přátelé přírody 2|2014 | bulletin asociace Přátelé přírody ČR | www.pratele-prirody.cz | zdarma
Přihlaste svůj Strom roku
Jak se v Česku těží uran
Rozhovor s Vlastou Staňkem
Potvrzeno: Do Čech se po sto letech vracejí vlci RALSKO (ČTK) - Snímek z fotopasti pořízený v minulých dnech v národní přírodní rezervaci nedaleko Doks na Českolipsku potvrdil, že se do Čech po více než sto letech vrací vlci. Podle experta na ochranu velkých šelem z Hnutí Duha Miroslava Kutala je jejich návrat do severních Čech roky očekávanou událostí. "V posledních letech se vlci ukázali v Krkonoších nebo na Šluknovsku, kam přišli ze Saska. Věrohodně zdokumentován byl vlk pomocí fotopasti na českoněmeckých hranicích na podzim 2012," uvedl Kutal. Vlk, kterého zachytila fotopast v národní přírodní rezervaci BřehyněPecopala, pochází pravděpodobně z německo-polského pomezí, z oblasti Lužice. Odhaduje se, že tam žije v několika smečkách více než 100 jedinců. Zda byl vyfotografovaný vlk samotář, nebo se pohybuje ve smečce, ukáže podle ředitele Agentury ochrany přírody a krajiny ČR Františka Pelce další průzkum území. I kdyby to byl samotář, je zřejmě jen otázkou času, než se na severu Čech začnou pohybovat celé smečky. "Území našich pohraničních hor a vojenských prostorů poskytuje vlkům dostatečný prostor k životu," konstatoval Kutal. Podle Pelce ale lidé z vlků nemusí mít strach. "Za posledních zhruba dvě stě
let nebylo věrohodně v Evropě a Severní Americe zaznamenáno zabití člověka vlkem. Vlci jsou totiž velmi plaší," vysvětlil. Podle něj jsou naopak vlci pro krajinu velmi důležití. "Jsou výborní lovci a mohou tak pomáhat regulovat přemnožená divoká prasata, jeleny a srnce, kteří nadměrným okusem ničí v lesích mladé stromky. Za případné škody, které by vlci způsobili na domácím zvířectvu, mají hospodáři podle zákona nárok na finanční kompenzaci,“ dodal Pelc. Chovatelům nabízí bezplatné poradenství o způsobech, jak svá zvířata proti útoku zabezpečit také Hnutí DUHA. Vlci byli v českých zemích vystříleni koncem 19. století. Vracet se začali až v posledních letech. Česká republika má dva základní zdroje pro obnovu výskytu: slovenskou a německopolskou populaci. Do chráněné krajinné oblasti Beskydy přicházejí vlci ze Slovenska - v posledních několika letech ale spíš výjimečně, zejména kvůli pytlákům a migračním bariérám, jako jsou velké silnice. Na sever Čech by mohli vlci přicházet právě z oblasti Lužice. V Německu byli vlci vyhubeni v polovině 19. století. Znovu se začali na východě země usazovat od roku
2000, kdy tam přišli ze sousedního Polska. V současnosti žije v Německu 25 vlčích smeček a několik vlků samotářů, většina z nich v oblasti Lužice ve spolkových zemích Sasko a Braniborsko. Loni se v této oblasti narodilo 45 vlčat. Šelmy se ale rozšířily i do dalších částí Německa, zprávy o jejich výskytu přicházejí i z Bavorska nebo z Dolního Saska. Podle ochránců přírody by v Německu teoreticky mohlo jednoho dne žít až 440 vlčích smeček. Jejich rozšiřování ale naráží na některých místech na odpor obyvatel, kteří se obávají možného útoku vlků na lidi nebo na chovná zvířata. Podle ochránců přírody ale vlci nejsou lidem nebezpeční, protože jsou plaší. V místech, kde žijí už deset let, mnoho lidí ještě nikdy žádnou z těchto šelem nespatřilo.
Nelíbí se vám plán nové silnice? Sežeňte si nejdříve 200 úředně potvrzených podpisů! Přesně tento plán chystá Ministerstvo životního prostředí jako 'obranu' před ekologickými organizacemi. Aby se nevládní organizace mohly odvolat proti správnímu rozhodnutí - například proti stavbě nové silnice nebo továrny, budou muset nejdříve v krátké lhůtě sehnat minimálně 200 úředně ověřených podpisů. Podle serveru Echo24.cz je to uvedeno v pracovním dokumentu, které začátkem března vzala na vědomí vláda. Úřad ministra Richarda Brabce zatím novinářům odmítl svůj plán komentovat se zdůvodněním, že ještě není hotová konečná verze. Úřední ověření podpisu nějaký čas trvá a není ani zdarma, za 200 podpisů je třeba zaplatit 6 000 Kč. Uvažuje se i o změně limitu na 250 podpisů, což by znamenalo částku 7 500 Kč. Navíc je potřeba zajistit všechny úředně ověřené podpisy velmi rychle, jinak propadne lhůta, do které mají nevládní organizace právo odvolání podat. Miroslav Patrik z hnutí Děti Země k tomu serveru Echo 24 řekl: "Návrh de facto znamená ukončení účasti nevládních organizací v rozhodování o významných stavbách, které mohou mít významný vliv na životní prostředí. Nevím, kdo by se účastnil řízení, když by nevěděl, jestli pak v krátké době sežene ověřené podpisy za tisíce korun." Nová vláda má přitom ve svém programovém prohlášení uvedeno "Vláda zachová současnou legislativně zaručenou úroveň občanských práv týkajících se životního prostředí." a i podle směrnic Evropské unie se účast veřejnosti ve správních řízeních a účinnější přístup k soudům měl zlepšit… □ Zdroj: Priroda.cz
Mlčte a nechte nás stavět? V celé Evropské unii se o velkých stavbách rozhoduje zhruba podle stejných pravidel. U nás však musí investoři i občané čekat na často zásadní rozhodnutí o měsíce i roky déle než v jiných zemích. Rozhodnutí našich úřadů jsou navíc často zatížena chybami, kdy posouzení zátěže pro životní prostředí neproběhlo podle pravidel, lidé nebyli dostatečně o stavbě informováni, či byli dokonce neprávem vyloučeni z rozhodovacího procesu. Pokud jen trochu sledujete vyjádření politiků na téma odstraňování administrativní bariér a zrychlení výstavby, pak jistě víte, že nejvíce rozšířenou domněnkou je ta, že za zpoždění mohou právě lidé, kteří se o stavby ve svém okolí zajímají a vyjadřují se k nim. Ve skutečnosti může zdržení způsobit pouze porušení zákona úředníkem a následný soud. Skutečný podíl odvolání u územních a stavebních rozhodnutí je jen asi 5% (není dokonce ani známo, jak velkou část odvolání podali právě občané či nevládní organizace). U většiny odvolání vyšší instance potvrdila pochybení na straně
úřadů. U soudu pak končí zhruba půl procenta případů.
organizací či aktivních občanů je 7500 Kč.
Některé resorty, bohužel v čele se stávajícím vedením ministerstva životního prostředí, se však nadále drží předpokladu, že za zdržení staveb mohou právě občané, kteří se starají o své okolí. Iniciativně proto navrhly vyloučit všechny spolky (dříve občanská sdružení) ze správních řízení, které mají významný dopad na životní prostředí a podléhají povinnosti provést tzv. posouzení vlivu na životní prostředí (EIA).
Trochu podobné – byť mnohem mírnější – omezení pro zapojení občanských organizací do velkých řízení s povinností EIA mají u sousedů v Rakousku – které díky tomu léta čelí mezinárodní kritice. Jenomže rakouské ekologické organizace registrované na tamním MŢP žádné podpisy shánět nemusejí a místní iniciativy je zase nemusejí ověřovat.
Zbrusu nový návrh novely zákona o EIA z 1. dubna 2014 říká: Už žádné podrobné seznamování s projektem, nahlížení do spisu či možnost požádat o doplnění chybějících podkladů. Nově se o velkých stavbách spolky (i jednotlivci) - dozvědí jen „část informací“ a mohou „zaslat připomínky“. Právo na odvolání jim zůstane pouze za předpokladu, že během několika málo týdnů dovedou na úřad 250 lidí, kteří budou ochotni nechat se legitimovat a ověřit svůj vlastnoruční podpis. Minimální odhad nákladů na takový formální úkon na straně neziskových
Nesmyslná byrokracie pro občany i ověřující úředníky a nutnost zaplatit tisíce za ověření podpisů představuje zároveň bariéru v přístupu k soudní ochraně, která je v rozporu i s výše zmíněnou evropskou legislativou. A konečně, omezením občanských práv směřuje návrh k explicitnímu porušení koaliční smlouvy. Úředníci dokonce nejen že přistoupili k omezení občanských práv, ale návrh připravili zcela bez konzultací se spolky, jež úprava nejvíce zasáhne. □ Júlia Sokolovičová, Zelený kruh
Život na Sibiři zlákal Rusy i Ukrajince, který je provázel Prahou Petrohradští byznysmeni se chtějí přestěhovat na Sibiř a vybudovat soběstačnou vesnici na zelené louce uprostřed pustiny. Stejná myšlenka s nimi spojila i turistického průvodce z Prahy Evžena Kuchara. Život v souladu s přírodou si nejprve natrénuje na české farmě.
skleníky na pěstování zeleniny. Na rozlehlých polích mají v plánu zasít pšenici, ze které budou ve vlastním mlýně vyrábět mouku a z té následně péct chleba. Časem chtějí být tito vesničané nejen samostatní, ale své produkty také prodávat obyvatelům ze vzdálených vesnic.
Šestadvacetiletý turistický průvodce Evžen Kuchar původem z Ukrajiny se při toulkách Prahou se skupinami ruských turistů setkal s mnoha zajímavými lidmi. Před pěti lety ho jedno takové setkání ovlivnilo natolik, že se rozhodl v létě plout po řece skrz Sibiř, a vyzkoušet si tuto drsnou krajinu také v zimě na sněžných skútrech. Výlety sibiřskou krajinou ho utvrdily v tom, že se do panenské přírody chce natrvalo odstěhovat. Sám Kuchar pochází z ukrajinského Kyjeva, ale v Čechách žije už nějakých dvacet let.
Podle Evžena Kuchara mají petrohradští podnikatelé obchodování v krvi, a tak bude dalším zdrojem obživy i financí chov ryb v přilehlém rybníku. „Hlavním cílem této komunity má být maximální samostatnost, jak jen to bude možné. Samozřejmě suroviny jako sůl či benzín, nebo náboje do zbraní se budou kupovat. V průběhu
Spolu se skupinou petrohradských podnikatelů má Evžen Kuchar v plánu postavit na zelené louce vesnici, ve které se budou snažit žít samostatně a v souladu s přírodou. O tomto dobrodružném životním kroku si jeho příbuzní myslí své. Mají ho za snílka, blázna či romantika. „Cílem života mé rodiny bylo, dostat se do města. A já tím, že chci z města ven, jim teď nabourávám životní hodnoty,“ popisuje reakci svých nejbližších. Svoji budoucnost má oproti vrstevníkům poměrně dobře naplánovanou. Život svůj i své budoucí rodiny vidí v ruské přírodě.
Na Sibiř podnikatelé neutíkají, spíše se vrací Před čtrnácti dny projel Evžen Kuchar s ruskými přáteli zasněženou Sibiř, aby poprvé obhlédli pozemek, na kterém bude během dvou let stát vesnice s hospodářskými i obytnými stavbami a
spíše se chtějí vrátit do přírody a žít ekologičtějším způsobem života. Na pozemek povede také elektrický proud a telefonické spojení. Internet ale rádi oželí.
Ukrajinec z Čech se přestěhuje do Ruska Myšlenky na život v přírodě měl Evžen Kuchar již od nástupu na pražskou filozofickou fakultu, kde studoval ruštinu. Věděl, že v Praze žít nechce a ani si neuměl představit, co by tu dělal. Pravda, zůstal tady dvacet let. „Před pěti lety jsem potkal Igora, se kterým jsme se po pár dnech známosti naladili na stejnou notu a on mi začal vyprávět o svém nápadu, zakoupit pozemek, který by ideálně splňoval všechna kritéria pro život,“ vysvětluje Kuchar, jak přišel na myšlenku odstěhovat se z Prahy do ruské přírody.
Tam na Sibiři se to podobá Brdům nebo Vysočině
realizování všech plánů se budeme snažit být co nejvíce soběstační.“ Nebudeme dělat s žádnými pravěkými nástroji, od rána do noci, ohnutí na poli. Pole však nebudou orat pomocí pluhu zapřaženého za koněm či krávou. „Samozřejmě budeme mít i traktor, ale především chceme všechny pracovní postupy co nejvíce mechanizovat. Hlavní aktér této myšlenky, Igor Moškin, má na to dostatek financí a chce na to jít co nejvíc s rozumem, aby se vše dalo jednoduše obsluhovat. Nebudeme dělat s žádnými pravěkými nástroji, od rána do noci, ohnutí na poli,“ vysvětluje Evžen Kuchar. Lidé, kteří se rozhodli žít tímto stylem, rozhodně neutíkají před civilizací,
Místo jeho nového bydliště se prý podobá Brdům nebo Vysočině, ale ten obrovský opuštěný prostor se prý nedá slovy popsat. „Jsou tam menší kopečky, lesy, pole, spousta řek a rybníky. Střídají se tam všechna roční období. Zimy jsou tvrdší než tady,“ pokračuje ve vyprávění. Strach z medvědů ani vlků, kteří v lesích žijí, Evžen Kuchar nemá. Horší je samota. „Když jsem byl na Sibiři, tak se mi po pár dnech začalo stýskat po přítelkyni. Tehdy jsem si uvědomil, že všechny ty zážitky a příroda jsou skvělé, ale člověk to musí to štěstí s někým sdílet,“ popisuje emotivní momenty způsobené dojmy z divoké přírody.
Člověk si musí určit priority Jediné s čím se musí Kuchar smířit, je skutečnost, že v tomto podnebném pásu nevypěstuje víno, které má tolik
rád. „Vesnice naštěstí nejsou až tak daleko, takže se víno nakoupí tam,“ směje se, ale náhle zvážní a dodává, že člověk si musí určit především priority a tou pro něj víno rozhodně není. Evžen Kuchar chce také zabránit mylnému dojmu, že smyslem tohoto života v přírodě není žít v hlíně a
zakopat se v pustině, naopak. „Oni tam chtějí zestárnout a pracovat, ale zároveň plnohodnotně žít.“
stavební i zemědělské práce v pusté přírodě totiž zahájí komunita již v létě.
Trénovat na nový způsob života hodlá Evžen Kuchar už v Čechách. „Začnu pracovat na farmě za Prahou, abych pochytil nějaké znalosti a dovednosti a připravil se také fyzicky.“ První
□ Zdroj: Echo24.cz
Do konce přihlašování dřevin do soutěže Strom roku 2014 zbývá měsíc Zájemci už mohou přihlásit svoji oblíbenou dřevinu do 14. ročníku ekologické ankety Strom roku. Veřejnost v ní vybírá nejsympatičtější strom v ČR. Přihlášky lze podávat až do 30. dubna. Porota ze všech dřevin vybere 12 finalistů. Vítěz bude vyhlášen 20. října, kdy se slaví světový Den stromů, uvedla Andrea Krůpová. Loni anketu vyhrál dub z Višňové na Liberecku. Za dobu konání ankety navrhli lidé, školy a různé spolky nadaci na ocenění už tisíc stromů. Do hlasování se zapojilo více než 470 000 lidí. Je zpoplatněné, čímž se ochráncům přírody podařilo vybrat kolem dvou milionů korun. Peníze použili na novou výsadbu stromů, obnovu lesů a alejí. "Anketa hledá stromy s historií a příběhem. V minulých ročnících se objevily stromy se zajímavou minulostí nebo spojené s různými pověstmi - mezi nimi například tisíciletý pernštejnský tis, kotelská lípa nebo popovský jasan," uvedla Krůpová. Informace o tom, jak nominovat oblíbený strom na ocenění, jsou na www.stromroku.cz. Cílem ankety je zvýšit zájem veřejnosti o přírodu a zejména stav veřejné zeleně ve městech a obcích. Loňskému vítězi ankety se přezdívá Dub ochránce, protože před lety při povodních ve Višňové svým kmenem zastavil naplaveniny a zachránil tak dva lidské životy a mnoho domů.
Podnikatelé a ekologické organizace vyzývají ministry Investujte 10 miliard ročně z evropských fondů do oživení ekonomiky a snížení závislosti na Rusku. Společným dopisem vyzvaly ekologické organizace, zástupci stavebního průmyslu i bytových družstev ministry Brabce a Jourovou k nastartování skutečně masivního programu úspor energie v budovách. Požadují, aby vláda připravila program energetických renovací obytných domů a veřejných budov v ČR z fondů EU ve výši 10 miliard Kč ročně. S požadavkem přišli signatáři právě v době, kdy ministerstva jednají o rozdělení evropských fondů v programovém období 2014 - 2020. Vláda tak má jedinečnou příležitost využít tyto prostředky ke snížení závislosti českých domácností i veřejných budov na ruském plynu, zlepšení ovzduší v obcích a vytvoření desítek tisíc pracovních míst ročně. Podle studie Miroslava Zámečníka přinese program při desetimiliardové veřejné investici až 35 tisíc pracovních míst ročně, zejména v malých a středních stavebních firmách napříč regiony. Podle výpočtů nevládní organizace CEE Bankwatch Network i oborové aliance Šance pro budovy je reálné, že částku 10 miliard ročně dokážeme smysluplně využít pro kvalitní energetické renovace budov. To potvrzuje i zkušenost z minulého programového období – úspory energie v budovách byly jednou z mála oblastí, kde byla celá alokace vyčerpána a musela být několikrát navýšena. Společný dopis odeslali minulý týden zástupci ekologických organizací Hnutí DUHA a CEE Bankwatch Network, Svazu podnikatelů ve stavebnictví, Svazu českomoravských bytových družstev a oborové aliance Šance pro budovy. Vyzvali v něm také k nastavení přísných kritérií pro rekonstrukce i nové budovy tak, aby byla dosažena vysoká míra úspory energie. Potřeba je také sladit podmínky s Novou zelenou úsporám a zjednodušit administraci projektů. □ Zdroj: HnutiDuha.cz
Náš rozhovor
Vlastimil Staněk: Advokát, co miluje putování na trekingovém kole „Jmenuji se Vlasta Staněk, ač jsem původem z Vysočiny, bydlím s rodinou v Jablonci nad Nisou a byl jsem tu jedním ze zakládajících členů organizace Přátel přírody. Časem jsem tu jako člen výboru začal i funkcionařit.“ Stručná, a přesto jasná a úplná informace na úvod, kterou jsem od Vlasty dostal, dává tušit, že dnešním partnerem rozhovoru bude advokát. Pojďme na něj! Jak dlouho jsi u Přátel přírody a proč právě u nás? Součástí hnutí Přátel přírody jsem od samého vzniku dne 18. října 1991. To došlo k obnovení české větve Přátel přírody, která tu naposled působila před druhou světovou válkou. Jedním z důvodů založení Přátel přírody u nás – v Jablonci nad Nisou - byla i naděje, že se nám podaří restituce Prezidentské chaty na Bedřichově nástupnickou organizací po spolku Naturfreunde, který chatu postavil. Ukázalo se ale, že přes Benešovy dekrety vlak nejede. Chata patří osvícenému soukromníkovi, který ji rozsáhle opravil a slouží veřejnosti jako dříve. Nám se tak musel změnit cíl činnosti - začali jsme cestovat, starat se o přírodu, a ta činnost má smysl. Víme o Tobě, že jsi advokát. Jak se Ti daří, co na tomto oboru máš rád?
Do advokacie (původně v Liberci) jsem nastoupil hned po škole v roce 1977, a to proto, že jsem se v tom roce oženil a manželka pochází ze severočeského kraje. Zaměstnání v jiných oborech (u soudu či prokuratury) mi nabízeli až v Mostě či Chomutově, a tam se mi moc nechtělo. Mám rád přírodu na dosah. Na oboru se mi líbí to, že se nedá dělat mechanicky. Člověk stále řeší něco nového či jiného, je to prostě zajímavé povolání. Je nyní v advokacii něco jinak, než jak to bylo kdysi? Co se v advokacii změnilo, je především počet členů advokátní komory. Původně nás bylo v celé republice asi 800, dnes podle členských čísel je nás asi mezi 13 až 14 tisíc členů. Výrazně vzrostla konkurence, ale to je všude a je to v pořádku.
O advokátech si lidé myslí, že postrádají sociální cítění. Jak to máš ty? Tak tomu určitě není, ale vím, kam otázky míří. Jde o časté výtky politiků a tisku, že vedeme drobné spory s velkými náklady. Jenže ty sporné částky nepatří nám, ale občanům, které zastupujeme. Jinak by nebyla žádná sankce proti dlužníkům, kteří mají spočítáno, že takto se jim vyplatí zůstat dlužní. Ale obecně, přece bych vůbec nemohl tu práci dělat, kdyby mě nezajímal osud klientů a kdybych nebyl veden snahou jim pomoci. Pocházíš z nejstarší organizace, která je součástí českých Přátel přírody. Připomenu, že jste vznikli v roce 1991. Můžeš tedy zhodnotit, kdy bylo novodobým českým Přátelům přírody za tu dobu nejlíp a proč?
No podle mne nejlíp bylo na začátku, kdy otcové zakladatelé dr. Jan Černý z Liberce a Karel Pavienský z Jablonce navázali na předválečné tradice a založili první původně česko-slovenskou organizaci. Jako staronoví členové Mezinárodních Přátel přírody jsme začali cestovat do zahraničí a všichni se o nás starali. Dokonalé na tom bylo, že od samého počátku nás v Evropě brali jako sobě rovné, což nebylo tehdy v jiných organizacích a na jiných platformách samozřejmostí. Všiml jsem si, že se docela hodně angažuješ v mezinárodních vztazích vaší organizace. Mluvili jsme spolu o Přátelích přírody z Tübingenu, Aixen-Provence, Löbau. Co Tě na téhle činnosti baví? I tyto kontakty nám dali do vínku otcové zakladatelé a my je jenom rozvíjíme. Například v prvním desetiletí jsme realizovali hned dva výměnné pobyty Přátel přírody z Jablonce s partnery z jihoněmeckého města Tübingen. Objednali jsme si pouze autobus a dojeli až na místo, ubytování, program a stravování nám zajišťovala partnerská organizace. Recipročně jsme se ale i my postarali o naše přátele u nás. Vznikly osobní vazby, které trvají mnohdy dosud a třeba v případě mé rodiny se přenesly i na generaci našich dětí. A co mě baví - že nás všude v cizině opravdu berou jako své. S běžným životem v zahraničí se prostřednictvím našich přátel seznámíme tak, jak by to s cestovkou nikdy nebylo možné. Například loni na podzim jsme byli v Tübin-
spolupráce. Samozřejmě je nutné znát jazyk. Ale abych se nechlubil, já sice mluvím francouzsky, ale přes němčinu je u nás manželka. Co je Tvá největší vášeň? Co Ti přináší a co Ti bere?
genu na oslavě sta let od založení jejich organizace. S Löbau, které leží nedaleko v našem euroregionu, jsou kontakty ještě častější. Běžná praxe je, že se informujeme o našich celoročních programech a vzájemně poskytujeme všem našim členům možnost účastnit se akcí a cest partnerské organizace. A německých přátel se našich akcí účastní dost. Náš program, který je z velké části dílem naší předsedkyně Dáši Jotovové, je velmi láká. Kromě toho jsme před několika lety zajišťovali i třístranné setkání Naturfreunde z Tübingenu, francouzských Amis de la Nature z Aix u nás v Jizerských horách. Doporučil bys pracovat v mezinárodním rozměru i ostatním našim organizacím, nebo to není pro každého? To si musí každý vyřešit sám. Musí si vyhodnotit, jestli nemalá práce, kterou je bezesporu třeba investovat, vyváží přínos vyplývající z mezinárodní
Dříve hory, vysokohorská turistika, dnes trekingové kolo. V posledních sedmi letech podnikám každoroční cesty do Francie, kde sice nemají síť cyklostezek jako v Německu, ale o to víc si tam člověk užije. No a v zimě se v Jizerských horách jezdí na běžkách - čas od času ale i někteří nadšenci na historických lyžích. Protože jsme teprve na začátku jara, můžu se ještě zeptat: Jaké plány máš na letošní rok? Zase kolo, nejdříve na jih do Chorvatska a pak do Alsaska – to budou cesty soukromé. S naší organizací Přátel přírody se na kolech vydáme na Slovensko, a pokud zbude čas - musím také někdy pracovat! - do Německa. No a na podzim jednak přijedou do Jablonce přátelé z Tübingenu a pak bude u nás celorepublikový sraz Přátel přírody, jako byl vloni v Praze. Máš nějakou myšlenku pro ty, co tohle čtou? Pro ty, kteří se chystají na podzim k nám do Jablonce, mám doporučení, aby si o našich horách předtím něco přečetli. Nejlíp od Miloslava Nevrlého „Knihu o Jizerských horách“. Stará kniha, ale nic nového není lepší a myslím, že v knihovnách by měla být k nalezení. □ Hynek Pečinka
Co je u nás nového… Za přírodou do Prahy? Ale ano… O jarních prázdninách nikoli na hory, ale do Prahy, vyjely děti z KPP Javory v Novém Městě na Moravě. Do Prahy paradoxně za přírodou. A skutečně se nestačily divit cestou necestou přírodní rezervací "Prokopské údolí", že tak blízko našeho hlavního města, o jehož bezprostřední blízkosti nás přesvědčili i policisté na koních, může být tak divoká příroda. Až na území Prahy totiž zasahuje centrální část Barrandienu táhnoucího se sem už od Plzně. Zkameněliny rostlin a živočichů, které se tu nacházejí, dokumentují nejstarší historii planety Země i života na ní. Dokladem prvního sídelního rozvoje z pozdní doby kamenné na tomto území pak je Butovické hradiště. Zde se mj. dozvídáme i to, že Hemrovské skály, které máme na dohled, jsou vlastně zbytky podmořské sopky. Cestou dál zase míjíme Hlubočepský viadukt, zajímavou to stavbu z dob budování Buštěhradské dráhy (1870-1872). U Prokopského jezírka si připomínáme film Pyšná princezna, který se také tady natáčel. Neopomněli jsme ani místa novodobé historie, konkrétně pozůstatky 2. světové války - krátery po bombardování americkou armádou v únoru 1945. No a na konci naší cesty jsme si připomněli Staré pověsti české, neboť jsme se nacházeli na místě, kde prý stával hrad Děvín, sídlo to bojovnic z období Dívčí války. Nedaleko odtud pak je přírodní památka Ctirad, další významné naleziště zkamenělin. A tak jsme se historicky vrátili opět na začátek. Kdo by si pomyslel, že během jednoho pěšího přírodou v Praze učiníme tolik exkurzů do minulosti. □ Marie Mertlíková, Klub přátel přírody Javory, Nové Město na Moravě
Dobrodružná výprava v Pekle aneb jarní prázdniny v Liberci Letošní jarní prázdniny byly opravdu jarní. Jako každoročně se náš pobytový tábor konal v Jizerských horách, v obci Josefův Důl. Jezdíme sem již několik let a tak jsme zvyklí, že je tu vždy velká hromada sněhu a krajina kolem nás jiskřivě bíla. Letos nastala velká změna, možná, že vlivem globálních problémů, ale také je možné, že příroda si jen potřebovala, odpočinou. Nedá se nic dělat. Tábor jsme si zkazit nenechali, jak už název napovídal, prožili jsme opravdu týden dobrodružství a protože jsme bydleli v Pekle, nazýval se tak i náš tábor. Tábor probíhá v místní mateřské škole, kde nám poskytují nejen dobré obědy, ale také zázemí. Můžeme zde využívávat tělocvičnu, saunu a všechny zajímavé hračky. Letos poprvé jsme také využívali jejich zahradu, protože na ní nebyl sníh. Dopolední činnosti jsme měli spíše klidnějšího rázu. Tvořili jsme z keramické hlíny, hráli různé hry, hledali indicie nebo jsme využívali zahradních prvků ve školce. Zato odpoledne jsme se vydávali na dobrodružné výpravy. Hledali jsme „Čertovy kameny“ dle GPS, kde jsme měli schované malé čertíky. Vodní hrátky jsme prováděli v hotelu „Peklo“, který má krytý bazén a jehož přednosti jsme mohli využít. Bezvadná byla i velká nafukovací trampolína, na které jsme se opravdu všichni vyřádili, včetně vedoucích. Neméně zajímavé bylo i lanové centrum, ve kterém jsme si vyzkoušeli nejen sílu a obratnost, ale především odvahu a vzájemnou pomoc. Zajímavý den, byl ten, kdy jsme zachraňovali planetu Zemi a museli jsme získat různé „životabudiče“, abychom navrátili život na planetu. Při této činnosti se nikdo nenudil a za splnění jednotlivých úkolů byly různé odměny, jako například odpolední svačina, kterou si každý musel najít v lese nebo tatranka, která rostla v borůvčí, ale i jiné zajímavé odměny. My jsme naopak
hledali kouzelný strom, živou vodu, léčivé byliny nebo získávali energii. Další den jsme jako správní čertíci lovili dušičky. Tento úkol nebyl rovněž jednoduchý, protože jsme se vydali opět na cca 10 km pochod. Cestou jsme hráli „býčí kruhy“, skládali puzzle, překonávali přírodní překážky, hráli na bombu a další hry. Za vítězství ve hrách jsme získávali dušičky. Na závěr tábora děti hledaly poklad, každý si mohl najít tolik předmětů, kolik bodů během celého tábora získal. Některé děti přesto, že získaly málo bodů, se dokázaly rozdělit s ostatními. Některé si hru vůbec neužily a daly přednost emocím, které nad nimi zvítězily. No zkrátka nemůžeme být všichni stejní. Mezi pět nejhezčích her se zařadily tato hry: Česko, Puzzle v přírodě, Býčí kruhy, Vrána a Molekuly. Nejlepší jídlo byla rajská omáčka a většina dětí napsala, že jim nechutnal fazolový guláš. Dětem se líbilo prostředí školky, zvláště po tom, co mohli v pátek navštívit jedno oddělení a pohrát si nejen s malými dětmi, ale také s jejich hračkami. □ Z libereckého CVČ Arabela zdraví Helena Štrofová
Nástup jara s jabloneckými Přáteli přírody: čtvrteční výlety za město Přátelé přírody Jablonec začali turistickou sezónu březnovými čtvrteční výlety. Když jsme je v únoru připravovali, byli jsme přesvědčeni, že se zima vrátí, proto byly vybrány jednoduché kratší trasy po asfaltu. Místo sněhu jsme chodili po suchu a ve slunečném počasí. První výlet byl ze Smržovky na Parkhotel s obědem, účastnili se i přátelé z Löbau, kteří v tu dobu byli na Bedřichově na běžkách a díky nedostatku sněhu chodili pěšky. Další výlet byl směřován na Raspenavsko, šli jsme z Luhu přes Peklo a Lázně Libverdu do Hejnic většinou po neznačených cestách. Počasí bylo nádherné a užívali jsme si výhledy na prudké severní svahy Jizerek. Následovala trasa ze Sedlejovic údolím Mohelky přes Radostín a Vrchovinu do Hodkovic opět za krásného počasí a s výhledy. Poslední březnový výlet jsme šli už zelenající se jarní přírodou z Roudného přes krasový systém Bartošova pec do Rohozce k pivovaru. Slunce už pěkně pálilo, takže rohozecké pivo přišlo k chuti. □ Drahomíra Jotovová, ČSTS Přátelé přírody, Jablonec nad Nisou
Olomoučtí Přátelé přírody chtějí propojovat město s okolní přírodou V polovině měsíce května odstartuje projekt olomouckého klubu přátel přírody Malá liška s názvem „Do přírody za městem“. Ten má za cíl zmapovat možnosti vytvoření krátkých a nenáročných turistických tras, které by Olomoučany i návštěvníky města zavedly do přírody hned za hranicemi hanácké metropole. V současnosti zde totiž neexistuje síť příměstských tras pro půldenní či kratší výlety rodin s dětmi, seniorů, skupin mladých lidí apod. Přitom má město jednak urbanisticky zajímavé okrajové části s jistě zajímavou historií (dřívější samostatné obce či města) a na ně navazující zajímavé biotopy předměstské přírody včetně např. významných přírodních památek a památných stromů. Město také disponuje velmi hustou sítí městské hromadné dopravy co do pokrytí území i intervalů jednotlivých linek. Olomoučtí Přátelé přírody se domnívají, že stojí za to tyhle aspekty propojit a umožnit zájemcům o nenáročnou turistiku a aktivní trávení volného času, aby se na vlastní oči seznámili s podobou a historií olomouckých předměstí a s přírodou, která na ně navazuje. Projekt rovněž zvyšuje povědomí o městské hromadné dopravě jako prostředku, kterým se občané města i turisté odjinud mohou dostat do přírody pohodlně, rychle a s výrazně nižším dopadem na životní prostředí. Z každé konečné zastávky městské linky, kde je to reálné, by tak měla vést trasa (ne nutně značená), která zájemce seznámí jednak s historií lokality a také s navazující přírodou. Vznikne i speciální web a brožura s těmito trasami. Na každé konečné zastávce (východišti trasy) by měla být umístěna tabule označující hlavní body trasy s QR kódem pro „chytré mobily“ a se souřadnicemi pro GPS navigace.
Samotnou realizaci projektu, jehož první částí je zmapování podmínek na každé konečné MHD co do vhodnosti a zajímavosti turistické trasy, která by zde vznikla, mají na starost členové klubu Malá liška, ale také dobrovolníci z řad studentů Univerzity Palackého i z veřejnosti, uvítáme zapojení členů komisí městských částí a dalších zájemců o historii a přírodu města. Projekt získal finanční podporu z rozpočtu statutárního města Olomouce, která umožní, aby byl realizován v co největším rozsahu. Rádi bychom za ni na tomto místě poděkovali.
Přátelé přírody promítli filmy, nad nimiž se musí přemýšlet Sledujete to, co jíte? Zajímá Vás, jakou to má kvalitu či jestli kvůli tomu někde vykáceli prales nebo zabili zvířata? Člověk by přece neměl být lhostejný k tomu, co ho obklopuje, ani k tomu, co se v souvislosti s jeho chováním děje jinde na planetě. Tyto úvahy rezonovaly ve středu 19. března vpodvečer sálem olomouckého Arcidiecézního muzea. Přátelé přírody z klubu Malá liška sem přivezli jako ozvěnu pražského podzimního festivalu Alimenterre dva dokumentární filmy a taky živého hosta. Podívat se na ně a na něj přišla čtyřicítka zvědavých lidí, od studentů po seniory. Večerem, který měl název Modrá planeta na rozcestí, provázel Hynek Pečinka. Na úvod představil činnost, které se místní Přátelé přírody věnují, a taky občanskou společnost Glopolis a její projekt festivalu Země na talíři - Alimenterre, jehož součástí byly loni na podzim dva filmy, určené pro tento večer. První z filmů, Zelená poušť, hned v úvodu publiku sdělil, že průměrný Evropan nebyl nikdy tak zodpovědný za kácení tropických deštných pralesů jako je tomu dnes. Příčinou kácení pralesů v Indonésii je totiž potřeba půdy na pěstování palmy olejné. Palmový olej je totiž obsažen v polovině potravin (smaží se na něm třeba chipsy, je součástí margarínů nebo třeba čokolády. Je v kosmetických výrobcích, přimíchává se do benzínu. Je ale také zdraví škodlivý, protože obsahuje nasycené mastné kyseliny. Otázka zní, proč se tedy tak často používá ve srovnání s oleji naší produkce? Protože to pořád vyjde levněji. Kvůli masivní potřebě oleje ale vesničané v subtropické Indonésii přicházejí o půdu a dosavadní zemědělskou soběstačnost, intenzivní hnojení palmových plantáží poškozuje půdu, vody, vypalování pralesa ubírá životní prostor spoustě živočichů, hmyzu a rostlin. Jakmile palma přestane plodit, zůstane na místě plantáže poušť. Spoušť. Dojmy z filmu umocnila následná diskuse, na kterou přijel dobrovolník Glopolisu Patrik Serej. S diváky besedoval na téma, jaké jsou alternativy ke konzumaci potravin obsahujících palmový olej, a podělil se i o zážitky z Indonésie, kde měl možnost vidět právě důsledky pěstování palmy olejné na místní lidi a přírodu. Diskuse byla místy velmi bouřlivá, ale přesně to pořadatelé chtěli. Nic není černé nebo bílé, neexistuje jedna pravda a jediné správné řešení. Druhý z filmů, Královna slunce, už tak deprimující nebyl, ačkoli nesl téma dramaticky se zhoršujícího zdravotního stavu včelstev v Evropě a Americe a následků, které může mít úhyn včel pro naši samotnou existenci. Obsahoval úvahy, co nám vlastně včely chtějí říct a jaký význam mají včely v širším kontextu udržitelnosti života na Zemi. Zabýval se i vlivem znečištění prostředí, chemických preparátů a příbuzenského křížení na včely, jejich odolnost a také nezávadnost medu jako potraviny, kterou se živí člověk. Zkrátka, byl to večer, z nějž snad každý odcházel s hlavou plnou myšlenek, které jen tak nezahodí. Olomoučtí Přátelé přírody by chtěli podobnou akci s hlubším smyslem uspořádat tak dvakrát do roka. Po této zkušenosti vědí, že letos ještě jednou něco promítnou. □ Hynek Pečinka, Malá liška – klub přátel přírody, Olomouc
Co se děje jinde…
Jindy do tmy zářící dominanta Pražského hradu nebyla během Hodiny Země vůbec vidět
Malí Spidermani zhasli žižkovský vysílač Hodina Země 2014 se konala 29. března od 20.30 do 21.30. Šlo o osmý ročník celosvětového happeningu upozorňujícího na problematiku změny klimatu a inspirující k intenzivnější ochraně životního prostředí. Po celém světě se zapojilo přes 7000 měst a společně s nimi taky stovky milionů lidí. V České republice akci podpořilo zhruba 90 obcí, desítky firem a tisíce jednotlivců. Akci podpořila řada památek, mezi jinými i Pražský hrad (na snímku Petra Chytila), ostravská radnice, vimperský zámek nebo budova českého velvyslanectví v australské Canberře.
Po celé republice se konalo i několik menších akcí, například skládání obrysu České republiky ze svíček v Praze, promítání dokumentu a diskuse v Brně, lampionový průvod v Kozlově. Nechybělo ani zhasínání Žižkovské věže dětmi převlečenými za malé Spidermany, jelikož Spiderman je letošním symbolickým filmovým hrdinou Hodiny Země. „Symbolické zhasnutí dominanty obce, ale na řadě míst i celého veřejného osvětlení, je pro místní obyvatele výjimečnou příležitostí si uvědomit, jak moc jsme svět ohromnou spotře-
bou energie změnili a že s poškozováním životního prostředí je potřeba přestat. Tento signál dnes vyslali všichni ti, kteří o zhasnutí ve svých obcích ozhodli. Patří jim za to dík!“ řekla Yvonna Gaillyová, ředitelka Ekologického institutu Veronica, spolupořadatele Hodiny Země. Hodina Země již není jen happeningem, ale přerodila se v největší celosvětové hnutí na ochranu životního prostředí a klimatu. □ Ekologický institut Veronica
Přečtěte si nový Zpravodaj ekologických organizací Zajímá Vás, čím se v měsíci březnu zabývaly ekologické nevládky? Jak to vypadá s vývojem zákonů v ochraně životního prostředí? Nebo byste rádi nabídli pomocnou ruku pro přípravu zajímavých akcí? Vaši zvědavost uspokojí Zpravodaj ekologických organizací! Přinášíme vám také pozvánky na akce, kde se dozvíte to, co ještě nevíte o energii z obnovitelných zdrojů, jinde můžete diskutovat o zelených alternativách ve vašem životě nebo se můžete rozhodnout pro úklidovou akci po celé zemi. PS.: Díky rozhovoru s ekopsychologem Janem Krajhanzlem lépe porozumíme tomu, jak lidé reagují na přírodní katastrofy. Počtěte si na www.zelenykruh.cz
Chcete pomoct krajině? Vezměte si řeky pod patronát Pro ochranu krajiny před povodněmi, ale i před velkými suchy, jsou nezbytné malé toky a říčky. Ty bohužel ale v české krajině mají k přírodnímu ideálu velmi daleko, často jsou vybetonované nebo alespoň napřímené a prohloubené. A protože s tím si příroda sama nepomůže, musí ji pomáhat lidé. A nejlépe ti, kteří bydlí v okolí potoků a říček, dobře znají krajinu i místní lidi, tvrdí Koalice pro řeky. „Povodně začínají na malém toku, pokud nemají přírodní koryta, voda doslova proletí a udělá škody v zabydlených oblastech,“ vysvětluje Jakub Esterka z Koalice pro řeky. Proto je podle něj tak důležité, vracet potokům a malým přítokům větších řek původní ráz. Jinak totiž vodní toky ztrácí nejen samočistící schopnosti, ale hlavně nejsou schopné zadržet vodu při náhlých silnějších deštích. Koalice pro řeky chce do České republiky přinést takzvané patronáty, které poměrně běžně fungují v zahraničí. Například na Slovensku, v Německu nebo v Portugalsku. Patronem potoků a říček se může stát kdokoli. Organizátoři z Koalice pro řeky nejvíce sázejí na existující organizace, které spolupracují s dětmi, jako jsou oddíly Skautů či Pionýrů, nebo kroužky při různých školách. Péče o řeky by totiž měla fungovat dlouhodobě a díky tomu mohou děti sami poznávat přírodní procesy nebo sami hodnot zlepšování stavu konkrétního potoka při jednoduchých pokusech. Patronem se ale logicky mohou stát i rybáři. „Zdravější koryto poskytuje místo pro více druhů ryb, takže je pro rybáře zajímavější“ vysvětluje Esterka. Zájemci o péči o konkrétní potok se mohou ozvat zástupcům Koalice pro řeky. Ta jim nabídne metodickou
pomoc a obecně rady, jak jednat s vlastníky pozemků nebo správci vodních toků. „Nechceme rozhodně podporovat nějaké guerillové akce, při kterých by někdo boural betonové skruže. Naopak chceme poskytnout pomoc při jednání s úřady,“ vysvětluje Jana Vitnerová z Koalice pro řeky. Patronům také poradí, jaké zásahy na potocích bude nejvhodnější. Kde je možné vybudovat například hrázky, díky kterým se voda bude moci rozlévat a později přirozeně meandrovat. Nebo odstranit překážky bránící migraci ryb, členit břehy pomocí kamenů nebo proutí. Dojít by mohlo i na jednání se zemědělci, kteří obdělávají půdu v blízkosti říček a potoků, aby
rozčlenili zorané plochy příčnými pásy zatravněných ploch. Případně vybudování drobných mokřadů například na místech dnes již nefunkčních odvodňovacích drenáží. Zda majitelé pozemků na takové návrhy uslyší, ukáže čas. Zatím patronáty nad vodními toky podpořilo město Praha, kde se podobně již dobrovolníci starají o Roztylský potok. Domluvený je i patronát nad potokem u Telče na Vysočině. V minulosti se podobné zásahy podařilo dohodnout na střední Moravě. „Když se to povedlo na Hané, kde jsou lidé hodně spjatí se svojí půdou, tak se to povede i jinde,“ je přesvědčená Vitnerová. Že by program mohl být funkční, ukazuje i úspěch projektu Vydří řeky, který postoupil do finále celosvětové
soutěže European OutDoor Conservation Association (EOCA). Koalice pro řeky chce do dvou let právě díky patronátů přeměnit 90 kilometrů vybraných úseků vodních toků do podoby, která umožní návrat vyder říčních do jejich přirozeného prostředí. Problémy s povodněmi nebo naopak suchem jsou známým problémem, který trápí Českou republiku v posledních letech stále více. Podle ministerstva zemědělství se letošní nadprůměrně teplá a suchá zima projevuje v nedostatku vody jak v řekách a podzemních zásobárnách, tak v půdě. „Průtoky ve vodních tocích dosahují čtyřiceti a šedesáti procent dlouhodobých průměrů a na několika místech v povodí Labe dosáhly dokonce úrovně charakteristické pro sucho,“ řekl v pátek novinářům ministr Marian Jurečka. Jinými slovy vody je podobně, jako bývá v jiných letech v polovině června. „Zabezpečení dostatečných vodních zdrojů je proto vedle protipovodňových opatření naší prioritou,“ dodal ministr. Ty se týkají jak technických, tak přírodě blízkých způsobů zadržování vody v krajině. O potřebě změny českých řek blíže k jejich přírodnímu stavu se podle Koalice pro řeky ví a mluví desítky let. Stále se ale nedaří s ničím hnout. Proto Koalice přichází s drobným, ale podle zahraničních zkušeností funkčním systémem revitalizací a hlavně zapojení veřejnosti do ochrany řek. „Nejdůležitější je změna myšlení, krajina trpí a my trpíme s ní. Než řešit globální klimatický systém, měli bychom možná řešit situaci u nás. A voda je v tomhle ohledu klíčová,“ dodává Esterka. □ Zdroj: Ekolist.cz
Polemika…
Uran se v Česku těží od 19. století, ve velkém přes 60 let V souvislosti s vládou avizovaným prověřováním možnosti postavit v Česku závod na výrobu jaderného paliva se začalo mluvit o jeho umístění v Bystřici nad Pernštejnem, kde prý jsou na uran lidé již zvyklí a např. vstřícní i k vybudování úložiště jaderného odpadu. Protože v blízké době určitě uslyšíme ze všech stran různé názory, pojďme si na několika faktech připomenout historii těžby uranové rudy v Česku. kde se z něj uran oddělil. Optimistické předpovědi přitom říkaly, že přírodě nebezpeční nehrozí. O případně uniklé kyselině sírové se předpokládalo, že se může šířit maximálně do vzdálenosti několika set metrů a navíc se sama zneutralizuje.
Premiér Bohuslav Sobotka v březnu podpořil záměr státního podniku Diamo otevřít po vyčerpání dolu Rožná další těžební ložisko uranu u Brzkova na Jihlavsku. Jaká je historie těžby uranu v ČR? Uran se na území dnešní ČR začal těžit už v 19. století, tehdy se ale ruda využívala jako barvivo ve sklářském a keramickém průmyslu. Závratný rozvoj těžby přišel krátce po druhé světové válce, v souvislosti se začátkem výroby atomových zbraní, ale i k mírovému využití jaderné energie. Většina uranu vytěženého v Československu mířila do Sovětského svazu. Z téměř 110.000 tun vytěžené rudy doma zů stalo asi pět procent. Podle polistopadových odhadů a pro-
počtů byla navíc těžba uranu hlavně od konce 50. let výrazně ztrátová, nemluvě o negativních společenských dopadech dolování. Pro ně byla totiž pod sovětskou kuratelou používána otrocká práce zejména politických vězňů; až po politickém uvolnění je nahradili civilní zaměstnanci. Mezi lety 1948 a 1956 jich jen v Jáchymově 231 zemřelo, další tisíce někdejších nedobrovolných horníků si odnesly z těžby doživotní zdravotní následky. V první polovině 60. let přišlo chemické dobývání rudy, při němž nebyla potřeba tradiční hornická práce. Namísto toho byly do podzemí napumpovány chemikálie (zejména kyselina sírová), jež uran rozpustily. Vzniklý roztok byl potom čerpán na povrch,
Skutečnost však byla jiná, což lze jasně ukázat na lokalitě u Stráže pod Ralskem, která se s následky chemické těžby uranu bude potýkat ještě desítky let. Už v roce 1978 bylo chemickou těžbou kontaminováno na 200 hektarů a o deset let později postihla okolí ekologická katastrofa. Kyselina se tehdy dostala do podzemních zásob pitné vody a zasáhla 250 milionů krychlových metrů podzemních vod (což je jen o trochu méně než objem přehrady Želivka, jež dodává vodu do Prahy). Od 80. let se podzemí ve Stráži pod Ralskem čistí, zprvu ale jen od radonu a uranu, nikoliv od kyseliny sírové, toxických těžkých kovů a čpavku. Větší pozornost se čištění lokality začala věnovat po roce 1989 a zejména od dubna 1996, kdy ve Stráži oficiálně skončila těžba. Podle odhadů zde bylo kontaminováno na 370 milionů metrů krychlových podzemních vod na ploše asi 27 kilometrů čtverečních. Náklady na sanaci se odhadují na desítky miliard korun, trvat má ještě dvě dekády. Dnes se uran těží už jen v Rožné, která je posledním fungujícím uranovým dolem nejen v ČR, ale i ve střední Evropě. S tím, jak postupně klesá obsah uranu ve vytěženém materiálu, klesá i produkce dolu. Zatímco ještě v roce 2009 dosáhla 242 tun, loni už roční produkce v Rožné dosáhla 190 tun a pro letošní rok se plánuje vytěžení 170 tun uranu. Podle dnešních informací chce státní podnik Diamo po ukončení těžby v Rožné otevřít další těžební ložisko u Brzkova na Jihlavsku, přípravné práce by trvaly šest až sedm let. □ Zdroj: ČTK
Máme zelenou… Fotografická soutěž 2014: Energie v harmonii s přírodou Přátelé přírody se aktivně zapojují do ochrany životního prostředí a klimatu, které chápou jako základní předpoklad udržitelného rozvoje. U příležitosti vyhlášení dalšího ročníku mezinárodní fotografické soutěže vyzývají Mezinárodní Přátelé přírody (amatérské) fotografy a fotografky z celého světa, aby zachytili pozoruhodná místa, kde se setkává energie s přírodou, a přispěli ke zvyšování povědomí o tom, že ekologicky udržitelná energetická budoucnost ohleduplná k životnímu prostředí je možná. Soutěž je určena nejen pro fotografy z řad Přátel přírody, ale vlastně všechny lidi se zájmem o fotografování. Soutěžící, kteří předloží nejpřesvědčivější digitální fotografie (ve čtyřech soutěžních kategoriích), vyhrají například pobyty v regionech charakteristických udržitelným cestovním ruchem. V každé z vyhlášených kategorií bude udělena zvláštní cena pro fotografie z Krajiny roku 2013/14, kterou je Údolí horního Rýna. Turistické regiony, které jsou průkopníky v oblasti udržitelného rozvoje v oblasti cestovního ruchu, nabízejí ve spolupráci se sítí „Evropských turistických destinací nejvyšší kvality“ (EDEN) vícedenní pobyty: Pomořanská říční krajina v severním Německu, litevský region Kuldiga a chorvatský region Nin. Další cenou je například předplatné časopisu věnujícího se ekologickým tématům. Mezinárodní fotografickou soutěž podporuje Cyberlab, vídeňská high-tech fotografická laboratoř. Obecná kategorie: jen digitální fotografie (A1) Místa energie v přírodě (barevné foto) (A2) Místa energie v přírodě (černobílé foto) Tematická kategorie: jen digitální fotografie (T1) Obnovitelná energie vs. běžná energie (kontrastní dvojice: 2 × 2), (T2) Úspora energie Do soutěže se přijímají jen digitální fotografie ve formátu JPG nebo RGB s rozlišením 72 dpi (pixelů/palec s rozměrem delší strany nejméně 3000 pixelů. Fotomontáže nejsou povoleny. Uzávěrka přihlášek: 15. 9. 2014. Podrobnosti a přihlášky do soutěže najdete na www.nf-int.org/photochampionship2014
International Young Naturefriends together with Young Naturefriends Frankfurt are organizing a two week workcamp between 16 and 30 August 2014! There you'll not only have the opportunity to learn, explore and share ideas about resilience and self-governance, but to truly experience self-governance principles in action while going ‘off the grid’. The event will be taking place in the Naturefriends Brombacher House in Frankfurt, and accomodation will be provided at the same location in shared army tents. It is situated 45 minutes (by public transport) from Frankfurt. The deadline to apply is at 12.00 PM on the 25th of May 2014. For further details, including the link to the application form, please see www.iynf.org
Přátelé přírody ČR / Naturefriends Czechia A: Senovážné nám. 24, CZ 116 47 Praha 1 T: +420 602 431 149 E:
[email protected] W: www.pratele-prirody.cz Praha – Kladno - Olomouc – Liberec – Jablonec nad Nisou – Krnov – Nové Město na Moravě – Pardubice
„Každý přece potřebuje přátele – lidé i příroda“
