Ročník II.
T C T V
JL>5 l_
JL
Časopis československé
v
4 Červenec 1972, č. 4 socialistické
opozice
Husák na Krymu, v Praze
POLITICKÉ
PR. O CES Y Československo, červenec
1972
Aby si H u s á k mohl odejet odpočinout na K r y m , muselo před t í m stranické vedení schválit tresty několika desítkám představitelů opozice, z nichž většina byla již 6-8 měsíců ve vězení nebo po propuštění vyšetřována na volné noze. Přes některé optimistické zprávy, kolující po Praze, že procesy nebudou, protože se nehodí do sovětské politiky námluv se Západem splnilo se naše varování: okupační režim čekal n a období letních dovolených, k d y pozornost je rozptýlena a těžko se dá zorganizovat větší akce solidarity a protestu, aby spustil pripravenou mašinérii politických procesů za zavřenými dveřmi. Režim se pokouší tvrdit, že nejde o politické procesy a že souzení jsou "pravičáci" a "reakcionáři". Ale lidé vědí, že většina souzených jsou dlouholetí členové KSČ, přesvědčení socialisté a demokraté, kteří se angažovali pro obrodu socialismu v r. 1968. Tvrdé tresty postihují nejen odsouzené a jejich rodiny. Mají zastrašit všechny, kdo nechtějí p ř i j m o u t živoření v mlčení a poddanství. Avšak režim tím současně dokazuje svou slabost a s v ů j strach z opozice. Avšak i sebe tvrdší persekuce nezlomí vůli našich lidí bojovat za změnu nynějšího stavu. Za zatčené a odsouzené nastoupí do boje noví. Neboť s těmi, kdo jsou ve vězení i s těmi, kdo bojují je většina našich lidí. Dnes už nemůže režim zorganizovat nějaké " h n u t í zdola", žádající tvrdé tresty " z r á d c ů m " jako v padesátých letech. Nemůže přeměnit politické procesy v show, jež by mohl vysílat rozhlasem či televizí. Nemůže ani na ně posílat "zástupce pracujících", nýbrž jen vybrané fízly, kteří dávají pozor, aby se nikdo do soudní síně nedostal a aby slova obžalovaných, kteří se změnili v žalobce nepronikla ven. Za pronásledovanými stojí 1 bO lidarita celého pokrokového světa. N e n a j d e se nikdo, kdo by chtěl dnes pražské procesy schvalovat či obhajovat. Žádná oběť proto není marná. Všechny formy boje proti okupaci a normalizaci jsou účinné a užitečné. J e n strach a t r p n é přihlížení jsou škodlivé a p o m á h a j í o k u p a n t ů m a jejich místodrŽícím. m
Pomáhejte rodinám politických vězňů! Žádejte konec persekuce a odchod cizích vojsk! Okupační režim nám chce nahnat strach, ale ve skutečnosti má strach z nás!
1
Jiří Hoch man v /
v
Zprávy z es. vězení nepronikají ven t a k snadno jako z kapitalistických, na něž si oficielní tisk t a k často pokrytecky stěžuje (pokrytecky proto, že zamlčuje nelidské podmínky v našich věznicích, jinak nechceme brát žádné věznice, ani ty lepší, v ochranu). Zatím co čteme, že Angela Davis podniká 3-týdenní tonrné po USA, aby poděkovala všem organizacím a osobám, které ji podporovaly a přispěly t a k k jejímu osvobozeni (dovedete si představit, že by u nás takové tourné mohl podniknout na př. Luděk Pachman?), dovídáme se, že známý český novinář Jiří Hochman byl ve vězení postižen mozkovou paralýzou a že jeho stav je vážný. Jiří Hochman byl těžce nemocný již v okamžiku, kdy byl zatčen. Od té doby je držen ve vězení již přes 6 měsíců a stále neví, kdy bude jeho proces. Veškerou odpovědnost za život Jiřího Hochmana nese okupační režim, který své politické vězně drží v naprosté izolaci a brání jim v jakémkoliv s t y k u s vnějším světem.
Šest let vezení Janu TesařoviJr Skutečně teroristické rozsudky p a d l y v politickém procesu, k t e r ý skončil 21. července 1972 v Praze: historik J a n Tesař byl odsouzen na 6 let vězení/!/, Jiří Múller na 5 a půl roku, poslanec ČNR a sociolog Rudolf Batelc n a 3 a pul roku, bývalý studentský funkcionář V. J í r ů na dva a půl roku a další obžalovani/Furek a Mareš/ na 2 roky a rok vězení. Rozsudky, které jsou zlověstné pro další připravované procesy.
Odsouzení J.
Litery
20. července 1972 skončil další politický proces proti bývalému tajemníkovi MěV KSČ v Praze J a r o m í r u Literovi. Přesto, že veřejný žalobce žádal pro něho trest vězení 2 roky, soud mu zvýšil trest n a 2 a půl roku nepodmíněně. Spolu s nim byl oasouzen bývalý stranický funkcionář Josef Stehlík na 2 roky nepodmíněně. Další obžalovaný Roček na rok podmíněně. Obžalovaná Libuše Svobodová nemohla b ý t souzena, nebot je nemocná. J . Litera a ostatní byli obviněni, že redigovali a rozšiřovali ilegální časopis " Po-
2
k r o k " , vvdávaiiV- vyloučenými koiuunistv v závodě CKD-Praha. Žaloba jim rovněž kladla za vinu. že rozšiřovali časopisy " Listy " a " Svědectví Všichni obžalovaní odmítli rozhodně obviněni z " nepřátelské činnosti proti socialismu
Hladovka Vladimíra
Nepráše
Dr. Vladimír Nepraš, bývalý redaktor Rudého práva, v r. 1968 časopisu " R e p o r t é r " zahájil na protest proti prodlužujícímu se věznění hladovku. Již delší dobu je mu odmítána jakákoliv pošta z domova, není volán k výslechu a je držen v naprosté izolaci. Jeho "zločin" ie velmi charakteristický pro nynější "právní s t a v " v republice: je obviňován, že dal lc dispozici s v ů j b y t schůzkám Pachmaiia a Kyucla, čímž se provinil proti § 98 (podvracení republiky). Zdůvodnění vyšetřovatelů: když se tři lidé sejdou v jednom bytě, mohou tím ohrozit republiku!
Propusténi
a
odsouzeni!
Po propuštění historika Karla Kaplana v d u b n u 1972, k jehož vyšetřování musel být přivezen soudce až z Ostravy, protože Kaplan znal většinu vyšetřovatelů v Praze z materiálů o procesech padesátých let, byli talté propuštění "čeští b r a t ř i " filosof Ladislav Hejdánek a farář Miroslav Dus. Rovněž t a k docent O t t a Křižanovský, který byl zatčen v souvislosti s t. zv. "skupinou Vondra a apol" (viz Listy č. 3/72) byl propuštěn pro š p a t n ý zdravotní stav. Křižanovský však byl odsouzen 19. července 1972 na 18 měsíců podmíněně spolu s historikem Josefem Bcldou, který dostal 12 měsíců podmíněně. Avšak Přemysl Vondra, dřívější pracovník Osvětového ú s t a v u v Praze byl odsouzen v tomto procesu na 2 roky a 4 měsíce/!/vězení nepodmíněně. Stále ve vězení y iia proces čekají Jaroslav š a b a t a , Alfred Černý, Milan Hubl, Jiří Hochman, Karel Kyncl, Karel Bartošek, Vladimír Nepraš a řada dalších. Kromě Jiřího Hochmana, k t e r ý byl postižen ve vězení mozkovou paralýzou a Karla Kyncla, který má b ý t operován na Žaludeční vředy, t a k é zdravotní stav ostatních v z b u z u j e obavy: J i ř í m u Můllerovi, který již dříve trpěl chorobou žlučníku se ve vězení prudce zhoršil zrak.
Výzva k ustavení "Mezinárodní
poroty"
v
proti procesům
v
Československu
Když časně zrána 21. s r p n a 1968 vnikly a r m á d y varšavského paktu do Prahy, zmocnilo se miliónů lidí rozhořčení. Dnes f více než tři roky po násilném vpádu, je několik desítek, či lépe řečeno stovek lidí ve vězení, poněvadž se s daným stavem věcí nesmířili. Těžko vyčíslitelný počet osob ztratil zaměstnání a m u s í živořit. Ani tyto osoby se nesmířily s daným stavem. Všem j i m hrozí nebo bude hrozit proces pro jejich činnost během " P r a ž s k é h o j a r a " nebo po něm. Nelze totiž věřit Husákovu ujišťování, že k politickým p r o c e s ů m nedojde. Nehledě k tomu, že s a m a skutečnost už vyvrátila tohle tvrzení (procesy P e t r a Uhla, generála Prchlíka, Vladimíra Škutiny, Jiřího Lederera atd.), logikou intervence může být jenom represe. Nynější vláda nemůže nikoho přesvědčit, proto m u s í být k r u t á : "předem vykonstruované" nebo j e n o m "vykonstruované" procesy jsou nevyhnutelné. Nynější československá vláda předstírá, že jsou nutné pro o b r a n u socialismu. Není nic hrůznějšího ani nic účinnějšího, co by mohlo socialismus zdiskreditovat v očích československých i jiných mas. J e n proto, že chápeme, že socialismus n e m á nic společného s tímto policejním pojetím, že víme, že vojenská intervence, kvalifikovaná jako "sovětská", proti veškerému československému lidu napáchala v několika hodinách na socialismu více zla než několikaletá antikomunistická propaganda či "spiknutí", které zdánlivě přišla potlačit, tedy jen proto n e m ů ž e m e připustit, aby Husákové, Bilakové nebo Štrougalové udělovali patent na socialismus a rozdávali přívlastky "kontrarevoluční". Hájit socialismus přísluší těm, kdo za něj bojují, nikoli těm, kteří jej vraždí. Tento boj zahrnuje dnes i obhajobu československých vězňů. Není totiž možno spokojit se jen izolovaným "odsouzením", jako by intervence byla taky j e n o m izolovaným jevem a nenásledovala po ní nejprve " n o r m a l i z a c e " a potom "konsolidace". Stejné důvody, které nás vedly k nesouhlasu, velí n á m dnes bojovat proti procesům; obrana socialismu nestrpí žádný k o m p r o m i s , žádný dvojí výklad. Proto — vědomi si nebezpečí, které hrozí československým vězňům, proti nimž nynější vláda znovu používá policejních metod 50 tých let, — vědomi si skutečnosti, že útlak v Československu dává socialismu podobu, která m u s í budit jenom hnus, podepsaní vyzývají k vytvoření "Mezinárodní poroty", která by na základě co největšího množství důkazů vrhla světlo na metody a cíle současné r e p r e s e v Československu, ujala se obhajoby obžalovaných a vznesla žalobu p r o t i žalobcům.
Claude Aveline (Francie), Robert Blackburn (Velká Británie), Marguerite Bonnet (Francie), Peter Bruckner (NSR), Andreas Büro (za redakcí Links, NSR), Igor Cornelissen (Holandsko), Claude Courtot (Francie), Tamara Deutscher (Velká Británie), Hans-Magnus Eíseusberger (NSR), Roger Garaudy (Francie), C. Gavras (Francie), Wilfried Gottschaích (NSR), Daniel Guerin (Francie), Gisele Halimi (Francie), Georges H a u p t (Francie), E d m o n d J a g u e r (Francie), Simone Jaguer (Francie), Vladimir Jankelevitcli (Francie), André Jeanson (Francie), Serge J o n a s (Francie), Yves JoufFa (Francie), Alain Křivině (Francie), Henri Lefebvre (Francie), Eric Losfeld (Francie), Jacques Madaule (Francie), Ernest Mandel (Belgie), Franz Marek (Ra-
3
kousko), Dyonis Mascolo (Francie), Léo Matarasso (Francie), Matta (Francie), Daniel Mayer (Francie), Dr. Minkowski (Francie), Yves Mont and (Francie), Claude Morgan (Francie), Maurice Nadeau (Francie), Pierre Naville (Francie), Yalerio Oclietto (Itálie), Theodoros Pangalos (Řecko), J e a n Picart le Doux (Francie), Michel Piccoli (Francie), Petkoff (Venezuela), Sybille Plogstedt (NSR), J e a n Pronteau (Francie), Michel Raptis (Francie), Madeleine Reberioux (Francie), Michel Rocard (Francie), Laurent Schwartz (Francie), J e a n Schuster (Francie), Jorge Semprun (Francie), Simone Signoret (Francie), Hans-Rudolph Somitag (NSR), A.G.v.d. Spek (Holandsko), Mikis Theodorakis (Řecko), Charles Tillon (Francie), R a y m o n d Tillon (Francie), Jean-Pierre Yernant (Francie), Yercors (Francie), Zarubin (USA),
v
f r y r r p í
IAl
1
PRAZE v červnu 1 9 7 2
"Nic nového", odpovídají si známí 11a ulicích a v hospodách na běžnou otázku. Většině lidi se zdá, že se nic neděje, už dlouho nic nového neslyšeli, dokonce, ani dobrý vtip. Není t o jistě přesné. Děje se, ale pro většinu je už nudné uvádět další a další doklady téhož příliš dlouho trvajícího, procesu. Diskutovat znovu a znovu o dávno jasných a tisíckrát přebraných samozřejmostech. Perzekuce se přenesla z oblasti vysoké politiky do sféry byrokracie. V rozhlase a televizi už neslyšíme a v novinách denně nečteme udavačské příběhy, netiskne se dokonce ani to, co kdo kde nenávistného a štvavého přednesl (viz mlčení o sjezdech novinářů a spisovatelů). Místo toho se mluví a píše o efektivnosti, kvalitě, náročnosti, nutnosti zvyšovat kvalifikaci, rozvíjet a^ racionalizovat výrobu atd. Není už třeba rozhýbávat stroj. Mele sám a musí se jen občas přimáznout.
Zase knihy na indexu Loni bylo vyřazeno z knihoven kolem dvou stovek íuiili. Nyní přišel seznam dalších devíti set. V knihovnách se ustavují komise, které mají přezkoumat celý fond, všechnu literaturu, která vyšla před rokem 1971. Zatím se neví, co se s tím bude elit. Zachovají se cenzoři alespoň jako jezuité a uloží n ě k a m po dvou, třech výtiscích, nebo hodí do spalovny všechno? Ediční plány nakladatelství se pečlivě čistí, aby v nich nezůstalo pokud možno nic zajímavějšího než běžná produkce spisovatelů a vědců čtvrté kategorie. Redaktoři, kteří v nakladatelstvích ještě zbyli, protože nebyli v KSČ, v K A N ani v K-231, sedí n a d troskami edičních plánů, počítají kolik (a za kolik miliónů Kčs) knih v různém stadiu výroby Šlo do stoupy. Vědí, že k d y b y dnes přišel ředitel genius a vypukly ideální poměry, nedá se to několik let dohromady. Místo
4
geniů ovšem přicházejí lidé, kteří za dvacet či více let v oboru prokázali pouze neschopnost a vsadili proto na poslední šanci, která jim zbyla. I těcli je nedostatek. Po smrti podprůměrného překladatele z polštiny Křemenáka, k t e r ý byl necelý rok ředitelem Odeonu, bylo zrušeno výtvarné nakladatelství Obelisk, připojeno k Odeonu a šéfem tohoto starého vydavatelského domu pmenován neznámý, zato však angažovaný, sochař Kolumek. O ideálních poměrech se tedy mluvit nedá vůlbec. Nakladatelství nemůže d á t ani zrecenzovat knihu někomu, kdo není na listině spolupracovníků, schválené až 11a ministerstvu kultury, ICdo zbyl je zjevné, až n a několik výjimek apolitických nebo mladých odborníků, kteří se nestačili v šedesátých letech k ničemu vyjádřit. Ale i k d y b y byli všichni vynikající a všichni odborníci, je jich na seznamech t a k málo, Že nakladatelství nestačí ani sledovat knižní produkci. Ale proč by měla? Naopak.
Msta primitivů Postupně se utěsňují všechny zbylé otvory. Nestačí už, že skoro všichni přední vědci pracují jako topiči, měřiči vody v maringotkách, kulisáci, skladníci, nebo nemohou n a j í t stálé zaměstnání vůbec. Donedávna si mohli alespoň po pracovní době na chvíli zaskočit se starými legitimacemi do knihoven a archivů, občas si půjčit i knihu domů. Nyní maji b ý t zničeni intelektuálně a nesměji k pramenům. Přitom jele často o prameny, které nemají k současnosti nebo bližší minulosti vůbec žádný vztah. Nuly, které je nahradily a političtí správcové vědy a kultury mají hrůzu z toho, že vynikající fyzik by zůstal vynikajícím a fyzikem, že historik 15. století by zůstal historikem a mohl přežít a snad se i někdy vrátit. J e to msta primitivů, která se projevuje všude, k a m dosáhnou. Snad nejsměšnějším příkladem tohoto primi-
tivismu je fakt, že bývaly t a j e m n í k ÚY KSČ Zdeněk Mlynář, pracující jako entomolog, nesmi chodit 11a obědy do závodní jídelny mikrobiologického ústavu ČSAV, přestože t a m chodí všichni jeho spolupracovnici a zaměstnanci různých podniku z okolí ústavu. Při rozhodování o tom, co smí a nesmí h r á t divadlo, se nebere v úvahu jen autor a hra, ale také překladatel. Jsou například zakázány ruské a sovětské liry v dřívějších překladech Sergě^e Maclionina, bývalého redaktora Literárních listů. Vyhazuji se další dramatxirgové a herci, další herci nesměji b ý t z příkazu nové náměstkyně ředitele televize Mileny Balašové puštěni na obrazovku. Došlo i na ty, kteří se domnívali, Že nebudou-li se stavět proti současné politice otevřeně, budou moci alespoň jakžtakž pracovat, protože úplně bez kultury režim b ý t nemůže. Ted se n a nich žádá, aby se konečně otevřeně projevili. Totéž se děje v literatuře (například proti Páralovýin knihám) a z Klimentovy kritiky v R u d é m právu a Roháčkovy v rozhlase lze očekávat potíže pro Jaroniila Jireše, který zfilmoval osudy Marušky Kudeříkové. Tento film se propaganda dosud snažila představovat jako angažované dílo, protože měl úspěch a byl by se proto moc hodil jako alespoň něco dobrého v kultuře. Socialistický svaz mládeže si n a d ním dokonce vzal jakýsi patronát. Zdravá jádra s instinktem ovšeťn okamžitě vytušila, že jakákoli kvalita je jim nebezpečná. Ministr BrůŽek se v posledních týdnech snažil získat některé přední spisovatele, kteří se v minulosti angažovali za KSČ, k podpisu alespoň nějakých prohlášení, například výzvu k tvůrčí práci, na podporu Vietnamu a evropského uvolnění. Musel toho však nechat. Někteří ho poslali k čertu hned, jiní, vědomi si toho, o co.jde, si t e x t chtěli pro jistotu naformulovat sami.
4
' Kdybych nechodil"
to
byl
věděl,
tak
jsem
sem
P r a h a se loučí se s v ý m divadlem 10. června se Praha rozloučila s Krejčovým divadlem Za branou. Na poslední představení Čechovova Racka přišel každý, kdo od někoho dostal lístek. O likvidaci divadla se rozhodovalo zhruba dva roky a nebylo to lehké, protože Krejčův soubor stačil za pět let existence proslavit České divadelnictví na západě i na východě. Už před rokem musel b ý t Krejča vystřídán ve funkci ředitele hercem Boháčem, ale jako hlavní režisér zůstal skutečným šéfem. To nestačilo a po celé letošní jaro se hledaly různé záminky. Byl nevyhovující sál, divadlo neodpovídalo bezpečnostním předpisům. Soubor trpělivě překonával překážky, zazdily se dokonce potřebné dveře, když si úřady vymyslely, že v případě požáru by se jimi oheň dostal z jeviště do hlediště a zdůvodňovaly tím nutnost divadlo zavřít. Takže si soubor vynutil alespoň politické rozhodnutí. Byl zlikvidován po nastudováni nové hry Josefa Topola, kterou uvecll ještě v Tábore, p a k okleštěnou v Ostravě, ale pražská premiéra se už nemohla konat. Kromě Krejčí, Topola, Krause a Bal vína, jejichž osud-a možná i osud některých dalších-má řešit ideologické oddělení ÚV KSČ budou p r ý herci do konce roku placeni a pak přiděleni do divadel. Kdo ví? Takové sliby dostávala snad většina ze statisíců vyhozených z různých oborů v uplynulých třech letech. A t a k spolu s jednou etapou československého společenského života skončila i jedna etapa českého divadla hodinovým potleskem téměř plačícímu souboru, jehož jménem stařičká národní umělkyně Leopolda Dostálová, které je hodně přes 90 let, relcla svým divákům nikoli sbohem, ale nashledanou.
H r a na svaz spisovatelů Poslední Brůžkův pokus je ostatně typický pro celou situaci v české literatuře. Po dvouleté přípravě se konečně odhodlali založit organizaci, které se říká svaz spisovatelů. Máme jich oficiálně necelou stovku, tedy d v a k r á t méně než Slováci, mezi nimi čtyři, pět známějších jmen. Ale i z této necelé stovky byla značná část zděšena tím, co se odehrávalo na Dobříši pří ustavujícím sjezdu. Stejně jako předtím na sjezdu novinářů, i zde se účastníci v zákulisí a často i z tribuny obviňovali, vyčítali si, kdo a jak spolupracoval s "kontrarevolucí", srovnávali nenávistně, jak je dnes kdo angažovaný, jak se snaží podbízet veřejnosti, " n a h r á v a t pravici" atd. Pro skutečné spisovatele, tedy ty, kteří na shromáždění nebyli, zbyla už jen ničím neskrývaná zuřivost. A t a k dnes po Praze p o t k á v á m e poděšené účastníky, kteří pokřikují jako klukovský hrdina z Knoflíkové války:
Bez iluzí o velmocech Pro toho, kdo musí v těchto poměrech žít, jsou už pak jen jakýmsi vzdáleným a neživotn ý m šuměním větru drby z politbyra a aparátů. Snad v na okamžik vzruší ochablou pozornost. Pád Šelesta způsobí drobnou radost a kdekdo přemítá, co bude s jeho pražským k a m a r á d e m Bilakem, s nímž si t a k rozuměl na jaře 1968. Ví se, že Bilaka kritizovali v Moskvě, že dostal za slavný podzimní referát o mezinárodní politice, v němž stačil urazit skoro všechny vládnoucí i nevládnoucí komunistické strany a pobouřil výroky o súdánských komunistech a Nímajrím, kterého prý potřebujeme, všechny, k t e r ý m se vraždění nelíbilo nebo z něho třískali politický kapitál. Ale každý ví, že i kdyby t e n t o krejčí rusínské národnosti, p á n nejen n a d zahraniční
5
politikou, ale i nad českou kulturou, šel k dáblu, změní se jen málo, změuí-li se vůbec něco. Tak c o . . . Za této situace nikoho ani moc nezajímá, co se bude dít na příštím plenárním zasedání VY KSČ, které by se mělo sejit brzy, jakmile Brežněv povolá do Moskvy generální t a j e m n í k y a bude je informovat o tom, do jaké míry Nixon je a do jaké není imperialista, jak je tomu se soudružstvim u Williho Brandta, případně, jak dlouho bude n u t n o předstírat pozitivní politiku. Druhá alternativa je, že se pozitivní politika přestane předstírat a bude se skutečně dělat. Tomu v Praze skoro nikdo nechce věřit. J e zájem o Nixonovy cesty, o dohody s Německem, poslouchá se masově Hlas Ameriky, BBC a když ji někdo v éteru z chrčení vyloví, i Svobodná Evropa. Reakce na t a k t o získané informace je dost skeptická a pochmurná. A ť už oprávněně nebo ne, většina lidí má dojem, že velmoci se dohodnou bez ohledu na malé národy, zejména ty malé národy, které mají větší důvody ke stížnostem. Americká podpora řecké j u n t y léčí z iluzí i ty, kteří by je snad chtěli pěstovat.
Co m ů ž e m e dělat? "Co můžeme dělat?", p t a j í se všichni a téměř všichni říkají: "Nic". J e tu ovšem vždycky nebezpečí, že někdo bude zatčen a odsouzen, k d y b y se rozhodl k protestu. J e přitom typické, že většina dosud zatčených a odsouzených je perzekvována, přestože proti nim policie nenašla vůbec žádné důkazy. Můžeme přitom pominout, že v režimu tohoto typu je důkazem, když se zjistí, že si někdo nejen něco myslel nebo věděl, ale že se to odvážil někomu ústně či písemně sdělit. Pořád hrozí nebezpečí opakování razie, podobné akcím z ledna, kdy policie posbírala několik desítek československých intelektuálu. Někteří z nich dosud nejsou doma a mnozí z nich mají být souzeni, i když byli po skončeném vyšetřování propuštěni na svobodu. Konec konců, ani vedení KSČ a s t á t u nemá nic z toho, že vyvolává proti sobě nadbytečnou zášť. Neostal in ismus si už-jak jsme ukázali na začátku-vy budoval mnohem dokonalejší metody vládnutí, nebo raději přežívání na místě, než zavírání nebo vraždění svých odpůrců. Některé opory režimu isou ovšem bez perzekuce nemožné a snaží se zneužít všeho, například i vraždy policejního nadpraporčíka, který kontroloval řidiče vozu a únosu československého letadla, při němž byl zabit pilot. T y t o kriminální akce nikdo nehájil. Nikdo by je také nedával do politických souvislostí, kdyby se do toho nepouštělo Rudé p r á v o a političtí hodnostáři. Úvaha Rudého práva, že vraždy jsou důsledkem roku 1968, směřuje k podpoře přísnějších trestních zákonů, které se p r i p r a v u j í a na jejichž základě má b ý t například bezpečnosti
6
povoleno dělat domovní prohlídky i bez souhlasu prokurátora. J e jasné, Že takové ustanovení je zaměřeno spíše proti universitním profesorům než proti zlodějům a vrahům. Rudé právo však na druhé straně v nás vyvolává myšlenky na to, že pilot Mi či ca, nevinná oběť vraždy na palubě letadla, by mohl žít, kdvbv dnešní československo respektovalo základní lidská práva a mezinárodní dokumenty, které ratifikovalo a umožňovalo zájemcům vycestovat jinak než s pistolí v ruce. Nemluve o tom, že šlo-li opravdu o zločince, nebylo by jejich odchodu žádná škoda. Nemůžeme sice dělat nic, ale nemůže dělat nic ani tento režim. Chceme-li v tom vidět alespoň jakýsi úspěch, můžeme. K d y b y chtěl režim stavět na lidských vztazích,' o nichž neustále hovoří jako "o základu socialismu (na rozdíl od "materiální zainteresovanosti"), sesypal by se půl hodiny poté, co by sdělil, že jeho teze platí. Naštěstí pro něj mu nikdo nevěří ani slovo. Přes všechna opatření žijeme, někdo nás zaměstnává a platí a dostaneme i nějakou smlouvu o dílo — ovšem na cizí jméno. Někdo má sice už pátého či šestého zaměstnavatele, ale mohlo by to být horší. Prověření ředitelé a náměstci myslí více na to, jak se bez většího rizika vyhnout vyhození nepohodlného člověka než na to, jak dělat požadovanou aktivní kádrovou politiku. A i když se málokdo postaví moci otevřeně a kdekdo předstírá, že se vším souhlasí, je nadšení p r o politiku strany a vlády nicotné i tam, kde dříve běžně sedávali at už přesvědčení nebo kariérističtí aktivisté. Ti, kteří stojí a padají s běsy, kteří se nemohou uživit ničím jiným než vyhazováním, zakazováním, denunciacemi, t u t o atmosféru dobře cítí. Už jsme se zmínili o tom, jak to předváděli na svých sjezdech v červnu novináři a spisovatelé, kteří si tak mohou říkat jen proto, že novináři a spisovatelé nemohou publikovat. Jejich starosti jim nezávidíme. Trápí se a vysedávají na schůzích a konferencích, aby hlídali nejisté poměry a snažili se zabránit okamžiku, ve kterém bude nutné, aby i stoupenci s t r a n y a vlády alespoň něco uměli. w
w
Mlčící většina Je-li přitom tolik skepse, plyne z toho, že pozitivní vývoj v Československu může za existujících okolností # stěží znamenat cokoli jiného než smršť, která by smetla prakticky všechny opory režimu, přinejmenším v kulturní a vědecké oblasti, ale i jinde. Poníženost, primitivnost politiky a do očí bijící ubohost jejích vykonavatelů prakticky na všech úrovních neposkytuje téměř žádný rámec pro manévrování. Neposkytuje ovšem velké manévrovací šance ani opozici, protože proti takové blbosti se nedá nic dělat. Lze si jen zoufat, nebo se smát. Už mnoho lidí řeklo,
že je u nás hrozná legrace-pro vnějšího pozorovatele. Vskutku: Chcete-li studovat lidskou bídu v planetárních dimenzích, najdete ji právě t a d y . Potkáte řadu veselých lidí, kteří vám budou vyprávět neuvěřitelně směšné historky. Do smrti nezapomenete na t u povedenou taškařici, podaři-li se vám zbavit se poznání, že to není komedie, ale život, že se nedíváte z parteru nebo z lože na jeviště, že před vámi probíhají skutečné osudy lidí, národa a státu. I my se smějeme a někdy i dobře bavíme, protože není možné pořád se trápit. Víme ovšem, že to, co se děje, má tragické následky pro celou společnost a vede to k materiální, morální i kulturní devastaci, kterou napravovat bude Sysifovské poslání. Víme také, že tohle nespraví žádný kadárismus a ani ten není v dohledu. A tato bezvýchodnost, nedůvěra v budoucnost, ve velmoci, v jakékoli programy, jsou mnohem větší brzdou aktivity "většiny lidí než jakákoli policejní perzekuce. Ale ""mlčící většina" tvoří devadesát procent národa a její příslušníci neváhají ani na okamžik, objevi-li se někde skulina v byrokratické zdi. Co se stane, až ji slabé opory režimu přestanou být schopny neustále ucpávat, je zapsáno ve hvězdách. Praha, léto 1972
Mají strach z odchodu okupantů Přijetí amerického presidenta Nixona v Moskvě — přes veškerý propagační pokřik o "vraždění amerických vojsk" a "krvavém Nixonovi" — a zprávy o chystané evropské konferenci o bezpečnosti a jednáních o snížení vojenských sil obou bloků ve střední Evropě silně znepokojily " u l t r a s " a "internacionalisty", kteří vybudovali celou svou pozici na přítomnosti sovětských vojsk v Československu. Projevilo se to jednak rozpačitým přešlapováním oficielního tisku okolo pobytu amerického presidenta v Moskvě (kdo by si ncvzpoměl na prudkou palbu proti Nixonově přijetí v Pekinu v dobe, kdy ještě nebyly zaminovány vietnamské přístavy a kdy intenzita bombardování území V D R bvla mnohem menšil), jež bylo náhle přerušeno Husákovým interview, v němž ujistil " P r a v d u " , že KSČ a "všechen náš lid" podporují sovětsko-americká jednání (o nichž v té chvíli ještě nic nevědělo) a jednak zákulisními poradami ve stranických organizacích bezpečnosti a armády, kde se navzájem funkcionáři ujišťovali, že to "nic neznamená" a že sovětská voj-
ska u nás musí zůstat, neboť jinak by "pravice" znovu nastoupila do ofenzívy! Výrazem těchto obav bvla rezoluce aktivu komunistu na ministerstvu vnitra, žádající sovětské vedení o záruky a ujištění (!), že sovětská vojska u nás zůstanou i po evropské konferenci o bezpečnosti, neboť jsou nezbytně n u t n á k ochraně naší nezávislosti! Zajímavý důkaz o důvěře, kterou mají "internacioualisté" v "konsolidaci" a k našemu lidu. . .
Budeme investovat o
• V'» Q
na hibiri: Sovětské vedeni připravuje gigantický plán: přemístit v budoucnosti 20 až «10 milionů sovětských občanů z evropské části do oblasti Sibiře, aby tím umožnilo lepší využití ohromného přírodního bohatství asijské části SSSR a současně zajistilo t u t o oblast proti Čině. Realizace tohoto plánu ovšem potřebuje ohromné investice a přípravy: postavení nových měst, továren, dolů, silnic a drah, letišť a spojovacích cest. Proto se sovětské vedení obrátilo na vedení ostatních zemí, členů R V H P a Varšavského paktu, aby se na tomto plánu podílela: jednak investicemi a jednak vysláním techniku a odborníků. Investice se mají splácet ve formě dodávky vytěžených surovin (plynu, nafty, uhlí), ale za ceny "pro loco": země R V H P zaplatí za dodávky cenu na místě, ale samy budou muset nést náklady jejich dopravy, jež v tomto případě budou značné. Specialisté z ostatních zemí mají být placení podle sovětských norem a vysílající země jim budou muset doplácet rozdíl. Maďarské vedení zaujalo 1c těmto n á v r h ů m velmi rezervované stanovisko. Předseda vlády Fock byl dvakrát v Moskvě a i vydané komuniké připouští, že se "nedosáhlo ve všech otázkách potřebné d o h o d y " a že jednání budou pokračovat. Mezitím se obrátilo maďarské vedení na KSSS dopisem, jehož koj) i i poslalo na vědomí ostatním partnerům R V H P , v němž upozorňuje že požadované investice by znamenaly hluboký zásah do s t r u k t u r y maďarského hospodářství a vedly by ke sníženi životní úrovně obyvatel, což žádné vedení nechce po polských událostech riskovat. Sovětská reakce zatím není známa. Československé vedení však přijalo sovětské požadavky bez jakýchkoliv podmínek. Zřejmě si to můžeme dovolit.
7
Nová etapa a my Západoněmecký spolkový sněm ratifikoval sovětsko-uěmeckou a t a k é polsko-německou smlouvu, president Nixon a L. Brežněv podepsali v Moskvě celou řadu dohod i deklaraci 0 principech určujících vzájemné vztahy mezi USA a SSSR. Čtyři velmoci parafovalv vzápětí novou dohodu o Berlíně a USA a SSSR oznámily, že se dohodly n a zahájení konkrétních pří]}rav ke konferenci o evropské bezpečnosti a k jednání o snížení stavu vojsk ve střední Evropě. To všechno dohromady, včetně předchozí Nixonovy návštěvy v Číně, potvrzuje f a k t soužití velmocí na základě uznání s t á t u quo jak se vytvořil po druhé světové válce, či přesněji po roce 1949. Alespoň v Evropě. "A je to dobré pro Židy?" zněla po staletí xizkostlivá otázka, provázející uvnitř utiskovaného a štvaného, malého národa každou dohodu velkých a silných. Co tedy říci k t ě m t o obecně v í t a n ý m dohodám z hlediska Československa, které věru nemá zájem n a zachování státu quo n a vlastním území. J e historickou iluzí malých a slabých, že jejich osud bude příznivě změněn nebo zásadně a neodvolatelně nepříznivě ovlivněn toliko zásahem velkých a silných. Tato iluze se rovná rezignaci a je vždycky východiskem místodržitelských a kolaborantských režimů. Ať jakkoli politicky zdůvodňována — politický realismus Háchův či H u s á k ů v jsou jenom dvěma variantami téhož přístupu — je však bytostně cizí smýšlení a cítění národa, jeho politickému vědomí a podvědomí. 1 ve chvílích největší národní deprese existuje v t o m t o podvědomí jistota, že současný stav je toliko dočasný. Z této jistoty se rodí napětí mezi vládnoucími reálpolitiky a ovládan ý m národem, z napětí konflikt a z konfliktu nová historická situace. Místodržitelské vlády reálpolitiků nemají jiný úkol, než bránit přeměně podvědomí ve vědomí, vědomí v politickou silu, politické síly v otevřený odpor atakdále. Z hlediska každého místodržitelsltého potlačovatelského režimu ie pro plnění jeho úkolu nejpříznivější ovzduší celkového napětí, válečných příprav, trvalé 'pohotovosti', v jejímž jménu lze ospravedlnit cokoli. Každé uvolnění, vylučující nebo ztěžující udržování výjimečného stavu, stavu pohotovosti, mimořádných opatření a vyžadující přechod k n o v ý m metodám, n u t n ě vede k začátku nové fáze. V té se pak ovládaní a utlačovaní nutně mění v partnery, bez nichž nelze vládnout novými prostředky. Podvědomí se mění ve vědomí a celý cyklus začíná nanovo. Spor, kdo vlastně začal studenou válku, je klasickým případem sporu o to, zda t u dříve bylo vejce či slepice. Studená válka nepochybně odpovídala základním z á j m ů m obou stran.
8
Stalinská vnitřní s t r u k t u r a SSSR bvla vážně otřesena válkou a stykem miliónů sovětských občanů s Evropou. Nové impérium bylo snadno zranitelné, místodržitelské režimy velice křehké, okupační armáda jedinou zárukou jejich trvání a americká vojenská p ř e v a h a očividná. Na druhé straně propukají v Evropě sociální konflikty vyvolané či rozdmychané válkou a okupací. Radikální hnutí sílí a válečná prestiž SSSR jako spojence v zápase s hitlerismem se hrozí změnit či konkrétně mění v prestiž idejí, z nichž vzešel. Úspěchy cíllsKc revoluce jen ještě zvyšují nervozitu Západu. Za této situace začíná na obou stranách hysterie studené války a hon na čarodějnice. Jugoslávská hereze a ještě dříve řecký odboj proti ujednání mezi Stalinem a Churchillein jsou pro obě strany jenom příležitostí urychlit vývoj t í m t o směrem. Cliruščevův pokus prorazit začarovaný kruh, do kterého studená válka uzavřela svět, byl motivován především emocionálně a ideologicky a jenom odhalil vnitřní slabost a rozpory sovětského systému. Celkové uvolnění přivedlo i v USA k moci liberální křídlo. K u b á n s k á krize a zvýšení přímé účasti USA na vietnamském konfliktu právě za Kennedyho vlády však jen ukázaly, jak setrvačnost stále ještě převažuje nad sebeupřímněji míněnými prohlášeními. A není náhodou, že Chruščev politicky o mnoho nepřežil výstřely v Dallasu. Nastalo období vlády realistů. Na obou stranách sílilo přesvědčení, že je třeba učinit konec situaci, jež je jakýmsi neustálým měřením sil, při čemž základním východiskem nové etapy je politická a vojenská rovnováha. Obě strany uznávají, že v t u t o chvíli nemohou rozšířit s v ů j bezprostřední vliv, ale zároveň chtějí pevně pojistit ten, který už mají. Všechno, co obe velmoci podnikají v podstatě od Chruščevova p á d u — ať už myslíme na Vietnam či Československo, Čínu Či Indii, Polsko nebo Chile — směřuje různým způsobem t o m u t o jedinému cíli. Mnozí Američané kladli po sovětské okupaci Československa v srpnu 1968 otázku, jejíž hlubší smysl se plně vyjevil teprve později: 'Uvědomila si Moskva, ptali se, Že invazí Československa pomohla lce zvolení Nixon a americkým presidentem ?. . .' Tazatelé vycházeli z předpokladu, že mezi oběma supervelmocemi existuje základní ideologický rozpor, že obě soupeří o myšlení a cítění obyvatelstva v oblasti, ovládané druhou velmocí. Nechápali, že základní rozpor je vojensko-strategický, mocenský, a Že o vnitřních problémech druhé strany se uvažuje především v těchto kategoriích. V téže době, k d y levicově smýšlející Američané kladli výše zmíněnou otázku
pozval vysoký americký diplomat v Evropě po n á v r a t u z USA na veěeři několik předních západoevropských zahraničních komentátoru. Na jejich naléhání, proě USA připustily okupaci Československa a ani nemrkly, odpověděl s předstíraným údivem: ťAle, pánové, o čem to mluvíte? Před okupací bylo Československo — o Bulharsku nemluvě — jedinou prosovětskou zemí uvnitř Varšavského paktu. A československá armáda jediná, na kterou bylo v případě konfliktu jakž takž spolehnutí. Dnes je v Československu 15 miliónu lidí, kteří nenávidí SSSR víc než kdokoli ve východním bloku a československá armáda je k nepoužití. Situace je tedy z hlediska Záp a d u mnohem lepší než p ř e d t í m . . . Brežněv, představitel nesentimentální, realistické vlády tvrdé ruky bez stalinských výstřelků, milovník kluzkých anekdot a šlechtického přepychu, představitel Ruska, jež se už nejeví jako organizátor vnitřní revoluce, ale t a k é ničím nepřitahuje západní radikály a levici, je ideálním partnerem pro novou etapu vztahů mezi supervelmocemi. Jeho reakce lze přesně předvídat, jeho motivace nejsou ideologické, nehrozí nebezpečí, že pokud bude on u moci mohl by se sovětský a východoevropský 'socialismus' zlidštit, zdemokratizovat, a stát se skutečně přitažlivým pro ty, kteří stojí v opozici vůči západním establishmentům a systémům, jež reprezentují. — Nixon, představitel 'mlčící většiny' Američanů, tíhnoucích k isolacionismu, děsících se experimentů, posedlých hrůzou z radikálů, černochů, portorikánců, pochopitelně komunistů a socialistů vůbec, s hlubokou vírou v tradice a vládu pevné ruky, je daleko vítanějším partnerem Moskvy v současné etapě než v minulosti mohl b y t J o h n či Robert Kennedy, a v budoucnosti jejich b r a t r Edward, senátor McGovern či jim podobní. J e h o jednání není motivováno principy, kalkulace jeho i jeho poradců je chladná a reálná, každý jejich krok či t a h je určován jedině tím, zda vede k vytčenému cíli. Podepsání moskevských protokolů a zmíněná už řada dalších mezinárodních dohod znamená oboustranné uznání, že Žádná ze supervelmocí nemůže v t u t o chvíli nic získat pokračováním v dosavadní politice napětí. Důvody, jež vedly ke studené válce, zmizely, zahraničně politicky a strategicky se obě strany dostaly do rovnováhy, vnitropoliticky jsou obě vcelku právem přesvědčeny, že neostalinské Rusko ani USA po Vietnamu nejsou dostatečně přitažlivé jako svod a pokušení. A ve chvíli, kdy končí svět dvou velmocí a neodvolatelně začíná svět velmocí tři, čtyř a pěti, lze privilegia dosavadních dvou supervelmocí alespoň dočasně zachovat jen tím, že maximální vzájemnou dohodou omezí akční možnosti nových pretendentů. Konec jedné etapy znamená však nezbytně začátek etapy nove. Nixon jako ručitel BreŽněvových dobrých úmyslů, Brežněv jako ručitel mírové spolupráce s americkým (a také německým) imperialismem, činí obtížným potlačování vnitřní opozice ve jménu praktik a ideologie studené války. N a jedné i na druhé
straně. Vydrží-li podepsané dohody alespoň nějaký čas a bude-li se situace vyvíjet tak, jak předpokládají, uvolní zcela nepochybně cestu novým vnitropolitickým procesům na obou stranách. Procesům, jež se nebudou — jako v době vzniku studené války — dovolávat konkurenční velmoci, nýbrž budou vnitřně autonomní a o to účinější. A pochopitelně i o to intenzivnější, čím dále od centra moci k nim bude docházet. Může se ovšem stát, že t y t o procesy vyvolají na obou stranách silnou potlačovací reakci, jež přivede k moci extrémní pravici a armádu. Ale pak bude n á v r a t ke studené válce probíhat už ve zcela jiných podmínkách než na konci čtyřicátých let. Neboť svět je už jinak rozdělen a nové velmoci t u budou mít velké slovo. Pak může sehrát významnou úlohu lidová Čína jako velmoc, která se nepodílela a i nadále se odmítá podílet n a dělení světa a která proto objektivně bude p o m á h a t malým a středním národům a s t á t ů m , které se budou chtít vymanit ze sféry vlivu té či druhé super-vel moc i. Pro Československo a pro celou Východní Evropu se tu otevírají nové velké možnosti a příležitosti, o jakých se nesnilo těm, kteří t u v padesátých a šedesátých letech zoufale zápasili o každý centimetr prostoru pro národní život a individuální svobodu. Ovšem nebude to vývoj automatický. Stalinské zkameněliny, které v sovětské okupaci našly vytouženou příležitost znovu se vrátit-či udržet se-do politických a ekonomických mocenských pozic se budou tomuto procesu uvolnění všemožně bránit, zvláště n a vnitřní frontě. Už ted křičí na poplach a vyzývají k zpřísněni kontroly. Pokusí se nahánět strach i novými represemi. Ale velmocemi zahájený proces uvolnění, který se nemůže omezit n a výměnu oficielních návštěv je bude v tlačit do stále větších protikladů. Odstaveni Šelesta je příznakem podobných rozporů i v sovětském establishmentu. Ale Šelestů a Bilaků je ještě mnoho a mají stále silný vliv, zvláště ve stranických aparátech, bezpečnosti a armáděinstitucích, které zakládají svou existencí na studené válce a stavu stálého ohrožení. Proto napětí ve špičkách vládnoucích skupin a mezi místodržitelskými vládami a ovládanými národy stále poroste. Zda přeroste ve vědomí změn, v účinný tlak a akce, to závisí na nás všech. K a ž d ý bude v budoucnu měřen jen tím, iak se ukáže na výši těchto nových možností. DALIMIL
TQ
Solidarita
s divadlem
Přes všechna ujištěni, která dal ministr k u l t u r y Brůžek J e a n u Efřelovi, předsedovi Čs.-francouzské společnosti a přes hysterický pokřik J a n a Klimenta 11a adresu " F r a n k f u r ter Allgemeine Zeitmig , f , jak si dovoluje šířit lži o likvidaci divadla " Ž a b r a n o u " , soubor Otomara Krejči mel poslední představení v Praze dne 10. června 1972. Zpráva o t o m se rozšířila po Praze a obecenstvo naplnilo divadlo k prasknutí. Ti, co nedostali místa k sezení stáh a sledovali soustředěni, n a p n u t i a dojati Čechovova " R a c k a " , jímž se soubor loučil se svými diváky. K d y ž n a jevišti dozní poslední slova, v sále je několik vteřin absolutní ticho a p a k se rozbouří potlesk. Herci se děkují, musí přicházet znovu a z n o v u . . . Mladí lidé v y s t u p u j í n a jeviště a přinášejí květiny, tisknou ruce hercům. Potlesk se ještě více rozbouří, když se n a scéně objeví režisér Otomar Krejča. Někdo se pokouší zhasnout světla v sále, aby upozornil obecenstvo, že má jít domů. Odpovědí jsou ještě větší ovace pro herce, režiséra a k nim se n a jevišti připojují dramaturgové, technický a administrativní personál, celý kolektiv divadla. Ovace pokračují, nikdo se nehýbe z místa. N a scénu přichází nejstarši členka souboru, národní umělkyně Leopolda Dostálová a za všechny děkuje, loučí se a říká "na shledanou". . . Ale obecenstvo, v jehož středu je člen Dubčekova vedení Dr. František Kriegel, představitelé kulturního a vědeckého světa (mnozí z nich ovšem z něho oficielně vyloučeni), studenti, mládež, lidé z P r a h y i venkova neodchází. Několik " n e n á p a d n ý c h " pánů se pokouší vyzvat lidi k odchodu a klidu, záhadní fotografové snímají přítomné (jistě ne pro archiv divadlab ale vše je marné, potlesk nekončí, ale misí se do něj slzy a d o j e t í . . . Treplev spáchal sebevraždu, divadlo musí zmizet. . . Herci se objímají s diváky, tisknou si ruce. Teprve po 57 minutách se lidé loučí se svým divadlem a v naprostém tichu odcházejí. Dopisovatel francouzského pokrokového týdenníku Les lettres françaises, jehož ředitelem je komunistický spisovatel Luis Aragon končí svou reportáž z posledního představení a hodnocení divadla Za branou slovy: "Československý film přestal existovat. Divadlo je zbavováno ne j lepších umělců. Chtějí se snad lidé, odpovědní za československou k u l t u r u p o d o b a t Šamrajevovi? Být spokojeni tím, že ukážou mrtvého, oškubaného racka, k u l t u r u zatlačenou do minulosti a b r u t á l n ě odříznutou od života? Nedlouho před druhou světovou válkou Mayerchold odpověděl svým pronásledovatelům, kteří ho obviňovali z formalismu:
10
ZA BRANOU
" P r o j d ě t e se po moskevských divadlech, podívejte se n a t a amorfní, šedá, n u d n á představení, jedno podobné druhému a jedno horší než druhé! l ě ž k o byste rozeznali styl Malého divadla od Vachtangova, komorního od uměleckého. T a m všude, kde ieště nedávno jiskřil pramen tvořivého myšlení, kde umělci hledali v bloudění a omylech, kde se mýlili, ale tvořili (někdy špatně, ale někdy dokonce skvěle), t a m všude, kde bylo uejlepší divadlo na světě vládne nyní s m u t n ě a s dobrými mravy-díky Vám-průměrná aritmetika, která nás pohlcuje a zabíjí nedostatkem talentu. Chtěli jste skutečně tohle ? Jestli ano, p a k jste udělali něco strašného". Budeme muset totéž říci brzy o Praze?— končí s v ů j článek kritik listu, "Denis Bablet k t e r ý byl přítomen poslednímu představení divadla Za branou. Téměř všechny v ý z n a m n é noviny světa, rozhlasové stanice a televize se zabývaly likvidací divadla Za branou. Ozvali se s protesty i projevy solidarity herci, režiséři, spisovatelé, kritici, představitelé kulturního i politického světa. Vedoucí osobnosti evropského divadla poslali dopi? ministru k u l t u r y do Prahy, v němž se m. j. říká: "Znepokojeni, rozpuštěním divadla Za branou, jet odporuje nedávno danému ujištění zástupcům "Čs,-francouzské společnosti" a jez poškozuje těžce nejen České, ale i světové divadelnictví, jež v tom to divadle vidělo jedno ze svých předních středisk, podepsaní žádají československé úřady, a by poskytly všechny potřebné záruky pro budoucnost vedoucích osob a členů tohoto souboru; rovně! tak záruky, aby tyto osoby mohly dále pracovat ve svém povolaní, jež vykonávaly tak příkladně, Podepsaní žádají, aby Československé úřady přijaly jejich zástupce, kteří by se zcela otevřeně mohli informovat o situaci souboru divadla Za branou a to jak od zástupců úřadů, tak i od členů tohoto divadla, jehož konečné zmizení nechtějí vzít na vědomí". Dopis podepsali m.j. Louis Aragon, J e a n Louis Barrault, Samuel Beckett, Aimé Césaire, Arianne Mnouchkine, Roger Planchon, Madeleine Renaud, J e a n Vilar, Federíco Pellini, Paolo Grassi, Luca Ronconi, Giorgio Strehler, E d w a r d Albee, Artliur Miller, Angelo Maria Ripellino, Peggy Ashcroft, Peter Brook, Peter Iiall, Ingmar Bergman, Peter Weiss, Freidrich Důrematt, Maurice Béjart, Arnold Wesker, Max von Sydow, T a n k r e d Dorst, Peter Palitzsch, I l a r r y Bukwitz, Victor Gard a , Jacques Huisman a další.
STRANA BUDOUCNOSTI byl v lednu 1972 zatčen. Uveřejňujeme jej v temže znění jako zajímavý obraz myšlení KSČ a příspěvek k uvazování o východiscích z dnešní situace,
části bývalých
funkcionářů
Ústřednímu výboru KSČ, Ústředním v ý b o r ů m K S socialistických zemí, Ústředním v ý b o r ů m K S Itálie, Francie, Japonska, Španělska * a ostatních zemi. Vážení soudruzi, v letech 1968-69 jsem zastupoval vedoucího t a j e m n í k a K V KSČ a převzal jsem t a k v ý z n a m n o u část odpovědnosti za politiku jihomoravské krajské organizace. V září 1969 jsem byl vyloučen z KSČ. Stalo se t a k na zasedání Ústředního výboru, jehož jsem byl členem. Byl jsem vyloučen vzápětí po svém diskusním vystoupení, v němž jsem kritizoval linii UV po d u b n o v é m plenu. Od t é doby jsem neměl možnost ani v nejmenším reagovat n a četná obvinění, která byla proti mně a proti bývalému k r a j s k é m u vedeni veřejně vyslovena. Mohl bych ovšem n a ně odpovědět i nyní d ů s t o j n ý m mlčením; n a osobni a politické urážky by bylo nej. lepší odpovědi. Ale v p r ů b ě h u doby se objevily dvě v ý z n a m n é okolnosti: dokud jsme byli ve funkcích, byla obvinění relativně mírná, nepřihlíželi jsme p r ý dostatečně k t.zv. pravicovému nebezpečí. Ale nyní se tvrdí, že všechno to, co jsme dělali, dělali jsme p r ý z nízkých pohnutek a z nepřátelství k SSSR a k socialismu, naše činnost p r ý byla straně nepřátelská. D r u h á okolnost se t ý k á p o s t u p u lidí, kteří n á s dnes obvinují: je dobře známo, Že v době, kdy jsme ú d a j n ě přešli n a kontr are volu ční pozice, schvalovali příslušná "kontrarevoluční" usnesení a činili t a k později, ale méně je známo to, co sice mnozí tušili, ale co se dříve tajilo, jak se postupně za zády volených orgánů formovala t.zv. marxisticko-leninská levice a jak se vytvářely podmínky pro likvidaci polednového kursu a pro rozpoutání provokační k a m p a n ě proti jeho stoupencům. To vše se dělo dávno před tím, než ústřední výbor KSČ prohlásil Akční program z d u b n a 1968 za «nesprávný a n e p l a t n ý " . Lidé, kteří se dnes t í m chlubí, neříkají však současně, že se v době, k d y šlo o to, zbavit nej angažovanější stoupence nového kursu funkcí a příp a d n ě i členství ve straně zapřísahali věrností Akčnímu programu a polednové politice. J a ké jméno zvolit pro t a k o v é počínáni? Vládnoucí Komunistická s t r a n a Československa polednový kurs navrhla. Všechny ar-
gumenty, které se proti němu používají, dají se shrnout v jediném: že byl netřídní. Chci ve svém stanovisku shrnout nej závažnější argumenty proti t o m u t o tvrzeni. Vede mne k t o m u především má vlastní praxe a zkušenost. Mohu kdykoliv prokázat, že dělníci i ostatní pracující polednovou politiku podporovali způsobem, který jsme si dávno nedovedli představit. Tento f a k t se málokdy popírá, ale reaguje se n a něj podrážděně: lidé p r ý byli naší politikou " z b l b n u t i " . Z úst lidi, kteří tolik mluví o " t ř í d n í m hledisk u " zní t e n t o a další podobné v ý r o k y podivně. Lidé, nebyli polednovou politikou svedeni. Vycítili správně východisko z krize byrokraticko-centralistického stavu a rozhodli se k t o m u nejlepšímu a t a k é jedinému, co může rozšířit socialistickou demokracii t a k o v ý m způsobem, aby to nebyla jen " z á p l a t a na s t a r é m " : vzít s v ů j osud do vlastních rukou, rozvinout nejširší aktivitu svobodných občanů. Při t o m se ovšem mohou - dokonce musí — dít chyby. Ale t o není důvod pro to, aby se zavrhl sám cíl. A přesně to učinil ústřední výbor KSČ, když Akční program zavrhl jako "nacionalisticky, oportunistický a revízionistický". Ponechme stranou t u skutečnost, že t e n t o program v podstatě odvrhlo stejné shromáždění, jež jej před p ů l d r u h ý m rokem přijalo, i když je t o dost m a r k a n t n í s y m p t o m ú p a d k u organizace, v jejímž čele stojí. Základní myšlenka Akčního programu nebyla zavržena po prvé. V jiné podobě byla zavržena už dvacet let před tím. Byla zavržena v podobě požadavku specifické československé cesty k socialismu. Stalo se t a k k nezměrné škodě revolučního dělnického h n u t í a socialistické v ý s t a v b y v naší zemi. Proti specifické československé cestě k socialismu se už od J a r a 1968 a r g u m e n t u j e s t a r ý m příslovím: pakliže Tě začne chválit nepřítel, přemýšlej o svých činech. . . Mnohokrát bylo slyšet, že z demokratické obnovy socialismu v Československu měla radost jen světová reakce. Opak je však v
'
11
pravdou: mnoho komunistu, socialistů a pokrokových demokratů vítalo polednový kurs v přesvědčení, že posílí věc socialismu. Československou iniciativu vítali jako přínos pro s v ů j třídní zápas s reakčiiími silami kapitálu. Konzervativní buržoasie ovšem spekulovala, ale to jí diktovaly její nej přirozenější zájmy, t y t é ž zájmy, které mnohé její k r u h y nutily k pohrdání idejemi '4 pražského j a r a ' ' . A když všechno dopadlo tak, jak dopadlo — podle předpokladů světa, jemuž vládnou velcí a silni — nebylo málo takových, kteří to přijali s úlevou. V srpnu 1968 jedni triumfovali, kdežto druzí byli šokováni a pobouřeni n a d úderem do vlastních řad. Kdo líčí věci tak, jakoby pobouřeni a šokováni byli imperialisté, staví věci na hlavu. J e ovšem možno tvrdit, že od té doby se mnoho změnilo, že se věci dále mění, až se změní docela; Že nedorozumění byla odstraněna, že současné čs. vedení získává stále větší podporu a důvěru a pokud ji nemá, že je to lehce pochopitelné nepřátelství známých revizionistů nebo čínských či jiných rozvracečů. Bagatelizuje se tím však mimořádně závažný fakt, který nemá význam přechodný, ale zásadní a dlouhodobý, že uvnitř mezinárodního komunistického a dělnického socialistického hnutí vznikly rovněž dva protichůdné proudy, které se rozlišují podle pojetí internacionalismu. Srpnový zásah r. 1968 diferenciaci významně prohloubil a do jisté míry stabilizoval to seskupení sil, které b o j u j e za nezadatelné právo každého národního hnutí jít svou vlastni cestou, což samozřejmě vůbec neznamená uvolnění, nýbrž upevnění internacionálních pout. Tendence "nového internacionalismu" se prosazují všude; působí i uvnitř zemí, jejichž strany se podílely na rozhodnutí provést vojenský zásah v Československu. Tento zásah odmítá téměř polovina socialistických zemí, z toho jedna, která je členem Varšavského paktu, odmítají jej všechny velké s t r a n y ve -velkých kapitalistických zemích, nemálo stran s dlouholetou revoluční tradicí, významní spojenci komunistických s t r a n v Latinské Americe. V některýcii zemích patří otázky specifické národní cesty k socialismu, otázky internacionalismu a československá otázka k okruhu otázek, které jsou předmětem vážných sporů a vedou k vnitřnímu štěpení (Fuisko, Španělsko, Řecko, Venezuela a j.). Všechna t a t o f a k t a svědčí zcela nepopiratelně o jednom: u v n i t ř našeho hnutí se rýsuje velké přeskupování, o jehož povaze je možno mít různé názory, ale které není možno bagatelizovat. Žádný skutečný internacionalista, který usiluje o jednotu h n u t i v národním i mezinárodním měřítku nemůže za této situace stavět komunisty v Československu před vyděračskou volbu: Bud uznáte, že srpnový zákrok byl n e z b y t n ý m krokem k potlačení kontrarevoluce, nebo nejste internacionalisté, ale nacionalisté, re vizion isté, nepřátelé Sovětského svazu a t í m i socialismu a komunismu, jste lidé, kteří si zasluhují jen jedno: zcela bezprávné postavení. Před takovou vol-
12
bu byli postaveni Alexander Dubček, Josef Smrkovský, František Kriegel a desetitisíce jiných dlouholetých komunistických funkcionářů. Dovolil by si někdo postavit takovou falešnou alternativu před Waldeck-Rocheta, Nicolae Ceaucesca, Luigi Longa, Josipa Tita, Dolores Ibarruri nebo Mao Tse Tirnga ? Názorový boj uvnitř československého komunistického a socialistického hnutí je mimořádně ostrý. Není těžké pochopit, proč je tomu tak. Žádná s t r a n a nebyla postavena před holou nezbytnost vyrovnat se s vojenským zákrokem vlastních spojenců proti jejímu vlastnímu sjezdu. A sotva je taková země, v níž by tak v ý z n a m n á část komunistického hnutí byla potlačována státní mocí vládnoucí komunistické strany. A je jen niáio zemi, v nichž by potlačená komunistická opozice měla t a k "hluboké kořeny v dějinách revolučního dělnického linutí a t a k široké politické zázemí v současnosti. . . Vojenský zákrok ze srpna 1968 v podstatě obnovil a znásobil poměry před lednem 1968. Základní znaky této nedokonalé a okleštěné formy socialistické moci, jejímž ekonomickým základem je nekapitalistické vlastnictví jsou známy: monopolizace rozhodování v uzavřených a nekontrolovatelných článcích státní moci, přecentralizovaná strukt u r a direktivního řízení ekonomiky, nekvalifikované zasahováni do všech oblastí společenského života, nedemokratická methoda a kriteria výběru lidi pro nejrůznější funkce, formálni ráz voleb do zastupitelských orgánů, nedostatek nevyhnutelné autonomie odborů a společenských organizací, reglementace kultury, obranářská a pragmatická ideologie, cenzura, všeobecný nedostatek společenské odpovědnosti a nikoliv na posledním miste — prodloužené ruce t a j n é policie i s jejími donašečskými přívěsky. Tato špatná "legalita" byla byrokratickou konsolidaci po dubnu 1969 obnovena a to v horším vydání než bylo před lednem 1968; co na ní bylo již před lednem překonáno, bylo "napraveno", aby byla opět upevněna "vedoucí úloha s t r a n y " . Druhotná politická základna režimu byla zúžena, stará morálka, která p o ž a d u j e " zpívat píseň toho, koho chleba jíme", zvýrazněna. Mezi oběma etapami však prošlo období velkého úsilí o novou legalitu, o soulad mezi politickou praxí státní moci a vyhlašovanými principy socialistické ústavy, Jakkoliv to bylo období k r á t k é (od ledna do srpna 1968), odhalilo přece jen možnost, jak překonat krizi byrokraticko-centralistického s t á t u . Manifestovalo sílu, která se rodí z pochopeni z á j m ů pracujícího lidu. "Vysočanský" X I V . sjezd KSČ byl kulminačnim bodem tohoto velkého a světlého období v nejnovější historii naší země, byl zábleskem " s t r a n y budoucnosti", pro kterou platí, že nemá z á j m y odlišné od zájmů všech pracujících, že nevyt y ču je zvláštní sektářske zásady, podle nichž by chtěla u t v á ř e t dělnické h n u t i a socialismus, že není zvláštní stranou, která by se nadřazovala jiným.
STRANA BUDOUCNOSTI není organizovaná, nemá organizaci a orgány, nemá ani jméno, ale má dvě věci, které jí nelze žádn v m způsobem vzít: kritické mvŠlení a sílu solidarity.^ STRANA M I N U L O S T I má moc, má prostředky, jimiž muže mvstifikovat a zastrašovat, k u p o v a t a rozdělovat, ale nemůže zabránit tomu, aby se její vlastní prostředky neobracely proti ní samé. Svým post u p e m vytváří předpoklady pro novou jednotu všech skutečně demokratických sil všech tříd a vrstev lidu; podněcuje spojenectví proti strachu, v y d á v á za nepřátele lidi, kteří nepřáteli nejsou; přivádí ke spojenectví v pravdě, protože musí p r a v d u u t a j o v a t . Poh y b u j e se v začarovaném kruhu; nemůže dovést lidi této země k cílům, které v vhlašuje. Síly " s t r a n y minulosti" mají nyní převahu, ale " s t r a n a budoucnosti" se bude rodit i z této převahy. J a k o komunista chci pak dodat, že "stranu budoucnosti" nemohou tvořit jen ti, kdo jsou nebo byli členy KSČ. Už dvě desítky let se rodí síly, zvláště síly mladé, které nelze odstrkovat; stojí pevně na půdě této společnosti a bez nich je zdravá budoucnost národního a státního života nemyslitelná. Mají mnohé a oprávněné pochybnosti o komunistech z té i oné strany, ale rok 1968 ukázal, že mohou jít po našem boku a my po boku jejich. Vytvářet svazek všech avantgardních socialistických sil československého lidu, zvláště pak dělnické třídy, je i naší internacionální povinností. Obracím se proto i k bratrským komunistickým a dělnickým s t r a n á m a dovoluji si vyjádřit přesvědčení, že uvítají iniciativu, která sleduje prospěch naší společné věci. ALFRÉD ČERNÝ Pod k a š t a n y 17 Brno r
//Fk
i
/
n
•
^
p
"Duchovni Biatra v Praze Další období Československé "normalizace" bylo ukončeno, t e n t o k r á t v odborovém hnutí. V I I I . sjezd t é t o organizace, k t e r ý nedávno skončil své zasedání, odvolal veškeré dokumenty, které jpřijal minulý sjezd v březnu 1969, krátce p ř e d p á d e m Alexandra Dubčeka.
Před třemi roky vyjadřovali delegáti obavy dělnické třídy, která jako celek odmítla uznat sovětskou okupaci. Prohlašovali tehdy, že v socialistické zemi mají pracující právo na stávku. Nyní byl obnoven tradiční pořádek. Odbory si vytýčily úkol, jak pravil jejich předseda Hofman, " b o j o v a t proti buržoasní ideologii a morálce". Krátce řečeno, stala se z nich opět převodová p á k a komunistické strany. Sám Husák upřesnil, co očekává od odborářů: musí na minimum zredukovat "negativní tendence", které se projevují u uiláA t a k je postupně jeden úsek za d r u h ý m glajehšaltováii. K a m p a ň začala mezi inteligencí. Novináři, spisovatelé a umělci, kteří vystupovali za demokratizaci, jsou bez práce. Režiseři, kteří nedávno proslavili národní film, jsou odsouzeni k mlčení. A přece Husák prohlásil, když se dostal k moci, že splní sliby ústředního výboru z doby pádu Antonína Novotného, že jenom odstraní " v ý s t ř e l k y " pražského jara. Optimisté se tenkrát domnívali, že se bude inspirovat Kaclárovým příkladem. Nepodařilo se 111adarskému prvnímu tajemníkovi dosáhnout podpory těch, kteří se účastnili povstání v roce 1956? I Husák se pokoušel získat pro svou věc techniky i bezpartijní, jen uznají-li "realitu". Nepodařilo se mu nastolit důvěru. Proto se začal stále více opírat o ultraortodoxní elementy. Za těchto okolností vládne v Československu daleko přísnější režim než v kterékoli jiné socialistické zemi. Aniž uvedly důvod, rozhodly například nedávno úřady o zákazu všech francouzských filmů. Také vyhlásily k a m p a ň proti katolicismu, zatímco socialistické země v současné době spíše usilují o koexistenci s římskokatolickou církví. V jednom článku, který připomíná komentáře z dob studené války, obviňuje "Obrana lidu" Vatikán, že vydržuje v socialistických zemích obrovskou informační a podvratnou sít:. Kněží a věřící jsou tak podezříváni z účasti na špionáži. S t y k y se Svatou stolicí se prakticky rovnají nule, což vede k vážným problémům; desetimiliónovému společenství katolíků hrozí, Že se ocitne bez vedení. Po nedávné smrti dvou prelátů zbývá už jen Jediný biskup a dva apoštolští administrátoři (jeden z nich není schopen v y k o n á v a t svou funkci), zatímco devět míst je prázdných. Avšak pokud nebude uzavřena dohoda s Římem, nelze nové biskupy nastolit. Všechny t y t o zprávy potvrzují, že moc se vzdala snahy dosáhnout mírnou cestou spolupráce nebo aspoň neutrality těch, k t e r ý m se stýská po "pražském j a r u " . Moc p o h r d á protesty, které její postoj vyvolává, trestá odpůrce "normalizace" a chce dokázat svou sílu všem, kteří podle "Života s t r a n y " stále číhají. A t a k se splňuje to, čeho se obával Aragon: československo, které vzbuzovalo tolik nadějí, se stává "duchovní Biafrou". (Le Monde, 17-6-1972)
13
Pokus
neposlušné Psali jsme již o četných pokusech okupačního režimu umlčet a srazit na kolena české a slovenské spisovatele, kteří se angažovali v r. 196S pro "socialismus s lidskou t v á ř í " a kteří odmítli prohlásit sovětskou okupaci za "bratrskou pomoc", či pokálet sebe a své přátele ponižující "sebekritikou" nebo cynickým sloužením něčemu, čemu nevěří. Přes všechny útoky v tisku, rozhlase a televizi, označující je za "nepřátelské" a "antisocialistické" elementy — bez jakékoliv možnosti obrany (vzpomeňme jen na hnusné machinace, které dohnaly k smrti spisovatele J a n a Procházku!) — se režimu nepodařilo zlomit jejich ducha, morálku a tvůrčí činnost. Naopak: řada nových děl, odmítnutých na příkaz a p a r á t u KSČ divadly či nakladatelstvími v Československu byla uveřejněna na Západě se značným úspěchem (na př. knihy a hry Pavla Kohouta, Ludvíka Vaculíka, Milana Kundery, Václava Havla, I v a n a Klímy a dalších). Proto byla nyní v Praze zahájena nová kampaň, jejímž cílem je definitivní umlčení těchto autorů. V souvislosti se sjezdem t.zv. Svazu českých spisovatelů vystupňovali představitelé okupačního režimu útoky proti některým spisovatelům jmenovitě a ostatním obecně se zvláštním důrazem na to, že někteří spisovatelé uveřejňují svá díla na Západě "z pohrdání vlastním národem a zemí", z "nenávisti k socialismu" a že jsou ochotni "za tvrdou valutu p r o d a t své umění i duši". Aby nezůstalo jen u slov, dalo vedení KSČ příkaz státní umělecké agentuře 1)1 LI A, aby zastavila těmto autorům převod zahraničních honorářů 11a jejich konta s odůvodněním, že se chystá nová ú p r a v a těchto převodů. Dalším důvodem zablokování těchto honorářů, které současně představují význ a m n ý p ř i n o s pro devizové zásoby s t á t u (nemluve o kulturně-politickém významu a hodnotě uveřejněných děl) bylo vyšetření, zda autoři platí řádně daně. To vše je však možno p o v a ž o v a t jen za dělostřeleckou přípravu pred hlavním útokem, který má n a s t a t nyní po skončení t.zv. spisovatelského sjezdu, který "legalizoval" vyloučení většiny českých a slovenských spisovatelů ze Svazu a zbavil je t a k jakékoliv právní či odborové ochrany. Signálem k tom u t o generálnímu útoku má b ý t nový dokument, vypracovaný ve stranickém aparátu a předaný k praktické realizaci příslušným s t á t n í m orgánům. Původně se uvažovalo o novelizaci autorského zákona 35 z r. 1965, ale to bylo stranickým vedením po delší úvaze zamítnuto
14
spisovatele
s odůvodněním, Že by to mohlo poškodit postaveni Československa v mezinárodních autorských organizacích (na rozdíl od SSSR Československo podepsalo různé mezinárodní dohody, na ochranu autorských práv). Místo toho se má urychleně připravit a schválit vyhláška ministerstva financí, která by ani nepodléhala schválení Federálního shromáždění a která by se měla vztahovat pouze na " v y b r a n o u " skupinu občanů, V podkladech, které dostaly úředníci a experti, jimž bylo uloženo dát celé akci právní a administrativní podobu se tito občané dokonce jmenovitě uvádějí: jde o spisovatele Václava Havla, I v a n a Klímu, Alexandra Kli menta, Pavla Kohouta, Milana Kuuderu, Jiřího Sotolu a Ludvíka Vaculíka, filosofa Karla Kosíka a historika Roberta Kalivodu. Do seznamu je také zahrnut zemřelý spisovatel J a n Procházka, k t e r ý po sobě zanechal manželku a tři dcery, jimž jsou vypláceny honoráře za jeho díla, uveřejněná v cizině. Stranický a p a r á t si vymyslel zákeřnou proceduru, které nyní experti mají dát právní formu: 1) K d y ž se D I L I A dozví o vydání nějakého díla českého či slovenského autora v cizině, dotáže se I10, zda s vydáním souhlasil. Vyzve ho, aby dal agentuře plnou moc, na jejímž základě ona rozšiřováni této publikace zakáže nebo-není-li autor na černé listině-publikování díla potvrdí a vyinkasuje honorár. Jestliže však DILIA od autora plnou moc nedostane, má učinit oznámení k trestnímu stíhání autora. 2) Autoři mají být upozorněni, Že odhalení jakékoliv dohody, která byla uzavřena mezi autorem a vydavatelem bez souhlasu D I L I A bude mít za následek pro "neoprávněné obohacování se". 3) Dohody, které D I L I A již dříve spolupodepsala a které se t ý k a j í "nehodných a u t o r ů " nebo "nevhodných děl" m a j í být všemi možnými způsoby zrušeny, zvláště v případě "obchodních partnerů, 11a jejichž spolupráci nemá Československo zájem' . Ti partneři, na nichž naopak zájem je mají b ý t přesvědčeni všemi prostředky, aby sami od smlouvy odstoupili. J a k o n á h r a d a se jim m á nabídnout nějaký "výhodný obchod" a vydání děl loyálních spisovatelů. Aby žádná publikace neušla pozornosti čs. úřadů vydá ministerstvo zahraničních věcí (B. Chňoupek) pokyn všem čs. zastupitelským misím, aby systematicky sledovaly a hlásily do P r a h y všechny takové " p ř í p a d y " . Kult u r n í radové se t a k budou místo propagování
české a slovenské kultury v cizině zabývat její cenzurou (mnozí to stejně již dělají) a kontrolovat je budou přídělem pracovníci StB v hávu diplomatických pracovníků. Tím ale ještě není vvřešen hlavni problém: co s autory, kteří pres všechen nátlak a vydíráni i vyhrožováni budou i nadále ochotni v y d á v a t svá díla — o d m í t n u t á a zakázaná v Československu — v cizině, což ostatně ro ně znamená jedinou existenční a publikační možnost? Autoři nových směrnic si vymysleli bič, o němž se domnívají, že se nemine účinkem a zkrotí všeclmy rebely: nová ustanovení mluví o "smlouvách, které jsou v rozporu se státní kulturní politikou", o dílech s "nepřátelským a protisocialistickým obsahem" a autorech, k t e ř í " v krizovém období stáli na protisocialistických pozicích, rozešli se s politikou KSČ a socialistického státu, trvají na svých názorech a pokoušejí se organizovat opozici". Na t y t o autory se napříště nebude vztahov a t všeobecná ustanovení o zvýhodnění přepočtu p ř í j m ů v západní valutě na Kčs. J a k známo, každý čs. občan, který si v cizině vydělá peníze nebo je dostane z ciziny má právo dostat za t u t o valutu bud tuzexové bony nebo Kčs s odpovídající přirážkou. Toto zvýhodnění se však nemá vztahovat na uvedené autory! V praxi to znamená, že jestliže normální čs. občan dostane za vydělanou nebo darovanou 1 západoněmeckou marku 2 tuzexové bony, jež odpovídají asi 10,-Kčs, m a j í nyní postižení autoři dostat za 1 m a r k u jen 2 Kčs, t e d y ve srovnání s ostatními občany jen pětinu! V t o m t o smyslu má b ý t doplněn výnos 203/16-303/66 o zvýhodňování devizových p ř í j m u nebo darů. K d y b y však někteří nenapravitelní a pilní autoři se chtěli smířit i s tímto okrádáním a přesto byli ochotni dále psát a zveřejňovat svá díla v cizině, vymysleli si na ně autoři směrnic další " b o u d u " : zatím co dosud museli autoři platit 2 % ze svých honorářů na Literární fond (z něhož byli právě jmenovaní autoři vyloučeni, neboť nedostávají ani stipendia, ani nesmí vstoupit do zařízení fondu jako je Klub spisovatelů nebo zámek na Dobříši) a 10% provize agentuře D l LI A za zprostředkování (jež ale jakékoliv služby t ě m t o autorům odmítá, blokuje jim vyplacené honoráře a dokonce intervenuje v cizině proti uvádění jejich děl-jistě originální pojetí služby literární agentury!), nyní bude možno s t r h á v a t ze zahraničních honorářů nehodných spisovatelů: a) příspěvek 2 až 40% (!) na Literární fond, £>) provizi ve výši 10 až 40% pro agenturu D l LI A (!). Novelizace vyhlášky 29/53 má stanovit, že "tarif 40% se m á použít v případě vydání děl takových autoru, jejichž síření v Československu bylo zastaveno, aby se t a k mohly omezit p ř í j m y autorů v Kčs na minimum (!)". Protože by ale přece jen autorovi zůstalo nějakých 20%, m á b ý t zbytek podroben normální dani z umělecké ěinnosti. Takže na př.
z oněch 2 Kčs, které by autor dostal za 1,-DM by mu nakonec zůstalo 20 nebo dokonce 10 haléřů! A jelikož už zahraniční nakladatelství m u strhne značnou Část honoráře na daně v zemi vydání, zůstane mu padesátina nebo až setina té sumy, které mu nakladatelství poslalo jako honorář. A p a k ať si ještě troufne psát! Zakazovat mu to nikdo nebude-řekne asi Dr. Husák s hrdostí na to, že u nás jde vše "podle právního řádu"! A k d y b y zatvrzelí zahraniční nakladatelé nechtěli " v ě n o v a t " a u t o r ů v honorář čs. státu, který se tak pečlivě stará o jejich ochranu před zbohatnutím a pokusili se peníze poslat autorovi jiným způsobem, t a k se hned vymyslí jiná právní norma: pozmění se výnos č. 203/16-303/66 v t o m smyslu, že "osoby, které nemají právo na zvýhodnění zahraničních honorárů ztrácejí automaticky právo na zvýhodnění přepočtu zahraniční valuty, kterou dostanou jako d a r " (zatím je praxe taková, že čs. občané, kteří dostanou peníze ze zahraničí jako dar mají nárok na stejné zvýhodnění jako v případě peněz, které si vydělají). Ale i to, co bude " n e h o d n ý m " spisovatelům ještě vyplaceno má b ý t podle nového dodatku podrobeno až 55% dani z umělecké činnosti nebo z příjmu (takže na př. z l.-DM dostanou místo 10,-Kčs něco mezi 50 až 70 haléři!). Avšak připravená opatření se neomezují jen na dokonalý plán systematického vyhladověni části spisovateli! a autorů. J e h o inspirátoři ve stranickém aparátu totiž vědí, že ještě existuje solidarita a vzájemná pomoc mezi lidmi a že někteří rebelové mají tvrdé palice. Proto pečlivě uvažovali, jak by bylo možno je dostat za mříže a zbavit všeho, samozřejmě na základě trestního zákona, neboť jsme přece v ''právním státě". Původní n á v r h n a změnu § 39 občanského zákonní ku v t o m smyslu, že by se autorovi, k t e r ý uzavřel smlouvu bez souhlasu agentury D I L I A zabavil všechen m a j e t e k nebyl přece jen právnickými experty doporučen s ohledem na to, Že jde o základní normu, která " g a r a n t u j e právní jistotu všech o b č a n ů " a která se p r o t o nemůže měnit kvůli "omezené skupině občanů, kteří tím mají být postiženi. Místo toho se však má novelizovat trestní zákon 140/61 a ustanoveni § 112 v t o m smyslu, že "rozšiřování nepravdivé zprávy, která svým obsahem nebo způsobem šíření může škodit z á j m ů m republiky" je trestné odnětím svobody až do 3 let! Spiklenecký způsob, j a k ý m se všechna t a t o opatření připravují ve stranickém a státním aparátu vyvolává dojem, že jde o akci zvlášť agresivní skupiny dogmatiků, kteří chtějí postavit vedení před hotovou věc. Podaří-li se jim to, jde o vážný precedens, kdy se u p r a v u j í zákony pod záminkou, že jde o postižení jen "určité omezené s k u p i n y " občanů, tedy něco, co silně připomíná nacistické rasové zákony a ustanovení. Nebezpečí tohoto postupu je zvyšováno tím, že samozřejmě v zákonné normě nebude t a t o "skupin a " občanů vymezena jmény a p r o t o bude
15
možné, zahrnout do t é t o kategorie postižených kohokoliv podle okamžité potřeby. J e n u t n o říci ke cti některých pracovníků ministerstva financí a státního aparátu, že se nebáli p o u k á z a t na rozpornost a škodlivost a často i protiprávnost chystaných opatření, takže stranickému a p a r á t u se nepodařilo je prosadit t a k nenápadně a rychle, jak původně chtěl. Finanční experti právem kladou otázku, co se stane, až se o těchto diskriminujících a skandálních směrnicích dozví svět o v á veřejnost? A co když zahraniční vydavatelé nebudou chtít p o d p o r o v a t pokladnu okupačního režimu devizami z honorářů autorů, které tento režim všemožně potlačuje a raději t y t o peníze deponují V zahraničí až do doby, k d y t y t o rasové zákony budou opět zrušeny ? Co když Československo bude n a základě porušování Charty lidských p r á v a četných mezinárodních dohod, které podepsa-
lo vyloučeno z UNESCO a jiných mezinárodních organizací ? T y t o otázky jsou oprávněné: již nyní se ozvali nakladatelé a spisovatelé různých zemi a různých politických tendencí. J e d e n z hlasů, úvodník komunistického francouzského spisovatele Pierre Daixe, šéfredaktora týdenníku I,es let třes frau^aise, jehož ředitelem a vydavatelem je Louis Aragon, člen ÚV K S F uveřejňujeme n a jiném místě. O připravovaných opatřeních psal tisk v Holandsku, Itálii, Francii, Anglii, ŇSR, Rakousku, USA i dalších zemích. Švýcarský týdenník Die Weltwoclie t o m u věnoval 3 s t r á n k y svého Č. 26 z 28.6.1972 s komentáři J a n a Vinaře a ilustracemi I v a n a Steigera. Češti a slovenští spisovatelé nezůstanou osamoceni. J e za nimi mezinárodní solidarita, ale především-a to je to hlavní-je za nimi lid naši země, jehož úzkosti a t o u h y v y j a d ř u j í .
Zůstali Hájek9 cenzura a policie E r n s t Fischer k dobříšskému s h r o m á ž d ě n í 1972 Svaz československých spisovatelů sdružoval kdysi ve svých radách množství talentů a charakterních lidi. Sehrál důležitou roli v přípravě jara 1968 a byl proto po vojenské okupaci v rámci "normalizace" rozpuštěn. Nový režim dal nakonec dohromady nový Svaz, který je tak dokonale "normalizovaný", že vysoko překračuje všechny normy. Jeho předseda Jan Kozák, Široko daleko zcela neznámý, napadl neomaleně na prvním sjezdu nového Svazu v exilu žijícího Eduarda Goldstuckera. Mimo jiné vyčetl tomuto znamenitému člověku a vědci, že svým projevem o Franzu Kafkovi zahájil vlastně v roce 1963 celý proces rozkladu. Kafkovo dílo, jako dílo krajně deprimující přispělo podle Kozáka k ideologické dezintegraci československého systému. Pravda, neni to dílo, které by svět, v němž žijeme, zjasňovalo, ale zdaleka není tak deprimuj ici jako Československá skutečnost z roku 1972. Můj přítel Goldstúcker přednesl svůj projev o Franzu Kafkovi na konferenci, oficiálně zorganizované československou Akademií věd. Účastnil jsem se této konference a rád bych dnes připomněl, že Kafkovo dílo tu vysoko hodnotili nejen zástupci českoslovenští, ale i polští, maďarští, rakouští a francouzští. Jedním z řečníků na konferenci byl tehdy i Jiří Hájek, který mezitím udělal kariéru jako přizpůsobivý denunciant. Na rozdíl od Kozáka, který odsoudil Kafkovo dílo jako nakažlivou nemoc, jako nákazu v krvi socialistických zemí, prohlásil Hájek v roce 1963, ze Kafka je "výzvou našemu komunistickému vědomí a svědomí, abychom vymýtili ze svého socialistického života všechny pokřiveniny jako je n a příklad byrokratisnrus". " V naší společnosti," řekl tehdy Hájek, "se K a f k a mění ve vášnivou výzvu všemu lidskému v n á s . . . K a f k a je pro nás mohutnou, plamennou a čistou výzvou lidskému rozumu, výzvou, abychom v socialistickém životě vytvořili veškeré předpoklady k tomu, po čem lidské srdce touží a co t a k nezbytně p o t ř e b u j e k životu ". Tento vášnivý apel byl nyní označen za nakažlivou nemoc. Systém, jehož základem je ne lidskost, netrpí žádné pronikání lidského vědomí a svědomí. Goldstúcker byl vy štván a Kafka ho musel následovat. Zůstali normalizovaný Hájek, cenzura a policie.
"Dnes není síly ve světě, která by mohla srazit na kolena lid, odhodlaný bojovat až do konce, aby hájil své svaté právo rozhodovat svobodně a suverénně o svém o s u d u " Nicolas Ceaucescu při přijetí prince S i h a n u k a v Bukurešti dne 22.6.1972
16
TEXT PRO PŘÍPAD, ZE BYCH VYPADL OKNA Mílii SE ZABIL PRI AUTONEHODE J O S E F ŠKVORECKÝ Z Pař ižc hovoří Josef H o t m ar: "Mezi našimi ještě čerstvými emigranty na Západě je veliká móda zdůvodňovat rozhodnutí opustit vlast přemírou ideálů a tužeb po svobodě a demokracii. Patetické výzvy, skládané z velkých slov, už však ztratily osten účinnosti. Západ má své starosti, a tohle je jen něco nepříjemného navíc. A tak se tím naše emigrace baví a utěšuje ve Čtyřech zdech samoty, která ji obklopuje. Stále se však s tím setkáváme. Pozoruhodně to zní z úst dříve známých osobností, které se vlasti zaklínaly doma jako přiklad veřejný a ted bez toho nemohou být ani za oceánem v domnění, ze jsou stále ještě svědomím národa. S PŘEKVAPENÍM JSEM ZAZNAMENAL, ze jejich prořidlé řady náhle rozmnožil Josef ŠKVORECKÝ. Až z kanadského Toronta se přihlásil do služeb Pavla Tigrida se sídlem v Paříži. Do jaksi na úbytů scházející tiskoviny zvané S VÉDECT Ví poslal epické dílo, jehož hodnoty mohou ocenit tak nanejvýše znalci erotické literatury. Tím Český spisovatel ŠKVORECKÝ rozšířil rejstřík svých možností až do kraj nos ti. Od talentovaného překladatele přes řemeslného výrobce detektivek americké dikce dosáhl mety psavce bulvárních příběhů, které sice nikdo za literaturu nepovažuje, ale zato se dobře platil Že své povídání zasadil do Prahy, je na věci sice pikantní, ale ne právě působivé. To, co vyprávím, není samozřejmě věc veselá, spíše smutná, i když i trochu charakteristická. Josef ŠKVORECKÝ v pražské spisovatelské obci nikdy nepatřil k jestřábům, nevyhledával veřejné tribuny, nesdílel se svými druhy ambiciózní falešné plány. Pavel TIGRID by se podivil, jak se Škvorecký Čas od Času vyjadřoval o jeho maličkosti, včetně pařížského snažení. A le to ponechme stranou, protože to by byl tón, v kterém si libuje právě Pavel TIGRID. A nakonec právě r tento tichý a nenápadný Josef ŠKVORECKÝ se ocitá po boku Pavla TIGRIDA. Tištěn vedle nehorázností a výmyslů, tvořených podle osvědčeného přání otce myšlenky, vedle známých antikomunistických bijců, v řadě podivných existencí v ještě podivnějších službách. Vedle lidí, kterými vždy z hloubi duše opovrhoval. Nevím, co ho k tomu dohnalo, zda finanční tíseň nebo dobří kamarádi. Určitě
však to nebyla láska k vlasti nebo touha po svobodě. Tu v KANADĚ přece získal, už v okamžiku, kdy se rozhodl podstoupit riziko cesty, před kterou varovala kniha jeho brněns k éh o k oleg v, n a z v a t uí: OPUSTÍ Š~LI MNEl Skutečnou cestu literatury tím ŠK VORECKÝ definitivně opustil. Přečteno v pražském rozhlase. Tuhle relaci pařížského dopisovatele mi poslal přítel z Prahy po jednom našem nedávno p r o k á a r o v a u é m diplomatickém zástupci, a t a k jsem ji dostal s velkým zpožděním. Nebýt jedné věci, založil bych ji do svého soukromého archivu malých neostalinských demagogií a použil možná v nějakém románě. J e založena n a p r a s t a r é m podvodnickém triku: čtenáři doma nemají možnost přečíst si "bulvární p ř í b ě h " ze Svědectví, a proto o něm informátor z Paříže muže bez obav napsat cokoliv. Těch několik lidí v Československu, k t e r ý m se Svědectví do rukou dostane, snadno p a n H o t m a r lže, ale jednak je t o nepřekvapí, a jednak si t o nechají pro sebe a pro nejužší k r u h důvěrných přátel, takže informační monopol akreditovaných informátorů neporuší. Taky jim nebude divné, že bulvární příběh jsem zasadil do Prahy. Snadno pochopí, že nikde jinde než v Praze (nebo ovšem v Moskvě, Budapeští, Varšavě, Sofii, Bukurešti a Tiraně, nebo snad v Římě éry Mussoliniho či v Berlíně všech ér) se u d á t nemohl. Ale založil bych ten d o k u m e n t do archivu a pustil jej z hlavy, nebýt toho, že kromě vlastnoručních malých demagogií pařížský dopisovatel užívá t a k é té klasické a dědičné demagogie českého stalinismu (kterou v celý román rozpracoval m ů j "brněnský kolega"), jež není ničím víc a ničím míň než urážkou básníka mně nad jiné drahého. Už mnohok r á t jsem o t o m chtěl napsat, a |>roto jsem tedy relaci, zapsanou v Praze těsnopisem revizionistického přítele a provezenou n a Západ neznormalizovaným diplomatem, do archivu neuložil. Bylo by dost zarážející, k d y b y kulturní funkcionář, za jakého se Československý bretš n a j d r v Paříži nepochybně vydává, o p r a v d u připisoval ten vers Zdeňku Pluhařovi; nebo
17
by t o bylo spíš symptomatieké pro dnešní přispěvatele časopisu, u jehož kolébky stál, nic zlého netuše, F. X. Šalda. Ale informátor chce p a t r n ě byt jen opatrný, a t a k se raději nedovolává muže, jenž politicky stál ještě kousek napravo od kanonizovanélio Jiráska(*). Bud jak bud, je docela možné, že v K a n a d ě zahynu. Život v emigraci je tvrdý, dost spolehlivě vede k infarktu, zejména u člověka, jenž odešel po pětačtyřicítce a po menší řádce nerváků, jimiž ho obmysleli vládcové jeho vlasti. A proto bych t ě m dnešním vládcům chtěl znemožnit, aby mě použili jako výstražný příklad, stane-li se to, co si zřejmě u p ř í m n ě přejí. Přátelé mi snad nebudou mít za zlé, jestli se pokusím o odpověd na dost tragické " P r o č ? " t a k mnohých z nás, kteří jsme odešli, aniž jsme s v ů j odchod zdůvodňovali " p ř e m í r a m i " a " t u ž b a m i " , aniž jsme skládali "patetické výzvy z velkých slov". Není t o jenom moje, zcela soukromá, otázka.
PREHISTORIE Moje nedobrovolná cesta do K a n a d y začala asi toho dne za druhé světové války, k d y mi kamarád, s nímž jsem spolupracoval v zelenáčské podzemní organizaci, přinesl leták komunistické b u ň k y z vedlejší vesnice. Nehovořilo se v něm už moc o boji proti Němcům — byli prakticky poraženi — ale zato dost o nadcházející likvidaci buržoasních odbojových skupin, jen co dorazí R u d á armáda. Byl t o atrně v ý t v o r nějaké ultraradikální místní uše, inspirované soukromou t a j n o u četbou spíše než p o k y n y ze stranického ústředí; presto mě, metodou šokové terapie, dost poučil o dvou věcech: jednak že odboj proti nacismu není, jsem jak si do t é doby myslel, vždy a všude veden v duchu starobylých vlasteneckých ideálů; jednak že jsem se zapletl do čehosi "burŽoasniho" (ten k a m a r á d byl náhodou dělník, ale mně obsah p o j m u "buržoasní" nebyl t e h d y stejně jasný), na co t ř e b a mohu doplatit nejen v t o m případě, že bych se dostal do rukou Gestapa. R o z u m ě j t e mi dobře, p ř á t e l é i redaktoři, referenti a informátoři. Nehodnotím zde tuhle situaci politicky. H o d n o t í m ji z hlediska psychologie: co asi t a k o v ý objev třeba udělal s naivním mladíkem ze solidně patriotické rodiny, jenž neměl ponětí o ideologických odstínech různých d r u h ů toho pojmu. Přejel mě t e h d y mráz, a před očima se mi vynořil plakát, z něhož jsme si dělali
(*) T a k dokonale zkanonizovaného, že když v roce 1970 chystali čeští ochotníci v Torontu Lucernu, odmítla jedna mladá posrpnová emigrantka účast, "protože nebude v y s t u p o v a t ve lirách n ě j a k ý h o komouše". Dalo dost práce ji přesvědčit, jednak že Alois Jirásek se bolševismem věru nikdy neprovinil, jednak že autoři se mají soudit podle plodů své práce, nikoli podle svých politických bloudění.
18
legraci a na který lidé připisovali: "My se nebojíme, mv t a m nebydlíme!" Dost prorocký plakát. Ale brzo nato přijela R u d á armáda, a já se vzepřel mrazení v zádech a skočil jsem střemhlav do prvního ze svých m n o h a neuvážených kulturních podniku: u j al jsem se redigování časopisu Slovo má mladý severov ý chod, k t e r ý v y d á v a l n á chodský Svaz mládeže. První dvě čísla přinesla dva články z mého pera: eulogii na Winstoua Churchilla, jenž tehda zrovna prohrál volby a odešel z politiky, a chvalozpěv na obrazy náchodského kamaráda-malíře. O Churchillovi jsem tehdy nevěděl nic, než že to je "válečný š t v á č " (podle nacistů; ti říkali "Kriegshetzer") a člověk, který přinutil Anglii, aby se nevzdala Hitlerovi. Tím — jak jseni~se tehdy domníval, a jak si to dodnes myslím — zachránil Evropu, včetně Sovětského svazu, před nacismem. V článku o k a m a r á d o v ý c h plátnech jsem se, n a úrovni svého válkou prodlouženého intelektuálního dospívání zamyslel nad p o d s t a t o u umění, a ovlivněn patrně nekritickou láskou k Edgaru Allanu Poeovi, nalezl jsem ji v Kráse a Lásce, Se zlou jsem se potázal. Zavolali mě na kobereček do ústředí Svazu mládeže do Prahy, t a m mi vy činili, a mě se znova dotkl mráz. O Churchillovi jsem se dověděl, že je skutečně Kriegshetzer (svazáci říkali válečný štváč), a o uměni, že nemá vůbec nic společného s Láskou a jen málo s Krásou, zato však velmi mnoho s "třídním b o j e m " . Tehdy to byl pro mne nový pojem. Koupil jsem si Komunistický manifest, odešel jsem z redakce Slova, které ještě tehdy skutečně měl mladý severovýchod, kamarád, který t o vzal po mně a nadšeně se přihlásil k m ý m "ideálům", vydal ještě jedno číslo, a pak časopis zašel. Zase, prosím, nehodnotím. Uvádím pouze jako jeden stupeň v citové výchově mladíka z maloburžoasní rodiny.
VÝSTAVA SOVĚTSKÉHO U M Ě N I A propadl jsem umění, literatuře, a nejvíc ze všeho mě pálily jejich problémy. Sel jsem na v ý s t a v u Sovětského umění v roce 1946 nebo 1947, a protože jsem se dobře p a m a t o v a l na umění propagované Adolfem Zfeglerem a zveřejňované na stránkách Signálu, nešlo mi t o dohromady. Technika, n á m ě t y a efekty byly t a k nepříjemně stejné, jenom b a j o n e t y se zabodávaly do opačných břich. J e možné, že by Dobro a Zlo mělo s t e j n ý estetický ideál ? D á v á m se vám všanc: stačí málo, dopisovatelé a redaktoři, nikoli přátelé, a můžete předchozího použít jako důkazu, že kladu rovnítko mezi nacismus a komunismus, ačkoliv dobře víte, že t o t a k není. Ale vy dobře víte mnoho věcí, a přesto, nebo právě p r o t o . . .
P a m a t o v a l jsem se t a k é n a umění, které Adolf Zie^ler zatracoval a mně, mladistvému pošetilci, se líbilo. A za války jsem si čítával v Protižidovské čítánce; ne proto, že bych byl antisemita, ale protože jedině t a m se našly básně Františka Gellnera (Za ženu vezmu si gorilu — ach, jak krásně nearijské, jak poeticky nesocialisticko-ncrealistieké!), protože jedině t a m byly kousíčky Františka K a f k y . A po válce jsem si předplatil Kvart. Četl jsem magicky polosrozumitelné výklady K a r l a Teigeho, hltal jsem t e x t y Josefa Kain a r a (a kde t y krásné loňské sněhy jsou, ty hráči na swingovou kytaru, t y autore veršů, které jsme si říkali do medové tneluzíny pěti saxofonů: Protože brandy tmavohnědou barvu má — jako její plet. . .). Pak, j a k o r á n a pěsti do nosu, přišel manifest A. A. Ždanova o " p ř í p a d u " Zosčenko-Aehmatová. Achmatovou jsem neznal, ale zato jsem miloval Zosčenka. Právě jsem se t e h d y potýkal se svým prvním románem Věk nylonu, umění mi bylo alfa a omega (*), a svobodou v,*
(*) Tím, páni dopisovatelé, redaktoři a gubernátoři, netvrdím, že jsem někdy byl umělec. Nikdy jsem to o sobě netvrdil. J e n o m jsem se snažil. Byl bych vám však vděčen, k d y b y s t e se zdrželi hodnotících soudů o kvalitě mých a r t e f a k t ů . Mám dojem, že těmhle věcem moc nerozumíte. Vyžnáte se znamenitě v škodolibosti, t o ano. " O d talentovaného překladatele přes řemeslného výrobce detektivek americké dikce dosáhl mety psavce bulvárních p ř í b ě h ů " — t o sotva vystihuje mou, ne z vlastní vůle klikatou, literární dráhu, zato mi jemně dává n a srozuměnou, že jako vážný spisovatel za nic nestojím; že jsem snad měl jakýsi překladatelský talent, a u toho jsem měl zůstat. J e to t a k é přesně v linii stranického usnesení, jež kdysi zatratilo Zbabělce jako reakčně-dekadentní bulvární literaturu. Později, jak pánové redaktoři a bretšnajdeři jistě víte, přijalo předsednictvo Strany o Zbabělcích jiné usneseni, ale to už je dnes asi opět opraveno, jako staré ročníky novin v říši Velkého Bratra, a vy se o celé věci, pro jistotu, radši nezmiňujete. A pokud jde o to, jak jsem se v y j a d ř o v a l 0 Pavlu Tigridovi: vaši fízli odvádějí špatnou Dráči. Jejich hlášení se sice možná shoduje s i m , j a k jsem se před nimi vyjadřoval, když se mě na Pavla Tigrida ptali. Jenomže v naší zemi vládne t a k o v ý systéiji, řekněme orwellovský, který jste t a m zavedli vy, ne já, páni místodržici, a vaši fízlové by s ním bucl měli počítat, nebo b ý t méně nápadní. Proč je třeba neodnaučíte zálibě v kožeňácích? 1 do Toronta jste za mnou jednoho poslali, a byl zase v kožeňáku! J e t a d y dosud, chodí na koncerty Karla Ančerla, ale ten kožeňák omezuje jeho produktivitu. (31. k v ě t n a 1972: už není. Už je zas v Praze. Zřejmě se m u nepodařilo zvýšit produktivitu). P o k u d jde o to, k ý m opovrhuji, t o raději vynechte. Takových lidí není mnoho; už leta se snažím b ý t křesťanem. A společnost,
jsem myslel jeho svobodu. A byl to realistický román. Přesto, Že jsem žil pro umění, snažil jsem se stvořit napodobeninu skutečnosti, sociální skutečnosti. Tak jsem psal o prodavačkách z Bílé labutě, o amerických vojácích. Uveřejnil jsem z toho nakonec, po letech, jen fragment. Nebylo to slavné, ale nebyl t o žádný Vart pour 1'artismus. Vaši fízlové vás snad pravdivě informovali aspoň o tom, že jsem sice respektoval intelektuálně-estetickou avantgardu, obdivoval jsem se leckterému jejich dílu, ale nikdy jsem se nesnažil být jako oni. Takže mě a mé věci avantgardisti většinou nebrali vážně.
FRANTIŠEK HALAS Ale ze Ždauovových slov na mě najednou promluvil neuvěřitelně cizí, nesnesitelně nadutý hlas. V horečce čtyř dnů jsem napsal báseň Nezoufejte! a ta se dostala do rukou Františku Haíasovi. Byla, chcete-li, typický produkt chaotického hledání; ne tolik báseň jako psychologický dokument. Ale Halas mi napsal, pozval mě k sobě. Řekl mi: " V y d a t to nemůžete, vrhli by se na vás zprava i zleva. Ale od konce války mě nic tak nechytlo jako tohle!" Zase: neuvádím to, prosím, abych se chlubil. Halas byl něžný, strašně laskavý člověk, rád lidem dělal radost. Důležité však je, že Halas byl členem téže strany jako Ždanov. Pro mne to t e n k r á t bylo velice důležité. Potom jsem Františku Iialasovi půjčil rukopis svých Nových canterburských povídek, a Halas mě s nimi poslal k Jaroslavu Seifertovi do Kytice. Předtím jsem je zadal do Vysokoškolské literární soutěže, a několik dní p r e d Únorem 1948 stálo v novinách, že jsem ji vyhrál. Později se mi dostaly do r u k y posudky členů poroty. J e d n a z posuzovateíek, významná členka Halasovy strany, sbírku nedoporučovala, v y t ý k a l a jí "ideový z m a t e k " . Naštěstí tehdy převážily hlasy těch, kteří nehledali ideologii, ale stopy uměleckého talentu.
RODINNÁ ANAMNÉZA Jenomže pár duí nato obsadily P r a h u dělnické milice. Tehdy ještě možná netušily, co se brzo bude dít jménem jejich třídy, té dědičky všech velkých kulturních tradic minulosti, jak jste, páni gubernátoři, inforv níž jsem se octl n a s t r á n k á c h Svědectví? Jejími členy jsou například Jiří Voskovec, Egon Ilostovský, J a n Čep, a m á m dojem, že jenom tihle tři znamenají pro českou k u l t u r u víc než kompletní p ř í p r a v n ý výbor vašeho nového Svazu spisovatelů. Takže o t o m snad radši t a k y nemluvte.
19
mátoři a prokurátoři, s oblibou říkávali. Seifert odešel z redaktorského místa v Kytici, 11a Vysokoškolskou soutěž se zapomnělo. Napsal jsem nové Xezoufejtei Pro Františka Halase. Dlouho jsem se nemohl odhodlat, a Halas umřel. Do d r a m a t u , euforie a traeédie poúnorových dob se počaly mísit p r v k y hořké frašky. Zašili mého tatínka. Přesně za to, za co ho pět let předtím zašili nacisti: byl starostou Sokola. Ale t a t í n e k měl štěstí: v obou případech byl za čtrnáct dní zase z basy venku. Taky v t o m už umel chodit; bylo t o jeho třetí zatčeni v životě. Poprvé se octl v chládku na počátku dvacátých let, když při stávce b ank ovili cl i úře dni k ú z facko v a 1 stávkokaze a dopustil se urážkv úřední osob v v podobě policajta, jenž m r v u v kaučukovém límečku eskortoval do úřadoven Živnobanky. Můj tatínek je dějová linie, dlouhá a plná neuvěřitelných, leč pravdivých zvratů. Mrva se později stal otcovým nadřízeným; za protektorátu, k d y kromě t é t o nadřízenosti, založené na dobré a vhodně uplatňované znalosti německého jazyka, dělal také treuh ä n d e r a v několika židovských obchodech v Náchodě. J e m n o u metodou psychologického teroru — k d y b y c h t o uměl, naj^sal bych o t o m psychologický r o m á n — dohnal nakonec t a t í n k a k sebevraždě. Naštěstí otec bud neměl dostatečné medicínské vzdělání, nebo, protože to byl zgruntu zdravý, extrovertovairý člověk, patřil do kategorie pseudosebevrahů. Podřezal si žíly n a sucho, zachránili ho. Byl to milý, veselý člověk, velký charmeuY d a m a politický ignoramus, jenž ctil stejně Dr. K r a m á ř e jako T. G. Masaryka a neviděl v t o m nic divného. Málem dohnal k sebevraždě mě, protože dvě dívky, které jsem t e h d y vytrvale zval do divadla, jedna po druhé, a jako by se domluvily, domáhaly se jeho přítomnosti. Ne že by se bály mého násilnic tví, ale protože tatínek byl " t a k ohromně zábavnej člověk!" Klesl jsem n a samé dno mindráku. Mně ve společnosti těch dívek nenapadalo nic než výklady o dynosaurech, jimiž jsem u opačného pohlaví časem dost proslul. Onen treuhander se později stal ředitelem banky kdesi v pohraničí. Možná že se t a k y stal členem Halasovy strany, jenže v tom případě to asi byla s t r a n a Ždanovova. Nevím to, ale nepřekvapilo by mě to. Treuhänder měl spolehlivý instinkt p ř i d á v a t se vždycky k nositelům zákona a pořádku. Můj tatínek skončil jako účetní, zaznamenav na sklonku své kariéry nejmenší plat svého života. A nakonec umřel, jako snad poslední oběť bitvy u Zborova, n a následky zranění. K d y b y c h to uměl, napsal bych román o svém tatínkovi. Bohužel, n e t r o u f á m si n a víc než 11a bulvární příběhy. Jenže t o všechno byla spíš legrace. " J e d i n ý n a t ř e n ý sou zavřeny", říkávali jsme si s jedním d r a h ý m přítelem, jemuž tehda odsoudili oba rodiče, oba nevinně, oba na p a t n á c t let, oba je p ř i procesu konfrontovali s členy jejich neexistujících protistátních skupin. O t o m je však už celá literatura; jednu dobu se k t o m u Strana přiznala a chtěla to napra-
vit, a já k ní za to pocítil respekt. Totiž k ní. Iv některým lidem, kteří byli jejími členy. A většinou už nejsou. Nikoli z vlastní vůle.
t
i
20
»
**
^
DÍLEM MATA Věci však nebyly jednoznačné. Byly i takové, jejichž velikost moje maloburžoasní, katolická duše, poznamenaná smyslem pro spravedlnost, viděla a uznávala. Strana, současně s likvidací svých politických odpůrců a mnoha, m n o h a nevinných (dokonce i jistého počtu svých vlastních členů), zlikvidovala t a k y nezaměstnanost a zakončila dlouhou tradici československého zdravotního a penzijního pojištění, možná ne úplně dokonalým, ale velkolepě absolutním řešením. A všemi silami svých komunikačních prostředků vtloukala do nás, mladíků, krásnou vizi velké spravedlnosti, již je třeba i přinášet oběti. Umění mělo nadšeně p o m á h a t v téhle svaté válce o t u s v a t o u vee. Jenomže: umění? J á jim žil, A všechno, co jsem měl rád, Čím jsem v uměni žil, zařadili do kategorie churchillu a k u m š t u založeného 11a íásce a kráse. Jazz, líbeznou, s m u t n o u muziku naděje. Hemingwaye, jehož Robert J o r d á n dobře věděl, že není marxista, a přesto vyhodil ten most. P r ý P a p á pomlouval španělské partyzány. A Steinbeeka. Steinbecka Hroznů hněvu. Farella: toho, který mě naučil vidět Bílou labuť a její pracovité a sentimentální dívky a slyšet je, jak mluví; škoda přeškoda, že jsem t e n k r á t neuměl psát ani bulvární příběhy, Richarda Wrighta, a to už jsem vůbec nechápal. Můj měšťácký sociální cit zpražili ponuří teoretici podivnými kritickými biči. Nic jsem nechápal. J e n o m jsem viděl, jak patetici talentu snad ješte menšího, než m á m já, zabíjejí talenty nepochybně větší, než m a j í oni; domácí i cizí. J a k se jménem mystického lidu bere konkrétním lidem muzika a literatura, k t e r o u mají rádi, a cpe se jim do krku, přes všechny dávivé reflexy, prapodivný šašlik, o němž jest n á m věřit, že je z kategorie Shakespearů a Beethovenů.
ODPOVĚĎ J e d i n á odpověd spisovatele — b y t sebemenšího talentu -— na tenhle l u n a p a r k v hlavě je psát. Tak jsem psal. Zbabělce. Konec nylonového věku. Tankový prapor. Diváka v únorové noci. Zákony džungle. Hovory s Okťabrinou. Nedokonalé výkřiky jednoho nejistého mladíka, k t e r ý chtěl zpívat, ale d o b a byla taková, že musel řešit svět, a šuplíkem se bránil touze po slávě. Byl jsem, zajisté, snůška nectnosti; ale mezi niiiia byla s n a d aspoň jedna ctnost. Svou lyru jsem n i k d y nedal jim. Vy, páni gubernátoři, normalizátoři a likvidátoři, jistě dobře víte, koho cituju. A koho myslím t í m " j i m " .
Nabízeli mi legitimaci St ran v. Dvakrát. Vymluvil jsem se. Nemohl jsem t a m vstoupit. Uznával jsem všechno dobré, co S t r a n a udělala, ale nedokázal jsem se zaslepit vizí natolik, abych neviděl. J a k k a m a r á d i mizí v místech, jejichž j m é n a zdědila zlověstuost onomatopoických slov, co se jimi zalykal k a n t o r K a t z na jedné drahé, staré desce: Aušvic - Majdaněk - Trebliiiká. . . Bitýz Rovnost - P ř í b r a m — Hlava ~ Leopoldo v Táchvmov. . . A všechno mi udělovalo drobné, tragikomické lekce. Člověk, jenž nádherně hovořil o vizi 11a politickém školení n a náchodské Vyhlídce a p a k mi opatřil místo v šeříkovém městečku (a tím jednu z nejkrásnějších dob mého soukromého života) a já ho ve své nezkušenosti pokládal za vzor komunistického idealisty, pokusil se zbavit manželky trikem t a k f a n t a s t i c k ý m a fantasticky podlým, že až o něm budou čtenáři číst v mém bulvárním románě Mirákl, pomyslí si, že je to smyšlenka, charakteristická pro m ů j periferní humor. Jistě, můžete namítnout, že tohle patří do kategorie katolických duchovních, co o nich ministrant zjistil, že mají pohlavní poměr s kuchařkou. Ale jezdil jsem t a k é dva roky ve velitelské věži t a n k u T-34 v Mladé, v t o m táboře, co je dnes velitelství Střední skupiny ruských vo^sk, nebo jak t o m u ve své inilitaristické hantýrce říkáte. Dva roky v s a m é m srdci onoho mystického Lidu, pro nějž Inženýři Lidských Duší vyráběli s t á t e m oceňované umění. Mystický Lid t y d v a roky překvapivě odmysticizovaly. Pomalu, v nejistotách, jsem si začal s á m pro sebe definovat smysl svého života. Rozhodl jsem se, jak t o píijde, n a p o m á h a t přeměně svého světa. Ze světa zlověstně schizofrenizovauého dialektikou koncentráků a nemocenského pojištění, odstranění nezaměstnanosti a duchovní vraždy nazvané socrealismus, ve svět vyléčený z t é schizofrenie. K d e by nejen byla plná zaměstnanost, ale mohl se t a k y h r á t J i m m i e Lunceford. V jehož vězeních by seděli jenom vrahové a zloději, a ani ty by netloukli, a Hemingwaye by žádný mhouřič očí nad justičními vraždami nemohl prohlašovat za buržoasního dekadenta. Kde by se veřejná lež mohla veřejně odhalit, a nebylo by v toni neúnosné riziko, anebo by t o bylo aspoň možné. Nebyl jsem nikdy revolucionář,' a t a k jsem nastoupil t u lile cestu evoluce. v
v
EVOLUCE Byla dlouhá, složitá, a vy, p á n i regulátoři, jste o ní jistě dobře informováni. Vždyť váš ouřad ji t a dlouhá léta měl p o d kontrolou a svědomitě n a ni valil balvany. Vůbec jsem samozřejmě nebyl sám. Bylo nás — možná od začátku, a rozhodně dost brzo - většina. J e n o m psme nevládli policií, neseděli jsme na klíčových místech. Pomalu, kousek po kousku, šla však československá k u l t u r a a za ní i jiné provenience našeho života — protože n á m držel palce lid, ne
mystický, ale konkrétní — po t é cestě evoluce a obcházela nebo z ní odválo v ala t v balvany. Květen, Světová literatura, Na zábradlí, Semafor, Radok, Hrabal, Forman, Tvář, Host do domu, Divadlo, Film Doba, ediční S N K L H U , Mladé fronty, Čs. Spisovatelé, Barrandov šedesátveh let — radši už nebudu j m e n o v a t ; byla by t o dlouhá řada jmen, prakticky seznam všeho, co v moderní české kultuře něco znamená, a nejsem si jist, zda bych n ě k t e r ý m neuškodil čistě jen proto, že bych je dal clo byť i dobře známých souvislosti. MistodrŽitelské duše jsou mstivé a nedají se vypočítat. To všechno vytvářelo hodnoty, jejichž ovoce si dodnes v Československu, a hlavně ve výkladních skříních světa, gubernátoři a falši tíká to ři přisvojují. Vytvářelo je proti jejich vůli a přes jejich zatvrzelý a vynalézavý odpor. Historie překážek, intrik, zákazů "a i.
* 1
*
* •
I
V
* *
J
1
4
t
t I
.
«
pres aeuucice rezoiuce az po vy střihovánky ze západních pornografických časopisů, jimiž měl být usvědčen jeden stranický t a j e m n í k a jedna populární zpěvačka z něčeho, co se za zločin pokládalo naposled v S ale mu, když t a m věšeli čarodějnice — t a historie by vydala na mnoho tlustých svazků; napsat by je mohl spíš než já někdo jako p a n Hotmar, má lepší přístup k dokumentaci, já m á m pouze svoji paměť. Ale t a je dobrá, a mohu p r o t o s p l n ý m vědomím toho, co říkám, říct, Že téměř všechno, co v české a slovenské kultuře od roku 194S za něco stoji, vzniklo ne v duchu gubernizaěních směrnic, ale proti nim; vyvíjelo se v opozici proti gubernizaěnírnu úsilí a prosazovalo se přes vytrvalý odpor, jímž se gubernizátoři bránili pokroku.
METODA MOCI A tohle poslední slovo, pánové, nemůžete d á t do uvozovek, třebaže je užívám já. Nemohli byste vysvětlit, jak jste nakonec skoro všechno, co jste chtěli zabít, převzali. Vedli jste obranný boj, ustupovali jste jak malí, obratní guderiánové, a snažili jste se zničit lidi, neboť jste byli marxisticky vyškoleni (což neznamená, Že jste bylí marxisti) a věděli jste, Že myšlenky jsou ohnivzdorné. Proto jste je neničili, ale kradli, když jste předtím, p o k u d možno, zničili jejich původce. Ladislav Stolí dnes předsedá redakční radě časopisu, proti němuž před p a t n á c t i lety t v r d ě bojoval, a který nyní tiskne N o r m a n a Mailera. Téhož Mailera, j e h o ž Nahé a mrtvé nařídili kdysi delimitátorí d á t do stoupy (a jeho překladatele do koncentráku). N e u v á d í m t o jako nejkřiklavější nehoráznost, ale jen jako pars pro toto. Cjdvážil by se snad někdo vážně tvrdit, že nebýt lásky k uměni a ú n a v ného, často riskantního boje těch, kteří t e n k r á t Světovou literaturu doslova vynutili na Iiendrychovi (a nikdo z nich. dnes už ve Světové literatuře není; dělají skladníky, ženy v domácnosti a bůhvíco), a mnoha jiných,
21
kteří právě t a k uvedli v život zázrak počatý malvmi divadly, bvli bv dnes Štoll et consortes natolik liberální, že by tiskli " t r o c k i s t u " Mailera, dovolili p o ř á d a t v Praze Mezinárodní iazzovv festival, nebo v y d á v a t literaturu t y p u Vladimíra Párala? Ze by v Praze mohla znít dodekafonie a aleatorika a že bv ve vvstavnich síních mohlo viset něco jiného než idylky s představiteli a v ý j e v y z fiktivního života thymolinových n a p a p a n c u n a pozadí těžké mašinerie či rekordních sklizní? Anebo t ř e b a jen že by československý filmový entertainment, k t e r ý dnes n a Barrandově produk u j í stejně masově jako Hollywood v dobách krize, k d y se jak vy s oblibou říkáte " v zájmu úzké vrstvy vládnoucí oligarchic" masám rovněž servíroval apolitický eskapismus, měl t u řemeslnou a s n a d estetickou úroveň, jakou má? N e m o h u bohužel j m e n o v a t lidi, jejichž j m é n a a myšlenky akvizitátoři za toho dlouhého procesu ukradli, které se pokusili zničit nebo skutečně zničili, z jejichž n á p a d ů a úsilí žijí dnes ochotní epigoni. Asi bych jiní t í m ublížil. J m e n u j u proto jen sebe. K a ž d ý m á možnost znovu mě usvědčit, tentok r á t z megalomanie; ale dělám to jen proto, že jsem momentálně a relativně z dosahu moci místodržících. ^
•
v
f
Píšu pořád o kultuře, ne proto, že bych ji přeceňoval, ale protože jsem v ní pracoval. Bvlo to však stejné všude. Třeba v oboru p r á v a a spravedlnosti. Odváží se někdo vážně tvrdit, že by likvidátoři provedli revizi Procesů, nebo že by vůbec začli s rehabilitacemi, nebýt úsilí opozice? A odváží se někdo popřít, že normalizátoři nyní pomalu a opatrně opět derehabilituji, kde je to jen možné? Že do řad strany, k níž kdysi patřil Halas, byl znovu p ř i j a t masový justiční vrah Urválek?
DUBČEK
Ale v r á t í m se k svému osobnímu případu. Nebyl jsem nikdy odvážný člověk, a protože jsem to věděl, snažil jsem se překonat v sobě zbabělost. Guberuátoři mi v t o m ohledu několikrát poskytli dobrý tréning, počínaje Zbabělci a konče věcmi, o nichž budu mluvit. Opakuji také, že jsem nikdy nebyl revolucionář, a proto jsem nebyl nadšen tím, jak se věci dělaly za Dubčeka. Prosím vás však, pánové, abyste ovládli svou tendenci k záměrně š p a t n é interpretaci a k v y t r h á v á n i citátů z kontextu. Nebyl jsem nadšen tím, J A K se věci dělaly, nikoli cíly a ideály, pro něž se u j a l a nálepka "Myšlenky L e d n a " . Věci totiž opět dělali revolucionáři, "horké palice", jak se jim říká v USA, vyškolení na neriskantním METODA BEZMOCI palácovém p ř e v r a t u v roce 1948. Snad to, nebo nevím co, je zaslepilo, takže neviděli Patřil jsem asi k prvním lidem v Českoslonebo podcenili obludná fakta, pro něž si vensku, kteří se snažili prosadit právo lidu na Němci vymysleli cynický, ale výstižný t e r m í n detektivky. Směšný, triviální příklad, že? "reálpolitika". J á , se svými zkušenostmi, Ale snad názorný. Nechtěl jsem ovšem nikdy t a falteta viděl, a proto jsem měl strach. zabít detektivkami vážnou literaturu. J e n o m jseni chtěl, aby moralizátoři uznali hodnotu Ale ideál byl krásný: dvacet let jsme pro toho žánru, ne vždycky literární, ale oddyněj pracovali, a za tu dobu se n á m podařilo chovou, terapeutickou, prostě lidskou. Bylo donutit pověřence, že si pomalu, s odporem, a to snažení opět proložené mnoha absurdnostmi. jen p o k u d t o bylo nezbytně nutné, přisvojovali Aby mohla Česky v y j í t H a m m e t t o v a Rudá některé elementy toho ideálu. Bvl to, stručně žeň (a pan Hotinar, když je v Paříži, by si ' řečeno, ideál společnosti zbavené schizofrenie, snad mohl přečíst, co o tomhle románě napsal o níž jsem mluvil; osvobozené od orwelliánstvl. Louis Aragon) musel jsem zorganizovat málem Společnosti, která by uskutečnila čtyři svomalé mezinárodni spiknutí a zasvětit clo věci body Pranklina Delauo Roosevelta. amerického komunistu V, J . Jeroma. Jerome Jenomže t o vzali do ruky revolucionáři, a s H a m m e t t e m několik měsíců seděl v době, proti své vůli t a k prokázali pozoruhodnou k d y měl v USA vliv senátor Joseph McCarthy, službu instituci místodržitelství právě ve a p r o t o pochopil. Ochotně napsal p o z n á m k u chvíli, k d y už měla na kahártku. J e d n o u v pro české vydání, navíc ji ještě otiskl v životě jsem mluvil s Alexandrem Dubčekem. Masses M ainstream a úspěšně t a k zaštítil Udělal na mě dojeni hodného člověka. Hodní H a m m e t t ň v n á d h e r n ý krvák. lidé bývají naivní; v t o m je n ě j a k ý psychologický zákon. Přítel, k t e r ý se při t é příležitosti Dnes, k d y skupina pověřenců, která kdysi trochu zlískal, stál v rohu terasy, za zády vedla svou nesvatou válku proti všemu, p a n o r a m a noční Prahy, a opile mi říkal: včetně detektivek, vládne neomezeně v Čes" J e t o možný? Vidíš ho? J e t o možný, že koslovensku, detektivky vytlačily z naklaby ho nechali? Že by ho nevoddělali? Takodatelských plánů vážnou současnou literavýho hodnýho člověka?" "Není", řekl jsem. t u r u . J e n málokteré lze srovnat s H a m m e t t e m . A d r u h ý den jsem dal Rudému Právu interVytlačily ji proto, protože prokurátoři ji view, který si, páni informátoři, můžete dali n a index a triky z repertoáru Josefa Goebpřečíst, a poslal jsem větší obnos K 231. belse diskreditují její _tvůrce. Ano, máte B a n k a jim ho nikdy nevyplatila. Tak jsem pravdu, pane H o t m a r . Řekl jste v pražském ho zase z banky, proti m n o h a podpisům radiu, že některé lidi z okolí Dubčeka jsem (jistě je máte), vyzdvihl a donesl jim peníze neměl rád. Ale špinavost, jakou jste provedli osobně. Karel Gott t e h d y uspořádal v jejich umírajícímu J a n u Procházkovi, je, nezlobte se, hodná spíš AI Capona než strany, která prospěch koncert. Jestli jim vyplatili tyhle prachy, nevím. Z toho všeho jsem později měla ve svých řadách t a k é Halase.
22
měl mrazení v zádech. Nevím, jestli je měl i Karel Gott. Revolucionáři prohráli, a n a s t á v á opět éra evoluce. N e m á m nejmenších pochybnosti, že československá k u l t u r a bude za n ě j a k ý čas zase t a m , kde byla na sklonku Novotného éry; doufejme dál. Díla a jejich vliv nezničí sebesofistikovanější věrní leninisté. Mohou jenom t a k nebo onak zničit jejich tvůrce a u k r á s t jim myšlenky, s nimiž si ovšem sami nevědí radv, a t a k se tv nivšlenkv, dřív nebo později, zase ocitnou v " n e v ě r n ý c h " hlavách. Abych, podobně jako m ů j pařížský kritik, t a k é citoval nějakého českeho spisovatele (jenž si t o t a k é nevymyslel, nýbrž zase jen citoval verš staré písně): " I k d y b y c h o m padli v š i c i . . . " Evoluce postupně napraví, co zkazila revoluce. J e mi s m u t n o při pomyšlení, že já už součástí té evoluce nebudu. A proč nebudu?
VÍTĚZOVÉ A P O R A Ž E N Í Proč? N i k d y jsem se nepřidával k vítězům jen proto, že jsou to vítězové. Revolucionáři Ledna, i když všechno zkaňhali, sloužili cíli,k t e r ý pokládám za dobrý cíl. Abyste mi nemohli podložit něco, co nemyslím a neříkám: t í m cílem myslím demokratický socialismus. A n e b u d e m e se, prosím, h á d a t o definice. Vy, p á n i normalizátoři, i já dobře víme, co m á m n a mysli. Vy sloužíte cílům, o nichž si já myslím, že jsou pochybné. Možná že se mýlím, nikdy jsem si neosoboval právo n a neomylnost. Ale tohle si myslím, a m á m k t o m u důvody. Lidé jako Vaculík nebo I-Iavel dělali možná hlouposti, ale jedno vim: nelhali. Lidé jako Josef H o t m a r nebo třeba Jiří H á j e k dělají věci z hlediska reálpolitiky možná moudré, ale jedno vím: p r a v d u chápou, pro m ů j vkus, příliš marxleninsky. O t o m mám, zase jen ze své osobní zkušenosti, i konkrétní d ů k a z y . Nebyl jsem například spoluautorem 2000 slov, j a k to nedávno napsal ústřední orgán gubernie Rudé Právo, a vím, že Jiří H á j e k , b y t to není zrovna F. X. Šalda, není t a k věci neznalý, aby si o p r a v d u myslel, co napsal o jazyce a stylu Sekyry. Proto jsem se tedy přidal k poraženým. Ale chci b ý t naprosto upřímný, a tohle není celá p r a v d a . J e samozřejmě možné udělat, co v dějinách udělalo už tolik lidi, počínaje s n a d t a j n ý m i křesťany za císaře Diokleciána, a co dnes v Praze dělá čím dál víc mých přátel, jejichž j m é n a čtu n a protestech proti zahraničním bezprávím (a které pro t o nepřestávám mít rád). To jest: p ř i j m o u t orwellovský double-talk, n a s a d i t masku, ulév a t b o h ů m a císařovi d á v a t , co je císařovo. A přitom t o u starou známou mravenčí prací p o s t r k o v a t věci kultury, lidské slušnosti, bezpečnosti a h u m a n i t y zase t a m , k a m jsme je dostrkali za uplynulých dvacet let, až je rozjely marxleninské t a n k y skoro, ale ne úplně k nerozeznání. Konec konců, ačkoliv prirozený egoismus umělce ve mně se t o m u brání, ne lidé, ale dílo je důležité, ne jednotliv«
ci, ale národ — ten pojem určený jazykem a společnou minulosti, k t e r ý vy už ovšem asi neuznáváte; jinak byste přece nemohli souhlasit se zásahem cizího četníka, jenž národ klepl přes prsty, protože jimi příliš toužebně sahal po hodnotách cizích četnickému duchu. Jenže já se k té úlitbě, k t o m u císařovu denáru neodhodlal, a v tom, máte pravdu, je zárodek tragédie a riziko, které definoval Viktor Dvk. Podlehl jsem prostě své povaze, ačkoliv jsem se proti ní celý život bránil; podlehl jsem chimérám našeho věku, ačkoliv stisk jejich zubů jsem nikdy nepocítil na vlastní kůži.
M O J E ZLOČINY Ale už Ilemingwayova Catherine věděla, že někteří lidé neumírají jednou, ale možná dvoutisíckrát, a kolem mě padali lidé, a někdy i jejich hlavy. Snad to byl jen staroinódní anděl s t r á ž n ý dobrého důstojného p á n a Melouna, který zabránil, Že jsem nebyl v roce 1948 odsouzen se skupinou, odhalenou t e h d y v Náchodě, protože jednomu jejímu členovi, kamarádovi mého dětství, jsem t e h d y pomohl utéct za hranice. Že jsem o pár let později neseděl n a lavici obžalovaných vedle Oatise. Nebo Že mě v Mladé nezašili, když zašili jednoho v o j á k a a přitom u něho našli t u báseň, o níž Halas soudil, že by se na mě za ni vrhli zprava i zleva. Anebo že jsem nenásledoval jednu hezkou a statečnou dívku do některého z těch nepěkných míst rok nato, neboť i u ní našli opis z mého šuplete, a navíc mě s ní, těsně před zatčením, několikrát viděl náš (váš) podnikový fízl. Tím se, páni informátoři, n e p o z n á v á m k žádným zločinům. Žádné jsem nespáchal (*), Neprovozoval jsem ani špionáž, ani protistátní činnost (ačkoliv je-li pravda, že jste Škutinu podruhé zavřeli za rukopisy, které jste našli v jeho šupleti, p a k jsem protistátní činnost provozovat vlastně neustále. Důkaz pro potřeby případného soudu se mnou je ostatně moje pornografie otištěná ve Svědectví. Přiznávám se, Že v základě není vymyšlená). J e n o m jsem se stýkal někdy dost důvěrně — s lidmi, kteří neměli t a k schopného anděla strážného jako já. Takové a podobné, menší a větší zážitky se ve mně ukládaly. V p r ů b ě h u noční můry, k d y jsem se dostal do t i t u l k ů snad všech československých i některých zahraničních novin, o mně mluvil sám tehdejší president. Hovořil k uzavřené společnosti stranických pracovníků; přesto se mezi nimi našel dobrý člověk, k t e r ý přímo o d t a m t u d zatelefonoval mé tchyni. Neměl jsem t e h d y telefon. Našli
(*) K r o m ě " n a p o m á h á n i k útěku za hranice". Ale to bylo v roce 1948, před čtvrt stoletím; t o mi snad promlčíte, když jste s. Máchovi promlčeli, že umlátil, až o rok později, chud á k a p á t e r a Toufara.
23
se jiní dobří lidé a nabízeli se, že mě schovají n a své chatě, v koupelně, v t a j n é skrýši ještě od p r o t e k t o r á t u . Naštěstí toho nebylo třeba. Doba zřejmě nebyla už dobou, kdy fvzickv likvidovali Babel v, Pilůakv, Mandělštamy a Meiercholdy. Jenomže já věděl o osudu Babelu, Pilňaků, Mandělštamú a Meiercholdů, a nebvlo v mvch silách odhadn o u t p o v a h u dobv. Bratr mé ženv seděl t o u dobou d e v á t ý rok v koncentráku. Jiní se už o d t a m t u d vrátili, a v přísném soukromí se občas zmínili o některých podrobnostech eufemismu zvaného n á p r a v n á zařízení minis t e r s t v a vnitra. Znal jsem příbuzné obětí slánskyády. A měl jsem nepříjemnou fantazii. Tu, co o ní mluví Catherine ve Sbohem, armádol N i k d y jsem se docela nevzpamatoval z t o h o t r a u m a t u . J e n o m jsem je, díky dobrým lidem, z nichž někteří nosili i legitimaci Halasovy strany, v sobě držel na uzdě a nemluvil jsem o něm. P a k se ovšem, n i k ý m nepozváni, do země přivalili oceloví přátelé. Tou dobou jsem t a m nebyl. Ale zkrotil jsem t r a u m a a vrátil jsem se do — nočni můry, k t e r o u n e b u d u popisovat. Většinou jste t a m byli; p á n i likvidátoři, víte co se dálo, co se šeptalo, co se požadovalo v Čechii; i když pro vas, pro Urválky, soudruhy Máchy a Dr. K e p á k y , to vlastně nebyla noění můra, ale nové černé svítání. Noční m ů r a vyvrcholila J a n e m Palachem. V tecli dnech jsem s jedn í m přítelem potkal E m a n u e l a F a m í r u . Neznal jsem ho, ale m ů j přítel ho znal. " T y seš t u j e š t ě ? " pravil Famíra. " T a k t e ď už neutečeš. Zavrein hranice, a všechny vás vodděláme". Neměl jsem o d v a h u J a n a P a l a d i a , ani odv a h u L u d v i k a Vaculíka. T r a u m a bylo silnější. T a k jsem udělal rozhodnutí. I k němu je t ř e b a jistá odvaha. Přirozeně menší, než je o d v a h a s t á t se živou pochodní nebo chovancem n á p r a v n ý c h zařízení.
VZKAZ P Ř E S OCEÁN Přijel jsem do Toronta, a zanedlouho p o mně noční m ů r a sáhla až t a m . Četl jsem o "sebevražedném p o k u s u " L u d k a Pachmana, s p á c h a n é m ve vězení. Přece známe tyhle sebevražedné pokusy. Příliš mnoho jich znamenalo něco jmého, takže i jestli se Pach m a n skutečně pokusil zabít, kdo n a mně může chtít, abych t o m u věřil? Pacliman je m ů j s t a r ý k a m a r á d z náchodského gymnasia. Po příjezdu t a n k ů mi napsal dopis, p r o t o t a k trochu vím, j a k m u bylo. Kdysi mě veřejně napadl za nelichotivou zmínku o šachu v Legendě Em o ke. Knize t o udělalo spíš reklamu, ale v srpnu, k d y v Československu zemřel socialismus, se Ludkovi zdálo, že n a mně t e n k r á t spáchal zločin proti přátelství, a prosil mě za odpuštění. Nikdy jsem m u t o ani neměl za zlé; konec konců, měl p r á v o se n a š t v a t . Co jsem napsal o šachu, nebylo zrovna pěkné, a j a k o j á jsem žil literaturou, on žil hrou králů, Napoleona a Vladimíra Iljiče. Ale t e h d a v srpnu, k d y zemřela naše
24
generace, chtěl Luděk n a p r a v i t své " z l é " činy, a riskoval proto život. Spíš on mně by měi odpustit. Nebyl jsem ještě pevně rozhodnut. Pro člověka mého věku a povolání je t a k o v ý krok přirozeně velmi těžký. Chtěl jsem získat čas, abych si všechno rozmyslel, abych se n a všechno připravil. Abych zas přemohl t r a u m a . N a radu přátel a podle vyhlášky, jíž se rušily jiné vyhlášky, poslal jsem do P r a h y žádost 0 povolení pobytu v zahraničí, podobně jako mnozí jiní v mé situaci. Nikdv jsem nedostal odpověd. Jiní dostali, někteří dokonce kladnou; většinou ti, kteří vydělávali velké peníze ve valutách a převáděli je na tuzexové konto v Praze, nebo kteří do P r a h y posílali, možná za valuty, něco ještě cennějšího. Nic z toho nebyl m ů j případ, a proto na mne nebylo přiloženo žádné takové ideologické měřítko. 1 iook the hint, jak, když dovolíte, praví americká dikce.
J I N Ý Z P Ů S O B STRACHU Pomalu jsem se však přesvědčoval, že léta sedmdesátá nejsou proste raná léta padesátá, a že k d y b y c h se vrátil, nic by se nu asi "nestalo". A začal se ve mně rodit nový strach. Že k d y b y c h se vrátil, mohli by o mě místodržící projevit spíš zájem. Že bych se i já stal objektem oné rafinované kombinace vyhrůžek, slibů, demagogie a kazuistiky, j a k á umísťuje podpisy mých přátel n a p r o t e s t y v ý h r a d n ě proti zahraničním bezprávím (a o p a k u j u : ví Bůh, že jim t o n e m á m za zlé) v době, k d y domácích křivd je víc než dostatečná zásoba. Anebo bych nepodlehl, a ocitl bych se zpátky v t é noční můre, o jejíž stálé a plíživé přítomnosti mé přesvědčují dopisy posílané nikoli prostřednictvím československé pošty. A já bych už dobře nemohl připojit podpis, nasadit starou orwellovskou masku. K d y ž přátelé umělci, jejichž osobnost a dílo ctím, ničí imj^ortovany systém ohrožování existence, pomluv, nactiutrháuí, lži a zlomyslností, nemohl bych spoluzakládat nový Svaz spisovatelů, b y t v jeho čele měl s t á t někdejší básník Miss Oatis, ani by cli nemohl psát detektivky nebo sociální d r a m a t a z m r t v ý c h dob pro ty, kdož vždy jjoliotově přiskočí n a uprázdněné místo, sotva Velký Pes sežere Hosta, k t e r ý nepři takal. Normalizátoři t o m u mohou říct falešná solidarita. Znám dobře ten pojem z liendrychovského slovníku, Jenomže k d y b y c h to udělal, k d y b y c h přijal t o křeslo v t o m p ř í p r a v n é m výboru, k d y b y c h psal t y d r a m a t a z m r t v ý c h dob a ty detektivky, solidarizoval bych se s psychopatoleninisty, j a k o byl profesor Hrbek, jehož maptum opus je veřejná výzva k Špiclování, výkon dosažený jinak pouze ve fiktivních vyhláškách Brynychova . . .a pátý jezdec je Strach. Jestliže normalizátoři demagogicky v e r b u j í mladé, nevědomé, n e d á v n é historie (o staré vůbec nemluvě) neznalé cti žádostivce, a b y nastoupili na místa starších, zničených a
umlčených (a jsem přesvědčen, že ti z nich, co za něco stojí, p ů j d o u jednou sami cestou umlčených, a až nadejde jejich čas, budou umlčeni), nemohu jim už p o m á h a t . Jestliže nesmysly v tisku, v rozhlase a v televizi vyrábějí dnes už nikoli zelení nadšenci, ale dobře si všeho vědomí liackwriteři, a nejsou to t e d v už jenom nesmvslv, ale goebbelsiádv, není prostě už v mých silách nasadit povinnou m a s k u a v pokorné roli entertainera snažit se potěšit čtenáře, kteří mi byli věrní v jiných zlých dobách, i když bych velice chtěl. Sunt certirn denique "fines v životě každého člověka. J á jsem těch hranic dosáhl, a nem o h u je překročit.
VIKTOR DYK P r o t o zůstávám na Západě. Podlehl, jsem své povaze, svému t r a u m a t u , situaci, kterou jsem nevytvořil já, ale vy, pane H o t m a r a ostatní páni subalternátoři a likvidátoři. Je-li to zbabělost, p a k mi ji má právo vyčítat Vaculík, Havel, H r a b a l a tisíce anonymních, kteří prošli prvním, d r u h ý m i s e d m ý m kruh e m pekla, a přesto zůstali doma — ale rozhodně t o p r á v o n e m á t e vy, gospoda. A t a k y vůbec n e m á t e p r á v o citovat Viktora Dýka. Citovali jste ho do omrzení, včetně p a n a Pluhaře, v letech, k d y t a k mnozí, kteří D ý k a poslechli a neopustili, zahynuli vašima r u k a m a . Ne, prosím vás, necitujte Dýka. Citujte, když už chcete někoho citovat, třeba Lenina. To, jak doporučoval postřílet p r o s t i t u t k y v Nižním Novgorodu; t o je,
řekl bych, více podle vašeho gusta. Otiskli jste si ten dokument v Tvorbě, když t a m byl stálým spolupracovníkem váš pařížský dopisovatel. Ale vvnechte Viktora Dýka. Máte nejvýš p r á v o n a nějakou parafrázi, t ř e b a : " V y h n á n jsme tě, abys zahynul!", možná. Ale neberte do svých od lží špinavých úst slova toho čistého, b y t politicky možná pomýleného člověka. Napsal t a k y : Jak pírko je, Čím jiný zatížil. Vždy vzchopíš set byť prvou ranou zmámen. Jen to, čím ty jsi jiným ublížil, na tobč leží jako těžký kámen. J á myslím, že vy t a k o v é k a m e n y unesete lehce. Ale můžete říct, že vlast dnes p o t ř e b u j e hrdiny, a že já jsem se tedy s á m odsoudil k nepotřebě. Potom mi dovolte ještě jeden citát. Z autora, k t e r ý jako Halas, jako Biebl, jako Teige, jako Kalaudra, jako Aida, jako mladý N e u m a n n p a t ř í k vaší straně, nikoli ovšem k vaší místodržitelské skupině: " B ě d a zemi, která potřebuje h r d i n y ! " Alte t o je příliš patetické, a moji čtenáři na t o u mě nejsou zvyklí. Celý život jsem se bránil přirozenému sklonu k patosu, proto t a "americká dikce" (i když jak ji pařížský znalec literatury mohl objevit v příbězích poručíka B o r ů v k y . . . ? ) . Takže, váženi cenzoři, n a závěr malý kviz. Zaškrtněte laskavě jméno a u t o r a uvedeného citátu. J e h o dílo byste s n a d měli znát lip než odkaz senátora Dýka. Tedy: napsal to: Václav Iions, Ivan v Skála, J a n Pilař Jiří Hájek, Rudolf Černý, Pavel Bojar nebo s n a d někdo jiný? Váš JOSEF
ŠICVORECKÝ
lojálni p o d d a n ý J e j í h o Britského Veličenstva Alžběty I I . z Boží Milosti
OTÁZKA l /
X
/ I
Í J l \ - / l
se stala Četl jsem v " L e Monde" z 6. června, že " R u d é p r á v o " z. 31. k v ě t n a obvinilo několik českých spisovatelů, kteří m a j í nyní zakázáno doma publikovat, že žijí z honorářů, které dostávají z kapitalistických zemí za svá díla namířená proti jejich zemi a jejich národu. Mimoto — podle jiných informaci, které jsem dostal z P r a h y — literární agentura D I L I A , k t e r á s h r o m a ž d u j e t y t o honoráře za překlady do cizích jazyků a p o u k a z u j e je spisovatelům, blokovala poprvé v t o m t o roce jejich ú č t y
skutečností
p r ý z daňových důvodů, ale p a k je blokovala znovu, a t o po článku, k t e r ý vyšel v Tvorbě a v němž Jiří H á j e k obviňuje K u n d e r u , že napsal " Ž e r t " , a po dalších článcích obviňujících podobným způsobem Vaculíka, Kohouta, Havla, ale jistě jsem na některé zapomněl. Tím, že jsem přeložil do francouzštiny K o h o u t ů v "Deník k o n t r a r e v o l u c í o n á ř e " a že jsem francouzským č t e n á ř ů m zprostředkoval převod t o h o t o díla, přispěl jsem k akumulaci části těchto p ř í j m ů pocházejících z kapitalis-
25
tiekých zemí, právě t a k jako k ní přispělo divadlo v Aubervilliers, Gabriel Garran, celý divadelní soubor a Ruius. Ale t y t o příjmy jsou dílem čtenářů mého překladu, diváků, kteří shlédli t u t o h r u nejprve v divadle v Aubervilliers, potom v Paříži. Tyto příjmy pramení tudíž z plodů Kohoutovy práce a z plodů toho, co k ní jedni nebo druzí přidali. To, že Francie je kapitalistickou zemí, nemění nic na věci, jedině snad tolik, že t y t o peníze byly převedeny Československé socialistické republice v tvrdých valutách, pomleíme-li o jejich menší části, která byla věnována na šíření československé kultury, na propagaci autora, který, i když je dnes v nemilosti, byl s p j a t s Československou socialistickou republikou po jednadvacet let, od jara 1948 do jara 1969. D o t ý k á se nás t o nejen z hlediska práce překladatelů, režisérů, herců, divadelních dělníků a z hlediska reakcí a účasti francouzského publika, ale i z hlediska mnohem zásadnějšího a všeobecnějšího — myslím socialistického — autorských práv. To, Že se zde postihuje finanční stránka těchto práv, má jen dovršit proces, jehož cílem je zcela zbavit Kohouta, Vaculíka, Kuiideru, Klímu, Havla a další jejich autorských práv — morálních i materiálních. V t o m t o konkrétním případě t o znamená práva na práci, na její plody a na zodpovědnost za práci. Tato záležitost se nás hluboce dotýká, neboť kdo by si troufnul popírat, že diskredituje naše úsilí o socialistickou přeměnu francouzské společnosti i naši víru v program, který předkládáme francouzskému lidu? Staví se t u v pochybnost pojem nabytého práva. Francouzské dělnické a demokratické hnutí jej odedávna pokládá za základní. Mám před sebou čerstvý výstřižek z "Hlasu revoluce", časopisu bývalých československých bojovníků za svobodu, kde se navrhuje, aby byly zrušeny penze a výhody plynoucí z činnosti v odboji za první a druhé světové války, pokud se jejich uživatelé chovali v létech 1968-1969 způsobem, který dnešní režim neschvaluje. Postihlo by to osoby, k t e r ý m je dnes víc než 65 let (v případě první světové války) a osoby, které prošly koncentračními tábory a byly t a m mučeny (v případě druhé světové války.) Nechci si představit důsledky, jakc by to mělo, k d y b y se i jiné vlády řídily tímto návrhem. J d e t u o víc než o autorská práva, jde o pojem svobody projevu a mínění. Od jiné osoby se dovídám, že byla učiněna opatření, která mají zabránit tomu, aby zakázaný spisovatel, novinář, scenárista — podobně jako židé u nás na p o č á t k u okupace nebo oběti maccarthyovskéno honu n a čarodějnice — mohl publikovat pod cizím jménem: vedou se statistiky průměrného publikování autorů, t ř e b a i dětských knížek, aby se dalo kontrolovat, zda nápadně nezvýšili svou produkci; zaměstnavatel musí autorovi . . . zaměstnanci — povolit, cokoli chce p u b l i k o v a t . . . J d e t e d y o to, vyhladovět špatně smýšlející spisovatele, aby přilezli ke k ř í ž k u . . .
26
Když se tehdy Aragon zmínil o "duchovní Biafře", bylo to spíš proto, aby ji ve jménu socialismu zažehnal. O dva roky později končí "Le Monde" s v ů j článek o Československu těmito slovy: " l e to "duchovní Biafra", o níž mluvil Aragon". S nekonečným s m u t k e m musíme připustit, že otázka se stala skutečností. PIERRE
DAIX
(Lettres françaises, 14.6.72)
Ti
l i
•
l f
r
Rychle jezdící ministr
Není jim nikdo jiný než ministr k u l t u r y Brúžek, který na sebe prozradil ve Večerní Praze, že " s t r a š n ě r á d jezdí rychle autem ". To mu ale nepomohlo k úspěchu jeho posledního zoufalého pokusu dokázat n ě j a k ý výraznější úspěch "konsolidace" jemu svěřeného kulturního úseku. V posledních týdnech se snažil získat některé přední spisovatele a zejména národní a zasloužilé umělce, z nichž mnozí se v minulosti angažovali za KSC k podpisu veřejné výzvy k tvořivé práci, t v ů r čímu klidu a ideovému ruchu. Byl o d m í t n u t někde zdvořile, jinde velmi nediplomaticky, takže toho raději z a t í m nechal. Zato jeho ministerstvo projevilo zvýšenou horlivost při přípravě příští divadelní sezóny: kromě zákazu divadla Za branou a některých malých scén bylo propuštěno několik dalších dramaturgů a členů různých souborů, nesmí se hrát překlady určitých lidí (na př.ani ruská a sovětská klasika v překladu Sergěje Machonina, bývalého redaktora Literárních listů), další autoři byli ocejchováni jako nežádoucí (Oldřich Daněk). Někteří autoři a umělci, kteří si t a k trošku zakoketovali s hesly okupačního režimu v naději, že si zachrání menší úlitbou svou kůži a možnost umělecky působit jsou při nových prověrkách donucováni, aby se "angažovali výrazněji" pro nynější vedení a propagovali otevřeně mezí lidmi jeho politiku nebo je jim vyhrožováno, že budou "dáni k ledu". Jsou tedy tlačeni do situace, aby se úplně zdiskreditovali a spojili t a k s v ů j osud s t í m t o režimem, A to se m n o h ý m z nich přece jen nechce. Novou posilou ministerstva kultury je zkušený aparatník Otakar Holan, dosud vedoucí oddělení kultury na ÚV KSČ, který rychle převzal do svých rukou všechny nitky, kterými se ii£L ministerstvu h r a j e pimprdlové divadylko kulturní politiky. Přesun tohoto stranického funkcionáře, do státního a p a r á t u není jistě náhodný. Má zřejmě umožnit panu ministrovi, aby mohl klidně jezdit automobilem a věnov a t se víc s v ý m osobním zálibám. Možná, že k t o m u bude brzy mít víc času, než mu bude milé.
Hovoří T
T
V
r
S i b y l l e PLOGSTEDT
Nosí čepici s kšiltem, pije pivo, kouři doutniky, chodí nejraději v kalhotách, je světlovlasá, modrooká, ráda se směje, mluví spíš pomalu. vůbec je asi ta přiklidně, bez afektu rozená samozřejmost základním tónem jejího portrétu. Stejně samozřejmě jako ji obava o svobodu a demokracii v její vlastní zemi přivedly kdysi mezi studenty organizované v berlínské SDS a de monstru jící proti zákonů m o nouzovém stavu, stala se i osvědčenou organizátorkou demonstraci pro zemi vzdálenou tisíce kilometrů — Vietnam. Ale na rozdíl od tolika jiných podobně smýšlejících západoevropských studentů pochopila, že o základní hodnoty, bez nichž jí život připadá beze smyslu, se zápasí i docela za rohem. Považovala za samozřejmost zajímat se o podstatu a obsah toho, co se dělo v Československu na konci šedesátých let. Nikdy ji nenapadlo, že by tahle malá evropská země stála méně za to, aby se pro ni stala bojištěm, nez její vlast Či ti, kteří zápasí s jiným imperialismem. Jmenuje se Sybille Plogstedt, narodila se 2. listopadu 1945 v Berlině a byla zatčena se skupinou Československých studentů, kteří odmítli kapitidovat před realitou sovětské okupace, stát se předmětem a součástí normalizace. Spolu s nimi byla odzousena, ztrávila 17 měsíců v pookupačním československém vězení a po vyhoštěni z ČSSR nevynechá jedinou příležitost, aby napříč Evropou i mimo ni burcovala vědomí a svědomí své generace proti tomu, co se stalo a stále děje v samém srdci Evropy. . . K politice jsem se dostala už ve škole a n a berlínské Freie Universität. Prošla jsem nacionalistickou výchovou, jako vlastně celá moje generace, a cestu k internacionalismu jsem musela projít n a svou vlastní pěst. Nacionalismus není samozřejmě německá specifika. Jenže v Německu má svou tradici. A reputaci. Dvacet let jsem poslouchala, že Němci jsou, m a r n á věc, přece jen lepší než ostatní, jen se n a ně podívejte, jak dovedou pracovat, sami, docela sami zvedli svou zem z t r o s e k . . . K tomu žádná skutečná kritika fašismu, Hitler šel příliš daleko, t o ano, samozřejmě, Židy stačilo například vystěhovat. Ne náhodou mi p r á v ě cesta do Izraele pomohla p ř e k o n a t takhle získané německé, nebo chcete-li, nacionální n á v y k y . Dodnes si jpřitom myslím, že pro lidi, kteří už dospěli k t a k o v é m u chápání života, je izraelský kibuc dobrou formou společenské kooperace, p o k u s e m o realizaci socialistických principu života i práce ve společnosti. A není t a k é asi náhodou, že se kibucy nezdají mít dnes v Izraeli velkou budoucnost.
Pak mne celou pohltil Vietnam. Kongres, který jsme zorganizovali v Berlíně, byl z nejlepších a nejúspěšnějších — 30.000 studentu z celé Evropy. V šestašedesátém roce jsem se náhodou dostala do P r a h y a m ů j dojem byl doslova katastrofální. Všechno bylo jinak, než by si člověk představoval, když je řeč o socialistické společnosti. Nikdo nevěřil nikomu, a už nejméně tisku, sdělovacím prostředkům, vládě, straně, Sovětům, ale t a k é nám, když jsme jim vykládali o poměrech v záp. Evropě a jinde ve světě. V sedmašedesátém roce jsem jela do P r a h y znovu, a p a k v osmašedesátém, koncem jara, začátkem léta. Byla nás celá skupina a chtěli jsme n a vlastní oči poznat, co se děje, jaké reformy se uskutečňují, připravují, plánují. To první setkání v šestašedesáténi roce bylo zvláštní. S t u d e n t s k ý seminář v Krkonoších, spousta sněhu, seděli jsme zavátí v chatě a skutečně jsme nemohli dělat nic jiného než do úmoru debatovat. Hlavně o Vietnamu, o tom, proč nedostává víc pomoci od SSSR. Ale partneři ha české s t r a n ě se většinou pečlivě vyhýbali t a k o v ý m otázkám, a t a k jsme se daleko nedostali. V sedmašedesátém jsem se konečně dostala dov SSSR, do Moskvy, na Sibiř, do Arménie. Šlo n á m t e h d y pořád hlavně o Vietnam, ne o studium poměrů v Sovětském svazu. Jenže realita se nedala odbýt. Nikdy nezapomenu n a odpověd, k t e r o u jsme skoro jako stereotyp dostávali n a svou naivní otázku, proč není masových demonstrací proti vietnamské válce. Masové demonstrace jsou nebezpečné, odpovídali, lidé by mohli přijít k úrazu. N u t n ě jsme museli pochopit, Že masové demonstrace jsou skutečně nebezpečné. Spousta lidí p o h r o m a d ě , dají se do řeči, vymění si zkušenosti, a co když zapomenou, proč vlastně jířišli? V Arménii a hlavně na Sibiři je t o trochu jiné. N a Sibiři mají lidé dosud pocit, Že se něco buduje. Zťyxisí s přírodou a tenhle boj d á v á i obecnější smysl životu. V Arménii studenti ještě t a k občas něco zorganizují sami od sebe, kdežto v Moskvě je t o naprosto vyloučené. Ovšem v národních republikách je p o d t e x t e m každé politické demonstrace silně nacionální cítění. N a rozdíl od expanzivního nacionalismu německého t y p u je nacionalismus utlačovaných národů reakcí proti politickému a hospodářskému útisku. J e taíc p r v n í m krokem k jejich skutečné emancipaci. (I revoluční h n u t i ve Vietnamu má silné nacionální rysy). Tak jsem postupně přes Vietnam objevila vnitřní rozpory sovětského systému.
27
(Její zkušenost nebyla t a k daleko od české. Neznala t u historii posledního pokusu pražských s t u d e n t u o vlastní politickou iniciativu. To bylo v době invaze na K u b u , v Zátoce sviní. Studenti právnické fakulty zorganizovali sbírku daru n a pomoc n a p a d e n ý m K u b á n c ů m , a pokusili se o akci v celouniveržitním měřítku. Jenže v , zápětí přišla ledová sprcha. Sekretariát UY KSČ nařídil akci okamžitě zastavit a organizátorům se dostalo rázného poučení, že jakákoli politická akce je žádoucí teprve tehdy, když iniciativa v y j d e z ústředí, na pokyn zhora. Aparát žil už t e h d y v hrůze — jež se ukázala t a k oprávněnou — z jakékoli sebeušlechtilejši politické iniciativy zdola, šířící se ještě ke všemu napříč politickou strukturou, od fak u l t y k fakultě, od pracoviště k pracovišti. Dnes, je to K u b a , z í t r a . . . Po téhle zkušenosti s vlastní angažovaností na poli mezinárodní solidarity pracujících" n a s t a l o m r t v o . Až do j a r a 1968, k d y poprvé došlo k demonstracím proti vietnamské válce a pro solidaritu s Řeckem zorganizovaným z iniciativy s t u d e n t ů samotných. J á vždycky říkám, že politická škola, do které jsme chodili, se nakonec tolik neliší). Po třetí jsem přijela do P r a h y v červenci 1968. V bezpočtu diskusí jsem slyšela o plánech a perspektivách a pomalu jsem si uvědomovala existující možnosti i jejich nezb y t n á omezení. Tím, že jsem přijela až t a k pozdě, se vlastně stalo, že jsem se v srpnu stala p ř í m ý m svědkem okupace. Reakce obyvatelstva n a mne udělala hluboký dojem. Už v červenci byla atmosféra velice otevřená, a v těch zíých srpnových dnech lidé prostě zoufale bránili znovu nalezenou naději. Odmítali se p o d d a t zoufalému zklamání z toho, že všechno bude zase vrženo o tolik nazpátek. P r o m n e bylo nejzajímavější, že v těch prvních dnech okupace bylo mezi lidmi ještě poměrně málo protisovětské zášti a nenávisti. Vždyť prakticky celé obyvatelstvo se snažilo přesvědčit sovětské vojáky, že intervence nebyla s p r á v n á ani n u t n á . Copak by tohle bylo někoho napadlo, lcdyŽ přišli do P r a h y nacisté ? Asi to přesvědčování mělo úspěch, soudíme-li podle toho, jak rychle byly první okupační j e d n o t k y vyměněny a nahrazeny postupně v o j á k y z nej zaostalejších částí SSSR. Měla jste někdy pocit či obavu, ze pražské jaro směřuje k restauraci kapitalismu? Ne. Ne v souvislosti s reformami z roku 1968. T y šly většinou ve směru překonání neblahých vlivů a důsledků centralistického systému. Všechno se soustředovalo na to, j a k učinit hospodářský a politický systém efektivnějším. V oblasti hospodářství se jevily d v a hlavní úkoly: 1) Decentralizace, maximální hospodářská autonomie továren, závodů. K t o m u patřila jistá samostatnost v oblasti zahraničního obchodu. 2) Zřízení dělnických rad, které podle oficiální koncepce mělv b v t institucemi schoo-
28
u ý m i efektivně řídit závody (za účasti zástupců bank, managementu, distribuce). Cílem demokratizace u v n i t ř závodů zůstávala větší efektivnost. To není nic prokapitalistického, i když t u je nebezpečí technokratizace. J d e hlavně o to, aby nezůstalo při starosti o větší efektivnost. K d y ž se někdo uchází o úvěr u Světové banky, není to ještě restaurace kapitalismu — jak se někteří na západe obávali. Tady přece ČSSR nechtěla nic víc, co dávno chce a většinou dosáhla byrokracie v ostatních východoevropských zemích. Madarsko dostalo týž úvěr v roce 1970. Odkdy pak je SSSR proti investicím z kapitalistické ciziny? A proti spolupráci s ní? Tedy p ř í m o s kapií alisty ? Má" s n a d svět t a k k r á t k o u paměť,' že neví, jak SSSR fungoval jako stávkolcaz v italském F I A T u a Poláci rychle převzali s t á v k o u blokovaný vývoz do Francie? Nebo jak ^sovětské a polské uhlí honem putovalo do Španělska když vypukla velká s t á v k a horníků v Asturii ? A jak velká sovětská dohoda s R e n a u l t e m b^la uzavřena právě ve chvíli, k d y t a m zuřila s t á v k a ? Tak co? Nejeden k a p i t á n západoněmeckého průmyslu ochotně prohlašuje, že ti zlí komunisté jsou jediní v mezinárodním obchodě, kdo poctivě g a r a n t u j e zisk. Strach není a b s t r a k t n ě z kapitalismu, ale z toho, že s t á t a s t r a n a se vždycky postaví proti všemu, co je demokratické a revoluční. Jestli jsme se něčeho báli, t e d y toho že se celý proces zastaví u problému efektivnosti a demokracie se nebude rozvíjet dál. Na východě^ n a západě!. . . Vývoj v ČSSR od ledna 1968, liberalizace politického života, svoboda tisku, j^erspek;iva většího podílu dělníků a zaměstnanců n a správě závodů atd., vyvolaly však široký, d á v n o u t l u m e n ý zájem veřejnosti o přímou účast v jDolitickém životě. Koncepce reforem, jak byla zprvu formulována, nemohla zůstat nezměněna. Poprvé došlo k spoutání demonstraci proti válce ve Vietnamu, k solidarizaci s h n u t í m jako byl francouzský květen. Mobilizace m a s byla n a samém začátku a v masách byl obrovský aktivní potenciál, který by se byl vyrovnal s eventuálními recidivami byrokratismu. Časem jsem pochopila, že existuje cosi jako protiideutifikacc, identifikace s pohodlnějším Životem, s lépe fungující, třeba konzumní společností. Někdy t o může v y p a d a t j a k o "prokapitalismus". Jenže ve chvíli, k d y by t a t o identifikace byla k o n f r o n t o v á n a s pokusem o n á v r a t k s o u k r o m é m u vlastnictví výrobních prostředků, byla b y se opozice jasně vyvíjela směrem socialistickým. V osmašedesátém roce muselo samozřejmě v y j í t n a povrch všechno, co bylo j:>o leta potlačováno. Ale otevření společnosti zároveň umožňovalo otevřené překonávání rozporů. A počítali jste, vy a vaši přátelé, s možností invaze? M ů j postoj k SSSR byl už t e h d y dosti kritický, ale ne dost. Za důvod k invazi by byla levice n a západě považovala toliko p n -
mé ohrožení SSSR imperialismem, a to pouze v případě válečného konfliktu, který s sebou nese nerespektováni existujících hranic. Protože však změny v Československu nejen nevedly ke kapitalismu, ale neexistovalo ani žádné a k u t n í ohrožení ze stranv imperialismu, považovali jsme invazi za zcela nepravděpodobnou. Z toho je zřejmé, kolik iluzí o SSSR jsme ještě v roce 1968 měli. Nesmí se ovsem zapomínat, že nmozi z nás museli p ř e k o n á v a t autikomunismus, v němž byli vychováváni, a t a k se po dlouhou dobu snažili ztotožnit s t a k z v a n ý m i socialistickými s t á t v. V pookupačních dnech v srpnu 196S reagovalo t a k é cs. obyvatelstvo většinou proti vlastnímu represivnímu mechanismu. J e h o obranné reakce svědčily o tom, že dobře chápe jeho fungování, ale ne už fungování represivního mechanismu okupace. Teprve s )říchodem většího počtu v o j á k ů ze zaostaých oblastí SSSR nastala postupně změna a lidé začínali reagovat tak, jako by reagovali všude jinde. Nemožnost komunikace a přesvědčování, izolace sovětských vojsk od obyvatelstva a naopak, sehrály důležitou roli. Zároveň se však ukázal nedostatek připravenosti n a odpor, únik do iracionality, do oblasti předsudků. K d y b y byly reformy pražského j a r a měly p e v n ý cíl, byly prováděny cílevědomějšími lidmi, kteří by byly řadu otázek vytýčili radikálněji, b j d a by nepochybně i státní, stranická a průmyslová organizace lépe připravena vzdorovat invazi. Nemluvě o armádě a policii. Dělnické r a d y byly například vždycky a všude nejúčinnější organizační formou odporu. J a k proti eventuálním recidivám kapitalismu, t a k proti sovětské intervenci. Však t a k é byla jejich likvidace jedním z prvních sovětských požadavků po okupaci.
Í
Myslíte si také, ze Češi a Slováci měli bojovat? Samozřejmě, že měli b o j o v a t ! Ze zkušenosti s rezignací víme, že každý pokus o organizovaný odpor mění rezignaci po porážce v očekávání příštího uspěcliu. Neexistence odporu n a o p a k rezignaci p r o h l u b u j e a vede k švejkovskemu: Česi byli vždycky takoví, nikdy vlastně ani bojovat nemohli, neměli šanci. . . Dubček a lidé bezprostředně kolem něho byli ovšem zároveň jediní, kteří měli v t u chvíli diivěru národa a mohli ho vést k boji. Jenže omezení bylo po dvaceti letech nepřímé okupace takové, že nemohli nejen organizovat odpor fyzicky, ale neměli nakonec ani a r m á d u , ani policii. . . A le jak
tedy...
?
T ř e b a jako polští dělníci! Nebyl pasivní
odpor
účinný?
Ano, byl. Ale t o neznamená, že se lze trvale v y h ý b a t radikální akci. K d y je vlastně pro
ni čas? Na jaře ne. Tedy v srpnu? Třeba v srpnu. Nebo později? Kdy později? J e d n o u přece bylo třeba se postavit. Nebo se o t o alespoň radikálně pokusit. Platí ovšem, že dělníci potřebovali n a jaře čas. A je také pravda, že daleko více jich bylo pro samosprávu po invazi než před ní. Ovšem po invazi nemohl nikdo už mít iluze ani o represi, ani o SSSR, ani o tom, že by snad mohla pokračovat polednová politika nebo nebyl vyměněn politický personál z jara. Obyvatelstvo stálo plně za vedením. A toto vedení mělo povinnost konečně jednou začít klást odpor. A rv? J á v t é době jezdila t a m a zpátky, chtěla jsem prostě poznat, pochopit, vědět. Teprve v listopadu 1968 jsem narazila na příslušníky našeho hnutí. To se zrodilo ze s t á v k y organizované v listopadu 1968 ve snaze podporovat existující vedeni a liberální síly, jež v n ě m měly stále ještě převahu. Jenže t y většinou jakoukoli podporu odmítaly. K d y ž tedy t e n t o pokus ztroskotal, zrodily se dvě organizace, či lépe tendence. 1) Studentsko-dělnický koordinační výbor, jehož cílem bylo organizovat odpor v t o v á r n á c h a udržovat těsnou spolupráci s t u d e n t ů a dělníků. Výbor měl organizace asi ve 100 závodech, jmenovitě v Praze. 2) H n u t í revoluční mládeže. S těmi jsem pracovala já. N a rozdíl od výše zmíněných snažili jsme se nedělat si nej menši iluze o tom, že bychom mohli dlouho existovat legálně. Sice jsme legálně začali, ale pod tlakem represe, která se trvale stupňovala, bylo stále jasnější, že nestačí vyhlašovat připravenost k ilegalitě, n ý b r ž že je t ř e b a skutečně do ilegality p ř e j í t . Za poměrně k r á t k o u dobu existence naší skupiny jsme mohli dokázat jen málo. Nejprve bylo n u t n é umožnit studium samotných členů skupiny, v y d a t t e x t y starých bolševiků i západních marxistů zabývajících se problémy Východní Evropy. Vedle práce přímo mezi vysokoškolskými s t u d e n t y jsme tedy překládali, vydávali, šířili texty, diskutovali. To trvalo asi do července 1969, kdy celá skupina odjela do západního Berlína k diskusi s radikálními levicovými skupinami v Německu a v západní Evropě. Letáky, které jsme vydali, byli ovšem ocl začátku do konce výsledkem naší vkus tni teoretické práce. Pokusem přenést výsledky svého studia na československou situaci, analyzovat poměry v Československu v socialistické perspektivě, rozšířit možnosti odporu, n a v á z a t mezinárodní k o n t a k t y . A konečně i v y b u d o v a t vlastní organizaci. T a d y jsme se ovšem dostali do rozporu sami se sebou. Byli jsme proti principu demokratického centralismu v organizaci společnosti, a t a k jsme i v ilegalitě budovali organizaci nikoli n a základě potřeby rychlého rozhodování a akce, ale takovou, v níž všechny složky n e j p r v e diskutují a činí vlastní rozhodnutí, a cent r u m p a k jen koordinuje jejich činnost.
29
Nakonec se právě t a t o organizační forma stala naším neštěstím. Do takového systému se snadno dostane špicl. A není autority, jež by t o mohla změnit. Tedy par absurdum, z opačné strany, další důkaz jak organizační formy, odpovídající podmínkám ilegálního boje, n-elze přenášet do společenské organizace, a naopak. V prosinci 1969 byla celá skupina zatčena. Už 14 dni předtím provedla policie razzii v tiskárně, kde jsme se ú d a j n ě chystali tisknout, ale dosud nic netiskli. Kontrolou jsme zjistili, že policie je o naší činnosti podrobně informována, a začali jsme diskutovat, kdo je asi špicl. Někteří se soustředili na poměrně nenápadného, nevinného studenta, ale později se ukázalo, že ho podezírali mylně. T a d y je t ř e b a připomenout, že při diskusi o s t a t u t u organizace byl předložen návrh (později se ukázalo, že šlo o provokaci), abychom do stanov zahrnuli i likvidaci špiclů. Většina n á v r h zamítla, ale právě pod t o u t o záminkou jsme nakonec byli zatčeni a souzeni. P r o v o k a t é r se do protokolu i před soudem stavěl jako spravedlivý, k t e r ý chtěl zachránit život s t u d e n t a a po probdělých nocích se nakonec odhodlal jít n a policii. . . Před soudem se ho ptali, proč po udání dál chodil n a naše schůze. On, že p r ý chtěl vědět, jak bude policie r e a g o v a t . . . Býval předsedou jedné závodní rady v ocelárnách n a Kladně. Až od roku 1969, ovšem. To lze interpret o v a t negativně i pozitivně. Zatčeno nás bylo celkem devatenáct. Prošli jsme běžnými policejními výslechy přibližně západního t y p u . Někteří vypovídali od první chvíle naplno, což ;jim však nanejvýš vyneslo úlevy ve vazbě po dobu 3-4 měsíců. Málokdo z nás znal platné zákony — t a k é jeden nedostatek p ř í p r a v y n a ilegalitu v podmínkách "socialistické demokracie" — a t a k nakonec ti, kteří mluvili, zbytečně důkazy proti těm, kteří nemluv Kolik mlčelo? Snad dva, nebo tři. Skoro žádný z nás například nevěděl, že před soudem lze odvolat výpovědi učiněné ve vyšetřovací vazbě. Mnozí vypovídali "pod tíhou v ý p o v ě d í " druhých, kteří p a k zase před soudem své výpovědi brali zpátky. To je jeden z příkladů slabosti první skupiny, k t e r á se po letech pokusí o odpor vně existujícího systému. Příští už budou vědět aspoň něco. Ostatně, v SSSR to nebylo jinak. . . N á t l a k n a nás nebyl fyzický, s nímž jsme spíš počítali, ale hlavně psychický, n a nějž jsme většinou byli málo připraveni. U jedné dívky našli m o t á k — i to byla provokace — a slíbili jí, že ji pustí k dítěti, když podepíše výpovědi, o nichž se domnívala, že neuškodí d r u h ý m . A až se přihlásí n a policii její snoubenec, pustí ji domů. On se přihlásil, ji nepustili a jeho zavřeli. J á s a m a měla n a cele dívku, k t e r á mi nabízela japonskou vysílačku a strašně chtěla adresy, n a nichž by vyřídila vzkazy. Poslala
30
jsem jen pozdravy matce, abych měla důkaz. Později jsem ten s v ů j vzkaz našla v protokole. J i n a k provokatéři nebyli přímo se mnou v cele, ale kolem, v okolních celách. T a k y mi poslali drogy. Jenže já tohle zásadně nerada, a už vůbec ne v t a k o v é situaci. Taky provokace. Nebo jsem poslala dopis Petrovi (Uhloví), k t e r ý byl doručen, ale jeho dopis umě už figuroval v protokolech. Bylo toho samozřejmě víc, ale tohle mohu dokázat. Člověk časem ztratí cit pro to, co je a co není provokace, a t a k bere raději jako provokaci všechno. J e d n u věc dokázat nemohu, ale chci o ní mluvit, protože může být důležitá pro jiné. Mám na mysli v Sovětském svazu t a k oblíbené psychiatrické kliniky a jejich zneužívání. Moje zcela nepolitická m a t k a chtěla dosáhnout zmírnění mého trestu, a tak odnesla psychoanalytikovi mé kresby, aby jí dal dobrozdání, že svědčí o psychických "Stör u n g e n " (poruchách). Ten odmítl, tak to všechno poslala do P r a h y . Můj " a d v o k á t " to dal t a m n í m medicínským instancím, které neudělaly nic víc, než že připustily možnosti anomálie a schizofrénie, ale odmítly jakýkoli závěr před p o d r o b n ý m vyšetřením na psychiatrické klinice. To bylo v době, k d y jsem odmítla souhlasit s vypovězením ze zeme. jlNí proces byl mezinárodně sledován, v celév Evropě byly demonstrace, ve Francii a ve Švýcarsku obsadili demonstranti československé velvyslanectví, a v Praze mne chtěli za každou cenu dostat ze země před odvolacím řízením. J á samozřejmě nechtěla, odvolací řízení i pracovní t á b o r byly čímsi, s čím jsem počítala, jako s tribunou i jako se zkušeností. Nakonec jsem však musela s vypovězením souhlasit, protože hrozilo vážné nebezpečí, že se nedostanu do tábora, n ý b r ž n a psychiatrickou kliniku. Bylo to všechno absurdní, člověk je pochopitelně v takových situacích víc labilnější než normálně, a tolio se dá zneužít. Dali například ke mně do cely ženu, která trpěla parauoidnínii stavy. Po dlouhé izolaci se něčemu t a k o v é m u člověk snadno přizpůsobí. Namlouvala si, Že po jídle, po vodě, po všem, co dostane v balíčcích, má bolesti, křeče. A já si nakonec taky začínala myslet, Že snad voda a jídlo mohou hýt otrávené. Na tohle může naletět i poctivy psychiatr, k t e r ý přitom netuší, do jakých situací může člověka dostat. Jak se k vám chovali spoluvězni? Jistě jste slyšela, Že v padesátých letech byli věznění komunisté Často v nebezpečí života. Věznění nekomunisté Či kriminální zločinci je prostě považovali za viníky svého osudu. Ne, to jsem nevěděla. . . Samozřejmě, zpočátku jsem měla jisté potíže, které se překonaly především tím, #e mě spoluvězenkyně učily česky. Ovšem problém komunikace byl jinde. Československý zákon či vězeňský řád nerozlišuje, po sovětském vzoru, mezi polit i c k ý m i a kriminálními zločinci. Politicky čin
n a m í ř e n ý proti stávajícím zákonům je podle nich bud p r o j e v e m sprosté kriminality nebo, v modernější podobě, duševní poruchy. Ale to je jiná k a p i t o l a . . . Zkrátka, intelektuál, k t e r ý se dostane do podobné situace, je v pokušeni t r v a t i ve vězení n a svém intelektuálním s t a t u t u a některých jeho vnějších projevech. V takovém případě je pochopitelně po všem, naděje n a komunikaci žádná. Ale ve chvíli, k d y se ve všem všudy s t a n e prostě jedním z ostatních, je všechno v nejlepším pořádku. J a k m i l e jsem překonala problém prvního stadia, měla jsem se svými spolu vězeukyněmi spoustu zajímavých diskusí o socialismu, kapitalismu, sovětské okupaci atd. Víte, že v s r p n u 1969 došlo ke vzpourám v československých vězeňských táborech ? Podle R u d é h o p r á v a . Účastníkům přidali 2-3 roky. Setkala jsem se i s množstvím projevů sympatií ze strany policistů a dozorců. Ovšem člověk nikdy neví, kde končí sympatie a začíná provokace. Vězni, kteří byli ve vazbě za politické delikty, nebyli zásadně předm ě t e m fyzické represe. I když fyzická represe existuje, hlavně za porušení pořádku. A přeci
soudem?
Především byly problémy sv advokáty. Chtěli jsme skoro všichni Dr. Švarce, který už hájil Pachmana, ale to nepovolili. J e n P e t r u Uhlovi. T a k mi nejdřív dali špicla, já ho odmítla, dlouho jsem byla bez obhájce, což mnohé zkomplikovalo. Už jsem říkala, Že jsme vlastně nevěděli, co můžeme a co nemůžeme. To jsme se dověděli teprve ve vazbě. P r o t o t a k é p ř e d soudem skoro všichni odvolali svou výpověd. K d y b y c h o m byli bývali ochotni u z n a t svou vinu ve smylsu žaloby, byli bychom šli pravděpodobně rovnou domů, rozsudky by nepřesáhly délku vyšetřovací vazby. J e n ž e m y jsme tenhle obchod odmítli. Víte, t o je asi rozdíl mezi příslušníky starších generací, kteří se pro své chování v roce 1968 a později, dostali do vězení a před soud, a mezi mladými lidmi, studenty. Ti nejsou nalomení minulým způsobem existence, jsou nekompromisnější, tvrdší. Proto jsme se t a k é obraceli ve své činnosti právě k nim. Soud zásadně nechtěl mít politický proces, okamžitě vyloučil každý pokus o politickou argumentaci, motivaci. Zkrátka, přesně podle Husáka, žádné politické procesy, stíhá se jen kriminalita. Rozsudek je nakonec fantastickou sbírkou absurdních formulaci, jako Že n a p ř . levicové studentské linutí na západě objektivně p o m á h á kapitalismu. A tak. Ale ani t o není ostatně nové. Když se dnes ohlédnete na kou i životní zkušenost, na země, která není vaše, rozbiti soud, vězení, deportaci — jaké
tuto svou politicúčast v zápase skupiny, zrada, jsou vaše závěry?
Všeobecný potenciál odporu v Československu je t a k obrovský, že může v y b u c h n o u t
4
v každém okamžiku. J e d e n možný model je polský prosinec 1970. Ale nemusí t o b ý t zrovna dělníci, jiskra muže vyletět všude.' Nepovažuji za dost dobře možné, že by mohlo dojít k regeneraci uvnitř s t r a n y samotné. Kdosi dobře řekl, Že Husák s i ' čistkou zavřel možnost odporu uvnitř strany, takže bude n u t n ě vznikat a organizovat se už vně existující politické s t r u k t u r y . A protože pochopitelně stupen organizovali os ti takového odporu může být za daných okolností jen velice nízký, bude jeho výbuch n u t n ě zprvu naprosto spontánní, V t o m je samozřejmě skryto mnohé nebezpečí, je t u větší možnost provokací. I)nes lze téměř s určitostí říci, Že březen i srpen 1969 byly do značné míry dílem připravené policejní provokace. J d e tudíž o t o v y t v á ř e t — a to nejen v Československu — skupiny, jež by v okamžiku spontáního výbuchu byly s t o převzít vedení. xV t a d y není generačních hranic ani dělení podle vrstev obyvatelstva, S mladšími je to snažší, to už jsem řekla, nejsou nalomení vlastní zkušeností. Jenže jim zase chybí jakákoli zkušenost;. Orientace na skupiny dělníků s jejich zázemím je ovšem v každém případě spolehlivější než zaměření n a izolované skupiny intelektuálů. Ještě ednou jsme se vrátili k té otázce: Proč se SSSR rozhodl k invazi? I m a n e n t n í tendence k trvalé radikalizaci mas by byla n u t n ě vedla k hlubší demokratizaci, a t a zase n u t n ě k větší nezávislosti n a mezinárodním centru, n a SSSR. V souvislosti s t í m by se byly objevily zcela nové perspektivy socialismu. A to, t a t o autonomní vnitrní tendence, byl podle mne hlavní, rozhodující důvod, obsažený svým způsobem i ve všech důvodech ostatních.
O STARÉM A NOVÉM Nedávno na Litvě soudili a odsoudili k deseti letům vězení námořníka Simonasc Kudirku. Jeho zločin: K d y ž se sovětská rybářská lod, na které sloužil, dostala u amerických břehů do blízkosti americké hlídkové lodi, vrhl se přes palubu a byl vyloven americkou posádkou. Dva američtí admirálové si horl i v ě vyložili po svém novou e t a p u americkosovětských vztahů a vydali ho sovětskému kapitánovi. Oba byli za trest suspendováni a posláni do penze, ale jejich oběti si o d p y k á — p o k u d je 'přežije — deset let sovětského koncentračního tábora. T a t o tragická episoda je v m n o h a ohledech důležitou ilustraci nové situace. vSvědčí o t o m už zájíis z přelíčení:
31
. . . J a k vysvětlíte, že vás Američané odmítli přijmout? S. K U D I R K A : TO, že ume Američané odmítli, nepovažuji za zvláštní tragédii. Po usneseních teheránské, jaltské a postupimské konference upadly do otroctví celé národy, V ocích americké vojenské správy jsem byl jako Litevec po právu vlastnictví Stalinova dědice Brežněva a musel jsem mu být tudíž navrácen. S V Ě D E K : V U S A nenajdeš práci. A když, t a k bys musel nejspíš čistit záchody. S. K U D I R K A : Není důležité, jakou práci člověk vykonává. Žádná práce není nečestná. I kdybych byl čistil záchody, dělal bych to s čistým svědomím, což se o vás říci nedá. Vaše stranická legitimace je jenom poukázkou na vyšší plat. — Myslím na to, jak v době, kdy jsem chodil do školy za sovětské vlády, bylo ve Vilnu sedm vězení. Za Němců byla vězení dvě a zatčených asi dvacet tisíc. Po válce, až do roku 1955, ani těch sedm věznic nestačilo. . . Stalinova smrt zachránila m ů j národ před fyzickým vyhlazením. Atlantická charta, jež slibovala národům svobodu, byla jen prázdný slib, který stál m ů j národ 50.000 PŘEDSEDA
SOUDU:
mrtvých a 400.000 zavlečených. 150.000 nalezlo hrob v sibiřské zemi. . . Ale vyrostla nová generace, jež pokračuje po cestě svých otců. . . Po VYHLÁŠENÍ ROZSUDKU: Nemám, co bych dodal. Mám jenom jedno přáni k Nejvyššímu soudu a k vládě SSSR: Vraťte m é vlasti nezávislost. P Ř E D S E D A SOUDU: J a k si p ř e d s t a v u j e t e nezávislou Litvu ? S. K U D I R K A : Podle mého má mít nezávislá Litva svrchovanou vládu a nemá b v t obsazena žádnou cizí armádou. Vláda sprav u j e zemi v souladu s národními zájmy, na základě vlastního právního systému a svobodných voleb. Ve svobodné Litvě nepřevládli ruština, jako je tomu dnes. Přál bych si, aby v takové Litvě nebylo ani procesů, jako je tento. X 14. května upálil se ve veřejném p a r k u v Ivo vně litevsky dělník, dvacetiletý R o m a n Talanta. Při jeho pohřbu došlo ke srážkám mezi litevskou mládeží a sovětskými vojáky. Pouliční boje trvaly dva dny. a^.
J"^.
Sovětská opozice nemlčí Právě v době, kdy sovětská policie zatkla známého historika Piotra Jakira, syna za Stalina zastřeleného generála sovětské armády, autora několika studií a článků proti stalinismu a aktivního člena Výboru pro lidská práva, založeného akademikem Sacharovem, přinesl západní tisk zajímavý dokument, který akademik Sacharov poslal Březně vovi a sovětskému vedení. J a k o předchozí dopisy a memoranda Šach arova, který je považován za jednoho z nej větších fyziků SSSR a za otce sovětské vodíkové bomby, i t e n t o je nejen kritikou sovětské společnosti ale i programem na zásadní její reformy ve všech oblastech. Po konstatování, že sovětská společnost je "nemocná apatií, pokrytectvím a egoismem" a že "roste omezování svobody myšlení a persekuce pro ideologické a politické důvod y " , Sacharov p a k předkládá t y t o požadavky : — amnestie pro všechny politické vězně, včetně odsouzených z důvodů náboženství nebo pro pokus o výjezd za hranice; — zastavení všech procesů za zavřenými dveřmi a revize všech soudních politických procesů, které jsou v rozporu se zákonem; — přijetí nových zákonu a opatření, které by zabránily posílání politických oponentů do ' 'psychiatrických léčeben''; — nový zákon o tisku a sdělovacích prostředcích, k t e r ý by zaručil "právo vědět a ztiáť f -— zastavení rušení zahraničních rozhlaso-
32
vých stanic a volný přístup k zahraničním literárním dílům; — otevření hranic, aby byly umožněny cesty do zahraničí a vystěhování těm, kdo si t o přejí; •— prozkoumání možnosti zrušení trestu smrti; — posílení boje proti alkoholismu, k t e r ý Sacharov označuje za "národní k a l a m i t u " ; — potlačení neoprávněných a k r y t ý c h privilegii vedoucích funkcionářů; —- odstranění a výměna těch, kteří nejsou kvalifikováni pro výkon svých funkcí; — zavedení voleb s možností několika kandidatur na jedno místo, aby volič si mohl vybrat; — změna zahraniční politiky, jejímž cílem m á b ý t p o m á h a t ostatním národům, zvláště Číně, v oblasti ekonomické, kulturní a technické a zříci se jakýchkoliv nároků na rozšíření sfér vlivu nebo vývoz idejí; — soustředění všech sil na řešení vnitřních problémů, zejména ekonomických a vzdání se jakéhokoliv dogmatismu, dobrodružnosti a agresivity. Zatčení Piotra J a k i r a a dalších členů opozice, vypovědění jiných, jako na př. JeseninaVolpina, Brodského, Titova, š t e j n a , Glazova a dalších, vystoupení Sacharova, demonstrace v Litvě a kritika stranické organizace v Tbilisi — to vše jsou příznaky určitého pohybu uvnitř sovětské společnosti, pohybu, k t e r ý uvolnění mezinárodního napětí muže — přes všechny pokusy kontroly-pouze urychlit.
Odstavení Selesta V předvečer návštěvy amerického presidenta v ukrajinském Kijevě oznámil sovětský tisk stručnou zprávmx, že 25. května 1972 osvobodilo plenům UY K S Ukrajiny Piotra Šelest a funkce prvního t a j e m n í k a t é t o republiky. Již před tím, 20. k v ě t n a oznámila " P r a v d a " , že Šelest byl jmenován jedním z n á m ě s t k ů předsedy rady ministrů SSSR (je jich celkem 12). Šelest sice zůstal členem presidia, ale je jasné, že jeho politický vliv byl radikálně omezen. Dalo by se mluvit o p á d u jednoho z vedoucích sovětských představitelů, o nejdůležitější změně v sovětském vedení od odstranění Chruščeva. šelest není pro nás neznámá osoba. Projevil mimořádnou aktivitu v r. 1968, k d y byl jedním z prvních zastánců sovětské intervence proti Československu, šelest sledoval vývoj u nás s m i m o ř á d n ý m zájmem, neboť byl přesvědčen, že úspěch "nového k u r s u " by ovlivnil situaci na Ukrajině, kde již dávno d o u t n á nespokojenost s moskevským centralismem. Scházel se na " h o n e c h " s Vasilem Bilakem střídavě na čs. a sovětské straně a pokoušel se organizovat opozici proti Dubčekovi a jeho svržení vnitrními silami. K d y ž se to nedařilo, orientoval se na vojenskou intervenci a navázal přímé spojení s W a l t e r e m Ulbrichtem a W. Gomulkou, kteří s ním sdíleli podobné obavy. J e známo jeho hrubé vystupování na setkání obou předsednictev v Čierné nad Tisou začátkem srpna 1968, k d y svými šovinistickými a antisemitskými brutálními v ý p a d y urážel čs. představitele. Okupace Československa a po ní následující zostření linie dalo Šelestovi za p r a v d u a po určitou dobu se zdálo, že jeho vliv stoupá a dokonce se o něm mluvilo jako o možném kandidátovi n a funkci generálního t a j e m n í k a KSSS. V létě 1971 n a sebe Šelest upozornil s v ý m vystoupením v " P r a v d ě " a "Komsomolské pravdě", kde žádal zostření ideologického boje proti "buržoasní ideologii" a ještě monopolnější postavení strany v zemi. Šelest vyjadřoval zřejmě názory nejstalinštějšícli sil ve stranickém aparátu, bezpečnosti a armádě, jež se bojí jakéhokoliv dialogu se Západem i vnitřních reforem, prostě všeho, co může oslabit kontrolu strany a uvolnit škvíry v sovětském neprodyšném systému. Proto se musel srazit s Brežněvem a jeho spojenci, kteří očekávají od dohody s USA a západními s t á t y pomoc pro zaostalou sovětskou ekonomiku. Vleklý a s k r y t ý spor zákonitě vyvrcholil těsně před příjezdem Nixona do Moskvy a Kijeva, kdy Šelest odmítl u v í t a t ve své funkci amerického presidenta, "zbroceného krví vietnamského lidu".
beleš ta vystřídal ve funkci prvního tajemníka KxS Ukrajiny Ščerbinskij, který ,se současně stal členem předsednictva ÚV KSSS. Ščerbinskij je považován jako člen "skupiny z Dněpropetrovska" za spojence a přítele BreŽněva, jehož pozice se odstavením Selesta nesporně upevnila. Není odstavení Šelest a v a r o v n ý m znamením pro Vasila Bilaka?
Co Fidel v Praze Fidel Castro n a své cestě po východoevropských zemích navštívil t a k é Československo, kde pronesl několik projevů, dostal nej vyšší vyznamenání a odstřelil dva kamzíky v Tatrách. Ve svých projevech mluvil o tom, jak " k u b á n s k ý lid s nadšením sledoval poválečný v ý v o j v Československu a úspěchy, kterých čs. lid dosáhnul". Při předáni řádu Bílého lva s řetězem "ocenil zejména pomoc, kterou naše republika poskytovala kubánské revoluci v dobe nej těžší". Ale Fidel zapoměl vysvětlit, proč ještě ne t a k dávno mluvil jinak. Ve svém projevu po okupaci Československa vojsky Varšavského p a k t u dne 23. srpna 1968 v H a v a n ě Castro sice obhajoval sovětskou intervenci, ale vysmíval se Československu, co to mělo 20 let za "dogmatické, byrokratické vedeni" a " j a k ý to byl socialismus, k d y ž po 20 letech se t a k zhroutil a musel žádat o cizí p o m o c ? " J a k o právník Castro t e h d y přiznal, že "byla znásilněna suverenita Československa a to flagrantním způsobem", který nemůže být ospravedlněn z právního hlediska, ale pouze politického. Mluvě o československé pomoci, za kterou nyní tolik děkoval Castro volal, že "československé vedení prodávalo K u b ě zbraně za vysoké ceny, pri čemž jejich značná část pocházela z válečné kořisti oclv hitlerovských vojsk!". Dále se rozčiloval, že Československo "při různých příležitostech prodalo K u b ě průmyslová zařízení s nej zaostalejší te cli nik o u " a "nechalo si zaplatit i všelisjaké staré železo !" V témže projevu pak Castro kritizuje různé aspekty politiky KSSS a p t á se, zda v budoucnu budou vztahy mezi komunistickými stranami založeny na jejich principiálních pozicích anebo na principu slepé podřízenosti, satelitismu, lokajství a zda budou nadále považovány za přátelské pouze t y strany, které vše přijímají bez podmínek a neodváží se v čemkoliv odporovat ?". J e smutné vidět kdysi statečného revolucionáře Fidela Castra, jak dal svým nynějším vystupováním odpověd na otázku, kterou před 4 lety odvážně položil.
33
Kongres InteriiacionáJy
Od doby vídeňského kongresu v r. 1815 se v hlavním rakouském městě nesešlo tolik prominentních politických osobností, jako na kongresu Socialistické internacionály, který ve čtvrtek skončil: vedle německého kancléře B r a n d t a israelská ministerská předsedkyně Golda Meirová, rakousky kancléř Ivreiskv, švédský premier Olof Palme, norský Trvgve Bratteíi, ministerský předseda Malty Mintof, vůdce anglické oposice Wilson a další. Pozdravné projevy kongresu zaslali indická ministerská předsedkyně Indíra Ghándiová a chilský president Salvador Allende, kterému naléhavé domácí záležitosti zabránily v ohlášené 11 časti. Socialistická internacionála sdružuje přes 50 stran, které mají více než 14 milionů členů a získalv ve volbách na 76 milionů hlasů. Tato síla, spočívající n a výsledcích skutečně demokraticky vyjádřené vůle, se stala jedním z podstatných faktorů současné světové politiky, usilující o zmírnění mezinárodního napětí. Vedoucí úlohu při t o m má nová východní politika německého spolkového kancléře Brandta, všemi členskými stranami podporovaná. Rakouský kancléř Kreisky, o ní rekl, Že nikdy dříve nebyly se jménem německého kancléře spojovány takové naděje na uvolnění a mír. T a t o politika se samozřejmě bezprostředně dotýká i národů východní Evropy. A to nejen pokud jde o uvolnění napětí ve vztazích mezi s t á t y a o zajištění míru, ale také pokud jde o uvolnění poměrů v těchto diktátorsky ovládaných státech. President Socialistické intcrnacionály Bruno Pittermann k t o m u ve svém úvodním projevu řekl, že strany demokratického socialismu vidí nejlepší základnu pro spolužití lidí a národů v uskutečnění Všeobecné deklarace lidských p r á v . Připomněl však, že jestliže byla v některém politickém systému po desetiletí prováděna politika pod heslem že to, co prospívá straně, prospívá lidem, nelze realisticky očekávat, že ustanoveni deklarace budou uskutečněna ze dne na den. Za jeden z nejdůležitějších úkolů Socialistické internacionálv označil usilovat všemi prostředky o dodržování mezinárodních závazků se strany představitelů oněch států, které jako členové OSN jsou k t o m u zavázáni. Uvedl jako příklad výzvu a akce Socialistické internacionály na podporu práva židovských občanů SSSR n a vystěhování, jež dosáhly alespoň částečného úspěchu. f
34
w1
w'
Zřeknuti se násilí ve vztazích mezi národy by ztratilo na věrohodnosti, pokračoval pak, k d y b y nebylo provázeno zřeknutím se násilí na ideologickém poli. Skutečného partnerství v úsilí o trvale mírové uspořádání může být dosaženo, jestliže uznání suverenity s t á t ů a zřeknutí se násilí v mezinárodní politice bude doplněno plným uznáním svobody občanů rozhodovat o jejich vnitrostátním uspořádání ve svobodných volbách na základě rovnosti a uznáním práva pracujících na svobodné odbory, V této souvislosti řekl na tiskové konferenci, že nedovede pochopit, jak komunisté mohou v demokraticky organisovauýcli zemích usilovat o spojenectví či dokonce vládní společenství se sociálními demokraty a při tom v nich vidí smrtelné nebezpečí tam, kde maji v rukou veškerou státní moc. Rakouský kancléř Bruno Kreisky prohlásil, že přes snahy o zmírnění napětí sociální demokraté nemohou ustoupit ou názoru, že lidé a národy mají právo svobodným a demokratickým způsobem utvářet s v ů j politický systém, V t é míře, řekl, v jaké usilujeme o sociální demokracii a jak ji postupně uskutečňujeme, bude se ve stoupající míře jevit jako pokroková a vyvinutější společenská forma soužití i lidem v diktaturách. Velkou pozornost Československu věnoval vůdce italských socialistů Pietro Nenni. Kritizoval, že zůstává jen při protestech proti vývoji v této zemi, zatímco oposiční komunisté a intelektuálové, kteří vedli "Pražské j a r o " jsou odstraňováni jeden za druhým. Doslova rekl: Podepisujeme výzvy a telegramy, ale nepodporovali jsme politické a kulturní akce československého odporu a nepodporujeme je na evropské základně ještě ani dnes, Pramenem hnutí na východě, které udržuje kritického ducha, je nanejvýš důležitou záležitostí. J e to humanisticky svobodomyslný, na rovnoprávnosti stojící revisionismus, který má kořeny v moderním socialistickém hnutí v Evropě a v celém světě. Na závěr citoval Nenní slova, která pronesl Tito při své poslední moskevské návštěvě, že nový vítr, který jde světem, směřuje k dalekosáhlé demokratisací a větší vážnosti zásad rovnoprávnosti a končil s v ů j projev: Bezpečnost předpokládá nejen vojenské a hospodářské garance, ale především záruky otevřených hranic, umožňující svobodný kont a k t mezi národy a výměnu vzájemných lidských, sociálních a kulturních zkušeností.
OBCHOD
VÝCHOD-ZAPAD a my
Na podzim 1971 oznámil pařížsky Pierre Cardin prodej 15 modelu dámských šatu do Sovětského svazu. Modely se budou prod á v a t v Moskvě, Leningradě, Kijevě a Vladivostoku ve velkých sériích v ceně, pohybující se od 20 do 100 dolaru. Celková velikost sovětské zakázky je asi 3 miliony dolarů. Sovětské šéfy zahraničního obchodu vůbec nenapadlo koupit konfekci například od sítě obchodních domů C & A, která representuje revoluci v odívání tím, že p r o d u k u j e středně velké serie vkusné, progresivní módy za ceny dostupné každému, ale nakoupili u Cardina, u kterého se dnes neobléká žádná mladá pokroková žena. J i n a k je ale vše v pořádku. Paničky sovětských horních deseti tisíc se budou moci na svých společenských dýcháncích pyšnit outíitem od Cardina a Cardiuovi zakázka trochu pomůže zmírnit přicházející úpadek. Ale budme seriosní a nechrne odumírajícího Cardina a sovětskou elitu stranou, protože obchod mezi východem a západem (kam i tento k o n t r a k t spadá) je vážná věc, ekonomicky i politicky.
ŽIVOTNÍ NUTNOST Socialistické země potřebují západní knowhow, techniku a vědecké inovace, aby alespoň částečně zmírnily celkovou ekonomickou a technickou propast rozevírající se mezi nimi a západními zeměmi. Potřebují tento obchod, aby zvýšily svou prosperitu a omezily svou závislost na Sovetskem svazu. Pokud to budou schopny učinit (a Madarsko a o něco pomaleji Polsko a R u m u n s k o ukazují, že ano), pak se zde otevřou možnosti politické změny, která jim umožní budovat společnost ve svém základě socialistickou (mluvíme-li o vlastnictví výrobních prostředků, odstraněni vykořisťování a pod.), a současně společnost netradičně socialistickou, protože by t o mohla b ý t společnost humanitní a demokratická. Již začátek diskuse o nutnosti ekonomické reformy v Československu prokázal nemožnost zvýšení prosperity bez fundamentální změny výrobní struktury, která by napravila omyly z doby "socialistické industrialisace'' padesátých let. Změna s t r u k t u r y znamenala začít b u d o v a t moderní odvětví (počítače a elektroniku, petrochemický průmysl, plastické hmoty, moderní chemikálie a pod.), likvidovat postupně stará odvětví (kusovou výrobu obráběcích strojů, a vůbec likvidaci
kusové výroby toho, co se v moderním průmyslů vyrábí v obrovských sériích), omezit roli těžkého p r ů m y s l ů (pokud by konj u n k t u r a na světových trzích nedávala značné možnosti zvýšení exportu, pak by se ovšem musela řešit otázka cen dovážených surovin a pružnost našeho reagování n a momentální situaci na trhu). V neposlední řadě změna ekonomické s t r u k t u r y vyžadovala p r u d k ý rozvoj spotřebního průmyslů (zde hlavně odvětví vyrábějících spotřební předměty d ouliodobé užitkovosti a moderní textil). Konečně žádné řešení nebylo možné bez p r u d kého růstu role zahraničního obchodu a změny jeho orientace. Prvním cílem p a k bylo (a existenční nutností) zvednout produktivitu práce, aby se během krátké cloby vyrovnala úrovni produktivity práce moderních odvětví niéue rozvinutých evropských zemí jako je Španělsko a během 4-5 let se přiblížila úrovni Rakouska a Finska. «i
ŠTĚSTÍ A NEŠTĚSTÍ Přes dvacet let byl sovětský trh štěstím a současně největším neštěstím pro československé hospodářství. Sovětsky svaz je našim nej větším zdrojem surovin a jeho obrovský t r h je schopen pohltit vše, co čs. hospodářství bylo schopné v minulosti vyprodukovat, bez ohledu n a kvalitu a zastaralost výrobků. Stejnou roli hrály až do nedávné doby trhy Bulharska a R u m u n s k a . Díky těmto lehkým a nenasytným trhu ni zde neexistoval Žádný stimul, který by nutil zvýšit úroveň výroby, kvalitu produktů, či přinutil rychle využívat moderní techniku a technologii (abstrahujeme zde od působení politiky na ekonomiku). Výsledkem nyní je, Že československé hospodářství zaostává za hospodářstvím západoevropských zemí 3-10 let (podle jednotlivých výrobních odvětví); k t o m u přistupují další 2-3 roky technologického zpožděni západní Evropy za Spojenými státy. Přitom dnes prakticky neexistuje země, která by byla schopna prudce zvýšit svou ekonomickou úroveň svými vlastními sílami. Hospodářská k o n j u n k t u r a západní Evropy (NSR je vynikající příklad) byla ve své podstatě založena na přílivu amerického kapitálu a inovací (technických í manažerských). Nedělejme si tedy žádné iluse o svých vlastních možnostech rychlého zlepšení a příliv sovětských tvrdých dolarů se dá jen těžko očekávat.
35
ZAČAROVANÝ KRUH Zdrojem problému je to, že hospodářství moderní doby je hospodářstvím otevřeným. Žádné uzavření a ideologické převychovávání zde není nic platné (i Čína se mění, její obchod se západními zeměmi dosáhl již koncem roku 1971 objemu téměř 5 miliard dolaru). V otevřeném hospodářství platí jediná zásada: světový trh ukáže, má-li výrobek nějakou hodnotu ve srovnáni s konkurenčním zbožím. Výsledkem je směnný poměr, tedy v našem případě, kolik československých korun se musí vynaložit na vyprodukování jednoho dolaru. (A musíme jich vynaložit opravdu hodně, jak ukázala řada diskusí v es. tisku v posledních letech) Toto ovšem zvlášť platí, doj de-li k uzavření obchodu. Dnes ještě dobrých 6 z deseti západních businessnienů odmítá obchodovat se socialistickými zeměmi, protože nevyrábějí zboží, schopné prodeje na západních trzích. Přitom prakticky všechno směřuje proti vyrovnávání rozdílu. Obchodní omezeni na západě směřují dosud proti řadě těch československých výrobků, které jsou schopny konkurence. Strašlivá váha domácí byrokracie a politický dogmatismus zpomalují vývoj i t é nemožně omezené ekonomické reformy. E x i s t u j e nedostatek informací o^ ostatním světě. Pohyb se děje v začarovaném kruhu. Socialistická hospodářství jsou neschopna většího exportu n a západ. Neschopnost většího exportu znamená omezenost importu západní technologie, licencí, procesů a ostatních technických inovací, které socialistické země nezbytně p o t ř e b u j í pro zlepšení strukt u r y svých hospodářství, zvýšení produktivity práce a schopnosti exportovat. Důsledkem je neustálé prohlubování rozdílů. V současné době 70^, exportu zemí R V H P na západ je tvořeno surovinami, palivy a potravinami. Téměř S0% západního exportu do zemí R V H P je tvořeno zpracovanými výrobky, obsahujícími velké množství zhmotnělé práce a tudíž majících vysokou hodnotu. J e možné věřit, že k d y b y tento stupeň obchodu měl ještě pokračovat, výsledkem může b ý t jedině podobná nerovnováha, jaká je známa z ekonomických vztahů mezi rozvojovými zeměmi a průmyslově vyspělými státy, a která by se projevovala stále se zhoršujícími obchodními podmínkami pro socialistické země. Politicko-ekonomické důsledky začarovaného k r u h u jsou naprosto jasné. Nemožnost jeho prolomení znamená stupňující se uzavřenost vůči ostatnímu světu, jež je musí v y r o v n á v a t větší otevřeností k hospodářství Sovětského svazu jako jediného možného velkého odbytiště se všemi politickými důsledky. Naproti t o m u vymanění se ze začarovaného k r u h u je kategorickou podmínkou pro jakoukoliv reformní politickou změnu. S přístupem k západní technologii, socialistická země může zvýšit významně výrobní s t a n d a r t v řadq odvětví, vyrobit konkurenční zboží a tím se s t á t méně závislou n a Sovětském
36
svazu jako na hlavním zdroji surovin a hlavním odbytišti průmyslových výrobků. Současně se t a k o v á t o socialistická země stane více nezávislou na západě, protože zvýšením podílu kvalitních průmyslových výrobků v exportu na západ se sníží stupeň jejího vykořisťování západním kapitálem. (Již nebude pouze dodávat suroviny a potraviny t.j. zboží s nízkou přidanou hodnotou). Reformní hnutí v socialistické zemi směřující k demokratickému socialismu, má do značné míry jedinou možnost na úspěch, podaří-li se m u prorazit tento začarovaný kruh.
DVOJÍ ŘEŠENÍ Řešení jsou možná zhruba dvě: pokračování ekonomické reformy a nové formy vztahů se západními zeměmi. V ideální situaci by obě řešeni měla probíhat současně. Z pragmatického hlediska, nové formy ekonomických vztahů se západními zeměmi jsou na začátku celého procesu poněkud důležitější, protože svým rozvojem si mohou nepřímo v y n u t i t ústupky v dosavadní orgauisaci a řízeni národního hospodářství a jsou tudíž jedním z hybných sil ekonomické reformy. Celý problém spočívá ve větší schopnosti socialistických zemí dodávat a západních zemí přijímat podstatně větší množství průmyslových výrobků. Rychlý rozvoj kooperace mezi západními firmami a socialistickými zeměmi v průmyslové výrobě, marketinku, velké společné rozvojové projekty a společné investice mohou, do značné míry, přinést oclpověd. Takováto spolupráce nejen že přímo zvýší objem vzájemných dodávek a západní firmy samy uvedou východní průmyslové výrobky na světový trh, ale pomůže změnit charakter obchodu, zmenšit platební problémy socialistických zemí a po jisté době vytvořit z firem na obou stranách do jisté míry rovnocenné partnery.
NÁZORNÉ PŘÍKLADY K o n t r a k t uzavřený t e n t o rok mezi jugoslávskou firmou UNIvS a západoněmeckou firmou O L Y M P I A - W E R K E slouží jako názorná ukázka kooperační dohody. Obě firmy uzavřely dohodu, podle které jugoslávská firma bude po dobu 10 let vyrábět ročně 200,000 psacích strojů značky " T r a v e l e r " a "Traveler de Luxe". Z toho 20,000 psacích strojů zůstane každoročně v Jugoslávii pro potřeby jejího domácího t r h u a 180.000 psacích strojů bude exportováno, většinou na t r h y západních a rozvojových zemí. Celý prodej n a zahraničních trzích bude orgamsován západoněmeckou Olympií, která také bude dělat veškerou- reklamu a použije své celosvětové distribuční sítě. Aby jugoslávská firma byla schopna vyrobit takové množství
psacích strojů, bude v Jugoslávii postavena nová t o v á r n a a na její výstavbu západoněmecká firma opatří od německých bank dlouhodobý kredit ve vvši 3 milionu dolarů. v * * Přesně ve stejný den, kdy byla podepsána jugoslávsko — německá dohoda, švédská firma STM Machine Companv AB podepsala 10 — letou kooperační dohodu s polským ministerstvem strojírenství. Mezi oběma partnery dojde k výměně jednotlivých součástek pro číslicově ovládané obráběcí stroje, které budou společně vyráběny (se 70% podle švédské licence a polští odborníci budou školeni ve Švédsku). Očekává se, že do roku 1976 dosáhne celková výměna částky nějakých 30 milionů dolarů, z čehož n a polské dodávky do Švédska bude připad a t 20 milionů dolarů. Od roku 1976 do roku 1981 hodnota dodávek má dosáhnout nejméně 35 milionů dolarů. Podle záznamu, které jsou zcela určitě nekompletní, první tři kooperační dohody byly uzavřeny v roce 1964. Ale jen v sam o t n é m roce 1970 jednotlivé východoevropské s t á t y podepsaly se západními firmami 150-170 kooperačních dohocl. Z toho Československo, průmyslově nejrozvinutější země v té části Evropy podepsalo jen 10-15 dohod. V letošním roce se průměrně uzavírá 20 kooperačních dohod měsíčně, na Československo z toho připadá stěží jedna!
S S S R SE ČINÍ Sovětský svaz nabídnul nej větším západoevropským a japonským monopolům společné využívání přírodního bohatství na Sibiři (nafta, zemni plyn, med, zinek, železo) a v ý s t a v b u sovětského automobilového a chemického průmyslu formou společných investic. H o d n o t a kontraktů, které již byly za poslední rok uzavřeny, nebo se ještě v y j e d n á v a j í je pesimisty odhadována na 3-4 mil li ar cly dolarů. Dá se věřit Že Sovětský svaz bude muset dodat do západní Evropy a J a p o n s k a velké množství nafty, zemního plynu a různých surovin, aby za západní investice, financované většinou obrovskými kredity západních vlád, zaplatil. V posledních měsících probíhají intensivní jednání mezi SSSR a J a p o n s k e m o budování n a f t o vodu ze západní Sibiře do přístavu na sovětském Dálném východě (mimochodem již budovaném s pomocí japonského úvěru 50 milionů dolarů), k t e r ý m by Japonsko odebíralo ročně 25-30 milionů t u n n a f t y . Výs t a v b a naftovodu má b ý t financována dlouhodobými japonskými úvěry a SSS& požádal o úvěr 1 miliardy dolarů. Navíc SSSR žádá na J a p o n s k u další úvěr 500 milionů dolarů, k t e r ý m by se financovalo zahájení těžby černého uhlí v J a k u t s k u a k t e r ý by SSSR platil zpět dodávkami 20 milionů t u n ulili ročně. Ostatní projekty (přírodní plyn, měd, zinek, železná ruda) byly n a b í d n u t y americkým, anglickým a francouzským firm á m . Těsně před návštěvou presidenta Ni-
xona v Moskvě, americké monopoly spekulují o své účasti v těžbě sovětského zemního plynu a mluví se v cifrách okolo 1 miliardy dolaru. Plynové potrubí, které má od konce roku 1973 dodávat sovětský zemní plyn přes ČSSR do západní Evropy se pilně buduje. Československo bude s t á t vybudování plynovodu 8 miliard korun. Podepsaná dohoda mezi ČSSR a SSSR stanoví, že SSSR doclá Československu ve formě transitnich poplatku každoročně 1.4 miliardy krychlových nictrů plynu. Československá veřejnost však neví, že 70-80 milionů dolarů ročně (přesná výše záleží na budoucí ceně plynu) v tvrdé valutě, které by měly západní země platit Československu za transit plynu, bude placeno Sovětskému svazu. Výstavba nej většího světového závodu na těžké nákladní automobily (KAMAZ v SSSR), jehož cena se odhaduje na téměř 1.2 miliardy dolarů, bude financována asi ze 40 % západním kapitálem. R E N A U L T již clal na výstavbu KAMAZu dva úvěry v celkové výši 344 milionů dolarů (nový úvěr se vyjednává). Mimo to R E N A U L T poskytl SSSR v roce 1966 úvěr ve velikosti 122 milionů dolarů, v roce 1970 úvěr pro výrobu nákladních aut ve výši 18 milionů dolarů a v roce 1971 úvěr ve výši 63 milionů dolarů na modernisaci sovětské produkce osobních a u t *-(Moskvič). Od roku 1963 do roku 1971 západní země poskytly všem východoevropským zemím tzv. dlouhodobé, západními vládami pojištěné úvěry na dovoz základních prostředků ve výši 2.655 milionů dolarů. SSSR z toho obdržel 1.443 milionů dolarů.
RUMUNSKO A DALŠÍ R u m u n s k á velice ambiciósni nová pětiletka je založena na 12% průměrném ročním růstu národního důchodu. V posledních letech se však R u m u n s k o dostalo do značných potíží platební bilance se západními zeměmi, které se neoficiálně dohodly omezit další úvěry pro rumunské podniky. Protože značného přílivu západního kapitálu a techniky by se rumunský plán nedal vůbec vyplnit, přijala r u m u n s k á vláda na jaře minulého roku nový zákon, k t e r ý povoluje západním firmám finanční participaci v nových rumunských podnicích (pokud prokáží, že nový podnik podstatně přispěje ke zvýšení rumunského exportu). Západní firma může vlastnit maximálně 49% podniku, rumunský s t á t si ponechává rozhodujících 51% vlastnictví. Západní firma bude v rámci svého vlastnictví rozhodovat o řízení, podílet se n a zisku a rumunská vláda g a r a n t u j e západní firmě transfer zisku po zaplacení příslušných daní. Na druhé straně R u m u n s k o nlá možnost po 15 letech odkoupit cizí podíl. V důsledku tohoto rozhodnuti a t a k é zlepšených rumunsko — amerických v z t a h ů (Čína), president Nixon povolil E X P O R T - I M »
37
P O R T B A N K , která je m a j e t k e m americké vlády, p o s k y t n o u t R u m u n s k u úvěry. Y dubn u letošního roku dalši americká oficiální instituce převzala záruky za veškeré americké investice v R u m u n s k u . Očekává se, že americká vláda poskytne R u m u n s k u doložku " n e j v y š š í c h v ý h o d " ještě v t o m t o roce. Tím se p o d s t a t n ě zlepší konkurenční schopnost r u m u n s k ý c h výrobků n a americkém t r h u . V Jugoslávii je podobné opatřeni, povolující zahraničním Hrmám vlastnit až 49 % kapitálu platné od roku 1967. Dnes v Jugoslávii existuje 4S společných firem, které přinesly do Jugoslávie kapitál v t v r d é měně ve výši téměř 150 milionu dolarů. Madarsko přijalo podobnou změnu v hospodářském zákonodárství již v roce 1969, ale v obavě před sovětskou reakcí ji zatím nepoužilo. J i n a k Madarsko využívá ze socialistických zemí nejvíce v v h o d daných kooperačními dohodami se západními zeměmi. Do července loňského roku již uzavřelo 166 takových dohod (z toho 79 dohod je pro společnou výrobu, 60 pro společný v ý z k u m a 15 pro společnou exploataci t r h u rozvojových zenu). J e d n a šestina veškerého exp o r t u maďarského strojírenství je tvořena dodávkami v ý r o b k ů v rámci kooperačních dohod. Maďarsko se například s t á v á jedním z vedoucích evropských výrobců léčiv. Uzavřelo v ý z n a m n é kooperační dohody se švýcarskou firmou CIBA-GEIGY a západní země invest u j í do rozvoje maďarského průmyslu léčiv dobrých 70 milionů dolarů. Polsko p o d Gierkem jde podobnou pragmatickou cestou. V minulém roce napn [klad uzavřelo dohodu s F i a t e m o výstavbě automobilky, která bude ročně p r o d u k o v a t 150.000 kusů nového modelu F I A T , k t e r ý nahradí F i a t 500. Výstavba b u d e financována italskými úvěry (zatím se mluví o 100 milionech dolarů), které bude Polsko splácet prodejem " F i a t u " n a západních trzích pomocí prodejní sítě italského " F i a t u " . Dnes Polsko p r o d á v á " F i a t Polski" v Belgii, Holandsku, š v ý c a r s k u a ve Francii s pomocí prodejní sítě " F I A T " a dokonce uzavřelo licenční dodody s E g y p t e m a s Jižní Amerikou o výs t a v b ě dvou továren, které budou p r o d u k o v a t " F i a t Polski". Bulharsko posílá n a západ spousty reklamního materiálu nabízejícího západním firmám v ý h o d y z průmyslové kooperace. N D R , které v 68 roce nejvíce ukazovala n a nebezpečnou československou hospodářskou orientaci n a západní země je p r a k t i c k y s e d m ý m členským s t á t e m E H S , a maximálně využívá všech výhod z toho plynoucích. J e h o loňský obchod s N S R byl vetší než obchod Československa, Maďarska, Bulharska a Polska dohromady. Ne zcela bezdůvodně se n a západě říká, že N D R ze všech sil b o j u j e proti s v é m u plnému diplomatickému uznání ze s t r a c h u před z t r á t o u výsadního postavení, daného bezcelným přístupem jejího zboží do N S R o o d t a m t u d reexportovaného do ostatních s t á t ů E H S .
38
J E N MY N E P O S P Í C H Á M E Československé obchodní zastupitelství v Bruselu v r. 1971 odpovídalo zákazníkům — " N i k d o t a d y není, všichni referenti byli odvoláni do P r a h y a nevíme ještě, kdo a kdy za ně nastoupí". K d y ž konečně noví delegáti přijeli, poradili řediteli evropské pobočky druhého největšího amerického papírenského koncernu, k t e r ý chtěl začít prod á v a t do východní Evropy, aby se obrátil n a zastupitelství v Holandsku protože — " J e d n a k v papíru v Belgii neděláme, a p a k každý referent má n a starosti čtyři podniky zahraničního obchodu a nemůže se s t a r a t o víc". Američan bohužel spěchal, věděl, že konkurence m á podobné plány a a b y se dostal včas na východoevropský trh, chtěl vzít výměnou jakékoliv jiné zboží. Dopředu již uzavřel dohodu se západní obchodní organisací, která bvla ochotna se s t a r a t o prodej takového zboží. Po československém n e z á j m u začal v y j e d n á v a t s jugoslávským výrobcem. K d y ž jel za necelý" měsíc do Jugoslávie projednávat podrobnosti již ne jen obchodu, ale kooperační dohody, zastavil se cestou n a veletrhu v Lipsku. T a m uzavřel dohodu s Polskem ve výši dvou milionů dolarů.
Kukaččí vejce Rudé právo nám odhalilo skutečné závažnou zprávu: předseda zahraničního výboru Čs. parlamentu z r, 1968 Jiří Pelikán prý udělil západonthnecké agentuře DPÁ interview, ve kterém odsoudil O st-Politik západonhnecké vlády a přirovnal prý ji k "novému Mnichovu", Rudé právo z toho vyvodilo, že J. Pelikán se lak zařadil po bok Josefa Strausse a německých revanšistů a poskytl tak důkaz", "kam nás tito lidé chtčli dovést v r. 1968". Na O st-Politik a zvláště způsob jejího provádění je možno sice mít různé názory, ale v daném případě je problém v tom, že-jak jsme si ověřili dotazem u J. Pelikána i u agentury DP A -takový interview vůbec neexistuje, prostě z toho důvodu, že agentura DP A o něj nežádala a J. Pelikán jej tudíž neposkytl, Jde prostě o docela obyčejný podvrh, jako byl také humbuk s údajným interview, které měl Jiří Pelikán poskytnout americkému senátorovi John Calverovi a o němž psala z Beyruthu (!) moskevská "Pravda" v srpnu 1968 a který potom Často citovali a občas znovu citují naše normalizované sdělovací prostředky. Nevadí jim vůbec, že onen kongres-
man Calver na dotaz veřejně prohlásil, ze pana Pelikána nikdy o žádné interview nezáda! a také sám žádné tieudili! a ze jde podle jeho názoru o "sprostou provokaci". Xa podobná kukali vejce jsme si v našem tisku již zvykli a proto bychom jim nevěnovali přílišnou pozornost. XaŠi lidé jim totiž stejně nevěří. Ale zajímavé na to in je, jak představitelé okupačního režimu chtějí těmito triky zakryt své vlastni rozpaky z toho, ze provádějí vůči vládě NSR stejnou politiku dorozuměni a vzájemně výhodných styků, o jakou usilovalo tolik odsuzované Duběekovo vedení v r. 1V6S. Jenže po 20. S. 196$ křičela sovětská "Bílá kniha", "Zprávy", " I Itava" a s nimi sovětský
SPOLEČENSKÁ
tisk, že Brandt a Seheel jsou "nebezpečni agenti imperialismu a revatišismu", že chtějí od Československa odtrhnout Sudety a že se dokonce ch ystali C eskoslovensko osvobodit a stavět tam "šibenice pro vlastence a komunisty". Xvni ovšem jsou Brandt i Scheel ví taný tni host v v Moskvě a "moudrými státníky", se kterými se Moskva chce dohodnout a nutí k tomu i své místodržíci v Praze. Ti pak aby získali Čas ke kryti svého ohnitu o ISO° trochu trucuji s mnichovskou dohodou a vymýšlejí si podobná kukaččí vejce, která jednou podloží tomu, po druhé zase onomu. Kdo vit možná, ze jednou bude sloužit tato met hod a k odstraněni i jich samých. ^
v
»
*
«
RUBRIKA
FEDOR BALLO, slovenský diplomat od r. 1945, známý n nás také svými překlad)" do slovenštiny děl Molièra, Musseta, Sartra, Camuse, Iouesca, od r. 1968 zaměstnanec UNESCO v Pařiži, rozvířil zájem veřejného mínění ve Francii, když měl být nyní na nátlak čs. vlády z UNESCO propuštěn. Fedor Ballo se proti rozhodnutí generálního ředitele odvolal a postavila se za něj organizace pracovníků UNESCO i kulturní osobnosti jako Pierre Emmanuel, Eugène Ionesco, V. Jankélevitch, Armand Lanoux, J . P. Sartre, Simone de Beauvoir, Yercors a další. Administrativní tribunál OIT (Mezinárodního úřadu práce) mu dal za p r a v d u a odsoudil generálního ředitele UNESCO, aby Fedora Ballo bud přijal zpět do služeb UNESCO nebo mu vyplatil odškodnění ve výši 100.000 N P plus 10.000 za soudní výlohy. Toto rozhodnuti nejvysší instance přijali s uspokojením všichni zaměstnanci mezinárodních organizací, kteří v propuštění Fedora Ballo p r á v e m viděli typický pokus vlády v y n u t i t si poslušnost na svém občanovi, který jí jako funkcionář mezinárodní organizace nemá podléhat. DALIBOR H A N E S pokračuje v ú s t u p u z funkcí přesto, že je počítán za " H u s á k o v a člověka". Nejdříve ztratil na t.zv. X I V sjezdu členství v předsednictvu ÚY KSČ, p a k funkci předsedy Federálního shromážděni a na 7. sjezdu SČSP v polovině června 1972 i předsednictví t é t o organizace, jež má opět h r á t důležitou úlohu převodové p á k y KSČ poté, co se po srpnu 1968 úplně rozpadla a stále se nemůže v z p a m a t o v a t . Tento p o s t u p n ý a zřejmě nezadržitelný sestup n a politické scéně je důsledkem t l a k u " u l t r a s " , kteří již dva roky napadají 1-Ianese za to, že před Únorem 1948 mel v Bratislavě soukromou advokátní kancelář a že v r. 1968 projevil "kolísavý p o s t o j " . VÁCLAV DAVID, bývalý ministr zahraničních věcí naopak p o s t u p u j e do popředí: po n á v r a t u z idylického " v y h n a n s t v í " v Sofii se stal předsedou Sněmovny lidu a nyní po Mánesovi i předsedou SČSP, Svými četnými s t y k y v SSSR má zřejmě pomoci této organizaci k nové prestyži. Husákovi nevadí, že Václav David byl vedoucím oddělení státní administrativy v době politických procesů i členem sekretariátu UV KSČ a t a j e m n í k e m a že byl v úzkém s t y k u s N o v o t n ý m . "Spolupráce s N o v o t n ý m " se v y t ý k á jen těm, kdo jsou proti okupaci. JIŘÍ HÁJEK, šéfredaktor Tvorby, má stále potíže nejen pro svou aktivní účast na přípravě a průběhu t.zv. kafkovské konference v Liblicích v r. 1963 (víz k o m e n t á ř E. Fischera na jiném místě t o h o t o čísla), ale t e d i proto, že byl v onom iukriminovanéin období šéfredaktorem časopisu " P l a m e n " . Na ustavující schůzi t.zv. sjezdu Svazu českých spisovatelů koncem k v ě t n a 1972 nový předseda této organizace a docent Vysoké stranické školy KSČ J a n Kozák charakterizoval jeho úlohu t a k t o : " B o j e m proti t.zv. konservatismu a za tání ledu, " P L A M E N " otvíral cestu ideologické diversi. Plnil ve své podstatě úlohu prvního I i y d e P a r k u v oblastí filosofie, kritiky a samotné literární t v o r b y " . Ačkoliv " T v o r b a " neustále vyzývá české spisovatele a kritiky k "sebekritice" za jejich minulé postoje, zatím jsme Žádné stopy po ni nenašly právě u jejího nynějšího šéfredaktora, k t e r ý m není nikdo jiný než bývaly šéfredaktor " P l a m e n e " . Nicméně se pro Jiřího H á j k a nenašla v novém vedení »Svazu spisovatelů žádná vedoucí funkce, na níž t a k aspiroval. VALERIO OCHETTO, italský ^žurnalista, který byl v lednu 1972 zatčen StB v Praze a po 43 dnech věznění vypovězen z Československa uveřejnil v červnu 1972 své zážitky a názory n a situaci v Československu v knize pod názvem " N O S I G N O R R E F E R E N T E " (Ne, pane referente!). Vyvraci lži oficiální propagandy o tom, že by byl býval nějakou "spojkou mezi čs. opozicí a exilem" nebo že by byl dělal něco nezákonného, seznamuje čtenáře s r ů z n ý m i proudy opozice proti okupačnímu režimu a vyzývá západní veřejné mínění k podpoře boje Čs. lidu za samostatnost a vlastní cestu k socialismu. N a konferenci k uvedení t é t o k n i h y v Římě
39
promluvil také o svých zážitcích z ruzyňské věznice I N G . K A R E L BOČEK, bývalý generální ředitel cs. uranových dolu, který v červenci 1971 utekl při transportu z výslechu z pankrácké soudní budovy. N A TAJNÉ DEVIZOVÉ F O N D Y musí zase odvádět 20% ze svého platu čs, úředníci a zaměstnanci mezinárodních organizací. Toto ustanovení platilo již dříve, ale bylo zrušeno v r. 196S, protože bylo v rozporu se s t a t u t y mezinárodních organizací (každý zaměstnanec mezinárodni organizace musí totiž podepsat revers, že bude d b á t pouze zájmu t é t o mezinárodní organizace a že není ve službách státu, odkud přichází). Nyní bylo zavedeno toto opatření znovu, přestože i pravověrni skřípou zuby. Cs. VELVYSLANEC při OSN v Ž euevě Ing. Knížka svolal — v rozporu s výše uvedenými zásadami — všechny čs. zaměstnance mezinárodních organizaci v Ženevě a uložil jim povinnost p o d á v a t pravidelné ústní a písemné zprávy, každý "svému referentovi" na čs. misi a kromě toho agitovat na pracovišti. Na skromný dotaz, "pro co" Knížka odpověděl, že " o t o m Norimberku". Na vyděšený další dotaz, co se v tom Norimberku stalo byli čs. zaměstnanci poučeni svým velvyslancem, že p r ý se t a m konaly " t y demonstrace proti podpisu smlouvy se Sovětským svazem" a že t o ohrožuje mír. 12 P Ř E D N Í C H HERCŮ činohry Národního divadla v Praze bylo předčasně pensionováno. Jsou mezi nimi Karel Iióger, Radovan Lukavský, Rudolf Hrušíuský, Ladislav Pešek, Vlasta Fabiánová a Marie Vášová. O poslední se v Praze vykládá, že když přišla do volební místnosti v listopadu 71, ptala se, koho to má vlastně volit. Po odpovědi, že zde kandiduji přední představitelé strany a vlády suše odpověděla, že ty právě volit nechce. J e to po zavření divadla Za branou ctalší útok proti'divadelním umělcům. PŘEMYSL KOČÍ, ředitel Národního divadla nejen že t a t o opatření podepisuje, ale také se chlubí, jak Národní divadlo přispívá k "stabilizaci". Pochopitelně cudné mlčí, Že v r. 1968 se prosazoval do všech možných funkcí s odvoláním se n a své důvěrné s t y k y se "Sašou" (Dubčekem) a " O l d o u " (Černíkem). JIŘÍ UCHYTIL je jméno, které se opět v červnu dostalo do popředí pozornosti našich sdělovacích prostředků. Tentokrát v y s t u p u j e v úloze " d ě l n í k a " ze závodu Praga v Praze 9 a to v televizní besedě s dr. M. Balášovou 13.6. a v rozhlase jako "delegát 7. sjezdu SČSP" dne 16. června. Vždy je presentován jako jeden z těch "99 pracujících" závodu Praga, kteří poslali v červnu 1968 dopis do Moskvy. Pozadí celé této akce bude jasnější, když představíme Jiřího Uchytila v jeho jiné, původní roli: důstojníka StB v letech 1945 až 1954 a velitele speciálního ú t v a r u " J a s a n " , který zatýkal Rudolfa Slánského a další vedoucí komunisty, odsouzené v období 1949-54 k trestu smrti nebo dlouholetým žalářům. Za svou spoluodpovědnost za t y t o zločiny se stal Jiří Uchytil opět "dělníkem", ale se z vláštním s t a t u t e m ,
LISTY - vycházejí jako dvouměsíčník střídavě v cizině a d o m a a jsou určeny především č t e n á ř ů m v Československu. Přečtěte a předejte svým z n á m ý m V zahraničí je možno časopis objednat na r. 1972 za roční předplatné: — DM (nebo ekvivalent v cizí valutě) pro evropské země, 21,— DM pro USA, Kanadu, Israel a j. zámořské země (letecky), 23,— DM p r o Austrálii, N. Zeeland, Již. Afriku a Již. A m e r i k u (letecky). Předplatné a příspěvky na tiskový fond posílejte na LISTY, Konto No. 112844, Bayerische Vereisb&nk, Leopoldstrasse, Miinchen. Objednávky časopisu a knih (Tanky proti sjezdu, Zakázaný dokument) a ostatní korespondenci posílejte na adresu LISTY, c/o MPL, Via T o r r e Argentina 21, 00186 ROMA P r o s í m e zahraniční předplatitele, alby pfi placení uváděli jasně své j m é n o a adresu a předešli tak u p o m í n k á m . Děkujeme všem, kdo již zaplatili předplatné na r. 1972 a přispěli na tiskový fond. P o m á h a j í t í m existenci časopisu a jeho bezplatné distribuci v Československu. Pomozte v č a s n ý m placením i příspěvky na fond časopisu i Vy!
40
