KAREL MARX RUKOPISY „GRUNDRISSE“ III
(EKONOMICKÉ RUKOPISY Z LET 1857-1859) OB SA H
třetí oddíl: kapitál přinášející plody ...........................................................................................................2 PŘEMĚNA NADHODNOTY V ZISK ...........................................................................................................2 [Nadhodnota a zisk] .................................................................................................................................2 [Teorie zisku] ..............................................................................................................................................2 [Vytvoření všeobecné míry zisku. Tendence k poklesu míry zisku] ....................................5 [Míra nadhodnoty a míra zisku]....................................................................................................... 11 [Hodnota a produktivní síla fixního kapitálu] ............................................................................ 12 [Rekapitulace učení o nadhodnotě]................................................................................................ 13 Změny v organickém složení kapitálu ........................................................................................... 15 [Změny v organickém složení kapitálu] ........................................................................................ 17 [Pojem hodnoty] ..................................................................................................................................... 18 DODATKY KE KAPITOLÁM O PENĚZÍCH A O KAPITÁLE ................................................................ 19 [Historicky ke Kapitole o penězích] ............................................................................................... 19 [Historicky ke Kapitole o kapitálu] ................................................................................................. 21 [K dějinám teorií peněz] ...................................................................................................................... 25 [K rekapitulaci učení o nadhodnotě].............................................................................................. 41 [Předkapitalistické výrobní způsoby] ........................................................................................... 50 [Teorie o nadhodnotě] ......................................................................................................................... 53 Úrok a zisk ................................................................................................................................................. 59 Majetek obchodníka. ............................................................................................................................. 62 [Ke Kapitole o penězích] ..................................................................................................................... 65 [K učení o zahraničním obchodu].................................................................................................... 71 SEŠIT VII. HODNOTA258 ................................................................................................................................. 75 Poznámky - Grundrisse II............................................................................................................................. 77 Vysvětlivky ......................................................................................................................................................... 86
Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 1
KAPITOLA O KAPITÁLU (DOKONČENÍ) TŘETÍ ODDÍL: KAPITÁL PŘINÁŠEJÍCÍ PLODY PŘEMĚNA NADHODNOTY V ZISK [NADHODNOTA A ZISK] Míra zisku. — Pokles míry zisku. — Míra zisku. — Úhrnný zisk. — Atkinson. A. Smith. Ramsay. Ricardo. — Nadhodnota jako zisk vyjadřuje stále menší poměr. — Wakefield. Carey. Bastiat. [*9]Přicházíme
nyní k třetímu oddílu.1
Kapitál je nyní kladen jako jednota výroby a oběhu a nadhodnota, kterou vytvoří za určité časové období, např. za rok, se rovna NČ/(d+v)=NČ/O čili = N{Č/v-(Č/v×d/(d-v))}.[*1]2 Kapitál se ted realizuje nejen jako nadhodnota reprodukující a tedy zvěčňující samu sebe, nýbrž i jako hodnota kladoucí hodnotu. Na jedné straně v důsledku pohlcování živé pracovní doby a na druhé v důsledku pohybu oběhu, který je vlastní jemu samému (kde se pohyb směny klade jako jeho vlastní pohyb, jako imanentní proces zpředmětněné práce), má k sobě samému vztah jako k něčemu, co klade novou hodnotu, jako by produkoval hodnotu.
[TEORIE ZISKU] Jeho vztah k nadhodnotě je vztahem příčiny k zapříčiněnému. Jeho pohyb spočívá v tom, že zatímco vytváří sebe sama, chová se současně k sobě samému jako příčina k zapříčiněnému, jako předem daná hodnota k sobě samé jako nadhodnotě čili jako k nadhodnotě, kterou vytvořil sám kapitál. Za určité časové období, dané jako měrná jednotka jeho obratů, protože je přirozenou mírou jeho reprodukce v zemědělství, produkuje kapitál určitou nadhodnotu, jež není určena jen nadhodnotou, kterou klade kapitál v jednom výrobním procesu, nýbrž i počtem opakování výrobního procesu čili počtem jeho reprodukcí za určité časové období. Protože do jeho reprodukčního procesu je zahrnut i oběh, tj. pohyb kapitálu mimo bezprostřední výrobní proces, nejeví se už nadhodnota jako kladená jeho prostým, bezprostředním [*10]vztahem k živé práci; tento vztah se naopak jeví jen jako moment jeho celkového pohybu. Kapitál, který vychází ze sebe sama jako z aktivního subjektu, subjektu procesu — a v obratu se bezprostřední výrobní proces fakticky jeví jako určený jeho pohybem jakožto kapitálu, nezávisle na jeho vztahu k práci — má k sobě vztah jako k rozmnožující se hodnotě, tj. má k nadhodnotě vztah jako k něčemu, co vytvořil a zapříčinil, jako zdroj produkce k sobě samému jako produktu; jako produkující hodnota k sobě samé jakožto produkované hodnotě. Kapitál tedy už neměří nově vyrobenou hodnotu její reálnou mírou, poměrem nadpráce k nutné práci, ale měří ji na sobě samém jako jejím předpokladu.3 Kapitál určité hodnoty produkuje za určité časové období určitou nadhodnotu. Nadhodnota měřená takto hodnotou předem kladeného kapitálu, kapitál kladený tímto způsobem jako zhodnocující se hodnota — je zisk;4 z tohoto hlediska — ne z hlediska věčnosti,5 ale kapitálu, je nadhodnota zisk; a kapitál se sám v sobě odlišuje jako kapitál produkující a reprodukující hodnotu od sebe sama jako zisku, jako nově produkované hodnoty. Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 2
Produktem kapitálu je zisk. Velikost nadhodnoty se proto měří velikostí hodnoty kapitálu, a míra zisku se tedy určuje poměrem jeho hodnoty k hodnotě kapitálu. Většinu toho, co patří sem, bylo už vyloženo výše. Ale to, co bylo anticipováno, je třeba zařadit sem.6 Pokud je nově kladená hodnota, která je stejné povahy jako kapitál, sama opět pojata do výrobního procesu, pokud opět uchová samu sebe jako kapitál, sám kapitál vzrostl a působí nyní jako kapitál větší hodnoty. Když odlišil zisk jako nově produkovanou hodnotu od sebe jako předem kladené a zhodnocující se hodnoty a když učinil zisk mírou svého zhodnocování, ruší znovu toto odloučení a klade zisk v jeho totožnosti se sebou jako kapitálem, který nyní, zvětšovaný o zisk, znovu začíná týž proces ve větším rozsahu. Tím, že opsal kruh, rozšiřuje se kapitál jako subjekt tohoto kruhu, a tak opisuje rozšiřující se kruh, spirálu.7 Dříve vyložené obecné zákony se dají stručně shrnout takto: Skutečná nadhodnota je určena poměrem nadpráce k nutné práci čili poměrem té části kapitálu (části zpředmětněné práce), která se směňuje [*11]za živou práci, k té části zpředmětněné práce, kterou se nahrazuje. Nadhodnota ve formě zisku se však měří celkovou hodnotou kapitálu, který byl předpokladem výrobního procesu. Míra zisku tedy závisí — předpokládáme-li tutéž nadhodnotu, tentýž poměr nadpráce k nutné práci — na poměru té části kapitálu, která se směňuje za živou práci, k oné části, která existuje ve formě suroviny a výrobních prostředků, čím menší tedy je část směňovaná za živou práci, tím menší je i míra zisku. Tedy v témž poměru, v jakém kapitál zaujímá větší prostor ve výrobním procesu jako kapitál ve srovnání s bezprostřední prací, čím více vzrůstá relativní nadhodnota, hodnototvorná schopnost kapitálu — tím více klesá míra zisku.8 Viděli jsme, že velikost už předpokládaného kapitálu, kapitálu daného před reprodukcí, se specificky vyjadřuje v růstu fixního kapitálu jako vyrobené produktivní síly, jako zpředmětněné práce nadané zdánlivým životem.9 Celková hodnota produkujícího kapitálu se tedy vyjádří v každé jeho součásti jako zmenšený podíl kapitálu směněného za živou práci ve srovnání s částí kapitálu, která existuje jako konstantní hodnota. Vezměme například zpracovatelský průmysl. témž poměru, jak vzrůstá fixní kapitál, stroje atd., musí zde vzrůstat ta část kapitálu, která existuje v podobě surovin, zatímco ta část, která se směňuje za živou práci, se zmenšuje. Tedy v poměru k velikosti hodnoty kapitálu daného před výrobou — a k části kapitálu působící ve výrobě jako kapitál, míra zisku klesá. Čím širší existence kapitál již dosáhl, tím menší je poměr nově vytvořené hodnoty k předem dané hodnotě (k reprodukované hodnotě). Proto předpokládáme-li stejnou nadhodnotu, tj. stejný poměr nadpráce k nutné práci, může být zisk nestejný a musí být nestejný v poměru k velikosti kapitálu. Míra zisku může klesat, ačkoli reálná nadhodnota stoupá. Míra zisku může stoupat, ačkoli reálná nadhodnota klesá. Je pravda, že kapitál může vzrůstat a ve stejném poměru může vzrůstat zisk, jestliže velikost té části kapitálu, která je předem dána jako hodnota a existuje ve formě surovin a fixního kapitálu, roste rovnoměrně s tou částí kapitálu, která se směňuje za živou práci. Tato rovnoměrnost však předpokládá růst kapitálu bez růstu a rozvoje produktivní síly práce. Jeden předpoklad ruší druhý. [*12]Odporuje to zákonu vývoje kapitálu a zejména (zákonu) rozvoje fixního kapitálu. Takovýto pohyb může nastat jen na těch stupních, kde výrobní způsob kapitálu ještě není kapitálu adekvátní, nebo v takových oblastech výroby, kde se kapitál ujal vlády zatím jen formálně, například v zemědělství. Přirozená úrodnost půdy tu může působit jako zvětšení fixního kapitálu, tj. může růst relativní nadbytečná pracovní doba, aniž by se zmenšovalo množství nutné pracovní doby. (Např. ve Spojených státech.) Hrubý zisk, tj. nadhodnota chápaná mimo svůj formální vztah, tedy nějako proporce, ale jako prostá hodnotová veličina bez vztahu k jiné hodnotové veličině, bude v průměru růst nikoli jako míra zisku, ale jako velikost kapitálu. Bude-li tedy míra zisku nepřímo úměrná hodnotě kapitálu, bude suma zisku přímo úměrná této hodnotě. Ale i tato teze platí jen pro omezený stupeň rozvoje produktivní síly kapitálu či práce. Kapitál 100 s 10 procentním ziskem dává menší sumu zisku než kapitál 1000 s 2 procentním ziskem. V prvním případě činí suma 10, ve druhém 20, tj. hrubý zisk velkého kapitálu je dvakrát větší než hrubý zisk kapitálu 10 krát menšího, ačkoli míra zisku menšího kapitálu je 5krát větší Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 3
než míra zisku většího kapitálu. Kdyby však zisk většího kapitálu činil jen 1 %, činila by suma zisku 10, stejně jako u kapitálu 10 krát menšího, protože v témž poměru, jak (vzrostla) jeho velikost, zmenšila se míra zisku. Kdyby míra zisku pro kapitál 1000 činila jen 1/2 %, byla by suma zisku ve srovnání se sumou zisku u menšího kapitálu jen poloviční, činila by jen 5, protože míra zisku by byla 20krát menší. Tedy vyjádřeno všeobecně: Jestliže se míra zisku většího kapitálu zmenšuje, ale ne úměrně jeho velikosti, roste hrubý zisk, ačkoli míra zisku klesá. Klesá-li míra zisku úměrně k jeho velikosti, zůstává hrubý zisk stejný jako hrubý zisk menšího kapitálu, zůstává stacionární. Snižuje-li se míra zisku ve větším poměru, než roste jeho velikost, zmenšuje se hrubý zisk většího kapitálu ve srovnání s menším kapitálem právě tak, jako se snižuje míra zisku. To je v každém směru nejdůležitější zákon moderní politické ekonomie a nejpodstatnější pro pochopení těch nejsložitějších vztahů. Z historického hlediska to je nejdůležitější zákon. Je to zákon, [*13]který přes jeho jednoduchost dosud ještě nikdo nepochopil a tím spíše vědomě neformuloval. Protože tento pokles míry zisku se svým významem rovná 1. už vytvořené výrobní síle a materiální základně, kterou tato výrobní síla vytváří pro novou výrobu (to předpokládá zároveň obrovský rozvoj vědy); 2. zmenšení té části už vytvořeného kapitálu, která se musí směnit za bezprostřední práci, tj. zmenšení bezprostřední práce potřebné pro reprodukci ohromné hodnoty, vyjádřené ve velkém množství výrobků, ve velkém množství výrobků s nízkými cenami, protože celkový součet cen = reprodukovaný kapitál + zisk; 3. rozměru kapitálu vůbec, i té jeho části, která není fixním kapitálem; tedy velkolepému rozvoji styků, velkému množství směnných operací, rozsáhlému trhu a všestrannosti současně probíhající práce; (rozvoji) komunikačních prostředků atd., existenci spotřebního fondu nutného k tomu, aby se tento obrovský proces dal uskutečnit (dělníci jedí, bydlí, atd.) — ukazuje se, že už daná materiální, už vytvořená a ve formě fixního kapitálu existující výrobní síla, stejně jako síla vědy, jako obyvatelstvo atd., zkrátka všechny podmínky bohatství, nesmírné podmínky reprodukce bohatství, tj. bohatého rozvoje společenského individua — že rozvoj výrobních sil vyvolaný samotným kapitálem v jeho historickém vývoji po dosažení určitého bodu ruší sebezhodnocování kapitálu, místo aby je kladl. Za určitým bodem se rozvoj výrobních sil stává pro kapitál překážkou; kapitálový vztah se tedy stává překážkou pro rozvoj produktivních sil práce. Jakmile dospěje k tomuto bodu, zaujme kapitál, tj. námezdní práce, k rozvoji společenského bohatství a výrobních sil stejný vztah jako cechovnictví, nevolnictví, otroctví, a jako pouto se nutně odstraní. Poslední forma poroby, kterou na sebe bere lidská činnost, forma námezdní práce na jedné straně a forma kapitálu na druhé se tím sloupne a samo toto sloupnutí je výsledkem výrobního způsobu odpovídajícího kapitálu; materiální a duchovní podmínky negace námezdní práce a kapitálu, které samy jsou už negací dřívějších forem nesvobodné společenské výroby, jsou samy výsledkem kapitalistickéno výrobního procesu. V příkrých rozporech, krizích a křečích nachází výraz vzrůstající nesoulad mezi výrobním rozvojem společnosti a [*14]jejími dosavadními výrobními vztahy. Násilné ničení kapitálu, ne v důsledku vztahů, které jsou mu vnější, ale jako podmínka jeho sebezachovávání, to je nejvýraznější forma, v níž kapitál dostává pokyn, aby odešel ze scény a uvolnil místo vyššímu stavu společenské výroby. Není to jen rostoucí síla vědy, ale také míra, v jaké se už stala fixním kapitálem, rozsah, šíře, v jaké se realizuje a v jaké se zmocnila totality výroby. Je to rovněž růst obyvatelstva atd., zkrátka rozvoj všech momentů výroby; neboť produktivní síla práce stejně jako používání strojů závisí na počtu obyvatelstva; jeho růst je už sám o sobě předpokladem i výsledkem růstu užitných hodnot, které se mají reprodukovat a tedy i spotřebovat. Protože tento pokles zisku je rovnoznačný se zmenšením bezprostřední práce v poměru k velikosti zpředmětněné práce, kterou živá práce reprodukuje a nově vytváří, snaží se kapitál udělat všechno, aby zabrzdil zmenšování poměru živé práce k velikosti kapitálu vůbec a tedy i zmenšování poměru nadhodnoty, vyjádřené ve formě zisku, k předem danému kapitálu, a to tím, že redukuje podíl nutné práce a ještě více rozšiřuje množství nadpráce ve srovnání s veškerou vynaloženou prací. Proto největší rozvoj produktivní síly spolu s největším růstem existujícího bohatství bude provázen znehodnocováním kapitálu, degradací dělníka a maximálním vyčerpáním jeho Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 4
životních sil. Tyto rozpory vedou k výbuchům, kataklysmatům, krizím, v nichž je kapitál dočasným zastavením práce a zničením velké části kapitálu násilně redukován na takovou úroveň, na níž. může dále fungovat.[*2] Tyto rozpory vedou ovšem k výbuchům, krizím, v nichž dočasné přerušení veškeré práce a zničení velké části kapitálu násilně vracejí kapitál na takovou úroveň, na níž může plně využívat své výrobní síly, aniž by spáchal sebevraždu. Ale toto pravidelné propukání katastrof způsobuje, že se opakují ve větším měřítku a nakonec vedou k násilnému svržení kapitálu.10 V rozvinutém pohybu kapitálu jsou momenty, které tento pohyb zdržují jinak než krizemi; tak například neustálé znehodnocování části existujícího kapitálu; přeměna velké [*15]části kapitálu v takový fixní kapitál, který neslouží jako činitel přímé výroby; neproduktivní plýtvání velkou částí kapitálu atd.
[VYTVOŘENÍ VŠEOBECNÉ MÍRY ZISKU. TENDENCE K POKLESU MÍRY ZISKU] (Kapitál použitý produktivně se vždy nahrazuje dvojace; jak jsme viděli, tvorba hodnoty produktivního kapitálu předpokládá nějakou protihodnotu.11 Neproduktivní spotřeba kapitálu jej na jedné straně nahrazuje, na druhé ničí.[*3] Že se pokles míry zisku může zadržet také odstraněním existujících srážek ze zisku, například snížením daní, zmenšením pozemkové renty atd., to sem vlastně ještě nepatří, i když tyto okolnosti mají značný praktický význam, neboť to všechno jsou součásti zisku, ačkoli mají jiný název a přivlastňují si je jiné osoby než sami kapitalisté.[*4] Pokles míry zisku se dá zadržet i vytvářením nových výrobních odvětví, v nichž je nutné větší množství bezprostřední práce v poměru ke kapitálu nebo v nichž ještě není rozvinuta produktivní síla práce, tj. produktivní síla kapitálu. (Právě tak monopoly.) ,,Zisk je termín, který znamená vzrůst kapitálu nebo bohatství; kdo tedy neodhalí zákony, které řídí míru zisku, ten neodhalí ani zákony vytváření kapitálu.“ (William Atkinson, ,,Principles of Political Economy“ atd., Londýn 1840, str. 55.) Právě on sám však nepochopil, co je to míra zisku. A. Smith vysvětloval fakt, že míra zisku klesá s růstem kapitálu, z konkurence kapitálů mezi sebou. 14 Na to mu Ricardo namítl, že konkurence sice může redukovat zisky různých výrobních odvětví na průměrnou úroveň, že může míru zisku vyrovnávat, nemůže však samu tuto průměrnou míru snižovat.15 Smithova teze je správná potud, pokud se teprve konkurencí — působením kapitálu na kapitál — realizují zákony imanentní kapitálu, jeho tendence. Je však nesprávná [*16]v tom smyslu, jak on ji chápe, že totiž konkurence ukládá kapitálu vnější, zvnějška vnesené zákony, které nejsou jeho vlastními zákony. Konkurence může permanentně snižovat míru zisku ve všech odvětvích průmyslu, tj. průměrnou míru zisku, jen v podmínkách všeobecného poklesu míry zisku a jen potud, pokud je všeobecný a permanentní, jako zákon působící pokles míry zisku pochopitelný ještě před konkurencí a bez ohledu na konkurenci. Konkurence uvádí v platnost vnitřní zákony kapitálu, činí z nich vůči jednotlivému kapitálu donuco- vací zákony, ale nevynalézá je. Realizuje je. Chce-li je tedy někdo vysvětlit prostě z konkurence, znamená to přiznání, že jim nerozumí.13 Ricardo říká: „Žádná akumulace kapitálů nemůže permanentně stlačovat zisky, jestliže stejně permanentní příčina nezvyšuje mzdy.“ (str. 92, sv. II, Paříž 1835, přeložil Constancio.) Tuto příčinu nachází ve vzrůstající, relativně vzrůstající neproduktivnosti zemědělství, „ve vzrůstajících obtížích, jak zvyšovat množství prostředků obživy“,16 tj. ve stoupání poměrné mzdy, takže práce nedostává ve skutečnosti více, nýbrž dostává produkt větší práce; jedním slovem, pro výrobu zemědělských produktů je třeba větší díl nutné práce. Klesající míře zisku tedy u něho odpovídá nominální růst mzdy a reálný růst pozemkové renty. Jeho jednostranný způsob pojetí, který posuzuje jen jediný případ, jako například, že míra zisku může klesnout, protože momentálně stoupá mzda atd., přičemž historický poměr, který platí pro období 50 let a v následujících 50 letech bude opačný, povyšuje na obecný zákon a vůbec se opírá o historickou disproporci mezi rozvojem průmyslu a zemědělství — samo o sobě bylo komické, že Ricardo, Malthus atd. vytyčovali obecné, věčné zákony o zemědělství v době, kdy takřka ještě neexistovala fyziologická chemie —, tento Ricardův způsob pojetí byl proto ze všech
Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 5
stran napadán, ovšem spíše instinktivně, že je nesprávný a neuspokojivý; ale většinou byla napadána spíš jeho správná než nesprávná stránka. ,,A. Smith se domníval, že obecně vzato akumulace čili růst kapitálu snižuje míru zisků vůbec, a to z téhož principu, který způsobuje, že růst kapitálu v kterémkoli dílčím odvětví snižuje zisk v tomto odvětví. [*17]Ale takový růst kapitálu v dílčím odvětví znamená proporcionální větší růst, než jak v téže době vzrostly kapitály v jiných odvětvích; je to růst relativní.“ (Str. 9, ,,Inquiry into those Principles... Londýn 1821.) ,,Konkurence mezi průmyslovými kapitalisty může vyrovnávat ty zisky, které zvlášť převyšují průměr, ale nemůže snižovat tuto běžnou úroveň.“ (Ramsay. IX. 88.)17 (Ramsay a jiní ekonomové právem rozlišují, zda produktivita vzrůstá v průmyslových odvětvích, která vytvářejí fixní kapitál, a přirozeně mzdy, nebo v jiných průmyslových odvětvích, např. v těch, která vyrábějí přepychové předměty. Ty nemohou snižovat podíl nutné práce. Mohou toho však dosáhnout směnou za zemědělské produkty cizích národů, což je pak totéž, jako by zvyšovaly produktivitu v zemědělství.18 Odtud důležitost svobodného obchodu obilím pro průmyslové kapitalisty.) Ricardo říká (v anglickém vydání „On the Principles of Political Economy and Taxation“, 3. vydání, Londýn 1821): „Nájemce a továrník nemůže žít bez zisků právě tak, jako dělník nemůže žít bez mzdy.“ (Str. 123, tamtéž.)19 „Zisk má přirozenou tendenci klesat, protože s pokrokem společnosti a bohatství vyžaduje vzrůstající potřeba potravin stále větší množství práce. Tato tendence, tato gravitace zisku je v opakujících se intervalech zadržována zlepšováním strojového zařízení spjatého s výrobou nutných předmětů, stejně jako objevy zemědělské vědy, které snižují výrobní náklady.“ (Tamtéž, str. 120 a 121.) 20 Ricardo hned bezprostředně ztotožňuje zisk s nadhodnotou, vůbec je nerozlišoval, Yatímco však míra nadhodnoty je určena poměrem nadpráce použité kapitálem k nutné práci, není míra zisku nic jiného než poměr nadhodnoty k celkové hodnotě kapitálu, který byl předem vynaložen na výrobu, Proporce zisku tedy klesá a stoupá s poměrem té části kapitálu, která se směňuje za živou práci, k oné jeho části, která existuje jako materiál a fixní kapitál. Za všech okolností musí nadhodnota zkoumaná jako zisk vyjadřovat takovou proporci zisku, která je menší než skutečná proporce nadhodnoty. Protože za všech okolností se měří celkovým kapitálem, který je vždy větší než kapitál vynaložený na mzdu a směněný za živou práci. Protože Ricardo takto jednoduše ztotožňuje [*18]nadhodnotu se ziskem, a nadhodnota se může neustále zmenšovat jako tendence jen tehdy, zmenšuje-li se poměr nadpráce k nutné práci, tj. k práci potřebné pro reprodukci pracovní síly, což je však možné jen při snižování produktivní síly práce, předpokládá Ricardo, že produktivní síla práce vzrůstá v průmyslu s akumulací kapitálu, ale klesá v zemědělství.21 Z ekonomie utíká do organické chemie. Dokázali jsme, že tato tendence je naprosto nutná bez ohledu na pozemkovou rentu; a stejně tak jsme nemuseli brát ohled např. na stoupající poptávku po práci atd.22 Jak spolu souvisí pozemková renta a zisk, to vyložím až při zkoumání pozemkové renty samé — sem to ještě nepatří.23 Moderní chemie však dokázala, že Ricardův fyziologický postulát, vyjádřený jako obecný zákon, je nesprávný.24 Ovšem Ricardovi žáci, pokud po něm prostě nepapouškují, nechali stejně jako celá novější ekonomie klidně padnout to, co jim bylo na zásadách jejich mistra nepříjemné. Jejich obecná metoda řešení problémů spočívá v tom, že od nich utíkají. Jiní ekonomové, jako např. Wakefield, se uchylují ke zkoumání oblasti použití rostoucího kapitálu.25 To patří do zkoumání konkurence a jde spíše o obtíže kapitálu při realizaci rostoucího zisku ;[*5] tedy o popření imanentní tendence kapitálu k poklesu míry zisku. Avšak pro kapitál nezbytné hledání stále širší oblasti uplatnění je samo opět důsledkem. Wakefielda a jemu podobné není možné počítat mezi ty, kdo tuto otázku sami vytyčili. (Je to do jisté míry reprodukce názoru A. Smitha.) A konečně hlasatelé harmonie mezi nejmodernějšími ekonomy, v jejichž čele je Američan Carey a jejichž nejotravnějším souběžcem byl Francouz Bastiat (je mimochodem nejkrásnější ironií dějin, že kontinentální zastánci svobodného obchodu papouškují pana Bastiata, který zase čerpá svou moudrost z ochranáře Careyho), pokládají za fakt, že míra zisku má tendenci klesat tou měrou, jak vzrůstá výrobní kapitál. Ale vysvětlují to prostě a naivně tím, že vzrůstá hodnota podílu práce; tedy podílu, který dostává dělník z celkového produktu, zatímco kapitál se odškodňuje růstem hrubého zisku. Nepříjemné Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 6
[*19]protiklady,
antagonismy, v nichž se pohybuje klasická ekonomie a které Ricardo s vědeckým nemilosrdenstvím podtrhuje, se tak zastírají blahobytnými harmoniemi. Careyho výklad ještě vyvolává určité zdání, že vůbec sám myslí. V jeho výkladu jde o zákon, který budeme zkoumat až při učení o konkurenci, kde se s ním vyrovnáme. Mělké povídání Bastiatovo, vyjadřující paradoxní formou otřepané fráze, které vybrušuje a za formální logikou skrývá naprostou myšlenkovou chudobu, mohu vyřídit hned tady.[*6] V ,,Gratuité du Crédit. Discussion entre M. Fr. Bastiat et M. Proudhon. Paříž 1850“ (mimochodem řečeno, Proudhon se v této polemice jeví jako vrcholně směšná figurka, když svou dialektickou bezmocnost skrývá za řečnickou pózu) se říká v Bastiatově VIII. dopise (kde mimochodem zisk, který vyplývá z jednoduché dělby práce a připadá právě tak výrobci jako uživateli cesty, tento hrdina svou smiřující dialektikou úplně naivně a prostince přeměňuje v zisk, který připadá ,,cestě“ samé (tj. kapitálu)27: „Tou měrou, jak rostou kapitály (a s nimi produkty), zvětšuje se absolutní část, která se vrací ke kapitálu, a zmenšuje se jeho část poměrná. Tou měrou, jak rostou kapitály (a s nimi produkty), zvětšuje se poměrný i absolutní podíl práce... Protože absolutní část kapitálu vzrůstá, ačkoli kapitál dosahuje postupně pouze 1/2, 1/3,1/4,1/5 celkového produktu, vstupuje práce, na kterou postupně připadá 1/2, 2/3, 3/4, 4/5, celkového produktu, do rozdělování produktu jako část progresivní, a to ve smyslu poměrném stejně jako ve smyslu absolutním.“ Jako ilustraci Bastiat uvádí: Celkový produkt Podíl kapitálu
Podíl práce
1.
období 1000
1 /2
čili 500
1 /2
čili 500
2.
období 1800
1/3
čili 600
2/3 čili 1200
3.
období 2800
1/4
čili 700
3/4 čili 2100
4.
období 4000
1/5
čili 800
4/5 čili 3200 (str. 130 - 131)28
[*20]Stejná
moudrost se opakuje na str. 288 ve formě zvyšujícího se hrubého zisku při klesající míře zisku, ale při rostoucím množství produktů prodávaných za nižší ceny, a při této příležitosti se hovoří velmi důležitě o „zákonu neomezeného snižování, které nikdy nedojde až k nule, o zákonu, který je dobře znám matematikům“. (Str. 288.) „Zde vidíte“ (jarmareční vyvolávač), „násobitele, který se neustále zmenšuje, protože násobenec se neustále zvětšuje.“ (Tamtéž, str. 288.) Ricardo vytušil svého Bastiata předem. Zdůrazňuje, že zisky jako souhrn stoupají se vzrůstem kapitálu, ačkoli míra zisku klesá — anticipuje tedy celou Bastiatovu moudrost —, ale hned k tomu poznamenává, že tento progres „je skutečností jen po určité období“. Říká doslova: „I když míry zisku kapitálu klesají v důsledku akumulace kapitálu v zemědělství a růstu mzdy (čímž Ricardo notabene rozumí růst výrobních nákladů na produkty půdy nezbytné pro obživu pracovní síly), souhrnný objem zisků musí stoupat. Tak za předpokladu, že při opakované akumulaci 100 000 liber št. klesne míra zisku z 20 na 19, 18, 17 %, můžeme očekávat, že celkový objem zisků, který postupně připadne vlastníkům kapitálu, bude stále stoupat; že by byl větší, kdyby kapitál činil 200 000 liber št., než když činí 100 000; a ještě větší, kdyby činil 300 000; že i nadále poroste s každým vzrůstem kapitálu, i když se míra zisku bude snižovat. Ale tento progres je skutečností jen po určité období; tak 19% z 200 000 liber št. je víc než 20 % ze 100 000; 18 % z 300 000 je víc než 19 % z 200 000; ale když se kapitál akumuloval ve velkém množství a zisky klesly, zmenšuje další akumulace objem zisků. Tak předpokládáme-li akumulaci 1 000 000 a zisky 7 %, bude celkový objem zisků činit 70 000 liber št.; přidá-li se k miliónu 100 000 liber št. a zisky klesnou na 6 %, dostanou vlastníci kapitálu 66 000 liber št. čili o 4000 liber št. méně, ačkoli objem kapitálu vzrostl z 1 000 000 na 1 100 000.“ (Tamtéž, str. 124, 125.)29 To ovšem panu Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 7
Bastiatovi nebrání v tom, aby prováděl svou školáckou operaci, při níž jeho rostoucí násobenec roste tak, že se zmenšujícím se násobitelem vytváří vzrůstající produkt, stejně jako zákony výroby nezabránily [*21]dr. Priceovi v tom, aby vymyslel své složité úrokování.30 Pokud klesá míra zisku, klesá vzhledem ke mzdě, která musí v důsledku toho vzrůstat poměrně i absolutně. Takové jsou Bastiatovy závěry. (Ricardo viděl, že míra zisku má klesající tendenci, když kapitál vzrůstá; a protože zaměnil zisk s nadhodnotou, musel nechat růst mzdy, aby objasnil pokles zisku. Protože však současně viděl, že mzda reálně spíš klesá než stoupá, nechal vzrůstat její hodnotu, tj. množství nutné práce, ale ne její užitnou hodnotu.31 Fakticky tedy u něho vzrůstá jen pozemková renta. Harmonizátor Bastiat však objevuje, že s akumulací kapitálu vzrůstá mzda proporcionálně i absolutně.) Bastiat předpokládá to, co má dokázat, totiž že pokles míry zisku je totožný se vzrůstem míry mzdy, a pak svůj předpoklad „ilustruje“ početním příkladem, který se mu zřejmě neobyčejně zalíbil. Jestliže pokles míry zisku nevyjadřuje nic jiného než zmenšení poměru, v němž celkový kapitál potřebuje ke své reprodukci živou práci, je to něco jiného. Pan Bastiat přehlíží tu maličkost, že v jeho předpokladu, ačkoli míra zisku kapitálu klesá, sám kapitál, kapitál předcházející výrobu, vzrůstá. Ze hodnota kapitálu nemůže vzrůstat, aniž by si kapitál přivlastňoval nadpráci, to by mohl tušit dokonce i pan Bastiat. Ze pouhé rozmnožení produktů nezmnožuje hodnotu, to by mu mohl ukázat ve francouzských dějinách obvyklý nářek nad příliš velkou úrodou. Otázka by se pak prostě točila okolo zkoumání, zda pokles míry zisku znamená totéž co růst míry nutné práce v poměru k nadpráci čili lépe řečeno neznamená pokles celkové míry vynaložené živé práce v poměru k reprodukovanému kapitálu. Proto také pan Bastiat prostě rozděluje produkt mezi kapitalistu a dělníka, místo aby jej dělil na suroviny, výrobní nástroje a práci a aby se sám sebe ptal, v jakých alikvotních dílech se jeho hodnota použije na směnu za tyto různé součásti. Část produktu, která se směňuje za suroviny a výrobní nástroje, se dělníků zřejmě vůbec netýká. To, co si rozdělí s kapitálem jako mzdu a zisk, není nic jiného než sama nově přibyvší živá práce. Ale Bastiatovi dělá těžkou hlavu zejména to, kdo tedy má ten zvětšený produkt sníst. Protože kapitalista sní relativně malý díl, musí asi dělník sníst relativně velký díl, ne? Zejména [*22]ve Francii, kde celková výroba poskytuje vůbec spousty jídla nanejvýš tak v Bastiatově fantazii, aby se mohl pan Bastiat přesvědčit, že kolem kapitálu narůstá plno parazitních útvarů, které si pod tím nebo oním titulem berou z celkové produkce tolik, že dělníkovi určitě stromy do nebe nerostou. Je ostatně jasné, že s výrobou ve velkém měřítku může vzrůstat celkové množství vynaložené práce, i když se poměr vynaložené práce ke kapitálu zmenšuje, a že tedy nic nestojí v cestě tomu, aby s růstem kapitálu vzrůstající dělnické obyvatelstvo potřebovalo větší množství produktů. Kromě toho Bastiat, pro jehož harmonizující mozek jsou všechny krávy černé (viz výše o mzdě), zaměňuje pokles úroků s růstem mzdy,32 zatímco pokles úroků znamená spíše růst průmyslového zisku, který se dělníků vůbec netýká; je to jen poměr, v němž si různé druhy kapitalistů mezi sebou rozdělují celkový zisk. Kapitál a důchod (zisk). Výroba a rozdělování. Sismondi. — Výrobní náklady z hlediska kapitálu. Zisk dtto [z hlediska kapitálu]. — Nestejnost zisků. Vyrovnávání a společná míra zisku. — Přeměna nadhodnoty v zisk. — Zákony.
Vraťme se k naší otázce. Produktem kapitálu je tedy zisk.[*7] Tím, že má kapitál sám k sobě vztah jako k zisku, má sám k sobě vztah jako ke zdroji hodnoty a míra hodnoty vyjadřuje proporci, v níz zmnozil svou vlastní hodnotu. Kapitalista však není jen kapitál. Musí žít, a protože nežije z práce, musí žít ze zisku, tj. z cizí práce, kterou si přisvojuje. Tak se právě kapitál klade jako zdroj bohatství. Kapitál se má k zisku — protože si produktivitu inkorporoval jako imanentní vlastnost — jako k důchodu. Může z něho část spotřebovat (zdánlivě celý, ale ukáže se, že to není pravda), aniž by přestal být kapitálem. Když se tento plod spotřebuje, může kapitál nést plody znovu. Může představovat užívající bohatství, aniž by přestal reprezentovat obecnou formu bohatství, což u peněz v jednoduchém oběhu bylo nemožné. Peníze si musely odříkat, [*23]aby i nadále zůstaly obecnou formou bohatství; čili jestliže byly utraceny za reálné bohatství, za požitky, přestaly být obecnou formou bohatství. Tak se zisk, stejně jako mzda, jeví jako forma Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 8
rozdělování. Protože však kapitál může vzrůstat jen tehdy, když se zisk opět přemění v kapitál — v dodatečný kapitál —je zisk pro kapitál i formou výroby; právě tak jako je mzda z hlediska kapitálu pouhým výrobním vztahem, je z hlediska dělníka vztahem rozdělování. Zde se ukazuje, jak samy vztahy rozdělování jsou produkovány výrobními vztahy a jsou jejich výrazem, ovšem z jiného hlediska.33 Dále se ukazuje, že vztah výroby ke spotřebě je kladen výrobou samou.34 Nesmyslné názory všech buržoazních ekonomů, např. i J. S. Milla, který pokládá buržoazní výrobní vztahy za věčné, ale jejich formy rozdělování za historické, ukazují, že nerozumí jedněm ani druhým.35 U prosté směny Sismondi správně připomíná: „Směna vždy předpokládá dvě hodnoty; každá z nich může mít jiný osud; ale kvalita kapitálu a důchodu nevyplývá se směnného objektu; je spojena s osobou, která je jeho vlastníkem.“ (Sismondi, VI.)26 Důchod se tedy nedá vysvětlit z prostých směnných vztahů. Kvalita hodnoty získané při směně, totiž to, že představuje buď kapitál, nebo důchod, je určena vztahy, které leží mimo prostou směnu. Je proto pošetilé, když někdo chce redukovat tyto složitější formy na prosté směnné vztahy, jak to dělají harmonizující zastánci svobodného obchodu. Z hlediska prosté směny a za předpokladu, že akumulace je pouhá akumulace peněz (směnné hodnoty), je zisk a důchod z kapitálu nemožný. 37 „Kdyby bohatí lidé vydávali nahromaděné bohatství za přepychové výrobky — a zboží mohou dostat jen směnou —, byly by jejich fondy brzy vyčerpány.. .38 Ale v tomto společenském řádu získalo bohatství tu vlastnost, že se reprodukuje pomocí cizí práce. Bohatství stejně jako práce a pomocí práce nese každoroční plod, který může být každý rok zničen, aniž by se pro to bohatý člověk stal chudším. Tento plod, to je důchod, který plyne z kapitálu.“ (Sismondi, IV.) 39 Jeví-li se takto zisk jako výsledek kapitálu, jeví se na druhé straně jako předpoklad tvorby kapitálu. A tak se znovu klade kruhový pohyb, v němž se výsledek jeví jako předpoklad. „Tak se část důchodu přeměňuje v kapitál, v permanentní [*24]zmnožující se hodnotu, která už nezaniká; tato hodnota se odtrhuje od zboží, které ji vytvořilo; zůstává jako metafyzická nesub- stanciální kvalita stále v držení téhož pěstitele“ (kapitalisty), ,,pro něhož na sebe bere různé formy.“ (Sismondi, VI.)40 Jestliže se kapitál klade jako kapitál kladoucí zisk, jako zdroj bohatství nezávisle na práci, předpokládá se, ze každá součást kapitálu je stejné produktivní. Protože se nadhodnota ve formě zisku měří celkovou hodnotou kapitálu, jeví se tak, že je jeho různými součástmi vytvářena rovnoměrně. Jeho oběžná část (část, která sestává ze surovin a obživy) nepřináší tedy více zisku než ta součást, která tvoří fixní kapitál, přičemž zisk se vztahuje na tyto součásti rovnoměrně podle jejich velikosti.41 Protože se zisk kapitálu realizuje pouze v ceně, která je za něj zaplacena, tj. zaplacena za užitnou hodnotu, kterou vytvořil, je zisk určen přesahem ceny, kterou kapitál dostal, nad cenou, která kryje výdaje. Protože se dále realizace děje jen ve směně, není pro jednotlivý kapitál zisk nutně omezen jeho nadhodnotou, nadprací v něm obsaženou, nýbrž je úměrný přesahu ceny, kterou dostáné ve směně. Kapitál může směňovat více než svůj ekvivalent a pak je jeho zisk větší než jeho nadhodnota. K tomu může dojít jen tehdy, když druhý účastník směny ekvivalent nedostane. Celková nadhodnota, právě tak jako celkový zisk, který je jen sama nadhodnota jinak vypočítaná, nemůže touto operací nikdy vzrůstat ani klesat; nikoli ona sama, nýbrž jen její rozdělení mezi různé kapitály je tím modifikováno. Nicméně patří tato úvaha až do zkoumání četných kapitálů, sem ještě ne. Ve srovnání se ziskem se hodnota kapitálu vynaloženého ve výrobě jeví jako zálohy — výrobní náklady, které musejí být nahrazeny v produktu. Po srážce té části ceny, která je nahrazuje, přebytek tvoří zisk. Nadpráce — zisk a úrok, obojí jen její součásti — kapitál nic nestojí, není tedy zařazen mezi hodnoty, které kapitál zálohoval — není v hodnotě, kterou vlastnil před výrobním procesem a zhodnocením produktu — a proto tato nadpráce, která je zahrnuta ve výrobních nákladech produktu a tvoří zdroj nadhodnoty a tedy i zisku — nefiguruje mezi výrobními náklady kapitálu. Tyto náklady [*25]se rovnají pouze hodnotám, které skutečně zálohoval, a nikoli nadhodnotě, kterou si přivlastnil ve výrobě a realizoval v oběhu. Výrobní náklady tedy z hlediska kapitálu nejsou skutečné výrobní náklady, právě proto, že kapitál nestojí nadpráce nic. Zisk mu přináší přebytek ceny produktu proti ceně výrobních Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 9
nákladů. Pro kapitál může tedy zisk existovat, aniž jsou realizovány jeho skutečné výrobní náklady — tj. celá nadpráce, kterou uvede do pohybu. Zisk — přebytek proti zálohám, které kapitál vydal — může být menší než nadhodnota — přebytek živé práce nad zpředmětněnou prací, kterou kapitál směnil za pracovní schopnost. Odloučením úroků od zisku — což hned prozkoumáme — se vsak i pro výrobní kapitál klade část nadhodnoty jako výrobní náklad.42 Záměna výrobních nákladů z hlediska kapitálu s množstvím práce zpředmětněné v produktu kapitálu, včetně nadpráce, vedla k tomu, že se říká, že,,zisk není zahrnut v přirozené ceně“. Je prý „absurdní nazývat přebytek čili zisk součástí výdajů“. (Torrens, IX, 30.)43 To pak vede ke spoustě zmatků; buď se říká, že zisk se ve směně nerealizuje, nýbrž že z ní vzniká (ale to se může dít vždy jen relativně, když jeden z účastníků směny nedostane svůj ekvivalent), nebo se kapitálu připisuje magická síla, která z ničeho dělá něco. Protože hodnota kladená ve výrobním procesu realizuje svou cenu ve směně, jeví se cena produktu tak, jako by byla fakticky určována množstvím peněz, které vyjadřují ekvivalent za celkové množství práce obsažené v surovinách, strojovém zařízení, mzdách a nezaplacené nad- práci. Cena se zde tedy jeví ještě jako přeměněná forma hodnoty; hodnota vyjádřená v penězích; ale velikost této ceny je kladena předem ve výrobním procesu kapitálu. Kapitál se tím jeví jako to, co určuje ceny, takže cena je určena zálohami, které kapitál vložil, + nadprací, kterou realizoval v produktu.44 Později uvidíme, že cena se naopak jeví jako to, co určuje zisk.45 A jestliže se zde veškeré skutečné výrobní náklady jeví jako to, co určuje cenu, jeví se později cena jako to, co určuje výrobní náklady. Aby mohla konkurence vnutit kapitálu jeho vlastní imanentní zákony jako vnější nutnost, všechny je zdánlivě obrací naruby. Převrací je.46 [*26]Zopakujme
si ještě: zisk kapitálu nezávisí na velikosti kapitálu, nýbrž při stejné velikosti na poměru jeho součástí (konstantní a variabilní části); potom na produktivitě práce (která je však vyjádřena v první proporci, protože při menší produktivitě by týž kapitál nemohl za touž dobu s týmž množstvím živé práce zpracovat týž materiál); na době obratu; taje určena různými proporcemi mezi fixním a oběžným kapitálem, různou trvanlivostí fixního kapitálu atd. atd. (viz výše)47. Nerovnost zisků stejně velkých kapitálů v různých průmyslových odvětvích, tj. nerovnost míry zisku, je podmínkou a předpokladem vyrovnávání konkurencí. Pokud kapitál dostává suroviny, nástroje a práci prostřednictvím směny, nakupuje je, jsou i samy jeho složky k dispozici už ve formě cen; jsou už kladeny jako ceny; jsou kladeny už před ním. Porovnání tržní ceny jeho produktu s cenami jeho složek se pak pro něj stává rozhodujícím. To však patří až do kapitoly o konkurenci.[*8] Nadhodnota, kterou kapitál klade za danou dobu obratu, nabývá tedy formy zisku potud, pokud se měří na celkové hodnotě kapitálu kladeného před výrobou, zatímco nadhodnota se měří přímo nadbytečnou pracovní dobou, kterou kapitál získá při směně za živou práci. Zisk není nic jiného než jiná forma nadhodnoty, dále rozvinutá ve smyslu kapitálu. Nadhodnota je tu už uvažována tak, jako by se ve výrobním procesu směňovala za sám kapitál, ne za práci. Kapitál se tedy jeví jako kapitál, jako předem kladená hodnota, která má prostřednictvím svého vlastního procesu vztah k sobě samé jako kladená, produkovaná hodnota, a hodnota jím kladená se nazývá zisk. Dva zákony, které nám bezprostředně vyplynou z této přeměny nadhodnoty ve formu zisku, jsou: 1. Nadhodnota vyjádřená jako zisk se vždy jeví jako proporce menší, než kolik nadhodnota skutečně obnáší ve své bezprostřední realitě. Neboť místo aby se měřila v poměru k jedné části kapitálu, té, která se směnila za živou práci (poměr, který, jak se ukazuje, je poměrem nutné práce k nadpráci), měří se v poměru k celku. Ať je [*27]nadhodnota, kterou klade kapitál a, jakákoli, a ať je v a jakýkoli poměr c a. v, konstantní a variabilní součásti kapitálu, nadhodnota n se musí jevit menší, je-li měřena v poměru k c + v, než kdyby byla měřena svou reálnou mírou v. Zisk nebo — není-li chápán jako
Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 10
absolutní suma, nýbrž, jak je tomu většinou, jako poměr (míra zisku je zisk vyjádřený jako poměr, v němž kapitál kladl nadhodnotu) — míra zisku nikdy nevyjadřuje skutečnou míru, v níž kapitál vykořisťuje práci, nýbrž vždycky mnohem menší poměr, a poměr, který vyjadřuje, je tím nesprávnější, čím je kapitál větší. Míra zisku by mohla vyjadřovat skutečnou míru nadhodnoty jen tehdy, kdyby se celý kapitál přeměnil pouze ve mzdu; kdyby se celý kapitál směnil za živou práci, kdyby tedy existoval jen jako fond životních potřeb, a neexistoval tedy nejen ve formě již vyrobené suroviny (což se děje v těžebním průmyslu), kdyby se tedy rovnaly nule nejen suroviny, nýbrž i výrobní prostředky, ať už ve formě nástrojů nebo rozvitého fixního kapitálu. To se na základě výrobního způsobu odpovídajícího kapitálu stát nemůže. Je-li a = c + v, pak ať už je číslo n jakékoli, jest (c + v)/n < n/v. 2. Druhý velký zákon spočívá v tom, že tou měrou, jak si kapitál přisvojil živou práci ve formě zpředmětněné práce, tou měrou, jak je tedy práce už kapitalizována a tedy jak také stále více působí ve výrobním procesu ve formě fixního kapitálu, čili tou měrou, jak roste produktivita práce, klesá míra zisku. Růst produktivity práce je rovnocenný a) růstu relativní nadhodnoty čili relativní nadbytečné pracovní doby, kterou dělník dává kapitálu; b) zkracování pracovní doby nutné k reprodukci pracovní síly; c) zmenšení té části kapitálu, která se vůbec směňuje za živou práci, ve srovnání s těmi jeho částmi, které se jako zpředmětněná práce a předem daná hodnota podílejí na výrobním procesu.
[MÍRA NADHODNOTY A MÍRA ZISKU] Míra zisku je tedy v nepřímém poměru k růstu relativní nadhodnoty či relativní nadpráce, k rozvoji výrobních sil a k velikosti kapitálu, který je ve výrobě používán jako (konstantní) kapitál. Jinými slovy druhý zákon spočívá v tom, že míra zisku má tendenci klesat s rozvojem [*28]kapitálu, jak jeho produktivní síly, tak i objemu, v němž se klade jako zpředmětněná hodnota; objemu, v němž je kapitalizována jak práce, tak i produktivní síla. Jiné příčiny, které mohou kromě toho působit na míru zisku, které ji mohou na delší nebo kratší období snižovat, sem ještě nepatří. Je úplně správné, že chápeme-li výrobní proces jako celek, není kapitál působící jako materiál a fixní kapitál jen zpředmětněná práce, nýbrž musí být znovu reprodukován prací, a sice musí být reprodukován neustále. Jeho existence - rozsah, kterého jeho existence dosáhla, tedy předpokládá určitý rozsah pracujícího obyvatelstva, velkou populaci, která je sama o sobě podmínkou produktivní síly.48 Ale tato reprodukce probíhá všude za předpokladu, že již působí fixní kapitál, suroviny a síla vědy jako taková i přizpůsobená výrobě a v ní realizovaná. Tento bod blíže vyložit až při zkoumání akumulace.49 Dále je jasné, že ačkoli se v poměru k celkovému kapitálu zmenšuje ta část kapitálu, která se směňuje za živou práci, může se celkové množství vynaložené živé práce zvětšovat nebo zůstávat stejné, vzrůstá-li kapitál ve stejném nebo větším poměru. Obyvatelstvo může tedy neustále vzrůstat v tom poměru, jak ubývá nutné práce. Jestliže kapitál a vydává 1/2 na c a 1/2 na v, kapitál a' však 3/4 na c a 1 /4 na v, mohl by kapitál a' na 6/4 c vynaložit 2/4 v. Jestliže se kapitál původně rovnal 3/4 c + 1/4v, nyní = 6 /4c + 2/4v, čili vzrostl o 4/4; tj. zdvojnásobil se. Nicméně i tento poměr je nutno blíže prozkoumat až při teorii akumulace a populační teorii. Vůbec nás zatím nesmějí mýlit důsledky, které vyplývají z těchto zákonů, a všelijaké úvahy o nich. Míra zisku tedy není určena jen poměrem nadpráce k práci nutné čili poměrem, v němž se zpředmětněná práce směňuje za živou práci, nýbrž vůbec poměrem vynaložené živé práce k předmětné práci; podílem kapitálu, který se vůbec směňuje za živou práci, oproti té části, která se zúčastňuje na výrobním procesu jako zpředmětněná práce. Tento podíl však klesá v témž poměru, jak přibývá nadpráce oproti nutné práci. [*9]
Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 11
[HODNOTA A PRODUKTIVNÍ SÍLA FIXNÍHO KAPITÁLU] [*29](Protože dělník musí část kapitálu, která se směňuje za jeho pracovní schopnost, reprodukovat, stejně jako ostatní části kapitálu, jeví se poměr, v němž kapitalista vydělává při směně za pracovní sílu[*10], tak, jako by byl určen poměrem nadpráce k nutné práci. Původně se to jeví tak, jako by mu nutná práce jen nahrazovala výdaje. Protože však kapitalista nevynakládá nic jiného než práci samu — jak se to projevuje při reprodukci —je možno tento poměr — poměr nadhodnoty — vyjádřit prostě jako poměr nadpráce k nutné práci.)
Hodnota fixního kapitálu a jeho produktivní síla. Trvanlivost fixního kapitálu dtto <jeho produktivní síla>. — Společenské síly, dělba práce atd. kapitál nic nestojí . — Na rozdíl od toho stroj (kapitalistova ekonomičnost při používání strojů). — Zisk a nadhodnota.
[K fixnímu kapitálu — a k trvanlivosti jako jeho podmínce, která k němu nepřistupuje zvnějšku, je třeba ještě připomenout: Pokud je výrobní nástroj sám hodnotou, zpředmětněnou prací, nepřispívá jako produktivní síla ničím. Kdyby stroj, jehož zhotovení stojí 100 pracovních dnů, nahradil jen 100 pracovních dnů, nijak by nezvyšoval produktivitu práce a nesnižoval vlastní náklady na produkt. Čím je stroj trvanlivější, tím častěji může být s jeho pomocí vytvořeno stejné množství produktu čili tím častěji může být obnoven oběžný kapitál, může být opakována jeho reprodukce, tím menší je podíl hodnoty (který je nutný k nahrazení úbytku, opotřebování stroje); tj. o to více se sníží cena produktu a jeho stávající výrobní náklady. Nicméně na tomto místě výkladu ještě nemůžeme zařadit cenový vztah. Snižování ceny jako podmínka dobývání trhu patří až do konkurence.[*11] Musí se to tedy vyložit jinak. Kdyby kapitál mohl dostat výrobní nástroj bez nákladů, za 0, co by z toho plynulo? Totéž, jako kdyby náklady za oběh byly = 0. [*30]To znamená, že by se zmenšila práce nutná k uchování pracovní schopnosti, a tak by se (zvětšovala) nadpráce, tj. nadhodnota, aniž by to kapitál stálo to nejmenší. Takovým zmnožením produktivní síly, mechanismem, který ho nic nestojí, je dělba práce a kombinace práce uvnitř výrobního procesu.50 Předpokládá však práci ve velkém měřítku, tj. rozvoj kapitálu a námezdní práce. Další produktivní síla, která ho nic nestojí, je věda. (Že kapitál musí vždycky platit určitou dávku na faráře, učitele a vědce, ať už rozvíjejí velkou nebo malou vědeckou sílu, to je samozřejmé.) Tuto sílu vědy si však kapitál může přisvojit jen použitím strojů (částečně i chemickým procesem).51 I růst obyvatelstva je taková produktivní síla, která kapitál nic nestojí. Zkrátka, veškeré společenské síly, které se rozvíjejí s růstem obyvatelstva a historickým vývojem, ho nic nestojí.[*12] Pokud však tyto síly, aby byly použity v bezprostředním výrobním procesu, samy potřebují substrát vytvořený prací, tj. existující ve formě zpředmětněné práce, pokud jsou tedy samy hodnotami, může si je kapitál přivlastnit jen za ekvivalenty. Dobrá. Fixní kapitál, jehož použití by stálo víc než použití živé práce, tj. jehož výroba nebo udržování by vyžadovalo víc živé práce, než kolik by nahradil, by byl přítěží.52 Takové stroje, které by nestály nic, nýbrž které by si kapitalista mohl prostě přivlastnit, by měly pro kapitál maximální hodnotu. Z jednoduché teze, že je-li hodnota strojového zařízení = 0, má toto zařízení pro kapitál největší cenu, vyplývá, že každá redukce jeho nákladů znamená pro kapitál zisk. Zatímco tedy má kapitál na jedné stráni tendenci zmnožovat celkovou hodnotu fixního kapitálu, má současné i tendenci snižovat hodnotu každého jeho alikvotního dílu. Pokud vstupuje fixní kapitál do oběhu jako hodnota, přestává ve výrobním procesu působit jako užitná hodnota. Jeho užitnou hodnotou je právě zvyšování produktivity práce, zmenšování nutné práce, zvětšování relativní nadpráce a tedy i nadhodnoty. Pokud kapitál vstupuje do oběhu, jeho hodnota se pouze nahrazuje, nezvětšuje se. Naproti tomu produkt, oběžný kapitál, je nositelem nadhodnoty, která se realizuje teprve [*31]tehdy, když produkt vystupuje z výrobního procesu a vstupuje do oběhu.
Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 12
[REKAPITULACE UČENÍ O NADHODNOTĚ] Kdyby stroj vydržel věčně, kdyby sám nesestával z pomíjivého materiálu, který musí být reprodukován (když necháme úplně stranou vynálezy dokonalejších strojů, které jej zbavují charakteru stroje), kdyby byl nějaké perpetuum mobile, odpovídal by svému pojmu nejdokonaleji. Jeho hodnotu by nebylo třeba nahrazovat, protože by trvala v nezničitelné materiálnosti.53 Protože fixní kapitál se používá jen potud, pokud je jako hodnota menší než jako činitel, který hodnotu vytváří, nadhodnota realizovaná v oběžném kapitálu, ačkoli by fixní kapitál sám nikdy nevstoupil jako hodnota do oběhu, by přece jen brzy nahradila zálohy, a tak by fixní kapitál působil jako činitel vytvářející hodnoty, přičemž jeho náklady by se pro kapitalistu, právě tak jako náklady nadpráce, kterou si kapitalista přisvojuje, rovnaly 0. Působil by dále jako produktivní síla práce a současně by byl penězi v jejich třetím významu, konstantní pro sebe jsoucí hodnotou. Vezměme kapitál 1000 liber št. Pětina nechť je strojové zařízení anadhodnota celkem = 50. Hodnota strojového zařízení se tedy rovná 200. Po čtyřech obratech by strojové zařízení bylo zaplaceno. A kromě toho, že by kapitál i nadále vlastnil práci 200 zpředmětněnou ve strojovém zařízení a obnášející 200, bylo by to od pátého obratu totéž, jako by s kapitálem, který ho stojí jen 800, vydělával 50; místo 5 % tedy 61/4 %. Jakmile fixní kapitál vstupuje do oběhu jako hodnota, přestává existovat jeho užitná hodnota pro zhodnocovací proces, nebo vstupuje do oběhu teprve tehdy, až tento proces skončí, čím je tedy fixní kapitál trvanlivější, čím méně potřebuje oprav, celkové nebo částečné reprodukce, čím delší je doba jeho oběhu, tím více působí jako produktivní síla práce, jako kapitál; tj. jako zpředmětněná práce, která klade nadbytečnou pracovní dobu. Trvání fixního kapitálu, které je totožné s délkou doby oběhu jeho hodnoty nebo s dobou potřebnou k jeho reprodukci, vyplývá jako hodnotový moment ze samého jeho pojmu. (Ze toto trvání samo o sobě, chápáno čistě materiálně, tkví už v pojmu výrobního prostředku, není třeba vysvětlovat.) Míra nadhodnoty je prostě určena poměrem nadpráce k práci nutné; míra zisku je určena nejen [*32]poměrem nadpráce k nutné práci, nýbrž i poměrem části kapitálu směněné za živou práci k celkovému kapitálu, který vstupuje do výroby.]54 Zisk, tak jak jej zde dosud zkoumáme, tj. jako zisk kapitálu, ne jednotlivého kapitálu na úkor jiného, nýbrž jako zisk třídy kapitalistů.j55 vyjádřeno konkrétně, nemůže být nikdy větší než suma nadhodnoty. Jako suma je zisk suma nadhodnoty, ale tatáž suma hodnoty jako poměr k celkové hodnotě kapitálu, místo k té jeho části, jejíž hodnota skutečně vzrůstá; tj. která se směňuje za živou práci. Ve své bezprostřední formé není zisk nic jiného než suma nadhodnoty vyjádřená jako poměr k celkové hodnotě kapitálu. \ Strojové zařízení a nadpráce. Rekapitulace učení o nadhodnotě vůbec.
Přeměna nadhodnoty ve formu zisku, tento způsob, jak kapitál vypočítává nadhodnotu, ať už je sebevíc založen na iluzi o povaze nadhodnoty či ji spíše zastírá, je nicméně z hlediska kapitálu nutný.[*13]56 Zkracování nutné práce v poměru k nadpráci, bereme-li v úvahu den jednotlivého dělníka, se projevuje v tom, že kapitál si přisvojuje větší část pracovního dne. Živá práce, která se vynakládá, tu zůstává stejná. Předpokládejme, že v důsledku zvětšení produktivní síly, např. použití strojového zařízení, budou ze 6 dělníků, z nichž každý pracuje 6 dní v týdnu, tři přebyteční. Kdyby těch 6 dělníků mělo své vlastní strojové zařízení, pracoval by každý z nich nadále jen půl dne. Takto [*33]však nadále pracují 3 dělníci šest dní v týdnu celý den. Kdyby kapitál i nadále zaměstnával všech 6, pracoval by každý z nich jen půl dne, ale nevykonali by žádnou nadpráci. Předpokládáme-li, že nutná práce činila předtím 10 hodin, nadpráce denně 2, pak celá nadpráce těch 6 dělníků činila denně 2x6, což se rovná jednomu dni, a za týden se rovnala 6 dnům =72 hodinám. Každý z nich pracoval jeden den v týdnu zadarmo, čili bylo by to stejné, jako by šestý dělník býval pracoval zadarmo celý týden. 5 dělníků představuje nutnou Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 13
práci, a kdyby bylo možno je zredukovat na 4 a kdyby jeden dělník nadále tak jako předtím pracoval zadarmo — relativní nadhodnota by vzrostla. Její dřívější poměr byl 1 : 6, nyní by činil 1 : 5. Zákon, o němí jsme hovořili výše a podle něhož kapitál usiluje o růst dodatečných pracovních hodin, dostává tedy nyní formu snižování počtu nutných dělníků. Kdyby bylo možné pro týž kapitál použít 6 dělníků při této nové míře, vzrostla by nadhodnota nejen relativně, nýbrž i absolutně. Nadbytečná pracovní doba by činila 142/5 hodin. 22/5 hodiny na každého z 6 dělníků je samozřejmě více než 22/5 na každého z 5. Pokud jde o absolutní nadhodnotu, je určena absolutním prodloužením pracovního dne nad nutnou pracovní dobu. Nutná pracovní doba pracuje pro pouhou užitnou hodnotu, pro obživu. Nadbytečný pracovní den je práce pro směnnou hodnotu, pro bohatství. Je prvním momentem průmyslové práce. Přirozená hranice je dána — za předpokladu, že jsou dány pracovní podmínky, suroviny a pracovní nástroj nebo jedna z nich, podle toho, zda jde o práci těžební nebo zpracovatelskou, zda užitnou hodnotu pouze odděluje od země anebo ji ztvárňuje — přirozená hranice je kladena počtem současných pracovních dnů čili živých pracovních sil, tj. pracujícím obyvatelstvem. Na tomto stupni je rozdíl mezi kapitalistickou výrobou a dřívějšími stupni výroby ještě jen formální. Loupení lidí, otroctví, obchod s otroky a jejich nucená práce, zmnožování těchto pracujících strojů, strojů vyrábějících nadprodukt, to všechno je zde kladeno přímým násilím, u kapitálu zprostředkováno směnou.58 Užitné hodnoty tu rostou ve stejném prostém poměru jako směnné [*34]hodnoty, a proto se tato forma nadpráce objevuje jak ve výrobních způsobech založených na otroctví, nevolnictví atd., kde jde převážně a hlavně o užitnou hodnotu, tak v kapitalistickém způsobu, orientovaném přímo na směnnou a jen nepřímo užitnou hodnotu. Tato užitná hodnota může být bud čistě fantastická, jako např. při stavbě egyptských pyramid, zkrátka u přepychových náboženských staveb, k nimž byla masa národa nucena v Egyptě, Indii atd., nebo může být zaměřena, jako např. u starých Etrusků, na bezprostřední potřeby. Ale ve druhé formě nadhodnoty, formě relativní nadhodnoty, která se projevuje jako rozvoj produktivní síly dělníků, ve vztahu k pracovnímu dni jako zkrácení nutné pracovní doby a ve vztahu k obyvatelstvu jako snížení počtu nutného pracujícího obyvatelstva (toto je protikladná forma), v této formě se bezprostředně projevuje průmyslový a odlišný historický charakter výrobního způsobu založeného na kapitálu. První formě odpovídá násilná přeměna větší části obyvatelstva v námezdní dělníky a disciplína, která jejich jsoucno přeměňuje v jsoucno pouhých dělníků. Například po 150 let od doby Jindřicha VII. zachycují krvavým písmem psané anály anglického zákonodárství násilná opatření, jichž bylo použito k přeměně masy obyvatelstva, která ztratila majetek a získala svobodu, ve svobodné námezdní dělníky. Zrušení feudálních družin, konfiskace církevních statků, zrušení cechů a konfiskace jejich majetku, násilné vyhánění obyvatelstva z půdy přeměnou orné půdy v pastviny, ohrazování obecné půdy atd., kladly dělníky jako pouhou pracovní sílu. Oni však dávali samozřejmě přednost tuláctví, žebrotě atd. před námezdní prací, a museli být teprve násilím přinuceni, aby si na ni zvykli.59 Podobně se to opakuje při zavádění velkého průmyslu, továren se strojní výrobou. Srov. Owen.60 Teprve na určitém stupni rozvoje kapitálu se stává směna mezi kapitálem a prací skutečně formálně svobodnou. Můžeme říci, že co do formy byla námezdní práce plně realizována v Anglii až na konci 18. století, kdy byl zrušen zákon o učednictví.61 Kapitál má ovšem tendenci spojovat absolutní nadhodnotu s relativní nadhodnotou; tedy co největší prodloužení pracovního dne při maximálním [*35]počtu současných pracovních dnů, a zároveň redukce na jedné stráni nutné pracovní doby na minimum, na druhé straně nutného počtu dělníků na minimum. Tento rozporný požadavek, jehož vývoj se projeví v různých formách jako Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 14
nadprodukce, přelidnění atd., se uplatňuje ve formě procesu, během něhož se rozporná určení střídají v čase. Nutný důsledek tohoto požadavku je co největší znásobení užitné hodnoty práce — čili výrobních odvětví — takže produkce kapitálu neustále a nutně plodí na jedné straně rozvoj intenzity produktivní síly práce a na druhé straně neomezenou různorodost pracovních odvětví, tj. tedy co do formy a obsahu vysoce všestranné bohatství výroby, jíž podrobuje všechny stránky přírody.[*14] Zvětšení výrobní síly, které při výrobě ve velkém samo od sebe vyplývá z dělby a kombinace práce[*15], z úspor na určitých nákladech — podmínkách pracovního procesu — které zůstávají stejné nebo se snižují při společně vykonávané práci, jako vytápění atd., výrobní budovy atd., nestojí kapitál nic; tuto zvýšenou produktivní sílu práce dostává zadarmo.62 Kdyby produktivita rostla současně při produkci různých výrobních podmínek, surovin, výrobních prostředků a životních prostředků a ve (výrobních odvětvích) jimi určených, nepřinášel by její růst žádnou změnu ve vzájemném poměru různých součástí kapitálu. Kdyby produktivita práce vzrůstala současně např. při výrobě lnu, tkalcovských stavů a při samotném tkaní (dělbou práce), pak by většímu množství utkanému za jeden den odpovídalo větší množství surovin atd. Při těžebníčh pracích, např. v důlním průmyslu, není zapotřebí, aby, stává-li se práce produktivnější, vzrůstala surovina, protože se žádná surovina nezpracovává. Aby sklizně byly bohatší, není dokonce potřebné, aby nástrojů co do počtu přibylo, nýbrž jen aby byly zkoncentrovány a práce, kterou dříve prováděly stovky lidí jednotlivě, se vykonávala společně. Pro všechny formy nadpráce je však nutný růst obyvatelstva; pro první formu[*16] růst dělnického obyvatelstva; pro [*36]druhou formu[*17] růst obyvatelstva vůbec, protože tato forma vyžaduje rozvoj vědy atd. Obyvatelstvo se tu však jeví jako základní zdroj bohatství.63
ZMĚNY V ORGANICKÉM SLOŽENÍ KAPITÁLU Poměr objektivních výrobních podmínek. Změny v poměru součástí kapitálu.
Ale když sledujeme kapitál od počátku, jeví se suroviny a nástroj tak, jako by přicházely z oběhu, a nebyly produkovány kapitálem samým; tak také ve skutečnosti jednotlivý kapitál dostává podmínky své produkce z oběhu, ačkoli jsou samy opět produkovány kapitálem, ale jiným kapitálem. Z toho vyplývá na jedné straně nutná tendence kapitálu všestranně se zmocňovat výroby; jeho tendence klást výrobu pracovního materiálu, surovin i nástrojů jako výrobu uskutečňovanou kapitálem, i když jiným kapitálem; propagandistická tendence kapitálu.64 Za druhé je však jasné, že zůstávají-li objektivní výrobní podmínky, které kapitál dostává z oběhu, co do hodnoty stejné, tj. zpředmětňuje-li se v témž množství užitné hodnoty totéž množství práce, může být[*18] na živou práci vynaložen menší díl kapitálu, čili mění se poměr součástí kapitálu. Kdyby např. kapitál 100 představoval ze 2/5 suroviny, z 1/5 nástroje, ze 2/5 práci a kdyby táž práce zdvojnásobením produktivity (v důsledku dělby práce)[*19] mohla týmž nástrojem zpracovávat dvakrát tolik suroviny, musel by kapitál vzrůst o 40; musel by tedy pracovat kapitál 140; z toho by činily 80 suroviny, 20 nástroj, 40 práce. Poměr práce[*20] by byl nyní 40 : 140 (dříve 40 : 100). Dříve činil poměr práce 4 : 10, nyní jen 4 : 14. čili z téhož kapitálu 100 by nyní připadalo na suroviny 3/5, na nástroj 1/5 a na práci 1/5. Zisk by činil stejně jako dříve 20. Ale nadpráce by činila 60 %, kdežto dříve 50%. Kapitál nyní potřebuje na 60 surovin a 20 nástroje už jen 20 práce: [*37]80,
20, 100. Kapitál 80 poskytuje kapitalistovi zisk 20.[*21] Kdyby měl kapitál nyní na tomto výrobním stupni vynakládat celou práci, musel by vzrůst na 160; totiž 80 suroviny, 40 nástroje a 40 práce. To by poskytovalo nadhodnotu 40. Na dřívějším stupni, kdy kapitál 100 dával jen nadhodnotu 20, poskytoval kapitál 160 jen nadhodnotu 32, tedy o 8 méně, a kapitál by musel vzrůst na 200, aby produkoval tutéž hodnotu 40.65 Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 15
Je třeba rozlišovat: Vzrůstající práce (Čili intenzita, rychlost práce) nevyžaduje větší zálohy materiálu nebo pracovních nástrojů. Např. stejných 100 dělníků s nástroji stejné hodnoty uloví víc ryb, obdělá lépe půdu nebo vytěží více rudy z dolů či více uhlí z šachet, vytepe z téhož množství zlata více plíšků díky větší obratnosti, lepší kombinaci a dělbě práce [*22] nebo vyplýtvá méně suroviny, tedy při témž množství suroviny téže hodnoty dosáhne lepších výsledků. 66 V tomto případě tedy, předpokládáme-li, že jejich produkty samy vstupují do jejich spotřeby, zkracuje se jejich nutná pracovní doba; při stejných nákladech na svou obživu vykonají více práce, čili k reprodukci pracovní síly je zapotřebí menšího podílu jejich práce. Nutná část pracovní doby se zkracuje ve srovnání s nadbytečnou pracovní dobou, a ačkoli hodnota produktu zůstává stejná — 100 pracovních dnů, zvětšuje se podíl, který připadá kapitálu, nadhodnota. Jestliže celková nadbytečná práce činila 1/10, tedy 10 pracovních dnů, a nyní činí už 1/ , nadbytečná pracovní doba vzrostla o 10 dnů. Dělníci pracují 80 dnů pro sebe a 20 pro 5 kapitalistu, zatímco v prvním případě pracovali 90 pro sebe a jen 10 pro kapitalistu. (Toto vypočítávání podle pracovních dnů a pracovní doby jako jediné substance hodnoty se objevuje otevřeně tam, kde existují nevolnické vztahy. U kapitálu je to zastřeno penězi.) Z nově vytvořené hodnoty připadá větší podíl kapitálu. Ale poměry mezi různými součástmi nevariabilního kapitálu zůstávají podle předpokladu stejné. To znamená, že kapitalista, ačkoli [*38]vynakládá větší množství nadpráce, protože platí méně mzdy, nevynakládá více kapitálu na suroviny a nástroje. Směňuje menší podíl zpředmětněné práce za stejné množství živé práce čili stejné množství zpředmětněné práce za větší množství živé práce. To je možné jen v těžebním průmyslu; ve zpracovatelském jen potud, pokud se ekonomičtěji využívají suroviny, dále tam, kde chemické procesy zmnožují materiál, v zemědělství; v dopravním průmyslu. 2. Produktivita roste nejen v určitém výrobním odvětví, nýbrž současně i v jeho podmínkách, a to tenkrát, když s intenzitou práce, s větším množstvím produktů práce za stejnou dobu se musí zvětšit i množství suroviny nebo nástrojů, nebo obojí. (Surovina nemusí stát nic, např. pletení ze sítin; dřevo, které nic nestojí atd.) V tomto případě by poměr (součástí) kapitálu zůstával stejný. To znamená, že kapitál nemusí při rostoucí produktivitě práce vynakládat větší hodnotu na suroviny a nástroje. 3. Rostoucí produktivita práce vyžaduje, aby na suroviny a nástroje byla vynaložena větší část kapitálu. Stalo-li se stejné množství práce produktivnější v důsledku dělby práce atd., zůstává nástroj stejný; jen surovin musí být víc, a to proto, že stejná pracovní doba zpracuje za stejnou dobu větší množství surovin a podle předpokladu je pramenem produktivity jen větší obratnost dělníků, dělba a kombinace práce atd. V tomto případě se část kapitálu směněná za živou práci relativně zmenšuje (zůstává stejná, vzrůstá-li jen absolutní pracovní doba; zmenšuje se, vzrůstá-li relativní pracovní doba) vzhledem k ostatním součástem kapitálu, které zůstávají stejné, nejen o svůj vlastní pokles, nýbrž i o jejich vzrůst.[*23] Například Suroviny Pracovní dny
180 411
3/7
Nástroje 90 90
Práce 80
n 10
70
20
V prvním případě bylo z 90 pracovních dnů 10 nadbytečných; nadpráce činila 12 1/2 %. V druhém případě ve srovnání s prvním případem stoupl poměr surovin stejně jako poměr nadpráce <180:4113/7 = 1/8 : 2/7>. Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 16
Jestliže růst nadhodnoty předpokládá ve všech případech růst obyvatelstva, v tomto případě předpokládá také akumulaci čili větší kapitál, který vstupuje do výroby. (To se nakonec také redukuje na větší množství dělnického obyvatelstva, zaměstnaného při výrobě surovin.) V prvním případě činí celková část kapitálu, která je vynaložena v podobě práce, 1/4 veškerého kapitálu, a ke konstantní části kapitálu je v poměru 1 : 3; v druhém případě 1/6 veškerého kapitálu, a celková část kapitálu, která je vynaložena na práci, je ke konstantní části kapitálu v poměru ani ne 1 : 5. Ačkoli tedy růst produktivity založený na dělbě a kombinaci práce záleží na absolutním růstu vynaložené pracovní síly i je nutně spjat s jejím zmenšením v poměru ke kapitálu, který ji uvádí do pohybu. A jestliže v první formě, ve formě absolutní nadpráce, musí vynaložené množství práce vzrůstat v témž poměru jako vynaložený kapitál, roste v druhém případě v menším poměru, a to o nepřímém poměru k růstu produktivní síly. Kdyby se touto metodou vynakládání práce v zemědělství zdvojnásobila produktivita půdy, kdyby totéž množství práce dalo 1 kvartér pšenice místo 1/2 kvartéru, klesla by nutná práce o 1/2 a kapitál by mohl použít dvojnásobný počet (dělníku) za stejnou mzdu. (Ta je vyjádřena jen v obilí.) Ale na obdělávání své půdy by nepotřeboval více dělníků. V takovém případě použije tutéž práci za polovinu dřívější mzdy; část jeho kapitálu se uvolní; část kapitálu vydaného dříve v penězích; vynaložená pracovní doba zůstala v poměru k vynaloženému kapitálu stejná, ale nadbytečná část pracovní doby stoupla v poměru k nutné. Jestliže dříve byl poměr nutné práce k celkovému pracovnímu dni = 3/4 pracovního dne čili 9 hodin, nyní se bude rovnat 3/8 čili 4 1/2 hodinám. Nadhodnota činila v prvním případě 3 hodiny, v druhém = 71/2. [*40]Průběh procesuje tento: Při daném dělnickém obyvatelstvu a dané délce pracovního dne, tj. délce pracovního dne znásobené počtem současných pracovních dnů, může nadpráce růst už jen relativně díky větší produktivní síle práce, jejíž možnost je dána už v předpokládaném růstu obyvatelstva a pracovním výcviku (tím je dán i určitý volný čas pro nepracující obyvatelstvo, nepracující bezprostředně, tedy rozvoj duševních kapacit atd.; duchovní osvojování přírody).[*24] Je-li dán určitý stupeň rozvoje výrobních sil, může se nadpráce zvětšovat pouze absolutně přeměnou značné části obyvatelstva v dělníky a zvýšením počtu současných pracovních dnů. První proces znamená úbytek relativního pracujícího obyvatelstva, ačkoli absolutné zůstává stejné; druhý proces znamená jeho růst. Obě tendence jsou nutnými tendencemi kapitálu. Jednota těchto rozporných tendencí, tedy živoucí rozpor, se objevuje teprve se strojovým zařízením, o němž budeme hned hovořit.[*25] Druhá forma zjevně dovoluje jen nepatrný podíl nepracujícího obyvatelstva ve srovnání s pracujícím obyvatelstvem. První, protože v ní potřebná kvóta živé práce roste pomaleji než kvóta vynaloženého kapitálu, dovoluje větší podíl nepracujícího obyvatelstva vzhledem k pracujícímu obyvatelstvu.[*26] Vzájemný poměr různých součástí kapitálu, jak se projevují při jeho vznikání, kdy dostává z oběhu suroviny a nástroje, podmínky produktu, kdy se k nim chová jako k daným předpokladům, mizí sice při bližším zkoumání, protože všechny momenty se jeví stejně jako vyprodukované kapitálem, protože jinak by si nebyl podrobil veškeré podmínky své výroby; ale pro jednotlivý kapitál zůstávají stále ve stejném poměru. Jedna jeho část může být proto vždy považována za konstantní hodnotu a mění se jen ta, která je vynaložena na práci. Tyto součásti se nerozvíjejí rovnoměrně, ale kapitál má tendenci, jak se ukáže při konkurenci[*27], rozdělovat produktivní sílu rovnoměrně.
[ZMĚNY V ORGANICKÉM SLOŽENÍ KAPITÁLU] Protože by v důsledku rostoucí produktivity práce kapitál narazil na [*41]překážku v podobě nedostatečného růstu množství surovin a strojů, spočívá chod průmyslového rozvoje v tom, že čím více se výroba stává výrobou surovin pro průmysl, jak surovin na pracovní materiál, tak na nástroje, čím více se pracovní materiál blíží pouhé surovině, tím spíše se právě v těchto odvětvích začíná jednak zavádět (námezdní) práce ve velkém, jednak používat strojů. Tak Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 17
například v přádelnictví dříve než v tkalcovství, v tkalcovství dříve než v tisku tkanin atd. A nejdříve při výrobě kovů, které jsou hlavní surovinou pracovních nástrojů samých. Nedá-li se vlastní hrubý produkt, který skýtá surovinu průmyslu na nejnižším stupni, sám rychle zvyšovat, utíká se (kapitál) k náhražce, jejíž množství lze zvětšit rychleji (bavlna za len, vlnu a hedvábí). Totéž se děje u potravin nahrazením obilí bramborami. V tomto případě se vyšší produktivity dosahuje výrobou horšího zboží, které obsahuje méně výživných substancí, a předpokládá tedy k své reprodukci levnější organické podmínky.67 Tato věc patří do rozboru mzdy.68 Při úvaze o minimální mzdě nesmíme zapomenout na Rumforda.69 Přejděme teď k třetímu případu relativní nadpráce, jak se projevuje při používání strojů.
[POJEM HODNOTY] [V průběhu našeho výkladu se ukázalo, že hodnota, která se jevila jako abstrakce, je jako takováto abstrakce možná jen tehdy, jsou-li dány peníze; tento peněžní oběh vede na druhé straně ke kapitálu a může se tedy úplně rozvinout jen na základě kapitálu, jako vůbec může oběh pojmout všechny momenty výroby jen na jeho základně. Při tomto výkladu se tedy ukazuje nejen historický charakter takových forem, jako je kapitál, který přísluší jen určité dějinné epoše, ale taková určení jako hodnota, která se jeví ryze abstraktně, ukazují historickou základnu, z níž jsou abstrahovány, na níž tedy jedině mohou v této abstrakci vystupovat; a taková určení, která patří víceméně všem epochám, jako např. peníze, ukazují historickou modifikaci, jíž procházejí. Ekonomický pojem hodnoty se u starověkých (autorů) neobjevuje. Hodnota na rozdíl od ceny jen právnicky proti neoprávněné výhodě atd. Pojem hodnoty je čistě záležitostí nejmodernější ekonomie, [*42]protože je nejabstraktnějším výrazem kapitálu samého a výroby na něm založené. V pojmu hodnoty se prozrazuje jeho tajemství.]70 Nadpráce založená na strojích se vyznačuje zkracováním nutné pracovní doby, která se vynakládá v té formě, že se používá méně současných pracovních dní, méně dělníků. Druhý moment spočívá v tom, že sám růst produktivní síly musí být zaplacen kapitálem, že není zadarmo. Prostředek, jímž se tento růst produktivní síly uskutečňuje, je sám zpředmětněnou bezprostřední pracovní dobou, hodnotou, a kapitál, aby se jí mohl zmocnit, musí za ni směňovat část své hodnoty. Zavádění strojů se dá snadno vysvětlit z konkurence a ze zákona snižování výrobních nákladů, který z ní vyplývá. Jde tu o to, vyložit je ze vztahu kapitálu k živé práci, bez ohledu na jiný kapitál.[*28] Kdyby kapitalista zaměstnával v přádelně bavlny 100 dělníků, kteří ho stojí ročně 2400 liber št., a kdyby jeden stroj za 1200 liber št. nahradil 50 dělníků, ale tak, že by se stroj rovněž opotřeboval za rok a na počátku druhého roku by musel být opět vyměněn, nezískal by zřejmě nic; nemohl by také prodávat své výrobky levněji. Zbývajících 50 dělníků by dělalo tutéž práci jako dříve 100; nadbytečná pracovní doba každého jednotlivého dělníka by se zvětšila ve stejném poměru, jak se zmenšil jejich počet, zůstala by tedy stejná. Činila-li dříve 200 pracovních hodin denně, tj. 2 hodiny na každý ze 100 pracovních dnů, nyní by činila rovněž 200 pracovních hodin, tj. 4 na každý z 50 pracovních dnů. Vzhledem k dělníkovi by se nadbytečná doba zvětšila; pro kapitál by zůstalo při starém, protože nyní by musel za stroj směňovat 50 pracovních dnů (nutnou a nadbytečnou pracovní dobu dohromady). Těch 50 zpředmětněných pracovních dnů, které směňuje za strojové zařízení, by mu poskytlo jen ekvivalent, tedy žádnou nadbytečnou dobu, jako kdyby byl býval směnil 50 zpředmětněných pracovních dnů za 50 živých. To by však bylo vynahrazeno nadbytečnou pracovní dobou zbývajících 50 dělníků. Věc by se měla, pomineme-li [*43]formu směny, stejně, jako kdyby kapitalista nechal pracovat 50 dělníků, jejichž celý pracovní den by byl jen nutná práce, a zaměstnával by za to 50 jiných, jejichž pracovní den by uhradil tuto „ztrátu“. Předpokládáme-li však, že stroj stojí jen 960 liber št., tj. jen 40 pracovních dnů, a že zbývající dělníci produkují nyní jako dříve každý 4 hodiny nadbytečné Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 18
pracovní doby, tedy 200 hodin čili 16 dní 8 hodin (16 2/3 dne), ušetřil by kapitalista na výdajích 240 liber št. Zatímco však dříve získal při výdaji 2400 jen 16 dnů 8 hodin, nyní by při výdaji 960 získal také 200 pracovních hodin. 200 se má k 2400 jako 1 : 12; naproti tomu 200 : 2160=20: 216=1 : 10 4/5. Vyjádřeno v pracovních dnech získal by v prvním případě při 100 pracovních dnech 16 dní 8 hodin, v druhém případě týž počet při 90; v prvním případě 200 na 1200 pracovních hodin za den; v druhém případě na 1080. 20 : 1200= 1 : 6; 200 : 1080= 1 : 5 2/5. V prvním případě je nadbytečná doba jednotlivého dělníka = J/6 pracovního dne = 2 hodinám. V druhém případě připadá na 1 dělníka 2 6/27 hodiny. K tomu ještě přistupuje to, že při použití strojového zařízení se ta část kapitálu, která byla dříve vynaložena na nástroje, musí odečíst od nadbytečných výdajů, které způsobilo strojové zařízení.[*29]
DODATKY KE KAPITOLÁM O PENĚZÍCH A O KAPITÁLE [HISTORICKY KE KAPITOLE O PENĚZÍCH] Peníze a fixní kapitál: předpokládají určitý objem bohatství („Economist“). — Poměr fixního a oběžného kapitálu. Majitel přádelny („Economist“). [*44][„Peníze obíhající v nějaké zemi představují určitou část kapitálu té země, absolutně odloučenou od výrobních cílů, aby se usnadnila nebo zvýšila produktivita ostatního kapitálu. Určitý objem bohatství je tedy nutný jak k tomu, aby bylo přijato jako oběžný prostředek zlato, tak i k tomu, aby se vyrobil stroj k usnadnění jakékoli jiné výroby. (,,Economistsv. V, str. 520).]71 [Jaká je praxe? Továrník dostane v sobotu od svého bankéře na mzdy 500 liber št. v bankovkách; ty pak rozdělí svým dělníkům. Téhož dne odnesou dělníci většinu z nich ke kupci a přes něj se peníze vracejí k různým bankéřům: (Tamtéž, str. 575.)]72
[Majitel přádelny bavlny, který by měl kapitál 100 000 liber št. a vydal by 95 000 liber št. na továrnu a stroje, by brzy přišel na to, že potřebuje prostředky na nákup bavlny a na zaplacení mezd. Jinak by jeho obchod vázl a jeho finance by byly v nepořádku. A přece někteří lidé očekávají, že národ, který lehkomyslně vyplýtval většinu dosažitelných prostředků na železnice, bude přesto schopen donekonečna podnikat v průmyslu a obchodu.“ (Tamtéž, str. 1271.)]73 Otroctví a námezdní práce (Steuart). — Zisk ze zcizováni. Steuart.
,,Peníze... adekvátní ekvivalent každé zcizitelné věci" (J. Steuart, An Inquiry into the Principles of Political Oeconomy, sv. I, Dublin 1770, str. 32). [,,V dávných dobách bylo možno jen otroctvím přinutit lidi, aby [*45]pracovali víc než pro uspokojení svých potřeb, aby se stali součástí státních záležitostí, aby živili zadarmo i jiné lidi... Kdyby lidé nebyli k práci nuceni, pracovali by jen sami pro sebe: a kdyby měli malé potřeby, bylo by málo práce. Ale jakmile vznikají státy a tím i potřeba lidí, kteří nepracují, aby mohli bránit stát proti násilí nepřátel, musejí se tak či onak opatřit potraviny pro ty, kdo nepracují; a tak předpokládáme-li, že potřeby pracovníků jsou malé, musí být vynalezena metoda, jak zvýšit jejich práci nad úroveň jejich potřeb. K tomuto záměru bylo určeno otroctví... Byla to násilná metoda, jak přimět lidi, aby pracovali ve výrobě potravin... lidé byli donuceni k práci, protože byli otroky jiných lidí; nyní jsou lidé nuceni k práci, protože jsou otroky svých vlastních potřeb.“ (Steuart, tamtéž, str. 38—40.) ,,'Touha po bohatství se stává nekonečnou a nenasytnou jedině proto, že existuje nekonečná různost potřeb a druhů zboží nutných pro jejich ukojení.“ (Wakefield v poznámce k A. Smithovi, sv. I, str. 64.)]74 „Stroje pokládám za způsob, jak stupňovat (účinně) počet pracovníků bez výdajů na obživu dalších lidí.“ (Steuart, „An Inquiry...“, str. 123.) (,,Když se výrobci sdruží v korporace, Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 19
nejsou závislí přímo na spotřebitelích, nýbrž na obchodnících.“ Steuart, sv. I, str. 154.) („Primitivní zemědělství není obchodní podnikání, protože nic nezcizuje, je to pouhý způsob obživy.“) (Tamtéž, str. 156.) („Obchodje činnost, kterou se bohatství nebo práce, ať už individuí nebo společností, může směňovat prostřednictvím vrstvy lidí nazývaných obchodníky za ekvivalent schopný ukojit každou potřebu, aniž by došlo k přerušení výroby nebo k zastavení spotřeby.“ (Tamtéž, str. 166.) („Pokud jsou potřeby jednoduché a malé, nachází pracovník dost času k tomu, aby sám distribuoval všechno, co vyrobil; když se potřeby rozrůzní, musí lidé pracovat usilovněji: čas se stává cenným', proto se zavádí obchod. Obchodník jako prostředník mezi pracovníkem a spotřebitelem.“ (Tamtéž, str. 171.) („Peníze jsou společnou cenou všech věcí.“) (Tamtéž, str. 177.) „Peníze jsou reprezentovány obchodníkem. Pro spotřebitele představuje obchodník souhrn výrobců, pro výrobce souhrn spotřebitelů, a oběma třídám nahrazuje jeho úvěr užívání peněz. [*46]Obchodník
reprezentuje střídavě potřeby, výrobce i peníze.“ (Tamtéž, str. 177—178.)
Steuart, viz sv. I, str. 181—183, na rozdíl od reálné hodnoty, kterou určuje hodně zmateně (má přitom na mysli výrobní náklady) jako množství zpředmětněné práce (co může dělník vyrobit za den atd.) jako nutné výdaje dělníků a jako cenu suroviny, chápe zisk jako zisk ze zcizení, který se mění podle poptávky. Steuart kategorie ještě často směšuje, nejsou ještě zafixovány jako u A. Smitha. Právě jsme viděli, že reálná hodnota je totožná s výrobními náklady, přičemž vedle práce dělníků a hodnoty materiálu tu zmateně figurují jako zvláštní součást i mzdy. Jinde pokládá za vnitřní hodnotu zboží hodnotu jeho suroviny či samu surovinu, zatímco pod užitnou hodnotou rozumí pracovní dobu vynaloženou na zboží. ,,První část je něco samo o sobě reálného; např. stříbro ve stříbrných ozdobách. Vnitřní hodnota hedvábného, vlněného nebo lněného výrobku je menší než vynaložená původní hodnota, protože už nemůže sloužit takřka k ničemu jinému než k tomu účelu, pro který je výrobek určen; užitná hodnota musí být naproti tomu oceňována podle práce, kterou stála její výroba. Práce vynaložená na úpravu představuje část času člověka; tento čas, je-li použit účelně, dal formu nějaké substanci, a tím ji učinil užitečnou, ozdobnou, zkrátka zprostředkovaně nebo bezprostředně vhodnou pro člověka.“ (Tamtéž, str. 361.) (Skutečná užitná hodnota je forma, která je dána substanci. Sama tato forma je však pouze práce v klidovém stavu.) ,,Předpokládáme-li, že cena nějaké věci má obecně uznanou výši, musíme předpokládat, že se zcizuje často a běžně. V zemích, kde vládne jednoduchost... je sotva možné určit nějakou úroveň ceny předmětů základní potřeby ... Za takového stavu společnosti nejsou potraviny a základní potřeby takřka nikdy v obchodě; nikdo je neprodává, protože hlavním zaměstnáním všech je opatřovat si je pro sebe... Jedině prodej může určovat ceny a jedině čistý prodej může fixovat výši ceny. Častý prodej předmětů základní potřeby je charakteristický pro rozdělení obyvatel na zemědělce a svobodné dělníky atd.“ (Tamtéž, str. 395—396.75) (Učení o určování cen množstvím [*47]oběžných prostředků poprvé vyslovil Locke, opakoval je „The Spectator“ z 19. října 1711, rozvinuli je a elegantně formulovali Hume a Montes- quieu, do krajnosti je v jeho základě dovedl formálně Ricardo a se všemi absurditami je prakticky použili v bankovnictví atd. Loyd, plukovník Torrens atd.) Steuart s tímto učením polemizuje a jeho výklad co do obsahu anticipuje skoro všechno, co později uplatnili Bosanquet, Tooke a Wilson. (Sešit, str. 26.)76 (Mimo jiné uvádí Steuart jako historickou ilustraci: „Je fakt, že v době, kdy Řecko a Řím tonuly v bohatství, kdy se každá vzácnost a díla nejlepších umělců prodávala za mimořádně vysoké ceny, bylo možno koupit vola za babku a obilí bylo patrně levnější, než bylo kdykoli ve Skotsku... Poptávka je úměrná ne počtu těch, kteří spotřebovávají, nýbrž počtu těch, kteří kupují: ale spotřebiteli jsou všichni obyvatelé, kdežto kupuje jen nemnoho pracovníků, kteří jsou svobodní... Otroctví v Řecku a Římě: ti, kteří jsou živi z práce svých vlastních otroků, otroků státu nebo z obilí zdarma rozdělovaného mezi lid, nemají potřebu kupovat na trhu; nevstupují do konkurence s nakupujícími... Těch několik málo tehdejších výrobců mělo většinou nepříliš Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 20
rozsáhlé potřeby; z toho vyplývá, že počet svobodných pracovníků byl malý, a právě oni byli jediné osoby, které mohly mít potřebu nakupovat potraviny a potřeby: z toho pak vyplývá, že konkurence mezi kupujícími musela být poměrně malá a ceny nízké; a dále trhy byly zásobovány z části přebytku vyrobeného na pozemcích velkých pánů, které obdělávali otroci; ti byli živeni z těchto pozemků, a tak přebytek nestál majitele vlastně nic; a protože počet těch, kteří měli potřebu nakupovat, byl velmi malý, prodával se tento přebytek levně. Kromě toho obilí rozdělované lidu zadarmo nutně muselo trvale udržovat nízké ceny na trhu atd. Naproti tomu po vzácné jemné rybě nebo po umělci atd. byla velká poptávka, a proto ceny mimořádně stoupaly. Luxus v těch dobách, ačkoli byl nesmírný, se omezoval na několik málo lidí, a protože peníze obíhaly mezi prostým lidem pomalu, zůstávaly neustále v rukou boháčů, a ti při stanovení cen věcí, které chtěli za každou cenu mít, neznali jiné míry než své rozmary.“) (26, 27, sešit. Steuart.)77 [*48],,Početní peníze nejsou nic jiného než libovolné měřítko o stejných částech, vynalezené k měření příslušné hodnoty věcí, které jsou na prodej. Početní peníze jsou naprosto odlišné od peněžních mincí, které představují cenu a mohly by existovat, i kdyby na světě nebyla žádná substance, která by sloužila jako poměrný ekvivalent pro všechna zboží.“ (Steuart, sv. II, str. 102.) „Početní peníze vykonávají pro hodnotu tutéž službu, kterou konají takové věci jako minuty, vteřiny atd. pro úhly nebo stupnice, pro zeměpisné mapy atd. Při všech těchto vynálezech se vždy razí nějaký název pro jednotku.“ (Tamtéž.) „Užitečnost všech těchto vynálezů se omezuje pouze na to, že udávají proporci. Rovněž nemůže být peněžní jednotka v určité neměnné proporci k nějaké části hodnoty, tj. nemůže být fixována na nějaké speciální množství zlata, stříbra nebo jakéhokoli jiného zboží. Jakmile je jednotka stanovena, můžeme jejím násobením dojít až k nejvyšší hodnotě“ atd. (Str. 103.) ,,Tak jsou peníze mírou pro měření hodnoty.“ (Str. 102.) „Protože tedy hodnota zboží závisí na obecném sběhu okolností, které je ovlivňují, a na zálibách lidí, jejich hodnotu lze považovat za proměnnou jen vzhledem k nějaké jiné hodnotě; z toho vyplývá, že všechno, co mate nebo narušuje zjišťování těchto změn proporce pomocí obecné, určité a neměnné stupnice, nutně škodí obchodu a brzdí zcizování.“ (Tamtéž.)78 ,,Musí se vždy rozlišovat mezi cenou (tj. penězi) chápanou jako měřítko, a mezi cenou chápanou jako ekvivalent hodnoty. Kovy nevykonávají stejně dobře obě funkce. ...Peníze jsou ideální měřítko o stejných Částech. A když se někdo zeptá, co je měřítkem hodnoty každé této části? Odpovím tím, že položím jinou otázku: Jaká je normální jednotka, stupně, minuty, vteřiny? Není žádná — ale jakmile je jedna částice určena, všechno ostatní musí následovat podle proporce.“ (Str. 105.) „Příkladem těchto ideálních peněz jsou bankovní peníze v Amsterodamu a angolské peníze na africkém pobřeží. — Bankovní peníze zůstávají neměnné jako skála v moři. Ceny všech věcí se regulují tímto ideálním měřítkem.“ (Str. 106, 107 a násl.)
[HISTORICKY KE KAPITOLE O KAPITÁLU] Custodiho sbírce italských ekonomů, Stará část, svazek III, Montanari [*49](Geminiano) v díle „Della Moneta,“, napsaném kolem roku 1683, říká o „vynalezení“ peněz: ...„spojení národů mezi sebou je tak rozšířeno po celé zeměkouli, že celý svět se takříkajíc stal jediným městem, v němž se koná stálý trh všeho zboží a kde si každý člověk může prostřednictvím peněz, aniž opustil svůj domov, opatřit všechno a užívat všeho, cokoli země, zvířata a lidská píle vytvořily někde jinde. Podivuhodný vynález!“ (Str. 40.)79 „Ale protože mírám je ještě vlastní takový vztah k měřeným věcem, že měřená věc se svým způsobem stává mírou měřidla, právě tak jako je pohyb mírou času a čas se stává mírou pohybu samého, jsou peníze nejen mírou našich přání, nýbrž zároveň i přání jsou mírou peněz samých a hodnoty.“ (Str. 41, 42.) „...je naprosto jasné, že čím větší množství peněz bude obíhat v obchodě v okruhu dané provincie v poměru k věcem, které jsou na prodej, tím dražší budou tyto věci; říkáme, že věc je drahá, protože stojí mnoho zlata v
Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 21
zemi, kde je zlata nadbytek; ale neměli bychom v tomto případě spíše říkat, že zlato je levné? Vždyť určitým množstvím zlata se vyvažuje věc, která je jinde pokládána za levnější.“ (Str. 48.) „Před sto lety bylo hlavním rysem obchodní politiky národů hromadění zlata a stříbra jako bohatství par excellence.“ (W. Gouge, A Short History of Paper Money and Banking in the United States, Filadelfie 1833, část I, str. 67.) Výměnný obchod ve Spojených státech (viz Gouge, sešit VIII, str. 81 a násl.); „V Pensylvánii i v jiných koloniích se rozsáhlé styky děly výměnným obchodem... Ještě roku 1723 vyšel v Marylandu výnos, podle něhož byl tabák zákonným platidlem v kursu jeden penny za libru a kukuřice v kursu 20 penny za buši“ (část II, str. 50). „Brzy však jejich obchod se Západní Indií a tajný obchod se Španěly vynášel tolik stříbra, že v roce 1652 byla v Nové Anglii zřízena mincovna, kde se razily šilinky, šestipence a třípence“ (tamtéž). „Virgínie zakázala v roce 1645 výměnný obchod a zavedla španělské mince osmišilinkové a šestišilinkové jako zákonem stanovenou měnu této kolonie (španělský dolar)... „Jiné kolonie stanovily pro dolar různé pojmenování... [*50]Početní peníze byly všude nominálně stejné jako v Anglii. Mince v zemi byly většinou španělské nebo portugalské“ atd. (Srovnej str. 81 sešitu VIII.) Zákonem královny Anny byl učiněn pokus skoncovat s tímto zmatkem (str. 6) .80 Vlnařský průmysl v Anglii od dob Alžběty (Tuckett). Hedvábnický průmysl. (Týž.) Dtto železo. Bavlna.
Tuckett, „AHistory of the Past and Present State of the Labouring Population“ atd., 2. sv., Londýn 1846. ,,Vlnařský průmysl: v alžbětinské době zaujímal soukeník pozici majitele továrny Či manufakturisty; byl kapitalistou, nakupoval vlnu a dodával ji zhruba po 12 librách tkalci, aby z ní vyrobil látku. Zpočátku se průmysl omezoval na velká místa a na korporační a tržní osady, zatímco obyvatelé vesnic vyráběli něco málo nad potřebu svých vlastních rodin. Později se rozvíjel v nekorporačních městech s příznivými místními podmínkami a také na vesnicích, kde farmáři, pěstitelé dobytka a rolníci začali vyrábět sukno jak na prodej, tak i pro potřeby domácnosti.“ (Hrubší druhy.)81 „Roku 1551 byl vydán statut, který omezoval počet tkalcovských stavů a učedníků u soukeníků a tkalců usazených mimo město; zakazoval také, aby tkadlec měl valchařské zařízení nebo aby měl valchař tkalcovský stav. Podle zákona z téhož roku museli všichni tkalci jemného černého sukna projít sedmiletou učednickou lhůtou. Přesto vesnická manufaktura, jako objekt obchodního zisku, zapouštěla pevné kořeny. V pátém a šestém roce panování Eduarda VI. byl vydán statut (kap. 22) zakazující užívání strojů... Flámové a Holanďané si proto zachovali v této výrobě převahu až do konce 17. století... Roku 1668 byl z Holandska přivezen nizozemský tkalcovský stav.“ (Str. 138—141.)82 „Po zavedení strojů mohla v roce 1800 jedna osoba vykonat tolik práce, kolik v roce 1785 udělalo 46 lidí.“ V roce 1800 se kapitál investovaný do továren, strojů atd. účastnil na vinařství nejméně 6 milióny liber šterlinků a celkový počet osob všeho věku zaměstnaných v tomto odvětví v Anglii činil 1 500 000 osob.“ — (Str. 142—143.) [*51]Produktivní
síla práce tedy vzrostla o 4600 %. Ale za prvé v poměru pouze k fixnímu kapitálu činil tento počet jen 1/6; v poměru k celkovému kapitálu (suroviny atd.) snad jen ,Sotva měla některá manufaktura takový prospěch z vědeckých objevů jako umění barvit sukno s uplatněním chemických zákonů.“ (Tamtéž, str. 144.)83 Hedvábnický průmysl. Až do počátku 18. století byl způsob spřádáni hedvábí nejlepší v Itálii, kde byly k tomu účelu užívány st roje zvláštního typu. John Lombe, jeden ze tří bratří, kteří jako přadláci a obchodníci s hedvábím vlastnili podnik, odcestoval roku 1715 do Itálie a v jedné z tamějších továren se mu podařilo získat model... Lombe a jeho bratři vybudovali pak roku 1719 Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 22
v Derby přádelnu hedvábí se zdokonalenými stroji. V této továrně bylo 26 586 kol, všechna poháněna jedním vodním kolem... Parlament mu dal 14000 liber št., aby předal podnikatelům toto tajemství. Tato továrna se více než kterýkoli dřívější podnik toho druhu přiblížila představám moderní továrny. Stroj měl 97 746 koleček, pohyblivých součástek a jednotlivých dílů, které pracovaly ve dne v noci, všechny byly poháněny jediným velkým vodním kolem a řízeny jediným regulátorem: u stroje bylo zaměstnáno 300 osob, které jej obsluhovaly a udržovaly v chodu.“ (133—134.) (V anglickém hedvábnictví se neprojevoval vynalézavý duch; přinesli jej teprve tkalci z Antverp, kteří uprchli, když bylo město vydrancováno vévodou z Parmy; později v letech 1685—1692 zavedli různá odvětví francouzští uprchlíci.84 V roce 1740 produkovalo 59 vysokých pecí 1700 tun železa; v roce 1827 dávalo 284 pecí 690 000 tun. Počet vysokých pecí vzrostl v poměru 1 : 4 48/59; tedy ani ne pětkrát; tuny v poměru 1 :405 15/l7 (Srov. o tomto poměru za řadu let tamtéž, sešit str. 12.)85 U sklářského průmyslu se nejlépe ukazuje, jak je pokrok vědy závislý na průmyslu. Na druhé straně např. vynález kvadrantu vznikl z potřeb mořeplavby, parlament stanovil za vynálezy odměnu.86 8 bavlnářských strojů, které v roce 1825 stály 5000 liber št., bylo roku 1833 prodáno za 300 liber št. (Viz o přádelnách, tamtéž, str. 13 sešitu.)87 [*52]„Prvotřídní
přádelna bavlny nemůže být postavena, vybavena stroji a zařízena plynovým osvětlením a parním strojem laciněji než za 100 000 liber št. Parní stroj o 100 koňských silách pohání 50 000 vřeten, která vyrobí za den 62 500 mil jemného bavlněného vlákna. V takové továrně upřede 1000 osob tolik vlákna, kolik by ho bez strojů upředlo 250 000 osob. MacCulloch odhaduje počet těchto dělníků v Británii na 130 000.“ (Tamtéž, str. 218.) Vznik svobodné námezdní práce. Tuláctví. Tuckett.
,,Tam, kde nejsou žádné cesty, dá se těžko mluvit o společenství; lidé by nemohli mít mezi sebou nic společného.“ (Str. 270. Tuckett, tamtéž.) „Z produktů země, které přinášejí člověku užitek, je 99/100 Produktem člověka.“ (Tamtéž, str. 348.)88 „Když bylo zrušeno otroctví či doživotní tovaryšství, stal se dělník svým vlastním pánem a musel se živit ze svých vlastních zdrojů. Ale i když lidé nemají dostatek práce atd., nezemřou hlady, mohou-li žebrat nebo krást; z toho vyplývá, že chudí se objevují nejprve v podobě zlodějů a tuláků.“ (Tamtéž, sv. II, str. 637, poznámka.) „Nápadný rozdíl mezi dnešním stavem společnosti a alžbětinskou dobou spočívá v tom, že královnin zákon o chudých byl zejména zákonem o donucení k práci, aby se odstranilo masové tuláctví, které vzniklo v důsledku rozpuštění klášterů a přechodu od otroctví ke svobodné práci. Příkladem toho je 5. zákon Alžbětin, který hospodářům obdělávajícím půl lánu půdy nařizoval žádat jakoukoli osobu, pokud zjistí, že nemá zaměstnání, aby se stala jejich učedníkem v zemědělství nebo v nějakém umění či řemesle; a kdyby se nezaměstnaný bránil, měl ho hospodář přivést před soud, který byl takřka nucen poslat ho do vězení, dokud nebude souhlasit s tím, že vstoupí do učení. Za Alžběty bylo k výrobě potravin zapotřebí 85 ze 100 lidí. V dnešní době není nedostatek píle, nýbrž výnosných zaměstnání. Tehdy byla největší potíž v tom, jak překonat [*53]sklony k zahálce a tuláctví, a ne v tom, jak opatřit lidem dobře placené zaměstnání. Za Alžbětiny vlády vyšly různé zákony, které měly donutit zahaleče k práci.“ (Tamtéž, sv. II., str. 643—644.)89 „Jakmile je fixní kapitál už vytvořen, přestává mít vliv na poptávku po práci, ale v době, kdy se teprve formuje, poskytuje zaměstnání právě tolika dělníkům, kolik by jich zaměstnalo Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 23
stejné množství oběžného kapitálu nebo důchodu.“ {John Bartoň, „Observations on the Circumstances which influence the Condition of the Labouring Classes of Society“, Londýn 1817, str. 56.) Blake o akumulaci a míře zisku. (Ukazuje, že ceny atd. nejsou lhostejné, protože třída pouhých spotřebitelů nespotřebovává a nereprodukuje zároveň.) — Odpočívající kapitál.
„Společnost se skládá ze dvou tříd: jedné, která spotřebovává i reprodukuje, a druhé, která spotřebovává, ale nereprodukuje. Kdyby celá společnost sestávala z výrobců, nemělo by valný význam, za jakou cenu mezi sebou směňují svá zboží; ale ti, kteří jsou pouhými spotřebiteli, jsou příliš početnou třídou, než aby je bylo možno přehlédnout. Jejich koupěschopnost vzniká z jejich postavení, hypoték, ročních důchodů, povolání a služeb různého druhu, které prokazují společnosti, čím vyšší je cena, za niž je třída spotřebitelů nucena nakupovat, tím vyšší bude zisk výrobců z množství zboží, které jim prodávají. Nejvýznamnější místo mezi těmi ryze spotřebitelskými třídami zaujímá vláda.“ (V. Blake, „Observations on the Effects produced by the Expenditure of Government during the Restriction of Cash Payments“, Londýn 1823, str. 42, 43.) Aby ukázal, že kapitál zapůjčený státu nemusí být nutně ten, který byl dříve vynaložen produktivně, říká Blake — nás tu zajímá jen přiznání, že část kapitálu vždy odpočívá: „Omyl je založen na předpokladu, 1. že celý kapitál země je plně zaměstnán; 2. ze pro postupně akumulovaný kapitál, jak vzniká z úspor, je bezprostředné k dispozici uplatnění. Myslím si, že vždy existují některé části kapitálu vložené do podnikání, které mají velmi pomalý obrat a poskytují jen [*54]hubené zisky, a že některé části jsou úplně nečinné a leží ve formě zboží, po němž není dostatečná poptávka. Ovšem kdyby se tyto odpočívající části kapitálu a úspory mohly převést do rukou vlády směnou za její roční důchody, staly by se zdroji nové poptávky, aniž by zasahovaly do činnosti existujícího kapitálu.“ (Tamtéž, str. 54, 55.),,Ať už se díky poptávce kapitalistů, kteří spoří, stáhne z trhu jakékoli množství produktů, vrací se zase zpět, a navíc ještě se zbožím, které reprodukují. Vládaje naopak stahuje pro potřebu bez reprodukce... Když se spoří z důchodů, je jasné, že osoba, která má právo spotřebovat ušetřenou část, je uspokojena, aniž by ji spotřebovala. Dokazuje to, že výroba v zemi je schopna vyrobit více produktů, než kolik je nutné pro potřeby společnosti. Je-li ušetřená suma vynaložena jako kapitál, který reprodukuje sobě ekvivalentní hodnotu spolu se ziskem, pak tato nově vytvořená hodnota, jestliže se přidá k obecnému fondu, může být stažena jedině tou osobou, která ušetřila úspory, tj. právě tou osobou, která už prokázala, že nestojí o spotřebu ... Když každý spotřebovává to, co má právo spotřebovat, musí nutně existovat trh. Každý, kdo ušetří ze svých důchodů, zříká se tohoto práva, a jeho podíl zůstává nevyužitý. Kdyby tento duch spoření byl obecný, trh by byl nutně přeplněn, a proto závisí na stupni, v němž se hromadí tento přebytek, zda může najít nové uplatnění jako kapitál.“ (56, 57.) Na tento spis vůbec je nutno se podívat v oddílu o akumulaci.)[*30] (Viz sešit str. 68 a 70, kde je ukázáno, že míra zisků a mzdy stoupala díky cenám, v důsledku válečné poptávky,90 bez jakéhokoli ohledu ,,na množství půdy, která byla obdělávána“.)91 ,,V době války s revoluční Francií stoupala tržní úroková sazba na 7, 8, 9 a dokonce na 10%, ačkoli po celou tu dobu byly obdělávány pozemky nejhorší kvality.“ (Tamtéž, str. 64—65.) „Stoupání úroků na 6, 8, 10 a dokonce 12 % dokazuje růst zisku. Znehodnocení peněz, předpokládáme-li, že by nastalo, by na poměru mezi kapitálem a úroky nemohlo nic změnit. Jestliže 200 liber št. má nyní hodnotu pouze 100 liber št., pak úrok 10 liber št. má nyní hodnotu [*55]jen 5 liber št.; to, co ovlivní hodnotu jistiny, ovlivnilo by stejně i hodnotu zisku, ale nemohlo by změnit poměr mezi nimi.“ (Str. 72, 73.) „Ricardova úvaha, že cena mezd nemůže způsobit vzestup cen zboží, se nehodí na takovou společnost, v níž existuje početná třída lidí, kteří nejsou výrobci.“ (Str. 73.) „Výrobci dostávají více než spravedlivý podíl, a to na úkor toho podílu, který právem patří těm, kdo jsou pouhými spotřebiteli.“ (74.)92 To je samozřejmě důležité, protože kapitál se nesměňuje jen za kapitál, nýbrž i za důchod, a každý kapitál může být sám spotřebován jako důchod. To však nemá žádný význam pro určení zisku všeobecně. Zisk — v různých formách zisku, úroku, nájmu, důchodu, daní atd. — může být rozdělován (právě tak jako dokonce i část mzdy) mezi různé skupiny a třídy obyvatelstva. Nikdy si nemohou mezi sebe Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 24
rozdělit víc než celkovou nadhodnotu čili celkový nadprodukt. Proporce, v nichž uskutečňují toto rozdělení, jsou samozřejmě ekonomicky důležité, ale na dané otázce nic nezmění.[*31] „Kdyby oběh zboží v ceně 400 miliónů vyžadoval oběživo 40 miliónů a kdyby tento poměr, 1/10, tvořil potřebnou hladinu, pak kdyby hodnota obíhajícího zboží vzrostla z přirozených příčin na 450 miliónů, muselo by oběživo, aby si udrželo potřebnou hladinu, vzrůst na 45 miliónů nebo by se oběh těch 40 miliónů musel pomocí bankovních operací nebo jiným způsobem zrychlit, aby splnily funkci 45 miliónů... Toto zvýšení nebo taková rychlost není příčinou, nýbrž důsledkem vzrůstu cen.“ (W. Blake, tamtéž, str. 80 a násl., viz sešit str. 70.) „Vyšší a střední třídy ve starém Římě získaly asijskými výpravami velké bohatství, ale toto bohatství nebylo získáno obchodem nebo výrobou a bylo podobné jako bohatství, které získalo Španělsko ze svých amerických kolonií.“ (Mackinnon, „History of Civilisation,“ Londýn 1846, sv. I, str. 66.)
[K DĚJINÁM TEORIÍ PENĚZ] Zdejší zemědělství na počátku 16 století. Tuckett [*56],,Harrison“
(viz také Eden)93 „tvrdí, že v 15. století farmáři stěží byli s to zaplatit nájemné, aniž by prodali krávu nebo koně nebo nějaké jiné své produkty, ačkoli se z farmy platily nejvýše 4 libry št.... Farmář spotřebovával tehdy hlavní část produktů, které pěstoval; jeho čeládka sedala s ním u jednoho stolu ... Hlavní materiály na výrobu odivů, se nenakupovaly, nýbrž každá rodina šije pro sebe vyráběla. Zemědělské nástroje byly tak jednoduché, že mnohé z nich si vyráběl nebo alespoň opravoval sám farmář. Předpokládalo se, že každý rolník umí zhotovit jho nebo chomout a postranky k zapřahání do pluhu; tato práce vyplňovala jejich zimní večery.“ (Str. 324, 325 tamtéž, Tuckett, sv. II.)94 Zisk. Úroky. Vliv strojů na pracovní fondy. Westminster Review.
Úroky a zisk: „Když nějaké individium produktivně vynakládá své vlastní úspory, dostává odměnu za svůj čas a svou kvalifikaci — za dohližitelskou činnost (zisk dále zahrnuje riziko, jemuž může být jeho kapitál vystaven při svém zvláštním působení; a odměnou za produktivní vynaložení jeho úspor jsou úroky. Celek této odměny je hrubý zisk; když individuum vynakládá úspory někoho jiného, dostává jen odměnu za dohlížení. Když nějaké individuum půjčí své úspory jinému, dostává jen úroky čili čistý zisk.“ (Westminster Review, leden 1826, str. 107, 108.) Zde se tedy úroky rovnají čistému zisku, rovnají se odměně za produktivní vynaložení úspor; vlastní zisk je odměna za dohližitelskou činnost během produktivního vynakládání úspor. Týž šosák říká: „Každé zlepšení způsobu výroby, které nemění poměr mezi částmi kapitálu, které jsou a které nejsou určeny na placení mezd, je provázeno růstem zaměstnanosti pracujících tříd: každé nové použití strojů nebo práce koní je provázeno růstem produkce a tedy i kapitálu; ať to jakoukoli měrou zmenšuje poměr té části národního kapitálu, která představuje mzdový fond, části, která je vynakládána jinak, má kapitál tendenci [*57]nikoli zmenšovat, nýbrž zvětšovat absolutní objem tohoto fondu a tedy i zvětšovat množství zaměstnaných.“ (Tamtéž, str. 123.)95 Peníze jako míra hodnot a měřítko cen. Kritika teorií, že peníze jsou jednotkou míry. Z určení peněz jako míry a právě tak za druhé ze základního zákona, že množství oběžných prostředků, předpokládáme-li určitou rychlost oběhu, je určeno cenami zboží a množstvím zboží, které obíhá za určité ceny (nebo celkovou cenou zboží, která je opět sama určena dvěma okolnostmi: 1. výší ceny zboží; 2. množstvím zboží, které je v oběhu za určité ceny); dále 3. ze zákona, že peníze jako oběžný prostředek se stávají mincí, pouhým pomíjejícím Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 25
momentem, pouhým znakem hodnot, které směňují — z toho všeho vyplývají další určení, která vyložíme až později, tam, kde souvisejí se složitějšími ekonomickými poměry, s úvěrovým oběhem, směnečným kursem atd.96 Je nutné vyhnout se všem detailům, a pokud je nutné je uvádět, tedy jen tam, kde už nebudou mít elementární charakter. Především je oběh peněz jako nejpovrchnější (ve smyslu na povrch vyplynuvší) a nejabstraktnější forma celého výrobního procesu sám o sobě úplně bezobsažný, kromě toho, že jeho obsah tvoří jeho vlastní rozdíly formy, totiž jednoduchá určení, vyložená v oddíle II. 97 Je jasné, že prostý peněžní oběh, zkoumaný sám o sobě, se nevrací sám od sebe, ale sestává z nesčetných lhostejných a náhodně vedle sebe probíhajících pohybů. Za východisko peněžního oběhu může být pokládána např. mincovna, ale neexistuje žádný zákon pro nové vydávání mincí, kromě znehodnocení mincí opotřebováním, které vyžaduje, aby mince byly přetaveny a nově vydány. Ale to postihuje jen materiální stránku věci a vůbec netvoří moment oběhu samého. Uvnitř oběhu samého může být bod návratu odlišný od východiska; pokud dochází k návratu do výchozího bodu, jeví se peněžní oběh jako pouhý jev takového oběhu, který leží za ním a určuje ho, např. se to týká peněžního oběhu mezi továrníkem, dělníkem, obchodníkem a [*58]bankéřem. Dále příčiny týkající se množství zboží vrženého do oběhu, vzestupu a poklesu cen, rychlosti oběhu, množství současných plateb atd., to všechno jsou okolnosti, které leží vně prostého peněžního oběhu. Jsou to vztahy, které nacházejí v oběhu svůj výraz a peněžní oběh jim takříkajíc dává jméno, ale nedají se vysvětlit z jeho vlastní diferenciace. Jako peníze slouží různé kovy, které jsou k sobě navzájem v různém a měnícím se hodnotovém poměru. Tak zde přistupuje otázka dvojího standardu atd., která na sebe bere světově historické formy. Bere je však na sebe a sám dvojí standard se objevuje jen díky zahraničnímu obchodu. Má-li tedy zkoumání této otázky přinést plody, předpokládá analýzu mnohem složitějších vztahů než prostého peněžního vztahu.[*32] Peníze jako míra hodnoty se nevyjadřují ve váhových dílech drahého kovu, nýbrž v počítacích mincích, libovolných názvech pro alikvotní díly určitého množství peněžní substance. Tyto názvy se mohou měnit a může se měnit i poměr peněz k jejich kovové substanci při nezměněném názvu. Z toho vyplývá i falšování, které hraje v dějinách států velkou úlohu. 98 Dále druhy peněz v různých zemích. Tato otázka má význam jen v souvislosti s měnovým kursem.[*33] Peníze jsou mírou jen proto, že materializují pracovní dobu v určité substanci, že jsou tedy samy hodnotou, a to proto, že tato určitá materializace hodnoty má význam jako její všeobecně předmětná materiali- zace, materializace pracovní doby jako takové na rozdíl od jejích pouze zvláštních vtělení; tedy proto, že peníze jsou ekvivalentem. Protože však jsou peníze ve své funkci míry jen představovaným bodem srovnání, protože potřebují existovat jen ideálně, protože jde jen o ideální převod zboží na jeho všeobecné hodnotové jsoucno; dále protože v této kvalitě jako měřítko figurují nejprve jako počítací mince, a říkáme, že zboží stojí tolik a tolik šilinků, franků atd., když je vyjádříme v penězích, dalo to podnět ke zmatené představě o ideální míře;99 rozvíjel ji Steuart100 a v různých obdobích, dokonce i docela nedávno v Anglii, byla oživována [*59]jako významný objev. Chápe se tak, že názvy libra, šilink, guinea, dolar atd. figurují jen jako početní jednotky, že představují nikoli určitá pojmenování určitých množství zlata, stříbra atd., nýbrž jen libovolné body srovnání, které samy nevyjadřují žádnou hodnotu, tj. určité množství zpředmětněné pracovní doby. Z toho vzniklo celé to žvanění o fixování ceny zlata a stříbra — cenu je tu třeba chápat z názvu, jímž jsou pojmenovány alikvotní díly. Unce zlata se dnes dělí na 3 libry 17 šilinků 10 pencí. Tomu se říká fixování ceny; je to, jak správně připomíná Locke,[*34] jen fixace názvu alikvotních dílů zlata a stříbra atd. Vyjádřeny samy v sobě se zlato a stříbro přirozeně rovnají samy sobě. Unce je unce, ať ji nazvu 3 librami nebo 20 librami. Zkrátka tato ideální míra, jak ji chápe Steuart, znamená: Řeknu-li, že zboží a má hodnotu 12 liber št., zboží b 6, zboží c 3, pak jsou k sobě v poměru 12:6:3. Ceny vyjadřují jen poměry, vnichž se vzájemně za sebe směňují. Směňuje se 2b za 1a a 11/2 b za 3c. A teď, místo abych vyjádřil poměr Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 26
mezi a, b a c v reálných penězích, které samy mají hodnotu, jsou hodnotou, mohl bych místo libry šterlinků, která vyjadřuje určité množství zlata, vzít právě tak jakýkoli jiný libovolný bezobsažný název (ten se zde nazývá ideální), např. makrela. a= 12 makrel; b=6 makrel; c = 3 makrely. Toto slovo makrela tu představuje jen název, nemající vůbec nic společného s obsahem, který mu náleží. Steuartův příklad se stupněm, minutou, vteřinou nic nedokazuje;[*35] totiž ačkoli stupeň, minuta, vteřina mají měnící se velikost, nejsou pouhými názvy, nýbrž vždy vyjadřují alikvotní díl určité velikosti prostoru nebo času. Ve skutečnosti tedy mají substanci.[*36] Fakt, že peníze ve svém určení míry fungují jen jako peníze představované, se zde mění v tom smyslu, že jsou libovolnou představou, pouhým názvem, totiž názvem pro numerický poměr hodnot. Názvem pro pouhý poměr čísel. Pak by však bylo správné, kdyby nevyjadřovaly žádný název, nýbrž pouhý číselný poměr, protože vtip celé věci je v tomto: Dostanu 6b za 12a, 3c za 6b;[*60]tento poměr může být vyjádřen i takto: a= 12x, b= 6x, c= 3x; přitom x je jen název pro poměr a : b a b : c. Pouhý nepojmenovaný číselný poměr by na to nestačil. Protože a : b= 12:6=2:1 a b : c =6: 3=2 : 1. Tedy b = 1/2 a c=1/2 tedy b = c. Tedy a= 2 a b= 2. Tedy a = b. Vezměme jakýkoli ceník, např. metrický cent potaše 36 šil., libra kakaa 60 šil., tuna železa (v prutech) 145 šil. atd.101 Abych zjistil vzájemný poměr těchto zboží, mohu nejenom opomenout množství stříbra v šilinku; k určení vzájemných poměrů hodnot potaše, kakaa, železných tyčí stačí pouhá čísla 35, 60, 145 atd. Stačí k tomu ted nepojmenovaná čísla; a nejenže mohu dát jejich jednotce, 1, jakýkoli název bez ohledu na jakoukoli hodnotu; nemusím jí dávat vůbec žádný název. Steuart trvá na tom, že jí musím dát nějaký název, ale že sám tento název jako pouze libovolný název jednotky, jako pouhé označení poméru nemůže být fixován na nějaký díl nebo množství zlata, stříbra nebo jakéhokoli jiného zboží.[*37] U každé míry, pokud slouží jako bod srovnávání, tj. pokud jsou různé věci, které mají být srovnávány, kladeny do početního poměru k míře jako jednotce, stává se povaha míry lhostejnou a mizí při samotném aktu srovnávání; měrná jednotka se stává pouhou číselnou jednotkou; zmizela kvalita této jednotky, tj. např. to, že je sama určitou veličinou délky nebo času nebo stupněm úhlu atd. Ale jen tehdy, předpokládáme-li, že tyto různé věci jsou už změřeny, jednotka míry označuje pouhý poměr mezi nimi, tedy např. v našem případě poměr jejich hodnot. Početní jednotka má nejen různé názvy v různých zemích; představuje také název různých alikvotních dílů, např. jedné unce zlata. Měnový kurs je však všechny redukuje na touž váhovou jednotku zlata nebo stříbra.[*38] Předpokládáme-li tedy různé veličiny zboží, např. jako výše = 35 šil., 60 šil., 145 šil., pak je k jejich srovnání, protože jednotka je nyní ve všech předpokládána jako stejná, protože se staly souměřitelnými, úplně zbytečná úvaha, že šilink je určité množství [*61]stříbra, název pro určité množství stříbra. Ale zboží jsou mezi sebou srovnatelná teprve jako pouhé číselné velikosti, jako počet libovolných stejnojmenných jednotek, a vzájemné poměry vyjadřují teprve tehdy, je-li každé jednotlivé zboží měřeno zbožím, které slouží jako jednotka, jako míra. Mohu je však měřit jedno druhým, dělat je souměřitelnými jen potud, pokud mají nějakou společnou jednotku — je to pracovní doba obsažená v obou zbožích.102 Měrná jednotka musí tedy být jisté množství nějakého zboží, v němž je zpředmětněno nějaké množství práce. Protože stejné množství práce není vždy vyjádřeno ve stejném množství např. zlata, je hodnota této měrné jednotky samé proměnlivá. Pokud jsou však peníze chápány jen jako míra, tato proměnlivost není na překážku. Dokonce i ve výměnném obchodu, pokud se jako výměnný obchod alespoň trochu rozvinul, pokud tedy je opakující se, normální činností, a ne jen ojedinělým aktem výměny, vystupuje jako měrná jednotka nějaké jiné zboží, jako např. u Homéra dobytek.103 U divošského Papuánce na pobřeží, který, aby ,,získal nějaké cizí zboží, vymění jedno nebo dvě své děti, a nejsou-li po ruce, vypůjčí si děti svého souseda, přičemž slíbí dát své děti výměnou, až se objeví, a jeho žádost bývá zřídka odmítnuta“,104 neexistuje pro směnu žádná míra. Jedinou stránkou směny, která pro ně existuje, je ta, že si cizí věc může přisvojit jen zcizením věci, kterou vlastní. Samo toto zcizení se pro něho neřídí ničím jiným než na jedné straně jeho rozmarem a na druhé straně objemem jeho movitého majetku. V Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 27
„Economistu“ z 13. března 1858 čteme v dopise adresovaném redaktorovi: „Protože se ve Francii nahrazování zlata stříbrem v mincích (jež byly dosud hlavním prostředkem, který pohlcoval nové objevy zlata) bude pomalu blížit ke konci a zejména proto, že při stagnaci obchodu a snižování cen bude třeba méně mincí, můžeme očekávat, že naše pevná cena 3 libry 17 šil. 10 pencí za unci k nám bude co nevidět přitahovat zlato.“105 Co však znamená ta naše „pevná cena za unci“ zlata? Nic jiného než to, že jistá alikvotní část unce se nazývá penny, jistý násobek této pennyové váhy zlata šilink a jistý násobek této šilinkové váhy zlata librou. Myslí si ten pán, že v jiných zemích zlaté guldeny, louisdory [*62]atd. neoznačují také určité množství zlata, tj. že určité množství zlata tam nemá pevný název a že to je privilegium Anglie nebo její specialita? Ze v Anglii měna vyjádřená ve zlatě je víc než měna, a v jiných zemích méně? Bylo by zajímavé vědět, co si ten vážený pán představuje pod měnovým kursem.[*38] Steuarta mýlí toto:Ceny zboží nevyjadřují nic jiného než poměry, v nichž se zboží dají mezi sebou směňovat, proporce, v nichž se vzájemně směňují. Jsou-li tyto proporce dány, mohu dát jednotce jakýkoli název, protože by stačilo nepojmenované abstraktní číslo, a místo abych říkal, že toto zboží = 6 mědákům, tamto zboží = 3 atd., mohl bych říci: toto zboží = 6 jednotkám, tamto zboží = 3; nemusím jednotce dát vůbec žádný název. Protože už jde jen o numerický poměr, mohu jí dát jakýkoli název. Ale zde se už předpokládá, že tyto proporce jsou dány, že zboží se již předtím stala souměřitelnými veličinami. Jakmile jsou veličiny kladeny jako souměřitelné, jejich poměry se stávají prostými číselnými poměry. Peníze vystupují právě jako míra, a určité množství zboží, v němž se tyto peníze objevují, vystupuje jako měrná jednotka, aby se zjistily ty proporce, aby se zboží mohlo uznat za souměřitelné a tak se s ním také nakládalo. Touto skutečnou jednotkou je pracovní doba, která je v nich relativně zpředmětněna. Je to však pracovní doba, která je sama kladena jako obecná.[*39] Proces, v němž jsou hodnoty v peněžním systému určovány pracovní dobou, nepatří do zkoumání peněz samých a nespadá do oběhu působí za ním jako příčina a předpoklad.106 Otázka by mohla znít pouze takto: místo abychom říkali, že toto zboží se rovná unci zlata, proč bychom neřekli přímo, že se rovná x pracovní doby, zpředmětněné ve zlatě? Proč není pracovní doba, substance a míra hodnoty, současně měrou cen, nebo jinými slovy, proč se vůbec cena a hodnota od sebe liší? Proudhonova škola si myslí, bůhvíco nedělá, když žádá, aby byla kladena tato identita a aby cena zboží byla vyjadřována v pracovní době. Totožnost ceny a hodnoty předpokládá rovnost nabídky a poptávky, pouhou směnu [*63]ekvivalentů (tedy ne směnu kapitálu za práci) atd.; zkrátka formulujeme-li to ekonomicky, ihned se ukazuje, že tento požadavek je negací celé základny výrobních vztahů založených na směnné hodnotě. Předpokládáme-li však, že tato základna byla zrušena, odpadá opět na druhé straně problém, který existuje na ní a s ní.107 To, že zboží ve svém bezprostředním jsoucnu jako užitná hodnota není hodnotou, není adekvátní formou hodnoty, tj. že je jí jako něco věcně jiného nebo něco kladeného na roveň nějaké jiné věci; čili že hodnota má svou adekvátní formu v nějaké specifické věci na rozdíl od věcí jiných. Zboží jako hodnoty jsou zpředmětněná práce; adekvátní hodnota sama se proto musí projevovat ve formě určité věci jako určitá forma zpředmětněné práce.108 Své blábolení o ideálním měřítku ilustruje Steuart historicky dvěma příklady; první z nich, bankovní peníze z Amsterodamu, dokazuje pravý opak, protože nejsou nic jiného než redukce obíhajících mincí na jejich zlatý obsah (kovový obsah); [*40] druhý příklad po něm opakují všichni novější ekonomové, kteří se hlásí k témuž směru. Urquhart např. uvádí příklad Berberů, u nichž jako měřítko, které nestoupá ani neklesá, slouží ideální prut, prut železa, pouze představovaný prut železa. Klesne-li např. skutečný prut železa řekněme o 100%, pak ideální prut stojí 2 železné pruty, a stoupne-li opět o 100%, stojí jen jeden. Pan Urquhart k tomu hned připomíná, že v Berbersku nejsou ani obchodní, ani průmyslové krize, a tím méně krize peněžní, a připisuje to magickým účinkům tohoto ideálního měřítka hodnoty.109 Toto „ideální“ představované měřítko není nic jiného než představovaná skutečná hodnota, je to však představa, která nedospívá k nijaké předmětné skutečnosti, protože peněžní systém nerozvinul Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 28
svá další určení — vývoj, který závisí na úplně jiných poměrech. Je to totéž, jako kdybychom v mytologii chtěli považovat za vyšší ta náboženství, kde postavy bohů nejsou vypracovány do názornosti a zůstávají pouze v představě, a nabyly tedy jsoucna nanejvýš v řeči, nikoli však v umění.110 [*64]Prut je založen na skutečném železném prutu, který se později přeměnil v předmět fantazie a jako takový byl fixovánUnce zlata vyjádřená v anglických početních penězích = 3 libry 17 šil. 10 1/2 pence. Dobrá. Řekněme, že by libra hedvábí měla přesně tuto cenu; tato cena však později poklesla, když libra milánského surového hedvábí stála 12. března 1858 v Londýně 1 libru 8 šilinků.111 Je to představa nějakého množství železa, železného prutu, který si uchovává stejnou hodnotu 1. vzhledem ke všem ostatním zbožím a 2. vzhledem k pracovní době, která je v něm obsažena. Tento železný prut je samozřejmě ryze imaginární, ale není tak pevný a nestojí ,,jako skála v moři“,[*41] jak si to myslí Steuart a skoro 100 let po něm i Urquhart. Jediné, co je na železném prutu fixní, je název; v jednom případě obsahuje skutečný železný prut a dva ideální pruty, v druhém jen jeden. To se vyjadřuje tak, že jeden a týž neměnný ideální prut se jednou rovná dvěma a podruhé jednomu skutečnému. Za tohoto předpokladu se změnil jen poměr skutečného železného prutu, nikoli ideální prut. Ale fakticky je ideální železný prut v jednom případě dvakrát tak dlouhý než v druhém a nezměněno zůstalo jen jeho jméno. Jednou se např. nazývá prutem 100 liber železa, podruhé 200 liber. Předpokládejme, že se budou vydávat peníze představující pracovní dobu, např. hodinové poukázky, tato hodinová poukázka by zase mohla dostat libovolný název, např. jedna libra, dvacetina hodiny 1 šilink, 1/240 hodiny 1 pence. Zlato a stříbro by jako všechno ostatní zboží vyjadřovaly podle výrobní doby, kterou stály, různé násobky či alikvotní díly liber šterlinků, šilinků, pencí a unce zlata by se mohla rovnat právě tak 8 librám, 6 šilinkům 3 pencím jako 3 librám 17 šilinkům 10 1/2 pencím. V těchto číslech by vždy byl vyjádřen poměr, v němž je v unci obsaženo určité množství práce. Místo abychom řekli, že 3 libry 17 šilinků 10 1/2 pence rovnající se jedné unci zlata už stojí jen y2 libry hedvábí, můžeme si představit, že unce se nyní rovná 7 librám 15 šilinkům 9 pencím čili že 3 libry 17 Šilinků 10 1/2 pence se rovnají už jen polovině unce, protože [*65]mají už jen polovinu hodnoty. Srovnáme-li např. ceny v 15. století v Anglii s cenami z 18. století, můžeme zjistit, že např. dvě zboží měla úplně stejnou nominální peněžní hodnotu, např. 1 libru št. V tomto případě je libra šterlinků měřítkem, ale v prvním případě vyjadřuje čtyřikrát nebo pětkrát více hodnoty než v druhém případě a můžeme říci, že činila-li cena tohoto zboží v 15. století 1 unci zlata, činila v 18. století jen 1/4 unce; protože v 18. století vyjadřovala 1 unce zlata stejnou pracovní dobu jako 1/4 unce v 15. století. Dalo by se tedy říci, že míra, libra, zůstala stejná, ale že se v jednom případě rovnala čtyřikrát většímu množství zlata než v druhém případě. To je ideální měřítko. Srovnání, které tu uvádíme, by si mohli udělat sami lidé 15. století, kdyby bývali žili až do 18. století, a mohli by říci, že 1 unce zlata, která nyní stojí 1 libru št., stála dříve jen Např. 4 libry zlata nemají ted větší hodnotu než v 15. století 1 libra zlata. Nesla-li tato libra dříve název livre, mohu si představit, že jeden livre se tehdy rovnal 4 librám zlata, a nyní už se rovná jen 1 libře zlata; hodnota zlata se změnila, ale míra hodnoty, livre, zůstala beze změny. Ve skutečnosti znamenal 1 livre ve Francii a v Anglii původně 1 libru stříbra, a nyní už jen 1/x libry stříbra. Dá se tedy říci, že název livre, měřítko zůstávalo nominálně stále stejné, ale naproti tomu stříbro změnilo svou hodnotu. Francouz, který by žil od dob Karla Velikého až do dneška, by mohl říci, že livre stříbra zůstával vždy měřítkem hodnoty, zůstával beze změny, že však měl nejprve hodnotu 1 libry stříbra, pak ovšem prodělal různé osudy a nakonec měl hodnotu jen 1/x lotu. Stejné je to s loktem; jen jeho délka je v různých zemích různá. Fakticky je to stejné, jako když např. produkt jednoho pracovního dne, zlato, které lze vytěžit za jeden pracovní den, dostalo název livre; tento livre by zůstal stále stejný, ačkoli by v různých obdobích vyjadřoval různá množství zlata. Jak to vlastně děláme, když srovnáváme 1 libru št. z 15. století s 1 librou št. z 18. století? Obě představují stejné množství kovu (každá z nich se rovná 20 šil.), ale různé hodnoty; tehdy měl totiž kov 4krát větší hodnotu než dnes. Říkáme tedy, že ve srovnání s dneškem se livre rovnal [*66]4krát většímu množství kovu, než kolik obsahuje dnes. A bylo by možno si představit, že livre zůstal nezměněn, ale tenkrát se rovnal 4 skutečným zlatým livrům, kdežto dnes už jen Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 29
jednomu. To by bylo správné jen relativně, nikoli vzhledem k množství kovu obsaženého v livru, nýbrž vzhledem k jeho hodnotě. Tato hodnota se však sama opět kvantitativně vyjadřuje tak, že tehdejší 1/4 livru zlata se rovná 1 livru zlata dnes. Dobrá, livreje identický, ale tehdy se rovnal 4 reálným livrům zlata (podle dnešní hodnoty), a dnes se rovná už jen jednomu. Jestliže hodnota zlata klesá a její relativní růst nebo pokles vzhledem k jiným výrobkům se vyjadřuje v jejich ceně, pak místo abychom říkali, že předmět, který stál dříve 1 libru št., stojí dnes 2, dalo by se říci, že stále ještě stojí 1 libru št., ale že libra št. má dnes hodnotu 2 skutečných zlatých livrů atd.; tedy 1 livre se skládá ze 2 skutečných zlatých livrů atd. Místo aby se říkalo: Včera jsem toto zboží prodal za 1 libru št. a dnes je prodávám za 4 libry št., mohlo by se říci: prodávám je za 1 libru št., ale včera jsem je prodával za libru Št. sestávající z 1 skutečné libry, kdežto dnes za 1 libru sestávající ze 4 skutečných liber. Všechny ostatní ceny vyplynou samy sebou, jakmile je stanoven poměr skutečného prutu k imaginárnímu; to je však prostě srovnání mezi minulou hodnotou prutu a jeho současnou hodnotou. Je to stejné, jako bychom tohle všechno vypočítali např. v libře št. z 15. století. Berber nebo černoch dělá totéž, co musí dělat historik, který sleduje různými stoletími týž druh mince, týž početní název pro minci se stejným kovovým obsahem, když ji přepočítává na dnešní peníze; musí ji podle měnící se hodnoty v různých stoletích klást na roveň většímu nebo menšímu množství zlata. Polocivilizovaní lidé se snaží peněžní jednotku, množství kovu, které platí jako míra, udržet i jako hodnotu; snaží se udržet tuto hodnotu i jako pevnou míru. Současně jsou však natolik chytří, aby věděli, že prut změnil svou reálnou hodnotu. Protože Berbeři mají jen málo zboží, které je třeba měřit, a protože u necivilizovaných lidí jsou tradice velmi živé, není tento zapeklitý způsob počítání tak obtížný, jak vypadá. 1 unce = 3 libry 17 šil. 10 1/2 pence, tedy necelé 4 libry št. Aby to bylo [*67]pohodlnější, předpokládejme, že unce = přesně 4 libry št. Pak 1/4 unce zlata se bude nazývat libra a pod tímto názvem bude sloužit jako počítací mince. Tato libra však mění svou hodnotu, jednak relativně vzhledem k hodnotě jiných zboží, která také mění svou hodnotu, jednak proto, že je sama produktem většího nebo menšího množství pracovní doby. Jediné, co je na ní pevné, je název, a také kvantita, alikvotní část unce, váhový díl zlata, jejímž křestním jménem je libra; tedy díl, který je obsažen v minci nazývané libra. Divoch chce udržet tuto libru jako neměnnou hodnotu, a tak se pro něho mění množství kovu, které je v ní obsaženo. Jestliže hodnota zlata klesne o 100 %, je mu libra stále mírou hodnoty: ale je to libra s 2/4 unce zlata atd. Libra se pro něho stále rovná množství zlata (železa), které má stejnou hodnotu. Protože se však tato hodnota mění, rovná se libra jednou většímu, podruhé menšímu množství skutečného zlata nebo železa, podle toho, zda se při směně za jiné zboží musí dávat větší nebo menší množství těchto kovů. Srovnává současnou hodnotu s dřívější hodnotou, která je pro něho standardem a žije dále jen v jeho představě. Tedy místo aby počítal podle 1/4 unce zlata, jejíž hodnota se mění, počítá podle hodnoty, kterou měla 1/4 unce zlata dříve, tedy podle představované, neměnné hodnoty 1/4 unce, která se však vyjadřuje v měnících se množstvích. Na jedné straně snaha udržet míru hodnoty jako pevnou hodnotu; na druhé straně umění oklikou se vyhnout škodě. Je však úplně absurdní považovat tento náhodný posun, jímž si polodivoši přizpůsobili měření hodnot penězi, které jim bylo vnuceno zvenčí — nejprve je posunuli a pak zase všechno upravili podle posunutí — za organicky historickou formu, nebo to dokonce stavět proti vyvinutějším poměrům jako něco vyššího. I tito divoši vycházejí z nějakého množství, z železného prutu; podržují však hodnotu, kterou měl tento prut tradičně, jako početní jednotku atd.112 V moderní ekonomii nabyla celá tato otázka významu hlavně díky dvěma okolnostem: 1. v různých dobách, např. v Anglii za války proti revoluční Francii, se stávalo, že cena surového zlata stoupla nad cenu zlata raženého v mince. Zdálo se tedy, že tento historický jev nevývratně [*68]dokazuje, že názvy, jichž se dostalo určitým alikvotním váhovým dílům zlata (drahých kovů), tj. libra, šilink, pence atd., se v důsledku nějakého nevysvětlitelného procesu chovají samostatně Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 30
ke své substanci, jejímž názvem jsou. Jak by jinak jedna unce zlata mohla stát více než táž unce zlata ražená do 3 liber 17 šil. 10 1/2 pence? Nebo jak by mohla unce zlata stát více než 4 livry zlata, když livreje pouhý název pro 1/4 unce? Při přesnějším zkoumání se však ukázalo, že bud mince, které obíhaly pod názvem libry, ve skutečnosti už neměly normální obsah kovu, že tedy např. 5 obíhajících liber ve skutečnosti vážilo jen jednu unci zlata (téže ryzosti). Protože mince, která údajně představovala 1/2 unce zlata (přibližně), ve skutečnosti představovala už jen 1/5, bylo velmi snadné dojít k tomu, že unce se rovná 5 takovým obíhajícím librám; že tedy cena zlata v prutech stoupla nad cenu raženého zlata, protože ve skutečnosti už nikoli 1/2, ale jen 1/5 unce zlata se jmenovala libra, představovala peníze, pojmenovávala je; byla názvem už jen pro 1/5 unce. K témuž jevu docházelo, když obsah kovu v obíhajících mincích sice neklesl pod svou normální míru, když však obíhaly současně se znehodnocenými papírovými penězi a jejich tavení a vývoz byly zakázány. V tomto případě se 1/4 unce zlata, obíhající ve formě jedné libry šterlinků, podílela na znehodnocování bankovek; takového osudu zůstalo ušetřeno zlato v prutech.[*42] Skutečnost byla opět stejná; početní název libra přestal být názvem pro 1/4 unce a byl názvem pro menší množství. Unce se tedy rovnala např. 5 takovým librám. To pak znamenalo, že cena zásob zlata v prutech stoupla nad cenu raženého zlata. Tyto nebo analogické historické jevy se dají všechny stejně snadno řešit, všechny patří ke stejné řadě jevů a daly jedy první podnět k ideální míře čili k tvrzení, že peníze jako míra jsou ten bodem srovnávání, a ne určitým množstvím. Za 150 let se v Anglii o této věci napsalo na sta svazků. To, že určitý druh mincí stoupl nad svůj obsah zlata, není samo o sobě nic překvapujícího, protože k minci se připojuje nová práce (ve [*69]formě). Ale nehledě na to, stává se, že hodnota určitého druhu mincí stoupne nad její obsah zlata. Nemá to žádný ekonomický význam a ještě to nedalo podnět k nějakým ekonomickým zkoumáním. Neznamená to nic jiného, než že pro určité účely bylo nutné, aby zlato a stříbro bylo právě v takové formě, např. britské libry nebo španělského dolaru. Ředitelé bank měli ovšem zvláštní zájem na tom, aby dokázali, že neklesla hodnota bankovek, nýbrž že stoupla hodnota zlata. Tuto otázku budu moci zpracovat až později. 2. Teorie ideální míry hodnoty se však poprvé vynořila na začátku 18. století a znovu pak v druhém desetiletí 19. století, když šlo o takové otázky, kde peníze nefigurovaly ani jako míra, ani jako směnný prostředek, nýbrž jako neměnný ekvivalent, jako pro sebe jsoucí hodnota (ve třetím určení), a proto jako všeobecný materiál smluv.113 V obou případech šlo o to, zda mají nebo nemají být státní a jiné dluhy, smluvně dohodnuté ve znehodnocených penězích, zaplaceny a uznány v plnohodnotných penězích. Byla to prostě otázka mezi věřiteli státu a většinou národa. Sama tato otázka se nás zde vůbec netýká. Ti, kteří žádali readjustaci požadavků na jedné straně a plateb (závazků) na druhé straně, se ocitali na vratké půdě při otázce, zda se má změnit peněžní standard, nebo nemá. Při této příležitosti se pak objevovaly tak nedomyšlené teorie o peněžním standardu, fixování ceny zlata atd. („Změny standardu jsou podobné změně národních měr a vah.“ Steuart.)114 Na první pohled je zřejmé, že množství obilí u nějakého národa se nezmění tím, že se dvojnásobně zvětší nebo zmenší měrná velikost, např. měřice. Taková změna by však byla velmi důležitá např. pro pachtýře, kteří musí platit rentu v obilí v určitém počtu měřic, kdyby i dnes, kdy se míra zdvojnásobila, museli dodávat stejný počet měřic. V tomto případě by právě věřitelé státu trvali na názvu „libra“, bez ohledu na alikvotní váhový díl zlata, který by vyjadřoval, tedy bez ohledu na „ideální standard“ — protože ten je ve skutečnosti jen početním názvem pro váhový díl kovu, který slouží jako míra. Teorii „ideálního standardu“ však vytyčili kupodivu právě jejich odpůrci, kdežto oni sami proti ní bojovali. Místo aby prostě žádali [*70]vyrovnání čili aby věřitelům státu bylo zaplaceno jen to množství ve zlatě, které si opravdu vypůjčili, žádali, aby standard byl snížen přiměřeně ke znehodnocení peněz; tedy klesla-li např. libra šterlinků na 1/5 unce zlata, měla tato 1/5 unce napříště nést název libra čili libra měla být ražena v 21 šil. místo v 20 šil. Tomuto snížení standardu se říkalo zvýšení hodnoty peněz, protože unce se nyní rovnala 5 librám št. místo dřívějším 4. Neříkali tedy, že ti, kdo půjčili např. 1 unci zlata v 5 znehodnocených librách, by měli nyní dostat 4 plnohodnotné libry, nýbrž říkali, Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 31
že mají dostat 5 liber, ale že napříště má libra vyjadřovat o 1/20 menší díl unce než dříve. Když byl v Anglii vytyčen tento požadavek obnovení hotových plateb, dosáhla už počítací mince zase své staré kovové hodnoty. Při této příležitosti pak byly vytyčeny ještě další nedomyšlené teorie o penězích jako míře hodnoty a pod záminkou, že tyto teorie je třeba vyvrátit, což bylo pro jejich nesprávnost snadno proveditelné, se potichounku prosadily zájmy věřitelů státu. První boj tohoto druhu probíhal mezi Lockem a Lowndesem. V letech 1688—1695 se půjčky státu uzavíraly ve znehodnocených penězích — znehodnocených proto, že veškeré peníze plné váhy byly roztaveny a obíhaly jen peníze lehké. Guinea stoupla na 30 šilinků. Lowndes (mincmistr), sekretář pokladu, chtěl snížit libru šterlinků o 20%; Locke trval na starém alžbětinském standardu. Roku 1696 přetavení, všeobecná nová ražba mincí. Locke zvítězil. Dluhy, uzavírané při guinei za 10 a 14 šilinků, se splácely při kursu 20 šilinků. Bylo to stejně výhodné pro stát i pro majitele pozemků.115,,Lowndes postavil otázku na nesprávný základ. Za prvé tvrdil, že jeho návrh neznamená snížení starého standardu. Dále připisoval stoupání cen slitků vnitřní hodnotě stříbra, a nikoli tomu, že mince, za něž se stříbro nakupovalo, byly lehké. Vždy předpokládal, že peníze vytvoří ražba, a ne substance... Locke se naopak jen ptal, zda Lowndesův návrh zahrnuje nebo nezahrnuje snížení standardu, ale nezkoumal zájmy těch, kdo jsou zavázáni trvalými smlouvami. Velký argument pana Lowndese ve prospěch snížení standardu spočíval v tom, že stříbrné slitky stouply na 6 šil. 5 pencí za unci (tj. že je bylo možno koupit za 77 pencí, přičemž se [*71]šilink rovnal 1/77 trojské libry[*43]); proto se domníval, že z trojské libry by se mělo razit 77 šilinků, což znamenalo snížení hodnoty libry šterlinků o 20% čili o 1/5 Locke mu odpověděl, že těch 77 pencí bylo zaplaceno v ochuzených mincích a že co do váhy nepřesahovaly 62 pencí standardní ražby... Ale měl být člověk, který si vypůjčil 1000 liberšt. v těchto ochuzených penězích, zavázán k tomu, aby zaplatil 1000 liber št. ve standardní váze? Lowndes i Locke vyložili vliv změny standardu na poměr dlužníků a věřitelů jen velmi povrchně... tehdy byl úvěrový systém v Anglii ještě málo rozvinut... pozornost se věnovala jen zájmům pozemkových vlastníků a zájmům koruny. Obchod se v té době skoro zastavil a přeměnil se v pirátskou válku... Obnovení standardu bylo nejvýhodnější pro pozemkové vlastníky a pro státní pokladnu; a tak se to provedlo.“ (Steuart, tamtéž, sv. II, str. 178, 179.) Steuart poznamenává ironicky k celé transakci: „Zvýšením standardu získala vláda hodně na daních a věřitelé na svém kapitálu a úrocích; a národ, který nesl hlavní ztráty, byl rád (pleased) (celý spokojený), že jeho standard“ (tj. míra jeho vlastní hodnoty) „se nesnížil; a tak byly všechny tři složky spokojeny.“ (Tamtéž, sv. II, str. 156.) Srovnej John Locke, Works, 4 sv., 7. vyd., sv. II, Londýn 1768; jednak stať „Some Considerations on the Lowering of Interest and Raising the Value of Money“ (1691), jednak „Further Considerations concerning raising the value of Money, wherein Mr. Lowndes’s Arguments for it, in his late Report concerning ,An essay for the amendment of the Silver coins*, are particularly examined“, obojí ve sv. II. V prvním pojednání se mezi jiným říká: „Zvýšení hodnoty, o kterém se teď tolik povídá, znamená bud zvýšení hodnoty našich peněz, a to se vám nepodaří; nebo vyšší denominaci našich mincí.“ (Str. 53.) „Nazvěme např. korunou to, co bylo dříve půlkoru- nou. Hodnota zůstane i nadále určena obsahem kovu. Jestliže hodnota nějaké mince neklesne snížením množství stříbra v ní o 1I20, neklesne ani snížením množství stříbra v ní o 19/20. Podle této teorie tedy stačí, [*72]abychom trojpenci nebo farthing nazvali korunou, a už se za ně nakoupí tolik koření, hedvábí nebo jiného zboží jako dříve za korunovou minci, která obsahuje 20krát nebo 60krát více stříbra.“ (Str. 54.) „Vzestup peněz tedy neznamená nic jiného, než že menšímu množství stříbra dáme ražbu a název většího množství.“ (Tamtéž.) „Ražba mince zaručuje veřejnosti, že ta a ta denominace musí obsahovat tolik a tolik stříbra.“ (57.) „Stříbro, a ne názvy, platí dluhy a nakupují zboží.“ (Str. 58.) „Ražba mince postačuje jako záruka váhy a ryzosti mince, ale takto vyražená zlatá mince si musí najít svou vlastní míru jako jiné zboží.“ (Str. 66.) Vůbec vzestupem hodnoty peněz se nedá dosáhnout ničeho jiného než „více peněz co do počtu“, ne však více „peněz co do váhy a hodnoty“. (Str. 73.) „Stříbro je měřítko, které se naprosto liší od ostatních. Loket nebo kvart, jimiž lidé měří, může zůstat v rukou kupce, prodavače nebo nějaké třetí osoby: nezáleží na tom, komu patří. Ale Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 32
stříbro není jen mírou pro obchod, je to věc, která je sama prodávána a při obchodu přechází z rukou kupce do rukou prodavače, protože v daném množství představuje ekvivalentní prodávané věci: takže stříbro nejen na sebe bere hodnotu zboží, k jehož měření je použito, ale dává se směnou za toto zboží jako stejná hodnota. Ale to dosahuje jen svou kvantitou, a ničím jiným.“ (Str. 92.) „Protože růst
neznamená nic jiného, než že se alikvotním částem nějakého kousku <stříbra> dává libovolný název, takže dnes nazýváme penny 1/60 unce <stříbra>, , může se takové zvýšení provést v libovolné míře.“ (118.) „Výsada, kterou mají stříbrné slitky, totiž že se svobodně vyvážejí, jim poskytuje jisté cenové zvýhodnění proti našim mincím, ať už se jejich denominace zvyšuje nebo snižuje; je zapotřebí je vyvážet, a vývoz našich mincí je zakázán zákonem.“ (Str. 119, 120.) Týž postoj, který zaujal Lowndes proti Lockovi, když vysvětloval růst ceny slitků tím, že se zvýšila hodnota slitků, a proto klesla hodnota počítací mince (tj. že růstem hodnoty drahého kovu poklesla hodnota jeho alikvotních dílů, nazývaných libra šterlinků), přejali také zastánci levného šilinku — Attwood a ostatní z birminghamské školy v letech [*73]1819 a násl. (Cobbet přenesl otázku na správný základ: národní dluhy, renty atd. nemají být adjustovány; ale všechno pokazil svou nesprávnou teorií, která zavrhuje papírové peníze vůbec (k tomuto závěru došel kupodivu tak, že vyšel, stejně jako Ricardo, který však došel k opačnému závěru, z nesprávné premisy, z určení ceny množstvím oběžných prostředků).116) Celá jejich moudrost je obsažena v těchto větách: „Sir R. Peel se ve svém sporu s birminghamskou obchodní komorou táže: Co bude reprezentovat vak librová bankovka?“ („The Currency Question, The Gemini Letters“, Londýn 1844, str. 266) (totiž librová bankovka, která není směnitelná za zlato). „Co se tedy má rozumět současným standardem hodnoty?... Znamenají ty 3 libry 17 šil. 10 y2 pence jednu unci zlatá nebo její hodnotu? Znamenají-li samu unci, proč tedy nenazývat věci jejich pravým jménem a místo libra šter- linků, šilink, pence neříkat rovnou unce váhové, penny a grány? Tak se vrátíme k systému přímého výměnného obchodu.“ (Str. 269). (Ne tak docela. Ale co by získal pan Attwood tím, že by místo 3 liber 17 šil. 10 % pence říkal unce a místo šilink tolik a tolik váhových penny. Čím svědčí pro nebo proti Attwoodovu učení to, že alikvotní díly dostávají názvy, aby se pohodlněji počítalo — což mimochodem naznačuje, že tu kov dostal společenské určení, které je mu cizí?117 „Nebo znamenají hodnotu? Jestliže se unce rovná 3 librám 17 šil. 10 1/2 pencím, proč potom v různých obdobích jednou stála 5 liber 4 šil. a pak zase 3 libry 17 šilinků 9 pencí?... Výraz libra se vztahuje na hodnotu, ale ne na neměnnou standardní hodnotu... Práce je matka ceny a dodává zlatu nebo železu relativní hodnotu.“ (Proto se fakticky mění hodnota jedné unce i 3 liber št. 17 šil. 10 1/2 pence.) „Ať už se k denominaci, která má vyjádřit denní nebo týdenní práci člověka, užívá jakýchkoli slov, tato slova vždy vyjadřují náklady na vyrobené zboží.“ (Str. 270.) Výrok „Jedna libra je ideální jednotka.“ (Str. 272.) Tato poslední věta je důležitá, protože ukazuje, jak se toto učení o „ideální jednotce“ redukuje na požadavek takových peněz, které mají přímo reprezentovat práci. Libra je pak např. výrazem 12denní práce. Tento požadavek záleží ve snaze, aby určení hodnoty nevedlo k určení peněz jako určení rozdílného čili aby práce [*74]jako míra hodnoty nevedla k tomu, že by se mírou jiných hodnot stala práce zpředmetněná v určitém zboží. Důležité je, že tento požadavek je zde vytyčen ze stanoviska buržoazní ekonomie (tak je tomu i u Graye, který vlastně dovádí tuto otázku do konce a o němž budeme hned hovořit), a ne ze stanoviska negace buržoazní ekonomie, jako třeba u Braye.118 Proudhonovci (viz např. pan Darimon) došli ve skutečnosti jen k tomu, že vytyčili tento požadavek jako požadavek odpovídající dnešním výrobním vztahům a zároveň i jako požadavek revolucionizující tyto vztahy a jako velkou novotu, protože tito páni jako ropucháči[*44] samozřejmě nejsou povinni vědět, co se píše a myslí na druhé straně Kanálu. V každém případě už prostý fakt, že tento požadavek už před více než 50 lety vytyčila v Anglii část buržoazních ekonomů, ukazuje, nakolik uvázli ve slepé uličce ti socialisté, kteří pretendují na to, že tím předkládají něco nového a protiburžoazního.119 O požadavku samém viz výše.120 (Zde mohu dodat jen něco z Graye. Ostatně do detailů se tato otázka dá rozebrat až při bankovnictví.)121[*45] Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 33
Kritika teorií o obilných prostředcích a penězích. — Přeměna oběžného prostředku v peníze. — Vytváření pokladu. — Platební prostředky. — Ceny zboží a množství obíhajících peněz. — Hodnota peněz.
Pokud jde o peníze jako neměnný ekvivalent, tj. hodnotu jako takovou a tedy i jako materiál všech smluv, je jasné, že změny hodnoty materiálu, v němž se peníze znázorňují (přímo ve zlatu, stříbru nebo nepřímo v bankovkách jako poukázka na určité množství stříbra, zlata) nutně vyvolávají velké revoluční změny mezi různými třídami státu. To tu není třeba zkoumat, protože samy tyto vztahy předpokládají znalost různých ekonomických vztahů. Jako ilustrace jen toto. Je známo, že znehodnocením zlata a stříbra v 16. a 17. století po objevení Ameriky poklesl význam dělnické třídy a třídy pozemkových vlastníků, [*75]zvýšil se význam třídy kapitalistů (zejména průmyslových kapitalistů). V římské republice zvýšení hodnoty mědi přeměnilo plebejce v otroky patricijů.122 „Protože bylo nutno i největší obnosy platit v mědi, musel se tento kov schraňovat ve velkých množstvích nebo v neforemných kusech, které se dávaly i přijímaly na váhu. Měd v tomto stavu se nazývala aes grave[*46] Kov sloužící jako peníze se vážil.123 [Měd se u Římanů zprvu nerazila; potom (jí dávali) ražbu zahraničních mincí. „Král Servius jako první značil měď obrazy ptáků a býků.“ (Plinius, Historia naturalis, kniha 18, kap. 3.)]124 Když patricijové nashromáždili množství tohoto matného a hrubého kovu,... snažili se ho zbavit bud tím, že skupovali od plebejců všechny pozemky, které byli plebejci ochotni jim prodat, nebo že jej půjčovali na dlouhodobé platební lhůty. Dělali jistě dobré obchody s hodnotou, která jim překážela, a přitom je její získání nic nestálo. Konkurence všech těch, kteří se také chtěli mědi zbavit, vedla zakrátko nutně ke značnému snížení ceny mědi v Římě. Na počátku 4. století od založení města činil poměr mědi ke stříbru 1 : 960, jak vyplývá z Meneniova zákona (r. 302 po založení města)... Tento kov, který byl v Římě tak znehodnocen, byl současně jedním z nejhledanějších předmětů obchodu (protože Řekové vytvářeli svá umělecká díla z bronzu atd.)... Drahé kovy se brzy směňovaly v Římě za měd s obrovskými zisky, a tyto skvělé obchody vyžadovaly den ze dne stále nový dovoz... Patricijové postupně nahrazovali ve svých pokladnicích kusy staré mědi, které se těžko skladovaly a byly pramálo příjemné na pohled, za pruty zlata a stříbra, za aurum infectum a aruentum infectum. Po Pyrrhově porážce a zejména po vítězných výpravách do Asie... aes grave už úplně vymizel a potřeby oběhu si vynutily zavedení řecké mince victoria pod názvem victoriatus... a tato mince vážila 1 % skrupulu stříbra stejně jako attická početní drachma v 7. století od založení Říma. Clodiův zákon z ní udělal římskou minci. Obvykle se směňovala za libru mědi čili za as o 12 uncích. Tak se díky vývozu mezi stříbrem a mědí ustálil poměr [*76]192 : 1, tj. poměr pětkrát menší než v době nej většího znehodnocení mědi; ale měď byla v Římě stále ještě levnější než v Řecku a Asii. Tou měrou, jak probíhala tato velká revoluce ve směnné hodnotě peněžního materiálu, velice zhoršovala osud nešťastných plebejců; z titulu půjček dostali znehodnocenou měď, vydávali nebo používali ji podle kursu, který měla tehdy, a nyní byli podle textu svých smluv nuceni vracet 5krát větší obnos, než si ve skutečnosti vypůjčili. Neměli prostředky, aby se vykoupili z otroctví... Kdo si vypůjčil 3000 asů v době, kdy se tento obnos rovnal 300 volům nebo 900 skrupulům stříbra, mohl je později dostat už jen za 4500 skrupulů stříbra, protože as představoval 1 1/5 skrupulu tohoto kovu... Vrátil-li plebejec 1/5 mědi, kterou dostal, zaplatil ve skutečnosti svůj dluh, protože 1/5 měla nyní stejnou hodnotu, jako měla jedna celá v době, kdy uzavíral smlouvu. Hodnota mědi stoupla ve srovnání se stříbrem 5krát... Plebejci požadovali revizi dluhů, nový odhad dlužného obnosu a změny ve znění svých původních obligací... Věřitelé sice nepožadovali navrácení jistiny, ale samo placení úroků bylo neúnosné, protože úroky, stanovené původně na 12%, vzrostly enormním zdražením peněz tak, jako by byly stanoveny na 60% jistiny. Cestou kompromisu dosáhli dlužníci zákona, podle něhož se z jistiny strhovaly narostlé úroky... Senátoři odmítali dát z rukou prostředky, jimiž udržovali lid v nejhlubší závislosti. Jako páni skoro všech pozemků, vyzbrojení právními tituly, které je opravňovaly vsadit dlužníky do želez a ukládat jim tělesné tresty, potlačovali povstání a běsnili
Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 34
proti nejvzdornějším buřičům. Z obydlí každého patricije se stalo vězení. Nakonec vyvolávali války, kterými se zajišťoval dlužníkům žold a pozastavoval se nátlak na placení a které věřiteli otevíraly nové zdroje bohatství a moci. Taková byla vnitřní situace v Římě po Pyrrhově porážce, po zabrání Tarentu a po významných vítězstvích nad Samnity, Lukany a jinými jihoitalskými národy atd. ...roku 483 nebo 485 byla zavedena první římská stříbrná mince, libella; ...nazývala se libella, protože se při malé váze rovnala libře o 12 uncích mědi“ (Germain Garnier, „Histoire de la Monnaie“, Paříž 1819, sv. II, str. 15 a násl.).125 [*77][Asignáty.
„Národní majetek. Asignát 100 franků“ — zákonná měna... Lišily se od všech ostatních bankovek tím, že dokonce ani nepředstíraly, že by reprezentovaly nijakou určitou vše. Slova „národní majetek“ znamenala, že jejich hodnota může být uchována tím, že se za ně nakoupí konfiskovaný majetek na stálých aukcích. Nebyl však důvod, aby tato hodnota byla nazvána 100 franků. Závisela na relativní kvalitě takto kupovaného majetku a na počtu vydaných asignátů (N. W. Senior, „Three Lectures on the cost of obtaining money“ atd., Londýn 1830, str. 78, 79). „Počítací livre, zavedený Karlem Velikým, nebyl skoro nikdy reprezentován reálnou ekvivalentní mincí, svůj název, stejně jako rozdělení na sous a denáry, si zachoval až do konce 18. století, zatímco reálné peníze donekonečna měnily svůj název, formu, rozměr, hodnotu, a to nejen při každé změně vlády, nýbrž i během jedné vlády. Hodnota počítacího livru podléhala sice také značným změnám,... ale docházelo k tomu vždy násilím.“ (G. Gamier, tamtéž, sv. I.) Veškeré mince byly ve starých dobách původně váhami. (Tamtéž.)126 „Peníze jsou v první řadě univerzálně směnitelné zboží čili takové, s nímž každý obchoduje, aby si opatřil jiné zboží.“ (S. Bailey, „Money and its Vicissitudes in Value“, Londýn 1837, str. 1.) „Je to veliké Zprostředkující zboží.“ (Tamtéž, str. 2.) Peníze jsou obecné zboží smluv čili takové zboží, v němž se uzavírá většina majetkových transakcí, které se mají uskutečnit v budoucnosti. (Str. 3.) Konečně jsou peníze i ,,mírou hodnoty... Protože se veškerá zboží směňují za peníze, vzájemné hodnoty zboží A a B se nutně vyjadřují v jejich peněžní hodnotě čili v jejich cenách... podobně jako se srovnatelná váha substancí vyjadřuje jejich váhou v poměru k vodě čili jejich specifickými váhami.“ (Str. 4.) „První podstatný požadavek, že peníze mají být uniformní ve svých fyzických vlastnostech, aby jejich stejná množství byla natolik totožná, že nevzniká důvod ke zvýhodňování jednoho před druhým... Například obilí a dobytek jsou k tomu už z tohoto důvodu nevhodné, protože stejné množství obilí a stejný počet dobytka nejsou [*78]vždy shodné co do vlastností, pro něž jsou přednostně žádány.“ (Str. 5, 6.) „Stálost hodnoty je opravdu žádoucí u peněz jako zprostředkujícího zboží a zboží smluv; pro peníze jako míru hodnot je zcela nepodstatná.“ (Str. 9.),,Peníze mohou neustále měnit svou hodnotu, a přece mohou být mírou hodnoty, jako by zůstávaly naprosto stálé. Předpokládejme např., že se hodnota peněz sníží, a snížení hodnoty implikuje i snížení hodnoty v poměru k jednomu nebo několika zbožím; předpokládejme, že se snížila jejich hodnota v poměru k obilí a práci. Před snížením se za guineu daly koupit tři bušly pšenice nebo šest dní práce; po snížení se za ni dají koupit jen 2 bušly pšenice nebo čtyři dny práce. obou případech, je-li dán poměr pšenice a práce k penězům, je možno vyvodit jejich vzájemný poměr, jinými slovy můžeme zjistit, že buši pšenice má hodnotu dvou dnů práce. Toto všechno zahrnuje měření hodnoty a musí se to dělat právě tak před snížením jako po něm. Vhodnost nějaké věci jako míry hodnoty je naprosto nezávislá na proměnlivosti její hodnoty... Zaměňuje se neměnnost hodnoty s neměnností ryzosti a váhy... Protože ke konstituování hodnoty je třeba určité kvantity, musí se jako jednotka pro měření hodnoty použít určité množství substance nějakého uniformního zboží a právě toto určité množství substance, která má uniformní kvalitu, musí být neměnné.“ (Str. 9—11.) Ve všech peněžních smlouvách běží o kvantitu zlata a stříbra, které má být zapůjčeno, a ne o hodnotu. (Str. 102, 103.) 127 ,,Kdyby někdo Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 35
trval na tom, že jde o smlouvu na určitou hodnotu, musel by uvést, v poměru k jakému určitému zboží: tak by trval na tom, že v peněžní smlouvě nejde o určité množství peněz, jak je to v ní na pohled vyjádřeno, nýbrž o určité množství nějakého zboží, o němž se nehovoří.“ (Str. 104). ,,Toto není nutné omezovat na smlouvy, při nichž se opravdu půjčují peníze. Platí to pro všechny dohody o budoucích peněžních platbách, ať už jde o platby za nějaké zboží prodané na úvěr, nebo za služby, nebo jako nájem z půdy či domů; mají naprosto stejné postavení jako ryzí půjčky ve zprostředkujícím zboží. Jestliže A prodá B tunu železa za deset liber št. na dvanáctiměsíční úvěr, výsledek je úplně stejný, jako by mu půjčil na rok deset liber št., [*79]a zájmy obou smluvních stran by byly stejným způsobem ovlivněny změnami v oběživu.“ (Str. 110, 111.) Určité a neměnné alikvotní díly peněžní substance, které mají sloužit jako jednotka míry, dostávají názvy; zmatek vznikající z toho, že jejich pojmenování se zaměňuje s fixováním ceny peněz, se projevuje mj. i u přepjatého romantika politické ekonomie pana Adama Müllera. Říká mezi jiným: „Každý pochopí, jak záleží na správném určení ceny mincí, zejména v takové zemi, jako je Anglie, kde vláda s velkorysou liberálností“ (tj. na úkor země a ve prospěch těch, kdo obchodují se zlatými zásobami Anglické banky) „razí mince bezplatně, kde se neplatí mincovné atd., a kde tedy, kdyby vláda stanovila značně vyšší cenu mince, než je tržní cena, kdyby místo toho, aby se jako nyní platily za unci zlata 3 libry 17 šil. 10 1/2 pence, stanovila jako mincovní cenu unce zlata 3 libry 19 šil., proudilo by veškeré zlato do mincovny, stříbro tam získané by se na trhu směňovalo za lacinější zlato a tak by se opět vracelo do mincovny a v mincovnictví by zavládl nepořádek.“ (A. H. Müller, „Die Elemente der Staatskunst“, díl 2, Berlín 1809, str. 280— 281.) Pan Müller tedy neví, že pence a šilink jsou v Anglii jen názvy pro alikvotní díly unce zlata. Protože stříbrné a měděné mince — které notabene nejsou raženy podle poměru stříbra a mědi ke zlatu, nýbrž jsou vydávány jen jako pouhé znaky stejnojmenných dílů zlata, a proto se také mohou přijímat při placení jen ve velmi malém množství — obíhají pod názvem šilink a pence, domnívá se, že unce zlata se dělí na zlaté, stříbrné a měděné mince (tedy trojí standard hodnoty). O kousek dál mu zase napadne, že v Anglii neexistuje dvojí standard, a tím méně tedy trojí. Nejasnosti pana Müllera v „obyčejných“ ekonomických vztazích jsou reálnou základnou jeho „vyššího“ pojetí.128 Z obecného zákona, že úhrnná cena obíhajícího zboží určuje množství obíhajícího média, ovšem za předpokladu určitého stupně rychlosti oběhu, vyplývá, že na určitém stupni růstu hodnot vržených do oběhu nastupuje jako převládající oběžný prostředek namísto méně vzácného kovu vzácnější kov — kov s vyšší specifickou hodnotou, tj. takový, který v menším množství obsahuje více pracovní doby; [*80]tedy měd, stříbro, zlato vytlačují jedno druhé jako převládající oběžný prostředek. Např. tatáž úhrnná suma cen může být dána do oběhu pomocí 14krát menšího množství zlatých mincí než mincí stříbrných. Měděné nebo dokonce železné mince jako převládající oběžný prostředek předpokládají malý oběh. Právě tak nastupují výkonnější, ale také dražší dopravní prostředky a oběžné prostředky namísto méně nákladných, a to tou měrou, jak vzrůstá množství obíhajícího zboží a oběh vůbec. Na druhé straně je jasné, že drobný maloobchodní směnný styk každodenního života vyžaduje směny ve velmi omezeném měřítku — a to tím menší, čím chudší je země a čím slabší je oběh vůbec. V tomto maloobchodním směnném styku, v němž obíhají na jedné straně velmi malá množství zboží a tedy také velmi malé hodnoty, se v nejvlastnějším smyslu slova děje to, že peníze vystupují jen jako mizející oběžný prostředek a neupevňují se jako realizovaná cena. Pro tento styk tedy vstupuje na scénu pomocný oběžný prostředek, který je jen znakem alikvotních dílů převládajícího oběžného prostředku. Jsou to stříbrné a měděné známky, které proto nejsou raženy v poměru hodnoty jejich substance např. k hodnotě zlata. Zde se peníze jeví už jen jako znak, i když ještě v relativně hodnotné substanci. Např. zlato by muselo být rozděleno na příliš malé zlomky, aby jako ekvivalent odpovídalo dělení zboží, které vyžaduje tento styk v malém.
Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 36
Proto se smějí tyto pomocné oběžné prostředky zákonně přijímat při placení jen v malém množství, takže se nemohou nikdy ustálit jako realizace ceny. Například měď v Anglii jen do částky 6 pencí, stříbro v částce 20 šilinků. Čím rozvinutější je oběh vůbec, čím větší je úhrn cen zboží vstupujícího do oběhu, tím víc se odlišuje jejich směna ve velkém od jejich směny v malém a tím větší je potřeba různých druhů mincí. Rychlost oběhu známek je v nepřímém poměru k velikosti jejich hodnoty. ,,V raném stavu společnosti, když národy byly chudé a jejich platby nepatrné, se často stávalo, že měď vyhovovala pro všechny úkoly kladené na měnu, a proto byla ražena v mincích s velmi nízkou denominací, [*81]aby se umožnily nevýznamné směny, které tehdy probíhaly. Tak tomu bylo v raném období římské republiky a Skotska.“ (Str. 3.) (David Buchanan, ,,Observationson the Subjects, treated ofin Dr. Smith‘s Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations“, Edin- burgh 1814, str. 3.) „Všeobecné bohatství země se velmi přesně měří povahou jejích plateb a stavem její měny; rozhodná převaha hrubého kovu v jejím oběživu, spojená s užíváním mincí velmi nízké denominace, ukazuje na primitivní stav společnosti.“ (Str. 4.) Dále „peněžní oběh se dělí na dvě různé oblasti; povinnost plnit hlavní platby... pro vzácnější kovy; méně hodnotné kovy se naproti tomu ponechávají pro obyčejnější směny, a proto mají ve vztahu k hlavnímu oběživu čistě podřízenou úlohu. Mezi prvním zavedením nějakého drahého kovu do oběživa v zemi a jeho výlučným užíváním pro velké platby — dlouhé mezidobí; a platby obchodu v malém musí v tomto mezidobí vzrůst tak podstatně — protože vzroste i bohatství —, aby se alespoň zčásti mohly uspokojivě provádět novými a hodnotnějšími penězi; pro velké platby se ovšem nemohou užívat žádné peníze“ (to je nesprávné, jak se ukazuje u bankovek), „které nejsou současně vhodné pro transakce obchodu v malém, protože každý obchod dostává koneckonců od spotřebitele nazpět svůj kapitál... Všude na kontinentě se u velkých plateb udrželo stříbro... V Británii množství stříbra v oběhu nepřekračuje to, co je nutné pro menší platby... Fakticky se jen málo plateb ve výši 20 šil. provádí ve stříbře... Před vládou Viléma III. se k platbám státních příjmů nosily do státní pokladny veliké pytle stříbra. V tomto období došlo k velké změně... Výlučné zavedení zlata pro velké platby v Anglii bylo zřejmým důkazem toho, že při obchodu v malém se platby v této dobé děly hlavni ve zlatě; to bylo možné, aniž by jednotlivé platby vždy převyšovaly nějakou zlatou minci nebo se jí i jen rovnaly; neboť při obecném nadbytku zlata a nedostatku stříbra byly zlaté mince samozřejmě nabízeny i na malé obnosy a zbytek se žádal nazpět ve stříbře; tím zlato pomáhalo obchodu v malém a omezovalo užívání stříbra i při drobných platbách a zabraňovalo tak jeho hromadění u obchodníka v malém... V době, kdy v Anglii bylo stříbro [*82]při velkých platbách nahrazeno zlatém (1695), ve Švédsku byla měd nahrazena stříbrem... Je zřejmé, že mince užívané pro vetší platby se mohou všeobecné přijímat jen pro svou vnitřní hodnotu... Pro pomocné oběživo však vnitřní hodnota není nutná... Dokud byla v Římě měd převládajícím materiálem mincí, byla přijímána jen pro svou vnitřní hodnotu... Když bylo 5 let před začátkem první punské války zavedeno stříbro, vytlačovalo měd krok za krokem teprve ve velkých platbách... 62 let po stříbru se zavedlo zlato, ale zřejmě nikdy nevyloučilo stříbro z velkých plateb... V Indii není měd pomocným oběživem; proto je přijímána pro svou vnitřní hodnotu. Rupie, stříbrná mince v hodnotě 2 šil. 3 pence, slouží jako počítací peníze; v poměru k tomu mahour, zlatá mince, a pice, měděná mince, mohou získat svou hodnotu až na trhu; počet piců běžně směňovaných za rupii se neustále mění podle váhy a hodnoty mincí, zatímco zde v Anglii se 24 půlpencí rovná vždy 1 šilinku bez ohledu na jejich váhu. V Indii musí obchodník v malém stále ještě přijímat za své zboží značné množství mědi, a nemůže si proto dovolit, aby ji přijímal jinak než pro její vnitřní hodnotu... V evropských měnách se přijímá měd za každou hodnotu, která je na ní vyznačena, aniž se zkoumá její váha nebo ryzost.“ (Str. 4—18.) V Anglii „vydali soukromí obchodníci v roce 1798 nadměrné množství mědi, a ačkoli měd byla zákonně uznávána jen pro platby do 6 pencí, našla si cestu (její přebytek) k obchodníkům v malém; ti se snažili uvést ji znovu do oběhu; nakonec se však vrátila zpět k nim. Když bylo toto oběživo zrušeno, měd se hromadila u obchodníků v malém ve 20-, 30Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 37
a dokonce i 501ibrových obnosech, které museli nakonec prodávat za jejich vnitřní hodnotu.“ (Str. 31.) V podobě pomocného oběživa bere na sebe oběžný prostředek jako takový, jako pouhý mizející prostředek, zvláštní existenci vedle toho oběžného prostředku, který je současně ekvivalentem, realizuje ceny a akumuluje se jako samostatná hodnota. Zde jsou peníze ještě pouhým znakem. Mohou být proto vydávány jen v takovém množství, jaké je absolutně nutné pro obchod v malém, takže se nikdy nemohou akumulovat. Množství musí být určeno souhrnem cen, které uvádějí do oběhu, [*83]děleným rychlostí oběhu. Protože množství obíhajícího prostředku, které má určitou hodnotu, je určeno cenami, vyplývá z toho samo sebou, že kdyby bylo do oběhu uměle vrženo větší množství, než kolik vyžaduje sám oběh, a kdyby nemohlo odplývat (zde tomu tak není, protože jako oběžný prostředek přesahují tyto peníze svou vnitřní hodnotu), peníze by se znehodnocovaly; ne proto, že množství určuje ceny, nýbrž proto, že ceny určují množství, a může tedy v oběhu zůstat jen určité množství určité hodnoty. Nejsou-li tedy k dispozici žádné otvory, jimiž by mohl oběh vyvrhovat přebytečné množství, nemůže oběžný prostředek přeměnit svou formu oběžného prostředku ve formu hodnoty pro sebe — a tak musí hodnota oběžného prostředku klesat. K tomu však může dojít jen tehdy, nebereme-li v úvahu umělé zábrany, zákaz tavení, vývoz atd. — je-li oběžný prostředek jen znakem, nemá-li sám reálnou hodnotu odpovídající jeho nominální hodnotě, tedy nemůže-li přejít z formy oběžného prostředku do formy zboží vůbec a zbavit se své ražby; je-li spoután ve své existenci jako mince. Na druhé straně z toho vyplývá, že znak, peněžní známka, může obíhat za nominální hodnotu peněz, kterou reprezentuje potud — aniž by měl jakoukoli vlastní hodnotu —, pokud reprezentuje oběžný prostředek jen v takovém množství, v němž by obíhal on sám. Současně je však podmínkou, že on sám pak je k dispozici bud jen v tak malém množství, že obíhá jen v pomocné formě, že tedy ani na okamžik nepřestává být oběžným prostředkem (že tedy neustále slouží jednak ke směně malých množství zboží, jednak jen k rozměňování skutečného oběžného prostředku), že se tedy nikdy nemůže akumulovat; čili že nesmí mít vůbec žádnou hodnotu, takže jeho nominální hodnota nikdy nemůže být srovnávána s jeho hodnotou vnitřní. V tomto případě se klade jako pouhý znak, který skrze sebe sama poukazuje na hodnotu jako existující mimo něj. V prvním případě nikdy nedospěje k tomu, aby se jeho vnitřní hodnota srovnávala s jeho nominální hodnotou. Proto se falšování peněz ihned projeví, zatímco úplné zničení jejich hodnoty jim neškodí. Jinak by se mohlo zdát paradoxní, že zlato může [*84]být nahrazeno bezcenným papírem; ale i sebemenší oslabení kovového obsahu zlatých peněz je znehodnocuje. Dvojí určení peněz v oběhu vůbec odporuje samo sobě: sloužit jako pouhý oběžný prostředek tam, kde představují mizející prostředkování, a současně sloužit jako realizace cen; v této formě se akumulují, přeměňují se ve své třetí určení jako peníze. Jako oběžný prostředek se opotřebovávají — nemají tedy takový obsah kovu, jaký z nich dělá fixní množství zpředmětněné práce. To, že odpovídají své hodnotě, je tedy vždy víceméně iluzorní. Uvést příklad. Je důležité už na tomto místě dát do kapitoly o penězích určení kvantity, ale dovodit právě opačně než v obvyklé doktríně.129 Peníze mohou být nahrazeny proto, že jejich kvantita je určena cenami, které uvádějí do pohybu. Pokud mají peníze samy hodnotu — jak je tomu u pomocného oběžného prostředku — musí být jejich kvantita určena tak, aby se nikdy nemohly akumulovat jako ekvivalent a aby fakticky vždy figurovaly jen jako vedlejší kolečko vlastního oběžného prostředku. Pokud však mají nahradit sám tento prostředek, nesmějí mít vůbec žádnou hodnotu, tj. jejich hodnota musí existovat mimo ně. Změny v oběhu jsou určeny množstvím a počtem transakcí. (Economist.) Oběh se může zvětšovat při stejných cenách, vzroste-li množství zboží; při stejném množství zboží, zvyšují-li se jeho ceny; nebo se může zvětšovat působením obou těchto činitelů. Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 38
Teze, že množství oběživa je určováno cenami, a ne ceny množstvím oběživa, čili jinými slovy, že oběživo (kvantita oběžného prostředku) je regulováno obchodem, a ne obchod oběživem, samozřejmě předpokládá, jak ukázala naše dedukce, že cena je jen hodnota přeložená do jiného jazyka. Předpokladem je hodnota, a to hodnota určená pracovní dobou. Je tedy jasné, že tento zákon se nedá stejným způsobem uplatnit na pohyby cen ve všech dobách, např. v antickém světě, v Římě atd., kde zdrojem oběžného prostředku nebyl přímo oběh, směna, nýbrž loupež, drancování atd.130 ,,Žádná země, jestliže postupuje důsledně, nemůže mít víc než jeden standard pro měření hodnoty, protože tento standard musí být uniformní [*85]a neměnný. Žádné zboží nemá uniformní a neměnnou hodnotu ve srovnání s jinými; takovou hodnotu má jen samo vůči sobě. Zlatá mince má vždy stejnou hodnotu jako jiná zlatá mince, která má přesně stejnou ryzost, stejnou váhu a je na témž místě; ale to se nedá říci o zlatě a o jakémkoli jiném zboží, např. o stříbru.“ (Economist, sv. /, str. 771.)131 „Libra šterlinků není nic jiného než početní název, který se vztahuje na dané a určité množství zlata standardní kvality.“ (Tamtéž.) „Říci, že unci zlata lze dát hodnotu 5 liber št. místo 3 libry 17 šil. 10 % pence, znamená pouze tolik, že napříště se z ní bude razit 5 sovereignů místo 3 429/480 sovereignů. Tím bychom nezměnili hodnotu zlata, nýbrž jen váhu a tedy i hodnotu libry št. nebo sovereignů. Unce zlata by v poměru k pšenici a všem jiným zbožím měla stejnou hodnotu jako dříve, ale protože libra šterlinků, ačkoli by měla stejný název jako dříve, by reprezentovala menší díl unce zlata, reprezentovala by přiměřeně menší množství obilí a jiných zboží. Je to úplně stejné, jako kdybychom řekli, že kvartér pšenice se už nemá rozdělit na 8, ale na 12 bušlů; tím bychom nemohli změnit hodnotu pšenice, nýbrž zmenšili bychom množství obsažené v jednom bušlu, a tedy i jeho hodnotu.“ (Tamtéž, str. 772.) „Ať už dojde k jakékoli dočasné nebo trvalé změně (v hodnotě zlata), jeho cena bude vždy vyjádřena ve stejném obnosu peněz; unce zlata se bude stejně jako předtím rovnat 3 librám 17 šil. 10 y2 pencím našich peněz. Změna jeho hodnoty se projeví ve větším nebo menším množství zboží, které se za ně dá koupit.“ (Tamtéž, str. 890.)132 Srovnat ideální prut např. s ideální milreou v Buenos Aires (a také s librou v Anglii v období znehodnocení bankovek atd.). Fixní zůstává název milrea; mění se množství zlata nebo stříbra, které reprezentuje. Měna v Buenos Aires jsou nesměnitelné papírové peníze (papírové dolary); tyto dolary byly původně = 4 šil. 6 pencím; nyní přibližně 3 % pence a klesly i na 1 % pence. Loket plátna stál dříve 2 dolary, nyní nominálně 28 dolarů v důsledku znehodnocení papírových peněz.133 „Ve Skotsku jsou směnným prostředkem — nezaměňovat s mírou hodnoty — od obnosu 1 libry št. výše takřka výlučně papírové peníze, a zlato neobíhá vůbec; ale zlato je mírou hodnoty do té míry, jako by [*86]neobíhalo nic jiného, protože papírové peníze jsou směnitelné za totéž stanovené množství tohoto kovu, a obíhají jedině proto, že panuje všeobecná důvěra, že je možno je tímto způsobem směnit.“ (Str. 1275.)134 „V dobách nedůvěry lidé hromadí zlaté guineje.“ (Thornton, str. 48.)135 Princip tezaurace, při němž peníze fungují jako samostatná hodnota, je jedním z momentů — ponecháme-li stranou nápadné formy, v nichž se projevuje —, které jsou nutné při směně založené na peněžním oběhu ; protože každý, jak říká A. Smith, potřebuje kromě svého vlastního zboží i jisté průměrné množství, určitý díl „všeobecného zboží“.136 „Člověk, který se zabývá obchodem, vkládá svůj majetek do obchodu.1 ‘ (Tamtéž, str. 21.)]137 Hodnotu zboží neurčuje práce, nýbrž kapitál. Torrens. „Stejné kapitály čili jinými slovy stejná množství akumulované práce často uvádějí do pohybu různá množství bezprostřední práce, ale to na věci nic nemění.“ (Torrens, „An Essay on the Production of Wealth“ Londýn 1821, str. 29—30.) „V raném období vývoje společnosti... Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 39
určuje relativní hodnotu zboží... celkové množství práce, akumulované i bezprostřední, které se vynakládá na výrobu. Jakmile se však nahromadí kapitál a jedna třída, kapitalisté, se odliší od druhé třídy, dělníků, jakmile osoba, která podniká v nějakém odvětví výroby, už nekoná své vlastní dílo, nýbrž zálohuje obživu a materiál pro jiné, pak směnnou hodnotu zboží určuje množství kapitálu čili množství akumulované práce vynaložené na výrobu.“ (Str. 33, 34.) „Pokud jsou si dva kapitály rovny, ... mají jejich produkty stejnou hodnotu, ať už se od sebe jakkoli liší množství bezprostřední práce, které uvádějí do pohybu nebo které vyžadují jejich produkty. Nejsou-li si rovny,... mají jejich produkty nestejnou hodnotu, i když je celkové množství práce, které je na každý produkt vynaloženo, úplně stejné.“ (Str. 39.) Tedy: „Po tomto odloučení kapitalistů a dělníků určuje směnnou hodnotu, velikost kapitálu, množství akumulované práce, a ne — jak tomu bylo před tímto oddělením — souhrn akumulované a bezprostřední práce, [*87]vynaložené na výrobu.“ (Str. 39—40.) Zmatek pana Torrense je namístě, pokud jde o abstraktní metodu ricardovců. Sám o sobě je od základů nesprávný. Za prvé se určování hodnoty čistou pracovní dobou děje jen na základě produkce kapitálu, tedy na základě oddělení dvou tříd. Vyrovnávání cen v důsledku stejné míry zisku — (a dokonce i to jen cum grano salis) — nemá nic společného s určováním hodnoty, naopak předpokládá ji. Toto místo je důležité, aby se ukázal zmatek ricardovců. Minimum mzdy.
Míra nadhodnoty jako zisku je určena 1. velikostí nadhodnoty samé; 2. poměrem živé práce k práci akumulované (poměrem kapitálu vynaloženého na práci ke kapitálu, který je použit jako takový). Obě příčiny, které určují bod 1. a 2., je třeba zkoumat zvlášť. Zákon renty patří např. k bodu 1.[*47] Prozatím předpokládejme nutnou práci jako takovou; tj. předpokládejme, že dělník dostává vždy jen nutné minimum mzdy. Tento předpoklad je samozřejmě nutný ke stanovení zákonů zisku, pokud nejsou určeny stoupáním a klesáním mezd nebo vlivem pozemkového vlastnictví. Všechny pevné předpoklady se v průběhu dalšího výkladu stanou samy pohyblivými. Ale jen proto, že jsou na začátku pevně stanoveny, je možný výklad, aniž by se všechno popletlo.138 Kromě toho praxe ukazuje, že například ať se míra nutné práce jakkoli liší v různých obdobích a různých zemích nebo ať se jakkoli mění její relativní velikost v důsledku změněných cen surovin či její absolutní i relativní velikost v důsledku poptávky po práci a její nabídky, kapitál musí tento standard v každém daném období pokládat za pevný a podle toho postupovat. Rozbor těchto změn samých patří vcelku do kapitoly o námezdní práci.[*48] „Směnná hodnota není určována absolutními, nýbrž relativními náklady na výrobu. Kdyby náklady na výrobu zlata zůstaly stejné, ale [*88]náklady na výrobu všech jiných věcí se zdvojnásobily, mělo by zlato menší schopnost nakupovat ostatní věci než předtím; jeho směnná hodnota by klesla o polovinu; a výsledek tohoto zmenšení jeho směnné hodnoty by byl přesně stejný, jako kdyby se náklady na výrobu zlata snížily na polovinu, kdežto náklady na výrobu všech ostatních věcí by se nezměnily.“ (Str. 56, 57, Torrens, tamtéž.)139 To je důležité pro ceny. Pro určení hodnoty vůbec ne; tam je to pouhá tautologie.140 Fakt, že hodnota nějakého zboží je určena množstvím práce, které toto zboží obsahuje, znamená, že se zboží směňuje za totéž množství práce v jakékoli jiné formě užitné hodnoty. Je tedy jasné, že zdvojnásobí-li se pracovní doba nutná k výrobě předmětu a, pak se jen jeho polovina rovná jeho dřívějšímu ekvivalentu b. Protože je ekvivalence určována rovností pracovní doby čili množstvím práce, je rozdíl hodnoty samozřejmě určen nerovností pracovní doby čili pracovní doba je mírou hodnoty. Stroje a dělníci v bavlnářském průmyslu v roce 1826. Hodgskin.
,,Roku 1826 umožňovaly různé stroje užívané při zpracování bavlny, aby 1 člověk vykonával práci 150 lidí. Předpokládejme, že dnes je v této výrobě zaměstnáno jen 280 000 lidí; Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 40
před půl stoletím by v ní muselo být zaměstnáno 42 miliónů lidí.“ (Hodgskin, str. 72.) „Relativní hodnota drahých kovů v poměru k jiným zbožím určuje, kolik se jich musí dávat za jiné věci; a počtem koupí a prodejů, které je nutno uskutečnit za dané období, je určeno množství k tomu potřebných peněz, protože peníze jsou nástrojem koupí a prodejů.“ (Tamtéž, str. 188.)141 „Z mnoha důvodů se lze domnívat, že ražení mincí začalo původně u jednotlivců a ti že je prováděli před tím, než se ho chopily vlády a zmonopolizovaly je. Tak tomu bylo dlouhou dobu v Rusku.“ (Viz Storch.)142 (Tamtéž, str. 195. Poznámka.)141 Hodgskin má jiný názor než romantik Müller128: „Mincovna razí [*89]jen to, co přinášejí jednotlivci, a neuváženě od nich ani nepožaduje nic za práci při ražení; zdaňuje národ ve prospěch těch, kdo obchodují s penězi.“ („Poptílar Political Economy“ atd., Londýn 1827, str. 194.)141 Jak stroje produkují surovinu. Lnářský průmysl. Lněná příze. Economist.
Po všech těchto odbočkách o penězích — než zakončím tuto kapitolu, budu je muset případ od případu opakovat — se zase vracím k východisku (viz str. 25[*49]). Jako příklad toho, že i ve zpracovatelském průmyslu zdokonalování strojů a zvyšování produktivity, k němuž vede, produkuje surovinu (relativně), místo aby vyžadovalo její absolutní zmnožení[*50]:,,Tovární systém vý roby lnu je úplně nový. Před rokem 1828 se velká většina lněné příze předla v Irsku a Anglii ručně. Zhruba v té době se strojové zařízení na spřádání lnu zlepšilo natolik, zejména vytrvalou snahou pana Petra Fairbairna v Leedsu, že se ho začalo používat velmi běžně. Od té doby se v Belfastu a v jiných místech Severního Irska a také v různých oblastech Yorkshiru, Lancashiru a ve Skotsku velmi intenzívně budovaly přádelny na výrobu jemné příze; za několik málo let zaniklo ruční předení... Dnes se vyrábí jemná příze z toho, co se před 20 lety vyhazovalo jako odpad.“ (Economist, 31. srpna 1850.)143
[K REKAPITULACI UČENÍ O NADHODNOTĚ] Stroje-a nadpráce.
Kdykoli se používá strojů — nejprve budeme tuto otázku sledovat v té podobě, jak se bezprostředně nabízí, že totiž kapitalista vkládá část svého kapitálu do strojů, místo aby ji vložil do bezprostřední práce —, odnímá se část kapitálu jeho variabilní a znásobující se součásti, tj. součásti, která se směňuje za živou práci, a přidává se k součásti konstantní, jejíž hodnota se reprodukuje nebo uchovává v produktu. [*90]To se však dělá proto, aby zbývající část konstantního kapitálu byla produktivnější. První případ: Hodnota strojového zařízení se rovná hodnotě pracovní síly[*51], kterou nahrazuje. V tomto případě by se nově vyrobená hodnota nezvětšila, nýbrž zmenšila, kdyby nadbytečná pracovní doba zbývající části pracovní síly nevzrostla touž měrou, jako se zmenšilo její množství. Kdyby bylo ze 100 dělníků 50 propuštěno a nahrazeno strojovým zařízením, muselo by těch zbývajících 50 vytvořit tolik nadbytečné pracovní doby jako dříve těch 100. Kdyby 100 dělníků vykonalo denně na 1200 pracovních hodin 200 pracovních hodin nadbytečné práce, muselo by nyní těch 50 vytvořit právě tolik nadbytečné pracovní doby; tedy denně 4 hodiny místo dřívějších 2. V tomto případě zůstává nadbytečná pracovní doba (50 X 4 = 200) stejná jako dříve (100 X 2 = 200), ačkoli se absolutní pracovní doba zkrátila. Pro kapitál, kterému jde jen o produkci nadpráce, je to v tomto případě stejné. V tomto případě by zpracovávané suroviny, tedy i výdaje na ně, zůstaly stejné; zvýšily by se výdaje na pracovní nástroje a snížily by se výdaje na práci. Hodnota celkového produktu by byla stejná, protože by se rovnala stejnému souhrnu pracovní doby zpředmětněné a nadbytečné. Takový případ by pro kapitál neznamenal žádnou pobídku. To, co by na jedné straně získal na nadbytečné pracovní době, ztratil by na té části kapitálu, která vstupuje do výroby jako Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 41
zpředmětněná práce, tj. jako nevariabilní hodnota. Nicméně je třeba mít na paměti, že strojové zařízení nastupuje namísto méně dokonalých výrobních nástrojů, které mají určitou hodnotu; tj. které byly směněny za určitý obnos peněz. Ne-li u kapitalisty, který už má podnik, tedy u toho, který s podnikáním teprve začíná, se musí od nákladů na strojové zařízení odečíst část kapitálu, která se vynakládala na méně dokonalém stupni výrobní síly. Odpadne-li tedy například, jakmile se zavede stroj za 1200 liber št. (cena pracovní síly 50 dělníků), dřívější výdaj 240 liber št. na výrobní nástroje, obnášejí zvýšené výdaje kapitálu jen 960 liber št., cenu za [*91]40 dělníků ročně. Produkuje-li tedy v tomto případě zbývajících 50 dělníků dohromady přesně tolik nadpráce jako dříve 100 dělníků, produkuje se nyní 200 nadbytečných pracovních hodin s kapitálem 2160 liber št.; dříve s kapitálem 2400 liber št. Počet dělníků se snížil o polovinu, absolutní nadpráce zůstala stejná, 200 pracovních hodin; kapitál vynaložený na pracovní materiál zůstal také stejný; ale poměr nadpráce k nevariabilní části kapitálu se absolutně zvětšil. Protože kapitál vynaložený na suroviny zůstal stejný a kapitál vynaložený na stroje vzrostl, ale ne v témž poměru jako se zmenšil kapitál vydaný na práci, snížily se celkové výdaje kapitálu; nadpráce zůstala stejná, v poměru ke kapitálu tedy vzrostla, a to nejen úměrně k růstu nadbytečné pracovní doby, který je nutný k tomu, aby zůstala stejná při polovině dělníků, nýbrž ještě víc; totiž víc o poměr, v němž se výdaje na staré výrobní prostředky odečítají od výdajů na nové výrobní prostředky. Zavedení strojů čili obecněji řečeno takové zvětšení výrobní síly, při němž substrátem této výrobní síly samé je zpředmětněná práce, tedy něco stojí; jestliže se tedy část toho dílu kapitálu, který byl dříve vydáván na práci, vynaloží jako součást toho dílu kapitálu, který vstupuje do výrobního procesu jako trvající hodnota, mohou se (stroje zavést) jen tehdy, když celková nadbytečná pracovní doba nejen zůstává stejná, tedy vzrůstá v poměru k vynaložené živé práci, nýbrž když vzrůstá ve větším stupni než poměr hodnoty strojů k hodnotě propuštěných dělníků'. K tomu může dojít buď proto, že se musejí odečíst veškeré výdaje na dřívější výrobní nástroje. V tom případě se snižuje celkový objem vynaloženého kapitálu, a ačkoli se poměr celkového objemu vynaložené práce v poměru ke konstantní části kapitálu zmenšil, nadbytečná pracovní doba zůstala stejná, a vzrostla tedy nejen v poměru ke kapitálu vynaloženému na práci, v poměru k nutné pracovní době, nýbrž i v poměru k celému kapitálu, k celkové hodnotě kapitálu, protože tato hodnota se zmenšila. Nebo může být hodnota strojů stejně velká jako hodnota vynaložená dříve na živou práci, která se nyní stala zbytečnou; ale poměr nadpráce zbývající části kapitálu se [*92]zvětšil, takže 50 dělníků nejen dodává právě tolik nadpráce jako dříve 100, nýbrž více. Řekněme např., že každý místo 4 hodin dodává 4 % hodiny. V tomto případě je však nutný větší díl kapitálu na suroviny atd., zkrátka je zapotřebí větší celkový kapitál. Když kapitalista, který dříve zaměstnával 100 dělníků za 2400 liber št. ročně, 50 propustí a zavede místo nich stroj za 1200 liber št., je tento stroj — ačkoli ho stojí stejně jako dříve 50 dělníků — produktem menšího množství dělníků, protože kapitalista kupující stroj zaplatí kapitalistovi, od něhož jej kupuje, nejen nutnou práci, nýbrž i nadpráci. Čili kdyby si dal stroj vyrobit sám, použil by část dělníků pouze na nutnou práci. Při použití strojů jde tedy o růst nadbytečné pracovní doby a absolutní zmenšování nutné pracovní doby. To může být provázeno jak absolutním zmenšováním vynaloženého kapitálu, tak i jeho růstem.[*52] Kapitál a zisk. Hodnota vytváří produkt. — Poměr dělníka k pracovním podmínkám při kapitalistické výrobě. — Všechny části kapitálu nesou zisk. — Poměr fixního a oběžného kapitálu v přádelnách bavlny. Nadpráce a zisk u Seniora. Tendence strojů prodlužovat práci. — Vliv dopravy na oběh atd. — Doprava stále více odstraňuje hromadění. — Absolutní nadpráce a stroje. Senior.
Nadhodnota kladená kapitálem samým a měřená jako číselný poměr k celkové hodnotě kapitálu je zisk.[*53] Živá práce přisvojená a pohlcená kapitálem vystupuje jako jeho vlastní Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 42
životní síla, jeho samoreprodukující síla, navíc ještě modifikovaná jeho vlastním pohybem, oběhem a časem patřícím jeho vlastnímu pohybu, dobou oběhu. Tak je kapitál teprve kladen jako hodnota sebe samu zvěčňující a znásobující, protože se jako hodnota předem kladená odlišuje od sebe samé jako od hodnoty vytvořené. Protože kapitál vstupuje do výroby celý a jeho různé součásti jako kapitál se od sebe odlišují jen formálně, jsou všechny stejně souhrnem hodnoty, jeví se vytváření hodnot všem stejně imanentní. Kromě toho, protože ta část kapitálu, která se směňuje za práci, působí [*93]produktivně jen tehdy, jsou-li spolu s ní kladeny i ostatní části kapitálu — a protože relativní velikost této produktivity je podmíněna velikostí hodnoty atd., různým určením těchto částí navzájem (jako fixního kapitálu atd.) —, jeví se tvorba nadhodnoty, zisku jako stejně určená všemi částmi kapitálu. Protože jsou na jedné straně podmínky práce kladeny jako objektivní součásti kapitálu a na druhé straně je sama práce kladena jako aktivita do něj vtělená, jeví se celý pracovní proces jako jeho vlastní proces a tvorba nadhodnoty jako jeho produkt, a velikost nadhodnoty tedy není měřena jako nadpráce, k níž kapitál nutí dělníka, nýbrž jako zvýšená produktivita, kterou kapitál propůjčuje práci. Vlastní produkt kapitálu je zisk. Potud je nyní kapitál kladen jako zdroj bohatství. Pokud však kapitál vytváří užitné hodnoty, produkuje užitné hodnoty, ale užitné hodnoty určené hodnotou: „Hodnota vytváří produkt.“ (Say.)144 V tomto smyslu kapitál produkuje pro spotřebu. Pokud se zvěčňuje neustálým obnovováním práce, jeví se jako permanentní hodnota předem daná pro výrobu, která je závislá na jeho uchovávání. Pokud se kapitál stále znovu směňuje za práci, jeví se jako pracovní fond. Dělník samozřejmě nemůže vyrábět bez předmětných podmínek práce. Tyto podmínky jsou od něho odloučeny v kapitálu, stojí proti němu jako něco samostatného. Může k nim jako k podmínkám práce být v nějakém poměru jen potud, pokud si jeho práci samu už předem přisvojil kapitál. Z hlediska kapitálu se pro dělníka jako nutné nejeví objektivní podmínky práce, nýbrž to, aby vůči němu existovaly samostatné — aby od něho byly odloučeny, aby byly majetkem kapitalisty a aby se toto odloučení rušilo jen tím, že dělník postoupí svou vyrábějící sílu kapitálu, který ji zato uchová jako abstraktní pracovní sílu[*54], tj. právě jako pouhou schopnost reprodukovat v kapitálu proti sobě bohatství jako sílu, která pracovní sílu ovládá. Zisk tedy přinášejí současně všechny části kapitálu[*55], část oběžná (vynaložená na mzdy a suroviny atd.) i část vynaložená na fixní kapitál. Kapitál sám se může reprodukovat buď ve formě oběžného kapitálu, [*94]nebo fixního kapitálu. Protože jsme už výše, při zkoumání oběhu, viděli, že hodnota kapitálu se vrací v různých formách, podle toho, v které z těchto dvou forem byl předem kladen, a protože z hlediska kapitálu produkujícího zisk se nevrací prostě hodnota, nýbrž hodnota kapitálu a zisk, hodnota jako hodnota sama a jako hodnota sebe zhodnocující, bude v obou těchto formách kapitál v různé formě kladen jako kapitál nesoucí zisk. Oběžný kapitál vstupuje do oběhu celý, se svou užitnou hodnotou jako nositelkou jeho směnné hodnoty, a tak se směňuje za peníze. Tj. prodává se celý, i když pokaždé z něho do oběhu vstupuje jen část. Během jednoho obratu však přešel jako produkt celý do spotřeby (ať už je to spotřeba individuální nebo opět produktivní), a plně se reprodukoval jako hodnota. Tato hodnota zahrnuje nadhodnotu, která se nyní jeví jako zisk. Kapitál se zcizuje jako užitná hodnota, aby se realizoval jako směnná hodnota. Je to tedy prodej se ziskem. Naproti tomu jsme viděli, že fixní kapitál se vrací po částech až za několik let, za několik cyklů oběžného kapitálu, a sice jen v té míře, jak se opotřebovává (tentokrát v bezprostředním výrobním aktu), vstupuje do oběhu jako směnná hodnota a jako taková se vrací.145 Ale toto vstupování i navracení směnné hodnoty je nyní kladeno jako vstupování a navracení nejen hodnoty kapitálu, nýbrž současně i zisku, takže alikvotní části kapitálu odpovídá alikvotní část zisku. „Kapitalista očekává od všech částí kapitálu, které zálohuje, stejný výnos.“ (Malthus, „Principles of Political Economy“, 2. vyd., Londýn 1836, str. 268.) „Bohatství a hodnota jsou pravděpodobně nejúže spojeny tam, kde hodnota je nutná k produkci bohatství.“ (Tamtéž, str. 301.) Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 43
[„Fixní kapitál“ (v přádelnách bavlny) „je k oběžnému kapitálu obvykle v poměru 4:1, takže má-li továrník 50 000 liber št., vydá 40 000 liber št. na stavbu své továrny a na její strojní zařízení a jen 10 000 liber št. na nákup surovin (bavlny, uhlí atd.) a na mzdy.“ (JV. W. Senior, „Letters on the Factory Act“ atd., 1837, 11, 12.) „Fixní kapitál se neustále znehodnocuje nejen v důsledku opotřebování, nýbrž i pro neustálé zdokonalování strojů...“ (Tamtéž.) „Podle dnešnich [*95]zákonů se nesmí v žádné továrně, kde jsou zaměstnány osoby mladší 18 let, pracovat více než 11 % hodiny denně, tj. 5 dní po 12 hodinách a v sobotu 9. Následující rozbor ukáže, že v továrně, kde se pracuje tímto způsobem, pochází celý čistý zisk z poslední hodiny. Řekněme, že majitel továrny investuje 100 000 liber št. — 80 000 do továrny a strojů a 20 000 do surovin a mezd. Za předpokladu, že kapitál se obrátí jednou za rok a že hrubý zisk činí 15 %, musí roční obrat továrny představovat výrobky v hodnotě 115000 liber št.; tento obnos je produkován neustálými přeměnami 20 000 liber št. oběžného kapitálu z peněz ve zboží a zase nazpět ze zboží v peníze“ (ve skutečnosti přeměnou nadpráce nejprve ve zboží a pak znovu v nutnou práci atd.) ,,v obdobích, která trvají o něco déle než dva měsíce.“ Z těchto 115 000 liber št. produkuje každá z 23 půlhodin pracovního dne 5/115 čili 1/23" Z 23/23, které tvoří celek 115 000, 20/23, tj. 100 000 liber št. ze 115 000, pouze nahrazuje kapitál; 1/23 (čili 5000 ze 115 000) nahrazuje opotřebování továrny a strojů. Zbylé 2/23, tj. 2 poslední z 23 půlhodin každého pracovního dne, produkují čistý zisk 10 %. Kdyby tedy (při stejných cenách) mohla továrna pracovat 13 hodin místo 11 1/2, a kdyby se k oběžnému kapitálu přidalo zhruba 2600 liber št., čistý zisk by se více než zdvojnásobil.“ To znamená, že by se zpracovalo 2600 liber št., aniž by se upotřebilo úměrně více fixního kapitálu a aniž by se vůbec platilo za práci. Hrubý a čistý zisk se rovná materiálu, který se pro kapitalistu zpracuje zadarmo, a pak samozřejmě jedna hodina navíc činí 100 %, jestliže se nadpráce, jak ten pan Hovňousek nesprávně předpokládá, rovná jen 1/12 dne čili jen 2/23, jak tvrdí Senior. ,,Na druhé straně, kdyby se pracovní den zkrátil denně o 1 1/2 hodinu (při stejných cenách), čistý zisk by byl úplně anulován; kdyby se zkrátil o iy2 hodiny, dopadlo by to tak i s hrubým ziskem. Oběžný kapitál by se mohl nahradit, ale nebylo by fondu na uhrazení postupného opotřebovávání fixního kapitálu.“ (Tamtéž, str. 12,13.) (Jak nesprávné jsou Seniorovy údaje, tak je jeho ilustrace důležitá pro naši teorii.) ,,Poměr fixního kapitálu ke kapitálu oběžnému neustále roste ze dvou důvodů: 1. je to tendence zdokonalování mechaniky, kterou se výrobní činnost stále více [*96]přesunuje na stroje... 2. zdokonalování dopravních prostředků a z toho plynoucí zmenšování zásob surovin, které čekají na využití v rukou majitele manufaktury. Dříve, když se uhlí a bavlna dopravovaly po vodě, ho nejistota a nepravidelnost dodávek nutily, aby měl zásobu na 2 až 3 měsíce. Dnes mu je železnice dodává z přístavu nebo z dolů týden co týden, ba každý den. Jsem přesvědčen, že za těchto okolností bude v několika letech poměr fixního kapitálu ke kapitálu oběžnému činit 6 nebo 7, možná dokonce 10:1; a z toho vyplývá, že důvody pro dlouhou pracovní dobu budou stále silnější, protože to je jediný prostředek, s jehož pomocí muže značný díl jixního kapitálu nést zisky. ,Když dělník,* řekl mi pan Ashworth,,položí lopatu, činí tím okamžikem neužitečným kapitál 18 pencí. Odejde-li jeden z našich lidí z továrny, činí neužitečným kapitál, který přišel na 100 liber št.“‘ (Tamtéž, str. 13, 14.)] [To je překrásný důkaz toho, že za vlády kapitálu používání strojů práci nezkracuje, naopak, prodlužuje ji. Zkracuje nutnou práci, ale ne tu, která je nutná pro kapitalistu.[*56] Protože se fixní kapitál znehodnocuje, když není používán ve výrobě, je jeho vzrůst spojen s tendencí prodlužovat práci do nekonečna. Pokud jde o další bod, který zdůrazňuje pan Senior, bylo by zmenšování oběžného kapitálu v poměru k fixnímu kapitálu jen tehdy tak velké, jak předpokládá, kdyby ceny zůstávaly stálé. Klesne-li však například bavlna pod svou průměrnou cenu, nakoupí továrník tak velké zásoby, jaké mu dovolí jeho oběžný kapitál, a naopak. Pokud jde o uhlí, které se produkuje rovnoměrně a u něhož se nedá předpokládat, že by nějaké zvláštní okolnosti vyvolaly mimořádný vzestup poptávky, je naopak Seniorův postřeh správný. Viděli jsme už, že doprava (a tedy i komunikační prostředky) neurčují oběh potud, že samy ovlivňují dodání produktu na trh a jeho přeměnu ve zboží. Neboť po této stránce jsou samy zahrnuty do Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 44
výrobního procesu.146 Ale určují oběh potud, že 1. určují obrat; 2. zpětnou přeměnu kapitálu z peněžní formy do formy výrobních podmínek. Kapitalista může nakupovat tím menší zásoby materiálu a pomocných [*97]surovin, čím rychlejší a plynulejší je jejich nabídka. Může tedy tím častěji obracet a reprodukovat oběžný kapitál v této formě, místo aby jej nechával ležet ladem jako kapitál odpočívající. Na druhé straně, jak už si povšiml Sismondi, to působí také v tom smyslu, že může rychleji obnovovat své zásoby i obchodník v malém, hokynář, že tedy ani on nemusí mít v zásobě tolik zboží, protože může kdykoli dostat novou dodávku. To všechno ukazuje, že s rozvojem výroby relativně klesá akumulace ve smyslu hromadění; vzrůstá jen ve formě fixního kapitálu, zatímco však vzrůstá i nepřetržitá současná práce (výroba), a to co do pravidelnosti, intenzity i objemu.147 Rychlost dopravních prostředků spolu s jejich všestranností přeměňuje stále více (s výjimkou zemědělství) nutnost předchozí práce, pokud jde o oběžný kapitál, v nutnost současné, vzájemně na sobě závislé, diferencované výroby. Tento postřeh je důležitý pro oddíl o akumulaci.][*57] ,,Naše přádelny bavlny byly zpočátku udržovány v ckodu celých 24 hodin. Tuto praxi téměř znemožnily potíže s čištěním a opravami strojů i s dělbou odpovědnosti, která vznikala z nutnosti zaměstnávat dvojí štáb dohližitelů, účetních atd., ale než Hobhousův zákon snížil počet hodin v týdnu na 69, pracovaly naše továrny obvykle 70 až 80 hodin týdně.“ (Str. 15, tamtéž.)148 Přádelny bavlny v Anglii. Dělníci. Příklad pro strojové zařízení a nadpráci. — Příklad ze Symonse. Glasgow. Továrna s'mechanickými stavy atd. (Tyto příklady uvedeny pro míru zisku.) — Různé způsoby, jimiž stroje zkracují nutnou práci. — Gaskell. — Práce bezprostředním trhem pro kapitál.
„Podle Bainese není možno postavit prvotřídní továrnu na spřádání bavlny, vybavit ji stroji a opatřit parními stroji a plynovým zařízením levněji než za 100 000 liber št. Parní stroj o 100 koňských silách uvádí do pohybu 50 000 vřeten, která vyrábějí za den 62 500 mil jemné bavlněné příze. V takové továrně upřede 1000 osob tolik příze, kolik by jí [*98]mohlo upříst bez strojů 250 000 osob.“ (S. Laing, „National Distress; its Causes and Remedies.“ Londýn 1844, str. 75.) ,,Klesají-li zisky, oběžný kapitál se orientuje na to, aby se do jisté míry změnil v kapitál fixní, činí-li úroky 5 %, neužívá se kapitálu na stavbu nových cest, kanálů nebo železnic, pokud tyto práce neposkytují procenta v odpovídající výši; činí-li však úrok jen 4 nebo 3 %, vkládá se do takových staveb kapitál, vynáší-li procento jen úměrně nižší. Akciové společnosti, které se ustavují k provádění těchto velkých prací, jsou přirozenými výsledky klesající míry zisku. Také jednotlivce to vede k tomu, aby fixovali svůj kapitál ve formě budov a strojů.“ (Th. Hopkins, „Great Britain for the last fořty years“ atd., Londýn 1834, str. 232.) „McCulloch odhaduje počet a příjmy osob, které jsou zaměstnány v bavlnářském průmyslu, takto:
833 000 tkalců, přadláků, barvířů atd., každý po 24 1. št. za rok 111 000 truhlářů, strojníků, mechaniků atd., každý po 30 1. št. 944 000 Zisk, dohled, uhlí a materiál strojů
20 000 000 lb. št. 3 333 000 lb. št. 6 667 000 1. št. 30 000 000 lb. št.
Předpokládá se, že z těch 6 2/3 miliónů 1. št. jdou 2 milióny 1. št. na uhlí, železo a jiné materiály, na stroje i na jiné výdaje, přičemž se poskytuje zaměstnání za 30 1. št. ročně na osobu 66 666 lidem, kteří zvyšují počet veškerého zaměstnaného obyvatelstva na 1 010 666; k tomu je třeba připočítat polovinu z toho, tj. děti, starce atd. závislé na zaměstnaných, čili ještě 505 330; Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 45
tedy celkem 1 515 996 lidí, kteří žijí ze mzdy. K tomu je třeba připočítat ty, kteří žijí přímo nebo nepřímo ze 4^2 miliónu zisků atd.“ (Hopkins, tamtéž, str. 336, 337.) Podle tohoto výpočtu se tedy přímo na výrobě účastní 833 000 lidí; [*99]na výrobě strojů a pomocných materiálů, které jsou potřebné pouze v důsledku užívání strojů, 177 666; u těch je však mzda propočítána na 30 liber št. na hlavu; aby se tedy jejich počet převedl na práci stejné kvality, jako je práce těch 833000, je třeba počítat 24 liber št. na hlavu; podle toho by 5 333 000 liber št. znamenalo přibližně 222 208 dělníků; jeden zaměstnaný při výrobě strojů a pomocných materiálů by připadl na 3 ®/4 zaměstnaných při výrobě bavlnářských výrobků. Tedy méně než 1 : 4, ale řekněme 1 : 4. Kdyby nyní 4 zbývající dělníci pracovali jen tolik jako dříve 5, tedy každý o 1/4 nadbytečné pracovní doby více, neplynul by z toho pro kapitál žádný zisk. Ti 4 zbývající musejí dodávat více nadpráce než dříve 5; čili počet dělníků zaměstnaných na výrobě strojů musí být menší než počet dělníků vytlačených stroji. Stroje jsou pro kapitál výnosné jen v tom poměru, v němž zvětšují nadbytečnou pracovní dobu dělníků zaměstnaných u strojů (strojové zařízení nezkracuje pracovní dobu dělníků, ale zmenšuje pouze poměr nadbytečné pracovní doby k nutné pracovní době, takže nutná pracovní doba se zkracuje nejen relativně při stejném počtu pracovních dnů, nýbrž i absolutně). Prodloužení absolutní pracovní doby předpokládá stejný nebo vzrůstající počet současných pracovních dnů; totéž předpokládá i zmnožení produktivní síly dělbou práce atd. V obou případech celková pracovní doba všech zaměstnaných dělníků zůstává stejná nebo vzrůstá. Při použití strojů vzrůstá relativní nadbytečná pracovní doba nejen v poměru k nutné pracovní době, a' tedy relativně jako celková pracovní doba všech zaměstnaných dělníků, nýbrž poměr k nutné pracovní době se zvětšuje, zatímco se celkové množství práce všech zaměstnaných dělníků snižuje, tj. počet současných pracovních dnů (v poměru k nadbytečné pracovní době) klesá. Jeden glasgowský továrník poskytl J. C. Symonsovi, autoru knihy ,,Arts and Artisans at Home and Abroad“, Edinburgh 1839, tyto údaje (uvádíme jich tu několik, abychom měli příklady pro poměr mezi fixním kapitálem a oběžným kapitálem, tou částí kapitálu, která se vydává na mzdy atd.): [*100]Glasgow:
Výdaje na výstavbu mechanizované továrny s 500 stavy, o níž se předpokládá, že bude tkát kvalitní kaliko nebo košilovinu, jaké se obvykle:
Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 46
vyrábějí v Glasgowě, budou činit zhruba Roční produkce, např. 150 000 štůček po 24 yardech kus za 6 šil. Náklady vypadají takto: Úroky z vloženého kapitálu a na amortizaci strojů Parní energie, olej, mazadlo atd., údržba strojů, nástroje atd. Příze a len Mzdy dělníků Předpokládaný zisk
18 000 l.št. 45 000 1. št. 1 800 1. št.
2 000 1. Št. 32 000 1. št. 7 500 1. št. 1 700 1. št. 45 000 1. št. (J. C. Symons, Art and Artisans at Home and Abroad, Edinburgh 1839, str. 233.) Předpokládáme-li tedy 5 % úroky na stroje, činí hrubý zisk 1700 + + 900 = 2600. Kapitál vynaložený na mzdy činí však jen 7500. Zisk je ke mzdám v poměru 26 : 75 = 5 1/2 : 15, činí tedy 34 2/3 %. „Pravděpodobné výdaje na zřízení přádelny bavlny s ručními spřádacími stroji s předpokládanou výrobou příze čís. 40 průměrné kvality (Jde-li o samočinné spřádací stroje 1. št. 2000 navíc) Roční produkce při současných cenách bavlny a průměrných cenách, za něž se může prodávat příze [*101]Náklady
23 000 1. št. 25 000 1. št.
vypadají takto:
10 % úroky z vloženého kapitálu, odpočet na amortizaci strojů Bavlna 14 000 1. št. Parní pohon, olej, mazadlo, plyn a běžné výdaje na údržbu nástrojů a strojů Mzdy dělníků Zisk
2 300 1. št. 1 800 1. št. 5 400 1. št. 1 500 1. št. 25 000 l.št.“ (Tamtéž, str. 234.)
(Předpokládá se tedy oběžný kapitál 7000 1. št., protože 1500 je % ze 30 000.)149 „Předpokládá se, že továrna vyrobí za týden za 10 000 1. št.“ (Tamtéž, str. 234.) Zisk tedy činí 1150 + 1500 — 2650; 2650 : 5400 (mzdy) = 1 : 2 2/53= 49 8/108%. „Náklady na přádelnu bavlny s 10 000 křídlovými spřádacími stroji předpokládané na výrobu příze č. 24 dobré kvality 20 000 l.št. Při nynější hodnotě produktu bude roční obnos činit
23 000 1. št.
10 % úroky z vloženého kapitálu, amortizace strojů Bavlna
2 000 1. št. 13 300 1. št.
Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 47
Parní pohon, lůj, olej, plyn, udržování strojového zařízení v chodu atd. Mzdy dělníků Zisk
[*102]Hrubý
2 500 1. št. 3 800 1. št. 1 400 l.št. 23 000 l.št.“ (Tamtéž, str. 235.)
zisk činí tedy 2400; mzdy 3800; 2400 : 3800= 24 : 38 = = 12 : 19 = 63 3/19 %.
V prvním případě 34 2/3 %; v druhém 49 8/108 a v posledním 63 3/19 %. V prvním případě činí mzdy Ve celkové ceny produktu, v druhém více než 1/4; v posledním necelou 1/6. Ale v prvním případě se mzdy mají k hodnotě kapitálu jako 1 : 4 8/15; v druhém případě jako 1 : 5 15/27; ve třetím jako 1 : 7 2/19. Úměrně tomu, jak klesá celkový podíl té části kapitálu, která se vydává na mzdy, k části vkládané do strojů a k oběžnému kapitálu (v prvním případě to činí dohromady 34 000, v druhém 30 000, ve třetím 28 000), musí samozřejmě, aby procenta zisku zůstala stejná, vzrůstat zisk z části vynaložené na mzdy. Absolutní zkrácení celkové práce, tj. pracovního dne násobeného počtem současných pracovních dnů, v poměru k nadpráci, se může jevit ve dvojí podobě. Ve formě už uvedené, že se totiž propustí část dosud zaměstnaných dělníků v důsledku použití fixního kapitálu (strojů). Nebo tím, že zavedení strojů sníží růst vynaložených pracovních dnů, ačkoli vzrůstá produktivita, a to ve větším poměru (samozřejmě), než o kolik se snižuje kvůli,,hodnotě“ nově zavedených strojů. Pokud má fixní kapitál hodnotu, nezvětšuje, nýbrž zmenšuje produktivitu práce. „Nadbyteční dělníci umožňují továrníkům, aby snižovali úroveň mezd, ale jistota, že každé větší snížení by bylo provázeno obrovskými bezprostředními ztrátami v důsledku stávek, značného zastavování práce a různých jiných překážek, které by se jim stavěly do cesty, je vede k tomu, že volí raději pomalejší proces zdokonalování strojů, které jim umožňuje až ztrojnásobit výrobu, aniž by potřebovali nové lidi.“ (P. Gaskell, Artisans and Machinery, Londýn 1836, str. 314.) „Zdokonalování strojů nevyřazuje dělníka úplně z práce, ale umožní, aby jeden člověk byl schopen vyrábět či spíše dohlížet na výrobu tak velkého rozsahu, jaká nyní vyžaduje deset nebo dvacet dělníků.“ (Tamtéž, str. 315.) „Byly vynalezeny stroje, které umožňují, aby jeden člověk vyráběl tolik příze, kolik jí před 70 lety vyrábělo 250 nebo dokonce 300 dělníků a které umožňují, že 1 muž a 1 chlapec potisknou tolik tkaniny, kolik mohlo dříve potisknout 100 mužů a 100 chlapců. 150000 dělníků v přádelnách vyrobí tolik příze, kolik by jí na kolovratu bylo s to vyrobit 40 miliónů lidí.“ (Tamtéž, str. 316.) „Dalo by se říci, že bezprostředním trhem nebo polem působnosti pro kapitál ie práce. Objem kapitálu, který může být investován v daném okamžiku v dané zemi nebo vůbec na světě tak, aby jeho obrat nevynášel méně než danou míru zisku, závisí zřejmě hlavně na množství práce, které, je-li tento kapitál vynaložen, může vykonat počet lidí existujících v dané době.“ ,,An Inquiry into those Principles respecting the Nature of Demand“ atd. (Londýn 1821). (Napsal jeden ricardovec proti Malthusově knize ,,Principles of Political Economy“.)[*58] S rozvojem kapitálu se pracovní podmínky odcizují práci. (Převrácení.) Převrácení je základem kapitalistického výrobního způsobu, nikoli jen jeho rozdělování.
Fakt, že s rozvojem produktivních sil práce musejí v poměru k živé práci vzrůstat předmětné podmínky práce, zpředmětněná práce — je to vlastně tautologická věta, protože co jiného znamená růst produktivní síly práce než to, že k tomu, aby se vyrobil větší produkt, je potřebí méně bezprostřední práce a že se tedy společenské bohatství stále více vyjadřuje v podmínkách práce vytvořených prací samou —, se nejeví z hlediska kapitálu tak, jako by se jeden moment společenské činnosti — předmětná práce — stával stále mocnějším tělem druhého momentu, Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 48
subjektivní, živé práce, nýbrž jako by — a to je důležité pro námezdní práci[*59] — objektivní podmínky práce nabývaly vůči živé práci stále kolosálnější samostatnosti, která se projevuje už v jejich rozsahu, a jako by společenské bohatství ve stále mohutnějších množstvích vystupovalo vůči práci jako cizí a jí vládnoucí moc. Důraz se neklade na zpředmětněnost, nýbrž na odcizenost, zcizenost, zvějšněnost, na to, že obrovitá předmětná moc, kterou si sama společenská práce [*104]postavila proti sobě jako jeden ze svých momentů, nepatří dělníkovi, nýbrž zosobněným výrobním podmínkám, tj. kapitálu. Protože za existence kapitálu a námezdní práce se výroba tohoto předmětného těla činnosti děje v protikladu k bezprostřední pracovní síle[*60] — tento proces zpředmětňování se ve skutečnosti jeví z hlediska práce jako proces zcizování a z hlediska kapitálu jako proces přivlastňování cizí práce —, je toto převrácení a zvrácení skutečné, nikoli jen myšlené, existující jen v představách dělníků a kapitalistů. Ale tento proces převracení je zřejmě pouze historická nutnost, nutnost pouze pro rozvoj výrobních sil z určitého historického východiska čili základny, vůbec to není absolutní nutnost pro výrobu; naopak, je to nutnost pomíjející a výsledkem a účelem (imanentním) tohoto procesuje zrušit samu tuto základnu stejně jako tuto formu procesu. Buržoazní ekonomové jsou natolik v zajetí představ určitého historického stupně vývoje společnosti, že nutnost zpředmětňování společenských sil práce se jim zdá být neodlučitelná od nutnosti jejich odcizování ve vztahu k živé práci.150 Ale se zrušením bezprostředního charakteru živé práce jako <práce> pouze jednotlivé nebo jako pouze vnitřně či pouze vnějšně obecné s kladením činnosti individuí jako bezprostředně obecné čili společenské (činnosti) se předmětné momenty výroby zbavují této formy odcizení; tím jsou kladeny jako vlastnictví, jako organické společenské tělo, v němž se individua reprodukují jako jednotlivci, ale jako společenští jednotlivci. Podmínky takové reprodukce jejich života, takového jejich produktivního životního procesu jsou kladeny teprve samým historickým ekonomickým procesem; a to podmínky objektivní i subjektivní, neboť obojí jsou jen dvěma různými formami týchž podmínek. Že dělník nemá vlastnictví a že zpředmětněná práce vlastní práci živou čili že si kapitál přivlastňuje cizí práci — obojí jen vyjadřuje týž vztah na dvou protikladných pólech —, to jsou základní podmínky buržoazního výrobního způsobu, vůbec to pro něj nejsou lhostejné náhody. Tyto způsoby rozdělování jsou jen výrobní vztahy samy, jenže [*105]sub specie distributionis.[*61] Je tedy nejvýš absurdní, když například J. St. Míli říká (v ,,Principles of Political Economy“, 2. vyd., Londýn 1849, sv. I): „Zákony a podmínky produkce bohatství mají povahu fyzikálních pravd... Není tomu tak s rozdělováním bohatství. To je pouze záležitost lidských ustanovení.“ (Str. 239, 240.) „Zákony a podmínky“ produkce bohatství a zákony „rozdělování bohatství“ jsou tytéž zákony v různé formě, a obojí se mění, podléhají témuž historickému procesu; vůbec jsou jen momenty historického procesu. Není třeba žádného zvláštního bystrozraku k tomu, abychom pochopili, že vycházíme-li například ze svobodné práce, jak vznikla z rozkladu nevolnictví, čili z námezdní práce, mohou stroje vzniknout jen v protikladu k živé práci, jako vlastnictví jí cizí a jako moc jí nepřátelská; tj. musí vůči ní vystupovat jako kapitál. Právě tak snadné však je pochopit, že stroje nepřestanou být činiteli společenské výroby, až se například stanou vlastnictvím sdružených dělníků. Ale v prvním případě je jejich rozdělování, tj. to, co nepatří dělníkovi, současně také podmínkou výrobního způsobu založeného na námezdní práci. V druhém případě by změny v rozdělování vyplývaly ze změněné, nové základny výroby, která by vznikla až v důsledku dějinného procesu.151 Merivale. Přirozená závislost dělníka v koloniích musela být nahrazena umělými omezeními.
Zlato se v obrazné řeči starých Peruánců nazývá slzy plačícího slunce. (Prescott)152 „Bez nástrojů nebo strojů, které jsou běžné v Evropě, mohl každý jednotlivec“ (v Peru) „vyrobit jen málo; ale Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 49
když pracovali ve velkých množstvích a pod společným vedením, byli schopni při své neúnavné vytrvalosti dosáhnout výsledků atd.“ (Tamtéž.)153
[PŘEDKAPITALISTICKÉ VÝROBNÍ ZPŮSOBY] [„Peníze, které se vyskytují u Mexičanů“ (spíše spolu s výměnným [*106]obchodem a orientálním pozemkovým vlastnictvím), ,,jsou řízené oběživo různých hodnot. Byly to průhledné brky plněné zlatým prachem, kousíčky cínu přiříznuté v podobě písmene T a sáčky kakaa obsahující určitý počet zrn. ,Jak blahodárné jsou peníze,' říká Petr Mučedník (Orbe novo), ,které poskytují lidskému rodu lahodný a výživný nápoj, a ty, kdo je vlastní, chrání před pekelným morem lakomství, nedají se zakopat do země, ani dlouho schraňovat.'“[*62] (Prescott.)154 „Eschwege (1823) odhaduje celkovou hodnotu diamantů vytěžených za osmdesát let na obnos, který sotva překračuje osmnáctiměsíční produkci cukru nebo kávy v Brazílii.“ (Merivale.) ,,První[*63] (britští) „usedlíci“ (v Severní Americe) „obdělávali vymýcené pozemky v okolí svých vesnic společně... tento zvyk převažoval ve Virgínii až do roku 1619“ atd. (Merivale, sv. I.) (Sešit, str. 52.)155 „Kortesy podaly Filipovi v roce 1593 tento rozklad: ,Valladolidské kortesy z roku 1548 žádaly Vaše Veličenstvo, aby nadále nedovolovalo dovážet do království svíce, skleněné zboží, šperky, nože a podobné věci, které k nám přicházejí ze zahraničí; tyto věci tak nepotřebné k lidskému životu se směňují za zlato, jako by Španěle byli nějací Indiáni.'“ (Sempéré.)156 „V hustě obydlených koloniích je dělník, třeba svobodný, přirozeně závislý na kapitalistovi; v řídce obydlených koloniích, kde tato přirozená závislost není, musí být nahrazena umělými omezeními.“ (Merivale, „Lectures on Colonisation“ atd., Londýn 1841, 1842, sv. II, str. 314.)] Jak stroj atd. šetří materiál. Chléb. Dureau de la Maile.
Římské peníze: aes grave[*64] - libra mědi (emere per aes et librám[*65].157 [*107]To je as.[*66] V roce 485 od založení města stříbrné denáry = 10 asů (těchto denárů bylo 40 na libru stříbra; v roce 510 u obyvatele Říma činila víc než 2 francouzské libry; u venkovana více než 3 libry. Pařížan sní 0,93 libry chleba; obyvatelé venkova ve 20 departementech, kde je obilí hlavní poživatinou, 1,70.“ (Tamtéž.)164 „V Itálii (dnešní) 1 libra 8 uncí tam, kde je obilí hlavní poživatinou. Proč jedli Římané poměrně více? Původně jedli syrové obilí nebo obilí jen změkčené ve vodě; později přišli na to, že se dá pražit... Ještě později si osvojili umění mlít a zpočátku se jedlo syrové těsto udělané z této mouky. K mletí zrna se užívalo tlouku nebo dvou kamenů, jimiž se o sebe tlouklo nebo [*108]se otáčely jeden na druhém... Toto syrové těsto, puls, si římský voják připravoval na několik dní... Pak byla vynalezena opálka na čištění zrna, našel se způsob oddělování otrub od mouky; nakonec se přidával kvas a zpočátku se chléb jedl syrový, až je náhoda poučila, že když se upeče, zabrání se jeho kysnutí a vydrží déle. Teprve po válce s Perseem, v roce 580, byli v Římě pekaři.“ (Tamtéž, str. 279.) „Před křesťanskou érou neznali Římané větrné mlýny.“ Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 50
(Tamtéž, str. 280.) „Parmentier dokázal, že od Ludvíka XIV. udělalo ve Francii mletí velké pokroky a že rozdíl mezi starým a novým způsobem mletí představuje polovinu chleba získaného z téhož množství obilí. Na roční spotřebu jednoho obyvatele Paříže byly určeny zprvu 4, pak 3, potom 2 a nakonec 11/3 setieru[*70] obilí...166 Tím se snadno vysvětluje obrovský rozdíl mezi denní spotřebou obilí u Římanů a u nás; pro nedokonalost postupů při mletí a přípravě chleba.“ (Tamtéž, str. 281.) „Pozemkový zákon znamenal omezení pozemkového vlastnictví aktivních občanů. Omezení vlastnictví tvořilo základnu existence a rozkvětu starověkých republik.“ (Tamtéž, str. 256, 257.)166 „Důchody státu sestávaly z domén, naturálních dávek, služebností a z některých peněžních dávek placených při dovozu a vývozu zboží nebo uvalených na prodej některých produktů. Tento způsob... existuje ještě skoro beze změny... v otomanské říši... V době Sullovy diktatury a dokonce ještě koncem 7. století od zal. Říma roku 697 činily důchody římské republiky jen 40 miliónů franků ročně... roku 1780 činil důchod tureckého sultána v penězích (piastrech) jen 35 000 000 piastrů čili 70 miliónů franků... Římané i Turci vybírali největší část svého důchodu v naturáliích. U Římanů... činil 1/10 obilí, 1/5 plodů, u Turků kolísal mezi 1/2 až 1/10 produktů... Protože římská říše byla jen obrovský konglomerát nezávislých obcí, byla i většina dávek a výdajů obecní.“ (Str. 402—405). Řím měl za Augusta a Nerona bez předměstí jen 266 684 obyvatel.167 Dureau předpokládá, že ve 4. století křesťanské éry měla předměstí 120 000 obyvatel, střed uvnitř Aureliánových [*109]hradeb 382 695, dohromady 502 695, k tomu 30 000 vojáků a 30 000 cizinců; dohromady 562 000 lidí. 168 Madrid, který byl od Karla V. jedenapůl století hlavním městem části Evropy a poloviny Nového světa, měl mnoho společného s Římem. Ani obyvatelstvo Madridu nerostlo úměrně k jeho politickému významu. (Tamtéž, str. 403, 405—406.) „Stav tehdejší římské společnosti se podobal daleko spíše stavu Ruska nebo otomanské říše než Francie nebo Anglie: málo obchodu a průmyslu, ohromné bohatství vedle krajní bídy.“ (Tamtéž, str. 214.) (Přepych jen v hlavním městě a v sídlech římských satrapů.)169 „Itálie byla v římské době, od zničení Kartága do založení Cařihradu, vůči Řecku a Orientu ve stejné situaci jako Španělsko v 18. století vůči Evropě. Alberoni řekl: ,Španělsko je pro Evropu tím, čím jsou ústa pro tělo; všechno jím prochází a nic v něm nezůstává.* “ (Tamtéž, str. 399—400.) Lichváři měli původně v Římě volnou ruku. Zákon 12 desek (303 od založ. Říma) určoval peněžní úrok na 1 %. (Niebuhr říká 10.)170 Tyto zákony byly ihned překračovány... Duilius (398 od založ. Říma) znovu snížil peněžní úrok na 1 % (unciarium faenus)[*71]. V roce 408 snížen jen na 1/2 %; v roce 413 bylo půjčování na úrok úplně zakázáno plebiscitem, k němuž vyzval tribun Genucius.171... Nepřekvapuje, že v republice, kde byly občanům zakázány výroba a obchod ve velkém i v malém, byl zakázán také obchod penězi. (Tamtéž, sv. II, str. 259—261.) Tento stav trval 300 let, až do obsazení Kartága. (Pak 12 %; obvyklá sazba byla 6 % úroků ročně.) (Tamtéž, str. 261.) Justinián stanovil úroky na 4 %. Usura quincunx[*72] u Trajána je zákonný úrok 5 %... V Egyptě v roce 146 př. Kr. činil obchodní úrok 12 %. (Tamtéž, str. 263.) Nedobrovolné zcizování feudálního pozemkového vlastnictví se rozvíjí spolu s lichvou a penězi.172 „Zavedení peněz, za něž je možno koupit všechno, znamenalo výhodu pro věřitele, který půjčoval peníze [*110]majitelům půdy, a vedlo nutně k zákonnému zcizování za dluhy.“ (John Dalrymple, ,,An Essay towards a generál history of Feudal Property in Great Britain“, 4. vyd., Londýn 1759, str. 124.) Ve středověké Evropě: „Placení zlatem, bylo běžné jen u některých předmětů obchodu, většinou u drahocenných věcí. Většinou se vyskytovalo mimo okruh obchodníků, při darech velmožů, při určitých vysokých poplatcích, těžkých peněžních trestech, koupi pozemků. Nerazené zlato se často vážilo na libry nebo marky (půllibry)... 8 uncí = 1 marka; jedna unce tedy = 2 loty nebo 3 karáty. Z razeného zlata byly až do křižáckých výprav známy jen byzantské solidy, italské tari a arabské maurabotini“ (pozdější maravedi). (Hiillmann, ,,Stádtewesen des Mittelalters“, I. díl, Bonn 1826, str. 402—404.) ,,Podle franckých zákonů byly i solidy pouhé početní mince a Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 51
vyjadřovala se v nich hodnota zemědělských produktů, které měly být odevzdány jako pokuty. Např. u Sasů znamenal solid ročního býčka, jak obvykle vypadá na podzim... Podle ripuárského práva173 představoval solid jednu zdravou krávu... 12 denárů = 1 zlatý solid.“ (Tamtéž, str. 405, 406.) ,,4 tari = 1 byzantský solid... Od 13. století se v Evropě razily různé zlaté mince. Augustaly (císař Fridrich II. na Sicílii: Brindisi a Messina); florentiny čili florény (Florencie 1252); dukáty čili zecchiny (Benátky od roku 1285).“ (Tamtéž, str. 408.) ,,V Uhrách, Německu a Nizozemí se od 14. století razily i velké zlaté mince; v Německu se jim říkalo prostě guldeny.“ (Tamtéž, str. 413). „Při placení stříbrem převládalo obvykle u všech větších plateb vážení, většinou na marky... Při takových platbách se odvažovalo i ražené stříbro, protože mince byly ještě z téměř čistého stříbra, a záleželo tedy jen na váze. Proto i názvy libra (livre, lira)[*73] a marka představovaly zčásti označení pro myšlené čili počítací mince, zčásti přešly na skutečné stříbrné mince. Stříbrné mince: denáry čili krejcary... V Německu se těmto denárům říkalo fenyky (Penig, Penning, Phennig)... už od 9. století. Původně pending, penthing, pfentini,... od pfundig, ve staré podobě pftinding... znamená mající [*111]plnou váhu: tedy denáry mající plnou váhu, pfündige Denare, zkráceně Pündinge... Ještě jeden název pro denáry, užívaný od začátku století ve Francii, Německu, Nizozemí, Anglii podle hvězdy, která na nich byla vyražena místo kříže: sternling, sterling, starling... Denáre Sterlinge = Pfennige Sterlinge... Nizozemských šterlinků připadalo ve 14. století na libru 320, 20 kusů na unci.. .175 Stříbrné solidy, německy Schildlinge[*74], Schillinge... Stříbrné solidy nebyly v raném středověku skutečné mince, nýbrž shrnující pojem pro každých 12 denárů..1 solid zlata = 12 denárů (šterlinků), protože takový byl průměrný poměr zlata a stříbra... Jako drobné peníze byly v oběhu oboly, půl- fenyky, Hálblinge.. .176 S dalším rozšiřováním drobných řemesel si stále více malých obchodních měst a malých knížat opatřovalo právo razit svou místní minci, tj. většinou drobné. Přidávali měď, a tak to šlo pořád dál... tlusté fenyky, tlusté denáry, groše[*75] byly raženy nejdříve v Tours před polovinou 13. století. Tyto groše byly původně dvojité fenyky.“177 „Fakt, že papežové ukládali skoro všem katolickým zemím církevní daně, přispělo nemálo k rozvoji celého peněžnictví v těch částech Evropy, kde rozkvétala řemesla; vyplynuly z toho různé pokusy obcházet církevní zákaz (úroků)... K vymáhání dávek u arcibiskupství za udělení pallia i ostatních poplatků používal papež směnárníků. Ti byli hlavními lichváři a majiteli zastaváren, pod papežskou ochranou. Byli známi už od poloviny 12. století, zvláště v Sieně. ,Veřejní lichváři.' V Anglii se jim říkalo "římsko-biskupští obchodníci s penězi" Někteří biskupové, mezi nimi basilejský, zastavili u Židů biskupský prsten, hedvábná roucha, veškeré kostelní náčiní za pakatel a platili z toho úroky. Ale i sami biskupové, opatové a faráři provozovali lichvu s kostelním náčiním, které za podíl na zisku dávali do zástavy toskánským směnárníkům z Florencie, Sieny a jiných měst“ atd. (Viz tamtéž. Sešit, str. 39.)178 Protože peníze jsou všeobecný ekvivalent, obecná kupní síla, dá se všechno [*112]koupit, všechno se dá přeměnit v peníze. Ale v peníze se to dá přeměnit jen tak, že se to zcizí, že se toho dosavadní držitel zbaví. Všechno je tedy zcizitelné čili individuu lhostejné, pro ně vnější. Takzvané nezcizitelné, věčné statky a jim odpovídající nehybné, pevné vlastnické poměry se tedy tváří v tvář penězům hroutí. Dále, protože peníze samy jsou jen v oběhu a směňují se opět za požitky atd. — za hodnoty, které se nakonec mohou všechny opět redukovat na čistě individuální požitky, má všechno hodnotu jen potud, pokud je to pro individuum. Tím se ruší samostatná hodnota věcí, pokud nespočívá v pouhém jejich bytí pro něco jiného, v jejich relativitě, směnitelnosti — absolutní hodnota všech věcí a poměrů. Všechno je obětováno egoistickému požitku. Neboť tak jako je všechno za peníze zcizitelné, je také všechno za peníze dosažitelné. Všechno se dá dostat za ,,hotové peníze“, které, jako něco, co existuje vně individua, se dají urvat podvodem, násilím atd. Všechno si tedy mohou přisvojit všichni a záleží na náhodě, co si individuum může nebo nemůže přivlastnit, protože to záleží na tom, kolik má peněz. Tím je individuum o sobě kladeno jako vládce všeho. Není absolutních hodnot, protože v penězích je hodnota jako taková relativní. Nic není nezcizitelné, protože všechno se dá zcizit za peníze. Nic Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 52
není vyšší, svaté atd., protože všechno se dá přisvojit za peníze. „Věci svaté“ a „náboženské“, které nemohou být „v ničí prospěch“,179 které „nemohou být odhadovány, zastavovány či zcizovány“, které jsou vyloučeny „z lidského obchodu“,180 neexistují před tváří peněz — tam jsou si všechny věci rovny jako před tváří boží. Znamenité, jak se sama římská církev stává ve středověku hlavním propagátorem peněz.181 „Protože církevní zákon proti lichvářům už dávno ztratil jakýkoli význam, zrušil jej Martin roku 1425 i nominálně.“ (Hüllmann, Städtewesen des Mittelalters“, II. díl, Bonn 1827, str. 55.) „Ve středověku nebyla v žádné zemi obecná úroková sazba. Především faráři byli přísní. Nespolehlivost soudních zařízení pro zajištění půjček. Tím vyšší úroková sazba v jednotlivých případech. Nepatrný peněžní oběh, nutnost uhrazovat většinu plateb v hotových penězích, protože směnečný [*113]obchod se ještě dostatečně nerozvinul. Proto panovala velká různost názorů na úroky a pojem lichváře. Za Karla Velikého se lichvářství vidělo teprve v tom, když někdo bral 100%. VLindau na Bodamském jezeře brali v roce 1344 tamější občané 216 2/3 %. V Curychu stanovila městská rada jako zákonný úrok 43 1/3 %... V Itálii se někdy muselo platit i 40 %, ačkoli v 12.—14. století obvyklá míra nepřekračovala 20 %... Verona nařídila jako zákonný úrok 121/2 % ... Fridrich II. ve svém nařízení... 10 %, ale to platilo jen pro Židy. Za křesťany nechtěl mluvit... 10 % bylo v porýnském Německu běžné už ve 13. století.“ (Tamtéž, str. 55—57.) Produktivní spotřeba. Newman. Proměny kapitálu. Ekonomický cyklus. (Newman.)
„O produktivní spotřebě mluvíme tam, kde spotřeba nějakého zboží je součástí výrobního procesu.“ {Newman, atd., sešit XVII, 10.) ,,Je třeba připomenout, že v těchto případech nedochází k spotřebě hodnoty, protože táž hodnota existuje v nové formě.“ (Tamtéž.)182 Dále „spotřeba je... přisvojování individuálního důchodu pro jeho rozličné účely“. (Tamtéž, str. 297.) „Je třeba zařídit, aby prodej za peníze byl vždy stejně snadný, jako je nyní koupě za peníze, a výroba se stane jednotnou a nikdy neselhávající příčinou poptávky.“ (John Gray, „The Sociál System. Treatise on the Principle of Exchange“, Edinburgh 1831, str. 16.) „Po půdě, kapitálu a práci je čtvrtou nezbytnou podmínkou výroby: okamžitá možnost směny.“ (Tamtéž, str. 18.) „Možnost směňovat“ je pro člověka žijícího ve společnosti „stejně důležitá, jako byla pro Robinsona Crusoe možnost vyrábět.“ (Tamtéž, str. 21.) „Podle Saye úvěr pouze přemisťuje kapitál, ale žádný nevytváří. Tak tomu je jen v jediném případě, když kapitalista poskytne půjčku průmyslníkovi,... nikoli však při úvěru mezi výrobci, když si navzájem poskytují půjčky. To, co jeden výrobce půjčí jinému, to není kapitál; to jsou produkty zboží.
[TEORIE O NADHODNOTĚ] Tyto produkty, tato zboží se mohou stát [*114]a nepochybně se stávají v rukou dlužníka činnými kapitály, tj. pracovními nástroji, ale v rukou svého vlastníka jsou fakticky jen produkty určenými k prodeji, a jsou vždy nečinné... Je třeba rozlišovat mezi produktem a zbožím... a činitelem práce čili produktivním kapitálem. Pokud produkt zůstává v rukou svého výrobce, je jen zbožím nebo, chceme-li, nečinným, inertním kapitálem. Průmyslník, který je jeho držitelem, z něho nejen nemůže získat žádný výnos, ale je to pro něho břemeno, příčina neustálých potíží, režijních výdajů a ztrát; výdaje na skladování, udržování v dobrém stavu a hlídání, úroky z kapitálu atd., nemluvě o úbytku a ztrátách, kterým podléhá skoro každé zboží ležící dlouho ladem... Když prodá toto své zboží na úvěr jinému průmyslníku, který je může použít ve svém vlastním výrobním odvětví, zboží předtím inertní se pro tohoto nového podnikatele stává aktivním kapitálem. V tomto případě to tedy bude znamenat vzrůst produktivního kapitálu na jedné straně bez jakékoli ztráty na druhé straně. A nejen to : předpokládáme-li, že prodávající, když dal Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 53
své zboží na úvěr, dostal přece za ně směnky, které může ihned prodat; není snad jasné, že si tím opatří prostředky, aby mohl opět obnovit své zásoby surovin a pracovních nástrojů a dát se znovu do díla? Jde tu tedy o dvojí vzrůst produktivního kapitálu, jinými slovy obě strany získávají nové možnosti.“ (Charles Coquelin, „Du Crédit et des Banques dans l’industrie“, Revue des Deux Mondes, sv. 31, 1842, str. 799 a násl.) „Jestliže veškeré zboží určené k prodeji přechází rychle, bez zdržování a překážek ze stavu inertního produktu do stavu aktivního kapitálu, jakou to znamená novou aktivitu v zemi !... právě tato rychlá přeměna je dobrodiním, které přináší úvěr... Je to aktivita oběhu... Úvěr tak může obchody průmyslníků zdesateronásobit.. . Za dané období obnovil obchodník nebo výrobce své suroviny a produkty desetkrát místo jednou... Úvěr toho dosahuje tím, že u každého zvyšuje kupní sílu. Místo aby se tato síla omezovala na ty, kdo jsou právě schopni platit, poskytuje ji úvěr všem těm, kdo svým postavením a pověstí skýtají záruku, že v budoucnu zaplatí; poskytuje ji každému, kdo je schopen zužitkovat produkty pomocí práce...[*115]První dobrodiní úvěru tedy je v tom, že rozmnožuje ne-li úhrn hodnot v zemi, tedy alespoň úhrn aktivních hodnot. To je bezprostřední účinek. Z toho vyplývá růst produktivních sil a tedy i růst úhrnu hodnot atd.“ (Tamtéž.)183 Pronájem, je podmíněný prodej čili prodej užívání věci na vymezenou dobu. (Th. Corbet, „An Inquiry into the Causes and Modes of the Wealth of Individuals“ atd., Londýn 1841, str. 81.) „Proměny, jimž je kapitál podroben v procesu výroby. Aby se kapitál mohl stát produktivním, musí být spotřebováván.“ (S. P. Newman, ,,Elements of Political Economý‘\ Andover a New York 1835, str. 80.) ,,Ekonomický cyklus — to je celý průběh výroby od okamžiku, kdy se uskutečnily první výdaje, až do té doby, kdy se dostaví výsledky. 5. zemědělství je jeho počátkem setba a závěrem sklizeň.“ (Tamtéž, str. 81.) Rozdíl mezi fixním a oběžným kapitálem spočívá v tom, že během každého ekonomického cyklu je část kapitálu spotřebována částečně a část úplně. (Tamtéž.) Kapitál je orientován na různé vynakládání. (Tamtéž, str. 82.) To patří do učení o konkurenci.[*76] „Prostředky směny: U málo vyvinutých národů, ať už většinu bohatství společenství tvoří kterékoli zboží nebo ať se kterékoli zboží stává z nějakého důvodu častějším předmětem směny než jiná zboží, je snaha užívat je jako oběžný prostředek. Tak dobytek je směnným prostředkem u pastýřských kmenů, sušené ryby na New Foundlandu, cukr v Západní Indii a tabák ve Virgínii. Vzácné kovy; výhody: a) stejná kvalita ve všech částech světa,... b) možnost rozdělování na malé a přesné díly; c) vzácnost a obtížnost získávání; d) je možno z nich razit mince. (Tamtéž, str. 99—101.)
Dr. Price. Schopnost vlastní kapitálu. [*116]Představa
kapitálu jako podstaty, která samu sebe reprodukuje — jako hodnoty, která se zvěčňuje a zmnožuje na základě své vrozené vlastnosti — vedla k podivuhodným nápadům dr. Price, které daleko překonávají fantazie alchymistů a jimž vážně věřil Pitt, a dokonce z nich ve svých zákonech o umořovacím fondu (viz Lauderdale)184 udělal pilíře své finanční moudrosti. Dále několik pádných výpisků z toho pána: ,,Peníze, které nesou složitý úrok, rostou zpočátku pomalu. Ale pak se tempo růstu neustále zvyšuje a za nějakou dobu se zrychlí tak, že překonává veškerou obrazotvornost. Jeden penny uložený při narození našeho Spasitele na 5% složitý úrok by k dnešku narostl na obnos vyšší, než kolik by vydalo 150 miliónů zeměkoulí, všechny z ryzího zlata. Ale uložen na jednoduchý úrok by za tutéž dobu vzrostl jen na obnos 7 šilinků 4y2 pence. Naše vláda dosud volila pro zlepšení financí spíše ten druhý než první způsob.“ (18, 19. Richard Price, ,,An Appeal to the Public on the Subject of the National Debt“, Londýn 1772, 2. vyd.) (Má takovýto nápad: Vláda by si měla vypůjčovat na jednoduchý úrok a vypůjčené peníze půjčovat na složitý úrok.) Ve svých Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 54
,,Observations on Reversionary Payments“ atd., Londýn 1772, se vznáší ještě výš: „Šilink uložený při narození našeho Spasitele na 6% složitý úrok by vzrostl na obnos větší, než by mohla obsáhnout celá sluneční soustava, předpokládáme-li, že průměr její sféry by se rovnal průměru oběžné dráhy Saturnu.“ (Tamtéž, str. XIII, poznámka.) „Stát se tedy nikdy nemusí dostat do potíží; neboť i při nejmenších úsporách může i ty největší dluhy zaplatit v tak krátké době, jak to vyhovuje jeho zájmům.“ (Tamtéž, str. XIV.) Čacký Price byl prostě oslněn obrovskými čísly, která vycházejí z geometrické řady. < Protože chápal kapitál, bez ohledu na podmínky reprodukce práce, jako samočinnou věc, jako pouhé sebe sama zmnožující číslo, mohl si myslet, že objevil zákony jeho růstu v uvedeném (viz výše) vzorci. Pitt bere ve své řeči z roku 1792, v níž navrhl zvětšení obnosu věnováného [*117]na umořovací fond, tuto mystifikaci pana dr. Price úplně vážně.185 (S = k (1 +z)n)184 , McCulloch uvádí ve svém obchodním slovníku z roku 1847 tyto vlastnosti kovových peněz: Materiál musí být 1. dělitelný na nejmenší dílky; 2. skladovatelný po neomezenou dobu, aniž by se kazil; 3. snadno přenosný z místa na místo díky velké hodnotě obsažené v malém objemu; 4. mince určité denominace musí být vždy co do velikosti i kvality rovná jakékoli jiné minci téže denominace; 5) hodnota materiálu musí být poměrně stálá.“ (581.)187 Proudhon. Kapitál a prostá směna. Přebytek. — Nezbytná nemajetnost dělníků. Townsend. Galiani. — Nekonečno v procesu. Galiani.
celé polemice pana Proudhona s Bastiatem (,,Gratuité du crédit* Discussion entre M. Fr. Bastiat et M. Proudhon“, Paříž 1850) jde u Čackého Proudhona v jádře o to, že se mu půjčování jeví docela jinak než prodávání. Půjčování na úrok znamená „možnost prodávat stále znovu týž předmět a dostávat za něj stále znovu cenu, aniž by majitel někdy postoupil vlastnictví, které prodává.“ (9, v prvním dopise Chevému, redaktorovi ,,La Voix du Peuple“.) Různost formy, v níž tu vystupuje reprodukce kapitálu, ho vede k mylnému názoru, že tato ustavičná reprodukce kapitálu —jehož cena se vždy znovu navrací a vždy znovu je se ziskem směněna za práci, a tento zisk se stále znovu realizuje v koupi a prodeji — konstituuje pojem kapitálu. Mate ho skutečnost, že „předmět“ nestřídá vlastníka, jak je tomu u koupě a prodeje; tedy v podstatě jen forma reprodukce, která je vlastní kapitálu půjčovanému na úroky i fixnímu kapitálu. Při pronájmu domů, o němž hovoří Chevé, je to přímo forma fixního kapitálu. Sledujeme-li oběžný kapitál v celém jeho procesu, ukáže se, že ačkoli se týž předmět (tato určitá libra cukru atd.) neprodává stále znovu, reprodukuje se stále znovu táž hodnota a zcizování postihuje jen formu, nikoli substanci. Lidé, kteří jsou schopni takovýchto námitek, nemají zřejmě ještě jasno v nejzákladnějších [*118]pojmech politické ekonomie. Proudhon nechápe, jak zisk a tedy ani jak úroky vyplývají ze zákona směny hodnot. „Dům“, peníze atd. se tedy nemají směňovat jako „kapitál“, nýbrž jako „zboží... za výrobní cenu“. (Str. 43—44.) Ten čacký mladý muž nechápe, že celá věc je v tom, že hodnota se směňuje za práci podle zákona hodnoty, a aby mohl zrušit úroky, musel by tedy zrušit sám kapitál, výrobní způsob založený na směnné hodnotě, to znamená i námezdní práci.[*77] Pan Proudhon není dokonce schopen pochopit ani pouhý rozdíl mezi půjčkou a prodejem: „Kloboučník, který prodává klobouky... za ně ve skutečnosti dostává hodnotu, ani více ani méně. Ale kapitalista, který půjčuje peníze... dostává nejen svůj kapitál nedotčený zpátky — dostává více než kapitál, více než kolik přináší do směny; ke kapitálu dostává navíc ještě úrok.“ (Str. 69.) Kloboučníci pana Proudhona tedy nezapočítávají do své výrobní ceny ani zisk, ani úroky. Nechápe, že právě tím, že dostanou za své klobouky hodnotu, dostávají více, než kolik je klobouky stály, protože Část této hodnoty se ve směně za práci přisvojuje bez ekvivalentu. Zde se také objevuje jeho velká teze, kterou jsme rozebrali už dříve:188 „Jestliže se v obchodě úroky z kapitálu připojují ke mzdě dělníka, aby dohromady vytvořily cenu zboží, nemůže dělník koupit nazpět to, co sám vyrobil. Zít jako pracující, to je Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 55
princip, který za vlády úroků v sobě obsahuje protiklad.“ (Str. 105.) V dopise IX (str. 144—152) si čacký Proudhon plete peníze jako oběžný prostředek s kapitálem a v důsledku toho usuzuje, že „kapitál“ existující ve Francii vynáší 160 % (totiž 1600 miliónů ročních úroků ze státního dluhu, hypoték atd. při kapitálu ve výši jedné miliardy — „úhrnu hotových peněz obíhajících ve Francii“). Jak málo rozumí kapitálu vůbec i jeho neustálé reprodukci, je vidět z toho, co pokládá za specifické pro kapitál — peníze, tj. peníze vypůjčované jako kapitál: „Protože hromaděním úroků se kapitál—peníze po směně stále vracejí ke svému zdroji, vyplývá z toho, že půjčka poskytovaná stále stejnýma rukama přináší zisk stále stejné [*119]osobě.“ (154.) ,,Veškerá práce má přinášet přebytek“189 (Všechno se má prodávat, nic se nemá půjčovat. To je celá moudrost! Jeho neschopnost pochopit, že směna zboží je založena na směně mezi kapitálem a prací, v níž se vytváří zisk i úroky. Proudhon chce setrvat při nejjednodušší, nej abstraktnější formě směny.) Ještě jedna krásná ukázka z pana Proudhona: „Protože hodnota není nic jiného než poměr a protože všechny produkty jsou k sobě nutně v nějakém poměru, vyplývá z toho, že z hlediska společenského jsou výrobky vždy hodnotami a pevnými hodnotami. Pro společnost neexistuje rozdíl mezi kapitálem a produktem. Tento rozdíl je čistě subjektivní záležitost individuí.“ (250.)190 Protikladná povaha kapitálu a to, že je pro kapitál nezbytné, aby dělník neměl vlastnictví, je naivně vyjádřena u starších anglických ekonomů, např. u reverenda p. J. Townsenda, tvůrce populační teorie, kterou si podvodem přivlastnil Malthus (to je vůbec nestoudný plagiátor, tak např. svou teorii renty si vypůjčil od pachtýře Andersona), a tak ze sebe udělal velkého muže. Townsend říká: „Je zřejmě zákonem přírody, že chudý je do jisté míry nezabezpečen, aby byli vždy k dispozici nějací lidé, kteří by konali ve společnosti ta nejhrubší, nejšpinavější a nejsprostší zaměstnání. Podíl lidského štěstí tím značně roste. Jemnější lidé jsou díky tomu osvobozeni od lopoty a mohou se nerušeně věnovat vyššímu poslání atd.“ („A Dissertation on the Poor-laws.“ Vydání z roku 1817, str. 39.) „Donucování k práci zákonem je provázeno příliš velkými obtížemi, násilím a rozruchem, vyvolává zlou vůli atd., zatímco hlad je nejen tlak mírový, tichý a neustálý, nýbrž jako nejpřirozenější motiv k píli a práci podněcuje nejvyšší výkony.“ (15.) (To je fakticky odpověď na otázku, která práce je produktivnější, zda práce otroka nebo svobodného dělníka. A. Smith nemohl klást takovou otázku, protože kapitalistický výrobní způsob předpokládá svobodnou práci. Na druhé straně rovněž právě rozvinutý vztah kapitálu a práce opravňuje A. Smithe dělit práci na produktivní a neproduktivní. Naproti tomu nudné žertíky lorda Broughama a vážně míněné námitky Sayovy, Storchovy, McCullochovy a všech ostatních [*120]na tom ztroskotávají. A. Smith se dopouští chyby jen v tom, že zpředmětňování práce chápe trochu příliš zhruba jako práci, která se fixuje v nějakém hmatatelném předmětu. Ale to je u něho vedlejší věc, jen neobratnost ve vyjádření.)191 Také u Galianiho se dělníci objevují v důsledku přírodního zákona. Galiani vydal svou knihu v roce 1750. „Bůh učinil, že lidé, kteří vykonávají nejnutnější zaměstnání, se rodí ve velkém množství.“ (Galiani, „Della Moneta“, Scrittori Classici Italiani di Economia Politica. Parte Moderna, sv. III, Milán 1803, str. 78.) Ale zná už správný pojem hodnoty: „Jedině námaha... dává věci její hodnotu.“ (Tamtéž, str. 74.) Práce je ostatně rozdílná i kvalitativně nejen proto, že je vykonávána v různých výrobních odvětvích, nýbrž s větší či menší intenzitou atd. Způsob, jímž se děje vyrovnávání těchto rozdílností a jímž jsou všechny práce redukovány na prostou nekvalifikovanou práci, zde samozřejmě ještě nemůžeme zkoumat. Stačí, že tato redukce je fakticky provedena tím, že produkty veškeré práce se kladou jako hodnoty. Jako hodnoty jsou ekvivalenty v určitých poměrech, samy vyšší druhy práce jsou oceňovány v prosté práci. To se okamžitě objasní, uvážíme-li, že např. kalifornské zlato je produktem prosté práce. A přece se jím platí za každý druh práce. Kvalitativní rozdíl je tedy zrušen a produkt vyššího druhu práce je fakticky zredukován na nějaké množství prosté práce. Tyto přepočty různých kvalit práce jsou zde tedy úplně lhostejné a nijak nenarušují zásadu.192 „Kovů... se užívá jako peněz, protože mají Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 56
hodnotu, nemají hodnotu proto, že se jich užívá jako peněz.“ (Galiani, „Della Moneta“, str. 95.) „Ne množství kovů, nýbrž rychlost oběhu peněz způsobuje, že peněz je málo nebo hodně.“ (Str. 99.) „Peníze jsou dvojího druhu, ideální a reálné, a používá se jich k dvojímu různému účelu, k oceňování věcí a k jejich nakupování. K oceňování se ideální peníze hodí stejně dobře jako reálné, a snad ještě lépe... Jiné použití peněz je nákup těch věcí, které jsou jimi oceňovány... Ceny a smlouvy se vyčíslují v ideálních penězích a realizují v reálných...“ (Str. 112—114.) „Kovy mají tu svéráznost a zvláštnost, £e jedině v nich jsou všechny poměry redukovány na jediný, [*121]kterým je jejich kvantita; že nedostaly od přírody rozdílnou kvalitu ani ve svém vnitřním složení, ani ve své formě a faktuře.“ (Str. 126—127.) To je velmi důležitá připomínka. Hodnota předpokládá společnou substanci a všechny rozdíly, proporce jsou zredukovány na čistě kvantitativní. To je případ drahých kovů, které tak vystupují jako přirozená substance hodnoty. ,,Peníze... jako míra proporce, kterou mají všechny věci k potřebám života — jsou tím, co se jedním slovem dá nazvat cena věcí.“ (Str. 152.) ,,Samy tyto ideální peníze bývají početními penězi, tj. pomocí nich se uzavírají smlouvy a závazky a oceňují všechny věci: je tomu tak proto, že peníze, které jsou dnes ideální, jsou nejstarší peníze každého národa, a svého času byly všechny reálné; a protože byly reálné, používaly se k počítání.“ (Str. 153.) (To také objasňuje po formální stránce ideální peníze Urquhartovy atd. Pro černochy atd. byl prut železa původně reálnými penězi, pak se přeměňuje v ideální peníze, ale současně se snažili uchovat jejich dřívější hodnotu. A protože hodnota železa, jak to vidí v obchodě, se směňuje za zlato atd., ideální prut, aby udržel svou hodnotu, vyjadřuje měnící se proporce skutečných množství železa; je to obtížné počítání a dělá čest schopnosti abstrakce, kterou mají tito pánové.)[*78] [Castlereagh v debatách, vyvolaných výborem pro zlatou zásobu v roce 1810, přicházel s podobnými zmatenými poj my. Krásná věta Galianiho: „Nekonečno, které“ (věci) „nenacházejí v pohybu vpřed, nacházejí v obratu.“ (156.) O užitné hodnotě říká Galiani pěkně: „Cena je vztah... Cena věcí je jejich poměr k naší potřebě; nemá ještě pevnou míru. Snad se tato míra najde. Já sám věřím, že touto mírou je sám člověk.“ (Str. 159, 162.) „Španělsko právě v době, kdy bylo nejbohatší a největší mocností, počítalo na reály a maličké maravedi.“ (Str. 172—173.) „Především on“ (člověk) „je jediným a pravým bohatstvím.“ (Str. 188.) „Bohatství je vztah mezi dvěma osobami.“ (Str. 22 l.)/,,Když se cena jedné věci, tj. její poměr k jiným věcem, mění proporcionálně ke všem věcem, [*122]je to viditelný důkaz toho, že se změnila hodnota této jedné věci> a ne hodnota všech ostatních.“ (Str. 154.) (Výdaje na zachování kapitálu a na opravy se také musí započítávat.) „Pevně stanovené omezení množství papírových peněz by splnilo ten jediný užitečný úkol, který u ostatních peněz plní výrobní náklady. (Str. 300, Opdyke.)m Pouze kvantitativní rozdíl v materiálu peněz: „Peníze se vracejí jen co do druhu“ (při půjčkách); „tato skutečnost odlišuje tento nástroj od všech ostatních prostředků... ukazuje na povahu jeho služeb... jasně dokazuje jedinečnost jeho funkce.“ (267.) „Vlastníme-li peníze, stačí nám pouze jediná směna, abychom si opatřili předmět našich přání, kdežto máme-li jiné produkty pro nás přebytečné, musíme směňovat dvakrát; první směna (která nám opatřuje peníze) je nesrovnatelně obtížnější než druhá.“ (Str. 287— 288.) „Bankéř se od starého lichváře liší... tím, že půjčuje bohatým a zřídka či spíše nikdy chudým. Proto půjčuje s menším rizikem a může si dovolit půjčovat na nižší úroky; z těchto dvou důvodů také nevzbuzuje mezi lidmi nenávist, která stíhá lichváře.“ (F. W. Newman, „Lectures on Political Economy“, Londýn 1851, str. 44.) Půjčky. Storch. — Teorie úspor. Storch. — McCulloch. Přebytek. — Zisk. — Periodické ničení kapitálu. Fullarton. — Amd. Přirozené úroky.
Všichni skrývají a zakopávají peníze velmi tajně a hodně hluboko, zejména však pohané, kteří jsou takřka jedinými pány obchodu a peněz, a pevně věří, že zlato a stříbro, které ukryjí za svého Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 57
života, jim bude sloužit po smrti. (François Bernier, „Voyages contenant la description des états du Grand Mogol“ atd., Paříž 1830, sv. I, str. 314.) , ,Ve svém přírodním stavu je látka... vždy zbavena hodnoty... Teprve prací získává směnnou hodnotu, stává se elementem bohatství.“ (.McCulloch, „Discours sur l’origine, les progrès, les objects particuliers, et l’importance de l’économie politique“ atd., přeložil Prévost, Zeneva a Paříž 1825, str. 57.) [*122]Zboží
ve směně jsou si navzájem mírou. (Storch, „Cours ďéconomie politique“ atd., Paříž 1832, sv. 1, str. 81.) „V obchodu mezi Ruskem a Čínou se všechna zboží oceňují ve stříbře; a přesto se tento obchod uskutečňuje výměnou.“ (Str. 88.)194 ,,Tak jako práce není zdrojem bohatství, není ani jeho mírou.“ (Tamtéž, str. 123.) ,,Smith... se dal strhnout k přesvědčení, že táž příčina, která dává materiálním věcem existenci, je i zdrojem a mírou hodnoty.“ (Str. 124.) „Úrok je cena, která se platí za užívání kapitálu.“ (Str. 336.) ,,Peníze musejí mít přímou hodnotu,... ale založenou na umělé potřebě. Jejich materiál nesmí být nepostradatelný k existenci člověka, protože všechno to jeho množství, které se používá jako peníze, se nedá používat individuálně, musí stále obíhat.“ (Sv. II, str. 113, 114.) ,,Peníze zastupují všechno.“ (Str. 133.) Sv. 5: „Considérations sur la nature du revenu national“, Paříž 1824: ,,Reproduktivní spotřeba nejsou ve vlastním smyslu slova výdaje, jsou to jen zálohy, protože se vracejí těm, kdo je vynakládají.“ (Str. 54.) „Což není zřejmý protimluv v tvrzení, že národy bohatnou svými úsporami čili svým odříkáním, tj. tím, že se dobrovolně odsuzují k chudobě?“ (Str. 176.) „V dobách, kdy v Rusku sloužily jako peníze kůže a kožešiny, vedlo nepohodlí při oběhu tak objemných a pomíjivých peněz k myšlence nahradit je malými kousky cejchované kůže, které se pak staly platnými znaky směnitelnými za kůži a kožešiny... Tuto funkci si udržely až do roku 1700“ (totiž funkci reprezentovat později zlomky stříbrné kopejky) „přinejmenším v městě Kaluga a v jeho okolí, dokud Petr I. (1700) nenařídil jejich výměnu za drobné měděné peníze.“ (Sv. 4, str. 79.) Narážku na zázraky složitého úrokování nacházíme už u velkého bojovníka proti lichvě v 17. století — Josiaha Childa v jeho „Traités sur le commerce“ atd., překlad z angličtiny (anglicky vyšlo 1669), Amsterodam a Berlín 1754. (Str. 115—117.)[*79] „Fakticky se zboží vždycky bude směňovat za větší množství práce, než za jaké se vyrobilo; a právě tento přebytek vytváří zisk." (MacCulloch, [*124]„The Principles of Political Economy“, Edinburgh 1825, str. 221.) Z toho je vidět, jak pěkně pan McCulloch pochopil Ricardovu zásadu. Rozlišuje mezi reálnou a směnnou hodnotou; ta první je množství práce vynaložené na přisvojení nebo výrobu zboží; druhá je schopnost koupit určité množství práce nebo jiných zboží. (Str. 211.) Člověk je právě tak produktem práce jako jakékoli stroje, které zhotovil svou činností; a zdá se nám, že při všech ekonomických zkoumáních by měl být chápán právě z tohoto hlediska. (Tamtéž, str. 115.) Mzda fakticky sestává z části produktu, který je výsledkem dělníkovy práce. (Str. 285.) „Zisk kapitálu je pouze jiný název pro mzdu akumulované práce.“ (Str. 291.) „Periodické ničení kapitálu se stalo nutnou podmínkou existence jakékoli tržní úrokové míry, a z tohoto hlediska nejsou tyto hrozné pohromy, které obvykle očekáváme s takovým neklidem a obavami a které se tolik snažíme odvrátit, možná nic jiného než přirozený a nutný korektiv přespřílišného a zbytnělého nadbytku, léčivá síla, s jejíž pomocí si náš společenský systém, tak jak se v současné době utvářel, může čas od času odpočinout od stále se opakujícího přebujení, které ohrožuje jeho existenci, a tak znovu ozdravit a zlepšit svůj stav.“ [John Fullarton, „On the regulation of currency“ atd., Londýn 1844, str. 165.) Peníze — všeobecná kupní síla. (Chalmers.)195
Kapitál... služby a zboží užívané ve výrobě. Peníze: míra hodnoty, prostředek směny a univerzální ekvivalent; praktičtěji: prostředek k získání kapitálu; jediný prostředek, jímž se dá platit za kapitál Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 58
získaný předtím na úvěr; fakticky — jistota, že získáme ekvivalentní hodnotu v podobě kapitálu. Obchod je směňování kapitálu za kapitál prostřednictvím peněz, a protože smlouva zní na tento prostředek, jedině peníze ji mohou splnit a zaplatit dluh. Při prodeji se za peníze dává jeden kapitál, aby se za něj dostala jeho ekvivalentní hodnota specifikovaná v nějakém jiném druhu kapitálu. Úrok[*80] — úhrada za peněžní půjčku.
ÚROK A ZISK [*125]Vypůjčíme-li
si peníze, abychom si opatřili kapitál, pak je poskytnutá úhrada odměnou za možnost používat kapitál (suroviny, práci, zboží atd.), který tím získáváme. Jestliže si vypůjčíme peníze proto, abychom zaplatili dluh, abychom zaplatili za kapitál, který jsme už předtím získali a užívali (a jsme smluvně zavázáni zaplatit jej v penězích), pak se úhrada poskytuje za užívání peněz samých, a v tomto směru jsou úrok a diskont podobné. Diskont je odměna pouze za peníze samy, za přeměnu úrokových peněz v reálné peníze. Dobrá směnka dává stejnou možnost vládnout kapitálem jako bankovky, odečte-li se srážka na diskont; a směnky se diskontují proto, abychom získali peníze za výhodnější nominále na mzdy a drobné platby v hotových nebo na zaplacení větších závazků, které jsou právě splatné; a také abychom získali výhodu, která vzniká, můžeme-li hotové peníze získat diskontem za nižší sazbu než 5 %, což je běžná srážka z hotových peněz. Hlavně však při diskontu záleží na nabídce a poptávce po penězích, které slouží jako zákonná měna... Úroková sazba závisí hlavně na poptávce a nabídce kapitálu, diskontní sazba plně na nabídce a poptávce po penězích. („The Economist“ z 13. března 1858, Dopis vydavateli.)196 Pan K. Arnd, který je ve svém živlu, když mudruje o „dani ze psů“,197 učinil tento pozoruhodný objev: „V přirozeném průběhu výroby statků je jen jediný jev, který se — v plně civilizovaných zemích — zdá být do určité míry určen k tomu, aby řídil úrokovou sazbu; je to poměr, v němž v evropských lesích přibývá dřeva každoročním přírůstkem. Tento přírůstek existuje naprosto nezávisle na směnné hodnotě dřeva v poměru 3 až 4 ke stu.“ („Die naturgemässe Volkswirtschaft“ atd., Hanau 1845, str. 124, 125.) Tomu by se mělo říkat úroková sazba z lesa. „Přebývající hodnota čili přebytek bude ve všech odvětvích úměrná hodnotě vynaloženého kapitálu.“ (Ricardo.)198 [*126]Při
úroku se musí zkoumat dvě věci: prvé rozdělení zisku na úrok a zisk. (Jako jednotu obou jej Angličané nazývají hrubý zisk[*81].) Tento rozdíl je znatelný, jasně patrný, když stojí proti sobě třída peněžních a třída průmyslových kapitalistů. Za druhé, sám kapitál se stává zbožím čili zboží (peníze) se prodává jako kapitál. To znamená například, že cena kapitálu, tak jako všech ostatních zboží, se řídí podle nabídky a poptávky. Ty určují tedy úrokovou sazbu. Kapitál jako takový zde vstupuje do oběhu. Peněžní a průmysloví kapitalisté mohou tvořit dvě zvláštní třídy jen proto, že zisk je schopen rozdělit se na dva druhy důchodu. Dva druhy kapitalistů jen vyjadřují tento fakt; ale toto rozštěpení, rozdělení zisku na dvě zvláštní formy důchodu už musí být dáno, aby na něm mohly vzniknout dvě zvláštní třídy kapitalistů. Forma úroku je starší než forma zisku. Výše úroku pro prosté zemědělce v Indii vůbec neukazuje na výši zisku, nýbrž na to, že lichvář si ve formě úroku přisvojuje zisk i část mzdy. A je operací hodnou historického smyslu pana Careyho, když se tento úrok srovnává s úrokem, který převládá na anglickém peněžním trhu a který platí anglický kapitalista, a když se z toho usuzuje, oč vyšší je ,,míra práce“[*82] (podíl práce na produktu) v Anglii než v Indii.199 Musel by srovnávat úrok, který platí v Anglii tkalci na ručních stavech, např. v Derbyshire, jimž kapitalista zálohuje Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 59
(půjčuje) materiál i nástroj. Zjistil by, že úrok je tu tak vysoký, že po zaplacení všech položek je dělník nakonec ještě dlužníkem, když kapitalistovi nejen vrátil jeho zálohy, nýbrž mu ještě zadarmo přidal svou práci. Historicky je to tak, že forma průmyslového zisku se objevuje teprve tehdy, když se kapitál už neobjevuje vedle samostatného pracovníka. Zisk se tedy původně jeví tak, jako by byl určen úrokem. Ale v buržoazní ekonomice je úrok určen ziskem a je jen jeho součástí. Zisk musí tedy [*127]být tak velký, aby se z něho dala část vydělit jako úrok. Historicky je to naopak. Úrok musí být natolik stlačen, aby se část nadzisku mohla osamostatnit jako zisk. To je pravý vztah mezi mzdou a ziskem — mezi nutnou prací a nadprací; ale je mezi ziskem a úrokem nějaký vztah kromě toho, který je určen soupeřením mezi těmito dvěma třídami, založenými na těchto různých formách důchodu? Ale aby mohla existovat tato konkurence a tyto dvě třídy, předpokládá to už rozdělení nadhodnoty na zisk a úroky. Kapitál chápaný obecně není pouhá abstrakce. Zkoumám-li např. úhrnný kapitál nějakého národa na rozdíl od celkové úhrnné práce (nebo i pozemkového vlastnictví) nebo zkoumám-li kapitál jako obecnou ekonomickou základnu jedné třídy na rozdíl od jiné třídy, pak jej zkoumám obecně. Tak jako kdybych například zkoumal člověka po fyziologické stránce na rozdíl od zvířete.200 Skutečný rozdíl mezi ziskem a úrokem existuje jako rozdíl mezi třídou peněžních kapitalistů a třídou průmyslových kapitalistů. Aby však takové dvě třídy mohly vystupovat proti sobě, jejich dvojí existence předpokládá rozštěpení nadhodnoty kladené kapitálem. (Politická ekonomie má co dělat se specifickými společenskými formami bohatství či spíše produkce bohatství. Materiál tohoto bohatství, ať už subjektivní jako práce nebo objektivní jako předměty sloužící k uspokojování přirozených nebo historických potřeb, se zprvu jeví jako společný všem výrobním epochám. Tento materiál se tedy zprvu jeví jako pouhý předpoklad, který je úplně mimo oblast zkoumání politické ekonomie a spadá do oblasti zkoumání až tehdy, když je modifikován vztahy vlastními formě nebo když vystupuje jako činitel, který je modifikuje.To obecné, co se o tom dá obvykle říci, se omezuje na abstrakce, které měly určitou historickou hodnotu při prvních pokusech politické ekonomie, když se formy teprve s obtížemi vylupovaly z materiálové podstaty a když se s velkým úsilím fixovaly jako vlastní předmět zkoumání. Později se z nich staly otřepané banality, tím nechutnější, čím vědečtější nároky vznášejí. To se týká všeho, o čem němečtí ekonomové obvykle žvaní pod kategorií ,,statků“.) Důležité je, že úrok i zisk vyjadřují vztahy kapitálu. Jako zvláštní [*128]forma nestojí kapitál nesoucí úroky proti práci, nýbrž proti kapitálu nesoucímu zisk. Ten vztah, kdy na jedné straně dělník vystupuje ještě jako samostatný (pracovník), tedy nějako námezdní dělník, na druhé straně však jeho předmětné podmínky mají už samostatnou existenci vedle něho, představují vlastnictví zvláštní třídy lichvářů, se nutně vyvíjí ve všech výrobních způsobech založených více nebo méně na směně — s rozvojem obchodního majetku nebo peněžního majetku v protikladu ke zvláštním a omezeným formám zemědělského nebo řemeslnického majetku. Sám rozvoj tohoto merkantilního majetku lze chápat jako rozvoj směnné hodnoty a tedy rozvoj oběhu a peněžních vztahů v těchto oblastech. Tento vztah nám ovšem na jedné straně ukazuje osamostatnění, odtržení pracovních podmínek — které stále více vyplývají z oběhu a závisejí na něm — od ekonomického bytí dělníkova. Na druhé straně však toto bytí ještě není podřízeno procesu kapitálu. Výrobní způsob se tedy ještě podstatně nezměnil. Pokud se tento vztah v rámci buržoazní ekonomiky opakuje, je to v zaostalých výrobních odvětvích nebo v takových odvětvích, která se ještě brání zániku v moderním výrobním způsobu. V těchto odvětvích ještě trvá nejodpornější vykořisťování práce a přitom zde vztah kapitálu a práce v sobě nepřináší základnu pro rozvoj nových výrobních sil a zárodek nových historických forem. V samém způsobu výroby se kapitál ještě jeví tak, že je materiálně podřízen jednotlivému dělníkovi nebo dělnické rodině — ať už v řemeslném provozu nebo v drobném zemědělství. Dochází k vykořisťování kapitálem bez kapitalistického výrobního způsobu. Úroková sazba je velmi vysoká, protože zahrnuje zisk a dokonce i část mzdy. Tato forma lichvářství, při níž se kapitál ještě nezmocnil výroby, je tedy kapitálem jen formálně, a předpokládá, že převládají Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 60
předburžoazní formy výroby; ale reprodukuje se znovu v druhořadých oblastech uvnitř buržoazní ekonomiky samé.201 Druhá historická forma úroku: půjčování kapitálu spotřebovávajícímu bohatství. Tato forma se zde jeví jako historicky důležitá, přímo jako jeden z momentů vznikání kapitálu, protože příjem (a [*129]často i půda) pozemkových vlastníků se hromadí a kapitalizuje v kapsách lichvářů. Je to jeden z procesů, jimiž se obíhající kapitál nebo i kapitál ve formě peněz koncentruje u třídy nezávislé na pozemkových vlastnících.202 Formou realizovaného kapitálu i jeho realizované nadhodnoty jsou peníze. Zisk (nejen úrok) se tedy vyjadřuje v penězích, protože se v nich realizuje a měří hodnota. Nezbytnost plateb v penězích — nikoli jen peněz na nákup zboží atd. — se rozvíjí všude tam, kde jsou směnné poměry a oběh peněz. Vůbec není nutné, aby směna probíhala současně. S penězi se objevuje možnost, aby jedna strana zboží předala a druhá strana zaplatila až později. Potřeba peněz pro tento účel (později se rozvinula v půjčky a diskont) je hlavním historickým zdrojem úroku.203 To se nás tu ještě vůbec netýká; je třeba to rozebrat až s úvěrovými vztahy.204 Rozdíl mezi koupí (P—Z) a prodejem (Z—P): „když prodávám, 1. přirážím ke zboží zisk a dostávám ho; 2. dostávám zboží univerzálně reprezentativní nebo směnitelné — peníze, za něž, protože peníze se vždycky dají prodat, mohu kdykoli disponovat jakýmkoli jiným zbožím; vyšší prodejnost peněz je přitom přesným výsledkem čili přirozeným důsledkem menší prodejnosti zboží... Při kupování je tomu jinak. Jestliže někdo kupuje proto, aby znovu prodával nebo dodával spotřebitelům, pak ať je sebevětší pravděpodobnost, že prodá za výnosnou cenu, není to nikdy absolutní jistota... Ale všichni nekupují proto, aby opět prodali, nýbrž kupují pro svůj vlastní užitek čili spotřebu“ atd. (Th. Corbet, ,,An Inquiry into the Causes and Modes ofthe Wealth of Individuals“, Londýn 1841, str. 117—118.) „The Economisť‘ z 10. dubna (1858): „Z parlamentní zprávy přednesené panem Jamesem Wilsonem vysvítá, že mincovna razila v roce 1857 zlato v hodnotě 4 859 000 1. št., z toho 364 000 1. št. v půlsovereignech. Ražba stříbra dosáhla v tom roce 373 000 1. Št., přičemž cena užitého kovu činila 363 000 1. št...... Celkem bylo za deset let končících 31. prosincem 1857 naraženo za 55 239 000 1. št. ve zlatě a za 2 434 000 ve stříbře... Měděných mincí bylo za minulý rok [*130]vyraženo v hodnotě 6720 1. št. — hodnota mědi činila 3492 1. št. ; z toho 3163 v pencích, 2464 v půlpencích a 1120 ve čtvrtpencích... Celková hodnota měděných mincí za posledních deset let činila 141 477 1. št., přičemž měd na jejich zhotovení byla koupena za 73 503 1. št.205 ,,Podle Thomase Culpepera (1641), Josiase Childa (1670), Pater- sona (1694 )a Locka (1700) závisí bohatství na samočinném snížení úrokové sazby zlata a stříbra, i když vynuceném. Tento názor panoval v Anglii skoro dvě staletí.“ (Ganilh.)206 Když Hume v protikladu k Lockovi vykládal určení úrokové sazby z míry zisku,207 měl už před očima mnohem vyšší stupeň rozvoje kapitálu ; a ještě více Bentham, když psal ke konci 18. století svou obhajobu lichvářů.208 (Od Jindřicha VIII. až po Annu docházelo k snižování úroků na základě zákona.) ,,V každé zemi: 1. třída vyrábějící209 a 2. třída peněžní, která žije z úroků svého kapitálu.“ (J. St. Mill, ,,Essays on some Unsettled Questions of Political Economy“, Londýn 1844, str. 110.) ,,Úroky z peněz vybírané v zastavárnách jsou tak nadměrně vysoké proto, že lidé zastavují a vykupují věci několikrát za měsíc a že dávají do zástavy jeden předmět, aby vykoupili zpět jiný, Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 61
přičemž dostanou jen malý obnos. V Londýně je 240 licencovaných zastaváren a v celé zemi asi 1450. Vynaložený kapitál se odhaduje na 1 milión. Přinejmenším třikrát za rok se obrátí... Pokaždé přinese v průměru 331/2% zisku ; a tak nižší vrstvy v Anglii zaplatí ročně milión za krátkodobou půjčku 1 miliónu, nepočítaje věci, o které přijdou, protože propadnou.“ (Str. 114.) (J. D. Tuckett, ,,A History of the Past and Present State of the Labouring Population“ atd., sv. I, Londýn 1846, str. 114.)[*83]
Jak obchodník nastupuje na místo mistra. [*131]„Některé
práce se nemohou provozovat jinak než ve velkém, např. výroba porcelánu, skla atd. Proto nemohou být řemesly. Už ve 13. a 14. století se některé práce, jako tkalcovství, provozovaly ve velkém.“ (Poppe.)210 ,,Ve starších dobách patřily všechny továrny k řemeslu a obchodník byl pro řemeslo jen skladníkem a dopravcem. V soukenických a lnář- ských manufakturách se to ještě velice přísně dodržovalo. Ale postupně se v mnoha místech obchodníci prohlašovali za mistry“ (samozřejmě bez cechovních předsudků, tradic, bez vztahu mistra k tovaryšům) ,,a přijímali do práce tovaryše za denní mzdu.“211 To byl hlavní důvod, proč v Anglii vlastní průmysl pevně zakotvil a rozvíjel se v nestatutárních městech.[*84]
MAJETEK OBCHODNÍKA. Obchodní kapitál[*85] čili peníze, které se projevují jako majetek obchodníka, jsou první formou kapitálu, tj. hodnoty, která pochází výlučně z oběhu (ze směny), uchovává se v něm, reprodukuje a zmnožuje, a tak je jediným účelem tohoto pohybu a této činnosti směnná hodnota. Jde o oba pohyby, kupování za účelem prodeje i prodávání za účelem koupě, ale převládá forma P—Z— Z—P. Peníze a jejich zmnožování se jeví jako jediný účel této operace. Obchodník nenakupuje zboží pro svou vlastní potřebu, pro jeho užitnou hodnotu, ani je neprodává proto, aby například zaplatil smluvní závazky uzavřené v penězích nebo aby získal jiná zboží pro svou potřebu. Jeho přímým cílem je zmnožování hodnoty, a to v její bezprostřední formě jako peněz. Obchodní majetek jsou za prvé peníze jako směnný prostředek; peníze jako zprostředkující pohyb oběhu; kupec směňuje [*132]peníze za zboží, zboží za peníze a naopak. Peníze se tu jeví také jako samoúčel, ale nemusejí proto ještě existovat ve své kovové formě. Zde máme živoucí přeměnu hodnoty v obě formy — formu zboží i formu peněz: lhostejnost hodnoty k určité formě užitné hodnoty, kterou na sebe bere, a současně její metamorfózu ve všechny tyto formy, které se však jeví jen jako převleky. Shrnuje-li činnost obchodu tímto způsobem pohyby oběhu, takže peníze jsou jako majetek obchodníka z jedné strany první existencí kapitálu a také se tak historicky jeví, vystupuje tato forma na druhé straně tak, že přímo odporuje pojmu hodnoty. Levně nakupovat a draho prodávat, to je zákon obchodu. Tedy nikoli směna ekvivalentů, při níi by obchod jako zvláštní výdělečné odvětví byl naopak nemožný. Peníze jako obchodní majetek — jak vystupují v nejrůznějších formách společnosti a na nejrůznějších stupních rozvoje společenských výrobních sil — jsou nicméně pouhým prostředkujícím pohybem mezi krajnostmi, které neovládají, a mezi předpoklady, které nevytvářejí. A. Smith, sv. II. (vyd. Garnier):,,Hlavní obchod ve všech civilizovaných společnostech je ten, který probíhá mezi obyvateli města a obyvateli venkova. Spočívá ve směně přírodních produktů za průmyslové výrobky..., ať už bezprostředně nebo prostřednictvím peněz.“ Obchod je vždy slučujícím prvkem; původně výroba v malém. Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 62
,,Město je ustavičný jarmark nebo trh, kam chodí obyvatelé vesnic, aby tam směňovali své přírodní produkty za průmyslové výrobky. Tento obchod zásobuje obyvatele města surovinami pro jejich práci a prostředky pro obživu. Množství hotových výrobků, které prodávají obyvatelům venkova, nutně určuje množství surovin a potravin, které nakupují.“ Dokud jsou hlavním účelem „prostředky obživy a požitku“, převládá užitná hodnota.212 V pojmu hodnoty je už obsaženo to, že se uchovává a zmnožuje jen výměnou. Existující hodnotu představují však především peníze. „Výroba, která se zaměřuje na věci přesahující absolutní nezbytnost, [*133]se ve městech vytvořila dávno před tím, než se běžně rozšířila u zemědělců na venkově.“ „Ačkoli obyvatelé města dostávají koneckonců svou obživu a všechny prostředky a suroviny pro svou výrobu z venkova, mohou je obyvatelé města, které leží při pobřeží moře nebo u splavné řeky, získávat i z nejvzdálenějších koutů světa, buď výměnou za manufakturní produkt jejich vlastní výroby, nebo tak, že konají službu přepravců mezi vzdálenými zeměmi a směňují mezi nimi jejich produkty. Tak se může některé město stát velmi bohatým, i když je chudá nejen půda v jeho nejbližším okolí, nýbrž i celá země, v níž obchoduje. Každá z těchto zemí může sama o sobě nabídnout městu jen velmi malou část toho, co potřebuje k obživě a pro obchod a výrobu; ale všechny země dohromady mu mohou dodat značné množství prostředků obživy a umožnit velmi různá zaměstnání.“ (Italská města první dosáhla v Evropě významného postavení díky obchodu; za křižáckých výprav — Benátky, Janov, Pisa — částečně dopravou lidí, ale vždycky dodávkami potravin, které tito lidé potřebovali. Tyto republiky plnily jaksi úlohu intendantů těchto armád.) (Tamtéž.)213 Majetek obchodníka, který je ustavičně ve směně a směňuje za účelem směnné hodnoty, představuje fakticky živé peníze. „Obyvatelé obchodních měst dováželi z bohatších zemí velmi drahé exkluzívní předměty a přepychové zboží, a tak podněcovali marnivost velkých pozemkových vlastníků, kteří je horlivě nakupovali a platili za ně spoustami surovin zě svých pozemků. A tak v té době ve většině Evropy představoval obchod směnnou surovinu jedné země za manufakturní výrobky jiné země, která měla pokročilejší průmysl.“ (Str. 454, 455.) „Když tato záliba všeobecně vzrostla natolik, že se vytvořila značná poptávka, obchodníci, aby ušetřili na nákladech za dopravu, se snažili zakládat ve své zemi podobné manufaktury. Tak vznikaly první manufaktury pro prodej na dálku.“ (Tamtéž.)214 Manufaktury vyrábějící přepychové zboží vznikaly ze zahraničního obchodu a byly zakládány obchodníky (zpracovávaly zahraniční suroviny).215 Adam Smith hovoří o manufakturách jiného typu, které [*134]„vznikaly přirozeně a samy od sebe postupným zjemňováním hrubých a domáckých řemesel“. Ty zpracovávaly domácí suroviny.216 Obchodní národy antické doby existovaly jako Epikurovi bohové v intermundiích světa217 či spíše jako Židé v pórech polské společnosti. Většina samostatně a velkoryse rozvinutých obchodních národů nebo měst provozovala zprostředkující obchod, který spočíval na barbarství produkujících národů, a hrála mezi nimi úlohu peněz (prostředníků) ,218 Na předstupních buržoazní společnosti ovládá obchod výrobu; v moderní společnosti je tomu naopak. Obchod bude samozřejmě více nebo méně zpětně působit na společenství, mezi nimiž je provozován. Stále více bude výrobu podřizovat směnné hodnotě a bezprostřední užitnou hodnotu stále více zatlačovat do pozadí, protože jeho vlivem bude obživa stále závislejší na prodeji než na bezprostřední spotřebě výrobku. Obchod rozkládá staré vztahy. Tím zvětšuje oběh peněz. Napřed uchvacuje jen přebytek výroby; stále více se chápe i výroby samé. Ovšem Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 63
toto rozkladné působení závisí velmi mnoho na povaze vyrábějících společenství, mezi nimiž obchod působí. Například staroindickými společenstvími a vůbec asijskými poměry skoro vůbec neotřásl. Podvod při směně je základem obchodu, který vystupuje samostatně.219 Ale kapitál vzniká teprve tehdy, když se obchod zmocňuje výroby samé a když se obchodník stává producentem nebo producent prostě obchodníkem. Proti tomu středověké cechovní zřízení, kastovnictví atd. Vznik kapitálu v jeho adekvátní formě předpokládá však kapitál jako obchodní kapitál, takže se už nevyrábí pro spotřebu více nebo méně zprostředkovanou penězi, ale pro obchod ve velkém. Obchodní majetek jako samostatná ekonomická forma a jako základna obchodních měst a obchodních národů existuje a existovalo <jako prostředník> mezi národy, které jsou na nejrůznějších stupních ekonomického vývoje, a v obchodním městě samém (například staroasijském, řeckém a italském atd. ve středověku) může výroba i nadále existovat v cechovní formě. [*135]Steuart.220 „Obchod je činnost, jíž se bohatství nebo práce buď individuí, nebo společenství může směňovat prostřednictvím vrstvy lidí, nazývaných obchodníky, za ekvivalent, který může uspokojovat veškeré potřeby bez jakéhokoli přerušení výroby nebo zastavení spotřeby. Průmysl je uplatnění důmyslné práce svobodným člověkem na to, aby si pomocí obchodu opatřil ekvivalent vhodný pro uspokojení jakékoli potřeby.“ (Sv. I, str. 166.) ,,Dokud jsou potřeby prosté a není jich mnoho, nachází pracovník dost času, aby sám rozděloval všechny výsledky své práce; jestliže se potřeby znásobí, musí lidé pracovat usilovněji. Čas se stává cenným; proto se zavádí obchod... Obchodník jako prostředník mezi pracovníky a spotřebiteli.“ (Str. 171.) „Hromadění (produktů) v několika málo rukách je úvodem k obchodu.“ (Tamtéž.) „Spotřebitel nekupuje proto, aby znovu prodával. Obchodník kupuje a prodává jen se zřetelem na zisk“ (str. 174) (tj. pro hodnotu). „Nejjednodušší obchod je ten, který se uskutečňuje jako výměna nejnutnějších životních prostředků“ (mezi přebytečnými potravinami pachtýřů a svobodnými dělníky[*86]). „Pokrok je třeba připsat hlavně zavedení peněz.“ (Str. 175—176.) „Pokud jsou vzájemné potřeby uspokojovány výměnným obchodem, nenaskytuje se pro peníze sebemenší příležitost. To je ta nejjednodušší kombinace. Když se potřeby znásobí, výměnný obchod se stává obtížnějším; proto se zavádějí peníze. To je společná cena všech věcí. Vhodný ekvivalent v rukou těch, kdo mají potřeby. Tato operace koupě a prodeje je poněkud složitější než ta předchozí. Tedy 1. výměna; 2. prodej; 3. obchod.221 Musí sem přistoupit obchodník. To, co se dříve nazývalo potřeby, je dnes reprezentováno spotřebitelem, výroba majitelem manufaktury, peníze obchodníkem. Obchodník reprezentuje peníze, protože je nahrazuje úvěrem; a tak jako byly peníze vynalezeny pro ulehčení výměnného obchodu, představuje obchodník se svým úvěrem nové zdokonalení použití peněz. Tato činnost koupě a prodeje je nyní obchod; zbavuje [*136]obě části všech starostí s dopravou a přizpůsobováním jedněch potřeb k druhým či potřeb k penězům; obchodník představuje postupně spotřebitele, výrobce i peníze. Pro spotřebitele představuje výrobce jako celek, pro výrobce spotřebitele jako celek a jeho úvěr nahrazuje oběma třídám užívání peněz.“ (Str. 177, 178.) „Předpokládá se, že obchodnici kupují a prodávají nikoli z nutnosti, nýbrž se zřetelem na zisk.“ (Str. 203.)222 „Teprve průmyslník produkuje pro cizí spotřebu, a ne pro svou vlastní; tyto statky se pro něho stávají užitečnými, až když je smění. Vynucují si tedy obchod čili umění směny. Oceňují se jen podle své směnné hodnoty.“ (Sismondi) „Etudes sur l’économie politique“, sv. II, Brusel 1838, str. 161.) „Obchod zbavil věci, bohatství jejich původního charakteru potřebnosti: obchod redukoval všechny věci na protiklad mezi užitnou a směnnou hodnotou.“ (Str. 162.) Zpočátku je skutečnou mírou hodnot potřeba ;... obchod pak existuje za patriarchálního stavu společnosti, ale neabsorboval celou společnost; obchoduje se jen s přebytkem produkce každého člověka, a ne s tím, co je nutné pro jeho existenci.“ (Str. 162, 163.) „Naproti tomu náš ekonomický pokrok Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 64
charakterizuje to, že obchod na sebe vzal rozdělování celého za rok vyrobeného bohatství, a tím úplně potlačil jeho charakter užitné hodnoty a ponechal mu jen charakter směnné hodnoty.“ (Str. 163.) „Před zavedením obchodu... kvantitativní růst vyrobených produktů představoval přímý růst bohatství. Množství práce, jejímž prostřednictvím byla tato užitečná věc vyrobena, mělo tehdy malý význam... A opravdu, žádaná věc neztrácí nic ze své užitečnosti, ani kdyby k jejímu zhotovení nebylo zapotřebí vůbec žádné práce ; obilí a plátno by byly svým vlastníkům stejně potřebné, i kdyby jim byly spadly z nebe. A to je nepochybně správný způsob oceňování bohatství, požitku a užitečnosti. Ale od toho okamžiku, kdy lidé... učinili svou existenci závislou na směně, kterou by mohli uskutečnit, čili na obchodu, byli donuceni přikročit k jinému způsobu oceňování, ke směnné hodnotě, hodnotě, která nevyplývá z užitečnosti, nýbrž z poměru mezi potřebou celé společnosti a množstvím práce, kterého bylo zapotřebí k tomu, aby byla tato [*137]potřeba uspokojena, nebo také množstvím práce, které by ji mohlo uspokojit v budoucnosti.“ (Str. 266.) „Při oceňování hodnot, které se lidé snažili měřit institucí peněz, je pojem užitečnosti úplně odsunut stranou. Jediné, co se bralo v úvahu, je práce, nutná námaha vynaložená na zhotovení obou vzájemně směňovaných věcí.“ (Str. 267.)[*87] O úroku[*88] říká J. W. Gilbart ve své knize „The History and Prin- ciples of Banking“, Londýn 1834: „Je samozřejmou zásadou přirozeného práva, že člověk, který si půjčuje peníze, aby s jejich pomocí dosáhl zisku, má dát část zisku věřiteli. Člověk obvykle dosahuje zisku díky obchodu. Ale ve středověku bylo obyvatelstvo čistě zemědělské. Z toho důvodu a za feudálního zřízení může existovat jen nevelký obchod, a proto i nepatrný zisk. Proto byly zákony o lichvářství ve středověku oprávněné. Kromě toho v zemědělské zemi člověk zřídkakdy potřebuje peněžní půjčku, pokud ne- zchudl nebo v důsledku neštěstí neupadl do bídy.“ (Str. 163.) „Jindřich VIII. omezil úroky na 10%, Jakub I. na 8 %, Karel II. na 6 %, Anna na 5 % (164, 165.)[*89] V těch dobách byli věřitelé, ne snad podle zákona, ale fakticky monopolisty, a proto je jako ostatní monopolisty bylo nutno omezovat. V naší době míra zisku reguluje úrokovou sazbu, tenkrát úroková sazba regulovala míru zisku. Když věřitel zatížil obchodníka vysokou úrokovou sazbou, musel obchodník přirazit ke svému zboží vyšší míru zisku, musel tedy tahat z kapes kupujících větší obnosy peněz, aby je mohl dát do kapsy věřiteli. Tato dodatečná cena přiražená ke zbožf způsobovala, že veřejnost pozbývala schopnosti a ochoty toto zboží kupovat.“ (Str. 165.)
[KE KAPITOLE O PENĚZÍCH] Obchod s ekvivalenty nemožný. Opdyke. [*138]„Kdyby
neměnné ekvivalenty byly pravidlem, byl by obchod atd. nemožný.“ (G. Opdyke, ,,A Treatise on Political Economy“,.New York 1851, str. 67.) „Pevně stanovené omezení množství tohoto nástroje“ (tj. papírových peněz) „by splnilo ten jediný užitečný úkol, který plní výrobní náklady, pokud jde o druhý nástroj“ (kovové peníze). (Tamtéž, str. 300.) Jistina a úrok.
Úrok. „Jestliže určitá suma drahého kovu poklesne na hodnotě, není to důvod k tomu, aby se za užívání této jeho sumy bralo menší množství peněz, protože má-li jistina pro dlužníka menší hodnotu, pak je pro něho ve stejné míře snazší platit úroky. V Kalifornii 3 % za měsíc, 36% za rok, protože poměry jsou tam nejisté... V Hindustánu, kde výpůjčky indických panovníků jdou na neproduktivní výdaje, je velmi vysoký úrok, 30%, který má v průměru vyvážit kapitálové ztráty věřitelů; tento úrok není v žádném poměru k zisku, jehož by se dalo dosáhnout průmyslovou Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 65
činností.“ („The Economist“ z 22. ledna 1853.) Věřitel „zde stanoví úrok tak vysoko z toho důvodu, aby stačil v krátké době nahradit jistinu nebo aby alespoň, vezme-li se průměr všech jeho půjček, vyvážil jeho ztráty v jednotlivých případech zdánlivě neúměrnými zisky v jiných případech“. (Tamtéž.) „Úroková sazba závisí: 1. na míře zisku; 2. na poměru, v němž se celkový zisk délí mezi dlužníka a věřitele.“ (Tamtéž.) „Nadbytek nebo nedostatek drahých kovů a převažující vysoká nebo nízká úroveň obecných cen určují jen, zda pro uskutečnění směny mezi věřiteli a dlužníky, stejně jako při každém jiném druhu směny, bude zapotřebí větší nebo menší množství peněz.. .[*90] Rozdíl je jen v tom, [*139]že k reprezentování a převodu zapůjčeného kapitálu bude nutná větší suma peněz... poměr mezi obnosem zaplaceným za použití kapitálu a kapitálem vyjadřuje úroková sazba, měřená v penězích.“ (Tamtéž.)223 Dvojí standard. Dříve v zemích, kde bylo zákonným standardem zlato i stříbro, „obíhalo dosud téměř jen stříbro, protože v letech 1800 —1850 mělo zlato tendenci oproti stříbru zdražovat. Zlato v poměru ke stříbru poněkud stouplo a ve Francii ve srovnání s poměrem ke stříbru stanoveným v roce 1802 skýtalo určité ážio. Tak tomu bylo i ve Spojených státech,... v Indii.“ (V Indii je nyní stříbrný standard stejně jako v Holandsku atd.) „Oběh ve Spojených státech byl postižen nejdřív. Značný dovoz zlata z Kalifornie, ážio na stříbro v Evropě... velký vývoz stříbrných mincí a jejich nahrazení zlatém. Vláda Spojených států razila zlaté mince tak nízké hodnoty jako 1 dolar... (Částečné) nahrazení stříbra zlatém ve Francii.“ („The Economist“ z 15. listopadu 1851.)224 „Ať už je ,standard hodnoty' jakýkoli a ať už peníze v oběhu představují jakýkoli určitý díl tohoto standardu, který může být stanoven, mohou mít navzájem určitou a stálou hodnotu jen tehdy, jsou-li podle přání svého držitele směnitelné.“ („The Economist“)225 „Nějaký druh mincí může nést ážio jedině tehdy, když nikdo není nucen jimi platit, ale přitom je každý nucen přijímat je jako zákonnou měnu.“ (The Economist)226 „Z toho vyplývá, že žádná zeme nemůže mít víc než jeden standard (víc než jeden standard míry hodnoty); neboť tento standard musí být uniformní a neměnný. Žádný druh zboží nemá uniformní, neměnnou hodnotu ve srovnání s jiným; takovou hodnotu má jen sám vůči sobě. Jedna zlatá mince má vždy stejnou hodnotu jako druhá, stejnou ryzost, stejnou váhu a stejnou hodnotu na stejném místě; ale to se nedá říci o zlatě a libovolném jiném zboží, například o stříbru.“ („The Economist11 .)227 „Anglická libra šterlinků má o něco méně než 1/3 své původní hodnoty, německý florin 1/6, Skotsko redukovalo před spojením [*140]s Anglií svou libru na 1/36, francouzský livre = 1/74, španělský maravedi = méně než 1/1000 portugalský re klesl ještě níže.“ (Str. 13, Morrison.)229 „Před zákonem z roku 181 9229 existovaly kromě oběhu bankovek ještě další příčiny, které určovaly cenu zlatých slitků: 1. více nebo méně dokonalý stav mincí. Má-li obíhající kovová mince nižší váhu, než činí její standard, musí i sebemenší změna směnného kursu, která vyvolá poptávku po vývozu, zvýšit cenu neražených zlatých zásob, a to přinejmenším o snížení kovového obsahu mincí. 2. Trestní zákony, které zakazovaly tavení a vývoz mincí a dovolovaly obchod se slitky. Při intenzívní poptávce to pro vývoz skýtalo možnost kolísání cen slitků ve srovnání s mincemi, a to dokonce i v těch obdobích, kdy papírové peníze se daly směňovat bez překážek. V letech 1783, 1792, 1795, 1796... roku 1816 stoupla cena zlatých slitků nad cenu ražených mincí, protože ředitelé Anglické banky, kteří si chtěli zajistit obnovení plateb v hotových penězích, přijímali zlato za podstatně vyšší cenu než ražené mince.“ (Fullarton.)230 Standard může být zlatý, i když neobíhá ani jediná unce zlata. („The Economist“.)231 Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 66
„Za Jiřího III. (1774) bylo stříbro zákonným platidlem jen do 25 liber št. Také banka mohla podle zákona platit už jen ve zlatě.“ (Morrison.) „Lord Liverpool prosadil (na začátku 19. století), že stříbro a měď se staly ryze reprezentativními mincemi.“ (Tamtéž.)232 Rozkladné působení peněz. Peníze jsou prostředek, který rozdrobuje majetek.[*91] Urquhartova pitomost o peněžním standardu: „Hodnotu zlata je nutno měřit jím samým; jak může být nějaká substance mírou své vlastní hodnoty v jiných věcech? Hodnotu zlata je nutno stanovit podle jeho vlastní váhy, pod nesprávným názvem pro tuto váhu — jedna unce má stát tolik a tolik liber a zlomků libry. To je falšování míry, a ne stanovení standardu/“ (Urquhart, „Familiar Words.“)233 [*141]Adam
Smith nazývá práci reálnou a peníze nominální mírou hodnoty; práci tedy pokládá za původní míru.234 Hodnota peněz. J. St. Mill. ,,Je-li dáno množství prodaného zboží a počet prodejů a opětných prodejů tohoto zboží, závisí hodnota peněz na množství peněz a na tom, kolika rukama prochází každý peníz v tomto procesu.“ „Množství peněz v oběhu se rovná peněžní hodnotě všeho prodaného zboží, dělené číslem, které vyjadřuje rychlost oběhu.“,,Je-li dán objem zboží a transakcí, je hodnota peněz nepřímo úměrná jejich množství, násobenému rychlostí jejich oběhu.“ Ale všem těmto větám je třeba rozumět jen tak, ,,že jde jen o množství peněz, které opravdu obíhají a skutečně se směňují za zboží“. „Potřebné množství peněz je určeno jednak jejich výrobními náklady, jednak rychlostí jejich oběhu. Je-li dána rychlost oběhu, jsou určující výrobní náklady; jsou-li dány výrobní náklady, závisí množství peněz na rychlosti oběhu.“235 „Peníze nemají jiný ekvivalent než samy sebe nebo to, co je zbožím. Proto všechno degradují. Na počátku 15. století se ve Francii „dávaly Židům do zástavy dokonce i posvěcené církevní nádoby (oltářní kalichy) atd.“ (Augier.)236 Peníze nejsou přímým předmětem spotřeby: „Peníze se nikdy nestávají předmětem spotřeby, zůstávají vždy marchandise,[*92] nikdy se nestanou denrée.[*93] Přímou vnitřní hodnotu mají jen pro společnost; směnnou hodnotu pro každé individuum. Jejich materiál musí tedy mít hodnotu, ovšem založenou na umělé potřebě, nesmí být nepostradatelný pro existenci člověka; neboť celé to jeho množství, které se používá jako peníze, se nedá nikdy použít individuálně: musí neustále obíhat.“ (Storch.)237 John Gray, „The Sociál System. A treatise on the principle of Exchange“, Edinburgh 1831: „Je třeba zařídit, aby prodej za peníze byl vždy stejně snadný, jako je koupě za peníze; výroba se pak stane jednotnou a nikdy neselhávající [*142]příčinou poptávky.“ (Str. 16.) „Nynější mezí výroby je to množství, které se dá prodat se ziskem, a ne to množství, které se dá vyrobit.“ (Str. 54.) „Peníze by měly být pouhou kvitancí, potvrzením toho, že držitel buď přispěl určitou hodnotou do fondu národního bohatství, nebo že získal právo na zmíněnou hodnotu od někoho, kdo do něho přispěl... Peníze by neměly být nic jiného než příruční, přenosné, dělitelné a nenapodobitelné doklady o existenci bohatství, které je k dispozici.“ (Str. 63, 64.) „ Jakmile bude předem odhadnuta hodnota produktu, ať je uložena v bance, a opět vybrána, kdykoli bude zapotřebí; jen s tou všeobecně uznávanou podmínkou, že ten, kdo uloží jakýkoli majetek do předpokládané Národní banky, může z ní vybrat stejnou hodnotu jakéhokoli druhu, místo aby byl nucen vybrat z ní touž věc, kterou do ní vložil... Předpokládaný národní bankéř by přijímal a měl na starosti všechny druhy hodnot a vydával zase jakékoli druhy hodnot.“ (Tamtéž, 68.) „Jestliže peníze,“ říká Gray, „mají stejnou hodnotu jako to, co reprezentují, přestávají vůbec být reprezentantem. Na penězích je hlavně žádoucí, aby jejich majitel byl nucen v tu či onu dobu je Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 67
předložit k platbě tam, odkud je přijal. Ale kdyby peníze měly stejnou vnitřní hodnotu jako to, co se za ně dává, taková nutnost by neexistovala.“ (74.) ,,Znehodnocování kapitálu by mělo jít na národní útraty.“ (Str. [115,] 116.) „Obchod každé země by měl být provozován... národním kapitálem.“ (171.) „Veškerá půda by se měla přeměnit v národní vlastnictví.“ (298.) (John) Gray, „Lectures on the Nature and use of Money“ (Edinburgh 1848): „Člověk jako kolektiv by neměl znát žádnou hranici materiálních prostředků svých požitků kromě vyčerpání buď své píle, nebo svých produktivních sil: kdežto my tím, že jsme přijali peněžní soustavu, která je nesprávná v zásadě a ničivá v praxi, jsme se shodli na tom, že omezíme materiální prostředky svých požitků přesně na to množství, které se dá výhodně směnit zajedno z těch zboží, jež jsou na povrchu zemském nejméně s to kvantitativně narůstat v důsledku lidské práce.“ (Str. 29.) [*143]Dobrá soustava vyžaduje: ,,1. bankovní soustavu, která by svou činností obnovila přirozené vztahy mezi nabídkou a poptávkou; 2. opravdovou míru hodnot místo existující fikce“. (Str. 108.) (V této knize se idea směnné banky rozvíjí až do detailů při zachování nynějšího výrobního způsobu.) ,,Musí existovat minimální cena práce, která se platí v standardních penězích.“ (Str. 160.) „Nazvěme např. nejnižší míru mzdy za 66—72 hodinový týden, jaká může být stanovena zákonem, 20 šilinky čili 1 standardní librou.“ (161.) „Máme zachovat naši fiktivní míru hodnoty, zlato, a tak spoutat výrobní zdroje země, nebo se máme obrátit k přirozené míře hodnot, práci, a tak uvolnit své výrobní zdroje?“ (Str. 169.) „Jakmile by tato minimální mzda byla stanovena... měla by zůstat stejná provždy.“ (174.) „Ať jen zlato a stříbro zaujmou své patřičné místo na trhu vedle másla a vajec, sukna a kalika, a hodnota drahých kovů nás nebude zajímat o nic víc než hodnota diamantů“ atd. (182—183.) „Nelze nic namítat proti zlatu a stříbru, pokud se jich užívá jako nástrojů směny, nýbrž jen pokud se jich užívá jako míry hodnoty... Zakrátko bychom viděli, kolik uncí zlata nebo stříbra bychom mohli dostat v Londýně, Edinburghu nebo Dublině směnou za stolibrovou standardní bankovku.“ (Str. 188.)[*94] Úrok. Tou měrou, jak vzrůstá třída rentiérů, vzrůstá i třída těch, kdo půjčují kapitál, protože to jsou jedni a tíž lidé. Jedině z tohoto důvodu měl úrok ve starých zemích tendenci k poklesu (202, Ramsay.)238 „Je pravděpodobné, že produkce drahých kovů stála ve všech dobách víc, než kolik se vrátilo v jejich hodnotě.“ (W. Jacob, „An Historical Inquiry into the Production and Consumption of the Precious Metals, sv. II, Londýn 1831, str. 101.) Hodnota peněz. Hodnota všech věcí, dělená počtem směn, jejichž předmětem byly počínaje výrobou a konče spotřebitelem, se rovná hodnotě tolarů použitých na jejich nákup, dělené číslem vyjadřujícím, kolikrát tyto tolary přešly za stejné časové období z jedněch rukou do druhých. (Sismondi, „Nouveaux Principes ďEconomie Politique“ atd.)239 [*144]Mylná
teorie cen je nejzřetelněji formulována u Jamese Milla (cituji podle překladu J. T. Parisota — „Elémens ďEconomie Politique“, Paříž 1823.) Hlavní místa z Milla znějí takto: ,,Hodnota peněz se rovná poměru, v němž se směňují za jiné předměty, čili množství peněz, které se dává směnou za určité množství jiných věcí.“ (Str. 128.) Tento poměr je určen celkovým množstvím peněz existujících v dané zemi. Předpokládáme-li na jedné straně všechna zboží dané země a na druhé straně veškeré peníze, pak je zřejmé, že při směně obou těchto stran závisí hodnota peněz, tj. množství zboží, které se za ně směňuje, zcela na jejich vlastním množství.“ (Tamtéž.) „Naprosto stejně je tomu za skutečného stavu věcí. Celkové množství zboží v dané zemi se za celkové množství peněz nesměňuje najednou, nýbrž zboží se směňují po částech, a často po velmi malých částech, v různých obdobích roku. Táž mince, která dnes sloužila této směně, může zítra sloužit jiné. Jedna část peněz může být použita k velkému počtu směn, jiná k Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 68
velmi malému počtu a třetí se hromadí a vůbec neslouží ke směně. Mezi těmito variantami vznikne střední norma, která je založena na počtu směn, k nimž by byla použita každá mince, kdyby všechny peníze uskutečnily stejný počet směn. Stanovíme tuto normu na libovolný počet, např. 10. Kdyby každá mince, která je v zemi, sloužila k 10 nákupům, je to totéž, jako by se byl celkový počet mincí zdesateronásobil a každá z nich sloužila jen k jednomu nákupu. V tomto případě se hodnota všeho zboží rovná desetinásobku hodnoty peněz atd.“ (Str. 129, 130.) „Kdyby se místo toho, aby každá mince sloužila za rok k 10 nákupům, celkové množství peněz zdesateronásobilo a každá mince sloužila jen k jedné směně, je jasné, že každé zvětšení tohoto množství by způsobilo úměrné zmenšení hodnoty každé z těchto mincí. Protože předpokládáme, že masa všeho zboží, za něž se mohou peníze směňovat, zůstává stejná, hodnota celkové masy peněz po zvětšení jejich množství nevzrostla. Předpokládáme-li zvětšení o desetinu, musí se hodnota každé části peněžní masy, např. jedné unce, zmenšit o desetinu.“ (Str. 130, 131.) „Ať už je tedy [*145]míra zvětšení nebo zmenšení celkového množství peněz jakákoli, zůstává-li množství ostatních věcí stejné, hodnota celkového množství peněz a každé jeho části se úměrně zmenšuje nebo zvětšuje. Je jasné, že tato teze je platná absolutně. Pokud došlo k vzestupu nebo poklesu hodnoty peněz a pokud množství zboží, za něž by se peníze mohly směnit, a pohyb oběhu zůstanou stejné, musí být příčinou této změny odpovídající zvětšení nebo zmenšení množství peněz, a nelze ji připisovat žádné jiné příčině. Zmenšuje-li se množství zboží, zatímco množství peněz zůstává stejné, je to totéž, jako by se celkové množství peněz zvětšilo a naopak. Podobné střídání je výsledkem každé změny v pohybu oběhu. Každé zmnožení počtu nákupů vyvolává týž účinek jako celkové zmnožení peněz; zmenšení tohoto počtu vyvolává přímo protikladný účinek.“ (Str. 131, 132.) „Jestliže nějaká část ročního produktu nebyla vůbec směněna, třeba ta, kterou konzumují výrobci, nebo ta, která se nesměňuje za peníze, nesmí se poČítávat, protože to, co se nesměňuje za peníze, ve vztahu k penězům jako by neexistovalo.“ (Str. 131, 132.) „Jakmile může volně docházet ke zvětšení nebo zmenšení množství peněz, řídí se toto množství hodnotou kovu... Zlato a stříbro jsou však zboží, produkty... Výrobní náklady řídí hodnotu zlata a stříbra stejně jako hodnotu všech jiných produktů.“ (Str. 136.) Jalovost tohoto mudrování je zřejmá. 1. Předpokládáme-li, že množství zboží zůstává stejné a právě tak 2. rychlost oběhu, ale přece jen se směňuje větší množství zlata nebo stříbra za stejné množství zboží (aniž by se změnila hodnota, tj. množství práce obsažené ve zlatu a stříbru), předpokládáme přesně to, co jsme chtěli dokázat, totiž že ceny zboží jsou určovány množstvím oběžných prostředků a ne naopak. Mill připouští, že zboží, která nejsou vržena do oběhu, pro peníze neexistují. Stejně tak je jasné, že peníze, které nejsou vrženy do oběhu, neexistují pro zboží. A tak neexistuje ani pevný vztah mezi hodnotou peněz vůbec a jejich množstvím, které vstupuje do oběhu. Fakt, že to množství, které je skutečně v oběhu, dělené počtem svých [*146]oběhů, se rovná hodnotě peněz, je pouze tautologický opis toho, že hodnota zboží vyjádřená v penězích je cena; protože peníze, jež jsou v oběhu, vyjadřují hodnotu zboží, které je do oběhu uvádí —, je i hodnota tohoto zboží určena množstvím obíhajících peněz. 3. Scestnost Millova názoru se zřetelně projevuje v tom, že podle něho se hodnota peněz zmenšuje nebo zvětšuje s „každou změnou v pohybu oběhu“. Ať už libra šterlinků oběhne za den jednou nebo desetkrát, vyjadřuje při každé směně ekvivalent pro zboží, směňuje se za stejnou hodnotu ve zboží. Její vlastní hodnota zůstává při všech směnách stejná, a nezmění ji tedy ani pomalý, ani rychlý oběh. Množství obíhajících peněz se mění, ale nemění se ani hodnota zboží, ani hodnota peněz. „Řekne-li se: kus látky stojí 5 liber št., znamená to: má hodnotu 616 370 gránů standardního zlata. Shora zmíněná úvaha se dá parafrázovat takto: ,Ceny musejí klesat, protože zboží je oceňováno tak, jako by mělo hodnotu tolika a tolika uncí zlata; a množství zlata Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 69
v této zemi se zmenšilo.'“ (J. G. Hubbard, „The Currency and the Country“, Londýn 1843, str. 44— 45.) 4. Mill nejprve teoreticky předpokládá, že celé množství peněz, které je v dané zemi, se směňuje najednou za celé množství zboží, které je v zemi. Potom říká, že tomu tak ve skutečnosti není, a to hlavně proto, že v praxi se děje pravý opak, že se směňují jen díly peněz za díly zboží, a jen nepatrné množství plateb se provádí hotově na místě. Z toho vyplývá, že celkové množství transakcí nebo nákupů, uzavřených v jednom dni vůbec závisí na penězích, které ten den obíhají, a že množství peněz, které obíhá v určitém dnu, není příčinou, nýbrž důsledkem množství předcházejících transakcí, úplně nezávislých na té či oné zásobě peněz. 5. Konečně Mill sám připouští, že při volném oběhu peněz, a my máme co dělat jedině s takovým oběhem, se hodnota peněz určuje jejich výrobními náklady, tj. podle jeho vlastních slov pracovní dobou, která je v nich obsažena.240 Dějiny peněz. V Ricardově pamfletu „Proposals for an Economical and Secure Currency with Observations on the profits of the Bank [*147]of England“, Londýn 1816, je místo, kde hází celý svůj názor přes palubu. Říká tam totiž: „Množství bankovek v oběhu závisí... na obnosu potřebném pro oběh v zemi, a tento obnos se řídí hodnotou standardu, úhrnem plateb a ekonomičností uplatňovanou při jejich provádění.“ (Str. 17, 18.) Za Ludvíka XIV., XV., XVI. platili ve Francii venkované státní daně ještě v naturáliích. (Augier.)241 Ceny a množství oběžného prostředku. „Pouhý vzestup ceny nestačí k tomu, aby se vyvolala poptávka po dodatečném oběživu. K tomu dochází jen tehdy, stoupá-li současně výroba i spotřeba. Např. cena obilí stoupá, ale jeho nabídka klesá. Může se tedy regulovat stejným množstvím oběživa... Stoupají-li však ceny v důsledku stoupající poptávky, nových trhů, rozšiřování výroby, jedním slovem jde-li o stoupání cen a růst celkového množství transakcí, pak je zapotřebí, aby se prostředkování peněz znásobilo co do počtu a rozšířilo co do množství.“ (Fullarton.)242 „Obchod vládne penězům, a ne peníze obchodu. Služebník obchodu se musí měnit podle změn“ (v cenách) „ostatních zboží.“ (D’Avenant)243 „Za feudálních králů klesly ceny těch nemnoha druhů zboží, které lid kupoval, tak hluboko, že žádná zlatá nebo stříbrná mince nebyla dost malá, aby odpovídala platbám za denní potřeby pracujícího... proto bylo oběživo, stejně jako ve starém Římě, jen z méně hodnotných kovů, mědi, cínu, železa.“ (Jacob.)244 Jacob předpokládá, že v tomto století byly 2/3 zlata a stříbra v Evropě v jiných předmětech, v náčiní a v ozdobách, a ne v mincích. (Na jiném místě odhaduje drahé kovy použité tímto způsobem v Evropě a v Americe na 400 miliónů liber šterlinků.)245 Ceny a množství oběžného prostředku. Locke, „The Spectator“ z 19. října 1711, Hume, Montesquieu — jejich učení je založeno na třech tezích: 1. ceny zboží jsou úměrné množství peněz v zemi; 2. mince a oběživo dané země reprezentují veškerou práci a veškeré zboží této země, takže čím je těchto reprezentantů více nebo méně, tím větší nebo menší [*148]množství reprezentované věci připadá na stejné množství peněz; 3. jestliže vzroste množství zboží, je lacinější; jestliže vzroste množství peněz, hodnota zboží stoupá. (Steuart.)[*95] Marky (drobné měděné nebo stříbrné peníze, counters[*96]), v protikladu k penězům, které mají vnitřní hodnotu. (Tamtéž.)246 Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 70
Rozkladné působení peněz. ,,Peníze slouží jako prostředek k tomu, aby se majetek (domy a jiný kapitál) dal rozdělit na nesčetné zlomky •a kus po kuse projíst prostřednictvím směny.“ (Bray.)247 (Nebýt peněz, množství předmětů by bylo nesměnitelné, nezcizitelné.) ,,Když se nepohyblivé a neměnné věci staly předmětem obchodu mezi lidmi právě tak jako věci pohyblivé a vytvořené pro směnu, začalo se užívat peněz jako početního nástroje a míry (square), a díky tomu došly tyto věci ocenění a nabyly hodnoty.“ („Free Trade“, Londýn 1622.)248 Mince. Stříbrné a měděné znaky jsou reprezentanty zlomků libry šterlinků. (Tak je to řečeno v nedávné odpovědi lorda kancléře pokladu.) Směnná hodnota. F. Vidai říká (stejně Lauderdale) (a v určitém ohledu i Ricardo) : „Opravdová společenská hodnota je hodnota užitná čili spotřební; směnná hodnota vyjadřuje jen relativní bohatství každého člena společnosti ve srovnání s jinými.“ (,,F. Vidal, „De la Répartition des Richesses“ atd., Paříž 1846, str. 70.) Na druhé straně vyjadřuje směnná hodnota společenskou formu hodnoty, zatímco užitná hodnota vůbec není její ekonomickou formou, nýbrž vyjadřuje jen bytí produktu atd. pro člověka vůbec.
[K UČENÍ O ZAHRANIČNÍM OBCHODU] Dva národy mohou směňovat podle zákona zisku tak, že oba získávají, ale jeden je vždy ve výhodě.
[Z toho, že zisk může být nižší než nadhodnota, tedy že se kapitál může směňovat se ziskem, aniž by se ve striktním slova smyslu zhodnocoval, vyplývá, že nejen individuální kapitalisté, nýbrž i národy [*149]mohou mezi sebou neustále směňovat, že mohou také neustále opakovat směnu ve stále větší míře, aniž by proto musely získávat rovnoměrně. Jeden národ si může neustále přisvojovat část nadpráce druhého národa, za niž nedává při směně nic, jedině míra není v takovém případě stejná jako při směně mezi kapitalistou a dělníkem.] Peníze ve třetím určení jako peníze.249 (O sobě jsoucí hodnota, ekvivalent atd.) Jak důležitou úlohu peníze stále ještě v tomto určení hrají — dokonce i ve své bezprostřední formě — to se ukazuje v obdobích krizíy při špatných sklizních atd., zkrátka vždy, když jeden národ musí náhle likvidovat svůj účet s druhým národem. Peníze ve své bezprostřední kovové formě se pak jeví jako jediný absolutní platební prostředek., tj. jako jediná protihodnota, jediný přijatelný ekvivalent. Proto také vykonávají pohyb, který je v přímém rozporu s pohybem všech ostatních zboží. Zboží jako platební prostředek atd. se dopravují ze země, kde jsou nejlevnější, do země, kde jsou nejdražší. Peníze naopak ve všech obdobích, kdy se ukazuje jejich specifická povaha, kdy jsou tedy v protikladu ke všem ostatním zbožím požadovány jako pro sebe jsoucí hodnota, jako absolutní ekvivalent, jako všeobecná forma bohatství, v určité formě zlata a stříbra — a takové okamžiky jsou vždy více nebo méně okamžiky krize, ať všeobecné krize nebo obilní krize — zlato a stříbro se pak vždy vyvážejí ze země, kde jsou nejdražší, tj. kde ceny všech zboží relativně nejvíce poklesly — do země, kde jsou nejlevnější, tj. tam, kde ceny zboží jsou relativně vyšší. ,,To je ta zvláštní anomálie v ekonomice směny, anomálie zasluhující zvláštní pozornost, že... směr pohybu (zlata mezi dvěma národy, které oba používají zlata jako oběžného prostředku) jde vždy ze země, kde v tom okamžiku je kov nejdražší, do země, kde je nej levnější, přičemž vzestup tržní ceny kovu k nejvyšší hranici na domácím trhu a pokles ceny na zahraničním trhu jsou nevyhnutelnými výsledky této tendence k odlivu zlata, který následuje po depresi ve směně.“ (J. Fullarton, „On the Regulation of Currencies“ atd., 2. vyd., Londýn 1845, str. 119—120.) Tak jako směna vůbec začíná tam, kde končí jednotlivá společenství, [*150]a peníze jako míra, směnný prostředek a všeobecný ekvivalent, vytvořené samou směnou, nezískávají specifický význam ve vnitřních stycích, nýbrž ve stycích mezi různými společenstvími, národy Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 71
atd., tak také v 16. století, v období dětství buržoazní společnosti, upoutávaly peníze výlučný zájem států a začínající politické ekonomie jako mezinárodní platební prostředek — k likvidaci mezinárodních dluhů. Důležitá úloha, kterou peníze (zlato a stříbro) v této třetí formě ještě hrají v mezinárodních stycích, se plně vyjasnila a byla znovu uznána ekonomy od té doby, co pravidelně po sobě následovaly peněžní krize v letech 1825, 1839, 1847 a 1857. Ekonomové si pomáhají tím, že peníze se prý tady nevyžadují jako oběžný prostředek, nýbrž jako kapitál. To je správné. Ale nesmí se zapomínat, že se vyžaduje kapitál v určité formě zlata a stříbra, a ne ve formě jakéhokoli jiného zboží. Zlato a stříbro se objevují v úloze absolutního mezinárodního platidla, protože představují peníze jako pro sebe jsoucí hodnotu, jako samostatný ekvivalent. ,,Ve skutečnosti to není otázka oběživa, nýbrž kapitálu.“ (Je to spíše otázka peněz, nikoli oběživa, ani kapitálu, protože se nevyžaduje kapitál, který je lhostejný ke speciální formě, v níž existuje, nýbrž hodnota ve specifické formě peněz.)... „Všechny tyto různé příčiny, které za současných podmínek v peněžních záležitostech jsou s to... určovat směr toku zlatých zásob z jedné země do druhé“ (tj. vyvolávat odliv zlata), „se redukují na jedinou, a to saldo v zahraničních platbách a neustále vznikající nutnost převádět kapitál" (ale notabene: kapitál ve formě peněz) „z jedné země do druhé k jeho vyrovnání, například při špatné sklizni... Zda se kapitál převádí ve zboží nebo v kovových penězích, to se nijak netýká povahy transakce“ (týká sejí to, a velmi podstatně!). Dále „válečné výdaje“. (Případ převodu kapitálu s cílem umístit ho na výhodnější úroky se nás tu netýká; právě tak případ (vyrovnání) „za přebytečné množství dovezeného zahraničního zboží“, který pan Fullarton cituje, ačkoli sem tento případ patří jen tehdy, jestliže tento přebytečný dovoz spadá vjedno s krizemi.) (Fullarton, tamtéž, str. 130—131.) „Zlatu se při takovém převodu kapitálu dává přednost“ (ale v případech prudkého odlivu zlata [*151]absolutně nejde o preferování) „jen v těch případech, kdy se tak dá platba provést vhodněji, rychleji nebo výnosněji než jakýmkoli jiným druhem zboží nebo kapitálu.“ (Pan Fullarton posuzuje převod zlata nebo jiné formy kapitálu nesprávně jako věc libovůle, zatímco jde právě o takové případy, kdy se v mezinárodním obchodu musí převádět zlato, stejně jako uvnitř země se směnky musí vyrovnávat v zákonných penězích, a ne v nějaké náhražce.) „Zlato a stříbro... může být vždy přesně a rychle dopraveno na to místo, kde je ho zapotřebí, a dá se spoléhat, že po svém příchodu bude realizovat takřka přesně potřebný obnos; je to lepší než podstupovat riziko a posílat obnos v podobě čaje, kávy, cukru nebo indiga. Zlato a stříbro mají pro tyto případy před všemi ostatními druhy zbozí tu nesmírnou výhodu, že se jich všeobecně používá jako peněz. Obvykle se uzavírají smlouvy o splácení dluhů, ať už domácích nebo zahraničních, nikoli v čaji, kávě, cukru nebo indigu, nýbrž v mincích; a proto poukazování peněz buď v týchž ražených mincích, jaké byly určeny, nebo ve zlatých prutech, které mohou být ihned proměněny v mince prostřednictvím mincovny nebo trhu té země, kam jsou poslány, musí vždy pro odesílatele představovat nejjistější rychlý a přesný způsob platby, kterým neriskuje zklamání v případě poklesu poptávky nebo změny cen.“ (132, 133.) Fullarton uvádí tedy právě tu vlastnost zlata a stříbra, že jsou penězi, všeobecným zbožím smluv, měřítkem hodnot a že mohou být zároveň podle libosti přeměněny na oběžný prostředek. Angličané mají dobrý výraz currency pro peníze jako oběžný prostředek (mince, coin, tomu neodpovídá, protože sama mince je zase zvláštním oběžným prostředkem) a money pro peníze v jejich třetí vlastnosti. Protože však tato vlastnost není zvlášť rozvinutá, prohlašují tyto peníze za kapitál, ačkoli jsou pak znovu nuceni fakticky je rozlišovat jako tuto určitou formu kapitálu od kapitálu vůbec. „Ricardo zastával zřejmě velmi podivné a krajní názory o omezeném rozsahu funkcí, které plní zlato a stříbro při vyrovnávání zahraničních bilancí. Pan Ricardo strávil život uprostřed sporů, které vyvolal re- strikční zákon250 a za tu dlouhou dobu si zvykl považovat všechny [*152]velké výkyvy ve směnném kursu a v ceně zlata za výsledek nadměrného vydávání bankovek Anglickou bankou, a tak byl zřejmě jednu dobu skoro ochoten připustit, že by mohlo existovat něco takového jako pasívní bilance obchodních plateb... A s funkcemi, které vykonává při takových vyrovnáváních zlato, počítal tak málo, že dokonce tvrdil, že odliv zlata na vývoz úplně přestane, jakmile se obnoví platby v hotových penězích a obnoví se kovový základ měny...“ Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 72
(Viz ,,Ricardo's Evidence before the Lords’ Committee of 1819 on the Bank of England“, str. 186.)“... Ale od roku 1800, kdy papírové peníze v Anglii úplně vytlačily zlato, už naši obchodníci ve skutečnosti o zlato nestáli; v důsledku toho, že v kontinentální Evropě byla nejistá situace a vzrůstala tam spotřeba dovážených průmyslových výrobků — průmysl a veškerý rozvoj tam byl totiž přerušován neustálými pohyby okupačních armád — a v důsledku toho, že Anglie získala svou námořní převahou úplný monopol koloniálního obchodu, vývoz zboží z Velké Británie na kontinent neustále výrazně převyšoval její dovoz z Evropy, dokud trvaly obchodní styky; a když byly tyto styky přerušeny berlínským dekretem a milánskými dekrety,251 staly se obchodní transakce příliš bezvýznamnými, než aby jakýmkoli způsobem ovlivňovaly směnný kurs. Byly to zahraniční vojenské výdaje a subvence — a ne potřeby obchodu — které přispěly tak mimořádným způsobem k narušení směnného kursu a k růstu cen zlatých slitků v posledních letech války. Významní ekonomové té doby neměli tedy valnou nebo spíš žádnou možnost v praxi ocenit rozsah citlivosti zahraničních obchodních bilancí.“ (Mysleli si, že s válkou a nadměrnou emisí bankovek přestane mezinárodní převádění zlatých slitků.) ,,Kdyby byl pan Ricardo žil tak dlouho, že by byl svědkem odlivů zlata z let 1825 a 1839, byl by měl bezpochyby důvody ke změně svých názorů.“ (Tamtéž, str. 133—136.) „Cena je peněžní hodnota zboží.“ (Hubbard.)252 „Peníze mají tu vlastnost, že jsou kdykoli směnitelné za to, co měří, a jejich množství, potřebné pro potřeby směny, se musí samozřejmě měnit podle množství majetku, který má být směněn.“ (J. W. Bosanquet, „Metallic, Paper [*153]and Credit Currency“ atd., Londýn 1842, str. 100.) „Jsem ochoten připustit, že zlato je zboží, po němž je tak obecná poptávka, že může vždycky ovládat trh, že může vždycky koupit jiná zboží, kdežto jiná zboží nemohou vždycky koupit zlato. Světové trhy jsou pro zlato otevřeny jako pro takové zboží, na němž se nejméně tratí při nenadálých obtížích postihujících vývoz každého jiného zboží, které se co do množství nebo druhu může vymykat obvyklé poptávce země, do níž je posláno.“ (Th. Tooke, „An Inquiry into the Currency Prin- ciple“ atd., 2. vyd., Londýn 1844, str. 10.) „Je potřebí velmi značné množství drahých kovů, které se dají použít a také se používají jako nejvhodnější prostředek k vyrovnávání mezinárodních bilancí, protože to je zboží, u něhož je větší obecná poptávka a menší sklon ke kolísání tržní hodnoty než u všech ostatních.“ (Tamtéž, str. 13.) Fullarton uvádí tyto příčiny růstu ceny zlatých slitků nad cenu ražených mincí: „Mince se opotřebovávají až o 3—4 % své standardní váhy;... trestní zákony zakazovaly tavení a vývoz mincí, zatímco obchod s kovem, z něhož se tyto mince zhotovovaly, byl úplně svobodný. Tyto příčiny ovšem působily jen při nepříznivém měnovém kursu... (Tržní cena zlatých slitků) však v letech 1816—1821 nepřetržitě klesala na úroveň bankovní ceny zlatých slitků, pokud byl příznivý kurs pro Anglii; při nepříznivém kursu nikdy nepřekročila tu úroveň, která by ty, kdo mince tavili, odškodnila za snížení hodnoty mincí v důsledku opotřebování a za trestní stíhání pro jejich tavení.“ (.Fullarton, viz jeho knihu, str. 7—9.)253 „Od roku 1819 až do dneška, při všech změnách, které peníze prodělaly v tomto období bohatém na události, nestoupla tržní cena zlata v žádném případě nad 78 šilinků za unci ani neklesla pod 77 šilinků 6 pencí, krajní rozpětí tedy činilo jen 6 pencí na unci. Nyní by ani toto rozpětí kolísání nebylo možné; neboť pouze nové zhoršení mincí způsobilo dokonce tak nepatrný vzestup jako 1 1/2 pence na unci čili asi o 1/6 niincovní ceny; a pokles na 77 šilinků 6 pencí je třeba přičíst výlučně okolnosti, že banka pokládala jednu dobu za vhodné stanovit tuto míru jako mez svých nákupů. Tyto okolnosti však už neexistují. Banka po dlouhá léta [*154]platila prakticky 77 šil. 9 pencí za veškeré zlato, které jí bylo dodáno na ražení mincí“ (tj. banka strká do své kapsy mincovné 1% pence, které jí mincovna poskytuje zdarma); ,,a jakmile bude skončena pře- ražba sovereignů, která nyní probíhá, bude tu účinná překážka, dokud se mince znovu neopotřebují, proti jakémukoli budoucímu kolísání ceny zlatých slitků na našem trhu nad nepatrný zlomkový rozdíl mezi 77 šil. 9 pencemi, které platí banka, a mincovní cenou 77 šil. 10% pence.“ (Tamtéž, str. 9, 10.)249 Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 73
Rozpor mezi penězi jako mirou a ekvivalentem na jedné straně a jako oběžným prostředkem na druhé straně. V posledním případě opotřebování, snížení váhy kovu. Už Garnier připomíná, že ,,kdyby měl každý trochu opotřebovaný tolar platit o něco méně než úplně nový, neustále by se brzdil oběh a každá platba by vyvolávala spory“.254 „V nerostné říši se přirozeně hledal a našel materiál předurčený ke hromadění.“ (Garnier.)255 „Protože je zřejmé, že mince samou povahou věci musejí neustále, jednotka po jednotce, ztrácet na hodnotě pouhým faktem běžného a nevyhnutelného odírání (nemluvě ani o tom, že každá obnova je podnětem k činnosti celé legie „hráčů“[*97] a „oděračů“[*98]), není fyzicky možné někdy úplně vymýtit, třeba jen na jeden den, lehké mince z oběhu.“ („The Currency Theory reviewed“ atd. By a Bankerm England, Edin- burgh 1845, str. 69—70.) To bylo napsáno v prosinci 1844jako komentář k účinnosti krátce předtím publikovaných proklamací o obíhajících lehkých zlatých mincích v dopise listu ,,Times“. (Tedy obtíž: jestliže se lehké mince odmítají, pak je veškerý standard nejistý. Jestliže se přijímají, otevírají se dokořán dveře podvodům, a výsledek je stejný.) Říká se tam o zmíněných proklamacích: „Jejich výsledkem bylo fakticky to... že veškeré obíhající zlaté mince byly označeny za nejistý a nezákonný prostředek peněžních transakcí.“ (Tamtéž, str. 68, 69.) „Podle anglického zákona nesmí zlatý sovereign, jakmile jeho váha klesne o více než 0,774 gránů, dále obíhat jako měna. Pro stříbrné [*155]peníze takový zákon není.“ (W. H. Morrison, „Observations on the systém of Metallic Currency adopted in this country“, Londýn 1837, str. 54.) Tvrzení zastánců currency principle, „hodnota oběživa závisí na jeho množství“.256 (.Fullarton, str. 13.) Je-li dána hodnota měny a na druhé straně ceny a množství transakcí (a také rychlost oběhu), může samozřejmě obíhat jen určité množství . Jsou-li dány ceny a množství transakcí i rychlost oběhu, pak toto množství závisí výlučně na hodnotě oběživa. Je-li dána tato hodnota a rychlost oběhu, závisí množství (peněz) výlučně na cenách a množství transakcí. Množství je takto určeno. Obíhají-li tedy reprezentativní peníze — pouhé znaky hodnoty —, závisí na standardu, který představují, jak velké množství jich může obíhat. Z toho se nesprávně usuzuje, že pouhé množství určuje jejich hodnotu. Například lístků, které reprezentují libry, nemůže obíhat stejné množství jako těch, které reprezentují šilinky. Kapitál přinášející zisk je skutečný kapitál, hodnota kladená jako současně se reprodukující a zmnožující i jako neustále sobě rovný předpoklad, odlišný od sebe sama jako od jím vytvořené nadhodnoty. Kapitál nesoucí úroky je opět jen ryze abstraktní forma kapitálu přinášejícího zisk. Protože se kapitál klade jako přinášející zisk, jak to odpovídá jeho hodnotě (za předpokladu určitého stupně produktivní síly), může zboží nebo zboží kladené ve své peněžní formě (v jemu odpovídající formě osamostatnělé hodnoty nebo, jak už to ted můžeme říci, ve formě realizovaného kapitálu) vstoupit do oběhu jako kapitál; kapitál se jako kapitál může stát zbožím. V tomto případě je to kapitál půjčený na úroky. Forma jeho oběhu — nebo směny, jíž prochází — se pak jeví jako forma specificky odlišná od té, kterou jsme zkoumali dosud. Viděli jsme, jak se kapitál klade jednak v určení zboží, jednak v určení peněz; to se však děje jen potud, pokud se obě určení jeví jako momenty koloběhu kapitálu, v nichž se kapitál střídavě realizuje. Jsou to jen pomíjející a neustále znovu vytvářené způsoby jeho existence, momenty jeho životního procesu. Ale kapitál jako kapitál se sám nestal momentem [*156]oběhu; kapitál sám jako zboží. Zboží nebylo prodáno jako kapitál, ani peníze nebyly prodány jako kapitál. Jedním slovem ani zboží, ani peníze — a my máme vlastně zkoumat jen peníze jako adekvátní formu — nevstoupily do oběhu jako hodnoty nesoucí zisk. Maclaren257 říká: Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 74
,„Pan Tooke, pan Fullarton a pan Wilson se domnívají, že peníze obsahují vnitřní hodnotu stejně jako zboží a směňují se za zboží podle této hodnoty, a ne pouze podle okamžité nabídky peněz; a předpokládají spolu s dr. Smithem, že vývoz zlatých slitků probíhá zcela nezávisle na stavu oběživa, a to za účelem vyrovnání bilance mezinárodních dluhů a plateb za taková zboží, jako je obilí, po nichž vzniká neočekávaně poptávka, a že vyvážené slitky se berou z fondu, který není součástí vnitřního oběhu ani neovlivňuje ceny, nýbrž který se odkládá pro tyto účely... Těžko vysvětlit, jakým způsobem se zlatá zásoba podle jejich slov dává stranou pro tyto účely, proč neovlivňuje ceny, jak se může vymykat zákonům poptávky a nabídky, a ačkoli existuje ve formě peněz ležících ladem a určených na nákupy, nepoužívá se pro tento účel ani neovlivňuje ceny možností takového svého použití'. Odpověď na tuto otázku zní, že zmíněná zlatá zásoba reprezentuje nadbytečný kapitál, a ne nadbytečný důchod, a nemůže proto zvyšovat poptávku, pokud zároveň nezvyšuje i nabídku. Kapitál hledající použití není pouhý doplněk ke společenské poptávce. Nemůže se rozplynout v peněžním oběhu. Jestliže má tendenci zvyšovat ceny prostřednictvím poptávky, má současně i tendenci snižovat je odpovídající nabídkou. Peníze jako záruka kapitálu nejsou pouhá kupní síla — kupují jen proto, aby prodávaly, a koneckonců jdou raději za hranice směnou za zahraniční zboží, než aby se vydávaly doma jako pouhý doplněk oběživa. Peníze jako záruka kapitálu nikdy nepřicházejí na trh proto, aby byly vydávány za zboží, protože jejich účelem je reprodukovat zboží; pouze ty peníze, které reprezentují spotřebu, mohou koneckonců ovlivňovat ceny.“ („The Economist“ z 15. května 1858.) ,,Pan Ricardo tvrdí, že ceny jsou závislé na relativním množství oběžného prostředku, případně zboží, že ceny stoupají jen v důsledku [*157]znehodnocení oběživa, tj. když je ho příliš mnoho v poměru ke zboží, a že klesají bud v důsledku zmenšení množství oběživa, nebo v důsledku relativního růstu zásob běžných zboží, které peníze uvádějí do oběhu. Veškeré zlaté slitky a zlaté mince v zemi je třeba podle pana Ricarda pokládat za oběživo [*99], a jestliže oběživo vzrůstá, aniž by odpovídajícím způsobem vzrůstalo množství zboží, znehodnocuje se, a pak je výhodnější vyvážet zlaté slitky než zboží. Na druhé straně jestliže špatná sklizeň nebo jiná pohroma způsobí velké zničení zboží, aniž by se odpovídajícím způsobem změnil objem oběhu, pak oběživo, jehož množství bylo úměrné předpokládanému, a ne náhle sníženému trhu zboží, se opět stává nadbytečným čili „znehodnocuje se“, a musí se zmenšit vývozem, aby se jeho hodnota mohla obnovit. Podle tohoto názoru na oběh, který je základem teorie lorda Overstona, se nabídka oběžných prostředků čili oběživa může vždy do nekonečna zvyšovat co do objemu, přičemž jejich hodnota se snižuje úměrně tomuto růstu; a jejich pravá hodnota může být obnovena jen vývozem přebytečné části. Proto pokládá škola pana Ricarda jakoukoli emisi papírových peněz, která by mohla vyplnit mezeru způsobenou vývozem zlatých slitků a tak předejít „přirozenému“ poklesu cen, k němuž by jinak určitě došlo, za narušování ekonomických zákonů ceny a za opuštění zásad, které by nutně měly regulovat ryze kovové oběživo.“ (Tamtéž.)257
SEŠIT VII. HODNOTA 2 5 8 [*158]Tento
odstavec připojit.
První kategorie, v níž vystupuje buržoazní bohatství, je kategorie zboží. Samo zboží se jeví jako jednota dvou určení. Zboží je užitná hodnota, tj. předmět uspokojování nějaké soustavy lidských potřeb. To je látková stránka zboží, která může být společná těm nejrozdílnějším výrobním epochám a jejíž zkoumání proto nespadá do oblasti politické ekonomie. Užitná hodnota patří do oblasti politické ekonomie, pokud je modifikována moderními výrobními vztahy nebo do nich sama zasahuje jako modifikující činitel. To, co se o tom čistě konvenčně a všeobecně říkává, se omezuje na otřepané pravdy, které měly historickou hodnotu v prvních počátcích této vědy, když se společenské formy buržoazní výroby ještě těžce zbavovaly své Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 75
materiálové slupky a s velkým úsilím se fixovaly jako samostatné předměty zkoumání. Ve skutečnosti však je užitná hodnota zboží daný předpoklad — materiální základna, k níž přistupuje určitý ekonomický vztah. Teprve tento určitý vztah činí z užitné hodnoty zboží. Pšenice má např. stejnou užitnou hodnotu, ať ji pěstují otroci, nevolníci nebo svobodní dělníci. Neztratila by svou užitnou hodnotu, ani kdyby padala z nebe. Jak se užitná hodnota přeměňuje ve zboží? V nositele směnné hodnoty? Užitná hodnota a směnná hodnota, ačkoli jsou ve zboží bezprostředně spojeny, se právě tak bezprostředně od sebe oddělují. Nejenže není směnná hodnota určována užitnou hodnotou, nýbrž zboží se naopak teprve tehdy stává zbožím, teprve tehdy se realizuje jako směnná hodnota, když se k ní její majitel nechová jako k užitné hodnotě. Užitné hodnoty si přisvojuje jen jejich zcizením, jejich směnou za jiná zboží. Přisvojování prostřednictvím [*160]zcizení je základní forma takové společenské soustavy výroby, jejíž nejjednodušším, nejabstraktnějším výrazem je směnná hodnota. Předpokládá se užitná hodnota zboží, ale ne pro jeho vlastníka, nýbrž pro společnost vůbec. (Tak jako manchesterská rodina továrních dělníků, kde jsou děti ke svým rodičům ve směnném vztahu a platí jim za stravu a byt, nepředstavuje tradiční ekonomickou organizaci rodiny, ani soustava moderní soukromé směny naprosto není přirozenou ekonomií společeností. Směna nezačíná mezi individui uvnitř jednoho společenství, nýbrž tam, kde společenství končí — na jejich hranici, ve styčném bodu různých společenství. Občinové vlastnictví bylo nedávno objeveno jako zvláštní slovanská kuriozita.259 Opravdovou vzorkovnici nejrůznějších forem podobných ekonomických společenství, více nebo méně rozložených, ale ještě úplně rozpoznatelných, nám však poskytuje Indie; a důkladnější historické bádání odhaluje, že takové společenství bylo východiskem všech kulturních národů. Systém výroby založený na soukromé směně znamená především historický rozklad tohoto prvobytného komunismu. Ovšem celá řada ekonomických soustav je zase mezi moderním světem, v němž směnná hodnota ovládá výrobu v celé její šíři a hloubce, a společenskými formacemi, jejichž základnou je občinové vlastnictví sice již rozpadlé, ale aniž [.. .][*100]
Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 76
POZNÁMKY - GRUNDRISSE II. Poznámky ke třetímu svazku Rukopisů „Grundrisse“. V tomto dokumentu jsou tyto poznámky uvedeny jako horní index bez hvězdičky a bez závorky.
Čísla stránek uvedená u poznámek na jejich konci jsou v textu tohoto dokumentu uvedena jako dolní index v hranaté závorce s hvězdičkou. Poslední číslo u poznámky je odkaz na stránku, na které se poznámka vyskytuje. Pokud je tedy, například, uvedeno v poznámkách níže, že pozn. 4 se vyskytuje na stránce 10, v tomto dokumentu hledejte dolní index „[*10]”. Odkazy na Hegelovy spisy jsou odkazy na vydání „Hegel, Sämtliche Werke, Jubiläumsausgabe, vyd. Glöckner ve 20 svazcích, Stuttgart 1927—192“. Dále jen „Hegel“. Odkazy na Marx-Engels, Gesamtausgabe se označují dále zkratkou “MEGA” – viz poznámka 14. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse* čes. vyd. část II, 1974, str. 25, 287, 288, 317, 357, 360 a 376. - 9. Srovnej tamtéž, str. 283—285. — 9. Srovnej Hegel, Sämtliche Werke,* Jubiläumsausgabe, vyd. Glöckner, Stuttgart 1927-1929, sv. IV, str. 551-596. - 10. Srovnej K. Marx, „Rukopisy ,Grundrisse* “, čes. vyd. část II, 1974, str. 317. – 10. Narážka na Spinozův výrok „pod zorným úhlem věčnosti“, s nímž se nejednou setkáváme v jeho „Etice“ (srovnej Opera atd. Ethices, část II, teoréma 44, korollár 2 a část V, teorémy 22—36). — 10. Srovnej K. Marx, „Rukopisy ,Grundrisse* čes. vyd. část I, 1971, str. 297—313 a tento svazek, str. 9. — 10. Srovnej tamtéž, část II, 1974, str. 244. — 10. Srovnej tamtéž, část I, 1971, str. 297—306 a část II, 1974, str. 39—42, 198—201. 330, 335-337. - 11. Srovnej tamtéž, část II, 1974, str. 326—332 a 334—335. — 11. Srovnej tamtéž, část II, 1974, str. 340—341. — 14. Srovnej tamtéž, str. 362—366. — 15. Srovnej tamtéž, část I, 1971, str. 227 a část II, 1974, str. 230—233. — 15. Srovnej tamtéž, část II, 1974, str. 171, 174, 266,277—280,286—287, 291, 298. — 15, 16. Srovnej A. Smith, „Recherches“ atd., sv. 1, str. 193. Srovnej dále Marx-Engels, Gesamtausgabe, 1/3, str. 467—468 (Marxovy výpisky ze Smitha). — 15. Srovnej K. Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’’ “, čes. vyd. část II, 1974, str. 171. — 15. Srovnej MEGA, 1/3, str. 509 (Marxovy výpisky z Ricarda). — 16. Srovnej Ramsay, „An Essay on the Distribution of Wealth“, Edinburgh 1836, str. 179—180. Stránky udané v textu odkazují na Marxův sešit s výpisky. — 17. Srovnej K. Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část II, 1974, str. 369. — 17. Srovnej K. Marx, „Grundrisse der Kritik der politischen Ökonomie“, Berlín 1953, str. 826 (Marxovy výpisky z Ricarda z let 1850—1851). Při odkazu na Ricardovu knihu Marx v textu omylem uvedl str. 23 místo 123. — 17. Srovnej tamtéž. Při odkazu na Ricardovu knihu Marx v textu mylně uvedl pouze str. 121. — 17. Srovnej K. Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část II, 1974, str. 317 a tento svazek, str. 10.— 18. Srovnej tamtéž, str. 142 a 291. — 18. Srovnej tamtéž, str. 359—360, 369, 375; viz dále tento svazek, str. 15. — 18. Srovnej Justus von Liebig, „Die organische Chemie in ihrer Anwendung auf Agrikultur und Physiologie“, 4. vyd., 1842; J. F. W. Johnston, „Lectures on Agricultural Chemistry and Geology“, 2. vyd., Londýn 1847; J. F. W. Johnston, „Catechism of Agricultural Chemistry and Geology“, 23. vyd., Edinburgh 1849. Marx si dělal výpisky ze všech tří děl; srovnej Marxův dopis Engelsovi ze 13. října 1851 (Spisy, sv. 27, čes. vyd. 1968, str. 406). — 18. Srovnej K. Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’” čes. vyd. část II, 1974, str. 246. — 18. Srovnej tamtéž, čes. vyd/část I, 1971, str. 375—381. — 19. Srovnej Bastiat, Frédéric a Proudhon, Pierre-Joseph, „Gratuité du Crédit“ atd., Paříž 1850, str. 122. Dále srovnej „Rukopisy ,Grundrisse;” čes. vyd. část II, 1974, str. 333. — 19. Srovnej tamtéž, str. 130—131. — 19. Srovnej K. Marx, „Grundrisse der Kritik der politischen Ökonomie“, Berlín 1953, str. 827 (výpisky z Ricarda). — 20. Srovnej K. Marx, „Rukopisy ,Grundrisse* čes. vyd. část I, 1971, str. 342. — 21. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část II, 1974, str. 217—218; dále viz tento svazek, str. 17—18. — 21. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse* čes. vyd. část I, 1971, str. 381. — 22. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část II, 1974, str. 215, 308 a 343 až 344. — 23. Srovnej „Rukopisy,Grundrisse’ “, čes. vyd. část II, 1974, str. 144, 274—275, 287, 306-307, 365-366. — 23. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse* čes. vyd. část I, 1971, str. 41. — 23. Srovnej Sismondi, „Nouveaux Principes“ atd., sv. I, str. 90. Římská číslice v textu odkazuje na stránku chybějícího Marxova sešitu. — 23. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, češ. vyd. část I, 1971, str. 217. — 23. Srovnej Sismondi, „Nouveaux Principes“ atd., sv. 1, str. 81. — 23. Srovnej tamtéž, str. 82. Římská číslice odkazuje na Marxův sešit s výpisky. — 23.
Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 77
40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86 87 88 89 90 91 92
Srovnej tamtéž, str. 89. Římská číslice odkazuje na Marxův sešit s výpisky. Viz též „Rukopisy ,Grundrisse* čes. vyd. část I, 1971, str. 224 a část II, 1974, str. 154. — 24. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část II, 1974, str. 356 a dále tento svazek, str. 12—13. — 24. Srovnej tamtéž, část II, 1974, str. 354—355; viz dále tento svazek, str. 56 až 57, 126-130, 137 a 143. - 25. Srovnej Torrens, „An Essay“ atd., str. 51 a 52. Odkaz IX, 30 se týká Marxova sešitu s výpisky. — 25. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse‘ čes. vyd. část I, 1971, str. 240 a část II, 1974, str. 131. - 25. Srovnej tamtéž, část I, 1971, str. 227. — 25. Srovnej tamtéž, část II, 1974, str. 286—287, 355, 357—359; část III (tento svazek), str. 18. — 25. Srovnej tamtéž, část II, 1974, str. 350—353. — 26. Srovnej tamtéž, část II, 1974, str. 338 a část III (tento svazek), str. 14, 15. — 26. Srovnej tamtéž, část II, 1974, str. 331. — 28. Srovnej tamtéž, str. 251, 258, 334—335. — 30. Srovnej tamtéž, str. 328—329, 330, 334, 336—337, 338, 341, 344, 348. Viz dále část III (tento svazek), str. 13 a 14. — 30. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “ část II, 1974, str. 331 a 374. — 30. Srovnej tamtéž, str. 342; viz dále část III (tento svazek), str. 29. — 31. Srovnej tamtéž, část II, str. 320—321 a 342 a část III (tento svazek), str. 28 až 29. - 32. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse‘ část II, 1974, str. 62—63. — 32. Srovnej tamtéž, str. 317. Viz dále část III (tento svazek), str. 10, 17—18, 21 a 26. - 32. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část II, 1974, str. 356. Viz dále část III (tento svazek), str. 12—13 a 24. — 32. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse‘ čes. vyd. část II, 1974, str. 112—115. — 33. Srovnej tamtéž, str. 370—371. — 34. Srovnej tamtéž, str. 345—346. — 34. Srovnej Karel Marx, Kapitál, díl I, čes. vyd. 1954, str. 395. — 34. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse‘ čes. vyd. část II, 1974, str. 335. — 35. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 274—281,284—288, 297—313, 319—372; část II, 1974, str. 14— 17 a část III (tento svazek), str. 30, 35. - 36. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část II, 1974, str. 363. — 36. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse‘ čes. vyd. část I, 1971, str. 333—369. — 37. Srovnej tamtéž, část I, 1971, str. 309. — 37. Srovnej tamtéž, část I, 1971, str. 274 a násl. — 41. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část II, 1974, str. 213—216, 306 až 309, 310, 354. - 41. Marx má na mysli knihu Benjamina Thompsona (hraběte Rumforda) „Essays, political, economical and philosophical“, sv. I, Londýn 1796, obsahující různé recepty, „jak drahé normální předměty pro spotřebu dělníků nahradit levnými náhražkami“ (srovnej Marxův „Kapitál“, díl I, čes. vyd. 1954, str. 633—634. — 41. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 317; část II, 1974, str. 142, 176, 294. - 42. Srovnej „The Economist“ atd., sv. V, čís. 193 z 8. května 1847, str. 520, článek „Nature of Capital and Functions of Money“. Marx omylem odkazuje na str. 519. - 44. Srovnej „The Economist“ atd., sv. V, čís. 195 z 22. května 1847, str. 575, článek „A Reply to Further Remarks on the Proposed Substitution of One Pound Notes For Gold“. — 44. Srovnej „The Economist“ atd., sv. V, čís. 219 ze 6. listopadu 1847, str. 1271, článek „Fixed and Floating Capital“. — 44. Srovnej A. Smith, „An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations“, sv. I, Londýn 1835, str. 64. — 45. Míní se stránky Stuartova díla (viz tento svazek, str. 44). — 46 Na anglický časopis „The Spectator“, který vycházel v Londýně v letech 1711 až 1714 a dále na Locka, Huma a Montesquieua se Marx odvolává na základč knihy Jamese Steuarta ,,An Inquiry into the Principles of Political Oeconomy“, sv. I, Dublin 1770, str. 399. Odkaz na str. 26 se vztahuje na Marxův sešit s výpisky. — 47. Srovnej James Steuart, „An Inquiry“ atd., sv. I, str. 403—405. Stránky uvedené v textu se týkají Marxova sešitu s výpisky. — 47. Tamtéž, sv. II, str. 104. — 48. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část II, 1974, str. 225 a 301. Viz též K. Marx, „Ke kritice politické ekonomie“, Spisy, sv. 13, čes. vyd. 1963, str. 158. - 49. Srovnej W. M. Gouge, „A Short History of Paper Money and Banking in the United States“ atd., Filadelfie 1833, část II, str. 5— 6. — 50. Srovnej J. D. Tuckett, „A History of the Past and Present State of the Labouring Population“ atd., Londýn 1846, sv. I, str. 136— 137. — 50. Tamtéž, str. 138—141. — 50. Tamtéž, str. 143—144. — 51. Tamtéž, str. 132, 135 a 136. — 51. Tamtéž, str. 157, poznámka. — 51. Tamtéž, str. 171—179. — 51. Tamtéž, str. 204. — 51. Odkaz na str. 348 se týká sv. II Tuckettovy práce. — 52. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse‘ čes. vyd. část II, 1974, str. 121, 369—371; část III (tento svazek), str. 34. — 53. Srovnej William Blake, „Observations on the Effects produced by the Expenditure of Government during the Restriction of Gash Payments“, Londýn 1823, str. 50-57, 62-67, 69, 72-75, 77 a 80-82. - 54. Srovnej tamtéž, str. 65. — 54. Tamtéž, str. 64—65 a 72—74. — 55.
Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 78
93 94 95 96 97 98 99 100 101 102 103 104 105 106 107 108 109 110 111 112 113 114 115 116 117 118 119 120 121 122 123 124 125 126 127 128 129 130 131 132 133 134 135 136 137 138 139 140 141 142 143 144 145
Srovnej F. M. Eden, „The State of the Poor; or an History of the Labouring Classes in England“, sv. I, Londýn 1797, str. 110— 120. — 56. J. D. Tuckett, ,,A History of the Past and Present State of the Labouring Population“ atd., Londýn 1846, sv. I, str. 136—137. — 56. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse‘ čes. vyd. část II, 1974, str. 354—356 a část III (tento svazek), str. 22. — 57. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 186—196; část II, 1974, str. 287, 304, 353 a část III (tento svazek), str. 149—154 a 156—157. O různých teoriích směnečného kursu shromáždil Marx velmi bohatý faktický materiál. Kriticky jej utřídil a zhodnotil v náčrtu nazvaném „Peněžnictví, úvěrování, krize“, který napsal asi mezi listopadem 1854 a lednem 1855. — 57. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 67—197, a Marxův dopis Engelsovi z 2. dubna 1858, Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 347—353. — 57. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 166. — 58. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 98 a 123; část III (tento svazek), str. 140. — 58. Srovnej tamtéž, část I, 1971, str. 98; část III (tento svazek) str. 48. — 58. Marx použil pro tento ceník některé číslo časopisu „Economist“ mezi 6. únorem a 6. březnem 1858. — 60. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 130. — 61. Tamtéž, str. 130—150. — 61. K tomuto citátu Marx neudává pramen. — 61. Srovnej „The Economist“ atd., sv. XVI, čís. 759 z 13. března 1858, str. 290, článek „Will the low rate of interest last? To the Editor of the Economist“. — 61. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 217—219; část III (tento svazek), str. 57—57. — 62. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse‘ čes. vyd. část I, 1971, str. 82 a 129. — 63. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část II, 1974, str. 31—42 a 164. — 63. Srovnej D. Urquhart, „Familiar Words“, Londýn 1856, str. 112. — 63. Srovnej Hegel, sv. XV, str. 150—166. — 64. Srovnej „The Economis“ atd., sv. XVI, čís. 759 z 13. března 1858, str. 300. — 64. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse‘ čes. vyd. část I, 1971, str. 109—130. — 67. Tamtéž, str. 195. — 69. Srovnej James Steuart, „An Inquiry into the Principles of Political Oeconomy“, sv. II, str. 110. — 69. Tamtéž, str. 155—156. — 70. Srovnej W. Cobbet, „Paper against Gold“, Londýn 1828, např. str. 2. — 73. Z Marxova sešitu s výpisky je patrné, že vycházel z předpokladu, že jeden z autorů „Gemini“ je sám Attwood. Viz seznam literatury a jmenný rejstřík zařazený v tomto svazku. Srovnej také „Rukopisy ,Grundrisse‘ čes. vyd. část II, 1974, str. 19. - 73. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 86—116, 119, 217, a 272; část II, 1974, str. 19-20, 30-31, 127, 177; část III (tento svazek), str. 141-143. - 74. Viz Marxův dopis Engelsovi z 2. dubna 1858, Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 348—351 a Marxův dopis Engelsovi z 22. července 1859, tamtéž, str. 511. — 74. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse‘“, čes. vyd. část I, str. 86—103, 109—112, 202 a 231; část III (tento svazek), str. 62—63. — 74. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 240. O bankovnictví se mělo zřejmě pojednávat při učení o úroku a úvěru. Viz např. „Rukopisy ,Grundrisse‘ ", část II, 1974, str. 62-63, 146-147, 265-266, 289-290. -74. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse‘ čes. vyd. část I, 1971, str. 195 a 175. — 75. Srovnej G. Garnier, „Histoire de la Monnaie“ atd., Paříž 1819, sv. 2, str. 11. — 75. Srovnej tamtéž, str. 7 a dále Dureau de la Malle, „Economie politique“ atd., sv. 1, str. 67, poznámka. — 75. Srovnej G. Gamier, „Histoire de la Monnaie“ atd., sv. 2, str. 14—24. — 76. Srovnej G. Garnier, „Histoire de la Monnaie“ atd., sv. 1, str. 76—77 a 125. — 77. S. Bailey, „Money and its vicissitudes in value“ atd., Londýn 1837, str. 9—11 a 102-103. - 78. Srovnej Adam Müller, „Die Elemente der Staatskunst“, Berlin 1809, díl 2, str. 190. - 79, 88. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 159. — 84. Srovnej „Rukopisv ,Grundrisse£ čes. vyd. část I, 1971, str. 180—181; část II, 1974, str. 99. - 84. Srovnej „The Economist“ atd., sv. I, čís. 37 z 11. května 1844, str. 771, článek „The first step in the currency question. — Sir Robert Peel“. — 85. Srovnej „The Economist“ atd., sv. I, čís. 42 z 15. června 1844, str. 890, článek „The action of Money on Prices“. — 85. Srovnej „The Economist“ atd., sv. I, čís. 57 z 28. září 1844, str. 1251—1253, článek „Effect of an inconvertible currency on our foreign trade“. Viz také „Rukopisy ,Grundrisse’ “, část III (tento svazek), str. 139—140. — 85. Srovnej „The Economist“ atd., sv. I, čís. 58 z 5. října 1844. — 86. Srovnej H. Thornton, „An Enquiry into the Nature and Effects of the Paper Credit of Great Britain“, Londýn 1802, str. 48 a 21. — 86. A. Smith, „An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations“, kniha I, kap. IV, druhý odstavec kapitoly. — 86. Srovnej H. Thornton, „An Enquiry into the Nature and Effects of the Paper Credit of Great Britain“, Londýn 1802, str. 48 a 21. — 86. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 273, část II, 1974, str. 344, 347 a část III (tento svazek), str. 28 a 57; dále viz Marxův dopis Engelsovi z 2. dubna 1858, Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 347—348. — 87. Srovnej Robert Torrens, „An Essay“ on the Production of Wealth, str. 56—57. - 88. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse‘ čes. vyd. část II, 1974, str. 180 a 219. — 88. Marx zde cituje z práce Thomase Hodgskina „Popular Political Economy“ atd. — 88, 89. Srovnej Henri Storch, „Cours d’Economie Politique“ atd., sv. 2, str. 128. — 88. Srovnej „The Economist“ atd., sv. VIII, čís. 366 z 31. srpna 1850, str. 954, článek „Gan Flax Be Made A Substitute For Cotton? New facilities for flax- growing“. — 89. Srovnej J. B. Say, „Cours complet“ atd., sv. I, str. 510. — 93. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část II, 1974, str. 357, 367. — 94.
Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 79
146 147 148 149 150 151 152 153 154 155 155 157 158 159 160 161 162 163 164 165 166 167 168 169 170 171 172 173 174 175 176 177 178 179 180 181 182 183 184 185 186 187 188 189 190 191 192 193 194 195 196 197 198 199 200 201 202
Tamtéž, str. 139—150. — 96. Tamtéž, str. 128. — 97. Srovnej Senior, „Letters on the Factory Acts“ atd., Londýn 1837, str. 15. — 97. Jestliže 1500 1. št. je čistý 5% zisk z vynaloženého kapitálu, pak vložený kapitál je 30 000 1. št. Protože fixní kapitál činí 23 000 1. št., podíl oběžného kapitálu je 7000 1. št. Analogicky vypočítává Marx dále částku vynaloženého kapitálu v případě 1(34 000 1. št.) a v případě III (28 000 1. št.). — 101. Srovnej Karel Marx, „Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844“, čes. vyd. 1961, str. 138-155. - 104. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisseť “, čes. vyd. část II, 1974, str. 329—330, 320 až 321, 332. - 105. Srovnej W. H. Prescott, „History of the Conquest of Peru“, Londýn 1850, sv. I, str. 92. — 105. Tamtéž, str. 127. — 105. Tamtéž, str. 123. — 106, 204. Srovnej H. A. M. Merivale, „Lectures on Colonization“ atd., Londýn 1841, sv. I, str. 52 a 91—92. — 106. Srovnej Sempéré y Guarinos, „Considérations sur les causes de la grandeur et de la décadence de la monarchie Espagnole“, Paříž 1826, sv. I, str. 275—276. 106. Srovnej Dureau de la Malle, „Economie politique des Romains“, Paříž 1840, sv. I, str. 15. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 166, — 106. Dureau de la Malle, „Economie“ atd., str. 11—12. — 107. Tamtéž, str. 46. — 107. Tamtéž, str. 448. — 107. Tamtéž, str. 450. — 107. Tamtéž, str. 76. — 107. Tamtéž, str. 15—16. — 107. Tamtéž, str. 277. — 107. Tamtéž, str. 280. — 108. Dureau de la Malle, „Economie“ atd.Ksv. II, str. 256. — 108. Tamtéž, sv. I, str. 370. — 108. Tamtéž, sv. I, str. 403. — 109. Tamtéž, sv. II, str. 212—214. — 109. Srovnej B. G. Niebuhr, „Romische Geschichte“, první díl, Berlín 1827, str. 608. 109. Srovnej Dureau de la Malle, „Economie politique des Romains“, sv. II, str. 259-260. - 109. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse‘“, čes. vyd. část II, 1974, str. 118—127. — 109. Ripuárské kmenové právo — zápis zvykového práva starogermánského kmene ripuárských Franků, kteří ve 4. a 5. století sídlili mezi Rýnem a Mášou. Srovnej sbírku ,,Lex Ribuaria et lex Francorum Chamavorum“, Hannover 1883. — 110. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 56 a tento svazek, str. 105-106. Viz též Prescott, „History of the Conquest of Peru“ atd., sv. I, str. 147. — 110. Srovnej Húllmann, „Stádtewesen des Mittelalters“, díl I, str. 415—420. — 111. Tamtéž, str. 422 a 424—425. — 111. Tamtéž, str. 429 a 432—433. — 111. Tamtéž, díl II, str. 36—37, 38—39 a 42—45. Odkaz na sešit, str. 39 se týká Marxova sešitu s výpisky. —111. Tyto výrazy jsou převzaty z knihy „D. Justiniani, sacratissimi principis, Institu- tiones“, Paříž 1815, str. 46. — 112. Pramen dalších latinských citátů Marx neuvádí. —112. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse‘ čes. vyd. část I, 1971, str. 119—120. — 112. Marx zde cituje z knihy S. P. Newmana, „Elements of Political Economy“, Andover a New York 1835, str. 296. — 113. Marx zde cituje z „Revue des Deux Mondes“, sv. 31, Paříž 1842, str. 799—800, 801-802 a 805. - 115. Srovnej Lauderdale, „Recherches sur la nature et l’origine de la richesse publi- que“, Paříž 1808, str. 173—182. O Pittově umořovacím fondu viz též Marx-Engels, Spisy, sv. 12, čes. vyd. 1962, str. 477. - 116. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 342 a část II, 1974, str. 317. - 117. S = k (1 + i)n je vzorec složitého úrokování, v němž S znamená sumu kapitálu s narostlými úroky, k původní kapitál, i je úroková sazba a n počet let, během nichž proces probíhá. —117. Srovnej McCulloch, „A Dictionnary, Practical, Theoretical and Historical of Commerce and Commercial Navigation“ atd., Londýn 1847, str. 836. — 117. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část II, 1974, str. 31—43. — 118. Srovnej „Gratuité du crédit“ atd., str. 43—44. — 119. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část II, 1974, str. 267. — 119. Srovnej A. Smith, „An Inquiry“ atd., sv. II, str. 356; dále srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 292. — 120. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část II, 1974, str. 121, 370—371 a tento svazek, str. 34, 44—45, 52—53. — 120. Srovnej G. Opdyke, „A Treatise on Political Economy“, New York 1851, str. 300. - 122. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse‘ čes. vyd. část I, 1971, str. 149—150. — 123. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část II, 1974, str. 222. — 124. Srovnej „The Economist“ atd., sv. XVI, čís. 759 z 13. března 1858, str. 290, článek „Will the low rate of interest last? To the Editor of the Economist“. — 125. Zdůvodnění oprávněnosti a účelnosti dani ze psů věnoval Amd ve své práci „Die naturgemásse Volkswirtschaft“, Hanau 1845, celý paragraf (§ 88, str. 420—421). - 125. Srovnej K. Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 802 (výpisky z Ricarda). – 125. Podle Marxových výpisků lze soudit, že měl na mysli Careyho „Essay on the Rate of Wages“ atd., Filadelfie 1835, začátek kap. VII. — 126. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse* čes. vyd. část II, 1974, str. 62—63, 286, 277. – 127. Tamtéž, str. 303, 307. — 128. Tamtéž, str. 118—119. — 129.
Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 80
203 204 205 206 207 208 209 210 211 212 213 214 215 216 217 219 219 220 221 222 223 224 225 226 227 228 229 230 231 232 233 234 235 236 237 238 239 240 241 242 243
Tamtéž, část I, 1971, str. 158 a 155—156. — 129. Tamtéž, část II, 1974, str. 365, 366. — 129. Srovnej „The Economist“, sv. XVI, čís. 763 z 10. dubna 1858, str. 401, článek „Commercial and Miscellaneous News“. — 130. Srovnej Ch. Ganilh, „Des Systèmes d’économie politique“ atd., Paříž 1809, sv. I, str. 76-77. - 130. Srovnej Karel Marx, „Teorie o nadhodnotě“, část I, čes. vyd. 1958, str. 381 až 385. - 130. Marx má na mysli Benthamovu knihu „Defence of Usury“, jejíž první vydání vyšlo v Londýně roku 1787, druhé 1790 a třetí 1816. — 130. Vyrábějící třídou zde J. St. Mill myslí průmyslové kapitalisty. — 130. Srovnej J. H. M. Poppe, „Geschichte der Technologie“, Göttingen 1807, sv. I, str. 32. - 131. Tamtéž, str. 70—71. — 131. Srovnej A. Smith, „Recherches sur la nature et les causes de la richesse des nations“ atd., sv, II. Paříž 1802, str. 403 a 408. Viz též Marx-Engels, Gesamtausgabe (MEGA) 1/3, str. 478 (výpisky ze Smithe). — 132. Srovnej A. Smith, „Recherches“ atd., sv. II, str. 452—454. Viz též Marxovy výpisky v MEGA 1/3, str. 480. — 133. Srovnej A. Smith, „Recherches“, sv. II, str. 454—455. — 133. Srovnej A. Smith, „Recherches“, sv. II, str. 456—458. Viz též MEGA 1/3, str. 480-481. - 133. Srovnej A. Smith, „Recherches“, sv. II, str. 459. Viz též MEGA 1/3, str. 481. — 134. Podle názoru starořeckého filozofa Epikura, který byl celkem vzato materialista a ateista, existuje nekonečné množství světů. Tyto světy vznikají a existují podle svých vlastních přírodních zákonů. Bohové sice existují, ale vně světů, v prostorech mezi nimi, a nemají vliv ani na vývoj vesmíru, ani na život člověka. — 134. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část II, 1974, str. 99. — 134. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 217—220. — 134. Marx cituje v následující pasáži z prvního svazku Steuartova díla „An Inquiry into the Principles of Political Oeconomy“ atd., sv. I a II, Dublin 1770. — 135. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse‘ čes. vyd. část I, 1971, str. 183, poznámka pod čarou. — 135. Srovnej Steuart, „An Inquiry“ atd., sv. I, str. 201. — 136. Srovnej „The Economist“ atd., sv. XI, čís. 491 z 22. ledna 1853, str. 89—90, článek „Connection between the rate of interest and the abundance or scarcity of the precious metals“. — 139. Srovnej „The Economist“ atd., sv. IX, čís. 429 z 15. listopadu 1851, str. 1257, článek „The Effect of California on Fixed Incomes“. — 139. Srovnej „The Economist“, sv. V, čís. 215 z 9. října 1847, str. 1158. — 139. Srovnej „The Economist“, sv. IX, čís. 386 z 18. ledna 1851, str. 59. — 139. Srovnej „The Economist“, sv. I, čís. 37 z 11. května 1844, str. 771. — 139. Srovnej H. W. Morrison, „Observations on the System of Metallic Currency adopted in this country“, Londýn 1837, str. 13. — 140. Jde o zákon o obnovení povinné výměny bankovek za zlato. —140. Srovnej J. Fullarton, „On the Regulation of Currencies“ atd., druhé vyd., Londýn 1845, str. 7—10. — 140. Podle Marxových výpisků jde zřejmě o „Economist“ ze 16. nebo 23. října 1847. – 140. Srovnej H. W. Morrison, „Observations“ atd., str. 21a 24—25. — 140. Srovnej David Urquhart, „Familiar Words“ atd., Londýn 1856, str. 104—105. – 140. Srovnej A. Smith, „An Inquiry“ atd., sv. I, str. 100—101. Viz také „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 124. — 141. Srovnej J. St. Mill, „Principles of Political Economy“, sv. II, str. 17—18 a 29-30. - 141. Srovnej M. Augier, „Du Crédit Public“ atd., Paříž 1842, str. 95 a 101. — 141.
252
Srovnej H. Storch, „Cours d’Economie Politique“ atd., Paříž 1823, sv. II, str. 109 a 113-114. - 141. Srovnej Ramsay, „An Essay“ atd., str. 202. — 143. Citát blíže neurčen. — 143. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 149. — 146. Srovnej M. Augier, „Du Crédit“ atd., str. 128. — 147. Srovnej J. Fullarton, „On the Regulation of Currencies“ atd., Londvn 1845, str. 102-104. - 147. Srovnej D’Avenant, „Discourses on the Public Revenues, and on the Trade of England“ atd., část II, Londýn 1698, str. 16. — 147. Srovnej W. Jacob, „An Historical Inquiry“ atd., sv. I, str. 302. — 147. Tamtéž, sv. II, str. 212—215. — 147. Citát blíže neurčen. — 148. Srovnej J. F. Bray, „Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy“ atd., str. 140 až 141. - 148. Srovnej Misselden, „Free Trade“ atd., str. 21. — 148. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 175—195. — 149, 154. Restrikční zákon čili zákon o bankovní restrikci (Bank Restriction Act) — speciální zákon přijatý anglickou vládou v roce 1797, který stanovil nucený kurs bankovek a rušil výměnu bankovek za zlato. V roce 1819 byl přijat zákon, kterým se výměna bankovek za zlato obnovila. Fakticky byla výměna plně obnovena v roce 1821. - 151. Jde o dekrety Napoleona I. o blokádě britských ostrovů, podepsané 21. listopadu 1806 v Berlíně a 23. listopadu a 17. prosince 1807 v Miláně. Těmito dekrety byla nařízena takzvaná „kontinentální blokáda“, která Francii a jejím spojencům na evropské pevnině zakazovala obchod s Anglií. — 152. Srovnej J. G. Hubbard, „The Currency and the Country“, Londýn 1843, str. 43. — 152.
253
Srovnej J. Fullarton, „On the Regulation of Currencies“ atd., str. 7—9. — 153.
244 245 246 247 248 249 250 251
Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 81
254 255 256 257 258 259 260
261 262
263
264 265
266 267 268 269
Srovnej G. Garnier, „Histoire de la Monnaie“ atd., sv. I, str. 24. — 154. Tamtéž, str. 7. — 154. Currency principle (princip peněžního oběhu) čili currency theory (teorie peněžního oběhu) je jeden ze směrů kvantitativní teorie peněz ve 40. letech 19. století v Anglii. Představitelé tohoto směru — Loyd (lord Overstone), Norman aj. tvrdili, že hodnota a cena zboží jsou určovány množstvím peněz ve sféře oběhu. — 155. Jde o Maclarenovu knihu „A Sketch of the History of the Currency“, Londýn 1858. Marx zde cituje recenzi této knihy, otištěnou v časopise „The Economist“ 15. května 1858. Viz Marxův dopis Engelsovi z 31. května 1858 (Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 365—366). — 156, 157. Původní název první kapitoly Marxovy ekonomické práce. Krátce po napsání tohoto náčrtu ji Marx nazval „Zboží“. Srovnej Marxův dopis Engelsovi z 29. listopadu 1858 (Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 412). — 158. Marx tím míní knihu pruského úředníka a spisovatele Augusta Haxthausena, který ve 40. letech 19. století cestoval po Rusku. Kniha má název „Studien über die innern Zustände, das Volksleben und insbesondere die ländlichen Einrichtungen Russlands“. Dil 1—3, Hannover—Berlin 1847—1852. — 159. O důvodech, které vedly Marxe k sestavení tohoto Indexu, hovoří Marx ve svém dopise Engelsovi z 31. května 1858 (Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 366). Marx tam píše Engelsovi, že už jen přečtení jeho vlastního rukopisu „Kritika politické ekonomie“, z něhož by po vytištění vznikl silný svazek a který představoval sedm sešitů s 308 hustě popsanými stranami, mu zabere téměř týden. Háček je totiž v tom, pokračuje Marx ve svém dopise Engelsovi, že v tomto rukopise je všechno pohromadě páté přes deváté a že rukopis obsahuje i leccos z toho, co má přijít teprve do dalších částí jeho práce. „Musím si udělat přehled — říká Marx — ve kterém sešitě a na které stránce jsem načrtl to potvorstvo, které musím vzít nejdřív do práce.“ Marx musel především zpracovat pro tisk ten materiál, který měl představovat první část plánované velké ekonomické práce. „První částí“ rozuměl tehdy Marx to, co brzy potom začal označovat jako „první oddíl“ („die erste Abteilung“) své knihy „O kapitálu“, zahrnující tři kapitoly: „Zboží“, „Peníze“ a „Kapitál všeobecně“. Ale v rukopise z let 1857—1858 kapitola o zboží figurovala ještě pod názvem „Hodnota“. „Index k sedmi sešitům (kprvní části)“ se skládá ze dvou nedokončených náčrtů; v prvním náčrtu chtěl Marx utřídit materiál svého rukopisu pro všechny oddíly „první části“, ale došel pouze k oddílu o oběhu kapitálu; přitom jak k tomuto oddílu, tak i k řadě předcházejících oddílů nejsou v indexu vyplněny odpovídající stránky rukopisu; druhý náčrt zahrnuje pouze materiál ke kapitole o penězích a představuje podrobnější rozpracování osnovy této kapitoly. Mezi jednotlivými rubrikami svého indexu nechal Marx velké mezery, aby tam mohl později vsunout doplňující podrubriky nebo dodatečně vyplnit odkazy na stránky rukopisu. „Index k sedmi sešitům (k první části)“ zabírá posledních jedenáct stránek v sešitu „M“, který obsahuje vynikající Marxův „Úvod“ (viz „Rukopisy ,Grund- risse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 35—65). Ve svém Indexu označuje Marx římskými číslicemi sešity rukopisu „Kritika politické ekonomie“ a arabskými číslicemi stránky příslušného sešitu. — 160. Marx má na mysli traktát Edwarda Misseldena „Free Trade, or The Meanes to make Trade florish“, který vyšel anonymně v Londýně roku 1622. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 187 a 191. — 162, 167, 179. Na str. 55 sešitu VII svého rukopisu se Marx o Wilsonovi vůbec nezmiňuje. Je možné, že zde Marx omylem napsal Wilson místo Morrison, o němž je na této stránce zmínka v souvislosti s otázkou zajištění peněz. Je však možné i jiné vysvětlení: Wilson byl redaktorem časopisu „The Economist“, o němž se Marx na této stránce zmiňuje čtyřikrát. V jiných případech ovšem Marx ve svých odkazech uvádí název časopisu, a ne jméno jeho redaktora. — 164. Tento bod Indexu se vztahuje k výpisku z knihy J. G. A. Wirtha „Die Geschichte der Deutschen. Zweite durchaus verbesserte Auflage. Band I. Stuttgart 1846“, obsaženém v jednom z Marxových sešitů s výpisky z roku 1858. V tomto výpisku se hovoří o tom, že u starých Germánů se peníze vyskytovaly až do 4.-5. století v tak malých množstvích, že veškeré peněžní povinnosti se často plnily v takových materiálních cennostech jako skot, zbraně, obilí, přičemž zákon stanovil cenu býků, krav, koní, mečů, přilbic, štítů, kopí a dalších předmětů, které se přijímaly na úhradu peněžních povinností místo zlatých a stříbrných peněz. — 164. Marx zde odkazuje na svůj sešit s výpisky z roku 1857, který obsahuje výpisky z Macleodovy knihy „The Theory and Practice of Banking. Volume I, London 1855“. Na str. 15 této knihy hovoří Macleod o traktátu J. Ghilda „A Discourse upon Trade“ (tento traktát vyšel podle Macleoda v roce 1698), který obsahuje návrh na snížení úrokové sazby cestou zákona. — 165. Na str. 63 sešitu VII je rukopis „Kritiky politické ekonomie“ (náčrtu z let 1857—1858) přerušen. Všechny další stránky tohoto velice silného sešitu vyplňují výpisky z různých knih a periodik. Na str. 64 tohoto sešitu je výpisek z knihy Georgea Dodda „The Curiosities of Industry and the Applied Sciences“ (Londýn 1854), mezi jiným i výpisek o opotřebování peněz třením. Část tohoto výpisku uvádí Marx v prvním vydání práce „Ke kritice politické ekonomie“ (Spisy, sv. 13, čes. vyd. 1963, str. 118). — 168. Marx má na mysli svůj výpiskový sešit V, započatý v lednu 1851, v němž jsou na str. 14—17 výpisky z kap. XXVI—XXX druhého svazku práce W. Jacoba „An Historical Inquiry into the Production and Gonsumption of the Precious Metals“, Londýn 1831. - 168. Marx má na mysli svůj výpiskový sešit IV zaplněný v listopadu—prosinci 1850 a obsahující výpisky z kap. IV—XIV prvního svazku a z kap. XV—XXV druhého svazku práce W. Jacoba „An Historical Inquiry into the Production and Consumption of the Precious Metals“, Londýn 1831. — 168. Th. Tooke, „A History of Prices, and of the State of the Circulation, from 1839 to 1847 inclusive“, Londýn 1848, str. 226. — 169, 184. Počátkem června 1858 sestavil Marx „Index k sedmi sešitům“, jejichž obsahem je rukopis „Kritiky politické ekonomie“. Tento index sloužil Marxovi jako osnova, podle níž chtěl svůj rukopis zpracovat pro tisk. Během června a července 1858 Marx neměl téměř možnost pracovat na svém ekonomickém díle (viz Marxův dopis Engelsovi z 8. srpna 1858, Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 386), ale od srpna přibližně do konce října 1858 napsal první variantu prvního vydání „Ke kritice politické ekonomie“, kam kromě kapitol o zboží a penězích měla být podle tehdejších Marxových plánů pojata i kapitola o kapitálu. V listopadu 1858 začala Marxova žena přepisovat na čisto definitivní text prvního vydání „Ke kritice politické ekonomie“, obsahující už pouze dvě první kapitoly. Z první varianty textu se dochovala pouze část obsahující poslední tři čtvrtiny druhé kapitoly a začátek třetí kapitoly. Tato část zabírá dva sešity: B* a B”. Text sešitu B’ začíná v polovině slova. Předcházel mu nedochovaný sešit C, který obsahoval
Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 82
270 271 272 273 274 275 276 277 278 279 280 281 282 283 284 285
286 287 288 289 290 291 292 293 294 295 296 297 298 299 300 301 302 303 304 305 306 307 308 309 310 311 312 313 314 315 316 317 318 319
podle všeho kapitolu o zboží (tato kapitola měla původně název „Hodnota“) a začátek kapitoly o penězích. Na deskách sešitu B’ napsal Marx pět drobných poznámek, jejichž obsah se týká kapitol o penězích a o kapitálu. Jsou v tomto svazku otištěny na konci první varianty textu ve formě jakéhosi dodatku (str. 258—260). — 171. Srovnej Karel Marx, „Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844“, čes. vyd. 1961, str. 80-82. - 174. Srovnej K. Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 181, 182-183. - 174. Srovnej Karel Marx, „Ke kritice politické ekonomie“, Spisy, sv. 13, čes. vyd. 1963, str. 67-79. - 174. Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 113-115. - 175. Marx zde cituje německy pasáž ze spisu „Hostina učenců“ starořeckého spisovatele Athenaia. Dále v textu uvádí pak toto místo řecký. Viz Athenaios, „Deipno- sofistarum libri quindecim“. — 179. Marx má na mysli pasáž z Xenofónta, kterou cituje v prvním vydání ,,Ke kritice politické ekonomie“ (viz Spisy, sv. 13, čes. vyd. 1963, str. 143—144). Je to pasáž ze IV. kapitoly Xenofóntova traktátu „O růstu důchodů čili příjmů aténského státu“. — 179. Marx má zřejmě na mysli Goethovu báseň „Das Göttliche“ [„Božské v nás“], která začíná slovy: „Šlechetný nechť je člověk“ (srovnej český překlad ve sbírce J. W. Goethe, „Život slavím“, Květy poezie sv. 106, Mladá fronta, 1972). — 180. Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 183. – 181. Tamtéž, str. 184. — 182. Tamtéž, str. 184—185. — 184. Tamtéž, str. 135—136. Srovnej dále K. Marx, „Ke kritice politické ekonomie“, Spisy, sv. 13, čes. vyd. 1963, str. 160. — 185. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 196. — 192, 199. Srovnej tamtéž, čes. vyd. část I, 1971, str. 190. — 192. Tamtéž, str. 190. — 192. Srovnej W. Petty, „A Treatise on Taxes and Contributions“ atd., Londýn 1667, str. 47. — 192. Citováno z Misseldena, „Free Trade“, atd., str. 7. Citát z bible je z kap. XLVIII, verš 13—21. K citátu z Misseldena srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse*“, čes. vyd. část I, 1971, str. 190—191 a „Ke kritice politické ekonomie“, Spisy, sv. 13, čes. vyd. 1963, str. 133. — 193. Misseiden, „Free Trade or the Meanes to make Trade florish“, Londýn 1622, str. 11—13.Srovnej Karel Marx, „Ke kritice politické ekonomie“, Spisy, sv. 13, čes. vyd. 1963, str. 133 a 136. - 194. Misselden, „Free Trade“ atd., str. 23. Srovnej Karel Marx „Ke kritice politické ekonomie“, Spisy, sv. 13, čes. vyd. 1963, str. 136. — 194. Misselden, „Free Trade“ atd., str. 19—20. Srovnej Karel Marx, „Ke kritice politické ekonomie“, Spisy, sv. 13, čes. vyd. 1963, str. 138. — 194. Marx cituje Lutherův traktát „Von Kauffshandfung und Wucher“ (1524) z knihy „August Ludwig Schlôzer’s Briefwechsel meist historischen und poli- tischen Inhalts“, Gottingen 1780, díl 7, sešit XXXVII-XLII, str. 265-266.Srovnej Karel Marx, „Ke kritice politické ekonomie“, Spisy, sv. 13, čes. vyd. 1963, str. 137-138. - 195. Srovnej „Economistes financiers“ atd., vyd. Eugene Daire, Paříž 1843, sv. I, str. 178.Srovnej též Marxovy výpisky z Boisguilleberta, MEGA 1/3, str. 565. — 195. Srovnej Marxovy výpisky z Boisguilleberta, MEGA 1/3, str. 566. — 196. Tamtéž, 1/3, str. 567. Srovnej dále Karel Marx, „Ke kritice politické ekonomie“, Spisy, sv. 13, čes. vyd. 1963, str. 134. — 196. Srovnej Marxovy výpisky z Boisguilleberta, MEGA 1/3, str. 567—568. — 196. Tamtéž, str. 570. — 196. Tamtéž, str. 568—569. Srovnej též Karel Marx, „Ke kritice politické ekonomie“, Spisy, sv. 13, čes. vyd. 1963, str. 133. — 196. Srovnej Marx-Engels, MEGA 1/3, str. 570 (výpisky z Boisguilleberta). — 196. Tamtéž. Srovnej též Karel Marx, „Ke kritice politické ekonomie“, Spisy, sv. 13, čes. vyd. 1963, str. 133. — 196. Srovnej Marx-Engels, MEGA 1/3, str. 572—573 (výpisky z Boisguilleberta). — 197. Tamtéž, str. 574 a 575. — 197. Srovnej „Histoire Naturelle de Pline. Traduite en Français, avec le Texte Latin“ atd., Paříž 1771—1782, ve 12 svazcích. Svazek X (1778), str. 572—573. — 197. Srovnej Karel Marx, ,,Ke kritice politické ekonomie“, Spisy, sv. 13, čes. vyd. 1963, str. 139. - 198. Srovnej pasáž o drahých kovech v Marxově práci „Ke kritice politické ekonomie“, Spisy, sv. 13, čes. vyd. 1963, str. 158—162. — 199. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse‘ čes. vyd. část I, 1971, str. 134. — 200. Tamtéž, str. 131. Anglický citát se nepodařilo nalézt. — 200. Tamtéž, str. 131—133. — 200. Tamtéž, str. 134. — 201. Tamtéž, str. 134. — 201. Tamtéž, str. 135. — 201. Tamtéž, str. 135. — 201. Tamtéž, str. 135. — 201. Tamtéž, str. 135. — 201. Tamtéž, str. 136-137. - 201. Tamtéž, str. 130-131. - 202. Srovnej Nový zákon, Mat. 6, 19. Srovnej dále „Rukopisy ,Grundrisse‘ čes. vyd. část I, 1971, str. 190. — 202. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 140. — 203. Tamtéž, str. 131-133, 189-190 a 196. - 203. Tamtéž, str. 186, poznámka pod čarou. Srovnej dále tento svazek, str. 123. — 203. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, Čes. vyd. část I, 1971, str. 133. — 204. Tamtéž. — 204.
Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 83
320 321 322 323 324 325 326 327 328 329 330 331 332 333 334 335 336 337
338 339 340 341 342 343 344 345 346 347 348 349 350 351 352
353 354 355 356 357 358 359 360 361 362 363
364
Srovnej Jacob Grimm, „Geschichte der deutschen Sprache“, první díl, Lipsko 1848, str. 12-14. Srovnej dále „Rukopisy ,Grundrisse‘ čes. vyd. část I, 1971, str. 137 a K. Marx, „Ke kritice politické ekonomie“, Spisy, sv. 13, čes. vyd. 1963, str. 160. 205. Aristoteles, „Ethica Nicomachea“, liber V, caput 8, § 14. V: Aristotelis Opera ex recensione I. Bekkeri. Tomus IX, Oxonii, 1837, str. 99. — 205. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 138. — 205. Tamtéž, str. 139. — 206. Tamtéž, str. 143. — 206. Tamtéž, str. 138-139 a 142. - 206. Tamtéž, str. 142. — 206. Tamtéž, str. 143. — 207. Tamtéž, str. 138—143. — 207. Tamtéž, str. 124, poznámka 81. — 209. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část II, 1974, str. 101—102. — 209. Tamtéž, str. 97. - 211. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 208. — 217. Tamtéž, str. 190. — 221. Srovnej Steuart, „An Inquiry“ atd., sv. I, str. 367. — 221. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 202—210. — 222. Tamtéž, str. 211, a Marx-Engels, Spisy, sv. 27, čes. vyd. 1968, str. 342—347, 349, 351-357, 360-361, 371-372, 420, 422-423, 426-427. - 223. V rukopise jsou na tomto místě uvozovky a vynecháno místo, aby se tam později mohl doplnit název Careyho knihy. Marx měl pravděpodobně na mysli Careyho knihu „The Slavě Trade, Domestic and Foreign“, Filadelfie 1853, o níž psal Engelsovi 14. června 1853 (srovnej Spisy, sv. 28, čes. vyd. 1968, str. 302—303). V tomto dopise však Careyho kniha figuruje pod názvem „Slavery at home and abroad“ (Londýn 1853). - 224. Srovnej K. Marx, „Německá ideologie“, Spisy, sv. 3, čes. vyd. 1958, str. 193 až 196, dotisk 1962, str. 195-197. - 224. Srovnej „Rukopisy »Grundrisse* čes. vyd. část I, 1971, str. 211—213 a 375 až 386 a tento svazek, str. 18—22. — 224. Srovnej „Rukopisy »Grundrisse* Čes. vyd. část I, 1971, str. 218. — 226. Tamtéž, str. 217. — 226. Tamtéž, str. 192—193. — 227. Tamtéž, str. 217—220. — 228. Tamtéž, str. 56—57, 61, 180 a 216. Dále srovnej tento svazek, str. 134. — 229. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 114. — 235. Plato, „De Republica“, liber II. Viz Platonis Opera omnia. Editio G. Stall- baumii. Londýn 1850. Srovnej Marx-Engels, Spisy, sv. 13, čes. vyd. 1963, str. 125. - 236. Aristoteles, „De Republica“, liber I, caput 9—10. Viz Aristotelis Opera ex recensione I. Bekkeri. Tomus X, Oxford 1837, str. 13—17. Srovnej Marx-Engels, Spisy, sv. 13, čes. vyd. 1963, str. 144. — 236. Marx cituje řecký začátek 166. epigramu XI. knihy „Anthologia graeca ad fidem codicis olim Palatini nunc Parisini edita“. Curavit F. Jacobs. Tomus secundus. Lipsiae 1814, str. 370. Autor epigramu je neznámý. — 237. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse* čes. vyd. část I, 1971, str. 229—230. — 241. Tamtéž, str. 232. — 242. Tamtéž, str. 232 —233. — 242. P. Boisguillebert, „Dissertation sur la Nature des Richesses, de 1*Argent et des Tributs“ (v publikaci „Economistes financiers du XVIIIe siècle“, vyd. E. Daire, Paříž 1843, str. 399). Srovnej K. Marx, „Ke kritice politické ekonomie“, Spisy, sv. 13, čes. vyd. 1963, str. 132 a „Kapitál“, první díl, čes. vyd. 1953 a 1954, str. 159. Viz dále „Rukopisy »Grundrisse* čes. vyd. část I, str. 177 a 234. U Boisguilleberta je: „précis de toutes les denrées“ [zboží]. — 244.
Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 233—234. — 244. Tamtéž, str. 226. — 245. Tamtéž, str. 224—225. — 246. Tyto poznámky napsal Marx na desky sešitu ,,B’“ — první z nich je na přední straně, ostatní čtyři na rubu desek. Třetí poznámka do značné míry reprodukuje text str. 4 II. sešitu „Kapitoly o penězích“ (viz „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 186-188). - 258. Marx zde cituje řecký a v latinském prózou psaném překladu několik veršů z Pindarovy první olympijské ódy. — 258. Marx zde parafrázuje Baileyho myšlenku z jeho knihy „Money and its Vicissi- tudes in Value“, Londýn 1837, str. 9—11. Srovnej tento svazek, str. 78. — 258. Srovnej „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 186—187. — 259. Tamtéž, str. 187. — 259. Tamtéž, str. 187—188. — 260. Pramen citátu se nepodařilo zjistit. Srovnej K. Marx, „Ke kritice politické ekonomie“, Spisy, sv. 13, čes. vyd. 1963, str. 144, poznámku pod čarou. — 260. „Odkazy“ představují přehled těch materiálů obsažených v sešitech „M“, I—VII, „C“, ,,B’“ a „B”“, které nebyly využity v prvním vydání díla „Ke kritice politické ekonomie“, dokončeném v lednu 1859. Marx sestavil tento přehled asi v únoru 1859, aby se mu snadněji psala další část jeho ekonomické práce, která měla být pokračováním prvního vydání „Ke kritice politické ekonomie“. (Srovnej Marxovy dopisy Engelsovi z 21. ledna a 21. února 1859, Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 427 a 441. Viz dále poznámku 269 a str. 171 tohoto svazku). „Odkazy“ zabírají posledních devět stránek textu sešitu „B”“. Římskou číslicí nebo písmenem v nich Marx vyznačuje sešit a arabskými číslicemi stránky příslušného sešitu. — 261. Sešit „C“ se nedochoval. Podle všeho obsahoval původní text první kapitoly a začátek druhé kapitoly „Ke kritice politické ekonomie“. — 261.
Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 84
365
Sešit ,,A“ je jiné označení pro sešit I ekonomických rukopisů z let 1857—1858. Jako součást celého rukopisu měl tento sešit označení „sešit 1“, jako součást původního textu obou kapitol „Ke kritice“ „sešit A“. — 261.
366 367 368 369 370 371
Jde zřejmě o nedochované desky sešitu jejichž druhou stránku označil Marx jako str. la. — 262. Sešitem „B” II“ nazývá Marx tu část sešitu ,,B”“, která obsahuje oddíl „Přeměna peněz v kapitál“. — 262. Str. 29, kterou Marx uvádí (poslední stránka sešitu II), se nedochovala. —263. Srovnej též „Rukopisy ,Grundrisse“', čes. vyd. část II, 1974, str. 259—261 s poznámkou 522. — 271. Marx má na mysli anonymní brožuru „The Source and Remedy of the National Difficulties“, Londýn 1821. — 274. Náčrt plánu třetí kapitoly „Ke kritice politické ekonomie“ — kapitoly o kapitálu — napsal Marx pravděpodobně hned po „Odkazech“, tedy přibližně v únoru až březnu 1859 (srovnej Marxův dopis Engelsovi z 21. února 1859, Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 44). Je ve zvláštním malém sešitku, který není označen ani číslem, ani písmenem a nemá souhrnný nadpis. Představuje souhrn otázek, o nichž pojednávají sešity II—VII velkého ekonomického rukopisuzlet 1857—1858 ve třech hlavních částech: 1. Proces výroby kapitálu, 2. Proces oběhu kapitálu, 3. Kapitál a zisk. Na konci náčrtu je ještě odstavec „Různé“, kde převládají otázky dějin politické ekonomie. Mezi mnoha rubrikami plánu jsou v rukopisu velké, ničím nezaplněné mezery. Ve svých odkazech na rukopis z let 1857—1858 označil Marx římskými číslicemi čísla sešitů, arabskými čísla stránek příslušných sešitů. — 279. Jde o druhý oddíl knihy „O kapitálu“, kterou Marx hodlal rozdělit na čtyři oddíly: 1. Kapitál všeobecně, 2. Konkurence čili vzájemné působení mnoha kapitálů, 3. Úvěr, 4. Akciový kapitál. Srovnej Marxův dopis Engelsovi z 2. dubna 1858, Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 347. Viz též tento svazek „Rukopisů ,Grundrisse’ “, str. 115. — 284.
372
Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 85
VYSVĚTLIVKY V českém vydání z roku 1971 umístěny vždy na příslušných stranách dole pod čarou. [*1] [*2] [*3] [*4]
[*5] [*6] [*7] [*8] [*9] [*10] [*11] [*12] [*13]
[*14] [*15] [*16] [*17] [*18] [*19] [*20] [*21] [*22 [*23] [*24] [*25] [*26] [*27] [*28] [*29] [*30] [*31] [*32] [*33] [*34] [*35] [*36] [*37] [*38] [*39] [*40] [*41] [*42] [*43] [*44] [*45] [*46] [*47] [*48] [*49] [*50] [*51]
V těchto vzorcích N označuje nadhodnotu, G — čas, v — výrobní fázi, d — dobu oběhu připadající na v, O — obrat kapitálu (viz část II. čes. vyd. „Rukopisů ,Grundrisse*“, str. 281—286.) Tuto větu nadepsal Marx anglicky nad následující větu, která je napsána, z větší části německy a opakuje tutéž myšlenku. Týž zákon se vyjadřuje — ale tohoto jeho vyjádření si všimneme až s populační teorií — prostě jako poměr růstu obyvatelstva — a zejména jeho pracující části — k už existujícímu kapitálu.12 (Marxova poznámka.) Jak se tento zákon vyjadřuje jinak ve vzájemném vztahu četných kapitálů, tj. v konkurenci, 13 to patří rovněž do jiného oddílu. Dá se formulovat také jako zákon akumulace kapitálů; tak například u Fullartona. K tomu dojdeme v dalším oddílu. Je důležité upozornit na to, že u tohoto zákona nejde prostě o rozvoj potenciální produktivní síly, nýbrž že jde současně o rozsah, v němž tato produktivní síla působí jako kapitál, v němž je realizována především na jedné straně jako fixní kapitál a na druhé straně jako obyvatelstvo. (Marxova poznámka.) Srovnej tento svazek, str. 15 a 16. Sem by se mohlo dát něco o protikladu mezi Careym a Bastiatem z třetího sešitu.26 Srovnej tento svazek, str. 10. Srovnej tento svazek, str. 15, 16, 18 a 24. Srovnej tento svazek, str. 26. Arbeitsvermögen. Srovnej tento svazek, str. 26. Srovnej tento svazek, str. 28. Je velmi snadné dojít k mylné představě, že stroj jako takový tvoří hodnotu, protože působí jako produktivní síla práce. Kdyby však stroj nepotřeboval žádnou práci, mohl by zvětšovat užitnou hodnotu; ale směnná hodnota, kterou by vytvářel, by nikdy nebyla větší než jeho vlastní výrobní náklady, než jeho vlastní hodnota, než práce v něm zpředmětněná. Stroj vytváří hodnotu nikoli proto, že nahrazuje práci, nýbrž vytváří ji jen potud, pokud je prostředkem k růstu nadpráce, a jen sama nadpráce je jak mírou, tak i substancí nadhodnoty, která je vytvářena pomocí stroje; tedy práce vůbec. (Marxova poznámka.)57 Srovnej tento svazek, str. 30. Tamtéž. formu absolutní nadpráce. formu relativní nadpráce. při růstu produktivity nově připojené živé práce. Srovnej tento svazek, str. 35. k celkovému kapitálu. Marx tady předpokládá, že po zdvojnásobení produktivní síly činí surovina pouze 40 hodnotových jednotek, a ne 60, jak se předpokládalo výše. Srovnej tento svazek, str. 36. Srovnej tento svazek, str. 37. Srovnej tento svazek, str. 36. Srovnej tento svazek, str. 42—43. Srovnej tento svazek, str. 35—36. Srovnej tento svazek, str. 29. Srovnej tento svazek, str. 29. Srovnej tento svazek, str. 40. Srovnej tento svazek, str. 28 a 39. Srovnej tento svazek, str. 32. Srovnej tento svazek, str. 139—140. Srovnej tento svazek, str. 57. Srovnej tento svazek, str. 71—72. Srovnej tento svazek, str. 48. Srovnej tento svazek, str. 48. Srovnej tento svazek, str. 48. Srovnej tento svazek, str. 57 a 58. Srovnej tento svazek, str. 60. Srovnej tento svazek, str. 58, poznámka 100. Srovnej tento svazek, str. 48. Srovnej tento svazek, str. 48. V některých zemích může i mincovně zvýšit cenu zlata v prutech nad cenu zlata v mincích. Váhová míra rovnající se 12 uncím. Francouzští měšťáci. Srovnej tento svazek, str. 113 a 141—143. těžký kov. Srovnej tento svazek, str. 18. Srovnej tento svazek, str. 41. Viz tento svazek, str. 42—43. Srovnej tento svazek, str. 35.
Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 86
[*52] [*53] [*54] [*55] [*56] [*57] [*58] [*59] [*60] [*61] [*62] [*63]
V originále: Arbeitsvermögen. Srovnej tento svazek, str. 40 a 42—43. Srovnej tento svazek, str. 10. V originále: Arbeitsvermögen. Srovnej tento svazek, str. 32. Srovnej tento svazek, str. 42. Srovnej tento svazek, str. 28, 39. Srovnej tento svazek, str. 89—92 a 96—97. Srovnej tento svazek, str. 87—88. V originále: Arbeitsvermögen. Pod zorným úhlem rozdělování. Srovnej tento svazek, str. 00. Citováno latinsky: „O felicem monetam, quae suavem utilemque praebet humano generi potum, et a tartarea peste avaritiae suos immunes servat possessores, quod suffodi aut diu servari nequeat.“ [*64] těžká měď. [*65] Kupovat pomocí mědi a vah; později v přeneseném smyslu: kupovat se všemi náležitostmi. [*66] As čili libra = 12 uncí; 1 unce = 24 skrupulů; 288 skrupulů je libra.158 (Marxova poznámka.) [*67] mluvící nástroj. [*68] poloněmý nástroj. [*69] němý nástroj. [*70] Stará francouzská dutá míra, asi l1/2 hl. [*71] Úrok činící 1/12 % měsíčné, tedy 1 % ročně. Podle jiného výkladu činil tento úrok 1/12 % jistiny ročně, tedy 81/, %. [*72] Úrok ve výši pěti uncí. [*73] Notabene: V Mexiku byly peníze, ale nebyly tam váhy; v Peru byly váhy, ale nebyly tam peníze.174 (Marxova poznámka.) [*74] vlastně Silber — solidi. [*75] V orig. Dickpfennige, Gros deniers, Grossi, Groschen, Groten. [*76] Srovnej tento svazek, str. 29. [*77] Srovnej tento svazek, str. 73—74. [*78] Srovnej tento svazek, str. 63—67. [*79] Srovnej tento svazek, str. 116—117. [*80] Srovnej tento svazek, str. 25. [*81] V originále: gross profit [*82] V originále: Arbeitsrate. [*83] Srovnej tento svazek, str. 25. [*84] Srovnej tento svazek, str. 50. [*85] Srovnej tento svazek, str. 128. [*86] V originále: free hands. [*87] Srovnej tento svazek, str. 128. [*88] Srovnej tento svazek, str. 124—130. [*89] Srovnej tento svazek, str. 130. [*90] Srovnej tento svazek, str. 124—130. [*91] Srovnej tento svazek, str. 148. [*92] zbožím jako předmětem obchodu. [*93] zbožím jako předmětem spotřeby. [*94] Srovnej tento svazek, str. 74. [*95] Srovnej tento svazek, str. 46—47. [*96] Drobné (hrací) penízky, markovací známky (angl.). [*97] V originále: „players“. [*98] V originále: „sweaters“ (lidé, kteří se záměrně snaží odřít mince). [*99] V originále: „currency“. [*100] Rukopis je zde přerušen.
Rukopisy Grűndrisse III
www.kmbe.cz
Stránka 87
