2. Nezáměrná kompozice

1. Úvod Jednu z největších hodnot naší země představuje krajina. Krajina kulturní, přetvářená člověkem od neolitu až do dnešní doby, do podoby sekundární struktury. Sekundární struktura krajiny vzniká činností člověka. Nebyla předem záměrně komponována, přesto tu je, existuje. Obklopuje nás na převážném území naší země. Přesto zde nalezneme všechny prvky a řády kompozice. Takovou kompozici můžeme označit jako nezáměrnou. Diplomová práce má dvě roviny. Jednou rovinou je nezáměrná kompozice, uchopení a vysvětlení pojmu a pojednání o pravidlech nezáměrné kompozice. Druhou rovinou je turistika. Turistické trasy spojují jednotlivé významné body v krajině. Koncentrují se především v atraktivních územích naší republiky a využívají často hodnot dochovaného krajinného rázu. Míra hustoty turistických tras by mohla být označena jako indikátor rekreační kvality území. Pojem nezáměrné kompozice nebyl dosud v literatuře popsán. Literární přehled bych tedy mohla věnovat krajinnému plánování, které bylo v mnohých diplomových pracích

popsáno a shrnuto, takže si dovolím opisování všem známých studijních

materiálů a legislativy vynechat. V práci bude část věnována turistice, jejímu vývoji, kterým se dosud v oboru krajinářské tvorby nikdo příliš nezabýval. Přitom právě nejhustší síť nejlépe značených turistických cest na světě je fenoménem naší republiky.

4

2. Nezáměrná kompozice 2.1 Vymezení pojmu nezáměrná kompozice Kompozicí (lat. componere = sestavit) se rozumí skládání, sestavení celku z jednotlivých

dílů.

Utváření

kompozice

spočívá

v harmonickém

uspořádání

jednotlivých částí v celek, v němž musí být tyto jednotlivosti v náležitém vzájemném poměru a zároveň podřízeny celku. Kompozice určitého díla je mimo jiné dána či odměněna určitou jednotností či uceleností a dále jasným řádem i uspořádáním jejich jednotlivých prvků. (MAREČEK, 1966) Sadovnická kompozice je příbuzná jiným výtvarným odvětvím. Je to krajinářské malířství, sochařství, scénické umění. Základní odlišnost sadovnické kompozice je v tom, že pozorovatel do kompozice vstupuje a tím se stává i její součástí. Pokud je kompozice vytvářena z jednoho bodu a obvykle pro delší dobu pozorování jedná se o kompozici statickou. Musí být pečlivěji sestavena, může být náročnější na pochopení a má vyvolat silnější a déle trvající dojem, zážitek. Dynamická kompozice se rozvíjí před pozorovatelem při chůzi nebo jízdě. Proto se pozorovatel nemůže tak soustředit na jednotlivé detaily, ale chápe je jako celek a mnohdy spíše podvědomě. Rozhodující je hlavně rychlost pohybu pozorovatele a doba možnosti pozorování, tj. doba, kdy kompozici bez otáčení hlavy vidí před sebou. (WAGNER, 1966) Kompozice, rovněž skladba uměleckého díla, se projevuje ve struktuře jeho vizuálních částí, pojatých podle významového, obsahového a funkčního záměru. Ve výtvarném umění je to výsledek tvůrčí činnosti umělcova názoru na vztahy mezi jednotlivými částmi a celkem určitého díla. Základním kompozičním principem jsou estetické kategorie použité k uspokojení pozorovatele – formy řádu, měřítko, proporcionalita, tvar, světlo, stín, barva, perspektiva, iluze apod. Kompozice vyjadřuje světový názor, je historicky proměnná a podmíněná tradicí. Zahradně architektonická a krajinářská kompozice má některé zvláštnosti, kterými se specifikuje mezi ostatními obory výtvarného umění. Její pozorovatel, jak už bylo výše zmíněno, do ní vstupuje, a stává se tak její přímou součástí, takže při jejím vnímání může mít mnoho dalších vjemů a zážitků. Zahrada, park i krajina nejsou zpravidla pouze jediným obrazem – kompozicí, ale vždy jejich vzájemně návaznou sestavou. Proto zde vystupuje další výtvarný fenomén, kterým jsou vzájemné vztahy, jednotlivých dílčích kompozic a jejich řazení, což samo o sobě představuje další úroveň

5

kompozičního řešení. Zahradně-architektonická a krajinářská kompozice pracuje s proměnlivými přírodními prvky, takže vedle obecně platné historické proměnlivosti se u ní velmi podstatně projevuje i proměnlivost biologická, s výrazným dopadem do oblasti forem její obnovy a do dlouhodobé proměnlivosti jejího estetického účinku. Zcela zásadním specifickým rysem této kompozice je nutnost respektování jednoty obsahu a formy jejího pojetí, projevující se zejména ve vztahu funkce (výtvarného a uživatelského obsahu – ducha) a sortimentální skladby porostů. Např. respektování sortimentální skladby příslušného biotopu (výškového stupně) není, jak se často zjednodušeně uvádí, pouze záležitostí ekologickou, ale zcela principiálně i estetickou – kompoziční. Respektování této zásady má zcela mimořádný význam při tvorbě soudobého obrazu, kompozice naší krajiny. (MAREČEK, 2005) Naše krajina, jejíž primární struktura byla přetvářena činností člověka v krajinu sekundární, je z převážné části krajinou nekomponovanou. Její současnou strukturu člověk vytvářel především se záměrem využít ji pro svou potřebu, obživu. Kompozici jednotlivých prvků předem neplánoval z hlediska estetických zákonitostí, jako tomu je v krajinách komponovaných. Vznikla tak jistá kompozice v krajině, která může být označována jako nezáměrná kompozice. V členitých málo urbanizovaných oblastech naší republiky byla sekundární struktura krajiny utvářená především vesnickými obyvateli. Nezáměrná kompozice, ve smyslu harmonické krajiny, je utvářena souhrnem činností vytvářejících krajinu především vesnickými obyvateli v určitých geografických, hospodářských a sociálně kulturních podmínkách, odpovídajících daným potřebám, nárokům a tradicím. Zahrnuje především formování přírodních prvků, zejména trvalé vegetace, organizaci a využití zemědělské půdy a vztah staveb k jejich krajinnému prostředí. Nezáměrná kompozice se velmi významně podílí na utváření svérázu české krajiny a projevuje se jako krajová, hospodářsky a sociálně motivovaná zvykovost. Sociální formy této zvykovosti často přerostly do lidových estetických projevů, které mají tradiční časovou setrvačnost, a jsou proto v řadě případů aktuální i v současné

době.

Uplatnění

konkrétních

forem

nezáměrné

kompozice

bude

diferencované u různých typů vesnických sídel a jejich krajinného prostředí a bude mít formy doslovné i zobecněné aplikace. Nezáměrná kompozice je vysoce účinným prostředkem při rozvoji venkova zejména na úrovni venkovských mikroregionů vytvářejících v současné době novou 6

úroveň jejich hospodářské, kulturní a sociální identity. Měla by se proto krajově (lokálně) dále výzkumně vyhodnocovat a uplatňovat na různých úrovních územních plánů. Projevy nezáměrné kompozice nelze chápat pouze v jejich historické dimenzi. Dnešní životní styl venkovských obyvatel by měl být zdrojem jeho soudobých forem a projevem nové úrovně vztahu občanů k domovu a k venkovu. (MAREČEK, 2005)

2.2 Přetváření krajiny ve smyslu nezáměrné kompozice Krajina byla ve smyslu nezáměrné kompozice přetvářena od doby ústupu ledovce a zahájení neolitické revoluce zhruba před deseti tisíci lety. Přes neolit, eneolit, dobu bronzovou, starší a mladší dobu železnou, přes starověké kultury, středověké osídlení až po novověk se prosazuje mocný civilizační tlak na krajinu, který ji přetváří v kulturně-přírodní prostor. Stopy, které zanechal pravěký a starověký člověk v rozsáhle zalesněné krajině, byly v podobě odlesněných ostrůvků sídelních areálů, příkopů, ohrazení, mohylníků, dolmenů a keltských oppid, prvními náznaky vzniku kompozice krajiny, která nebyla záměrně plánována. S příchodem středověké kolonizace vzniká středověká sídelní síť měst a vesnic, která výrazněji formuje sekundární strukturu krajiny. Četné války měly veliký vliv na strukturu krajiny. Jednou z nejničivějších byla třicetiletá válka. Došlo ke snížení počtu obyvatel, které odpovídalo stavu koncem 12. století. Navzdory vší bídě a utrpení se tak otevřela cesta k přechodnému zotavení naší krajiny, která byla před třicetiletou válkou značně odlesněna. Na opuštěných polích a lukách nastartovala přirozená sukcese. Jakýsi záchvěv k návratu směrem k primární struktuře krajiny. V osmnáctém a devatenáctém století dochází v krajině k řadě dějů, které se složitě překrývají, ale za kterými lze tušit základní zvrat. Potřeba hospodářského celoplošného tlaku na krajinu ve smyslu jejího zkulturňování, to vše za účelem potravinové a hospodářské výnosnosti se zastavuje. Starobylý trojpolní systém se mění v střídavý, který již nepotřebuje tolik půdy ke stejným výnosům. Technologie v zemědělství zažívají rozkvět. Během devatenáctého století dochází k počátkům znovuvýsadby za středověku a raného novověku zničených lesů, což zásadně souvisí

7

se zavedením technologií k masovému využití uhlí. Od devatenáctého století se rozsah lesa v českých zemích začíná zvětšovat. Na straně druhé se rozmáhá pěstování cukrovky za blokády během napoleonských válek. Výměra rybničních soustav zůstává stále malá a ještě se zmenšuje, když je řada rybníků převedena na ornou půdu kvůli pěstování cukrové řepy. V 19. století dochází k rozdělení intenzity zemědělství. Orná půda je využívána v neúrodnějších

oblastech,

kde

následně

dochází

k rozmachu

průmyslovému

zemědělství, vysokému využívání umělých hnojiv, herbicidů a strojní mechanizace. V málo úrodných oblastech naopak dochází k extenzifikaci zemědělství (využití pastvy, trvalých travních porostů). Zásadní zvrat v charakteru kulturní krajiny přichází s prosazením „Společné zemědělské politiky“. Krajina se stává výrobním prostorem velkých produkčních celků. Krajina jako průmyslový prostor představuje zánik asi nejtrvalejšího a nejplynulejšího procesu, k jakému v dějinách lidské práce došlo. Ekologie a environmentalistika vznikly proto, aby bylo usměrněno přepínané panství člověka nad přírodou: růst lidského rodu až příliš podemlel přírodní základnu, na které byl postaven. Příroda je vůči civilizaci křehká, jak ukazují například amazonské pralesy. Jistým způsobem i krajina je vůči destrukci lidským rodem bezmocná, svědkem je měsíční krajina severních Čech. Proces zkulturňování přírodní krajiny má své hranice. Venkov stále více pustne a problémy aglomerací se stupňují k hranicím neúnosnosti. Berlínská deklarace z roku 2000 říká, že poprvé v dějinách žije většina obyvatelstva světa ve velkoměstech. Z krajiny se vytrácí člověk, který zde po tisíciletí žil a pracoval, který zanechával v krajině své stopy, dal vzniknout paměti krajiny, který naší krajině vtisknul genia locci. Venkov upadá, z obydlí a cest se stávají ruiny. Z krajiny ustoupila táhlá vlna dějinného trendu zkulturňování krajiny, která se valila od neolitu až do našich dob. Poprvé se objevila postkulturní krajina. Jejím základním ornamentem, jsou drobné památky. Drobné památky vytyčují území, v němž se uplatňují nové zákony. Toto území se stává pustým a prázdným. Harmonický ideál venkova se vylidňováním drobí ve své podstatě. A najednou se po ústupu vlny zkulturňování krajiny vynořily prvky, které začaly člověka, turistu, fascinovat. Těmito prvky jsou drobné památky. Ať jsou to památky náboženské: kříže, boží muka, kapličky, památníky nebo terénní topografické památky: hraniční kameny, mezníky, příkopy, triangulační a zeměpisné památky, všechny nás 8

přesvědčují, že celá postkulturní krajina ve svém celku a každém svém detailu je památkou. Senzitivní člověk však nezůstane fascinován pouze drobnými památkami, které jsou v naší krajině nepřehlédnutelné. Každá terénní vlna, rybníček, každý výmol, ba i stéblo trávy potom turista, člověk procházející krajinou, vnímá jako součást krajiny, která je jeho domovem. A právě turista je člověk, který se vrací do krajiny, objevuje krásná místa a propojuje je svými stezkami…

2.3 Nezáměrná kompozice, její znaky a pravidla Vedle

záměrně

projektovaných,

zejména

barokních

a

přírodně

krajinářských úprav, se velmi podstatně v naší krajině uplatňovala soustavná činnost člověka, která krajinu komponovala nezáměrně. Vznikala tak sekundární struktura krajiny, která nemá striktní pravidla a nevytváří ideální kompozici, ale i přesto může být krásná. Mám na mysli harmonické krajiny, krajiny našich vrchovin a podhůří, které člověka osloví a zůstanou mu v srdci. V konkrétních oblastech je zeleň a její způsob komponování jednotný, tedy má svoji identitu, která charakterizuje specifiku toho kterého užšího či širšího území. Identita zeleně se stala důležitým rysem krajinného rázu a jedním z pilířů na který se hmotně váže lidský pojem domova, sounáležitost s určitým územím, komunitou spoluobčanů a spojitost s kořeny lidského bytí. Činnost člověka v krajině ovlivňuje tvorbu zeleně, ale souběžně i pojetí výstavby a její vztah ke krajinnému prostředí, k organizaci a využití půdního fondu aj. Její nejvýraznější formy shledáváme zejména v podmínkách menších obcí s dlouhodobě malorolnickým hospodařením spojeným s přímým vlastnictvím půdy. Činnost člověka v krajině, zejména rolníka, sedláka, se projevovala zejména v tvorbě drobných vegetačních prvků. Jeho význam tedy není dán monumentalitou, ale spíše početností či všudypřítomností, proměnlivostí forem, a zejména pak velmi úzkým vtahem k životu obyvatel. Je proto významnou hodnotou území paměti krajiny, tedy i její identity, a má zcela odlišný společenský i hospodářský základ a sociální dopad, než představují např. záměrně a velkoryse komponované barokní krajinné koncepce vybraných území.

9

Nezáměrná kompozice vznikající v krajině se projevuje jako určitá krajová (místní) zvyklost ve smyslu provozních a sociálně-kulturních potřeb a možností obyvatelstva. Tato zvyklost, tradovaná v různém rozsahu, měla v minulosti určité konkrétní formy jak na území venkovských sídel, tak i ve venkovské krajině. Zvykovost v pojetí

zeleně

byla

velmi

významně

ovlivňována

hospodářsko-provozními

podmínkami a potřebami vesnice, které se v souladu s technickým pokrokem poměrně rychle měnily. Soukromoprávní vztahy na venkově našly svůj značně dlouhodobý odraz v hraničních stromech či stromořadích. Nutnost protipožární ochrany vyvolala dobovou potřebu použití širokokorunných stromů v sousedství hospodářských budov s cílem zabránit rychlejšímu rozšiřování požáru a vysazování pyramidálních topolů ve funkci bleskosvodů. Potřeba přístřešku proti nepohodě či proti intenzivnímu slunečnímu záření dala vzniknout skupinám stromů s hustými a širokými korunami na provozních nádvořích, před kovárnami, hospodami, ale i v polích kde se pracovalo. Ve větrných lokalitách existují do dnešních dnů vysoce funkční stromy vsázené na návětrné straně. Původně velmi významná hospodářská funkce návsi zde vytvořila velice výraznou tradici přednostního používání vysokokmenných tvarů stromů v takové druhové skladbě, která tento provoz snášela (lípa, javor, jasan, dub, hrušeň aj.). Ze stejných důvodů zde našly uplatnění i rozsáhlé univerzálně funkčně využitelné travnaté plochy. Často to býval zatravněný vysokokmenný ovocný sad. Tradice vysokých stromů a velkých travnatých ploch na našich návsích je stále tak živá, že současné širší použití keřových porostů zahradních forem jehličnanů apod. je zde často přijímáno s rozpaky, protože narušuje vžitou tradici obrazu české návsi. Hospodářskou aktivitou nejvýrazněji se uplatňující v životě vesnice bylo zemědělství. Jeho konkrétní formy a potřeby vytvářely i podmínky pro uplatnění trvalých porostů zeleně. Rozhodující význam mělo v tomto směru prostorové uspořádání pozemků, tedy typ plužiny. Rozmístění pozemků, jejich tvar a velikost měly předně zásadní vliv na jednu z nejdůležitějších krajinných estetických kategorií, kterou je měřítko kompozice. Pozemková struktura spolu s polními cestami vytvořila dále systém krajinných linií utvářejících dynamiku a vzájemné estetické souvislosti v krajinné kompozici a základní podmínku pro následné rozmístění systému keřových a stromových porostů. Vzhledem k tomu, že tato liniovost směřovala ve své většině k sídlům, byly vytvořeny předpoklady pro plynulé propojení sídel s navazujícím krajinným prostředím. 10

Cestní síť spolu se systémem travnatých mezí pak vytvářela infrastrukturu pěší prostupnosti území, a to jako jedné ze základních podmínek vysoké obytné hodnoty krajiny. Výrazný vliv zemědělské činnosti na stav i obraz naší krajiny měl počet a prostorové rozmístění pěstovaných plodin, s jejichž zvyšujícím se množstvím se zintenzivňovala barevnost, tvarovost, měřítko a časová proměnlivost nezáměrné krajinné kompozice. Zvláštní význam v tomto směru zaujímá ovocný strom. Drobné sady a ovocné aleje odpovídaly svojí velikostí měřítku členění zemědělských ploch a vytvářely zvláštní obytnou a teple pohostinnou atmosféru.

Obr. 1: Ovocné aleje v krajině Lomnicka přivádějící svou příjemnou atmosférou cykloturisty k hoře Tábor

Dalším výrazným rysem nezáměrné kompozice bylo citlivé rozmisťování dobově významných prvků v krajině, které jsou cennými estetickými dominantami naší krajiny. Byly to např. vyvýšené polohy, průsečíky krajinných linií (body zvláštního zájmu), historicky významná místa.

11

Obr. 2: Kaplička Máří Magdaleny na vyvýšenině sopečného útvaru Zebín je velmi cennou dominantou patrnou z dalekého okolí a je výrazným tvarem s typickou strukturou hloučkovitě rostoucích zakrslých forem dřevin ve výhledu z hory Tábor.

Tehdejší člověk, vybavený jen skromnou technikou, nenarušoval specifická špatně přístupná či špatně zúrodnitelná místa. Nepronikal na ně násilím. Žil a pracoval vedle nich. Snad také úcta, pokora a strach (mokřady – bažiny, močály) z těchto míst vedly k dlouhodobé existenci těchto typických přírodních lokalit, které jsou dnes předmětem zájmu ochrany. Typickým znakem vztahu vesnického člověka ke krajině bylo pojmenovávání anoikonymy, pomístními jmény, polí, luk, lesů, hor a cest, jejichž počet v jednom katastrálním území čítal i několik desítek. Jména připomínala příběhy a osudy jejichž dějištěm byla krajina. Nejčastějším způsobem lidového zdůraznění mnohých těchto lokalit byly drobné stavby kapliček, kříže či pamětní kameny a zejména stromy, památné stromy, které zaručovaly zachování příběhu té doby na staletí.

12

Obr. 3: Jeden z drobných sakrálních objektů na navržené naučné stezce v blízkosti obce Kyje.

Pomístní jména mohou být velmi inspirativním podkladem pro krajinářské vyjádření ducha místa, identity domova a vztahu naší současnosti k minulosti. Ve výrazné historické adresnosti či paměti naší krajiny spočívala a měla by nadále spočívat jedna z jejích nejvyšších kulturních a společeských hodnot. Z hlediska druhového složení je nezáměrná kompozice typická výrazným uplatňováním domácích druhů dřevin. Analogický sortiment v sídlech a současně v jejich krajinném prostředí vytvořil sourodost širšího venkovského prostoru, spojující vesnická sídla, zemědělské plochy a lesy v jeden kompoziční celek. V krajině se také některé dřeviny uplatnily v pěstitelském tvaru, např. vrby seřezávané na hlavu kvůli odběru prutů pro výrobu proutěných výrobků. Aplikace nezáměrného komponování krajiny by měla vycházet z jeho nejobecnějších hodnot (rysů), kterými jsou měřítko, rytmus a ladnost, měkkost, laskavost, kompozice detailu i celku. V ostatních tvůrčích rovinách by měla být 13

naprosto svobodnou výtvarnou činností. Měla by být chápana jako nezbytný podklad pro územní plánování krajiny a zejména pro aktuální formování názoru na obsah a formu současného výtvarného krajinářského projevu v naší krajině. Jeho formy by měly být dále rozpracovány pro konkrétní územní podmínky.

14

3. Cíl práce Cíle práce byly stanoveny v zadání diplomové práce viz vložené zadání v úvodní části diplomové práce. Kromě stanovených zásad pro vypracování byl vysvětlen pojem nezáměrné kompozice, postihnuta turistika a její vývoj .

15

4. Metoda práce Metoda práce sestávala z několika fází: V první, přípravné, fázi byly shromažďovány dostupné literární prameny k řešené problematice, veškeré materiály a podklady pro vyhotovení analýz a charakteristiky území. Byly zakoupeny mapové lity Základních a Odvozených map ČR. Následovalo

prostudování

literatury,

mapových

podkladů,

územního

plánu,

souvisejících materiálů a metodik na www stránkách. Veškeré mapové podklady, literatura a zdroje jsou sepsány v kapitole Seznam použité literatury a zdrojů. V druhé fázi byl proveden terénní průzkum v letech 2004 – 2005. V terénu byly vyhotoveny pracovní mapy, byla provedena fotodokumentace a ověřeny vizuální vazby, především výhledy z hory Tábor a zpětně dálkové vazby na horu. Navštívila jsem také Ústředí Klubu českých turistů v Praze a vedoucího odboru KČT v Lomnici nad Popelku, kde mi byly podány informace o turistice u nás. Ve třetí fázi byly vyhotoveny analýzy území, na jejichž základě byly ve čtvrté fázi zpracovány výsledky. Velmi složité bylo uchopení problematiky nezáměrných kompozic. V práci jsem se věnovala také turistice a fenoménu našich značených tras. Byla vypracována krajinářská studie ve formě velkoformátové grafické přílohy, která obsahuje 8 výkresů. Na výkresech jsou zachyceny body dle pokynů ke zpracování diplomové práce: diferenciaci území z hlediska jeho ekologické stability, návrh opatření na ochranu rekreační kvality území, návrh kompozice porostů, vyhlídek a nezáměrných kompozic a návrh vybavenosti a mobiliáře tras. Dále jsou na výkresech zachyceny širší vztahy, krajinné struktury, krajinářská analýza a problémy v krajině, návrh regulativů, návrh úprav na stávajících turistických trasách, návrh naučné stezky a jsou zkresleny panoramatické výhledy. Pro zpracování bylo užíváno běžných popsaných metodik, které jsou vypsány v seznamu literatury a pomocných materiálů k semestrálním pracím Doc. Ing. Petra Kučery, které jsou ke stažení na http://tilia.zf.mendelu.cz/˜xkucera0/rozcestník Pro stanovení regulativů bylo území členěno na zóny. Pro jednotlivé zóny byly stanoveny regulativy a zvlášť byly vyčleněny regulativy zdůrazňující hledisko ekologické a rekreační. Regulativy byly stanoveny také pro ochranu pohledového horizontu a pro vrchol hory.

16

Veškeré fotografie, které nejsou označeny jménem autora, fotografovala Lucie Pánková v letech 2004 – 2005 (některé fotografie jsou staršího data). Měřítka mapových podkladů byla užívána různá, byla volena dle podrobnosti řešeného dílčího úkolu. Práce má velmi široký záběr, snahou bylo postihnout co nejvíce aspektů.

17

5. Výsledky 5.1 Základní údaje o lokalitě Hora Tábor se nachází na rozhraní okresů Semily a Jičín, Hradeckého a Libereckého kraje, přibližně 2 km jižně od Lomnice nad Popelkou a 8 km severně od Jičína. Je také rozmezím dvou malebných krajin, Českého ráje a Podkrkonoší. Území hory Tábor se rozkládá v katastru Chlum pod Táborem. Ke katastru přiléhá katastrální území obcí Lomnice nad Popelkou, Košov, Cidlina a Kyje u Jičína. Celková výměra lokality činí asi 663 ha. Hranice zájmového území jsou vymezeny na výkrese č. 2 Krajinářská analýza hory Tábor.

Obr. 5: Pohled na více odlesněné severovýchodní svahy hory Tábor z letadla. V popředí bývalý potravinářský podnik, lomnické čokoládovny (zrušeny) a čtvrť Lomnice nad Popelkou nazývaná Žižkov. (foto: Otakar Kudrnáč 2003)

Území je převážně pokryto lesy, v menší míře loukami. V okrajových partiích vymezeného území se nacházejí pole a osady s rodinnými domky a jejich zahradami. Lesní porosty na území Tábora patří podniku Lesy ČR, revír Hořice v Podkrkonoší. Porosty jsou lesnicky obhospodařované a jsou tvořené hlavně smrkovými, méně bukovými monokulturami. Louky jsou většinou kulturní, pouze ve

18

vyšších polohách hory a na těžko přístupných mezích se nacházejí louky polokulturní a společenstva květnatých luk. Orná půda zaujímá jen malé procento plochy. Stanovištní charakteristika lesních porostů Tábora je proměnlivá, neboť se v tomto území nacházejí jak stanoviště živinově velmi chudá s místy obnaženým skalnatým podkladem, tak i stanoviště břehových porostů, která jsou obohacena živinami z okolních svahů a ovlivňovaných zvýšenou hladinou spodní vody. Většina lesních porostů je poznamenána přeměnou druhové skladby na hospodářsky intenzívně využívaný jehličnatý les, který je tvořen smrkovými monokulturami. Tyto porosty mají střední stupeň ekologické stability, tudíž snadno podléhají živelným kalamitám a biotickým škůdcům. Z hlediska ekologické stability jsou nejcennější remízky, meze, prameniště, doprovodná vegetace toků a fragmenty květnatých bučin a dubohabrových hájů na Cidlinské hůře, které byly v roce 1990 vyhlášeny za přírodní památku a tvoří chráněné území, které se nachází v nejjižnějším cípu zájmového území, přibližně 0,5 km severně od obce Pekloves.

Obr. 6: Hora Tábor (uprostřed snímku) je významným pohledovým horizontem vnímaným v dálkových výhledech, především ze své jižní strany z Jičínska. Takto exponované horizonty a svahy je nutno chránit. 19

Dalším významným prvkem ekologické stability Tábora je rašelinné jezírko, které bylo v roce 1996 vyhlášeno za přírodní památku, neboť se jedná o nejvýznamnější lokalitu rosnatky okrouhlolisté v širší oblasti Českého ráje.

5.2 Historie hory Tábor Území hory Tábor bylo původně pralesem. První obyvatelé se začali usazovat podél toků. Táborské lesy nemýtili, ale využívali je pro pastvu dobytka, pro hutnictví a pro sbírání pryskyřice a lov zvěře. Ve 12. – 14. století byly v okolí postaveny hrady Bradlec, Rotštejn, Trosky a Kozlov, pod jejichž ochranou zde začal čilý kolonizační ruch. Ten byl dočasně pozastaven husitskými bouřemi, po nichž koncem 15. století přišla druhá kolonizační vlna pokračující ještě po celé 16. století. To způsobilo velký nápor na lesy, protože byla obrovská spotřeba dřeva pro nově zakládané vrchnostenské dvory a jejich ovčíny. O úbytek lesů se zasloužila také řada požárů, jimiž byla Lomnice nad Popelkou neustále sužována. Opětovné zarůstání odlesněných ploch umožnila až třicetiletá válka, ale koncem 17. století byly tyto plochy znovu vytěženy. Dřevo bylo spotřebováváno pro stavbu obydlí, zvláště vhodné porosty se využívaly k výrobě šindele. Spotřeba dřeva se výrazně zvýšila rozvojem průmyslu a postavením dráhy. Co se týká porostní skladby, byly v táborských lesích v 17. století hlavními dřevinami jedle, dub, habr, buk, javor, bříza, borovice a smrk. Již na počátku 19. století zde byl nejvíce zastoupenou dřevinou smrk, který byl smíšen s jedlí, méně s borovicí. Během 19. století došlo k výraznému ústupu jedle, čímž vznikla naprostá převaha smrku. Na počátku 20. století zde objevuje modřín a akát. Ve 20. letech 20. století zasáhla táborské lesy mnišková kalamita, která zničila převážně smrkové porosty. Původní zalesňování území bylo ponecháno přírodě. Až v 18. století se začala používat semena ze sběrů v místních lesích. V druhé polovině 19. století byla semena nakoupena od pražské firmy Rott a Vogl, později se dovážela z Insbrucku. Dovážely se i sazenice.

20

Obr. 7: Polomy na hoře Tábor způsobované větrem (historická fotografie z archívu p. Drahoňovského)

Škody byly v táborských lesích způsobovány hlavně větrem, méně houbami či škůdci. Největší škody zde v druhé polovině 19. století způsobili jeleni, kteří byli chováni knížetem Kamilem Rohanem v tehdejší oboře. Kromě jelenů se zde běžně vyskytovala další lovná zvěř: srnčí, zajíci, koroptve, tetřívci a sluky. Obora byla koncipována romanticky. Kníže do ní nechal situovat lovecký zámeček s parkem a rybníkem, novogotickou Alainovu věž, Alainův kříž a romantické jezero u pramenů Cidliny. Jméno hory Tábor je spjato s dávnou minulostí, která sahá až do dob pohanských, kdy zde byl uctíván Svantovít (bůh slunce) a jiní pohanští bohové. Tehdy se tento táhlý, lesem porostlý kopec nazýval Chlum. Toto jméno je dodnes zachováno v názvu katastrálního území a v názvu obce Chlum, malé vesničky na úbočí Tábora. Za husitských válek se zde začaly konat „pobožnosti husitské“. Jak je známo, Husité s oblibou označovali hory i jiné přírodní útvary biblickými jmény (známe např. horu Oreb, rybník Jordán či známé husitské hradiště Tábor), a tak i náš Chlum dostal v první polovině 15. stol. jméno Tábor. Ve 14. stol. v okolí Lomnice řádili lapkové, kteří pustošili a loupili. Jejich potlačení (kolem roku 1350) se připisuje samotnému pražskému arcibiskupovi Arnoštu 21

z Pardubic, který na památku pomoci Boží vyřezal kříž s Ukřižovaným a připevnil ho na jeden strom na vrcholu hory Tábor. Arnošt z Pardubic byl tedy zakladatelem tohoto poutního místa, kam začali přicházet věřící, neboť bylo toto místo považováno za posvátné. Ve druhé polovině 14. stol. zde byla postavena dřevěná kaple, do níž byl kříž uložen. V 15. stol. však kaple shořela a posvátný kříž byl uschován do hromady kamení. Roku 1527 dal Vilém z Valdštejna postavit dřevený kostel, který byl ve svatodušní úterý zasvěcen Proměnění Krista Páně. Zajímavou poznámkou v letopisech je zpráva o tom, že stromy nutné pro stavbu kostela byly káceny v lesích pod Kumburkem, což je asi 8 km od Tábora a tudíž mě napadá otázka: Copak na Táboře lesy nebyly, nebo snad byly příliš mladé? Za vlády Valdštejnů na lomnickém panství se na Táboře přijímalo pod obojí a tyto utrakvistické pobožnosti se zde konaly ještě na počátku 17. stol. V této době byla i samotná Lomnice podřízena Táboru a byla nazývána „Lomnice nad Popelkou hory Tábor“. V roce 1610 byla na Táboře zřízena poustevna, která zde stála až do doby josefinských reforem a na jejím místě byl postaven domek, v němž bydlel kostelník. Podle

pověsti

byl

ukrytý

kříž

s Ukřižovaným

nalezen

až

mnichy

z kartuziánského kláštera ve Valdicích u Jičína. Ti byli upozorněni „neobyčejnými světly na hoře Tábor a uspořádali procesí na posvátnou horu, kde v hromadě kamení nalezli kříž“. Kříž potom odnesli do kláštera, nechali vyrobit nový a ve slavnostním průvodě ho dopravili do kostela na Tábor. Asi si umíte představit, jak tyto události ve vzrušené barokní krajině zapůsobily. Každoročně Kartuziáni konali slavná procesí na horu, a tak každoročně počet poutníků stoupal. Hraběti Václavu Morcinovi se při stoupající slávě hory nezdál dřevěný kostel dost důstojný, a tak nechal v roce 1704 vystavět kostel z kamene, který je v barokním stylu a v této podobě zde stojí dodnes. Rozkvět Tábora jako poutního místa pokračoval až do josefinkých reforem, což dosvědčuje záznam, že v roce 1751 zde bylo napočítáno 12 000 poutníků za jeden den. V polovině 19. století se stali majiteli lomnického panství Rohanové. Kníže Kamil Rohan si na Táboře nechal vybudovat Oboru pro chov jelenů. Součástí obory

22

byl i lovecký zámeček s parkem a rybníkem, lesní jezírko u pramenů Cidliny, novogotická Alainova věž a Alainův kříž. Turistický ruch, který zavládl v naších zemích v osmdesátých letech 19. stol., dal vznik dřevěné rozhledně na vrcholku hory Tábor, jen pár metrů od barokního kostela Proměnění Páně. Původně na jejím místě stávala Sezimova hospoda, v níž v roce 1888 postavil Okrašlovací a turistický spolek v Lomnici nad Popelkou 22 metrů vysokou dřevěnou rozhlednu obehnanou živým plotem. Tato dřevěná rozhledna byla v roce 1911 nahrazena rozhlednou zděnou, která byla nazvaná Tichánkova.

5.3 Vývoj obcí a vznik katastru Z hlediska urbanistického území hory Tábor ovlivňuje město Lomnice nad Popelkou, které dnes sahá až k jejímu úpatí. Lomnice dostala jméno podle říčky stejného jména, která byla později přejmenována na Popelku. Tato říčka se lomí a mění směr, čili tvoří ohyb, neboli lomnici. Urbanistický vývoj města procházel několika fázemi. Jeho jádro se nacházelo mezi říčkou Popelkou a potokem Nepokojem, jenž společně s nedalekou tvrzí, rybníkem, sevřenými bloky domů a úzkými uličkami vedoucími k rynku zastupovaly funkci hradeb, které jako poddanské městečko nemohla Lomnice mít. Zástavbu tvořily výhradně dřevěné přízemní domky, pouze nejvýznamnější budovy byly na přelomu 15. a 16 stol. postaveny z kamene (tvrz, kostel, pivovar). Husovo náměstí patří svou velikostí k největším v širokém okolí. Zhoubu pro město znamenaly časté ničivé požáry brzdící jeho rozvoj. I přes tuto nepřízeň osudu se město nadále rozvíjelo. K velkému rozmachu došlo v průběhu 19. stol. (včetně výstavby továrních budov) a ve století dvacátém. Druhým významným sídlem, které přímo ovlivňuje území hory Tábor je Chlum pod Táborem. Slovo Chlum obecně označovalo lesnaté, táhlé kopce, takže v Čechách nalezneme více takovýchto pojmenování. Původní obyvatelé obce však měli svou osadu jinde. To dokázaly vykopávky uskutečněné v blízkosti dnešní Alainovy věže, kde byly nalezeny zbytky nástrojů, které dokazují, že zde dříve bývala osada. Osada však byla

23

ohrožena sesuvem půdy, a tak její obyvatelé přesídlili na bezpečnější, severovýchodní úbočí kopce, chlumu, a od něj přijala nová osada jméno. Je také možné, že vrchnost, která si na Táboře chtěla zřídit oboru, vesnici sama zrušila a obyvatele na nynější Chlum přesídlila. V lomnické purkrechtní knize je zapsáno, že koncem 16. století lomnická vrchnost připojila některé podměstské grunty k táborské oboře, a proto až dosud menší část obory leží v katastru lomnickém. Převážná část obory podle Josefínského katastru náležela Morcínovu, až od roku 1842 patřila ke Chlumu.

Obr. 8: Dochovalý původní charakter úzkých plužin v obci Kyje, kudy bude procházet nově navržená naučná stezka.

Chlum je připomínán již r. 1417. Podle nejstarší pozemkové knihy z r. 1583 bylo na Chlumu šest usedlostí. Po třicetileté válce podle berní role z r. 1654 na Chlumu zůstala pouze 4 stavení, zbylá dvě byla zbořena. V obci Chlum byly dvě krčmy. 24

V polovině 19. století čítal Chlum 24 stavení. Pro představu, r. 1654 se na Chlumu obdělávalo 37 strichů polí, r. 1725 to bylo již skoro 105 strichů polí, 1,5 strichů lad, 1,25 strichů neobdělávaných a 9 léčí mladého lesa. Většina polí byla ve III. třídě. Na Chlumu se pěstovalo žito a oves, lesy dávaly měkké dřevo. Zdejší poloha byla označena jako hornatá s půdou hlinitou, ve které roste jen žito a oves, ovoci se zde nedaří, protože do zimy nedozraje. V roce 1896 bylo podle nové míry na Chlumu 91 ha polí, 13 ha luk, 0,54 ha zahrad, 5,5 ha pastvin, 314,75 ha lesů a 7 ha ostatní půdy. Celkem to činilo 432 ha pozemků, což je i současná výměra katastru Chlum pod Táborem. Obyvatelé Chlumu se zabývali hlavně rolnictvím nebo pracovali v lomnických továrnách.

Obr. 9: Obec Chlum pod Táborem s dochovanými roubenými chalupami

Obyvatelé Kyjí se zabývali především řemesly. Bydleli zde dva punčocháři, jeden zámečník, krejčí, kolář a švec. Na Kyjích byla pole velmi špatná a činila pouhých 108 str. Pěstovalo se jen žito, oves a len. Cidlina, Doubravice, Březka a Pekloves jsou obce, které se nacházejí jižně od katastru Chlum pod Táborem. Osady vznikly již před více než 600 lety, Cidlina již před 700 lety, kde byla zemanská tvrz.

25

Košov je obec, která se nachází na severozápadě od katastru Chlum pod Táborem. Košov pravděpodobně patřil pánu z Kozlova. Před třicetiletou válkou bylo na Košově 12 usedlostí, které během války zanikly. V josefínském katastru z r. 1785 byly panské lesy na Táboře připsány k Morcínovu. Nynější katastr chlumský a košovský tehdy tvořily jeden katastr. Obyvatelé Košova a Morcínova se zabývali tkalcovstvím, rolnictvím, lesnictvím nebo pracovali v lomnických továrnách.

Obr. 10: Město Lomnice nad Popelkou – urbanizované sídlo pod horou Tábor s památkově chráněnou čtvrtí Karlov s dochovalou lidovou architekturou bude výchozím bodem nově navržené naučné stezky (foto: Otakar Kudrnáč 2003)

5.4 Přírodní poměry 5.4.1 Geologické a geomorfologické poměry provincie: Česká vysočina subprovincie: Krkonošsko-jesenická soustava oblast: Krkonošská podsoustava celek: Ještědsko-kozákovský hřbet

26

podcelek: Kozákovský hřbet okrsek: Táborský hřbet

nadmořská výška: průměrná – 540-630 m n. m. nejvyšší bod – vrchol hory Tábor 678 m n. m nejnižší bod – pod viaduktem u Cidlinské hůry 400 m n. m.

Táborský hřbet se rozkládá na JV Kozákovského hřbetu. Jedná se o nesouměrný hřbet sudetského směru, který byl neotektonicky hrásťově až antiklinálně vyzdvižený při lužickém zlomu. Je tvořen převážně permskými melafyry, prachovci, jílovci, pískovci a méně cenomanskými kaolinickými pískovci, vzácně neovulkanity. Reliéf je rázu členité vrchoviny se zbytky sníženého třetihorního zarovnaného povrchu v různých výškových úrovních. Nejvyšším bodem Táborského hřbetu je hora Tábor s nadmořskou výškou 678 m.

Obr. 11: Tábor je nejvýchodnějším výběžkem geomorfologického celku Ještědskokozákovský hřbet, foceno z Ještědu směrem k hoře Tábor. Po vrcholu hřbetu vedou k Táboru hlavní dálkové turistické a cykloturistické trasy. 27

Tábor je nesouměrný krátký strukturní hřbet směru V-Z, který je ve své vrcholové části budován permskými melafyry, na svazích pak pískovci a jílovci středně červené jaloviny. Severní svahy jsou mírnější se sklonem 7 – 15° a jsou kryty rozptýlenou balvanovou sutí. Jižní svahy jsou příkřejší se sklonem až 35° a jsou při úpatí tvořeny asymetrickými strukturnými melafyrovými hřbety. (DEMEK, 1987)

5.4.2 Pedologické poměry

Ve vybraném území převažují mezotrofní až eutrofní hnědé půdy a humusovou formou mulový moder. Půdní reakce je mírně kyselá až neutrální. Půdy jsou jílovitohlinité, hluboké, čerstvě vlhké, na jižních svazích místy vysýchavé. V zaříznutých údolích je mezotrofní hnědá půda oglejená, místy přechází až v hnědý glej, je těžší a hluboká. V místech melafyrových skalek je půda mělká a přechází až do hnědých rankrů. Hydromorfní půdy se vyskytují pouze ojediněle podél toků. (PAŠEK, 1993) Podle půdní sondy zhotovené 24. 5. 2001 panem ing. Jiřím Jandákem, CSc. v podsvahovém deluviu na jihovýchodním úpatí Tábora byla potvrzena skupina půd hnědých, řazených do podskupiny kambisolů. Půdním typem je zde kambizem (KM). Půdní subtyp je eutrický (KMe) psudoglejový (KMg). Půdní profil vypadá takto: 0 – 16 cm melanický humusový horizont (Al) 16 – 60 cm kambický pseudoglejový horizont (Bvm) 60 cm a méně půdotvorný substrát (C) Melanický humusový horizont nám udává, že obsah humusu je v tomto horizontu nad 1 %, sorpční komplex je nenasycený až mírně nasycený (stupeň sorpčního nasycení V je menší než 60 %), poměr fulvokyselin a huminových kyselin je vyrovnaný (mírně převažují fulvokyseliny) a není zde vyvinuta agregátová stuktura. Podpovrchový diagnostický horizont je kambický pseudoglejový, pro který bylo v sondě zřetelné mramorování a železomanganové bročky, což je projevem pseudoglejového procesu, kdy dochází ke střídání oxidačních a redukčních podmínek. Substrátový horizont je tvořen nepřemístěným horninovým materiálem, ze kterého vznikla minerální část půdy.

28

Kambizemě vzniklé na ultrabazických horninách hodně slehávají, tudíž zde dochází k velkému zhutnění, a tak vzniká nepříznivý poměr kapilárních a nekapilárních pórů (převaha kapilárních pórů nad nekapilárními). Chemismus těchto půd se blíží bazické reakci, ale v této oblasti musíme počítat i s úplně opačnou reakcí, neboť zde byly původní sedimenty permokarbonu s vysokým obsahem křemene, tedy kyselé, proráženy výlevy melafyrů, z nichž jedním je i hora Tábor. Přechody půdních reakcí jsou tedy často velmi ostré. Z hlediska zrnitostního se jedná o půdní druh jílovitohlinitý. Jednotlivé horizonty půdní sondy jsou i s číselnými údaji, které dokazují, že se jedná o půdy hluboké.

5.4.3 Hydrologické poměry Tábor je pramennou oblastí Cidliny, která ústí do Labe u Libic nad Cidlinou. Délka toku je 89,7 km a tvoří povodí o rozloze 1 177 km2. Horní tok Cidliny až po Jičín má charakter pstruhové vody. V lesích plní funkci převážně infiltrační a na prudkých svazích erozní. (PAŠEK, 1993) Pokud se budeme držet vodohospodářské mapy, je vodní pramen Cidliny stanoven u obce Košov, do nějž se vlévá druhý pramenící na jihozápadním svahu hory Tábor. Tento pramen napájí tzv. rašelinné jezírko, které má charakter zarůstající slatiny. Na severním úbočí Tábora se nachází menší rybník, který byl vybudován vedle bývalého loveckého zámečku tehdejších majitelů panství Rohanů. Jak rašelinné jezírko, tak i tento rybník bývaly součástí jelení obory, která byla komponována v romantickém duchu a tudíž zde nesměla chybět vodní plocha. Součástí obory byla i tzv. Alainova věž v jejíž blízkosti se vyskytují prameništní lesy.

5.4.4 Klimatické poměry

Tábor patří do klimatické oblasti MT 2, která je charakterizována krátkým mírným až mírně chladným a mírně vlhkým létem. Přechodné období je krátké s mírným jarem i podzimem. Zima je normálně dlouhá s mírnými teplotami, suchá, s normálně dlouhou dobou sněhové pokrývky (QUITT, 1971).

29

Charakteristika klimatické oblasti MT 2: Průměrná roční teplota: 6 – 7°C Průměrná teplota vzduchu v lednu: -4 až -3°C Průměrná teplota vzduchu v červenci: 16 – 17 °C Počet dní s průměrnou teplotou 10 °C a více: 140 – 160 Průměrný roční úhrn srážek: 700 – 800 mm Průměrný úhrn srážek ve vegetačním období: 450 – 500 mm Průměrný úhrn srážek v zimním období: 250 – 300 mm Průměrná relativní vlhkost vzduchu v prosinci: 80 % Průměrná relativní vlhkost vzduchu v červenci: 70 % Průměrný počet dnů se sněhovou pokrývkou: 80 - 90 Průměrné maximum sněhové pokrývky: 40 cm Převažující směr větru: západní, 20 %, 6°B Klimatická oblast: mírně teplá, vlhká, chladná zima (Atlas podnebí československé republiky, Ústřední zpráva geodesie a kartografie, Praha 1958) Podle agroklimatologické klasifikace je sledované území začleněno takto: makrooblast: mírně teplá TS = 2 400 – 2 000 °C oblast: slabě mírně teplá TS = 2 200 – 2 000 °C podoblast: mírně vlhká K = 5 – 0 cm okrsek: převážně chladné zimy P = -20 až –24 °C

TS...teplotní suma aktivních teplot s denním průměrem nad 10 °C K....ukazatel zavlažení VI – VIII určený rozdílem potencionální evapotranspirace a srážek P....ukazatel přezimování je určen průměrem absolutních ročních minim teploty vzduchu

5.4.5 Fytogeografické poměry

Vybrané území náleží z hlediska biogeografického členění ČR do bioregionu Ještědsko-kozákovký hřbet. 30

Fytogeografie území: fytogeografická oblast: Mezofytikum obvod: Českomoravské mezofytikum okres: na hranici okresu Český ráj a Podkrkonoší podokres: na hranici Rovenské pahorkatiny a Jilemnického Podkrkonoší

Sledované území patří do fytogeografické oblasti mezofytika, jehož květena je spíše jednotvárná. (ŘEPKA, 1994)

Vegetační stupně: Podle Zlatníka se zájmové území řadí do třetího a pátého vegetačního stupně (ZLATNÍK, 1975): 3. dubobukový 5. jedlobukový

Geobotaniká rekonstrukce Podle geobotanické rekonstrukce (MIKYŠKA 1968) by mělo celé území Tábora spadat do třídy Querco-Fagetea BR.-BL. et VLIEGER in VLIEGER 1937 a jejího řádu Fagetalia

sylvaticae

PAWLOWSKI

in

PAWLOWSKI,

SOKOLOWSKI

et

WALLISCH 1928. Území by mělo být pokryto převážně květnatými bučinami svazu Fagion LUQUET 1926 a bikovými bučinami svazu Luzulo-Fagion LOHMEYER et TÜXEN in TÜXEN 1954. Část území podél vodních toků a jejich pramenišť patří dle geobotanické mapy k lužním lesům podmáčených údolních poloh a okolí pramenišť od pahorkatin až do horských poloh patřících do svazu Alno-Ulmion BR.-BL. et TÜXEN ex TCHOU 1948 em. TH. MÜLLER et GÖRS 1958 a jeho podsvazu Alnenion

glutinoso-incanae

OBERDORFER 1953. Jižní svahy Tábora by měly zaujímat dubohabrové háje svazu Carpinion ISSLER 1931 em. MAYER 1937. (Názvosloví vyšších vegetačních jednotek: MORAVEC, 1983)

31

5.4.6 Zoologické poměry

Fauna oblasti Tábora patří do zoogeografického obvodu Krkonošského podhůří. Vzhledem k rozmanitosti území se zde nacházejí rozličné typy biotopů a na ně vázaných živočišných druhů. Nejvýznamnějšími zoologickými lokalitami jsou rašelinné jezírko a prameny Cidliny, kde se vyskytují vzácnější obojživelníci jako je čolek horský, čolek obecný, mlok skvrnitý, skokan štíhlý a ropucha obecná. Na této lokalitě byl také pozorován jeden ze vzácnějších druhů ptáků, králíček ohnivý. Další významnou zoologickou lokalitou je Cidlinská hůra, kde můžeme v dubovém porostu objevit některé vzácnější druhy hmyzu jako je krajník hnědý a roháč obecný. Obvykle se ale v území setkáme se srncem obecným, zajícem polním, veverkou obecnou, kunou lesní, ježkem západním, krtkem obecným, rejskem obecným, netopýrem velkým, plchem velkým, myší domácí, myšicí lesní, norníkem rudým a hrabošem polním. V současné době se v této oblasti rozšiřují mufloni a prase divoké. Z typických zástupců ptáků se zde vyskytují sýkora koňadra, sýkora modřinka, sýkora babka, sýkora uhelníček, červenka obecná, dlask tlustozobý, šoupálek dlouhoprstý, linduška lesní, krahujec obecný, káně lesní, jestřáb lesní, bažant obecný, kukačka obecná, datel černý, strakapoud velký, holub doupňák, vlaštovka obecná, jiřička obecná, drozd obecný, kos černý, brhlík lesní, stehlík obecný, vrabec polní a straka obecná. Ojediněle byl pozorován výr velký, krkavec velký, puštík obecný a čáp černý. Ze zástupců plazů se zde můžeme setkat s užovkou obojkovou, užovkou podplamatou, slepýšem obecným, ještěrkou živorodou a ještěrkou obecnou. Na rozkvetlých loukách se nám také může podařit zahlédnout našeho nejkrásnějšího zástupce motýlů, otakárka fenyklového. (ZAHRADNÍK 1984, PAŠEK 1993)

5.5 Charakteristika vegetace 5.5.1 Lesnická typologie Podle lesnické mapy se v zájmovém území vyskytují: 3B2 - bohatá dubová bučina mařinková na svazích

32

3B9 - bohatá dubová bučina mařinková na prudkých svazích 3C2 - vysýchavá dubová bučina lipnicová na slunných svazích 3D6 - obohacená dubová bučina bažanková na svazích 3D8 - obohacená dubová bučina netýkavková na podsvahových deluviích 3S1 - svěží dubová bučina šťavelová na svazích a plošinách 3S8 - svěží dubová bučina ochuzená na svazích a plošinách 3S9 - svěží dubová bučina šťavelová s lipnicí hajní na prudkých svazích 3U1 - javorová jasenina bršlicová v potočních údolích 3V1 - vlhká dubová bučina metlicová se šťavelem na svazích a plošinách 5A1 - klenová bučina bažanková s mařinkou na kamenitých svazích a ve skalnatých kotlinách 5B6 - bohatá jedlová bučina javorová na prudkých kamenitých svazích 5D4 - obohacená jedlová bučina kapradinová na deluviích 5D5 - obohacená jedlová bučina netýkavková na deluviích 5S1 - svěží jedlová bučina šťavelová na svazích a plošinách 5S6 - svěží jedlová bučina metlicová na svazích a plošinách 5K1 - kyselá jedlová bučina metlicová na svazích a plošinách 5K7 - kyselá jedlová bučina metlicová se šťavelem na svazích a plošinách 5V2 - vlhká jedlová bučina papratková v okolí vodotečí

5.5.2 Fytocenologická charakteristika vegetace lesů

Společenstva jsou řazena dle CMŠ do tříd, řádů, svazů, podsvazů a asociací. Doložena jsou výpisem diagnostických druhů společenstva, které jsem na lokalitách objevila. (MORAVEC, 1983)

Lesní porosty zaujímají přibližně 80% z celkové plochy mapovaného území. Z toho jsou 60 % smrkové monokultury, 10% lesy smíšené a 10% lesy přirozené. Dnešní stav vegetace lesů vybraného území je dán lesním hospodařením v průběhu několika staletí, mniškovou kalamitou a stavem životního prostředí. Preference smrku způsobila, že původní lesní společenstva se na Táboře nacházejí jen ve fragmentech. Květnaté bučiny svazu Fagion dnes nalezneme jen v místech

33

balvanitých sutí, podél pramenů Cidliny, v okolí rašelinného jezírka a na severní straně Cidlinské hůry. Přechod mezi společenstvy teplejší Cidlinské hůry a květnatými bučinami tvoří v sušších partiích fragmenty bikových bučin svazu Luzulo-Fagion. Na jižní straně Cidlinské hůry se nacházejí také původní dubohabrové háje svazu Carpinion. V údolích, která vyhloubila řeka Cidlina, nalezneme podél toku společenstva luhů a olšin svazů Alno-Ulnion a Alnion glutinosae. Tato společenstva se plošněji vyskytují také v prameništní oblasti Cidliny v okolí Alainovy věže. Původní lesní společenstva byla nahrazena monokulturami smrku, ale také buku a v současné době i dubu. Smrkové monokultury prostoupeny modřínem, bukem, jasanem, javorem klenem i mléčem, jeřábem obecným a výjimečně dubem. Na vrcholu Tábora nalezneme také jilm horský. Monokultury buku byly při výsadbě obohaceny o dub zimní. Na jižních svazích přistupuje habr. Velmi specifické jsou smíšené lesy v okolí Alainovy věže jsou tvořeny v sušších partiích převážně lípou srdčitou, javorem mléčem i klenem, smrkem, lípou velkolistou, dubem zimním a jírovcem. V zamokřených místech dominuje jasan a olše lepkavá, lokálně se vyskytuje topol kanadský. Nepůvodní jírovce a dub červený byly vysazeny za Rohanů a měly sloužit nejenom pro okrasu obory, ale také jako potrava pro jeleny. Do původní vegetace výrazně také zasáhly také výsadby Trnovníku bílého, který k nám byl introdukován v 19. století. Tyto výsadby se týkají především východní strany Cidlinské hůry, kde způsobily silnou eutrofizaci stanovišť a tak i expanzi nitrofilních ruderálních druhů, zcela vylučujících přítomnost zástupců přirozených lesů. Současná vegetace lesů lokality Tábor je dána rostlinnými společenstvy těchto tříd:

třída: Alnetea glutinosae BR.-BL. et TÜXEN 1943: společenstva bažinných olšin a vrbin řád: Alnetalia glutinosae TÜXEN 1937: evropské bažinné olšiny svaz: Alnion glutinosae MALCUIT 1929: bažinné olšiny na rašelinných půdách typu fen diagnostické druhy:

Alnus glutinosa Calamagrostis canescens Caltha palustris 34

Carex pseudocyperus Carex versicaria Filipendula ulmaria Myosoton aquaticum Typha latifolia asociace: Calamagrostis canescentis-Alnetum bažinné olšiny kyselejších a sušších rašelinných půd, hlavně ve východních Čechách

třída: Querco-Fagetea BR.-BL. et VLIEGER in VLIEGER 1937: společenstva xerofilních a hydrofilních opadavých listnatých lesů a křovin řád: Fagetalia sylvaticae PAWLOWSKI in PAWLOWSKI, SOKOLOWSKI et WALLISCH 1928: mezofilní až hydrofilní opadavé listnaté lesy mírného pásma Evropy

svaz: Alno-Ulmion BR.-BL. et TÜXEN ex TCHOU 1948 em. TH. MÜLLER et GÖRS 1958: lužní lesy představující primární vegetaci zaplavovaných a podmáčených poloh podsvaz: Alnenion glutinoso-incanae OBERDORFER 1953: lužní lesy podmáčených údolních poloh a okolí pramenišť od pahorkatin až do horských poloh diagnostické druhy:

Alnus incana Cardamine amara Carex remota Chaerophyllum hirsutum Chrysosplenium alternifolium Crepis paludosa Equisetum arvense Lysimachia nemorum Primula elatior Senecio fuchsii

asociace: Carici remotae-Fraxinetum maloplošně rozšířené olšojasanové prameništní lesy na 35

prameništích, často svahových, v ostře řezaných údolích, v terénních depresích a na březích potoků, nadm. výška 300 – 700 m, jednou i vícekrát ročně zaplaveny, půda hlinitá až jílovitá

Obr. 12: Carex remota je jedním z diagnostických druhů podsvazu Alnenion glutinosoincanae

svaz: Carpinion ISSLER 1931 em. MAYER 1937: květnaté mezofilní, místy až slabě hydrofilní (řidčeji subxerofilní) dubohabrové a dubolipové háje (místy s příměsí jedle), představující primární, většinou klimaxovou vegetaci planárního až suprakolinního stupně diagnostické druhy:

Carpinus betulus Convallaria majalis Galium sylvaticum Hepatica nobilis Lathyrus vernus Sanicula europaea 36

Obr. 13: Dubohabrový háj svazu Carpinion je fragmentem přirozených společenstev s nejvyšším stupněm ekologické stability - přírodní památka Cidlinská hůra na jižním úpatí Tábora

Obr. 14: Lathyrus vernus patří k diagnostickým druhům svazu Carpinion

37

svaz: Fagion LUQUET 1926: květnaté bučiny, jedlobučiny a bučiny, představující primární, většinou klimaxovou vegetaci submontánního až montánního (popř. supramontánního) stupně. diagnostické druhy:

Actea spicata Galium odoratum Hordelymus europaeus Polygonatum verticillatum Prenanthes purpurea Rubus sp. Senecio fuchsii Vicia sylvatica

podsvaz: Eu-Fagenion OBERDORFER 1957 em. TÜXEN in TÜXEN et OBERDORFER 1958: květnaté bučiny, lipové bučiny a jedlobučiny na silikátových půdách submontánního a montánního stupně podsvaz: Cephalanthero-Fagenion TÜXEN in TÜXEN et OBERDORFER 1958: květnaté vápnomilné bučiny diagnostické druhy:

Cephalanthera longifolia Daphne mezereum Galium sylvaticum Hepatica nobilis Lilium martagon Mercurialis perennis

svaz: Luzulo-Fagion LOHMEYER et TÜXEN in TÜXEN 1954: druhově chudé acidofilní bučiny a jedliny představující primární vegetaci na chudých horninách; na výživných horninách jde o sekundární degradační stadia květnatých bučin a jedlobučin diagnostické druhy:

Deschampsia flexuosa Calamagrostis arundinacea Maianthemum bifolium Polygonatum verticillatum Prenanthes purpurea Vaccinium myrtillus 38

třída: Robinietea JURKO ex HADAČ et SOFRON 1980: společenstva druhotných akátových porostů řád: Chelidonio-Robinietalia JURKO ex HADAČ et SOFRON 1980: nitrofilní společenstva druhotných akátových porostů svaz: Chelidonio-Robinion HADAČ et SOFRON 1980: společenstva akátových porostů na těžších, minerálně bohatých, dostatečně vlhkých půdách diagnostické druhy:

Chelidonium majus Impatiens parviflora Poa nemoralis Urtica dioica

5.5.3 Fytocenologická charakteristika vegetace luk

Louky zaujímají pouhých 15 % z celkové plochy mapovaného území. Většina těchto luk je kulturně využívaná, pouze některé obtížně přístupné meze (asi 2 % z celkové plochy) si zachovaly svá přirozeně rostoucí společenstva a mají tedy vysoký stupeň ekologické stability. Kulturní louky jsou svým druhovým zastoupením velmi podobné psárkovým loukám vlivem hnojení, a tak zvýšeného obsahu živin. Dominuje zde Alopecurus pratensis, Dactylis glomerata, Taraxacum officinale, Rumex acetosa, aj. Přirozené nebo přírodě blízké louky tvoří především Alopecurus pratensis, Galium verum, Arrhenatherum elatius, Origanum vulgare, Dactylis glomerata, aj. Začínají zde zmlazovat duby (Quercus petraea), jasany (Fraxinus excelsior) a klen (Acer pseudoplatanus). Na severu mapovaného území se vyskytuje jedna rozsáhlejší paseka, která je tvořena především těmito druhy: Dactylis glomerata, Deschampsia caespitosa, Avenella flexuosa, Anemone nemorosa, Equisetum sylvaticum, Ranunculus auricomus, Ajuga reptans, Hypericum perforatum, Centaurea scabiosa, aj. V jižní části mapovaného území se nachází také postagrární bylinná lada, kterou tvoří Alopecurus pratensis, Dactylis glomerata, Cirsium arvense, Festuca pratensis, Deschampsia caespitosa, Juncus effusus, Rumex acetosa, Anthoxanthum odoratum, Cerastium holosteoides, Taraxacum officinale, Ranunculus repens, Carduus crispus, aj. 39

Vegetace luk je charakterizována těmito společenstvy:

třída: Molinio-Arrhenatheretea TÜXEN 1937: hospodářsky využívaná společenstva luk a pastvin na vlhkých až čerstvě vlhkých stanovištích řád: Arrhenatheretalia PAWLOWSKI 1928: louky a pastviny čerstvě vlhkých stanovišť svaz: Arrhenatherion KOCH 1926: mezofytní louky nížinných až podhorských poloh diagnostické druhy:

Achillea millefolium Arrhenatherum elatius Centaurea jacea Cerastium holosteoides Dactylis glomerata Festuca pratensis Festuca rubra Galium mollugo Heracleum sphondylium Leucanthemum vulgare Pimpinella major Saxifraga granulata Trifolium dubium Trifolium pratense Trisetum flavescens Vicia sepium

svaz: Cynosurion TÜXEN 1947: krátkostébelné mezofytní travinné porosty ovlivňované pastvou, příliš častou sečí nebo sešlapáváním diagnostické druhy: Achillea millefolium Bellis perennis Dactylis glomerata Festuca pratensis Lolium perenne Phleum pratense 40

Plantago lanceolata Plantago major Taraxacum officinale Trifolium repens

Obr. 15: Přirozená louka svazu Arrhenatherion, extenzívně udržovaná na těžko přístupných místech na jižním úpatí hory Tábor u Cidlinské hůry s vysokým stupněm ekologické stability

Obr. 16: Antropicky přeměněná, kulturní louka svazu Arrhenatherion, kde dominuje Alopecurus pratensis, Rumex acetosa, Taraxacum officinale na severních odlesněných svazích hory Tábor 41

5.5.4 Fytocenologická charakteristika vegetace vodních ploch

V zájmovém území se nacházejí dvě významné vodní plochy – rašelinné jezírko na jihozápadním svahu Tábora a rybník na severním úpatí Tábora. Na místě dnešního rašelinného jezírka dříve bývala louka, v jejímž jihovýchodním cípu se nacházela studně opředená pověstí, neboť prý byla bezedná. Kníže panství, Kamil Rohan, tuto louku vyměnil s jejím majitelem za jiný pozemek a nechal zde vystavět hráz, a tak vzniklo jezero. Takových výměn pozemků v lesích Tábora proběhlo více, protože kníže Rohan zde chtěl vytvořit oboru pro chov jelenů. Jezero potom sloužilo nejen jako jeden z romantických prvků obory, ale také sem jeleni mohli chodit pít. Z tohoto důvodu byl vedle jezera vystavěn jeden z pěti krmelců obory. Dnes má toto jezero charakter zarůstající slatiny, proto dostalo název „rašelinné jezírko“ a je unikátní lokalitou několika ohrožených druhů rostlin. Nejvýznamnější je zde populace bublinatky a rosnatky okrouhlolisté. Populace rosnatky je silně vitální a je nejvýznamnějším výskytem tohoto druhů v Českém ráji. Mimo jiné je tato lokalita zajímavá i z hlediska zoologického jako útočiště obojživelníků a některých skupin bezobratlých. Pro svůj veliký význam bylo rašelinné jezírko vyhlášeno v roce 1996 přírodní památkou. Vegetace jezírka je dána několika společenstvy, která se navzájem prolínají (MORAVEC 1983):

třída: Lemnetea TÜXEN 1955: společenstva plovoucích a vzplývavých rostlin kořenujících ve vodě řád: Lemno-Utricularietalia PASSARGE 1978: společenstva plovoucích a vzplývavých rostlin eurosibiřského teritoria svaz: Utricularion vulgaris PASSARGE 1964: společenstva plovoucích, mírně ponořených masožravých rostlin v mírně eutrofních vodách, planární až submontánní stupeň diagnostický druh: Utricularia australis

třída: Phragmito-Magnocaricetea KLIKA in KLIKA et NOVÁK 1941: společenstva rákosin a vysokých ostřic 42

řád: Phragmitetalia KOCH 1926: eurosibiřská sladkovodní společenstva rákosin svaz: Phragmition communis KOCH 1926: sladkovodní společenstva rákosin stojatých vod diagnostické druhy:

Equisetum fluviatile Galium palustre Lycopus europaeus Phragmites australis Schoenoplectus lacustris Scutellaria galericulata Sparganium erectum Typha latifolia

Obr. 17: Sphagnum teres patří k diagnostickým druhům svazu Caricion fuscae a Calamagrostis canenscens je diagnostickým druhem svazu Salicion cinerae. Společenstva přírodní památky Rašelinné jezírko s nejvyšším stupněm ekologické stability.

třída: Scheuchzerio-Caricetea fuscae TÜXEN 1937: společenstva minerotrofních rašelinišť a krátkostébelných ostřicových luk na minerálních zamokřených půdách řád: Caricetalia fuscae KOCH 1926: 43

ostřicovomechová společenstva minerotrofních rašelinišť a minerálních zamokřených půd svaz: Caricion fuscae KOCH 1926 em. KLIKA 1934: ostřicová společenstva rašelinných luk na mělkých rašelinách nebo na zamokřených zrašelinělých minerálních půdách (anmoor) středních a horských poloh diagnostické druhy:

Juncus effusus Ranunculus repens Sphagnum teres

třída: Alnetea glutinosae BR.-BL. et TÜXEN 1943: společenstva bažinných olšin a vrbin řád: Salicetalia auritae DOING 1962: bažinné vrbové křoviny svaz: Salicion cinereae TH. MÜLLER et GÖRS ex PASSARGE 1961: bažinné vrbové křoviny na rašelinných půdách typu fen, často zaplavené stagnující vodou diagnostické druhy:

Calamagrostis canescens Equisetum fluviatile Galium palustre Lycopus europaeus Menyanthes trifoliata Phragmites australis Salix aurita Salix cinerea

třída: Bidentetea tripartiti TÜXEN, LOHMEYER et PREISING in TÜXEN 1950: přirozená až ruderální nitrofilní společenstva vysokých jednoletých bylin na obnažených půdách řád: Bidentetalia BR.-BL. et TÜXEN 1943: přirozená až ruderální nitrofilní společenstva obnažených půd stojatých i tekoucích vod svaz: Bidention tripartiti NORDHAGEN 1940: přirozená společenstva obnažených půd stojatých vod v planárním až 44

suprakolinním stupni:

diagnostický druh: Bidens cernua

Rybník na severním úpatí hory Tábor byl vybudován zřejmě v polovině 19. století, jako součást romanticky komponované lovecké obory tehdejších majitelů panství Rohanů. Rybník je začleněn do koncepce parku, který sloužil pro okrasu a rekreaci pánů, kteří rádi pobývali na přilehlém loveckém zámečku. Vegetace rybníka je dána společenstvy těchto tříd:

třída: Phragmito-Magnocaricetea KLIKA in KLIKA et NOVÁK 1941: společenstva rákosin a vysokých ostřic řád: Phragmitetalia KOCH 1926: eurosibiřská sladkovodní společenstva rákosin svaz: Phragmition communis KOCH 1926: sladkovodní společenstva rákosin stojatých vod

třída: Alnetea glutinosae BR.-BL. et TÜXEN 1943: společenstva bažinných olšin a vrbin řád: Salicetalia auritae DOING 1962: bažinné vrbové křoviny svaz: Salicion cinereae TH. MÜLLER et GÖRS ex PASSARGE 1961: bažinné vrbové křoviny na rašelinných půdách typu fen, často zaplavené stagnující vodou

5.5.5 Charakteristika vegetace liniových společenstev a rozptýlené zeleně

Liniová společenstva mapovaného území můžeme rozdělit do několika kategorií: přirozená dřevinná doprovodná společenstva vodních toků (20 %), přirozená dřevinná společenstva remízků a mezí (40 %), kulturní dřevinná společenstva podél komunikací (20 %) a ruderální bylinná společenstva (20 %). Liniová společenstva podél vodních toků jsou tvořena především olší (Alnus glutinosa), vrbou (Salix fragilis), jasanem (Fraxinus excelsior), méně javorem (Acer platanoides a Acer pseudoplatanus). Keřové patro zde tvoří Sambucus nigra a Sambucus racemosa, z bylin to jsou především ruderální druhy Urtica dioica, Aegopodium podagraria, aj. Tyto druhy jsou důkazem eutrofizace vodních toků vlivem 45

splachu z okolních polí a následným obohacováním o živiny. To zapříčiňuje expanzi ruderálních druhů a vytlačování původních společenstev. Z původních druhů zde lze nalézt: Baldingera arunginacea, Caltha palustris, Sciprus sylvaticus, Filipendula ulmaria a Equisetum fluviatile. Remízky tvoří liniová společenstva na mezích výškově oddělujících louky. Mají veliký význam pro udržení ekologické stability. Z dřevin převažují světlomilné druhy: Betula pendula, Sorbus aucuparia, Acer pseudoplatanus, Acer platanoides, Fraxinus excelsior, Fagus sylvatica, Quercus petraea. Zástupci keřového patra jsou Sambucus nigra, Sambucus racemosa, na sušších místech Rosa canina, Prunus spinosa, Crataegus laevigata. Bylinné patro je ovlivněno hnojením okolních kulturních luk, takže dominuje Urtica dioica, Chaerophyllum hirsutum, Aegopodium podagraria, apod. Liniová společenstva kulturní – aleje tvoří doprovodnou vegetaci motorových komunikací. Jsou převážně tvořeny jasanem (Fraxinus excelsior). Keřové patro tvoří především Sambucus nigra. Z bylin zde opět převládají druhy ruderální. V obcích Košov a Pekloves byly podél komunikací vysázeny ovocné dřeviny rodu Malus a Pyrus. Tyto ovocné dřeviny mají velmi nízký stupeň ekologické stability a nejsou nadále vitální. Liniová společenstva ruderální lemují hlavně komunikace a toky v zemědělsky intenzivně využívaných oblastech a meze oddělující jednotlivá pole či louky. Nalezneme zde téměř všechny zástupce druhů ruderálních a segetálních. Dominuje Urtica dioica a Aegopodium podagraria. Tato společenstva jsou důsledkem intenzivního hospodaření v krajině, především hnojení polí a luk. Eutrofizace stanovišť a expanze ruderálních druhů výrazně ovlivňuje a potlačuje původní přírodní společenstva.

5.5.6

Vegetační stupně

Zájmové území se řadí podle Zlatníka do třetího a pátého vegetačního stupně, který je charakterizován následovně (ZLATNÍK, 1975):

3. Vegetační stupeň dubovo-bukový (dubobukový) Převažující dřevinou je buk s přimíšeným dubem zimním a habrem. V podstatě jde o bučiny s příměsí dubu zimního a habru. Dub zimní i habr, i když jsou jen v příměsi, mají v tomto stupni svoje optimum. Také v tomto vegetačním stupni se často 46

hospodařilo výmladkovým způsobem a buk i dub zimní byly zatlačeny habrovými porosty nebo porosty s vysokou účastí habru s příměsí dubu zimního a buku. 5. Vegetační stupeň jedlovo-bukový (jedlobukový) V tomto vegetačním stupni chybí zcela dub zimní, anebo ojediněle se vyskytuje v území Českého masívu dub letní, zejména na kontaktu s dubovojehličnatým vegetačním stupněm. Hlavními determinantními dřevinami jsou buk a jedle. Podle lokálních poměrů a podmínek mohou převažovat buď buk, nebo jedle. V přírodní skladbě tohoto stupně se vyskytuje také smrk, který je v území Karpatské soustavy důležitým diferenciálním druhem proti čtvrtému bukovému vegetačnímu stupni. Stupeň jedlovo-bukový znamená nejvyšší koncentraci elementů vegetačního pásu Fagus-Abies s větší příměsí elementů boreálního vegetačního pásu Picea než smíšeného vegetačního pásu Quercus-Tilia-Acer. Jedle se často více vyskytuje na těžších půdách, ale též v polohách sbíhajících hřbetů, kde se buková opadanka nehromadí a nesléhá se do souvislých nepřerušovaných plástevnatých vrstev, které jsou nepříznivé pro zmlazování jedle a naopak vhodné pro zmlazování buku.

5.5.7 Výškové geografické stupně

2. kolinní (pahorkatinný) - nízké chlumy a pahorkatiny se smíšeným listnatým lesem, v jehož dřevinné skladbě se vyskytuje dub zimní, habr a buk. 3. submontánní (podhorský, vrchovinný) - podhorské polohy s převažujícími bukovými lesy bez příměsi jehličnanů nebo s příměsí jedle.

5.6 Přetváření krajiny 5.6.1 Zemědělství

Zemědělská půda tvoří 91,72 ha, což je 21,23 % z celkové plochy řešeného katastrálního území Chlum pod Táborem. Nachází se pouze v severovýchodní části území a obklopuje obec Chlum. Zbytek plochy řešeného katastru tvoří souvislé lesní porosty.

47

Zemědělská půda má největší zastoupení v loukách 48,36 ha (52,73 %); pak následuje orná půda s 39,31 ha (42,86 %); zahrady 2,64 ha (2,88 %); pastviny 1,41 ha (1,54 %). Protože zaujímá zemědělství malou část území, jsou jeho dopady na životní prostředí malé. Největším problémem je hnojení luk a polí, neboť dochází k vnášení cizích prvků do krajiny, k následné eutrofizaci stanovišť a expanzi ruderálních taxonů. Zemědělské plochy se nacházejí ve svažitém terénu, tudíž můžeme zaznamenat vliv eroze na orné půdě, ale nejedná se o žádnou devastaci pozemků. Té zabraňuje vhodné umístění orné půdy v nižších polohách a na mírných svazích. Proto jsou mnohem prudší západní a jižní svahy zalesněny. K minimalizování eroze na orné půdě také přispívají remízky a meze s přirozenými dřevinnými společenstvy, které současně tvoří intrakční prvky územního systému ekologické stability a poskytují útočiště fauně. Meze jsou umístěny napříč svahu, tudíž výrazně zamezují splachu z polí i při přívalových deštích. Louky jsou pravidelně sekány a vykazují poměrně pestrou druhovou diverzitu. Jsou rovněž členěny remízky, mezemi nebo doprovodnou zelení komunikací. Mnohé remízky vznikly na místech kamenic, kam lidé dříve hromadili vybrané kameny ze svých políček. Živočišnou výrobu v řešeném území představuje jeden menší kravín s chovem asi 100 ks krav. V okolí řešeného území se nacházejí další kravíny, tedy pokud budeme počítat pásmo hygienické ochrany oblastí zemědělské výroby 1 kráva = 20 m, tak se bude celé řešené území v tomto pásmu nacházet.

5.6.2 Průmysl a služby

V řešeném území se žádné průmyslové podniky nenacházejí. Nejbližší průmyslová výroba je v Lomnici nad Popelkou, která je vzdálená asi 2 km. Převládá zde strojírenský (TM Elitex, Triga, Desmo, Glanztex) a textilní (Technolen) průmysl. Dříve zde byly významným potravinářským podnikem lomnické čokoládovny, ale byly před dvěma lety zrušeny. Těžba v řešeném území také neprobíhá, ale při jižní hranici se nachází menší melafýrový kamenolom u obce Doubravice. Těžba není příliš intenzívní, tudíž má malý

48

dopad na životní prostředí v bezprostřední blízkosti lomu. V dohledné době má být těžba ukončena a má dojít k rekultivaci. Řemesla a služby v řešeném území rovněž nejsou zastoupeny. Základní řemeslnou výrobu a služby nalezneme v Lomnici n. Pop., ale protože se jedná o malé městečko nejsou řemesla ani služby plně rozvinuty. Dříve na vrcholu hory Tábor fungovala chata Tábor s rozhlednou, kde byla restaurace, možnost ubytování či výstupu na rozhlednu s ochozem, odkud je krásný výhled na panorama Jizerských hor, Krkonoš a širokého okolí. Dnes je bohužel rozhledna i chata v dezolátním stavu a není přístupná. V posledním roce padla do rukou novým majitelům a ti nyní intezivně pracují na opravách. Na vrcholu hory Tábor se každoročně koncem května koná pouť, která bývá hojně navštěvována. Množství odpadků a dočasný hluk má nepříznivý dopad na životní prostředí.

5.6.3 Doprava

Silniční doprava zahrnuje jednu silnici III. třídy spojující vrchol hory Tábor se silnicí II. třídy, která protíná malou část řešeného území na severovýchodě a spojuje Lomnici n. Pop. s Jičínem. Všechny ostatní komunikace tvoří místní a účelové komunikace, zemědělské a lesní, které jsou většinou nezpevněné. Železniční dopravu představuje jednokolejná železniční trať Stará Paka – Libuň, která protíná řešené území v jeho jižní části.

5.6.4 Rekreace a sport

Řešeným územím prochází tři pěší turistické trasy. Červená trasa protíná území od západu k východu a vede z Košova kolem Alainova kříže na vrchol hory Tábor s rozhlednou a kostelem, zde se rozděluje. Jedna stezka prochází křížovou cestou, ke studánce Křížovce a odtud do Lomnice n. Pop. Druhá stezka vede přes obec Chlum na Ploužnici.

49

Žlutá trasa území protíná ve směru sever – jih. Vede od bývalého loveckého zámečku kolem rašelinného jezírka a pramenů Cidliny do obce Kyje. Modrá trasa spojuje červenou trasu s Novým Světem a vede turisty kolem Alainovy věže. Na hoře Tábor se nachází krátký lyžařský vlek, který není plně využitý, protože jsou v posledních letech zimy krátké a sníh není kvalitní. Větší vyžití Tábor skýtá běžkařům. Nachází se zde udržovaná lyžařská trasa, která vede z Chlumu přes vrchol Tábora na Košov, ale nalezneme zde mnohé další trasy neudržované. Přes horu Tábor vede také značená cyklotrasa, která vede z Košova k vrcholu Tábora, přes Chlum na Ploužnici. Při severní hranici řešeného katastru se nachází menší lomnické koupaliště, které nebývá využito po celé léto, neboť v podhůří Krkonoš jsou léta krátká a chladná. V blízkosti řešeného území se nacházejí dvě menší zahrádkářské a chatové osady. Jedna u severní hranice území u Lomnice n. Pop. a druhá u jihovýchodní hranice u obce Kyje. Tyto osady jsou využity pro krátkodobou víkendovou rekreaci a vzhledem ke své malé rozloze nemají negativní dopad na krajinu. Obec Chlum je střediskem chalupářů, podobně jako většina okolních vesniček, kteří své chaloupky využívají pro krátkodobou víkendovou rekreaci. Obliba Podkrkonoší spočívá nejen v nádherné, malebné, neznečištěné krajině, ale také ve velmi výhodných cenách nemovitostí a služeb. Díky chalupářům byly zachovány krásné podhorské roubenky a charakteristický vzhled vesnic, tudíž je jejich pobyt v krajině žádaný.

5.6.5 Hygiena prostředí

V oblasti Tábora je míra znečištění ovzduší relativně nízká, neboť se zde nacházejí jen malé lokální zdroje způsobující toto znečištění a to v Lomnici nad Popelkou a Jičíně a domácí topeniště těchto měst a přilehlých obcí. Roční průměr měsíčních koncentrací SO2 naměřených na Táboře v roce 1994 se pohyboval kolem 28,7 µgm-3 , ale toto číslo od této doby kleslo a v Lomnici n. Pop. byl naměřen roční průměr za rok 2001 15,25 µgm-3. Světová zdravotnická organizace doporučuje limit koncentrace SO2 75 µgm-3 . Roční průměr koncentrací NO2 za rok 2001 byl v Lomnici n. Pop. 14,6 µgm-3 a jeho doporučený limit je 50 µgm-3 . Roční

50

průměr koncentrací polétavého prachu za rok 2001 byl v Lomnici n. Pop. kolem 1,8 gm2

, zatímco Světová zdravotnická organizace doporučuje limit 12,5 gm-2. Je tedy

patrné, že se naměřené hodnoty koncentrace škodlivin pohybují ve velmi malých hodnotách oproti doporučenému limitu, takže můžeme říci, že se katastr Chlum pod Táborem nachází v relativně neznečištěném životním prostředí. Závažnějším problémem je doubravický kamenolom, v jehož okolí je životní prostředí narušováno hlukem, je zde zvýšená prašnost a území těžby je devastovanou plochou. Znečištění vod v mapovaném území je nepatrné, neboť se jedná o prameniště a horní tok řeky Cidliny. Přibližně 40 % území leží v pásmu III. stupně hygienické ochrany vod, které je současně II. vnějším pásmem hygienické ochrany. Z těchto 40 % je spadá 20 % do II. vnitřního stupně hygienické ochrany. Na výkrese č. 2 Krajinářská analýza hory Tábor jsou zakresleny také pásma I. stupně hygienické ochrany vod a hydrogeologické vrty, které se nenacházejí v řešeném území, ale vyskytují se v jeho bezprostřední blízkosti. K významnějším antropickým faktorům patří zemědělská činnost – hnojení luk a polí způsobující ruderalizaci okolní vegetace a používání pesticidů. To se týká především severní části území. Území leží v pásmu hygienické ochrany zemědělské výroby, neboť se v řešeném katastru a jeho blízkém okolí nacházejí kravíny. Malý podíl na ruderalizaci území má také turistický ruch. Na vrcholu hory Tábor se každoročně koncem května koná pouť, která bývá hojně navštěvována. Množství odpadků a dočasný hluk má nepříznivý dopad na životní prostředí. Odsouzeníhodné je také zakládání skládek, z nichž jedna se nachází přímo u táborské rozhledny, druhá u obce Chlum, třetí u obce Kyje a další u doubravického lomu. Co se týká sítě komunikací, je území protkáno lesními cestami a turistickými stezkami s nezpevněným povrchem. Komunikace s živičným povrchem se nachází pouze v severovýchodní části mapovaného území a jedná se o silnici 3. třídy s velmi nízkou intenzitou motorového provozu a o silnici 2. třídy s nízkou intenzitou motorového provozu. Jižní část území protíná železniční trať Libuň – Stará Paka, ale ani zde není provoz příliš intenzívní.

51

5.6.6 Ochrana přírody

V jihozápadní části řešeného území se vyskytuje tzv. rašelinné jezírko, které bylo v roce 1996 vyhlášeno jako přírodní památka „Jezírko pod Táborem“. Celková výměra přírodní památky je 0,2939 ha, z toho zaujímá LPF 0,1421 ha. Přírodní památka se nachází na parcele č. 400 o výměře 1 421 m2 a na parcele č. 401 o velikosti 1 518 m2. Vlastníkem těchto parcel je Lesní správa Hořice v Podkrkonoší. Přírodní památka je charakterizována jako zarůstající lesní jezírko, slatina s výskytem rosnatky okrouhlolisté (Drosera rotundifolia). Tato populace patří k nejvýznamnějším lokalitám v širší oblasti Českého ráje. Ochranné pásmo nebylo vyhlášeno, ale je ze zákona vymezeno pásmem 50 m od hranice zákonem chráněného území. Chráněné území rašelinné jezírko sleduje zachování unikátní lokality chráněných druhů rostlin a živočichů. Hlavním důvodem ochrany je záchrana unikátní lokality chráněné rostliny rosnatky okrouhlolisté, jejíž populace na rašeliništi je vitální jak kvantitativně, tak kvalitativně. Rosnatka okrouhlolistá byla ještě v první polovině 20. století běžnou rostlinou v oblasti Českého ráje a Podkrkonoší. V současné době je silně na ústupu a existuje jen několik lokalit, které jsou silně ohroženy. Pokud nebude proveden zásah i do této lokality je otázkou několika let, kdy jezírko přirozeně zaroste olší, břízou a vrbami, změní se hladina vody, světelné podmínky a rosnatka vymizí. To se týká i další ohrožené a vzácné rostliny bublinatky jižní. Nutná úprava jezírka je velmi jednoduchá a spočívá v udržení určitého sukcesního stadia rašeliniště. Samotné jezírko je minimální rozloha chráněného území. I když zákon č. 114/1992 Sb. zaručuje ochranné pásmo 50 m, je nutné, aby bylo toto pásmo vyhlášeno v podstatně větších rozměrech. Tak bude zamezeno možnému negativnímu vlivu nekontrolovatelné těžby okolních lesních porostů. Smyslem ochrany přírody je záchrana biotopů v širším pojetí. Tím mám na mysli také záchranu a rekonstrukci původních lesních porostů, květnatých a bikových bučin, které se okolo jezírka nacházejí jen v drobných fragmentech. V blízkosti jezírka se nacházejí prameny řeky Cidliny, které jezírko napájejí a které jsou útočištěm významné bezobratlé fauny dokazující čistotu vody a prostředí. Proto by měla být zpřísněna ochrana pramenů Cidliny a části jejího horního toku. Důvodem ochrany je také zajištění biologické a druhové diverzity. 52

Přímo v jezírku a jeho bezprostředním okolí bylo zjištěno 95 taxonů. Pokud k chráněnému území bude připojeno i širší ochranné pásmo, tak celkový počet taxonů vyšších rostlin je 202. Navíc je zde možnost zachování původní skladby lesních porostů a záchrany fragmentů původních bučin v místech balvanitých sutí a podél přítoků Cidliny. Chráněné území by tak navázalo na chráněné území Cidlinský hřeben, které se nachází v okrese Jičín a má dvě části: Cidlinská hůra a jižní strana Kozlova. Seznam významných taxonů vyšších rostlin, které se nacházejí na území přírodní památky „Jezírko pod Táborem“:

Chráněné druhy podle vyhlášky č. 395/1992 Sb.: Drosera rotundifolia Leucojum vernum Menyanthes trifoliata

Červený republikový seznam kategorie silně ohrožených druhů: Drosera rotundifolia Leucojum vernum kategorie ohrožených taxonů: Abies alba Cardamine dentata Menyanthes trifoliata kategorie taxonů potencionálně ohrožených: Dentaria enneaphyllos Circaea alpina Scrophularia umbrosa

Červený seznam pro východní Čechy kategorie silně ohrožených druhů: Drosera rotundifolia Menyanthes trifoliata

kategorie ohrožených taxonů: Abies alba 53

Dentaria enneaphyllos Leucojum vernum Neottia nidus avis kategorie taxonů potencionálně ohrožených: Aquilegia vulgaris Cardamine dentata Circaea alpina Epilobium palustre Epipactis helleborine Galium elongatum Galium rotundifolium Hordelymus europaeus Melica uniflora Orthilia secunda Scrophularia umbrosa Utricularia australis

Nepotvrzené taxony: Abies alba Aquilegia vulgaris Dentaria enneaphyllos Inula conyza Monenes uniflora Neottia nidus avis Rubus tomentosus Ulmus glabra

5.7 Širší krajinně-ekologické vazby, limity a rizika v území Ekologická zonace byla provedena v mapách v měřítku 1:50 000 a zahrnuje širší okolí hory Tábor. Mapy biogeografického členění a vymezení ekologických limit a rizik v území jsou zachyceny na výkrese č. 1 Širší vztahy. Pro vypracování byly použity metodiky volně přístupné na http://tilia.zf.mendelu.cz/˜xkucera0/rozcestník4.htm

54

5.7.1 Biogeografické členění

Dle biogeografického členění můžeme území rozdělit na dva výrazně odlišné bioregiony – Jičínská pahorkatina (Česká křídová tabule) na jihu řešeného území a Krkonošské podhůří (permokarbon s rubifikovanými půdami) na severu, které jsou částečně odděleny výběžkem Jestědsko-kozákovského hřbetu. Hranice Jičínské pahorkatiny je naprosto zřejmá a velmi výrazná na všech podkladech primární, sekundární i terciární struktury krajiny. Podstatně obtížnější je hledat hranice mezi Ještědsko-kozákovským hřebenem a Krkonošským podhůřím a hranicemi mezi jejich biochorami. Na geologické mapě je zřejmá hranice mezi novopackými (na přiložené mapě růžové odstíny) a lomnickými sedimenty (hnědé odstíny protnuté tyrkysovou barvou), podpořená několika tektonickými zlomy. Novopacké sedimenty jsou usazenými horninami karbonu, tvořené ploužnickým obzorem, semilským, syřenovským a kumburským souvrstvím. Typické jsou zde oligomiktní a petromiktní slepence a pískovce, pastelové nebo šedé, hnědé až červenohnědé aleuropelity, prachovce, arkózy, arkózovité pískovce, čočky silicitů a vložky tufitů, místy uhelné sloje. Lomnické sedimenty nejsou tak bohaté, ale jsou kontrastnější. Střídají se zde usazené horniny permu a karbonu. Perm je zastoupen červenohnědými pískovci s vložkami slepenců, protnuté vylitými melafýry. Tím je také ovlivněna kontrastní půdní reakce. Na pískovcích vznikají půdy kyselé a na melafýrech bazické reakce. Území bylo rozděleno na 5 biochor. V jižní části bioregionu Jičínské pahorkatiny se nachází biochora mírně teplé ploché pahorkatiny na spraších a sprašových hlínách s útvary vulkanického původu. V severní části se nachází biochora mírně teplých plochých pahorkatin na křídě. V severozápadní části území vybíhá bioregion Ještědsko-kozákovský hřbet s biochorou chladnějších členitých vrchovin na permokarbonu. Severovýchod

55

zaujímá bioregion Krkonošské podhůří. V jeho jižní části leží biochora chladnějších členitých vrchovin na karbonu. V nejsevernější části území se nachází biochora chladných členitých vrchovin na permokarbonu.

Biochora mírně teplých pahorkatin na spraších a sprašových hlínách s útvary vulkanického původu leží v průměrné nadmořské výšce 280 m n. m s kolísáním asi 60 m (pouze na útvarech vulkanického původu jako je Zebín prudce vystoupá až do 400 m n. m). Z klimatického hlediska spadá do regionu MT11 s dlouhým teplým a suchým létem, přechodné období s mírně teplým jarem, krátká zima, mírně teplá, velmi suchá. Průměrný roční úhrn srážek se pohybuje mezi 500 – 650 mm. Průměrná roční teplota vzduchu se pohybuje mezi 6 – 7 °C. Průměrná délka vegetační doby je 170 – 180 dní. Z geologického hlediska se jedná o Českou křídovou tabuli, vzniklou v druhohorách tvořenou vápnitými slíny, slínovci a pískovci, místy překrytými sprašovými návějemi. V území jsou charakteristické vyvýšeniny vzniklé proražením

druhohorních

v třetihorách

(Zebín,

Veliš,

křídových Čeřovka,

sedimentů sopečnými Šibeňák,

Železný,

sopouchy aj.).

Jsou

tvořeny nefelinitickými bazality, nefelinity a analcimity. Po obvodu čedičových vrchů na kontaktu lávy se slínovci vznikl vypálením tvrdý porcelanit. Terén je zbrázděn hlubšími zářezy toků, které nevytvářejí výrazné údolnice ani abrazní terasy. Tyto znaky svědčí o menším vlivu srážek a eroze na modelování terénu. Můžeme tak počítat s menším nebezpečím vodní eroze. Půdy jsou tvořeny převážně luvickými a modálními hnědozeměmi, místy černozeměmi a šedozeměmi, podél toků fluvizeměmi a gleji. Na vrcholu bývalých sopek se vyskytují rankry a v nižních částech pelozemě. Hnědozemě, černozemě a šedozemě jsou využívány k intenzivnímu hospodaření. V procesu socializace venkova byla pole přizpůsobena zemědělské velkovýrobě. Důkazem toho jsou velké bloky orné půdy, meliorační zásahy do vodní sítě a rušení trvalých travních porostů v nivách včetně břehových dřevinných porostů.

56

Celé území je odlesněno. Zeleň se zde vyskytuje v podobě přirozených a přírodě blízkých remízů, doprovodné vegetace vodních toků a komunikací. Krajinu lze charakterizovat jako zemědělskou s vysokou intenzitou výroby. Území přísluší k povodí Cidliny, která se vlévá do Labe. Většina přítoků Labe byla melioračně upravena a zahloubena hluboko pod úroveň terénu. V důsledku retenční kapacity sběrných území a srážkovým deficitům jsou jejich průtoky malé a nevyrovnané. Meliorací došlo k vysušení celé řady ostřicových a vstavačových luk (nad Holínem k Prachovu, severozápadně u Železnice, podél Poráku). V biochoře se nacházejí četné rybníky (Šibeník, Hádek, Dvorecký, Kníže, aj.), které jsou využívány jako chovné. Je zde také mnoho malých rybníčků a návesní rybníčky v řadě obcí. Z fytogeografického hlediska oblast patří do Thermofytika českého, okresu Cidlinská pánev, podokresu Bydžovská pánev. Celé území je řazeno do potenciální vegetace habrových doubrav (Carpinion betuli), nivy místních vodotečí se řadí k olšinám (Alnion glutinoso-incanae). Zemědělský půdní fond tvoří především orná půda, na které jsou zbytky společenstev

polních

společenstva

často

plevelů

(Fumario-Euphorbion,

sousedí v okolí sídel se

Sherardion).

synantropní a

Polní

člověkem

podmiňovanou vegetací (Chenopodietea, Artemisitea vulgaris, Galio-Urticetea, Plantaginetea majoris, apod.). Odvodněním a zkulturněním zamokřených lokalit značně

ubylo

rákosin

a

společenstev

vysokých

ostřic

(Phragmito-

Magnocaricetea). Magnocaricetalia jsou z části zachována v sousední biochoře mírně teplých plochých pahorkatin na křídě. Výjimečně se zachovalo na malé ploše torzo společenstva s ostřicí Davallovou (Caricion davallianae) u rybníka Turecký. Většina starých obhospodařovaných luk (Molinio-Arrhenatheretea) má mezofytní charakter (Arrhenatherion),

zbytky

vlhkomilnějších

společenstev

jsou

maloplošné

(Alopecurion pratensis, Calthion), např. na hranách meliorovaných vodotečí u Zámezí, Kbelnice, podél Poráku, Holínského potoka apod., kde často nacházíme zbytky pobřežní vegetace (Nasturtio-Glycerietalia, Bidentetalia). Naopak semixerothermní travinná společenstva (Festuco-Brometea) jsou zachována na

57

výstupech slínů (Zámezí, nad Porákem, u obce Cidlina) a na čedičových kupách (Zebín, Veliš, Šibeňák). Nevýznamně jsou v území zastoupeny maloplošně i fragmenty dalších vyšších

fytocenologických

jednotek

(Salicetea

purpureae,

Robinietalia,

Prunetalia, Asplenietea trichomanis, apod.). Biochora se nachází druhém vegetačním stupni (buko-dubovém), pouze severní svahy vrchů Zebín a Veliš a vrcholová část vrchu Čeřovka náleží do třetího vegetačního stupně (dubo-bukového). V rámci plošně nejrozšířenějším 2. vegetačním stupni převládají v území STG 2B3 na rovinách a mírných vyvýšeninách. Půdy zde vykazují střední intenzitu ve všech podstatných ekologických charakteristikách (hnědozemě, písčito-hlinité, mezotrofní, mezofilní, neutrální reakce). Podél aluvia spodního toku Cidliny a v širokém údolí podél Poráku se vyskytuje STG 2C4, reprezentované nivními půdami, kumulací splavované ornice, organických látek a živin, příznivými vlhkostními poměry pro trvalou nitrifikaci. Podél menších vodotečí v úzkých potočních nivách a mělkých depresích je zastoupena STG 2BC4 a 2B4 podobných půdních vlastností jako předešlá, ale díky menšímu přísunu materiálu z okolí jsou půdy méně eutrofní. V zóně litorálu přecházejí do STG 2BC5, na vyvýšeninách se sníženou hladinou spodní vody do STG 2BC3. V místech výstupu slínů, obyčejně na prudších svazích, je půdní vývoj zpomalován (sucho, eroze) a vyvíjejí se tu mělké rendziny. Taková stanoviště s jižní expozicí reprezentují STG 2D2, severní svahy 2D3. Výstupy čedičových kup s mělkými rendzinami na čedičích jsou reprezentovány subxerofilní travinnou vegetací STG 2B2. STG 2AB3 reprezentuje stanoviště s výskytem písčitých půdních pokryvů a často kontakt sopečných sopouchů se slínem, který byl vypálen na těžko zvětratelný porcelanit. Půdy jsou méně živné v důsledku snadného vymývání živin do chudého propustného podloží, nebo dochází jen k pomalému uvolňování živin z matečného půdního substrátu. Na severozápadním svahu Zebína se

58

nachází STG 2C3. Jedná se o skládku tuhého komunálního odpadu (živinami bohatý substrát, synantropní vegetace). Vápnité slíny, na kterých se hromadí organická hmota (lesní surový humus) a která se rychle rozkládá, reprezentují STG 2DC3. Vyskytují se jen maloplošně. Biochora mírně teplých plochých pahorkatin na spraších a sprašových hlínách je kontrastně-modální s plošně malými, ale výrazně odlišnými stanovišti na sopečných útvarech s jedinečnou semixerothermní vegetací. Modem biochory jsou v primární struktuře habrové doubravy, v sekundární struktuře intenzívní zemědělská výroba, v terciární struktuře barokně komponovaná krajina. Modus je narušován pouze útvary vulkanického původu a potočními nivami.

Biochora mírně teplých plochých pahorkatin na křídě se nachází v průměrné nadmořské výšce 350 m n. m s kolísáním asi 60 m. Z klimatického hlediska spadá do regionu MT2 mírně teplého, mírně vlhkého s mírnou zimou. Průměrný roční úhrn srážek se pohybuje mezi 550 – 650 mm. Průměrná roční teplota vzduchu se pohybuje mezi 6 – 7 °C. Průměrná délka vegetační doby je 160 – 170 dní. Z geologického hlediska se jedná o Českou křídovou tabuli, vzniklou v druhohorách tvořenou slínovci a pískovci, místy překrytými sprašovými návějemi. V území jsou charakteristické vyvýšeniny čedičových erupcí s nefelinitickými bazality, nefelinity a analcimity. Terén je zbrázděn hlubšími zářezy toků, které nevytvářejí výrazné údolnice ani abrazní terasy. Tyto znaky svědčí o menším vlivu srážek a eroze na modelování terénu. Můžeme tak počítat s menším nebezpečím vodní eroze. V aluviích vodotečí jsou ukládány naplavované „červenice“ ze severnějších oblastí, které tam vznikly pouštním zvětráváním.

Půdy

jsou

tvořeny

luvickými

hnědozeměmi,

modálními

pelozeměmi, kambickými pararendzinami, v menší míře modálními pseudogleji a podél toků glejovými fluvizeměmi s občasným výskytem regozemí a rankerů. Orná půda se vyskytuje na hnědozemích a zaujímá většinu plochy. Na oglejených půdách jsou ponechány luční porosty. Zeleň se zde vyskytuje v podobě přírodě blízkých maloplošných lesních porostů, remízů, doprovodné vegetace vodních toků a komunikací. Krajinu lze charakterizovat jako

59

zemědělskou s průměrnou intenzitou výroby. Celé území přísluší k povodí Labe. Meliorační úpravy toků byly citlivé a nezničily typické mokřadní ekosystémy. Z fytogeografického hlediska oblast patří do Thermofytika českého, okresu Cidlinská pánev, podokresu Bydžovská pánev. Území je řazeno do potenciální vegetace habrových doubrav (Carpinion betuli), nivy místních vodotečí se řadí k olšinám

(Alnion

glutinoso-incanae).

Místy

zůstala

zachována

cenná

společenstva Magnocaricetalia. Při severní hranici území byly na pásu cenomanských pískovců rekonstruovány kyselé doubravy (Quercion roboripetraeae) a nad Holínem zasahovaly i borové doubravy (Pino-Quercetum) na kvádrových pískovcích. Biochora se nachází ve druhém (buko-dubovém) a třetím (dubo-bukovém) vegetačním stupni se škálou trofických řad. V území lze vymezit následující skupiny typů geobiocénu: 2 D 2, 2 AB 3, 2 B 3, 2 BD 3, 2 CD 3, 2 BC 4, 2 BD 4, 2 D 3, 3 AB 3, 3 B 3, 3 BD 3, 3 CD 3, 3 D 3, 3 B 4, 3 BC 4, 3 BD 4. Charakteristika stanovišť jednotlivých STG, které platí i pro třetí vegetační stupeň je uvedena v popisu předchozí biochory. Biochora mírně teplých plochých pahorkatin na křídě je similární, s převládajícím jedním typem ekosystému, ale nemá striktně vymezený jediný modus. Objevují se zde kontrastní prvky. Kromě potočních niv a pramenišť se zde objevují navzájem mírně odlišná stanoviště, vyplývající ze skupin typů geobiocénu. Similární je nejen ve smyslu primární stuktury krajiny, ale i podle jejího využití. Kontrastním prvkem jsou mokřady doprovázející vodní toky a výkyvy mezi trofickými a hydrickými řadami rostlinných společenstev s přechodem o jeden vegetační stupeň, což je pro pahorkatinu charakterisktické.

Biochory

chladnějších

členitých

vrchovin

na

permokarbonu,

chladnějších členitých vrchovin na karbonu a chladných členitých vrchovin na permokarbonu jsou kontrastní. Jsou tvořeny prudkými svahy vrchoviny s odlišnými stanovišti a expozicemi, z čehož vyplývá i časté střídání vegetačních stupňů. Odlišnost skupin typů geobiocénu je dána různými typy stanovišť. V biochoře nalezneme místa obnažená, skeletnatá, suťě, střední hodnoty

60

trofických a hydrických řad, prameništní společenstva na zamokřených stanovištích, mokřady, rašeliniště, v permokarbonu střídání kyselého a bazického substrátu i eutrofizovaná stanoviště vodních toků a potoční nivy. Podrobné charakteristiky uvedených biochor Krkonošského podhůří jsou uvedeny v úvodní části práce v kapitole 5.4 Přírodní poměry, 5.5 Charakteristika vegetace, 5.6 Přetváření krajiny. Tyto tři biochory jsou si velice podobné, přírodní podmínky a využití území se odlišuje v jemnými nuancemi. Biochora mírně teplých plochých pahorkatin na spraších a sprašových hlínách s útvary vulkanického původu je kontrastně-modální s plošně malými,

ale

výrazně

odlišnými

stanovišti

na

sopečných

útvarech

s jedinečnou semixerothermní vegetací. Modem biochory jsou v primární struktuře habrové doubravy, v sekundární struktuře intenzívní zemědělská výroba, v terciární struktuře barokně komponovaná krajina Jičínska.

Obr. 17: Pohled do typické intenzívně zemědělsky využívané biochory mírně teplých plochých pahorkatin na spraších a sprašových hlínách z vrcholu vulkanického útvaru Zebín. V pozadí biochora chladnějších členitých vrchovin na karbonu s vrcholky Bradlec a Kumburk, kterých se nacházejí zříceniny středověkých hradů. 61

Obr. 18: Zebín, výrazný sopečný útvar s velmi odlišnými stanovištními podmínkami a vegetací v biochoře mírně teplých plochých pahorkatin na spraších. V pozadí hora Tábor s odlesněnými jihovýchodními svahy a rozptýlenými stavbami – dálkový výhled z okrajových částí Jičína. Tento výhled bude v brzké době zničen, v popředí již vidíme začínající terénní úpravy pro stavbu obchodního centra na zelené louce, nevhodné umístění stavby i z hlediska urbanistického je všudypřítomným problémovým bodem v krajině.

62

Biochora mírně teplých plochých pahorkatin na křídě je similární, tedy složitější strukturou biochory modální. K habrovým doubravám přistupují kyselé a borové doubravy, intenzita zemědělské výroby je střední, zůstala zachována mokřadní společenstva:

Obr. 19: Pohled do biochory mírně teplých plochých pahorkatin na křídě ze Zebína.

V pozadí

výběžek

Ještědsko-kozákovského

chladnějších členitých vrchovin na permokarbonu.

63

hřbetu

s biochorou

Biochora chladnějších členitých vrchovin na permokarbonu je výběžkem Ještědsko-kozákovského hřbetu. Je kontrastní, tvořena prudkými svahy vrchoviny s odlišnými stanovišti a expozicemi, z čehož vyplývá i časté střídání vegetačních stupňů. Odlišnost skupin typů geobiocénu je dána různými typy stanovišť. V biochoře nalezneme místa obnažená, skeletnatá, suťě, střední hodnoty trofických a hydrických řad, prameništní společenstva na zamokřených stanovištích, mokřady, rašeliniště, v permokarbonu střídání kyselého a bazického substrátu i eutrofizovaná stanoviště vodních toků. Území je převážně zalesněno, sídla jsou rozptýlená, charakteru drobných osad. Hora Tábor se v historii stala poutním místem:

Obr. 20: Výběžek Ještědsko-kozákovského hřbetu reprezentován horou Tábor, která náleží k biochorě chladnějších členitých vrchovin na permokarbonu. Původně byla rozhledna na Táboře dominantou Lomnicka. Dnes vedle rozhledny stojí vysílač (foto Otakar Kudrnáč 1993)

64

Biochora chladných členitých vrchovin na permokarbonu je kontrastní, s výraznou potoční nivou řeky Popelky, která vytvořila příhodnou polohu pro větší koncentraci obyvatel. Centrem spádové oblasti je Lomnice nad Popelkou. Svahy nivy a plošiny vrchoviny jsou zemědělsky využíváné. Hospodářské pozemky jsou středně veliké, členěné protierozními mezemi a doprovodnou vegetací polních cest.

Obr. 21: Krkonošské podhůří. Biochora chladných členitých vrchovin na permokarbonu. V pozadí panorama Krkonoš s výrazným „zubem“ na horizontu, charakteristická silueta Kotle.

65

5.7.2 Ekologické limity pro využití území Ekologické limity pro využití území vyplývají z porovnání primární a sekundární struktury krajiny. Primární struktura je analýzou především geologické, hydrologické a pedologické mapy, mapy ložisek nerostných surovin a potenciálních typů vegetace. Dle podkladů primární struktury krajiny jsem vymezila její limity a rizika, které jsou graficky znázorněny na výkrese č. 1: Širší vztahy. Jako rizika vylučující jsou vyznačeny fluviální jílovitopísčité až písčité hlíny a písky, místy písčité štěrky, hydrogeologicky odpovídají výskytu fluviálních až písčitých štěrků v průlinovém kolektoru. Tyto sedimenty tvoří úzké až širší nivy vodních toků. Tato území jsou velmi citlivá a snadno narušitelná, výstavba je zde vyloučena. Ale skutečnost je jiná. Jako odstrašující příklad jsem přiložila fotografii:

Obr. 22:

Odstrašující příklad zastavování potoční nivy tvořené fluviálními

propustnými štěrkopísky. Navíc zde nebyla provedena žádná ochranná opatření. Jedná se o nivu říčky Popelky mezi Lomnicí a Novou Vsí nad Popelkou.

66

Obr. 23: Stejná potoční niva jako na předchozím obrázku. Využití nivy k ukládání odpadů je nepřípustné!

Obr. 24: Důsledek překračování ekologických rizik a limitů. Povodeň v Nové Vsi n. Pop., srpen 1994.

67

Rizika podmiňující jsou vymezeny na deluviofluviálních sedimentech, které se nacházejí podél menších přítoků a pramenišť. Do této kategorie patří i sesuvy, ke kterým dochází na strmých svazích sopečného útvaru Zebín. Stavba není vyloučena, ale je podmíněna realizací ochranných opatření. Limity omezující vyplývají z území s deluviálními sedimenty. Nacházejí se v okolí pramenišť a horních toků, na svazích vrchoviny a splavují se do jejich nižších částí. Omezující limitou jsou také erozní svahy úzkých niv, které jsou pro vrchovinu typické.V těchto územích je stavba omezena nepříznivými faktory, ale není vyloučena. Vyžaduje však vyšší technickou náročnost při budování i využívání a dodržování ochranných opatření při realizaci stavby. Limity okrajové jsou v mapovaném území tvořeny horninami s uhelnými slojemi, ložisky nerostných surovin, velkoplošně je významné především ložisko černého uhlí mezi Syřenovem a Ústím u Staré Paky, které je vedeno v bilanci zásob ložisek nerostů ČR. Do této kategorie patří také skalnatá a obtížně zastavitelná podloží, která se vyskytují v místy obnažených horních částech vrcholů vrchoviny, skeletnaté a mělké půdy, které jsou zde hojné. V terénní depresi říčky Popelky je mrazová kotlina, která zasahuje obec Nová Ves nad Popelkou. Za mrazových dnů zde klesají teploty na extrémně až na – 30 °C, často na – 20 °C, běžně – 15 °C. V tomto území se stavby provádějí, ale vyžadují vyšší technickou náročnost. Plochy bez ekologické regulace se v území nevyskytují. Pouze relativně bychom tak mohli označit spraše a sprašové hlíny, ale jsou na pahorkatině, takže území není plně bezpečné. Tyto plochy se rozkládají v jižní části mapovaného území na České křídové tabuli. Podle sekundární struktury krajiny lze intenzitu využívání jednoznačně rozdělit

podle

vymezených

biochor.

Biochory

vrchovin

se

nacházejí

v harmonické krajině Krkonošského podhůří. Biochora chladnějších členitých vrchovin na permokarbonu a biochora chladnějších členitých vrchovin na karbonu jsou ukázkovým příkladem harmonické krajiny, kdy drobná zemědělská výroba krajinu výrazně nenarušila, kdy ji člověk využívá k obživě, ale neničí ji. Převážnou část území těchto biochor tvoří lesy, v malé míře louky a zanedbatelné

68

procento tvoří orná půda. Krajina je formována člověkem, ale zachovává si svou identitu. Území je citlivé a málo zatížené. Biochora chladných člelnitých vrchovin na permokarbonu je katastrálním územím obcí Lomnice a Nová Ves n. Pop., intenzita zemědělství je vyšší, jsou zde větší ucelené pozemky orné půdy, která na svazích vrchoviny podléhá erozi. Vlivem kolektivizace došlo k sloučení drobných pozemků a podstatně ubylo protierozních mezí a doprovodné vegetace polních cest. Zemědělství je na úkor lesních porostů. Krajina zde změnila svou podobu, ale pořád je označována jako harmonická. Území je citlivé a mírně zatěžované. Biochora mírně teplých plochých pahorkatin na křídě je zemědělsky využívaná se střední intenzitou. Orná půda netvoří rozlehlé lány a zůstala zde zachována mokřadní a doprovodná společenstva vodních toků. Ekologicky citlivé fluviální štěrkopísky nebyly narušeny. Území je méně odolné a mírně zatížené. Biochora mírně teplých plochých pahorkatin na spraších a sprašových hlínách je charakterizována vysokou intenzitou zemědělské výroby. Spraše tvoří území relativně bez regulace, ale veliké problémy nastávají v povodí toků, která jsou tvořena fluviálními štěrkopísky, tvořící místy širší nivu. V důsledku zvyšování produkce a využití území byla velká území meliorována odvodněním. Byla zničena mokřadní společenstva, téměř vymizela pobřežní dřevinná společenstva, nivní louky byly rozorány, se zvyšováním dávek hnojiv došlo k eutrofizaci vodních toků a ploch. Celé území je odlesněno, 90 % plochy tvoří orná půda. Krajina byla úplně přeměněna. Území na spraších je odolné a silně zatěžované. Problémové jsou nivy řek, které jsou velmi citlivé a silně zatížené (viz obr na výkrese č. 1 Širší vztahy).

69

5.8 Diferenciace území dle stupně ekologické stability, potenciální, aktuální typy vetetace a ÚSES Diferenciace území dle stupně ekologické stability je zakreslena na výkrese č. 5 Diferenciace území dle stupně ekologické stability a návrh regulativů v měřítku 1:10 000. ÚSES a aktuální typy vegetace jsou zakresleny na výkrese č. 4 Aktuální typy vegetace a ÚSES. Potenciální typy vegetace jsou zachyceny na výkrese č. 4 Potenciální typy vegetace. Pro hodnocení stupně ekologické stability bylo užito Míchalovy pětibodové stupnice. Podrobný popis základních ploch s výčtem druhů rostlin je v tab. II.

Používané

metodiky

jsou

volně

přístupné

na

http://tilia.zf.mendelu.cz/˜xkucera0/rozcestník3.htm. Podrobná charakteristika přírodních podmínek je v úvodní části práce. Z hlediska potenciální vegetace (viz výkres č. 3: Potenciální typy vegetace) se zde vyskytují STG: 50 % území (severní svahy) 5B3, 20 % (jižní svahy) 5BC3, 20 % (východní svahy) 5AB3, 5 % (podél toků) 5 BC-C4, 3 % (u pramenů) 5AB-B4, 1 % 3B3 a 3BD3 na Cidlinské hůře. Z hlediska sekundární struktury krajiny (viz výkres č. 4: Aktuální typy vegetace a ÚSES) je 70 % území zalesněno, 20 % tvoří trvalé travní porosty a 10 % je orná půda. Louky a pole jsou rozděleny četnými interakčními prvky v podobě vegetačních prvků svahů, remízů nebo doprovodných společenstev vodních toků a komunikací. Krajina je harmonická s převažujícím středním stupněm ekologické stability. Nachází se zde však několik excelentních lokalit s nejvyšším a vysokým stupněm ekologické stability: přírodní památka Cidlinská hůra s přirozenými lesními společenstvy dubových bučin s výskytem okrotice (viz tab. II: Tabulky s hodnocením základních ploch aktuálních typů vegetace), přírodní památka rašelinné jezírko typu zarůstající slatiny s výskytem rosnatky okrouhlolisté, bublinatky jižní a vachty trojlisté (číslo plochy 60), květnatá louka na úpatí Cidlinské hůry s výskytem oregána, kručinky, kozince a některých xerofytních druhů (číslo plochy 63), prameniště řeky Cidliny (číslo plochy 64), bučiny s klenem a jasanem na sutích a prudkých svazích v okolí rašelinného jezírka (číslo plochy 59, 61), zamokřené louky v prameništní oblasti potoka u lovčího zámečku (číslo plochy 50, 52).

70

V zemědělsky využívané krajině tvořící okraj řešeného území ve tvaru oblouku ze severozápadu přes sever na jihovýchod jsou ekologicky nejvýznamnějšími prvky meze, remízky a kamenice s kleny, jasany, jeřáby, osikami, břízami, třešněmi, hlohem, lískou, šípkem a trnkou. Plní významnou funkci protierozní, krajinotvornou i ekologickou, jsou refugiem hmyzu a ptactva a většinou dosahují vysokého stupně ekologické stability. Špatná kvalita půdy a velká svažitost terénu neumožnila rozšiřování intenzívního zemědělství, tudíž převládá krajina lesní. Převážná většina původních lesních společenstev typu jedlových bučin (Abieti-fageta) byla proměněna ve smrkové monokultury. Místy ke smrku přistupuje buk (Fagus sylvatica), méně klen (Acer pseudoplatanus) a jasan (Fraxinus excelsior), výjimečně jilm horský (Ulmus glabra). Pro zvýšení ekologické stability lesů je nutné změnit druhové zastoupení dřevin: u typických jedlových bučin 5B3 na severních svazích Tábora na bk 5, jd 5 (v deluviu až 7) s příměsí sm, jvk, jlmd. Javorové jedlové bučiny nižšího stupně 5BC3 na jižních svazích hory Tábor na bk 6, jd 2, jvk 2 s příměsí jlmd, js, výjimečně může přistupovat sm. Jedlové bučiny 5AB3 na východních svazích Tábora na bk 5, jd 5 s příměsí sm, jřp. Ve vyhloubených údolích v povodí toků a v prameništích se v současnosti vyskytují olšové porosty (Alnus glutinosa) s významným podílem jasanu (Fraxinus excelsior), někdy s vrbami (Salix alba, Salix fragilis) a klenem (Acer pseudoplatanus). Podle geobotanické rekonstrukce byly původními společenstvy terénních depresí toků javorové bučiny s jasanem nižšího stupně 5BC-C4(5). Přirozená dřevinná skladba je bk 5, jvk 5 s příměsí jd, js, jlmd. Někdy jsou tato společenstva prostoupena přesličkovými jedlovými smrčinami nižšího stupně 5ABB4 s významným podílem smrku sm 5, jd 5 s příměsí bk. Podstatným zlomem v charakteru biocenóz je Cidlinská hůra, protáhlý hřbet orientovaný ve směru V-Z u jižního úpatí hory Tábor, na jejíž jižní expozici nalezneme teplomilnější společenstva třetího vegetačního stupně typu lipových dubových bučin 3BD3 s typickým roztroušeným výskytem okrotice a typických dubových bučin 3B3. Cidlinská hůra si svá původní společenstva zachovala dodnes a pro svůj vysoký ekologický význam byla vyhlášena přírodní památkou. V současné době jsou dubové bučiny tvořeny především dubem zimním (Quercus petraea) s habrem (Carpinus betulus), v některých místech přistupuje buk (Fagus sylvatica), vtroušeně se vyskytuje borovice (Pinus sylvestris). Ústup buku byl 71

nejspíš zapříčiněn dřívějším obhospodařováním výmladkovým způsobem. Původní biocenózy měly vyšší zastoupení buku, typické dubové bučiny mají převahu bk s příměsí dbz, hb, lp (s+v), jv (k+m). Lipové dubové bučiny jsou zastoupeny bk 6, dbz 4 s příměsí lp (s+v), hb. Nejnižších stupňů ekologické stability v řešeném území dosahují pole, intenzívní louky a trávníky, ruderální lada, intenzívně udržované rodinné zahrady s převahou introdukovaných dřevin a stromořadí ve fázi rozpadu. Území hory Tábor je součástí harmonické podkrkonošské krajiny s absencí intenzívního zemědělství, průmyslu a těžby. Na základě fragmentů přirozených společenstev lze úpravou dřevinné skladby lesů vybudovat ekologicky stabilní krajinu, která je schopná odolávat změnám a čelit přírodním kalamitám. Na kostře přirozených a přírodě blízkých společenstev byl navržen systém biocenter a biokoridorů a byly vymezeny interakční prvky. Územní systém ekologické stability je zakreslen výkrese č. 4 Aktuální typy vegetace a ÚSES. Plnou čárou jsou zakresleny biocentra a biokoridory dle generelu ÚSES, čárkovaně navrhovaný stav. Z šesti biocenter je jedno regionální, ostatní jsou lokální. Biokoridorů je osm s jedním regionálním. Charakteristika jednotlivých biocenter a biokoridorů je v tab. I. V území bylo vymezeno šest biocenter, která jsou tvořena více typy STG ve stejném vegetačním stupni, s nuancemi v jejich hydrických a trofických řadách. Homogenní je pouze biocentrum č. 1 s jediným typem STG. Reprezentativnosti ve smyslu podobnosti aktuální vegetace s potenciální má nejblíže regionální biocentum č. 4, vedle přirozených bučin se zde ale nacházejí také smrkové monokultury. Biocentra jsou propojena osmi biokoridory. Biokoridory jsou spojovací, spojují biocentra s podobnými typy STG. Pouze regionální biokoridor č. 14 je kontrastní, spojuje biocentra lišící se o dva vegetační stupně.

5.9 Ochrana krajiny proti erozi a stresory působící v krajině Na svažitých zemědělsky využívaných pozemcích v biochorách vrchovin je jedním z největších ekologických problému půdní eroze. Dle jednotlivých faktorů Wischmeierovy

a

Smithovy

rovnice

72

(metodika

výpočtu

viz

http://tilia.zf.mendelu.cz/˜xkucera0/rozcestník4.htm) se vyhodnocuje množství splavené půdy z konkrétního pozemku při přívalové srážce. Sledované faktory jsou: K = pravděpodobnost 20-tileté srážky P = konstanta vlastnosti typu půdy C = druh vegetačního krytu O = protierozní opatření L = délka svahu po spádnici S = faktor skolonu

Výsledkem Wischmeierovy rovnice je součin všech výše uvedených faktorů. Tyto faktory byly empiricky měřeny v USA a jejich výsledky platí pro jiný typ půd a klimatu. Množství splavené zeminy ze svažitého pozemku činí přibližně 7 t zeminy z 1 ha za rok! Pro zjednodušení byl použit monogram topografického faktoru L∗S. Na ose x je délka svahu po spádnici (d) v metrech, na ose y je faktor L∗S, jehož hodnota 1,7 a méně představuje erozně bezpečné území. Vyšší hodnoty musí být řešeny protierozním opatřením (navržením protierozních pásů, ploch, hran, doprovodů, průlehu, svodného, zasakovacího nebo záchytného příkopu, zatravněním údolnic…). Exponenciální křivka (S) udává procenta sklonu pozemku. V bodě, který protíná hodnota 1,7 L∗S a křivka sklonu svahu, odečítáme délku svahu po spádnici, která je erozně bezpečná. Pro demonstraci této problematiky jsem vybrala zemědělsky využívaný pozemek v katastru obce Nová Ves nad Popelkou (viz výkres č. 2 Krajinářská analýza hory Tábor). Pozemek sice nespadá do území hory Tábor, která je stěžejním bodem práce. Důvodem výběru pozemku byl fakt, že území hory Tábor je zalesněno, malý podíl tvoří trvalé travní porosty a zanedbatelné procento orná půda opatřená protierozními mezemi s dřevinnými společenstvy, takže problémy činí především pozemky přilehlých katastrů Lomnice nad Popelkou a Nová Ves nad Popelkou, které nejsou vhodné jak z hlediska ekologického, tak také estetického, protože velké scelelné plochy neodpovídají měřítku nezáměrné kompozice krajiny a negativně působí v cenných krajinných výhledech z hory Tábor na Krkonoše a Jizerské hory. Ke splavování půdy zde skutečně ve značném množství především při přívalových srážkách dochází: „nejednou jsme měli brambory na nádraží“.

73

Biochora chladných členitých vrchovin je typická svými malými, ale svažitými zemědělsky využívanými pozemky s typickou podhorskou plodinou, kterou jsou brambory. Veškeré širokořádkové plodiny jsou v tomto terénu problémem, protože nakypřený půdní povrch není zcela pokrytý a snadno dochází k vyplavování zeminy. Stejné problémy činí také krmná kukuřice. Původně byly zemědělské pozemky rozděleny na úzké pásy, které oddělovaly polní cesty s doprovodnou vegetací, meze a kamenice s dřevinnou vegetací a na každém pozemku se nacházela jiná plodina. V průběhu kolektivizace a následným zcelováním pozemků začalo docházet k větší erozi půdy. Meze a cesty byly rozorány na větších oraných plochách se projevily následky zásahu do krajiny.

Obr. 25: Hezký příklad uspořádání protierozních mezí s dřevinnou vegetací po vrstevnici – Jeseníky.

Tyto meze jsou cennými ekologickými i estetickými prvky

v krajině. Jejich struktura, gradace a rytmus jsou prvky a řády kompozice, která nebyla předem komponována dle ideálních estetických principů, přesto vznikla velmi vysoká estetická hodnota, kterou lze označovat jako nezáměrnou kompozici.

74

Na modelovém pozemku o délce svahu po spádnici 670 m byl vypočítán sklon svahu 10 %. Dle monogramu křivka sklonu 10 % se protíná s topografickým faktorem L∗S 1,7 v 50-ti metrech délky svahu. To znamená, že úseky 50-ti metrů jsou erozně bezpečné. Navrhuji opatření oraného svahu protierozními pásy s dřevinnou vegetací umístěné kolmo ke spádnici v intervalech max. 100 m a založení dřevinných liniových vegetačních prvků na stávajících mezích. Stávající polní cesta by měla být opatřena svodnými příkopy a doprovodnou, nepravidelně rozmístěnou vegetací. Na svažitých pozemcích nedoporučuji pěstování širokořádkových plodin jako jsou brambory a krmná kukuřice. Pokud se přistoupí k pěstování těchto plodin, doporučuji hnojit hnojem, který má vysokou absorpční schopnost. V každé krajině, ať harmonické, tak výrazně ovlivněné člověkem, nalezneme mnoho příkladů stresu působícího na jedince, populaci nebo společenstvo. Stres může být způsoben biotickými, abiotickými či antropogenními faktory. Ve 20. letech 20. století postihla táborské lesy mnišková kalamita. Příčinou byla nevhodná přeměna druhové skladby původních smíšených jedlo-bukových porostů na smrkové monokultury za účelem zvýšení produkce dřeva. Smrk se v pátém vegetačním stupni sice vyskytuje, ale jen jako příměs, nemá zde své optimum. To přispělo ke snížení ekologické stability porostů a následné přírodní kalamitě. Působení stresu vyústilo v exogenní trvalou změnu, kdy postižené porosty odumřely a na jejich místě byly založené nové. Jedním z antropogenních stresů, který je obecným problémem, je eutrofizace rostlinných společenstev splachem hnojiv z obdělávaných pozemků. Projevy jsou největší v nejnižším bodě území, který je tvořen vodním tokem nebo plochou s doprovodnou vegetací. Vysoký obsah dusíku v půdě zpříčiňuje změnu druhové skladby původního společenstva. Odpovědí na stres je postupná selekce rostlinných druhů a potlačení nebo úplný výpadek druhů s menší ekologickou amplitudou. Ty jsou nahrazeny ruderálními druhy, které expandují dále do okolí. Typickým invazívním druhem je Urtica dioica a Aegopodium podagraria, z dřevin především Sambucus nigra. Kompenzace stresu byla neúplná, došlo ke změně druhového složení ekosystému, ale jako takový funguje dál. Dřívější zemědělci vytvářeli svou činností rovnováhu v krajině svou činností, tzv. sekundární homeostázu. Pracovními zásahy sice narušovali původní ekologické 75

poměry v krajině, nahrazovali je však koloběhem svého bezodpadového hospodářství. Vše, co půda vyprodukovala, jí vraceli ve formě přirozeného hnojiva či vkladem své pracovní energie. Co se týká dalších antropogenních stresorů působících v krajině jako jsou imise, těžba, znečištění vod, turistika, skladování odpadů, intenzita dopravy, jedná se o území málo znečištěné (blíže viz. kapitola 5.6.5 Hygiena prostředí), stres nevyvolává rozsáhlé problémy. (skládky v území viz příloha Fotodokumentace)

5.10 Nezáměrné kompozice na modelových turistických trasách Lomnicko „kraj krásných vyhlídek“ Turistické trasy procházející krajinou hojně využívají nezáměrných kompozic, které lze pozorovat z vyhlídek. Vyhlídky jsou geomorfologické vyvýšeniny, jejichž působnost byla činností člověka v krajině umocněna (odlesněním). Takovouto geomorfologickou vyvýšeninou je i hora Tábor, která skýtá fantastické výhledy na panorama Krkonošského podhůří, Krkonoš, Jizerských hor, Jičínska i Českého ráje.

Obr. 26: Severní strana vrcholu hory Tábor byla člověkem odlesněna. Vzniknul tak výhled do krajiny nezáměrných kompozic. (Panorama Jizerských hor z křížové cesty)

76

Vyhlídky jsou turisticky velmi přitažlivými prostory, které umožňují určitou rekapitulaci dříve nabytých dílčích dojmů, a tím i poznání širších krajinářských souvislostí. Jsou významnými cílovými lokalitami a vyhlídkovými trasami různých typů pěšin, komunikací a především turistických stezek. Navrhované úpravy by měly tuto vyhlídkovost zdůrazňovat např. situováním odpočívadel v nejcennějších místech, usměrněním pohledu (aleje), vytvářením kontrastů uzavřených a plně otevřených míst, zarámováním cenných pohledů bočními kulisami stromů, realizací vyhlídkových parkovacích míst podél komunikací apod. Zvýrazněná by měla být i určitá užší (místní) krajinářská hodnota těchto míst, např. typická vegetace svahu, skalní či balvanitý útvar, zvláštnosti růstu některých dřevin na daném extrémním stanovišti apod. Např. zvýraznění formou naučné stezky. Terénní vyvýšeniny spojené s vyhlídkovými místy jsou zpravidla vždy při zpětných pohledech z krajiny prostorem mimořádného zájmu, což je důležitým povzbuzujícím impulsem pro přicházející návštěvníky a současně i důvodem pro vyšší krajinářskou náročnost a jejich úpravu. Reálnost náročnější krajinářské úpravy těchto míst, tedy možnost jejich do jisté míry nevýrobního využití, je často dána i nižší bonitou půd ve vrcholových partiích svahů. (MAREČEK, 2005)

Obr. 27: Výhled do barokně komponované krajiny Jičínska z navržené naučné stezky. Kontrastní krajina v porovnání s podhůřím Krkonoš. Vlevo město Jičín, uprostřed výrazný vulkanický útvar vrchu Veliš. V popředí výhled ruší všudypřítomné stožáry elektrického vedení. 77

Obr. 28: Výhled na Krkonoše a Benecko ze Zlaté stezky Českého ráje z hory Tábor. V popředí větší plochy zcelených zemědělských pozemků katastrálního území Nová Ves nad Popelkou by bylo vhodné pomocí pozemkových úprav rozčlenit dle vzoru historických plužin.

Obr. 29: Plužiny k. ú. Nová Ves nad Popelkou – stav k roku 1929 78

Obr. 30: Výhled na Novopacké hory ze Zlaté stezky Českého ráje, která je zároveň cyklostezkou

Obr. 31: Panoramatický výhled z hory Tábor na celý komplex Krkonoš orámovaný stromořadím na Zlaté stezce Českého ráje. Vlevo Kotel, uprostřed Sněžka, vpravo Černá hora. 79

Obr. 32: Výhled na Kozákov z vrcholu hory Tábor. Po hřebeni vedou turistické, cykloturistické i lyžařské trasy, které tato dvě vyhlídková místa s rozhlednami propojují.

Obr. 33: Březová alej vedoucí turisty i cykloturisty na vrchol hory Tábor skýtá ve svých prolukách výhledy na Krkonoše 80

Obr. 34: Výhled na Krkonoše a Benecko ze Zlaté stezky z navržené naučné stezky. Na předním horizontu větší plochy zcelených zemědělských pozemků katastrálního území Nová Ves nad Popelkou by bylo vhodné pomocí pozemkových úprav rozčlenit dle vzoru historických plužin.

Obr. 35: Výhled z lyžařské stezky do Českého ráje umožněný vykácením lesa. Výhledy do krajiny nezáměrných kompozic mohou hospodářskou činností vznikat a růstem lesa zase zanikají. 81

Obr. 36: Výhled z jižního úpatí hory Tábor do Českého ráje (Trosky)

Obr. 37: Výhled do krajiny Jičínska z navržené naučné stezky v popředí s nezáměrně komponovanou dřevinnou vegetací mezí 82

Obr. 38: Hezký příklad uspořádání protierozních mezí s dřevinnou vegetací po vrstevnici – Jeseníky. Nezáměrná kompozice vytvářená činností člověka v krajině. Její estetické principy a kvality lze aplikovat při záměrném vytváření kompozic obnov krajin, jejichž krajinný ráz byl setřen.

Obr. 39: Průhledy mezi stromy lesního okraje na trase navržené naučné stezky lákají turistu na otevřené místo s vyhlídkou do krajiny Jičínska. Využití nezáměrné kompozice na trase. 83

Obr. 40: Vizuální propojení vrcholu hory Tábor a Ještědu, 50 km vzdáleného dalšího vyhlídkového bodu na dálkové trase po hřebenu Ještědsko-kozákovského hřbetu, jehož je Tábor nejvýchodnější součástí a který tvoří jeden bioregion.

Obr. 41: Nezáměrná kompozice na navržené naučné stezce. 84

Obr. 42: Nezáměrná kompozice. Výhled na zříceninu hradu Bradlec z navržené naučné stezky.

V modelovém

území

spatřuji

nazáměrnou

kompozici

zejména

ve

vyhlídkách, v uspořádání rozptýlené zeleně a porostů či přirozené křivce trasy. Využívám přirozeného potenciálu krajiny a sekundární struktury vzniklé činností člověka v krajině.

85

5.11 Estetické závady v krajinných výhledech na turistických trasách Právem se Lomnicko označuje jako „kraj krásných vyhlídek“. Výhledy do krajiny jsou velmi turisticky atraktivní a zvyšují rekreační kvalitu území. Setkáváme se však s mnohými estetickými závadami, které krajinné a panoramatické výhledy narušují. Panoramatické výhledy z turistických tras na hoře Tábor byly zkresleny na výkrese č. 6 Panoramatické výhledy. Ve výhledu na Krkonoše a Jizerské hory lze vnímat mnohé negativně působící objekty a plochy. Proto byly barevně vyznačeny a byl nakreslen návrh. Některé objekty nelze likvidovat (tovární komín) a musely být ponechány. V panoramatickém výhledu byly vyznačeny také místa s charakteristickými krajinnými strukturami, nezáměrnými kompozicemi. Ve výhledu na Jičínsko se vzhledem k různým faktorům (světelným, geomorfologických) negativní objekty výrazně neprojevují a jsou v intenzivně zemědělsky využívané krajině tolerovatelnější než v jemných krajinných strukturách Podkrkonoší. Nebyl tedy vytvořen návrh. Ve

zkreslených

panoramatických

výhledech

jsou

negativními

objekty

maringotky, zahrádkářské kolny a objekty, stožáry elektrického vedení, tovární komíny, panelové domy, průmyslové haly a zcelené zemědělské pozemky. V návrhu musel být ponechán komín. Zahrádkářské objekty a maringotky musí být odstraněny. Elektrické vedení by se mělo alespoň v cenných výhledech uložit pod povrch. Panelové domy a průmyslové haly by měly být alespoň opatřeny střechami, které horní hrany zatáhnou a budou členěny, aby nevznikal dojem mohutných geometrických kvádrů, které v krajině podhůří Krkonoš působí nesourodě. Zcelené zemědělské pozemky by měly být pozemkovými úpravami rozčleněny. Z dalších objektů ve výhledech z hory Tábor a jejích turistických tras to jsou především zemědělské objekty, které jsou umístěny na horizontu a jsou velmi výrazné, svým měřítkem i barevností.

86

Obr. 43: Zemědělské objekty umístěné na horizontu obce Nová Ves nad Popelkou jsou svým měřítkem, exponovaností a někdy i barevností estetickými závadami ve výhledech z turistických tras.

Obr. 44: Silážní věže jsou častými negativními dominantami v naší krajině. Pohled na obec Syřenov z dálkové lyžařské trasy přivádějící běžkaře k hoře Tábor. 87

Obr. 45: Tovární komín a panelové domy (Lomnice n. Pop.) jsou podle mého názoru negativními dominantami v hlavním výhledu z uzlového bodu turistických tras na vrcholu hory Tábor.

Obr. 46: Vedení vysokého napětí je typickou technickou vertikální dominantou intenzívně zemědělsky využívaných oblastí naší krajiny. V těchto krajinách může být spíše tolerováno než v harmonické krajině podhorských oblastí. Jičínsko. 88

5.12 Turisticky značené trasy jako fenomén naší země 5.12.1 Preturismus Prvním architektonickým projevem, architektonickým dílem člověka byla cesta. Cesta vyšlapaná krajinou. Nejdřív byla spojnicí životně nejdůležitějších míst – zdrojem obživy a úkrytem, pramenem a jeskyní. Později přistupuje další bod, další cíl cesty: místo, kde člověk uctívá neznámé síly, které v něm vyvolávají strach a úctu. V krajině je to zpravidla palouk, hora, strom, skála; dominanta. Architektoničnost stezky mezi pramenem, jeskyní a posvátným pahorkem je dána její funkcí a užíváním.Člověk již nebloudí krajem, jde systematicky od místa k místu. Tato stezka vzniká instinktivně, s využitím prvků a daného prostředí a v souladu s ním. Podřizuje se běhu dějů. Člověk je pokorný. Jeho první cesta, po níž šel, byla citlivá a milosrdná. Neničila, jen zpřístupňovala. Posléze člověk začal poznávat, brát a znásilňovat. Nestačilo mu zpřístupnění a pochopení. Potřeboval stále víc a levněji, přitom ale za velkou cenu, kterou ovšem musel zaplatit někdo jiný. Člověk stále více nezapadá do soukolí vzájemného vztahu. Dělá mnoho proti vlastní existenci. (OTRUBA, 2003) Prvotní význam stezky, jakožto spojnice dvou míst, zůstal. Smyslem turistických stezek je systematicky vést od místa k místu a zpřístupňovat a propojovat zajímavá místa v krajině. Přitom mají člověka, turistu, usměrňovat a vést tak, aby při svém proniknutí do krajiny neničil její hodnoty. Ve středověku cestování krajinou v člověku vyvolávalo strach o svou bezpečnost. Lesy byly plné loupežníků, lapků, existovalo mnoho pověr a člověk se bál vstoupit do lesa. Les byl nejhlubším apokalyptickým výrazem křesťanské symboliky. Renesance a návrat k antickým vzorům člověka přiměla k sestoupení z výšin nedobytných studených hradů do nížin a zámek se prostřednictvím salla terreny propojuje se zahradou, která byla po vzoru antických atrií součástí obytného prostoru a bezprostředním dotykem lidského obydlí s přírodou. Člověk se přestal bát vstupovat do krajiny a prohlubuje se jeho vztah k přírodě. Především baroko a rekatolizace vnesly do naší krajiny ohromné množství sakrálních staveb. Bylo vysvěceno mnoho svatých míst, na která se pořádala procesí a poutníci tato místa pravidelně navštěvovali. Tehdejší rolník však v krajině žil a pracoval. Neměl potřebu vycházet do krajiny za účelem jejího poznání a obdivování. 89

Robota a neskutečná dřina od východu slunce do západu mu nedávala čas ani síly, aby vcházel do přírody jako turista. Rovněž náboženství mu nedávalo prostor věnovat se něčemu tak světskému. Jeho cíle cest byly za účelem víry, obživy či obchodu. Jedna z prvních zmínek o cestě uskutečněné záměrně za poznáním krajiny se u nás objevila kolem roku 1681, kdy píše historik Bohuslav Balbín o návštěvě pustého hradu Trosky (v Českém ráji), kdy fascinován vystoupil nahoru a obdivoval se mu. S průmyslovou revolucí a příchodem romantismu nastala však převratná změna. Veliký odliv venkovského obyvatelstva do měst a změna myšlení v obrat k přírodě nastartovaly vývoj turistiky. Rozvoj cestování a zájem o turismus začíná v 1. polovině 19. století nástupem romantismu a národního obrození, kdy nejprve umělce a literáty a posléze také městské občany, začala lákat krása zajímavých míst naší země. Velký rozvoj zaznamenaly horské oblasti, především pak Krkonoše. Podhůří však zůstávalo ve stínu vlastních Krkonoš, kam směřovaly zástupy turistů, Podkrkonoším většinou jen procházející. Za jejich předchůdce však můžeme považovat návštěvníky Šporkových lázní v Kuksu, kteří sem v hojném počtu přijížděli od počátku 18. století. Patřili ovšem pouze k vyšším společenským vrstvám. Velmi známým poutníkem byl Karel Hynek Mácha, který při své „pouti Krkonošské“ roku 1833 putuje přes Český ráj, Podkrkonoší až na samé vrcholky Krkonoš a obdivuje se krásám těchto krajů. Roku 1839 napsal významný představitel národního obrození, Antonín Marek, obsáhlý článek do literárního časopisu Květy o krásách krajiny Českého ráje, kam chodíval na výlety a prováděl tam i své přátelé a hosty. Prvním výsledkem českého obrození v oblasti tělesné výchovy bylo založení tělovýchovné organizace Sokol (1862), který začíná pořádat první turistické výlety…

5.12.2 Turismus pro turismus Prvním impulsem pro vznik turistiky jako takové bylo založení SOKOLA v roce 1862. Sokol byl výrazem českého odporu na snahy německých „turnerských“ spolků, jejichž smyslem byl branný výcvik občanů, tedy příprava na ozbrojený boj. Sokol

90

pěstoval tělocvik s úmyslem posílit své členy tělesně i duševně, což mělo mimo jiné také význam pro případný střet s nepřítelem, tehdy ideologicky jasně německým. Kromě gymnastiky organizoval Sokol i turistické výlety či setkání na místech významných pro český národ jako je např. hora Říp. Celý tento záběr činností však nemohl sám zajistit a to dalo vzniku samostatné turistické organizaci. Spolupráce s Národní jednotou severočeskou dala vzniku Klubu českých turistů. Klub českých turistů (KČT) byl založen v roce 1888 v Praze a jeho předsedou se stal Vojta Náprstek. Prvním činem KČT, následujícím brzy po jeho založení, se stalo na jaře r. 1889 organizování velké výpravy českých turistů na Světovou výstavu do Paříže, která byla jednou z hlavních senzací konce minulého století. Výprava měla veliký ohlas a stala se inspirací k dalšímu podnikání, neboť byla pro klub zajímavá i finančně. Další podnikání KČT se soustředilo na výstavbu objektů spojených s velkou "Jubilejní výstavou" chystanou na rok 1891 na pražském Výstavišti a výtěžek z této akce se stal základem jmění klubu; proměnil se zejména v turistické chaty, rozhledny, úpravu a značení turistických tras a další zařízení pro veřejnost. Po předchozím bouřlivém období se vývoj KČT uklidnil a nastala soustavná práce na úkolech daných jeho stanovami, v první řadě aktivní turistice. Kromě pravidelných vycházek do okolí měst (zejména jsou známy akce pražského "kroužku šlapáků") se klub pustil již od počátku do hromadných zájezdů. Zpočátku se výlety turistů omezovaly na pohyb pěší (případně kombinovaný s železniční dopravou), poměrně velmi brzy se však obohatily o zimní přesun na lyžích. Kolébkou lyžování byly Krkonoše. Od roku 1889 byly zakládány i mimopražské odbory KČT – k jedněm z prvních patřily odbory v Podkrkonoší a Českém ráji: Jilemnici, Turnově a Lomnici nad Popelkou, které se zasloužily o rozvoj turistiky v zájmovém území. První světová válka jako každá velká dějinná událost měla svůj dopad nejen na životy a hmotnou úroveň lidí, ale působila zprostředkovaně i na lidskou psychiku, na změnu názorů, postojů, chování a způsobu života. Válka z lidí udělala osobnosti s odlišnými zkušenostmi, návyky i myšlením. I poválečná evropská společnost byla jiná vznikly nové státy, mezinárodní vztahy se změnily, nové chápání rovnosti lidí se projevilo v sociálních bouřích, v rozpadu monarchií, v nástupu radikálních politiků a stran (fašismu, komunismu).

91

Mnozí bývalí vojáci se nemohli snadno rozloučit se svými válečnými zvyklostmi a začali žít v přírodě mnohem více než dříve. Rozšířilo se skautské a trampské hnutí, pobyt ve vysokých horách i prosté nedělní výlety. Američané "objevili" Evropu a ve stále větších počtech zde trávili svou dovolenou. Turistika a cestování se vymanily ze svých dětských střevíčků a začaly se stávat vážným ekonomickým činitelem mnohých zemí - kromě Švýcarska i Rakouska, Itálie, Francie. Turistika se stala i "módou", kterou sledovaly milióny lidí na celém světě. K tomu přispívalo rozšíření automobilismu, ubytovacích možností i dopravních spojů. S rozvojem lyžování se pobyt v přírodě rozšířil i na zimní období. Nastala první vlna bouřlivého rozvoje turistiky, cestování i toho, čemu dnes říkáme "turistický průmysl" (Druhá obdobná vlna nastala za podobných okolností po druhé světové válce.). Vzhledem ke zmíněné předchozí organizační přípravě vedení se Klub českých turistů po vzniku Československé republiky v r. 1918 překvapivě rychle vzpamatoval z válečných strastí a v příštích 8-10 letech došlo k jeho největšímu dosavadnímu rozmachu. Z předválečných 53 odborů a 5 000 členů do roku 1927 zmohutněl na 280 odborů s 60 000 členy. KČST se tím stal největším z turistických spolků v ČSR a jediným s celostátní působností. Existovaly však i další organizace, zabývající se turistikou; v první řadě je jí již v r. 1884 založená Pohorská jednota Radhošť, v r. 1929 vzniklá Čs. obec turistická v Praze a konečně i Svaz dělnických turistů v Praze (vzniklý již v r. 1910). Němečtí turisté se v ČSR sdružovali v "Hauptverband deutscher Gebirge und Wandervereine" v Ústí n. L. a "Naturfreunde Touristenverein". Velmi podstatným způsobem se obohatila aktivní turistická činnost v KČST o nové cestovní způsoby - kromě pěšího dostával stále větší prostor zimní přesun na lyžích, jehož počátky je možno sledovat již od konce minulého století. Rozvoj lyžování, přerušený válkou, se po r. 1918 urychlil pro lepší přístup do českých pohraničních hor (zejména výstavbou nových chat), ale především získáním vysokohorských prostorů ve Vysokých a Nízkých Tatrách i ostatních horstvech Slovenska. Kromě lyžování se rozšířila zejména vodní turistika, jejíž počátky lze rovněž vysledovat v předválečných dobách ve spojení se jménem J. Rösslera-Ořovského, známého též z počátků lyžování. Horolezectví v KČST (dnes Vysokohorská turistika) se váže na získání přístupnosti k Vysokým Tatrám. 92

V turistice na kolech byl rovněž zaznamenán čilý ruch, zejména v odborech velkých měst, a s rozvojem motorových vozidel vznikaly i první kroužky mototuristické. Poměrně brzy se utvořily při KČST i kroužky jeskyňářské, neboli krasová turistika. Původní soustředění na Moravský kras (již od prvopočátku KČT) se rozšířilo i na jeskyně slovenské. V tomto období již byla v KČST značně akcentována ochrana přírody (vedení klubu mělo vlastního referenta pro tento obor), která se již tehdy zaměřovala na komplexní chápání ekologických problémů. Klub podporoval snahy o zřizování národních parků a přírodních rezervací a sám některé rezervace také na svém majetku zřizoval - např. v lesním komplexu u Bezdězu. V letech 1926 - 1927 se ocitla turistika v krizi. Do nového výboru byli zvoleni neznalí lidé (někteří dokonce vůbec nebyli členy KČST). Tím byl poznamenán vývoj KČST až do válečných let. Od roku 1932 se věnovala zvýšená pozornost mládeži. Kromě běžné turistické činnosti byly ve spolupráci se skauty organizovány letní tábory mládeže, kurzy první pomoci, čtení map, orientace v přírodě a táboření; v době, když již hrozila nová válka, zabýval se KČST i výchovou k obraně republiky. Mnichovskou dohodou z r. 1938 byly Německem zabrány nejkrásnější pohraniční kraje a hory, takže možnosti výletové činnosti, lyžování i horské turistiky byly silně omezeny. KČST mimoto ztratil jen v českých zemích mnoho chat, značených turistických tras a své odbory. Další ranou pak byla okupace naší vlasti, vznik "Protektorátu Čechy a Morava" a odtržení Slovenska a Podkarpatské Rusi. Majetek KČST na Slovensku byl zabrán. Muselo dojít ke změnám ve značení cest. Ale naopak byla objevována nová turisticky zajímavá území a ani stavba chat v prvních letech války zcela neustala. Nebyla přerušena údržba zbylých hradů, dále se vydávaly turistické mapy a průvodce. I Časopis turistů vycházel po celou dobu okupace. Začátkem roku 1939 se s KČT sloučil Svaz dělnických turistů a později - s určitými potížemi - i Česká obec turistická. KČT z války nebyl zrušen, stal se útočištěm členů rozpuštěného Sokola a Junáka a zůstal jedním z mála ohnisek národního života. Roku 1948 byl KČT konfiskován majetek a přechod pod ČeSTV, který kladl důraz spíše politický. Turismus upadá. Následovalo mnoho pokusů o samostatnost, ale

93

na schůzích KSČ a ČeSTV bylo reprezentováno jako buržoazní útok a snaha o získání zabraného majetku. Po revoluci v roce 1989 měl být majetek KČT v restituci navrácen, avšak tíživá finanční situace by neumožnila opravu všech objektů, které byly často velmi zchátralé. KČT tedy nepřebírá všechny objekty. Jedním z nich je i turistická chata a rozhledna na hoře Tábor…

5.12.3 Současná organizace turistiky, mezinárodní činnost, mapování tras Základní organizační jednotkou KČT jsou odbory, které se sdružují do 14 oblastí, totožných s hranicemi krajů. Vše zastřešuje ústředí KČT se sídlem v Praze. Členové KČT organizují každoročně přes tisíc akcí určených pro členy klubu i neorganizované zájemce o všechny druhy turistiky - pěší, cyklo, lyžařskou a vodní turistiku, mototuristiku, speleoturistiku, vysokohorskou turistiku, turistiku zdravotně postižených a nejnověji i hipoturistiku. Turistické oddíly mládeže jsou sdruženy do Asociace TOM ČR. Dle zájmového zaměření byly vytvořeny sekce: vysokohorská, zimní, pěší, vodní, cyklo, speleo, moto, zdravotní. Klub českých turistů vyvíjí rozsáhlou zahraniční aktivitu a je členem mezinárodních turistických organizací. Evropská turistická asociace (EWV – Europäische Wandervereinigung) sdružuje spolky turistů 29 evropských států. Usiluje o dokončení a údržbu sítě 11-ti dálkových značených tras přes Evropu, uplatnění práv turistů pro volný pohyb v přírodě při EU v Bruselu a o vytvoření jednotné databáze členských spolků. EURORANDO 2006 bude mít cíl v České republice, v hlavním městě Jihočeského kraje, v Českých Budějovicích. Symbolizuje to velké rozšíření Evropské unie, ke kterému došlo v roce 2004, kdy se členem EU stala i Česká republika Světová

organizace

lidového

sportu

(IVV

–

Internationaler

Volkssportverband) sdružuje 27 států od Japonska, Izraele přes většinu evropských států až po Kanadu a USA. Pořádají 7700 akcí ročně, pravidelně uváděných v Katalogu akcí IVV. Cíly je získat co největší počet lidí pro pravidelný pohyb v přírodě a zabezpečit na akcích společenskou činnost v přijatelných cenových relacích pro nejširší turistickou veřejnost.

94

Mezinárodní liga chodců (IML – International Marching League) byla založena pro podporu pěší turistiky. Pro účastníky několikadenních mezinárodních pochodů vypracovala systém oceňování. Mezi 17 současnými členy je i ČR, která pořádá zářijový dvoudenní pochod v Brně. V loňském roce předal ministr životního prostředí RNDr. Libor Ambrozek „Cenu ministra životního prostředí 2005“ Klubu českých turistů. V krátkém zdůvodnění udělení ceny se poprvé veřejně uznává, že KČT již déle než sto let přivádí lidi do přírody za účelem jejího poznání, usměrňuje je po značených turistických cestách a tím významně přispívá k ochraně přírody a životního prostředí. KČT nabízí občanům členství v klubu, díky němuž mají turisté slevy na dopravu, ubytování, mapy, časopis Turista a slevy na startovném. Členem Klubu českých turistů se může stát každý, kdo souhlasí se stanovami KČT a kdo se přihlásí v některém ze základních článků - odborů KČT. KČT vydává měsíčník pod názvem Turista. V roce 1991 se KČT stal po 42 letech opět vydavatelem turistických a cykloturistických map. Již vydané tituly vycházejí v opakovaných vydáních tak, aby trh byl stále uspokojován aktualizovanými mapami. Nová edice má jednotné měřítko 1: 50 000, jednotný obsah i formu. Kartografický podklad tvoří vojenské topografické mapy stejného měřítka, průběžně aktualizované leteckou fotogrammetrií, které byly od roku 1948 až do roku 1991 utajovány. Z listů těchto map je nová turistická mapa sestavena tak, aby její rozsah pokrýval pokud možno ucelené turistické území. Koncepci vyznačování zpracovali značkaři KČT spolu s dalšími odborníky. Turistický obsah mapy sestává z turistických značených tras, ze značek, které znázorňují turisticko-vlastivědnou náplň, a z doprovodných textů. Turistická náplň zahraničního území je sestavena ve spolupráci s vydavateli turistických map a značkaři příslušných zemí. V současné době se na knižním trhu vyskytují mapy jiných vydavatelů téhož měřítka, zhotovené ze stejných vojenských topografických map. KČT však varuje, že průběhy turistických značených tras nejsou v těchto mapách zpracovány podle aktualizovaných podkladů Klubu českých turistů a mohou vykazovat rozdíly od skutečnosti. Od roku 1997 má KČT stálý finanční zdroj ze státního rozpočtu (Ministerstvo pro místní rozvoj). 95

5.12.4 Značení turistických tras Značení cest má pradávný původ. Od nepaměti se lidé snažili, aby si dobře znatelným způsobem označili směry k sídlištím a lovištím. Záseky na stromech, různé kladení kamenů, dřev a větví a konečně pozdější označování historických např. soumarských stezek, to všechno předcházelo dnešním turistickým značeným trasám. Skutečné značení evropských turistických tras vzniklo na počátku minulého století v Německu. V hlavních alpských údolích a v Durynském lese se objevily první jednoduché a později tvarové i vícebarevné značky. Většina těchto cest byla značena majiteli turistických chat a cesty měly tedy jen místní význam. Touha po pohybu v přírodě, která tehdy kontrastovala s živelným růstem průmyslu, vedla v západní a střední Evropě k postupnému zakládání turistických organizací. Tak byly mezi léty 1857 a 1874 založeny turistické (alpské, karpatské, tatranské apod.) spolky v Anglii, Rakousku, Švýcarsku, Německu, Maďarsku a Polsku. Současně s tím začalo organizované budování značených tras v širším měřítku. V Rakousku a Švýcarsku tak byla v té době vytvořena již souvislá síť tras značených jednoduchou pásovou značkou. České turistické spolky vytvořili první síť turistických značených tras v Beskydech. Pohorská jednota Radhošť, založená roku 1884, vybudovala kolem Radhoště ihned po svém založení menší síť tras značených tvarovými značkami. Z dalších turistických spolků, které své trasy značily to byl Čeřínek (Jihlavsko), Klub dělnických turistů (okolí Prahy a Plzně) a Československá obec turistická (okolí Prahy a Plzně). Mnohem důležitější úlohu sehrál však KČT založený roku 1888. V jeho stanovách bylo uvedeno, že klub „zřizuje a označuje cesty“. Značení turistických tras a jejich pravidelná údržba patří k jedné z nejdůležitějších aktivit členů KČT. Ti se již od roku 1889 věnují značení pěších tras a od roku 1997 také značení pro lyžaře, cyklisty a vodáky. Vytvořená síť pěších značených tras je přitom svoji hustotou, kvalitou a také tím, že pokrývá beze zbytku celé území republiky, hodnocena jako nejlepší v Evropě. Všechny vyznačené trasy jsou zakresleny v turistických mapách edice KČT. První pěší turistická trasa KČT vznikla roku 1889, kdy "označovací družstvo" spojilo červenou značkou Štěchovice a Svatojánské proudy. V roce 1912 bylo dokončeno značení první dálkové trasy z Prahy přes Brdy na Šumavu.

96

Značené trasy pak rychle přibývaly, v roce 1938 jich bylo v tehdejším Československu již 40 000 km. Druhá světová válka a dále léta 1950-54 ale znamenaly krizové období pro značení. Neprováděla se potřebná pravidelná obnova značení a celá síť značených tras byla silně narušena. V roce 1954 vydala vláda Usnesení o nové organizaci turistiky a cestovního ruchu v ČSSR a v r. 1958 pak ÚV ČSTV Směrnici o jednotném značení turistických tras v Československu. Dle této směrnice se za značení staly odpovědné pouze orgány turistiky a všechny jiné organizace či jednotlivci mohli značení tras provádět pouze z jejich pověření a podle jejich pokynů. Značení získalo v rámci financování tělovýchovy pravidelný příjem na úhradu materiálu a cestovních nákladů značkařů. Značené trasy se podařilo znovu obnovit a postupně vybavit směrovkami a nástěnnými mapami. Síť značených tras se postupně zvětšovala. Brzy po roce 1989 bylo provedeno i vyznačení sítě turistických tras v dlouhá léta nepřístupném pásmu při rakouské a německé hranici a její celkový rozsah na území České republiky tak překročil 37 000 km. Finanční náklady značení jsou od r. 1997 hrazeny z rozpočtu odboru Cestovního ruchu Ministerstva pro místní rozvoj ČR. V současné době se Klub českých turistů zabývá nejen značením pěších tras, ale i tras lyžařských a spolu s dalšími organizacemi i tras cyklistických a cykloturistických. Na konci roku 2002 bylo v České republice vyznačeno celkem 38 500 km pěších tras a 1 240 km lyžařských tras. Je na nich vyvěšeno více než 54 711 směrovek a tabulek, instalováno 2 746 směrovníků a 1 590 vývěsních laminovaných map ve stojanech nebo rámech. O obnovu značení a údržbu informačních prvků na trasách se v r. 1998 staralo 1 145 značkařů. Společně s jinými organizacemi se členové KČT podílejí i na značení tras pro cyklisty. V loňském roce jejich celková délka v ČR dosáhla již 19 000 km. U vyznačených tras pak KČT zajišťuje svými členy (stejně jako u tras pěších) pravidelnou údržbu. Je také z pověření MD ČR a MV ČR garantem jednotného značení cyklistických tras, které eviduje a všem novým trasám přiděluje ev. čísla z celostátního registru.

Pěší turistické značení Turistické trasy, s výjimkou některých cyklotras, značí v ČR výhradně členové KČT, a to převážně čtvercovými pásovými značkami, tvořenými třemi nad sebou 97

umístěnými stejně širokými pásy. Krajní pásy jsou provedeny barvou stejného odstínu nazývanou barvou upozorňovací a prostřední pás barvou jiného odstínu nazývanou barvou vedoucí – podle ní se určuje i barva značky (např. mluvíme o červené značce). Původní značky byly větší než současné (prostřední červený pás 10 cm a krajní bíle pásy 4 cm – celkem 18 cm). Ke značení se používala jako vedoucí barva pouze červená, takže ve značených trasách po určité době vznikl zmatek, protože se na mnoha místech křižovaly trasy značené stejnou barvou a často křižovatkách chyběly turistické orientační tabulky. Proto se začaly některé trasy značit i barvou modrou a roku 1916 byla přibrána ještě barva zelená a žlutá. Šíře barevného pruhu byla pak zmenšena na šíři bílých pruhů a tato podoba značek zůstala zachována dodnes. Pásové značky se někdy doplňují značkami tvarovými. Pro značení pěších tras se používá bílé upozorňovací barvy, pro značení lyžařských tras oranžové a cyklistických tras žluté. Jako vedoucích barev se používá u pěšího značení červené, modré, zelené a žluté. U lyžařského a cyklistického značení je tomu obdobně, jen žlutá barva je nahrazena barvou bílou. Součástí turistického značení jsou i směrovky a tabulky, které na jednotlivých informačních místech značené trasy průběžně informují o tom, kde se právě nacházíme a jak daleko kam je. Jsou tvarově a rozměrově stejné, odlišeny jsou barevně: pěší jsou krémové, lyžařské oranžové a cykloturistické žluté. Pro lepší orientaci v krajině se používá dalších pomocných značení jako jsou tabulky místního názvu, šipky, vyznačení mezinárodní turistické trasy na směrovce, turistické vývěsní mapy, místní značení (čtverec rozdělený diagonálně na 2 trojúhelníky – jeden s barvou upozorňovací a druhy s vedoucí) pro kratší vycházkové okruhy, významové značky (odbočky k turisticky významným místům, např. zřícenině, vyhlídce, studánce), koncová značka (konec odbočující trasy). Zvláštní tvarovou značku mají naučné stezky. Její základní plocha je barvou upozorňovací se zeleným úhlopříčným pruhem. Naučné stezky však nemusí být těmito zvláštními značkami vybaveny, často jsou vyznačovány běžnými pásovými značkami a charakter naučných stezek jim dává pouze vybavení informačními panely. Značky jsou obvykle umísťovány na kmenech stromů, sloupcích, skalách, v polích bývají na značkařských kolících, případně větších kamenech. Na delších úsecích bez odboček jsou značky umísťovány po vzdálenosti 250 m od sebe (u terénních cyklistických tras 500 m). 98

Cyklistické turistické značení Po roce 1989 došlo k bouřlivému rozvoji rekreační cyklistiky, což vedlo ke snaze jak řady městských a obecních úřadů, tak různých organizací a sdružení vytyčovat různé cyklotrasy. Tento rozvoj zachytil i KČT a připravil návrh systému značení cyklotras včetně vytyčení jejich základní celostátní sítě tvořené padesáti trasami. Systém značení cyklotras KČT projednal a odsouhlasil s řadou zainteresovaných organizací, okresními úřady i ministerstvy dopravy a vnitra. Značení cyklotras je prováděno dvojím způsobem podle toho, zda vede po veřejných a místních komunikacích (silnicích a ulicích) anebo po komunikacích účelových (zemědělských, polních nebo lesních cestách). Na veřejných a místních komunikacích je značení cyklotras součástí běžného dopravního značení, od nějž se odlišuje žlutým podkladem prvků. Je zahrnuto do novelizované vyhlášky o silničním provozu. Na každém značkařském prvku je symbol kola a číslo příslušné cyklatrasy. Prvky značení cyklotras jsou tvořeny běžnými silničními směrovými tabulemi a zvláštními značkami. O instalaci a údržbu značení cyklotras na veřejných a místních komunikacích se starají spolu se zřizovatelem organizace Správy a údržby silnic. Na účelových komunikacích (v terénu) zabezpečují značení cyklotras značkařské složky KČT, případně zřizovatel cesty. Značení se provádí běžnými turistickými pásovými značkami, které jsou však větší (140 x 140 mm) a liší se od pěších tím, že je jejich bílá část (upozorňovací barva) žlutá. U cyklotras se žlutá vedoucí barva (barevná část pěších značek) nahrazuje bílou. Na informačních místech se rovněž používá běžných směrovek pěších tras, jejichž podkladová barva je však žlutá. Značení cyklotras provádí řada různých organizací. KČT však dohlíží nad jednotným výše uvedeným způsobem značení.

Lyžařské turistické značení Intenzivní rozvoj lyžařské turistiky i rekreačního pohybu na lyžích vedl KČT k vypracování metodiky značení lyžařských turistických tras, které by měly vznikat jak v horských oblastech, tak i v okolí větších sídelních celků s vhodnými terénními i sněhovými podmínkami. Zahájení značení lyžařských tras bylo zahájeno v roce 1995 Klubem českých turistů. Nejprve byly vyznačeny dvě lyžařské trasy v Moravskoslezských Beskydech a

99

v Hrubém Jeseníku. Od té doby se ve značení dalších lyžařských tras pokračuje i v ostatních vhodných oblastech naší republiky. Pro lyžařské trasy je převážně využíváno pěšího turistického značení. Tam, kde vede lyžařská trasa mimo pěší značenou trasu, je vyznačkována stejnými značkami jako trasa pěší, ale místo bílé části značky je užíváno oranžové barvy (je při sněhové pokrývce lépe viditelná). Žlutá vedoucí barva (barevná část pěších značek) je v tomto případě nahrazena barvou bílou. Směrovky lyžařských tras mají oranžový podklad. Tam kde se shoduje lyžařská směrovka s pěší, používá se pěší značení se symbolem lyžaře. K ochraně lyžařské stopy se používá tabulky se zákazovým piktogramem pěšího vstupu s nápisem ZÁKAZ PĚŠÍ CHŮZE VE STOPĚ. Úseky trasy obtížně sjízdné jsou opatřeny výstražnými tabulkami, upozorňujícími na prudší zatáčky, velký spád, možné překážky (např. trasy vleků) či jiná nebezpečí.

Vodní turistické značení Značení vodních toků bylo zahájeno roku 1994 Klubem českých turistů. V současné době je tímto značením již vybavena většina našich toků běžně využívaných k vodní turistice. Na vodních tocích využívaných pro vodní turistiku se používá zvláštního bezpečnostního a informačního značení, podobného značení silničnímu, které zajišťuje především bezpečnost projíždějících vodních turistů. Značky se umísťují na ocelové sloupky na březích řek nebo se zavěšují na lana napjatá nad hladinou.

100

Obr. 47: Příjemné rozcestí vedlejší a hlavní dálkové turisticky značené trasy vedoucí turisty k hoře Tábor. Hierarchii a typu turistických tras odpovídá i povrch trasy.

Obr. 48: Vandalismus na turistickém značení je současným všudypřítomným problémem. 101

Obr. 49: Značení turistických tras na hoře Tábor provádí Klub českých turistů. Zhora: cykloturistická směrovka, pásová cykloturistická značka, pásová pěší turistická značka.

5.13 Turistické trasy hory Tábor 5.13.1 Začlenění a charakteristika modelového území z hlediska turistiky

Z pohledu turismu je území České republiky rozčleněno na turistické regiony. Hora Tábor je z hlediska turistického zařazena do regionu Český ráj. Nejvýznamnějším z přiléhajících regionů to jsou Krkonoše. Dle podrobnějšího turistického členění patří hora Tábor hierarchicky do oblasti Horní Pojizeří, celku nazývaného Lomnicko, mikroregionu Tábor, kde tvoří se svou rozhlednou významnou dominantu.

102

Terminologii regionů, oblastí, celků či mikroregionů však v v turistice ještě nikdo nevymezil a nedefinoval, takže se tyto pojmy používají různě. Vznikají pak sdružení obcí, která si svou zájmovou lokalitu vymezí a nazvou, ale není to systematiky určeno a promyšleno. Český

ráj

se

z hlediska

správního

rozprostírá

svou

jižní

částí

v Královéhradeckém kraji a svou severní částí náleží do kraje Libereckého. Královéhradecká část je charakterizována Prachovskými skálami, Soboteckem s Humprechtem, hradem Kost a odkazem Albrechta z Valdštejna a jeho pokračovatelů na Jičínsku. Liberecká část je reprezentována Hrubou skálou, Klokočskými skalami a městem Turnov. Současné turistické členění území hory Tábor připojilo k Českému ráji, tím došlo ke zvýšení propagace této lokality, která po revoluci začala upadat. Z hlediska biochorického by toto začlenění odpovídalo, ovšem odjakživa spadala hora Tábor do Podkrkonoší a byla jedním z bodů vymezujícím toto území. Mezi stavebními památkami jsou nejvýznamnější lidové stavby, které jsou rozesety po celém okolí. Přírodní a klimatické podmínky vytvořily z oblasti vyhledávaný cíl vyznavačů aktivní dovolené jak v letních tak i zimních měsících. Síť značených turistických, cykloturistických a lyžařských tras pokrývá celý kraj. Kromě turistiky a cykloturistiky území nabízí další aktivity. Vodáci mají možnost sjíždět Jizeru. Nad vrcholem Kozákova či Rané můžeme pozorovat pestré padáky vyznavačů paraglajdingu a rogalistů. Vyhledávaným místem horolezců jsou pískovcová skalní města v Českém ráji. V zimě zde návštěvníci najdou kvalitní lyžařské terény, které každoročně přitahují tisíce milovníků jak běžeckého tak i sjezdového lyžování. Najdeme zde nespočet rozhleden. Na své si přijdou i vyznavači speleoturistiky – nedaleké Bozkovské dolomitové jeskyně s unikátní krápníkovou výzdobou a největším podzemním jezerem v Čechách. Území vyniká různorodostí přírody a tomu odpovídá i různorodost naučných stezek, které se zde vyskytují. Stezky poskytují základní informace o geologii, zoologii, botanice, nevyhýbají se ani informacím o historii a kulturních hodnotách regionu. Mnohé stezky tak spojují přírodovědnou a kulturní náplň a dávají tak ucelenou představu o vztahu člověka k přírodě a jeho vývoji. Většina stezek je vybavena naučnými panely přímo v terénu, u některých byly z důvodu vandalismu tabule zrušeny a nahrazeny tištěnými průvodci.

103

Obr. 50: Turistické trasy na hoře Tábor (křížová cesta)

Obr. 51: Cykloturistické trasy na hoře Tábor

104

Obr. 52: Lyžařské turistické trasy na hoře Tábor

5.13.1 Vývoj turistiky na hoře Tábor Historik Bohuslav Balbín píše, že v r. 1681 navštívil pustý hrad Trosky, vystoupil na něj a obdivoval se mu. Je to patrně jedna z prvních zmínek o cestě uskutečněné záměrně k poznání krajiny. Turistika v Českém ráji se však začala rozvíjet až v 19. století. Antonín Marek napsal roku 1839 do literárního časopisu Květy obsáhlý článek, v němž nabádá k návštěvám Sedmihorek a k výletům po Hruboskalsku a předpovídá, že každý bude míst před sebou tolik cest, co je dní v roce, a každá z nich mu putování oplatí jinou „lahodností“. Antonín Marek, osobnost českého národního obrození, spisovatel a „horovatel“ o krásách krajiny a přírody rodného kraje, rád chodíval po Českém ráji a svým literárním přátelům i hostům ze slovanských zemí ukazoval jeho krásy.

105

Jedním z prvních obdivovatelů romantiky Českého ráje byl bezesporu Karel Hynek Mácha, který několikrát sám i se svými přáteli putoval po hradech Českého ráje. Známá je jeho „pouť krkonošská“ z roku 1833, která vedla Českým rájem od hradů Michalovice na Trosky a Hrubou Skálu, do Jičína, Radimi, Kartouz, na Bradlec a Kumburk (zříceniny hradů v těsné blízkosti hory Tábor). Odtud básník putoval přes dnešní Lázně Bělohrad dále Podkrkonoším až na Sněžku. Nemálo přispěly k rozvoji turistiky Lázně Sedmihorky otevřené roku 1842. Hosté z řad osobností tehdejší české kultury i z jiných zemí konali výlety do širokého okolí. Po Českém ráji chodíval básník Svatopluk Čech. K. V. Rais při svých pobytech na Hruboskalsku rád navštěvoval hrad Kozlov (v bezprostřední blízkosti hory Tábor) a vznikla zde Raisova vyhlídka. Z dalších významných osobností, které do této lokality zavítali to bych mohla jmenovat Aloise Jiráska (pobýval zde roku 1891) a Mikoláše Alše (1893). Začali sem přijíždět také hosté ze zámoří. Roku 1890 zde pobýval anglický spisovatel James Baker se svými přáteli, malířem W. Cranem a přírodovědcem F. Samsonem. Turistika jako taková se v Českém ráji rozvinula až po návštěvě zakladatele Klubu českých turistů, Vojty Náprstka, v roce 1879, který se postaral o propagaci v časopisech Světozor a Zlatá Praha i v Českých novinách. Posléze vznikly odbory Klubu Českých turistů v Českém ráji. K nejstarším patří v Jičíně a Turnově (založeny v roce 1892) a v Lomnici nad Popelkou v roce 1895. Lomnický odbor dal vzniknout turistickým trasám na hoře Tábor a jejím okolí. Okolí Lomnice nad Popelkou bylo značeno ještě před válkou, stezky na hoře Tábor až roku 1922. Přes horu Tábor byla vedena tzv. Zlatá stezka českého ráje (červená hlavní turistická trasa), která stoupala k vrcholu hory s rozhlednou, turistickou chatou a kostelem. V tomto období není v oblasti doložena činnost žádného německého turistického spolku (na Ještědu a v Jizerských horách tehdy působil Německý horský spolek 1884 – 1941). Na Táboře však působil ještě jeden spolek, který předcházel vzniku odboru Klubu českých turistů v Lomnici. Byl to Okrašlovací a turistický spolek založený o celých deset let dřív než odbor KČT, tedy roku 1885. Byl prvním průkopníkem turistiky v této oblasti a jeho cílem bylo „okrášlení rodného kraje a povzbuzení turistiky na Lomnicku“. Okrašlovací spolek roku 1888 buduje na vrcholu hory Tábor 22 m vysokou dřevěnou rozhlednu, která však vlivem počasí během devíti let vzala za své.

106

Obr. 53: Dřevěná původní rozhledna na hoře Tábor z roku 1888, postavená Okrašlovacím a turistickým spolkem, významně přispěla k rozvoji turistiky na Lomnicku (roubená chaloupka byla tzv. Sezimova hospoda)

To však spolek neodstrašilo a sbírá usilovně další finanční prostředky a v roce 1911 buduje novou zděnou 32 m vysokou rozhlednu (tzv. Tichánkova), která patří mezi nejkrásnější u nás. Roku 1913 vedle rozhledny buduje turistickou chatu (tzv. Hornychova) a přispívá na stavbu silnice na Tábor. Tyto objekty měly pro rozvoj turistiky v oblasti veliký význam a přivedly do Podkrkonoší turisty, kteří do této doby vyhledávaly spíše vrcholky Krkonoš nebo skalní města Českého ráje. Tábor, jako místo krásných vyhlídek, se tak stává oblíbeným turistickým cílem. Okrašlovací a turistický spolek se stará také o propagaci turistiky, vydává pohlednice, letáky a brožury a umísťuje na významných místech hory Tábor a okolí lavičky. Ještě před válkou předává Tichánkovu rozhlednu a Hornychovu chatu, pojmenované po nejzasloužilejších členech spolku, do správy a majetku Klubu československých turistů. KČST pokračuje v propagaci turistiky vydáváním pohlednic a propagačních letáků a zřizuje v Lomnici „informační kiosk“ s mapou turistických tras. Velký význam pro rozvoj turistiky mělo zavedení železniční a autobusové dopravy. V roce 1858 byl zahájen železniční provoz v Podkrkonoší (Jaroměr – Stará Paka – Turnov). Autobusová doprava zde byla zahájena roku 1933. Silnice k vrcholu hory Tábor byla vybudována ve 20. letech. 107

Obr. 54: Původní turistická chata na Táboře (1913) a 32 m vysoká rozhledna, která patří mezi nejkrásnější u nás, byly zásadními pro rozvoj turistiky na hoře Tábor a Lomnicku vůbec.

5.13.3 Stávající turistické trasy a jejich cíle

Turistické, cykloturistické a lyžařské trasy na hoře Tábor jsou v současné době v dobrém stavu a jsou plně využívány. O jejich značení a údržbu se stará odbor Klubu českých turistů v Lomnici nad Popelku. O Klubu českých turistů, jejich organizaci a způsobu značení bylo pojednáno v předchozích kapitolách. Stávající turistické trasy na Táboře jsou vyznačeny na výkrese č. 7 Stávající turistické trasy a na přiložené zeměpisné mapce, Cykloturistická mapa, v širších souvislostech. Návrh na úpravu turistického uzlového bodu na vrcholu hory Tábor je zachycen na výkrese č. 7 Stávající turistické trasy s popisem východisek návrhu. Dále výkres obsahuje Návrh uvolnění průhledu na kostel Proměnění páně a návrh obnovy vyhlídkové terasy s restaurací, fotodokumentaci stávajících objektů a historickou kresbu s kruhovým výhledem z rozhledny na Táboře.

108

Zlatá stezka Českého ráje Zlatá stezka Českého ráje je nejstarší značenou turistickou trasou a nově také cyklotrasou vedoucí přes horu Tábor. Je značena červeně a vede po hřebeni od Malé Skály, přes Kozákov, Tábor, Kumburk až do Nové Paky. Na vrcholu hory, kde se kříží s druhou červenou turistickou trasou, vzniknul hlavní uzlový bod, s vysokými turistickými, ale také kulturními hodnotami. Stojí zde rozhledna, turistická chata a kostel. Turisticky nejvýznamnějším objektem na hoře Tábor je bezesporu rozhledna, která je dominantou Lomnicka. O její historii v souvislosti s rozvojem turistiky bylo pojednáno v předchozí kapitole. Nyní bych chtěla přiblížit dění a s odpuštěním zvěrstva, která se odehrála po revoluci. Po válce, v roce 1948 přebírá rozhlednu a chatu Československá obec sokolská, do níž byl KČT začleněn. Během socialismu objekty připadly postupně různým vlastníkům, ale byly udržovány. Sametová revoluce v roce 1989 však přinesla krizi jak turistice na Táboře a jejím okolí, tak také turistickým objektům. Hlavní příčinou úpadku bylo nepřevzetí rozhledny a turistické chaty na Táboře Klubem českých turistů, která mu měla být v restituci navrácena. Následně došlo k prodeji soukromým vlastníkům a společnostem, které z původního záměru opravy a využití objektu ke svému zisku nakonec odstoupili a prodali objekt dalšímu zájemci. Pro jisté rozpory společníků nakonec došlo na chatě k výbuchu. Co se tam opravdu dělo se tutlá. Po téměř dvaceti letech bez údržby a oprav se z turisticky velmi významného objektu stala téměř ruina. V loňském roce se majiteli stali manželé Sobotovi z Jičína, kteří se velmi aktivně pustili do soustavných oprav rozhledny a přestavby chaty. V brzké době má být objekt otevřen veřejnosti. Chata bude opět nabízet ubytování, bude otevřena restaurace s letní terasou a z ochozu rozhledny bude moci oko turisty dohlédnout až k 100 km vzdálené Praze. Ale co více se událo po revoluci? Rozmach moderních telekomunikačních technologií přinesl na vrchol hory Tábor vysílač. Ocelové červenobílé monstrum, které je vyšší než samotná rozhledna, bylo postaveno těsně vedle ní. Už není dominantou Lomnicka krásná historická stavba, ale vysílač a rozhledna. Přitom vysílač by bylo možné postavit na některém z jiných okolních kopců, kde by tolik nerušil. Ale v tomto směru nikdo osvícený na úřednické pozici nebyl, aby krajinářskou hodnotu území bránil. Krajinný plán je tady ještě neznámou, co je pohledový horizont nikdo na úřadě neslyšel, regulativa z hlediska ochrany krajinného rázu formulovány nebyly. 109

Obr. 55: Rozhledna na hoře Tábor začátkem 90. let (foto Otakar Kudrnáč 1992)

Obr. 56: Silueta rozhledny a vysílače na hoře Tábor. Kontrast historické stavby a ocelové konstrukce současnosti. 110

Obr. 57: Tábor z hlavní příjezdové motorové a cykloturistické komunikace vedoucí k hoře. Vedle sebe stojí v současnosti dvě dominanty – vysílač a rozhledna. V popředí estetické závady – zcelené pozemky neodpovídající původní struktuře harmonické krajiny a zemědělské objekty. Krajinný plán bohužel nebyl vypracován dříve, nebyla formulována regulativa pro ochranu krajinného rázu a došlo k umístění nevhodné stavby na pohledový horizont hory, která má veliký krajinářský význam pro Lomnicko i široké okolí.

Vrchol hory Tábor je významným bodem i z hlediska historického a náboženského. Tyto hodnoty se zpětně odráží v kulturních a turistických kvalitách území. Již v dobách pohanských tu byl uctíván Svantovít (bůh Slunce) a jiní pohanští bohové. Za husitských válek se zde začaly konat „pobožnosti husitské“ a husité daly hoře jméno. Kolem poloviny 14. století na horu vystoupil sám arcibiskup Arnošt z Pardubic, který zde umístil kříž s ukřižovaným Kristem. Od té doby bylo místo považováno za posvátné a začali sem přicházet věřící. Byla postavena dřevěná kaple, do níž byl kříž uložen. V 15. století však kaple shořela a posvátný kříž byl uschován do hromady kamení. Roku 1527 dal Vilém z Valdštejna postavit dřevěný kostel, který byl zasvěcen proměnění Krista Páně. Podle pověsti byl kříž s Ukřižovaným nalezen až mnichy z kartuziánského kláštera ve Valdicích u Jičína. Ti byli „upozorněni neobyčejnými světly“ na hoře Tábor 111

a uspořádali procesí na posvátnou horu, kde v hromadě kamení nalezli kříž. Asi si dovedete představit, jak tyto události ve vzrušené barokní krajině zapůsobily. Každoročně Kartuziáni konali slavná procesí na horu, a tak počet poutníků stoupal. Tábor se stal významným poutním místem. Roku 1704 byl postaven barokní kostel z kamene, který zde stojí dodnes.

Obr. 58: Kostel Proměnění Páně na vrcholu hory Tábor je cílem poutníků již od 15. století

Červená turistická trasa Druhá červeně značená turistická trasa také protíná vrchol hory Tábor a tvoří tak významnou křižovatku se Zlatou stezkou Českého ráje. Spojuje Podkrkonoší a Jičín ve směru sever - jih Na severním svahu hory je trasa opatřena křížovou cestou, na jejímž začátku je umístěno sousoší Krista s Lazarem a studánka Křížovka. Křížová cesta vedla poutníky k vrcholu hory, na němž stojí kostel Proměnění Páně, kam chodili vzdát úctu Bohu. Dnes vede především turisty k rozhledně s turistickou chatou. Cesta je lemována třinácti kapličkami s reliéfy křížové cesty, které byly vystavěny ze sbírek lidu. Podobu litinovým reliéfům dal sochař J. Sucharda. Na konci 112

křížové cesty je umístěn boží hrob z hrubě tesaných čedičových kamenů. Do hrobu byla umístěna dřevěná socha Krista v životní velikosti, kterou zhotovil sochař Ferdinand Stuflesser. Křížová cesta byla posvěcena roku 1898. Křížová cesta je velmi hezky výtvarně zpracována a je turistiky atraktivní. Současná fotografie je umístěna na výkrese č. 7 Stávající turistické trasy.

Obr. 59: Křížová cesta – vyobrazení z počátku 19. století

Sousoší Krista s Lazarem dali zhotovit roku 1818 továrníci z Lomnice. Plastiku vytesal významný český secesní sochař, S. Sucharda. Studánka Křížovka se nachází v bezprostřední blízkosti sousoší. Je pojmenována dle křížků, které sem poutníci házeli při své cestě na Tábor. Studánka je opředena pověstmi a její voda prý měla zázračnou moc. Voda ze studánky sloužila turistům pro občerstvení, dnes je však studánka zanesená a voda znečištěná.

113

Obr. 60: Sousoší Krista s Lazarem a studánka Křížovka jsou umístěny na začátku křížové cesty

Ostatní turistické trasy Modrá stezka je krátkou trasou spojující Cidlinu s vrcholem hory Tábor, která vede kolem Alainovy věže. Žlutá turistická trasa je okružní, vede po vrstevnici hory z Ploužnice do Lomnice nad Popelkou. Na její trase se nachází přírodní památka Rašelinné jezírko a park Obora s bývalým loveckým zámečkem. Zelená stezka vedoucí z Lomnice nad Popelkou přes hrad Kozlov do Cidliny jen míjí úpatí hory.

V současné době vznikly aktivity na straně obcí pro obnovu turistických hodnot Tábora. Vznikl Mikroregion Tábor a KIS, Kulturní a informační středisko v Lomnici nad Popelkou, které kromě propagace letáky, turistickými průvodci, mapami, pohlednicemi začalo zřizovat tabule v terénu s turistickými a cykloturistickými mapami, prezentovat Tábor na internetu, pořádat kulturní a turistické akce a nyní nově také zajišťovat turistické autobusy.

114

Obr. 61: Stávající udržovaná dálková lyžařská trasa vedoucí přes horu Tábor

Obr. 62: Stávající neudržovaná lyžařská trasa tvořící okružní dráhu sledující vrstevnici okolo hory Tábor 115

Obr. 63: Snaha o zřízení odpočinkového zastavení na trase někdy nemusí dopadnout dobře.

Obr. 64: Vandalismus na stávajícím vybavení tras

116

5.13.4 Návrh naučné stezky

Navržená naučná stezka využívá přirozeného potenciálu krajiny a spojuje nejzajímavější místa hory Tábor. Je turistickou a zároveň cyklistickou trasou, jejíž délka činí 13,5 km. Na trase bylo navrženo 15 zastavení s naučnou náplní věnující se vegetaci, krajině, geologii, lidové architektuře a historii. Trasa probíhá odlesněnými částmi území s panoramatickými výhledy do krajiny, lesy i drobnými venkovskými rozptýlenými sídly. Na jedné straně hory se turista ocitá v Krkonošském podhůří nezáměrných kompozic, na straně druhé v barokně komponované krajině Jičínska s intenzívním zemědělským využitím. Stávající trasy spojují především architektonické a historické památky, hlavním uzlovým bodem je vrchol hory s kostelem a rozhlednou. Nová stezka nevede přes vrchol, ale tvoří prstenec okolo hory. Je okružní trasou vycházející z turistického a informačního centra v Lomnici nad Popelkou, kde by turisté měli být o stezce informováni. Cílem naučné stezky je nejen poučit, ale hlavně podnítit vztah lidí ke krajině a poukázat na její malebnost a krásu. Na krásu harmonické krajiny vytvořenou činností člověka v krajině, nezáměrnou kompozici. Trasa se zastaveními je zakreslena v mapě na výkrese č. 8 Návrh naučné stezky. Navržená zastavení: 1. Karlov památkově chráněná čtvrť s původními městskými lidovými stavbami 2. Krajina podhůří Krkonoš krásné výhledy do krajiny nezáměrných kompozic (viz výkres č. 8) 3. Obec Chlum venkovská lidová architektura s podhorskými roubenkami (viz příloha fotodokumentace a výkres č. 8) 4. Krajina Jičínska krásné výhledy do barokně komponované krajiny s výraznými sopečnými útvary Zebín a Veliš (viz výkres č. 8) 5. Obec Kyje lidová venkovská architektura (viz výkres č. 8) 6. Geologická expozice a naleziště polodrahokamů bývalý melafýrový kamenolom, v dutinách melafýrů druhotně krystalizovaly minerály, především ametysty a křišťály 117

7. Obec Doubravice zemědělské statky, potenciál pro rozvoj agroturistiky 8. Mokřad pojednání o významu mokřadních společenstev a jejich významných druzích rostlin a živočichů 9. Obec Cidlina venkovská lidová architektura, drobné sakrální stavby 10. Cidlinská hůra a přirozená louka vedlejší turistická trasa (k přírodní památce) věnující se přirozenému lesnímu a lučnímu společenstvu a výskytu chráněných druhů (Cephalanthera) (viz výkres č. 8) 11. Rašelinné jezírko a prameny Cidliny vedlejší turistická trasa vedoucí k přírodní památce (viz výkres č. 8) s výskytem Drosera rotundifolia a vzácnými druhy bezobratlých živočichů 12. Alainova věž a prameništní lesy původně novogotický posed (1862) Kamila Rohana, dnes zarůstající torzo, v prameništní, ekologicky významné lokalitě (viz výkres č. 8) 13. Alainův kříž vzpomínka na tragickou smrt Alaina Rohana (1849), bratra knížete lomnického panství (viz výkres č. 8) 14. Obec Košov – občerstvení příjemná venkovská hospůdka na trase je i v současné době hojně využívána turisty i cykloturisty 15. Mokřadní louky a park Obora opět mokřadní společenstva, trochu jiného rázu, než jak tomu bylo na jižním úpatí Tábora. Park Obora byl původně romantickou úpravou okolo loveckého zámečku Kamila Rohana (viz výkres č. 8). V současné době vlivem zanedbané údržby téměř z poloviny zarostlý náletovými dřevinami a bude nutné přistoupit k jeho pečlivě promyšlené obnově s postupným rozpojováním porostů a návrhu pro obnovu romantického tvarosloví a současného rekreačního využití.

118

Obr. 65: Park Obora s rybníkem – zastavení č. 15

Obr. 66: Prameny Cidliny – zastavení č. 11 119

Na výkrese č. 8 Návrh naučné stezky jsou významná zastavení fotograficky zdokumentována. Na výkrese jsou umístěny také perspektivní pohledy zachycující návrhy řešení zastavení – návrh obnovy parku Obora, návrh vedlejší trasy a řešení zastavení č. 10 Cidlinská hůra a návrh mobiliáře a informačních tabulí. Jednotlivá zastavení lze dále podrobně rozpracovávat.

Obr. 67 a 68: Drobné sakrální objekty na navržené naučné stezce dokládají kulturněhistorický potenciál modelového území. Jsou důkazem paměti naší krajiny.

120

Obr. 69 a 70: Drobné sakrální objekty na navržené naučné stezce dokládají kulturněhistorický potenciál modelového území. Jsou důkazem paměti naší krajiny.

121

Obr. 71: Využití potenciálu stávajících hospodářských cest na navržené naučné stezce, jejíž okraj tvoří společenstvo květnatých luk

Obr. 72: Výhled do barokně komponované krajiny Jičínska – zastavení č. 4, jako kontrast k harmonické krajině nezáměrných kompozic na druhé straně hory. Turista bude na trase poučen o krajinném rázu těchto dvou odlišných krajin a bude je moci sám porovnat a utřídit si jejich hodnoty. Tato vyhlídková zastavení mají probudit v člověku zájem o krajinu, vztah k ní. 122

PODSTATOU KRAJINNÉHO PLÁNOVÁNÍ BY NEMĚLO BÝT POUZE ZAHRNOUT OCHRANU KRAJINY DO LEGISLATIVY A STANOVOVAT REGULATIVY. VELMI DŮLEŽITÉ JE PODNÍTÍT V ČLOVĚKU LÁSKU KE KRAJINĚ. TÍM BUDE PŘIROZENĚ CHRÁNĚNA PŘED NECITELNÝM LIKVIDOVÁNÍM JEJÍCH HODNOT. TO JE SMYSLEM NAVRŽENÉ NAUČNÉ STEZKY.

5.14 Návrh regulativů v území Na základě vyhodnocení charakteristik území s přihlédnutím k pohledové exponovanosti ploch byly stanoveny regulativy pro činnosti, které mohou způsobit negativní změny krajinného rázu. Vymezení zón je zachyceno na výkrese č. 5 Diferenciace území dle stupně ekologické stability a návrh regulativů. Regulativy pro ochranu krajinného rázu jsou současně ochranou rekreační kvality území. Při stanovování regulativů bylo přihlédnuto k Územnímu plánu Lomnice nad Popelkou 2005, především plánované výstavbě v modelovém území a jeho okolí. Ostatní podklady, které mají vliv na krajinný ráz dosud vyhotoveny nebyly.

Regulativy podle zón A. Z HLEDISKA OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Zóna 1 První zónu jsem označila jako Obec Chlum a odlesněné severní svahy hory Tábor. Územní plán města Lomnice nad Popelkou zahrnuje rozšíření výstavby v této obci. Plocha pro novou výstavbu je označena jako Obytné území venkovské. Zástavba je plánována v místě nejhezčího výhledu z příjezdové vedlejší komunikace, která je zahrnuta do návrhu naučné stezky a současně leží na stávající lyžařské trase. Výstavba by na tomto místě neměla být umožněna. Buď by měla být umístěna do jižní části obce nebo úplně zrušena. Pokud by výstavba v této obci měla být uskutečněna, je nutné velmi přísně dodržet architektonický výraz novostavby, který musí odpovídat původní lidové architektuře – přízemní domek, roubený, se sedlovou střechou orientovaný

123

okapovou stranou po vrstevnici a jednoduchého obdélníkového půdorysu. Maximální plocha půdorysu jedné budovy nesmí překročit 200 m2. Poměr plochy domu a zahrady vyžaduje hlubší rozbor a pečlivé prostudování historických materiálů. Regulativ by měl být doplněn. Budovy, které tvoří pozůstatek původní architektury, dřevěné roubené stavby, by měly být chráněny (viz příloha Fotodokumentace, fotografie č. 14, 15, 16). Odlesněné svahy s protierozními mezemi by měly být zachovány. Vlek a sjezdová trať nenarušují krajinný ráz. Vlek procházející zčásti lesem je téměř zaklenutý korunami stromů a netvoří pohledově významnou linii v porostu. Sjezdovou trať tvoří trvalý travní porost extenzívně využívaný, který v sekundární struktuře netvoří žádné výrazné linie, velmi citelně tvoří oblouk, který odpovídá krajinným strukturám.

Obr. 73: Původní lidová architektura ve formě drobných osad na Ještědskokozákovském hřbetu.

124

Obr. 74: Venkovská idylka na Táboře. Můžeme jí také považovat za rys krajinného rázu?

Zóna 2 Druhou zónu jsem označila jako Odlesněné jižní svahy hory Tábor s rozptýlenými samotami. Pokud by zóna měla odpovídat základnímu krajinářskému celku, musela by přesáhnout hranice katastru. Výstavba může být povolena jen výjimečně. Taková stavba může mít plochu půdorysu maximálně 200 m2 a musela by přísně korespondovat s charakterem lidové architektury, popsaném v předchozí zóně. Stavba by měla být umístěna osamoceně. Pro zachování charakteru protierozních mezí by měla převažovat především iniciační sukcesní stadia (Rosa canina, Prunus spinosa, Crataegus) a s výrazný podíl Prunus avium, která je velmi výrazná v krajině v době květu a v podzimním vybarvení. Stanovištně výhřevné exponované jižní svahy mají velmi rozdílný charakter oproti severním svahům a to se odráží v krajinném rázu.

Zóna 3 Třetí zóna nazvaná Zalesněné severní svahy není z hlediska výstavby ohrožena. Omezení se týkají charakteru hospodaření v lesích z hlediska ekologického – zákaz

125

holosečí a změna druhové skladby lesů, která by stávající charakter krajinného rázu změnila v pozitivním smyslu.

Zóna 4 Čtvrtá zóna nazvaná Zalesněné jižní svahy není z hlediska výstavby ohrožena. Omezení se týkají charakteru hospodaření v lesích z hlediska ekologického – zákaz holosečí a změna druhové skladby lesů, která by stávající charakter krajinného rázu změnila v pozitivním smyslu.

Zóna 5 Pátá zóna nazvaná Zalesněná pramenná oblast Cidliny je velmi ekologicky citlivou a lehce zranitelnou zónou s nejvyšším podílem přirozených a přírodě blízkých společenstev. Tato zóna musí podléhat největšímu stupni ochrany z hlediska ekologického. Navrhuji přísnou ochranu těchto přirozených a přírodě blízkých společenstev a zákaz veškerých činností ve vymezené zóně, které by mohly narušit hydrický režim.

Pohledový horizont Pohledový horizont byl velmi narušen umístěním vysílače, který je pro svou vysokou polohu zvýrazněn červenobílým nátěrem a červeně osvětlen. Původní zděná rozhledna, která byla dominantou Lomnicka, je sice hmotnější, ale vysílač je o mnoho vyšší. Každý z těchto objektů nese výraz své doby, avšak z hlediska ochrany krajinného rázu nelze vysílač akceptovat. Horizont je třeba chránit před umístěním negativních kulturních dominant, především vertikálních staveb.

Vrchol hory Porosty na vrcholu Tábora udržovat častější redukcí koruny, na nové výsadby používat především pomalu rostoucí odrůdy (především lip a javorů) stromů, aby nebyla zastřena dominantnost rozhledny.

126

Obr. 75: Prameništní lesy podsvazu Alnenion glutinoso-incanae jsou velmi ekologicky cennou lokalitou s nejvyšším stupněm ekologické stability na jižním svahu hory Tábor. Navrhuji přísnou ochranu těchto společenstev a zákaz veškerých činností ve vymezené zóně, které by mohly narušit hydrický režim.

B. Z HLEDISKA EKOLOGICKÉHO Zóna 1 V odlesněných částech zákaz zorňování pozemků. Zákaz úplného odstraňování dřevinného krytu protierozních mezí. Zákaz odstraňování dřevinného krytu kamenic s protierozní funkcí. Zákaz hnojení trvalých travních porostů. Zóna 2 V odlesněných částech zákaz zorňování pozemků. Zákaz úplného odstraňování dřevinného krytu protierozních mezí. Zákaz odstraňování dřevinného krytu kamenic s protierozní funkcí. Zákaz hnojení trvalých travních porostů. 127

Zóna 3 Úprava druhové skladby porostů na základě potenciálních typů vegetace. Z toho vyplývá i zvýšení druhové diverzity a zlepšení vertikální struktury porostů. Vyloučení holosečí. Snížení intenzity hospodaření v lesích. Zóna 4 Úprava druhové skladby převážné většiny porostů na základě potenciálních typů vegetace. Z toho vyplývá i zvýšení druhové diverzity a zlepšení vertikální struktury porostů. Vyloučení holosečí. Výrazné snížení intenzity hospodaření v lesích Zóna 5 Úprava druhové skladby části porostů na základě potenciálních typů vegetace. Z toho vyplývá i zvýšení druhové diverzity a zlepšení vertikální struktury porostů. Vyloučení holosečí. Zákaz intenzivního hospodaření v lesích. Ochrana fragmentů přirozených a přírodě blízkých společenstev. Zákaz všech činností ohrožujících kvalitu vod či změnu hydrického režimu. Ochrana a údržba přírodní památky Rašelinné jezírko.

C. Z HLEDISKA OCHRANY REKREAČNÍ KVALITY ÚZEMÍ Na celém území vytvářet a obnovovat značení cest, vhodné povrchy komunikací, informační systém a mobiliář. Ochrana a údržba všech objektů, které jsou turisticky atraktivní: •

lidové stavby

•

historické stavby

•

drobné sakrální objekty

Zóna 1 Odlesněné svahy s protierozními mezemi by měly být zachovány. Dřevinná vegetace mezí by měla být udržována s převahou keřů, aby nebyly omezeny výhledy z turistických tras. Zóna 2 Pro zachování výhledů udržovat meze s dřevinným krytem s převahou keřů. 128

Zóna 3 Pro zvýšení rekreační kvality území upravit druhovou skladbu lesů. Podpořit členitější vertikální strukturu porostů. Zóna 4 Pro zvýšení rekreační kvality území upravit druhovou skladbu lesů. Podpořit členitější vertikální strukturu porostů. Zóna 5 Pro zachování rekreační kvality území ochrana fragmentů přirozených lesních společenstev, přísná ochrana a údržba přírodní památky Rašelinné jezírko (nutno zamezit přirozené sukcesi).

Obecně pro celé území •

regulativy spojené se zachovalou tradiční architekturou území

je

třeba

chránit

proti

znehodnocení

umístěním

budov,

nerespektujících tradiční materiály a formy •

vyloučení umístění negativních dominant

•

vyloučení materiálů odrážejících výrazně světlo (např. lesklé plechové střechy)

•

vyloučení kontrastních materiálů (např. výrazná barva fasády)

•

zachovávat stávající poměr odlesněných a zalesněných částí

•

pro zachování výhledů udržovat meze s dřevinou vegetací s převahou keřů

•

zvýšení ekologické stability lesních porostů změnou druhové skladby

•

ochrana přirozených a přírodě blízkých společenstev

•

nejpřísnější ochrana pramenné oblasti Cidliny – zóna 5

Z hlediska cílů Programu péče o krajinu je v modelovém území třeba dbát: ochrana proti erozi •

výsadba keřových a stromových bariér zabraňujících splachu ornice

•

zakládání mezí

•

zakládáním travních porostů s protierozní funkcí

•

drobné terénní úpravy s protierozní funkcí

udržení kulturního stavu krajiny

129

•

kosením travního porostu

•

likvidací křovinného a dřevinného náletu

•

zavádění extenzivních způsobů hospodaření

•

ošetřování památných stromů a dalších významných stromů doporučených orgánem ochrany přírody

•

vytváření remízků

•

tvorbu trvalých travních porostů místo orné půdy

udržení druhové rozmanitosti •

prohlubování tůněk

•

zabránění zarůstání tůněk náletovými dřevinami

•

změna druhově chudých lučních porostů na druhově bohaté

•

změna monokulturních lesů na lesy přírodě blízké

Obr. 76: Terénní úpravy pro stavbu nového rodinného domu na místě významné tzv. Smetanovy vyhlídky v blízkosti hory Tábor. Krajinný plán by měl zajistit, aby se takové věci na Táboře neděly.

130

6. Diskuse Na závěr práce vyvstává tedy otázka: Co je pravidlem nezáměrné kompozice? Dle slov Doc. Kučery je „pravidlem nezáměrné kompozice absence pravidel“. Pravidlem nezáměrné kompozice, pokud budeme brát jako vzor nezáměrné kompozice harmonickou krajinu, mohou být prvky kompozice, které jsou hodnotami dochovaného krajinného rázu. Jsou jimi především: •

tvar plužiny

•

tvar, velikost a poměry pozemků a zastavěných ploch – měřítko kompozic

•

systém krajinných linií

•

linie pěší prostupnosti území

•

barevnost, textura, měřítko pěstovaných plodin Aplikace nezáměrného komponování krajiny by měla vycházet z jeho

nejobecnějších hodnot (rysů), kterými jsou měřítko, rytmus a ladnost, měkkost, laskavost, kompozice detailu i celku. V ostatních tvůrčích rovinách by měla být naprosto svobodnou výtvarnou činností. Měla by být chápana jako nezbytný podklad pro územní plánování krajiny a zejména pro aktuální formování názoru na obsah a formu současného výtvarného krajinářského projevu v naší krajině. Jeho formy by měly být dále rozpracovány pro konkrétní územní podmínky.

131

7. Závěr Pojem nezáměrná kompozice jistě vyvolá bouřlivé diskuze v oboru. Je to protimluv nebo nový termín v oblasti krajinářské tvorby? Pojem je těžko uchopitelný, avšak vysvětlitelný a obhajitelný. Nezáměrnou kompozicí je myšlena sekundární struktura krajiny vytvářená člověkem, jeho činností v krajině. Nepopíratelně vzniká kompozice, která sestává ze všech svých prvků, kterými jsou velikost, tvar, barva, textura, barevnost či míra osvětlení, a řádů, které tvoří opakování, následnost, rytmus, rovnováhu, harmonii či kontrast. Kompozice, která nebyla pečlivě promyšlena a naplánována, která nemá striktní pravidlo, může být krásná. Malebnost podhorské krajiny to dosvědčuje. Rázovité podhorské chaloupky, které jsou v řešené oblasti hojně dochovány, dotvářejí celkový obraz krajiny. Taková krajina má svou duši. Taková krajina člověka, který do krajiny vstoupí, oslovuje, zůstane mu v srdci, ve vzpomínce. Právě tyto krajiny jsou nesmírně přitažlivé až dojemné. Takovou krajinou prochází turistické stezky, které vedou poutníka od místa k místu, velmi citelně, tak aby člověk mohl krajinu poznat. Turistické trasy v krajině však mají ještě další aspekt. Vedou turistu tak, aby krajinu zároveň chránili. Tento systém velmi promyšlených stezek tvoří rozsáhlou síť turisticky značených cest, kterými je naše republika naprosté unikum ve světě. Metodika značení turistických cest je velmi dobře propracovaná, jednotná, přitom velmi jednoduchá a čitelná. Za to vděčíme téměř stodvacetileté soustavné činnosti Klubu českých turistů, který turistické trasy udržuje. (Existují i další drobné spolky, které vyznačují trasy, avšak často se stává, že nezajišťují údržbu a stezky následně zanikají). Vybrané modelové území je z hlediska turistiky jedinečné. Nachází se na rozhraní dvou rozdílných krajin, jakoby dvou světů, jejichž linie je velmi zřetelná v primární, sekundární i terciární struktuře. Na jižní straně je to Jičínská pahorkatina Česká křídová tabule s habrovými doubravami, intenzívní zemědělskou výrobou a barokně komponovanou krajinou. Na severní straně je to Krkonošské podhůří – permokarbon s rubifikovanými půdami s velkou proměnlivostí potenciálních typů vegetace, danou prudce se střídajícími svahy vrchoviny s odlišnými stanovišti a expozicemi. Sekundární struktura je reprezentována harmonickou krajinou s vyváženým poměrem jejího využívání. Krajina je formována člověkem, ale zachovává si svou

132

identitu, cennou z hlediska krajinného rázu. Terciární struktura je tvořena rozptýlenými drobnými sídly s charakteristickými roubenými chalupami. Vlastní

území

hory

Tábor

je

nejvýchodnějším

výběžkem

Ještědsko-

Kozákovského hřbetu, který tyto dva rozdílné světy, krajiny odděluje. Charakterem se podobá Krkonošskému podhůří. Hřeben hory Tábor je významným pohledovým horizontem směrem z Jičínské pahorkatiny i dále navazujících rovinatějších poloh. Hora Tábor je se svou rozhlednou, která patří k nejkrásnějším u nás, charakteristickou dominantou Lomnicka. Je také vzorovou ukázkou toho, co se může stát, když není zpracován krajinný plán, který by přinesl významnému exponovanému území ochranu v podobě stanovení regulativů pro umísťování staveb. Vedle turistické rozhledny byl postaven vysílač, který považuji za výraznou a nepřípustnou estetickou závadu, která se promítá v dálkových pohledech. Hora Tábor je přitažlivým cílem turistických tras s dochovanými estetickými, kulturně-historickými i ekologickými hodnotami, které musejí být chráněny před necitlivými zásahy. Pro zvýšení ekologických a současně i estetických hodnot území navrhuji změnu druhové skladby kulturních lesů na lesy přírodě blízké, druhové složení a zastoupení jednotlivých druhů je odvozováno od potenciálních typů vegetace. Pro podporu turistiky v území byla navržena naučná stezka, která vychází z přirozeného potenciálu krajiny. Spojuje hodnoty ekologické, krajinné, geologické, kulturní a historické. Cílem naučné stezky je nejen poučit, ale hlavně podnítit vztah lidí ke krajině a poukázat na její malebnost a krásu. Na krásu harmonické krajiny vytvořenou činností člověka v krajině, na nezáměrnou kompozici.

133

8. Souhrn Tématem diplomové práce je Nezáměrná kompozice a její pravidla na modelových turistických trasách. V úvodní části práce je vysvětlen pojem „nezáměrná kompozice“, vznik nezáměrné kompozice krajiny ve smyslu přetváření krajiny, její znaky a pravidla. Dále je popsána metoda práce. Pro vyhodnocení modelového území hory Tábor u Lomnice nad Popelkou byla zpracována charakteristika řešeného území z hlediska přírodních podmínek, přetváření krajiny a širších krajinně-ekologických souvislostí a byly vymezeny limity a rizika v území, diferenciace území dle stupně ekologické stability a krajinářská analýza. Druhá část práce je věnována turistice a fenoménu nejhustší sítě nejlépe značených turistických tras České republiky. Zachycuje vznik a vývoj turistiky, značení turistických tras a zabývá se turistikou a jejími kvalitami v modelovém území hory Tábor, která je uzlovým bodem významných turistických tras, reprezentovaných Zlatou stezkou Českého ráje. Byl vypracován návrh úprav na stávajících trasách a návrh nové naučné stezky s řešením vybraných zastavení. Byla vymezena regulativa pro ochranu stávajících hodnot krajinného rázu. Nezáměrnou kompozicí je myšlena sekundární struktura krajiny, která je vytvářena činností člověka v krajině. Pravidlem nezáměrné kompozice, pokud budeme brát jako vzor nezáměrné kompozice harmonickou krajinu, mohou být prvky kompozice, které jsou hodnotami dochovaného krajinného rázu. Je nutno si uvědomit, jak velký význam má krajina nezáměrně utvářená člověkem. Vzniká na převážném území naší země. Dle intenzity využívání vznikají na jedné straně krajiny harmonické, s vysokým stupněm ekologické stability, na druhé straně vznikají krajiny více či méně antropogenizované, kde došlo k výraznému narušení až likvidaci původních ekosystémů. V krajině antropogenní je nutno přistoupit k obnově některých ekosystémů, pro jejichž druhové složení využíváme potenciální typy vegetace. Z hlediska prostorové struktury se můžeme inspirovat strukturou krajin harmonických, kde člověk pracuje a využívá krajinu pro svou obživu, ale neničí ji, neukrajuje z ní víc než je třeba. Takové krajiny nacházíme zejména v členitých územích

134

vrchovin, v podhůří, kde nedošlo k intenzifikaci hospodaření. Neumožnily to přírodní podmínky, odvislé od primární struktury krajiny.

135

9. Summary The subject of this thesis is „ The unpremeditated compositions and their regulations on the model turistic traces“. In the introductory part of thesis is explained the conception of the unpremeditated composition of landscape in the meaning changing of landscape, its characters and regulations. Than are described methods of thesis. After interpretation of model territory of the hill Tabor near Lomnice tlen has been developed charakteristics of solutioned territory from aspects of natural conditions, changing landscape and broader lanscape-ecological context and defined limits, diversifications in territory, differentiations of territory according to level of ecological stability and landscape analyse. The second part is about tourism and phoenix the largest net of marking turistic traces of Czech republic. It records development and progress of tourism, marking touristic traces and considers of tourism and its qalities in modern territory of the hill Tabor, which is Access point to important touristic traces, represented of the Golden route of Czech paradise. Here has been disposed the project of regulation on the current traces and project of the new instructional trace with solution of choosen stops. Here was defined regulatives for save of current worth of landcape character. The unpremeditated composition means secundar structure of landscape, which is human development in landscape. The regulation of unpremeditated composition as a model of unpremeditated composition means harmonious landscape as a component, which is the worth of extant landscape character.

136

10. Seznam použité literatury a zdrojů Použitá literatura BUČEK, A., LACINA, J. Geobiocenologie II., Brno: učební texty MZLU, 1999. 152 s. ISBN 80-7157-417-1. CÍLEK, V. Krajiny vnitřní a vnější. Praha: Dokořán, 2002. 231 s. ISBN 80-86569-29-2. CÍLEK, V. Makom kniha míst. Praha: Dokořán, 2004. 268 s. ISBN 80-86569-91-8. CULEK, M., et al. Biogeografické členění České republiky. Praha: Enigma. 1995 DEMEK, J. Hory a nížiny. Praha: Academia, 1987. 369 s. DVOŘÁK, J. et al. Horní Pojizeří. Semily: Město Semily, 2003, 56 s. FORMAN, R., GODRON, M. Krajinná ekologie, Academia, Praha 1993. 584 s. FUČÍK, J. J. Lomnicko n. Pop. Lomnice nad Popelkou: Kosař, 1922. 256 s. HÁJEK, T., et al. Tvář naší země – krajina domova. Praha: sborník příspěvků ke konferenci, Studio JB, 2005. ISBN 80-86512-29-0. HÁJEK, T., BUKAČOVÁ, I. Příběh drobných památek. Praha: Studio JB, 2001. 136 s. ISBN 80-900903-9-7. HEJL, I., et al. Turistika v horách. Praha: Olympia, 1983. 210 s. HEJNÝ, S. Květena ČSSR 1. Praha: Academia, 1988. 783 s. HROMKOVÁ, V. Generel místního ÚSES pro katastrální území Lomnice n. P., Nová Ves n. P., Pohoří u Stružince, Stružinec u Lomnice n. P., Želechy. Liberec: AKE, 1994 HRON, F., ZEJBRLÍK O. Rostliny luk, pastvin, vod a bažin. Praha: SPN, 1979 HRON, F., ZEJBRLÍK O. Rostliny strání, skal, křovin a lesů. Praha: SPN, 1987 JANOTKA, K. Venkovská turistika a agroturistika. Pardubice: Střední odborná škola cestovního ruchu, s.r.o., 1999. 108 s. JURČA, J., et al. Biotechnika účelových lesů. Praha: SZN, 1986. 365 s. KARPAŠ, R., BÍLEK, K. Album starých pohlednic Českého ráj. Český Těšín: Nakladatelství 555, 1999 KLUB ČESKÝCH TURISTŮ. Systém značení turistických tras v České republice. Praha: brožura Klubu českých turistů, 2005 KVĚT, R. Duše krajiny: Staré stezky v proměnách věků. Praha: Academia, 2003. 195 s. ISBN 80-200-1012-2. LIBROVÁ, H. Sociální potřeba a hodnota krajiny. Brno: Univerzita J. E. Purkyně. Filozofická fakulta, 1987. 134 s.

137

LÖW, J., MÍCHAL, I. Krajinný ráz. Kostelec nad Černými Lesy: Lesnická práce, s.r.o., 2003. 552 s. ISBN 80-86386-27-9. MAREČEK, J. Krajinářská architektura venkovských sídel. Praha: Česká zemědělská univerzita, 2005. 362 s. MAREČEK, J. Zeleň ve venkovských sídlech a v jejich krajinném prostředí. Praha: Česká zemědělská univerzita, 2004. 130 s. ISBN 80-213-1237-8. MICHALIČKA, V., CHRASTINA, R. Lyžařská turistika. Praha: Olympia, 1976, 147 s. MIZERA, J. et al. Město sucharů a textilu Lomnice nad Popelkou. Praha: Národohospodářská propagace Československa, 1946. 120 s. MORAVEC, J. Fytocenologie. Praha: Academia, 1987. 225 s. ISBN 80-200-0457-2. MOSER, F., et al. Sborník klubu českých turistů. Praha: Klub českých turistů, 1998. 192 s. ISBN 80-86050-26-2. NOŽIČKA, J. Lesy Českého ráje. Praha: Lesnický výzkumný ústav ČSSR, 1961. 78 s. OTRUBA, I. Zahradní architektura. Šlapanice: ERA, 2002. 357 s. ISBN 80-86517-284 PAŠEK, M. Dílčí generel ÚSES – katastrální území Rváčov, Košov, Chlum pod Táborem, Ploužnice pod Táborem, Syřenov, Žďár u Kumburka, Bradlecká Lhota, Hradec Králové: 1993. 68 s. PETŘÍČEK, V. et al. Metodika mapování krajiny. Praha: ČÚOP, 1994. 96 s. QUITT, E. Klimatické oblasti ČSSR. Brno: Geografický ústav, 1971 RANDUŠKA, D. et al. Barevný atlas rostlin. Bratislava: Obzor, 1983 RYBNÍČEK,K., BALÁTOVÁ-TULÁČKOVÁ,E., NEUHAUSL,R. Přehled rostlinných společenstev rašelinišť a mokřadních luk Československa. Praha: Academia, 1984 ŘEPKA, R., et al. Metodika mapování fytocenóz. Praha: ČÚOP, 1994. 85 s. SKLENIČKA, P. Základy krajinného plánování. 2. vyd. Brno: Naděžda Skleničková, 2003. 321 s. ISBN 80-903206-1-9. STANĚK, J. Krkonoše a Podkrkonoší. Praha: Olympia, 1968. 239 s. SUCHARDA, I. Floristické poznámky ke generelu ÚSES bezprostředního okolí Jičín. Průhonice: Výzkumný ústav okrasného zahradnictví Průhonice, 1993 VONDRUŠKOVÁ, H. et al. Metodika mapování krajiny. Praha: ČÚOP, 1994 ZAHRADNÍK, J. Chráněné druhy rostlin a živočichů na území pramenů Cidliny a nejbližšího okolí. Časopis Národního muzea – řada přírodovědná. 1984 ZUZÁNEK, J. 100 let TJ Sokol Lomnice nad Popelkou. Lomnice nad Popelkou: Severgrafia n. p., 1970. 141 s.

138

ŽÁK, L. Obytná krajina, Svoboda a Spolek výtvarných umělců Mánes v Praze, Praha 1947. 213 s.

WWW stránky Klub

českých

turistů

[online].

c2005-2006

[cit.

2006-02-15].

Dostupné

z:

.

Kučera, P. Ekologické zónování a struktura vegetačních prvků v urbánní osnově území. [online]. Lednice: ZF MZLU, dizertační práce, 2001. poslední revize 27.11.2005 [cit. 2005-12-08]. Dostupné z: .

biochory.htm, biochory.xls, zonace.rtf, monogram (pomocné materiály ke stažení k zadání semestrální práce studentů) [online]. poslední revize 27.11.2005 [cit. 2005-1208]. Dostupné z: .

přehledu, bodovém hodnocení, tabulka, hodnocení pomocných kritérií, zaklplocha.doc, přiloženém seznamu, skupin typů geobiocénu (pomocné materiály ke stažení k zadání semestrální práce studentů) [online]. poslední revize 27.11.2005 [cit. 2005-12-08]. Dostupné z: .

Turistika v Podkrkonoší [online]. c2000, poslední revize 29.4.2005 [cit. 2006-02-27]. Dostupné z: .

Mapové podklady CULEK, M. Biogeografické členění České republiky. Praha: Enigma 1996 Lesnické typologické mapy 1: 5 000. ÚHÚL Brandýs nad Labem, pobočka Hradec Králové: 1988 Lesní porostní mapa č. 3 1: 10 000 – revír Lomnice. Lesprojekt východní Čechy, 1998 Lesní porostní mapa 1: 10 000 – lesnický úsek Tábor. Brandýs nad Labem: Lesprojekt Brandýs nad Labem – pobočka Hradec Králové, 1988

139

Vodohospodářská mapa 1: 50 000. Praha: Výzkumný ústav vodohospodářský, 1982 MIKYŠKA, R. et al. Geobotanická mapa ČSSR 1:200 000: list M-33-XVI Hradec Králové. Praha: Academia, 1969 Státní mapa odvozená 1:5 000: list Jičín 7-1, Jičín 7-2, Jičín 8-1, Jičín 8-2. Pardubice: Český úřad zeměměřický a katastrální, 1993 Základní mapa ČR 1: 10 000: list 03-43-06. 3. vyd. Pardubice: Český úřad geodetický a kartografický, 2000 Základní mapa ČR 1: 25 000: list 03-431 Lomnice nad Popelkou. 1. vyd. Pardubice: Český úřad geodetický a kartografický, 1993 Základní mapa ČR 1: 50 000: list 03-43 Jičín. 7. vyd. Pardubice: Zeměměřický úřad, 2000 Základní mapa ČR 1: 100 000: list 03-4 Trutnov. 8. vyd. Pardubice: Zeměměřický úřad, 2001 Hydrogeologická mapa ČR 1:50 000: list 03-43 Jičín. 1. vyd. Praha: Český geologický ústav, 1994 Geologická mapa ČR 1:50 000: list 03-43 Jičín. 1. vyd. Praha: Český geologický ústav, 1999 Půdní mapa ČR 1:50 000: list 03-43 Jičín. Brno: AOPK ČR, 2002 Mapa ložisek nerostných surovin ČR 1:50 000: list 03-43 Jičín. Praha: Český geologický ústav, 1995 Lomnicko: cykloturistická mapa 1:25 000. Jičín: Mikroregion Tábor, 2003 Územní plán Lomnice nad Popelkou 1:5 000: změna územního plánu č. 5. Hradec Králové: Stavoprojekt, 2005

140

11. Seznam použitých zkratek KČT

Klub českých turistů

KČST

Klub československých turistů

TZT

Turisticky značené trasy

141

12. Seznam výkresů grafické přílohy Výkres č. 1 Širší vztahy Výkres č. 2 Krajinářská analýza hory Tábor Výkres č. 3 Potenciální typy vegetace Výkres č. 4 Aktuální typy vegetace a ÚSES Výkres č. 5 Diferenciace území dle stupně ekologické stability a návrh regulativů Výkres č. 6 Panoramatické výhledy Výkres č. 7 Stávající turistické trasy Výkres č. 8 Návrh naučné stezky

142