává, že Izrael "opustili všechna přikázání Hospodina, svého Boha... a sloužili Baalovi. A prováděli své syny a dcery ohněm". Děti byli obětovány bohu Molechovi Tento kult slunce a ohně, toto tmavé náboženstí, zatáhlo Izrael do záhuby. Království, které nechtělo Boha, se nakonec zhroutilo naprostou porážkou a vyhlazením. Asyřané je překonali a odnesli obyvatele do vyhnanství. Od té doby se ztratili z historie.

Proroci rozřezáni Jižní království judské selhalo v tom, aby si vzali z osudu Izraele ponaučení. Duchovní obnovy, povzbuzené králi jako Chizkiáš a Jošiáš, judskou historii o trochu prodloužily. str 132 Potíž ale byla v tom, že se nechtěli lišit od ostatních národů. Míchali pohanské obřady do uctívání pravého Boha. Jedli to, co jedli pohané; a trpěli stejnými nemocemi. Byli sebeuspokojiví. Přes to ale, jestliže ten slíbení Vysvoboditel, Mesiáš, měl vůbec kdy přijít, musel přijít skrze ně.

Dovedete si představit, jak se musel Pán vesmíru cítit? Tento svět, který On stvořil, se vzbouřil. A nyní národ, který si On vybral, se courá a dokonce i běhá za jinými bohy! Ustavičně povolával muže, proroky, aby lid přivolali zpátky k jejich účelu. Zlé mocnosti ale dělaly co jen bylo možné, aby se ty Boží vzkazy k lidu nedostaly. Nepřátelé byli vyburcováni k umlčení těch poslů. Posmívali se jim, bičovali a uvěznili je. Jiné ukamenovali, probodli mečem, nebo rozřezali na kousky. Zlé duchovní mocnosti se všemožně snažily odvrátit lidi od Boha a pošpinit Jeho charakter. Nepřítel pracoval skrze kněze a vládce, aby náboženství zkomplikovali; aby zatlačili Boha daleko; aby z Něho v lidských očích udělali tyrana. Když se Jezábelina dcera Athaliah vdala za jednoho z Judských králů, zavedla ty stejné orgie, ty stejné odporné zvyky. Za branami Jeruzaléma bylo vykopáno mnoho hrobů obětovaných dětí. Během 150ti let po zničení severního izraelského království, judský lid všeobeceně následoval náboženské názory vládnoucího krále. Když obnovil pravé způsoby, následovali ho. Když král sloužil modlám, vzdali se Boha a sloužili miodlám. Málo jich uctívalo z osobního přesvědčení. Sklidíme to, co zasejeme. Když si lidé úmyslně zvolí zlo, to zlo začne to účinkovat a nakonec je zničí.

Nápravná opatření Dlouho před tím než se to stalo, Boží proroci národ varovali, že na ně padnou zlé věci, "jímž nebudou moci ujít". "Budou ke mně úpět, ale já je nevyslyším", varoval Bůh. "Ať si judská města a obyvatelé Jeruzaléma jdou úpět ke svým bohům, jimž pálí kadidlo; nebudou s to je spasit"; "neboť teď musíš vyjít z města... a příjdeš až do Babylonu". str 133 Jaká to ironie! Měli být odvlečeni právě do toho hlavního střediska padělaného náboženského systému, který je zkazil. Hospodin zamýšlel, že se jim to tak zprotiví, až budou z modlářství vyléčeni. (A tak někteří byli!) Sám Mojžíš prorokoval, že budou odvedeni spolu s jejich králem! Proroctví, že budou mít krále je významné, neboť krále začali mít více než 400 letech po Mojžíšovi. Tato proroctví byla přesně vyplněna. V 606 př.n.l. Nebúkadnesar, korunní princ Babylonu, vstoupil do Jeruzaléma, vydrancoval jeho chrám a odnesl některé z jeho mladých mužů, včetně Daniela. Během následujících let se babylonská armáda několikrát vrátila, až město a chrám byly prakticky zničeny. Tisíce občanů vyšších tříd bylo v řetězech odvlečeno do Babylonu. To zahrnovalo po sobě následující krále Jojakíma, Jojachína a Sedekijáše.

Schrána smlouvy ukryta V Jeruzalémě byli v té době někteří bohabojní muži, odhodlaní umístit posvátnou schránu smlouvy, obsahující Desatero přikázání, mimo dosah bezohledných rukou. S nářkem a smutkem ukryli schránu v jeskyni. Od toho okamžiku se schrána ztratila z historie. Většina židovských pověstí souhlasí, že nebyla zničena ani ukradena, ale Bohem ukryta a čeká na dobu konce. Několik pověstí tvrdí, že do ukrytí schrány a jiných chrámových pokladů byl zapojen prorok Jeremiáš. Není nerozumné usuzovat, že židovští knězi ji tajně ukryli na podnět proroka Jeremiáše. Apokryfická kniha 2 Makabejce (zhruba 163 př.n.l.) tvrdí, že Jeremiáš vzal schránu na horu Nebo daleko od Jeruzaléma, a tam ji ukryl. str 135

Jiná pověst udává, že Jeremiáš vzal schránu na tajné místo mezi horou Nebo a horou Hor a zacpal díru velkým kamenem. Schrána bude vynešena ven až bude Izrael opět shromážděn a objeví se oblak Boží slávy. A ještě jiná pověst říká, že Bůh přikázal Jeremiášovi, aby za doprovodu Barucha odnesli "svaté nádoby uctívání" a zakopali je. Objeví se jenom až v době opětného shromáždění Izraele. Existuje také tvrzení, že Bůh řekl Jeremiášovi, aby chrámové nádoby zakopal "až do příchodu Milovaného" narážka na konec věku. Starodávní rabíni všeobecně věřili, že schrána bude nalezena za příchodu Mesiáše.

Některá jiná proroctví Mezi těmi odvlečenými do Babylonu byli někteří věrní židé, kteří znali božské záměry. Bůh miloval také Babylon a miloval jeho hrdého krále. Chtěl, aby Ho Babylon poznal. Daniel, zajatý židovský princ, byl později povýšen do vysokého úřadu na královském dvoře Babylonu. Nebúkadnesar měl Daniela rád a důvěřoval mu. Tento arogantní vládce se nakonec stal oddaným přívržencem Jednoho Boha. Bůh miloval také židy. Skrze Svého proroka slíbil, že po 70 let trvajícím zajetí se opět vrátí do Palestíny. To proroctví dal skrze Jeremiáše. Vyhoštění do Babylonu proběhlo ve třech stupních, počínaje 606/605 př.n.l. Vyhnanství pokračovalo po dalších 70 roků, včetně toho sedmdesátého, až do doby perského krále Cyruse v 537/536 př.n.l. Více než 100 let před tím, než se Cyrus narodil, prorok Isaiáš ho jmenoval jako iniciátora návratu židů a obnovení chrámu. To nám toho hodně o říká přesnosti biblického proroctví! Slíbený návrat do Palestíny byl vyplněn přesně tak, jak bylo předpovězeno. Zcela vyplněn. str 136 Babylonské zajetí bylo výsledkem jejich odloučení od Boha. Slíbil, že až si z toho vezmou ponaučení, přivede je zpátky do jejich vlastní země. To se přihodilo. A to mne vede k něčemu, co musí být to ze všech nejúžasnější proroctví. Zůstaňte naladěni! str 137

13 KAPITOLA

PROROCTVÍ A RABÍNSKÁ KLETBA POLSKO, 1656. Za zavřenými dveřmi skupina přehnaně vážných, odhodlaných rabínů vydala kletbu: Ať jeho kosti a jeho památka hnijí, kdo se pokusí vypočítat těch sedmdesát týdnů. Ta kletba je UDÁLOST ČÍSLO 3. ♣♣♣♣♣ JUDSKO, 27 n.l. Židovský mladík prochází vesnicemi Galileje. Elektrifikuje lidi svým dramatickým prohlášením: Čas se naplnil a Boží království se přiblížilo. Hospodin mne pomazal.

Mesiáš; pomazaný - to jsou stejná slova! Kdo je ta troufalá osoba? A co míní slovy "čas se naplnil"? To oznámení je UDÁLOST ČÍSLO 2. ♣♣♣♣♣ BABYLON, 536 př.n.l. Židé jsou stále ještě vyhnanci v Babyloně. Jeruzalém leží v troskách. Nebeská bytost, která se představila jako anděl Gabriel, přišla k židovskému proroku Danielovi, aby ho informovala, že prorocké hodiny pro Izrael začnou opět tikat - počínaje výnosem

Str 139 o zbudování a obnově Jeruzaléma. A bude přiděleno "sedmdesát týdnů", během kterých věčný Bůh plánuje dovršit určité věci. To proroctví je UDÁLOST ČÍSLO 1. ♣♣♣♣♣ To proroctví je zapsáno v knize Daniela, kapitola 9. A nebudeme si dělat příliš velkou starost s tou rabínskou kletbou vyřknutou na všechny, kdo se to snaží rozluštit. Proroctví lze shrnout následovně: "Sedmdesát týdnů je stanoveno tvému (Danielovu) lidu (židům) a tvému svatému městu (Jeruzalému), • • • • • •

než bude skoncováno s nevěrností než budou zapečetěny hříchy než dojde k zproštění viny k uvedení věčné spravedlnosti k zapečetění vidění a proroctví k pomazání velesvatyně" Potom následuje víc podrobností: Věz a pochop! Od vyjití slova o obnově a vybudování Jeruzaléma až k pomazanému Princi uplyne sedm

tydnů a šedesát dva týdnů. Bude opět vybudována ulice a hradba, ale budou to svízelné doby. Po uplynutí šedesáti dvou týdnů bude Pomazaný odříznut, ale ne pro sebe. A lid vévody, který přijde, zničí město a svatyni. A jeho konec bude s povodní a do konce války je rozhodnuto pustošení. A on potvrdí smlouvu s mnohými v jednom týdnu a v polovině toho týdne zastaví obětní hod i oběť přídavnou. Hle, jako na křídlech modly pustošitel, až do konce. A to, co bylo stanoveno, bude vylito na pustošitele. str 140 To je nárys proroctví, které se mělo vyplnit během "sedmdesáti týdnů", spolu s jinými událostmi, které nejsou omezeny těmi "sedmdesáti tydny", ale vatahují se k nim. Toto proroctví odhalilo budoucí historii Izraele a přesný čas Mesiášova příchodu. Je to proroctví "sedmdesáti

tydnů". Řekněte mi, koli je dní v týdnu? Pochopitelně sedm, je vaše odpověď. Kolik dní v 70ti týdnech? 490, to je lehké. Kolik věcí se podle tohoto proroctví má stát během těch "sedmdesáti týdnů"? Za prvé, celé město má být zbudováno. Trochu si započítejte. Promyslete si to a zjistíte, že se jedná o delší časové období než 490 dní. Učenci rozpoznali, že těchto sedmdesát tydnů (490 dní) jsou symbolem 490 roků, každý den představuje jeden rok. Princip rok za den se objevuje v Numeří 14:34 jako božsky založená totožnost v prorockém symbolismu; právě tak jak v Ezechielovi 4:4-6 - "Za léta jejich nepravosti ti ukládám počet dnů". •

Ohledně "sedmdesáti týdnů" (70x7 roků), židovský vykládač J.J. Slotki udává: "Tato tajemná frazeologie je možná naznačena sedmi ročním cyklusem v Leviticus XXV. Výraz 'týden roků' se vyskytuje v Mišně (Sanh. v.i)".

Člověk by opravdu mohl přirovnat výraz "týdny roků" k výrazům "sedm šabatů roků... sedm krát sedm roků... čtyřicet a devět roků" v knize Leviticus. Jiní židovští učenci s tím souhlasí: • • • •

Ohledně "A on potvrdí smlouvu s mnohými v jednom týdnu" (Daniel 9:27), Midraš Rabbah píše: "Týden představuje období sedmi roků". Ohledně toho stejného verše 27 Talmud říká: "'Jeden týden' v Dan. ix znamená týden roků". Ohledně "sedmdesát týdnů je stanoveno" (v.24) Talmud prohlašuje, že to je "490, tj. sedmdesát týdnů roků". Isaac Lesser se odvolává na "starodávné židovské pisatele", na Rashiho a jiné vykládače, jako na ty, kdo uznávají "týdny roků".

Postaven ve svízelné době "Bude opět vybudována ulice a hradba, ale budou to svízelné doby." To říká Danielovo proroctví. Ezdráš poukazuje na to, že obě jak "ulice", to jest široké, prázdné prostranství, kde byly dříve postaveny domy, a "zeď" obklopující město, byly opět zbudovány. Stavbaři byli nicméně rušeni a jejich plány mařeny opozicí samaritánů, kteří si najali rádce, aby jim poradili jak stavbaře znechutit. V perském hlavním městě Šušan (Susa), Nehemiáš obdržel zprávu, že jeho spolužidé jsou "ve velké zlobě a potupě" a že nově postavné "Jeruzalémské hradby jsou pobořeny a brány zničeny ohněm". Zkroušen, Nehemiáš požádal Artaxerxese, aby mu povolil k návštívit Jeruzalém a znovu jej "vystavět", to jest, opravit co bylo poškozeno. Perský král vydal dopisy, ve kterých svoluje, aby šel do Judska a obdržel dřevo na brány. Ve 3. kapitole svého zápisu Nehemiáš použil slova "opravil" 33krát! "Když se doneslo... našim nepřátelům... takže v nich (hradbách) nezbylo trhliny... zamýšleli však provést mi něco zlého." Nicméně (navzdory potížím), "Hradby byly úplně dostavěny... ZA DVAAPADESÁT DNÍ". Dvaapadesáti-denní oprava. Tato konstrukce hradeb v 444 př.n.l. nebylo předpovídané budování nových hradeb, ale oprava hradeb poškozených protivníky. Vskutku se ukázalo, že tak jak Daniel předpověděl, byla to "svízelná doba". Danielovo proroctví přiděluje k postavení města a hradeb období "sedm týdnů" (49 roků). Tady je pak těch prvních sedm "týdnů" Danielova proroctví.

49 ROKŮ

"7 týdnů" Jelikož historické záznamy z Palestíny jsou tak skromné, nemůžeme najít nezávislé svědectví o tom, že opětné zbudování Jeruzaléma zabralo 49 roků. Stylizace toho proroctví, že "Od vyjití slova o obnově a vybudování Jeruzaléma AŽ K POMAZANÉMU PRINCI UPLYNE 7 TÝDNŮ + 62 TÝDNŮ", nám ale poskytuje určitý čas pro důležitější událost - objevení se Mesiáše. • •

7 plus 62 se rovná 69 "týdnů roků" 69 krát 7 se rovná 483

Když napočítáme 483 roků od "slova o obnově a vybudování Jeruzaléma", měli bychom dostat rok, ve kterém se má Mesiáš objevit. Navrhuji, abyste to důkladně sledovali a sami si to zkontrolovali. V biblické historii není žádné jiné datum, o kterém bychom si mohli být víc jisti. ♣♣♣♣♣ str 147 Daniel to proroctví napsal. Ezdráš zaznamenal datum, kdy začalo. (Není žádné pochyby o tom, že to proroctví existovalo. Bylo přeloženo do řecké verze sedmdesáti židovskými učenci v Alexandrii mezi 285 a 180 př.n.l. a vydáno po celém řecky-mluvícím světě.) Po Ezdrášovi bylo během takových 400 let ticho - zatím co Izrael a někteří jiní čekali. Odpočítávání začalo... str 148

SVĚDECTVÍ, NA KTERÉ ŽÁDNÝ SKEPTIK NEMŮŽE ODPOVĚDĚT NESLÝCHANÉ TVRZENÍ Bible tvrdí, že Bůh si vybral některé svaté muže a zjevil jim vzkazy. Když psali byli pod nějakou záhadnou kontrolou. Výrazy, jako "Bůh řekl", "Hospodin přikázal" a "slovo Hospodina" se v bibli vyskytují víc než 3 800krát. OVĚŘENÍ JE DŮLEŽITÉ A z toho důvodu je tam určitý druh informace, která se dá přirovnat k pečeti na dokumentu, která dokazuje, že ten dokument je pravý. PŘEDPOVĚDNÉ PROROCTVÍ

TO OVĚŘENÍ DODÁVÁ My lidé si nemůžeme být ničím jisti ani jednu vteřinu dopředu - jen se zeptejte jakéholiv sázkaře na koně! Pamatujete si věštbu Delphiho? To proroctví bylo tak

nejasné, že by platilo ať už král Croesus bitvu vyhrál nebo prohrál. Avšak někdo za biblí si troufá tvrdit: "Abyste věděli, že jsem Bůh", říká, "dávám vám PLÁN HRY historie před tím, než se to stane. Přezkoušejte si to. Vše si dokažte. Řekl jsem vám to před tím, než se to stane, abyste mohli uvěřit, až se to stane".

A potom? Dává nám na TISÍC či víc předpovědných proroctví - která dávají nejenom široké, všeobecné rysy událostí, ale často ty nejmenší podrobnosti. Udává jména lidí, měst a národů a dokonce i určité datumy daleko do budoucnosti. Říká: "způsobím, aby se tyto nepravděpodobné události přihodily". Staletí minou... Najednou se začnou věci dít - a velká paleta předpovědí, vysoce nepravděpodobných když byla učiněna, se začíná vyplňovat. NIC NA TĚCH PŘEDPOVĚDÍCH NENÍ DVOJSMYSLNÉHO Biblická proroctví jsou úplně něco jiného než věštby Dolphiho. DŮKAZ O BOHU Člověk nemůže předpovídat světovou historii. Když tedy najdeme řadu předpovědí a ony se vyplní přesně jak bylo předpovězeno, mělo by být samozřejmé, že to je důkaz o zdroji, který pochází mimo lidstvo. Spojená moudrost všech lidí může pouze hádat. Jen Bůh S NEOMYLNOU

JISTOTOU ví, co se stane. Předpovědné proroctví dokazuje, že za biblí je božský intelekt. Dokazuje fakt o Bohu. 1

Izaiáš 46:9,10; 41:21-23 1Tesalonickým 5:20,21 2 Petr 1:19-21 2 Timoteovi 3:16

str 149

14 KAPITOLA

MESIÁŠŮV PŘÍCHOD PŘEDPOVĚZEN Zámožný král Croesus zašel do věštírny v Delphi. Chtěl se dovědět, zda má válčit proti peršanům. Podle historika Herodotuse, "moudrý" věštec mu řekl, "překročením Halse, Croesus zničí mocnou sílu". Croesus to pochopil jako prorctví toho, že zničí perskou armádu. A tak šel do bitvy. Byl ale poražen. Zničil mocnou sílu: svou vlastní! Ať už bitva skončila jakkoliv, ta věštba by platila. Zjistil jsem, že lidské proroctví je stejně takové. Avšak výzkum biblických proroctví dokazuje, že jsou tak daleko od lidských jako je poledne od půlnoci. Biblická proroctví pálí všechny mosty. Jsou určitá. Danielovo proroctví, na které se nyní podíváme, je toho významným příkladem. A později se docela dobře můžeme zeptat: Jak to ten prorok věděl?

483 roků "do Prince Mesiáše" "Až k Mesiášovi (Pomazanému) Princi uplyne sedm týdnů a šedesát dva týdny." To jest, sedm "týdnů roků" (49 roků) na vybudování města, které bude následovat 62 "týdnů roků" (62x7=434 roků) trvání obnoveného města - až do příchodu Mesiáše! str 150 Židovský spisovatel J.J. Slotki říká: "Jeruzalém bude plně obnovené město během období 434 roků". 457 př.n.l.

408 př.n.l.

27 n.l.

("7 týdnů")

("62 týdnů roků")

49 ROKŮ

434 ROKŮ

483 ROKŮ Výnos o Jeruzalém obnovení plně Jeruzaléma obnoven

Mesiáš se objeví

Pokud vybudování Jeruzaléma mělo zabrat 49 roků, přivedlo by nás to k roku 408 př.n.l. Když k tomu připočítáme dalších 434 roků, měli bychom dostat rok, kdy se Mesiáš objeví. Musíme si pamatovat, že neexistoval rok 0 př.n.l. Když tedy přecházíme z př.n.l. do n.l., musíme z celku odečíst jeden rok.

434 ROKŮ př.n.l. 408

n.l. 27 př.n.l. n.l. jeden jeden Jeden rok

Vidíte, že 434 roků po 408 př.n.l. dosahuje do roku 27 n.l. Těchto 434 roků mělo dosáhnout Mesiáše, jméno, znamenající ten "Pomazaný". Mesiáš se tedy měl objevit v tom roce. A pokud ten rok minul a on nepřišel, pak lze říct, že kdokoliv si tu roli přivlastnil po tom, NENÍ slíbeným Mesiášem!! Vidíte, jak to je jasné? Věčný Bůh nám dal v Jeho zjeveném Slově solidní rampu, na které založit naši víru. Stalo se během toho roku něco významného? Podívejme se na to. str 151

Očekávání V té době byla judská země (Izrael) v rukou mocné římské říše. Mnoho židovských srdcí toužilo po svrhnutí toho říšského jha. Do Jeruzaléma se brzy roznesla zpráva o mocném řečníkovi, který se objevil v jordánském údolí na východ od města a vyzýval každého, aby učinil pokání a nechal se pokřtít. Jan Křtitel, jak ho každý nazýval, rozuměl chronologii Danielova proroctví a prohlašoval: "PŘIBLÍŽILO SE království nebeské" a to, že slíbený Mesiáš se co nevidět objeví. Tím způsobil docela velký rozruch. Když se čas blížil, ti, co věděli o Danielově časovém proroctví, očekávali příchod Mesiáše. Lukáš píše, že "Lidé byli plni OČEKÁVÁNÍ". Po staletí se téměř každá židovská matka toužebně modlila, aby její syn byl Mesiášem. Tím se vyvinul zvyk, že z narození chlapečka byla velká radost. Když se narodilo děvčátko... plakali. Rané židovské dokumenty, jako Septuagint překlad Písma (285-180 př.n.l.) a Svědectví dvanácti patriarchů (asi 100 př.n.l.), vykládají Danielovo časové proroctví jako vztahující se na Mesiáše. Ve skutečnosti ať už essenský, hellenistický, farizejský nebo zélotský, ten nejběžnější výklad Daniela 9:24-27 v Judaismu, byl až do r. 70 n.l. mesiánského typu. Herodova klika věděla, že příchod Mesiáše je na blízku. Ve svém světském vnímání té události považovali samotného krále Heroda za Mesiáše.8 Z Danielova proroctví správně zjistili, že období 490 let se blížilo ke konci v době Heroda. Také Esenové z Kumranské obce vykládali Danielovo proroctví v mesiánském smyslu. To bylo vypočítáno před 146 př.n.l. Je jasné, že židé kolem začátku naší éry všeobecně očekávali Mesiášův příchod. Proto židé poslali k Janovi Křtiteli kněze a lévity, aby se ho zeptali: "Kdo jsi?" str 152 I když se přiznal: "Já nejsem Mesiáš", mnoho se jich přes to dohadovalo, že Jan byl "ten Prorok, který má přijít na svět".11 Jan Křtitel určitě rozuměl chronologii Danielova proroctví a učinil ji jedním ze základů svého naléhání: "Čiňte

pokání, neboť SE PŘIBLÍŽILO království nebeské".

"Čas se vyplnil" V davu tlačícím se kolem Jana byl mladý muž, kterému šlo na třicítku. Přišel k Janovi, aby byl pokřtěn ponořením v řece Jordánu. Od té chvíle následovala řada výroků. Kdyby je jejich posluchači přijali jako takové, připravilo by je to na události, které se měly odehrát o tři a půl roku později. Tím prvním bylo Janovo oznámení když Ješuu spatřil: "Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa". Tak jak symbolizoval starodávný obětní systém, tento mladý muž nakonec šel "jako beránek vedený na porážku", kvůli tomu, že se prohlásil za "Božího Syna". Ješua začal svou veřejnou službu prohlášením: "NAPLNIL SE ČAS". Svými vlastními ústy oznámil konec prorokovaného časového období. "Jsem tady", prohlásil, "NA ČAS". A tak jeden z davu, který byl u Jordánu, oznámil při návratu svému bratrovi, rybáři Petrovi: "Našli jsme MESIÁŠE... Krista". Výraz "Kristus" je český ekvivalent řeckého Kristos, což znamená "TEN POMAZANÝ", hebrejsky "MAŠIJACH" (MESIÁŠ). Císař Tiberius Brzy na to Ješua vešel do synagogy v Nazaretu, města kde vyrostl, a oznámil: "Duch Hospodinův na mně spočívá, protože mně POMAZAL". str 153

Rok Který to byl rok? Nejste na pospas dohadům. Pisatel z prvního století Lukáš nás informuje, že Jan Křtitel začal působit "V patnáctém roce vlády císaře Tiberiuse, když Pontius Pilát spravoval Judsko a v Galileji vládl Herodes, jeho bratr Filip na území Itureje a Trachonitidy a Lyzanias v Abiléně, za nejvyššího kněze Annáše a Kaifáše". Všiměte si, jak důkladným historikem Lukáš je. Dává si záležet na tom, aby to datum podložil sedmi nezávislými prameny. F.F. Bruce z University v Manchester, vzdává Llukášovi následující hold za jeho historickou přesnost: Člověk, jehož přesnst se projevuje v záležitostech, které si můžeme ověřit, je asi přesný i tam, kde nám prostředky k jeho ověření nejsou k dispozici. Přesnost je zvyk mysle a my ze šťastných (nebo nešťastných) zkušeností víme, že někteří lidé mají ve zvyku být přesní, právě tak jak na jiné se můžeme spolehnout, že přesní nejsou. Lukášovy zápisy ho opravňují na to, aby byl považován za pisatele stálé přesnosti. Clark Pinnock, profesor vykladů na McMasters University, Toronto, se s tím shoduje:

Neexistuje žádný dokument ze starodávného světa, který by byl potvrzen tak vynikajícími textovými a historickými svědectvími, a nabízející tak skvostný soubor historických údajů, ze kterých lze učinit rozumné závěry. Čestná osoba nemůže takový druh pramene odbýt. Lukáš vám dává sedm historických faktů na určení datumu. Můžete si to znovu a znovu ověřit.

Tiberiusův 15tý rok Ohledně římských císařů máme nadbytek faktů. Můžeme lehce ztotožnit patnáctý rok Tiberiusovy vlády. Je to 27 n.l. Tiberius začal vládnout 19. srpna 14 n.l. Židovský nový rok začal v období září - říjen (židovský měsíc Tišri). str 154 Židovským zvykem bylo počítat roky cizích králů od 1. Tišri (Nový rok podle židovského občanského kalendáře). A tak Tiberiusův první krátky rok (začínající 19. srpna) skončil - a druhý rok začal - 1. Tišri (kolem září - října podle židovského počítání). Následující tabulka ukazuje prvních patnáct let Tiberiusovy vlády. (1. a 15. rok jsou v knize vertikálně, na mém počítači to nemohu)

Tiberiusův 15. rok začal v září nebo říjnu 27 n.l.22 Podle Danielova proroctví, Mesiáš se měl objevit 483 roků po nařízení ke zbudování Jeruzaléma. To jest v 27n.l. A právě toho roku se objevil Ješua z Nazareta, vkročil do Jordánu aby byl pokřtěn, a začal své určené dílo jako "Ten Pomazaný".23 Může z toho člověk usoudit, že proroctví dané o 600 let dřívěji se vyplnilo NA ČAS? Pavel, bývalý skeptik, tomu jak se zdá věřil, když napsal: "Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy". str 155 Smlouva má trvat 7 roků Daniel napsal: "Potvrdí SMLOUVU s mnohými na jeden týden". Tento "týden" je tím posledním ze sedmdesáti týdnů ve zvláštním slova smyslu přidělených židům. Rovněž tak právoplatným překladem této pasáže je: "Jeden týden upevní smlouvu" nebo "Po jeden týden smlouva zvítězí". Samozřejmě, "jeden týden" znamená sedm roků. Prorok Malachiáš nazval přicházejícího Mesiáše "posel SMLOUVY". To je věčná smlouva milosti, kterou Bůh uzavřel s lidstvem, slib, který dal Adamovi. Události těch sedmi roků navždy potvrdí a upevní tu smlouvu. Bude jí získáno "mnoho" z Danielova lidu, židů. Tato božská smlouva měla zvítězit ve službě Mesiáše Izraele - služba, která měla být jedinečnou ukázkou trpělivé, odpouštějící lásky.

(Podle nesprávného výkladu této pasáže, nějaký zlý charakter "uzavře" smlouvu se židy a pak ji poruší. Avšak to původní hebrejské slovo tu nikdy není přeloženo "uzavřít". Obyčejně je přeloženo "překonat", "upevnit", "posilnit". Nikdo neměl "uzavřít" nějakou smlouvu.) Po 3 a 1/2 roku Ješua veřejně oslovoval Izrael. Potvrdil smlouvu osobně, svým životem a učením. Potom, těsně před svou smrtí, zdvihl kalich a řekl svým učedníkům: "Toto jest má krev SMLOUVY, která se prolévá za mnohé na odpuštění hříchů". Zjevně toho večera myslel na Danielovo proroctví: "Potvrdí SMLOUVU s mnohými". Smlouva si vyžadovala jeho smrt k tomu, aby se stala účinnou. To období 3 a 1/2 roků jeho služby - a druhých 3 a 1/2 roků, které následovaly po jeho smrti - bylo definitivně zaměřeno na židy ("tvůj lid" Danielova proroctví). A následkem toho mnozí ze židů uznali Ješuu za Mesiáše. str 161

15 KAPITOLA

NAROZEN DO NEBEZPEČÍ Na severní obloze... za slávou mlhoviny Orionu... ve středu vesmíru. Jen na to pomyslete... Na svém majestátním trůnu, Princ slyší nářky svého trpícího lidu. Je pohnut lítostí. Ze vší této nádhery se nelze těšit, zatím co mrňavý svět na okraji vesmíru trpí bez naděje.

Betlém

A tak z pozice, ve které je všemi obdivován, Princ sestoupí dolů, přestrojí se a se svými poddanými trpí ve studeném a nevděčném světě.

Je to jeho vlastní skutek, ke kterému sám souhlasil. To je scéna načrtnutá biblickými proroky. ♣♣♣♣♣ Místo: Betlém v Judsku na Středním východě. Doba: 5 až 4 př.n.l. Jaká to dálka mezi mocným Bohem a bezmocným děťátkem! Jeden z největších zázraků všech dob bylo, když sám spolu-Stvořitel str 162 sestoupil dolů a stal se bezmocným lidským dítětem, držícím se prsu hříšnice. Jaká to byla pokora! Vesmír tím byl ohromen. Sestoupil na úroveň těch, které si přál zachránit. Jen tak mohl zachránit člověka z hloubek úpadku. Jaké to ponížení! Kdo to může pochopit? Přes to, svým sestupem do takové hloubky neztratil ani jeden atom důstojnosti a slávy. Velký Bůh dovolil, aby jeho Syn vešel do území nepřítele, na které si ďábel činil nároky2 . Velký Bůh dovolil, aby tam vešel jako bezmocné dítě, které podléhá riziku selhání a věčné ztráty. Záchranný plán byl udělán s plným souhlasem a zapojením Otce. Byl to také Jeho čin, Jeho láska a oběť.

Na zemi zlé duchovní mocnosti kreslily falešný obraz Boha jako přísného a krutého, který čeká na každou záminku k uvalení pohrom na hlavy lidí. Lidé byli plni napjětí a strachu. A tak Syn Boha nabyl lidské tělo, aby si mohl lidi bez nucení přitáhnout k sobě. Když ho lépe poznáme, pak ho budem možná také milovat. Dal lidem svědectví své lásky, aby mu lidé mohli lásku opětovat. Bez použití síly. Nakonec nikdo nebude moct říct: "My bychom tě Bože milovali, kdybys nám jenom dal více svědectví. Objevit se jako člověk, se všemy problémy, kterým muži, ženy a děti čelí, je ta nejlepší komunikace. Ve skutečnosti jako by říkal: "Tady máte příklad, jak si přeji, abyste žili". Jeho příchod na naši planetu Zemi měl hodně přispět k naší důvěře v to, že on chápe naše problémy. Podle biblických zápisů se ta osoba měla jmenovat Ješua, či Ježíš. Měl vyrůst v severním městě Nazaretu a ve věku kolem 30ti let zahájit 3 a 1/2 roční veřejnou službu. Náboženští vůdci to neuznávají Knězi a starší Jeruzaléma nebyli tak nevědomí ohledně Ješuova narození, jak předstírali. Do hlavního města se donesla zpráva o tom, jak se nebeské bytosti zjevily pastýřům a oznámily jim narození. Rabíni se ale rozhodli, že to nestojí za povšimnutí. Oni sami mohli najít Ješuu a tím být připraveni, aby k němu zavedli tři mudrce, kteří hledali místo jeho narození. str 163 Stal se ale pravý opak. Ti mudrci z východu přišli k rabínům, aby přivedli jejich pozornost k narození Mesiáše. "Kde je ten, který se narodil králem Židů?", ptali se. "Neboť jsme viděli jeho hvězdu na východě a přišli jsme se mu klanět". Avšak pýcha a závist zavřela dvěře před poznáním. Kdyby ty zprávy od pastýřů a mudrců knězi a rabíni uznali, pak by se ocitli ve trapném postavení. Dokázalo by to, že nejsou výlučnými prostředníky Boží pravdy. Tito vzdělaní učitelé se nemohli pokořit tak, aby přijali instrukce od těch, které nazývali pohany. Nemůžeme uznat, říkali si, že Bůh nás obešel a sdělil pravdu ignorantským pastýřům a neobřezaným pohanům. Umínili si, že budou pohrdat zprávami, které tak znepokojili krále Heroda a vzrušily celý Jeruzalém. Nešli ani jen těch osm kilometrů do Betléma aby se přesvědčili, zdali tomu tak je. A vedli lid k názoru, že zájem o Ješuu je fanatické vzrušení. Byla to jen "senzační reportáž". Knězi a rabíni tím začali odmítat Ješuu už od jeho narození. Od toho okamžiku jejich pýcha a tvrdohlavost rostla do zakořeněné nenávisti Mesiáše. Zatím co Pán Bůh otevíral dvéře pohanům, židovští vůdci si sami před sebou dvéře zavírali. str 177

16 KAPITOLA

"KREV JEHO NA NÁS" "SMRT... SMRT... SMRT!" provolává lůza. "Ukřižuj ho, ukřižuj ho". Ten obviněný je v klidu. Zkoumá je s něžnou lítostí. Jak touží zachránit je od událostí, které je čekají! Oni ho ale zamítli. Je navečer židovského svátku Pesachu. Místo děje je Jeruzalém. Plivali na toho muže, když ho

vlekli k Lebečnímu pahorku, kde měl být ukřižován na římském kříži. Zrychlíme čas o třicet devět let do předu. Římský generál Titus obléhá Jeruzalém, který je v té době nacpán návštěvníky jiného Pesachu. Okolní kopce jsou poseté kříži, hustými jako les. A ti, kteří kdysi žádali římany, aby toho mladého muže přibili na kříž, nyní vidí, jak tisíce z jejich národa jsou také ukřižovány na římských křížích. str 178 Když se židé, podřízeni perské kontrole, navrátili do své domovské země, byla jim jako národu dána poslední příležitost, zrovna tak jak dostatek času, na to, aby dovršili co Bůh jejich prostřednictvím zamýšlel. Během těch pěti staletí mohli osvítit a připravit svět na příchod Vykupitele. Avšak 90 let po jejich návratu je prorok Malachiáš shledal v upadlém, sebe-ospravedlňujícím stavu. Co víc mohl Bůh pro Svůj lid udělat? Zastavil prorokování. Naposled se Bůh na Svůj lid obrátil skrze viditelnou osobu samotného Mesiáše. I když ho následovaly velké zástupy, jen málo z národa ho přijalo za Mesiáše. Prostý zápis živě zobrazuje trýzeň: "Přišel mezi své vlastní, ale jeho vlastní ho nepřijali".

Pilát si umývá ruce Většina jich toho "Syna Božího" nenáviděla... odmítli ho a pohrdali jím. Někteří mu plivali do obličeje. Jiní mu z posměchu narazili na hlavu korunu z trní. Byli v davu, který se od římského guvernéra domáhal, aby mu udělil trest ukřížování na římském kříži. Nakonec se Pilát ve své soudní hale zeptal : "Vašeho krále mám ukřižovat?" a hlavní knězi odpověděli: "Nemáme krále, jen císaře". A lůza k tomu dodala: "Krev jeho na nás a na naše děti!" Ze strachu před lůzou si guvernér poručil mísu s vodou a veřejně si omyl ruce. "Tento nevinný muž je váš. Postarejte s o to". Povídá se, že o léta později byl opuštěný Pilát poslán do exilu do Gaulu (Francie). Bylo ho vidět u řeky. Umýval si ruce... a umýval... a umýval... a umýval... a umýval si ruce... Jeho přítel ho z dálky pozoroval... a přiblížil se s otázkou: "Proč si tak pořád umýváš ruce? Nemůžeš je očistit?" Pilát vzhlédl se zoufalstvím v očích: "Ne", odpověděl, "Nemohu omýt krev Ježíše Krista". Pilát nakonec spáchal sebevraždu. str 179 Rozsáhlý dav doprovázel Ješuu od nádvoří k Lebečnímu pahorku. Zpráva o jeho odsouzení se rozšířila po Jeruzalému a lidé všech tříd a postavení se shromáždili na místo popravy. "A přivedli ho na místo zvané Golgota, což v překladu znamená 'Lebka' ". Je 9 hodin dopoledne. Poprava má právě začít... str 181

17 KAPITOLA

NAPLÁNOVANÁ SMRT

"Nikdy neexistoval!" řval kumunistický funkcionář. "Jaké noviny máš v kapce?" zeptal se oslovený muž. "Je to Pravda dneška, nebo včerejška? Dovol, abych se podíval". Úředník ty noviny vytáhl. Myslel to ten člověk vážně? "Aha!", zvolal ten druhý, dívaje se na noviny. "8. srpna 1990. Rok 1990 počítaný od kdy? Od doby toho, kdo neexistoval nebo nehrál žádnou roli? Říkáš, že nikdy neexistoval, ale počítáš roky od jeho narození. Čas existoval před ním. Když ale přišel, zdálo se lidstvu, že všechno co bylo před tím, bylo marné a že skutečný čas začal teprve jeho narozením". Pokud říkáte, že byl obyčejný člověk, pak to udělal žid! Žid rozdělil čas na dvě části! Dějiny jsou plné ctižádostivých mužů, kteří se ze sebe snažili udělat hlavní bod historie - a selhali. Můžete se zmínit o jakémkoliv slavném jménu historie a nikdo se na vás neohlédne. Zmiňte se ale o "Ježíšovi" (Ješuovi) a lidé se přestanou cítit ve své kůži. Napsal své jméno na samotný čas. Každé noviny, šek a dopis, každá legální transakce do které vstoupíme, je datována od té události... datována od toho zázračného muže všech věků, který rozsekl čas na dvě části. Kdo byla ta osoba? Prohlásil, že je Bůh, který lidi navštívil v těle. ♣♣♣♣♣ str 182

Zemřel na čas Podrobně líčíce sled událostí, které se mají odehrát v budoucí římské říši, ten princ proroků, Daniel, označil bod v historii, kdy se objeví Mesiáš. Daniel napsal ohledně vladaře, který bude charakterizován jako "výběrčí daní". Vladař, který tomuto popisu odpovídá, je jasně Augustus César. Víme, že v systému římské říše bylo každých čtrnáct let prováděno sčítání obyvatelstva. Ta myšlenka byla spojena s vybíráním daní. Víme také, že ten systém byl zaveden císařem Augustusem. Jeho následovník byl také přesně popsán. Historie udává jméno toho následovníka jako Tiberius. Daniel předpověděl, že během vlády tohoto muže "princ smlouvy" bude "zlomen". To se shoduje s dřívějším Danielovým proroctvím týkajícím se "prince Mesiáše", který "potvrdí smlouvu" a bude "odříznut". Očekávali bychom tudíž násilnou smrt Mesiáše během vlády TIBERIUSE. Stalo se tak? Cornelius Tacitus, římský historik (narozený 52-54 n.l., který psal v 112 n.l.) podává následující svědectví: Aby tu pověst ututlal (že on sám způsobil požár Říma), připsal jej těm lidem, kteří byli nenáviděni kvůli jejich zlým obyčejům a nazváni neotesaným jménem křesťané; ty výtečně potrestal. Autor toho jména byl Kristus, který byl během vlády Tiberiuse potrestán Pontiusem Pilátem, prokurátorem. Pisatel Nového zákona Lukáš, samozřejmě, naznačuje totéž. Ješua byl bez debaty ukřižován pod Pontiusem Pilátem, který byl správcem ("prokurátorem") Judska v období od 26 do 36 n.l. Během Ješuovy 3 a 1/2 roční služby bylo přinejmenším jedenáct pokusů o jeho život. Všechny ale selhaly, dokud nepřišel stanovený čas. Jeho nepřátelé se pokoušeli ho zatknout, "ale nikdo na něj nevztáhl ruku, neboť ještě nepřišla jeho hodina". Při různých příležitostech Ješua řekl: "Ještě nepřišla má hodina"8 "Můj čas ještě nenastal".

str 183 Avšak těsně před tím než byl zrazen a zavražděn, Ješua oznámil: "Můj čas je blízko". A nakonec: "Hle, přiblížila se hodina". V božském plánu byl určitý čas, kdy má Ješua zemřít. "V čas, který Bůh určil", říká Pavel, "zemřel Kristus za bezbožné". V 536 př.n.l. Daniel označil čas Mesiášovy smrti přesným datumem 31 n.l. Ješua z Nazaretu zemřel v plném výkvětu života v prorokovaném roce. A navíc, zemřel v PRAVOU ROČNÍ DOBU. Když člověk pečlivě zkoumá systém obětí, které ukazovaly na budoucího Mesiáše a na jeho sebeobětování, je nucen dojít k závěru, že Ješua Mesiáš zemřel PŘESNĚ V TEN MĚSÍC A DEN, který ten sybol předpovídal. Každý rok na den Pesachu v měsíci Abib (později nazvaném Nisan), měl být zabit beránek bez vady. Měl být zabit 14tého dne toho měsíce. A věděli jste, že tento věky starý obyčej byl prorocky spojen s Mesiášem? Pověstný židovský vykládač Abrabanel prohlašuje, že: ... během měsíce Nisanu, ve kterém se má přihodit mesiánské vykoupení, Elijášův pohár během Pesachového jídla symbolicky zachovává myšlenku, že nové vykoupení se dostaví během té stejné sezóny jako exodus z Egypta. Chápete? Tady je židovský vykládač navrhující, že vykoupení, které má přijít skrze Mesiáše, se přihodí v době Pesachu! Tradiční židovské dodržování Pesachu se nazývá Seder šel pesah. Tento radostný výroční svátek je nerozlučně spojen s mesiánskou myšlenkou. Zman-heruteinu, jméno, kterým je Pesach známý mezi židy, znamená, že to je sezóna svobody. Jak je to důležité když člověk uváží, že tato událost představovala Mesiáše, který měl vysvobodit hříšnika z pout hříchů! str 184 Měli bychom být překvapeni - a nebo ne - že podle náznaku rabínských spisů, během Nisanu bude jednou Bohem nebes dovršeno mnohem větší vykoupení? A že podle rabínské tradice se v době Pesachu objeví Elijáš a oznámí příchod Vykupitele? Důležité jsou také zvyky, které následují Pesachovou večeři. Když účastníci zpívají tak zvaný Hallel, v písni citují mesiánská slova Žalmu 118:22, která říkají: "Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným". Ta nejvýznamější a nejzajímavější narážka na Syna Božího v dodržování Pesachu je staletí starý rituál, ve kterém je použito tří placek nekvašeného chleba (macoz) - Vždycky tři - pečlivě zabalené ve sněhobílém ubrousku ze lněné tkaniny a umístěné na Pesachový stůl před hostitele. Brzy během jídla, předsedající osoba (obyčejně manžel a otec) s úctou vezme tu prostřední placku a po tom co nad ní vysloví požehnání, rozlomí ji na půlky. Jednu půlku rozláme na malé kousky a rozdělí je mezi účastníky, kteří je sní vážně a s úctou. Ta druhá půlka prostřední placky, nazvaná Afikomen, je vkusně zabalena do lněného ubrousku a ukryta někde v místnosti večeře, obyčejně pod poduškou hostitelovy židle. Ke konci večeře, když byl vyprázdněn třetí pohár vína, Afikomen, či skrytá mana, je znovu "nalezen" a potom rozlámán na malé kousky, které jsou rozdělené mezi všemi sedícími u stolu. Tím Pesachové oslavy končí. Jaký význam má ten obřad tří placek nekvašeného chleba? Proč tři placky? Co to symbolizuje? Názory rabínů se široce různí. Představuje obřad tří placek trojjediného Boha - vrchní placka představující Otce, prostřední Syna a ta třetí Ducha svatého? Mezi Talmudem (který zamítá Trojici) a Zoharem (který ji prohlašuje), zuřila věky dlouhá bitva. Zohar se stal pro judaismus nebezpečný, neboť mnozí v něm našli potvrzení

křesťanství. Neuvěřitelné! A tento objev obrátil některé rabíny na křesťanství. Je toho ale víc... Nejenom byl předpovězen rok. Nejenom měsíc. A nejenom den... Samotná hodina Mesiášovy smrti byla v rituálech Pesachu předpovězena! Bůh už dávno ustanovil: "Čtrnáctého prvního měsíce navečer (hebrejsky doslova 'mezi těmi dvěma večery') bude Hospodinův hod beránka".24 Ten první "navečer" začal, když slunce začínalo znatelě klesat ze zenitu kolem poledne. Ten druhý "navečer" byl o západu slunce. Uprostřed mezi nimi bylo 3 odpoledne. Pesachový beránek byl vždycky zabíjen prvního měsíce (Nisan), 14tého dne, "mezi těmi dvěma večery", což byla 9 hodina denního světla. Podle židovského historika Josephuse z prvního století, bylo zvykem podat oběť "kolem deváté hodiny" (3 odpoledne). Ješua byl ukřižován kolem třetí hodiny denního světla, v 9 dopoledne. Zemřel o šest hodin později, ve 3 odpoledne. Čas, kdy se to stalo, a ten samotný fakt, jsou zaznamenány ve zvláštní a cenné pasáži váženého římského konsula Aureliuse Cassiodoriuse Senátora, kolem 514 n.l.: V době konsulátu Tiberiuse Césara Aug.V. a Aeliuse Sejanuse (U.C. 784, 31 n.l.) náš Pán Ježíš Kristus trpěl 8mého dubna, kdy nastalo takové zatmění slunce, jaké nebylo nikdy před tím ani po tom. Pokud jde o rok a den, shodují se s ním také: - Koncil v Cesareai, 196 nebo 198 n.l. str 187 - Maximus Monachus - Nicephorus Constantinus - Cedrenus Pokud jde o rok se shodují, ale různí se ohledně dnu: - Eusebius - Epiphanius - Kepler - Bucher - Patinus - Petavius Někteří z těchto druhých to vypočítávají na 10tého, jiní na 13tého dubna. Zástup věrohodných kapacit to umísťuje do jara 31 n.l. Ješua zemřel nepochybně ve 3 opoledne, 14tého dne židovského kalendáře Nisanu, v našem roku 31 n.l. Vyplnil proroctví nejenom do ROKU, MĚSÍCE a DNE smrti, ale do samotné HODINY! V tu hodinu chrámový kněz zvedal nůž, aby zabil Pesachového beránka. Najednou, jako by neviditelnýma rukama, masivní chrámová opona je hlučně rozpárána od shora dolů. V úleku ten kněz upustí nůž... a beránek unikne. Kněz stojí v holém úžasu! Muž přispěchá dovnitř, jeho obličej bílý. Z jeho úst vyhrkne: "JE MRTEV! ON JE MRTEV!" Chvějícími se rty, kněz ptá: "Kdo je mrtev?" Ten muž odpovídá: "JEŠUA NAZARETSKÝ".

♣♣♣♣♣ Ješuovo "odříznutí" v ten přesný okamžik, který byl předpovězen, se stalo otočným čepem světové historie, právě tak jak jeho narození se stalo centrální epochou světové chronologie. str 188 Proroctví v Danielovi 9 je nezvratný důkaz, matematický důkaz, že Ješua byl tím, kým řekl že byl. Ješua se ustavičně odvolával na proroky jako důkazy své totožnosti. Avšak tím nejpřekvapivějším svědectvím, tak jak později uvidíme, je objevení schrány smlouvy, ke kterému se tato informace vztahuje. Adam Clarke prohlašuje: "Celé toto proroctví bylo vyplněno do písmene, jak je vidět z dob a odpovídajících událostí". Tak jak to čím dál důkladněji vyšetřuji, shledávám biblické proroctví velmi přesným. Proč bylo dáno? Učedník Jan odpovídá: "Abyste mohli uvěřit". ♣♣♣♣♣ Po ukřižování se v Jeruzalému začaly dít divné věci. Někteří lidé je nazvali znamení...

18 KAPITOLA

ŽENA, KTERÁ SNĚDLA SVÉHO SYNA Ve 3 hodiny bylo zemětřesení. Masivní opona, která zakrývala velesvatyni v chrámu, byla roztržena od shora dolů, jako by neviditelnýma rukama. V ten okamžik severně od městských hradeb Ješua zemřel. Židovské chrámové oběti ztratily důvod k jijich existenci. Danielovo proroctví naznačovalo, že Mesiáš přivede oběti za hřích ke konci. V době Ješuovy smrti obětní systém chrámu ztratil svůj smysl. Byl v božském plánu ukončen. Víc už se nebudou zabíjet beráci, aby dávali tušit Beránka Božího, který má přijít. Pravda, po takových čtyřicet let vnější skořápka nadále zůstávala. Ta skořápka byla odstraněna zničením Jeruzaléma r. 70 n.l. Tehdy skončil židovský rituál. Nikdy nebyl obnoven. Od té doby nebylo knězů, kteří by zprostředkovali usmíření, jelikož každý "syn Aaronův" (kněžské následnictví) byl v té době zavražděn.

Divné události začínají Po Ješuově ukřižování se začaly dít zvláštní věci. Na příklad vrhání losu na den Jom Kippur. Na výroční den Usmíření (Jom Kippur) chrámový kněz vrhal los, který určil kozu na "oběť za hřích". str 190 Židé pokládali jako dobré znamení, když los vyšel v pravé ruce kněze, neboť pravá je symbolem dobra, a levá je symbolem zla.

Starodávní židovští rabíni vyprávěli, že během čtyřiceti let před zničením chrámu r. 70 n.l., ten los pokaždé vyšel v knězově levé ruce. Napsali, že to bylo jedno ze znamení nastávající záhuby, kterou na chrám uložil Bůh. Talmud také zaznamenává, že během období druhého chrámu bylo v den Usmíření zvykem přivázat na bránu chrámu rudou vlnu, která zbělila jako znamení, že lidu bylo odpuštěno. Talmud ale svědčí o podivuhodné události, která se přihodila čtyřicet let před zničením chrámu r. 70 n.l. (Všiměte si, že 40 let před zničením Jeruzaléma je asi doba, kdy byl Ješua ukřižován - i když Talmud se o ukřižování nemíní.) V Talmudu stojí: Čtyřicet let před tím, než byl svatý chrám zničen, se udály následující věci: Los pro kozu Jom Kippuru přestal být nadpřirozený; rudé vlákno vlny, které do té doby vždy zbělelo (jako symbol Božího odpuštění) nyní zůstalo rudé a nezbělelo, a západní svícen ve svatyni nechtěl ustavičně hořet, zatím co dvéře svatého chrámu se otvíraly samy od sebe. Ta chrámová brána, mohu k tomu dodat, byla zajištěna ohromnými železnými tyčemi, upevněnými hluboko v solidním kamenu podlahy. Byla tak těžká, že na její zavření bylo zapotřebí dvaceti mužů - přes to se otevírala bez lidského zásahu. Zbělení vlákna rudé vlny se považovalo v souladu se slovy Hospodina skrze proroka Izaiáše: "I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh... jako vlna".2 Protože zbělení od 30 n.l. ustalo, rabíni z toho usoudili, že Bůh říkal: "Neodpustím; neodpustím".

Pohromy předpovězeny Daniel prorokoval, že po odmítnutí Mesiáše se přes Jeruzalém přežene řada pohrom jako pustošící povodeň. O šest staletí později a jen pět dní před svou smrtí, Ješua vjížděl do Jeruzaléma na oslátku. Kolem něho se tlačili obdivující se davy. Na chvilku se pozastavil. Z vršku Olivové hory chrám vypadal velkolepě, zářící v zapadajícím slunci. Aniž by si toho byly davy vědomy, slunce zapadalo také na jejich národ. Přední stěny grandiózního chrámu byly pokryté pláty ze zlata, které se oslnivě se leskly když na ně svítilo slunce. Jinde zase byly kameny chrámu tak bílé, že z dálky se cizinci zdály jako hora sněhu. Jeho mramorové budovy, stupňovité dvory, se zlatými špičkami na vršcích svatého místa, nemluvě o jeho masivních rozměrech, musely pohnout srdcem každého žida. Nebyla to stará, ztráchnivělá budova, neboť jeho obnovu započal Herod jen v 20 př.n.l. Práce na celém souboru budov a dvorů v Ježíšově době nadále pokračovala a nebyla dokončena až tak v 63 n.l. - pouhých sedm let před jejich totálním zničením. Ješuovi vhrkly slzy do očí a jeho hlas se chvěl soucitem, když předpovídal hrozné utrpení Jeruzaléma. str 205

19 KAPITOLA

KONEC SE BLÍŽÍ Uvnitř samotného města se děly tajuplné věci. • • •

Podle dokumentů datovaných z té doby, velké světlo zářilo kolem oltáře chrámového dvora po dobu půl hodiny během deváté hodiny večer - takže bylo světlo jako ve dne. Nad Jeruzalémem hrozivě visel astronomický jev v podobě meče. Při západu slunce bylo mezi mraky vidět válečné vozy a vojenské jednotky rychle se připravující

•

k bitvě. Josephus si uvědomil, že ta povídka příliš napíná lidskou důvěryhodnost, a tak napsal: "Zdálo by se, že to je výmysl, kdyby to nevypravovali ti, co to viděli". Když se toho roku dostavil den Letnic, obsluhující knězi cítili, jak se chrámový areál třese a bylo slišet mnoho hlasů jak volají: "Nech nás odsud odejít". ♣♣♣♣♣

Jiné neuvěřitelné proroctví Jeruzalémský chrám by jedním z velkolepých budov světa. Jednotlivé kameny dosahovaly délky 11 metrů, výšky 3,5 metrů a šířky 5,3 metrů, každý o váze stovky tun. Skvělá konstrukce budovy zajistila, že odolá živlům neomezenou dobu. Město Jeruzalém str 206 bylo považováno z praktického hlediska za nedobytné. Ješua ale předpověděl, že bude zničeno vojenskými silami. Ohledně chrámu řekl: "NEZŮSTANE Z NICH KÁMEN NA KAMENI, VŠECHNO BUDE ROZMETÁNO". Pomyslete na to! Kolik starodávných budov stále ještě stojí, celé nebo částečné, jejich kameny stále ještě jeden nad druhým? Turisté je nacházejí na starodávných nalezištích po celém světě. Ale né tak s masivním chrámem, řekl Ješua. Úplně zmizí. To je vskutku položení krku na špalek. Během pěti měsíců obléhání urputné boje pokračovali. V červenci byla dobyta Antoniova pevnost - a oběti v chrámu přestaly. V srpnu byl dobyt chrám.

Titus se snaží chrám zachránit Slepá tvrdohlavost židovských vůdců a ohavné zločiny páchané v obleženém městě vzbudily odpor a rozhořčení římanů. Obléhání se protahovalo. str 207 Římský generál Titus se rozhodl Obsadit chrám náhlým přepadem. Dal ale přísný rozkaz, že když jeho vojsko vnikne do města, grandiózní chrám má být zachován. Svolal radu se svými generály a vydal instrukce, aby byl chrám ušetřen jako neocenitelná ozdoba římské říše. KDYBY SE VOJÁCI PODLE JEHO ROZKAZU ŘÍDILI, PROROCTVÍ BY SELHALO. Jelikož ale římští vojáci rozkaz porušili (krajně vyjímečná událost), proroctví se uskutečnilo.

Rozkaz porušen Bylo 30. srpna. Titus se uchýlil k nočnímu odpočinku do svého stanu. Najednou židé vyrazili z chrámu a napadli vojáky venku. Josephus, který byl tomu obléhání přítomen, podává zprávu: ... Navzdory Titusově rozhodnutí, během vzrušení útoku jeden z vojáků, aniž by čekal na povel a beze strachu z tak hrozného činu... uchopil hořící pochodeň... a jsa vyzdvihnut jedním ze svých druhů, hodil hořící střelu skrze nízké zlaté dvěře.3

Stříbrem vyšité záclony se chytly. Hned na to cypřišem vykládané komory kolem svaté hale byly v plamenech. Titus na to místo přispěchal, následován svými generály a legionáři a rozkázal vojákům, aby ty plameny uhasili. Na jeho slova se ale nedbalo. Ve své zuřivosti vojáci vrhli víc hořích pochodní do postranních komor a pak mečem pobili velké množství těch, kteří tam nalezli útulek. Krev tekla dolů po chrámových schodech jako voda a utvářela velké kaluže. Jak plameny vyšlehly, výkřiky, tak bolestné jako ta tragedie, zněly od židů, kteří se sběhli na záchranu, úplně ztrativše vědomí sebezáchovy... nyní, když předmět veškeré jejich minulé bdělosti mizel.4 Nad hluk bitvy bylo slyšet hlasy volající: "Ichobod! Sláva odešla". str 208 Zlato z roztavených plátů na stěnách teklo do mezer mezi kameny. Když oheň uhasl, po zlatu hladoví vojáci páčili masivní kvádry základů jeden kámen od druhého ve shonu po tom cenném kovu a NENECHALI JEDEN KÁMEN NA DRUHÉM. Langeův komentář k Matouši 24:2 říká o Ješuově pozoruhodném proroctví: Proroctví doslova vyplněné čtyřicet let po tom, co bylo vyřknuto. Vyplněné židovskými fanatiky a římskými vojáky když porušisli výslovný rozkaz Tituse, jednoho z těch nejlidštějších z římských císařů.

"Toto pokolení" "Nepomine toto pokolení, než se to všechno stane", řekl Ješua. "Dcery jeruzalémské, nade mnou neplačte! Plačte nad sebou a nad svými dětmi". "TO VŠE padne na TOTO POKOLENÍ." "Kdy bude chrám zničen?" zeptali se ho učedníci. On odpověděl: "V tomto pokolení".

Předpovězen přesný rok? Ješua předpověděl pokolení ve kterém bude Jeruzalém zničen. Co ale o roku? Je možné, že Ješua dal v Lukáši přesné datum, když řekl: "Padnou ostřím meče, budou jako zajatci odvedeni mezi všecky národy, po Jeruzalému budou šlapat pohané, dokud se jejich čas nenaplní". Poslechněte si tento postřeh Colina Deala: Hebrejská abeceda, jak je dobře známo, přikládá ke každému z jejích dvaceti čtyř písmen určitou číselnou hodnotu. Součet číselných hodnot určitých písmen ve slově nebo frázi může označit daný rok nebo dané číslo. Názvosloví fráze po Jeruzalému budou šlapat pohané v hebrejském jazyce, je Jerušalaim Tel - Jeruzalém se stane hromadou. Tel označuje umělou hromadu, obyčejně utvořenou výsledkem útoku na město, které je zničeno a opuštěno. Když Ješua řekl, že pronárody učiní z Jeruzaléma hromadu, Tel z Jeruzaléma, str 209

součet číselných hodnot písmen v tom výrazu se rovná 3 830. Převedeno z hebrejského kalendáře na Gregoriánský, to číslo se stane přesně rokem 70 n.l.! Ješua tudíž předpověděl přesný rok zničení Jeruzaléma a rozehnání židů. "Řekl jsem vám to nyní předem, abyste potom, až se to stane, uvěřili" (Jan 14:29). Kdybyste to náhodou přehlédli, měl bych zopakovat, že židovský lid má svůj vlastní kalendář, který počítá roky od stvoření světa. Podle toho židovského kalendáře byl Jeruzalém zničen roku 3 830. To odpovídá našemu Gregoriánskému kalendáři roku 70.

Náhoda? A bude to ještě úžasnější. Datum ve kterém byl chrám spálen Titusovým vojskem, bylo TO STEJNÉ DATUM, ve kterém babylonská armáda spálila šalomounův chrám staletí před tím - desátý den měsíce Ab. Mohlo by v tomto opakování být cokoliv menšího než božský vzkaz?

Konec se blíží Josephus líčí: Také plameny se nesly daleko, spolu s nářky těch, kteří byli zabíjeni... ani si člověk nedovede představit nic většího nebo hroznějšího, než tento hluk... nikde nebylo vidět zemi kvůli mrtvým tělům, která na ní ležela. Po zničení chrámu celé město brzy padlo do rukou římanů. Jihozápadní kopec Jeruzaléma (vrchní město) padlo v září. Vůdci židů opustili jejich neproniknutelné věže a Titus je shledal prázdné. Zíral na ně s údivem. Podle Josephuse, sám římský velitel přiznal, že ani jeho vojska ani jeho obléhací stroje by nemohly uspět v rozbití jeruzalémských hradeb, POKUD TO SÁM BŮH NEROZHODL. str 210 Jako poslední útulek, tisíce se jich vtěsnalo do městských kanálů. Dva tísíce jich tam bylo nalezeno už mrtvých; ti, co tam zůstali naživu, byli vytaženi ven a pobiti. Během toho zuřivého soužení zahynulo na 1 100 000 lidí. Nikdy tak hodně obyvatel nepadlo při pádu jakéhokoliv jiného města. V Hirošimě byla zabita jen asi jedna desetina obyvatel zabitých při pádu Jeruzaléma. Josephus to shrnuje: Proto tu řeknu co si o tom myslím, stručně: - že žádné jiné město netrpělo tolik mizérií, ani žádný jiný věk od začátku světa nevychoval pokolení, které by bylo plodnější ve zlu, než bylo to pokolení. Město a chrám byly srovnány se zemí aby se světu ukázalo, že i to nejmohutnější opevnění se nevyrovná římské armádě. Jenom tři věže Herodova paláce a část západní zdi chrámové plošiny zůstaly stát jako pomníky bývalé slávy Jeruzaléma a také na vybavení římské vojenské posádky. Obě jak dolní tak horní město byly spáleny a zdi zbořeny. Pokud to topografie dovolila, místo bylo zplanýrováno.

Trýzeň rozčarovaného lidu

Můžeme asi bezpečně říct, že utrpení nikdy nedosáhlo většího stupně intezity. Nicméně, dokonce i brutálnost žida k židu a římana k židu nebyla nebyla tak velká jako TRÝZEŃ LIDU, který věděl, že je Bůh opustil. A to je ta nejsmutnější část celé historky. Mnoho židů čekalo během obléhání božský zásah. Do POSLEDNÍ CHVÍLE se drželi proto, že byli ujištěni o Božím vysvobození. Neříkala přece všechna proroctví, že MĚSTO A CHRÁM NEPADNOU, DOKUD NEPŘÍJDE MESIÁŠ? Jákob... Micheáš... Ageus... a Daniel... všichni se na tom shodují! A během tisíce let hebrejské historie nebylo známo žádné proroctví, které by selhalo. S tím si byli jisti. str 211 Nyní ale chrám padl. Všechno bylo zničeno! VŠECHNO! A Mesiáš nepřišel. Kde to selhalo? Chápete to? - tu hroznou trýzeň, nevyslovitelné zoufalství, černou beznadějnost, které nyní padly na "Boží vyvolený lid"? Ten pustošitel Danielova proroctví se dostavil. Svaté město a chrám byly v troskách, pustošení dovršeno.

Důsledky odmítnutí Dobře věděli o proroctví v Písmu, že Juda nikdy nebude zbaven žezla, dokud prvně nepříjde Mesiáš. A nyní žezlo zmizelo. Talmud toto rozčarování popisuje: Běda nám, neboť žezlo bylo odebráno od Judy a Mesiáš se neobjevil! A nebo přišel a oni ho tak nějak zmeškali? To, že se věci udály takovým způsobem, nebyla náhoda. Byly to hrozné důsledky toho, že Israel oficiálně odmítl Božího Syna. Tím, že dali Ježíše na smrt, židé prakticky zničili svůj chrám.

Jméno JEŠUA (JEŽÍŠ) ve Starém zákoně Vraťme se na okamžik v myšlenkách zpátky. Jen o několik roků před tím se mezi židy všeobecně očekávalo, že nastal čas Mesiášova zjevení (viz kapitolu 14). To očekávání pocházelo z několika velmi jasných proroctví. Věděli jste, že dokonce i jméno nastávajícího Mesiáše bylo vpleteno do hebrejského Písma? V hebrejštině je Ježíšovo jméno Ješua, nebo jak někteří říkají Jašua. Během překladu svatého Písma bylo jeho jméno podáno v řečtině jako Iesous a v češtině jako Ježíš. str 212 Avšak v izraelské zemi mu jeho pozemští rodiče dali jméno Ješua. Pokaždé, když Starý zákon používá slovo SPÁSA (obzvlášť s hebrejskou příponou znamenající "má", "tvá" nebo "jeho"), jen s velmi málo vyjímkami (když je to slovo neosobní), je to právě to stejné slovo JEŠUA, užívné v Novém zákoně jako jméno Ježíše. Ve starodávných dobách bylo jméno člověka považováno za velmi důležité. Na příklad Lámech nazval svého syna Noé (znamená Útěcha), řka: "Ten nám dá potěšení... ". Heber nazval svého prvorozeného Peleg (znamenající Rozdělení), "neboť za jeho dnů byla země rozdělena". Totéž platí o jménech Abrahám, Sára, Izák a Jákob (změněn na Izrael, což znamená "Boží princ"), právě tak jako o jménech všech Jákobových synů. Když tedy nebeský posel mluvil k Josefovi, manželu Marie, která měla počít Ježíše, toto je co Josef ve

skutečnosti tím rozuměl: Porodí syna a dáš mu jméno SPÁSA (JEŠUA - to stejné slovo); neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. Ten vzkaz byl mluven v hebrejštině. A tak to dítě bylo pojmenováno JEŠUA (Ježíš). Arthur Glass byl žid, který uznal, že Ješua je ten slíbený Mesiáš. Glass žil ve Spojených Státech. Jedno jaro v St. Louis se setkal s jiným židem v domě jejich společného přítele. Rozhovor došel k tématu o Ješuovi (Ježíšovi). Ten jiný žid hodil do tváře Arthura Glasse tuto výzvu: "Pokud Ješua je náš Mesiáš, a celý Tenach (Starý zákon) o něm pojednává, jak to, že jeho jméno tam není ani jednou zmíněno?" "Ale je", reagoval Arthur. "Hovadina. Jsem hebrejský učenec. A říkám ti, nemohu jméno Ješua ve Starém zákoně najít." Arthur se na okamžik odmlčel. Pak se ohnul a z kabele vytáhl svou hebrejskou bibli. str 213 "Můj příteli", řekl, "přeložil bys mi do angličtiny pasáž v Iaiášovi 62:11?" Ten židovský učenec tomu tak učinil s krajní lehkostí. Překládal rychle a správně. A toto byl jeho překlad toho textu, doslovně: Hle, Hospodin prohlásil do konců světa, řekni dceři Sijónu, hle, tvůj JEŠUA (Ježíš) přichází; hle, jeho odměna je u něho, a jeho dílo před ním. Okamžitě se začervenal. Zasvitlo mu, co učinil. Docela hlasitě vykřikl: "Ne! Ne! Tys pane Glasse mne přinutil, abych četl 'tvůj JEŠUA'! Obelstils mne!" "Ne, neobelstil jsem tě", zněla odpověď. Jen jsem tě pobídl, aby sis přečetl Boží slovo sám pro sebe. Nevidíš, že tady je SPÁSA osoba a ne věc nebo událost? ON přichází, JEHO odměna je u NĚHO, a JEHO dílo je před NÍM." Ten druhý muž spěšně otevřel svůj Starý zákon. Zmateně mezi tím drmolil: "Mé Písmo je určitě jiné, než to tvoje". Našel tu pasáž, přečetl si ji a klesl jako propíchnutá vzducholoď. Jeho hebrejská bible byla, samozřejmě, totožná. Víte, jméno JEŠUA se ve Starém zákoně nachází asi 100krát, po celém Písmu od Genesis k Abakukovi! Ano, právě to slovo - právě to JMÉNO - které anděl Gabriel oznámil Marii ohledně syna, který se ji měl narodit. Ano, v hebrejské bibli je Mesiáš označen jako Ješua. V Abakukovi čteme doslova z původní hebrejštiny: Vyšel jsi pro JEŠA (varianta JEŠUA) tvého lidu; pro JEŠUU tvého MESIÁŠE (tvého Pomazaného) zraníš hlavu domu svévolníka (Satana)". Tady to máte! Právě to jméno dané v Novém zákoně - Ježíš Kristus (Kristus znamená Mesiáš, či ten Pomazaný). Tady to je ve Starém zákoně - v hebrejské bibli. Ve skutečnosti dokonce i v židovské modlitební knížce stojí: str 219

20 KAPITOLA

HOLOCAUST

I když byl nevinný, Josiah Scamp neváhal doznat zločin, který se trestá SMRTÍ. A věděl, že soud jeho doznání příjme a POVĚSÍ ho. Ten zločin byl krádež koní. A ten skutečný provinilec byl jeho synovec. Aby ale ušetřil žal své dcery - a její hanbu - protože ztratila svého manžela na šibenici, cigán Scamp z Odstocku, Wiltshire, Anglie, se rozhodl tu vinu vzít na sebe. Aby odvrátil podezření od svého synovce, Scamp spěchal do stáje sedláka, který ohlásil krádež svého koně policii, a pod trochou slámy tam Scamp ukryl svůj svrchník. Svrchník byl brzy nalezen, Josiah zatčen a obviněn z krádeže koně. Na přelomu 18. století se krádež koně trestala smrtí. Josiah Scamp se k obvinění doznal a byl pověšen v Salisbury. Avšak Scampova šlechetná oběť byla NADARMO, neboť jeho synovec brzy po jeho smrti ukradl JINÉHO KONĚ. Policie toho nerozvážného muže chytla a byl shledán vinen z krádeže. Také on byl POVĚŠEN. MESIÁŠ děla všechno co jen mohl, aby zachránil Izrael. Dokonce pro ně i zemřel. Měli tu nejlepší příležitost na světě, aby str 220 zanechali svých špatností a odvrátili nastávající katastrofu. Tak jak máme my, každý z nás jednotlivě. Se zlověstnou přesností starozákonní proroci předpověděli, co bude následovat, kdyby jeho záchranou nabídku odmítli. Předvěděli osud Jeruzaléma a události následujících staletí. "Proto bude Sijón... zorán jako pole", řekl prorok. Po konečném zničení chrámu a Jeruzaléma, Ruful Turnus, velící římský generál, nechal přes pozemek chrámu a přes celé město zorat brázdu. R. 1865 Josias Porter napsal: Viděl jsem na něm práci pluhu, a rukou, která píše tyto linky, jsem utrhl klasy pšenice na polích Sijónu.

Úžasná proroctví Proroctví nekončí zničením Jeruzaléma. Sahají dále dopředu, přes celou historii až do dnešní doby! Ve zbytku této kapitole podám jejich stručný přehled. Proroctví: ZBYDE JEN MÁLO OBYVATEL Vyplnění: Těch, kdo během obléhání a krátce po něm zemřeli, bylo téměř neuvěřitelné číslo 1 100 000. Velká většina těch, kteří zahynuli, i když byli židé, nebyli obyvatelé Jeruzaléma, ale jen návštěvníci města. V r. 70 n.l. byli židé rozdrceni, ale ne skutečně rozehnáni. Avšak r. 135 n.l., Hadrián zkonfiskoval zemi a prodal ji pohanům. Hebrejská civilizace a kultura byly téměř vyhlazeny. Proroctví: ŽIDÉ BUDOU PRODÁNI DO OTROCTVÍ V EGYPTĚ "Loděmi tě Hospodin přivede zpátky do Egypta... Tam se budete nabízet na prodej svým nepřátelům za otroky a otrokyně, ale nikdo vás nekoupí."

str 221 Vyplnění: Takových 97 000 jich bylo prodáno za otroky, někteří z nich odnešeni do Egypta, "do okovů a posláni... do egyptských dolů... a (oni) prodali ty ostatní... za nízkou cenu, a to proto, že těch na prodej bylo mnoho, a kupujících málo". Světové trhy na otroky byly tak přesyceny židovskými zajatci, že je nemohli prodat. Proroctví: BUDOU ROZEHNÁNI MEZI PRONÁRODY OD JEDNOHO KONCE SVĚTA DO DRUHÉHO "Vás pak rozptýlím mezi pronárody; "Budeš obrazem hrůzy ve všech královstvích země". Vyplnění: Dnes, kdekoliv se lidstvo nalézá, ať už barbarské nebo vysoce civilizované, tam najdeš žida. Je v každé zemi a v každé rase. Proroctví: BUDOU UTLAČOVÁNI A VRAŽDĚNI "Tvůj život bude viset na vlásku, v noci i ve dne se budeš chvět strachem"; "Neobstojíte před svými nepřáteli"; "Kteří z vás zůstanou, zaniknou pro svou nepravost v zemích svých nepřátel". Vyplnění: V mnoha zemích židé nemohli najít spravedlivou ochranu zákona. Kamkoliv židé položili nohu, cítili kruté rány perzekuce. Pronásledoval je téměř každý národ. Při několika příležitostech ukrutné maskry byly zaměřeny, a téměřdosáhly, úplného vyhlazení židů. Jejich historie byla jeden, krvavý komentář na tajemnou přesnost tohoto proroctví. Ze všech událostí nacistického napadení Evropy, židovský holocaust člověku stále ještě nahání husí kůži. Mám tady na stole před sebou zprávu z londýnského Daily Mail, 30. červenece 1996. Pisatel Tom Bower odhaluje, že švýcarští bankéři obdrželi od Nacistů zlaté pruty, dovezené vlakem do švýcarského hlavního města Berne. Něco z toho zlata byly zlaté zuby židů, zavražděných v plynových komorách vyhlazovacích táborů. Vaky plné zlatých zůbů došly do berlínské Reichsbank, kde byly roztaveny, oraženy a odeslány jako německé cihly do Berne. Tím nejsmutnějším rysem židovských muk je, že byla často způsobena tak zvanými křesťany. Žádný opravdový, osvícený křesťan by nepronásledoval židy ani nikoho jiného. Naopak, snažil by se co nejvíc jinému pomoci, neboť Bůh miluje každého. A i když národ jako celek určitě chyboval, mnoho zbožných mužů a žen zdobí stránky židovské historie od starodávna do dneška. Proroctví: "STANOU SE PSANCI MEZI PRONÁRODY" Vyplnění: Toto proroctví nepotřebuje moc komentáře. Všichni jsme slyšeli výraz "věčný žid" (Wandering Jew). Existuje dokonce i tak pojmenované víno!

Proroctví: ZAKUSÍ "OČI POHASLÉ" ÚNAVOU, OD TOHO JAK VZHLÍŽÍ K VYSVOBOZENÍ, KTERÉ NEPŘIŠLO. Vyplnění: Mnoho židů stále ještě tesklivě touží a marně pátrá po Mesiášovi. Arthur Michelson podotýká: "V domácnostech ortodoxních židů tak hodně slyšíme o nastávajícím Mesiášovi. Můj otec a můj rabín mi opětovně říkali, že když Mesiáš příjde, vysvobodí židy ze všech jejich nesnází a přinese mír celému světu. Často, hlavně za Pesachového večera, jsem viděl mého otce jak stojí na dvorku našeho domu a tak starostlivě hledí na nebe a hvězdy s očekáváním Mesiášova příchodu. Zatím co mu slzy tekly po tváři, vroucně se modlil: 'Ó Bože, smiluj se nad námi a pošli nám Mesiáše'. Jaká to tragédie! Jsem přesvědčen, že každý křesťanský muž a žena by byli dojati takovou scénou, které jsem měl příležitost být tolikrát svědkem." Proroctví: STANOU SE PŘEDMĚTEM POŘEKADEL A POSMĚCHU "Budeš předmětem úděsu, pořekadel a posměchu mezi všemi národy, kam tě Hospodin odvleče"; "potupou... předmětem výsměchu". Vyplnění: Kamkoliv se zatoulal, žid byl předmětem výsměchu a potupy. Během celé historie, kdykoliv chtěl člověk vyjádřit k někomu opovržení, nazval ho židem. Kdo neslyšel potupné výrazy "lakomý jako žid" atd? Mám obavy, že příliš mnohokrát - a často si to židé nezasluhovali. Avšak inspirovaní bibličtí proroci to předvídali. A jejich nepřátelé ta proroctví vylpňují i v tomto okamžiku, tak jak o tom čtete. Proroctví: NAVZDORY VŠEMU PRONÁSLEDOVÁNÍ, NEBUDOU ÚPLNĚ ZNIČENI "Učiním konec všem pronárodům, mezi něž jsem tě vyhnal, ale s tebou neskončím docela." Vyplnění: Židovský národ přežil víc rozehnání, perzekucí a mučednictví, než kterýkoliv jiný lid na zemi. Úžasné zachování a dlouhoživotnost hebrejské rasy je pro svět záhada, zvláštní paradox. Významné je, že každý národ, který pronásledoval židy, se časem rozpadl a zmizel. Ty dva národy kolem Judska, které dodnes zůstávají, Persie a Řecko, si židy spřátelili. Proroctví: JERUZALÉM BUDE DOBYT A ZNIČEN, ALE PŘEŽIJE "Po Jeruzalému budou šlapat pohané (pronárody), dokud se jejich čas nenaplní." Vyplnění: Dnešní Jeruzalém je 17té vydání původního města! Žádné jiné místo na světě není tak nasáklé krví, jako Palestína. Od nepaměti armády světa tudy pochodovaly a sráželi se v bitvách. Jeruzalém trpěl 40 velkých obležení, byl částečně zničen 35 krát a úplně zničen 4 krát. Jeho údolí byla zasypána a jeho kopce srovnány, jeho ulice a budovy zničeny, a jeho obyvatelé zavražděni nebo odvlečeni do vyhnanství.

Babylon, nestvůrné hlavní město pohanské společnosti - postavený na rovině s nádhernou půdou a dostatkem vody zmizel (tak jak biblické proroctví řeklo, že se stane!). Ve srovnání s Babylonem, Jeruzalém byl bezvýznamný a postaven na skále. Bible prorokuje, že Jeruzalém zůstane, i když to velké město Babylon už nikdy víc nepovstane. Jeruzalém byl pošlapán pronárody - římany, peršany, opět římany, saraceny, křižáky, str 224 opět saraceny, khwarazmskými turky, egypťany, pak otomanovými turky a nakonec brity. Nyní, poprvé během téměř dvou tisíc let, byl vrácen do izraelských rukou. (Poznámka překladatele: čas pronárodů se ještě nenaplnil, protože část města, a hlavně chrámová oblast, stále ještě zůstávají v rukou pohanů) str 227

21 KAPITOLA

PÁTRÁNÍ Ztratila své falešné zuby. A bylo zapotřebí Spojených Národů, aby ji ty zuby získaly zpátky. ♣♣♣♣♣ 1948. Po téměř dvou tisícech roků prorockého toulání, perzekuce a zoufalství, židovský lid měl opět domovskou zemi. Někteří to považovali za vyplnění biblického proroctví. Pro jiné to bylo znamení, že konec věku je velmi blízko. Ješua předpověděl: "Po Jeruzalému budou šlapat pohané, dokud se jejich čas nenaplní". Avšak navzdory návratu židů do Palestíny, Staré město nadále zůstávalo v rukou pohanů. Podivnou zápletkou, území nového Izraele téměř obklopovalo tu ze všech nejvíc vytouženou cenu - Staré město - ale nezahrnovalo je. Zůstalo pevně arabské. "Čas pohanů" se zřejmě ještě nenaplnil! Divná skutečnost byla zbuldozérovaný pruh půdy, kroutící se mezi zastavěnou oblastí a oddělující jordánské území od izraelského. Jednoho rána r. 1956, v nemocnici pro nevyléčitelné pacienthy, která stála na okraji té rozdělující čáry, se stařenka naklonila z okna v poschodí a její falešné zuby spadly do půdy nikoho. Bylo zapotřebí kombinace vyjednávajících talentů izraelských a jordánských úředníků a některých pozorovatelů ze Spojených národů k tomu, aby ta stařenka mohla dostat své zuby zpátky. str 228 Tento incident vynesl na světlo nepřirozený stav, který trval až do Šestidenní války r. 1967. V červnu toho roku jsem se toulal po kostkami vydlážděných uličkách Starého města. Dva malí arabští kluci prodávali chutné bagelové kruhy nastrčené na svých zpocených pažích. Jeden za půl šekelu. Zahalená žena s košem na hlavě se elegantně protahovala zástupem. A viděl jsem dva vrabce v kleci, "prodávané za penízek", tak

jak v Ježíšových dobách. Jen o několik dní před tím, Izrael v "bleskové válce" znovu získal zpátky Starý Jeruzalém. Nyní bylo jeviště připraveno. Brzy do sebe začala zapadat řada událostí. Starodávná sága schrány smlouvy se chystala vyrazit opět k životu.

Jděte zpátky Pokud jste začali číst tuto knihu před pěti minutami a jste už na tomto místě, chci, abyste se vrátili zpátky k 1. kapitole. Pokud si pečlivě nepřečtete předcházející kapitole, možná nebudete ani rozumět ani nepříjmete pravdu, která následuje. A v tom případě nebudete kvalifikováni na rozumný úsudek ohledně nálezu.

Ukazující paže Byl pozdní rok 1978. Biblický archeolog Ronald Wyatt byl v Jeruzalému. Se svými dvěma syny Danny a Ronny, Wyatt se potápěl v Rudém moři. Wyatt byl škaredě spálen sluncem a tak se vrátili do Jeruzaléma, aby čekali na jejich APEX zpáteční let domů do Spojených Států. Po několika dnech čekání, když se jeho oteklá pokožka trochu zotavila, Ron se rozhodl jít na prohlídku pamětihodností v blízkém okolí hotelu, ve kterém byl ubytován, nedaleko Damašské brány. Doprovázel ho místní úředník, který ho pozval na prohlédnutí nemovitosti, kterou spravoval. Když šli těsně podél úpatí starodávného lomu, známého jako "kalvárský útes", ti dva mužové diskutovali o římských starožitnostech. Na chvilku se zastavili. str 229 Najednou, k jeho totálnímu šoku a zděšení, Ronova levá paže se pozdvihla a ukázala na místo užívané jako skládka odpadků, na kterém ležela mrtvá kočka. Jeho ústa řekla: "TO JE JEREMIÁŠOVA JESKYNĚ A TAM JE SCHRÁNA SMLOUVY." Okamžitě se divil: "Proč jsem to řekl?". Ten skutek neučinil vědomě. Ve skutečnosti před tím vůbec nikdy na vykopávání schrány nepomyslel. Líbí se mi, jak to líčí sám Ron: "Mluvil jsem s tím archeologickým pánem, když má ústa řekla něco, k čemu se můj mozek nepřidal, ani o čem ani neměl žádné ponětí". Zatím co Ron zmlknul a stál jako opařený, ten druhý muž reagoval také divně, jinak než měl zvykem. "To je báječné!" zvolal. "Chci, abys začal vykopávky. Vybavíme tě povolením, zařídíme pro tebe ubytování a vypereme tvé prádlo. Ano, budeme ti i poskytovat jídlo". Nepřeslechl se Ron? Ten muž se na něho podíval. "A poskytneme ti všechny kpáče, které potřebuješ". Ron Wyatt nevěděl, co si má o tom myslet. Vykonal archeologické práce na různých místech, ale nikdy nic takového nezažil. Tak nějak vnímal, že to musel být "nadpřirozený" zážitek. Věděl, že to mohlo být od Boha... nebo od "někoho" jiného. Bylo to naprosto neočekávané. "Podívej se, díky. Prozatím ale ale musím tvou nabídku odmítnout", mumlal Ron. "Chystám se letět domů". Potřeboval ale také čas si to promyslet. Musel vyšpekulovat, zda existoval nějaký důvod k víře, že schrána může v té lokalitě být.

Ron Wyatt

Jeremiášova jeskyně. Asi bych vám měl na tomto místě připomenout, že jsme už mluvili o otevřené jeskyni často označené jako Jeremiášova jeskyně.

str 230 Je v útesu trochu jižně od Lebečního pahorku. Zmínili jsme se o ní v kapitole 6. Nespěchejte tam ale, je to pouze jeskyně obchodníka s banány. Uskladňuje tam své bedny. A lépe když se ho nebudete ptát na schránu smlouvy. Nic neví. Jeden australský archeologý spisovatel, který nemá rád Ron Wyatta - ani Jonathana Graye když na to příjde právě to učinil. Šel a promluvil si s tím skromným arabským obchodníkem s banány. Potom spěchal do tisku aby docela vážně vydal čerstvou novinku, že ten obchodník s banány nic neví o tom že by tam byla nějaká schrána smlouvy! Hodně jsme se tomu nasmáli. Víte, to je jen mělká jeskyně otevřená na ulici. A nebyla ve směru, kterým Ron ukazoval. Jeho paže se natáhla opačným směrem.

Oficiální povolení V Tel Avivu, právě před svým odletem, Ron šel na projížďku autem s vedoucím oddělení Starodávných památek. Řekl mu o svém zážitku a ukázal mu povolení od vlastníka pozemku. Ten izraelský úředník mu okamžitě udělil výzkumné povolení. Babylonský obléhací val městské hradby

JERUZALÉM

Dovolte, abych na tomto místě vysvětlil, že podle oficiálního postupu je povolení k vykopávkám uděleno jen archeologovi na plný úvazek, který má být spojen s přijatelnou podporující institucí, jako na př. univerzita. Viděl jsem zprávu v Jerusalem Post, ve které Avi Eyton, nedávný ředitel oddělení pro Starodávné památky, tento postup potvrdil. Wyatt se za těchto shora uvedených podmínek nekvalifikoval. Povolení mu ale bylo nejnom

str 231 uděleno - bylo mu nabídnuto! Nabídka byla zřejmě poskytnuta s ohledem na důvěru a spolehlivost z dřívějších Ronových prací. Byla to zázračná situace. Nejprve Ronův podivný výlev o schráně smlouvy. Potom nadšená reakce úředníka k cizinci, obzvlášť když se to vztahovalo na ten nejsvětější artefakt, který kdy Izrael vlastnil. Byla v tom zapojena božská ruka?

Klíče k umístění A tak Ron Wyatt a jeho dva syni se vrátili domů. Potom začal vážný výzkum.

Já jsem časem sledoval stejnou cestu vyšetřování. Vynořila se z toho následující fakta: 1 - Schrána zmizela ze záznamů historie mezi 18tým rokem krále Jošiáše (kdy byla přemístěna zpátky do šalomounova chrámu)2 a obléháním Jeruzaléma o 35 let později, kdy babyloňané chrám zničili. 2 - Podle seznamu položek, který nám Písmo udává, nebyla uchvácena a odnesena do Babylonu. 3 - S největší pravděpodobností byla skryta těsně před zničením chrámu. 4 - Město bylo obklopeno babylonským "obléhacím valem kolem dokola"4, t.j. obléhacími hradbami určitou vzdálenost od hlavních městských hradeb. Nebylo by lidsky možné vynést schránu mimo obléhací val. Bylo ale možné, aby někdo skryl schránu uvnitř obléhacího valu ale mimo městské hradby - v pozemku nikoho - aniž by při tom byl zpozorován. Schrána mohla být zachráněna jen když nebyla ve městě. Jak daleko od městských hradeb byl ten obléhací val? Obléhací hradby byly stavěny vpadajícími armádami tak daleko, aby byli z dosahu zbraní obhájců. Víme o druhu zbraní užívaných takových 100 let před babylonským zničením Jeruzaléma. Druhá Paralipomenon říká, že obránci Jeruzaléma měli "stroje" na "věžích a "cimbuřích", které vrhaly "střely" (šípy) a "velké kameny". Písmo říká: "DŮMYSLNĚ VYMYŠLENÉ VÁLEČNÉ STROJE". str 234 Jelikož katapulty měly dostřel přes 300m, obléhací val by byl umístěn mimo tento dostřel. To znamená, že obléhací val byl dále od městských hradeb, než kam Ron ukazoval. Místo, kam Ron ukazoval, bylo tedy mimo starodávné městské hradby, ale uvnitř obléhacího valu. To dávalo rozum. A i když to byl jen předpoklad, byl založen na studiu. Stačil na rozhodnutí. Ron se tedy rozhodl začít vykopávky.

Část hory Moriah Starý Jeruzalém se rozkládá na dvou kopcích, na hoře Moriah a hoře Sijón. Moriah je místo, kam bylo Abrahámovi řečeno, aby vzal svého syna na obětování - a kde byl později postaven chrám. Na západní, jižní a východní straně Jeruzaléma byla údolí, ale na severní straně bylo město vystaveno útoku. Na obranu města proti vpádu nepřátel byl na severní straně vylámán v hoře Moriah "suchý hradní příkop". Dobytí hradby z této strany pak bylo pro nepřítele těžší. Potom, nevíme ve které době, byla část seveního dílu použita jako kamenolomu. Kámen byl vylámán s hory do úrovně příkopu, který se táhl přímo před severní hradbou. Tím byl severní díl hory Moriah oddělen. Jak jsme už poznamenali, místo na které Ron Wyatt ukázal, bylo podél toho kamenolomu na úpatí hory Moriah. Tento útes je někdy nazýván "Kalvárský útes", neboť obsahuje "Lebeční pahorek", o kterém mnoho věří, že je Golgota či Kalvárie, kde byl Ježíš ukřižován.

Popraviště Lebečního pahorku Zápisy Nového zákona nás informují, že Ježíš byl ukřižován "mimo město" na místě nazvaném "Lebka". To slovo "lebka", je přeloženo do latiny "kalvárie", do hebrejštiny "golgota" . str 235 Kolem Jeruzaléma je jen jedno místo, které mělo a má název Lebeční pahorek. Je právě za severní městskou hradbou, asi 230m severovýchodně od Damašské brány. Určitá část toho pahorku se nápadně podobá lidské lebce. Je to také tradiční pohřební místo pro muslimce, židy a křesťany. A podle místní tradice, právě na tom místě byli zločinci ukamenováni k smrti. V Mišně je to místo nazváno Beth ha-Sekelah, doslova "Dům ukamenování".

Nedaleko je kostel sv. Štěpána, vybudován na staré basilice, která byla postavena na památku ukamenování Štěpána, který se tam stal prvním křesťanským mučedníkem r. 34 n.l. To bylo uznávané místo popravy židovských zločinců. Dokonce i ve 20. století židé na ten kopec plivají, hází kameny a proklínají "ničitele jejich národa". Takové místo by římané vybrali na popravy. Poznamenali jsme, že Ješuovo ukřižování se odehrálo mimo město. Lebeční pahorek je venku za Damašskou bránou, ten jediný přímý východ z Antoninovy pevnosti (údajné místo soudu). Nedávné archeologické mínění je, že Damašská brána, která dnes označuje severní hranici Starého města, rovněž tak označovala severní hranici Jeruzaléma v třicátých letech, době Ješuova ukřižování. To vše přidává váhu pravděpodobnosti Lebečního pahorku jako toho pravého místa, mimo hradby, jak obhajovali Otto Thenius (1842), plukovník Couder (1875) a Genrál Gordon (1883). Mimochodem, tento skalnatý výběžek osahuje rozsáhlý komplex židovských hrobek, datovaných z období prvního i druhého chrámu - a obzvláště co je známo jako "Zahradní hrobku", ve které, jak jich mnoho věří, byl pohřben Ješua. Útes používaný jako kamenolom je desítky metrů dlouhý.

Vykopávky začínají V lednu 1979 se Ron vrátil do Jeruzaléma spolu se svými dvěma syny. Čekali je opětné výpravy Jeruzaléma jen s malým ponětím o tom, kde mají pracovat. str 237 Během nastávajících několika roků měl kolektiv strávit stovky hodin kopání v tomto koutu. Podmínka k povolení na vykopávky byla, že kolektiv musí úplně obnovit povrch toho pozemku před tím, než odjedou. Jedním z prvních členů kolektivu byl Bob Murrell. Bob, můj drahý přítel a bývalý letec se společností Pan Am, si vzpomíná, že před pahorkem bylo tolik odpadků, že naplnily několik náklaďáků před tím, než mohli začít vlastní vykopávky. Kolečka kamení a hlíny, jedno za druhým, byla vyklopena na náklaďák a odvezena pryč. Skládka odpadků na kteoru Ron ukázal, slibovala llidskému oku jen velmi málo. V oblasti přilehlé k útesu je dnes povrch na mnohem vyšší úrovni. To jest, ta původní skalnatá podlaha byla několik metrů pod současným povrchem. Během staletí byl Jeruzalém mnohokrát zničen. Bylo zvykem ta starodávná města znovu postavit na troskách. Dnes tomu je jinak: prvně trosky odstraníme, než začneme znovu stavět. Avšak na Středním východě jsou archeologové schopni najít mnoho měst, Stará fotka "lebeční stěny" (známé jako která všechna existovala na stejném nalezišti. Golgota) v "Kalvárském útesu". Všiměte si, Tím, že kopají dolů skrze každou následující jak se povrch směrem do leva zvyšuje. vrstvu, dokud nenarazí na skalní podloží, dosáhnou první město, které bylo na tom nalezišti založeno. Koutek, ve kterém měl kolektiv kopat, měl úroveň povrchu o několik metrů vyšší než podlaha kamenolomu na jih, blízko městských hradeb. A tak si uvědomili, že zpočátku budou muset kopat přímo dolů. Na místě kam Ron ukazoval, byl ohromný balvan, který jen maličko vyčníval. Rozhodli se proto začít kopat o pár metrů do prava.

str 239 Bylo zapotřebí časem odstranit mnoho tun kamení a trosek. A muži se tím vším museli prohrabávat, aby hledalili artefakty. To byl požadavek oddělení pro Starodávné památky. Kolektiv vždycky taková nařízení dodržoval. Práce začala nabývat mamutích rozměrů.

Výklenky ve stěně útesu

"Výklenky" po tom, co se prokopali o pár metrů doleji (Ron Wyatt)

Muži kopali přímo dolů podél stěny útesu. Půda na protější straně příkopu tvořila příkrou stěnu. Když byl povrch útesu odkryt, téměř okamžitě si všimli většího výklenku, jako police, vytsaného do skály. Pokračovali v kopání a odkryli další dva výklenky, každý vytesán do útesu, a čtvrtý, menší na pravo od nich. Vypadalo to, že byly

vytesány pro cedule s nápisy. Byly blízko "lebeční stěny", místa popraviště. Tři výklenky. Ron usoudil, že byly pravděpodobně na umístění cedulí s nápisy, oznamující ve třech jazycích jaký zločin oběť spáchala.

Ukřižování na výstrahu Dostupná informace o římském ukřižování naznačuje, že tento druh trestu byl užíván jako odstrašující prostředek. Římský pisatel Quintillian prohlásil: Kdykoliv ukřižujeme zločince, vybereme na to rušné silnice, aby to mnoho lidí vidělo a bylo tím postrašeno, Tři základní prvky římského ukřižování byly: 1 - bičování 2 - nesení příčného trámu odsouzencem na popraviště 3 - přibití nebo přivázání odsouzence na příčný trám, následované připevněním příčného trámu na sloup a vztyčením. Ty tři prvky jsou perfektně popsány v zápisu o ukřižování Ješuu Mesiáše. Avšak aby bylo ukřižování ODSTRAŠUJÍCÍM PROSTŘEDKEM, pak ZLOČIN odsouzence musel být jasně v dohledu těch, kteří šli kolem. Nad křížem byla umístěna cedule pokryta sádrou a popsána černými písmeny (známá jako "titilus").

Cedule byly velké Ve zprávě o Ješuově ukřižování Jan vypráví:

Nesl svůj kříž a vyšel z města na místo zvané Lebka, hebrejsky Golgota. Tam ho ukřižovali a s ním jiné dva, z každé strany jednoho a Ježíše uprostřed. Pilát dal napsat nápis a připevnil jej na kříž. Stálo tam: JEŽÍŠ NAZARETSKÝ, KRÁL ŽIDOVSKÝ. Tento nápis četlo mnoho Židů, neboť místo kde byl Ježíš ukřižován, bylo blízko města; byl napsán hebrejsky, latinsky a řecky. Všeobecně se předpokládá, že když byl Ježíš ukřižován, jediná cedulka byla přibita na kříž nad jeho hlavou. To může být správné. Avšak aby mohli kolem jdoucí číst nápisy ve TŘECH jazycích, cedule by musela být docela velká, mnohem větší než nápis rukou na kousek papíru. Takovou ceduli přibitou na vršek kříže by bylo téměř nemožné číst i pro ty, kdo stáli přímo pod křížem. Můžete si to sami zkusit. Zajděte si do ulice s obchody. Shledáte, že i cedule s písmeny 20cm vysokými je těžko přečíst přes ulici.

"Nad křížem" Když člověk opětovně čte zápisy o těch cedulích při Ješuově ukřižování, zjití, že Janův zápis "NA kříž" lze z původní řečtiny právě tak přesně přeložit "NAD kříž". Ve shora uvedené pasáži z Jana čteme, že nápis byl připevněn "na" kříž. Řecké slovo přeložené na, je epi. Avšak v následujícím citátu z Lukáše je to stejné slovo epi přeloženo NAD: Nad ním byl nápis: "TOTO JE KRÁL ŽIDŮ" Slovo epi zde v Lukášovi nemůže být přeloženo jako na! ("Na něm byl nápis"? Zřejmě ne.) To stejné slovo epi je v jiných pasážích přeloženo jako nad. Všiměte si také Matoušova zápisu: Ukřižovali ho... pak se tam posadili a střežili ho; Nad hlavu mu dali nápis o jeho provinění: TO JE JEŽÍŠ, KRÁL ŽIDŮ. Jedno je jasné. Písmo neurčuje, že nápis byl přibit na samotný kříž. Říká jen, že nápis byl umístěn nad, přes, či kolem kříže. A tak víme význam slova epi, a víme, že římané při ukřižování napsali zločin odsouzence černými písmeny na "titilus" natřený křídou. S ohledem na tyto znalosti by se neměl vyloučit úsudek, že velké cedule byly umístěny ve výklencích ve skále nad Ježíšovým křížem. Druhého dne ráno Ron řekl: "Jdu nakupovat". "Jídlo?", dotazoval se Danny. "Máme ho ještě dost". str 244 "Ne", řekl Ron. "Jdu koupit nějaké tabule a barvy". O hodinu později byl zpátky a šklebil se. Měl, co chtěl. "OK kluci, tady je štětec pro každého z vás. Chci, abyste naplácali tato písmena". Tužkou nakreslili obrysy řeckých latinských a hebrejských písmen, vymalovali je hustou černou barvou a rozložili cedule na zem, aby uschly.

O takovou hodinu později umístili cedule do výklenků v útesu a vyfotografovali je. Tento pokus se ukázal užitečným. Když pokračovali ve vykopávkách, neobjevili žádné další výklenky pod těmi třemi. Ron věří, že ten čtvrtý malý výklenek byl pro vždy přítomného římského orla.

Vykopávky pokračují Členové kolektivu pokračovali ve vykopávkách dolů podél stěny útesu. Avšak stěna trosek na druhé straně příkopu byla vysoká a vratká. Měli obavy, že se na ně shroutí. Rozhodli se proto postupovat podél útesu horizontálně směrem k původnímu místu, na které Ron ukázal. Ten obrovský balvan pod povrchem je před tím odradil. Hrozili se jít k němu zpátky, ale cítili, že neměli na vybranou. Ron se cítil ospravedlněn, když začal vykopávky několik metrů od původního místa, neboť to bylo zhruba v té stejné oblasti. Nyní začali kopat kolem toho obrovského balvanu a zjistili, že za ním je dostatek místa k obnově původní vykopávky. Nebyli ale připraveni na to, co je čekalo... str 245

22 KAPITOLA

PŘÍŠERNÝ NÁLEZ Skalní útes tu byl jiný. Zatím co na prvním místě vykopávek byl dost vertikální jako stěna, zde se útes svažoval nepatrně dovnitř, tvoříce "střechu" nad místem, kde kopali. Začali kopat dolů za velkou skalkou, pátraje po vchodu do jeskyně nebo tunelu v dnes pohřbené nižší části útesu. Brzy narazili na díru vytesanou do útesu. Podobala se oku jehle. Mohlo by jím být prostrčeno lano, nebo něco podobného. "Co to může být?" zeptal se Danny. "Asi to není důležité", odpověděl jeho bratr. "Počkejme a uvidíme", navrhl Ron. "Může to být na cokoliv. Jedna věc je jistá. Byla vytesána ve skále velmi pečlivě". Jak jsme poznamenali, útes tvořil nad hlavou mírný převis. Během vykopávek bylo odkryto mnoho úlomků hrnčířských výrobků. Některé docela dobře zachované.

Kruhová šachta Ukázalo se, že to bude dlouhá dlouhá vykopávka. Pokračovali přímo dolů, a hledali nějaký pohřbený otvor v útesu. Ke skalnímu podloží dorazili v hloubce asi 11,7m. Ptom začali kopat do stran odklízeje suť kolem dokola. Zjistili, že stáli na dně kulaté komory. Byla přibližně 4,6m napříč a vytesaná v solidní skále. str 247 Ve stěně byly vytesané schodky vedoucí spirálově dolů na dno. Vypadalo to jako sýpka na zrní, která byla časem přebudována a omítnuta na použití jako vodní nádrž. To by vysvětlilo "díru na lano" výše v útesu. Lano s kýblem mohlo být spuštěno do šachty na vytahování buď zrní nebo vody. Tak jak dlabali do omítky, Ron a kluci našli mezi sutinami hodně hrnčířských výrobků, použitých na tvarování cisterny.

Jak to mohlo být staré? Muži vzali několik hrnčířských pozůstatků a zašli do oddělení Starodávných památek, aby ten nález ohlásili. Úředníci ty kousky zkoumali. "Některé z nich datují do období Jebusejců", řekl jeden z nich, kapacita na starodávné hrnčířské výrobky v Palestíně. "To je před tím, než David dobyl Jeruzalém!", zvolal Ron. "To je před 3000 lety či dřívěji". "Ano, máme tu také pozdější kousky", hlásil úředník Starodávných památek. "Ty by byly z římského období". Ten fakt naznačoval, že ta původní sýpka byla částečně vyplněna těmito hrnčířskými zbytky, a později omítnuta na použití jako cisterna během římských dob. To byl vskutku vzrušující nález. Nebyl to ale účel vykopávek. Zpátky do díla. Jak se vykopávky snižovaly, bylo možné rozlišit římskou úroveň podle zbytků hrnčířských výrobků a mincí, nalezených uvnitř kruhové šachty. Ale znovu, to nebylo proč ti muži tam kopali. Pokryli šachtu a dali si pozor, aby vše zachovali. Pak začali kopat tunel do strany pod současným povrchem, zpátky k místu, kde původně začali kopat - směrem k výklenkům pro cedule. Ty byly asi 8,5m vzdálené. Cítili, že někde musí být díra do útesu - vchod do jeskyně nebo do tunelu. str 248 A tak kopali tunel pod zemí, těsně podél stěny útesu. Na ten další nález nebyli připraveni. Byl příšerný.

"Místo ukamenování" Tak jak tunel prodlužovali zjistili, že skalní podloží obklopující cisternu najednou skončilo takových jeden až jeden a půl metru dále. Muži se zastavili. "Říkám, kopejme tady přímo dolů", řekl Ron. Začali kopat. Avšak jen v hloubce jednoho metru přišli na něco docela neobvyklého. Bylo tam ohromné množství kamenů velikých jak pěst a větších. Tak jak se těmi kameny prohrabávali, narazili na četné lidké kosti, obzvláště na kosti prstů. Nález kamenů při vykopávce je samozřejmě zcela obvyklé. Není ale normální najít tolik kamenů určité velikosti dohromady na tak velké hromadě. To určitě nebyla hrobka. Kosti mezi kameny, vykloubené kosti - vedlo člověka k závěru, že to bylo "místo ukamenování". Kniha Skutků, popisující ukamenování apoštola Štefana, říká: Tu začali hrozně křičet a zacpávat si uši; všichni se na něho vrhli a hnali ho za město, aby ho kamenovali. Když Ronovi zasvitlo, co našel, rychle se z šachty vyšplhal ven. Třásl se. "Pokračujme v tunelu, kluci". Od té doby, kdykoliv o tom mluvil, se ten příšerný nález odrážel v jeho obličeji. Tunel prodlužovali ve směru původní vykopávky - směrem k výklenkům pro cedule ve stěně útesu. Kopání bylo pomalé, těžké a únavné.

Starodávná budova Členové kolektivu brzy odkrylil pozůstatky pohřbené konstrukce. Ta budova byla přilehlá k útesu. Základy té budovy stále ještě ležely na svém místě. Později tu konstrukci změřili, byla 6,7m široká a 12m dlouhá. Ze zadní zdi tvořené útesem horizontálně vyčníval otesaný plochý kámen. Ronovi napadlo, že to může být oltář. Jeho horní povrch byl opotřebováním hladký.

Zátka Před tímto oltářem a něco níže ležel velký, čtvercový kámen. Byl pokryt travertinem (travertine je nános vápníku, jak se přihodí když jsou vytvářeny krápníky). Ten čtvercový kámen byl příliš pravidelný na to, aby byl utvořen přírodním procesem. Ron se rozhodl jej zvednout a podrobněji si jej prohlédnout. Při tom zjistil, že po stranách kamene byly vlastně járky pro prsty, aby člověk mohl ten kámen zvednout.

Pódium na ukřižování Když odklildili víc sutin bylo možno rozeznat rampu z vápníku. Rozprostírala se asi 2,4m od stěny útesu. Jako by pódium. A do tohoto pódia, či rampy, byla ta čtvercová díra vytesána. Začali kopat dále před tím pódiem, v oblasti udusané půdy. Pod tou udusanou půdou, v hloubce 1,2m, bylo další, spodnější skalní podloží. Když z něho odklidili sutiny objevili další tři čtvercové díry, vytesané do této spodnější skály před pódiem. Začínali být vzrušeni. "Přines mi ocelový měřící pásek", zavolal Ron. Vylezli na to vyvýšené pódium, které obsahovalo tu první díru s trhlinou. Přiložili měřící pásek na stěnu útesu směrem k těm třem vytesaným výklenkům. Změřili, že vyvýšené pódium s první dírouv bylo 4,2m přímo pod výklenky v útesu. Už před tím měli dojem, že ty výklenky v útesu Lebečního pahorku mohly být pro cedule, na kterých byly napsány zločiny obětí ve třech jazycích Jeruzaléma. Nyní kolektiv našel víc čtvercových dír, každá kolem 32cm široká, vytesaná do skalního podloží - díry, do kterých byly zjevně kdysi zapasovány kříže. Danny se ohlédl na díru vyvýšenou nad těmi ostatními, umístěnou na rampě podobné pódiu. Zdálo se, že na tom místě byl ukřižován "hlavní" zločinec, zvednutý přes metr výše než ti ostatní ukřižovaní kolem něho. Stál v této díře kříž Ježíše Krista? "Zátky" v dírách pro kříž zřejmě zabraňovaly tomu, aby se díry zacpaly když nebyly používány, právě tak zabraňovaly tomu, aby si lidé nebo koně v nich zlomili nohy.

Místo zastřešeno budovou Znovu se soustředili na konstrukci té budovy. Z nedotčených částí základů bylo jasné, že budova pokrývala celé to naleziště. Zadní zeď se táhla podél paty útesu přímo za dírou na kříž, umístěnou na vyvýšené, pódiu podobné rampě ze skalního podloží. Zvlášť zajímavé bylo, že "oltářní kámen" (zasazen v přední zdi), vyčníval horizontálně téměř přímo nad vyvýšenou dírou pro kříž.

Trhlina Jak jsme poznamenali, ve skále byla trhlina, táhnoucí se od pravé strany vyvýšené díry pro kříž. Byla to velká trhlina. Byla tam také jiná trhlina, vertikální, přímo za tou dírou. Trhlina nejevila žádné známky toho, že by byla vytesána. Spíše se jevila jako výsledek zemětřesení. Po odstranění všech sutin změřili hloubku díry a zjistili, že je 60cm do solidní skály. Trhlina se ale zdála táhnout daleko hlouběji. Prozatím se ale nepokoušeli dále odklízet sutiny aby trhlinu zkoumali. Teprve až o více než rok později kolektiv zjistil, že trhlina sahala kolem 6m dolů do skalního podloží.

Ne na vrcholku Všimli jsme si, že díry pro kříž nebyly na vrcholku pahorku, ale na výčnělku skály u paty kopce. Populární doměnka je, že Ježíš byl ukřižován na VRCHOLKU kopce. Tu myšlenku asi máme od našich umělců. A my předpokládali, že tomu tak bylo. str 258 Věděli jste ale, že Písmo naznačuje něco jiného? Matouš a Marek oba zaznamenali, že "KOLEMJDOUCÍ ho uráželi; potřásali hlavou...". Z toho víme, že KOLEM místa ukřižování lidé CHODILI - to jest, bylo vedle veřejné silnice. Poznamenali jsme už, že římané ukřižovali zločnice hlavně jako příklad či výstrahu obyvatelstvu. Vztyčení křížů vedle nacpané silnice ten účel dobře splnilo. Nyní kolektiv odhalil místo ukřižování - a zjistili, že je přilehlé k úpatí Kalvárie, místa Lebky. Bylo vedle staré silnice, která vedla z Damašské brány města do Samárie.

Datování budovy Mince nalezené během průběhu vykopávek pomohly blíže určit datum budovy. Ron Wyatt našel římskou minci s otiskem císaře Tiberiuse, který vládl od 14 do 37 n.l. To byla ta nejranější mince, kterou kolektiv našel.

"Veliký kámen" Jak pokračovali v odklízení sutin v oblasti směrem od útesu zjistili, že budova byla velmi prostého tvaru. Zadní zeď přiléhala ke skalnímu útesu a táhla se podél vyvýšeného pódia skalního podloží. Dvě zdi se táhly kolmo směrem od útesu, každá z jednoho konce. Tak jak muži kopali uvnitř budovy, odhalili část velikého, plochého kamene, o trochu méně než 60cm tlustého. Rád bych, abyste si tu míru zapamatovali. Opět se s ní shledáme. Okraj kamene, který odkryli, byl částí velkého kruhu, něco jako velký tlustý vršek kulatého stolu. Po odklizení více sutin bylo zjevné, že ten kámen je obrovský. Přestali kopat. Sutiny na něm nahromaděné byly přes tři metry. Pravé rozměry toho kamene byly určeny až o několik roků později, zhora, s použitím pod-povrchového radaru. Zjistili jeho průměr 4m! Čtyři metry. Také tuto míru si zapamatujte, neboť se k ní vrátíme. Pokud byla budova postavena aby pokryla OBĚ jak místo ukřižování TAK ten veliký, kulatý kámen, pak JAKÝ TO MOHLO MÍT VÝZNAM? Proč byl ten veliký kámen umístěn dovnitř budovy? Člověku se těžko spalo. Otázky začaly zaplavovat mysl... str 263

23 KAPITOLA

SOUVISLOST "V těch místech, kde byl Ježíš ukřižován, byla zahrada a v ní nový hrob, v němž dosud nikdo nebyl pochován. Tam položili Ježíše, protože... hrob byl blízko." Jan, svědek z prvního století, nás vybavuje TŘÍ - PRAMENOU SOUVISLOSTÍ: 1 - místo ukřižování Lebeční pahorek 2 - obklopující zahrada

3 - blízká hrobka

Blízko... hrobka R 1867, v tom samém skalním útesu nedaleko od místa, kde náš kolektiv později pracoval, majitel kopal na svém pozemku nádržku a při tom objevil hrobku, vytesanou do útesu. Tak jak v případě Ronova místa vykopávek, tato hrobka byla pod současnou úrovní povrchu, pokryta sutinami mnoha staletí. Byla zhruba ve stejné hloubce jako místa, která náš tým odkrýval. Také na tomto místě bylo vykopáno několik nádřžek. Ty naznačují, že v prvním století tam mohl být olivový sad. Jedna z nádržek byla hodně velká - a datovala do prvního století nebo dřívěji. Nacházela se asi tři a půl metrů pod chodníkem, přilehlá k východní stěně. Mohla obsahovat takových 800 000 litrů vody, dostatek na zalévání velké plantáže během osmi suchých měsíců v roce. str 265 Blízko současného hlavního vchodu do zahrady byl r. 1924 vykopán lis na víno. To naznačuje, že poblíž byla také vinice. Objevení hrobky v tomto okolí by se pochopitelně dalo těžko popsat jako senzační. V této velké, starodávné oblasti Jeruzaléma bylo nalezeno mnoho hrobek. Avšak tato hrobka byla zvláštní. Když je hrobka zvláštní (o tom brzy pojednáme) když je přilehlá ke starodávnému popravišti, právě tak jak umístěna v zahradě, pak se taková kombinace činitelů nemá brát lehkovážně. R. 1883 generál Gordon, význačný britský voják, přišel do té oblasti - a byl přesvědčen, že "lebeční útes" je pravá Golgota. To ho nabádalo, aby začal pátrat po hrobce, která "byla blízko", jak bible naznačuje. A jen pár set metrů vzdálená byla tato hrobka, dnes známá jako "Zahradní hrobka". I když byla poprvé objevena v 1867, byla vykopávkou celá odkryta teprve až r. 1891. V té době Dr. Conrad Schick připravil zprávu se schématy, která byla zveřejněna v Palestine Exploration Fund Quarterly z dubna 1892. Tato hrobka se stala předním kandidátem na hrobku Ježíše Krista. Avšak tvrdošíjná opozice povstala z přívrženců tradičního "Svatého hrobu", turistického místa uvintř Starého města. Kostel Svatého hrobu byl postaven římským císařem Konstantinem r. 333 n.l. na místě, vybraném jeho matkou Helenou. Mimochodem, Helena odkázala budoucím turistům také něco dalšího - "padělkovou" horu Sínaj v Egypě. str 266 Mnoho učenců prohlásilo, že to místo Svatého hrobu mohlo být v Ježíšových dobách mimo městské hradby. Dnes je UVNITŘ městských hradeb. Avšak podle převážné většiny archeologů, hradby jsou nyní právě tam, kde byly v Ježíšových dnech a místo ukřižování je "Lebeční pahorek" za městskými hradbami. Toto nové naleziště hrobky, "Zahradní hrobka", brzy získalo stoupence.

"Prvního století" Jakmile byla jednou vykopávka hrobky dokončena, ukázaly se na ní rysy, které dokázali, že datuje do prvního století křesťanské éry, do doby Ješuu Mesiáše. Dame Kathleen Kenyon, proslulá britská archeologině, r. 1970 řekla: "To je typická hrobka doby kolem prvního století n.l."

Josef z Arimatie Ti, kdo zosnovili Ješuovu smrt, byl židovský Sanhedrin, rada vůdčích můžů. Jeden z jejich řad, který dřívěji Ježíše obhajoval, nyní vyšel do popředí a požádal římského guvernéra o tělo odsouzence. Tento člen rady byl Josef z města nazvaného Arimatia. Josef byl jedním z nejbohatších mužů v Izraeli. Josef a jeho kolega jménem Nikodemus sejmuli tělo s kříže, pokryli je myrhou a aloemi, které přinesli, a zabalili je do bílé lněné plachty. Josef s jeho pomocníky nešli se svým drahoceným břemenem daleko, neboť nedaleko byla zahrada a v té zahradě byla Josefova vlastní hrobka, kterou Josef postavil pro sebe a svou rodinu, nepochybně za velkých výdajů. Dorazili ke hrobce a zanesli Ješuu dovnitř.

Osm rozhodujících klíčů Dobře tedy, máme tu dnes hrobku z prvního století. To ji ale zdaleka neztotožňuje jako hrobku Josefa z Arimatie. str 267 Ptřebujeme nějaké důkazy. Může nám k tomu biblický zápis nějakým způsobem asistovat? Ano, v těch starodávných spisech jsem byl vskutku schopen najít osm klíčů. Podle Jana, Matouše a Lukáše, Josefova hrobka měla zvláštní rysy: 1 - byla blízko místa ukřižování. 2 - byla v zahradě. 3 - byla vytesána ve skále. 4 - byla hrobkou bohatého muže. 5 - učedníci mohli do hrobky nahlédnout z venku. 6 - uvnitř mohlo stát několik osob. 7 - hrobka nebyla stará a obnovená, ale byla nová. 8 - hrobka byla uzavřena VELKÝM kamenem zakutáleným před vchod. Hrobka odhalená v 1867 pasovala do každé z těchto podrobností v biblickém popisu. Hodila se jako rukavice.

Boháčova hrobka Když člověk do hrobky vejde, imponuje na něho její velikost. Určitě jenom boháč si mohl takovou hrobku dovolit. Uvnitř hrobky na pravo bylo místo na uložení vlastníka hrobky - a blízko toho druhé místo, asi pro jeho manželku. Na levo byla vytesána místnost, ve které mohli stát truchlící.

Použita jinou osobou Tato hrobka ale nebyla použita osobou, pro kterou byla vytesána. Jedna prohlubeň uvnitř hrobky, vytesaná ve skále aby pasovala určitému muži, byla jasně prodloužena, aby pasovala někomu jinému - někomu, kdo byl vyšší než muž, pro kterého byla hrobka původně vyměřena. Tento prodloužený profil naznačuje, že ne majitel, ale nějaká jiná osoba byla uložena do této boháčovy hrobky. Starodávný záznam udává, že Josef, člen Sanhedrinu, vzal Ješuovo tělo a "položil je do svého nového hrobu..." (Mt 27:60), "v němž dosud nikdo nebyl pochován". Je toto místo v hrobce, které bylo prodlouženo pro něčí nohy, další souvislostí ve svědectví? Ježíš byl popraven jako zločinec a tudíž se mu nemělo dostat důstojnosti normálního pohřbení.

Nová či nedokončená hrobka V severovýchodním rohu hrobky byla prohlubeň pro tělo.V jihovýchodním rohu žádná taková prohlubeň nebyla a na severním konci západní stěny byla nedokončená drážka. To jasně ukazuje, že hrobka nebyla nikdy dokončena.

"Velký kámen" A ještě něco. Matouš zaznamenal, že Josef, po tom co umístil tělo do své nové hrobky, "ke vchodu do hrobu přivalil veliký kámen a odešel". Text výslovně zdůrazňuje velikost kamene. Tento klíč, že to byl VELIKÝ kámen, je další svědectví toho, že majitel byl bohatý člověk. O tu hrobku se zajímali také jiné lidé. Židovští přední kněží a farizeové šli k Pilátovi, římskému guvernérovi, a řekli: Pane, vzpoměli jsme si, že ten podvodník řekl ještě za svého života: 'Po třech dnech budu vzkříšen'. Dej proto rozkaz, ať je po tři dny hlídán jeho hrob, aby nepřišli jeho učedníci, neukradli ho a neřekli lidu, že byl vzkříšen z mrtvých: to by pak byl poslední podvod horší než ten první. Pilát jim odpověděl: 'Zde máte stráž, dejte hrob hlídat, jak uznáte za dobré'. Oni šli, zapečetili kámen a postavili k hrobu stráž.

Těsnící kámen schází Bezprostředně před hrobkou je kamené koryto. Sloužilo na zakutálení kamene před vchod. Na levém konci je mírný sklon. Kámen byl do koryta zavalen na tomto konci. str 271 Později r. 1995 jsem vzal do Jeruzaléma jiný archeologický kolektiv. Změřili jsme to koryto postavené na vedení kutálejícího se kamene. Shledali jsme jeho šířku - čekejte na to - asi šedesát centimetrů! Na pravé straně koryta je velký kamenný blok, který zabraňoval dalšímu pohybu těsnícího kamene do prava. Nad ním, na pravé straně samotné hrobky, byla ve skále vytesána obruba. Také ta zabraňovala dalšímu pohybu kamene do prava. Na přední straně hrobky jsou dva důkazy toho, že kdysi bylo na utěsnění hrobky použito hodně, hodně velikého kamene. Na pravé straně přední stěny hrobky Dr. Nathan Meyer při dřívější návštěvě poukázal na díru proraženou do stěny útesu. V díře byly oxidované zbytky železného kůlu. Ty zbytky byly od té doby odstraněny, ale díra tam zůstává. Na levé straně předku hrobky byla do skály proražena druhá díra pro kovový kůl, který zabraňoval odvalení kamene do leva a otevření hrobky. V pátek, 20. října ve 4 opoledne členové kolektivu Dr. David Wagner a Peter Mutton změřili vzdálenost mezi dírou na levé straně přední stěny hrobky a obrubou na straně pravé. Vzdálenost se ukázala - ano, uhádli jste to přesně 4m! To ukazuje, že těsnící kámen byl "veliký" - dvakrát většího průměru než jakýkoliv jiný těsnící kámen který se našel! Pokud víme, ten největší těsnící kámen dosud nalezený je 1,7m. Toto a velikost kamene pohřbeného na místě ukřižování se PERFEKTNĚ HODILO.

Souvislost Nyní ohledně té SOUVISLOSTI. Všimli jsme si, že blízko Golgoty, místa Lebky, je místo ukřižování, nyní ohrazeno pozůstatky budovy prvního století. Nedaleko je hrobka boháče, kterou nepoužil on, ale někdo jiný. Ten "veliký kámen" před hrobkou schází. str 279

24 KAPITOLA

"TEN MRTVÝ JE NAŽIVU!" Následující by mohla být "přímá zpráva" reportéra z Jeruzaléma 16. Nisana r. 31 n.l.:

MRTVÝ ÚDAJNĚ OŽIL Popravená oběť je podle hlášení římské střáže naživu. Město vhůru nohama JERUZALÉM, 16. NISANA 3. hodina Dnes brzy ráno, těsně před úsvitem, bylo vidět několik římských vojáků, jak běží od Lebečního pahorku severně od Jeruzaléma směrem k městu. Podle svědků byli velice postrašení. Za běhu volali: "JE NAŽIVU! Ten mrtvý muž JE NAŽIVU!" Minuli Antoniovu pevnost a běželi dále podél chrámové oblasti a právě se octli před kanceláří rady, když několik kněží vyšlo a urychleně je zavedlo dovnitř. Ti vojáci byla speciální jednotka pověřená na hlídání muže, který byl předevčírem ukřižován. Byl to učitel z Galelije, jménem Ješua. Když vojáci opouštěli budovu rady, shromáždil se už docela velký dav. Vojáci začali kolovat zprávu, že zatím co spali, Ješuovi učedníci ukradli jeho tělo z hrobky. Lidé se časem rozešli, ale v myslích mnoha lidí v Jeruzalémě jsou dnes ráno některé nezodpovězené otázky. str 280 Proč ti vojáci, než vešli do kanceláře rady, ohlašovali jednou historkou a když vyšli, sdělovali historku jinou? Proč tak klidně ohlásili, že zaspali ve službě? Za takový přestupek je povinný trest smrti. Zdá se, že tato povídka o zaspání ve službě je zesmolena, aby se lidé nedověděli pravdu. Jaká ale je pravda? Kde jsou fakta? Celá tato záležitost byla řízena s neobyčejnou tajností, jako kdyby bylo potřeba něco skrýt. Obviněný byl zatčen předevčírem něco po půlnoci, v zahradě na východ od města, na západním svahu Olivové hory. Údajně nevydal žádný odpor ani nedovolil, aby některý z jeho následovníků odporoval. Úřady a lůza byli do getsemanské zahrady vedeni nespokojeným učedníkem Jidášem Iskariotem. Věděl o tomto soukromém místě odpočinku, které Ješua s jeho následovníky užívali.

Soud zasedal před úsvitem, což je vysoce neregulérní - ve skutečnosti nezákonné. Než se město mohlo probudit k tomu, co se děje, nebo před tím, než Ješuovi následovníci mohli zorganizovat opozici proti řízení, čelili "fait accompli". Soud se rozhodl a římský Prokurátor dal nevolky souhlas k popravě. Ješua byl ukřižován asi tři hodiny po východu slunce. O šest hodin později byl mrtev. Smrt tak brzy po ukřižování je velmi neobvyklá. Kdyby Ješua byl nemocen nebo starý, nebylo by to tak překvapující. Byl ale jen něco přes třicet tři roky a v perfektní fyzické kondici. Byl pohřben v hrobce blízko Lebečního pahorku, místa popravy. Je vysoce pravděpodobné, že nevinný člověk byl obviněn, odsouzen a popraven. Pokud se ukáže, že tomu tak bylo, pak odpovědnost za ten čin padne na Sanhedrin, a obzvlášť na velekněze Annáše a Kaifáše, jeho synovce. To, že na Ješuu žárlili a nenáviděli ho, bylo zřejmé už po nějakou dobu. str 281 Kolují zprávy, že soud zasedal tak tajně proto, že úřady měly strach z lidu. Ješua měl ve skutečnosti ohromné množství následovníků, obzvlášť mezi obyčejnými lidmi. Údajně uzdravoval jejich nemocné, a říká se, že před pár týdny vzkřísil z mrtvých muže v Betánii. Při několika příležitostech vyslovil ohromující proroctví, která se stala právě tak, jak řekl. Po několik týdnů předpovídal svou vlastní smrt. Předpověděl také, že třetího dne po své smrti zázračně vstane z mrtvých. Dnes je ten třetí den! - Simon Abrahams. ♣♣♣♣♣ Pokud to, co založilo celosvětové křesťanství je podfuk, pokud jeho centrální charakter Ježíš Kristus nikdy z mrtvých nevstal, pak to, co stalo s jeho tělem během tří dnů po pohřbu musí být TA NEJZAPLETENĚJŠÍ NEROZLUŠTĚNÁ ZÁHADA NA SVĚTĚ. Všichni máme rádi záhady. Pamatuji si den, kdy jsem seděl v ubytovně pro turisty s batochem a právě tuto věc diskutoval s turistou ze Švédska. Jmenoval se Leif.

Ješuovo "vzkříšení": pozdější vynález? "Za prvé", řekl Leif, "Nevěřím, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Ta povídka je největším podvodem historie". "No ne?" "Ta povídka byla vložena do spisů o mnoho let později, aby oslavila mrtvého hrdiny". Leif to myslel vážně. "Aha. Řekni mi, Leife, lidé zapojeni do toho jak říkáš podvodu... ta sekta známá jako křesťané. Kdy vlastně vešla do existence? Souhlasíš, že během vlády římského císaře Tiberiuse?" "Asi ano." "Leif, to je pevně založený historický fakt, není-liž pravda?" "To nenapadám, Jonathane. Ale tu povídku o vzkříšení z mrtvých, která se vyvinula později". str 282 Naklonil jsem se k němu. "Dovol, abych se tě zeptal, Leife, co to bylo, co přivedlo ty křesťany do existence V DOBĚ VLÁDY TIBERIUSE? Podle mého názoru nic menšího než víra, že Ježíš vstal z mrtvých! Dokonce i pohanští pisatelé a učenci to potvrzují. Jelikož tomu tak je, Leife, jak by vzkříšení z mrtvých mohlo být pozdějším vynálezem křesťanů? Bylo spíše samým počátkem jejich víry, vlastní sílou a impulsem jejich víry. Bylo ve skutečnosti důvodem pro jejich náboženství a jejich horoucí nadějí!

Co míním, Leife, je, že ta PŘÍČINA a ZAČÁTEK křesťanské víry bylo Ježíšovo tělesné vzkříšení z mrtvých." "To ti nevěřím, Jonathane. Povídka o Ježíšovi nebyla napsána dříve než ve druhém, třetím nebo čtvrtém století. Docela dlouho po té údajné události!" Náhodou jsem měl v kabeli nějakou informaci na tu otázku. Sehnul jsem se, otevřel kufřík a vytáhl to. "Slyšel jsi o profesoru William Albrightovi?" zeptal jsem se. "Kdo to je?" "Jeden z nejpřednějších biblických archeologů, nic menšího. Poslechni si jeho souhrn nálezů: Bez ohledu na to, co dalšího nám svitky Mrtvého moře řeknou, jedna věc je jistá. Víme nyní, že žádná část Nového zákona nemohla být napsána po 80 n.l." Leif na to prohlášení upřeně hleděl. "To znamená, Leife, že celý zápis byl už napsán před smrtí prvních učedníků, a většina z toho dlouho před tím." "Míníš", řekl, "že to nebylo přijato nebo vsunuto do bible později?" "Správně", odvětil jsem. "Zpočátku ti lidé neměli písemný zápis o Ješuově vzkříšení z mrtvých. Měli spíše OSOBNÍ dosvědčení, ŽIJÍCÍ očité svědky, SVÉ VLASTNÍ OSOBNÍ ZÁŽITKY, na kterých založili svou víru. Zakládali svou zdravou a horoucí víru NE na nějakých 'zápisech', ale na tom, co viděli NA SVÉ VLASTNÍ OČI! Jakékoliv záznamy pozdějšího datumu byly VÝSLEDKEM JEJICH VÍRY. str 283 Snažím se říct, že to nebyly písemné záznamy, co přivedlo jejich víru do existence. Pavel, bývalý skeptik, mohl pozdějí prohlásit před králem Agrippem: 'Vždyť král to všechno zná (vzkříšení z mrtvých), a proto také k němu mluvím otevřeně. Jsem přesvědčen, že mu nic z toho není neznámo. VŽDYŤ SE TO NEUDÁLO NĚKDE V ÚSTRANÍ.' Vzkříšení Ježíše byla DISKUTOVANÁ, DOBŘE ZNÁMÁ událost, o které se hodně MLUVILO a která se za krátkou dobu rozšířila po celé římské říši." Leif se trochu začervenal. "Říkám ti, musel to být vynález té hrstky fanatiků, aby si zachránili svou reputaci". "OK Leife. Dejme tomu, že máš pravdu. Řekni mi. Mají vynalezené povídky toho druhu moc na přetvoření charakteru a na inspirování mužů, žen a dokonce in chlapců a děvčat, aby snášeli nepopsatelné hrůzy perzekuce a zemřeli mučednickou smrtí? Kdyby to byl jen klam, jak vysvětlíš zářící radost v obličejích těch, co trpěli, a modlitbu na jejich rtech o odpuštění pro ty, kteří jim tu bolest způsobovali? Nic, absolutně nic nemohlo odolávat jejich výpovědi. TO CO ŘÍKALI 'OBRÁTILO SVĚT VZHŮRU NOHAMA'. Když byli vyzváni, jednoduše odpověděli: "Neboť o tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet'." Jak to zdůvodníš?" Leif vypadal zamyšleně. "Na den Letnic Petr nemluvil k davu jako člověk, který ví, že prohlašuje lež, ale s vědomím nepopíratelného faktu, že Ješua Mesiáš vstal z mrtvých. To byl hlavní námět jeho uchvacujícího vzkazu. Nikdo mu nemohl odporovat. Nikdo se nepokoušel to popírat. Svědectví Ježíšova vzkříšení z mrtvých se šířilo, aby zavřelo pohanské chrámy, svrhlo modle, pozdvihlo lidi ke šlechetnosti a přineslo naději zoufající společnosti. Ješua řekl: 'Já jsem vzkříšení z mrtvých a život'. Dovol můj příteli, abych se tě zeptal: Mohl bys to TY říct?" "Ano, mohl bych to říct!" "Uvěřil by ti ale někdo?" Bylo ticho. str 284 Tomuto ze všech největšímu zázraku se všeobecně věřilo v celé rané církvi. Měl mocný dopad, protože

Ješuovi bezprostřední následovníci, kteří ho viděli VEŘEJNĚ POPRAVENÉHO a VEŘEJNĚ POHŘBENÉHO, s ním dokonce i CHODILI A MLUVILI PO JEHO VZKŘÍŠENÍ Z MRTVÝCH. Přesvědčivá, pevná víra ve vše čím on byl a ve vše co o sobě prohlásil, se chopila lidí a vysvobodila je z moci zotročujících zvyků a dovršila zázračné proměny v lidských životech pro velké množsví lidí v každém pokolení od té doby až podnes. Kdyby Ješua nevstal z mrtvých, nikdy by nebylo žádné křesťanství - ani novozákonné spisy. Dovolte ale, abych vám vylíčil podivný zážitek Gilberta Westa a Lorda Lyttletona... str 285

25 KAPITOLA

KDO TO TĚLO UKRADL? Dva bystří mladí muži - zapřísáhlí skeptici - šli do Oxfordu. Jeden byl eminentní Gilbert West, a ten druhý byl Lord Lyttleton, proslulý anglický žurnalista. Ti dva muži souhlasili, že křesťanství musí být zničeno. Souhlasili také, že na jeho zničení je zapotřebí dvou věcí: 1 - Musí dokázat, že Ježíš nikdy z hrobky nevstal. 2 - Musí dokázat, že Saul z Tarsusu nikdy nebyl obrácen na křesťanství. Rozdělili si ten úkol mezi sebou. West si na sebe vzal odpovědnost za VZKŘÍŠENÍ Z MRTVÝCH a Lyttleton s jeho velkou myslí se postará o ZÁŽITEK SAULA na silnici do Damašku. Dali si k tomu dostatek času - dvanáct měsíců a pokud zapotřebí i víc. ♣♣♣♣♣ West vstoupil na příjezdovou cestu do Porteurova zámečku. Po druhé tuto zimu napadl sníh a z komína obývacího pokoje stoupal kouř. Westův soused byl "náboženský cvok", dobrá "oběť", na které si nabrousit vtip. Byl uveden do velké kanceláře. Porteur vzhlédl. "Gilberte, můj drahý muži. Tak vzácná návštěva... Čemu dlužím za to potěšení?" Muži spolu na nějaký čas seděli a klepali. Potom West zaútočil. str 286 "Porteure, chystám se zbourat výmysl o vzkříšení z mrtvých. Odvážíš se věnovat mi hodinu tvého času?" "Proč ne?" usmíval se ten druhý muž. "Tak co ti leží na srdci?"

Nezemřel? "Tedy, otevřeně, Ježíš na kříži nezemřel." "Zajímavé", reagoval Porteur. "Co se tedy stalo?" "Užil narkotickou drogu, která římany oklamala. Nebo byl ve mdlobách, když ho sňali z kříže a uložili do hrobky. Nějak tomu unikl a odcestoval do vzdáleného místa, aby dožil svůj normální život a zemřel v pokročilém věku. To je, co se stalo." Porteur se usmíval. Myslel to West vážně? Ano, vypadal, jako kdyby to mínil. Porteur promluvil: "Pokud jde o to, co o něm říkáš, že vzal drogy, aby si způsobil na kříži bezvědomí; dovol, abych ti něco řekl. To je neslučitelné se samým charakterem ukřižování." "Co míníš?", zeptal se West. "Při ukřižování, roztažené paže a visící tělo zvýší hrudní koš a bránice se sníží do maximální pozice.

Důsledkem toho oběť může dýchat jen tím, že tělo pozdvihne - a to si vyžaduje používání velkých svalů na nohou, pokud by dýchání mělo být udržováno po delší dobu. Proto byly nohy těch ukřižovaných zpřeráženy, aby to urychlilo jejich smrt: smrt udušením následovala během minut. Říkám ti, Gilberte, kdyby Ježíš vzal drogu v dostatečné dávce na to, aby způsobila jeho bezvědomí zatím co visel na kříži, nebylo by zapotřebí bodnutí kopí na urychlení jeho smrti. Byl by mrtev před tím, než ho jeho přátelé mohli sejmout dolů. Tvůj nápad se rozpadává na základě tohoto základního faktu." "Moment", opáčil West. "Bible říká, že po uložení Ježíše do hrobky 'Připravili koření a masti' a přinesli je k hrobce. Pokud byl Ježíš mrtev, na co ty masti byly? Mrtvé tělo nepotřebuje lékařské ošetření". "Koření a masti? Můj drahý příteli, byly jednoduše na pomazání mrtvého těla, tak jak bylo zvykem", usmíval se Porteur. "Činnost spřízněná s balzámováním. Určitě o tom musíš vědět. A pečlivě se zamysli: jeho vlastní matka a jiní s ní ho ve skutečnosti viděli umírat. Nepřišli ošetřovat zraněného muže. str 287 "A ještě něco. Jen na to pomysli! Když je člověk ZBITÝ a ZBIČOVANÝ tak hodně, že se vyčerpáním SHROUTÍ na veřejné ulici, když byl VZHŮRU celý den a celou noc a větší část druhého dne, když s ním LOMCUJÍ, KOPOU HO a PLIVAJÍ na něj, když byl BEZ JÍDLA A VODY a BIČOVÁN AŽ K SMRTI, a nakonec, se SKOBAMI proraženými jeho rukama a nohama VISEL NA ŽHAVÉM SLUNCI po mnoho hodin, potom byl PROBODEN DO BOKU velkým oštěpem, za velké ztráty krve a sérumu z jeho těla; jeho bezvládné tělo bylo SEJMUTO DOLŮ z kůlu, pečlivě zabaleno do pohřebního plátna a uloženo do hrobky - MOHLY BY BÝT NĚJAKÉ POCHYBY O TOM, ŽE BYL MRTEV? No dejmejme tomu, že existovala mizivá šance, že Ježíš nebyl mrtev. Řekni mi, jak by vůbec mohl s tak strašnými zraněními, slabý a vyčerpaný, odstranit ohromný kámen, aby z hrobky unikl? Kámen, který si vyžadoval počet římských vojáků v plné kondici na to, aby s ním pohnuli? Nezapomeň, židé učinili pečlivá opatření proti takové možnosti. Řekli guvernérovi Pilátovi: 'Pane, vzpoměli jsme si, že ten podvodník řekl ještě za svého života (zřejmě PEVNĚ věřili, že byl už MRTEV): Po třech dnech budu vzkříšen. Dej proto rozkaz, ať je po tři dny hlídán jeho hrob, aby nepřišli jeho učedníci, neukradli ho a neřekli lidu, že byl vzkříšen z mrtvých: to by pak byl poslední podvod horši než ten první'. Pilát s nimi spolupracoval. Odpověděl: 'Zde máte stráž, dejte hrob hlídat, JAK UZNÁTE ZA DOBRÉ'. Návrh, že Ježíš jen 'omdlel', tak jak ty říkáš, znamená popírání logiky, rozumu, historického faktu a samotné duševní normálnosti! Víš, Weste, zajistili, že kámen nemůže být odvalen ani Z VENKU - natož ze VNITŘ smrtelně zraněným mužem. Zápis udává: 'Oni šli, ZAPEČETILI kámen a postavili k hrobu STRÁŽ'. Když ten kámen nakonec BYL odvalen, NEBYLO to tajně nějakými lidmi v noci, ale mocnou nebeskou bytostí. Vojáci, kteří tam byli postaveni k hlídání hrobky, OMDLELI JAKO MRTVÍ PŘI POHLEDU NA TU BYTOST. To nebylo potají, ale OHROMNÁ, SLAVNOSTNÍ UDÁLOST VZBUZUJÍCÍ POSVÁTNOU ÚCTU. str 288 "Existuje ale ještě pádnější důkaz toho, že to bylo víc než mdloba, z čeho se zotavil." "Co tím míníš?" zeptal se West. "Je nemožné", odvětil Porteur, "aby muž, který vyvázl z hrobky napůl mrtvý, který se plahočil kolem slabý a nemocný, který potřeboval léčbu, obvazy, posilnění a péči, dal učedníkům dojem dobyvatele smrti, Prince života dojem, který spočíval na základě jejich budoucí práce. To by těžko změnilo jejich smutek na nadšení, nebo je přivedlo k jeho chvále". "Tvá námitka je asi férová", přiznal West. "A tak zemřel. My všichni zemřeme. Co ale odmítám spolknout, je ten nesmysl vzkříšení z mrtvých". West debatu ukončil a omluvil se, že musí tu záležitost dále vyšetřovat v městské knihovně. Potom roztrhal biblický zápis na kousky.

Historik ohledně Ježíše Brzy však byl poněkud znepokojen, když objevil, co Josephus - který nebyl křesťan - napsal ohledně Ježíše: Kolem té doby byl Ježíš... A když Pilát, na popud vrchních můžů mezi námi ho odsoudil na Kříž, ti, co ho zpočátku následovali, ho neopustili; neboť se jim zjevil opět živý třetího dne... A kmen křesťanů, tak pojmenovaný po něm, do dneška nevyhynul. Joseph Scaliger, muž důkladně obeznámený s pracemi Josefuse, činí závěr: Josephus je ze všech pisatelů nejdůslednější a největší milovník pravdy; ani se nebojíme o něm potvrdit, že je bezpečnější věřit jemu, raději než všem řeckým a latinským pisatelům, a to nejenom ohledně židovských záležitostí, ale také záležitostí, které jsou pro židy cizí. To proto, že jeho přesnost a rozsah jeho znalostí jsou všude nápadné. Josephuse nelze odbýt mávnutím ruky. West si ale nedělal zbytečné starosti. Věděl, že pisatelé Nového zákona zakopnou a dají se lehce diskreditovat. str 289

Prázdná hrobka To je fakt, o kterém nikdo nedebatoval: tři dny po ukřižování byla hrobka prázdná. Všichni, římané, židé a Ješuovy následovníci si to zkontrolovali - a uznali to. Pokud nešli k jiné hrobce! Ano, tak tomu bylo. Ženy, které přišly v neděli ráno a oznámily, že hrobka byla prázdná, musely jít k nesprávné hrobce. Když ale o tom West trochu víc přemýšlel, shledal v tom značné potíže. Jak by mohli tři či více lidí tak brzy zapomenout místo, kam položili toho, koho milovali? Nakonec viděli přesně do které hrobky bylo tělo uloženo, protože oni sami je tam uložili! Každopádně, nenašli by brzy Ješuovi nepřátelé tu správnou hrobku a nepranýřovali by ty oklamané ženy a jiné Ješuovy následovníky, kteří říkali, že vstal z mrtvých? Skeptik West byl odhodlán to promyslet do konce. Všiml si, že to byla soukromá hrobka Josefa z Arimatie. Zapoměl by tento muž lokalitu své vlastní hrobky, kterou Jašuovi daroval? Avšak nejvíc problematické s nápadem "nesprávná hrobka" bylo to, že židovští přední kněží a starší prázdnou hrobku nikdy nezpochybňovali. To je ono! Někdo musel to tělo přenést na jiné místo. Josef z Arimatie si to možná rozmyslel a Ježíšovo tělo odstranil - a tím svou hrobku vyprázdnil. Kdyby to ale byla pravda, pak PROČ TO STRÁŽE NEŘEKLY? Proč hlídat hrobku když věděly, že tělo bylo přeneseno na jiné místo? Muselo by být přemístěno před tím, než byl kámen přivalen před vchod. A kdyby byla hrobka prázdná, zřejmě by si toho všimli ti, co vchod ucpávali. Navíc, kdyby Josef dřívěji tělo odstranil, byla by to pro vojáky jednoduchá výpověď - a pokud se vojáků týká mnohem bezpečnější výpověď! Po několik dnů to West převracel v hlavě. Ustavičně to na něho dotíralo. PROČ BY TO JOSEF UDĚLAL tak brzy po tom, co tak vážně riskoval svou popularitu str 290 a svůj život tím, že prosil o tělo, aby je mohl uložit do své vlastní hrobky? Pokud to tělo přemístil, žádné takové vysvětlení neposkytl učedníkům, když začali plně věřit, že Ješua vstal z mrtvých.

Josef byl vážený člen rady, který "také očekával královstí Boží" a byl "člověk dobrý a spravedlivý". Podporoval by muž takového kalibru a charakteru PODVOD? West si nemyslel, že ano. Kdyby se jednalo o nějaké chytračení, dříve nebo později by to bylo odhaleno. Na druhé straně římští vojáci měli možnost jeho tělo skrýt a později je někde jinde opět pohřbít. Asi ne. Vojenský zákon si vyžadoval trest smrti vojáků, kteří zaspali ve službě. Strach z toho trestu způsobil bezvadné vykonávání služby, zvlášť v noci. Proč by stráže riskovaly smrt? A jaký by byl JEJICH motiv k odstranění těla? Žádný motiv.

Ukradli to tělo židé? Možná, myslel si West, židovští vůdci Ješuu tak nenáviděli, že jeho tělo ukradli a tajně je pohřbili na jiném místě. Proto se možná nikdy nenašlo. West se držel každé možnosti jako klíště. Nadále studoval a vážil všechny vzájemě si prolínající činitele. Židovští vůdci ukradli tělo? Ne, to nedávalo smysl. Při mnoha příležitostech se snažili nechat Ješuu zabít. Židovští vůdci, to jest. Žárlili na jeho vliv a charakter. Učinili by cokoliv, aby ho diskreditovali jako Mesiáše. A i když byl už v hrobce, v jeho proroctvích bylo něco, co je trápilo. V prvé řadě, v jejich vlastním Písmu byly předpovědi o očekávaném Mesiáši. Za druhé, v Ježíšově životě se ta proroctví jedno po druhém vyplňovala. Jedno z proroctví naznačovalo, že po tom co utrpí násilnou smrt, Mesiáš bude opět vzkříšen k životu. Ješua tvrdil, že zemře a po třech dnech opět vstane. str 291 A tak na zajištění toho, aby Ježíšovo tělo nemohlo být sebráno z hrobky, sami židovští předáci se v tom ohledu obrátili k římanům o pomoc. Hrobka byla zapečetěna na jejich vlastní popud a pod jejich dozorem. Byla tak dobře zapečetěna, že nikdo by se do ní nemohl dobýt - a římským strážím bylo nařízeno, aby ji hlídali. West pokračoval ve vyšetřování čtyř novozákonných zápisů evangelia. Toho třetího dne po ukřižování - jaké to ráno! Bylo vidět několik římských vojáků, jak běží do města. Podle svědků byli velmi polekaní. V běhu volali: "JE NAŽIVU! TEN MRTVÝ MUŽ JE NAŽIVU!" Když míjeli budovu rady, několik knězů vyšlo ven a zavedli vojáky do vnitř. PROČ VOJÁCI VEŠLI DO BUDOVY RADY S JEDNOU POVÍDKOU - A VYŠLI VEN S DOCELA JINOU? Zápis říká, že sami židovští vůdci "dali vojákům značné peníze s pokynem: 'Řekněte, že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když jste spali. A doslechne-li se to vladař, my to urovnáme a postaráme se, abyste neměli těžkosti'. Vojáci vzali peníze a udělali to tak, jak se jim řeklo. A ten výklad je rozšířen mezi židy až podnes". West si říkal: PROČ SI BYLI VOJÁCI TAK JISTI A PŘIZNALI, ŽE ZASPALI VE SLUŽBĚ - když za takový přestupek platil trest smrti? A PROČ SE ŽIDOVŠTÍ VŮDCI TAK USILOVNĚ SNAŽILI VOJÁKY PŘEMLUVIT, ABY ZMĚNILI SVOU ZPRÁVU? Sami židé zaplatili vojákům velkou částku peněz aby rozšiřovali povídku, že Ježíšovi učedníci jeho tělo ukradli. Kdyby to tělo ukradli židé, proč by podplatili vojáky aby řekli, že to udělali učedníci? Westa to uhodilo jako blesk: CO BY BYLO PRO LIDI JEDNÍM Z NEJVĚTŠÍCH DŮKAZŮ TOHO, ŽE JEŽÍŠ NEBYL MESIÁŠ a že byl stále ještě mrtev? URČITĚ TO, KDYBY NALEZLI A VYSTAVILI JEHO TĚLO! str 292 Ano, vskutku. Kdyby židovští vůdci, nebo kterýkoliv žid nepřátelský k Ješuovi, byli schopni najít Ježíšovo

tělo, PŘEDVEDLI by to tělo! Na tomto místě do toho vložím svůj vlastní příspěvek: tak jak nestálá italská veřejnost vlekla tělo Musoliniho ulicemi Milánu, aby ho potupně pověsili vzhůru nohama na veřejném náměstí vedle těla jeho milenky, tak by židé v Ježíšově době parádovali Ježíšovo rozbité tělo ulicemi Jeruzaléma a okolními městy a vesnicemi jako důkaz pro celý svět, že nevstal z mrtvých. Na to se můžete spolehnout. A tak to Westovi zasvitlo, že vše co židovští vůdci potřebovali na zničení křesťanství, bylo NAJÍT A PŘEDVÉST JEŽÍŠOVO TĚLO. O takové události by se mezi židy nejvíc mluvilo od té doby až podnes. Kdyby jeho tělo ukradli židovští náboženští vůdci - a VĚDĚLI kde to tělo je, a mohli to mrtvé tělo předvést veřejnosti, PROČ BY PAK TI STEJNÍ ŽIDÉ PRONÁSLEDOVALI A ZA RIZIKA VLASTNÍCH ŽIVOTŮ DOKONCE I VRAŽDILI, ABY ZASTAVILI TY, KTEŘÍ CHODILI KOLEM A ZVĚSTOVALI, ŽE JEŠUA VSTAL Z MRTVÝCH? Dávalo by to nějaký smysl, aby se zapřísáhli, že nebudou nic jíst a pít, dokud nezabijí křesťanského Pavla? Dávalo by to nějaký smysl zabít Jakuba, Janova bratra? Nebo umučit a zavraždit četné jiné učedníky a křesťany proto, že kázali, že Ješua VSTAL z mrtvých - kdyby židé definitivně věděli, že z mrtvých nevstal - a mohli to dokázat předvedením jeho těla? Člověk by musel být doslovný hlupák aby za tak přesvědčivého svědectví uvěřil, že židé ukradli Ježíšovo tělo. ABY VYVRÁTILI ZPRÁVU O VZKŘÍŠENÍ Z MRTVÝCH, STAČILO BY JIM PŘEDVÉST MRTVÉ TĚLO JEŽÍŠE. Gilbert West to dobře věděl! Je vyloučeno, aby židovští vůdci ukradli Ježíšovo tělo. Vyšetřování musí pokračovat... str 293

26 KAPITOLA

UKRADLI TO TĚLO JEHO PŘÁTELÉ? Někdo to tělo musel ukrást. West si tím byl jist. Kdo jiný než Ježíšovi učedníci? Museli přijít, když střáže spaly, odvalit kámen, ukrást tělo, opět je někde pohřbít, a zamaskovat celou tu záležitost tak, aby si lidé mysleli, že vstal z mrtvých. Dobře, musí to vyšetřovat kriticky. Avšak Gilbert West se cítil jist, že to je správná odpověď a on to dokáže. Jeho výzkum naznačoval, že přední kněží nikdy nezpochybňovali to, že hrobka byla prázdná. Věděli, že hlášení stráže bylo pravdivé. Když ale učedníci ukradli tělo, PROČ ŽIDOVŠTÍ KNĚŽÍ POKLÁDALI ZA NUTNÉ PODPLATIT STRÁŽE, ABY TO ŘEKLY? Kdyby stráže u hrobky spaly, nebyli by ti rozlobení židovští kněží první, kdo by je u guvernéra z toho obvinili? Místo toho ale zajistili bezpečí pro vojáky za to, že tu historku řekli. A dále, kdyby ti vojáci usnuli na stráži a zatím co spali jejich vězeň byl unesen, pak podle vojenského zákona si zasluhovali trest smrti za to, že tomu nezabránili. PROČ TEDY NEBYLI NA PILÁTŮV ROZKAZ ZATČENI, KDYBY TA HISTORKA BYLA PRAVDIVÁ? Čím víc o tom West přemýšlel, tím víc byl znepokojený. str 294 Co když Pilát věděl, že stráže nespaly, když tělo vyšlo ven - ale že se přihodilo něco jiného? ZPROŠTĚNÍ VOJÁKŮ OD ZATČENÍ NAZNAČUJE, ŽE JEŽÍŠOVO TĚLO NEBYLO UKRADENO ZATÍM CO SPALI! Když na to příjde, kdyby bylo tělo ukradeno zatím co VŠICHNI vojáci zapali ve službě, jak si mohli být jisti,

že to udělali učedníci? Možná jeden z vojáků ty učedníky viděl, West špekuloval. OK, řekněme že ano. Nvyburcoval by okamžitě ostatní vojáky, spíše než aby všichni čelili trestu smrti? Tak jako tak, i kdyby všechny stráže spaly, nevzbudil by je dunivý hluk kutálení toho masivního kamenného příklopu podél kamenné drážky před hrobkou? Ještě něco jiného dotíralo na Gilbert Westa. JE PRAVDĚPODOBNÉ, ŽE BY VŠICHNI VOJÁCI BY SPALI VŠICHNI ZARÁZ? Obzvlášť když stráže se během noci měnili právě proto, aby na ně nepadla únava? Mohli učedníci vskutku to tělo ukrást? Otevřeně, West se nyní začal dohadovat.

Rozbití pečetě znamenalo smrt A co ten kámen? Ten masivní těsnící kámen byl zakutálen na jeho místo před vchod - a potom zapečetěn oficiální římskou pečetí, kterou si žádná lidská moc netroufala rozbít, pečetí s tou největší pravomocí na světě. Rozbití římské pečetě bylo trestné. Když ji tedy učedníci rozbili, PROČ NEBYLI ZATČENI? Na tomto místě bych se chtě sdílet se zajímavým objevem. Z Nazareta, města kde Ježíš vyrůstal, přišla r. 1878 na světlo zajímavá deska z mramoru, na níž byl vyrytý řecký text. Po mnoho let ležela ve Froehner sbírce, její hodnota nebyla rozeznána až do 1930. Nyní je v Louvre, Paříž. Text obsahuje nařízení vydané nejmenovaným římským vladařem. Pod trestem smrti zakazuje jakýkoliv druh hrobní str 295 krádeže, včetně hrobů příbuzných nebo přemístění těla na jiné místo. Věří se, že toto nařízení je z raných dob císařského období: Nařízení císaře. Těší mne, když hroby a hrobky zůstanou trvale nevyrušeny pro ty, kteří je udělali na počest svých předků, dětí nebo členů své domácnosti. Pokud ale kdokoliv podá informaci, že jiný je buď zbořil, nebo jakýmkoliv jiným způsobem vyjmul pohřbené, nebo je zlomyslně přemístil na jiné místo aby jim uškodil, nebo odstranil těsnící či jakékoliv jiné kameny, proti takovému člověku nařizuji, aby byl přiveden k soudu, jako ohledně bohů, jako se zřetelem na uctívání smrtelníků. Neboť úcta k pohřbeným bude mnohem závaznější. Nechť je každému absolutně zakázáno, aby je vyrušoval. V případě porušení si přeji, aby provinilec byl odsouzen k trestu smrti na základě obvinění z porušení hrobu. Tato rytina byla datována někdy mezi 44 a 50 n.l., což bylo během vlády císaře Klaudiuse, který byl pověstný perzekucí židů. To nebylo mnoho let po Ježíšově smrti. Věří se, že kázání o jeho vzkříšení z mrtvých v té době začalu už v Římě. Toto nařízení možná odráží fakt, že nepřátelé křesťanství muselil čelit příběhu o prázdné hrobce. Umístění dekretu na mramor v malém, nedůležitém městě Nazaretu, kde Ješua vyrostl, naznačuje možný vztah mezi tím císařovým dekretem a Ješuovou prázdnou hrobku. Kdyby ten dekret byl vydán před dobou ukřižování, dokázalo by to, že obvinění apoštolů z krádeže Ješuova těla nebylo opodstatněné. Jinak by úřady ty učedníky určitě přivedly před soud. Fakt, že se to nestalo, by ukázal, že vůdci Judska neměli žádnou naději na to, aby takové obvinění bylo prokázáno. Gilbert West nevěděl o nazaretské rytině, no byl muž jasného vnímání. Kdyby byli učedníci z krádeže těla usvědčeni, přemýšlel, nebyli by jejich nepřátelé, kněží, ti první, kdo by se dožadovali jejich popravy? Nebylo zvláštní, že místo toho se kněží snažili celou tu záležitost ututlat? str 296 To bylo záhadné. West na té otázce strávil týdny. Víc už dobře nespal.

Vzpoměl si, jak učedníci Ješuu opustili a rozprchli se strachem od scény soudu a ukřižování. Jedenáct ostýchavých, vyděšených mužů. Kde by vzali odvahu na to, aby čelili stráži ozbrojených vojáků? A velikost toho kamene... jak by jich jedenáct mohlo pohnout s kamenem, který, podle rukopisu ze čtvrtého století Codex Bezae, si na pohnutí vyžadoval dvaceti mužů? West věděl, že byl v nesnázích.

Nevysvětlitelné chování... pokud Co Westa nejvíc vyvedlo z konceptu, bylo chování samotných učedníků. Po Ježíšově smrti na kříži, se víra učedníků zhroutila. Každý z nich byl v holém strachu o své vlastní bezpečí. Petr při Ježíšově soudu strachem krčil hřbet před výzvou služky. Začali svou dezerci tím, že Ježíše popírali. Pak se rozprchli do všech stran a snaživě zatajovali fakt, že s ním byli dříve spolčeni. Skryli se nejenom ze strachu, ale také hanbou. Těžce nesli to, že je vedl za nos. Protože byli upřimní, prostí, rozumní mužové. Původně ho začali následovat proto, že v něm viděli tu morální čistotu a pravdu, která tvořila prvky jejich vlastních charakterů. Pro ně bylo se vším konec. Mysleli si, že to bylo "hezké" zatím co to trvalo, ale nyní se jejich vůdce stal mučedníkem. Chystali se jít každý svou vlastní cestou, zpátky každý ke svému řemeslu a postavení tak jak před tím, a celou tu věc nechat za sebou. Jak záznamy udávají, ti učedníci byli velmi neochotni věřit tomu, že opět vstal. A tak se rozprchli do různých oblastí, aby na to zapoměli: lovení ryb, nebo nějaké jiné skromné živobití.5 AVŠAK... HLE!!! BĚHEM POUHÉHO TÝDNE PO TOM, ONI ROZHLAŠUJÍ JEŠUOVO VZKŘÍŠENÍ Z MRTVÝCH, PŘES CELOU ŠÍŘKU A DÉLKU ZEMĚ! Ti muži, kteří se v ohromení zbaběle skryli, str 297 nyní kurážně vyšli do popředí, plni důvěry v Ježíše... aby ho kamkoliv následovali. Přišli dokonce i zpátky do Jeruzaléme - ze všech míst na světě! Právě do toho místa, ze kterého utekli! Nyní všude chodili PRUŽNÝMI KROKY A NESLI SVÉ HLAVY VYSOKO, jako muži, kteří už víc neslouží poraženému trestanci, ale jako muži, jejichž Pán je Pánem nebe a země. Co obnovilo jejich víru? Co způsobilo tuto prakticky zázračnou změnu? Tito muži - zbabělci, ostýchaví a bázliví před židy, kteří zavraždili Ježíše - jak to, že najednou byli tak naplněni mocí a přesvědčením, že vyšli na veřejnost a nadšeně oznamovali Ješuovo vzkříšení z mrtvých, proti veškeré opozici a dokonce i za rizika svých životů? West byl nyní vskutku ztrápený. Ptal se: Nechali by se nesčetní lidé roztrhat úd po údu, vrhnout dravé zvěři, rozčtvrtit, rozřezat na půlky, zavěsit vzhůru nohama, upálit u kůlu - ZA NĚCO O ČEM VĚDĚLI, ŽE BYL ÚMYSLNÝ PODFUK? Nikdo by nikdy nemohl uvěřit (ani by neuvěřil) na mrtvého Ješuu jako na Syna Božího, kdyby neměl svědectví o jeho vzkříšení z mrtvých. Gilbert West to přiznání nenáviděl. Avšak nápad, že učedníci to tělo ukradli tak znetvořil veškerou logiku, rozum a známá fakta, že se jevil směšným. NEMOHLI to udělat. Přidám něco, co není částí Westova vyšetřování. To jest, že židé jsou neúnavní a dovedou si poradit víc, než kterákoliv jiná rasa na zeměkouli! Neúnavně pátrali po celém světě, bez přestání, dokud neobjevili, kde se nachází nacistický válečný zločinec Adolf Eichmann. Vyšetřovali, pátrali, prohledávali, pročesávali - až ho našli. Byli schopni najít Eichmanna, i když byl v Jižní Americe... přes to nebyli schopni předložit Ješuovo mrtvé tělo - v mrňavém Judsku!!! Protože žádné mrtvé tělo neexistovalo. Tolik bylo Westovi jasné. Věděl ale také, že pokud nebylo mrtvé tělo - to jest pokud se vzkříšení z mrtvých stalo - museli by být lidé, kteří ho viděli po tom naživu.

Westovo vyšetřování se nyní obrátilo tímto neočekávaným směrem. str 299

27 KAPITOLA

SVĚDCI Pouhých 50 dní po tom, co hrobka s Ješuou byla otevřena, někdejší zbabělý učedník Petr se najednou postavil před ohromný dav a oslovil je. V Jeruzalémě bylo tisíce návštěvníků na oslavu Letnic. V jeho proslovu Petr vysvětlil, proč starodávná proroctví říkala, že tělo přicházejícího Mesiáše po jeho smrti nepodlehne rozkladu. Petrova logika přesvědčila 3000 z těch židovských diváků o tom, že jediné řešení prázdné hrobky je, že Ješua byl tělesně vzkříšen z mrtvých. "My všichni to můžeme DOSVĚDČIT", řekl Petr. Významné je, že Petrova první veřejná řeč byla v tom stejném městě, ve kterém se podle tvrzení vzkříšení z mrtvých stalo. Kdyby to byl podvod, jak by jen mohl získat věřící mezi těmi, co tam byli - mezi těmi, kteří věděli, zda mluví pravdu? Jen takových sedm týdnů po Ježíšově smrti, svědectví apoštolů právě tam v Jeruzalémě bylo přijato jako pravdivé, a mnoho se jich stal učedníky. Petr jim řekl, že SVĚDECTVÍ JIM BYLO PŘÍMO PŘED NOSY! ♣♣♣♣♣ str 300 Gilbert West se probíral svědectvím, které časem nashromáždil. Nečekal to. Tak jak Lord Lyttleton, byl si jist, že bude lehké celou tu záležitost diskreditovat. Na začátku věřil, že žádné svědectví neexistovalo, že vzkříšení z mrtvých byl padělek. Nyní se opět probíral fakty ve snaze najít nějakou nesrovnalost. Stále se ale vracel k závěru: TÉ UDÁLOSTI BYLO PŘÍLIŠ MNOHO SVĚDKŮ, ABY JI BYLO MOŽNO POPŘÍT! Ti svědkové nezakládali svou víru na prázdné hrobce, ale na zjeveních Ješuu po té události - při mnoha různých příležitostech! West je už začal sepisovat.

Nejprve vojáci Židovské úřady vynaložily mimořádné úsilí k zábraně vzkříšení - postavili ozbrojenou stráž kolem hrobky a zajistili římskou pečeť přes obrovský kámen pokrývající vchod do hrobky. Právě tento fakt se stal pozitivním a nesporným důkazem toho, co se stalo. Čím víc bylo kolem hrobky vojáků, tím silnější je svědectví, že mrtvý muž vstal. Celá stráž pohanských vojáků se stala očitými svědky. Vojáci věděli, že kdyby nechali vězně utéct, čekal je trest smrti. Avšak právě k tomu byli římští vojáci přinuceni se přiznat, za vážného ohrožení svých životů, a navzdory tomu, že hrobka byla bezpečně zajištěna jako by na věčnost.

Za druhé, židovští náboženští vůdci Důkaz, že hrobku otevřela síla daleko přesahující moc skupiny ozbrojených vojáků, je ohromila. (1) Židovští vůdci podplatili vojáky, aby popřeli co viděli, a (2) podplatili římského guvernéra, aby ty vojáky

za jejich historku nepotrestal. To ukazuje, že se snažili ukrýt PŘIZNÁNÍ FAKTU. Snahy zabránit vzkříšení z mrtvých a dát do oběhu falešné zprávy ohledně té události poskytovaly dodatečné potvrzení toho, že vzkříšení je historický fakt. str 301

Za třetí, svědci Ježíšových zjevení Po té události byl Ježíš spatřen živ ne jednou, ne dvakrát, ale podle zápisů přinejmenším desetkrát. Neviděl ho jen jeden jedinec, jehož slovům bychom nemuseli důvěřovat, ale SKUPINY o dvou, sedmi, deseti, jedenácti a dokonce i 500 lidí. Po jeho vzkříšení z mrtvých ho vidělo přes půl tisíce lidí, a to za mnoha různých okolností. Ješua MLUVIL, CHODIL, JEDL, OTEVŘEL PÍSMO, PŘIPRAVIL OHEŃ NA SNÍDANI, A UKÁZAL RÁNY OD UKŘIŽOVÁNÍ. Dovolil, aby se dotkly jeho skutečného těla. Tomáš skepticky zkoumal rány a jizvy. Během všech těch případů, ti jeho oblíbení s ním mluvili, dotýkali se ho a jedli s ním. A on jim přikázal, aby tu novinku rozhlásili do světa. Rozsudek doktora jménem Lukáš zněl, že ty události byly "pozitivní důkazy"

Masový hypnotismus? West se ale nemínil lehce vzdát. Ta domělá zjevení Ježíše po jeho smrti mohla, uvažoval, být masový hypnotismus. Nebo možná halucinace, způsobené horoucí touhou v srdcích učedníků. Nebo dokonce přeludy. To ale mělo háček. Učedníci nevěřili, že vstane z mrtvých. Sami pochybovali, že vstal. Nazvali zprávu o tom "blouznění". Dokonce ani NECHTĚLI věřit, že vstal! Ve všech zápisech evangelia, sami pisatelé dosvědčují o velké neochotě, i těch jeho nejbližších učedníků, věřit v jeho vzkříšení z mrtvých. Mohla tedy ta zjevení být halucinace? Vytvoří si lidé sny o něčem, v co ani nedoufají? Měli by extatickou "vidinu" něčeho, o čem v prvé řadě vůbec ani NEVĚŘILI, ŽE SE STANE? West musel přiznat, že to není logické. str 302 A navíc, RŮZNÉ SKUPINY lidí spatřily Ježíše na RŮZNÝCH MÍSTECH a v RŮZNÝCH DOBÁCH. To nemůže být ani masový hypnotismus, ani sen. Ten stejný sen se mnohokrát neopakuje zcela různým lidem v široce oddělených oblastech a úplně jiných dobách. West vlastně našel zápis dvanácti různých případů, kdy se Ješua zjevil po vzkříšení z mrtvých. Je nepravděpodobné, že lidé tak rozličného charakteru by všichni byli podvedení oklamaní. Člověk si může těžko představit jak Petr blouzní, nebo hysterického Tomáše, nebo dav o 500 lidech a všichni zároveň trpící stejnou halucinací. Je křišťálově jasné, že Ješuovi učedníci NEVĚŘILI jeho vzkříšení z mrtvých, až když tomu jednoduše museli uvěřit. str 305

28 KAPITOLA

PRÁVNÍ NÁZOR

Kdybyste šli k soudu s takovým svědectvím, jak byste z toho vyšli? Chtěl jsem si být jist. Jelikož nejsem právník, snažil jsem se sehnat ty nejlepší. Řeknu vám, co se přihodilo. Nejprve ale dovolte, abych podotknul tohle: Když se v historii přihodí nějaká událost, a když je naživu dostatek lidí, kteří tomu byli očitými svědky nebo se té události účastnili, a když je ta informace publikována, člověk si může platnost té historické události ověřit. Nyní k těm právníkům. Sir Edward Clarke, K.C., napsal: Jako právník jsem provedl rozsáhlé studie svědectví o událostech prvních Velikonoc. Podle mne to svědectví je nezvratné, a znovu a znovu jsem u nejvyššího soudu zajistil rozsudek na základě svědectví zdaleka ne tak přesvědčivého. Profesor Thomas Arnold, autor věhlasné třídílné History of Rome (Historie Říma), který byl jmenován předsedou Současné historie na universitě v Oxfordu, ohledně svědectví o Ježíšově zmrtvýchvstání prohlásil: Tisíce a desetitisíce lidí to zkoumalo kousek po kousku, tak pečlivě, jako každý soudce shrnující velmi důležitý případ. Já sám jsem tak učinil několikrát... Nejsem si vědom o žádném faktu v historii lidstva, který je dokázán lepším a plnějším svědectvím veškerého druhu. Lord Lyndhurst, jedna z největších myslí v dějinách Británie, který za jeho života držel ty nejvyšší úřady, jaké by mohly být soudci ve Velké Británii svěřeny, str 306 (Generální právní zástupce britské vlády; Generální Prokurátor Velké Británie; třikrát Hlavní Rektor university v Cambridge), napsal: Dobře vím, co je svědectví; a řeknu vám, takové svědectví, jako je pro Vzkříšení z mrtvých, nikdy ještě neselhalo. Zatím co byl stále ještě profesorem práv na Harvardské universitě, Simon Greenleaf napsal svazek pojmenovaný An Examination of the Testimony of the Four Evangelists by the Rules of Evidence Administered in the Courts of Justice (Prohlídka výpovědi čtyř evangelistů podle pravidel svědectví, která jsou uplatňována na soudních dvorech). V něm říká: Zákony každé země byly proti učení Jeho učedníků... Propagujíce tu novou víru, i tím co nejméně urážlivým a nanejvýš pokojným způsobem, nemohli očekávat nic než pohrdání, opozici, hanobení, krutá pronásledování, bičování, uvěznění, mučení a krutou smrt... Měli každý myslitelný motiv k tomu, aby znovu pečlivě uvážili základ jejich víry... Pokud jejich svědectví nebylo pravdivé, neexistuje žádný možný motive k jeho vymyšlení. Bývalý Vrchní soudce v Anglii, Lord Darling, řekl ohledně Ježíšova vzkříšení z mrtvých: Na tomto nejdůležitějším bodu se na nás nežádá, abychom jednoduše věřili. Na podporu tohoto bodu jako živé pravdy existuje tak drtivé svědectví, pozitivní i negativní, faktuální i nepřímé, že žádná inteligentí porota na

světě by nemohla selhat v rozsudku, že příběh o vzkříšení z mrtvých je pravdivý.

Co vzkříšení dokazuje? Během celého tohto vyšetřování jsem si poznamenával nějaká fakta zdravého selského rozumu. Zasvitlo mi, že kdyby se Ješuovo vzkříšení z mrtvých skutečně přihodilo, pak by to mělo vliv na můj život. Ať už se to líbí nebo ne, žádná osoba na světě by nemohla zůstat neovlivněna. Tady máte proč: Za prvé, Ješuovo vzkříšení dalo pečeť na věrohodnost určitých starozákonných proroctví. Za druhé, dalo to pečeť na to, za koho a za co se Ješua prohlásil. str 307

Za třetí, zmrtvýchvstání dokázalo Ješuovu vrozenou moc. Za čtvrté, označilo ho za dobyvatele smrti. Za páté, jestliže se nepřihodilo, nemáme žádnou naději mimo hrob. Takové vzkříšení by dalo pečeť na jeho plnou pravomoc jako Král a všeobecný Soudce. Potvrdilo by to, že soud všech lidí je jistý. Pokud tomu tak je, člověk by měl brát vážně biblické tvrzení, že náš Stvořitel "ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom POSKYTL DŮKAZ, když jej vzkřísil z mrtvých. Za šesté, a tak Ješuovo vzkříšení dává jistotu našemu budoucímu vzkříšení toho dne. Každá osoba bude vzkříšena buď k věčnému životu, nebo k odsouzení. Napadlo mi. Příjmutím jeho tvrzení nemohu nic ztratit - ale možnost všechno získat. Na druhé straně, pokud je pravdou a já ji nepříjmu všechno ztratím. Snaž si to ráno vzkříšení z mrtvých představit. Vlož se do té situace. Noc prvního dne v týdnu se blížila ke konci. Přišla nejtemnější hodina, právě před rozbřeskem. Ježíš je stále ještě vězněm v jeho úzké hrobce. Velký kámen je stále ještě na svém místě; římská pečeť nedotknuta; římské stráže drží hlídku. A jsou tam neviditelní diváci. Vzkříšení Ježíše Na to místo se shromáždily zástupy (Kresba: Darren Hunter) zlých andělských bytostí. Kdyby to bylo možné, princ temnot se svou nepřátelskou armádou by udržoval na věky zapečetěnou hrobku, která drží Syna Božího. str 308 Hrobku ale obklopuje nebeský zástup. Andělé, kteří převyšují v síle tu hrobku střeží a chtějí uvítat Princi života. A hle, velké zemětřesení; neboť z nebe sestupuje anděl Hospodina. Oděn září Boží, tento posel vyšel z nebeského dvoru. Zářivé paprsky Boží slávy jdou před ním, osvětlujíce jeho cestu. Jeho vzhled je jako blesk, a jeho oděv bílý

jak sníh. Ze strachu před ním se stráže rozstřásly a jsou jak mrtví. Knězi a vládci, kde je vaše stráž? Odvážní vojáci, kteří se nikdy nebáli žádné lidké moci, jsou nyní zajatci, zajatí bez meče nebo kopí. Obličej, na který se dívají, není obličej smrtelného válečníka; je to obličej toho nejmocnějšího Božího posla. Tento posel byl dosazen do posice, ze které Lucifer spadl. Je to on, kdo na kopcích Betlému oznámil Ježíšovo narození. Při jeho příchodu se země třese, zástupy temnot utíkají, tak jak on odvaluje kámen. Zdá se, jako by nebe přišlo dolů na zem. Vojáci vidí, že odvaluje kámen jako by to byl oblázek, a slyší, jak říká: "Synu Boží, vyjdi ven. Tvůj Otec tě volá". Jak vystoupil z hrobky v majestátnosti a slávě, zástup andělů se mu klaní v obdivu a vítají ho chválou. Nebeské ustanovení osvobodilo zajatce. I kdyby na hrobce byly nahromaděny hory nad horu, nemohlo by to zabránit jeho východu.

Co se stalo s Josefem? Moje první návštěva toho místa byl mocný zážitek. Stál jsem sám ve vnitř, a zíral na prázdné místo. A pravda se na mne shroutila jako lavina: Ješua, ten, kdo tam ležel, ve skutečnosti zemřel pro mne. Osobně. To bylo nepřekonatelné. Otřáslo mne to. Brzy na to jsem začal myslet o muži, který dal svůj krk na špalek tím, že daroval svou hrobku na Ježíšovo pohřbení. Josef musel vědět, že po tom bude pod palbou. str 309 Co se tedy stalo s tím mužem - Josefem z Arimatie? Přežil zuření Ješuových nepřátel? Existuje ohledně toho nějaká informace? Byla to lákavá otázka. Otázka, která si zasluhovala odpověď. Začal jsem sondovat... aniž bych byl zcela připraven na to překvapení. str 311

29 KAPITOLA

JOSEF - NA ČERNÉ LISTINĚ "Na loď!" zařval důstojník v uniformě. "Je tu místo ještě pro jednoho". Strčil ženu z přístavní hráze. Zakopla, na něco narazila a bodavá bolest střílela vzhůru její nohou. Marcela povzdychla... a pohlédla kolem sebe. Byl tu Josef... Lazarus... a dvanáct jiných stěsnaných spolu s ní. Každého znala. Všichni byli její drazí přátelé. Jeden z nich se na ni usmál. Jiná loďka se přiblížila, aby je vytáhla na širé moře. Pak čtyří silní muži jejich plavidlo odždouchli. Od té chvíle byli trosečníci. Bez vesel nebo plachet. Na pospas Středozemnímu moři. Přes to neměli strach. To byla ta báječná část. Každý byl velmi klidný a v míru s Bohem. Usadili se do pohodlnější pozice a začali jednotlivě vzpomínat na události, které vedly k tomuto okamžiku... ♣♣♣♣♣ Josef, bohatý obchodník... Po tom co Josef z Arimatie pohřbil Ježíše ve své vlastní hrobce, byl na černé listině. Náboženští vůdové zuřili. Evangelium Nicodemi ze 4. století říká, že Josef byl těmi vůdci uvězněn, ale zázračně vysvobozen. To a jiné události je prostě rozlítilo. str 312

Říct, že Ješua a jeho učedníci způsobili rozruch, by bylo podceněním situace. Od zmrtvýchvstání se učedníci nyní nazvaní apoštolové - stali odvážnými. "Naplněni Duchem svatým" a posilněni odvahou, kterou před tím neznali, spěchali do ulic a začali mluvit o Ješuovi. Během následujících dnů, tisíce lidí bylo usvědčeno v jejich srdcích a osobně se zavázalo Ješuovi a dali se pokřtít. A to prostě pokračovalo. Takový úspěch vyvolal opozici mezi náboženskými vůdci. Zatkli řečníky, hrozili jim, zbičovali je, a dokonce je i uvěznili. Apoštolové reagovali tím, že se stali ještě odvážnějšími. Když jim bylo přikázáno, aby nemluvili, odpověděli úřadům: "Posuďte sami, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali vás, a ne jeho? Neboť o tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet". Není divu, že byli tak překvapivě úspěšní! Víte, nediskutovali nějaké filozofické myšlenky, které mohou, a nebo na druhé straně nemusí, mít nějaký prospěch. Od zmrtvýchvstání ve skutečnosti viděli Ješuu, mluvili s ním, jedli s ním, a šli s ním po prašných silnicích. Věděli, že to, co říkají, je pravda. Dobře věděli, že na něm závisel věčný život lidí. Bez Mesiáše bylo celé lidstvo odsouzeno k zániku. Když byli zatčeni, řekli úřadům: "V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni". Opozice se jistým krokem zhoršovala. Nakonec, po 3 a 1/2 roku takového řečnění v Jeruzalému, jeden z mladých děkanů byl během jeho promluvy odvlečen a ukamenován k smrti za to, že mluvil o Ješuovi. V Jeruzalémě začalo velké pronásledování a noví křesťané byli rozehnáni do všech konců. Pokud jde o Josefa a jeho spolek, byli vysazeni na širé moře. Josef se rozhodl. Všechno jeho bohatsví mu víc už nebylo důležité. Měl něco, co bylo daleko drahocenější. str 313 Nevěděli bychom o tom, kdyby nebylo několika historických záznamů, které se shodují na tom, že člun s Josefem byl uvolněn na širém moři. Naše vyšetřování se nyní soustředí na Josefa. Ptáme se, kdo byl ten muž? Proč byl tak bohatý?

"Cínové ostrovy" Abychom si mohli plně cenit materiálu, který nám pomůže ve vyšetřování, musíme nejprve zjistit něco o zemi, která byla jednou nazývána "Cínové ostrovy". Mluvíme o starodávné Británii. Herodotus, vhodně nazván "Otec historie", byl řecký historik, který žil v 5. století př.n.l. Během svého života cestoval po většině tehdy známého světa a v jeho spisech mluví o Británii jako o Cassiterides či Cínové ostrovy. Důvod Herodotusova tvrzení byl jedonduše ten, že Cornwall měla téměř světovou monopoli na produkci cínu. Archeologické svědectví jasně ukazuje, že Cínové ostrovy vyvážely cín už tak dávno jako 1500 př.n.l. Král Šalomoun měl zámořské lodě, které operovaly hlavně z fénického přístavu Tyre, a hráli hlavní roli v rozvozu tohoto ceného kovu do různých částí světa. Herodotus nebyl ten jediný starodávný pisatel, který se mínil o dolování cínu v britském kraji Cornwell. Měli bychom se zmínit o řeckém mořeplavci a zeměpisci Pytheasovi, který žil v Massilia (dnes Francouzký přístav Marseilles) v pozdějším 5. století př.n.l. Bádal pobřeží Španělska, Francie a Britských ostrovů. Zmiňuje se o Cassiterides. Zrovna tak ční Aristotle, řecký filozof (384 - 322 př.n.l.); Polybius, autor díla Histories (205 - 125 př.n.l.); Diodorus Siculus, řecký historik pozdějšího 1. století př.n.l.; a Posidonius, řecký stoický filozof, také z 1. století př.n.l. Všichni tito obšírně pojednávají o britském cínovém průmyslu v dobách před Kristem Sir Edward Creasy, anglický advokát, profesor a historik (1812 - 1878) jako výsledek jeho výzkumu v jedné z

jeho knih řekl, že: str 314 Britské doly byly hlavním dodavatelem slavné ozdoby šalomounova chrámu. Přečtěte si, co Diodorus Siculus poznal o britském průmyslu těžby cínu: Ti, co obývají výběžek Británie zvaný Belerium, vysledkem jejich styku s obchodníky jsou více civilizovaní a uctiví k cizincům než ti ostatní. To je ten lid, který vyrábí cín, který s velkou námahou a péčí vykopávají ze země, která je kamenitá a kov je smíchán s žilami v hornině, ze které ten kov taví a zušlechťují. Potom jej vykovají na krychlové kusy jako hrací kostka, a na vozech je dopravují do britského ostrova, který je při ruce a nazývá se Ictis. Neboť za odlivu je cesta mezi nimi a ostrovem suchá a po ni na vozech dopravují dostatek cínu. Ten ostrov, který nazývá Ictis, není žádný jiný než St.Michael's Mount, nedaleko od pobřeží blízko Marazion v Cornwell a přesně se pasuje do Diodorusova popisu. V 1969, v jednom malém přístavu na tom ostrově, sportovní potápěči našli kamenou misku s rukojetí, kterou Britské Museum ztotožnilo jako fénickou, datovanou až tak dávno jak 1500 př.n.l. Kdo byli ti lidé, kteří v těch dolech těžili? Nepochybně starodávní Britové. Záznamy ale ukazují, že také jiní v tom byli zapojeni. Proslulý anglický znalec starožitností a historik William Camden (1551 - 1623), napsal knihu nazvanou Britannia, která byla vydána v latině r. 1586 a v anglickém překladu r. 1610. Byl to mezník topografické studie Británie. V jeho práci říká: Obchodníci z Ašeru těžili v cínových dolech Cornwell, ne jako otroci, ale jako nadřízení a vývozci. Jak k tomu došlo? V minulých kapitolách jsme předložili svědectví o obchodní spolupráci mezi hebrejci a féničany. Řecký zeměpisec Strabo (63 př.n.l. - 24 n.l.) ohledně obchodníků napsal: Ve starodávnu jenom féničané z Cadizu zaujímali tento trh, udržujíce navigaci v tajnosti od všech ostatních. Když římané sledovali dráhu lodě, aby tu situaci zjistili, žářlivý lodivod úmyslně svou loď strozkotal, zaváděje ty, kteří ho str 315 sledovali do stejného zničení. Po tom co lodivod z tosek vyvázl, jeho ztráty mu byly nahrazeny z veřejné pokladny. Tato finta uspokojivě fungovala až do 450 př.n.l., kdy karthaginský generál Hamilcar proplul Gibraltarským průlivem a pokračujíce severně, objevil Cornwall. Mnoho z těch, kteří užívali fénický přístav Tyre, byli izraelci, kteří se plavili do různých končin a dokonce i založili zámořské kolonie a sídliště.

Hebrejci obchodují s cínem V mnoha místech, kde izraelci založili jejich kolony, nacházíme rytiny a náhrobky o tom faktu svědčící. Neschází

to v jižním Španělsku, ani v Cornwall. Máme zvláštní zájem o Cornwall. To je, kde se příběh Josefa z Arimatie začíná rozvíjet. Před dlouhou dobou Cornwall byla doslova proděravěná doly. Pozůstaky jejich šachet o tom stále ještě svědčí. Když člověk túruje určitými oblastmi, musí být velmi opatrný, aby do některé z nich nespadl. Avšak ze všech těch dolů zůstal jen jeden, který je stále ještě v provozu. Nicméně se stále ještě udržují dost silné tradice o přítomnosti Josefa. Během jejich práce pod zemí, horníci vždycky zpívali písně. Jejich refrén zní následovně: Josef byl horníkem na cín. Josef obchodoval s cínem. Je to jen prázdná chlouba? Těžko. Po celém světě jsou houževnaté tradice, které nechtějí umřít. Když je člověk vyšetřuje zjistí, že obsahují památku důležitých historických událostí. Říká se, že není kouř bez ohně. Podobně, není tradice bez historického podkladu, i když procesem času fakta jsou pokryta lidským vykrášlením. A to se zdá platit v našem případě. str 316

Dobrá zvěst jde do Británie Před tím, než se pustíme do příběhu Josefa z Arimatie, musíme si potvrdit ještě jeden klíč. Je všeobecně přijato, že křesťanství bylo v Anglii založeno Sv. Augustinem, který tam byl poslán 597 n.l. na misii papežem Gregorymem. Nic by ale nemohlo být dále od pravdy! Augustine, po tom co byl v Británii jen tři roky, poslal Gregorymu dopis, ve kterém řekl: V západní oblasti Británie je určitý královský ostrov velké rozlohy, obklopen vodou, oplývající přírodní krásou a životními potřebami. Ti první novici katolického zákona, Bůh je předem obeznámil, na něm našli církev postavenou ne lidským uměním, ale samotným Kristem na záchranu Jeho lidu.8 Ať už vezmeme Augustinova slova jakkoliv, úžasné je, že existuje pokladna raného dokumentárního svědectví o tom, že Británie obdržela Kristovo evangelium brzy po jeho vzkříšení z mrtvých. Jedním z britských nejranějších historiků byl mnich "Gildas moudrý". R. 550 napsal: Určitě víme, že Kristus, ten pravý Syn, poskytl Jeho světlo, znalost Jeho poučení, našemu Ostrovu v posledním roce císaře Tiberiuse. Podle římské historie, císař Tiberius vládl 23 let. Jeho poslední rok byl 37 n.l. Jelikož Ježíšovo zmrtvýchvstání bylo r. 31 n.l. (viz kap. 17), pak evangelium došlo do Británie pouhých šest let po tom, co byl Ježíš vzkříšen z mrtvých. Ranný křesťanský pisatel Tertullian (155 - 222 n.l.) prohlásil: Krajní oblasti Španělska, různé části Gaulu, oblasti Británie, do kterých římské armády nikdy nepronikly, obdržely náboženství Kristovo. To je zajímavý výrok, protože římská Británie byla založena postupně už od doby Juliuse Césara v 55 př.n.l.

Avšak oblasti Devon, Cornwall a Somerset (tehdy známé jako Země Dumnonii) nikdy nebyly římskými armádami proniknuty. A to je další důkaz toho, že křesťanské poselství bylo už založeno na tom "určitém královském ostrově", o kterém se zmiňuje Augustine, a který nyní rozeznáváme jako Glastonbury. str 317 (Samozřejmě, celá ta oblast byla dávno od té doby odvodněna a tak Glastonbury už víc není ostrovem. Většina pozemku kolem Glastonbury je ale stále ještě pod mořskou hladinou a během vlhkého počasí se stane bažinatou.) Jiné vodítko pochází z církevních koncilů v Pise (1409), Konstance (1417), Sienny (1424) a Basle (1434), jejichž prostřednictvím bylo napsáno: Francouzké a španělské církve musí přiznat, že britská církev je starodávnější a předchází je, neboť byla založena Josefem z Arimatie hned po Kristově pašii. A římsko-katolický arcibiskup Ussher (1550 - 1613) napsal: Britská národní církev byla založena r. 36 n.l., 160 let před tím, než pohanský Řím vyznal křesťanství.12 Ohromující, není liž pravda? Další mylná představa se shroutila. Tady je historie o které jsme nevěděli, že existovala. A tak to NEBYL Augustine, kdo zavedl křesťanství do Británie v 6. století! Před tím, než tento bod opustíme, uvedeme tři konečné citáty ohledně té záležitosti. Sabellius, římsko-katolický prelát a teolog, který byl exkomunikován papežem Calixtusem r. 220, napsal r. 250: Křesťanství bylo soukromě vyznáno na různých místech, ale tím prvním národem, který je ukázal za své náboženství a nazval je Krist-anství podle jména Kristus, byla Británie. Potom máme písemné svědectví od Maelgwyn z Llandaff, Pána Anglesey a Snowdonie (450 n.l.): Josef z Arimatie, ten vznešený člen rady, vešel do svého trvalého spánku spolu se svými XI druhy na ostrově Avalon. Polydore Vergil (1470 - 1555), učený italský historik žíjící v Anglii, také napsal: Británie, částečně skrze Josefa z Arimatie a částečně skrze Fugatuse a Damianuse, bylo ze všech království to první, které obdrželo evangelium. str 318 Když byl v 6. století Augustine poslán z Říma do Británie, Británie už znala křesťanství po 500 let! Primitivní, ryzí křesťanství. Byl to bývalý americký president Franklin D. Roosevelt, kdo řekl: "Všechny historie by měly být znovu napsány v pravdě".

Kdo byl ten Josef?

Josef z Arimatie. Člověk, který dal Ježíšovi k dispozici svou vlastní osobní hrobku. Muž, který dal svůj krk na špalek, aby poctil nenáviděného Mesiáše. Právě jsme si všimli, že jeho jméno se vyskytuje ve spojení s historií Británie. Kdo byl ten muž? A co dělal v Británii? Josef z Arimatie byl farizej s pozoruhodnou prestiží v Jeruzalému. Podle Nového zákona byl bohatým mužem - tím, kdo mohl jít soukromě k Pilátovi a předložit mu troufalé žádosti. Pilát ho znal a měl k němu respekt. Souhlasil, aby sejmul Ješuovo tělo s kříže a pohřbil je ve své vlastní nově vytesané hrobce. To bylo v souladu s existujícím římským zákonem že blízký příbuzný může zařídit pohřeb ukřižovaného člověka. Tvrdí se, že Josef byl Ježíšův prastrýc. Ten pátek ale nebyl obyčejný pátek a Pilátovy nervy byly v kýblu. Přes to zacházel s Josefem s veškerou patřičnou ctí a zdvořilostí - a to jako říman, který přiznal, že nenáviděl všechny židy. Josef byl členem židovského Sanhedrinu, který se skládal z 71 členů, všichni ze šlechty. Měl tři kategorie: a) přední kněze, b) starší, kteří byli hlavními muži ve společnosti, a c) zákoníky. Josef byl zvolen do členství v Sanhedrinu ze starších. Latinský Vulgát překládá "člen rady" v Markovi 15:43 jako "Decurion", titul, který měl zvláštní místo v římské společnosti, naznačujíce buď funkci v městsém výboru, nebo senátora Municipiumu či Coloniae. Avšak řecký text Marka mluví o Josefovi jako o "váženém členu rady", to jest muži v hluboké úctě. Latina udává "Nobilis Decurio", což znamená vznešený, člen šlechty. Matouš říká, že byl "boháč z Arimatie". str 319 Je možné, že byl "hlavní muž" celé té oblasti, která podle Onomasticonu, starodávného záznamu jmén míst, je totožná s Ramathaim - Zofimem v efraimské vysočině. To stačí na ukázku, že ten muž nebyl obyčejný farizej, ale muž velkého majetku, postavení a cti mezi jeho společenskou třídou v Jeruzalémě. Muž, který byl v dost stálem styku s prokurátorem Pontiusem Pilátem.

Josef se přihlašuje Víme také, že Josef byl tajným následovníkem Ješuovým. Nechtěl, aby se o tom vědělo. Možná cítil, že mohl být užitečnější ve svém postavení. Určitě by své postavení ztratil, kdyby vyšlo najevo, že věřil v Ješuu. Avšak po tom sbrklém Ješuově soudu ve čtvrtek v noci, Josef byl šokován. Když pak Ješua příští odpoledne zemřel, Josef už nemohl dále mlčet. "Vyšel s tím ven."

Člun s ním uvolněn na širé moře Po tom co daroval svou hrobku na Ješuovo pohřbení, židovští náboženští vůdci se mu chtěli pomstit. O tom si můžeme být jisti. Zpráva, že Josef byl brzy po tom uvězněn, může být klidně pravdivá, i když ji máme jen v dokumentu ze 4. století. Když v Jeruzalémě povstalo pronásledování Ješuových následovníků, víme, že Saul z Tarsusu (také farizej a člen Sanhedrinu) v tom hrál vedoucí roli. Je zcela pravděpodobné, že Saul se nelítostně štval za Josefem. Několik středověkých tradic se shoduje v tom, že Josef byl uvolněn na širém moři v člunu bez vesel a bez plachet. Nevíme o pramenu těchto záznamů. Člověk to může vidět jako čin Saula, který, raději než aby si způsobil ostudu za přivedení k soudu tak důstojného spolku učedníků, se rozhodl tajně je odevzdat na pospas vlnám. Tím způsobem by nebyl zodpovědný za jejich osud. Spojme nyní dohromady některá vodítka. Je jasné, že Josef byl boháčem, možná z jeho obchodování s cínem. str 320

Josefovo zapojení do obchodu s cínem bylo možná následkem toho, že izraelci z kmene Ašera pracovali v Cornwall. Podle starodávných záznamů, obyvatelé Cornwall ovládali řečtinu a měli vysoce kultivovaný způsob života. Keltové a izraelci, to nebyli divoši, ale lidé, kteří svým obchodem navázali spojení s většinou jiných míst známéno civilizovaného světa. Josef se s konečnou platností stal "svatý patron" horníků na cín. Jeho památka je stále ještě dodnes živá v myslích obyvatel Cornwallu. Když archeologové najdou několik střepů rozbité nádoby, díky vzorku jsou obyčejně schopni docela přesně hádat, jak scházející kousky vypadají. Podobným způsobem jsou historikové schopni posoudit scházející informaci, i když ne s takovou přesností.

Jiní vyhnáni s ním Máme nějakou další informaci v zápisech? Jeden útržek přichází z péra kardinála Baroniuse, který tvrdí, že svou informaci získal ze starodávných dokumentů ve Vatikánské knihovně. (Víme, že tam je ukryto mnoho důležitých dokumentů, které by měly být veřejným vlastnictvím.) Baronius cituje Frederica Mistrala (1859) a dřívější (nejmenované) prameny a říká: Toto byla jména ztroskotanců - Josef z Arimatie, Marie manželka Kleopase, Marta, Lazarus, Eutropius, Salome, Clean, Saturninus, Marie Magdalena, Marcela (služka Betánských sester), Mximin, Martial, Trofimus, a Sidonius. Slušný počet jiných zdrojů z raných dob (které jsem osobně neviděl) důrazně prohlašují, že také Marie, Ježíšova matka, doprovázela Josefa. Apoštol Jan, který se po ukřižování měl starat o Marii jako kdyby byla jeho vlastní matka, zjevně nebyl schopen svůj úkol splnit když byl na apoštolských misích. Po tom co sloužil v str 321 Efesu, dal ji na starost Josefovi z Arimatie, o kterém se říká, že byl strýc Marie a její jediný příbuzný, který zůstal na živu.

Cesta do Marseilles Jiný starodávný rukopis obsahuje následující zápis cesty ztroskotanců z Palestíny do Francie: Když opustili pobřeží Ásie, za přízně východního větru unášeni kolem Tyrrhenianského moře, mezi Evropou a Afrikou, zanechávaje město Řím a celý italský polostrov po jejich pravici. Potom jejich loď šťastně změnila kurz do prava a připluli blízko města Marseilles v provincii Viennoise země Gaul, kde moře přijímá řeku Rhone. Tam, po tom co volali k Bohu, tomu Velkému Králi celého světa, se rozešli, každá skupina do té provincie, do které je poslal Duch svatý, a hned všude kázali, 'Pán s nimi pracoval a potvrzoval Jeho slovo znameními, která následovala'. Záznamy ukazují, že Josef z Arimatie a několik jeho spolutrosečníků dospěli do Marseilles na jihu Francie.

Jiné záznamy nám říkají, že to bylo středisko evangelizace apoštola Filipa,21 který se stal drahým přítelem Josefa.

Dále do Británie Jiný zdroj udává: Z Massilie (Marseilles) Josef a jeho doprovod pokračovali do Británie... a tam kázali evangelium. John Capgrave, rozsáhlý pisatel anglické historie, cituje starodávný rukopis, který tvrdí, že: Filip odeslal z Gaulu sto šedesát učedníků, aby pomáhali Josefovi a jeho druhům. Starodávné prameny udávají, že Josef zůstal v Glastonbury do smrti Marie patnáct let po příchodu do Británie. Na základě této chronologie zemřela r. 51 n.l. Říká se, že byla pohřbena v Glastonbury. Po tom co Marie zesnula, Josef se podle zápisu vrátil na několi roků do Francie a pak znovu do Británie, kde pracoval a sloužil do své smrti 27. července 82 n.l., v uctivém věku 98 let. str 322 Většina Josefových druhů ce časem vrátila do Francie. A francouzké historické záznamy obsahují hodně tradicí a zmínek o každém z nich, kde pracoval, jak žil a jak zemřel. Lazarus se na příklad stal biskupem v Marseilles, kde žil po sedm let než zemřel r. 41 n.l. V této kapitole jsme se snažili nakreslit podobu Josefa - muže, který dal svou vlastní hrobku Ješuovi. Učinili jsme tak většinou z dostupného svědectví. Někteří to budou asi považovat za pouhé dohady. Ať si to myslí. My raději zacházíme s FAKTEM. A toto můžeme říct se slušnou jistotou: Josef PŘIŠEL do Británie a křesťanské evangelium BYLO prvně přineseno do Glastonbury. To je zajímavé postranní světlo na náš hlavní příběh. Nyní ale zpátky do naší doby. Pokračujme v příběhu o našem místu vykopávek v Jeruzalémě. str 323

30 KAPITOLA

OBSTRUKČNÍ BISKUP Tak jak vykopávky pokračovaly, proběhlo několik událostí, které, mírně řečeno, byly pozoruhodné. Někdy na vykopávce pracovalo až deset lidí. Povolení na pokračování v práci záviselo na biskupovi. V tu dotyčnou dobu Ron pracoval na nalezišti sám, když přišel od biskupa vzkaz: "NESMÍTE POKRAČOVAT" Ta zpráva byla zdrcující. Proniknutí toho místa bylo nezbytné k tomu, aby projekt mohl pokračovat. Ron o tom řekl několika horlivým přátelům doma. Začali se modlit. Modlitba zněla asi následovně: "Pane, pokud ten biskup bude překážet ve tvé práci, mohl bys ho prosím tě odklidit?" O týden později se ten muž zhroutil mrtev. Za měsíc byl dosazen na jeho místo nový ředitel. Tento pán poslal vzkaz: "MŮŽETE POKRAČOVAT"

Kopali - ale nic ... Byl listopad 1980. Kolektiv se nyní namáhal po téměř dva roky. Mezi jiným zaneprázdněním sem mohli přijet a kopat jen po několik týdnů v jednom kuse a to jen několikrát do roka. Přes to byly nalezeny úžasné věci. A o těch podali podrobnou zprávu úřadům. str 324 Při vykopávkách pod skalním útesem kolektiv neustále nacházel hrnčířské výrobky a jiné předměty. Jakmile ale začali dlabat uvnitř útesu, nenašli nic - žádnou známku lidské přítomnosti. str 325 Ronovi bylo dovoleno, aby si nechal několik artefaktů, o kterých úřady rozhodly, že nemají žádnou značnou cenu. Nicméně, cíl jejich pátrání se jim nadále vyhýbal. Práce byla vyčerpávající a pomalá. Ron začal mít obavy. Jednoho večera chlapci seděli ke konci jídla. Danny promluvil. "Prozkoumali jsme celý skalní útes. Není tam žádná známka jeskyně nebo tunelu. Co nyní?" "Pokud je schrána v té lokalitě", odpověděl Ron, "bude určitě ukryta v jeskyni. Mám "dojem", že bychom měli prorazit skrze skálu útesu". "Souhlasím", reagoval Ronny. "Je v tom ale problém", Ron připustil. "Uvědomuje si, jak tvrdá ta skála je? Byla by to krajně namáhavá práce. Museli bychom používat kladiv a dlát". Danny byl hluboce zamyšlen. Po chvíli se opět ozval. "OK, já jsem připraven. Myslím, že bychom se do toho měli stejně pustit". A tak to bylo rozhodnuto. Proražení skrze skalní útes byla nakonec ta jediná možnost, která jim zůstala. Začali druhého dne. K jejich úlevě, zanedlouho prorazili útesem do otvoru. Postupně ten otvor rozšířili. Zdálo se, že vedl do jeskyně. Muži se protáhli otvorem. Brzy stáli uvnitř jeskyně asi 4,5m vysoké a zhruba podobné šířky.

Uvnitř hory Moriah "Jen si na to pomysli!", zvolal Danny, s úžasem v obličeji. "V tomto okamžiku stojíme uvnitř hory Moriah!" Ta záře ale brzy zanikla. Pokud v tom okamžiku očekávali něco, co by stálo za jejich námahu, nemělo tomu tak být. Během posledních dvou let byli venku před útesem a hrabali se do země - téměř denně nacházejíce artefakty a struktůry. Nyní byli uvnitř hory, v této jeskyni - a byla prázdná. Žádná známka lidské činnosti. To bylo zklamání. Museli ale pokračovat v bádání. Ukázalo se, že tato jeskyně byla pouze částí rozsáhlého systému přírodních jeskyň a tunelů uvnitř hory. Další rok byli zaneprázdněni občasným zkoumáním mnoha z těch dutin. Nebylo tam ale žádné jasné svědectví o nějaké lidské přítomnosti. Potíže byly ještě zvýšeny tím, že ty tunely nebyly všechny vzájemě spojeny. Strávili tudíž mnoho hodin dlabáním stěn jeskyně ve snaze o objevení přilehlého tunelu. Pokaždé, když chlapi takový tunel našli, byl prázdný. Následující zimu, tak jak se třetí rok blížil ke konci, muži směřovali ze svých domovů zpátky do Jeruzaléma. I když bylo venku zima věděli, že systém jeskyň si udržoval stejnou teplotu po celý rok.

"Slib" Ron se začal dohadovat, zda neplýtvá svým časem. Je možné, že si nesprávně vyložil, co má dělat? Jako křesťan věřil, str 328 že Bůh odpoví na modlitbu. A nyní se horlivě modlil aby zjistil, co dělat před zahájením této další výpravy. Jak se modlil, dostal silný dojem, že na této výpravě najde schránu smlouvy. Ron z celého srdce věřil, že to bylo ujištění od Toho, který to mohl uskutečnit. Situace ale nemohla být horší. Strávili mnoho měsíců dlabání a prolézání dírami a tunely, zdánlivě nadarmo. Do té doby se prokroutili skrze asi 30 metrů tunelů. Když 1981 skončil, všichni dostali horečku a nachlazení způsobené prachem, který museli ve stísněných prostorách vdechovat. Ronny byl tak nemocen, že ho na štědrý večer poslali zpátky do Států. A Danny ho musel následovat na silvestra. Sám Ron měl horečku 39 stupňů. Byl ale daleko víc vytrvalý. Nebo umíněný. Byl odhodlán nadále pracovat. Každý rok kolektiv zahrnoval mnohé místní obyvatele, kteří odstranili tuny hornin a sutin. Jednou z podmínek k povolení na vykopávky bylo, že před odchodem museli povrch zcela obnovit do původního stavu. Jednoho mladého místního obyvatele, který se prokázal jako čestný a spolehlivý, nazveme "Rafat", abychom chránili jeho totožnost a totožnost jeho rodiny. Byl arab asi 27 nebo 28 let starý. Jelikož tento mladík byl malý a velmi štíhlý, byl perfektním kandidátem na protahování těsnými tunely vykopávek.

Podzemní rozvědčík Aby prozkoumali každý koutek a štěrbinu, kolektiv sledoval každý nový tunel. Když našli malý otvor, Ron jej rozšířil natolik, aby se jím Rafat protáhl. Rafat šel dovnitř, zkontroloval to a podal kolektivu zprávu o tom co viděl. Sledovali jednu obzvlášť těžkou chodbu, která je vedla "komínem". Ten se táhl přímo vzhůru a napojoval na tunel. Ten tunel se ukázal tak těsný, že Ron jen stěží dýchal, když se jím protahoval. str 329 Ron se ocitl ve větším prostransví a uviděl malý otvor ve stěně chodby. Přímo před dírou visel krápník asi 40cm dlouhý. Téměř to vypadalo, jako kdyby tu díru "hlídal". Odrazil ten krápník (a nakonec si jej vzal domů, kde je do nynějška). Prohlížeje si ten krápník přičichnul jsem k němu a zjistil, že si udržoval příjemnou, nasládlou vůni. Ron strčil obličej do díry, ale nic neviděl. Ztrávil nějaký čas rozšířením díry, aby mohl do vnitř lépe nahlédnou. Nebylo to ale nic platné. Vše, co ve světle baterky viděl, byla komora naplněná kameny. Kameny byly velikosti pěsti a větší. Byly navršeny asi tak do půl metru od stropu. Moc to neslibovalo. Avšak Ron se před touto výpravou rozhodl, že nenechá žádnou možnost neprozkoumanou. A tak rozšířil otvor natolik, aby se jím mohl protáhnout Rafat.

Hrůza v jeho obličeji Chvilku po tom, co se začal protahovat těsným otvorem, Rafat se s překotem vrátil. Byl v horečném stavu. "Co tam je? Co tam je?" křičel. "Zpátky tam nejdu!" Třásl se. V očích měl čirou, úplnou hrůzu. "Co jsi tam viděl?" naléhal Ron. "Neviděl jsem nic", křičel. Ať už měl jakýkoliv zážitek, byl strašlivý a skutečný, protože z té chodby a z celého systému jeskyň vylezl a

nikdy se tam už nevrátil. Čas od času Ronovi pomohl, na povrchu. To bylo ale všechno. Co to jen Rafat vnímal? Ron by se do té díru už nikdy víc nepodíval, kdyby nebylo Rafatovy hrůzy. Ron byl nyní opatrně vzrušen. Vzal si kladivo a dláto, aby tu díru rozšířil. Potom se plazil do vnitř. str 331

31 KAPITOLA

"TAM DOLE NIC NENÍ" Jen 50cm místa. To je vše, co měl. Ron se pomalu plazil na břichu. Kromě baterky neměl nic jiného. Rafatova reakce mu stále ještě vířila hlavou. Záměrně se podíval na hodinky. Bylo 2 odpoledne, středa, 6. ledna 1982.

Pod kameny Paprsek baterky zářil dopředu po povrchu masivní hormady kamenů. V mezeře mezi kameny se něco zablýsklo. Začal kameny jeden po druhém odstraňovat. Byla to pomalá, únavná práce. Hned pod kameny byly ztruchnivělé desky. A pod nimi zpráchnivělé pozůstatky zvířecích kůží. Když se jich dotkl, kůže se ropadly na prach. Zvířecí kůže byly položeny na pozlaceném stole s ozdobnou lištou kolem stran. Lišta zahrnovala střídavý vzorek zvonků a granátových jablek. Srdce mu bušilo. V tom okamžiku mu v mozku zableskla pravda. Toto byla jedna z položek Šalomounova chrámu. Bylo tam málo místa a tak nemohl odkrýt celý stůl. Dlouhou dobu jej ale důkladně prohlížel. Nakonec Ron Wyatt došel k závěru, že to byl stůl předkladných chlebů, popsaný v Leviticusu... a vyrobený 1446 př.n.l. V komoře bylo také několik jiných předmětů. str 332

Trhlina ve stropě Se zvýšeným obsahem adrenalinu v žilách a s hromadícím se očekáváním, Ron přebíhal zrakem po komoře aby zjistil, co dalšího lze vidět. Nebylo toho moc. Svítil baterkou po kamenech a potom po stropě. Nad hlavou něco upoutalo jeho pozornost. Byla to trhlina, na které byl nános černé látky.

Kamenná truhla Pomalu a s obtíží se plazil po kamenech na druhou stranu komory. Tam viděl kamennou truhlu, vyčnívající nad kameny. Měla slabé stěny, podobná truhlím ve starodávnu používaným na ukládňování předmětů. Měla ploché víko. To kamenné víko bylo deset až patnáct centimetrů Kamenné víko prasklo od stropu. A bylo rozbité na dva kusy. na dvě části a ta menší Ten menší kousek víka byl odsunut

část byla odsunuta stranou. To vytvořilo otvor do kamenné truhly. (Ilustrace: Jim Pinkoski)

stranou, což otevřelo otvor do kamenné truhly. Nemohl se podívat dovnitř, protože vršek byl příliš blízko stropu. Přes to ale věděl, co bylo uvnitř. Ta rozbitá a otevřená část víka byla přímo pod trhlinou ve stropu. A ta černá látka spadla z trhliny ve stropě do truhly. Věděl to, protože něco z té látky se rozstříklo na víko.

Co to znamenalo V tu chvíli mu všechny věci zapadly do sebe. Okamžitě Ronovi zasvitlo, co se zde přihodilo. Ta trhlilna, kterou našli na dně vyvýšené díry pro kříž (nyní několik metrů nad ním)... tady byl konec té trhliny, právě tady ve stropě. A ta černá látka byla krev. str 333 Byl to okamžitý dojem. Nyní si Ron uvědomil, co se zde stalo před téměř 2000 roky. Přemožen city a dvojitým zápalem plic, Ron omdlel. Bylo 14:45, když přišel k sobě - pouhých 45 minut po vstupu do komory. Stal se ale prvním současným svědkem té nejúžasnější události v historii. V myšlenkách, které po tom všem následovaly si Ron uvědomil, proč kolektiv potřeboval vykonat všechny ty tři roky vykopávek prvně - než nalezli tuto komoru. Kdyby nejprve neobjevili ty výklenky a díry pro kříže, s trhlinou v té zadní díře, nemohl by si nyní plně uvědomit, co má před sebou. Dychtil spatřit, co leží v té kamené truhli, ale nemohl. S velkým rozčarováním si stěžoval. Věděl, že schrána tam je, právě před ním, ale nemohl se na ni podívat, ani nevěděl, jak by mohla být vynesena na denní světlo.

Pokus o fotografování Podnikl k tomu nalezišti několik dalších výprav, s kamerami. Upevnil kamery na dlouhou tyč a snažil se mezerou v rozpůleném víku vyfotit schránu. Přinesl Polaroid kameru. Fotky byly zamlžené. Přinesl 35mm kameru. Fotky byly zamlžené. Přinesl videovou kameru. Fotky byly zamlžené. Fotil přes rameno jednoho z cherubů, směrek k tomu druhému. Avšak v každém případě po vyvolání filmu se ukázali podivné účinky. Před cherubem (kterého mohl jasně vidět) byla jako by zlatá mlha, zastíňující další pohled. Došel z toho k závěru, že mu prostě nebylo určeno, aby nějaké fotografie pořídil. Tak jak to Ronova manželka Mary Nell podala: "Později pochopil proč; v tu dobu se volněji se svou informací sdílel a to mohlo způsobit vážné problémy, kdyby nějaké 'nechutné charaktery', se kterými přišel během těch let do styku, uviděli svědectví, že tento předmět vyrobený celý ze zlata skutečně existoval. Vzpomeňte si, jak byl vydrancován hrob paní Noémové?"1 Máš pravdu, Mary Nell. V příští kapitole vylíčím příběh o setkání s jedním takovým charakterem. Možná se k tomu hodí pasáž z Písma: Svůj trůn zahaluje, rozprostírá nad ním oblak. (Nesmíme zapomenout, že schrána, symbol božského "Trůnu", byla kdysi posvěcena Božskou Přítomností, jako jeho pozemský "Trůn".) Jiný text říká: Sláva Boží je věc ukrýt.

str 335 Tři z těch, co byli zapojeni ve vykopávkách schrány smlouvy, byli se mnou také na jiných výpravách. Jeden z nich, Bob Murrell, pomohl na vykopávkách schrány smlouvy třikrát. I když Bob a Ron se vždycky neshodli na metodě, přes to o jedně věci na tomto projektu be se Bob nepřel. Viděl dostatek svědectví, aby si byl jis o tom, že schrána smlouvy tam skutečně je. A nyní já mohu svědčit, že také já jsem viděl dostatek svědectví.

Zpráva izraelským úřadům Ron se do komory několikrát vrátil. Časem podal zprávu úřadům o tom, co našel. Jeho nadřízení ho požádali, aby o nálezu nikomu neříkal. Možná kvůli tomu, že nebyli schopni Ronovi věřit, nebo si možná byli vědomi problémů, které by mohly povstat, kdyby to bylo dáno na vědomí. Bylo ale příliš pozdě. Ron se přiznal, že už o tom řekl několika lidem. Uvědomili si, že co se stalo se už nedá změnit. Požádali ho pak, aby neodhalil žádné další podrobnosti kromě těch, které už prozradil. Z toho důvodu v tom co následuje nemůžeme dávat podrobnější údaje.

Svědectví předáno O něco později Ron předal úřadům něco ze svých vykopávek. To je přesvědčilo, že vskutku našel nějaké předměty z prvního chrámu. Izraelské úřady se pak rozhodly prozkoumat veřejnou reakci. (Tu událost vylíčíme v pozdější kapitole.)

Ověření přítomnosti schrány Při jednom z jeho dodatečných vstupů do komory, Ron si vzal vrták používaný ortopedickými chirurgy, a také kolonoskop (přístroj používaný na snímání uvnitř lidského těla). Chtěl se přesvědčit, že schrána skutečně byla uvnitř té kamené truhle. K jeho zklamání, vrták nemohl proniknout tvrdým kamenem truhle. Musel se proto chopit svého dláta s břitovou destičkou a kladiva. str 336 Udeřil do dláta a pak je trochu otočil. Znovu udeřil a otočil. Tak pokračoval, až měl díru asi jeden a půl centimetru v průměru skrze kamennou truhlu. Do té díry vsunul kolonoskop. Ten měl silný světelný zdroj. Vsunoval jej dolů a při tom otáčel čočkou, dokud nerozeznal spodek obruby víka, t.j. slitovnice. Potom spatřil plochou, zlatou stranu. Musíme si uvědomit, že kolonoskop má jen malý rozsah dohledu. Také rozhled otáčením byl omezený. Ron toho proto moc neviděl. Nicméně toho viděl dost, aby VĚDĚL, že to je schrána.

Hloubka trhliny Při dalších výpravách se soustředil na trhliny. Ty trhliny - jedna ve skále a druhá v kamenném víku - se k sobě pasovaly. Trhlina se táhla dolů skálou a jako by přeskočila mezeru vzduchem a znovu pokračovala víkem. Podivné, myslel jsem si. Rozhodl se vyšetřovat trhlinu ve stropě. "Rafate, vezměme si ocelový měřící pásek", navrhl Ron, "a uvidíme, zda to někam vede". A tak zatím co mladý Arab seděl na náspu na povrchu, Ron vstoupil do komory... a začal strkat ocelový pásek vzhůru trhlinou ve stropě.

Vylezl na levé straně vyvýšené díry pro kříž. Ten druhý muž se pásku chopil aby ukázal, že prošel skrz. Zjistili, že trhlina se táhla asi 6 metry solidní skály. Položky v jeskyni Samotná komora byla 6,6 m dlouhá a 3,7m široká str 337 na jednom konci. Ty dvě druhé strany sledovaly linku skalního útesu, a tím se komora na druhém konci zužovala. Výška komory byla asi 2.4m s docela plochým stropem. Předměty v komoře, které mohly být s jistotou ztotožněny, jsou: • • • • •

Schrána smlouvy v kamenné truhli Stůl předkladných chlebů Zlatý kadidlový oltář Zlatá kadidelnice Sedmiramenný svícen. (Tento předmět neměl svíčky, ale malé zlaté olejové lampy v podobě mísek, zamontované na koncích ramen.)

Jiné přeměty v komoře byly: • • • • • •

Velký meč, 1,57m dlouhý Nárameník Mitra s granátovým jablkem ze slonoviny na vršku Mosazná šekelová váha Četné olejové lampy Mosazný kroužek. (Asi jako závěs na záclonu, nebo podobně.)

Ten velký meč byl možná ten, který náležel Goliášovi, kterým David utnul Goliášovi hlavu a který David uložil do svatyně,4 a který byl později přemístěn do chrámu. Nebylo na něm nic, co by ho mohlo ztotožnit. O délce 1,57m se s ním muselo těžce vládnout. David musel být ohromně silný. Davidův předchůdce, král Saul, muž o hlavu a ramena vyšší než jeho druhové, nabídl Davidovi

Schrána smlouvy Schrána je popsána ve dvacáté páté kapitole Exodusu.5 Byla zhotovena ze dřeva, pokrytého zlatem. Slitovnice a

cherubi byly vše z jednoho kusu zlata. Různé starodávné záznamy popisují křídla chrubů na úrovni jejich hlav, nebo o trochu výše. No slovo přeloženo jako "nad" či "vzhůru" (hebrejské lema'lah) v Exodusu 25:20 a 37:9 vlastně naznačuje, že křídla byla roztažena horizontálně blízko jejich hlav. Na protější straně Jim Pinkoski podává co Ron v jeskynní komoře viděl. Jedno křídlo každého cheruba je roztaženo, to druhé přitlačeno k boku. Někteří z vás možná podotknou, že ty figury nevypadají jak andělé. Má odpověď je jednoduše: Jak to víte? Viděli jste vy někdy anděla? To, co zde vidíme, se určitě neshoduje s obvyklými představami, jak schrána - nebo cherubové - vypadaly. Nezapomeňte, že naše myšlenky jsou založeny na tom, co si umělci představovali. Prostřední náčrtek ukazuje, jak se slitovnice pasuje na schránu, která obsahovala Desatero přikázání. Náčrtek v kruhu je detail obruby slitovnice. Je asi 5cm až 6cm vysoká. Zahrnuje střídavě zvonky a granátová jablka. Slitovnice, asi 9cm tlustá, je možná ze dřeva pokryta tlustým zlatým plátem. A ty zlaté cheruby, pokud nejsou ze dřeva, jsou asi duté, protože dřevěné tyče na nesení schrány by se jinak zlomily kvůli velké váze schrány. Zatím se to nedá říct s jistotou. Slitovnice vypadá jako z jednoho kusu zlata. Věříme, že kamenné desky jsou stále ještě uvnitř schrány, pod slitovnicí. Na zadní "straně" schrány je malá schránka. Ta byla vidět teprve během pozdějších návštěv jeskyně, když kamenná truhla byla odstraněna. Když si toho Ron všiml, jeho srdce poskočilo. Schránka stále ještě obsahovala čtyři svitky... asi ta původní "kniha zákona", kterou sám Mojžíš napsal - těch prvních pět knih bible. Byla tam kniha Exodus, Leviticus, Numeří a Deuteronomium. "Možná Genesis je tam také. Nevím", vzpomínal si Ron. "Možná je stočena spolu s některou z těch čtyř. Jsou napsány na kožených svitcích. Jsou stále ještě ve výborném stavu, jako kdyby byly vyrobeny včera. Jsou napsány na jemné kůži". Právě jako kůže na sandálech Izraelců se v pustině neopotřebovala, tak ty kožené svitky zůstaly v perfektním stavu a neukazovaly žádné známky rozpadu.

Lampy ukazují směr průvanu Velká otázka ale zůstávala. Jelikož to kolektivu trvalo tak dlouho, než se do komory dostali, jak se tam dostal Jeremiáš s jeho knězy? Pravděpodobně měli velmi málo času na ukrytí všech těch předmětů do jeskyně. Bylo zcela zřejmé, že musel existovat jiný přístupný tunel. Jednoduší způsob. A že ten tunel byl dodatečně utěsněn. Ten původní přístupný tunel musel Ron najít. Do té doby se Ron soustředil na schránu a horní oblasti komory. Odešel, aniž by zkoumal podlahu. Nyní se opět vrátil. A tam dole, blízko jedné ze zdí jeskyně, našel něco nenápadného - celkem sedm olejových lamp. Návštěvníci je tam zřejmě zanechali. Později jsem vzrušen držel jednu z nich. Byla bohatě vyzdobena, zobrazovala kozu nebo berana na zadních nohou, jak str 344 žere z vínového keře. Ukazovala asyrské rysy, což se shodovalo s kulturním vlivem na Judsko těsně před babylonským obléháním Jeruzaléma. Tak jak Ron u těch lamp stál, všiml si něčeho. Saze z lamp byly na kamenech všechny na jednu stranu... jedním směrem. Pak ho to napadlo a jen se díval. Ty saze ukazovaly směr průvanu! Velmi jasně! Byl tu směr průvanu, který tu vanul před 2500 roky. Průvan, který musel sledovat kněze do vstupního tunelu. To bylo právě tím klíčem, co... Obrátil se nyní rozechvěle ke zdi... napůl se strachem, že bude zklamán... Svítil baterkou po kamenné stěně jeskyně...

Na této straně komory musí být umělá stěna... Srdce mu tlouklo... Ano! Ano! ANO!... Tady to bylo... kameny ucpávající otvor ve stěně! Byl za nimi tunel? To musel zjistit... str 345

32 KAPITOLA

"TAM DOLE NIC NENÍ" Funěl. Byla to těžká práce. Začalo se to ale hýbat. Hýbal vlastně kameny. Ronovo srdce prudce bušilo. Odstranil dostatek kamenů. Namířil do otvoru paprsek baterky. Byl tam prázdný prostor! Pokračoval v odstraňování kamenů. Brzy měl dost místa. Škrabal se dovnitř. Ve světle baterky bylo vidět, že to je tunel. Byl velký. Ze které strany ale muži Jeremiášovy doby přišli, když nesli položky chrámu do komory? Dal by se tento tunel stopovat k jeho začátku? Vrušeně se Ron obrátil do leva a učinil pár kroků... tunel byl zablokován. Otočil se zpátky. Po krátké vzdálenosti také ta strana byla zablokována. Tunel vedl jak do leva tak do prava. Avšak každý směr byl balvany zabarikádován až ke stropu. Ti muži, kteří tudy prošli před 2 500 lety, velmi pečlivě zajistili, aby tu komoru nebylo snadné najít. Mohli byste přejít komoru se schránou smlouvy, aniž byste věděli, že do ní vede lidmi zbudovaný vchod. Ron se vyšplhal dírou zpátky do komory. Zklamán se natáhl na kameny, které stále ještě pokrývaly drahocené chrámové artefakty. Kroutil se přes kameny, jeho záda se opět začaly dotýkat stropu komory. Potom str 346 se začal opět protahovat zpátky tou křivolakou trasou skrze nekonečné bludiště dutin, které se klikatili ze stany na stranu a vzhůru, k dennímu světlu. Tu starodávnou přístupovou chodbu chrámoví knězi z obou stran zablokovali . To musel být ten vstupní tunel. Musí najít vchod do toho tunelu. ♣♣♣♣♣ Jednoho dne během vykopávek, jeden dobře známý evangelista Spojených Států na naleziště narazil. Ron věřil, že ten muž je čestný. Řekl mu po čem pátrá a dokonce ho i pozval dolů do jeskyně. Návštěvník slíbil velkou pomoc. Později, po tom co se Ron vrátil domů do Ameriky, skupina lidí spolčených s tím evangelistou přišla k nalezišti. Řekli úřadům, že patří k Ronově expedici a že on se k nim za několik dní přidá (což nebylo pravda). Vstoupili do systému jeskyní a začali kopat. Stěny jeskyně se na ně ale najednou začaly hroutit. Byli téměř za živa pohřbeni. Chvatně spakovali a odjeli domů. Celý ten shroucený systém musel být opět znovu vyklizen. To způsobilo pro kolektiv hodně zbytečné práce navíc.

"Vylezme ven" O něco později nás šest sedělo v pokoji jeruzalémského hotelu. "Jonathane", začal Dane, kameraman v mém kolektivu. "Znám jistého muže. Možná bych měl dodat, že není

znám jako pravdomluvný. Tvrdí ale, že šel dovnitř s Ronem, aby se podíval na schránu smlouvy - ale nic tam dole nebylo." "To je pravda, Dane", řekl jsem, vzpomínaje si na fakta. "Míníš, že tam teď už schrána není?" "Ó, stále ještě v komoře je." "Jak to, že když ten muž šel dolů... " "Řeknu ti, co se stalo." ♣♣♣♣♣ str 347 "Pane Wyatt, přeji si pomoct vašemu projektu." Elegantě oblečený muž s uhlazeným zevnějškem naznačoval, že touží po tom, aby svět povstal a všiml si ho. Ron byl dojat zdánlivou upřímností toho muže. "Nejdříve", naléhal ten muž, "bych ale musel tu drahocenou schránu vidět na své vlastní oči". Bylo to dohodnutno. Poletí do Jeruzaléma. Ron, ten muž a jeho dva syni. Večer po příletu odpočívali v hotelu. Příštího rána směřovali k místu vykopávky. Ten muž kypěl nadšením. Hodně mluvil. Když vlezli do systému jeskyň, vylezlo to z něho. "Tato schrána", nadšeně vyhrkl, "musí mít ohromnou cenu. Sta milionů dolarů. Když ji začnu inzerovat, brzy budeme všichni ohromě bohatí!" Ron se zastavil. Zíral na toho muže a nechtěl věřit svým očím. Nic ale neřekl. "Proč jsme se zastavili?" "Tudy", řekl Ron. Za chvilku se ocitli v dost velké jeskyni. Ten muž si ji prohlédl. Stěny, strop, podlahu. "Je prázdná!", zvolal. "Ano", byla Ronova reakce. "Pojďme, vylezme ven". Ron ho schválně zavedl do postranní komory. Pro Rona byla schrána svatým předmětem. Nechtěl ve svém kolektivu někoho, kdo pachtí po bohatsví. Trpkými zkušenostmi Ron zjišťoval, jak musí být opatrný komu svěřuje svou informaci. Ron měl čestnou a důvěřivou přirozenost. Očekával, že jiní jsou zrovna takoví.

Tunel je zapečetěn Tato a jiné události vedly kolektiv k tomu, aby zapečetili tunel vedoucí do komory. Stejně by tím tunelem nebylo možné vynést z komory žádný větší předmět. str 348 Pátrání po původní chodbě Právě jsme vám sdělili, jak před tím než ten tunel trvale zapečetil , Ron znovu vešel do komory schrány aby zjistil, zda je možné najít původní přístupový tunel. Poznamenali jsme, jak odkryl původní vchod do komory a objevil hodně velký tunel táhnoucí se podél komory na obě strany. Tento tunel se zdál přírodní. Stopy dláta ale naznačovaly, že byl uměle rozšířen. Naneštěstí, chodba byla na obou stranách zablokována velkými kameny. Otázka byla, kudy tam chrámoví knězi přišli? Jednoduchá logika vede k tomu, že schrána a jiné chrámové poklady začaly jejich cestu od chrámu uvnitř města.

Nyní byly v této komoře dole pod Kalvárijním útesem, pod povrchem země. I když chrámová hora a vlastní město Jeruzalém byly proniknuty spoustou tunelů, Ron nevěděl o žádném, který by se táhl tímto směrem. Kde ti muži do toho tunelu vešli? Někde z vnitřku města? A nebo ten vchod byl někde hned za severní hradbou města? Ron sedával po hodiny sám a snažil se porovnat všechnu informaci v jeho hlavě dohromady.

Sidkijášova jeskyně Jedna myšlenka se opakovaně vynořovala. Četl, jak kdysi v 1854 doktor jménem Barclay se procházel zhruba v tomto okolí. Když šel kolem Damaškové brány, jeho pes, který utíkal vpředu, se najednou ztratil. Dr. Barclay volal a pískal. Zprvu žádná odezva. Potom zaslechl tlumené štěkání, vycházející od směru městské hradby. Obrátil se a začal prohlížet pásmo těsně podél hradby. A najednou to spatřil - hlubokou díru. Štěkot jeho psa z té díry vycházel. Tím způsobem byla objevena "Sidkijášova jeskyně". Tato rozsáhlá jeskyně se prostírá pod ulicemi muslimské čtvti Jeruzaléma. Počínaje suchým příkopem, který protíná horu str 349 Moriah na dva segmenty, jeskyně se rozprostírá do délky 230 metrů a šířky 100 metrů mezi nejkrajnějšími body. Průměrná výška je téměř 15 metrů. Byla vytesaná ve starodávnu - možná během období prvního chrámu - jako kamenolom. Její existence ale nebyla dobře známa. Ve skutečnosti byla úplně uzavřena a zapečetěna, asi ze strachu, že ji nepřátlé použijí k proniknutí do města. Bylo o ní vskutku tak málo známo, že většina kapacit nepředpokládala žádný vchod do jeskyně z vnitřku města.

Tmavší plocha ukazuje podzemní lom, známý jako "Sidkijášova jeskyně". Lze také vidět muslimský hřbitov (nahoře, na sever od lomu). Skalní stěnu Kalvárie představuje černá tlustá čára táhnoucí se podél hřbitova.

"Sidkijášova jeskyně" - tmavší plochy jsou kamenné pilíře, které byly zanechány na místě... všechny jsou kamenné, kromě jednoho.

Přiložený náčrtek ukazuje tvar toho podzemního lomu. Tmavé plochy představují kamenné pilíře, které byly zanechány na jejich místech, aby podpíraly strop, podobně jako pilíře v uhelných dolech. Když je všechno uhlí vydolováno, havíři při ústupu ty pilíře odstraní. Strop dolu se po tom většinou propadne. V Sidkijášově lomu byly ty pilíře zanechány, aby domy a ulice nad ním nebyly v nebezpečí propadnutí. Ron se rozhodl, že své pátrání začne právě tam. Začal důkladný průzkum lomu. Brzy ho začala trápit jedna věc. Jak jsem pracoval s Ronem na několika nalezištích, zpozoroval jsem jeho obratnost ve spojování zdánlivě spolu nesouvisících údajů. Tím objevil věci, které by unikly pozornosti většině lidí. Někteří kritikové mají potíže uznat, že jeden muž mohl objevit důležité nálezy, které se vyhýbaly jiným archeologům a

str 350 učencům. Mělo bychom ale pochopit, že když Pán vybere nějakého muže na určitý úkol, kvalifikuje ho k tomu potřebným nadáním. Shledal jsem, že Ron není omezen vadami konvenčně vzdělaných učenců, kteří jsou často schopni pohybovat se jen v kolejích přijatých názorů. Ron byl spíše požehnán zdravým, staromódním selským rozumem. Kdykoliv se Ron pustil do nového projektu, nejprve se sám sebe zeptal: Jaký je nejlehčí způsob to udělat, s minimálním úsilím? Nyní, když ten masivní lom důkladně zkoumal, něco mu dělalo starosti. Tady byl, pod zemí. A ten lom se táhl hluboko pod horu. Jak obrovský úkol by bylo vynést všechny ty kameny z lomu ven za město, a pak se s nimi pachtit jednou ze severních bran do města! To nedávalo smysl. Uvažoval. Nebylo by lehčí vydolovat kameny z toho druhého lomu přes ulici, z toho otevřeného povrchového, raději než ty kameny manipulovat z této jeskyně ven? Ron si položil otázku: Co bys ty udělal, kdybys řídil práci těch starodávných kamenolamačů? Vlož se do jejich kůže! Ronovi bylo zřejmé jedno řešení. Jelikož kamenolom byl přímo pod Starým městem, proč neprodlabat díru ve stropě lomu a jednoduše ty kameny nevytáhnout přímo do města? To je co by on udělal. A když ho to napadlo, proč ne některého z těch starodávných kamenolamačů? Čím víc o tom přemýšlel, tím to bylo samozřejmější. No do této doby nikdo nenašel díru, přímo spojující lom s městem nad ním. Ta myšlenka na Rona tak dotírala, že se rozhodl po té díře pátrat. Rozhodl se, když ležel v posteli a snažil se usnout. Od toho okamžiku se nemohl dočkat rána. Šel zpátky do jeskyně. Začal zkoumat ty kamenné pilíře, jeden po druhém. Jeden po druhém... str 351 To si vyžadovalo značnou trpělivost. Stálo to ale za námahu. A jistěže, našel pilíř, který nebyl z kamene. Byla to spíše obrovská hromada hlíny a trosek - materiálu, který musel být do lomu nesen nebo nasypán z venku. Materiál do lomu nepatřil a byl nahromaděn až k díře ve stropu, kterou zacpal. Na povrchu by to pak vypadalo jako normální půda. Jeho srdce - celé jeho tělo - chtělo skákat radostí. Zda tu díru zacpala zátka vytesaná z kamene, nebo byla jednoduše zacpána těmi troskami, nevěděl. Nepřipadalo v úvahu, aby to na povrchu zjišťoval. Tu oblast pokrývaly budovy. Ron byl ale přesvědčen o tom, že ta díra tam existovala.

Tunel z lomu Hlavou mu probíhaly myšlenky. Řekněme, že existoval tunel tady z podzemmího lomu táhnoucí se k Lebečnímu pahorku? Mohli ti muži v Jeremiášově době vzít schránu a jiné chrámové poklady, přinést je sem k té díře, spustit je dolů do lomu? A potom tunelem do jejich nynějšího místa? Bylo na čase se ohlížet po tunelech... A Ron jeden našel! Balvany a vyčnívající horniny jej téměř skryly před očima. Dobře, to co našel byl otvor do stěny lomu, který byl zapečetěn počtem velkých, otesaných kamenů. A směřoval správným směrem. Avšak měl velký problém. Bylo to daleko od místa vykopávky Lebečního pahorku. Kdyby to byl ten tunel, který starodánvní knězi použili, pak vyklizení tak dlouhého tunelu by mohlo být mamutím úkolem. Doba: 7. století př.n.l.

Před více než sto lety - přesněji v pozdních 1880tých letech - ten podzemní kamenolom systematicky prozkoumal a dokumentoval Francouz Charles Clermont-Ganneau. Zaznamenal, tak řečeno, každý centimetr této ohromné jeskyně, tím, že nakreslil náčrtky, mapy a diagramy. str 352 Náčrtek rytiny nalezené v "Sidkijíšové jeskyni" blízko vchodu do tunelu (Charles Clermont-Ganneau)

Náčrtek cheruba z paláce v Samaří

Našel v kamenu vyryté zobrazení okřídleného tvora se lvím ocasem a tělem a lidskou hlavou s dlouhými, splývavými vousy. Na hlavě tvora byl klobouk podivného tvaru. Rytina byla odebrána tím, že se tesalo kolem ní. Potom byla odnesena do Palestine Exploration Offices (kanceláře pro palestínský výzkum) v Londýně. Když byl Francouzův náčrtek porovnán s cherubem z izraelského paláce v Samaří (viz náčrtky), je vidět podoba základních rysů. Podle kapacit, které se na takové věci specializují, styl rytiny v lomu naznačoval, že by se měla datovat do přibližně 7 století př.n.l., kdy Izrael byl pod kulturním vlivem Asyrie. To umisťuje tu rytinu do období před zničením Jeruzaléma Babylóňany. To byl správný časový rámec na období, během kterého byla schrána ukryta. Dejme tomu, že tento skrytý tunel je chodba, jíž byla schrána nesena do jejícho místa odpočinku. Tato rytina vyryl někdo toho cheruba jako symbol na "střežení" vchodu do tunelu? (Pamatujete si na Ráj? Jak byli ve vchdu postaveni cheruby, zabraňující cestě do vnitř?1)

str 355

33 KAPITOLA

"MUŽ", KTERÝ VĚDĚL Byl říjen, 1988. Po několika sezónové přestávce, větrem ošlehaný archeolog Ronald Wyatt přijel zpátky do Izraele, aby znovu pokračoval ve vykopávkách. V oddělení starodávných památek proběhla téměř úplná změna zaměstnaců. Změnili se také orientace. Získat tady povolení na vykopávky bylo obtížné, dokonce i pro instituce, zatím co pro jednotlivce byla pravidla ještě přísnější. Navzdory tomu, kolektiv byl nyní v Jeruzalémě. Ron si šel zažádat o povolení. Před lety mu bylo řečeno, že jeho povolení k vykopávkám na místě schrány smlouvy bylo trvalé. Nyní to ale vypadalo pochybně. Po podání žádosti čekali tři týdny. "Pojďme dolů ke Středozemnímu Moři", Ron navrhl kolektivu. A tak vyrazili do Aškelonu. Aškelon bylo místo starodávného pelištejského města. Má slušnou pláž. Zjistil jsem, že je dobrá k plavání. A to je přesně to, co kolektiv učinil. Když byl ve vodě, Ron palcem nohy do něčeho narazil. Po podrobné prohlídce se prokázalo, že to je obruba velké kanaanitské pohřební nádoby. Ukázalo se, že nedaleko byly také jiné. Slavná Katherine Kenyon tu zbuldozérovala celou římskou vrstvu v pátrání po kanaanském pohřebišti - no nikoho nenapadlo hledat ve vodě, jen o kousek dále. Když byl ten nález přiveden k pozornosti náležité kapacitě v Jeruzalémě, byl velmi potěšen. "Starodávný" otevřel cestu... Ron dostal jeho povolení k vykopávkám v Jeruzalémě!

str 358

Zpátky do systému jeskyň v Lebečním pahorku Tunel ze strany lomu byl solidně ucpán a tak jediná zbývající alternativa byla pátrat po vchodu do tunelu z opačného směru. Práce se opět přemístila zpátky do jeskynního komplexu uvnitř Lebečního pahorku. Přinesli jsme radar na sondování dutin za skalními stěnami. V systému jeskyň bylo jedno místo, o kterém Ron věděl, že je jen několik metrů od komory schrány smlouvy. Avšak dostat se skrze ty metry solidního vápence z A do B se lehko řekne. Bylo mnoho falešných vodítek. Ron tu byl už před tím, i když bez radaru. Byly tam malé díry a i nerovné šachty, které spadaly až 8 metrů přímo dolů. Na stání měli jen úzké fošny (které tam kolektiv přinesl v dřívějších letech). A pod fošnami prostor 12 metrů dolů k jiné jeskyni. Protahování, kroucení a otáčení úzkou, klikatou šachtou stačilo na úplnou ztrátu orientace. Některé oblasti byly tak těsné... Někde bylo nutné umístit muže na několika úrovních, aby mohly být kyble s horninami vytaženy tomu "muži na povrchu". "Kyblová brigáda" se někdy skládala z deseti i více lidí.

Zpátky k "Sedechijášovu lomu" Kolektiv také zašel do podzemního lomu. Ron se protáhl skrze vchod do tamního tunele a opět narazil na homadu velkých balvanů, keré blokovali další postup. Začal ty kameny a sutiny odklizovat. "Kyblová brigáda" se dala opět do díla. Každý muž předal kybl tomu vedle, až ten poslední muž jej vyprázdnil. Byl to jen obyčejný den. Nezapomenou ale na něj. Najednou, zatím co stále ještě pracovali, na Rona se přihnal pocit bezprostřední katastrofy. "Kluci", křičel, "měl jsem takový dojem. Nevím, co se stane. Myslím ale, že bude lepší, když sbalíme nářadí a vytratíme se". Každý spěchal, aby to vybavení vynesl. A právě jak se začali odebírat lomem pryč, hlučné zadunění a žuch! Přicházelo to od str 359 místa tunelu. Ohromný balvan ve stropu tunelu se shroutil právě tam, kde Ron před tím seděl. Následujícího dne ten balvan rozbili a pokračovali ve vyklizování tunelu. Zdálo se ale, že suť nemá konce. "Nechme toho", řekl Ron. Znovu zacpali vchod kamennými kvádry. Prozatím to muselo být všechno. Byl ten tunel zacpán po celé délce? Kdo ví. Byl to vůbec ten pravý tunel? Po nějaké době Danny se k tomu tunelu vrátil a našel tam římskou minci, na které byl vyražen Tiberius. To naznačovalo, že tunel byl v římských dobách otevřen a pak opět zapečetěn.

Výkop rovně dolů Často po mnoho hodin nemohli večer usnout. Dráždilo je, že tu schránu nemohli najít. Možná existoval nějaký lehčí způsob. A pak je to napadlo. Proč neotevřít tu komoru od shora? Jako poslední možnost se pokusili vykopat a vyvrtat šachtu skrze solidní skálu do komory se schránou. To byl obrovský podnik. Vyžadovalo si to strašně moc práce. A mohlo to být docela nebezpečné, kdyby se ta šachta shroutila; mohlo by to poškodit některé předměty v komoře. A nebo, po tak ohromném úsilí, možná zjistí, že tu komoru minuli. Nicméně se o to pokusili. Ke konci jedné výpravy do Izraele, po tom, co většina kolektivu odjeli domů, Ron se

dvěma jinými muži začali práci na šachtě. Používali zbíječkové vrtáky. Následovalo několik návštěv naleziště, během nichž se jim podařilo prodlabat skrze asi tři metry solidního vápence. Konec ale nebyl nikde v dohledu. Byli čím dál víc znepokojeni kvůli ohromnému úsilí a výlohám, které, jak se zdálo, nepřinášely žádné výsledky. str 360 A pak došlo na lámání chleba, na výpravu, za kterou musel Ron zatáhnout všechny výdaje. Blížily se téměř k 8000 dolarů. A žádné výsledky se za to nejevily.

Smysl nehodnosti Ze všech projektů, které podnikl, během tohoto nejčastěji doprovázel Rona pocit nehodnosti. Živě mu na mysl přicházely biblické případy mužů, kteří sice vykonali práci Bohem udělenou, ale někdy během té doby nějakým tím způsobem selhali. Jako Mojžíš, když propásl Boží příkaz a stálo ho to výsadu vést Izraelce do zaslíbené země. Byl nyní rok 1992. Téměř deset let po tom, co v té komoře schránu našel. Ronovi se zdálo, že jeho úsilí se od té doby nevyplácelo. Odebral ho Bůh od té práce , aniž by o tom věděl?

"Muž", který věděl Po tom měl Ron zážitek, který změnil jeho život. S kolektivem byl jeden spolupracovník, jehož spolehlivost nebyla ještě prokázána a tak se rozhodli, že nebudou vyšetřovat oblast blízko jeskyně se schránou. Ron byl dole v příkopu před skalní stěnou. Vyměňoval papír pro radar. Ten třetí muž seděl nedaleko ve stínu keře a jedl svačinu. Najednou se nad nimi ozval hlas. "Bůh ti požehnej v tom, co děláš." Ron se otočil a viděl nad sebou na náspu opodál vysokého, štíhlého muže s tmavými vlasy. Měl oděv podobný těm v biblických dobách, kromě toho, že tento byl celý čistě bílý. "Bůh ti požehnej za to, co děláš", řekl ten cizinec. Ron se zarazil. Nikomu cizímu o své práci neřekl. Téměř nikdo nevěděl, co dělá. Ron se snažil navázat zdvořilý rozhovor. "Jsi z této čtvrtě?" zeptal se. Nastala odmlka... Potom: "Ne". A víc ticha. "Jsi turista?" zvídal Ron. "Ne", zněla odpověď. A víc ticha. str 362 Potom ten cizinec řekl: "Jsem na cestě z Jižní Afriky do Nového Jeruzaléma". Ron z toho byl tak polekán, že ze sebe nemohl vypustit slovo. Jen na něho zíral. Cizinec ještě jednou promluvil: "Bůh ti požehnej za to, co tady děláš". Pak se otočil a odešel. Po chvilce, ten člen kolektivu, který jedl svačinu - který ale kvůli keři nemohl návštěvníka vidět - zvolal: "Rone myslíš, že jsme mluvili k andělovi?" Ron pootevřel ústa: "Přinejmenším... " a jeho slova se vytratila. Byl tak ohromen. Když se vzpamatoval, Ron vylezl a vyšetřoval místní obyvatele, kteří pracovali podél té jediné cestičky, kterou člověk mohl na místo vykopávky jít.

"Viděli jste ho?" Ron zvolal. "Koho?" "Toho muže!" Nikdo neviděl nikoho odpovídajícího tomu popisu, kdo by do toho místa zašel, nebo z něho odešel. Ron dobře znal dělníky a prodavače podél té jediné vstupní cestičky. Nebylo o tom pochyby. Toho cizince v bílém nikdo jiný neviděl. Ron byl rád, že jeho svačící společník alepoň slyšel ten rozhovor. Ron alespoň s jistotou věděl, že se to stalo. Toho večera co nejdřív zatelefonoval Mary Nell do USA, aby ji o tom řekl. Když ji tu příhodu vyprávěl, jeho hlas se stále ještě chvěl vzrušením. Mary Nell o tom rozhovoru říká: "Pamatuji si ten telefonní rozhovor, jako kdyby to bylo včera. Ron je ohromný kliďas. Nikdy nejedná vzrušeně, nebo hněvivě. Jeho hlas jen zřídka prozrazuje jeho skutečné city. Věděla jsem ale, že něco se stalo, i když se snažil mluvit klidně. Vysvětlil, že jen před několika hodinami se tiše vzdal, rozčarován, unaven a jednoduše udřený. Ztratil víru v to, že pracuje v rámci Hospodinovy vůle. A pak se přihodil ten rozhovor! Slyšel to také ten druhý muž, takže určitě věděl, že se to opravdu stalo". str 363 Právě když byl udřený a chtěl se vzdát... NAJEDNOU SE OBJEVIL TEN CIZINEC! Ať už to byl Kristus nebo anděl, ten zážitek Rona ujistil, že jeho úsilí nebylo nadarmo... a že stále ještě byl v rámci Boží vůle. Říkám vám, že od té chvíle nikdy nic už neuhasilo Ronův elán a víru v ten projekt, nebo v jakýkoli jiný jeho projekt. ♣♣♣♣♣ Abych vás připravil na zbytek povídky navrhuji, abychom pohlédli zpátky... zpátky na nesmírné události, které se kdysi právě na tomto místě odehrály. Ty nanejvýš zvláštní události, které se brzy po tom staly katalyzátorem současné, zemi otřásající zprávy. Jste připraveni? str 365

34 KAPITOLA

NEROZMYSLÍ SI TO Varování! Až dosud jsme předkládali FAKTA, jeden FAKT za druhým, tak jak jme prováděli pátrání po schráně smlouvy. Další čtyři kapitoly budou jiné. Nejsou částí našeho pátrání. Některé čtenáře možná obsah těch kapitol urazí. Rozhodnou se asi ty kapitole přeskočit a pokračovat kapitolou 38. Jiným lidem ty kapitoly zase poskytnou zákulisí citů lidí zapojených do té velké události, která asi vyplnila symbolismus krve schrány smlouvy. Vzájemná interakce mezi třemi odsouzenci, emoce přátel a nepřátel, tak jak očití svědkové zaznamenali o tom dni před 2000 lety. Myšlenky, city a vnitřní boj muže, o kterém bylo řečeno, že vyplní svou prorockou roli jako oběť. Co by myslí takového muže přecházelo? VAROVÁNÍ. Jděte ke kapitole 38, nebo čtěte na vlastní riziko. Nebereme žádnou zodpovědnost.

♣♣♣♣♣ To, co zabilo Ješuu, nebylo ukřižování. Dovolte, abych to vysvětlil. str 366 Ve čtvtek v noci, 13 Nisanu, v noci před ukřižováním, Ješua šel se svými učedníky do getsemanské zahrady na výhodní straně města. Na jasném nebi zářil Pesachový úplněk. Když se k zahradě přibližovali, učedníci si všimli na Ježíšovi změnu. Zesmutněl a byl zticha. Nikdy ho takhle neviděli. Jeho tělo se potácelo, jako kdyby měl co nevidět upadnout. Zdálo se, že trpí pod tlakem nějakého hrozného břemena. Netroufali se ho ale na to zeptat. Vešli do zahrady. "Modlete se za mne", požádal je. Potom šel o několik kroků dál mezi stromy. Chvilku se modlili. Nikdy ho tak stísněného neviděli. Nyní padl na zem mezi cypřišové a olivové stromy a začal se modlit. Sám předpověděl svou vlastní smrt. Řekl, že položí svůj život - a že třetího dne jej opět vyzvedne. Nyní ten čas nastal. Ježíš se na sebe chystal vzít hříchy světa a být kvůli nim potrestán. Nikdy nezhřešil. Hřích mu byl naprosto odporný. Nyní to začínal cítit - tu ohromnou váhu kárné spravedlnosti, která měla padnout na ztracený svět; tu maximální úzkost, kterou zatracený člověk bude cítit při posledním soudu. Agonie

Getsemanská zahrada začala. Učedníci slyšeli, jak vzychá v hlubokých útrapách. Slyšeli jeho srdce drásající volání k Otci "ať mne mine tento kalich" (co to jen mohlo znamenat?). Potom, přemoženi únavou, usnuli. Ješua je vzbudil. Prosil je, aby se s ním modlili. A oni se snažili. Jejich víčka ale byla těžká a den byl dlouhý. Opět usnuli. Ježíše se znovu zmocnila agonie. Klopýtal zpátky mezi stromy. Jeho útrapy se zvyšovaly. Vyrazil na něm studený pot. A s potem pronikaly z jeho pórů ven kapky krve. Opět se vrhl na zem. Prostřen na zemi prosil Boha, aby našel nějaký lehčí způsob jak zachránit lidskou rasu. Nechtěl být ukřižován. Neexistoval nějký jiný způsob, jak zachránit lidstvo? Stále ještě se mohl rozhodnout, že to nevykoná. Ježíš se přiblížil k dokonání svého díla jako dobyvatel. Vítězil v každé podrobnosti svého života, v každé krizi. Na každém kroku se stával vítězem nad mocnostmi temnot. Nyní s ním lomcovala síla, kterou nikdy před tím nezakusil. "Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; není-li ale možné, aby mne tento kalich minul, dokud jej nevypiji, staň se Tvá vůle." Celý jeho život vedl k této hodině. Avšak nyní se jeho lidská přirozenost potácela pod tou hrůzou. Tím skutečným břemenem byla ale vina světa, kterou on přijal na sebe jako svou vlastní. Nyní se v jeho tváři jevila hrůza té viny, hloubka útrap, jakou si žádný člověk nemohl uvědomit. Zčínal mít pocit, že hřích je Bohu tak odporný, že brzy bude od svého Otce navždy oddělen. Ta propast byla tak široká, tak temná, tak hluboká, až se jeho duch před ní otřásal.

Když Ježíš cítil svou jednotu s Otcem přerušenou, měl strach, že ve své lidké přirozenosti nebude schopen vytrvat v nastávajícím boji proti mocnostem temnot. Že nebude schopen snášet vinu a odloučení od Otce. Ježíš toužil po kamrádství, avšak opět shledal, že jeho učedníci usnuli. Jejich víčka byla těžká. Pohnuli se... uviděli jeho tvář pokrytou krvavým potem, ale vůbec tomu nerozuměli. Ježíš se opět vrátil k tomu místu a zhroutil se na zem, přemožen hrůzou strašné temnoty. "Otče můj, není-li možné, aby mne tento kalich minul... " str 368 Třikrát tu modlitbu vyřkl. Třikrát se jeho lidská přirozenost zarazila od té poslední vrcholné oběti. V tu hodinu na něho mocnosti temnot vedly nátlak. Pokušení, aby se vzdal, bylo silné. Proč by měl umřít za svět, který ani nechce být zachráněn? Proč nenechat každého člověka zaplatit za jeho vlastní hříchy? Tak jak Ješua zápasil s pokušením, které ho svádělo, aby si to rozmyslel, osud celé lidské rasy byl v sázce. Ale ne. Pokud lidé mají být usmířeni s jejich Stvořitelem, Ješua musí na sebe vzít ten nutný trest. Dokonce i kdyby to znamenalo, že on sám půjde do hrobu, ze kterého by nebylo vzkříšení. "Nicméně, Otče, staň se tvá vůle." Uvědomil si, že lidská rasa by byla ztracena, pokud nedá souhlas ke své smrti. Dodrží svůj slib. Ježíš cítil, jak na něho padá drtivá váha a hrůza hříchů světa a jeho agonie se stávala nesnesitelnou. Utrpení lidské rasy se před ním míhalo. Drtící moc hříchu. Bezmocné nářky světa, řítícího se do záhuby. A tím se rozhodl. Zachrání lidi, ať už ho to jeho samotného stojí cokoliv. Po tom, co se tak rozhodl, umíraje padl na zem. Proces smrti za naše hříchy začal. Brzy na to by Ježíš zemřel, i kdyby ho nikdy neukřižovali. Krvavý pot agonie, když se krevní oběh pod krajní mentální útrapou poruší, je prvním znamením blížící se smrti, která bude následovat jako záležitost hodin. Učedníci se vzbudili. Slyšeli jeho vzdychání. A viděli nebeskou bytost vyslanou, aby mu byla po boku a posilnila ho. Na jeho čele nyní spočíval klid, i když bylo zamazané od krve. Právě ochutnal utrpení smrti za každého muže a ženu.

Zatčení Zatím zvuky blížící se lůzy narušily noční ticho. Jeden z jeho vlastních učedníků ho zradil. Přišli zatknout Ješuu z Nazaretu. str 369 Jidášova zrada Jeho postavou se na chvilku zableskla božskost. Vůdci lůzy klopýtli zpátky. V tu chvíli mohl klidně odejít. On tam ale zůstal a nechal, aby se to stalo. Dovolil jim, aby ho svázali, mučili, soudili, odsoudili ho a popavili ho. Podřídil se tomu bez protestu. Ježíš byl ale těžko bezmocnou obětí. Věděl, že pokud by si to přál, mohl přivolat na svou stranu eskadronu andělů. Okamžitě by sletěli od trůnu jeho Otce. TO NEBYLA OBYČEJNÁ POPRAVA. Ježíš se sám obětoval. Lidé se v jejich neřesti mohou rozhodnout ho ukřižovat, ale on se vydal do jejich rukou, aby to mohli učinit. str 370 Před davem nyní stál, vysoký a vzpřímený, připraven na to, co mělo nastat. "A svůj život dávám za ovce", řekl. "Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život

dát a mám moc jej opět přijmout".

Veden na popravu Je v pátek ráno, něco po osmé. Velký dav následuje Ješuu ze soudní budovy k Lebečnímu pahorku. Zpráva o jeho odsouzení se rozšířila po celém Jeruzalémě a lidé všech tříd a hodností se sbíhali k místu popravy. Knězi a členové rady se slibem zavázali, že nebudou napadat Ješuovy následovníky, pokud sám Ješua bude chycen. Mnoho věřících se k tomu davu přidalo. Když Ježíš prochází vraty soudní budovy, na jeho pohmožděná, krvácející záda položí kříž. Spolu s Ješuou mají podsoupit trest smrti také dva zloději. Také na ně jsou položeny kříže. Ježíš, zesláblý jeho nedávným údělem celonočního výsměšného soudu, shledává ten kříž příliš těžký. Po celou noc nic nejedl a nic nepil. Trpěl agonii v getsemanské zahradě když tam čelil satanickým silám. Snášel útrapy zrady jednoho ze svých vlastních učedníků a viděl, jak zbývající členové jeho malé skupiny ho opouští a utíkají. Byl zaveden před bývalého velekněze Anaše, potom před velkněze Kaifaše, potom před vladaře Piláta, potom před Heroda a pak zpátky k Pilátovi. Od urážky k urážce, od posměchu k posměchu. Dvakrát byl mučen bičováním. Celou tu noc to byla jedna scéna za druhou. Ježíš neselhal. Během celého toho ostudného maškarádního soudu se choval pevně a důstojně. Avšak nyní, po tom druhém bičování, když na něho položí kříž, lidská přirozenost už víc nesnáší. Pod tím břemenem omdlí a padá. str 371 Dav neukazuje žádnou lítost. Dobírají si ho proto, že nemůže nést těžký kříž. Znovu na něho to břemeno položí. Znovu omdlí a padá k zemi. Jeho pronásledovatelé se v rozpacích dívají po někom, kdo by ten ponižující náklad nesl. Židé to dělat nebudou, protože by se "poskvrnili" a nemohli by jíst Pesachového beránka. Nikdo z davu, který ho doprovází, se nesehne, aby ten kříž nesl. Po třetí pod ním klopýtá. Kříž se shroutí na zem. Padají na něho rány krutého biče. Některé z žen, které ho znali, naříkají hrůzou. Uzdravil jejich nemocné a jejich trpící. Diví se nyní nad nenávistí, kterou proti němu dav projevuje. Jejich vlastní srdce se taví a jsou k puknutí. Ježíš se na ně podívá. Jejich sympatie v jeho srdci vzbudí ještě hlubší sympatie k nim.

Proroctví S jemným úsměvem se k nim obrací. "Dcery jeruzalémské, nade mnou neplačte! Plačte nad sebou a nad svými dětmi". Ježíš hledí do budoucna, na zničení Jeruzaléma. Mnoho z těch, které nyní nad ním pláče v té hrozné scéně, zahynou i s jejich dětmi!

Cizinec V tu chvíli Šimon z Libye v severní Africe, přichází z venkova a setkává se s davem. Slyší uštěpačné poznámky a cynické žerty. Slyší výsměšný hlas: "UVOLNĚTE CESTU PRO KRÁLE ŽIDŮ". Zastavuje se u té scény a žasne. A jak tak se soucitem přihlíží, vojáci se ho chopí a položí mu kříž na ramena. Šimon o tom muži Ješuovi slyšel. Jeho synové v něj věří. On sám ale jeho učedníkem není.

str 372 Nesení kříže se stalo přelomem v jeho životě. Časem byl sám nanejvýš vděčný za tuto zápletku událostí.

Učedníci si zoufají Pomyslete na to. Ježíšovi vlastní učedníci mohli vystoupit z řad a nabídnout se k nesení toho kříže. Drží je ale zpátky strach od předvedení jakékoli příslušnosti k němu. Někteří učedníci následují dav v hořkém zarmoucení. Vzpomínají si na vítězný vjezd Ješuu Mesiáše do Jeruzaléma několik dní před tím. Tehdy ho následovali, volajíce: "Hosanna na výsostech!" Prostírali svá roucha na zem. A palmové větve. Mysleli si, že se chystá chopit moci a vládnout jako tělesný princ nad Izraelem! Snažili se, aby je bylo vidět co nejblíž u něho. Jaká to změněná scéna! Jak jsou jejich vyhlídky zmařeny! Nyní se jich zmocnil strach a zoufalost. Pomalu a smutně z dálky následují toho, který byl zahanben a ponížen. A který má brzy zemřít. str 373

35 KAPITOLA

POPRAVA ZAČÍNÁ Konečně dochází k Lebečnímu pahorku. Místu smrti. Setník se zastaví... a rozkáže, aby vojáci zasadili kříž do díry, která byla ve skále za tím účelem už vytesána. Zloději odhodili své kříže na zem, jeden s klením, ten druhý s povzdechem - tak jak očekává agonii, která ho na tom kříži čeká. Vojáci sejmou Ješuův kříž s ramenou černocha a hodí jej na skalku. Setník vojákům nařídí, aby vyklidili polokruh kolem místa, kde mají být kříže zasazeny. Ukřižování je římská smrt, druh popravy rezervované pro zločince. Slouží jako grafická výstraha všem lidem. Ukřižování je nadmíru brutální způsob umírání. Svlečou odsouzence do naha a zbičují ho, až jsou jeho hruď a záda roztrhány na cucky. Potom dají jeho nohy do nepohodlné pozice a prorazí tupé hřeby skrze jeho kotníky a zápěstí do dřevěného rámu. Židé, kteří se na to místo nahromadili v žízni po krvi oběti, pomalu a nevolky ustupují před ostrými špicemi římských kopí namířených proti jejich hrudím. Nyní se římští vojáci mohou dát do díla. To, co musí dělat, je strašná práce. A i když to je běžný režim jejich života, určitě to nenávidí, obzvlášť když jejich zajatci bojují a zápasí o svobodu. str 374

Nejprve nápoj Před tím než začnou, nabídnou každému muži na pití ocet s drogami. Účinek netrvá dlouho, ale jen částečně umrtví začátek bolestí. Ti dva zloději vděčně zhltnou jejich nápoj. Ježíš ale odmítne. Chce si udržet svou mysl tak jasnou, jak jen může. Jeho víra se musí pevně držet Boha. To je jeho jediná pravá síla. Zakalení jeho smyslů by poskytlo zlým mocnostem výhodu.

Potom hřeby První zloděj se nasupí proti vojákovi přibližujícímu se s košem hřebů a kladivy - a zírá na něj se zuřivým vzdorem. Čtyři krutě vzhlížející parthinští vojáci římské stráže ho okamžitě uchopí a svlečou do naha, a potom ho hodí zády dolů na kříž. Tento atletický muž ale zápasí tak divoce, že je zapotřebí šesti vojáků k tomu, aby ho drželi na ramenou kříže. Legionář hmatá po důlku před zápěstím. Jeden z vojáků, s holýma opálenýma rukama, přitlačí koleno na paži a několika rychlými, mocnými údery krátkým a těžkým kladivem zatluče velký, hranatý hřeb z kovaného železa skrze zápěstí a hluboko do dřeva. Vězeň skřípe zuby, když hřeby pronikají jeho tkáň. Voják se rychle přemístí na druhou stranu a svou činnost opakuje. Dává si pozor, aby paže příliš nenapnul. Musí nechat trochu volnosti k pohybu. Kříž je pak vztyčen na jeho místo. Potom jsou obě nohy překříženy, levá noha zatlačena dozadu na kříž, pravá před ní. Obě nohy směřují prsty dolů. Klenbou každé nohy je proražen dlouhý hřeb a zatlučen do dřeva. Kolena tím zůstávají trochu ohnutá. Pronikavý výkřik a klení svědčí o agonii toho ubožáka. Takto upevněn, je zanechán, krváceje a svíjící se v bolestech. Krví zabarvení vojáci s jejich koši, provazy, kladivy a hřeby se nyní přibližují ke druhému zlodějovi. str 375 hřeby k ukřižování Také on proti nim zápasí. Po značném odporu jsou jeho ruce jsou nataženy a přibity na kříž. Když setník vydal rozkaz, aby přivázali ke kříži také Ježíše, ti čtyři vojáci se ho chopí, sejmou jeho plášť a začínají ho svlékat ze všech šatů. Ježíš ale nijak neodporuje.

Matka Je tam Ježíšova matka. V srdci stále ještě chová naději, že Ješua vykoná nějaký mocný zázrak a vysvobodí se z rukou jeho vrahů. Znovu ale klesla na mysli když si vzpoměla na jeho slova, kterými předpověděl právě ty scény, které se nyní odehrávaly. Přihlíží s agonizujícím napětím. Nechá se takto vystavit veřejné hanbě? Musí být svědkem jeho hanby a smutku, aniž by ho mohla nějak podporovat nebo omýt jeho čelo? Dívá se, jak ho srazili na dřevo. Přinesli kladivo a hřeby. Několik z učedníků stojí opodál. Zmocňuje se jich malomyslnost. Avšak jeho matka se ohýbá v téměř nesnesitelné agonii. str 376 "Nedej, abych slyšela bouchání hřebů do tvých rukou a nohou. Můj synu, můj synu! Dokaž své matce, že jsi pravý prorok!" "Co ten všechen nářek?", osopuje se na ni jeden z knězů. "Kdo je ta ženská?" "Ješuova matka", jeden člověk odpovídá. "Matka toho rouhače? Ať je prokleta!", volá krutým tónem. Vidíš ženo, jak končí výchova podvodníka, který se rouhá Hospodinu a chrámu. Bídná ženo. Tvé a jeho

naděje dnes mizerně skončily! Tak zemřou všichni falešní Mesiáši a proroci! Vidíš, kdyby byl Mesiáš, nestál by tak a nebyl by ukřižován jako obyčený svévolník!" Marie si zastře rukama tvář... a pláče na rameni jejího přítele. Někteří učedníci ji odvádí od té scény a je slyšet strašné přípravy... šustot tuhých provazů, tak jak ho přivazují na kříž... a hluboké, netrpělivé hlasy těch čtyř zaneprázdněných vojáků... pak cinkání skob jak je vytahují z koše... pak chvilka ticha a napětí. Potom následuje odporný úder kladiva! Z duše matky vyrazí pronikavý výkřik. Jeho ozvěna se rozléhá široko po hrobkách Lebečního pahorku a je přerušena dalším drtivým zvukem skob pronikajících kosti a svaly. Ježíš? Nereptá, ale těžce vzdychá v agonii. Jeho tělo se třese. Jeho obličej, i když klidný a rozvážný, zbledl. Na jeho obočích stojí velké kapky potu. Ježíš slyší výkřik své matky a uniká z něho hluboký povzdech.

Lítost a odpuštění Zatím co zloději proklínají jejich katy, tento Ježíš, v jeho agonii, nereptá, nestěžuje si. Žádná ruka není, co by otřela smrtelnou rosu s jeho obličeje. Žádná slova sympatie. Ani loajálnost jeho učedníků. Místo toho zesměšňování. str 377 Zatím co jsou hřeby tlučeny do jeho rukou a kapky potu pronikají z jeho pórů, nevinný trpitel vydechuje ze svých bledých, třesoucích se rtů odpustnou modlitbu za jeho vrahy: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí co činí!" Jeho mysl přechází z jeho vlastního utrpení na hřích jeho pronásledovatelů - a hrozný trest, který je za to čeká. Žádné proklínání vojáků, kteří s ním tak krutě zachází. Žádné volání po pomstě nad knězi a vedoucími muži, kteří mají škodolibou radost z dovršení jejich záměru. Ježíš je vlastně lituje v jejich nevědomosti a vině. Vydechuje jen prosbu aby jim bylo odpuštěno: "vždyť nevědí, co činí". Kdyby věděli, že mučí toho, kdo přišel, aby zachránil hříšnou lidskou rasu od věčné záhuby, uchvátily by je výčitky svědomí a hrůza. Vědomé ignorování skutečnosti ale nemůže odstranit vinu. Mají výsadu k poznání a přijetí Ješuu jako jejich Spasitele. A někteří z nich tak později učiní. Jiní svou tvrdohlavostí odmítnou a zabrání tomu, aby Ješuova modlitba za jejich odpuštění byla vyplněna. Napadlo mi, že v širším smyslu ta modlitba zahrnuje nás všechny. Vina za smrt Syna Božího spočívá na nás všech. Nám všem je volně nabídnuto odpuštění. Kdokoliv si to zvolí, může být usmířen s Bohem... a zdědit věčný život.

Jeho kříž vztyčen Jakmile byl Ježíš připevněn na dřevo, silní muži je vztyčí a zasadí do šedesát centimetrů hluboké díry ve skále. To způsobuje nanejvýš intenzivní bolest. Celá jeho váha spočívá na hřebech v rukou a nohou. Hřeby tlačí na kosti a jeho ramena jsou tažena z kloubů. Neustálé výbuchy bolesti decimují mozek. Ten první zloděj bolestí omdlí. Ten druhý, tak jak dosud vzdoroval, vydává hlasité výkřiky agonie. Avšak Ježíš nenaříká - i když jeho smrtelně bledý vzhled prozrazuje nevyslovitelná muka.

Je 9 hodin dopoledne. Ty tři kříže byly nyní vztyčeny, s tím "hlavním zločincem" Ješuou z Nazaretu uprostřed a o metr výše než ty dva druhé. Jeho bylo hlavní místo potupy. Vojáci zatlačí dav dále od místa, aby nechali zločince zemřít. Někdo začíná vzlikat: "Jaká to hrozná smrt pro Ješuu, kterého jsme tak dobře znali! Stále ho ještě miluji... i když nás klamal". Lidé věděli, že může umírat po několik dní... vystaven horkému slunku během dne a mrazivému větru během noci. Zatím co nad ním se vznáší mrchožrouti netrpělivě čekající na své hody. Váha jeho těla visí na zápěstích. Nesnesitelná, ohnivá bolest proniká jeho pažemi a exploduje do mozku. Hřeby v jeho zápěstí tlačí na střední nervy. Aby ten bolestný tlak na zápěstí uvolnil, musí přemístit svou váhu na hřeb protínající jeho nohy. A tak znovu pocítí žhnoucí agonii hřebu trhajícího skrze nervy mezi kostmi jeho nohou. Příjde čas, kdy se paže unaví. Křeče zauzlí svaly do hluboké, pulzující, ustavičné bolesti. Následkem křečí je pro něho čím dál obtížnější se vytáhnout a dýchat. Vzduch sice vejde do plíc, ale bude pro něho těžké vydechnout. Jen s krajním úsilím se bude moct pozdvihnout, aby nabral trochu dechu. V plících a krevním oběhu se mu pozvolna nahromadí kysličník uhličitý. Křeče se částečně uvolní. Bude moci se usilovně pozdvihnout, vydechnout a nabrat životodárný kyslík. Hodiny této bezmezné bolesti. Koloběh klouby škvařících křečí. Chvilkové, částečné udušení. Pálivá bolest, tak jak je tkáň v jeho roztrhaných zádech odírána třením o dřevo, když se snaží pozdvinhnou a dýchat. Hned na to začíná další agonie. Tupá, drtivá bolest hluboko v hrudi, tak jak se pericardium pomalu naplňuje sérumem, které začíná tlačit na srdce. Jeho úděl se blíží ke konci - ztráta tkáňové tekutiny dosáhla kritického stupně. Pro stlačené srdce je čím dál obtížnější pumpovat hustou krev do tkáně. Trýzněné plíce šíleně usilují o malý vdech vzduchu. Cítí mrazivý pocit smrti. Nakonec nechá, aby jeho tělo zemřelo. To ho čeká. To všechno je v Písmu zaznamenáno jedonoduchými slovy: "A ukřižovali ho". Jaká to láska, že Ježíš byl ochoten to vše trpět pro každého z nás? Mohl od svého Otce přivolat 10 000 andělů, aby ho zachránili. Místo toho ale dobrovolně snáší agonii, kvůli každému z nás.

Dlouhé hodiny Slunce je nyní vysoko nad hlavou a jeho horko přidává žízeň k těm ostatním mukám ukřižováných mužů. str 380 Hodiny se táhnou. Někteří vojáci se posadí na zem a snží se nějak ten čas strávit. Rozdělí si mezi sebou šaty vězňů. Navzdory tomu, že je poskvněn od prachu a krve, vidí jak krásný je jeho spodní šat. Byl Ješuovi dán, byl to dar. Losují o něj.

Posměch Ješuovi nepřátelé si na něm vylévají svůj vztek, tak jak on visí na kříži. Na popravě je přítomno mnoho knězů, aby byli svědky výsledku jejich krvelačných úkladů. Jací to můžové k vední národa! Jak jsou krutí, bez srdce a úplně zbaveni milosrdnosti a lítosti, škodolibě se radující z utrpení jejich oběti! Lukáš tu událost zapsal: Lid stál a díval se. Členové rady se mu vysmívali a říkali: Jiné zachránil, ať zachrání sím sebe, je-li

Mesiáš, ten vyvolený Boží. Ježíš umírajíce v agonii, slyší každé slovo. Tak jak knězi ječí: "Zachránil jiné; sám sebe zachránit nemůže. Ať Mesiáš, izraelský král, nyní sestoupí z kříže před našima očima, a my uvěříme". Ješua, kdyby chtěl, mohl právě to učinit. Právě proto, že sám sebe nezachránil, vy a já máme naději na Boží milosrdenství. Kdyby Ježíš tehdy sám sebe zachránil, propásl by možnost zachránit jiné. Plán záchrany by byl překažen. I když si to neuvědomují, ti židovští předáci vyslovují hlubokou pravdu. Tím, že odmítl sám sebe zachránit, Ježíš svrchovaně předvedl božskou lásku. Právě proto, že v té chvíli se odmítá sám zachránit, bude moct zachránit jiné. Tak jak Ježíš procházel zážitky v gesemanské zahradě a jak nyní visí na kříži, Satan nešetří žádných vynálezů, ať už jakkoliv krutých a falešných, aby otřásl Zachráncovu víru v lásku a svrchovnou prozřetelnost svého Otce. "Spolehl na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj. Vždyť řekl: 'Jsem Boží Syn!' " str 381 Několikrát během jeho pozoruhodné kariéry jako Mesiáš, bylo slyšet, jak ho Boží hlas prohlašuje za Svého Syna. To se událo při jeho křtu a znovu na hoře proměnění, nedlouho před jeho zrazením. Otec promluvil na svědectví jeho božství. Nyní ale hlas s nebe MLČÍ! Žádné svědectví na zastání Ježíše není slyšet. Osamocen trpí nadávky a posměchy zlých lidí. Tak jak se Mesiášovi posmívají, tito mužové, kteří se vyznávají jako vykladači proroctví, opakují právě ta slova, která staré spisy předpověděly, že při té příležitosti vyřknou. Přes to ale, v jejich zaslepení nevidí, že ta proroctví vyplňují. Mají ale přijít ještě úžasnější scény. str 382 "Smrt ukřižováním se vskutku zdá zahrnovat všechno co bolest a smrt může způsobit, hrozného a ohavného závratě, křeče, žízeň, hlad, nespavost, traumatickou horečku, tetanus, hanbu, veřejnou hanbu, dlouhé trvání muk, hrůza z očekávání, sněť neošetřených ran - všechno to zintezivněno do krajnosti snášení, ale ne zas tak intenzivní, aby to trpějícímu přineslo úlevu omdlení. Nepřirozená pozice těla činila každý pohyb bolestivým; roztrhané žíly a rozdrcené šlachy pulsovaly v ustavičných mukách; otevřené rány začaly hnisat; tepny - obzvlášť v hlavě a žaludku - otekly a jsou pod tlakem zatížené krve; a zatím co každý ten druh utrpení se pozvolna stupňoval, přidalo se k nim nesnesitelné svírání planoucí, zuřivé žízně; a všechny ty tělesné komplikace způsobily vnitřní úzkost, která učinila z vyhlídky samotné smrti - smrti, toho neznámého nepřítele, před jehož blížením se člověk nejvíc třese - nositelku aspektu lahodné a výtečné úlevy." Frederick W. Farrar, The Life of Christ. Dutton, Dovar: Cassell and Company, 1897, p.619 str 383

36 KAPITOLA

DVA ZLODĚJI Kříže těch dvou zlodějů stály každý na jednéstraně Ježíše, avšak níže a o trochu vpředu. Slyšeli úsměšky knězů, a napůl zešílení bolestmi si ho stejně tak utahují. Jeden z nich se pod tlakem utrpení stává zoufalejším a vzpurnějším.

Bolest začíná být větší než může snést a tak zvolá: "Pokud jsi Mesiáš, zachraň sebe a nás. Pokud jsi jednou vzkřísil muže z mrtvých, určitě můžeš udržet na živu nás!" Potom láteřil na Muže uprostřed, protože bolest pokračovala. "Jsi hanebný ničema, pokud máš moc jako prorok a nepoužiješ ji k mé pomoci, když vidíš, jak jsem těžký. Moje velká váha mne mučí. Pálí to a trhá v každém kloubu. Jsi zlý!" Ten druhý zloděj se ozve. Není otrlý zločinec. Byl sveden špatnými společníky. Je možná méně vinný než mnoho z těch, kteří stojí u kříže a spílají. Nedávno Ješuu viděl a slyšel. A byl jeho učením přesvědčen. Nicméně, knězi a přední muži ho odradili. Tak jak se snažil potlačit své přesvědčení, čím dále víc zpadal do páchání zla, až byl nakonec chycen a zatčen. Nyní, odsouzen jako zločinec, mu bylo určeno zemřít. str 384 V soudní budově a po cestě k Lebečnímu pahorku byl ve společnosti Ježíše. Slyšel, jak vladař Pilát prohlásil: "Já na něm žádnou vinu nenalézam". Všiml si jeho "božských" způsobů a odpouštění s jakým litoval své mučitele. Z kříže vidí náboženské vůdce, jak se posmívají a spílají Ježíšovi. Vidí, jak potřásají hlavami. Slyší, jak mu ten druhý zloděj vytýká. Mezi kolemjdoucími slyší také jiné, kteří se Ješuu zastávají. Slyší, jak opakují jeho slova a vypráví o jeho skutcích. Nyní se tomu zloději vrátí přesvědčení, že toto je skutečně Mesiáš. Najednou už víc nemůže snášet reptání a proklínání toho druhého zloděje. "Přestaň!" vzkřikne. "Nebojíš se Boha? Jsi vinný! Kdo jsi, abys odsuzoval?" Umírající zlodějové se už víc od lidí nemají čeho bát. Avšak na jednoho z nich doléha přesvědčení, že existuje Bůh, kterého se má bát... budoucnost, před kterou se třese. A nyní, v takové bryndě, jeho životní historie se co nevidět uzavře. "Nebojíš se Boha?" volá. "Když vidíš, že jsi vinen? My trpíme spravedlivě za své zločiny, a dnes dostáváme náležitou odměnu za své přestupky; ale tento mladý muž neučinil nic špatného". Je to nyní bez debaty. Žádné pochyby. Když byl za své zločiny odsouzen, zloděj zapadl do beznadějnosti a zoufalství. Nyní mu ale přicházejí na mysl divné myšlenky. Sladké myšlenky. Vzpomíná si na všechno, co o Ješuovi slyšel... jak uzdravoval nemocné a odpouštěl hříchy. Slyšel slova těch, kteří v Ješuu věřili a následovali ho s nářkem. Viděl a čet titul, který měl být umístěn nad Ješuovým křížem. Slyšel, jak to kolemjdoucí opakují - někteří se smutnými, třesoucími se rty; jiní v legrci a s posměchem. Duch Boží osvítil jeho mysl. A kousek po kousku se řetěz svědectví spojuje dohromady. "My spravedlivě trpíme za své zločiny a dnes dostáváme náležitou odměnu za své přestupky; tento muž ale neučinil nic špatného." str 385

Upřímné doznání Tento zloděj je dostatečně upřímný na to, aby otevřeně přiznal svou vinu. Obráží postoj, který je zapotřebí k obdržení milosrdenství od Pána. Je nám řečeno, že vědomí potřeby je ta první podmínka k záchraně člověka pro věčný život. Tento zloděj, tak jak se minuty táhnou - minuty, které se zdají jak hodiny - začíná něčemu rozumět. To, čemu rozumí, je rozdíl mezi sebou a tím Mužem vedle něho! Nezůstává ale zabořen v bahně svého vlastního hříchu, bezmocný a zoufalý. Vyškrabe se z něho. A i když ten pohyb přidává k jeho mukám, obrací svou hlavu stranou, aby se na něho podíval. Nevím, jak dlouho se díval. Avšak během ticha mezi tím výkřikem pokání a výkřikem lásky, který následuje,

ušel hezký kus cesty. (Vzpomeňte si, že muži a ženy někdy dojdou rychle a daleko, když trpí. Možná dál během deseti minut velké bolesti, než během deseti roků pohodlí.) Když se tak na Ješuu z Nazaretu dívá, konečně ví, co chce a co vždycky chtěl. Chce právě tuto velkolepost lásky, která je vedle něho a která ho udržuje, toho Muže, kterého posměvačně nazvali Králem Židů. Chce s ním vždycky být. V Ješuovi, zbitého, zesměšněného a vísícího na kříži, vidí Beránka Božího, který nese hříchy světa. Naděje se v jeho hlase míchá s úzkostí, když ten bezmocný, umírající nikdo skládá všechnu svou naději na umírajícího Spasitele. "Pane, pamatuj na mne", volá, "když vejdeš do tvého Království".

Slib Ježíš obrátí svou zakrvácenou hlavu. Zloděj vidí slzy třpitící se v jeho očích. str 386 Ježíš je hlouboce dojat... a přes ohromnou bolest se usměje. Třpitící se slza mezi tím kličkuje dolů po vousech a rozpouští se na tekutý diamant. Říká: "Jsi přijat, mé dítě". A potom se rychle dostaví odpověď. Její tón je měkký a melodický , je plná lásky, soucitu a moci: "Amen, pravím ti dnes, budeš se mnou v ráji". Na to ten druhý zloděj začne proroka hlasitě proklínat. Skřípe na něho zuby, s pohledem démonické nenávisti. Avšak zloděj, který učinil pokání, se nyní zdá nevýslovně šťastnější, pozvednut nad svá utrpení.

Myslící jen na druhé Po dlouhé hodiny do Ježíšových uší padaly urážky a posměchy, úšklebky a proklínání. Toužebně očekával nějaké vyjádření víry od jeho vlastních učedníků. Slyšel jen naříkání: "Spoléhali jsme se, že on je ten, kdo měl vysvobodit Izrael". Jak lahodné bylo jeho uším toto vyjádření víry a lásky od umírajícího zloděje! Zatím co velcí vůdci národa a církve ho zapírají - a dokonce i jeho vlastní následovníci mají o něm pochyby ubohý zloděj na kraji věčnosti, ho nazývá Pánem. V jeho potupení, před veřejností nahý na kříži, Ježíš je oslaven. Kolem stojící jsou tím rozhovorem strženi. Ten, kdo se ve všech ostatních očích jeví jako dobytý, je Dobyvatel. Mohou prosazovat moc nad jeho lidským tělem... mohou probodnout jeho hlavu korunou z trní... mohou s něho svléct jeho šaty a hádat se o jejich rozdělení... ale nemohou ho okrást o jeho moc odpustit a očistit od hříchu. Stal se nositelem hříchu. Jeho nepřátelé umístili jeho kříž uprostřed, mezi těmi dvěma zloději, aby naznačili, že on je z těch tří tím největším zločincem. Nevědomky tím vyplnili starodávné proroctví: "byl počten mezi nevěrníky". str 387 Víte, pravda je, že i ti nejméně sobečtí lidé, když trpí, shledají těžké myslet na cokoliv jiného než na svou vlastní bolest. Avšak během celé jeho kalvárie, Ježíš myslí na lidi kolem sebe! "Odpusť těm, co mne vraždí."

A nyní ten zloděj. Také nebeské bytosti, které davy nevidí, tu událost sledují. S úžasem se dívají na neomezenou lásku Ježíše, jak myslí jen na druhé, i když trpí nejintenzivnější agonii jak mysle tak těla. Tak jak Ježíšovy oči přejíždí po zástupu dole, jedna postava upoutá jeho pozornost. Jeho matka se vrátila k té hrozné scéně, podpírána učedníkem Janem. Nemohla snést oddělení od svého syna. A Jan, nevěda kdy se konec dostaví, ji opět přivedl ke kříži. Ve své tělesné bolesti a mentálním utrpení Ježíš nezapomíná na svou matku. Vidí, jak tam stojí, u paty kříže. Dobře chápe její zármutek. Dívaje se dolů na svou matku a Jana, ty dva, které nejvíc miloval, myslel na ně a plánoval pro ně. Budou trpět samotou. Má ale na mysli způsob, jak je utěšit. Pohlédl na její utrápenou tvář, pak na Jana, a řekl Marii: "Ženo, hle, tvůj syn! Jane, hle, tvá matka!" Tím pro ni zaopatřuje to, co nejvíc potřebuje - něžnou sympatii toho, kdo ji miluje proto, že ona miluje Ježíše. A od té hodiny ji učedník Jan bere do svého vlastního domova. Zatím co ukřižování pokračuje... str 389

37 KAPITOLA

SKUTEK LÁSKY Osudný pokus vyhladil miliony. ... a zabil Muže, který proti tomu vynalezl lék. Miliony obětí jich letos zemře, aniž by si toho byli vědomi. Miliony jich bude zachráněno tím lékem. V JAKÉM JSTE BEZPEČÍ? ♣♣♣♣♣ Příhodu o tom pokusu jsme líčili ve 4 kapitole. Pokus byl to, co nazýváme... HŘÍCH. A tím lékem byla smrt Nevinného Člověka.

Proč bylo zapotřebí kříže? Mary Anne vypadala bezradně. "To mi dělá starosti", řekla. "Zdá se mi, že to byl jen manévr". "Co míníš?" zeptal jsem se. "Dobře, když stejně musel zemřít, proč se nechal veřejně přibít na kříž? Je mi těch knězů skoro líto. To je jako by Bůh rozhodl, že se to musí stát, a pak oni museli hrát jejich vinnou roli. Jako by byli obětmi osudu". "Chápu", byla má odpověď. "Aby o tom bylo jasno. Ježíšovi nepřátelé nebyli obětmi osudu nebo proroctví. Nemuseli páchat co spáchali. Ježíš učinil vše možné, aby je od toho hrozného činu odvrátil. Oni si ale volně zvolili jejich str 390 postup. A Bůh to využil ke Svým záměrům. Učinil tak dvěma způsoby". To jest dvěma, které mi přicházejí na mysl. Sdělil jsem je Mary Anne a stojí za to, abych je zde opakoval.

Za prvé, JAKO NEZVRATNÉ SVĚDECTVÍ, ŽE BYLA VYKONÁNA OBĚŤ. Agonie veřejné smrti znamenala, že o jejím svědectví nemohou být naprosto žádné pochyby. Měla se stát stěžejním bodem historie. Víme toho tudíž o smrti Ježíše a o hodinách k ní vedoucích víc, než víme o smrti jakékoliv jiné osoby z celého starodávného světa. V desátém století Apaplus napsal: V mnoha knihách filozofů jsme zjistili, že se odvolávají na den ukřižování Krista. Na jiných místech jsme už citovali prohlášení od Tacituse, Josefuse a židovských Talmudů, vztahující se k této události. Za druhé, židovští vůdci chtěli křížem vyhladit Ježíšův vliv. Bůh ale KŘÍŽEM DOSÁHL SRDCE LIDÍ. Kříž se stal Bohem vyvoleným prostředkem k získání mužů a žen pro Jeho lásku.

Hanba... nebo vítězství? Pro každého, kdo tu událost sledoval, to byla katastrofa. Ježíš selhal. Na druhé straně, pokud opravdu byl Mesiáš umírající za lidi, člověk z toho mohl učinit několik překvapujících závěrů. 1 - Hřích musí být nesmírně závažnou záležitostí. Hřích si vyžadoval Ježíšovu agonii a smrt. A on zemřel proto, že bylo možné hřích vyléčit. Kdy chirurg operuje? Dokud je nějaká naděje! Určitě ne, když je situace beznadějná! Hřích proto není ani beznadějný ani nevyléčitelný, jinak by nikdy nezemřel. K úspěšnému zápasu se hříchem do toho musí přímo zasáhnout Sám Bůh. 2 - Kříž dokázal Boží lásku. str 391 Synova smrt dala definitivní odpověď na otázku, zda Otec a Syn milují lidsvo do takové míry, aby uplatnili sebezapření a ducha oběti na záchranu lidí. Neposkvrněný Syn Boží visel na kříži, jeho maso roztrháno bičováním; jeho ruce, které tak často vztahovaly k lidem, aby jim pomohly, byly nyní přibity k dřevěnému polenu; jeho nohy, které tak neúnavně chodili s poselstvím lásky, naraženy skobami ke kříži; ta královská hlava, probodnutá posměvačnou korunou z trní; jeho třesoucí se rty vyjadřující hoře. A všechno to snášel; krev, která stékala z jeho hlavy, rukou, nohou; agonii, která trýznila jeho tělo; tu nevyslovitelnou strast kvůli ztracenému lidsvu, která naplnila jeho duši... Bylo to pro mne... a vás. Ten, kdo utišil zuřivé vlny a kráčel na pěnivých vodách, ten, před kterým se ďáblové třásli a nemoc utíkala, kdo otevřel slepé oči a povolal mrtvé k životu... se sám vydal na kříž jako oběť. A to z lásky k nám! Snáší pokutu božské spravedlnosti kvůli vám... a mne. Jeho smrt dokazuje jeho lásku. Jaké to vítězství! 3 - Dokázalo to, kdo se stará. Po tisíce let se zlé duchovní mocnosti rvali o kontrolu nad lidskou rasou. Prorokové tvrdili, že za buřičstvím člověka jsou zlé entity. Popírají Boží pravdomluvnost a Jeho starost o Jeho poddané. Tito zlí duchové se sami vzbouřili proti nebeské vládě a byli svrženi dolů. Bůh je mohl hned na to totálně zničit. To by ale mohlo vést k nedorozumění. Bůh se proto rozhodl bojovat proti buřičům LÁSKOU. Věří se, že Lucifer, jejich vůdce, přenesl své bitevní pole na planetu Zemi - a vedl naše první rodiče do buřičství. "Buďte svými vlastními pány", naléhal. "Buďte nezávislí. Nepotřebujete Boha".

A my jsme se nechali nachytat. Když vzpoura začala, zdálo se neuvěřitelné, že hřích by mohl být tak nebezpečný, jak Bůh řekl. str 392 Když ale vesmír viděl staletí nenávisti, rozdrásaných srdcí a smrti na planete Zemi, začali to chápat. Pozorovali Luciferovo (Satanovo) království v chodu. Potom uviděli jak Boží Syn vešel do tohoto nepřátelského území, aby lidstvo vysvobodil. Žil a trpěl s námi - a svým příkladem nám ukázal, jak překonat. Potom na sebe vzal kříž. To ukázalo, jak si Bůh cenil mužů a žen. Bylo to svrchované svědectví velké Boží lásky. Satanova neuhasitelná nenávist k Synu Božímu byla odhalena způsobem, jakým pečlivě naplánoval jeho zradu, monstrproces a hanebné ukřižování. To dalo vesmíru najevo jeho pravý kriminální charakter. Nebeské bytosti byli hrůzou ohromeni nad tím, že Lucifer, který býval jedním z nich, mohl tak daleko klesnout a být schopen takové krutosti. Jakýkoliv soucit nebo sympatie nebo lítost, kterou k němu cítili během jeho vyhnanství, byly nyní v jejich srdcích uhašeny. Tady je Lucifer, vyznávající se jako nebeské světlo - ale závistivě se mstící na nevinné Osobě, na Synu Božím, který v neslýchaném sebezapření a lásce přišel z nebe a vzal na sebe přirozenost ztraceného lidstva. Nyní se ukázala Satanova ohavnost! Spáchal tak hrozný zločin proti nebi, že nebeské bytosti se otřásají hnusem. Přerušují s ním ten poslední spoj sympatie. Pokud jde o obyvatele jiných světů, jsou s ním skoncováni. Zjevil svůj pravý charakter jako lhář a vrah. Lucifer je diskreditován. Ježíši Kristovi je dáno za pravdu. Jaké to vítězství! 4 - Uspokojilo to božský zákon a prokázalo jeho trvalost. Ježíšova smrt byla přesvědčivým argumentem, že Boží zákon je tak nezměnitelný jako Jeho Trůn. Fakt, že vlastní Syn Boha, záruka člověka, nebyl ušetřen, svědčí o tom, že božský zákon, který byl překročen, nemůže být na zachranu hříšníka změněn. str 393 Ne, překročení toho zákona musí být zaplaceno pokutou, smrtí. Spravedlnost Boha musí tudíž popravit Jeho milovaného Syna, který stál na místě svévolníka. Boží zákon musí stát tak pevně jako Boží Trůn - ať už se děje cokoliv - dokonce jak Syn Boží umírá v agonii. Spravedlnost si vyžaduje, aby hřích nebyl prominut, ale aby byl vykonán trest smrti. To byl záměr Ježíšovy smrti, zajistit propuštění těch, kteří překročili zákon, aniž by byl zákon zrušen. Ježíšova smrt je tím nejmocnějším svědectvím o svatosti Božího zákona. V dobách Perské říše se vládce Darius usilovně a horečně snažil zachránit Daniela od vržení do lví jámy. Čelil ale "nezrušitelnému zákonu Médů a Peršanů".Majestátnost zákona, samá stabilita vlády, si vyžadovala, aby byl rozsudek vykonán. Jinak by byl ohrožen samotný trůn. Stejně tak s božským zákonem. Kdyby existoval jiný způsob zachování jeho svrchovanosti, Ježíš by nemusel zemřít. Avšak nekonečná láska a moudrost nemohla vymyslet žádný jiný plán, neboť zrušení zákona by učinilo hřích nesmrtelným. Královský zákon musí neochvějně trvat, dokonce i když to stálo život milovaného Syna. Zákon a spravedlnost Boha - všesvatého - jsou prokázány. Jaké to vítězství!

To ze všech nejvznešenějších dramatů

Když jsem konečně pochopil velkolepost té události, uvědomil jsem si, že ve srovnání s ní, všechna moudrost těch nejmoudřejších lidí na světě upadá do bezvýznamnosti. Jen pomyslete na nesmírnost toho drama! Spolu-Stvořitel se vydal jako výkupné. Odložil své královské roucho. Odložil svou královskou korunu, sestoupil s jeho vysokého velitelství nad nebem a vzal na sebe chabé lidské tělo. A jako kdyby to nestačilo, ponížil se tak, že trpěl příšernou bolest kříže, v rukou lidí, které stvořil. str 394 Je záhada, že to udělal. A je záhada, že Bůh tak miloval svět, aby Svému Synu dovolil vykonat tak velkou oběť. Věda je příliš omezena na to, aby tu událost mohla obsáhnout. Tento záhadný a báječný plán záchrany je tak dalekosáhlý, že jej filozofie nemůže vysvětlit. Ten nejhlubší rozum se toho nemůže dopátrat. To bylo vskutku to nejtroufalejší záchranné poslání všech dob. Po mnoho let jsem žil jako nevěřící. Jsou mezi vámi čtenáři, kteří si, tak jak já, budou moci rozumět s následujícím skutečným zážitkem ještě dalšího skeptika. George Vandeman líčí příběh nevěřícího, který zachránil sirotka z hořící budovy. "Jelikož ztratil svou vlastní manželku a dítě, přál si toho chlapce adptovat. Křesťanští sousedi ale nepovažovali za moudré umístit toho chlapce do domova nevěřícího. Aplikant nicméně vyhrál soudní proces, když zvedl svou ruku škaredě popálenou během záchrany chlapce, a řekl: 'Mám jen jeden argument. Tohle.' Ukázalo se, že byl dobrým otcem a malý Bobby nikdy neměl dost naslouchání tomu, jak ho táta zachránil z plamenů. A nejradějí poslouchal o té zjizvené ruce. Jednoho dne navštívil se svým novým otcem výstavu obrazů. O jeden obraz projevil zvláštní zájem jak Ježíš napomíná Tomáše za jeho nevíru a ukazuje mu jeho zjizvenou ruku. Malí klučina žadonil: 'Tati, řekni mi povídku o tom obrazu'. 'Ne toho.' 'Proč ne?' 'Protože tomu nevěřím' 'Vyprávíš mi ale povídku o obru-zabijákovi Jackovi, i když tomu nevěříš.' A tak mu tu povídku sdělil. A Bobby řekl: 'To je jako ty a já, tati'. Potom pokračoval: 'Nebylo to od Tomáše hezké, že nevěřil po tom, co ten dobrý muž za něho zemřel. Co kdyby mi lidé řekli, jaks mně zachránil z ohně a já řekl, že tomu nevěřím?' Otec se nemohl vyhnout zdravému usuzování malého dítěte. Sám použil své vlastní zjizvené ruky, aby získal chlapcovo srdce. Mohl by nadále vzdorovat zjizvené ruce Muže, který za něho zemřel - a říkat, že to neudělal?" Ten kříž na Lebečním pahorku musí být ze všech nejmocnějším argumetem. Ty zjizvené ruce Ješuovy. Ruce, které byly zraněny v jeho střetnutí se silami zla - proto, abychom vy a já mohli žít! A nyní se vrátíme na místo ukřižování... str 397

38 KAPITOLA

ČERNÉ POLEDNE

Bylo polene, pátek, šestý den v týdnu, čtrnáctého Nisanu, 31 n.l. Najednou se setmělo. To ale nebylo zatmění slunce. Tma pokryla kraj po tři dlouhé hodiny. Historikové napsali, že ta tma dosáhla samotné srdce říše, Řím. Blízko za Jeruzalémem, na náspu kopce ve tvaru lebky, umírala postava na veřejném kůlu... AVŠAK SMRT NEZPŮSOBILO UKŘIŽOVÁNÍ. Události vedoucí k jeho smrti byly bizarní. Dozorčí ukřižování, vojenský velitel, tuhý a ostřílený skeptik, zvolal: "To vskutku byl Syn Boží". Několik hodin před tím, římský vladař veřejně prohlásil: "Nenacházím v tom muži žádnou vinu". Podlehl ale nátlaku davu a omyl si od té záležitosti ruce. Obviněný byl odsouzen židovským náboženským soudem. Ne kvůli nějakému zločineckému činu - i když se usilovně snažili, nenašli v jeho životě žádnou chybu v žádném směru - ale kvůli tomu, že tvrdil, že je Syn Boží. JEHO SOUDNÍ PROCES A POPRAVA BYLY KVŮLI JEDINÉ VĚCI - JEHO TOTOŽNOSTI! A toho dne se přihodilo několik přízračných věcí. ♣♣♣♣♣ Po poslední tři roky záhada toho muže otřásla Izraelem. Nikdy před tím takový život nebyl. str 398 On také ale předpověděl svou vlastní smrt. Řekl, že položí svůj život jako usmíření za hříchy světa a potom třetího dne opět vstane z mrtvých. Nyní visel na římském kříži. Kříž byl symbolem jejich uctívání slunce. To, že Ježíše přibili na kříž, znamenalo: "Nemůžeme se nad tímto zločincem slitovat. Bože slunce, dáváme jeho duši do tvých rukou".

Záhadná tma Slunce stouplo přímo nad hlavu a najednou zhaslo. Po tři hodiny visela nad krajinou záhadná tma. Tato tma, které bylo tolik lidí svědky, si vyžadovala přírodní vysvětlení od těch, kdo nechtěli uvěřit. V 52 n.l. historik Thallus, narozený v Samařsku, napsal historii, která se od té doby ztratila. Citují ji ale jiní pisatelé. Jeden z nich, Julius Africanus (asi 221 n.l.) udává: Thallus ve třetí knize jeho historie vysvětluje tu tmu jako zatmění slunce - zdá se mi to nerozumné. Historik prvního století Phlegon v jeho Chronicles potvrzuje, že: V čase císaře Tiberiuse, zatmění slunce nastalo za úplňku. Mohlo to být přírodní zatmění slunce? Vyloučeno. Tady máte proč. Jednak zatmění slunce netrvají tři hodiny, ale nanejvýš několik minut. Tato tma ale trvala od pravého poledne do tří hodin odpoledne. Tři hodiny. A ještě něco jiného. Datum bylo 14 Nisan - dva týdny po novoluní. To znamená, že bylo kolem dnu úplňku. Měsíc nemohl zastínit slunce - protože byl na druhé straně oblohy. Philopon píše: A o té tmě... Phlegon to vzpomíná v jeho Olympiads... z jeho pramenů nevěděl o žádném (podobném) zatmění v předchozích dobách... a to ukazuje vlastní historický záznam císaře Tiberiuse. (De. opif. mund. II.21.)

str 403

39 KAPITOLA

ÚŽASNÉ PŘEDPOVĚDI "Rabíne, co jsme to udělali?" Marek byl plný úzkosti. "Vy jste naši vůdci. Věřil jsem vám". "Nestůj tam, člověče, všem lidem na očích. Pojď do vnitř!" David ben Uzzah uvedl Marka do svého obyváku. "Tak dobrá, posaď se." Rabín a Marek spolu vyrostli a zůstali blízkými přáteli. Markovo tvrzení ale znělo jako bláznovství. "Říkám ti, bylo to předpovězeno", Marek volal. "Je to tady!" "Co říkáš? Že jsme zavraždili Mesiáše?" Události toho víkendu sledovalo mnoho prostých, čestných lidí. Od té doby někteří z nich, včetně knězů, se chtěli sami na vlastní oči přesvědčit ohledně proroctví týkajících se Mesiáše. Zjistilo se, že různá proroctví o Vysvoboditeli se klenula přes dobu takových 4000 let. Každý obyčejný čtenář mohl sledovat, jak ta proroctví pozvolně rozvíjejí božské zjevení. Jednoduché obrysy prvního slibu se stávaly čím dál tím podrobnější, tak jak Božská Mysl inspirovala různé pisatele. Každý nový prorok byl jako malíř, který svým štětcem přimaloval podrobnosti - až ta slovní malba byla konečně hotova a plný obraz str 404 nastávajícího Mesiáše vystupoval dokonale a úplně. Věděli jste, že celý životní příběh Mesiáše - jeho příchod na zem a kdy příjde - byl napsán stovky roků před Starým Zákonem? Nikde jinde na světě nenajdete člověka, jehož bibliografie byla napsaná před tím, než se narodil. Některé z úvodních předpovědí jsou: 1 - Ten Nastávající bude potomek Abraháma. 2 - Ze dvou synů Abraháma, Mesiáš vzejde ze "smene Izáka". 3 - Z Izákových dětí bychom měli očekávat zjevení toho Nastávajícho skrze "semeno Jákoba". 4 - Proroctví to dále upřesnilo. Z dvanácti synů Jákoba, Vysvoboditel se měl narodit z kmene Judy. 5 - Ze všech rodin Judy to mělo být skrze rodinu Jišajovu, odkud měl přijít. 6 - Jišaj měl přinejmenším osm synů. Proroctví je všechny vyřadila, kromě jednoho - Davida. Mesiáš měl být potomek krále Davida. 7 - Měl se narodit v Betlémě - a když na to příjde, určitém Betlémě. Existovaly totiž dvě města jménem Betlém. Betlém Zebulonův 110 km na sever od Galileje; to ale nebylo, kde se měl Mesiáš narodit. To prorokované místo bylo "Betlém efratský... v Judsku". Bůh tímto vyřadil ohledně Toho Slíbeného všechna města na světě, kromě jednoho. 8 - Měl přijít PŘED zničením chrámu a posledním vyhnanství židů. Byl jasně udán časový faktor. Mesiáš musel přijít dokud druhý chrám stále ještě stál. Když Zerubabel stavěl druhý chrám, mnozí naříkali nad tím, že je podřadný vzhledem k chrámu Šalomounově. Avšak jako str 405

náhrada těm, kdo naříkali nad tou podřadností, bylo prorokováno, že sláva toho pozdějšího domu měla převýšit slávu toho dřívějšího domu,9 jelikož do toho druhého chrámu měl přijít Mesiáš.10 Musel přijít PŘED zničením toho chrámu - jinak by to proroctví selhalo. Vyplnění jednoho jediného proroctví by dokázalo jen málo. Avšak prameny 332 odlišných proroctví se časem spojily do lana neoblomného svědectví - které učinilo Ježíšova tvrzení nepopíratelnými.

Posledních 24 hodin Proroctví daná během takových 500 let se vyplnila během 24 hodin. Za těch 24 hodin se uskutečnilo ne méně než 40 proroctví! Podívejme se na pět z nich.

Jeho zrada Bylo prorokováno, že: a) Bude zrazen přítelem b) Bude prodán za 30 stříbrných c) Ty peníze budou hozeny na zem v chrámu d) Ty peníze skončí v rukou hrnčíře Tyto podrobnosti byly dané ne méně než 500 let před vlastními událostmi.11 Ve vyplnění, jeden z Ješuových blízkých učedníků Ješuu zradil. Knězi zaplatili Jidášovi 30 stříbrných. Později, když Jidáš zjistil, že Ježíš se nemíní zachránit, vrátil ty peníze knězům a pak se odešel oběsit. Knězi mezi sebou diskutovali co s těmi vrácenými penězi udělat. Někdo navrhl, aby byly dány do pokladny. Oni se ale rozhodli koupit hrnčířovo pole na pohřbívání cizinců. Uvědomujete si, že kdyby ty peníze dali do pokladny, Písmo by bylo zrušené, protože je řečeno, že ty peníze budou použity na hrnčířovo pole? Nakonec se rozhodli učinit právě tu věc, kterou prorok řekl, že učiní. str 406

Smrt ukřižováním Tady je to proroctví: "probodli ruce mé i nohy mé". O ukřižování se v době psaní tohoto proroctví (asi 1000 př.n.l.) prakticky nevědělo - a i když se stalo přijatým způsobem popravy, k připevnění oběti na hrubé trámy bylo obyčejně používáno provazů a ne hřebů. Proroctví říká, že jeho ruce a nohy budou probodnuty.

Budou losovat o jeho oděv "Dělí se o mé roucho, losují o můj oděv." Zdá se, že toto proroctví je rozporné, až když zjistíme, co se ve skutečnosti stalo. Ježíšův oděv byl dán vojákům. Rozdělili si vrchní šaty na čtyři díly. Když ale došlo na spodní šat, "Řekli si mezi sebou: 'Netrhejme jej, ale losujme o něj, čí bude'! " Kolem 150 n.l. Justin Martyr, ve své "Obraně křesťanství" adresované císařovi Antoniusovi Piusovi, se odvolával na zprávu vladaře Piláta, o které Martyr věřil, že je uložena v římských archívech. Ohledně vojáků dělících se o Ježíšovo roucho a losujících o jeho oděv, dodává: ... a že tomu tak je, se můžete dovědět ze 'Skutků', které byly zaznamenány za Pontiuse Piláta.

str 411

40 KAPITOLA

PŘEKVAPENÍ POD LEBEČNÍM PAHORKEM Toho odpoledne v Jeruzalémě, muž oděn do kněžského roucha se chystal na vykonání své chrámové služby. Připravoval beránka na zabití. Byla výroční oslava Pesachu. Kolem 3 odpoledne, podle židovského zvyku, knězi měli zabíjet Pesachové beránky. Byl ale zneklidněn. Dělo se něco velmi divného. Na severní kopec - Lebeční kopec, místo popravy - padla před třemi hodinami záhadná tma a rozšířila se daleko a široko, dokonce i nad celým městem. Snažil se na to nemyslet a pokračovat v práci. Oděn v jeho nádherném rouchu, kněz stál s nožem napřáhnutým na zabití rituálního beránka. Ti, co byly kolem, ho napjatě sledovali. Najednou se země otřásla. Bylo slyšet podivný zvuk z nitra budovy. Kněz se tak lekl, že mu nůž z ruky vypadl a beránek utekl. S hrůzou a ve zmatku vběhl do první komory. Uviděl jak masivní opona rozdělující první komoru od druhé, byla roztržena. Jako by neviditelnýma rukama byla prudce roztržena od shora dolů. To nejsvatější místo, které bylo zkázané pro kohokoliv jiného kromě velekněze, bylo nyní vystaveno všem na oči. str 412 Bylo to alarmující. Ohromný závoj nebyl roztržen od spodu nahoru, tak jak by učinili lidé, ale od shora dolů. Můžete to nazvat - pokud si troufáte - nadpřirozené. Mám za to, že Josefus někde řekl, že ta ohromná chrámová opona byla sedm centimetrů tlustá! Její roztržení by si vyžadovalo spřežení několika býků! Byl jsem jako obvykle opatrný a rozhodl se, pokud možno, vyhledat nějaké prameny mimo Nový zákon. Pomoc by zřejmě poskytl židovský rabín. Vzpomínám si, byla australská zimní neděle odpoledne - přesně 29 června - když jsem vešel do domu rabína Ruebenzackse. Rabín mne zavedl do studovny nacpané knihami, většinou v regálech, ale také na četných hromadách úhledně naskládaných podél zdi. Rychle jsem šel k věci. "Rabíne, víte něco o roztrhnutí opony druhého chrámu?" Rabín vypadal překvapeně. Dodal jsem: "Přihodilo se to prý asi ve třetině prvního století n.l., v době Pesachu". Přímost té otázky ho zarazila. Rabín se ale vzpamatoval a opatrně, ale upřímě, na to reagoval. "Ano", řekl, "existuje nepsaná židovská tradice, že opona byla v té době záhadně roztržena". ♣♣♣♣♣ Jakmile byla jednou ta opona roztržena, každý kdo k tomu měl příležitost, se mohl nakouknout dovnitř svatyně a přesvědčit na vlastní oči, že ta proslulá schrána smlouvy tam scházela.

Dokonáno jest Za městem, v ten stejný okamžik, když byla opona roztržena, Ježíš zvolal: "DOKONÁNO JEST!"

Od té chvíle chrámové oběti přestaly mít význam. Symbol se střetl s jeho vyplněním ve smrti Beránka Božího. str 413 Mesiáš dokončil práci, kterou mu přidělil jeho Otec. Bylo to naplánováno před začátkem světa.3 Každý krok záchranného plánu byl dokončen podle rozpisu. Luciferovy snahy o svržení toho plánu byly neúspěšné. Ježíšovo vítězství zajistilo spásu pro lidstvo. Když Ježíš v jeho smrtelné agonii zvolal "dokonáno jest", nebem se musel ozývat triumfální jásot. Ten ohromný zápas, který se tak dlouho protahoval, byl nyní rozhodnut. Ježíš je dobyvatelem. Vyplnění bylo úžasné. Na výroční hebrejský den Usmíření (Jom Kippur), velekněz vešel do velesvatyně třikrát - jednou se zvláštním podáním kadidla a dvakrát aby pokropil krev obětí. Když vešel s krví obětovaného zvířete, pokropil krev na slitovnici, která představovala Boží trůn. Po tom, co strávil tři hodiny ve tmě nejsvatějšího místa, velekněz vyšel ven s prázdným kotlíkem v ruce, pozdvihl jej a prohlásil: "Dokonáno jest". Potom lidé věděli, že oběť byla Bohem přijata a jejich hříchy byly odpuštěny. str 415 Ješuovy tři hodiny ve tmě na kříži skončily vítězným zvoláním: "Dokonáno jest". Udělal všechno co jen mohl. Nyní máme způsob na záchranu. To neznamená, že každý bude zachráněn. Padák je vyroben a nachystán tak, že může zachránit život pilota, který vyskočí z letadla. Něco to ale potřebuje... ten pilot musí zatáhnout za šnůru, aby se padák otevřel. Jeho úloha je také nutná. I když padák je dokončen, pilotova úloha stále ještě čeká dokončení před tím, než je zachráněn. V božském záchranném plánu je reakce každého jednotlivce rozhodující.

Skála se otevřela Ježíš mohutným hlasem zvolal poslední slova: "Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha." Jak se tak podřídil, pocit ztráty Otcovy přízně byl od něho odňat. Ježíš zvítězil vírou. Nyní si byl vědom svého triumfu a byl si jist, že bude vzkříšen z mrtvých. Bezprostředně na to vyrazil z hloubky země dunivý, hrozivý zvuk. Země se silně zatřásla a skály praskaly. Ježíš byl mrtev. Z žasnoucího římského setníka byla vynucena slova: "Toto byl vpravdě Syn Boží". Smrt ukřižováním byl pomalý proces. Mohla se protahovat až několik dní. Ti vojáci patřili ke zvláštnímu oddílu provádějícímu ukřižování. Byli se scénami ukřižování dobře obeznámeni. Udivilo je, že Ježíš už byl mrtev.

Kopí probodlo jeho bok Kněží si chtěli být jisti, že Ješua je mrtev, a tak na jejich návrh voják vrazil kopí do jeho boku. Dobře si všiměte, co následovalo. Učedník Jan to zapsal: Ale jeden z vojáků mu probodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda. A ten, který to viděl, vydal o tom svědectví, a str 416 "jeho svědectví je pravdivé; on ví, že mluví pravdu, abyste i vy uvěřili. Neboť se to stalo, aby se naplnilo

Písmo: 'Ani kost mu nebude zlomena'. A na jiném místě Písmo praví: 'Uvidí, koho probodli'." Všimli jste si toho? Vytekly dva bohaté a rozlišné proudy, jeden krve a ten druhý vody. To viděli ti, kteří stáli u kříže. Podle toho, že vytekla hustá a červená krev, oddělená od doprovázejícího vodního sérumu, vojáci poznali, že Ješua je vskutku mrtev. Tady bylo překvapující svědectví toho, (obrázek) že Ježíšova smrt nebyla následkem tělesného vyčerpání, ani ne kvůli bolestem ukřížování, ani ne následkem bodnutí kopí. Jeho srdce doslova puklo. Dvě věci - to náhlé a "hlasité" zvolání v okamžiku smrti,8 a proud krve a vody, který vytekl z jeho boku zvěstovaly, že zemřel na puknuté srdce. Srdeční svaly se možná doslova protrhly. To se může pod intenzivním mentálním stresem přihodit. Když si to zblízka prozkoumáme, je v tom víc, než se na první pohled jeví.

Krev a voda: lékařské svědectví Před několika lety, Dr. Walshe, profesor lékařství na "University College", Londýn, prohlásil, že při protržení srdce pacient přirazí ruku ke hrudi a vydá pronikavý výkřik. Smrt obyčejně velmi rychle následuje. Krev unikne do dutiny pericardium (srdeční vak). V případech protržení srdce se zjistilo, že v tom vaku se nahromadilo půl až jeden a půl kilogramu krve, ze které se oddělilo limpid serum ("krev a voda"). Když jsem se nedávno připravoval mluvit na toto téma v jižní Austrálii, bylo mi oznámeno, že sporná teologyně Barbara Thiering mne napadla na základě toho, že krev a voda nemohly z Ježíšova boku vytéct. Jelikož Ježíš byl mrtev, tvrdilo se, že krev by už byla sražená. Tím to prý hasne! str 417 Já jsem ale už měl v mém fasciklu výsledky opětovaných pozorování a pokusů provedených lékařskými odborníky na mrtvých lidech. V 1957 A.F. Sava oznámil, že prováděl pokusy na mrtvolách méně než šest hodin po smrti. Ty pokusy dokázaly, že když je do strany hrudě vraženo kopí, "tekutina z pericardiumu a ze srdce zaplaví prostor kolem plíc, spíše než aby pomalu vytekla skrze propíchnuté plíce do rány v hrudní stěně". Sava věřil, že v případě Ježíše, krev a voda se nahromadily hned uvnitř hrudního koše, mezi pleurou vykládající hruď a pleurou vykládjící plíce. Navrhl také, že bičování několik hodin před tím než byl ukřižován stačilo k tomu, aby se tělesná tekutina nahromadila uvnitř hrudi: Zkušenosti s vážnými zraněními hrudi předvedly, že zranění, která nepronikla hruď, jsou schopna způsobit nahromadění krvácející tekutiny v prostoru mezi žebry a plícemi. Objem těchto tělesných tekutin se různí podle vážnosti zranění a stupně reakce na takové zranění... Takto nahromaděná krev v uzavřených dutinách se nesráží. Červené krvinky mají tendenci svou váhou klesnout do spodu dutiny, a tím rozdělit tekutinu na tmavočervenou buněčnou složku na spodu, zatím co světlejší průhledné serum se nahromadí ve vrchní části jako oddělená i když přilehlá vrstva... Tudíž čistě z hlediska mechanické anatomie, možnost výlevu krvácení mezi plícemi a žebry je daleko větší než podobný jev uvnitř srdečního vaku. V 1975 John Wilkinson, lékařský misionář, analyzoval a zhodnotil různé teorie a došel k závěru, že výtok krve a vody byl výsledkem "zemské tíže a vertikální pozice těla na kříži. Všímaje si, že krev zůstane tekutá nějakou dobu po smrti, Wilkinson usoudil, že kopí muselo probodnout spodní část srdeční komory. Na základě jeho

zkušeností s vážnými zraněními hrudi souhlasil... že 'voda' pocházela z pericardialového vaku. Tato tekutina 'byla řídká, průhledná a bezbarvá a docela odlišná od husté, neprůhledné, červené krve, kterou doprovázela.' Rána kopí tu tekutinu uvolnila a tím, že kopí proniklo srdce, uvolnila str 418 také krev, která vytekla první. Je možné, že vyteklo víc vodnaté tekutiny než krve". Dr. C. Truman Davis, lékařský doktor, který pedantsky studoval ukřižování z lékařského hlediska, říká, že "únik vodnaté tekutiny z vaku obklopujícího srdce" je svědectví "ne běžné smrti ukřižovaných způsobené udušením, ale selhání srdce způsobené šokem a sevření srdce tekutinou v pericardium". Samuel Houghton, MD, významný fiziolog z "University of Dublin", kapacita na tělesné jevy doprovázející smrtelná zranění, prohlásil: Že příčinou Kristovy smrti bylo protržení srdce schopně tvrdí Dr. William Stroud; a že k protřžení srdce skutečně došlo pevně věřím... Důležitost toho je zřejmá. Ukazuje, že zápis v Janovi 19 nemohl být smyšlený; že zapsaná fakta musel vidět očitý svědek; a že ten očitý svědek byl tak ohromen, že ten jev zjevně považoval za zázračný. Jan to považoval, pokud ne za zázrak, alespoň za velmi neobvyklou věc. Začalo to předešlého večera v zahradě Getsemanské, kdy Ješua potil krev, tak jak lékař Lukáš poznamenal. Bylo to tam, kde začaly "velké útrapy", které nakonec zhasly jeho život. Ježíš nezemřel na rány od hřebů nebo na bolest ukřižování. Ptám se. Zemřel následkem útrap způsobených masivní váhou hříchů, které na sebe vzal - a následkem toho, že vnímal jak ho Bůh opustil kvůli těm hříchům na něm spočívajícím? Byl zabit hříchem světa, který si zvolil nést? To nebyla obyčejná smrt, kterou my všichni zemřeme, ale ta "konečná" smrt oddělení od Boha. Ježíš tu smrt okusil, aby nás od ní zachránil. Ježíš zemřel doslova, zrovna tak jak obrazně, na puklé srdce.

Ta stejná trhlina Během zemětřesení se skála otevřela. Na levo od prostřední díry pro kříž, na dně právě té díry, do které byl zasazen Ježíšův kříž, skála byla TRHLINOU OTEVŘENA. str 419 Potom, když setník vrazil kopí do Ježíšova boku, vytekly dva bohaté proudy, jeden krve a ten druhý vody. Průměrná osoba má 3,8 až 4,7 litrů krve. Krev a voda tekly po jeho boku... po jeho nohou... a do díry na kříž. Krev vtekla přímo do pukliny ve skále, dále dolů a kapala na slitovnici schrány, která byla pohřbena asi 6m pod pod tím. Jak to víme? Trhlinu jsme podrobně zkoumali a ukazuje krev, která do ní vtekla. Stále tam ještě je. A je to lidská krev. Je těžké se zbavit pocitu, že Božská Mysl ty události sehrávala. Za prvé, takových 600 roků před Ježíšovou smrtí bylo zajištěno ukrytí schrány právě v té komoře. Během obléhání Jeruzalému babylónci v 587-586 př.n.l., Jeremiášovi a/nebo nějakým chrámovým knězům, bylo vnuknuto, aby ukryli schránu smlouvy v komoře té jeskyně. Neměli absolutně žádné ponětí o událostech, které se odehrají v pátek 31 n.l. Římané, kteří tu díru vydlabali, neměli absolutně žádné ponětí o tom, co se pod jejich nohama nachází, ani o tom, že tu prostřední díru umístili přesně na tom správném místě. Za třetí, dokud Ježíš nezemřel, žádná krev nemohla skapat dolů, protože tam nebyla žádná trhlina. Avšak ty úžasné shody okolností se ve skutečnosti odehrály. Shody okolností? Ano, protože všechno se

muselo přesně shodnout, aby to fungovalo. Kdo to tak mohl zařídit? A nyní, o 2000 let později, Ten, kdo nezná ani kvapu ani zpoždění, konečně odhalil schránu smlouvy právě když se přibližujeme dalšímu velkému zákroku - slíbenému druhému příchodu. O tom něco později. Má manželka, která byla na nalezišti se mnou, před pár dny věcně poznamenala: "To je pro Něho typické, udělat něco neočekávaně. Takže s konečnou platností nebudou žádné pochyby o tom, proč ten Muž zemřel na kříži toho dne". str 420 Ano, to je pro Něho typické. "Nic není skrytého, aby to jednou nebylo zjeveno, a nic nebylo utajeno, leč aby vyšlo najevo." Řekl sám Ješua. "Neboť není NIC zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno." A bylo také předpovězeno: "Ze země vyraší pravda". Dalo by se říct, že tento objev schrány byl už předem naplánován?

Kdo SKUTEČNĚ zvolil umístění Znovu jsem si v Genesis přečetl tu povídku o Abrahámovi a jeho synu, jak se pachtili k hoře Moriah, aby podali oběť. Tentokrát mi to zasvitlo jako blesk. Zjištění, že SÁM BŮH TO MÍSTO ZVOLIL! Všimněte si toho zápisu: A Bůh řekl: "Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Móriah a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!" Člověk by se mohl zeptat: Proč Hospodin nařídil Abrahámovi, aby vzal svého syna na vzdálenou "horu, o níž ti povím", a ne na nějakou bližší horu? Snažil se Bůh ukázat, že v budoucnu Jeho Syn měl být "obětován" na té stejné hoře? Popisoval Bůh Abrahámovi, jak jednoho dne zemře Mesiáš? Jak mi napadl význam srovnání Abraháma a Izáka s Bohem a Jeho Synem, četl jsem dále: Tomu místu dal Abraham jméno "Hospodin vidí". Dosud se tu říká: "Na hoře Hospodinově se uvidí". Říkal nám Hospodin, že právě jak v ten den byl pro Abraháma poskytnut beránek místo Izáka, tak bude v budoucnu poskytnut Boží Syn místo nás? Bylo to proroctví, že jednoho dne bude Mesiáš za nás "obětován", či "poskytnut" tam na té stejné hoře Moriah? Pomyslete na to. Ježíš prohlásil: str 421 Abrahám zajásal, že spatří můj den; spatřil jej a zaradoval se. Co tím Ježíš myslel? Hospodin izraelskému národu přesně stanovil: Nebudeš moci připravovat hod beránka v kterékoli ze svých bran... Jenom na místě, které Hospodin, tvůj Bůh, vyvolí. Všimli jste si toho? Jelikož Pesachový beránek symbolizoval nastávajícího Mesiáše, měl být obětován za branou na místě, které Sám Hospodin vybere.

Nový Zákon potvrzuje, že Ješua byl ukřižován za bránou Jeruzaléma. Navrhuji, že lokalita ukřižování je NA MÍSTĚ, KTERÉ HOSPODIN SÁM VYBRAL. Báječné pochody Božské Mysle jsou mimo naše chápání. Žádná podrobnost není zapomenuta v Božím plánu už od začátku dokonalém. A snaž se pochopit jak úžasné je toto: ROZTRŽENÍ chrámové opony ohlásilo, že oběti pozemského chrámu byly nyní anulovány. Při té příležitosti byla velesvatyně vystavena na pohled, aby bylo jasně vidět, že schrána smlouvy tam není. Podle knihy Židům, roztrhnutá opona symbolizovala Ježíšovo tělo, které bylo také ROZTRHÁNO bičováním a na kříži. A jak Mesiáš zemřel, skála pod ním byla ROZTRŽENA, aby se OTEVŘELA a přijala jeho krev. Schrána smlouvy pochopitelně v chrámu nebyla, protože Hospodin naplánoval, aby byla mimo chrám, "za branou" a přijala Ježíšovu krev. Jak výstižné, aby tato "krev věčné SMLOUVY"24 padla na schránu SMLOUVY! Všechno to bylo tak pečlivě zařízeno. Každá podrobnost spočívá na osobě Ježíše. Nezemřel na tom místě jen proto, že tam byla schrána. Spíše schrána byla umístěna ve vztahu k místě, kde bylo Ješuovi určeno, aby zemřel.

Dvě hory Boží Věděli jste, že bible označuje dvě místa na této planetě Zemi jako "hora Boží"? Hora Sínaj je nazvaná "hora Boží" a hora Moriah je označena "hora Hospodina".

Fyzicky spojené Hora Sínaj byla součástí Božího vztahování k lidstvu. Vztáhl k lidem Svým ZÁKONEM, přepisem Jeho vlastního charakteru... který fyzicky vyryl svým VLASTNÍM PRSTEM. Nařídil Mojžíšovi, aby jej uložil do schrány smlouvy. Později, na hoře Moriah, Hospodin vztáhl k lidstvu Svou MILOSTÍ, kropíce slitovnici téže schrány smlouvy KRVÍ SVÉHO VLASTNÍHO SYNA. V OBOU PŘÍPADECH k nám Hospodin vztáhl FYZICKÝM způsobem. V obou případech nechal Svůj fyzický otisk. Bůh je duch, my jsme fyzické bytosti. Aby k nám dosáhl, použil fyzické věci... věci, kterým můžeme rozumět. To, co napsal na hoře Sínaj - pravdu Jeho zákona - Hospodin nakonec uložil pod horou Moriah - aby vykoval spojovací článek. "Setkají se milosrdenství a věrnost" - věrnost Božího zákona a milosrdenství Boží lásky. Bůh ROZPUKL TEN KOPEC, aby přijal krev Jeho Syna a ta krev mohla skapat na slitovnici umístěnou nad Jeho zákonem. "Setkají se milosrdenství a věrnost", bylo vnuknuto žalmistovi, "spravedlnost s pokojem si dají políbení". MILOSRDENSTVÍ A VĚRNOST SE SETKALY na té slitovnici - když porušený požadavek zákona o spravedlnost udeřil Ježíše, který se stal "hřích" na našem místě - a nám byla udělena Boží milosrdnost. Vidíte to? Všechno z minulosti se sešlo dohromady V JEDNOM SKUTKU. A skrze jeho SPRAVEDLNOST (jeho správný život, přičítaný na náš účet, jednotlivě, pokud jej příjmeme), můžeme str 424 být SMÍŘENI s naším Stvořitelem, jako kdybychom nikdy neudělali nic špatného!

Masivní množství krve

Schrána smlouvy s její slitovnicí leží něco přes 6 metrů pod dnem díry na kříž, na kterém viselo Ježíšovo tělo. Trhlinu jsme podrobně prozkoumali. Jasně přijala hodně krve. Ano, vím. Budete se ptát: Nebylo by to svědectví po tak dlouhé době zničeno? To mi přišlo na mysl. Bylo na čase se zeptat také několik jiných otázek... str 425

41 KAPITOLA

OTÁZKY Právě jsem vyšel ze sprchy, když se ozvalo hlasité klepání na dveře. Rychle jsem sáhl po ručníku. "Čas na jídlo!" volal Bob. "Nemohu už víc ani chvilku čekat". Náš hotel v Jeruzalémě byl skromný, ale měl horkou vodu. Perfektní po špinavém dnu v podzemí. Už jsem téměř přestal počítat, kolikrát jsem byl v tomto městě. Jeruzalém, domov velkých králů, Davida, Šalomona, Chizkijáše. Staré město s uličkami vydlážděnými kamennými kostkami, po kterých osobně chodil Syn Boží. Atmosféra Jeruzaléma byla jiná než jakéhokoliv jiného místa na zemi. Jeho vůně, pohledy a zvuky byly roztomile zvláštní. Dnes se náš kolektiv rozešel. Ron sebou vzal dva mladé pomocníky do Galilejské oblasti, aby si prohlédli nějaká místa úzce spojená s událostmi Nového Zákona. Richard Reeves, Bob Murrel a já jsme šli dolů do soustavy složitých podzemních hrobek z období prvního chrámu. Pečlivě jsme je prohlédli. Změřili jsme vnější i vnitřní komory, zrovna tak jak menší výklenky. Naše měření potvrdila, že normálně používanou délkovou mírou během období prvního chrámu byl loket 52,3cm. Tento objev byl důležitý pro některé naše jiné projekty. Toho večera jsme pohdlně seděli ve sklepní restauraci hotelu. Byla to malá místnost. Tlumené světlo spolu s arabskou hudbou z magnetofonu dávaly náladu na příjemné uvolnění. To se stalo naším oblíbeným místem, kde jseme mohli vypnout ke konci náročného dne. str 426 První útržky zpráv týkajících se nálezu schrány smlouvy už vzbudily intezivní zájem v zemích každého z nás. Určitou informaci jsme ale nemohli odhalit. Byla to citlivá záležitost a člověk si musí být vědom problémů, které mohla způsobit politickým vůdcům Izraele. Zamýšlíme se jich dotknout později. Nahnul jsem se k muži, který ji našel první. "Pár otázek, Rone", začal jsem. "Zahaj palbu, Jonathane" byl jeho reakce.

Nebyla by krev vodou smyta? "Co myslíš, Rone? Ohledně té skály nad místem ukřižování. Rozpukla se, ano? Dobře, neměla ta krev z té trhliny už dávno zmizet? Určitě by stačil první liják po ukřižování, aby tu krev odplavil!" "Docela dobrá otázka", Ron převaloval slova v ústech. "Vzpomeň si ale, co jsme našli na vršku té díry pro kříž?" "Zátku?" "Přišels na to. Byl do ni vsunut těsně se pasující velký obdélníkový kámen. Viděl jsi jej." "Ano, na dvou stranách v něm byly drážky pro prsty, kam jsi mohl vsunout prsty a kámen vytáhnout. Několikrát jsem si jej prohlédl. Kamenná zátka byla 33cm krát 36cm a asi 10cm tlustá. "Hádám, že účelem té zátky bylo zabránit tomu, aby do díry sklouzla noha koňů nebo lidí." "Řekls to", Ron potvrdil. "A také zabraňovala tomu, aby do díry nepadalo smetí, když nebyla užívána." Vypadal zamyšleně, tak jak si vzpomínal na den, kdy to nalezl.

"Avšak ten konečný výsledek zacpání dír - všech dír - bylo, že když jsme zátky vytáhli, díry byly prázdné. Zátka v díře na kříž zřejmě pomohla zachovat všechno, co bylo pod ní. A jak víš samotná díra byla pod vrstvou sutě." str 427 Pod tou zátkou bylo všechno dobře chráněno. To dávalo smysl.

Díra pro kříž znovu použita? Ve světle svíček se oči velkého Američana zajiskřily. Bavilo ho to. Bylo to blízko jeho srdci. Obrátil se k Bobovi a pak znovu ke mně. "Myslím, že Jonathan má další otázku". "Ve skutečnosti, mám. Dejme tomu, že ta díra byla použita pro další popravy. Pomyslel jsi na to? Jak můžeme vědět, že ta krev v trhlině skály je krev Pána Ježíše?" "OK, Jonathane, svažme všechny konce svědectví dohromady. Za prvé, velké zemětřesení rozpuklo skálu. To mohlo docela dobře učinit tu díru nevhodnou pro další ukřížování. Každopádně určité spisy prohlašují, že brzy po Ježíšově ukřížování byla ta metoda popravy v Jeruzalémě zrušena." "Zrušena?" "Tak tomu je. Víš, bylo to výsledkem jevů, které se odehrály po jeho smrti. Nelidské jednání davu, nevysvětlitelná tma, která pokryla zemi, agonie přírody vyjádřená pukáním skal, blesky atd. Na lidi padly takové výčitky a hrůza, že kříž jako nástroj k popravě brzy přestal být užíván." "Co ale 70 n.l.?" Namítal jsem. "Když římané zničili Jeruzalém, nebylo pak použito ukřižování?" "To je pravda, Jonathane", mumlal ten archeolog. "Během toho krátkého období bylo ukřižování obnoveno". "Ale mezi tím... " "Víc ukřižovaných na tom místě? Neřekl bych! A potom... " "Josef!" Skočil jsem do řeči. "Josef?" ptal se Bob, který dostal intenzivní zájem o naši diskuzi. "Ano, Josef z Arimatie!" zvolal jsem. "Člen Sanhedrinu, není-liž pravda?" str 428 Ron přikyvoval a já pokračoval. "Velmi bohatý člověk. Jen na to pomysli. Byl Ježíšovým tajným následovníkem avšak otevřeně Ježíše nikdy nepodporoval. A najednou Ježíš odešel... Byl bohatý člověk. Neučinil by vše, co jen bylo v jeho moci, aby to místo zabezpečil... místo ukřížování? Nakonec přece vzal Ježíšovo tělo a uložil je ve své vlastní hrobce opodál! Nyní, když Pán vstal z mrtvých, nepokusil by se Josef o zajištění toho místa s jediným zbývajícím svědectvím jeho Pána - dírou na kříž s krví? Nebylo by to pro něho to nejdražší? Drahocená připomínka té děsivé události?" "Máš pravdu", řekl Bob. Kdybych byl Josef, určitě bych to místo ukřižování statečně a žárlivě chránil. A někteří křesťané prvního století právě to udělali. Postavili nad tím místem kamenou budovu. Něco takového by bylo přirozené." "Jsem rád kluci, že se toho chytáte", zasmál se Ron. "Chtěl bych ale, abyste se dověděli, že nyní existuje lepší svědectví. Skutečné, hmatatelné". Jeho hlas se prohloubil. Bob se nahnul a natáhl ucho. "Nedávno jsem provedl DNA analyzu té krve v trhlině... té poslední osoby, která na tom místě prolila krev. Jakmile ta informace bude zveřejněna, jednoznačně místo ukřižování potvrdí. "Co tím míníš?" zeptal jsem se. Ukáže se kluci, že poslední krev, která tekla dolů tou trhlinou ve skále, byla nanejvýš neobvyklá krev. Nebyla to krev obyčeného muže.." Upřeně jsem na Rona zíral. On pokračoval. "Kromě toho, Jonathane, každý, kdo ví jak úzkostlivý byl Bůh ohledně toho, jak se se schránou smlouvy

zachází, ví, že Hospodin by nedovolil, aby krev náhodného jedince byla tak pozoruhodným způsobem pokropena na slitovnici." "Kdy bude analyza krve zveřejněna?" "Pravděpodobně docela brzy. Pokud by se někdo chtěl dovědět víc, řekni jim, ať si dávají pozor a čekají." str 429

Mluví o tom krev Ábelova Po tom, co jsem o té krvi podal zprávu v mém zpravodaji Update International z května 1996, jedna paní ze Západní Austrálie, Carolyn Higgins, četla knihu Genesis týkající se první lidské smrti. První syn Adama a Evy byl zavražděn jeho vlastním bratrem, Kainem. Po tom Hospodin oslovil Kaina, tak jak Genesis udává: Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra volá ke mně ze země. Budeš nyní proklet a vyvržen ze země, která rozevřela svá ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra. To slovo "proklet", Carolyne si uvědomila, se nakonec týká trestu věčné smrti, který Kain přivalil svým hříchem na sebe - a ke kterému jsme my všichni odsouzeni. A potom ji to napadlo! Písmo vlastně spojovalo prolití Ábelovy krve s prolitím krve Ježíšovy! Carolyne si všimla tohto prohlášení v Novém Zákoně: a před Ježíšem, prostředníkem nové smlouvy, a před jeho krví, která nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova. A jiná pasáž říká ohledně Ábela: "Ještě mluví, ač zemřel" Carolyne nedávno četla knihu od muže jménem Bullinger, který poukázal na to, že první výskyt slova v bibli má určitý význam nebo poučení: Jsou vždycky důležitá. Starodávní židovští komentátoři k nim přivádí zvláštní pozornost a kladou na ně velký důraz, jako na slova, která vždycky mají zvláštní význam. Obyčejně nám pomáhají k určení významu slova nebo nás vedou k nějakému poučení ve spojení s tím slovem. Shora uvedená pasáž z Genesis kapitola 4 je první výskyt slova krev - a rozevření země, aby tu krev přijala. Carolyne se dohadovala: může to mít nějaký význam ve vztahu k rozevření země, aby přijala krev Ježíšovu - krev, která kapala trhlinou od zemětřesení dolů na slitovnici? str 430 Krev, která volá ze země jako krev Ábelova? Carolyn byla tou myšlenkou tak vzrušena, že mi o tom musela napsat.

Krev na slitovnici 6 ledna 1982 Ron Wyatt poprvé vstoupil do komory obsahující schránu smlouvy a jiné věci, o kterých věříme, že byly vyrobeny u hory Sínaj podle výslovných Božích instrukcí pro pozemskou svatyni. Na slitovnici našel co vypadalo jako uschlá krev. Dnes víme, že to opravdu je krev, a to krev lidská. Věříme,

že to je právě ta samotná krev Ježíšova. To byl pro nás úplně nový pojem. Nicméně, když jsme o tom uvažovali; jak přesněji se to mohlo přihodit, aby svět spatřil perfektní vyplnění toho symbolu?

Víc o Danielově proroctví Můj výzkum se potom zaostřil na mesiánské proroctví zapsané Danielem. Mluvil o Mesiášovi a čeho Mesiáš dosáhne svou smrtí. Daniel napsal: Sedmdesát týdnů je stanoveno tvému lidu (židům) a tvému svatému městu (Jeruzalému), než bude skoncováno s přestoupením, než budou zapečetěny hříchy, než dojde k zproštění nepravosti, a k uvedení věčné spravedlnosti, k zapečetění vidění a proroctví, k pomazání toho nejsvatějšího. "NEŽ BUDE SKONCOVÁNO S PŘESTOUPENÍM" Podle Danielova proroctví, veškeré druhy hříchů - přestoupení, hřích a nepravost - budou skoncovány na základě Mesiáše. (Je zde jasný paralel se třemi kategoriemi hříchu, jmenovanými v židovském obětním systému.) Slovo "přestoupení" znamená úmyslné porušení zákona, nebo úmyslnou neposlušnost. Slovo "hřích" znamená "minout se terče". Člověk se narodí jako otrok hříchu. Bez ohledu na to, jak usilovně se odhodlá nebo snaží, mine Boží terč. str 431 "Nepravost" je jednoduše sledování naši vlastní vůle oproti vůli Boží. Prvotný význam nepravosti není skutek, ale stav. Výsledkem Adamova pádu, lidská povaha a přirozenost je "křivácká", takže hnací síla lidské přirozenosti je sobecká sebeláska. "NEŽ BUDOU ZAPEČETĚNY HŘÍCHY" Původní slovo pro "hříchy" je v Písmu přeloženo jako "oběť za hřích" na 116 místech. Mesiášova smrt měla potenciálně spasit svět od jeho hříchů, právě tak jak ukončit rituální oběti za hřích. Pavel o něm mluví jako že "svou obětí sňal hřích". Neboť skrze něho je poskytnuto očištění od všech hříchů. "NEŽ DOJDE K ZPROŠTĚNÍ NEPRAVOSTI" "Hospodin uvalil na něho nepravosti nás všech", abychom my, ti odloučení, mohli být usmířeni s naším nebeským Otcem. To je význam usmíření. Bůh nás tak miloval, že nabídl svého Syna, aby "v Kristu Bůh usmířil svět se sebou"10. Mesiáš měl překlenout propast oddělující lidi od Boha. "K UVEDENÍ VĚČNÉ SPRAVEDLNOSTI" "Získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým", stojí v proroctví Izaiáše. Jeremiáš k tomu dodává: "A nazvou ho tímto jménem: 'HOSPODIN - NAŠE SPRAVEDLNOST' ". Mesiášova smrt měla být základem našeho ospravedlnění v očích Boha. "Spravedlností jednoho... mnozí se stanou spravedlivými", poznamenává Pavel. "K ZAPEČETĚNÍ VIDĚNÍ" Vyplnění událostí obsažených v Danielově proroctví 70ti týdnů, potvrdí pravost toho proroctví.

str 432 "K POMAZÁNÍ TOHO NEJSVATĚJŠÍHO" Zjistil jsem, že hebrejský výraz qodeš qadašim, přeložen jako "to nejsvatější", je to stejné jako "to nejsvatější místo" (velesvatyně). Ten výraz se také mnohokrát používá na označení předmětů v tom nejsvatějším místě. Po celé knize Leviticus je tento výraz volně používán na kvalifikování věcí a míst, ale NIKDE není aplikován na OSOBY. V obětním systému velekněz vstoupil jednou do roka do velesvatyně a pomazal slitovnici schrány smlouvy tím, že ji pokropil krví zvířat. Když jsem si to vše prokázal, znovu jsem si pak přečetl mesiánské proroctví Daniela 9:24: Sedmdesát týdnů je stanoveno tvému lidu a tvému svatému městu, než bude skoncováno s přestoupením, než budou zapečetěny hříchy, než dojde k zproštění nepravosti, a k uvedení věčné spravedlnosti, k zapečetění vidění a proroctví, k pomazání toho nejsvatějšího. Ukáže se, že všech těch prvních pět údajů bylo vyplněno na zemi za Ježíšovy smrti. A tak na mne dotírala otázka, proč ne ten šestý? Proč ne také "pomazání toho nejsvětějšího"? Potom jsem podtrhl čtyři slova v této pasáži. Čtyři hebrejská slova s jejich překlady: •peša = přestoupení •čattath = hřích •awon = nepravost •kafar = usmíření A co na nich bylo významné? Jediné druhé místo v Písmu se stejnou kombinací těch čtyř slov, je Leviticus 16, vztahující se na Jom Kippur (den usmíření). Nikde jinde. Pouze na tom jednom místě. A tak Daniel 9:24 bylo jazykové prohlášení Jom Kippuru. str 433 A co se dělo na Jom Kippur? To byla ta jediná příležitost, při které velekněz pokropil tělesnou krev na slitovnici. Tady to máme, vše v té jediné pasáži: přestoupení, hřích, nepravost, usmíření - a "pomazání toho nejsvatějšího". Symbolické rituály Jom Kippuru zahrnovaly oběť, přímluvu, očištění a soud. Oběť krve byla vyplněna na Golgotě (Lebečním pahorku). Aplikace symbolismu Jom Kippuru na konec tohoto věku se dotkneme později v této kapitole. Ve světle našeho nálezu pod místem ukřižování navrhuji, že když Ježíš svou krví pomazal slitovnici pod dírou na kříž, je možné - právě tak jak rozumné - že tím vyplnil prorocký výrok "pomazání toho nejsvatějšího". Ve starodávných rituálech bylo pomazání prováděno jak olejem tak krví. Pomazání symbolizovalo očištění a pokrytí dovršené Kristovou krví. Tudíž POMAZÁNÍ hlavního předmětu nejsvatějšího místa (velesvatyně) tou jedinou látkou z celého vesmíru, která může SKUTEČNĚ očistit Mesiášovou krví - by bylo perfektně důsledné na vyplnění toho symbolismu.

Rádiová "debata" Byl kouzelný večer. Seděl jsem na naší chatě, díval se na měsíční stíny v naší zahradě a vypínal. Náhlé bzučení telefonu mne vytrhlo z klidu. V telefonu jsem slyšel anglický hlas:

"Tady je rádio UCB", hlas příjemně oznámil. "Jste připraven? Za deset minut budete v rádiu". Od mého posledního turné v Británii uběhlo několik měsíců. Rádio UCB, které vysílá do Evropy potenciálním 40ti milionům domácností, zorganizovalo živou "debatu" mezi Jonathanem Grayem a skeptikem. Měli jsme být na vlnách jednu hodinu. Skeptik (budeme ho nazývat Clive) byl vlídný chlapík a "debata" se ukázala spíše diskuzí. Měl své otázky, či námitky jestli chcete. Mým úkolem bylo dát na ně odpovědi. str 435 Clive oznámil, že má několik "kudrnatých" otázek. Kudrnatých? Ne tak docela. Už jsme je do nynějška téměř všechny slyšeli. Poukázal na naše tvrzení, že některé položky z Šalomounova chrámu ležely v komoře se schránou - obzvlášť sedmi ramenný svícen. To mocně vyzval. "Když římané zničili druhý chrám v 70 n.l.", namítal Clive, "ten svícen sebou vzali. Ano, je zobrazen na Titusově schráně spolu s jinou kořistí unesenou do Říma. Jak to jen prosím vás může být ve vaší jeskyni?" Dobrá otázka. Clive zřejmě udělal svůj domácí úkol. Vysvětlil jsem Cliveovi, že knězi z Jeruzaléma dali Titusovi "dva svícny podobné těm uloženým do chrámu" (Josefus 6:388). Ne ty naše originální, víte. Když schrána smlouvy z prvního chrámu zmizela, rovněž tak zmizel svícen a některé jiné chrámové poklady. Nebyly v seznamu kořisti odnesené do Babylonu, ani mezi seznamem položek donesených zpátky z Babylonu pro druhý chrám. (Pojednali jsme o tom v kapitole 12.) Vypadá to, že nebyly v druhém chrámu, který římané vydrancovli a spálili. Navíc, mnoho židovských učenců trvá na tom, že sedmi ramenný svícen zobrazený na Titusově schráně je těžko ten originální, neboť osmihranný podstavec je zobrazen s jakýsími rytinami v rozporu se zákonem Mojžíše, který vyrobil originál. (O tomto faktu dále rozvádíme v kapitole 2.) "Svícen na Titusově schráně neukazuje to, co říkáte", odvětil Clive. "Ó ano, ukazuje. Jen se na něj podívejte víc zblízka." ♣♣♣♣♣ Nyní se vrátíme k našemu hmotnému nálezu v Jeruzalémě. A k muži, který schránu našel, k Ron Wyattovi. Tady je muž - někteří by tvrdili nedostatečně kvalifikovaný. A vyfouknul profesionálům tento světový nález přímo pod nosy. To je bláto do očí! str 436 Proč Ron Wyatt? Proč ne někdo s několikanásobnými doktoráty a zástupem jiných písmen za jeho jménem? Na tomto místě se hra stává krutou. str 437

42 KAPITOLA

KRUTÍ MUŽI "Pojď, ukáži ti ty znaky", zašeptal Mehmet. Tehdy jsem nevěděl, že ten člověk měl pod sakem pistoli. "Pojď", pobízel, "Pojď". Avšak místo aby mne vedl na slíbený pozemek, Mehmet a jeho náhončí ten pozemek minuli a vedli mne od něho pryč.

Přešli jsme podél obrovského tři metry vysokého oltáře, který to vše přehlížel - a POKRAČOVALI V CESTĚ! Na kopci dále vzhůru od oltáře Ron spatřil lidské kosti - a lebku stále ještě s vlasama - okousané od psů. Ron věřil, že ten můž byl vrahem. Právě na ten stejný kopec mne nyní Mehmet lákal. Měl Mehmet podezření, že jsem věděl? Najednou se mne udělalo špatně. Mehmet vykrádal hroby. Byl spolčen s mužem, který prodal poklady na istanbulském černém trhu. Kdyby si myslel, že vím... Nyní jsem si byl jist, že to podezříval. "Jak je to daleko?" zeptal jsem se. "Jen 100 metrů", zněla odpověď. Ušili jsme tu délku a já jsem byl čím dál nervóznější. Byl tam kámen s nějakými znaky, ale ten náhrobník by tam nebyl dopraven. "Jak ještě daleko?" naléhal jsem. "Pojď", řekl. str 438 "Jak daleko?" "Jen ještě jeden kilometr", ten člověk řekl. "Pojďte". Vzpoměl jsem si na dřívější nástrahu, jak chtěl Rona zlákat do těch stejných kopců a zavraždit ho. Bylo na čase jednat - a to rychle. Obrátil jsem se ke svému kurdskému příteli Sajimovi. "Řekni mu, že slunce se blíží k obzoru. Musíme se vrátit." Rychle jsem se otočil a spěchal s kopce dolů. Sajim následoval. Skočili jsme do auta a rychle odjeli. V archeologii mohou být momenty, které by člověk rád přeskočil. Jako tento den nedávno v Turecku. A všechno to abych si zkontroloval Ron Wyatta a jeho tvrzení.

Proč ne dřívěji Když Ron Wyatt v 1982 tvrdil, že našel schránu smlouvy, nebylo to hned zveřejněno. Ron to vlastně řekl jen několika svým společníkům. Hostící vláda si vyžadovala, aby určité podrobnosti zůstaly důvěrné. Tajemství bylo tak dobře udržováno, že jsem se o Ronově nálezu dověděl teprve až v 1991. Přirozeně jsem byl skeptický o takovém tvrzení a rozhodl se to pořádně vyšetřit. Čekal jsem, že Ron Wyattova tvrzení brzy vyvrátím. Avšak po intenzivním vyšetřování a opětných návštěvách vykopávky mne svědectví přemohlo. Zůstali ale otázky ohledně samotného muže. Jaké byly jeho motivy? Po léta se svými dvěma syny neúnavně pracoval, byl unesen teroristy v Turecku a uvězněn v Saudské Arábii. Tento skutečný hrdina typu "Indiana Jones" byl kvůli tomu zbit, unesen a několikrát téměř zavražděn. Proč to dělal?

Kvůli slávě? V poslední době Wyatt začal přijímat pozvání k veřejným přednáškám a jeho nálezy se staly známějšími. Následkem toho ti, kteří jeho práci kritizovali, začali prosazovat své námitky. str 439 Po jedné veřejné přednášce se jeden muž obrátil na pořadatele schůze: "To bylo velké představení", uštěpačně se šklebil, "ale ten chlapík Wyatt si to vše vymyslel, aby na sebe přilákal pozornost". Pořadatel našel Wyatta opřeného o pódium. Sdělil mu kritikovu poznámku. Ron se obrátil, sehnul k tomu pořadateli a se slzami v očích téměř zašeptal: "Arthure, jak bych něco takového

mohl udělat? Co bych řekl mému Pánu, až se s ním setkám tváří v tvář?" "Viděl jsem agonii v jeho obličeji", sdělil Arthur. Ron Wyatt snášel mnoho posměchu a holých obvinění od "specialistů" z různých odvětví, lidí, kteří by měli mít víc rozumu. Nesouhlasit, jednoduše to říct, a udat důvody k nesouhlasu, je jedna věc; ale docela něco jiného je zahájit kampaň jejíž účelem je hanobit muže a zavraždit jeho charakter.

"Proč ty?" Byl říjen 1992, když jsem proprvé čelil tomu velkému, vousatému američanovi tváří v tvář. Jeho tvrzení nebyla umírněná. Nálezy na které si činil nároky, byly nestydatě troufalé. Zdálo se nemožné, aby JEDEN MUŽ objevil tak mnoho TĚCH POZŮSTATKŮ, PO KTERÝCH SE PÁTRALO NEJVÍC NA SVĚTĚ. "Pokud to, co říkáš je pravda", řekl jsem mu, "pak to je světvý fenomén". "Jonathane", plísnil mě, "zásluha není moje. Všechna patří Bohu". "Proč to děláš?", zeptal jsem se. "Takové tři výpravy ročně tě musí stát hrůzu peněz". Anesteziolog, otec tří, se narovnal a podíval se mi přímo do očí. "Jonathane není to honba za pokladem. Beru bibli DOSLOVA a jdu za svědectvím, které dokáže Jeho zákroky do historie... svědectví, které Mu dá za pravdu". "Proč ale ty? Neměl jsi žádné oficiální školení v archeologii!" "To je pravda." str 440 "Určitě jsou lépe kvalifikovaní lidé. Lidé s řadou písmen za jejich jmény. A archeologové, kteří mají v tom oboru mnoha letou praxi. Proč bylo tobě dovoleno, abys byl tou první osobou, která spatřila schránu?" "Jonathane, nevím, proč Pán vybral někoho jako mne." Jak to řekl, vyhrkly mu slzy do očí. "Možná proto, že jsem ochoten s Ním spolupracovat." Byla to vlastně hloupá otázka. Kdo jsme, abychom zpochybňovali Boží moudrost a volbu? Mohli bychom se také ptát: Proč andělé, kteří oznámili zrození Krista, obešli židovský Sanhedrin, vůdce národa? Proč oznámili tak důležitou událost hloučku skromných pastýřů? Není to ale způsob, jakým Pán často jedná? Jak divné metody Bůh používal během celé historie! Jen si opět přečtěte pasáž "Podivná strategie" v kapitole 9. Znovu a znovu Bůh porušil válečnická pravidla, aby bylo jasné, že Izraelci bitvu vyhrát nemohli. Vítězství bylo Jeho dílo. A dnes, skrze Ron Wyatta, On porušuje všechna pravidla archeologie - aby dokázal, že to nevykonal člověk, ale On Sám. "Rone, jsou proti tobě hodně chytří muži. Říkají, že kdyby ty pozůstatky byly pravé, oni by je našli a ne ty." Fakt je, že Ron Wyatt dosáhl skvělý kousek právě před očima expertů. A jim se to nelíbilo.

"Je amatér" Hrůza hrůz, on je "amatér"! Jak to, že on, obyčejný amatér, dokázal to, o čem se snilo každému archeolovi v historii? Tak co? Některé z velkých archeologických nálezů byly objeveny amatéry. Když Heinrich Schliemann řekl, že objevil Trój, vědecká obec ho odbyla. Po léta! A byl tu John Lloyd Stephens, který objevil báječné věci mezi mayskými zříceninami ve střední Americe. Jiný amatér. str 441 Byl to Champollion, "amatér", který nastartoval egyptologii!

Člověk by mohl říct, že naše znalosti se prohloubily více skrze úsilí amatérů jako Fawcett, Schliemann a Heyerdahl, než skrze úsilí licencovaných expertů. Proč Wyatt? Dobře... proč ne Wyatt? Jen několika uštěpačným vědců by Wyattovy nálezy překážely jejich ateistické filozofii. A mezi všemi chytrými liškami šablonovitého vzdělání, mnoho by jich to zlehčovalo a vypískalo. Spokojeně by seděli ve svých klimatizovaných kancelářích a kázali kritiku v naději, že kvůli důstojnosti jejich úřadu a prestiži lidé příjmou jejich slova jako ta, která mají konečnou platnost. Pokud ale schrána smlouvy měla být objevena v naší době, byla by vskutku tím nejbáječnějším ze všech možných nálezů. Ve všech odvětvích jsou dvě třídy - profesionálové ("experti" pokud chcete) a amatéři. Oboje jsou velmi lidské a velmi omylné. Živý "expert" dnes není solidní předmět tak jak se jeví, ale je ve skutečnosti téměř prázdný prostor, série dír spletených dohromady francouzkým štychem. To jest, ten expert je tak lidský jako my ostatní. Vědě se neslouží automatickým zesměšňováním mužů jako Schliemann, Heyerdahl a Wyatt. Každý, kdo se tak chová, je nepřítel vědy. Může být jmenován v prestižním Who's Who (Kdo je kdo), ale neví co je co. Kvalifikace? Akademická hodnost? Ron Wyattova práce svědčí o tom, že byl kvalifikován tou nejdůležitější akademickou hodností, které je zapotřebí, ZDRAVÝ SELSKÝ ROZUM. A to jediné vyznamenání, které chtěl, bylo ve službách jiným. Usmíval se. "Bůh určitě používá jednoduché věci, aby zahanbil ty moudré. Mohu ale říct, že není nikoho na světě, kdo by mohl být víc vděčný než já, že mi bylo dovoleno na tomto projektu pracovat." Vždycky tomu tak bylo, myslel jsem si. Pavel to tak dobře vyjádřil: "Pohleďte bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil... aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem." str 442

"Jak to financuješ?" Vzpomínám si, jak jsem se Rona zeptal tu dotěrnou otázku: "Jak financuješ své výpravy?" "Většinu ze své vlastní kapsy", řekl. "Prodal jsem farmu. Bydlíme nyní v pronajatém domku a nevlastníme nic, kromě vybavení na výzkum a dvě vozidla. Půl roku pracuji v nemocnici, abych si vydělal peníze. Zbytek roku pak věnuji archeologickému výzkumu, většinou na mé vlastní útraty."

Proč se to nenašlo dříveji? "Proč se schrána nenašla dřívěji?" "Věřím, že žijeme v posledních dnech této planety tak jak ji známe, a že Kristus se velmi brzy vrátí. Bůh přivede lidskou historii ke konci s ohromným předvedením Své moci. A tak v tomto věku skepse, právě před tím, než se to stane, odhaluje tato dříve skrytá svědectví aby dokázal, že Jeho minulé zákroky byly skutečné. Udržoval je do nynější doby." "Je prorokováno, že Bůh učiní něco, co k Němu přivolá nevěřící (pronárody), a On jim ukáže, že On je skutečně Pánem." Později jsem tu pasáž našel... Hospodin ji promluvil skrze Jerimiáše, toho samého muže kterému se přičítá, že ukryl schránu. Toto je co napsal: "K tobě příjdou pronárody ze všech dálav země a řeknou: 'Jistě naši otcové v dědictví obdrželi klam,

přelud, který k užitku jim nebyl... Proto hle, já jim dám poznat, tentokrát jim dám poznat svou moc a bohatýrskou sílu; poznají, že moje jméno je HOSPODIN'." Zatím to ještě neučinil", řekl Ron. "A jasně říká 'tentokrát' to učiní. Věříme, že věci, které odhalil prostřednictvím této práce a jiné práce v poli biblické archeologie, budou hrát velkou roli v té události. Na této planetě je téměř 6 miliard lidí a poprvé v historii lze velké množství těch lidí dosáhnout prostřednictvím televizních satelitů a masových dorozumívacích prostředků. Jsou str 443 nám také k dispozici okamžité překlady. Technologie je taková, že když příjde Boží chvíle, On tu informaci může rozšířit do celého světa. Opravdu čekám, že se to brzy stane." Najednou mi napadlo. Příliš mnoho profesorů a duchovních dnes popírá pravdu Božího slova. Tento věk JE věkem skepse. Jaký lepší čas pro Hospodina než nyní, aby přinesl člověku na ulici svědectví, o kterém potřebuje vědět a kterému potřebuje uvěřit! Ron mluvil tiše. "Proto mi bylo dovoleno ty věci najít, ne pro můj prospěch, ne pro mou slávu, ale pro Boží záměry." Jak jsem tak poslouchal, tušil jsem pravdu v tom, co ten muž říkal. Celé jeho jednání bylo soustředěno na Boha. Na chvilku jsem ho chtěl velebit. On ten podstavec rychle zbořil. A tak tomu má být. Dokonce i Mesiáš se učinil služebníkem. A jeho následovníci by neměli usilovat o to, aby se stali středem pozornosti.

Opozice "A co skeptikové?" To byla nesmělá otázka. Někteří lidé byli nad Ronem rozzuřeni. Útoky byly kruté, včetně zavraždění charakteru. Některé útoky vedli lidé vysokého postavení a věhlasu, kteří nemohli tolerovat fakt, že amatér by mohl dosáhnout tak pozoruhodného úspěchu. Zdálo se, že vzrušené emoce stály některé z nich dočasnou ztrátu rozumových schopností. Z jejich věží ze slonové kosti vytékaly banální námitky, které předváděly jejich úžasné nahromadění logiky! V kampani na tupení muže, profesionální žárlivost vyšla najevo, dokonce i v Internetu. Nebyl to žádný křesťanský skutek, pokud by to měl člověk posuzovat. Byl jsem na omylu, když jsem cítil, že ta NENÁVIST vytrýskající proti Wyattovi a jeho práci, se zdála téměř hysterická? Historie má podobné situace. V prvním století vůdci Boží "vyvolené" církve Izraele se snažili každého přesvědčit, že Ježís z mrtvých nevstal - aby to obyčejní lidé nevěděli. Horečný a naléhavý pokus na zatušování skutečné události před tím, str 444 než se mohla zpráva o ni rozšířit, silně naznačuje, že hrobka byla právě otevřena. Změnila se lidská povaha? Dnes se určití křesťanští vůdci zoufale honili aby nám řekli, že schrána nalezena nebyla. Lidé se mohou objevu posmívat. Mohou jej popírat. Byli ale v koncích jak jej vyvrátit. Ano, byl jsem skeptik. Něco jsem ale s tím udělal. Pochopitelně, šel jsem s otevřenýma očima. Viděl jsem kyselé hrozny a jedovatá slova proti Ronovi. A tak jsem věděl, co očekávat. Jakmile jsem byl jednou přesvědčen, povstala ve mne vroucí touha po obnovení pravdy za každou cenu. Tak jsem se k té věci přidal. Doprovázel jsem Rona na jeho výpravách do různých míst, pořádal jsem mé vlastní nezávislé výpravy a sdílel novinky se světem. Moje manželka se ke mně přidala tím, že do toho vsadila vše co jsme měli. Neměli jsme už víc žádnou skutečnou nemovitost ani lékařské pojištění.

Když naše práce začala růst, stali jsme se terči podobných útoků. Žádný problém. Jednoduše jsme se modlili za naše protivníky, a odevzdali je do rukou Pána. A jak na to reagoval Ron? "Postoje", poznamenal Ron, "jsou ovlivněny rodiči a prostředím", byla jeho odezva. "A později možná shledáme, že jsme naložili nějaké nesprávné nápady. Tomu je často těžké čelit. A tak to nejmenší, co mohu dělat, je projevit nějaké to pochopení. Také pro tyto lidi Ježíš zemřel." Během řady let jsem Rona dobře poznal. Byl pokorný, čestný člověk. Tušil jsem, že strávil mnoho hodin v hlubokém rozjímání a modlitbě. Tady máme člověka, který se snažil následovat ten "tichý, jemný hlas" svého Mistra. Oba Ron a Nell ukázali skutečného křesťanského ducha vůči těm, kteří se rozhodli je napadat. Nemstili se, jen pokračovali v důležité práci, kterou byli pověřeni. Oba měli jedno odhodlání: sloužit Bohu a prokázat pravdu Jeho psaného slova. Jejich poslušnost přinesla bohatou odměnu, ne pro ně samotné, ale pro lidstvo. str 445

To největší zklamání "Jaké bylo tvé největší zklamání, Rone?" Ron, Mary Nell, Josephine a já jsme se procházeli podél jezera nedaleko jejich domova v Nashville. "Mé největší zklamání", přemítal Ron, "je, že nemohu jít zpátky a uvidět schránu". Alespoň zatím ne. Po vydání této knihy, kritikové budou následovat jeden druhého s libovolnými námitkami jak ovce. Víme to. A to je zdravé, protože následkem toho se ta novinka rozšíří jako oheň v lese za sucha. Dovolte, abych se s vámi sdílel na prohlášení, které jsem nedávno obdržel poštou a které kdosi zapsal před sto lety. Je tak pravdivé: V každém věku Boží vyvolení poslové byli hanobeni a pronásledováni, ale skrze jejich nesnáze byla znalost Boha roznešena. Každý Kristův učedník se má zařadit do šiku a pokračovat v té stejné práci s vědomím, že protivníci nemohou nic dělat proti pravdě, ale jen pro pravdu. Bůh míní, aby pravda byla vynesena do popředí a stala se předmětem vyšetřování a diskuze, dokonce i prostřednictvím pohrdání na ni namířenému. Mysle lidí musí být rozrušeny; každý spor, každá výčitka, každá snaha o omezení svobody svědomí, je Božím porstředkem ke vzbuzení myslí, které by jinak možná dřímaly. A to je přesně naše zkušenost. Jak se novinka rozšiřuje, kritka účinkuje jako katalyzátor. A veřejnost je k nálezu převážně POZITIVNÍ. To zahrnuje vzdělané spisovatele s otevřenými myslemi. Čestné lidi s dobrou přízní na to, aby byli možností nálezu povzneseni... ♣♣♣♣♣ Člověk by neměl být překvapen, když se archeologie občas stane tělesně nebezpečnou. Když ale je život člověka ohrožen jen proto, že přednášel o nálezu obecenstvu, to je něco jiného! Pokračujte ve čtení... str 446 Nejprve ale tohle... Když byla tato kniha psaná, plánovali jsme vynechat informaci v kapitole 43. Nicmémě Josephina a já jsme měli čím dál silnější dojem, že by měla být odhalena. Čím víc jsme se ten dojem snažili potlačit, tím víc jsme se

cítili vinní. Jen až když jsme Pánovi slíbili, že to vylíčíme tak jak to bylo, naše mysle se uklidnily. Později jsme pochopili proč. V prvé řadě, v bibli je popsáno utrpení Jeíše v rukou náboženkých vůdců té doby - dokonce jsou udána jména těch, kdo ho napadali - to je biblický princip. Přál by si člověk, aby Matouš, Marek, Lukáš a Jan ty podrobnosti "zatušovali"? Za účelem věrohodnosti a přesnosti je nutné jména zjevit. Za druhé, nejenom Ježíš trpěl, ale prohlásil, že ti, kdo hájí pravdu jeho jménem, budou pronásledováni. Ježíšovi apoštolové tudíž dokumentovali svá vlastní utrpení - tak jak tomu činili křesťané po celou historii - na povzbuzení těch, kdo chtějí následovat. Lidé, kteří čelili pronásledování nám oznámili, že kapitola "Přepadení" je povzbudila, aby zůstali silní a vytrvali. Za třetí, povstává otázka: Proč jsou někteří náboženští vůdci ("svatí lidé"?) proti novině, že schrána byla nalezena - když to je ve skutečnosti Bohem daný objev? Kapitola 43 ukáže, že vůdci jsou tak lidští jako my ostatní, a často mají své vlastní programy - 43 kapitola předvede to, že se nemáme spoléhat na člověka, ale na Boha. str 447

43 KAPITOLA

PŘEPADENÍ "Napadněte ho! Zastavte ho... za jakoukoliv cenu!" Povel byl vydán. Napadněte Jonathana Graye a jeho spoluřečníky. A když jsme přijeli na letiště, čekali. Začalo to být ošklivé... Měl bych asi něco vysvětlit. Nálezy - schrány smlouvy a jiných položek - jsou svědectví o dramatickém zákroku samého Boha do historie. Nemám žádné pochyby o tom, že během staletí zlé mocnosti si vroucně přály zničit ta svědectví před tím, než budou znovu objevena. Avšak ruka je chránila na jejich konečnou roli jako Božích upoutávačů pozornosti. Dejme tomu, že během historie trvala pře mezi mocnostmi dobra a zla. Nejsa schopen ta svědectví zničit, nepředložil by nepřítel padělkové objevy tak, aby co nejvíc zmenšil úcinek skutečných objevů, až vyjdou na světlo? A nanapadl by to originální s použitím každého špinavého triku? A představte si, jak věrohodnější by nepřítelova opozice byla, kdyby byla organizována ze samotné církve? Nejprve bych vám měl říct, že pořádám přednášky o nálezech jen když jsem pozván a že nikdy neúčtuji řečnické poplatky ani nežádám o příspěvky. Příjem je z distribuce knih a videokazet. str 448

Anonymní oběžník 2 února 1996 vyšlo "Prohlášení" z hlavní kanceláře té jediné denominace, která mě v její literatuře napadla. Bylo to z ústředí Adventistů sedmého dne (CASD) v Wahroonga, New South Wales, Australia. Anonymní Prohlášení si stěžovalo, že "Grayova práce... žádá o peníze... Ty peníze by mohly být použity k lepšímu úcelu" a pak dalo to Prohlášení členům CASD v celém jižním Tichomoří směrnice, aby "nepodporovaly jeho přednášky". Nikdy jsem proti této církvi nemluvil, ani jsem její členy nežádal o peníze. Když na to příjde, průměrná část členů CASD v mém obecenstvu by nebyla víc než jedno procento. Ukázalo se, že mezi skupinami CASD se vyvíjely rostoucí rozkoly na řadu otázek. Finanční strasti církve dosahovaly katastrofických proporcí, růst se

zastavil a hierarchie se zaryla do kontrolování jednotlivých sborů, místo aby je spíše představovala, tak jak na to byla zvolena. Do té situace přišly nálezy, vkládající dech čerstvého života do srdcí milionů lidí v mnoha zemích. Muži a ženy mnoha náboženských přesvědčení - a nebo žádného - si s nadšením navzájem půjčovali kazety PŘEKVAPIVÉ NÁLEZY a knihy. V případě ASD jak obyčejní členové tak starší to činili bez povolení z Wahroonga. Vedení ztrácelo kontrolu. A to zatlačilo hrstku hodnostářů na okraj paniky. A tak bylo dáno do oběhu to "Prohlášení". Jeho pisatel tvrdil, že jsme v kazetách řekli věci, které jsme nikdy ve skutčnosti neřekli. Tento jednostránkový dokument, posypaný čtrnácti lžemi, bylo možno stopovat k jistému Gerhard Pfandl z hlavní kanceláře CASD ve Wahroonga. Pfandl se k tomu pyšně hlásil. Jeho arogantní tón mne překvapil. Jakmile však jeho falešná tvrzení v "Prohlášení" byla odhalena, Pfandl protestoval, že on jen "to prohlášení upravil". Obsah mu dodával jeho kolega David Down, ASD duchovní, který také vydával časopis na archeologii. Down byl po mnoho let považován za mluvčího církve ohledně archeologie. str 449 Avšak nyní, když se blížil ke konci jeho kariéry, začalo se dít něco velkého; nová vlna nálezů. Někteří z jeho lidu povstali a začali o nich vzrušeně mluvit. On se ale nepodílel na tomto velkém dění. Jak byste očekávali, aby reagoval? Down byl údajne bodrý typ člověka. Tato záležitost byla ale příliš blízko jeho citovému nervu. Nejprve byl cynický a pozvolna se začal rozzuřovat! Viděl jen jedno východisko: Rošlápnout nález schrány smlouvy a zájem o ten nález jednou pro vždy umrtvit V tomto široce zveřejněném "Prohlášení" jeho členům, Pan Down napsal: "Pod Gordonovou Kalvárií je jeskyně, ale tu zabral velkoobchodník s banány. Ten obchodník o tom nálezu nic neví." Drahý Down byl asi upřímný v jeho vyšetřování překvapeného velkoobchodníka. Kdyby ale Pan Down přišel prvně k nám, mohl by si ušetřit hodně potu. Naše podzemní komora se nepohnula; zůstává, tak jak vždycky, hezký kousek od té jeskyně v opačném směru! Downovu banánovou jeskyni dobře známe. Situovaná na úrovni ulice, je otevřena každé zatoulané kočce, která se do ni odváží. Těžko byste tam ukryli nějaké cennosti. V "Prohlášení" Pan Down pokračoval: "Tvrzení, že to bylo kurážně odneseno izraelskými úrady nejsou opodstatněné." Jak jsme měli tohoto muže rádi! Jeho tvrzením jsme se pěkně zasmáli. A to je dobré pro duši. Čtenář nyní už ví, že schrána smlouvy je stále ještě pevně usazena v komoře. Netvrdil jsem, že ji někdo kurážně odnesl. Tento muž, Bůh mu požehnej, neinvestoval žádné prostředky, ani čas, ani energii ani svůj život do toho, aby zjistil pravdu. A nikdy se na nás neobrátil. Když se ho organizátoři mých přednášek zeptali, zda si prozkoumal naše zprávy, odpověděl: "Jsem příliš zaneprázdněn". Když ho organizátorka mé tůry Nancy Hardy pozvala, aby na mou přednášku přišel a přesvědčil se na vlastní oči, jeho výmluva byla: "Nemám čas". str 450 A nyní se protrhla záplava nezodpovědných a lehkovážných prohlášení, na které on tak nějak našel čas. "Stejně to je všechno hovadina!", odpověděl na dotazy. Ten chudák člověk předvedl, že neměl žádné znalosti o tom, co říkal a ještě méně starosti o pravdě svých prohlášení. Když Downovi nadřízení ho požádali o zprávu, publikovali ji s doměnkou, že on to pořádně vyšetřil.

Vražda charakteru Aby přidal váhu Down-Pfandl oběžníku, jejich komunikační kolega Ray Coombe dodal svou vlastní poznámku, kterou faxoval pro britskou spotřebu. Před mnoha lety napsal: Gray resignoval z veřejného života "za nešťastných okolností". Když jeden gentleman z Waleska se Coombe zeptal: "Jaké byly ty nešťastné okolnosti?", Coombe vzrušivě odepsal: "Nepřeji si udávat další podrobnosti... protože to zahrnuje morální indiskrétnost". "Koho ale byla ta morální indiskrétnost?" naléhal ten waleský můž. "Grayova morální indiskrétnost, nebo někoho jiného?" Z jeho klimatizované kanceláře ve Wahroonga Coombe nakonec přiznal: "Nemám o těch podrobnostech žádnou informaci a raději bych to tak nechal. Není mi zapotřebí se zajímat o události, které se odehrály před mnoha lety a ani to nijak neovlivňuje moje nynější ohodnocování Jonathana. Nemám žádný důvod k tomu, abych někoho obviňoval... Děkuji za katalog Wyatt/Gray materiálu, který jste mi poslal. Víte, zda je nějaký místní pramen či distributor tady v Austrálii?" Muži s Waleska se z toho točila hlava. Napsal nám: "Všiml jsem si, že všechna kritika R.Wyatt/J.Gray skupiny je velmi tvrdá. No když ji člověk vyzve, odpovědi jsou v mnohem smířivějším tónu. To je podivný jev! Poslal jsem mu UK seznam kazet/knih tady k dostání. Jak může ty kazety a knihy kritizovat když neví, kde jsou k dostání v Austrálii? To je určitě divné?"

Útok se obrací proti Na odezvu k Wahroonga výlevu jeden z jejich vlastních pastýřů napsal: str 451 To je šokující komentář na praxi Oddělení Jižního Tichomoří, že může vůbec do nějaké míry podporovat tak nestoudný klam, jaký vychází z Pfandlovy kanceláře." Pokud "těžké váhy" ve Wahroonga doufaly, že udusí zájem o nálezy, jejich pokusy se ukázaly kolosálním krachem. Zájem jednoduše explodoval. Jedna pozorovatelka napsala: "Je mi líto, že vysoká postavení zabírají muži, kteří jsou tak hloupí. Vaše práce se nezastaví. Příliš se nyní už ujala. Dělá velké pokroky. Pán se pohybuje. Cítím to." Gwen... Victoria Jiný z jejich následovníků jim napsal následovně: "Považuji to za lehkomyslný a nezodpovědný dokument, ve kterém pravda zaujala velmi podružné místo. Kdokoliv se do té míry obtěžoval, aby si zkontroloval práci Jonathana Graye v různých částech světa měl velký dojem úspechu Jonathanovy snahy. Mezi návštěvníky jeho seminářů jsou budhisté, muslimci, ateisté, římsko-katoličtí knězi, komunisté a téměř každý druh člověka s různým nebo žádným náboženskými přesvědčením. Všechny ty přednášky měli jednu věc společnou - je mnoho obrácených životů, a mnoho lidí, kteří nevěřili,

jsou obráceni k Bohu. Tato práce je zřejmě Bohem požehnaná a NEZTROSKOTÁ. To, že církevní vůdci hořce napadli tyto muže a jejich svět otřásající tvrzení a činnost, je čirá pošetilost. Jenom to odcizí víc a víc lidí od církve. Neexistuje ŽÁDNÁ omluva za vydávání falešných prohlášení, když je tolik svědectví k dispozici všem, kdo si je chtějí zkontrolovat. Albert Biddle, Queensland str 452 Nic jsme ale netušili, co nás dále čeká.

Varování 24 listopadu po skončení seminářů v Sydney, jsem letěl na sever do Papua Nová Guinea, abych tam přednesl archeologické nálezy. Organizátoři konference mne varovali, že deset vražd během jednoho víkendu jen v samotném Port Moresby zapříčinilo zákaz vycházení po deváté večer. Člověk by ale těžko hádal pramen toho násilí, kterému jsme měli brzy čelit. Nejprve jsem se zastavil, abych dal přednášku na univerzitě v Moresby. Druhého dne ráno jsem letěl do severního pobřežníhoměsta Madang. V luteránské vesnici Yabob byla na volném prostranství pořádána týden dlouhá konference. Se mnou byl organizátor konference Geoff Whitehouse, příjemný chlapík s odzbrojujícím úsmevem a okouzlující manželkou z Paupa Nová Guinea; dále Abdulla Ahomed, dynamický řečník ze Zmbawe a australští řečníci a nově oddaní manželé Peter a Cathy Date. Byla nám dána čest bydlet v nově postaveném domě s bambusovou střechou. "Jedna rodina tady z vesnice jej právě postavila" bylo nám řečeno. "zatím v něm nebydleli. Chtějí, abyste vy byli první". Budova vypadale elegantně, tak jak stála na kůlech, aby chladný vzduch mohl proudit ze spodu. Byl expertně postaven s vysokou, příkrou střechou. Měli jsme spát na matracích na zemi pod záclonami proti moskytům. Byl nám ale dán k dispozici luxus elektřiny a ručně vyrobení kuchyňský stůl se židlemi. Venku, uvnitř bambusové ohrady, jsme se mohli těšit studeným sprchám. Člověk naplnil kybl a jednou rukou na sebe vyléval vodu , zatím co druhou rukou se mydlil. Stalo se to denní rutinou: snídaně z banánů, kokosu, mango a papája. Jelikož papájová semena obsahují quinine, každý jsme si do snídaně zamíchali lžičku semen na ochranu proti malárii od ustavičně dotírajících moskytů. Ovocný koktail zamaskoval chuť! Místo konference zabíralo ohromnou mítinu, obklopenou ze tří stran tropickým pralesem a na čtvrté straně tekla řeka. Ideální na okamžité stanové město! Většina místa byla ale obsazena posluchači, posazenými na trávě pod hvězdami. Na jednom kraji mítiny bylo postaveno pódium na kůlech. str 453 Bylo mi řečeno, že někteří šli pěšky až 600km, aby se mohli konference zůčastnit. Obecenstvo rostlo a ke konci týdne bylo odhadováno na 2000. Hned po příjezdu jsem byl varován, že konference byla odsouzena vůdci místní ASD, pod správní pravomocí australské hierarchie. Členům bylo z kazatelny řečeno, aby schůze rozbíjeli. Dokonce i hrozili, že budou zabíjet. Náklaďák plný rváčů ůdajně přijel prvního večera. Dav diváků byl ale tak ohromný, že rváči si to rozmysleli a prostě poslouchali přednášce. Na některé z těch plánovaných provokatérů dodatečné přednášky učinily dobrý dojem. Jiní se rozhodli, že bude lehčí, když napadnou jednotlivce až se dav rozejde.

Čekali. Avšak nepřátelství bylo tak silné, že jeden ASD pracovník v městské vodárně odřízl zásobu vody do této lutheránské vesnice po dva dny. Programy ale pokračovaly podle rozvrhu. S použitím generátoru, nálezy byly každý večer uváděny s illustrací barevných diapozitivů. Polovina z přítomných byli noví křesťané, bývalí drogoví adikti, někteří z nejhorších kriminálů a lidé z ulic. Byli tam také členové a pastýři různých denominací. Reakce obecenstva byla nabita elektřinou. Někteří popsali tu informaci, kterou obdrželi, jako "život-měnící". Čtvrtého večera těžké mraky na nás vyprázdnili jejich rezervoár vody. Nikdo se nepohnul. Prostě jsme přikryli projektor a pokračovali. I když promočeni na kůži, nikdo si nestěžoval. Déšť byl nakonec teplý. A lidé nechtěli z programu nic propásnout. Ve skutečnosti jsem se druhého dne ráno dověděl o mladé ženě, která se nedala odradit pokročilým těhotenstvím a cestovala celou dálku z vysočiny, aby se mohla konference zůčastnit. Její dítě - holčička - se narodilo ve stanu. Od té chvíle chodil k matce do stanu vytrvalý proud mladých návštěvníků. Za takové dva dny jak matka tak dcera byly venku. Byla neděle 1 prosince, poslední den tábora. Geoff vylezl ze svého pokoje a jeho oči vypadaly poněkud ospale. str 454 "Člověče, ta přednáška o schráně smlouvy včera večer!" povzbudivě zazíval. "Víš, byl jsem vzhůru celou noc. Chodil jsem po stanech. Nikdo nechtěl spát. Jen o tom chtěli mluvit." Geoff se posadil na lavičku. "Mimochodem, Jonathane, v kolik hodin je tvé letadlo?" "10.20" odpověděl jsem. "Vezmu pak tebe a Abdulla na letiště kolem deváté", řekl Geoff. "Je to v pořádku?" Geoff pracoval pro důlní společnost. Dnes ho čekalo úmorné tříhodinové řízení auta po sinici plné dír, vedoucí do vrchoviny. Uvážil, že budeme v bezpečí v čekárně, dokud naše letadlo neodstartuje. ♣♣♣♣♣

Přepadení Džíp drkotal asi deset minut po úzké silnici, podél níž se táhly řady kokosových a mangových stromů, odbočil do brány a zabrzdil u dveří čekárny. Budova letiště byla nízká, skromě vzhlížející konstrukce. Hala pro cestující byla rozměrů velkého domu. Přepážku pro odbavení čelilo několik řad sedadel. "Sbohem chlapíci" zamával. "Doufám, že vás opět uvidím. Štastnou cestu". "Na schledanou Geoffe". Abdulla se usadil na jedné ze sedadel. Žuchl sem na sedadlo vedle něho a prohlížel si mé dokumenty. Odlétali jsme na Fokker F28; přesněji řečeno let PX129, který operovala letecká společnost Air Niugini. Zprvu jsme si jich nevšimli. Několik můžů stálo na konci řady a pozorovali nás. Pak se to stalo. Najednou mi muž vytrhl z rukou mou kabelu, obsahující svědectví o "nálezech", spolu s rukopisem pro tuto knihu. "Moje kabela!" zvolal jsem. Ahomed na mne zíral v šoku. Nebyl čas na mluvení. Vyběhl jsem dveřmi čekárny ven, na malé parkoviště aut. Bylo z velké části prázdné. Kolem str 455 stálo jen několik lidí. Na moment jsem se zastavil, abych tu scénu prozkoumal. Pak jsem ho zahlédl. Za bránou, ten můž utíkal přes hlavní ulici a směřoval k postraní silnici. Kabela se houpala na jeho levém rameni. "Zloděj! Zastavte ho! Zastavte ho!" volal jsem k přihlížejícím. Všichni ale jen stáli, někteří na parakovišti, jiní

venku na silnici. Utíkal jsem mezi nimi. "Zastavte ho!" křičel jsem. A nadále běžel. Zloděj kabele byl takových padesát až sto metrů přede mnou. Běžel nyní podél vedlejší silnice. Potom se přihodilo něco podivného. Muž se zastavil a prostě upustil kabelu na zem uprostřed silnice. Nemusel; byl tak daleko přede mnou. Stále jsem ještě běžel a jen ztěží si všimnul skupiny mužů, kteří tam stáli. Byl jsem nyní asi deset kroků od kabele. Najednou má lebka snesla náraz. Bylo mi, jako by mne někdo praštil ze zadu do hlavy kusem dřeva 10cm x 15cm. Bylo to tak silné, že jsem se zapotácel do leva. Mou mysl zaplavila myšlenka: "Ztrácím vědomí". Věděl jsem, že kdybych se zhroutil na zem, ti muži by mne zabili. "Musím dál. Musím dál", myslel jsem si... a cítil novou vlnu energie, abych mohl doběhnout a sáhnout po kabeli... jen o několik vteřin dále. Získal jsem kabelu zpátky a otočil se. Pak to opět začalo. Nárazy do hlavy. Těžké a tvrdé. Zezadu... z leva... A najednou jsem si uvědomil... byly to kameny! Možná osm nebo devět domorodců, oděných v košílích a kalhotách Západního stylu. Bylo to organizované a já jsem byl bezmocný, abych z toho vyvázl... Nějakým zázrakem jsem NECÍTIL BOLEST. Neočekávaně se ten útok zastavil. Rváč s kamenem jak tenisový míček jej najednou upustil u mých nohou. Útocníci jen stáli a dívali se na mě, tak jak jsem mezi nimi procházel. Šel jsem zpátky k silnici, která vedla před letištěm. Přešel jsem ji a vstoupil do parkoviště aut. Ahomed stál ve vchodu do čekárny, otřesen. Otočil se a vešel se mnou zpátky do vnitř. Zaujali jsme svá sedadla v čekárně. Těžko jsem mohl něco říct. Abdulla byl mrtvolně zticha. str 456 Prozkoumal jsem kabelu a její obsah. Zázrakem nic nescházelo. "Jak ti je?" po chvíli se Abdulla zeptal. Byl zasmušilý. "Žádná bolest. Abdulla, necítil jsem žádnou bolest! Můžeš tomu věřit?" Dokonce ani modřiny. Jen jedno zakrvácené oko, dost na to, aby postrašilo děcko, něco jako z hororu. Jinak žádné zjevné známky napadení. "Zasáhl do toho anděl?" zeptal se později doktor v Austrálii, který mne prohlížel. O několik minut po tom někteří z útocníku vešli do letiště. Začali žduchat Abdulla, sem tam mu dali facku a vyhrožovali mu. "Napiš nám tvé jméno!" zařval jeden z nich, který byl lépe oblečen než ti ostatní. Měl čistou bílou košili a vyžehlené kalhoty. Měl tón dobře vzdělaného člověka. Měl postoj vůdce. "Napiš tvé jméno!" zaječel. Abdulla naškrabal své jméno na list papíru. Ti ostatní na to letmo pohlédli. "Ano, ty jsi ten druhý, koho hledáme" zařval. "Protože rozbíjíš církev, nechceme tě tady!" Všicchni, kteří se úcastnili konference v Madang si byli vědomi toho, že nikdy během ni nebylo uvedeno nic, co by kritizovalo církev ASD nebo jejich vůdce, ani nebyl učiněn žádný pokus o povzbuzení k rozbití té církve. Ti rváči ho opět začali žduchat, fackovat a vyhrožovali mu. Abdulla se zvedl a zašel k přepážce pro odbavení. "Kde je vaše bezpečnost?" domáhal se. "Rychle, pojď sem", naléhal úredník. "Můžeš se tady schovat, než letadlo odletí". Rváči si pak začali vylévat svůj vztek na mně. Ten dobře oblečený vůdce křičel: "To co se ti na silnici stalo je proto, že rozbíjíš církev. Nechceme tě tady". "Jsi členem ASD?" zeptal jsem se. "Ano. Nechceme tě tady!" "Příteli, cítím k tobě jen mír." "Neopovaž se sem vrátit!" ječel.

str 457 "Dobře, můj bratře, miluji tě a jestli někdy příjdeš do Austrálie, mé dveře jsou ti otevřeny." Rváči pomalu ustoupili.

Past Politika železné pěsti vyzařující z "těžkých váh" kanceláře ASD ve Wahroonga měla za následek zuřivé násilí o tři dny později. Když se můj spoluřečník Livingstone Kul a mnoho jeho spoluvěřících vrátili do Goroka na vysočině, vůdci ASD církve spojené s Wahroonga zmobilovali proti nim nepřátelské city. Kolem 7 ráno 4 prosince, patnáct až dvacet vůdců a jiných se srotili na hlavní silnici před domem ve kterém Livingstone a jeho spoluvěřící byli jako hosté. "Livingstone Kul!" zakřičel jeden muž. Kul se objevil ve dveřích. Livingstone, rádi bychom slyšeli o Madang přednáškách", ten můž volal. "Vyšel bys ven a řekl nám tu dobrou zprávu?" Dychtiví sdílet se s jejich radostí, Kul a jeho spoluvěřící vyšli ven. To ale byla past. Livingstone a jeho přátelé je uviděli příliš pozdě... a zůstali jako zmrazení. Najednou se z keřů vynořilo více můžů. A krutý útok začal. "Musíme se odsud dostat!" volal Livingstone. On a jeho muži zápasili, aby se z pasti dostali ven. Byli boxováni do obličejů, kopáni mláceni. Jeden byl zmlácen do bezvědomí. Skončil v nemocnici. Mnozí z nich měli rozbité tváře a krváceli po celém těle. Někteří z nich kvůli zranění nemohli po nějakou dobu jíst. Když se z pasti vyrvali, Livingstone a jeho druhové utíkali po silnici. "Směřujte do kostela" volal. Muži utíkali, jejich útocníci je pronásledovali a házeli na ně hole. "Rychle, sem", popadal dech Livingstone. "Tady bychom měli být v bezpečí. Budou mít před Božím domem respekt". Zbiti a krvácejíce, potáceli se do vnitř budovy. str 458 Dav vtrhnul do vnitř... Livingstone byl blízko kazatelny. "Chopte se ho" ječel jeden fanatik. Shrnuli se na něho a tam, před kazatelnou ho mlátili až se shroutil k zemi. Livingstone tam ležel a vzdychal. Několik jeho spoluvěřících, i když byli sami v bolestech, mu přispěchali na pomoc. Lůza se rozešla. Kulovi přátelé ho odnesli zpátky do domu a postavili do vchodu stráže. Mezi tím se celá vesnice Bena sešla kolem. Zatím co dav přihlížel, jeden z útocníku spojený s Wahroonga se postavil, ukázal na kostel těch věřících a vzpurně oznámil: "Jmenuji se ... tuto budovu spálím". Mnoho z kolem stojících nebyli členové ASD. Plakali. "Nedělej to! Nedělej to!" prosili ho. "Předpokládá se o vás, že jste křesťané. Nepalte kostel". Jejich prosby byly marné. Muž zapálil sirku. Kostel shořel do základů. Tím funkcionáři ASD ukončili svou misi a odešli. "Pojďme je pronásledovat", řekl někdo. Byl to nový křesťan, nedávno obrácen z života zločineckého násilí. "Ne, ne", volali Livingstone a jeho spoluvěřící. "Musíme se za ně modlit, aby jim Bůh odpustil". "Raduj se" volal Livingstone skrze oteklá ústa. "Tak jak Petr, Pavel a jiní, kdo šli před námi, prosím vás radujte se, všichni, proto, že jsme byli hodni trpět pro našeho Pána". Během pár dní jsem se telefonem spojil s Livingstonem. V dobré náladě mě vyzval: "Příští rok zorganizujeme přednášky v každém městě", oznámil. "Chceme, aby ses vrátil!" ♣♣♣♣♣ Nakoukl jsem do ložnice.

"Pojď sem drahoušku", zavolala. "Co děláš?" Josephine byla na kolenou. "Jen se ke mně přidej", požádala. Klekl jsem si vedle ní. str 459 "Drahý Bože", začala. "Děkuji ti, žes přinesl mého manžela bezpečně zpátky domů. Děkuji ti, že jsi nám dal roli, kterou můžeme hrát v nálezech. Prosím tě odpusť těm mužům, protože neví, co dělají". Vstala a pokynula, abych ji následoval. "Tady venku, pojď!" Josephine rozmotala matraci pod vrásčitou vrbou na zadní zahradě. "Lehni si, Jonathane", čtverácky se usmála. Ve žlutém kbelíku z umělé hmoty propracovala velký kus hnědé hmoty. Hrnčířský jíl. "Toto uleví jakémukoliv překrvení, říkala chlácholivě a prvně naplácala něco z té hmoty na ručník přes polštář. "Dobře, polož si na to halvu". Obalila celou mou hlavu dokola tím blátem a pak vyprskla smíchy. "Ty fešáku" dobírala si mně. "A nyní přichází ten těžký kousek... dvě hodiny denně po čtrnáct dní. Myslíš, že to přežiješ? A dám na to oko bilinkový teplý obklad. A aloe vera kapky. Jen za pár měsíců bys měl opět nabít stoprocentní zrak." Drahá manželka, věděla přesně co dělat. Přírodní léky byla její specialita. "Dal ti doktor zprávu o výsledku elektro-encefalogramu?" "Ano, mozkové vlny byly normální." "Pak nemáme žádný problém. Jakékoliv vnitřní poškození se samo zahojí. Řekni mi, Jonathane, co myslíš že se po tom všem stane?" ♣♣♣♣♣

Ututlání Coombe seděl na sopce, která měla co nevidět vybuchnout. V ústrední světové kanceláři ASD v Maryland, U.S.A. podtajemník Athol H. Tolhurst zbledl. Zprávy o pokusech o vraždu se objevily na Internetu. Někteří členové se domáhali: "Budou ti církevní hodnostáři disciplinováni?" Znepokojen, Tolhurst rychle faxoval do Austrálie. "Nedávej vinu nám!" volal úredník pro styky s veřejností, Coombe. Tolhurstovi se uvolnilo. Ujistil ty, co se na to ptali: "Neudělali to představení církve. Byli to bývalí Adventisté, kdo ty dva muže zmlátili" (dopis Panu a Paní Heinrich, 4 února 1997). str 460 Doma, Josephine seděla a sledovala faxe. "Nemohu tomu uvěřit!" zvolala. Fax od Coombe Ronu Taylorovi, ve kterém si stěžuje, že ti, kteří ty útoky ohlašují, se nedostavili do kanceláře ASD funkcionářů ve Wahroonga, aby obdrželi pravdivou informaci. Potom, hned na druhém řádku píše, že on sám stejně žádnou informaci nemá. Naříká si: 'Čelíme potížím když se snažíme získat informaci od našich vůdců v Papua Nová Guinea'. Vidíš, prakticky si nad tím myje ruce. Pokrytec!" "Miláčku, víš, že ty věci mi nedělají starosti. Nech to na Bohu." Usmála se: "Jistě. Avšal jeden z těch zabijáků se bude časem někomu chlubit. Pamatuj na má slova. Potom uvidíme, zda Pan Coombe a spolek budou moct potlačit pravdu!"

Klam odhalen Coombi o tom nevěděl? Geoff Whitehouse potřásl hlavou. O plných šest týdnů dřívěji, 12 prosince, dopisem potvrdil ASD presidentovi Jessley Farugasovi a jeho australskému šéfovi (Wahroongskému představiteli v Papua Nová Guinea), Brad Kempovi, že: "Starší a děkané vedli skupinu členů církve, kteří bili a kopali Livingstona" a spálili budovu kostela. Whitehouse v té oblasti bydlel a znal ty lidi. Měl bych vám říct, že doručení pošty z Papua Nová Guinea

(PNG) do Austrálie trvá ani ne týden. Je jasné, že Coombe a "těžké váhy" považovali Livingstona jako hrozbu v PNG. Tento muž jemné povahy byl, hrůza hrůz, "disident" a "nezávislý", řekl Coombe - disident, mohu přidat, jehož život měl brzy být opět ohrožen vůdci církve. Šokující objevy pokračovaly. 17 ledna 1997, celých šest dnů před faxem, ve kterém Coombe prohlašoval svou nevinost, Harold Peiko, jeden z mých tlumočníků během semináře v Madangu ve veřejném dopise ozmámil, že pokus o život Jonathana Graye byl "veden pokladníkem ASD funkcionářů v Madang-Manus ". Během tábora, napsal Peiko, ten stejný muž se tam pozastavil a jednal přátelsky. Nakonec ten můž hrál roli "Jidáše". (Není zde možná od věci napsat a připomenout, že i já mám podobně zlé zkušenosti s odnoží CASD v ČR – pozn. M.L.) str 461

Překvapující přiznání Přišel 18 březen. Bylo 7:10 ráno. Byl jsem na mezinárodním letišti v Sydney a já se připravoval na nastoupení do letadla Qantas Boeing 747-400 letícího do Johannesburgu, abych začal mé africké turné přednášek. Rozhodl jsem se na poslední chvilku zatelefonovat mé manželce. "Drahoušku", ječela, "nebudeš věřit faxu, který jsem právě dostala. Jeden z toho 'přepadového výboru' se přiznal!" "Co?" "Jen si to poslechni..." "Má milá", skočil jsem ji do řeči, "tady je poštovní přepážka. Podívám se, zda mají fax." Nechal jsem sluchátko houpat na šnure, rychle promluvil k obsluhujícímu a znovu se sluchátka chopil. "Tohle je číslo. Proč mi to nefaxovat?" Oznámení na nastoupení letadla začalo blikat...

Církevní vůdci zapleteni Letušky právě začali podávat pomerančovou štávu. Otevřel jsem mou kabelu a vytáhl ten faxovaný dokument. Podepsáni byli Bisho Bigorah a Harold S. Peiko. Avšak mou pozornost upoutal zahajující odstavec: Útok na Ahomed a Gray v Madangu byl plánovaný a organizovaný vůdci (placených) funkcionářů místní církve Adventistů sedmého dne v Madang Manusu. A tohle bylo přiznání děkana té církve: Byl jsem přítomen na naléhavé schůzi výboru, kterou svolal okresní pastýř, aby se projednlo, jakými způsoby bychom mohli uškodit dvěma navštěvujícím řečníkům. Dostal jsem uprostřed té schůze velký strach, protože okresní pastýř, který té schůzi předsedal toho pozdního večera, se choval neobvykle. Často na určitých místech diskuze ten pastýř vyskočil na nohy a zařval. Ukázal svou pěst, boxnul do vzduchu a uhodil do stolu. Všichni vůdci hráli svou roli v útoku. Tajemník shromáždění funkcionářů (velící nesčetným ASD sborům) používal str 462 příruční krátkovlnou vysílačku na záznamy pohybů Jonathana Graye a Ahomeda. Vedoucí mládeže zmobilizoval mládež dohromady s vedoucími funkcionáři církve a číhali na ně na letišti.

Potenciální vrahové oslavováni Z jeho kanceláře ve Wahroonga, Gerhard Pfandl vytřískl rozkaz: Nepodporujte Graya! Zabraňte mu v tom, aby se dostal k našim následovníkům! Děkan se přiznal: Po té příhodě na letišti, pokladník funkcionářů ASD se veřejně přiznal a chlubil jak obyčejným členům tak církevním funkcionářům Adventistů v PNG, že on byl tím prním, kdo se na Jonathanovi Grayovi projevil jak Mohammed Ali. Pokladník také prohlásil,že the Union Mission (přímí zástupci Wahroongy), je chválili za dobrou práci, kterou za ně vykonali. Wahroongaská chobotnice prodloužila své choboty do PNG. "Důvod k napadení Jonathana Graye" napsal Geoff Whitehouse, "byl, jak se zdá, jeho 'hřích', že uvedl diapozitivy o biblické archeologii". To byla pochopitelně právě ta věc, kterou Wahroongská "štastná trojice" nenáviděla. V jeho faxu Coombe přiznal útoky, ale nedělal si stím moc starostí. Jonathan Gray prý, Coombe řekl, "odíral zranitelné skupiny lidí". Není divu, že hysterie vyšlehaná Wahroongou se projevila pokusy o vraždu! Nové věci přicházeli na světlo. V jeho veřejném dopise Harold Peiko odhalil, že po mém odjezdu "vůdci a obyčejní členové ASD funkcionářů všude pátrali po Livingston Kul, Harold Peiko, Tepi Yaato, a Geoff a Lydia Whitehouse, aby nás zavraždili. "Naštěstí ale", dodal Peiko, "Pán nás vedl ze země ven". (Jak každý z nich ze země odcestoval, jsou zase jiné příhody.) Livingstone přicestoval do Austrálie. Po jeho návratu do Papua Nové Guinea 12 ledna napsal: "V současné době žiji str 463 ve strachu, protože někteří z nich mě ukládají o život. Dokonce hrozí i obyčejným členům našeho sboru. Brzy se dovíš o krveprolití v PNG".

Nastávající bouře Člověk by určitě nemohl žalovat na upřímné členy organizace ASD. Avšak motivy, činy a vliv hrstky "těžkých váh" v jedné určité zeměpisné části světa si mohou vyžadovat vyšetřování. Divné je, že člověk může ty lidi v jejich zmatku litovat. Dokonce je i milovat a modlit se za ně. Můžeme být vděční, že nikdo dosud zabit nebil. Možná to ale nebude trvat dlouho. Muži z Wahroonga by měli mít dobrý důvod k tomu, aby se třásli ve svých botách. Dnes člověk slyšel hukot nastávající bouře. Vycházel z různých skupin lidí. Způsobem připomínajícím raná století, muži, ženy a děti budou pronásledováni na popud náboženských vůdců, kteří chtějí kontrolovat, co masy sliší. Hlásání dobré zvěsti bez jejich povolení bude považováno za rozvratnou činnost. Každopádně, Down-Pfandl-Coombe debakl s jejich výlevy proti nálezům nyní, v protikladu k jejich naději, roznítil oheň mezi jejich obyčejnými členy, který nebude uhašen. Tak jak nám jeden pán na ujištění zatelefonoval: "Čím intenzivnější je opozice, tím větší cenu musí mít práce, která se vykonává". Nálezy jsou načasované mezi všemi lidmi tak, aby explodovaly s mocí, která možná otřese světem. ♣♣♣♣♣ Další otázka je: "Jak se k těm nálezům staví izraelské úrady?" Tak nějak jsem věděl, že se na to zeptáte... str 465

44 KAPITOLA

NA OSTŘÍ NOŽE "Já? Ptáš se mně? V žádném případě tam nejdu!" "Dobře... někdo to musí udělat." "Mně můžeš taky vynechat!" "I ty? Kluci, co s vámi je? Jste hrstka školaček?" "Mužeš také na mne zapomenout. Raději bych resignoval!" "Vzpamatujte se. Nemůže to přece být tak nebezpečné." "Ne, děkuji. Cokoliv jiného, ale jen ne tohle." "Vy tři - silní a tvrdí chlapi... - všichni máte strach, není-liž pravda? Dane... půjdeš ty... Dan Barhart byl doktorem v archeologii. Bystrý, dychtivý a dobře sečtelý. Konal také přednášky na Hebrejské Universitě. A napsal jednu nebo dvě knihy. Byl rok 1989. Dan byl toho roku vedoucí jeruzalémského okresu. Dan přejížděl zrakem kolem místnosti, spočívaje na každém muži jednom po druhém. Mohli jste cítit napětí. Tři zbabělci, myslel si a jeho ústa se zkřivila do úsměvu. "Dane... ?" "Určitě se na mně můžeš spolehnout. Já se tam jít nebojím." Následujícího rána Dan směřoval k výkopu. Měl na sobě nějakou starou výstroj. Oděv, na kterém nezáleželo, kdyby se zašpinil nebo roztrhal. Odsunul kryt a nakoukl dovnitř. str 466 "Je to hračka", rozhodl se. "Strach? Strach z čeho? Dnes uvidím tu svatou schránu." Dan vytáhl baterku a pustil se dovnitř. Neudělal ani tři kroky k systému tunelů. Najednou jeho nohy a záda přestaly fungovat. Vzdychaje, zhroutil se k zemi. Dan ležel na posteli po dva týdny... v agonii. Dva týdny o tom mohl přemýšlet. Dva týdny měl na to, aby mohl znovu prožívat každou vteřinu. Dva týdny se tomu divit... "Nemohu tomu věřit", znovu a znovu sám k sobě mumlal. "Co se jen stalo?" Dobře vzdělaný muž jakým byl, Dan Barhart dobře znal historku o schráně. Určitě se mu něco stalo. O tom nemohlo být pochyby. Díky Bohu, aspoň zůstal na živu. O nějakou dobu později, při jeho návštěvě Spojených Států, Dan se opět setkal s Ron Wyattem. A na tu epizodu si vzpoměli. "Víte, pane Wyatte", pak řekl, "Nikdy před tím jsem neměl se zády žádné problémy. A žádné problémy jsem neměl nikdy od té doby." Po té události se vzdal jakéhokoliv úmyslu podívat se na schránu smlouvy. A tak nyní úředník starověkých památek, se kterým Ron jednal, dovolil, aby sám Ron mohl v práci pokračovat. Nález byl po dost dlouhou dobu udržován více méně v tajnosti. V době poslední návštěvy komory byly kameny, zhnilé dřevo a kůže z velké části odklizeny a dokonce i ten kamený krunýř, který schránu obklopoval, byl odstraněn. Ron mohl konečně natočit na video všechen nábytek. Prozatím to zůstává tajné. Nicméně věřím, že je nablízku doba, kdy tento videový záznam tude vydán pro všechny ke spatření. Vstupní otvor do vykopávek měl být nyní zapečetěn. Chrámové poklady stejně nebylo možno vynés ven skrze ten labyrint úzkých dutin. ♣♣♣♣♣

Reakce vlády V poslední době se mne často lidé ptají: "Jak na ten nález reagují izraelské úřady?" Řeknu to přímo. Z informace,

str 467 kterou jsem schopen nashromáždit je zřejmé, že úřady neví jak s tím nálezem zacházet. Jsou po právu nervózní. Napadají mi dva důvody. Ten první je politický. Před časem nějací Izraelci obdrželi povolení na vykopávky pod chrámovou horou. Po krátké době se donesly k úřadům zprávy, že dělníci nosí do tunelu bedny. To vzbudilo zvědavost úřadů. Poslali muže na vyšetřování. Zjistili, že tunel proniká až blízko pod Skalní Kupoli... a byli tam umístěny silné výbušniny, patrně k tomu, aby tu kupoli vyhodili do povětří. Pokud jste to nevěděli, mešita Al Aqsa a Skalní Kupole, dohromady pojmenované Haram al-Šarif, tvoří to třetí nejdůležitější místo pro muslimce. Co by sabotáž toho místa způsobila! Mohla by klidně vyprovokovat islámskou Jihad, "svatou válku". Izraelská vláda si přeje udržovat s araby dobré styky. Nechce mír s araby narušovat. Existují extrémisté, kteří věří, že Skalní Kupole sedí nezákonně na staré chrámové hoře. To z nich nedělá extrémisty. Bylo ale oznámeno, že tito mužové by se cítili zcela ospravedlněni k vyprovokování války na dobytí té hory - kdyby věděli, že mají schránu smlovy "na jejich straně". Vzpomeňte si na to, že během období soudců, před tím než byl vybudován Šalomounův chrám, Izraelci ssebou brali schránu do bitev a vítězili. str 469 Dobrá, nevítězili ale pokaždé. Záviselo to na jejich věrnosti Hospodinu. V samotné schráně nebylo nic vrozeného, co by jim přineslo vítěztví. Jejich pomoc přicházela od Hospodina. Dnes by ale někteří náboženští extrémisté neváhali vyprovokovat válku k tomu, aby získali starou chrámovou horu a postavili třetí chrám - kdyby mohli své ruce položit na schránu, protože věří, že pouhé její vlastnictví by je učinilo vítěznými. Člověk chápe, proč arabové tak usilují na zmaření jakýchkoliv budoucích archeologických snah v tomto okolí. Ve skutečnosti zapustili kolem jižní stěny hluboko do země betonové pilíře, aby zabránili budoucím vykopávkám. Když Ron poskytl úřadům nějaké to svědectví o objevu, vymysleli si plán na tak řečeno "sondování vody". Chtěli tím zjistit, jaká by byla reakce veřejnosti k možnému oznámení o nálezu schrány smlouvy a k možnému budování třetího chrámu. Výsledkem byly krvavé srážky a ztráty mnoha životů. Ráno v pondělí 8 října 1990 vejde do historie jako "masakr chrámové hory". Ultra-konzervativní siónská skupina, známá jako "Loajalisté chrámové hory", pochodovali k bráně Moghrabi, držíce velký transparent na kterém byla Davidova hvězda a nápis v hebrejštině: CHRÁMOVÁ HORA - SYMBOL NAŠEHO LIDU, JE V RUKOU NAŠICH NEPŘÁTEL Protestující doufali, že bránou vejdou do samotné chrámové hory, budou pochodovat k samotné Skalní Kupoli a tam položí základní kámen k navrhovanému třetímu chrámu. Na tom místě byl pochopitelně umístěn i první a druhý chrám. Také pro araby je chrámová hora ohromně důležitá. Bylo to důležité místo pro moslémy od té doby, co začala práce na Skalní Kupoli v 7 století n.l. Situace byla nabita politickým dynamitem. Téměř okamžitě se srotilo odhadovaných 5000 militantních arabů uvnitř stěn chrámové hory, ozbrojených kameny, aby je házeli na blížící se průvod. str 470 Moghrabi brána, kterou zéloti plánovali projít, je nejenom pouhých 150 metrů od hlavního vchodu do Al Aqsa mešity, ale také proniká jižním koncem Západní stěny hory. Tato stěna, známá také jako "Stěna nářků", je pro židy

nejdůležitější. Je to ve skutečnosti to jediné nejdůležitější židovské svaté místo. Tato stěna je část nosné plošiny postavené v pozdním prvním století př.n.l. Herodem Velkým, a unikla demolici chrámu římany r. 70 n.l. Vždycky byla symbolem pro židy rozehnaných po světě. Po šestidenní válce r 1967 bylo před ní očištěno prostranství zasvěcené jako formální místo uctívání. Dnes se tam schází židé z celého světa aby naříkali, že nemají žádný chrám. Izraelské úřady nicméně zakázaly židům uctívání na samotné chrámové hoře a omezily přístup nad i pod zemí. Toto území zůstává pod výluční kontrolou muslimů. Abychom ale pokračovali v příběhu... Jak se procesí snažilo projít Moghrabi bránou, tisíce arabů začalo chrlit dolů lijáky kamenů - nejenom na protestující zéloty, ale také na hlavy židů modlících se u Stěny nářků. str 471 Výsledek byl katastrofický. Jedenáct izraelských modlících a osm policajtů bylo zraněno, zatím co 21 arabů bylo zastřeleno a 125 vážně zraněno. Znovu 24 září 1996, tak jak při mnoha dřívějších příležitostech, doutnající nepřátelství opět vybuchlo. Vláda zaměstnala pracovníky na vybudování nového tunelu v Jeruzalémě, aby tím vyřešila turistický provoz v oblasti Via Dolorosa. Pracovníci tajně kopali pod moslemskou čtvrtí, aby rozšířili dávný tunel, který se táhl od Západní stěnou do Via Dolorose. Když se už na jednom konci téměř prokopali, tajemství bylo prozrazeno. Kopání bylo blízko mešity Al Aqsa. Na místo se sběhl dav arabů a začali házet kameny. Ke konci týdne ty výtržnosti stály takových 70 životů. A tak máme židovské extrémisty... zuřivé palestínce... a třetí potenciálně explozivní činitel: nález schrány smlouvy. Noviny U.S. News and World Report to dobře vystihly: V zemi roztrhané soutěžícími historickými nároky, archeologie je zbraní. Zatím co úřady (míním tím hrstku neprostupných funkcionářů) vědí o umístění schrány smlouvy, rozhodli se to nezveřejňovat, str 472 protože to bylo politicky příliš vznětlivé. Oficiální oznámení by mohlo vyprovokovat "předčasnou" akci skupiny, která chce postavit nový chrám. Vládní činitelé to považují za kritickou záležitost, ve které bezpečí lidí musí přijít na první místo. Vzhledem k vyhlídce mírové dohody na Středním východě, současná činnost vlády je úmyslně zaměřena proti jakémukoliv odhalení toho, co zná. Bylo to právě jeden týden po skončení naší 1995 expedice do Izraele, kdy byl spáchán atentát na předsedu vlády Rabína. A úřady dávali vinu jedněm z těch nespokojených extrémistů. Dnes izraelská vláda kráčí po ostří nože. Mnoho jich věří, že mír je dosažitelný, i když po zaujetí svého úřadu předseda vlády Netanjahu slíbil, že jeho vláda neuzná nezávislý palestínský stát, rozšíří židovská sídliště v Západním svahu a Gázovém pruhu a že odmítne sdílet se na Jeruzalému jako hlavním městě.

Smrtelný paprsek pro Izrael? Podle novinového zpravodaje Johna Barala z Tulsa, Oklahoma, laserová zbraň "smrtelný paprsek", která

byla odmítnuta americkým ozbrojeným silám proto, že je "příliš nelidská", měla prý být vládou Spojených Států předána Izraeli. Zbraň byla ztotožněna jako Nautilus proti-raketový laser. Laser může zničit rakety v letu se smrtelnou přesností. Tuto laserovou zbraň je ale možno použit i jimými způsoby. Může v okamžiku vyřadit z boje a oslepit tisíce bojových jednotek. Barala citoval Jeremy Sacketta, vetrána reportéra specializovaného na téma obrany, který řekl: "Plánovači války předpověděli dobu, kdy pouhá hrůza z rychle a tiše klouzajícího paprsku, který taví - doslova sežehuje lidské oko, by přivedla nepřátelské jednotky do paniky a porazila by je bez jediného výstřelu". A Dr. Vanessa Hughessen, fyzik specializující se na studii kontrole zbraní v MIT řekl: "Ten potenciál tu je. Nautilus představuje vrcholnou bojovou technologii. Pořádně vyvinut zničí cokoliv je v jeho cestě". str 473 Izrael, ta "svatá země", kterou tolik z nás miluje, je dnes jako na trní. Vláda je nervózní. Nechce válku. Ani ji nechce většina lidí, ať už izraelců nebo arabů. S tímto zákulisím ale musíme hledět na současný oficiální postoj k objevu schrány smlouvy. Je potenciálně tím nejexplosivějším předmětem na světě... politicky a nábožensky.

Co věděl agent tajné služby Vzpomínám si na rozhovor s pánem, který se zeptal: "Co kdybych napsal izraelské vládě a zeptal se jich na to?" Moje odpověď byla: "Pochopitelně to budou popírat. Jak ten projekt tak toho muže. Tak tomu musí prozatím být. Bylo by naivní očekávat něco jiného. Oficiální popírání určitých záležitostí je běžná praxe téměř v každé zemi. A v takových případech jsou téměř všichni zaměstnanci dotyčného oddělení udržováni v nevědomosti". Klasický případ politiky popírání byl v dubnu 1995 po tom, co stanice rádia v Izraeli vydala zprávu, že ministr zahraničí Šimon Peres se setkal s Papežem v diskuzi o návrhu předání jeruzalémského Starého města pod kontrolu Vatikánu. Izraelský velvyslanec v Římě, Šmuel Hadas a sám Peres popírali takový plán. Nicméně kopie telegramu poslaného Miriam Ziv ministerstvu zahraničí v Jeruzalémě, který zhrnoval Perezovy plány, vyšla na světlo a byla zveřejněna v novinách Hacofe. Bývalý předseda vlády Jicak Šamir řekl židovským novinám, že: ... to je podobné Peresovu popírání toho, že vůbec kdy existoval dopis Arafatovi se sliby o Jeruzalému a později ten dopis vyšel na světlo. A nyní byl odhalen ten telegram. Kdo ví, co víc skrývají před veřejností? A tak má odpověď pánovi, který se zeptal zda by izraelské úřady přiznaly nález schrány, kdyby jim kvůli tomu napsal, byla: "Pravděpodobně byste obdržel dopis, který by zněl něco jako: 'Nemáme žádné záznamy archeologického povolení str 474 vydaného Ronaldu Wyattovi, ani ho nikdo z této kanceláře nezná. Pokud pan Wyatt provedl nějaké vykopávky v Jeruzalémě, bylo by to učiněno nezákonně". "A co Jonathan Gray?" (To se už přihodilo. Samozvaný protivník David Down to řekl.) "Nevíme o něm. Nikdy jsme o něm neslišeli." A zasmáli jsme se tomu. Změnila se lidská povaha? Generál Gordon v jeho dopise své sestře 17 ledna 1883 konstatoval: Dnešní vládci, tak jako ti v dobách Krista, jsou nadále

zkorumpovaní a dělají si starosti o tom, jaká politika je jim nejvýhodnější. Ojediněle člověk narazí na funkcionáře, který přizná, že vše není lidem řečeno. Po dvě a půl hodinové přednášce o schráně smlouvy posluchačům v Aucklandu, Nový Zéland, jeden z obecenstva se představil jako bývalý agent izraelské tajné služby. Vznesl předmět atentátu na Rabína a řekl: "Mám informaci, že ten skutek podnítil Rockefeller a že v tom byli zamíchaní muži z izraelské tajné služby. Bylo to nazváno 'Operace Champagne'. Dovol ale abych ti něco řekl; tvá lekce o schráně smlouvy právě doplnila mezery mezi tím, co jsem už věděl". Co ten muž už věděl? Dav se kolem nás tlačil a neměl jsem příležitost k pokračování v tom rozhovoru.

Postoj náboženských vůdců Mnoho velkých rabínů minulosti a přítomnosti z náboženských důvodů zamítlo jakékoliv pátrání po schráně. Aškenazský hlavní rabín, rabín Unterman byl citován: "Co se stane když, výsledkem archeologických vykopávek, najdete schránu smlouvy, o které židovská tradice říká, že je pohřbena v hloubkách země?" Rabín řekl, že právě takového nálezu se obával. Jelikož děti Izraele dnes nejsou "čistí" z hlediska židovského náboženského zákona, je jim zakázáno, aby se schrány smlouvy dotknuli. Je tudíž nemyslitelné aby člověk vůbec bral v úvahu její vykopání, dokud nepříjde Mesiáš! str 475 Tyto obavy o schránu odráží ortodoxní myšlení. Usuzuje se, že od zničení druhého chrámu jsou všichni židé ve stavu rituální nečistoty. Tento stav prý má být ukončen jen příchodem Mesiáše.10 Od určitých židovských náboženských kruhů lze tedy očekávat silnou opozici proti archeologické práci. To stále ještě představuje potenciální překážku ve vynesení čehokoliv z komory ven. Lubavičerští rabíni řekli: "Co s ní uděláte, když ji najdete? Přivedete turisty, aby se na ni dívali? Bylo by lépe, kdybste ji nechali zavřenou uvnitř, dokud nepříjde její čas."

Pokus o odhalení místa Vždycky jsem bral v úvahu to, že diskrétnost a respekt k přáním hostící vlády jsou v takových záležitostech důležité. Několikrát jsme s Ronem diskutovali o rozvětvení následků nálezu. Naneštěstí ale všichni členové kolektivu nebyli diskrétní. Během let pět lidí přišlo o život právě v době, kdy se pokoušeli narušovat a nebo zabránit té vykopávce. Jeden muž na ten nález náhodou narazil, když si všiml, jak členové kolektivu chodí tam a zpátky od vykopávky. Začal klást otázky. Tento muž, mladý britský turista, se brzy dověděl o co jde a odhodlal se, že zjistí přesné umístění. Když Ron v ten jistý večer vešel do hotelu, ten muž se k němu opět přiblížil. "Ukážete mi, kde je schrána smlouvy?" naléhal. "Nevím", byla Ronova odpověď. "Proč bych vám to měl odhalit?" Ten gentleman se ale nedal odradit. Každý den archeologa otravoval, aby mu řekl přesné umístění. Když jeho pokus o vytažení informace z Rona selhal, ten muž se rozhodl zjistit si to sám. Jedno ráno, když Ron vyšel z hotelu, ten muž Rona z povzdálí sledoval a zjistil místo vykopávky.

str 476 Se vzrušením učinil další krok. On sám to světu ohlásí. Z telefonní budky zavolal sdělovacím prostředkům. Řekl jim, že druhého dne bude pořádat tiskovou konferenci, na které oznámí "ohromný nález". Konference byla naplánovaná na devět dopoledne. Když se členové kolektivu toho večera vrátili, ten muž skočil před Rona. "Pane Wyatt", oznámil, "Zítra to oznámím světu". "To nemůžete udělat!", zvolal Ron. "Je to příliš citlivé!" "To je něco, co celý svět potřebuje vědět", muž trval na svém. "Přísahali jsme, že to umístění budeme udržovat v tajnosti", řekl Ron. "Zrušte vaši tiskovou konferenci". "To je mrzuté!" zvolal. "Stejně to ale udělám". Toho večera členové kolektivu změnili jejich letenky a brzy odcestovali. Tisková konference měla proběhnout v nedaleké uličce, na místě poměrně v zátiší. Když druhého dne ráno žurnalisté do té uličky přijeli, našli toho muže ležícího v kaluži krve. Měl vzadu v hlavě díru od střely. Byl zasažen jedinou kuklou ostřelovače. Ulička se hemžila policií na koních, vojáky a sanitkami. "Arabští extrémisté", oznámily noviny. Žádné další vysvětlení nebylo udáno. To byl 27 duben 1986. Situace se od té doby nezměnila.

Jiný důvod k ráznému zásahu Už jsme poznamenali, že jak arabové tak izraelci by dali přednost tomu, aby se některé vykopávky neuskutečnily. To je jak v případě politických tak náboženských vůdců. Ale ne jenom vůdců. Navrhl jsem dva možné důvody k tomu, proč objevení schrány smlouvy bylo horkou záležitostí. Ten první byl politický, ten druhý náboženský. Jen pomyslete na odezvu mezi judaismem kdyby bylo oficiálně oznámeno, že ta osoba, která byla ukřižována u str 477 Lebečního pahorku v ten historický den Pesachu, a kterou židovští vůdci označili za podvodníka, ve skutečnosti prolila svou krev na JEJICH "Příkrov milosti"? Co by to udělo judaismu? Ano, židovský lid může být vzrušen objevením schrány smlouvy, jelikož to je ten nejdůležitější kus nábytku jejich chrámu. Avšak ta poslední krev, která byla na schránu pokropena, je krev Ježíše Krista, tak zvaného podvodníka. Mohli by opět pokropit ten Příkrov milosti krví zvířat? Musí se rozhodnout. Každý žid se musí zamyslet nad svou vírou a rozhodnout se, zda Ježíš je Mesiáš a nebo není. To má potenciál k otřesení judaismem po celém světě. Politické podnebí Izraele je tak vznětlivé, že podle některých pozorovatelů přežití samotné vlády může záviset na udržování současného stavu. A jen z tohoto samotného důvodu je mnoho, kteří by nevítali žádné narušení stabilizace.

Zapečetěna Když orgány nařídili kolektivu aby zapečetili vchod do tunelu vedoucího do komory věděl jsem, že absolutní potvrzení našeho příběhu bude prozatím nemožné. Bob Murrell byl mezi těmi, kdo vyrobili ocelové dveře na uzavření vchodu. Nad ně bylo nahromaděno přes metr hlíny, aby to místo zamaskovala. Také příčné díry byly pokryty trámy a štěrkem, protože orgány si nepřály jejich odhalení. Mezi tím vláda zastavila určitou informaci o nálezu. A my nebudeme hostící vládě odporovat.

V současné době tudíž nemůžeme předložit veškeré údaje na tento předmět. Žádáme jen čtenáře, aby čekali a dávali si pozor na čas, kdy budou zveřejněny. Na tomto rozhodnutí mohli mít vliv určití rabíni. Věří, že tajemství schrány náleží do budoucí doby vykoupení a zjevení str 478 Mesiáše. Možná mají strach, že předčasné odhalení údajů by mohlo tyto události zdžet. Bez ohledu na to, jak báječná a vzrušující by byla výstava položek z jeskyně, bude to s velkou pravděpodobností muset čekat o něco déle. A co se stalo s Rafatem, tím mladým arabským mužem? Rafat nyní žije mimo Izrael a kvůli vládním omezením návštěv nemůže znovu vstoupit do země. Mluvil ale telfonem. To svědectví, které bylo nashromážděno, musí nakonec vydávat tlak na mezinárodní politiky. MĚL BY TENTO OBJEV BÝT UDRŽOVÁN V PODZEMÍ DALŠÍ DESETILETÍ? ♣♣♣♣♣ Jestli si myslíte, že tím ta záležitost skončila, pak mám pro vás zprávu. Úžasnou zprávu. Ještě něco jiného se přihodilo tam dole v komoře schrány. A to je tak udivující, že byste si raději měli sednout! A tak jak platí pro ostatní události této ságy, časování bylo... PERFEKTNÍ! Budeme tomu věnovat většinu nadcházející kapitole. str 447

45 KAPITOLA

BITVA KRVE Před tím, než to naleziště navždy opustil, Ron vzal vzorky krve, která stekla dolů trhlinou ve stropu komory. Sama trhlina svědčila o tom, že jí proteklo značné množství krve. Něco z té krve se rozstřiklo na rozpůlené víko kamenného krunýře, ve kterém byla schrána uložena. A krev také pokropila Příkrov milosrdenství (slitovnici). Vzorky krve byly odebrány z víka kamenného krunýře a z trhliny ve stropě. Když se Ron vrátil domů do Nashville, Tennessee, dal si ty vzorky analýzovat. Poněvadž pracoval v nemocnicích, měl známosti. To tu záležitost zjednodušilo. Uschlé vzorky byly po tři dny namočeny v solném roztoku. S použitím elekronového mikroskopu bylo možno zjistit obsah chromosomů v krvi. Zjistilo se, že krev je lidská, ale velmi zvláštní.

Mohla se krev zachovat tak dlouho? Byli jsme zpátky doma v Austrálii. Muselo se to stát! Otevřel jsem poštovní schránku - a tady byl sžíravý dopis, který si dělal smích z jakékoliv myšlenky na krev. Ten muž, Bůh mu požehnej, byl doktor. To by mělo mít nějakou váhu? Krev, tvrdil, se zhoršuje docela rychle, obzvláště při vyšší teplotě. Ježíšova krev by byla velmi rychle odstraněna baktériemi, nebo parazity jako na příklad švábi, kteří by ji rychle spotřebovali. str 480 "Je prostě absolutně nemožné, aby krev z kříže mohla přežít 2000 let."

Zní to hezky zdrcující, není-liž pravda? Možná je na čase, abychom šli domů a na celou tu záležitost zapomněli. Ne tak docela. Zatelefonoval jsem mému příteli v Oxleigh, Anglie: "Arthure, podívej se, co bys mohl zjistit tam od tvých přátel v lékařství o možnosti lidské krve zůstávající v nedegradovaném stavu po dlouhou dobu". Trvalo to celý měsíc, než mi Arthur Eedle mohl faxovat výsledky jeho vyšetřování. Fax jsem dostal v 7.15 dopoledne, v pondělí 4 listopadu 1996. "Jonathan", řekl, "Skutečnost je, že nikdo tu není, od koho bych mohl obdržet definitivní odpověď". Dodal, že jakýkoliv názor ve Spojeném Království "by byl čistou spekulací". Tak jak názor toho drahého doktora v Austrálii... nic jinéh než spekulace. Pouze ti s archeologickou zkušeností na Středním východě, kteří jsou na příklad zapojeni do vědeckého rozboru pozůstatků mumií, by mohli říct něco, co by mělo vůbec nějakou cenu. Vzpoměl jsem si na něco, co přišlo poštou poněkud dřívěji - také z Británie. Byl v tom zmíněn profesor Steve Jones, který r 1993 vydal knihu nazvanou The Language of Genes (Jazyk genů), ve které prohlásil: Před 20 lety (t.j. asi 1972), když byla lidská genetika v plenkách, biologové měli dětský náhled na to jak svět vypadá. Jak nedávná je naše schopnost zakoušky chromosomálního obsahu krve! Opět říká: Rodičovství je možno zkoušet i po pohřbení těla. DNA je houževnatá látka, která může vytrvávat dlouho po smrti jejího majitele. Pokračuje: Egyptský faraon Tutankhamun byl pohřben kolem stejné doby jako jiná mumie, Smenkhare. Jejich krevní skupiny je stále ještě možno ztotožnit. Vzorek sdílení genů navrhuje, že ti dva faraonové byli bratři. str 481 Jak úžasné, že tu analyzu je možno provést tak dlouho po smrti těch jedinců! Kdysi se takové analyze tkáně považovaly za nemožné. Ve světle těchto faktů, kdo by se opovažovál posmívat se analyze krve, kterou si Ron nechal provést v laboratoři? Už po nějaký ten čas je známo, že sibiřští mamuti zahynuli udušením, buď plyny nebo vodou. K tomuto závěru je možno dojít proto, že po tisících letech jejich kůže stále ještě zůstává překrvena krvinkami. Genetika mne ujistila, že za určitých podnínek, jako na příklad zmražení, krev je možno zachovat na neurčito. Spojil jsem se s tím skeptickým doktorem. Budu ho nazývat jednoduše P.D. "P.D", řekl jsem, "postuloval jste, že krev Syna Božího by byla sežhrána šváby nebo něčím. Dovolte, abych vám vysvětlil následovné: Na místě ukřižování mluvíme o chladné komoře v nitru země, najednou spojené s dírou na kříž zbrusu novou, sterilní trhlinou ve skále, která tu krev obdrží a je hned na to utěsněna kamenou zátkou. Domov pro šváby? Buďme realističtí!" P.D odvětil: "Je prostě absolutně nemožné, aby krev z kříže mohla přežít 2000 let." Řekl jsem mu: "Člověk by s vámi mohl souhlasit... a také dodat, že 'je prostě absolutně nemožné', aby sandále Izraelců přetrvaly 40 let aniž by se opotřebovaly. Věříte Písmu svatému?" "Samozřejmě." "Pamatujete si tedy, jak Hebrejci putovali celou tu dobu po poušti a jejich obuv se neopotřebovala? Bible to

nazývá jedním 'z těch velkých zázraků'." "D-dobře..." doktor zakoktal, "vědecky to je nemožné." "Je dobré slišet z úst doktora to, že věda má své meze. Avšak Bůh žádné meze nemá. Nemůže něco zachovat, pokud si tak zvolí? Slyšel jsem P.D., že jste vyznávajícím křesťanem?" "Vskutku jsem." str 482 "Pak uznáte Ježíšovo prohlášení, že věci, které jsou pro lidi nemožné, jsou možné pro Boha? 'U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko' " Je v módě věřit, že současný vědecký názor má poslední slovo. Připomeňme si ale, že v komoře na zadní "straně" schrány jsou uloženy čtyři kožené svitky zákona, tak čerstvé a vláčné jako v den, kdy se na ně psalo. Neukazují žádný rozklad. Vskutku ohromující. Krev na Slitovnici a svitky zákona v perfektním stavu. Na druhé straně dřevěné trámy a kůže, které židé použili na pokrytí ostatního chrámového nábytku v komoře, zhnily, rozložily se téměř do stavu prachu. Ty důležité věci - cenné položky tak drahé Hospodinu - On zachoval nedotknuté. Bylo kolem 5 ráno. Čerstvý a bystrý v klidu brzkého rána, strávil jsem asi hodinu přežvýkováním těch myšlenek. Josephine najednou zavolala z ložnice. "Miláčku, pojď sem! Poslechni si to!" Seděla na posteli s pokrývkou kolem ramen a s otevřenou knihou Leviticus před sebou. "Je tu řečeno, že 'život těla je v jeho krvi'. Kapitola 17 a verš 11. Co ty na to?... "To je pravda", potvrdil jsem. "Co tím ale chceš říct?" "Četla jsem proroctví týkající se Mesiáše, které je citováno v knize Skutků Nového zákona: 'neboť nezanecháš mou duši v říši smrti a nedopustíš, aby se tvůj Svatý rozpadl v prach8'. Drahoušku, vidíš to spojení?" "Nejsem si jist", řekl jsem. "Potřebuji procházku na raním vzduchu". Venku byla černá tma. Téměř podezřelý klid. Nade mnou se vznášela Mléčná dráha tak zářivě blízko. Jemný chladný vánek otřel můj obličej. Má mysl začala vířit... život těla je v jeho krvi... a nedopustíš, aby se tvůj Svatý rozpadl v prach. Najednou mi to zapálilo. "To je ono!" Slyšel jsem sám sebe volat. Dobře, že mne nikdo neslyšel. "Ano, je tu spojení. Pokud to byl Hospodinův záměr týkajíce se těla Jeho Syna, aby nezhnilo či aby se nerozložilo, a pokud život těla je v krvi, str 483 nemohlo být Hospodinovým úmyslem také zachování krve Jeho Syna, aby nebyla sežrána hmyzem?" Potom jsem si vzpoměl na to, co Ron řekl po mikroskopické zkoušce krve z jeskyně. Byl v ní pohyb. Byla to živá krev. Mesiášovo tělo bylo třetího dne proměněno na oslavené tělo a jeho krev zůstala od té doby v nezkaženém stavu. Člověk se může zeptat: Vydává Ježíšova krev svědectví? Možná lze vzít Písmo doslova, když říká: "Tři jsou, kteří vydávají svědectví - Duch, voda a krev" Pokud máme Písmu uvěřit, sám Ježíš Kristus odešel do nebe, ale slíbený Duch svatý je zde... spolu s těmi dvěma druhými, vodou a krví, vydávající o něm svědectví. Ať už Hospodin zachoval tu krev zmražením, nebo prostě Svou VŮLÍ po 2 minuty či po 2000 let...

Starodávné Písmo prohlašuje: "Hle, já jsem Hospodin, Bůh veškerého tvorstva. Je pro mne něco nemožného?" Dobře, alespoň víme toto: krev byla zachována. Ve zprávě o výzkumu Mary Nell napsala: Vzal jiné vzorky podél trhliny, tam kde se táhne skrze skalní podloží přilehlému k díře pro kříž a já sama jsem mohla vzít malý vzorek, rehydrovat jej po dobu 3 dnů a prohlížet si červené krvinky pod mikroskopem. Ale ani tehdy se mi nic nezmínil o tom, že byly provedeny nějaké skutečné laboratorní zkoušky. Ani jsem nikdy neviděla ten jiný vzorek. A tak vše, o čem tady mohu podat zprávu, je jen to, co on už sám řekl, tak jak řekl mě, že když na to bude vhodný čas, plánuje poslat do komory 2 nezaujaté gnetiky, aby odebrali své vzorky a každý provedl svou nezávislou analyzu, jejíž průběh bude nafilmován. Pokud jde o mně, vím o jednom genetikovi, který věří Ronově analyze do takové míry, že je hotov jít s Ronem do té str 484 jeskyně, když to izraelská vláda povolí, a provést na krvi nezávislou zkoušku. Mary Nell dodává: Opět, to je Ronův plán - co ON doufá, že se stane - ale tak jak se vším ostatním, nevíme určitě jak, kdy nebo kde se vše nakonec uskuteční. Prozatím nemá nic víc, co by na to téma řekl. Ze skušenosti s Noémovou archou si vzal ponaučení, že dokonce i dkyž má nafilmované laboratorní zkoušky tak jak probíhaly, někteří lidé vyšli s neuvěřitelnými důvody k zamítnutí výsledků, jako na příklad říkali, že Ron ten vzorek "vyrobil" a pod.

Určení chromosomů Jak jsem už dřívěji zjevil, Ron Wyatt byl jeho zkouškami schopen zjistit obsah chromosomů v krvi. Zjistilo se, že krev je lidská, ale velmi zvláštní. Normální lidská krev má celkem 46 chromosomů. Když je dítě počato, 23 chromosomů pochází od matky a 23 od otce. Jeden z těch párů určuje pohlaví. Matka do toho páru vždy dodává "X" chromosom (nazývá se tak na základě jeho tvaru podobného písmenu "X"). Když také otec do toho páru dodá "X", dítě obsahuje chromosomy "XX" - a vždy bude žena. Když ale otec dodá "Y" chromosom (do jisté míry tvaru písmene "Y"), dítě bude mít chromosovou kombinaci "XY" - a bude mužem. Těch ostatních 44 chromosomů (tvořících 22 párů) je známo jako autosomy.

Všechna vajíčka produkovaná ženským organismem jsou identická, obsahují pouze "X". Aby porodila mužského potomka, je nutná dodávka "Y". Analyza krve z komory schrány ukázala celkem jen 24 chromosomů. 23 z nich bylo odvozeno od matky. V krvi byl jeden "Y" chromosom. To naznačuje, že krev náležela mužovi. Nebylo známo, že by vůbec kdy existovala lidská krev jako tato. Nikde ne zemi! str 485 Vědecky se to nazývá "ploidy", či "haploidy". Víme o ženách, které se narodili jen s polovinou normálního počtu chromosomů, jen s 23 místo 46, ale nikdy se nevědělo o takovém muži. Aby byl muž vytvořen, otec MUSÍ poskytnout ten osobitý "Y" chromosom! Ano, vím. Z lidského hlediska je nemožné, aby zdravý jedinec přežil s ochuzeným počtem chromosomů. V normálním člověku je zapotřebí 46 chromosomů, aby buňky fungovaly. To je výrok podle našeho současného chápání genetiky. A v tomto místě P.D. začal projevovat znepokojení.

"Otevřenou mysl" "Mám otevřenou mysl", tvrdil ten doktor. "Řekni mi ale, co se stane těm lidem, kteří byli do evangelia přivedeni jedním z tak zvaných senzačních nálezů, když jeden nebo více z nich bude s konečnou platností dokázán za nepravý? Nezpůsobilo by to, že ztratí jejich víru?" Ten muž tam seděl a běsnil. "P.D., právě jste řekl, že máte otevřenou mysl", odpověděl jsem. "To je chvályhodné. Potom se ale ptáte 'co se stane, když jeden nebo více z nálezů bude s konečnou platností dokázán za nepravý? Řekl jste KDYŽ BUDE - a ne 'kdyby byl'. Už předem jste si ve své mysli umínil, že jeden nebo více z těch nálezu jsou nepravé. Kde je tedy vaše 'otevřená mysl'? Dovolte ale P.D. abych řekl, že máte pravdu. Nepříznivá protireakce se určitě dostaví, ale nebude to kvůli naším tvrzením. Když to konečné svědectví výjde na jevo, odveta bude proti těm, kteří se veřejně snažili ty nálezy odsoudit a potlačit pravdu. Jen čekejte a uvidíte." "Vy ale nemáte patřičnou kvalifikaci v genetice", trval na svém. "Ani nechápete, o čem mluvíte". Jsou určité věci, o kterých se člověk nepře. Moje odpověď byla jednoduše: "Pane doktore, máte patřičnou kvalifikaci abyste chápal, o čem mluvíte v oboru archeologie?" Neměl. "A nevíte nic o tom, co jsme zakusili a našli během našich vykopávek. Nebuďte na omylu, Bůh je svědkem toho, co jsme našli." str 486

Příliš ochuzen v mužských chromosomech, aby přežil? "Wyattovo tvrzení je zcela směšné", posmíval se. "... že si nechal tu krev analyzovat a že DNA obsahuje jen jednu sadu chromosomů!! To je amaterismus nejpitomějšího druhu. Haploid lidské bytosti nemohou přežít". (Normální počet chromosomů se nazývá "diploid".) Na první dojem by člověk souhlasil s tím dobrým doktorem. Takové pojmy téměř přetahují věrohodnost. Člověk je pokoušen k otázce: "Mohlo se to skutečně přihodit, že by na této zemi chodil muž s počtem chromosomů jen od jeho matky - a ne od otce? Na tomto místě se s vámi musím sdílet na něčem, co se přihodilo krátce po našem posledním britském turné 1995. Můj přítel Arthur Eedle seděl u oběda, když začal zvonit telefon. Vytrvale zvonil, až se nakonec Arthur zvedl, přešel pokoj a zvedl sluchátko. Na druhém konci byl vzrušený Arthurův přítel, doktor lékařství v penzi. Byl si vědom Ron Wyattova

svědectví ohledně chromosomů. Opatrný, vědecký muž jakým byl, takové tvrzení ho znepokojovalo. Zpochybňoval, zda by vůbec pro nějakého muže bylo možné, aby měl tak ochuzený obsah chromosomů? Určitě ne! Nicméně byl také muž křesťanského chápání - zrovna tak jak víry a skutků - a jako takový si nechal mysl otevřenou. Neuběhlo mnoho dní když pozvedl vědecký časopis New Scientist ze 7 října, vytištěný právě týden před tím, než jsme opustili Anglii a vydali se na naši další expedici do Středního východu. A tam, na straně 16, našel následující nadpis: CHLAPEC, JEHOŽ KREV NEMÁ OTCE Nemohl uvěřit svým očím! Autor Philip Cohen, citujíce článek od Davida Bonthrona a jeho kolegů z edinburghské university v Nature Genetics (Svazek 11, strana 164), vysvětloval, že se nalezl určitý tříletý chlapec, jehož bílé krvinky str 487 obsahovaly dva "X" chromosomy, znamení pro ženu. Abychom to zkrátili, vysvětlovali, že pravděpodobnou příčinou byla samo-aktivace vajíčka, které bylo dodatečně (po krátké době) oplodněno normálním způsobem. Mužské semeno by pak vstoupilo jen do ČÁSTI rozděleného vajíčka a tím by byl vytvořen tento nanejvýš neobvyklý účinek. Bonthron věřil, že chlapcova pozoruhodná genetika závisela na počtu vysoce neobvyklých okolností zkombinovaných dohromady, které proběhly v rámci krátkého časového úseku. "Nečekám, že vůbec kdy uvidíme dalšího takového", řekl. To byl neuvěřitelně vzácný stav. Takové ochuzení v mužských chromosomech pro chlapce bylo do objevení tohoto případu považováno za vědecky nemožné. str 488 Po tři roky od narození to dítě existovalo s "nemožnou" krví a věda o tom nevěděla. Kdyby to dítě nepřišlo do nemocnice, nikdy bychom se nedověděli, že bylo "vědecky nemožné". Arthurův přítel zvolal: "Je zázrak, že mi ta informace byla dána právě v tento čas!" Byl tak vzrušen, že Arthur téměř v telefonu slyšel jak skáká. Chlapcovy krvinky byly zcela bez jakéhokoliv mužského vkladu. Tento chromosomální obsah byl samozřejmě velmi odlišný od Muže, který zemřel u Lebečního pahorku. Představoval ale co Cohen nazval "částečné parthenogenesis" (biologův výraz pro početí bez oplodnění mužem, pro zrození z panny). Jaký to mělo význam? Podobnost těch dvou případů dokázala, že je možné aby muž existoval i když mu zcela chyběl počet chromosomů odvozených od otce. S takovým překvapením v genetice se člověk může zeptat: "Co víc je na skladě?" Právě jak mi Arthur Eedle předal tuto novinku z Británie, jiný můj drahý přítel z opačného konce světa, Barry White z Thames, Nový Zéland, mi předal zprávu z novin o tříletém chlapci.

Narození z panny? Po tisíce let k nám Písmo hřmělo, že muž, jehož krev byla prolita na Lebečním pahorku, byl zrozen z panny - to jest neměl lidského otce.13 Je zrození z panny nemožné? Hádám, že odpověď se redukuje na to, zda člověk věří nebo nevěří v existenci všemohoucího Boha. Ten, kdo utvořil atom by měl vědět, jak jej kontrolovat. Pokud taková bytost jako Ježíš Mesiáš existovala před jeho vstupem do tohoto světa, potřeboval by lidského

otce? Potřeboval jen na sebe vzít lidskost prostřednictvím lidské matky. Narození z panny by pro takovou Bytost bylo přirozené. Pokud Bůh se stal člověkem, pak by se dalo očekávat, že Jeho vstup do tohto života bude neobvyklý. Takový způsob narození je určitě ten jediný shodující se s totožností a charakterem Vykupitele ztracené planety. Nyní jsem se zeptal P.D., mohl by vědecky vysvětlit zázrak Ježíšova narození? str 489 Když na to člověk myslí, nebylo všechno ohledně tohoto muže zázrakem? Bůh stávající se lidským tělem bylo vskutku UNIKÁTNÍ. Dalo by se to nazvat "NEMOŽNÁ" událost. Narození z panny tohoto Syna Božího nebylo o nic méně než zázrak. A krev takového zázraku se dá považovat za zázračnou krev! Lékařská věda se všemi jejími báječnými pokroky není schopna pochopit způsoby, kterými Stvořitel pracuje. Když něco lidé nemohou pochopit, často řeknou, že to není pravda. V takových záležitostech přicházíme tváří v tvář se Stvořitelovou schopností učinit cokoliv - a lidskou neschopností chápat. Písmo je bráno v úvahu s určitou pýchou, takže lidé se cítí netrpěliví a poražení, když nemohou vysvětlit každý úsek Písma k jejich vlastnímu uspokojení. Přiznat, že tomu nerozumí, je pro ně příliš ponižující. Ten nejvzdělanější genetik by byl v úzkých kdyby měl předpovědět chromosomální složení krve Syna Božího. Bereme v úvahu skutečnost Bohem vymyšleného plánu, aby Jeho Syn chodil po této planetě jsa zrozen z panny a aby měl krvinky obsahující celkem 24 chromosomů... 23 od pozemské matky a jeden "Y" chromosom od Boha. Nemožné? Pak mi odpovězte: "Co je všemohoucí - přírodní zákony, a nebo Bůh, který ty přírodní zákony stvořil a může je obejít tak jak vyhovuje Jeho záměru? Na to by sám Ježíš odpověděl: "Mýlíte se, neznáte... moc Boží"14 Někteří "vzdělaní lidé" to odmítnou. Ne že by to nebyla pravda, ale proto, že to nemohou pochopit, neuvěří. "P.D.", dodal jsem, "můžeme takto teoretizovat, hádat se a hledat na tom hnidy, ale nic to nezmění na tom, co bylo v té jeskyni odhaleno". "Odpusťte mi", prohodil P.D. v jeho nápomocném tónu, "musím vás ale pane Jonathane informovat o několika základních biologických faktech. Lidské červené krvinky nemají jádro a tudíž nemají DNA. A tak studie DNA může být provedena pouze na bílých krvinkách, které tvoří pouhých 0,16 procent krvinek. To znamená, že jakýkoliv vzorek uschlé krve obsahuje jen nepatrné množství DNA, tak nepatrné, že je téměř nemožné je zjistit, pokud nebyl odebrán vzorek velkého objemu krve". str 490 "Jak tedy určíte, co je 'velký objem'? O Ronově analyze P.D. nic nevíte, ale jste hotov ji z ruky zamítnout." "Pamatujete si případ australského Chamberlaina?" zeptal se P.D. "Ano, pamatuji si." A kdo by si to nepamatoval? Ten případ byl jeden z nejpodivnějších v právní historii. 17 srpna 1980, když rodina Chamberlain tábořila poblíž Ayers Rock v Australské střední poušti, jejich devět týdnů staré dítě Azaria zmizelo. I když žádné tělo se nenašlo, Lindy byla obviněna z vraždy spolu s jejím manželem Michaelem jako spoluviníkem-podle-faktu. První vyšetřování zjistilo, že dingo (divoký pes) to dítě vzal. Druhé vyšetřování to nezjistilo. Soud v Darwinu později odsoudil Lindu do vězení s nucenou prací, doživotně. Po třech letech byla propuštěna na svobodu. Královská komise očistila jména Michael a Lindy a obvinění byla po tom prohlášena za neplatná. V prosinci 1995 třetí vyšetřování předložilo otevřený závěr, který odmítl vyloučit možnost, že smrt Chamberlainova dítěte způsobil dingo. Reportér James Oram (Sun-Herald, 17 prosince 1995) řekl, že koroner "měl dostatek svědectví aby zjistil, že smrt Azarie Chamberlain způsobil dingo. Zvolil si ale to svědectví ignorovat". Popsán jako jeden z nejhorších justičních omylů v australské právní historii, o Chamberlainovu případu se

určitě hodně mluvilo. Kdo by si jej nepamatoval? P.D. pokračoval: "V autě se prý našla postříkaná krev z dítěte. Vzpomeňte si, nově narozená děti mají v jejich krvi dost nevyvinutých krvinek, které obsahují jádra a tudíž víc DNA než v dospělém člověku. Avšak forenzní patalogové nejenom nebyli schopni zjistit, komu ta krevní skupina náležela, ale během druhého vyšetřování nebylo možno ani dokázat, zda ta látka byla vůbec krev! A ta 'uschlá krev' byla v autě údajně jen nějaký ten rok". P.D. se sebejistě usadil, očekávaje mou reakci. str 491 "Ohledně té skvrny v Chamberlainově autě, P.D. přiznáváte, že během druhého vyšetřování forenzní patalogové nemohli ani dokázat, že ta látka byla krev. Sám můj příteli přiznáváte, že to ani nemusela být krev! V tom případě šlapete na tenkém ledu když se snažíte ten případ použít k posouzení platnosti Ronových vzorků krve." "Opatřete mi pak jméno té laboratoře, která Ronovy vzorky krve zkoušela, její adresu a přednostně číslo jejího faxu, datum, nebo přibližné datum kdy tam byly ty vzorky poslány a jakékoliv kódové číslo nebo jméno, pod kterým byly ztotožněny." "Drahý P.D., dozvíte se ty podrobnosti ve stejný čas jako každý jiný. Existují údaje, o kterých jsme museli hostící vládě prohlásit, že je prozatím neodhalíme. Kromě toho, ta laboratoř se nechce zabývat lavinou dotazů. Musíte sledovat události a čekat. V Ježíšových dobách existovaly osoby, které se ustavičně domáhaly: "Ukaž mi to, dokaž mi to". A nebyli přesvědčeni, i když člověk vstal z mrtvých. A měl bych vám P.D. říct ještě něco jiného. Tisíce hodin jsme věnovali na zajištění toho, aby byla k dispozici dokumentace pokrývající téměř každou otázku, kterou můžeme legitimě odpovědět. Náš čas nejlépe využijeme ne tím, že se zastavíme a budeme ty odpovědi opakovat každému jednotlivci, ale tím, že vám doporučíme vydaný materiál." "Chápu to", řekl P.D. "Máte tedy problém s krví? Koho je to problém? Je to váš problém, P.D. OK, dejte jej Bohu. Máte problém s Ním? Je pro Něho něco příliš těžkého?" str 495

46 KAPITOLA

CO NYNÍ? "To mne ohromě zaujalo", svěřil se Jed Brewer. "V celém životě jsem nikdy neslyšel nic, co by mne tak dojalo". Jed opět usrkl pomerančové šťávy. "Věř mi, jenom Boží mysl to mohla zplodit". Zůčastnil se jednoho z našich nedávných seminářů na téma schrány smlouvy. "Jonathane", zeptal se, "je všechno stále ještě v jeskyni?" "Všechno tam ještě je", odpověděl jsem, "právě tam, kde to Ron našel, úplně skryté a dobře střežené". "Budou všechny ty předměty v jeskyni veřejně vystaveny?" "Nevíme." Vypadal zklamaně. "Dobrá", pokračoval jsem, "je žádoucí, aby celá ta oblast byla vykopána a tím se mohlo odkrýt místo ukřižování do hloubky až ke komoře pod ním. Nevíme ale, zda se to uskuteční. Události se vždycky přihodí jinak, než očekáváme. Věříme ale, že sám Pán se toho ujme a že svět uvidí předměty v té jeskyni. Věříme také, že kamenné desky Desatera budou vynešeny ven".

"Myslíš, že izraelská vláda brzy učiní kroky?" Jed by rád věděl všechno. "Nejsem schopen to předpovědět. Avšak informace, kterou nám bylo dovoleno odhalit, je už zveřejněna. A jen ta smotná způsobuje pozoruhodný rozruch. Nikdy nezapomeňme na to, že schrána nepatří člověku, ale Bohu. Byl to Hospodin kdo řekl: 'Nechť mi udělají svatyni'. A všechny věci v té svatyni byly vyrobeny podle vzoru 'věcí v nebi'.2 Jed, zda nebo kdy str 496 ta schrána bude vynešena ven, záleží jen na Jeho povolení. Ne na politické výhodě. O tom si můžeš být jist." Jedovy oči zajiskřili. "Jonathane, bude ta schrána - možná jen ta schrána - vynesena ven?" "Opakuji Jede, nevíme. Je hluboko v zemi. Vytáhnout ji bez nějakého božského zásahu se zdá téměř nemožné". Jak jsme mluvili, vzpoměl jsem si, že v r. 1956 pustý pozemek na úpatí Lebečního pahorku se stal arabským autobusovým nádražím. Izraelské úřady nyní návrhly přemístění toho nádraží na jiné místo, aby z toho pozemku mohli utvřit archeologický park. "Mohl by se někdo dostat dolů a to svědectví zničit?", zeptal se Jed. Na moment se v jeho obličeji zábleskla hrůza. "Někteří lidé, Jede, se už pokusili udělat to co neměli. A co se jim stalo... však něco z toho jsi už slyšel". "Stane se něco brzy?" "Věřím, že ano." "Za jak dlouho myslíš?" "Na to se nedá lehko odpovědět. Avšak celý svět ty věci uvidí. Doufám, že za nějaký ten rok nastane čas k odhalení schrány smlouvy celému světu. Když to bude možné, Ron se vrátí, znovu do té jeskyně vejde a vezme sebou filmovací posádku spolu s jedním nebo více genetickými vědci. Uvidíme, jak odebírají vzorky krve. A uvidíme výsledky zkoušek té krajně unikátní krve! Ron už zkoušel svůj vlastní vzorek a ví, jaké budou výsledky. Nezapomeň, Ron pracuje jako anesteziolog v několika nemocnicích a viděl spoustu krve." "Proč si myslíš, že to bude tak brzy?" "Nemůžeme si být jisti. Pečlivě ale sledujme světové události a uvidíme, kdy ten čas nastane. A Jede, je možné, že uvidíš také Desatero přikázání vyjmuté ze schrány smlouvy." "Budou vystaveny po celém světě jak exponát Tutanchamona? Myslíš, že je budu moct vidět osobně?" str 497 "Pochybuji, zda schrána vůbec kdy bude z jeskyně vytažena. Avšak kamenné desky s Desaterem přikázání... to je něco jiného. Věřím, že časem budou vystaveny." "V Jeruzalémě?" "Budou pravděpodobně vystaveny v Americe." "Proč ne v Izraeli?" "To je příliš citlivá oblast. Kdo ví, co by to mohlo roznítit? Podívej se, jak násilně někteří reagovali na nedávné otevření tunelu? A to bylo něco méně významěnjšího. Ale toto... " Člověk si může být jist, že kamkoliv ty desky půjdou, izraelské úřady je budou doprovázet. "Á, o té vlastní jeskyni", nadějně píchl Jed, "stále ještě bys neodhalil její přesnou polohu?" "To je nejcitlivější záležitost, můj příteli. Jen se zamysli nad účinkem, který tem nález bude mít na židovský lid. A nad problémy, které vytvoří pro politické vůdce Izraele. Určitá informace nemůže být zatím odhalena, z bezpečnostních důvodů. Buď jen trpělivý a očekávej dobu, kdy budeme moci dělat víc. Doufejme, že to bude brzy."

Význam pro Židy "Ohledně židovského lidu", naléhal Jed. "Jaký význam pro ně schrána smlouvy bude mít?"

"Rabíni o tom mají různé názory. Jedni uvažují, že objev by podporoval výstavbu třetího chrámu. Pro jiné by to bylo signálem na ukončení diaspory, rozehnání židovského lidu. Jiní zase řekli, že by to byl jasný signál blížícího se konce tohoto věku a začátku mesiánského království. Určití rabíni věřili, že schrána smlouvy bude odhalena v době, kdy se má objevit Mesiáš. Vskutku existuje rostoucí očekávání toho, že Mesiáš se brzy zjeví." "Doslýchávám se o tom", řekl Jed. "Jeden oddíl judaismu rozdával prorocké letáky, inzeroval v mezinárodním tisku, vydával nástěnné plakáty a podobně." "Mluvíš pravděpodobně o skupině Hasidických Židů nazvaných Lubavičovci." str 498 "Zní to tak." Vzpoměl jsem si také na interview ohlášené v Jerusalem Post. Menachem Brod, který řídil publikace mládežnické organizace Habad v Izraeli a její vztahy s veřejností, čtenářům oznámil: Drazí židi, Mošiach co nevidět příjde! Sen, který miliony židů chovalo po staletí, se začíná uskutečňovat a musíme na něj být připraveni. Samozřejmě, pravý Mesiáš Ješua (Ježíš) už přišel před 2000 lety. No mezi křesťany bylo očekávání, že se má brzy navrátit. Je založeno na takových 300 novozákonných proroctvích o té události.

Schrána opět pro oběti? Jed se poškrabal na bradě. "Co myslíš, Jonathane? Zavedou židé opět systém obětí, když schrána smlouvy bude odhalena?" "K tomu bych Jede řekl 'Ne'. Jeremiáš, prorokující v době zmizení schrány, napsal: A stane se, když se v oněch dnech na zemi rozmnožíte a rozplodíte, je výrok Hospodinův: Nebude se už říkat "Schrána smlouvy Hospodinovy"; ani jim na mysl nepřijde, nebudou ji připomínat, nebudou ji postrádat, nebude už zhotovena.4 "Tato pasáž naznačuje, že Bůh nikdy židům k tomuto účelu schránu smlouvy nevrátí. Obnova zvířecích obětí není Jeho vůlí. Ježíš jeho smrtí zvířecí oběti vyřadil. Anuloval je. Zrušil je. Způsobil, aby oběti PŘESTALY"

Krev na schráně: její dosah Jed přešlápl. "Když se židovský lid doví, že Ježíšova krev pokropila slitovnici schrány, co myslíš že to způsobí?" "Pevně věřím tomuto, Jede. Pro mnoho židů to bude mocné zjevení. Písmo Starého zákona je smícháno s Novým, když vysvětluje věčné záměry Hospodina. To bude pro mnoho židů jako úsvit nového tvorstva, jako vzkříšení duše. Tak jak uvidí str 499 Krista evangelia zobrazeného v pasážích jejich Písma, postřehnou, jak jasně Nový zákon vysvětluje ten Starý. Jejich dřímající vlohy budou vzrušeny a rozeznají Ježíše Krista, Ješuu, jako Spasitele světa. Mnoho jich ho vírou příjme za jejich Vykupitele."

Proč nalezena nyní? "Proč jen", ptal se Jed, "ta schrána nebyla nalezena dřívěji? Proč až nyní?" "Odpověď tě možná bude šokovat." "Klidně začni." "Je to věřím proto, že jsme dospěli k přelomu historie - k době soudu." "Proč si to myslíš?" "Existuje totiž, Jede, staré biblické proroctví. Prorok Jan viděl vidění budoucnosti, když přijde... čas, abys (Bože) soudil mrtvé, odměnil... malé i velké: abys zahubil ty, kdo hubili zemi. To jasně mluví o době konce, Jede, kdy Bůh přeruší vládu lidstva a převezme tuto planetu. A v té souvislosti prorok viděl také ještě něco jiného: Tu se otevřel Boží chrám v nebesích, a bylo v něm vidět schránu jeho smlouvy. To je schrána smlouvy - ta původní v nebi." "Jaký to tedy má význam?"

Příčina a účinek "Celou knihou Zjevení se ukazuje spojení mezi událostmi v nebesích a na zemi. To dává smysl. Nakonec, pokud Bůh má plán na záchranu Svých věrných na této planetě, a pokud ten plán vychází z Jeho trůnu v nebesích, pak proč by události plánované v nebesích neměly účinkovat na zemi?" Jed si opět hladil bradu. "Zmínka o nebeské schráně v době konce - mohlo by to narážet na důležitost pozemské schrány... že ještě může hrát roli v božském úmyslu?" str 500

Truhla v proroctví "Podle tohoto proroctví, nebeská schrána - ta původní - má co dělat se soudem planety Země na konci věku." Jed zableskl odpověď: "Ano, neptali jsme se všichni občas proč Bůh nezakročí a nezastaví nelidské činy lidmi provozované, a proč nepomstí zlo? Bůh je určitě trpělivý i s těmi, kteří páchají zlo. Musí ale přijít čas, kdy se vše vyrovná." Podíval jsem se na Jeda. "Dobře, to dává smysl." "Víš, Jonathane", povzdychl si Jed. "Písmo opětovně mluví o nastávajícím soudu; že Bůh ustanovil den, kdy bude soudit svět a každá osoba obdrží podle svých činů; že všichni se musíme objevit před Soudní Stolicí." "Co myslíš, Jede? Jaká je norma, podle které budeme souzeni?" Jed se usmíval. "V té době soudu bude hrát roli nebeská truhla smlouvy. A co je uvnitř původní schrány? Co jiného než ten původní - nebeský originál Božího zákona, podle kterého budou všichni souzeni. Je tam také ale milosrdenství - slitovnice - pro ty, kterým bylo odpuštěno." Tak jak Jed mluvil vzpoměl jsem si, že ve starém hebrejském symbolismu schrána smlouvy byla vždy spojena se dnem známým jako Jom Kypur, či Den usmíření. Pro židy to byl velký den soudu, kdy každý případ byl zapečetěn. Všiměte si tohoto prohlášení od židovského autora: Den usmíření je dnem Soudu, a toho dne... Žid volá nejhlasitěji a často o milost.

Fráze z židovské Modlitební knížky pro Den smíření zahrnují: - Ospravedlň nás v Soudu - Advokát v nebesích - On, ten Věkovitý, si zasedl jako Soudce - V knize života požehnání, mír a dobrá podstata. Nechť jsme Tebou pamatováni a zapečetěni. str 501 To je židovský koncept Jom Kypuru. Jom Kypur - ten jediný den, ve kterém hrála roli schrána smlouvy - byl symbol (či proroctví) doby soudu. Člověk by mohl říct, že její obětní aspekt byl naplněn smrtí Mesiáše. To byl úplný a perfektní skutek milosrdenství. Avšak aspekt soudu přichází v době konce. Boží neomylná spravedlnost je tak skutečná, jako smrt Ježiše za nás. Zpátky k tomu židovskému prorockému symbolu. Velekněz skončil svou službu před schránou smlouvy, pak vyšel ven a oznámil: "Je to dokonáno". Dnes, Mesiáš ve funkci Velkněze nás zastupuje před trůnem Boha, před nebeskou schránou smlouvy. A když vyjde, aby se vrátil na Zemi jako Král králů, bude oznámeno: "Stalo se". Pohlížeje do budoucnosti, prorok Jan napsal: Tu se otevřel Boží chrám v nebesích, a bylo v něm vidět schránu jeho smlouvy; rozpoutaly se blesky a rachot hromu, zemětřesení a hrozné krupobití. Shromáždili ty krále na místo, zvané hebrejsky Armagedon... a z chrámu od trůnu zazněl mocný hlas: "Stalo se!" A rozpoutaly se blesky, hřmění a burácení, a nastalo hrozné zemětřesení, jaké nebylo, co je člověk na zemi. "Pokud máme těmto proroctvím uvěřit", poznamenal Jed, "tento věk dojde k dramatickému a náhlému konci. Historie přestane být v rukou lidí." Možná Jeda víc už neuvidím. Mluvil o tom, že se s rodinou přestěhuje na venkov. Čerstvý vzduch, klid, doma vyprodukované jídlo atd. A to nás přináší k poslední kapitole, kde navrhujeme, co si Jed a jeho manželka Elizabeth mohou myslet o několit let podzději. A jaká role může být přisouzena truhle smlouvy...

str 503

47 KAPITOLA

ROZHODUJÍCÍ ZMĚŘENÍ SIL Jed Brewer procházel bouřlivými změnami: se vzdal své dobře placené práce jako strojař, s rodinou se vystěhovali z baráku, který nzývali jejich domovem po osmnáct let, zanechávajíce za sebou krásně upravenou zahradu, o kterou Elizabeth tak dlouho pečovala. Brewerovi se nyní usadili v mnohem menší chaloupce v horách. Pěstovali své vlastní potraviny. A to bylo dobré. Většině jejich přátel se tak tak dobře nedařilo. Příliš dlouho jim trvalo aby se odřízli od všeho, co je vázalo

k městu. A nyní se nemohli dostat ven. Jed se podíval z okna ven. Helikoptéra zmizela z očí. Mohl ji ale stále ještě slyšet. Neoznačená helikoptéra pročesávala údolí už po několik dní. Jedova mysl vířila, tak jak se snažil sestavit všechny kousky dohromady.

Celosvětová kontrola Nejprve bylo zapotřebí přivést Ameriku pod kontrolu Nového Světového Pořádku. Plánovači pečlivě vypracovali, jak časem převzít výkonné, zákonodárné a soudní odvětví. Prosazování zákona bylo mocně zkonsolidováno v rukou jednotlivce, zatím co veškeré obyvatelsvo bylo postupně odzbrojeno.Na prosazení zákonů Nového Světového Pořádku bylo zapotřebí obejít konstituci a sedělovací prostředky krmili veřejnost propagandou Nového Světového Pořádku/Marxismu Nového Věku. To trvalo několik let, ale časem to začalo fungovat. A jak jednou byla Amerika podřízena, ostatní probíhalo poměrně rychle. Zbytek světa byl lehkou kořistí. str 504 Svět nyní vešel do období historie jako žádné před tím... do doby, kdy každý pohyb každé osoby na zemi může být sledován a pozorován. Celá ta věc se udála celkem rychle. V červnu 1967 Izraelci po prvé v době 1900 let znovu obsadili Starý Jeruzalém. V jeho grandiózním proroctví ohledně "konce světa" Ježíš řekl: "Po Jeruzalému budou šlapat pohané (pronárody), dokud..." Jed o tom přemítal. Z toho slova "dokud" vyplývala ZMĚNA POSTAVENÍ. "Nastane změna." Varovalo nás to božské proroctví prostřednictvím té události o tom, že historie tohoto světa dochází k jejímu vrcholu a že odpočítávání už začalo? V 1971 skupina informačních specialistů ve Spojených Státech dostala za úkol vyvinout systém sledování všech obyvatel takovým způsobem, který by nebyl zjevný a dotěravý. Doporučili národní EFTPOS systém. Po tom EFTPOS počítačem řízená metoda nákupu začala být široce užívána po celém světě. R. 1975 Římský Klub vypracoval plán světové vlády, ve kterém měl být celý svět (mapka) rozdělen do deseti hospodářských oblastí, s jednou osobou jako vládcem nad každou oblastí. Enoch Powell, britský politik v penzi, popsal povstávající spojenou Evropu jako opětné zjevení staré "Svaté Římské říše". To se považuje za tah směřující k Novému Světovému Pořádku. Tenkrát se Jed dohadoval. Byla by to nová Římská říše jen nad Evropou, nebo nad celým světem? Nyní to věděl! 7. června 1982 Spojené Státy a Vatikán, se v "jednom z největších tajných spojenectví všech dob" dohodli na tajné kampani k urychlení rozpadu komunistické říše. str 505 27. prosince 1989 noviny Catholic Weekly zjevily, že většinu z toho udělali za kulisami Papež a jeho zástupci. V 1990 muž, který býval jezuita a měl přístup k důvěrným informacím Vatikánu oznámil, že ze tří soupeřů o světovou vládu (papežství, komunismus a Západní kapitalismus), Papež drží trumfovou kartu. Sám se považoval za nastávajícího vůdce Nového Světového Pořádku. V 1992, po shroucení SSSR, jeho prezident Michail Gorbačev předpověděl možnou celosvětovou vládu. V 1994 Vatikán podepsal dohodu s Izraelem na získání svrchovanosti nad Jeruzalémem. Jeruzalém by zůstal hlavním městem Izraele, byl by ale spravován Vatikánem. Město by mělo izraelského starostu a palestínského starostu, oba pod velením Papeže. Jeruzalém by se stal druhým Vatikánem. Jed si nyní vzpoměl na rozhovor, který

tehdy vedl s Elizabeth. "Víš, Jede, chystá se zasadit své sídlo do Jeruzaléma právě před tím, kdy Sám Bůh přeruší lidskou historii". A dodala: "To je proroctví, které nikdo moc nestuduje". "Co když to má nejenom pouhý symbolický náboženský význam, ale také tělesné vyplnění?" 18. července 1994, auta cestující po Interstate, blízko Farmingtonu, Salt Lake City, Utah, měly jejich motory náhle vypnuty. Nad hlavou se vznášely čtyři černé, neoznačené helikoptéry. Doprava se zastavila téměř na celou hodinu. Řidiči se snažili jejich vozidla nastartovat, ale bez úspěšně. Potom, jako nějakým kouzlem, všechny zhasnuté motory bylo možno opět nastartovat. Čtyři černé helikoptéry odlétly ve formaci. Se zavedením takové technologie, nebylo dále zapotřebí silničních kontrol. V únoru 1996 David Meyer v jeho Last Trumpet Newsletter napsal, že Spojené Národy ustanovily datum začátku Nového Světového Pořádku na 6 den 6 měsíce 1999. " ...vybraly ten jediný rok tohoto století, který lze číst v obrácení jako záhadu. Když obrátíte číslo 1999 vzhůru nohama, dává 6661, nebo první rok éry 666, či éry antikristovy šelmy." 23. března 1996 Jack McLamb, vedoucí Police Against the New World Order, varoval američany, aby se vystěhovali z hustě osídlených míst a připravili se na to, co nastává. str 506 Konferenciéři krátkovlných rádiových programů varovali křesťany, aby učinili totéž. Probíhalo tiché vystěhování z měst. Tak jak se Nový Světový pořádek vyvinul, místní vojenské síly v každé zemi byli vyřazeny a nahrazeny silami Spojených Národů. Byl uvalen celosvětový daňový systém. Časem byla zavedena průkazka totožnosti zakódovaná statistickou analyzou biologických údajů. Průkazka ztotožněná otisky prstů, oční sítnicí a/nebo DNA, každá osoba v národě. To poskytovalo možnost ztotožnění na prosazení utiskujících zákonů. Ti, co se podřídili k biometrické průkazce, museli vydat mnoho různých informací, aby se stali "občany". Ti, kteří odmítli, byli okamžitě ztotožněni jako "cizinci", disidenti, terče vazby nebo deportace. Bylo možné na dálku snímat sítnici řidiče auta a jeho pasažérů a osobně je identifikovat tak jak se přibližovali. Satelitová technologie umožnila sledovat lidi, odposlouchávat jejich rozhovory doma a zaznamenávat jejich pohyby. Dozírání na každého občana bylo nyní jednotnou součástí celosvětového systému. Jed se opět podíval z okna. Ty události, myslel si, nebyly nutně ty nejdůležitější, ale stály výrazně v jeho paměti. A tušil jejich společný spojovací článek.

Jednosvětová ekonomie A byl tu ten kolosální finanční krach. Všechno to nyní jasně viděl. Globálníci chtěli kontrolu. Aby ji dosáhli, bylo zapotřebí nejprve přivést ekonomii na dno - a potom ji nahradit jejich jednosvětovým finančním systémem. Krach, který měl svět postihnout, byl náhlý a neočekávaný. Jed vzpomínal... Ten krach prostě musel být zosnován. Burza v pátek zavřela na rekordní úrovni. V pondělí pak otevřela s mnohem níže stanovenou úrovní. Lidé po celém světě pozbyli triliony dolarů. Hodnoty nemovitostí se zhroutily během pár dní. Mnoho farmářů opouštělo své farmy a úroda zůstala nesklízena. Následoval nedostatek potravin. Pak nepokoje. A násilí. Došel benzín. str 507 Zásoby se nemohly dostat do měst. Bylo vyhlášeno stanné právo. Za krátkou dobu byly vyřazeny všechny peníze v hotovosti a veškeré transakce byly prováděny počítačovým kódovaným systémem založeným na čísle 666. Těm, kteří se nepodřídili Novému Světovému Pořádku, byla popřena možnost nákupu. Peníze, které si lidi uložili jako poklad pro jejich pozdější roky, byly bezcenné. Neměly víc žádnou cenu.

Bankovní účty poletovaly na parkovištích aut. A víc už nebyla žádná finanční svoboda.

Jednosvětové náboženství Pak bylo založeno jednotné náboženství, zahrnující všechny víry. Byly prosazeny náboženské zákony - i když se ty zákony zdály "dobré a morální", byly v rozporu se zjeveným Božím slovem. Někteří si mysleli, že k tomu nikdy nedojde. Jed toho moc nevěděl, ale měl pocit, že s božskými zákony se nemá zahrávat. Tato lidmi provedená změna svatého Desatera měla dvě hlavní části. Druhé přikázání Hospodina lidi poučuje, aby si nedělali napodobeniny nebo sochy a neklaněli se jim. Toto přikázání bylo ale z lidské verze úplně odstraněno. Čtvrté přikázání je památkou stvoření planety Země a volá lidi k uznání svrchovanosti Stvořitele. Jmenuje Boží požadavky ohledně Jeho svaté památky té skutečnosti, ohledně Sabatu sedmého dne. V lidské verzi byla ale většina toho přikázání vyřazena - aby si člověk dělal co se mu hodí, místo aby poslouchal Pána. Jelikož jedno (druhé) přikázání bylo vyhlazeno, zbylo jich jen devět. Na vyrovnání bylo desáté přikázání rozděleno na dvě. Jed přemítal. Opravdu na tom záleží? Samozřejmě že ano! Toho rána Jed shromáždil svou manželku Elizabeth a dvě dospívající děti u stolu, aby jim opět vysvětlil, proč se přestěhovali do poměrného bezpečí krajiny. Bylo to proto, aby mohli sloužit Pánu bez finančního a sociálního nátlaku, který nyní nutí jejich přátele k podřzení se novému systému.

Systém bude utvořen jednotnou měnou, jednotnou centrálně financovanou vládou, jednotným daňovým systémem, jednotným jazykem, jednotným politickým systémem, jednotným světovým soudem, jednotnou hlavou (jedním vůdcem), jednotným náboženstvím celosvětového státu. str 511 Každá osoba bude mít registrované číslo, bez kterého nebude moci kupovat nebo prodávat; a bude jedna universální církev. Každý, kdo se odmítne zapojit do tohoto univerzálního systému, nebude mít právo na existenci. Bylo také vydáno prohlášení P.A. Dalvalle, prezidenta společnosti Defenders of the American Constitution, bývalého generálporučíka armády Spojených Států v penzi: Časopis Foy et Rai vydal zprávu ze Spojených Národů v Ženevě, Švýcarsko, že jsou vypracované plány na rozpuštění SN, aby to udělalo cestu pro Světový Soudní Dvůr, který zabaví veškeré vlastnictví a veškeré úspory a bankovní vklady. Každý muž, žena a dítě obrží určitou částku peněz a číslo. Ty peníze jsou už k dispozici a vloženy do banky, jen čekají na distribuci. Každý s číslem bude zaměstnán buď v obchodě, průmyslu nebo zemědělství. Tento projekt a tento plán poskytuje jednotný způsob uctívání. Ustanovený den pro všechny lidi bude neděle. Číslo, které lidé obdrží, jim slíbí právo na kupování a prodávání. Na konci tohoto prohlášení jeden křesťan povstal a zeptal se řečníka: "Co se stane s menšinami, které tento plán nepříjmou?" Bylo mu řečeno: "Jejich číslo bude zrušeno černou čárou a budou zbaveni práva na kupování a prodávání a tím budou donuceni k záhubě." A nyní se to skutečně dělo! Ti ve městech začali trpět! Jed slyšel, že někteří byli dokonce zatčeni a deportováni do táborů. Ten večer Jed s rodinou šli brzy spát. Byli vděčni za to, že se vystěhovali ještě zavčas.

Překvapivý svědek Na druhé ráno byl velký rozruch v novinách. Něco se dělo v Jeruzalémě. Někteří lidé byli dole v tunelu a postupovali směrem k Lebečnímu pahorku. Chystali se vynést ven desky s Desaterem přikázání - ty napsané Bohem a umístěné v legendární schráně smlouvy. Vše se dělo tam dole v jeskyni. Čerstvé zprávy!... str 512 V interview byl židovský rabín. Ten stejný muž kdysi řekl: Ze všech pokladů, které mají být objeveny, který by mohl být důležitější, úchvatnější a vzbuzující větší úctu, než desky Desatera přikázání? Žádný jiný archeologický nález by neměl větší dopad na osud člověka. Jako v den kdy Armstrong směřoval k měsíci, tak i nyní se hodiny táhly... a miliony lidí zatajilo dech. Svět čekal... A konečně, tak jak kamery dopadly na to báječné místo: dvě kamenné desky vyryté laserovým paprskem, slova jasně a ostře viditelná... vyryté samým prstem Božím... zprávy se roznesly světem jako šokové vlny. Určitý slavný výrok se doslova vyplnil: Ze Sijónu výjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma. Ať už kdo jakýmkoliv způsobem chápe toto proroctví, myslel si Jed, jedno je jisté, hmotné desky zákona doslova vycházely z Jeruzaléma, z jeskyně. Bylo to vzrušující! Prosazením svých vlastních "duchovních zákonů", Nový Světový Pořádek anuloval zákon Boží. Žalmista uhodil hřebíček na hlavičku: Je čas, abys jednal, Hospodine, tvůj zákon se porušuje Jed zíral ven na zahradu a přemítal... Schrána smlouvy je tak pojmenovaná proto, že obsahuje "desky slova smlouvy, desatero přikázání". Je to "Hospodinova smlouva". "neznesvětím svoji smlouvu", říká Hospodin, "nezměním, co splynulo mi ze rtů". (Na Sínaji Bůh promluvil k celému národu.) Praví žalmista: "ustanovil navěky svou smlouvu". A Ježíš řekl: "Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze zákona". Jed si uvědomil, že situace je sice velmi vážná. Pominuly ale nebe a země? Ještě ne. Jaký to svědek! Jed byl hluboce dojat. Zrovna nyní to Desatero přikázání vycházelo ven jako svědek. To znamená, že str 513 Židé, křesťé i nevěřící, všichni, kteří prohlásili svatý Boží zákon za nedůležitý, jej nyní uvidí. Budou si nyní muset uvědomit, že bojují proti Bohu. I ti, kteří to před tím nevěděli, se nyní budou muset rozhodnout. Dokonalé načasování! Nikomu se nechtělo ten den pracovat. Jed byl vzrušen. Elizabeth byla vzrušena. Děti byli vzrušeni. A tak posedávali a mluvili. Po celou tu dobu se jejich myšlenky vracely do Svaté země, ve které nyní ty kamenné desky vycházely ven.

Podvodník

"Ohledně té Svaté země, taťko", přemítal Richard, "víš, než jsme sem přišli, slyšel jsem našeho souseda říkat, že se mu zjevila jeho zesnulá teta a prorokovala, že světová ekonomie zkrachuje a následující den do Svaté země příjde Mesiáš". "To byla těžko jeho zesnulá teta, Richarde." "Jak to víš?" "Mrtví lidé se prostě nemohou dorozumívat s těmi živými." "Jsi si tím jist?" "Jsme tady všichni proto, není-liž pravda, že jsme přijali bibli jako slovo našeho Pána? A tak podle toho žijeme." "Dobře." "Víš, co nám to slovo říká? Říká: 'Živí totiž vědí, že zemřou, mrtví nevědí zhola nic... Jejich láska, tak jejich nenávist, jejich závist dávno zanikly a nikdy se již nebudou podílet na ničem, co se pod sluncem děje... Všecho, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš.'19" Jed se pozastavil, aby zalistoval nazpět. Všiml si Richardova obličeje. "No né!" vyhrkl Richard. "Je to tam?" "A víc, syne. Poslechni si tohle: 'člověk ulehne a nepovstane a dokud nebesa budou, neprocitne, ze spánku se neprobudí... str 514 neví, jsou-li jeho synové ve cti, není mu známo, jsou-li v nevážnosti... kdo sestoupí do podsvětí, už nevystoupí, nevrátí se nikdy zpět do svého domu, místo kde býval ho už víc nepozná.' Je tu také řečeno, že: 'Mrtví nechválí Hospodina', protože jejich myšlenky zahynuly. Víš, čekají ve svých hrobech na den vzkříšení z mrtvých", řekl Jed. "Kdo se tedy panu Sheppardovi zjevil? Ta osoba věděla všechny podrobnosti jeho života pravě tak, jak je věděla jeho teta." "Synu, v tomto vesmíru je víc, než co vidíme. Bible mluví o protivnících, kteří nejsou lidští - ale jsou zlí a mocní duchové. Mohou dokonce vykonávat zázraky. V milosti, jejich tvary jsou mimo světelné spektrum, takže je nemůžeme vidět. Přes to se nám ale nějakým způsobem mohou učinit viditelnými. Ve spiritistických seancích předstírají, že jsou zesnulí, které lidé milovali. Hrají tím krutý podvod. Jejich vzkazy obsahují informaci, kterou se prý nikdo jiný kromě těch drahých pozůstalých Kdo jsou ty postavy nedoví." přivedené na světlo "Jak ale mohou vědět o spiritistickými médii? tajemstvích lidí? Aha, jsou (Obraz: Jim Pinkoski) asi jako strážní andělé, všude kolem, ale neviditelní a neustále nás pozorují... pak toho asi ví tolik koli my." "Nanejvýš zajímavé", volala z kuchyně se vracející Elizabeth. "Nepřekvapilo by mně, kdyby před tím než všechno to skončí, sám ďábel se vydával za Krista. Ježíš přece mluvil o někom, kdo bude napodobovat jeho Druhý příchod. Kde je ta pasáž, drahý?" "Najdu ji", zamumlal Jed. Listoval hodně opotřebovanou knihou. "Tady to je. Sám Ježíš nás varoval: str 515

Tehdy, řekne-li vám někdo: 'Hle, tu je Mesiáš nebo tam', nevěřte! Neboť vyvstanou falešní mesiášové a falešní proroci a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné. Hle, řekl jsem vám to předem. Když vám řeknou: 'Hle, mesiáš přišel a je na poušti', nevycházejte! Nebo že se skrývá na jistém místě, nevěřte tomu!Neboť jako blesk ozáří oblohu od východu až na západ, takový bude příchod Syna člověka. Kde je mrtvola, slétnou se i supi. Fantazie? Ne tak docela. Jed si vzpoměl jak muž jménem Texe Marrs popsal právě tu scénu. V jeho knize Dark Secrets of the New Age zjevil, že hnutí Nového Věku očekává vzrůstající změny na zemi, které se vyvinou na světový chaos. Potom, v době velkého zemětřesení v Jeruzalémě, "Kristus" Nového Věku se objeví na Olivové hoře a stane se králem Jeruzaléma. "Dovedeš si to představit? Bytost oslňující záře... majestátní... možná se objeví na Olivové hoře a pak vejde do Jeruzaléma, doprovázen ohromným davem lidí." Elizabeth zavřela oči, jako kdyby si to představovala. Lidé se před ním budou prostírat. On zvedne paže a bude jim žehnat. Jeho hlas je lahodný, jemný a tlumený. Mluví o nebeských věcech a uzdravuje nemocné lidi, právě tak jak činil Ježíš. Potom požehná hnutí Nového Věku a řekne, že všichni, kdo se nesjednotí pod zákony toho hnutí, nemají právo na existenci. Jen pomysli, jaký by to mělo účinek!"

Ta "velká událost" "Mamko, jak ale budeme vědět, že to není Druhý příchod?" Kylie byla ztrápená. "Ta celá záležitost se zdá zapletená". "Zlaťoučku, žádné potíže. Podle prorockého Písma, když se Ježíš Kristus navrátí, svět zažije tu největší podívanou v celé historii. Nebe bude ozářeno od Londýna do Los Angeles". str 516 "A od Melbourne do Moskvy", skočil do toho Jed. "Víte, děcka, 'každé oko ho uvidí'. A bude to hlučné. To je ten rozdíl." "Ohromné! Nejprve se ale situace hodně zhorší, že?" "Není ale zapotřebí mít strach, ratolest. Řeknu ti proč. Je slíbeno, že nebudeme hladovět. Naše potrava a nápoj budou zajištěny. Ano, možná budeme hodně trpět. Když se ale za Něho postavíš, On se postaví za tebe. Ohromě báječné, že?" Richard vypadal zamyšleně. "Víš, něco jsem dnes ráno viděl. Bylo to moc fajn, myslel jsem si." "OK, vyplivni to", šklebil se Jed. "Proroctví říká: 'V oné době povstane Michael, velký ochránce, který stojí při synech tvého lidu. Bude to doba soužení, jaké nebylo od vzniku národa až do této doby. V oné době bude vyproštěn tvůj lid, každý, kdo je zapsán v Knize.' Není to prýma?" ♣♣♣♣♣ A bude to čím dál lepší. Víte, to, co se stalo v den ukřižování nad schránou smlouvy zajišťuje příchod doby, kdy tato planeta bude očištěna od zla, utrpení a ano, dokonce i od smrti. Povstane nová země. A v ní budou vyplněny vaše a moje touhy, kterých jsme nebyli schopni nyní dosáhnout. Budeme moci dělat příjemné a vzpružující věci. Víc už nebude žádný strach ze ztráty těch, které milujeme. Budeme sázet a stavět. Mít ustavičný vzájemný důvěrný vztah s jinými světy. A budou nám ke zkoumání nekonečné divy a záhady. Můžete se na to spolehnout. Nevím co vy. Já se ale nemohu dočkat až se setkám s tím Mužem, který to vše umožnil. A víte co? Chci

chválit jeho jedinečnou lásku k světu, který ho nemiloval! Jed zíral na svou zahradu. "Ano, to všechno je ohromě báječné!" str 517

Jaká to láska! Nikdy jsem skutečně nechápal, jaký to má pro mne osobně význam, až když jsem jednoho dne stál na kraji chodníku a chystal se přejít ulici. Najednou jsem si to uvědomil - a některé dlouhodobé problémy byly rozřešeny. Byly to otázky, které se musí tázat miliony lidí. A tak je zde napíši spolu s tím, co věřím, že jsou odpovědi. 1. Opravdu se o mne Bůh stará? ODPOVĚĎ: Boží nekonečná láska k tobě je mimo naše pochopení. Miluje tě, jako kdybys byla ta jediná duše ztracená ve vesmíru. Dal by za tebe život, kdyby nebylo jiného, kdo by tě mohl zachránit. V JEHO OČÍCH JSI DRAHOCENÝ. 2. Jak mohu vědět, že mne Bůh miluje? ODPOVĚĎ: PŘEDVEDL jeho lásku k tobě. Protože tě miloval tak hluboce, byl ochoten pohlížet na utrpení a smrt Svého jediného Syna, spíše než aby tě ztratil na věčnost. Nebudeš tomu rozumět, ale On to udělal, PRÁVĚ PRO TEBE. 3. Zemřel Ježíš pro mne osobně? ODPOVĚĎ: Ježíš zemřel, aby zaplatil trest smrti, který sis zasloužil. Bůh příjme jeho smrt jako plnou cenu za všechny minulé špatnosti člověka. 4. Jak ale mohl milovat někoho, jako jsem já? ODPOVĚĎ: Úžasný div nad divy! Jeho láska je bezpodmínečná - ať už jsi zloděj, cizoložník nebo vrah. On tě stvořil. ON TĚ MILUJE. TVÁ ROLE V ZÁCHRANNÉM PLÁNU Tady je, co máš dělat: 1 - Nejprve si uvědom ten základní problém. Potřebuješ Ježíše. Nezapomeň, že jsi pod trestem smrti. A nemůžeš se sám zachránit. Nemůžeš být zachráněn bez Ježíše. Ježíč není jeden ze způsobů záchrany. On je ten jediný způsob. str 518 Bible zcela výslovně vyjadřuje fakt, že pokud nerozeznám hřích v mém životě, a neobrátím se s pravou lítostí, abych byl od hříchu očištěn, pak jsem v nepřátelství s Bohem. Zpackal jsi svůj život? DOBRÁ ZPRÁVA: Ježíš tě příjme tak jak jsi - bez ohledu na to, jak jsi špinavý, jak nemilovatelný. A tak PŘIZNEJ, co potřebuješ. Řekni Mu, že hříchů lituješ. POPROS o odpuštění. Ježíš poskytuje OKAMŽITÉ PROMINUTÍ, svobodu od viny. 2 - Prominutí zoufale potřebujeme. Ale právě tak zoufale potřebujeme MOC k tomu, abychom přestali hřešit. Ježíš je schopen tě změnit v tomto životě a učinit tě způsobilým pro nastávající novou zemi. Dovede učinit vlídného a pozorného manžela z městského opilce. Úplné odevzdání tvé vůle Ježíšovi změní tvůj způsob života. Když MOC Jeho Ducha zaplaví tvůj život, poznáš mír, vítězství a stálé štěstí, bez ohledu na to, co se ti stane. Když Bůh dá do lidí Svůj vlastní charakter, učiní je tak nádherné jako je západ slunce, tak utěšující jako tichá hladina jezera, tak občerstvující pro druhé jako je horská bystřina nebo vodopád. Ano, On to dokáže! On je Stvořitel! 3 - Dávej své mysli k jídlu pozitivní knihy a kazety, a hlavně bibli. Na začátek čti Janovo evangelium znovu a znovu, dokud tě to svědectví nezvládne. Popros Boha, aby ti pomohl s tvou nevírou a vložil do tvého života Jeho vzkříšnou moc, a sám se o tom přesvědčíš! 4 - Spolčuj se s lidmi, kteří milují Ježíše, řídí se podle všech Jeho přikázání a podporují tě ve víře. 5 - Dej se pokřtít. 6 - Tak jak Ježíš, vztáhni ruku k těm, kteří jsou stále ještě ztraceni a sdílej se s nimi na Jeho úžasné lásce.

S tím si můžeš být jist... Ježíš se stane tvým nejlepším Přítelem, kterého jsi kdy měl - nyní a navždy.