Z JIHU NA SEVER 2005

Cestovní deník expedice

Přechod ČR

Z JIHU NA SEVER 2005 Ve dnech 1. až 18. července 2005

Vystupující postavy: Martík Křenková, Víťa „Ježek“ Hojdar, Tomík „Trubadix“ Pastirčák, Míra „Štrůdl“ Salus, Vojtík Sviták, Kubík Kafka, Janka „Králíček“ Hamerlová, Léňa „Jerry“ Hamerlová, Lukášek „Rejsek“ Trnka, Honzík „Šnek“ Mayer, malinká Zuzanka a další neméně zajímaví tvorové.

Dle skutečných událostí neskutečných zážitků zapsal Ježek Dodatky a opravy: Králíček,Vojta, Kuba a Zůza

1.7. 2005 - pátek Po smělých plánech a skromných přípravách, jsme se přeci jen odhodlali, vyrazit na tuto šílenou akci, s podtitulkem „Přežij kdo můžeš“. Větší sraz účastníků - mužská přesila, se postupně sráželi kolem Lovosic, kde Ježek a Štrůdl přijeli vlakem z Litoměřic a Vojta s Kubou a čtyřnohou psí Zuzankou z České Kamenice dorazili nečekaně autobusem, když po Vojtově živé noci a pochopitelném zaspání nestihli aktuální vlak. Jen taktak dorazili se zvednutím nádražácké plácačky a všichni šťastně, s koupenou jízdenkou pro 5 lidí a psa, vyrazili na rychlý deportovací vlak, ve kterém nás čekal Trubadix z Mostu. Do Prahy byla cesta klidná. Po nasednutí do železného oře směrem České Budějovice jsme nalezli volné místo jen v kuřáckém kupé s ohavným a smradlavým kuřákem. Naštěstí jsme se skrze karetní hru prší, seznámili s dvěmi děvčaty z Prahy, které nám vyplnili prohnilí dech přítomného starého černoplicáka. V Budějicích jsme vypadli z vlaku a jali se hledat posledního člena (členku) jihoseverské grupy, Martu z Aše. Oslovili jsme několik(jednu) potencionálních slečen, avšak ani jedna s námi nechtěla odejíti. Nakonec jsme zjistili, že Marta má zpoždění (nějaký kulturní barbar prý házel kachny v tomto pozdě přifunícím vlaku). Nakonec přeci jen byla naše sestra nalezena a mohli jsme se již v plném počtu nasoukat do přeplněného vlaku o jednom a půl vagónu pro přítomných sto dvacet šest lidí a několiko čtyřnohých miláčků včetně naší Zuzanky, směřujících do posledních přesedajících Rybníků. Cestu nám vyplňoval společensky přiopilí mladík pendlující na záchod a zpět a otravný průvodčí, co chtěl na každé zastávce vystrčit hlavu z našimi batohy zabarikádovaných dveří a který také Vojtovi natrhnul část bundy. Další cesta do Vyššího Brodu proběhla relativně v klidu. Po vystoupení na poslední železniční zastávce jsme se bezvadně zorientovali, plivli do slin a vyrazili směr jih. Ovšem po několika krocích jsme si uvědomili že vlastně naše kroky směřují na sever, tak jsme se již na začátku otočili čelem vzad a vyrazili na nejjižnější místo ČR. Nejdříve přes město stále po zelené a následně po žluté do Studánky. Odtud po modré cestičce směřující jihozápadně, kde jsme se po pár kilometrech odpojili na polní cestu, která se záhy přeměnila na nádhernou a romantickou a vysoce vysokou a velmi mokrou trávu. Pak se před námi objevil nevinný drát, který nevinně nakopnul Kubu a následně i nevěřícího Štrůdla. Tady jsme již podruhé bloumali, zdali máme správný směr, protože se před námi objevila nejenom vyšší tráva (samozřejmě mokrá), ale i stádo pohraničních koní. Po cestě trávou, kdy už nikdo neměl suchou dolní část nohou (prý až na Kubu co měl spešl boty za tři hadry), se objevilo hledané hraniční pásmo, které jsme chrabře překonali a po několika dalších krocích náhle zjistili, že přeci jen jsme na nejjižnějším místě ČR (obr.1). Následovalo podepisování triček a Obr.1 Nejjižnější místo České republiky slavnostní focení, pokochání se pocitem nejjižnějších Čechů na nejjižnějším místě ČR a následný mokrý odchod jenž měl za účel najít místečko na přespání. Byla nalezena nízká dřevěná a všude průvanová kůlnička, sloužící pravděpodobně jako krkolomný nocleh pro rakouské lesníky, kde jsme hodili plac a po prohlídce okolí se ubytovali ve tří hvězdičkovém pelechu, nalézající se v půvabném (mokrém) Rakousku. Následovalo krátké kolo karetních her, skromná večeře, převlečení do imaginárně suchého a zalehnutí do spacáků a celty, abychom po Vojtově monologu (o monolog nemělo jít, neboť jsme mu prý slíbili si povídat) usnuli. Ušlá vzdálenost 10 km, celkem máme 10 km. Cestovní deník akce - Přechod ČR „Z jihu na sever“

Strana 1

2.7. 2005 - sobota Po čarokrásném budíčku rakouských ptačích pěvců, jsme se líně vybelhali z pelechů, skromně posnídali a zabalili. Ježek mezitím odnesl půjčenou deku z blízkého cizineckého posedu, protože je to tele a nemá spacák. Od noclehu směřujeme po rakouské straně hranic, abychom se vyhnuli vysoce vlhké trávě. Ve vhodném místě přecházíme oficiálně tajně hraniční pásmo - Hraniční potok a následně jdeme stejnou cestou do Vyššího Brodu (modrá značka - Studánky - žlutá - Vyšší Brod). Tady se Ježek a Štrůdl vrhli do íčka pro turistickou známku a následně i s ostatními se rozprchli po náměstí dokoupit zásoby. Nyní již nabíráme směr, který jsme nabrali v pátek po výstupu z vlaku - po červené směřujeme na Rožmberk (obr.2). Nohy zdolávají Kravohoří odbočku, Lachovice a Přízeř. Kulturní vložku dodávají postavené pomníčky s krásně malovanými obrázky s božími motivy. Z Rožmberku nás již z dáli vítají hradební věže zdejšího stavení ze třináctého století. V jedné místní hospůdce obsazujeme dřevěné sezení a objednáváme u hezkých číšnic půllitry rezavého moku a limonádu. Meditujeme také nad mapou a itinerářem, který sepsali šílenci co podstoupili stejnou akci před 3 roky. Ježek znovu zadrátovává potrhaný popruh u svého batohu, Trubadix zkouší látat totálně protrhlé kalhoty v intimních místech a Vojta pere Zuzika, která se cestou vyválela v E!E. Naštěstí nás nikdo nevyhazuje za exhibicionismus a tak po langoši velikosti pětipence a hezky aromatické česnečce, nabíráme severní směr stále po červené. Až do Zátoně nás kromě cesty nic Obr.2 Trubadix výrazně zvláštního nepotkává. Tam dáváme další pauzu. Trubadix se opět snaží něco udělat s (na)trhlým rozkrokem. U místní pumpy doplňujeme vodu (obr.3), když v tom se u nás po chvíli objeví babička se slovy, že od záplav je tato voda nepitná. My jí však nevěnujeme velkou pozornost a kontaminovanou vodu usrkáváme dál. Na další cestě se začínají již srážet mračna a drobně poprchává a již nyní se poohlížíme po plánovaném noclehu. Nikde na obzoru žádný slamník, posed, krmelec ani Hilton. Za obcí Spolí se ptáme protijdoucích trempíků, zda-li nás nečeká stavení, kde by se dala složit hlava, ale očividně jsou z našich očí uneseni a na nic si nevzpomínají. Naštěstí nás jakási milá paní s německy mluvícím psem odkazuje na právě prošlou vísku Spolí a na jakési Vejvodovi, kteří prý občas nechávají přespat Obr.3 Doplňujeme vodu u otrávené studně podobné pobudy na svém snopu slámy. Máme hledat kapličku a blízce stojící baráček s krásně malovanými okny. Naneštěstí nalézáme pouze starší paní, jenž se nás bojí a sděluje, že Vejvodovi odjeli a že ona je tu nová a nic nezná. Vrháme se tedy na další stavení, které je rozestavěné kde se majitelé smilovali nad našimi unavenými a smutnými obličeji a po krátkém přemýšlení nás již vedou do královského apartmá v „za tři roky hostinec“. S díky a s výrazem utrmácených jihoseveřanů se seznamujeme s ubytovacím prostorem. Následuje potřená strava, vybalování kufrů, Trubadixovo úspěšné zašití rozkroku, několik monologů, přečtení zápisu z předchozího dne, krátká karetní hra a zasloužený spánek unavených těl. Uťapaná dráha 34 km, celkově 44 km. Cestovní deník akce - Přechod ČR „Z jihu na sever“

Strana 2

3.7. 2005 - neděle Ráno jsme se začali probouzet již před sedmou hodinou (není divu vždyť spát se šlo již kolem osmé). Otvíráme očka a začínáme se kochat „Simpsonovskou“ oblohou. Pokračuje doplněním a ranním odsunem stravy. Marta přelepuje oficiálně druhý puchýř (první prý splaskl přes noc). Zabalujeme a vyrážíme směr Český Krumlov. Toto krásné město si opravdu vychutnáváme. Nejprve navštěvujeme potravinový obchod a před jeho vchodem se stravujeme. Zde zjišťujeme, že si Vojta ve zmíněném krámku polepšil o dvoje balení párků s prošlou lhůtou a Kubík dal jakémusi bezdomovci pár mincí na přilepšenou. Ježek se tu také snaží vydělat nějaké koruny na přilepšenou, ale je umlčen zlými pohledy Štrůdla a Trubadixe. Na Marty návrh se přesouváme směrem místních zahrad, cestou se setkáváme s párem medvědů, které je nám ale zakázáno pohladit a podat jim přátelsky ruku. Při přechodu přes hradby je bezvadný výhled na Vltavu a tak povzbuzujeme projíždějící loďkaře, aby se nebáli a projeli zdejším Vltavským vodopádem. V zámeckých zahradách se kocháme úhledně Obr. 4 Odpolední hygiena v zámeckém parku střižených živých plotů, kašny a cesty směřující k velice známému otáčivému hledišti, které překonáváme a na jemně skrytém trávníku sundaváme batoh, abychom vdechli trošku čistého českokrumlovskozámeckého zahradního vzduchu. Ovšem neleníme a z nezvyklého slunečného počasí se nám začínají zatemňovat mozky a tak zahajujeme kolektivní čištění zubů (obr.4). Prošlí turisti se sice plácají na čelo, ale jejich odhánění komárů nás z míry nevyvede. Balíme a odcházíme v době, kdy se mezi nás tajně, jako pravý estébák, vmísil pochybný houbař. Nabíráme směr z Krumlova ven. Na jednom místním nádvoříčku, využíváme Trubadixovo odběhnutí na WC a zaplňujeme chvilku karetní hrou „píchy, píchy“ (obr.5). Na pobavené, na čelo ťukající obličeje nedbáme a zvesela se snažíme při čekání bavit. Po několika hrách balíme karty a konečně razíme za stálého prozpěvování sprostonárodních písní místním podhradím směrem z města. Obr. 5 Příjemné karetní posezení na krumlovském nádvoří Těsně za hranicemi města se však Ježkovi nečekaně trhá i druhý popruh u patnáctiletého batohu a tak při jeho následném drátování ostatní odpočívají. Po pár minutách vyrážíme konečně na další cestu směr sever. Vcházíme na modrou cestu, ač dnešní mapvedoucí Kuba naléhá že jdeme špatně. Následný totálně ošklivě stoupající svah s vypětím sil zdoláváme a přecházíme 1. zónu CHKO v okolí kopce Granátník. Lidově demokratickým hlasováním odmítáme výstup na vrchol Kletě a tak si cestu zkracujeme po cyklistické trase až k sedačkové lanovce, kde sbíháme po stráni na zelenou značku kde si Kubík začíná stěžovat na bolení achilové patky a tak mu Ježek vyndává z lékárničky stahovací obvaz, aby se mu o trošku lépe ťapalo. Ta nás vede přes Holubov ke krásnému Borskému rybníku, kde až na Trubadixe a Martu s díky svlažujeme svá těla v mírně bahnité vodě. Při opalování nás navštěvují kachny divoké a labutě Cestovní deník akce - Přechod ČR „Z jihu na sever“

Strana 3

drze syčící (obr.6), které se přišli napást k místnímu vodnímu krmelci. Po shlédnutí jejich urputných bojů o potravu a osmahnutí našich těl, jdeme dál po zelené na Kluka (kopec). Po dalším nemilém stoupáčku nabíráme červené turistické značení a přes Kozí kámen, Haberský vrch a Švelháka dorážíme propocení k místu zvanému „Svatá trojice“. Zde se odvážlivci rozprchávají do stran hledajíce vhodné místo k přespání. První Vojtovo místečko je záhy opuštěno pro invazi prudce útočících mravenců a tak nás Vojtík vede s Trubadixovým mezitím postaveným stanem, na vedlejší klidnější místo. Nečekaně zde jíme a necháváme odpočinout znavená těla. Místo mravenců se tu na nás začínají slétat útočící roty . Při rozbalování, jídle (obr.7) a přípravě na nocleh, nedbáme vojtova žalostného zpěvu o návštěvě vzdáleného kulturního zařízení pro doplnění nutných životně důležitých vitamínů a dále pokračujeme v ulehání. Dnešní večer se obešel bez dlouhých monologů. Došlá trasa 30 km, součtem 74 km.

Obr. 6

Labutí návštěva na Borském rybníku

Obr. 7

Cestovní deník akce - Přechod ČR „Z jihu na sever“

Vojta se Zuzankou při své siestě

Strana 4

4.7.2005 - pondělí Ranní rozbřesk vstávající sedmé hodiny na sebe nedal dlouho čekat a my se do dalšího dne probouzeli poprvé pod širým nebem, až na Martu a Trubadixe, kteří využili možnosti stanu. Balení se nám protáhlo, ale i tak plni očekávání z nového krásného dne, vyrážíme směr sever. Nadále jsme se drželi červené turistky, ale asi po 3 km po meditaci nad mapou a vyhlídkou zkrácení cesty se vrháme polem nepolem, lesem nelesem, přibližným směrem na vísku Lipanovice a odtud dále po silnici na Chvalovice a následné Lužice, kde jsme zabrali stín u jednoho z domů. Sluníčko dosti žhnulo a tak začínala poptávka po krásném, čistém a ochlazujícím rybníčku s brčálově čistou vodou. Do Netolic se pokoušíme přijít po imaginární modré, která začínala být očividně rušena, neboť po celé době byla jen jedna značka a dle její neviditelnosti již několik let neopečovávaná. Zanedlouho jsme začínali tušit, proč tudy pečovatelky značek nechodí. Cesta připomínala prodírání se vietnamskými bažinami, kde na nás za každým rákosím a louží mohl vyskočit skrytý Jožin z bažin. S mírně promáčenýma nohama docházíme do Netolic (obr.10) na náměstí. Tam trávíme asi dvě hodiny, protože čekáme na doručení zásob pekárenských výrobků. Při odchodu se Vojta seznamuje s osamoceným trempíkem vegetariánem, který nám dělá společnost až k zámku Kratochvíl, kde ještě Vojtu stačí obdarovat několika pohlednicemi o ekologii. Osamoceni, poté křižujeme cestu zděšeným Obr. 8 Při jedné z přestávek odpočinkových krůtám, které si začínají dovolovat, až když jsou nám v zádech. K hledanému rybníku se snažíme dostat nejdříve přes zmíněný zámek, ale nějací řemeslníci nás vykazují ven z jeho zahrad se slovy, že v zámku voda je, ale z velké části kontaminovaná. Nakonec přeci jen nacházíme rybník přiléhavě zvaný Kratochvílský a snadný přístup k němu.Po chvíli se již smáčíme v jeho chladivé náruči. Objevení provazové houpačky se neobejde bez využití a následného Kubova úrazy, jenž si při neodborné manipulaci s bahnitým břehem natrhává chodidlo. Následuje vyblbnutí, sušení, lovení Vojtových slipů z rybníku, ošetřování raněných míst, balení a odchod po modré nezvykle severním směrem. Kolem sadů (obr.8) a luk jdeme přes Krtely Obr. 9 Cesty dlouhé, mílemi protkané ... odkud na nás z dalekého obzoru vykukují známé chladící věže jihočeské jaderné elektrárny Temelín. Nasáváme z plna hrdla jadernou atmosféru a raketovým pohonem se dostáváme, až k rozcestníku u kopečku Lomec. Tam, nechtěje obchá zet všude přítomné sady, vyrážíme skrze porosty po polňačce k obci Záhorčí. V této chvíli máme již dnešní cesty plně v chrupu (obr.9), míjíme ještě památník Petra Chelčického a plantáže červeného rybízu. Ve Vodňanech procházíme ulice již silně znaveni a snažíme se držet po žluté, kde máme plány najít nocleh. U starého dobrodince doplňujeme tekutiny a o kus dál je nám sděleno, že po dvou kilometrech naším směrem je milá hospůdka s Platanem. Z posledních sil dorážíme podél Cestovní deník akce - Přechod ČR „Z jihu na sever“

Strana 5

Blanice ke klenutému mostu ústící k restauračnímu zařízení. Nejprve si začínáme rozbalovat u podmostí a koukáme kde rozděláme první jihoseverní oheň. Vojta se srdnatě ptá hostinské o využití ohně za hospodou. Vstup na spáleniště a jeho využití je nám povolen s podmínkou útraty nějakých kaček v její živnosti. Se samozřejmými díky souhlasíme. Přesouváme se tedy s polorozbalenými věcmi a několika otýpkami chrastí k ohništi. Na ohni připravujeme převážně polévky, které doplňujeme rezavými a i žlutými tekutinami přinesenými od blízké pípy. S večeří začínáme probírat vzpomínky z mládí, převážně z Litoměřicko - Kamenické historie. V pozdějších hodinách uleháme u blízkých břízek a za okounění vezdejších zvědavců usínáme spravedlivým spánkem. Upajdáno 35 km, úhrnem 109 kilometříků.

Obr. 10

Netolický rybníček s kostelíkem v zátiší


Strana 6

5.7.2005 - úterý Dnešní krásný úterní den nás uvítal z čistajasna již v brzkých hodinách, kolem čtvrté hodiny noční, jemným mrholením do našeho ležení. Uchýlili jsme se proto do podmostí přemostění toku. Za nočního temna se jakžtakž choulíme ve stísněném prostoru. Při občasných průtržích začíná býti dosti kosa, takže v přerušovaném umrzajícím polospánku se po osmé hodině pomaličku probíráme a snažíme se společensky komunikovat. Kubik zjišťuje, že jeho spacák poněkud navlhnul, když ho při jednom záchvatu střízlivosti vyhodil na déšť. Po sáhodlouhé snídani a operaci chodidel (obr.11) následuje debata, kamže to v tom psím počasí dojdeme. Na konec se v neustálém chladném počasí balíme a v zabaleném stavu se vrháme v deštivé chřtány nebes (obr.12). Až na kamenickou trojku, která nemá žádné vodní ochrany se nám jde relativně slušně. Přesto je snaha dorazit do Písku po několika stech promočených krocích zavržena a tak se schováváme v zmáčeném šatstvu Obr. 11 Kubík v intimní situaci v nejbližším zemědělském stavení s několika budovami, kde z jedné se linou kraví zvuky. První kraví domov nás však uvítal propadlou a promáčenou střechou, kravími bobky velikosti lívance a všudy přítomným smradem. Vojta, Ježek a Kuba se chrabře vrhli v déšť, aby naš li vedle slepičárny,, trošku solidnější prasečárnu. Po chvíli zkoumání se snažíme zadělat vysklená a protahující okna čím se dá. Profesionálně sestavujeme také umělecký stolek (obr.13), pro několik společenských karetních her.Po pár hodinách deště se tu již zabydlujeme a cítíme se jako doma. Po nespočítaněkrátém vykouknutí z okna jsme s trochou nedůvěry nakonec uvěřili, že přestalo pršet. Po sbalení a dojezení stravy směřovali další kroky po mokré silnici do Chvaletic a z ní oblíbenou vysokou a vysoce mokrou trávu skrz Obr. 12 Nic nás nezastaví, ani mráz, ani déšť pole-nepole do Bučovic. Nadále do Heřmaň a po červené na Písek. Po cestě jsme začali poohlížet se po noclehu, nejlépe suchém a teplém. Po hájovně kde moc neporadili , nacházíme turistickou stříšku v podobě vyrostlé muchomůrky či jiného plevele. Tady se dvě dvojice rozebíhají do dvou stran najít solidnější schovku. Třetí dvojice mezitím hlídá batohy. Po obhlídnutí revíru, našel Vojta se Štrůdlem opuštěný komunistický výcvikový bejvák uprostřed lesa, kde jsme se naštosovali do jakéhosi výklenku z jednoho boku budovy. Po střídmé večeři jsme se bez větších řečí podlomili Obr. 13 Vždy s úsměvem (i v prasečárně:-) do bezesné noci.

Proťapáno 14 km, to je dnes již 123km. Cestovní deník akce - Přechod ČR „Z jihu na sever“

Strana 7

6.7.2005 - středa V dnešním dni, nemůže být ani řečeno o krásném ranním probuzení, neboť celou noc nás pronásledovala totální sibiřská kosa. Povel k vstávání dal pro změnu místo Štrůdla Ježek, který kvůli nepřítomnosti spacáku a jasné zimě raději pobíhal venku, aby se zahřál chůzí. Ač se nikomu viditelně nechtělo ze spacáku do zimy, nakonec jsme si při vysvitlém sluníčku vyčistili kolektivně zuby. Na to následovalo jako každý den balení a protože dnes trojice borců odjíždí do domovů propůjčil Štrůdl Ježkovi batoh, jako náhradu za jeho deformovaný, Vojta mu půjčil spacák, aby se měl konečně čím přikrýt a Kubík vrátil stahovací obvaz nasycený kotníkovým potem. Nu a potom již počal odchod do Písku. Cestou jsme si kolektivně prozpěvovali sprostěnárodní písničky, pochodovali za pochodové písně „klobouk a hůl a chleba a sůl a Árízóna ....“. V Písku jsme navštívili stromůkácející Lidl k dokoupení životně důležitých potravin. Následovalo loučení s polovinou naší výpravy, jmenovitě Vojta se Zuzankou, Kuba a Štrůdl. Následuje pár posledních skupinových fotek u Otavy (obr.14) a srdce rvoucí loučení a zbytek výpravy, jmenovitě Marta, Ježek a Trubadix mohli pokračovat do centra Písku, kde se chvilku stavili na náměstíčku pro dřevěnou turistickou známku, krásný pohled a studený kornout zmrzliny. Na to jsme se začínali prodírat uličkami města směrem stále stejným Obr. 14 Znavená skupinka u Otavy podél Otavy po pěšocyklistické stezce až k přemostění jmenované říčky, kde následujeme červenou značku zvanou „ Sedláčkova cesta“ kopírující tok. Cesta byla takřka ideální až na to, že se vinula téměř neprůchodnou junglí, kde se horko těžko překonávali zátarasy přírodou stvořené. Proto není divu, že při odpočinku, před jakou si osadou „Jistec“, jsme na sobě našli součtem asi 20 klíšťat, některých již značně zahryzlých. Po odoperování těchto nevítaných parazitů jdeme nadále dále po červené do Nové Vráže, kde po zažádání o čistou pitnou vodu v místní hospůdce, jsme měli být ochuzeni o osmnáct korun českých na litr této tekutiny. S díky odmítáme a nabíráme o kus dál u hodných lidí vodu, která je sice prý trochu více nasycená železem, ale i tak pitná. Další kroky vedou po červené přes chráněné území „V Obouch“ k místu nazvaném „V Obouch“, kde se stéká Skalice a Lomnice před stokem Lomnice do Otavy. Za blízkým dětským táborem se napojujeme na styk zelené a žluté, avšak po jejich krátkém následování se odpojujeme na neznačenou lesní cestu na které již hledáme místo k noclehu. Nalézáme ho před myslivnou Chráštice mezi borovými kmeny. Páč nás již není šest nemusíme hledat útočiště velikosti stadionu a tak Marta a Ježek nabíjejí rozhodnutí postavit Marty tropiko od stanu, jenž prý čítá místa pro 4 osoby. Při rozbalování je však zjištěna maličká závada. Jedná se o absenci originálních prutů, nebo-li tyček potřebných pro podporu onoho zmíněného obydlí. Po pár minutách rozmýšlení a promýšlení dalších plánů se Ježek chápe sekerky a za přispění Marty sestavuje vysoce uměleckou a vysoce oceňovanou kozu, nebo spíše atrapu konstrukce přes níž je přehozeno tropiko od stanu. Kvalitní stavbu naštěstí začíná halit přicházející šero a tudíž případné zjištění možných deformací se stává nepozorovatelné. Po malém zabydlení se celá trojice bojovníků ubydluje u Trubadixem mezitím rozdělaného ohně. Těstoviny s rajskou polévkou, jsou vítanou kuchařskou změnou. Při jídle Marta zjišťuje že je hrdou matkou jednoho nezbedného synka - Ježka. Není překážkou na tom že je o 4,5 roku starší než maminka. Oba jsou radostí bez sebe že se konečně po tolika letech našli, ale nadchází večer a s ním i noční spánek Dobrou noc. Našlapáno 28 km, tedy 151 km celkově. Cestovní deník akce - Přechod ČR „Z jihu na sever“

Strana 8

7.7.2005 - čtvrtek Po mobilovém budíčku s radostí zjišťujeme, že naše stavba je nám stále nad hlavou a tudíž, že svou funkci vydržela a jako bonus si dáváme krátký spací přídavek. Nakonec nám ale nezbude, než se přeci jen sbalit a vyrazit na další pouť. Ve Varvažově v místním konzumu doplňujeme zásoby a na to putujeme po silnici na Nevězice. Tam zjišťujeme jak je život na vesnici krásný, když každodenně sedíme na návsi na lavičce a očekáváme příjezd pošťačky. Červená turistka nás žene dál podél břehu Orlíku přes Maršálskou alej chráněnou státem, až na zámek Orlík. Tam kupodivu netvoříme žádnou větší ostudu a po pauze odlétáme na další pouť. Ježek žene své ubohé spolucestující zkratkou o 3 km delší, ale nakonec se přeci jen dostáváme na zelenou trasu značenou jako E10 – čili Evropskou dálkovou cestu Baltské moře - Obr. 15 Skaut Trubadix Středozemní moře, jenž je v Čechách značena od Varnsdorfu, přes Prahu, až do nám již známé Studánky na Jihu Čech. Však pokud nás čeká v Evropě to, co na té cestě, pomáhej nám pán Bůh. Cesta je značená stylem indiánských vyzvědačů (obr.15), kteří hbitým okem přehlédnou rozsáhlé území a leoperdím pšoukem toto území překlenou. Takže se není co divit, když jsme se najednou ocitli uprostřed lesa kde z ničeho nic naše pátrací stezka skončila. Však my jsme nelenili a bystře se zorientovali a již jsme znovu stáli na Evropské dálkové trase Baltské moře - Středozemní moře (ve skutečnosti jsme se pěkně prodrali pralesem smíšeným s ostružiním). Pak nás ještě v osadě Obr. 16 StarTrek - návrat vesmírné lodi Pukňov uvítal krásný elektrický ohradník vinoucí se ve dvojitém zástupu skrz celou cestu. Již jsem si mysleli že naše kroky jsou zatraceny. když tu se tam náhle objevila kouzelná babička a poradila, jak tuto kraví cestu křížící Evropskou dálkovou trasu překonat a vydat se na další pouť. Po objevení mračna nad obzorem (obr.16), jsme se zašoupli do knajpy U Trautenberka kde jsme dali skleničky pití a dvě kola stolního fotbálku Ježek vs. Marta & Trubadix. Při neustálém okounění po lokále Marta uzřela místního štamgasta, jak v neutuchajícím tichu mlátí plácačkou na mouchy zdejší líné mouchy. V tom dostala výborný nápad jak oslavit polovinu trasy a 200 km k tomu. Pořídíme si plácačky antimušky. Ihned to byl uznán jako úžasný a originální nápad a s tím také vstáváme a vyrážíme dál. Za vískou Kamenná, několik stovek metrů za ní, Obr. 17 Společná póza Marty a doutníku jsme uzřeli krásný rybníček v rozestavení (obr.17). Jali jsme se záhy stavět oba stany, neboť Trubadix nechtěl trávit noc za možných přítomných hmyzích návštěvníků. Po návštěvě dvojice roztomilých důchodců a po gulášové polévce s těstovinami jsme ulehli do spacáku a oddali se chrápání. Nachozeno 29 km, dohromady 180 km. Cestovní deník akce - Přechod ČR „Z jihu na sever“

Strana 9

8.7. 2005 - pátek Již v nočních hodinách se na nás otevřeli chřtány nebeského svatého Petra, aby nás trvale zavlažoval svými krůpějemi slzavého vodopádu. Kapky vody bubnovali na stěnu stanu velice dlouho a tak vydatně, že Marty stan nebo spíš tropiko začalo mírně protékat. V očekávání konce pršotu někteří spali, jiní mobilovali, další si hráli piškvorky a tak podobně. V nudném ťukotu deště začali Marta a Ježek rozeznávat divné hvízdání jakých si zvláštních stvoření. Po krátké době nalezli pod Marty batohem několik roztomilých mladých a ještě slepých myšek. Ihned se staly objektem Ježkova fotoaparátu. Po desítkách fotek jsme je nakonec nechali žít a zakryli ponchem. Nakonec jako vše jednou skončí, tak i nebeský Péťa uznal, že je načase ustoupit a dát prostor svému bratrovi Slunečníkovi. To začal i nás čas na sbalení ležení. Přitom jsme zjistili, že i máma myš (obr.18) Obr. 18 Mamamyš starostlivá (iredus mamus) nelenila a přenesla již několik svých potomků do nově vyhrabané nory. Protože ještě sbírala dvě malá holoubata, pozorovali jsme ještě jak je stará chytla za flígr a v zubech je odnesla do výše zmíněné škvíry. Po odnesení posledního kuřete se odnášíme i my, po zelené na Smololaty, až do Horní Lištic. Již někde v těchto místech začíná Trubadix oznamovat, že se mu tento způsob léta jaksi nelíbí a že nás zřejmě opustí. Jeho děravá sandál a v ní utvořený puchýř, není prý do tohoto světa pochodu ta správná volba. Z Horních Lištic jsme to štrádovali po jedné z modrých na Jelence. Ovšem cesta nebyla obyčejnou, byla začarovanou, neboť při procházení jedné z místních luk jsme uzřeli Krakonošovu zahrádku, na které se smály hromady obrovských lesních jahod (obr.19). Neváhali jsme ani minutky a začala se pást jak stádo tuleňů. Po vyplenění okolí následovala cesta do Višňové a Obr. 19 Jahody lesní (Fragaria sylvestris) osádka Chaloupky za níž v již pokročilé době, vida posed (obr.20), jali jsme se ho ve spánkovém mínění využít k přenocování. Však jak se říká „nekupuj zajíce v pytli“ i tak nenocujte na posedu ve třech lidech, zvlášť máte-li velké batohy a obzvláště je-li místa maximálně pro jednoho myslivce a věrnou mu kulovnici. Nemaje síly ni odhodlání hledati jiný nocleh, seděli jsme na lavici, nohy vklenuty mezi těsně vpasované batohy a snažili se vmísit mezi noční sny. Nejde to snadno. Po vyzkoušení nepočítatelně možných i nemožných poloh nakonec přeci jen usínáme.......... Na deset či méně minut, neboť usídlil li se někdo celkem přijatelně a usnul, Obr. 20 Posed nespavý (sed hypno utrum) druhý s již přeleženým či protlačeným čímkoliv kdekoliv, začal hledat jinou, jemu vhodnou a lépe stravitelnou polohu. Musel tím zákonitě vzbudit již vhodně umístěného spolunocležníka, jenž již sladce spinkal. Kolem druhé noční náhle povolují dvířka posedu, Ježek s Trubadixem se chopili opravy. Úspěšně je průběžně opravují až do časného rána. Dnes 21 km, od počátku 201 km. Cestovní deník akce - Přechod ČR „Z jihu na sever“

Strana 10

9.7.2005 - sobota Tato nespánková terapie vydržela asi do páté ranní, kdy odhodláni přerušit naše královské ležení, vylézáme značně uzýváni z vyvýšeného ležení a uleháme po probrodění travou v nejbližší místa na turistické cestě, kde házíme celtu, karimatku a spacák a doháníme promarněný čas. Kolem deváté hodiny po půlnoci, nakonec jako vždy vstáváme, balíme a vyrážíme v nové ústrety po proleželé modré na Skalici, za níž po červené brodíme značenou stezkou (obr.21) ke Strži u Staré Huti, kde se nalézá Památník Karla Čapka. Okoukáváme místa kde žil Kája Čapků, se svou rodinou (obr.22). Pak již jen štrádujeme dál do Dobříše, kde snaha sehnat plácačky antimušky pro oslavu poloviny trati vychází vniveč, neb je pokročilá doba víkendová a aktuální obchody mají volno. Se slzami na očích ještě kupujeme zásoby a již nás záhy opouští Trubadix jehož nohy již vypověděli službu a dále mu odmítají Obr. 21 Vytrvalci v trojici na mezi lesní oddat se radovánkám naší vypečené akce. Jak je již vidno ocitají se Ježek a Marta sami uprostřed Republiky České. Duo však netrvá věčně neboť k místnímu nádraží směřuje železný oř s novým dívčím sesterským duem, Králíček a Jerry (obr.23) z Ústí nad Labem. Po radostném přivítání směřují další naše kroky severní silničkou, která se však line necelý půl kilometr na západ od modré, po níž jsme měli správně jít. Před nápravou a napojením se na ní, usedáme a při krátké pauze Jerry zjišťuje, že již na jejích tlapkách vyrazili po jednom kilometru cesty, první dva přítulné puchýře. Odhodila tudíž své speciální pohorky a vyměnila za tenisky. Mezitím pojídáme přivezevší třešně a nabíráme směr Kytín. Po cca 1,5 km se uvrtáváme v lese a dáme se do rozdělávání ohně a stavby stanu. Neb nesehnali jsme-li plánované plácačky pro oslavení poloviny trati, Obr. 23 Jerry usměvavá Obr. 22 U Čapků na dvorku dáváme si přiťuknutím speciální rohlíky pomazané speciálním nugátem. Po velkolepých oslavách uleháme pod širák přičemž po dolehnutí zjišťujeme, že začíná jak si znovu padat z nebes voda. Choulíme se tedy do stanu a pasujeme se ve spravedlivý spánek. Popojíto 29 km, od Vyššího Brodu 230 km.


Strana 11

10.7.2005 - neděle Dnes následuje opět ráno, buzení, jídlo, balení a odchod. Momentálně to bylo nadále po známé trase E10. Nejdříve po červené a od rozcestí U Červeného kříže po žluté, opět neznačené. Za Halouny, kde vycházíme z lesa, se rozhlížíme zda nevykoukne na nás očekávaný Karlštejn. Nekouká a nekouká. I když to ráno vypadalo na krásný sluneční den, začínají se pomaloučku polehoučku srážet mračna. Před přechodem Berounky mírně zmatkujeme, kudy jen se dát dál. Po krátkém bloumání zjišťujeme, že onen toužený přechod je přístupný po podjití železostaničního podchodu. Na lávce se kocháme dvěma rybáři na vratké a možná i děravé bárce (obr.24) a skupinou kachen brouzdajících u břehu. Na Karlštejn je po žluté cesta dlouhá jenž stále neutíká a zdá se, jakobychom vzali jiný nesprávný směr. Ale v tom z čistajasna vykoukla na nás na posledním kopci jeho střecha. Po vyfuněném kopci ještě dáváme u křížku pauzu a již sbíháme mezi davy lidí proudící uličkou vinoucí se ke hradu Karla IV. Ponejprv vyrážíme směrem dolů k muzeu betlémů, kde se necháváme unášet různorodostí ztvárnění i vůní z perníkových variant. Po shlédnutí desítek betlémů sestupujeme do sklepení, kde učicháváme historii zdejších vín a okoukáváme i strašidelnou bílou paní. Nakonec vstupujeme na půdu, kde se ze tmy vynořuje královský betlém. Paní z pokladny nám zapíná pohybující se Obr. 24 Staří rybáři na loďce vratké městečko a nahraná slova pojednávající převážně o historii Karlštejna a historii českého státu. Uchvácená děvčata ještě nakupují rozličné pohledy a již putujeme směrem nahoru, na hradní nádvoří Dlouho zabíráme dvě lavičky a vychutnáváme božího daru s paštikou. Po jídle neleníme a vrháme se v prostřed nádvoří, kde se oddáváme radovánkám karetní hry „ píchy, píchy“. Unuděné obličeje přihlížejících střídá údiv i pobavení, zvláště neznámých cizinců, kteří si nás fotí pro zdokumentování degenerovanosti českého národa. Po uzření mračného nebe se, ale rychle balíme a záhy se na naše nebohá těla snáší vodní háv. Prcháme v blízké podloubí, kde v mírné tlačenici nandaváme poncha a snažíme se popojíti dále na sever. Však svatý Petr také nelení a zalévá nás další průtrží vodní masy. Zašíváme se tedy do jedné z přikrytých verand patřící k restauraci. Zde v čekání konce deště si děvčata objednávají čaj a Ježek pivko. Při krátké deštivé přestávce platíme a chceme odejít. Však nová průtrž, nám to nedovoluje a ač již zaplativší dáváme si hranoly s tatarkou, kterou nakonec také platíme a vydáváme se za občasného deště směrem k malé Americe u níž hodláme přespat. Cesta vedla broděním bahnité lázně a tak je o zábavu postaráno. Po kratičké podívané na lom Malá Amerika jal se Ježek zavést děvčata, na jemu známé místo k přenocování. Když jsme však slezli do jedné z mnohočetných jam po značně příkré a bahnem velice namazané imaginární cestičce a prodrali se křovinatým porostem ke kýženému místu, ihned jsme při pohledu na mokrou zem pod spacím převisem uhodli, že zde pšenka nepokvete a že zde se opravdu spát nedá. Tož museli jsme se znovu vydrápati po totálně klouzavé stěně znovu na cestu, přičemž nikdo nezůstal bez bahnité poskvrny. Ježek se ještě snaží obhlédnout jiná místa, zda ona nejsou vhodná k přespání, ale kde nic tu nic. Nyní nám nezbývalo nic jiného, než se vydat dál hledat jiné teplé a suché místečko. Protože jsme ale byli daleko od značené cesty, museli jsme se vydat přímo na západ kde bychom měli narazit na červenou. Po chvílích urputných bojů hledání cest a klesání nalézáme místečko vhodné k postavení stanu. Všichni po krátkém oddechu, hledáme vhodný dřevěný materiál pro stan a jeho uvedení do provozuschopného stavu. Při okukování okolí zjišťujeme, že se nalézáme na červené u Kubrychtovy boudy. Znovu velice unaveni uleháme v stan těšíc se v další krásný den Odchozeno 16 km, doposud nachozeno 246 km. Cestovní deník akce - Přechod ČR „Z jihu na sever“

Strana 12

11.7.2005 - pondělí Vykouknuvše z otevřených a ospalých oček - vida nový den, začaly pomaličku přípravy na další pouť k severu. Preparace utrmácených nohou, snídaně v trávě, dlouhé balení a už jsme si to hasili po červené přes krásné Bubovické vodopády a značně zdevastované lávky na osadu Babová a nadále po modré do Loděnice. Tam nás již dle včerejších ohlasů opouští, s ošklivými puchýřemi obdarovaná, Jerry. Samozřejmě nechybí kolektivní fotka (obr.25), tentokrát na kolejích. Naše zbylá trojice se lopotí směrem, kde očekáváme náměstí, ve snaze doplnit znovu stravovací zásoby. U jedné rušné křižovatky objevuje obchod s potravinovými i s domácími potřebami. Včetně koupě jídla, nalézáme zde konečně i ony vytoužené plácačky antimušky a přidáváme si jako bonus bublifuky. S radostí nám vrozenou vydáváme se hledat náměstí, abychom vyzkoušeli jak velkou ostudu si můžeme udělat. Jenže po projití zbytku vesnice zjišťujeme, že je zde jaká si absence viditelné návsi. Se zmatkem v očích se tedy dáváme v nástrahy další cesty po červené, kterou nám však znepříjemňuje závlaha z nebes. Oblékáme tedy rychle poncha, ale celkově Obr. 25 Tři děvčata a chlapec na kolejích marně. Nekryté nohy dostávají pršovodní zásahy. V došlích Nenačovicích odhazujeme nejdříve batohy do bus zastávky a následně do objevené knajpy. Objednávka samozřejmě s sebou nese obvyklé čaje a pivko. Ježek se chápe deníku a tužky, aby doplnil několik změškaných dní. Děvčata mezitím probírají střídmí jídelníček v přemýšlení strávit nějaké to teplé sousto. Dáváme tedy klobásku s křenem, těstoviny a kuřecí rizoto. Obohaceni teplým žaludkem a s tipem, že z viditelného mračna nezaprší, vyrážíme v další nástrahy. Počasí na nás však nedbá a po několika pár stovek metrů na nás padá totální vodní masa. Nahozená poncha stále nezahalují celá těla a tak nožky znovu čeká závlaha (obr.26). Poohlížíme se po nějakém tom přístřeší, ale i stromy jsou daleko a viditelné chaty za plotem nemají žádné zastřešené verandy. Pokračujeme tedy nadále po červené cestě pod dohledem nebeské kropící konve (obr.27). Cestu nám znepříjemňují tvořící se bahnité kaluže a prodírání se úzkou cestou obtěžkanou kopřivami, šípkem a jiným neidentifikovatelným porostem. Po několika kilometrech v těchto svízelných podmínkách nechává známky na našich nohou, které se začínají obalovat přiléhavým bahýnkem a nasakovat všude přítomnou vodu. Navíc nohy začínají žádat přestávky, která však není pro nepřítomnost suchého místa možná. Po zeptání se na možnost přenocování v jedné osamocené chatě, na nás milá dáma vyjeveně kouká a sděluje, že zde v žádném případě a jak jen jsme si to mohli dovolit myslet že ano. S díky se loučíme a jdeme na další pouť od Markova - Bočkova Mlýnu již po modré rovnou do Unhoště. I když se po cestě ohlížíme všemi směry nikde není žádného moudrého místa k nocování. Naštěstí přestává pršet a mračna se rozestupují. S upajdanými nožkami vstupujeme do Unhoště. Nalézáme přístřeší pod rušným průchodem u nákupního domu. Zjišťujeme, že zde se těžko vyspíme a tak Ježek začíná obletovat všemožná zákoutí kolem a nalézá více zastrčený vchod do zdravotního střediska se specializací gynekologie a pomoci těhotných žen. Částečně zde rozbalujeme a svačíme nebo spíše večeříme. Únava po nějaké době opadává a se stálým úsměvem, který nás zdobí nejen tento den, bereme v ruce nově koupené bublifuky a plácačky na mouchy a za bublifikování a mávání plácačkami se proháníme poblíž rušnější autobusové zastávky (obr.28). Zmatené a ťukající kolemjdoucí s chápavostí ignorujeme a necháváme se unášet bublajícím radovánkám. Padá šero a my se začínáme vážně rozmýšlet nad nocí. Po zamýšlení usuzujeme, že tady by jsme se moc nevyspali a že bude lepší znovu se poohlédnout po lepším místě. Dumání nad mapou nám vybírá Unhošťské nádraží vzdálené asi 2 km severněji. Vycházíme tedy jejím směrem po Cestovní deník akce - Přechod ČR „Z jihu na sever“

Strana 13

odstavné silnici na jejímž konci nám cestu křižuje dálniční podjezd. Návrh na krytý nocleh v jeho útrobách je přijat. Zjišťujeme, že až na hluk projíždějících aut a slabého i když stálého průvanu, je zde alespoň sucho, rovná zem a široká střecha nad hlavou tudíž nemožnost zmoknutí. Po namazání nohou vhodnou mastí na znavené svaly a jídle uleháme ve spacáky. Po tomto dni nechť je děvčatům provolána všechna čest, že to přežili. Přesun o 25 km, celkové číslo činí 271 km.

Obr. 26

Mokro v botách, úsměv na duši

Obr. 27

Obr. 28

Krátké zamyšlení nad suchem

Olympijská disciplína „bubliplác“


Strana 14

12.7.2005 - úterý Probouzející uši zasléchají zvuky aut a uvědomují si, že ulehli na místo, kde si jen malé procento lidí ustlalo (obr.29). Ošetřování nohou, hlavně Marty puchýřů a odchod na sebe nedává dlouho čekat. Vydáváme se silnicí na níž zjišťujeme že nám bude na několik dalších dní věrnou společnicí v naší cestě k severu. Překonáváme Dolany a Hřebač po nichž nadcházejí známé Lidice, které nenecháváme bez povšimnutí. Obdivujeme pěstovaný a udržovaný Růžový sad a také Památník obětem (obr.30). Následuje kratičká pauza po níž trajdáme směrem ke zřícenině na Okoř. Cestou Marta zjišťuje, že je šťastně vdaná za jednoho z členů začínající expedice Štrůdla. Ježek má tedy i nového adoptivního tatínka. Při vstupu do Okoře se odhodláváme k vřelejší prohlídce tohoto stavení. Při očekávání začátku prohlídky si Ježek ještě zavzpomínává na školní léta, když si ho s děsem v očích všímá bývalá učitelka češtiny. Děvčata mezitím okouzlují jinou blízkou přísedící, když při probírání kam dnes ještě dorazíme, Marta praví okřídlenou a nám známou větu „Pudem dokud nepadnem“. Zmíněná zděšená paní dodává, že se potom budou děvčata týden léčit. S úsměvem odpovídáme, že nikoliv, že máme na expedici jen silné a schopné ženy. Prohlídkou Okoře (obr.31) zjišťujeme, že Obr. 29 Příjemné poleženíčko v podmostí z několika místností je asi nejzachovalejší starověký záchod do něhož nejen Králíček nakukuje. Exkurze do minulosti se nám líbí už pro humornou paní průvodkyni s humornými prupovídkami. Odchodem ze zříceniny se na dlouhou dobu napojujeme na červenou značku co nás bude provázet až do Roudnice nad Labem, samozřejmě že se jedná o naší známou E10. Kousek za Okořem sedáme u vodní pumpy u které hodláme uvolnit trošku vody do našich láhví a však zadrženi jsme při pohledu na páku manuální k níž je přidán zámek a tudíž je celý mechanismus jaksi nepoužitelný. S díky neznámému dobrodinci odcházíme ku Kralupům nad Vltavou, kam si to šupajdíme (obr.32) neustále podél kolejí. Při chůzi nám také kříží cestu železniční přejezdy u jednohož se setkáváme i s projíždějícím vlakem. Chápeme se plácaček a neleníme mávat. Protože je strojvůdcům dlouhá chvíle a tedy nelení a pozdrav opětují. Jinak je to Obr. 30 Památník obětem Lidic s jedním přihlížejícím klučinou, který po shlédnutí naší exhibice poklepává si v čelo pravděpodobně odháněje si mouchy, ujišťujeme se že není ještě vyspělí, když nepoužije místo nemotorné ruky také plácačku. Se čtrnácti kilometry od Okoře vstupuje konečně do Kralup. Na začátku nám cestu totálně přehradilo kontejnérbordel auto, jenž si dalo sraz s jedním z domů. Naštěstí neštěsté netrvá dlouho a odtažný vůz nám tuto překážku klidí z cesty. I když jsme původně hodlali spát až za městem, usedáme na větším prostranství mezi domy, kde částečně vybalujeme a vyndáváme vařič a ingredience pro přípravu večeře, dnes pro změnu Dobrého hostince. Nadále nechápeme nechápavé pohledy kolem procházejících. Vždyť oni také snad alespoň jednou vařili, není-li to pravda? A my máme opravdu vypečené večeře, zvláště chopí-li se jejich přípravy dívčí duo Králíček s Martou. Ježek při přípravě večeře odbíhá a prohledává blízké okolí, aby našel zakrytý kout ku spaní. Nalézá jedno místečko pravděpodobně v místním parku. S naplněným žaludkem se tedy Cestovní deník akce - Přechod ČR „Z jihu na sever“

Strana 15

přesouváme v nové stanoviště, kde se snažíme opět postavit stan bez originálních tyček. Však při urputném napínání je jaksi moc namáhána pevnost stanové látky a tím je ona část uvedena do takového napětí, až vzniká útvar známý jako díra. Náplast ji v mžiku zahaluje, tak aby v případě deště bylo o protékající místo méně. Nakonec spokojeně usínáme při krásném řevu šíleného ptáka, pravděpodobně páva divokého. Tuten den 29 km, celkem zaokrouhleně přesně 300km.

Obr. 31

Děvčata na zřícenině Okoř vykukují z oken

Obr. 32

Únava po strastiplné cestě


Strana 16

13.7.2005 - středa Ráno zaplňujeme jídlem a čištěním chrupu. Marta opětovným odstřiháváním dalšího metru náplasti pro zahalení svých puchýřů velikosti volského oka. Odchodem z dnešního obydlí (obr.33), jsme se jali hledat nádraží, jenž využil Králíček, aby se dopravila domů. Marta s Ježkem se tudíž opět ocitají sami na této vypečené pochodové expedici. S doplněnými zásobami vydáváme se nadále po červené na Říp. Cesta se líně táhne, částečně podél tratě železného oře. Na část stoupáme do mírného kopce (obr.34) a nabízíme své hlavy slunečnímu žáru, který nás naplňuje nepříjemným a všude přítomným potem. Cesta by dále ubíhala klidně, kdyby nás v lesích kolem Horních Beřkovic nezačal atakovat neznámý, ale za to opravdu silně otravný hmyz, připomínající mravence s křídly. Naštěstí při imitaci útěku jejich síla a počet postupně vymizívá. V Pomoklině asi 4 Obr. 33 V kralupském parku stál malý stan km před Řípem při jedné PANAPI - pauze na pití, nás na kole dohání Šnek, známá to tvář z Litoměřic.jeho společnost nás následovala až na vrchol Řípu, kupodivu na kole neseděl, ale vedl a posléze dokonce do kopce nesl. Po urputném boji v lezení na kopec usedáme na lavičky u Řípské rotundy, kde nás při přípravě večeře opouští kolmo přijetivší Šnek. Marta tu také začíná vymýšlet slova k jihoseverské hymně s nápěvy z různých písniček. S žaludkem nasyceným našimi oblíbenými těstovinami, uléhá s našimi maličkostmi přímo před románsko rotundový vchod (obr.35) a jako správní machři usínáme Dneska 24 km, tj. 324 km společně. Obr. 34

Cesta dál, vedla nás, v lese i v polích

Obr. 35

Románská rotunda na Řípu, náš nocleh


Strana 17

14.7.2005 - čtvrtek Ráno se probouzíme již před sedmou hodinou, abychom stihli co v ten den stihnout máme. Trošku snídáme a balíme u rotundového portálu, odkud za hoďku po probuzení vycházíme posledních 6 km po červené E10 do Roudnice nad Labem, kde nás na náměstí již netrpělivě očekává Štrůdl, jakožto čerstvá opora přechodu. Po přivítání nám navrhuje, abychom dnešní noc strávili v jeho rodinné chaloupce v Horní Vysoké, nacházející se poblíž pahorku zvaný Sedlo. Že mu byl prý svěřen klíč a že jsme samozřejmě vítáni. S vidinou postelí a střechy nad hlavou s radostí souhlasíme. Následně se všichni tři plánovaně vrháme do roudnické cukrárny, kde třemi kopečky zmrzliny oslavujeme třetí stovku prochozených kilometrů. Nechybí ani ťuknutí kornouty a plesknutí plácačkami. Zaslouženou zmrzlinou vychutnáváme námi zmožené nohy. Posilnění a odpočatí vydáváme se nezměněným Obr. 36 Máma táta ruku v ruce jdoucí směrem na sever, kde při cestě přes blízký roudnický most klenoucí se přes Labe se Štrůdl potěšeně dozvídá, že je hrdým otcem a manželem. Neskrývá potěšení a oba nový rodiče se nechápou nejen role manželství, ale i svých rukou (obr.36) a za společného klapotu bot štrádujeme se to všichni po modré do obce Vetchá. Za ní následujeme silnici kolem kostela ve Vrbicích do Vrutic. Za nimi nás čeká příjemné překvapení, neboť pole svlažuje rozstřikovač vodní, jehož gejzír dosahuje až na silnici. Neváháme a necháváme se i my pokropit v krásném slunečním dni a nasáknout svůj šat kapkami vláhy, abychom se plni elánu vydali dál vyprahlou planinou. Nevím zda se nás v dalším momentě zatemňuje vědomí, nebo sluneční paprsky, ale přijímáme Štrůdlův návrh, zkrátit si další cestu na sever po poli, které je samozřejmě v již pokročilé době zrání . Po probrodění se obilím (obr.37) sahajícím nám místy nad pás, ocitáme se u kostelíka v Libínkách, kde sundaváme z ubohých nohou botky a po hrstích vyhazujeme památeční předměty posbírané cestou. Z vyhazovaných klasů by jistě mohla být zaset další lán obilí a nasycena velká část afrických území. Na silnici přes Jištěrpy a Chotiněves do Liběšic nás nepotkává žádná kulturní zajímavost. Promočeni potem, který je nám stálým společníkem nejen při slunečních dnech, usedáme ve zmíněných Liběšicích pod vzrostlou starou vrbu (obr.38). Štrůdl záhy směřuje do konzumu nakoupit nanuky pro rodinku a Ježek do hospody doplnit bezbarvou životodárnou tekutinu. Někdy v těchto chvílích čeká nové rodiče další z šoků, protože zjišťují, že nemají jen jednoho nezbedného synka, ale dalších pět dcer a dva syny. Rodina se nám rozrůstá na 8 potomků a vzápětí při zjištění že jedna z dcer má již dvě dcery, také další dva prapotomky. Pokud počítáme další tři partnery třech potomků, ocitáme se v 15- ti členné rodině. S hlavou plnou plánů jak uživit rodinu se se Štrůdlem vydáváme na dnešních posledních pár kilometrů přes Trnobrany a Srdov do výše zmíněné Horní Vysoké a tátovi chajdy. Zde se po krátkém rozkoukání cítíme jako doma a tak obsahy batohů létají ven, aby stále navlhlý a již částečně zatuchající šat, se alespoň na noc dostal na čerstvý vzduch a mohl trošičku oschnout případně okorat. Přijíždí také Šnek, který jako včera přijel na kole, aby nám svou přítomností zpříjemnil náladu. Jeho aktivita je korunována informací, že je jedním z děcek Marty a Štrůdla a tudíž bratrem Ježka. I on se chápe své role svědomitě a přítomné nejmenuje již jinak než mami, tati či brácho. Atmosféru si zpříjemňujeme i tvorbou rodokmenu nové rodiny. Její výsledek je však velmi dalekosáhlý než abychom o něm zde mohli nadále polemizovat. Cestovní deník akce - Přechod ČR „Z jihu na sever“

Strana 18

Ještě nás čeká teplá večeře připravená Martou, krátký večerní pokec, odjezd Šneka, odsun do 1. patra a příjemné usínání v měkkých postelích. Napočteno 29 km, sečteno 353 km.

Obr. 37

Obr. 38

Cesta nekonečnou zdá se být

Pod vrbkou v Liběšicích malá pauza byla


Strana 19

15.7.05 - pátek Čerstvě vyhajaní snídáme a záhy vhazujeme své věci zpět do batohů. Chvilka pro okupaci puchýřů (Marty) a již se touláme v další kroky od dnešního přístřešku (obr.39). Už při napojení na silniční komunikaci se setkáváme s následky provozu, když u krajnice nalézáme otevřenou kočku a stovky pohybujících se červíků živících se na jejím tuhém, ale jistě dobrém mase. Pak již znovu nabíráme každodenní kurz, nemající směr jižní. Za několik kilometrů na nás vykukují verneřické střechy, kde navštěvujeme konzum a na témže náměstíčku házíme PANAJI (pro neznalé - PAuza NA JÍdlo). Pokus Štrůdla sehnat plácačku antimušku selhává a tak alespoň s dvěma plácajdama a ručníkem, coby transparent, máváme na projíždějící auta. Blázni ti řidiči dívající se na nás jak na střelený střeva. Na první odbočce za Verneřicema (obr.40) při malé PANAPI u kraje silnice, na nás najíždí Obr. 39 Srub rodu Štrůdlů uspával nás ztěžka zatáčející autobus. Štrůdl jen taktak uniká následným následkům. S placatýma nohama se vzorky buspneu si to mastíme na Merboltice kde již v počátcích vísky, asi po třech kilometrech zjišťujeme, že je jaksi více než více roztahaná jak mnohaset článková tasemnice. Na konci této nekončící tasemnice... pardon... vesnice nabíráme vodu vytékající z hadice táhnoucí se kamsi do ztracena. Voda ale vypadá stravitelně, tak se nebojíme ji použít jako pitivo. U Ploučnice nechtějíce obcházet Dubový vrch zacházkou přes Žandov, si plánujeme zkrátit si cestu přes kraviště (obr.41) směrem přímým na Velkou Bukovinu. Však před odbočením ze silnice si všímáme cedule s označením kraje Libereckého, okresu Českolipského, není sice naším směrem, ale neb nám nestačí vkročit jen do třech krajů, zdoláváme asi 50 metrů a 10 dalších za informační ceduli, abychom ty české kraje zaokrouhlili na čtyři. S blahými pocity, že za necelou minutu jsme prošli jeden kraj, se vrháme v ústrety kravinců. Hned po několika desítkách metrů narážíme na krásný bažinec, který zdoláváme gepardím pšoukem, bez větších a znatelných následků. Velká Bukovina nás vítá statným kravínem v kterém by se jistě dobře nocovalo, ale nemaje čas, hlodáme cestu dál. Odtud překonáváme ještě Karlovku a na další křižovatce za ní usedáme ke slavnostní pauze. Pleskot dvou plácaček a radostné skřeky dávají najevo, že se něco zvláštního stalo. Ano. Otevíráme poslední mapu z celého pochodu. Použili jsme již devět map a tato desátá je finálová. Již se vidíme v cíli a věříme, ba přesněji víme, že cíl je nám na dosah a jeho zdolání a tím i očekávané zdárné ukončení akce je takřka jistojisté. Ale i tak na nás ještě čeká nějaký ten nepatrný kilometr. Do České Kamenice to odsud není již tak daleko a tak s klidnější duší vzdálenost rychle překonáváme. V Kamenici se dáváme podél kolejí k nádraží, kde máme sraz s dalším částečným jihoseveřanem, litoměřickým Rejskem, který jako správný buržoust přijel autem. Ještě se na chvilinku odpojuje, aby ukotvil svého čtyřnohého miláčka do bezpečné zóny, kdežto my se mezitím dáváme po zelené kousek za Kamenici, kde nacházíme místo k noclehu a kde nás také Rejsek dobíhá. Konečně si tady můžeme vychutnat do sytosti jeho přítomnost. Následné jídlo a stavba stanu je doprovázena obdivuhodným, takřka neutuchajícím monologem vinoucí se z úst čerstvé posily. K noclehu si vybíráme širák vedle stanu, odkud nás ale hnedka při ulehnutí do spacáku, tak jako už jednou, vyhání znenadála se přihrnuvší dešťové nadělení. Vrháme se tedy do stanu v kterém usínáme za Rejskova monologu. Cestovní deník akce - Přechod ČR „Z jihu na sever“

Strana 20

Dnešní trať měří 31 km, počítáno se součtem 384 km.

Obr. 40

Verneřicko, zem kravích lánů

Obr. 41

Skrze bažiny turu (turůru, turůru ... )


Strana 21

16.7.05 - sobota Ránko nás vítá sraženými mračny a ochlazující sprškou, která naštěstí kolem deváté uvadá, abychom se mohli sbalit a po každoranní činnosti vydat, dnes již konečně ne po silnice, která nás doprovázela dlouhé čtyři dny, po krásných končinách Českého Švýcarska, jakožto takřka čerstvého Národního parku. Po zelené turistce se dostáváme do Jetřichovic, kde se stavíme na limču jako podporu do posledního většího stoupáčku v naší cestě (obr.42). Ten si vychutnáváme už před Mariinou skálou, na kterou se Rejsek s Ježkem vyškrabují, aby se mohli pokochat končinami, kde ještě jako písklata pobíhali na táborech svého junáckého oddílu. Po vykochání nadále stoupáme až k Purkartickému lesu odkud je jen dohozeníkamenem k hospůdce Na Tokáni, kde se nepároví chlapci posilňují pivkem a Rejsek správně buržoustsky přidává ještě hranolky se smažákem. Od Tokáně nás čeká krásných 15km po modré do Brtníků. Cesta se tu klene úsekem, kde vysoce převažuje rovina a její známé nekončící zatáčky, které se neustále vinou jak had stižený křečí. V těchto místech si to neustále hasí ve předu trojice Marta, Štrůdl a Rejsek, kdežto Ježek jako vrchní fotograf neváhá vyfotit desítky fotek (obr. 43 a 44) pro jeden z nejkrásnějších koutů České Republiky. Krásné to zakončování přechodu. PANAVŠE (pauzu na všechno) dáváme až u Hadího pramene (obr.45) kde z vyvěrajícího pramene nabíráme života důležitou čirou tekutinu. Kousek za touto Obr. 42 Vstup do NP České Švýcarsko studánkou procházíme kolem Vlčí desky, která připomíná rok 1640, kdy tu lesník zastřelil dva vlky. Zde se také Štrůdl a Rejsek zapomínají pomodlit k zahnání jejich vlčích problémů. U Bývalé Zadní Doubice chtěje se podívat na památníček obětem pochodu smrti z roku 1945 nalézáme jen informační ceduli s vysvětlením, že zmínění památník byl nedávno zničen neznámými vandaly. Nechť tyto mozkové impotenty doprovází doživotní pomočování a průtočná řídké stolice. Od tohoto místa je to do Brtníků již jen co by granátem dohodil a zbytek českým tankem dojel, proto následující přestávka spočívá v občerstvení U Vyskočilů. Zde si dáváme limonády a i něco teplého k snědku. Ježek s Martou tu také výborným ovocným pohárem oslavují čtyřstovku pochodu. Je to zasloužený a osvěžující dárek k poctě obdivuhodným nohám, které stále ještě slouží a nadále poctivě slouží svým majitelům. Slavnostně naladěni procházíme Obr. 43 Skalnaté jest České Švýcarsko zbytkem Brtníků, abychom někde za nimi našli příjemný plac k přenocování. Po přechodu kolejí se již ocitáme mimo oblast Národního parku, kde chvilku ještě šmejdíme podél silnice, abychom našli to správné místo. To je uzřeno kousek za první křižovatkou na Velký Šenov. Opět zde hledáme klacíky na stavbu speciálního stanu v původní podobě tvaru iglu a v našem pojetí připomínající klasické „áčko“. Cestovní deník akce - Přechod ČR „Z jihu na sever“

Strana 22

Večer není zvláště výjimečný, až na to, že usínáme neméně vyjímečně. Pro dnešek to máme 26 km, což je 410 km dohromady.

Obr. 44

Obr. 45

V 1. zóně NP, schůdkami k nebi stoupáme

Hadí pramen, vodou obohatil nás


Strana 23

17.7.05 - neděle Ráno se nám stává celkem příjemně, neboť dnes plánujeme toužebné úspěšné zakončení naší bláznivé procházky. Povstávací činnost nemá již po tolika dnech popisovat, proto se již ocitáme v blízkém Starém Hraběcí, kde se napojujeme na poslední turistickou značku mající nedozrálou zelenou barvu. Ve Velkém Šenově se Štrůdl naposledy snaží v místních potravinách sehnat plácačku, ale opět bez výsledku. Po dvou kilometrech se u zastávky Lipová objevuje Králíček s Filípkem, jakožto psem obranářem, patřící Králíčkově babičce jenž bydlí zde v Lipové a Králíček u ní na nás počkala, aby se mohla přidat na Obr. 46 Loučení s Rejskem, vítání s Králíčkem a Filípkem finišující rovinku. I když se k nám přidává další chodec, udržujeme si stále čtyřčlenný počet, neboť nás zde opouští Rejsek (obr.46) spěchající do pracovního poměru. Další kroky vedou ku zmíněné Králíčkově babičce, neboť zde pro překvapení Štrůdla a Marty máme od babičky Lipovské připravený plánovaný oběd, tvořící teplou polévku, pečené kuřátko s bramborem a jako zákusek bezvadný borůvkový koláč. Krásný poslední společný oběd. Krátký odpočinek na slehnutí žaludků zaplňujeme sledováním Filípka jak chytá bublibubliny a slepic (obr.47) které jsou velmi praštěné psaním pergamenu, jenž hodláme zakopat na nejseveru, jako důkaz jeho navštívení. Následně si to již hasíme k toužebně očekávanému cíly. Po cestě u Vlčích pramenů ještě pergamen stylově opalujeme po všech stranách, aby vypadal jako historická památka z pravěké doby. Cesta (obr.48) po zelené prochází Lobendavou, až se nakonec dostáváme do nejsevernější obce České Republiky nazvané přiléhavě Severní. Na Obr. 47 Slepice lipovská jejím konci se odpojujeme od pravouhybající cestě a míříme si to přímo na sever. Na začátku ještě překonáváme krásnou bažinku (obr.49), kde si Králíček nechává zdravotně posilňujícím bahnem ošetřit celou ponožku i s botou. Odtud jdeme cestou necestou vzhůru, kde na konci jednoho lesíku Ježek udává směr přímý směřující nejprve přes pole a pak hustým lesem, kde se po několika desítkách metrů ocitáme na hraničním pásmu z kterého vidíme s odchylkou asi padesáti metrů místo, které nám v posledních dnech nedalo spát a kvůli kterému jsme si mrzačili nožky a záda. Nadchází chvíle vytoužené úlevy a vítězná, krásně párová fota (obr.50), bouchnutí Obr. 48 Lány v okolí Lobendavy přineseného šampaňského (obr.51) a přiťuknutí ke zdárnému zakončení akce „Z jihu na sever“. Ještě podepisujeme pergamen a ve sklenici ho Štrůdl zahrabuje kousek od nejsevernějšího patníku s identifikačním číslem 2/40.


Strana 24

Teď už se s klidem necháváme ovívat vítězným rozpoložením, které nám sděluje, že jsme dokázali to, na co málo lidí jen i pomyslí. A i když je určitě nějaká osoba „drsnější“, tak víme, že my jsme třeba nepřekonali jeho, ale překonali jsme sami sebe a to je důležité! Překonávat své vnitřní hranice a ty dále posouvat. V radostním opojení se přesouváme do výsostných pozemků Německých ouřadů a počínáme naposledy stavět stan bez prutů, vařit slavnostní poslední těstoviny a také je nespoutaně jíst. Protože jsme měli dnes poměrně krátkou pochodovou vzdálenost, máme i dosti času na různé debaty a celkový odpočinek těla i duše. Ještě večer se Ježkovi ozývá na bezdrátový radiopřijímač Rejsek s informací, že jeho pondělní pracovní poměr nemusí být uskutečněn a že s námi tudíž mohl zůstat a nyní pobývat s námi. Inu stane se i v těch lepších rodinách. Večer uléháme do spacáku a necháváme se oddat noci v pohraničním pásmu na území Německa, tak jako jsme se oddávali první noc spaní na území Rakouském.

Obr. 49

Pro dnešek v klidu 16 km, to bude asi 426 km od vysednutí z vlaku.

Poslední bažinec na cestě k severu

Obr. 50

Obr. 51

Společné foto dobyvatelů severního pólu ČR

Marta s Ježkem přiťukávají si po zdárném ukončení přechodu


Strana 25

18.7.05 - pondělí Ranní rozbřesk nás probouzí přítulnou zimou. Naposledy vstáváme a takřka automaticky pojídáme zbytky jídel (obr.52), leštíme zuby (obr.53) a balíme stan i své batohy. Marta naposledy improvizovaně přelepuje vzniklé mamutí puchýře. Potom se už odebíráme přes nejsevernější mezník po cestách domů. Tak jako na nejjihu je cesta z nejodlehlejšího mezníku zpět znatelně pohodlnější, protože se nepachtíme strním a nízkým porostem, ale vybíráme si príma cestičky. Pár rychlích krůčků a opět jsme na zelené a křižujeme obcí Severní (obr.54), tentokrát ale pro nás nezvyklým jižním směrem. Se sluníčkem před obličejem se s námi také loučí Lobendava a další místa, která jsme včera procházeli na opačnou stranu. Nakonec docházíme na železniční stanici Obr. 52 Poslední snídaně v trávě v Lipové, kde krátký čas očekáváme na příjezd vlaku, kterým Ježek, Marta a Štrůdl odjíždějí směr domov, kdežto Králíček zůstává u babičky v Lipové. V těchto chvílích také oficiálně končí celá náročná expedice. S krásnými vzpomínkami, protože ty špatné jsme si nenechali vnést, se spolu se slzami v očích loučíme. Jistě ne nadobro. Se slovy jednoho z účastníků končím i toto ujednání. „Severní Severní výpravě třikrát hurá“ Nu a dneska to bylo sic jen 9 km, ale ukončili jsme celkovou trasu na krásných 435 kilometrech.

Obr. 53

Poslední čištění chrupu

Obr. 54

Expedice „Z jihu na sever“ byla úspěšně ukončena


Strana 26

Několiko neméně podstatných informací: Ø Celá akce proběhla ve dnech 1. až 18. července a ušlo se 435 km. Ø Cesta z nejjižnějšího místa na nejsevernější probíhala od 2. do 17. července a uťapaná vzdálenost čítá 416 km. Ø Vytrvalci kteří zdolali všechny strasti a také celou vzdálenost byli Marta Křenková Z Aše a Vít „Ježek“ Hojdar z Litoměřic. Ø Na trase se ukázali i další: Tomáš „Trubadix“ Pastirčák z Mostu, Miroslav „Štrůdl“ Salus z Litoměřic, Vojta Sviták z České Kamenice, Kuba Kafka z České Kamenice, Jana „Králíček“ Hamerlová z Ústí nad Labem, Lenka „Jerry“ Hamerlová z Ústí nad Labem, Lukáš „Rejsek“ Trnka z Litoměřic, Jan „Šnek“ Mayer z Litoměřic a Zuzanka coby fena z České Kamenice. Ø Vešli jsme do tří států: do České Republiky (jak jinak), Rakouska (na jihu republiky) a Německa (na severu republiky). Ø V Čechách jsme vkročili do: o čtyř krajů • Jihočeský kraj • Středočeský kraj • Ústecký kraj • Liberecký kraj o třinácti okresů • Český Krumlov • České Budějovice • Prachatice • Strakonice • Písek v Jihočeském kraji • Příbram • Beroun • Praha - západ • Kladno • Mělník ve Středočeském kraji • Litoměřice • Děčín v Ústeckém kraji • České Lípa v Libereckém kraji.


Strana 27

Kolik kdo z účastníků našel: Kdo

Příchod

Odchod

Celkem [km]

Vojta

Vyšší Brod*

Písek

129 km

Kuba

Vyšší Brod*

Písek

129 km

Zuzka

Vyšší Brod*

Písek

129 km

Štrůdl

Vyšší Brod* Písek Roudnice nad Labem Lipová **

Trubadix Vyšší Brod*

Dobříš

129 km 105 km = 234 km 216 km

Králíček

Dobříš Lipová

Kralupy nad Vltavou 100 km Lipová ** 19 km = 119 km

Jerry

Dobříš

Loděnice

37 km

Šnek

Pomoklina

Říp

5,5 km

Rejsek

Č. Kamenice

Lipová

32 km

Ježek

Vyšší Brod*

Lipová **

435 km

Marta

Vyšší Brod*

Lipová **

435 km

* - Z Vyššího Brodu přes nejjižnější místo ** - Do Lipové přes nejsevernější místo

Nu a nadešla poslední část a s ní i loučení. Suchej palec na další cestě přeju všem kdož si to přejí, Ježek.


Strana 28

Z JIHU NA SEVER 2005

Recommend Documents