AE News Alternativní zpravodajství a komentáře na aktuální témata z našeho (ro)zvráceného světa http://aeronet.cz/news
Je ne suis pas Charlie! Nejsem Charlie. A nemyslím si, že byli hrdinové... Author : Sabina Horynová Date : Led 11, 2015
Je ne suis pas Charlie! Nejsem Charlie. A nemyslím si, že byli hrdinové… Jako karikatury proroka Muhammada, i celá vlna reakcí a proklamací na středeční útok je smutnou karikaturou ideálů Evropy a evropanství. Kde byla tato solidarita, kde byla plamenná vyjádření o svobodě slova (názoru, sebeurčení, doplň dle libosti), když hořeli lidé v Oděse? Když umírali ženy, děti, civilní obyvatelé na východní Ukrajině? Kde je ta svoboda slova a informací v prostředí mediální manipulace za informační oponou? A jak je zvláštní, že obyčejného evropského člověka dojmou jen ty „správné“ smrti (a to prakticky hned, v řádu hodin) a ne ty „nevhodné“, bez ohledu na prakticky cokoliv (věk, pohlaví či množství obětí, brutalitu, počet a dobu trvání útoků…). Co se s námi stalo a kdo řídí naše názory a reakce? My sami, uvědomělí a ideály humanismu odkojení občané Evropy už to asi nejsme… Je čas zastavit a ptát se, o co tady vlastně jde. A komu.
1/5
[FOTO] Francouzská policie při manévrech na dopadení útočníků, kteří vystříleli redakci Charlie Hebdo Ale zpět na začátek, k onomu hrdinství odvážných karikaturistů. Jak praví přísloví, pero je mocnější meče. V souladu se známou francouzskou tradicí poněkud diskutabilního humoru se v týdeníku Charlie Hebdo objevovaly nepříliš vtipné reakce na aktuální problém nejen Paříže – narůstající vlnu muslimské imigrace a islám jako takový. To, co dává smysl v evropském kulturním kontextu, to, co jsme se naučili chápat, tolerovat nebo i ocenit, ale najednou nebylo chápáno pouze v tomto kontextu. Evropa má nyní kontextů více, je multikulturní, nikoliv pouze ve významu přítomnosti více kultur na svém území, ale ve významu prakticky uplatňované politické ideologie multikulturalismu. Co všechno mohou obsahovat důsledky této ideologie, začíná být zřejmé právě nyní, když se střet kultur přenáší ze vzdálených zemí, kde probíhá alespoň tak dlouho, jako trvají dějiny evropského kolonialismu, až sem, před naše okna. Každý, kdo se vyjadřuje veřejně, kdo má možnost ovlivnit veřejné mínění a náladu mas, si musí tuto změnu uvědomit a umět zhodnotit dosah a efekt svých projevů. To není požadavek na omezení svobody slova ani opouštění „evropských pozic“, ani couvání před neobhajitelným násilím, které ve středu v pařížské redakci proběhlo. To je požadavek na zodpovědnost ve vyjadřování. Pro veřejně činné, ale vlastně i pro nás ostatní. Tyto kultury, evropská a muslimská (nakolik je možno požít tento pojem, při neexistenci jednotné „muslimské kultury“), jsou rozdílné mimo jiné i v chápání
2/5
hodnoty a významu slova, a co se týče humoru, je vzdálenost mezi „naším“ a „jejich“ chápáním měřitelná ve světelných rocích. Jak jsme si tedy představovali multikulturalismus? Ano, otevřeli jsme Evropu pro imigraci, v duchu solidarity jsme poskytli podmínky pro život, sociální zabezpečení a perspektivy, pro mnoho imigrantů daleko více, než by mohli čekat ve své původní domovině. Je pravda, že do značné míry se takto splácely dluhy Evropy z dob kolonialismu – poválečný příliv imigrantů do západní Evropy byl daný tím, že se rozpadly koloniální velmoci, které se zavázaly mezinárodními smlouvami, že nebudou uplatňovat vůči svým bývalým koloniím politiku rasové a náboženské diskriminace. A co jsme čekali dál? Že lidé s mnohasetletou tradicí úplně jiné kultury, chápající svou víru a její pravidla jako hlavní osu svého života, se zcela jiným systémem hodnot a snad i chápání lidství jako takového, najednou, během generace či dvou přijmou „evropský systém“ za svůj, zakoření ho tak hluboko v sobě, aby se stal základní perspektivou pro hodnocení všeho dalšího (tak, jak to máme my) a svůj původ si nechají jenom jako nějaký neškodný a multikulturně roztomilý folklór? Takovýto předpoklad je naprosto absurdní a prakticky nemohl přinést jiné ovoce než to, které právě sklízíme. Taková je nyní situace v Evropě. Toto je potřeba si uvědomit a s tímto pracovat. Je pouze přiléváním oleje do ohně v takovémto prostředí, které jsme si ,podotýkám na základě vlastního svobodného rozhodnutí, vytvořili, vydávat časopisecky karikatury proroka Muhammada. Přesněji nebezpečným, vše zhoršujícím a zbytečným přiléváním. Není to hrdinství ani vyjádření vznešené a vítězící panevropské svobody a humanismu. Spíš naopak. Je to vyjádření nepochopení a nezvládnutí vlastní situace, je to až dětinské gesto prázdné provokace, je to krok pryč od posledních možností udržet alespoň status quo. Je to volání po konfliktu, které zaměňuje „svobodu slova“ za svobodu zpupnosti. Dokládá to i skutečnost, že Charlie Hebdo publikoval značně tupé karikatury zesměšňující mnohá další náboženství, takže si z karikování víry jiných lidí udělal „styl“: zaplnil volnou niku na trhu a obživoval se posměšky.
3/5
[FOTO] Místo činu v redakci Charlie Hebdo Evropskou historií a jejím kulturním vývojem se jako červená nit vine idea jisté vlastní nadřazenosti nad ostatními, „primitivnějšími“, mimoevropskými národy. Evropa vždy sama sebe chápala jako centrum poznání, kulturnosti, inteligence. Jako hlavního arbitra. Za své nejvlastnější, za svůj autorský produkt, považujeme ideu demokracie, svobody a lidských práv. Myslíme si, že jsme schopni chápat odlišnost. Jenže pořád (nadřazeně a zároveň naivně) očekáváme, že ta odlišnost nebude zase tak odlišná. Možná co do vnějších znaků, ale ne v tom nejvlastnějším základu. Jenže ona bude. Vlastně už je. Je tu kultura, postavená na svých autentických základech. Kultura, která nikdy nepřistoupí na západní vidění světa, která nepociťuje potřebu k tomu, aby přejímala ideu demokracie, svobody, nebo lidských práv. Nejen proto, že její nejvlastnější základy jsou přímo opačné a přijetím západního modelu by zradila sama sebe, ale rovněž proto, že se se všemi těmito idejemi setkávala dlouhodobě jako s nástrojem kulturního, náboženského a hospodářského útlaku. Je tu, existuje a není v tomto závislá na jakémkoliv našem uznání. Toto si musíme připustit. Co naopak nemusíme, a troufám si říct, že ani nesmíme, je neustále ustupovat z vlastních pozic – z pojetí Evropy jako tradičně křesťanského území a tyto ústupky si sami před sebou obhajovat a vysvětlovat teoretickými konstrukty, neosvědčujícími svou platnost v realitě společnosti. Islámské kultury se nedají formovat podle křesťansko-evropských kritérií, nepodřídí se jim, a zůstanou z hlediska běžného občana nepochopitelné. Proto je zcela zbytečná i otázka, jestli existuje „dobrý islám“ jako protiklad „zlého islámu“. Neexistuje. Islám muslimských mas není evropské náboženství ani
4/5
evropská politika; budou vždy v rozporu, v nejhorším případě krvavém. A teď jsme tady, v rozbouřené zmatené době plné neznalosti, nepochopení a agrese. K mnoha chybám už došlo, umírají lidé a cesta zpátky do výchozího stavu už není. Co budeme dělat dál? Pokud jsem opravdu ti „kulturnější“, ať už z jakéhokoliv úhlu pohledu, je na nás udělat první krok. Ten správný krok – k dialogu. A předpokladem každého úspěšného dialogu je pochopit, kdo vlastně je náš partner. Pochopit, že náš partner v dialogu může mít úplně jiný názor než my, postavený na úplně jiných základech. A toto všechno se snažit co nejlépe poznat, abychom našli rovinu, která bude pro nás oba schůdná, křehkou rovnováhu, přijatelnou pro obě strany. To samozřejmě zahrnuje i snahu vyhnout se urážkám a invektivám jakéhokoli druhu. Včetně karikatur. Dalším předpokladem úspěšného dialogu je poznání sebe a svých pozic, rozhodnutí se, na čem chceme trvat a čeho chceme dosáhnout. Toto musí být jednotné a závazné pro všechny na „naší straně barikády“. Je třeba se rozhodnout, uvědomit si, co je možné a co už ne, neopakovat koncepty, které selhaly, jako výše popsanou snahu o multikulturalismus v naivním pojetí. Najít pozici, která bude nejenom odpovídat evropským idejím, ale bude i funkční a uskutečnitelná.
[VIDEO] Celé necenzurované video zachycující popravu policisty jedním z útočníků. Média začala tuto scénu intenzivně sestřihávat, aby obraz Islámu neutrpěl v očích veřejnosti, který už tak má pochroumanou pověst… Je to velmi obtížný úkol, pohybující se nejspíš na hranici zvládnutelného. Při jeho plnění ale můžeme hledat pomoc a inspiraci právě tam, kde ji současná Evropa příliš hledat nechce – na východě, v Rusku. Zde je mnohé, co bychom se ve vztahu k islámu měli snažit napodobit – vědomí sebe a svých tradic, svébytnosti, schopnost dialogu z pevných vlastních pozic, schopnost vyvolat respekt, strategie „o krok napřed“. Mediálně řízená hysterie, podpora emocí spíš než snahy po pochopení situace, cílená manipulace s informacemi a propagování prázdných pokryteckých gest, kterého jsme nejen v dnešních dnech svědky v Evropě, jsou naopak jistou cestou k dalším obětem a k selhání všech zbylých možností řešení. Sabina Horynová 9/1/15
5/5 Powered by TCPDF (www.tcpdf.org)
