Znovu do Prahy? Nikdy!

36

RESPEKT.CZ ROČNÍK XVII. V 4.—10. 9. 2006 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Amerika pět let poté 10, 20 V Češi vzdávají euro 8 S Vondrou o nové vládě 16 V A hele, Madonna 21

Znovu do Prahy? Nikdy! 6

SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE, GR 2,50 €; HR 20,00 HRK; BG 5,00 BLG

Zloději kazí pověst hlavního města

2

KOMENTÁŘE VE HVĚZDÁCH

Zemřela poslední žijící legenda tuzemské předválečné fotografie – Jan Lukas. Až symbolicky k tomu došlo téměř na den přesně rok po skonu Václava Chocholy a dva roky po smrti Alexandra Hackenschmieda, dvou geniálních českých fotografů a Lukasových přátel. Lukas a Hackenschmied měli to štěstí, že většinu života prožili ve společnosti svobody – a i proto zemřeli daleko od původní vlasti, v New Yorku. Rozebírat fotografický um Jana Lukase na pár řádcích nemá smysl. Jakýkoli snímek, který vytvořil, hovoří za všechny recenze. Ten cit, poetika, rytmus i napětí. Zkrátka vše, co odděluje skvělou fotografii od momentek. Ačkoli tvrdil, že zachycování světa aparátem není umění, bezesporu jím je. A nejlepším důkazem je právě Jan Lukas. Co ale jeho prací prostupuje nejvíce, je téma svobody. Ať už nabyté nebo

4.–10. ZÁŘÍ 2006 V RESPEKT 36

A nezískali ani metr Andělská vstřícnost se cyklistům nevyplácí

Velké prázdno v Central Parku touhy po ní. Najdete ji všude, počínaje až mystickým snímkem mladé Židovky, očekávající se žlutou hvězdou na kabátě pokyn k odchodu z domova do transportu, přes volební klání v roce 1946 a konče záběry policistů ve Spojených státech, kteří mu připadali mimořádně fotogeničtí. Právě vztah ke svobodě jej přiměl k tomu, že se ve svých padesáti letech rozhodl z totalitního Československa emigrovat. Musel tomu obětovat drtivou většinu filmů, které do té doby nafotil. Éra svobodné první republiky, dramatická čtyřicátá a temná padesátá léta už byla jiným, vlastně mrtvým světem. To hezké bylo pryč a s tím zlým nechtěl mít nic společného. Po úniku z Československa zamířil co nejrychleji do Spojených států a New Yorku, kde byla řada jeho přátel, jako již zmiňovaný Hackenschmied. Nové prostředí dalo Lukasově práci nový impulz a začal například pracovat pro slavný konzervativní časopis National Review, pro který vytvořil řadu titulních stran. Sešel se díky tomu třeba s Ronaldem Reaganem či Václavem Havlem, jehož příjezd do USA v roce 1990 byl poslední Lukasovou prací. Svoboda ale nebyla jen tématem pro fotoaparát. Nikdy se svou ženou a dcerami nezapomněl na své přátele v temném Československu, kterým často i materiálně pomáhali. Může to dosvědčit i autor těchto řádků, pro jehož rodinu byly občasné Lukasovy dopisy a balíčky od Lukasových kouzelným, hmatatelným mostem ke svobodnému světu, o kterém se jinak dalo poslouchat maximálně na vlnách Rádia Svobodná Evropa. Jan Lukas zemřel v pondělí 28. srpna ve svém newyorském bytě s výhledem na Central Park. Bylo mu jedenadevadesát let. Erik Tabery

Lukas: Born to be free. FOTO JOSEF MOUCHA

Je na čase přitvrdit? (Protestní jízda pražských cyklistů magistrálou) FOTO ŠTĚPÁN HON

T

řetí srpnový čtvrtek krátce po šesté večer vyjel z pražského náměstí Jiřího z Poděbrad průvod osmi desítek cyklistů. Hodinová společná projížďka centrem metropole vypadala i tentokrát stejně, jako tomu je pravidelně měsíc co měsíc už několik let. Peloton propagátorů bicyklu coby šetrné dopravní alternativy ve městě se projede po hlavních třídách, demonstranti zapískají na píšťalky, pozdraví cestující v tramvajích, vyslechnou sprosté nadávky od řidičů, které akce o pár minut zdrží, a omámeni zážitkem, že jim srocení na chvíli umožnilo pohybovat se městem beze strachu, odjíždějí domů. Dnes, po letech poklidných demonstrací, je ale při návratu čím dál obtížnější odhánět nutkavé otázky: jak to, že komunita zastánců kol ve městech v Praze zatím nedosáhla absolutně ničeho? Jak je možné, že v centru města dodnes není ani metr regulérní cyklostezky? Proč je v Česku hýčkaným rekordem účast 350 cyklistů, zatímco třeba v Berlíně jezdí předvádět výhody kol před automobily do ulic za podpory magistrátu, médií i místních celebrit 100 tisíc lidí? A především: pokud se umírněné protesty cyklistů míjejí účinkem, co je nutné udělat, aby se situace změnila?

Zatím nic Při pohledu z auta to může vypadat jako okrajový problém. Že by pár desítek pískajících aktivistů mělo brzdit běžný provoz velkého města jen proto, že se nemohou prohánět na svých bicyklech? Není to přehnané? Spíš naopak. Automobilismus představuje už dlouhá léta jeden z nejtíživějších problémů současných velkoměst. A bicykl se tak stává jednou z možností, jak se po moderních městech pohybovat rychle, levně a šetrně k okolí. Nejvíce cest v městských centrech je podle průzkumů kratších než 5 kilometrů a na tuto vzdálenost je levné, tiché a bezpečné kolo v centru města rychlejší než auto. Navzdory tomu v centrální Praze dodnes není na rozdíl od většiny velkých měst severní a západní Evropy ani metr prostoru – tedy stezky, která by patřila výhradně bicyklům a na níž by cyklisté neohrožovali chodce a zároveň byli chráněni před auty. Pražští politici včetně primátora by nabídli jiný pohled: podle nich se síť stezek v Praze pod jejich péčí bouřlivě rozvíjí, město do ní investuje ročně desítky milionů korun. Částky sedí, ale všechno ostatní je jinak. Miliony se sice utrácejí, ale pokud se za ně staví cyklostezky, je to vždy na okraji města a jde o rekreační trasy, nikoli o cesty, které je možné využít k dopravě do práce nebo do školy. Samozřejmě i v Praze se něco děje. Cyklistika má pár osvícených zastánců mezi pražskými úředníky a loni byla kupříkladu otevřena praktická stezka v okolí Rohanského ostrova, díky níž lze ujet pár kilometrů bezpečně. Problém je, že se tak děje nahodile a bez politické podpory. Aktuální pozici cyklistů (stejně jako rodičů s kočárky, vozíčkářů nebo in-line bruslařů) bohužel lépe než zmíněná stezka ilustrují tři pražské stavby z poslední doby.

Zastupitelstvo města má sice v zásobě schválenou vyhlášku, podle níž má Praha u nových staveb a rekonstrukcí brát maximální ohled na podporu cyklistiky, ale dokument zatím ještě evidentně nenašel fanoušky. Konkrétně to můžeme ukázat na rekonstrukci silnice okolo Chotkových sadů na Malé Straně, rekonstrukci silnice okolo Sazka areny v Libni nebo rekonstrukci nábřeží Vltavy pod Nemocnicí Na Františku. U všech byly cyklostezky v projektu, ale po úředním kolečku na ně nakonec nedošlo. Jako ilustrace poměrů může sloužit důvod, proč to nevyšlo na nábřeží. Cyklistům tady na první pohled v jízdě nic nebrání. Problém je v tom, že náplavka je vydlážděna hrubými kostkami, které jsou sice atraktivní, ale znemožňují pohodlný pohyb cyklistům, bruslařům i kočárkům. Ve světě (ale třeba i v pražských Letenských sadech) se v těchto případech vizuálně atraktivní dlažba ponechává, ale kromě ní se citlivě uplatňuje i úzký komfortní jízdní pruh. Bylo tomu tak i v projektu na nábřeží, ale stavaři nakonec nedokázali včas najít vhodný materiál a zůstali jako obvykle u „kočičích hlav“. Skutečná absurdita těchto patálií vynikne pouze tehdy, když si uvědomíme, že mluvíme o rekonstrukcích a nových stavbách, tedy oblastech, v nichž je město k cyklistům a ostatním neautomobilovým menšinám oficiálně vstřícné. Pokud zavedeme řeč na omezování automobilismu ve prospěch pěších a cyklistů, tedy cestu, kterou před lety zvolily desítky evropských měst včetně aglomerací typu Londýna, Paříže nebo Berlína, narazíme na jednoznačný odpor. Radní města už léta opakují, že Praha na kola není stavěná. Město je prý kopcovité a má stísněné centrum plné aut, do něhož se kola už prostě nevejdou. Vejdou, stejně jako se vešla v jiných městech, klidně i stísněných a kopcovitých (třeba italská Ferrara). Ani tam, ani jinde se to ale nikdy neobešlo bez aktivní podpory radnice.

Jeďte pryč Po pražské elitě nikdo nic podobného nahlas nepožaduje. Bikeři potichu hledají alternativní cesty po městě (www.nakole.cz), barví si kola na růžovo (www.ruzovekolo.cz) jako znak komunity, ale skutečný pohyb neexistuje. Potvrdit to mohou všichni, kdo využívají k pohybu po Praze pravidelně bicykl: každá další osobní zkušenost z návštěvy některého z evropských měst v bikerovi rozezní hluboký stesk po tom, co je Pražanům denně upíráno. Podívejme se třeba na Vídeň, která bývá často srovnávána s Prahou. Ještě před patnácti lety byla snaha projet zdejší hlučné bulváry na kole stejně nebezpečná jako v Praze. Radnice během let do centra důsledně namalovala síť stezek pro cyklisty s vlastními semafory. Teprve zásah politiků vylákal na kola i někoho jiného než studenty a sportovce. Ve Vídni dodnes vládnou auta, ale vedle nich přibyl prostor: po stezkách jde jezdit s dětmi do školy, na nákupy i do baru. A nejen to: zájemci se mohou vydat po oddělené cestě kus po proudu Dunaje do

oblíbené rezervace Lobau a ti zdatnější potom třeba až do centra skoro 60 kilometrů vzdálené Bratislavy. Na kávu do některé z restaurací tamní pěší zóny dojedou po cestách na hrázi Dunaje, na nichž nelze potkat automobil. Co jiného než tohle je kvalita života? Pražané to zatím řeší jinak a každý víkend prchají po desetitisících na venkovské chalupy, protože v centru města nejsou schopni vydržet. Plní tak do písmene doporučení komunálních politiků, kteří kolařům v Praze vyčítají sebevražedné sklony a radí jim, aby se nemotali v centru, naložili kola na střechy aut a zajeli si zařádit na venkov.

Výraz slabosti Cyklistická komunita v Praze zvolila už před lety při podpoře této dopravní alternativy umírněnou cestu. V duchu celosvětové tradice „cyklojízd“, která vznikla před 14 lety v San Francisku a jejímž leitmotivem byl vždy nenásilný přátelský happening na podporu kol ve městech, se pokouší s radnicí navázat dialog. Radní si ale přítomnost kultivovaného a veselého partnera vyložili jako výraz slabosti. A pokračují v podpoře toho, čemu hluboce rozumí: automobilismu. Mimochodem, na radnicích vládnoucí ODS má v Praze drtivou podporu a zároveň platí, že 70 procent Pražanů dává při cestách po městě přednost veřejné dopravě před autem. Obava, že omezování aut prohrává volby, je tedy minimálně sporná. Přesto propagátoři kol hrají v očích politiků roli marginálních šílenců. Symbolem hradby byla lednová smrt jednoho z vůdců cyklokomunity a zastánce umírněného dialogu Jana Bouchala. Večer ho cestou z práce na kole zabil automobil na nepřehledné křižovatce, na jejíž nebezpečí Bouchal marně upozorňoval pražskou radnici několik let. O pár dní později svolali kolaři do divadla Alfred ve dvoře poradu o tom, co lze v Praze udělat pro to, aby se podobná tragédie neopakovala. Ani primátor Pavel Bém, ani „jeho“ radní Radovan Šteiner, zodpovědný za dopravu, na zdvořilé pozvání nezareagovali. Rozčarování Bouchalových přátel i desítek dalších, kteří do divadla dorazili, tehdy poprvé odhalilo pochyby, jaký má dosavadní vstřícnost smysl. Je tedy načase přemýšlet o tom, zda k poklidnému objíždění města něco nepřidat? Třeba pravidelnou blokádu pražské magistrály? Kolaři konfrontaci odmítají a pokoušejí se místo toho vtáhnout do hry víc a víc lidí. Naděje se upínají ke konci září, kdy odstartuje pravidelná propagační akce Týden bez aut. Na závěrečné oslavné jízdě městem se očekává mohutná účast podpořená „celebritami z řad herců, hudebníků i sportovců“. Uvidíme. Pokud politici nebudou schopni rozumět klidné a přátelské řeči, budeme jednou tak jako tak nuceni jim své požadavky připomenout nahlas. Není to nic příjemného, ale rozruch by v důsledku pomohl všem Pražanům. Martin Kontra Autor je spolupracovníkem Respektu.

Q

KOMENTÁŘE

RESPEKT 36 V 4.–10. ZÁŘÍ 2006

Češi mají klid

EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

Napětí ve střední Evropě se nám vyhýbá

M

ohlo by se zdát, že s postkomunistickými zeměmi střední Evropy to jde z kopce. V Polsku vládnou bratři Kaczyńští, jejichž nacionalismus, katolický fundamentalismus i víra v polský mesianismus vzbuzují oprávněné obavy. Spojenectví jejich strany Právo a spravedlnost s ultrakonzervativní Ligou polských rodin a populistickou Sebeobranou tyto obavy jen podporuje. Na Slovensku pro změnu šéf populisticko-levicového Směru Robert Fico sestavil po volebním vítězství vládní koalici s nechvalně proslulým HZDS Vladimíra Mečiara a s ultranacionalistickou SNS Jána Sloty. Situace v Maďarsku se zdá být o něco lepší, ale i tam mocný opoziční Fidesz opakovaně flirtuje s krajní pravicí, zatímco vládnoucí strana je pohrobkem komunistů. V Česku máme pro změnu Komunistickou stranu Čech a Moravy, která se zdá být stále blíže podílu na moci. Ve všech čtyřech zemích Visegrádu také rostou projevy nesnášenlivosti. V Polsku se protestuje proti homosexuálům a sílí volání po znovuzavedení trestu smrti, na Slovensku se množí útoky na etnické Maďary, v Česku jsme svědky pravidelných demonstrací krajní pravice.

Instituce bez lidí Obraz postkomunistické střední Evropy je tedy na první pohled dosti pochmurný. Někteří analytici se dokonce ptají, zda Evropská unie udělala dobře, když bývalé satelity Sovětského svazu přijala v roce 2004 za členy. Možná je ale na místě střízlivější pohled. Jevy, jako jsou nacionalismus nebo vstup populistických stran s nedemokratickými tendencemi do vlád, jistě nelze podceňovat, ale je třeba je zasadit do širšího kontextu. Především se ptejme, do jaké míry jsou výše zmíněné negativní jevy neodstranitelnou součástí politické kultury v regionu a do jaké míry jsou zapříčiněny přechodnými vlivy. Politická kultura malých středoevropských národů má nepochybně mnoho kazů: panuje zde nejen dědictví komunismu, ale i předešlých autoritářských režimů. Existují vzájemné národní animozity a velká míra provincialismu. Demokratická politika to zde neměla lehké už před 2. světovou válkou. Vždy existovaly tendence ke kabinetní politice a obcházení otevřeného parlamentarismu. Zároveň je ovšem pozoruhodné, do jaké míry bylo toto negativní dědictví buď zcela opuštěno, nebo alespoň potlačeno v době, kdy středoevropské země

procházely procesem přistupování k EU. Už dva roky po vstupu do Unie se zapomíná, že v jednom jediném desetiletí prošly kandidátské země procesem modernizace svých politických i ekonomických institucí, jakož i dalšími reformami, které nemají svým rozsahem v tak krátkém časovém úseku obdoby. Země se zničenou občanskou společností, postátněným a zkorumpovaným hospodářstvím a autoritářskou politickou kulturou se dokázaly během dekády výrazně změnit. Tato institucionální proměna byla tak rychlá, že předběhla proměnu myslí lidí. Lze parafrázovat Masaryka: máme demokracii, ale máme zatím jen málo demokratů.

Stabilní Češi Politické elity, které dovedly své země do EU, se opotřebovaly. Svůj úkol úspěšně dokončily v ovzduší jisté politické schizofrenie: většina občanů kandidátských zemí si přála vstoupit do EU už kvůli výhodám, které členství nabízelo, ale zároveň mnozí nechtěli za členství zaplatit plné vstupné. Už před vstupem se tak vynořily populistické síly, které hrály jak na národní hrdost a obranu tzv. národních zájmů, tak na to, že coby suverénní členové EU už se nemusíme striktně řídit nejrůznějšími přísnými kritérii. Jinými slovy: zatímco vidina členství fungovala v případě politických elit i v případě většiny občanů jako poklice na papiňáku, jakmile bylo cíle dosaženo, začala o překot unikat nahromaděná pára frustrací. Ty, posílené neblahým historickým dědictvím, by za jiných okolností mohly zvrátit proces demokratické konsolidace. Jenže střední Evropa dneška není střední Evropa z první poloviny 20. století. Svým vstupem do EU a dalších mezinárodních institucí, které všechny požadují od svých členů fungující demokratické vládnutí, jsou země Visegrádu nyní svázány složitým předivem, které jim jen těžko dovolí vydat se opět na cestu národního šovinismu a nedemokratických praktik. Cena takového dobrodružství by byla příliš vysoká. Jestliže si například bratři Kaczyńští zahrávají s myšlenkou obnovení trestu smrti nebo neváhají prohlubovat nesnášenlivost k některým menšinám, ocitají se na tenkém ledě – Polsko se brzy může dostat do přímého střetu s evropskými institucemi. Podobně tomu je na Slovensku. Slovensko-maďarské škorpení nemůže být v kontextu EU příliš dlouho tolerováno. Jak v Polsku, tak na Slovensku navíc hrozí i domácí tlak. Ačkoli Kaczyńští v Polsku i Fico na

3

Slovensku se zdají být pevně v sedle, atmosféra nesnášenlivosti, která se za jejich vlády rozmáhá, nakonec probudí občanskou společnost i opozici. V roce 1998 to poznal na vlastní kůži Vladimír Mečiar. V Česku je populární srovnávat nebezpečí, které údajně představují komunisté, s nebezpečími, která představují ultranacionalisté a populisté v polské i slovenské vládě. Ve skutečnosti je na tom naše země mnohem lépe než její postkomunističtí sousedi. Ne že by čeští komunisté byli ve srovnání s extremisty v Polsku a na Slovensku o tolik lepší. KSČM je ale stále spojena pupeční šňůrou se zločineckým režimem své předchůdkyně, a i proto je nemyslitelné, že by se mohla stát členem vládní koalice. Veřejnost i ostatní strany, včetně sociální demokracie, si na komunisty prostě dávají pozor. Už jen případná tichá podpora této strany levicové vládě vzbuzuje emoce. Na rozdíl od Polska i Slovenska se v Česku navíc poměrně rychle zakořenilo standardní politické spektrum známé ze Západu. Vznik nějaké nové politické síly, jako je v Polsku Právo a spravedlnost, kterou je politicky těžké zařadit, se u nás nechystá. Na české politiky můžeme po právu nadávat, ale jsou čitelní.

Jaká je budoucnost? V nejbližší době se budou ve střední Evropě navzájem střetávat dvě tendence: populistické i nacionalistické reakce původně dosti zaostalých společností proti rapidní modernizaci, způsobené vstupem do EU, a pokračující sžívání se s vyspělým demokratickým západem Evropy a jeho standardy. Budeme jistě svědky různých nacionalistických excesů, ale také poměrně rychlého ekonomického růstu a stabilizace demokratických institucí. Politické otěže již za několik let převezmou lidé, kteří už vyrostli v demokracii. Pokud se radikálně nezmění celková geopolitická situace na evropském kontinentu, je pravděpodobné, že éra postkomunismu skončí s generací, která má kořeny v bývalém režimu a momentálně stále ještě vládne. Jiří Pehe Autor je politolog.

Q

Ke středoevropským třenicím viz str. 11.

prázdniny jsou pryč. Sen novinářů se splnil, protože končí okurková sezona s nezbytným bestiálním zvířetem ve zprávách, a obava školáků se naplnila, neboť zamíří do školy. Smutek se týká i těch, kteří už mají za sebou dovolenou, ale jako by ani nebyla. Ať už patříte k jakékoli skupině, stojí za to začít novou sezonu s Respektem v ruce. Doporučuji zejména téma o americké základně v Německu, které je důležitým příspěvkem do zdejší debaty o případné základně v Česku, stejně jako komentář a část rozhovoru s novým ministrem zahraničí Alexandrem Vondrou. Za přečtení stojí i články o tom, jak se krade v hospodách, profil končícího politika Jana Kasla nebo zpráva o jakési vycházející hvězdě jménem Madonna. Erik Tabery

GLOSY Je to příběh na knihu, po které se zapráší. Vídeňská dívka Nataša Kampusch utekla po osmi letech zajetí ve sklepní místnosti svému vězniteli, 44letému inženýrovi Wolfgangu Priklopilovi, a veřejnost je v šoku. Takové bezpráví, tak očividné znevolnění dítěte, taková odpornost. Příběh vězněné dívky je opravdu děsivý a média ho tak také popisují. Všechny nás to zajímá a fascinuje.

Pointa z Vídně Natašin příběh má ale jednu pomíjenou pointu, kterou by byla chyba nezmínit, byť už jsme to tisíckrát slyšeli. Před půlstoletím se týpek s podobnými sklony jako Priklopil zmocnil nikoli jednoho dítěte, ale obyvatel celého ostrova jménem Kuba a neprodyšně je uzavřel do svého komunistického sklepa. Všechno další se do detailu podobá příběhu z vídeňské periferie – od otrokářova přání, aby jej oběti nazývaly „Velitelem“, až po šokující náklonnost unesených ke svému vězniteli, které psychologové říkají stockholmský syndrom. Pokud je pravda, že všechno zlé je pro něco dobré, pak by fascinace a smutek nad příběhem Nataši měly vést k fascinaci a smutku nad znevolněním lidí na Kubě a v podobných zemích. Jejich Priklopil zatím ještě pod vlak neskočil. – MŠ –

Nechtějte znát můj názor Nakoukněte pod stůl, možná tam najdete svého politika. Většina z nich se tam třese strachy, že by měla řešit americkou základnu. Nad otázkami spojenými s protiraketovou základnou si lámou hlavu vojenští experti ve Spojených státech, členských zemích NATO a vlastně po celém světě. U nás to však podle ČSSD, Strany zelených, KSČM a části ODS, tedy stran prosazujících referendum, hravě zvládne každý plnoletý Čech se svým selským rozumem. Protiraketový systém USA je zamýšlen jako obrana (především) proti balistickým raketám. Není to nová myšlenka, objevuje se a zase mizí od chvíle, kdy Rusko vypustilo první sputnik a dalo tak najevo, že disponuje vyspělou raketovou technologií. V posledních letech ale dostaly plány na protiraketový deštník nový impulz. Balistickými raketami disponuje stále více zemí a některé z nich – Írán a Severní Korea například – se přitom ve svém uvažování vzpírají běžné racionální logice. Supervelmocím studené války, SSSR a USA, bránila v zahájení jaderného konfliktu jistota, že po případném prvním útoku bude mít druhá strana vždy ještě dost sil na to, aby zasadila protivníkovi zničující protiúder a vymazala ho z povrchu Země. Jednoduše řečeno: pokusíš-li se ty zničit nás, sice se ti to podaří, ale zároveň spácháš sebevraždu. Konfliktu v takovém případě brání fakt, že na obou stranách panuje stejně nebo podobně prožívaný strach z vlastního zániku. „Ujišťuji vás, že Rusové také milují své děti,“ snažil se přesvědčit amerického prezidenta Ronalda Reagana v popovém hitu druhé poloviny 80. let brit-

ský zpěvák Sting, a vysvětlil tak princip strategické rovnováhy, označované příhodnou zkratkou MAD (šílená), v jednom jediném verši. Dnes je situace komplikovanější. Balistické rakety mají v rukou země, u nichž si tímto nejnižším společným civilizačním jmenovatelem nemůžeme být jisti. Co když se íránské teokratické vedení rozhodne zalíbit bohu tak, že i za cenu sebezničení vymaže z mapy světa třeba Izrael, tedy že spáchá jakýsi kolektivní sebevražedný teroristický útok? Zcela jistě by následoval zdrcující odvetný úder, po kterém by toho z Íránu mnoho nezbylo, jenže... je docela dobře možné, že prezident Ahmadínežád ze všeho nejvíce touží po ráji pro sebe i své spoluobčany. V takovém případě je ovšem vzájemné odstrašování k ničemu. A oprášená myšlenka protiraketového štítu je aktuálnější než dříve.

Narušení strachu Ať byl princip vzájemně zaručeného zničení jakkoli šílený, jisté je, že fungoval. A vlastně ještě pořád funguje – byť na to člověk už rád dávno zapomněl, Rusové i Američané stále ještě disponují tisíci jaderných hlavic a jejich nasazení stále brání především „stará, dobrá“ patová situace MAD. A tady je ukryt jeden z velkých otazníků budování protiraketového štítu: není jisté, zda se s vaničkou nevylije i dítě – tedy že protiraketová

obrana prověřenou MAD závažně nenaruší nebo přímo nezruší. O této otázce se mezi odborníky živě diskutuje, píší se články, vytvářejí složité matematické modely. Nezískají Spojené státy definitivně jadernou převahu? Bylo by to vůbec ku prospěchu? Názory se různí. Experti v Praze si také nejsou jisti, narazíte tu na názor, že MAD se protiraketový deštník vůbec netýká, stejně jako na přesvědčení, že to je jeho definitivní konec. Na řešení rébusu pak navazují další otázky. Pokud MAD přestane fungovat, co bude dál, respektive jak na takovou hrozbu zareaguje především Rusko, jehož velmocenské postavení dnes stojí téměř výhradně právě na schopnosti jaderného odstrašování? Čekají nás paradoxně v důsledku účinné protiraketové obrany další zběsilé závody ve zbrojení? A co přinesou – nenapáchá díky nim raketový štít více škody než užitku? A co z toho vyplyne pro země, které se na projektu budou podílet? Začnou je Rusové vydírat? Mohou jim třeba zastavit dodávky ropy a plynu? Nebo se spokojí s nesouhlasnou rétorikou jako při rozšiřování NATO? K odpovědi je potřeba hodně důkladná znalost ruské scény. Ani tady však otázky nekončí. Naopak, teprve po jejich zodpovězení se vynoří ta nejzásadnější: Jakou cestou se má Česko vydat? Být mazaně zadobře se všemi a tak trochu s nikým, nic neriskovat a spoléhat se, že nás Američané i nadále ochrání jaksi mimochodem, jako černého pasažéra, který sice neplatí, ale pohodlně se veze? Nezjistíme ale jednou, že na nás úplně zapomněli? Nebo jim máme naopak aktivně pomoci a stát se pro ně kvalitativně mnohem významnějším spojencem než doposud? Stojí to za případná rizika? Chceme být vychytralí „lišáci“, nebo spolehlivé „holky do nepohody“? To jsou otázky, ze kterých určitě dokáže rozbolet hlava, a v jednom článku nehledejte odpovědi. Kdo je chce řešit, potřebuje analýzy, odborné rady a odvahu rozhodnout. To poslední čeští politici požadující referendum zjevně nemají. Raději se schovali svým voličům pod sukni. Kam se před tíhou okamžiku skryjí občané? Jiří Sobota

Q

ODS představila svoji vládu. Zřejmě jde o hodně dočasný kabinet, berme jej tedy spíš jen jako sondu do nitra strany, jež stála osm let v druhé řadě, a moc toho o ní tedy nevíme. Topolánkův tým je zpola odrazem 90. let, Klausovy druhé party, která v roce 1998 prohrála volby a pak Zemanovi kryla záda (Nečas, Langer, Tlustý, Říman). Posledních osm let kvůli tomu měli problém s věrohodností a na tom se nic nemění. Druhá část týmu (Pospíšil, Gandalovič, Vondra, koneckonců i Topolánek sám) reprezentuje novou tvář ODS, která se naopak od té mobilizačně prázdné, klausovské naštěstí hodně liší. Ovšem i ODS nám ukázala, jak snadno se v Česku stane ministrem člověk, o jehož úmyslech nikdo nic neví (Štěpánek, Kalaš).

Dnes vaří ODS Nic proti nestraníkům, strany by s nimi měly ale spolupracovat dlouhodoběji, jako je tomu třeba v případě Alexandra Vondry. Právě v tom spočívá nejdůležitější zpráva z Topolánkovy kuchyně. Sestavování vládního týmu jako by nemělo žádná pravidla. Nesporně fundované osoby ze stínové vlády léta reprezentující tvář ODS, jako Walter Bartoš v důležitém rezortu školství, jsou odsunuty stranou, jiní – jako Bedřich Moldan (životní prostředí) – se dozvídají o své výměně až od novinářů. Na důležité posty nastupují politicky slabí nestraníci, možná aby nekomplikovali život jiným ministrům a možná někomu ještě mocnějšímu. Dá se přece čekat, že Moldan by nebyl jedna ruka s těžaři uhlí ani členem spolku přátel Temelína. – MŠ –

4

ČESKÁ REPUBLIKA

4.–10. ZÁŘÍ 2006 V RESPEKT 36

Me gustas tu, školo Čeští učitelé a žáci se vydávají na další expedici do neznáma

Do mešity z kostela. (Rostislav Konopa) FOTO GÜNTER BARTOŠ

Přežije kytka v temné komoře? (Monika Kubů) FOTO GÜNTER BARTOŠ

Z

Pro tuzemské organizátory projektu z Národního institutu pro další vzdělávání nese každá školitelská hodina důležitou zpětnou vazbu. Učitelé anonymně vyplňují anketní lístky – co se jim líbilo, co bylo přínosné, co by se mohlo zlepšit, co by chtěli ještě probrat. Shromážděné lístky institut okamžitě vyhodnocuje. Průběžný žebříček se moc nemění: líbí se hry, přístup lektora, jako největší přínos učitelé nejčastěji zmiňují tipy na vedení výuky. Ty oce-

ňují i učitelé v Lišově. Vzápětí ale sborově dodávají: „Jenže jenom si hrát? To nejde, my ty děti taky musíme něco naučit! Místo hrátek nám radši poraďte, jak napsat osnovy, to potřebujeme nejvíc!“ V závěru se to pokaždé zadrhne, shodují se Monika Kubů i Rostislav Konopa. „Narážíme na naprosté nepochopení, k čemu celé tohle školení je. My chceme učitelům ukázat, jak se dá uchopit výuka, dát jim tipy, jak sestavit osnovy, ale ne jim je nadiktovat. To ani nejde, vždyť každá škola si musí sama určit, co bude učit a ve kterém ročníku,“ říká Rostislav Konopa. I sbory v Jablonci a Lišově jsou zklamané, když zjišťují, že místo přímého diktátu osnov dostanou jen inspiraci, jak je vytvořit. „Zvažte, co má být výstupem vaší školy – žák, který umí napsat třeba chemickou rovnici fotosyntézy, nebo žák, který ví, že když zavře pokojovou kytku do temné komory, kytka za týden zajde? Co je vám bližší?“ ptá se Monika. Následuje praktická ukázka na předmětu mediální výchova. „Co si vyberete, je na vás. Můžete srovnávat deníky, můžete si pouštět televizní reklamy. Co má být výstupem? Kriticky uvažující žák, který rozpozná inzertní sdělení, klasickou zprávu od zprávy bulvární. Bude umět vyhodnotit zprávy podle důležitosti. A tohle můžete napsat do svého programu,“ uzavírá lektorka. Jaroslav Jeřábek, ředitel Výzkumného ústavu pedagogického (VÚP), kde vznikala školní reforma, si jenom povzdechne: „Já to nechápu. Léta si kantoři stěžovali, jak jsou osnovy špatné a jak se jim nelíbí, že je musí dodržovat. Volali, že jsou předimenzované, že výuky je moc, že jsou špatně rozvržené, že ty a ty rovnice se mají učit až v osmé třídě, a ne v sedmé a podobně. A teď, když mají možnost sestavit si program sami, nechce se jim do toho a volají, ať ho sestavíme my. Opravdu tomu nerozumím.“ I učitelé v Lišově a v Jablonci se shodují, že osnovy byly plné chyb, ale psát vlastní se jim nechce. „A kdy to jako máme dělat?“ říkají hořce. „Děláme reformu ve svém volném čase a zadarmo.“ Šéf VÚP tenhle důvod chápe. „Reforma skutečně obnáší spoustu práce navíc a nikdo z učitelů za ni nedostává žádné odměny. Ale s tím neumím nic

Před sedmou hup pro větší dítě, proběhnout s ní koupelnou, zatímco druhý dítě pocucává mateřský mlíko, sednout ke snídani, pak se psem na krátkou procházku, sednout do auta a při cestě do kanceláře vypustit dítě do školky. Práce je hectic a někdy taky frantic; říkám vám, že „se prostě nezastavím“, jednou rukou telefonuju, druhou mlátím do klávesnice a hned zas sedím v autě a jedu domů. Opět krátká procházka se psem. Večeře. Strávím hodinu hraním si s dětma, pak si střihnu s maminkou – buď jdu tu větší umejvat a předám ji mamce ke čtení pohádky, nebo si ji převezmu umytou z koupelny a mám čtecí šichtu já. Pak zase sednout k počítači a den končím ve stejným klidu, jak jsem ho začal, jen s tím rozdílem, že ten večerní klid není tak klidnej jak ten ranní, přes unavený oči se na monitor už nemrká tak dobře, a tak to většinou brzo balím. Aby těch šablon nebylo dost, občas se v pátek pustím na tři piva do místní hospody vyslechnout si lamentace místní honorace, sobotu mám vyhrazenou pro ranní procházku po okolí, práce na zahradě a kolem domu a v neděli se výletuje.

Jako kluk spousta zájmů, vždycky jenom chvilku, u ničeho jsem nevydržel. Běhání, šachy, housle, nějaký divadlo, mladý elektrotechnik. Pak puberta, zase klasika, výlety, hospoda, holky, zacloumal se mnou mocný krkonošský mistral, dlouhá nešťastná láska a pár krátkejch šťastnejch, pak šup na vejšku, zas nějaký poletování, svoboda, volnost, vejška nedodělaná, honem si najít práci, pak nějaký to šplhání po kariérním žebříčku, hned zas hup na volnou nohu, postupně to nabobtnává a najednou mám vlastní firmu. Mezitím jedna známost, druhá, třetí, a už jsem našel tu pravou, jedno dítě, druhý dítě. A teď honem přemejšlet, o čem to celý je. Je mi 32 a myslím, že se mi věci celkem daří. Dělám přesně to, co mě baví a co mi vyhovuje, jsem do značný míry pánem svýho času, dokonce jednou nebo dvakrát týdně vůbec do kanceláře nejezdím a pracuju doma! Postavil jsem dům, nějakej ten strom taky zasadil, místo syna jsem šťastnej ze dvou dcer. Vybudoval jsem zázemí, podařilo se mi vytvořit pro něj fungující rodinu, ačkoli mám práce až nad hlavu, daří se mi trávit doma poměrně dost času, dosti lidem dávám práci a dosti zákaz-

ačíná nový školní rok. Část českých učitelů a škol se v něm pouští na neprobádané území, co ve starých mapách neslo název „hic sunt leones“ – zde jsou lvi. A teď tu obezřetně našlapující kantoři slyší nečekané: Dámy a pánové, pojďte si hrát.

Neznámý půlměsíc Výjimečnost základní školy v Mozartově ulici v Jablonci nad Nisou nezasvěcenec nepozná. To, že se škola obklopená paneláky jako jedna z prvních zapojila do přípravy na velkou změnu, prostě není zvenku vidět. Ale je to tak: zdejší kantoři nedávno zasedli sami v lavicích a pod dohledem lektorů se začali učit, jak by v budoucnu měli učit. Projekt Koordinátor, organizovaný tuzemskými úřady a většinově placený z evropských peněz, by jim měl objasnit klíčovou věc: jak uvést do praxe tzv. rámcové vzdělávací programy, páteř zdejší školské reformy. Ještě pár dní před příchodem žáků vypadá jablonecká škola jako staveniště. „Vidíte, vy se jedete ptát na reformu, a nás teď nejvíc zajímá, jestli stihneme rekonstrukci,“ usmívá se na přivítanou ředitelka Marcela Rousová, elegantní dáma s dlouhými tmavými vlasy spletenými kolem hlavy. „Ale já vím, že to určitě zvládneme.“ Ve sborovně právě třiadvacet učitelů poslouchá písničku Clandestino od Manu Chaa. Po „Ilegálním přistěhovalci“ jim lektorka Monika Kubů pouští ještě Me gustas tu (Líbíš se mi). Všichni hledí do papíru s českým překladem. „O čem je Clandestino?“ ptá se lektorka. O beznaději a vykořeněnosti, touze někam patřit, mít domov, o tulákovi, ztracenci, rozléhá se sborovnou. Následuje úkol: vymyslete hru na text jedné z písní, které jste právě slyšeli, a určete, v jakém předmětu nebo předmětech by se tato hra dala použít. Učitelé rozdělení do čtyř skupin hýří nápady. Všechny hry jsou použitelné a prolínají se více předměty – výchovou k občanství, zeměpisem, dějepisem, globální výchovou, a dokonce i výchovou hudební. Podobných úkolů dostali učitelé v průběhu tří-

JEDEN DEN V ŽIVOTĚ

Nalinkované pondělí A tady jsem, je mi třicet dva a můj typický den probíhá zcela podle šablony a pravidel nudy, až si říkám, že jestli někdo bude hledat ministra průměrnosti, lepšího nenajdou: budík o půl šestý, proběhnout koupelnou, rychlej čaj s mlíkem a zasednout k počítači, než se vzbudí děti. To je bezesporu nejkrásnější čas z celýho dne, zvlášť v létě, když si můžeš otevřít okno a nechat na sebe dejchnout ten venkovskej luft s kapkou hnoje z nedalekýho jézetdé. Žádnej telefon, žádnej problém, v klidu si vyřídím poštu a naplánuju den.

denního školení mnoho, pokaždé na nich pracovali ve skupinách, jejichž složení se obměňovalo, a pokaždé se výborně bavili. Z 8. C na základní škole v Lišově u Českých Budějovic se taky ozývá halasný smích. I tady řádí Koordinátor. Pět skupin učitelů se přetahuje o židle. „Zrovna si rozdělujeme světové bohatství mezi pět světadílů,“ vysvětluje školitel Rostislav Konopa. „Dejte nám ještě aspoň jednu,“ pokřikují převážně stojící „Asijci“ na „Severoameričany“. „Nic!“ odpovídá jeden z „Američanů“, roztahující se na třech židlích. Následuje hra se symboly. Učitelé poznávají křesťanský kříž, svastiku, nesmrtelného fénixe. Dobře vědí, co znamená vztyčený prostředník. Nad islámským zeleným půlměsícem a Davidovou hvězdou mlčí. Následuje úkol napsat co nejvíce termínů, které mají spojené s pojmem křesťanství, a vymyslet hru, která s tímto pojmem seznámí žáky. I tady jsou všechny nápady použitelné. Návštěva kostela, hřbitova, zpívání koled o Vánocích, hraný příběh o Ježíškovi… „A co takhle nějak porovnat křesťanství s islámem,“ říká Rostislav Konopa. Ze strany učitelů následuje sprcha důvodů, proč to nejde. Tohle žáci prvního stupně nepochopí, přece nebudeme interpretovat Korán, vždyť jsme ho ani nečetli, a proč srovnávat křesťanství zrovna s islámem? „To byste se divili, co všechno pochopí už prvňáci,“ říká školitel. „Nejde o to vykládat Korán. Jen jsem chtěl říct, že je škoda seznámit žáky s kostelem, ale neukázat jim mešitu. Zkrátka zasadit křesťanství do širšího kontextu. A mešitu můžete ukázat i prvňákům.“

To si máme hrát?

udělat. Tak to prostě je. Rád bych učitelům navrhl, aby už reformu nezpochybňovali. Posuňme se dál, k sestavování programů, ke konkrétním změnám,“ vyzývá kantory ředitel pedagogického ústavu.

Příští rok ve škole Letos přešlo na rámcové vzdělávací programy dalších 400 zdejších škol a celkový počet tedy činí 600. Podle Jeřábkova institutu však ze zbývajících 3800 škol skoro tři čtvrtiny na svých programech ještě vůbec nezačaly pracovat. Za rok však budou podle vlastních programů učit všechny školy. Nařizuje jim to nový školský zákon. Ty aktivnější teď za obrovských porodních bolestí přivádějí na svět své programy, bojí se školních inspektorů, rodičů, neinformované veřejnosti. Podle socioložky Jany Strakové, šéfredaktorky časopisu Moderní vyučování, je stávající český vzdělávací systém plný fatálních chyb. „Nevybavuje žáky dovednostmi a vědomostmi, které jsou jim užitečné v životě, nerozvíjí nezávislý úsudek a zvídavost,“ píše socioložka v příručce s názvem Reforma školství v České republice, již v minulých dnech vydala společnost Člověk v tísni pro novináře, aby podpořila informovanost nejširší veřejnosti. „Opakovaně jsem vytýkal ministerstvu školství, že pro informování veřejnosti neudělalo nic,“ říká šéf VÚP. „Učitelé se logicky zasekli, když necítí žádnou podporu a vidí jen rodiče, kteří o reformě většinou nemají ani tušení. Ale sami rozhodně nejsou. Mají k dispozici naše webové stránky, stránky Národního institutu, školský vzdělávací portál www.edu. cz a spoustu dalších. Seznamy jsme jim dali. Na všech stránkách jsou kontakty, učitelé nebo ředitelé mohou mailovat, volat, konzultovat.“ Před lišovskou školou se mezi prvním spadaným listím honí na kolech šest asi desetiletých kluků. „Na kamarády a na přestávky,“ odpovídají na otázku, na co se nejvíc těší do školy. Učitelé, nové hry a zajímavé poznatky se zatím do odpovědí nevejdou. Uvidíme za rok. Kateřina Mahdalová

Q

níkům poskytuju, pevně doufám, cenný služby. Jenom se mi pořád nechce věřit, že tohle má být ten smysl všehomíra. Vlastně se mi točí hlava z toho, jak je v mým životě všechno nalinkovaný a nezajímavý. Jak se život přehupuje do druhý půlky, začínám čím dál častěji přemýšlet o tom, co tady po mě zůstane. Moc toho zatím není, možná bych měl větší část vydělanejch peněz věnovat na nějakej bohulibej projekt. Co takhle platinová destička „Domov pro přestárlé, vybudováno díky štědré podpoře Václava Baláčka ze Seničky“, to by mohlo moji ješitnost na nějakou dobu uspokojit. Budu nad tím přemýšlet, myslím, že lidi většinou začnou kolem 35 uvažovat o tom, co trvalýho by mohli vybudovat jako svůj odkaz. Pochopitelně zase šablona, z tohohle kolotoče už nevysednu. Teď si dám slzu slivovice a jdu spát, většinou to tak dělám v pondělí, protože se v neděli chodím na novej tejden vyspat už před devátou a v pondělí se mi pak často nechce do peřin. Václav Baláček Autor je překladatel a tlumočník.

Q

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 36 V 4.–10. ZÁŘÍ 2006

5

Lidičky a dětičky v sevření Dobra Humanisté vzali rukojmí a vstoupili do politiky

Ř

íkají, že chtějí změnit svět. Aby na prvním místě nebyly peníze, ale člověk. Taková změna se ovšem bez peněz dělat nedá – a členové Humanistického hnutí jich zatím dokázali sehnat poměrně dost. Jejich program adopce afrických dětí na dálku podporují už léta tisíce přispěvatelů. Teď se však na zdejším dosud idylickém nebi ukázala mračna. Organizátoři adopcí se vrhli na politiku a kromě sbírek začali organizovat i demonstrace. To řadu rodičů postavilo před těžkou volbu. Platit dál na toto konto s rizikem, že peníze mohou protékat do stranické kasy či na podporu radikálů. Anebo to ukončit s vědomím, že je to zrada na nadějích pro jednu konkrétní nevinnou bytost.

Probuzení na golfu Jan Tamáš (30) nechtěl v polovině devadesátých let zůstat pasivní. Cítil potřebu pomáhat lidem. Ale nechtěl si dát klapky na oči a léčit jen jeden druh ran – hledal něco všeobecného, co by zasahovalo do různých sfér života. A pak objevil Humanistické hnutí, spolek idealistů usilujících o svět bez násilí a utrpení. Stal se členem a s partou kamarádů odjel na výlet do Afriky, kde zažil zásadní zvrat. „V Nairobi jsem viděl luxusní golfové hřiště, oddělené zdí s ostnatým drátem a elektřinou od největšího slumu v Africe, kde živoří milion lidí. Došlo mi, že něco je špatně,“ vzpomíná Tamáš. Humanisti se rozhodli to změnit. Na místě dali dohromady tým místních studentů zapálených pro stejnou věc a česká verze mezinárodního projektu adopce na dálku byla na světě. A měla úspěch. Díky ní dnes skrze tři humanistická sdružení na černém kontinentu studují bezmála tři tisíce dětí, většinou sirotků či pocházejících z nejchudších rodin, které by jinak nemohly na školu ani pomyslet. Způsob, kdy může člověk přímo sponzorovat vzdělání konkrétnímu dítěti, se pro svou čitelnost stal jedním z nejpopulárnějších způsobů tuzemské charity. Rodiče mají možnost „své“ dítě vidět na fotografiích, poslat mu dárek nebo vidět jeho vysvědčení. Vůči svému svěřenci pak také mají

odpovědnost, protože jestli zdárně ukončí školu, závisí na jejich každoročním příspěvku. Když z nějakého důvodu rodiče dítě přestanou sponzorovat, musí pro něj organizace najít nového sponzora, a pokud se to nepodaří, dvojnásobný sirotek z programu vypadne. Poplatek se pohybuje mezi šesti až sedmi tisíci za rok, čtvrtinu této částky si humanisti nechávají na režii – tedy na transfer peněz do Afriky, cestovní náklady pro tamní koordinátory, připojení k internetu a základní kancelářské vybavení. Některé zdejší humanitární organizace – například Arcidiecézní charita – se sice s režií vejdou do šestnácti procent, ale všeobecně je čtvrtinová „marže“ považována za běžnou provozní záležitost. V tom není problém. Ten u humanistů udeřil úplně z jiné strany.

Základna v Africe Během úspěšně fungujícího projektu adopcí Jan Tamáš, mezi humanisty přezdívaný Tami, začíná přemýšlet, jak by ještě efektivněji mohl měnit svět. Volba padla na politiku a v roce 1997 se začíná angažovat v Humanistické straně. Minulý rok byl zvolen předsedou a letos kandidoval do sněmovny. „Cítil jsem potřebu zasáhnout do politické situace,“ říká Tamáš. Jeho strana má v programu zavedení přímé demokracie, bezplatného školství a zdravotnictví, zrušení přijímacích zkoušek, výstup Česka z NATO, zajištění dostupného bydlení všem občanům a zavedení průměrných platů politikům. Voliče to ovšem příliš nezaujalo – ve volbách získala Humanistická strana 0,13 procenta hlasů. „To přesně odpovídá současné nedemokratické soutěži politických stran a ignoranci médií,“ říká předseda Tami. V propletení své humanitární a politické mise přitom nevidí žádný problém. „Naopak – právě o tom je Humanistické hnutí. Stíháme víc věcí najednou,“ říká. V tom už se s ním ale odborníci neshodnou. „Charita je z principu nepolitická, zaměřená na pomoc všem. Bez ohledu na názor, rasu nebo vyznání,“ říká Pavel Šimek z už zmíněné Arcidiecézní charity. Jeho organizace může ale v rodičích budit

podobné obavy. Nikoli z ideologického ovlivňování dětí, ale náboženského. Jak tedy on uklidní rodiče, kteří se obávají, že v Africe rozšiřují řady křesťanů? „Máme ve stanovách, že pomáháme všem potřebným. V našich seznamech sponzorovaných dětí najdete muslimy, hinduisty i ateisty,“ říká Šimek. Tamáš pochopitelně žádnými seznamy politické příslušnosti svých sirotků nedisponuje a je přesvědčen, že žádné nebezpečí jednostrannosti nehrozí. „Politice se věnuji doma, kdežto v Africe jde o pomoc dětem,“ říká. Na řadu adoptivních rodičů (alias „lidiček“, jak humanisti své přispěvatele v korespondenci oslovují) ale tento argument neúčinkuje. Věci jsou pro ně složitější minimálně od toho okamžiku, kdy letos v létě dostali v obvyklém e-mailu, informujícím je o pokrocích „jejich“ afrických dětí, přibalenou i pozvánku na demonstraci proti výstavbě americké protiraketové základny na českém území. Což je další obor, kterému se Jan Tamáš v rámci komplexního Humanistického hnutí věnuje. V iniciativě Ne základnám zastává funkci mluvčího. Mezi spolky, které se na iniciativě spolupodílejí, najdeme kromě humanistů i Komunistický svaz mládeže, organizaci, které nedávno kvůli oficiálně proklamovaným výzvám k leninskému teroru a násilnému převzetí moci hrozilo odebrání registrace.

Lidičky, nebojte se Jak humanisti rozptýlí rozpaky rodičů z toho, že ze svých sedmi tisíc pro děti možná sponzorují i politickou stranu nebo demonstrace místních bolševiků? „Jedná se o zcela oddělené subjekty s různým účtem. Rodičům dětí v případě zájmu můžeme ukázat veškeré doklady o tom, co jsme za jejich peníze dítěti uhradili,“ říká Tami, který ve volném čase spravuje webové stránky humanisti.cz. Aby na nich – jak píše ve svém internetovém profilu – „bylo co nejvíc co nejzajímavějšího čtiva a prohlíživa vod co nejvíc lidiček s co nejvíc názorama“. O co největší názorovou paletu „lidiček“ ale místní humanisti nestáli při svém srpnovém shromáždění proti výstavbě ame-

Neděkuji vám a odcházím

Omluva Dne 5. května 2003 byl v týdeníku Respekt zveřejněn článek pod názvem Policie napíchla poslance. V tomto článku byla zveřejněna nepravdivá tvrzení o osobě Mgr. Stanislava Grosse, a to že „tajná služba a policie při odposleších zjistily, že ministru vnitra Grossovi volali dokonce dva z jejich prověřovaných klientů. První z nich byl Andrej Babiš, který volal Grossovi vloni v listopadu o půl jedné v noci a chtěl po něm kontakt na ministra zemědělství Jaroslava Palase“, dále že žalobce prohlásil, že jej „nepřekvapil ani pozdní čas hovoru“ a že žalobci volala „Hana Palochová, správkyně nevěstince André v Nuslích“. Těmito difamujícími skutkovými tvrzeními jsme neoprávněně zasáhli do občanské cti a důstojnosti Mgr. Stanislava Grosse. Tímto se panu Mgr. Stanislavu Grossovi omlouváme.

vidnou pravdu nepochybně podepsala i značná část zdejších občanů.

Bez úspěchu Na rozdíl od nich ovšem Jan Kasl strávil v „prohnilém“ politickém rybníku posledních osm let a většinu času všechny ubezpečoval, že právě on je schopen jeho neduhy vyléčit. Proto také zasvěcení pozorovatelé vidí Kaslův odchod v jiném světle. „Myslíte, že by odcházel, kdyby měl úspěch?“ ptá se řečnicky sociolog Daniel Kunštát z agentury CVVM. „On prostě propadl ve volbách, stal se z něj neúspěšný politik.“ Podobně to kreslí politolog Michal Klíma. „Odtrhl se od většího tělesa a musel bojovat o přežití. Na celostátní úrovni přitom jeho strana neuspěla, protože zkrátka nebyli dost dobří,“ říká Klíma. A hovoří-li člověk s Kaslem déle, vykoukne pod vrstvou klišé o špinavé a zkorumpované politice příběh, který to potvrzuje. Příběh člověka, jenž po sérii neúspěchů zjistil, že je strašně unavený, že se na politiku až tak nehodí, že ho možná až tak nebaví, a má pocit, že už vlastně ani neumí nikoho oslovit. „Nejsem už jiskra, která někoho zapálí,“ říká Jan Kasl.

Probuzení „Architekt, kterému chyběli v politice spojenci,“ ohlásila Kaslův odchod MFD. To platilo už od jeho raných začátků v ODS. „Dívali se na mě jako na exota,“ vzpomíná Kasl. Spojence si nenašel, přestože tam ani v době téměř absolutní klausovské jednoty nebyl s vřelejšími sympatiemi k Evropské unii či kritikou opoziční smlouvy zdaleka sám. Kasl absenci spojenců vysvětluje svou „neschopností zákulisně vyjednávat“, jeho tehdejší možní partneři zase jeho silným individualismem. „Spojence by si musel umět hledat, umět si je získat, a to on

Jan Kovalík

Q

ci, tak na stranickou legitimaci s modrým ptákem. „Snažil jsem se prosazovat otevřenou politiku, nepodařilo se mi to,“ shrnuje tehdejší angažmá. Zklamaný Kasl založil novou stranu – Evropské demokraty – a okamžitě s ní uspěl v pražských komunálních volbách: skončili druzí za ODS a získali 15 mandátů. Pak v koalici se stranou dalšího odpadlíka z ODS Josefa Zieleniece uspěli Evropané ve volbách do Evropského parlamentu: získali dohromady tři mandáty. Vypadalo to jako dobrý start. Ale v letošních parlamentních volbách přišlo tvrdé probuzení. Sebevědomé předpovědi kaslovců o desetiprocentním zisku se nesplnily ani vzdáleně: poptávku po alternativě naplnili zelení, zatímco Evropští demokraté (tehdy už sdružení v jednu stranu se Zieleniecovým SNK) utržili s bídou dvě procenta. I tento debakl vysvětluje Kasl zprvu obligátním odkazem na nepříznivé a neférové prostředí. „Neexistuje tu poptávka po slušné politice,“ říká. Jeho partaji prý navíc zásadně chyběly peníze zadržované ministrem financí. Ale i v tomto případě po pár minutách debaty dojde na docela prosté vysvětlení. „Nedokázali jsme přesvědčit voliče,“ říká Kasl. „A určitě jsem se na tom podepsal i já – třeba rozhodnutím nasadit jako volebního lídra Josefa Zieleniece, europoslance, který ani nekandidoval.“

V této zemi nemůže slušný člověk dělat politiku, vysvětluje svou rezignaci Jan Kasl. Je-li to tak, co nás čeká? V hluku povolební arény to rozloučení zcela zaniklo. I když jeho hořkost měla a chtěla zasáhnout žaludek každého z nás. Předseda Evropských demokratů Jan Kasl, politik, který vytrvale propagoval svoji profesi jako „službu veřejnosti“ a léta se tu nabízel občanům jako ochotný bojovník proti korupci. Přesto v celostátních volbách nikdy neuspěl a teď – „znechucen“ – odchází do soukromí. O konci své své politické kariéry má přitom jasno. Zavinila ho prohnilost a malost zdejší politické scény vězící „někde hluboko v minulosti“. A také lidé, kteří jsou svým politikům ochotni tolerovat všechno možné včetně korupce. „Tady prostě slušný člověk nemůže v politice vydržet,“ opakuje opálený muž s moderními brýlemi na nose své zjištění, které by spolu s ním jako oči-

rické základny. Legenda zdejší humanitární pomoci, senátor za zelené Jaromír Štětina chtěl na mítinku seznámit účastníky se svým názorem, že srovnávat nacistickou a sovětskou okupaci naší země s umístěním americké protiraketové základny – jak to dělají právě humanisti – je přímé falšování historických faktů. Pořadatelé z Humanistické strany mu ale vystoupení nepovolili. „A co jiného byste čekal, vždyť on chtěl mluvit proti tomu, kvůli čemu byla demonstrace svolaná. My jinak dáme demokraticky prostor každému, kdo půjde naším směrem,“ říká Tami. A jaký je to směr? Podle humanistů by Česko mělo „zůstat nezávislé, vystoupit z NATO a vzdát se jakéhokoli zbrojení“. Podrobnosti nad tuto všeobecnou deklaraci se – alespoň v určitých otázkách – moc nedají zjistit. „Nic není černobílé. A já tu dobu nemám do detailů zmapovanou, abych ji mohl soudit,“ odpovídá například předseda Tamáš na otázku, co si myslí o snaze svých partnerů z komunistického svazu vrátit zemi ozbrojeným bojem do totalitních poměrů. V řadě jiných otázek má ale Tami jasno. „Zahraniční politika administrativy prezidenta Bushe je tak agresivní a rozpínavá, že na sebe už přivolala útoky z jedenáctého září – a základna v Česku by byla jen dalším šířením Bushova vlivu,“ říká. Pro řeči o obranném charakteru základny, stejně jako o možném nebezpečí ze strany Íránu, který se snaží sestrojit atomovou bombu, má Tami jen shovívavý úsměv. „Írán se snaží řešit problém s energií,“ vysvětluje. „Proč by si nemohli postavit atomovou elektrárnu?“ Těžko říct, ale proč tedy do své elektrárny nepustí inspektory z Agentury pro atomovou energii a hrozí vymazáním Izraele z mapy světa? „Íránský prezident se necítí v dobré situaci, protože se k němu Američané chovají neadekvátně,“ odpovídá. „A co se týče vymazání Izraele, to neřekl. Byla to chyba překladu. Někdo to schválně přeložil takhle.“ A co tedy prezident Ahmadínežád řekl? „To už si teď nevzpomenu, ale můžete si to najít na internetu.“

Teď už to ví i on: služba není družba. (Jan Kasl) FOTO GÜNTER BARTOŠ

moc neuměl,“ vzpomíná tehdejší Kaslův spolustraník, dnes poslanec ODS Petr Bratský. Fakt je, že post šéfa pražské ODS Kaslovi o dva hlasy vyfoukl jeho dlouholetý protivník Jan Bürgermeister, křeslo pražského primátora naopak „osamělý architekt“ získal, když mu je jako řadovému zastupiteli nabídlo vedení ODS. „Nikomu se do toho tehdy nechtělo, Václav Klaus navíc vzkázal, že to musí být někdo schopný vypít si šálek kávy s anglickou královnou, a Honza se toho nebál,“ vysvětluje Bratský Kaslův překvapivý skok do primátorského křesla. Po příchodu na radnici se ale brzy střetl se špičkami vlastní strany, protože začal kritizovat své „stranické“ předchůdce ve funkci za různé neprůhledné kšeftíky. A taky proto, že se snažil prosadit do té doby nevídané věci jako audit všech veřejných zakázek nebo to, aby se z jednání rady pořizovaly a archivovaly záznamy. Napětí nakonec vedlo k pádu: dva týdny před sněmovními volbami v roce 2002 Kasl rezignoval jak na svou funk-

Bez obětí Poslední kapkou, kterou přetekl Kaslův politický pohár, byl krach jeho snahy spojit pravicové síly v Praze (hlavně bývalé či současné unionisty) na společnou kandidátku ED-SNK pro blížící se komunální volby. Republiková rada strany plán na přelomu července a srpna smetla ze stolu. „A já už prostě neměl chuť svádět další souboj,“ říká Jan Kasl. Ta věta by mohla sloužit jako symbol celého jeho odchodu. „Případ“ Jana Kasla mimo jiné ukazuje, jak může být ona „služba veřejnosti“ a transparentní politika obtížná. „Nedělal jsem, co mě baví, abych nebyl nařčen ze střetu zájmů,“ vzpomíná na svoje veřejné angažmá Kasl. „Moje žena nedělala to, co ji baví, přestala psát do novin, aby to nebyl střet zájmů. Ale já už nechci přinášet osobní oběti. Budu se teď jen sobecky věnovat rodině.“ Silvie Blechová Může v Česku slušný člověk dělat politiku? A jestli ano, proč si tolik lidí myslí opak? Debata na www.respekt.cz.

Q

6 ČESKÁ REPUBLIKA

4.–10. ZÁŘÍ 2006 V RESPEKT 36

Znova do Prahy? Oh my God! Pražské restaurace kazí pověst města a odrazují turisty

Výhled je fajn, ale to pivo za 500 trochu hořkne v ústech. FOTO GÜNTER BARTOŠ

B

ýt za předešlého režimu taxikářem, vekslákem nebo číšníkem znamenalo vstupenku do západního valutového světa. Zvlášť z pohledu zahraničních návštěvníků Prahy se v tomhle směru nic moc nezměnilo: stížnosti padají nejčastěji na taxíky, směnárny a restaurace. Naposledy to potvrdili kontroloři České obchodní inspekce. Pochybení našli skoro v každé kontrolované restauraci a hospodě v hlavním městě, což o dvacet procent převyšuje průměr v jiných krajích. Proč právě tady? A začínají se kvůli tomu turisté Praze vyhýbat?

A to jsi novinář? Hospoda U Suchý dásně se dá označit bez nadsázky za zaplivanou. Ze stropu visí cosi jako rybářská síť, záchranné kruhy na stěnách zřejmě nevisí náhodou; každou chvíli může potřebovat jejich pomoc někdo z potácejících se opilců. Přítmí blikavě ozařuje přes celou stěnu natažené plátno, kvůli fotbalovému přenosu není slova slyšet. Od známých dostáváme tip, že jim v téhle hospodě natočili polovinu půllitru. Když se proti tomu ohradili, číšník jim do očí řekl, že tak točí kvůli malému platu. Po čtvrthodině čekání přistane na stole pivo, po opadnutí pěny se hladina ustálí půl centimetru pod ryskou, nic výjimečného na skandál. Číšník se neochotně rozhoupává k odpovědi. „Žádný fígle na hosty nedělám. Podívej se, podměrečný pivo se točí všude,“ nemrkne ani okem nad špatnou mírou. „Já beru sedm tisíc hrubýho a musím si nějak přivydělat, většinou na tuzérech. To je stejný jako ve stavebnictví, zedníci taky dostávají minimální platy a zbytek vydělají načerno. Tos nevěděl?“ kroutí hlavou. „A to jsi novinář?“

Majitelé versus zaměstnanci Nechme stranou, že diškrece jsou nezdaněné peníze na ruku. V oboru platí nepsaný úzus, že se jedná o poctivý příjem, protože ho zákazník vydává dobrovolně jako ocenění rychlosti a ochoty obsluhy. Podle odhadu expertů to na živobytí stačí – kromě minimálního platu kolem šesti tisíc si prý šikovný číšník na spropitném vydělá v průměru dalších dvanáct. U restaurací vyšší kategorie sice údajně není tolik příležitostí si přivydělat, daleko víc příjmů prochází kasou a kontrolou spolupracovníků, o to výraznější jsou ale základní platy – kolem dvaceti, třiceti tisíc. Přesto se podle mluvčí České obchodní inspekce Miloslavy Fléglové počty okrádajících číšníků neztenčují. „A není to tím, že bychom byli bezzubí. Můžeme dávat pokuty až padesát milionů korun, což je prakticky pro každého podnikatele likvidační částka. Dáváme nižší, varujeme je, aby chyby napravili.“

Ať se zlodějny dopustí kdokoli, platí pokutu majitel. Proč si tedy svoje zaměstnance neohlídá? „Protože to pořádně nejde,“ namítá spolumajitel Pivovarského domu Aleš Dočkal. „Když vyjdu na plac, tak si každý dá pozor. My jsme nakoupili za dvě stě tisíc kontrolní pokladny, kterými mají procházet všechny účty, ale oni dovedou odhalit slabiny i toho markovacího stroje.“ Proč nespolehlivé zaměstnance nevyhodí? „Hm, Česká obchodní inspekce chytila mého číšníka při okrádání za ruku, takže jsem ho okamžitě vyhodil. On se pak se mnou několik měsíců hádal a hrozil soudy. Podle zákoníku práce musí zaměstnavatel při výpovědi dodržet zdlouhavou proceduru, nejdřív bych ho musel několikrát pokárat a pak teprve vyhodit,“ kroutí hlavou Dočkal. Podle Sdružení podnikatelů v pohostinství a cestovním ruchu HOREKA se situace nezmění dřív, než dojde ke změně zákona. Navrhují snazší výpověď pro zaměstnance, pracovní knížky se záznamy předchozích praxí zájemců o práci nebo možnost zveřejňovat na internetu seznamy hříšníků. První teoreticky může změnit nová pravicová vláda. Druhé dva návrhy kolidují se zákony o ochraně osobních údajů.

Kde se nekrade „Na nejvíc prohřešků narážíme u příležitostných prací, dejme tomu na koupalištích, a pak tam, kde je největší fluktuace hostů, ve velkých městech a lázních. Proto se na přední příčce u většiny kontrol objevuje Praha,“ říká Miloslava Fléglová. „Když provozujete kšeft na malém městě nebo vesnici, tak si vás místní štamgasti ohlídají. Stejně tak si nemůžou velké úkroky dovolit mezinárodní hotely.“ Paní Fléglová odhaduje, že opakovaně se problémy objevují asi v deseti patnácti procentech restaurací. „Často mají zahraniční majitele, kteří nemají možnost své podniky dostatečně kontrolovat.“ Mezi znalci prostředí v centru Prahy se traduje, že manažeři některých restaurací s velkými předzahrádkami žádají po svých zaměstnancích každý večer načerno utržených šedesát tisíc a co si „vydělají“ nadto, jde do jejich kapsy. Podle sdružení HOREKA umožňuje takovým „zlatokopům“ podnikat v pohostinství příliš benevolentní živnostenský zákon. Hotel si může otevřít kdokoli, kdo dosáhl osmnáctého roku a má čistý trestní rejstřík. Pravidla nevyžadují ani vzdělání, ani praxi v oboru, stačí, když si najmete takového člověka jako odborného poradce. „Situaci by podle nás vyřešilo, kdyby do udělování živností či licencí mohli mluvit odborníci z profese nebo kdyby se všichni podnikatelé v pohostinství museli

povinně sdružovat do profesních komor, jako je to v Rakousku. Pak by si cech způsobilost podnikatelů ohlídal,“ říká prezidentka svazu HOREKA Mirka Luprichová. Zastánci liberálního přístupu naopak namítají, proč by si kavárnu nemohl otevřít i člověk, který žádnou hotelovou školou neprošel. Ostatně hoteliéři a restauratéři z HOREKA žádají o regulaci „shora“ i proto, že jejich asociace sdružuje jen asi 17 procent podnikatelů v oboru a politici ji neberou jako dost silnou lobby. Odkud tedy může přijít náprava? Odpověď je prostá – od zákazníků. Turistický průmysl v hlavním městě žije podle Pražské informační služby z 90 procent ze zahraničních návštěvníků. Pokud si budou masově stěžovat nebo se historickému městu nad Vltavou napříště vyhnou a totéž doporučí svým známým, dá se čekat reakce úřadů. Tak zní teorie, v praxi to tak ale zatím nevypadá. Ředitel Pražské informační služby Václav Novotný tvrdí, že počty turistů v Praze se rok co rok zvyšují. „Není to sice takový boom jako po otevření hranic, ale to se dalo předpokládat. Praha už téměř dosáhla zenitu svých možností – je na šestém místě v Evropě v počtu přenocování, hned za Londýnem, Paříží, Římem, Berlínem a Madridem.“ Podle Novotného se asi 30 procent návštěvníků vrací a na úroveň restaurací si stěžují jen minimálně. Jan Kněžínek, který má na magistrátu cestovní ruch na starosti, dokonce tvrdí, že si na žádnou stížnost nevzpomíná. Průzkumy ale jistou nespokojenost signalizují: když měli turisté známkovat jednotlivé oblasti svého pobytu, dostala kvalita kuchyně a úroveň restaurací přibližně známku 2, někde na půl cesty mezi architekturou a taxislužbou.

Přece se nebudeme hádat Před proslulou restaurací U Fleků se fotí skupina německých turistek z Dortmundu. „Ano, setkaly jsme se s podváděním v jedné pizzerii. Musely jsme kromě jídla a pití zaplatit zvláštní poplatek za to, že tam můžeme sedět.“ Ptaly se proč? „Neptaly a zaplatily.“ Stěžovaly si někde? „Ne, jsme na dovolené, nechtěly jsme si dělat problémy,“ zní odpověď. Uvnitř hospody stojí strohé masivní stoly a lavice ze dřeva, v rohu vyhrává harmonikář známou odrhovačku Škoda lásky. Holandský pár u okna právě dostává jídlo, muž potvrzuje, že se ho někdo pokusil včera podvést. Než se pustí do guláše, nakloní se k němu manželka a něco mu šeptá do ucha. „Vlastně to nic nebylo, všichni jsou tu přátelští,“ uzavírá krátkou konverzaci. Když ale člověk rozhodí sítě mezi pražskou cizineckou komunitou, stížnosti jen prší. „Na zahrádce restaurace Lávka u Karlova mostu jsme

si s kamarády chtěli dát tři plzeňská piva po 55 korunách,“ říká například Brian Sipusich. „Číšník nám řekl, že plzeň není, že má jenom jakýsi Prague beer za 80. Při účtování mu musela selhat kalkulačka, protože i za toto pivo po nás chtěl 273 korun.“ S podobnou zkušeností se svěřuje Jack Von Bek: „V jedné restauraci u Rudolfina, která patří ruským majitelům, jsme si se známým objednali dvě pizzy a dvě piva. Vrchní přinesl účtenku na neuvěřitelných 2200 korun. Vyžádal jsem si jídelní lístek, z něhož tu nehoráznou sumu vypočetli, a – všechno souhlasilo. Jsem si jistý, že na lístku, který jsme viděli nejdřív, nic takového nebylo.“ Pod paradoxní pohrůžkou zavolání policie pak zaplatil. Okrádání má i další podoby: vrchní nezapočítá do konečné ceny zálohu placenou při rezervaci nebo se mezi placenými položkami nenápadně objeví něco, co host neměl, třeba pár skleniček vína navíc nebo kaviár. Jak to, že se tyhle informace nedostanou na patřičná místa? „Oni nám třeba napíšou stížnost, ale neuvedou přesné místo, kde byli ošizeni, takže kontrola je prakticky nemožná,“ vysvětluje Miroslava Fléglová z ČOI. „Někdy to souvisí i s tím, proč sem cizinci jezdí. Když si někdo nabrnkne lehkou holku, a pak ho na baru oberou, nemá zájem to hlásit.“ V drtivé většině případů ale zahraniční turisté neznají místní jazyk ani zákony, nevědí, kam se mají obrátit, a ztratit ze dvou tří dnů, které tu tráví, několik hodin na úřadech se jim nechce. A tak příště „hlasují nohama“ a do „matky měst“ znovu nepřijedou. Že to nepotvrzují statistiky Pražské informační služby? Člen prezidia Asociace českých cestovních kanceláří a agentur Tomio Okamura je interpretuje jinak než ředitel PIS. „Do roku 2004 rostl počet klientů ročně o deset procent, loni a letos jsou to jenom čtyři procenta. Tento trend podle nás ukazuje, že většina Evropanů, kteří chtěli Prahu vidět, už tu byla. Vrací se jich jen málo právě proto, že město neumí nic dalšího nabídnout a služby jsou na mizerné úrovni.“ Možná i proto, že magistrát problém podceňuje. „My jsme se zatím soustředili na propagaci Prahy na zahraničních veletrzích,“ říká Jan Kněžínek rozpačitě. „V oblasti cestovního ruchu se teprve aktivizujeme, nedávno jsme přijali specialistu v oboru a chceme přijmout další dva lidi. Zatím s okrádáním v restauracích neplánujeme něco dělat, ale kdybychom měli víc stížností, museli bychom něco vymyslet.“ A proč město zkušenosti od cizinců cíleně nesbírá, třeba pomocí svého webu? „Chystáme průzkum mezi cizinci a každý podnět k získání informací vítáme,“ dodává Kněžíček. Tomáš Pavlíček

Q

RESPEKT 36  V  4.–10. září 2006

inzerce 



8

EKONOMIKA

4.–10. ZÁŘÍ 2006 V RESPEKT 36

Kdo šetří, není Čech Naše cesta k euru se protahuje

U

ž je to skoro jisté – eurem nebudeme platit ve slibovaném roce 2010, možná o rok či dva později, možná déle. Nejčerstvější odhad ratingové agentury Fitch z minulého pátku je 2011. Má to ale jednu podmínku: politici musí chtít. A to je problém. ODS jasný názor k přijetí eura nikdy neřekla a euroentuziasti z ČSSD najednou otáčí. A důvod, proč se euro posunuje? Je stejný jako u většiny dalších nováčků v EU. Nikomu se nechce šetřit, přesněji řečeno zavést rozpočtovou disciplínu, kterou od nás Unie kvůli přechodu na euro žádá.

Jako Maďaři Na výhodnosti eura se ekonomové shodnou, na rychlosti jeho převzetí už méně. Z pohledu běžných lidí zpříjemní cestování, odpadne protivné chození do směnáren, teď ale koruna posiluje, a tak turista koupí za české peníze v cizině každý rok o něco víc. Podnikatelům se zjednoduší agenda, možnost kalkulovat mzdy a další položky v eurech dál usnadní obchodovat se zahraničím. Pro investory se podnikání v Česku stane více průhledné, snáze budou moci srovnat byznys v Česku a jinde. Celkově vzato přechod na euro dál zvýší konkurenceschopnost českých firem. Nutno dodat, že Slovensko kvůli tomu plánuje přechod na euro už v roce 2008. Možnost přijmout euro je důležitá i z politického důvodu. Stejně jako Češi před lety přijali řadu užitečných zákonů jen kvůli šanci na vstup do EU, tak teď funguje tlak na přijetí eura jako motivace k reformám špatně se vyvíjejících veřejných financí v Česku. Jinak řečeno – hlavně kvůli euru byla až dosud česká vláda ochotná zastavit rozhazování a šetřit. Jen pro připomenutí: maastrichtská kritéria nařizují kromě omezené inflace a stabilní měny především omezený schodek státního rozpočtu pod 3 procenta HDP. To Češi už několik let nemají, proto Špidlova vláda ve snaze přijmout euro v roce 2010 omezila sociální výdaje tak, aby se Češi v dalších dvou třech letech do maastrichtských kritérií vešli. Vše se ale opět změnilo letos na jaře, kdy vláda i opozice navzdory řečem o úsporách svorně odhlasovaly další utrácení (zvýšení důchodů, platů státních zaměstnanců, změna nemocenské, zvýšení mateřské dávky, podpory školáků, porodného, příspěvků na bydlení). Trend Špidlových velmi opatrných reforem se najednou zcela otočil. Sociální výdaje jednorázově stouply

ze 47 % na 53 % HDP, což nemá obdoby. „Sedm až devět miliard na můj návrh že by ohrozilo vstup do eurozóny?“ kroutí dnes hlavou autor nápadu na zvýšení mateřských dávek Pavel Severa (KDU). „S tím nesouhlasím. Proti mému návrhu nikdo nic neměl. Ať kvůli euru proškrtají obranu nebo vnitro.“ Teď po volbách tedy musí vláda buď peníze vyplatit a definitivně odložit euro na neurčito, což dlouhodobě přinese menší zájem investorů a menší ekonomický růst, nebo zvýšení sociálních dávek odložit. Politici přitom mají před očima odstrašující příklad Maďarska, kdysi východoevropského premianta, který chtěl zavádět euro jako první, teď mu ale ekonomové dávají šanci někdy na rok 2014 a dál. Může za to nenápadné zvyšování platů státních zaměstnanců, zavedení třináctého důchodu a zvyšování sociálních dávek po roce 2002. Schodek maďarského státního rozpočtu se tak vyšplhal na suverénně nejvyšší úroveň v EU – letos to má být 8 procent HDP (u nás je to zatím méně než polovina). Aby Maďaři platili eurem alespoň roce 2014, snaží se budapešťská vláda rychle zvýšit příjmy do státního rozpočtu. Podle ekonomů ale dost krkolomně: zvyšuje daně z příjmu a odvody z energií, což dál škrtí ekonomiku. Navíc to pravděpodobně nebude stačit. Maďary tak s velkou pravděpodobností čekají výrazné úspory v sociálních výdajích a platech státních zaměstnanců.

Na řadě je ODS Před dvěma týdny to vypadalo, že i Češi brzké přijetí eura definitivně vzdali. Premiér Jiří Paroubek v televizi prohlásil, že euro radši obětuje, než aby odložil zvýšení důchodů a sociálních dávek (mimochodem často lidem, kteří je vůbec nepotřebují, ale to je jiná kapitola). Minulou středu vláda naposled zasedala a přece jen zkoušela nějaké úspory najít. Ministři navrhli odložit reformu nemocenské (podle níž by nemocenskou hradil první dva týdny nemoci zaměstnavatel, a za to by platil nižší odvody), zákon o státní službě a zvýšit spotřební daň na cigarety. Tyto tři zákony teď musí na mimořádné schůzi v mimořádném termínu bleskově schválit poslanci, a pokud se to povede a rovněž pokud se povede získat dvacet miliard z privatizací, s nimiž Paroubkova vláda při sestavování rozpočtu počítala, bude rozdíl mezi příjmy a výdaji rozpočtu na příští rok necelých devadesát miliard korun. Bývalý minis-

Jsou zahraniční investoři vítáni? Podnikatelské peníze přicházejí, ale i odcházejí. Celosvětové toky přímých zahraničních investic (PZI) v posledních dvou dekádách prudce vzrostly, ze 40 miliard USD na počátku 80. let na 900 miliard USD loni. Úhrnný objem PZI se přiblížil 10 bilionům USD, čímž se staly nejvýznamnějším mechanismem dodávání zboží a služeb na zahraniční trhy: tržby zahraničních poboček dosahují celkem zhruba 19 bilionů oproti celosvětovým exportům ve výši 11 bilionů. Zároveň se liberalizace režimů PZI prakticky všemi státy stala hnací silou vnitropodnikového obchodu – mízy vznikajícího systému integrované mezinárodní produkce a už dnes asi třetiny světového obchodu. Blíží se ale tyto dobré časy ke svému konci?

Obranné reakce Zahraniční investice mohou mít řadu přínosů, ale mohou také něco stát. V 70. letech, kdy uskutečňování takových investic ze strany nadnárodních korporací upoutalo pozornost veřejnosti, byly mnohé vlády přesvědčeny, že cena investic přesahuje jejich přínosy, a proto je držely pod kontrolou. Vedeno vyspělými zeměmi, kyvadlo začalo obracet směr v 80. letech. Ač kdysi považovány za součást problému, PZI se staly součástí řešení hospodářského růstu a rozvoje. Nic to nedokládá lépe než změny v národních režimech přímých zahraničních investic.

Před volbami vyměnili euro za dávky, teď mají dávky vyměnit za euro. FOTO GÜNTER BARTOŠ

Jak zaznamenává Konference Organizace spojených národů o obchodu a rozvoji, z 2156 změn, jež byly provedeny v letech 1991 až 2004, bylo 93 % namířeno k vytvoření prostředí příznivějšího pro nadnárodní korporace. Existuje ovšem reálné nebezpečí, že se kyvadlo začíná obracet zpět, což by vedlo ke zpětnému chodu liberalizačního procesu. PZI ve vyspělých zemích (a rostoucí měrou na nově vznikajících trzích) se často uskutečňují ve formě přeshraničních fúzí a akvizic. Odpor vůči takovým fúzím a akvizicím je čím dál častější, jestliže se dotýká domácích firem, jež politici považují za „národní stříbro“ nebo za podniky významné pro národní bezpečnost, hospodářský rozvoj či kulturní identitu. Narůstající podíl soukromých kapitálových skupin na fúzích a akvizicích vzbuzuje další polemiku, neboť takové transakce se obyčejně považují za ryze spekulativní. Ve jménu „ekonomického vlastenectví“, bezpečnosti a dalších zřetelů se odpor vůči fúzím a akvizicím kodifikuje ve stále větším počtu zemí. Výbor Senátu Spojených států například nedávno usiloval o zablokování plánované liberalizace pravidel pro zahraniční převzetí aerolinií, zatímco Evropa už restriktivnější zákony ve věci obchodních převzetí zavedla. Navíc vlády přísněji uplatňují stávající regulační opatření ohledně schvalování převzetí zahraničními firmami.

tr financí Bohuslav Sobotka ještě navrhoval, aby se ušetřilo na pomalejším zvyšování rodičovského příspěvku, jeho kolegové to ale odmítli. Vláda tak opět maastrichtská kritéria nedodrží, navíc metodika EU mimořádné příjmy z privatizace do celkového hospodaření nepočítá. V analýze zpracované úředníky ministerstva financí se doporučuje proškrtat nebo odložit právě zvyšování sociálních výdajů. Při rozhovorech s politiky si lze ale jen těžko představit, že by takové škrty prošly sněmovnou teď, kdy máme znova před volbami – v říjnu budou komunální a senátní a příští rok možná opět volby do sněmovny. „ČSSD by pro taková opatření nehlasovala,“ říká Bohuslav Sobotka. „Proč bychom měli být jediní, když ani ODS, ani lidovci šetřit nechtějí?“ Ekonomové navíc upozorňují, že škrty situaci dlouhodobého deficitu státního rozpočtu neřeší.

Důležité jsou rychlá reforma důchodového systému (její zavedení bude stát možná až 1 % HDP), úspory ve zdravotnictví, zavedení školného na vysokých školách a systém půjček pro studenty, zavedení pružnějšího pracovního trhu. Vše tohle ale potřebuje stabilní vládu, kterou Česko nemá a minimálně rok mít nebude. Jedinou šancí na zavedení eura do roku 2010 nebo 2011 jsou teď tedy jednorázové škrty. Záleží ale na vůli ODS. Nastupující Topolánkova vláda o termínu vstupu do eurozóny nemluví, slíbila alespoň co nejnižší deficit a nově jmenovaný ministr financí Vlastimil Tlustý už slíbil škrtat. Kde, neřekl, naopak ale prohlásil, že zruší Sobotkovo krácení peněz na výzkum, školství a armádu.

Tato reakce je provázána s obrannou reakcí na rostoucí roli nadnárodních korporací ze zemí nově vznikajících trhů, nováčků na tomto poli. Zavedené nadnárodní korporace a jejich mateřské země se budou muset přizpůsobit této nové konstelaci sil a jejím důsledkům pro světový trh. Jak víme z jiných kontextů, přizpůsobit se nováčkům není snadné: porovnejte si například reakci na splynutí francouzského Alcatelu a amerického Lucentu s reakcemi na nabídky čínské CNOOC za Chevron nebo Mittala za Acelor.

tem Ollantem Humalou, odráží v tomto ohledu „ekonomické vlastenectví“ francouzského ministerského předsedy Dominiqua de Villepina. Výhrady proti PZI (tak jako proti čemukoli cizímu) lze nalézt ve všech zemích a politici je mohou vynést na povrch, což vede k protekcionismu. Bylo by ovšem ironické, kdyby vyspělé země, které stály v čele vlny liberalizace přímých zahraničních investic uplynulých dvou desetiletí, byly nyní na špici odporu proti nim. Doufejme, že deliberalizaci, již pozorujeme ve vyspělých zemích, je možné zadržet dřív, než se rozšíří do dalších částí světa a nakonec přinese nežádoucí důsledky pro všechny.

Rostoucí arbitráže Další typ obranné reakce – tentokrát vůči odcházejícím PZI – může zřejmě vzniknout, až přesuny služeb do zahraničí naberou na rychlosti. Vše naznačuje, že přesouvání pracovních činností (offshoring) dosáhlo zlomového bodu a prostřednictvím PZI se bude rozšiřovat. Pokud domovské země nezavedou regulační mechanismy, jimiž budou řešit prudce se odvíjející revoluci směřující k vyšší obchodovatelnosti pracovních míst ve službách, vlna odporu proti takovým odchozím investicím neodvratně přijde. Stoupající neklid ohledně PZI se prozatím omezuje jen na vyspělé země. Existují ale náznaky, že se šíří na nově vznikající trhy. V případě rozsáhlých projektů některé hostitelské země vznášejí otázky týkající se kontraktů, které definují jejich vztah k nadnárodním korporacím, a vlády tyto smlouvy prověřují, neboť jsou přesvědčené (ať oprávněně či neoprávněně), že s nimi nebylo jednáno férově. Z 219 známých mezinárodních arbitrážních kauz týkajících se investičních projektů byly přibližně dvě třetiny zahájeny v posledních třech letech. Přístupy k PZI se v minulosti měnily a v budoucnu se mohou opět změnit podle toho, jak se vlády dívají na rovnováhu mezi náklady na ně a jejich přínosy. Tato rovnováha nezahrnuje jen ekonomické zřetele, ale také ohledy jako bezpečnost a touhu ovládat vlastní hospodářský rozvoj. Koncepce „znárodňování jednadvacátého století“, představená peruánským prezidentským kandidá-

Silvie Blechová, Marek Švehla

Karl P. Sauvant Autor je výkonným ředitelem Programu o mezinárodních investicích na Kolumbijské univerzitě v New Yorku.

Copyright: Project Syndicate, 2006 www.project-syndicate.org

INZERCE

Q

Q

DISKUSE / PŘED 10 LETY

RESPEKT 36 V 4.–10. ZÁŘÍ 2006

Já nic, já muzikant Hudební kritik Pavel Klusák na stránkách Respektu kritizoval dnešní hudební kritiku v denících. Přinášíme polemiku mezi Pavlem Klusákem a redaktorem MF Dnes Josefem Chuchmou. Pavel Klusák měl sen, jak se svěřil v Respektu. „Aktéry na šňůrkách byli Vladimír Vlasák, Michal Nanoru, Jaroslav Špulák a další hudební publicisté, kteří v denících vytvářejí veřejný obraz hudby. Každý chodil po určených drážkách a naplňoval očekávanou roli: jeden unaveného sluhu, jiný výstředního egocentrika,“ píše v úvodu o svém snu Klusák. Poté obšírně líčí, co shnilého se nachází v tuzemském mediálně-hudebním světě. Ačkoli jsem si nejen hudebně, ale i obecně kulturně s Klusákem nejspíš mnohem blíž než, řekněme, s redaktorem Práva Jaroslavem Špulákem, musím s Klusákem polemizovat, neboť jeho příspěvek postrádá to, co on tak vehementně požaduje po umělcích i po kolezích: opravdovost, nevypočítavost.

Adekvátní režim řeči Klusák v příspěvku Podřezávání větve (Respekt č. 33/06) totiž plně nepřiznal barvu. Jím zmíněný Michal Nanoru, jinak šéfredaktor časopisu Živel, v novinách nepublikuje o nic méně či více než jiný deníkářský externista – Pavel Klusák. Oba tito

J

autoři příspěvky tisknou v MF Dnes, konkrétně v rubrikách, které rediguji: publikují především na páteční straně Umění & kritika, výjimečně v sobotní příloze Kavárna. Ověřit si to lze ve volně přístupné databázi textů z MF Dnes, dostupné na serveru iDnes. Proč tedy Klusák uštěpačně sortýruje zrovna Michala Nanoru, autora neméně výrazného, než je on sám? Není to dáno Klusákovou rozmrzelostí a nešťastností z toho, že stávající situace v takzvaných hlavních médiích se mu hrubě nelíbí, ale chce působit uvnitř i vně, mít „tam“ přístup, ale zároveň si udržovat odstup? Současná domácí deníkářská hudební publicistika se skutečně dá vnímat i jako jeviště, na němž každý hraje svou roli. Pavel Klusák v tom však není výjimkou. Jeho role vyhlíží přibližně takto: je rozčileným osvětářem, stylisticky zručným a informovaným přibližovatelem hudebních oblastí, v nichž pro velkou většinu české čtenářské obce žijí lvi. Pavlu Klusákovi nelze upřít zásluhy: vynaložil množství energie a píle, aby se na členité hudební scéně „jiného popu“ zorientoval, aby nalezl způsob vyjadřování, který je pro mainstreamová média ještě únosný, aniž by věci banalizoval

osef Chuchma má právo být z mého článku otrávený. Rediguje, v tuzemských poměrech jistě se ctí, jednu stránku (Umění & kritika) každý pátek a celou přílohu (Kavárna, jen zčásti věnovanou kultuře) v sobotu. Navrch mě na své stránky jako autora přizval. A pak had, zahřívaný na prsou MF Dnes, bokem zasyčí, že stav hudebního provozu je v téhle zemi nevalný a že by bylo dobré promyslet, jaký vliv na to mají ti, co o ní denně nebo týdně informují veřejnost. Text Podřezávání větve ale nebyl jen o médiích podezřelých z viny. Snaží se situaci rozplétat z druhé strany: od skutečnosti, ne od jejího mediálního odrazu. Zkusme srovnat českou hudební scénu s filmem nebo galerijním provozem: nemá žádnou „hudební“ letní filmovou školu, bienále ani jiný festival, kde by defilovala současná tvorba ze světa. Je na tom hůř v distribuci, v kontaktech s cizinou, ve stavu periodik, v dramaturgickém myšlení, v marketingování

všeho nekomerčního a mnohého dobře obchodovatelného. Navštivte akademická hudební pracoviště: stráží staré hodnoty tím, že většina hudby, kterou dnes lidé vnímají, nesmí být předmětem odborné diskuse. Srovnejme český hudební provoz s polským, maďarským, rakouským: zase to nebude na hrdé vyvěšení vlajky. Je zajímavé, kolik toho pro českou hudební scénu dělají výtvarníci (třeba za peníze ze svých grantů), filmové akce a cizinci. Nechci věšet média za žebro, jen se ptám: neděláme my publicisté (my, tedy sebe nevyjímám) opravdu něco blbě, když po všech těch letech mírného pokroku pořád vězíme v čemsi slabším, než by bylo možné? Jestliže někdo chce mediální publicistikou, řekněme, posílit pozici určité hudby, neukázalo se už dávno, že tenhle postup v dnešní praxi moc neklape? Nejsou všechny „v neposlední řadě i vtipné“ glosy samomluvou ze slonovinové věže, která má odvahu

N

ba od Vídně – nehostí, domácí scéna je rozparcelována na partičky, podle čehož vypadá tuzemské psaní o výtvarném umění, návštěvnost galerií je slabá, čeští výtvarníci jsou pro svět (až na naprosté výjimky) „neviditelní“. A přesto to tedy znamená mnohem víc než koncertní nabídka v českých zemích a než možnost stáhnout si z internetu (jistěže i nelegálně) hudební novinky z jakékoli hudební oblasti a poslouchat je? Jen takto konkrétními srovnáními můžeme dojít k určení toho, jak na tom česká hudební scéna je a kdo na tom má jaký podíl.

ejsem otrávený, jsem na Pavla Klusáka poněkud nazlobený, to je rozdíl! Nazlobený za nepřesné rozlišování, což je jedna z prvních povinností kritika. Klusákovy odkazy k filmové a výtvarné scéně nefungují: každá tato disciplína – a vynechat se nesmí literatura, divadlo či soudobý tanec – má svá specifika, co se týče podmínek vzniku původní tvorby a její distribuce, tak dovozu tvorby zahraniční. Klusákova chvála kupříkladu výtvarného provozu je ve skutečnosti děravá. Prakticky žádné velké „světové“ výstavy Praha – na rozdíl tře-

– to nemá nic společného s kompromisnictvím; najít adekvátní „režim řeči“ je oříšek asi všude na světě. Ale Klusákova permanentní obrana hodnot, jež on má za opravdové, naráží na své limity. Jeho kritická práce končí tím, že určitou hudbu bere v potaz a staví se za ni, informuje o ní, takzvaně ji marketinguje. Píše prakticky výlučně o tom, co považuje za kvalitu hodnou pozornosti, ale před čtenářem vůbec, anebo velmi nedostatečně provádí kritickou, hierarchizující práci v rámci té hudby, kterou sleduje. Klusák v rámci boje proti všem odmítá veřejně provozovat kritickou řezničinu (o níž hovořil Andrej Stankovič) i mezi svými. Tím se však na pokřiveném obraze hudebního dění, který v České republice nepochybně existuje – a proč tomu tak je, to je na důkladný esej, nikoli na pamfletický text –, sám podílí. Michal Nanoru píše krajně subjektivně, literátsky, excentricky – a v neposlední řadě i vtipně! – a sleduje trochu jinou hudbu než Klusák. Ale na rozdíl od něho Nanoru říká ve svých textech Ano, ano – Ne, ne. Nanoru není osvětář, který kolem sebe vidí tolik agresivního konzumního odpadu, že se rozhodl věnovat pouze perlám, protože pouze to má dneska smysl. Nanoru je vzdělaný, nesnadno vypočitatelný floutek, jenž umí „odzívat“ hvězdu a nadchnout se pro jméno v téhle zemi stejně neznámé, jako jsou Klusákovi favorité.

Inspirující společenství Aby bylo jasno: kdyby se někdo tak nesmyslně otřel o Pavla Klusáka, jako se on otřel o Michala Nanoru, bránil bych ho stejně jako Nanoru. Nanoru a Klusák jsou takové protivy, až jsou si paradoxně konkurenty, neboť oba dva píší i pro noviny na úrovni, která se zdejšímu provozu vymyká. A když se jejich texty potkávají na jedné tiskové straně, tvoří jiskřivé a inspirující společenství. Josef Chuchma Autor je redaktorem MF Dnes.

Q

k vulgarismům, ale v současném reálném průseru prostě nemá sílu cokoli ovlivnit? Nevím, jestli je slovní zašermování v médiu dobrým pokračováním mého textu. Víc bych uvítal, kdyby někdo ve skutečném světě zvedl telefon a řekl – a co teda, chytráku, chceš doopravdy dělat. Pavel Klusák Autor je hudební kritik.

Q

P. S.: Pane Chuchmo, ještě k vaší konkrétní výtce, že pomíjím „kritickou řezničinu“, tedy jakási nutná témata dne. To bude nějaký omyl, jen v poslední době jsem napsal (v dobré víře, že po svém) texty o Rolling Stones, Nohavicovi, Radůze, Michalu Prokopovi, Abbě, SuperStar... Ale vlastně máte pravdu: šéfredaktor Šafr mě vyhodil z Lidových novin také za přesvědčení, že nejlepší recenzí na Landu s Bílou je nepsat o nich nic. Divíte se mu?

Josef Chuchma

Q

P. S.: Pane Klusáku, asi jste mi špatně rozuměl, když argumentujete, že jste „jen v poslední době“ napsal kritické texty o Rolling Stones, Nohavicovi, SuperStar apod. Měl jsem na mysli fakt, že málo (nebo vůbec) publikujete recenze i na špatné experimentátory, na nevýrazné desky „jiného popu“ atd. Ty neexistují? V těchto oblastech netřeba před očima čtenářů třídit zrno od plev?

PŘED 10 LETY

„Vypadá to jako bomba: ministr financí Ivan Kočárník přiznal, že státní rozpočet by na konci roku mohl skončit schodkem kolem devíti miliard korun,“ začíná hlavní komentář prvního zářijového čísla Respektu před dekádou let. Z dnešního pohledu přivyklého schodkům přesahujících stovku miliard to vypadá úsměvně. Vyplatí se však číst dál. „Vzápětí po Kočárníkově prohlášení se kabinet dohodl na vyhlášení úsporných opatření. Ale podíváme-li se na věc s odstupem, zjistíme, že situace není nijak katastrofální. Částka, o kterou jde, totiž činí necelé 1 procento HDP. (…) Takže spíš jde o to, že Kočárník se jako vcelku prozíravý politik a správce státní kasy začal včas tvářit dramaticky. Ví, že bude brzy muset čelit úpěnlivým prosbám a nej-

Triky, co otřásly Českem různějšímu lobbismu. Správně proto zvolil preventivní sebeobranu.“ Dnes už víme, že prozření z této „prozíravé a správné“ správy státní kasy přišlo poměrně brzy po oslavném komentáři: už za půl roku se „český ekonomický tygr“ začal hroutit v křečích způsobených nechutí Klausovy vlády pouštět se do dalších zásadních reforem a dědictví po bankovním socialismu. Mezi jiným v té době padajících model vyšlo najevo, že Kočárníkova vzorná vyrovnanost veřejných financí stála bohužel na řadě sporných triků. Například peníze, které platili lidé na důchody, nešly na zvláštní „penzijní“ účet, ale do státního rozpočtu. Tak jsme důchody projídali. Navíc, polostátní banky sypaly v zájmu „zaměstnanosti“ další a další nesplácené úvěry nefunkčním podnikům. S tím se musely v budoucnu vyrovnat socialistické vlády. Nezvládly to zrovna se ctí: ztráty bank přesunuly do dluhopisů a očišťovaný rozpočet začaly zatěžovat stále většími sociálními výdaji. Tak už za Klause vznikla tradice, která přinesla Česku nemilé prvenství, nejrychleji rostoucí veřejné a státní zadlužení v Evropě. Respekt č. 35/1996

INZERCE

UNITED NATIONS

České Švýcarsko, o. p. s.

Information Centre Prague

Invites applications for the position PUBLIC

pro realizaci svých projektů hledá kolegy/kolegyně na následující pozici:

INFORMATION CLERK

Required qualifications: - education: SŠ, VOŠ - excellent knowledge of English and Czech - excellent communication skills - relevant office management experience - knowledge of IT (word processing, databases, internet) - familiarity with international systems and the UN - drafting skills

Deadline for application: 30 September 2006 Motivation letter and CV in English to: [email protected]

KOORDINÁTOR EKOPORADENSKÝCH SLUŽEB

Nástup na pozici možný ihned.

UNITED NATIONS Information Centre Prague Nám. Kinských 6 150 00 Praha 5

www.osn.cz

9

Strukturovaný životopis a motivační dopis (obojí podmínkou) s uvedením značky pozice (KEP) zasílejte nejpozději do 15. 9. 2006 na adresu [email protected]. Více informací najdete na www.ceskesvycarsko.cz.

10

ZAHRANIČÍ

4.–10. ZÁŘÍ 2006 V RESPEKT 36

Co jsi dělal 11. září? Páté výročí teroristického útoku zastihuje Ameriku stále rozpolcenější

„C

o jsi dělal v den, kdy zavraždili Kennedyho?“ Tato otázka poznamenala celou generaci Američanů, ale lidé s pohotovou odpovědí dnes již pomalu odcházejí do důchodu. Vždyť i dnešní čerství padesátníci byli onoho 22. listopadu 1963 někde v první třídě. „Co jsi dělal v den, kdy spadla Dvojčata?“ Odpověď na tuto otázku zná skoro každý z třistamilionového společenství a bude si ji připomínat příští pondělí. Od nejpřekvapivějšího útoku na USA v celé jejich historii uplyne právě pět let. Přesto Američany trápí mnohem více současnost než vzpomínání. Mediálnímu světu v USA dominují nasazení armády v Iráku a listopadové kongresové volby, nicméně s blížícím se výročím se média začnou věnovat smutně proslulému datu stále intenzivněji. Předzvěstí jsou dva hollywoodské trháky. Dosud se filmoví tvůrci věnovali terorismu spíše v alegorické či psychologické rovině, ale dva čerstvé snímky – Let číslo 93 Paula Greengrasse a World Trade Center Olivera Stonea – už míří přímo na události z 11. září, které jako téma zatím zpracovávali především dokumentaristé. Na americkou politiku však páté výročí samo o sobě příliš nedolehne.

Rok 2000, ne rok 2001 Politická scéna zůstává ostře rozdělena již od prezidentských voleb v roce 2000. Velká část demokratů tehdejší těsnou porážku Ala Gorea dodnes nespolkla a vlna patriotismu, která po 11. září Ameriku uchvátila, tyto sentimenty utlumila jen krátce. Ostrá politická polarizace provází Bushovo prezidentství od prvních dnů a nedokázala ji překonat ani chvilková semknutost celé země po teroristických útocích. Při podrobnější analýze dnešní mediální či politické scény se zdá, jako by snad tato národní sounáležitost v Americe nikdy ani nezavládla. Pokud dnes někdo zastává odlišný názor, ať v Kongresu či v médiích, stává se nepřítelem. Konstruktivní kritika, jak bývalo zvykem na názorových stránkách všech prestižních deníků, pomalu vymizela. Politickým komentátorům se přičítá stranická agenda jako nikdy v minulosti. Když Maureen Dowdová na stránkách New York Times kritizuje ministra obrany Donalda Rumsfelda, tak její návrhy konzervativci odmítají automaticky, ať se v nich objeví jakákoli zajímavá myšlenka. Komentáře George Willa ve Washington Post či na televizní stanici ABC vnímají liberální skupiny jako obhajobu prezidentovy politiky, ač v nich známý konzervativec horuje pro brzký odchod Američanů z Iráku. A Bill Kristol, vydavatel týdeníku The Weekly Standard, je považován za hlásnou troubu neokonzervativců, i když vždy podporoval především středového republikánského senátora Johna McCaina. V dnešní Americe přestává být zajímavý obsah sdělení, to začíná být hodnoceno zejména podle jeho autora. Válka s terorismem a nasazení armády v Iráku příkop mezi konzervativním a liberálním táborem jen prohloubily a vzpomínky na události 11. září přes něj most nevytvoří. Americký politický střed se dlouhodobě vyprazdňuje, jak se nedávno na vlastní kůži přesvědčil demokratický senátor Joe Lieberman. Jeho přetrvávající podpora vojenského zásahu v Iráku přispěla k jeho porážce v demokratických primárkách. Demokraté se ho nestyděli obviňovat ze zrady a ze spolčení se s hlavním nepřítelem. Podle radikálních blogerů či rozhla-

Pět let války proti teroru 90. léta, předehra 1998 – 7. srpna útočí teroristé na americké ambasády v Nairobi a Dáresalámu, 220 mrtvých, Bill Clinton nařizuje bombardování cílů al-Káidy v Súdánu a tálibánském Afghánistánu 2000 – 12. října útok na americkou loď Cole v Jemenu, 17 mrtvých, Clinton prohlašuje, že „požene pachatele k zodpovědnosti“ 2001, budíček 11. září – útok al-Káidy na New York a Washington, kromě 19 únosců celkem 2973 mrtvých (2602 ve Dvojčatech, 125 v Pentagonu, 246 v letadlech), 24 nezvěstných. 20. září – Bushovo ultimátum Tálibánu, který má vydat Usámu bin Ládina a další vůdce al-Káidy 7. říjen – Bush nařizuje operaci Trvalá svoboda, invaze do Afghánistánu, spojenci svrhnou vládu

Tohle se nezměnilo ani po pěti letech: chceme větší bezpečnost i za cenu rezignace na vlastní soukromí. FOTO PROFIMEDIA.CZ

sových komentátorů je ten, kdo nesdílí můj postoj, automaticky zařazen k opačnému táboru. Tento polarizační trend se v posledních dvou letech ještě zrychluje. Politický komentátor New York Times David Brooks nedávno volal po založení třetí politické strany v čele s republikánsko-demokratickým tandemem McCain–Lieberman, tedy středové formace podle vzoru původně Šaronovy Kadimy v Izraeli. Jenže v americké politice se vše točí i okolo peněz pro předvolební kampaně, a proto vznik podobné strany je spíše novinářským sněním než realistickou představou.

Proč nás tolik nenávidí Od 11. září 2001 si i obyčejní Američané, kteří území USA za celý svůj život neopustí, velmi dobře uvědomují hrozbu – že existují na světě celé organizace, které Ameriku chtějí poškodit. Většina se pochopitelně domnívá, že neprávem, ale nikdo nezastírá, že tato nenávist existuje. Právě proto se na stránkách prestižních amerických deníků záhy po útocích rozjela mohutná veřejná diskuse nad otázkou: Proč nás tolik nenávidí? Prezident Bush a další konzervativci dodnes vysvětlují celému národu, že islamistickým teroristům byla a je trnem v oku americká svoboda a demokracie, tedy americký životní způsob. Ale že teroristé zdůvodňují své chování přítomností amerických ozbrojených sil na Blízkém východě či případně ochranou Státu Izrael, o tom se na stránkách amerického tisku dodnes příliš nehovoří.

Tálibánu, leč Usáma bin Ládin uniká a od následujícího léta vede Tálibán ozbrojené povstání 2002, tažení leden – americké jednotky na Filipínách začínají v rámci široce založené operace bojovat proti skupinám Abú Sajjaf a Džamáa Islamíja únor – Američané posílají dvě stě vojáků do soutěsky Pankisi a Gruzie se stává první zemí s americkou i ruskou základnou říjen – Africký roh, v Džibutsku na základně Le Monier střeží 2000 vojáků (USA, EU, Pákistán atd.) bezpečnost námořní cesty 12. říjen – útok na Bali, 202 mrtvých, převážně západních turistů 2003, na Saddáma 20. březen – invaze do Iráku, režim svržen, 1. května Bush ohlašuje konec války, ale násilí pokračuje dodnes 12. květen – útok v Rijádu na „americkou čtvrť“, 26 mrtvých, nejkrvavější protiamerická akce od 11. září

K serióznímu rozboru politických příčin útoků z 11. září tedy v USA dosud nedošlo. Slavná zpráva kongresové vyšetřující komise sice odhalila chyby v bezpečnostních složkách, v jejich vzájemné komunikaci i v řadě dalších oblastí administrativy, ale diskuse na téma, proč teroristé vlastně proti Americe zaútočili, co jim na ní tolik vadí, když v té době válka v Iráku byla v nedohlednu, nikdy pořádně neproběhla. Možná ji umožní právě blížící se výročí. Jde totiž o ožehavé politické téma, málokdo si tehdy – v emocionálně velmi zjitřené době – troufl kritizovat chování své vlastní země a riskovat, že bude prohlášen za antipatriota. Tři tisíce zavražděných nevinných spoluobčanů s Amerikou pořádně zamávalo a vyrovnat se s touto psychickou ranou nebylo vůbec jednoduché, natož hledat logiku pro onen brutální čin. Útoky z 11. září přišly ve chvíli, kdy v celých USA panoval po konci studené války absolutní pocit bezpečí a lidé se o dění ve světě nezajímali. Právě proto znamenaly pro život v zemi takovou změnu a Američané, kteří byli vždy hrdí na svá občanská práva, jsou náhle ochotni se některých dobrovolně vzdát v zájmu větší bezpečnosti. Kontroly na amerických letištích začínají být pomalu nesnesitelné, přesto je běžní Američané snášejí s neuvěřitelnou trpělivostí. Uvědomují si, že tato přísnost nastoupila v zájmu jejich vlastní bezpečnosti, a nejvíce ji kritizují především cizinci. Ochotu Američanů zříci se některých svobod ilustruje osud protiteroristického Vlastenecké-

2004, dvojaký Pákistán březen – pákistánská armáda začíná ofenzivu proti al-Káidě a Tálibánu ve Vazíristánu, dodnes vedená akce ilustruje složité poměry mezi prozápadní vládou v Islámábádu a podporou extremistů v bezprizorném pohraničí 11. březen – útok v Madridu, 191 mrtvých, první akce al-Káidy v Evropě, ale pachatelé přišli z Maroka 2005, evropští teroristé 7. červenec – útok v Londýně, 52 mrtvých plus 4 sebevražední teroristé, na rozdíl od aktů v USA a Madridu jsou pachateli britští občané 9. listopad – útok v Ammánu, 60 mrtvých, al-Káida se obrací proti umírněnému arabskému světu 2006, nové cesty 11. červenec – útok v Bombaji, 207 mrtvých, v Indii se debatuje o podílu domácích muslimů 10. srpen – pokus o útok na transatlantická letadla, opět jsou ve hře britští muslimové

ho zákona. Protestovaly sice proti němu liberální instituce, zejména Americká unie občanských práv (ACLU), ale většina společnosti jej podpořila a dodnes do značné míry podporuje. V Senátu proti němu v době jeho schvalování hlasoval jediný zákonodárce – demokrat Russell Feingold – a také letošní prodloužení řady jeho sporných ustanovení nakonec prošlo Kongresem poměrně snadno. Americká společnost prostě dospěla k názoru, že částečné omezení vlastního soukromí obětuje kvůli větší bezpečnosti a že Amerika kvůli tomu nepřestane být kolébkou svobody.

Střed pro Bílý dům Nicméně přišla prezidentská kampaň roku 2004 a ostrá rétorika demokratického kandidáta Howarda Deana proti Georgi Bushovi přispěla k tomu, že se na 11. září začalo v USA pohlížet více ideologickýma očima a tento pohled stále přetrvává. Amerika se dnes ostře polarizuje i v otázkách národní bezpečnosti. Republikáni používají válku s terorem v politickém boji proti demokratům, které obviňují, že by nedokázali čelit útokům. Například nedávné rozhodnutí michiganského soudu, že odposlechy podezřelých ze zapojení do teroristických sítí prováděné Národní bezpečnostní agenturou (NSA) bez souhlasu soudu jsou protiústavní, využila centrála Republikánské strany k organizování petice za zachování takového programu a tím i k motivaci vlastní členské základny, aby v listopadu přišla ke kongresovým volbám. Demokraté, ale i jim naklonění komentátoři či blogeři zase útočí na republikány kvůli pokračujícímu nasazení armády v Iráku, přestože řada z nich včetně Hillary Clintonové pro něj v Kongresu hlasovala. Nyní požadují zahájit stahování armády z oblasti bez ohledu na politický a bezpečnostní vývoj v Iráku a dlouhodobé geopolitické zájmy USA. Kam se bude americká společnost i politika dále ubírat? Pro kongresové volby výrazně rostou šance demokratů, popularita prezidenta zůstává nízká, okolo 40 % podle Gallupova ústavu. Navíc srpnový průzkum New York Times ukázal, že většina společnosti (51 %, tedy o deset procentních bodů více než před prázdninami) již nechápe nasazení armády v Iráku jako součást války proti terorismu, což také nahrává demokratům. Za dva roky se bude opět volit prezident a již dnes se profilují jednotliví uchazeči o nominaci svých stran. Zatímco u demokratů platí za jasnou favoritku senátorka Clintonová, u republikánů zůstává situace nepřehledná. Pokud však vsadí na středového kandidáta, ať už Johna McCaina či některého z oblíbených guvernérů, jejich vyhlídky na obhajobu Bílého domu nejsou vůbec nízké. Ten, kdo obsadí politický střed, bude úspěšný, a to i v době války proti terorismu. Michal Sedláček Autor pracuje v PR agentuře.

Q

ZAHRANIČÍ

RESPEKT 36 V 4.–10. ZÁŘÍ 2006

11

Vyhnanci už nejsou vyhnaní „Sebevědomé vlastenectví“ vede ke studené válce mezi Varšavou a Berlínem

M

ezi Polskem a Německem to vře. Historické konflikty se pojí s aktuálními spory. Za poslední roky nikoli poprvé. Hlavní rozbuškou je Erika Steinbachová, předsedkyně Svazu vyhnanců. Ani to není poprvé. Teď je ale Steinbachová významnou poslankyní vládní CDU a polská konzervativně-populistická vláda bazíruje na „sebevědomém patriotismu“. I proto polský týdeník Wprost popsal nynější stav jako „studenou válku“ mezi Varšavou a Berlínem.

Od brambory po Irák Léto přineslo sérii vyhrocených událostí. Začala to „bramborová aféra“ – satirický portrét prezidenta Lecha Kaczyńského a jeho přirovnání k bramboře v berlínském listu Die Tageszeitung. Podle většiny polských komentátorů text přesáhl hranice dobrého vkusu hlavně proto, že cílem nevybíravých útoků se stala i matka bratrů Kaczyńských a zesměšněna byla i otázka válečných škod ve Varšavě. Vzápětí Lech Kaczyński zrušil svoji účast na setkání „výmarského trojúhelníku“, tedy prezidentů Francie, Německa a Polska. Oficiálním důvodem byly zdravotní problémy, většina pozorovatelů to ale interpretovala jako odvetu za postoj německé vlády, která se od listu Die Tageszeitung nedistancovala. Krátce poté přišel kritický 10. srpen, kdy Steinbachová v přítomnosti vládních představitelů otevřela v Berlíně kontroverzní výstavu „Vynucené cesty“, věnovanou především tématu Němců vysídlených ze střední Evropy po roce 1945. Polský premiér Jarosław Kaczyński týž den odpověděl návštěvou bývalého koncentračního tábora Stutthof (Sztutowo) u Gdaňsku, kde mimo jiné hovořil o snahách „reinterpretovat dějiny“ a „relativizovat vztah mezi popravčím a obětí“. Vzápětí polská muzea stáhla z výstavy některé exponáty, které na ni sama zapůjčila, a bývalý premiér Kazimierz Marcinkiewicz zrušil plánovanou návštěvu Berlína. Varšavu dále pobouřilo vystoupení spolkového zmocněnce pro lidská práva Güntera Nookeho (CDU), který vyjádřil své znepokojení nad „stavem lidských práv“ u sousedů: polský tisk a kulturní instituce jsou prý v otázkách výstavy pod nátlakem vlády a Polsku bratří Kaczyńských hrozí ideologické „zglajchšaltování“. Právě použití tohoto slova spjatého s érou nacismu vyvolalo ve Varšavě největší bouři, jež si dokonce vynutila smířlivé prohlášení kancléřky Angely Merkelové.

Vzájemné vztahy však neskřípou jen v posledních týdnech. Jak píše politolog Piotr Buras, v 90. letech byla proněmecká orientace totožná se základními geopolitickými cíli nového Polska – vstupem do NATO a EU. Po jejich dosažení polsko-německé „společenství zájmů“ přestalo být samozřejmostí. První krizi vyvolaly spory kolem Smlouvy z Nice, kterou Polsko preferovalo před euroústavou navzdory kritice z Berlína. Obě země rozdělil i přístup k iráckému konfliktu. Největší emoce však vyvolávají otázky spojené s interpretací společné minulosti, a především působení německých krajanských spolků.

S historií na vás Erika Steinbachová a Rudi Pawelka, předseda Pruského poručenství (Preußische Treuhand, organizace požadující majetkové odškodnění pro vysídlené Němce), symbolizují pro část polského tisku a pravici zásadní změnu ve vzájemných vztazích. První finanční požadavky německých organizací v roce 2004 vyvolaly emotivní reakci Sejmu, který téměř jednohlasně schválil rezoluci o „právu Polska na válečné reparace a protiprávních požadavcích vůči Polsku“. Lech Kaczyński, tehdy primátor Varšavy, zahájil dokonce symbolickou akci počítání škod, které metropole pod německou okupací utrpěla. Nyní se situace dále zkomplikovala. Jak poukazují mnozí polští komentátoři (a v Respektu upozornil Luboš Palata), v Německu se zásadně mění tón veřejné debaty ohledně války, nacismu a poválečného vysídlení. Ještě v roce 1998 si publicista Hubert Maessen stěžoval, že v Německu jsou spolky vyhnanců „vyhnané i z veřejného života“ – jejich požadavky byly považovány za anachronické a neměly podporu médií ani politické reprezentace. Dnes polský publicista Piotr Semka upozorňuje, že německý tisk líčí jako vyznavače „neevropského nacionalismu“ a „historických protiněmeckých resentimentů“ spíše zástupce Polska a naopak aktivity Steinbachové už nepatří na okraj – vždyť zahájení výstavy o vyhnancích se zúčastnili předseda Spolkového sněmu Norbert Lammert (CDU) a intelektuální elita země. Německá vláda sice nepodporuje majetkové požadavky krajanů, avšak v zemi sílí tendence zdůrazňovat tragický osud středoevropských Němců a klást ho bok po boku například etnickým čistkám v Arménii či Bosně, jak to činí berlínská výstava. Šéf Centra mezinárodních vztahů Eugeniusz Smolar píše, že současný konflikt je výsledkem změny

poměrů v obou zemích. Polští konzervativci důsledně prosazují „historickou politiku“, tedy přenášení symbolů minulosti do současného diskurzu a zdůrazňování národní tradice i vlastenectví. Tento program

15 let svobodného sousedství 1991 – SRN a Polsko podepisují smlouvu o dobrém sousedství a spolupráci. Na přání německé strany se v ní ale neřeší otázka majetkových požadavků. 1998 – Erika Steinbachová poprvé prohlašuje, že přijetí Česka a Polska do EU by mělo být podmíněno uskutečněním požadavků Svazu vyhnanců. 2002 – Berlín a Varšava se rozcházejí v postoji k Iráku a USA. 2003 – Prezidenti Kwaśniewski a Rau vyzývají k dialogu ohledně společné historie (tzv. gdaňská deklarace). 2004–05 – Spor o euroústavu: Varšava do poslední chvíle hájí Smlouvu z Nice, Berlín je hlavním proponentem ústavní smlouvy. Podzim 2004 – Sejm reaguje na finanční požadavky Pruského poručenství a vyzývá k otevření otázky válečných reparací pro Polsko. Lech Kaczyński vystavuje Německu „účet“ za zničení Varšavy v letech 1939-44. Září 2005 – Podpis smlouvy o výstavbě severního plynovodu mimo území Polska, protesty Varšavy. Duben 2006 – Ministr obrany Sikorski přirovnává tuto smlouvu k paktu Molotov-Ribbentrop. Červenec – „Bramborová aféra“ kolem satirického článku v Die Tageszeitung. 10. srpen – Zahájení výstavy Vynucené cesty v Berlíně a návštěva premiéra Kaczyńského v bývalém koncentračním táboře Stutthof. 14. srpen – Když se Günter Grass přiznává k někdejšímu členství v SS, politici polské vládní koalice ho vyzývají k rezignaci na čestné občanství Gdaňsku. 23. srpen – Pruské poručenství zvažuje žalobu na Polsko před Evropským soudním dvorem ve Štrasburku.

se střetává s paralelními snahami krajanských spolků o propojení otázky vyhnanců s oficiální politikou Berlína i celkovou změnou klimatu ve věci „národní identity“ v Německu. K tomu se přidávají i politické konflikty: německá média Polsko zobrazují střídavě jako „trojského koně“ USA v Evropě či stát ovládnutý vlnou nacionalismu a diskriminující homosexuály. Polsko zase výstražně vnímá politiku německo-ruského sbližování, již symbolizuje baltský plynovod – pociťovaný jako porušení zásady „evropské solidarity“ a probouzející nepříjemné historické reminiscence. Již v dubnu ministr obrany Radek Sikorski pobouřil Němce prohlášením, že plynovod navazuje na „tradici Rapalla a paktu Molotov–Ribbentrop“.

Smířit se se ztrátou Řešení zatím není po ruce. Vláda v Berlíně obviňuje Varšavu z přecitlivělosti a zbytečného oživování přízraků minulosti: ujišťuje, že majetkové požadavky krajanů nemají její podporu a výstava i chystané Centrum proti vyhánění jsou jen projevem úcty k obětem těchto událostí. Poláci naproti tomu zdůrazňují, že návrat do minulosti zahájili právě Němci. Sociolog Zdzisław Krasnodębski, přednášející v Brémách, připomíná: „Němci se musí vypořádat s otázkou ztracených území stejně, jako se Poláci mentálně smířili se ztrátou svých východních regionů. Žádné ,spolky vyhnanců‘ se nesnaží ovlivňovat polskou politiku a nevznášejí požadavky vůči Litvě či Ukrajině.“ Spor vázne už na sémantické úrovni. Minulý týden při návštěvě Berlína předseda Sejmu Marek Jurek vysvětloval, že Polsko nesouhlasí se samotným slovem „vyhnání“, neboť prý zastírá skutečnost, že jde o lidi „vysídlené“ podle usnesení Postupimské konference, jež nebylo provedeno Polskem, ale komunistickou vládou zemi vnucenou. Právě tento fakt prý berlínská výstava zamlčuje a – podle Krasnodębského – odděluje otázku vysídlení od jeho příčiny, tedy války rozpoutané nacisty. Předsedové polského i německého parlamentu se shodli, že obě země potřebují především klidnou debatu nejen politiků, ale i historiků o vzájemné minulosti. Takové setkání by se mělo konat v příštím roce. Maciej Ruczaj Autor studuje politologii a mezinárodní vztahy na FSV UK. Q

Co znamená Slota Na jižním Slovensku končí legrace. Množí se útoky na tamní Maďary a politici z toho jen vytloukají kapitál. „Prosím tě, nemluv do telefonu maďarsky, můžou tě zbít,“ upozorňuje mě kolega Gábor, když mu odpovídám igen (ano) v jeho mateřštině. Žertuje, ale na jihu země to až taková legrace není. Během srpna bylo na Slovensku a v Maďarsku zaregistrováno jedenáct projevů extremismu. Jenže rozdíl je zřejmý. Zatímco v Maďarsku mávají fotbaloví fanoušci hesly „Slota must die“ a začerňují tabule obcí, kde žijí Slováci, na Slovensku se odehrávají i fyzické útoky.

Maďaři za Dunaj Nejvážnější mířil na vysokoškolačku v Nitře. Hedviga M. šla ze zkoušky přes místní lesík. Tam ji napadli dva vyholenci v černých bundách, ukradli jí mobil, strhli náušnice a přikázali svléct tričko – na něj napsali propiskou „Maďaři za Dunaj“ a „Smrt příživníkům“. Ve vazbě v Banské Bystrici skončili tři fotbaloví fanoušci z Košic, kteří na zápase vytáhli 11metrový plakát „Smrt Maďarům“. Kvůli maďarštině byli napadeni muž v Komárně a mladík v Sládkovičově. Toho zmlátili vrstevníci, s nimiž popíjel v baru. „Víš, kde bydlí Slota?“ ptali se ho. Podle policie to ale nebyl národnostně motivovaný útok, neboť urážka národa musí být přímá. „Co to znamená, Slota?“ vysvětloval policejní prezident Ján Packa s tím, že šlo o výtržnictví. Předseda Slovenské národní strany (SNS) Ján Slota zatím mlčí. Po několika mediálních výstupech, jež vyvolaly protestní nóty v Budapešti, se stáhl

a médiím se spíše vyhýbá. Údajně ho o to požádal sám premiér Robert Fico. Podle opozičních stran má však rostoucí projevy extremismu na svědomí právě Ficův Směr, který vzal Slotu do vlády. Do té doby byl k alkoholu náchylný politik spíše pro smích, ale jako člen vládní koalice vyrostl. S ním nabrali sebevědomí i pravicoví extremisté, jichž je podle policejních statistik asi 900 (plus 3000 sympatizantů). Ale Fico spíše než ve vlastních řadách hledá chybu v médiích. „Chtěl bych požádat politiky, ale i média, neživte toto téma. Protože tím, že je neustále živíte, jen vytváříte další a další prostor,“ řekl po setkání s Jiřím Paroubkem. Slovenská média se brání s tím, že je-li někdo napaden, je nutné o tom informovat. A média zpoza Dunaje neposlouchají Fica vůbec. Nejdramatičtěji vše popisovala ta národně orientovaná. V galantské nemocnici, kde ležel zbitý mladík ze Sládkovičova, už ráno čekala zpravodajská Hír TV blízká Fideszu. A slovensky hovořící lékař k lůžku pustil jen slovenské novináře – maďarské nechal čekat.

Lídři se přou, extremisté jednají Na první vládní protesty z Budapešti reagovali Fico se svým šéfdiplomatem Jánem Kubišem (za Směr) klidně. Nevšímali si ani kritiky, podle níž měli útoky odsoudit okamžitě, ne až nazítří, a navíc jen v odpovědích na otázky novinářů. Ale s rostoucím napětím mezi oběma státy jim začaly praskat nervy a ve středu – po jednání vlády – přešli do útoku. Kubiš

Dříve pro smích, dnes pro média. (Ján Slota s reportérem maďarské TV, 18. červen) FOTO ČTK

obvinil opoziční Stranu maďarské koalice (SMK), že chystá diskreditaci Slovenska na mezinárodní úrovni: „Vím, že představitelé SMK jsou skoro denně v Budapešti, jednají s poslanci nejenom maďarského parlamentu, ale i s poslanci za Maďarsko, kteří působí v různých parlamentních shromážděních.“ Šéf SMK Béla Bugár tento Kubišův výstup přirovnal k rétorice Vladimíra Mečiara z let 1994-98 a jeho slova odmítl. Ale to už byl slovenský velvyslanec v Budapešti na tamním ministerstvu zahraničí, kde tlumočil pozici Bratislavy: Vyslovil „překvapení, že maďarská vláda ignoruje slovenské kroky proti extremismu“. Kritizoval nadměrnou publicitu z maďarské strany. Požádal vládu v Budapešti o zaujetí stanoviska k výroku šéfa zahraničního výboru parlamentu Zsolta Németha – podle něj Maďaři na Slovensku „musí dennodenně žít s vládní politikou a rétorikou, která hraničí s fašismem“.

Maďaři i Slováci zatím jen odhadují, zda se situace uklidní. Politiky obviňují z vytloukání kapitálu, což platí do značné míry i pro opozici. Nevyšel ani čerstvý smiřovací pokus SMK, která chtěla, aby všechny parlamentní strany přijaly společné prohlášení. Strany sice extremismus odsoudily, leč deklaraci nepřijaly. Nesouhlasil s ní ani lídr opozice Mikuláš Dzurinda, jenž sice kritizoval Fica, ale SMK obvinil z poškozování Slovenska. Teď se parlamentní deklaraci pokusí zformulovat vládní koalice. Nicméně na 16. září ohlásila maďarská krajně pravicová skupina Hnutí 64 žup protestní mítink, na který mají svážet účastníky autobusy do Bratislavy. Slovenští extremisté doma zřejmě nezůstanou. Monika Žemlová, Bratislava Autorka je redaktorkou deníku SME.

Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

N

ad vrcholovým sportem se smráká – nebo naopak svítá, záleží na úhlu pohledu. O tom, že podvody v této dnes již industriální branži hraničí s trestním zákoníkem, se hovoří dlouho. V červenci tuto smutnou skutečnost ilustrovaly skandály kolem úplatků v italské fotbalové lize a dopingu na Tour de France. Nyní přidalo svou trošku do mlýna Německo, pořádnou trošku. Elitní policejní jednotka GSG-9 vznikla před třiceti lety pro boj s únosci letadel a terorismem obecně. Minulé úterý se ovšem podílela na rozbití gangu kšeftujícího s anaboliky, a to při zásahu mířícím na 52 lokalit v Berlíně, Braniborsku, Dolním Sasku a Polsku. Zdá se, že Německo bere

Dopuješ? Tak do basy

Hrdá Oriana se hněvá Cesta nejslavnější světové reportérky k bojovnici proti islámu

B

igotní, xenofobní, bojující proti politické korektnosti. Tato epiteta dnes nemají dobrý zvuk. A už vůbec ne termín islamofašismus. Těžko stanovit přesně, kdo s ním přišel první, teď rezonuje světem hlavně v podání George Bushe, nicméně do veřejného diskursu ho vpravila Oriana Fallaciová. Nejenom vpravila, ale dodala mu ostří „střetu civilizací“ či „svaté války“. V rodné Itálii je soudně stíhána za urážku islámu a hrozí jí dva roky vězení. Přitom Fallaciová symbolizuje reportérskou žurnalistiku. Chce-li někdo sestavit dějiny druhé poloviny 20. století na základě rozhovorů s klíčovými postavami této éry, kniha může nést její podpis. A byť se s nastupujícím stářím a nemocí nadlouho odmlčela, 11. září 2001 v ní cosi láme. Při pohledu na ještě hořící Dvojčata zavolá ze svého newyorského bytu do redakce listu Corriere della Sera a spustí sáhodlouhou litanii. Vydavatel de Bortolli ji po hodné chvíli přerušuje: „Napiš to.“ Tak vzniká kontroverzní text (podle některých esej, podle samotné Fallaciové „kázání“) Hněv a hrdost, který jí vynáší milionový prodej i soudní spory a teď se chystá v knižní podobě též česky (Nakladatelství Lidové noviny). Autorka ovšem odmítla podepsat smlouvu tak, aby překlad vyšel v rámci kampaně k pátému výročí 11. září. Tím dokládá, že její programové odmítání politické korektnosti není až tak zaťaté, jak by se mohlo zdát. Přesto lze na Fallaciové i debatě kolem ní ilustrovat úskalí ozřejmená před pěti lety – zamlčované hrozby islamismu, ale i paušální odsudky „nepřítele“, zápas za svobodu slova, ale i urážky v jejím jméně, obrana občanských výdobytků, ale i jejich ořezávání ve jménu zacementované doktriny multikulturalismu.

Nesnáší moc, miluje slovo Semtex? Heroin? Ne, anabolika. (Po zásahu u Gdaňsku.) FOTO GLOBEMEDIA / REUTERS

tento problém vážně a spolupráce se sousedem běží hladce přes mezivládní třenice mezi Berlínem a Varšavou. Aby také nebralo, když jde o velké peníze: množství anabolického steroidu, které se v Thajsku pořídí za 35 eur, se v Německu prodá za 350 eur a materiál míří většinou dále do Skandinávie. Při akci bylo zadrženo 10 podezřelých (v Polsku i šéf bandy Boris K.) a na 8 z nich byl vydán zatykač. Ten se opírá o dvě právní normy – zločinné spolčení a zákon o léčivech a utišujících prostředcích. V Německu přitom běží debata na téma, zda jsou dosavadní legislativní normy pro boj s dopingem dostatečné. Těsně poté, co ve Francii vypukl skandál okolo čerstvého vítěze Tour Floyda Landise, spolkový ministr vnitra Wolfgang Schäuble oznámil, že bude iniciovat návrh speciálního zákona proti sportovní kriminalitě. Základní otázky znějí takto: Má zvláštní zákon vzniknout? Má se stát „sportovní podvod“ skutkovou podstatou trestného činu? Má být sportovec za držení zakázaných podpůrných prostředků trestně stíhán? Schäuble je ovšem považován za excelentního právníka a ústavního pedanta, takže chtěl, aby „sportovní zákon“ našel širší konsenzus, což se nepodařilo, neboť se neshodli dva finálně přizvaní konzultanti – Thomas Bach, šéf Německého olympijského sportovního svazu, a Thomas Röwekamp, předseda konference zemských ministrů sportu. Röwekamp byl pro nový zákon, neboť „uživatel takových prostředků je vždy pachatel“. Beck byl striktně proti, neboť prý lze využít dosavadní normy, respektive je zpřísnit. Podle jeho představ sem patří ostřejší postih lidí v pozadí dopingu nebo zřízení zvláštních žalobců. Rovněž by neměly být ohroženy již zažité metody sportovních sankcí, které využívají – v justici nepřijatelnou – zásadu vyloučení presumpce neviny. V úterý, shodou okolností v den zmíněného „sportovního zásahu“ jednotky GSG-9, se Schäuble nechal slyšet, že v rámci dosaženého konsenzu je skutková podstata sportovního podvodu zamítnuta. Doping se tedy v Německu nestane předmětem zvláštního zákona, což ovšem neznamená, že není zákonnými prostředky potírán. Bývaly doby, kdy se na olympijských hrách soutěžilo i v uměleckých kategoriích. Dnešní realitě by spíše odpovídalo, kdyby soutěžily též justiční a policejní sbory. Letos by stupně vítězů mohly vypadat takto: Německo, Itálie, Francie. – ZP –

4.–10. ZÁŘÍ 2006 V RESPEKT 36

Fallaciová pochází z liberálního prostředí v toskánské Florencii. Její otec patřil k aktivním odpůrcům Mussoliniho režimu, ona sama jako patnáctiletá nosila střelivo partyzánům ze skupiny Spravedlnost a svoboda. Již v té době v sobě rozvíjela vlastnosti, které ji doprovázejí po celý život – velké nasazení, subjektivita, individualismus, útočnost, liberalismus až anarchismus. Jejím oblíbeným spisovatelem byl Jack London. Nikdy nesnesla moc, ale od mládí se upíná ke slovům – této moci podléhá. Sama vzpomíná, jak těsně po válce, ve svých šestnácti letech „objevila sílu slov a rozhodla se stát spisovatelkou“: „Poprvé v životě jsem sedla k psacímu stroji a zamilovala se do slov, která se objevovala jako kapky, jedno po druhém, a setrvávala na listu papíru. Vyslovena by odlétla, ale na papíře zůstávala pevná, ať byla dobrá nebo špatná.“ Není se tedy co divit, že jako dvacetiletá již psala pro regionální noviny. Přesuňme se do 60. let. Třicátnice Fallaciová už má známé jméno, pracuje pro časopisy L‘Europeo a Epoca a jezdí do horkých míst světa. Píše reportáže z indicko-pákistánské války, z Vietnamu, Blízkého východu i Latinské Ameriky. Ve Vietnamu se nechává fotografovat ve vojenské helmě a na batohu má vlastnoručně napsáno – v případě zabití tělo doručit italskému velvyslanci. Během

tzv. tlatelolckého masakru v Mexiku roku 1968, u nás informačně zcela překrytého srpnovou okupací, ji vojáci postřelí, táhnou za vlasy po schodech a domněle mrtvou ji nechají ležet na zemi – zachrání ji studenti. V 70. letech se sblíží s Alexandrosem Panagoulisem, příslušníkem odporu proti řecké juntě „černých plukovníků“ (1967-74), který byl zatčen a mučen za pokus o atentát na diktátora Papadopoulose. Panagoulis je velkou láskou italské novinářky, jež mu později věnuje knihu Muž, ale jeho život v roce 1976 ukončí nevyjasněná dopravní nehoda. Fallaciová se nezlomeně vrhá do práce a navrší úctyhodnou sbírku rozhovorů. Říká se o ní, že interview jí neodmítne žádná osobnost. Z rozsáhlého seznamu jen stručný výběr: Henry Kissinger, ájatolláh Chomejní, Lech Walęsa, Willy Brandt, Muammar Kaddáfí, Federico Fellini, Teng Siao-pching, Jásir Arafát, Indira Gándhíová, Golda Meirová, Sean Connery. Fallaciová s fascinací odhaluje předivo moci, o níž sama říká: „Ať už pochází od despotického suveréna nebo zvoleného prezidenta, od generála s krví na rukou nebo milovaného vůdce, moc vnímám jako nelidský a odporný fenomén. Zázrak jménem zrození lze využít pouze cestou neposlušnosti vůči útisku.“ Svou umanutou útočností a přímočarostí dosahuje svého. Henryho Kissingera přiměje označit vietnamskou válku za zbytečnou a sebe sama za kovboje, což pak americký ministr zahraničí hodnotí jako své nejprůšvihovější setkání s tiskem. Chomejního dokáže vyřídit tak, že si před ním sundá nařízený čádor a nejvyšší vůdce íránské revoluce odejde. Když však spolu o den později začaté interview dokončí, Chomejního syn Ahmed jí prozradí, že poprvé v životě viděl svého otce se rozesmát. Jak jdou léta, Fallaciová může v klidu vydávat své knihy, sbírat novinářské ceny a užívat si pendlování mezi New Yorkem a Florencií. Jenže přichází 11. září 2001 a ona se navzdory sedmdesátce na krku i rakovině opět vrhá do veřejné debaty.

Otevřete oči, přichází zlo Jádro obnoveného zájmu o Fallaciovou tvoří tři publikované knihy (Hněv a hrdost, Síla rozumu, Apokalypsa), na něž se nabalují novinové články, polemiky a soudní spory. Ve svém poselství je stejně naléhavá, tvrdá a útočná jako dříve. A tak vyznívá i její apel vůči Západu: islám je totalitní síla chystající se zničit západní civilizaci a ti, kdo hrozbu islamofašismu bagatelizují, si lžou do vlastní kapsy. Na islámu jí vadí jeho absolutní moc, která „kontroluje každodenní život lidí, vnucuje ženám burky, zachází s nimi jako s velbloudy, usekává ruce ubohým zlodějům“. Čím větší přítomnost muslimů v západním světě, tím větší

ztráta našich svobod, zní její závěr. Takové sdělení není výjimečné, výjimečné je však Fallaciové pohrdání jakoukoli politickou korektností, ohledy slušnosti i chladnou racionalitou. Útoky z 11. září 2001 jsou pro Fallaciovou budíčkem, který by měl otevřít oči Západu vůči mnohem plíživějším hrozbám vycházejícím z muslimského světa. Problém je ale v tom, že teroristy a jejich podporu v muslimském zázemí spojuje bezprostředně s islámem jako vírou, muslimy jako komunitou a migrací jako fenoménem. Brání Západ, konkrétně rodnou Itálii, před vetřelci, ať už je tvoří invazní armády z minulosti nebo dnes muslimští přistěhovalci: „Ať přijdou s vojsky a děly nebo s dětmi a čluny, je to totéž.“ Na adresu Somálců a jejich stanu, který si postavili na protest proti zdlouhavému azylovému řízení v centru Florencie, říká doslova: „Byl zařízen jako malý byt: stoly, židle, pohovky, matrace, aby bylo kde spát a šukat, sporáky, aby se mohlo uvařit a zasmradit celé náměstí... A k tomu všemu žluté stružky moči, které znesvěcovaly tisíciletý mramor Baptisteria i jeho zlatá vrata. (Můj bože! Ti služebníci Alláhovi opravdu míří dobře! Jak se jim podařilo tak přesně zasáhnout cíl chráněný balkonem a více než dva metry vzdálený od jejich močícího ústrojí?)“ Jakou alternativu či obranu Fallaciová navrhuje? Právě že žádnou. V novinách se nechala slyšet, že kdyby byla zdravá a o dvacet let mladší, šla by – navzdory svému odporu k moci – do politiky. Měla by zřejmě blízko k lidem typu Pima Fortuyna, můžeme se domýšlet. V realitě však zůstává u zamilovaných slov a jejich síly. („Řekla jsem, co jsem říct musela. Můj hněv a má hrdost mi to přikázaly... A teď je ta povinnost splněna. Tedy konec.“) Ale ta provokuje veřejnou debatu v Americe i Evropě. Christopher Hitchens v magazínu The Atlantic označil knihu Hněv a hrdost za „slabikář toho, jak nepsat o islámu“. Umberto Eco napadá Fallaciovou za „kulturní šovinismus“ a volá po toleranci: „Jsme pluralistickou společností právě proto, že povolujeme stavět mešity ve svém domově, a nemůžeme to vzdát jen proto, že v Kábulu strčili křesťany do vězení. Kdybychom tak učinili, sami bychom se stali tálibány.“ Nicméně francouzský filozof Alain Finkielkraut sice odsuzuje Fallaciovou za to, že zašla „příliš daleko“, když redukuje „syny Alláha na to nejhorší“, ale chválí ji za to, že se nenechala zastrašit „kajícným narcismem, který klade Západu vinu i v těch případech, kdy je obětí“. Jenže debata už je v takové ráži, že se ze stránek tisku přesunuje do sféry justice.

Ukáže to soud Rok po vydání je autorka knihy Hněv a hrdost ve Švýcarsku žalována za její rasistický obsah, italská justice ji ale nevydá. O rok později se o soudní zákaz knihy neúspěšně pokoušejí muslimové ve Francii. Teprve na jaře 2005 uspěje se svou žalobou Adel Smith, předseda Italské islámské strany. Soud ji přijímá na základě citátu ze Síly rozumu: „Bylo by iluzorní se domnívat, že je dobrý islám a zlý islám, a nepochopit, že islám je pouze jediný.“ To je opravdu paušalizace. Nicméně, jak píše David Holcberg ve Washington Times, „Fallaciová by měla mít právo kritizovat jakoukoli víru či ideologii... Pokud se její knihy muslimům (či italským soudcům) nelíbí, mají svobodu je nekupovat.“ Začátek procesu je stanoven na 18. prosinec. Bude-li ale přítomna sama Fallaciová, nikdo neví, ač zůstává tvrdá k sobě i ostatním. Její rakovina pokročila natolik, že když se s ní loni setkal Tunku Varadarajan z Wall Street Journal, mohla požívat pouze tekutiny – během tříhodinového rozhovoru tedy pila šampaňské. Zbyněk Petráček

Q

Oriana Fallaciová Narodila se 29. června 1929 ve Florencii; 1950 – korespondentkou novin Il mattino dell’Italia centrale; 1967 – válečnou reportérkou ve Vietnamu; 1972 – slavné interview s Henrym Kissingerem; 1976 – Rozhovor s dějinami, kniha jejích interview; 2001 – Hněv a hrdost; 2004 – Síla rozumu, Apokalypsa; 2005 – obžalována za urážku islámu.

TÉMA

RESPEKT 36 V 4.–10. ZÁŘÍ 2006

13

Až na jaderný výbuch se tu dá cvičit všechno. Vítejte ve šťastné zóně. (Nácvik obrany konvoje za Grafenwöhrem) FOTO TOMKI NĚMEC

Základní instinkt Cesta do nitra největší americké základny v Evropě

Po čtyřech hodinách jízdy autem z Prahy na západ se člověk ocitne u bran největšího vojenského cvičiště americké armády v Evropě. Je sice mnohem rozlehlejší než základna, o které se právě teď uvažuje u nás, ale přesto je zajímavé ho prozkoumat. Jak tady spolu místní a vojáci vycházejí? A jaký vliv má přítomnost základny na život okolo?

B

avorské město Grafenwöhr se probouzí do dalšího letního dne. Je krátce po deváté, uprostřed malého náměstí ožívá nádherná gotická radnice, kavárníci a hospodští zvedají rolety. Zpovzdáli se ozývá střelba z tanků, domy se chvějí, na obzoru přelétávají bojové vrtulníky. Manfred Heltmann, který právě míří se svou pětiletou dcerkou na poštu, však ten ruch jakoby nevnímá. „Ano, je tady hlučno a domy vibrují, až jim praskají zdi,“ říká sportovně vyhlížející dělník místních autoopraven, „ale já už jsem si na to za těch osmnáct let, co tu žiju, nějak zvykl.“ Dcera pana Heltmanna si nás zvědavě prohlíží, němčinu s tak podivným přízvukem určitě ještě neslyšela. Její otec doma nedávno nainstaloval speciální protihluková okna, která mu ze třetiny zaplatilo město. „Když je zavřu, je absolutní ticho,“ říká spokojeně. Nebyl by radši, kdyby Američané i s hlukem odešli? „V žádném případě. Základna je pro nás životně důležitá, zaměstnává přes dva tisíce lidí. Taky jsem v ní dřív pracoval.“ Na blízké radnici už na nás čeká zástupce starosty Gerald Morgenstern a vypočítává další výhody a nevýhody, které je podle něj třeba vybalancovat. Kromě pracovních míst – nezaměstnanost v Bavorsku se pohybuje okolo 11 procent, tady je poloviční – Američané celkově podporují zdejší ekonomiku. Utrácejí za služby, rádi nakupují v místních obchodech a pronajímají si v okolí byty nebo rovnou domy. K nevýhodám patří kromě hluku emise ze zvýšené dopravy a paradoxně přílišné odčerpávání místních lidí pro potřebu základny. „Pěstujeme si tady zaměstnaneckou monokulturu, což není dobré. Ostatní firmy se pak moc nehrnou,“ říká Morgenstern. Že se jedná o „monokulturu“, tomu se nelze divit. Grafenwöhr žije s vojenskou základnou o rozloze více než 220 kilometrů čtverečních už od začátku minulého století, kdy bylo Bavorsko ještě královstvím. Počet obyvatel Grafenwöhru se od té doby téměř zdesetinásobil. Američané sem přišli až po druhé světové válce. Když George Bush před dvěma lety oznámil reformu armády a mimo jiné také snížení počtu základen

v Německu, zdejším obyvatelům zatrnulo. Celkem patnáct německých starostů obcí, ve kterých se zabydlela americká armáda, jelo do Washingtonu lobbovat, aby základny zůstaly. Úplně se jim to nepovedlo, ale pár jich nakonec zbude: dvě letecké, jedna nemocnice, velitelství a simulace městského boje, abychom vyjmenovali alespoň ty nejdůležitější. Cvičiště v Grafenwöhru se počtem vojáků a jejich rodin nakonec více než zdvojnásobí – až na 30 tisíc lidí. Američané za to hodlají utratit téměř 700 milionů dolarů.

Pankáči říkají ja Nadine Schwabeová (18) zrovna dokončila střední školu a teď dělá brigádu na vrátnici městského úřadu ve Vilsecku, jenž je od Grafenwöhru vzdálený asi dvacet minut jízdy. Ve městě je umístěna velká posádka amerických vojáků, zvláště nová brigáda obrněných transportérů. „Jediný problém s Američany je, že s námi strašně flirtují. Jsou až moc přátelští,“ směje se Nadine, „taky občas dělají kravál v noci, když se opijí.“ Nehrozí jí tedy v ulicích nebezpečí? „Vůbec. Američtí vojenští policajti ze základny to tady jistí společně s našimi. Máme dvojitou ochranu,“ říká dívka. Jak nám už předtím prozradil místostarosta Grafenwöhru, situace s Američany se rapidně zlepšila od doby po vietnamské válce, kdy USA zprofesionalizovaly armádu. Nyní jsou v ní jen placení dobrovolníci, kteří si obvykle dobře spočítají, že nějaký problém by je přišel hodně draho. Pokud udělá americký voják například dopravní přestupek, je potrestán hned dvakrát. Jednak namístě německou policií a dodatečně ještě na základně. A jak je to se známým odporem Němců k válce v Iráku? Existuje i tady? „Ano, jsem proti válce v Iráku,“ říká Nadine. Ale pak tu máme rozpor. Jak je možné podporovat základnu, kde se vojáci cvičí na válku, proti níž stojím? „Uh, tak to nevím,“ kroutí se Nadine. To místostarosta Morgenstern zná odpověď: „Všichni jsme proti válce. Nejvíc vojáci, protože vědí, jaká je,“ říká člen grafenwöhrské radnice, který je sám profesionál-

ní voják Bundeswehru – specialista na výbušniny. „Ale jsme také pragmatici. Kdyby nebyla základna tady, bude někde jinde. Třeba v Polsku.“ V blízkém parku ještě potkáváme skupinu mladých pankáčů, u kterých lze předpokládat určitý odpor k armádě. „Bez Američanů by tady chcípnul pes. Jen ať zůstanou,“ říká překvapivě sedmnáctiletý Kristián, který se jinak hlásí k anarchismu. Další souhlasně přikyvují. To tady opravdu není nikdo, kdo by byl proti základně? „Ale jó, zajeďte si do Regensburgu a navštivte tamní NPD (Nationaldemokratische Partei Deutschlands). Náckové jsou proti rozhodně. Dokonce tady už demonstrovali,“ říká Kristián. Aby člověk našel alespoň trochu inspirativní odpůrce zdejšího vojenského zařízení, je třeba důkladně proklepat internet a otevřít stránky nezávislého občanského sdružení Zusammenschluß umweltbewußter Bürger (Unie ekologicky bdělých občanů). Filozofií této nepolitické organizace je bezpodmínečná ochrana přírody v okolí grafenwöhrského cvičiště a pacifismus. Sdružuje ovšem jen relativně málo členů, jejichž řady navíc dál řídnou. „Například náš předseda, lékárník Erich Hannak, se letos z Grafenwöhru vystěhoval do jižní Francie, protože už nemohl vystát ten hluk,“ říká jeden z mluvčích unie Dieter Wutzer, jenž má ze svého bytu dobrý výhled na cvičiště. „Už se k tomu nemohu vyjadřovat, protože tam nežiju,“ říká do telefonu šestašedesátiletý Hannak, který ztratil domov vlastně podruhé. Poprvé ho vyhnali Češi z pohraničí v roce 1946, nyní odešel kvůli dalšímu přílivu Američanů. Hluk ze cvičiště je problém zvláště v době, kdy se jednotky připravují na odjezd do zóny válečného konfliktu a mají od německé vlády povoleno střílet až do dvou v noci. Nakonec i Wutzer ovšem přiznává určitá pozitiva. Například ochrana přírody se tady od šedesátých let rapidně zlepšila, transparentnost a informovanost o problémech je ze strany Američanů perfektní. „Ale to nic nemění na tom, že kvalita zdejší spodní vody klesá. Kvůli znečištění z tankové munice už není pitná, ale pouze užitková,“ dodává Wutzer. Unie je také znepokojená používáním radioaktivní munice.

14

TÉMA

4.–10. ZÁŘÍ 2006 V RESPEKT 36

Karaoke v Ed’s Baru. FOTO TOMKI NĚMEC

Mám je moc rád Když v půl desáté večer odcházíme prozkoumat místní Ed’s Bar, kam se chodí uvolnit američtí vojáci, kanonáda ještě temně duní. Je to zvláštní pocit. Výbuchy zní tlumeně, jako by se odehrávaly někde v podsvětí. Ed’s Bar vypadá zvenčí jako docela nudný podnik. Pár chlápků posedává u piva, ostatní hrají kulečník. Za barem oblepeným dolarovými bankovkami se značkami různých regimentů, které tady nechávají na památku vojáci, vedou masivní dveře do další místnosti zmítané zábavou zvanou karaoke. Atmosféra chvíli připomíná rockový koncert, v následujícím momentě se mění v country selanku, srdceryvný romantický slaďák nebo diskošou. Vojáci se střídají u mikrofonu a DJ jim pouští jejich oblíbené hity. Na boční plátno se pro připomenutí promítají texty písní. Emoce i pivo tečou proudem. „Á, vy jste z Česka. Tam jsem byl několikrát na cvičení,“ reaguje na žádost o rozhovor mladík sedící u barového pultu hned vedle. Seržant Steve slouží v armádě už pět let a má za sebou akce v Afghánistánu i Iráku. „Vaši vojáci jsou dobří. Chytají se,“ hodnotí krátce českou armádu. A co říká na německé vojáky? „Mám je moc rád. Jejich armáda je silná takticky i technologicky,“ říká Steve a doporučuje nám, abychom s americkou základnou na našem území neváhali. „Spojenectví bude pevnější, navíc získáte přístup k nejmodernější technologii. A nezapomínejte, že pokud bychom odešli zase někam jinam, vybavená základna vám zůstane,“ vypočítává seržant. Oslovujeme také vysokého Afroameričana, který sice souhlasí s rozhovorem, ale nechce prozradit své jméno. „Přesouváme

Taszár, poučný příběh Na trávníku před leteckou základnou v jihomaďarském Tazsáru stojí stále migy s rudými hvězdami, které měly před několika desítkami let za úkol sestřelovat „imperialistické nepřátele“. Příliš se nezměnila ani základna, která nepřestala nést patinu komunistických kasáren. Na rozdíl od pozůstatků časů, kdy tady pobývala sovětská armáda, zůstalo viditelných stop po armádě Spojených států hodně málo. Když před dvěma roky po devíti letech stáhli ze stožáru vlajku s hvězdami a pruhy, byl to trochu hořký konec příběhu, kterému scházel happy end. Příběhu, který jeden americký vojenský analytik nazval příznačně: „Poučení z Tazsáru“. Když v roce 1995 byl Taszár vybrán jako logistická základna pro velmi početný americký kontingent v tehdy čerstvě poválečné Bosně a Hercegovině, dívalo se na vojáky Spojených států mnoho místních jako na spásu. Po odchodu Sovětů ležela totiž místní vojenská základna z velké části ladem.

se blíž ke Střednímu východu a také k Rusku. Není za tím ale jen strategie,“ naznačuje člověk, který o sobě tvrdí, že sloužil v první válce v Zálivu a nyní je civilním zaměstnancem rozdělujícím armádní zakázky za miliony dolarů. „Naše armáda tady žije velmi draze. Přejedeš místnímu farmáři tankem kus pole? Zaplať. Rušíš noční klid? Zaplať. Poškodíš životní prostředí? Zaplať,“ přibližuje zdejší ekonomiku. Proto se prý Američané poohlížejí po levnějších lokalitách. Přiblížila se druhá hodina nad ránem. Před Ed‘s Barem se odehrává menší půtka mezi dvěma Američany kvůli nějaké dívce. Jeden cosi vykřikuje a sápe se na druhého. Kolega mu ale drží ruce za zády. Nakonec se exploze uklidňuje stejně rychle, jako začala. Mizíme do hotelu. Ráno nás čeká cesta do nitra základny.

Future Combat V devět nás vyzvedává Nick D’Amario, asi padesátiletý civilní pracovník základny pro vztahy s veřejností, na jehož vizitce mimo jiné stojí: Respect all. Fear none. (Respektuj všechny. Neboj se nikoho.) Nick nám připravil přesný program návštěvy vystavěný po půlhodinách. Sami se po základně pohybovat nesmíme. Jen s jeho doprovodem nebo s doprovodem osoby, která má bezpečnostní prověrku a papír s našim prověřením a čísly pasů. Nejdřív míříme do administrativní části promluvit si s velitelem základny plukovníkem Brianem Boylem. „Snažíme se přesouvat jednotky co nejblíže cvičišti. Ideální je, když bydlí rovnou u něj, než aby se jako dřív plahočily po železnici a pak zase zpět do kasáren,“ vysvětluje nad mapou Boyle, který má nyní pod palcem rozpočet na

Krátce po příchodu nových nájemníků vzala část iluzí zasvé. Američané si většinu toho, co potřebovali jejich vojáci k životu, dovezli. Od místních podnikatelů brali zpočátku jen pečivo a balenou vodu, tento omezený sortiment jen pomalu rozšiřovali. Základna nebyla zlatým dolem ani pro desítky a ve vrcholné fázi koncem devadesátých let až 1500 místních lidí, kteří zde našli práci. Zpočátku sice Američané některým lidem, které nutně potřebovali, například řidičům autobusů, dávali platy na úrovni amerických, ale poměrně velmi rychle se zorientovali. A začali dávat jen o trochu více než místní zaměstnavatelé. V regionu, kde je o práci nouze, ostatně víc potřeba nebylo. Desítky nových domů v Tazsáru a okolí ovšem svědčí o tom, že tu američtí vojáci nějaké peníze nechali. Místní si sice nejdříve vytrpěli své, když přes město rachotily transporty s tanky a těžkou technikou mířící do Bosny a zpět. Američané po čase opravili rozbité silnice a postavili obchvaty nejzatíženějších měst. Pak ale přišlo 11. září a starost o Balkán přešla postupně z beder jinde zaměstnaných Američanů na Evropany. Nad Tazsárem se začaly stahovat mraky. Počty Ameri-

rozšíření a provoz základny blížící se miliardě dolarů. Zhruba pětačtyřicetiletý muž, z jehož očí vyzařuje klid a inteligence, sloužil poprvé v Německu koncem osmdesátých let. Pak ještě o deset let později a nyní má mandát do roku 2008. Americká armáda může v Grafenwöhru cvičit téměř všechno s výjimkou jaderného výbuchu. Teď se samozřejmě zaměřuje na přípravu do Iráku a Afghánistánu. Jednotky však nezůstávají jen tady. Strategií je také rotovat po základnách u nových spojenců, jako jsou například Rumuni nebo Bulhaři, kde se dá pracovat v nových neznámých podmínkách, vytvářet nové koalice a zvyšovat bojeschopnost spojenců. Cvičit pořád v místech, kde armáda už zná každý kámen, ztrácí časem smysl. V samotném Grafenwöhru ovšem necvičí jen Američani. Prostor je otevřen všem členům NATO a dalším zájemcům. Pravidelně se tady střídají Němci, Kanaďané, Britové nebo Nizozemci. A jak se dál vyvíjí americká armáda? „Ustupujeme od používání těžkých tanků. Místo nich jsou tu lehká víceúčelová a mobilnější vozidla,“ říká Boyle a dodává: „Brigáda (3500 mužů) dnes díky tomu už nekontroluje jen okruh 30 kilometrů, ale pětkrát tolik.“ K dalším novinkám patří využívání solární energie, hybridních pohonů a zvláštních systémů, které reagují na letící nepřátelskou munici ještě předtím, než zasáhne potenciální cíl. Souborně se tomu říká Future Combat System.

Překvapení pro Susanne Další zastávka je u Manfreda Riecka, šéfa zdejší jednotky ochrany životního prostředí. Nasedáme

čanů se snížily na minimum a Washington nějaký čas hledal smysluplné využití obří základny. Na přelomu let 2002 a 2003 přišly USA s nápadem, že na základně budou cvičit irácké dobrovolníky na válku se Saddámem. Záměr se ale v Maďarsku proměnil v politickou kauzu, kterou ve velmi vzrušené debatě projednával budapešťský parlament. Vláda liberálů a socialistů sice výcvik povolila, ale poslanci pravicové opozice ho ostře kritizovali a noviny se předháněly v palcových titulcích. Výcvik Iráčanů v amerických službách byl ukončen v dubnu 2003, a když o rok později narazila u maďarských politiků na podobný odpor snaha cvičit v Tazsáru irácké policisty, dostaly události rychlý spád: 30. června 2004 zavlála americká vlajka nad Tazsárem naposledy. I pro Tazsár tak platí slova, která v souvislosti s uvažovanou základnou v Česku pronesl v těchto dnech jeden vysoký český diplomat: „Američané pochopí ledacos. Ale na politiku jsou velmi citliví. Když cítí odpor vůči svým záměrům, tak jdou od toho.“ V Tazsáru to už vědí. Luboš Palata Autor je redaktorem LN.

do auta a vyjíždíme na obhlídku. „Mám k dispozici 15 lidí a čtyři miliony dolarů ročně. Ty peníze jsou speciálně chráněné, takže o ně nemůžu přijít, i kdyby byl deficit válečných výdajů jakýkoli,“ říká Rieck. Ukazuje nám stanice na doplňování paliva tanků a jiných obrněnců. Všechny mají speciální betonovou podlahu a svod případného uniklého paliva do čističek. Vedle jsou speciální kóje pro odkládání nebezpečného odpadu. Popojíždíme dál ke stanici, kde se třídí odpad. Zrovna přijíždí velký náklaďák, za kterého vykládají dva američtí vojáci zvlášť papír, plasty, nábytek, kovy. „Základna podléhá stejnému režimu jako kterákoli německá fabrika. Platí tu německé normy. Pokud by ale byly mírnější než ty americké, platí přísnější americká legislativa. Tak to na základnách chodí,“ doplňuje Rieck a vzpomíná na zážitky z podobných ruských zařízení ve východním Německu, kde dodnes objevují nebezpečný odpad zakopaný „na divoko“ v neoznačených dírách. Zdá se, že tady jsou ekologií a bezpečností úplně posedlí. Staré tanky, které slouží jako cvičné cíle, se nejprve zbavují všech potenciálně nebezpečných částí. Až potom jdou na odstřel. Pokud se při cvičení zničí les, musí se v okolí základny vysadit jiný, aby se fauna a flóra mohla přemístit. Pod cestami v základně jsou vybudovány tunely pro migraci všelijaké havěti, hlavně vodních živočichů, staré transformátory předělávají ekologové na hnízda pro ptáky. Dodržování ekologických předpisů tady navíc kontrolují nezávislé komise, kterým nic neunikne. „Když zjistíme problém, obrátíme se na místní média a zveřejníme ho. Tak to bylo i v případě, když jsme přišli na sníženou kvalitu spodní vody v některých lokalitách. Zrovna teď to řešíme,“ dodává Rieck. Předtím, než se setkáme s vojáky a absolvujeme s nimi ostré střelby a nácvik ochrany vojenského konvoje, bere si nás ještě do parády Susanne Bartschová, která má na starosti média, a objíždí s námi nové stavby v areálu. „Tohle bude největší americký hypermarket ve vojenském zařízení mimo Spojené státy,“ říká hrdě a ukazuje na šedý krabicovitý komplex s rozestavěným parkovištěm. Susanne je překvapená, když skoro nereagujeme. „Vy to znáte? My v Bavorsku jsme ještě něco takového neviděli,“ dodává po chvíli. Vyjíždíme na kopec. Tady bude stát přes osm set nových domů a bytů pro vojáky s rodinami, chystá se také komunitní centrum. Celkem bude nakonec žít v Grafenwöhru a jeho okolí třicet tisíc lidí. Podle toho přípravy vypadají. Je vidět, že americký stát se chová ke svým vojákům jako k rodinnému stříbru. Svobodní mají vždy samostatný pokoj a s kolegou sdílí sociální zařízení. Dbá se na jejich soukromí a bezpečnost. Domy jsou odolné proti bombardování, pokoje mají evropský i americký elektrický okruh, aby mohli vojáci používat věci přivezené z domova. Pro rodiny jsou navíc připravené třípokojové byty nebo rovnou domy. Pokud se to někomu nelíbí, může si pronajmout byt mimo základnu. U Susanne si ještě ověřujeme některé věci: platí Američané za cvičiště nájem? Ne. Musí platit za to, když občas přešvihnou dobu cvičení a ruší noční klid? Opět ne. Tak co to ten chlapík v Ed‘s Baru plácal?

Přichází globální kavalerie Major Brian Danny z brigády takzvaných Strykerů, tedy oněch lehkých multifunkčních obrněnců, o kterých už byla řeč, nás netrpělivě očekává. Je čas oběda, který máme domluvený v jedné z jídelen pro mužstvo. Výběr je obrovský, cena příjemná (3,55 dolaru), moučník sladký. Debata se stáčí na Irák a Abú Ghraíb. Zúčastnění vojáci, kteří prošli bojovými operacemi, jsou relativně optimističtí. I když média hlásí každý den strašidelné zprávy, situace v Iráku se prý pomalu, ale jistě zlepšuje. Řeč přichází také na denní režim na základně: od půl sedmé probíhá hodinu fyzická příprava, od devíti do půl páté se cvičí. Konečně přejíždíme na setkání s osádkou transportéru, která na nás čeká nastoupená na placu za velkými garážemi. Transportér je otevřený, kolem něj demonstrační tabule jako při nějakém školení. Vedle stojí v pozoru osm chlapů v plné zbroji. „Jejich úkolem je odstrašit už pouhým vzhledem, pane,“ říká velitel. A funguje to bezvadně – z hlavy se mi vykouřily všechny připravené otázky. Dokonce se zdá, že jsem zapomněl angličtinu. Velitel mě naštěstí zve do transportéru, kde usedám za monitor. „Je to, jako byste hrál počítačovou hru,“ říká voják, který mě zaškoluje v práci s kniplem, kterým se ovládá dělo. Optika věrně obkreslí situaci venku na monitor. Lze mířit hodně daleko, přehazovat na noční vidění atd. Vedle je další monitor, kde se zobrazuje pomocí satelitu přesná poloha vozidla. „Je to skvělý stroj. V Iráku jsme najeli na bombu, odhodilo nás to kus zpět, ale nikomu se nic nestalo,“ vysvětluje voják. A na co jsou tady ty šlauchy? „To je kyslík. Stroj je vybavený protipožárním systémem. Vmžiku může být plný pěny. Funguje to opravdu skvěle. Když jsme schytali zápalnou bombu, hašení bylo rychlejší než naše reflexy,“ dodává voják. Do transportéru zatím nalezli ještě dva velitelé. Po otázce, kolik vojáků

TÉMA

RESPEKT 36 V 4.–10. ZÁŘÍ 2006

15

Všechno, co potřebujete, je správná podpora. FOTO TOMKI NĚMEC

z jejich jednotky (176 mužů) v Iráku zahynulo, atmosféra ve voze citelně zhoustne. „Pět, pane. Byl mezi nimi i můj přímý nadřízený,“ zní stručná odpověď. Vyskakujeme z transportéru zpět k nastoupeným vojákům. Důstojník vysvětluje jejich nasazení v boji, kdo jde první a kdo koho kryje. Pak se můžeme ptát na cokoli, ale moc to nejde: Kolik vám je let? „Devatenáct pane,“ odpovídá viditelně nejmladší voják z řady. Proč jste vstoupil do armády? „Co bych měl doma ve střední Pensylvánii dělat? Ukousal bych se nudou,“ odpovídá voják a ostatní se rozesmějí. „Můj bratr je taky v armádě. Nyní slouží v Iráku,“ dodává voják. Snaha dostat se z nezajímavého místa a poznat svět, touha po cestování a dobrodružství je podle reakcí vojáků, které jsme poznali v Grafenwöhru, nejčastější motivací pro vstup do armády. Vojáci od transportérů si svůj sen splní, protože jsou součástí takzvané „globální kavalerie“, která se může lehce pohybovat po celé planetě.

Vím, o čem mluvím Nic naplat, „vycpaný transportér“ a nastoupení vojáci pod dohledem velitelů připomínali tro-

chu Potěmkinovu vesnici. Kdyby zůstalo jen u toho, asi bychom odjížděli zklamaní (taky vlastní neschopností položit hlubší otázky). Ale zlatý hřeb programu bývá až nakonec. Přesouváme se na střelnici, kde už se řadí šest terénních humvee a dva náklaďáky. Vojáci po straně fasují ostré, my dostáváme přilby, neprůstřelné vesty a špunty do uší. Půjde o nácvik průjezdu armádní kolony nepřátelským územím. Než na řídicí věži připraví všechny úkoly, dáváme se do řeči s jedním vojákem. (Nyní máme alespoň trochu jejich zbarvení, takže kontakt není tak problematický.) Kolik se v Iráku vlastně vydělává? „No, je to různé, podle hodnosti. Ale běžných je asi třicet tisíc dolarů za rok,“ vypočítává. Cože, tak málo? „Není to málo. Pokud jste v Iráku nebo Afghánistánu, částka je navíc nedaněná,“ vysvětluje trpělivě: „Navíc nemáte moc dalších výdajů, takže pokud se vám o peníze nepostará manželka, většina vám zůstane.“ Vyjíždíme s kolonou v jednom z humvee. Na starost nás má seržant Santiago, který zároveň řídí a občas si přitom pohrává se závěrem samopalu M16. Už má za sebou půlroční zkušenost z Iráku a za dva týdny tam jede znovu.

Musíme se připoutat, protože, jak říká Santiago, o bezpečnost jde v americké armádě především. Když se kolona zastaví, seržant hlásí, co se děje: „Teď jsme narazili na bombu u silnice.“ Za příští zatáčkou vyskakujeme z auta. Vojáci z každé strany zaujímají palebná postavení. Na jedné straně se v krajině objevují terče v podobě osob a automobilů. Propuká ostrá palba. Krajinou projíždíme asi tři čtvrtě hodiny. Nakonec musíme reagovat na vybuchující slepý granát. Každý z vojáků má na zádech malou kovovou krabičku, do které dostává signály z řídicí věže o své střelbě a o potenciálních chybách. „Stačil jste si za poslední půlrok vytvořit v Iráku nějaké přátele mezi tamními civilisty?“ ptám se nakonec Santiaga: „Ne,“ říká stručně. Z jeho mimiky je patrné, že se diví, proč se ho na něco takového vůbec ptám. Fascinující je analýza obrany konvoje, která přichází po závěrečné simulaci odvozu raněných vrtulníkem. Situaci rozebírá vysoká Afroameričanka, která už podle výložek prošla skutečnou válkou. Chlapi shodí přilby, pozorně poslouchají a mluví o chybách. Celé to má překvapivě přátelskou atmosféru neformálního setkání. K mírnému vyostření dochází jedině při rozboru

situace, kdy obsluha těžkého kulometu neposkytla patřičnou podporu svým kolegům (kulomet se prostě zasekl). „Pokud by se to stalo tam, neměli bychom šanci. Vím, o čem mluvím,“ říká žena. „Nepřejte se dostat do situace, kdy budete muset vysvětlovat příbuzným vašeho kamaráda, že umřel, protože jste mu neposkytli správnou podporu.“

Idioty nebereme Když nás Nick D’Amario, který čekal u řídicí věže, veze zpátky do Grafenwöhru, povídáme si o různosti tradičních obrazů armády v Americe a v Česku. My jsme zatížení švejkovským klišé, podoba armády na nás stále dopadá z Tankových praporů a Černých baronů. Armáda se jen těžko zbavuje v očích veřejnosti nálepky spolku tupých, neschopných a zamindrákovaných idiotů, kteří by udělali nejlíp, kdyby si našli pořádnou práci. Nick poslouchá, chvíli přemýšlí, a nakonec říká: „V americké armádě idioti dlouho nevydrží, spadne na ně tolik práce, že je to přestane bavit.“ Jaroslav Pašmik

INZERCE

HaFstudio

založeno 1990

DĚTSKÉ DIVADLO (6-18 let) Obory: herectví – pohyb – scénografie – kapela (veškeré hudební nástroje a zpěváci) – tvůrčí psaní HaF (3-7 let) Obory (lze kombinovat): hudební – výtvarný – dramatický – flétnička – zpěv ATELIER (děti, mládež, dospělí) Obory: kresba – malba – socha – design – móda – scénografie PŘÍPRAVKY – na střední a vysoké školy oborů výtvarných a herectví HUDBA (děti, mládež, dospělí) Obory: zpěv – kytara – elektric. kytara – baskytara – klavír – bicí – zobcová flétna HAFART SALON PRO DOSPĚLÉ Obory: Dramatika – kreativní osobnost (herectví jako pomůcka k tvořivé seberealizaci, neverbální komunikace, vyjadřovací schopnosti, sebeprezentace, zvládání trémy, moderní rétorika) – všechny hudební a výtvarné – tvůrčí psaní Informace a přihlášky: HaFstudio. Praha 1, Široká 6, 5.p., tel.: 222 313 278, úřední hodiny pondělí – čtvrtek /16,00 – 18,00/, e-mail: [email protected], www.hafstudio.cz

přijme Vedoucí/ho oddělení fundraisingu: odpovídá za plánování a realizaci fundraisingového programu Podrobnosti na www.greenpeace.cz/prace.shtml CV a motivační dopis, obojí v AJ zašlete na [email protected]

Q

16

ROZHOVOR

4.–10. ZÁŘÍ 2006 V RESPEKT 36

Musíme naplnit čtyři svobody S Alexandrem Vondrou o tom, co leží před novou vládou Asi částečně ano. Je řada lidí, kteří ODS vnímali vstřícně po volbách, ale najednou se jim zdálo, že její ochota se dohodnout jde až moc za rámec toho, co strana slibovala před volbami. To víte, že by to asi bylo složité. Opoziční smlouva a její následky jsou ve straně vnímány jako velice živé, vždyť vedly k dalším prohraným volbám. Obava, že by se to opakovalo, tu byla a stále je. Praha je sice pragmatičtější, ale mimopražská sdružení si jakýkoli incest s ČSSD, kterou vede Jiří Paroubek, příliš nepřejí. Vzpomínají na opoziční smlouvu, na letošní velmi drsně vedenou předvolební kampaň – praktiky předsedy ČSSD jsou pro mnoho lidí skutečně nepřijatelné. Byl byste ochotný pracovat jako ministr zahraničí ve vládě velké koalice? Kdyby se složila velká koalice, asi bych ani nebyl do vlády pozván, protože tam je každé místo pod mnohem větším vyjednávacím tlakem. Pokud jde o můj osobní apetit, rozhodně bych se nechtěl účastnit něčeho, co by zavánělo mocenským uspořádáním. My jsme před volbami slibovali určité reformy a změny a já si za tím dost stojím. Ale před chvílí jste říkal, že ani menšinová vláda reformy nepředstaví. Při vládě velké koalice ale vždycky hrozí, že nebude žádná reforma, a navíc půjde o určité mocenské aranžmá, které zakonzervuje situaci. Pokud by ovšem to spojení ČSSD a ODS bylo odůvodněno nějakými zásadními reformami, třeba důchodového systému, tak je to věc, o které se dá uvažovat. Ale muselo by být jasné, že se do toho projektu jde kvůli určité změně, a ne jen kvůli tomu, že si dva nejmocnější rozdělí mocenské pašaliky. A taky si myslím, že to může být jen přechodné uspořádání. FOTO GÜNTER BARTOŠ

Alexandr Vondra, designovaný ministr zahraničí nové vlády, se narodil roku 1961 v Praze. Vystudoval geografii na Přírodovědecké fakultě UK, od poloviny 80. let byl aktivní v disentu (v r. 1989 byl mluvčím Charty 77). V letech 1990–2003 působil ve státní službě (poradce prezidenta Havla, náměstek ministrů Zieleniece a Svobody, velvyslanec v USA, zmocněnec pro přípravu summitu NATO v Praze) a významně se podílel na vytváření naší zahraniční politiky. V současnosti pracuje mj. jako jednatel a konzultant poradenské firmy, přednáší euroatlantické vztahy na New York University v Praze, je prezidentem České euroatlantické rady. Alexandr Vondra je ženatý, má tři děti.

J

ak dlouho myslíte, že vydrží vláda, kterou Mirek Topolánek právě představil prezidentovi? To se uvidí – dva tři měsíce, devět měsíců.

Má smysl do toho v takovém případě jít? Víte, já do toho nejdu kvůli své kariéře, myslet na kariéru, zůstal bych v podnikání. Ale po tom tříměsíčním vládním martyriu musí naše země ukázat nějakou stabilizovanější tvář. A já, abych tak řekl, jsem v tom připraven své zemi sloužit. Když mluvíte o kariéře, neříkejte, že není výhodné mít v životopise napsáno „ministr zahraničí“? Není i to motivace? V tomto případě to může spíš zarazit. Pokud vládnutí potrvá jen tak krátce, tak se všichni budou ptát: copak jste udělal, že jste tak rychle skončil? No a co myslíte, že se dá stihnout za tak krátkou dobu? Jaký máte plán? Zaprvé, ustavení vlády dává jeden signál: navzdory těžké patové vnitropolitické situaci, kterou nakonec stejně musí vyřešit nové volby, je země v pořádku, normálně demokratická, funguje a je nějakým způsobem reprezentovaná. Zadruhé, je třeba připravit rozpočet. Já teď hodně jezdím po obcích a malých městech na Litoměřicku a Slánsku, kandiduji v podzimních volbách do Senátu, a tam člověk vidí, co lidi trápí a pálí. Třeba právě otázka rozpočtu, financování různých veřejných projektů ze státních zdrojů i z evropských peněz. Takže bez reforem? V tuto chvíli není čas na nějaké velké reformy, ale dají se dělat rozhodnutí s praktickým dopadem, určitá drobná práce, kterou lidé ocení. Na velkou reformu potřebujeme základní politickou dohodu. Dá se něco udělat konkrétně na ministerstvu zahraničí? Nebo půjde jen o to udržet kontinuitu? My jsme měli ve čtvrtek delší poradu s panem Topolánkem a lidmi, kteří se podílejí nebo se budou podílet na zahraničním programu. A dohodli jsme se, že budeme chtít vyslat určité signály a dát určitý rámec našemu budoucímu předsednictví Evropské unie. Chceme taky říci, na co se Česká republika bude orientovat, až bude v čele Unie. Důležité je i zlepšit čerpání z evropských fondů. Pokud jde o alianci, je tu důležité upevňovat svazky, a především je na stole otázka americké základny v Česku. Taková věc vyžaduje širší konsenzus, je třeba o tom šířeji diskutovat a nenechat se strhnout tím, že by se základna stala populistickým tématem podzimních voleb.

Myslím, že budeme držet kontinuitu, v diplomacii je důležitá stabilita politiky, její předvídatelnost, nic překvapivého nás, myslím, nečeká. Každá země se za předsednickým stolem Evropy snaží v něčem profilovat. Co může a chce Česko Evropě říct, s čím by si ho mohla Evropa spojit? Myslím, že pro nás je zcela zásadní věc naplnit čtyři svobody, na nichž je evropská integrace postavená: svobodu pohybu, svobodu podnikání, služeb a kapitálu. My jsme rovnoprávnými členy Unie, ale v některých oblastech to tomu neodpovídá. Slíbili jsme, že budeme v Schengenu, ale pořád nemáme schengenský režim. Jsme v pracovním trhu, ale stále existují omezení pro získání práce v některých zemích. A dokonce, kdybychom srovnávali migraci, někdy je jednodušší najít uplatnění nebo překonat bariéry na pracovním trhu v západní Evropě pro nelegální uprchlíky třeba z Afriky než pro Čechy, Slováky a Poláky. A to, myslím, je třeba změnit nějak v náš prospěch, vždyť my jsme přece Evropané. Je možné to nějak změnit diplomacií? Částečně ano. Ale je třeba tlačit, ne jen argumentovat. Ale Západ z našeho členství také vydatně těží, dnes tady mohou celkem cokoli nabývat, i nemovitosti apod. Takže jde o to ukázat, že dálnice není jen jednosměrná. Bude to oběma stranám ku prospěchu.

Namydlené schody Když se jednalo o menšinové vládě s podporou ČSSD, označil vás Jiří Paroubek za jednoho z ministrů, se kterými by chtěl hovořit. Stihli jste se potkat? K tomu už nedošlo. Nemám problém se kdekoli s kýmkoli setkat a debatovat, ale něco jiného je vyjasnit si názory a něco jiného chodit někam na kobereček. Proč to Paroubek vytáhl, nevím, zřejmě v době, kdy se vedla jednání na jedné straně s ODS a na druhé straně utajeně s KDU-ČSL, tak si asi potřeboval vykrýt křídlo u komunistů, kde jméno Vondra nemají rádi, protože je to člověk, který komunisty skutečně nemusí. Nebylo nakonec štěstí pro ODS, že se Paroubek a Kalousek pokusili ODS obejít a tím ji vyšachovat ze hry? Mirek Topolánek v té době už začínal hodně ustupovat Jiřímu Paroubkovi, aby jeho vláda mohla vůbec vzniknout. Myslíte, že Kalousek svým vstupem na schody, které mu namydlil Jiří Paroubek, zachránil Mirka Topolánka před pádem po těch schodech?

Máte jako první ministr zahraničí předchozí zkušenost coby velvyslanec. Nakolik vám to pomůže? Hodně. Máte nějaké zkušenosti s oborem, kontakty na lidi doma i v zahraničí. Když už jste v české diplomacii tak dlouho, vidíte nějaké systémové chyby? Naší tradiční chybou je určitá neschopnost i neochota se doma dohodnout na nějakém konsenzu. Pokud se zahraniční politika, směřování státu, stává předmětem nějaké smrtící domácí diskuse, nastává vždycky problém. Pak vás partneři budou považovat za nepředvídatelný subjekt, nebudou vědět, jestli se na vás mohou spolehnout ve všech situacích. V zemích, jako jsou USA, Velká Británie nebo Rusko, takové debaty neškodí, protože země nakonec spoléhají samy na sebe, ale pro nás jsou spojenecké svazky něčím zásadním. Umíme si dobře představit situaci, kdy se sami bránit nemůžeme nebo to neumíme a kdy jako všechny menší státy Evropy potřebujeme spojence. A musíme být tudíž předvídatelní. Můžete dát příklad, kdy takový český přístup vyvolal problém? Tradičně se v Česku problematizuje atlantické spojenectví. To se teď objevuje například i v debatách o protiraketové obraně. Komunisté, ale i významná část členů ČSSD mají tendenci zpochybňovat naše závazky. Naopak někteří lidé stojící napravo mají občas až vyhrocenou tendenci problematizovat evropskou integraci. Já mám k Evropě realistický pohled, neutápím se v idealistických sněních, že Evropská unie za nás všechno vyřeší ani že bychom celou řadu problémů neměli, nebýt v Unii. Předchozí vláda se nevyhnula střetům s prezidentem, který měl jiný pohled na integraci Evropy. Neobáváte se, že podobný spor může nastat i ve vaší vládě? Za Špidly a za Grosse byla vláda ČSSD hodně, někdy až naivně proevropská. Realista Paroubek si poté, co Francie a Nizozemsko odmítly ratifikovat ústavu, velmi dobře spočítal, že mu evropská politika moc politických bodů nepřinese. On se řídí průzkumy, a podle toho uzpůsobuje politiku, nikoli tím, že by se snažil národ vést. Takže jeho vláda se v evropských věcech přestala prakticky angažovat. Pokud jde o budoucí soužití s prezidentem, myslím, že Václav Klaus je schopen rozlišit mezi tím, kdy vystupuje jako akademik a vyjadřuje se značně kriticky a kdy vystupuje jako představitel státu. Šéf sněmovny Zaorálek chtěl uspořádat veřejnou debatu s prezidentem o EU, protože mají zásadně jiný názor. Klaus odmítl. Myslíte, že by taková debata stála za to? Debat se koná mnoho, sám se jich často a rád účastním. To, že Václav Klaus i jako prezident do takového domácího kolbiště odmítne vstoupit, bych považoval za rozumnou věc. Nevyslali

ROZHOVOR / INZERCE

RESPEKT 36 V 4.–10. ZÁŘÍ 2006

bychom tím signál, že naši nejvyšší ústavní činitelé válčí argumenty. Jenže oni válčí. Václav Klaus vyhlásil otevřený střet s Unií a jasně všude prohlašuje, že má úplně jiný názor než vláda. Co bychom ale měli z toho, kdyby se dva vysocí protokolární představitelé státu utkali? Co by pak následovalo? Nějaká dohoda, shoda mezi nimi? Já bych byl v tom opatrný.

Co si soused o nás pomyslí? Zmínil jste se o americké základně. V těchto dnech se mluví a píše o tom, že je rozhodnuto – nebude prý u nás stát. Podle jiných informací rozhodnuto ještě není. Pokud tomu dobře rozumím, rozhodnuto není zatím vůbec nic: Američané ten systém někde postavit potřebují, sondovali u nás a v Polsku, to sondování bylo politické i odborné, ale zatím se ještě nerozhodli. Předběžné závěry mohou být známy někdy na podzim a na tahu jsou Američané: nejdřív si oni musí udělat jasno ve svých plánech. A samozřejmě i my si musíme udělat jasno v tom, co chceme nebo nechceme. Vlastní výstavba základny je v tuto chvíli hudbou budoucnosti. Kdo může u nás o základně rozhodnout, vláda, nebo parlament? Jde o pobyt cizích vojáků na našem území, a je tedy zcela legitimní, aby se k tomu vyjádřily obě komory parlamentu. A referendum? Referendum je podle mě problematické. Podívejte: obrací se na nás spojenec v zájmu své obrany, ale nabízí obranu i nám. My můžeme říct v referendu ano, nebo ne, ale pokud odmítneme, jakou informaci spojencům asi naše rozhodnutí přinese? Je to, jako když žijete někde na vesnici, máte se sousedem dohodu, že si budete pomáhat, on je přepaden, volá o pomoc a vy, místo abyste splnil slib a šel mu na pomoc, řeknete, no já ještě nevím, já se musím poradit s ostatními, jestli se mi to vlastně vyplatí, jestli chci. Co by si pak soused o vás myslel? Ve spojeneckém svazku se přece musíte vzájemně spoléhat na sebe, a ne strkat v kritické situaci hlavu do písku. Referendum ale nenavrhuje jen sociální demokracie, někteří zelení, ale i část ODS. Hovořilo se prý o tom i na jednání Paroubka s Topolánkem. Navrhovali to jednotliví představitelé, tedy ne část ODS. Ale řekněme si upřímně, bude-li referendum, Spojené státy nebudou chtít základnu v Česku. Před referendem probíhá kampaň, která používá zkratkovitých sloganů, do hry vstupují různé emoce. Proto jsem i já proti tomu, aby se organizovala referenda na podobná témata. Referendum například požadovali někteří levicoví politici před naším vstupem do NATO. Velmi dobře si vzpomínám, jak tehdy Javier Solana, někdejší socialistický politik, který si pamatoval vášnivé diskuse ve Španělsku ještě z 80. let, volal Miloši Zemanovi a prosil ho, aby zastavil Jana Kavana a další, kteří referendum navrhovali. A Miloš Zeman to jako realistický politik udělal. Domnívám se, že dneska může být v ČSSD do jisté míry trochu podobná situace – Jiří Paroubek, ať už je jeho styl jakýkoli, je myslím politik realista. Mohlo by naše kladné rozhodnutí vyprovokovat Rusy k úvahám o narušení rovnováhy, k nějakým protestům, může to nějak zkomplikovat mezinárodní diplomacii? Vážným způsobem ji to podle mě asi zkomplikovat nemůže: hovoříme o základně, kde by šlo tak o deset raket, a takové nepatrné množství by v žádném případě nemohlo vygradovat ruskou reakci. Rusko disponuje mnohonásobně většími ofenzivními raketovými prostředky. Co by se stalo, kdyby raketa nějaké země mířila na nás nebo na nějaké jiné evropské město? Daly by se rakety z americké základny v Česku použít i pro naši obranu? Američtí odborníci jasně deklarovali, že ten deštník by se vztahoval i na tu zemi, kde se deštník nalézá. Ve Spojených státech je taková základna v Kalifornii, ale ochrana měst jako Los Angeles nebo San Francisco je zajištěna. Nepřipomíná americká základna znovu zásadní téma, totiž že česká diplomacie má problém v komunikaci s českou veřejností? Že nám nikdo nevysvětluje základní souvislosti zahraniční politiky? Je to tak. Diplomacii ovlivňují různé politické kalkulace, břídilství a nedostatek odvahy. Použijme

příklad základny. Kdo začal s Američany jednat? Sociální demokrat Jaroslav Tvrdík, když byl ministrem obrany. Socialistická vláda diskusi s Američany schválila, dokonce si podporu základny dala do bezpečnostní doktríny, ale zároveň se o tom bála mluvit, nekomunikovala o tom s veřejností. A teď, když se problém objevil v naléhavější podobě, uhýbá. Tak už to ale je. Když teď kandiduji do Senátu, tak mi všichni radí, ať nemluvím o podpoře základen, protože mě pak lidi nebudou volit. To je nesmysl. Celý malér spočívá v tom, že u nás není dostatek odvahy, upřímnosti, schopnosti se postavit k problémům čelem. Nejen v případě základny, ale všude, vidíme to denně na všech stranách. Uvedl byste ještě příklad zásadního tématu pro diplomacii, kde se měla vést debata s veřejností, ale nakonec se nevedla? Evropská ústava. Elita, několik desítek lidí, dávala v Evropském konventu dohromady projekt, který EU nedokázala, možná ani neuměla zkomunikovat s veřejností. To není problémem jen u nás, ale v celé Evropě: nůžky mezi tím, jak myslí elita a na druhé straně ostatní, se rozevřely už příliš. Holandské a francouzské referendum představuje určitý politický signál. A jak reagovala Unie? Tím, že vyhlásila období reflexe. Jenže už trvá rok, a slyšel jste o nějaké reflexi? Ani média se tím nezabývají. Já jsem teď učil studenty tři roky na New York University, kde je Evropa součástí kurzu, a poslední rok jsem hledal aspoň jeden sexy článek, který by je vyprovokoval k nějaké debatě. Nic. Neuvažujete o tom, že by se na ministerstvu zahraničí vedla širší debata o diplomatické strategii země, s níž by se mohla v nějaké formě seznámit i veřejnost? Nevím, jestli to je možné uskutečnit v tak složitém období, bude-li vláda bez důvěry... Ale debata, o níž mluvíte, je věcí nás všech, nejenom vlády. Diskuse o tom, jakou ústavní smlouvu bychom potřebovali nebo chtěli, je u nás velmi potřebná. Ale bohužel se – až na některé čestné výjimky – vůbec nevede. Je tu ještě jedno téma: pozadí v zahraniční politice, ekonomická diplomacie. Jak podporovat byznys a zároveň neopomíjet prohřešky zemí, se kterými obchodujeme? To není jednoduchá otázka, musíme vždycky pečlivě zvažovat, jaký krok skutečně pomáhá, chce to mít i jistou předvídavost. V zemích jako Bělorusko, Kuba, Severní Korea, Barma je naší povinností pozdvihnout hlas a pomáhat těm, kdo jsou v tísni. Pak jsou země v nějakém přechodu, typická je Čína, Vietnam, a tam si myslím, že stojí za to na lékárnických váhách vážit, jaký krok uděláme. I byznys sám může šířit jisté hodnoty, ne jenom různé nevládní organizace nebo jednotlivci bojující za lidská práva. Svobodné podnikání je stejně důležité jako svoboda slova. Myslím, že ekonomická diplomacie je důležitá, jsme menší stát, který je do značné míry závislý na exportní výkonnosti. Jiří Paroubek na tiskové konferenci s čínskými představiteli zabránil novinářům, aby kladli jakékoli konfliktní otázky. I to patří do kategorie „lékárnických vah“? Byl byste ochoten dělat až takové ústupky? Určitá kultura, transparence, otevřenost v komunikaci s médii je něco, co je přímo srostlé s liberální demokracií západního střihu. Mohu pochopit, že jiné kultury to mají nastavené trochu jinak, ale neměli bychom kompromisy dělat tak, že popřeme sami sebe. Já bych samozřejmě byl pro větší otevřenost. Když spolu jednají obchodníci, často jsou jejich jednání kvůli konkurenci utajená, ale pakliže se začne prezentovat vláda nebo veřejný sektor, je namístě transparence a otevřenost.

Po Svobodovi Máte už nějakou představu, koho si na ministerstvo vezmete? Ale ano, i když lze Cyrilu Svobodovi připsat k dobru, že po personální stránce je ministerstvo v daleko lepším stavu než za jeho předchůdce Jana Kavana. Řekl bych, že i vazby a transparence jsou tam daleko lepší. Ale musím s těmi lidmi nejdřív mluvit, a hlavně – tím ministrem ještě nejsem. Je někdo ve vedení ministerstva, koho byste si nechal? Co třeba náměstek Jaroslav Bašta, který je tam jako zástupce ČSSD? Určitě bych počítal například s Tomášem Pojarem, který je schopný profesionál. Pokud jde o Baštu, když byl velvyslancem v Rusku, odváděl velký kus práce. Záleželo by tedy na tom, jestli bychom se nějak domluvili. Erik Tabery

Q

17

18

CIVILIZACE

MŮJ OBLÍBENÝ WEB Internetový magazín e-architekt už asi čtyři roky denně přináší novinky nejen z architektury a urbanismu, ale také designu, bydlení, památkové péče, konstrukcí staveb, osvětlování… Nechybí ani zajímavé rozhovory s neméně zajímavými lidmi z oboru i příbuzných odvětví. Čtenář nalezne i recenze na nové knihy. Jednotli-

4.–10. ZÁŘÍ 2006 V RESPEKT 36

Když život určuje kasta Indické studenty dělí názor na pozitivní diskriminaci

www. e-architekt.cz vé příspěvky jsou řazeny na hlavní stránce chronologicky, ale lze je najít také pod příslušnými obory. V e-architektu navíc inzerují i vydavatelé „papírových“ časopisů, takže čtenář má přehled o jejich nabídce. Studenti se zase z hlavní stránky dostanou rychle na weby svých škol. Není třeba zdůrazňovat, že pro architekturu jsou velmi důležité obrázky, které lze zvětšovat, a samozřejmě odkazy na další zdroje, což jsou velké výhody webu. U e-architekta pak oceňuji ještě jednoduchý, ale výtvarně kvalitní grafický design. Vydavatelem je Petr Vaněk. Zdeněk Lukeš Autor je historik architektury.

Zajímá vás, jaké nepřesnosti, výmysly či falešné konstrukce předkládá čtenářům německý bulvární deník Bild? Můžete si o tom přečíst na internetu ve zvláštním blogu. Například 2. srpna zněl titulek jednoho z článků v Bildu ŠOK Z INCESTU. Autorka Bea Peters psala v článku o reakcích diváků na film Liebeskind, v němž je scéna zobrazující incest. V článku stojí: „Tato scéna z televizního filmu šokovala včera statisíce lidí. Film se hluboce dotkl mnoha diváků a poškodil jejich city.“ Jak

www. bildblog.de ale vzápětí upozornili redaktoři nezávislého webového portálu BILDblog, v době, kdy text šel do tisku, nemohla autorka ještě vůbec vědět, zda to, co napsala, odpovídá skutečnosti. Film se vysílal od 22.45 a příslušnou scénu mohli lidé vidět ještě později. Novinová strana, na které článek vyšel, přitom musela odejít do tiskárny už v osm hodin večer. Navíc se podle televize ZDF skoro nikdo z diváků neozval, takže zprávu o statisících šokovaných lidí si redaktoři největšího německého bulvárního deníku (prodává se denně kolem tří milionů výtisků) vycucali z prstu. Někdy jsou přitom jejich dezinformace mnohem závažnější, jako třeba když redakce Bildu zcela překroutila zpravodajství tří renomovaných německých novin o bombardování libanonské vesnice Kaná. Za zmínku stojí, že BILDblog vydává v Berlíně mladý novinář Christoph Schmeltheis. Jeho blog byl vyznamenán dvěma prestižními cenami – Grimme Online Award a Leuchtturm. První je cenou země Severní Porýní-Vestfálsko a druhá je cena pro internetovou žurnalistiku. Karel Hvížďala Autor je novinář a spisovatel.

Jestli máme stejná práva, tak ať máme i stejné přijímačky. (Demonstrace mediků v Dillí, duben 2006) FOTO PROFIMEDIA.CZ

J

e začátek nového akademického roku a na indických univerzitách to vře. Stávkové výbory zaujaly plnou pohotovost. Chodby lékařské fakulty v Dillí jsou polepeny plakáty s nápisy „Kasta – jediná zásluha?“ nebo „Jsme pro rovnost, ne pro kvóty“. Záměr indické vlády rozšířit téměř dvojnásobně počet míst, která mají na univerzitách vyhrazena studenti z nízkých kast, vyvolal v Indii letos na jaře bouřlivé reakce. Tisíce příslušníků vyšších kast tehdy vyšly do ulic a vyhlásily stávku. Kontroverzní zákon indický kabinet nyní schválil, a tak protesty začínají nanovo. „O kasty jsem se nikdy nezajímal. Bylo mi jedno, jestli jsou moji spolužáci bráhmani nebo dalité. To se teď ale změnilo. Proč mám doplácet na to, že jsem se narodil jako bráhman?“ rozhořčeně říká Abišek Mišra, student třetího ročníku medicíny. Kasty vláda oficiálně zrušila už v roce 1955. Indie je hrdá na svou demokratickou ústavu, podle které jsou si všichni lidé rovni. Ale 80 % Indů se rodí jako hinduisté a náboženství je učí něco jiného. V hinduistickém systému lidé stejná práva nemají. Kasta člověku od narození přiděluje jasné místo ve společnosti, dědí se po rodičích a nedá se změnit. Je totiž odměnou nebo trestem za skutky v minulých životech. Rodíme se do takové kasty, jakou si zasloužíme. Tak praví karmanový zákon, „zákon činů“.

Bráhman hledá bráhmanku Vyšší kasty by si podle tradic měly držet rituální odstup od těch nižších, aby se „neznečistily“. Bráhman by proto neměl přijmout vodu ani jídlo od nikoho z nižší kasty a oženit se smí zase jen s bráhmankou. Při hledání toho pravého nebo pravé vypomáhá celé příbuzenstvo a není to žádná legrace – kromě horoskopů musí ladit především úroveň kasty. Seznamovací inzeráty často vycházejí v rubrikách rozdělených na jednotlivé „kastovní“ skupiny. „Dobře situovaný bráhmanský inženýr-vegetarián z Dillí (nar. 25. 10. 82 v 10.30), hledá domáckou nepracující vysokoškolačku z nábožensky založené bráhmanské rodiny,“ stojí v kolonce „Nevěsty pro bráhmany“. Partnera ze stejné kasty si bere 90 % Indů. Zamilované páry, které se rozhodnou kastovní pravidla porušit, musí počítat s odporem rodičů i společnosti. „Už dva roky chodím se svým spolužákem z univerzity, ale pocházím z nižší kasty. Jeho rodiče se postavili proti svatbě a hledají mu ,rovnocennou‘ nevěstu. Oba jsme nešťastní, ale nemůžeme přece jít proti vůli rodiny,“ stěžuje si studentka žurnalistiky Šveta z dillíské Univerzity Džaváharlála Néhrúa. Na vesnicích jsou mezikastovní vztahy dokonce přísně trestány. Rodina a místní vesnické soudy neposlušný pár často zbijí, vyženou z vesnice, a někdy je i zavraždí. Pouze ve městech je situace trochu jiná – vzdělaní Indové střední třídy začínají být ke „svatbám z lásky“ čím dál tolerantnější. Kasty jsou největším prokletím pro „nečisté“ dality, kteří stojí tak nízko, že do kastovního systému

dokonce vůbec nezapadají. Jaké to je narodit se v Indii mimo kastu, si nedávno na vlastní kůži vyzkoušelo 30 žáků z jedné státní školy v západním Rádžastánu. Učitel jim přikázal opustit třídu poté, co se chtěli společně s ostatními spolužáky napít vody z nedaleké studny. Někteří z nich si stěžovali, a tak byli z výuky vyloučeni úplně. Zpátky do školy mohli jít až po intervenci místní neziskové organizace. K neutěšené situaci dalitů přispívá i fakt, že většinou nemají půdu, jsou nevzdělaní a velmi chudí. Právě oni patří mezi třetinu Indů, jejichž denní příjem se pohybuje okolo jednoho dolaru. Bídnou situaci těch nejchudších a utlačovaných se indická vláda pokouší řešit právě pozitivní diskriminací. Už po vzniku nezávislého státu nechala sepsat všechny chudé a „nerozvinuté“ kasty a skupiny a začala pro ně vyhrazovat místa ve státní správě, v parlamentu i v místních úřadech. Tato politika však život nízkých kast prozatím nijak dramaticky nezlepšila. Přestože se týká více než poloviny obyvatel miliardového státu (asi tří tisíc nižších kast a dalitských skupin), hlavní mocenské pozice ve společnosti i přístup k vyššímu vzdělání zůstávají pevně v rukou kast vyšších. Ty tvoří jen čtvrtinu populace, zato ovládají 90 % míst ve státní správě a většinu nejvyšších postů v politických stranách i soukromém sektoru. Co s tím? Námitky lidí, kteří pozitivní diskriminaci nefandí, nelze jen tak smést ze stolu. „Studenti z nízkých kast se díky kvótám dostanou na univerzity, ale často mají špatné výsledky nebo vůbec nedostudují,“ stěžuje si Pratáp, posluchač univerzity v Dillí. A jsou tu i další problémy: dalité a další příslušníci nízkých kast mají tak špatné vzdělání, že na univerzitu často vůbec nemohou být přijati. Některá studijní místa proto zůstávají kvůli rezervacím neobsazena od samého počátku. Na technologických institutech zůstává volná až polovina rezervovaných míst.

Útlak napříč společností V dnešní Indii existuje až šest tisíc kast a podkast, které jsou většinou spojené s dědičným povoláním. Nejvyšší příčku zaujímají bráhmani. Většinou pracují jako lékaři, právníci nebo učitelé. Jsou dominantní mocenskou skupinou. Na opačném konci se ocitli „nedotknutelní“ nebo také „dalité“ („utlačovaní“), kterých dnes v Indii žije 16 % (asi 200 milionů). Často jim bývají upírána základní lidská práva a jsou nuceni vykonávat podřadné „nečisté“ práce – uklízení, čištění stok či zpopelňování mrtvých. Dalité přestupují na křesťanství nebo islám s nadějí, že tak uniknou všudypřítomné diskriminaci. Vliv kastovního systému je v Indii ale tak silný, že pronikl i do ostatních náboženských komunit a dalité jsou utlačováni dál.

Pozitivní diskriminace zkrátka příliš nepomůže, dokud tu nebude kvalitní základní vzdělání pro všechny. To je sice garantováno státem, ale statistiky mluví neúprosně: 60 milionů dětí do škol vůbec nechodí, polovina indických žáků neukončí ani sedmou třídu. Důvod? Státní školy jsou známy otřesnou úrovní, minimálním vybavením i nedostatkem dobrých učitelů. V Indii navíc neexistuje kontrola školní docházky a chudé rodiny své děti raději pošlou pracovat nebo žebrat na ulici. Každá indická vláda slibuje, že nepříznivou situaci změní, ale žádné se to ještě nepodařilo. Třetina indické populace proto neumí číst a psát. Hlavní úkol Indie tedy nespočívá v tom, jak dokonale vyladit systém pozitivní diskriminace, nejdůležitější je dostat všechny děti z polí a ulic do škol, a především zlepšit úroveň státního školství.

Vláda se zalekla Na univerzitách je dnes pro dality rezervováno 22,5 % studijních míst. Současná vláda Manmóhana Singha chce navýšit kvóty ještě o 27 %, vyhrazených pro „další zaostalé třídy“. Kdyby to uskutečnila, rezervacím by podléhala téměř polovina všech studijních míst na indických vysokých školách. Kritici tvrdí, že tak rozsáhlá pozitivní diskriminace sníží úroveň univerzitního vzdělání a sociální nerovnost beztak nevyřeší. Ze systému „rezervací“ podle nich totiž neprofitují ti, kteří jej nejvíc potřebují – rezervovaná místa má šanci obsadit jen městská elita vzdělaných příslušníků nižších kast. Tedy lidé, kteří z venkova už dříve utekli do měst. Ti kvóty využili už v minulosti, a díky nim dosáhli lepšího postavení. Návrh vlády naopak vítají příslušníci nízkých kast i dalité. Lepší cesta podle nich neexistuje. Nestačí, že pár tisíc lidí z nižších vrstev je na tom lépe než před padesáti lety. Otázkou zůstává, jak se zachová indická vláda. Ačkoli zákon schválila, odporu malé, ale vlivné skupiny studentů z vyšších kastovních kruhů se přece jen zalekla. Se zaváděním rezervací se rozhodla rok počkat a rozložit ho do tří let. Oznámila zároveň, že výhody pozitivní diskriminace se nebudou týkat studentů, kteří sice oficiálně patří k „dalším zaostalým třídám“, ale chudí a zaostalí nejsou. Přislíbila i zvýšení celkového počtu míst na univerzitách. Studenti z vysokých kast přijímaní „volnou soutěží“ by tak utrpět neměli. Příliv nových studentů ale vyžaduje rozsáhlé investice do infrastruktury univerzit a zajištění množství kvalitních učitelů, a není jasné, zda bude vůbec možné populistické sliby splnit. Jedno je však jisté: proti kastovní diskriminaci musí bojovat vláda, nikdo jiný to za ni neudělá. Indové nejsou na ideál rovnosti zvyklí. Bez nápravných opatření zavedených shora se pravděpodobně útlak nízkých kast nezmenší a kastovní původ bude dál lidem určovat jejich osud. Michaela Kreuterová, Dillí Autorka je lektorkou češtiny na univerzitě v Dillí. Q

CIVILIZACE / INZERCE

RESPEKT 36 V 4.–10. ZÁŘÍ 2006

19

Zelení Američané Cena benzinu roste a bojová vozidla vycházejí z módy

N

a kalifornských silnicích právě probíhá malý souboj, který možná předznamenává nadcházející bitvu o udržitelnou budoucnost lidského rodu. Důvěřuji čtenáři, že postřehne jistou nadsázku, se kterou si vypůjčuji v tomto článku militaristický slovník. V USA, kde trávím pracovní prázdniny, je stále v plném proudu „válka s terorem“, což připomněly i nedávné na poslední chvíli zmařené útoky na civilní lety mezi Velkou Británií a Spojenými státy. Ať už tahle válka dopadne jakkoli anebo nedopadne vůbec (prezident Bush hovoří o kontinuální válce), důležitější konflikt se možná odehrává jinde. Co se to děje v Kalifornii a v menší míře i v dalších státech Unie? Jako v minulých letech se ploužím ráno v otřískaném nissanu, který mi laskavě půjčují moji hostitelé, po ucpané osmiproudé jihokalifornské dálnici na univerzitu. Vyhlášené losangeleské zácpy nijak nepolevují, i když cena benzinu už před pár měsíci překročila magickou hranici tří dolarů za galon. To je v přepočtu asi 17 korun za litr. Pro nás téměř směšná částka, ale pro Američany, donedávna zvyklé na poloviční cenu, šok. Ne takový, aby nechali své plechové miláčky doma, což při faktické absenci hromadné dopravy v jižní Kalifornii ani není dost dobře možné. Ale dostatečný, aby ve vzduchu začala být cítit změna.

V Churchillových stopách Vraťme se ale nejprve do roku 2000, na počátek prvního funkčního období Bushovy administrativy. Tehdy došlo i díky vládní podpoře k masivnímu nástupu městských terénních vozů. Tyto benzinové bumbálky si pořizovali singles i mladé rodiny. Ne snad, že by městská střední třída náhle získala potřebu jezdit v terénu, což je například v přeurbanizované jihokalifornské aglomeraci docela směšná představa, spíše šlo o módu a také o pocit bezpečí ve velkém voze. Po 11. září 2001 a následném vypuknutí bojů v Afghánistánu a v Iráku se mno-

INZERCE

ho Američanů zamilovalo do televizních obrázků ukazujících terénní vozidla pěchoty a námořních sil. Firma AM General, produkující vozy Hummer, šikovně využila vzedmuté vlny partiotismu a militarismu a brzy dodala na trh civilní verzi těchto vozidel s dokonalým lakem a nablýskanými chromovanými nárazníky. Prohánět se podél kalifornských pláží v téhle neforemné krabici, kterou jsem ke své hrůze už zahlédl i v Praze, tu bylo před pár lety velmi módní. Potřeba Američanů identifikovat se takto s válečným úsilím své vlády však klesá, navíc provozovat tyto palivožrouty začíná být i pro bohaté Kaliforňany stále méně únosné. Móda se pomalu mění a v Kalifornii se k tomu přidává i velmi progresivní legislativa, všemožně podporující prodej a používání úsporných automobilů s minimálními emisemi. Snahy o prosazování alternativních vozů byly ale donedávna považovány za kuriozitu či za hudbu budoucnosti. Změna přišla před pár lety, kdy byly na americký trh uvedeny hybridní modely Honda Insight a Toyota Prius, kombinující benzinový a elektrický pohon. Díky této efektivní kombinaci mají hybridy spotřebu kolem 4 l/100 km. Přes poměrně vysokou pořizovací cenu začínají být hybridní vozy „in“ jak mezi střední třídou, tak u hollywoodských hvězd – s hybridem jezdí např. Cameron Diazová či Leonardo Di Caprio. Prostý pohled z auta cestou na univerzitu ukazuje, že hybridů (zejména od Toyoty) je dnes na kalifornských silnicích nezanedbatelný počet; priusy prostě nad hummery vítězí. Několik procent hybridů na kalifornských silnicích fakticky mnoho nezmění. Důležitější je postupná změna myšlení v USA, tedy v zemi, kde se spotřebovává nejvíc fosilních paliv a produkuje nejvíc skleníkových plynů na světě. Kromě nárůstu počtu hybridů si tu letos člověk všimne i dalších věcí. Například v baště automobilismu Los Angeles budují nové linky povrchové kolejové dopravy (kvůli častým zemětřesením se zde nestaví metro) a modernizuje se síť městských autobusů. Ameri-

čané, zejména v přímořských státech včetně Kalifornie, po dlouhých letech čistého konzumu lehce

Výhody ekologických automobilů Kalifornie i další státy Unie se snaží různými způsoby motivovat motoristy k nákupu aut s nízkou spotřebou paliva a s minimálními emisemi. Kalifornský státní výbor pro ovzduší (California Air Resource Board, www.driveclean.ca.gov) uvádí, že Kaliforňané každý den ujedou více než 1,3 miliardy kilometrů, přičemž vypustí do ovzduší 5,4 milionu tun zplodin, což představuje více než polovinu celkového objemu antropogenních emisí v tomto státě. Výbor doporučuje ke zlepšení kvality ovzduší a snížení produkce skleníkových plynů vybrat při nákupu auta jednu z následujících čtyř variant: 1) automobil s atestem PZEV, tj. s emisemi sníženými nejméně o 90 % oproti průměrnému modelu roku 2003 a s emisní zárukou na 15 let nebo 240 000 ujetých kilometrů, 2) vůz používající alternativní tekuté nebo plynné palivo (metanol, etanol, zemní plyn nebo propan), 3) hybridní vůz kombinující spalovací motor s elektromotorem nebo 4) malý elektromobil pro městský provoz. Při nákupu takového vozidla je možné získat daňovou úlevu až 2000 dolarů, což představuje 5–10 % z pořizovací ceny. Řada měst, včetně Los Angeles, odpouští majitelům těchto aut parkovací poplatky. Mnoho amerických dálnic má expresní pruhy pro auta s více pasažéry. Uvažuje se o zpřístupnění těchto pruhů i pro samotné řidiče v autech, která splňují podmínky minimálních emisí. Jediným problémem je, že počet vozů s minimálními emisemi roste v Kalifornii tak rychle, že hrozí úplné ucpání expresních pruhů.

zelenají. Mnozí vidí v ústupu od spalování ropy šanci zabít dvě mouchy jednou ranou – zmírnit klimatické změny a zároveň elegantně vyřešit alespoň část problémů spojených s blízkovýchodním terorismem. John Lovelock, autor teorie Gaia o živé planetě Zemi, ve své nejnovější knize Pomsta Gaii (The Revenge of Gaia) přirovnává současnou globální situaci a alternativy řešení environmentální krize ke dvěma slavným vojenským tažením minulosti. Úsilí současné americké vlády dále rozšiřovat těžbu ropy například na Aljašce a spoléhat primárně na fosilní paliva při extenzivním rozvoji ekonomiky připomíná Napoleonův pochod Ruskem v roce 1812. I když dnes se ještě vítězí pod Moskvou, válka už je prohraná, neboť blížící se zima a partyzánská válka zlikvidují příliš doširoka rozprostřené vojsko s nezajištěným týlem. Naproti tomu myšlení a činy stále většího počtu Američanů, včetně exekutiv řady států podél Pacifiku a Atlantiku, směřující ke snížení spotřeby a k obnovitelným zdrojům, lze přirovnat k postupu Winstona Churchilla v Normandii v roce 1940. Než aby se vrhl nepřipraven do vojenského dobrodružství, raději spořádaně stáhl vojska přes kanál do Anglie, aby po důkladné přípravě mohl o čtyři roky později provést úspěšnou invazi zpět na kontinent. Možná, že dnes máme poslední šanci začít takticky ustupovat od ropy a dalších fosilních paliv, produkujících skleníkové plyny. Znalostí o dopadu spalování ropy či uhlí na globální klima máme dost na to, abychom se rozhodli k okamžité akci. Většina potřebných technologií je už k dispozici nebo se usilovně vyvíjí. Primárně jde tedy o politickou vůli problém řešit. Pokud se podaří přeskupit ekonomiky směrem k obnovitelné produkci a spotřebě, máme snad ještě naději nakonec zvítězit, tedy žít na naší planetě dlouhodobě udržitelným způsobem. Pavel Jungwirth Autor je chemik.

Q

20

KULTURA

4.–10. ZÁŘÍ 2006 V RESPEKT 36

Jednorozměrný obraz Oliver Stone, Paul Greengrass a jejich filmy o 11. září

V

ztah americké historie a amerického filmu je značně komplikovaný. I když se hollywoodská studia (ale i menší produkce) často vracejí k různým osudovým okamžikům amerických dějin, vždy se snaží nevyvolat příliš velkou kontroverzi. Cílem je spíše podpořit všeobecně uznávaný výklad událostí. Lákadlem pro diváky tedy nebývá hloubková analýza příčin a důsledků dějinných okamžiků, ale způsob zobrazení jejich průběhu, atmosféry a v neposlední řadě také příběhy obyčejných lidí, kteří do nich byli vtaženi. Pět let po teroristickém útoku na newyorská „Dvojčata“ a washingtonský Pentagon se do kin dostávají dva filmy, uctívající památku jejich obětí. Jsou zajímavé nejen proto, jak si vybírají a jak portrétují hrdiny, ale také jako střet dvou odlišných filmařských přístupů, reprezentovaných dvěma generacemi režisérů. Oliver Stone natočil snímek World Trade Center, sledující osudy dvou newyorských policistů, na které se při záchranné operaci zřítily budovy WTC. Progresivní britský režisér Paul Greengrass zobrazil ve filmu Let číslo 93 osudy pasažérů jednoho z unesených letadel, které však díky jejich statečnosti nezasáhlo cíl a zřítilo se na neobydlenou oblast v Pensylvánii.

Katastrofa a melodrama Předně je nutné říct, že ozvěny útoků z 11. září jsou v americkém filmu patrné již několik let, a to hlavně v souvislosti s následnými opatřeními americké vlády, která se rozhodla vést „válku proti terorismu“ a při té příležitosti zlikvidovala radikální islámský režim v Afghánistánu a režim Saddáma Husajna v Iráku. Především válečné filmy začaly být více patetické. Afroamerický režisér Spike Lee ve svém existenciálním dramatu 25. hodina nechal jednu z postav bydlet hned u sutin Světového obchodního centra. Do televize pronikly filmy a hrané dokumenty nejrůznější kvality. Nesmíme zapomínat ani na roli, kterou útoky hrály v antibushovském snímku Fahrenheit 9/11 nebo na všechny dodělávky amerických blockbusterů, ze kterých se narychlo vymazávaly již natočené záběry newyorských „Dvojčat“. Oba nové filmy, které už běží, respektive se brzy objeví v českých kinech, jsou zcela oficiální. K událostem se přímo hlásí, byly natočeny k pátému výročí útoků a jejich marketingová kampaň je postavená na „znovuobjevení“ přeživších aktérů nebo příbuzných obětí, kteří film propagují. Zajímavé je i žánrové zařazení. U Letu číslo 93 je to katastrofický film a u World Trade Center melodrama. Rozdíl je také v rozpočtu obou titulů. První stál přibližně 15 milionů dolarů. Rozpočet druhého se vyšplhal k 63 milionům. Katastrofický film je v rámci americké kinematografie velmi populární. Všechny možné typy havárií, lidská těla zaklíněná ve strojích, celosvětové globální atomové konflikty, unesená letadla, otrávení piloti: to jsou velmi časté náměty úspěšných filmů i vyložených televizních nesmyslů. Paul Greengrass diváky také doslova „posadí“ do letadla a nechá je prožít jeho únos jen s tím rozdílem, že už dopředu víme, jak to dopadne. Tento úkrok od klasické struktury žánru, podpořený

Oni sami nemají naději. Mohou ale pomoci těm na zemi. FOTO UP4U

velmi realistickým pohledem do zákulisí letových center a armádního velení v době útoků, je zcela zásadní. Greengrass v první polovině filmu nechává „své“ letadlo čekat na povolení ke startu a zároveň ukazuje, jak se řízení letového provozu dozvídá o prvních unesených letadlech a také o prvním zdařilém nárazu stroje do WTC. Systém letového provozu pracuje dobře, jen provedení únosu a cíle teroristů jsou pro všechny velmi nečekané. Když například zmizí první unesené letadlo z radaru, nikdo si není jist kam. To prozradí až záběry CNN. Je to velmi dramatická situace, která však věrně kopíruje realitu a vlastně poukazuje i na to, že se scenáristé katastrofických filmů nikdy nenadáli, jak by únos letadla mohl být dramatický a pro cestující bezvýchodný. To už však let číslo 93 vzlétl a nervózní teroristé se chystají k útoku. Roztřesená kamera pozoruje křičící únosce zpoza sedadel cestujících nebo nervózně přelétává po jejich tvářích. Únosci krutě ubodají jednoho z cestujících, letušku a oba piloty. Do toho vyděšeným pasažérům píší a telefonují známí a seznamují je s tím, co se děje na zemi. Rozhodnutí bránit se je tak vlastně přirozeným řešením jejich situace. Oliver Stone vsadil na úplně jinou strategii. Seznámí diváky s policejním seržantem v podá-

Poslouchej mě, hraj sebe Je tu česká mise vyslanců hudební scény New Weird America. Je velmi nejasné, co se stane během nadcházejícího nedělního večera v pražském klubu Cross. Jisté je však to, že v českém hlavním městě vystoupí americká skupina, kterou dost dobře nemůžeme prokouknout z jejích nahrávek a kterou už pár let propagují newyorští Sonic Youth. Sunburned Hand of the Man se u nás objeví jako vzácní vyslanci americké scény, jež v posledních letech pronikla z ryzího undergroundu až na tituly hudebních časopisů. Někdy se jí říká „New Weird America“, tedy nová podivínská Amerika. Pozoruhodné je, že na rozdíl od dnešních postrockových a hiphopových světů nepřišla z velkoměsta.

Píseň komunity V domovském Bostonu jich hrává jedenáct, do Prahy mají dorazit v osmi. Místo označení „hudební skupina“ užívá jejich vůdčí duch John Moloney raději výrazy „rozšířená rodina“ nebo „gang“. Moloney má za sebou minulost mladého delikventa: vedle drogových eskapád se zabýval pouštěním pneumatik z kopce na rodné město, čímž způsobil několik dopravních nehod. Z nejdivočejších let se vytřískal jako hardcoreový bubeník. Na jeho živelné jam session se začali nabalovat různí samorostové, básníci, rváči, meditující hudebníci i slaboproudí inženýři s uměleckými sklony. Moloney ignoroval

ní hvězdného Nicolase Cage a jeho podřízenými. Skupina policistů přispěchá na místo neštěstí. Ve vzduchu poletují tisíce papírů, které se valí z proražených stěn jedné z věží. Z oken vyskakují lidé. Po krátké chvíli uvnitř centra se budovy zřítí a dva přeživší policisty sledujeme už jen uvězněné v tmavých sutinách. Příběh se pak přesune k jejich rodinám, a to prostřednictvím vzpomínek na manželku hlavního hrdiny, záběrů na příbuzné sledující nové informace o centru a čekající na potvrzení smrti svých manželů, otců, bratrů a strýců. Mezi tím vším vidíme přeplněné nemocnice, prázdné vlaky metra a také mladého mariňáka, který od kostela přes holičství dojde až na místo neštěstí a oba hrdiny téměř sám, za svitu baterky vypátrá.

Pouhý novinový článek To, co oba filmy nejvíce odlišuje, je jejich divácké zaměření. World Trade Center je barvitý, trikový film, ve kterém se každý snaží pomoci, každý se modlí a každý má naději. Slzy, které budou u jeho sledování prolévat američtí diváci, budou slzami vlastenectví a hořkosti nad ztracenými životy tisíců lidí. U Letu číslo 93 pak diváci zakusí intenzivní emoční vypětí, a to aniž by jeho režisér musel

běžné představy o koncertu a nechal pracovat lidi. Představme si fúzi improvizačního divadla Vizita s performancí známé bezdomovecké company Ježek & Čížek, přeloženo ovšem do hudby. Operují tu společně milovníci psychedelicky hustého zvuku i folkoví vypravěči. Hra mívá šamanský nádech, do transu probublává podomácku pájená elektronika. Nechybí střemhlavý rauš free jazzu a hra se šumem – nevymítitelný apokalyptický stín. Kytarista Rich Pontius říká: „Jediné omezení svobody při hře je v tom, že se snažíme zůstat částí celku, vytvářet písňové struktury.“ Moloney neopomíná dodat své „fuck hippies“: komunitního ducha odmítá spojovat s myšlenkou, kterou podle něj vytěžili egocentričtí vegani z velkoměst. Místo toho připouští radši škatulky jako „country funk“ a „guerilla theatre“. Publicista Hynek Dedecius popsal skupinu, zřejmě docela trefně, termínem „psychedelic improv brajgl parta“. Studiové album nikdy nevydala, zato pětatřicet záznamů koncertů, oficiálně i samizdatem.

Vzdělaný nezávislý punk To, že Sunburned v Praze zahrají v týž večer jako Madonna, činí věci jen čitelnější. Společenství z jejich scény radikálně reagují na stav, kdy v hudbě (ale i v byznysu nebo politice) zabírá velký prostor jen pár největších hráčů. Nastolují koexistenci různých osobností na jedné scéně, které se snaží

nějak představovat své hrdiny a ukazovat jejich rodinné zázemí. Cage má stále naději na přežití, pasažéři letadla nikoli. Let číslo 93 se tak zdá být realističtějším a méně patetickým. Při sledování obou filmů se nabízí otázka, jestli je vůbec možné zachytit ve filmu nějaký reálný historický okamžik, který má celou řadu těžko analyzovatelných příčin a těžko předpokládaných důsledků. Oba filmy zachycují pouze průběh neštěstí, vyprávěný prostřednictvím určitých žánrových schémat. Konzervativní klišé a jednoduchý mechanismus vyprávění z nich činí jen delší novinový článek. Oba snímky v podstatě odpovídají pouze na otázku, co dělali příbuzní a kdo co z paluby letadla psal v poslední SMS. Filmový obraz tragických zářijových událostí, které stále ovlivňují současnou světovou politiku, je zatím prostě jednorozměrný. Na mnohovrstevnější dílo si budeme muset ještě nějaký čas počkat. Zatím mají čeští diváci možnost zajít si do kina na dva dobře udělané akční filmy, o jejichž příbězích už dopředu hodně vědí a které si sami emotivně prožili u televizních obrazovek před pěti lety. Přemysl Martinek Autor studuje filmovou vědu na FF UK.

Q

pootočit své osobní ladění tak, aby do sebe zapadly jako puzzle. Nesrovnatelně křehčeji, ale na stejném principu jednají islandští Múm; ukázněnější, ale přesto příbuznou skupinu Akron/Family dovezl do Prahy klasik nekonformního rocku Michael Gira. Koncert v pražském Crossu pořádá A. M. 180 Collective: tedy „platforma pro propojování nezávislé hudební scény a současné výtvarné scény“, která se hlásí k „punkové etice“. Punk nepunk, A. M. 180 patří mezi nejnezávislejší a nejméně mediálně agresivní pořadatele koncertů. Ovšem také nejvzdělanější a nejvíc akční: za tři roky zprostředkovali solidní přehled o současné světové živé scéně. Přijali šťastnou taktiku vozit nová respektovaná jména rychle, dokud jejich hvězdný status nenabobtná do honorářů, které česká scéna nedokáže zaplatit. Seznam je to slušný: Liars, Smog, The Album Leaf, Les Georges Leningrad, The Hidden Cameras, Casiotone For The Painfully Alone. Respektovaného švédského písničkáře Jense Lekmana nebo americké autorky Diane Cluck a Ninu Nastasiu vycítili A. M. 180 jako hodné zájmu dřív, než kolem nich propukla širší obdivná horečka: takhle má asi jednat skutečný hybatel na kulturní scéně. Někdo by měl Stoosmdesátce vyjádřit dík a respekt, tak to učiňme třeba tady. Pavel Klusák Autor je hudební publicista a scenárista.

Q

KULTURA

RESPEKT 36 V 4.–10. ZÁŘÍ 2006

21

INZERCE

Madonna Do Prahy poprvé zavítá opravdová popstar

P

ůlnoční fronty u benzinových pump, zahlcené terminály Sazky, padělané vstupenky, stížnosti katolické církve. Žádná akce dosud nenažhavila Čechy tak mocně a plošně jako středeční historicky první vystoupení Madonny v Praze. V podnikatelských kruzích to patří k bontonu, mezi „lidmi z branže“ je to víc než povinnost. Ale snaží se i všichni ostatní, kdo jsou ochotni dát za vstupenku několikadenní mzdu. Výpravné představení přímo navazuje na omračující úspěch posledního alba Confessions on a Dance Floor.

a s uznáním psali o její hudbě. Ceny MTV a Grammy následovaly. Rok 2000 zastihl Madonnu v roli horlivé vyznavačky kabaly, východních nauk a pilné cvičenky jógy. Následující album Music (2000), kde se v producentském týmu poprvé objevil francouzský elektropopový hudebník a producent Mirwais, předznamenala famózní coververze dávného hitu Dona McLeana American Pie. Titul výtečně skloubil americkou hudební tradici s nekomerční elektronikou. V průběhu natáčení se tehdy dvaačtyřicetiletá zpěvačka sblížila s britským filmovým režisérem Guyem Ritchiem. Jejich společný film Sept Away dopadl o dost hůř než manželství a Madonna se odmlčela až do roku 2003, kdy natočila ústřední melodii k nové bondovce Die Another Day coby předzvěst nového alba American Life, které proslulo velmi chytře vystavěnou titulní písní aktuálně reagující na antibushovské naladění mladých Američanů. Madonna se pro tuto příležitost oblékla do vojenských maskáčů a klip nabitý válečnými scénami a kritizující tažení USA proti Iráku byl zakázán ještě před premiérou. Co krok, to tah, Madonnin mat.

Co krok, to mat

Nejlepší ceny! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1

www.levneknihy.cz 100 pražských zajímavostí

49Kč

Před víc než deseti lety jsem mírně ztrémovaný postával v zákulisí newyorského Rockefellerova centra. Madonna, která si přišla vyzvednout jednu z cen MTV, se v hovoru s nějakými černými machry rozčilovala kvůli Kongresem posvěcené cenzuře rapových textů. Hněv jí slušel a argumenty byly věcné, pádné a vtipné, což se od dívky z detroitského předměstí automaticky neočekává. Tuto jen průměrnou zpěvačku spousta lidí hudebně ignorovala a ani její image (od „materiálně založené dívky“ přes převtělení do mírně perverzní Marie Antoinetty až k erotické nápodobě Marylin Monroe či vtělení se v „Matku Kuráž“ Evitu Perónovou) nepůsobila nijak geniálně. Koncerty z videa vyznívaly spíš jako nepřetržité exhibice. Ten večer bylo ale náhle jasné, že ta „mrňavá princezna“ je skutečnou první umělkyní populární hudby, která si všechno možná intuitivně, ale z hlediska šoubyznysu geniálně řídí po svém. S trochou nadsázky by se dalo říct, že Madonna velí sama sobě už od smrti své matky. Tehdy si prý coby prvňačka ve školní lavici řekla, že když „nemá lásku od mámy, musí se s tím obrátit na zbytek světa“. Při jakémsi konfliktu u maturitní zkoušky svoji vizi jednomu z učitelů zdůraznila: „Jednou budete všichni zírat, kdo jsem!“ Když se z Bay City, předměstské čtvrti Detroitu, potom vydala do New Yorku, měla zcela přesný plán: bude slavnou tanečnicí. New York byl počátkem osmdesátých let hlavním městem počínající klubové taneční scény, místo pro Madonnu jak stvořené, ale hlavně v té době se v éteru poprvé objevila ryze hudební televize – MTV. Během velmi krátké doby se půvabná začínající zpěvačka stala její hlavní hvězdou a díky televizní obrazovce také idolem všech dospívajících dívek a modlou sotva dospělých chlapců. Další miliony televizních diváků ji pak v roce 1984 zaregistrovaly v písni Like A Virgin na charitativní akci Live Aid, přenášené do celého světa. Madonna vydávala jed-

Návrat na parket Řídí se sama. FOTO PROFIMEDIA.CZ

nu veleúspěšnou desku za druhou. Některé utrpěly špatnou produkcí, jindy bylo zřejmé, že hyperaktivní zpěvačka (s občasnými neúspěšnými úkroky k filmu) toho má prostě dost. Ve výtečně zpracovaných klipech (Justify My Love, Express Yourself) ztvárňovala erotické sny natolik, že je i tehdy benevolentní MTV zařazovala až po dvaadvacáté hodině, na módní přehlídce Jeana-Paula Gaultiera skandálně obnažila hruď, leč její alba z těch časů (Erotica či Bedtime Stories) byla jen prostřední kvality. Jako by zpěvačka tušila, že ji to táhne do středního věku a že se něco musí změnit. Madonna ke konci století vyprodukovala alba, která dokazovala její předvídavost, kudy se bude ubírat příští vývoj populární hudby. Výtečné album Ray Of Light (1998), možná nejlepší, které kdy Madonna natočila, zaznělo jak extravagantní halali, plné ohlasů techna, triphopu a elektroniky sloučené se silnými melodiemi (nádherná písnička Frozen ozvláštněná výtečným klipem ve stylu italského neorealismu). I přísní hudební kritici přestali brát (tehdy černovlasou) zpěvačku jen jako sociologický fenomén

Album pro vzácnou návštěvu Respektujme Madonnu jako živoucí umělecké dílo. Byť to možná zní trochu zlověstně. Na Madonnu trpím a ani přesně nevím proč. Zřejmě pro její jednoduchost, lásku k životu, smysl pro humor a prostořekost. Moc toho o této paní nevím a vědět nechci. Madonna je prostě jen průměrná zpěvačka a skladatelka písní, která umí slušně tancovat a na svůj věk má vynikající fyzičku. Je to rovněž talentovaná scenáristka skandálů a přísná velitelka armády kreativců. Na tom se shodnou všichni, kdo ji mají rádi, i ti, kdo ji nenávidí. Madonna si často a mnohdy právem koleduje o to, aby byla vykázána mimo oblast umění do podoblasti jeho pokleslejší formy nebo rovnou do sféry pouhé zábavy. Od počátku její pracovní doby v soukolí nejtěžšího průmyslu ji ovšem provází stín něčeho, čemu říkáme génius nebo instinkt umělce. Lze jej zahlédnout v jejím bytostném manažerském poslání. Madonna – veskrze šetrná (marnivost pouze předstírá, to mi věřte!) a velmi pracovitá osoba – smysluplně zhodnocuje vlastní čas a jmění, což je vzácná schopnost spadající do široké oblasti umění, podobně jako talent plodit a dobře vychovávat děti. V tomto ohledu jí může málokdo cokoli vytknout. Proto ji respektujme jako živoucí umělecké dílo nebo alespoň umělkyni – byť i jen konceptuální. A byť to zní trochu podezřele a zlověstně – pro nás, kteří poctivě studovali umělecké školy a zařídili si kontokorent u spořitelny. Mohu se podělit o osobní zkušenost – popustit obláček sraženého vzduchu ze svého soukromé-

ho zdroje, kterému říkám Černá kniha a který leží spolu s ostatními poklady z první poloviny devadesátých let na dně zaprášené skříně. Jako tvůrčí impulz mi tenkrát posloužilo album Erotica, které považuji za nepřekonaný milník invenční a radostné hudby, který předznamenal období dokonalých, ale nezajímavých alb, jež vydala potom. Symbolicky zde tuto knihu pootevřu a tak, prosím, přiložte alespoň malou tabulku skla vaší představivosti. Na titulní straně školního sešitu formátu A4 se ještě lesknou vlepené vánoční střapce, vedle kterých už pomalu bledne fixem napsaný zlověstný prolog: „Vše v této knize je pravda, nic jsem si nevymyslel.“ Uvnitř sešitu najdeme mnoho výstřižků, pravítkem podtrhaných citátů, pečlivě přepsaných dopisů a pastelkou nahozených povídek. Je zde k vidění mnoho dalších speciálních nesmyslů, týkajících se jediné vyvolené osoby, která kdysi dostala od své matky to krásné jméno Madonna a háčky její slávy jsou dodnes pevně zaťaty po celé zeměkouli. Fotografie se střídají ve zběsilém tempu téměř na všech stránkách knihy. Madonna v různých pozicích, na obálkách časopisů i v takzvaném soukromí, v županu i v pyžamu, v latexu i v kůži, v divadelním kostýmu, sportovním dresu i vojenské uniformě, v dětském plovacím kruhu i s bílou plyšovou ovečkou. Kniha obsahuje spoustu rádo-

Uvěřitelná etapa dospělé ženské umělkyně, která se konečně „našla“, ale netrvala dlouho. Madonna se rozhodla, že je nutné vrátit se ke kořenům. Tedy na taneční parket, jehož rytmy v polovině 80. let společně s Michaelem Jacksonem definovala. Zlí jazykové tvrdí, že nejsilnějším motivem byly jen průměrné prodeje posledního „uměleckého“ alba American Life. Jedenácté studiové album Confessions on a Dance Floor (2005) je každopádně ryze taneční, na rozdíl od předchozích desek hudebně jednodušší a slaví neuvěřitelný úspěch. Kritické referáty i zprávy očitých svědků koncertů The Confessions Tour hovoří především o velkolepé šou, kde zpěvačka během dvaceti písní v režii divadelního výtvarníka Bruce Rodgerse vystřídá sedm různých podob. Kterou z nich zbaští podnikatelé, která učaruje tuzemským ředitelům pop music, při které propadnou nostalgii čtyřicátníci a která uchvátí dnešní teenagery, se dá jen těžko předvídat. Janis Joplinová se krátce před smrtí svěřila, že když zpívá, připadá jí, jako by se milovala s každým v publiku. Skeptikům to při koncertech Madonny může spíš připadat, jako by se jim prohrabovala v peněžence. Přesto budu při tom. Vojtěch Lindaur Autor je hudební publicista.

Q

by autentických citátů, jejichž kouzlo tkví v tom, že je Madonna zřejmě nikdy nevypustila z úst. Dočteme se tady i o mém osobním setkání s Madonnou. Stalo se tak jen jednou, ale zaplať pánbůh za to! Bylo to na jednom konkurzu, kam mne doprovázeli oba rodiče. Legendární paní si ke mně tenkrát přisedla a vysvětlovala mi, co se ode mne očekává. Měl bych se v jejím novém videoklipu vlnit ve slipech v popředí, zatímco ona by se válela polonahá na posteli v pozadí. Zcela nečekaně se mě zeptala, jestli tu mám s sebou také rodiče, načež jsem je oba s úsměvem zapřel. Všiml si toho otec a velmi zle se na mne podíval. Musel jsem tedy s pravdou ven a navzájem je všechny představit. „To je moje máma a to je můj táta.“ Podávali si ruce a Madonna řekla: „Těší mě, já jsem Josefína Vrbenová z Hodonína.“ Jedna ze stránek knihy obsahuje velmi nepříjemnou prognózu. Věštec Blake v roce 1994 předpověděl, že se brzy střetnou osudy Madonny a inteligentní krasavice ze Základního instinktu, která v nelehkém konkurzu nakonec dostane roli materiální dívky v biografickém filmu Dita. Její vystoupení zarazí poslední kolík do rakve s Madonninou hereckou kariérou – zahraje totiž Madonnu lépe, než by to dokázala ona sama. Věštec se bohužel mýlil a moje královna ochotníků dál poctivě budovala sbírku zapomenutelných rolí a nekoukatelných filmů. Předpověď je jediný kritický aspekt, jenž se tu objevuje a je i začátkem konce. Poslední zápis do knihy jsem zanesl krátce poté, co má bohyně otěhotněla. I když poslední věta zní vcelku pozitivně: „…ale to neznamená, že je od této chvíle naše material girl uvězněný plamínek rodinného krbu… je stále zásadová. Ona, toť ztělesnění demokracie.“ Dál už jsou v knize jen bílé netknuté stránky. Dnes, po více než deseti letech, kniha slouží jen jako náhražka skutečného rodinného alba, která se ukazuje vzácným návštěvám v mé domácnosti svobodného mládence. Děkuji za návštěvu. Michal Pěchouček Autor je vizuální umělec.

Q

22

KULTURA

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ Stačila jen malá pauza. Po slovinském, srbském a chorvatském filmu se zdá, že na nohy se pomalu staví i bosenská kinematografie. Minulý týden skončil v Sarajevu mezinárodní filmový festival, který ukázal hostitelské filmaře v aktivní pozici. Zrovna tak jako jsou dosud v Sarajevu skoro všude vidět ruiny domů a díry po střelách, je i tamní film dosud do hloubky poznamenán válkou. Ke slovu se ale současně dostávají talentovaní filmaři, kteří vědí, že priori-

4.–10. ZÁŘÍ 2006 V RESPEKT 36

Šestkrát nic na třech talířích V Brně vystavuje hvězda rakouských Romů Unavená tolerance

Mezi válkou a popkulturou tou jsou evropské koprodukce, protože za domácí (v naprosté většině televizní) peníze se film natočí jen těžko. Vzorem pro místní filmaře se stala zázračná bosensko-rakousko-německá koprodukce Grbavica, která letos vyhrála Zlatého medvěda na Berlinale. Její režisérka Jasmina Žbanič byla v Sarajevu prezidentkou mezinárodní poroty. Vzorem pro místní filmaře je i švýcarsko-německo-bosenská koprodukce s názvem Slečna, která získala Zlatého leoparda před několika týdny na MFF v Locarnu i Sarajevské srdce – cenu za nejlepší film MFF v Sarajevu. Letošní Sarajevo prezentovalo na 200 filmů v pěti hlavních programových sekcích. V soutěžním a regionálním programu běželo pět bosenských, většinou koprodukčních filmů a šest dlouhometrážních dokumentů. To je rekord v historii poválečné bosenské kinematografie. Zatím ale není úplně jasné, jakým směrem se bosenská kinematografie vydá. Patrné jsou zatím dva hlavní směry: jedním jsou reflexe války, druhým zpěvácký a erotický šoubyznys a jeho filmové varianty. Místní popkultura sice rychle nabývá na síle, ale všechno nasvědčuje tomu, že po úspěchu filmu Grbavica se filmaři vydají spíš prvním směrem. A jako hraný film hledá příčiny války, pídí se dokumentární film (nejen bosenský) po lidech, kteří zmizeli a dodnes se nenašly ani jejich kosti. Například bosensko-chorvatsko-srbský film Prohlášení číslo 710339 se třeba týká celosvětově známého masakru ve Srebrenici v roce 1995. Film pátrá po čtyřech Bosňanech, kteří vraždění přežili, ale pak zmizeli neznámo kam během útěku do Tuzly. Všechno nasvědčuje tomu, že byli chyceni, utlučeni a pohřbeni do masových hrobů. Srbský film Vukovar – poslední střih sleduje, co se stalo s evakuovanými Chorvaty, kteří měli být eskortováni z Vukovaru do Záhřebu, ale byli pravděpodobně za nejasných okolností postříleni u města Ovčara. Není divu, že jeden z nejvýše oceněných filmů Máma a táta (Zvláštní cena poroty) od mladého režiséra Faruka Lončareviče pojednává v dlouhých záběrech o dvou starých lidech, kteří jsou sami, nikdo se o ně nestará, muž je po mrtvici a špatně chodí a žena ho obléká, svléká a opatřuje plenami. Pijí spolu kávu, dívají se na televizi a hrají karty. To je všechno. Otázka, jestli sledujeme „radost“, nebo „prázdnotu“, není v této souvislosti namístě. Radovan Holub, Sarajevo Autor je filmový publicista.

Dvojí cizinec Alfred Ullrich. FOTO ANNA JURÁNKOVÁ

R

akouský výtvarník Alfred Ullrich, který momentálně vystavuje v Muzeu romské kultury v Brně, se specializuje na dekorativní, nevtíravé grafiky. Jeho díla dnes v Rakousku zdobí vstupní haly třeba pojišťovny Allianz nebo firmy Siemens. Podobně úspěšných výtvarníků na světě najdeme minimálně tolik, kolik je recepcí a foyerů. Ullrich, samouk s neukončeným středoškolským vzděláním, pomalu se propracovávající k profesionalitě, ovšem přináší i něco jiného. Ve své zemi je dvakrát cizincem: po otci Němec, po matce sintský Rom. A brněnská výstava nabízí možnost nahlédnout jeho prostřednictvím alespoň letmo do světa jednoho z nejuzavřenějších romských společenství v současné Evropě.

Co je zrada Sintové patřili k prvním migračním vlnám Romů do západní Evropy na počátku 15. století. V Rakousku a Německu zastupují nejstarší romskou populaci, kterou nejhůře poznamenalo nacistické řádění. Jejich sezonní přesuny za prací, hlavně obchodem a muzikantskými službami, na sebe upoutávaly pozornost a Sintové jako první mizeli v transportech. Nezanedbatelná sintská menšina žila před válkou i v Čechách, ale dnes tady najdeme sotva několik rodin. O jejich jazyce nebo zvycích není skoro nic známo – stejně jako Sintové v ostatních evropských zemích zaujali po válce strategii nekomunikace a dobrovolné izola-

UDÁLOST V DIVADLE

Málo nebezpečná Rtuť Slavný anglický dramatik vlny coolness Mark Ravenhill prohlásil o hře s názvem Rtuť svého krajana Philipa Ridleyho, že napsal nejlepší drama roku. Již to samo o sobě vytváří obraz skandálního díla. Právě příchuť skandálu a kontroverzní vyznění byly pravděpodobně důvodem, proč se mladý tuzemský divadelní soubor Letí rozhodl současnou hru plnou vulgarismů, perverze, násilí a apokalyptické bestiality uvést v podmanivě drsném prostředí opuštěné karlínské tovární haly. Pokus zasáhnout anglickým šokem i české diváky ale není úplně přesvědčivý.

Dílo nápodoby

Režisérka Jasmina Žbanič. FOTO JASMINA FAZLAGIC

Málokterý z českých nezávislých souborů nabízí tak jasnou dramaturgii, která hledá a s odvahou uvádí současnou světovou dramatiku, jako divadlo Letí. Ještě jako studenti DAMU připravili unikátní sezonu, v níž uváděli hry, které jsou specifickou ruskou odpovědí na vlnu coolness. Díky ní jsme mohli v českých premiérách vidět skvělá díla např. Dragunské, Vyrypajeva a Sigareva. Ač Phi-

ce od většinové společnosti. Sintština se podobně jako jinde ve světě stala kryptickou řečí, která slouží hlavně jako ochranný val před nebezpečným okolím a například odhalování jejích tajů lingvistům může být v krajních případech hodnoceno jako zrada. „Nekomunikaci“ jako strategii přežití zvolila i Alfredova matka Katharina Endress. Když se vracela z nacistického lágru, žili z jejích patnácti sourozenců tři. Možná i to přispělo k jejímu rozhodnutí provdat se brzy po válce za Němce a odstěhovat se do Bavorska. Tam se v roce 1946 narodil Alfred. Manželství ovšem záhy přestalo fungovat a Katharina se i s dvěma dětmi vrátila k příbuzným do Vídně. Několik následujících let žili ve společnosti dalších Sintů ve voze krytém plachtou na předměstí metropole. V přísně uzavřeném společenství, které obvykle odmítá dokonce i sňatky s jinými romskými skupinami, na polovičního Němce hleděli s nedůvěrou. Odmala kvůli tomu cítil zábrany mluvit sintsky a kolem čtrnáctého roku si zvolil německé občanství. Učební obor nedokončil; vydal se na cesty a patnáct let se toulal po Skandinávii, Itálii a Řecku, až kvůli pasu zakotvil v Mnichově. Tam mu napomohla náhoda a staří přátelé, kteří mu dohodili práci a ubytování v umělecké slévárně bronzu. Postupem času se díky jednomu z kolegů dostal ke grafickému tisku, posléze začal sám rýt do mědi a zanedlouho i vystavovat. Dnes žije ve starém domě v Bierbachu u bavorského Dachau, kde má vlastní tiskografickou dílnu.

lip Ridley náleží do stejné tvůrčí líhně, jeho Rtuť je dílem problematičtějším, stejně jako české uvedení v režii autora filmu Restart Julia Ševčíka. Rtuť popisuje situaci v šílenstvím zmítaném Londýně mezi dvěma apokalypsami, kdy po jedné čeká město další rozsáhlé bombardování a společnost je vymknutá ze všech pravidel morálky. V opuštěném prostoru chystá parta mladých lidí neobvyklou party pro klienta, jehož snem je dát volný průchod své perverzi zabitím mladíka převlečeného za Elvise. Tento klient platí partě nikoli penězi, ale hlavně informací o nadcházejícím kataklyzmatu. Postupně se z fragmentů promluv postav dozvídáme jejich osobní i rodinné historie plné násilí a amorality. Všichni si nesou svá stigmata a pošramocení, díky nimž reagují pouze agresivně a zběsile. Zároveň s tím jsou závislí na různých druzích podivných drog – různobarevných motýlů, kteří způsobují odlišné stavy. Jeden motýl je sebevražedný, druhý vyvolává sny o atentátech, další vede k rozkoši a blahu. Způsobený prožitek si vybírá krutou daň ztráty paměti. Stále se zde mává pistolemi, křičí; mašinerie se neúprosně valí k od počátku jasné tragédii... Svým způsobem můžeme Ridleyho dílo považovat za nepodařené dítko cool dramatiky s tématy a motivy, které deset let před ním objevili tvůrci jako Marius Von Mayenburg, Sarah Kane nebo citovaný Mark Ravenhill. Nepřináší nic původního a jeho eklekticismus je téměř čítankový. Text působí jako zdramatizovaná definice klíčových elementů zmíněných vzorů v takové podobě, že by bylo možné říct, který prvek má od koho – téma války od Kane, rodinné perverze

Nevelká expozice v Muzeu romské kultury nese název Šestkrát nic na třech talířích a tři malované talíře umístěné v hrubé polici ji také otevírají. Místo dobrot ovšem nabízejí asfaltové cákance. „Jako děti jsme mívaly často hlad. Když jsem se jednou maminky zeptal, co bude k jídlu, ona odvětila ,Šestkrát nic na třech talířích‘. Ty tři talíře jsem později udělal,“ vysvětluje název sám výtvarník. Častým motivem a současně rámcem, ve kterém se jeho linka pohybuje, je gramodeska – pohrává si jednotlivými vinyly, narušuje jejich kruhy a opět se do nich vrací nebo z nich sestavuje cykly. Nejoblíbenější techniky jsou suchá jehla a barevná mědirytina. K tomu experimentálnějšímu ve vystaveném díle patří frotáže, kombinace grafického tisku a různě rozválcovaných lahví od kokakoly a vůbec nejoriginálnější jsou otisky plechovek prohnaných tiskařským strojem. Kromě zmíněného úvodního objektu k Ullrichově sintskému původu mnoho děl přímo neodkazuje, i když on sám jej pro svou práci považuje za rozhodující. Těžko se to vysvětluje – třeba fakt, že se věnuje především abstraktnímu umění, se přímo odvíjí od jeho romství a souvisejícího nedostatku profesionální kreslířské průpravy. Jeho grafické listy se hlásí k tradici nefigurální tvorby v duchu Jacksona Pollocka nebo Vasilije Kandinského, jen s větší ukázněností a nezakrývanou snahou vytvořit něco konvenujícího lidskému zraku. „Když se dnes chce člověk uživit jako profesionální umělec, musí umět psát projekty. Pocházím z velmi starého národa, kde je těžké sehnat čtoucí a píšící autority. To ve mně také vytváří distanc od společnosti. Moje tolerance k tomuto světu je velmi opotřebovaná a unavená,“ koriguje Ullrich případné výtky, že v jeho díle je až příliš patrná snaha zalíbit se většinovému publiku. Alfred Ullrich není jediným zástupcem rakouských Romů, jejichž díla pronikla k českému publiku. Aktuální expozice připomíná skutečnost, že do malování se nedávno pustila i jeho dnes již osmaosmdesátiletá matka Katharina. Její naivní oleje je v Brně možné spatřit alespoň na fotografiích. V Česku své práce už v minulosti představila další rakouská Romka ze skupiny Lovárů (původně maďarští obchodníci s koňmi) Ceija Stojka. Stejně jako Katharina má za sebou koncentráčnickou zkušenost, která jejím plátnům dodává silně expresivní, místy až hororový charakter. S pobytem v lágrech se tímto způsobem vyrovnával také její zesnulý bratr Karl Stojka. Ve srovnání s insitní tvorbou zmiňovaných rakouských romských výtvarníků jsou ovšem grafiky Alfreda Ullricha ve zcela jiné lize. Navzdory neúplnému vzdělání lze o něm dnes právem hovořit jako o etablovaném profesionálovi. Karolína Ryvolová Autorka je romistka.

Q

od Mayenburga, homosexualitu od Ravenhilla atd. Celek je prost jakékoli silnější metafory nebo rozšíření horizontu vymezeného stylu, navíc je prezentován v jazykově chudé podobě. Na rozdíl od průkopnické (byť někdy omylné) dramaturgické odvahy souboru Letí se kromě textu projevila jako další úskalí inscenace režie. Tam, kde bychom od Ševčíkovy filmařské zkušenosti mohli čekat cit pro zkratku a střih, nastupuje popisný převod téměř celého dramatu. Inscenace více ilustruje, než převádí do smysluplných jevištních akcí. A bohužel ani nebyla využita síla prostředí továrny, jejíž genius loci zůstal jen zajímavým koloritem. Kromě jízd autem po hale se celé představení odehrává na zkonstruovaném pódiu představujícím prostor pro večírek, jehož zlatým hřebem má být plánovaná vražda. Bohužel i samo vedení herců již tak hyperbolizovanou agresi jen neúnosně násobí bez jakéhokoli nadhledu či lehkosti. Navzdory výtkám je nutné vyzdvihnout výkony zástupců nejmladší herecké generace Marka Němce a Kryštofa Hádka, které lze považovat za velmi přesvědčivé a plastické s citem pro stavbu postavy. To je ale málo. Důležitější je, že na jevišti místo šoku zavládla nuda, noční můra se nekonala, stejně jako se nekonal drastický pohled na naši přítomnost. Otázka, co ve Rtuti zahlédl Mark Ravenhill, který je zkušeným a citlivým autorem, tedy zůstává. Lukáš Jiřička Autor je redaktorem časopisu HIS Voice.

Q

SCÉNA / DOPISY

RESPEKT 36 V 4.–10. ZÁŘÍ 2006

KULTURNÍ TIP

Ian Stewart: Odsud až do nekonečna. Průvodce moderní matematikou (Argo a Dokořán) Populárně napsaný, nicméně zasvěcený pohled na některé objevy moderní matematiky nezanedbává ani jejich souvislost s praktickým i filozofickým směřováním civilizace. Chris Cleave: Žár (NLN) Román mladého britského autora o teroristickém útoku na Londýn vyšel anglicky loni v červenci. Stal se senzací, když se ukázalo, že v něm fikce předjímala skutečnost. Je psán formou dopisů, které poněkud prostoduchá vypravěčka píše Usámovi bin Ládinovi. Vladimír Jiránek: Knížka pro blázny (Paseka) V kreslených komentářích známého výtvarníka se postava Sigmunda Freuda často stává ztělesněním jakéhosi přísného, avšak moderně absurdního božstva. Svazek přináší autorský výběr nejlepších kreseb na toto téma.

VÝSTAVY Výstava ke knize Jany Nosekové Přežili peklo / Hell Survivors, Praha, 15. 8.–30. 9. Černobílá obrazová publikace Jany Nosekové z brněnského nakladatelství Druhé město přináší portréty a stručné výpovědi českých a slovenských Židů, kteří přežili útrapy holocaustu a později se usadili ve Státě Izrael. Působivá je konfrontace fotografií, které je zachycují v prostředí, kde nyní žijí, se vzácnými snímky z rodinných archivů, jež se jim podařilo uchovat. Úryvky z delších rozhovorů, které s nimi autorka nahrávala u příležitosti fotografování, jsou uvedeny v původním českém nebo slovenském znění a v anglickém překladu Michaela Žantovského. Soubor je poprvé vystaven v pražské Komorní galerii Josefa Sudka v souvislosti s Rokem židovské kultury.

KNIHY Mikuláš Bryan: Kolem lámání (První knížky) Prvotina mladého básníka, jež zvítězila v literární souteži Ortenova Kutná Hora, bude představena na stejnojmenném poetickém, hudebním, dramatickém a výtvarném festivalu, který se v Kutné Hoře koná ve dnech 8.–10. září. Peter Ackroyd: Fiktivní deník Oscara Wildea (Orsini) Anglický spisovatel a literární historik píše vedle pozoruhodných románů s temnými zápletkami i brilantní životopisy známých spisovatelů (např. Blake, česky v r. 2000). Jeho mistrovství dokládá i román, v němž skvěle napodobuje Wildeův styl plný paradoxů, jízlivosti a melancholické ironie.

DOPISY Sofistikované tunelování Reaguji na článek o působení pana Tvrdíka v čele ČSA (Kdo chce padák, přistáváme, Respekt č. 35/06). Obsahově sice nic nového, ovšem je vždy dobře, když se o spoušti po amatérských politických nulách objeví alespoň nějaká zpráva. Já bych chtěl ale především poukázat na další rozměr působení p. Tvrdíka ve funkci prezidenta ČSA. Předesílám, že jde o mé osobní konstrukce, ke kterým mě ovšem vede dlouhodobé citlivé vnímání situace uvnitř ČSA od roku 1998, kdy jsem se stal jejich zaměstnancem. Dosazení p. Tvrdíka do funkce bez výběrového řízení a na základě politických čachrů bylo vedeno nepochybně pouze dvěma zájmy. 1) Dosazení exponenta ČSSD do ústřední role v lákavém korupčním prostředí při výběru strategického partnera pro radikální změnu letadlového parku ČSA. Ať už byl vybrán Boeing či Airbus, rodná strana ani p. Tvrdík na tom určitě neprodělali. A že by se v podmínkách ČR mohl podobný obchod v řádech miliard uskutečnit bez korupce, to si dovoluji vyloučit. 2) Budování dlouhodobých vztahů s různými reklamními „promotion“ a konzultačními agenturami. Všichni zaměstnanci ČSA byli po dobu působení p. Tvrdíka svědky několika více (či spíše méně) účinných reklamních kampaní. Jasným úletem byl např. televizní reklamní spot, jenž kromě milionových investic nepřinesl nic. Neustále probíhaly různé motivační akce uvnitř podniku (s bohatou

Martin Tomášek – sochy a obrazy, Nová síň, Praha, 1. 9.–12. 9. Devětačtyřicetiletý malíř, sochař, performer, hudebník a básník z Teplic je zkušený profesionál, ale zároveň tíhne k všemožným alternativám podzemní kultury. Výstava je otevřena od začátku září, 6. 9. se koná vernisáž a 12. 9. ji uzavře autorské čtení teplických nekonformních literátů. Vlasta a Šárka (II. část), Brandýs nad Orlicí, 9. 9.–17. 9. Druhá část „malé letní výstavy“, pořádané Vlastou Čihákovou-Noshiro a Karlem Babíčkem na téma Dívčí válka aneb Gender study, navazuje na první část, která minulý týden skončila v pražské Galerii kritiků. V jejím rámci proběhne v sobotu 9. 9. v prostoru železniční stanice Brandýs nad Orlicí speciální performance a odhalení monumentu Jiřího Příhody s názvem Babylonské dělo soudného dne.

lémské kaple výstavu o moderních finských kostelech.

TELEVIZE Televize ve službách hákového kříže, ČT 2, 4. 9., 20.00 Německý dokument o goebbelsovských technikách propagandy. Laurel Canyon, ČT 2, 4. 9., 21.25 V americkém filmu Lisy Cholodenkové z roku 2002 hraje Francis McDormandová drsnou rockerku, pro kterou jsou drogy a volná láska běžnou součástí života. Vis Magor, ČT 2, 5. 9., 18.00 Repríza dokumentárního medailonu Ivana M. Jirouse z roku 1999. Život s filmem: Stanley Kubrick, ČT 2, 7. 9., 21.40 Zatím nejobsáhlejší portrét proslulého anglického režiséra.

HUDBA Fracois Couturier, Nostalghia – Song for Tarkovsky (ECM) Špičkový francouzský pianista ovlivněný jazzem, tangem a soudobou vážnou hudbou vydává se svou novou kapelou album inspirované filmy známého ruského umělce Andreje Tarkovského.

Lodní lístek do ráje, Peretz Béda Mayer & Fritz Haendel, Ostrava, od 7. 9. Dokumenty i artefakty přibližují osudy dvou umělců, zejména jejich dobrodružný únik před nacisty z Prahy přes Mauricius do Palestiny. Pocta kláštereckým Brokofům, Klášterec nad Ohří, 9. 9. Na náměstí v Klášterci nad Ohří bude odhalena kovaná socha Karla Melouna na počest slavného rodu barokních sochařů. Otec Jan Brokof se tu před více než třemi sty lety prosadil jako sochař, starší syn Michal se tu narodil a mladší Ferdinand Maxmilián, nejslavnější z rodiny, byl pokřtěn na nedalekém Červeném Hrádku. Sacral Space / Sakrální prostor, Praha, 5. 9.–30. 9. Muzeum architektury v Helsinkách spolu s pražskou ČVUT uspořádalo v lapidáriu Bet-

účastí agentur). ČSA zažily několik auditorských a poradenských akcí atd. Výsledek? Efekt nulový, ovšem desítky agentur si spokojeně mnuly ruce. Vše do sebe zapadlo v momentu, kdy začaly prosakovat mezi zaměstnanci informace o tom, že Tvrdík skončí a vrátí se zpět do ČSSD. Na sklonku roku 2005 to p. Tvrdík vehementně popíral. Navíc v té době si už i vrabci na střeše cvrlikali, v jakém stavu ČSA opravdu jsou (a zprávy to byly přesně opačné, než jak byly prezentovány vedením ČSA). Až po urgentní výzvě zástupců zaměstnanců v dozorčí radě ČSA a odborů se najednou ze dne na den za Tvrdíkem v ČSA zavřela voda a byl pověřen vedením volební kampaně ČSSD. A tady se kruh uzavírá. Je evidentní, že ČSSD prostě využila ČSA jako dojnou krávu ke dvěma účelům: a) k účasti na strategických plánech ČSA a z toho plynoucí korupci; b) k zajištění dlouhodobých kontaktů s agenturami, které pro ČSSD následně připravovaly a realizovaly volební kampaň do parlamentních voleb 2006. Ovšem účet neplatila ČSSD, ale ČSA formou plateb za služby, jež měly pro aerolinky minimální efekt. Toto sofistikované tunelování ČSA pro účely ČSSD by nepochybně úspěšně pokračovalo dodnes. Oproti předpokladům situace donutila ukončit působení exponenta ČSSD dřív, než si asi vedení strany přálo. Ovšem krátkodobý cíl byl splněn. Bez ohledu na budoucnost ČSA a jejích zaměstnanců. A ostuda se přechází jen trapným mlčením, jak to dokonale předvádí p. Tvrdík. Znovu zdůrazňuji, že se jedná o mé osobní spekulace. Ale jsem si naprosto jist, že jsou správné. Situaci u nás pečlivě sleduji, ale na článek

o podobných souvislostech jsem ještě nenarazil. S využitím správných zdrojů by asi výsledky pátrání byly hodně šokující. Michal Kniš, Černošice

Evangelikál a protestant Rád bych upozornil na jednu chybu, které se ve svém periodiku dopouštíte. Vyprovokoval mne k tomu článek pana Marka Faka S puškou v ruce, s Biblí v srdci (Respekt č. 35/06). Velmi fundovaně a zajímavě pojednává problematiku křesťanské pravice v USA, dopouští se však, žel, jedné chyby. Zástupce tamní křesťanské pravice označuje jako „evangelíky, evangelické křesťany“. To je ovšem pro české (a nakonec i evropské) čtenáře matoucí. Předpokládám, že takto překládá anglický termín „evangelical“, ten by však měl být překládán do češtiny jako „evangelikální“, nikoli evangelický. Anglický ekvivalent českého slova „evangelický“ je „protestant“. Rozdíl spočívá v tom, že česky se jako evangelické označují církve s kořeny v reformaci (Hus, Kalvín, Luther) a jako evangelikální pak církve mnohem mladší a dnes, chcete-li, mnohem pravicovější či konzervativnější. Domnívám se, že touto chybnou terminologií je český sekulární čtenář uváděn do omylu, který mne, jako „evangelického“ faráře, netěší. Nejsem sice žádným zavilým nepřítelem evangelikálů (Bushe ovšem vyjímaje), přesto prosím o nějakou nápravu, je-li z redakčního pohledu možná. Jiří C. Klimeš, farář

23

MIMOCHODEM Františkovi je dvanáct a chodí denně sám na procházku. Vezme to z Nerudovky vzhůru na Hrad, odtud na Loretu a Úvozem dolů. Ovšem byl párkrát viděn až u Karlova mostu. Chodí svižně, se skloněnou hlavou očichává dlažbu, vyhýbá se turistům a pak se vrací domů, kde je odměněn polovinou tatranky. František je pes z naší hospody odnaproti. Jakou zkušenost si ze svých cest přináší, není známo. Víme jen, že je schopný, svobodomyslný a dělá věci, které by nemusel. Občas zajde i do Sněmovní ulice. Ale i pokud by se naučil číst, zůstane malým černým psem. Ani v případě, že by si lehl

Františkovy toulky městem na záda, neuvidí nahoru na tympanon Poslanecké sněmovny, kde stojí psáno: Salus Rei Publicae Suprema Lex Esto. Tedy: Zdraví veřejných věcí jest nejvyšší zákon. Nápis je příliš vysoko a nedá se předpokládat, že si ho poslanci či jejich občané denně opakují. Většinou o něm ani nevědí a latinsky umí dnes jenom pár doktorů. Náš svět je prostě omezený a nemůžeme rozumět všemu. Stejně jako František. Například já o tom nápisu vím jenom proto, že mi jej kdysi otec ukázal a přeložil. Řekl mi také, že blaho veřejných věcí znamená zároveň blaho republiky. Bylo to v dobách, kdy jsme si o chátrající budovu sněmovny pinkaly s dětmi školku, zatímco z přízemních oken se valila oblaka dýmu, jelikož uvnitř schůzovali komunisté a mocně kouřili. A tenhle čarodějný obraz, stopa po shromáždění neviditelných mužů, byl mým prvním setkáním s politikou. Až do pozdní dospělosti mi bylo to mračno dýmu symbolem přesvědčení, že politika nesouvisí s běžným životem, dokonce ani ta demokratická, a že je to podezřelá magická činnost. Nápis na sněmovně mi nedával vůbec žádný smysl. Později se ale zájem o politiku stal všeobecným právem a povinností a fakt, že si dnes, tři měsíce po volbách, připadáme trochu jako v blázinci, na tom nic nemění. Ano, působí to záhadně: od nespravedlivého přepočtu hlasů přes možnost, že bude nakonec vládnout ten, kdo zůstal druhý, a tedy prohrál, až po skutečnost, že země zmítaná politickou krizí ekonomicky kvete jako nikdy. Politika tu znovu působí jako okultní nekontrolovatelná činnost – jenže tak to ve skutečnosti není. Současný stav věcí je prostě důsledkem špatného volebního systému, a ten je zase dílem lidí různých zájmů, z nichž mnozí asi nečetli nápis na budově a jiní neměli dost sil. Otázka proto nezní, jestli to celé má cenu, ale jak je možné český volební systém smysluplně opravit. Velmi se mi stýská po chvíli, kdy mě otec vzal za ruku a já se ohlížela do ulice za mračnem cigaretového dýmu. Pak za námi zapadla domovní vrata a já mohla na setkání s politikou zapomenout. Stýská se mi po době, kdy mé obzory byly stejně úzké jako horizont psa Františka, kterému tleskají už jen za to, že přišel domů. František se zajímá i o to, oč by nemusel. Ale mně nikdo právo na omezenost už nevrátí. Lidé se prostě snaží měnit svět, čímž se liší od psů. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka.

24

MINULÝ TÝDEN

Skončily prázdniny a přišel déšť. V New Yorku zemřel Jan Lukas. Školám ubylo prvňáků. Naposledy zasedala vláda Jiřího Paroubka. Exkluzivní průzkum Handelsblatt Business Monitoru ukázal, že němečtí manažeři vidí budoucnost růžově, napsaly Hospodářské noviny. Evropská unie se rozhodla vyhlásit válku alkoholu. Zlevnil benzin. Královéhradecký soud rozhodl, že sbormistr dětského sboru Bambini di Praga Bohumil Kulínský se nedopustil sexuálního zneužití, z něhož jej obvinily dvě členky sboru, a že je nevinen; Kulínský teď bude v Praze čelit další žalobě, v níž jej ze stejného zločinu viní ještě 47 dalších dětských sboristek. Policie zatkla gang zločinců, kteří padělali lístky na Madonnu. V touze přilákat cestující na luxusní spoj zlevnilo vedení Českých drah cestu pendolinem z Ostravy do Prahy pro rodinu se třemi malými dětmi o tisícovku – na 1750 korun. Hospodářská komora si otevřela kancelář v jihokorejském Soulu. Členové neonacistické organizace Národní odpor se obrátili na prezidenta Václava Klause se žádostí, aby jim povolil jinak ilegální službu v cizí armá-

4.–10. ZÁŘÍ 2006 V RESPEKT 36

dě, protože chtějí vstoupit do íránského vojska a bojovat proti Izraeli; na svých stránkách pak neonacisté uvedli, že pokud jim prezident nevyhoví, rozpoutá Národní odpor teroristické útoky proti cílům na území Česka. Agentury přinesly zprávu, že v Alpách napadl první letošní sníh. Česká spořitelna v rámci své nové reklamní strategie vystřídala ING Banku ve sponzorství českého fotbalu. Do obchodů přišly Vánoce. Britská média představila svým čtenářům českého stipendistu Jana Šrámka (19) z Dřevohostic, který mimořádně vynikající bezchybnou zkouškou zakončil svá středoškolská studia na prestižní Bootham School v Yorku a s dalším stipendiem v kapse zamířil na univerzitu v Cambridge. Pražskou burzu postihl pokles. Vyšlo najevo, že ve snaze rozmetat úspěšnou protikorupční jednotku plukovníka Jana Kubiceho, jejíž vyšetřování ohrožuje špičky sociální demokracie, zahájil odcházející ministr vnitra František Bublan před časem „reorganizaci“, po níž by z dosavadních sedmi odborů Kubiceho Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu měly zůstat jenom čty-

ři. Z výběhu v plzeňské zoo uprchla mladá vlčice, ale po osmi hodinách ji stíhací tým vypátral v lukách za městem, střelil narkotizační puškou a převezl zpět do klece. Třetí dalešické sympozium řezbářů bylo zasvěceno křížům a křížkům. Po stranickém předsedovi Miroslavu Kalouskovi rezignovali na své posty i lidovečtí místopředsedové Milan Šimonovský a Cyril Svoboda; vůdčí lidovci museli odejít poté, co členská základna odmítla jejich plán účastnit se menšinové vlády platící za podporu politickými ústupky komunistické straně. Do kin přišla Paní pomsta Park Chan-wooka. V areálu jaderné elektrárny Temelín uniklo při přečerpávání několik set litrů kyseliny dusičné. Bývalý důstojník BIS Vladimír Hučín se dočkal plné rehabilitace za svůj ozbrojený boj proti předlistopadovému režimu. Realitní makléři zaznamenali vyšší poptávku po city-boxech. Rozhodli jsme se pro anglickou výslovnost, a proč – to nebudu komentovat, odpověděl mluvčí firmy Telefónica O2 Martin Žabka na otázku, z jakého důvodu se nový vlastník Českého Telecomu rozhodl vystupovat

na českém trhu jako „telefonika ou tú“, a nikoli „ó dva“, jak se vzhledem ke zdejší převládající češtině logicky nabízelo. Policejní údaje odhalily, že zdejší ženy řídí lépe než muži: od červencové platnosti nových pravidel zavinily 1600 nehod oproti 7200 mužským haváriím. Výbor OSN pro potírání diskriminace doporučil Česku, aby co nejdříve našlo způsob, jak zvýšit zastoupení svých žen ve jmenovaných i volených funkcích. V pražském krematoriu se konalo poslední rozloučení s Janem Špátou. Po vykradení několika internetových účtů v Komerční bance zpřísnily tuzemské finanční domy podmínky pro platby po síti. Prezident Václav Klaus dostal při zahájení dožínek na výstavě Země živitelka od přítomných zemědělců štamprli slivovice a valašku. Česká zábava se dostala do určité krize, řekl deníku Mladá fronta Dnes ředitel televize Nova a jeden z hlavních mozků českého veselí posledních let Petr Dvořák. Režisér Jan Hřebejk slíbil v MF Dnes svým fanouškům, že hercem nebude. [email protected]

Q

INZERCE

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt.cz: www.respekt.cz, www.respekt.eu předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Ročník XVII. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Ředitel pro strategii: Miloš Čermák. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková, tel. 224 934 759. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Jan Kovalík, Kateřina Mahdalová, Tomáš Pavlíček, Jáchym Topol. Zahraničí: Zbyněk Petráček, Jiří Sobota. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák. Dtp a grafická úprava: ([email protected]): Adam Gratz, David Němec. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Design: Mowshe. Webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 3. 9. 2006, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.