JEDNOSTRANNOST A SYMETRIE V KULTUŘE SLUŽEB SOCIÁLNÍ PRÁCE 1

SBORNÍK PRACÍ FAKULTY SOCIÁLNÍCH STUDIÍ BRNĚNSKÉ UNIVERZITY SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002, 129–162

JEDNOSTRANNOST A SYMETRIE V KULTUŘE SLUŽEB SOCIÁLNÍ PRÁCE1 ONE-SIDEDNESS AND SYMMETRY IN THE CULTURE OF SOCIAL WORK SERVICES

LIBOR MUSIL2 Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity, Brno Abstract: The text is devoted to the dilemma between one-sidedness and symmetry in the relation between social worker and his or her client. The author defines the following four dimensions of the dilemma: 1. the way of communicating with client, 2. the way of defining problems of the client, 3. the way of reaching authority of the worker, and 4. the role of the worker in mediating the balance between social environment’ expectations and the client. Based on the literature on the dilemma between „control“ and „help“ in social work services organisations, the author describes various ways used by the staff of these kind of organisations in tackling the dilemma. The author suggests, that the aforementioned ways of tackling the dilemma are mostly based on using induction (dialogue) under conditions of co-operation with the client reached by means of deduction (monologue).

Žádný smrtelník nemůže znát správnou odpověď na otázku, zda svět kolem sebe vidíme tak, jak se nám jeví, či zda jej pozorujeme takový, jaký je. Přesto má způsob, jakým si na tuto otázku odpovídáme, zásadní vliv na naše vztahy s ostatními lidmi a na celou společnost. V 70. letech minulého století se čeští sociologové upínali k představě, že společnost nezaujatě popisují a konstatují o ní fakta. Chránili tím chřadnoucí ideu experta ve společenských vědách a unikali před nepříliš populárním požadavkem manifestovat loajalitu účastí na komunistické propagandě. Dnes mnozí lidé vkládají naděje do myšlenky, že svět, jaký je, nejlépe poznáme a učiníme snesitelným, když se pokusíme pochopit, jak se jeví ostatním lidem. Pokud však o takové poznání usilujeme, zjišťujeme, že to není jednoduché a že to možná ani nejde. Vlastní představy a touhy nám brání naslouchat druhým. Pokud nerezignujeme a neomezíme se na vybírání důkazů o správnosti našich názorů, které případně považujeme za objektivní poznatky, zastavíme se někde na půli cesty, neschopni roz1 Tento článek vznikl díky podpoře Grantové agentury České republiky. 2 Korespondenci zasílejte na adresu: Doc. PhDr. Libor Musil, CSc., Fakulta sociálních studií MU, Katedra sociální politiky a sociální práce, Gorkého 7, 602 00 Brno, e-mail: [email protected]

140 SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002 lišit, v čem jsme opravdu porozuměli druhým a v čem jsme uvěřili vlastním projekcím. Jsem přesvědčen, že jsem v předchozím odstavci vyjádřil současný stav tzv. chápajícího myšlení ve společenských vědách. Abych svoji spekulaci opřel o nějaký empirický materiál, pokusím se v dalším textu odpovědět na otázku: „Jak jsou podle dosavadního výzkumu lidé, kteří pracují v organizacích služeb sociální práce, zvyklí řešit dilema mezi jednostranným působením na klienta a symetrickým vztahem s klientem?“ Autoři, na které se odkazuji, se pokusili pochopit sociální pracovníky, jejichž organizace zkoumali, a já jsem se snažil pochopit, na co tito autoři přišli. Domnívám se, že jimi popsané vzory interakce s klienty, způsob, jakým je popisují, i způsob, jakým já interpretuji jejich poznatky, reprodukují základní vzor poměru dedukce a indukce, který jsem popsal výše. Chci tím naznačit domněnku, že ryze induktivní pojetí poznávání společenské skutečnosti, které se snaží postulovat tzv. kvalitativní metodologie, není ani možné, ani žádoucí.

Jednostranné působení a symetrický vztah s klientem Podle poznatků výzkumu kultury organizací se pracovníci služeb sociální práce musí často potýkat s obtížně řešitelnou otázkou, zda mají klienty usměrňovat podle svých představ, nebo je respektovat jako partnery (Ohlin, Piven, Pappenfort 1965; Couse 1971; Satyamurti 1979; Fielding 1984; Henshel 1990: 52–57, 183–188, 197–200; Howe 1991: 159–161; Laan 1998; Baldwin 2000; Merton 2000: 189–193 aj.). Dilema, které se za touto otázkou skrývá, bývá pojmenováno jako střet mezi „kontrolou“, „autoritou“ nebo „monologem“ na jedné straně a „péčí“, „podporou“, „pomocí“ nebo „dialogem“ na druhé straně. „Kontrola“, „autorita“ nebo „monolog“ jsou chápány jako synonyma „jednostranného ovlivňování“ klienta pracovníkem, termíny „péče“, „podpora“, „pomoc“ nebo „dialog“ symbolizují „symetrický vztah“ mezi pracovníkem a klientem (Laan 1998: 229). Vycházím z předpokladu, že pracovníci organizací služeb sociální práce při práci s klienty postupují navyklými způsoby, které jim v běžném pracovním životě umožňují vyhýbat se obtížnému rozhodování mezi „jednostranným ovlivňováním“ klienta a „symetričností vztahu“ s ním. Tato „zaužívaná“ řešení se podle poznatků výzkumu mohou týkat způsobu komunikace s klientem, způsobu vymezování problémů klienta, způsobu zajišťování vlivu na jednání klientů (autority), případně úlohy pracovníků při zprostředkovávání rovnováhy mezi očekáváním sociálního prostředí a klientem. „Monolog“ a „dialog“ s klientem Protichůdné způsoby komunikace s klientem vymezuje zřetelně Laan. První alternativou je podle něj „monolog“. Při tomto přístupu se pracovník dívá na klienta a jeho situaci jako na objekt, je přesvědčen o objektivní platnosti své představy o klientovi a jeho situaci a nepředpokládá, že by jeho výklad mohl být předmětem diskuse (Laan 1998: 47–48, 194–199). Na druhé straně je podle Laana (1998 226–231) „dialog“.

LIBOR MUSIL: JEDNOSTRANNOST A SYMETRIE V KULTUŘE SLUžEB SOCIÁLNÍ PRÁCE 141

V jeho rámci považuje pracovník své vlastní pojetí situace za rovnocenné představě klienta. Jeho i svoje vymezení bere vážně a obojí považuje za možný předmět diskuse. Klienta chápe jako komunikačního partnera a usiluje o vzájemné porozumění. „Princip držitele problému“, „pomoc“ a „kontrola“ Způsoby vymezování problémů klienta a cílů intervence se zabývá Úlehla. V návaznosti na jeho výklad „principu držitele problému“ je možné za symetrický považovat vztah, ve kterém pracovník „pomáhá“ řešit problém, jehož „držitelem“ je klient. Pokud však pracovník řeší problém, jehož „držitelem“ je on sám, klienta „kontroluje“ a působí na něj jednostranně (Úlehla 1999: 28–31). Otázku, kdo je „držitelem problému“, zodpovím pomocí Úlehlova schématu (viz Schéma 1), které pro potřeby tohoto textu doplním. Schéma 1: „Pomoc“ a „kontrola“ podle „principu držitele problému“.

Pramen: Úlehla 1999: 31 (upraveno, doplněno).

Úlehla (1999: 28–31) vychází z předpokladu, že pracovník považuje některé „způsoby klienta“ za přijatelné. Pokud se v tom shodne s klientem (viz levý horní roh Schématu 1), „nikdo nemá problém“ a k intervenci nedochází. Stává se, že klient považuje některý ze svých, pro pracovníka přijatelných způsobů za problémový (viz pravý horní roh Schématu 1). V tomto případě se klient stává „držitelem problému“ a pracovník mu poskytuje „pomoc“ při řešení jeho vlastního problému. Jejich vztah je symetrický. Pokud pracovník považuje některé způsoby klienta za nepřijatelné a klient je opačného názoru (viz levý dolní roh Schématu 1), „držitelem problému“ se stává pracovník. Pokud se v zájmu vyřešení svého problému pokusí změnit klientovo chování, postupuje jednostranně a vykonává „kontrolu“.

142 SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002 Ve svém původním schématu Úlehla opomněl uvést možnost, že se pracovník i klient shodnou na odmítavém postoji k části způsobů a chování klienta. V takovém případě jsou „držitelem problému“ oba a je třeba zvážit důvody, které vedou k negativnímu hodnocení klientova chování. Pokud je oba odmítají ze stejných důvodů nebo pokud pracovník v diskusi přijme klientovy důvody negativního hodnocení, klientovi se dostává „pomoci“ při řešení jeho problému. Pokud jsou však důvody jejich negativního hodnocení klientova chování odlišné, „držitelem problému“ se stává pracovník. Ten řeší svůj vlastní problém, vykonává tudíž „kontrolu“. „Pomoc“ klientovi se může stát spíše nezamýšleným efektem jeho postupu. Stručně řečeno, „kontrola“ je z tohoto hlediska totožná se snahou pracovníka měnit něco, co klient měnit nechce. „Kontrolu“ si klient neobjednal. „Pomoc“ spočívá v podpoře změny, kterou si klient objednal a kterou očekává. Předpokladem takto vymezené „pomoci“ je „dialog“: pracovník musí porozumět klientově definici problému nebo se na ní musí s klientem dohodnout. Při „kontrole“ si pracovník vystačí s „monologem“. Stačí mu, když klientovy způsoby posoudí ze svého vlastního hlediska. „Přidělená“ a „přirozená“ autorita Třetí dimenze dilematu mezi „jednostranným ovlivňováním“ klienta a „symetričností vztahu“ s ním se týká vlivu pracovníka na změny klientova chování a jeho způsobů. Ty může pracovník vyvolat, pokud „má autoritu“. „Autorita“ je klientem uznávaná moc pracovníka působit na klientovo chování (Yelaja 1971: 232–233). „Moc“ spočívá v působení, které vyvolá takovou změnu chování klienta, jež odpovídá záměrům pracovníka. „Autorita“ pracovníka spočívá v přesvědčení klienta, že když jej pracovník bude chtít ovlivnit, jeho snaha je oprávněná a díky tomu může být úspěšná (Yelaja 1971: 232–233). V tomto smyslu je „autorita“ potenciální moc pracovníka. Pracovník ji „má“, i když ji aktuálně nevyužívá. „Monolog“, o němž byla řeč výše, můžeme chápat jako komunikaci, ve které pracovník počítá pouze s existencí své autority. „Dialog“ nastává, když pracovník i klient uznávají autoritu toho druhého, a oba považují za správné, že se mohou navzájem ovlivňovat. Pracovník může vůči klientovi uplatňovat dva typy autority: „přidělenou autoritu“ svého úřadu a „přirozenou autoritu“ své osoby. „Přidělená autorita“ spočívá v uznání vlivu, který plyne z postavení pracovníka v organizaci a z pravomocí, které jsou jeho organizaci a tím i jemu uděleny zákonem nebo jiným pověřením. „Přirozená autorita“ pracovníka je založena na jeho osobních kvalitách. Je to autorita moudrého, zkušeného, vzdělaného, vstřícného, důsledného nebo obětavého člověka, kterou méně zkušení lidé očekávající pomoc spontánně akceptují (Schweinitz, Schweinitz 1971: 123; Yelaja 1971: 233–235). Uplatňování „přidělené autority“ má spíše jednostranný charakter, „přirozená autorita“ je podmíněná určitou symetrií vztahů pracovníka a klienta. Pokud klient uznává „přidělenou autoritu“, je to zpravidla výsledek jednostranné převahy pracovníka, který má díky svému úřadu možnost zpřístupnit klientovi


zdroje (například sociální dávky, poradenství atd.) nebo vyvolat „trest“ (například navrhnout soudu odebrání dítěte z rodiny, iniciovat obnovení trestního řízení aj.). Pracovník má tedy převahu a klient se snaží předejít tomu, aby ji jednostranným rozhodnutím využil v jeho neprospěch. Toho může dosáhnout dvojím způsobem. Buď je schopen pracovníka kompromitovat či zkorumpovat, nebo se musí snažit uspokojit jeho očekávání. O možnostech klientů služeb sociální práce vyvážit převahu pracovníka kompromitující informací nebo korupcí se sice mnoho neví, obecně se však soudí, že šance klientů oslabit „přidělenou“ převahu pracovníka jsou omezené (Fielding 1984: 33). Pokud tedy klient chce, aby pracovník o zdrojích a „trestech“, jež má k dispozici, rozhodoval v jeho prospěch, zpravidla musí uznat jeho převahu a musí se snažit uspokojit jeho očekávání. Díky tomu pracovník disponuje autoritou, která je mu doslova „přidělena“. Sám se o ni zasloužil tím, že se nedopouštěl prokazatelných(!) prohřešků proti mravnosti, předpisům a zákonu. Ve vztahu s konkrétním klientem však autoritu svého úřadu nemusí vytvářet. Může ji jednostranně uplatňovat. S „přirozenou autoritou“ je to jinak. Pracovník o ni musí od počátečního kontaktu s klientem usilovat. Díky tomu do vztahu s klientem proniká symetrie. Pěkně to ilustruje výzkum probačních úředníků, který se uskutečnil v Anglii v roce 1979. Probační úřednice a úředníci popisovali podmínky dodržování dohod, které se svými klienty uzavírají. Autor výzkumu Fielding (1984: 33–34) komentuje jejich vyprávění následovně: […] úřednice očekává, že klient dodrží slovo, což znamená, že klient by měl od úřednice oprávněně očekávat totéž. […] Důslednost reakcí úředníka vyvolává v klientovi dojem jeho spolehlivosti, která volá po napodobení. Úředníci o tom hovořili sami: Musíš si myslet to, co říkáš, tvá „ano“ musí být „ano“ a tvá „ne“ musí být „ne“! Jinak jednáš jednostranně, očekáváš, že udělá určité věci, ale když dojde na tvou část úmluvy, uhneš. Musíš být důsledný od začátku až do konce. Kontrolovat sám sebe, jestli děláš to, co říkáš (Fielding 1984: 34). Když jsou pravidla jasná a ty se jimi řídíš, získáš důvěru. Má to mnoho co do činění s tím, jak dodržuješ své závazky. Tvoje strana dohody spočívá v tom, že je na sebe nenecháš půl hodiny čekat, pokud se opozdíš, omluvíš se a pokusíš se jim vysvětlit, proč se to stalo, nebo když musíš k soudu podat zprávu a řekneš jim, že budeš v deset zpátky, musíš se hledět v deset vrátit (Fielding 1984: 34). Stejné je to, když máš předložit návrh na uvěznění. Někteří lidé tvrdí, že když to jednou uděláš, váš vztah to zcela zničí. Když jste stanovili podmínky předem – „když uděláš to a to, nebudu mít jinou možnost než navrhnout uvěznění“ –, potom děláš jen to, cos předem řekl (Fielding 1984: 36).

Pokud pracovník neusiluje o „přirozenou autoritu“, svůj vliv na klienta může opřít jen o „přidělenou autoritu“. Očekává, že se mu klient jednostranně přizpůsobí, aby se

144 SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002 vyhnul postihu a uchoval naději, že získá zdroje, jimiž pracovník z moci úřední disponuje. Pokud chce pracovník získat „přirozenou autoritu“, musí být spolehlivý a musí dodržovat vlastní závazky vůči klientovi. Úsilí o získání „přirozené autority“ tedy do vztahu pracovníka s klientem vnáší vzájemnost a symetrii. „Agenti přizpůsobivosti“ a „konspirativní symetrie“ Čtvrtou dimenzi dilematu mezi „jednostranným ovlivňováním“ a „symetričností vztahu“ mezi pracovníkem a klientem představuje otázka, jakou úlohu chce pracovník sehrávat při zprostředkování rovnováhy mezi očekáváním sociálního prostředí a klientem. Literatura, která o této otázce pojednává, chápe sociální prostředí zpravidla jako „obec“. Někteří autoři zdůrazňují nesourodost „obce“, která sestává z většího počtu zájmových skupin s různorodými a konfliktními požadavky na pracovníka i na klienta (Ohlin, Piven, Pappenfort 1965: 533–535). Jiní tuto nesourodost sice nezpochybňují, zdůrazňují však, že klient je vystaven některým dosti jednoznačným očekáváním, která plynou z „hodnot obce“ a z jejích „základních pravidel“ (Couse 1971: 137). Sociální pracovníci se vcelku shodují v tom, že úkolem jejich organizací je zajistit rovnováhu mezi očekáváním (morálkou, zákonem, zvyklostmi) obce a problematickým jednáním klienta. Dilemata vyvstanou, pokud je položena otázka: „Jak?“ Odpověď závisí na tom, jak si pracovníci vysvětlují příčiny potíží klienta. Klienta mohou považovat za „oběť“ prostředí nebo za „viníka“ jeho vlastních potíží. V prvním případě považují za původce zla přizpůsobivost, a klienta proto učí, jak očekáváním obce vzdorovat. Ve druhém případě považují za zdroj potíží nedostatek přizpůsobivosti, a klienta proto učí, jak očekáváním obce vyhovět. Odlišné hodnocení přizpůsobivosti způsobuje, že zastánci obou pohledů při své každodenní práci řeší odlišná dilemata. Pokud pracovníci považují klienta za „oběť“ prostředí, příčinu jeho nesnází hledají v nespravedlivém řádu společnosti. Za svůj úkol považují ochranu klienta před těmi očekáváními obce, která jej znevýhodňují, a usilují proto o změnu těchto očekávání. Ochranu klienta před nežádoucím nátlakem obce považují za jeho „emancipaci“. Posilování přizpůsobivosti vnímají jako snahu podmanit klienta očekáváním obce a chápou je jako „ukázňování“.3 Pracovníci, kteří uvažují tímto způsobem, se potýkají s „dilematem agenta přizpůsobivosti“. Jsou zaměstnanci organizace, která své oprávnění k činnosti získává od „obce“. Její představitelé a nadřízení od pracovníků obvykle očekávají, že budou umravňovat „nepřizpůsobivé“ klienty, pracovníci se však snaží této úloze vyhnout a chtějí klientům pomoci čelit „nespravedlivému nátlaku“. Kloní se k tomu, co považují za symetrický vztah s klientem, pod tlakem zaměstnavatele však někdy musí jednat jednostranně. Druhá možnost je, že pracovníci považují klienta za „viníka“, který si za své problémy může sám. Příčinu jeho potíží pak hledají v problematické socializaci 3 Termíny „emancipace“ a „ukázňování“ používá Laan (1998).


osobnosti klienta. Za podmínku zlepšení jeho osobní situace považují zlepšování schopnosti klienta respektovat „hodnoty a základní pravidla obce“. Usilují proto o „umravňování“ klienta, to je o nápravu „nedostatků jeho socializace“ a o posílení jeho přizpůsobivosti. Za opak „umravňování“ považují „utvrzování“ klienta v těch návycích, které obec hodnotí negativně. Pracovníci, kteří uvažují tímto způsobem, se potýkají s „dilematem konspirativní symetrie“. Jako zaměstnanci organizace a agenti obce chtějí korigovat problematické návyky „nepřizpůsobivých“ klientů. K tomu však potřebují získat jejich důvěru a ochotu ke spolupráci („přirozenou autoritu“). Ve snaze o „umravnění“ klienta proto tolerují jeho „nepřizpůsobivé“ chování, společně s ním tají informace o jeho „prohřešcích“ atd. Potíž je v tom, že si nemohou být jisti, zda tyto projevy „konspirativní symetrie“ klienta „neutvrdí“ v jeho neschopnosti respektovat „hodnoty a základní pravidla obce“. Ve snaze o nápravu „nedostatků socializace“ klienta mu vysvětlují požadavky komunity, které však ze stejného důvodu konspirativně zpochybňují. Chtějí-li navodit rovnováhu mezi komunitou a klientem, musí se nejprve přizpůsobit zvyklostem klienta. Vytváří s ním „konspirativní symetrii“, aniž by měli jistotu, že tím podporují jeho „umravnění“. Nejsou si jisti, zda cenou za důvěru klienta nebude „utvrzování“ jeho problematických, nonkonformních zvyklostí? Na otázku, zda jsou klienti (například dlouhodobě nezaměstnaní, mladiství delikventi, konzumenti nelegálních drog, osamělé matky bez domova aj.) „oběti“ nebo „viníci“, není vždy jednoduché odpovědět. Dokonce i děti, které se staly obětí sexuálního zneužívání, někdy obestírají mýty „vyzývavých spolupachatelů“. Váhání nad touto otázkou pravděpodobně není až příliš časté. Pokud platí, že smyslem kultury služeb sociální práce je usnadnit vyhýbání se obtížným dilematům, lze předpokládat, že ve většině organizací poměrně rychle převáží sklon chápat určité kategorie klientů v určitých situacích buď jako „oběti“, nebo jako „viníky“. Přesto však může některé organizace, některá období a některé typy případů provázet váhání, zda přijmout optiku „oběti“ či „viníka“. Pokud k tomu dojde, pracovníci se nepotýkají buď s dilematem „agenta přizpůsobivosti“, nebo s dilematem „konspirativní symetrie“. Potýkají se s oběma dilematy najednou. Vezměme za příklad pracovníky s mládeží, jejichž patnáctiletý nedobrovolný klient ukradl v železářství francouzský klíč. V rozhovoru s mladíkem vyšlo najevo, že klíč vzal, protože chtěl sestře spravit kolo a nechtělo se mu kvůli tomu jezdit domů. (Tam by ho asi čekala otázka, zda už má hotové úkoly.) Věděl, že se to nemá dělat, ale nepřipadlo mu, že provedl něco příliš špatného, protože od tatínka mnohokrát slyšel, jak v práci zcizil materiál, který doma potřebovali na opravu zařízení bytu. Od strýce znal heslo: „Kdo nekrade, okrádá rodinu!“ Kromě toho jim pan učitel v „občance“ vykládal o „tunelování“ a říkal, že to je způsob, jakým se beztrestně kradou miliardové majetky. Zkušení kurátoři, kteří „ví, co se sluší a patří“, by měli jasno: „Hraje na nás boudu a dělá ze sebe neviňátko.“ Rovněž kriticky naladění pracovníci nevládní organi-

146 SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002 zace by věděli, „zač je toho loket“: „Všichni ,přemisťují z místa přebytku na místo nedostatku‘ a pak se diví, co z těch dětí roste!“ Pro skupinu kurátorů, kteří se po zkušenostech z vyšetřování přečinů svých klientů soustředili na význam prvního potrestání a alternativních trestů pro další vývoj mladistvých, to nemusí být tak jednoduché: „Kde je hranice mezi ,obětí’ a ,viníkem’?“ Mladík se asi při pozorování dospělých setkal s dostatkem nedobrých příkladů. Ty nutně musely oslabit jeho schopnost rozlišit mezi důležitostí krátkodobého užitku a závažností porušení morální normy, kterou jeho prostředí navíc artikulovalo dosti nezřetelně. Na druhé straně hoch ví, že „krást se nemá“, a zdá se být mentálně zralý natolik, aby dokázal počínání otce i „tunelářů“ pochopit jako špatný příklad. Pro kurátory to není lehká situace. Jejich úkolem je zprostředkovat rovnováhu chlapcovy nevyzrálé a asi i zmatné osobnosti s prostředím, které sice očekává, že hoch nebude v duchu Desatera krást, na druhé straně však krádež běžně (doma, ve škole, v televizi.) prezentuje jako zavedenou instituci. Pokud kurátoři vnímají situaci tímto způsobem, nemusí pro ně být snadné odpovědět si na dvě otázky: Za prvé: „Když budeme zdůrazňovat přizpůsobivost, bude hoch mravně následovat zásady typu: ,Nepokradeš!‘, nebo v něm vyvoláme snahu chovat se zodpovědně vůči zásadám typu: ,Kdo nekrade, okrádá rodinu!‘?“ Jinak řečeno: „Povede snaha posílit přizpůsobivost zmateného jinocha k jeho umravnění, nebo vyústí v ukázněné následování nemravných vzorů?“ Tyto pochybnosti se týkají zastánců přizpůsobivosti a jejich místo je v levém horním rohu Schématu 2. Za druhé: „Když hochovi pomůžeme, aby odmítl licoměrné požadavky okolí, které něco jiného hlásá a něco jiného dělá, odmítne počínání svého otce a ,tunelářů‘ jako špatný příklad, nebo začne pochybovat i o zásadách Desatera a o to snáze se ztotožní se zásadami svého otce?“ Jinak řečeno: „Vyústí v daném prostředí důraz na vzdor v morální emancipaci, nebo povede k utvrzení nemravného?“ Tyto pochybnosti se týkají zastánců vzdoru a jejich místo je v pravém dolním rohu Schématu 2. Schéma 2: Dilema mezi chápáním klienta jako „oběti“ prostředí a jako „viníka“ nežádoucího chování.


Na obě otázky by bylo snadné odpovědět, pokud by bylo jasné, zda je klient „obětí“ prostředí, či zda je „viníkem“, který se proti prostředí prohřešuje. Pro ty, jimž to jasné není, nastává obtížné rozhodování, jehož jádrem je otázka: „Lze dosáhnout toho, aby se přizpůsobení nebo vzdor, jež by měly vést k Desateru, nestaly cestou k jeho opaku?“ Jak je patrné ze Schématu 2, k tomuto dilematu mohou dospět jak zastánci konceptu „viníka“ a přizpůsobivosti (levý horní roh schématu), tak zastánci konceptu „oběti“ a vzdoru (pravý dolní roh schématu). První mohou pochybovat, zda se umravňování nezvrhne v nemravné ukázňování, druzí, zda se emancipace nezvrátí v utvrzení nemravného. Pokud tyto pochybnosti nepřivedou jedny nebo druhé k apatii, pravděpodobně před nimi otevřou dilemata „monologu“ a „dialogu“, „držitele problému“ či „přidělené“ a „přirozené“ autority.

Řešení dilematu jednostrannosti a symetrie v organizacích Další část článku je věnována různým způsobům zvládání výše uvedených dilemat pracovníky organizací služeb sociální práce. Na základě literatury, která se této otázce věnuje, jsou popsána řešení známá z nizozemských, britských, českých, amerických a kanadských organizací. Postupně jsou uvedena řešení, která jsou založena na kombinaci dialogu s monologem, tzv. „rodičovské analogii“, využití přidělené autority jako součásti procesu pomoci a tzv. „kontrolovaném užití autority“. „Dialogem k monologu“, „monologem k dialogu“ Ve své knize o legitimitě sociální práce Laan (1998: 40) popisuje, jak dilema mezi monologem a dialogem s klientem ovlivnilo kulturu služeb sociální práce v Nizozemí posledních desetiletí 20. století. V sedmdesátých letech se tam mnozí sociální pracovníci ztotožnili s představou emancipace klientů pomocí dialogu. Řečeno jazykem této stati, chtěli svým klientům pomoci vzdorovat moci a očekávání většiny, vyjadřovat a prosazovat jejich zájmy. Věřili, že k tomu povede vzájemný respekt a rovnocenná komunikace s chudými. Osmdesátá léta však přinesla pochybnosti. Neměnnost moderní společnosti a zejména její sociologická kritika daly podnět k podezření, že snaha o emancipaci a rovnocennou komunikaci „se často v praxi zvrátí v pravý opak“, vede k „sociálnímu ukázňování“ a upevňování „mocenských strategií státu“. Zastánci komunikačního partnerství zjistili, že se snaha o vzájemné porozumění může stát nástrojem jednostranné manipulace. Důvěra v dialog a s ním spojená profesní sebedůvěra mnoha sociálních pracovníků tak vzaly do značné míry za své (Laan 1998: 15–16). Lze říci, že nizozemští sociální pracovníci, kteří své chudé klienty vnímali jako oběti jednostranné manipulace většinové, byrokratické a tržní společnosti, se – ke své nelibosti – začali považovat za nástroj ukázňování. Jako zaměstnanci veřejných agentur se střetli s výše zmíněným dilematem agenta přizpůsobivosti. Laan (1998: 99114) se domnívá, že jedním z důvodů jejich bezradnosti bylo zjednodušené chápání vztahu mezi monologem a dialogem. Nejprve (v šedesátých a sedmdesátých letech) se soustředili na představu, že monolog je nástrojem ukázňu-

148 SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002 jících sil politické moci, byrokracie a trhu, zatímco dialog je prostředkem emancipace chudých. Vášnivě se přiklonili k dialogu (Laan 1998: 207), po nějaké době však byli šokováni zjištěním, že dialog může být nástrojem jednostranného působení (Laan, 1998: 15–16). Na tom zůstali a v tom byla podle Laana chyba. Pozornosti sociálních pracovníků uniklo, že svou mocenskou převahu (zákonem udělené pravomoci a autoritu jejich odborné způsobilosti), mohou využít způsobem, který chudým klientům pomůže rovnocenně uplatňovat vlastní vidění situace. Skutečnost, že mají nad klienty moc, sama o sobě nebrání partnerství a monolog se může za určitých okolností stát podmínkou dosažení dialogu. Laan tuto úvahu ilustruje pomocí vyobrazení, které, upraveno pro potřeby tohoto pojednání, uvádím ve Schématu 3. Schéma 3: Komunikace pracovníka s klientem z hlediska cílů pracovníka a způsobu zajištění spolupráce s klientem.

Pramen: Laan 1998: 110–111 (upraveno).

Schéma 3 znázorňuje čtyři možná řešení dilematu mezi dialogem a monologem. S jejich pomocí je možné charakterizovat výše již jednou popsaný vývoj představ nizozemských sociálních pracovníků o významu komunikace s klientem. V šedesátých a sedmdesátých letech byli sociální pracovníci zaujati snahou o „porozumění pomocí dialogu“ (levý horní roh schématu) a odmítali „ovládnutí klientů pomocí monologu“ (pravý dolní roh schématu). Laan (1998: 206) tuto situaci komentuje následovně: „V mnoha pomáhajících organizacích bylo tehdy uplatňování monologu zamítnuto. Panovala přísná norma otevřených setkání, vzájemné akceptace rozdílných pojetí a možnosti zpochybnit východiska a představy kohokoliv a za všech okolností. Vládlo přesvědčení, že všichni účastníci rozhovoru musí mít stejnou možnost poskytovat svá vysvětlení, doporučení, objasnění a ospravedlnění a současně mohou napadat a vyvracet stanoviska kohokoliv tak, aby se žádné předpojaté mínění nemohlo natrvalo vyhýbat kritice.“ Dodržování těchto norem se v některých subkulturách stalo rituálem. Jednostranné působení bylo zapovězeno tak důsledně, že bylo tabuizováno samo téma moci. Nezamýšleným důsledkem této situace bylo, že vykonávání moci přecházelo


„do ilegality“ a „v podzemí“ nadále komunikaci ovládalo. V těchto podmínkách se prosadily „skryté mocenské strategie, jež se zastiňují dobrými úmysly a bezmezným porozuměním“ (Laan 1998: 206–207). Jako příklad kultury, která je založena na tomto typu strategií, uvádí Laan „zařízení TBR“ (Laan 1998: 99). TBR4 jsou psychiatrická zařízení, do nichž jsou jako „nesvéprávní pacienti“ v Nizozemí po soudním řízení umisťovány některé osoby, které byly odsouzeny k trestu odnětí svobody. Předpokladem terapie je v těchto zařízeních „přiznání“. Přestože zde chovanci nepobývají ze své vůle, terapeuti a hlídači vyvíjejí velké úsilí, aby zdůraznili dobrovolný charakter terapie. „Přiznání“ je vysloveno v procesu vynucené komunikace, která však musí vykazovat vnější znaky dobrovolnosti. Nováček musí vyslovit „pravdu“ o vlastní osobě – musí se sám definovat jako nemocný, jako někoho, kdo potřebuje péči. Většinou však nehovoří pacient, ale terapeut. Ten zahaluje názorovou odlišnost na definici situace, aby pacientovi nepozorovaně vnukl své vlastní vymezení. Během diskuse, která se týká bezprostředně charakteristik osobnosti odsouzeného, se terapeut a pacient pohybují v rámci „omezené symetrie“. Ta umožňuje vzbudit zdání, že se představy obou stran bez výhrad předkládají k diskusi. Tato symetrie je však terapeutem zpravidla využívána k tomu, aby pacient přijal nebo deklaroval dopředu připravenou „pravdu“ o své osobnosti (Laan 1998: 107–114). Studie popisovaného zařízení byla jednou z těch, které upozornily na skutečnost, že dialog může být nástrojem „skrytého“ nebo „latentního“ ovládání. (To je ve Schématu 3 uvedeno v levém dolním rohu.) Když si sociální pracovníci v osmdesátých letech tuto možnost uvědomili, jejich sebedůvěra byla otřesena zjištěním, že se jako zaměstnanci veřejných agentur mohou podílet na „ovládání klientů pomocí dialogu“ (Laan 1998: 206–207). Laan (1998: 111–114, 233) na tuto situaci reagoval upozorněním, že monolog vždy nemusí vést k ovládnutí klienta, protože s jeho pomocí je možné dosáhnout „porozumění“ (viz pravý horní roh Schématu 3). Dialog podle Laana spočívá v komunikaci, v jejímž rámci pracovník uvede důvody svého jednání a tyto důvody jsou podrobeny otevřené diskusi. K tomu podle Laana někdy dochází i v situacích, kdy pracovník postupuje do určité míry jednostranně. Pracovníci některých organizací bývají například konfrontováni s týráním, projevy závislostí, psychickými poruchami a podobně. V těchto situacích se stává, že klient není schopen vést otevřenou diskusi o důvodech postupu pracovníka. Pracovník se sice rozhoduje jednostranně, své zdůvodnění však může k diskusi předložit buď předem (smluvně) nebo dodatečně. Například klient, u něhož hrozí nebezpečí vzniku psychózy, může předem, po dohodě a z vlastní vůle sociálnímu pracovníkovi vystavit plnou moc s přesným vymezením toho, kdy a jak má jednat (Laan 1998: 213–214). 4 „TBR“ je zkratka holandského „Ter Beschikking van de Regering“, což znamená „pod dohledem vlády“ (Laan 1998: 99).

150 SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002 V případě nouze je možné například depresivní nebo z jiného důvodu akce neschopnou osobu „trochu tlačit žádaným směrem“, abychom ji pohnuli k aktivitě. Tento postup se sice bezprostředně nezakládá na vlastních představách klienta, přesto však nemusí blokovat další dialog. Jestliže monolog pomáhajícího vede k tomu, že klient rozvíjí nebo znovu nabývá schopnost kontrolovat okolnosti svého vlastního života, lze jej považovat za předpoklad budoucího dialogu a dodatečného odůvodnění jednostranně zvoleného postupu. Sociální pracovníci musí podle Laana občas to či ono na klientovi vybojovat a v tom smyslu je na ně právem pohlíženo jako na agenty sociální kontroly. Mnozí sociální pracovníci s tím nechtějí mít nic společného. Ti, kteří klientovi objasní svou pracovní pozici a vstoupí s ním do boje o definici situace, často ke svému vlastnímu úžasu zjistí, že tím posílili vzájemné porozumění a respekt (Laan 1998: 223–224). „Dětinskost klientů“ aneb Pracovník jako „rodič“ Je to skutečně jako přístup k vlastním dětem. Chcete, aby vyrůstaly, chcete je trochu, ale ne zase příliš ochraňovat. A do té doby, než budou kontrolovat sami sebe, o ně chcete pečovat tak, abyste měli pod kontrolou všechna větší nebezpečí, která provázejí jejich chování (Fielding 1984: 50).

Toto sdělení anglického probačního úředníka vyjadřuje „rodičovskou analogii“, na niž se podle různých autorů odkazují pracovníci obecního úřadu sociálních služeb v Londýně (Satyamurti 1979), pracovníci různých středisek britské probační služby5 (Fielding 1984) a pracovníci jednoho českého domu na půli cesty (Musil, Hubíková, Kubalčíková, Hamarová 2001). Vnímání sebe jako „rodičů“ a klientů jako „dětí“ pracovníkům podle citovaných autorů umožňuje, aby na klienty jednostranně působili, i když s nimi potřebují udržovat symetrické vztahy. Uvažují proto následovně: Jako „děti“ nemají klienti dostatek zkušeností, v řadě situací si nedokážou sami pomoci a nedokážou vždy domyslet důsledky svých činů. Potřebují proto současně pomoc i dohled. Pokud si neví rady, potřebují péči „rodičů“. Pokud nedokážou předvídat rizika a nejednají zodpovědně, potřebují jejich shovívavé usměrnění. Výzkum pečovatelské služby (Musil, Hubíková, Kubalčíková 2001: 31–39) naznačuje, že funkci této „rodičovské analogie“ může někdy sehrát důraz na „dětinskost seniorů“. Pečovatelky je na jedné straně považují za nemohoucí, osamělé a závislé. Na druhé straně je označují za zmatené, vrtošivé a hádavé. Na bezmocnost seniorů reagují – podobně jako na bezradnost „dětí“ – nejen naplánovanou péčí, ale někdy i osobním kontaktem a pozorností. Poukazy na stařeckou nesoudnost a nerudnost nemocných lidí v jejich očích odůvodňují – podobně jako zdůrazňování „nezodpovědnosti“ dětí – přehlížení stanovisek a podceňování stížností klientů. 5 V Británii označují termínem „probační služba“ mnohem širší okruh činností a organizací, než je zvykem v České republice. Patří sem komunitní střediska pro práci s odsouzenými k alternativním trestům, ústavy pro práci s lidmi ve výkonu trestu i střediska „následné péče“ po návratu z výkonu trestu (Fielding 1984: 3; Pointing 1986: 12–14).


„Rodičovská analogie“ i představa „dětinskosti seniorů“ jsou shodně založeny na vymezení klienta jako současně bezmocného i nezodpovědného, bezradného i nesvéprávného. Pokud si pracovníci klienta takto vymezí, slouží jim to k překlenutí napětí mezi symetrií osobních vztahů a jednostrannými zásahy do života klienta. Z literatury jsou známy tři různé podoby toho způsobu zvládání dilematu jednostrannosti a symetrie: Za prvé, zdůvodnění využití dohledu jako nástroje pomoci „rodičů dětem“ (Fielding 1984: 50–55). Za druhé, odůvodnění převahy pracovníka pomocí analogie s „rodičovským přístupem“ (Satyamurti 1979: 96–103; Musil, Hubíková, Kubalčíková, Hamarová 2001). Za třetí, zpochybnění očekávání klienta a udržování výkonu v únosných mezích pomocí poukazu na „dětinskost seniorů“ (Musil, Hubíková, Kubalčíková 2001: 31–39; Baldwin 2000: 40–41, 50–51). Dohled jako součást pomoci „rodičů dětem“ Fielding (1984: 50–52) tvrdí, že v očích klientů je probační úředník osoba schopná zajistit mu výhody a poskytnout materiální dávky. Zastupuje ho při jednání s jinými agenturami a radí mu v otázkách zákona. Úředníci to vnímají jako příznak „zranitelnosti“ klientů, kteří na rozdíl od nich „nedovedou manipulovat se systémem služeb tak […], aby dosáhli to, co chcou“. Protože si klienti nedovedou sami poradit, podle úředníků „potřebují jasné vedení“. Úředník proto, podle vlastních slov, „chápe kontrolu jako součást své pečovatelské a podpůrné práce ve prospěch klienta“ a dodává: „Jako každý člověk u svých dětí. Je to úplně stejné. Když lidem nestanovíte meze a nepovzbudíte je, aby dodržovali svoje závazky, nemůžete o ně pečovat. Stejně tak byste nemohli pečovat o své děti, pokud byste jim nestanovili meze a nepomohli jim je dodržovat […] Kontrolovat lidi mi nečiní potíže, protože vím, jak moje děti ocení, když je kontroluju.“ V tomto smyslu není třeba ani trest chápat jako projev netrpělivosti, nesnášenlivosti nebo zloby. V rámci „rodičovské analogie“ jej probační úředník považuje za „lekci“, „poučnou zkušenost“. Při své běžné práci vycházejí probační úředníci z představy, že pokud má klient stanovena jasná pravidla, přináší mu to užitek. Pravidla proto očekává. Byl by zmaten a mohl by se cítit poškozen, kdyby zjistil, že je porušil a úředník na to nereagoval využitím moci a uvalením trestu: „Rodiče jsou někdy velmi tvrdí, aby svým dětem pomohli. […] Přicházíme do styku s mnoha mladíky, jejichž rodiče nevědí, kdy je kontrolovat, a ponechávají svým dětem prostor, aby mohli sejít z cesty. Tyto děti neznají řád a to je kruté.“ Úředníci zdůrazňují, že je třeba „s porozuměním naslouchat každodenním potížím klienta“, současně však považují za potřebné „dát jim kapky, které by jim asi měl dát jejich otec“. Fielding zdůrazňuje, že cílem uvedeného postupu podle probačních úředníků není vyvolat závislost, ale pomoci „vybudovat sebeúctu“: „Opět jako u dětí, dosáhnout toho, aby se příště dokázali s problémem vypořádat sami.“ Menší část úředníků si ovšem – podle vlastního vyjádření – uvědomuje, že jejich uvažování v rámci „rodičovské analogie“ může u klientů vést k hledání „závislosti“ a oslabovat jejich pozornost k „zodpovědnosti za sebe sama“. Klient, který se naučí agenturu vnímat jako

152 SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002 místo, kde se mu dostává pomoci a kde jsou mu příznivě („rodičovsky“) nakloněni, se může obávat vzít své věci do vlastních ruku. Uspokojit vlastní potřeby by pak pro něj mohlo být obtížnější. Fielding považuje „rodičovskou analogii“ za způsob vymezení podpůrné role dohledu a trestu, které je vlastní kultuře britských probačních služeb. Probační pracovníci podle jeho poznatků uvažují o významu „rodičovské analogie“ z hlediska dilematu mezi posilováním závislosti a podporou samostatnosti, tedy z hlediska metodiky práce s klientem. Fielding neuvádí, že by pracovníci, s nimiž hovořil, měli pro užití této analogie jiný důvod než vyjasnění účinného postupu při nápravě chyb v socializaci klientů. Další autoři si na rozdíl od Fieldinga kladou otázku, zda zdůrazňování dětinskosti klientů nemá pro pracovníky služeb sociální práce jiný než metodický význam. „Rodiče“, jimž nezbývá než trestat nezodpovědné „děti“ Satyamurti (1979: 96–103) zkoumala v letech 1970 až 1972 přístup pracovnic jednoho z londýnských úřadů sociálních služeb k užívání jejich „přidělené autority“. Sociální pracovnice uváděly, že autoritativní rozhodnutí sice „postupně akceptovaly jako nutnou součást své práce“, že však tuto stránku své role úředníka „nemají rády“ a jednostranná úřední rozhodnutí „provádějí neochotně“, většinou „pod nátlakem“ svých nadřízených nebo jiných statutárních orgánů. Toto dilema prožívaly pracovnice například v souvislosti s rozhodnutími o nedobrovolném předání dítěte do ústavní péče nebo o přijetí do psychiatrické léčebny. Na úřadu panovalo přesvědčení, že „schopnost pracovnice odolávat tlaku klienta na poskytnutí finanční pomoci je mírou její profesionální zralosti, protože, podle obecného mínění, by měl být dobrý sociální pracovník schopen nabídnout nějakou alternativu peněz“. Tento tlak nutil pracovnice odmítat některé žádosti o finanční podporu i tehdy, když byly přesvědčeny, že rodina je v nesnázích a peníze skutečně potřebuje. Statutární rozhodnutí tohoto druhu byla pro pracovnice zvlášť nepříjemná, když jejich provedením podpořily zájmy jednoho člena rodiny proti zájmům jiného člena. Pro pracovnice bylo důležité, aby dokázaly „snadněji zvládat transakce, které byly spojeny s výkonem kontroly“ a omezily tak „bolestné pocity“, které prožívaly, když nějak přispěly ke strádání klientů nebo když pro jeho zmírnění udělaly méně, než bylo možné. Výkon úřední autority, který byl podle pracovnic častou příčinou (zbytečného) strádání klientů, mohl být snazší a méně bolestný za dvou okolností. Za prvé, pokud se pracovnicím dařilo udržovat od klientů odstup, který znemožňoval navázání těsnějších vztahů. Za druhé, pokud se pracovnice mohly domnívat, že autoritativní rozhodnutí nějakým způsobem uspokojuje očekávání klienta nebo přispívá ke zvládnutí jeho situace. Odstup od klientů udržovaly pracovnice pomocí různých praktik. Při návštěvách v domácnosti odmítaly jakékoliv projevy pohostinnosti klientů, kromě vypití šálku čaje. Oslovovaly klienty křestním jménem, klientům však totéž nedovolovaly. Dávaly


najevo nelibost nad projevy zájmů klientů o osobní, mimopracovní záležitosti pracovnice. Nedovolovaly klientům, aby se bez doprovodu pracovníka zdržovali v jiné části úřadu než v čekárně. Aby nabyly dojem, že jejich úřední zásahy jsou oprávněné a pro klienta přínosné, pěstovaly stereotyp „nezodpovědného, nepřizpůsobivého, potřebného a závislého“ klienta. V zájmu toho „zpochybňovaly status klienta jako dospělé osoby a jako občana“, „aktivně tlumily projevy nezávislého chování klientů“ a „často se k nim chovaly jako rodiče k dětem“. V běžném hovoru označovaly klienty termíny „naši zaostalí klienti“ nebo „naše problematické maminy“. Šlo to tak daleko, že „závislost klienta znamenala pro některé sociální pracovníky totéž co dobrý vztah s klientem a sociální pracovnice ji prožívaly jako očekávané uznání toho, že dokázaly poskytnout nějakou hodnotu“. Pokud se klient choval dospěle a pokoušel se být soběstačný, „prožívaly to jako nepohodlné a matoucí“. Pokud se klient pokusil chovat jako občan, napsal do novin nebo se pokusil získat podporu svého radního, jeho postup označovaly za „manipulativní“. Tím se pokoušely zpochybnit klientovy požadavky, které vnímaly jako „ohrožení“. Domnívám se, že v rámci kultury, kterou popisuje Satyamurti, řešily pracovnice s pomocí „rodičovské analogie“ svoje vlastní dilemata, nikoliv problémy klientů. Zpochybňováním statusu klientů jako dospělých a zodpovědných osob samy sebe utvrzovaly v přesvědčení, že jejich klienti jsou nesamostatní a závislí. Své úřední zásahy a rozhodnutí díky tomu mohly vnímat jako oprávněné příspěvky k řešení situace klientů, kteří by bez nich byli bezmocní a ještě zranitelnější. Podobný způsob užití „rodičovské analogie“ popsal výzkum jednoho z českých domů na půli cesty z roku 2001. Musil, Hubíková, Kubalčíková a Hamarová (2001: 20–34) popisují pojetí intervence, které je založeno na „mateřském přístupu“ k bývalým svěřencům dětských domovů. Jejich poznatky se v mnoha ohledech podobají zjištěním Satyamurti. Podobně jako pracovnice londýnského úřadu pracovnice českého domu na půli cesty „zpochybňují status svých plnoletých klientů jako dospělých osob“ a zdůrazňují jejich nesamostatnost. Klienty považují za nezkušené děti, které „nejsou schopny samostatnýho života“. Na rozdíl od dětí, které vyrůstají v rodině a „během dlouhýho vývoje do těch dvaceti let se naučí spoustu a spoustu věcí“, děti z dětských domovů „spoustu věcí neví“. Je proto třeba je „naučit normálně žít, aby prostě mohly fungovat samostatně, tak jak normální dvacetiletej člověk“. Pracovnice se považují za náhradu chybějící rodiny nedostatečně zralých klientů. Samy říkají, že na základě „vlastní zkušenosti z domova“ vymýšlely, „co by asi pro ty děcka bylo potřeba“. Mateřství se pro ně stalo modelem intervence. Jako vzor popisují bývalou pracovnici, která klientům skýtala „mateřský zázemí“, „když bylo potřeba je seřvat, tak je seřvala, když bylo potřeba je obejmout, tak je obejmula“ a měla ryzí „mateřský přístup“. Ten by měl pracovnicím pomoci, aby klientům přiblížily fungování „toho svýho domova“, protože „oni nemají vzor nějaké rodiny“ a nemají se podle čeho orientovat.

154 SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002 V rámci „mateřského přístupu“ se zdá být samozřejmé spojení upřímně prožívané vstřícnosti komunikace s jednostranným prosazováním „mateřských“ stanovisek pracovnic. Pracovnice považují za důležité kamarádství, otevřenost, důvěru a porozumění. Říkají, že „když přijde dítě dom, tak si kdykoliv může s rodičem o tom svým problému popovídat“. Klienti proto „mají i moje telefonní číslo domů a pokud by potřebovali něco vyřešit, tak kdykoliv mně zavolají a stává se, že mně volají třeba večer, nebo když si jenom potřebují popovídat a nemají si s kým popovídat“. Klientům je třeba „věřit“, mít k nim „kamarádský přístup“, snažit se poznat, „co oni si v tom životě museli prožít“, a získat tak „na ně úplně jinej náhled“. Je také třeba mít pochopení, „protože já sem o dvacet, pětadvacet let starší jak voni, no, tak voni to zase berou úplně jinak“. Pokud tyto rysy vstřícnosti pochopíme jako projev „mateřské shovívavosti“ pracovnic, nepřekvapí nás, že pracovnice neberou stanoviska svých „dětí“ vážně. V případě neshody spíše hledají způsob, jak klienty přivést k přijetí svého pohledu na věc: Klienti by chtěli, „aby tam mohly kamarádky přespávat, ale v našem zařízení to opravdu nejde, takže to oni by určitě chtěli. Chtěli by kouřit na pokojích, což my nechceme, aby kouřili. Chtěli by chodit v botech všude a my chcem, aby se přezouvali, ale to je tak jak děcka doma. Když se jim to vysvětlí, tak oni časem pochopí, že to myslíme pro jejich dobro“. Názorové neshody se často považují za projev pubertálního vzdoru a ne zcela uváženého postoje klientů. K sporům o využití úspor a zejména ke stížnostem na režim zařízení se přistupuje, „jako když si doma děti stěžují na rodiče“: „[…] to víte, že se jim nelíbí, když mají uklízet a mají něco dodržovat, tak jako děcka doma. […] Nadávají na všechny, to je jasný. Protože rodiče sou blbý a pitomý a my tady zastupujeme pozici rodičů, tak sme blbý a pitomý. Oni to poznaj, až potom bydlí sami jo, tak až prostě dojde k něčemu, že něco jim nevynde, no tak přídou na to, že zas tak blbý a pitomý nejsme, že jsme třeba měli v něčem pravdu, no. Holt se jim to musí vodpustit“ a „vymluvit jim to […], aby prostě přišli na to, že, jo, že to je volovina“. Je to jako, „když bude nadávat na tátu, že vám nedovolí jít do kina nebo do osmi do rána na diskotéku, no tak prostě jeden nebo druhej se jim to snaží vysvětlit, proč to nejde. Prostě přivést je k tomu, aby přišly na to, že to vopravdu asi nejde tak, jo, že tam ti kluci nemůžou bydlet s nima“. Pracovnice jsou přesvědčeny, že využití vstřícného způsobu komunikace při jednostranném přesvědčování „nezralých“ klientů odpovídá jejich mateřské zkušenosti. Protože shovívavost a postupné usměrňování posloužilo včasné socializaci jejich vlastních dětí, je také dobrým prostředkem opožděné socializace „dětí“ z domu na půli cesty. Stejně jako v případě britských probačních úředníků také pracovnicím domu na půli cesty slouží „rodičovská analogie“ ke zdůvodnění představy, že dohled a jednostranné přesvědčování je logickou součástí podpory socializace domněle nebo reálně nedospělých klientů. Kromě toho je „mateřský přístup“ rámcem, ve kterém jsou zdůvodnitelné i zákazy návštěv na pokojích, zákazy manipulace se zařízením ubytovny, kontroly na po-


kojích v době nepřítomnosti klientů a tak dál. Účelem těchto omezení je regulace té části chování klientů, která by mohla vyvolat konflikty domu na půli cesty s okolní komunitou nebo výhrady obecních autorit k chodu zařízení. (Například zákaz návštěv na pokojích vznikl jako reakce personálu na zjištění, že v zařízení díky pohostinnosti klientů přebývala soudně stíhaná osoba.) Bráno z hlediska logiky „mateřského přístupu“ jsou jednostranné zákazy tohoto druhu nepopulárním, ale účinným opatřením „rodičů“, jejichž „děti“ zatím nedokážou domyslet důsledky svých neuvážených kroků. Satyamurti výše upozornila na to, že londýnské sociální pracovnice považovaly závislost klienta za synonymum dobrého vztahu s ním a že projevy závislosti klientů považovaly za uznání kvality své práce. Něco podobného zaznamenal i výzkum českého domu na půli cesty. Jeho pracovnice vnímají kontakty s bývalými klienty jako projev pozitivního osobního vztahu. To, co by se dalo označit za příznak pokračující závislosti některých klientů, považovaly pracovnice za žádoucí pokračování vztahu mezi „rodiči“ a „dětmi“: „No […] oni nikoho jinýho nemají, jo. Vona si koupí záclony, ale vona je neumí ustříhnout, vona je neumí zašít, no tak příde za mnou. Nebo prostě já jedu za ní, no a prostě sou tady jako doma. Nevyjdou s penězama, přídou sem. Cokoliv, furt. Každej týden prostě. Buďto volají, jak se máme, říkám ,dobře‘, […] to je prostě nemůžete vopustit. To nejde, voni nikoho nemají. A voni třeba aji když si myslíte, že sou jako dobrý, že v tom životě obstojí, ale stejně potřebují někoho. To prostě ten člověk, to je, to je přátelství prostě, který je nafurt, […] nikoho nemají, takže oni na tomhle přátelství strašně trvají.“ „Dětinskost seniorů“ a zdvořilé mlčení „dospělých dětí“ Baldwin (2000: 40–41, 50–51) popisuje, jak „manažeři péče“ ze dvou úřadů sociálních služeb v Anglii poukazují na skromná očekávání seniorů, na příznaky stařecké demence a dalších mentálních obtíží a odůvodňují tak své přesvědčení, „že uživatelé služeb ve skutečnosti nemají zájem podílet se na řešení své situace a chtějí pouze dostat informace a využívat služby“. Manažerům péče toto stanovisko usnadňuje rozhodování v situaci, kdy v obci není dostatečně široká škála služeb, schopná pokrýt očekávání klientů. Je pro ně jednodušší zařídit, aby senioři své požadavky ani nevyslovili, než jim vysvětlovat, že jejich potřeby není možné uspokojit. Tento postup považují za ohleduplný: tvrdí, že klientům neprospívá, jsou-li u nich vyvolány zbytečné naděje. Na první pohled se zdá, že v rámci kultury, kterou popisuje Baldwin, je „rodičovská analogie“ postavena na hlavu. Pracovníci sami sebe staví do pozice „dospělých dětí“, které obezřetně přihlížejí k projevům „dětinskosti svých rodičů“. Smysl zdánlivě převrácené analogie ovšem zůstává stejný: Dospělý pracovník, který je „v obraze“, pečuje o své dětinsky dezorientované „rodiče“. Odkazem na jejich nezpůsobilost a nesamostatnost přitom zdůvodňuje přehlížení jejich stanovisek dříve, než je vůbec stihnou projevit. Toto užití poukazů na „dětinskost seniorů“ je k nalezení i jinde. Musil, Hubíková a Kubalčíková (2001: 31–39) se s ním setkali při výzkumu pečovatelské služby

156 SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002 v jednom městě České republiky. Zjistili, že pečovatelky při komunikaci s klienty (seniory) vychází z předpokladu, že klienty je třeba brát s rezervou, protože jsou „nemocní“, „popletení“, „protivní“, „umínění“ a mívají „tu svou špatnou náladu“. Pečovatelky tyto vlastnosti vnímají jako příznak závislosti klientů a důvod k vlastní shovívavosti. Stojí před problémem, jak klienty respektovat a současně je zdvořile ignorovat: […] už jsou to staří ti lidi, tak člověk už je tak jako bere, no. Tak si postěžují, vy je vyslechnete, že. No prostě […] voni třeba vám můžou nadat, ale vy jim nemůžete nadat, jo. Vy prostě to musíte vzít a jedním uchem tam a druhým ven a vono kolikrát je to těžký, ale nedá se nic dělat. Oni sou to staří lidi, jo. […] jsou to staří lidi, musím je tak brát. A oni to vidí jako svůj problém a oni mi to vylíčí jako strašnou katastrofu, to, co se stalo. […] to máte takový, ona vám jednou řekne takhle, podruhý zase obráceně […] řekne: „To by počkalo,“ ale z toho by vám řekla: „Ale já jsem to chtěla hned.“ Takže člověk taky neví.

Pečovatelky dávají do souvislosti stupeň závislosti klientů a jejich údajnou vrtošivost. Klienty dělí na „kverulanty“ a „ty, co si nestěžují a jsou spokojení“. „Kverulanti“ jsou podle pečovatelek převážně klienti, kteří jsou „skoro soběstační“. Připomíná to výše zmíněnou nechuť londýnských pracovnic k projevům nezávislosti klientů a lze to chápat jako projev snahy zpochybňovat smysluplnost návrhů nebo námitek klientů, za všech okolností. Pokud je klient závislý, jeho názory není třeba brát vážně, protože je „popletený“ nebo „náladový“. Pokud klient dává najevo svou nespokojenost, stěžuje si zbytečně, protože je stejně „skoro soběstačný“ a jenom vymýšlí „blbiny“.6 Jak nemohoucnost, tak relativní soběstačnost jsou záminkou pro nerespektování stanovisek klientů a důvodem ke „zdvořilému monologu“: […] dopředu vím, že mu to určitě zamítnem nebo že na to prostě nepřistoupíme, ale tak nějak trošku zase to musím tak nějak pěkně zabalit s mašličkou, nemůžu mu to říct prostě […] (pečovatelka). […] doporučím pečovatelce, ať zatne zuby a omluví se. Když se neomluví, omlouvám se já […], ale už to směruju tam, kde ten problém byl. Že vlastně ta pečovatelka měla pravdu a slušnou formou jim to jako vylíčím […] (vedoucí).

6 Tento způsob myšlení ilustruje úryvek z rozhovoru s pracovnicí pečovatelské služby (PS): „Nemějte strach, že by se lidi neozvali – ba naopak, telefonujou když to řeknu lidově – skrz každou blbinu.“ Výzkumnice: „A nezdá se Vám, že se ozývají spíš takoví ti z těch klientů, kteří…?“ Pracovnice PS: „Věční kverulanti!“ Výzkumnice: „A nerekrutujou se ti ,věční kverulanti‘ spíš z těch řad klientů, kteří jsou tak … ?“ Pracovnice PS: „Skoro soběstační!“ […]


Pečovatelkám a jejich nadřízené slouží „zdvořilý monolog“ ke dvěma účelům. Za prvé, umožňuje zamezit tomu, aby některé požadavky klientů komplikovaly uspořádání pracovního času pečovatelek. Za druhé, umožňuje udržet stížnosti a vyřizování nepříjemných požadavků „uvnitř“ organizace a díky tomu omezovat pronikání stížností a návrhů klientů na veřejnost: […] snažíme se fakt jako dohodnout. […] Nezneužíváme toho, že když oni potřebujou nás, tak my si budem diktovat pravidla […], spíš se jim snažíme rozumně vysvětlit, že prostě pokud mám jít ráno támhle […], je to ležák, musím ho umyt a dát mu snídani. Potom mám pána, kterýmu se musí zavázat nohy, aby mohl slézt z postele. Tak musim udělat napřed tyhle dva prostě bezpodmínečně, kdyby já nevim co bylo, a potom teprve můžu jít na nákup, kterej vůbec neni tak akutní […], je to jedno, jestli ho bude mít teda ve třičtvrtě na osum nebo o půl devátý, jo (pečovatelka).7 […] řekneme: „Dobře, v pořádku, bereme na vědomí, odteďka se tenhle úkon ruší, když ho budete chtět obnovit, tak řekněte.“ […] Ona řekne: „Jo, dobrý,“ ale za pět minut to stejně zapomene. Ale prostě zůstává to v tom rozhodnutí […], tam se to neruší […], protože to by bylo, každej týden papíry (pečovatelka). […] pokud ten klient chce […], tak za ním zajdu, povykládáme si […], snažím se ty holky, tak jako nedat před tím klientem […], jako omluvit se, ale nějak tak jako omluvit ty holky jako v tom smyslu, že ta práce je jako doopravdy psychicky náročná a že ne každej den, jak se říká, sluníčko svítí […], že prostě nám ty nervy ujedou, jo, tak se snažím to nějak omluvit […], že jako pečovatelka neměla svůj den, že ji to jistě jako mrzí […]. Tak se snažím za těma holkama stát, aby jako ty klienti viděli, že to nejsou špatný holky, že to není tím, že ta pečovatelka je špatná, jo, že bohužel se někdy doopravdy stane, nejsme roboti, jsme lidi, jo, že prostě ten den se nezadařilo […] (vedoucí).

Kýženým efektem tohoto zdvořilého snažení je, že „za celou tu dobu jsme tady třeba neslyšely žádnou jedinou stížnost, jo. To jsou spíš takový jako malichernosti, takový spíš jako takový drobný věci, ale nic oficiálního, že by si šel oficiálně stěžovat, to ne.“ Hrozba soudem jako součást pomoci Řešení dilematu „přidělené“ a „přirozené“ autority popisuje Fielding (1984: 71–78). Uvádí příklad studenta, který byl na praxi v probační službě a klientům hned na počátku řekl, že by nikdy „neukončil spolupráci“, což znamená, že by je nikdy nevrátil zpět k soudu. Reakce úředníků byla jednoznačná: „On je blázen. Nemá to v hlavě v pořádku. Sám chce zrušit možnost dohody o spolupráci. Co tím myslí? Co si s takovou informací podle něj počne klient?“ 7 Stojí za povšimnutí, že požadavek (byť třeba oprávněný) jednoho klienta je zpochybňován poukazem na nemohoucnost a závislost jiných klientů. Ta je pro pečovatelky vždy důležitou oporou při zdůvodňování vlastních stanovisek.

158 SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002 Tato reakce vycházela z přesvědčení, že „ukončení spolupráce“ je třeba používat jako nástroj podpory klienta. Student byl přesvědčen, že „k úspěchu by měl vést vztah, ne moc úředníka“. Probační úředníci nechápali, „proč by mu [studentovi] měl někdo více důvěřovat, když řekne něco takového“. Domnívali se, že by tím úředník „zrušil svou část dohody“ a klient „mu spíš bude věřit méně“. Chtít po klientovi, aby podmínky soudního nařízení splnil bez vnějšího donucení, znamená podle probačních úředníků na klienta „naložit příliš mnoho zodpovědnosti“. Navíc nepřítomnost sankce budí dojem, že nejsou jasné vzájemné závazky úředníka a klienta. Podle probačních úředníků „představuje znalost podmínek předpoklad spravedlnosti […]. Pokud stanovíte podmínky předem a pak podle nich budete postupovat, děláte jen to, k čemu se zavážete“. Za těchto okolností zná klient pravidla, zná požadavky, kterým musí dostát a má jasně vymezené hranice přijatelného chování. Jejich vymezení představuje podle probačních úředníků významný prvek procesu pomoci. Úředníci proto nepoužívají „ukončení spoluporáce“ jako „zbraň“, nýbrž jako „důležitý symbol“ stanovení vzájemných závazků: „Nepoužíváme jej často, ale ponecháváme si moc jej použít. Musíte mít pravomoc ukončit spolupráci. Očekávají je, i když je nepoužíváte často.“ Britské statistiky uvádějí, že k „ukončení spolupráce“ dochází ve dvou procentech případů. Existuje v praxi „uvážlivé užití autority“ Autoři, kteří pojednávají o úloze pracovníka při zprostředkování rovnováhy mezi řádem obce a chováním klienta, uvádějí dva protichůdné názory. Výzkumníci, kteří chápou klienta jako „oběť“ sociálního prostředí, tvrdí, že v podmínkách organizace nemá pracovník šanci najít kompromis mezi očekáváním, že bude „ukázňovat“ klienty, a svou snahou podpořit jejich „emancipaci“ (Ohlin, Piven, Pappenfort 1965). Naproti tomu výzkumníci, kteří klienta považují za „viníka“ vlastních potíží, považují „umravňování“ za neodmyslitelnou součást pomoci, bez níž by klient „utvrzoval“ ty zvyklosti, které mu komplikují život v obci (Couse 1971). Neřešitelné dilema agenta přizpůsobivosti Ohlin, Piven a Peppenfort (1965: 528–230) v šedesátých letech tvrdili, že případoví sociální pracovníci jsou vyškoleni pracovat za následujících předpokladů. Za prvé, klient si sám vybírá agenturu a žádá o poskytnutí služby. Za druhé, klient chápe, v čem služba spočívá. Za třetí, klient je pro agenturu přijatelný z hlediska své motivace a schopnosti přijmout nabízené služby. Sociální práce v trestní oblasti však podle Ohlina a jeho spolupracovníků neprobíhá za těchto podmínek. Klienti nejsou dostatečně motivováni, nejsou způsobilí spolupracovat na intervenci, někdy žádnou pomoc nechtějí a odmítají uznat, že mají nějaký problém. Pracovník se tedy – zpravidla proti své vůli – musí snažit „změnit vztah kontroly a autority“, do kterého jej staví očekávání agentury i očekávání klientů, „ve vztah shody a pomoci“, jejž mu sugeruje jeho profesní identita. Potíž je v tom, že na řešení tohoto úkolu nebyl studiem připraven.


Očekává „vřelý, nestranný a nehodnotící vztah s klienty“, zjišťuje však, že klienti jej vnímají jako „účastníka kárného a kázeňského systému“, že k němu pociťují „nenávist“ a „snaží se maskovat fakta a pocity“. Jako pracovník probace má pravomoc revokovat soudní řízení a považuje to za „prvotní překážku“ vztahu s klientem. Nikdo ho však neučil, jak se s ní má vyrovnat. Rady, kterých se mu dostane od starších spolupracovníků, zdůrazňují ochranu obce před „viníkem“ a ochranu agentury před poškozením její prestiže v očích veřejnosti. Tyto rady jeho dilema spíše vyhrocují než pomáhají řešit. Zjišťuje, že by chtěl „překonat nenávist vůči sobě jako nositeli autoritářské pozice, aby mohl vytvořit podmínky pro práci s klientem“ a současně by měl „zprostředkovávat tlaky obce […] na přizpůsobivost klienta“. Protože nezná žádnou koncepci, která by mu umožnila integrovat úlohu v oblasti kontroly s úlohou v oblasti pomoci, pokouší se obě role „hrát“ odděleně. To se mu však obvykle nedaří. Ve škole ho učili neautoritářskému a nehodnotícímu přístupu, nenaučili však, jak praktikovat „rozumné užívání autority“. Jeho další kariéra směřuje buď k odklonu od sociální práce a ztotožnění se s výkonem dohledu nad klienty, kteří „se nedokážou přizpůsobit společnosti“, nebo se pokusí „odmítnout anti-profesionální požadavky“ a snaží se unikat před očekáváním okolí. Dostává se tak do izolace, agenturu i profesi vnímá jako „viníky svých potíží“ a stále doufá, že se mu podaří přejít do kázeňského zařízení, jehož kultura bude příznivější pro případovou intervenci. „Kontrolované užívání autority“ Několik málo let poté, co Ohlin a jeho kolegové vystoupili s tezí, že v probační praxi nejsou vhodné podmínky pro „uvážlivé užití autority“, přišel Couse (1971) s případovou studií „kontrolovaného užití autority“ v jedné nevládní agentuře v Ontariu. Couse tvrdí, že cílem „sociálně uvědomělých“ občanů, kteří agenturu založili, bylo převzít odpovědnost za příchod propuštěných vězňů do obce a poskytnout jim „přípravné služby před opuštěním kázeňského zařízení i služby navazující na jejich propuštění“. K této činnosti poskytuje oprávnění obec, která agenturu zřídila a podporuje ji. Cílem pracovníků agentury je poskytnout propuštěným „co nejvíce příležitostí učit se na základě zkušenosti se zvládáním požadavků širší společnosti a odpovědnosti vůči ní“. Citovaný autor zdůrazňuje, že pokud pracovníci chtějí umožnit zlepšení sociálního fungování klienta, nemohou jej izolovat od „hodnot obce“ nebo jej chránit před zkušeností s tlakem obce na respektování jejích „základních pravidel“. Řečeno jazykem „principu držitele problému“: aby pracovníci klientům zprostředkovali zkušenost s hodnotami a pravidly života v obci, musí se do určité míry stát „držiteli problému“ a klienty upozorňovat na nepřijatelnost chování, které jim původně připadalo bezproblémové. Couse vysvětluje, že pokud by klient využíval služeb agentury zcela dobrovolně, řada z nich by se konfrontaci s očekáváním obce, respektive s „problémy pracovníka“ vyhnula a kontakt s ním by záhy ukončila. Je proto nerealistické předpokládat,

160 SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002 že by ke zprostředkování zkušenosti s očekáváním obce došlo, pokud by pracovníci neměli k dispozici „přidělenou autoritu“ a klient by nebyl vystaven nebezpečí postihu. Tuto autoritu pracovníkům v Ontariu poskytovalo formální ujednání s oblastním zástupcem státního probačního úřadu, ve kterém jsou stanoveny podmínky spolupráce nevládní agentury s klientem a povinnost pravidelně informovat úřad o jejich plnění. V rámci takto vymezené „kontroly“ a „přidělené autority“ závisí zvládnutí podmínek života v obci klientem na „přirozené autoritě“ pracovníka, nebo – jak říká Couse – na jeho schopnosti navázat s klientem „vztah psychologické autority“. Ten umožňuje „přidělenou autoritu“ a „kontrolu“ využívat ve prospěch růstu klienta a realizace jeho vlastních očekávání. Ta se stávají předmětem pozornosti díky tomu, že se mezi pracovníkem a klientem na základě jednostranně stanovených podmínek i přirozené autority pracovníka vytvoří symetričtější vztahy spolupráce. Toto spojení „přidělené“ s „přirozenou“ autoritou a „kontroly“ s „pomocí“ nazývá Couse „kontrolovaným užitím autority“. Tu lze vymezit jako vztah, ve kterém pracovník využívá „přidělenou autoritu“ a „kontrolu“, aby klientovi ozřejmil očekávání obce, a v němž symetrie, založená na „přirozené autoritě“ a „pomoci“, otevírá prostor pro artikulaci a diskusi klientova pojetí vlastní situace. Couse tvrdí, že poměr mezi „kontrolou“ a „pomocí“ se v rámci vztahu „kontrolovaného užití autority“ může lišit v závislosti na osobnosti klienta. Na jedné straně jsou klienti, kteří „vyjadřují nedůvěru“, „jsou výrazně ovlivněni subkulturou věznice“ a konflikt s očekáváním obce je u nich „otevřený a vědomý“. U těchto klientů je úloha užití „připsané autority“ a „kontroly“ výraznější než u těch, kteří sami „hledají meze“ a postupně „na vztah, který se vytvořil v podmínkách úředního dohledu“, navazují „zcela dobrovolným vztahem“. Podle Couseho poznatků je tedy „kontrolované“ takové užití autority, které je při uplatňování „připsané autority“ a „kontroly“, respektive „přirozené autority“ a „pomoci“ selektivní.

Autoritativní zobecnění na závěr Vyjděme z předpokladu, že „jednostranné působení na klienta“ je spojeno s deduktivním uvažováním sociálního pracovníka. Analogicky můžeme říci, že „symetrické vztahy s klientem“ otevírají prostor pro uplatnění indukce při dialogickém vymezování situace a problémů, které se mají stát předmětem intervence sociálního pracovníka. Pokud si za těchto předpokladů položíme otázku, zda je metodika sociální práce s klientem založena spíše na dedukci, nebo indukci, můžeme konstatovat, že naprostá většina výše citovaných řešení dilematu mezi „jednostranným působením“ a „symetrickými vztahy“ je založena na využití indukce („dialogu“) v rámci podmínek navozených použitím deduktivních postupů („monologu“). Zdá se, že pracovníci organizací sociálních služeb běžně vycházejí z vlastních dedukcí a ty pak doplňují induktivními postupy, aby zajistili spolupráci klienta na řešení jeho problémů. To odpovídá tzv. „dvojí vazbě“ sociálního pracovníka se společností, o které hovoří Laan (1998: 225). Jako zaměstnanec agentury slouží sociální pracovník na jedné


straně „společenským zařízením“, které daly jeho práci podnět a vytvořily pro ni ve společnosti podmínky. Na druhé straně „se cítí být spojen s lidmi, kteří se dostali do stavu nouze“, ať už je do tohoto stavu přivedly tlaky společnosti nebo jejich vlastní selhání. Laan říká, že průvodním jevem této dvojznačné pozice „je nutnost vysílat […] klientovi dvojznačné zprávy“. Na jedné straně „brát vážně vlastní interpretační rámec klienta“, na druhé straně „zohledňovat skutečnost, že rozvoj a emancipace jsou možné pouze v rámci společnosti“. V důsledku této dvojznačnosti zní zpráva pro klienta asi takto: „V téže společnosti, která tě dostala do problémů, která neakceptuje tvůj způsob života, ve které nemůžeš najít svou cestu, v této společnosti musíš znova zakotvit a musíš při tom zohlednit okolnosti vlastního života.“ Aby klientovi předal první část tohoto sdělení, vyvozuje sociální pracovník z vlastní zkušenosti sdělení o očekáváních společnosti vůči klientovi. Aby klientovi umožnil porozumět druhé části uvedeného sdělení, sestavuje společně s ním na základě jeho i svých podnětů definici jeho cesty do společnosti. Laan (1998: 225) k tomu dodává: „Jestliže chce sociální pracovník takovou zprávu předat s vlastní přesvědčivou silou, pak to přinejmenším vyžaduje akceptování ambivalence, která dřímá v jeho vlastní roli.“ Nevidím důvod, proč by toto doporučení nemělo platit pro metodologii mnoha dalších společenskovědních oborů. Domnívám se totiž, že akceptování vlastní „dvojí vazby“ de facto taky znamená akceptování skutečnosti, že nemohu nevycházet z vlastních dedukcí, jakkoliv je chci podpořit induktivním poznáváním. Pokud si někdo myslí, že se lze od dedukcí oprostit, nabízím mu jako protiargument tento článek. Myslím, že dedukcí se nemůžeme zbavit, můžeme si je však více nebo méně uvědomovat. Kdo to popírá, mate podle mého názoru sám sebe.

Literatura Baldwin, M. 2000. Care Management and Community Care. Social Work Discretion and the Construction of Policy. Aldershot-Burlington-Singapore-Sydney: Ashgate. Blau, P.M. 1965. „Orientation toward Clients in a Public Welfare Agency.“ Pp. 654–670 in Social Welfare Institutions. A Sociological Reader, ed. by M.N. Zald. New York-London-Sydney: John Wiley & Sons. Couse, A.K. 1971. „Power and Authority in Treatment a Private Agency Point of View.“ Pp. 134–143 in Authority and Social Work: Concept and Use, ed. by S.A. Yelaja. Toronto: University of Toronto Press. Fielding, N. 1984. Probation Practice. Client Support under Social Control. Aldershot: Gower. Henshel, R.L. 1990. Thinking about Social Problems. San Diego-New York-Chicago-Austin-Washington D.C.-London-Sydney-Tokyo-Toronto: Harcourt Brace Jovanovich. Howe, D.: „The Family and the Therapist. Towards a Sociology of Social Work Method.“ Pp. 147–162 in The Sociology of Social Work, ed. by M. Davies. London-New York: Routledge. Laan V. d., G. 1998. Otázky legitimace sociální práce. Boskovice-Ostrava: Albert ZSF OU.

162 SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002 Merton, R.K. 2000. Studie ze sociologické teorie. Praha: SLON. Musil, L., Hubíková, O., Kubalčíková, K. 2001. Kultura poskytování osobních sociálních služeb: Případová studie pečovatelské služby. (Zpráva z první fáze výzkumu.) Brno: VÚPSV. Musil, L., Hubíková, O., Kubalčíková, K., Hamarová, E. 2001. Kultura poskytování osobních sociálních služeb: Případová studie domu na půl cesty. (Zpráva z první fáze výzkumu.) Brno: VÚPSV. Ohlin, L.E., Piven, H., Pappenfort, D.M. 1965. „Major Dilemmas of the Social Worker in Probation and Parole.“ Pp. 523–538 in Social Welfare Institutions. A Sociological Reader, ed. by M.N. Zald. New York-London-Sydney: John Wiley&Sons. Pointing, J. (ed.) 1986. Alternatives to Custody. Oxford. Basil Blackwell. Satyamurti, C. 1979. „Care and Control in Local Authority Social Work.“Pp. 87–103 in Social Work, Welfare and the State, ed. by N. Parry, M. Rustin, C. Satyamurti. London: Edward Arnold. Schweinitz de, E., Schweinitz de, K. 1971. „The Place of Authority in the Protective Function of the Public Welfare Agency.“ Pp. 123–133 in Authority and Social Work: Concept and Use, ed. by S. Yelaja. Toronto: University of Toronto Press. Úlehla, I. 1999. Umění pomáhat. Praha: SLON. Yelaja, S.A. 1971. „The Concept of Authority and Its Use in Child Protective Service.“ Pp. 229–241 in Authority and Social Work: Concept and Use, ed. by S. Yelaja. Toronto: University of Toronto Press.

JEDNOSTRANNOST A SYMETRIE V KULTUŘE SLUŽEB SOCIÁLNÍ PRÁCE 1

Recommend Documents