Základy kompozice Kompozici je možné definovat jako uspořádání prvků na určitém ohraničeném prostoru-plátně, obrazovce monitoru nebo třeba ve výkladní skříni. Jejím úkolem je zejména "vést" oko, tedy poskytnout divákovi vjem předvídatelným způsobem, uvést jej do scény a pokud možno mu usnadnit přijmout ji a zorientovat se v ní. Když se zamyslíte právě nad principem vedení oka, jistě vás i napadne, jak mocným nástrojem je právě rozmístění světlých a tmavých ploch, tedy světla a stínu. Následující výčet principů kompozice jistě není úplný a jistě jej není možné brát jako nějaká pravidla.
1. Rovnováha Rovnováha vzniká, když jsou vizuální prvky v kompozici rovnoměrně rozmístěné a uspořádané tak, že vyjadřují pocit stability a ladu. Existuje rovnováha klasická – osová symetrie, radiální symetrie a dynamická rovnováha neboli asymetrie. Optickou rovnováhu ovlivňuje nejen velikost, ale i světlost objektu a další vlastnosti, které souhrnně nazýváme vizuální vahou elementu. Prvky jsou v rovnováze, pokud mají stejnou optickou váhu. Rovnováha prvků ve výřezu (obraze) výrazným způsobem ovlivňuje celkovou náladu scény. Symetrická kompozice působí strnule, zatímco asymetrická tuto strnulost sice popírá, ale mnohdy působí nepříjemným dojmem - "padá" na jednu nebo druhou stranu. Nalezení bodu, kam umístit hlavní motiv obrazu, aby se autor vyhnul oběma nepříjemným extrémům, je otázka, kterou za nás vyřešili již staří římští architekti svým tzv. "Zlatým řezem". Následující trojice obrázků snad lépe osvětlí tento princip. První obrázek umisťuje svítilnu příliš na stranu, jedná se o asymetrickou kompozici a celá scéna padá doleva, což působí značně znepokojivě. Naproti tomu druhý obrázek má lucernu přesně ve středu, je tedy dokonale vyvážen avšak také dokonale strnulý, protože mu chybí právě ona různorodost. Na třetím obrázku již bylo uplatněno pravidlo zlatého řezu a je vlastně kompromisem mezi oběma předcházejícími kompozicemi.
2. Symetrie Symetrie neboli souměrnost je základním nadčasovým principem zrakového vnímání. Ve vizuální komunikaci vyjadřuje symetrie vyrovnanost, stabilitu a harmonii. Osová symetrie – zrcadlová, též bilaterální souměrnost. Vzniká, když jsou elementy stejnoměrně rozložené, působí stabilně a staticky a mají identickou, zrcadlově stejnou podobu. Asymetrie – neboli dynamická rovnováha je zajímavější a obtížněji se dociluje. Vzniká, když se elementy rozmístí záměrně nestejnoměrně, takže vytváří dojem náhodnosti a dynamičnosti. Radiální symetrie – rotační souměrnost, základem je kruh. Vizuální elementy stejné vizuální váhy vybíhají ze společného středu do všech stran. Vytváří silné obrazové ohnisko a vede oči do středu kompozice (hvězda, ciferník, kolo od vozu, slunečnice).
Translační symetrie – této symetrie docílíme rozmístěním rovnocenných elementů do různých částí výjevu. Translační symetrie může vznikat v libovolném směru a na různou vzdálenost, je však třeba zachovat základní orientaci opakovaných prvků.
3. Asymetrie Asymetrie je protikladem symetrie – nesouměrnost. Jeden dominantní tvar nebo prvek často vyvažuje prvky či tvary menší. V asymetrické kompozici vzniká výraznější optické napětí, než je tomu u obrazů symetrických. V přírodě je asymetrie méně obvyklá (leváci, praváci, větší plíce pravá). Asymetrická rovnováha je volnější a obecně aktivnější, dynamičtější než symetrie. Je založena na principu kontrastu a kontrapunktu (protikladu). Vzniká zkomponováním kontrastujících elementů, zejména bodů, linií, ploch, objektů a barev, rovnoměrně rozmístěných kolem kompoziční osy.
4. Napětí Napětí je primárním optickým i psychologickým prostředkem k upoutání pozornosti. Může v divákovi vyvolat pocity úzkosti, obavy, frustrace, nebo naopak nadšení, veselí, radosti. Napětí a rovnováha jsou ve vizuální komunikaci úzce propojené. K vytvoření napětí lze využít celé škály kontrastů a nerovností: mezi prostředkem a sdělením, formou a obsahem, vzorem a texturou, velikostí a proporcemi.
5. Doplnění Doplnění znamená schopnost dokončit neúplné, doplnit naznačený tvar do úplného celku. Tvar přerušený, neúplný, jen částečně uzavřený dokážeme pochopit, když si jej domyslíme, doplníme. Pro doplnění je potřeba rozpoznat smysl naznačené, zpola vyjádřené kompozice. Grafik, který divákovi předloží tuto možnost, mu tím také zprostředkuje interaktivní prožitek. Divák se aktivně podílí na vizuální komunikaci a tím pádem výjev ochotněji vnímá, rozpoznává a ukládá do paměti. Efektivním a kreativním využitím doplnění lze posílit pochopitelnost, atraktivitu i působivost každé vizuální komunikace.
6. Výraz Výraz jako princip designu plně závisí na jedinečném myšlení a naladění grafického tvůrce, na jeho osobitém pohledu na svět a postavení v něm. Vnímá ho vizuálně i psychologicky, je to princip subjektivní. Výraz se nedá naučit, každý designer se k němu dopracovává sám. Odráží jeho vnitřní názory, sny, obavy a vášně. Grafikův tvůrčí proces a rozhodnutí ovlivňují i přání, představy a fantazie.
7. Abstrakce Abstrakce je iluzí viditelné reality, zážitkem čistě prožitkovým. Grafikovi poskytuje abstrakce alternativní způsob, nestojí na doslovném popisu věcí. Výsledkem je osvobození tvorby od objektivního obsahu, kontextu a významu. Abstraktním vyjádřením může být symbol, interpretace (vlastní výklad), představa, imprese (dojem). Odklání se od zobrazení objektu, figury a pozadí.
8. Jas Jako světlost nebo jas označujeme ve vizuální komunikaci stupeň tmavosti či světlosti barvy viditelné na povrchu objektu. Jas tedy popisuje relativní světlost či tmavost barvy, její obsah černé nebo bílé. Lze ho definovat jako množství světla, které dopadá na předmět, je jím odráženo zpět a vnímáno
lidským zrakem. Světlost dodává obrazu specifické vlastnosti, jichž nelze docílit jen plochami barvy. Jedná se o prostorovou hloubku, texturu a pohyb. Valéry – zvýšení podílů černé nebo jiné tmavé složky barvy, a tedy posunutí barvy do neutrálna, vznikne tmavá, temná barva. Přidáním jasu naopak dostaneme světlý, pastelový valér.
9. Kontrast Vizuální princip kontrastu ve své podstatě poskytuje oku vnímatelný rozdíl mezi dvěma oblastmi či objekty – velkým a malým, červeným a zeleným, světlým a tmavým, studeným a teplým. Ve vizuální komunikaci rozumíme kontrastem znatelný rozdíl optických vlastností, umožňující odlišit předmět od jiných figur a kompozici i od okolního pozadí. Kontrastem obvykle rozumíme rozdíl mezi světlem a tmou, případně na základě jiných vlastností – mezi geometrickým a biomorfním, uspořádáním a chaosem, hladkostí a hrubostí, pohybem a statičností, velkým a malým. Kontrastem grafické prvky zdůrazňujeme, stavíme je totiž do vztahu, v němž vynikne jejich rozdílnost.
10.Figura a pozadí Rozlišení na tvarový celek, figuru a její okolí, pozadí, patří ke stěžejním principům vizuálního vnímání a komunikace. Pod vztah figura-pozadí zahrnujeme i optický jev, který v nás vyvolává pocit, že konkrétní grafický prvek vystupuje dopředu, nebo naopak ustupuje. Každý element grafického díla vnímáme buď jako figuru nebo jako pozadí. I pozadí obklopující figuru má tvar. Figuru divák považuje za pozitivní prvek, kdežto prostor kolem ní, pozadí, pokládá za negativní. Navzájem jsou provázané, nelze změnit jedno, aniž by se tím změnilo i druhé. Typy figurální kompozice Prostý kompoziční vztah – divák rozeznává celistvý, zcela vyhraněn objekt a okolí, které tvoří jeho pozadí. Figura je u tohoto kompozičního typu vždy pozitivní a aktivní, pozadí zase bez výjimky negativní a pasivní. Inverzní – vzniká, pokud figura přebírá roli pozadí a pozadí slouží jako figura. Způsobují to tvary, jež vystupují v mezerách mezi figurami nebo jejich částmi. Ambivalentní – někdy lze sice přesně rozlišit, kudy vede hranice mezi figurou a pozadím, ale nedokážeme jednoznačně říci, který z vnímaných objektů plní tu kterou roli.
11.Proporce Jako proporce označujeme soubor vztahů mezi různými částmi kompozice. Ve vizuální komunikaci a designu jde o významný princip, definovaný jako provázané rozměry prvků a jejich částí.
12.Zlatý řez Je prokázáno, že určité proporční vztahy celku působí na člověka lépe, přirozeněji než jiné. Výtvarníci se snažili přijít na jistou obecnou zákonitost, jak co nejlépe dělit úsečku či plochu. Vzniklý poměr byl nazván zlatý řez. Nesčetněkrát se opakuje v přírodě okolo nás a lidské oko je na něj podvědomě zvyklé. Renesanční umělci vytvářeli svá díla často na základě složitých konstrukcí na zlatém řezu založených, jak dokazují mnohé dochované skici.
Jednoduchou konstrukci zlatého řezu ukazuje následující ilustrace. Není bez zajímavosti, že pochází už z 1. stol. před naším letopočtem. Pokud bychom chtěli vyjádřit zlatý řez matematicky, je třeba najít na jednotkové úsečce takové x, aby platilo, že (1−x)/x = x/1. Z toho po vyřešení rovnice vyplývá, že x = (√5−1)/2 x = 0,618...
V praxi tedy bohatě postačí pamatovat si zaokrouhlené číslo 0,62. Libovolnou úsečku pak rozdělíme v poměru 0,62 : 0,38 a dominantní prvek kompozice umístíme do vzniklého poměru. Zlatý řez je možno sestrojit pro každou stranu obdélníka, v průsečících potom získáme „zlatý bod“ — ideální místo pro přesné umístění dominanty. Těchto poznatků využijeme nejen v typografii, ale dobře nám poslouží také při komponování kresby nebo fotografie.
Stále platí, že do zlatého řezu umisťujeme hlavní část obrazu, tu, kam chceme, aby divák zaměřil svoji pozornost nejdříve. Všimněte si také prosím, že zlatý řez není ten jediný bod na obrázku výše, protože jej můžeme odměřovat i směrem odshora dolů a také z opačné strany. Tedy máme na výběr celkem 4 body sloužící jako zlatý řez, ze kterých můžeme volit.
Kromě toho u složitějších kompozic musíme i ostatní prvky poskládat tak, aby obraz neztratil rovnováhu. Každý objekt má přitom určité vlastnosti, které ovlivňují jeho "hmotnost". Tyto vlastnosti výborně popsala v jednom ze svých článků Sharon Calahanová: Rovnováha v kontrastu - rozdělíme-li obraz na dvě poloviny, kde v jedné bude malý velmi kontrastní objekt a ve druhé velký rozmazaný objekt, bude obraz vyvážený, protože oko je více táhnuto ke kontrastním částem. Zkrátka malý kontrastní objekt má stejnou "váhu" jako velký nekontrastní. Rovnováha v barvě - křiklavé barvy samozřejmě přitahují daleko více pozornosti než ty neutrální a proto opět malý objekt syté žluté barvy se vyrovná daleko většímu objektu neutrální barvy na opačném konci obrazu. Rovnováha tvarem - malý komplikovaný objekt (ozubené kolo) na straně jedné a velký jednoduchý objekt na straně druhé (skleněná krychle) Rovnováha texturou - otexturovaný objekt má větší "hmotnost" než neotexturovaný. Platí i pro kontrastní výraznou texturu oproti nekontrastnímu povrchu. Rovnováha v pozici - rovnováhu získáte i tehdy, když umístíte větší objekt blíže ke středu obrazu, zatímco ten menší na druhé straně blíže k vnějšímu okraji. Rovnováha ve vnímání hmotnosti - můžeme využít i divákových zkušeností umístěním objektu, u kterého předpokládá určitou hmotnost (olověnou kouli oproti polštáři)
13.Kompoziční schéma Další věcí, kterou se budeme zabývat je kompoziční schéma. Jednou ze základních myšlenek na pozadí kompozice je potřeba našeho mozku uspořádat vjemy získané zrakem. Každý objekt v reálném světě je možné zredukovat na základní geometrické tvary. Například hlavu je tak možné znázornit jako kouli, strom jako jehlan atd. Takovéto zjednodušení je pro náš mozek velmi vítané a proto na nás podvědomě působí daleko příjemněji uklizená místnost než obývací pokoj následujícího rána po oslavách narozenin (samozřejmě ještě vedle pocitů vyplývající z praktického dopadu obou případů). Stejně tak na nás bude působit i obrázek s vyváženými prvky uspořádanými podle kompozičního schématu. Stejně jako totiž je možné zredukovat objekt na základní geometrické tvary, je možné totéž provést i s celým výřezem tvořícím náš obraz. Příkladem jednoduchého kompozičního schématu je následující obrázek.
Uvedené příklady jsou skutečně jednoduché, v praxi se setkáváme s kompozicemi daleko složitějšími. Vždy jde ale o jediné – najít rovnováhu a usnadnit divákovi orientaci, aby spolehlivě zaměřil svůj pohled na to, co je důležité (pokud tvoříme např. akt, je nabíledni, že hlavním a nejvýraznějším bodem obrazu by nemělo být jablko na nočním stolku v popředí).
Záchytné body Kromě dobře naaranžované kompozice slouží k zachycení a vedení oka tzv. záchytné body. Jsou to elementy obrazu, které některou ze svých vlastností přitahují pozornost. Může to být jejich barvou, tvarem, umístěním zkrátka něčím, co vyčnívá nad ostatní prvky. Zde jsou některé z nich: Kontrast – to je velmi jednoduché, představte si výjev pod hladinou, pozadí jsou jen rozmazané šmouhy modrozelené barvy, ve vodě pluje hejno ryb a jen jedna z nich je ostře vykreslená. Je jasné, kam divákovo oko ihned skočí.
Isolace- zůstaňme ještě u tohoto obrazu a tentokrát dejme jednu z ryb mimo hejno. Nemusí být ani moc kontrastní a opět tu máme silný záchytný bod pro oko.
Tvar – nyní zařaďme rybu zpět do hejna a změňme její tvar. Opět silný magnet pro oko.
Vedení perspektivou – a pokračujeme v pořadových cvičení našich nebohých makrel a poskládejme je do perspektivy. Ubíhající řady oko spolehlivě dovedou k bodu na úběžníku, v našem případě další rybě. Člověk ve scéně – přiznejme si to, jsme egoisti. Zajímá nás především člověk a pokud do scény umístíte jakoukoli humanoidní postavu, zaručeně přitáhne naši pozornost.
