Život českého krále a římského císaře Karla IV. v datech
K
arel IV. je pro nás natolik ztělesněným ideálem panovníka, že je velmi obtížné se k němu byť jen přiblížit. Přesto je v onom usilování hluboká nadčasovost a univerzálnost, které nás mohou naplnit stejným pocitem smysluplnosti a povznášející služby, jež cítil sám Karel. Osobnost Karla IV. je fascinující a velmi inspirativní. Při pohledu na zásluy Otce vlasti si totiž člověk naplno uvědomí, jak užitečný, kvalitní a přitom i šťastný a spokojený život lze prožít v dokonalé harmonii vlastních skutků a svědomí. 14. května 1316 30. května 1316
ři křtu mu bylo dáno jméno Václav. Při únor–listopad 1319
a příkaz svého otce byl odebrán Na z péče matky a uvězněn na Lokti. počátek roku 1322
arodil se jeho polorodý bratr Mikuláš Narodil – z nemanželského lože otce – budoucí patriarcha aquilejský. 21. září 1322
Svatba Marie Lucemburské, sestry Jana, s francouzským králem Karlem IV. Sličným. 4. dubna 1323
Povolán otcem do Paříže. jaro 1330
Povolán otcem do Lucemburska.
Narodil se v Praze jako prvorozený syn českého krále Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. 22. listopadu 1318
Narodil se jeho bratr Přemysl Otakar - zemřel 20. dubna 1320. konec roku 1319
I Internován otcem na Křivoklátě. 12. února 1322
Narodil se jeho bratr Jan Jindřich – budoucí markrabě moravský. 27. března 1323
Narodily se jeho sestry, dvojčata Anna a Eliška. Eliška zemřela už r. 1324. 15. května 1323
Při biřmování přijal jméno Karel; téhož dne se oženil s Blankou z Valois, sestrou budoucího francouzského krále Filipa VI. 28. září 1330
jaro 1331
Povolán otcem do Itálie.
24. srpna 1333
Jeho matka Eliška Přemyslovna zemřela ve Zbraslavském klášteře. Klášterní mariánský chrám s kryptou určil Václav II. za královské pohřebiště panující přemyslovské dynastie a sám zde byl jako první v r. 1305 pohřben; po něm pak i dalších 13 členů rodu Přemyslovců a Lucemburků včetně Václava III. a Elišky Přemyslovny, naposledy v r. 1419 Václav IV. 2. června 1331
J Jan Lucemburský ho jmenoval místodržícím na lucemburských panstvích v Itálii.
Odjezd z Itálie. 30. října 1333
Interiér kostela P. Marie Sněžné
Příjezd do Prahy. Před vstupem do Prahy se Karel zastavil na Zbraslavi u hrobu své matky. 25. ledna 1334
První Karlova listina jako moravského markraběte. Přesné datum jmenování markrabětem není známo.
12. června 1334
Příjezd Blanky z Valois do Prahy. 24. května 1335
Narození první Karlovy dcery Markéty. 25. února 1337
Narození nevlastního Karlova bratra Václava (Lucemburského). 11. června 1341
Na zemském sněmu v Praze jmenován následníkem trůnu. srpen 1342
Narození Karlovy dcery Kateřiny v Praze. 30. dubna 1344
Povýšení pražského biskupství na metropolitní arcibiskupství.
11. července 1346
Svatovítská katedrála
Karel zvolen římským králem v Rhense. 26. listopadu 1346
Karel korunován na římského krále v Bonnu jako Karel IV.
2. září 1347
Karlova a Blančina korunovace v Praze na českého krále a královnu. K této příležitosti dal Karel zhotovit svatováclavskou korunu a ve stejném roce se podílel i na sepsání korunovačního řádu českých králů a královen. 21. listopadu 1347
Karel založil klášter s kostelem P. Marie a slovanských patronů na Slovanech (v Emauzích). – pro řád benediktinů užívajících slovanskou liturgii. Kostel byl vysvěcen až 29. března 1372. 7. dubna 1348
Vydání základních státoprávních listin a zakládací listiny pražské univerzity (studium generale) se čtyřmi fakultami.
1. srpna 1348
Úmrtí manželky Blanky z Valois. 4. března 1349
Šňatek s druhou manželkou Annou Falckou v Bacharachu. 7. září 1349
Úmrtí dcery Markéty, manželky Ludvíka I. 1. listopadu 1349
Korunovace Anny Falcké v Praze na českou královnu.
jaro 1334
Zahájení obnovy královského paláce na Pražském hradě. Až do Karlovy přestavby byl starý královský palác na Pražském hradě ve značně zchátralém stavu. Karel chtěl z královského paláce a celého Pražského hradu vybudovat reprezentativní evropskou rezidenci. Projekt byl umělecky a finančně velmi náročný a nebyl dokončen. prosinec 1334
Druhý sňatek Karlova otce Jana s Beatricí z Bourbonu v Paříži. 30. července 1335
Návrat krále Jana do Prahy - počátek konfliktů otce a syna. 8. ledna 1339
Karel založil kolegiátní kapitulu Všech svatých na Pražském hradě. 11. července 1341
Ú Úmrtí Karlovy sestry Markéty před svatbou s polským králem Kazimírem. 14. ledna 1343
Volba Arnošta z Pardubic pražským biskupem. 21. listopadu 1344
Položení základního kamene k Svatovítské katedrále. Karel spolu s otcem Janem, bratrem Janem Jindřichem a arcibiskupem Arnoštem z Pardubic položili do předem vykopané jámy základní kámen katedrály sv. Víta na Pražském hradě. Stalo se tak při slavnosti instalace prvního pražského arcibiskupa. 26. srpna 1346
Č Český král Jan Lucemburský padl v bitvě u Kresčaku. 1347–1350
Č Černá smrt v Evropě. V roce 1347 vypukla morová epidemie, která se šířila z jihovýchodní a posléze západní Evropy a zasáhla téměř celou Evropu. České země zůstaly až na malé výjimky ušetřeny. V důsledku černé smrti zemřela asi třetina veškeré tehdejší evropské populace. Z šíření moru byli mj. obviňováni židé, a tak krátce po vypuknutí epidemie se celou Evropou začaly šířit brutální útoky na židovské obyvatelstvo. 2. září 1347
Karel založil kostel P. Marie Sněžné jako součást karmelitánského kláštera. 8. března 1348
Založení Nového Města pražského. 10. června 1348
Položení základního kamene ke hradu Karlštejnu. 1348
Karel dal přestavět Vyšehrad jako součást nového opevnění Prahy. Vyrostl tam nový palác a kapitulní chrám sv. Petra a Pavla byl přestavěn. Z Karlovy iniciativy vzniklo dnešní Karlovo náměstí jako hlavní veřejné a obchodní prostranství Nového Města pražského (od poloviny 15. století Dobytčí trh) a dnešní Václavské náměstí (Koňský trh).
25. července 1349
Korunovace Karla a Anny Falcké v Cáchách na římského krále a královnu. 11. září 1349
Ú Úmrtí sestry Jitky-Bonny, manželky francouzského krále Jana II. Dobrého z Valois.
26. prosince 1349
arel udělil Moravu jako léno České koruny Karel svému bratru Janu Jindřichovi a jeho dědicům. 18. září 1350
Karel založil kostel Panny Marie a Karla Velikého s klášterem augustiniánů kanovníků na dnešním Karlově na Novém Městě pražském.
17. ledna 1350
Narození prvorozeného Karlova syna Václava. Umírá už 28. prosince 1351. říjen 1350
Karlovo vážné zranění pádem z koně a dočasné ochrnutí.
„Královskou důstojnost zdobí, když ji poslouchá lid jí podřízený. A stejně tak ji zdobí, když se král stará víc o to, jak se mají lidé, než se má on sám, protože je spjat s lidmi, jako duše je spjata s tělem.“ Karel IV.: Morality
Život českého krále a římského císaře Karla IV. v datech
2. února 1353 duben 1353
Svatba dcery Kateřiny s Rudolfem IV. Rakouským v Praze. 28. července 1353
Korunovace Anny Svídnické v Praze. 5. dubna 1355
ísařská korunovace Karla a Anny Svídnické v Římě. Císařská
Úmrtí druhé manželky Anny Falcké. Ú 27. května 1353
Svatba Karla s třetí manželkou Annou Svídnickou v Budíně. 6. ledna 1355
K Karel byl korunován „železnou“ lombardskou královskou korunou v Miláně. 28. září 1355
6. října 1355
Odvolání zákoníku Maiestas Carolina.
červenec 1356
Básník Francesco Petrarca se v Praze setkal s Karlem.
Zahájení svatováclavského sněmu v Praze. Byla řešena otázka nástupnictví lucemburské moravské sekundogenitury na český královský trůn a zemský zákoník – tzv. Maiestas Carolina. Proti přijetí zákoníku se však postavila česká šlechta. 11. listopadu 1355
Karel poprvé oficiálně návštívil Karlštejn. konec roku 1356
27. března 1957
Vydána zakládací listina pro kapitulu na Karlštejně.
Vydání Zlaté buly Karla IV., říšského zákoníku, který poté platil ve Svaté říši římské až do roku 1806. Jeho hlavním předmětem byla kodifikace způsobu volby římského krále. 9. července 1357
19. března 1358
Narození Karlovy dcery Elišky.
Karlův most v pozadí s Pražským hradem
P Položení základního kamene Karlova mostu. Na jeho místě původně stál románský most (zvaný Juditin), který byl od r. 1342 zřícený. Poté byl užíván provizorní dřevěný most. Současně bylo započato i s výstavbou Staroměstské mostecké věže. 1360
26. února 1361
Narození Karlova syna Václava na hradě v Norimberku.
Karel nechal vybudovat zeď, později zvanou „Hladová“, posilující opevnění Menšího Města pražského (Malé Strany) a také Pražského hradu. proti případnému útoku ze západní a jižní strany. Zeď vyrostla v letech 1360-1362. 11. července 1362
21. května 1363
Svatba v Krakově se čtvrtou manželkou Alžbětou z Pomořan a Wolgastu.
18. června 1363
Korunovace Alžběty Pomořanské na českou královnu v Praze.
Ú Úmrtí manželky Anny Svídnické. 15. června 1363
Dvouletý Karlův syn Václav korunován v Praze za českého krále jako Václav IV. 22. května 1365
Přijetí papežem Urbanem V. v Avignonu.
Václav IV.
4. června 1365
Korunovace Karla v Arles na arelatského krále. 11. července 1366
Narození dcery Anny. 14. února 1368
Narození syna Zikmunda v Praze. 29. září 1370
Kaple sv. Kříže na Karlštejně
Svatba Václava IV. s první manželkou Johanou Bavorskou v Norimberku. 4. září 1373
Úmrtí dcery Elišky, manželky Albrechta III. Rakouského. 2. října 1373
Karel udělil Braniborsko v léno svým synům Václavovi, Zikmundovi a Janovi (Zhořeleckému) a jejich dědicům. 30. března 1376
Volba Václava římským králem ve Frankfurtu nad Mohanem.
19. března 1366
Svatba dcery Elišky s Albrechtem III. Rakouským a ovdovělé dcery Kateřiny s Otou Braniborským (obě svatby v Praze). 30. listopadu 1367
Vysvěcení kaple sv. Václava v pražské katedrále. 15. června 1370
Narození syna Jana (Zhořeleckého). 13. března 1372
N Narození syna Karla v Praze. Zemřel o čtyři měsíce později (24.7. 1373). 29. září 1373
Narození dcery Markéty v Praze. 12. listopadu 1375
Ú Úmrtí Karlova bratra Jana Jindřicha, markraběte moravského.
Kaple sv. Václava v katedrále sv. Víta
6. července 1376
Václavova korunovace římským králem v Cáchách.
21. prosince 1376
Ustanovení o rozdělení nástupnictví mezi Karlovy syny Václava, Zikmunda a Jana (Zhořeleckého). 28. března 1378
V Římě zemřel papež Řehoř XI. Nástupce byl zvolen Urban VI. 8. dubna 1378. Jeho volbu však část kardinálů prohlásila za neplatnou. Ve druhé volbě ve Fondi 20. září 1378 zvolili vzdoropapeže Klimenta VII. Tak vzniklo papežské schisma odstraněné až kostnickým koncilem r. 1417.
srpen 1377
Narození posledního dítěte, syna Jindřicha, v Tangermünde. Umírá už v následujícím roce.
29. listopadu 1378
Karel IV. umírá kolem sedmé hodiny večer na Pražském hradě na zápal plic ve věku šedesáti dvou a půl roku.
11.–15. prosince 1378
Smuteční obřady. V pohřební řeči je císař Karel IV. Lucemburský poprvé nazván Otcem vlasti s odvoláním na tradiční titul římských senátorů. Je pochován v královské hrobce chrámu sv. Víta na Pražském hradě po boku svých manželek.
„Kdo by tedy mohl klidně snášeti skon tak ctnostného panovníka, kdo by netruchlil, kdo by mohl skrývati hluboký žal a zármutek svého srdce, když vidí, že v otci vlasti, v nepohnutelném sloupu státu, v podmaniteli světa, v nedobytném štítu katolické víry ztratil tolik druhů útěchy, tolik ochran a záštit.“
T
ato nesmrtelná slova pronesl v roce 1378 nad rakví zesnulého císaře a krále jeden z největších českých vzdělanců své doby, Vojtěch Raňkův z Ježova. Když Karel v roce 1378 umíral, bylo jeho státnické dílo úspěšně završeno. Země Koruny české byly v soudobé Evropě pevně zakotveny jako obdivuhodně vyspělé soustátí pečlivě vybudované na propracované státní ideologii. České země se staly politickým, hospodářským a kulturním centrem Svaté říše římské a stabilní rodovou
základnou lucemburské dynastie v Evropě. Praha, Karlovo rodné město, se stala perlou střední Evropy a zároveň sídlem římského a českého krále, který patřil v tehdejší vrcholně středověké hierarchii k předním vládcům Evropy. Svatá říše římská díky úspěšným reformám velkého císaře přežila ve své imperiální podobě ještě dalších sto let. Bez velkého státníka Karla IV. by tak střední Evropa a český stát vrcholného a pozdního středověku pravděpodobně vypadaly zcela jinak.
Státník
P
ozoruhodný osud císaře a krále Karla IV. nepřestává udivovat ani po mnoha stech letech. I my, lidé 21. století, jsme stále konfrontováni s velikostí tohoto panovníka, který byl již ve středověku nazván vzletným titulem „Otec vlasti“. Seznámíme-li se hlouběji s Karlovým životem i vládou, které se nesmazatelně zapsaly do české a evropské historie, napadne nás v souvislosti s vladařovým osudem hned několik veskrze pozitivních synonym. Zřejmě nejfrekventovanějším z nich bude státník. Státníkem tradičně nazýváme člověka stojícího v čele státu, který měl nespornou autoritu a oblibu, a u něhož dominují zásluhy o rozkvět státu a blaho jeho obyvatel. Karel takovým typem muže bezesporu byl.
S
návratem do vlasti Karlova činorodost nabývala na síle a poté, kdy mu byl udělen titul mladšího krále, vstoupila do své vrcholné fáze. Avšak teprve rok 1346, kdy se Karel stal římským králem a krátce nato usedl po smrti otce i na trůn v Čechách, znamenal uvolnění stavidel Karlova
mimořádného a všestranně vzdělaného ducha. Na římský a český trůn nastoupil ambiciózní a ctižádostivý Lucemburk v plném rozkvětu fyzických i duševních sil. Jako čerstvý třicátník měl za sebou jedinečnou školu života a bohaté zkušenosti. V hlavě proto již dlouho nosil promyšlenou státní koncepci, které se držel po celou dobu své vlády. Svůj velký intelekt Karel dokonale spojil s vrozenou ctižádostivostí a cílevědomostí, které z něj učinily úspěšného vrcholně středověkého panovníka.
K
arel vládl na dvojím trůnu. Byl nejen českým králem, ale také panovníkem Svaté říše římské, přičemž roku 1355 dokonce úspěšně absolvoval náročnou římskou jízdu do Itálie, jejímž triumfálním vyústěním byla korunovace císařským diadémem. Karlovy úspěchy v Říši se úzce odvíjely od stability Českého království. Karel chápal české země jako jádro rodové moci Lucemburků v Evropě a zároveň politicky i hospodářsky nejsilnější článek komplikovaného a rozsáhlého soustátí
VÍTE, ŽE:
Svaté říše římské, jehož volnou součástí byly naše země prakticky od počátku. Silným panovníkem v Říši mohl být pouze tehdy, pokud by se mu podařilo uspět v Čechách, a zajistit si tak bohaté zdroje z českých zemí, jimiž nemohl disponovat žádný jiný říšský kníže ani kurfiřt.
J
ádro zemí Koruny české tvořilo České království a Moravské markrabství, které se stalo nezcizitelným lénem českého krále. V této podobě český stát přetrval dalšího půl tisíciletí a jeho faktickým i symbolickým dědicem je dnešní Česká republika. Za Karla IV. byly země Koruny české navíc rozšířeny o celé Slezsko, Horní a Dolní Lužici, Braniborsko a také četná zahraniční léna. K české Koruně formálně patřilo i vzdálené Lucembursko, původní vlast Lucemburků, kde však drželi skutečnou vládu v rukou Karlovi příbuzní. Nejprve prastrýc z otcovy strany Balduin a poté až do roku 1383 Karlův polorodný bratr Václav, který pocházel z druhého manželství jeho otce s Beatrix Bourbonskou.
Svatováclavská koruna
ve Svatováclavské koruně byl dřív uložen trn z Kristovy trnové koruny? Trnová koruna byla uchovávána v pařížské Saint Chapelle. Karel IV. obdržel dva trny darem od francouzského dauphina, budoucího krále Karla V. Trn byl umístěn pod safírovou kamejí tvaru křížku ve vrcholu koruny.
PŘEMYSLOVSKÁ TRADICE A PRAŽSKÝ HRAD Ve snaze přihlásit se k odkazu Přemyslovců a demonstrovat české veřejnosti i okolním zemím, že počínaje jeho osobou pokračuje vláda přemyslovské dynastie v českém státě alespoň po přeslici, projevoval Karel okázalou úctu k hlavnímu zemskému světci sv. Václavovi. Z tohoto důvodu obnovil v dřívější velikosti starobylé sídlo českých králů na Pražském hradě, jelikož zde byly uloženy světcovy ostatky. Hrad si navíc zvolil za svou hlavní císařskou a královskou rezidenci. Spolu s tím zahájil stavbu katedrály sv. Víta, kde zřídil honosně vybavenou kapli sv. Václava. Karel kromě toho nechal vyhotovit nové korunovační klenoty, jimž vévodila koruna zasvěcená právě hlavnímu zemskému patronovi. Z tohoto důvodu se jí tradičně říká Svatováclavská koruna. Ve své úctě k svatováclavské a přemyslovské tradici šel Karel dokonce tak daleko, že jím sepsaný korunovační řád českých králů zahrnoval bezpočet prvků narážejících na odkaz předchozí vládnoucí dynastie. Jádro českých zemí ve 14. století Územní zisky za J. Lucemburského Územní zisky za Karla IV.
Kaple sv. Václava v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha
Mapa zemí Koruny české za Karla IV
„Léta Páně 1358 přijel pan císař [Karel] do Čech a postavil na různých místech mnoho hradů a ustanovil v nich své purkrabí, aby pečovali o mír a vyháněli zločince. Téhož roku pan císař, maje zvláštní zbožnou úctu k svatému Václavovi, svému hlavnímu ochránci a pomocníku, obložil hlavu tohoto světce ryzím zlatem, zhotovil mu náhrobek z ryzího zlata, vyzdobil ho nejdražšími drahokamy a vybranými kameny a tak ho okrášlil, že se takový náhrobek nenajde na celém světě.“ Beneš Krabice z Weitmile
Diplomat
K
tvorbě úspěšné diplomacie byl Karel přímo předurčen. Po svých předcích zdědil příznivé osobní vlastnosti, bez kterých se vysoká politika dělat nedala. Po otci Janovi a lucemburském dědovi Jindřichovi VII. měl zápal pro diplomatická i kuloární jednání, umění včasné improvizace a také neobvyklou osobní aktivitu, na základě které byl ochoten častokrát snášet nepohodlí dalekých cest, jen aby mohl být přímo v centru dění. Po dědovi z matčiny strany, králi Václavovi II., Karel kromě toho podědil ještě rozvahu a prozíravost. Na základě svých zkušeností z mládí, které strávil ve Francii, Lucembursku a Itálii, se Karel navíc mohl pochlubit velkým politickým rozhledem a obdivuhodnou vzdělaností. Měl tedy přesně ty vlastnosti, které zdobí špičkové diplomaty i dnes, tj. znalost geopolitických souvislostí, jazykové nadání, vášeň pro politiku jako takovou, a v neposlední řadě i osobní angažovanost.
S
tále však zůstával dítětem své doby, takže na římském a českém trůnu neseděl žádný pacifista, který by svou diplomacii postavil na humanitních idejích a myšlenkách, nýbrž panovník, který často volil nenásilná řešení, pokud měl na výběr. Neváhal však vytasit meč, pokud k tomu byl donucen, jak se ukázalo už za jeho mladých let strávených v Itálii. Tam Karel musel v letech 1332–1333 čelit nepřátelské lize, s níž svedl krvavou bitvu u San Felice. Z této bitvy Karel sice vzešel jako vítěz, avšak dlouhodobý dopad byl spíše opačný, neboť lucemburská signorie v Itálii se za několik měsíců stejně zhroutila. Další velkou bitvu Karel zažil roku 1346 u Kresčaku. Ani tento střet však nepřinesl Lucemburkům žádné vavříny. V bitvě totiž utrpěla spojenecká Francie hořký debakl, který zaplatil vlastním životem i Karlův otec. Pro Karla byly obě bitvy dostatečným varováním, vždyť válka byla vždy loterií s nejistým výsledkem. Stačila malá chyba či nepřízeň osudu a výsledek mohl být zhoubný a především nezvratný. Diplomacie oproti tomu umožňovala východisko, skýtala alternativy a umožňovala jejímu tvůrci své protivníky ošálit nebo i přelstít.
Z
tohoto důvodu Karel mnohokrát během své diplomacie prokázal velkorysost, a to často i ve chvíli, kdy byl úplným vítězem. V roce 1349 Karel vyšachoval svého protikandidáta ve Svaté říši římské Günthera ze Schwarzburgu tak, že mu namísto vyhlášení války navrhl jednání u kulatého stolu, kde mu za odstoupení nabídl velkorysé hmotné a finanční odškodnění. Když tento neúspěšný protikrál navíc zanedlouho zemřel, Karel se dokonce účastnil jeho pohřbu, aby mu tak složil úctu. Vhodným příkladem je i rok 1373, kdy se Karel tvrdou politikou, zkombinovanou výjimečně i s vojenským nátlakem, zmocnil Braniborska. Wittelsbachové, které Karel tímto připravil o důležitou mocenskou základnu na severu Říše, od vítězného císaře obdrželi mohutné odškodné a plnou ochranu. Tato velkorysost Karlovi usnadňovala kontakty s jeho nepřáteli, neboť byla zárukou, že lze s mocným císařem nalézt oboustranně prospěšný kompromis. Karel tak nikdy nenalezl protivníka, jenž by jej skutečně nenáviděl nebo jím pohrdal, jelikož měl respekt a uznání i v opozičních táborech.
VÍTE, ŽE: že Karel IV. byl korunován v postupně v šesti městech Evropy (Bonnu, Praze, Cáchách, Miláně, Římu a Arles)? Papežský palác v Avignonu
KAREL IV. A PAPEŽSTVÍ Diplomacie Karla IV. se opírala o dlouhodobě korektní a partnerské vztahy s papežským stolcem. Od roku 1309 sídlili papežové v jihofrancouzském Avignonu, kde byli pod „milostivou“ ochranou francouzských králů. Avšak úměrně s tím, jak Francie v následujících desetiletích slábla a ocitla se v defenzívě během stoleté války (1337 - 1453), rostl zájem papežů vymanit se z francouzského vlivu a obnovit dřívější rezidenci v Římě. Poté, co Karel roku 1355 absolvoval císařskou korunovaci v Římě, spatřoval v papežově přesídlení do Říma posílení říšského vlivu na severu Itálie a oslabení Francie. Vrcholem jeho diplomatické aktivity byla státní cesta do Avignonu v roce 1365 a zejména uspořádání druhé římské jízdy v letech 1368 - 1369, během které došlo k dočasnému přesídlení papežské kurie zpět do Říma. Karel správně postřehl, že úpadek papežství podrývá autoritu církve v celé Evropě a prohlubuje její vnitřní krizi, která nakonec v roce 1378 vyústila v osudové papežské schizma. Jemu už Karel nemohl čelit, jelikož vypuklo jen několik málo měsíců před jeho skonem. Iluminovaný opis Zlaté buly Karla IV. z doby Václava IV.
„…byl totiž moudřejší nad Šalomouna, což se může dokázati mnohými důkazy a důvody. Neboť předně náš nejjasnější panovník znal velmi dokonale to, co znal Šalomoun, totiž své knihy. Šalomoun však neznal, co tento věděl: tedy je dokázáno, že věděl více než Šalomoun. Onen byl králem, tento císařem, onen vládl národu izraelskému, tento veškerému lidu celého světa a církve izraelské, ale také všech pohanů a určoval hranice světa. Onen válčil moudrostí, tento moudrostí bez válek upevňoval mír…“ Vojtěch Raňkův z Ježova, pohřební řeč z roku 1378
Vzdělanec V
zdělání a z něj plynoucí moudrost jsou zřejmě největšími duchovními hodnotami, kterými může člověk disponovat. Platí to pro každou dobu, jelikož se jedná o univerzální hodnoty, o něž je téměř nemožné někoho připravit. Karel za svůj velký intelekt mohl vděčit nejen vhodným genetickým dispozicím, ale také pečlivé výchově a vzdělávání, jichž se mu v dětství a mládí dostalo ve Francii. O velkém duchovním nadání slyšíme již u posledních přemyslovských králů. Král Václav II. skládal milostná básně, a to i přesto, že neuměl číst ani psát. Jen pouhým odposlechem se také údajně naučil latinsky. Jeho syn Václav III., bratr Karlovy matky, měl zase obdivuhodné jazykové nadání, jelikož se naučil vyjma češtiny a němčiny nejen latinu, ale také maďarštinu. Sama Karlova matka Eliška byla vychovávána ve svatojiřském klášteře na Pražském hradě, který byl vyhlášenou
D
uchovní ale Karla pečlivě vzdělávali také v teologii a Písmu, a to jistě velmi důkladně, neboť ve Vita Caroli Karel často a s oblibou cituje pasáže z evangelií a snaží se je také převést na konkrétní činy své i svého okolí. Zlomem v Karlově vzdělávání byl rok 1328, kdy se kralevic seznámil s jedním z nejvzdělanějších francouzských duchovních Pierrem de Rossières, pozdějším papežem Klementem VI. Právě Pierre de Rossières v Karlovi rozpoznal mimořádný intelekt a snažil se jej ještě více prohloubit. Je více než pravděpodobné, že Karla brával s sebou na univerzitní přednášky na pařížskou Sorbonnu. Tak se Karel seznámil s vrcholně středověkou scholastikou, která jej obohatila o znalosti filozofických a teologických disputací, přírodních věd, křesťanské mystiky a jiné další.
S
vé vzdělání získané ve Francii Karel soustavně prohluboval i v dalších letech. Navíc se obklopoval vzdělanými a učenými lidmi, s nimiž rád rozmlouval. Inteligenci a vzdělání upřednostňoval před původem a rodinným zázemím, takže
vzdělávací institucí přemyslovských princezen. Také v případě Elišky tak lze usuzovat, že její pozdější aktivita v roli královny a nevšední ženská emancipovanost nevycházely pouze z vrozené hrdosti, tvrdohlavosti a pýchy, nýbrž z hlubší vzdělanosti a oduševnělosti. O Karlově otci Janovi Lucemburském je známo, že byl vychováván na francouzském královském dvoře, takže je pravděpodobné, že se mu kromě rytířské výchovy dostalo i základů vzdělanosti.
O
Karlově výchově před rokem 1323, kdy byl odvezen do Francie, nevíme téměř nic. Jeho výchova se tak zřejmě nijak výrazně nelišila od jeho předchůdců, přemyslovských kraleviců. Vše se změnilo ve chvíli, kdy se Karel ocitl ve Francii. Tehdejší Francie byla středem evropské vzdělanosti a kultury. Francouzský královský dvůr, jehož
plnohodnotným členem se Karel na několik let stal, byl vzorem pro ostatní evropské dvory. Otec Jan i francouzský kmotr král Karel IV. Sličný se snažili pro Karla zajistit to nejlepší možné vzdělání. Jeho vychovatelé a učitelé se formovali výhradně z řad duchovních, jelikož ti byli ve středověku hlavními nositeli vzdělanosti. Karel se díky nim naučil číst a psát, což bývalo v této době krajně neobvyklé, jelikož u panovníků se tehdy kladl daleko větší důraz na jejich fyzickou zdatnost a orientaci v mechanismech vládnutí. Na čtení a psaní mívali středověcí králové, knížata a také šlechtici své písaře a vlastní kancelář. Číst a psát neuměl ani francouzský král Karel IV., a ten byl přitom v těchto letech stále považován za jednoho z nejvlivnějších a nejmocnějších mužů Evropy.
v jeho nejbližším okruhu rádců nalézáme sice muže vzešlé ze skromných poměrů, zato však osobnosti s obdivuhodným vzděláním. Karlův nejbližší spolupracovník a přítel Arnošt z Pardubic studoval čtrnáct let teologii a práva na univerzitě v Bologni a Padově. Stejně vzdělaným a kultivovaným mužem byl také olomoucký biskup a Karlův kancléř Jan ze Středy. O kancléřově věhlasu svědčí již jen to, že si dopisoval s římským tribunem lidu Colou di Rienzo a od roku 1354 i s básníkem Francescem Petrarcou. Oba tyto vzdělané Italy a skutečně osvícené muže znal osobně i Karel. Petrarca byl navíc Karlem doslova fascinován, že s ním mohl dokonce rozmlouvat jako učený s učeným. Tak dokonalé duševní splynutí středověkého vladaře s předním učencem své doby je v historii příklad poměrně ojedinělý. Karel ovšem nepodporoval pouze učené muže, ale i reformátory. Jeho zásluhou byl v 60. letech 14. století uveden do Prahy kazatel Konrád Waldhauser, jenž v Čechách zažehl jiskru české reformace. Pravděpodobná je i podpora reformátorovi Janu Milíči z Kroměříže, který původně pocházel z české dvorské kanceláře. Francesco Petrarca - Rytina
VÍTE, ŽE: Karel IV. ovládal celkem pět jazyků? Ve svém životopise hrdě uvádí: „Z boží milosti jsme dovedli mluvit, psát a číst nejen česky, ale i francouzsky, italsky, německy a latinsky tak, že jsme byli mocni oněch jazyků stejně jednoho jako druhého.“ Poučení Karla IV. nástupcům
VYSOKÉ UČENÍ V PRAZE
Karolinum – nejstarší budova Univerzity Karlovy
Vědomí důležitosti vzdělání vedlo Karla k myšlence založit v Čechách univerzitu. Ve své snaze učinit z Prahy a českých zemí politický a kulturní střed Svaté říše římské zahájil Karel vyjednávání v této věci s papežskou kurií už v roce 1346. Papež Kliment VI., tedy kardinál Pierre de Rossières, který Karla kdysi vzdělával ve Francii, udělil svůj souhlas o rok později. V dubnu 1348 tak Karel vydal zakládací listinu vysokého učení pražského, které se tímto stalo první univerzitou ve střední Evropě. Univerzita byla tvořena čtyřmi fakultami, a to fakultou teologickou, právnickou, lékařskou a artistickou (tj. filosofickou). Stejně tak došlo k vymezení čtyř univerzitních národů – bavorského, saského, polského a českého. V obou případech se inspirací stala univerzita v Paříži a také v Bologni. Akademická i studentská obec se na pražském vysokém učení stávala privilegovanou vrstvou, těšící se řadě výsad a svobod.
„Budete-li nenávidět lakomství, poplyne vám bohatství; k němu však nepřikládejte svých srdcí, ale shromažďujte si poklady moudrosti, neboť v jejím vlastnictví je mnoho panování. Lakomec však nepanuje, nýbrž je poddán vládě peněz.“ Karel IV. – Vita Caroli, kapitola II.
Budovatel
PRAHA
P
o příchodu do Čech se dal Karel velkoryse do přestavby celého rozsáhlého komplexu Pražského hradu. Ten byl totiž od velkého požáru, jenž zde vypukl někdy kolem roku 1303, ve špatném stavu. Karel proto nechal vybudovat nový královský palác. To byl ale jen počátek Karlova budovatelského díla na Pražském hradě,
který chtěl znovu proměnit v důstojné a reprezentativní sídlo českých panovníků i pražských biskupů, neboť také oni měli na Hradě svůj palác. Díky Karlově iniciativě tak na Hradě vyrostla kolegiátní kapitula, která byla později přestavěna do podoby dvoupatrového jednolodního kostela Všech svatých. Základní kámen impozantní katedrály sv. Víta položil Karel spolu
se svým otcem roku 1344, a to na oslavu povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Nové úpravy se dočkal také klášter sv. Jiří. S usilovnou péčí Karel zrekonstruoval i Vyšehrad, jenž byl opatřen novými mohutnými hradbami. Do vrcholně středověké gotické podoby byla přestavěna i zdejší bazilika sv. Petra a Pavla.
ČESKÉ ZEMĚ
S
vůj budovatelský elán Karel rozprostřel po celé zemi. V lesích povodí Berounky založil v roce 1348 hrad Karlštejn, který se měl stát místem uložení korunovačních klenotů i relikvií Svaté říše římské. Výstavba trvala pouze několik let, do provozu byl hrad uveden už v roce 1357. Výzdoba hradu, včetně slavné kaple sv. Kříže, však pokračovala až do roku 1365. Ve své péči o bezpečnost hlavních obchodních tras Karel založil také nové královské hrady. Nejznámější z nich jsou hrad Radyně nedaleko Plzně a Kašperk, vlastně Karlsberg (Karlova Hora),
jenž byl založen u Kašperských Hor, kde sloužil k ochraně zlatých dolů a zemské stezky. V Karlově době byl poměrně známý i jihočeský Hrádek u Purkarce. Vzhledem k tomu, že jej Karel nařídil vybudovat v blízkosti rožmberského panství, dostali se mocní Rožmberkové do konfliktu s královými úředníky i králem samotným. Snad i z tohoto důvodu Karel později ztratil o hrad zájem, a ten pak zchátral. Jedná se o zřejmě jedinou větší Karlovu stavbu, kterou můžeme označit za neúspěšnou.
T
o naopak Karlovy Vary se ukázaly být podnikem nadmíru úspěšným. Kolem roku 1350 Karel uspořádal loveckou výpravu v loketských lesích, při které údajně osobně objevil později světově proslulá léčivá zřídla. Na nich nařídil vybudovat lázně. Jelikož zde brzy vyrostla prosperující osada, obdařil ji Karel v roce 1370 stejnými městskými právy, jakými se honosil nedaleký Loket. Sám Karel se v lázních několikrát léčil se svými zdravotními neduhy, hlavně s klouby, které jej v pozdějším věku často trápily.
ŘÍMSKÁ ŘÍŠE
S
topy Karlova budovatelského díla nenalezneme pouze v českých zemích, ale také na mnoha místech střední Evropy. Ve svém oblíbeném městě Norimberku, kam Karel často svolával říšské sněmy a kde se mu v roce 1361 narodil dědic Václav IV., byl z jeho iniciativy vybudován kostel P. Marie. Ve slezské Vratislavi, která byla po většinu středověku součástí zemí Koruny české (dnes patří Polsku), Karel
založil klášter augustiniánů, na jehož půdě vyrostl impozantní kostel sv. Doroty. Také hrad a klášter celestinů Oybin u Žitavy, jenž byl Karlem založen v roce 1369, se dnes nachází mimo hranice současného českého státu. Staveb spojených s působením Karla, jež vznikly mimo české území, je bezpočet. Za zmínku jistě ještě stojí např. kanonie řádu augustiniánů v Nieder-Ingelheimu na Rýně, již Karel založil v údajném rodišti císaře Karla
Velikého, na jehož odkaz chtěl v roli římského krále navázat. Výraznou stopu Karel zanechal i na braniborském hradě Tangermünde, který si zvolil za svou severskou rezidenci poté, co bylo Braniborsko v roce 1373 připojeno k zemím Koruny české. Karel hrad opatřil novým opevněním, zrekonstruoval obytný palác a v roce 1377 na Tangermünde dokonce zřídil kolegiátní kapitulu.
VÍTE, ŽE: Karel IV. působil v mládí jako otcův místodržitel v lucemburské italské signorii a v roce 1333 založil nedaleko města Luccy obec a pevnost Montecarlo, nad jejímž vchodem stále visí erb s českým lvem? Jedná se o vůbec první jím založenou pevnost.
ODKAZ PRO 21. STOLETÍ Jako budovatel Karel obstál výtečně. Většina staveb, jejichž založení inicioval, totiž přežila do dnešních dnů a stala se z větší části světovým kulturním dědictvím, jež přijíždí každoročně obdivovat celý svět. Nejde však pouze o jejich významnou duchovní a kulturní úroveň, ale i o nadčasovou funkčnost, kterou plní i ve 21. století. Není snad Karlův most i nadále jednou z hlavních komunikačních tepen, která spojuje oba vltavské břehy? A co Pražský hrad, který je stále sídlem hlavy českého státu? Jen v málokteré evropské zemi jsou středověké stavby natolik úzce spojeny s životem moderní a vyspělé metropole, jako právě v Praze. Karlův moudrý budovatelský duch nás tak ovlivňuje i nadále.
„Toto království jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli jediný svobodný hrad, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky, takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v měšťanských domech jako jiní měšťané. Pražský hrad byl zcela opuštěn, pobořen a zničen, neboť od časů krále Otakara II. byl celý ztroskotán až k zemi. Na tom místě jsme dali nově vystavět veliký a krásný palác s velikým nákladem, jak je dnes kolemjdoucím patrno.“ Karel IV., Vita Caroli, kapitola VIII.
Hospodář
J
edním z faktorů, proč se stalo České království za Karlovy vlády prosperující a konkurenceschopnou zemí, byla promyšlená, odpovědná a vynikajícím způsobem zrežírovaná hospodářská politika státu. Za ní stál z větší části sám Karel, který rychle pochopil, že mu jeho předkové na českém trůnu odkázali zemi, jež se může pochlubit velkým přírodním bohatstvím. Zároveň, a i to představuje v českých středověkých dějinách unikát, Karel udržoval smír mezi hlavními silami podílejícími se na správě státu. Vedle panovníka to tehdy byla zejména šlechta
a církev. Velké podpoře se za Karla těšila především církev. K ní Karla táhla nejen hluboká zbožnost, ale také politický realismus, neboť církevní moc byla ve středověku do značné míry rivalem moci šlechtické. Z církevních kruhů Karel navíc povolával vzdělané muže, jež využíval při správě státu nebo v diplomatických službách. Stabilita Karlovy české vlády byla dána především tím, že se uměl obklopit kompetentními i oddanými rádci a vytvořit si fungující efektivní byrokratický aparát, který stát nezatěžoval a nezpomaloval, ale naopak mu výrazně pomáhal v rozvoji pozitivních
VINAŘSTVÍ
K
Máchovo jezero
e Karlovým zásluhám o rozvoj hospodářství v českých zemích patří bezesporu i podpora českého vinařství. Jeho zásluhou byly vinnou révou osázeny svahy kolem Prahy pod Karlštejnem i na jiných místech v Čechách a na Moravě. Do země byly dopraveny též nové odrůdy, například z Burgundska. Pěstování vinné révy bylo pro hospodářský růst Českého království důležité z řady důvodů. Na rozsáhlých vinicích bylo možné zaměstnat velký počet lidí a královské pokladně a panovníkově stolu připadal nemalý peněžní i naturální zisk z každé založené vinice. Nepřekvapí proto, že Karel v době vinobraní zakázal do Čech a na Moravu dovážet vína ze zahraničí. Za Karlovy vlády tak v zemích Koruny české kvetlo nejen vinařství, ale i pálení alkoholu, z něhož se králi platila daň.
hospodářských i ekonomických procesů. Ve středověku však klíčovou podmínkou k tomu, aby byl někdo úspěšným hospodářem, bylo také zapotřebí nerušeného vnitropolitického vývoje. Jinými slovy, v zemi musel panovat klid a mír. V tomto ohledu nemohl tehdy na českém trůnu sedět nikdo vhodnější, než Karel IV. Zároveň mohl úspěšně navázat na dosavadní úspěchy českých panovníků i ve věci podpory rozvoje měst a obchodu, těžby drahých kovů a četných ekonomických i hospodářských reforem.
RYBNÍKÁŘSTVÍ
S
vůj zájem Karel obrátil i k rybníkářství. Za jeho vlády byly v Čechách poprvé zakládány rybníky ve velkém, i mezi nimi i dnešní Máchovo jezero. Chov ryb býval ve středověku velmi výdělečný a důležitý, jelikož ryby byly na chov méně náročné než hospodářská zvířata. Karlovi je v souvislosti s rybníkářstvím připisována zásluha i o rozšíření nových druhů ryb. Podle barokního vzdělance Bohuslava Balbína Karel nechal přivézt do Čech například parmy. Často opomíjenou Karlovou zásluhou bylo také zřízení stálých královských obilných sýpek na mnoha místech země. Skladované obilí mělo sloužit jako zásoba v případě války nebo neúrody. Na počátku 60. let 14. století, kdy v Čechách zuřil krutý hladomor, právě toto opatření zachránilo velké množství lidských životů.
VÍTE, ŽE: Karel také zakázal vývoz a prodej sazenic žateckého chmele, z nějž se vařilo vyhlášené pivo? Ten byl totiž cenným českým vývozním artiklem.
OBCHOD
K
arel podporoval rozvoj domácího obchodu tím, že přiznal monopol pražským kupců. Zahraničnímu obchodu byl vyhrazen prostor pouze v Ungeltu. Karel IV. také zakládal trhová náměstí. Dnešní Karlovo náměstí, zvané dříve dobytčí trh, bylo v době svého vzniku největším náměstím Evropy. Každoročně se tu konala ukazování svatých relikvií spojená s výročními trhy. Zbožní poutníci znamenali rovněž zvýšení obratu v pohostinství a dalších službách. Na dnešním Václavském náměstí naproti tomu býval trh koňský. Rušno bývalo také v Ječné, jedné z nejširších novoměstských ulic. Rovněž Svinská ulice, jak její jméno napovídá, sloužila obchodu s vepři. V jiných městech se takové trhy odehrávaly zpravidla za hradbami. Svinská ulice však měla být díky dobrému větru a dostatečné šířce pro takový účel vhodná. Karlovo náměstí
„Po založení Nového Města pražského dal král Karel vysazovati zahrady a vinice okolo města Prahy a pro ty zahrady a vinice velmi přibylo obyvatelstva; v krátké době bylo vystavěno mnoho stavení. Dal také přivézti z Rakous velmi ušlechtilé druhy révy a vysázel je tam a pod hradem Karlštejnem, který tehdy začal stavěti. Na různých místech král také zřídil přemnoho rybníků, pro království velmi prospěšných. Když to viděli páni, šlechtici, řeholníci a prostí lidé, všude v Čechách vysazovali vinice, zahrady a zřizovali rybníky, vzdávajíce díky Nejvyššímu, že jim dal takového panovníka, pod jehož vládou se jim všechno dařilo.“ Beneš Krabice z Weitmile
Cestovatel
P
odíváme-li se na definici slova cestovatel, zjistíme, že jím nazýváme někoho, kdo zcestoval četné země, některé navštívil i opakovaně a vrátil se do své vlasti, aby o nich podal svědectví. V Karlově životopise Vita Caroli, který zaznamenává jeho mládí a dospívání, nalezneme svědectví z dalekých cest poměrně často.
K
arel dokonce překonal i cestovatelské výkony svého otce Jana Lucemburského. Jestliže první léta svého života Karel prožil v Čechách, už v pouhých sedmi letech se roku 1323 ocitl ve Francii, kde se mu mělo dostat adekvátní výchovy i vzdělání. Karel poznal z Francie mnohem více než jen Paříž a přilehlé
královské hrady. Navštívil například Remeš a její impozantní katedrálu Notre Dame, jež byla korunovačním místem francouzských králů, nebo jihofrancouzský Avignon, kde tehdy sídlila papežská kurie. Roku 1330 byl však otcem poslán na první vladařskou misi, a to více než symbolicky do nepříliš vzdáleného Lucemburska, aby se učil vládnout. Dlouho tam ale nepobyl, jelikož už o rok později jej otec povolal do Itálie, aby za něj převzal vládu nad lucemburskou signorií. Přes Lotrinsko, Burgundsko a Savojsko tak Karel dorazil do Pavie, aby odstartoval svou bouřlivou školu života. V letech 1331–1333 totiž v severní Itálii čelil nejedné těžké zkoušce. Otisk jeho činů nalezneme v řadě severoitalských měst, především v Parmě, Lucce nebo Modeně.
K
dyž se pak Karel v pouhých sedmnácti letech vrátil v roce 1333 přes Tyrolsko a Bavorsko do Čech, byl již zkušeným cestovatelem, jemuž se nemohl zážitky rovnat žádný z předcházejících českých kraleviců. I jako budoucí český král musel Karel horlivě cestovat. Český lucemburský stát byl totiž rozsáhlým soustátím, které zahrnovalo řadu historických zemí s odlišným státním zřízením a kulturním vývojem. Navíc se jeho teritorium neustále zvětšovalo. Karel tak kromě Čech musel svoji pozornost zaměřit na Moravu, Slezsko a později i na Horní a Dolní Lužici, Braniborsko a také Českou „Horní“ Falc. V roli českého panovníka bychom Karla nejčastěji spatřili v Praze, na Karlštejně a na dalších královských hradech. Časté byly i jeho cesty po vedlejších korunních zemích. Na Moravě jej obvykle vítalo Brno, ve Slezsku Vratislav a v Lužici poté Žitava
J
Hrad Lauf
ako římský král vstoupil Karel také do nejdůležitějších říšských měst, Bonnu a Cách. Největším a nejdůležitějším cestovatelským počinem pro Karla byla však římská jízda z let 1354 - 1355. Během ní navštívil třeba Pisu a především vysněný Řím, kde byl korunován císařem. Ještě před samotnou korunovací prokázal svou zbožnost, když se do Říma v předvečer svého pompézního vjezdu vypravil inkognito jako prostý poutník, aby si tak mohl nerušeně a o samotě prohlédnout slavné římské památky a svatostánky. V Říši se Karel zdržoval nejraději v Norimberku, Trevíru nebo Mohuči. Jako vrcholný středoevropský politik samozřejmě pobyl krátký čas i ve Vídni, Budíně a Krakově, tedy v hlavních panovnických sídlech Rakous, Uher a Polska té doby. Nejpilnějším cestovatelem byl Karel v 60. letech 14. století, kdy stanul na absolutním vrcholu světské hierarchie v Evropě, a musel tak čelit četným opozicím a koalicím ve středoevropském regionu. Vrcholem jistě byla Karlova státní návštěva Avignonu v roce 1365, během které navštívil Arles, kde byl korunován burgundským králem. V letech 1368 - 1369 podnikl dokonce druhou římskou jízdu.
VÍTE, ŽE: Víte, že kostel Panny Marie a sv. Karla Velikého, který nechal Karel IV. vybudovat na pražském Karlově, měl připomínat palácovou kapli v Cáchách?
PANOVNICKÝ DVŮR NA CESTÁCH Ve středověku byl cestovatelem téměř každý monarcha. Státní správa totiž v té době nebyla ani zdaleka tak propracovaná a byrokratická jako později. S takovým správním uspořádáním se setkáváme v evropské historii poprvé až s příchodem novověku, tj. někdy na sklonku 15. století. Naopak, středověká státní agenda vyžadovala, aby byl panovník neustále v pohybu, objížděl zemi, soudil, vynášel tresty, vedl vojsko nebo zakládal hrady či města. Panovnický dvůr tak nebyl vázán pouze na jedno mocenské centrum. Většina vrcholně středověkých monarchií v Evropě neměla stálé sídlo. České země s Prahou, jež byla politickým středem země již od konce 9. století, jsou v tomto ohledu naprostou výjimkou. Palácová kaple v Cáchách
„13. dne měsíce dubna [1365] nejjasnější náš kníže a pán, pan Karel IV., z přízně boží císař římský, vždy rozmnožitel, a český král, se po příchodu řady poslů, které k němu poslal pan papež, vydal na cestu k avignonské kurii. Aby tedy úspěch a zdar cesty tohoto pana císaře byl všem zjevný, chceme, aby všichni, k nimž se dostane toto sepsání, věděli, že v celém Porýní a Alsasku byla prokazována tomu panu císaři velká úcta, potom že v celém Burgundsku se k němu hrabě savojský choval velmi uctivě a obdivuhodně. Nato se o jeho výdaje velmi důstojně a skvěle starali poslové francouzského krále.“ Neplach: Stručné sepsání kroniky římské a české
Křesťan
Karel IV. přijímá ostatky svatých
S
Bohem byl Karel tak, jako většina středověkých lidí, spojen prakticky už od narození. Nejprve přijal slavnostní křest, při kterém na naléhání matky obdržel jméno Václav, jež odkazovalo na jeho přemyslovský původ. V sedmi letech byl ve Francii biřmován a během této důležité svátosti přijal jméno Karel, které nosil i jeho kmotr francouzský král. V Karlově výchově byla křesťanským a duchovním hodnotám věnována velká pozornost. Vzdělaní duchovní, kteří byli pověřeni Karlovou výchovu, jej především vedli k četbě breviáře, jenž ve středověku sloužil jako jakési kompendium četby z Písma, evangelií, legend a modliteb. Jak Karel zdůrazňuje ve svém životopise, nadchl se zejména pro četbu mariánských hodinek. To Karla přivedlo k zvýšenému zájmu o mariánský kult, což jej silně ovlivnilo v náboženském vnímání. Jeho vychovatelé jej také dokázali nadchnout pro augustiniánský řád, jenž byl v této době ve Francii hojně rozšířen.
J
eště než Karel v roce 1328 poznal Pierra de Rossières, jehož kázání před královským dvorem na Popeleční středu jej doslova uchvátilo, měl již základy křesťanské výchovy za sebou. Pierre de Rossières tak Karla mohl zasvětit do Písma mnohem hlouběji a naučil jej základům biblické exegeze, tj. rozboru a výkladu Bible, jak je patrné například z Vita Caroli. Něco takového nebylo ve středověku u člena královské rodiny, jehož posláním byla výhradně světská dráha, vůbec
obvyklé. Vzhledem ke své fenomenální paměti se Karel navíc naučil podstatnou část Písma nazpaměť natolik zdatně, že dokonce opravoval své předčitatele, když omylem vynechali nějakou větu nebo citát. Ve Francii se Karel naučil také orientovat se v kanonickém právu a církevní hierarchii.
Jeho oblíbenou a uctívanou světicí byla sv. Kateřina, na jejíž svátek svedl v mládí vítěznou bitvu u San Felice, kde jen o vlásek unikl smrti, což přičítal právě zásahu této světice. Úctu ke svatým Karel projevoval i tím, že jejich jména často dával svým dětem. To, že nejstaršího syna a dědice pojmenoval jménem Václav, je dostatečným dokladem toho, kdo byl na špici Karlova žebříčku oblíbených světců. Ke Karlovým nejsilnějším duchovním zážitkům patřila bezesporu jeho záchrana před otravou jedem v Itálii. Karel atentát přežil jen díky tomu, že se postil před Svatým přijímáním. Také tento zážitek si Karel později vysvětloval jako důkaz Prozřetelnosti a boží ochrany.
K
arlovou velkou zálibou, či spíše sběratelskou vášní, se navíc stalo shromažďování relikvií. Podařilo se mu shromáždit neuvěřitelné množství památek na světce i jejich tělesných ostatků, včetně takových „unikátů“, jako zuby císaře Karla Velikého nebo několik trnů z Kristovy trnové koruny. Významné relikvie byly však i součástí pokladu římských králů, který Karel dočasně spravoval. Jednalo se například o tzv. Kopí Longinovo, kterým byl údajně probodnut Kristův bok na kříži a které bývá také nazýváno kopím osudu. Tato a mnoho dalších relikvií, ať už z pokladu říšského nebo z pokladu Svatovítského chrámu či z Karlem obnoveného pokladu českých králů na Karlštejně, pak bývaly veřejně slavnostně ukazovány shromážděnému lidu.
K
e Karlovým oblíbeným světcům patřil nejen sv. Václav, ale také Karel Veliký, neboť jako římský král se Karel okázale přihlásil ke karolinské tradici, kterou pomáhal dále rozšiřovat. Velké oblibě se u něj v pozdějším věku těšil i sv. Zikmund, jehož ostatky přivezl do Čech v roce 1365.
Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi
VÍTE, ŽE: ...kaple sv. Kříže na Karlštejně je vlastně velkým relikviářem? V některých z rámů obrazů mistra Theodorika jsou dodnes uloženy ostatky příslušných světců.
PRAŽSKÉ ARCIBISKUPSTVÍ Jako upřímný křesťan a zároveň schopný vládce se Karel snažil po celou dobu svého života nabídnout světské rámě církvi, obzvláště ve svém dědičném království. Po vzoru Francie se Karel snažil i v Čechách vytvořit silnou, stabilní a především autonomní církev. Základní podmínkou k tomu bylo osamostatnit českou církevní správu. Už od 10. století bylo totiž pražské biskupství podřízeno až vzdálené Mohuči. Řada českých knížat a králů vyvíjela snahy o povýšení pražské diecéze na arcidiecézi a vymanění se z církevní závislosti na Říši. Přesto však české země zůstávaly ještě před polovinou 14. století stále v podřízeném postavení vůči mohučským arcibiskupům, jimž také jako jediným příslušelo právo korunovat české krále. Tento stav byl pro nás nedůstojný i z toho důvodu, že okolní země Polsko a Uhry měly své arcidiecéze již od počátku 11. století. Karel proto ve spolupráci
s otcem vymohl za své návštěvy Avignonu na papeži zřízení samostatné české církevní provincie. Papežskou bulou „Ex supernae providentia maiestatis“ z dubna 1344 tak bylo pražské biskupství povýšeno na arci-
Poutnický odznak
biskupství. Pražský arcibiskup se navíc stal metropolitou olomouckého i čerstvě zřízeného litomyšlského biskupství. Tento krok upevnil církevní správu v Čechách i na Moravě a výrazně upevnil svébytnost českých zemí v Evropě.
„Když pak budete kralovat po mně, ozdobeni korunou královskou, pomněte, že i já jsem kraloval před vámi a že jsem obrácen v prach a v hlínu červů. Podobně i vy upadnete v nic, přecházejíce jako stín a jako květ polní. Co je platna urozenost aneb hojnost věcí, není-li přidáno čisté svědomí s pravou vírou a s nadějí na svaté vzkříšení?“ Karel IV. – Vita Caroli, kapitola II.
Myslitel
D
oba prvních Lucemburků na českém trůnu není pouze obdobím politického a hospodářského vzestupu českých zemí, ale i postupného rozvoje vzdělanosti. Po většinu středověku bylo vzdělání vyhrazeno pouze úzké vrstvě obyvatelstva, převážně duchovním. Se závěrem vrcholného středověku však docházelo k postupnému zvyšování kulturní úrovně a vzdělanosti větší
části obyvatelstva. Sám Karel IV. k tomuto pozitivnímu trendu výrazně pomohl, jelikož byl velkým myslitelem, který si uvědomoval sílu pramenící ze vzdělanosti. Zatímco zemědělský venkov zůstával ještě dlouho poté negramotný, vzdělanost si za prvních Lucemburků postupně našla cestu do městského prostředí. Bylo to logické, jelikož kupci a obchodníci museli mít adekvátní vzdělání, jež by odráželo jejich důležitou profesi. Museli se proto naučit číst, psát a také počítat. Ve větších královských městech vznikaly po celé 14. století školy, kde si lidé učili také latině a základům tzv. sedmi svobodných umění. Těmi byly gramatika, rétorika, dialektika, aritmetika, geometrie, astronomie a hudba, jež byly poté výrazně rozšiřovány na univerzitách.
S
rostoucí vzdělaností se zákonitě zvyšoval také zájem panovnického dvora, šlechtické obce a vzdělaného kléru o sepsání jednotného obrazu českých dějin. Panovník, šlechtičtí předáci i duchovní měli zájem na tom, aby koncepce českých dějin odpovídala jejich programu. Mohl tak českou veřejnost snadno přesvědčit o zcela klíčovém místě přemyslovské dynastie v dějinách české státnosti, a upevnit tak postavení Lucemburků jako legitimních a přirozených dědiců přemyslovského odkazu. Ještě nikdy v českých středověkých dějinách panovnický dvůr tak nepodporoval rozvoj domácího kronikářství, jako právě za Karla IV. Rukopis Vita Caroli
K
arel osobně pověřil zpracováním historických událostí země vzdělaného svatovítského kanovníka, jehož jméno jste již jistě zaznamenali, neboť z jeho kroniky jsme již citovali. Byl to Beneš Krabice z Weitmile. Tento významný kronikář zemřel v roce 1375, a tak nedovedl svou kroniku k posledním letům Karlova života. Přestože nestihl ani revizi svého díla, jeho kronika je cenným zdrojem informací z české historie sklonku 13. a prvních tří čtvrtin 14. století. Nic na tomto faktu nezmění ani to, že Beneš Krabice nebyl ve svém psaní příliš objektivní a na řadě míst psal tendenčně, aby Karel z vypravovaných událostí vždy vyšel jako spravedlivý, velkorysý a moudrý vladař.
Z
Karlova pověření zpracovával české dějiny také italský františkán Giovanni Marignola (často v odborné literatuře uváděný i jako Jan Marignola), který se pokusil zasadit českou historii do širšího rámce světových dějin, což Karlovi jako římskému císaři vyhovovalo. Velké oblibě se ve středověku i v dobách národních obrozenců těšila „Kronika česká“ od mistra Přibíka Pulkavy z Radenína. Ta je pozoruhodná mimo jiné tím, že byla sice původně psaná v latině, ale s největší pravděpodobností na Karlovo naléhání byla vzápětí samotným Přibíkem Pulkavou přeložena i do češtiny. Někteří literární historikové navíc spekulují, že Karel nejednou zasáhl do psaní kroniky jako autor a text poupravil. Učinil tak zřejmě i u jiných kronik, jejichž sepsání si vyžádal.
VÍTE, ŽE: příběh o víle Meluzíně je rodovou pověstí Lucemburků?
KARLOVA VLASTNÍ LITERÁRNÍ TVORBA Velkým autorem byl i sám Karel, který se v tomto ohledu vymyká nejen jiným českým panovníkům, ale i evropským středověkým monarchům. V prvé řadě napsal rozsáhlý, myšlenkově na výsost bohatý, a silně moralizující životopis „Vita Caroli“ (Život Karlův). I z něj jsme několikrát citovali, takže se každý sám mohl přesvědčit, jakým vzácným literárním dokladem Karlova intelektu a moudrosti je „Vita Caroli“. Latinsky psaný životopis zachytil Karlovy zážitky z mládí a počátky jeho pobytu v Čechách do roku 1340. Následující události již vylíčil jiný autor. Poslední kapitola pojednává o Karlově korunovaci na římského krále v roce 1346. V životopise se odráží Karlova vzdělanost, zbožnost, neuvěřitelná lidskost a především touha ospravedlnit poklesky z dob mládí. Karel
chtěl jeho nástupcům zanechat na dvojím trůnu poučení i jakýsi návod, jenž jim měl umožnit prožít život naplno, a přesto bez hříchu. „Vita Caroli“ je výjimečným dílem i proto, že z něj jasně čiší Karlův hluboký a silný vztah k Čechám, českému jazyku a přemyslovskému odkazu. V době, kdy většina evropských panovníků neuměla číst a ani psát, tak Karel napsal životopis, který se stal nadčasovou a nesmrtelnou klasikou, jež může být v mnohém inspirací i dnes. Dále Karel napsal „Legendu o sv. Václavovi“, korunovační řád českých králů a sbírku morálních poučení, kterou nazýváme často zjednodušeně jako „Morality“. Jako autor se však Karel podílel i na celé řadě zákonů, takže nelze jeho autorské zásluhy dost dobře zjednodušovat na pouhý výčet.
„My tedy, moudrostí boží ustanovený za zrcadlo císařské důstojnosti a český král, podle příkladu Davida, nejspravedlivějšího krále, ve dne v noci rozjímajíce o zákonu Páně, bdíme dosti pozorně a v starostlivé mysli přemýšlíme, jak bychom přivolali našemu státu velitele obojího vojska k učení věd, takže se snažíme, aby byl v čase míru, jakož i válek vystrojen nejen válečnou zbrojí, ale také vyzbrojen moudrostí a dobrými mravy po příkladu předků.“ Úvod Kroniky české Jana Marignoly, napsaný Karlem IV.
Mecenáš
ARCHITEKTURA
M
ezi nejvýznamnější stavby podporované Karlem IV., patří katedrála Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě. Stavba byla započata v roce 1344, tedy ještě za vlády Jana Lucemburského, který spolu se synem katedrálu spoluzakládal. Prvním architektem byl francouzský architekt Matyáš z Arrasu a po jeho smrti pokračoval Petr Parléř, architekt ze švábského Gmündu, jehož huť dokončila stavbu vysokého chóru katedrály. Je autorem originálních architektonických řešení, mezi než patří i novátorské použití volných žeber a visutých svorníků v sakristii katedrály a v předsíni zlaté brány. Sochaři parléřovské huti vytvořili také známé bysty Karla IV. a jeho manželek umístěné na triforiu katedrály sv. Víta, které v sobě kombinují idealizaci s realistickými portrétními prvky. Karel IV. hojně podporoval vznik církevních památek, které byly často součástí jeho promyšlených koncepcí. Císař toužil připodobnit Prahu počtem kostelů a klášterů Římu, a učinit ji tak důstojným centrem říše. V Praze patří k nejznámějším kostel Panny Marie a Karla Velikého na Karlově, který náležel Karlovu oblíbenému augustiniánskému
řádu. Karel založil a podpořil také řadu hradů, které měly povětšinou za úkol strážit cesty nebo hranice, či spravovat celá území. Dal postavit hrady Monte Carlo v Itálii, nebo Tangermünde či Laufu na území dnešního Německa. V Čechách vznikl jeho zásluhou například hrad Kašperk. Funkce hradů byla povětšinou strážní. Z církevních staveb jmenujme klášter na Oybině u Žitavy, panovníkových nadací bylo však mnohem více.
MALÍŘSTVÍ
V
ýznamná díla českého malířství najdeme na Karlštejně I zde nalezneme řadu portrétních vyobrazení Karla IV. Jedno z nich se nalézá přímo v kapli sv. Kříže, kdy je jeho tvář propůjčena jednomu ze tří králů na nástěnné malbě v okenním výklenku. Kapli sv. Kříže zdobí především výjimečný soubor 129 obrazů světců od mistra Theodorika, umělce pocházejícího zřejmě z Řecka, kterého Karel IV. za jeho služby odměnil statkem nedaleko Karlštejna. Soubor maleb je zcela unikátní a tvoří největší galerii středověkých deskových obrazů v Evropě, která se zachovala na původním místě. Řadu vzácných deskových maleb Karlovy doby dnes najdeme také v Národní galerii v Praze.
SOCHAŘSTVÍ
K
arel však nezůstával u podpory budování kostelů a klášterů. Staral se také o jejich náležité vybavení liturgickými rouchy a nádobami. Jeho přispěním se značně rozrostl poklad pražské katedrály, byl obnoven poklad českých králů na Karlštejně a nově byly doplněny části pokladu říšských králů. U řady děl je doloženo Karlovo darování, jako například u sardonyxového kalicha, jehož nohu zdobí říšský a český znak a rytý nápis, který udává, že jej daroval Karel IV., aby z něj mohli přijímat nemocní.
UŽITÉ UMĚNÍ
Z
e svého pobytu ve Francii si Karel IV. zřejmě přivezl drobnou slonovinovou sošku madony, jejíž prohnutí odpovídající zahnutí klu pak inspirovalo i tvůrce mnohem větších mariánských soch. Ke skvostům českého sochařství doby Karlovy patří již zmiňované bysty a náhrobky vytvořené parléřovskou hutí v Pražské katedrále. Další portrétní sochy Karla IV. a jeho manželky lze nalézt také na kostele Panny Marie v německém městě Mühlhausen.
VÍTE, ŽE: když Karel IV. založil Vysoké učení v Praze, neměl již prostředků na to provoz univerzity financovat? Ze začátku tak byla univerzita podporována sbírkami pořádanými mezi duchovenstvem a arcibiskupem Arnoštem z Pardubic. Karel IV. univerzitě udělil řadu privilegií a osvobodil ji od placení daní.
ŠTĚDRÝ DÁRCE Když se člověk dokáže oprostit od politického a ryze světského nahlížení na dějiny a postavu Karla IV., vyvstane před námi nejen hluboce věřící středověký vzdělanec a myslitel, ale především vlivný mecenáš. Pověstným mecenášem byl Karel už za svého života, kdy na svůj panovnický dvůr, a tedy i do českých zemí, zval přední stavitele a umělce své doby, kteří svým talentem měli přispět k obohacení domácí kultury. Zároveň svými díly uváděli ve skutek ambiciózní vize velkého císaře, v nichž se měla snoubit zbožnost s okázalostí a monumentálností císařského majestátu a také Karlovou panovnickou i osobní ješitností. Karlovým přispěním tak v českých zemích došla vrcholně středověká gotika nebývalého rozkvětu.
Mistr Theodorik: Svatý Jeroným
Ve své kronice to dokládá František Pražský: „…[1343] svrchuřečený pan markrabí s upřímnou zbožností věnoval a daroval k poctě boží a blahoslavené Panny Marie i Všech svatých mnoho svatých relikvií, zlatem, stříbrem a drahými kameny rozmanitě zdobených, a různá drahocenná roucha, mnoho kalichů a monstrancí i jiné kostelní zařízení a všechny potřeby, sloužící k užitku a ozdobě řečeného kolegiátního kostela.“ Křišťálová konvice na Ubrus Poslední večeře Páně ze Svatovítského pokladu
Úvod Kroniky české Jana Marignoly, napsaný Karlem IV.
Vizionář
Otec vlasti, jak jej poprvé nazval Vojtěch Raňkův, se již v době velkolepých pohřebních slavností na přelomu listopadu a prosince 1378 stal nejen symbolem úspěšný epochy a všeobecného rozkvětu, ale také předmětem polemik a bilancování. Pokusme se i my odpovědět na zdánlivě prostou, přesto však nesmírně obtížnou otázku: „Kým byl Karel IV.?“
H
istorie je plná významných mužů, kteří ovlivnili tok dějin. Jejich činy a život nám mohou připadat hrdinné, smutné a také inspirativní. Ale jen u některých velikánů můžeme hovořit o tom, že bychom v jejich činech a otisku dějinné paměti spatřovali aktuálnost a nadčasovost. U Karla IV. můžeme vidět obojí, jelikož byl vizionářem, který vzhledem ke svému intelektu a vysokým mravním zásadám nebyl spoután myšlením své přítomnosti, ale hleděl do budoucnosti. V jeho činech a skutcích se odráží nesobecké obětování pro vyšší dobro. Je tomu tak i přesto, že za mnohými Karlovými úspěchy stály ryze osobní vlastnosti jako tvrdohlavá neústupnost či panovnická ješitnost. V Karlově pojetí bylo vyšším dobrem vše, co neodporovalo základům křesťanské mravnosti. A nejen to, neboť pod tímto pojmem chápal i individuální a z ní vyplývající kolektivní odpovědnost člověka za společně sdílené hodnoty a dědictví. Karel snad jako první panovník v evropské historii pochopil,
že skutečnými nositeli ideálu nejsou panovník nebo stát, ale naopak lidé. V nich měla být zakotvena budoucnost, a proto se všemožně snažil, aby lidem poskytl to, o čem byl přesvědčen, že patří k jejich základním a oprávněným nárokům, tedy spokojenost, blahobyt, mír a nerušený kulturní rozvoj. On sám sebe pak chápal jako pouhý prostředek k naplnění tohoto výjimečného závazku.
V
Karlově osobě se tak prolínají starý a nový svět. V jeho myšlení se odráží příchod novověkého humanismu a následného osvícenství, a to i přesto, že v řadě Karlových činů naopak spatřujeme středověký kontext, z něhož nemohl být nikdy vytržen, jelikož tvořil část jeho identity. Vše, co Karel konal, mělo být trvalé. Proto se u jeho díla často setkáváme s promyšlenou koncepcí a pečlivou realizací. V řadě případů dokonce předjímal příchod až mnohem vzdálenější doby. Týká se to například jeho vize Evropy bez válek či právní zakotvení
států a institucí. Své konání poměřoval pouze jediným měřítkem, a to mírou prospěchu své vlastní země. Tím se silně vymykal svým současníkům a – bohužel – i mnohým následovníkům. Neznal odpočinku, protože si uvědomoval pomíjivost a nevyzpytatelnost lidského osudu. Právě vědomí vlastní křehkosti a smrtelnosti jej nutilo filozofovat nad smyslem bytí i pozemského života. Život posléze chápal nejen jako vzácný dar, ale také jako předstupeň vedoucí k Poslednímu soudu, jenž na základě vykonaného měl určit, dojde-li nakonec duše úspěšně své cesty, tj. spasení. Myslel proto neustále na vyšší dobro, které se stalo jeho metou i cílem, k jehož realizaci neváhal obětovat cokoli. Svým neustálým usilováním o zdokonalování sebe sama a překonávání vlastních úspěchů však přetvářel panovnický majestát do podoby nedostižného ideálu. Vlastním synům a nástupcům tak zanechal odkaz, na který mohli jen stěží navázat.
VÍTE, ŽE: Zlatá bula Karla IV. z roku 1356 byla nejdůležitějším ústavním dokumentem Svaté říše římské ve středověku a platila až do jejího zániku v roce 1806?
KAREL IV. EVROPAN Hodnoty, jež vyznává naše moderní společnost, byly z větší části totožné s hodnotami Karlovými. Tento aspekt způsobuje, že je nám Karel i přes propast staletí a celých věků stále velmi blízký. Jen u málokterého evropského národa jsou současníci natolik silně a zároveň citově propojeni se svým středověkým panovníkem, jako Češi s Karlem IV. Jedná se o unikát, který je však velkým pozitivem, neboť Češi se tím hlásí k tradicím, na kterých stojí z větší části i dnešní Evropa. A byly to zejména osobnosti ražení Karla IV., které se zasloužily o křesťanské, kulturní a právní kořeny, z nichž vyrůstá moderní Evropa. Hlásit se ke Karlovi IV. totiž znamená hlásit se zároveň k Evropě, státu a národu.
„Kdo by tedy mohl klidně snášeti skon tak ctnostného panovníka, kdo by netruchlil, kdo by mohl skrývati hluboký žal a zármutek svého srdce, když vidí, že v otci vlasti, v nepohnutelném sloupu státu, v podmaniteli světa, v nedobytném štítu katolické víry ztratil tolik druhů útěchy, tolik ochran a záštit.“ Pohřební řeč, Vojtěch Raňkův z Ježova
Koruna císařů Svaté říše římské
PRAHA 35 Stromovka
27 Pražský Hrad 16 Královský palác 8
3
2
kapitula Všech svatých
Staré purkrabství
26 Chrám sv. Víta
5
14 kaple sv. Otýlie ...
19 portál Týnského chrámu
dům U kamenného zvonu 4
Hradčanské náměstí
dům u Štupartů
37 Socha Karla IV. 21 Staroměstská mostecká věž 9
17 Karolinum
Karlův most 20 Senovážné náměstí 13 kostel sv. Jindřicha
23 Kostel sv. Havla
24 ulice Nekázanka 29 chrám Panny Marie Sněžné 25 Václavské náměstí 28 Hladová zeď 1
Nové Město Pražské
31 Karlovo náměstí 15 kostel sv. Štěpána
10 klášter a kostel sv. Kateřiny
18 kostel sv. Václava
22 Koloděje
40 Mozaika na stanici M. 11
klášter na Slovanech
12 kostel sv. Apolináře 38 socha Karla IV.
7
chrám Zvěstování Panny Marie
32 Kostel Panny Marie ...
34 Grébovka
39 socha Krala IV. 33 Vyšehrad
6
hradby
30 chrám sv. Petra a Pavla 36 Zbraslav
P
ravděpodobně žádný český panovník nebyl tak úzce spojen s osudem Prahy, jako právě Karel IV. Velikán české a evropské historie se v Praze narodil. Za své vlády Prahu proměnil v politický i kulturní střed Evropy, neboť představovala jeho hlavní sídlo jakožto císaře římského a krále českého. V Praze také Karel dožil svůj život a je zde i pohřben. Ano, Otec vlasti a Praha jsou neoddělitelně spojeni v jedno. Zkusme si jen na chvíli představit známá panoramata Prahy a odmyslet si stavby a díla, jež vybudoval sám Karel nebo jejich výstavbu inicioval. Praha by pak rázem ztratila svůj světový význam a podmanivé kouzlo i tajemství, jimiž se může pochlubit jen málokterá evropská metropole.
1.
Nové Město Pražské – Karel IV. založil 3. 3. 1348 Nové Město pražské. Aby růst města nebyl živelný, prosadil své představy o urbanisticky dokonalém osídlení, spočívající ve sloučení starších osad a v regulaci nového zastavění, řešeného kolem tří centrálních náměstí (dnešní Václavské, Senovážné a Karlovo)
2.
Staré purkrabství
3.
Hradčanské náměstí – stál zde dům, který vlastnil dvorní malíř Karla IV. mistr Theodorik, poprvé doložen roku 1359, v němž pobýval ještě o 9 let později a kde zřejmě také provozoval malířskou dílnu
22.
Koloděje – v historických pramenech se připomíná ves a tvrz v Kolodějích poprvé v roce 1346. Majitelé tvrze se často měnili, až ves a tvrz později kupuje císař Karel IV. který je daruje 3.6. 1359 svému bratrovi, markraběti moravskému Janu Jindřichovi
23.
Kostel sv. Havla na Starém Městě – zde proběhla slavnostní hostina u příležitosti korunovace Karla IV. a jeho manželky Blanky z Valois
24.
ulice Nekázanka – ulice pojmenována podle nekázně při stavbě domů, které neodpovídaly Karlem vydaným stavebním pravidlům pro výstavbu na Novém Městě a byly zbourány
25.
Václavské Náměstí – 1348 z Karlovy iniciativy založeno Václavské náměstí, dříve Koňský trh
26.
Chrám sv. Víta – 1344 na oslavu povýšení pražského biskupství na arcibiskupství započal se souhlasem otce se stavbou gotické katedrály sv. Víta a povolal k tomu vynikajícího francouzského stavitele Matyáše z Arrasu. 1352 přivedl do Prahy na stavbu sv. Víta ze švábského Gmündenu Petra Parléře. Zde byly také uloženy ostatky Karla IV.
27.
Pražský Hrad
28.
Hladová zeď – 1360–1362 jako městské opevnění rozšířeného malostranského okrsku. Její stavba měla zajistit obživu nezaměstnané městské chudině
4.
dům u Štupartů, čp. 647 (dnešní Štupartská a Jakubská ul.) – dům patřil Elišce, Karlově matce a Karel sám zde pobýval po návratu do Čech. Pražský hrad byl v té době neobyvatelný
5.
dům U Kamenného zvonu – městský palác Jana Lucemburského na pražském Staroměstském náměstí
6.
hradby kolem Nového Města a Vyšehradu – 1348–1350 dal Karel IV. vybudovat rozsáhlé hradby kolem Nového Města a Vyšehradu. 1350 dal stavět nové hradby i na levém břehu Vltavy
7.
chrám Zvěstování Panny Marie Na Slupi – založeno 1360
8.
kapitula Všech svatých na Pražském hradě – Karel IV. zřídil chórovou kapli Všech svatých na Pražském hradě podle vzoru Saint–Chapelle v Paříži
29.
chrám Panny Marie Sněžné – založen Karlem IV., dodnes nejvyšší stavba v centru Prahy
9.
Karlův most
30.
10.
klášter a kostel sv. Kateřiny na Novém Městě – založeno 1355
chrám sv. Petra a Pavla na Vyšehradě – roku 1348 nechal Karel přestavět
11.
klášter Na Slovanech / Emauzy – 1347 založil Karel nový kostel a klášter benediktinů Na Slovanech (Emauzy), osazený řeholníky pěstujícími slovanskou liturgii
31.
Karlovo náměstí – 1348 z Karlovy iniciativy založeno Karlovo náměstí, dříve Dobytčí trh
32.
kostel Panny Marie a svatého Karla Velikého – založeno 1350
12.
kostel sv. Apolináře na Novém Městě – založeno 1362
33.
Vyšehrad – Karel IV. zde byl korunován 2. září 1347 českým králem
13.
kostel sv. Jindřicha na Novém Městě – založeno 1348
34.
Grébovka / Havlíčkovy sady – po založení Nového Města dal Karel kolem Prahy vysázet vinice, též na místě dnešní Grébovky
14.
kaple sv. Jana Nepomuckého (Erharda a Otýlie, Vlašimská, sv. Vojtěcha)
35.
15.
kostel sv. Štěpána – založeno 1351, byl hlavním farním kostelem horního Nového Města
Stromovka / Královská obora – obora byla založena v první polovině 14. století Janem Lucemburským na území osady Ovenec, patrně je však starší
36.
16.
Královský palác – 1333 započal s přestavbou královského paláce na Hradě na troskách zničeného původního paláce Soběslava II. Vzorem byl královský palác v Paříži
Zbraslav – opatský kostel cisterciáckého kláštera na Zbraslavi sakrální památka – hranice českého království překročil Karel po návratu z ciziny v říjnu 1333. Jeho první zastávkou byl Zbraslavský klášter, kde již plné tři roky odpočívala jeho matka Eliška
17.
Karlova kolej (Karolinum) – v roce 1366 daroval Karel univerzitě Lazarův dům na Starém Městě, v němž byla zřízena první kolej pro dvanáct mistrů a jejich žáky, zvaná kolej Karlova
37.
socha Karla IV. na Křížovnickém náměstí – plastika – novogotický bronzový pomník Karla IV. Odhalen roku 1848 u příležitosti 500. výročí založení Univerzity Karlovy
18.
kostel sv. Václava Na Zderaze – po založení Nového Města farním kostelem, poblíž stávala jedna z rezidencí Václava IV.
38.
socha Karla IV. na Karlově – plastika – socha z 19. století v areálu u kostela sv. Karla Velikého na Karlově
19.
portál Týnského chrámu
39.
20.
Senovážné náměstí – jedno ze 3 centrálních náměstí Nového Města založeného Karlem IV., pojmenované podle trhů se senem
socha Karla IV. Na Slupi plastika – nachází se před Revmatologickým ústavem Na Slupi z dílny sochaře Josefa Maxe (1804 – 1855)
40.
21.
Staroměstská Mostecká věž – základní kámen položen 1347, jejího dokončení se Karel nedožil. Stavitel Petr Parléř
mozaika na stanici metra Karlovo náměstí – mozaika s názvem Doba panování Karla IV. od Radomíra Koláře z roku 1985
O projektu
Karel IV. učinil z českých zemí perlu své koruny. Nikdy předtím jsme v Evropě nehráli tak významnou pozitivní úlohu. Přitom když mladý Karel přišel do Čech, nalezl zemi v zuboženém stavu, jak uvádí i ve své autobiografii Vita Caroli: „Toto království jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli ani jediného hradu svobodného, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky, takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v domech měšťanských jako jiný měšťan.“ O to větší respekt Karlovo reformní úsilí zasluhuje…
V
roce 2016 si Česká republika připomíná 700. výročí narození Karla IV. Toto jubileum je vhodným okamžikem, abychom se veřejně přihlásili k odkazu jednoho z nejvýznamnějších panovníků nejen českých, ale i evropských dějin. Karel IV. byl velký reformátor a státník zcela ojedinělého rozhledu a schopností. Patřil k nejvýznamnějším osobnostem světa 14. století, jeho kulturní vliv však přetrvává až do dnešních dob. Zdaleka se přitom netýká jen území, jemuž kdysi vládl.
K
700. výročí narození Karla IV. připravil spolek Otec vlasti Karel IV., z. s. tuto putovní bannerovou výstavu o inspirativní osobnosti Karla IV. Pro celé oslavy i pro tuto výstavu jsme společně vybrali motto „Nechte se inspirovat…“. Snažíme se, aby se lidé napříč společností nechali inspirovat nejznámější postavou naší historie. Představujeme Karla IV. pomocí tzv. 10 INSPIRACÍ - jako vizionáře, myslitele, vzdělance, mecenáše, budovatele, státníka, cestovatele, hospodáře, křesťana a diplomata.
SPOLEK KARLOVSKÝCH MÍST, KALENDÁŘ AKCÍ
H
lavní naší platformou, kterou se snažíme osobnost a činy Karla IV. popularizovat je „Spolek karlovských míst“, který má za cíl ukázat, kde všude lze najít odkaz Karla IV. a jeho vlády. Spolek funguje dlouhodobě a je nositelem celé řady projektů. Karlovská místa mají s Karlem IV. přímo spojenou svou existenci či historii. Ať už jsou to přímo města či obce, hrady či tvrze nebo církevní památky, jsou nositeli a dědici odkazu, který přetrvává dodnes. Pro bližší informace zavítejte na: mapy.otecvlasti.eu
Právě k 700. výročí narození Karla IV. se připravuje po celé naší republice mnoho společenských či kulturních akcí. Pro bližší informace o akcích ve vašem regionu i v celé republice navštivte: otecvlasti.eu/kalendar-akci
AUTOŘI VÝSTAVY Spolek Otec vlasti Karel IV. (do konce roku 2013 ještě jako občanské sdružení) vznikl, aby propagoval názory, postoje a myšlenky Karla IV., krále českého a císaře římského, jako jednoho z nejvýznamnějších panovníků v historii naší vlasti. Spolek chce přispívat ke kultivaci veřejného života v České republice a pomáhat navracet smysl tradici, odpovědnosti a toleranci a chce také upozorňovat na evropský rozměr osobnosti Karla IV. Spolek Otec vlasti Karel IV., z. s. je iniciátorem celé řady akcí a projektů souvisejících se 700. výročím narození Karla IV. Spolek Doba Karlova, z.s. společně s naším Spolkem pořádá po děti a mládež na školách v celé České republice celodenní aktivitu „Živá historie do škol“ – celá škola se na jeden den promění do doby 14. století a žáci mají šanci poznat Karla IV. i jeho dobu ve všech souvislostech a opravdu naživo!
Zvláštní poděkování patří: Marek Zelenka Grafickou část výstavy vytvořili: Grafické podklady: KLAN s.r.o. – Čestmír Přindiš, Jan Šafrata Tvorba bannerů: Jan Krásný „Spolek Otec vlasti Karel IV.“ spolutvoří a na výstavě se podíleli: Mgr. Lucie Kodišová Historička umění, specializující se na dobu Karla IV. Pro Spolek zodpovídá za vytváření historických podkladů k projektům. Mgr. Ondřej Chrást Předseda Spolku koordinuje jednotlivé části a aktivity projektů. Komunikuje se všemi partnery Spolku, vede agendu s ním spojenou. PhDr. Iva Voldánová, MBA Ředitelka Spolku, je zodpovědná za realizaci aktivit výročí a mezinárodní spolupráci. Připomínky a náměty k naší činnosti zasílejte na: Otec vlasti Karel IV., z.s., Arbesovo náměstí 4, Praha 5, 150 00, Česká republika nebo:
[email protected]
