Krajně pravicoví osamělí vlci

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra politologie

Krajně pravicoví „osamělí vlci“ Magisterská práce

David Mrva

Vedoucí práce: doc. JUDr. PhDr. Miroslav Mareš, Ph.D. UČO: 324485 Obor: Bezpečnostní a strategická studia Imatrikulační ročník: 2012

Brno, 2014 1

Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, ţe jsem magisterskou práci na téma Krajně pravicoví „osamělí vlci“ vypracoval samostatně a pouţil jen zdroje uvedené v seznamu literatury.

V Brně, 15. 5. 2014

.................................................... David Mrva

2

Děkuji vedoucímu mé magisterské práce doc. JUDr. PhDr. Miroslavu Marešovi, Ph.D. za odborné vedení, cenné rady a připomínky, které umoţnily vznik této práce. 3

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 7 Cíle práce a metodologie ........................................................................................................ 7 Operacionalizace ................................................................................................................ 8 Výběr vzorku ...................................................................................................................... 9 1 Konceptualizace osamělých vlků .......................................................................................... 12 1.1 Definice terorismu osamělých vlků................................................................................ 12 1.2 Historický kontext .......................................................................................................... 14 1.3 Terminologie .................................................................................................................. 17 1.4 Typologie ....................................................................................................................... 19 1.4.1 Všeobecný model osamělého vlka .......................................................................... 20 1. 5 Motivace ........................................................................................................................ 24 1.5 Sociální a psychologické okolnosti ................................................................................ 25 1.6 Proces radikalizace ......................................................................................................... 26 1.7 Vztah mezi osamělým vlkem a jeho okolím .................................................................. 29 1.8 Modus operandi a úspěšnost útoků ................................................................................ 30 2 Případové studie .................................................................................................................... 32 2.1 Severní Amerika ............................................................................................................. 32 2.1.1 Byron De La Beckwith ............................................................................................ 32 2.1.2 Neal Bradley Long .................................................................................................. 33 2.1.3 Joseph Paul Franklin ............................................................................................... 34 2.1.4 Joseph Christopher .................................................................................................. 37 2.1.5 Frank Spisak ml. ...................................................................................................... 38 2.1.6 Jonathan Preston Haynes ......................................................................................... 39 2.1.7 Larry Wayne Shoemake .......................................................................................... 40 2.1.8 Buford O'Neal Furrow, ml. ..................................................................................... 41 2.1.9 Benjamin Nathaniel Smith ...................................................................................... 42 2.1.10 Richard Scott Baumhammers ................................................................................ 43 2.1.11 Mark Anthony Stroman ......................................................................................... 44 2.1.12 Sean Michael Gillespie.......................................................................................... 45 2.1.13 Jacob D. Robida .................................................................................................... 45 2.1.14 Jim David Adkisson .............................................................................................. 46 2.1.15 Keith Luke ............................................................................................................. 47 4

2.1.16 James W. von Brunn ............................................................................................. 48 2.1.17 Sandlin Matthews Smith ....................................................................................... 50 2.1.18 Cody Crawford ...................................................................................................... 50 2.1.19 Daniel Wacht ......................................................................................................... 51 2.1.20 Kevin William Harpham ....................................................................................... 52 2.1.21 Wade Michael Page ............................................................................................... 52 2.1.22 Randolph T. Linn .................................................................................................. 53 2.2 Evropa ............................................................................................................................ 54 2.2.1 John Ausonius ......................................................................................................... 54 2.2.2 Franz Fuchs ............................................................................................................. 54 2.2.3 David Copeland ....................................................................................................... 55 2.2.4 Petr Mangs............................................................................................................... 56 2.2.5 Anders Behring Breivik .......................................................................................... 57 2.2.6 Pavlo Sergiyovich Lapshyn ..................................................................................... 60 3 Vyhodnocení ......................................................................................................................... 62 3.1 Osamělí vlci v Evropě a Severní Americe ..................................................................... 62 3.2 Analýza případů ............................................................................................................. 64 3.3 Některé poznatky k předcházení útoků osamělých vlků ................................................ 70 Závěr......................................................................................................................................... 72 Zdroje ....................................................................................................................................... 73 Zkratky ..................................................................................................................................... 84 Počet znaků: 160 348

5

Anotace Tato magisterská práce analyzuje 28 případů krajně pravicových „osamělých vlků“ v Severní Americe a Evropě. Zkoumána je motivace, sociální a psychologické okolnosti, proces radikalizace, vztah mezi osamělým vlkem a jeho okolím, modus operandi a výsledek jeho útoků. Výskyt fenoménu krajně pravicových osamělých vlků je také vyhodnocen s ohledem na širší kontext. klíčová slova: osamělí vlci, terorismus, krajní pravice

Abstract This master’s thesis analyses 28 cases of extreme right “lone-wolves” in North America and Europe. Motivation, social and psychological circumstances, radicalizacion, relations between lone wolves and their environment, mouds operandi and the result of attack are studied. Also the incidence of extreme right lone wolves fenomenon is evaluated in a wider context. keywords: lone wolves, terrorism, extreme right

6

Úvod Hrozba terorismu osamělých vlků je v současnosti povaţována za jeden z největších bezpečnostních problémů spojených s terorismem. Po 11. září byly za tuto hrozbu povaţovány především útoky Al-Káidy. V Evropě se tato hrozba zhmotnila v podobě útoků v Londýně a Madridě. Ale i díky razantnímu postupu bezpečnostních sloţek vůči této hrozbě a moţná i díky koncentraci aktivit militantního islamismu v konfliktních oblastech Středního východu, jsou dnes útoky velkých teroristických skupin na území západních států obtíţně proveditelné. Dříve hierarchická Al-Káida se začala měnit v organizaci, jejíţ struktura má síťový charakter a je obtíţněji uchopitelná. Na to později navázala mediální strategie vedoucí k individuálním útokům sympatizantů organizace bez nutnosti navštívit výcvikové tábory na Blízkém a Středním východě. Proto se pozornost bezpečnostních sloţek a politiků přesunula k hrozbě osamělých vlků. Tento vývoj ještě více podpořil útok Anderse Breivika v roce 2011, který ukázal potenciál této hrozby a zároveň upozornil, ţe současný terorismus nemusí vycházet pouze z ideologie militantního islamismu. Na základě uvedeného vývoje se i výzkum terorismu začal výrazněji věnovat tomuto fenoménu. Proto bylo v posledních několika letech publikováno velké mnoţství prací, které se tomuto fenoménu věnují. Většina publikací však pracuje s omezeným mnoţstvím případů (např. COT 2007, Pantucci 2011, Spaaij 2012). Omezení těchto výzkumů, dané právě nereprezentativností si však akademická obec uvědomuje a proto jsou především po roce 2013 zpracovávány publikace, které zkoumají terorismus osamělých vlků v celé jeho šíři nebo se zaměřením na konkrétní typy (např. Gruenewald et. al. 2013 nebo Gill et. al. 2013). Předchozí výzkumy se většinou věnovaly tématu bez toho, aby omezovaly zkoumaný vzorek dle ideologické motivace útočníků nebo se zaměřovaly specificky na dţihádistické útočníky. Tato práce se snaţí navázat na předchozí linii výzkumů terorismu osamělých vlků a zaměřit se na teroristy s konkrétní ideologickou motivací – krajně pravicové osamělé vlky. Přitom krajně pravicoví osamělí vlci jsou poměrně zajímavou skupinou, která je se strategií osamělých vlků úzce spojena především díky jejímu reálnému výskytu i teoretickému rozvinutí v USA.

Cíle práce a metodologie K práci bude vyuţito dat z otevřených zdrojů, převáţně mediálních, případně i sekundárních vědeckých zdrojů, které se tématem dříve zabývaly.

7

Prvním cílem bude základní zhodnocení fenoménu krajně pravicových osamělých vlků v Evropě a Severní Americe. Druhým cílem práce bude širší analýza jednotlivých případů (jejich výběr osvětlen níţe) v několika rovinách: motivace, sociální a psychologické okolnosti, proces radikalizace, vztah mezi osamělým vlkem a jeho okolím, modus operandi a výsledek jeho útoků. Tento rámec je inspirován studií na podobné téma zpracovanou think tankem COT (2007). Třetím cílem práce bude ověření některých vybraných teoretických poznatků vycházejících z literatury, které jsou rozvedeny níţe. Z tohoto cíle vychází tyto hypotézy, které budeme v práci ověřovat. H1: Ti osamělí vlci, kteří vyuţili při své teroristické kampani střelnou zbraň, dosáhli v průměru vyššího počtu obětí neţ ti, kteří pouţili jinou metodu útoku (Pantucci 2011a). H2: Většina zkoumaných útočníků si ke svému útoku vybralo střelnou zbraň (Gruenewald et. all 2013). H3: Alespoň u jedné čtvrtiny případů lze nalézt přítomnost psychické choroby nebo historii psychického onemocnění (Gruenewald et. all 2013).

Operacionalizace Jak jiţ bylo uvedeno, v práci bude analyzováno několik rovin. V této části dojde k jejich operacionalizaci. Motivaci můţeme rozdělit na dva základní typy – dlouhodobá a krátkodobá. S těmi se do určité míry mohou, ale nemusí, překrývat motivace ideologická a osobní. Bates ještě rozlišuje mezi altruistickou a egoistickou (viz níţe), jeho rámec však nebude v práci vyuţit. Za dlouhodobou motivaci povaţujeme především: Myšlenky a ideologie, ke které se osamělý vlk hlásí. Dlouhodobé cíle jeho útoků – čeho tím chtěl dosáhnout, včetně případných osobních motivů.

Za krátkodobou motivaci povaţujeme: Bezprostřední příčinu toho, proč se stal

teroristou. To, co bezprostředně předcházelo jeho rozhodnutí provést útok. Mezi sociálními a psychologickými okolnostmi budou sledovány především: Přítomnost/nepřítomnost psychického onemocnění. Přítomnost/nepřítomnost násilí v dětství. Jaké bylo jeho dětství a dospívání. Prostředí, ve kterém vyrůstal a dospíval (chudoba, kriminalita v lokalitě, ve které ţil, problémy menšin, sociálně nepřizpůsobivých. Nebo naopak přítomnost extremismu v oblasti, ve které vyrůstal atp.). U radikalizace bude sledován: Popis vývoje vztahu k extremistickým myšlenkám a k násilí. Chronologie, rychlost, náhlost radikalizace. Přístup k extrémním myšlenkám. 8

Členství v extremistické skupině, publikace, organizace a její případní členové, kteří měli vliv na radikalizaci. Vliv internetu. V oblasti vztahu mezi osamělým vlkem a jeho okolím bude zkoumán: Vztah k rodičům. Existence vlastní rodiny (manţelka, děti). Vztah k přátelům – mnoţství přátel, obliba v kolektivu. Problémy v kolektivu. Kriminální minulost. U modu operandi a výsledeku útoků budou sledovány: Zbraně a taktika, kterou k útokům pouţíval. Povaha cílů, které si vybral. Jeho obrana proti bezpečnostnímu aparátu, jak (a jestli) prchal před policií. Byl jeho útok úspěšný? Kolik měl obětí na ţivotě, kolik bylo zraněných a jakou vyvolal reakci. Případnou publikaci manifestu a komunikaci s médii.

Výběr vzorku Výzkumný vzorek vyuţitý v této práci se skládá z 28 případů osamělých vlků z Evropy a Severní Ameriky mezi lety 1963 – 2013. Do tohoto vzorku spadají případy útočníků, kteří své teroristické akce páchali sami, mimo rámec nějaké hierarchie či organizované sítě (viz kap. 1.1.). Vzorek zahrnuje pouze jedince vycházející a hlásící se ke konkrétním krajně pravicovým proudům – bílé rasisty, neonacisty a antidţihádisty. Případy zahrnuté do této práce však nejsou vyčerpávajícím seznamem všech osamělých vlků vycházejících z tohoto ideologického prostředí, ale pouze těch, kteří se v rámci svého teroristického útoku dostali do poslední fáze – tedy samotného provedení útoku. Bylo by jistě zajímavé zkoumat i ty, kteří byli zachyceni bezpečnostními sloţkami v průběhu plánování a příprav, pokud však výzkum čerpá data z otevřených zdrojů, je obtíţné tyto případy do práce zahrnout. Takové případy jsou zpravidla méně medializované a je nesnadné je zpětně dohledávat. Zároveň se téměř neobjevují v dostupných databázích teroristických útoků, které jsou hlavním zdrojem případů pro většinu výzkumů. Studium neúspěšných osamělých vlků (zachycených ve fázi příprav nebo plánování) je moţné, ale muselo by být časově omezeno na nejnovější případy, coţ by náš výzkum narušilo, jelikoţ ten začíná u případů z 60. let minulého stol. Nevýhodou tohoto přístupu je jistá omezenost (neúspěšné případy jsou vynechány), při interpretaci dat je tedy nutné brát toto na vědomí. Výhodou je větší zaměření výzkumu a tudíţ moţné poskytnutí validních informací o úspěšných krajně pravicových osamělých vlcích v dostatečné historické šířce tohoto fenoménu. I v případě, ţe by se výzkumník vyrovnal s obtíţným dohledáváním případů, nastal by problém s jejich mnoţstvím a nevhodností pro tento typ práce – vhodnější by pak byla rozsáhlejší kvantitativní studie. Navíc při práci s případy těch, kteří útok nespáchali, ale údajně se k němu chystali, existuje problém, který se týká toho, zda by útočníci skutečně útok 9

spáchali. Jelikoţ nemůţeme předvídat budoucnost. Mezi takovými případy by se mohly objevit i osoby, které by útok plánovaly, ale v realitě by se k útoku nakonec třeba nikdy neodhodlaly. Takový výzkum by tedy zahrnoval vzorek případů se svými vlastními specifiky a vlastními omezeními při interpretaci dat a proto zaměření pouze na ty, kteří svůj útok skutečně provedli, není bezdůvodné. Významným zdrojem případů pro tuto práci, je výsledek činnosti Spaaije (2012), který na základě teroristických databází Global Terrorism Database a databáze společnosti RAND vytváří svůj vlastní seznam případů osamělých vlků. Dalším zdrojem je práce Hamma (nedatováno), který na Spaaije navazuje a doplňuje jeho seznam o několik případů. Zaměřuje se na případy v USA a identifikuje celkem 69 případů mezi lety 1963 a 2012. Tyto uvedené seznamy jsou doplněny o nedávno publikovaný přehled vybraných i méně známých případů organizace Anti-Defamation League, který se také zaměřuje na USA (ADL 2014). Randolph Linn a Pavlo S. Lapshyn, dva poslední případy, jsou doplněné na základě informací z médií autorem této práce. Z hlediska lepší uchopitelnosti problematiky nejsou v práci zahrnuty případy, které jsou sporné či hraniční. To jsou případy, u kterých existují důvodné pochybnosti ohledně jejich motivace, plánovanosti činu nebo politického významu jejich činu. Nejvýznamnějším kritériem pro výběr případů uvedených v práci, je motivace ke konkrétnímu činu a jeho plánovanost (nezávislé proměnné). Například pro zahrnutí případu do této práce, nejsou důleţité charakteristiky cílů, ty je naopak moţné povaţovat za nezávislé proměnné. Výběr případů však není bezproblémový a u některých je moţné nalézt třeba alternativní interpretaci motivace. Takové případy existují, ale z uvedených důvodů nejsou do práce zařazeny. Například Walter Leroy Moody cílil svými dopisními bombami v roce 1989 na soudce Roberta Vanceho spojeného s několika kauzami afroamerického lidskoprávního hnutí a dále na Národní asociaci pro podporu barevných lidí. Přesto nebyla jeho motivace rasová, ale osobní. Soudce Robert Vance se stal cílem díky tomu, ţe byl shodou okolností poslední instancí v soudní při, kterou Moody vedl přibliţně 20 let. Protoţe nebylo Moodyho námitkám a odvoláním vyhověno, rozhodl se na soudce Vanceho a konkrétní soud, který otázku řešil zaútočit. Útok na NAACP měl být pokusem svést celý útok na bílé rasisty – i v rámci soudního řízení se vinu snaţil svést na Ku Klux Klan (FBI 2006, Man Accused of Mail-Bomb Killings Blames Klan 1991). Motivace útoku tedy na základě výsledků vyšetřování a okolností případu nebyla rasová ani krajně pravicová. Přesto existují publikace, které za významnou Moodyho motivaci povaţují právě jeho rasismus (viz Jenkins 2012), coţ je však vysoce problematická interpretace a tento případ není v této práci zkoumán. Kvůli 10

nedostatečně objasněnému motivu i otázce, zda jednal skutečně sám, je vynechán i případ atentátu na Martina Luthera Kinga (srov. Report of the Select Committee on Assassinations of the U.S. House of Representatives 1979). Také není zahrnut případ Floyda Simpsona, ten je spojován s vraţdou lidsko-právního aktivisty v roce 1963, ale nikdy nebyl kvůli tomuto činu ani zatčen, natoţ odsouzen. V této práci jsou zahrnuty pouze případy, kdy o jejich činech rozhodl soud s výjimkou těch, kteří je spáchali v nedávné době, a ještě o nich nebylo rozhodnuto. V tomto smyslu také není do analýzy zařazen (na rozdíl od jiných autorů) případ Bernharda Goetze, který zastřelil v roce 1984 čtyři Afroameričany v newyorském metru. Kriminální soud uznal jeho čin jako nutnou sebeobranu a odsoudil ho pouze za nelegální drţení zbraně. Jeho případ je velmi kontroverzní, ale je sporné analyzovat z hlediska terorismu případ, který byl zároveň v soudním řízení uznán jako výkon práva na sebeobranu.

11

1 Konceptualizace osamělých vlků 1.1 Definice terorismu osamělých vlků Problematika definice terorismu je v akademické sféře známé a diskutované téma. Neúspěchy při snahách o vytvoření jednotné a všeobecně uznávané definice terorismu mají několik příčin. Jednou z nich je to, ţe terorismus je jako pojem pouţíván v různých diskursech, např. politologickém, trestně-právním, mezinárodně-právním, úředním i veřejném (srov. Mareš 2005: 16). Kaţdá z těchto domén má do určité míry jiné poţadavky vyplývající z účelu, pro který pojem terorismus pouţívají. Tudíţ třeba terorismus jako trestně právní pojem musí být vyuţitelný v soudním procesu. Na mezinárodních fórech mohou nalezení jednotné definice terorismu znesnadňovat zájmy jednotlivých států. Problém definice také souvisí s pejorativností samotného označení terorista. Toto označení můţe být tedy vyuţito k „nálepkování“ nepohodlné opozice nebo mohou naopak teroristé být označování mírnějšími termíny jako „povstalci“ nebo přímo termíny s pozitivní konotací jako „bojovníci za svobodu“. Definici tedy můţe ztěţovat i prvek normativnosti. S tím souvisí také otázka omezení pachatelů terorismu, respektive, zda i stát můţe páchat terorismus. Na coţ navazuje i problém, zda musí terorismus být vţdy kriminálním činem (Mareš 2005: 18-20). Klíčovým problémem, díky kterému má mnoho definic problém obstát při empirickém uţívání je především pestrost terorismu jako fenoménu. Postihnout všechny jeho podoby a formy v jedné definici je tedy o to obtíţnější. Tento fakt vede k dilematu mezi definicemi příliš obecnými, které by význam pojmu terorismus rozšířily nebo příliš konkrétními, které by zase nezahrnuly fenomén v celé své šíři (Mareš 2005: 18). Tyto a mnoho dalších problémů dokonce vedly některé autory k tomu, aby se vzdaly ambicí na definici terorismu (Strmiska 2001: 11). V českém prostředí se za vlivné definice terorismu dají povaţovat definice Mareše a Strmisky. Mareš (2005: 22) tvrdí, ţe „terorismus je použití agresivního a excesivního násilí (anebo hrozba použitím takového násilí), které je naplánováno s dominantním účelem vyslat vážné zastřašující poselství zřetelně většímu počtu lidí (cílovému publiku) než pouze těm, kteří jsou primárními násilnými akty nebo hrozbami bezprostředně poškozeni“. Strmiska definuje politický terorismus, coţ je pro tuto práci vhodný přístup, jelikoţ ta se zabývá také politickým terorismem vycházející z krajní pravice. Podle Strmisky (2001: 14) „politický terorismus představuje politicky motivovanou a zdůvodňovanou metodu (způsob, strategii) víceméně systematického používání násilí (nejčastěji ozbrojeného násilí, záměrně nerespektujícího válečné konvence), jejímž hlavním cílem je dosažení určitého zamýšleného 12

psychického efektu svým dosahem obvykle výrazně překračujícího okruh přímých obětí či svědků útoku, efektu, vzhledem k jehož předpokládanému politickému významu je bezprostřední fyzický účinek násilné akce druhořadý. Organickou součástí tohoto psychického efektu je moment zastrašování, terorizování cílového publika nebo alespoň určitého sektoru cílového publika, což ovšem neznamená, že se jedná o součást jedinou nebo nezbytně dominantní“. Tato práce se vzhledem ke svému zaměření a cíli zříká ambic na objevení dokonalé definice terorismu a na následujících řádcích dojde k ustavení pracovní definice, která reflektuje zkoumaný fenomén a potřeby diplomové práce. Oba výše uvedení autoři se liší v tom, jaký význam přikládají rozměru zastrašení. Dle Mareše musí být teroristický akt veden s dominantním účelem zastrašení, Strmiska počítá s psychickým efektem, který zasahuje širší publikum a jehoţ zastrašení je součástí, ale nemusí být nutně dominantní. Vzhledem k tématu, kterému se věnuje tato práce, se s ohledem na prvek zastrašení jeví vhodněji spíše Strmiskova definice, protoţe při posuzování jednotlivých případů a výběru vzorku můţe být u osamělých terorisů obtíţné posoudit, zda je vyslání zastrašujícího poselství skutečně dominantní součástí nebo jen součástí přidruţenou. Naopak Marešova definice je vyuţitelná spíše s ohledem na absenci prvku systematičnosti. Osamělí teroristé i vzhledem k operativním omezením, se kterými se musí vypořádat, mohou zvolit i metodu jednoho útoku (chaosová forma, viz níţe). Systematičnost jejich snaţení by mohla být patrná v kontextu konceptu odporu bez vůdce jako takového, který je do jisté míry přejat volně definovaným hnutím. U jednotlivců však tento aspekt přítomný být nutně nemusí. Za pomoci výše uvedených definic je tedy pro potřeby této práce za krajně pravicový terorismus povaţován ozbrojený násilný akt, který je dopředu naplánovaný za účelem dosaţení určitého zamýšleného psychického efektu (jehoţ součástí tohoto je i zastrašení), svým dosahem výrazně překračujícího okruh přímých obětí či svědků útoku, motivovaný a zdůvodňovaný ideologií bílého rasismu, neonacismu či krajního nacionalismu. Jelikoţ známe pracovní definici krajně pravicového terorismu, která bude vyuţita v této práci, můţeme přejít dále k definici osamělých vlků. Spaaij (2010: 856) definuje osamělé vlky jako „osoby, které (a) operují individuálně, (b) nepatří k organizované skupině nebo síti a (c) jejichž modi operandi jsou pojaty a řízeny jednotlivcem bez žádných přímých vnějších povelů nebo hierarchie“. Další významná definice pochází z dílny think tanku COT. Ten definuje osamělého vlka jako osobu, která „a) jedná individuálně; b) nepatří k teroristické skupině nebo síti; c) jedná bez přímého vlivu vůdce

13

nebo hierarchie; d) její taktiky a metody jsou započaty a řízeny jednotlivcem bez jakéhokoliv přímého vnějšího vedení či řízení“ (COT 2007: 6). Obě dvě definice jsou si velmi podobné a obě můţeme povaţovat za poměrně vydařené. Jelikoţ je však v praxi mnoho teroristů, kteří jsou povaţováni za osamělé vlky a mají jistou historii kontaktů nebo přímo v době plánování či páchání teroristických činů mohou být v kontaktu s širším extremistickým hnutím, nebude součástí definice této práce kritérium nepříslušnosti osamělého vlka k organizované skupině nebo síti, jak uvádí Spaaij. I COT zdůrazňuje, ţe kritérium nepříslušnosti k teroristické skupině se vztahuje pouze ke konkrétní teroristické kampani a nevylučují příslušnost k teroristické organizaci v minulosti (Tamtéţ: 7). Toto kritérium především postrádá smysl v případě příslušnosti osamělého vlka k extremistické organizaci, jejíţ aktivity nejsou násilné nebo násilí této organizace dosahuje pouze nízké intenzity. Osamělý terorista můţe být součástí tohoto hnutí a projevovat v jeho rámci svůj politický aktivismus. To však nevylučuje, ţe v určité fázi své „kariéry“ politického aktivisty se rozhodne pro posunutí svého aktivismu do další, teroristické, úrovně. V tuto chvíli buď můţe začít shánět pomoc a asistenci v rámci hnutí nebo se rozhodne jednat v souladu s doktrínou osamělého vlka. V případě, ţe je jedinec součástí organizace, jejíţ aktivity jsou ve velkém rozsahu teroristické, dává toto kritérium větší smysl. I kdyţ čistě teoreticky nelze vyloučit, ţe se jedinec rozhodne pro vedení paralelní kampaně osamělého vlka, společně s aktivitami v rámci teroristické organizace Lze předpokládat, ţe by se jednalo skutečně pouze o okrajový jev. Pro zjednodušení tedy bude v této práci vyuţita výše uvedená definice organizace COT bez kritéria b). Toto kritérium je tedy, i s přihlédnutím k ostatním bodům definice, je spíše nadbytečné. Naopak se dá předpokládat jistá míra kontaktů na extremistické hnutí u osamělých vlků, jejichţ ideologie vychází z etablovaného spektra politických ideologií. Na základě toho je tedy nutné konstatovat, ţe příslušnost/nepříslušnost k organizaci (teroristické nebo extremistické) není sama o sobě definičním kritériem. Definice osamělého vlka vyuţita v této práce je tedy tato: Osamělý vlk je osoba, která spáchá výše definovaný krajně pravicový teroristický čin a zároveň v rámci tohoto teroristického činu či kampaně a) jedná individuálně; b) jedná bez přímého vlivu vůdce nebo hierarchie; c) její taktiky a metody jsou započaty a řízeny jednotlivcem bez jakéhokoliv přímého vnějšího vedení či řízení (s úpravou převzato z COT 2007: 6).

1.2 Historický kontext Co se týče historie působení osamělých vlků, jejich moderní předchůdce můţeme hledat v 19. století v podobě ruských anarchistů, kteří praktikovali tzv. propagandu činem. 14

Tvůrcem této metody byl Michail Alexandrovič Bakunin, který propagandou činem myslel útoky jednotlivců nebo malých izolovaných buněk, které měly cílit na představitele reprezentující sociální řád. Tento model boje byl dle Bakunina v souladu s anarchistickou doktrínou, jelikoţ vytváření hierarchické organizace by si vyţadovalo aplikaci donucovací síly, tudíţ volné hnutí zaloţené na společné ideologii a iniciativě jednotlivců ve své organizaci reprezentovalo i myšlenky anarchismu. Navíc terorismus byl vnímán jako humánnější druh vedení boje, protoţe si měl vyţádat menší mnoţství obětí na ţivotech neţ masové revoluční boje. Tuto metodu převzali teroristé na přelomu 19. a 20. století v Evropě, Americe, v menším rozsahu i v Asii (Arménie, Indie). Jejich útoky byly zpravidla vedeny jednotlivci na významné představitele státu s cílem oslabit reţim a případně motivovat širší okruh následovníků a příznivců, s jejichţ pomocí by tento reţim svrhli a rozpoutali revoluci (Ibanéz 2008: 6 – 7, COT 2007: 12). Historický vznik této metody byl tedy z části motivován ideologicky a ne pouze operační nutností, jak je dnes často pojímán přechod americké krajní pravice a dţihádistů k této metodě. Zcela mimo tento rámec, avšak s výrazným dopadem působil mezi lety 1940 aţ 1957 George Metesky, který v této době schoval 33 trubkových bomb převáţně na veřejných místech v New Yorku. Ač jeho motivace byla spíše osobní či psychopatologická neţ politická, jeho činnost dokázala na dlouhou dobu paralyzovat město a vytvořit v něm atmosféru strachu. Tento případ byl v mnoha ohledech předvojem budoucí podobných útoků, z nichţ některé i inspiroval. Jde o jeden z prvních případů, kdy byl k dopadení pachatele vyuţit psychologický profil (NPR 2011, Madden nedatováno). Avšak podle jiných autorů skutečný počátek současné vlny terorismu osamělých vlků přichází na konci 70. let s činností Teda Kaczinského a J. P. Franklina (Stewart 2011). Přesto i šedesátá léta zaznamenala několik případů osamělých vlků v USA, které budou zmíněny níţe. Teoretický koncept osamělého vlka se začal vytvářet aţ později, předvším v díle amerického prominentního neonacisty Williama Luthera Pierce. Ten v roce 1978 pod pseudonymem Andrew MacDonald publikoval román Turnerovy deníky, ve kterém propaguje boj vůči vládě za pomoci toho, co bychom dnes nazvali odpor bez vůdce. Turnerovy deníky mohly být tehdy ovlivněny myšlenkami jiného neonacisty – Josephem Tommasim (viz níţe). Turnerovi deníky údajně měly inspirovat Timothy McVeigha k útoku v Oklahoma City. Druhé dílo W. L. Pierce (1989) byl Lovec. Tato kniha, která je věnována J. P. Franklinovi, pojednává o válečném veteránovi z Vietnamu, Oskaru Yeagerovi, který z rasistických pohnutek začíná vraţdit především rasově smíšené páry a prominentní osobnosti, jeţ vnímá jako součást lobby namířené proti rasismu. Z původně typického osamělého vlka se postupně 15

stává člen širší, stejně smýšlející skupiny. V knize není pojem osamělý vlk zmíněn, přesto jde o rozsáhlý propagandistický materiál, který nepropaguje pouze ideologii, ale i novou metodu ozbrojeného boje ve jménu této ideologie. V zásadě jde však o rozvedení tématu představeného v Turnerových denících, na rozdíl od nich však Lovec čerpá z existující teroristické kampaně Franklina, tedy koncept v tomto případě nepředchází praxi, ale naopak. Na Pierceho dílo navázaly další v 90. letech. V důsledku efektivní činnosti amerických bezpečnostních sloţek vůči domácím krajně pravicovým skupinám, se na začátku 90. let začaly z tohoto ideologického spektra vynořovat strategie, které měly omezit zranitelnost hnutí vůči bezpečnostním sloţkám. Křesťanský radikál Richard Kelly Hoskins představil v roce 1990 koncept Pinchasových knězů, coţ je koncept podobný osamělým vlkům. V tomto podání by měli Pinchasovi kněţí vést svatou rasovou válku. Tento koncept je zaloţen především na pasáţi ze Starého zákona v knize Numeri. V této pasáţi zabije izraelský muţ Pinchas jiného Izraelce, který má intimní vztah s ţenou jiného etnika. Tím odvrátí hněv boţí a ukončí pohromu seslanou na Izraelce. Pinchasovi kněţí jsou dle Hoskinse tedy ti, kteří vynucují boţí zákony, především trestají cizince napadající boţí lid a ty, kteří rebelují vůči Bohu nebo tolerují zkorumpované vládce. Tímto způsobem odvrací boţí hněv a s ním i pohromy, které Bůh na lid sesílá. Jeho ideologie je namířená především proti rasovému míšení, homosexuálům, příznivcům potratů a Ţidům. Hoskinse je moţné povaţovat za velmi významného člena extremistického hnutí křesťanské identity, jehoţ extremistické práce ho v tomto hnutí nejen proslavily, ale také přímo inspirovaly některé protipotratové a rasové útoky ve Spojených státech (Stewart 2011, Hoskins 1997: 21-22, 27, ADL 2005). Louis Beam, další krajně pravicový ideolog, publikoval v roce 1992 esej Odpor bez vůdce, ve které představil organizaci hnutí do malých na sobě nezávislých fantomových buněk. Dle Beama jde o reformulaci konceptu původně navrţeného v šedesátých letech Uliusem Louisem Amossem, jako model odporu proti případnému ovládnutí USA komunisty. Ale podle některých autorů si Beam podstatu konceptu odporu bez vůdce vypůjčil z knihy W. L. Pierce Turnerovi deníky (Bates 2012: 4). Pierce (společně s Beamem) je tedy často povaţován za prvního, který tento koncept dostal do širšího povědomí, jeho práce však pravděpodobně navázala na amerického neonacistu Josepha Tommasiho. Toho někteří autoři povaţují za prvního amerického příslušníka krajní pravice, který pochopil strategické prostředí, ve kterém se neonacistické hnutí nacházelo, a na základě toho začal formulovat odlišnou strategii. Tommasi se svou kampaní v první polovině 70. let snaţil změnit přístup

16

amerických neonacistů a iniciovat jiný druh odporu, který byl opakem tehdejší neonacistické doktríny masového odporu (Kaplan 1997: 81-82). V Beamsově díle je klasická pyramidová struktura organizace označena za příliš riskantní a zranitelnou vůči provládním informátorům a provokatérům. Pro odpor bez vůdce je typická kooperace fantomových buněk a jedinců bez vzájemné komunikace. Funkčnost tohoto konceptu je zaručena tím, ţe tyto formálně nepropojené části jsou stoupenci jednoho hnutí, a tudíţ sdílí jisté společné charakteristiky a filozofii. Koncept nebyl hnutím, ze kterého vzešel, nikdy v plné míře pouţit (ve smyslu široké rasové války), přesto ho později převzala i jiná extrémistická hnutí (Stewart 2011, Beam 1992). Další rozvinutí pojmu a ustanovení v současném smyslu přišlo na konci 90. let. Tom Metzger a Alex Curtis povaţovali útoky osamělých vlků jako hůře detekovatelné bezpečnostními sloţkami a viděli potenciál pro účast širšího okruhu osob z radikalizovaných sektorů americké společnosti, které by se na útocích podílely individuálně, zastřešeny pouze revolučním narativem. Metzger a Curtis vyuţili naplno příleţitostí, které jim poskytnul internet a termín zpopularizovali s přispěním novinářské i akademické obce, která začala termín vyuţívat. Internet je dodnes významným faktorem, který určuje dynamiku fenoménu osamělých vlků (Spaaij 2012: 25). Ač je moţné za hlavní proponenty strategie odporu bez vůdce v druhé polovině 20. století povaţovat americkou krajní pravici, tato metodu převzaly mnohé jiné militantní proudy, jako křesťanští fundamentalisté, dţihádisté, militantní anarchisté, radikální environmentalisté a aktivisté za práva zvířat (Tamtéţ). Mimo rámec krajní pravice, která je zkoumána v této práci také proti-daňoví teroristé, separatisté, antipotratoví teroristé nebo také příznivci hnutí Sovereign citizen.

1.3 Terminologie Poměrně rychlý vývoj ve výzkumu terorismu osamělých útočníků také přinesl jisté terminologické zmatení. Jednotlivé výzkumy zároveň pouţívají odlišnou operacionalizaci a definici totoţných termínů, proto je nutné si při interpretaci literatury dát pozor na data, která konkrétní práce vyuţívá a na to, jak konkrétní termíny definuje. Například definice termínu osamělý vlk se v literatuře liší. Můţe být definován úzce jako jednotlivec jednající bez cizí pomoci (Spaaij 2010: 856, COT 2007: 6) aţ po pouţití termínu osamělý vlk i pro teroristy jednající pod cizím vedením (např. Bates 2012). Jelikoţ však relativně úzká definice osamělého vlka, na které dnes existuje více či méně shoda, nechává velký prostor volný pro popis přidruţených fenoménů a případů, které 17

představují přechod mezi tradičními teroristickými organizacemi a osamělým vlkem, nebo celou problematiku pojímají z jiného úhlu pohledu, byly v literatuře představeny další termíny. Přehled některých významných pojmů představuje Petter Nesser (2012: 61-64). Ten srovnává termíny odporu bez vůdce, který vyhrazuje pro popis odporu pomocí izolovaných buněk a jednotlivců; solo terorismus, který se vztahuje na osamělé útočníky, kteří ale mají kontakty na teroristickou síť; terorismus osamělých vlků, který se vztahuje na izolované jednotlice; terorismus „z vrchu“ – jeden útočník kontrolovaný organizací; terorismus „ze spodu“ – jeden útočník jednající ve prospěch hnutí, ale bez vnějšího vedení. Jak je vidět tyto termíny se mohou překrývat (především poslední dva s výše uvedenými třemi). Je to dáno různým pojetím jednotlivých autorů, kteří k novému fenoménu přistupují ze svého pohledu a hledají vlastní pojetí, operacionalizaci a definici. Přístup některých autorů k terminologii je ovlivněn i emočním nádechem temínů, případně jejich doslovným přenášením významu. Zajímavý příspěvek k terminologické debatě je třeba přiznat Brianu Michaelu Jenkinsovi, který pro pojmenování dţihádistických osamělých útočníků v USA pouţívá termín toulaví psi (Stray Dogs). Jenkins (2011: 21) tvrdí, ţe osamělý vlk se v přírodě pouţívá pro označení velmi silných a agresivních vlků, kteří opustí smečku a obstarávají si obţivu sami. V kultuře se tímto termínem často označuje „odpadlický hrdina operující mimo zákon, který dělá vše co je potřeba aby svou práci dokonal“. Tento termín, který s sebou nese konotaci silného a chytrého protivníka, není dle Jenkinse vhodný pro popis reality dnešních dţihádistických osamělých vlků v Americe, kteří jsou často neschopní provést úspěšně teroristický útok a jsou poměrně snadnou obětí pro operativní příslušníky amerických bezpečnostních sloţek, kteří detailně monitorují extremistická internetová fóra, coţ vede k odhalení těchto „rádoby“ teroristů. Namísto toho navrhuje termín toulavých psů, poprvé pouţitý italskou policií pro označení násilných levicových extremistů operujících mimo Rudé brigády. Tento termín je podle něj méně lichotící a strach nahánějící a zároveň lépe vystihuje situaci, ve které většina dţihádistických osamělých teroristů není schopna útok úspěšně provést nebo je v průběhu jeho příprav či provádění zachycena bezpečnostními sloţkami (Jenkins 2011: 21-22). Tedy i díky jistému problematickému emočnímu zabarvení, které s sebou nese termín osamělý vlk je stále častěji, především od roku 2013 pouţíván termín terorismus osamělých aktérů (lone actor terrorism). V této práci je však vyuţíván v českém prostředí uchycený původní termín osamělý vlk.

18

1.4 Typologie O jeden z nejambicióznějších pokusů o vytvoření typologie osamělých vlků se pokusil Raffaello Pantucci na základě studia dţihádistických1 osamělých vlků v Evropě a Severní Americe. Jeho pojetí osamělých vlků je však širší neţ u většiny autorů i neţ jak je pojem osamělý vlk pouţíván v této práci. Pantucci navrhuje čtyři moţné typy osamělých vlků: samotář, osamělý vlk, smečka osamělých vlků a osamělý útočník. (1) Samotář (loner), je terorista, který vyuţívá extrémní ideologie jako opodstatnění svého činu. Kromě pasivní konzumace extremistické propagandy však nemají ţádný kontakt na extremisty ani neexistuje důkaz o vnějším velení a řízení. U takovýchto případů je právě nejobtíţnější určit, do jaké míry jejich čin ovlivnila ideologie a do jaké míry je ideologie pouze zástěrkou a skutečná motivace leţí v interních osobnostních problémech a charakteristikách samotáře. (2) Osamělý vlk (lone wolf) je podobný samotáři v tom ohledu, ţe jeho operativní činnost v reálném světě vykonává on sám. Na rozdíl od samotáře však existují důkazy o určité úrovni napojení na jiné extremisty zpravidla přes internet, i kdyţ není jasné, zda jde o organizovanější síť. U osamělého vlka je také menší pochybnost o vlivu extrémní ideologie. Ta má v jeho případě hlavní podíl na motivaci. Autoradikalizační prvek je tedy zároveň podpořen kontakty na širší hnutí. (3) Smečka osamělých vlků (lone wolf pack) je izolovaná autoradikalizovaná skupina buď bez kontaktu na širší extremistické hnutí, nebo tento kontakt není zaloţen na prvku velení a řízení. Jde o podobný typ jako předchozí dva s tím rozdílem, ţe u smečky se jedná o skupinu jedinců. (4) Osamělý útočník (lone attacker) je jedinec, který operuje sám, ale je napojen na hierarchii velení a řízení extremistického hnutí. Na rozdíl od předchozích typů je osamělý útočník pevnou součástí teroristického hnutí s jasnými vazbami na ostatní členy, kterým je podřízen (Pantucci 2011a: 18 – 32). Podle Boruma (2013: 104-105) nejsou konkrétní spory o přesnou definici a typologie tolik důleţité. Kromě aplikace definice při výzkumu je její reálná role navázaná na usnadnění nebo znesnadnění politických opatření. Uţitečnější je identifikovat oblasti shody a rozporu mezi výzkumníky a vnímat je spíše jako póly kontinua, které je moţné zkoumat. Borum navrhuje analyzovat případy podle jejich vlastností a ne podle uměle vykonstruovaných typů. Hlavními vlastnostmi v případě tzv. osamělých útočníků, podle něj jsou osamělost, režie a motivace. Osamělost je rozsah, v němţ útočník svůj čin inicioval, plánoval, připravoval a vykonal bez asistence jiných lidí. Tato kategorie tedy zkoumá nezávislost v akci. Režie představuje nezávislost útočníka v celém spektru rozhodnutí, která se týkají útoku. Je to tedy 1

Podle Pantucciho terminologie se jedná o Al-Kaidisty.

19

popis vlivu dalších osob na útočníka včetně jeho nezávislosti/závislosti v otázkách typu jestli, koho, kdy, jak. Motivace je zkoumána na základě přítomnosti politických, sociálních a ideologických křivd v útočníkově rozhodnutí k útoku (oproti pouze personálním motivům). Nelze neţ souhlasit s Borumem, kdyţ tvrdí, ţe motivace je ze všech vlastností útoku nejhůře rozpoznatelná.

1.4.1 Všeobecný model osamělého vlka Rodger A. Bates se ve své práci pokouší vytvořit všeobecný model osamělého vlka. Jde o poměrně originální snahu, jejímţ cílem je do sebe spojit více ideologií. Jakési komplexní schéma vyuţitelné pro analýzu a tvorbu typologií osamělých útočníků. Toto schéma inkorporuje několik dichotomních typologií z nichţ některé Bates přebírá i z jiných oblastí neţ je studium terorismu. Například po vzoru dělení mnohonásobných vrahů na masové a sériové, přidává rozdělení na chaosového2 a kariérního osamělého vlka/teroristu (Bates 2012: 5-6). Tyto dva typy se od sebe liší modem operandi. Chaosový osamělý vlk je ten, jehoţ teroristická kampaň je charakteristická jedním rozsáhlým útokem, prioritou tohoto útoku je maximální destrukce a co největší mediální a společenský dopad. Není výjimkou, ţe chaosový osamělý vlk při útoku zemře, případně je dopaden. Typickým příkladem je sebevraţedný terorismu nebo například útok Breivika. Celá teroristická kampaň je soustředěna do jednoho momentu, který by měl být o to výraznější. Jelikoţ je tento útok zpravidla jediný plánovaný, terorista si nemusí dělat starosti s následným skrýváním nebo útěkem, naopak můţe plánovat vyuţití medializace jeho případu k další propagandě. Dle Batese jsou takové útoky velmi účinné, jelikoţ vysílají dvojí zprávu – obětem útoků i sympatizantům, jelikoţ útočník, který zemře nebo je dopaden můţe být vnímán jako mučedník. Také je obtíţné jim předejít a odstrašit je – je však otázkou, zda to samé neplatí ve stejné míře i pro kariérní osamělé vlky. Kariérní (nebo také sériový) terorista pojímá svou kampaň jako dlouhodobou aktivitu, tudíţ jeho přeţití a moţnost dlouhodobého působení je jejím předpokladem. Kariérní terorismus je zaloţen na mnoţství útoků menšího rozsahu přes delší časové období. Jedinci angaţovaní v tomto typu terorismu mají silnou egoistickou víru v to, ţe jsou schopni přechytračit bezpečnostní sloţky a nebýt dopadeni. Teroristické útoky jsou plánovány s ohledem na bezpečí osamělého vlka a jeho budoucí moţnost působení. Mezi příklady

2

Pro zachování původního významu je zde termín chaos lone-wolf překládán jako chaosový a ne jako chaotický osamělý vlk, protoţe označení chaotický by se spíše vztahovalo k jeho osobnostním charakteristikám a ne k jeho modu operandi, jak to pojímá Bates.

20

kariérního osamělého vlka patří třeba Ted Katczinsky nebo J. P. Franklin. Mezi časté psychosociální charakteristiky těchto jedinců patří nadprůměrná inteligence, samotářství a určitá úroveň paranoii obzvláště ve vztahu k donucovacím společenským institucím. Kariérní terorismus je propagován americkou krajní pravicí, příkladem můţe být třeba Tom Metzger a jeho článek Laws For The Lone Wolf3 nebo W. L. Pierce, který popisuje kariérního osamělého vlka v románu Lovec (Metzger nedatováno, Pierce 1989). Bates pokračuje v budování schématu přiřazením typologie, kterou představil ve své práci Peter J. Phillips. Ten, za pouţití ekonomické analýzy, dělí osamělé útočníky na ty, kteří vyhledávají riziko a na ty, kteří se riziku vyhýbají. Phillipsova typologie je vhodná při aplikaci především v rámci kariérních osamělých vlků. Tyto dva typy pouţívají jiné metody útoku a výběr cílů na základě odlišného uvaţování o podstupovaném riziku a potenciálním počtu obětí (odměně). Terorista, který se vyhýbá riziku, se při výběru cíle a metody útoku řídí logikou optimalizace poměru mezi rizikem a účinnosti útoku. Tudíţ se nemusí nutně rozhodnou pro metodu útoku, která bude nejúčinnější, pokud by vyhodnotil, ţe pro něj představuje neúnosné riziko. Na základě analýzy historických případů teroristických útoků z databáze RAND-MIPT mezi lety 1968-2007 za útoky prvního typu Phillips povaţuje ozbrojené útoky, ţhářství, atentáty a únosy (Phillips 2011: 18). Druhý typ, tedy riziko vyhledávající terorista, preferuje útoky, které mají potenciál největšího mnoţství obětí bez ohledu na rizika s ním spojená. Mezi nejrizikovější typy útoků, ale s potenciálem vyššího počtu obětí (na základě analýzy jiţ zmíněných dat) Phillips povaţuje bombové útoky, nekonvenční útoky4 a braní rukojmích (Tamtéţ). Oba dva výše zmíněné Phillipsovy typy se od sebe liší nejen výběrem cílů, ale i dalšími charakteristikami. Osamělý vlk vyhýbající se riziku se oproti druhému typu věnuje terorismu méně, je pravděpodobné, ţe praktikuje i jiné druhy politického aktivismu a rozhodnutí pro teroristický čin předchází jeho analýza rizik a potenciálních zisků. Pro terorismus se rozhoduje tedy aţ poté, co to začne povaţovat za výhodnější oproti jiným druhům politické akce. Stejně tak můţe svou teroristickou kampaň přerušit a vrátit se k jiným, nenásilným druhům politické akce, pokud vyhodnotí, ţe je terorismus (jiţ) nepřináší optimální poměr rizika a zisku. Na základě předchozích teroristických úspěchů můţe (anebo

3

Metzger v tomto článku píše například: „Vždy začněte v malém. Mnoho malých vítězství je lepší než jeden velký omyl (který může ukončit vaší kariéru osamělého vlka). Každý malý kousek v odporu se počítá.“…“Pamatujte si, že i ty nejmenší věci dělají rozdíl. Uvidíte, že to co děláte, má dopad. Když vás nikdy nechytí, jste lepší než jakákoliv armáda“ (Metzger nedatováno: online text). 4

Databáze RAND-MIPT povaţuje za nekonvenční útoky například útoky jadernými, chemickými a biologickými zbraněmi nebo útoky, jakým byl například útok 11. září (Phillips 2011: 18).

21

nemusí5) upravovat svou strategii a od terorismu ustupovat. Tento typ je moţné identifikovat na základě teroristické kampaně. Terorista vyhýbající se riziku bude své útoky v čase a prostoru přizpůsobovat bezpečnostní situaci, v případě přijetí (a medializaci) obranných opatření nebo po neúspěsných akcích můţe na nějaký čas přejít do ústraní. Pravděpodobně půjde o jedince, který se bude pohybovat po rozsáhlém území, nebude mít stálé zaměstnání. Jde zároveň o typ, který je téměř výhradně spojen s kariérním terorismem (Phillips, Pohl 2012: 165-166). Pro druhý typ osamělého vlka, který vyhledává riziko je dostatečné, ale ne nutné, aby úspěch teroristických aktivit přesáhl jiné alternativy. Tento typ bude terorismu pravděpodobně věnovat více času neţ u prvního typu. Násilná kampaň teroristy vyhledávajícího riziko bude pravděpodobně časově, prostorově a co do typu obětí omezená. Se zvyšující se medializací a protiopatřením bezpečnostních sloţek, můţe dojít k intenzifikaci teroristických aktivit. Na rozdíl od předchozího typu, pro osamělého vlka, který riziko vyhledává, není rozhodující poměr mezi rizikem a návratností útoků, preferuje riziko a maximální „zisk“. Jeho mentalita se můţe podobat mentalitě hráče. Svými útoky můţe provokovat bezpečnostní sloţky (Phillips, Pohl 2012: 166-167). K dvěma výše uvedeným rovinám Bates přidává ještě radikalizaci, respektive rozsah, ve kterém radikalizace osamělého vlka probíhá za pomoci tzv. autoradikalizace nebo do jaké míry je přítomna skupinová radikalizace. Tato rovina je často pouţívaná pro oddělování různých typů osamělých vlků. Zároveň, v závislosti na definici, můţe tato rovina oddělovat terorismus osamělých vlků od ostatních útočníků. Určující pro analýzu této roviny tedy jsou kontakty osamělého vlka s extremistickým ideologickým prostředím, členy extremistického hnutí nebo případný obdrţený teroristický výcvik (Bates 2012: 8). A poslední rovinu v rámci všeobecného modelu osamělého vlka představuje motivace. V tomto kontextu je motivace analyzována v rámci dvou pólů – egoistická a altruistická. Egoistická motivace je přítomna u těch teroristů, kteří vykazují antisociální charakteristiky, své činy páchají, protoţe věří ve svou nadřazenost a jedinečnou schopnost teroristické činy páchat. Jako příklad Bates uvádí Teda Kaczinského nebo Timothy McVeigha – izolované jedince, kteří sami sebe povaţovali za vyvolené. Na druhé straně spektra stojí altruističtí osamělí vlci, kteří svůj čin páchají spíše na základě pocitu povinnosti konat ve prospěch vyšší věci. U svých činů vyzdvihují nesobeckost a osobní oběť. Jako příklady Bates uvádí například

5

Zde je moţné hovořit o dvou podtypech tedy osamělých vlcích, jejichţ míra vyhýbání se riziku je konstantní nebo relativní. Na základě této hlubší typologizace lze dále predikovat budoucí aktivity teroristy (Phillips, Pohl 2012: 166).

22

Nidala Hassana (útok na základně Fort Hood - 2008) a Faisala Shazada (pokus o bombový útok na náměstí Times Square – 2010) (Bates 2012: 8-9). Celý model je naznačen na obr. 1. Na základě tohoto schématu představuje Bates pět typů. (1) lone-wolf avenger, který je autoradikalizovaný, egoistický, a vyhýbající se riziku kariérní; (2) lone-wolf vigilante, ten je autoradikalizovaný, egoistický, vyhledávající riziko a kariérní; (3) lone-wolf revenger, autoradikalizovaný, egoistický, vyhledávající riziko a chaosový; (4) lone-wolf guerilla, částečně autoradikalizovaný, ale je zde přítomná indoktrinace nebo trénink, altruistický, vyhýbající se riziku, kariérní – z vlastní iniciativy se zapojuje do širší kampaně útoků niţšího rozsahu. Poslední typ není v souladu s definicí osamělého vlka, která je vyuţita v této práci, protoţe, je pod silným vnějším vlivem. Jedná se o (5) lone-wolf guided missile – autoradikalizovaný, altruistický, vyhledávající riziko, chaosový. Tyto typy však nejsou vyčerpávající a je zde ponechán prostor pro budoucí doplnění typologie (Bates 2012: 10-11). Problém výše uvedené typologie je, ţe její aplikace je v reálném výzkumu poměrně náročná. Například radikalizace u mnoha případů má jak skupinový rozměr, tak rozměr autoradikalizace a na základě často nedostupných dat je těţké vyhodnotit, která dominuje. To samé se dá říci i o ostatních kategorií. Posoudit uspokojivě motivaci, respektive uspokojivě posoudit vnitřní motivy a vyhodnotit, zda převaţují prvky altruismu či egoismu je vzhledem k často omezené dostupnosti dat také problematické.

23

Obr. 1: Všeobecný model osamělého vlka

Altruistická motivace Vyhýbající se riziku

Chaosový

Skupinová radikalizace

Autoradikalizace

Vyhledávající riziko

Kariérní Egoistická motivace Zdroj: Bates (2012: 10)

1. 5 Motivace I přes přihlášení se útočníka k ideologii je na místě obezřetnost při analýze takového útoku, protoţe ideologické zdůvodnění můţe hrát v samotném procesu, při kterém se útočník rozhodne čin spáchat, druhotnou nebo vůbec ţádnou roli. Motivace k teroristickému činu můţe být tvořená jeho frustrací a nenávistí ke společnosti, případně psychickými okolnostmi. Ideologické zdůvodnění, vyuţívající extremistickou rétoriku pocházející z internetové propagandy, je pak určeno pro objektivy kamer a vyšetřovatele, ale původně nemuselo při rozhodnutí čin spáchat dominantní roli (Pantucci 2011a: 12). Posouzení motivace můţe být problematické i z opačného důvodu. Tedy, ţe osamělý vlk, ač motivován politicky, můţe ve svých veřejných projevech (např. v rámci soudního procesu) odmítat politickou motivaci, aby tím nepoškodil ideologické hnutí, ze kterého 24

vychází. K tomu částečně vyzývají i někteří proponenti metody osamělých vlky, třeba T. Metzger (Spaaij 2012: 38). Altruistická a egoistická motivace byla popsána výše (viz kap. 1.4.1). Z hlediska krátkodobé motivace je zajímavé zjištění Gilla et. all, ţe 74% osamělých teroristů ze zkoumaného vzorku procházelo v průběhu roku před teroristickým činem obdobím zvýšené stresové zátěţe (Gill et. all 2013: 434). To je také v souladu se závěry Spaaije (2012: 99), který sice konstatuje, ţe všechny faktory zkoumané na osamělých vlcích (tedy i radikalizace, sociální a psychologické okolnosti a další) jsou jedinečné pro kaţdý případ. Přesto lze konstatovat, ţe většina osamělých vlků kombinuje širší struktury extremistických ideologií s vlastními osobními křivdami a tím často vytváří unikátní ideologie, které kombinují širší myšlenkové proudy s osobními frustracemi.

1.5 Sociální a psychologické okolnosti Na počátcích psychologického výzkumu terorismu se objevily hypotézy, které se snaţily vysvětlit terorismus pomocí přítomnosti nějaké psychické poruchy. Následně však byl vytvořen konsenzus o tom, ţe psychologické nemoci nejsou významným faktorem, který hraje roli při teroristických aktivitách. Tyto výzkumy se však zaměřovaly především na výzkum členů teroristických skupin a ne na osamělé teroristy. Naproti tomu výzkumy, které se zaměřovaly na osamělé teroristy, tento obecný předpoklad začaly nabourávat (Borum 2013: 106-108). Mezi nejvýznamnější z těchto studií lze povaţovat práci Gruenewalda a spol. z roku 2013, ve které srovnávali případy vraţd spáchaných krajně pravicovými extremisty, které byly spáchány skupinově a těch, které byly spáchány osamělými útočníky. Z hlediska výskytu psychologických chorob bylo ve vzorku osamělých útočníků 40% jedinců s minulostí psychologických chorob (oproti 8% u srovnávacího vzorku) (Gruenewald et. all 2013:77). Nicméně prací, které nalezly vyšší výskyt psychopatologie mezi osamělými vlky v porovnání s dalšími teroristy je více (např. COT 2007). Mezi hlavní vysvětlení zahrnující psychologickou poruchu lze označit narcistickou poruchu osobnosti spojenou s nedostatkem empatie a paranoiou, která je známa u značného mnoţství medializovaných případů osamělých vlků (McCauley et. all 2013: 6-7). Pantucci (2011a: 35-36) tvrdí, ţe hlavní podíl na fenoménu osamělých vlků mají jedinci s problematickou psychikou nebo obtíţnou socializací. Ti jsou následně náchylní vůči online propagandě, která je tedy hlavním umoţňujícím faktorem v jejich radikalizaci a následném činu. Pantucci se tedy zamýšlí nad tím, zda nemůţe být fenomén osamělých vlků 25

časově omezen, a zda pokud v budoucnu vymizí dnešní masivní kampaň dţihádistů na internetu zmizí s ní i problém dţihádistických osamělých vlků. I Spaaij (2012: 100) přičítá významný podíl psychologickým okolnostem jedince na jeho teroristických aktivitách. Výskyt psychologických onemocnění a osobnostních poruch je u osamělých útočníků relativně vysoký, ale většinou nevede k naprostému odloučení osamělého vlka od reality. Spaaij se také shoduje s ostatními, ţe osamělí vlci mají zpravidla problémy v sociálních interakcích. K tomu však dochází v rozdílné míře u různých případů. Jejich rozhodnutí pro osamělou akci můţe plynout i z jejich neschopnosti uspět a úspěšně se začlenit v rámci skupiny.

1.6 Proces radikalizace Otázku radikalizace často v případě osamělých vlků není snadné posuzovat, především kdyţ je vyšetřování v rané fázi. Na začátku vyšetřování totiţ vypadá mnoho případů jako práce autoradikalizovaného jedince nebo izolované buňky jedinců bez jakýchkoliv vazeb na teroristickou síť, ale po hlubším vyšetřování je často objeveno napojení na nějakou teroristickou síť. K tomuto závěru alespoň dochází při studiu dţihádistů Pantucci (2011a: 10). Radikalizace a případně online radikalizace jsou v poslední době často skloňované fenomény. K některým důleţitým poznatkům ohledně radikalizace dospěli Gill et. al. například to, ţe v krátké době před teroristickou událostí došlo u mnoha následných osamělých vlků ke vzniku stresové situace. Stresová situace můţe zahrnovat velké mnoţství jevů (diskriminace, projevování předsudků, fyzické napadení). Osamělí teroristé mohou také v období před útokem provést nějakou významnou ţivotní změnu (konvertování k náboţenství atp.). Podstatné zjištění také je, ţe počáteční fáze radikalizace u necelé třetiny vzorku proběhla v období, kdy tito jedinci pobývali po určitou dobu mimo svůj domov. (Gill et. al. 2013: 434). Specificky významnou roli u osamělých vlků často hraje samostudium a právě radikalizace na internetu. Bylo by však chybou se domnívat, ţe právě internet je příčinou radikalizace. U mnoha starších, i ne tak starých, případů osamělých vlků zastala roli internetu v radikalizaci extremistická literatura (srov. Spaaij 2012: 56-58). Internet je tedy nutné vnímat jako médium, které usnadnilo přístup k extremistické literatuře a materiálům a také k různým manuálům, které mohou osamělí vlci vyuţít například při sestrojování výbušných zařízení, ale není jeho příčinou (coţ je do určité míry v rozporu s tvrzením Pantucciho, viz výše). V následujících odstavcích si představíme některé modely radikalizace a na závěr i jejich kritiku. Tyto modely byly vytvořeny především na základě studia dţihádistických 26

teroristů a extremistů, je tedy otázkou do jaké míry budou mít vypovídací hodnotu při studiu krajně pravicových osamělých vlků. Na druhé straně tento fakt vyplývá z toho, ţe v oblasti krajní pravice obdobné modely vytvořeny nejsou. Je tedy nutné brát ohled na moţnou omezenou vypovídací schopnost níţe uvedených modelů a zároveň kritiky, která se ke konceptu radikalizace obecně vztahuje (viz níţe). Nizozemská zpravodajská sluţba zpracovala v roce 2012 zprávu, ve které představuje model, na základě kterého funguje radikalizace dţihádistů na internetu. Teroristé vyuţívají v hojné míře tzv. neviditelného webu. Jde o část internetu, která není dostupná nepřihlášeným uţivatelům, přístup na stránky neviditelného webu jsou omezené a jejich obsah (nebo existenci) nelze dohledat v internetových vyhledávačích. Neviditelný web představuje asi 99,8% celého internetu a jeho součástí jsou i ústřední elitní fóra dţihádistů a částečně i sekundární fóra a sociální sítě. Distribuce dţihádistické propagandy probíhá na několika hlavních úrovních. Propaganda je prvně publikována na ústředních fórech vysoce představenými členy dţihádistického hnutí. Jednotliví členové pak toto poselství předávají dále na sekundární fóra, sociální sítě, blogy atd. Z této úrovně se část dţihádistické propagandy dostátá do ostatních médií, ať uţ internetových nebo jiných. (AIVD 2012: 5 - 8) Proces online radikalizace probíhá v opačném směru neţ distribuce propagandy a je nutné si jej představit jako trychtýř, který je zaměřen vůči velice heterogennímu potenciálnímu publiku, ale na jehoţ konec se dostane pouze zlomek původně oslovených. První seznámení pochází z prostředí viditelného webu (sociální sítě, blogy, muslimské zpravodajské servery), tím jak začínají být radikálnější a začínají se o problematiku zajímat do hloubky, ve svých názorech se posunují směrem do neviditelného webu na sekundární fóra. Čím dále v prostředí neviditelného webu, tím je pravděpodobnější, ţe opustí své aktivity na sociálních sítích, které začnou, i díky propagandě, povaţovat za „kacířské“. Navíc jejich aktivita na stránkách jako je Facebook pro ně můţe představovat bezpečnostní riziko (Weimann 2010: 48). Ústřední fóra jsou pak dalším krokem pro ty nejradikálnější. Ty jsou jiţ místem, kde dochází k bezvýhradné glorifikaci mučednictví a násilného dţihádu. Navíc zde můţe probíhat intenzivní interakce členů bez jakýchkoliv zábran díky relativnímu bezpečí těchto stránek. Ač je konečným cílem ústředních fór vyprovokovat své členy k akci, jen nepatrná část aktivních účastníků přenese svou rétoriku z online světa do násilných činů. Pro některé se však participace v ústředních fórech stane posedlostí. (AIVD 2012: 9-11) Zpravodajská divize Newyorského policejního oddělení (NYPD) nabízí podobný model radikalizace islamistických teroristů, a zmiňuje se o moţné roli internetu v něm. NYPD identifikuje čtyři fáze radikalizace. (1)Předradikalizace. V této fázi je hlavní prostředí, ve 27

kterém osoba ţije. Rizikovost vyplývá z demografie, přítomnosti radikálních skupin a center, atmosféra a míra tolerance mezi jednotlivými sloţkami společnosti atp. A pak osobnostní a socioekonomické vlastnosti konkrétního jedince (frustrace, znuděnost, sociální status, nezaměstnanost, kriminální minulost, vzdělání atd.). Při jisté konstelaci socioekonomické situace a psychologických vlastností se zvyšuje pravděpodobnost jeho radikalizace. I kdyţ však existují mezi některými případy jisté podobnosti nelze vytvořit jednotný profil rizikového jedince. (2)Duhou fází je sebeidentifikace. Jde o proces, kdy dochází k postupnému opouštění předchozí identity a přijetí nové radikální identity. V této fázi dochází k prohlubování vztahů s radikální islámskou komunitou. Vůči této fázi jsou především zranitelní ti, které postihla nějaká krize, která můţe být ekonomická (např. ztráta zaměstnání), společenská (např. diskriminace), politická (mezinárodní konflikt týkající se muslimů), osobní (úmrtí v rodině). (3)Třetí fází je indoktrinace. K té dojde, pokud přetrvávají dříve vzniklé podmínky pro fázi sebeidentifikace. U jedince dochází k absolutnímu přijetí radikální víry a za řešení je povaţován militantní dţihád. Charakteristické je politizace víry, opuštění mešity a vstup do extremistické organizace. (4)Další fází je džihádizace. Zde dojde k akceptování role mučedníka, a odhodlání spáchat násilný čin. Její součástí je trénink, výzkum a plánování útoku. (Silbe, Bhat 2007: 22-46) V průběhu tohoto procesu hrají významnou roli tzv. radikalizační inkubátory. Jde o místa, kde dochází k posunu v radikalizaci, a které působí jako pohon samotného procesu radikalizace. Radikalizačním inkubátorem můţe být mešita, studentský klub, nevládní organizace, vězení atp. Nejen v případě izolovaných jedinců však můţe roli radikalizačního inkubátoru hrát právě internet, respektive extrémistické stránky, chaty a fóra. Internet můţe hrát také významnou roli během jednotlivých fází radikalizace. Způsob vyuţívání internetu se mění společně s postupováním do jednotlivých fází. Během sebeidentifikace internet slouţí jako nástroj pro hledání informací a navazování kontaktů. V rámci této činnosti je, díky jeho velké přítomnosti radikálních interpretací islámu na internetu, téměř nemoţné se jim vyhnout. V průběhu indoktrinace jedinec věnuje stále více času na radikálních fórech. Pozitivní zpětnou vazbou v tomto izolovaném prostředí je jejich radikální pohled na svět upevňován (viz výše). V této fázi jiţ nedochází k pouhé konzumaci ale i k aktivní distribuci radikální ideologie. V poslední fázi, džihádizaci, slouţí internet k povzbuzování k akci, předávání informací taktického charakteru (návody, potenciální cíle) a k hledání duchovního ospravedlnění násilné akce (Tamtéţ: 20, 37). K předchozím modelům je vţdy nutné přistupovat s vědomím, ţe proces radikalizace v ţádné z fází není nezvratný. Proces se můţe v jakékoliv fázi zastavit nebo se začít vracet 28

zpět. Ačkoliv podstatná část propagandy, která se na internetu šíří je vytvořená členy extremistické organizace nebo přímo jeho vedením a ta je pak šířena samotnými uţivateli, třeba právě na sociálních sítích. Podstatnou roli mohou hrát i propagandistické materiály, které vytvářejí právě sami běţní uţivatelé a návštěvníci těchto stránek a internetových sociálních sítí. (Quayle, Taylor 2011: 47) Koncept radikalizace však není bez kritiků. Někteří odborníci na extremismus povaţují radikalizaci teroristů za chybný koncept, který podporuje chybné protiopatření. Například se tyto opatření zaměřují na zákaz propagandy a radikálních myšlenkových proudů uvnitř hnutí, kdyţ přitom tyto faktory hrají jen velmi malou roli při probouzení extremistických názorů. Například John Horgan přímo tvrdí: „Myšlenka, že radikalizace způsobuje terorismus je dnes nejspíš největší mýtus ve výzkumu terorismu“…„převážná většina lidí, kteří mají radikální názory, se nikdy nezapojí do násilí“ …“existuje rostoucí množství důkazů, že lidé zapojení do terorismu nemusí nutně mít radikální názory“ (Knefel 2013: online text). Na to navazuje Jamie Bartlett, který zdůrazňuje přehnané zjednodušení, které koncept radikalizace přináší a prakticky nulovou prediktivní hodnotu (Tamtéţ). V podobném duchu hovoří i Marc Sageman, který tvrdí, ţe „[p]ředstava, že existuje nějaký vážný proces nazývaný ‚radikalizace„ nebo indoktrinace je ve skutečnosti omyl. To co zde je, jsou mladí lidé přisvojující si extremistické ideje – ale to je podobný proces, jako přisvojování si jakéhokoliv typu idejí. Často to začíná diskusí s kamarádem“ (Hasan 2013: online text). I na základě této kritiky, se snaţí Alex Schmid rekonceptualizovat radikalizaci. Podle něho je radikalizace stále uţitečný koncept, ale je třeba ho upravit tak, aby (1)byl vnímán jako proces, který ovlivňuje obě konfliktní strany, (2) je nutné si uvědomit to, ţe radikální názory nemusí nutně vést k násilí, (3) aplikovat koncept nejen na jednotlivce, ale i na skupiny a (4) analyzovat radikalizaci nejen na mikro, ale i na meso a makro úrovni (Schmid 2013: online text).

1.7 Vztah mezi osamělým vlkem a jeho okolím Na základě výzkumu, který provedli Gruenewald et. All (2013: 77-79), a který se zabývá komparací případů krajně pravicových osamělých násilníků a skupinových krajně pravicových násilíků, došel tento výzkumný tým k několika závěrům. Osamělí útočníci byli oproti ostatním krajně pravicovým útočníkům méně aktivní v nenásilných extremistických činnostech. Těmi je myšleno třeba výroba a distribuce extremistických materiálů. Výrazný rozdíl nebyl zaznamenán ani u výskytu předchozích zatčení (osamělí útočníci měli trochu 29

vyšší pravděpodobnost). Osamělí násilníci měli o něco vyšší pravděpodobnost toho, ţe ţijí sami, nicméně tvrzení, ţe osamělí útočníci mají menší společenské vazby, nebylo potvrzeno. Rozdíly nebyly zaznamenány ani v míře nezaměstnanosti, existenci jejich dětí. V otázce dětství bylo, v rozporu s očekáváním, zjištěno, ţe u útočníků operujících ve skupině existoval mírně větší počet těch, jejichţ rodiče byli rozvedeni. Gill et. all (2013: 434) konstatují, ţe o většině, i kdyţ ne o všech osamělých teroristech se dá říct, ţe jsou společensky izolovaní a ţijí v informačním vakuu. U osamělých vlků se mohou vyskytovat problematické interpersonální vztahy (především v období krátce před útokem). Přesto se klasická představa osamělého vlka, který ţije v izolaci bez kontaktu na vnější okolí, jeví spíše jako mýtus. Osamělí útočníci jsou často společensky aktivní v rámci extremistického hnutí a těch úplně izolovaných je spíše menšina. Ti samí autoři došli ve své práci k závěru, ţe u většiny z jimi zkoumaných případů byla extremistická motivace a vnímané křivdy známy okolí osamělých útočníků – přátelé a známí tedy mohou hrát jistou roli při předcházení terorismu osamělých vlků. Zároveň tvrdí, ţe většina osamělých vlků přiřazuje své činy do rámce širšího ideologického hnutí (Gill et. all. 2013: 431).

1.8 Modus operandi a úspěšnost útoků Pokud budeme na úspěšnost pohlíţet jako na schopnost útočníků zabíjet další osoby, tak Pantucci (2011a: 32-33) na základě studia dţihádistů dochází k závěru, ţe je větší mnoţství úspěšných osamělých útočníků, kteří vyuţívají střelné zbraně neţ těch, kteří vyuţívají ostatních prostředků. Případů selhání osamělých útočníků je více mezi těmi, kteří se rozhodnou vyuţít pro útok bombu nebo chladnou zbraň6 a to i u těch, kterým se podaří sestrojit výbušninu a přesunout ji na místo činu. Na základě jiţ uvedeného výzkumu (komparace mezi skupinovými a osamělými útočníky), který provedli Gruenewald et. all (2013: 80), bylo zjištěno, ţe osamělí útočníci si častěji vybírali za oběti představitele vlády nebo armády. Pravděpodobnost předchozí známosti s obětí se nelišila mezi oběma skupinami. Samotáři častěji pouţívali střelné zbraně a cílili na více neţ jednu oběť. Počet osamělých útočníků, kteří spáchali sebevraţdu, se výrazně nelišil, ale lze identifikovat mírně vyšší tendenci o sebevraţedné útoky u samotářů. U osamělých útočníků byl průměrný věk 35 let a ostatních 27. Výrazně vyšší část osamělých

6

Například Roshonara Choudhry, která se pokusila noţem zabít britského poslance. Ten ale útok přeţil.

30

útočníků měla předchozí zkušenost s armádním výcvikem v porovnání se zbytkem krajně pravicových útočníků. Na druhé straně letalita útoků osamělých vlků nemá rostoucí tendenci. Průměrná letalita teroristických útoků provedených osamělými vlky je 0.62 obětí na ţivotech na jeden útok (u skupinového terorismu je to 1.6 úmrtí na útok). Tedy například Breivikův útok na ostrově Utøya, který si vyţádal 77 obětí je zcela vyjímečný. Terorismus osamělých vlků se liší od skupinového terorismu i z hlediska vývoje letality v čase. Zatímco letalita skupinových teroristických útoků roste, rostoucí letalita není u útoků osamělých vlků patrná (Spaaij 2012: 99). Relativně niţší úspěšnost útoků prováděných osamělými vlky často pramení z rozporu mezi záměry osamělého vlka a jeho schopnostmi takový záměr uskutečnit. Osamělí vlci jsou také citlivější na přijímání bezpečnostních opatření – v případě jejich přijetí mohou oportunisticky přejít na „měkčí“ nechráněný cíl, který splňuje často volnou definici nepřítele (Spaaij 2012: 100).

31

2 Případové studie 2.1 Severní Amerika 2.1.1 Byron De La Beckwith Byron De La Beckwith zastřelil 12. června 1963 aktivistu Afroamerického hnutí za lidská práva Medgara Everse. Beckwith byl narozen v roce 1920 ve městě Colusa v Kalifornii. V roce 1926 (kdyţ bylo Beckwithovi pět let) zemřel jeho otec – alkoholik, který přivedl rodinu do finančních potíţí a svou manţelku přivedl k několika nervovým zhroucením. Ta zemřela sedm let po něm a Beckwith strávil zbytek dětství u příbuzných. Jeho dospívání bylo provázeno neúspěchy ve škole a sociální ostrakizací. Ve svých dvaceti dokončil střední školu. Jistých úspěchů dosáhl ve své sluţbě v námořní pěchotě během druhé světové války, za coţ obdrţel purpurovou hvězdu. Při sluţbě v armádě mu pomohl jeho zájem o zbraně a výborná přesnost střelby. Po návratu z války však trpěl rodinnými a ekonomickými problémy. V roce 1945 se oţenil a o rok později měl syna. Šlo o problémové manţelství, které provázelo domácí násilí, alkoholismus a nedostatek financí. Nový smysl ţivota objevil poté, co afroamerické hnutí dosáhlo dílčích úspěchů u Nejvyššího soudu v roce 1954 a on se začal politicky angaţovat, jako odpůrce práv Afroameričanů. Stal se členem Ku Klux Klanu (KKK) a organizace obhajující segregaci – Rady občanů7 (Citizens' Council). Jeho politická angaţovanost byla motivována problémy po návratu z války, které byly v ostrém kontrastu s úspěchy v Armádě. Jeho nízký status zvyšovala pouze pomyslná nadřazenost vůči lidem tmavé pleti. V této době se podílel na šíření agitačních materiálů a také zasílal dopisy s militantním obsahem lokálním médiím. Oboje za účelem mobilizace obyvatelstva proti rozhodnutím soudu (The Biography.com 2014, Bolton-Fasman 1994, Pitlock 2014). 12. června 1963 ráno, kdyţ Medgar Evers před svým domem vystupoval z auta, Beckwith ho střelil do zad. Evers nedlouho na to zranění podlehl. Evers byl jedním z nejvýznamnějších členů NAACP (Národní asociace pro podporu barevných lidí, National Association for the Advancement of Colored People). Aktivní začal být v padesátých letech, na počátku 60. let se stal jednou z předních postav hnutí. Krátce před vraţdou byl velmi aktivní v médiích a stal se terčem mnoha výhruţek i fyzických útoků (NAACP 2014). Nedaleko místa činu byla nalezena Beckwithova vraţedná zbraň s jeho částečným otiskem na zaměřovači zbraně. Beckwith byl zatčen a souzen, ale porota u dvou soudů nebyla schopna dojít k závěru a on byl dvakrát osvobozen. Aţ v roce 1994 na základě nových 7

Někdy známé jako Rada bílých občanů (White Citizens' Council)

32

důkazů, které byly získány i díky investigativním novinářům, byl Beckwith za vraţdu Everse odsouzen. Nejdůleţitějším důkazem bylo svědectví bývalého člena KKK, který dosvědčil, ţe se jim Beckwith chlubil svým činem (Pitlock 2014, Chalmers 2011). Je sporné hovořit o radikalizaci i vzhledem k době, ve které útok proběhl. Rasismus a odpor bílé většiny vůči afroamerickému hnutí nebyl v té době ničím výjimečným. Radikalizace Beckwitha byla způsobená prostředím, ve kterém vyrůstal a jeho problematickou rodinou, společenskou a ekonomickou situací, která byla v kontrastu s určitým statusem, kterého uţíval v armádě. Frustrace ho vedla k hledání alternativního ţivotního cíle. Odpor proti Afroameričanům, vůči nimţ se povaţoval za nadřazeného, tento účel splnila. Jeho následné členství v KKK a Radě občanů pravděpodobně částečně přispělo k další radikalizaci.

2.1.2 Neal Bradley Long Neal Bradley Long byl narozen roku 1927 ve městě Dayton v Ohiu. O jeho dětství, radikalizaci, vztahem s okolím je obtíţné najít informace, protoţe případ byl medializován jen v omezené míře. Do prvního kontaktu s představiteli zákona, v souvislosti s rasovou vraţdou se měl dostat jiţ roku 1966, kdyţ se přiznal k ubodání Afroameričana v roce 1944. Policie však neměla o takovém činu záznam, tudíţ nebyl vystaven trestu. V době své střelecké kampaně byl ţenatý a měl syna. Mezi lety 1972 a 1975 Long projíţděl autem v Daytonu a okolí s připravenou dvouhlavňovou brokovnicí a vyhledával volně postávající obyvatele černé pleti, na které při příleţitosti střílel. Během této doby zabil šest Afroameričanů a 14 dalších zranil. Jeho střelecká kampaň způsobila ve městě velké rasové napětí a pocit bezmoci policie, která nebyla schopna pachatele dopadnout. Longovo přiznání z roku 1966 bylo zapomenuto, tudíţ nemohlo být vyuţito při hledání pachatele (Newton 1990 dle Blanco nedatováno-a, Vasconez 1999). Působení Longa však skončilo v roce 1975, kdy byl v Daytonu zaveden školní program proti segregaci, který zahrnoval, mimo jiné, i rasově smíšenou dopravu školních autobusů. Tento program se dotknul i Longova syna, coţ Longa vyprovokovalo k akci. Hodinu poté, co Long vyzvedl syna ze školy a dozvěděl se o novém programu proti segregaci, zastřelil ve federální budově Charlese Glatta, bělocha, který měl na starosti koncepci programů proti segregaci. Long byl ihned zatčen, krátce nato se přiznal k vraţdě Glatta (Newton 1990 dle Blanco nedatováno-a, Man admits killing profesor 1975). FBI si ho velmi rychle spojila i se sériovým střelcem vraţdícím černochy a on se přiznal i k zavraţdění 25 – 30 lidí od roku 1971, při domovní prohlídce byly nalezeny zbraně a munice. Vyšetřovatelům 33

oznámil, ţe vedl „soukromou rasovou válku“ (Waged Private Race War 1977). Před střelbou na Glatta měl vykřiknout „Bůh mě nutí to udělat“ (Man admits killing 25-30 people 1975). Long byl před zahájením své střelecké kampaně hospitalizován v Daytonské klinice mentálního zdraví, kde byl léčen kvůli ztrátě kontaktu s realitou – od roku 1963 měl slýchávat hlas Boha. Z hospitalizace byl propuštěn v roce 1968 (Tamtéţ).

2.1.3 Joseph Paul Franklin8 Franklin se narodil v roce 1950 a mezi lety 1977 a 1980 vedl kampaň útoků především proti rasově smýšeným párům. V roce 2013 zemřel vykonáním trestu smrti (Joseph Franklin, white supremacist serial killer, executed 2013). Pokud vnímáme Piercovo dílo Lovec, jako významnou publikaci z pohledu doktríny osamělých vlků, tak můţeme Franklina povaţovat za něco, jako prototyp osamělého vlka. Kniha Lovec je totiţ Franklinovi věnována a do jisté míry je jeho příběhem i inspirována. Byl druhým ze čtyř dětí z chudé rodiny. Jeho otec byl alkoholik, který často bil svoji manţelku i děti, Franklin byl obětí otcova bití častěji neţ ostatní. Na násilí vůči Franklinovi se během jeho dětství podílela i jeho matka. V jeho osmi letech otec opustil rodinu, ale příleţitostně se vracel. Jako dítě byl Franklin samotář a cítil se odlišný od svých vrstevníků. Únik od reality hledal v četbě. V 17 odešel ze střední školy, ve škole měl obecně velmi špatné výsledky, i přesto ţe jeho IQ se dá povaţovat za průměrné aţ nadprůměrné. (Montaldo nedatováno, Benois et al. 2011, Ayton 2011, Nationmaster 2005, Gladwell 1997). Franklinovo násilné působení trvalo tři roky. Vraţdám předcházely útoky niţší intenzity. Jde například o slovní napadání nebo útok pepřovým sprejem na rasově smíšené páry. Problémy s policií měl také kvůli nelegálnímu nošení zbraně. Je spojován s 21 vraţdami, které spáchal mezi 7. srpnem 1977 a 20. srpnem 1980. K 17 vraţdám se sám přiznal a z osmi vraţd byl uznán vinným. Dále je spojován s šesti napadeními, šestnácti bankovními loupeţemi a dvěma bombovými útoky. 24. září 1980 byl chycen v Kentucky, utekl a 28. října byl opět dopaden. Mezi rozdílnými rozsudky bylo i několik doţivotí a trest smrti udělený roku 1997 (Benois et al. 2011, Blanco nedatováno-b, Nationmaster 2005, Montaldo nedatováno). Je zajímavé, ţe počáteční dva bombové útoky měly původně mít spíše chaosovou formu. I kdyţ šlo o dva útoky, ten druhý měl být zároveň poslední, po něm chtěl Franklin uprchout do Chile. Mělo jít o dva bombové útoky – na ţidovského představitele a synagogu

8

S úpravami převzato ze seminární práce Mrva (2003).

34

ve městě Chattanooga, státě Tennessee. Bomba v synagoze měla vybuchnout během náboţenského obřadu, ale všech osm účastníků obřadu opustilo synagogu předčasně kvůli opravě světel. Při výbuchu ale nebyl nikdo zraněn a proto se Franklin rozhodl pokusit se o rozpoutání rasové války (Mitchel 2010). Finanční prostředky si Franklin obstarával především vykrádáním bank a obchodem se zbraněmi. Hodně cestoval, své činy páchal v 11 státech USA. Výběr obětí byl selektivní v souladu s jeho ideologií. Kdyţ pomineme první bombové útoky na ţidy, byly jeho cílem z počátku především rasově smíšené páry, později případně i muţi černé pleti. Oběti tedy musely splňovat jisté vnější parametry, jinak byl ale jejich výběr náhodný a závislý na příleţitosti. Franklin si nejdříve vyhlédl vhodné místo pro útok (benzínová stanice, samoobsluha, atp.) a čekal na vhodný cíl. Místo si vybral s ohledem na svoje krytí, výhled na prostranství kde očekával, ţe se objeví potenciální oběť a moţnost úniku9. Oběti zabíjel z dálky pomocí ostřelovací pušky, přestoţe měl po nehodě z dětství silně poškozený zrak, byl výborný střelec na velkou vzdálenost. S výjimkou první vraţdy se na útoky důkladně připravoval, plánoval několik variant úniku z místa činu, často parkoval poblíţ automobil nebo měl alespoň předem naplánovanou cestu k němu (Ayton 2011, Blanco nedatováno-b, Nationmaster 2005). Franklin se také přiznal ke dvěma útokům proti mediálně či politicky významným osobám. 26. března 1978 měl postřelit Larryho Flynta a jeho advokáta, kvůli Flyntovu zobrazování rasově smýšených párů v pornografickém magazínu Hustler, který Flynt vlastnil. Přiznání Franklina však přišlo aţ po letech a je otázkou zda v tomto případě existují nějaké jiné důkazy pro Franklinovu vinu kromě jeho vlastního doznání10. Podle Franklinových slov mu trvalo rok, neţ se mu podařilo se k Flyntovi (Nationmaster 2005, Mitchel 2010). Další mediálně, ale také politicky významnou osobnost, kterou se údajně Franklin pokusil (tentokrát úspěšně) zabít, byl lidskoprávní aktivista Vernon Jordan, ml. Na toho měl narazit náhodou 29. května 1980, jak tráví čas s ţenou bílé pleti. Předstíral poruchu vozu, aby tím kryl svoji střelbu. V tomto případě byl souzen, ale zproštěn viny. Později se přiznal, případ nebyl dodnes uzavřen. (Nationmaster 2003-5, Mitchel 2010). V jeho motivaci se mísila jeho politická ideologie – neonacismus, ke kterému se hlásil jiţ od poměrně mladého věku. Bezprostřední spouštěč jeho teroristické kampaně byla problematická socio-ekonomická situace. Nezaměstnanost a pocit, ţe jeho ţivot nikam 9

Tato organizovanost neplatila pro první dvojnásobnou vraţdu, při které byl Franklin pod velkým stresem, panikařil a také byl zahlédnut svědkem (Ayton 2011). 10 Ayton (2011) uvádí tvrzení Franklinova ţalobce, který se pro obvinění v tomto případě neodváţil, protoţe se bál zaujatosti poroty (pravděpodobně kvůli nízké oblibě Flynta).

35

nesměřuje, ho dovedly k hledání nového smyslu ţivota – naplánování prvního útoku (Mitchel 2010). Co se týče politických názorů, Franklin byl neonacista silně inspirovaný myšlenkami Adolfa Hitlera. Měl odpor především k černochům a ţidům. Pohyboval se v prostředí bílých rasistů, a tuto ideologii bez výjimky převzal. Z tohoto důvodu ho velmi provokovaly především rasově smíšené páry. Franklin sám o své motivaci v jednom rozhovoru mluví takto: „Rozhodl jsem vyzkoušet a začít rasovou válku. Myslel jsem, že ostatní bílí to začnou dělat taky, a nakonec budeme mít plnohodnotnou rasovou válku.“ (Mitchel 2010: online text). Soudní psychiatrička Doroty Lewis diagnostikovala u Franklina paranoidní schizofrenii. Podle ní byl Franklin „psychotik, jehož myšlení bylo bludné a zmatené, naprosto neschopný se zúčastnit soudu“ (Gladwell 1997: online text). Soud však tento argument odmítl, podobně jako sám Franklin (Tamtéţ). Jeho radikalizace měla počátek v dětství. Problémy v rodině ho vedly k hledání úniku v četbě. Dalším jeho koníčkem se staly zbraně. S těmi se seznámil v jedenácti letech, ale zálibu v nich našel aţ v šestnácti. Kdyţ začal chodit na střední školu, mohl být svědkem přílivu studentů černé pleti, coţ byl důsledek emancipace afroamerického lidskoprávního, které bylo tou dobou velmi aktivní a vedlo to k zásadním společenským změnám. Tyto změny byly občas vnímány s rozpaky mezi bělošskou většinou, především pak v jiţanské Alabamě (Ayton 2011). Přibliţně v té samé době hledal Franklin smysl ţivota, často četl Bibli a dostal se do kontaktu s extremistickým hnutím Křestanské identity. Idejí nadřazenosti bílé rasy se stal posedlý. V tomto smyslu interpretoval i Bibli, kterou v té době nosil neustále při sobě. Následně ho hledání smyslu ţivota přivedlo aţ k fascinaci Adolfem Hitlerem. V místní knihovně ukradl výtisk Mein Kampf. Sám v pozdějším rozhovoru prohlásil, ţe Hitler pro něj byl jako bůh a Mein Kampf četl snad stokrát. Součástí jeho radikalizace se stalo i členství v Nacistické straně11. Touto dobou byl Franklin jiţ ideologicky zcela pohlcen nacistickou ideologií, měl naprosto démonizovaný pohled na ţidy, který byl pravděpodobně ovlivněn i v hnutí velmi populární publikací Protokoly sionských mudrců, a černochy. Díky změnám, které nastaly ve vedení strany po smrti jeho vůdce a zakladatele, nabrala strana směr více k ilegalitě a násilí. Došlo k přejmenování na Nacionálně socialistickou bílou lidovou stranu (National Socialist White People´s Party). Tento vývoj vedl aţ k první násilné akci, která mu zajistila uznání mezi členy strany. Šlo o útok pomocí granátů se slzným plynem na sídlo radikálně levicové organizace (během rozsáhlých protestů proti válce ve Vietnamu). Toto 11

Není zcela zřejmé, kdy se stal členem Nacistické strany. Například Ayton (2011) cituje Franklina a uvádí, ţe se stal členem ve 13 letech, Benois (2011) uvádí věk 17 let.

36

budování reputace ho nadále povzbudilo, Franklin si našel nový vzor slavného masového vraha Charlese Mansona, který mu vnuknul i myšlenku rasové války. Krátce před začátkem své násilné kampaně (ve 26 letech v roce 1976 několik dní poté co napadl rasově smíšený pár pepřovým sprejem) se legálně přejmenoval z rodného jména James Clayton Vaughn, Jr. na Joseph Paul Franklin, coţ bylo spojení jmen Benjamina Franklina a Josepha Paula Goebblese. Jedním z důvodů měla být i snaha vyhnout se pozornosti policie, která byla vázána na jeho předchozí jméno. Před prvními váţnými útoky, které měly přijít následující rok, se stal členem dalších radikálních organizací (například KKK) (Mitchel 2010, Ayton 2011). Co se týče vztahu mezi Franklinem a jeho okolím, dá se Franklin označit za samotáře. Jiţ v dětství si připadal odlišný od svých vrstevníků a v pozdějším věku tomu nebylo jinak. Jeho fanatismus a členství v radikálních organizacích ho vedly k odcizení se od rodiny. Stal se sice členem neonacistického hnutí, ale tam dlouho nebyl oblíbený. Od ostatních členů byl odlišný svým samotářstvím i vzhledem a uznání mu přinesla aţ zmíněná aktivita při útoku během demonstrace. Ve věku osmnáct let se oţenil, ale manţelství to bylo nešťastné a skončilo po čtyřech měsících (je moţné, ţe během této doby svou ţenu bil). Přesto se později podruhé oţenil (jiţ v době své vraţedné kampaně) a o rok později měl s druhou ţenou dítě (Ayton 2011, Mitchel 2010, Benois et al. 2011).

2.1.4 Joseph Christopher Christopher se narodil roku 1955. Byl profesionálním vojákem, přesným střelcem a členem několika tajných rasistických spolků. Jeho oběti byly černé pleti, vyjma jednoho Hispánce. Christopher, chorobně nesnášející černochy, zahájil soukromou rasovou válku v září 1980. Během dvou dnů (22. – 24. září) zastřelil na veřejných místech čtyři oběti. Pouţíval při tom pušku ráţe 22 a střílel ze zálohy. 8. a 9. října byly nalezeny mrtvoly dvou taxikářů černé pleti, tentokrát však zabitých zblízka s vyříznutým srdcem. O den později se pokusil uškrtit v nemocnici leţícího muţe, příchod zdravotní sestry mu však zachránil ţivot. Další útoky přišly v prosinci, 22. prosince pobodal pět černochů a jednoho Hispánce během třinácti hodin – čtyři z nich zraněním podlehli. Na konci prosince zabil ještě dva lidi, další dva zranil v prvních dnech ledna roku 1981. V lednu 1981 byl nakonec dopaden. Útoky prováděl ve městě Buffalo a New York (Drbohlav 2013: 304, Newton 1990 dle Blanco nedatováno-c). Zatčen byl o pár dní později ve své vojenské základně Fort Benning, kde se pokusil zabít černého vojáka. Později byl odsouzen za vraţdu čtyř lidí a jedno ublíţení na zdraví na trest v celkové výši 60 let. Sám se však v rozhovorech pro média přiznal k vraţdám alespoň

37

třinácti osob (včetně taxikářů s vyříznutým srdcem) a je spojován s výše uvedenými činy (Bell 1987, Drbohlav 2013, Newton 1990 dle Blanco nedatováno-c). V rámci soudního řízení se řešila otázka mentální schopnosti Christophera podstoupit soudní řízení. Kvůli tomu byl i vyšetřován na psychiatrii. Nakonec však byl uznán schopným podstoupit soudní řízení (Soldier, 26, Is Found Competent For Trial On Murder Charges 1982). Podle obhájce nebyl obţalovaný schopen podstoupit soudní řízení a měl být zproštěn viny kvůli odtrţení od reality. Obhájce tvrdil, ţe obţalovaný „není zdravý člověk, jeho vize reality nemá nic společného s tou naší“ (Buffalo Man Guilty In '80 Killing 1985).

2.1.5 Frank Spisak ml. Frank Spisak mladší je případ osamělého vlka hlásícího se k nacismu, který v roce 1982 napadl pět a z tohoto počtu tři lidi zabil. Spisak byl vychován odtaţitými rodiči. Z dětství si odnesl problematické vnímání své vlastní sexuality. Jeho matka byla velmi striktní v oblasti sexuality a také ho učila nenávisti vůči lidem odlišné barvy pleti a těm, které povaţovala za odporné (Hyduk 2007). Spisak trpěl bipolární poruchou a celý ţivot měl problémy se svojí sexuální identitou (Johnson 2011). Poté co se oţenil, bral Spisak hormonální léky, jako přípravu pro změnu pohlaví. Po určité době se stal velkým obdivovatelem Třetí říše. Některé zdroje uvádějí jeho členství v Bílé lidové straně12. Podle obhájce byl Spisakův příklon k nacismu z velké části dán právě jeho poruchou identity, a to co ho lákalo k členství v Bílé lidové straně, byla právě jasně daná identita spojená s členstvím v této organizaci. Obhájce však s argumentem psychického onemocnění u soudu neuspěl. Znalci sice potvrdili jisté psychické problémy, ale ne v takové míře, aby mohl být prohlášen za šíleného a tudíţ neschopného soudu (Hyduk 2007, Hewitt 2005: 134). Během soudu v roce 1983 si nechal narůst „hitlerovský“ knírek a nosil u sebe výtisk Mein Kampfu (Johnson 2011). Spisakova první vraţda se stala 1. února 1982. Spisak zastřelil afroamerického Reverenda v na toaletách univerzity. Údajně tomu předcházelo reverendovo odmítnutí sexuálního návrhu. O čtyři měsíce později sedmkrát zasáhl černocha čekajícího na vlak, který však přeţil a později ho identifikoval. 9. srpna vystřelil po bílé zaměstnankyni univerzity, avšak minul a ona utekla. 27. srpna zastřelil uklizečku bílé pleti, protoţe se domníval, ţe byla svědkem jeho první vraţdy. 30. srpna zastřelil studenta střední školy. Byl dopaden, jak střílí z okna svého bytu. Vyšetřovatelům řekl, ţe vycházel na „lovecké párty“ střílet černochy. Své

12

Neonacistická organizace - White People's Party.

38

činy sváděl na nenávist proti gayům, černochům a ţidům (Death Row Neo-Nazi reads from the Bible in German before being executed by lethal injection 2011). Z pěti útoků se u dvou dá pochybovat o tom, zda splňují kritéria definice terorismu (první útok a útok na uklizečku). V prvním případě nebyl útok plánovaný a nad jeho přesným motivem mohou být pochybnosti vzhledem k přítomnosti údajného sexuálního aspektu. Ve druhém případě nebyl motiv politický, ale šlo o zbavení se potenciálního svědka. Přesto ostatní útoky byly motivovány rasově, a tedy mají dostatečný teroristický rozměr. Jeden z útoků byl přímo motivován snahou potrestat zesměšňující poznámky na adresu Bílé lidové strany (Spisak v. Mitchell 2006: 15). Obecně je však nutné konstatovat, ţe Spisakovi identitární problémy, pravděpodobně společně s vlivem výchovy, byly hlavní příčinou jeho radikalizace, o jejímţ procesu však není mnoho informací dostupných.

2.1.6 Jonathan Preston Haynes Neonacista Hayes, narozen 1958, vyrostl v Severní Karolíně, byl bezdětný a svobodný. Mezi lety 1991 a 1993 pracoval jako chemik pro Úřad pro alkohol, tabák a střelné zbraně, ale byl propuštěn, kdyţ vyšly najevo jeho rasistické názory a nesrovnalosti v ţivotopise (Dolan, Shryer 1993). Haynes zabil dva muţe. Prvního muţe, slavného kadeřníka, zastřelil v roce 1987 v San Francisku. Domluvil si s kadeřníkem schůzku a při ní ho zastřelil, poté zasáhl i jeho spolupracovníka, který do místnosti vběhl a utekl (Dolan, Shryer 1993). Druhého muţe, plastického chirurga, zastřelil v roce 1993 na předměstí Chicaga. Jako cíl v Chicagu si původně vybral jiného plastického chirurga, nicméně nebyl schopen najít vhodnou příleţitost, která by nebyla příliš riskantní a tak si nakonec vybral jiného doktora. K tomu se nahlásil na konzultaci pod falešným jménem jako potenciální zákazník. Při následné konzultaci 6. srpna doktora třikrát zasáhl do hrudi a utekl. Dopaden byl o dva dny později (Prisoner Review Board 2002: 8-12). Haynesův motiv vycházel z jeho nacistické ideologie – šlo o jeho snahu chránit árijskou rasu, respektive árijskou krásu. Haynesovi vadily odbarvené blonďaté vlasy, modré kontaktní čočky a falešné árijské fyzické znaky dosaţené za pomoci plastické chirurgie. Proto útočil na ty, kteří, dle něj lidem bez árijských znaků, umoţňovali tyto znaky získat. Údajně měl v plánu útočit i na výrobce kontaktních čoček. (Prisoner Review Board 2002: 11, Dolan, Shryer 1993). Po zadrţení u něj nalezeny audio byly kazety, na které si nahrával hlasové záznamy týkající se jeho vraţd i jejich ideologického zdůvodnění. Tyto kazety měl v plánu zaslat 39

výrobcům kosmetiky, aby je zastrašil a upozornil na špatnost vytváření falešné árijské krásy (Prisoner Review Board 2002: 11). Vazby na extremistické skupiny u něj nebyly objeveny. Z psychologického hlediska má Haynes nadprůměrnou inteligenci. Soud se přiklonil k názoru, ţe jeho názory a ideologie není důsledkem psychologického onemocnění nebo iluzorního vnímání reality, ale vychází z ortodoxního nacismu (srov. Tamtéţ: 32-50).

2.1.7 Larry Wayne Shoemake 12. dubna 1996, týden před prvním výročím teroristického útoku na v Oklahoma City, zahájil Shoemake (53 let) střelbu, která trvala 40 minut, z restaurace uvnitř nákupního centra směrem k čtvrti obývané převáţně Afroameričany ve městě Jackson, státě Mississippi. Vystřílel alespoň 100 nábojů, zabil jednoho a zranil dalších osm lidí. Všechny identifikované oběti byly černé pleti. Poté za pomoci benzínu zapálil budovu a spáchal sebevraţdu. Jeho tělo bylo objeveno společně s dvěma útočnými puškami, brokovnicí a pistolí (Sniper dies in fire after killing one 1996, Levitas 2004: 326, Mitchell 1999). Shoemake byl podporovatel Nacionální aliance (National Alliance), významné americké neonacistické organizace zaloţené W. L. Piercem. U Shoemakeho doma byly také nalezeny extremistické materiály, konkrétně Pierceho novela Turnerovy denníky a publikace Nacionální aliance s názvem Segregace a anihilace. Na jeho posteli byly vedle sebe umístěny knihy Mein Kampf a Bible, dále také oltář věnovaný davidiánům, kteří zemřeli při incidentu ve Waco. V bytě bylo nalezeno také mnoho zbraní a vojenských manuálů. Pachatel po sobě také zanechal dopis, ve kterém objasňoval motivy svého činu – touhu zabít velké mnoţství černochů, coţ odůvodňoval tím, ţe černoši a jejich geny jsou problémem. (Levitas 2004: 326, Racial Motive Seen in Mississippi Shooting 1996, Mitchell 1999). I proto, ţe Shoemake zemřel, není moţné s naprostou jistotou určit, zda celý útok plánoval sám. Existují jisté náznaky, které naznačují, ţe mohl mít komplice – v bytě byly nalezeny dvě vysílačky a sousedi občas viděli vcházet do bytu cizího muţe (Mitchell 1999). Tato teorie však nebyla nikdy potvrzena a důkazy o ní jsou poměrně slabé, a tedy nezbývá neţ ji, pro případ této práce, ignorovat. Není známo, ţe by Shoemakeovo dětství a dospívání bylo něčím zvláštní nebo problémové. Jeho otec byl voják a slouţil během druhé světové války. Zlom nastal, kdyţ v roce 1961 Shoemake opustil školu a odjel bojovat do Vietnamu. Po svém návratu se choval agresivně, coţ neuneslo jeho první manţelství, dvě následující také nebyla úspěšná. Měl také problém udrţet si zaměstnání. Přesto dle jeho manţelky chtěl zanechat „stopu v historii“.

40

Velice těţce nesl smrt své matky v roce 1994, se kterou od roku 1986 ţil. Známým se od té doby svěřoval se sebevraţednými tendencemi. (Mitchell 1999). Také není zcela zřejmé, kdy se začal radikalizovat, ale klíčový vliv na něj měla novela Turnerovy deníky a následně i Lovec od Pierce. Dá se předpokládat, ţe svůj vliv měl i incident ve Waco v roce 1993, kvůli jiţ zmíněnému oltáři. Myšlenky obsaţené v Pierceových knihách ho přesvědčily a po jejich přečtení došlo ke znatelné změně jeho chování. V určité době mluvil o tom, ţe se přesune za komunitou bílých rasistů, nicméně nakonec se rozhodl pro naplánování a provedení následného útoku (Mitchell 1999).

2.1.8 Buford O'Neal Furrow, ml. Furrow roku 1999 zaútočil střelbou na Ţidy, chtěl tím rozpoutat další podobné útoky. V jeho případě však lze jako významný faktor označit psychický stav pachatele. 10. srpna 1999 vstoupil Furrow do haly Ţidovského komunitního centra a začal střílet. Při tom zranil čtyři děti (ve věku pět aţ šestnáct let) a jednu starou ţenu. Jednoho muţe, který byl jako zaměstnanec pošty ve sluţbě, zabil. Z místa činu odjel v kradeném voze, později byl policií vypátrán a vzdal se. Při útoku měl u sebe větší mnoţství zbraní, ke střelbě pouţil samopal UZI (L.A. shooting suspect charged with hate crimes 1999). Jako motiv svého činu uvedl, ţe chtěl „Ameriku probudit k zabíjení Židů“. Jako motiv ke střelbě na zaměstnance pošty, který byl filipínského původu, uvedl, ţe na něj cílil jako na „nebílého federálního zaměstnance“ (Modesti 2009: online text). Z širšího hlediska o sobě prohlásil, ţe je „bílý separatista“ (L.A. shooting suspect charged with hate crimes 1999). V drţení Furrowa byly nalezeny zbraně, munice a extremistické materiály například publikace křesťanského radikála Hoskinse. Minimálně po určitou dobu byl Furrow členem neonacistické organizace Árijské národy (Suspect In L.A. Shootings Surrenders In Las Vegas -- He May Be Charged In Second Gun Attack 1999). I přes jasný politický motiv, je otázkou, nakolik se psychický stav pachatele podílel na činu. Devět měsíců před střelbou přišel opilý do psychiatrické léčebny vyhledat pomoc kvůli myšlenkám na sebevraţdu. Uvedl tam, ţe má „sebevražedné a vražedné myšlenky“ a občas má pocit ţe „to nevydrží a zabije lidi“. Měl na sobě rozsáhlé známky sebepoškozování. Také uvedl, ţe jiţ šel do nákupního centra s úmyslem náhodně zabíjet lidi. Poté co mu personál nemocnice odmítl vrátit klíče od automobilu, vytáhl nůţ a začal personál ohroţovat. Nakonec byl zatčen poté, co byl kvůli své agresivitě policistou málem zastřelen. Po několika měsících psychiatrické léčby se jeho stav údajně zlepšil a on byl propuštěn pod dohledem probačního úředníka (Furrow: Many Signs Of Trouble 1999: online text) U soudu se Furrow omluvil za 41

svůj čin a jako příčinu uváděl psychické problémy. V roce 2009 ohlásil, ţe opustil extremistické myšlenky (Knoll 2009). O jeho radikalizaci nejsou známy detaily, ale pravděpodobně začal být v rámci neonacistického a radikálně křesťanského hnutí aktivní na počátku 90. let. Dosáhl středních pozic v hierarchii organizace (staral se o bezpečnost organizace). Navázal vztah s vdovou po významném členovi hnutí, který zemřel při střetu s FBI. Jejich rozchod, ke kterému došlo asi rok před incidentem měl negativní vliv na Furrowovo psychické zdraví (L.A. shooting suspect may have ties to hate groups 1999, Blanco nedatováno-d).

2.1.9 Benjamin Nathaniel Smith Smith se narodil ve státě Illinois a většinu svého ţivota strávil na předměstí Chicaga se svými rodiči a dvěma mladšími bratry. Navštěvoval jednu z nejlepších veřejných středních škol. Byl znám tím, ţe mnoho času věnoval šíření extremistických letáků po univerzitních kampusech, především na Indiana University, kde studoval obor kriminální právo (Suspected shooter said his hate-filled leaflets spoke 'the truth' 1999). Na jeho radikalizaci měla nejvýraznější vliv internetová propaganda. Díky ní se seznámil s ideologií a postupně se stal „rasově uvědomělý“ (ADL 2013). Smithova třídenní teroristická kampaň, která probíhala ve státě Illinois, začala 2. července 1999. Šest Ţidů bylo zraněno, kdyţ odcházeli ze Šabatu. Později téhoţ dne byl smrtelně zasaţen Afroameričan procházející se po chodníku se svými dcerami a následně bylo stříleno na asijský pár, kdyţ předjíţděli pachatelův vůz. Nebyli však zasaţeni. 3. července došlo k čtyřem incidentům ve čtyřech městech, které si vyţádaly celkově čtyři zraněné (šlo o Afroameričany a jednoho asijského studenta). 4. července zastřelil muţe původem z Asie, poté spáchal sebevraţdu během úniku policii – během jízdy se dvakrát střelil do hlavy a havaroval. Nakonec se ještě naposledy střelil do hrudi. Zemřel později v nemocnici. Celkově během dvou dnů zabil dvě osoby a dalších osm zranil. Během této teroristické kampaně mu bylo 21 let (The trail of the suspected drive-by killer 1999, Shooting spree motive vague; suspect kills self 1999). Smith byl členem rasistické organizace Světová církev stvořitelova13 (World Church of the Creator – WCOTC) a byl velkým obdivovatelem vůdce této organizace. Načasování 13

Zaloţená Benem Klassenem v roce 1973. Základem její ideologie je „odmítnutí judaistickodemokraticko-marxistických hodnot“ a „jejich nahrazení hodnotami, jejímţ základem je rasa“. Na rozdíl od podobných organizací stojí WCOTC v opozici proti křesťanství, které povaţuje za jednu z příčin antirasismu. Klassen publikoval několik významných rasistických publikací, například Bible bílého muže. Také zpopularizoval akronym RaHoWa – vycházející z hesla Rasová svatá válka (Racial

42

útoku nemuselo být náhodné – datum 4. Července, Den nezávislosti, mohl nést jistou symboliku. Dalším moţným důvodem pro útok mohlo být i to, ţe krátce před ním nebyla vůdci WCOTC, Mattu Haleovi, povolena kvůli extremistickým názorům právnická činnost. Smith také jasně formuloval své názory v rozhovoru pro dokument o rasismu. Tam mluvil mimo jiné i o tom, ţe represe a omezování svobody slova mohou vést k vedení teroristické kampaně ze strany hnutí. Jeho komentáře byly plně v souladu s ideologií WCOTC (Suspect made name for self in college town 1999, Suspected shooter said his hate-filled leaflets spoke 'the truth' 1999, Bauder 1999).

2.1.10 Richard Scott Baumhammers Richard Baumhammers, který vyrostl na předměstí Pitsburku, ve svých 34 letech (v roce 2000) zahájil sérii útoků, při kterých zemřelo pět lidí, a dva další byli zraněni. V roce 2001 byl odsouzen k trestu smrti. Před druhou hodinou odpolední Baumhammers zastřelil svoji sousedku a na její dům nastříkal symbol svastiky a nápis „Ţid“. Poté odjel směrem k nedalekému indickému obchodu, kde zastřelil jednu osobu a jednu těţce zranil. Následovala střelba a nasprejování dvou svastik a slova „Ţid“ na ţidovský objekt. Dále se útočník přesunul k dalšímu ţidovskému objektu, na který alespoň čtyřikrát vystřelil. Dvě osoby byly také zabity při útoku na čínskou restauraci. Poslední obětí byl ţák karate, tmavé pleti, který se vracel z tréninku. Na jeho kamaráda bílé pleti útočník namířil zbraň, ale nakonec nestřílel. Po celou dobu byl Baumhammers velmi klidný a neprojevoval ţádné emoce, ty neprojevoval ani, kdyţ byl zachycen policií, které se bez odporu vzdal. K poslednímu útoku došlo krátce po třetí hodině odpolední. Mezi oběťmi byla ţidovská ţena, imigranti původem z Asie a jeden černoch. Celá série útoků se odehrála během 72 minut na úseku 20 mil (Dvorchak 2000). Baumhammersovi rodiče imigrovali do Spojených států na přelomu 40. a 50. let. Jako imigranti byli v nové zemi velmi úspěšní. Oba se stali zubaři a společně se synem ţili v „bohaté“ čtvrti. On získal vysokoškolské vzdělání v právu a transnacionálním obchodu. Baumgammers byl ve svém ţivotě obecně úspěšný a budoval kariéru advokáta. Ve svém osobním ţivotě byl samotářský, bez blízkých přátel. Zároveň se neprojevoval nijak extremisticky a neměl kontakty na extremisty (Fleming, Boyer 2000). V domě útočníka však policie našla tří stránkový manifest, ve kterém se prezentuje jako předseda nové politické strany, která se vymezuje vůči imigrantům. Baumhammersova Holy War), který se stal jakýmsi válečným pokřikem této organizace. Klassen spáchal v roce 1993 sebevraţdu (ADL 1999).

43

Strana volného trhu (The Free Market Party) měla také bojovat za práva „evropských“ Američanů. Několik dní před střelbou se snaţil získat podporovatele pro tuto stranu, kdykoliv byl někdo ochotný ho poslouchat (Bair 2000, Pittsburgh gunman 'had racial motives' 2000). Nevýznamnou politickou činnost mezi známými a, kdyţ pomineme činnost těsně před činem, v reálném světě však vynahrazoval činností na internetu. Byl pravidelným konzumentem neonacistické internetové propagandy, včetně prací Toma Metzgera a sám se aktivně podílel na prezentaci svého politického projektu Strany volného trhu (ADL 2013a). Útočník měl také v minulosti problémy s osobnostními a psychickými problémy. Měl problém při kontaktu s novými a neznámými lidmi a také se u něj projevovali známky paranoie. Po návratu ze své cesty do Evropy tvrdil, ţe byl otráven a strávil více neţ týden na psychiatrickém oddělení (Bair 2000, Pittsburgh gunman 'had racial motives' 2000).

2.1.11 Mark Anthony Stroman Stroman (narozen v roce 1969) byl bílý rasista s rozsáhlou kriminální historií, který se sám tituloval jako „zabiják Arabů“ (Rudolf 2011). Během své střelecké kampaně zabil dva lidi a jednoho zranil. Útok bral jako pomstu za 11. září. V roce 2011 byl popraven. 15. září 2001 zabil Stroman střelou do hlavy Waqar Hasana, který griloval hamburgery v dallaském obchodě. 21. září zasáhl a zranil Raisuddina Bhuiuiana, který v tu chvíli pracoval v samoobsluze. 4. října vstoupil Stroman do čerpací stanice a vyţadoval po Vasudevovi Patelovi peníze. Ten se šáhl po zbrani, kterou měl ukrytou pod pokladnou, ale byl Stromanem smrtelně zasaţen. V jeho modu operandi lze zaznamenat snahu vyhnout se riziku. Před pokusem o vyloupení čerpací stanice si místo několikrát obhlíţel a hledal případné bezpečnostní kamery (Attorney General of Texas 2011). Stroman se přiznal ke svému rasismu a jako motiv útoku uvedl odplatu za teroristický útok 11. září. Cílil na osoby, u kterých předpokládal, ţe jsou blízkovýchodního původu. Jeho oběti byly ve skutečnosti z Indie, Bangladéše a Pákistánu (Mears 2011). Stromanův ţivot je jiţ od devíti let plný kriminality. V minulosti byl trestán za vloupání, krádeţe aut, kol, drogovou kriminalitu, přepadení. Jeho kriminální minulost s největší pravděpodobností vysvětluje i jeho radikalizaci. Ve vězení se stal členem Texaského árijského bratrstva (Aryan Brotherhood of Texas –ABT), coţ je jeden z největších a nejnásilnějších vězeňských gangů bílých rasistů v USA. Ideologicky tato organizace

44

vychází z vize nadřazenosti árijské rasy a odkazuje se například na 14 slov14 formulovaných Davidem Lanem (ADL 2013b).

2.1.12 Sean Michael Gillespie Gillespie ve svých 20 letech zaútočil na synagogu v Oklahoma City. Jiţ jako náctiletý se stal členem extremistické organizace. V době útoku bydlel v přívěsu ve státě Arkansas a pracoval v řetězci rychlého občerstvení Burger King (Schuster 2005). V roce 2005 byl odsouzen k 39 letům vězení (FBI nedatováno: 2, 15). 1. dubna 2004 hodil Gillespie zápalnou láhev na Chrám B'Nai Israel v Oklahoma City, státě Arkansas. Při útoku nebyl nikdo zraněn. Dopaden byl o dva týdny později, částečně proto, ţe se svým útokem chlubil mezi extremisty. Před útokem Gillespie se krátce před útokem natáčel na video, ve kterém mluvil o svých plánech. Před útěkem také krátce natočil počínající plameny na mešitě. Toto video mohlo být určeno případným následovníkům jako inspirace. Synagogu si za cíl vybral oportunisticky. Původně měl v plánu zaútočit na osoby, které by vyhledal v telefonním seznamu podle ţidovsky znějících jmen. Protoţe, však nebyl schopen najít adresy těchto osob, svůj plán přehodnotil. Gillespie je také spojován i s některými dalšími extremistickými trestnými činy niţší intenzity (ADL 2004, Schuster 2005, FBI nedatováno: 15). Gillespie byl aktivním členem v rámci neonacistického hnutí. Od sedmnácti byl členem Árijských národů, kde získal hodnost desátníka. Byl také stoupencem hnutí Křesťanské identity a aktivním přispěvatelem v rámci krajně pravicových internetových fór. Krátce byl členem Národní gardy, ale tu musel opustit kvůli svým extremistickým názorům. Před útokem Árijské národy opustil a útok vykonat sám. Motivace Gillespieho je tedy zřejmá a vychází z neonacistické ideologie (ADL 2004, Schuster 2005).

2.1.13 Jacob D. Robida Osmnáctiletý Robida, bydlící v bytě své matky ve městě New Bedford, státě Massachusetts zaútočil v roce 2006 na „gay“ bar. Robidovy projevy na internetu naznačují jeho násilné sklony. Robida byl také velkým sympatizantem nacizmu (SPLC 2006, ADL 2006). 2. února 2006 vešel Robida do baru Puzzles Lounge a poté co si u barmana ověřil, ţe jde o „gay“ bar, „posilnil“ se alkoholem a zaútočil malou sekerou na dva muţe a na třetího 14

14 slov představuje slogan „Musíme zajistit existenci našich lidí a budoucnost pro bílé děti. V originále: „We must secure the existence of our people and a future for White Children“.

45

vystřelil pistolí ráţe 9 mm. Všechny tři zranil, dva těţce. Poté jel za svou bývalou přítelkyní (matkou tří dětí), se kterou pokračoval v útěku do Mexika. Není zcela jasné, zda tato ţena jela s Robidou dobrovolně nebo zda jí donutil. Kdyţ byli cestou zastaveni kvůli porušení dopravních předpisů, Robida jednoho policistu zastřelil. Poté následovalo policejní stíhání, na jehoţ konci Robida havaroval. Objal svou bývalou přítelkyni a zastřelil ji. Poté zastřelil sám sebe a několik hodin nato zemřel (SPLC 2006, Mass. Gay-bar attacker left note official says 2006). Na základě jeho aktivity na internetu i extremistických materiálů v jeho pokoji ho lze označit za neonacistu. Na sociální síti MySpace Robida publikoval obrázky a symboly odkazující na nacismus, neonacismus a násilí. V jeho pokoji našli policisté antisemitské a rasistické nápisy na zdi, historické předměty z třetí říše, knihy o A. Hitlerovi a další materiály s nacistickou tématikou. Také knihu Turnerovy deníky (ADL 2006, SPLC 2006).

2.1.14 Jim David Adkisson Jim D. Adkisson, narozen 1950, je bývalý armádní mechanik (slouţící 1974-1977), který v roce 2008 zaútočil na dětské představení místní Unitaristické univerzalistické církve ve městě Knoxwille ve státě Tenessee. Byl spíše samotářský a nespolečenský. Byl jednou ţenatý, ale manţelství bylo doprovázeno jeho problémy s alkoholem a agresivitou a nakonec se rozpadlo (Affidavit: Man admits church shooting, says liberals should die 2008). Adkinson vešel 21. července 2008 s brokovnicí, kterou měl schovanou v pouzdru od kytary, do kostela Údolí Tenesseejské unitaristické univerzalistické církve (Tennessee Valley Unitarian Universalist Church – TVUUC) v době dětského představení, kterému přihlíţelo asi 200 návštěvníků, a zahájil střelbu do davu. Výsledkem byla smrt dvou osob a zranění dalších osmi. Útočník měl v plánu střílet do té doby, neţ bude zabit policií – měl u sebe velké mnoţství munice a plán ukončit takto svůj ţivot zmínil ve svém dopise na rozloučenou, který můţeme zároveň označit za jeho ideologický manifest. Při přebíjení byl však účastníky sraţen na zem, odzbrojen a svázán (Adkisson nedatováno, Skinner 2008). Adkinson mohl mít k útoku dvojí motivaci – osobní a politickou. Osobní resentiment k TVUUC mohl mít, kvůli tomu, ţe jeho bývalá ţena byla v minulosti aktivní členkou této organizace (Mansfield 2008). Tento prvek v jeho motivaci však pravděpodobně nehrál významnou roli, pokud vůbec nějakou. Významnější rozměr v rámci osobní motivace jednoznačně hrála frustrace s jeho ţivotní situací. Ve svém manifestu se odkazuje na problémy při hledání zaměstnání související s jeho věkem. Celý čin přičítá především snaze

46

dát svému mizernému ţivotu nějaký smysl a při této akci zároveň zahynout a ušetřit se trápení (Adkisson nedatováno). Politická motivace byla dána jeho odporem a nesouhlasem s liberální agendou TVUCC. Tato organizace zastává liberální postoje k lidským právům, homosexualitě, právům ţen, multikulturalismu a vystupuje protiválečně (Kim 2008). Celý čin Adkisson uvádí i do souvislosti s válkou proti terorismu, respektive s negativní rolí, kterou v této válce sehrává Demokratická strana a liberálové. Celkově lze jeho ideologické pozice označit za vyhrazené vůči politice a ideologie liberální levice včetně jisté míry rasismu, který je patrný v jeho odporu vůči rasovému míšení. Obzvláště významný je jeho vztah k válce proti terorismu a odpor vůči jeho kritikům, včetně například odpor vůči kritikům protiteroristických aktivit na základně Guantanámo (Adkisson nedatováno). Adkisson byl fanouškem některých konzervativních komentátorů a konzumentem jejich pořadů, coţ je některými autory dáváno do souvislosti s jeho radikalizací. Jeho činnost však byla izolovaná od extremistických skupin.

2.1.15 Keith Luke Keith Luke, kterému v době útoky bylo 22 let a ţil u své matky, má historii mentálních onemocnění. 21. ledna 2009 (den po inauguraci Baracka Obamy) se ozbrojený Luke vloupal do domu svých bývalých sousedů ve městě Brockton, státě Massachusetts. V tomto městě je poměrně velké mnoţství imigrantů ze státu Kapverdy. Lidé obývající napadený dům byli původem právě z tohoto ostrova. Poté co se do domu vloupal, Luke znásilnil 22 let starou dívku a následně jí několikrát střelil (útok nakonec přeţila). Luke několikrát zasáhl také její mladší sestru, která zraněním podlehla, střílel také na sousedy na ulici. Při cestě z místa činu zastřelil i kolem jdoucího bezdomovce, shodou okolností také původem z Kapverd a stejného příjmení jako sestry, na které zaútočil. Ten samý den policie Luka zatkla po jeho pokusu o únik v autě během, kterého na policii střílel. Po zmíněném útoku měl ještě v plánu zaútočit na synagogu, kde se ten večer hrála hra bingo a kde chtěl cílit na Ţidy. Poté měl v úmyslu spáchat sebevraţdu (ADL 2009). Luke chtěl svým útokem bojovat proti vyhynutí bílé rasy a při svém útoku cílil na nebílé, především Afroameričany, Hispánce a Ţidy. Luke se sám označuje za věřícího v nadřazenost bílé rasy a věřil ţe „bojuje za umírající rasu“. Během slyšení v květnu 2009 vešel do soudní síně s vyřezaným hákovým kříţem na čele (ADL 2009, Hatewatch 2013). Je otázkou, zda jistou roli nehrál fakt, ţe došlo k inauguraci Baracka Obamy. To však nebylo 47

nikde potvrzeno. Nicméně útok nebyl motivován náhlým rozhodnutím, ale byl poměrně dlouhou dobu plánován (Papadopoulos 2013). Je evidentní, ţe Luke byl velkým fanouškem a konzumentem krajně pravicové online propagandy, která podporovala a oslavovala útoky osamělých vlků, především portálu Podblanc15. Sledování tohoto portálu bylo dle policie hlavní příčinou jeho činu (Hatewatch 2013, Holthouse 2009). V rámci soudního procesu byla řešena i otázka mentálního zdraví obţalovaného. Obhajoba se snaţila dokázat, ţe Luke není právně zodpovědný za své činy, díky psychickému onemocnění. Podle psychologa obhajoby Luke trpěl představou, ţe je „nejdůležitější osoba na světě“ a „antikrist“. Luke byl však psychologicky vyšetřován uţ v minulosti. Během svého 15 aţ 19 roku byl jeho stav léčen a byly u něj objeveny známky psychický nemocí, jako schizofrenie, bipolární poruchy, manických depresí a antisociální poruchy osobnosti. Mezi symptomy figurovaly bludy, slýchání hlasů a měl také kanibalistické, vraţedné a sebevraţedné tendence. Zároveň měl být posedlý svou matkou. K jeho poslední hospitalizaci došlo půl roku před činem. Psychologové však nezaznamenali rasistické tendence (Shannon 2013). Je tedy pravděpodobné, ţe jeho psychický stav společně s konzumací online extremistické propagandy vedly v konečném důsledku k útoku. Soud však argument šílenství a z toho vyplývající nezodpovědnost za jeho činy neuznal a odsoudil ho na doţivotí.

2.1.16 James W. von Brunn Von Brunn, potomek imigrantů původem z Německa a Rakouska16, narozen 1920, byl dlouholetý neonacista, aktivní především na internetu, který v roce 2009 (ve svých 88 letech) zaútočil na museum holocaustu ve městě Washington. V roce 2010 zemřel, v době čekání na soud. Jeho rodiče byli úspěšní a von Brunn měl vyhlídky na zdárný ţivo. Není zcela jasné, kdy a jak přišel von Brunn k extremistickým myšlenkám, je však moţné ţe počátky jeho extremismu leţí v době 2. světové války. Na konci 30. let četl německá média a na Washingtonské univerzitě v St. Louis, kam v té době chodil, byl členem německých studentských spolků. V tomto prostředí existovaly i proudy sympatizující s nacizmem. Po studiu měl před sebou nadějnou kariéru umělce, ale rozpad manţelství a rodiny, přišli v době

15

V současné době je tento portál nefunkční a to jak jeho původní stránka podblanc.com, tak podblanc.mobi. Jinak jde však o portál naměřující se na video propagandu a je obviňován právě za podporu politického násilí (srov. Holthouse 2009, srov. SPLC 2009). 16

Brunnova rodina se dle něj přistěhovala do St. Luis v roce 1845.

48

jeho sílícího antisemitismu a měly na jeho ţivot negativní vliv. Uţ v této době lze objevit prvky jeho paranoidního uvaţování (Ruane 2009). 10. června 2009 ozbrojený von Brunn vstoupil do muzea holocaustu a vystřelil na člena ostrahy, který později na následky zranění zemřel. Další dva členové ochranky zasáhli střelbou von Brunna, který však přeţil. V autě, kterým k muzeu přijel, našla policie munici a poznámky, které, mimo jiné, obsahovaly i seznam potenciálních dalších cílů ve Washingtonu. Mezi těmito cíly byl Bílý dům, Kapitol a Katedrála svatého Petra a Pavla (Keller 2009). Von Brunn byl dlouhou dobu aktivním neonacistou. Útok v roce 2009 nebyl prvním případem politického násilí, které Brunn spáchal. V roce 1981 se neúspěšně pokusil unést členy rady Federálního rezervního systému (FED). 7. prosince 1981 vešel do budovy FED a ozbrojen upilovanou brokovnicí, pistolí a loveckým noţem vyhroţoval příslušníkovi ostrahy, ţe unese členy rady kvůli vysoké inflaci a úrokovým sazbám. Celá situace se však obešla bez výstřelu a von Brunn byl odzbrojen. Tímto činem chtěl získat mediální pozornost a promluvit do televize, kde by četl připravené obvinění členů rady. V dubnu 1983 byl za tento čin odsouzen na 11 let a v roce 1989 vězení opustil. Porotu, která ho odsoudila, označil za „negerskou“ a soudce za „Ţida“. Zároveň vyjádřil nespokojenost s nedostatečným mediálním pokrytím této události a nedostatku pozornosti ze strany neonacistického hnutí (Suspect is seized in capital in threat at federal reserve 1981, Keller 2009). V 60. letech měl dva problémy se zákonem za udeření Šerifa a jízdu v opilosti (Ruane, Duggan, Williams 2009). Jako dlouhodobě aktivní neonacista měl kontakty na některé přední představitele neonacistického hnutí. Provozoval také portál holywesternempire.org, na kterém publikoval své názory a elektronickou verzi své knihy Kill The Best Gentiles!, která vychází převáţně z bílého rasismu, ţidovského spiknutí a dalších konspiračních teorií (Keller 2009, srov. von Brunn 2002). Kromě dlouhodobě radikálních názorů, sehrála roli, jako krátkodobá motivace, pravděpodobně i finanční tíseň. Sníţení dávek sociálního pojištění bral jako útok na svou osobu v souvislosti s jeho činností na internetu (Fears, Fisher 2009). To je zároveň nutné vnímat v kontextu dalších problémů – dva roky před útokem zemřel jeho syn a von Brunn se s touto situací obtíţně vyrovnával (Ruane 2009). Lidé v jeho okolí ho povaţovali za samotáře a cholerika. Zároveň byl ale velmi inteligentní s IQ přes 130 (Fears, Fisher 2009).

49

2.1.17 Sandlin Matthews Smith Smith hlavní podezřelý u výbuchu bomby v Islámském centru ve Floridě. Ţivil se jako řidič autobusu (SPLC 2014). Podle jeho manţelky se Smith změnil po nehodě, kdy si zlomil obě nohy v roce 2009 a začal brát prášky proti bolesti (FBI: Fatally shot bombing suspect hated Muslims 2011) 10. května 2010 vybuchla v Islámském centru ve městě Jacksonville (Florida) trubková bomba. Výbuch nikoho nezranil a nezpůsobil ani značnější škody, ale šrapnely byly nalezeny stovky metrů od místa výbuchu. Za necelý rok byl Smith dopaden policií. Při snaze policie Smitha zatknout vytáhl na policistu zbraň a byl zastřelen (FBI: Fatally shot bombing suspect hated Muslims 2011). Smith byl dopaden i díky tomu, ţe začínal být stále více paranoidní, ale zároveň se svým příbuzným a známým k činu příleţitostně přiznával. Například ohroţoval zbraní svého kamaráda, u kterého byl na návštěvě, protoţe ho povaţoval za policistu. Při následné hádce se však přiznal k umístění bomby do mešity. Podobně ohroţoval i svou neteř, které se však také přiznal a svůj čin odůvodnil tím, ţe v zahraničí umírají američtí občané a on chce ukázat, ţe Muslimové jsou také zranitelní. O jeho činu měl vědět i jeho otec, který měl v plánu zahodit jeho útočnou pušku a předat ho do péče nějaké instituci pro léčbu psychických onemocnění. Mimo jiné proto, ţe se bál, ţe dojde k násilnému střetu Smitha s policií. Po domovní prohlídce našli policisté výbušniny (FBI: Fatally shot bombing suspect hated Muslims 2011, SLPC 2014).

2.1.18 Cody Crawford Crawford (24 let v době útoku) zaútočil v roce 2010 na mešitu, která se nacházela nedaleko jeho domu. Má malého syna a před zadrţením ţil v domě se svojí matkou a sestrou. 28. listopadu 2010 nad ránem vhodil Crawford zápalnou láhev do okna Islámského centra Salmana Al-Farisiho ve městě Corvallis ve státě Oregon. Tato mešita se krátce před poţárem proslavila tím, ţe do ní chodil Mohamed Osman Mohamud, muţ, který plánoval teroristický útok v Portlandu a byl zachycen bezpečnostními sloţkami dva dny před Crawfordovým ţhářským útokem. Poţár v mešitě způsobil jen omezené škody na majetku i díky včasnému zásahu hasičů (FBI: 'We will find the person responsible for this attack' 2010, FBI 2011b). Dle obvinění Crawford zaútočil na mešitu kvůli „rase, barvě a etnickým charakteristikám jedinců spojených s touto mešitou“ (FBI 2011b: online text). Při jeho 50

problémech se zákonem z prosince 2010, které ale nesouvisely s útokem, policisté zaznamenali některé extremistické projevy. Například se označil za „křesťanského bojovníka“. Policistovi, který ho zatýkal, kvůli násilnému chování při nákupu alkoholu, řekl: „Vypadáte jako Obama. Jste muslim jako on. Džihád funguje z obou stran, křesťané mohou vést džihád také“ (Morlin 2011b: online text). Kromě nenávisti k muslimům, mohl jako spouštěcí faktor hrát roli plánovaný teroristický útok muslima, který napadenou mešitu navštěvoval. Obhajoba při probíhajícím soudním procesu argumentuje psychickým stavem obţalovaného a to především v souvislosti se schopností podstoupit soudní proces a porušením práv obţalovaného ze strany policie při výslechu. Crawford údajně trpí Aspergerovým syndromem17 a alkoholismem (Fuqua 2013). V minulosti u něj byly zaznamenány bludné představy. Měl také mnoho drobnějších problémů se zákonem (Duara 2011).

2.1.19 Daniel Wacht Profesor Kurt Johnson oslavoval 31. prosince 2010 nový rok v baru ve městě Cooperstown. Při oslavě se opil a rušil své okolí. Barman hrozil, ţe zavolá polici, aby ho odvedla domů. Wacht se však nabídl k jeho odvozu. Kdyţ Johnson nastupoval do Wachtova vozu bylo to naposled co byl viděn naţivu. Jeho hlava se střelnou ránou na čele byla nalezena později ve sklepě domu, který Wacht obýval. Johnson zemřel na ránu ráţe 9 mm z blízka, která odpovídala zbrani, kterou Wacht přechovával. Posmrtně byl dekapitován (Nowatzki 2012, North Dakota v. Wacht 2013). Třináct dní před činem se Wacht svěřil, ţe byl členem gangu typu Árijského národu a ţe chtěl zaloţit místní pobočku Árijských národů. Aby získal v rámci extremistického hutí uznání a aby udělal dojem, měl v plánu něco vyhodit do povětří nebo někoho zabít. Jako příklad takové akce uváděl zabití policisty stojícího na křiţovatce. Vzhledem k tomu, ţe byl Johnson „bílý“, byla tato verze obhajobou zpochybněna, nicméně Wacht byl odsouzen na doţivotí (North Dakota man convicted in decapitation slaying 2012, North Dakota v. Wacht 2013). Wacht má také rozsáhlou kriminální historii počínající rokem 2001, která zahrnuje krádeţe, vloupání, pouţití zbraně a další trestné činy (North Dakota v. Wacht 2013).

17

Forma autismu

51

2.1.20 Kevin William Harpham Harpham (v době útoku 36 let) je bývalý voják, slouţící v americké armádě v letech 1996-1999. Vyrůstal na venkově ve státě Washington poblíţ hranice s Kanadou. V této oblasti dodnes ţije jeho rodina (Kauder 2011). Ţil a pracoval sám. V době, která předcházela útoku, u něj patrně docházelo k hlubší radikalizaci. Zároveň byl aktivní v rámci internetové krajně pravicové komunity. Sympatizoval s Národní aliancí a od roku 2004 byl jejím členem. Byl také aktivní na internetových extremistických fórech a zpravidla tam propagoval konspirační teorie (například nevěřil oficiální verzi útoku 11. září). Cílem jeho útoku byli představitelé multikulturalismu, ideologicky vycházel z bílého rasismu (FBI 2012:4, Morlin 2011a). 17. ledna 2011 poloţil Harpham výbušné zařízení umístěné v batohu na místo plánované trasy pochodu sjednocení, který se konal v den Martina L. Kinga ve městě Spokane, státě Washington. Tuto akci zpravidla navštěvují lidé různých etnik. Zaměstnanci města si však podezřelého předmětu všimli, trasa pochodu byla preventivně změněna a bomba následně zneškodněna. Pokud by výbušné zařízení explodovalo, mělo by potenciál způsobit četná zranění i oběti na ţivotech. Výbušná část zařízení byla obalena šrapnely, na jejichţ povrchu byl jed na krysy zabraňující sráţení krve. Výbušnina měla být odpálena na dálku. Pachatel chtěl stát nedaleko, celému incidentu přihlíţet a případně ho i zaznamenat. FBI pachatele objevila díky nákupům velkého mnoţství závaţí na rybaření, která byla pouţita jako šrapnely u výbušniny, DNA na výbušnině a aktivitě Harphama na rasistických extremistických online fórech. V květnu 2011 byl zatčen a prosinci téhoţ roku odsouzen na 32 let (FBI 2012: 4, FBI 2011a, Winter 2011).

2.1.21 Wade Michael Page Bílý rasista Page zaútočil v roce 2012 na sikhský chrám ve Wisconsinu. Matka mu zemřela, kdyţ byl ještě mladý. Poté co se jeho otec odstěhoval z Colorada, ţil část dospívání střídavě u příbuzných. Po střední škole nastoupil do armády. Do Wisconsinu se přestěhoval za svou přítelkyní. Podle sousedů byl nespolečenský a samotářský (Romell 2012). 5. srpna 2012 vstoupil Page do sikhského18 chrámu v městě Oak Creek ve státě Wisconsin s pistolí ráţe 9 mm. Při útoku zahynulo sedm lidí, včetně Page. Některé zdroje uvádějí, ţe byl zastřelen policií, jiné ţe spáchal sebevraţdu. Tři další lidé byli těţce zraněni včetně policisty, který pomáhal zraněným (Romell 2012, Curry et. all. 2012, Elias 2012).

18

Sikhismus – náboţenství původem z Indie

52

Page byl aktivním členem krajní pravice. Hrál v několika extremistických kapelách a v roce 2005 zaloţil svou vlastní s názvem End Apathy (Konec apatie). V říjnu roku 2011 se stal členem Northern Hammerskins, organizace, která je součástí Hammerskin Nation – „white power“ skinheadské organizace. Na svém těle měl také tetování s extremistickým podtextem. Page se vymezoval vůči všem lidem „nebílé“ rasy a označoval je za „špinavé lidi“. Po 11. září se zvýšila jeho nenávist k muslimům (Elias 2012, Romell 2012). Významnou roli v Pageově radikalizaci hrála pravděpodobně sluţba v armádě. Page nastoupil do armády krátce po vychození střední školy. Působil v ní mezi lety 1992 a 1998. Od roku 1995 působil na základně Fort Bragg, která byla v té době zároveň baštou extremistů včetně otevřených aktivit extremistických organizací nebo rasových vraţd ze strany vojáků. Page vnímal své působení v armádě jako období osobní transformace a extremistické prostředí ho tedy o to silněji ovlivnilo. Page byl také přesvědčen, ţe vojáci tmavé pleti se snadněji dostávají na pozice a jsou mírněji trestáni. I přes své názory se dostal do elitní jednotky psychologických operací. Na období v armádě rád vzpomínal a říkal, ţe mu armáda dala zaměření a směr (Elias 2012, Rommel 2012).

2.1.22 Randolph T. Linn 52 let starý Linn je pachatelem ţhářského útoku na mešitu ve městě Perrysburg v Ohiu. V době útoku byl ţenatý (ţena se s ním posléze rozvedla). Jako významný faktor v celém incidentu lze označit útočníkův alkoholismus a jeho konzumace před útokem. 30. září 2012, ozbrojen pistolí, vstoupil Linn do Islámského centra velkého Toleda krátce poté, co věřící odešli. Následně se vrátil do auta, kde měl další zbraně a vzal tam nádobu s benzínem, ten pak vylil na koberec v modlitebně, zapálil ho a utekl. Poţár způsobil značnou hmotnou škodu. Je moţné, ţe měl v úmyslu střílet v případě, ţe by byly v modlitebně přítomni věřící. Dopaden byl krátce po činu 2. října i díky medializaci případu. Mešitu, vzdálenou dvě hodiny cesty od jeho bydliště si jako cíl vybral, kdyţ kolem několikrát projíţděl jako řidič kamionu. Odsouzen byl na 20 let a k úhradě škody (Morlin 2012, Edwards 2012, Yonke 2013). Linn byl znám svými proti-islámskými názory. Mezi jeho výroky u soudu patří například: „muslimové zabíjejí Američany a snaží se vyhodit všechno do povětří“ nebo „většina muslimů jsou teroristé a nevěří v Ježíše Krista“ (Edwards 2012: online text). Útok na mešitu měl být odplatou za útoky na americké ambasády a za to, ţe muslimové jsou v Americe beztrestní. V jeho rozhodnutí bezprostředně před útokem hrál roli alkohol a rozčílení nad reportáţí v televizi. Dle jeho slov vypil 45 piv v průběhu šesti hodin před 53

útokem. Rozčílení způsobila reportáţ v televizi, v níţ byl zachycen zraněný americký voják (Edwards 2012, Yonke 2013). Na jeho názory a radikalizaci mělo pravděpodobně dominantní vliv sledování médií konkrétních médií. Sám ke své motivaci uvedl, ţe jí vyvolaly mediální zprávy o tom, ţe muslimové Američany zabíjí a kontrolují ministerstvo obrany. Kdyţ se ho soudce zeptal na to, co ví o Islámu nebo zda zná nějaké muslimy, odpověděl, ţe ví jen to, co se dozvěděl na Fox News (Morlin 2012).

2.2 Evropa 2.2.1 John Ausonius Narozen 1953 pod jménem Wolfgang Zaugg. Jeho rodiče byli švédští imigranti původem z Německa a Švícarska. Později si změnil jméno na John Ausonius, aby znělo více švédsky. Z počátku byl poměrně úspěšný obchodník na finančních trzích. Avšak několik neúspěšných obchodů ho dostalo do obtíţné finanční situace. Aby si zachoval svůj vysoký ţivotní standard, začal vykrádat banky ('Laser Man' denied bid for early release 2012). V létě roku 1991 začal útočit na imigranty a dopaden byl v červnu 1992. Ausonius útočil pomocí ostřelovací pušky vybavené laserovým zaměřovačem. Tím si vyslouţil přezdívku lasermannen (laserový muţ). Byl odsouzen na doţivotí za vraţdu jednoho muţe, pokus o vraţdu dalších deseti a bankovní loupeţe, ale je celkově spojován se střelbou na 11 osob ve Stockholmu a okolí Uppsaly (Tamtéţ). U Ausoniuse byly identifikovány psychické problémy jako autismus a antisociální porucha osobnosti (Tamtéţ)

2.2.2 Franz Fuchs Narozen 1949 ve městě Gralla v Rakousku. Byl povaţován za velmi inteligentního a nadaného studenta. Po střední škole šel studovat teoretickou fyziku, ale po krátké době studium opustil, protoţe nesnášel ţivot studenta a začal pracovat v továrně Mercedesu v Německu. V polovině 70. let se vrátil do Rakouska, ale měl problém najít si přítelkyni a práci. Díky těmto problémům začal trpět depresemi, pokusil se spáchat sebevraţdu a byl hospitalizován na psychiatrii. Po svém zotavení vystřídal dvě zaměstnání. Poté co byl nucen odejít z druhého zaměstnání, přestal vyhledávat práci, odmítal přijímat podporu v nezaměstnanosti (aby se odlišil od těch, kteří nechtějí pracovat) a izoloval se od okolí. V této době se u něj začaly projevovat názory, které vedly k jeho činnům. Začal vnímat 54

diskriminaci německých Rakušanů a nastupující uvědomnění etnických skupin a náboţenství (COT 2007: 36-37). V roce 1999 byl odsouzen na doţivotí a o rok později spáchal sebevraţdu (Tamtéţ: 82). Fuchs mezi lety 1993 a 1996 páchal bombové útoky v Rakousku a Německu, které zabily čtyři lidi a dalších 15 zranily. Celkově pouţil 28 doma vyrobených výbušných zařízení. 25 z nich bylo 25 bomb dopisních a tři trubkové bomby. Cílem útoků, které byly v čase rozděleny na šest sérií, byly politici a jejich blízcí, imigranti, menšiny (Romové), nevládní organizace pro podporu imigrantů a obecně příznivce imigrantů a menšin. (COT 2007: 6768). Přesto, ţe podle oficiální verze jednal Fuchs sám, dodnes o tom existují pochybnosti. Sám Fuchs se odkazoval na to, ţe je členem teroristické organizace a ţe jenom jedná v jejím zájmu. Během své teroristické kampaně rozeslal několik dopisů ospravedlňujících jeho činy. V těchto dopisech se k odpovědnosti za činy hlásila Bajuwarische Befreiungsarmee (Bajuwariská osvobozenecká armáda - BBA). Existence této organizace je však pouze předmětem spekulací. Podobně je to s kontakty Fuchse na rakouskou krajní pravici. Sám mluvil o tom, ţe krajní pravici v Rakousku velmi dobře zná, i kdyţ to nebylo potvrzeno. Po jeho dopadení se objevilo několik jedinců, kteří projevovali sympatie s BBW. Své činy také doplňoval mnoţstvím dopisů (Tamtéţ: 53-54). Jeho motivace byla kombinací snahy dát svému ţivotu, kterým nevyuţil svůj potenciál nějaký smysl a krajně pravicovou ideologií. Jak jiţ bylo uvedeno, Fuchs měl také historii psychických problémů, především depresí. Na konci 80. let se odebral do ústraní a měl minimální kontakt s rodinou a přáteli. Vytvořil si nenávist vůči okolnímu světu a svůj ţivot povaţoval za neúspěch. Tuto frustraci začal směřovat imigrantům a imigrační politice Rakouska, coţ nakonec vedlo k jeho teroristické kampani. Podstatné také je, ţe Fuchs měl vysokou inteligenci (IQ 139) (Tamtéţ: 37, 46).

2.2.3 David Copeland Copeland provedl v roce 1999 ve Velké británii třináct dní trvající bombovou kampaň, která byla namířena především na lidi odlišné barvy pleti, imigranty a homosexuály. Narodil se 1979 ve městě Isleworth nedaleko Londýna. Byl prostředním ze tří dětí v rodině niţší střední třídy. Jako mladiství experimentoval s alkoholem a drogami a měl problémy se zákonem. V roce 1997 se přestěhoval do Londýna, kde se krátce nato stal členem krajně pravicové Britské národní strany (BNP), kterou však kvůli její nedostatečné radikálnosti opustil a přešel k neonacistické organizaci Národně socialistickému hnutí. I kdyţ se k jeho 55

činům přihlásily některé krajně pravicové militantní organizace, on jakékoliv zapojení jiných lidí do své teroristické kampaně odmítal a tato verze byla převzata i vyšetřovacími orgány (COT 2007: 32). Svou krátkou teroristickou kampaň zahájil 17. dubna 1999, kdyţ umístil bombu ve sportovní tašce před samoobsluhu ve čtvrti obývané převáţně lidmi afrického a karibského původu. Batoh působil podezřele, proto byl o pár metrů přesunut a obchod začal být policií evakuován. Výbuch však nastal ještě v době evakuace a asi 50 lidí bylo zraněno, hřebíky z výbušného zařízení, které slouţili jako šrapnely. 24. dubna cílil podobným útokem na čtvrť obývanou lidmi původem z Asie. Podezřelé tašky s výbušným zařízením si všiml občan, který na to upozornil bezpečnostní sloţky, ale v průběhu jeho telefonátu o podezřelé tašce bomba vybouchal a zranila 13 lidí. Na základě záběrů z bezpečnostních kamer se fotografie podezřelého Copelanda objevila v médiích. Kvůli nechtěné medializaci uspíšil svůj poslední útok. Jako cíl si tentokrát vybral gay bar, uvnitř něhoţ umístil tašku s výbušným zařízením. Výbuch zabil tři a zranil dalších 79 osob (Tamtéţ: 62-64). Znalosti k výrobě výbušného zařízení získal z publikací dostupných na internetu jako The Terrorist‟s Handbook (Teroristická příručka) nebo How To Make Bombs Book Two (Jak vyrobit bomby kniha druhá). Prostředky k výrobě nakoupil v místních obchodech (sportovní tašky, hřebíky, budíky - časovače, velké mnoţství pyrotechniky). Chemikálie nutné k výrobě bomby ukradl (Tamtéţ: 62). V průběhu soudního procesu se vedly spory o jeho psychickém zdraví. Někteří psychiatři u něj diagnostikovali schizofrenii, jiní to však odmítali a klonili se spíše k mírnější poruše osobnosti. Je však moţné, ţe psychické onemocnění nemělo na jeho činy ţádný vliv a naopak existuje podezření, ţe svůj problematický psychický stav předstíral. Nicméně v roce 1998 mu byly předepsány antidepresiva, kvůli stavům úzkosti (Tamtéţ: 32-33). Po zadrţení sdělil vyšetřovatelům, ţe jiţ od dětství měl násilné myšlenky a přemýšlel o vraţdě svých spoluţáků. Také tvrdil, ţe od dětství obdivoval Hitlera, i kdyţ nikdo z jeho okolí nevěděl o jeho extremistických myšlenkách. Jeho nenávist k homosexuálům pravděpodobně vychází z dětství a jeho neujasněné sexuality. Copeland si myslel, ţe ho rodiče povaţují za homosexuála a ţe místo syna očekávali dceru. Jeho motivace k teroristické kampani měla tedy mimo politického i výrazný osobní rozměr (Tamtéţ: 32).

2.2.4 Petr Mangs Narozen v roce 1972. Povahou samotářský s problémy v společenské interakci. Sám sebe povaţoval do určité míry za nadřazeného vůči ostatním (Anderson 2012). 56

Za první Mangsův útok lze povaţovat vraţdu dvou osob, původem imigrantů v létě roku 2003. Tento útok proběhl na jedné ulici s časovým odstupem sedmi týdnů. Obětmi byli dva muţi, jeden byl doma a druhý na ulici, kdyţ opouštěl pracoviště. Po tomto proběhlo douhé období klidu, které bylo úřerušeno útokem v říjnu 2009, kdy zastřelil mladou ţenu, etnickou Švédku, která ale byla ve společnosti imigranta, který útok přeţil. Právě ten byl cílem útoku a smrt dívky nebyla plánovaná. S výjimkou této dívky byly všechny další oběti původem imigranty. Mangsova střelecká kampaň pokračovala aţ do jeho zadrţení v listopadu 2010. Poslední útok je zaznamenán v říjnu 2010. Celkově je moţné hovořit o dvou útocích v roce 2003 (na stejné ulici krátce po sobě), čtyřech útocích v roce 2009 a dalších osmi útocích v roce 2010. Mangs chodil ozbrojený pistolí ráţe 9 mm a střílel na osoby v autech, na ulici, přes okno do jejich domovů nebo na obchody provozované imigranty nebo islámské centrum. Obviněn byl za zabití tří osob a pokus o zabití u dalších dvanácti (Anderson 2012, Malmö sniper Peter Mangs confesses murder 2013). Ideologie útočníka není jednoznačně určitelná. Na základě výběru cílů lze říci, ţe Mangs byl motivován rasismem a odporem k imigraci. Na základě jeho vlastních slov lze také říci, ţe významný prvek v motivaci byl odpor vůči kriminalitě. Jeho cílem bylo vyvolat etnické napětí nebo dle svých slov přímo „válku gangů“ ve městě Malmö, ve kterém se všechny útoky odehrály. Malmö je městem s největším podílem menšin ve Švédsku (cca 40%). Mangs byl pravděpodobně také inspirován činy jiného Švéda Johna Ausoniuse, kterému se věnuje kapitola 2.2.1. V jeho drţení byla objevena kniha o Ausoniusovi (Swedish sniper wanted to ignite 'gang warfare' 2013, Anderson 2012). Soudní psychiatr došel k závěru, ţe Mangs netrpí ţádným psychickým onemocněním (Malmö sniper Peter Mangs 'not mentally ill' 2012). Přesto se Mangs před svým prvníím útokem v roce 2003 snaţil vyhledat psychiatrickou pomoc kvůli svému „zájmu o smrt“ a obavám, ţe by mohl někomu ublíţit (Anderson 2012).

2.2.5 Anders Behring Breivik Anders Breivik, kterému bylo v době útoku 32 let, je krajně pravicový extremista. Jeho ideologie je namířená především proti jím vnímané neomarxistické vládě v Norsku, ale i v EU, potaţmo její politice, kterou vnímal jako příliš přátelskou vůči imigrantům do Evropy především z islámského světa. Narodil se 1979 v Londýně, kde v té době působil jeho otec jako diplomat. Breivik však jiţ během prvního roku jeho ţivota se rodiče rozvedli a on vyrůstal s matkou. Během dospívání se přerušily kontakty mezi ním a jeho otcem. (Profile: Anders Behring Breivik 2012, Pantucci 2011b: 27-28). 57

Breivikovy dva útoky proběhly v jeden den v létě 2011. V pátek 22. července 2011 vybuchla velmi silná výbušnina v centru Osla, která byla úmístěná ve voze, který tam Breivik přistavil. Výbuch poškodil, mimo jiné, norské ministerstvo financí a ropy a okna v kanceláři premiéra. Výbuch zabil osm osob a zranil dalších 209. Na místě zůstala část nevybuchlé výbušniny. Bomba obsahovala odhadem 950 kg výbušné látky vyrobené z hnojiva. Breivik, v uniformě policisty, se poté přesunul 35 km severo-východně od Osla na malý ostrov Utøya, kde právě probíhal tábor mladých příznivců norské vládnoucí Dělnické strany. Zde pomocí automatické útočné pušky zabil 69 a zranil 33 osob. Po příjezdu policejní zásahové jednotky se vzdal (Timeline: How Norway's terror attacks unfolded 2012). Breivikova radikalizace má pravděpodobně počátek v dospívání. Zpočátku neměl jako teenager v kolektivu problémy. Nicméně jisté problémové období nastalo, kdyţ začal být součástí hip-hopového hnutí a „sprejerem“ graffity. To způsobilo jeho první, avšak nijak závaţné problémy se zákonem. V té době začal mít jisté problémy v kolektivu svých přátel, údajně proto, ţe působil jako informátor pro policii a donášel na své přátele ohledně jejich sprejerských aktivit. Jistý význam pro jeho budoucí vývoj byl jeho osobní konflikt a rozchod s dlouholetým přítelem z dětství – muslimem původem z Pákistánu. Existují nepotvrzené spekulace o tom, ţe jeho křest u Norské státní církve v 15 letech provedl za účelem nenastoupení na základní vojenskou sluţbu, protoţe necítil loajalitu k vládnoucím politickým stranám. Jiţ v poměrně raném věku se zajímal o politiku. Mezi 16 a 17 rokem se stal členem mládeţnické organizace Strany pokroku (Fremskrittspartiet), kterou lze řadit mezi krajní pravici a která se mimo jiné vymezuje proti imigraci. Avšak krátce po dvacátém roce (kolem roku 2000) začal být frustrován s mezinárodním politickým vývojem (například operacemi NATO na Balkáně) a neviděl potenciál demokraticky vyhrát boj proti islamizaci Evropy. Přesto však ještě po nějakou dobu zústal politicky aktivní v rámci hlavních politických proudů. Po roce 2000 také začal být aktivní ekonomicky a nakonec se prosadil jako relativně úspěšný podnikatel. Avšak mezi lety 2005 a 2006 jeho podnikání zasáhla ekonomická krize a jeho firma musela vyhlásit bankrot. Mezi lety 2005 a 2008 také přišel o značný finanční obnost při obchodování na finančních trzích. V této době začal dávat dohromady svůj manifest a zároveň začal trávit velké mnoţství času hraním počítačových her. V této době byl také poměrně sociálně izolován. Jeho politické názory se v poslední fázi před útokem staly aţ posedlostí a jeho rodina u něj pozorovala prvky paranoie. Je tedy vidět plynulý vývoj směrem k radikalizaci počínající v období ráné adolescence, který byl však dramaticky ovlivněn pracovními neúspěchy a finančními problémy. Avšak jak upozorňuje Pantucci, po celou dobu

58

aţ do útoku byl Breivik ve společnosti schopen bez problémů fungovat (Pantucci 2011b: 2829). Breivik krátce před svým činem na internetu publikoval a rozeslal na připravené emailové adresy svůj rozsáhlý manifest, který nazval 2083: Evropská deklarace nezávislosti (2083: A European Declaration of Independence). Manifest má celkem 1518 stran a je zaměřen především proti nárůstu ideologie neomarxismu, multikulturalismu a islamizaci Evropy. Významnou součástí manifestu je i transkript fiktivního rozhovoru, ve kterém je Breivik, jako dotazovaný, odpovídá na dotazy ohledně politické situace a jeho ideologie. Neomarxismus a multikulturalismus jsou vnímány jako vnitřní nepřátelé, kteří umoţňují islamizaci Evropy. Islám je pak vnímán jako vnější nepřítel, který se snaţí Evropu ovládnout. Breivik se při formulaci ideologie odkazuje na některé autory antidţihádistického hnutí a vychází převáţně z krajně pravicové blogerské scény. Sám sebe charakterizuje jako novodobého křiţáka a ve svém manifestu se odkazuje často na své křesťanství a vizi křesťanské Evropy (Pantucci 2011b: 30). Ač je tedy jeho manifest převáţně anti-islámský a anit-multikulturalistický, vyvolává také debaty o jeho křesťanském extremismu (Gibson 2011, srov. Brown 2011). Coţ podporuje i fakt, ţe na mnoha místech je jeho manifest i krajně konzervativní (Bergstrøm 2013). Z velké části však můţe být křesťanství Breivikem vyuţíváno spíše jako antiteze a přirozený nepřítel islámu (Pantucci 2011b: 32) V textu se kromě ideologie objevují i pasáţe, kde relativně detailně popisuje svůj postup při přípravě a plánování útoku, doporučuje tipy na samostudium svých následovníků, uvádí návody na přípravu výbušnin atd. (srov. Breivik 2011). Breivik svůj čin naplánoval a provedl sám, ale jisté kontakty na extremistické hnutí měl. Byl velmi aktivní v rámci extremistických internetových stránek. Na svých příspěvcích na internetu se hlásil ke kontaktu k organizaci English Defence League (EDL) – antidţihádistické britské skupině. Hlásil se ke kontaktu s některými členy EDL a k účasti na některých jejich pochodech. Později však on i EDL jakékoliv spojení odmítli. Údajně chtěl také zaloţit obdobnou organizaci v Norsku, ale ta tam v té době jiţ byla. Je otázkou, zda se některých jejích aktivit účastnil nebo ne (Collins 2011, Pidd 2012). Breivik se sám ve svém manifestu označuje za součást tajného společenství Templářských rytířů (Breivik 2011), jehoţ tajného setkání se měl účastnit v Londýně v roce 2002. Dodnes však neexistují důkazy o tom, ţe by takováto militantní nacionalistická síť existovala (Anders Breivik questioned about 'Knights Templar' group 2012). Otázka psychologického onemocnění byla jednou z významných otázek v rámci soudního procesu. Pro potřeby soudního procesu byly vyhotoveny dva psychologické 59

posudky. V prvním posudku jsou Breivikova ideologie, smyšlené tituly a členství ve smyšlených organizacích interpretovány jako bludy a je u něj diagnostikována paranoidní schizofrenie (Anders Behring Breivik Psychiatric Report 2011-11-29). Druhý posudek u Breivika identifikuje některé specifické rysy osobnosti jako tendenci k grandioznosti, pompéznosti a teatrálnosti a je u něj diagnostikována narcistní porucha osobnosti a antisociální porucha osobnosti. Nicméně není u něj diagnostikována ţádná psychóza19 (Anders Behring Breivik Psychiatric Report 2012-04-10). Soud se přiklonil k závěrům druhého posudku a nakládal s ním jako s psychicky schopným podstoupit soudní proces a zodpovědným za svoje činy.

2.2.6 Pavlo Sergiyovich Lapshyn Lapshyn byl nadaný ukrajinský doktorský student technického oboru, který vyhrál soutěţ o pracovní stáţ v specializované softwarové firmě ve Velké Británii. Během této stáţe ubodal jednoho muţe a umístil poblíţ mešit tři výbušná zařízení. Pavlo Lapshyn vedl v roce 2013 od dubna do července teroristickou rasově motivovanou kampaň cílenou vůči muslimům. Krátce po příjezdu do VB ubodal k smrti staršího muţe (82 let), který odcházel domů po večerní modlitbě v mešitě. V průběhu dalších měsíců vyrobil tři bomby, které následně instaloval poblíţ mešit. Všechny tři bomby vybuchly, ale vyţádaly si pouze škody na majetku. Nicméně minimálně poslední z nich – nejsilnější, umístěná na rušném prostranství před mešitou měla velký potenciál mnoho lidí zranit a potenciálně i zabít. Shodou okolností však na místě v době výbuchu nikdo nebyl, protoţe kázání bylo o hodinu posunuto. V případě, ţe by posunuto nebylo, mohlo být velké mnoţství osob vystaveno dráze šrapnelů (malým hřebíkům), které byly součástí výbušného zařízení (Lumb, Casciani 2013). Bylo u něj nalezeno velké mnoţství extremistických materiálů. Intenzivně se zajímal o technologii výroby výbušnin a své doma vyrobené výbušniny testoval na stromech. Přechovával velké mnoţství instruktáţních videí a návodů pro výrobu výbušnin a také munici a součátky pro výrobu výbušných zařízení. Tím si vyslouţil pozornost ukrajinských bezpečnostních sloţek a za drţení zakázaných chemikálií (pouţitelných při výrobě výbušnin) mu byla udělena pokuta. Informace o výrobě bomby získal z internetu, bylo u něj nalezeno

19

Avšak je třeba upozornit, ţe na jeho psychickém stavu se odborníci úplně neshodli ani při druhém vyhodnocení. Otázka Breivikova psychického zdraví je tedy dodnes poměrně kontroverzním problémem (viz oba citované posudky).

60

velké mnoţství návodů a instruktáţních videí na výrobu bomb. Materiály k výrobě legálně zakoupil v stánkovém prodeji nebo supermarketech (Bassey 2013). Na Ukrajině Lapshyn sympatizoval s radikálním uskupením fotbalových chuligánů klubu Dynamo Kyjev, kteří jsou známi svým rasismem. Také sympatizoval s krajně pravicovou

organizací

Ukrajinští

patrioti.

V jeho

drţení

bylo

objeveno

mnoho

extremistických materiálů a literatury, včetně rasistické počítačové hry, kde jako hrdinové vystupují právě Ukrajinští patrioti. V rámci ukrajinské krajní pravice se pohyboval minimálně tři roky před útokem (Bassey 2013). Také obdivoval Timothy McVeiga a Anderse Breivika a četl knihy Lovec a Turnerovy deníky od neonacisty Pierce. Je zajímavé, ţe Lapshyn obdivoval i útok na Bostonský maraton v roce 2013 (Goodwin 2013). Sympatie k extremistickým myšlenkám a neonacistické literatuře projevoval také na sociálních sítích (Lumb, Casciani 2013). Svými činy chtěl vyvolat rasový konflikt, své činy odůvodnil rasovou nenávistí (Lumb, Casciani 2013). K celé situaci také pravděpodobně přispělo i to, ţe jeho byt a pracoviště se nacházely poblíţ muslimské komunity.

61

3 Vyhodnocení Tab. 1: Případy krajně pravicových osamělých vlků Severní Amerika Rok činu 1963 1972-1975 1978-1980 1980 1982 1987, 1993 1996 1999 1999 2000 2001 2004 2006 2008 2009 2009 2010 2010 2010 2011 2012 2012

Jméno Byron Beckwith, ml. Neal B. Long Joseph P. Franklin Joseph Christopher Frank Spisak, ml. Jonathan P. Haynes Larry W. Shoemaker Buford Furrow Benjamin N.Smith Richard S. Baumhammers Mark A. Stroman Sean M. Gillespie Jacob D. Robida Jim D. Adkisson Keith Luke James W. von Brunn Sandlin M.Smith Cody Craford Daniel Wacht Kevin W. Harpham Wade M. Page Randolph T. Linn

Evropa Rok činu

Jméno

1991-1992 1993-1996 1999 2003, 2009-2010 2011 2013

John Austonius Franz Fuchs David Copeland Petr Mangs Anders B.Breivik Pavlo Lapshyn

3.1 Osamělí vlci v Evropě a Severní Americe Pokud se na základě výše uvedených informací podíváme na výskyt fenoménu krajně pravicových osamělých vlků obecně, vidíme, ţe jednoznačně nejde o jev nový. Jeho počátky lze nalézt v 60. letech v USA. V té době došlo k útokům s rasovým motivem, které byly reakcí na tehdejší emancipaci afroamerického lidsko-právního hnutí. Postupně, ale do jisté míry nezávisle na tom se rozvinula extremistická literatura a koncepty, které tyto útoky v rámci hnutí propagovaly. Jejich vliv je u mnoha případů patrný. Nicméně v případě krajně pravicových osamělých vlků nelze dojít k tomu samému závěru, k jakému dochází Pantucci (2011a), který tvrdí, ţe za prakticky veškerými útoky současných dţihádistických osamělých vlků stojí online propaganda. Výskyt krajně pravicových osamělých vlků nepřišel společně s online propagandou. Extremistická propaganda u mnoha případů hrála významnou roli, ale 62

velký význam mají i knihy jako Mein Kampf, nebo díla W. L. Pierce nebo křesťanského extremisty Hoskinse. Jiţ před příchodem internetu, byly ve Spojených státech příhodné podmínky pro šíření extremistických materiálů díky liberálním zákonům a svobodě slova. V tomto smyslu se dnes tento trend přesunul i do Evropy, protoţe efekt regulace extremistických publikací je negován právě díky internetu. I Spaaij dochází k závěru, ţe geografické a historické umístění fenoménu osamělých vlků je moţné vysvětlit především popularitou této metody mezi americkou krajní pravicí. To vysvětluje především úspěšným postupem proti militantním extremistickým skupinám v USA a jejich nutnosti se přizpůsobit (Spaaij 2012: 97-98). Rozdílný přístup k extremistické propagandě však nevysvětluje, proč existuje rozdílný historický vývoj krajně pravicových osamělých vlků v Evropě a Severní Americe. V Evropě je výskyt zkoumaného fenoménu navázán především na boj proti imigraci. Tento motiv je přítomný u všech evropských případů (i kdyţ třeba Breivik neútočil na imigranty přímo, ale útočil na politické zástupce pro-imigrační politiky). U Evropy i S. Ameriky je vidět trend směrem k útokům na muslimské cíle. To lze vysvětlit obecně rostoucím tzv. antidţihádistickým hnutím a jeho příznivců, respektive rostoucím odporem vůčí muslimům u tradiční krajní pravice. Coţ je jev, který sílí především po útocích 11. září a je posilován dţihádistickým terorismem, nárůstem imigrace z muslimských zemí a muslimské menšině v Evropě i USA. Někté útoky lze interpretovat přímo jako pomstů útočníků za terorismus vedený militantními islamisty (např. Linn, Crawford, Smith, Stroman). Stromanův terorismus přišel dokonce 4 dny po 11. září 2001 a Crawford zase cíli svým útokem na mešitu kam se chodil modlit muţ, který byl předtím zachycen bezpečnostními sloţkami kvůli plánování teroristického útoku. V USA lze zaznamenat nárůst počtu útoků po zvolení Baraka Obamy. Je pochopitelně sporné hledat v této korelaci kauzalitu, ale je moţné, ţe jeho nástup do úřadu mohl působit jako přispívající faktor a pravicoví extremisté mohli být více frustrováni politickou situací a vedením státu. Ostatně Obama jako první americký prezident tmavé pleti je přirozeně ohroţen potenciálními teroristickými pokusy ze strany bílých rasistů a neonacistů. Navíc jako představitel levice a podle konspiračních teorií muslim i ze strany antidţihádistů. V Evropě lze jako specifický případ identifikovat Lapshyna, který ukazuje, ţe i krajně pravicový terorismus osamělých vlků můţe mít transnacionální charakter. To je výzvou především pro bezpečnostní sloţky, které mají větší problém odhalit hrozbu ze zahraničí, která je ale tradičně spíše hrozbou domácí. Tento typ hrozby tedy klade větší nároky na

63

mezinárodní bezpečnostní spolupráci a uţ tak obtíţně odhalitelnou hrozbu činí ještě problematičtější.

3.2 Analýza případů Tab. 2: Modus operandi – Severní Amerika Případ

Způsob útoku

Charakteristiky oběti

Počet obětí na životech

Byron Beckwith

střelba

1

Neal B. Long Joseph P. Franklin

střelba střelba

7 21

14 6

ne ne

Joseph Christopher Frank Spisak ml. Jonathan P.Haynes Larry W.Shoemake Buford O. Furrow

střelba, bodaní

černoch, představitel afroamerického lidsko-právního hnutí černoši, politik rasově smíšené páry, černoši, Ţidé, představitel lidsko-právního hnutí, vydavatel pornočasopisu černoši

Počet Útočník zraněných zemřel při útoku 0 ne

12

4

ne

většinou černoši kadeřník a plastický chirurg černoši

3 2

1 1

ne ne

1

8

ano

1

5

ne

Benjamin N.Smith Richard S. Baumhammers

střelba

2

10

ano

5

2

ne

Mark A. Stroman

střelba

2

1

ne

Sean M. Gillespie Jacob D. Robida

ţhářství střelba, sekera

0 0

0 3

ne ne20

Jim D. Adkisson

střelba

2

8

ne

Keith Luke James W. von

střelba střelba

Ţidé, lidé odlišné barvy pleti Ţidé, lidé odlišné barvy pleti Ţidé, imigranti, lidé odlišné barvy pleti lidé blízkovýchodního vzezření synagoga domělí homosexuálové členové liberální církve imigranti museum

2 1

1 0

ne ne

20

střelba střelba střelba střelba

střelba

Zemřel později při útěku.

64

Brunn Sandlin M. Smith

výbušná zařízení

holokaustu mešita

0

0

ne

Tab. 2: Modus operandi – Severní Amerika – pokračování Případ

Způsob útoku

Charakteristiky oběti

Počet obětí na životech 0

Počet zraněných 0

Útočník zemřel při útoku ne

Cody Crawford Daniel Wacht

ţhářství

mešita

střelba

1

0

ne

bomba

vysokoškolský pedagog průvod mlk

Kevin W. Harpham Wade M. Page Randolph T. Linn

0

0

ne

střelba ţhářství

sikhové mešita

7 0

3 0

ano ne

Tab 3: Modus operandi – Evropa Případ

Způsob útoku

Charakteristiky obětí

Počět obětí na životech

Počet zraněných

Útočník zemřel při útoku

John Ausonius Franz Fuchs

střelba výbušná zařízení

1 4

8 15

ne ne

David Copeland

výbušná zařízení střelba výbušná zařízení, střelba bodání, výbušná zařízení

imigranti imigranti, menšiny, politici a jejich okolí imigranti, menšiny, homosexuálové imigranti političtí oponenti

3

139

ne

3 77

12 242

ne ne

muslimové

1

0

ne

Petr Mangs Anders B. Breivik Pavlo S. Lapshyn

Co se týče motivace lze nalézt společnou charakteristiku, která je přítomná u velkého mnoţství případů. V souladu se závěry Spaaije (2012: 99), Pantucciho (2011b: 12) nebo Gill et. al (2013: 434), je moţné říct, ţe většina osamělých vlků si v kratší či delší době před útokem prošla jistou osobní krizí. Taková krize je spojena například se ztrátou zaměstnání, finančními obtíţemi, těţkým rozchodem s partnerem či rozvodem nebo obtíţemi při nacházení uplanění ve společnosti. Takoví jedinci pak mohou mít tendenci radikalizovat se, svádět své problémy na společnost a jejich osobní frustrace můţe postupně vést k hledání 65

alternativní náplně ţivota – teroristickému činu. Typickým příkladem je třeba Adkisson. Tito jedinci zpravidla měli radikální názory jiţ před činem, případně mohli být i členy nějaké extremistické organizace, ale jejich osobní problémy byly dalším výrazným krokem v radikalizaci. Přesto samozřejmě není pravděpodobné, ţe by extremistické názory a osobní krize byly silným prediktorem, který lze vyuţít při předvídání útoků osamělých vlků. Mimo jiné proto, ţe čas mezi nástupem krize a teroristickým činem se liší v kaţdém případě. Nicméně mnoho případů z této práce ukazuje, ţe s osobní krizí, se kterou se extremista není schopen vypořádat, můţe zvyšovat pravděpodobnost toho, ţe se rozhodnou pro naplnění svého ţivota pomocí teroristického činu, i kdyţ tato pravděpodobnost můţe být stále relativně malá. Některé jedince lze také zařadit do Pantucciho typu samotáře (loner) tedy jedinců, u kterých je politický motiv často pouze záminkou pro osobní (v souladu s předchozím odstavcem) nebo psychopatologické motivy. Typickým příkladem by byl Furrow. Případy, kdy by psychické onemocnění bylo dominantní příčinou útoku, však není velké mnoţství. Většinou je jedním z faktorů, který ovlivňuje jejich obtíţnou ţivotní situaci. Jedinci u nichţ je osobní motiv významným faktorem při útoku pak mohou vybírat k útoku cíle, které mají osobní význam. Adkisson zaútočil na kostel církve TVUUC, jehoţ aktivní členkou byla v minulosti i jeho bývalá ţena. Na druhé straně však výběr tohoto cíle můţe být dán i oportunismem například kvůli znalostí prostředí. Lze však také zaznamenat případy (i kdyţ ne vysoký počet), ve kterých hraje značnou roli alkohol. Tím můţe být například útok Linna. V souladu s literaturou lze u většiny případů objevit historii psychických problémů. Nicméně pouze v malém mnoţství případů lze nalézt přítomnost závaţné psychózy (např. paranoidní schizofrenie), která by způsobila závaţné odtrţení osoby od reality. Asi u 1/3 případů je však moţné objevit přítomnost nějakého méně závaţného psychického onemocnění jako osobnostní poruchy, formy autismu nebo depresí. Avšak posuzování psychického stavu v případě osamělých vlků je často problematická záleţitost a jejich analýza na základě informací z novinových článků je ještě mnohem problematičtější, proto je nutné brát výsledky s jistou rezervou. Příklad Breivika, Haynese, ale i jiných osamělých vlků ukazuje, ţe se často ani psychiatři neshodnou na posouzení psychického stavu útočníka. V některých případech je politická ideologie útočníka brána jako důkaz psychózy. Součástí takové ideologie, ve kterou terorista věří, jsou zpravidla konspirační teorie, které pak můţeme v jistém smyslu povaţovat například za důkaz paranoidní schizofrenie. Taková údajná psychóza však můţe být vytvořená ideologií a/nebo kulturou. Takový jev se pak nazývá folie à deu, tedy sdílená 66

psychóza. Alternativním přístupem by bylo všechny příznivce konkrétní politické ideologie (například neonacismu, který věří v ţidovské spiknutí) povaţovat za psychicky nemocné, protoţe samotná víra v ideologii je projevem paranoie, coţ však někteří autoři navrhují (srov. Lachtar 2013: 81-82). Borum (2013: 106-108) k tomuto problému přistupuje trochu jinak. Upozorňuje na relativnost posuzování psychologického onemocnění, respektive na to, ţe určit hranici mezi normálností a onemocněním není snadné. Místo vyhodnocování výskytu psychických nemocí u osamělých teroristů a přecěňování jejich vlivu je lepší se při vyhodnocování zaměřit na útočníkovu psychickou organizovanost, tedy schopnost při dosahování cíle logicky uvaţovat, být koherentní, být vnitřně konzistentní a schopný sebekontroly, bez ohledu na přítomnost onemocnění. Dle názoru autora této práce je tedy vhodné psychologické onemocnění vnímat spíše jako faktor, který přispívá k osobní situaci jedince. Můţe přispívat k jeho problémům při hledání a udrţení si zaměstnání, můţe vést k jeho společenské izolaci, ostrakizaci a obecně frustraci. Můţe ho činit náchylnějším k ovlivnění propagandou, případně ovlivňovat jednání těch, u kterých jejich stav sniţuje empatii. To však neznamená, ţe nejsou případy, kdy přítomnost psychického onemocnění není přítomná. Naopak v nadpoloviční většině případů není známo psychické onemocnění (i kdyţ tento údaj nemusí být úplně přesný vzhledem k povaze zdrojů). Výskyt psychických onemocnění je také v souladu s faktem, ţe většina osamělých vlků vykazuje samotářské osobnostní charakteristiky. Modus operandi se u útočníků významě liší. Nejčastější jsou střelci. Charakteristika útoku/útoků se pak výrazně liší podle toho, zda jde o kariérního či chaosového útočníka. Zkoumané případy naznačují, ţe v případě chaosových útočníků je jistým faktorem, který ovlivňuje škody a počet obětí kapacita zásobníku střelné zbraně (kromě dalších faktorů). U bombových útočníků je nejčastější pouţití jednoduchých poměrně málo sofistikovaných výbušnin. Relativně malá úspěšnost útoků za pomoci výbušnin není dána jejich omezený potenciálem – často jde o výkonné výbušniny, ale v mnoha případech jejich neúspěch ovlivní náhoda nebo špatné načasování. Materiální škody nebo škody na zdraví však často výrazně převyšují útoky za pomoci střelných zbraní. Za méně sofistikovaný útok se dají povaţovat ţhářské útoky. V uvedeném vzorku tyto útoky napáchaly pouze hmotné škody. Na druhé straně jsou takové útoky snadno proveditelné a jednoduchostí svého provedení mohou být pro některé útočníky lákavá. Cíle, na které krajně pravicoví osamělí vlci útočí, jsou poměrně rozsáhlé. Na počátcích šlo ve velké míře o útoky na představitele afroamerického lidsko-právního hnutí, mezi cíle patří i menšiny, imigranti, homosexuálové, političtí oponenti, ale i poměrně specifické cíle 67

vycházející z útočníkovy interpretace extremistické ideologie (takţe jimi mohou být i kadeřníci nebo plastičtí chirurgové – viz kap. 2.1.6). Některým útoků předchází sofistikované plánování a příprava. Je však moţné nalézt i případy, kdy je cíl vybrán oportunisticky. Takové útoky nemusí být sofistikovaně plánované. Nízká sofistikovanost se můţe projevit také na menších škodách, které útok způsobí. H1: Ohledně vztahu zvoleného prostředku útoku a jeho úspěšnosti lze konstatovat, ţe skutečně v průměru dosáhli ti osamělí vlci, kteří vyuţili při útoku střelnou zbraň vyššího počtu obětí na ţivotech. Hypotéza tedy byla potvrzena. Úspěšnost vyuţítí výbušných zařízení je hodně závislá na způsobu a sofistikovanosti výbušniny. To však neznamená, ţe by bombové útoky byly nějak výrazně neefektivní, spíše jsou závislé na způsobu, místě pouţití a jejich načasování. H2: Co se týče způsobu útoku, respektive výběru zbraní, či prostředků k útoku dá se potvrdit, ţe většina útočníků ke svému činu vyuţila střelnou zbraň. 17 útočníků vyuţilo k útoku střelbu a další 3 vyuţili střelnou zbraň v kombinaci s nějakou další metodou. Hypotéza číslo 2 tedy byla potvrzena. Nicméně zajímavý je rozdíl mezi mnoţstvím útoků pomocí střelné zbraně v USA a Evropě. Z šesti evropských případů jich tři střelnou zbraň nevyuţilo. Ze případů ze Severní Ameriky, respektive USA jich střelnou zbraň vyuţila většina. To by naznačovalo poměrně logický závěr, ţe v zemích kde jsou zbraně dostupnější (USA) mají osamělý vlci tendenci vyuţívat právě jich. H3: Celkově lze objevit přítomnost či historii psychického onemocnění u 10 z 28 případů tedy něco přes 1/3, ale je nutné počítat s jistou nepřesností vycházející z povahy zdrojů i širšími spory ohledně posuzování psychických onemocnění. Hypotéza číslo 3 tedy byla potvrzena.

68

Tab. 5: Charakteristiky pachatele Případ

Věk

Psychické Členství Rodinný onemocněn v extremistické stav í/ porucha21 organizaci

Byron Beckwith 43

ne

Ano – KKK, Citizens' Council ne KKK, různé neonacistické organizace Různé rasové spolky

Manţelka, 1 dítě

Neal B. Long Joseph P. Franklin

45 2729

Joseph Christopher

25

halucinace paranoidní schizofrenie * ne*

Frank Spisak ml. Jonathan P.Haynes Larry W.Shoemake Buford O. Furrow

31

bipolární porucha ne*

Bílá lidová strana Ne

Ţenatý

ne

38

Benjamin N.Smith Richard S. Baumhammers Mark A. Stroman Sean M. Gillespie

Ţenatý 2x ţenatý, 1 dítě -

Problematické Vliv dětství návikové látky na čin Ano – smrt ne obou rodičů v dětství ne Ano – domácí problémy násilí s alkoholem ne ne

svobodný

Problematická výchova -

Národní aliance

3x ţenatý

ne

ne

ano

Áríjské národy

Svobodný

21

ne

WCOTC

Svobodný

ne

problémy s alkoholem ne

34

ne

sobodný

ne

ne

32

osobnostní poruchy ne

ABT

svobodný

ne

20

ne

svobodný

Jacob D. Robida Jim D. Adkisson Keith Luke

18

ne

Árijské národy, Křesťanská identita ne

Kriminalita v dětství -

svobodný

-

58

ne

ne

rozvedený

ne

ne

22

ne

svobodný

-

ne

James W. von Brunn

88

psychózy i osobnostní poruchy ne

ne23

Rozvedený, děti

ne

ne

29, 35 53

21

-

ne

ne alkohol*22

Včetně historie takového onemocnění. Konzumace alkoholo před činem „na posilnění“, pro útok se, ale rozhodl jiţ předtím. 23 Nebyl členem organizace, ale byl v kontaktu s předními představiteli extremistických organizací. 22

69

Tab. 5: Charakteristiky pachatele – pokračování Případ

Věk

Psychické Členství Rodinný onemocnění/ v extremistické stav porucha organizaci

Sandlin M. Smith Cody Crawford

46

ne

ne

ţenatý

24

aspergerův syndrom

ne

ţenatý, dítě

Daniel 29 Wacht Kevin W. 36 Harpham Wade M. 30 Page

ne

Áríjské národy* svobodný ne

problémy s alkoholem ne

-

Národní aliance

ne

ne

ne

svobodný ne

ne

Randolph 52 T. Linn John 38Ausonius 39

ne

rasističtí skinheadi, extremistické hudební kapely ne

ţenatý

ne

alkohol

autismus, poruchy osobnosti deprese

ne

-

-

ne

ne*

svobodný ne

ne

ne*

ne

svobodný ne

ne

-

Problematické Vliv dětství návikové látky na čin ne ne ne

Franz Fuchs David Copeland Petr Mangs Anders B. Breivik

4346 22 31, 37 32

ne*

ne

svobodný ne

ne

osobnostní poruchy*

ne

ne

Pavlo S. Lapshyn

25

ne

ne

svobodný rodiče rozvedení, komplikovaný vztah s otcem svobodný ne

ne

3.3 Některé poznatky k předcházení útoků osamělých vlků Váţnost hrozby terorismu osamělých vlků je především problematická z hlediska jejího předcházení. Do doby neţ se stal tento typ terorismu jedním z hlavních bezpečnostních zájmů, bezpečnostní sloţky se zaměřovaly na odhalování, infiltraci a předcházení útoků pomocí získaných zpravodajských informací. Ty získaly buď díky informátorovi, nebo sledováním komunikace. Jelikoţ však osamělí útočníci své operace s nikým nekonzultují, 70

není moţné tyto informace o chystaných útocích získat. Existují jisté přístupy, které se snaţí tento problém řešit. Například model teroristického cyklu. Základní problémy terorismu osamělých vlků vychází často především z toho, ţe náklady a prostředky, které by byly nutné pro úplnou eliminaci této hrozby, by byly nesmírně drahé, náročné a zároveň by neúměrně narušily lidská práva a svobody. Mnoho jednotlivců, kteří se pokusí o teroristické činy, vykazuje jisté varovné charakteristicky, ale tyto charakteristiky jsou často společné mnoha dalším osobám, které se terorismu či politického násilí nikdy nedopustí. Často jsou společné charakteristiky také poměrně vágní a obtíţně vyuţitelné v praxi. Největší výzva je spojená s chaosovými osamělými vlky, tedy těmi, kteří se rozhodnou pro jeden významný útok. Taková osoba můţe bezpečnostními sloţkami zachycená během plánování a příprav. Někteří autoři (Stratfor 2005) v tomto kontextu propagují koncept teroristického cyklu, tedy soubor jistých fází, kterými musí projít kaţdý terorista. Tento cyklus zahrnuje i plánování, přípravy, průzkum coţ jsou momenty, kdy je osamělý terorista zranitelný vůči odhalení. Pokud se kapacity bezpečnostních sloţek dokáţí zaměřit na tyto fáze, mohou odhalit varovné signály. Tedy často namísto hledání nebezpečných osob se hledá nebezpečné chování. Například podezřelé nákupy materiálů, podezřelé chování – průzkum a vyhledávání budoucích cílů atp. Bohuţel ani tento přístup není schopen odhalit veškeré útočníky, jelikoţ jak bylo vidět i výše, u některých útočníků prvky příprav a plánování téměř nejsou přítomny. Cíl si mohou vybrat oportunisticky bez hlubšího plánování a nutnosti průzkumu. Proto je nutné, aby součástí politiky vůči této hrozbě byly i přípravy na útoky, které se nepodaří zachytit a z toho vyplývající krizové plánování a připravenost (srov. Spaaij 2012: 77-93). Trochu jiný charakter hrozby představují kariérní osamělí vlci. V případě, ţe je taková teroristická kampaň záhájena, významnou roli při odhalování pachatele často hrají moderní technologie, například záběry bezpečnostních kamer a případná následná pomoc ze strany veřejnosti při identifikaci pachatele. Pokud útočník komunikuje s médii nebo se prezentuje manifesty, dopisy atp., významnou roli při jeho dopadení můţe hrát vytvoření psychologického profilu (srov. Tamtéţ).

71

Závěr Tato práce se věnovala problematice krajně pravicových osamělých vlků. Přestoţe, je tento jev často prezentován jako něco nového, především v souvislosti s útoky v Norsku, ve skutečnosti lze útoky osamělých vlků vycházejících ideologicky z krajní pravice zaznamenat jiţ v 60. letech minulého stoleti. Nejvyšší výskyt a rozvoj tohoto fenoménu lze zaznamenat ve Spojených státech. Nicméně od 90. let minulého století je tento fenomén přítomný i v Evropě. Nic nenaznačuje tomu, ţe by v budoucnu tato hrozba měla polevit a tak se bezpečnostní sloţky musí vypořádat s touto „staronovou“ hrozbou, která je však v poslední době hojně reflektována médii i politiky. Osamělí vlci jsou v mnoha ohledech specifický typ teroristických útočníků, který má jisté unikátní charakteristiky. Jednou z hlavních charakteristik, ve kterých se tito útočníci liší od ostatních teroristů, je poměrně velký podíl těch, u nichţ lze dohledat přítomnost psychického onemocnění. Přesto se nedá říci, ţe by psychické onemocnění bylo typickou příčinou osamělých vlků. I kdyţ lze dohledat i případy kdy mentální stav byl jedním z dominantních faktorů. Přítomnost psychického onemocnění je vhodné vnímat spíše jako jeden z faktorů, který přispívá k obtíţné osobní situaci osamělého vlka. Tato situace je u případů osamělých vlků velmi častá a vede k osobní frustraci, pocitu křivdy, coţ činí takového jedince náchylného k radikalizaci. Poměrně častá je situace kdy jedinec jiţ je součástí extremistického hnutí nebo s ním sympatizuje, ale osobní krize ho dále radikalizuje a nasměřuje k terorismu. Přesto je na základě osobních charakteristik problematické identifikovat budoucí osamělé vlky. Proto je při jejich předcházení nutné zvolit často nepřímé metody jejich identifikace, ale také se smířit s jistým potenciálem takového útoku a odpovídajícím způsobem se na něj připravit. Díky specifické charakteristice zkoumaného fenoménu je však při interpretaci a vyvozování závěrů, které se týkají některých jeho aspektů, nutná opatrnost a skepse, protoţe dostupné teroristické databáze a seznamy nejsou kompletní a některé případy v nich nemusí být zachyceny. Některé případy také mohou být je omezeně zpracovány v médiích nebo se tam vůbec nedostat (srov. Spaaij 2012: 98).

72

Zdroje24 Literatura Ayton, M. (2011): Dark Soul of the South: The Life and Crimes of Racist Killer Joseph Paul Franklin. Washington D.C.: Potomac Books Inc. Brunn, J. W. von (2002): Kill The Best Gentiles. Holy Western Empire Corte Ibáñez, L. (2009): Logika terorismu. Praha: Academia. Drbohlav, A. (2013): Psychologie sériových vrahů: 200 skutečných případů brutálních činů sériových vrahů současnosti. Praha: Grada. Hewitt, Ch. (2005): Political Violence and Terrorism in Modern America: A Chronology. Westport: Greenwood Publishing Group Hoskins, R. K. (1997, první vydání 1990) Vigilantes of Christendom: The History of Phineas Priesthood. Lynchburg: The Virginia Publishing Company Levitas, D. (2004): The Terrorist Next Door: The Militia Movement and the Radical Right. Thomas Dunne Books Mareš, M. (2005): Terorismus v ČR. Brno: Centrum strategických studií Pierce, W. L (pod pseudonymem Andrew McDonald). (1989): Hunter. National Vanguard Books Spaaij, R. (2012): Understanding Lone Wolf terrorism: Global Patterns, Motivations and Prevention. Dordecht: Springer, 119 s. Strmiska, M. (2001): Terorismus a demokracie. Pojetí a typologie subverzívního teroristického násilí v soudobých demokraciích. Brno: Masarykova univerzita v Brně Odborná periodika Bates, R. A. (2012) "Dancing with Wolves: Today's Lone Wolf Terrorists." Journal of Public and Professional Sociology, vol. 4, no. 1: 1-15 Borum, R. (2013) „Informing Lone-Offender Investigations“. Criminology & Public Policy, vol. 12, no. 1, 103-112 Gill, P. – Horgan, J. – Deckert, P. 2013. „Bombing Alone: Tracing the Motivations and Antecedent Behaviors of Lone-Actor Terrorists“. Journal of Forensic Sciences, vol. 59, no. 2, 425-435 Gruenewald, J – Steven, Ch. - Joshua D. F (2013). „Distinguishing “loner” attacks from other domestic extremist violence: A comparison of far-right hominide incident and offender characteristics“. Criminology & Public Policy, vol. 12, no. 1, 65–91 24

Elektronické zdroje ověřeny k 14.5.2014

73

Kaplan, J. (1997) „Leaderless resistence“. Terrorism and Political Violence, vol. 9, no. 3, 8095 Lachtar, J. J. (2013): „The Psychopathology and Proflies of Terrorism: A Cultural V-Spot“ The Journal of Psychohistory, vol 41, no. 2. 80-99 McCauley, C. – Moskalenko , S. – Van Son, B. (2013): „Characteristics of Lone-Wolf Violent Offenders: a Comparison of Assassins and School Attackers“. Perspectives On Terrorism, vol. 7, no. 1. 4-24. Nesser, P. (2012): „Research Note: Single Actor Terrorism: Scope, Characteristics and Explanations“. Perspectives on Terrorism, vol. 6, no. 6, 61-73 Pantucci, R. (2011b): „What Have We Learned about Lone Wolves from Anders Behring Breivik?“ Perspectives on Terrorism, vol. 5, no. 5-6, 27-42 Phillips. P. J.(2011) “Lone Wolf Terrorism.” Peace Economics, Peace Science and Public Policy. Vol. 17, no. 1, 1-29. Phillips P. J. – Pohl G (2012) „Economic Profiling of the Lone Wolf Terrorist: Can Economics Provide Behavioral Investigative Advice?“, Journal of Applied Security Research, vol. 7, no. 2, 151-177 Pitock, T. (1997). „The unrepentant assassin“. Biography, vol. 1, no 2, 26-32 Quayle E. – Taylor, M (2011): „Social Networking As a Nexus for Engagement and Exploitation of Young People“. Information Security Technical Report , vol.16, no. 2, 44-50. Spaaij, R. (2010) „The Enigma of Lone Wolf Terrorism: An Assessment“, Studies in Conflict & Terrorism, vol. 33, no. 9, 854-870 Weimann G. (2010): „Terror on Facebook, Twitter and Youtube“. Brown Journal of World Affairs, vol. 16, no. 2, 45-54 Internetové a žurnalistické zdroje Adkisson, J. D. (nedatováno): Bez názvu – dopis na rozloučenou. (http://web.knoxnews.com/pdf/021009church-manifesto.pdf) Affidavit: Man admits church shooting, says liberals should die. Portál CNN, 28. 7. 2008. (http://edition.cnn.com/2008/CRIME/07/28/church.shooting/index.html) Anders Behring Breivik Psychiatric Report 2011-11-29. Oslo District Court (https://sites.google.com/site/breivikreport/documents/anders-breivik-psychiatric-report-of2011#8.2) Anders Behring Breivik Psychiatric Report 2012-04-10. Oslo District Court (https://sites.google.com/site/breivikreport/documents/anders-breivik-psychiatric-report-201204-10#21.0)

74

Anders Breivik questioned about 'Knights Templar' group. The Independent, 18. 4. 2012. (http://www.independent.co.uk/news/world/europe/anders-breivik-questioned-about-knightstemplar-group-7657101.html) Anderson, Ch. (2012): A Murder Trial in Sweden, With Echoes of Norway. (http://www.nytimes.com/2012/05/16/world/europe/peter-mangs-trial-in-sweden-has-echoesof-breivik-case.html?_r=0) Anti-Defamation League (ADL) (1999): World Church of the Creator. (http://archive.adl.org/backgrounders/wcotc.html#.U1KncnTECg4) Anti-Defamation League (ADL) (2004): White Supremacist Arrested in Oklahoma Synagogue Attack. (http://www.adl.org/combating-hate/domestic-extremism-terrorism/c/whitesupremacist-arrested-in.html) Anti-Defamation League (ADL) (2005): Richard Kelly Hoskins. (http://archive.adl.org/learn/ext_us/hoskins.html?LEARN_) Anti-Defamation League (ADL) (2006): Massachusetts Gay Bar Attacker Dies Following Deadly Shootout. (http://www.adl.org/combating-hate/domestic-extremismterrorism/c/massachusetts-gay-bar-attacker-kills-officer-dies-shootout.html#.U1rKsqJXkvs) Anti-Defamation League (ADL) (2009): White Supremacist Shooting Spree Leaves Bloody Trail in Massachusetts. (http://www.adl.org/combating-hate/domestic-extremismterrorism/c/white-supremacist-shooting.html) Anti-Defamation League (ADL) (2013a): The Consequences of Right-Wing Extremism on the Internet: Inspiring Extremist Crimes. (http://archive.adl.org/internet/extremism_rw/inspiring.html) Anti-Defamation League (ADL) (2013b): The Aryan Brotherhood of Texas. (http://www.adl.org/combating-hate/domestic-extremism-terrorism/c/aryan-brotherhoodtexas-report.html#.U10AGKJXkvs) Attorney General of Texas (2011): Media Advisory: Mark Stroman scheduled for execution. (https://www.texasattorneygeneral.gov/oagNews/release.php?id=3774) Bair, J. (2000): Killer Manifesto. (http://www.trentonian.com/article/TT/20000501/TMP02/305019994) Bassey, A. (2013): Revealed: Pavlo Lapshyn driven to kill by far-right paramilitaries and racist football hooligans. (http://www.birminghammail.co.uk/news/local-news/revealedpavlo-lapshyn-driven-kill-6288513) Bauder, D. (1999): Interviews With Racist Aired on TV. (http://www.apnewsarchive.com/1999/Interviews-With-Racist-Aired-on-TV/id80ef6b1053b5752726b2ac60e5749e0f) 75

Beam, L. (1992): Leaderless resistence. (http://www.louisbeam.com/leaderless.htm) Bell, S. W. (1987): County Judge Sentences Joseph Christopher to Maximum Term. (http://www.apnewsarchive.com/1987/County-Judge-Sentences-Joseph-Christopher-toMaximum-Term/id-4dfb5ac906b3e08cef9f27afaca8aa72) Benois, A – Brauer, S – Bruch, R. A (2011): James Clayton Vaughn Jr. AKA Joseph Paul Franklin (http://maamodt.asp.radford.edu/Psyc%20405/serial%20killers/Franklin,%20Joseph%20Paul. pdf) Bergstrøm, I. I. (2013): Breivik‟s Compendium Reveals The Logic Behind Anti-Feminism (http://eng.kilden.forskningsradet.no/c52778/nyhet/vis.html?tid=86620) Blanco, J. I. (nedatováno-a): Neal Bradley LONG. (http://murderpedia.org/male.L/l/long-nealbradley.htm) Blanco, J. I. (nedatováno-b). Joseph Paul Franklin. (http://murderpedia.org/male.F/f/franklinjoseph.htm) Blanco, J. I. (nedatováno-c). Joseph G. CHRISTOPHER.

(http://murderpedia.org/male.C/c/christopher-joseph.htm) Blanco, J. I. (nedatováno-d): Buford O'Neal FURROW Jr. (http://murderpedia.org/male.F/f/furrow-buford.htm) Bolton-Fasman. J. (1994): Racist killer's biography is revealing. (http://articles.baltimoresun.com/1994-03-29/features/1994088147_1_byron-de-la-labeckwith-massengill) Breivik, A. B. (pod pseudonymem A. Berwick) (2011): 2083: European Declaration of Independence (http://www.fas.org/programs/tap/_docs/2083__A_European_Declaration_of_Independence.pdf) Brown, A. (2011): Anders Breivik is not Christian but anti-Islam (http://www.theguardian.com/commentisfree/andrewbrown/2011/jul/24/norway-andersbehring-breivik-beliefs) Buffalo Man Guilty In '80 Killing. The New York Times, 24. 10. 1985. (http://www.nytimes.com/1985/10/24/nyregion/buffalo-man-guilty-in-80-killing.html) Collins, L. (2011): Anders Breivik And The English Defence League (http://www.newyorker.com/online/blogs/newsdesk/2011/07/anders-breivik-and-the-englishdefence-league.html) Curry, C. – James, S. M. – Esposito, R. – Date, J. (2012): 7 Dead at Sikh Temple in Oak Creek, Wis.; Officials Believe 'White Supremacist' Behind 'Domestic Terrorism'. (http://abcnews.go.com/US/sikh-temple-shooting-oak-creek-wisconsin-domesticterrorism/story?id=16933779#.UB7wNKldx8s) 76

Death Row Neo-Nazi reads from the Bible in German before being executed by lethal injection, The Daily Mail 17. 2. 2011. (http://www.dailymail.co.uk/news/article1357845/Frank-Spisak-execution-Death-Rows-longest-serving-inmate-faces-lethal-injectiontoday.html) Dolan, M – Shryer, T. (1993): 2 Murdered for Helping People Look 'Aryan' : Crime: White supremacist admits killing hairdresser and plastic surgeon because they gave clients 'fake' features. (http://articles.latimes.com/1993-08-11/news/mn-22701_1_white-supremacist) Duara, N. (2011): Neighbor arrested in Ore. mosque firebombing. (http://www.nbcnews.com/id/44274926/ns/us_news-crime_and_courts/t/neighbor-arrestedore-mosque-firebombing/#.U1jI7aJXkvt) Dvorchak, R. (2000): Cold killer's 20-mile trail leaves 5 dead. (http://old.postgazette.com/regionstate/20000429shootings2.asp) Edwards, D. (2012): Mosque arsonist tells court: „I only know what I hear on Fox News‟. (http://www.rawstory.com/rs/2012/12/20/mosque-arsonist-tells-court-i-only-know-what-ihear-on-fox-news/) Elias, M. (2012): Sikh Temple Killer Wade Michael Page Radicalized in Army. (http://www.splcenter.org/get-informed/intelligence-report/browse-allissues/2012/winter/massacre-in-wisconsin) FBI (2006): A Byte Out of History: The Mail Bomb Murders. (http://www.fbi.gov/news/stories/2006/december/vanpac_122606) FBI (2011a): Washington Man Sentenced to 32 Years for Attempted Bombing of Martin Luther King Unity March. (http://www.fbi.gov/seattle/press-releases/2011/washington-mansentenced-to-32-years-for-attempted-bombing-of-martin-luther-king-unity-march) FBI (2011b): Oregon Man Charged with Hate Crime for Arson at Mosque. (http://www.fbi.gov/portland/press-releases/2011/oregon-man-charged-with-hate-crime-forarson-at-mosque) FBI (2012): The FBI Story. (http://www.fbi.gov/stats-services/publications/fbistory/fbistory2012.pdf/at_download/file) FBI: Fatally shot bombing suspect hated Muslims. The Washington Times 5. 5. 2011. (http://www.washingtontimes.com/news/2011/may/5/fbi-fatally-shot-bombing-suspect-hatedmuslims/) FBI (nedatováno): Terrorism 2002 – 2005. (http://www.fbi.gov/statsservices/publications/terrorism-2002-2005/terror02_05.pdf) FBI: 'We will find the person responsible for this attack'. Portál Katu.com, 28. 11. 2010. (http://www.katu.com/news/local/110934919.html?tab=video&c=y)

77

Fears, D. – Fisher, M. (2009): Holocaust Museum Shooting Suspect Had History of Hate, Signs of Breaking Point. (http://www.washingtonpost.com/wpdyn/content/article/2009/06/10/AR2009061003495.html?sid=ST2009061001958) Fleming, L. N. – Boyer, B. (2000): Portrait Of A Loner Emerges Police In Pittsburgh Say No One Who Knew The Suspect Saw A Rampage Coming. (http://articles.philly.com/2000-0430/news/25592241_1_man-shot-swastikas-synagogue) Fuqua, C. (2013): Mosque arson trial still on hold. (http://www.gazettetimes.com/news/local/crime-and-courts/mosque-arson-trial-still-onhold/article_5424657c-bcf5-11e2-9303-001a4bcf887a.html) Furrow: Many Signs Of Trouble. Portál CBS News 21. 9. 1999. (http://www.cbsnews.com/news/furrow-many-signs-of-trouble/) General Intelligence and Security Service – AIVD (2012): Jihadism on the Web, A breeding ground for Jihad in the modern age. (https://www.aivd.nl/english/publicationspress/@2873/jihadism-web/) Gibson, D. (2011): Is Anders Breivik a 'Christian' terrorist? (http://www.timesunion.com/news/article/Is-Anders-Breivik-a-Christian-terrorist1624540.php) Gladwell, M. (1997): Damaged. (http://www.gladwell.com/1997/1997_02_24_a_damaged.htm) Goodwin, M. (2013): 'Lone wolves' such as Pavlo Lapshyn are part of a bigger threat.

(http://www.theguardian.com/commentisfree/2013/oct/23/pavlo-lapshyn-extremistbomber-lone-wolves) Hamm, M. S. (nedatováno): Lone Wolf Terrorism in America: Forging a New Way of Looking at an Old Problem (http://www.indstate.edu/ccj/crinst/Lone Wolf Terrorism in America.docx) Hasan, M. (2013): Woolwich Attack: Overreacting To Extremism 'Could Bring Back Al Qaeda' Ex CIA Officer Warns. (http://www.huffingtonpost.co.uk/2013/05/27/sagemaninterview_n_3342206.html) Hatewatch (2013): White Supremacist Sentenced to Life for Deadly 2009 Rampage. (http://www.splcenter.org/blog/2013/05/31/white-supremacist-sentenced-to-life-for-deadly2009-rampage/) Herman, R. (1982): Soldier, 26, Is Found Competent For Trial On Murder Charges. (http://www.nytimes.com/1982/02/18/nyregion/soldier-26-is-found-competent-for-trial-onmurder-charges.html)

78

Holthouse, D. (2009): Website Read by Accused Racial Killer Encouraged „Lone Wolf‟ Murders. (http://www.splcenter.org/blog/2009/01/23/website-read-by-accused-racial-killerencouraged-lone-wolf-murders/) Hyduk, J. (2007): The Long Goodbye. (http://www.clevelandmagazine.com/ME2/dirmod.asp?nm=Editorial&type=Publishing&mod =Publications%3A%3AArticle&mid=1578600D80804596A222593669321019&tier=4&id=1 5F50389F2414857B385B36F667F136D) Chalmers, D. (2011): "The Long Wait for Justice in Mississippi." USA Today Magazine vol. 140, no. 2794: 28-30 Instituut voor Veiligheids- en Crisismanagement – COT (2007): Lone-wolf terrorism, (http://www.transnationalterrorism.eu/tekst/publications/Lone-Wolf%20Terrorism.pdf) Johnson, A. (2011): Ohio executes murderer who 'hunted' blacks. (http://www.dispatch.com/content/stories/local/2011/02/17/17-ohio-execution.html) Kauder, R. (2011): Who Is Kevin Harpham? (http://www.kxly.com/news/Who-Is-KevinHarpham/681944) Keller, L. (2009): New Evidence Shows Holocaust Museum Shooter James von Brunn Had Long Craved Attention. (http://www.splcenter.org/get-informed/intelligence-report/browseall-issues/2009/fall/murder-at-the-museum) Kim, J. (2008): Right-Wing TN Church Shooter is Fan of O'Reilly, Hannity, Savage. (http://www.huffingtonpost.com/jonathan-kim/right-wing-tn-church-shoo_b_115789.html) Knefel, J. (2013): Everything You've Been Told About Radicalization Is Wrong. (http://www.rollingstone.com/politics/news/everything-youve-been-told-about-radicalizationis-wrong-20130506) Knoll, C. (2009): White supremacist Buford Furrow says he has renounced his views, newspaper reports. (http://latimesblogs.latimes.com/lanow/2009/09/white-supremacistbuford-furrow-says-he-has-renounced-his-views-a-los-angeles-newspaper-reports.html) 'Laser Man' denied bid for early release. Portál The Local 2. 11. 2012. (http://www.thelocal.se/20121102/44198) L.A. shooting suspect may have ties to hate groups. Portál CNN 11. 8. 1999. (http://edition.cnn.com/US/9908/11/california.shooting.03/index.html?iref=allsearch) L.A. shooting suspect charged with hate crimes. Portál CNN 12. 8. 1999. (http://edition.cnn.com/US/9908/12/california.shooting.03/) Lumb, D. – Casciani, D. (2013): Pavlo Lapshyn's 90 days of terror. (http://www.bbc.com/news/uk-england-birmingham-24586050) 79

Madden, A. M. (nedatováno): George Metesky: New York's Mad Bomber. (http://www.crimelibrary.com/terrorists_spies/terrorists/metesky/8.html) Malmö sniper Peter Mangs confesses murder. Portál The Local, 12.8.2012. (http://www.thelocal.se/20130812/49588) Malmö sniper Peter Mangs 'not mentally ill'. Portál The Local, 26.9.2012. (http://www.thelocal.se/20120926/43456) Man Accused of Mail-Bomb Killings Blames Klan. The New York Time, 23.6.1991. (http://www.nytimes.com/1991/06/23/us/man-accused-of-mail-bomb-killings-blamesklan.html) Man admits killing 25-30 people. Rome News-tribune, 23. 9. 1975, s. 9. (http://news.google.com/newspapers?nid=348&dat=19750923&id=TgouAAAAIBAJ&sjid=J zMDAAAAIBAJ&pg=7289,3055766) Man Admits Killing Profesor. The Blade: Toledo, 10.11.1976,s. 15. (http://news.google.com/newspapers?nid=1350&dat=19761109&id=UM8_AAAAIBAJ&sjid =2g0EAAAAIBAJ&pg=6989,6267294) Mansfield, D. (2008): Jim D. Adkisson Charged In Tennessee Church Shooting That Killed 2. (http://www.huffingtonpost.com/2008/07/28/jim-d-adkisson-charged-in_n_115281.html) Mass. Gay-bar attacker left note official says. Portál NBC News, 2.7.2006. (http://www.nbcnews.com/id/11208324/ns/us_news-crime_and_courts/t/mass-gay-barattacker-left-note-official-says/#.U1rfI6JXkvs) Mears, B. (2011): Texas man executed for post-9/11 murder. (http://edition.cnn.com/2011/CRIME/07/20/texas.execution/) Metzger, T. (Nedatováno). Laws For The Lone Wolf. (http://www.resist.com/Articles/literature/LawsForTheLoneWolfByTomMetzger.htm) Mitchell, J (2010): Spending time with racist killers. (http://archive.today/rTbba) Mitchell, J. (1990): National Alliance Founder William Pierce‟s Writing Inspires Slaughter. (http://www.splcenter.org/get-informed/intelligence-report/browse-all-issues/1999/winter/thealliance-and-its-allies/battle-by) Modesti, K. (2009): JCC shooter Furrow renounces past beliefs. (http://www.dailynews.com/20090906/jcc-shooter-furrow-renounces-past-beliefs) Montaldo, C (2011): Profile of serial killer Joseph Paul Franklin. (crime.about.com/od/hatecrimecriminalcases/a/josephfranklin.htm) Morlin, B. (2011a): The Spokane Bomb Attempt: Who Is Kevin William Harpham?. (http://www.splcenter.org/blog/2011/03/10/the-spokane-bomb-attempt-who-is-kevin-williamharpham/) Morlin, B. (2011b): Alleged Mosque Firebomber Arrested in Oregon. (http://www.splcenter.org/blog/2011/08/26/alleged-mosque-firebomber-arrested-in-oregon/) 80

Morlin, B (2012): Mosque Arsonist Pleads Guilty, Implicates Fox News in Fueling Hate. (http://www.splcenter.org/blog/2012/12/20/mosque-arsonist-pleads-guilty-implicates-foxnews-in-fueling-hate/) Mrva, D. (2013): Joseph Paul Franklin a koncept osamělého vlka. Seminární práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Miroslav Mareš. National Association for the Advancement of Colored People (NAACP) (2014): NAACP History: Medgar Evers. (http://www.naacp.org/pages/naacp-history-medgar-evers) National Public Radio - NPR (2011) A 16 Year Hunt for New York‟s Mad Bomber. (http://www.npr.org/2011/05/13/136287845) Nation Master (2005) Joseph Paul Franklin. (http://www.nationmaster.com/encyclopedia/Joseph-PaulFranklin) North Dakota man convicted in decapitation slaying. Portál Fox News, 24.4.2012. (http://www.foxnews.com/us/2012/04/24/north-dakota-man-convicted-in-decapitationslaying/) North Dakota v. Wacht 2013. Appeal from the District Court of Griggs County, Southeast Judicial District, the Honorable James D. Hovey, Judge. Opinion of the Court by VandeWalle, Chief Justice. (http://law.justia.com/cases/north-dakota/supremecourt/2013/20120320.html) Nowatzki, M. (2012): Beheaded Victim in Cooperstown Murder Had BAC of 0.54. (http://www.wdaz.com/event/article/id/13227/) Pantucci, R. (2011a) A Typology of Lone Wolves: Preliminary Analysis of Lone Islamist Terrorists. The International Centre for the Study of Radicalization and Political Violence. (http://icsr.info/2011/04/a-typology-of-lone-wolves-preliminary-analysis-of-lone-islamistterrorists/) Papadopoulos, M. (2013): Prosecutor says Keith Luke planned to commit rape, torture and murder in Brockton. (http://www.enterprisenews.com/article/20130515/News/305159756) Pidd, H. (2012): Anders Behring Breivik denies contact with EDL (http://www.theguardian.com/world/2012/apr/20/anders-behring-breivik-edl-trial) Pittsburgh gunman 'had racial motives'. Portál BBC, 1. 5. 2000. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/americas/732290.stm) Portál The Biography.com (2014): „Byron De La Beckwith Jr.“ (http://www.biography.com/people/byron-de-la-beckwith-21442573) Prisoner Review Board State Of Illinois (2002): People‟s Response In Opposition To Petition For Executive Clemency. (http://www.statesattorney.org/index2/pdf/Jonathan%20Haynes.pdf) Profile: Anders Behring Breivik. Portál BBC, 12.4.2012. (http://www.bbc.com/news/worldeurope-14259989)

81

Racial Motive Seen in Mississippi Shooting. The New York Times 14. 4. 1996. (http://www.nytimes.com/1996/04/14/us/racial-motive-seen-in-mississippi-shooting.html) Report of the Select Committee on Assassinations of the U.S. House of Representatives. Portál National Archives, 1979 (http://www.archives.gov/research/jfk/select-committee-report/) Romell, R. (2012): Shooter's odd behavior did not go unnoticed. (http://www.jsonline.com/news/crime/shooter-wade-page-was-army-vet-white-supremacist856cn28-165123946.html) Ruane, M. E. (2009): Strong Start Gave Way to Downward Spiral. (http://www.washingtonpost.com/wpdyn/content/article/2009/07/05/AR2009070502411.html) Ruane, M. E. – Duggan, P. – Williams, C. (2009): At a Monument of Sorrow, A Burst of Deadly Violence. (http://www.washingtonpost.com/wpdyn/content/article/2009/06/10/AR2009061001768.html) Rudolf, J. (2011): Post-9/11 'Arab Slayer' Mark Stroman's Last Words Offer Message Of Peace. (http://www.huffingtonpost.com/2011/07/21/mark-stroman-executiontexas_n_905579.html) Schmid, A. P. (2013): The End of Radicalisation? (http://icct.nl/publications/icctcommentaries/the-end-of-radicalisation) Shannon, E. (2013): Psychologist testifies that Luke thinks he is an „anti-Christ‟. (http://www.enterprisenews.com/x776195134/Psychologist-testifies-that-Luke-thinks-he-isan-anti-Christ?template=printart) Silber, M. D. – Bhat, A. (2007): Radicalization in the West: The Homegrown Threat. The New York City Police Department. (http://www.nyc.gov/html/nypd/downloads/pdf/public_information/NYPD_ReportRadicalization_in_the_West.pdf) Schuster, H. (2005): Caught on tape: Brash bomber gets justice. (http://edition.cnn.com/2005/US/05/03/schuster.column/index.html?section=cnn_latest%2020 04) Skinner, D. E. (2008): Two Unitarian Universalists killed in church shooting. (http://www.uuworld.org/news/articles/117286.shtml) Sniper dies in fire after killing one. Herald-Journal, 14. 4. 1996. (http://news.google.com/newspapers?id=M7ceAAAAIBAJ&sjid=aM8EAAAAIBAJ&pg=687 4%2C2469052) Shooting spree motive vague; suspect kills self. Portál CNN, 5. 7. 1999. (http://edition.cnn.com/US/9907/05/illinois.shootings.03/) Suspect In L.A. Shootings Surrenders In Las Vegas -- He May Be Charged In Second Gun Attack. The Seattle Times 11. 8. 1999. (http://community.seattletimes.nwsource.com/archive/?date=19990811&slug=2976686) Suspect made name for self in college town. Lubbock Avalanche-Journal, 6. 7. 1999. (http://lubbockonline.com/stories/070699/nat_070699011.shtml) 82

Suspected shooter said his hate-filled leaflets spoke 'the truth'. Portál CNN 6. 7. 1999. (http://edition.cnn.com/US/9907/06/smith.profile.01/) Suspect is seized in capital in threat at federal reserve. The New York Times, 8. 12. 1981. (http://www.nytimes.com/1981/12/08/us/suspect-is-seized-in-capital-in-threat-at-federalreserve.html?n=Top%2FReference%2FTimes%20Topics%2FSubjects%2FH%2FHostages) SPLC (2006): Inspired by Neo-Nazi Tracts, Youth's Rampage Ends in Death. (http://www.splcenter.org/get-informed/intelligence-report/browse-allissues/2006/spring/neo-nazi-murder) (http://www.splcenter.org/get-informed/intelligencereport/browse-all-issues/2006/spring/neo-nazi-murder) SPLC (2009): Craig Cobb „Celebrates‟ Death of Rosa Parks. (http://www.splcenter.org/getinformed/intelligence-report/browse-all-issues/2009/summer/behind-the-gunfire) SPLC (2014): Terror From the Right: Plots, Conspiracies and Racist Rampages Since Oklahoma City. (http://www.splcenter.org/get-informed/publications/terror-from-the-right) Swedish sniper wanted to ignite 'gang warfare'. Portál The Local, 13.8.2013. (http://www.thelocal.se/20130813/49610) Stewart, S. (2011): Cutting Through the Lone-Wolf Hype (http://www.stratfor.com/weekly/20110921-cutting-through-lone-wolf-hype) Stratfor (2005): Vulnerabilities in the Terrorist Attack Cycle. (http://www.stratfor.com/sample/analysis/vulnerabilities-terrorist-attack-cycle) The trail of the suspected drive-by killer. Portál CNN 5. 7. 1999. (http://edition.cnn.com/US/9907/05/illinois.shooting.timeline/index.html) Timeline: How Norway's terror attacks unfolded. Portál BBC, 12.4.2012. (http://www.bbc.com/news/world-europe-14260297) United States Court Of Appeals For The Sixth Circuit – Spisak v. Mitchell (2006) (http://www.ca6.uscourts.gov/opinions.pdf/06a0388p-06.pdf) Vasconez, Ch. (1999): „Racial Killings; Neal Bradley Long's Rampage Recalled“. Dayton Daily News. (http://search.proquest.com/docview/254190699?accountid=16531) Waged private race war. Boca Raton News, 4. 7. 1977, s. 2 (http://news.google.com/newspapers?nid=1291&dat=19770704&id=id4PAAAAIBAJ&sjid=x IwDAAAAIBAJ&pg=4299,498232) Winter, M. (2011): MLK Day bomb in Spokane contained rat poison, shrapnel. (http://content.usatoday.com/communities/ondeadline/post/2011/01/mlk-day-bomb-inspokane-wash-contained-rat-poison-shrapnel/1#.U1ghc6JXkvs) Yonke, D. (2013): Mosque arsonist Randolph Linn sentenced to 20 years. (http://www.faithstreet.com/onfaith/2013/04/17/mosque-arsonist-randolph-linn-sentenced-to20-years/20093)

83

Zkratky NAACP – Národní asociace pro podporu barevných lidí WCOTC – Světová cirkev stvořitelova TVUUC – Unitárská univerzalistická církev údolí v Tennessee ABT – Texaské áríjské bratrstvo ryan Brotherhood of Texas BBA – Bajuwarijská osvobozenecká armáda BNP – Britská národní strana EDL – Anglická obraná liga KKK – Ku Klux Klan MLK – Martin Luther King

84