Velká Morava putuje z Brna do Prahy a Bratislavy

UHYXH

0

Časopis Moravského zemského muzea

1/ 2015

Velká Morava putuje z Brna do Prahy a Bratislavy Téměř pět a půl tisíce návštěvníků přilákala v brněnském Paláci šlechtičen mezinárodní putovní výstava nejvýznamnějších archeologických nálezů z velkomoravského období Velká Morava a počátky křesťanství. Bylo na ní představeno na 1200 exponátů od 35 institucí z Čech, Moravy, Slovenska, Polska a Rakouska, především soubory honosných stříbrných a zlatých velkomoravských šperků. Reprízu má tato výstava letos kromě Prahy také v Bratislavě. )RWR0RUDYVNp]HPVNpPX]HXP 6LOYLH'ROHåHORYi

Vážení čtenáři a přátelé Moravského zemského muzea, před několika dny jsem s rozechvěním a s opatrností listoval nejstaršími přírůstkovými knihami našeho muzea. Ty úplně první záznamy sbírkových přírůstků jsou z let 1807 a 1808. Pro nás dnes již asi jen stěží identifikovatelní kolegové - předchůdci tehdy zapisovali do důstojných foliantů první zprávy o rodící se kolekci historických artefaktů muzea. Kolekci, která z vůle zemských vlastenců, osvícenců, ale zároveň i intelektuálů a vědců vytvořila počátek sbírky pozdějšího Moravského zemského muzea. O tom, že doba byla složitá a vzniku muzea příliš nepřála, svědčí ostatně fakt, že sbírky existovaly a byly knihovány už v nultých letech 19. století, ale formálně muzeum vzniklo až o desetiletí později, když jeho ustavení svým podpisem ve Vídni stvrdil

císař František. Pak naše instituce na jeho počest nesla jméno Francisceum.

jsme též základ k vyššímu komfortu naší nabídky pro vás – uživatele naší práce.

Tak zásadní období, jako byly roky na počátku předminulého věku, my nyní neprožíváme. Přesto však z hlediska dějin instituce budou léta 2014 a 2015 bezpochyby zaznamenána na stejné základní datační ose, jako byly milníky faktického vzniku, formálního ustavení, získávání nových budov i období ztrát sbírek a změn zřizovatele. Moravské zemské muzeum totiž právě nyní prochází proměnami, které je posouvají od monolitní instituce s vějířem odborných i servisních pracovišť k instituci, která se vyznačuje jasným oborovým dělením jednotlivých činností ve formě autonomních muzeí.

Dalším mezníkem bude rozdělení prostor v centrálním brněnském muzejním areálu tak, aby veřejnost nalezla expozice i výstavy související s Přírodovědným muzeem v Biskupském dvoře a prezentační aktivity Historického muzea v Dietrichsteinském paláci. Nejmenší z nových muzejních jednotek – Uměnovědné muzeum – dosud vlastní objekt nemá. Jeho nalezení je z velkých úkolů MZM jako celku, ale zejména kolegů uměnovědců.

Toto ustavování a ustalování profilu Historického muzea, Přírodovědného muzea a Uměnovědného muzea začalo v loňském roce, kdy vznikla struktura, která by při optimální konstelaci měla být platná mnohá desetiletí. Naplňuje se tím nejen sen nás muzejníků, ale položili

Přestože je muzeum z podstaty instituce konzervativní, jsou současné změny v jeho organismu dokladem, že je také entitou velmi živou. A byť by datum mohlo svádět k žertování o aprílovosti rozhodnutí činěných k tomuto dni, zcela seriózní pravdou je, že se k 1. 4. 2015 ve vazbě na loňský vznik tří muzeí oficiálně zrodila dvě nová odborná pracoviště, o nichž píšeme v tomto čísle naší M revue. Symbolicky se tak stvrzuje dosavadní dobré dílo a formuje naděje na úspěšné činy budoucí. I oba nové články našeho muzejního organismu konají a budou žít v kontextu povinností a vůle pracovníků naší instituce. Moravské zemské muzeum je s vámi a pro vás. Buďte i vy s ním!

S úctou Váš Martin Reissner

M revue

1




M úvodník




M obsah??????????

4

17 25

1

Rebel s fotoaparátem/ Pestrobarevný svět křemene

M úvodník:

Vážení čtenáři a přátelé Moravského zemského muzea

4

25 M názor: M téma:

Vladimír Antonín: Přírodovědná oddělení čeká velké stěhování MZM zřídilo dvě nová oddělení: Blíž slovanskému středověku i českému včerejšku

Fakta, mýty a legendy kolem 70. výročí osvobození jižní Moravy: Válečné memento roku 1945

35 M příběh:

Helfertovy múzy ve válce nemlčely

17 M výstavy:

Velká Morava a počátky křesťanství/ Pozvání do dílny Vulkánovy/ O konci války a jeho aktérech/ Skvosty pěti kultur/ Zahradou Orfeovou/ Pan Franc ze zámku a loutky z Orientu/

2

40 Před oponou/ Za oponou:

Neděle, víkend, týden s Mendelem/ Jihomoravské unikáty v National Geographic/ Všechno jiné než nuda/

Samota pokorného génia/ Nový kabát pro Starý zámek/ Nakladatelské počiny MZM: V ČR jsme jediní/ Bohatství archivu Karla Absolona/ Kdo nefandí masopustu, nebude mít v obci bustu/ Co je tučňák, co je pučálka?/ Genius loci školy v Jánské ulici/ Princezny pampelišky/ Dvě vídeňské prezentace/ Moderní technologie přibližuje minulost

46 M profil:

S Martinem Olivou nejen o paleolitu: Jak se zrodil pojem posvátná práce

52 Na moravském písečku Brněnské inspirace Simona Mawera

www.mzm.cz

??????????

46 52 54 54 My a svět

Patnáct návratů ze zeleného pekla

63 M pod čarou Pro starší a pokročilé!

67 M knihovna:

Nejnovější nakladatelské počiny Moravského zemského muzea

68 M Chef d´ oeuvre: Řád zlatého rouna

64 M panoráma:

MZM mezi TOP cíli regionu/ Pozorně sledují svoje muzeum/ Paráda, úžasné, děkujeme/ Fašančáři zatřásli muzejními paláci/ Mendelianum bojuje o Micheletti Award/ Kytice k náhrobku J. A. K./ Osobnosti divadla v roli dobrovolníků/ Český ICOM v našem muzeu/ Dotace přispěla k vybavení depozitáře/ Divadelní Vzpoura hrášků v muzeu

www.mzm.cz

Obálka

1. a 4. strana: Fotografie Jana Cágy z výstavy Vulkány – Tepny Země 2. strana: Velkomoravské gombíky na fotografii Silvie Doleželové z výstavy Velká Morava a počátky křesťanství 3. strana: Fotografie Jana Cágy z letní divadelní scény v Biskupském dvoře MZM

Časopis Moravského zemského muzea v Brně Šéfredaktor: PhDr. Jan Chmelíček Layout a technická redakce: Milan Mačinec Obálka: PhDr. Šárka Fidrichová Jazyková spolupráce: Mgr. Pavlína Turečková Redakční rada: Mgr. Eva Pánková – předsedkyně Mgr. Jiří Mitáček, Ph.D., RNDr. Vladimír Antonín, Csc., doc. PhDr. Martin Oliva, Ph.D., DSc., Mgr. Simona Šindlářová, PhDr. Jan Chmelíček, Milan Mačinec, Mgr. Pavlína Turečková – tajemnice. Redakce: M revue, Zelný trh 6, 659 37 Brno, e-mail [email protected] Vydává a tiskne Moravské zemské muzeum, Zelný trh 6, 659 37 Brno Distribuce: neprodejné, direct mailing Vychází dvakrát ročně V evidenci periodického tisku pod číslem MK ČR E 21957

M revue

3

L

M téma??????????

Vladimír Antonín: Přírodovědná oddělení čeká velké stěhování Od začátku roku 2015 je novým ředitelem Přírodovědného muzea MZM mykolog RNDr. Vladimír Antonín, CSc., který ve funkci vystřídal doktora Karla Sutorého. Na konci února jsme ho požádali o rozhovor. Politikům, ale i manažerům v nové funkci se obvykle dává sto dnů na zmapování situace a navržení případných koncepčních změn. Vy však nejste v Moravském zemském muzeu žádným nováčkem, pracujete zde již 35 let. Proto přicházím s dotazy dřív. Jaká je podle vás pozice přírodovědných oborů v Moravském zemském muzeu? Plánujete nějaké změny ve struktuře či zaměření jednotlivých oddělení? Přírodovědné muzeum je od května 2014, vedle historického a uměnovědného, jedním ze tří muzeí Moravského zemského muzea. Přírodní vědy sehrály nejvýznamnější úlohu v době vzniku této paměťové instituce. Hlavním smyslem muzea, zakládaného před dvěma staletími moravskou Hospodářskou společností, bylo získávat a šířit znalosti o zemi a využívat jich k podpoře

4

průmyslu, zlepšování orby a vzdělávání zejména mladé generace. Dnes se přírodovědné muzeum skládá z pěti odborných oddělení, jejichž zaměření pokrývá všechny obory zkoumání přírody – té neživé i živé. Máme mineralogicko-petrografické a geologicko-paleontologické oddělení, dvě zoologická oddělení, z nichž jedno se specializuje na entomologii, botanické oddělení se pak soustřeďuje na makroskopické houby a flóru od mechorostů až po cévnaté rostliny. Tato struktura je výsledkem dlouholetého vývoje a jsem přesvědčen, že se osvědčila. Nejsou plánovány žádné změny v tomto směru. V činnosti oddělení bych samozřejmě rád viděl, kdyby se u některých odborníků, ale i dalších pracovníků dosavadní dohody o pracovní činnosti změnily v řádné pracovní úvazky. Umožnilo by nám to získat

specialisty, kteří pochopitelně dávají přednost zaměstnání, jež jim dává větší existenční jistotu. To ovšem naráží na obecný nedostatek financí a tabulkových míst, typický pro věšinu kulturních institucí, financovaných z rozpočtu ministerstva kultury. Výsledky jednotlivých pracovišť jsou dobré, svědčí o tom ostatně jejich úspěšnost při získávání prostředků z vládního rozpočtu na vědu a výzkum i z dalších grantů. Moravské zemské muzeum se dnes profiluje jako výzkumná organizace, jejímž hlavním posláním je provádět základní a aplikovaný

www.mzm.cz

RNDr. Vladimír Antonín, Csc., ředitel Přírodovědného muzea MZM. Foto Jan Chmelíček

jekty (např. na menší projekty v chráněných krajinných oblastech, přírodních rezervacích atd.). Odborní pracovníci se samozřejmě snaží o vícezdrojové financování svých projektů také získáváním sponzorů, ale tento zdroj je v podmínkách našeho hospodářství spíš okrajový. Banky a velké korporace, které jsou tradičními sponzory větších projektů v zahraničí, mají sídla většinou za našimi hranicemi a sponzorují domácí projekty. V loňském roce se Moravskému zemskému muzeu podařilo získat z evropských fondů značnou podporu na projekt Mendeliana – moderního návštěvnického centra prezentujícího genetické objevy Gregora Johanna Mendela. Snaha o vícezdrojové financování se tedy dotýká nejen výzkumné práce, ale také prezentace.

výzkum. Pracovníci přírodovědných oddělení se ve svém odborném zaměření zdaleka neomezují jen na teritorium Moravy, jak by to naznačoval název muzea. Jak ukazuje poměrně bohatá publikační činnost, jsou předmětem jejich zájmu i vzdálené regiony, jako je jižní Amerika, východní a jihovýchodní Asie, tropická Afrika, Rusko, řecký Athos, Francie. Jak se daří financovat tyto aktivity? Tyto expedice jsou jen jednou z četných odborných aktivit našich pracovníků. Většina vědeckých aktivit je samozřejmě směrována na území ČR a střední Evropy. Základní fi-

www.mzm.cz

nancování ze státního příspěvku na chod muzea by však neumožnilo realizovat výzkumnou činnost ani u nás, natož na těchto expedicích. Pokud jde o cesty za horizonty, největším zdrojem financování jsou prostředky, které má MZM na tzv. institucionální podporu dlouhodobého rozvoje výzkumné organizace. Daří se je získávat díky dobrému bodovému hodnocení odborných publikací našich pracovníků, zařazených v centrálním rejstříku informací o výsledcích (RIV). Další prostředky je možné získat od Grantové agentury ČR, ale např. i z drobných zdrojů, jako je Agentura ochrany přírody a krajiny ČR či další sub-

Vědecká práce, rozšiřování sbírek i výzkum v terénu, to vše se v muzeu neobejde bez zmíněné prezentace výsledků. Připomněl jste Mendelianum, ale na druhé straně expozice Fauna Moravy, dílo doktora Kuxe z roku 1968, je tu již 46 let. To je doba, během které se vystřídaly dvě generace, z mapy mimo jiné zmizelo i Československo. Změnilo se mnohé v přírodovědném bádání, téměř všechno pak v prezentaci jeho výsledků. Co s tím v době, kdy muzejním expozicím v jejich dosavadní podobě nemilosrdně konkurují televizní seriály typu Země od BBC, science centra jako je brněnská Vida či exploratoria a digitária toho typu, jaké můžeme vidět na brněnské hvězdárně? Klasické vitríny s popsanými exponáty, to už je minulost. Lidé projdou kolem a za chvíli si nepamatují, co viděli, pokud to není spojeno s nějakým zážitkem. Dnes prostě nestačí

M revue

5

M téma

6

www.mzm.cz

??????????

www.mzm.cz

K příkladům výstav, které vzbuzují velký zájem o poznávání tajemství přírody, patří letošní Vulkány – Tepny Země. M revue Foto Jan Cága

7

M téma??????????

Stálá expozice Fauna Moravy, vybudovaná v roce 1968, láká stále nové generace k dobrodružnému poznávání přírody našeho regionu. Foto Jan Cága

ukázat stovky předmětů, jakkoli jsou správně pojmenované, zařazené atd. Vědecká stránka je velmi důležitá, ale ta prezentační neméně. Neobejdeme se bez interaktivních prvků, bez takového pojetí, jaké láká značný počet návštěvníků třeba na naši současnou výstavu o vulkánech, kde se země třese, z kráteru sopky se valí láva apod. Tohle všechno by se mělo promítnout do přípravy nových expozic v takzvaném d' Elvertově křídle v Biskupském dvoře. Problémem ovšem bude získat na tento účel odpovídající prostředky, zvláště v době, kdy naplno poběží rekonstrukce pražského Národního muzea, která si jistě vyžádá významnou část rozpočtu resortu kultury. Máte již alespoň přibližnou představu o koncepci nových expozic, pro které se postupně začnou uvolňovat prostory? Předpokládá se propojení jednotlivých oblastí do komplexnější podoby nebo se po-

čítá spíš s vybudováním samostatných expozic jednotlivých oddělení? Příprava koncepce nových expozic nás teprve čeká. Nebude jednoduché zvolit nejvhodnější cestu k prezentaci tak odlišných sbírkových předmětů, jako jsou na jedné straně preparovaná velká zvířata a paleontologické a mineralogické sběry

Skvosty neživé přírody nejsou o nic méně přitažlivé než zoologické či botanické sbírky. K těm nejatraktivnějším v depozitářích mineralogů patří samozřejmě zlato z naleziště v Kremnici. Foto: Jiří Toman

8

www.mzm.cz

??????????

Navíc nás totiž čeká období velkého stěhování, během kterého se ze současných dislokací do jiných budou přesouvat prakticky všechna naše přírodovědná oddělení. Zoologické oddělení má redislokaci pracoven již za sebou. Souvisí to s uvolněním prostor pro nové výstavní sály? Souvisí. Na druhé straně půjde také o racionální soustředění našich pracovišť, o vytvoření společných laboratoří atd. Ale stěhování se netýká jen mineralogicko-petrografického a geologicko-paleontologického oddělení, která sídlí v d´Elvertově křídle. Týká se i dalších pracovišť. Jak jsem již řekl, se stěhováním do budovy na Kapucínském náměstí začali už zoologové, ti byli první. Nyní to čeká další odborná pracoviště. A nejen na Kapucínské náměstí. Botanici a entomologové by například měli za několik let opustit současnou nevyhovující dislokaci ve Slatině a stěhovat se do nového centra v Rebešovicích, kde má být snad v roce 2017 dokončena stavba nových depozitářů, dílen, společných laboratoří a pracoven. Přesun pracovišť a zejména

sbírkových předmětů bude v nastávajících měsících a letech výrazně zaměstnávat většinu našich pracovníků, přitom však nesmí dojít k viditelnému oslabení odborné práce, která nám získává prostředky ze státního rozpočtu na podporu vědy a výzkumu. Na konci tohoto období by však měl vzniknout v historickém centru Brna funkční výstavní celek, ve kterém bude Dietrichsteinský palác vyhrazen historické a uměnovědné tematice a areál Biskupského dvora pak moderní prezentaci přírodovědných oborů. Proces redislokace pracovišť a budování nových expozic nebude jednoduchý, ale na jeho konci by měla být nová kvalita, která za to stojí.

Ptal se Jan Chmelíček

nebo na druhé straně malé preparáty z entomologických sbírek, které by bylo třeba pozorovat pod lupou. Specifickým problémem je prezentace sušených květin – na světle blednou, křehnou, lámou se, nevypadají dvakrát vábně. A to nemluvím o herbáři hub. Vytvoření atraktivní expozice bude zkrátka tvrdý oříšek – nejen z finančních důvodů.

Tento nový druh špičky nalezli V. Antonín, R. Ryoo a H.D. Shin při terénním výzkumu v Korejské republice. Byl popsán pod jménem Marasmius occultatiformis. Foto: Vladimír Antonín

www.mzm.cz

M revue

9

L

M téma

Moravské zemské muzeum zřídilo dvě nová oddělení Blíž slovanskému středověku i našemu včerejšku I když výrazné organizační změny nejsou v životě konzervativních paměťových institucí právě módní záležitostí a podoba vnitřního uspořádání muzejních pracovišť a výstavních prostor krystalizuje ve většině případů dlouhá léta, v Moravském zemském muzeu jsme od začátku dubna 2015 svědky zrodu hned dvou nových odborných pracovišť. Centra slovanské archeologie a Centra kulturně-politických dějin XX. století. Vznik dvou nových samostatných oddělení v Historickém a Uměnovědném muzeu MZM je odpovědí na reálný vývoj v daných oborech a má vytvořit lepší předpoklady jak pro další bádání, tak pro prezentaci jeho výsledků a edukační aktivity. Vedoucím Centra slovanské archeologie se stal doc. PhDr. Luděk Galuška, Csc., v čele Centra kulturně-politických dějin XX. století je PhDr. Zdeněk Drahoš. V obou případech jde o „otce zakladatele.“



Reissner: Byla to iniciativa odborných pracovníků Jak zdůraznil generální ředitel Moravského zemského muzea PhDr. Mgr. Martin Reissner, Ph.D., vznik nových oddělení nebyl výsledkem kabinetní diskuse vedení muzea. Iniciativa vyšla

10

právě od těch, kdo se danou problematikou v muzeu zabývají. První z nich bylo zřízeno v centru Uherského Hradiště, v budově, kterou muzeum získalo před třemi lety. Fakt, že se jeho slavnostního otevření a vernisáže výstavy v tamní výstavní síni Viléma Hrubého zúčastnily snad všechny významné osobnosti Uherskohradišťska jen potvrzuje

správnost tohoto kroku. Otevření nového Centra slovanské archeologie právě na tomto místě je vlastně jen potvrzením významu archeologických výzkumů na Slovácku, které zde muzeum vede od poloviny minulého století. „Bezpochyby to dále zlepší naše postavení v tomto regionu, kde už nebudeme mít jen detašované pracoviště Archeologického ústavu, ale samostatné centrum, které bude pracovat pod vedením výrazné postavy zdejších archeologických výzkumů,“ řekl Martin Reissner. Druhé samostatné pracoviště Moravského zemského muzea bylo v poslední březnový den slavnostně otevřeno v brněnské Hudcově ulici, v objektu sdíleném hned několika pracovišti MZM, mimo jiné i Oddělením dějin literatury, ze kterého se nové Centrum kulturně-politických dějin XX. století vyčlenilo. Zatímco uherskohradišťské středisko je spo-

www.mzm.cz

„Samostatné Centrum slovanské archeologie dále zlepší naše postavení v tomto regionu s dlouholetou tradicí velkomoravských výzkumů,“ konstatoval na slavnostní inauguraci nového pracoviště v Uherském Hradišti generální ředitel Moravského zemského muzea Martin Reissner. Na snímku zleva náměstkyně generálního ředitele Eva Pánková, Martin Reissner, vedoucí centra Luděk Galuška a náměstek generálního ředitele Jiří Mitáček.

jeno s regionem, který vydal díky archeologům dosud nejrozsáhlejší svědectví o naší velkomoravské minulosti, vznik Centra kulturně-politických dějin má být odpovědí na způsob, jakým jsou nyní v celé republice prezentovány nejnovější dějiny. „Centrum vzniká za situace, kdy již stačila vyrůst jedna generace, pro kterou je listopad 1989, obrazně řečeno, událostí stejně vzdálenou jako třicetiletá válka,“ konstatoval generální ředitel muzea a vyjádřil názor, že právě nejnovější dějiny jsou obdobím, které musí muzejní pracovníci mapovat, analyzovat, dokumentovat a představovat veřejnosti co nejintenzivněji. Pracoviště má sledovat záležitosti občanského, kulturního, společenského a politického dějí v obdobích nesvobody, která tu během 20. století byla. Bude to dělat způsoby, které jsou vlastní muzejníkům – shromažďovat materiály, analyzovat je, publikovat vý-

www.mzm.cz

stupy z těchto aktivit, vytvářet výstavy a expozice a zpřístupňovat je těm, kteří o to mají zájem. „Chceme přispět k informování o tom, co se tu dělo nejen v pravěku či ve středověku, ale i před historickým nedávnem. Chceme tak činit bez veškerého podsouvání interpretací jednotlivých událostí. Máme ambici napomáhat tomu, aby byl k dispozici především autentický materiál,“ konstatoval generální ředitel. K mapování nejnovějších dějin muzeum vytváří sbírky pozoruhodných osobností kultury 20. století. Centrum kulturně-politických dějin XX. století je pracovištěm nového typu, jehož náplň činnosti do jisté míry vstupuje do hájemství ostatních oborů. Třeba v archívu Pavla Kohouta najdeme materiál týkající se jak divadelní, tak literární historie, stejně tak i politických událostí doby. Tak je tomu i v dalších sbírkách, které by si

mohlo rozebrat několik oddělení. Centrum je však jako specifické soubory uchovává společně. Proto usiluje o digitalizaci těchto fondů, aby byly dobře přístupné pracovníkům z jiných oddělení, stejně jako studentům a externím badatelům. 

Galuška: Pevný základ pro další aktivity na Uherskohradišťsku „Do prvního tištěného materiálu našeho Centra pro veřejnost jsem před časem napsal, že tři čtvrtě století trvající éra moderních archeologických výzkumů našeho muzea ve Starém Městě a na některých dalších okolních nalezištích dostává nový impuls. Vyjádřil jsem přesvědčení, že Centrum slovanské archeologie

M revue

11

??????????

12

Vedoucí Centra slovanské archeologie Luděk Galuška představuje návštěvníkům model sakrálního areálu Velké Moravy na uherskohradišťské Metodějově výšině, jeden z exponátů výstavy umístěné v sálu Viléma Hrubého.

www.mzm.cz

??????????

www.mzm.cz

M revue

13

M téma

spolu s archeologickou stanicí ve Starém Městě vytvoří pevný základ další terénní a prezentační činnosti MZM na Uherskohradišťsku. Na těchto slovech není co měnit,“ konstatoval doc. Luděk Galuška, který vědeckovýzkumnou činnost centra považuje za pokračování toho, co zde se svými spolupracovníky vykonal jako pracovník Archeologického ústavu MZM v letech 1986–2014 a co přinesla práce jeho předchůdce prof. Viléma Hrubého mezi lety 1949–1985. Jde zejména o záchranné archeologické výzkumy v lokalitách Starého Města a okolních obcí, chronologicky dokumentující období od šestého do třináctého století. Předpoklady úspěšné výzkumné činnosti centra poskytuje vybavení archeologické stanice ve Starém Městě a také inventář, který L. Galuška používal v době svého působení v Archeologickém ústavu MZM. Vzniká také nová knihovna, jejíž základ tvoří duplikátní tisky vyčle-

něné z knihovny Archeologického ústavu. Díky programu VO MZM a některým dalším projektům je postupně zajišťováno další vybavení centra. „Základ sbírky ve správě Centra slovanské archeologie tvoří předměty získané vlastní terénně archeologickou nebo sběrnou činností na Uherskohradišťsku. Její nejzajímavější a nejvzácnější část tvoří zlaté a stříbrné šperky z doby Velké Moravy a předměty pocházející z výzkumů sakrálních staveb a výrobních specializovaných řemeslnických areálů. Pozoruhodné jsou i doklady života ve středověkém Veligradu, datované do 13., případně 14. století,“ vysvětluje Luděk Galuška. Cílem centra bude podle něj také živý kontakt s lidmi. Proto zde byl zřízen i výstavní sál, nesoucí jméno Viléma Hrubého. Aktuálně je v něm výstava Sv. Cyril a Metoděj a počátky křesťanství na Moravě, která byla v posledním březnovém týdnu doplněna krátkodobou výstavkou Čím

se krášlily velkomoravské kněžny, tvořenou vybranými exempláři originálních zlatých a stříbrných šperků ze Starého Města a Uherského Hradiště. Kromě toho je v Centru také přednáškový sál pojmenovaný po další osobnosti „staroměstské“ archeologie – Antonínu Zelnitiusovi. V dubnu se v něm uskutečnilo hojně navštívené přednáškové odpoledne na téma Metoděj – první arcibiskup českých dějin. Činnost nového Centra slovanské archeologie se ovšem neomezuje jen na muzejní objekt v těsném sousedství uherskohradišťského gymnázia. V květnu uspořádali ve spolupráci s Expedicí Chřiby vycházku s výklady odborníků i laiků na staroslovanské Hradisko sv. Klimenta u Osvětiman, v červnu je na programu pěší putování po významných archeologických nalezištích Starého Města s názvem Deset velkomoravských zastavení. „Pokračuje také dlouholetá spolupráce s archeoskanzenem v Modré,

Návštěvníci expozice Corpus litterarum v Hudcově ulici (první zleva Božena Trefulková s dcerou Janou)

14

www.mzm.cz

??????????

S budováním Centra kulturně-politických dějin 20. století seznámili účastníky slavnostní inaugurace generální ředitel MZM Martin Reissner a vedoucí nového pracoviště Zdeněk Drahoš.

kde se budeme podílet na červnové výstavě Když Bavoři soudili Metoděje. Intenzívněji chceme spolupracovat i s Uherským Hradištěm a Starým Městem, se Slováckým muzeem, nově také s gymnáziem, které je naším bezprostředním sousedem,“ vyjmenovává vedoucí nového centra plány pro nejbližší dobu. Ty jsou nejlepším důkazem Galuškových slov že „Centrum slovanské archeologie vytvoří pevný základ další terénní a prezentační činnosti MZM na Uherskohradišťsku.“ 

Drahoš: Víc než jen literární dějiny U zrodu koncepce nového pracoviště pro kulturně-politické dějiny XX. století byla schůzka ředitele MZM Martina Reissnera se spiso-

www.mzm.cz

vatelem Pavlem Kohoutem v roce 2010. Ta otevřela možnost získat fondy významných osobností českého disentu ze 70. a 80. let minulého století. „Brzy poté jsme dostali darem první část cenného fondu spisovatele a politika Jiřího Gruši. V září 2010 přibyla první část obsáhlého archivu Pavla Kohouta a záhy i fond Oty Filipa. V roce 2012 jsme zahájili spolupráci s Jiřím Müllerem, jedním z čelných představitelů studentského hnutí na sklonku 60. let, signatářem Charty 77 a organizátorem tzv. Podzemní univerzity. Ten umožnil muzeu významné akvizice dokumentů. Do dnešních dnů jsme získali celkem 14 fondů,“ popisuje zrod Centra kulturně-politických dějin XX. století jeho vedoucí Zdeněk Drahoš. Specializované pracoviště s badatelnami, pracovnami muzejních odborníků a archivy konkrétních událostí, aktivit a osobností spjatých

s kulturními dějinami naší země, sídlí v Hudcově ulici, stejně jako Oddělení dějin literatury, z jehož struktury se vyčlenilo jako samostatné čtvrté oddělení Uměnovědného muzea. „Tomuto kroku předcházely odpovědné analýzy a zvítězil čistě sbírkotvorný muzejní pohled, neboť nejde jen o literární dějiny. Například v Grušově fondu jsou sice literární rukopisy a nakladatelské smlouvy, významnější je však nepochybně kulturně-politická část, dokumentující koordinaci exilových aktivit, tajenou spolupráci se zakázanými autory žijícími ve vlasti, přípravu česko-německé deklarace po listopadu 89. Je tam i korespondence s ministerstvem zahraničí v režimu přísně tajné atd.,“ vysvětluje Drahoš a vyjmenovává fondy, jež se muzeu podařilo získat. Jde o dokumenty z majetku Pavla Kohouta, Jiřího Gruši, Oty Filipa, Jana Trefulky, Boženy Komárkové, Jana Tesaře, Jaromíra Procházky, Rogera Scruttona,

M revue

15

M téma

Miloslava Petruska, Maxe Mannheimera, Antonína Přidala a Milana Uhdeho. Vzhledem k tomu, že má činnost Centra kulturně-politických dějin XX. století přirozené přesahy do hájemství oddělení dějin liteatury, divadla, hudby a také historického oddělení, zdůrazňuje Zdeněk Drahoš významnou roli Sbírkotvorného sboru Moravského zemského muzea, který musí vzít v potaz skutečnost, že jednotlivé „podsbírky“ nejsou ostře ohraničeny a dochází mezi nimi k průnikům. Podobně jako v případě Centra slovanské archeologie, také nové pracoviště zaměřené na nejnovější dějiny naší země počítá s přednáškovou a prezentační činností v nejširším možném záběru. Jak ukázala dobrá zkušenost z loňského cyklu Sametových čtvrtků, v němž svou činnost představili Barbara Day,

Pavel Kohout, Milan Uhde, Sabine Gruša a Jan Tesař, zdejší polyfunkční učebna může být vyhledávaným místem setkávání veřejnosti jak s odborníky z muzea, tak s hosty. A to navzdory „lokačnímu handicapu“, jímž toto pracoviště v Medlánkách v porovnání s luxusními adresami MZM v centru Brna trpí. „Počítáme s využitím vlastních sil, ale také s vystoupením politologů a historiků z Masarykovy univerzity i z pracovišť Akademie věd ČR. Nezapomínáme ani na studijní návštěvy našich i zahraničních bohemistů,“ rýsuje budoucnost centra Zdeněk Drahoš. V nejbližších týdnech jeho pracovníci dokončí převzetí dalších dokumentů Antonína Přidala, brněnského Občanského fóra a Jana Skácela, jehož pozůstalost by měla obohatit sbírky Oddělení dějin literatury. Již v letošním roce chce nové centrum

navázat na loňskou úspěšnou výstavu „Die Charta 77 und die sogenante Normalisierung in der Tschechoslowakei“ uspořádanou v Lipsku a instalovat ve svém sídle dlouhodobou výstavu Hora dění Ludvíka Kundery s výtvarníkem Josefem Ruszelákem. Ve spolupráci s dalšími odděleními Uměnovědného muzea MZM má centrum záměr připravit i reprezentativní výstavu o kultuře Brna od 60. let minulého století. (red) Foto: MZM – Jan Cága

Sídla nových oddělení Moravského zemského muzea: vlevo budova CSA u autobusového nádraží v Uherském Hradišti, vpravo administrativní budova v brněnské Hudcově ulici (č.76), kterou Centrum kulturně-politických dějin 20. století sdílí s dalšími pracovišti Moravského zemského muzea.

16

www.mzm.cz

Velká Morava a počátky křesťanství ZDAŘILÁ PREMIÉRA

Výstava „Velká Morava a počátky křesťanství“, která měla premiéru od listopadu 2014 do února 2015 v brněnském Paláci šlechtičen, je součástí projektu brněnského Archeologického ústavu Akademie věd ČR a Moravského zemského muzea, navazujícího na legendární přehlídku největších skvostů a dokladů všedního života našich staroslovanských předků, která slavila pod stručným názvem Velká Morava úspěch v 60. letech minulého století. Od té doby uplynulo více než půlstoletí, během něhož spatřily světlo světa další unikátní předměty, ať už objevené regulérními terénními výzkumy archeologů nebo získané činností amatérských hledačů pracujících s detektory kovů. Nynější výstava vznikala čtyři roky a na její tvorbě se podíleli pracovníci Akademie věd ČR i Moravského zemského muzea. Zájemci o velkomoravskou tematiku si na ní přišli a ještě přijdou (výstava má reprízy od 17. 4. do 26. 6. v Praze, od 7. 8. do 1. 11. pak v Bratislavě) na své. Je zde představeno na 1200 unikátních nálezů ze sbírek více než 30 domácích i zahraničních institucí. Moravské zemské muzeum je mezi nimi výrazně zastoupeno zejména šperky

www.mzm.cz

a okrasami ze Starého Města a Uherského Hradiště-Sadů. Důležitou část výstavy představují velkoplošné modely sakrálních areálů a staveb, mezi nimiž dominuje křesťanské centrum Velké Moravy z Uherského Hradiště-Sadů nebo část plochy hradiště na Valech u Mikulčic. Autorka zdařilého architektonického zpracování B. Tesařová výstavě vdechla spíše podobu solidní stálé expozice než krátkodobé výstavy. Z hlediska chronologického je zde dokumentováno období od 5. po 10. století n. l., ovšem její těžiště tkví v 9. století, v době Velké Moravy. Úvodní část je věnována předvelkomoravskému období. Prim zde hrají předměty z nově objevených pohřebišť posledních Germánů na Moravě, např. z Kyjova, nálezy dokumentující první Slovany, stříbrný poklad byzantského kovotepce ze Zemianského Vrbovka nebo ozdobná opasková kování avarského charakteru ze slovenských a moravských lokalit. Rané velkomoravské období (cca 1. polovina 9. století) je spojeno s průnikem idejí křesťanství a se změnou pohřebního ritu, v němž začíná dominovat ukládání těl do hrobů nad jejich spalováním. To s sebou přineslo nárůst hrobových

nálezů, z nichž pocházejí první zlaté šperky veligradského typu ze Starého Města, unikátní hrob z Kolína nebo hrob velmože z Nitranské Blatnice. Další část výstavy je věnována životu velkomoravské společnosti. Obsahuje doklady rybářství, vojenství a obrany státu, výroby a řemeslné zručnosti, ale i předměty spojené s vězeňstvím a otrokářstvím (pouta a okovy). Asi nejatraktivnější část představuje „Pokladnice Velké Moravy“. Ve skleněných tubusech jsou prezentovány desítky zlatých a stříbrných originálů šperků a okras z nejvýznamnějších velkomoravských center, zejména z Mikulčic, Starého Města, Uherského Hradiště a Pohanska, přičemž nechybí žádný ze známých skvostů. Předposlední díl výstavy dokumentuje křesťanství na Velké Moravě. Kromě velkoplošných modelů architektur, např. kostelů ze Starého Města, Pohanska, Mikulčic a Ducového u Piešťan, lze zde spatřit snad všechny dostupné symboly křesťanství. Hlavně závěsné náprsní křížky, přívěšky v podobě kodexů, pyxidy-ozdobné schránky, styly-pisátka, faximile významných písemností nebo stavební pozůstatky kostelů. Závěrečná část představuje stopy vyzařování velkomoravské kultury a moci do okolních zemí, např. do Polska, Rakouska a do Čech, odkud je k vidění např. soubor honosných šperků ze Želének nebo ze Staré Kouřimi. Nescházejí zde však ani nálezy kladené do souvislosti se starými Maďary, kteří se na začátku 10. století podíleli na zániku velkomoravského státu. Návštěvnost brněnské premiéry výstavy „Velká Morava a počátky křesťanství“ a spontánní reakce návštěvníků jsou svědectvím toho, že vize a tajná přání jejích tvůrců došly svého naplnění. Těm, kdo ji zapomněli navštívit nebo to nestihli, nelze než doporučit cestu do Prahy nebo Bratislavy. V tak skvostné podobě jako nyní totiž doklady velkomoravské kultury přinejmenším další půlstoletí nikde neuvidí... Luděk Galuška

M revue

17

L

M výstavy

M výstavy

18

www.mzm.cz

??????????

www.mzm.cz

Mezi vystavenými velkomoravskými skvosty mohou návštěvníci výstavy Velká Morava a počátky křesťanství obdivovat také honosný zlatý prsten s butonem zdobeným skleněnými vložkami z 9. století, pocházející z hradiska Valy u Mikulčic. Foto MZM – Silvie Doleželová

M revue

19

M výstavy??????????

Pozvání do dílny VULKÁNOVY Na jaře roku 2010 byla Evropa zaskočena aktivitou islandské sopky Eyafjallajőkull, která paralyzovala leteckou dopravu. A lidé si znovu uvědomili, že stále neumíme poručit větru, dešti, natož sopkám. I tato událost byla impulzem pro uspořádání výstavy Vulkány – tepny Země, která je od loňského prosince až do 20. září letošního roku otevřena v brněnském Paláci šlechtičen. Na přípravě výstavy s Moravským zemským muzeem spolupracovaly Česká geologická služba a Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity.

Pro geologa jsou sopky pomyslným oknem do nitra Země. Zatímco nejhlubší vrt světa na poloostrově Kola dosahuje hloubky přes 12 km, sopky vyvrhují na povrch horniny z hloubek 150 až 200 km. Avšak v porovnání se zemským poloměrem (6378 km) je to stále jako nepatrné píchnutí špendlíkem do slupky jablka. Vulkanismus představuje obrovskou zemskou sílu a byl v geologické minulosti bezesporu příčinou mnohých vymírání na Zemi. Existence vulkanismu je ale také dokladem, že Země je živá planeta, na rozdíl třeba od Marsu, kde sopečná činnost skončila v dávné minulosti. Sopky hrají důležitou roli v udržování rovnováhy toků zemských energií. Jsou úchvatné svou mohutností, tajemností i krásou. Vulkanismu vděčíme za naši atmosféru, složení mořské vody, ložiska kovových rud a dalších surovin. Úrodná půda na úbočích sopek, navzdory nebezpečí, odpradávna přitahovala obyvatele k osídlení. Výstava seznamuje návštěvníky s fenoménem vulkanismu na Zemi i na území České republiky. Naše území má bohatou sopečnou historii, neboť vulkanismus je u nás znám už od starohor. Nejstarší naše vulka-

20

nity vznikaly někdy před 750 miliony let na oceánském dně jako polštářové lávy a můžeme se po nich procházet v Brně na Špilberku či Petrově. Zatímco starší projevy sopečné činnosti většinou nenávratně zmizely horotvornými procesy a erozí, třetihorní a čtvrtohorní vulkanismus po sobě zanechal svědectví v nádherně utvářené krajině Českého středohoří, Doupovských hor či Nízkých Jeseníků. V důsledku alpínského vrásnění došlo k oživení starých tektonických zlomů, podél kterých si magma razilo cestu k povrchu. Samotné sopky Českého středohoří a Doupovských hor však erozí postupně zanikaly a dnes v krajině vidíme většinou jen podpovrchová tělesa (lakolity) původních sopečných vrcholů. Pro přírodovědce v našich zemích nebylo zpočátku vůbec jednoduché rozpoznat sopečný původ krajiny. První pojednání „O vyhaslé sopce u města Chebu“ napsal až v roce 1773 slavný montanista a osvícenec, člen zednářské lóže Ignác Born. V roce 1805 popisuje pórovitý čedič podobný lávě z Roudného na severní Moravě Christian Karl André, přední osobnost moravského duchovního života a spoluzakladatel zemského

muzea. Od té doby geologický průzkum přinesl množství důkazů o projevech sopečné činnosti u nás. Výstava rovněž prezentuje, co si o stavbě Země mysleli učenci v antice, středověku až po vznik vědecké geologie. Byla sestavena originální kreslená mapa nejvýznamnějších vulkanitů v České republice. Téma vulkanismu je představeno také zážitkově. Návštěvníci stanou doslova uprostřed sopečného běsnění, pocítí pohyby zemské kůry na „zemětřesné desce“ a uslyší ohromující hluk živlu. Přitažlivá je možnost nahlédnutí do mikrosvěta sopečných hornin. K vidění jsou vedle dvou velkých dutin, vyplněných nádhernými krystaly ametystu a zeolitů z Brazílie a Indie, také pěkné ukázky achátů a jaspisů z Podkrkonoší. Na pomyslném vrcholu pyramidy zazářily dia-

manty. Z nich jeden, tzv. dlažkovický, patří mezi čtyři diamanty objevené na území České republiky. Byl nalezen v roce 1869 mezi obcemi Chrášťany a Podsedice při zpracování zadního kaménku. Diamanty spolu s českými granáty však se sopečnou činností souvisí jen druhotně, neboť byly sopouchy vulkánů pouze vyneseny z hlubších částí zemského pláště. Součástí výstavy je i malá ukázka „paleontologických Pompejí“ u nás. Nejstarší evropská fosilie savce – tzv. hlodavec z Valče - byla nalezena na konci 17. století při těžbě vápence v sopečných sedimentech na úpatí Doupovských hor. Poprvé byla popsána a zobrazena v latinsky psaném díle lékaře Gottlieba Mylia z roku 1718 Paměti podzemního Saska,

www.mzm.cz

??????????

kde je uváděna jako důkaz biblické potopy. Vzácný tisk, zapůjčený z Moravské zemské knihovny v Brně, je na výstavě představen společně s touto fosilií, která dnes patří do majetku Kabinetu přírodnin v saském Waldenburgu. Návštěvníci mohou na výstavě sledovat projekci působivých záběrů erupcí vulkánů z celého světa. Těm, kteří si rádi ověřují své znalosti a dovednosti, jsou k dispozici hravé geologické aktivity pro nejrůznější věkové kategorie. Zábavnou formou přiblíží a vysvětlí základní geologické pojmy jako vulkanismus, pohyby zemských desek atd. Součástí projektu je doprovodný cyklus přednášek na téma vulkanismu s našimi předními geology, ve spolupráci s Dětským muzeem MZM připravili pracovníci geologicko-paleontologického oddělení také atraktivní výukový program pro školní skupiny. Návštěvnickým magnetem jsou sobotní programy s výmluvnými názvy Putování granátu a Když to pod Brnem soptilo. Růžena Gregorová

O konci války a jeho aktérech Dva výstavní projekty připravilo historické oddělení Moravského zemského muzea k letošnímu sedmdesátému výročí ukončení II. světové války. První výstava nazvaná „Konec vlády hákového kříže – osvobození Moravy 1945“ má formou stručných textů, map, méně známých fotografií, výstrojních součástek, výzbroje a řady jiných trojrozměrných předmětů přiblížit události posledního válečného roku 1945 na území Moravy a Slezska. Popisuje plány sovětského velení a faktický postup jednotek Rudé armády a jejích rumunských spojenců v tomto prostoru s důrazem na Brno (toto téma tvoří podstatnou část výstavy – na snímku vybombardovaný obchodní dům Vichr v Kobližné ulici). Připomíná také poslední zločin nacistických represivních složek

www.mzm.cz

na civilním obyvatelstvu města (poprava dvaceti občanů z 21. dubna 1945), dále květnové povstání na moravském území, mapuje i Ostravskou operaci. Výstava představuje také medailony dvou sovětských a jednoho německého generála, kteří na jižní Moravě zahynuli na samém konci války, a rovněž životopisy velitelů II. a IV. ukrajinského frontu – maršála Malinovského a generála Jeremenka. Autoři se v závěru nevyhnuli ani negativním aspektům osvobození (chování sovětských vojáků vůči civilnímu obyvatelstvu) a tolik diskutovanému odsunu brněnských Němců na přelomu května a června 1945. Na výstavě jsou k vidění figuríny vojáků v sovětských, německých a rumunských uniformách a dále zbraně používané těmito třemi armádami, které se na jaře1945 na Moravě střetly. Druhá výstava, která bude zahájena v červnu, ponese název „Země vydává válečná svědectví.“ Má připomenout, že i 70 let po skončení války se v okolí Brna nachází kosterní pozůstatky vojáků, kteří zahynuli v jejím závěru. Nejen těch německých, kterým nebyla do roku 1990 věnována pozornost, ale překvapivě i sovětských a rumunských. Jednou z forem činnosti historického oddělení MZM je pátrání a vyzvedávání ostatků padlých vojáků z období 2. světové války. Výstava dokumentuje takové aktivity z posledních let, jako byl průzkum hromadného hrobu sovětských vojáků na Ruském vrchu v Brně – Komíně, kteří zahynuli v okolí Brna v posledních dnech války. Účast rumunské armády na osvobozovacích bojích připomíná náhodný nález ostatků rumunského vojáka v lesích nad Jinačovicemi z roku 2012. Jediným padlým Američanem na území Brna se stal pilot poručík William Kiggins, jehož ostatky spolu s troskami letounu Mustang P-51B nalezli pracovníci historického oddělení MZM v Brně-Slatině roku 2007. Dodnes se po celém území České republiky nachází množství neoznačených hrobů německých vojáků, kteří v posledních dnech války po-

ložili své životy v nesmyslně prodlužovaném boji o zachování nacistické říše. Při zjišťování informací a při terénním výzkumu spolupracuje historické oddělení MZM s Lidovým spolkem péče o německé vojenské hroby (Volksbund Deutsche Kriegsgräberfürsorge e.V.). Nejvýraznějším objevem z nedávné doby se stal nález ostatků největšího německého tankové esa, šikovatele Kurta Knispela, v lazaretním hrobě ve Vrbovci u Znojma. Tento rodák z české části Slezska bojoval jako tankista na východní i západní frontě a v posledních dnech války zahynul na jižní Moravě. Zcela jiný je příběh pěti mladých německých dezertérů, kteří se v dubnu 1945 v Těšanech u Brna rozhodli, že již nechtějí bojovat a umírat za Hitlera. Při shánění pomoci na svém útěku však byli udáni a zatčeni. Vojenský polní soud je odsoudil k smrti, třebaže do konce války zbývaly již pouhé dny. Pětice nešťastníků si musela sama za obcí u kamenného křížku vykopat hrob, v němž jejich ostatky odpočívaly až do října 2014, kdy je nalezli pracovníci MZM. Na výstavě bude možno zhlédnout různé relikty, militárie a osobní věci vojáků nalezené v hrobech. Jan Břečka

M revue

21

M výstavy???????

Skvosty pěti kultur Více než čtyři desítky faksimilií jedinečných knižních titulů z pěti kultur - egyptské, křesťanské, židovské, středoamerické a mogulské (mughalské) – můžeme vidět na výstavě Tři tisíce let knižního umění – Skvosty pěti kultur v Mramorových sálech MZM. Exponáty dokumentují vývoj knihy a její ilustrace na čtyřech kontinentech během více než tří tisíciletí. Nejstarší je egyptský Papyrus Ani z Knihy mrtvých přibližně z poloviny 13. století před naším letopočtem. Nejmladším reprodukovaným dílem je Pesachová hagada z druhé poloviny 18. století. Světovou premiéru má na této výstavě faksimile Života svatého Václava z roku 1585. Originály vystavovaných knih jsou uloženy v trezorech nejvýznamnějších světových paměťových institucí. Dokonalé

22

faksimilie těchto skvostů již více než 65 let pořizuje v rakouském Grazu akademické vydavatelství ADEVA, které je nejstarším a největším světovým zhotovitelem těchto edic a určuje jejich světový standard. Z univerzální multikulturní knihovny vydavatelství ADEVA byly pro výstavu vybrány egyptské papyry, předkoloniální mexické kodexy, rukopisy z Mogulské říše v Indii, mistrovská díla arabské kaligrafie, byzantské purpurové kodexy a svitky, rukopisy židovského původu a také faksimile rukopisných svědectví našeho západního kulturního okruhu. Fenomén knihy po staletí dokumentuje vyspělost různých kultur a civilizací. Jan Ámos Komenský napsal, že „dobré knihy, jsou-li vskutku dobré a moudře napsány, jsou brusem duchů, pilníkem soudnosti, mastí pro oči, nálevkou moudrosti, zrcadlem cizích myšlenek a činů, našich vlastních pak vodítky.“ Právě

schopnost dobrých knih být „mastí pro oči“ vystavené faksimile zdůrazňují. Okouzlují diváky krásou propracovaných iniciál, ilustrací, kaligrafickou dokonalostí i uměleckou vazbou. Důstojné místo mezi nimi zaujímá i faksimile iluminovaného Pasionálu abatyše Kunhuty. Tento soubor pěti duchovních textů z počátku 14. století, vytvořený na popud Kunhuty Přemyslovny, reprezentuje vynikající úroveň ilustrované ručně psané knihy, jejíž vývoj se dovršil v 15. století. Moravské zemské muzeum (autoři Jan Kocisek a Zdeněk Drahoš) touto výstavou naplňuje svou výstavní koncepci a ve spolupráci s nejvýznamnějším světovým vydavatelstvím faksimilií přináší divákům působivé zpřehlednění dějin knižní ilustrace. Eva Pánková

Zahradou Orfeovou Výstava Petra Grahama Zahrada Orfeova, kterou mohli návštěvníci Památníku Leoše Janáčka obdivovat od 27. února do pátého dubna, patřila k zdařilým počinům výstavní dramaturgie tohoto domu Moravského zemského muzea. Podařilo se tu prezentovat ukázku nejtěsnějšího spojení výtvarné a hudební inspirace a interpretace, neboť skladatel, klavírista a hudební teoretik Peter Graham (nar. 1952) od počátku své tvorby klade důraz na výtvarnou podobu svých notových záznamů a vedle takzvané konvenční notace využívá grafickou partituru nejen pro záznam skladby, ale také pro sdělení možných způsobů interpretace. Některé partitury jsou pak spíše uzavřené výtvarné koncepty, u nichž je interpretace přímo spojena s autorem, nebo ani není požadována. Zahrada Orfeova (inspiraci poskytla stejnojmenná kresba Paula Kleea Ein Garten für Orpheus z roku 1926) je rozměrná kolekce grafických partitur, založená na podobnosti notového písma a rostlinných motivů. V letech 1976-92 vytvořil

www.mzm.cz

??????????

Peter Graham téměř stovku listů, z nichž některé jsou propojeny v několikadílné cykly, které je možno libovolně kombinovat a vytvářet z nich různé výběry. Dílo bylo zamýšleno především pro klavír v různých podobách. Kromě cyklu Zahrada Orfeova výstava představila také cyklus autorových objektů Experimentální hudby, který vznikal v letech 1975-2015, a rovněž nejnovější autorovu tvorbu z posledních dvou let. Peter Graham, vlastním jménem Jaroslav Šťastný-Pokorný, vystudoval na brněnské konzervatoři varhany a na JAMU kompozici u Aloise Piňose. Po studiích prošel řadou povolání. Jeho skladby byly uvedeny ve Velké Británii, Německu, Polsku, Itálii, Rumunsku, Nizozemí a Švédsku, za komorní kantátu Der Erste získal II. cenu v mezinárodní soutěži festivalu Musica iudaica. Graham je jednou z aktivních osobností brněnské hudební scény, mimo jiné je dramaturgem festivalu Expozice nové hudby. Pedagogicky působí na JAMU. Procházka Orfeovou zahradou Petra Grahama poskytla výtvarně citlivému a hudebně poučenému návštěvníku mnohovrstevný a emocionálně silný zážitek. (red)

Pan Franc ze zámku a loutky z Orientu Výstavu „Pan Franc ze zámku, loutky moravských kočovných loutkářů

www.mzm.cz

Flachsů“ uvede začátkem června v mikulovském zámku oddělení dějin divadla Moravského zemského muzea ve spolupráci s Regionálním muzeem v Mikulově. Představí zde exponáty ze sbírky obou muzeí – dochované loutky (marionety, maňásky a tzv. mikrlata) a vybavení kočovných divadel moravské větve význačného a populárního rodu Flachsů z konce 19. a počátku 20. století. Ti patří mezi osobité české marionetáře. Jejich dynastie má kořeny pravděpodobně v jižních Čechách, nicméně nejvíce svědectví o jejich životě a produkcích máme až z pozdější doby z Moravy, kde působili vedle Pflegrů, Šimků, Kučerů, Nových, Finků, Janečků, Kopeckých, Valů, Hergotů, Antonína Scheicha, Josefa Rumla, Josefa Pecha aj. V rodinách loutkářů Flachsů se dochovaly unikátní, svým způsobem enigmatické loutky, které se tvářností vymykají z ostatní dobové produkce marionet. Jejich autory byli zřejmě sami někteří Flachsové (na snímku loutka venkovana z kolekce Rudolfa Flachse). Prostřednictvím těchto loutek bude ve výstavě také připomenut inscenační princip českého kočovného marionetového divadla. Na podzim připravuje oddělení dějin divadla výstavu pro nás exotických loutek z rozličných oblastí Orientu. V Jelínkově sálu Moravského

zemského muzea představí exponáty z obsáhlé privátní sbírky Helgy Brehme, loutkářky a ředitelky divadla Theater am Faden ze Stuttgartu, která má také významné vazby s českými věhlasnými loutkáři Františkem Vítkem a Věrou Říčařovou. Více informací přineseme v příštím čísle M revue. Jaroslav Blecha

Rebel s fotoaparátem Reprezentativní průřez fotografickou tvorbou Ivana Kyncla (19532004), obrazového kronikáře normalizačních let v Československu a úspěšného divadelního fotografa, spolupracujícího s předními britskými scénami, představuje od 18. března do 17. května putovní výstava Rebel s fotoaparátem, instalovaná v Dietrichsteinském paláci. Kolekci dvou stovek fotografií vytvořila Ulrika Huhnová z Výzkumného ústavu Východní Evropy na brémské univerzitě převážně z Kynclových snímků z normalizačních let v ČSSR, z jeho cesty do Číny a z divadelních fotografií, které Kyncl vytvořil za svého britského exilu. Ivan Kyncl (narozen v roce 1953 v Praze, zemřel v roce 2004 v Londýně) se vyučil fotografem. Zaměřil se nejprve na tzv. sociální fotografii – v souladu s tehdejší módou ho přitahovaly domovy důchodců, romské osady apod. Po okupaci ČSSR v roce 1968 se však soustředil na zachycení atmosféry nesvobody, postihující tehdejší společnost. Fotografoval disidenty a jejich aktivity, zaznamenával okolnosti kolem pražského procesu proti členům Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), zachycoval pronásledování řady osobností Státní bezpečností. Snažil se nahlédnout i za zdi věznic s cílem zprostředkovat zprávu o kriminalizaci odpůrců režimu. Společně s otcem, novinářem Karlem Kynclem, podepsal v roce 1979 Chartu 77 a o rok později odešel do exilu.

M revue

23

M výstavy

V Británii si postupně získal jméno. Stal se vyhledávaným divadelním fotografem, jehož kvality nejlépe ilustrují slova intendanta Královské shakespearovské společnosti Terryho Handse: „Jeho fotografický záznam dělá celé scény lepšími, nežli skutečně byly. To je největší kompliment, který můžeme divadelnímu fotografovi udělat.“ Do své předčasné smrti stačil Kyncl vytvořit fotografie z více než tisícovky inscenací činoher, oper a muzikálů. Se svým otcem vydal knížku Po jaru přišla zima, aneb Zamyšlení nad vlastní knížkou o Chartě 77, ve které Karel Kyncl provází komentářem fotografie svého syna. Z Brna výstava poputuje do pražského Národního muzea. (red)

v Dietrichsteinském paláci. Připravilo ji mineralogicko-petrografické oddělení Moravského zemského muzea. V mnoha podobách je na ní možno pozorovat nejhojnější drahý kámen kolem nás – křemen. Důraz je kladen zejména na mnohotvárnost jeho podob v přírodě, protože málokterý nerost se vyskytuje tak často a vytváří tolik barevných variet s pestrou škálou krystalových i zcela nepravidelných tvarů jako právě křemen. Společně se živci je to nejrozšířenější minerál v zemské kůře. Chemická sloučenina oxid křemičitý (SiO2) tvoří v přírodě několik samostatných minerálů (nerostů), které se navzájem odlišují uspořádáním krystalové mřížky. Mezi nejznámější variety křemene patří křišťál (čirý), citrín (žlutavý), ametyst (fialový), růženín (růžový), záhněda (hnědá) a morion (černý). Méně známé jsou pak jiné minerály téhož chemického složení, např. tridymit, cristobalit, moganit nebo vzácnější coesit, stišovit či seifertit. V některých případech je uspořádání atomů nepravidelné až chaotické a minerály jsou beztvaré (amorfní). Křemennými hmotami, kterým je tato výstava především věnována, rozumíme nejrůznější směsi více či méně zřetelně krystalického křemene, chalcedonu i opálu. Tyto směsi se podle svého vzhledu a vzniku nazývají různými jmény jako např. silicity, jaspisy, acháty, onyxy atd.

Někdy je obtížné zvolit správný název. Proto se často používá termín křemenná hmota, v poněkud širším slova smyslu také termín křemičité hmoty. Původ jednotlivých názvů křemenných hmot sahá až do starověku. Tyto hmoty představují často ceněné drahé kameny už od pravěku. Jsou to různé typy achátů, opály, jaspisy a karneoly, onyxy, zelená plazma, heliotrop či chryzopras, tygří a sokolí oko, avanturín aj. Křemen a společně s ním i křemenné hmoty jsou známé především jako suroviny vhodné pro ozdobné předměty. Štípatelné křemenné hmoty byly nejužívanější surovinou k výrobě kamenných nástrojů už ve starší době kamenné. V současnosti je křemen využíván v mnoha průmyslových odvětvích od výroby optických kabelů až po stavební hmoty. Téměř všechny barevné odrůdy křemene a křemenné hmoty jsou ve šperkařském průmyslu ceněny jako drahé nebo ozdobné (šperkové) kameny a díky své tvrdosti jsou oblíbeným materiálem k výrobě pohárů, broušených nádob, vyřezávaných plastik (glyptiky). Výběr těch nejzajímavějších křemenných hmot (na snímku žilný křemen s fialovým ametystem a achátovou kresbou z Německa) je v Dietrichsteinském paláci vystaven až do ledna 2016. Šárka Koníčková

Pestrobarevný svět křemene Krásy nejznámějšího nerostu v přírodě ukazuje výstava Pestrobarevný svět křemenných hmot kolem nás, která je od ledna k vidění v předsálí stálé expozice Světa nerostů

24

www.mzm.cz

Fakta, mýty a legendy kolem 70. výročí osvobození jižní Moravy Válečné memento roku 1945 S jarem roku 1945 přicházelo po dlouhých šesti letech nacistické okupace toužebně očekávané osvobození všem obyvatelům Čech a Moravy, ale zároveň stále hrozila smrt, někdy doslova v posledních dnech či hodinách války. Během uplynulých sedmdesáti let byly tyto chvíle mnohokrát popsány v literárních a publicistických dílech, pracích historiků i v ústním podání – vždy s proměnlivým akcentem na ty či ony skutečnosti a s mlčením k jiným stránkám posledních válečných dějů na našem území. To podle toho, jaká momentálně vládla atmosféra ve společnosti a jak dalece byl historický diskurs na dané téma svobodný. Dnes není důvod přikrašlovat události a hrdinské činy osvoboditelů a partyzánů činit ještě hrdinštějšími. Není však ani důvod nevzpomínat je a tvářit se, jako by jich nebylo, případně zamlčovat excesy, jež zůstaly po desetiletí ve vzpomínkách obyvatel. Po sedmdesáti letech od posledních výstřelů druhé světové války v srdci Evropy se můžeme za událostmi jara 1945 ohlédnout bez ideologické předpojatosti jakéhokoli druhu. Osvobození jižní Moravy od nacistické okupace si můžeme připomenout i s jeho mýty a legendami.

Začátkem jara roku 1945 zůstával Protektorát Čechy a Morava jedním z posledních míst okupované Evropy, která chtělo německé armádní velení proměnit v nedobytnou pevnost a co nejdéle v ní vzdorovat spojeneckým vojskům. V druhé fázi bratislavsko-brněnské operace pronikla na území jižní Moravy počátkem dubna 1945 vojska II. ukrajinského frontu pod velením maršála Rodiona Jakovleviče Malinov-

www.mzm.cz

ského za spoluúčasti jednotek Rumunské královské armády. Po překročení řeky Moravy a vytvoření předmostí u Lanžhota a Hodonína se rozhořely těžké boje na přístupech k Brnu. První úder se německým obráncům ještě podařilo na krátkou dobu zastavit, po přeskupení a přísunu posil přišel rozhodující sovětský útok, který 26. dubna 1945 přinesl osvobození jihomoravské metropole.



Poslední boj kozácké kavalerie Směrnice Stavky, sovětského vrchního velení ozbrojených sil, předpokládala postup na vídeňském směru a posléze rozvinutí útoku severně od Dunaje s ovládnutím Bratislavy a Brna. Velitel frontu maršál Malinovskij měl k dispozici zhruba 350 000 sovětských a rumunských vojáků, 246 tanků a samohybných děl, 6 160 děl, raketometů a minometů a vzdušnou podporu 5. letecké armády. Do předpokládaného průlomu byla připravena 1. gardová jezdecko-mechanizovaná skupina pod velením gen. por. Issy Alexandroviče Plijeva. Toto vojskové uskupení bylo převážně tvořeno jízdními jednotkami, tedy kozáky. V předválečném období byla kozácká tradice v Sovětském svazu tvrdě potlačována a na kozáky bylo pohlíženo jako na potencionální nepřátele komunistického režimu. Po vpádu německých vojsk v červnu 1941 však bojovalo v Rudé armádě 100 000 kozáků. Jezdecké kozácké jednotky byly využívány při průzkumu

M revue

25

L

M názor

M názor

a k ochraně týlu, ale také v součinnosti s tanky a pěchotou při útoku. Kozáci postupovali většinou daleko vpředu, při postupu do hloubky nepřátelské obrany zůstávali často osamoceni a poutali na sebe nepřátelské síly. Právě na jižní Moravě se uzavírala éra vojenského jezdectva, když kozáci v sedlech koní a se šavlemi v rukou svedli svůj poslední boj na evropském bojišti. První bojovou jednotkou na moravské půdě byl 33. gardový jezdecký pluk 8. gardové jezdecké divize, který se v noci z 6. na 7. dubna 1945 přepravil po troskách zničeného železničního mostu u obce Brodské přes řeku Moravu. V následujících dnech a týdnech vzplanuly rozhořčené boje, které nebyly snadnou záležitostí. Němci se bránili tvrdě a houževnatě. Nezřídka docházelo ke krutostem: Například při osvobozování Ratíškovic poblíž Hodonína se německým obráncům podařilo 16. dubna odrazit první sovětský nápor. Obávaní příslušníci SS se zmocnili dvou raněných rudoarmějců. Svázali je ostnatým drátem a hodili do hořícího stohu slámy. Do Šitbořic poblíž Klobouk u Brna pronikli příslušníci 10. gardové jezdecké divize dne 17. dubna, ale Němci ještě téhož dne za podpory tanků a samohybných děl donutili sovětské jednotky k ústupu. Zajali asi 33 kozáků. Zajatci byli postříleni a jejich těla spálena plamenometem v přilehlých stodolách. Neumírali ale pouze lidé. Když velitel 6. gardového jezdeckého sboru generálmajor Ivan Fjodorovič Kuc podával hlášení o ztrátách po mimořádně krvavých bojích o Lanžhot, zmínil se, že kozáci přišli o více než dva tisíce koní. V celé oblasti se po jarním tání rozlévalo až 120 cm hluboké jezero, takže z vody kolem obce vyčníval jen železniční násep a některé úseky silnice ze slovenských Kútů. Útok, vedený ze zatopených lužních lesů a polí, byl možný jen díky věrným čtyřnohým pomocníkům, kteří stáli celé dny v chladné vodě a byli vystaveni vražedné dělostřelecké a kulometné palbě. Známý brněnský badatel 2. světové války

26

a nestor moravské letecké archeologie Vlastimil Schildberger starší dodnes říká, že kozáckým koním by se měl u Lanžhota postavit pomník… 

Ozbrojená vystoupení na pomoc osvoboditelům Sovětští a rumunští vojáci nebyli jedinými protivníky německých okupantů. V souvislosti s blížícím se koncem války vznikla na přelomu dubna a května 1945 příznivá situace pro ozbrojená vystoupení na celém území Protektorátu Čechy a Morava. Za těchto podmínek se formoval vrcholný orgán domácího odboje – Česká národní rada. V posledních dubnových a prvních květnových dnech zesílila činnost partyzánských skupin, které se podílely na osvobozeneckých bojích. Byly to například početné vyzbrojené oddíly, vzniklé kolem paradesantních skupin Carbon na Uherskohradišťsku nebo Spelter (skupina Lenka-Jih) na Moravskobudějovicku. Odbojovým skupinám kolem Carbonu (měly více než 260 členů) se podařilo přijmout tři letecké dodávky zbraní a trhavin o celkové hmotnosti 14 500 kg. I když nešlo o takové množství, jaké odbojáři předpokládali, přispělo to k výraznému zesílení bojové aktivity všech skupin, podřízených veliteli paraskupiny kpt. Františku Bogatajovi. Od druhé poloviny března 1945 odbojáři uskutečnili řadu drobných přepadů vojenských skladů či menších nepřátelských jednotek a destrukcí na silnicích a železničních tratích v prostoru Kunovic a Uherského Hradiště. Vyvrcholením bojové činnosti těchto oddílů byla ve dnech 27. dubna až 1. května 1945 účast na osvobození Popovic, Mařatic a Uherského Hradiště. Odbojová aktivita největší partyzánské jednotky v našich zemích, I. čs. partyzánské brigády Jana Žižky, přerostla 4. května 1945 v povstání ve Vsetíně, který se partyzánům podařilo osvobodit v součinnosti s jednotkami

I. čs. armádního sboru. Partyzánský oddíl Olga obsadil Salaš (30. dubna) a Velehrad (2. května). V západní části Moravy, zejména na Českomoravské vysočině, operovaly partyzánské skupiny Jermak, Jan Kozina, Dr. Miroslav Tyrš a Mistr Jan Hus. Na Ivančicku se partyzánská družina Josefa Hybeše od 18. dubna aktivně podílela se sovětskými jednotkami 13. gardové jezdecké divize na obraně frontového úseku Neslovice-Ivančice-Dolní Kounice-Oslavany. Prudký spád událostí a postup Rudé armády podnítil na mnoha místech vznik spontánních demonstrací, vyvěšování československých vlajek, odstraňování německých nápisů apod. Pod dojmem zpráv o smrti Adolfa Hitlera a rozšíření mylné informace o kapitulaci Německa vypuklo 1. května 1945 povstání v Přerově, vůbec první na území protektorátu. Občané strhávali německé

www.mzm.cz

??????????

Příslušníci 8. gardové jezdecké divize překračují řeku Moravu jižně od Brodské, začátek dubna 1945. Foto archiv historického odd. MZM

řek Oslavy a Balinky. Předseda národního výboru Jindřich Nováček byl pro výstrahu oběšen na lucerně na náměstí. 

Smrt z rukou osvoboditelů

nápisy a znaky a vyvěšovali československé vlajky, odzbrojovali německé a maďarské vojáky, ovládli nádraží a zablokovali dopravu. Do večera však přivolané posily nacistických policejních a vojenských jednotek ozbrojený odpor potlačily a vyhlásily výjimečný stav. Při bojích v ulicích města padlo 32 povstalců, dalších 23 bylo popraveno na střelnici v Lazcích u Olomouce. Českým odbojářům se v květnu 1945 vzdalo nebo se nechalo bez odporu odzbrojit množství maďarských vojáků (například v Přerově, Jimramově, Miřetíně apod.). Tak byly získány tolik potřebné zbraně. V některých případech se dokonce celé maďarské útvary přidaly na stranu povstalců a zapojily se do boje proti svým bývalým německým spojencům. Vypuknutí pražského povstání 5. května dalo impuls k dalšímu rozšíření protiokupačního odporu v Čechách i na Moravě (cel-

www.mzm.cz

kem ve 37 městech a 240 obcích). Lidé se zmocňovali zbraní, obsazovali pošty, železnice a důležité silniční křižovatky. Vytvořené nebo již dříve v ilegalitě působící revoluční národní výbory vyhlašovaly obnovení republiky. Někde však nacistické ozbrojené síly odpor krvavě potlačily: V Třešti se ujal moci národní výbor již 5. května, odzbrojil německé vojáky a obsadil všechny příjezdové cesty do města. Dne 7. května vpadly do města jednotky SS, které postřílely 34 občanů. K ještě větší tragédii došlo ve Velkém Meziříčí, kde se revoluční národní výbor ustavil 6. května ve spolupráci s odbojovou skupinou Rada tří – Tau. Večer téhož dne město obsadila ustupující německá armáda a příslušníci gestapa, kteří zajali většinu funkcionářů národního výboru. Po krutých výsleších nazítří odvezli 56 osob na okraj města, tam je postříleli a naházeli do

Smrt na samém konci války mohla mít různou podobu. Někdy ji bohužel přinášeli sami osvoboditelé. Bombardování českých i moravských měst ve dnech 7., 8. a zejména 9. května je dodnes bolestnou a neuzavřenou kapitolou. Stále není znám přesný počet obětí těchto náletů, předběžný odhad činí 1300 osob. U letectva Rudé armády byla hlavním motivem snaha zabránit německým vojskům ustoupit za demarkační linii do amerického zajetí nebo narušit komunikace. Na základě kapitulačních protokolů, platných od 00:01 hodin 9. května 1945, měly německé jednotky zůstat na místě, kde se v daném okamžiku nacházely. Žádnému vojákovi wehrmachtu se ale nechtělo na Sibiř, proto pochopitelně dělali vše pro to, aby unikli k Američanům. To však sovětské velení nemohlo dopustit… A tak doslova v posledních hodinách války nebo již po ní přišly o život i stovky civilních obyvatel v Čechách i na Moravě. Zvlášť trpkou příchuť má tragédie města Hrotovic. Krátce po poledni 8. května 1945 čekal na náměstí před zámkem velký dav místních obyvatel, aby uvítal přijíždějící vojáky Rudé armády. O několik minut později se nad městem objevilo sovětské letadlo. Pilot nebyl upozorněn varovnými světlicemi (signalista, vytyčující čelo postupujících jednotek, krátce předtím padl) a zřejmě se domníval, že se pod ním shromažďují německé oddíly k protiútoku. Letoun svrhl tři bomby, z nichž jedna dopadla přímo doprostřed náměstí. Na místě zahynulo 114 občanů a 36 rudoarmějců,

M revue

27

??????????

28

www.mzm.cz

??????????

www.mzm.cz

V líšeňském Mariánském údolí si děti hrají na vraku německého stíhače tanků Jagdpanzer 38 (t) Hetzer, květen 1945. M revue Foto Vlastimil Musil.

29

M názor

včetně velitele 208. dvinské brigády samohybných děl plk. Georgije Ivanoviče Sacharova. Desítky lidí byly vážně zraněny. Zoufalou situaci podtrhovala skutečnost, že nebylo kde a kým množství raněných ošetřit. Hrotovický lékař rovněž zahynul a Třebíč měli ještě v rukou nacisté. Jediným východiskem byl převoz do Ivančic. Osobními i nákladními auty bylo převezeno kolem 60 těžce raněných do ivančické nemocnice, kde přes veškerou snahu ještě zemřelo 10 osob. Ostatky oblíbeného velitele Sacharova odvezli jeho spolubojovníci s sebou do Prahy. Den po osvobození hlavního města, 10. května 1945, zachytil fotograf Tibor Honty na dnešním Palachově náměstí pohřeb několika neznámých rudoarmějců. Jeho snímek „Padl v posledních vteřinách války“ se stal jedním z nejznámějších válečných fotodokumentů. Byl od té

doby nesčíselněkrát publikován a právem se řadí k ikonám české dokumentární fotografie. Desítky let nikdo netušil kdo je onen mrtvý důstojník v rakvi plné šeříků, s nímž se dojatě loučí krásná rudoarmějka. Teprve v roce 1970 byl identifikován jako plukovník Sacharov, který nalezl smrt v malém moravském městečku na Třebíčsku. Je vcelku pochopitelné, že se propaganda a publicistika komunistického Československa o náletech sovětského letectva z 8. a 9. května 1945 téměř nezmiňovala a pokud ano, tak se snažila připsat je na účet nacistům. To byl vlastně i případ hrotovické tragédie. V 70. letech 20. století o ní začali normalizační historikové uvádět nepravdivé tvrzení, že ji měly na svědomí granáty vypálené z německých dělostřeleckých pozic u Myslibořic.



Stalin: „...urážejí děvčata a ženy, chovají se nepřístojně...“ Jarní měsíce roku 1945 přinesly na Moravu úlevu a radost z ukončení šestileté nacistické okupace, stejně jako vděčnost příslušníkům Rudé armády za jejich oběti a hrdinství. S prvními mírovými dny a týdny však také narůstaly obavy a první rozčarování z chování některých osvoboditelů. Ani samotný generalissimus Stalin si nedělal o svých vojácích iluze, když čs. prezidenta Edvarda Beneše během jeho návštěvy Moskvy v březnu 1945 varoval: „Všichni chválí naši Rudou armádu. Ano, zasloužila si to. Ale přál bych si, aby se názor našich hostů později nezměnil. Jde o to, že Rudá armáda má nyní kolem 12 milionů lidí. Tito lidé nejsou zdaleka anděly. Mnoho z nich prošlo boji na 2000 kilometrech od Stalingradu až do středu Československa. Na své pouti zhlédli mnoho hoře a zvěrstev. Nedivte se proto, když někteří z našich lidí se nebudou chovat tak, jak je potřeba. Víme, že někteří vojáci s nízkou úrovní svědomí otravují a urážejí děvčata a ženy, chovají se nepřístojně. Ať to naši českoslovenští přátelé vědí teď, aby se okouzlení naší Rudou armádou nezměnilo v rozčarování.“ Na přelomu let 1944–45 musela i Rudá armáda sáhnout hluboko do svých lidských rezerv a většina nových branců nebo rekonvalescentů byla odesílána do Polska na berlínský směr. Pro ostatní, ne tak prestižní úseky fronty, nechal Stalin hledat zdroje ve věznicích a pracovních táborech. Tak se i II. ukrajinskému frontu maršála Malinovského dostalo počátkem posledního roku války posil, které částečně tvořily také trestní prapory. Ter-

Legendární fotografie Tibora Hontyho „Padl v posledních vteřinách války“, zachycující pražský pohřeb plk. G. I. Sacharova, který zahynul 8. května 1945 při sovětském náletu v Hrotovicích na Třebíčsku. Zdroj www.casopis-foto.cz

30

www.mzm.cz

??????????

Rudoarmějci se osvěžují douškem vody u pumpy v Čejči 15. dubna 1945. Foto archiv historického odd. MZM

mín „Malinovského armáda“ proto dodnes vzbuzuje u části starší generace dost nepříjemné vzpomínky. Ještě před vstupem na území Československa absolvovali řadoví rudoarmějci agitační školení od svých politruků a pro všechny velitele byly vydány písemné směrnice, kde se výslovně uvádělo: 1. Vysvětlit všemu mužstvu, že Československo je naším spojencem. K obyvatelstvu osvobozených území Československé republiky i k povstaleckým jednotkám se Rudá armáda chová přátelsky. 2. Zakázat svévolnou konfiskaci automobilů, koní, skotu, obchodů i dalšího majetku. 3. Při ubytování vojska v obydlených místech respektovat zájmy místního obyvatelstva. 4. Vše, co budou naše vojska potřebovat, získávat jen prostřednictvím orgánů občanské správy nebo za účasti velení československých povstaleckých jednotek. 5. Osoby, které neuposlechnou tento rozkaz, povolat k nejpřísnější odpovědnosti. Navzdory těmto rozkazům, za jejichž porušení hrozil nejvyšší trest, mnohdy vykonaný přímo na místě, nebylo možno zabránit excesům sovětských vojáků vůči civilnímu obyvatelstvu. V hlášeních místních národních výborů nebo v dobových kronikách obcí a měst nalezneme množství stížností na rekvírování koní a dobytka, krádeže (typické zabavování kol nebo hodinek), vandalismus, rabování, ale i znásilňování dívek a žen. Situace na osvobozeném území nebyla rozhodně jednoduchá. V drtivé většině měly tyto činy na svědomí týlové jednotky (v nichž se ukrývala řada dezertérů a kriminálních živlů), nikoli frontové. V rámci objektivity je třeba zmínit, že tam, kde toho byla schopna, poskytovala Rudá armáda obyvatelstvu pomoc – ať už potravinovou nebo materiální. Například sovětští ženisté bezpro-

www.mzm.cz

Sovětská pěchota utočí na německé vojenské objekty v prostoru dnešních ulic Jana Babáka – Tábor. Foto archiv historického odd. MZM

středně po skončení bojů rekonstruovali desítky kilometrů zničených komunikací, železnic a mostů apod. I tyto skutečnosti bychom měli mít na zřeteli, když hodnotíme osvoboditelskou misi sovětských vojsk. 

Mýty a legendy V květnu 1945 umlkly výstřely světového válečného konfliktu v Evropě. Jako každou událost v dějinách doprovázely jeho konec mnohé mýty a legendy. Mnohé přežívají dodnes a mají své odpůrce i zastánce. Také na Brněnsku existují podobné po-

věsti a téměř vždy v nich má hlavní roli alkohol: V den generálního útoku na Brno 26. dubna 1945 prý vinné sklepy na Hlinkách zpomalily postup sovětských jednotek na Kamenný mlýn. Když 24. dubna 1945 konečně skončila krvavá bitva o Ořechov, vydali údajně sovětští velitelé svým vojákům obec do příštího rána v plen. V Syrovicích zase měli rudoarmějci vypít zásoby alkoholu v tamním lihovaru a nebyli schopni dalšího boje. Asi největší jihomoravskou osvobozovací legendou je však údajný pobyt maršála Malinovského v Brně a blízkém okolí. V některých obecních kronikách se dokonce uvádí, že právě

M revue

31

M názor

Přivítání prvních rudoarmějců v Mouřínově na Vyškovsku 28. dubna 1945. Foto archiv historického odd. MZM

jejich vesnicí projížděl a byl srdečně vítán místním obyvatelstvem. Ve skutečnosti přiletěl velitel 2. ukrajinského frontu ráno 23. dubna 1945 ze svého velitelského stanoviště v Modré na Slovensku, aby prověřil připravenost vojsk. Po přistání na polním letišti mezi Kobylím a Brumovicemi se za přísných bezpečnostních opatření (včetně vystěhování vesnic na trase přesunu) rozjel do Křepic. Maršál, oblečený v prosté letecké kombinéze, zde v doprovodu důstojníků vystoupal na kopec Čertoraj nad obcí, kde se nacházela pozorovatelna velitele 18. gardového střeleckého sboru genmjr. I. M. Afonina. Vyslechl hlášení o rozmístění jednotek a poté vydal povel k zahájení útoku. Jeho krátký pobyt zaznamenal frontový kameraman Nikolaj L. Prozorskij. Šlo o jedinou maršálovu návštěvu na jižní Moravě v době války. Na prvním mírovém brněnském shromáždění na Zelném trhu 10. května 1945 očekávalo 50 000 občanů jeho příjezd marně. Poprvé se R. J. Malinovskij objevil v Brně až v roce 1962, podruhé (a naposledy) o dva roky později.



Historii nelze vymazat Jakmile skončila válka, začaly ihned vznikat pomníky osvoboditelům. Po únoru 1948 se budovaly, přemisťovaly, zanikaly a případně obnovovaly podle vkusu a přání komunistické moci. Někdy měly podobu prostých pamětních desek a náhrobků, většinou ale šlo o monumentální sochy nebo vojenskou techniku (tanky i děla). A zatímco socha rudoarmějce na vysokém žulovém sloupu od akademického sochaře Konráda Babraje je navzdory přetrvávajícím diskusím stále dominantou Mariánského náměstí ve Znojmě, v Břeclavi byla místní socha osvoboditele kvůli výstavbě kostela přemístěna do parku

Velitel 2. ukrajinského frontu maršál R. J. Malinovskij na kopci Čertoraj nad Křepicemi ráno 23. dubna 1945. Foto archiv historického odd. MZM

32

vedle vlakového nádraží. Sovětské protitankové kanony ZIS-2 a ZIS-3, které „zdobily“ čestné pohřebiště Rudé armády na Ústředním hřbitově v Brně, byly počátkem 90. let 20. století odstraněny a nyní jsou součástí expozice Vojenského muzea v Králíkách. Posledním památníkem tohoto druhu na jižní Moravě zůstává sovětský tank T-34/85 stojící od roku 1975 na betonovém podstavci za obcí Starovičky vedle dálnice D2 z Brna do Břeclavi. Připomíná vítězné střetnutí ppor. Ivana Stěpanoviče Mirenkova z průzkumné tankové jednotky 16. mechanizované brigády, který 16. dubna 1945 zničil se svou osádkou čtyři nepřátelské obrněnce. V Brně se myšlenka na památník Rudé armádě objevila již v roce 1946, ale projekt se zastavil. Teprve v roce 1952 byl iniciován další konkurs, z něhož vyšel vítězně návrh akademického sochaře Vincence Makovského, který představil monumentální figuru rudoarmějce s praporem,

www.mzm.cz

??????????

Poli. V parčíku u Božetěchovy ulice před kostelem Nejsvětější Trojice byly po skončení války uloženy ve třech společných hrobech ostatky 326 rudoarmějců a 8. června 1946 zde vznikl památník ve tvaru jehlanu s pěticípou hvězdou, srpem a kladivem. Po roce 1989 se stal pomník několikrát terčem vandalů. Městská část dokonce uvažovala o jeho zrušení, i když celé místo má podle mezinárodních smluv a konvencí statut vojenského pohřebiště. V roce 2007 zde začal spor o „hvězdu, srp a kladivo“, uskutečnilo se několik demonstrací příznivců i odpůrců těchto symbolů, které se z pomníku střídavě odstraňovaly a poté opět vracely. V rozjitřené atmosféře zároveň probíhala jednání brněnského magistrátu s ruským generálním konzulátem. V současnosti má pomník opět (zatím) původní podobu, celá zbytečná causa

jenž dává rukou povel k zastavení palby. Pomník byl slavnostně odhalen u příležitosti 10. výročí osvobození na parkové ploše u Koliště. Na přední a zadní straně vysokého piedestalu byly umístěny texty Stalinových rozkazů z 26. dubna 1945 (osvobození Brna) a 9. května 1945 (vítězství nad nacistickým Německem). Po pádu komunismu se počátkem devadesátých let kolem nich rozpoutala veřejná debata. Vedení města nakonec podlehlo nátlaku a přes protesty laické i odborné veřejnosti oba texty v roce 1993 odstranilo. Socha rudoarmějce, Brňany přezdívaná nejčastěji „stopař“, stojí na holém podstavci dodnes. Bustu maršála Malinovského nalezneme před Domem umění na náměstí nesoucím jeho jméno, kam byla přemístěna v roce 1955 z původního místa odhalení před Místodržitelským palácem (dnes v něm sídlí Moravská galerie). V naší paměti asi přetrvává nedávný spor o pomník v Brně-Králově

www.mzm.cz

ženo zhruba 10 300 padlých a zemřelých rudoarmějců. Z tohoto počtu jich v Brně na Ústředním hřbitově odpočívá 3 364, dalších 615 pak na pohřebištích v městských částech Jundrov, Komín, Královo Pole, Nový Lískovec a Řečkovice. V Brně je pohřbeno také na 1500 rumunských vojáků. Velká mimobrněnská pohřebiště Rudé ar-

Původní podoba pomníku Rudé armády v duchu socialistického realismu od akademického sochaře Vincence Makovského a architektů Bohuslava Fuchse a Antonína Kuriala, který byl slavnostně odhalen na parkové ploše u Koliště v roce 1955 u příležitosti 10. výročí osvobození. V roce 1993 byly přes protesty laické i odborné veřejnosti z obou stran pomníku odstraněny texty Stalinových rozkazů k osvobození Brna a ukončení války. Foto archiv historického odd. MZM

však stála nemalé finanční prostředky a měla pro město nepříjemný mezinárodní ohlas. Připomínat si hrdinství a oběti spojeneckých vojáků, kteří pomohli osvobodit naši zemi z německé okupace, by mělo být elementární slušností nás všech. Na jižní Moravě máme dolo-

mády se nachází dále v Ořechově (1452 vojáků), Hustopečích (105 důstojníků a 1777 vojáků), Hodoníně (1489 vojáků) a Jihlavě (410 vojáků).

Jan Břečka

M revue

33

??????????

Holčička z Brna-Husovic si hraje u vraku trofejního, Němci používaného francouzského tanku Hotchkiss H35/39. Foto Jana Berana z května 1945, archiv historického oddělení MZM.

34

www.mzm.cz

Vladimír Helfert



Ve věznici o podstatě krásy

Helfertovy múzy ve válce nemlčely Přesto, že slunce zalévá dvůr nacistické věznice ve Wohlau svými paprsky opravdu štědře, není v myslích vězňů na každodenní procházce místo k optimistickým úvahám. Vývoj na frontě totiž právě přeje německým zbraním a vězňům se zdá, jako by se z čtyřicet kilometrů vzdálené sekyrárny v Bresslau každé páteční ráno až sem donesly údery padajícího břitu gilotiny. Cely ve Wohlau jsou k prasknutí plné. Gestapo je stačí zalidňovat stálým proudem odbojářů, protifašistických aktivistů, slovanských vlastenců i komunistických internacionalistů, dělníků i příslušníků inteligence. Mnozí z nich jsou po četných výsleších na pokraji svých sil. Těm dozorci dovolují opisovat při pravidelné vězeňské procházce menší kruh... Jeden z těch zbědovaných se pojednou obrátí ke svým spoluvězňům a vyzve je, aby ani teď nepropadali beznaději. Aby věřili v porážku nepřítele, aby si byli jisti, že lidský řád se opět ujme vlády. V atmosféře neustále hlásaného blízkého vítězství „blitzkriegu“ to má na vězně ohromující účinek. O to větší, když zjisťují, že ten vyhublý člověk je významný vědec, znalec hudby, profesor brněnské univerzity Vladimír Helfert.

www.mzm.cz

Mezi těmi, pro něž byla Helfertova slova jako pramen živé vody v atmosféře bezútěšnosti, byl také sedmadvacetiletý dělník Jura Sosnar, redaktor ilegálního časopisu Svobodná Haná, po válce poslanec, politik, z prostředí tzv. dělnických dopisovatelů vyrostlý novinář, beletrista a rozhlasový tvůrce. Sosnar poslal Helfertovi moták, ve kterém ho žádal o další kontakt. Helfert stejným způsobem odpověděl a tak se rozvinula tajná korespondence, trvající od července do října 1941. Zrodilo se přátelství dvou mužů, kteří si zde, v prostředí strachu a utrpení, vyměňují názory na smysl života, tvůrčí práci, lásku, erotiku, podstatu krásy, význam poznání a vzdělání, a především se posilují ve víře v konec války, o kterém Helfert nepochybuje. Sedmadvacetiletý Sosnar se na pětapadesátiletého Helferta obrací, téměř jako na otce, s nejrůznějšími dotazy. Kromě osobního vztahu tak vysokoškolský profesor vytváří poslední neuvěřitelnou pedagogickou kapitolu svého života. Svému „žáku“ svěřuje postoje filozofické, estetické, osvětluje mu dějiny hudby, píše o Beethovenovi, Smetanovi, Lisztovi, Chopinovi, Rollandovi, doporučuje četbu, ujímá se vedení literárních začátků svého přítele a podporuje ho v uměleckých ambicích. Z textů samotných a z pozdějších svědectví vyplývá, že Sosnar zprostředkovával tyto dopisy dalším vězňům a Vladimír Helfert se mezi nimi stal skutečným poslem naděje. Sosnar si všechny motáky, navzdory hrozícímu nebezpečí, uchoval a po létech toto písemné svědectví o posledním dějství života nezlomeného českého intelektuála zveřejnil. „I když se někdy zdálo, že všechny lidské a mravní hodnoty jsou pošlapány a popleněny, když tyrani a jejich

M revue

35

L

M příběh

M příběh

pomocníci slavili vítězství, znesvětili lidskou čest a důstojnost – bylo to vždy vítězství Pyrrhovo. Vítězství dočasné, které nakonec se změnilo vždy v úplnou porážku potlačovatelů. Mám takové osobní, ba téměř až náboženské přesvědčení v těchto věcech a nejméně už věřím, že by zvrhlí lidé a nepřátelé lidstva jako Hitler mohli zastavit kolo dějin, či je dokonce pootočit zpět. Ne, vývoj lidského svobodného ducha nelze zastavit. Lze jej pozdržet, dočasně spoutat, ale ony nakonec ty síly prorazí a zničí své znásilňovatele. (…) A život, milý příteli, v celé své šíři a bohatosti směřuje ke stále vyšším a dokonalejším stupňům lidskosti, třeba že ten vývoj nejde v rovné přímce vzhůru, nýbrž má četné propadliny obdobné přírodním katastrofám. V takové katastrofě dnes jsme, ale zase se z ní dostaneme. (…) Nezadržitelně se blíží naše slavné vítězství. Je potřebí, aby všichni naši kamarádi zde o tom vě-

36

děli a věřili. Vyřiď jim to prosím Tě,“ psal Helfert svému spoluvězni Sosnarovi v červenci roku 1941. 

Vzdělanec se širokým rozhledem Když si brněnské gestapo pro Vladimíra Helferta v listopadu 1939 přišlo, měl už za sebou osmnáct let působení na brněnské univerzitě, kde bezprostředně po své habilitaci v roce 1921 založil Seminář pro hudební vědu, dnešní Ústav hudební vědy Filozofické fakulty MU. V roce 1926 se stal mimořádným, o pět let později řádným profesorem, v letech 1935–36 stanul dokonce v čele fakulty jako její děkan. Helfertova cesta k této akademické metě byla přímá. Pocházel z aristokratického a vysoce kultivo-

Vladimír Helfert a Vítězslav Novák, Vinohradská nemocnice, Praha (duben 1942)

vaného prostředí původně saského rodu, který přešel do jižních Čech. Vnuk právníka, politika a historika, který založil Institut pro studium rakouských dějin na Vídeňské univerzitě, syn inspektora bechyňského panství absolvoval svá univerzitní studia na Karlo – Ferdinandově univerzitě v Praze a na berlínské Univerzitě Friedricha Wilhelma. Prohluboval si i své praktické hudební vzdělání – studoval klavírní hru, hudební teorii, hru a čtení partitur. Již ve dvaadvaceti letech obhájil doktorát s disertační prací „K dějinám melodramatu (Jiří Benda a Jean Jacques Rousseau)“ a začal působit jako středoškolský pedagog. Od studentských dob se věnoval hudební kritice a publicistice. Jako hudebník, hudební teoretik a vzdělanec se širo-

www.mzm.cz

??????????

kým rozhledem v tomto směru vynikal, podobně jako například Šalda v oblasti literární. V Brně, kam přesídlil s manželkou a třemi dětmi, inicioval roku 1919 založení Hudebního archivu jako samostatného oddělení Moravského zemského muzea (dnešní Oddělení dějin hudby). Během doby, kdy hudební archiv vedl, vytvořil dosud platnou koncepci systematického získávání, evidence a zpracování hudebních památek. V meziválečném období soustředil se svými kolegy a žáky do Moravského zemského muzea velké množství hudebních památek z území Moravy, které tím často zachránil před devastací. Vytvořil tak hudební archiv s unikátní šíří záběru i ve světovém měřítku. Profesor Helfert se studenty hudebněvědného semináře v červnu 1931 (J. Veselka, L. Firkušný, V. Štědroň, J. Tvrdoň, F. K. Lejsek, B. Helfertová, V. Helfert, M. Gardavská).

www.mzm.cz



Sledován a zatčen U Vladimíra Helferta pozorujeme podobnou šíři aktivit jako u nemnoha jiných osobností, které se výrazně zapsaly do našich dějin. Nebyl jen vysokoškolským pedagogem. Jako dirigent působil v Orchestrálním sdružení v Brně (dnes Helfertovo orchestrální sdružení), přednášel v rozhlase, měl osvětové přednášky pro veřejnost. Spoluzakládal první velký hudební slovník (podle vydavatele známý jako Pazdírkův hudební slovník), roku 1934 založil edici památek staré hudby Musica antiqua bohemica. Také ústřední oborový časopis Musikologie (dnes Hudební věda). Tam v roce 1938 publikoval studii Periodizace dějin hudby, která byla velkým muzikologickým počinem. Bohužel již neměl možnost ji publikovat v zahraničí. Helfert byl mimořádným členem

České akademie věd a umění, členem Královské společnosti nauk, členem předsednictva Společnosti pro hudební výchovu. Kromě toho byl Vladimír Helfert především demokratem a antifašistou, který nikdy neskrýval svoje názory. Angažoval se v boji o demokratické Španělsko a odsuzoval hitlerovský nacismus, nikdy se nesmířil s okupací naší země. Proto byl velmi brzy v hledáčku gestapa. I když byl jako člen odbojové skupiny Obrana národa již od počátku fašistické okupace velmi obezřetný, často pobýval na venkově a stranil se přátel, aby je nepřivedl do nebezpečí, nakonec ho potkal osud mnoha českých odbojářů. Gestapo ho vylákalo k takzvanému „rozhovoru“ na akademické půdě univerzity, ale svobodný se domů již nevrátil. Převezli ho do úřadovny gestapa v Mozartově ulici, kde byl podroben výslechům. Následovalo čekání na soud

M revue

37

M příběh

Cela v Malé pevnosti

Evidenční karta Vladimíra Helferta z věznice gestapa v terezínské Malé pevnosti. XYZ – návrat nežádoucí

Osvobození terezínské Malé pevnosti

a sled věznění, výslechů a mučení v místech s temnou pověstí – na Špilberku, v Kounicových kolejích, v Bresslau a Wohlau. Tam už jeho život doslova visel na vlásku. Po nesmírném úsilí si jeho žena vymohla povolení odvézt umírajícího do Prahy. 

Velké plány v malém sešitu Ještě předtím se jí však podařilo dostat do vězeňské nemocnice ve Wohlau malý sešit, který profesor Helfert popsal svým drobným písmem. Ten sešit se stal svědectvím nezlomné vůle a cílevědomosti tohoto muže. Kromě soukromých zápisků zde pod tlakem každodenní hrozby smrti vytvořil monumentální odbornou závěť, nazvanou prostě „Moje literární plány.“ Dnes je těžko uvěřit, že v době, kdy se žilo maximálně ze dne na den, měl stále odvahu klidně hledět do budoucna a jasnozřivě pojmenovat hlavní milníky dějin české hudby i způsob jejich zpracování. Od jednohlasného středověkého zpěvu, přes reformační kancionály, hudebně jedinečnou dobu baroka a zámecké hudební kultury na Moravě až k fenoménu tzv. české hudební emigrace. V jeho plánech figuruje dokončení monografie o Janáčkovi, soustavné syntetické dílo o Smetanovi, dokončení monografie o J. Bendovi, vydání kancionálu Komenského, je v nich místo i pro hudební estetiku a filosofii hudby...

38

www.mzm.cz

??????????

Helfertova funkcionalistická vila v Brně.

Po převozu z nemocnice ve Wohlau se Helfert v pražské vinohradské nemocnici podrobil riskantní operaci žaludečních vředů bez narkózy, které nebyl ve svém stavu schopen. Po rekonvalescenci se ukrývá před gestapem na různých místech na českém venkově. Vede při tom korespondenci s přáteli, kolegy a žáky, rozvíjí své odborné plány, pracuje na přípravě edice Jistebnického kancionálu, s hymnologem Antonínem Škarkou chystá Thesaurus české duchovní písně. Stále se, zpovzdálí a nepřímo, stará o akvizice Hudebního archivu. Připravuje koncepci velkého Státního hudebně historického ústavu. Navzdory popravě nejbližších přátel z odboje (mezi nimi byl i Antonín Slavík, první ředitel brněnského Radiojournalu) vyvíjí Helfert nadále ilegální činnost až do 23. června 1944, kdy je znovu zatčen a uvězněn na Pankráci. Po deseti měsících ho 24. dubna 1945 převezli do věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín. V kartotéce jsou u jeho jména písmena „XYZ“, což bylo v Terezíně používané označení pro vězně, jejichž návrat nebyl žádoucí. Tragickou souhrou okolností se zde Vladimír Helfert setkává se svými bratry Zdeňkem a Jaroslavem, kteří byli každý v jiné odbojové skupině. Tady v Terezíně, v přeplněné cele plné tyfové nákazy, před několika stovkami vězňů, přednesl Vladimír Helfert svou poslední přednášku o dějinách hudby. Dozorci opustili Malou pevnost ve strachu před nákazou skvrnitým tyfem a před blížící se Rudou armádou už pátého května večer. Brzy poté se ke svým bratrům dostala s Červeným křížem Milada Hejdová (Helfertová) a snažila se jim pomoci. Přežil však jen Jaroslav Helfert, známá postava kulturního Brna, dlouholetý ředitel Moravského zemského muzea. Zdeněk zemřel krátce po jejím příchodu. Vladimír putoval na nákladním autě až do Račiněvsi, kde se zhroutil v horečkách. Rychle

www.mzm.cz

ho dopravili do nemocnice na Bulovce, ale prožité útrapy, tyfus a zápal plic tento statečný bojovník již nepřemohl. Svobodu, o kterou se také zasloužil, sotva zahlédl. Zemřel nad ránem 18. května 1945. 

Helfertův odkaz nebyl zapomenut Od té doby uplynulo sedmdesát let. Dolnosaská Wohlau na břehu řeky Odry se už dávno jmenuje Olawa. Také obávaná Bresslau, kde skončily životy tisíců antifašistů, nese nyní polské jméno – Wroclaw. Brněnskou

ulici U dětské nemocnice, kde velký český muzikolog žil v počátcích svého působení na Moravě, znají lidé od roku 1946 jako Helfertovu. A velkorysé plány hudebního vědce, utýraného v terezínské Malé pevnosti v posledních okamžicích války? Mnohé z nich už uskutečnily generace jeho následovníků, mezi nimiž jsou i pracovníci Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea. Některé ještě čekají na své naplnění, ale rozhodně nebyly zapomenuty, stejně jako lidský odkaz tohoto statečného muže.

Simona Šindlářová Foto: sbírky MZM archiv Památníku Terezín

„Ten závazek lidství si jistě odsud odneseme jako trvalou památku na tuto trpkou, ale přitom velkou dobu, kdy se rodí z děsných bolestí a úžasných utrpení i obětí nové lidství – nový stupeň toho neúprosného řádu, jenž vede k stále větší a hlubší dokonalosti. Věř, když toto vše promýšlím, tak si stále musím říkat, že život, i při té mizerii, při všech těch nástrahách a podlostech je přece jen úžasně krásný a vždy volám s Březinou: „Sladko je žít!“ Jen je třeba tomu životu rozumět, nebrat ho povrchně, nevyhýbat se ani kráse, ale ani bídě a zlu, dobře se naň dívat s vyšší perspektivy, pod zorným úhlem věčnosti a pozorovat ten úžasný, nezdolný rytmus kosmického řádu. A pak se objeví život v celé své mohutné velikosti, v celé své přísnosti a důsledné zákonitosti. A tomuhle říkám nejvyšší krása.“ V. Helfert, úryvek z tajného dopisu spoluvězni ve Wohlau, 16. července 1941

M revue

39

L

Před oponou – za oponou

Neděle, víkend, týden s Mendelem Letošní rok přináší důležitá výročí týkající se vědecké práce J. G. Mendela, považované za základ moderní genetiky. Mendel zveřejnil výsledky svých slavných pokusů s hybridy rostlin v přednášce na dvou zasedáních brněnského Přírodozkumného spolku dne 8. 2. a 8. 3. 1865. Zasedání se konala na tehdejší reálce na Jánské ulici v Brně. Ve spolkovém časopisu byla práce vydána o rok později a rozeslána více než 150 institucím po celém světě. Dalších několik desítek separátů pak rozeslal Mendel osobně. Přírodozkumný spolek vznikl z mateřské Hospodářské společnosti (Ackerbaugesellschaft) považované za tehdejší moravskou vědeckou akademii. V této společnosti Mendel dlouhodobě aktivně působil a její odborné kolegium formovalo jeho vědecké názory. Moravské zemské muzeum, které je přímým pokračovatelem zmíněných institucí, založilo v roce 1962 genetické oddělení Gregora Mendela. Toto oddělení pak vybudovalo Mendelianum, které otevřelo v roce 1965. Nyní Mendelianum Moravského zemského muzea soustředilo svoji činnost pod společnou základnu nazvanou Centrum Mendelianum. K 150. výročí Mendelovy přelomové přednášky o pokusech s hybridy rostlin a k 50. výročí zahájení

činnosti Mendeliana připravilo Centrum Mendelianum řadu akcí pro odbornou i laickou veřejnost. Tři klíčové události pro široké spektrum zájemců o J. G. Mendela nesly společný titul „Mendel Forum 2015“. Dne 8. února to byla Neděle s J. G. Mendelem, ve dnech 6. – 8. března 2015 mezinárodní Weekend with J. G. Mendel a od 6. do 12. března Týden s J. G. Mendelem. Neděle s J. G. Mendelem se uskutečnila v budově školy, ve které Mendel zveřejnil svůj objev. Po vernisáži výstavy si účastníci programu mohli prohlédnout budovu, kde učenec působil po mnoho let jako učitel a kde měl sídlo také Přírodozkumný spolek (viz malý snímek). Bonusem vernisáže byla možnost nahlédnout do originálu třídní knihy s Mendelovými zápisy, včetně poznámky „nezbedným žákům“. Součástí programu tohoto dne byla i beseda s autorem „genetického thrilleru“ Mendelův Trpaslík Simonem Mawerem a jeho autogramiáda v Centru Mendelianum. Přesně o měsíc později Mendel před 150 roky svou přelomovou přednášku dokončil. Toto výročí v Centru Mendelianum připomnělo mezinárodní odborné setkání pod názvem Weekend with J. G. Mendel. Zúčastnila se ho řada významných odborníků, zahraničních spolupracovníků Mendeliana a dalších výjimečných hostů. Za mnohé jme-

nujme například prof. V. Soyfera, prof. J. Kleina, prof. D. J. Fairbankse a prof. Ch. M. Laukaitisovou z USA nebo prof. J. Vollmanna a Dr. H. Grausgrubera z Rakouska. Součástí programu byla vernisáž výstavy o Mendelových experimentálních rostlinách, slavnostní inaugurace Centra Mendelianum a také představení nové knihy o životě a díle J. G. Mendela s přednáškou jejího autora, prof. Jana Kleina. Oslavy Mendelovského výročí završila série úspěšných akcí pro nejširší veřejnost pod názvem Týden s J. G. Mendelem. Z bohatého programu připomeňme alespoň komentovanou prohlídku nové výstavy Mendelovy rostliny, interaktivní program a procházku místy spojenými s Mendelovým

působením v centru Brna, slavnostní otevření Centra Mendelianum jako komplexního zázemí pro vědu, výzkum, popularizaci a vzdělávání, program pro školy a veřejnost nazvaný Mendel a jeho objev, Jak a na co vlastně Mendel přišel. Program únorových a březnových oslav však aktivní činnost Centra Mendelianum v jubilejním roce zdaleka nevyčerpává. Jsou připraveny další aktivity pro veřejnost i odborníky. Například Den DNA nebo akce v Mendelově rodném domě v Hynčicích. Jiří Sekerák

40

www.mzm.cz

L Je stará asi 40 tisíc let. Řada pak pokračuje 36 tisíc let starým vyobrazením tygrů z jeskyně Chauvet ve Francii, která byla vloni navržena na zápis do seznamu kulturního dědictví UNESCO, třetí je šablonovitý otisk lidské ruky ze španělské jeskyně El Castillo (cca 37 tisíc let). Řada dvou desítek příkladů pak končí pět tisíc let starou akkadskou keramickou tabulkou, dokumentující lidskou schopnost symbolického (klínopis) záznamu slov. (jac)

Všechno jiné než nuda Jihomoravské unikáty v National Geographic Fotografie 26 tisíc let starých unikátů ze sbírek Moravského zemského muzea - miniaturního sochařského Portrétu ženy (slonovina), Věstonické venuše (první soška z pálené hlíny) a pětidílného souboru ozdobných korálků ze slonoviny – zařadil National Geographic Magazine do svého lednového amerického vydání. Snímky sbírkových předmětů, pocházejících z výzkumů v Dolních Věstonicích, jsou součástí obrazové přílohy článku Chipa Waltera o zrození umění. Podle Waltera největším skokem v historii lidstva nebyl ani kamenný pracovní nástroj, ani ocelový meč, ale symbolické vyjádření, kterého byl schopen první umělec. Walter připomíná, že první anatomicky moderní lidé se vyvinuli v Africe už asi před 200 000 let, ale nepochybné důkazy chování moderního člověka, k nimž patří například symboly načmárané okrem na stěnu jeskyně, komplexnější nástroje atd. - to vše se u nich objevilo až za dalších 100 000 let. V obrazové příloze Zrod umění řadí autor výběr artefaktů, svědčících o vyvíjející se lidské schopnosti symbolického výrazu. Na prvním místě je figurka „Lvího člověka,“ složená z více než 200 fragmentů, nalezených v roce 1939 profesorem Robertem Wetzelem v jeskyni Hohlenstein-Stadel.

www.mzm.cz

V muzeu rozhodně není nuda, a to ani v době internetu, elektronických her, tabletů a dalších vymožeností informační techniky. Přesvědčili se o tom účastníci letošních Jarních prázdnin v MZM - programu, který každoročně připravují pracovníci Dětského muzea ve spolupráci s kolegy z odborných oddělení. Na každý den posledního únorového týdne byl pro zhruba pětadvacet dětí ve věku od šesti do 13 let připraven program, který jim umožnil zažít něco nevšedního, poznat nové věci a uplatnit také vlastní představivost i dovednost. V programu „Mykény – Bohové a bájní hrdinové“ se děti mohly díky zajímavé archeologické výstavě přesunout daleko do minulosti. Vydat se do světa bájných Mykén ve starší době bronzové. V dramatických scénkách si společně přiblížili život olympských bohů, hrdinů Persea, Herakla,

či vůdce Řeků Agamemnóna. Další den pro ně pracovníci muzea připravili interaktivní program ve výstavě „Vulkány – tepny Země“. Povídali si s nimi o tom, jak vznikají sopky, kde získaly jméno a objasnili jim základní pojmy jako kráter, magma, sopouch či láva. Společně pak pocítili katastrofickou sílu vulkánů a trochu i chuť sopečného popela. Třetí den byl o poznání klidnější. Název „Ze života loutek“ dává tušit, že děti si mohly tentokrát prohlédnout rozsáhlé muzejní sbírky marionet a javajek. Seznámily se s profesí restaurátora loutek a na závěr si poslechly vyprávění o významných postavách české loutkové animace. Program posledního prázdninového dne nazvaný „Jarní probouzení“ se odehrával v zoologické expozici Fauna Moravy. Tady se děti dozvěděly jak zvířata reagují na roční období, seznámily se s rodinným životem lesních savců, jejich obydlím a potravou. Nad vycpanými zvířaty si děti vyslechly leccos zajímavého o práci preparátora. A kromě nových zážitků a poznatků byla pro děti připravena výtvarná dílna, kde si mohly něco vlastnoručně vyrobit. Soudě podle ohlasu malých účastníků tohoto dobrodružného putování muzeem, nikdo se tu na letošních jarních prázdninách nenudil. Sylva Brychtová

Samota pokorného génia Moravské zemské muzeum získalo od nakladatelství Springer práva na překlad a vydání knihy Jana a Normana Kleinových Samota pokorného génia Gregora Johanna Mendela, svazek 1. – Léta formování. Fotograf Jan Cága zachytil účastníka letošního březnového Mendel fóra v Brně Jana Kleina s jeho dílem. Profesor Jan Klein (nar. 1936), mimo jiné laureát prestižní Ceny Patria nadace Česká hlava, je jedním z nejvýznamnějších vědců českého původu. V 70. a 80. letech patřil k světové špičce v imunologii a genetice a byl zakladatelem moderního

M revue

41

Před oponou – za oponou

ganizovala Mendel fora, umožňující setkání mendelovských znalců z různých částí světa. O své znalosti mendelovské tematiky se laskavě dělila s mnoha poutníky do působiště zakladatele genetiky a přispěla také k odhalení nových aspektů Mendelova života a práce. „Infikovala nás svým nadšením pro Mendela, za což jsme jí velmi vděční,“ napsali autoři ve svém věnování. (jac)

Nový kabát pro Starý zámek pojetí imunogenetiky. Se svými spolupracovníky učinil několik zásadních objevů týkajících se tzv. histokompatibilitního genového komplexu, jehož produkty hrají určující roli v imunitním systému. Úspěšně se věnuje také evoluční biologii, ve které dosáhl světově významných výsledků. Ve světě je znám rovněž jako autor několika renesančně pojatých monumentálních monografií. V obsáhlé dedikaci autoři svoji knihu věnují doktorce Anně Matalové v uznání jejích mimořádných zásluh o seznamování veřejnosti s Mendelovým dílem a pokračování v tradici mendelovských studií, založených Jaroslavem Kříženeckým a Vítězslavem Orlem. Autoři oceňují, že až do svého penzionování vedla obnovené Mendelianum Moravského zemského muzea v Brně, působila jako šéfredaktorka časopisu Folia Mendeliana a or-

42

Plánování nových prostor pro sbírkové fondy v Rebešovicích neodsouvá do pozadí péči Moravského zemského muzea o historické objekty, které má k dispozici jak pro výstavní činnost, tak pro uložení sbírek. Příkladem může být malebný Starý zámek v Jevišovicích na Znojemsku, který slouží jako depozitář, ale částečně poskytuje také prostor pro expozice. V roce 1981 zde byla instalována expozice „Historický vývoj Jevišovicka“ a s postupem času přibyl i zpřístupněný depozitář lidového nábytku z Moravy a z Čech. V bývalé hradní kapli je k vidění také sbírka několika desítek historických hudebních nástrojů ze 17. - 19. století. Kulturní památka z 15. století, jejíž současná podoba je převážně dílem barokní přestavby dokončené roku 1686, prošla ve správě Moravského zemského muzea už několika dílčími rekonstrukcemi a je to na ní znát. Od roku 2002 získal Starý zámek nové střechy a krovy, blesko-

svody, obnoveno bylo nádvoří a jeho fasády, kompletní rekonstrukcí prošlo jihozápadní křídlo. Byly obnoveny venkovní fasády jihovýchodního a severovýchodního křídla, interiér kaple, rozvody elektřiny a zámek již nyní patří mezi nejmalebnější památky Znojemska. Letos je na programu důkladná oprava fasády severozápadního křídla a dílčí zásahy v interiérech této části zámku. Projekt počítá také s řešením elektronického zabezpečení, požární signalizace a s dalšími pracemi, mezi něž patří i sanace skalního podkladu a odstranění náletových dřevin, dozdění paty objektu, oprava schodiště do hradního příkopu, položení nových podlah v někdejší šenkovně, která má být zpřístupněna návštěvníkům jako součást výstavního okruhu. Podle vedoucí investičního oddělení MZM Ing. Michaely Kaděrové si letošní etapa oprav tohoto historického objektu vyžádá více než 13 milionů korun. Většina prací se uskuteční v tzv. restaurátorském režimu, s použitím materiálů a postupů schválených Národním památkovým ústavem. (jac)

Nakladatelské počiny MZM: V ČR jsme jediní Moravské zemské muzeum je jedinou paměťovou institucí v České republice, která si obhájila existenci vlastní tiskárny a DTP pracoviště. Na základě oprávnění od Ministerstva kultury tedy provozuje nakladatelskou a vydavatelskou činnost, která slouží jak vydávání vlastních tiskovin, tak i jako služba pro ostatní subjekty. Ediční oddělení MZM každoročně opouští více než dvě desítky knih (výběr posledních titulů přinášíme na jiném místě), monografií, katalogů, ale i periodik, prezentujících výsledky vědecké a výzkumné práce pracovníků Moravského zemského muzea. Prioritou je vydávání vlastních recenzovaných neinpaktovaných časopisů a jejich udržení v seznamu Rady pro výzkum, vývoj a inovace (www.vyzkum.cz). Cílem je také zařazení vybraných odborných perio-

www.mzm.cz

??????????

dik mezi impaktované publikace. Jde například o časopis Anthropologie či některý z šesti titulů Acta musei moraviae, vydávaných Moravským zemským muzeem. Jsou to periodika formátu B5, která vycházejí dvakrát ročně ve třech řadách se třemi supplementy a jejichž náklad se pohybuje mezi 200 až 300 exempláři. (AMM Scientiae Geologicae, AMM Scientiae Sociales, AMM Scientiae Biologicae, AMM Folia Ethnographica, AMM Folia Numismatica, AMM Folia Mendeliana – supplementa). Náplň ediční činnosti Moravského zemského muzea vychází z edičního plánu, hlavním koordinátorem ediční politiky v Moravském zemském muzeu je ediční redakční rada. Grafické zpracování a vzhled tiskovin a časopisů, obsáhlých publikací a monografií i katalogů k výstavám jsou dílem redaktorů edičního oddělení. Ostatní grafika vychází z manuálu jednotného vizuálního stylu. Snahou pracovníků edičního oddělení je co nejkvalitnější zpracování zakázek, předtisková příprava a kromě tisku i knihařské zpracování. Vydané knihy a publikace MZM jsou prodávány v sítích knihkupectví a také v e-shopu Moravského zemského muzea v odkazu: http://www.mzm.cz/e-shop/knizninovinky/ . (ep)

Bohatství archivu Karla Absolona Jedním z velmi hodnotných a ucelených archivních depozitů Moravského zemského muzea je rozsáhlá pozůstalost proslulého objevitele moravských jeskyní a Věstonické venuše Karla Absolona (1877–1960). Rozsáhlý archiv uložený v Ústavu Anthropos obsahuje na 12 tisíc fotografií dokumentujících Absolonovy archeologické a speleologické výzkumy a nesčetné studijní cesty, na nichž je zachycena mnohdy již zmizelá atmosféra meziválečné Evropy. Další částí pozůstalosti je téměř 14 tisíc přijatých dopisů od předních světových vědců, politiků

www.mzm.cz

i umělců, které představují velmi bohatou studnici materiálů umožňujících vhled do historie řady společenských a přírodovědných vědních oborů první poloviny dvacátého století. Z mnohých autorů jmenujme např. amerického antropologa českého původu Aleše Hrdličku, objevitele francouzských jeskynních obrazáren Henriho Bruile, malíře Otakara Kubína nebo tvůrce československé etikety Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovského. Tyto materiály jsou systematicky zpracovávány a digitalizovány. Veřejnosti jsou zpřístupněny jak na internetových stránkách MZM, na vydaném DVD, tak také v řadě odborných i popularizačních publikací. Množství autentických map moravských a balkánských jeskyní, bohatou knihovnu i osobní věci jednoho z nejvýraznějších moravských meziválečných badatelů mohou návštěvníci spatřit v památníku Karla Absolona, umístěném v Dietrichsteinském paláci MZM na Zelném trhu. Na snímku z prvních potápěčských pokusů na dně Macochy v roce 1921 je Karel Absolon druhý zprava. (pk)

Kdo nefandí masopustu, nebude mít v obci bustu Tradici masopustního průvodu nazvaného Maškarádi obnovili letos v Opatovicích na Brněnsku. Pořadatelem byl místní Klub důchodců – invalidů, ale prostřednictvím internetu i tištěných letáků byli zváni

„všichni (bez ohledu na věk, pohlaví a stav), kdo se rádi baví a jsou ochotni na jedno odpoledne udělat ze sebe strašáky pro pobavení a obveselení ostatních občanů“. Hlavní organizátoři konzultovali s odborníky z Etnografického ústavu Moravského zemského muzea nejvhodnější termín, na dobových fotografiích hledali typy masek a vytvořili také jednoduchý a vtipný Kapesní průvodce účastníka masopustu s návodem jak prožít tuto lidovou slavnost a s jasným upozorněním pro minulé, stávající a budoucí zastupitele obce: „Kdo nefandí masopustu, nebude mít v obci bustu.“ Odpolední průvod tvořilo 40 maskovaných účastníků, dětí i dospělých, ve kterém byli nejvíce zastoupeni právě členové pořádajícího spolku. Nechyběl tradiční medvěd, kterého vedl indián, klaun, židovka, několik cikánek, jeptiška a mnich, lékař a zdravotní sestra, ale také novodobé masky, jako například tři malá prasátka, Havajanky nebo „kadibudka“. Téměř všechny převleky si jejich majitelé tvořili sami, s notnou dávkou fantazie i humoru. Často se objevilo typické převlékání do masek znázorňující postavy opačného pohlaví. Průvod v čele se čtyřčlennou dechovou hudbou došel na obecní úřad, kde vůdčí dvojice – muž přestrojený za nevěstu a žena přestrojená za ženicha – přečetla žádost o povolení masopustního průvodu. Starosta průvod povolil, poučil, jak se mají masky chovat, a všechny pohostil drobným občerstvením a pálenkou. Ženich vyzval k tanci paní starostovou a nevěsta pana starostu, ostatní masky kolem nich vytvořily kruh. Pak už se maškarádi vydali na cestu kolem vesnice. V některých domech jejich návštěvu očekávali. Uvítali rychtáře masek, nalili mu pálenku a paní domu si s ním zatancovala. Za návštěvu dali maskám peníze a občerstvení v podobě jidášů (kynutého pečiva), peřinek (drobných smažených cukrovaných koblížků), jednohubek, slaniny a chleba nabídli i všem účastníkům. Ani ti však nešli s prázdnou – doprovázel je vozík a několik kočárků naložených drobným sladkým i slaným pečivem, svařeným vínem

M revue

43

Před oponou – za oponou??????????

a čajem. Jak organizátoři předpokládali, průvod sledovalo množství „čumilů z Opatovic a přilehlých dědin a měst“, což bylo pro mnohé masky důvodem k rozpustilostem a škádlení. Po téměř dvou hodinách tažení obcí skončilo před místní pivnicí, kde zazpívali hlavní organizátoři hymnu svého spolku. Uvnitř pak každého čekala v rámci zabíjačkových hodů velká porce guláše a taneční zábava. Všichni účastníci akci chválili, její organizátoři se jí ujali s energií a vervou, ale také dávkou zodpovědnosti vůči tradičním zvykům. Jana Poláková

kladních škol měli k dispozici předměty, které představují konkrétní symboly jednotlivých nedělí. Jeden ze symbolů Smrtné neděle - „morenu“ - si sami vyrobili. Velikonoční atmosféru přišli do muzea načerpat i návštěvníci z řad dospělých. Během sobotní odpolední dílny se vyráběly velikonoční dekorace a prostor muzea byl provoněn i pečením mazanců. Na závěr se malí i velcí účastníci programu dozvěděli, kdy a jak se slaví masopust, původní pohanská slavnost, která má kořeny již ve starověkém Řecku. Někteří si vyzkoušeli i tradiční masopustní masky a ve znamení zábavy a tance se za doprovodu hudebních nástrojů veselili stejně jako na typickém průvodu masek. Společně si všichni prohlédli tradiční zvykoslovné předměty ze sbírek Etnografického ústavu MZM a liturgické předměty, které zapůjčila římskokatolická farnost u sv. Jakuba v Brně. Akce se zúčastnilo přes 650 dětí. (sb)

Princezny pampelišky

Co je tučňák, co je pučálka..? Naše prababičky dobře věděly co je to např. „tučňák“, z čeho se připravoval pokrm „pučálka“ nebo co jsou to „družbance“. Ale dnešní děti o tom mnoho neví. A tak velikonoční program Dětského muzea letos opět připomínal lidové zvyky, které provázely velikonoční svátky již před staletími. Tentokrát byl více zaměřen na období před Velikonocemi. Pracovnice Dětského muzea si s dětmi povídaly o postní čtyřicetidenní době, která začíná Popeleční středou, pokračuje šesti postními nedělemi a končí Svatým týdnem, připomínajícím příběh posledního týdne života Ježíše Krista. Žáci mateřských škol a prvního stupně zá-

44

bištěm vysokoškolských profesorů, degradovaných za své postoje v revolučním roce 1848. Josef Auspitz přišel z Vídně, Alexander Zawadski ze Lvova. Také Mendel, stejně jako oni, podlehl v roce 1848 snu o svobodě a přidal se k petici šesti augustiniánů říšskému sněmu. Tady sídlil liberální Přírodozkumný spolek, který pomáhal organizovat přírodovědný výzkum a vytvářet přírodovědné sbírky pro moderní výuku. Dnes v těchto historických prostorách působí Střední škola potravinářská, obchodu a služeb. (jac)

Genius loci školy v Jánské ulici Otevření komorní mendelovské výstavy v přízemí někdejší vyšší státní reálky na Jánské ulici v Brně právě 8. února, přesně 150 let po epochální přednášce zdejšího profesora s kolárkem poskytlo Brňanům i přespolním ojedinělou příležitost poznat genia loci této majestátné budovy v centru města. Škola, jejíž interiéry si mohli účastníci vernisáže prohlédnout, byla kdysi půso-

Botanické oddělení získalo pro své sbírky v minulém roce téměř 2400 dokladů pampelišek (latinsky Taraxacum). Je to hodně? Nestačila by jen jedna položka? Myslíme si, že to hodně není a jedna by určitě nestačila. Proč? Pro vysvětlení musíme začít trochu ze široka. Všichni víme, jak se přivádějí potomci na svět. U rostlin to probíhá tak, že se přenese pyl na bliznu, spojením genetické informace od dvou rodičů dojde ke vzniku semínka a to se vydá různými cestami do světa. Doufám, že v duchu vidíte malé padáčky unášené na konci jara větrem k dalekým obzorům. U pampelišek to může být trochu jinak. Pampelišky (ale i některé jiné rody rostlin) nespoléhají na přítomnost druhého rodiče, ale dokáží vyprodukovat potomky i bez cizí pomoci. Cizím slovem se tomuto jevu říká apomixie, česky říkáme nepohlavní rozmnožování. K čemu tím ale dojde? U potomka dvou rodičů, jak také všichni víme z humánní praxe, se vlastnosti dědí a potomek má některé vlast-

www.mzm.cz

??????????

v celé jeho šíři. Proto jsme rádi, že jsme jich tolik získali. Karel Sutorý

Dvě vídeňské prezentace

nosti po jednom, jiné po druhém rodiči a některé vlastnosti zůstanou někde uprostřed. U lidí platí, že ty dobré vlastnosti má potomek po mně a ty horší po partnerovi. U rostlin se to však míchá objektivně. V každém případě je nový jedinec jiný. U apomiktických jedinců ovšem nedojde k vytvoření něčeho nového, ale k prosté kopii rodiče. Potomek tedy nejen jako by rodiči „z oka vypadl“, ale je opravdu totožný. Takže, pokud u pampelišek vznikne zkřížením dvou druhů nový druh, tak tento nový produkt se pak už dokáže sám kopírovat a šířit. Když pak se jeho potomci zase někde zkříží, celý proces se opakuje. Tak může v přírodě vznikat řada sice blízce příbuzných, ale přesto odlišných druhů. Do toho samozřejmě zasahuje ještě matka příroda a některým nově vzniklým přeje a jiné nemilosrdně likviduje. Když si uvědomíme, že pro tento proces dostaly pampelišky u nás prostor po dobu 10 000 let, tedy od konce poslední doby ledové, pak nás nepřekvapí, že dnes na našem území rozeznáváme téměř dvě stě druhů pampelišek. A že vám připadají všechny stejné? Nenechte se mýlit, při podrobném studiu se odlišnosti najdou, a to nejen v morfologii těla, ale také v jejich ekologických nárocích. Chceme-li tedy tento dynamický a složitý rod lépe poznat, pak jej musíme mít také k dispozici ke studiu

www.mzm.cz

Dvěma akcemi se letos představuje Moravské zemské muzeum v rakouské metropoli. Tou první je výstava „Dora Müller – brněnská Němka,“ která vzdává hold výrazné osobnosti německého Brna, nepřehlédnutelné aktérce česko-německého dialogu a nositelce demokratických středoevropských tradic. Připomíná především zásluhy Dory Müller na dobrém soužití obou národů a akcentuje její roli zprostředkovatelky v dialogu mezi Němci a Čechy. Výstava se koná v centru ÖGB Catamaran od 13. května do 2. června. Druhým moravským zemským představením ve Vídni je květnové uvedení německé verze publikace „V utrpení a boji – brněnští Židé v osudových momentech 20. století“ v Českém centru. Publikace seznamuje čtenáře s dosud málo známými fakty ze života příslušníků židovské komunity v Brně, představí brněnské osobnosti židovského původu – podnikatele a mecenáše, herce, skladatele, výtvarníky, architekty, vědce, lékaře a politiky. Připomene také český antisemitismus, vylučování židovského obyvatelstva z veřejného života, ale také zapojení židovských občanů do boje proti nacistům na všech frontách 2. světové války. Součástí publikace jsou i texty přednášek s touto tématikou (F jako fragment, Hanin kufřík, Poslední nástupiště, Začalo to předvoláním…). (ep)

Moderní technologie přibližuje minulost Jak by asi Johann Gregor Mendel pohlížel na pozvánku do své pracovny, kterou mohou spatřit lidé doslova po celém světě? Co by Leoš Janáček řekl na brněnská zastavení, kterými za zvuku jeho

hudby mohou virtuálně procházet zájemci třeba z druhé strany zeměkoule? Oba bezesporu patřili ve své době a ve svém oboru k velkým hybatelům pokroku, takže se můžeme domnívat, že by tuto možnost přivítali. Pro většinu současníků už je zcela normální procházet nejrůznějšími světovými městy, galeriemi, knihovnami, muzei a nemuset do nich přitom vůbec vkročit. Umožňují to nejmodernější multimediální projekty a chytrá komunikační zařízení. K těmto trendům se přidalo i Moravské zemské muzeum, které pečuje nejen o velký sbírkový fond (přes 6 milionů sbírkových předmětů), ale také o uchovávání památky a odkazu velkých osobností české vědy, umění a historie. Proto při příležitosti významných výročí dvou velkých brněnských osobností připravilo mobilní aplikace, přístupné ke stažení zdarma na App Store a Google Chrom v české a anglické mutaci. První z nich je pozvánkou do nově otevřené expozice Mendelianum – atraktivní svět genetiky, která vznikla k výročí 150 let od prvního zveřejnění Mendelovy objevitelské teorie přenosu dědičných jednotek v Brně. Publikace provází návštěvníky Biskupským dvorem Moravského zemského muzea, tedy místy, kde se zakladatel moderní genetiky účastnil zasedání výboru Hospodářské společnosti, kde se formovala moderní věda právě za přispění Mendela a jeho kolegů. Uživatel aplikace se seznámí s osobností vědce, čeká jej také virtuální procházka Mendelovým Brnem a nahlédnutí do laboratoře, která umožňuje pokračovat v genetickém zkoumání. Druhým velikánem brněnské historie je Leoš Janáček. Při příležitosti 160. výročí jeho narození vznikla vloni multimediální aplikace Janáček a Brno. Moravské zemské muzeum ve spolupráci se statutárním městem Brnem v ní připomíná jednotlivá místa, která se životem a dílem tohoto světového autora souvisejí a tato místa přibližuje i pomocí hudebních ukázek, které se k daným objektům váží. (ep)

M revue

45

L

M profil

S Martinem Olivou nejen o paleolitu: Jak se zrodil pojem posvátná práce       

Doc. PhDr. Martin Oliva, Ph.D., DSc. Narozen 23. 8. 1951 v Brně archeolog se specializací na paleolit a mezolit na našem území absolvent Masarykovy univerzity v Brně (dříve UJEP) vedoucí ústavu Anthropos Moravského zemského muzea externí učitel na Karlově, Masarykově a Západočeské univerzitě místopředseda České archeologické společnosti rediguje časopis Acta Musei Moraviae

Jste jedním z největších znalců paleolitu a mezolitu na našem území. Celý život studujete období lidské společnosti, o kterém nemáme žádné písemné doklady. Co vás přivedlo k této odborné specializaci? Nebyla to nějaká intelektuální motivace, spíš souhra zájmů a životních cest, které nebyly přímočaré. Dostal jsem se k tomu už jako děcko. Můj otec nebyl zrovna vášnivý archeolog, ale za mlada byl členem Moravského archeologického klubu a měl doma pár knížek, ve kterých jsem si rád listoval a později četl. Moc jsem tomu nerozuměl, ale zajímalo a přitahovalo mne to. Zvláštní roli sehrály knížky Josefa Augusty a Zdeňka Buriana, které

46

mají snad nad každým klukem magickou moc. Přitahují. Často jsme chodili na výlety po blízkých archeologických nalezištích, jako je třeba obřanské nebo líšeňské hradisko, na Pálavu a na Říčky. Tak jsem se nenápadně ponořil do pravěku. Ale než jsem se dostal na univerzitní studium tohoto oboru, musel jsem se podle představy rodičů o pořádném řemesle, které člověka uživí, vyučit kotlářem a absolvovat průmyslovku. Na to jsem nebyl talent, to rozhodně ne, nejsem moc zručný. Pak jsem šel na vojnu a teprve potom jsem začal studovat na filosofické fakultě. A jak jsem byl špatný žák na základní škole i na průmyslovce, najednou se to otočilo. Stále s vyznamenáním,

žádný studijní problém. Prostě mne to zajímalo a už jsem toho dost věděl. Po studiích jsem začínal jako zástup za mateřskou v Moravském zemském muzeu, pak se uvolnilo místo v Západomoravském muzeu v Třebíči, kde jsem byl šest let. Potom jsem se díky přičinění docenta Karla Valocha, za kterým jsem už léta chodil na rozumy, dostal do Moravského zemského muzea. A hned jsem byl vržen do velkého záchranného výzkumu sídliště lovců mamutů u Milovic, kde se tehdy brala spraš před zahájením stavby novomlýnského vodního díla. Tam jsem si vydobyl jakési terénní ostruhy, když jsme tam vykopali chýši lovců mamutů a našli tam také hromady mamutích kostí, které umo-

www.mzm.cz

žňovaly nejrůznější interpretace. Tak jsem začal zkoumat to vzdálené období dějin lidstva... Téma lovců mamutů, období gravettienu či pavlovienu – vám zůstalo dodnes. Studoval jste toto období nejen při zmíněném novomlýnském záchranném výzkumu, ale i v dalších lokalitách na Moravě. Gravettien na Moravě, inter-

www.mzm.cz

pretace pohřbů, haldy mamutích kostí, polemiky kolem jejich významu, to jsou témata vaší kandidátské (Ph.D.) práce. A stále o nich píšete, připomeňme alespoň vaši vloni vydanou knížku o odvrácené straně předválečných výzkumů v Dolních Věstonicích. Druhým vaším životním tématem, kterému se intenzívně věnujete, je Krumlovský les. Pravěká těžba silicitů ve

střední Evropě a výzkum v Krumlovském lese – takový je název vaší habilitační práce z roku 2001. Co vás tam přivedlo? Už jako kluk na průmyslovce jsem tam jezdil sbírat ty „pazourky,“ tedy pazourkové, přesněji rohovcové nástroje. Bylo to nedaleko Brna, bylo to relativně dostupné, nebylo to vysbírané, bylo to na povrchu, nemuselo se tam moc kopat a mne to tehdy

M revue

47

M profil?????????

hrozně zajímalo. Jsou to lokality, které patří kultuře zvané szeletien. To jsou možná poslední neandrtálci na našem území. Hlavním projevem této kultury jsou listovité pazourkové hroty. Tato štípaná industrie z doby kolem 40 000-38 000 let před naším letopočtem je sběratelskou lahůdkou. Každý amatér by rád nějaký ten „lisťák“ našel. I mne to tam pohánělo, léta jsem tam jezdil a sbíral. Při jedné takové návštěvě jsem si povšimnul nezvyklých terénních útvarů, jakýchsi důlků a hald, které jsou doslova plné úštěpků, jež nemohly mít přírodní původ. Nic z toho tehdy nebylo, ale v roce 1994 jsem se tam vrátil s kolegy, když jsme dokončili výzkum jedné nedaleké stanice z období aurignacienu, což je kultura prvních lidí moderního typu ve střední Evropě. Šli jsme terénem asi šest kilometrů a objevovali jsme pořád další a další

naštípané rohovce, jámy a odvaly. Začali jsme tam kopat a nakonec se ukázalo, že tam byly doly, jedna z největších evropských těžních oblastí svého druhu. Tak to začalo. Brzy však před námi vyvstaly velké otázky, související s časovým zařazením této masové těžby a s jejím smyslem. Pokud vím, z vašich výzkumů vyplynulo, že těžba rohovců v Krumlovském lese, která s přestávkami trvala možná 7500 let, měla největší „konjunkturu“ paradoxně v době, kdy se už žádné konjunktuře netěšila distribuce této kamenné suroviny a výroba nástrojů z ní. Objevil jste velký rozpor, který vás nutil hledat vysvětlení. Kdy jste začal uvažovat o možném rituálním, případně náboženském charakteru takového masového pracovního nasazení lidí?

Rohovec se nejvíc používal v paleolitu a potom v neolitu. Z té doby je však v této lokalitě těžba nepatrná nebo žádná. Vrcholí naopak ve starší době bronzové, kdy se už z místa skoro nic neodnášelo. A když, tak snad surovina na nějaké srpové čepele, které potom byly využívány patrně při nějakých rituálech. Těžba v Krumlovském lese dokonce pokračovala až do doby halštatské, kdy se zde hloubily až osmimetrové šachty, ale z vytěženého materiálu se neodnášelo prakticky nic. Tam už se to musí vysvětlovat nějak jinak. Dnes se již všeobecně přijímá názor, že důvodem pravěkého dolování kamene bylo obstarávání suroviny na prestižní zbraně a nástroje, jejichž praktická funkce byla vedlejší a často až druhotná. Takové vý-

Začínající muzejní pracovník Martin Oliva v roce 1976, zralý vědec Martin Oliva v roce 2015. V rukou má týž pazourek.

48

www.mzm.cz

??????????

Podzemní prostory důlního díla v Krumlovském lese lákají docenta Olivu již celé čtvrtstoletí.

robky mívaly funkci znaku určitého společenského postavení jejich majitele. Jak to známe třeba z Nové Guineje, kde muži nosí velké kamenné sekery přes rameno a mohutná pouzdra na penisu, aniž to má nějaký praktický význam. Je to prostě symbol „velkých“ a významných mužů. Nejde tam o nic jiného než o reprezentaci. I tady jistě částečně šlo o totéž, ale má to háček. Ten krumlovský rohovec totiž nebyl příliš kvalitní a nástroj z něj těžko mohl sloužit jako odznak moci nebo mimořádného významu jejich majitele. Mohl sloužit nanejvýš jako symbol příslušnosti k určitému území, Krumlovský les byl v té době lokalitou svým způsobem již mystickou, poznamenanou prací četných generací. Proto se zrodila naléhavá otázka, proč to ti lidé tehdy dělali? Proč těžili z hlubin země kámen, vynakládali nesmírnou energii a 99,9 procenta vytěžené suroviny přitom nechávali ležet na místě? Zřejmě šlo především o práci samu. Představa, že podzemí patří předkům a že předměty tamního pů-

www.mzm.cz

vodu mají nějaké zvláštní charisma, je vlastní mnoha kulturám. Těžaři z Krumlovského lesa mohli mít představu, že se jim ta dřina a množství získaných a naštípaných pazourků nějak zúročí třeba dobrou úrodou nebo společenským úspěchem, to dnes nevíme. Třeba je někdo k takové práci bez smyslu nutil, aby dokázal vlastní vliv, význam, velikost, jako třeba při stavbě egyptských pyramid.... Herodotos nám sice zanechal představu, že od Nilu se táhla řada otroků pod biči otrokářů, ale dnes se to ukazuje jako nesmysl. Nikdo by to neuhlídal. Je jasné, že ti lidé to museli dělat víceméně dobrovolně s motivem, že tak budou mít dotyk s nesmrtelností nebo s nějakými vyššími silami. Že když faraonovi pomohou udělat pyramidu, nesmrtelnost toho božského vládce je nějak povýší, že na ní budou určitým způsobem participovat. V jednom papyru z doby stavby chrámů se mluví o tom, že ti, co to staví, tam jdou dobrovolně. Vracejí se sice udření,

ale jdou v povznesené náladě, protože jsou jednak napojeni pivem, jednak jakousi spiritualitou „jako po nějaké krásné slavnosti boží“. To je něco, co si naše společnost těžko dovede představit, ačkoli i my jsme byli svědky takových případů, kdy lidé dobrovolně a rádi věnovali stovky hodin společné a zhola nepraktické činnosti. Mám na mysli třeba všesokolské slety nebo spartakiády. Lidé v tisících nacvičovali, nic za to neměli, ale dělali to rádi, byla to společná práce na společném díle. Náznakem téhož jsou u nás možná záhadné kruhové příkopy (rondely) z mladšího neolitu. Dodnes nikdo neví, k čemu vlastně sloužily. Jejich jednotlivé části na sebe navazují tak špatně, že je vidět, že skupinám kopáčů šlo spíše o práci samu než o výsledné dílo. Jak jste přišel na myšlenku náboženského smyslu takové činnosti, pro kterou jste zavedl kategorii posvátná práce? Znáte kromě stavby egyptských pyramid ještě jiné analogie ve světě? Je to trochu

M revue

49

M profil

v rozporu s dosud rozšířenou myšlenkou, že veškerá práce člověka v minulosti byla motivována jeho snahou lépe a dokonaleji ovládnout přírodní zdroje, efektivněji využít vynaloženou energii k vlastnímu prospěchu. Lze v historii najít analogie podporující vaši teorii, že lidé dokonce někdy úmyslně nepřijali technologické inovace a drželi se tradičních postupů a materiálů jen proto, že měli jiné motivace než pouhé hledisko funkčnosti a účelnosti? Už za hluboké totality v roce 81 nebo 82 jsem v Archeologických rozhledech napsal článek, který způsobil pozdvižení. Snažil jsem se v něm dovodit, že základní morfologický vývoj těch kamenných nástrojů nesleduje funkčnost, ale spíš sociální parametry jako prestiž, společenskou atraktivitu atd. Měl jsem s tím potíže, prý to bylo nemarxistické. A v Krumlovském lese? Každému bylo jasné, že jde o mladší dobu kamennou, že tehdy byla tato surovina využívána, šířila se atd. Jenomže – postupně se ukázalo, že ty artefakty nejsou neolitické. Objevily se tam například střepy, které patřily únětické kultuře. Až jsme získali prostředky na zjišťování stáří nalezených artefaktů uhlíkovou metodou a dostali jsme první výsledky z laboratoře v Groningenu, potvrdilo se, že nejde o neolit. Byla to doba bronzová. Pak se začalo ukazovat, že tam byly nálezy i z eneolitu a ze starší doby železné. Tehdy jsem si řekl, že musíme uvažovat jinak. Zpočátku se mnou nikdo tento názor nesdílel, ale přesvědčil jsem postupně množstvím dat (dnes máme už padesát takových přesných určení stáří našich nálezů) o tom, že jsme svědky největší masové činnosti z doby bronzové, kterou lidé nedělali, ani nemohli dělat, z nějakého existenčního důvodu. A protože z místního rohovce žádné prestižní předměty vyrábět nešlo, a téměř vše zůstávalo na místě, zrodila se představa o svého druhu posvátné práci. Když jsem svoji knihu o Krumlovském lese předložil kolegiu předních

50

vědců, získal jsem na Akademii věd vcelku bez problémů tzv. „velký doktorát“. To je sice uznání, ale stále vidím, že těžko vysvětlitelný fenomén Krumlovského lesa se ani nyní nestává součástí syntetických prací o té době. Prostě se to zatím do všeobecně zavedeného obrazu našeho pravěku nehodí. Ti kolegové, co mají archeologii nejraději takovou, jakou ji poznali v mládí, prohlašují mé uvažování za provokaci a před samotnými fakty strkají hlavu do písku. Jako pštrosi. Viděl jste podobný názor na „neužitečnou práci“ u některého ze zahraničních kolegů? Ten můj pohled se hodně podobá přemýšlení některých Britů, kteří ty symbolické role těžby pazourku snad až přehánějí. Ale kategorii posvátné práce, úvahy o svého druhu náboženské roli této činnosti, s tím jsem se nesetkal, vždycky se klade důraz na výtěžek a ne na práci samotnou. Já tvrdím, že lidé by tam ve velkém nedřeli, kdyby si od toho neslibovali něco transcendentálního, když už si ani nemohli slibovat nic praktického. Někteří moji přátelé mi říkají, že jsem typický postprocesualista v archeologii. To znamená představitel onoho směru, rozšířeného v Anglii, jehož zastánci hledají symbolické významy před všemi ostatními. Ale já se za typického postprocesualistu nepovažuji, vždycky se snažím nejprve hledat praktický smysl lidského počínání. Teprve když ho nenalézám, razím jiné vysvětlení. Vždycky se ovšem snažím hledat společenské souvislosti každé aktivity. Mohl bych se soustředit třeba jen na techniku těžby a výroby, což by udělala většina badatelů. Ale já nechci jen krčit rameny a hledám vysvětlení. Jsou mezi postavami z historie Moravského zemského muzea také osobnosti, v nichž jste viděl svůj vzor vědeckého pracovníka? Kdo vás nejvíc ovlivnil? Co třeba profesor Absolon?

Ne tak bezvýhradně a ne tak úplně. Samozřejmě že profesor Absolon dovedl kolem svých věcí dělat takový „rámus,“ že jako kluka mne to fascinovalo. Ty jeskyně, začal jsem k tomu lnout, prolézal jsem je bez ohledu na nebezpečí, lezl jsem např. podle stěny Macochy do nějaké jeskyňky hned nad kolmou stěnou. Byl jsem fascinován jeskyněmi i absolonovskou legendou. Ale vůbec nemohu říci, že by to byl můj vědecký vzor. To spíš naopak, vidím všechny jeho chyby, nedostatky, vidím, jak to vlastně všechno dělal kvůli tomu věhlasu. Byl geniální manažer a propagátor, to ano, ale vědec nikoli. Další příklad byl docent Karel Valoch, který byl pravým opakem. To byl přísný vědec, na publicitu moc nedal, byl skromný. Ten mne odborně ovlivnil a dal mi nejvíc. Naučil mne řemeslo. Sedět, dělat, číst, promýšlet, znovu se vracet. A moje názory na symbolický význam těžby rohovců v Krumlovském lese? On je respektoval, ba i uznával, ale nevyznával. Když jsem se dopracoval k svým vlastním závěrům, musím popravdě říci, že to nebylo ani pod vlivem nějaké osobnosti, ani nějaké cizí teorie. Část své mnohostranné aktivity věnujete výuce studentů. Je dnes mezi mladými lidmi dost zájemců o váš obor? Zájemci jsou a někteří jsou i velmi dobří, ale současně se dnes na vysoké školy nabírá dost velký odpad. V době, kdy jsem studoval, byli jsme v ročníku čtyři, možná o jednoho víc. Dnes, kdy už neexistuje numerus clausus, je v ročníku čtyřicet studentů. Ti dnes samozřejmě mají mnohem víc možností jezdit na různé stáže a rozvíjet se, ale to je už skutečně jen pro necelých deset procent nejlepších, kteří to využijí a budou růst, zatímco masa prolézá s odřenýma ušima, přesto však mnohem snadněji než my. Kdo dnes má trojku, byl by dřív na vyhození. Jak vaše celoživotní studium dob dávno minulých ovlivnilo váš po-

www.mzm.cz

??????????

"Ta tradice, ty šuplíky, ve kterých člověk najde všelijaké zajímavosti po starších generacích, ona takzvaná muzejní zatuchlost, to je taková moje voda, ve které rád plavu," vyznává se docent Martin Oliva.

hled na vývoj společnosti? Jak se díváte na dnešní společenské pohyby a procesy? Vidíte analogie mezi dnešním chováním lidí a jejich počínáním v době kamenné? Já mám čím dál ostřejší dojem, že mnoho věcí se děje nikoli pro to, že by byly obecně prospěšné nebo potřebné, ale že se to prostě někomu vlivnému hodí. Že tím někoho na sebe poutá, ovlivňuje, činí závislým. Už v tom Krumlovském lese zřejmě někteří velcí mužové nutili lidi pracovat jen proto, aby tak činili v jejich jméně, pod jejich egidou. O ten výtěžek ani moc nešlo. Šlo o to, udělat si jméno vlivného muže. To se později transformovalo do majetkových vztahů. V zájmu majetku, ale samozřejmě i toho společenského vlivu, děje se mnohé i dnes, kdy to stále více vystupuje do popředí. Tyhle sociální instinkty dominovaly už v pravěku. Dnes to má jiné formy, je to ostřeji ekonomizováno, ale lidé dělají leccos kvůli cizím zájmům, které jsou jim podsouvány jako je-

www.mzm.cz

jich vlastní.V minulosti to bylo často i v náboženském hávu, odtud ta posvátná práce. Tyto tendence stále trvají, patří mezi základní vzorce chování. Co vám dala práce v muzeu? Kdybyste znovu začínal s čerstvým univerzitním diplomem v ruce, vzal byste znovu za kliku právě tam? Jsem muzejníkem tělem i duší. Hodně píšu, bádám, tu drobnou práci se sbírkami už nechávám jako vedoucí ústavu jiným. Popravdě jsem neudělal ani moc expozic. Poschodí v Anthroposu a ještě pár výstav. Ale to není můj hlavní koníček. Mnohem víc se věnuji publikační činnosti. Po práci v muzeu jsem však toužil vlastně od dětství. Dávno jsem si představoval, že v něm budu pracovat. Nedal bych přednost ani vysoké škole, ani akademii věd, ačkoli je tam perspektiva větší a rychlejší kariéry. Muzeum mi vyhovuje z mnoha důvodů. Ta tradice, ty šuplíky, ve kterých člověk najde všeli-

jaké zajímavosti po starších generacích, ona takzvaná muzejní zatuchlost, to je taková moje voda, ve které rád plavu. Kdybych dnes kráčel s čerstvým diplomem v kapse, věřte, že bych nechtěl směřovat jinam. Vzpomínám, jak Karel Valoch na sklonku své životní dráhy říkal: „Byly všelijaké věci, ale nakonec to byl v tom muzeu hezký život.“ Já s ním souhlasím.

Jan Chmelíček Foto Jan Cága, Jan Chmelíček, David Rožnovský a archiv M. Olivy

M revue

51

L

Na moravském písečku

Simon Mawer, spisovatel, kterého si Brno „samo našlo.“

Brněnské inspirace Simona Mawera Je osmého února 2015, přesně na den 150 let od objevitelské přednášky Gregora Johanna Mendela o pokusech s hrachem setým. V historickém sále Mendeliana Moravského zemského muzea si ke stolu, hned vedle figuríny zakladatele genetiky, sedá Simon Mawer (66), britský spisovatel žijící více než třicet let v Itálii. V jeho novelistickém portfóliu deseti knižních titulů figurují hned dva s brněnskou inspirací. Knížka Mendelův trpaslík, vydaná v roce 1997, byla jeho čtvrtým dílem a přinesla mu první skutečný úspěch. I druhá, Skleněný pokoj (2009), volně vycházející z osudů slavné brněnské vily Tugendhat, nesporně patří k spisovatelovým bestsellerům. Dnes bude řeč o Mendelovu trpaslíkovi – románu, ve kterém autor spojuje inspiraci životem a dílem brněnského botanika s příběhem současného vědce, Mendelova fiktivního prapraprasynovce Benedicta Lamberta. Tento

52

molekulární biolog trpasličího vzrůstu (achondroplasie) chce přerušit nemilosrdnou řadu dědičných defektů s využitím nejnovějších poznatků moderní genetiky. Pro autogram do této pozoruhodné knížky si přišlo několik de-

sítek zájemců. Usměvavý autor při barvitém líčení svých doteků s minulostí i dnešní realitou Brna nikoho nezklame. A také nenechá na pochybách, že, ač vzděláním biolog a zoolog, je především spisovatelem s jedinečnou schopností pro epické rozvinutí detailu a fabulaci příběhu. „Už za studií mi bylo jasné, že nebudu vědcem,“ přiznává spisovatel a vzápětí ilustruje důvod, proč zvolil raději učitelskou dráhu: „Nemám na to. Nikdy bych nedokázal pracovat tak jako moje dcera, která je molekulární bioložkou. Celý její život jsou kvasinky. Dělá ty samé postupy pořád dokola. Nedopracuje-li se očekávaného výsledku, všechno smaže a dělá to znovu a znovu. Do nekonečna.“ Mawera ovšem fascinuje, že tohle uměl Mendel - možná jako první z přírodovědců. Soustředění na jednu úzkou výseč přírody, exaktní postup, mnohaleté opakování a kombinace pokusů, zapojení matematiky, vytvoření fungujícího modelu. V tom byl Mendel geniální. „Darwin vytvořil teorii o přirozeném výběru, ale chyběla mu právě teorie genetiky. Mendel, který Darwinovu práci četl, však svého kolegu kupodivu nebombardoval dopisy, neupozorňoval na to. To nemohu pochopit,“ diví se Mawer. Je mu však jasné, že ani brněnské auditorium Mendelovy historické přednášky tehdy přesně neporozumělo, v čem je vlastně přínos skromného vědce. Svět musel čekat ještě tři desetiletí, než to jiní poznali a docenili.... Zajímá vás, jak britský spisovatel k Brnu přišel? Odpověď je jednoduchá: „Samo si mne našlo. V roce 1993 jsem poprvé přijel jako turista do Prahy, odkud jsme dělali výlety autem po zajímavých místech. Brno jsem do té doby samozřejmě znal jako Mendelovo rodiště, vždyť jsem biolog. A také jsem věděl, že odtud pochází lehký kulomet Brenn, který se proslavil za druhé světové války. To je zhruba vše. Znal jsem také obecně rozšířenou představu o Mendelovi - že to byl především věřící mnich, žijící v kláš-

www.mzm.cz

L terní klauzuře, izolovaný od zbytku světa. Falešnost této představy mi došla hned, jak jsem navštívil klášter na Starém Brně a viděl jsem to rušné náměstí, tramvaje, lidi na zastávkách, domy lemující ulici. Uvědomil jsem si, že v mých dosavadních představách něco nehraje. A to odstartovalo moji touhu poznat Mendela blíž,“ odpovídá zkušený fabulátor na všetečné otázky a líčí postupné poznávání osobnosti člověka, který sice byl opatem kláštera, ale, jak sám deklaroval, do řádu vstoupil jen z ekonomických důvodů. „Byla to všestranná osobnost žijící v rušném městě s hektickým společenským i vědeckým životem. Byl jedním z předních představitelů zdejší vědecké scény.“ „A co hrdina vašeho románu doktor Lambert zkoumající, u kterého z embryí se uplatnila genetická porucha? Jak by se podle vás kněz Mendel díval na možnost dát šanci na narození jen nepoškozenému zárodku lidského života,“ ptám se a dostávám rychlou odpověď: „Jako opat kláštera před 150 lety by tu možnost asi od-

mítl. Ale dnes, dnes by Mendel určitě nebyl knězem.“ O motivaci k literárnímu ztvárnění tématu rozhodují u Simona Mawera vždycky silné emocionální zážitky. Kromě návštěvy starobrněnského kláštera třeba i hledání zarostlého hrobu Mendelovy sestry Veroniky na hřbitově v Hynčicích. Nebo jindy - to v případě Skleněného pokoje – neopakovatelný pocit, že vstupuje do uměleckého díla, nikoli do pouhého domu... Emoce byly u kolébky obou „brněnských“ Mawerových románů. Dostavily se nějaké i v „domečku“ Leoše Janáčka? Můžeme čekat ještě další dílo s brněnskou inspirací? „Snad mne takový zážitek čeká v Hukvaldech, kam se chci podívat. Snažím se představit si, jak bych tam dostal milostný vztah skladatele a Kamily Stösslové. Zatím bez velkého úspěchu,“ odpovídá spisovatel. Nenápadně mrkne na hodinky. Čas pro setkání s fanoušky uplynul. Tak zase příště. Spisovatel se chápe pera, čtenáři se řadí, autogramiáda začíná. Leckterý ze znalců genetiky možná v Mendelianu pohoršeně kroutil hla-

vou nad Mawerovým přiznáním, že tam, kde se nedrží historických a vědeckých faktů, vědomě lže s cílem vytvořit historickou postavu z masa a kostí. Vždyť jde koneckonců jen o román... Já jsem si však při setkání s novelistou vzpomněl na náhodné setkání s jistým panem Adamsem z Leedsu, kterého jsem před dvěma lety pozoroval, jak na zahradě starobrněnského kláštera ráznými kroky opisuje půdorys někdejšího Mendelova skleníku. „Ne, nejsem vědec, jen učitel. Botanika je mým hobby,“ vysvětloval mi, zatímco jeho manželka s batůžkem vše sledovala od Mendelova pomníku. Brzy se ukázalo, že cesta učitele biologie do Brna nebyla náhodná. Do Prahy se manželé Adamsovi chystali už dávno, ale k tomu, aby si týden v Česku zpestřili zajížďkou do Brna, je přivedla právě Mawerova knížka Mendelův trpaslík. I v tom je síla dobrých románů.

Jan Chmelíček foto autor

Dnes by vědec Mendel určitě nebyl knězem, tvrdí autor Mendelova trpaslíka.

www.mzm.cz

M revue

53

L

My a svět

Patnáct návratů ze zeleného pekla Koncem listopadu minulého roku jsme se vraceli s kolegou a kamarádem Toníkem Prouzou z Jižní Ameriky a dlouhý let z ekvádorského Guayaquilu byl dobrou příležitostí probrat pár věcí, které se dotýkají nejen ukončené expedice, ale hlavně budoucnosti… Když jsme se vraceli z dalekých končin v roce 1992 poprvé, o ničem jsme tehdy nemluvili, jen o návratu do těch nejzapadlejších rovníkových pralesů, které nám tak učarovaly. Tehdy jsme si byli zcela jisti, že už víme jak na to, jen dostat druhou šanci… Nyní jsme se vraceli z rovníkového „zeleného pekla“ po patnácté, měli důchodový věk a byli jsme jediní v celém velkém Airbusu, kdo přitáhli do letadla svoje věci v krosnách.



Je dobré se vracet Patnáct přírodovědných expedic – to nebyly jen měsíce prožité v pralesích, savanách, velehorách nebo na oceánských ostrovech a naplněné tím hlavním a prvořadým, proč jsme se sem

54

vraceli: poznat jedinečné ekosystémy v původní, člověkem nepoznané podobě a přinést do našeho muzea na Moravě doklady o jejich stavu, kvalitě a druhové pestrosti. Ani zpočátku trapné situace při shánění sponzorů v nás nezanechaly hořkost, ale naopak nám umožnily poznat také řadu

skvělých lidí, kteří dosud, už jako staří přátelé, podporují naše cesty i prezentaci výsledků. A nebyly to ani nekonečné hodiny a dny ztracené v překonávání všech možných byrokratických bariér, s nimiž si musí výzkumník a sběratel poradit, pokud chce naplnit obsah své profese muzejního zoologa a nechce být zatčen při první celní kontrole. Více než dvacetiletá snaha o poznání toho nejúžasnějšího, co může přírodovědec na naší planetě zkoumat, přinesla současně i spoustu prožitků, překvapení, přátelství, zklamání a situací, které jako by do programu přírodovědné expedice nepatřily. Postupem času jsme však pochopili, že právě ty nejméně očekávané střety na nejrůznějších rovinách v cizích zemích nás posilovaly a utvrzovaly v přesvědčení, že je dobré se vracet. Začínali jsme ve Venezuele a pro tamní významnou nadaci FUDECI

www.mzm.cz

Na nádherné Rio Curaray jsme lovili největší sladkovodní ryby na světě. Patří mezi ně i tajemné pajči, arapaima velká, kterou indiáni chrání a loví jen výjimečně se souhlasem celé komunity.

jsme měli možnost monitorovat obratlovce v místech, kam se obvykle lidé nedostanou: Na středním Orinoku s jeho nádhernými přítoky a prvními kontakty s indiány kmene Piaroa, v divokých savanách nazývaných l´lanos plných ptáků, ryb i hadů, ale také zlodějů dobytka a desperádů všech typů. Žili jsme s nimi a jen těžko jsme poznávali kdo je kdo a kam patří. Byli k nám většinou vždy kamarádští a my jsme s jejich pomocí nasbírali nádherný materiál, který tvořil páteř první velké výstavy Barvy a vůně Orinoka. Tehdy se sešli při zahájení dva velvyslanci a potěšili nás pobídkou, ať „coňo“ nepřestáváme! Manželka toho venezuelského byla natolik nadšena španělským překladem názvu – Colores i odores del Orinoco, že jsme měli zaděláno na další cesty. Poprvé jsme si v nekonečných bažinách u Apure sáhli na obrovskou anakondu, dokumentovali tisícihlavá

www.mzm.cz

hejna tažných ptáků a lovili ryby v počtech, které by každý rybář záviděl. Toník vypitval z mnoha atraktivních druhů ryb desítky parazitických červů, z nichž někteří byli popsáni pro vědu poprvé. Malíř a ilustrátor Honza Dungel, který patří od samých expedičních počátků do našeho týmu, zde vytvořil první sadu jedinečných tabulí, jež dokládají význam vědecké ilustrace přímo při terénních výzkumech. Napsali jsme řadu knih, nafotografovali tisíce snímků a natočili desítky hodin videozáznamů, uspořádali další výstavy. 

Kdo chodí pěšky a nedívá se pod nohy, brzy zemře První kontakty s tropickou přírodou, tedy i s lidmi, se kterými jsme

se museli chtě nechtě stýkat, přinášely i neúspěchy a prohry. Někdy to byly spíše komické záležitosti jako například při plavbě po Orinoku: Už v opravdové divočině, první divocí indiáni na břehu a vášnivě na nás mávají! Byli jsme zcela uneseni, jak se pralesem šíří zpráva o významné expedici. Tak jsme zuřivě mávali také a nálada na palubě byla skutečně skvostná, povznášející. Mysleli jsme na nedostižného předka, sběratele Enriqua Stanka Vráze, který zde proplouval právě před sto lety a taky asi mával. Nadšení skončilo v mžiku, kdy jsme vystoupili na břeh o kousek výš proti proudu. Hejna muchniček se na nás vrhla a jediné co člověk zmohl, bylo neustálé komíhání rukou kolem hlavy. A jak jsme se při tom na sebe podívali, bylo nadšení domorodců vyjasněno… Když nás hned při prvním výšlapu do vyprahlé a přehřáté savany poštípaly rozdivočené včely a zběsilý úprk přinesl stovky klíšťat do kůže, to se ještě dalo spolknout. Jen místním vaqueros jsme byli k smíchu a hacienda se naším „výzkumem“ bavila ještě dlouho. Na pevnou zem nás hned druhý den postavil šéf Martinez, když nám přinesl ukázat pětilitrovku vrchovatě naplněnou chřestítky z velkých chřestýšů, které střílí v okolí haciendy, a také přidal radu do života: „ V l´lanos se jezdí na koni nebo autem. Kdo chodí pěšky a nedívá se pod nohy, brzy zemře.“ Skutečně těžká chvíle přišla kdesi na Rio Ventuari, kde jsme prolovovali boční tůně zcela přeplněné uvězněnými rybami. Jen co jsem udělal krok do vody, přišel tak nečekaný úder do celého těla, že jsem se jen díky podběráku udržel na nohou, nabral dech a vylezl na břeh. Elektrické úhoře jsme tu nečekali a teprve když jsme pár skutečných

M revue

55

L

Pod čarou

??????????

56

www.mzm.cz

??????????

Divoká Pastáza opouští Andy, unáší tisíce tun vulkanických popelů a mizí v amazonské nížině.

www.mzm.cz

M revue

57

My a svět??????????

oblud o tloušťce chlapské paže vytáhli opatrně na břeh, mohli jsme se uklidnit. Vysoko v horském pralese u San Estebanu jsme poznali nádherný malý srub, do kterého jsme se po letech vraceli. Chtěli jsme prožít pár dnů mezi kolibříky a chytit vzácného raka, jenž by doplnil už tak obsáhlou sbírku jihoamerických korýšů, kterou jsme jako „bokovku“ při ichtyologických průzkumech místních vod postupně tvořili. Celodenní vyčerpávající pochod jsme zvládli, u chajdy odložili krosny, brašny i ošacení a šli se umýt do potůčku. Za pár minut jsme se vrátili a nenašli z našich věcí vůbec nic. Bylo to k neuvěření a trvalo nám dost dlouho, než jsme pochopili, že nás tady, ztracené v divočině, někdo okradl! Beznadějná situace. Několikahodinový výslech na okresní policejní stanici, absurdní pitomá formalita kvůli razítku pro pojišťovnu, byl ukončen památnou radou vyše-

58

třujícího soudce: „Ani naši ozbrojení policajti by nešli tam, kde jste chtěli nocovat. Buďte rádi, že žijete a jeďte domů!“ Jeli jsme, ale o pár dnů později a s korýšem z rodu Macrobranchius v igelitce. 

Žigulíkem i armádním letadlem po Ekvádoru Změnili jsme zemi a začali nejzachovalejší amazonský prales hledat z ekvádorské strany. Nádherná země, kde se poměrně na malém prostoru skrývají pro přírodovědce zcela unikátní biotopy. Ráno se vzbudíte u oceánu, v poledne se můžete zcela regulérně dusit v pěti tisících metrech a večer usínat na okraji amazonské nížiny. Má to ale jeden háček: cesty musí být sjízdné a mosty musí stát. V období dešťů tento luxus ani

nikdo nevyžaduje a celé desítky i stovky metrů horských silnic padají do bezedných roklí. Jízda místním autobusem je daleko větším dobrodružstvím než lov těch nejnebezpečnějších hadů. V každé prudké zátočině trčí při okraji řady křížků na památku těch, kteří to tu neubrzdili… Žigulíkem, zapůjčeným od našich českých přátel, jsme najezdili po ekvádorském Oriente tisíce kilometrů a hned na počátku našeho poznávání jsme se dostali po strastiplné cestě až k Šuárům, pověstným lovcům lebek. A ve stejných místech, na březích divoké Pastázy, kde před půl stoletím projeli Hanzelka se Zikmundem, jsme se seznámili s vel-

Primární deštné pralesy jsou těžce průchodné, lehce se zde ztrácí orientace a udržet vytčený směr je nemožné. Bez domorodého průvodce se našinec v tomto prostředí velmi rychle dostane do těžkých problémů.

www.mzm.cz

??????????

Lov zdivočelých koz a jejich dobrodružná přeprava do přístavu Puerto Ayora patří k nezapomenutelným zážitkům. Pro nás skutečná pomoc ohroženým ostrovům, pro turisty skrytá, ale alarmující realita dnešních Galapág.

kou rodinou Sharupi a s jejich neobyčejnými postavami, krásnou ženou Imeldou a jejím mužem a náčelníkem Franciscem. Ten pro nás vyjednal lov ryb u ostatních náčelníků v celém teritoriu a my jsme mohli konečně zkoumat prales v tolik potřebném klidu. Tady začala postupně vznikat další část sbírky jihoamerických sladkovodních ryb, která nemá v Evropě obdoby. Je budována netradičně, nejde nám jen o zabití kusu a uložení do formalínu. Od samého počátku s sebou všude nosíme malé akvárium, kde odchycené ryby ihned fotografujeme a filmujeme. Mnohý akvarista by byl překvapen, jak roz-

www.mzm.cz

dílně vypadají stejné druhy ryb, které většina chovatelů zná jen z umělých chovů. Než dojde ke konzervaci, Toník ryby pitvá a provádí parazitologické vyšetření. Hlísti končí v jiných zkumavkách. V posledních letech ještě z každé ryby odebíráme pro kanadské laboratoře kousek tkáně na analýzy DNA. To za námi přišel brněnský genetik Jan Mendel s nabídkou spolupráce na světovém atlase obratlovců. Odmítnout to nešlo, už jen pro jeho jméno… V Ekvádoru jsme také potkali skvělého člověka, Moraváka Frantu Bačíka, který zde opravuje bagry, traktory a čerpadla. Našli jsme u něj ve firmě perfektní základnu, kam postupně ukládáme metráky našeho vybavení. Jeho konexe v nejvyšších společenských kruzích i mezi prostým lidem nám otevírají nejedny důležité dveře a můžeme konečně naplnit svůj sen. S pomocí armádních letadel jsme se několikrát do-

stali do hraničních oblastí mezi Ekvádorem a Peru, kde se ještě donedávna válčilo a teritorium bylo pro svět tabu. Naprosto nedotčené pralesy v okolí Lorocachi a řeka Rio Curaray se stávají v posledních letech naším útočištěm a už nemusíme hledat jiná. Pracujeme v nejkrásnějším pralese, jaký na naší zemi existuje, a v kánoích s našimi domorodými přáteli zkoumáme místa, kam noha člověka nevstoupila. Co víc si může přírodovědec přát?! 

Galapágy: laboratoř evoluce v kolapsu Prales umí našince dost potrápit. Očistná lázeň před návratem do civilizace je nezbytná a slaná voda je nejlepší. A Ekvádor opět nabízí něco extra – Galapágy. Jeho jedenadvacátá

M revue

59

??????????

60

www.mzm.cz

??????????

www.mzm.cz

Ostrov Isla Fernandina má v celém souostroví Galapág dvojí prvenství: odehrála se zde poslední obrovská erupce v r. 1968 a žije zde největší popuM revue lace endemického leguána mořského.

61

My a svět??????????

Dokladové foto pro sponzory o kvalitě jejich materiální pomoci (zde např. salám od firmy Hadač a Zapletal) je někdy docela fuška, zvláště když se do instalace scény angažuje nezvaný pomocník.

provincie se ztrácí tisíc kilometrů v Pacifiku, ale stojí za návštěvu a člověk nemusí myslet zrovna na Charlese Darwina. Poprvé jsme si tam zaletěli jen z titulu naší profese a bylo to neskutečné, neopakovatelné a brutálně drahé. Odlétali jsme smířeni s tím, že to bylo také naposled. Na letišti jsme ale potkali partu švýcarských myslivců a dozvěděli se o mezinárodním projektu na ochranu Galapág před introdukovanými druhy rostlin a živočichů. Hned po návratu jsme připravili náš vlastní projekt, za rok jej obhájili před vedením slovutné Darwinovy stanice na ostrově Santa Cruz a hned dostali možnost likvidovat zdivočelé kozy na ostrově Isla Santiago. Žilo jich tam přes 60 tisíc (!) společně se zdivočelými prasaty, osly, domácími kočkami, potulnými psy a krysami. Toť dílo našich předků, pirátů a velrybářů, kteří tam po dvě staletí nacházeli útočiště a čerstvé maso. A když vybili majestátní želvy, tak si vysadili náhradu, která ostrovy zdevastovala v míře nepoznané. Ostrovy endemitů a jedinečná laboratoř evoluce se zmítaly v kolapsu. V první fázi předkládáme kozám solné lizy, které budou v případě jejich zájmu obohaceny o sterilizační hormony. Výsledky jsou nadějné, ale další expedice skončila na politickém zvratu v zemi. Nemáme hromady dolarů na nekonečné úplatky pro zkorumpované úředníky, končíme s drahými hormony v přístavní krčmě v Puerto Ayora. Ale kamarádi nás opět našli a berou nás do party, která loví zdivočelé kozy tradičně, jen s vycvičenými psy. Opět se dostáváme do míst, kam se člověk, natož cizinec, nemá šanci dostat. Kempujeme na různých místech divokého lávového pobřeží, potulujeme se po pustých sopkách a dotýkáme se po-

62

mníku evoluce podle libosti. V minulém roce to bylo již po desáté a Viktorovo pozvání na další loveckou expedici platí dál. 

Najít fragment nedotčené přírody... Dnes už víme, že naše dvacetileté úsilí o poznání něčeho natolik komplikovaného jako deštný prales nebo

izolovaný oceánský ostrov nepřinese odpověď na kardinální vědecké otázky. A že ani největší sběratelské úsilí nepřemístí zlomek z ohromného přírodního bohatství, které se ukrývá daleko na rovníku. A je to tak dobře. My jsme se pouze snažili nalézt fragment pozemské přírody, která se dosud zachovala bez vlivu člověka, a přinést o tomto stále vzácnějším fenoménu doklady.

Miroslav Šebela foto autor

www.mzm.cz

Pro starší a pokročilé! Proradný, prchlivý, potutelný a záludný rusý otrapa se kasal, slova přitom komolil. Nepýřil se, nebyl upejpavý ani ostýchavý, spíše lačný a svérázný: neokouněl, ale láteřil, lomozil a slídil v hvozdu. Aby nestrádal, lpěl na mamonu – trýznily ho pokoutní pohnutky. To pookřál. Jaká svízel! Rozšafný ztepilý sudí v kazajce se zakabonil a neotálel: nenechal se balamutit a nezakolísal. Nebyl předpojatý, horlivý ani jízlivý, nedůtklivý ani uštěpačný, mdlý ani unylý; netrýznil ho, ale nebyl útlocitný. Neosočil ho, spíše se mimoděk rmoutil a v perném klání byl chrabrý a srdnatý. Pak se konejšili, bylo to tklivé a jímavé. Rozuměli jste úvodním větám? Pak je vám určitě přes třicet, ba spíše o deset let více. Logiku nehledejte: pisatelka záměrně vybírala z konkrétního souboru slov, při jehož čtení se jí zmocňovaly postupně: překvapení, pobavení, údiv, úžas, pohoršení a dopal. Výrazy zde užité patří totiž k oněm dvěma stům padesáti, jimž dle nedávného průzkumu jednoho důvtipného a svědomitého pedagoga dnešní studenti střední školy nerozumějí. Pomalu se tak dostáváme do situace, kdy budou potřebovat muzejní ochranu nejen vzácné staré knihy, případně výtisky bibliofilské či s autorovým rukopisným věnováním, ale sama slova. Stavební kameny (promiňte klišé) jazyka. Vždyť i on je jakýmsi muzeem, depozitářem výrazů zděděných po předcích, a my je opečováváme, zkoumáme, popisujeme, občas vystavíme, jindy upozadíme, případně ponecháme v zapomenutí… Ale žádný muzejník se nechová ke „svému“ materiálu tak jako dnešní mluvčí a pisatel k českému jazyku: s přehlíživou, ničivou lhostejností. Poslední výkřiky techniky si osvojujeme radostně, až nejapně posedlí, byť jde často o efemérnost či o zábavu – ale nechává nás klidnými, že stále méně víme o své základní komunikační pomůcce, kterou by měl každý z nás bezpečně ovládat bez ohledu na věk, inteligenci, profesi a vzdělání. Výše uvedená slova nepatří přece ke knižním výrazům vysoké češtiny (ostatně náš jazyk je velmi demokratický). Jenže my spolu nehovoříme. Neposloucháme se. A slyšíme-li, nechápeme. Nevíme už, že existují jazykové vrstvy - a víme-li, stejně jsme bezradní při výběru v konkrétní situaci. Ztrácíme schopnost rozlišit výrazové nuance: kdo si ještě vychutná nadsázku, kdo se potěší

brilantně vystavěným souvětím, kdo je schopen sám je stvořit, kdo se kochá možnostmi slovosledu, kdo vůbec rozpozná jemnou ironii?! Že nepřechylujeme, to už je stará vesta, ale mnozí přestávají i skloňovat (Děkujeme: firma Novák, vyzkoušejte: čokoláda jahodová) a nejoblíbenějším slovesným tvarem se stává infinitiv (Miluješ kutit?). Synonyma jsou nám k ničemu (ó, Karle Čapku, vaše pohádky…). Interpunkční prohřešky najdeme již i v knihách (tedy – v jisté části produkce, která se za ně optimisticky považuje), takže nepřekvapí chybný pád substantiva ve vedlejších větách ba i renomovaných periodik. Stále častěji mluvčí, občas ani pisatel neví, kde je v jeho sdělení podmět (Literatura byl maják ve zlé době); těžko pak uvěřit logice jeho argumentů. Je to nepozornost? Nesvědomitost? Nevzdělanost? Povrchnost? Pýcha? Arogance? Vše dohromady, a souhrnně: ostuda. Humpoláčtíme. A lze se divit? K přesnému, bohatému a zároveň libě znějícímu vyjádření je třeba nejen jazyko-

vého citu, ale i cviku. A my nečteme. Nevyprávíme si. Tak nás neobohatí slovní zásoba současných bližních a nenaučíme se výrazové rozmanitosti předků. Neosvojujeme si jejich myšlenkový svět. (Viz komerční televize: v zábavných pouličních anketách spousta lidí osvědčí neznalost jak tradičních domácích vazeb a úsloví, tak rozličných literárních či historických příměrů.) Ztrácíme společný základ, na němž lze stavět. To už není přirozený generační vývoj, který pár slovíček potlačí a několik nových přinese. To je zlom a propast. Plíživý příchod barbarství… Ještě pár let ponechme jako podmínku k maturitě z české literatury dvacet (!) přečtených knih - a k postižení myšlenkové hloubky zvíci brouzdaliště postačí kvantum slov, které je schopen osvojit si i delfín; ach, ano, my máme navíc smajlíky. A nemylme se, situace se nezlepší s postupujícím časem (čti: až budou na této úrovni všichni). Mezi izolovanými nevědomými míra neporozumění ještě vzroste. Atomizace a počínající chaos se stávají bezpečnostní hrozbou. Jak můžeme diskutovat, jak se chceme všichni dorozumět o zásadních věcech? O budoucnosti této země? Nechceme snad? Módním výrazem je dnes „sdílení“. Krásné, poněkud zaprášené slovo a dobrý příklad resuscitace v nových souvislostech. Zastavme se, ohlédněme a zvedněme je jako motto. Dokud je čas.

Hana Kraflová Oddělení dějin literatury MZM

Budou muzejní ochranu potřebovat nejen vzácné knihy, ale i samotná slova? (z výstavy Iluminované rukopisy, pořádané roku 1966, foto archiv ODL MZM).

www.mzm.cz

M revue

63

L

Pod čarou

L

M panorama

Paráda, úžasné, děkujeme

MZM mezi TOP cíli regionu Stovky zájemců o stálé expozice i výstavy Moravského zemského muzea navštívily stánek MZM na letošním veletrhu turistických příležitostí v regionech Regiontour 2015, který se uskutečnil na brněnském výstavišti ve dnech 16. až 18. ledna. Muzeum, které je jedním z 31 jihomoravských turistických TOP cílů se zaručenou úrovní špičkových služeb, mělo stánek s propagačními materiály v expozici statutárního města Brna. Návštěvníci zde mohli získat informace o letošní divácké nabídce nejen v jednotlivých brněnských objektech muzea, ale také v Památníku Bible kralické v Kralicích nad Oslavou, v Centru slovanské archeologie v Uherském Hradišti a ve zpřístupněných depozitářích na zámcích v Budišově na Třebíčsku a v Jevišovicích na Znojemsku. Četné návštěvnice muzejního stánku využily možnost vyfotografovat se s figurínou Věstonické venuše (vlastně v jejím těle), v obavě z přílišné popularity však nedaly souhlas k publikování takto vzniklých atraktivních portrétů na stránkách naší revue... (jac)

chodu, patří k dobrým tradicím Moravského zemského muzea. Také letos na začátku ledna se uskutečnilo setkání emeritních pracovníků s generálním ředitelem Martinem Reissnerem a jeho náměstkyní Evou Pánkovou, které zorganizovala odborová organizace MZM. Vedoucí představitelé muzea seznámili seniory s plány další činnosti této instituce, s připravovanými kroky v profilaci jednotlivých muzejních domů a se zaměřením vědeckých výzkumných úkolů, které muzeum čekají. Než se rozproudila debata mezi bývalými spolupracovníky, kteří činnost muzea stále pozorně sledují, mohli se muzejní senioři seznámit také s nultým číslem naší M revue. (jac)

„Moc pěkný program se zajímavým výkladem, určitě doporučíme dalším a přijdeme znovu.“ „Děkujeme za příjemné, veselé, hravé, trpělivé provedení výstavou – děti i nás to bavilo!“ Tak znějí mnohé pochvalné zápisy k novému projektu Moravského zemského muzea, který je určen především předškolákům, případně i žákům 1. a 2. tříd základních škol. Prohlídka expozice s komentářem pro tuto věkovou skupinu je doplněna krátkými pohádkami, hrami, písničkami a dalšími aktivitami. Zatím je tento program připravený pro zoologickou expozici, mj. s obřím akváriem a živými rybami v Biskupském dvoře, podobné programy jsou však před spuštěním i ve stálé expozici věnované Velké Moravě a středověku. (ep)

Fašančáři zatřásli důstojnými paláci Jako celý střed Brna, také muzejní Palác šlechtičen a Dietrichsteinský palác se staly 17. února dějištěm hlučného a veselého celobrněnského fašanku – v pořadí již šestého opakování obnovené tradiční obchůzky,

Pozorně sledují svoje muzeum Novoroční schůzky vedení s bývalými zaměstnanci, kteří jsou již v dů-

64

www.mzm.cz

L pustní obchůzka symbolem loučení s povánočním veselím, tady se zdálo, jako by rota bujných „fašančářů“ období nevázané legrace zahajovala. Budiž však přiznáno, že i čerti se díky laskavému přijetí a pohoštění nakonec uklidnili a na čerstvý vzduch vycházeli jako spořádaní návštěvníci některé z výstav.... Dobrou náladu zanechali uvnitř. (jac)

která je v moravských regionech slavena od dob našich prapředků a žije v nich doposud. Iniciativy se chopil Slovácký soubor Šafrán za spolupráce Brněnského Valášku, Krojované skupiny z Komína, Májku, Lučiny, Slováckého krúžku v Brně, Kyničanu z Moravských Knínic, Slováckého souboru Šafrán a VUS Ondráš. Jestliže jedinečná atmosféra nevázaného veselí při pochůzce fašančářů poskytla lidem v centru města nejednu předjarní naději, důstojnými muzejními paláci na rohu náměstí Svobody a Kobližné ulice a na Zelném trhu masopustní masky doslova zatřásly. Ačkoli má být maso-

ceny za rok 2015. V únoru navštívila Moravské zemské muzeum porota této mezinárodní soutěže v čele s prezidentkou Evropské muzejní akademie dr. Andrejou Rihterovou. S podobou Mendeliana a s konkrétními formami jeho činnosti se seznámila také členka poroty Tiha Huremovic ze Slovinska a René Capovin z italské Brescie, zástupce Nadace Luigiho Michelettiho, která soutěž ve spolupráci s Evropskou muzejní akademií vyhlašuje a Michelettiho cenu udílí. Kandidáti na toto ocenění se vybírají z muzeí a vědeckých center věnujících se politickým a vojenským dějinám 20. století, technologii, otázkám spojeným s industrializací, prací a s životním prostředím. Loňská cena byla udělena glasgowskému Riverside muzeu přírodních věd. Pražské Národní technické muzeum se tehdy probojovalo mezi šest finálových nominací. (jac)

Mendelianum bojuje o Micheletti Award Centrum Mendelianum, umístěné v historických prostorách Moravského zemského muzea, spojených s činností někdejší moravské Hospodářské společnosti a s aktivitami jejího člena Gregora Johanna Mendela, bojuje o získání Michelettiho

Kytice k náhrobku J.A.K. Představitelé Moravského zemského muzea v čele s generálním ředitelem Martinem Reissnerem se i letos zúčastnili pietního aktu k uctění památky Jana Amose Komenského v Naardenu, který se každoročně v den narozenin tohoto velikána evropských dějin koná u náhrobku a také u bronzového pomníku Učitele národů. Kytice k uctění Komenského památky

www.mzm.cz

M revue

65

M panorama

riálu v obsažné pozůstalosti prof. Iva Osolsobě. Oba dobrovolníci v muzeu nezištně odpracovali celkem 150 hodin. Začátkem letošního roku se oddělení dějin divadla dohodlo s paní Jarmilou Srbovou na převzetí rozsáhlé divadelní pozůstalosti po jejím manželovi, významném divadelníkovi, teatrologovi a vysokoškolském pedagogovi prof. Bořivoji Srbovi. S tříděním a výběrem materiálu pomáhají pracovnice oddělení dějin divadla, díky čemuž také již započal jeho postupný přesun do Moravského zemského muzea. (jb)

Český ICOM v našem muzeu položili i představitelé Ministerstva kultury ČR, Uherského Brodu a velvyslanci ČR a SR v Nizozemí. Město Naarden je místem posledního spočinutí českobratrského exulanta Jana Amose Komenského, který se narodil 28. 3. 1592 na jižní Moravě a zemřel 15. listopadu 1670 v Amsterdamu. Moravské zemské muzeum je jako významná paměťová instituce jedním z míst, která uchovávají Komenského památku. Především jeho expozice v Památníku Bible kralické v Kralicích nad Oslavou seznamuje návštěvníky s významnými osobnostmi Evropy 17. století, které Komenský na své životní pouti potkal a jež zasáhly do jeho životních osudů a ovlivnily jeho názory na svět. (ep)

Osobnosti divadla v roli dobrovolníků S oddělením dějin divadla MZM spolupracovaly v minulém roce dvě osobnosti brněnského divadla v roli dobrovolníků. Známý operní režisér prof. Václav Věžník vypomáhal s určením fotografií pěvců brněnské opery, bývalá šéfka archivu Národního divadla v Brně PhDr. Eugenie Dufková pracovala na určení mate-

66

Předsednictvo české odnože mezinárodní muzejní společnosti ICOM na další funkční období bylo čtvrtého března zvoleno v Brně. Mnozí účastníci tohoto zasedání ze všech koutů republiky věnovali svůj volný čas odpolední prohlídce nové expozice Mendeliana a také nového výstavního sálu Jana Jelínka v Moravském zemském muzeu. Dlouho do večera pak hosté s představiteli muzea diskutovali o směřování ICOM a české roli v tomto mezinárodním muzejním společenství. (ep)

Dotace přispěla k vybavení depozitáře Oddělení dějin divadla získalo v roce 2014 dotaci z programu Ministerstva kultury ČR na preventivní ochranu sbírek před nepříznivými vlivy prostředí ve výši 193 tisíc Kč. Díky tomu se podařilo realizovat první část projektu restrukturalizace depozitáře a sbírky fotografií a také vybavení depozitáře pro uložení sbírky rodinného loutkového divadla. Byl “na míru” vytvořen účelný dřevěný policový systém pro ukládání fotografií, jímž byla nově vybavena k tomu určená místnost na Kapucínském

náměstí. K archivaci fotografií pak byly podle záměru pořízeny archivní krabice a kovové výkresové skříně pro větší formáty fotografií a k bezpečnému uložení tištěných dekorací. Realizace projektu přispěla k bezpečnému uložení a ochraně sbírkových fotografií. (jb)

Vzpoura hrášků na letní scéně Mendel, aneb Vzpoura hrášků. To je název připravované komedie se zpěvy, kterou autorské kvarteto Stanislav Slovák, Jan Šotkovský, Petr Štěpán a Karel Cón věnovalo nejproslulejšímu Brňanu – zakladateli genetiky Gregoru Johannu Mendelovi, opatu augustiniánského kláštera na Starém Brně. Premiéra bude na letní scéně v Biskupském dvoře ve dnech 21.– 26. června, znovu se zdejší jeviště rozezní písněmi o životě génia ve dnech 5.–7. července. Režisér Stanislav Slovák z Městského divadla Brno upozorňuje, že „nepůjde o tradiční životopisné drama, ale o komediální zpěvohru s původními písněmi, v níž do Mendelova osudu vstupují rozličné brněnské legendy a mýty a v níž se konečně dozvíme také to, co na opatovy experimenty říká sám starobrněnský hrách.“ Komedie se zpěvy má být osobitým příspěvkem populárního brněnského divadla k letošnímu 150. výročí slavné Mendelovy přednášky o pokusech s křížením hrachu setého, ve které brněnský vědec položil základy učení o dědičnosti. (jac)

www.mzm.cz

Nejnovější nakladatelské počiny Moravského zemského muzea Leoš Janáček – Příhody lišky Bystroušky Jiří Zahrádka Kniha ve tvaru leporela provede dětské čtenáře světem slavné opery Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky. Děti seznámí s mazanou liškou Bystrouškou, s obyvateli lesa i lidskými figurkami z okolí Brna. Výtvarně knížečka vychází především z půvabných kostýmních a scénických návrhů Eduarda Miléna, které vznikly pro první nastudování opery v brněnském Národním divadle v roce 1924.

2014 / leporelo / 125×125 mm / vázaná / 255 Kč

VELKÁ VÁLKA 1914–1918, kolektiv autorů Válka, jež v létě 1914 zachvátila Evropu, postavila českou společnost do závažného střetu zájmů. Bylo-li v míru státnicky obtížné proplést se labyrintem křížících se požadavků jednotlivých národů monarchie a zachovat si jejich loajalitu, stal se tento úkol za války téměř nadlidským. Česká společnost od časů rakousko-uherského vyrovnání citlivě vnímala svůj státoprávní deficit a s nadějemi očekávala narovnání. Hlas jejích reprezentantů však zůstával dlouhodobě pomíjen. Teprve totální válka let 1914-1918, která se ukázala daleko nad síly monarchie, odhalila i jiné perspektivy existence české společnosti. Svůj úděl v tomto konfliktu český národ sice překvapeně, leč poslušně a většinou pokorně přijal, přestože deklarované válečné cíle ani průběh války mu nepřinášely nic prospěšného. Máme-li si dnes zodpovědně připomenout stoleté výročí tak zásadního konfliktu českých dějin, musíme i těmto padlým najít smysluplné místo nejen v naší rodinné paměti, ale také v paměti kolektivní. 2014 / 248 stran / 210×290 mm / brožovaná / 305 Kč

LIDOVÉ PODMALBY NA SKLE, Alena Kalinová Malby na skle představují jeden z nejpřitažlivějších výtvarných projevů, které se v lidovém prostředí dochovaly. Upoutají diváka nespornými estetickými kvalitami, zářivostí barev a neopakovatelným půvabem zobrazených postav a scén. Jejich výskyt na českém a moravském území spadá do období zhruba vymezeného druhou polovinou 18. století a koncem následujícího věku. Nahlížíme na ně především jako na výtvarná díla určená specifickému prostředí lidových vrstev a zároveň jako na doklad lidové zbožnosti. V širších souvislostech však rovněž přinášejí cenné poznatky o tehdejším duchovním a společenském životě, ale též o aspektech hospodářských, o rukodělné řemeslné výrobě a obchodních stycích. 2014 / 312 stran / 210 × 260 mm / pevná / 540 Kč

Moravské křižovatky. Jana Čižmářová, Natalie Venclová, Gertrúda Březinová Název „Moravské křižovatky“ odráží postavení Moravy ve středoevropském mladším pravěku v dlouhém časovém úseku od doby bronzové po stěhování národů. Díky poloze při nejvýznamnějších komunikačních trasách napříč Evropou, tj. při jantarové stezce a podunajské cestě, přijímala Morava impulzy, ideje, hmotné produkty a jistě také skupiny osob z různých částí Evropy. Takovou rozmanitostí, jakou vidíme v tomto středoevropském prostoru mj. v laténských hrobech, s artefakty původem z nejrůznějších částí Evropy, se může chlubit málokteré území. Publikace je věnována památce Miloše Čižmáře, bez jehož soustavné badatelské práce si dnes poznávání moravského mladšího pravěku v minulých desetiletích nelze představit. V jeho úsilí nyní pokračují mladí badatelé, jejichž práci jako pedagog a zkušený archeolog vždy podněcoval a všestranně podporoval. 2014 / 832 stran / 210×297 mm / vázaná / 1 099 Kč

www.mzm.cz

M revue

67

L

M knihovna

L

M Chef d' oeuvre

Řád zlatého rouna Vzácná náhrdelní dekorace Řádu zlatého rouna, vyrobená ze zlata a smaltu, pochází z období 1. poloviny 19. století a do sbírek numismatického oddělení MZM byla zakoupena roku 1994. O tomto slavném a vznešeném habsburském řádu málokdo ví, že vznikl v Burgundsku v roce 1430 a založil jej vévoda Filip Dobrý (1419–1467). Mezi Habsburky se řád dostal díky jeho vnučce Marii Burgundské, která se roku 1477 provdala za Maxmiliána Habsburského. V 16. století císař Karel V. tento původně domácí burgundský řád začal udělovat i v rámci všech zemí Svaté říše římské, a to výhradně aristokratům za velmi významné zásluhy o panovnickou dynastii a zemi. Jako symbol pro svůj řád si Filip Dobrý zvolil kůži s kopýtky ze zlatého beránka. Inspiraci našel zřejmě ve spojení s bájným řeckým hrdinou Iásonem a jeho Argonauty, kteří zlaté rouno přivezli jako válečnou trofej z výpravy do kavkazské Kolchidy, nebo v souvislosti s biblickým Gedeonem. Zlaté beránčí rouno bylo původně zavěšeno pouze na vznešeném zlatém a bohatě zdobeném řádovém řetězu (kolaně), ale později si řádoví rytíři začali na vlastní náklady pořizovat i náhrdelní dekorace na červené stuze, které, na rozdíl od řetězu, mohli nosit denně.

Dagmar Grossmannová Foto: archiv numismatického oddělení MZM

68

www.mzm.cz

Divadelní léto v Biskupském dvoře 22. 6. – 12. 7. 2015 22., 23., 24., 25., 26. června – Mendel aneb vzpoura hrášků 28., 29. června – Baron Tranck 1., 2., 3. července – My fair Lady (ze Zelňáku) 9., 10., 11., 12. července – Noc na Karlštejně Začátky všech představení ve 20 hodin. Předprodej vstupenek: Městské divadlo Brno, Lidická 16, Dům pánů z Lipé, nám. Svobody 17, hodinu před představením na pokladně Dietrichsteinského paláce, Zelný trh 8 Pořádají Městské divadlo Brno, Moravské zemské muzeum a Snip & CO )RWR0RUDYVNp]HPVNpPX]HXP -DQ&iJD