K obsahu a podmínkám ochrany obchodního tajemství akciové společnosti

APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2008

1.

STANISLAVA ČERNÁ

K obsahu a podmínkám ochrany obchodního tajemství akciové společnosti

O akciové společnosti a obchodním tajemství obecněji

Akciová společnost je obchodní společností kapitálové povahy. Zákon přiznává jejím akcionářům právo na informace o věcech, které se týkají společnosti a jí ovládaných osob, avšak právě její kapitálový charakter výrazně poznamenává způsob, jakým akcionáři tyto informace získávají a determinuje i jejich rozsah. V osobních společnostech jsou společníci přímo zapojeni do řízení společnosti a mají tudíž bezprostřední přístup k informacím o všech jejích záležitostech, včetně takových, které jsou součástí jejího obchodního tajemství. I v případě, že společenská smlouva veřejné obchodní společnosti svěřuje obchodní vedení pouze některým společníkům, mají pověření společníci povinnost na požádání informovat ostatní o všech záležitostech společnosti. Každý společník je též oprávněn nahlížet do dokladů společnosti a kontrolovat tam obsažené údaje nebo k tomu zmocnit auditora či daňového poradce (§ 81 odst. 5 ObchZ).1) Obdobně to platí pro komplementáře komanditní společnosti (§ 97 ve spojení s § 81 odst. 5 ObchZ). Pokud jde o komanditisty, kteří představují kapitálový prvek v jinak převážně osobním uspořádání komanditní společnosti, i oni mají významná přímá informační práva, neboť i jim zákon (§ 98 ObchZ) umožňuje nahlížet do účetních knih a účetních dokladů společnosti a kontrolovat tam obsažené údaje, nebo k tomu zmocnit auditora. Mají též právo na vydání stejnopisu účetní závěrky a právo požadovat od komplementářů informace o všech záležitostech společnosti. Také společníci společnosti s ručením omezeným, která má převážně kapitálový charakter, mají přímější přístup k informacím o své společnosti, než akcionáři. I když zákon (§ 122 odst. 1 ObchZ) stanoví, že společníci společnosti s ručením omezeným vykonávají svá práva týkající se řízení společnosti a kontroly její činnosti na valné hromadě v rozsahu a způsobem uvedeným ve společenské smlouvě, popřípadě ve stanovách, umožňuje jim současně přímý „kontakt“ na jednatele, když jim 1)

ObchZ – zák. č. 513/1991 Sb., v platném znění.


5

dává zejména právo požadovat od něj informace o záležitostech společnosti a právo nahlížet do dokladů společnosti a kontrolovat tam obsažené údaje, nebo – obdobně jako společníci veřejné obchodní společnosti – k tomu mohou zmocnit auditora nebo daňového poradce. V akciové společnosti je výkon informačních práv akcionářů podstatně formálnější. Důvod je nasnadě, uvědomíme-li si, že akciová společnost, právě díky svému již zmiňovanému kapitálovému charakteru, může mít tisíce akcionářů. Ze zákona nemají proto akcionáři mimo valnou hromadu – kromě taxativně stanoveného okruhu případů2) – právo požadovat po představenstvu informace o záležitostech společnosti, nahlížet do dokladů a kontrolovat je. Takovou možnost by sice mohly založit stanovy, avšak z povahy věci zřejmě jen v soukromých společnostech s nižším počtem akcionářů, neboť jinak by nebylo možné zajistit rovný přístup akcionářů k těmto informacím a také transakční náklady spojené s širokým přímým informováním jednotlivých akcionářů by byly velmi vysoké. Proto zákon zásadně odvíjí informování akcionářů od jejich účasti na valné hromadě (§ 180 odst. l ObchZ) a určuje způsob a pozitivním i negativním vymezením i rozsah informací, které nemohou být akcionáři poskytnuty. Jednou ze skupiny informací, které nesmí představenstvo akcionáři sdělit, byť je akcionář společníkem a v konečné instanci a v ekonomickém smyslu i vlastníkem společnosti, je i údaj tvořící předmět obchodního tajemství. Protože často se snahy akcionářů o prolomení informačních bariér ve vztahu k „jejich“ společnosti týkají právě takových informací, považujeme za potřebné vymezit tento pojem, a to právě ve vztahu k ochraně obchodního tajemství před akcionáři. Legální definice obchodního tajemství je obsažena v § 17 ObchZ. Podle tohoto ustanovení tvoří obchodní tajemství „veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje.“ Z uvedeného plyne, že to, zda určitá skutečnost bude či nebude obchodním tajemstvím, není věcí pouhého tvrzení podnikatele, případně člena jeho představenstva, ale její zařazení bude záviset na objektivním posouzení, zda skutečnost, kterou podnikatel prohlašuje za své obchodní tajemství, splňuje zákonné znaky. Na prvním místě požaduje obchodní zákoník, aby se jednalo o skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy (adresáře zákazníků, cenové kalkulace, receptury, grafy postupu montáže atd.), které souvisejí s podnikem (jsou součástí podniku, slouží k jeho provozování, nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit – § 5 odst. l

2) Mimo valnou hromadu musí být akcionáři zpřístupněny zejména řádné, mimořádné a konsolidované, případně i mezitímní účetní závěrky nebo vybrané údaje z ní (§ 192 odst. l ObchZ), nebo zpráva o vztazích mezi propojenými osobami, resp. vybrané údaje z ní (§ 66a odst. 9 in fine ObchZ). Akcionář může též mimo valnou hromadu požadovat vydání kopie zápisu z valné hromady nebo jeho části po celou dobu existence společnosti (§ 189 odst. 2 ObchZ), má právo žádat opis seznamu akcionářů, kteří jsou vlastníky akcií na jméno (§ 156 odst. 2 ObchZ), právo vyžádat si zaslání kopie návrhu stanov na svůj náklad a své nebezpečí (§ 184 odst. 8 ObchZ). Zvláštní okruh práv na informace mimo valnou hromadu dává též akcionáři kótované společnosti právní úprava kolektivního investování či podnikání na kapitálovém trhu.

6


ObchZ). Současně musí mít tyto skutečnosti skutečnou nebo alespoň potenciální materiální nebo nemateriální hodnotu. Porušení obchodního tajemství tudíž buď má, nebo je způsobilé mít negativní dopad na hospodářské poměry podnikatele. Předmětem obchodního tajemství mohou být dále jen ty skutečnosti, které nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné (nejsou známy současným či potenciálním konkurentům podnikatele, či osobám které je mohly konkurentům sdělit, a mají být podle vůle podnikatele utajeny). Podmínkou je tedy nejen vůle podnikatele utajit určité skutečnosti, ale i její projevení. Český zákonodárce se přiklonil, na rozdíl od teorie zájmu aplikované v některých jiných právních řádech, k teorii projevů vůle.3) Podnikatel tudíž nejen musí mít vůli k utajení, ale musí ji též projevit. Konkrétní forma projevu vůle není předepsána. Může být tudíž projevena explicitně, či tím, že podnikatel přijme opatření k utajení. Posledním zákonem požadovaným znakem obchodního tajemství je, že podnikatel odpovídajícím způsobem utajení zajišťuje.4) Kromě projevené vůle podnikatele k utajení musí tudíž být utajování také fakticky zajištěno. Prostředky zajištění budou voleny podle okolností konkrétního případu, resp. podle povahy utajovaných skutečností. V úvahu přicházejí jak prostředky materiální, jako trezory, poplašná zařízení, tak organizační, tedy opatření omezující přístup širšího okruhu osob k chráněným skutečnostem, či prostředky právní, spočívající v uzavření smluv zakládajících závazky určitých osob utajovat konkrétní skutečnosti. Výše uvedené znaky obchodního tajemství musí být splněny kumulativně. Podnikatel nemůže tudíž následně prohlásit za obchodní tajemství například skutečnost obchodní povahy, jejíž utajení odpovídajícím způsobem nezajišťuje, byť by měla skutečnou či potenciální hodnotu. Absence jediného znaku tudíž vylučuje kvalifikaci určité skutečnosti jako součásti obchodního tajemství. Spíše nadbytečně to stanoví § 19 ObchZ, který spojuje trvání práva k obchodnímu tajemství s trváním skutečností uvedených v § 17. Tak tomu jistě je, ale zákonodárce tak pouze deklaruje, resp. potvrzuje to, co vyplývá již z normativní definice obchodního tajemství. Obecněji vzato, zaniká-li předmět subjektivního práva (v tomto případě obchodní tajemství jako nehmotný statek), zaniká i subjektivní právo samo. Součástí obchodního tajemství mohou být za určitých podmínek i ty skutečnosti, které podnikatel chrání na základě jiného právního režimu, než který poskytuje úprava obchodního tajemství v obchodním zákoníku. Tyto skutečnosti mohou být součástí obchodního tajemství právě v tom rozsahu, který není z časového či územního hlediska „pokryt“ úpravou zvláštního zákona. Příkladem může být vynález v období před jeho patentováním či vynález, jehož ochrana je zajišťována pouze na určitém teritoriu.5)

3) I. Štenglová in Štenglová, I. – Drápal, L. – Púry, F. – Korbel, F.: Obchodní tajemství, Linde. Praha 2005, str. 20. 4) K tomu viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7. srpna 1999, sp. zn. 3 Cmo 170/97: „Pokud navrhovatel tvrdí, že odpůrce ve svém podnikání využívá obchodní tajemství navrhovatele, a proto žádá o vydání předběžného opatření, pak podmínkou pro vydání předběžného opatření je osvědčení takových skutečností, z nichž se jeví jako pravděpodobné, že určité skutečnosti jsou u navrhovatele chráněny jako obchodní tajemství podle § 17 ObchZ a že předmět tohoto tajemství je bez právního důvodu k újmě oprávněného jednáním podle § 51 ObchZ soutěžitelem využíván.“ 5)

Op. cit. sub 2, str. 17.


7

Kromě pozitivního vymezení výše uvedenými znaky je obchodní tajemství vymezeno i negativním způsobem. V odborné literatuře se podává, že vyloučeny z množiny skutečností, které mohou tvořit předmět obchodního tajemství, jsou ty, které jsou již předmětem chráněného práva jiné osoby, dále skutečnosti, jejichž utajení vylučuje zvláštní právní předpis,6) a konečně i takové, jejichž ochrana by odporovala dobrým mravům, či by se příčila zásadám poctivého obchodního styku.7)

2.

Ochrana obchodního tajemství

Právní povahou je obchodní tajemství nehmotným statkem. Oprávněná osoba k němu má absolutní právo chráněné vůči třetím osobám. Tato ochrana je neformální. Jejím předpokladem tudíž není registrace, resp. zápis do veřejného seznamu. Z povahy absolutní ochrany pak vyplývá, že obchodní tajemství je chráněno proti každému, kdo právo k obchodnímu tajemství porušuje, tudíž bez ohledu na to, jaký je vztah mezi rušitelem a oprávněným. Vedle absolutní ochrany může majitel obchodního tajemství využít i ochranu relativní, tudíž ochranu proti tomu, kdo je s ním v určitém vztahu (relaci). Ustanovení § 20 ObchZ odkazuje při porušení nebo ohrožení práva na obchodní tajemství na právní ochranu při nekalé soutěži. Právo nekalé soutěže pak – na rozdíl od absolutní ochrany – neposkytuje oprávněnému ochranu vůči každému rušiteli, ale pouze proti účastníku hospodářské soutěže, resp. vůči osobě, která je vůči němu v zákonem kvalifikovaném postavení a která se porušení či ohrožení práva k obchodnímu tajemství dopustila zákonem stanoveným způsobem. Rozsah ochrany právem nekalé soutěže bude tudíž omezenější co do subjektů, proti nimž je podnikatel chráněn, a co do povahy jejich jednání. Kromě ochrany podle generální klauzule nekalé soutěže vyžadující, aby se rušitel dopustil svého jednání při hospodářské soutěži způsobem odporujícím dobrým mravům soutěže, které je současně způsobilé přivodit újmu soutěžiteli nebo spotřebiteli, chrání podnikatele i speciální skutková podstata nekalé soutěže nazvaná „Porušování obchodního tajemství“ (§ 51 ObchZ).8) Její zvláštností je,

6) Např. zákon č. 356/2003 Sb., o chemických látkách a chemických přípravcích, zákon č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči, zákon č. 353/1999 Sb., o prevenci závažných havárií způsobených vybranými nebezpečnými chemickými látkami a chemickými přípravky, zákon č. 78/2004 Sb., o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a genetickými produkty atd. 7) Eliáš, K.: Kurs obchodního práva. Úvodní a obecná část. Soutěžní právo. C. H. Beck. Praha 1995, str. 131. 8) Ustanovení § 51 ObchZ zní: „Porušováním obchodního tajemství je jednání, jímž jednající jiné osobě neoprávněně sdělí, zpřístupní, pro sebe nebo pro jiné využije obchodní tajemství (§ 17), které může být využito v soutěži a o němž se dověděl: a) tím, že mu tajemství bylo svěřeno nebo jinak se stalo přístupným (např. z technických předloh, návodů, výkresů, modelů, vzorů) na základě jeho pracovního vztahu k soutěžiteli nebo na základě jiné vztahu k němu, popřípadě v rámci výkonu funkce, k níž byl soudem nebo jiným orgánem povolán, b) vlastním nebo cizím jednáním příčícím se zákonu.“

8


že většinou nedopadá na soutěžitele, ale na bývalé nebo současné zaměstnance podnikatele, členy orgánů podnikatele, kteří jsou k němu v jiném než pracovní, vztahu a též na osoby, které vykonávají funkci (pro soutěžitele), do níž byli povoláni soudem nebo jiným orgánem (např. likvidátor jmenovaný soudem, insolvenční správce). Tyto osoby se pak mohly dovědět o skutečnosti tvořící předmět obchodního tajemství, aniž by porušily zákon, tudíž legálním způsobem (při výkonu své funkce), nebo ji mohly zjistit způsobem odporujícím zákonu (například neoprávněným vniknutím do trezoru, uplacením informované osoby apod.). Důsledky svého jednání pak ponesou v případě, že tyto skutečnosti zpřístupní či pro sebe nebo pro jiného využijí. Skutkovou podstatou „porušení obchodního tajemství“ pak není chráněno porušení jakéhokoli obchodního tajemství, ale jen to tajemství, „které může být využito k soutěži“ (§ 51 ObchZ). Majitel práva k obchodnímu tajemství se může domáhat ochrany nejen když jeho právo k obchodnímu tajemství bylo porušeno, ale i tehdy, bylo-li „pouze“ ohroženo.9) Právo na ochranu je postaveno na objektivním základě. Znamená to, že vznikne, i když rušitel neměl v úmyslu ohrozit nebo porušit právo k obchodnímu tajemství, nebo tak učinil z nedbalosti. Oprávněná osoba se může proti rušiteli domáhat, aby se zdržel jednání porušujícího nebo ohrožujícího jeho právo k obchodnímu tajemství a odstranil závadný stav. Může též požadovat přiměřené zadostiučinění, které může být poskytnuto i v penězích, náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení. Kromě ochrany poskytované podnikateli prostředky soukromého práva může být porušení práva k obchodnímu tajemství stíháno i prostředky práva trestního. Porušování či zneužití obchodního tajemství či jiný útok proti němu není sice v českém trestním právu hmotném výslovně prohlášen za trestný čin, avšak přesto lze útoky proti obchodnímu tajemství (např. jeho vyzrazením, neoprávněným získáním, využitím či jiným nakládáním) naplnit několik skutkových trestněprávních podstat, jinak řečeno spáchat různé trestné činy.10) Trestní odpovědnost nicméně v českém právu dopadá pouze na konkrétní jednající fyzické osoby (např. členy představenstva akciové společnosti), nikoliv osoby právnické (samotnou akciovou společnost). Důvodem je stále ještě chybějící právní úprava trestní odpovědnosti právnických osob v českém právu. Obchodního tajemství se mohou dotýkat i předpisy správního práva. Funkcí této veřejnoprávní úpravy však není stíhat prostředky veřejného práva porušování obchodního tajemství, ale úprava kompetencí orgánu veřejné správy, která jim umožňuje do obchodního tajemství podnikatele zasahovat. Takové legální prolomení obchodního tajemství je výrazem nadřazení obecného zájmu na známosti obchodního tajemství nad soukromým zájmem k jeho utajení. Obecně totiž platí, že soukromoprávní vztahy jsou postaveny tak, že zatímco žádná soukromá vůle

9) Specifickým případem ochrany obchodního tajemství je ochrana bankovního tajemství upravená v zákoně o bankách č. 21/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 10) Např. trestný čin nekalé soutěže podle § 149 TrZ, trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 TrZ, trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 TrZ, poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a TrZ, porušování tajemství dopravovaných zpráv podle § 239, § 240 TrZ atd.


9

není postavena výše než druhá, veřejná správa reprezentující veřejný zájem může (právě v tomto zájmu) zasahovat do práv a povinností účastníků právních vztahů a autoritativně činit rozhodnutí případně i proti jejich vůli.11) Předpisy správního práva pak omezují způsobilý předmět obchodního tajemství (zejména tím, že stanoví, které skutečnosti podnikatel nemůže označit za předmět obchodního tajemství)12) či omezují jeho ochranu, neboť ta se většinou nevztahuje na vynucené či alespoň účelné předávání obchodního tajemství mezi orgány státní moci při plnění úkolů náležejících do jejich působnosti.

3.

Ochrana obchodního tajemství akciové společnosti před jejími akcionáři

Speciální otázkou je ochrana obchodního tajemství podnikatele, který je akciovou společností, před „vlastními“ akcionáři. Vrátíme-li se k tomu, co bylo uvedeno výše o povaze akciové společnosti a o způsobu a rozsahu akcionářova práva na informace, pak klíčovým ustanovením upravujícím vztah akcionáře k údajům tvořícím předmět obchodního tajemství je § 180 odst. 4 ObchZ. Podle něho může být na valné hromadě zcela nebo zčásti odmítnuto poskytnutí informace, pokud z pečlivého podnikatelského uvážení vyplývá, že je předmětem obchodního tajemství.13) Zákon tudíž chrání obchodní tajemství nejen před osobami stojícími mimo společnost, ale i před samotnými akcionáři. Logika omezení informační otevřenosti akciové společnosti vůči jejím vlastním akcionářům spočívá v tom, že zájmy akcionáře a zájmy akciové společnosti, ačkoli by měly být v ideálním případě souladné, se mohou odchylovat, a to i do té míry, že individuální zájem akcionáře „jde“ proti zájmům vlastní společnosti. Vzhledem k tomu, že není možné vždy jednotlivě zkoumat vztah akcionáře vůči akciové společnosti, a dále i proto, že nelze garantovat, že informace nebude předána dalším osobám, takže by její poskytnutí mohlo být k újmě společnosti a v konečné instanci i jejím akcionářům, vyjímá zákon skutečnosti tvořící obchodní tajemství z informací přístupných akcionáři. Rozhodnutí, zda představenstvo na valné hromadě poskytne akcionáři informaci tvořící předmět obchodního tajemství společnosti proto není věcí jeho volného uvážení, ale je imperativem, jehož porušení by vedlo k závěru, že člen představenstva porušil povinnost řádně pečovat o záležitosti společnosti s veškerými z toho plynoucími odpovědnostními důsledky (§ 180 odst. 4 spolu s § 194 odst. 5 ObchZ).

11)

Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 5. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 77.

Např. zákon č. 356/2003 Sb., o chemických látkách a chemických přípravcích, zákon č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči, zákon č. 353/1999 Sb., o prevenci závažných havárií způsobených vybranými nebezpečnými chemickými látkami a chemickými přípravky, zákon č. 78/2004 Sb., o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a genetickými produkty atd. 12)

13) Kromě obchodního tajemství může být podle ustanovení § 180 odst. 4 ObchZ odmítnuto i poskytnutí informace, pokud by její sdělení mohlo společnosti přivodit újmu, nebo jde o vnitřní informaci podle zvláštního právního předpisu, nebo je utajovanou skutečností podle zvláštního právního předpisu.

10


Pro posouzení přípustnosti poskytnout určitou informaci, resp. pro odstranění pochybností, zda určitá skutečnost je či není předmětem obchodního tajemství, stanoví zákon zvláštní „přezkumný“ postup spočívající v posouzení žádosti akcionáře na valné hromadě dozorčí radou, která při svém rozhodování musí kvalifikovat povahu požadované informace. V případě, že i dozorčí rada dojde k závěru, že informace nemůže být požadována, jinak řečeno dozorčí rada potvrdí stanovisko představenstva o nepřípustnosti sdělit požadovanou informaci, má akcionář možnost obrátit se na soud. Ten pak rozhodne o tom, zda požadovaná informace může či nemůže být poskytnuta (§ 180 odst. 4 ObchZ). Soud při svém rozhodování bude zjišťovat, zda požadovaná skutečnost obsahuje všechny znaky obchodního tajemství či nikoli. Příslušným k rozhodnutí v této věci je krajský soud, který vede obchodní rejstřík, v němž je žalovaná společnost zapsána. Uvedený postup vrcholící rozhodnutím soudu má zabránit takovým praktikám, kdy představenstvo odmítá sdělit informace, na něž měl akcionář nárok, právě s odkazem na to, že tvoří předmět obchodního tajemství. O tom, zda informace má či nemá být poskytnuta, nemůže rozhodnout valná hromada, resp. jediný akcionář v působnosti valné hromady. Rozhodnutí valné hromady o tom, že informace má být sdělena, není totiž v její působnosti a bylo by tudíž nicotným usnesením. Členy představenstva by proto nezavazovalo. Pokud by člen představenstva jednal na základě takového rozhodnutí, odpovídal by společnosti za škodu, která by tím vznikla. Působnost valné hromady by v takovém případě nemohly založit ani stanovy. Ujednání ve stanovách, které by takto rozšiřovalo působnost valné hromady, by odporovalo právnímu předpisu, konkrétně výše citovanému ustanovení § 180 odst. 4 ObchZ, které závazně stanoví postup v případě, že představenstvo odmítne požadovanou informaci akcionáři sdělit (viz výše). Pro úplnost dodávám, že jiné by bylo právní posouzení věci, pokud by se akcionář domáhal na valné hromadě vysvětlení záležitosti, která není potřebná k posouzení předmětu jednání valné hromady. Rozhodnutí o odmítnutí akcionářovy žádosti náleží, podle našeho názoru, předsedovi valné hromady. Závěrem je třeba zdůraznit, že ochrana obchodního tajemství není identická s povinností mlčenlivosti, která váže členy představenstva podle výslovné úpravy § 194 odst. 5 ObchZ. Povinnost mlčenlivosti je uložena členům představenstva, kteří jsou jako subjekty odlišní od akciové společnosti. Právě společnost je majitelem obchodního tajemství, které tvoří součást jejího podniku (§ 5 ObchZ). Povinnost mlčenlivosti je tak jedním z nástrojů ochrany obchodního tajemství.

Seznam použité literatury / References Eliáš, K.: Kurs obchodního práva. Úvodní a obecná část. Soutěžní právo. C. H. Beck. Praha 1995. Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 5. vydání. C. H. Beck, Praha 2003. Štenglová, I. – Drápal, L. – Púry, F. – Korbel, F.: Obchodní tajemství, Linde. Praha 2005.


11

Klíčová slova Akciová společnost • obchodní tajemství • ochrana obchodního tajemství • porušení obchodního tajemství • ochrana obchodního tajemství v rámci akciové společnosti • ochrana obchodního tajemství před akcionáři • povinnost mlčenlivosti.

Keywords Joint stock company • trade secret • trade secret protection • breach of trade secret • protection of trade secret within joint stock company • protecting trade secret from stock-holders • obligation of secrecy. ••• Stanislava Černá On the Contents of a Trade Secret of a Joint Stock Company and the Conditions of its Protection The author looks into the conditions of protecting a joint stock company’s trade secret as per the Czech legal order. Legal definition of a trade secret is contained in § 17 Commercial Code. According to this provision, trade secret is “all facts of a commercial, manufacturing or technical nature pertaining to the company, which have an actual or at least a potential material or non-material value, are not commonly accessible in the given business circles, it is the entrepreneur’s will that they be concealed and the entrepreneur is ensuring their concealment in an adequate manner.” It ensues from the aforesaid that whether a certain fact will or will not be a trade secret is not merely the question of whether the entrepreneur or a member of a board of directors states it is so, but its classification will depend on objective adjudication whether the fact which the entrepreneur states to be his trade secret corresponds with the statutory elements of a trade secret. Firstly the Commercial Code demands that the facts be of a commercial, manufacturing or technical nature (customer directories, price calculations, prescriptions, assembly procedure graphs etc.) pertaining to the company (are a part of the company, serve the running of the company or should, according to their nature, serve such purpose (§ 2 para. 1 Commercial Code). Concurrently, these facts must have an actual or at least a potential material or non-material value. The breach of a trade secret therefore either has or potentially has a negative impact on the entrepreneur’s economic situation. Further, only such facts which are not commonly accessible in the given business circles (are unknown to the entrepreneur’s current or potential competitors or persons who could give such information to competitors and should be concealed at the entrepreneur’s will) may be the subject of a trade secret. The conditions then are not only the will of the entrepreneur to conceal certain facts, but also its manifestation. Czech legislator moved towards the theory of a manifestation of a will, as oppposed to the theory of interests used in some other legal orders. The entrepreneur must therefore not only have the will to conceal, but must also manifest it. The specific form of manifesting such will is not laid down. It can therefore be manifested explicitly or by the entrepreneur’s taking certain measures towards concealment. The last element 12


of a trade secret prescribed by law is that the entrepreneur is ensuring the concealment in an adequate manner. Apart from the manifested will of the entrepreneur to conceal, the concealment must therefore also be factually ensured. The methods of ensuring concealment shall be chosen according to the circumstances of the specific case or the nature of facts concealed. There can be both material methods, such as safes or alarm devices, or organizational methods, i.e. measures limiting a wide circle of persons access to protected facts, or legal methods consisting of contracts forming obligations of certain persons to conceal specific facts.


13

K obsahu a podmínkám ochrany obchodního tajemství akciové společnosti

Recommend Documents