Kerrigan a zlatí vlci

COLORADO WESTERN 191 J.Kirby

Kerrigan a zlatí vlci

Dusot kopyt Milese Kerrigana vytrhl z jeho myšlenek. Bleskově vyskočil z lůžka a sáhl po revolveru. Tábořil v obávané oblasti na Big Bendu, kde se to jen hemžilo Komanči a bandity. Ten, kdo k nim nepatřil a přesto se tam odvážil, musel každým okamžikem počítat se smrtí. Přesto texaský ranger Miles Kerrigan riskoval vše. A narazil při tom na horkou stopu. Tušil, že brzy stane tváří v tvář zlatým vlkům…

Ozvaly se výstřely. Kerriganu v táborový oheň již dohořel, pod popelem však ještě doutnaly uhlíky. Jeho kůň, který byl přivázaný k seschlému topolu, frkal a neklidně trhal uzdou. Oko na straně přivrácené k ohništi se mu rudě lesklo jako měděná kulička. Kerrigan strčil kolt do pouzdra a ze sedlového pouzdra, které si večer strčil pod sedlo, vytáhl winchestrovku. Potom ze sebe odhrnul deky, vstal a přikrčen zaházel ohniště pískem. V následujícím okamžiku již klečel na okraji návrší, na němž se utábořil, a nabíjel winchestrovku. Jeden z nábojů ráže 45 se s kovovým cvaknutím posunul ze zásobníku do hlavně. Ze severu vanul vítr, který přinášel dusot kopyt. Jen o minutu později spatřil pod návrším cválajícího jezdce, který se objevil mezi skalami. Muž – ať už to byl kdokoli – bičoval svého koně koncem uzdy a zběsile se hnal temnotou. Kerriganovi to bylo hned jasné: To může být jen někdo, kdo má strach o život. Při každém kroku si kůň mohl zlomit nohu, jezdec však na to nedbal. Jel přímo ke kopci, na němž klečel Miles Kerrigan. Na svahu si lehl na krk, aby zpěněnému, hekajícímu zvířeti ulehčil běh. Kůň toporně cválal nahoru. Pak mu však pod kopyty ujel písek, kůň se svezl a málem se skácel. Muž ho pobodl ostruhami a frkající zvíře to zkusilo znovu. Ve stejném okamžiku Kerrigan spatřil další dva jezdce, kteří se objevili mezi skalami. Pronásledovaný se otočil v sedle, zvedl kolt a začal na ně střílet. Opětovali palbu. Ve tmě se blýskalo. Kerrigan slyšel, že jedna z kulek trefila. Kůň pronásledovaného muže se s řehtáním, které znělo jako výkřik bolesti, Vzepjal a pak se zhroutil v oblaku prachu. Jezdec byl katapultován ze sedla a tvrdě dopadl. Přesto byl už v následujícím okamžiku znovu na nohou a přikrčen běžel dál po svahu. Jeden z jeho pronásledovatelů, kteří se mezitím dostali až na dvacet, pětadvacet yardů k němu, zastavil svého koně, zvedl winchestrovku a přiložil ukazováček ke spoušti. Třeskl výstřel a muž

byl kulkou odhozen, načež se pomalu svalil na zem. Pronásledovatelé jeli krokem dál, s winchestrovkami v rukou. Kerrigan pochopil, že jde do tuhého. Tito muži nechtěli pronásledovaného zajmout. Chtěli ho provrtat kulkami a nemínili mu dát šanci. Kerrigan přivřel oči, když viděl, jak jeden z jezdců zastavil koně a winchestrovkou namířil na pronásledovaného, který se snažil plazit dál. Na tak krátkou vzdálenost by nemohl minout. Kerrigan zvedl svou winchestrovku a okamžitě vypálil. Jeho kulka se zaryla do země mezi koně obou jezdců a zvířila při tom prach. Zvířata s frkáním couvala a jezdci tak nemohli namířit. „Odhoďte zbraně!“ zvolal Kerrigan. „Pusťte je na zem, nebo vám je vyrazím z rukou kulkami, sakra…“ Dál se nedostal. Jezdci začali střílet a Kerrigan slyšel hvízdot kulek, které ho minuly jen o několik dlaní. Takže jim odpověděl stejným způsobem. Těsně před kopyty koní se zvedl prach. Oba jezdci vystříleli zásobníky, otočili koně a vyrazili pryč. Kerrigan je mohl snadno srazit ze sedel kulkami, už je měl na mušce. Neudělal to však. Když ti dva jezdci zmizeli, vstal a s karabinou u boku se vydal dolů po svahu k muži, jemuž právě zachránil život. Ten ležel na zádech a ztěžka oddechoval. „Vstaňte, příteli,“ řekl. „Ti dva už jsou pryč.“ Muž se nehýbal. Když však do něho Kerrigan lehce dloubl hlavní winchestrovky, bleskově se vrhl stranou a natáhl pravou ruku po koltu, který mu vypadl z prstů. Kerrigan byl ještě rychlejší a šlápl mu na kolt. Muž vzhlédl na texaského rangera, který stál nad ním. Potom pohlédl do hlavně jeho karabiny a viděl, že Kerrigan má prst na spoušti. Vzdal to a se sténáním klesl na zem. Jeho tvář byla zalita svitem měsíce. „Hej, vždyť ti teprve teče mléko po bradě,“ řekl Kerrigan. „Telata ve tvém věku ještě běhají za kravami. Jsi příliš mladý na to, abys nosil kolt.“ Sklonil se, zvedl revolver a strčil si ho za opasek kalhot. Potom z kapsy kožené vesty, kterou nosil na šedé jezdecké košili, vytáhl

pěticípou hvězdu ve věnci – odznak texaských rangerů. „Vsadím se, že jsi něco takového ještě neviděl,“ řekl. „Jsem texaský ranger a jmenuju se Miles Kerrigan. Kdo jsi a proč tě pronásledovali, chlapče?“ Mladík neodpověděl, ale pokusil se vstát. Kerrigan mu chtěl pomoct, raněný ho však odstrčil. Vrávoravě stál na rozkročených nohou a levá ruka mu bezvládně visela. Rukáv měl od krve. Z úst se mu vydralo zasténání, kdvž zvedl hlavu a pohlédl Milesi Kerriganovi do tváře. „Koupils to do ramene,“ řekl Kerrigan. „O dlaň níž a s tvými holínkami by si teď hrály pouštní krysy. Jsi psanec, nebo proč tě štvali?“ „Jsem – jsem…“ Nedořekl to. Náhle se mu podlomily nohy a svalil se na Kerrigana. Zhroutil by se na zem, kdyby tam marshal nestál. Kerrigan si ho naložil přes rameno a přenesl ho ke svému tábořišti. Tam ho položil na deky a přiložil na ohniště pár větví. Zpod písku, kterým ho předtím zaházel, vyšlehly plameny. Raněnému rozepnul košili a viděl, že jde o čistý průstřel. Zdálo se, že plíce nebyly zasaženy, jinak by z ran vytékala světlá, zpěněná krev. Kerrigan vytáhl ze sedlové brašny obvazy a pustil se do práce. Když byl s raněným hotov, připnul si revolverový opasek, postavil konvici s kávou blíž plamenům a ubalil si cigaretu. +++++ Už bylo poměrně chladno, když se raněný probral. Kerrigan si všiml, že nejprve znervózněl, ale pak se uklidnil. Texaský ranger mu neviděl do tváře, tušil však, že má otevřené oči. Několik minut panovalo mlčení, pak se mladík náhle posadil a trhl rukou k pouzdru. Když si všiml, že je prázdné, strnul a pohlédl k ohni, kde Kerrigan seděl na turka v písku a mlčky ho pozoroval. Po chvíli ranger řekl: „Jestli hledáš svůj revolver a nůž, chlapče, tak leží vedle tebe. Buď s revolverem opatrný, nabil jsem ho.“ Kerrigan vytáhl konvici z plamenů, chytil ji přes šátek a nalil kávu

do dvou hrnků. Při tom slyšel, že mladík vstal. Šel k němu. „Posaď se a pij,“ řekl Kerrigan. „Dávej pozor, je horká.“ Mladík zvedl hrnek ke rtům, lačně se napil a hned kávu vyplivl do písku. Do očí mu vhrkly slzy. „Říkal jsem ti to,“ zamumlal Kerrigan. Mladík na něho hleděl. „Kdo jste?“ „To už jsem ti přece pověděl: Jmenuju se Kerrigan. Jsem texaský ranger. A kdo jsi ty?“ „Proč to chcete vědět?“ „Je normální, že se lidé navzájem představí.“ „Jmenuju se Jess Thomas.“ „Těší mě, Jessi. Co tu děláš tak pozdě v noci?“ Mladík, který si říkal Jess Thomas, na něho chvíli mlčky hleděl. Jeho pohled prozrazoval, že je ještě stále nedůvěřivý. „Myslel jsem si, že mi položíte tu otázku,“ řekl. „Odkud jste?“ „Jsem z Jihu,“ odvětil Kerrigan. „Proč šeptáš?“ „Protože jsem chtěl vědět, zda nepatříte k pistolníkům Franka Millera.“ Jesse pokrčil rameny a vzal hrnek s kávou do dlaní, aby se zahřál. „Kdo je Frank Miller?“ zeptal se Kerrigan. „Cože? Vy jste o něm neslyšel? To jste asi ještě nikdy nebyl v tomto kraji?“ „Každopádně se tu tenkrát o žádném Millerovi nemluvilo,“ odpověděl Kerrigan. „Asi tě pronásledoval, že?“ „On ne.“ Jesse zavrtěl hlavou. „Ale chlápci, kteří pro něho pracují.“ „Proč?“ „Zavraždili Caleba.“ „Kdo je Caleb, Jessi?“ „Můj bratr.“ Kerrigan, který si právě chtěl dolít kávu, prudce zvedl hlavu a pohlédl na Jesse. „Tvůj bratr?“ „Ano. Byl to můj bratr a oni ho zastřelili.“ „Kdy?“

Jess Thomas se napil a pohlédl kamsi do dáli. Když hrnek postavil na zem, zašeptal: „Před několika hodinami. Unikl jsem jim, ale pronásledovali mě.“ „Chceš ještě kávu?“ zeptal se Kerrigan. „Pověz mi, co se stalo.“ „Nic moc,“ odpověděl Jess chladným hlasem. „Jen, že zastřelili Caleba.“ „Měli pro to důvod?“ „Ne,“ tvrdě odvětil Jess. „Neměli pro to žádný důvod.“ Kerrigan nic neřekl. Věděl, že teď nesmí přerušit jeho vyprávění. Jess pokračoval: „Objevili se po západu slunce. Caleb a já jsme byli v dole. Když jsme uslyšeli jezdce, šel Caleb ven. Po chvíli jsem vylezl i já. Můj bratr stál za potokem a já neviděl do tváří jezdců, se kterými se bavil. Za keři jsem se připlížil k domu, kde jsem měl pušku. To mi trvalo jen pár minut. Když jsem vyšel před dům, viděl jsem, jak Caleb sáhl po sekeře, která byla zaražená ve špalku. Už ji však nedokázal vytáhnout. Zastřelili ho, právě když položil ruku na topůrko. Caleb už se nehýbal. Pak jsem jeho vraha sejmul. Skácel se ze sedla a dopadl vedle Caleba. Dva zbylí zabijáci vyrazili k domu. Vběhl jsem dovnitř a ze stěny jsem vzal Calebův revolverový opasek. Oknem v zadní stěně jsem pak vylezl ven, zatímco ti dva se snažili vepředu rozstřílet zámek ve dveřích. Běžel jsem do ohrady, kde stáli naši koně, a jednoho z nich jsem osedlal. Když jsem otevřel branku, začali na mě střílet z okna.“ Jess Thomas se odmlčel. Trvalo to několik minut, než byl schopen hovořit dál. „Nemyslel jsem si, že mě v Barrillas najdou, ale povedlo se jim to. Brzy mě našli a pak začala štvanice. Občas už jsem si myslel, že ztratili stopu, ale vždycky mě zase vyčmuchali. Potom, když mi zastřelili koně, jsem si myslel, že už je po všem. Proč jste mi pomohl? Frank Miller nestrpí, aby se někdo míchal do jeho věcí. Pomstí se vám, rangere.“ „Chceš tím říct, že tě Miller považuje za svou věc?“ Jesse přikývl. „Viděl jsem, jak zastřelili Caleba.“ „Poznal jsi je?“ zeptal se Kerrigan. „Ne. Ale myslí si to. Proto si Miller nemůže dovolit nechat mě

naživu.“ „Proč Caleba zastřelili?“ zeptal se Kerrigan. Jess Thomas nyní hovořil tvrdším tónem. „Půl roku odmítal zaplatit syndikátu.“ „Jakému syndikátu?“ „Nevím. Říkáme tomu prostě syndikát. Všichni, kdo v Barrilla Mountains kopou zlato, musejí syndikátu platit jistou sumu. Když to neudělají…“ „Co je to za syndikát?“ „Chrání zlatokopy a prospektory,“ odvětil Jess. „To je v kraji tak nebezpečno?“ „Dřív to tak bylo, než desperáty vyhnala kavalerie. Dřív si zlatokopové nemohli být jistí životem.“ „Opravdu je v Barrilla Mountains zlato?“ Jess přikývl. „Není ho zrovna hodně, ale když na ně člověk natrefí, může z něj žít. Naleziště, které našel Caleb, by nám za pět let dopomohlo k vlastnímu ranči a…“ Začalo mu cukat ve tváři. Sklonil hlavu a sevřel hrnek. „Nikdo nám nepomohl,“ řekl rezignovaným tónem. „Caleb si myslel, že se syndikátu může postavit sám.“ „A co městský marshal v Toyahvale? Ten se vás nezastal?“ „Milton je opilec.“ Jess se hořce zasmál. „Proč myslíte, že ho Miller v Toyahvale strpí? Někoho, kdo by proti němu dokázal bojovat, by tam nenechal. Jenže Vance Milton toho není schopný. Uchlastá se k smrti, zatímco Frank Miller bude dál pokračovat ve svých čachrech.“ „Proč jste se neobrátili na texaské rangery nebo na federálního marshala?“ „Jak?“ zamumlal Jess a nastavil dlaně plamenům. „V celém kraji jsou jen dvě telegrafní stanice, jedna v Toyahvale a druhá v Balmorhey. Frank Miller je obě kontroluje a má své lidi i na poštách. Myslíte, že by prošel jediný podezřelý dopis?“ Kerrigan si posunul klobouk do čela. Ochlazovalo se. Začal foukat ranní vítr, který skučel mezi rameny kaktusů. Hvězdy bledly, z ranního oparu se vynořily hory.

„Mám úkol, který mě přivedl do El Pasa,“ řekl spíš sám k sobě. „Ale možná není tak důležitý. V El Pasu byla vyloupena banka, ale to může vyřídit někdo jiný.“ Vzhlédl, když Jess vstal. Chlapec ještě poněkud vrávoral a nestál jistě. Ještě stále byl v šoku, ale ten rychle odezníval, protože rána nebyla vážná. Jess šel k dekám a sklonil se pro revolver a nůž, které tam ležely. Když strčil kolt do pouzdra a nůž do pochvy, řekl Kerrigan: „Kam chceš jít?“ „Zpátky,“ stroze odvětil Jess Thomas. „Jak je důl daleko?“ „Na koni tři, možná dvě hodiny.“ „Proč chceš jít pěšky? Zraněný? Po pár mílích se zhroutíš.“ Jess Thomas se sklonil a zvedl hrnek s kávou. Dopil ji a postavil hrnek do písku. „Díky, že jste mi pomohl,“ řekl. „Ale teď musím zpátky.“ Kerrigan mu pohlédl do tváře. „Chceš dostat Calebovy vrahy, že?“ Jess na to nic neřekl. „Jestli to uděláš, tak tě nejpozději do několika dnů polapí do pasti. Možná jednoho nebo dva z nich vyřídíš, ale pak tě sejmou. Nech si poradit. Je to nesmysl.“ „Možná,“ odpověděl Jess se zachmuřenou tváří jako předtím. „Ti dva chlápci, kteří tě pronásledovali, jsou pistolníci,“ varoval ho Kerrigan. „Jsou mnohem rychlejší s koltem než ty. A vědí to. Už mnohokrát jsem viděl, jak to takoví mladíci jako ty zkusili a pak vykrváceli na ulici nebo v saloonu. Chápu, že chceš pomstít Caleba, chlapče, ale ne takto.“ Jess Thomas na něho pohlédl, načež jeho pohled ulpěl na pouzdře z tmavé kůže, které měl koženými řemínky přivázané ke stehnu a z něhož trčela tmavá, ořechová pažba těžkého revolveru ráže 45. Kerrigan musel mladíkovi, který zcela ztratil vnitřní rovnováhu, dát čas. Bylo jasné, že Jess Thomas na pistolníky nemá. Jess to však musel pochopit sám a na to potřeboval několik minut. Po nějaké době Jess polohlasně řekl: „Vím, že máte pravdu, ale co

mám dělat? Caleb není jedinou obětí syndikátu. Zabili mnohem více lidí a ještě zabijí další, pokud je někdo nezastaví. Ostatní nemají odvahu. Raději platí. Musím bojovat, jsem to Calebovi dlužný. Chtěl bojovat sám, ale už se k tomu nedostal. Teď nastoupím na jeho místo.“ „Ano,“ řekl Kerrigan. „Ale musíš to dělat tak, abys měl šanci zvítězit.“ Jess Thomas se pootočil. „Nevím, co mám dělat,“ pochybovačně řekl. „Když jsem viděl, jak se Caleb skácel, když jsem viděl, jak na něho ten parchant vystřelil, věděl jsem, že musím bojovat. Nemůžu na to zapomenout.“ „Ani bys na to neměl zapomenout,“ řekl Kerrigan vážným hlasem. „Dodá ti to sílu k boji. Jen by ses neměl vřítit do záhuby, chlapče. Tím bys nikomu nepomohl.“ Jess zvedl hlavu. Vlhce se mu leskly oči, dokázal se však ovládnout. „Co mám dělat?“ „Nikomu neříkej, kdo jsem,“ odpověděl Kerrigan. „To se nikdo v oblasti Reeves nemusí dozvědět. Chápeš, jak to myslím? A potom možná budeš potřebovat nového společníka pro svůj důl. Nechci nic ze zlata, které jsi vytěžil, Jessi. Chci jen, abys mi dal příležitost vstoupit do hry.“ „Proč nechcete hrát s otevřenými kartami?“ zeptal se mladík. Kerrigan se usmál. „I ranger je jenom člověk. A proti kulce do zad se nemůže bránit nikdo. Musel bych zůstat v Toyahvale. A pomoct ti můžu, jen když budu v horách a budu Franka Millera hlídat na každém kroku.“ Jess Thomas přemýšlel. „Chci, abyste mi Franka Millera nechal,“ řekl potom tvrdým hlasem. „To je má podmínka. Mám právo na to, abych si to s ním rozdal.“ „Ne!“ odhodlaně řekl Kerrigan. „Pokud Miller vraždil, pak bude postaven před soud. Zákon platí pro všechny. Tak co, chceš se mnou ještě pořád spolupracovat…?“ Natáhl ruku. Jess Thomas chvíli váhal, ale pak ji stiskl.

+++++ U posledního kopce před dolem bratří Thomasů Kerrigan lehkým zatáhnutím za uzdu zastavil buckskina. Slunce již stálo nad obzorem a začínalo být horko. Jess, který seděl za Kerriganem, pomalu a toporně slezl ze sedla a posadil se. Zranění mu dávalo zabrat víc, než si chtěl připustit. Byl bledý a měl propadlou tvář. „Proč jsme zastavili?“ zeptal se. Ranger vytáhl ze sedlového pouzdra winchestrovku a nabil ji. „Protože je možné, že nám někdo nastražil léčku.“ Jess chtěl vstát, ale zase klesl, jako by už neměl síly. „Zůstaň tady,“ řekl Kerrigan. „Porozhlédnu se tu. Až si budu jistý, že vzduch je čistý, přijdu pro tebe.“ Pak přehodil buckskinovi uzdu přes hlavu, aby zůstal stát, načež se s puškou v rukou vydal mezi kaktusy. Byl to saguára a opuncie, kterým se tam vskutku dařilo. Kerrigan zůstal stát mezi dvěma saguáry, když spatřil dům bratří Thomasů. Byl vzdušný a postavený ve stylu příbytků indiánů z kmene Papagů. Dvacet kroků od domu tekl potok a za ním bylo v pět yardů vysoké skalní stěně vidět ústí štoly. Přikrčen přiběhl k domu a kopl do dveří. Rozstřílený zámek se houpal na jednom uvolněném šroubu. Pomalu sklonil hlaveň pušky. Dům byl prázdný. Šel ven a vydal se k potoku. Při tom si utřel pot z čela. Caleba Thomase nemusel hledat dlouho. Ještě stále ležel poblíž potoka, kde byl zastřelen. Měl dvě rány v zádech. Kerrigan položil pušku na zem, krátce si prohlédl mrtvého a vrátil se k místu, kde zanechal Jesse Thomase. Mladík ještě stále seděl na zemi, s hlavou v dlaních. Kerrigan strčil pušku do sedlového pouzdra, pomohl Jessovi na nohy a řekl: „Už tu nikdo není, Jessi. Pojď, pohřbíme, Caleba. Pojď!“ O půl hodiny později byli hotovi a Kerrigan přihlížel, jak Jess na hrob staví kříž.

„Co teď?“ zeptal se Jess. Kerrigan se opřel o chladnou zeď z nepálených cihel. „Pojedu do Toyahvale,“ řekl. „Proč?“ „Musím poslat depeši kapitánu Sladu Cassidymu ze setniny C texaských rangerů v Lubbocku. Mám jeden úkol.“ Jesse Thomas se otočil a pohlédl proti slunci. „Dávejte si pozor, rangere,“ řekl. „Jistě, chlapče. Ale i ty buď opatrný, než se vrátím.“ „Nebojte se,“ odpověděl Jess chraplavým hlasem. Kerrigan mu položil ruku na rameno. „Vezmi si pušku a běž do štoly,“ řekl. „Tam budeš v bezpečí. Zůstaň tam, dokud se nevrátím.“ „Přeju si, aby přijeli,“ řekl Jess Thomas. „Přeju si, aby se tu objevili a já pár z nich oddělal tak, jako oni oddělali Caleba.“ „Nepřijedou,“ řekl Kerrigan. „Nikoho z nich by nenapadlo, že ses vrátil do dolu. To je naše šance.“ Jess Thomas přivřel oči. „Mějte se před Millerovou smečkou na pozoru. Hlavně si dávejte pozor, aby se vám žádný z těch pistolníků nedostal do zad.“ „Ano, budu se mít na pozoru,“ řekl Kerrigan. „Nedělej hlouposti, když budu pryč, Jessi, rozumíš?“ „Ano,“ protáhle řekl Jess. „Budu čekat na den, kdy Millera pověsí. Kdy se vrátíte?“ „Jakmile budu moct!“ Ranger ho teď musel na pár hodin opustit. +++++ Toyahvale byl Zapadákov, který se proslavil jen díky tomu, že se v nedalekých horách Barrilla Mountains našlo zlato. Bydlelo tam přibližně tisíc obyvatel. Polovina domů byly saloony, bary, tančírny, herny a jiné zábavní podniky. Město profitovalo z těžby zlata a Miles Kerrigan měl pocit, že by mohlo konkurovat dobytkářským městům v Kansasu. Po tom, co poslal telegram, stál před telegrafní stanicí a balil si

cigaretu. Dokonce i touto denní dobou panoval v Toyahvale čilý ruch a všude byli vidět i zlatokopové, kteří to, na co dřeli týdny, nyní utratili za pár hodin v saloonech. Na chodnících se motali opilí zlatokopové. Kerrigan našel největší a nejhezčí saloon, protože si řekl, že pokud Frank Miller sídlí někde ve městě, pak to musí být tam. Největší budovou v Toyahvale byl saloon Golden Nugget a byl také adekvátně vybavený. Bar byl zdobený mosazí, za ním se skvěla dlouhá zrcadla. Pod schody visela býčí lebka s velkými rohy. Nad zrcadly za barem visela kopie obrazu španělského malíře Goyi. Kerrigan přišel k pultu. „Whisky!“ řekl. „Ale ne takovou, která je teprve čtrnáct dnů v sudu.“ „Mohl byste mít i francouzské šampaňské, kdybyste chtěl,“ odpověděl barman. Kerrigan hodil na stůl minci. „Whisky!“ Barman mu nalil sklenici a posunul ji k němu. „Jste tu cizinec?“ zeptal se. Kerriga přikývl a usrkl. Whisky byla vychlazená a dobrá. „I vy chcete v horách hledat zlato?“ zeptal se barman. „Proč? To tak vypadám?“ „Všichni, kdo sem přijedou, hledají zlato. Dáte si ještě jednu?“ Kerrigan k němu posunul sklenici. „Jsem společník a podílník dolu Caleba a Jesse Thomase,“ pomalu řekl. Viděl, že barman náhle zbledl. Pohlédli na sebe. Whisky přetekla okraj sklenice a pobryndala bar. „No, co je?“ zeptal se Kerrigan. „Myslíte, že to slížu z pultu?“ Barman rychle láhev schoval a utřel vylitou whisky hadrem. „Nevěděl jsem, že bratři Thomasové mají ještě jednoho společníka,“ vyhrkl. „Lidé jako vy nevědí spoustu věcí,“ řekl Kerrigan. Zatímco se bavil s barmanem, pozoroval v zrcadlech, co se děje v sále. U stolu v rohu vstali dva muži a pomalu přišli k baru. Barman jim očividně dal znamení.

„Jak dlouho jste v kraji?“ zeptal se barman tak nahlas, že dva muži, kteří nyní stáli za Kerriganem, to museli dobře slyšet. „Asi chcete vědět, jestli jsem včera večer po setmění byl v dole, že?“ Barman se zašklebil. „Vůbec nechápu, jak to myslíte. Jenom jsem se zeptal…“ „Co se děje, Georgi?“ řekl kdosi za Kerriganem. „Dělá problémy?“ Ranger se otočil a změřil si oba muže pohledem. Bylo jasné, že nejde o zlatokopy. Poznal to okamžitě. Oblékali se sice jako kovbojové, ale určitě to kovbojové nebyli. Oba byli vyzbrojeni dvěma revolvery a ty měli na Kerriganův vkus až příliš nízko. „Co ode mě chcete?“ vyzývavě se zeptal. „Je to společník bratří Thomasů,“ řekl barman za ním. „Aha?“ řekl jeden z obou mužů, který měl oči těsně při sobě. Chladně si Milese Kerrigana prohlížel. „Klade podivné otázky,“ dodal barman. „Vůbec jsem nevěděl, že Caleb Thomas a jeho bratr Jess mají ještě jednoho podílníka.“ řekl muž s očima těsně u sebe. „Teď to víte, příteli,“ řekl Kerrigan. „A dál? Chcete i vy vědět, zda jsem včera večer byl u dolu?“ „Proč?“ zeptal se muž. „Proč by mě to mělo zajímat?“ „Ech, jenom mě to tak napadlo,“ odpověděl Kerrigan. „Včera večer byl totiž Caleb Thomas zastřelen.“ „No a?“ řekl muž. „Víme, že se tu potulují všelijací grázlové.“ Kerrigan se k nim otočil zády a nalil si další whisky. „Jestli se tu objeví Frank Miller,“ řekl k barmanovi, „tak mu povězte, že zlatokopy by měl před desperáty chránit on.“ „Co tím chcete říct?“ zeptal se muž za ním. „Caleb Thomas si za to, co se mu stalo, může sám, pane Chytrý!“ „Protože nezaplatil?“ provokativně se zeptal Kerrigan, aniž by se otočil. Pozoroval je v zrcadle. „Ani já jsem nezaplatil! Částka, kterou Miller vyžaduje, je příliš vysoká.“ Muži za jeho zády na sebe pohlédli a jeden z nich zasyčel: „Zmiz

z Toyahvale! A zmiz z kraje a jeď hodně daleko!“ Kerrigan si klidně točil sklenicí s whisky mezi dlaněmi. „Přijel jsem sem proto, abych se napil whisky. Vyřiďte Franku Millerovi, že v kraji zůstanu.“ „Asi jsi špatně slyšel,“ řekl jeden z nich. „Teď půjdeš ven, nebo…“ Kerrigan cítil, že ho chytil za rameno. Prudce se otočil a chrstl mu whisky do tváře. Muž vykřikl a bezděky ho pustil, protože si chtěl vytřít kořalku z očí. Jeho kumpán chtěl sáhnout po revolveru, ale to ho již Kerrigan udeřil pěstí do břicha. Rána byla tak tvrdá, že se muž zkroutil, spadl na nejbližší stůl a strhl ho na zem. Ještě ani nedopadl, když se Kerrigan otočil a muži, kterému chrstl alkohol do tváře, zasadil ránu pěstí. Chlápek se složil. Pak se ranger natáhl přes pult a za zápěstí chytil barmana, který zpod pultu vytáhl kolt. Kerrigan mu několikrát udeřil zápěstím o hranu pultu a zbraň letěla pryč. Barman s výkřikem zavrávoral k nízkému regálu s láhvemi, jeho tvář byla zkřivena bolestí. Kerrigan stál u baru, s těžkým koltem ráže 45 v ruce, a rozhlížel se po přítomných. Nevěřil sice, že ho někdo napadne, ale chtěl být opatrný. Hledělo na něho tucet bledých a vyděšených mužů, zatímco oba rváči se mrvili na podlaze. Jinak se nikdo nehýbal. Kolt je všechny držel v šachu. „Vstaň!“ řekl Kerrigan. Muž se ztěžka vytáhl na nohy a chytil se pultu. V očích se mu zračila nenávist, Kerriganův kolt mu však nedovolil jednat. Utřel si zakrvácené rty a hlesl: „Toho budeš litovat.“ „Jmenuju se Miles Kerrigan,“ odpověděl ranger. „Dobře mě poslouchejte, hoši: „Jestli na pozemcích našeho dolu ještě někdy uvidím někoho z vás, tak si ho spletu s kojotem.“ „Máš se na co těšit,“ odsekl muž.

„Chci tu jen hledat zlato,“ odpověděl Kerrigan. „A když něco najdu, tak si to i nechám, jasné?“ U jednoho stolu náhle vstal muž, který vypadal jako zlatokop. Když na něho Kerrigan namířil kolt, zvedl ruce. „Jsem Jeremy White,“ řekl. „To, co říkáte, zní dobře, pane, ale jak to chcete udělat?“ „Drž hubu, ty starý troubo!“ zařval muž, který stál před Kerriganem. Kerrigan se prudce otočil a praštil ho pažbou koltu do ruky. „Tady mluvím já!“ zvolal. „White, nebo jak se jmenujete, ten chlápek patří k Millerovým lidem, že?“ White pomalu přistoupil k baru. „To je Jeb Hugh,“ řekl. „A ten druhý je Sandy Coogan. Ano, patří k Millerovým lidem. Už mě několikrát navštívili.“ „Slyšel jsem, že tito vydřiduši z každého dolu vybírají více než sto dolarů měsíčně,“ řekl Kerrigan. „Je to pravda?“ White přikývl. „Někdy dokonce i víc,“ odpověděl. „Všichni víme, kolik vybírají.“ „A vy platíte?“ Kerrigan zavrtěl hlavou. „No, každý si může dělat, co chce. Já nemám v úmyslu platit za něco, co nemám – totiž za ochranu! Proč včera v noci nikdo nechránil Caleba Thomase, když ho přepadli desperáti?“ White pokrčil rameny. „Jak víte, že to byli desperáti?“ „Řekl jsem ti, že máš držet hubu!“ zasyčel Jeb Hugh. Kerrigan mu namířil na čelo a řekl: „Odepni si opasek!“ Zamračený Hugh si rozepnul přezku zbraňového opasku a nechal ho i se dvěma pouzdry spadnout na zem. „A teď pomoz svému kumpánovi na nohy a odepni opasek i jemu.“ Hugh se sklonil, zvedl Coogana a odepnul mu revolverový opasek. Potom ho hodil na podlahu. „To tě přijde draho!“ rozhořčeně řekl. „Postarám se o to, abys na toto město nezapomněl!“ „Jen žádné sliby, příteli,“ řekl Kerrigan. „Jestli se nebudeš držet zpátky, ještě něco zažiješ.“

Zvedl oba revolverové opasky a hodil si je přes rameno. „Za deset minut si pro ně můžete přijít do nájemní stáje,“ řekl. „Ale jestli odtud vystrčíte nos jen o minutu dřív, tak něco uvidíte.“ Pomalu, ještě stále s koltem v ruce, kráčel k létacím dveřím, načež vyskočil ven. Rychlým pohybem strčil kolt zpátky do pouzdra a vydal se ke stáji, kde měl svého buckskina Hawka. Chundelatý hřebec ještě pořád stál osedlaný v chodbičce mezi boxy. Nějaký starý muž ho napájel z vědra. Kerrigan pověsil oba zbraňové opasky na skobu a sklonil se, aby se přesvědčil, že podbřišník je utažený. Věděl, že ho čeká ostrá jízda. Pak strčil jednu nohu do třmenu a vyšvihl se do sedla. Vytáhl z kapsy dolar a hodil ho stájníkovi. „Jistě jste v Toyahvale dost dlouho na to, abyste město znal,“ řekl. „Můžete mi poradit?“ „Přijde na to,“ obezřetně řekl bělovlasý muž. Ranger mu hodil ještě jednu minci. „Slyšel jsem, že tady dřív řádili bandité.“ „Dřív, no jo,“ odpověděl starý muž a dlaní si přejel po bradě. „Co myslíte, že se tu děje dnes?“ „Mluvím o velkých bandách,“ řekl Kerrigan. „Které později potřela kavalerie.“ „Ano, ano,“ zabručel starý muž. „Bratři Hendersonovi, Tom 0'Brian a jeho banda, Sam Mixus a další. Všechny jsem je znal osobně.“ „Kdy je vyhnali?“ zeptal se Kerrigan. „Bylo to ještě předtím, než se v horách našlo zlato, nebo až potom? Vzpomenete si?“ „To ano, pane, přesně si vzpomínám! Bylo to ještě předtím, než se v Barrillas objevili první zlatokopové. Tenkrát ještě o zlatu nikdo nemluvil. To bylo krátce po tom, co se Toyahvale stalo konečnou železnice PVS, Pecos Valley & Southern Railway.“ Kerrigan se rychle ohlédl přes rameno. Nepochyboval o tom, že se Coogan s Hughem už zadním vchodem vytratili ze saloonu. Čas tlačil. Nesměli ho obklíčit, kdyby se jim to povedlo, neměl by šanci uniknout. „Jednoho dne železnice přepravovala dva miliony dolarů, které

střežila silná vojenská eskorta. Nikdo nevěděl, kdy se peníze měly poslat dál, všechno bylo utajené. Ale nějak to přece jen prosáklo ven a mezi Toyahvale a Balmorheou vlak přepadla banda padesáti desperátů. Hendersonové, Jim Henderson a jeho bratr Clem, O'Brian a Mixus a všichni ostatní kvůli těm dvěma milionům spojili síly. Podařilo se jim ty peníze uloupit, jenže potom se objevily dva pluky kavalerie, a když odtáhly, nebyl už v kraji jediný desperát. Hendersonové o vlas unikli a uprchlí do Mexika. 0'Briana zastřelili v jeho doupěti a Mixuse a další odvezli do Pecosu a tam je pověsili. To je všechno, co jste chtěl vědět?“ „Ano, prozatím to je všechno,“ odpověděl Kerrigan. Otočil Havvka a jel ke dveřím. Tam se ještě jednou zastavil a v té chvíli si všiml, že se na ulici objevilo několik mužů. Poznal mezi nim Hugha s Cooganem. Pohodl hřebce ostruhami a vyrazil na ulici. Když se v plném cvalu ohlédl, viděl, že muži běží k nájemní stáji. Pravděpodobně ho chtěli pronásledovat a měli tam koně. Potom vyjel z města a pobídl hřebce indiánským pokřikem. Kůň ukázal, co v něm je, a Kerrigan si utvořil velký náskok. Když dorazil do hor, nikoho za sebou neviděl. Byl si však jist, že mu jsou v patách. Na měkké půdě použil starý indiánský trik a jel po vlastních stopách zpátky, až narazil na kamenité místo, kde mohl odbočit, aniž by za sebou zanechal stopy. Pak jel oklikou, načež zmizel v Barrilla Mountains. Jen ať si hledají stopy, říkal si. Než je najdou, tak je chuť na pronásledování přejde. Jedině, že by jeli přímo k dolu bratří Thomasů. Každopádně byla jeho cesta do Toyahvale úspěšná a ukázal jim, že nyní musejí počítat s tvrdým soupeřem. Přesto si nedělal iluze, že Frank Miller, ať už to je kdokoli, se vzdá. Bylo jasné, že Miller bude bojovat. Ovládal kraj s pomocí teroru a dalo se předpokládat, že ho bude chtít ovládat i nadále. Kerrigan věděl, že právě šťouchl do vosího hnízda. Zpomalil tempo, aby hřebce příliš nenamáhal, a zastavil na jednom kopci, odkud byl vynikající výhled. V dáli viděl malé, tmavé body.

Rozepnul sedlovou brašnu, vytáhl dalekohled a kapesníkem otřel čočku. Potom zaostřil okulár a spatřil tucet jezdců. Kerrigan se usmál, když viděl, že jedou zpátky. Věděl však, že se vrátí. To bylo jisté. Pomalu jel po svahu dolů, směrem na jih, k dolu bratří Thomasů. Teď byl na tahu Frank Miller. A bylo jasné, že bude jednat brzy. +++++ O hodinu později Kerrigan dorazil do dolu, odvedl koně do ohrady za domem a odsedlal ho. Těžké, stříbrem pobité sedlo hodil přes vrchní tyč ohrady a šel ke štole. Zavolal na Jesse, aby ho nepřivítal kulkou, a vzápětí ho pohltila tma. Přestože venku svítilo slunce, vevnitř již po deseti krocích skoro nic neviděl. Štola vedla hluboko. Po chvíli se objevilo kymácející se světlo. A jeho záři se ze tmy vynořil Jess Thomas. V pravé ruce držel winchestrovku. „Byl tu někdo?“ zeptal se Kerrigan. Jess zavrtěl hlavou. „Ne, byl tu klid. Pracoval jsem vzadu ve štole. Jak to vypadalo v Toyahvale?“ „Bylo tam pěkně rušno,“ řekl Kerrigan. „Pronásledovali mě, ale hravě jsem je setřásl. Tu štolu jste vykopali vy?“ „Ne,“ odpověděl Jess. „Kdysi tu těžila jedna společnost. Ale vzdali se dolu a odtáhli. Caleb náhodou ve štole objevil žílu. Při zkoušce se ukázalo, že ve skále je hodně křemene. A tak si Caleb myslel, že možná narazíme na zlato. Měl pravdu.“ Se zvednutou lucernou šel dál a Miles Kerrigan ho následoval do hloubi hory. Na konci štoly uviděl nářadí, krumpáče a lopaty. Stěny se v záři lucerny třpytily. „To všechno je křemen,“ vysvětloval Jess. „Prostupuje všechny stěny. Museli jsme kopat deset stop hluboko, než jsme narazili na zlatou žílu. Rozumíte trochu těžbě zlata? Podívejte, tady!“ Zvedl lucernu a Kerrigan uviděl na světlé skále tmavou zlatou žílu. Měla sílu mužské paže a probíhala šikmo skalou. Nebyla velká,

ale při troše trpělivosti a spoustě tvrdé práce se z ní dalo vytěžit zlato i za sto tisíc dolarů. „Odkdy tu pracujete?“ „Už několik měsíců. Caleb si myslel, že s dynamitem by to bylo příliš nebezpečné. Vzpěry jsou příliš staré a při výbuchu špatně uložené nálože by se mohly zhroutit. Takže jsme pracovali jen s krumpáči. Caleb měl vždycky za to, že žíla sahá deset yardů hluboko, i když u zlata jeden nikdy neví. Doufal, že bychom za rok mohli vytěžit půl milionu dolarů.“ Kerrigan na něho ve svitu lucerny zkoumavě pohlédl. „Ví Frank Miller o tom, co tu je?“ „Ne,“ odpověděl Jes. „Včera byl možná někdo ve štole,“ řekl Kerrigan. „Když jsme byli v horách. Je možné, že Frank Miller o zlaté žíle ví, dokonce to předpokládám.“ Společně vyšli ven. Po chladu v dole bylo venku tak horko, že Kerrigana polil pot. „V noci budeme muset držet hlídky,“ řekl. „Nebude to dlouho trvat a Miller udeří.“ „Setkal jste se s ním v Toyahvale?“ zeptal se Jesse. „S několika jeho lidmi,“ odvětil Kerrigan. „Přihlíželo tomu půl Toyahvale.“ „Rozumím. Vyřídil jste někoho z jeho pistolníků?“ „Tak daleko to nezašlo,“ řekl Kerrigan. „Přesto se budeme museí mít na pozoru. Budeme se střídat na hlídkách, Jessi. Jak vlastně Frank Miller vypadá?“ Jess si dal winchestrovku pod paži. „Je vysoký a má pěstěný knír jako Mexičan. Nevychází ven bez osobního strážce. Dávejte si na něho pozor. Říká si Mattlock, Ginger Mattlock. Miller si prý pro něho poslal až do Kansasu. Poznáte ho podle toho, že je celý v černém. Je to Millerův nejrychlejší střelec.“ „Budu se mít na pozoru,“ řekl Kerrigan. Zatímco kráčel k domu pro sedlo, začal Jess ze zásob, které měl v chatě, připravovat jídlo. Bylo to sušené maso, které chutnalo po rybím tuku, kukuřičné tortily, slanina a fazole. K tomu silná, horká

káva se spoustou cukru a všechno pak zapili whisky, která ještě nebyla dostatečně stará a byla cítit petrolejem. Kerrigan si prohlédl zbraně, které byly v domě. Kromě Jessova revolveru to byla Winchestrovka model 66, dlouhohlavňová parkerovka a sharpska z občanské války, velkorážní puška kalibru 50, kterou bylo možné střílet i na vzdálenost jedné míle. Jess mu podal náboje a pak zbraně nabil. Svou vlastní winchestrovku měl ještě v sedlovém pouzdře. Hlavně parkerovka vzbudila Kerriganův zájem. Jess sice měl pouze malé náboje s broky na lov jelínků, na kratší vzdálenost však tato zbraň byla stejně nebezpečná jako rotační kulomet. Při jídle Jess mlčel a skoro nic nejedl. Potom se Kerrigan zeptal: „Odkud vlastně jste, ty a tvůj bratr?“ „Jsme ze Shreveportu v Louisianě. Za občanské války jsme s Calebem přišli o všechno. Od té doby jsme táhli Amerikou, jako honáci dobytka mezi Houstonem a Wichitou, jako poštovní jezdci v Panhandle, pak jako lovci pum v Sacramento Mountains a skončili jsme tady. Předsevzali jsme si, že za zlato, které tu najdeme, si v Kalifornii nebo Wyomingu, kde jsou pastviny ještě lepší, koupíme ranč.“ „To můžeš ještě pořád udělat, až bude po všem,“ řekl Kerrigan. „V Americe je pro lidi, kteří chtějí pracovat, místa dost.“ Jess Thomas hleděl na svůj talíř. „Ano, ale co to bude bez Caleba za život? Deset let jsme se dělili o všechno, o poslední doušek vody, o poslední skývu chleba.“ Zatnul pěsti a praštil jimi do stolu. „Ti parchanti!“ vyhrkl. „Ti Bohem zatracení parchanti. Neodejdu odtud dřív, dokud je neuvidím viset. Přijeli jsme sem ve víře, že tu budeme moct v klidu pracovat a žít. Co z těchto představ zůstalo?“ „Nikdo svému trestu neunikne,“ zamyšleně odpověděl Kerrigan. Vstal a šel ke dveřím. Tam se zastavil a ještě jednou se otočil. „Jessi,“ řekl vážným hlasem, „víš, že nosím hvězdu. Když budeš jednat na vlastní pěst, přinutíš mě proti tobě zasáhnout. Nemůžu ti zabránit v tom, abys vzal pušku a sundal Millera ze zálohy. Ale pak budu nucený tě pronásledovat –a to nechci.“

Otočil se, aniž by čekal na odpověď, a šel ven. Před vchodem štoly viděl roli ostnatého drátu, o kterém nevěděl, k čemu je dobrý. Chtěl se pokusit kolem dolu postavit výstražné zařízení, aby byli včas varování. Frank Miller musel předpokládat, že v dole bratří Thomasů je nový společník, který tam možná má rozhodující slovo. A za každou cenu si musel zachovat tvář, jinak by hrozilo, že se proti jeho teroru vzepřou i ostatní zlatokopové. +++++ Objevili se krátce po setmění – tak jako předešlého dne. Kerrigan právě dokončil signální zařízení – drát, na kterém bylo pověšeno několik prázdných konzerv. Právě vešel do domu, aby svlažil hrdlo, když tu začaly konzervy rachotit. Sáhl po parkerovce a rychle vyšel ven. Před štolou se právě objevil Jess Thomas. Dal mu znamení, aby se stáhl, a Jess zase zmizel ve štole. O několik vteřin později uslyšel blížící se dusot kopyt. Zhasl petrolejky, nechal dveře otevřené a skryl se tak, že ho zvenčí nikdo nemohl vidět. Z houstnoucí tmy se vynořili muži. Nebyli už jen tři jako předešlého večera. Tentokrát to bylo sedm jezdců, kteří se před vchodem postavili do půlkruhu. Kerrigan slyšel cinkání postrojů, frkání koní a hrabání kopyt. „Vyjdi ven, Thomasi!“ kdosi zvolal. „Musíme s tebou mluvit.“ Kerrigan mlčel. Potom jezdec dodal: „Víme, že tam jsi, Thomasi! Vyjdi ven, nebo si pro tebe půjdeme!“ Pohnul se, jako by chtěl sesednout. Kerrigan palcem natáhl kohoutky parkerovky. Viděl, jak sebou jezdci trhli, když to cvaklo. Pomalu vyšel ze stínu u dveří a namířil na mluvčího jezdců. „Hledáte někoho, přátelé?“ klidně se zeptal. Pak, ostřejším tónem, řekl: „Dejte ruce z koltů! Mám v hlavních sekané olovo. Dost na to, aby tři nebo čtyři z vás smetlo ze sedel.“ Chvíli panovalo ticho, načež jeden z jezdců řekl: „To je on, Jebe?“

Kdosi mu odpověděl: „To je on, Dave.“ „Ach, Jeb Hugh,“ řekl Kerrigan. „Jestli si vzpomínám, tak jsem vám řekl, že vás odpravím, jestli se tu ukážete.“ „Jenom si nedovolujte,“ řekl první jezdec, onen Dave. „Myslím, že, jestli si tu někdo dovoluje, pak jste to vy,“ ostře řekl Kerrigan. „Co tu chcete? Peníze? Zlato? To jste na špatné adrese. Jeďte zpátky do Toyahvale a vyřiďte Franku Millerovi, ať táhne k čertu.“ Jezdec pohnul rukou k pouzdru, když však viděl, že Kerrigan na něho namířil parkerovku, zase ruku rychle položil na hrušku sedla. „Jsme tady proto, že chceme vyjednávat s Jessem Thomasem. Proč se do toho mícháte, cizinče?“ „Protože jsem podílník tohoto dolu,“ odpověděl Kerrigan. „A říkám vám naposledy: Táhněte k čertu!“ „Přijeli jsme pro peníze, které Caleb Thomas už měsíce dluží syndikátu.“ „Myslíte, že je Franku Millerovi dluží? A co Miller? Má dlužní úpis? Ne? Pak zmizte. Můžete si stěžovat u soudu.“ Tu promluvil Jeb Hugh. „Proč vlastně čekáme, Dave? Jenom ztrácíme čas. S tím chlápkem se už vypořádáme.“ Náhle se od vchodu štoly ozval hlas Jesse Thomase: „Jenom zkuste sáhnout po zbrani! Jen do toho! To bude ta největší laskavost, jakou byste mi mohli prokázat. Jen to zkuste!“ Jezdci se otočili v sedlech a pohlédli ke štole. U jejího ústí stál Jess, s winchestrovkou opřenou o rameno a ukazováčkem na spoušti. „Klidně tu pušku zase schovej, Thomasi!“ řekl první jezdec. „Jsme tu jenom proto, abychom vybrali peníze, které dlužíte syndikátu!“ „Táhněte k čertu! To jediné, čeho se tu můžete dočkat, je kulka.“ „To není rozumné,“ řekl vůdce jezdců. „Dej nám peníze, Jessi, a zapomeneme na to.“ „Za co bychom vlastně měli platit?“ zeptal se Kerrigan. „Kde byla ta vaše ochrana, když byl Caleb Thomas zavražděn před svým dolem?“ Jezdec se v sedle předklonil a pohlédl na něho. I potmě bylo vidět,

jak mu škube ve tváři. „Nebo to nebyli desperados?“ zeptal se Kerrigan. „Možná to nebyli oni. Pak tu ovšem vyvstává otázka: Kdo to byl? Možná byste nám k tomu mohl něco říct, Jebe Hughu.“ Hugh trhl pravou rukou, ale jeden z jeho kumpánů ho varoval: „Ne, Jebe! Je ve výhodě!“ „To je rozumné, že jste to poznali,“ řekl Kerrigan. „Jestli vyvoláte přestřelku, nikdo z vás to nepřežije.“ „Nemusíme vyvolávat přestřelku. Jsme v právu.“ „Opravdu?“ sarkasticky řekl Kerrigan. „Před kým vlastně zlatokopy chráníte? Před sebou samými?“ „Oddělej ho, Dave,“ vyhrkl Hugh. „Tropí si z nás šašky.“ „Však uvidíte, co se bude dít, když vás syndikát přestane chránit!“ zvolal vůdce jezdců. „My se ochráníme sami,“ řekl Kerrigan a v jeho hlasu byla nepřeslechnutelná výhružka. „To se uvidí. Nechvalte dne před večerem.“ „Přesně to jsem měl na mysli. Až sem příště pošlete své lidi, tak jim nezapomeňte říct, že se mají maskovat. Včera to opomenuli, Hughu!“ Byl to bluf, ale Hugh se choval tak podivně, že si to Kerrigan nemohl odpustit. Hugh reagoval, a to tak rychle, že Kerrigana trefila kopyta jeho koně, když Hugh náhle zvedl svého cayusea na zadní a sáhl po revolveru. Kerrigan před kopyty uskočil, zakopl a spadl na záda. Ještě v pádu se pokusil na Hugha namířit parkerovku, ale někdo byl ještě rychlejší než on: Jess Thomas! Ze štoly se mu dobře mířilo, přestože bylo šero. Střílel rychle za sebou. Kerrigan viděl, jak Hugh klesl na hrušku sedla a pustil revolver na zem. Ostatní ještě stále strnule seděli v sedlech, zatímco Kerrigan vyskočil na nohy. Všechno se to odehrálo příliš rychle a jezdci nedokázali reagovat. Nyní opět hleděli do hlavní parkerovky. Jeb Hugh se křečovitě držel hrušky sedla. Neměl však už dost sil. Po chvíli se pustil a skácel se na zem. Přišel tam Jess. Jezdcům, kteří se snažili uklidnit své nervózní

koně, se vyhnul. Kopl do Hugha a otočil ho na záda. I v tom šeru bylo vidět, že pistolník je mrtvý. Jess zvedl hlavu a pohlédl na Kerrigana. Ranger pomalu řekl: „Naložte ho na koně a zmizte! Zavinil si to sám.“ „Toho ještě budete litovat,“ odpověděl onen Dave. „Neztrácejte čas dlouhými řečmi. Čím dřív odtud zmizíte, tím lépe pro všechny.“ „A už se nevracejte!“ zabručel Jess. „Nebo dopadnete jako Hugh.“ „Ještě budeš proklínat den, kdy jsi ho zastřelil, Thomasi,“ odpověděl pistolník. „Přísahám vám, že najdu chlápky, kteří zavraždili Caleba, i to můžeš Franku Millerovi vyřídit. Najdu je, i kdybych měl jet třeba na kraj světa.“ Chvíli to vypadalo, že jezdec ještě něco řekne, ale pak pokrčil rameny a kývl na své muže. Naložili Hugha na sedlo a přivázali ho k němu. Kerrigan s Jessem mlčky přihlíželi. Když byl Hugh přivázán ke svému koni, jezdci opět nasedli. Pomalu otočili svá zvířata a vydali se zpátky po cestě, kterou tam přijeli. Neotáčeli se a po chvíli zmizeli v temnotě. Jejich dusot odezněl. Jesse opřel pušku o stěnu domu. „Střílel jsem proto, abych vám zachránil život, rangere. To přece není zakázané!“ „Ne,“ odpověděl Kerrigan. „Přesto – měl jsi to nechat na mně, chlapče.“ „Proč?“ zeptal se Jess. „Je tak snadné zvyknout si střílet na lidi,“ odpověděl Kerrigan. „Ještě jsem nikdy na nikoho nestřílel, až toho večera, kdy zavraždili Caleba – a dnes.“ „S tím by člověk neměl začít nikdy. Netvrdím, že jsi jednal špatně, ale myslím, že by bylo lepší, kdybys to nechal na mně.“ Kerrigan šel do domu a postavil parkerovku do rohu. Slyšel, že tam přišel i Jess. Ranger sundal víko ze soudku s vodou a napil se.

Jess si nabral vodu do dlaně a omyl si obličej. Pak se posadil ke stolu, opřel se o něj lokty a skryl si tvář do dlaní. „Co teď budeme dělat?“ přidušeně se zeptal. „Budeme čekat na to, co udělá Miller?“ „Ne,“ odpověděl Kerrigan. „Předejdeme ho. Ještě zítra vyjedu do Toyahvale.“ „Pak už na vás nebudu muset čekat,“ řekl Thomas. „Z Toyahvale se živý nikdy nevrátíte.“ „Uvidíme,“ odpověděl Kerrigan. „Rozdělej oheň v krbu, Jessi. Noc bude chladná. Budeme potřebovat spoustu kávy. Budeme se střídat na hlídce pro případ, že by se objevili ještě dnes. I když tomu nevěřím.“ Ranger hlídal jako první. Kolem půlnoci ho vystřídal Jess. Když se Kerrigan nad ránem probral, našel Jesse v křesle u dveří. Spal. Winchestrovka mu vypadla z rukou a ležela vedle něho na zemi. „Troubo!“ tiše řekl Kerrigan a překročil jeho nohy. Šel si osedlat koně. Hřebec ho dloubl nozdrami do ramene. „Ano, hned vyjedeme,“ řekl Kerrigan a osedlal ho. Pak se ještě jednou vrátil do domu. Jess už se probudil. „Za čtvrt hodiny vyjedu,“ řekl Kerrigan. „Měj oči otevřené, když budu pryč, sakra. A neusni, rozumíš?“ „Vylezu na skálu nad štolou. Odtud je vidět daleko.“ „Postav si před sebou malou zídku z kamenů,“ radil Kerrigan. „Kdo ví, jestli ji nebudeš potřebovat.“ „Ze skály vede úzká větrací šachta do štoly,“ odpověděl Jess. „Když to nahoře začne být nebezpečné, můžu vlézt dolů a ukrýt se ve štole. Nemějte strach, rangere, už neusnu. Kdy se vrátíte?“ Kerrigan do sebe rychle hodil několik lžic s fazolemi a slaninou, zatímco si připínal revolverový opasek. „Když se do večera nevrátím,“ řekl s plnými ústy, „pak odtud zmiz a ukryj se někde v horách. To totiž bude znamenat, že se stalo něco nepředvídaného.“ „To není dobrý nápad, jezdit do Toyahvale,“ odporoval Jess. „Zvlášť když jsme včera večer zastřelili jednoho z Millerových mužů.“

Kerrigan zapil fazole kávou. „Do Toyahvale už se dostanu bez problému,“ řekl. „A už vymyslím, jak se dostat odtud.“ +++++ Texaský ranger objel město a zezadu se přiblížil k nájemní stáji. Stájník vytřeštil oči, když ho viděl. „Zbláznil jste se?“ řekl. „Jak vás mohlo napadnout se sem vrátit?“ Kerrigan se usmál a slezl ze sedla. „Stýskalo se mi po Franku Millerovi,“ odpověděl a omotal uzdu okolo tyče jednoho z boxů. Starý muž přikulhal blíž a pohlédl na něho s nakloněnou hlavou. „Jestli chcete dobrou radu, tak z Toyahvale zmizte, dokud můžete. Víte, co se stalo s lidmi, kteří se postavili proti syndikátu.“ „Chtěl jste říct proti Franku Millerovi?“ opravil ho Kerrigan. „To on je přece syndikát, ne?“ Starý muž se opřel o vidle a hořce se usmál. „To vyjde nastejno,“ řekl. „Dám vám jednu dobrou radu, protože jste jeden z těch horkokrevných chlápků, kteří si to chtějí rozdat se syndikátem. I já jsem sem přijel před lety proto, abych hledal zlato. Ani já jsem nechtěl platit, když kraj ovládl syndikát. Náhodou jsem to přežil lépe než ostatní. Jenom jsem při výbuchu přišel o nohu. Kdosi v mé šachtě uložil nálož. Chtěl, aby mě to zavalilo. Ale přežil jsem to. Viděl jsem už spoustu lidí, kteří chtěli bojovat proti syndikátu. Pak toho trpce litovali. Nechte toho, dokud je čas! Zmizte odtud! Hrabat se v zemi můžete i jinde!“ Kerrigan se usmál a vytáhl kolt z pouzdra. Otevřel bubínek a protočil ho dlaní, aby se přesvědčil, že komory jsou nabité. Pak zbraň strčil zpátky do pouzdra. Vyšel ze stáje a pomalu se vydal po hlavní ulici. Dobře věděl, jak nebezpečný je jeho záměr. Byla to však jediná možnost, jak se setkat s Frankem Millerem. Pistolníky na hlavní ulici neviděl. Buďto byli všichni v saloonu, nebo odjeli z města. Spatřil několik zlatokopů, kteří zmizeli v baru. Jeden z nich byl onen White, se kterým se Kerrigan již seznámil. Chvíli zamyšleně stál před saloonem Golden Nugget, ale potom

rozrazil dveře a vešel dovnitř. Byli tam pouze dva lidé: jeden z nich byl barman, druhý vysoký, hubený muž s indiánskými rysy v obličeji. Při pohledu na něho se Kerrigan na chvíli zarazil. Muž byl oděn v černém. Měl černé jezdecké kalhoty, koženou vestu se stříbrnými knoflíky a tmavou košili. Ranger viděl, že má pouze jeden revolver. Byla to zbraň ráže 44, kolt Wells Fargo, který měl v pouzdře na stehně. Muž zvedl hlavu a jejich pohledy se setkaly. Měl zapadlé, malé oči šedozelené barvy. To mohl být pouze Ginger Mattlock, osobní strážce Franka Millera. Když Kerrigan přišel k baru, ustoupil Mattlock dozadu, otočil se a zmizel za rudým, sametovým závěsem. „Dal bych si whisky,“ řekl a hodil na pult stříbrný dolar. Barman před něho mlčky postavil sklenici a láhev a šel ven. Kerrigan byl sám. Cítil, jak mu po zádech stékají krůpěje potu. Hrál nebezpečnou hru. Kdyby to nevyšlo, musel počítat s kulkou v zádech. Opatrně si nalil whisky, zatímco se snažil udržet sál pod kontrolou. Náhle uslyšel nějaký šramot a strnul. Zpoza rudého závěsu se vynořili dva muži. Jeden z nich byl Mattlock, druhý muž střední postavy v elegantním saku s vestou z čínského hedvábí a briliantem zdobenou jehlicí v široké kravatě. Kerrigan věděl, že to může být jedině Frank Miller. Jeho tvář prozrazovala inteligenci, měl vysoké čelo. Zdobil ho malý knírek, v koutku úst měl doutník. Rychlými, cílevědomými kroky přišel ke Kerriganovi. „Máte můj respekt,“ řekl. „To už chce odvahu přijet sem po tom všem, co se stalo včera večer. Vy jste Kerrigan, že ano?“ „Ano.“ „Předpokládám, že tu nejste pro to, abyste mě navštívil ze zdvořilosti,“ řekl Miller a kývl na Mattlocka. „Běž za pult, Gingere, a přines nám láhev francouzského koňaku, Napoleon ročník 1860. Nebudeme přece panu Kerriganovi nalévat obyčejnou whisky.“ „To neodmítnu,“ odpověděl Kerrigan. „Ale povězte svému muži,

ať nejdřív položí kolt na pult tak, abych ho mohl vidět.“ Miller s úsměvem kývl na Mattlocka a pistolník hodil zbraň na pult. „A teď nám nalij, ať se s panem Kerriganem můžeme bavit,“ řekl Miller. Kerrigan si vzal sklenici koňaku a napil se. Koňak byl starý a kvalitní. „Nu?“ řekl Frank Miller. „Můžu důvod své návštěvy shrnout do tří slov,“ tvrdě řekl Kerrigan. „Táhněte k čertu!“ „Ale to přece nemyslíte vážně,“ odpověděl Miller s pobaveným úsměvem. „Myslím to vážně. Jsem třetinový podílník dolu bratrů Thomasových. Myslíte, že mám v úmyslu vám něco ze své třetiny platit?“ Miller si ho zkoumavě prohlížel, zatímco si otáčel sklenicí mezi dlaněmi. „Nevypadáte jako obyčejný přivandrovalý kopáč, můj příteli,“ řekl potom. „Máte zbraň dobrého střelce a to, jak ji nosíte, svědčí o mnohém. Ginger už mě na to upozornil. Považuje vás za někoho, kdo umí dobře zacházet s revolverem.“ Kerrigan chladně pohlédl na pistolníka. Ani Mattlock se neusmál. „Poznal jsem mnoho mužů, kteří se Živili svým koltem,“ řekl Kerrigan. „Ale vždycky žili jen do té doby, než se objevil někdo ještě rychlejší. A někdo takový se najde vždycky. Já dávám přednost klidnému životu.“ „Odkud jste?“ zeptal se Miller a namočil drahý doutník do koňaku. „Z Jihu. Z Big Bendu. Proč?“ „Mezi muži, kteří pracují pro syndikát, je mnoho lidí z Big Bendu.“ „To je možné. Jenom nechápu, co to má co společného se mnou.“ „Možná to byla nabídka,“ řekl Miller a tázavě pozvedl obočí. „Ano, mluvme otevřeně,“ odpověděl Kerrigan. „Každý má svou cenu…“

Kerrigan přikývl. „Někteří jsou ale tak drazí, že si je skoro nikdo nemůže dovolit.“ „Ukažte mi, jak jste rychlý s koltem,“ řekl Miller. „Já nestřílím jen tak pro nic za nic.“ „To není jen tak pro nic za nic. Potřebuji lidi, kteří umějí zacházet se zbraněmi. Často sem jezdí mexičtí bandité…“ Náhle se opět objevil barman a něco Mattlockovi zašeptal do ucha. Pistolník přikývl a odešel s ním. Frank Miller za nimi chvíli hleděl, načež řekl: „A teď jsme sami a můžeme se nerušené bavit, že ano? Z výtěžku dolu bratří Thomasů toho moc nemáte. Bylo by vám milejší, kdybyste mohl kasírovat dvě třetiny zlata?“ Opět namočil doutník do koňaku, potáhl si a po chvíli řekl: „Zajímal by vás ten obchod?“ „Jaký obchod?“ „Dvě třetiny výtěžku pro vás, jedna třetina – pro mě?“ „A Jess Thomas?“ Miller pokrčil rameny. „A Jess Thomas?“ opakoval Kerrigan znovu. „Zajímal by vás ten obchod?“ „Proč ne?“ „Kolik zlata podle vás v dole je?“ zeptal se Miller. „Žíla sahá poměrně hluboko do skály,“ odpověděl Kerrigan, ačkoli měl za to, že končí už po několika yardech. „Je tam hodně křemene. Je možné, že důl by mohl vynést více než milion.“ Viděl, že se Millerovi zajiskřilo v očích. Vůdce syndikátu však byl opatrný. „To by pro nás dva stačilo,“ řekl. Kerrigan věděl, jak to myslí. Miller na něho upíral zvláštní pohled. Ranger ten pohled znal. Takto se lidé dívají na člověka, který byl odsouzen k smrti. Poznal, že Miller během několika vteřin vymyslel rafinovaný plán. K baru se blížily kroky a Kerrigan se ohlédl. V přítmí herny spatřil štíhlou siluetu ženy. Měla na sobě elegantní jezdecké šaty a na hlavě měla posazený klobouček se závojem. V ruce držela krátký jezdecký bičík z pletené kůže s těžkou stříbrnou rukojetí.

„Nevěděl jsem, že jsi zaneprázdněný, Franku,“ řekla a kývla na Kerrigana. Miller se k ní otočil a řekl: „Jedeš někam?“ „Ano. Zapomněls, že jsme dnes chtěli do Balmorhey, Franku?“ „Teď nemůžu, Maxin,“ odpověděl Miller. „Obchody, rozumíš? Doprovodí tě Mattlock.“ Nespokojeně zavrtěla hlavou. „Tolik jsem se těšila na to, že si vyjedeme…“ „Opravdu to nejde, Maxin. Napravíme to zítra, ano? Teď nás nechej o samotě, prosím!“ Chvíli tam nerozhodně stála, načež se otočila, rychle pohlédla na Kerrigana a pokrčila rameny. Miller hleděl za ní. „Znáte Maxin Shermanovou?“ zeptal se Kerrigana. „Ne.“ „Přijďte večer, až bude zpívat na jevišti, Kerrigane.“ Ladná silueta Maxin Shermanové zmizela v jedněch postranních dveřích. „Takže vás ten obchod zajímá?“ zeptal se Miller. „Jistě. Proč ne? Akorát mi překáží Jess Thomas,“ odpověděl Kerrigan. „Však už vás něco napadne, když jde o tolik peněz.“ Miller se usmál. „Věděl jsem, že se rychle dohodneme. Dáte si ještě?“ Zatímco naléval, řekl: „V dolech se každou chvíli stane, že se zlomí vzpěry. To pak snadno dojde k závalu.“ S úsměvem kývl na Kerrigana a dodal: „Takže jste se do syndikátu zapojil s jistým plánem, že ano? Nikdo není takový blázen, aby vlezl do lvího doupěte jen tak pro nic za nic. Hned jsem to věděl.“ A nejen to, pomyslel si ranger. Velmi dobře věděl, co má Miller za lubem. Lidé jako on nikdy nejednali ukvapeně. Vždycky se snažili z příležitosti vytlouct co nejvíc. Miller se o to nepokusil, a to Kerriganovi napovědělo, co boss syndikátu v Toyahvale plánuje. „Ano,“ řekl lhostejně. „S tou zlatou žilou můžeme oba zbohatnout, Millere!“

Miller se usmál a v jeho úsměvu bylo cosi chladného a strnulého. „No, takže pojedu zpátky,“ řekl Kerrigan. „V příštích dnech se vrátím do Toyahvale, najmout dělníky. Trhaviny se tam použít nedají. Jistě mi při tom pomůžete, že?“ „Spolehněte se. Myslím, že naše spolupráce bude velmi výhodná, Kerrigane.“ Kerrigan dopil zbytek svého koňaku, opustil saloon a vrátil se do stáje. Starý stájník na něho nevěřícně hleděl. „Vám se nic nestalo?“ zeptal se. „Co by se mi mělo stát?“ opáčil Kerrigan a vyšvihl se do sedla. „Měl jste víc štěstí než rozumu,“ zamumlal starý muž. „Ale teď asi máte naspěch, že?“ „Řekl jste, že zlato se začalo těžit, teprve když byli bandité vyhnáni z kraje?“ zeptal se Kerrigan. „Bylo to tak?“ „Jistě, pane.“ „Jak dlouho po jejich vyhnání se našlo zlato?“ vyzvídal Kerrigan. „Nevím! Krátce po tom…“ Ranger chtěl říct ještě něco, ale v tom okamžiku venku třeskl výstřel. Stájník sebou trhl. „Zmizte,“ sykl chvějícím se hlasem. „Neslyšel jste to?“ Kerrigan vyjel ze stáje na ulici. Před malou pulquerii stáli lidé. Kerrigan mezi nimi viděl Mattlocka. Pistolník ještě držel v ruce kolt. Na chodníku ležel muž. Kdosi se k němu sklonil a otočil ho. Kerrigan poznal, že to je White. Kulka ho trefila do srdce. Vedle něho ležel v prachu starý kolt. Mattlock pohlédl na Milese Kerrigana. Jeho tvář se podobala masce, když si pomalu strčil revolver do pouzdra. Muž, který otočil Whitea, měl na kabátě hvězdu městského marshala. Nejistě pohlédl na Mattlocka. „Jak se to stalo?“ „Sebeobrana,“ odpověděl chlápek, který stál těsně vedle Mattlocka. „Všichni to mohou dosvědčit, marshale. Zeptejte se lidí.“ Marshal se rozhlédl. Mezi lidmi, kteří tam stáli, bylo i několik

kopáčů, kteří do města přijeli s Whitem. Jeden z nich už otevřel ústa, ale Mattlockův pohled mu ochromil jazyk. Kerrigan si byl jistý, že to z Mattlockovy strany byla sebeobrana, přesto však šlo o vraždu. Mattlock prospektora pravděpodobně provokoval tak dlouho, až White ztratil nervy a sáhl po revolveru. Pro pistolníka to pak byla hračka ho oddělat. White byl jediný, kdo se předešlého dne v saloonu postavil na Kerriganovu stranu. Neuplynulo ani dvacet čtyři hodin a Miller udeřil. „Zmizte, všichni,“ zabručel marshal. „Mrtvého odneste k funebrákovi, dělejte! „ Marshal měl opuchlou, bledou tvář pijáka. Jeho pohyby byly těkavé a nervózní. Nebyl ozbrojený, pouze hvězda připomínala jeho úřad. Mattlock přistoupil ke Kerriganovu koni a položil mu ruku na krk. „Takové věci se stávají,“ řekl. „Proč si musel začínat?“ Kerrigan viděl v očích ostatních zlatokopů nenávist, když hovořil s Mattlockem. „Oddělat prospektora není žádné umění,“ odpověděl tak tiše, že tomu mohl rozumět jen pistolník. Ještě stále měl strnulou tvář. „To je možné. Příště to třeba zkusím na někom jiném,“ odpověděl. „Určitě,“ řekl Kerrigan. „Jistě, tak to vidím i já. Jednou…“ Otočil koně a odjel. Mattlock tam stál s široce rozkročenýma nohama a hleděl za ním. Palce měl zaháknuté za revolverovým opaskem, jeho pohled byl zamyšlený. +++++ Kousek za městem Miles Kerrigan spatřil Maxin Shermanovou, která tam stála pod topoly. Seděla na vysokém plnokrevníkovi plemene kentucky. Sjel z cesty, která vedla do Barrilla Mountains, a vydal se k ní. Ještě byl v šoku z toho, co viděl v Toyahvale, cosi ho však přitahovalo k Maxin. Uviděla ho a klidně na něho čekala. Měla líbezný obličej a možná

poněkud malou bradu, její oči však byly velké a tmavé a rty ušlechtile klenuté. „Ach, to jste vy,“ řekla. „Už jsem se bála, že to je někdo, koho za mnou poslal Frank.“ Kerrigan si sáhl na okraj klobouku. „Jedu do Barrillas. A vy?“ „Já též,“ odpověděla. Chvíli jeli vedle sebe, pak řekla: „Vy nejste zlatokop, že ano?“ „Proč ne?“ „Nevypadáte tak. Pracujete v obchodě se zlatem jako Frank?“ „Dá se to tak říct,“ odpověděl. „To jsem si myslela. Spolupracujete s Frankem?“ „Dá se to tak říct, slečno Shermanová.“ „Frank tvrdí, že se tu dá snadno zbohatnout. Ale když vidím tu bezútěšnou krajinu, tak si říkám: Jak?“ „Zlato je většinou v divočině,“ odpověděl Kerrigan. „Jsem tu ovšem teprve krátce. Frank Miller si tu musel vydělat hodně. Jak dlouho už je v Toyahvale?“ „Poměrně dlouho, řekla bych. Opravdu je v Barrillas tolik zlata?“ „Ano.“ Maxin Shermanová se nevěřícně usmála, zatímco si pohrávala s jezdeckým bičíkem. „To je zvláštní.“ Zasmála se. „Frank tvrdí, že těžařské společnosti tu hledaly po celé roky a nic nenašly, a pak se tu objeví jeden starý zálesák a hned zlato najde. Není to zvláštní?“ „Život je zvláštní,“ řekl Kerrigan. „Kdo je ten šťastlivec, který tu objevil zlato?“ „To už přesně nevím,“ řekla. „Jmenoval se Smithers nebo Fisher nebo tak nějak.“ „Ten Smithers nebo Fisher, nebo jak se jmenuje, musel zbohatnout,“ řekl. „Ale ne,“ odtušila. „Utrpěl těžké zranění při závalu a potom zemřel. Pohřbili ho ve starém dole Reeves County Mining Company. Byl to takový milý stařík. Měla jsem ho ráda, i Frank ho měl rád, my všichni jsme ho měli rádi. Nebýt jeho, z Toyahvale by dnes bylo

město duchů. Jenom zlatá horečka v Barrillas město udržela nad vodou. Frank to pořád říká.“ Kerrigan hleděl do dáli, kde se modraly vrcholy Barrilla Mountains. Pomalu začínal něco tušit. Maxin Shermanová očividně cítila, že se s ním něco děje. „Stalo se něco?“ zeptala se. „Ne,“ rychle odvětil. „Raději byste měla jet zpátky. Nejezděte z města daleko, slečno Shermanová.“ Natáhla k němu ruku. „Uvidíme se ještě?“ „Zřejmě již brzy,“ řekl. „Každopádně musím do města už jen proto, abych vás viděl na jevišti. Jste přece největší atrakcí Toyahvale.“ Takřka hořce se usmála. „Pořád lepší být obdivovaná v Toyahvale než se nechat vypískat v New Orleans, nemyslíte?“ V následujícím okamžiku otočila svého ryzáka a vydala se zpátky k městu. +++++ Kerrigan uviděl Jesse Thomase na plošině nad štolou, když zastavil u potoka a seskočil ze sedla. Jess slezl dolů a začal se brodit potokem. „Byl tu někdo?“ zeptal se Kerrigan. „Nikoho jsem neviděl.“ Kerrigan mu položil ruku na rameno. „Chlapče,“ řekl. „Už jsi někdy v souvislosti s objevem zlata v horách slyšel jméno Fisher nebo Smithers nebo tak nějak?“ „Ne.“ „Ale víš, kde dřív kopala Reeves County Mining Company?“ „Ano.“ „Pak sedlej koně. Nech tu všechno ležet a běžet a osedlej si koně, Jessi. Na nic se neptej! Máme naspěch.“ Důl, kde kdysi hledala zlato Reeves County Mining Company, ležel dále v Barrillas, než si Kerrigan myslel. Trvalo jim to dlouho,

než tam dorazili. Bylo to divoké, bezútěšné místo. Baráky byly již částečně pobořené a působily pochmurným dojmem. „To je ono,“ řekl Jess Thomas a ukázal pod sebe. Stáli na kopci a hleděli na důl, který byl zalit sluneční září. „Kde je pohřben ten starý kopáč?“ zeptal se Kerrigan, bodl koně ostruhami a vydal se dolů ze svahu. „Tam u štol,“ odpověděl Jess. „Podíváme se tam.“ Pomalu projížděli mezi polorozpadlými chatami až ke skalní stěně, v níž v pravidelných rozestupech zela úst! štol, které byly vykopány při hledání zlata. V závětří kaktusů stál křivý kříž, který už byl částečně zavátý větrem. Kerrigan se postavil ve třmenech a pro jistotu se rozhlédl, než sesedl a šel ke kříži. Před křížem si dřepl a hřbetem ruky utřel prach z desky, která k němu byla přibitá. „John Fisher,“ četl. „Zahynul v roce 1871 při závalu.“ „No, co je?“ zeptal se Jess Thomas a zvědavě se vyklonil ze sedla. „Co jste zjistil?“ Kerrigan se narovnal a pohlédl na něho přivřenýma očima. „Zjistil jsem toho hodně,“ řekl. „Dnes večer pojedu do Toyahvale a porovnám toto datum s jiným. Jsem zvědavý, co při tom vyjde najevo.“ Pomalu se vrátil ke svému koni, ale nenasedl na něho, protože náhle pohlédl na zem. Těsně před ním ležel na zemi nedopalek cigarety. Pomalu se sklonil a zvedl jej. „Co je to?“ zeptal se Jess. Kerrigan mu ho ukázal. „Vypadá, že tu někdo byl,“ řekl a zase nedopalek pustil na zem. „Není ani tři hodiny starý. Teď pomalu nasednu a pak odjedeme. Jestli chceme údolí opustit, tak musíme projet mezi chatami. Dávej pozor! Až ti dám znamení, vyrazíš a nebudeš se o mě starat. Je ti to jasné?“ Jesse pozvedl obočí, ale Kerrigan už nic neřekl. Rychle se vyšvihl do sedla a palcem odepnul bezpečnostní poutko z kohoutku revolveru. Pomalu, jako by se nechumelilo, jeli vedle sebe mezi chatrčemi.

Kerrigan, kterého sužoval nedobrý pocit, že je někdo pozoruje, položil dlaň na pažbu koltu. V pořádku se dostali až doprostřed tábora, když tu se ze stínu jedněch dveří vynořil muž, který se jim postavil do cesty. Pod paží držel pušku. Kerrigan nezastavil, ale otočil se v sedle a zjistil, že jeho obavy byly oprávněné. Za nimi stál další muž, rovněž ozbrojený winchestrovkou. Jess chtěl sáhnout po revolveru, ale Kerrigan ho chytil za ruku. „Jen klid, chlapče,“ řekl. „Ti k Millerovi nepatří. Kdyby nás chtěli odpravit, tak to už dávno udělají. Klidně zbraň zase schovej!“ Pomalu jeli dál, až Kerrigan zastavil pět yardů před neznámým. „Dobrý den!“ řekl. Muž neodpověděl. Byl vysoký a hubený, měl výrazné rysy v obličeji a poněkud šikmé oči. Oděn byl jako kovboj. Na nohou měl kožené chrániče a očividně měl za sebou dlouhou jízdu. „Chcete od nás něco?“ zeptal se Kerrigan. „Můžete vašemu kumpánovi klidně říct, ať skloní pušku. Nechceme dělat problémy.“ Muž otevřel ústa. „Tady rozhodujeme my. Kdo jste?“ „Zlatokopové,“ odpověděl Kerrigan. „Proč?“ Muž si ho změřil pohledem. „Žijete tady v horách?“ „Ano.“ „Pak asi víte, co se tu děje, že?“ „To je možné.“ „Znáte muže jménem Frank Miller? Musí žít v Toyahvale, pokud je ještě v kraji.“ „Pracujete pro něho?“ zeptal se Kerrigan. Muž se přidušeně rozesmál a pohlédl na druhého ozbrojence, který přišel blíž a postavil se vedle něho. „Slyšels to, Cleme?“ řekl. „Ptal se, jestli pracujeme pro Franka?“ Tělnatý, malý muž se usmál a řekl: „Proč mu to nevysvětlíš, Jime?“ Onen Jim netrpělivě zavrtěl hlavou. „Takže Miller je ještě v Toyahvale?“ Kerrigan přikývl. „Určitě.“

„Co tu pohledáváte?“ zeptal se Clem. „Prohlíželi jste si kříž. Proč?“ „Nech je být,“ řekl Jim. „Co s nimi?“ Vyzývavě mávl hlavní. „Můžete zmizet. Víte, kdo jsme?“ „Vsadil bychse, že patříte k Millerově smečce,“ řekl Kerrigan, ačkoli si mohl snadno spočítat, že to není pravda. Viděl, že Jim se zašklebil a ještě jednou mávl hlavní. Pak pobídl koně a pomalu projel kolem nich. Jess Thomas ho rychle následoval. Bez potíží dorazili na první hřeben, když se však otočili, ti dva už nebyli vidět. Očividně zmizeli v některém baráku. Kerrigan se otočil k Jessovi. „Vypadá to, že víš, kdo to byl, Jessi.“ Jess pokrčil rameny. „Možná se mýlím a je to jen shoda jmen,“ řekl. „Ale kdysi jsem slyšel, že bratři Hendersonové, které armáda zahnala až do Mexika, se jmenovali Clem a Jim.“ „Bratři Hendersonové?“ zeptal se Kerrigan. „Co tu chtějí? Vědí přece, co jim hrozí, když vstoupí na texaskou půdu. V Pecosu je čeká šibenice.“ „I na to už jsem myslel.“ Jess přikývl. „Ale můžete to zjistit, když večer pojedete do Toyahvale, Kerrigane. Vymyslete si nějakou záminku a přimějte Vance Miltona, ať vám ukáže zatykače bratří Hendersonů. Když mu zaplatíte whisky, určitě to pro vás udělá a nebude se na nic Ptát.“ Kerrigan zamyšleně pohlédl na město duchů. „Pokud dva muži, kterým hrozí oprátka, přijmou toto riziko a přebrodí Rio Grande, pak pro to musejí mít zatraceně dobrý důvod. Kdybych byl na jejich místě, pak bych to neudělal ani za milion.“ „Možná si myslí, že zbohatnou na zlatokopech,“ mínil Jess. „Možná chtějí sestavit bandu a terorizovat kraj.“ „Nedokážu si představit, že by měli za lubem něco takového,“ řekl Kerrigan. „V tom případě by nás nenechali odjet, protože si nemohou dovolit, aby se o nich ostatní kopáči dozvěděli příliš brzy.“ „Každopádně se musíme mít na pozoru,“ zamyšleně řekl Jess. Kerrigan mu dal za pravdu. Otočil koně a jel dál.

+++++ Toho dne texaský ranger opustil důl a vyjel do Toyahvale. Po cestě přemýšlel o mužích, které Jess považoval za bratry Hendersonovy. Co měli společného s Frankem Millerem? Spolupracovali dřív, když v západním Texasu řádily velké bandy? Hendersonové by těžko riskovali život jen z nostalgie. Jaký byl jejich vztah k Millerovi nyní? Přijeli z Mexika jen proto, aby profitovali ze zisku syndikátu? Kerrigan objel Toyahvale a nechal koně v nájemní stáji. Široko daleko nebylo nikoho vidět, ale když přišel k vratům, přispěchal starý stájník tak rychle, jak jen se svou dřevěnou nohou mohl. Jeho tvář byla zalitá potem. „Jedete pozdě,“ vyhrkl a utřel si obličej. „Co s stalo?“ zeptal se Kerrigan. „Kdybyste dorazil jen o půl hodiny dřív, byl byste svědkem děsivé přestřelky v saloonu Golden Nugget,“ odpověděl starý muž. „Přestřelky?“ „A jaké! Dva cizinci se tam začali hádat a pak si to rozdali s Millerovými lidmi. Něco takového se v Toyahvale nestalo už roky. O život přišli oba cizinci a tři Millerovi muži. Přežili to jen Frank Miller a Ginger Mattlock.“ Kerrigan přivřel oči. „Dva cizinci? Znáte je?“ „Ne. Marshal po přestřelce do saloonu nikoho nepustil. Slyšel jsem to od jednoho člověka, který náhodou stál u dveří, když to vypuklo.“ „Díky!“ řekl Kerrigan a opustil stáj. Přešel ulici a vklouzl do úřadovny městského marshala. Za psacím stolem seděl muž. Na stole stála ještě zpola plná láhev whisky a plná sklenice. Kerrigan na Vance Miltona chvíli znechuceně hleděl, pak zavřel dveře a obešel stůl. Milton na něho civěl matnýma, opuchlýma očima. „Co je?“ zeptal se nejistým hlasem. „Kdo jste – a co chcete?“ „Jenom bych se rád podíval na jeden starý zatykač,“ odpověděl Kerrigan.

Milton sáhl po sklenici a na ex ji vypil. Zdálo se, že je vyřízený. Chvěly se mu rty, když řekl: „To – to nemůžu, to nesmím…“ Kerrigan si sáhl do kapsy a vytáhl pětidolarovou minci. Milton po ní rychle sáhl. „Co hledáte?“ zeptal se a říhl. „Hledám zatykač bratrů Clema a Jima Hendersonových.“ Milton náhle pohnul rukou a převrhl při tom láhev. V místnosti se okamžitě rozšířil ostrý, nepříjemný pach levné kořalky. „To-to-ne!“ řekl. „Co ne?“ Kerrigan viděl, že Milton zbledl. Náhle působil střízlivě. „Ten zatykač už nemám.“ Marshalův hlas zněl nyní jinak. „Pokud vím, tak je ještě platný,“ řekl Kerrigan důrazným tónem. „Nemůžu uchovávat všechny zatykače, které – které – dostáváme,“ zamumlal marshal, který již znovu vypadal opile. „Hendersony dosud nikdo nedopadl,“ řekl Kerrigan. „Nebo se mýlím?“ Milton opět zbledl, neodpověděl však. Kerrigan nyní věděl, kdo byli oba muži, kteří byli zastřeleni v saloonu Golden Nugget. +++++ Už se šeřilo, když Kerrigan navštívil katastrální úřad. Už měl o všem přesný obrázek. Nyní si ještě musel potvrdit jednu domněnku, aby si mohl být jistý. Katastrální úřad města Toyahvaie sídlil v malé místnosti se skříněmi a psacím pultem, za kterým stál muž, který nevrle vzhlédl, když tam Kerrigan přišel. Pohlédl na rangera přes staré brýle a zamumlal: „No?“ „Tady se zapisuji claimy, že ano?“ zeptal se Kerrigan. Muž přikývl a povytáhl obočí. „A?“ „Rád bych věděl, kdy si tu John Fisher v roce 1871 nebo 1870 zaregistroval svůj claim. Ale potřebuju přesné datum.“ Muž si sundal brýle a promnul si oči. „Myslíte starého Fishera, který tu spustil zlatou horečku, cizinče?“

„Přesně toho, pane. Můžu se podívat?“ Úředník přišel k jedné skříni a začal se hrabat ve svazcích. Pak vytáhl tlustou knihu, položil ji na pult a chvíli v ní listoval. „Muselo to být v prosinci 1870 nebo v lednu 1871,“ řekl Kerrigan. Muž v brýlích několik minut mlčky hledal, přičemž ukazováčkem jezdil po řádcích. Potom knihu zavřel. „To hledáme zbytečně,“ řekl. „Dobře si na to vzpomínám. John Fisher přišel na počátku ledna 1871 při závalu o život. Ještě si claim ani nestačil zaregistrovat.“ Kerrigan na něho překvapeně hleděl. „Starý prospektor by si přece claim nechal včas zaregistrovat. Podívejte se ještě jednou, prosím.“ Muž pokrčil rameny. „To je zbytečné,“ řekl. „Vím naprosto přesně, že John Fisher si svůj claim nikdy zapsat nenechal. Vzpomínám si na to. Když jsem byl naposledy u něho, mluvil o tom, že se tu v příštích dnech ukáže a zaregistruje svůj claim. Tenkrát jsem se mu vysmál, protože ještě nikdo nevěřil tomu, že našel zlato. Krátce nato zahynul při závalu.“ Kerrigan byl chvíli bezradný. To si Fisher opravdu claim nezaregistroval? „Předpokládám, že v úspěch svého hledání nevěřil ani on sám,“ dodal muž v brýlích. „Vždycky žil v naději, že jednoho dne narazí na velkou žílu. Musel najít místo, kde byla spousta křemene, což ho vedlo k názoru, že tam je i zlato. Ale pak už claim nestačil zaregistrovat.“ „To muselo být těsně po vyhnání banditů z kraje, že ano?“ zeptal se Kerrigan. Muž se náhle rozesmál. „Vy myslíte Hendersony, O'Briana a Mixusovu bandu? Ne, armáda se objevila až o půl roku později, po tom, co došlo k přepadení vlaku u Balmorhey. To se stalo o půl roku později.“ Odmlčel se, jako by si náhle uvědomil, že toho řekl příliš mnoho. V očích se mu objevila nedůvěra. „Proč se vlastně ptáte, pane?“ Kerrigan pokrčil rameny. „Jenom mě to zajímalo.“ Opustil kancelář a pomalu se vydal k saloonu Golden Nugget.

Saloon praskal ve švech. Ještě pořád se mluvilo o přestřelce, ke které došlo před hodinou. U stěny stál orchestrion. Kdosi tam hodil niklák a stroj začal nelibozvučně hrát. Kerrigan zůstal stát u dveří a rozhlížel se po Mattlockovi a Millerovi. Pak pistolníka spatřil u stolku v rohu, kde si vykládal pasiáns. Jenom letmo zvedl hlavu, když Kerrigan přistoupil k jeho stolu a přitáhl si židli. Pistolník měl na bradě náplast. Pravděpodobně ho tam škrábla kulka. „Jestli čekáte na pana Millera,“ řekl náhle, aniž by vzhlédl od karet, „pak musíte být trpělivý.“ „Mám čas,“ zamumlal Kerrigan. „Prý tu došlo k přestřelce?“ „Pár opilců,“ lhostejně odpověděl Mattlock. „Chtěli si zastřílet.“ Položil karty a pohlédl na Kerrigana. „Od prvního dne, kdy jsme se setkali, jsem uvažoval nad tím, zda se už neznáme a odkud.“ „Slyšel jsem, že jste z Kansasu,“ odpověděl Kerrigan. „Celý rok jsem pobýval jenom v Big Bendu.“ „Dřív jsem dlouho žil v Big Bendu,“ odpověděl Mattlock. „Ale tam jsem vás neviděl. Že by to bylo v Amarillu?“ „To je možné.“ Kerrigan přikývl. „Několikrát jsem tam byl. Proč se ptáte?“ „Protože myslím, že jste celkem rychlý s revolverem. Vždycky chci znát lidi, kteří umějí zacházet se zbraněmi a kterým úplně nevěřím.“ „To je asi tím, že jsme na jedné lodi,“ řekl Kerrigan. „Takoví lidé se vždycky nenávidí.“ „Chcete mi vyhrožovat?“ zeptal se Mattlock. „Vyhrožovat ne, jen vás varovat,“ řekl Kerrigan. „Nemám rád, když mi někdo otevřeně vyjádří nedůvěru.“ „Vždycky říkám to, co si myslím,“ odpověděl Mattlock. „Nemám rád lidi, kteří něco zamlčují. Takoví rádi střílejí ze zálohy.“ Padl na ně stín a kdosi řekl: „Tak dost!“ Kerrigan vzhlédl a spatřil Millera. „Čekám tu na vás,“ řekl. Miller se posadil naproti němu. „Myslel jsem si, že mě navštívíte. Proto jsem sepsal smlouvu,

která z nás činí partnery. Jsem třetinový podílník dolu, Kerrigane!“ Vytáhl z kapsy papír, rozložil ho a podal Kerriganovi. Ten si ho přečetl, načež ho podepsal a vrátil Millerovi, přičemž předstíral, že si nevšiml pohledu, který si vyměnili Miller s Mattlock. „V pořádku,“ řekl Miller. „Nuže, zítra svolám lidi, kteří důl převezmou. Dnes jste samozřejmě mým hostem. Všechno, co tu vypijete, jde na můj účet, ano? U baru zaměstnáváme hezké dívky…“ „O.K.,“ řekl Kerrigan. „Budete mi dělat společnost?“ „Bohužel jsem zaneprázdněn,“ odpověděl Miller. „Ale možná byste tu neměl zůstat příliš dlouho. Myslete na svého společníka.“ „Nezapomenu na něho,“ slíbil Kerrigan. „Zítra bude vše vyřízené.“ Miller se usmál, načež vstal a odešel. I Mattlock zmizel kdesi v saloonu. Kerrigan se po chvíli postavil ke konci pultu přímo pod jeviště. Když se rozhrnul závěs, v saloonu se rozhostilo ticho. Na pódium vyšla Maxin Shermanová. Vypadala úžasně. Vlasy měla načesané, navíc měla přiléhavé, stříbrozelené šaty, které zdůrazňovaly její postavu. Za doprovodu několika kytar zazpívala mexickou baladu a odměnou jí byl nadšený aplaus. Ve zlatokopech z Barrillas měla vděčné obecenstvo a většina hereček v New Yorku, v New Orleans nebo v Santa Fé by nevyvolala větší potlesk. Usmála se na všechny, poslala jim polibky a zmizela za závěsem. Zatímco na jevišti vystupoval mexický tanečník, objevila se Maxin Shermanová u pultu. Vydala se ke Kerriganovi. „No, jak jsem se vám líbila?“ zeptala se. „Byla jste fantastická,“ odpověděl. „Nemusíte mi to říkat,“ odpověděla s lehkým úsměvem. „Ale lidem.tady se to líbí.“ Pokrčila rameny. „Jak se tak nádherná žena dostane do takového Zapadákova?“ zeptal se Kerrigan. Pohlédla na něho a její úsměv změkl. Kerriganova lichotka ji nenechala chladnou.

„Děkuji,“ řekla. Pak se otočila k barmanovi a dodala: „Namíchej mi whisky s vodou, Georgi.“ Znovu se obrátila ke Kerriganovi a řekla: „A jak se dostane muž jako vy do Toyahvale? Přece mi nechcete tvrdit, že jste zlatokop?“ „Copak tak nevypadám?“ „Pokud mám být upřímná, tak ne?“ „A já si myslel, že se maskuju dobře.“ Kerrigan se usmál. „Jenom mi teď neříkejte, že jsem James Hill, prezident železniční společnosti Great Northern.“ Zamračila se. „Utahujete si ze mě. Ale zasloužila jsem si to. Na hloupou otázku hloupá odpověď.“ „Ne, tak jsem to nemyslel,“ řekl Kerrigan. „Vlastně jsem cosi jako zlatokop: pořád cosi hledám.“ „Jste tulák?“ vyhrkla. „Skoro bych řekl, že ano.“ „Když jste tulák, tak proč nejedete dál?“ „Bylo by vám milejší, kdybych jel dál?“ zeptal se. Přikývla, ale nepohlédla na něho. „Proč?“ „Obchod se zlatem je velmi tvrdý – a nebezpečný.“ „To vím.“ „Není to dostatečný důvod pro to, abyste jel dál?“ „Ne,“ odvětil Kerrigan. „Mám vám přiznat jednu hroznou hloupost?“ zeptala se. „Ano? Já se do vás zamilovala.“ Zavrtěla hlavou. „Fajnová dáma z New Orleans by něco takového nikdy neřekla, že? Vidíte, jsem na místě, kam patřím: v saloonu.“ V následujícím okamžiku zmizela. Kerrigan viděl, jak se za ní zahrnuly závěsy. Whisky se ještě ani nedotkl. +++++ Když Miles Kerrigan opustil saloon Golden Nugget, byla již noc. Po obou stranách ulice postávali muži, kteří si ho prohlíželi. Pravděpodobně to byli zlatokopové z Barrilla Mountains. Byl natolik

zabrán do myšlenek na Maxin Shermanovou, že si jich nevšímal. Vyvedl svého buckskina z nájemní stáje a pomalu vyjel z města. Měsíc ještě nevyšel a hvězdy svítily jen slabě. Musel si pospíšit, aby včas dorazil do dolu. Velká ryba se zakousla do návnady. Teď již nesměl ztrácet čas. Přibližně půl hodiny jel ostrým cvalem, načež zvolnil do klusu, aby hřebce příliš nenamáhal. Tu za sebou náhle uslyšel dusot, zastavil a ohlédl se. Ve svitu hvězd viděl kavalkádu. Nedalo se poznat, kolik to je jezdců. Hned ho dohnali a v následujícím okamžiku ho obklíčili. Mohlo to být šest až osm mužů. Kerrigan se marně snažil potmě rozeznat jejich tváře. Položil dlaň na pažbu koltu. „Vy jste Kerrigan?“ zeptal se jeden z nich. „Ano. A kdo jste vy?“ „To není důležité,“ řekl muž. „Nesnášíme renegáty, Kerrigane.“ „To je hezké. Ale co chcete po mně?“ zeptal se, zatímco povytáhl revolver z pouzdra. „Řekl jsem vám přece, že nesnášíme renegáty,“ opakoval muž. „Spřáhl jste se s Millerem. A to se nám nelíbí.“ „Co mi zbývalo?“ řekl Kerrigan. „Nebo je mezi vámi někdo, kdo někdy Millera poslal k čertu?“ „Tak on je ještě drzý,“ ozval se kdosi další a Kerrigan slyšel jejich mumlání. Instinktivně cítil, že atmosféra houstne. „Jděte mi z cesty,“ řekl. „Mám naspěch! Zmizte a pusťte mě!“ „Ne tak zhurta,“ zabručel muž, který ho oslovil jako první. „Máme pár otázek.“ Kerrigan viděl, jak položil dlaň na pažbu koltu, a pochopil, že musí jednat. Nenechal ho domluvit a kopl Hawka patami do slabin. Buckskin zařehtal a vyrazil vpřed. Kerrigan vytáhl revolver a v té chvíli buckskin vrazil do zvířete muže, který ho oslovil. Překvapený kůň zařehtal, svalil se na zem a zalehl muže pod sebou. Kerrigan praštil pažbou své pětačtyřicítky do

ruky, která se po něm natahovala. Slyšel výkřik, pak projel mezi nimi. Slyšel výkřiky, třeskly čtyři výstřely a kulky se zaryly do země nedaleko od něho. Kerrigan se po komančském způsobu pověsil na bok a kryt koněm prchal dál. Odstup mezi ním a zlatokopy rychle narůstal a již brzy ho ztratili z očí. Vytáhl se zpátky do sedla, vjel mezi saguára a pronikavě vonící ocotilla a zastavil. S revolverem v ruce seděl přikrčen v sedle a naslouchal. Nemusel čekat dlouho. Po chvíli se přihnali a procválali kolem. Zpod kopyt jejich koní se zvedl prach, pak dusot odezněl v dáli a rozhostilo se ticho. Kerrigan poplácal hřebce po krku a vyvedl ho z úkrytu. „Ti hlupáci byli schopni mě sejmout,“ tiše řekl. „Myslím, že se jim příště raději vyhneme, starochu. A teď se předveď! Musíme jet oklikou.“ Čas od času zastavil a naslouchal. Pronásledovatele však už neslyšel. O dvě hodiny později dorazil k dolu Jesse Thomase a ostře zahvízdl, aby na sebe mladíka upozornil. Jesse vyšel z temné štoly a přeskočil potok, zatímco ranger odsedlal Hawka a vytřel ho slámou. Jess šel za ním, když buckskina odvedl do ohrady. „Co teď?“ zeptal se a opřel se o pažbu své winchestrovky. „Podepsal jsem smlouvu s Millerem,“ řekl Kerrigan. „Ten cár papíru je samozřejmě zcela bezcenný, ale Miller teď věří, že je podílníkem tvého dolu, který mu vynese asi milion dolarů. Tvého dolu, Jessi.“ Chlapec na něho nevěřícně hleděl, ještě stále to nechápal. „Poslouchej!“ řekl Kerrigan. „Miller chce, abych tě odklidil z cesty a převzal důl.“ „Ale…“ „Nechápeš? Ve chvíli, kdy jsem podepsal smlouvu, jsem mu dal všechno, co potřebuje. Teď už mu stačí jen odstranit nás dva a bude majitelem nejbohatšího dolu v kraji. Aspoň si to myslí. Smlouva,

kterou jsem podepsal, nemá žádný právní účinek, protože v pozemkové knize v Toyahvale nejsem zanesený jako skutečný podílník. Ale Miller nás teď musí odklidit a to je něco, na čem si vyláme zuby. Musíme se ale mít na pozoru, Jessi. Poštve na nás svou smečku.“ Olízl papírek a zabalil do něj tabák. O chvíli později škrtl sirkou. Její plamínek ho ozářil. „Nikdo ze zlatokopů v Barrillas se neodváží vypovídat proti Millerovi,“ dodal. „Po tom, co Mattlock zastřelil Whitea, jsou všichni v šoku. Před dvěma hodinami se pokusili mi zatnout tipec, protože si myslí, že jsem se spřáhl s Millerem. Jinak se ničeho neodváží.“ „A jestli se Millerovi opravdu povede nás oddělat?“ zeptal se Jess. „Co potom?“ „Odteď budeme spávat ve štole,“ řekl Kerrigan. „Čeká nás několik nepříjemných nocí, Jessi.“ Mladík zavrtěl hlavou. „To mě neděsí. Udělal bych cokoli, jen abych Millera dostal na šibenici.“ „Pak odnes naše věci do štoly a ulož je kousek od vchodu. A pověs do něj pár dek, ať ven neproniká světlo.“ „Jistě, udělám to,“ řekl Jess a šel do domu. Kerrigan zůstal u ohrady a posadil se na nejspodnější tyč. Přiběhl buckskin a dloubl mu tlamou do zad, jako by na sebe chtěl upozornit. Kerrigan na to nereagoval. Uvažoval, jakou roli v této hře hraje Maxin Shermanová. Co dělá krásná žena jako ona v Toyahvale? Je milenkou Franka Millera? To se dalo předpokládat. A její varování? Připadalo mu to, jako by ještě teď slyšel její slova: Obchod se zlatem je příliš nebezpečný, proč nejedete dál? Myslela to obecně? Věděla o nějakých Millerových plánech? A pokud ano, tak jak moc? Měla zájem na tom, aby tyto plány byly uskutečněny? Byla zapletená do nějakých neprůhledných čachrů? +++++ Ginger Mattlock zadusil cigaretu v popelníku a upravil si těžký,

tmavý revolverový opasek tak, aby pouzdro bylo v ideální pozici. Pažba zbraně byla poněkud nakloněná, aby po ní mohl rychle sáhnout. Zamyšleně hleděl na Franka Millera, který shrnul na hromádku papíry, které ležely před ním na psacím stole. Millerova hlava byla osvětlena lampou. „To, co teď uděláte, jste měl udělat už dávno,“ řekl Mattlock. „Doufejme, že jste nečekal příliš dlouho, pane Millere.“ Frank Miller na něho pohlédl přivřenýma očima a řekl: „Ty mně nic nevyčítej. Jak je možné, že se Hendersonové nepozorovaně dostali do saloonu?“ „Hendersonové mi vždycky pili krev.“ „To má být vysvětlení tvého selhání? Byla to jen náhoda, že mě nesejmuli.“ „To je fakt,“ protáhle řekl Mattlock. „Vždycky uměli zacházet s koltem.“ Miller se zlomyslně zasmál. „Na co ještě čekáš?“ zeptal se. „Máš svůj úkol.“ „Potřebuju peníze,“ řekl Mattlock klidným hlasem. „Pořád jenom potřebuješ peníze,“ odsekl Miller. „To je možné. Ale až budete mít zlatý důl v hodnotě milionu dolarů, tak budu mít právo na jistý podíl. Nebo zapomínáte na to, kdo za vás dosud dělal špinavou práci, pane Millere?“ Millera rozčilovalo, že Mattlock ví o dole. Proklínal se za to, že mu tolik důvěřoval, ale to se teď už nedalo změnit. Zatím Gingera Mattlocka a jeho kolt potřeboval. Zatím! Pomalu vytáhl šuplík psacího stolu, vyňal z něj jednu kazetu a vzal z ní deset padesátidolarových bankovek. Podal je Mattlockovi. „Na!“ Pistolník je ani nepočítal, složil je a strčil si je do náprsní kapsy košile. „A teď běž a vyřiď to,“ řekl Miller. „A vyřiď to dobře.“ Mattlock přistoupil ke dveřím. „Jistě to vyřídím lépe než Maxin Shermanová.“ „Co?“

Mattlock se otočil, přestože už měl ruku položenou na klice. „Nic,“ řekl. „Něco jsi naznačil. Co to znamená? Mluv!“ „Zeptejte se slečny Shermanové sám,“ jízlivě řekl Mattlock. „Nejsem placený za slova.“ Aniž by čekal na Millerovu odpověď, opustil místnost a vešel do saloonu. Váhal, nevěděl, zda si nemá dát whisky, ale pak si řekl, že ne. Potřeboval nyní chladnou hlavu. Frank Miller požadoval rychlou akci. Mattlock se zazubil, když vyšel před saloon, kde už na něho čekali jeho lidé. Jako všichni prodejní pistolníci v zásadě nenáviděl muže, pro které pracoval. Věděl, že Miller se ho pokusí odstranit, jakmile ten velký obchod dovede do konce. Jenže on, Mattlock, do toho chtěl říct své. Nenáviděl Millera z mnoha důvodů a to, že byl přinucen pro něho pracovat, jeho nenávist jen zesílilo. Ale ještě nebyl všem dnům konec. V rozhodujícím okamžiku se mohl spolehnout na něco, co Matlock neměl: na svou rychlost s koltem. Vyšvihl se do sedla koně a pohlédl na své lidi. Vzal půl tuctu z nich. To mělo stačit. Zvedl ruku a dal znamení k odjezdu. Jezdci vyrazili z města. +++++ Frank Miller za nimi hleděl ze vchodu saloonu. Nikdo z nich si ho nevšiml. Když oddíl zmizel, otočil se, prošel saloonem a vydal se po schodech do patra. Bez zaklepání vešel do šatny Maxin Shermanové, která se právě oblékala do šatů, v nichž obvykle vystupovala na pódiu. Oblékla se a přišla k zrcadlu, aby zkontrolovala svůj účes. „Co chceš?“ zeptala se a pohlédla na něho v zrcadle. Miller vytáhl z koutku úst doutník.

„Zdá se, že nejsi příliš ráda, že jsem přišel, Maxin.“ Napudrovala si nos. „Nesnáším, když někdo bez zaklepání vejde do šatny, Franku.“ Přistoupil k ní a chytil ji za ramena. „Není to tak dávno, kdy se ti líbilo, když jsem přišel.“ „Opravdu?“ řekla a rychle se mu vytrhla. „To musíš mít lepší paměť než já.“ Zůstal stát u zrcadla a díval se, jak si rozepnula sukni a jak si upravila podvazek zdobený rozetami. V jeho tváři se objevil zvláštní úšklebek. „Je ti nepříjemné, že jsem tady?“ zeptal se. „A kdyby to byl někdo jiný?“ „Postaral ses přece o to, aby tu nikdo jiný být nemohl,“ opáčila. „Změnilo se něco v našem vztahu?“ vyptával se dál. „Chováš se tak zvláštně. Co se děje?“ „Co by?“ odtušila. „Za pět minut vystupuju. Nech mě o samotě.“ Miller se nepohnul. „Ženy jsou podivná stvoření. Vždycky jsem si myslel, že uvažuješ logicky. To tě nějaký muž vyvedl z rovnováhy?“ Ve tváři se jí objevil ruměnec a Miller poznal, že trefil do černého. „Takže přece,“ řekl. „Vlastně jsem to od tebe nečekal.“ Hovořil zcela klidně a pokoušel se skrýt vztek, který v něm vzplál. Pomalu zadusil doutník v popelníku. Když přišla k němu, už se znovu ovládal. Pouze v očích se mu jiskřilo. „Hraješ si ráda s ohněm, Maxin?“ řekl. „Nebo jen malé zpěvačce v zaplivaném tingltanglu kdesi v horách stoupl úspěch do hlavy?“ Strnula, pomalu svěsila ruce a zatnula pěsti. „To jsi neměl říkat, Franku,“ zamumlala. „To ne!“ „Můžu si říkat, co chci,“ odvětil. „A žádná zpěvačka z tingltanglu mi nebude…“ Rozmáchla se a dala mu facku. Náhle se jeho tvář změnila. Bylo to, jako by tím políčkem rozbila masku. Uhodil ji, a to tak tvrdě, že zavrávorala ke stěně. Stál před ní se zvednutou rukou, potom ji však pomalu sklonil.

„Přinutilas mě k tomu, Maxin. Patříš mně a nikomu jinému. Nestrpím, aby ses muchlovala s někým jiným, rozumíš? Ano? Rozumíš, co jsem ti řekl?“ Stála tam, bledá jako stěna, s rukou přitisknutou ke tváři. „Rozumím jenom jednomu,“ řekla. „Že chceš všechno jen pro sebe. Že si nedáš pokoj, dokud to nezkrotíš, dokud tomu nevnutíš svou vůli.“ „To tys mě k tomu přinutila,“ opakoval. „Bylo to od tebe hloupé, Maxin. Řekl jsem ti, že všechno, co dělám, dělám jen pro tebe. Ale víš, jak dopadnou muži, kteří mi tě chtějí vzít.“ Obrátil se a šel ven. Maxin Shermanová stála opřená o stěnu a dlaní si zakrývala tvář. Najednou si připadala strašně osamělá. +++++ Miles Kerrigan se sklonil pod přikrývky, které zakrývaly vchod štoly. Pomalu přišel k Jessu Thomasovi a posadil se k němu. „Opravdu si myslíte, že se objeví ještě dnes?“ zeptal se. Kerrigan přikývl. „Přeju si, aby to tak bylo,“ řekl Jess. „Jednou udeří.“ „Co, myslíte, že udělají, rangere?“ „Nevím,“ odvětil Kerrigan. „Pokusí se proniknout do domu, předpokládám.“ „Nikdo z nich ho neopustí živý,“ řekl Jess zlověstným tónem. Kerrigan opřel winchestrovku o stěnu štoly a sáhl si do kapsy pro sirky. „Tady,“ řekl Jess a podal mu jednu. „Kéž by se objevili už teď.“ „Zapamatuj si jedno: Až zaútočí, tak se vrhni na zem a zvední hlavu jen tak, abys mohl střílet.“ Ranger chtěl škrtnout sirkou o stěnu, ale tu se zarazil. „Co je?“ zeptal se Jess. Kerrigan ještě chvíli naslouchal, ale pak řekl: „Lehni si na zem, Jessi. Už jsou tady!“

„Nic neslyším.“ „Lehni si!“ Kerrigan zalehl na zem a vzal si winchestrovku. Právě včas, protože v následujícím okamžiku spatřil temné postavy. Kerrigana varoval instinkt. Slyšet je nemohl, protože koně nechali daleko před dolem a dál šli pěšky. Nabil pušku a namířil na siluetu domu. Muži přebrodili potok a vydali se k domu. Pohybovali se tak opatrně, že nebylo nic slyšet. Kerriganovi se zatajil dech, když viděl, jak se přiblížili k domu. Pak tam cosi prováděli, nepoznal však, co. Jeden z nich otevřel dveře a zase je zavřel. Potom odběhli a vrhli se na zem. Náhle zaduněl výbuch. Střecha domu se vznesla a rozpadla se. Dveře a okenice letěly vzduchem, z ruiny se valil tmavý prach, v němž byly vidět plameny. Na ústí štoly se sneslo kamení a kousky ztvrdlé, nepálené hlíny. V záři požáru toho nebylo moc vidět, Kerrigan však rozeznal postavy, které vstaly ze země. Pak na ně s Jessem začali střílet. Muži se opět vrhli k zemi. Ranger neviděl, zda trefil, protože útočníci v následujícím okamžiku začali pálit tak zběsile, že se musel přitisknout k zemi. Nad ním létaly kulky, které se s hvízdáním odrážely od skalních stěn a které mu vmetávaly úlomky skály do tváře. Jess Thomas se však o ně nestaral a dál střílel. Pálil klidně a rozvážně a mířil přesně. Kerrigan viděl, jak jeden muž vyskočil a potokem běžel ke skalám. Vystřelil na něho a slyšel, že kulka narazila do kamene. Potom vypálil Jesse, nabil a vystřelil ještě jednou, ale opět minul. Ve svitu hvězd a mihotající se záři plamenů se nedalo mířit. Kerrigan procedil mezi zuby kletbu, když viděl, jak muž zmizel za kaktusy. „Ten nám ještě dá zabrat, Jessi,“ řekl. „Ale ani ostatní nesmíme spustit z očí. Jestli se jim povede dorazit k potoku, budou v mrtvém úhlu a my na ně nebudeme moct střílet.“

Jess Thomas se převalil na bok a strčil do zásobníku karabiny nové náboje. Nad ním se od skály odrazila kulka a zanechala za sebou ve stěně šrám. „Kdyby tak bylo víc světla,“ chraplavě řekl. „Vypadá to, že se pořád pohybují.“ „To je těmi plameny,“ řekl Kerrigan a vypálil. „Neplýtvej municí. Musíme čekat, dokud se plameny nerozhoří, nebo dokud nevyhasnou a…“ Piauuu… Jess tiše vykřikl a převalil se na břicho. „Jsi raněný?“ zeptal se Kerrigan. „To je jenom škrábnutí,“ vyhrkl mladík. „Sakra, to pálí!“ Kerrigan se přisunul k němu. „Kam jsi to koupil?“ „Do ramene! Ale je to jenom šrám.“ Ranger se vrátil na své místo a opřel si pažbu winchestrovky o rameno. „Dlouho tam zůstat nemohou,“ řekl. „V noci je střelba slyšet daleko.“ „To je možné,“ odpověděl Jess. „Ale dobře vědí, že nám nikdo nepomůže.“ Strhl si šátek a provizorně si ovázal rameno. „Mám ještě hrst nábojů. Co teď budeme dělat, rangere?“ Kerrigan sklonil hlaveň a číhavě naslouchal. Náhle se kdesi nad nimi uvolnil kámen. „Slyšels to?“ zeptal se. „Nahoře někdo leze.“ Jess se pokusil plížit dál, ale Kerrigan ho přitlačil k zemi. „Jestli vystrčíš nos, vystřelí na tebe. Jenom zůstaň ležet. I takové…“ Odmlčel se. Opět se ozval padající kamének, načež seshora sletělo cosi tmavého. Dopadlo to dva yardy před ústí štoly. Pak bylo slyšet škrábání na skalní stěně. Kerrigan před sebou viděl rudé, sršící jiskry. Vyděsil se. „Zpátky!“ vykřikl. Zvedl Jesse a odvedl ho do dál do hloubi štoly.

Při tom uklouzl a spadl, hned se však posbíral ze země a spěchal dál. V tom okamžiku se ozvala exploze. Kerrigan v první chvíli vnímal jen to, že dosud tmavou štolu náhle osvítilo světlo. A zatímco běžel, cítil, jak se ho zmocnila neviditelná síla. Bylo to, jako by se otevřela dvířka vysoké pece. Cítil horko a tlaková vlna ho nesla temnotou, kterou poletovaly jiskry. Křičel, ale nic neslyšel. Nebyl schopný pohybovat údy. A pak přišel náraz. Byl tak prudký, že mu to vyrazilo dech. Odmlčel se. Cosi dopadlo na něho a pak vše zahalila tma. +++++ První, čeho si všiml, když se probral, bylo světlo. Měl otevřené oči a hleděl na malý, mihotající se, narudlý plamínek. Nebyl schopen jasné myšlenky, ale ve svitu plamínku nad sebou viděl tvář Jesse Thomase. Teprve pak si všiml, že všude je prach a kouř, který mu dráždí sliznice. Rozkašlal se a pokusil se vstát. Těsně vedle něho ležely balvany a mezi nimi i menší kameny a zbytky starých, práchnivých vzpěr, kterými byl kdysi podepřený strop štoly. Po nich se vytáhl na nohy. Jess se mu pokusil pomoci, přičemž mu sirka vypadla z prstů a zhasla. Rázem je zahalila temnota. Kerrigan nahmatal Jesse a chytil ho za ruku. „Zapal ještě jednu sirku,“ řekl a znovu se rozkašlal. „Už žádnou nemám,“ odpověděl Jess. „Všechny jsem vypotřeboval, když jste byl v bezvědomí, rangere.“ Jeho hlas zněl bez ozvěny a Kerrigan věděl, co to znamená. „Jsme zavalení?“ chraplavě se zeptal. „Vchod je zasypaný,“ odpověděl Jess. „Jak hluboko jsme?“ „To přesně nevím. Možná dvacet yardů. Tlaková vlna smetla vzpěry a část stropu se zřítila.“ Kerrigan si odvázal šátek a utřel si jím čelo. V očích a v hrdle ho

pálil prach. Pak uslyšel, jak Thomas řekl: „Měl jste zatracené štěstí, rangere. Yard za vámi se zřítil strop. Chybělo jen málo a zavalilo by vás to.“ „Všiml jsem si,“ vyhrkl Kerrigan. „Frank Miller málem dosáhl svého.“ „Nebude snadné se odtud dostat,“ řekl Jess. Kerrigan se opřel o balvan. „Co ta větrací šachta, o které jsi mluvil?“ Mladík cosi zabručel a pak řekl: „Byl jsem se tam podívat, rangere. Vypadá to, že i ta je zavalená. Jsou v ní balvany, nevím, jestli to zvládneme.“ „Každopádně to musíme zkusit. Dvacet yardů kamení se musí dát odházet. Je to naše jediná záchrana.“ „Kdybychom měli aspoň jednu tyčku dynamitu,“ řekl Jess, ale Kerrigan mu skočil do řeči. „Vyznáš se tu potmě, chlapče?“ „Počítal jsem kroky odtud k šachtě. Věděl jsem, že sirky nebudou stačit. Podejte mi ruku, povedu vás.“ Kerrigan pomalu tápal temnotou za ním. Nic neviděl, věděl však, že zatím měl štěstí. Padající kamení ho mohlo zabít. Hned se mu zvedla nálada, když na to pomyslel. Po chvíli Jess našel šachtu a Kerrigan začal tápat kolem sebe. Byla skutečně zatarasená jedním balvanem. Pokusil se jím pohnout, ale nešlo to. „Musíme ho odtud nějak dostat,“ řekl a pustil ho. „Jo,“ zamumlal Jess. „Ale jak?“ „Postav se ke stěně,“ řekl Kerrigan. „Vylezu ti na ramena a opřu se o něj zády.“ Potmě nebylo jednoduché Jessovi vylézt na ramena, ale Kerrigan věděl, že to je jejich jediná šance. Za světla by to bylo mnohem snazší, potmě se však museli spolehnout jen na své ruce. Kerrigan klečel Jessovi na ramenou. Mladík pod ním sténal, zatímco ranger se vší silou a se zatajeným dechem zapíral o kámen. V uších mu hučelo, vystoupily mu žíly na krku a málem mu praskly plíce, jak se mu nedostával kyslík.'

Trvalo to celou věčnost, než se balvan pohnul a pootočil se. Pak se posunul. Někde se musel ulomit nějaký skalní výčnělek, nebo něco podobného, protože nyní jím šlo pohnout snadno. Kerrigan cítil průvan, který mu smetl prach z tváře. Opět se nadechl. Pak balvan prudce zvedl a ten se svezl do neviditelné jeskyně nebo prohlubně ve větrací šachtě. Kerrigan potmě nic neviděl. „A je to!“ zvolal směrem k Jessovi a vlezl do úzké šachty. Pak pomalu lezl dál, následován Jessem. Větrací šachta už byla stará a očividně ji nikdo nečistil. Na skále vyrostl mech a Kerrigan musel dávat pozor, aby neuklouzl a nestrhl Jesse zpátky do štoly. Průvan byl stále silnější a Kerrigan tušil, že už jsou blízko povrchu. Náhle se nad ním objevila obloha. Z posledních sil se vytáhl a dostal se na skalní výčnělek zhruba deset yardů nad zavaleným vchodem štoly. Byl zpocený a ztěžka oddechoval. Výstupek odolal explozi a nespadl dolů. Pak z šachty vylezl i Jess Thomas. Lehl si a několik minut ležel. Jedinou známkou toho, že žije, bylo jeho sípáni. Kerrigan náhle pod sebou uslyšel šramot a pohlédl dolů. Kdosi stál před zavalenou štolou a v jakési dětinské zlomyslnosti házel proti hromadě suti kaménky. Po chvíli to utichlo a ozvaly se kroky. Muž přebrodil potok a vydal se k pobořenému domu, kde zmizel. „Pro všechny případy tu nechali jednoho člověka,“ zašeptal Kerrigan. „Budeme muset slézat tiše.“ „A pak?“ hlesl Jess. „Ať už je to kdokoli,“ odpověděl Kerrigan, „musí mít u domu koně. Chytíš ho a pojedeš pryč.“ „Kam, rangere?“ „Pokusíš se zmobilizovat všechny kopáče a zlatokopy, které potkáš. Jeď do prvního tábora a pověz jim, ať objedou další. Nad ránem musíte být zpátky, chlapče, i kdybys měl uštvat koně. A teď jeď! Musíme dolů. Chápeš?“

Mladík přikývl. Kerrigan ho poplácal po rameni, Jess přehoupl nohy přes okraj skalní římsy a špičkami bot našel škvíru, o kterou se zapřel. Pak začal slézat dolů. Po chvíli seskočil, pružně dopadl a převalil se přes rameno. Nato vytáhl kolt z pouzdra. Slyšel ho ten muž? Za potokem panoval klid. Potom vedle něho seskočil Kerrigan a zůstal přikrčený. I on držel v ruce kolt. Kerrigan chvíli naslouchal, načež dal Jessovi znamení. Přebrodili se přes tiše zurčící potok a vydali se k ruině domu. Kerrigan se skryl za kaktusy a ukázal k ohradě, kde se pohyboval přivázaný kůň. Jess přikývl a neslyšně se vydal ke zvířeti, zatímco se ranger plížil ke zbořeništi, kde viděl svit ohně. Slyšel, jak tam kdosi šramotí konvicí na kávu. Natáhl kohoutek koltu. Vteřiny plynuly. U ohrady zafrkal kůň. Kerrigan nezřetelně viděl, jak Jess odmotal uzdu z branky a jak se vyšvihl do sedla. Zviře nyní zařehtalo a otočilo se, když ho Jess kopl patami do slabin. Pak vyrazilo. V tichu byl zřetelně slyšet dusot kopyt. V troskách domu kdosi zaklel, převrhla se konvice a v následujícím okamžiku se objevila silueta muže. S cvaknutím stáhl páku winchestrovky. Kerrigan mu nastavil nohu, muž o ni zakopl a svalil se na zem. Kerrigan kopl do hlavně winchestrovky a puška letěla pryč. V záři ohně, která tam pronikala ze zbořeniště, Kerrigan viděl, že to není nikdo jiný než Ginger Mattlock. Pistolník se otočil a pokusil se sáhnout po koltu, když však pohlédl do hlavně Kerriganovy zbraně, strnul. V narudlé záři ohně vypadala jeho šklebící se tvář přímo ďábelsky, když poznal, kdo to před ním stojí. „Ty?“ to bylo všechno, co řekl. „Ano, já,“ přisvědčil Kerrigan. „Vstaň, Mattlocku, ale hezky zvedni ruce. Jeden špatný pohyb a jdeš k čertu.“ Mattlock pomalu vstal a zvedl ruce do výše ramen. „Jak ses…“ začal, ale nedořekl to. „Chceš vědět, jak jsme se dostali ze štoly?“ zeptal se Kerrigan.

„No, větrací šachtou.“ Mattlock na něho hleděl jako na zjevení. „Kdo jsi, Kerrigane?“ chraplavě se zeptal. „Opravdu mě neznáš?“ zeptal se Kerrigan. Levou rukou si sáhl do kapsy a cosi si připnul na hruď. Když ruku svěsil, zaleskl se mu na vestě odznak texaského rangera. Ginger Mattlock na okamžik vytřeštil oči, hned je však přivřel. „Ty jsi ranger?“ „Ano, Mattlocku,“ tvrdě řekl Kerrigan. Pistolník celou minutu mlčel, načež se zeptal. „A co teď?“ „Porušení veřejného míru, pokus o vraždu, banditství, zabití,“ klidně odpověděl Kerrigan. „Rozhodne o tom soudce v Pecosu.“ „Jsi sám,“ posměšně řekl Mattlock. „Kdo ti pomůže mě dovézt do Pecosu?“ „Za pár hodin tu bude čtyřicet nebo padesát zlatokopů,“ odpověděl Kerrigan. „Z Golden Nugget udělají kůlničku na dříví. Budeš ve vězení v dobré společnosti, až budeš čekat na šibenici.“ „Dej mi šanci,“ vyhrkl Mattlock. „Šanci?“ „Ano. Nejsi pomalejší než já. Dej mi šanci.“ Pohnul se, jako by chtěl sklonit ruce. „Jestli se ještě jednou pohneš, zmáčknu to,“ řekl Kerrigan ledovým hlasem. „Žádnou šanci ti nedám, Mattlocku.“ „Co budeš mít z toho, když mě pověsí? Kromě toho nemůžeš Millerovi nic dokázat.“ „Můžeme mu dokázat pokus o vraždu. To mu vynese minimálně dvacet let za mřížemi. Ale budeme se snažit proti němu nashromáždit více důkazů.“ „A když ti je dám já, rangere?“ „Důkazy proti Franku Millerovi?“ „Ano.“ „Co za to chceš?“ „Nech mě běžet,“ řekl Millera. „Ne!“ „S tím, co ti řeknu, můžeš Mattlocka dostat na šibenici…“

„Ne!“ Mattlock se zachmuřil. „Nechceš?“ „Ne za tuto cenu, Mattlocku. Nemůžu o tobě rozhodnout. To udělá soudce.“ „Jak chceš,“ odvětil Mattlock. „Jak chceš, rangere.“ Kerrigan cítil, že pistolník dospěl k rozhodnutí. Přesto Mattlock reagoval rychleji, než čekal. Mattlock věděl, že je jako vlk v pasti. Ale ještě stále měl jeden trumf v ruce – svou pověstnou rychlost s koltem. Kerrigan sice držel revolver u boku, ale Ginger Mattlock si přesto věřil. Vrhl se na záda a tasil. Možná se mu kolt zahákl v pouzdře, nebo si špatně vypočítal rychlost pádu. Každopádně však zvedl hlaveň o zlomek vteřiny pozdě a vypálil právě ve chvíli, kdy dopadl na záda. Díky tomu se mu hlaveň vychýlila a kulka tak proletěla těsně nad Kerriganovou hlavou. Ranger střílel okamžitě, když se Mattlock pohnul. První rána minula, potom však už byl rychlejší než pistolník. V záblesku výstřelu viděl, jak sebou Mattlock trhl. Pomalu přišel k němu s koltem v ruce. Už jej však nepotřeboval. Sklonil se a vzal pistolníkovi revolver z dlaně. Zvláštní! Tak skončí všichni, kdo se živí koltem. Jediný rozdíl je místo a čas, ale nikdy ne způsob. Kerrigan si strčil svůj kolt zpátky do pouzdra. Tak jako po každé přestřelce se cítil unavený a rozbitý. Nepociťoval triumf. Byl vyčerpaný. Přišel ke zbořenému domu a posadil se k ohni, který rozdělal Mattlock. V konvici ještě byla káva. Kerrigan ji posunul k plamenům, aby kávu ohřál. Přál si, aby tam teď byl Jess. Když se napil kávy, přišel k Mattlockovi a prohledal mu kapsy. Našel v nich jen pár osobních věcí. Sirky, cigaretové papírky, tabatěrku a kapesní nůž. V levé náprsní kapse bylo deset padesátidolarových bankovek. Byly prostřelené a tmavé od krve. Chvíli si je prohlížel, pak je zahodil. Buckskin a Jessův přečkali kůň výbuch, který zničil dům, v

pořádku v ohradě. Kerrigan se s cigaretou v ústech posadil ke sloupu ohrady. +++++ Jess se vrátil hodinu před rozedněním a přivedl s sebou třicet ozbrojených mužů. Kerrigan vstal a šel jim naproti, když se brodili potokem. Jess se vrhl ze sedla a řekl: „Víc jsem jich zatím nesehnal. Dva muži jeli dál. Chtějí přivést deset nebo patnáct dalších zlatokopů, kteří se s námi setkají u Toyahvale.“ Kerrigan si je prohlédl. Byli to všechno tvrdí chlapi, které zocelil život v nehostinných horách. Pouze někteří z nich byli ozbrojení kolty, všichni však měli v sedlových pouzdrech pušky. Jeden z jezdců, statný muž, podal Kerriganovi ruku. „Jess nám řekl, kdo jste, rangere,“ řekl. „Je nám líto, že jsme vás považovali za Millerova člověka. Kdybychom to věděli…“ „To je v pořádku!“ odpověděl Kerrigan. „Pověděl vám Jess, o co jde? Zřejmě se to neobejde bez střílení, až přijedeme do Toyahvale.“ „To se nedá nic dělat.“ Prospektor se zazubil. „Tak jako tak jsme chtěli Millerovi ukázat, zač je toho loket. Když nás povedete, vyženeme ho i s jeho bandou z kraje, rangere.“ Kerrigan přikývl a zvedl ruku. „Chtěl bych jen, abychom si jednu věc ujasnili už na začátku. Dobře mě poslouchejte: Nikdo z nás nevystřelí jako první. Nechceme přestřelku. Střílet budeme jen tehdy, když to nepůjde jinak. Rozumíte? Nemůžu vás jmenovat pomocnými šerify, protože Vance Milton je pod Millerovým vlivem a pravděpodobně by měl námitky. Přesto musíte dělat to, co vám řeknu.“ Jeden z jezdců si všiml Mattlocka. „Hej, tady leží ten černý parchant,“ řekl. „To je přece Millerova gorila. Vy jste ho poslal k čertu, rangere?“ „Bránil se zatčení, přinutil mě k tomu.“ „No, teď tedy dostal to, co si zasloužil,“ řekl jezdec. „To je dobře. To on v Toyahvale zastřelil Whitea. Viděl jsem to na vlastní oči.“

„Osedlej nám koně!“ zvolal Jess na Kerrigana a poslal ho pryč. Zatímco Jess šel k ohradě, otočil se Kerrigan ke kopáči, s nímž hovořil. „Načrtněte mi do písku plánek saloonu Golden Nugget,“ řekl. „Chci vědět, jaké budovy leží okolo.“ Zlatokop se sklonil, vytáhl z boty nůž a nakreslil jím náčrtek. „Je tam zadní vchod, který musíme obsadit, aby krysy neunikly,“ řekl. „Pokud chcete slyšet můj názor…“ „Jen do toho!“ „V Toyahvale pravděpodobně nebudou všichni Millerovi muži. Musíme si pospíšit, abychom je vykouřili dřív, než se ostatní vrátí.“ „Myslíte, že se najde někdo, kdo jim o tom dá vědět?“ zeptal se Kerrigan. Kopáč se rozesmál. „V Toyahvale je spousta lidí, kteří s Millerem chtějí vycházet po dobrém. Někdo z nich už jeho pistolníky přivede. Bylo by nemilé, kdyby nám vpadli do zad.“ „V pořádku,“ řekl Kerrigan. „Rozdělíme se na dvě skupiny. Vy povedete jednu a zajistíte zadní vchod. Já převezmu druhou a proniknu tam zepředu.“ „Mám zadním vchodem vtrhnout dovnitř, když to půjde?“ „Ne. Jste zodpovědný jen za to, aby nikdo neunikl zadními dveřmi, pane…“ „Jmenuju se Donnegan, rangere.“ „Dobrá, Donnegane. Nikoho nepusťte ven. To je váš jediný úkol. Všechno ostatní vyřídím já se svou skupinou. Vypalte varovné výstřely, ale střílejte jen, když sami budete v nebezpečí.“ „To lidem nevysvětlím,“ zamumlal Donnegan. „Už roky čekají na to, až se Millerovi budou moct pomstít. Potom už nikdo nebude moct říct, kdo vystřelil první, jestli se strhne přestřelka.“ Kerrigan zvedl hlavu a prohlédl si jezdce, kteří mlčky stáli okolo. V ranním šeru viděl odhodlané, tvrdé tváře. Bylo nesmyslné těmto mužům, kterým Millerovi pistolníci zabili tolik přátel, říkat, že mají střílet jen v sebeobraně. Nikdo by ho neposlechl. „Rozumím,“ řekl k Donneganovi. „Udělal bych to sám, kdyby to šlo, ale nejde to. Potřebuju pomoc. Dávejte na ně pozor,

Donnegane.“ „Pokusím se,“ řekl zlatokop. „Ale moc si od toho neslibujte. Nejlepší by bylo, kdyby se Miller vzdal bez boje. Ale to se nedá moc čekat.“ „Ne,“ přitakal Kerrigan. „A ještě něco, Donnegane. Pokud vaše skupina proti mým pokynům pronikne do saloonu, dávejte pozor, ať nezraníte Maxin Shermanovou, ano? Ručíte mi za to, že se jí nic nestane. Nedokážete si představit, co bych s vámi udělal, kdyby se jí něco přihodilo.“ „Maxin Shermanová? To je přece Millerova přítelkyně,“ řekl Donnegan. „Na tu chlapi střílet určitě nebudou, ale co s ní udělají jinak, vám říct nemůžu.“ Kerrigan na něho vrhl ocelový pohled. „Ručíte mi za její bezpečí,“ opakoval. Donnegan na něho pohlédl a v jeho očích se objevilo cosi jako pochybnosti, možná i nedůvěra. „Nemám tušení, jaký zájem na té ženě máte,“ řekl, „ale dám na ni pozor.“ Od ohrady přijel Jess. Podal Kerriganovi uzdu, sklonil se a vzal pušku, která ležela na zemi vedle Mattlocka. Strčil ji do svého sedlového pouzdra. Ranger se vyšvihl do sedla a dal znamení k odjezdu. Věděl, že s posilami, které se k nim měly připojit u Toyahvale, budou dost silní na to, aby s Frankem Millerem a jeho syndikátem zatočili. +++++ Přibližně míli před Toyahvale se setkali s deseti muži, kteří byli ukrytí za kopcem. Kerrigan si řekl, že se čtyřiceti muži by již Golden Nugget dobýt mohl. Nechtěl krveprolití, obával se však, že se Miller nevzdá bez boje. Když pokračoval směrem k městu, přijel k němu Jess. „Už se nemůžu dočkat,“ řekl. „Vykouříme je jako krysy, co?“ „Jen klid, Jessi,“ odpověděl Kerrigan. „Chci se vyhnout přestřelce.“

Jess Thomas na něho udiveně pohlédl a řekl: „Však uvidíme, jak se to vyvrbí.“ Po chvíli se zeptal: „Jedno jsem vždycky chtěl vědět, Kerrigane. Když jsme ve starém dole narazili na bratry Hendersonovy, co jste tam hledal?“ „Jedno datum,“ odpověděl Kerrigan. „To, že jsme tam narazili na Hendersony, byla náhoda, ale potvrdilo mi to, že mé domněnky byly správné. Když jsem pak v Toyahvale porovnal dvě data, bylo mi vše jasné, Jessi.“ „Co?“ „No to, jak postupoval Frank Miller. V podstatě to bylo jednoduché. Jistý Fisher jednoho dne přijel do Barrillas a našel zlato. Miller se o tom dozvěděl, a než mohl Fisher svůj nález zhodnotit, stala se mu nehoda, došlo k závalu. Což se Millerovi hodilo. Od té chvíle byl nález zlata Millerovým tajemstvím. Čekal na svou chvíli. Miller není člověk, který by se namáhal těžbou zlata, chtěl si to usnadnit. K tomu však potřeboval, aby zmizely velké desperátské bandy, které v kraji řádily. Miller se dozvěděl o transportu zlata a poštval Hendersonovu a Mixusovu bandu na ten vlak s rafinovaným předpokladem, že to armádu vyprovokuje k úderu. Kavalerie bandity skutečně poslala k čertu. Pak nastala Millerova chvíle. Oznámil, že se našlo zlato, a vypukla zlatá horečka. Millerovi jen stačilo založit syndikát. Nechal si od zlatokopů platit za to, že je chránil před sebou samým. Když neplatili, potrestal je kulkou. Proto si najal smečku pistolníků. Pokud bylo na nějakém claimu hodně zlata, vždycky se našel způsob, jak ho mohl získat. Dosud ovládal celé město a nikdo se mu neodvážil postavit. Jenže bratři Hendersonové zavětřili zlato a vytušili, komu vděčí za fiasko po přepadení vlaku. Po několika letech dospěli k názoru, že dozrál čas k pomstě. Netušili ovšem, že Miller je pánem Toyahvale a že je obklopen osobními strážci. Takže šli k čertu.“ „Jak jste na to přišel?“ zeptal se Jess. „Proč to nikoho nenapadlo předtím?“ Kerrigan se pousmál. „Protože nikdo neporovnal obě data, datum, kdy zemřel Fisher, a datum, kdy byl přepaden vlak se zlatem.

Všichni si mysleli, že zlatá horečka vypukla až po vyhnání banditů z kraje, nikoho nenapadlo, že Fisher musel zlatou žílu objevit už předtím. Když jsem potom uviděl Hendersony, bylo mi jasné, že to muselo být takto. To je všechno, Jessi. Miller na vás chtěl zbohatnout, ale vynese mu to jen šibenici. Jeho chybou bylo, že se přeceňoval. Netušil, že bratři Hendersonové se jednoho dne vrátí, ani se nepostaral o to, aby byl odstraněn Fisherův kříž. To všechny byly z jeho strany chyby.“ „Všichni budeme u toho, až bude viset,“ dodal Jess. „Nikdo z nás nebude chybět.“ Mezitím dorazili k prvním domům ve městě a ranger přikázal zastavit. „Jsme tady,“ řekl. „Rozdělíme se. Donnegan s polovinou mužstva město objede a bude dávat pozor na zadní stranu saloonu.“ Široká hlavní ulice, kde před chvílí panoval čilý ruch, byla náhle prázdná. Ještě před několika vteřinami byla plná lidí, teď na ní bylo jen jedno dítě, které tam kdosi zapomněl. Z jednoho domu vyběhla žena, vzala ho do náruče a zmizela s ním ve dveřích. Ulice zela prázdnotou. „Kde je Milton?“ zeptal se Kerrigan. „Vlastně jsem si myslel, že ho uvidíme.“ Donnegan se usmál. „Ten je každé ráno namol. Před druhou odpoledne nikdy nevystřízliví. Ten nám nebude dělat problémy.“ Kerrigan se rozhlédl po ulici a právě v té chvíli se otevřely dveře salonu Golden Nugget a na ulici vyšel jeden muž. Zkoumavě se rozhlížel. Potom zřejmě spatřil jezdce, protože prudce trhl hlavou a zahodil nedopalek cigarety. Pak opět zmizel v saloonu. Kerrigan se sklonil a vytáhl winchestrovku ze sedlového pouzdra. „Je čas,“ řekl. „Kupředu!“ Muži se rozdělili a Kerrigan se se svou skupinou vydal po ulici. „Tady zastavíme,“ řekl po chvíli a seskočil ze sedla. „Kryjte se mezi domy.“ Přikrčen běžel po chodníku k obchodu, který stál naproti saloonu. Jess Thomas se schoval za hromadu soudků. Odtud pozoroval saloon, kde se zatím nic nedělo.

„Vědí, že jsme tady,“ tiše řekl. „Mám jim poslat pozdrav?“ „Nebudeš střílet, dokud ti neřeknu!“ opáčil Kerrigan. „Schovej tu pušku!“ Jess sklonil zbraň, Kerrigan se narovnal a zvolal přes ulici: „Millere! Slyšíte mě?“ Panovalo tam ticho. Kerrigan se rozhlížel. Jeho muži se kryli. „Millere!“ zvolal ještě jednou. „Odpovězte! Slyšíte mě?“ Náhle se od saloonu ozval třesk výstřelů. Kerrigan rozeznal práskání koltů a rány z pušek. Někdo vykřikl, načež střelba utichla. V Toyahvale zavládlo napjaté ticho. Kerrigan, který se při výstřelech schoval za sudy, zamumlal: „Pokusili se uprchnout zadním vchodem.“ „Sakra, proč jsem nejel s Donneganem?“ řekl Jess. „Věděl jsem, že bude moct střílet jako první.“ V saloonu zařinčelo sklo, na chodník se sypaly střepy. V oknech se objevily pušky a v následujícím okamžiku třeskl výstřel. Ranger nedokázal zabránit přestřelce. Zlatokopové, dobře krytí za rohy domů a hromadami beden, ostřelovali okna saloonu. Nad ulicí se vznášel dým. Střelba přehlušila všechny ostatní zvuky. Střílelo se několik minut, pak se náhle rozhostilo ticho. Ze saloonu se již nestřílelo a když to kopáči poznali, rovněž přestali střílet. Kerrigan několik vteřin čekal, pak zavolal k saloonu: „Franku Millere, slyšíte mě? Millere, vím, že mě slyšíte. Tady je texaský ranger Miles Kerrigan. Zastavte palbu a vyjděte se zvednutýma rukama ven. Nic se vám nestane. Jestli to neuděláte, budeme muset zaútočit a pak vám nemůžu nic zaručit. Cekám na vaši odpověď, Franku Millere.“ Odpověď přišla hned – v podobě kulky, která se zavrtala do nejvrchnějšího soudku v pyramidě. „Nemá to smysl, Kerrigane,“ řekl Jess Thomas. „Ti se nikdy nevzdají.“ „Chci zabránit útoku, mohl by při tom zahynout i tucet našich lidí,“ odpověděl Kerrigan. „Jak to tedy chcete udělat?“ ironicky se zeptal Jess. „Jestli na

saloon nezaútočíme, tak se Miller bude bránit celé hodiny, dokud nějaký ksindl nesvolá jeho pistolníky, kteří nám potom vpadnou do zad.“ „Kdybychom někde sehnali vůz, mohli bychom na něj naložit pytle s pískem nebo soudky a bedny a za ním bychom se mohli přiblížit k saloonu,“ řekl Kerrigan. „Ale kde ho vzít?“ „Ve dvoře obchodu jeden stojí,“ odpověděl Jess. „Mohli bychom na něj hodit pár beden a pak se s ním plížit k saloonu.“ „A jak se tam dostaneš?“ zeptal se Kerrigan. „Nemůžeš odtud vystrčit ani nos.“ „Zvládnu to. Stačí, když mě deset vteřin budete krýt, rangere. Tak co?“ Kerrigan váhal. V té chvíli jeden z mužů, kteří leželi poblíž, vykřikl překvapením a puškou ukázal na saloon. Kerrigan v prvním okamžiku nic neviděl, potom však nad střechou saloonu spatřil sloupec šedého kouře, který stoupal k ranní obloze. Jess se rozesmál. „To je ono! Donnegan saloon podpálil.“ Kouř nad saloonem byl stále hustší a tmavší. Kerrigan cítil pach spáleniny. „To je vyžene z doupěte,“ řekl Jess. „Dávejte pozor, rangere, za deset minut vyběhnou ven.“ „Hlupáci!“ zamumlal Kerrigan, který hleděl na houstnoucí kouř. Už teď bylo slyšet praskání plamenů. Tak jako všechny budovy ve městě byl i saloon Golden Nugget ze dřeva. Bylo to suché, práchnivé dřevo, které dobře hořelo. Pravděpodobně již většina zadní stěny byla v plamenech. Hašení však bylo nemožné. Bylo jasné, že saloon lehne popelem. Kerrigan viděl, že plameny již šlehají nad střechu. Před ústy si z dlaní udělal trychtýř a zvolal přes ulici: „Odhoďte zbraně a vzdejte se! Slibuju vám, že nebudeme střílet. Vyjděte ven, než se dům zbortí!“ Jess napjatě čekal. Nervózně oddechoval. Náhle se oheň s praskáním a hukotem zmocnil střechy saloonu. V mžiku byla v plamenech. Na ulici bylo horko, převaloval se tam

dým. „Vyjděte ven!“ zabručel Kerrigan. Tu se dveře saloonu otevřely a ven vyvrávoral muž se zvednutýma rukama. Zdálo se, že ho žár a kouř oslepily, protože minul schody a zřítil se na ulici. Za ním se objevili další. Očividně to už v saloonu nemohli vydržet. Kerrigan napočítal pět mužů, po nich však už nevyšel nikdo. Neviděl jim do tváře, ale nebyl mezi nimi ani Frank Miller ani Maxin Shermanová. Kerrigan cítil, jak se mu rozbušilo srdce. Pak pustil pušku, přeskočil zábradlí a rozběhl se k saloonu. „Kde je Miller? Kde je Miller?!“ řval na prvního muže. Ten kašlal a lapal po dechu. Mávl rukou a vyhrkl: „Vevnitř!“ Kerrigan ho odstrčil a běžel dál k saloonu. Hukot plamenů sílil. Žár ho na chvíli zahnal zpět, potom si však dal pravou ruku před obličej a vydal se po schodech. V kouři skoro nic neviděl. V saloonu to vypadalo jako v pekle. Z patra se dolů valil kouř, zadní stěna saloonu a herna byly v plamenech. Ty již olizovaly i bar. Kerrigan viděl, jak k němu vrávorá Maxin Shermanová. Lapala po dechu. Když ho spatřila, udělala ještě několik nejistých kroků a natáhla k němu ruce. Náhle se ve dveřích své kanceláře objevil Frank Miller. V jedné ruce držel velkou koženou tašku, v druhé kolt. Spatřili se ve stejném okamžiku a Miles Kerrigan měl pocit, jako by Millerovy oči byly jediným pevným bodem v běsnění plamenů. Kdesi se cosi zhroutilo a zadní stěna saloonu se otřásla. V místnosti se objevily jiskry, načež se zřítila část schodiště. „Schovejte zbraň, Millere!“ zvolal Kerrigan, nebyl si však jistý, zda ho Miller v tom syčení a praskotu slyšel. Nevšiml si ani toho, že i Maxin Shermanová hledí na Millera. Viděl jen muže, proti kterému bojoval. Miller otevřel ústa, ale slova, která řekl, slyšet nebyla. Kerrigan si všiml, jak zvedl revolver. Trhl rukou ke koltu. Všechno šlo ráz na ráz. Kerriganovi se kolt za cosi zahákl a ruka

se mu svezla z pažby. Slyšel, jak Maxin Shermanová vykřikla: „Ne, Franku!“ Nato se pohnula, jako by Kerrigana chtěla odstrčit stranou. V té chvíli třeskl výstřel. Kerrigan ho v hukotu plamenů neslyšel, viděl jen, jak sebou škubl revolver v Millerově ruce. Maxin Shermanová se svalila na něho. Kerrigan ji chytil levou rukou a pravou konečně vytáhl kolt z pouzdra. Miller se pokusil ještě jednou namířit, potom se ale už jen otočil a skácel se na stěnu. Ještě se snažil chytit hořícího závěsu, strhl ho však a svalil se na podlahu. Hořící závěs ho přikryl. Ve dveřích saloonu stál Jess Thomas s winchestrovkou u boku. Kerrigan si dal kolt do pouzdra a vzal Maxin Shermanovou do náruče. Za Jessem pak vyběhl ven, kde již zlatokopové utvořili řetěz a podávali jeden druhému vědra s vodou. To ho však nezajímalo. Běžel přes ulici, kopl do dveří obchodu a odnesl Maxin Shermanovou dovnitř. Jemně ji položil na pult a hlavu jí podložil látkou. Kulka z Millerova revolveru neminula. Kerrigan se sklonil k úzké, blednoucí tváři. Maxin byla při plném vědomí. Hleděla na něho a pokoušela se usmát, přestože trpěla bolestmi. „Proč jste to udělala?“ zeptal se. „Všechno je takto dobře.“ Usmála se a hlava jí pomalu klesla. Bylo po všem. +++++ Požár právě vrcholil. Jess Thomas a muž v tmavém obleku s lékařskou taškou přiběhli k obchodu. Když spatřili Kerrigana, zarazili se, aniž by řekli jediné slovo. Pak mlčky vešli dovnitř. Ze saloonu šlehaly plameny, které spálily vše, co zbylo ze syndikátu.

Zlatí vlci z Toyahvale byli zničeni a nic po nich nezůstalo. Kerrigan pomalu sešel na ulici a vydal se k Hawkovi. Z domů vybíhali lidé, kteří se shromáždili u saloonu. Kerrigan chvíli stál u koně s tváří přitisknutou k jeho kůži. Pak dal nohu do třmenu a vyšvihl se do sedla. Vzal uzdu a vyjel. Neohlížel se. Před zraky zvědavců ho zakryl kouř. „Odjíždí tak, jak se objevil,“ řekl Jess Thomas, který stál mezi Donneganem a starým lékařem. Jeho hlas zněl chraplavě. Donnegan si sundal stetson. „Ano,“ řekl, „ale jak by to dopadlo, kdyby se neobjevil?“ Jess Thomas se oběma rukama opřel o winchestrovku. „Ano,“ tiše opakoval. „Jak by to dopadlo, kdyby se neobjevil?“ KONEC

Příští svazek 192

Muž, který stíhal Loca „Zabiják indiánů,“ tak přezdívali Apači armádnímu kapitánovi, který je nemilosrdně pobíjel po tom, co Apači barbarsky zabili jeho ženu a malou dceru. Kapitán Houston McTear se už za svého života stal legendou. Byl to hrůzu nahánějící muž, kterého se obávali i běloši. Po dvaceti letech měl na rozkaz armády potrestat svého nejnebezpečnějšího nepřítele: Loca. Jenže muž, který pronásledoval Loca, se již změnil…