Pěší cesta z Prahy do Brna podél D1 Ondřej Vinš
…našel jsi obrovské skladiště životů sedneš si na šutr a čekáš Petr Hruška
1
1. Předběžné poznámky Pěší cesta podél dálnice D1 – bude to pokus o dlouhodobé ocitnutí se v blízkosti koridoru, vybudovaném pro úplně jiný způsob přemisťování. Do linie, protínající krajinu, vstoupím se svým časem chodce. To, myslím, stačí, abych měl jiná východiska k vnímání krajiny, než je při běžném používání tohoto komunikačního prostoru obvyklé. Připadá mi, že urychlování fyzického přesunu prostorem a stlačení času na co možná nejmenší míru zákonitě musí vytvářet po hranách této koncentrace intenzivního pohybu nějaký druh napětí, nějaké švy, za nimiž leží prostor, který by teoreticky měl obsahovat množství stop po vírech v plynulém toku času. Vše v těsném okolí dálnice je vytvářeno s ohledem na iluzi topologického přemístění bodu A co možná nejtěsněji k bodu B, případně jakéhokoli jiného ležícího na této přímce. Změnou rychlosti užívání této linie pohybu je tudíž možné vstoupit do času, jenž za běžných podmínek cestování ubíhá tak nějak bokem a za jízdy autem působí spíše jako nutný zbytkový prostor, který nedopatřením zůstal při pokusu o urychlení času. Představu výsledné prezentace by naplňovalo jakési dopravní hlášení o průchodnosti prostoru podél dálnice, v podobě deníkových skic, fotografií a textů.
2
2. Mapa, diptychy a průvodce Rozdělení je čistě účelné. Mapa s označenou linkou cesty oznamuje v určitém měřítku, odkud kam se to dělo. Víceméně soudobé turistické mapy jsou zvolené pro jejich asociaci chůze, výletu, na kterém má člověk občas i vůli fotografovat. Fotografie jsou důkazním materiálem, že se tak skutečně stalo. Popis proběhlé pěší cesty z auta jedoucího po dálnici je pokusem o částečné sdělení poznatků a objevů, jakýsi subjektivní průvodce po zvláštnostech přilehlých míst, zkouškou nechat navzájem prostoupit dva prostory existující do určité míry paralelně vedle sebe.
3
3. Událost Nutnost záznamu se stala na obtíž původnímu záměru cesty, ale určitě ne cestě samotné. Typické – jakmile něco pojmenujeme, vřadíme to do vzájemných vztahů, ale zároveň už v té chvíli máme něco jiného. Když držíte v ruce nástroj, vnímáte skrze tento nástroj. Vyrazil jsem na cestu s komorou, která je schopna snímat a uchovávat obrazy jednotlivých kratičkých časových úseků, a s přistoupením na fakt, že tyto vyjmuté momenty z celé cesty mají mít aspoň minimální schopnost zpětného popisu událostí rozložených podél dálnice v jiném času a prostoru, určovaných pouze mou chůzí, se mi těžiště práce pozvolna přesouvalo do vnímání cesty právě skrze možnosti fotografického záznamu. Už tedy jen proto, že záznamy pocházejí z momentů, v nichž jsem se zastavil, a tudíž přerušil chůzi, která byla důvodem pro absolvování celého podniku, mám podezření, že to, co jsem skutečně udělal, chůze podél dálnice samotná, zůstalo vlastně z velké části skryté a utajené. Dvojice fotografických výseků prostoru, které se v různých úhlech přes sebe kříží nebo naopak ubíhají společným směrem, nemají za úkol jakkoli rekonstruovat prostor, funguje mezi nimi určitá hierarchie, kterou se zpočátku zdálo logické zvýraznit přehnaně rozdílnou velikostí každého snímku z jednotlivých dvojic. Během cesty mě začalo zajímat fotit sebe, jak fotím něco, co mě zajímá. Ona „finální“ fotografie je v procesu podřízená té dokumentativnější, která má pouze zaznamenávat vznik druhého snímku. Při přesunu autem po dálniční linii má zdánlivě čas dálnice navrch nad potlačeným okolím. Při chůzi podél byla dálnice nucena balancovat po hranách modelace krajiny. Nepohyboval jsem se podél ní, ale okolo ní. Spirálovitě, pod mosty, podjezdy, odvodňovacíma rourama, nadjezdama a přemostěníma. Pro člověka stojícího mimo ni, který dálnici nepoužívá, je dálnice řezem krajinou. Pro mě byla volným průchozím prostorem, protože jsem šel v jejím koridoru. Největšími překážkami byly na dálnici druhotně navázané prostory, prostory skladů a výrobních hal, místa neutrálních zón, které přejímají něco z uzlového fungování města a zároveň naplno využívají dálniční přepravní koridor, k němuž potřebují přilnout co nejblíž, a nepatří tudíž ani do jednoho prostoru. Pohyb autem v bublinách prázdného prostoru vymezeného synchronizovanými rychlostmi jízdy jednotlivých uživatelů dálnice. Šířka zasahuje do výšky a prázdno do plnosti. Jednotlivá individuální prázdna se při pohledu pozorovatele zvnějšku kupí do prostoru po okraj naplněného neustálým pohybem. Intimita dálnice – Bachelardův most – štěrbina vsunutá do podprostoru, nedotočená ulita, prostorově pootevřená dutina, ale neprůchodná pro člověka na svém opačném konci. Místa, která v sobě nesou určitou specifickou krásu, právě pro svůj blízký kontakt s dálnicí, která je může dělat obskurními, ale zároveň je jejich pointou.
4
4. Poděkování Miloš Vávra Alena Kotzmannová Martin Hrbáč
5
5. Literatura Gaston Bachelard, Poetika prostoru, Malvern 2009 Henry David Thoreau, Chůze. Dokořán, Praha 2010 Daniel Boušek, Židovská pouť a poutní místa na Blízkém východě v hebrejské cestopisné literatuře 12.-16. století. Karolinum 2009 Josef Hrdlička, Loďstvo vyplouvá z temnot, Opus 2011 Robert Smithson, Průvodce po uměleckých památkách města Passaic, v: Tomáš Pospiszyl (ed.), Před obrazem, OSVU, Praha 1998 Radan Květ, Duše krajiny – Staré stezky v proměnách věků. Academia, 2003 Václav Lídl - Tomáš Janda, Stavby, kterým doba nepřála, ŘSD 2006 Jan Hoření – Tomáš Janda – Václav Lídl, 70 let dálnic ve fotografii, ŘSD 2009 Václav Lídl a kol., Silnice a dálnice v České republice, Agentura Lucie 2009 Doc. ing. František Stránský, CSc. – ing. Milan Černý, Dálnice. Nakladatelství dopravy a spojů, Praha 1977. www.geoportal.gov.cz www.dalnice.com www.kontaminace.cenia.cz
6
6. Dodatek - cestovní záznamy St. - První kontakt s dálnicí byl jako první setkání s mořem. Navečer poblíž Mnichovic, z Prahy nějakými úvozovými cestami a alejemi mezi poli, dálnice většinou po levé ruce, cesty občas rozřezávají plechové haly překladišť a skladů, oplocené areály a zvědaví vrátní. Od severu se sunou mraky. Kupí se déšť. V noci zní dálnice téměř jako moře. Motory duní a pneumatiky sviští. Vycházím z polí na cesty, které jsou na těch místech slepé. Chvíli jdu po nich, ale když vedou tam, kam nechci, uhýbám po kraji pole. Zakrátko přicházím na konec cesty jiné. Mapa zatím nic moc, pořád jsou to jednotlivá místa, moc se nechtějí spojit dohromady v jakýkoli pokus o popis průchodu prostorem. Přespávám na svahu, zoraný pole rozřádkovaný linkami remízků, zvlněná krajina, pole se dmou jak vlny, na vrchu kopce bukový les, hledal jsem místo k přespání, vyhýbám se domu, který vidím zdálky mezi stromy na vršku kopce, obcházím obloukem, schází tu rovný kus země. Přicházím odzadu k lesu, kde jsem odzdola viděl střechu, ale žádný dům tu nestojí. Čt. – nad ránem chlad, mlha, nebe zatažený šedivou mázdrou, pole poďobaný srnčíma kopýtkama. Vyhýbám se Mnichovicům skrz rozblácené cesty, stopy traktorů se zjevují odnikud, vymodelují lesní cestu a zas mizí v neprostupných houštinách. Vynořuju se ve vilové čtvrti ze 30. let, zahrady ve svahu, rezavé ploty dělí od dálnice rybník a mokřady jakéhosi meandrujícího potoka. Křížím dálnici po mostech a podjezdech. Hrusice – vývěsní štíty v duchu Ladově, kadeřnictví má okrasné sedmikrásky v kresbě písma. Nad návsí dvě hospody naproti sobě, výmalby pašíka, kozla a Mikeše, o kus dál muzeum. Lensedly – svah proti svahu, náves, cesta se kroutí nad potokem, čokli se můžou posrat. JZD, krávy a betonová silnice vcuclá pod dálnici, na druhé straně se větví beze směru. Sestupuju dolů k Sázavě, nějakou roklí zarostlou smrky, přízraky chatek se vynořují mezi kmeny, houstnou podél potoka, pás skalisek, pěstěný mikrokosmos, voda teče, jinak se nic nehýbe. Mrtvo. Smaž. herm. v Hvězdonicích, hospoda plná důchodců na pouti, dali si pivo a čekaj na vlak. Sedám k prázdnému stolu, výčepní nade mnou rozsvěcí žlutý lustr. Když odejdou výletníci, zhasíná zase nad jejich stoly. Šetří proud. Místní stavaři u štamgastolu mluví o mostě nad Sázavou – oprava, metrostav, beton, lobby atd. Něco o komínech, přijeli ze stavby. Pohybuju se na svazích směrem na Ostředek, pode mnou jsou benzínky a zaparkované houfy náklaďáků. Výhledy do kraje. Předtím vesnice – slepá Bělčice, statky, zahrady. Z Bělčic vede souběžně s dálnicí stará asfaltka, jdu po ní, pokračuje z Ostředku do Třemošnice, bývalé JZD, pod dálnicí se táhnou pod mostem pastviště. Krávy bučej, v serpentině k Třemošnici potkávám sousoší mamky s děckem (30.?) Pá. – stoupám do vrchu k Psářům, po cestě setkání s udržovateli mostů a čističi odtoků a žlábků na přemostění Blanice. Chci se s nima vyfotit, ale styděj se. Krajina mokřadů, kolem Šternova potoky, lísky a bahno. Ráno jsem vycházel od Třemošnice krásnou záplavovou krajinou luk, rokle stoupaly do skalnatých strání, rozryto od prasat, mezi Šternovem a Třemošnicí je pod dálnicí dům, bývalá hájovna, se zahradou zaveženou bordelem. Krajina serpentin okolo Blanice – lesní cesty se kroutěj ve stráních – nějaká trampská osada pod dálnicí, s výhledem na severní porostlé svahy, dole luka suchý trávy, most přes potok, silnice k němu nabíhá oklikou. Křížej se tu turistický značky na Kácov a Šternberk. Směrem na Střechov, za Dubovkou, mi staví lesák, prý mě může odvézt až do Dalkovic. Navečer v polích mezi Němčicema a Loktem, prostorově osiřelé vesnice, odříznutý bočními rameny přehrady (ochr. vod. pásmo), proťatý linkou dálnice, zaujímají svůj vymezený prostor jaksi absolutně. Původní silnice se drolej na zvětralý štěrk a mířej do neexistujících údolí skrz zoraná pole a rozbujelý křoví.
7
So. – V Lokti o kus dál prosperuje akorát mekdonald. Přicházím před osmou, veleodporný kafe v kelímku, dortíky za pultem se tvářej synteticky. Ranní jezdci a ospalá ptáčata, něco posnídávaj, rodinný komfort při oddychu z cesty. Na mostě přes nájezd se míhaj lesklý střechy aut, vyšší pestrobarevný obdélníky náklaďáků a vyhlídkový autobusy. Vzduch je zvlhlej, mrholí. Návštěvníci se točej, odměřený slečny za pultem pípaj kódy a klofou čísla do počítačů, umělohmotný jsou stejně jako jejich zkyslý kafe. Asi i nějaké rádio, zvukový smog, hrálo vlastně i venku, všiml jsem si. Plní se to tu lidma, vyrazím. Zkoušel jsem se předtím zastavit na druhé straně podjezdu v motorestu u vlka, místa pro kamioňáky a motorkáře, syrový asfaltový plac bez plastových skluzavek, jen s kontejnery a dutými květináči po stranách vchodu, ale je zavřenej. Jinak nic, nějaký sklad, oplocený areály s kupkama nějakých zarostlých předmětů, rezavá benzínka. Procházím vsí, nic se neděje. Kolkolem rozbahněný pole a polétavý sníh. Kolem přehrady další vesnice a cesty rozseknutý dálnicí a přehradou. Jdu v povzdálí, u Speřic v bufáči zelňačka a pivo, perfektní. Místnost na čtyři stoly potažený igelitem, v televizi v rohu běží nějaký český film, ze kterého mi Lenka ukazovala nějaké pasáže se známým hercem, kterého jsem neznal – jak vybíhá z žigulíka a odhání od sebe hejno vesnických babek. Vidím teď tu scénu znova – a zbytek filmu během mého pobytu mě už nezajímá. Mezi Koberovicema a Speřicema silnice klesá k potoku, u křížku se míjím s pánem u zaparkovanýho auta. Říká, že tu má les po dědovi, bydlí v Želivce. Říkám, že jdu do Brna podél dálnice, abych věděl, co je kolem ní. Tváří se spokojeně. Jiřice, náves se zámečkem, hospoda pod lípou, penzion, jednota a vietnamka, která má v obchodě všechno od housky až po smetáky. Neuvěřitelný výběr vod zabírá celou stěnu obchodu. Kupuju čokoládu. Dokonce je tu i knihovna. Obcházení Humpolce, zástavba Jiřic se rozpadá do statků a domů v širším údolí, na jižní straně dálnice jsou polní cesty, chlápci pálej roští, zíraj a nevěří vlastním očím. Nořím se do mlází a bříz. Celý den sněží, k večeru to houstne, nad Humpolcem střídám turistické značky, cesta vede bukovými lesy, sníh se sype na suché listí, sem tam hájovna. Tábořím nad Mikulášovem. Do rána možná zasněžím. Ne. – zasněžil jsem. Velešov – studánka se strašlivou pověstí a bez svatého patrona. Vystoupal na Větrný Jeníkov. Vichr zprava, kostel svolával na mši, přemýšlel jsem, jestli se nemám ohřát katolickým teplem, třeba by mi pak otevřeli hospodu naproti, ale nakonec jsem šel dál. V Jeníkově ještě zámek, kadeřnictví, obchod elektropotřebama a spící řidič v autobusu. Po zelené skrz otevřenou krajinou polí, když už les, tak kmeny stromů vyrůstaj z bílé rozlehlé plochy sněhu a jsou tu jen proto, aby připomněly perspektivu. Ze Smrčné z vrchu dolů, nějakým nedopatřením míjím pávovský motorest a sestupuju do vsi, překopané původní cesty, pole zastavěné plechovýma halama. Jihlavská ekonomika se vysemeňuje naproti dálnici. Procházím naprosto nesmyslnou krajinou vykroužených silnic z lesklého asfaltu, vítr fičí, mlha se zdvihá. Náhorní planina, kde nic tu nic, jen pláně polí a vichr. Přicházím na místní letiště, ptám se jednoho pilota, jak se dá projít skrz, hrabe se pod kapotou a doporučuje mi místní kantýnu aviatiků, mají prý parádní párky. Uvnitř sešlost postarších pánů s polystyrenovými modýlky. Čekal jsem hrdiny nebes v duchu Exupéryovu, ale baví se o hovězím pod rozštípanýma vrtulema zavěšenejma na stěnách, kde co koupit, jak co udělat, v Polný u Smrčků řízek nebyl řízek a brambory musel vrátit – v Polný jedině na záchod. Dal jsem si párek a ježka. Pak po modrý k dálnici a podél ní, mokřadní louky, čerstvý pole. Není kde si sednout ani postavit stan. Za Jihlavou je krajina polí, na druhou stranu k Humpolci jsou víc lesy. Vysoké Studnice – ves na návrší na hřebenu, mám pocit, že je tu všechno nahoře, kopce jsou táhlý a otevřený údolí plný větru. Výhled na sever a na jih, cesta do vsi vysázená dlažebníma kostkama, v mžiku to všechno vypadá o devadesát let starší. Na nejvyšším bodě kostel. Za šera se ubytovávám v mokřadech, stan komplet mokrý, zánět
8
šlach k tomu. Budím se v půl dvanáctý večer, vítr rachtá pláštěm stanu. V 7:00 chytám autobus do Jihlavy, do Tábora a vlak do ČB. Přerušeno v Řehořovu. Cestovní záznamy – pokračování Věžnice, držel se linie dálnice na dotyk, běžela po hraně luk a polí, auta sviští po betonu a klapou o spáry. Motorest Černá studánka byl obehnanej plotem – oddělení od okolního prostoru a sepětí s dálnicí bylo dokonalý. Žádný kafe nic. Jdu souběžným prostorem, kde se natajno pohybujou policejní hlídky, aby se mohly nečekaně zjevit na vícero místech zároveň, údržbáři se rejpou v propustích, lesáci tudy občas jedou odněkud někam jinam. Nemám sebemenší ponětí, co by mohla znamenat ta ochranná vodní pásma se zákazem vstupu přímo v sousedství dálnice – připadá mi to trochu komické. Stále další cesty podél dálnice, pole, staveniště. Občas slézám strmé rokle, nad Meziříčím vyhlídka u tří křížů. Město je dole, dálnice pode mnou nad ním. Sestupuju do města, nenašel jsem jedinou slušnou restauraci, všude točí plzeň nebo to jsou hotely a nebo anebo. Sámoška, okružní průchod městem. Odcházím přes vilky ze 70. let, pak pár chatek, pak zas louky. U Radslavic trochu bloudím ve stráních, lesy zavežený odpadkama. Hospoda v Jabloňově se jmenuje Ve škole, ale otevírá až za hodinu. Jdu dál po cyklostezce, pole rozřezaná roklema, nic zajímavýho, nájezdy na dálnici, mezi Lhotkou a Jáchymovem se dělníci hrabou v asfaltu, náklaďáky na prašný cestě víří prach a serou mě. Uhýbám do stráně, ale točím se na lesáckých průsecích, v remízkách a smrkových houštinách. Ubytovávám se. V dálce náklaďáky vztekle klapou korbama. Ráno podél okresky podél dálnice, vesnice skřípnutý z obou stran silnicema, pole, autobusový zastávky zářej ve vycházejícím slunci. Nechci jít podél asfaltky a uskakovat náklaďákům plnejm sutě a konstruktérskýho šrotu, odcházím na lesní cesty, ale točím se v obloucích, mokřady v roklích, pláně suchých polí, zkácený smrky po vichřici vadnou hlavama v linkách rašícího ovsa. Sámoška Nové Sady – kupuju tvarohový kroucánek a vodu, pán mi nabízí slaninu pak panáka rumu. Beru. Přichází jeho soused a nalévá nám slivovici a pak ještě dál. Řeči kdo co, odkud kam, kdo jiný předtím kam. Po modré, procházím Bíteš bez zdržování, kolem rybníků u Janovic, cesta se zdvihá do zvlněných polí, míjím hájovnu. Před Annhofem krajina zrušených odpočívadel, pár desítek metrů stranou v lese je pohřebiště domácích zvířat. Psi mají křížky se jmény a plyšáky na mohylkách. Devět křížů, Lesní Hluboké, skrze lesy na Javůrek, po cestě statek na kraji lesa. Jdu po hřebeni, z obou stran pole, začíná se moravské horko a dole šumí dálnice. Krajina je lineární.
9
