Pavlův deníček z druhé cesty na sever Ruska 7.8.2011 - neděle Oproti původnímu termínu odjezdu, jsme tento posunuli o dva dny dříve, abychom stihli navštívit Bialowiežský prales a podívat se na zubry. V neděli ráno jsme proto vyrazili poměrně brzy a vydali se cestou přes Harrachov, protože byl víkend, projeli jsme Wroclaví. Počasí se postupně měnilo z pošmourného do vyloženě letního, kdy jsme na ukazateli podél cesty zaznamenali i 30,5 °C. Když jsme pod Varšavou uhýbali z „dálnice“, která se opět svými uzavírkami předvedla, mysleli jsme, že nás čeká jen pohodová cesta po okreskách. Bohužel i na těch se pracovalo a intervaly na světlech 15 minut byly nekonečné. Do toho jsme potkali průvod věřících, který byl rozdělen na několik částí a byl korigován policií. Zajímavostí bylo, že v každé části byli nosiči reproduktorů (propojeni kabelem) a duchovní celé skupině po cestě cosi předčítal. Večer jsme přesto dorazili přes Hajnowku do Bialowieže a ubytovali se v téměř prázdném kempu vedle turistů z Prahy. Po třech hodinách za námi dorazili Petr (Kubrtos) s Liborem s Discoverou. Vybavení kempu bylo slušné, ale množství komárů připomínalo Rusko. 8.8.2011 – pondělí Probudili jsme se do upršeného rána, ale sluníčko se postupně vyklubalo a my vyrazili na prohlídku zubrů. Po chvíli jsme našli takovou menší zoo (jinak se to nedá nazvat). Za chvíli jsme ji měli prohlédnutou a dohodli jsme se, že vyrazíme na sever k moři do Lotyšska. Cesta poměrně ubíhala a po natankování v Polsku a projetí Litvy jsme přejeli hranice do Lotyšska. Protože naše posádka potřebovala zastavit u lesíka, tak chlapci pokračovali před námi. Těsně před západem slunce jsme dorazili na Rižskou přehradu a discoška nikde. Po telefonické domluvě (oni jeli přes město) a vyhotovení pár fotek jsme vyrazili na sever na pobřeží Rižského zálivu, kde jsme již za tmy společně našli v Lauči kemp. 9.8.2011 – úterý Po probuzení do pěkného rána a vykoupání se v Baltu jsme vyrazili na sever po A1 směr Estonsko. Po několika kilometrech jsme se zastavili na vyhlídce, pokochali se hezkým pobřežím Baltu, na parkovišti zamávali Čechům, sportovcům v autobuse (sajdkárkros), a za chvíli přejeli Estonské hranice. Po projetí napříč Estonskem z Pärnu do Rakvere jsme zajeli do vesničky Kunda (kde je mimo cementárny i moderní celulózka), kde vznikla potřebná fota a zápis do 3.kundího deníku. Následovalo hledání místa na nocleh, což nebyl žádný problém, a u vesnice Kavli jsme po strmém sešupu k moři našli nádherné místo, na kterém jsme mimo dostatku dřeva na potřebný oheň měli i „připravené“ nádherné křemenáče. Po zakempování trochu sprchlo, ale pak se počasí umoudřilo. 10.8.2011 – středa Ráno bylo krásné a my ihned po snídani vyrazili k hranici. 100 km jsme zdolali za chvíli a dojeli jsme v 10:00. Na kraji Narvy jsme zaplatili 1 EURo, dostali papír a šli na parkoviště čekat, až se na displeji objeví naše číslo auta. Po třech a půl hodinách čekání s několika dešťovými „přeháňkami“ nás propustili, po zaplacení dalších 2 EUR, do města (k pevnosti) na hranici. Hraniční procedura trvala pouze 1,5 hodiny, takže po 5 hodinách jsme se konečně dostali do Ivangorodu. Natankoval jsem, zaplatil kartou a šel do bankomatu vybrat hotovost, protože se dalo předpokládat, že ne všude bude možné platit kartou. Jaké bylo mé překvapení, když bankomat oznámil, že neumí číst mou kartu. Po příjezdu druhého vozu a jejich natankování jsme vyrazili do dalšího města, kterým je Kingisepp. Po nalezení bankomatu mi opět bylo oznámeno, že ne, ale totéž se stalo Liborovi a tak jsme hledali bankomat jiné banky. Po jeho nalezení v supermarketu již vše bylo v pořádku a my nakoupili potřebné věci. Při další jízdě směrem na Pitěr jsme v obci Opole za modrým kostelem odbočili směrem na Gatčinu. Po cestě jsme jako minulý rok obdivovali ohromné
plochy okupované neskutečně velikými Bolševníky. Po projetí průtrže mračen jsme kdesi za Gatčinou našli poměrně slušné místo (konec volné skládky) na přenocování. 11.8.2011 – čtvrtek Další cesta pokračovala přes Kirovsk, kde jsme prohlédli památník průlomu blokády Leningradu, Lodějnoje Pole dále na sever po M18. Překvapilo nás množství nových úseků silnic, které vyrostly od loňského roku. Viděli jsme, jak se na této jediné rozumné spojnici severu s jihem budují za provozu silnice. V místech kde to bylo zapotřebí, se odkryje silnice do hloubky možná i jeden metr, poté se v jednotlivých pruzích upravují jednotlivé vrstvy (tak, aby byl zbytek cesty průjezdný), pokládá se asfalt, upravují krajnice včetně příkopů a po cca. 10 km vjedete na novou silnici, na které se zrovna malují bílé čáry. Množství mechanismů na 1 km bylo úžasné. Na 63°severní šířky kdesi u města Segeža jsme v lese (tak 2 km od silnice) našli hezké místo na přespání. Dni se začali znatelně protahovat, ale noc ještě přišla. V noci trochu sprchlo. 12.8.2011 – pátek Po ranním probuzení pokračovala cesta na sever s hledáním pumpy, kde by se dala nafta koupit na kartu (Libor vybral nějak málo peněz), přejezdem opravovaných úseků silnic, potřebného focení a povinného zastavení se na polárním kruhu. V té době jsme již věděli, že druhá skupina se k nám nezadržitelným tempem blíží. Po příjezdu do Kandalakši jsme dotankovali doplna a v místní sámošce dokoupili zásoby. Poté vyrazili podél pobřeží Bílého moře směrem na Umbu. Po několika kilometrech jsme zastavili na pokraji chatové oblasti u moře a rozbili tábor. Za chvíli jsme na vysílačce slyšeli druhou skupinu a došlo k očekávanému setkání. Druhá skupina sestávala z následujících osádek: Martin (Visby) s Matějem - Discovery, Petr (Sinda) s Alešem - Def110 a Adam (Cicusik) s Martinem - Def90. Protože byl pátek, kolem nás zakempovalo ještě pár ruských aut, byla vidět oblíbenost místa. 13.8.2011 – sobota Po ránu jsme dorazili do městečka Umba, kde jsme nakoupili nějaké pochutiny a pokračovali dále do Kuzomeňu. Po několika desítkách kilometrů jsme, ještě na asfaltu, potkali Petra (Petrr) s Pavlou v jejich velbloudovi. Dali jsme řeč o cestě, zajímavostech, pofotili a rozloučili se. Naše další cesta pokračovala po prašné, poměrně roletové cestě, kde bylo zapotřebí najít správnou rychlost pro klidnou jízdu. Výhodu měl samozřejmě první, protože ostatní schytali všechen prach (fakt byl všude, def totiž nádherně těsní ☺). Při zastávce ve vesničce Kaškarancy jsme prohlédli maják a pokračovali. Objevila se první závada a tou byla svítící kontrolka mazání na Adamově defu. Chvíle zkoumání, pohýbání všemi konektory a závada opravena. Po dalších x kilometrech jsme dojeli na křižovatku Kuzomeň, Varzuga. Při čekání na olomouckou osádku (připevňovali kdesi na cestě kanystry) část skupiny pomohla nafouknout pneu motorkářům z Estonska a tatáž skupina se vypravila prohlédnout vesničku Varzuga s tím, že přijedou do Kuzomeňu jinou cestou, která nakonec neexistovala. Po příjezdu Discošky jsme se ve třech vydali do písečných dun k vesničce Kuzomeň. Změna krajiny byla dokonalá, z nádherných lesů do pouště na duny, v kterých vesnička sídlí. Opravdu se do ní jede buď naší cestou, dunami, nebo při odlivu po hraně přílivu v Bílém moři. Po průjezdu vesnicí jsme dojeli až k ústí řeky Varzugy, kde byl přívoz, ze kterého před chvílí sjela nákladní auta. Teprve tam jsme se dozvěděli, že za přívozem se dá pokračovat ještě kolem 120 km přes několik malých vesniček. Po chvíli
přemlouvání se, jestli pokračovat nebo ne, nakonec padlo rozhodnutí nechat to na příště. Jeden z místních se nutně musel projet v defendru, tak jsem ho posadil za volat a chvíli jsme kroužili po dunách. Jeho nadšení neznalo mezí. Po příjezdu ostatních jsme obrátili směr naší cesty. Při návratu jsme trochu v dunách pobloudili a než jsme našli správnou cestou, tak jsme projeli hezkou malou osadou na břehu Varzugy. Při zpáteční cestě jsme zakempovali kousek před vesnicí Kaškarancy na dohled majáku. Byl nádherný večer, pouze pro potřebu koupání, vzhledem k odlivu, bylo nutné dojít cca. 500 do moře . 14.8.2011 – neděle Naše cesta pokračovala opět do Umby, kde po nákupech drobností (sušené ryby, pivo, vodka…) a natankování všech povozů jsme vyrazili směrem na Okťabrskyj. Kupodivu se nám podařilo najít všechny odbočky a po přejetí prvních chatrných mostíků jsme najeli na lesní cestu, kterou jsme vloni z druhé strany dlouho hledali. Na několik chvil se dokonce pokazilo počasí a i trochu sprchlo. To co nás po cestě opravdu překvapilo, bylo množství hub, které cestu lemovaly a mnoho jich rostlo i na cestě. Jak někdo prohlásil „nikdo mi nebude věřit, že jsme se museli na cestě vyhýbat kozákům a křemenáčům“. Po projetí nádherných lesních pasáží, projetí trochu vody, pár rozbitých hatí, jsme se objevili u řeky Inga ve vesničce Mina (neobydlené). Po přebrodění řeky a čekání na zbytek výpravy kolem projíždí Gaz 66 (obytný i s turisty na střeše) a ejhle kdo v něm nesedí? Náš známý z loňska, který nám nabízel off výpravy po severu (i v zimě). A znovu stejnou písničku, nabídka služeb jeho cestovky. Poté co jsem mu připomněl naše loňské setkání a slibu, že prostuduji jeho webovky (fotku s kontaktem má Petrr v galerii) pokračovali v cestě dále. Za nějakou dobu jsme dorazili do obydlené Ingy, kde jsme podle plánu zabočili na most (vloni jsme přijeli jinudy) a byli překvapeni. Dřeva na něm sice bylo hodně, bylo i zajímavě pospojováno, ale když jsem se po něm prošel, bylo cítit, jak se hýbe ze strany na stranu. Padlo rozhodnutí jedem, tak jsme jeli, sic v jednou místě byl poměrně zajímavý náklon ☺. Po přejetí mostu a ujetí pár set metrů jsme zjistili, proč většina jezdí druhou cestou. Před námi byly rozbité hatě a ohromné bahnité jámy, ve kterých se nacházely pneumatiky včetně disků od nákladních aut. Vyrazil jsem, ale nějak špatně najel a jedna z pneu zůstala zaklíněná pod autem a já nemohl tam ani zpět. Adam s dynamickou kurtou pomohl. Neměl jsem problém sám a 500 m cesty by vydalo na zajímavou povídku. Po dalších pár kilometrech jsme zastavili u jezera, ze kterého vytéká řeka Inga, rozdělali oheň, pojedli a užívali dlouhého světla. Slunce zapadalo kolem 22:30 a vycházelo kolem 5:00. 15.8.2011 – pondělí Ráno jsme s Ivou vyrazili v předstihu abych mohl udělat pár fotek po cestě, což se podařilo a po projetí jedné slušné louže i fota všech vozů výpravy. Po návštěvě starého opuštěného vojenského letiště jsme dorazili do vesnice Okťabrskyj, při průjezdu jí prohlédli, okomentovali stav budov a pokračovali směrem na východ kolem Umbozera a železniční trati do Revdy. Musím říci, že jestliže doteď jsme jeli po rozbitých lesních cestách, tak tady začal opravdový offroad po široké (min. 10 m) rozbité cestě plné jam, kamenů a případných klád. Po překročení 34°30´ směrem na východ se nám podařilo najít odbočku směrem na sever, která vedla do Revdy. Chvilku po odbočení jsme se přiblížili k trati, kde zbyly pouze pražce a mne to nedalo, abych si neodzkoušel výjezd na násep a projetí trochu pražců. Cesta podél trati se dál zhoršovala a hlavně se ze široké cesty stala poměrně úzká, kde nebylo moc možností k manévrování. Po projetí pár desítek kilometrů této cesty s několika přejezdy potoků jsme hledali místo na kempování. Martin našel místo sice zajímavé, ale bohužel prostorově omezené a u močálu, který jej dělil od písečné pláže. Domluvili jsme se, že naše osádka přespí jinde a ráno se sejdeme. Vyrazili jsme s Ivou nazpátek na trať a po několika kilo-
metrech zaparkovali přímo na trati. Večer byl kouzelný, oheň, západ slunce, prostě pohoda. A také kdo se může pochlubit, že kempoval na železničním náspu. 16.8.2011 – úterý Po brzkém probuzení,sluníčko svítilo do oken, jsem udělal pár snímků a potom vyjel k jezeru na snídani a hygienu. Iva dále ležela vzadu. Po chvíli jízdy po náspu jsem našel širokou cestu, po které jsme se dostali přímo k jezeru k objektu staré čerpací stanice, sloužící pravděpodobně k napájení nedalekého bývalého závodu vodou. Koupel ač studená byla velmi příjemná. Po snídani jsme vyrazili na další obhlídku okolí a mimo jiné jsme našli cestu, kterou jsme měli v plánu za pár dní jet směr Chibiny. Po nějaké době jsme dorazili až do Revdy. Nakoupili jsme drobnosti, prohlédli město, sjeli se podívat na Lovozernyje tundry (pouze zdáli) a Martinem se domluvili, že pomalu pojedeme směrem Murmansk a oni nás určitě dojedou. Cesta do Murmanska byla příjemná a netrvala ani dlouho. Chvíli po našem natankování přijel zbytek výpravy. Petr s Liborem se rozhodli, vzhledem k potřebnému návratu domů, že pojedou napřed na sever, když my se jedeme podívat ještě na ledoborec. Bylo téměř jasné, že se nepotkáme, tak jsme se rozloučili a náš zbytek výpravy se vypravil k ledoborci Lenin do Murmanského přístavu, který je uprostřed města. Po nekonečném čekání u přejezdu v přístavu jsme dorazili k Leninovi, a jaké bylo naše zklamání, když jsme zjistili, že dnes zase ne, že žádná exkurze nebude. Prostudovali jsme návštěvní hodiny a vše naplánovali na víkend, kdy by byla exkurze možná. Další naše cesta směřovala do Titovky a dále na sever. Při vstupu do pohraniční zóny před Titovkou nás malý vojáček odstavil a nechal dlouho čekat. Napřed nám oznámil, že do Liinachamari nemůžeme, že je to pohraniční zóna a po konzultaci (asi) s načalnikem nám oznámil, že ani na Rybačij nemůžeme, ale nezdůvodnil to. Poté co nám dal doklady, tak jsme ihned vyrazili podél řeky Titovky směr Rybačij. Ostatní se šli kochat krásou vodopádů a já s Ivou jel hledat místo na nocleh. Kolem řeky bylo plno kempů rybářů a tak jsme našli pěkné místo až na Perevalu před poloostrovem Srednij. 17.8.2011 – středa Ráno jsme se probudili opět do nádherného slunečného počasí bez jediného mráčku (jak bylo zvykem) a vyrazili po Perevalu k poloostrovu Srednij. Jaké bylo naše překvapení, když již zdálky byly vidět dva vojenské tábory před Srednim a upravené cvičiště na polostrově. Na Srednim jsme zabočili na jeho západní pobřeží a kochali se nádherou tohoto kousku světa. Po přijezdu ke starému opevnění a dělům zhruba v polovině cesty jsme se s Ivou vypravili trochu jinou cestou (i kvůli focení), no nevybrali jsme dobře, trochu jsme se proplétali křovím a přes ohromné šutry, které byli všude a pomalu se i cesta ztrácela. Pak jsem neodhadl následky a vjel do rašeliniště s potůčkem. Bylo vystaráno. Opravdu se to boří. Ke slovu přišla lopata i hever, ale šlo to tak pomalu, že mezitím přijel Adam s Martinem (SOS – vysí-
lačkou), kteří nás vyprostili navijákem. Zbytek cesty po Srednim byl bezproblémový a nikdo ani nechtěl riskovat v hlubokém brodu na severu poloostrova a proto všichni použili mělký. Další cesta vedla po západním pobřeží Poloostrova Rybačij, kde jsme se krásně projeli po písečné pláži a po několika dalších desítkách minut dorazili kolem kasáren na mys Německij k známému majáku. Tím byl splněn hlavní cíl výpravy, nejsevernější místo evropského Ruska. Dřeva na oheň bylo dost a bylo ho zapotřebí. Zima byla opravdu značná. Vzhledem ke krásnému počasí bylo vidět i vzdálené pobřeží Norska na severozápadě. Připlavala se na nás podívat i velryba, ale nenechala se ani vyfotit, zato hlídková ruská loď se dlouho projížděla kolem břehů. 18.8.2011 – čtvrtek Opět nádherně sice zima, ale to se dalo očekávat. Velryba se umoudřila a já udělal nějakou fotku. Po snídani jsme se vypravili podél severního pobřeží poloostrova na východ. Chvíli jsme jeli pohromadě, ale potom jsme se rozdělili. My s Petrem a Alešem pokračovali těsně podél pobřeží a chlapci jeli vnitrozemím. Naše cesty se setkali opět v bývalém sídle Mys Skorběěvskij. Následující cesta podél nádherného pobřeží byla čím dál tím horší a místy se ztrácela. Vytrvali jsme a najednou se před námi zjevila zátoka, jakou bychom zde nečekali. Žlutý písek, modré moře, na kterém se čeřily bílé vlnky, ale teploměr stále ukazoval do 15°C. Adam musel jet prozkoumat písčitou pláž a my ostatní pokračovali v hledání cesty. Po projetí brodu přes řeku bylo jasné, že cesta vede směrem k jihu, což bylo pořádku, ale její stav se dá nazvat spíše polem se zasázenými kameny různých velikostí. Při pokračování jsme dokonce jeli po ohromných kamenných deskách (to byly pomalu dálnice). Cesta to opravdu nebyla nejpříjemnější, ale jiné možnosti nebylo. Když jsme si již mysleli, že není možné se dostat zpět do Ozerka, tak se cesta zlepšila a po chvíli začala klesat směrem k osadě Ozerko. Mimo nutnosti vytažení Martina z bahna, při objezdu jedné hluboké kaluže, se celá cesta obešla bez újmy. Vlastně ne, Adamovi se definitivně rozpadla zahrádka a tak vše bylo přeloženo na Petrovu. Po přijetí do Ozerka jsme se dohodli, že budeme pokračovat na starou německou cestu, kde najdeme místo na spaní. Vzhledem k tomu, že jsme věděli, že v okolí nebude dřevo, jsme cestou posbírali, co se dá. Večer byl velmi studený a situaci ještě zhoršil sílící vítr. 19.8.2011 – pátek Ranní probuzení bylo výjimečně do zatažené oblohy se silným větrem, která hrozila deštěm. Poprvé byla opravdová zima. Všichni měli na sobě, co se dá. Během snídaně se počasí začalo lepšit a po ujetí několika kilometrů směrem k Pečenze začalo opět svítit slunko. Při sjíždění z kopců směrem k řece nás překvapil vojenský tábor, který jak jsme zjistili, nebyl poslední. Při jízdě kolem Pečengy se před námi objevil Zil, která směřoval směrem k brodu přes přítok Pečengy. Trochu jsme měli obavu, co budou říkat vojáci, jestli nebude nějaký problém. Když jsme přijeli k brodu, tak zrovna začal Zil s vojáky řeku přejíždět, což nám pomohlo v hledání správného místa. Jak prohlásil Adam „vždyť neměl ani kola pod vodou“, jenže průměr jeho
kol je asi tak 1,2 m. Za pochvalného pokyvování hlav vojáků jsme postupně bez problémů přebrodili. Hloubka vody dosahovala jen kolem 90 cm. Petrovi se po projetí brodu málem podařilo strhnout lanka, která vojsku sloužila k přitahování nafukovacího člunu, sloužící jim jako přívoz. Po projetí, naštěstí prázdnou, střelnicí jsme vjeli do města Pečenga, které sestává z několika kasáren se spoustou vojenské techniky a pár obytných paneláků. Po marném hledání čerpací stanice (prý byla zrušena) jsme zkusili naše štěstí směrem do Liinachamari, ale na check pointu nám vysvětlili, že naše papíry bohužel nestačí a jedině je možné pořádat o speciální propustku u pohraniční stráže v Murmansku. Tak jsme poděkovali a vypravili se zpět. Po pár kilometrech mi Iva říká „cítíš to?“. Cítil jsem a také slyšel něco divného od motoru. Po zastavení a otevření kapoty jsem zjistil, že levá strana prostoru je celá od oleje. Po chvíli zkoumání jsme přišli na to, že je červený, tím pádem z řízení. Po sundání řemenu bylo jasno - zlikvidované ložisko na čerpadle serva. Naštěstí na to můj servis pamatoval a vybavil mě kratším řemenem pro vyřazení čerpadla z chodu. Po jeho nasazení vše OK, sic se z auta stal náklaďák a zatočit hlavně na místě nebo mezi kameny na cestě nebyla žádná legrace, ale hlavně že jelo. Po dalších pár kilometrech došla Petrovi nafta, ale Martin poskytl svojí zásobu a jelo se dále. V Murmansku jsme natankovali, nakoupili pochutiny a ve vzdálenosti kolem 20 km na východ od města směrem na Teriberku jsme u jezera rozbili tábor. 20.8.2011 – sobota Vypravili jsme se tak, abychom stihli první termín exkurze na ledoborci, který byl ve 12:00 místního času. Toto se nám podařilo a po nějaké době čekání jsme konečně zhlédli, na co jsme čekali od loňska – první atomový ledoborec světa. Podívaná to byla opravdu zajímavá a poučná. Dokonce je možné se podívat i do reaktorové místnosti. Po prohlídce jsme si dali trošku rozchod k nějakým nákupům dárků. Po setkání u pumpy na výjezdu z Murmanska jsme vyrazili směr Revda a vzhledem k tomu, že se jednalo o kousek (asi tak 150 km), jsme brzy dorazili na místo. Po průjezdu Revdou jsme pokračovali na nám známou cestu směrem k brodu přes část Umbozera. Cesta se postupně zhoršovala, až byla samý balvan a tak jsme se při břehu řeky Sura rozhodli přenocovat. Adam se vypravil na ryby, ale nějak se nedařilo. Najednou kde se vzal, tu se vzal, objevil se místní, se kterým jsem pěkně pohovořil o okolí, o cestě i o životě v Revdě v době útlumu těžby drahých kovů. Adamovi daroval žížaly a ukázal mu, kam se má postavit. Ten za chvílí hlásil první úlovek. Po cestě jsme si všimli dvou motorek se sajdkárami, poměrně běžný dopravní prostředek, a jedna z nich byla jeho. V tomto místě jsme poprvé zaznamenali větší množství hmyzu (především komárů), který nám letos dával až neskutečný pokoj. 21.8.2011 – neděle Zase krásně. Šel jsme ráno fotit les a cestu, kterou jsme chtěli jet a po navrácení jsme se společně shodli na tom, že tuto část trasy vzdáme (nevěděli jsme, jak to bude vypadat v Chibinách). Již nějakou dobu mi bouchalo cosi na zadní nápravě, a proto po příjezdu na asfalt jsem to prozkoumal a s pomocí hasáku od Adama vyměnil na levém zadním tlumiči gumu ve spojení s nápravou, rázem klepání ustalo. V době výměny se kolem nás přehnali místní offrouďáci na brutálně upravených strojích včetně jednoho defa. Po příjezdu do Revdy jsme viděli místní trh a bylo nutné prozkoumat, co vlastně prodávají. Průzkum
netrval dlouho a za chvíli jsme pokračovali směrem k Oleněgorsku. Po cestě jsme zjistili, že objekt, který jsme minulý den považovali z druhé strany za nějaké sanatorium (případně rekreační středisko) je také vojenským objektem. Po příjezdu na M18 jsme odbočili směrem na jih. Po průjezdu okolo Mončegorska byl na krajnici nějaký šrumec a my zjistili, že ve škarpě je spadlé auto. Def zapracoval a za pomoci kolemstojících (zastavili dopravu) jsme auto navijákem dostali na silnici (jakýsi renault). Příjemné bylo, že nikdo se nerozčiloval, že se zastavila doprava a dokonce se jedna paní (asi doktorka) přišla zeptat, jestli nikdo není zraněný a není potřeba pomoci. Alexandr z Apatit děkoval a dal i telefonní číslo, kdybychom cokoli potřebovali. Zbytek cesty do Kirovska přes Apatity proběl bez problémů a my vjeli do Chibin. Projeli jsme průsmykem a překvapilo nás jak málo vody je v jezírkách, která byla vloni úplně plná. Podél potoka (říčky) jsme dojeli ke Krásnému vodopádu. Po pokochání se padající vodou jsme pokračovali k turistické základně, kolem které jsme projeli a po nějaké době našli parádní místo na přenocování na šotolinovém poloostrůvku uprostřed říčky. Adam nevydržel a jal se opravovat panhardku, která vydávala kovové zvuky. Jeden ze silentbloků byl úplně zničen. Použil můj polybush k zadnímu ramenu a s pomocí Sindovi pilky na železo a Leathermanova pilníku za chvíli vytvořil dokonalou náhradu. 22.8.2011 – pondělí Nastal den kdy jsme se měli rozloučit se severem a překročit polární kruh, což se nám po cestě podařilo, ale samozřejmě že jsme tam zastavili a zjistili, že naše nálepka, kterou jsme tam nechali při jízdě na sever, zmizela. Cesta byla dlouhá a my začali hledat místo na spaní v okolí Bělomorska. Nakonec jsme se uložili u menšího jezera u obce Pušnoj. Byl nádherný večer, zapadající sluníčko vytvořilo krásné teplé barvy jezera i okolních lesů. 23.8.2011 – úterý Cesta jako předešlý den pokračovala na jih po M18 a byla zdržována pouze opravami silnic. U Petrozavodsku jsme pobrali do zásoby pitnou vodu z jedné studánky a při čekání pohovořili s místním kamiónistou, který byl zvědav odkud, kam a kde všude jsme byli. Dobře specifikoval Petrova defa, kterého viděl po cestě “ten co má ty plynové lahve na střeše“. Před Lodějnym Polem, kdy jel Petr v závěsu za námi, jsem nevydržel na stavbě a předjel jsem náklaďák jedoucí snad deset. Okamžitě nás policajt stáhl na krajnice, a protože Petr to zopakoval, také jeho. Bohužel to bylo na zákazu předjíždění a za to se v Rusku berou papíry na 6 měsíců nebo pokuta 5 až 6 tisíc rublů (0,6 Kč/rubl). Delší dobu to trvalo, než mi došlo, že chce úplatek a nakonec to spravilo 3000 rublů za oba. Zato nám řekl, kde ještě budou chytat, což nakonec samozřejmě nebyla pravda☺. Se zbytkem skupiny jsme se setkali u odbočky u Nové Ladogy. Odbočili jsme z M18 a po průjezdu Starou Ladogou a Volchovem jsme našli poměrně slušné místo na břehu Volchova. 24.8.2011 – středa Probudili jsme se do zamračeného rána a ticho bylo rušeno jen auty z nedaleké silnice. Všude v okolí se pohybovali rybáři a snažili se ve Volchově něco ulovit. Cesta pokračovala přes Velký Novgorod, kde jsme se zastavili na bleskový nákup zásob na cestu a pokračovali směrem do Ostrova. Najednou
těsně před odbočkou z Pskovské silnice slyším ve vysílačce žádost o pomoc od Aleše, že jsou dále po Pskovské. Za chvíli jsme viděli defa docela pěkně nakloněného nad příkopem. Drobnost, Petr se otáčel, protože zjistil, že jede jinam a probořila se pod ním krajnice. Za chvíli byl pomocí navijáku venku a pokračovali jsme v cestě. Bohužel jsme se opozdili a zbytek na nás čekal trochu déle v Ostrově. Po cestě byl intenzivní liják (teklo nám i do auta), ale vzhledem k tomu, že jsme museli zdolat dost kilometrů po kombinované silnici (ve vsích asfalt, mimo hlína, písek), tak to moc nevadilo. Po setkání jsme směřovali k hraničnímu přechodu Úbylinka, kam vede (je to neskutečné) placená silnice. Po příjezdu jsme natankovali, zaplatili mýtné a zařadili se do fronty čekajících aut. Po nějaké době se všichni z výpravy sebrali a šli vše obhlídnout. Podařilo se jim vyjednat, že na 4 místní auta pustí vždy jedno naše. Za chvíli se vyměnila směna a my tam stáli jak trubky. Místní jezdili a my nesměli. Bylo nám řečeno, že naše dohoda byla s předešlou směnou a tato jí neakceptuje. Toto trvalo 4 hodiny a mezitím místní (Lotyši) čile pašovali benzín ve své flotile k tomu upravených pasátů. Potom jsem se dostal k boudě s Lotyšem, který také čekal v naší frontě, a znovu jsme vyjednali – jedno naše 4 místní. Tentokrát to zafungovalo a naše vozidlo po 6 hodinách a důkladné kontrole na ruské straně vjelo do Lotyšska. Po půl hodinách následovala další auta a tak jsme po 8 hodinách projeli celnicí všichni. Mezitím jsme v dosti značné mlze s Ivou našli místo na kempování poblíž silnice a zbytek k němu nananvigovali. Motorkáři z Německa, kteří na přechod přijeli půlhodiny před námi, jej bohužel opustili až po nás. Byl to děs a vícekrát bych to raději neabsolvoval. 25.8.2011 – čtvrtek Ráno jsme se probudili uprostřed stáda krav. V klidu jsme posnídali a vydali se na cestu přes Lotyško a Litvu do Polska, kam jsme odpoledne dorazili. U čerpací stanice v Suwalkách jsme se rozloučili se slovenskými osádkami a s Petrem začali směřovat do Čech s tím, že naším cílem bylo minout Varšavu severní cestou přes Plock. Asi 100 km od Plocka jsme přespali v lese. 26.8.2011 – pátek Vstávali jsme překvapivě brzo abychom měli dost času na zbytek cesty. V rozumném čase jsme dojeli do Plocka (rafinérie Orlenu), projeli městem a přes Vislu a vydali dále co nejkratší cestou domů. Teplota postupně stoupala až na tropická tepla a v defendru naplno fungovala „klimatizace“ (samozřejmě klapky pod okny). Bohužel po chvíli jsem zjistil, že mi odešla navigace do kytek (je fakt, že jsem to očekával). Trochu to zkomplikovalo další cestu, ale přesto jsme zdárně dojeli před Harrachov, kde jsme se rozdělili a za hoďku naše osádka ukončila cestu. K cestě přes Polsko je nutné opět podotknout to samé, komplikace, uzavírky, děs a hrůza. Shrnutí:
Spousta zážitků Start/cíl Najeto Nejjižnější/nejsevernější místo
- 7.8.2011/26.8.2011 - 8 095 km - 50°30´/69°55´
