K AREL IV. A I TÁLIE VYDÁNO VE SPOLUPRÁCI S OBČANSKÝM SDRUŽENÍM»KAREL IV.«

K A R E L I V.

A

I TÁ L I E

VYDÁNO VE SPOLUPRÁCI S OBČANSKÝM SDRUŽENÍM » K A R E L I V. «

Václav Brožík, Setkání Karla IV. s Petrarkou a Laurou na papežském dvoře v Avignonu r. 1346

ZDENĚK KALISTA

Karel IV. a Itálie

V YŠ E H RA D

PRÁCE,

Z N I C H Ž N Ě K T E R É N E S M Ě LY V R O C E ZALOŽENÍ

KARLOVY

6 0 0.

VÝRO ČÍ

U N I V E R Z I T Y V Y J Í T,

V YC H Á Z E J Í U P Ř Í L E Ž I T O S T I

625.

V Ý R O Č Í Ú M RT Í

C ÍSAŘE ŘÍMSKÉHO A KRÁLE ČESKÉHO

K A R L A I V.

Copyright © Zdeněk Kalista, 2004 ISBN 80-7021- 658-1

OBSAH

Zdeněk Kalista a středověká Itálie (Ivan Hlaváček) / 9

I. F LO RE N TS K Á

K RO N I K A B RAT ŘÍ

VILLANIŮ

Pozdrav čtoucímu / 23 Giovanni Villani / 27 Matteo Villani / 32 Kronika Mattea Villaniho o cestě Karla IV. do Itálie v letech 1354–1355 (Vybral, přeložil a poznámkovým aparátem opatřil Zdeněk Kalista) / 35 Uzavírá se obraz vzdáleného věku / 108 Poznámky / 109 Dante a Giovanni Villani / 123

II.

KARLOVSKÉ

STUDIE

Císař Karel IV. a svatý Augustin / 145 Poznámky / 171 Císař Karel VI. a Dante Alighieri / 189 Poznámky / 211 Karel IV. a humanismus / 230 „De Janan, alia lingua Janus Italico… descenderunt primi Boemi“ (Na okraj kroniky Giovanniho de Marignolli) / 265 Poznámky / 280 Cyrilometodějský motiv u Karla IV. / 281 Poznámky / 305 Karel IV. / 306 Karel IV. v českých dějinách duchových / 325

Zdeněk Kalista a jeho zaujetí duchovými dějinami 14. století (Vydavatelská poznámka – Renata Ferklová) / 335 Ediční poznámka (Renata Ferklová) / 370

K R O N I K A M AT T E A V I L L A N I H O O C E S T Ě K A R L A I V. D O I TÁ L I E V L E T E C H 1354 – 1355

K R O N I K A M AT T E A V I L L A N I H O

P

OKRAČOVÁNÍ KRONIKY Giovanniho Villaniho jeho bratrem Matteem, sahajíc od roku 1348 do roku 1363, zabírá dobu, kdy v popředí tehdejších západoevropských dějin jako jeden z nejvýznamnějších jejich tvůrců vystupuje náš Karel IV. Je proto přirozeno, že ani florentský kronikář se nemohl ve svých záznamech vyhnouti jeho postavě – zejména když se císař rozličným způsobem dostával do živého styku s jeho rodnou Florencií. Už ve XXXIII. kapitole I. knihy své kronikářské kontinuace vypráví Matteo Villani – navazuje na zmínku „nella cronaca del nostro antecessore“ (v kronice našeho předchůdce) – Jak pan Karel, zvolený císař v Německu, se ocitl v nebezpečí otrávení jedem. Je to – vedle kronikářských zpráv Jindřicha Taubeho a Matyáše Neuenburského – nejrozsáhlejší kronikářská zpráva o tajemném ochuravění Karlově někdy z počátku podzima 1350 a zaujala už také pozornost novodobé historiografie (naposled v Šustově díle Karel IV. Za císařskou korunou) pro svoji motivaci nebezpečného onemocnění Karlova, které prý – podle našeho kronikáře – bylo vlastně vyvoláno přílišnou láskou královny Anny Falcké, namíchavší manželovi pro udržení a posílení jeho vztahů k ní nebezpečný, a jak se ukázalo, otravný nápoj lásky. Ale daleko výrazněji se vrací jméno a postava Karlova ve vyprávění Mattea Villaniho v LXVII. kapitole druhé knihy jeho kroniky, když se rozhovořuje o tom:

35

[Kniha druhá] LXVII. Jak představení obce florentské začali potají jednati o dohodu se zvoleným císařem Zatím co obec florentská a sienská držely svoje vyslance na papežském dvoře, aby tu zastupovali jejich zájmy proti arcibiskupovi milánskému,1 dověděli se Florenťané, že Církev na prosby krále francouzského a jiných pánů a pod tlakem velikého množství peněz, které tento tyran na papežském dvoře rozdal a kterým dostal na svou stranu celý dvůr, je už ochotna přijmouti jím nabízený smír, takže Giovanni Visconti nabude moci ještě větší, než měl prve. I nedůvěřujíce si, že by se mu mohli sami svými silami postaviti na odpor, rozhodli se ve velké skrytosti, že se budou snažit povolat z Německa pana Karla, krále a zvoleného císaře římského; a proto k němu poslali a přivedli si do Florencie z Německa potají jednoho jeho kancléře,2 vybaveného rozsáhlou plnou mocí. Byl ubytován a po celou zimu pobýval uzavřen v San Lorenzo, takže Florenťané nevěděli, kdo to je; a sekretáři obce docházeli k němu za noci a projednávali s ním způsob, jak by zmíněný zvolený císař přišel za podpory a vydatné pomoci této obce, aby vyvrátil tyranii arcibiskupovu; a nakonec dospěli se zmíněným kancléřem k plné dohodě, takže přes starou nenávist, kterou jméno císařské vyvolávalo v guelfských obcích, mohli veřejně vyhlásit zmíněnou dohodu jako věc zmíněným městům milou – jak o tom v příslušné souvislosti budeme vyprávět. Na toto vyprávění pak podle slibu v poslední větě našeho textu navázala kapitola LXXV. téže knihy kroniky Villaniovy vyprávěním:

LXXV. O dohodě uzavřené mezi císařem a městy toskánskými Vraťme se k dlouhému jednání vedenému ve Florencii ve velké tajnosti Florenťany, Perugijskými a Sieňany s panem Jindřichem, proboštem zderazským z jakéhosi rytířského řádu,3 vicekancléřem pana Karla, zvoleného císaře, krále českého a římského: Vicekancléř, muž velmi

36

rozvážný a spolehlivý, který měl plnou moc od svého pána a jako prostředníka mezi sebou a svrchu zmíněnými obcemi užíval pana Reimunda, jednoho z guelfských utečenců z Parmy, markýze ze Soragny, velitele ozbrojených sil obce florentské, a shora uvedené obce – ačkoli podmínky a smlouvy o dohodě byly sepsány – nepublikovali je, dokud se jim nedostalo bezpečné zprávy od papežského dvora, že papež vyhlásil rozsudek, kterým byl arcibiskup milánský smířen s Církví a že byla s ním uzavřena dohoda v tom smyslu, jak se o tom budeme moci dočísti na počátku naší třetí knihy. A tato dohoda byla vyhlášena a zpečetěna v řečeném měsíci srpnu toho roku.

[KNIHA

TŘETÍ]

Na začátku III. knihy Mattea Villaniho se také opravdu dočítáme (v kapitole I.–IV.) obšírněji o jednáních všemocného arcibiskupa-tyrana milánského Giovanniho Viscontiho s dvorem papežským i o tom, jak Kliment VI. konečně povolil obratně vedenému nátlaku tohoto mocného představitele lombardské dynastie Viscontiů (o jejímž uvedení Jindřichem Lucemburským do Milána jsme četli v kronice Dina Campagniho) a odvolal všechny církevní censury proti němu vyhlášené. – A k tomu se připíná zase další vyprávění našeho kronikáře v V. kapitole III. knihy, nadepsané:

V. Jak se tři toskánské obce dohodly, že povolají císaře do země Správcové tří toskánských obcí4 ze zprávy, kterou dostali z papežského dvora od svých vyslanců, jasně vycítili, že Církev je opouští a je připravena posílit ještě více jejich nepřítele. A ačkoli se doslechli o papežových slibech, nepokládali za možné se na ně spolehnout; a tak kolísali ve svých myslích mezi podezřením a strachem, pociťujíce přitom i obavy před občanskými různicemi, pokud šlo o další vývoj; a třebaže ještě neměli od svých vyslanců bezpečné zprávy o tom, jak se věci mají, nadbajíce úcty, jíž byli povinni Svatému Otci – jako by se o tom hmatatelněji přesvědčili za jednání, která měli s císařovým vicekanc-

37

léřem – prohlašovali, že nabyli důvěry v to, co slyšeli o výtečných vlastnostech a rozvaze i štědrých nabídkách zmíněného zvoleného císaře, že jim pomohou proti zmíněnému mocnému nepřátelskému tyranovi, vypraví-li se císař na žádost zmíněných tří obcí do Itálie, jak to jeho vicekancléř sliboval. A z toho důvodu jednomyslně a jednosvorně všechna vedení těchto tří obcí Florencie, Perugie a Sieny s veřejným souhlasem jejich občanstev se rozhodla, že přijmou řečeného zvoleného císaře za svého pána. Jako podmínku si kladli, že budou splněna jistá ujednání a podmínky, které byly vzhledem k svrchovanosti říšské dosti zvláštní.5 Protože však věci sobě vzdálené působením jistých okolností se rychleji pojí v jednotu a svornost, nebyla tehdy jejich žádost považována za nepřiměřenou, ani přivolení císařovo za nespravedlivé. A tak koncem měsíce dubna toho roku v městě Florencii ve veřejném shromáždění obce došlo k potvrzení smlouvy, sjednané vicekancléřem zmíněného zvoleného císaře a vyslanci a plnomocníky zamíněných tří obcí, a ujednání a dohody, k nimž došlo, byly veřejně vyhlášeny. A když byly o tom vyhotoveny slavnostní zápisy a listiny, byl z toho po celé Itálii veliký podiv. O podstatě ujednání budeme vyprávěti hned v další kapitole.

VI. Jaká byla ujednání mezi císařem a třemi obcemi Zmíněný vicekancléř slíbil, že zvolený císař římský po celý nejbližší měsíc červenec bude v Lombardii a pronikne s šesti tisíci jezdci do zemí arcibiskupa milánského, aby tu vedl válku proti jeho vládě a sklíčil ji. Z těch šesti tisíc jezdců měl dva tisíce vydržovati na svůj vlastní náklad anebo ve své službě, a tisíc mu jich slíbila Církev římská, až vytrhne; kdyby mu je Církev neposkytla, slíbil, že je dodá sám – stejně jako ostatní tři tisíce, které měl najmouti podle svého výběru. Florencie, Perugia a Siena mu měly dávati ročně dvě stě tisíc zlatých fiorinů a vedle toho mu měly dáti jako dar, jakmile by dorazil do Akvileje, deset tisíc zlatých fiorinů. Z toho měla obec florentská platit náklad na 1550 jezdců, Perugia na 850 a Siena na 600. A kdyby válka nebyla v roce skončena, měl se císař postarati zavčas o novou peněžní pomoc, neboť všecky strany si navzájem důvěřovaly, že se v té věci dohodnou. Zmíněné tři obce se zavázaly dále uznati řečeného pana Karla za pra-

38

vého krále římského a za budoucího zákonitého císaře. On pak měl dáti slib, že zachová zmíněné tři obce při jejich svobodách a při jejich statutech; a jakmile bude – až pokoří tyrana – korunován, měli se florentští priorové a sienská rada Devíti, pokud by vystupovali úředně, označovati jako císařští vikáři (Perugijští se k tomu nezavázali, vydávajíce se za poddané svaté Církve); a obec florentská slíbila v takovém případě platiti každoročně jako daň šestadvacet denárů z ohniště, ostatní obce se zavázaly jedna jako druhá platit každoročně to, co se platívalo císaři kdysi. A bylo v tom sjednání také, že císař, až dosáhne koruny, má potvrditi zvláštním privilegiem zmíněným obcím všechna města, vesnice a hrady, v jejichž držení v přítomné době jsou a v jejichž držení byly před šesti 1ety, i když by teď v jejich držení nebyly – i to, že slíbil osvobodit a zprostit zmíněné obce klatby, kterou nad nimi vynesl jeho děd císař Jindřich.6 A řečený vicekancléř jménem zvoleného císaře slíbil, že císař tyto dohody a ujednání potvrdí do polou června toho roku. I jiné speciální věci tu byly slíbeny, o nichž není třeba tu vyprávět.

XII. Jak tři toskánské obce vyslaly vyslance do Čech, aby přiměli císaře nastoupit výpravu Když tři obce toskánské přijaly a zveřejnily dohodu s vicekancléřem zmíněného císaře, chtějíce uvésti ve skutek to, co byly slíbily, zvolily každá významné občany, k nimž vedení těchto měst mělo důvěru, za svoje vyslance a poslaly je k zvolenému císaři do Čech v Německu, aby ho přiměli vydat se na cestu a aby mu složili příslušné peníze, i aby byli za tyto tři obce při slíbené výpravě – až vytrhne do Itálie – členy jeho rady. Vyslanců za naši obec florentskou bylo pět: pan Tomasso Corsini, doktor práv, pan Pino de’Rossi, rytíř pan Gherardo del Buondelmonte, Filippo di Cione Magalotti a Uguccino, syn Riccarda Ricciho. Byla jim dána velká a plná moc jako vyslancům a k ruce jim dán člověk zplnomocněný obcí z řad měšťanstva, aby mohli zavázati obec podle toho, jak bylo slíbeno vicekancléři, zdálo-li by se to vyslancům potřebným nebo bylo-li by třeba udělati něco jiného. Všichni, oděni krásným rouchem šarlatovým a jiným krásně melírovaným, každý s osmi zbrojnoši, zčásti oblečenými v uniformách, vyjeli 17. května, na

39

den Nanebevstoupení Páně z Florencie. Když odejeli, mnoho občanů se začalo starat, aby se opravdu udělalo to, co bylo usneseno. A protože mezi vyslanci byli nejváženější předáci strany, ovládající město, měli obavu, aby budou-li neustále s císařem a v jeho radě, nevzešlo z toho obci a obecné svobodě občanů nějaké nebezpečí; proto byla nadhozena otázka, nemá-li se omezit doba jejich poslání a nemají-li se spoutati jistými nařízeními. O to byl v naší obci dlouhý spor a tahanice. Nakonec zvítězilo a stalo se kusem obecního zřízení, že žádný florentský občan nesmí pobývati v té službě u císaře déle než čtyři měsíce a že zmínění vyslanci a jejich nástupci pod těžkými tresty nesmějí přijmouti nebo vyžádati si nějakou milost, úřad nebo důchod věcný či osobní, aby se vzala všem naděje, že dosáhnou pro sebe nějakého osobního prospěchu. A okamžitě také zvolili a zapřáhli do tohoto úkolu mnoho občanů, aby vždy po čtyřech měsících vystřídali zmíněné občany v jejich službě.

XXIX. Jak se vyslanci tří obcí toskánských vrátili od císaře, aniž dosáhli s ním dohody V srpnu 1352 vrátili se vyslanci tří obcí toskánských, kteří byli u zvoleného císaře, a ačkoli dlouho jednali o ujednáních a podmínkách, slíbených jeho vicekancléřem, nedošli pro krátkost stanoveného termínu a pro chudobu zmíněného zvoleného císaře s ním k dohodě. Ghibellini poněkud zviklali císaře svými radami, aby nedůvěřoval guelfům. Ale tato strana neměla u něho větší váhy, neboť si uvědomoval, že chceli dojíti svého důstojenství císařského, je nezbytně nutno, aby si získal lásku a důvěru italských guelfů, a proto se s nimi neznepřátelil a nedospěl k žádnému výsledku. Mezitím se stalo, že když hovořil s vyslanci, jeden z Florenťanů ve své prostořekosti, maje za to, že je – protože měl vyšší postavení v obci – moudřejší než ostatní, obrátil se proti císaři a řekl: Vedete si tuze obmyslně. Císař, který znal latinsky, porozuměl neslušnému slovu; pobouřen tím, ukrotil nicméně sám sebe (ačkoli se mu zdálo, že císařský majestát tim neslušným a hrubým slovem utrpěl), ale od té doby nechtěl onomu chytrému vyslanci popřávat sluchu než pořídku. A když došla doba, zmíněným vyslancům vyměřená, musili se vrátit, ponechavše věc po všech stránkách nevyřešenu.

40

Výsledkem nezdaru v jednání toskánských měst s císařem bylo, že tato města se hleděla dorozumět s tím, proti němuž mělo jejich neuskutečněné spojenectví s Karlem IV. směřovati – totiž s Giovannim Viscontim, tyranem milánským. A vskutku také došlo k smíru mezi nimi a v dubnu 1353 byla ve shromáždění obce florentské vyhlášena příslušná dohoda. Tím ovšem také císař na čas zase zmizel z obzoru našeho kronikáře. Teprve na konci III. knihy své kroniky vrací se Matteo Villani znovu k osobnosti Karlově, aby v kapitole CII. pověděl:

CII. Jak se kruhy církevní rozhodly pro císařův příchod do Itálie Zvolený císař byl nejdříve požádán toskánskými obcemi, aby se vydal na cestu do Itálie a nerozešel se s nimi ve zlém; poté byl požádán o pomoc Lombardskou ligou (vytvořivší se v severní Itálii proti Giovannimu Viscontimu) a také s jejími členy udržoval dobré styky a vyjednával; a rovněž arcibiskup milánský měl u něho neustále vyslance, kteří nabízeli jeho pomoc k jeho korunovaci. I pozoruje to, usoudil císař z těch věcí, že by se mohl lehko a bez odporu vydati na cestu za korunou císařskou. A proto, udržuje všechny strany v naději a v lásce, poslal vyslance k papežskému dvoru do Avignonu, aby se mu dostalo svolení a požehnání papežova i legátů a peněžní podpory, která mu byla slíbena ze strany Církve pro zmíněnou korunovaci.7 Vyslanci byli papežem milostivě přijati, a když byla – jako slušná a spravedlivá – vyslechnuta žádost zvoleného císaře a drželo se v té věci několik konzistoří, rozhodli papež a kardinálové v měsíci únoru zmíněného roku 1353, aby se Karlovi dostalo svolení a požehnání i legátů k jeho korunovaci. Když však císařští vyslanci opustili dvůr, došlo mezi kardinály k rozstrku a k tahanici o to, komu se dostane pověření, aby se odebral do Říma s císařem; a pro tyto tahanice, a protože se nečekalo, že se příchod císařův uskuteční tak brzy, zůstala otázka pověření legátů nevyřízená až do jeho příchodu; neboť ti, kdož hájili jeho věc, zchladli, když slyšeli, že není tak bohat, aby z něho mohli vytáhnout to, co jejich lakota vytáhnout zamýšlela.

41

[KNIHA

Č T V RTÁ ]

Svolení papežovo však znamenalo pro císaře moment rozhodný a Karel, ubezpečen souhlasem Avignonu, rozhodl se dále cestu za císařskou korunou do Itálie neodkládat. A tím se otevírá také v kronice Mattea Villaniho – v knize IV. – souvislejší vyprávění, v němž osobnost Karlova vyrůstá před očima čtenářovýma v jedno z nejzajímavějších (třebas ne nejobjektivnějších) zpodobení, jaké kroniky, psané v jeho době, nám dnes poskytují.

XXVI. Jak císař Karel přišel do Itálie Pan Karel Lucemburský, král český a římský, zvolený císař římský, přijav nabídku republiky Benátské a Gran Cana Veronského i jiných lombardských spojenců na spojenectví proti arcibiskupovi milánskému,8 uvažoval, že vzhledem k nepříliš velikým důchodům a moci byl by proň náklad na takový podnik příliš těžký. Poznal, že chce-li přijíti do Itálie pro korunu železnou9 a pak pro korunu císařskou, musí buď pány, města a lid italský, kteří mu byli nepřátelští, přemoci silou, nebo si porozuměním a láskou získati jejich lásku. Rozpomenul se, že jeho děd císař Jindřich, maje na své straně celou sílu ghibellinů a vytrhnuv s více než desíti tisíci německými rytíři, lidem vybraným a vedeným význačnými pány a vznešenými rytíři, přišel do Itálie s celou silou ghibellinů v důvěře, že si násilím podrobí stranu guelfskou v Itálii, a přece nemohl svou mocí své protivníky zkrotit, ani dosáhnouti koruny, jak je zvykem, v bazilice svatého Petra, a když spotřeboval všechny své síly, aniž přiměl zemi k poslušnosti, zaplatil v Buonconventu dluh těla zemi a duši odevzdal Bohu. I poučen jeho příkladem, zvolený císař Karel nechal všech myšlenek na moc i na to, co bylo slibováno, a soustředil se cele na svůj skromný záměr. Nechtěl porušit slib daný spojencům, že se vypraví do Itálie, ani na druhé straně vzbuditi dojem, že se vypravuje proti vladařům milánským, a tak, když postihl, že je čas pro jeho předsevzetí příhodný, vytrhl z Německa s průvodem pouhých 300 rytířů, bera se cestou do Akvileje. Když dorazil 14. října roku 1354 do Udine, připojil se k němu jeho bratr patriarcha akvilejský10 s nevelkým lidem beze zbraně. Jedouce pak řadu dní, dorazili 4. listopadu do Padovy, kde byl císař přijat s velikými poctami; a pasovav na

42

rytíře několik pánů z rodiny Carrara a jejich blízkých příbuzných11 a nechav pány města jako svoje vikáře u vládě nad městem, pokračoval 7. listopadu ve své cestě dál. Pan Gran Cane,12 boje se, aby nevešel do Vicenzy nebo do Verony, dal jej s rozličnými poctami vésti krajem do města Mantovy; a tam, byv tu přijat jako pán, rozhodl se císař nějaký čas pobýti, aby vyjednával, bylo-li by možno mezi Lombarďany sjednati mír. Tam také vyčkával, pošlou-li města, obyvatelé a městští vladaři toskánští k němu svá poselství, aby mohl lépe připraviti svoji korunovaci …

XXVII. Jak byli tři bratři Viscontiové prohlášeni vladaři a jak se rozdělili Vraťme se k osudům milánských Viscontiů: Po smrti arcibiskupa Giovanniho Viscontiho pan Maffiolo, pan Bernabo a pan Galeazzo, synové pana Stefana, synovce arcibiskupova, majíce při sobě mnoho rytířů a žoldnéřů, aby se bránili a aby, jak jen budou moci, sklíčili síly ostatních Lombarďanů, spojivších se proti nim, a vzdorovali císaři, kdyby na ně chtěl zaútočit, dávali bedlivě střežit a opatrovat všechna svoje města a hrady. Jsouce pak všichni tři v Miláně, dali se tu 12. října zvolit společně vladaři a podobně se potom dali zvolit i ve všech městech svého mocenského okrsku. A když byli všude potvrzeni jako vladaři, rozdělili si vládu tím způsobem, že Milán zůstal v jejich držení společném a ostatní si ve svornosti rozdělili na tři díly, s výjimkou Janova, který chtěli držeti společně tak jako Milán; a metali losy, podle nichž panu Maffiolovi, který byl nejstarší z nich, připadla Parma, Piacenza, Bologna a Lodi, panu Bernabovi Cremona, Brescia a Bergamo a panu Galeazzovi Como, Novara, Vercelli, Asti, Tortona a Alessandria spolu se třemi jinými místy v Piemontě. Nicméně v počátcích nesli náklad na vojsko společně, jeden velmi ctil druhého a svoje podniky prováděli ve velké svornosti. Panu Maffiolovi, poněvadž byl věkem starší a tělesně méně zdatný, vzdávali čest tím, že jej kladli v titulech a v radách na prvé místo. Záležitosti rytířstva a ozbrojeného lidu měl podle jejich dohody na starosti pan Bernabo, který byl v této věci zkušenější, a pan Galeazzo se těchto věcí časem účastnil, jak mu bylo libo. Jsouce takto mezi sebou vypořádáni, byli tito vladaři milánští, když zvolený císař

43

přibyl do Mantovy, proti svým protivníkům připraveni, aniž by se byli nějak proti nim pustili do boje A také spojenci vyčkávali, co udělá císař, aniž by uvedli svůj lid do pohybu a rozpoutali válku.

XXVIII. Jak císař, pobývaje v Mantově, jednal o mír mezi Lombarďany Císař, usadiv se na zimu moudře v Lombardii a věda o velkém množství lidu, který mají pohromadě vladaři milánští, i o síle jejich pokladu a jejich důchodů, povolal k sobě do Mantovy vyslance republiky benátské a všech spojených vladařů a spolu s nimi shledal, že síly jeho a jejich tou dobou na takový podnik, do jakého se chtěli pustit, nestačí. Také uvažoval, že za jeho pobytu v Mantově žádný vladař či město italské – kromě jeho lombardských spojenců – nepřišel, ani neposlal k němu nikoho proti vladařům milánským. Proto se mu zdálo, že by – vzhledem k jeho předsevzetí vystupovati v úloze mírotvorce – bylo vhodnější, aby hleděl na všech stranách spíše dosíci blahovůle, než aby se s někým rozešel nepřátelsky; i začal jednati o mír. A ježto nabyl dojmu, že kdekdo se k němu kloní – aby členové ligy nemusili nést tíhu nákladů na Velkou Compagnii13 – dal ji 8. listopadu rozpustit. Členové Compagnie s tím byli srozuměni; pobývali tehdy v Brescijsku; část jich najali do svých služeb vladaři milánští, část Lombardská liga a zbytek zůstal pohromadě pod velením hraběte z Landau.14 Císař sledoval plán uzavření míru velmi usilovně a během dlouhých jednání několikrát proběhla zpráva, že mír už je uzavřen. Ale ježto tu na té a tu zase na oné straně se vyskytovaly důvody k prodlužování jednání, k uzavření míru nedocházelo; a mezitím došlo k událostem, které jej nedovolily uzavřít. O nich budeme hovořit na příslušném místě podle časového pořadí, jež v našem sepsání sledujeme.

XXIX. Jak byly zajaty lodi, které pluly do Palerma XXX. Jak se započala v Neapolsku válka mezi členy královského rodu

44

XXXI. Jak Janované porazili Benátčany v Portolungo v říši byzantské XXXII. Jak Gentile da Mogliano odevzdal Fermo papežskému legátovi.15 XXXIII. Jak král aragonský dosáhl Lojery a uzavřel smlouvu s Giudicem ď Alborea XXXIV. Jak se Pisané rozhodli vyslati poselstvo k císaři Zatím co zvolený císař pobýval v Mantově, chtěje dovésti ke konci jednání o mír mezi Lombarďany, Pisané, těšící se tou dobou dobré vnější i vnitřní pohodě pod vládou Gambacortiů co prvních v obci a s nimi spojených Agliatů a jejich stoupenců Bergolinů, kteří udržovali mír a dobré styky s Florenťany – přesto, že byli přátelé guelfů16 – vzhledem k císařskému smýšlení všeho drobného měšťanstva, aby si zajistili, že si uchovají svoje postavení, rozhodli se sami od sebe vyslati k zvolenému císaři vyslance s plnými mocemi tohoto města. V jejich tajné instrukci bylo, aby hleděli od zvoleného císaře dosíci slibu a záruky, že zachová vládnoucí skupinu v jejich postavení, aniž by provedl ve městě nějakou proměnu v úřadech, že neuvede do města nazpět vypuzené psance a že ponechá městu Pise vládu nad Luccou a nevrátí Lucce svobodu, ani nezmění její stav.17 Vyslanci s velikým průvodem a velkou okázalostí dorazili do Mantovy, kde zvolený císař prodléval, a byvše od něho přijati s velkými poctami a složivše mu poklonu, vyřídili poselství svého města, v němž mu dobrovolně nabídli město a jeho obyvatele v poddanství, prosíce jej oddaně, aby pro dobro, pro mír a pro uchování dobrého stavu zmíněného města ráčil jim svým slovem a při své koruně císařské slíbit ony svrchu dotčené užitečné a pro uchování dobrého stavu pisánských občanů nezbytné věci. Zvolený císař je přijal s velkou radostí a okázalostí a bez nucení jim na svoje čestné slovo slíbil, co od něho bylo požadováno. Tehdy mu vyslanci slíbili 30 000 zlatých fiorinů jako příspěvek na náklad spojený s jeho korunovací a jiných 30 000 za jeho přivolení, aby podrželi Luccu ve své moci. Toto přivolení, se ctí císařského majestátu se nesrovnávající, bylo odůvodněno tím, že se Lucca kdysi poddala jeho otci, králi Janovi. Velcí kupci

45

a jiní vyhnanci z Lukky, kteří očekávali, že se jim s příchodem císařovým vrátí jejich svoboda, byli s ním však velmi nespokojeni. Tak bylo dosaženo dohody mezi zvoleným císařem a Pisany a na zprávu o tom občané pisánští po řadu dní pořádali v Pise skvělé a veliké oslavy, netušíce, že budoucí události jim přinesou pohromu.

XXXV. O konci míru mezi králem francouzským a anglickým XXXVI. Jak kocour zabil ve Florencii chlapce XXXVII. Jak císař způsobil, že byl uzavřen mír mezi Lombardskou ligou a milánskými vladaři Líčili jsme až dosud jednání, jež vedl zvolený císař po svém příchodu do Mantovy; je na čase, abychom přikročili k vylíčení dalšího jeho postupu. Císař, maje na zřeteli svůj převysoký titul a uvědomuje si zároveň svoji situaci a svou nevelkou moc, vzdal se v duchu vší možnosti jednat podle své vůle a postřehl, že musí postupovati lstivě a tvářit se pokorně, aby došel kýženého cíle své korunovace. Proto opravdu učinil svou základní zásadou vystupování, způsoby i jednání pokorné a pokoru vzhledem k jeho císařskému titulu až neuvěřitelnou. Přišed do Mantovy beze zbraně a ujav se jednání o smír mezi vladaři milánskými a členy Lombardské ligy, strávil při tom marně čas od svého příchodu v listopadu až do Vánoc, neboť pýcha Janovanů a jejich vladařů po námořním vítězství nad Benátčany vzrostla. Janované, měníce znovu a znovu smlouvy, dožadovali se v nich pro sebe větších ústupků na úkor členů Lombardské ligy, a ti k nim nechtěli přivolit. Tehdy si císař, který více než na co jiného myslil na svoje vlastní záležitosti, lítostivě uvědomil, že marně ztrácí čas, a znamenaje, že moc milánských Viscontiů je větší než moc Lombardské ligy a nesetkávaje se na straně toskánských měst – s výjimkou Pisanů – s žádným projevem nějaké přízně, pochopil, že pro spojence nic nezíská a pro sebe že vytváří velkou překážku vzhledem ke korunovaci Železnou korunou, která byla v moci milánských vladařů. I tváře se, že neupouští od mírového jednání, ale že je chce dovésti ke kýženému míru, uzavřel

46

zatím mezi Lombarďany příměří do konce nejblíže příštího května. A když bylo příměří uzavřeno, jal se neprodleně jednati o dohodu s vladaři milánskými, vydávaje svou osobu, svou čest a důstojenství císařské více, než se slušelo, všanc libovůli a moci těchto tyranů a – buď z naivnosti nebo pod vlivem špatné rady, ne však na základě bezpečného a jasného úsudku – začal se s nimi sbližovat. Dohoda spočívala v tom, že oni mu umožní za jejich přispění dosáhnouti koruny v Monze a on, aniž by vstoupil do Milána, ponechá je jako svoje vikáře na celém území, podléhajícím jejich pravomoci; a když se císaři od nich dostalo slibu, že přispějí na náklady, spojené s jeho korunovací v Římě 50 000 zlatými fioriny, podrobil se – jak o tom ještě budeme vyprávět – bez jakéhokoli zbrojného doprovodu jako soukromník jejich vladařské moci, snaže se překonat jejich divoké mysli a jejich obvyklou tyranskou ošemetnost autoritou své osoby, o níž měl za to, že si uchová v jejich rukou svobodu.

XXXVIII. Jak se císař odebral do Monzy pro Železnou korunu Zvolený císař, dosáhnuv dohody s vladaři milánskými, nenamáhal se dále o mír v Lombardii, ale oslaviv tou dobou Vánoce v Mantově, vydal se – provázen necelými třemi sty rytíři, z nichž valná část byla beze zbraně18 – na cestu k Milánu. Vladaři milánští vydali příkaz, aby po celém jejich území bylo zvolenému císaři a jeho průvodu přichystáno pro ně i pro jejich koně vše potřebné k živobytí, aniž by se za to braly od nich peníze. Když císař dorazil k Lodi, vyšel mu pan Galeazzo vstříc s 1500 ozbrojenými jezdci; došed k němu, vzdal mu čest a doprovodil jej až dovnitř do města Lodi. Tam jej ubytoval počestně v domech vladařů, přičemž však dal uzavřít městské brány a ve dne v noci je hlídat ozbrojeným lidem.19 A když, stráviv v Lodi jednu noc, král římský se následujícího jitra vydal na další cestu, pan Galeazzo jej doprovodil, poručiv připraviti ve velkém opatstvi Chiaravalle oběd. Když pak se přiblížili ke Chiaravalle,20 vyšel jim vstříc pan Bernabo s mnoha ozbrojenými jezdci, a složiv králi poklonu, daroval mu jménem bratří koně a mimochodníky, přikryté aksamitem a šarlatem i hedvábnými pokrývkami a opatřené bohatě vypravenými sedly

47

a uzdami. Po velkolepém obědě v opatství pozval jej pan Bernabo jménem svým a svých bratří, aby ráčil navštívit město Milán. Zvolený císař odpověděl, že nemá nijakž v úmyslu tam vejít, protože by to bylo proti tomu, co jim slíbil. Pan Bernabo mu však prohlásil, že to na něm žádali proto, že se domnívali, že jej má provázeti zbrojný lid Lombardské ligy, ale že se tak nestalo vzhledem k jeho osobě. A tak jej nutili i on, i pan Galeazzo, zprošťujíce jej jménem svým i jménem pana Maffiola jeho závazku, že se s nimi odebral do Milána. Vstoupiv do města,21 byl přijat spíše hlomozem než jásotem, neboť nebylo tu vidět skoro nic jiného, než ozbrojené jezdce a žoldnéře, a hlahol trub a trubek a kotlů a dud a bubnů byl takový, že nebylo možno slyšet ani silné hřímání.22 Po čas, co císař byl v Miláně, byly městské brány uzavřeny23 a stejně byl uzavřen i přístup k palácům, kde bydlil. A když mu byly vykázány sály a pokoje, převelkolepě vybavené knihami a bohatým zařízením, pan Maffiolo a ostatní bratří se k němu znovu odebrali, aby mu složili poklonu, prohlašujíce mu krásnými slovy, že na vše, co mají, se dívají, jako by jim to bylo propůjčeno od Svaté říše římské a že se budou snažit, aby toho využili k její službě. Následujícího dne uspořádali obecnou přehlídku celého vojska jízdného i pěšího, jež shromáždili v Miláně, a vedle toho rozkázali všem občanům, kteří mohli vsednouti na koně, aby se ozbrojili a vyšňořili koně čabrakami a jinými ozdobami i sebe pláštíky, a postavili císaře k oknům, vedoucím na náměstí, aby je viděl. A zatím co přecházeli za velikého hlomozu hudebních nástrojů kolem, vyložili císaři, že to je šest tisíc jezdců a deset tisíc pěšáků, najatých za žold. Když pak přehlídka skončila, prohlásili: Pane náš, tito jezdci a žoldnéři i naše osoby jsou k vašim službám a k vašim rozkazům! Připojili, že kromě vojáků, kteří se zúčastnili přehlídky, mají po všech svých městech, územích a hradech k jejich ochraně další jezdce a žoldnéře. A takto vychvalovali v přítomnosti císařově velikou moc svého státu. Přitom drželi ve dne v noci brány zavřeny a město obsazené zbrojným lidem – ne bez podezření a obav ze strany zvoleného císaře, který vida, že se nachází pod bdělou stráží v nemalém nebezpečí, byl by býval raději chtěl býti s menšími poctami jinde. Mysl císařova podléhala ve všem vůli tyranů a císařský orel se podřídil zmiji tak, že se potvrdila předpověď učiněná na základě předvídání astrologického léta Páně 1351 panem bratrem Hugem, biskupem [v …], velkým svého času astrologem, který předpověděl

48

pád prefekta de Vico a nadcházející pokoření císařského orla v těchto verších: Aquila flava ruet post parum vipera fortis. Moenia subintrat Lombardi prima Sophiae Anno quadrato minori decimo nono Aquila succumbet pro stupri crimini foedo. Nigra revolabit sublimi cardine Romam.24 Ale císař jako člověk moudrý snášel svoje zdvořilé věznění s jasnou a veselou tváří, a velikou dobrotou vyhrál to, čeho nemohl dosíci násilím. Když se po několika dnech tyranským vladařům zlíbilo, doprovodili jej se svým ozbrojeným lidem do Monzy a tu na den Zjevení Páně, to jest 6. dne měsíce ledna zmíněného roku, byl Karel korunován podruhé Železnou korunou s tou velebností a slávou, kterou mu páni Viscontiové popřáli.25 A vrátiv se pod stálou stráží do Milána a pasovav tu některé na rytíře, hleděl uspíšiti svůj odchod odtud, aby se zase dostal na svobodu. I byl doprovázen od města k městu ozbrojeným žoldnéřstvem vladařů, kteří dávali pokaždé města i hrady, kam vstoupil, zavřít a ve dne v noci jej neustále střežit. A Karel, pokračuje ve své cestě ne jako císař, ale jako kupec, který se ve spěchu ubírá někam na trh, nechával se vyvésti pryč z území tyranů. Ocitnuv se pak mimo ně, kde byl prost jejich střežení, se 400 průvodci a větším množstvím klusáků beze zbraně obrátil se k městu Pise, aby tam byl dříve, než Pisanům slíbil, a tak se také stalo.

XXXIX. Jak hrabě z Landau přešel s Velkou Compagnií z Lombardie do Romagne V těch dnech na počátku ledna hrabě z Landau, kapitán zbytku Veliké Compagnie – po delším jednání, které měl mezi čtyřma očima se zvoleným císařem – přišel s 2500 přílbicemi do Ravenny a s ním dva bratří krásné hraběnky, která, ubírajíc se o Milostivém létu26 do Říma, dorazila do Ravenny, a byvši zadržena tyranem,27 který ji chtěl buď láskou, nebo násilím přiměti k tomu, aby se podvolila jeho bezuzdné vášni; když viděla, že nemůže uchovati svoji čistotu proti síle zločin-

49

ného tyrana než za cenu smrti, nalezla způsob, jak ukončiti svůj život dříve, než by se byl pokusil porušiti její čistotu. Ti rytíři, majíce za to, že budou tak moci pomstíti potupu, spáchanou na jejich sestřičce, spojili se s Compagnií a stali se příčinou, že ji hrabě z Landau odvedl do Romagne, kde zůstala dlouho, pálíc, loupíc a pleníc ten kraj. Když pak takto tyranovi ravennskému odplatili a napáchali škody, hrabě, který se držel při hradbách města, požádal tyrana, aby – chce-li, aby opustili jeho území – vyplatil jim 30 000 zlatých fiorinů. Když tyran smlouval, slevil hrabě na 12 000 zlatých fiorinů. Tehdy prohlásil tyran, že by mu zmíněné peníze dal, dá-li mu hrabě ujištění, že po dobu jednoho roku neopustí se svou Compagnií kraj ravennský. Svým měšťanům pak dal oceniti škodu, kterou utrpěli na svých majetcích, vzbuzuje v nich naději, že jim za ty škody zaplatí náhradu. A tak hrabě a jeho Compagnie, zvikláni ve svých záměrech, odtáhli odtud a odebrali se do Marky …

XL. Jak se Florenťané zabezpečili vzhledem k císařovu příchodu do Pisy Když se Florenťané dověděli o příchodu zvoleného císaře do Pisy28 – protože nezařídili nic dříve, pokud byl v Mantově, kde by byli toho, co by byli chtěli, od něho bez námahy dosáhli – zahájili porady, mají-li se mu poddati, či postaviti se proti němu. A ježto celé město mělo v té věci rozličná a ne dosti vyhraněná mínění, rozhodli se zvolit dvanáct úředních osobností, které by se odebraly všude po venkově, vybaveny náležitou pravomocí, aby daly svézti veškeré potraviny i všechny jiné cenné věci do hrazených měst a pevných hradů; a rozhlašovali, že jsou rozhodnuti se chopit obrany a císaře nepřijmouti, protože nehodlají podrobiti svobodu města žádnému cizímu panství. A třebaže ve skutečnosti mělo toto zásobování malý výsledek, přece to bylo opatření užitečné, aby se nedala najevo zbabělost a strach a aby se zvolenému císaři dalo na srozuměnou, že se obec florentská připravila na svou obranu. Nicméně Florenťané zvolili šest měšťanů,29 aby je vyslali k císaři, když pobýval v Pise, jednat s ním o dohodu, bylo-li by možno jí dosáhnouti, aniž by se vzdali své svobody. A to bylo pořízeno a vykonáno ve Florencii dne 11. ledna zmíněného roku.

50

XLI. Jak papežský legát dobyl Recanati XLII. Jak kapitán z Forli přijel do Florencie To, o čem začínám vyprávět nyní, není pamětihodné vzhledem k osudu té osoby, ale vzhledem k neslušnému chování tehdejších správců obce florentské. Nikoli bez podivu musíme vzpomenout, jak v té době přišel do našeho kraje pan Ludvík, manžel královny Jany, dcery krále Roberta, a sám syn prince z Tarentu, vlastního bratra zmíněného krále Roberta,30 kteřížto oba byli vždy ochránci našeho města (a zmíněný princ i vůdcem našeho vojska) a nechali svou královskou krev a život v osobách pana Karla, svého bratra, a pana Petra, syna zmíněného krále, v našich válkách, a ač nebylo takových služeb zapomenuto, bylo jim zakázáno nejen vstoupit beze zbraně a bez zbrojného průvodu do našeho města, ale i zdržeti se v našem kraji;31 a když se vlastní bratří a bratranci královi vraceli ze zajetí v Uhrách32 a žádali, že se chtějí brát přímou cestou přes naše město a přes náš kraj a vrátit se do království neapolského, bylo jim to zakázáno a odepřen jim průchod – tam, kde měli býti přijati a doprovozeni s obzvláštní slávou a poctami! Ale taková byla moc některých občanů, kteří tehdy naše město spravovali a hradili se v té věci nespravedlivými i nepravdivými obavami, že přes nelibost ostatních občanů mohli tak učinit. Naproti tomu kapitán z Forli, starý tyran, který býval vždy nepřítelem svaté Církve a naší obce, náčelník strany ghibellinské v Romagni, exkomunikovaný a prokletý Církví,33 chtěje se odebrati s velkým ozbrojeným průvodem do Pisy k císaři, byl v našem městě přijat s nezřízenými a nadbytečnými poctami a pozván správci obce i jinými občany, strávil tu vesele několik dní svého pobytu. Když se později chtěl zúčastnit dvorského života v okolí zvoleného císaře v Pise, nebylo mu ani dovoleno vstoupiti do města,34 neboť byl v opovržení svaté Církve. Není čestné vytýkati to, co jsme jedenkrát udělali nepříteli; ale zdá se věcí velmi zavrženíhodnou, místo patřičné pocty stíhati velespolehlivé přátele podezřením a dělat jim něco na potupu. Pošetilé nevědomosti neustále se měnící vlády v našem městě bylo tentokrát dovoleno tak učinit.

51

XLIII. Jak císař Karel přibyl do Pisy Zvolený císař, uniknuv šťastně z rukou tyranů milánských, přibyl v průvodu svého nevlastního bratra, patriarchy akvilejského, v neděli 18. ledna léta 1355 od Vtělení Páně po hodině deváté do města Pisy. A protože Pisané byli připraveni přijmouti jej s poctami, vyšli mu vstříc s procesím v čele s arcibiskupem35 a veškerým duchovenstvem a mládenci, odění podle skupin novými stejnokroji, uspořádali s velkou slávou a veselím na jeho počest sedání. Také správcové města s jinými váženějšími občany a se žoldnéři beze zbraně vyšli mu z města vstříc, prokazujíce mu svrchovanou úctu, a podobně mu vyšlo vstříc – plno veselí – i všechno ostatní obyvatelstvo. A v doprovodu svých rytířů s bohatým baldachýnem nad hlavou, za pokřiku lidu: Ať žije císař!, uvedli jej do města. Císař, oděn velmi vznešeně tmavě fialovým rouchem bez jakýchkoli zlatých či stříbrných ozdob či drahých kamenů, bral se kupředu velmi pokorně, zdravě velké i malé, a uchvacoval mysli mnoha cizinců, kteří tam přišli, aby jej viděli, svým vlídným pohledem a skromným chováním.36 Byv doveden do katedrálního kostela, zbožně poklekl před oltářem a vykonal svoje modlitby. Když pak sestoupil z koně, byl s velikým jásotem a slávou uveden do vznešených obydlí Gambacortiů,37 kde byla proslulá zahrada; a když mu zmínění Gambacortiové připravili světnice a lůžka, opatřená přeušlechtilými ozdobami, a byla připravena jídla pro večeři a hostince pro celý jeho průvod, skončil ten den v největším veselí, aby se naplnilo staré přísloví, které říká, že po radosti přicházívá pláč – jak bude možno dotvrdit, až budeme sledovati další císařův postup.

XLIV. Jak císař veřejně vyhlásil velké shromáždění občanů v Pise a co z toho vzešlo Následující pondělí, dne 19. ledna, chtěl císař dát shromáždit občany v Pise do velkého shromáždění, aby od nich přijal přísahu poslušnosti. I dal vyhlásit, aby se všichni za tím účelem shromáždili u dómu. Lid, pobídnut touto výzvou, se k dómu také shromáždil. V té době byly v Pise dvě strany: jedna, jejímiž náčelníky byli Gambacortiové a Cecco Aglisti a která se jmenovala Bergolini, měla v rukou správu

52

obce; druhá se jmenovala strana Matraversiů a nesrovnávala se s těmi, kteří měli v rukou vládu nad městem. A tu přišel za císařem z Lombardie jakýsi Paffetta z rodu hrabat di Montescudajo,38 který byl jedním z vůdců strany Matraversiů, a spolu s jinými příslušníky této strany, majíce v úmyslu odstranit dosavadní vládu ve městě, kterou zvolený císař v Mantově přislíbil zachovat a udržet, když už císař byl na cestě do Velkého shromáždění a přejížděl po mostě,39 jali se velmi hlučně křičeti, provolávajíce: Ať žije císař a svoboda! Ať zhyne konservator!40 I uslyševše v hluku překvapující obrat o konservatorovi, mocní páni i prostí občané naplnili se neklidem – jedni protože měli strach, a druzí, protože měli špatné úmysly – a lid se počal chápati zbraní. Císař, doslechnuv ten obrat, okamžitě obrátil, a maje při sobě Francesca Gambacortiho, který mu měl jako plnomocník obce města složit přísahu,41 a s ním městské žoldnéře, odebral se do paláce starších a odtamtud rozeslal po městě výzvy a poručil občanům, aby složili zbraně, a nechal uklidniti lid. Nějaká část městských žoldnérů zůstala ve zbrani na znamení, že jsou stráží. Jiného se toho dne nic nestalo a přísaha, kterou měli Pisané zvolenému císaři složit, se odložila.

XLV. Jak císař byzantský znovu získal vládu ve své říši XLVI. Jak pisánští Matraversiové zapůsobili na císaře Abychom se vrátili k záležitostem pisánským: V úterý dne 20. ledna zmíněného roku se shromáždili s Paffettou větší počet příslušníků strany Matraversi a s nimi značná část nové strany, která se jmenovala Malcontenti, a společně se dostavivše před zvoleného císaře, velmi naléhavě jej vyzývali a prosili, aby pro dobro a upokojení obce ráčil vzíti do přísahy pisánské vojáky, neboť prý občané jsou velmi nespokojeni, že jejich vojáci poslouchají rozkazů dvou soukromníků, totiž Franceschina Gambacortiho a Cecca Agliatiho. A Cecco Agliati z nějaké závisti, kterou pojal, když viděl, že žoldnéři se v nouzi utíkají spíše k Franceschinovi než k němu, doslechnuv o tomto nepokoji, odebral se k císaři a prohlásil, že Matraversiové a Malcontenti mají pravdu a že za svou osobu by byl spokojen, kdyby se stalo tak, jak žádali. Zvolený císař, vida, že vystoupení Matraversiů a Malcontentů odpovídá tomu,

53

co chtěl – jakkoli to bylo proti sjednaným slibům – pod záminkou, že chce zavést v obci pokoj a odstranit podnět pohoršení, která tu vznikla, bral se do paláce starších a dav tam shromážditi jízdné i pěší vojáky ve službách obce, vzal je pod přísahu a počal se zpronevěřovati svému slibu, pokud šlo o vládnoucí skupinu, a dodávati smělosti jejím odpůrcům. Ale aby nedal najevo, že tak brzy porušil úmluvy, rozhodl se a sám ze své vůle udělal kapitány městských vojáků Franceschina Gambacortiho a Cecca Agliatiho.42 Věci se dostaly tak daleko, že se nikdo neodvážil něco proti tomu, co dělal, říci, ani připomenouti úmluvy a sliby při nich učiněné, ale každý prohlašoval, že je s tím, co císař udělal, spokojen, aby jen dosáhl jeho blahovůle.

XLVII. Jak se dále rozvíjely události v Pise Když Gambacortiové a jejich stoupenci zpozorovali, že císař se zalíbením přitakává změnám, které se snažili přivodit jejich odpůrci, a nemá v úmyslu v té věci zjednati nápravu, uvědomili si, že jich postavení je otřeseno a marně hledali cestu jak tomu čelit, a tak když viděli, že na tom nejsou dobře, sešedše se spolu, rozhodli se, že bude menším zlem, dají-li sami – dříve než by se toho chopila strana jim nepřátelská – podnět k tomu, aby císaři byla svěřena svrchovaná vláda nad městem, neboť měli za to, že císař je jim zavázán úmluvami a pakli by mu byla taková svrchovaná vláda dána, že by jim byl zavázán ještě více. A rozhodnuvše se tak, dostavili se k císaři43 a krásnýni a uctivými slovy prohlásili, že – aby odstranili pohoršení v městě Pise a jeho kraji i mocenském okrsku – učinili opatření, aby mu byla dána vláda nad městem. Císař, který o to nepřímou cestou usiloval, projevil nad tím náramné uspokojení a okamžitě se vlády nad městem ujal. Odstranil z bran stráže, které tam měli Pisané, a dosadil tam zbrojný lid svůj. Ve dne v noci dával město hlídat svou jízdou, aby tu posílil svoji moc, i městské důchody vzal do své správy. A vydal ze své strany vyhlášku, aby ten, kdo by se cítil v minulosti či v budoucnu ublížen, obracel se o spravedlnost k němu a k jeho soudu, prohlašuje přitom, že jeho snahou je, aby beránek se bez újmy a beze strachu pásl vedle vlka. Celá tato věc byla – dík tomu, že strany spěchaly a císař na to pod záminkou, že chce obec uchovati v pokoji, dosti naléhal – provedena velmi rychle, aniž se kdo staral o to, je-li s tím obecný souhlas.44

54

XLVIII. Jak se vyslanci obce florentské odebrali k císaři Obec florentská dlouho vyjednávala s obcí sienskou a perugijskou o tom, jak by společně zabezpečily svobodu vlády ve zmíněných městech45 a shledala, že Perugijští se mohou vyprostiti z poddanství Říši s odůvodněním, že jsou poddaní svaté Církve.46 Nicméně na jejich radu se dohodla se Sieňany, že budou před císařem postupovati ve všem svorně a že budou hledět udržeti svoje postavení i nezávislost svých obcí. Když se dospělo k této dohodě, Florenťané, kteří zvolili jako vyslance k císaři šest vážených občanů, dali jim ponaučení o tom, co chce jejich obec, s tím, že Sienští podle slibu, daného jim radou Devíti, která spravovala a řídila toto město, půjdou stejnou cestou. Vyslanci, majíce při sobě psané instrukce týkající se poslání jim svěřeného, opustili 22. ledna Florencii, všichni oděni jednostejně dvojím rouchem – jedním z jemného šarlatu a druhým ze žilkovaného jemného sukna – s bohatými ozdobami a každý s osmi sluhy na koních, rovněž ve stejnokrojích. Na cestě čekali řadu dní na vyslance perugijské a sienské, aby se objevili před císařem všichni společně, jak to měli nařízeno, doufajíce, že – dodrží-li Sieňané sliby Florentským a Perugijským dané – dosáhnou při císařově blahovůli všeho, oč budou žádat. V té naději se však měli vinou nedobrých úmyslů Sieňanů zklamat …

XLIX. Co nového se přihodilo v Montepulcianu L. Jak se strany v Pise mezi sebou smířily Když císař vzal na se ochranu a svrchovanou vládu nad Pisou, vložil místo Pisanů na stráže Němce a již začal zabírat a požadovat pro jejich ubytování i domy bohatých občanů pisánských a jejich zařízení – v obavách, aby nedošlo k něčemu horšímu, shromáždily se obě strany pisánské 23. ledna 1355 v domě starších, a jsouce tu pohromadě, všichni prohlašovali, že tím, že se císař proti úmluvám a bez úrady obce ujal ochrany města a vlády nad ním, je vinna jejich nesvornost a jejich neuvážený postup. Poukazovali také v tom shromáždění na to, jaké zlo by z jejich nesvárů mohlo vlasti vzejíti. A tehdy se otrávené mysli na jedné i druhé straně začaly tvářit, jako by chtěly mezi sebou dosíci

55

svornosti. Starší za těch okolností zvolili z každé strany po dvanácti občanech, kteří, sešedše se spolu, jednomyslně se usnesli, aby se všechen svár obrátil zase v jednotu a svornost. Poradivše se pak s mnoha občany, způsobili, že mezi těmi, kdo měli mezi sebou nějaký spor, došlo k smíru; a ti, kteří se jako příslušníci různých stran škorpili, ukázali se tentokrát jako lidé jedné vůle a svorně zvolili čtyřiadvacet občanů, po dvanácti z každé strany, aby s vůlí císařovou provedli změnu v městských řádech a ve vládě nad městem. A utvrdivše takto svornost mezi sebou, odebrali se k císaři, který zatím už propustil burgundské a italské žoldnéře města Pisy a na jejich místo uvedl svoje žoldnéře německé a dal jimi sobě přísahati. Když přišli před císaře, pověděli mu krásnými a moudrými slovy, že se smířili a jsou svorni. Císař – bez ohledu na to, co slyšel od řečníků – dal položit lidu47 otázku, zda se to stalo s jeho vůlí. Všichni pokřikem odpověděli, že ano. Tehdy se císař omluvil, řka, že to, co učinil, se nestalo z jeho podnětu ani z jeho vůle, ale proto, že různice a pozdvižení, jež byly vyvolány a odehrály se před jeho očima, vyvolaly v něm obavy, aby nebyl zneuctěn a město se neocitlo v nebezpečí, a proto že se ujal jeho ochrany. Teď, raduje se velice z jejich smíření a svornosti, že vrací ochranu města obci a úřady občanům. Okamžitě také svou autoritou potvrdil čtyřiadvacet, kteří byli zvoleni k provádění změn ve městě, prose a žádaje je, aby si při volbě nových úředních představitelů města vedli dobře a přihlíželi ke všem občanům tak, aby si nikdo nemohl oprávněně stěžovat. Klíče od městských bran však jim vydati nechtěl. A kdo si dobře povšimne tohoto postupu, shledá, že postavení těch, kteří vládli v Pise, bylo lstivým důmyslem císařovým oslabeno a snad dá za pravdu pověsti, která kolovala, že totiž všechno to, k čemu došlo, bylo smluveno Paffettou, náčelníkem Matraversiů, s císařem už v Lombardii.48

LI. Jak se Gentile da Mogliano opět zmocnil města Ferma LII. Jak byli vyslanci florentští a sienští přijati císařem 29. ledna toho léta vjeli vyslanci obce florentské do Pisy a odebrali se složit císaři poklonu. Byli s nimi i vyslanci obce arezzské, kdežto vyslanci obce perugijské – protože chtěli vystupovati jako poddaní

56

svaté Církve – nechtěli s nimi jít. Přišedše k císaři, nalezli kolem něho shromážděny všechny jeho barony. Když vyslanci řečených obcí vešli, sňali baroni kápě a císař a jeho okolí je přijali s velkou slávou a radostí. Když chtěli císaři políbit nohy, nedopustil to. A přijav poklonu ode všech, vzal se zvláštním projevem lásky za ruku vyslance florentské a vykázal jim všem místo k sedění po svém boku. Byl pak tu i jeden, jejž objal a políbil na ústa, aby ukázal, že proti němu nepojal žádného hněvu, neboť věděl, že tento muž kdysi, vrátiv se z Německa do Florencie, jej pomlouval.49 A když se tak vesele se všemi bavil, požádali jej vyslanci, aby jim určil dobu, kdy by mu mohli přednésti svoje poselství. I byl jim k tomu určen příští den.

LIII. Jak Sieňané ukázali svoji věrolomnost vůči Florenťanům Následujícího dne, dne 30. ledna toho léta, vyslanci obce florentské, oděni šarlatem podšitým kožešinou se zdobným brokátem, předstoupili – spolu s vyslanci sienskými, jimiž byli nejvýznamnější měšťané tohoto města50 – před císaře a jeho radu. Když však Florenťané chtěli, aby tam spolu s nimi byli i vyslanci arezzští, Sieňané, kteří se k Florenťanům chovali falešně, nechtěli k tomu přivolit, aby Florenťané při tom rozhovoru neměli nikoho, kdo by šel s nimi. Vyslanci florentští, začavše vykládati svoje poselství, jak jim bylo uloženo – aby zdůraznili více svobodu své obce – používali sice slov povinné úcty, jaká přísluší Velebnosti císařské, mluvíce o svaté koruně a poté oslovujíce císaře Nejjasnější kníže! – ale nevzpomněli přitom jeho hodnosti císařské a neprokázali mu nějakou úctu jako poddaní. Požádali jej prostě, že obec florentská, jsouc ho poslušna, chce takové a takové svobody, aby mohla svému lidu uchovat zděděnou volnost. A vyřídivše vše, jak jim bylo uloženo, uzavřeli svou poklonu vzhledem k císařské Velebnosti poněkud málo uctivě. Ta věc pak přinesla správcům obce florentské, od nichž se vyslancům této rady dostalo, dost hanby. Mezi barony a rady císařskými – a nejvíce mezi těmi, kteří svým stranickým smýšlením byli obci florentské nepřátelští – vzniklo totiž z toho rozhořčení a stalo se jim to podnětem, aby vystoupili proti naší obci. A kdyby císař, patriarcha a vicekancléř51 nebyli bývali umírněnější než ostatní

57

členové císařské rady, byly by se věci – vzhledem k tomu, co následovalo ze strany Sieňanů, kteří v této radě obec florentskou zklamali – vyvíjely opačně, než jak si bylo přáti, a bylo by to vyvolalo nevoli na jedné i druhé staně. Ale moudrý císař s umírněností sobě vlastní poznal, jaké nebezpečí by proň v jeho situaci znamenalo, kdyby se rozešel s obcí florentskou, a proto to snesl, velebě obec florentskou a prohlašuje, že chce vzhledem k ní učinit, co se ctí učinit bude moci, aniž by příliš dbal na čest císařského jména. Rozhodl se, že se vrátí jindy s větší bedlivostí k jednání se zmíněnými vyslanci, a svou radu pokáral za všechna urážlivá slova, která tu padla. Po tomto výstupu se vyslanci sienští – kteří měli na srdci něco jiného, než co slíbili Floranťanům, a radovali se z toho, že florentští vyslanci ukázali k císaři tak málo úcty – domnívali, že přišla pro ně vhodná chvíle, na kterou správcové jejich obce se skrývanou zlovůlí dlouho čekali, majíce za to, že svou zradou sklíčí a zničí obec florentskou.52 A zradivše to, co čestným slovem byli naší obci slíbili, začali vykládat před císařem, jeho radou a florentskými vyslanci svoje poselství, velebíce zdobnou řečí jas Velebnosti císařské a nazývajíce císaře svým pánem; a bez jakýchkoli podmínek nabídli mu vládu nad svou obcí,53 připojujíce k tomu slova největší chvály, jaká jen bylo možno pronést, i přeštědré nabídky, neboť se domnívali, že budou za to bůhvíjak vynášeni a velebeni a obec florentskou že tak uvedou v hanbu. Tehdy císař milostivě a s radostnou tváří přijal a schválil nabídku obce sienské a velmi pochválil její vyslance za jejich úctyplný projev, káraje při tom skrytě ty, kteří mluvili s císařskou Velebností s menší úctou. Poněvadž však úmysl sienského sboru Devíti byl až do té chvíle mnoha významným občanům sienským i obci florentské tajen, vedlo to, když se úmysl ten začal projevovati skutky, k rozličným zápletkám a dostavily se dosti zajímavé důsledky, o nichž svým časem a v dalším budeme vyprávět. Vzpomeneme ještě také, jak řízením božím sbor Devíti, který o této zradě rozhodl, byl při tom potřen a zničen, kdežto obec florentská, stoupajíc výše, posílila a zlepšila svoje postavení.

58

LIV. O omylech, kterých se dopustila obec florentská a o podvodných jednáních jejích sousedů vůči ní Ačkoli to, co následuje, není věc pozoruhodná, patří to k našemu pojednání jako vysvětlení věcí, jež měly přijít. Správcové obce florentské, když doslechli, že císař přišel do Itálie a že byl korunován v Monze, neučinili ze své strany žádného opatření k užitku a pro dobro naší obce. Když císař dlel dlouho v Mantově, při slabém postavení, v jakém tu byl, kdyby byla naše obec k němu poslala, aby mu poskytla posilu, byli by od něho bez zdráhání dosáhli, cokoli by byli chtěli. Později se s ním o tom – jak ještě uslyšíme – s nebezpečím a velmi namáhavě dohadovali. Ve své ubohé nevědomosti opomenuli se také postarat, aby seznámili s tím, co chtějí a rozhodli se podniknout, všechna města, opevněná místa a území okolní, která by byli při troše prozíravosti lehko byli přiměli k tomu, aby mluvila a jednala tak, jak by si to byla obec florentská přála. Tak ve skutečnosti každé území a opevněné místo, aniž by se dotázaly obce florentské, šly za svým prospěchem, a to nikoli bez nebezpečí pro naši obec. Naši správcové neosvědčili v průběhu událostí dost bdělosti a pohotovosti. Je to už dávným a vžitým hříchem lidí v naší obci, neboť tu není nikoho, kdo by se opravdu staral o její stav a zaopatření. Správcové obce, ačkoli nemají ve své úřadní funkci mnoho na práci, mají na mysli spíše svoje věci soukromé, nežli dobro obce a vede je více štěstí, než prozíravost (ale mnoho jim pomáhá i Bůh a nařízení usnesená ve Velikém shromáždění obce našimi dávnými předky). A tak se tehdy také stalo, že Sieňané beze všeho porušili čestné slovo, dané Florenťanům. Též Volterrští, slyšíce, jaké nabídky učinili Sienští, proti vůli Florenťanů se dobrovolně poddali se svou obcí císaři.54 Pistojané proti vůli Florenťanů a aniž by se s nimi byli poradili, poslali k císaři vyslance, aby se mu poddali, ale slyšíce, že obec florentská se proto na ně hněvá, zdrželi se dobrovolné nabídky a spíše ze strachu než z lásky to neudělali. Samminiatští se počali potají, skrývajíce to před Florenťany, dobrovolně poddávat císaři, a když dospěli k vzájemné dohodě, udělali to dříve, než Florentští mohli zakročit.55 A kdyby se byli bývali správcové arezzští tak silně nebáli svých emigrantů Tarlatiů56 a ghibellinů uvnitř města a kdyby byli v té síni spatřili, jak Sieňané před císařem opouštějí Florenťany, byli by se poddali jako ostatní, nedbajíce na obec florentskou; ale

59

z ohledu na sebe samy hleděli udržet svobodu své obce, protože na ně silně útočili Tarlatiové, Pazziové a Ubertiniové,57 kteří byli s císařem. I poznavše vyslanci florentší podvod Sieňanů a to, co udělali Samminiatští a Volterrští, začali mluvit za Arezzské a Pistojské. Císař jim v tom nijak prudce nebránil, ale řekl jim slovy evangelia: Aetatem habent, ipsi de se loquantur!58 a nedovolil, aby jim dodali odvahy či postavili se za ně. A tak, nemajíce dost prozíravosti, ocitli se představitelé obce florentské vinou vlastního svého jednání i vinou těch, kteří se měli starati o jejich sousedy, den ode dne v nebezpečnější situaci a byli vystaveni výtkám ze strany ostatních občanů.

LV. O spoustě Němců, kteří přišli k císařově korunovaci Zatím co císař dlel v Pise, zabrán jednáními s městy a obcemi toskánskými, jak jsme o tom vyprávěli, ještě než přišli plnomocníci obcí dotvrdit sliby poddanství, rozšířila se zpráva o jeho korunovaci v Monze, o jeho příchodu do Pisy i o tom, jak byla italská města získána, že mu slíbila poslušnost, po Německu a v jeho Království českém. A tak vytáhla císařovna59 s průvodem tisíci rytířů, dobrých bojovníků, a mnoha baronů, za ním do Pisy. Podobně pak vytáhlo i mnoho prelátů a mocných pánů z různých krajů Německa, každý s velikým doprovodem, aby dorazili do Itálie a zúčastnili se císařovy korunovace. Císařovna a více než 4000 rytířů, příslušníků nejvybranějšího a nejbohatšího panstva na světě, na dobře vybavených koních a s ušlechtilými okrasami i mnoha postroji, ale jen s lehkou zbrojí dorazili v krátkosti do Pisy.60 Mnoho se jich tam bralo přes naše město, takže jich tu noclehovalo 600–700 za noc a byli přijímáni na nocleh se zdvořilou a dvornou pozorností. Císařovna, aby dala městu najevo svou přízeň, chtěla se také bráti přes Florencii. Ale poněvadž naše obec ještě nedospěla s císařem k pevné dohodě, z obavy, aby nevzdělané a prostořeké vrstvy lidové nepoužily za pobytu císařovnina ve městě nějakých hrubých slov proti cizincům nebo proti správcům naší obce, bylo pro uvarování zlého a pro větší jistotu rozhodnuto a přijato, aby ani s velkým, ani s malým průvodem do města Florencie nevešla.

60

LVI. O proměnách v Marce, týkajících se Recanati LVII. Jak Veliká Compagnie hraběte z Landau vnikla do království Neapolského LVIII. Jak se císař odebral do Lukky Jsa v Pise, nechával císař občany provádět změny, o nichž jsme vyprávěli, neboť se domníval, že jejich rozmíšky budou jeho vládě na prospěch. Aby se však obránil proti výtce, že nedodržel smluvené podmínky, mezi nimiž bylo i podrobení Lukky, a poněvadž si představoval, že by při tom mohl něco získat, rozhodl se, že se odebere podívat se na toto město, a vytáhnuv tam dne 13. února zmíněného roku s nevelkým průvodem ozbrojeného lidu, pobyl tam toho dne i dne následujícího. Když přijímal hold ze strany občanstva, prosili jej, aby jim vrátil svobodu. Moudrý a prozíravý císař však, aby se zalíbil Pisanům a ukázal jim, že chce dodržet sjednané podmínky (ačkoli měl v úmyslu něco jiného), řekl, že ví, že občané Lukky byli dlouhý čas v odboji proti Říši a že proto má za to, že si to, čeho se jim dostalo, zaslouží. Na útěchu jim dodal, ať jen trpělivě to, co nesou jako pokání za provinění, jehož se dopustili, snášejí, aby si tak zasloužili dojíti zase svobody. V Agostě ponechal tytéž občany, které tam dali jako stráž Pisané a také z úředníků, pověřených správou města, neodstranil ani jediného. Druhého dne se pak vrátil do Pisy.61

LIX. Jak se v Galuzzu narodilo nestvůrné dítě LX. Jak Sieňané jednali s císařem Nad městem Sienou vykonával vládu dlouhé časy sbor Devíti, který byl jistým důvtipným podvodem vybírán z devadesáti občanů. Když totiž přišel čas provést obecné hlasování, aby každý toho hodný občan z řad měšťanstva se mohl dostati do sboru Devíti, sešli se ti, kteří se už zmocnili úřadů, potají v jednom kostele a tam určili některé, o nichž chtěli, aby ve Sboru zůstali, a potvrdili je mezi sebou přísahou a navzájem si slíbili, že dají těmto lidem svoje hlasy černými boby.

61

Všechny ostatní pak, o nichž se mělo hlasovati – ačkoli mnozí z nich byli dobří a důstojní občané – odmítali boby bílými, takže sbor nerostl více, než chtěli, a nedostal se do něho nikdo, koho by byli předtím k tomu neurčili. Proto jej všichni ostatní příslušníci měšťanských vrstev i malá část šlechty, se kterými se nedorozuměli, velmi nenáviděli. Bylo tu několik lidí, kteří tuto stranu ovládali a podle své vůle spravovali město; to byli právě ti, kteří se domnívali, že svou zradou sklíčí obec florentskou a pomocí císařovou zničí její svobodu a její vládu a že sami se pozvednou, podřídí-li svobodu své obce svrchovanosti císařově, jak jsme o tom vyprávěli shora. I stalo se, že když v Sieně vešel ve známost záměr jejích správců, odchylující se od záměru Florenťanů i mínění valné části jak velmožských, tak měšťanských občanů sienských a když vyslanci poslali k obci sienské, aby se jim dostalo zplnomocnění k složení slibu poslušnosti, počala ta věc mysli občanů zneklidňovat a tito počali takové zmocnění odmítat, zahrnujíce svoje správce a příslušníky sboru Devíti výtkami za to, co učinili. Město bylo v těžkých obavách, že tu dojde k převratu a k bouři a všechny velmožské domy se opatřovaly zbrojným lidem.62 Císař v Pise naléhal, aby sienští vyslanci složili poddanský slib, který slíbili složit, a dal proto i ohlásit shromáždění lidu. Tehdy jeden z vyslanců, který byl z rodiny Tolomei, prohlásil ke svým druhům, že bez nového, výslovného zmocnění ze strany svých spoluobčanů tento slib složit nemíní.63 A protože se pak každý táhl nazpět, věc uvázla a poslali zase nazpět do Sieny. Císař se nad tím velmi zarmoutil, a jat podezřením, zůstával po všechny dny tohoto čekání uzavřen, aniž komu poskytl slyšení nebo komu se ukázal. Velmožští občané sienští, nahlížejíce velké nebezpečí, do něhož by se jejich obec mohla dostati, kdyby se slibu danému císaři vzepřela, oznámili sboru Devíti i lidu, že bez jejich svolení nejsou oprávněni vládu nad městem císaři odevzdat, a aby se zalíbili jak prostému lidu, který byl smýšlením na straně císařově, tak i sboru Devíti a straně stojící za ním, svolali dne 26. února shromáždění lidu a tu dali plnou moc k dobrovolnému poddání se císaři odhlasovati. Císař tak poznal a uvědomil si, že velmožské rodiny sienské mají vládu nad městem ve svých rukou a mohou s ní dělat, co chtějí, a poznal také, že podrobení města je především jejich dílem.64 Když pak došlo zmíněným vyslancům v neděli 1. března plnomocenství, svolal císař valné shromáždění a zmínění vyslanci – majíce k tomu

62

plnou moc své obce – složili zvolenému císaři za sebe i za svoje potomky slib, že se dobrovolně poddávají, pokud jde o vyšší i nižší pravomoc nad tímto městem a krajem i jejich lidmi, vladařské moci Říše, nevyhrazujíce si žádné svobody, která by odpovídala dřívějšímu svobodnému postavení této obce. Nato mu složili hold a přísahali mu. Císař to přijal a uvítal za sebe i za své nástupce v budoucnu s velkou radostí a lid pisánský, který byl při tom, to doprovodil jásotem.65 Tak – zaslepeni skrytou nenávistí, kterou chovali k obci florentské a soudíce, že tak poničí svobodu Florenťanů – Sieňané neuváženě vydali v poddanost vlastní svou svobodu.

LXI. O řadě ghibellinských poselství, jež se dostavila k císaři Nechceme přejíti mlčením, co nyní následuje. Pan Piero Sacconi, arezzský biskup z rodu Ubertiniů, a Neri da Faggiuola se svými přáteli a s Pazzii z Valdarna66 vynaložili vše a zastavili i prodali svoje statky, aby mohli nakoupit krásné koně a skvělé zbraně, a objevit se v plném lesku v okolí a ve službě císaři, majíce za to, že jím budou za to velebeni nade všechny Toskáňany. Když pak byli vyslanci arezzští u císaře, aby s ním jednali o dohodu, dostavili se jejich právě uvedení náčelníci ke slyšení a drze žádali, aby byli uvedeni nazpět do svého města Arezza a aby jim byly vráceny jejich statky a majetky. Vyslanci tomu statečně odpírali. Císař, který měl na mysli zájmy svoje a ne zájmy strany ghibellinské, se zvedl a odkázal vyhnance na auditory, kteří mu měli podati zprávu. Pan Piero si před auditory vedl náramně zpupně a tvrdými hrozbami a hrubostmi se dožadoval, aby byl znovu uveden v hodnost vrchního velitele v Arezzu a v okolí.67 Vyslanci mu moudře a statečně vytkli jeho ohavnou tyranii i jeho obohacení, získané násilným lupem a otevřeným zlodějstvím, kterého se dopouštěl na méně mocných pod titulem svého kapitanátu, uzavírajíce, že by se mu mělo dostati ze strany Říše spíše přísného potrestání, ježto učinil z kapitanátu zmíněného města nesnesitelnou tyranii a toto město, které mu bylo dáno císařem Jindřichem svaté paměti v ochranu, ve své ničemnosti a převeliké lakotě postoupil a prodal za 40 000 zlatých fiorinů k veliké hanbě a škodě Svaté říše římské Florenťanům.68 I styděl se pan

63

Piero, že svou bezuzdnou drzostí odhalil před císařskou Velebností tolikeré svoje hříchy. Zmíněný pan Piero také v přítomnosti auditorů a vyslanců potupil Neriho da Fagiuola, že prodal uzemí Borga,69 které on získal pro ghibelliny, straně guelfské. Neri mu však odpověděl zvysoka, vysvětliv, že k tomu všemu došlo pro ničemnost páně Pierovu a pro jeho násilnosti, když tam byl. Také biskup arezzský si stěžoval na pana Piera pro těžké urážky, jichž se proti němu dopustil. I mluvili najednou jeden proti druhému tak, že se všichni musili dožadovati před císařem a jeho radou prominutí velmi ošklivých věcí, aniž by dosáhli jiného užitku. A od té chvíle probíhalo slyšení vyslanců arezzských u císaře o dohodě, týkající se jejich města, velmi milostivě.

LXII. Jak se Volterrští poddali císaři Ačkoli jsme se už prve zmínili o podrobení Volterrských a Samminiatských, vracíme se k té věci znovu. Volterrští, když se dověděli, že se Sieňané bezpodmínečně podrobili císaři, nemajíce valné lásky ani důvěry k obci florentské (neboť byli ovládáni tyranií synů pana Ottaviana de’Belforti, kteří – ačkoli pocházeli z rodiny guelfské70 – se pro svou tyranii přikláněli, sledujíce svůj prospěch, k smýšlení ghibellinskému a nemilovali obec florentskou ani Florenťany už vzhledem ke své tyranii, která byla v příkrém rozporu se svobodou naší obce), aniž by dbali rady Florenťanů, aby požádali o podmínky, zvolili svoje vyslance co plnomocníky, a davše jim plné moci, vyslali je do Pisy. Ti pak ve veřejném valném shromáždění dne 4. března zmíněného roku se dobrovolně podrobili svrchovanosti císařově a jeho nástupců a složili slib věrnosti i hold a přísahu ve jménu své obce, jako to udělali Sienští.

LXIII. Jak se Samminiatští poddali císaři Samminiatští, kteří bývali poslušnější obce florentské než Volterrští, vidouce, že shora zmíněná města strany guelfské se již podrobila Říši a že obec florentská sama jedná o dohodu s císařem, a jsouce mezi sebou rozděleni z valné části ve strany podle dvou rodin Malpighi a Mangiadori, z nichž každá se obávala, aby ji druhá nepředstihla,71

64

dohodli se po několika dnech vyčkávání na společném postupu. A skrývajíce se před Florenťany, aby tito nepůsobili na některou ze zmíněných rodin, když viděli, že je pro ně příhodný čas, zvolili svorně svoje vyslance, opatřené pověřením a plnou mocí obce, aby se dobrovolně poddali císaři. Ti pak, jsouce vysláni od nich do Pisy, poddali se dne 6. března ve valném shromáždění dobrovolně vrchní moci císařské. Když složili přísahu a chtěli vzdáti hold a políbit císaři nohy, císař je zvedl a přijal je ad osculum pacis,72 což neudělal plnomocníkům žádného jiného města. Soudilo se souhlasně, že příčinou toho byla úcta, kterou Říše měla odedávna k tomuto opevněnému místu, kde bývalo sídlo císařů a jejich vikářů, protože je to uprostřed mezi velkými a bohatými městy toskánskými. Ale nemalou příčinu k tomu zavdala i zmíněná již nevalná prozíravost správců našeho města.73

LXIV. O nezvyklém času, jaký byl toho jara LXV. Jak tajemství, na které ve Florencii přísahali, bylo vyzrazeno císaři Vyslanci florentští zatím pokračovali v jednáních o dohodu s císařem, majíce uloženo nabídnouti mu jménem obce padesát tisíc zlatých fiorinů, dostane-li se jim podmínek a privilegií, které ze strany obce byly na něm požadovány. Císař však, maje zprávy z Florencie a jsa chytrý, neprozradil, že mu při jednání jde především o peníze, ale ukazoval se při sjednávání podmínek nepřístupným a tvrdošíjným, aby prodal svoje zboží dráže. I pozorujíce to vyslanci a dostavše tajně pokyn z jeho okolí, vyslali dva z nich po společné úradě nazpět do Florencie, aby podali správcům obce zprávu a informovali je o tom, co by podle jejich názoru vyhovovalo záměrům císařovým. Když správcové obce viděli, že se císař zatvrzuje a že okolní města se dobrovolně poddala jeho vrchní moci, dostali ne bezdůvodně strach a drželi řadu porad, při nichž rozprávěli o poklescích zvoleného císaře: jak zjevně nedodržel slibu daného Gambacortiům, ani svých závazků, pokud šlo o postavení těch, kdo řídili město Pisu, využívaje ochotně pozdvižení a nesvárů mezi tamními občany k jejich oslabení, jak držel s těmi, kdo byli ochotnější prováděti změny ve městě, aby přitom dosáhl větší moci

65

nad ním, a jak se ukázal potřebným a žádostivým nahrabat si co nejvíce peněz. I pojednavše několikrát o záležitostech císařových a záležitostech naší obce, přijali nakonec jako menší zlo rozhodnutí, aby se nehledělo na cenu peněz a šlo se v nabídce císaři až do sta tisíc zlatých fiorinů, zůstane-li obec florentská svobodnou, pokud jde o její správu, a budou-li i další speciální podmínky ze strany obce požadované splněny. Provedení těchto věcí svěřili vyslancům, uloživše jim, aby trvali pevně na padesáti tisících a nedali najevo ani strach, ani zbabělost, nýbrž, až se bude jednati o množství peněz i o jiné podmínky, prosazovali a zastávali prospěch obce. Kdyby však císař chtěl jednání přetrhnouti, měli mu dáti zmíněných 100 000 zlatých fiorinů. K této úradě došlo jen mezi priory a jejich rady za přítomnosti malého počtu přizvaných a všem bylo nakázáno, aby o věci zachovali mlčení, což bylo také přísahou slavnostně stvrzeno. Když však byli oba vyslanci posláni nazpět do Pisy, a jsouce s císařem, statečně zastávali, co jim bylo uloženo, císař se jim začal do očí smáti a pověděl jim, co mu bylo důvěrně sděleno a co se dověděl o úvahách jejich obce, řka, že mu to všechno bylo prozrazeno v dopise. Vyslanci okamžitě – aniž by pokračovali dále v jednání – ohlásili úřadu priorů, co se dozvěděli z úst císařových o odhalení jejich tajné porady: že z toho důvodu, ačkoli mu ze své strany v ničem nepovolili, nalezli jej tvrdším a pohněvanějším než dříve, vytklť prý jim, že nezradil Gambacortie, ani že není žádostivější peněz než cti, ani že nemá radost z občanských bouří. Když se zvěst o té věci v našem městě roznesla, měli z toho správcové obce a jejich radové i přizvaní, k nimž byla důvěra, velikou ostudu. Přece se však v obci nenašel nikdo, kdo by v té věci byl tehdy něco podnikl,74 aby udělal obecné ostudě konec, neboť vzhledem ke slabosti obce a vzhledem k tomu, že mají císaře tak blízko, báli se, aby z toho nevzešlo nebezpečí ještě větší. Nebyla to úvaha špatná – kdyby se ovšem bylo v té věci po obnově správy obecní, k níž došlo po uzavření míru s císařem, zavedlo vyšetřování a spravedlivý soud.

66

LXVI. Jak císař poslal ozbrojený lid na pomoc papežskému legátovi75 Když se tyranové v Romagni spolu spojili76 a sebrali značný počet zbrojného lidu přišedšího z Lombardie, aby potlačili moc legátovu, jež byla malá, poslal legát k císaři, aby jej požádal o pomoc. Císař – chtěje ukázat svou horlivost a oddanost ve službě Církvi – poslal mu neprodleně ze svých Němců 500 přílbic.77 Jeli přes Sienu, kdež je Sienští přátelsky přijali a přivítali, a dorazivše pod prapory svého pána k legátovi, pokrotili sílu a zvůli tyranů. Ta věc by nezasloužila vzpomínky pro tu jízdu 500 přílbic, ale patří do našeho vyprávění, protože to bylo prvně a naposled, co císař v Itálii sáhl ke zbraním.

LXVII. O císařových jednáních s Florenťany Vyslanci florentští byli skoro každého dne u císaře, aby s ním jednali o dohodu. Císař však, odhaliv tajemství obce florentské, neměl v úmyslu – zvláště když každodenně za ním přibývala veliká síla baronů a rytířů z Německa – ve svých požadavcích povolit, nýbrž zůstával tvrdý a nechtěl přistoupiti na to, co chtěli Florenťané. Nicméně jednal umírněně, aby se s nimi nerozešel úplně – a to i přes všechno pobádání italských ghibellinů, kteří byli v jeho okolí a kteří jej neustále obtěžovali, aby jednání o dohodu s Florenťany přerušil, poukazujíce mu na to, že – maje na své straně Pisu, Sienu, Volterru a Samminiato i pomoc ghibellinů, kteří se k němu dostavili, aby vykonali jeho rozkazy – nepochybně by se Florencie zmocnil okamžitě bez boje a pokořil by – na velikou čest a slávu Říše – její pýchu. Moudrý císař však chápal, do jakého nebezpečí by se mohl dostat, kdyby – moha se ctí a s prospěchem dosáhnouti míru – vyhledával válku.78 Uvědomoval si také, že kdyby obec florentská, která byla velmi mocná, se postavila do čela války proti němu, brzy by se našlo proti němu mnoho nepřátel; a srozumíval, jak by mu posloužil zbrojný lid německý, kdyby jej nezaopatřil štědrou rukou, i jak klamné jsou rady italských ghibellinů. Proto si nechával svůj úsudek a rozhodování ve svém nitru a velmi se bál, aby se nenaskytla příčina, pro niž by Florenťané přetrhli jednání. A tak, když jednání dospělo tak daleko, že vzájemná dohoda se ocitla na do-

67

hled, vyzval vyslance, aby si obstarali ze strany své obce plnou moc, jak toho věc vyžadovala. Vyslanci pak se rozhodli, aby se tři z nich vrátili do Florencie a zařídili tu, aby jim byla plná moc vyhotovena.

LXVIII. Jakých omylů se dopustili správcové obce florentské 79 LXIX. Jak byla ve Florencii vyhotovena plná moc k uzavření smlouvy s císařem Vyprávěli jsme již o postupu vlády obce florentské a jejích správců a můžeme po pravdě říci – jak to také několikrát prohlásil svými ústy ve valném shromáždění i císař – že kdyby byla obec florentská vyslala svoje vyslance do Mantovy, aby mu nabídli její pomoc a podporu při korunovaci, nebyli by se musili dožadovat smluv, o kterých byla svrchu řeč, a císař by jim je byl ochotně – aniž by byli musili slíbit co na penězích – poskytl. Ale prozíravost byla a dlouho už je mimo naši obec. A tak, když se tři vyslanci vrátili do Florencie, aby dali – vzhledem k tomu, že doufali v dohodu s císařem – vyhotovit plné moci, a dne 12. března zmíněného roku se sešla – podle usnesení naší obce, že věci se mají uvážit nejprve v radě, a pak ve shromáždění Velké obce – Velká obec, písař, mající na starosti zápisy o událostech v obci, rodem z …,80 čta ty smlouvy, jež měly býti s císařem uzavřeny, aby dal lidu najevo svou velkou starost o skutečnou svobodu obce – ačkoli ty písemnosti obsahovaly jen věci představenstvem obce a jejich rady již dosti uvážené – dal se do takového pláče, že návrh nebylo možno číst. Mysli členů rady se těmito slzami daly pohnout, že se svého předsevzetí vzdali, a tak se pro ten den od konání porady a vyhotovení plných mocí upustilo a musily se znovu konati jiné soukromé porady, při nichž bylo vystoupení písařovo posuzováno ne jako něco, k čemu došlo z rozumné lásky k obci, ale spíše jako pochlebování, které mu mělo získati přízeň lidu. A proto všechny soukromé porady jen upevnily úmysl vykonat to, co žádali vyslanci. 13. března byl návrh znovu předložen Velké obci. Sedmkrát za sebou propadl; nakonec však, když se mnoho vážených občanů zvedlo, aby promluvili v jeho prospěch a ukázali, jaké dobrodiní z toho obci vzejde a jaké nebezpečí by naopak znamenalo jeho zamítnutí, zvítězil, a všem šesti vyslancům obce

68

bylo dáno oprávnění použít plných mocí, aby mohli jménem obce slíbit, co bylo sjednáno, nebo nově by se s císařem sjednalo. Na to druhého dne, 14. března, byl návrh bez překážek potvrzen v obecní radě81 a vyslanci se s plnou mocí navrátili do Pisy.

LXX. Jak to bylo s kardinály, určenými ke korunovaci císařově V těch dnech přibyl do Pisy kardinál ostijský, kterému přísluší korunovati císaře, a byl přijat zvoleným císařem s velikými poctami. Bývalo zvykem svaté Církve vysílat ke korunovaci císařů tři kardinály: kardinála ostijského, který je povinen, aby se odebral ke korunovaci císařově na svůj náklad a sám se zaopatřil vším potřebným, a dva další, kteří se tam mají odebrati na náklad svaté Církve.82 Tentokráte však – ačkoli byl o to sveden při dvoře papežském tuhý boj, v němž se té milosti dostalo kardinálu de Périgord a kardinálu de Boulogne, kteří měli za sebou významnější příbuzné83 – papež a ostatní kardinálové nedali souhlas, aby Církev na to nesla náklad, pravíce, že chtějí-li se tam zmínění kardinálové odebrati, mají k tomu požehnání, ale nic jiného aby nečekali.84 Kardinálové vzali v úvahu, že náklad je veliký a císař nemá mnoho peněz a má spíše sklon k šetrnosti a tak dosti hanebně – vzhledem k tomu, jak se o to drali – od účasti na tomto poslání upustili. Papež, aby jim neudělal ještě větší hanbu, tam neposlal nikoho jiného; ale císař se nad tím nepohoršil, neboť nemusil prokazovati pocty ještě dalším kardinálům.

LXXI. Jak byla uzavřena dohoda a smluveny podmínky mezi císařem a obcí florentskou Císař uslyšev, že vyslanci obce florentské se vrátili vybaveni pověřením a plnou mocí, aby s ním uzavřeli dohodu, i s jakými obtížemi musili Florenťané při tom zápasit, uvědomil si, že dostal vyslance k tomu, aby mu slíbili 100 000 zlatých fiorinů spíše tím, že jim odhalil, co ví o tajném zasedání obecní správy, než nějakou vlídností. Uvědomil si také, že Pisané z jakéhosi zlovolného ponuknutí už ho požádali, aby je

69

osvobodil od závazku nevybírat poplatky z florentského zboží v Pise, k němuž byli vázáni na základě mírových smluv, a že se musil proti tomu postavit, prohlásiv Pisanům, že jejich postup není správný. Protože pak viděl, že jeho rada zpyšněla zbrojným lidem německým, kterého každodenně v jeho službách přibývalo, i silným nátlakem, který na ni vykonávali italští ghibellini, pojal před svou radou obavy. I chtěl pak míti vyslance u sebe v komnatě s patriarchou a vicekancléřem samotné. A když začali objasňovati smluvené podmínky, ukázal se císař daleko povolnějším, než se ukazoval do té doby, neboť se obával, aby nevznikly spory a nemusil se o svém rozhodnutí při nich raditi se svou radou. Nicméně, když došlo na přísahu, která měla věci, o nichž se jednalo, dotvrdit, a vyslanci neústupně žádali, aby se i císař zavázal přísahou k jasnému prohlášení a výslovnému potvrzení jejich požadavků, císař takovou přísahu rozhodně odmítl a žádal, aby se mu Florenťané prostě poddali, že potvrzení smluvených podmínek vydá zvlášť, a aby v přísaze jejich plnomocníků nebylo žádných klauzulí. Vyslanci – jednajíce v této věci poněkud nerozvážně – ačkoli mohli přísahu složiti bez újmy obce, dlouho udržovali císaře v napětí, které u něho vyvolávalo zřejmý neklid. Konečně v pozdních hodinách nočních přísahu dali dohromady. Na to však přišli s prohlášením, že nechtějí, aby se jejich poddanská přísaha vztahovala na císařovy nástupce v Říši, nýbrž jen na jeho korunu. Císař odpověděl, že nemá za to, že by se na ně vztahovala, protože tuto přísahu mají složiti jmenovitě jeho osobě; pokud by však šlo o jeho nástupce, že žádným způsobem nechce učiniti něco na újmu jejich právům. Poté vyslanci žádali, aby císař ráčil ve svých privilegiích potvrditi všechny zákony a ustanovení, jež byly či byla ve Florencii vydána nebo na nichž by se obec florentská později usnesla, pokud by výslovně neodporovaly obecným zákonům Říše. Tato žádost se císaři zdála nevhodnou a nechtěl k ní přivolit. Protože pak se zdálo vyslancům, že v té věci nemají náležité jistoty, přeli se s ním o to přes tři hodiny hluboko do noci. Nakonec císař, rozhněván, mrštil hůlkou, kterou měl v ruce, na zem, a netaje se svým pobouřením, přísahal několikrát zvýšeným hlasem, že – pakli se plnomocníci s ním nedohodnou, než odejde z komnaty – silou vlastní i silou vladařů milánských a jiných italských ghibellinů město Florencii zničí: je prý to ze strany jedné obce přílišná pýcha, že se chce stavět na roveň Říši!85 Vyslanci vidouce, že je tak vzrušen, prohlásili, že bu-

70

dou hledati způsob, jak by mu mohli v té věci učinit po vůli. Poněvadž pak byla hodina nadmíru pozdní, vyžádali si, aby se směli odebrati k odpočinku. Tak všechno té noci zůstalo nedokončeno a vyslanci okamžitě oznámili florentským správcům obce, co se stalo, aby měli druhého dne včas odpověď. Císař doslechnuv, že vyslanci dopsali obci florentské a oznámili jí, co mu řekli, pojal vážné obavy, aby Florenťané nepřerušili jednání o dohodu. Proto časně z rána, nečekaje, až by se vyslancům dostalo odpovědi, poslal pro ně, a pověděv mnoho moudrých slov o mrzutém nočním střetnutí, jal se dosvědčovati se svou velikou láskou k obci florentské a ochotně svolil k tomu, zač vyslanci žádali. Ve své blahosklonnosti šel dokonce tak daleko, že na slib vyslanců, že mu budou rukojmími, že slib jejich obce bude dodržen, krátce poté, co došlo k dohodě, prohlásil, že se chce spokojiti v této věci i ve všem jiném důležitém čestným slovem obce. A propustil je z rukojemství a potvrdil celou dohodu, ještě než přišla z Florencie odpověď. Nicméně obec odpověděla, že nechce, aby pro zmíněné věci dohoda byla zmařena. To bylo 20. března zmíněného roku.

LXXII. Jak se Florentští ve své neprozíravosti dopustili škodlivého omylu Ačkoli jsme již dosti hovořili o chybách naší obce, jedné zvláštní věci nemůžeme ještě opominouti, abychom se o ní na tomto místě nezmínili. Když byla uzavřena a stvrzena dohoda s císařem, že mu dají 100 000 zlatých fiorinů, aby skoncoval a odvolal odsouzení a tresty, kterým naše město podle dekretů císaře Jindřicha a jiných jeho předchůdců propadlo, našla se přísaha, kterou zmíněný zvolený císař složil papeži Klimentovi VI. a Církvi římské, když se mu ze strany tohoto papeže a svaté Církve dostalo podpory při volbě na trůn císařský: že totiž zruší všechny rozsudky vynesené jeho předchůdci proti městům toskánským a že je osvobodí ode všech závazků, kterými byla v minulosti poutána k Říši – zejména město Florencii, které bylo spolu s jednotlivými svými občany odsouzeno císařem Jindřichem, což nebylo svaté Církvi neznámo.86 Karel tehdy také přísahal, že zmíněné obce nebude nijak obtěžovati, ani nedá proti některé z nich vyhlásit válku, ani je nezbaví jejich svobody. Byla to veliká nevědomost, že se téměř

71

dva měsíce vyjednávalo s císařem a nevzpomnělo se této skutečnosti. 100 000 zlatých fiorinů, zaplacených za tuto neznalost, byla myslím hodně vysoká cena a přitom obec za to jen s námahou a se strachem dosáhla něčeho, co mohla míti – dík vlídné péči svaté Církve – aniž by ji to bylo co stálo. I tu malou částku, kterou zaplatila z titulu svého dluhu,87 mohla dostati za své služby a jako milost. Hanbím se psáti ještě o této ostudě: když na zvěst o císařově příchodu do Itálie Florenťané poslali ke kurii, k papeži a ke kardinálům, aby si zabezpečili podporu a přízeň ze strany svaté Církve, dostalo se jim obsáhlých a milostivých i k naší obci blahovolných listů pro císaře, kde mu papež a kardinálové připomínali jeho pod přísahou daný slib. Listy však zůstaly po dobu tří měsíců v papežské kanceláři, než se našel způsob, jak zaplatit 30 zlatých fiorinů obvyklé kancelářské taxy. A tak bulou opatřené listy došly naší obci krátce poté, co se naše obec podrobila a dala příslib, že zaplatí císaři peníze. Bylo to správcům naší obce velmi vytýkáno a znamenalo to pro ně velkou ostudu.

LXXIII. O postavě a chování císařově Podle toho, jak se dovídáme od těch, kdo se s císařem stýkali, byl prostřední postavy, podle ponětí Němců spíše malé, přihrblý, s krkem a tváří nepatrně vystrčenými kupředu, černých vlasů, pohledu mírného, velikých očí a plných lící, černého vousu a hlavy zpředu holé. Odíval se oděvem nenápadným, vždy uzavřeným, bez jakékoli ozdoby, ale sahajícím jen po kolena. Málo rozdával, zato s velikou pílí peníze shromažďoval, a ty, kdo mu sloužili, nijakž zvlášť neodměňoval. Bývalo také jeho zvykem při audiencích držet v ruce vrbový proutek a nožík a pro potěšení si pečlivě něco vyřezávat. Při této práci, maje před sebou lidi na kolenou, kteří mu podávali svoje žádosti, přebíhal očima po kolemstojících tak, že se těm, kdo s ním mluvili, zdálo, že neráčí věnovat pozornost jejich slyšení. A přece dával pozor a naslouchal výtečně a několika velmi obsažnými slovy, odpovídajícími požadavkům žadatelů, podle své vůle, a aniž by ztrácel čas úvahami a poradami, svrchovaně moudře odpovídal. Tak v jediné chvíli spojoval – aniž by tím jeho úsudek nějak trpěl či se měnil – trojí úkon: těkající pohled očí, práci rukou a plně pozorné udílení slyšení a uvážených odpovědí,

72

což byla věc podivuhodná, se kterou se u jediného člověka zřídka setkáváme. Přesto, že měl jednu dobu v Pise více než 4000 německých rytířů, přidržoval svůj lid k počestnosti i k tomu, aby se vzdaloval krčem a věcí nepočestných, takže před jeho korunovací nedošlo v Pise mezi cizinci a tamními občany k žádné rvačce či nesváru pro nějakou věc. Radu bral pouze s několika svými barony a se svým patriarchou;88 ale rozhodnutí bývalo spíše jeho než rady, neboť jeho rozum svým pronikavým a přitom umírněným důmyslem převyšoval rady ostatních. Velmi se střežil, aby nepodlehl pobádání a nátlaku italských ghibellinů, kteří byli zvyklí podněcovati a rozplameňovati k rozličným podnikům spíše podle toho, jak si toho žádal jejich stranický zájem, než pro nějakou zvláštní čest císařské koruny, neboť výtečně prohlédal jejich mravní nedostatky.

LXXIV. Jak byla ve Florencii vyhlášena dohoda s císařem V sobotu dne 21. března zmíněného roku z rána dal císař patřičným ohlášením svolati všechny cizince, kteří byli v Pise, i Pisany do valného shromáždění v dómě pisanském, a dávaje najevo zvláštní radost, poručil, aby se před něj dostavilo všech šest vyslanců a plnomocníků obce florentské. Když tito přišli do valného shromáždění, patřili na ně všichni s velikým údivem, protože co byli ti, kdo byli naživu, pamětníky, i dávno předtím se nehovořilo o obci florentské než jako o nepříteli císařově a teď najednou viděli, že se Florenťanům pokojnou cestou dostalo od císaře podmínek, o něž se odvážili jej požádat. Císař přijal od nich hold a přísahu věrnosti, kterou mu složili pod podmínkou, že budou dochována sjednání a úmluvy, jež s ním jménem obce florentské uzavřeli a o jejichž obsahu později krátce promluvíme. Na to jim Karel jako král římský vydal svoje královská privilegia a slíbil, že – až se mu dostane koruny císařské – vydá jim tato privilegia i co císař. V pondělí dne 23. března večer byla pak dohoda uzavřená s císařem za zvuků městských zvonů a zpěvu Te Deum laudamus vyhlášena ve Florencii. Do valného shromáždění obce se sešlo něco málo lidí, aby dali najevo svou úctu k obci, a všichni se vrátili domů, aniž by jim bylo vidět na tvářích nějakou radost. Obec dala na svých věžích a palácích vyvěsit prapory a zažehnout světla; ale po městě občané nezapálili

73

žádných ohňů na znamení radosti, neboť si uvědomovali, jak draho přišla obec nevědomost občanů, kteří ji spravovali, a to, že tito nedbali náležité prozíravosti.89

LXXV. Sjednání a úmluvy mezi Florenťany a císařem Podmínky, jež pan Karel, král český a zvolený císař římský, přislíbil obci florentské a potvrdil svými královskými privilegii, byly tyto: Především zrušil a anuloval všechny výroky a rozsudky, které byly předtím císaři římskými nebo králi římskými, jeho předchůdci, vyneseny proti městu, občanům a obci florentské a obyvatelům jejího území, i proti hrabatům z Battifolle, z Duodala a z Mangony i Neronovi z Alvernie,90 a všechny i každého z nich zvlášť omilostnil a uvedl zase v jejich čestná práva, pravomoci i panování osobní a věcná. Povolil také, aby město a lid i obec se spravovaly podle ustanovení a zákonů městských a nařízení, jež byla v zmíněné obci zavedena, a ze zvláštní milosti udělil zmíněné obci svými privilegii i to, co se mu zdálo zvláště těžkým, totiž potvrzení zákonů a ustanovení, na nichž se Florenťané usnesli nebo v budoucnu usnesou, schvaluje a potvrzuje je arci s výhradou, pokud by se výslovně neprotivily obecným zákonům říšským. Prohlásil: množství těchto zákonů je takové, že ačkoli se Florenťané o jejich potvrzení včas nepostarali, nemohu jim toho odepřít. I to potvrdil, že představení cechů a korouhevník spravedlnosti, kteří jsou či časem budou v úřadě priorském, jsou po čas jeho života jeho neodvolatelnými zástupci.91 A maje dobrou vůli udržet pokoj a klid v obci florentské, aby snad s jeho příchodem nevzniklo v této obci nějaké pobouření či převrat, milostivě slíbil a ze zvláštní milosti povolil, že neráčí do města Florencie, ani žádného jejího opevněného místa vstoupit.92 Svrchu dotčení plnomocníci mu zase jménem obce veřejně slíbili poddanství a poslušnost a dobrovolně je odpřisáhli, uznávajíce jej za pravého zvoleného a budoucího císaře. Složili mu také na znamení povinného holdu poklonu a jménem obce florentské mu slíbili na plnou úhradu toho, k čemu byli z jakéhokoli titulu a příčiny povinni za doby minulé až do tohoto dne jemu i všem jeho předchůdcům, sami i za všechna místa, která jejich obec drží a držela jako část svého území a svého právního okrsku ve své moci, složiti ve čtyřech splát-

74

kách během pěti měsíců, do konce měsíce srpna zmíněného roku 1355 100 000 zlatých fiorinů. Pro budoucno pak slíbili každoročně v měsíci březnu dávati zmíněnému císaři Karlovi (jen však po dobu jeho života) 4000 zlatých fiorinů na úhradu daně, jíž byla města toskánská právem povinna Říši, což mělo zároveň býti splátkou i za všechny a všelijaké věci, o nichž by se mohlo říci, že zmíněná obec je jimi za sebe a za svoje území a svůj právní okrsek císaři nějak povinna.93 Nastávající císař svolil, aby o všech těchto paktech a dohodách a rovněž o královských privilegiích pan Agnolo, syn pana Andrey, syna pana Rinalda z Barberina, veřejný notář císařský, vyhotovil zápis a veřejnou listinu, svědčící zmíněné obci. Připojuji ještě na tomto místě (ačkoli věc se udála až po císařově korunovaci) – aby se našla celá pamětní zpráva o paktech a privilegiích císařských i o tom, jakých výsad se naší obci ze strany zmíněného císaře dostalo, pohromadě – následující: Dne 3. května 1355 v městě Sieně císař, vraceje se od své korunovace, obnovil všechny dohody a sliby, které byl naší obci učinil, a poručil, aby jí byla na to vydána jeho privilegia císařská, potvrzená zlatými bulami. A shledav během času, že obec florentská dodržuje velmi věrně a správně svoje sliby, zatím co Pisané a Sieňané i jiní Toskánci jej zradili a uvedli jej do těžkých nesnází, řečený císař za pobytu v Pietrasantě na odchodu z Itálie, když mu tam Florenťané s velikým nebezpečím poslali poslední splátku slíbených 100 000 zlatých fiorinů, poněvadž mu to bylo velmi milé a poněvadž zároveň chtěl vzdáti chválu lásce a věrnosti naší obce a zahanbit jiná města, která se s velkou okázalostí podrobila Říši a potom jej zradila, ukázal se k Florenťanům zvláště milostivým a ze svého vlastního podnětu potvrdil naší obci zvláštním privilegiem všechno to, co měla ve svém právním obvodu, a poslal na to naší obci svoje císařské výsady, zpečetěné zlatými bulami a sepsané v Pietrasantě dne 3. června 1355. V těch dobách měla obec florentská ve svém právním obvodu Valdinievole, dolní Valdarno, Pistoju a hrad Sarravalle a celou vrchovinu pod ním, Colle, Laterinu, Montegammoli, území Bargy s řadou hradů v Garfagnaně, Castel San Niccolo s jeho územím, vrchovinu florentskou a mnoho jiných území a hradů, jež tu pro stručnost neuvádíme, i svobodná území San Gimignana a Prata, jež však již … byla připojena k území florentskému.94

75

ZDENĚK KALISTA

Karel IV. a Itálie Soubor sestavila a k vydání připravila PhDr. Renata Ferklová Úvodní studie prof. dr. Ivan Hlaváček, CSc. Obálka a grafická úprava Anna Kožuriková Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., ve spolupráci s občanským sdružením „Karel IV.“, v ediční komisi vedené PhDr. Bohumilem Svobodou, v Praze roku 2004 jako svou 587. publikaci Odpovědný redaktor dr. Břetislav Daněk Vydání první. Stran 384 Vytiskla tiskárna Akcent, Vimperk Doporučená cena 328 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 1, Bartolomějská 9 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 80-7021-658-1