K
dyž se spisovatel Flavius Josephus dozvěděl od svého sekretáře, že císař umírá, dokázal nehnout ve tváři ani svalem. Ovládl se dokonce natolik, že pracoval jako obvykle. Bylo ovšem dobře, že sekretář seděl u psacího stolu, zatímco Josef přecházel sem a tam za jeho zády. Pohled na ten klidný, ironicky zdvořilý obličej by dnes Josef nesnesl. Ale ovládl se, vytrval a teprve po hodině práce prohlásil, že to pro dnešek stačí. Jakmile však osaměl, vášnivé, šikmé oči mu vzplanuly, na bral zhluboka dech, celý zářil. Vespasián umírá. Jeho císař. Odříkával sám sobě nahlas aramejsky, znovu a znovu, s hlu bokým uspokojením: „Teď tedy císař umírá. Teď umírá Mesiáš, pán světa, můj císař.“ Měl právo říci – můj císař. Byl s ním svázaný od prvního setkání, od oné chvíle, kdy jako zajatý generál povstalecké židovské armády byl po pádu poslední pevnosti vyhladovělý a vyčerpaný předveden před Římana Vespasiána. Josef stiskl rty, když si na to setkání vzpomněl. Tenkrát pozdravil toho muže jako Mesiáše, jako budoucího císaře. Byla to trapná vzpomínka. Promlouvala z něho tehdy horečka, způsobená nevýslovným strádáním? Či to byl jen chytrý manévr, který mu vnukl pud sebezáchovy? Zbytečné úvahy. Události mu daly za pravdu, dal mu za pravdu bůh. Viděl před sebou starého muže, který nyní umírá, jeho tvrdá, široká ústa uprostřed mohutné, holé sedlácké hlavy, 7
prohnané, žoviální i neúprosné oči. Má tohoto císaře rád? Snaží se ho soudit spravedlivě. Jako židovský vojevůdce pře šel k Římanům, kteří vedli proti jeho zemi válku. Byl vždy znovu zprostředkovatelem mezi Římem a svými krajany, i když mu to z obou stran přinášelo nesmírná příkoří. Svou velkou knihou o židovské válce přispěl pak k tomu, že se Židé ve východní polovině říše uklidnili. A to bylo nezbyt né; neboť po zničení města a chrámu bylo vážné nebezpečí, že znovu zvednou zbraně proti vítězi. Odměnil se mu člo věk, který nyní umírá, za tyto velké služby? Dal mu slav nostní šat, roční plat, statek na venkově, purpurový pruh a zlatý prsten druhé šlechty a dal mu až do smrti zdarma byt v domě, ve kterém kdysi sám bydlel. Ano, na první pohled by se zdálo, že římský císař Vespasián zaplatil židovskému státníku, generálu a spisovateli Josefu ben Matoušovi všech no do posledního sestercia. Ale když teď Josef s umírajícím účtuje, má oči zachmuřené a v hubené, fanatické tváři se zračí zášť. Zvedne zlaté psací náčiní, které nosí za opaskem jako dar korunního prince Tita; mechanicky, krátkými údery klepe na dřevěný stůl. Císař ho vždy znovu pokořoval zvláštním, nesmírně trapným způsobem. Předhodil mu dívku Maru poté, co se s ní sám po libosti pomiloval, přinu til Josefa, aby se oženil s tou, kterou on sám odkopl, třebaže věděl, že to pro Josefa znamená vyobcování z kněžského stavu a klatbu. Často a stále znovu trýznil Josefa, kdykoli mu byl nablízku, drsnými, obhroublými a zlomyslnými žer ty, snad proto, že věděl, že Josef má schopnosti a vlastnosti, které jsou jemu samému nepochopitelné a nedostupné. Vcelku jednal císař s Josefem tak, jak odjakživa zacházel zpupný Řím s Východem. Východ byl starší, déle civilizo vaný, byl hlouběji připoutaný k bohu. Římané se tohoto Vý chodu báli, lákal je a byl pro ně nepochopitelný. Potřebovali ho, čerpali z něho užitek a děkovali mu i mstili se mu jednou obdivem, podruhé pohrdáním. Josef si vzpomněl na poslední setkání s císařem. Stiskl 8
zuby tak pevně, že lícní kosti v hubené, bledě snědé tváři mu vystoupily ještě výrazněji. Zúčastnil se velké audience, kte rou Vespasián uspořádal těsně před odjezdem na poslední, bezvýslednou cestu za zotavením. „Dočkáme se už brzy vaší přepracované Židovské války, doktore Josefe?“ zeptal se ho před spoustou lidí, kteří rozhovoru naslouchali. A svým drsným, chraplavým hlasem dodal: „Buďte tentokrát k těm svým Židům spravedlivější. Dovoluji vám být spravedlivý. Teď si to můžeme dovolit.“ Lze si představit troufalejší výsměch? Bylo přípustné jednat s ním jako s koupeným nástrojem, odbýt jeho knihu jako pošetilé lichotnictví? Jo sefova tvář se zarděla, začal tlouct pisátkem o stůl ještě prudčeji. Ještě teď slyší ten povýšeně blahovolný tón ve star cových slovech: „Dovoluji vám být spravedlivý.“ Je dobře, že ústa, která vyřkla tato slova, nebudou už moci dál takhle mluvit. Josef vidí před sebou, jak ta ústa jsou teď stisknutá a znetvořená, možná i dokořán otevřená nebo pevně sevře ná, jak zcela jistě křečovitě lapají po dechu. Jeho císař ne bude mít lehkou smrt, je tak plný života, určitě bude pro něho těžké rozloučit se se životem. Však by také bylo nesne sitelné, kdyby tomuto muži byla dopřána lehká smrt. „Dovoluji vám být spravedlivý.“ Dobrá, jeho kniha byla určena k tomu, aby upevnila římské panství a aby přinutila východní Židy zapomenout na nové povstání. Copak to není v nejvyšším smyslu „spravedlivé“? Židé byli definitivě přemoženi. Vylíčit jejich velkou válku tak, aby každému bylo patrné, že nové povstání by nemělo vyhlídky, copak to nebylo záslužné ještě víc z hlediska židovského než řím ského? Ano, Josef ví, jak je lákavé poddat se vlasteneckému citu. On sám se jím nechal unést, když povstání začalo. Ale že tenkrát, když nahlédl marnost tohoto šíleného a velikého předsevzetí, udusil v sobě vlastenecký zápal a uposlechl ro zum, to byl doopravdy v jeho životě skutek nejlepší a v nej vyšším smyslu spravedlivý. Kdo by měl napsat knihu o židovské válce, ne-li on? Pro 9
žil tu válku v Jeruzalémě i v Římě. Nic si neodpustil, sledo val válku na vlastní oči až do jejího trpkého konce, aby mohl napsat svou knihu. Nezavřel oči, když ničili ohněm Jeruza lém a chrám, dům Hospodinův, nejvznešenější stavbu světa. Viděl umírání rodáků v Caesareji, v Antiochii, v Římě, jak sami v aréně zabíjeli jeden druhého, jak je Římané topili, upalovali, jak je nechali štvát divokými zvířaty k pobavení povykujících diváků. Jako jediný Žid přihlížel z královské lóže, jak ničitelé Jeruzaléma vtáhli v triumfu do Říma a za sebou vlekli ty nejlepší z jeho obránců, zbičované, ztýrané, odsouzené k smrti. Vydržel to. Bylo jeho posláním zapsat to všechno, jak to skutečně bylo, aby bylo možné pochopit smysl této války. Bylo možné popsat historii války odvážněji, jasněji, jedno značněji, nezávisleji, než jak to sepsal on. Dělal ústupky, po tlačil nejedno velké slovo, nejedno vášnivé vyznání, protože by to ve Vespasiánově Římě mohlo narazit. Ale co bylo lepší, dosáhnout kompromisy alespoň částečného výsledku, či být zásadový a nedosáhnout vůbec ničeho? Jaké štěstí, že stařec nyní umírá a uprazdňuje místo syno vi. Titovi, Josefovu příteli a příteli Židovky Beréniké. Židovka vstoupí na Palatin a pak, ano, ty předobrý, převeliký císaři Vespasiáne, pak teprve bude mít moje Židovská válka svůj plně spravedlivý výsledek. Josef běhá po místnosti a předem zplna vychutnává úspěch. Mechanicky si sahá na temně černý vous, který ve tvaru trojúhelníku trčí tuhými, pěstěnými vlnami pod vyholenými rty. Polohlasně si něco pobrukuje v onom prastarém zpěvavém tónu, v němž se v raném mládí učil citovat při vyučování na univerzitě výroky bible. Jeho hubená tvář září pýchou a štěstím. Může být spokojený s tím, čeho dosáhl. Musel projít nesčíslnými útrapami, osud jím zmítal silněji než s většinou ostatních, ale je možné říci, že každé to zhoupnutí jej vždy vyneslo výš. Dnes ve svých dvaačtyřiceti letech, v rozkvětu sil, ví přesně, co dokáže. A je toho hodně. Byl vojákem, byl poli 10
tikem, a dnes je spisovatelem, a to z celého srdce, mužem myšlenek, které určují cestu vojáku i politikovi. Doslechl se o štiplavých, škodolibých narážkách řeckých kolegů, kteří se posmívají jeho chabé řečtině. Ať. Vykonal své a svět ho uznal. Když předčítá ze svých knih, hrne se za ním navzdory jeho špatné řečtině celá vysoká římská společnost, aby mu naslou chala. „Je sedmasedmdesát těch, jimž naslouchá celý svět, a já jsem jeden z nich,“ tento velmi starý, hrdý výrok kněze z dávných dob se mu vynoří z paměti. Je spokojený. Není spokojený. Jeho šikmé, vášnivé oči se zachmuří. Vzpomene na ty, kteří ho neuznávají. Především na Justa, přítele i nepřítele, onoho Justa z Tibe riady, který mu od počátku stojí v cestě jako věčná výčitka. Oběma teď bylo jasné, v čem nyní, když Židé politicky pro hráli, spočívá úloha židovského spisovatele. Je třeba nad ví tězným Římem zvítězit uvnitř, v duchu. Dnes je posláním ži dovského spisovatele ukázat mocnému Římu i obdivovaným, nenáviděným Řekům židovského ducha v celé velikosti, tak aby si je podmanil. Josef to cítil od okamžiku, kdy poprvé shlížel od Kapitolu na město Řím. Ale cítil tak nejen on, nýbrž bohužel i Justus. Onen Justus dokonce převedl své pocity velmi záhy do jasných myšlenek. „Bůh je teď v Itálii.“ Josef už ani dobře neví, kdo ten výrok poprvé vyslovil, zda on, či ten druhý. Ale buď jak buď bez toho druhého by tato myšlenka nebyla vyslovena. Nyní však práce obou má stejný cíl – vysvětlit západní mu světu podstatu židovství, jeho těžko pochopitelný, ne známý smysl, tak často skrytý pod zdánlivě pověrečnými obyčeji. Jenže Justova metoda je mnohem tvrdší, přímější. Ten člověk nedovede pochopit, že s Římany a Řeky se bez kompromisů nic nepořídí. Když Josef dospěl šťastně tak da leko, že mohl uveřejnit všech sedm knih své Židovské války, měl pro něho Justus uprostřed bouřlivých ovací hlavního města jen smrtelně urážlivý posměšek. „Neznám nikoho, kdo by si lépe dokázal dělat odrazové můstky pro velkou 11
kariéru než vy,“ tím odbyl Josefovo životní dílo. A pak se tenhle nejdrzejší ze všech lidí, který by bez Josefova přiči nění už dávno nebyl naživu, začal chystat k tomu, aby na psal Josefovo dílo sám ještě jednou, Židovskou válku, tak jak ji vidí Justus. To může. Josef z toho strach nemá. Bude to kniha stejná jako těch ostatních několik tenkých knížek, které Justus až dosud vydal, břitká, jasná, vybroušená a bez jakéhokoli ohlasu. Zato jeho kniha, kniha psaná špatnou řečtinou a plná ústupků, ve zkoušce obstála. Měla ohlas, bude mít ohlas, bude žít. A nyní už dost o Justovi. Je daleko v té své Alexandrii, a tam ať si zůstane. Josef usedne k psacímu stolu, vezme do ruky rukopis Finea, svého sekretáře. Opět jako už tolikrát ho pohněvá lajdácké, nepořádné písmo toho člověka. Samo zřejmě při této práci na technické stránce psaní nesejde; ale Josef je zvyklý na péči, která se věnuje psaní svitků hebrej ských zákonných knih, a zlobí se. Letmo přehlédne papír. Fineova řečtina je mistrná, o tom není pochyb. Josef je odkázaný na jeho pomoc. Jeho aramej ština a hebrejština mají v sobě nesmírnou životnost, ale jeho řečtině se nedostává odstínů. Koupil si Finea jako nevolníka, hodně draho. Záhy pochopil, že by druhého tak schopného spolupracovníka nenašel. Nikdo by nepochopil lépe než on, co Josef chce. Ale brzy byl nucen smířit se s tím, že Fineas, hrdý na svůj řecký původ, vším židovským z duše pohrdá. Sekretář mu to dává najevo po svém. Často mu přímo s po směchem dokazuje, jak pružně se dovede přizpůsobit jeho myšlenkám a dát některému obratu onu vybroušenou podo bu, o kterou Josefovi jde. Ale potom zas, právě když Josef z celého srdce touží vyjádřit s největší jemností nějakou myš lenku nebo pocit, náhle selhává, potměšile ze sebe dělá hlou pého, horlivě, snaživě hledá a nenalézá, má zřejmou rozkoš z toho, jak Josef bojuje o to vytoužené slovo, a nakonec ho nechá s jeho neobratností na holičkách. Josef by ho nejraději přes služby, které mu prokazuje, vyhnal z domu. 12
Ale nejde to. Nemůže se ho zbavit, právě tak jako Justa. Pro Josefovu ženu Dorion je tento člověk nepostradatelný, ur čila ho za vychovatele malého Pavla a také chlapec se do Řeka beznadějně zamiloval. „Je sedmasedmdesát těch, jimž naslouchá celý svět, a já jsem jeden z nich.“ Všichni ho považují za šťastného. Je vel kým spisovatelem ve světě, který ctí spisovatele hned po císaři. Ale tento velký spisovatel už dnes není s to dokázat, co dokázal tenkrát, když byl ještě v začátcích a nebyl ještě proslulý. Tenkrát měl sílu rozpustit ledy mezi sebou a Dorion. Tenkrát v Alexandrii spolu splynuli v jedinou bytost, on a dívka Dorion, dnes jeho žena. Jak je to už dávno! Mnoho se změnilo za těch deset let. Stala se z ní opět ona egyptská Řekyně, jakou byla předtím, a on je Žid. Ale teď, kdy se císařem stane Titus, kdy dojde k velikému obratu, nebude to možná zase takové jako v Alexandrii? Do rion miluje úspěch, Dorion nemůže oddělit muže od jeho úspěchu. Dorion určitě ještě neví o císařově nadcházející smrti. Půjde k ní, aby jí osobně oznámil šťastnou změnu. Bude tam sedět útlá, dlouhá – její tělo zůstalo něžné, není znetvořené, třebaže mu porodila dítě –, žlutohnědou hlavu pohodí nazad, tupým nosem bude lehce větřit. Tenkýma rukama bude mechanicky hladit kocoura Chrona, svého oblíbeného kocoura, kterého Josef nemůže ani cítit a kterého ona považuje za boha, jako kdysi pokládala za boha i svého v pánu zcepenělého kocoura Immutfru. Nesmírně po ní touží, když si ji tak představí, jak má ústa s drobnými zuby překvapením bláhově pootevřená, zamyšlenou, v póze malé ho děvčátka. Dorion je dítě, dokáže se jako dítě radovat bez zábran. Je vidět, jak v ní ta radost vzniká, jak roste, jak se radují nejprve její ústa, pak její oči, potom celý obličej a na konec celé tělo. Je nádherná, když se tak raduje. Přesto k ní Josef nepůjde a nepoví jí to. Byl by to příliš la ciný triumf, bylo by to přiznání, jak velice ji potřebuje, a on 13
musí být vůči ní opatrný, nesmí si zadat, Josef má jistá přání, která mu Dorion odpírá. Kdyby jí dal najevo, jak po ní touží, znamenalo by to, že uznává její převahu. Ale stojí ho to velké přemáhání, aby k ní nešel. Měl bezpo čet žen, má mladistvé a neobvyklé vzezření, je silný, elegantní, je obestřen nimbem slávy a úspěchu, ženy za ním blázní. Ale teprve od té doby, co zná Dorion, ví, co je láska a co je touha, a všechny verše Písně písní chápe nyní podle ní. Její pleť voní jako santalové dřevo, její dech z vystouplých, žádostivých úst je jako jarní vzduch Galileje. Jen málo žen je schopný milovat déle než po dobu, kdy je s nimi tělesně spojený. Mohl by se vzdát všech žen světa; ale že by mohl žít bez této ženy Dorion, to si nedovede představit. Patří k sobě. Ona je ženou z jeho žebra a je si toho vědo ma. Co všechno mu obětovala! Už krátce po svatbě se od ní musel odloučit, když v doprovodu korunního prince odtáhl k Jeruzalému, aby zde přihlížel pádu města. Jak ho tenkrát uvítala, když se konečně vrátil, a to jen proto, aby ji znovu poslal od sebe. Do smrti ji bude vidět před sebou, jak tam tenkrát mlčky stála. Lehce a čistě se na jejím štíhlém dět ském hrdle zvedala oválná, jemná hlava s velikými ústy. Dí vala se na něho zelenavýma očima, které znatelně temněly. Viděl její pleť, věděl, že ta pleť je sladká, hebká a velmi chladná. Byla v ní ztělesněná všechna sladkost světa, v jeho ženě Dorion, a ona na něho čekala nekonečně dlouho, a teď se vrátil a ona stála před ním a byla naskrz naplněna touhou po něm. Ale byla tu jeho kniha, ta prokletá kniha, pro kte rou vzal na sebe tak těžký úděl, a kdyby u ní zůstal, nemohl by ji napsat, a kdyby ji nenapsal teď, nenapsal by ji nikdy. Musel to Dorion říci, musel ji poslat pryč. Ale ona tam stála, naslouchala mu, nezdržovala ho, ani slovem se nepostavila na odpor. Neřekla mu ani to, že mu v době, kdy on byl před Jeruzalémem, porodila syna. Dnešní Dorion je docela jiná než Dorion tehdejší. Bě hem patnácti měsíců, ve kterých psal svou knihu, tu požeh 14
nanou, prokletou knihu, změnila se znovu v onu někdejší kousavou, povýšenou dámu, v ono chladné a zvědavé ale xandrijské děvče, proniknuté lehkovážnými vidinami světa řeckých bájí. Taková k němu přišla, když ji k sobě opět zavo lal po dokončení knihy. Stala se svárlivou, kritickou. Řekla mu, že po zavedení potupné židovské daně zrušila svůj pře stup k židovské víře a že malého Pavla rozhodně nenechá obřezat. Vypukla divoká hádka. Josef nechtěl připustit, aby jeho syna vychovávali jako Řeka, aby jeho syna vyloučili ze společenství vyvolených, věřících. Ale jeho manželství jako svazek plnoprávného římského občana se ženou bez řím ského občanství bylo před zákonem pouze pololegálním manželstvím. Pavel náležel do matčiny pravomoci, byl egyptský Řek jako ona. Bez jejího souhlasu Josef z něho ne směl učinit Žida. Nebylo by pro něho obtížné vymoci si pro své manželství plnoprávnost, čímž by se chlapec stal přísluš níkem druhé šlechty jako on sám. Jak často naléhal na Do rion, aby k tomu svolila. Chtěl sám všechno zařídit, stačilo by, kdyby jen jedenkrát došla k soudu. Dorion odmítla. Ten krát v Alexandrii naléhala na to, aby získal občanství. Stano vila jako podmínku sňatku, že Josef splní nemožné a stane se během deseti dnů plnoprávným římským občanem. A teď chtěla raději zůstat občankou druhého řádu, jen aby chlapec i nadále podléhal její pravomoci a nestal se Židem. Pavel. Josef visí na tom chlapci celým srdcem. Ale Pavel je synem své matky. S obdivem vzhlíží k tomu Řekovi, otrokovi, kterému teprve Josef daroval svobodu. Miluje ho, proklatého Finea. Když si s ním chce Josef důvěrněji pohovořit, uzavře se, je nepřístupný a zdvořilý, patrně se stydí za otce, protože je Žid. Malý Pavel sám je Řek. Ale když se teď za Titovy vlády všechno změní, nebude pak moci Josef konečně zbořit zeď mezi sebou a chlapcem? Musí se mu to podařit. Dostane se ještě výš, nahromadí ko lem sebe ještě víc úspěchu, a Dorion se dá přesvědčit, po může mu. Pochopí, že spisovatel Flavius Josephus teď již 15
neohrozí budoucnost svého syna ani tehdy, jestliže z něho udělá Žida. Josef je naplněn důvěrou. Je mu dvaačtyřicet let, je na vrcholu sil. Vespasián umírá. Císařem se stane Titus, který je Josefovým přítelem. Josef prosadí, co bude chtít, vymaže ze života všechno, co mu překáží. Napíše Obecnou historii židovského národa, knihu, kterou touží napsat, a Justus bude zticha, nepřijde ani na jedinou námitku. Také Dorion k sobě znovu připoutá a ze syna udělá Žida a světoobčana, svého prvního učedníka a apoštola. Josef rozvinul pergamen s Fi neovým neurovnaným písmem. Řek Fineas, který nenávidí Židy, mu stojí v cestě, musí pryč. Bude těžké se bez něho obe jít. Josef napsal žalm, Žalm světoobčana. Tiše si odříkává hebrejské verše: Ó Hospodine, dopřej mi bystřejší sluch a zrak, abych uviděl a uslyšel celou velikost tvého světa. Ó Hospodine, dej mi větší srdce, abych pochopil mnohotvárnost tvého světa. Ó Hospodine, dej mi mocnější hlas, abych mohl vyznávat slávu tvého světa. Pamatujte, lidské kmeny, a dobře poslouchejte, národové. Nešetřete, praví Hospodin, duchem, jímž jsem vás naplnil, rozdávejte se plnými hrstmi, praví hlas Páně, neboť já odvrhnu toho, kdo bude skrblit. A kdo je skoupý na srdce své i na majetek svůj, od toho odvrátím svou tvář. Odtrhni se od kotvy své, praví Hospodin. Nemiluji ty, kteří bahní v přístavu. Jsou mi odporní, uhnívají v zápachu své lenosti. Dal jsem člověku stehna, aby jej nesla po světě, a nohy, aby chodil, aby nezůstal trčet jako strom ve svých kořenech. 16
Neboť strom má pouze jednu výživu. Ale člověk se živí vším, co jsem stvořil pod oblohou. Strom zná stále jen totéž, člověk však má oči, aby vše kolem sebe viděl, a má kůži, aby vše ostatní hmatal a chutnal. Chvalte Boha a rozejděte se po všech zemích. Chvalte Boha a rozptylte se po všech mořích. Otrokem je, kdo se upne jen k jediné zemi. Nikoli Sión je jméno říše, kterou jsem vám zaslíbil, její jméno je svět. Jsou to dobré verše, vyjadřují přesně to, co chtěl říci. Ale jsou to hebrejské verše a nyní v překladu znějí uboze, není v nich hudba. Mohou zapůsobit ve veřejnosti teprve tehdy, až i v řečtině zazní jejich hudba, hudba ze stupňů Hospodinova chrámu. Je tomu nyní už tři sta let, co bylo svaté Písmo pře loženo do řečtiny. Tehdy pracovalo dvaasedmdesát doktorů pověřených tímto dílem, odloučení od světa, jeden přísně oddělený od druhého; přesto text jednoho každého z nich nakonec souhlasil doslova s textem všech ostatních a vzniklo znamenité dílo. Ale takové zázraky se už nedějí. Nenajde dvaasedmdesát lidí, kteří by dokázali přeložit jeho žalm. Ne najde ani jediného, leda snad tohoto Finea, a Fineas by musel mít dobrou vůli a vynaložit všechny své schopnosti. Nicméně žalm uveřejnili, i když ve špatné řečtině. Když se teď Titus stane císařem, může si spisovatel Flavius Josephus dovolit být opět doktorem Josefem ben Matoušem. Bude své city vyslovovat ryzeji, hlouběji, židovštěji, v horší řečtině. Vzdá se Finea, skončil s ním. Přes to všechno nadejde jednou hodina, kdy všechny národy budou jeho žalmu rozumět.
17
