JESSE OLIVER AARONS, ML. V předvečer

TEXT-PROBUZENÍ TMY-B 24.8.2007 16:54 Stránka 9

JESSE OLIVER AARONS, ML.

V předvečer o je moc, to je moc!“ vykřikl James a přibouchl za sebou dveře. „Co je?“ podivil se Will. „V týhle rodině je prostě moc dětí, to je to. Prostě moc.“ James stál na schodech a funěl jako malá nasupená lokomotiva, potom vylezl na lavici u okna a díval se ven do zahrady. Will odložil knížku a skrčil nohy, aby mu udělal místo. „Slyšel jsem ten řev,“ řekl s bradou na kolenou. „Vlastně o nic nešlo,“ vysvětloval James. „To ta pitomá Barbara. Zase sekýrovala. Udělej tohle, podej tamhleto. A Mary do toho pořád mlela pantem. Člověk by řekl, že je tenhle dům dost velký, ale kam se podíváš, všude samý lidi.“ Oba se dívali ven. Celý svět pokrývala provinile tenká vrstvička sněhu. Pod ní se černal dlouhý pás trávníku a za nimi v dálce temné stromy ovocného sadu. Mezi nimi probleskovaly bílé čtverce střech – garáž, stará stodola, králíkárny a kurníky. A pak už se táhla jen rovná pole Dawsonova statku jako dlouhé bělavé pásy. Obloha byla šedá, obtěžkaná sněhem, který stále odmítal padat. Všechno jako by bylo bezbarvé. „Už jen čtyři dny do Vánoc,“ řekl Will. „Kdyby tak pořádně napadl sníh!“ „A ty máš zítra narozeniny.“

C

„

9


S U S A N C O O P E R O VÁ P R O B U Z E N Í T M Y

„Hmm.“ Už to měl také na jazyku, ale nic neřekl, aby to nebudilo dojem, že se chce připomínat. Co by si k narozeninám přál, mu stejně nemůže nikdo dát – sníh, jiskřivý, hluboký, všezahalující sníh – ale ten ne a ne napadnout. Aspoň že je letos šedavý poprašek – lepší než nic. Vzpomněl si na svou povinnost. „Já nenakrmil králíky. Jdeš se mnou?“ Ve vysokých botách a zachumlaní až po uši prošli velkou kuchyní. Z rádia burácel symfonický orchestr. Nejstarší sestra Gwen krájela cibuli a zpívala. Maminka skláněla růžovou usměvavou tvář nad sporák. „Králíky!“ připomněla jim, když je zahlédla. „A vezměte ze statku seno!“ „Už jdeme,“ zavolal na ni Will. Když procházel okolo stolu, ozvaly se z rádia podivné skřeky, až poskočil. Paní Stantonová vykřikla: „Ztlumte ten rámus.“ Venku bylo ticho. Will nabral ve stodole, která vlastně vůbec nebyla stodolou – byla to dlouhá nízká budova se střechou pokrytou taškami, bývalá stáj, a byla cítit zvířaty – kbelík slisovaného sena. Brouzdali se tenkou vrstvičkou sněhového poprašku k řadě dřevěných kotců a nechávali za sebou na zmrzlé zemi černé šlápoty. Will otevřel dvířka, aby naplnil kotce, a najednou strnul a zamračil se. Obvykle se králíci ospale choulili v rohu a jen ti nejhladovější si přišli pro pamlsek až ke dvířkám. Dnes se zdáli všichni neklidní, nepokojně pobíhali sem a tam, naráželi do dřevěných stěn kotce, a když Will otevřel, pár jich dokonce divoce uskočilo. Sáhl po svém oblíbenci, kterému říkal Chelsea. Chtěl ho poškrábat za ušima, jak to měl rád, zvíře se mu však divoce vytrhlo, schoulilo se v koutě a vystrašeně na něj upíralo červené oči. „Hele,“ řekl Will znepokojeně, „hele, Jamesi, podívej. Co to s ním je? A vůbec se všema?“

10


V PŘEDVEČER

„Mně připadají normální.“ „To mně teda ne. Jsou nervózní. Dokonce i Chelsea. No tak, malej, pojď sem…“ Nic však nezabíralo. „To je zvláštní,“ bručel James bez valného zájmu. „Nejspíš ti jsou něčím cítit ruce. Asi ses dotýkal něčeho, co nemají rádi. Jako anýz pro psy, jenže obráceně.“ „Ale já jsem se ničeho nedotýkal. Vlastně jsem si myl ruce, když jsi přišel.“ „No tak vidíš,“ řekl James pohotově. „To je ono. Předtím jsi na ně nikdy nesahal čistýma rukama. Teď všichni pojdou překvapením.“ „Děsně vtipný,“ ušklíbl se na něj Will a začali se pošťuchovat, až se prázdný kbelík s hlasitým zařinčením svalil na ztvrdlou zem. Když však poodešli a Will se ohlédl, zvířata byla stále neklidná, nejedla a dívala se za nimi podivně vyděšenýma očima. „Třeba tu někde zase běhá liška,“ napadlo Jamese. „Připomeň mi, abych to řekl mámě.“ Na králíky ve velké králíkárně se žádná liška nedostane, ale kuřata jsou zranitelnější. Minulou zimu se dostala liščí smečka do kurníku a odnesla si šest krásně vykrmených kuřat těsně předtím, než měla jít na trh. Paní Stantonová, která každý rok spoléhala na peníze z prodaných kuřat, aby měla o Vánocích na dárky, se tak rozzlobila, že potom ve studené stodole dvě noci osobně držela stráž, ale ti darebáci se už nevrátili. Kdyby byl Will na jejich místě, byl by se už taky neukázal. Maminka si sice vzala klenotníka, ale po tom, co vyrostla na buckinghamshirském statku, s ní nebyly žádné žerty, když se v ní probudily instinkty z mládí. S podomácku vyrobeným vozíkem s tyčí místo ojky se Will s Jamesem vydali po zarostlé příjezdové cestě k Dawsonovu statku. U hřbitova, jehož temné tisy se nakláněly přes polorozpadlou zeď, zrychlili a na rohu u Kostelní uličky znovu

11



zpomalili. Kaštanový hájek, kde bylo bezpočet havraních hnízd a odkud se do dálky ozýval havraní křik, oba důvěrně znali. „Poslouchej ty havrany! Něco je muselo vyplašit.“ Hájkem se rozléhalo ohlušující ostré krákání, a když se Will podíval nahoru do korun stromů, viděl nad sebou černo kroužících havraních křídel. Havrani mávali křídly a kroužili sem a tam. Nebylo to ale, jako když se najednou zvedne hejno, byl to vřeštící zmatený dav. „Že by sova?“ „Vždyť za ničím neletí. Jdeme, Wille, za chvíli bude tma.“ „No právě proto je divný, že jsou tak zmatení.“ Will váhavě sklonil hlavu, ale potom nadskočil a chytil bratra za ruku. V uličce, která odbočovala z cesty, kde stáli, zahlédl v dálce cosi tmavého. Pohnulo se to. Bylo to v Kostelní uličce, co vedla mezi Havraním lesem a hřbitovem k malému kostelíku a potom dolů k Temži. „Hej!“ „Co je?“ „Tamhle někdo je. Nebo teda byl. A koukal sem.“ James si povzdechl. „A co má být? Někdo šel třeba na procházku.“ „Ne, to ne.“ Will nervózně mhouřil oči a zahlížel k postranní cestičce. „Byl to takovej divnej člověk. Celej přikrčenej, a když mě uviděl, uskočil za strom. Schoval se tam, normálně zalezl jako brouk.“ James zatáhl za vozík a vydal se na cestu. Will musel popoběhnout, aby ho dohnal. „No jo, asi nějaký vandrák. Dneska se snad všichni zbláznili – Barbara a králíci a havrani – všichni melou a ječí jako smyslu zbavení. Pojď, vezmem to seno. Já už chci domů na svačinu.“ Vozík poskakoval zmrzlými kolejemi až k Dawsonovu stat-

12


V PŘEDVEČER

ku, který ležel na obrovském pozemku ohraničeném ze tří stran budovami. Z dálky cítili typický pach statku. Dnes tu nejspíš celý den čistili kravín. Starý bezzubý George, který se tu staral o dobytek, vršil na dvoře hromadu hnoje. Kývl jim rukou na pozdrav. Starému Georgi nic neušlo. Ten by viděl jestřába na míli daleko, ještě než by se stačil vrhnout na oběť. Ze stodoly vyšel pan Dawson. „Á,“ poznamenal, „seno pro Stantonovic farmu, viďte?“ Takhle si dobíral paní Stantonovou kvůli králíkům a slepicím. „Ano, prosím,“ odpověděl James. „Už se to veze,“ zahlaholil pan Dawson. Starý George zmizel ve stodole. „Tak všechno jde dobře, jo? Řekni mamince, že ji zítra zbavím deseti slepic. A čtyř králíků. No, nekoukej se tak, Willy. Jestlipak to pro ně není štěstí, když si je někdo z lidiček koupí.“ Podíval se nahoru na oblohu a Will si v jeho vrásčité hnědé tváři všiml podivného výrazu. Pod nízkými temnými mraky pomalu přeletěli nad statkem velkým obloukem dva černí havrani. „Ti havrani dnes dělají příšerný rámus,“ řekl James. „Will viděl u lesa tuláka.“ Pan Dawson se podíval na Willa. „Jak vypadal?“ „Takovej malej, starej. A utekl.“ „Tak to je mezi námi Pěšec,“ pronesl farmář tiše, jen tak pro sebe. „No jo. To se dalo čekat.“ „Ale na tuláky je hnusný počasí,“ namítl James klidně. Kývl hlavou směrem k obloze nad střechou statku. Mraky byly stále temnější a hustší a kupily se do zlověstných, šedavě žlutých homolí. Začal se zvedat vítr. Proháněl se jim ve vlasech a v dálce hučel v korunách stromů. „Bude padat sníh,“ kývl pan Dawson. „To je vůbec hrozný den,“ podotkl Will a zarazil se nad svou rázností. Vždyť si tolik přál, aby napadl sníh. Ale cí-

13



til se nějak nesvůj. „Až z toho má člověk pomalu mrazení.“ „Dnes bude špatná noc,“ řekl pan Dawson. „Starý George už jde se senem,“ poznamenal James. „Jdeme, Wille.“ „Jdi napřed,“ ukázal farmář. „Chci Willovi ještě něco dát pro maminku.“ Ale když James zabral za vozík a vyjel s ním ze statku, farmář se ani nepohnul. Ruce měl zastrčené hluboko v kapsách starého tvídového saka a pozoroval černající oblohu. „Pěšec je mezi námi,“ řekl znovu. „A dnešní noc bude zlá. A zítřek, to si ani nedokážeme představit.“ Podíval se na Willa. Will, stále neklidnější, se zahleděl do jeho vrásčité tváře s jasnýma tmavýma očima, přimhouřenýma neustálým pohledem proti slunci, dešti a větru. Nikdy dřív si nevšiml, jak tmavé má farmář Dawson oči. Je to zvláštní, v tomhle kraji jsou lidi většinou modroocí. „Budeš mít narozeniny,“ řekl farmář. „Hmm,“ broukl Will. „Něco pro tebe mám.“ Spěšně se rozhlédl po dvoře a jednu ruku vytáhl z kapsy. Will zahlédl v jeho dlani jakousi ozdobu z černého kovu, kruh rozdělený dvěma zkříženými linkami na čtvrtiny. Vzal ji a zvědavě si ji prohlížel. Vešla se mu přesně do dlaně a byla docela těžká, nahrubo vykovaná ze železa, ale přitom hladká, bez hran. A v dlani studila. „Co je to?“ „Prozatím,“ odpověděl farmář Dawson, „je to jen věc, kterou máš opatrovat. Musíš ji nosit u sebe, neustále. Teď si ji dej do kapsy. A potom si ji navlékni na pásek a nos ji jako přezku.“ Will zasunul kovovou věc do kapsy. „Děkuju,“ řekl nejistě. Pan Dawson dokázal vždycky člověka uklidnit, ale dnes docílil spíš opaku. Farmář se na něho stále díval tím soustředěným zneklidňujícím pohledem, až Willovi naskočila po těle husí kůže. Pak se

14


V PŘEDVEČER

pousmál, ale ne vesele, spíš rozrušeně. „Opatruj to, Wille. A čím méně o tom budeš mluvit, tím lépe. Budeš to potřebovat, až napadne sníh.“ Potom rázněji pokračoval: „Teď pojď se mnou, paní Dawsonová ti dá pro maminku mísu mletého masa.“ Vyšli ke statku. Farmářova žena tam nebyla, ale ve dveřích stála Maggie Barnesová, jejich buclatá růžovolící dojička. Willovi vždycky připomínala jablko. Usmála se na ně a podala jim vysokou bílou kameninovou mísu převázanou červenou stuhou. „Děkuju, Maggie,“ řekl farmář Dawson. „Paní povídala, že si to vezme tuhle Will,“ zašveholila Maggie. „Vona šla do vesnice za vikářem. Jak se má brácha, Wille?“ Na to se ptala vždycky, kdykoli Willa potkala. Měla na mysli Willova druhého staršího bratra Maxe. U Stantonů se často vtipkovalo o tom, že Maggie Barnesová od Dawsonů si na Maxe myslí. „Dobře, děkuju,“ odpověděl Will zdvořile. „Nechal si narůst vlasy. Vypadá jako holka.“ Maggie pobaveně vypískla. „Ale jdi!“ hihňala se a zamávala jim na rozloučenou. Když už byl Will na odchodu, všiml si, jak jí zrak přejel jinam, kamsi za něho. Obrátil se a měl pocit, že koutkem oka zaregistroval u vrat nějaký pohyb, jako by někdo náhle uskočil, aby se schoval. Když se tím směrem podíval, nikdo tam nebyl. Will a James vytlačili vozík s velkou mísou mletého masa zasunutou mezi dva balíky sena ven ze dvora. Farmář stál na zápraží a díval se za nimi. Will cítil jeho pohled v zádech. Neklidně zvedl oči k houstnoucím mrakům a napůl podvědomě zajel rukou do kapsy a nahmatal zvláštní železný kruh. „Až napadne sníh.“ Obloha jako by se na ně chtěla zřítit. Co se to děje, pomyslel si. Jeden pes ze statku vyběhl ven a vrtěl ocasem. Pak se však zastavil několik metrů před nimi a odtud si je prohlížel.

15

JESSE OLIVER AARONS, ML. V předvečer

Recommend Documents