120 let Vincentina
120 let Vincentina – aneb z Prahy do Šternberka Založení a rozvoj Vincentina v Praze Podle vzoru svatého Vincence z Pauly (1581–1660), zakladatele řádu a patrona všech charitativních zařízení, sirotčinců a nemocnic, byl v našich zemích roku 1876 založen Spolek svatého Vincence z Pauly. Spolek, za vedení předsedy Karla Ervína hraběte Nostitze z Reinecků (viz. foto), založil 1. 11. 1889 v Praze ústav Vincentinum nesoucí jméno tohoto světce. Ve svých počátcích bylo Vincentinum umístěno na Starém městě pražském v Husově ulici a pečovalo o tři nevyléčitelně nemocné ženy. 14. 11. 1890 se dosavadních pět chovanců Vincentina přestěhovalo do zakoupeného domu v Holešovicích - Bubnech. O jejich péči se staral řád Šedých sester. 6. června 1899 se Vincentinum se 17 chovanci stěhovalo do bývalého letohradu hraběte Pöttinga (zvaného Petinka) v Břevnově. Šedé sestry v péči o postižené nahradily Milosrdné sestry svatého Karla Boromejského v čele s představenou Antonietou Chytkovou (viz. foto).
Karel Ervína hrabě Nostitz z Reinecků
Matka představená Antonieta Chotková
120 let Vincentina
V roce 1907 mělo Vincentinum již 83 chovanců. V roce 1908 se Spolek svatého Vincence rozhodl, že ústav osamostatní. Vincentinum se stalo samostatnou nadací a neslo název Dům milosrdenství Vincentinum. Ústav přetvořený v nadaci začalo spravovat devítičlenné kuratorium, jehož předsednictví vykonával předseda Spolku svatého Vincence. Hlavním posláním Vincentina byla péče o lidi nejubožejší – chudé, opuštěné, všemožně postižené, nevyléčitelně nemocné, o které nikdo neměl zájem. Koncem roku 1908 překročil práh Vincentina stý chovanec. Vincentinum se stále rozšiřovalo. Rok 1914 znamenal příchod války a kruté dny pro ústav, bylo zde ošetřováno již 160 chovanců. Díky zásluhám profesora Julia Košnáře začíná v červenci 1922 vycházet časopis Vincentina, tím byli osloveni a získáni další příznivci. O rok později poprvé vychází kalendář Vincentina. Vzhledem k tomu, že bylo přijato hodně dětí, které vyžadovaly zvláštní péči oddělenou od dospělých, byla v roce 1926 zřízena nová filiálka ve Smečně v bývalém Clam-Martinickém zámku, kam byly 11. listopadu téhož roku děti přestěhovány (viz. foto). Koncem roku 1927 se zvýšil počet chovanců v obou ústavech na 280 osob a jejich počet neustále narůstal.
dětská odbočka Vincentina ve Smečně od roku 1926
120 let Vincentina
Na financování se podílelo ministerstvo veřejného zdravotnictví, ministerstvo sociální péče, zemský úřad v Praze, zemský sirotčí fond, příspěvky obcí a okresů a majetnějších příbuzných chovanců, příspěvky konferencí sv. Vincence, dary Spolku svatého Vincence, příjmy z prodeje výrobků chovanců, kalendáře Vincentina, časopisu, pohlednic a knih vydávaných Vincentinum. Na provoz zařízení přispívalo také mnoho dalších organizací, podnikatelů a jednotlivců. V roce 1935 byl pro děti s duševními a jinými přidruženými neléčitelnými chorobami zakoupen ve Smečně jednopatrový dům a v roce 1937 byla přikoupena ještě sousední budova. I když ve Vincentinu nebyla oficiálně zřízena škola, děti i starší svěřenci se vzdělávali. Děti měli pravidelné vyučování. Byly zřízeny zájmové kroužky - čtenářský, šachový, divadelní, hudební a pěvecký. Svěřenci mohli pracovat v dílnách - obuvnické, krejčovské a dílně ručních prací. K dispozici byla bohatá knihovna. Vincentinum mělo svoji vlastní lékárnu a vlastní promítací síň. V obou domech byl rozveden domácí rozhlas. Svěřenci pomáhali při všech činnostech zajišťujících chod Vincentina. Někteří odcházeli z Vincentina a osamostatňovali se.
obuvnická dílna
výtvarný kroužek
Rok 1939 je pro Vincentinum jubilejní, slaví padesát let svého trvání. Ústav má 400 chovanců, z nichž nemůže chodit 158, obtížně o berlích nebo o holi chodí 183, rukama nevládne 20 osob. Dětí do 18 let bylo 113. Slabomyslností trpělo 39. Padesát let trvání ústavu bylo vzpomenuto řadou jubilejních slavností. Kuratorium plánuje v Břevnově rozsáhlou rekonstrukci, která se díky následné druhé světové válce neuskuteční.
120 let Vincentina
Druhou světovou válku přežilo Vincentinum relativně dobře, i když byla období, kdy si muselo půjčovat finanční prostředky, aby zabezpečilo chod ústavu. V roce 1941 mělo Vincentinum 411 chovanců, z toho 109 dětí do 18 let. Na počátku roku 1943 mělo 427 chovanců, na konci roku již 445. Stále bylo evidováno mnoho nevyřízených žádostí. Rok 1945 byl plný radosti z osvobození republiky a z přežití všech úskalí ve Vincentinu. Zejména opadlo napětí, které bylo vyvoláno snahou Němců zabrat budovy ústavu, zejména ve Smečně. Němci se nijak netajili tím, co čeká postižené, kdyby válku vyhráli… Hlavním úkolem pro Vincentinum v obnovené Československé republice bylo vybudování nového ústavu v Praze, poněvadž stávající budovy nevyhovovaly jak po stránce stavební, tak po stránce hygienické. Pro nedostatek místa nebylo možné přijímat další žádosti o umístění.
ukázka titulní strany vydávaného kalendáře
Rok 1949 znamenal pro Vincentinum krásné výročí – 60 let trvání tohoto ústavu, kterých se střídala období rozvoje a úspěchů s úpornými zápasy o přežití. V obou domech Vincentina bylo pečováno o 485 chovanců. Stále byla plánována rekonstrukce budov a lidé byli vyzýváni k dobročinnosti.
120 let Vincentina
Vincentinum v 50. a 60. letech 20. století Válku Vincentinum v Praze přežilo, ale nástup komunistické moci nikoliv. Praha musela být jako první očištěna od „mrzáků a jeptišek“. Nejdříve bylo rozhodnuto uvolnit smečenský zámek, údajně zdravé pracující hornické mládeži. Jako nové místo byl Vincentinu vybrán zrušený klášter pro pozdní kněžská povolání - Petrinum v Bruntále. Pro stěhování byl vypraven samostatný vlak ze Slaného s třiceti vagony, do kterých se nakládaly děti v postýlkách, na vozíčcích, v kočárcích, živý inventář (koně, krávy, vepři, drůbež atd…) a vše ostatní. Vlak vyjel 14. 8. 1950 v 19,30 hod. V novém domově v Bruntále bylo večer 15. 8. 1950 ubytováno 300 chovanců, 20 řádových sester a 30 civilních zaměstnanců. Adaptační práce nebyly dokončené, všechny bedny od stěhování z Prahy nebyly ještě vybalené a v lednu 1951 zazněl povel k dalšímu stěhování, o budovu projevila zájem armáda. Stěhování do Šternberka proběhlo 19. března 1951 vojenskými sanitními a nákladními auty. Břevnovské Vincentinum stále věřilo, že v Praze zůstane, ale na jaře v roce 1953 se muselo také přestěhovat, a to na Velehrad, do zrušeného jezuitského kláštera. Ve Šternberku byl Vincentinu přidělen zrušený klášter sester Neposkvrněného Početí Panny Marie na Sadové ulici č. 7 (viz. foto), kam byly umístěny děti schopné výchovy a dva zchátralé domy na Bezručové ulici – vojenské objekty, do jejichž zanedbaných prostor, kde nebylo topení a někde scházely i dveře, byly umístěny těžce postižené děti.
klášter sester Neposkvrněného Početí Panny Marie na Sadové ulici č. 7 v roce 1908
120 let Vincentina
Budova na Sadové ulici byla postavena v letech 1905 – 1908 jako klášter Kongregace sester Neposkvrněného Početí Panny Marie. Sloužila jako výchovné a vzdělávací zařízení pro rodinnou výchovu dívek. V období první světové války zde byl vojenský lazaret, později na krátký čas mateřská škola a gymnázium. Domy na Bezručové ulici č. 20 a 22 jsou více jak 400 let staré a vlastnili je šternberští měšťané. V roce 1878 věnovali manželé Heegovi dům č. 22 pro zřízení nemocnice. Jako městský špitál sloužil až do roku 1905. Po druhé světové válce ho užívaly různé organizace, následně připadl i se sousedním domem č. 20 vojsku. Výchovnou i provozní složku v péči o postižené vedly řeholní sestry řádu Svatého Karla Boromejského. Zpočátku byla matka představená současně i účetní ústavu a každý měsíc jezdila na ústředí do Prahy – Břevnova s vyúčtováním a pro další finanční prostředky. Po přestěhování Břevnova na Velehrad v březnu 1953, převzala správu Charita Praha. Tím došlo k definitivnímu rozdělení ústavů a každý započal svou samostatnou novodobou historii. Od roku 1951 do roku 1960 bylo šternberské Vincentinum spravováno Českou katolickou charitou s novým názvem: Dětský ošetřovací ústav České katolické charity – Vincentinum, Šternberk na Moravě, v jehož čele byl správce. V prvním desetiletí činnosti ve Šternberku byl počet chovanců celkem stabilní. Šternberský ústav jako výlučně dětské zařízení, přijímal děti od 2 let, které byly po dovršení 15. roku přestěhovány do ústavů pro mládež, nejprve na Velehrad, později do nově vzniklých ústavů. V roce 1955 bylo otevřeno rehabilitační oddělení, jehož výsledky byly velmi dobré. Nejvíce se o ně zasloužil doktor Jakubíček z nemocnice ve Šternberku. Od 1. ledna 1960 přechází Vincentinum ze správy charity pod sociální odbor Okresního národního výboru ve Šternberku a po půl roce, po jeho zrušení, pod Okresní národní výbor v Olomouci. Z názvu zařízení zmizelo Vincentinum a zůstává Ústav sociální péče pro děti a mládež duševně i tělesně vadnou, Šternberk na Moravě. V roce 1960 žilo v ústavu 232 svěřenců, o které pečovalo 81 pracovníků, z nichž bylo 42 řádových sester. Byly vynaloženy velké investice k dostavění prádelny a kotelny na ústřední vytápění a na vybudování bazénu v suterénu budovy. Časté stěhování svěřenců bylo spojeno s většími či menšími problémy. Jedno z nejkomplikovanějších stěhování proběhlo v roce 1965, kdy bylo
120 let Vincentina
do jiných ústavů přestěhováno 55 chlapců a přijato 55 děvčat ve věku od 3 do 12 let. V souvislosti s tehdejším trendem následovala diferenciace svěřenců a přesuny sester na pracovištích. Z toho důvodu došlo k přeplnění Vincentina přestěhovanými svěřenci z jiných zařízení.
na ústavní zahradě
pásmo říkanek na besídce – druhá zleva naše současná uživatelka Soňa Kramáriková
Vincentinum ve Šternberku - od 80. let 20. století do současnosti Od 1. ledna 1975 byl zřízen Okresní ústav sociálních služeb v Olomouci a všechna sociální zařízení okresu Olomouc přešla pod jeho hospodářské a organizační vedení. Vincentinum se v té době nazývalo Ústav sociální péče ve Šternberku. Řádové sestry, které pracovaly na všech odděleních, byly postupně nahrazovány civilními pracovníky. Nejprve byly odvolávány z míst staničních sester a vychovatelek a mohly pracovat pouze jako zdravotnický ošetřovný personál. Část sester odešlo do důchodu bez náhrady. Nové nesměly být přijímány (až na krátké období po roce 1969). V roce 1976 pracují už jen na chlapeckém oddělení. V prosinci 1979 bylo dohodnuto předání ústavu - 4 řádové sestry ukončily pracovní poměr k 30. 9. 1980, zbývajících pět k 31. 3. 1981. Byla zrušena ústavní kaple zasvěcená Zvěstování Panny Marie a její mobiliář odstěhován. Milosrdné sestry Svatého Karla Boromejského o svěřence Vincentina pečovaly více než 80 let. V roce 1980 bylo v ústavní péči Vincentina 307 svěřenců, z toho 232 dětí. Staralo se o ně 122 zaměstnanců – 64 zdravotníků, 13 vychovatelů a zbytek tvořili zaměstnanci jiných profesí (kuchyně, prádelna, krejčovna,
120 let Vincentina
údržba, administrativa). Ústav byl rozčleněn na 6 oddělení. Tři dívčí a dvě chlapecká byla na Sadové ulici, kde ústav nesl název Ústav sociální péče pro děti a mládež a jedno oddělení pro muže nad 25 let na Bezručové ulici, s názvem Ústav sociální péče pro dospělé muže. V roce 1982 bylo v ústavu 358 svěřenců, z toho 266 dětí a 92 dospělých mužů, o které pečovalo 140 zaměstnanců. K 31. 12. 1985 má ústav 339 svěřenců, průměrný věk dětí na Sadové ulici je 14 let a dospělých na Bezručové ulici 38 let. Podle hloubky mentálního postižení bylo v ústavu (psáno v tehdejší užívané terminologii) 54 svěřenců s debilitou, 155 s imbecilitou, 27 s idio-imbecilitou a 103 s idiocií.
budova na Sadové ul. č. 7 - současné foto
budova na Bezručové ulici č. 20
Na počátku 90. let ústav pečoval o 350 osob. Název zařízení zněl – Ústav sociální péče pro mládež (Sadová ulice) a Ústav sociální péče pro dospělé (Bezručova ulice). Od 1. 7. 1992 získal ústav právní subjektivitu. V názvu se po 32 letech opět oficiálně objevilo označení Vincentinum, a to pro obě budovy název stejný - Ústav sociální péče Vincentinum. Zřizovatel této rozpočtová organizace byl Okresní úřad Olomouc. Celková kapacita ústavu byla 340 míst pro celoroční pobyt a 10 míst pro denní pobyt (ten vznikl počátkem 90. let a byl zrušen v roce 1995). Pracovalo zde 143 zaměstnanců pro celoroční pobyt a 6 pro denní pobyt. V této době přechází ústav pod město Šternberk. Ve správě města Šternberka nezůstalo Vincentinum dlouho a opět spadlo pod Okresní úřad v Olomouci. Řádové sestry Neposkvrněného Početí Panny Marie, kterým byla v 50. letech budova zabrána, ji 10
120 let Vincentina
v restitucích nepožadovaly zpět, a proto zůstává státu. V roce 1994 zde žije 304 osob, 293 celoročně. Pečuje o ně 24 výchovných a 80 zdravotnických pracovníků. Celkem má ústav 160 zaměstnanců. Od 90. let je postupně snižována kapacita ústavu nutná pro zkvalitnění péče a důstojný život klientů. V této době proběhly rozsáhlé opravy většího i menšího charakteru, které stoletá budova na Sadové ulici již nutně potřebovala. V roce 1994 byla obnovena a nově zasvěcena - svatému Vincenci z Pauly, ústavní kaple. Při Bohoslužbách, koncertech a dalších akcích se zde setkávají klienti Vincentina s ostatními občany Šternberka. Ústav sociální péče Vincentinum se od 1. 1. 2001 transformoval ze státní rozpočtové organizace na organizační složku státu. Zřizovatelem byl Okresní úřad Olomouc. Od 1. 1. 2003 zřizuje ústav Olomoucký kraj a současný název zařízení je Vincentinum – poskytovatel sociálních služeb Šternberk, příspěvková organizace.
11
Vincentinum - poskytovatel sociálních služeb Šternberk, příspěvková organizace Sadová 7, 785 01 Šternberk IČO:75004429 číslo účtu: KB Olomouc, 27-4175000297/0100 Telefon/fax: 585 011 071 / 585 011 703 http: www.vincentinum.cz
