JINDŘICH MALŠÍNSKÝ. Julie, kde máš. Romea

?

JINDŘICH MALŠÍNSKÝ

Julie,

kde máš

Romea 2016

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být přenášena nebo reprodukována bez předchozího písemného souhlasu držitele práv.

Jindřich Malšínský

Julie, kde máš Romea? Sazba a obálka Dušan Žárský První vydání v elektronické verzi Vydal Dušan Žárský – ŽÁR, www.zar.cz v roce 2016

ISBN 978-80-86725-82-6

K

dekdo se neudržel smíchy, kdekdo si poklepal na čelo, když viděl, na jakém místě si ten člověk začal stavět chalupu. U lesa, těsně u skály, stran veškeré civilizace. Nadřel se tam jako kůň za pomocí ženy, dvou dospělých synů a ně kolika přátel z lomu, kde pracoval. Chtěl žít o samotě nebo blízko kamenolomu? Nikdo nevěděl. Kamarádi se divili, že mu to ta jeho nerozmluvila. Všude daleko, v zimě se dostaneš snad jen před tu chalupu. Rodina obývala jednu velkou místnost se čtyřmi malými okny, prý aby v zimě nemuseli tolik topit. Tam hospodyně vařila, tam se stolovalo a samozřejmě spalo. Vedle byla skoro stejně veliká kolna, chlívek na prase a malý dvorek na domácí havěť. Kolem oplocená zahrádka a ve stráni kamenité pole. Než si vyhloubili studnu, chodili k nedaleké studánce. Chlapi pracovali v kamenolomu, žena se starala o domácnost, zahradu a to, co bylo na dvorku. Prase, kozu, slípky, králíky a později i o stračenu. Žili skromně, něco narostlo na zahradě, něco na poli, jednou za měsíc jeli do vesnice nakoupit. V cimře byla pec, kde hospodyně pekla chléb a hospodář po práci odpočíval. Na ten odpočinek moc času nezbývalo, obvykle všichni dřeli od nevidím do nevidím. Dřevo dělali po celé léto v lese a vozili na trakaři do kůlny, hospodyně nosila na zádech v krosně klestí nebo šišky, na podzim sbírali borůvky a houby, všechno co příroda dá. —5


Julie, kde máš Romea?

Chalupu zdědil nejstarší syn, mladší odešel pracovat do továrny. Časem se rodina rozrostla, to když si syn přivedl nevěstu a posléze se narodilo dítě. Mladá se zpočátku do práce moc nehrnula, bylo vidět, s jakou nechutí zamete dvorek, přinese od studánky vodu, pleje zahrádku nebo má pomoct na poli. Staří ji brali takovou, jaká byla, nechtěli mít v rodině nepříjemnosti. Jednou už toho měl hospodář dost, když viděl, jak drhne podlahu, a přitom nevybíravě nadává, co má práce, dovolil si poznamenat: „Vždyť se nepřetrhneš, panímáma už na všechno nestačí…“ Ani větu nestačil doříct a už byl oheň na střeše. Praštila hadrem o zem, s pláčem utekla na dvůr a tam byla až do setmění. Večer to mělo dohru. Zřejmě si postěžovala muži a ten se snažil konflikt urovnat, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Pravda je, že od té doby mladá se starými nepromluvila, a když tak jenom to nejnutnější. Pro klid v rodině jim syn přistavěl komůrku, prý výměnek. Vešla se tam postel, stůl, dvě židle a police na odkládání věcí. Je těžké žít a ještě těžší je stárnout. Daleko horší to bylo, když umřela hospodyně. Starý většinu času trávil v komůrce, někdy šel na procházku do lesa, s mladými toho moc nenamluvil. Bylo vidět, že jim to moc nevadí. Příměří nastalo po narození prvního dítěte, dcerky Julie. Mladá měla dost práce s novorozencem, vařením, úklidem a nevěděla, kde jí hlava stojí. Jídlo přinášel otci syn, popřál dobrou chuť a odkráčel. Starý měl dost času na přemýšlení. Svého syna miloval, v dětství ho učil chlapskému řemeslu, zacházet s kladívkem, kleštěmi, šroubovákem a jinými nástroji. Učil ho rozeznávat tvrdé dřevo od měkkého, jeho opracování a praktické využití. Vyrá běli vařečky, škrabky a poličky, ukázal mu, jak se hobluje a mění jeho tvar. Chodili spolu na vycházky na louku, do lesa 6—



a k rybníku, učil ho poznávat květiny, stromy, léčivé byliny, ptáky podle zpěvu a zvířata podle stop. „Dívej se, přičichni, pohlaď, ochutnej a naslouchej – pak si teprve budeš s přírodou rozumět, chránit ji a milovat.“ Vzpomínal na dobu dospívání a procházky životem. Vzpo mínal, jak se o něho bál, když se někde zdržel, jak s ním prožíval každý neúspěch a jak si vzájemně pomáhali, když ne mohli něčemu přijít na kloub. Rodina byla u něho vždy na prvním místě. Proboha, co se to stalo? Sám sebe uklidňoval, že to není tak těžké pochopit. Každý jeho syn má svou vlastní rodinu, své vlastní radosti a starosti. To, co dříve tvořilo celek, toho je dnes jen třetina. Jeden syn žije v horoucích peklech, v továrně to asi také nemá lehké a obává se o své nejbližší tak, jak jsem to dělal já. A do rodiny se připletl nový člověk, moje snacha a noví človíčci – jejich děti. Žijeme odděleně a není divu, že pro ženy mých synů jsem vlastně cizí člověk a ti človíčci se mi naučili říkat „dědečku.“ Proč ale došlo k odcizení se synem, se kterým žiju pod jednou střechou? Tak to opravdu nevím. Syn pracoval v kamenolomu, jiná možnost obživy tu ani nebyla. Otec byl při odstřelu zraněn do nohy a špatně chodil. Do práce nemohl, a tak podle možností pomáhal na chalupě. Také práce v prašném prostředí nechala stopy na plících a často pokašlával. Někdy v legraci říkával, že člověk je tak starý, jak se cítí a on že se cítí o sto let starší, než skutečně je. Dodával, že stáří je prokleté, i když se tak někdy netváří. Je to jedna z cest, která vede k zániku.

—7

J

ulie, hezké jméno jí dali. Narodil se tvoreček a dostal nepopsaný list. A tam by se měly psát jen hezké věci. Julie, nikdy jí neřekli Julinko nebo aspoň Julčo. Vždycky jen Julie, Julie, přines, Julie, dojdi, Julie, ukaž mi… Jinak byl pantáta skromný a bezproblémový člověk. Zamlada přečetl kde co, teď už je to se zrakem horší. Ani do té hospůdky si na jedno nezajde, popovídat si nemá s kým, a tak většinou medituje. Mladá mu uvaří, a přestože to za moc nestojí, tak si pochvaluje. Ani tu radost s vnučkou mu nedopřejí. Nikam nechoď, dědeček je starý, pořád pokašlává, ještě bys tam chytla nějakou nemoc. Někdy se Julince podaří k dědovi proklouznout, ale to se maminka nesmí dívat. Pak si sedne dědovi na klín a ten jí vypravuje pohádky o zvířátkách. Chvíli mluví jako medvěd, hned zas dělá lišku a na rozloučení přidá kostku cukru. Julce se v komůrce líbilo. Na pohádky maminka nemá čas a většinou ani náladu. Nejčastěji slyší: „Nezlob a jdi si hrát.“ Hrát! Ale jak? A s kým? Chvíli si hraje na dvoře, pochová kočku nebo přiváže na provázek kus papíru a má radost, když Micka papírek honí a plácá packami ze strany na stranu. Jednou za čas si táta vezme z kůlny kolo, Julču posadí před sebe a jedou do vesnice nakoupit. Někdy jí koupí i bonbon, jindy rohlík a malinovku, a to se pak má. Táta je hodnější a asi ji má víc rád než máma. Ta nezná pohlazení po vlasech 8—



ani polibek na dobrou noc. Na dvorku ji děda učí i říkanky, které si vymýšlí a často nemají hlavu ani patu. Ale to se máma nesmí dovědět. Štěstí je, že děti mají svůj svět. V jejich představách kočka pere prádlo, kráva létá, ze studánky vytéká malinovka a na keři rostou bonbony. „Co kašleš, asi ses ulítala. Zrovna teď budeš marodit, když mám tolik práce,“ hartusí máma. „Nedá se nic dělat, půjdeš si lehnout k dědovi, stejně nemá co dělat, tak ať se postará.“ Najednou byl děda dobrý. Julie se nastěhovala k dědovi do vkomůrky, a ten začal s léčbou. Dával jí bylinkový čaj, med s cibulí, zábaly, pohlazení a dobré slovo. Večer jí vyprávěl o Oldřichovi a Boženě, o Břetislavovi a Jitce, Libuši a Přemys lovi, Krokovi a jeho dcerách a v Julince našel vděčnou posluchačku. „Dědečku, proč všechny dívky měly někoho, a Julie byla sama?“ „Nebyla, děvenko, Julie měla Romea, a ten Julii vroucně miloval.“ „A budu mít také svého Romea?“ „Určitě na tebe někde čeká, zatím bloudí světem a až přijde čas, tak si tě najde.“ „Dědečku, já tě mám moc ráda. Víš, já ti něco povím. Ty nejsi můj dědeček, ty jsi můj dědoušek a tak ti budu říkat. Dědek, děda, dědeček, dědoušek. Ono to je takhle. Dědek je zlý, děda je hodnější, dědeček je moc hodný, ale dědoušek je nejhodnější. A to jsi ty. Dědoušku, chtěla bych se naučit číst. Viď, že mě to taky naučíš.“ „Až ti bude lépe, tak se do toho hned dáme.“ Julince bylo den ode dne líp, a tak děda začal s výukou. —9



„A – je žebřík, bé – je bubínek, cé – je cibule, dé – je pila, é – zas hřebínek… Ono to bude chvíli trvat, ale ty jsi chytrá holčička a my se spolu jistojistě číst naučíme.“ Julinka už dávno nekašlala, ale od svého dědouška nepospíchala. Koneckonců ani její matka s návratem nechvátala. Julie se chvíli procházela po dvoře a vrátila se do světnice, až když ji matka zavolala. Ta prala prádlo, v neckách a kolem všude plno páry. „Pane bože, co jsem komu udělala, že mě takhle trestáš. Julie, na stole je hrnek mléka, tak ho vypij a jdi zase lítat.“ Ta se nenechala moc pobízet a zaťukala na dveře výminku. „Jen pojď dál, už na tebe čekám a bylo mně tu samotnému smutno.“ „Dědoušku co je to pánbůh?“ „Julinko, často jsem o tom přemýšlel, co nebo kdo je pánbůh. Lidé se ho dovolávají, když jsou v úzkých, neví, co dál, modlí se a prosí ho o pomoc. Ať je to tak nebo onak, pánbůh je někdo, kdo ti neublíží. A když ti někdo neublíží, tak ti může jenom pomoct.“ „A dědoušku, kdy začnu chodit do školy?“ „Už to nebude dlouho trvat, teď ti je pět a za rok dostaneš tašku, slabikář, sešity a hodná paní učitelka tě naučí všechno, co budeš v životě potřebovat. Budeš mít i spoustu kamarádů a kamarádek, se kterými se budeš učit a po vyučování si hrát.“ „Dědoušku můj milovaný, že mi neumřeš?“ „To je tak, miláčku, všichni stojíme v jedné řadě a až přijde čas a dohoří nám svíce, budeme se muset rozloučit. Kdy to bude, to nikdo neví. Takový je život a my nic na tom nezměníme.“ „Pane bože, ať je ta svíce hodně dlouhá, dlouhá, dlouhá…“ 10 —

Z

ačátkem července zastavilo před chalupou staré auto. Bylo tak staré, že si snad nepamatovalo ani, jak se jmenuje. Nejdříve se ozval klakson, kdosi vystoupil, mával rukou s černým kloboukem a volal: „Kde jste kdo? Hosté přijeli.“ Hostem byl dávný kamarád z vojny. Pravděpodobně měl doma dlouhou chvíli nebo dělal na stará kolena inventuru a vzpomněl si na dávného přítele. „Kamaráde, jak to děláš, že sis pořád tak podobnej?“ „Budeš si muset vzít brýle. Mladíci už dávno vymřeli a mě si tu nechali na vzorek. Bejvávalo, bejvávalo!“ Při štamprli jalovcové kamarád pozval dědu na návštěvu. „Jsem už několik let vdovec, žiju sám, a protože samota tíží, vzpomněl jsem si, starý brachu, na tebe. Pojedeš na nějaký čas ke mně, zajdeme na pivko, poklábosíme a zavzpomínáme na ty, kteří se na nás seshora dívají“. „Ale…“ „Žádné ale nechci slyšet. Seber si saky paky a k tomu svých pět švestek a jedeme.“ „Tobě se řekne saky paky. A co by tu beze mne dělala má vnučka. My jeden bez druhýho neuděláme krok, takoví jsme kamarádi. Viď, miláčku?“ a pohladil přihlížející děvčátko po vlasech. Ta chytila dědouška za ruku a přitiskla se k němu na důkaz, že patří k sobě. — 11



„Tak tahle holčička pojede s námi, jenom holt s tím pivkem to bude horší.“ Mladá se podívala na muže, ale ten jen pokývl hlavou, a tak dala pár hadříků do uzlíku a otočila se k hospodáři: „Dědo, viďte, že dáte na ni pozor.“ To bylo poprvé, co ho tak oslovila. Jsou situace, kdy si lidé k sobě najdou cestu, ale někdy to dlouho trvá. Škoda každé promarněné chvíle, pak se i vzpomínky mohou měnit ve vý čitky. A teď je ta pravá chvíle pojmenovat Julinčiny rodiče jmé ny. Někdy si člověk svým chováním ani to jméno nezasluhuje. Mladá je Terka a její muž, hospodářův syn, se jmenuje Vojtěch. Terka to neměla v životě lehké. V pěti letech jí ze-mřela matka, otec se znovu oženil a macecha, tak jako v té pohádce, milovala svou vlastní dcerku a Terka byla vždycky jen ta druhá, bezejmenná. Není divu, že v devatenácti odešla z domova a zakoukala se do prvního kluka, který se na ni hezky podíval a řekl jí jménem. Vůbec jí nevadilo, že žije u lesa, kolem jen stromy a skála. Ve skrytu duše možná litovala, ale nikdy si nahlas nestěžovala. Vojtěch byl dříč a dělal všechno pro to, aby při té bídě alespoň trochu slušně žili. Byl k ní chlapsky hodný. Neříkal jí něžná slova a ani to neuměl nebo se za ně styděl, ale nikdy jí neublížil. Staré auto se dvěma starci a holčičkou oddychovalo, funělo, chvílemi se zdálo, že zastaví, ale zřejmě si nechtělo udělat ostudu. Raději zastavil jeho majitel a šli si odlehčit každý k jinému stromu. Sedli si na pařez a posvačili krajíc chleba řádně pomazaný máslem. Dolili do chladiče vodu, nasedli a pokračovali v krasojízdě. Julinka si na jedno oko zdřímla, a když procitla, právě se blížili k městu. Tady se nestačila 12 —



divit. Na každé straně vysoké domy, obchody, park s lavičkami a pískovištěm, velké dlážděné náměstí s kašnou, na chodnících spousta lidí, auta, kola a motocykly se předháněly jako o závod. Připadala si jako v říši divů. Auto zastavilo. „Tak, panstvo, jsme na místě. Vystupovat!“ Panstvo vešlo širokými starými a oprýskanými dveřmi do tmavé, zřejmě od postavení domu, nevybílené chodby na dvorek. V každém rohu smetiště a po stranách haraburdí. Na konci byl vchod do přístavku, který se svým vzhledem nelišil od domu z ulice. V jedné polovině dveří byl místo skla tvrdý papír a druhá část chyběla. Po tmavém dřevěném schodišti vystoupali do prvního patra s třemi byty. Tam bylo pro všechny nájemníky litinové umyvadlo s kohoutkem a opodál společný záchod. Ze stropu visela silou vůle na prohýbajícím se drátě slabá žárovka. „Tak vás vítám, odložte si a udělejte si pohodlí.“ V kuchyni byl masivní stůl, tři židle, půlka kredence a nízká kamínka. U nich do hraničky naskládané dříví, starý papír a sirky. Ved le byl pokoj s postelí, otomanem a skříní. Julinka dostala čaj a kousek štrúdlu, sami si dali nějaký ostřejší „fujtajbl“, zapálili si fajfku a vedli řeči. Julinka si v koutku hrála s panenkou. Byla to vařečka, kterou chovala a potichu jí zpívala ukolé bavku. „Tak si myslím, že je nejvyšší čas zajít si na to pivko a ukázat mladé dámě naše městečko, co říkáte?“ Děda nebyl proti a Julinka souhlasila hlasitým zavýsknutím. Prošli ulicí, zastavili se u každého výkladu, všude bylo pro děvčátko od lesa něco zajímavého. U cukrárny na sebe dědové mrkli a zašli dovnitř. To bylo dobrot a všechno tak krásně vonělo a vypadalo, až se sliny sbíhaly. — 13



„Jeden kopeček tady tý zmrzliny a tenhle dortík pro malou slečnu.“ Takovou dobrotu Julinka ještě nejedla. V parku si sedli na lavičku, z protějšího bufetu si přinesli každý jedno s pěnou, malá si otřela pusu a šla si hrát na pískoviště. Opodál se povalovala zapomenutá formička, a tak měla o zábavu postaráno. Jedna bábovička, druhá, ale ta se mi moc nepovedla. Dědové propírali kdeco a kdekoho. Nakonec si postěžovali na stáří, co je bolí a kde je píchá a došli k závěru, že to všechno nestojí za fajfku tabáku. Oba byli léta vdovci a shodli se na tom, že od té doby, co jim odešla žena na věčnost, žijí jen ze setrvačnosti. Mladí mají své starosti a staří jsou jen přívažkem. Nejhorší je nicnedělání, oči a sluch neslouží, záda a nohy bolí. Každý den začíná ránem a končí večerem a tomu stejnému mezi tím se má říkat život? Tak na to konto si dáme ještě jedno rezavý. Začalo se stmívat, a tak byl čas k návratu. Julince se hezky usínalo, její den byl plný nových dojmů, bože, ta zmrzlina… Druhý den hned po ránu se vypravili do města. „Julinko, tady je škola, to je autobus, nákladní auto, listonoš, voják a policajt. Ta velká budova je nemocnice, tady prodávají maso, v pekařství pečivo a tady šije švadlena šaty. A teď zavři oči.“ Když je Julinka znovu otevřela, nevycházela z údivu. Ocitla se v pohádce, v království hraček. Tady žije pan král s královnou, princ, vodník, kašpárek, plyšový medvídek, houpací koníček a mnoho dalších věcí pro rozzářené dětské oči. Julinka se nemohla odtrhnout od té pohádkové krásy. Starci vytáhli z kapsy pár šestáků, a přestože věděli, jak s nimi naložit, jali se je počítat. A ať počítali, jak počítali, bylo jich málo. Pan 14 —



prodavač je pozoroval, a když viděl tu snahu udělat děvčátku radost, tak jim šesták odpustil a Julinka dostala omalovánky a vystřihovánky. „Já mám tady někde syna s rodinou, ale nevím přesně kde,“ svěřil se děda kamarádovi. „Naposledy jsem ho viděl, když mi přišel ukázat nevěstu, ale na svatbě jsem nebyl. Prý by to stálo moc peněz. Mají snad dva kluky, ti už také musí chodit do školy, ani jsem je nemohl pohladit a říci jim, že jsem jejich děda.“ „Tak to nebude problém. Tady zná každý každého, a tak se někde pozeptáme.“ A problém to opravdu nebyl. Odpoledne zaťukali na dveře v činžáku v domnění, jak si padnou do náruče. Přišla otevřít rozcuchaná žena v zástěře s laclem, ale než stačili něco říct, tak jen odsekla: „Franta je ještě v práci, přijďte tak ve tři,“ a zavřela dveře. Tak to byla sprcha. Julinka sice nevěděla, o co přesně jde, ale její dětský instinkt jí napovídal, že to není nic dobrého. Ani to studený si nedali, do řeči jim také nebylo, a tak mlčeli. Bloumali ulicemi a v duchu přemýšleli co dál. Nakonec se shodli na tom, že co se začne, má se dokončit. A když na věži odbila třetí, zaťukali znova. Tentokrát jim přišel otevřít syn a ta jeho s utěrkou v ruce přihlížela, co bude dál. „Táto, ani vás nepozvu dál. Za chvíli stejně odcházím, a tak nemám čas. Potřeboval jste něco?“ „Chlapče, já bych toho potřeboval!“ „Tak to máte smůlu.“ „Když už jsem tady, chtěl bych alespoň vidět své vnuky.“ „Kluci, pojďte sem na chvíli.“ Kluci přiběhli a než se jejich dědeček stačil nadechnout, byli pryč. — 15



„No, nedá se nic dělat,“ a v ten okamžik ho napadlo něco neuvěřitelného. „Prodal jsem jalovici a přinesl jsem ti nějaký peníze na přilepšenou, ale když nemáš čas, tak tě nebudeme zdržovat,“ a odporoučeli se. „Ty palice maková, tys to zase pěkně posral. Dědek ti přinese peníze a ty ho takhle odpalejstruješ!“ „Co já, co já! Tys říkala, abych se s ním nevybavoval!“ A dědové se smáli, až se za břicha popadali a s nimi i Julinka, protože vycítila, že dobrá věc se podařila. Jo, život je těžkej, jeden z nejtěžších. Uplynul týden a stará ojetina, která si ani nepamatovala, jak se jmenuje, odvážela trojici z města k chalupě u lesa, daleko od civilizace. „Tak vás pěkně vítám, mladíci,“ spustila ve dveřích Tereza. „A pojďte dál. Uvařím trochu bryndy a tady jsem upekla lívance. To jsem ráda, že jste se v pořádku vrátili. Už jsem měla o vás strach.“ Tahle řeč se starouškům líbila a také Julinka na ně šibalsky mrkla očkem. A smíchy se nemohli udržet, když jim děda vyprávěl o podařené nevydařené návštěvě u syna.

16 —

N

astal podzim, listí ten rok brzy zežloutlo a začalo opadávat. To nevěští nic dobrého, asi nám zima dá pořádně zabrat. Sychravé dny, husté mlhy a noční přízemní mrazíky ještě alespoň na chvíli vystřídalo babí léto. Dopoledne si Ju linka vybarvovala obrázky v omalovánkách, dědeček je podlepil vyztuženým papírem a vystřižené je zasadili do chlebové kůrky. Odpoledne chodili do lesa na procházky a pozorovali, jak se příroda připravuje na zimu. Babí léto netrvalo dlouho a muselo se začít topit. Děda začal pokašlávat a snacha s vnučkou o něho pečovaly. „Nic se neboj, dědoušku, my tě z toho s maminkou dostaneme.“ Tereza vařila bylinky a čaj s medem, na prsa mu dávala nakrájenou cibuli a za týden byl děda zase jura. Ledy se prolomily a hospodyně se začala i usmívat. Pro starého člověka je zima vždycky zlá, a když ji přečká, má zase na rok vyhráno. Na samotě u lesa je to doba klidu a odpočinku. Vojtěch na podzim zajel do vesnice k panu řídícímu pro nějaké knížky. Julince vypůjčil slabikář a pohádky od Boženy Němcové, dospělí nejraději četli historické knihy od Jiráska, Staré pověsti české, Temno a zejména F. L. Věka. Už ten jim vystačil na celou zimu. Tereza drala peří nebo štrikovala po-nožky a Vojtěch opravoval stroje v kůlně, a co bylo třeba na chalupě. Blížily se Vánoce a s nimi příprava dárků. Táta při— 17



nesl z lesa krásně rostlou jedličku a dopoledne ji vyzdobili barevnými papírky, cukrovím, co napekla máma, a několika ohořelými svíčičkami z minulého roku. Na špičku připevnili z papíru vystřiženou hvězdu a jakýsi řetěz vyrobený ze slámy. Na Štědrý den místnost patřila Tereze. Táta s dědou a Julinkou stavěli na dvoře sněhuláka, koulovali se, a když měli zmrzlé prsty, dýchali na ně, mnuli si je a tleskali. Čas se vlekl, každá hodina se zdála nekonečná. Na procházce lesem sledovali na sněhu stopy zvířat. „Tady běžela liška, ta má stopy v jedné šňůře,“ vysvětloval dědeček. „Zajícova stopa jsou dvě čárky za sebou a dvě vedle sebe a tady je stopa bachyně se selátky. Bachyně je těžká a stopy jsou hluboké a kolem nich jsou rozeseté malé stopy divokých prasátek.“ V tu dobu kralovala v chalupě Tereza. Loupala brambory na hutnou bramboračku s houbami, vařila hrách na pučálku se škvarky a kroupy na černého kubu. To bylo zvlášť oblíbené jídlo dědečka. Vařené kroupy se sádlem nebo škvarky a spou stou hub. Přes den se nic nejedlo, aby se večer vidělo zlaté prasátko. Na stole muselo být pro vůni jehličí, ovoce, ořechy a pečivo, nejčastěji preclíky. A nesmělo se zapomenout na barborku. Ta byla z třešňových větviček natrhaných na svátek svaté Barbory, které rozkvetly přesně na Štědrý den. Začalo se stmívat a naše trojice se mohla vrátit do chalupy. Tam je očekávala hospodyně v nové zástěře, upravený stůl a vůně jehličí a ovoce. Když všichni zasedli ke stolu, dědeček, jako nejstarší z přítomných, popřál všem hezké Vánoce, Tereza nalila polívku a pak na přání pučálku nebo černého kubu. Ještě než došlo na dárky, teple se oblékli a šli nasypat 18 —



ptáčkům zrní a seno lesní zvěři. Nadešla toužebně očekávaná chvíle rozdávání dárků. Za cinkotu zvonečku a zpěvu koledy „Narodil se Kristus Pán“ se společnost odebrala do rohu s ozdobenou jedličkou a dárky. Julinka, jako budoucí školačka, dostala penál, pastelky, sešit na psaní, tužku, pero a gumu, dědeček a Vojtěch teplé ponožky a Terka šálu a voňavku. Tím ale Štědrý večer nekončil. Tatínek přinesl staré umyvadlo a nastalo pouštění lodiček vyrobených z půlky ořechu s malou rozsvícenou svíčičkou. Také se rozkrajovalo jablko, a kdo měl z jaderníku vytvořenou hvězdičku, měl se dočkat dobrého zdraví. Také došlo na lití roztaveného olova, a podle vzniklého tvaru se usuzovalo na budoucnost. Zima byla dlouhá, ale zaplať pánbůh už je za námi. Stromy se začaly obalovat listy, na zahrádce vystrčily hlavičky sněženky, bledule a narcisky, husa vyvedla chomáčky žlutých peříček a ptáci zpěvem lákali své protějšky ke společným radovánkám. Stromy se obalily květy, peříčka povyrostla a Tereza s Julinkou dostaly od dědy a táty našleháno vrbovou pomlázkou. Velikonoce – svátky jara, malovaných vajíček a návštěv. A návštěva na sebe nedala dlouho čekat. Přijeli na kolech, zpocení, unavení a očividně v dobré náladě. „Přijeli jsme vám povinšovat hezké Velikonoce,“ pravil mužský hlas. „A taky si jedeme pro ty peníze za prodanou jalovici,“ zaskřehotala ona. „A my jdeme dědečkovi poděkovat…,“ ozvaly se mutující hlasy dvou rádoby vnoučat. Odpovědí jim byl jen smích a dědečkovo gesto dodalo vážnost vzniklé situaci. — 19



„Tak to máte smůlu. Právě se chystáme na procházku.“ Když zase s hněvem šlápli do pedálů, ještě za sebou uslyšeli dědovo volání: „Kdo seje vítr, sklízí bouři.“

20 —

V

tu dobu všichni myslili na jedno. V září půjde Julie do první třídy. Děti ze samoty to mají ve škole vždycky horší. Chalupa bez elektřiny, všude daleko, nikde nikdo s kým by si mohla hrát a povídat dětské řeči, jen táta, máma, milovaný dědoušek, les a příroda. Aniž by se domluvili, začali lovit v paměti dětské písničky, říkanky, rozpočítadla a básničky. Nejvíc času strávila s dědečkem. Četli si z vypůjčených knížek, počítali knoflíky a hlasitě si kolem dokola prozpěvovali „Krásný vzhled je na ten boží svět“. Děda si ještě pamatoval rakouskou hymnu „Zachovej nám, Hospodine“, ale ta už se nezpívala. Zato rodičovský repertoár neměl konce. Z chalupy bylo slyšet o kočce, jak leze dírou, o bošileckém mostku, o staré panně, která se zamilovala do hastrmana, až po českou hymnu. Když Julinka usnula, zasedla rodinná rada a teď přišlo to nejhorší. Chodit denně do školy ze vzdálené samoty bylo nemožné. Do vesnické malotřídky to byla hodina cesty a v zimě byli jak zapadlí vlastenci. Platit ubytování v nějaké rodině bylo finančně náročné, a tak nezbylo nic jiného, než přemýšlet o příbuzných. Vojta měl ve městě jen bratra, kterému se vysmáli, když si nedávno přijel s rodinou pro peníze za prodanou jalovici, a jejich vztahy byly vždycky na bodě mra zu. K Terezčině nevlastní matce to také nepřicházelo v úvahu. Macecha byla prolezlá žlučí a nenávistí už v době, kdy se měla starat o malou Terezku. Ta si ještě vzpomněla na něja— 21



kou vzdálenou tetu, kterou nikdy neviděla, a na babičku z otcovy strany. U té několikrát byla na návštěvě, ale ta už tehdy nebyla nejmladší. Na nic jiného nepřišli, čekat nemohli, a tak se za babičkou rozjeli. Zaklepali na vrátka domku na konci vesnice a teprve při druhém ráznějším zabouchání bylo slyšet šoupání kroků. Babička je nepoznala a teprve, když se Terka připomněla, pozvala je dál. Vysvětlila staré osobě, proč vlastně přijeli, a že jedině ona jim může pomoci. Babička pokyvovala hlavou a bylo vidět, že přemýšlí. Dlouho nic neříkala, a když promluvila, Terka se rozplakala. „Děvenko, mám už svůj věk a starat se o tak malou holčičku nemůžu. Sama bych potřebovala pečovatelku. Proti věku není léku.“ Ticho, nikdo se nezmohl na jediné slovo. Náhle to ticho prolomil hlásek dítěte: „Babičko, já vám budu pomáhat, já o vás budu pečovat, jsem malá, ale dědoušek mě všemu naučil. Budu uklízet, chodit nakupovat, starat se o zahrádku, drů bež, o pejska a kočičku. Věřte mi, bude nám spolu dobře.“ A zase ticho, které se zdálo nekonečné. Tereza neustále plakala, ostatní mlčeli jako opaření. „Děvenko milá, když myslíš, že nám bude spolu dobře, tak to zkusíme.“ Všichni se vrhli na babičku a začali ji hladit a líbat.

22 —

B

ylo léto a opět zrály maliny. Máma s dcerou se staly nerozlučnými kamarádkami. Děda se divil, že Julie je najednou Julinka, že ji máma pohladí a přivine na prsa a na dobrou noc políbí na čelo. Slova: „Pojď, Julinko, naučím tě…“ se často opakovala. Máma učila Julinku vařit čaj, svařovat mléko, ukuchtit bramboračku, placky, uvařit vajíčka na měkko, na hniličku i na tvrdo, udělat koprovku, a hlavně se dívat, pozorovat a pa matovat si. Předškolačka, budoucí pečovatelka a pomocnice se dívala, jak se zavařují lesní plody, dělají knedlíky, loupou brambory a vaří kaše a asistovala při všech domácích pracích. Dědeček se smál a poznamenal: „Co se doma naučíš, u babičky jako když najdeš.“ Julinka sbírala borůvky a dědeček houby a moc toho nenamluvili. Oba věděli, že se budou muset rozloučit. Dědeček byl příliš starý na to, aby se jel na kole do vsi podívat, jak se jeho holčičce daří. Podobně uvažovali i rodiče. Po poradě s Terezou koupil Vojtěch starší motorku, ale oba věděli, že to není řešení. Jedině, co by je vysvobodilo z tady té samoty, je přestěhovat se do vesnice. Na postavení nebo koupi domku neměli peníze a taky děda by se těžko loučil s chalupou u lesa, kterou pracně postavil a žil tu celý život. Dohodli se, že budou šetřit každou korunu. Vojta bude po práci v lomu jezdit o žních — 23



pomáhat sedlákům do vsi. Jestli nyní žili skromně, nastanou jim ještě horší časy. Na polích bylo sklizeno, den se krátil a ve vsi se připravovali na svatobartolomějskou pouť. Tereza dala do tašky Julin čino oblečení a do košíku zavařeniny a vejce, Vojta posadil Julinku na zadní sedadlo, našlápnul motorku a za mávání se vydali do vsi. Tereza se vrhla dědovi do náruče, oba plakali a dlouho nebyli k utišení. Každý začátek má svůj konec. Pro Julii konec bezstarostného dětství a počátek nového života, pro ostatní ještě větší samotu na chalupě u lesa. „Už jsem se tě nemohla dočkat, ty moje pomocnice,“ přivítala babička Julinku. „Jsem ráda, že jsi přijela. Už tu nebudu na všechno tak sama, budu si mít s kým popovídat a práce nám půjde lepší od ruky.“ Vojtěch se s nimi bez řeči a se slzami v očích rozloučil a vracel se tam, kde bude od této chvíle o jednoho méně a o to více samoty. Utěšoval se tím, že chlapi nepláčou, i když dobře věděl, že i ta němá zvěř mívá v očích slzy. Na chalupě u lesa se připravovali na zimu. Vytříděné brambory uklidili do krechtu, rozřezali polena, udělali štípanky a prací se snažili zahnat smutek. Julinka se u babičky brzy zabydlela. Prolezla domek od sklepa po půdu, kůlnu a dvorek, seznámila se s okolím, prošla sad s ovocnými stromy a zeleninovou zahradou. Vedle babiččina gruntu byl statek bohatého sedláka. Na gruntu hospodařili mladí, příjemní lidé s jedním dítětem, rovněž předškolákem jako Julinka. Staří byli již od pohledu nerudní a nadutí lidé. Odpovědět na pozdrav jim bylo zatěžko. Sedlák s několika kravami, koni a spoustou 24 —



hektarů je už někdo. Julie si brzy uvědomila, že nejsou všichni lidé stejní. Někteří jsou bohatí a jiní se sotva uživí, jsou lidé, kteří by lásku mohli rozdávat a jiní to slovo neznají. Do školy zbývá ještě týden a Julinka si našla kamaráda od sousedů. Do té doby nikoho, s kým by si mohla hrát, nepoznala. Chlapeček se jmenoval Kryštof. To jméno se dědilo z pokolení na pokolení a nedat novému přírůstku v rodině jméno po předcích by byl neodpustitelný prohřešek. Pro rodiče byl Kryštůfek, pro staré Kryštof. Kryštůfek byl rád, že si může s někým hrát, protože široko daleko děti nebyly. A společná radost byla ještě větší, když se smluvili, že v pondělí se oba stanou prvňáčky ve zdejší dvojtřídce. Kluci mají přece jen trochu jiné zájmy než holčičky, a tak se chlapeček odvedle většinou pohyboval s dřevěnou flintou a podle jeho slov se stal Julinčiných ochráncem. A tak Julie poprvé měla po boku svého Romea. V pondělí ráno vedla babička za ruku svou vnučku s taškou na zádech do školy. Před patrovou budovou se Julinka setkala se svátečně vystrojeným Romeem. Ten se k ní hned přitočil, protože nikoho jiného tam neznal. A nejinak tomu bylo i ve třídě. Po zazvonění vešla do třídy paní učitelka, ani mladá ani stará, pěkně upravená a s úsměvem se žákům představila. „Vítám vás a už se na vás těším, budeme se společně učit a radovat z toho, jak nám to hezky jde.“ Potom paní učitelka volala jména žáků a ti měli vstát a uklonit se. Julie Dvořáčková vstala, přestože své příjmení doma nikdy neslyšela, a stydlivým hláskem dodala: „Já tady bydlím u babičky, a protože je stará, tak jsem její pomocnice a pečovatelka. Maminka s tatínkem bydlí v chaloupce na — 25



samotě u lesa.“ Načež se znovu uklonila a posadila se do lavice. Takový proslov nikdo nečekal. Prvňáci se nebojácné holčičce divili, třeťáci se usmívali a paní učitelka Julinku pohladila. Ve třídě bylo devatenáct dětí, deset vykulených a devět školy znalých. Potom paní učitelka udělala zasedací pořádek a každého žáka se zeptala, s kým by chtěl sedět. Ti zkušení se hned při příchodu posadili podle svého a ti nejmenší se rozhlíželi a potichu si očima vybírali svého souseda. Po Julinčině vystoupení by s ní chtěl sedět kdekdo, ale všechny předběhl její Romeo. S Kryštofem chodili do školy, drželi se za ruce, když šli ze školy, dělali spolu úkoly a hráli si. On si chtěl hrát většinou na indiány, což se Julince zas tak moc nelíbilo. Někdy Romeo pronásledoval rudou indiánku, jindy byla Julinka paní učitelkou a Kryštůfek žáčkem, ale pak si to museli vyměnit. Spravedlnost musí být i při hře. Julinka byla nejlepší žákyní ve třídě a často musela kamarádovi poradit a pomoct při psaní úkolů. Mladá hospodyně, Kryštofova maminka, ji často pozvala do světnice, aby si s Kryštůfkem zahráli dámu, malovali si nebo opakovali učení. Pohostila ji kakaem a zákuskem, což bylo zase něco nového. Kryštůfek byl hodný a chytrý chlapec, ale trochu pomalejší, prý jak to u kluků bývá. Doma Julinka babičce pomáhala a ta se vždycky na ni mohla spolehnout. „Děvče zlaté, tebe kdybych neměla, co bych si počala,“ chválila malou pomocnici. Julinka doběhla, přinesla, uklidila, vyřídila, nakoupila, na psala úkoly a všechno bez odmlouvání a odkládání na pozdější dobu. Paní učitelka ji pověřovala drobnými úkoly a dohledem na žáky, když si musela při vyučovací hodině odskočit. To se nelíbilo zlobivým dětem, posmívaly se jí, že žije s babičkou, šklebily se a házely po ní papírové koule. V tu chvíli 26 —



vstal z lavice její ochránce, došel k největšímu posměváčkovi a dal mu nečekaně facku a chystal se přidat další. To už nebylo třeba, třída zmlkla a od té doby měla Julinka pokoj. V jejich očích se stal její Romeo hrdinou. „Dobře mu ji vrazil,“ pochválila babička Kryštofa, když jí Julinka vyprávěla, co se dnes ve třídě stalo. Babička měla po ruce v kapsáři nějakou tu korunku, někdy sáhla i do hrníčku v kredenci a dala vnučce na cukrovou vatu, což byla největší pochoutka hned po kakau od Kryštofovy maminky.

— 27

V

prosinci byly vánoční prázdniny a táta si odvezl dcerku do chalupy u lesa. To bylo vítání, to bylo objímání! Čtyři měsíce byla nekonečná doba, a tak se všichni nemohli od líbání odtrhnout. Julinka vyprávěla, jak pomáhá milované babičce, o svém Romeovi a jeho hodné mamince a o paní učitelce. Pověděla jim o zlobivých dětech a facce, a to se všichni smáli a chválili Kryštofa až do aleluja. Dědouškovi přednesla básničku, přečetla článek z Poupat, zazpívala a její vyprávění nebralo konce. Opět Vánoce! Nekonečně krásné očekávání, dětské rozzářené oči a u dospělých pohoda a klid v duši. Jedlička s barevnými papírky, černý kuba, teplé ponožky, cukroví a ovoce, ořechy a lití olova. A zase škola. Julinka přivezla babičce knížku, na kterou stejně neviděla, teplé ponožky a sáček s ořechy a cukrovím. Od babičky dostala šálu, palčáky a blok papírů na malování. Druhý den přišel popřát Kryštůfek šťastný a veselý nový rok a Julince přinesl krabici převázanou zlatou nitkou. Julinka v rozpacích rozbalovala dárek a bylo jí stydno, že na svého Romea zapomněla. Když konečně nahlédla do krabice, vyhrkly jí slzy. Panenka! První její opravdová panenka. Ať přemýšlela, jak přemýšlela, na dárek nepřišla. Na pomoc přispěchala zlatá babička. Otevřela truhlu a podala chlapci dřevěnou kra bici. „Tady máš dárek od Julinky. Myslíme si, že tě potěší.“ 28 —



A taky potěšil. V krabici byli hlinění zelení vojáčci v různých pozicích. Vkleče, vleže, jiný stál a mířil puškou, generál a kapitán s několika pochodujícími vojáky, koníček i auto s červeným křížem. Tentokrát nevycházel z údivu malý soused. Kryštůfek se ani nestačil pořádně rozloučit a pospíchal domů, aby si mohl v klidu vojáky rozestavět a neustále přestavovat. Ježíšek mu jistě nadělil spoustu dárků, ale vojáčci byli dárkem nejdárkovatějším. Babička vyprávěla Julince o hračkách svého jediného syna Hermana a některé z nich si schovávala na památku. Mezi ně patřil i dárek pro Kryštůfka. V lednu mrzlo, až praštilo a Julinka si pochvalovala šálu a palčáky od babičky. Na konci měsíce přišla do třídy paní učitelka ve sváteční náladě a božíhodovém oblečení. V ruce držela desky a v nich vysvědčení. Na stupínku četla jedno jméno za druhým, popřála či pokárala a předala vysvědčení. „Tak jsem zvědavá, Julinko, na tvoji první zprávu,“ přivítala babička malou školačku. A Julinka podala stařence vysvědčení. Ta si nasadila brýle a šmátrala v kapsáři. „Za takovou zprávu zasloužíš odměnu,“ a vtiskla jí do dlaně dvě koruny. Sníh pozvolna tál, po stranách cesty tekly čůrky vody a vykukovaly žluté hlavičky blatouchů. Na kostelní věži zvonil umíráček. Lidé se zastavovali, muži smekali klobouky a ženy se křižovaly. Nikdo přesně nevěděl, komu zvoní hrana. Prý nějakému starci z chalupy na samotě u lesa. Julinčin dědoušek zimu přežil, ale jara se nedočkal. U pracně vykopané jámy za hromadou hlíny stál farář s kadidlem a ministrant s kropenkou. Vedle nich syn Vojta, snacha Tereza, kamarád z kamenolomu a dítě. Mladší syn a jeho rodina se přijít neob— 29



těžovali. Ony i ty příbuzenské vztahy se na někoho nevztahují. Farář pokropil rakev svěcenou vodou, třikrát zahoupal kadidlem, smekl černou pokrývku a uklonil se nebožtíkovi. Vyjádřil soustrast stojícím za kopcem promrzlé zeminy podáním ruky a utěšujícími slovy: „Potěš vás pánbůh.“ Na chalupě je opět o jednoho dobrého člověka méně, zato kam a na co se podíváš, je ukryta vzpomínka se slzou v oku. Končí školní rok a nad vesnicí se dělají mraky. Husté mra ky nevěštící nic dobrého a táhnou se i nad celou Evropou. Kdesi v Německu se objevil člověk s knírkem pod nosem, který nezaměstnanému člověku sliboval hory doly a svým podmanivým vystupováním a projevem získával oblibu většiny velkého národa. Už na začátku léta docházelo v pohraniční vsi k náznakům určité nespokojenosti mezi, až dosud v klidu žijícími, vesničany. Napětí se vystupňovalo na podzim, kdy muž jménem Adolf Hitler požadoval na sjezdu své strany právo sudetských Němců na sebeurčení. Vesničané české národnosti raději včas opouštěli své usedlosti a stěhovali se do vnitrozemí. Julinčina babička zažila za svůj dlouhý život leccos. Jako mladé děvče se zamilovala do fešného a urostlého majitele menšího gruntu německé národnosti, Hermana Grubera. Měli jediného syna, po otci pojmenovaného, který v nedalekém Německu studoval práva. Jeho studia přerušila první světová válka a mladý Herman narukoval. Prvotní nadšení, že nepřítele utlučeme klobouky, brzy pominulo. Válka trvala rok, dva a její konec byl v nedohlednu. Herman se stal sanitářem, a tak viděl kolem sebe sténající a zubožené lidi s am putovanými končetinami, hluboké jizvy a zakrvácená těla 30 —



daleko častěji. Po třech letech dostal propustku a na několik dní navštívil rodiče. S otcem cosi nechutného popili a vzájemně se utěšovali, že konec války nedá na sebe dlouho čekat. Starý mocnář už to měl za sebou a nový rakouskouherský císař Karel I. se snažil ze všech sil o uzavření míru. Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a dva měsíce před koncem války šlápl Herman nedopatřením na pohozený šrapnel, kte rý explodoval. Herman Gruber zemřel v nedožitých pětadvaceti letech. Jeho otec zveleboval statek po předcích ještě dva náct let. Babička v šedesáti ovdověla a od té doby žila na hospodářství sama. Jako vdova po Němci a pro pokročilé stáří o odchodu z gruntu neuvažovala. A tak v nejistotě, co je čeká, žila se svou vnučkou ve vsi dál. Ve druhé třídě seděla Julinka vedle Karla. Věděla, že koncem prázdnin se mladí s Kryštůfkem odstěhovali. S půdou a majetkem spjatí zůstali jen prarodiče, nerudní lidé, které ani pořádně neznala. Koncem listopadu přišla do třídy uplakaná paní učitelka, kapesníčkem si otírala oči a beze slova každého žáka políbila. Důvod na sebe nenechal dlouho čekat. Druhý den byla škola uzavřena, okna v poschodí zela prázdnotou a na vratech hlásal nápis: Škola do odvolání uzavřena. Babička, když se to dozvěděla, tak se jen pokřižovala. „Čekají nás, děvenko moje, špatné časy.“ Za týden bylo vyučování obnoveno. Na čelní stěně byl obraz muže s knírkem a na tabuli nápis: Schön willkommen! Po zazvonění vešla do třídy nová paní učitelka v hnědé sukni, upjatém sáčku téže barvy a bílé blůzce s tmavou mašlí kolem krku. Na stupínku zvedla pravou ruku se slovy: „Hajl hitl.“ Děti nevěděly, oč jde, ale brzy se to dověděly: „Tady na tom — 31

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

JINDŘICH MALŠÍNSKÝ. Julie, kde máš. Romea

Recommend Documents