S t a t i
a
z p r á v y
z
v ý z k u m u
JAZYKOVÉ FUNKCE LEVÉ A PRAVÉ HEMISFÉRY: ODLIŠNÉ TYPY JAZYKOVÉ PATOLOGIE Tomáš Kubík Anotace: Donedávna převažoval názor, že jazykové funkce jsou doménou levé hemisféry (LH). Důvodem tohoto zjednodušení byla patrné souvislost s nadřazeným postavením medicínských oboru v oblasti afaziologie a neurolingvistiky. Jazykový systém je značné komplexní struktura a dnes nelze již předpokládat, žeLH je natolik specificky disponována k zpracování jazykového systému zcela izolovaně bez přispění pravé hemisféry (PH). Účast obou hemisfér na analýze a formování jazykových struktur můžeme pozorovat nejenom moderními neuro-zobrazovacími metodami, ale i v klinické praxi. Poškozeni PH či LH vyvolává odlišný obraz jazykové poruchy. V případě LH mluvíme o afáziích. Popis jazykového deficitu souvisejícího s poškozením PH (sémanticko-pragmatická jazyková porucha) je u nás velkou neznámou, přestože v zahraničí se o této problematice hovoří již několik let. Identifikace symptomatických projevů se rozvinula až v souvislosti se vstupem lingvistických disciplín do problematiky jazykových patologií. Díky tomu můžeme nyní studovat komplexní jazykovou strukturu na pozadí funkční odlišnosti obou hemisfér a lépe pochopit i specifika jazykových poruch. Klíčová slova: jazykový systém, figurativní jazyk, afázie, sémanticko-pragmatická jazyková porucha, funkční komplementarita hemisfér.
Úvod Mezilidská k o m u n i k a c e je základním principem naší existence ve společenství lidí a prostředkem sdílení hodnot, které t o t o společenství vytváří. Z n a č n á část populace je ale v sociální interakci znevýh o d n ě n a přítomností řečové či jazykové poruchy. Jakákoli odchylka od komunikační n o r m y negativně ovlivňuje kontakt jedince s jeho okolím. Je tedy n a d m í r u důležité specifikovat všechny složky komunikace, abychom byli schopni stanovit co nejpřesněji charakter komunikačních obtíží. Musíme určit, zda deficit je v systé-
m u jazyka, n e b o j e záležitostí pragmatické kompetence. Elementární diference má i své neuroanatomické a neurofyziologické konsekvence. Jazyk jako jeden z kognitivních systémů lidského m o z k u je zpracováván j e d n o značně bilaterálně. V klinické praxi ovšem stále přetrvává přesvědčení, že jazykové f u n k c e j s o u d o m é n o u levé h e m i s f é r y . Samozřejmě. Afázie se v drtivém počtu případů vyskytuje při poškození levé, tzv. „jazykově dominantní" hemisféry. Ovšem klinická praxe a medicínský přístup vůbec přehlížejíí obrovské množství aspektů ja-
EB
zykového systému, které tvoří komplexní a neoddělitelnou součást struktury jazyka, například figurativní jazyk a pragmatiku lidské komunikace. Cílem textu je zachytit j e d n o d u c h ý m způsobem komplexní povahu jazykových jevů a jejich hemisferální distribuci. Složitost struktury jazyka souvisí s m n o h o vrstevnatostí informace, kterou jazyková f o r m a nese. Jakákoli v ý p o v é d z a h r n u j e k r o m ě obsahu (primární cíl komunikace) také další informace, které jsou však implicitní povahy a nejsou dostupné naší vědomé kontrole. Automatizovanost jazykových procesů si n e u v ě d o m u j e m e až d o chvíle, kdy se v procesu zpracování výpovědi objeví jakékoliv fonetické, morfologické, syntaktické n e b o sémantické odchylky. Jejich přítomnost zaznamenáme spontánně během okamžiku. Jednoznačné to znamená, že mozkové struktury jsou
1
v p r ů b ě h u komunikace plně zaměstnány zpracováním informací o zvukové, gramatické a sémantické stavbě výpovědi. A nejen to. Paralelné s tímto procesem vyvíjejí již aktivitu směrem k plánování adekvátní reakce. Komunikace je interaktivní proces, ve kterém střídáme aktivně roli mluvčího a roli posluchače. Náš mozek tuto pozici r e s p e k t u j e a j e d n á tak, a b y c h o m byli schopni zpracovat obrovské množství informací různé kvality (samozřejmé nejen jazykových) v relativné krátkém čase 1 .
Krátký historický exkurz V d r u h é polovině 19. století se vynořily první vědecky relevantní studie popisující jazykové p o r u c h y ( n e b o spíše p o r u c h y řečové produkce a percepce bez vztahu k j a z y k o v é m u systému) j a k o d ů s l e d e k m o z k o v é léze, a začaly t a k p o s t u p n ě vytlačovat předchozí Gallovskou freno-
Střídání rolí mluvčího a posluchače je pouze jedním z mnoha aspektů, které komunikaci rozhodujícím způsobem ovlivňují. Obvykle se mezi další složky komunikační situace řadí kontext (jazykový, situační); druh kontaktu komunikačních partnerů (kontaktní, distanční); forma komunikace (kód); způsob přenosu (vizuální, akustická, taktilní komunikace) a samotné sdělení (informační obsah) (Čermák 2001). Grepl a Karlík (1998) hovoří o konstituentech komunikační situace a výše zmíněné složky doplňují napr. o vztahy mezi komunikanty různé povahy - psychologické (sympatie-antipatie); sociologické (partnerské, přátelské, sousedské, intimní apod.). Komunikace samozřejmé není vymezena jen dimenzí dialogu, v současné době významně stoupá vliv komunikace masové a komunikace, která není závislá na přítomnosti dvou lidských komunikantů - způsob komunikace člověka s technikou (ESČ 2002). Z výčtu je patrné, že v praxi se můžeme setkat s různými typy komunikací, které vyžadují různé druhy aplikací (pragmatické presupozice), tj. schopnosti použít adekvátní komunikační kód ve vtahu ke konkrétnímu komunikačnímu partnerovi, zvolit odpovídající kanál na základě informací plynoucích ze situace a dalších mnoha faktorů. V tomto textu budeme uvažovat primárně o přímé mezilidské (dialogické) komunikační situaci, která má bezesporu svoje typické konsekvence v oblasti zpracování řeči (produkce a porozumění) v CNS.
logii 2 . Nejznámějšími mezníky ve vývoji neurolingvistiky jsou objevy spojené s prvními systematickými popisy projevů afázie s jejich následnou korelací na n e u r o a n a t o m i c k é úrovni m e t o d o u post mortem. Dodnes se diskutuje o jazykových funkcích Brocova a Wernickeova centra lokalizovaných v LH. Roku 1885 publikoval Lichtheim jeden z p r v n í c h m o d e l ů jazykových procesů v lidském mozku. Vycházel z poznatků Brocových a Wernickeových. Model se skládal ze tří funkčních center 1. akustické jazykové c e n t r u m A, 2. motorické jazykové c e n t r u m M a 3. konceptuálni c e n t r u m B. Akustické c e n t r u m obsahovalo tzv. zvukové obrazy slov a motorické c e n t r u m z a h r n o v a l o jejich a r t i k u l a č n í vzory. Konceptuálni systém tvořil spojnici mezi systémem jazyka a myšlení (Pulvermůller 2002). Neúplnost tohoto modelu vyplývá p ř e d e v š í m z j e h o n e p ř í p u s t n é redukce jazykového systému na soubor lexikálních jednotek 3 . Předpoklad f u n k č n í nadřazenosti LH p r o jazykové f u n k c e se d o určité m í r y uplatňuje i dnes. A to především v oborech medicínských. Geschwind a Levitsky 2
3
v 70. letech minulého století pozorovali zjevnou morfologickou asymetrii v oblasti zadní části h o r n í h o spánkového závitu. Struktura popisovaná jako pianům temporale (pt) se ukazovala větší v LH než v PH, a to nejen u lidí, ale i šimpanzů. Tato s t r u k t u r a by měla p ř e s a h o v a t d o tzv. Wernickeova centra. Autoři předpokládali, že tato struktura má významný podíl při percepci jazykové specifických informací, ovšem jaká je skutečná f u n k ce pt je doposud neobjasněno. Stejné tak proč h o m o sapiens (připustíme-li, že pt n ě j a k souvisí s j a z y k o v ý m i f u n k c e m i , resp. s percepci zvuku řeči) sdílí stejnou s t r u k t u r u se svým geneticky nejbližším příbuzným primátem, a přesto nemůžeme u šimpanzů pozorovat systém dorozumívání p o d o b n ý tomu, jaký si osvojil člověk ( H u g d a h l 2005). P o d s t a t n é je, že obé hemisféry vykazují jen částečné morfologické rozdíly ve s t r u k t u ř e kortexu u některých takzvaných jazykových oblastí (viz např. pianům temporale), ale nelze mluvit o tom, že některá z hemisfér má nějakou specifickou strukturu, která chybí té d r u h é a tak je více disponována pro zpracování jazyka (Beeman 2005).
Frenologie je založena na konceptu, že mozek je orgán mysli a že určité oblasti mozku jsou základem specifických funkcí. Nevédeckost této teorie spočívá ve způsobu, jakým se jednotlivé funkce určovaly. Kvalita mentálních funkcí člověka byla určována na základě tvaru jeho lebky. Toto nepřípustné zjednodušení ovšem přetrvává i dodnes. Některé modely jazykového zpracování, které se aplikují v klinické praxi jako diagnostické vodítko, jsou orientovány pouze na lexikální rovinu. Přináší dílčí informace. Zcela ignorují komplexní strukturu jazykového sytému (viz kognitivně-neuropsychologické modely - CSÉFALVAY, Z.; KOŠŤÁLOVÁ, M.; KLIMEŠOVÁ, M. Diagnostika a terapie afázie, alexie a agrafie. Praha : AKL ČR, 2002).
Rané období studia jazykových f u n k cí lidského mozku jednoznačné určilo LH jako sídlo řeči. Lichtheimův model, ani žádný další po ném, neuvažovaly možnost, že PH je generátorem specifických procesů důležitých pro některé aspekty jazyka - prozodie, figurativní jazyk, pragmatika. Nejvýznačnéjším indikátorem funkční d o m i n a n c e LH pro jazyk byl vždy výskyt s y n d r o m u afázie. Afázie je ale výsledkem p o r u c h y jen u r č i t é h o typu jazykových subsystémů (fonologie, morfologie a syntaxe) 4 .
Struktura jazyka V lingvistice je přítomna tendence chápat jazyk jako systém systémů, což vyvolává představu hierarchicky uspořádaných subsystémů. Každý z těchto subsystémů operuje s různými jazykovými jednotkami (ESČ 2002). Hovoříme o tzv. jazykových rovinách či plánech. Pro ilustraci uvedeme Danešovu (1971) představu o stratifikaci jazykového systému: r. fónická, m o r f e matická, lexikální, syntaktická a textová. Přístupů k vyčlenění jazykových rovin je
4
5
samozřejmé velké množství a m o h o u se také značné lišit. Účelem textu není jejich popis či srovnání. Cílem je p o c h o p e n í hlubších souvislostí 5 . Jazyk mluvený či psaný je m o ž n é cílev ě d o m o u činností p o s t u p n ě analyzovat na několik systémových úrovní, které jsou ovšem informačně provázané. Jazykovou f o r m u m l u v e n é a p s a n é v ý p o v ě d i lze rozčlenit na několik relativné nezávislých jazykových úrovní. Tyto úrovně obsahují a b s t r a k t n í jazykové j e d n o t k y s t e j n é h o d r u h u , které se m o h o u kombinovat podle pravidel jazyka. Mezi jazykovými jednotkami sousedních rovin je přítomen zjevný vztah formy a funkce (Čermák 2001, ESČ 2002). Rovina fonologická je základním k a m e n e m p r o sestavení j e d n o t e k vyšší úrovně - morfémů, tento subsystém zase tvoří formální bázi pro lexikální rovinu, následuje rovina syntaktická, kde se lexémy organizují pomocí pravidel d o věty a rovina textová (diskurz), ve které se formují věty tak, aby výsledná výpověď byla f o r m á l n ě k o r e k t n í a s é m a n t i c k y koherentní.
Mluvíme o subsystémech ve smyslu Fodorova konceptu modularity lidské kognice. Nicméně pokládáme za důležité zdůraznit, že zároveň s tímto konceptem je třeba zcela otevřeně pokládat jakýkoli jazykový subsystém (soubor jednotek stejné roviny se stejnou funkcí) či v podstatě samotný jazykový systém jako celek za nedílnou součást kognice, která je tímto celkem, resp. jeho jednotlivými složkami ovlivněna v různém rozsahu. Jackendoff (2003) například hovoří pouze o třech vrstvách struktury jazyka - fonologické, syntaktické a sémantické. Toto pojetí vychází z poslední verze generativní gramatiky - tzv. minimalistického programu. V textu budeme využívat členění jazykových rovin (plánů) odvozených od základních systémových disciplín jazykovědy - fonologie, lexikon, morfologie, syntax a text (diskurz).
Pro m n o h o laiků bude patrně jakýmsi jádrem jazykového systému lexikon, přičemž ostatní subsystémy vůbec nerozliší. Lexikální jednotka má jistě svoji zásadní funkci. Slouží jako prostředek pojmenování (nominace), přesněji řečeno k označení jevu reality nebo myšlenkového obsahu prostřednictvím jazykového názvu (Čermák 2001). Mentální lexikon je spontánně osvojený s o u b o r „referenčních znaků", který je do jisté míry společný všem rodilým mluvčím d a n é h o jazyka. Pro vyčlenění systémových jednotek (lexémů) není nutná žádná speciální edukace, tak jako v případě roviny fonologické, morfologické n e b o syntaktické, jejichž systémové jednotky a jejich funkce nejsou rodilými mluvčími intuitivně reflektovány. Snad proto byla nominativní funkce intuitivně začleněna mezi hodnotící kategorie raných diagnostických přístupů ještě dávno před tím, než si afaziologové uvědomili hierarchickou komplexnost jazykového systému 6 . Otázka zní: Jestliže dokážeme v textu či mluvené výpovědi analyzovat několik systémových úrovní organizace jazykového znaku v ě d o m o u činností, m ů ž e m e něco takového očekávat i na úrovni nevědomé (implicitní) činnosti neuronální sítě, která je biologickým korelátem a b s t r a k t n í h o systému jazyka? Jinými slovy: D o k á ž e mozek v p r ů b ě h u percepce a p r o d u k c e m l u v e n é či psané řeči rozlišovat r ů z n é úrovně jazykového znaku? '
Při popisu mluvené výpovědi zjistíme, že každá jazyková vrstva je organizována p o m o c í pravidel specifických p r o daný jazyk. Jackendoff (2003) mluví o těchto implicitních procesech pomáhajících tvořit, lépe řečeno kombinovat jednotky dané vrstvy jazyka tak, aby mohla být uplatněna pravidla pro kombinaci jednotek vrstvy komplexnější úrovně, jako o inherentní funkci naší mysli {f-mind). Tato funkce se v produkci či percepci řeči aplikuje zcela bez našeho vědomí. Důvod je zcela zřejmý. Nebylo by příliš ekonomické, kdybychom v ě d o m é uvažovali nad tím, jak sestavit lexikální výraz pomocí vymezeného počtu přípustných kombinací fonémů, jak přeměnit pomocí afixu infinitivní k m e n slovesa na p o d s t a t n é j m é n o činitelské (pracovat - pracovník), n e b o jak uspořádat sled jednotlivých slov ve struktuře výpovědi. P o d o b n é u v a ž u j e m e i o aplikaci syntaktických pravidel a pravidel organizace diskurzu. Jinými slovy, kombinatorické a gramatické prostředky jazyka souvisí s funkcí procedurální paměti. Nemluvíme o gramatických znalostech, tak jako v případě osvojování cizích jazyků. V t o m t o případě sehrává důležitou roli proces v ě d o m é řízeného učení. Aplikace gramatických pravidel je v iniciální fázi osvojování L2 závislá na funkci paměti d e k l a r a t i v n í . R o d i l ý m l u v č í v š a k ve s p o n t á n n í k o m u n i k a c i - a bez o h l e du na ú r o v e ň l i n g v i s t i c k é h o v z d ě l á n í
Platí pouze pro zahraniční odbornou veřejnost.
m
- n e m á přístup k interním i n f o r m a c í m o gramatice vlastního jazyka. Mozek řídí organizaci jazykové výpovédi jakoby bez n a š e h o aktivního přispéní. Bez v ý h r a d to b u d e platit o f o n o l o g i c k é m a m o r f o s y n t a k t i c k é m z p r a c o v á n í . O selekci jednotlivých lexikálních výrazů už to říci n e m ů ž e m e . Do jisté míry podléhá výběr k o n k r é t n í h o výrazu naší vůli. Například volbou ze skupiny s y n o n y m n í c h j e d n o tek n e b o použitím h y p e r o n y m a namísto významové specifikace. Volba není ovšem libovolná. Podléhá určitým p r a v i d l ů m a omezením.
systému. Na základě těchto informací se spustí aktivace relevantních pre-lexikálních jednotek - lemmat 8 . Následuje morfo-syntaktické kódování, fonologické zpracování a v terminálni fázi spuštění motorického programu artikulace. Na straně posluchače dochází k akustické analýze zvuku řeči, fonologickému zpracování, m o r f o - s y n taktickému dekódování. Takto rozčleněné jazykové i n f o r m a c e kompletují celkový smysl výpovědi v konceptuálním systému. Když celý proces zjednodušíme, tak mluvčí postupuje od významu směrem k jazykové formě a řečové produkci, kdežto u posluchače dochází k obrácené transformaci.
Zvažme následující příklad: (1) Včera večer jsem viděl tvoji dceru u malého rybníka, (říká soused A sousedovi B) Střídavé se zaměříme na roli mluvčího a posluchače a b u d e m e sledovat některé subsystémy jazykové struktury a procesy jejich generování. Vezměme nejprve mluvčího. A má blíže nespecifikovanou m o t i v a c i sdělit n ě c o B. Z a č í n á m e na „předjazykovém" stupni 7 . P ř e d v e r b á l n í forma budoucí výpovédi se u mluvčího tvoří v tzv. konceptuálním (nejazykovém)
Jak mluvčí, tak i posluchač řeší v určité (každý v jiné) fázi zpracování výpovédi správnost kombinace f o n é m ů ve slovech tak, aby o d p o v í d a l a lexikálnímu tvaru, který je součástí lexikonu d a n é h o jazyka - včera a nikoli čvera. Mluvčí užije adekvátní tvar z á j m e n a a p á d o v é k o n covky substantiva - viděl (koho) tvoji dceru a nikoli tvoji dcerou, tvého dceru či tvé dceři a t d . Pokud ze strany mluvčího dojde k aplikaci chybného tvaru, posluchač ho prakticky okamžitě rozpozná.
7 8
Dle Leveltova (2001) modelu produkce řeči. Podle Levelta (1999, 2001) je lemma součástí procesu lexikální selekce. Aktivaci samotného lemmatu předchází zaměření mluvčího na lexikální koncept (souhrn významových rysů). Lemma je nositelem morfosyntaktických informací, které se vážou k danému lexému jako jeho funkce (např. u substantiv rod, číslo, pád; u sloves kromě gramatických kategorií se k lemmatu váže i argumentová struktura). Finální selekce vítězného lemmatu ze souboru soutěžících lemmat umožní tzv.form encoding, který sestává z několika fází - morfofonologické kódování, prozodifikace, sylabifikace a fonetické kódování.
Důležitým aspektem je vztah jednotlivých lexémů ve vétné struktuře - syntax 9 . Mluvčí užije zcela automaticky pravidlo o tvoření s h o d n é h o přívlastku - u malého rybníka a nikoli u rybníka malého. Užije zcela adekvátní slovosled a nikoli (2) Večer viděl tvoji dceru jsem včera rybníka u malého. Ba co víc, d o hry nevstupuje slovosled sám o sobě, ale důležitým aspektem je tzv. aktuální členění věty. To z n a m e n á , že mluvčí uvede časový ú d a j na začátku věty a prostorové souvislosti na konci věty, aby tím zdůraznil, že to byl právě malý rybník, u kterého viděl včera sousedovu dceru a ne velký rybník. Z m ě n a slovosledu, která je v češtině m o ž n á právě p r o účely vytknutí z n á m é a nové informace, by v případě výpovědi: (3)Tvoji dceru jsem u malého rybníka viděl včera večer, sloužila k t o m u , aby posluchač dostal od mluvčího informaci, že to bylo právě včera večer, co viděl jeho dceru u malého rybníka, a ne někdy jindy. Jestliže by mluvčí nerespektoval princip č l e n ě n í v ý p o v ě d i na část t e m a t i c k o u ( z n á m á i n f o r m a c e ) a část r e m a t i c k o u (nová informace), soused B by na svou otázku: Kde jsi včera viděl moji dceru?, dostal prapodivnou odpověď, p o k u d by s o u s e d A použil větu (3). Tato f u n k c e tematické organizace výpovědi může být u osob s poškozením PH výrazně n a r u šena (McDonald 2000). '
Zásadním tématem psycholingvistiky a neurolingvistiky stále zůstává, jakým způsobem jsou uloženy tvary lexikálních j e d n o t e k v naší mysli. P ř e d p o k l á d á m e v zásadě dvě možnosti: a) každý tvar slova tvoří s a m o s t a t n o u lexikální p o l o ž k u . To by n a p ř í k l a d znamenalo, že každý tvar deklinačního p a r a d i g m a t u substantiva je uchován v d l o u h o d o b é paměti jako samostatný prvek; b) v d l o u h o d o b é p a m ě t i jsou uloženy j e d n o t l i v é k o n s t r u k č n í p r v k y lexémů (kmen, afix, p ř í p o n a atd.), které se k o m p o n u j í v jeden f u n k č n í celek během formování vétné výpovědi (Jackendoff 2002). Čeština patří mezi jazyky s rozvinutou flexí. Pokud bychom předpokládali, že z obou možností je pravděpodobnější varianta a), potom bychom museli připustit, že náš mentální lexikon bude výrazně zahlcen obrovským množstvím lexikálních jednotek. Většina z nich se bude lišit tvarem, přestože se na ně bude vázat naprosto identický lexikální význam. Z určitého hlediska vypadá varianta b) věrohodněji. Výběr deklinační koncovky substantiva a slovesa je závislý na procesu formování věty - syntaxi. O p o r u v a r i a n t ě b) d o dávají frekventované p o r u c h y morfologické struktury (vynechání či substituce v á z a n ý c h , ale i volných g r a m a t i c k ý c h
Je zřejmé, že syntaktické vztahy mezi lexémy jsou rozhodující pro formování větného významu. Význam věty není založen jen na významu jednotlivých lexikálních výrazů ve větě. Pokud by tomu tak bylo, potom bychom museli říci, že příkladová věta (1) je významově shodná s větou (2).
m o r f é m u ) p o z o r o v a n é u lidí s fatickou poruchou (Lehečková 2001). Příklad: tvar jednotlivých položek shodného přívlastku tvořeného adjektivem (malý) a substantivem (rybník) je ovlivněn aplikací předložky (u) s významem prostorové lokalizace. Genitivní vazba jasně definuje aktivaci koncových morfému jednotlivých lexémů. Ovšem nejenom pád. ale i gramatické kategorie jako jsou rod a číslo, hrají v češtině důležitou roli. Všechny tyto gramatické kategorie vymezují aplikaci odpovídající pádové koncovky celého syntaktického spojení. U osob s afázií lze předpokládat, že se na aktivaci nekongruentní koncovky či jejím vynechání podílí několik faktorů. Bud je spojena s chybnou aplikací určitého gramatického prostředku (nevhodné přiřazení rodu, čísla nebo pádu lemmatu)10, nebo se jedná o selhání aktivace v systému celého morfologického paradigmatu daného lexému. Lze uvažovat i o chybě v procesu kompletace jednotlivých morfologických segmentů. Na tyto otázky nelze v současné době uspokojivě odpovědět. Pro češtinu chybí klinická a experimentální data. Myšlenku skládání celého tvaru slova z jednotlivých morfologických k o m p o nent p o d p o r u j e v ý z k u m Tylera & Stamatakise (2005). Autoři ukázali pomocí f M R I , že při p e r c e p c i m i n u l é h o tvaru pravidelných anglických sloves dochází k výrazné doplňkové aktivaci levého i n f e r i o r n í h o f r o n t á l n í h o laloku. To by
10
mohlo znamenat, že tato oblast přiřazuje slovnímu kmeni s lexikálním významem gramatický afix, jehož funkcí je vytvořit minulý tvar slovesa. Doplňková aktivace není pozorována při percepci minulého tvaru nepravidelných kloveš, která jsou tvořena supletivními tvary. Všechny tři (popř. jen dva) tvary nepravidelných sloves se pokládají za samostatné lexikální jednotky ukotvené v d l o u h o d o b é paměti. Jedná se samozřejmé jen o teorii. Zatím nejsou k dispozici masivní experimentální data prokazující tento proces na m n o h a typech existujících jazyků. Jazykovou komunikaci v ý z n a m n é ovlivňují pragmatické faktory. V našem příkladu jsou posluchač i mluvčí obeznámení s tím, že soused B má právě jen jednu dceru, neboť nepoužil žádný jazykový specifikátor (tvoji mladší dceru), nebo jsou si oba vědomi, že soused B má nějakou dceru (může jich mít ale i více), která se často pohybuje venku sama a často i v blízkosti rybníka (důvodem m o h o u být tajné schůzky apod.) - jazykový specifikátor je v tomto případě redundantní. D o hry vstupuje kontext. Díky společným znalostem m ů ž e mluvčí zbavit svoji výpověď r e d u n d a n t n í c h výrazů a mluvčí s n a d n o a rychle interpretuje veškeré souvislosti. Posluchač, který n e m á k o m p l e t n í zna-
Jak vyplývá z práce Lehečkové (2001), chybu můžeme v morfologické struktuře afatiků pozorovat často jen v některé z gramatických kategorií - malý holka (rod); mám dva chlapec (číslo); nezná můj muž (pád); já musí hodně spát (osoba); vlk zastřeli místo vlk bude zastřelen (slovesný rod); dcera kupovala drahý auto místo dcera koupila drahý auto (slovesný vid).
losti o sousedovi B, nemá ani kompletní informaci - jeho interpretace se tak omezí na to, že B má dceru a ta dcera byla včera večer u r y b n í k a . G e n e r o v á n í jazykové struktury výpovědi na pozadí kontextového rámce je často spojováno s funkcí PH (Hedge 1999, Shields 1991, Mitchell et. al. 2005, C h a m p a g n e et. al. 2003). N o s i t e l e m s p e c i f i c k é i n f o r m a c e ve výpovědi je s a m o z ř e j m ě také prozodie. Soused B (posluchač) může z charakteru hlasu vyrozumět, že soused A je rozzlobený. Emocionální kvalita výpovědi přináší informaci o tom, že mluvčí si např. již nepřeje, aby se dcera posluchače v okolí rybníka ještě n ě k d y ukazovala. Přesná informace je opět závislá na znalostním kontextu obou aktéru komunikace. Prozodie je jedním z prostředků komunikační funkce výpovědi. Rozzlobený hlas mluvčího může zapůsobit na posluchače jako nesouhlas či důrazný apel (protest - již se to nesmí opakovat, je to na m é m pozemku), nebo dokonce jako varování (dej si na ni větší pozor, n e b o tam ta holka opravdu jednou spadne); jiná forma intonace může na posluchače zapůsobit jako prosté oznámení, jiná jako nepřímá narážka (můžeme interpretovat jako sarkasmus) na to, že dcera B se opět sešla s C. V posledním případě by se jednalo o aplikaci indirektivní výpovědi. Její v ý z n a m je v t o m t o konkrétním případě odvozen z kontextu. Mluvíme o tzv. intendovaném významu sdělení. Spojení prozodie s funkcí PH na základě pozorování symptomatických projevů neurologických pacientů je po-
měrně známý fakt (Hedge 1999, Hurding & Lions 2007). N e d í l n o u součástí k o m u n i k a c e jsou jazykové prostředky jako metafora, metonymie, idiomatická spojení, ironie. V zahraniční literatuře se pro tyto jazykové prostředky užívá termínu figurativní jazyk (v české lingvistice se s ním nesetkáme). V obecném smyslu slova se jedná o funkční modifikaci jazykové formy a významu (ESČ 2002). V komunikaci užíváme slova nebo slovní spojení často v přeneseném (nedoslovném) významu. Cílem ovšem není, aby tento jazykový prostředek zastíral intendovaný význam. Naopak, cílem je, aby posluchač významový posun bez problémů identifikoval. Potíže s interpretací významu nedoslovných, intendovaných a indirektivních výpovědí u pacientů s poškozením PH jsou v zahraničí dlouho diskutovány. Z á k l a d n í m p r i n c i p e m jazyka je jeho generativnost, tj. neukládáme d o paměti jednotlivé bloky vět tvořené lexémy ( v y j m a idiomatických spojení - Hodit flintu do žita). Tvoříme nové a nové věty p o m o c í pravidel spojování lexémů d o vétné struktury. Produkce a percepce řeči je důsledkem produktivní schopnosti jazyka k o m b i n o v a t jednotlivé jazykové prvky na několika systémových úrovních. Jediné, co je součástí deklarativní paměti, jsou jednotlivá slova, nikoli to, jak je k o m b i n u j e m e (JackendofF2003). Tvořivá (teoreticky nevyčerpatelná) kombinovatelnost v y m e z e n é h o p o č t u lexikálních j e d n o t e k podle pravidel d a n é h o jazyka
u m o ž ň u j e mluvčímu referovat o nových zkušenostech, poznatcích a doposud n e z n á m ý c h a netušených souvislostech světa, ve kterém žije.
Funkční komplementarita hemisfér Funkční komplementarita hemisfér se podle Helliga (in Stemmer & Whitaker 1998) formuje již v prenatálním období. Základním pilířem interhemisferální komunikace je struktura nazvaná corpus callosum (CC) - anteriorní část spojuje p r e m o t o r i c k é a frontální regiony o b o u hemisfér, střední část spojuje motorické a somatosenzorické oblasti kortexu hemisfér a posteriorní region spojuje temporální, postparietální a peristriatální oblasti obou hemisfér (Funnellová et al. 2000). C C plní důležitou roli transferu informací, a zprostředkovává tak jejich postupnou integraci v různých částech obou hemisfér; reguluje stav asymetrické aktivace obou hemisfér a / n e b o slouží jako nutná bariéra interhemisferální výměny informací, čímž m i n i m a l i z u j e možnost křížení procesů, pokud se jedná o zpracování konkrétního typu informace, pro jehož zpracování má jedna z hemisfér dominantní předpoklady. Přesné n e u r o n á l n í m e c h a n i s m y těchto procesů však nejsou známy. F u n n e l l o v á et al. ( 2 0 0 0 ) d o k l á d a j í j e d n o z n a č n o u f u n k č n í d o m i n a n c i LH 11
pro jazyk výzkumy, ve kterých se lidem s callosotomií" prezentují na obrazovku počítače obrazové reprezentace reálných předmětů buď v levém či v pravém zorném poli (LVP vs. PVP). Díky speciální úpravě dochází k t o m u , že e x p e r i m e n t zajistí, aby informace z pravého zorného pole vstoupila pouze d o levé hemisféry a naopak. Jestliže pacienti s úplnou call o s o t o m i í dostali i n f o r m a c i d o levého z o r n é h o p o l e , nebyli s c h o p n i p o j m e novat zobrazovaný předmět, protože podle Funnellové a jejích kolegů pravé h e m i s f é r e chybí f u n k č n í potenciál p r o s a m o s t a t n o u řečovou p r o d u k c i . Pokud je objekt prezentován d o PVP, f u n k č n í samostatnost levé hemisféry pacientovi umožní bez problémů d a n o u obrazovou reprezentaci p o j m e n o v a t . To z n a m e n á , že LH je s c h o p n a p ř i j m o u t o b r a z o v o u informaci o objektu, aktivovat sémantické pole objektu, vyhledat odpovídající lexikální formu, naplánovat a naprogramovat řečovou produkci a nakonec úspěšné provést samotný akt artikulace. Otázka tedy vlastně zní: ve které fázi tohoto zdánlivé j e d n o d u c h é h o úkolu selhává PH! Jiné e x p e r i m e n t y Funnellové (2000) přinášejí zajímavé i n f o r m a c e o f u n k č n í specializaci konkrétní části C C pro přenos určitého typu ( m o d u ) informace. Autorka prováděla experimenty s pacientkou,
Chirurgická procedura, která oddělí obě mozkové hemisféry (split-brain). Důvodem tohoto zákroku jsou silné epileptické záchvaty. Udává se, že v normálním životě nejsou u pacientů pozorována jakákoli kognitivní omezení. Nicméně ve speciálních experimentálních podmínkách se redukce interhemisferálního přenosu projevuje (viz text výše).
která prodělala v minulosti ú d a j n o u totální callosotomii. Vyšetření MRI ovšem prokázalo zachování menšího množství vláken ve spodní anteriorní a posteriorní části CC. Ventrální zadní část splenia prokazatelně umožnila pacientce významný interhemisferální transfer grafické (fonologické) informace. Pacientka byla se 77% přesností schopna adekvátně rozhodnout, z d a slova i z o l o v a n ě p r e z e n t o v a n á d o jednotlivých vizuálních polí byla graficky i zvukově p o d o b n á (např. l o o k / b o o k ) , ovšem její výkonnost byla pouze n á h o d ná, jestliže si byla pouze graficky či jen zvukové p o d o b n á ( n a p ř c o u g h / d o u g h ; rule/tool). Jiné vizuální podněty, jako byly tvar, barva a rozměr p ř e d m ě t ů (nejazykových stimulů), nebyly kontralaterální h e m i s f é r o u z p r a c o v á n y vůbec - selhal interhemisferální přenos. Důležitost zachovalé části C C pro specifický typ jazykové informace potvrzuje u této pacientky i další experiment. Examinátoři prezentovali do každého v i z u á l n í h o pole j e d n o slovo (ve stejný časový úsek). Každé z těchto slov mělo svůj lexikální význam. Jejich spojením by se vytvořilo k o m p o z i t u m se specifickým významem (např. P V P = tooth (zuby) + LVP = brush (kartáč) = toothbrush (zubní kartáček) n e b o cock (kohout, sameček) + pit (důl, jáma) = cockpit (kabina) apod.). Úkolem pacientky bylo nakreslit, co viděla na obrazovce. Namísto dvou nezávislých reprodukcí, reprezentujících dva objekty v r ů z n é m z o r n é m poli, pacientka znázornila graficky to, co bylo v ý z n a m e m
složeniny (kompozita). Autoři tak ukazují na úzkou funkční specializaci zachovalé oblasti CC. Při jednoduché zkoušce pojmenování, kdy se pacientce prezentují jednotlivá slova pouze do LVP (zpracování v PH) není přenos informací dostatečný k tomu, aby jej využila LH. Ovšem v situaci stimulace LH dochází k t o m u , že informace z PH putující přes reziduálni vlákna C C u m o ž n í pacientce formovat j e d i n é slovo ( k o m p o z i t u m ) , jehož dvě části jsou každá zpracovány v jiné hemisfére. N e p ř í m o to naznačuje podíl PH na jazykových procesech. Na základě předchozích výzkumů nelze ale podle Coneye (2002) u pacientů s callosotomii adekvátně usuzovat na reálné rozložení funkcí mezi hemisférami, tak jak je tomu u normální populace. Všichni pacienti měli patrné již před operací odlišný vzorec distribuce kognitivních funkcí v mozkových hemisférách, a to z důvodu probíhajících patologických procesů. Soubor pacientů bývá často také značně nekonzistentní, neboť před operací není zjišťována míra lateralizace jazykových funkcí u každého zvlášť. Nehledě na kognitivní specifika obou pohlaví. Studie Coneye (2002) naznačují, že míra lateralizace je například v případě fonologického zpracování vyšší u mužů než u žen. Ukazuje se u nich lepší výsledek v úloze rozhodování o podobnosti rytmu dvou podnětů, jestliže jsou prezentovány d o pravého ucha (zpracování v LH). Jinými slovy, podle Coneye nelze na základě studia pacientů s callosotomii stanovit definitivní, obecně
platný vzorec rozložení jazykových funkcí v obou mozkových hemisférách. Vážný z á j e m o jazykové f u n k c e PH projevila o d b o r n á veřejnost z h r u b a až p o 100 letech j e d n o z n a č n é p r e f e r e n c e LH. Otázka neurobiologického základu jazykových funkcí byla po dlouhou dobu řešena bez vnějšího vlivu jiných zainteresovaných oborů. Dnešní názory o funkční komplementaritě, jak je např. prezentuje Beeman &Chiarellová (1993,1998,2005), jsou již v zahraniční o d b o r n é literatuře samozřejmostí. Základním předpokladem zpracování jazyka je funkční komplementarita mozkových hemisfér. Jde o paralelní a v z á j e m n ě se p o d p o r u j í c í k o g n i t i v n í aktivitu, ze které plyne maximální zisk v p o d o b ě rychlé a p ř e s n é v ý m ě n y inf o r m a c í . B e e m a n a Chiarellová (1998) předpokládají, že každá z hemisfér pracuje s jazykovými informacemi v rámci svých komputačních možností a limitů. Tento proces probíhá spontánně v každé rovině jazykového systému. Významným zdrojem informací o funkč n ě k o m p l e m e n t á r n í disparitě 1 2 o b o u
12
hemisfér je s t u d i u m distribuce lexikálního významu v procesu komprehenze. B e e m a n ( 2 0 0 5 ) ve své p r á c i v y m e z i l dokonce několik fází sémantického procesu. Jedna z nich je sémantická aktivace. Probíhá bilaterálně - tak jako další fáze - ovšem přístup obou hemisfér se značné liší13. LH se velice rychle zaměří na aktivaci d o m i n a n t n í h o (nadřazeného podle frekvence), d o s l o v n é h o a k o n t e x t u á l n é relevantního sémantického pole, zatímco PH zprostředkovává difúzni aktivaci širšího významového pole, které operuje se s e k u n d á r n í m i v ý z n a m o v ý m i r y s y lexému či s jeho volnými, kontextové nezapojenými asociacemi. Tyto asociace se m o h o u rozvíjet zcela individuálně podle naší předchozí zkušenosti. Důležitým aspektem funkční specializace PH je podle Beemana (2005) její schopnost aktivovat i vzdálené sémantické relace. Umožňuje to porozumění takových jevů v jazyce jako jsou metafora, ironie, sarkasmus' 4 . Abychom mohli vybrat pouze relevantní sémantické rysy spojené s konkrétní výpovědí v konkrétní situaci produkované
Beeman hovoří o disparitě ve smyslu nerovnocenného příspěvku obou hemisfér při zpracování konkrétní funkce, který ovšem v konečném důsledku tvoří funkční celek-komplementarita. 13 Podle Beemana tento proces probíhá bilaterálně v zadní části středního a horního temporálního gyru, tj. v tzv. Wernickeho centru. Podpůrné aktivity probíhají v gyru angulárním a supramarginálním. 14 V literatuře jsou popisovány rozdíly ve zpracování jednodivých figurativních komponent jazyka, které dokládají, že PH není úplně dominantním operátorem těchto jazykových prostředků. Např. při poškození PH je proces zpracování ironie narušen více než v případě metafory. U LH je tomu naopak. Dokládá to funkční komplementaritu obou hemisfér (Eviatar & Just 2006).
k o n k r é t n í m mluvčím, m u s í m e všechna aktivovaná sémantická pole integrovat (posouzení jejich vhodnosti na základě aplikace všech jazykových a kontextových o m e z e n í ) . Proces integrace je završen sémantickou selekcí (tj. identifikací) odpovídajícího kandidáta 1 5 . Podle Beemana (2005) se j e d n á o interaktivní proces, ve k t e r é m j s o u v y č l e ň o v á n y soutěžící sémantické koncepty. Dochází k inhibici nevhodného sémantického pole a plné aktivaci těch kandidátů, kteří plné vyhovují všem omezením. Informace o významu slova či s l o v n í h o s p o j e n í v k o n k r é t n í aplikaci se následně dostává d o našeho vědomí. P H je p o d l e v š e h o ve z n a č n é m í ř e z o d p o v ě d n á za proces inference, který posluchači/čtenáři n a p o m á h á překlenout explicitně nevyjádřené informace ve výpovědi/textu. Proces inference n á m dovolí chápat text jako ucelený produkt. Zachytit souvislosti spojené s jednotlivými aktéry během p o s t u p n é h o rozvíjení děje, vnímat rozvíjení jednotlivých témat příběhu a jejich navazování atd. Jako příklad použijeme následující text, který uvádí Beeman (2005): „Samantha was walking on the beach in bare feet, not knowing there was glass nearby. Then she felt pain, and called the lifeguardfor help." (volně: Samanta šla bosa p o pláži, netušící, že kousek od ní leží sklo. Náhle pocítila bolest, a zavolala plav-
15
číka na pomoc.). Jako implicitní informace zde vystupuje fakt, že Samanta se řízla do nohy o kousek skla. PH je schopna dát d o souvislosti skutečnosti, že Samanta je bosa, že v blízkosti je sklo, že ucítila bolest a zavolala plavčíka na pomoc. Konotativní vrstvy významu sémantických polí jednotlivých lexémů se překříží a naleznou společnou souvislost překlenující zjevné nevyjádřenou skutečnost. Později, setká-li se čtenář nebo posluchač s explicitně uvedeným faktem týkajícím se Samantina zranění v pokračujícím vyprávění, bude schopen bez potíží daný fakt zpracovat jako již z n á m o u informaci (téma) a přiřadit relevantnímu aktérovi děje, tj. Samanté (textová koreference - anafora). Víceméně z n á m ý m faktem je, že PH přebírá určité funkce po LH v situaci systémové destrukce neuronální s t r u k t u r y (CMP, t u m o r a p o d . ) . Ú p l n ě n e z n á m á ovšem zůstávají fakta o rozsahu funkční transformace jazykových funkcí. Přebírá PH všechny levohemisferální f u n k c e a v celém rozsahu, nebo je disponována řídit pouze určité funkce a jen v určitém rozsahu, a de facto tak sloužit spíše jako podpůrná struktura? Podobně se ptají Hillis a Hopkins (2006), když rekapitulují množství studií sledujících změny v aktivaci kortexu p o jeho poškození. Některé studie jednoznačné dokládají zvýšenou aktivaci PH u osob po C M P oproti zdravé populaci,
Sémantická integrace je podle Beemana závislá na správné funkci struktur horního spánkové gyru a horního temporálního sulcu v oblasti před primární sluchovým kortexem obou hemisfér. Sémantická selekce se odehrává v dolní části frontálního gyru.
jiné přesvědčivé dokazují zvýšenou činnost v blízkém okolí narušené tkáně LH. Hillis a Hopkins (2006) poukazují na to, že značně rozporuplné výsledky fMRI a PET studií jsou důsledkem zaměření na různé jazykové funkce a výběrem jiných úloh v rámci jedné jazykové funkce. Není vyloučeno, že některé funkce, např. aktivace lexikálního významu či určité aspekty percepce zvuku řeči, m o h o u převzít p r a v o h e m i s f e r á l n í struktury, kdežto g r a f é m o v o - f o n é m o v á konverze je řízena strukturami v okolí léze, tj. v LH. Detailní popis korelace jazykových funkcí a činnosti mozku není znám ani u intaktní populace, natož v případě osob s neurologickým onemocněním.
Jazykové poruchy Základním principem hierarchické organizace jazykového systému je vlastně o b e c n ý p ř e d p o k l a d m o d u l a r i t y kognitivních funkcí (Fodor 1983, Christensen 2006). Podle Colthearta (1999) je m o d u larita k o g n i t i v n í h o systému výsledkem procesu zrání a učení. Coltheart podložil svoji teorii p o z o r o v á n í m klinických případů. Disociace poruch kognitivních f u n k c í je v o d í t k e m k p o c h o p e n í jejich hierarchické organizace. Existují-li pacienti s izolovanou p o r u c h o u paměti ve smyslu a n t e r o či r e t r o g r á d n í a m n e s i e , u nichž nelze prokázat zjevný jazykový 16
17
deficit, a naopak, je-li možné identifikovat pacienty s opačným klinickým obrazem, d o c h á z í m e k závěru, že tyto kognitivní funkce jsou zpracovávány odlišnými neuronálními strukturami 1 6 . Z konfrontace jednotlivých kognitivních funkcí se m ů ž e m e přenést na úroveň sam o t n é h o jazykového systému a aplikovat zde modulární přístup. Během spontánního (vědomé neřízeného) procesu analýzy a syntézy jazykových znaků v produkci a percepci m l u v e n é řeči se za určitých okolností m o h o u v y s k y t n o u specifické potíže v některém z jazykových subsystémů. U pacientů s vývojovým a získaným neurologickým o n e m o c n ě n í m m ů ž e m e více či m é n ě s p o l e h l i v é i d e n t i f i k o v a t jazykový deficit, který zasahuje, v různé míře, některou z jazykových rovin, popřípadě zasahuje rovin více. U závažných případů, kde dochází k pervazivnímu poškození celého jazykového systému je hodnocení jazykové symptomatiky prakticky nemožné. Z d ů v o d u n u t n é h o zjednodušení vyčleníme tyto jazykové vrstvy, ve kterých se m o h o u vyskytovat specifické chyby: fonetická - segmentální (artikulační suprasegmentální - aprozodie17 (motorický deficit)
odchylky) a percepční
Opět nutno zdůraznit, že modularitu chápeme jako nutný proces vyčleňování specifických kategorií v různých oblastech kognice, což automaticky neznamená, že disponují zřejmou funkční nezávislostí ve vztahu k systému jako celku. Fonetika patří mezi základní jazykovědné obory. Artikulační odchylky ovšem popisujeme (např. u získaných neurogenních poruch komunikace) jako součást klinického obrazu dysart-
- aprozodie (jazykové funkce prozodie) fonologická - elize, substituce, metateze fonémů morfologická - vynechávání či substituce afixů lexikální - anomie; lexikální sémantika - sémantické parafázie syntaktická - agramatismus textová (diskurz) - inkoherence (rozpad koreferenčních vztahů apod.) figurativní komponenty jazyka - doslovná interpretace metaforických, idiomatických a indirektivních výpovědí pragmatika - pragmatický deficit (nezapojení mimojazykových faktorů) Při poškození „jazykově dominantní" hemisféry se očekávají poruchy především v subsystému fonologickém, morfologickém, lexikálním a syntaktickém. Syndrom popisujeme jako afázii 18 . Systémové změny v „jazykově ne-dominantní' hemisfére
18
m o h o u zásadně ovlivnit jazykové (diferenciace věty interogativní a deklarativní) a pragmatické (komunikační funkce - výzva, výhrůžka, odmítnutí apod.) funkce prozodie; změnit interpretaci ne-doslovných jazykových prostředků (metafora, metonymie, indirektivní výpovědi); posílit neadekvátní aktivaci denotativní vrstvy lexikálního významu; narušit proces referenční shody výrazů v textu (koreference gramatická a textová); oslabit proces tematického navazování (tematické posloupnosti); destabilizovat proces začleňování části výpovědi d o systému společných znalostí (kontext zkušenostní a znalostní) a proces integrace složky jazykové a situační (generování jazykové výpovědi na základě omezení plynoucích ze situačního k o n t e x t u ) (Shielda 1991, H e d g e 1999, Perkins 2000, McDonald 2000). V případě tohoto syndromu se v zahraniční literatuře etabloval název s é m a n t i c k o - p r a g m a t i c k á
rie. Tento typ neurogenní poruchy komunikace spočívá v chybné inervaci svalových skupin orofaciální oblasti. Motorický deficit se tak nepromítá fakticky do jazykového zpracování řečové výpovědi, která je u pacienta morfologicky, syntakticky a sémanticky zpracována před samotnou exekutivní (motorickou) fází výpovědi naprosto korektně. V tomto ohledu je přístup lingvistický a patolingvistický v rozporu. Jako další kategorie souvisící s poškozením LH se udává např. řečová apraxie (apraxia of speech). Tato kategorie se v logopedické literatuře často řadí k motorickým poruchám řeči (motor speech disorders), a to i presto, že chybí symptomatika spojená s oslabením inervace orofaciálního svalstva, jako je tomu u dysartrie. Mezi nápadné symptomy patří kromě pomalého tempa, prozodických excesů, konsonantických a vokalických distorzí a slabičné segregace především změny v sukcesivním poradí hlásek - substituce, elize, hláskové metateze (Josephs et al. 2006). U pacientů je zachována silná autokorektivní tendence, která je ale často bezvýsledná. Chápeme tedy řečovou apraxii spíše jako poruchu jazykovou, která primárně postihuje fenologický subsystém. Tedy proces plánování a programování výpovědi, který předchází samotné exekutivní fázi produkce řeči - artikulaci.
jazyková p o r u c h a (semantic-pragmatic language disorder- SPLD) (Perkins 2000). Přestože vymezení SPLD není v literatuře jednoznačné a názory o d b o r n í k u se často rozcházejí v tom, co p o d tuto kategorii vůbec zařadit, m á m e k dispozici další - ačkoliv široce pojatý - koncept zahrnující veškeré jevy, které určitým způsobem souvisí s jazykem, ovšem značnou měrou jsou již organickou součástí jiných kognitivních systémů - myšlení, rozhodování, usuzování, inference, sociální kognice, teorie mysli, exekutivních funkcí. Důležitým aspektem pragmatiky lidské komunikace je propojení systému jazyka s celým kognitivním systémem (Perkins 2000, Wilson & McAnulty 2000). Konkrétní výpověď má svoji j a z y k o v o u f o r m u (fonologie, morfosyntax) odpovídající pravidlům d a n é h o jazyka, ovšem její produkce musí být něčím motivována a musí být řízena okolnostními komunikačními faktory (Hirschová 2006). P r o k l i n i c k o u praxi se u k a z u j e jako velmi užitečná klasifikace SPDL p o d l e Perkinse (2000). Autor rozlišuje primární a sekundární pragmatický deficit (PPD vs. SPD). Záleží na tom, jaká část kognitivníh o systému je dysfunkční. PPD je podle Perkinse rezultátem dysfunkce určitých
systémů kognice m i m o jazyk samotný. Jazykový systém řízený LH je v t o m t o případě funkční. PPD tak vzniká jako důsledek poškození „jazykově nedominantní" hemisféry a má samozřejmě celou řadu podob. Oproti tomu SPD vzniká při poškození „jazykově dominantní" hemisféry, a je tedy p ř í m ý m d ů s l e d k e m p r i m á r n í jazykové poruchy ve smyslu afázie. Perkins (2000) se domnívá, že jakákoli porucha v některém ze subsystémů jazyka (fonologie, morfologie, syntax) nevyhnutelně redukuje i efektivitu komunikace. V literatuře se sice často mluví o zachovalých pragmatických dovednostech afatiků, nicméně je zřejmé, že řečová p r o d u k c e a záměr mluvčího nejsou zcela v souladu. Výpověď afatika m ů ž e mít m i n i m á l n í i n f o r m a č n í h o d n o t u , což z n e m o ž ň u j e dialogickou komunikaci. SPLD je n e j e n o m součástí klinického obrazu získaných poškození PH (trauma, nádor, C M P ) . M ů ž e m e jej pozorovat jako součást některých vývojových jazykových p o r u c h , k d e ale n e n í m o ž n é p o k l á d a t jazykové potíže čistě za důsledek fokální mozkové léze v PH. Takovými zástupci jsou např. a u t i s m u s a Aspergerův syndrom 1 9 . Spíše než o SPLD se v souvislosti s t ě m i t o k a t e g o r i e m i hovoří o p o r u š e
" Buněčné a molekulární aspekty změn v neurofyziologickém vývoji mozku dětí s autismem nejsou známé. Existuje několik teorii vysvětlujících abnormální vývoj z hlediska neuroanatomického a neurofyziologického: 1. nadměrný počet neuronů, který zapříčiňuje lokální redundantní konektivitu v klíčových strukturách mozku; 2. narušení neuronální migrace v průběhu rané gestace; 3. nevyvážený systém excitace a inhibice v neuronální síti; 4. abnormální formování synaptických a dendritických spojení (Persico & Bourgeron 2006, Courchesne et al. 2007, Schmitz & Rezaie 2008 - Wikipedia [online]. Wikimedia Founda-
s o c i á l n ě k o g n i t i v n í c h f u n k c í (sociál-pragmatic impairment). V Perkinsové terminologii se j e d n á o PPD. P o r u c h y autistického spektra jsou především poruchou komunikačních schopností. Často se hovoří o chybné funkci theory of mincP". Jazykové funkce spojené s f u n k c e m i LH u n o r m á l n í p o p u l a c e jsou zde relativně n e p o r u š e n é (Shields 1991). K r o m ě pragmatického deficitu je poškození PH samozřejmé spojováno i s poruchami ne-jazykovými jako jsou left-neglect, porucha rozpoznávání tváří, konstrukční a vizuospaciální deficit, z h o r š e n í k o n centrace pozornosti, dezorientace n e b o afektivní p o r u c h a (Hedge 1999). Specifický případ tvoří široké spektrum neurodegenerativních o n e m o c n ě n í . Jak subkortikální, tak i kortikální d e m e n c e vyvolávají řadu řečových a jazykových excesů, jejichž charakter z hlediska kvality i kvantity se postupné vyvíjí s celkovou progresí onemocnění. Poruchy produkce
či percepce řeči nejsou svázané se specifickým fokálním poškozením nervové tkáně v jedné z hemisfér. Difúzni degenerace kortikálních a subkortikálních oblastí v obou hemisférách má za následek variabilní klinický profil řečové a jazykové patologie. U m n o h a typů demencí se v určité formě rozvíjí známky jazykového deficitu ve smyslu afázie (označuje se jako p r i m á r n í p r o g r e s i v n í afázie) a řečové apraxie (Josephs et al. 2006) 21 . Často se hovoří i o sémantické demenci, která se nejvýrazněji profiluje změnami v oblasti lexikální sémantiky. Lexikální v ý z n a m je patrně široce distribuovaný v kortexu obou hemisfér a rozsáhlá destrukce nervové tkáně vede ke ztrátě m n o h a informací, které se na lexikální jednotku vážou (viz rozložení denotativní a konotativní vrstvy významu v PH a LH výše). V těchto případech je velice obtížné korelovat charakter jazykového deficitu s neuropatologickým podkladem.
tion, Inc., a U.S. Registered 501(c)(3) tax-deductible nonprofit charity. Last modified on 11 March 2008, at 16:44. Dostupné na WWW:
). 20 „Theory of minď je specifická kognitivní schopnost, která nám umožní připisovat některé mentální stavy (záměry, přesvědčení, touhy, předpoklady, znalosti) ostatním lidem a chápat, ' že i ostatní mají tyto mentální stavy a ty se mohou lišit od našich vlastních. Tato funkce nám pomáhá vysvětlit a předpovídat chování ostatních (Brownell et al. 2000). 21 Z výzkumu Josephsové et al. (2006), do kterého bylo zahrnuto 17 osob s neurodegenerativním onemocněním, vyplynulo, že u všech pacientů je možné najít některý z hledaných typů jazykové či řečové patologie - řečovou apraxii (AOS), primární progresivní afázii (PPA) nebo progresivní non-fluentní afázii (PNFA), popř. kombinace těchto kategorií. Pět pacientů ze sedmi, u kterých byla určena diagnóza AOS, trpělo progresivní supranukleární obrnou (PSP), jeden kortikobazální degenerací (CBD) a jeden Pickovou chorobou (PiD). U sedmi pacientů byla identifikována PPA. Pět z nich mělo frontotemporální lobární degeneraci (FTLD), jeden PSP a jeden CBD. PNFA byla objevena u třech pacientů s CBD.
Závér Během percepce výpovědi obě hemisféry zpracovávají určité akustické (fonetické) aspekty řeči. LH řeší tóny s vyšší frekvencí a PH s nižší. Z toho vyplývá vyšší míra efektivity při rozlišování distinktivních rysů hlásek v závislosti na opozici znělost/ /neznélost v PH, zatímco LH disponuje lepšími rozlišovacími schopnostmi u hlásek lišících se podle místa artikulace 2 2 . LH řeší morfologické a syntaktické závislosti, podílí se na syntakticko-sémantické ( a r g u m e n t o v é ) s t r u k t u r a c i věty (určit, kterému větnému členu se přisuzuje role agenta, patienta, instrumentu atd.); společné s PH se LH podílí i na strukturní organizaci celého textu v p o d o b ě větné i nadvétné koreference prostřednictvím různých jazykových prostředků (anafora, katafora, gramatická shoda); v případě lexikální sémantiky LH aktivuje tzv. prim á r n í význam, tj. v ý z n a m o v o u vrstvu, která je vysoce frekventovaná a obvyklá - denotace; PH se zaměřuje na určité aspekty prozodie emocionální a pragmatické (komunikační funkce), sleduje zvukovou segmentaci řečové výpovědi - rytmizace, intonace, pauzy, tempo, či aktivuje sekundární sémantické pole lexému - konotace - díky tomu zrychluje proces inference implicitních informací v textu; P H je vůdčím řídícím střediskem zpracování metafory, ironie, sarkasmu, h u m o r u a dalších figurativních k o m p o n e n t jazyka. 22
Pro určité jazykové funkce je aktivita jedné z hemisfér nadřazená. Každá z hemisfér má tak svůj menší či větší podíl při analýze nebo formování jazykové struktury výpovědi. Spolupráce hemisfér je de facto nezbytná. Jednak proto, aby finálním p r o d u k t e m procesu porozumění (komprehenze) mohla být informace umožňující posluchači naplánování adekvátní reakce (replika, mlčení, motorická reakce atd.) odpovídající dané situaci (širšímu kontextu), jednak proto, aby mluvčí úspěšně završil svůj záměr sdělit něco účastníkům komunikace, počínaje myšlenkou, konče artikulací. Využití jazykového systému v procesu komunikace je jen j e d n í m z prostředků sociální interakce. Proto, abychom porozuměli lidem ve svém okolí, potřebujeme m n o h e m víc než jen efektivně pracující jazykový procesor. Naše jednání je řízeno kognitivním systémem jako celkem. To, co ovlivňuje naši komunikaci, není jen jazyková forma (kompetence) sama o sobě, ale jsou to především motivace, plánování, intence, presupozice, společné znalosti, k o m u n i k a č n í kontext, situace, e m o c i o n á l n í rozpoložení, sociální a etnický status, profesní zařazení, pohlaví a věk všech účastníků k o m u n i k a c e (viz odkaz 1). Chceme-li rozpoznat všechny aspekty související s řečovými a jazykovými poruchami, je nutná nejenom analýza jazykových symptomů v jednotlivých jazykových úrovních (fonologie, morfolo-
Tyto závěry je však nutné dále potvrdit v mnoha experimentech (Beeman & Chiarello 1998).
gie, syntax), ale je důležitý i popis faktorů souvisejících s aplikací jazyka v konkrétni k o m u n i k a č n í situaci. Každá z hemisfér má svůj specifický podíl na tom, že jsme schopni komunikovat, a že jsme schopni tuto komunikaci vést účelně. Literatura: BEEMAN, M.J. Bilateral brain processes for comprehending natural language. TRENDS in Cognitive Science. 2005, Vol. 9, No. 11, s. 512-518. BEEMAN, M.J.; CHIARELLO, Ch. C o m p l e m e n t a r y Right- a n d Left-Hemisphere Language Comprehension. Current Directions in Psychological Science. 1998, Vol. 7, s. 2-8. B R O W N E L L , H.; G R I F F I N , R.; W I N NER, E., at al. Cerebral Lateralization a n d T h e o r y of M i n d . In B A R O N - C O H E N , S.; TAGER-FLUSBERG, H. & C O H E N , D. (ed.). Understanding other minds: perspectives from developmental cognitive neuroscience. 2nd edition. Oxford : Oxford University Press, 2000, s. 3 0 6 - 3 3 3 . ISBN-10: 0198524455. COLTHEART, M. M o d u l a r i t y a n d cognition. Trends in Cognitive Sciences. 1999, Vol. 3, Issue 3, s. 115-120. CONEY, J. Lateral Asymmetry in Phonological Processing: Relating Behavioral Measures to Neuroimaged Structures. Brain and Language. 2002, Vol. 80, Issue 3, s. 355-365. ČERMÁK, F. Jazyk a jazykověda. Praha: Karolinum, 2001. ISBN 80-246-0154-0.
DANEŠ, F. O n linguistic strata (levels). TLP. 1971,4, s. 127-144. EVIATAR, Z.; JUST, A.M. Brain correlates of discourse processing: An fMRI investigation of irony and conventional metaphor comprehension. Neuropsychologia. 2006, 44, s. 2348-2359. F U N N E L L , G.M.; CORBALLIS, M.P.; GAZZANIGA, S.M. Insight into the f u n c t i o n a l specificity of the h u m a n c o r p u s callosum. Brain. 2000, 123, s. 920-926. F U N N E L L , G.M.; CORBALLIS, M.P.; G A Z Z A N I G A , S.M. C o r t i c a l a n d Subcortical Interhemispheric Interactions Following Partial and Complete Callosotomy. ARCH NEUROL. 2000, Vol. 57, s. 185-189. GIORA, R. Literal vs. figurative language: Different or equal? Journal ofPragmatics. 2002, 34, s. 487-506. GREPL, M.; KARLÍK, P. Skladba češtiny. O l o m o u c : Votobia, 1998. ISBN 807198-281-4. HEDGE, M.N. A Coursebook on Aphasia and Other Neurogenic Language Disorders. 2nd edition. San Diego : Singulár Publishing Group, 1998. ISBN 1-56593-867-4. HILLIS, E.A.; HOPKINS, J. The right pláce at the right time? Brain. 2006, 129, s. 1351-1356. HIRSCHOVA, M. Pragmatika v češtině. Olomouc : UP, 2006. ISBN 80-244-1283-7. HUGDAHL, K. Symmetry and asymmetry in the h u m a n brain. Europian Review. 2005, Vol. 13, No. 2, s. 119-133.
C H A M P A G N E , M.; VIRBEL, J.; N E SPOULOUS, J., et al. Impact of right h e m i s p h e r e d a m a g e on a hierarchy of c o m p l e x i t y e v i d e n c e d in y o u n g normál subjects. Brain and Cognition. 2003, 53, s. 152-157. C H R I S T E N S E N , K.R. Language and Modularity. C C C Workshop, April 7, 2006. Dostupné na: . I N G R A M , J.C.L. Neurolinguistics. An Introduction to Spoken Language Processing and its Disorders. London : C a m b r i d g e University Press, 2007. ISBN 978-0-521-79640-8. JACKENDOFF, R. Foundations of language. Brain, Meaning, Grammar, Evolution. NY : O x f o r d University Press, 2003. ISBN 0-19-926437-6. JOSEPHS, K.A.; DUFFY, J.R.; STRAND, E.A., et al. Clinicopathological a n d i m a g i n g c o r r e l a t e s of p r o g r e s s i v e aphasia and apraxia of speech. Brain. 2006, 129, s. 1385-1398. KOLEKTIV A U T O R Ů . Encyklopedický slovník češtiny. Praha : NLN, 2002. ISBN 80-7106-484-X. LEHEČKOVÁ, H. Manifestation of aphasic symptoms in Czech. Journal of Neurolinguistics. 2001, 14, s. 179-208. LEVELT, W.J.M. Spoken word production: A theory of lexical access. PNAS. 2001, vol. 98, no. 23, s. 13464-13471. LEVELT, W.J.M.; ROELOFS, A.; MEYER, A.S. A theory of lexical access in speech production. Behavioral and Brain Science. 1999, 22, s. 1-75.
McDONALD, S. Exploring the Cognitive Basis of Right-Hemisphere Pragmatic Language Disorders. Brain and Language. 2000, 75, s. 82-107. M I T C H E L L , C.L.R.; CROW, T.J. Right hemisphere language f u n c t i o n s and schizophrenia: the forgotten hemisphere? Brain. 2005, 128, s. 963-978. PERKINS, M.R. The Scope of Pragmatic Disability: A Cognitive Approach. In MULLER, N. (ed.). Pragmatics in Speech and Language Pathology. Philadelp h i a : John Benjamins North America, 2000. ISBN 1-55619-274-6. PERRINE, K.; DEVÍNSKY, O.; UYSAL, S., et. al. C o r t i c a l M a p p i n g of R i g h t H e m i s p h e r e F u n c t i o n s . Epilepsy & Behavior. 2000, 1, s. 7-16. PULVERMULLER, F. The Neuroscience of Language: On Brain Circuits of Words and Seriál Order. NY : C a m b r i d g e University Press, 2002. ISBN 0-52179374-2. SHIELDS, J. Semantic-pragmatic disorder: A right hemisphere syndrome? British Journal of Disorders of Communication. 1991,26, s. 383-392. TYLER, L. K.; STAMATAKIS, E. A.; POST, B., et al. T e m p o r a l a n d f r o n t a l systém in speech comprehension: An fMRI study of past tense processing. Neuropsychologia. 2005, 43, s. 1963-1974. V I R T U E , S.; BROEK, P. H e m i s p h e r i c processing of a n a p h o r i c inferences: The a c t i v a t i o n of m u l t i p l e a n t e c e dents. Braind and Language. 2005,93, s. 327-337.
WILSON, J.; McANULTY, L. What Do You Have in Mind? Beliefs Knowledge and Pragmatic Impairment. In MULLER, N. (ed.). Pragmatics in Speech
and Language Pathology. Philadelphia: John Benjamins North America, 2000. ISBN 1-55619-274-6.
Foto 1:
Pozn.: Fotografie (1-4) použité v tomto čísle patří ke článku Restaurace handicapovaných srdcí.
m
