(I)
Předmluva
Anna Dorothea vévodkyně Kuronská byla matkou Kateřiny Zaháňské, nám známé paní kněžny z knihy Babička od Boženy Němcové. Narodila se v Kuronsku, dnešním Lotyšsku, kde se v osmnácti letech provdala za vévodu Petra Birona a stala se roku 1789 vévodkyní Kuronskou. Její život nebyl tak dramatický jako život její dcery Kateřiny Vilemíny. Vyznačovala se jinými vlastnostmi a prožívala jiné osudové příběhy a zvraty. Ale i ona byla mimořádnou osobností Evropy na přelomu 18. a 19. století. Přitahovala krásou a šarmem, jemnou ženskostí a schopností umět se pohybovat s nevšedním půvabem mezi spisovateli, umělci, filozofy a vladaři. Díky skvělé výchově se chovala vždy nenápadně a přirozeně, přesto aktivně, přiměřeně svému vzdělání a naturelu. Vynikala tolerancí a porozuměním a ráda pomáhala druhým. Obdivoval ji J. W. Goethe, Ch. M. Talleyrand, Immanuel Kant, Moses Mendelssohn, ale i pruský král Fridrich Veliký, polský král Stanislav Poniatowski i ruský car Alexandr I. Portrétovali ji přední malíři a zůstala dodnes, především v Lotyšsku, ideálem ženy na vévodském křesle, mající schopnost, podle slov Güntera Elbina, držet moc v křehkých rukou. Její sestra a spisovatelka Elisa von der Recke ve svém deníku o ní napsala: „Vyniká zdrženlivou grácií, její živost při tanci a zábavě nese v sobě výraz ušlechtilé čistoty srdce.“ Filozof Immanuel Kant řekl: „Cením si na ní hlavně toho, že nepředstírá učenost, ač ví více než leckterá sebevědomá žena. Zajímá se o věci, které potřebuje pro život.“ Hrabě Kinský, jak uvádí Clemens Brühl, ještě ve stáří vzpomí(9)
nal: „Vévodkyně Kuronská byla nejpůvabnější žena, kterou jsem kdy viděl. Její krása, pro kterou ji velebil celý svět, mě zasáhla jako blesk, jehož oheň hoří v mé duši dodnes.“ Často kladou čtenáři otázku: „Co dělala taková šlechtična celý den?“ Nevykonávala žádnou fyzickou práci, jiní se starali o pořádek v domě, jiní vařili, švadleny šily, služebné praly a žehlily, komorné chystaly toalety a pomáhaly s oblékáním, balily zavazadla, kojné, chůvy a guvernantky pečovaly o děti, učitelé je vzdělávali a vychovávali, architekti a řemeslníci stavěli a udržovali paláce, školení zahradníci budovali a obhospodařovali zámecké zahrady a parky, podkoní a kočí pečovali o koně a stáje a další a další lidé zajišťovali chod života na zámku. Šlechtičny 18. a 19. století se zabývaly často vyšíváním gobelínů, kreslily a četly nebo hrály na hudební nástroj. Zaměstnáním vévodkyně Kuronské byla především reprezentace a psaní dopisů a deníků. Tuto činnost nazývala prací. Psaním dopisů a deníků strávila denně nejméně čtyři hodiny. Tím, že denně psala dopisy a denně zapisovala do deníků, vykonávala z našeho hlediska práci jakési dopisovatelky a zapisovatelky a stávala se jakousi kronikářkou a novinářkou. Její dochované písemnosti jsou reálným obrazem života šlechty její doby, jsou oknem do vztahů manželky vládnoucího vévody s členy rodiny a širokým okruhem přátel. Dovídáme se z nich, co se na zámku a v zemi odehrávalo, jak se společnost bavila, které opery nebo divadelní hry se hrály, kdo v nich účinkoval a s jakým úspěchem. Zápisy Dorothey Kuronské jsou reportážemi z cest a doklady o činnosti umělců či filosofů, s nimiž se stýkala. Nalézáme zde i důkazy jejího zájmu a péče o prostý lid.I/1 Podle toho, co o sobě sama napsala nebo co o ní napsala její sestra Elisa či další současníci a pozdější badatelé, dovoluji si podat následující obrázek vévodkyně Dorothey Kuronské.
(10)
(II)
Z Náchoda do Prahy
Jednoho mrazivého rána, psal se právě 14. leden roku 1800, stály na nádvoří náchodského zámku tři panské kočáry připravené na cestu. Do prvního nastoupila princezna Kateřina Vilemína, její sestry Paulina a Johana a jejich guvernantka Cecilie von Roggendorf. V druhém kočáře jela vévodkyně Dorothea Kuronská se svou nejmladší dcerkou Dorinkou a její chůvou mademoiselle Reginou Hoffmannovou. Třetí povoz patřil doprovodu. Služebné ze zámku zahalily dámy a princezny do huňatých kožešin a pod nohy jim položily plechové láhve naplněné horkou vodou. Kočí na kozlících lehce mlaskli biči a koně se hnuli z místa. Z nozder jim vycházely mráčky páry, kopyta ujížděla na kamenné dlažbě potažené námrazou. Za okny zámku se mihlo několik úředníků a služebných, kteří sledovali odjezd panstva. Většinu z nich svírala úzkost a obavy, co bude dále. Vévoda včera zemřel a jejich setrvání na místě bude nejisté. Za ujíždějícími kočáry se díval i důchodní Jan Müller. Sloužil věrně svému pánovi jako ekonomický odborník a vše, co se odehrálo v posledních týdnech, ho hluboce zasáhlo. Ještě před nedávnem zněl zámkem zvučný tenor Petra Birona a zvonil smích princezen. Dosud je viděl, jak běhají po strmých schodech ze zámku na náměstí, jak laskají malé děti, dávají jim pamlsky a obdarovávají chudé, nebo jak roznášejí při zámecké slavnosti talíře s jídly a předkládají je starým úředníkům a jejich manželkám. Uplynulá noc byla studená. Delší dobu neobydlené zámecké pokoje se podařilo vyhřát jen stěží. Kachlová kamna se roztopila sice ihned, jak se donesla zpráva, že vévoda skonal, ale zdi a nábytek byly promrzlé a chtělo by to ještě den dva, aby se vše prohřálo. Ovšem vévodkyně spěchala do Prahy. (11)
Minulé dny na zámečku v Jelenové, kam ji pozval pan von Mutius, majitel usedlosti a vévodův ošetřující lékař a přítel, byly náročné. Vévoda Petr, jenž věděl, že jeho dny jsou sečteny, se chtěl rozloučit s manželkou a dcerami. Závěť, sepsanou 6. ledna a dva dny poté doplněnou dovětkem, již odvezl spěšný posel do Prahy hraběti Vratislavovi. Ten měl všechna vévodova přání a rozhodnutí uvést co nejrychleji ve skutek. Petr podle svého nejlepšího úmyslu a svědomí podělil ženu a děti. Bohatý majetek a statky rozdělil uvážlivě. Hlavní dědičkou se stala prvorozená dcera Kateřina Vilemína. Jen Johana vyšla s prázdnou. Ať ji jednou zaopatří matka. Otec se na dceru hněval. Měla si uvědomit závažnost a neodpovědnost svého činu a pocítit, jak hluboce ho ranila a potupila, jeho a celou rodinu, když tajně uprchla ze zámku s hercem Arnoldim. S tím podvodníkem! Vévodu bolela jeho zrada. Důvěřoval mu. Dokonce ho povýšil ze sympatie na dvorního radu. A on, obyčejný komediant, ho za zády tak podvedl a ponížil. Petr se nedokázal s touto skutečností smířit. Když ho obklopily dcery a manželka, vzpřímil se s námahou na loži. Pozvedl pravici na pozdrav a s vážnou tváří se zadíval na příchozí. Nejdéle a nejvřeleji hleděl do očí své nejstarší dcery. Byla jeho chloubou a nadějí. Kateřina Vilemína se hořce rozvzlykala, ale otec ji konejšil: „Neplač, Vilemíno, buď silná. Musíš mne nyní zastoupit. Staneš se vévodkyní Zaháňskou. Vše je připraveno. Zhosti se svého úkolu dobře.“ Pak se obrátil na mladší Paulinu. Usmál se na ni a co jí to jen řekl? Něco jako: „Nezapomeň na hudbu a umění.“ Petr umění miloval nade vše. Hudba, obrazy a sochy ho povznášely, divadlo bylo jeho vášní a radostí. Johana stála v rohu komnaty provinile se sklopenou hlavou. Otec na ni pohlédl jen letmo. Nebyl schopen slova, i když právě ona bývala jeho mazlíčkem. Johana jeho pohled nezachytila. Malou Dorotheu pohladil po černých vlasech a pak držel dlouho její drobnou hubenou ruku. Měl zvláštní vztah k této vážné holčičce s velkýma tmavýma očima. Nebyla jeho vlastní, neměla jeho krev, ale lnula k němu s nepředstíranou něhou a oslovovala ho „tatínku“. S manželkou se Petr rozloučil chladně. Již sedm let žili odděleně, ovšem navenek zůstalo manželství zachováno a nejmladší (12)
dítě, které bylo podnětem jejich rozchodu, přijal za své. Dorothea v tuto chvíli cítila, že se navždy loučí s velkorysým a silným mužem. Jak ráda by mu byla řekla, že si ho váží, že ho ctí a že navždy bude vystupovat jako vévodkyně Kuronská. Právě v tuto chvíli si byla jista, že se již nikdy neprovdá. Ale k takovému přiznání a vyjádření nenašla odvahu a styděla se i před dospívajícími dcerami.Petr klesl do polštářů a doktor Mutius pokynul na znamení, že vévoda potřebuje klid. Odešly. Dva páry očí se ještě otočily: vévodkyně Dorothey a dcery Vilemíny. Bylo to naposledy, co viděly vévodu živého. Petr osaměl. Zavřel oči a hlavou mu probíhal celý život. Obrázky se před ním střídaly jak ilustrace v knize. Hned viděl sám sebe jako šestiletého chlapce, jak se s rodiči a sourozenci stěhuje z Mitavy do Ruska. Pozvala je vévodkyně Anna Ivanovna, když se stala ruskou carevnou. Otce Ernsta Johanna musela mít stále vedle sebe. A tu zas viděl, jak mu Anna udílí Řád bílého lva. To mu bylo asi čtrnáct let. Pak ho vyznamenala dalšími řády. Ale vzápětí carevna zemřela. Otec se stal regentem, prvním mužem carského Ruska. Ovšem jen na dvaadvacet dnů. Pak je zákeřně přepadli v noci v Letním paláci a odvlekli na Sibiř. Vše způsobila matka právě narozeného cara Ivana VI., Annina neteř. Petr se otřásl hrůzou jako v horečce. Ne, na to nechtěl vzpomínat. Zaháněl tyto černé myšlenky, které dorážely ze všech stran. Stále to číslo 22. Bylo to osudové číslo jejich rodiny. Tolikrát se objevilo v jejich životě. A pak jeho svatba s Dorotheou, s tou krásnou, půvabnou a milou medemskou dcerou. To byla jeho výhra. Sám zavinil její odchod. Dnes tu stála tak vzdálená. Znovu viděl svůj velkolepý příjezd s princeznami na náchodský zámek. Uplynuly čtyři roky. Jak ho vítali, uctívali, málem jako krále! A ten triumfální vjezd na náchodský zámek! A Karlovy Vary, Teplice, Praha. Pak ten tragický konec. V přenosné židli ho nesli rychtářové z Náchoda do Jelenova, vždy po čtyřech se střídající. Teď věděl, že už se nevrátí, že je konec všemu. Navždy konec. Již druhý den zvonily všechny zvony náchodského panství a zvonily bez ustání tři dny. Jejich hlahol zvěstoval, že vévoda Petr již není mezi živými. Odešel z boží vůle vévoda Kuronský, Litevský a Zemgalský, říšský hrabě von Biron, vévoda Zaháňský a svobodný pán z Wartenbergu, Hohlsteinu a Náchoda etc. etc.II/1 (13)
Za vyzvánění zvonů sjely kočáry opatrně ze zámeckého návrší a ubíraly se dosud spícím Náchodem. Když míjely náměstí, kynula jim shora vysoká kulatá věž zámku. Nikoho z odjíždějících tento pohled nedojal tak jako Kateřinu. Odhrnula záclonku a dívala se teskně a s nostalgií, dokud jímavý pohled nezakryly zdi domů. Pak začalo sněžit a bílá mlha zahalila vše jako na znamení, že něco hezkého nenávratně končí. Kateřina Vilemína to cítila zcela zřetelně. Uvědomovala si, že dnešním dnem se vlastně stala dospělou a že na ní spočinula velká zodpovědnost. Opouštěla svoje panství. Panství náchodské. Ale opouštěla navždy i svého drahého otce. Věděla však, že se sem zase vrátí. Kočáry drkotaly zimní krajinou. Princezny zmlkly, každá ponořena sama do sebe. Jen šestiletá Dorothea v druhém kočáře kladla všetečné otázky: „ Maminko, co bude teď s tatínkem?“ „Jeho tělo převezou do Náchoda na zámek a pak dále do Zaháně. Tam bude pohřbeno. Ale než postaví rodinnou hrobku, bude uloženo v jednom tamějším kostele.“ „A do té rodinné hrobky přijdeme později i my?“ „Možná že ano, ale bude záležet na okolnostech a také na tom, kde kdo z nás zemře. Já bych například chtěla ležet v zámeckém parku v Löbichau,“ pravila matka, „už jsem si tam nedaleko kostela vyhledala pěkné místečko. Tam by se mi líbilo. Ale Vilemína bude asi jednou opravdu pohřbena v Zaháni. Stane se totiž vévodkyní Zaháňskou.“ Dorothea obrátila své velké oči na matku a jako vždy, když jí šlo o významnou věc, hořel v nich zvláštní plamen. Pak řekla rozhodně a se zvláštním přesvědčením: „Maminko, já tam budu jednou také pohřbena.“ Na chvíli zavládlo v kočáře ticho. Matce a vychovatelce až trochu zamrazilo. Byl to jen dětský nápad nebo předzvěst skutečnosti? „A slyší tatínek, co si teď povídáme? A je už v nebi?“ pokračovala po chvíli holčička. Byla malá a droboučká, ale její hlas zněl vážně a dospěle. Tváří vévodkyně přelétl úsměv: „Myslím, že slyší, co si tady povídáme. Ale jestli už je v nebi, nevím. Zesnulí musí napřed před soud Boží. Tam se posoudí, jak kdo žil, zdali byl dobrý a spravedlivý, podle toho se rozhodne.“ (14)
Malá Dorothea zvrátila hlavu do opěradla a přemýšlela. Byla zvyklá se zabývat sama sebou a klást si vlastní otázky a hledat na ně vlastní odpovědi. Pak ještě dodala: „Tatínek byl moc hodný, proto přijde do nebe. Měla jsem ho ráda. Byl dobrý a spravedlivý.“ Dětský hlásek zmlkl a dítě zachumláno do teplých kožešin a ukolébáno jednotvárnou melodií a rytmem ujíždějícího kočáru usnulo. Ale v matce probudily otázky malé Dorothey námět k vzpomínkám. Dora má pravdu. Petr byl dobrý a spravedlivý člověk. Byl to, pravda, mrzout, vybuchoval a rozčiloval se, pak se stahoval do sebe a nemluvil s nikým, ale jen tehdy, když ho jeho radní klamali a za jeho zády jednali proti němu. Nevykonal sice žádný velkolepý nebo slavný skutek, ale mnoho dobrých. Byl to velkorysý a laskavý pán. Zakládal školy, v Kuronsku i tady, pomáhal poddaným, když byli v nesnázích, podporoval umění a šířil kulturu. Byl laskavým a milujícím otcem. Mnohým bude chybět. Lépe lze hovořit o málokterém šlechtici. Princezny v druhém kočáře byly také pohrouženy každá do vlastních myšlenek. Hovor začala Paulina. Povzdychla si a zeptala se Kateřiny: „Co bude teď se zámkem? Co s divadlem a s našimi pokoji? Kdy se tam zase vrátíme?“ „Naštěstí máme hraběte Vratislava, ten se o vše postará, požádal ho o to otec,“ řekla Kateřina. „Bude naším poručníkem a rádcem. Divadlo se rozpustí. V Náchodě i v Zaháni. Kdo by platil hudebníky a herce a komu by hráli? Naše pokoje zůstanou prázdné. Snad se tam jednou zase podíváme.“ Když se hovořilo o divadle, bylo to pro Johanu, jako by ji píchl do srdce. Poslední týdny jejího pobytu v Náchodě se točily jen kolem divadla. Prožila první lásku. Ale neměla z ní dobrý pocit. Byla jako omámena, a když zjistila, že její vztah s hercem Arnoldim nezůstal bez následků, svolila k útěku. Tu Ameriku si vymyslil on. Ona jen měla zajistit peníze na dalekou cestu. Proto mu dala všechny své šperky. Další peníze zapůjčil náchodský žid. Prchali tajně, doprovázeni dvěma Arnoldimu oddanými přáteli. Již před dvěma měsíci cestou do Erfurtu věděla, že nejedná správně. To si otec opravdu nezasloužil. Ale nedomyslela důsledky svého činu. Nenapadlo ji, že ho to tak zasáhne. Asi zavinila (15)
i jeho smrt. To ji trápilo nejvíce. Kde je teď Arnoldi? Vilém Karel Arnoldi. V malostranském paláci prý zadrželi nějaké jeho dopisy. Říkala to Kateřina, která zaslechla rozhovor hraběte Vratislava s matkou. Matka dosud neví, že je těhotná. Nevědí to ani sestry, ale Cecilie asi něco tuší. Johana se obávala okamžiku, kdy bude muset s pravdou ven. Za pět měsíců jí bude sedmnáct let. Už není dítě. Ale zkomplikovala si život. Neméně tíživé myšlenky měla při cestě zpět do Prahy i guvernantka Cecilie. Trápilo ji vědomí, že neuhlídala Johanu a že je spoluodpovědna za to, co se stalo. Bylo jí jasné, že Johana čeká dítě. Kromě nápadné bledosti a ranní nevolnosti není na dívce sice dosud nic znát, ale ona to poznala.Bude muset vyrozumět její Jasnost vévodkyni Kuronskou. A toho se bála. Možná přijde o výhodné zaměstnání. Ale řekne jí to ještě dnes večer v zájezdním hostinci. Guvernantce stokrát proletěl hlavou ten čas, kdy k nešťastné události mohlo dojít. Snažila si vybavit, jak se vlastně vše seběhlo. Tenkrát, bylo to začátkem září, se Jeho Jasnost vrátila z Karlových Varů a jako projev díků za to, že se mu zdravotní stav zlepšil, chystal různé slavnosti a velkolepé hostiny. Všichni měli plné ruce práce. Ona také pomáhala. Arnoldi nacvičoval s Johanou nějaké klavírní skladby a dával jí hodiny zpěvu. Nikoho nenapadlo, že dvorní rada Arnoldi může této situace zneužít a princeznu svést. Vyhlížel tak věrohodně. Bezmezně mu věřila. Večer, když v zájezdním hostinci se již všichni chystali k spánku, dodala si Cecilie odvahy a požádala Dorotheu o slyšení. „Je to tak důležité?“ zeptala se vévodkyně, „nepočká to do rána?“ Ale v očích guvernantky poznala, že má něco velmi závažného na srdci, a tak ji pozvala k sobě do pokoje a nabídla jí, aby se posadila. „Vím, že Vás raním na velmi citlivém místě,“ řekla Cecilie a slova z ní šla pomalu a těžce, „avšak musíte to vědět. Jde o princeznu Johanu.“ Odmlčela se. Vévodkyně chvíli přemýšlela, na vychovatelku nenaléhala, a najednou věděla, co se stalo. „Je těhotná,“ řekla Dorothea a aniž na sobě dala cokoliv ze svého dojetí znát, vyčkávala další vysvětlení. „Johana chodila k mistru Arnoldimu na hodiny klavíru a zpě(16)
vu. Docházela tam pravidelně a mě ani nenapadlo, že pan Arnoldi by mohl mít nějaké nekalé úmysly. V pohodě proběhly chystané oslavy a hostiny, dvorní rada Arnoldi měl hlavní projev, princezny pomáhaly roznášet talíře s jídlem a vypadaly tak šťastně a spokojeně. A jednoho listopadového rána byla Johana pryč. Vše proběhlo tajně, nikdo nevěděl, co se stalo. Ještě předchozí večer jsem s princeznou Johanou hovořila a jako každý den ji ukládala k spánku. Nechápu, jak se mohla připravit na cestu, aniž si kdokoliv z nás něčeho všiml. Spolu s nimi uprchl i vlásenkář.“ „Johana vám řekla, že je v jiném stavu?“ „Ne, dosud ne, ani já jsem se jí nezeptala, chtěla jsem vše nejdříve sdělit vám. Pak přišla ta tragická událost s vévodou. Sama jsem si nebyla jista, zda mé úvahy jsou opodstatněné. Jestli si vše jen nenamlouvám. Dnes však vím, že je to pravda.“ Vévodkyně vychovatelku propustila, aniž ji týrala dalšími otázkami. Musela se s tou zlou novinou vypořádat sama. Stejně ji napadlo, že Arnoldi zašel s Johanou asi příliš daleko. A také si uvědomila svůj podíl viny, svou nezodpovědnost. Měla být u rodiny! U svých dospívajících dcer. Pravda, zajistila jim dobré vychovatelky, učitelka Antonie Forsterová byla skvělá, mnoho dcerám dala, ale matka jim chyběla. Opustila je v nejrozhodnější době jejich vývoje. Kateřině bylo dvanáct let, Paulině jedenáct a Johaně pouhých deset roků. Otec s nimi zůstal, ale byl starý a unavený. Dívky potřebovaly matku. A ona šla zatím za hlasem svého srdce. Ale kam došla? Štěstí a uspokojení hledala marně. Jedině Löbichau jí přineslo radost. Dorothea litovala toho, co se stalo. Ale ani na Johanu, ani na Cecilii se nehněvala. „Kéž se dá ještě něco napravit!“ pomyslila si. Bylo to její jediné přání. Toho večera usínala těžce a v noci ji pronásledovaly zlé sny.
(17)
