Jiří Bouda
POUTNICKÝ DENÍK
2003
OD SVATÉHO MATĚJE V PRAZE DEJVICÍCH KE SVATÉMU JAKUBU V SANTIAGU DE COMPOSTELA
2006
CESTA ZPÁTKY – Z LISABONU DO PRAHY
2009
JAK JSEM NEDOJEL DO PAŘÍŽE
OD SVATÉHO MATĚJE V PRAZE DEJVICÍCH
KE SVATÉMU JAKUBU V SANTIAGU DE COMPOSTELA
2003
Úvodem k užívaným značkám a zkratkám krátké vysvětlení. První číslo udává počet kilometrů ujetý za den, pod ním je červeně počet kilometrů ujetý celkem. K zaznamenávání dalších povětrnostních jevů jsem užíval meteorologické značky: xxx jasno, slunce svítí xxx polojasno, střídavě oblačno apod. xxx zataženo xxx déšť xxx bouřka xxx mrholení xxx mlha xxx kouřmo
6
Rozhodl-li jsem se pro tak daleké putování, je také nutné své zážitky náležitě zapsat, aby byly poučením nebo i výstrahou pro další generace podobných poutníků. Před svým odjezdem jsem musel dokončit a odevzdat mnoho prací a splnit různé povinnosti, abych mohl s čistým svědomím odjet. Tak se stalo, že jsem neměl čas mít něco jako cestovní horečku – „Reisefíbr“, což se člověka v podobných případech zmocňuje. čtvrtek 1. 5. 2003 Po ledabylých přípravách jsem z domova vyrazil na 1. máje v půl šesté odpoledne. Děkuji synovi Martinovi, že mi dal do pořádku můj „vůz“, kolo značky FAVORIT z roku 1959, na kterém jsem najezdil hezkou řádku kilometrů. První etapu jsem si naplánoval na noc k Ambrožům, příbuzným, kteří mají chatu u Zbiroha. Už v Praze jsem pocítil, že vane dost silný vítr od jihozápadu, tedy přímo proti směru mé cesty. Nedalo se tedy dělat nic jiného než šlapat. Podle prvních deseti kilometrů, které jsem ujel přesně za hodinu, se dalo spočítat, že plánovaných 60 km ujedu za šest hodin, že tedy budu u Ambrožů o půl dvanácté. Naštěstí to místy bylo z kopce, večer se vítr trochu utišil, takže jsem do cíle dorazil o hodinu dříve. Světlo na kolo jsem měl, tak pro mne nebyl problém jet i potmě. V Berouně jsem byl ještě za světla, rozsvěcel jsem až za Královým Dvorem asi ve 20 hodin. Před Vráží mne předjížděli autem Ambrožovi, nabízeli mi svezení, ale nebylo by to sportovní a čestné, abych se na pouť vezl autem a ne po svých. Jak už jsem uvedl, do Kařezu jsem přijel o půl jedenácté, uraziv z Prahy přesně 60 kilometrů. A to díky tomu, že mne už jel Jára Ambrož autem hledat. Sešli jsme se u zbirožského nádraží, a tak mi alespoň ukazoval cestu, kudy mám k jejich chatě dojet. Potmě bych to asi těžko hledal. K večeři mi dali výbornou kulajdu s rohlíky a sýrem a pro zahřátí čaj. Ačkoliv bylo při mém odjezdu z Prahy horko, takřka letní den, v noci se dost ochladilo.
60 km 60 km 7
pátek 2. 5. 2003 Druhý den, v pátek 2. máje jsem po snídani a náležitém rozloučení s Ambrožovýma a s mými vnoučaty – Anežkou a Matějem – vyrazil až po deváté hodině. Ačkoliv jsem si umínil, že na etapu vyrazím brzo ráno, nepodařilo se mi to. Jel jsem přes Kařez, Cheznovice směrem na Dobřív, Mirošov. Tyto obce jsem projel bez zastávky, až před polednem jsem zastavil v Lipnici, že si půjdu něco koupit k obědu. V obchodě byla fronta, každá nakupující obyvatelka nakupovala zřejmě pro početnou rodinu a než na mne přišla řada, přijelo auto se zbožím, nastala přejímka, prodavačka nás všechny vyhnala z krámu, abychom počkali venku. Tak jsem se sebral a jel dál. Teprve v další prodejně jsem si koupil housky, salám a dva pomeranče. Pak jsem pokračoval přes Spálené Poříčí do Blovic. Cesta byla střídavě nahoru a dolů, žádný velký kopec, spíš jen mírné táhlé stoupání anebo klesání. Kopců, kdy je zapotřebí jít pěšky, bylo málo. V Blovicích jsem si koupil náhradní baterie do lampičky na kolo, protože předchozí noc jsem je dost vysvítil. Teprve v Letinech u lázní jsem našel vhodné místo k obědvání. Pěkný altánek sloužící jako čekárna autobusové zastávky. Pokračoval jsem mírným stoupáním do Skašova, kde se kdysi vyráběly dětské dřevěné lidové hračky. Nevím, jestli tam ještě tato tradice pokračuje. Dále stoupáním na vrch Chlumec a pak klesáním do Měčína a Nedanic. Zde jsem odbočil ze silnice č. 117 (po které jsem jel už od Cheznovic) přes Třebýcinku do Červeného Poříčí a pokračoval po hlavní silnici č. 27 (vedoucí z Plzně do Klatov) do nedalekého Švihova. Na kraji Švihova mne lákala pěkná hospůdka „U Lišků“, kde jsem si dal kafe a něco k němu – palačinku se zavařeninou a šlehačkou. Vzhledem k porci a hlavní silnici jsem očekával cenu nejmíň 35 korun za palačinku, ale stálo to dohromady jen 28 Kč. V 16:20 jsem vyjel dále. Prohlédl jsem si vodní hrad Švihov, ovšem jen zvenku. Už bylo zavřeno a na prohlídku bych stejně neměl čas. Ve Švihově jsem si chtěl koupit olej na kolo, který jsem si zapomněl z domova vzít, ale prodavač a opravář kol se mi omlouval, že ty levné už vyprodal a má jen olejničku za 127 korun. Tak jsem mu poděkoval a jel dál bez oleje. Ze Švihova jsem původně chtěl jet přes Chudenice a Němčice do Kdyně, kde jsem plánoval cíl druhé etapy. Podle terénu a mapy jsem se ale vydal údolím říčky Poleňky přes Dolany, Poleň
8
Přesnídávka u sochy sv. Jakuba – patrona poutníků.
U sochy jsem si uvědomil, že jsem od rána ještě nic nejedl, tak jsem snědl dva rohlíky a okousal něco z krůtího stehna. K jedenácté hodině jsem pokračoval v cestě. Přede mnou bylo městečko Eschelkam na kopci, na který se mi nechtělo šlapat. Jel jsem tedy objížďkou kolem, ale za takového větru, že jsem musel slézt z kola a jít pěšky. Trochu mne to dopálilo, že jsem se obrátil a jel do města. Kupodivu po větru jsem dosti příkrý kopec vyšlápnul bez problémů. Začalo pršet. Uviděl jsem hostinec „Zur Post“, tak jsem tam vlezl a dal si polévku (hovězí vývar s noky) pro zahřátí. Byla to moje první eurová útrata. Po chvíli déšť ustal, takže jsem v 11:50 vyrazil dále. O půl jedné jsem projížděl Furth im Wald a jel po silnici dále údolím říčky Chambach. Po několika kilometrech jsem zjistil, že údolím vede kromě silnice a dráhy také cyklistická stezka CHAMBTAL–RADWEG. Vyhýbala se silničnímu provozu, také větším kopcům a zprvu byla i asfaltovaná. Většinou vedla podél železnice. Objevila se modrá obloha, ale protivný vítr bohužel neustával. Před tím jsem ještě několikrát zmokl, ale ve větru jsem zase brzy uschnul. Cyklistická stezka má ovšem také nevýhodu, že vyhýbajíc se kopcům a provozu, někde je o mnoho delší než silnice. A tak jsem se
11
