Jazyková a kulturně-historická identita Ĉerné Hory

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky

Balkanistika

Bc. Kamila Chalupová

Jazyková a kulturně-historická identita Ĉerné Hory

Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D. 2014

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.

…………………………………………………. 2

Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. PhDr. Václavu Štěpánkovi, Ph.D. za odborné vedení mé práce, Dr. Miloši Lukovićovi Ph.D. a Mgr. Vasilju Jovovićovi za jejich ochotu a pomoc při vyhledávání literatury. Pavlu Tachezymu za motivaci, Vítu Kalvodovi za jazykovou a duševní podporu. Novici Vujovićovi, Goranu Radojiĉićovi a Gordaně Cerović za pomoc s cizojazyĉným textem. V neposlední řadě chci také poděkovat svým rodiĉům za podporu v průběhu celého vysokoškolského studia. 3

Obsah 1. Úvod................................................................................................................................... 6 1.1. Ĉeská montenegristika a montenegrofilie dnes a v minulosti ..................................... 8 2. Historie Ĉerné Hory....................................................................................................... 11 2.1. Slavizace Balkánu ..................................................................................................... 11 2.2. Vojislavljevići ........................................................................................................... 11 2.3. Nemanjići .................................................................................................................. 16 2.4. Balšići ........................................................................................................................ 18 2.5. Konec Balšićů, Crnojevići mezi Osmany a Benátkami............................................. 19 2.6. Ĉerná Hora pod skadarským pašalíkem a její osamostatňování ............................... 22 2.7. Boje za nezávislost .................................................................................................... 25 2.8. Vláda dynastie Petrović ............................................................................................. 26 2.9. Kulturní bohatství dynastie Petrovićů ....................................................................... 36 2.10. Balkánské války....................................................................................................... 39 2.11. První světová válka.................................................................................................. 41 2.12. Podgorické shromáţdění (vláda) ............................................................................. 42 2.13. Království Srbů, Chorvatů a Slovinců ..................................................................... 44 2.14. Ĉernohorská strana .................................................................................................. 45 2.15. Druhá světová válka – partyzánské, ĉetnické a zelenašské hnutí ............................ 46 2.16. Období po druhé světové válce ............................................................................... 48 2.17. Úpadek komunistického reţimu a konec Jugoslávie ............................................... 49 2.18. Antibyrokratická revoluce v Ĉerné Hoře ................................................................ 50 2.19. Názorové štěpení a Miloševićův pád....................................................................... 51 4

3. Souĉásti ĉernohorské identity ....................................................................................... 55 3.1. Národ ......................................................................................................................... 55 3.1.1. Co je národ a identita ......................................................................................... 55 3.1.2. Černohorská národní identita............................................................................. 58 3.2. Náboţenství ............................................................................................................... 61 3.2.1. Náboženská identita ............................................................................................ 61 3.2.2. Pravoslaví v dnešní Černé Hoře ......................................................................... 63 3.3. Hierarchie, junáctví a právo ...................................................................................... 66 3.3.1. Historické základy černohorské hierarchie moci ............................................... 66 3.3.2. Junáctví jako hlavní aspekt černohorské identity ............................................... 75 3.3.3. Černohorské obyčejové právo ............................................................................ 80 3.4. Postavení ţeny v Ĉerné Hoře .................................................................................... 84 3.5. Jazyk .......................................................................................................................... 86 3.5.1. Jazyková identita dnešních Černohorců ............................................................. 86 3.5.2. Vývoj a kodifikace černohorského jazyka ........................................................... 89 3.5.3. Nová písmena ś, ź a problémy s nimi spjaté ....................................................... 97 3.5.4. Černohorský jazykový problém v širším společenském kontextu........................ 97 3.5.5. Černohorský jazyk jako sociolingvistický problém............................................. 98 3.5.6. Černohorské instituce zabývající se (nejen) jazykem a kulturou ...................... 101 4. Závěr ............................................................................................................................. 104 5. Rezime ........................................................................................................................... 109 6. Bibliografie ................................................................................................................... 111 7. Obrázková příloha ....................................................................................................... 119

5

1. Úvod

„Naše identita se mění tak ĉasto, ţe nikdo nemůţe zjistit, kým vlastně jsme.“ Hannah Arendtová

Hlavním cílem této magisterské diplomové práce, jeţ nese název Jazyková a kulturně-historická identita Černé Hory, je vysvětlit a odhalit, zdali je ĉernohorská identita novým „politickým“ a v dnešní době uměle vytvořeným fenoménem, nebo zda se jedná o jev dlouhodobě se utvářející. Tato

práce

je

pokusem

nalézt

odpovědi

na sociolingvistické,

historické

a etnologické otázky, z nichţ je sloţen otazník ĉernohorské identity. Existuje ĉernohorský jazyk, ĉi je to dialekt srbštiny? Existuje samostatný ĉernohorský národ, ĉi se jedná o národ srbský? Jaké je etnické sloţení v dnešní Ĉerné Hoře a jak se k jednotlivým tématům vyjadřují soudobí ĉernohorští lingvisté, umělci a historici? Ĉernou Horu, její kulturu a obyvatelstvo povaţuji v mnoha ohledech za fascinující. Proto jsem se rozhodla věnovat se ve své magisterské diplomové práci právě jim a absolvovat zde dvojí studijní pobyt. Jelikoţ Filosofické fakulta Univerzity Ĉerné Hory, jediné státní ĉernohorské univerzity, sídlí v Nikšiĉi, zvolila jsem za místo studia právě toto přívětivé město (druhé největší v Ĉerné Hoře po hlavním městě Podgorici). Zatímco při své první stáţi jsem realizovala etnologický výzkum ĉernohorské identity prostřednictvím dotazníkového průzkumu, při druhé stáţi jsem tuto problematiku studovala z bohatých pramenů ĉernohorských knihoven a Univerzity Ĉerné Hory s cennou podporou jejích akademických pracovníků (především Mgr. Vasilja Jovoviće) a Dr. Miloše Lukoviće Ph.D. z bělehradského Balkanologického institutu.

6

Bohaté a objemné materiály, zachycující světonázor a národní cítění dnešních Ĉernohorců, které jsou výstupem prve provedeného „terénního“ bádání, jsou záznamem nesĉetných rozhovorů na téma ĉernohorského národa a identity a sociolingvistickým „dobovým snímkem“. Skládají se do mozaiky portrétující ĉernohorskou národní identitu a byly pro mě nezbytným východiskem pro hlubší porozumění tématu této práce. Vzhledem k jejich rozsáhlosti jsem se po důkladném zváţení rozhodla neuvádět je na tomto místě explicitně, ale vyuţít jich snad pro disertaĉní práci, ve které bych stejný průzkum ráda zopakovala a získala tak další „momentku“ umoţňující sledování myšlenkových trendů soudobé ĉernohorské spoleĉnosti. Případným zájemcům mohu tyto zdroje poskytnout k nahlédnutí. Práci jsem rozdělila do dvou kapitol a dvaceti ĉtyř podkapitol. Klíĉovým prostředkem sebeurĉení kaţdého národa jsou příběhy, postavy a vztahy jeho dějin. Nejinak je tomu u souĉasných Ĉernohorců, jejichţ pohnutá historie je zásadním momentem formujícím jeho identitu. Proto je první ĉástí mé práce Historie Černé Hory, se speciálním zaměřením na evoluci patriarchálního způsobu ţivota ĉernohorského národa, vznik a proměny jeho kmenových struktur a jejich vzájemné kulturní odlišnosti. Jsou zde popsány

např.

hlavní

historické

události

v Ĉerné

Hoře

od příchodu

Slovanů

aţ do souĉasnosti, ale také kulturně-umělecké památky, jeţ na tomto území vznikaly. Druhá ĉást Součásti černohorské identity se soustředí na samotnou identitu a národnostní cítění obĉanů Ĉerné hory, a dále na sociolingvistické otázky týkající se jazyků nově vzniklých po rozpadu Jugoslávie a v návaznosti na osamostatnění Ĉerné Hory. Tato země, která jako poslední nabyla podoby obecně uznávaného autonomního státního celku, byla po staletí pod nadvládou různých mocností. To se projevuje mimo jiné v rozmanité konfesionální i etnické struktuře obyvatelstva soudobého ĉernohorského státu. Aĉkoliv je Ĉerná Hora státem malé rozlohy, je zemí multikulturní a multietnickou, nalézáme zde tedy nesĉetné mnoţství identit.

7

K sepsání této práce jsem ĉerpala informace převáţně z cizojazyĉné literatury a to z větší ĉásti v srbochorvatštině1, dále pak v ĉeštině, angliĉtině a polštině. Informace v první (historiografické) ĉásti práce jsem ĉerpala hlavně z literatury srbochorvatské, ať jiţ se jednalo o díla originální nebo překlady z ruštiny, řeĉtiny ĉi latiny. Z ĉesky psané literatury jsem ĉerpala převáţně z knih Dějiny jihoslovanských zemí2, Dějiny Srbska3,

Jugoslávie

1918–19924,

Kapitoly

z dějin

rozpadu

Jugoslávie

a otázka

kosovská5, aj. V druhé (sociolingvistické) ĉásti práce jsem ĉerpala spíše z literatury ĉeské a srbochorvatské. Dále pak z dokumentů z oficiálního sĉítaní obyvatel z roku 2003 a 2011, ĉernohorského tisku Dan, Vijesti, Pobjeda aj. a z vlastních zkušeností a poznatků, získaných při studijním pobytu a terénním průzkumu. Citace z veškerých cizojazyĉných pramenů jsem samostatně přeloţila do ĉeštiny.

1.1. Ĉeská montenegristika a montenegrofilie dnes a v minulosti Svým geografickým terénem a kulturou přilákala Ĉerná Hora širokou škálu cizích i ĉeských badatelů – od botaniků přes umělce aţ po historiky a cestovatele. Jedním z hlavních soudobých montenegristů ĉi montenegrofilů v Ĉeské republice je historik František Šístek, jenţ ve své knize Junáci, horalé a lenoši. Obraz Černé Hory a Černohorců v české společnosti, 1830–20066 popisuje stereotypy ve vnímání Ĉernohorců a hlavní ĉeské osobnosti zabývající se tímto národem a kultem hrdinství (junaštvo).

1

Přikláním se k názvu srbochorvatština, jelikoţ vyjmenovávat všechny ĉtyři jazyky vzniklé po rozpadu Jugoslávie – tedy srbštinu, chorvatštinu, bosenštinu a ĉernohorštinu – je těţkopádné. 2 ŠESTÁK, Miroslav a kol. Dějiny jihoslovanských zemí. Praha 1998. 3 PELIKÁN, Jan a kol. Dějiny Srbska. Praha 2013. 4 PIRJEVEC, Joţe. Jugoslávie 1918–1992. Praha 2000. 5 ŠTĚPÁNEK, Václav. Kapitoly z dějin rozpadu Jugoslávie a otázka kosovská. Brno 2003. 6 ŠÍSTEK, František. Junáci, horalé a lenoši. Obraz Černé Hory a Černohorců v české společnosti, 1830-2006. Praha 2011.

8

Šístek udává ĉtenáři nejen celistvý obraz o romantickém pojetí junáctví Ĉernohorců v ĉeské literatuře, ale také uvádí řadu ĉeských osobností, které byly spjaty jak kulturně, tak politicky s Ĉernou Horou. František Šístek popisuje ĉernohorsko-ĉeskou spolupráci také ve svém příspěvku Ĉesko-ĉernohorské vztahy v knize Vztahy Čechů s národy a zeměmi jihovýchodní Evropy7. Jak uvádí sám Šístek: „Kořeny ĉeského zájmu o Ĉernohorce sahají do 30. let 19. století. První impulsy zájmu intelektuální elity formujícího se ĉeského národa o Ĉernohorce byly podníceny slovanofilsky motivovanou snahou o bliţší poznání Slovanů – poznání jejich lidové slovesnosti a soudobé literární tvorby.“8 Ĉernohorská tematika se tak objevuje například v dílech Prokopa Chocholouška9 ĉi Elišky Krásnohorské10. Za velkého montenegrofila byl pak povaţován Josef Holeĉek11, který tomuto národu věnoval mnoho publikací jako například Ĉerná Hora, Junácké kresby ĉernohorské, Ĉerná Hora v míru atd. O Ĉerné Hoře se můţeme doĉíst i v cestopisech Ludvíka Kuby12. Nemůţeme zapomenout ani na obrazy Jaroslava Ĉermáka13, které byly také inspirovány jiţními slovany a Ĉernou Horou. Dalšími známými osobnosti byli např. Viktor Dvorský14, Adolf Ĉerný15 nebo Vratislav Ĉerný16.

7

HLADKÝ, Ladislav a kol. Vztahy Čechu s národy a zeměmi jihovýchodní Evropy. Praha 2010. ŠÍSTEK, František. Junáci, horalé a lenoši. Obraz Černé Hory a Černohorců v české společnosti, 1830-2006. Praha 2011. s. 32, 9 Prokop Chocholoušek (1819‒1865) byl ĉeský spisovatel a novinář. Ĉernohorská tématika v jeho díle viz CHOCHOLOUŠEK, Prokop. Jih. Historicko-romantické obrazy z dějin jihoslovanských. Praha 1863−1864. 10 Eliška Krásnohorská (1847‒1926) byla ĉeská básnířka a spisovatelka. Ĉernohorská tématika v jejím díle viz KRÁSNOHORSKÁ, Eliška. K slovanskému jihu, básnické spisy III. Praha 1920. 11 Josef Holeĉek (1853–1929) byl ĉeský spisovatel, překladatel, novinář a cestovatel. Byl fascinován ĉernohorským patriarchálním ţivotem, který předkládal Ĉechům jako vzor správného způsobu ţivota. Více např. HOLEĈEK, Josef. Černá Hora. Praha 1876; HOLEĈEK, Josef. Černá Hora v míru I., II. Praha 1882; HOLEĈEK, Josef. Černohorské povídky I. – II. Praha 1880−1881; HOLEĈEK, Josef. Na Černou Horu a Černá Hora koncem věku. Praha 1899; HOLEĈEK, Josef. Junácké kresby černohorské I. Praha 1925; HOLEĈEK, Josef. Černohorští junáci. Praha 1954. 12 Ludvík Kuba (1863‒1956) byl ĉeský spisovatel, malíř, folklorista a cestovatel. Více viz KUBA, Ludvík. Na Černé Hoře. Praha 1892. 13 Jaroslav Ĉermák (1831‒1878) byl malíř ĉeského původu, ţel však převáţně v zahraniĉí. Jeho tvorba byla inspirována jiţními Slovany. 14 Viktor Dvorský (1882‒1960) byl ĉeský právník, filozof, antropogeograf, cestovatel. Napsal rozsáhlé studie o ĉesko-tureckých hranicích. Více např. DVORSKÝ, Viktor. Národnostní hranice na poloostrově Balkánském 8

9

Vlivné osobnosti ĉeské kulturní a politické sféry se aktivně podílely na obrození ĉernohorského národa a jejich úsilí je Ĉernohorci dodnes vděĉně reflektováno. Svědectví o tom podává i publikace Češka i Crna Gora17 (Ĉesko a Ĉerná Hora), která se zabývá vztahy ĉeského a ĉernohorského národa v 19. a 20. století.

před poĉátkem války r. 1912. In: Sborník České společnosti zeměvědné. 1913, roĉ. 19, ĉ. 1, s. 233-236; DVORSKÝ, Viktor. Černohorskoturecká hranice od ústí Bojany k Taře. Praha 1909; DVORSKÝ, Viktor. Ekonomickogeografické studie z Černé Hory. Praha 1907; DVORSKÝ, Viktor. Horská pásma Černé Hory. Ze slovanských hor. 1907; DVORSKÝ, Viktor. Hospodářské poměry na horní Sávě a Soče. Slovanský Přehled. 1906, s. 353-358. 15 Adolf Ĉerný (1864‒1952) byl ĉeský diplomat, básník, slavista, etnograf a překladatel ze slovanských jazyků. 16 Vratislav Ĉerný (1871‒1933) byl ĉeský politik. Více o jeho vztahu k Ĉerné Hoře viz ĈERNÝ, Vratislav. Z Nikšiće do monastýru Morače. Horská cesta přes planinu Lukovicu a hory Rovačské. Praha 1896; ĈERNÝ, Vratislav. Crmnica. Kus černohorského ráje. Praha 1898; ĈERNÝ, Vratislav. Na prahu Albánie. Praha 1899; ĈERNÝ, Vratislav. Od Kotoru přes Něguše a Cetyni do Baru. Praha 1899; ĈERNÝ, Vratislav. Ulcín. Černohorské mořské lázně. Praha 1900; ĈERNÝ, Vratislav. V hlavním městě Černé Hory. Praha 1902. 17 LUKETIĆ, Miroslav. Češka i Crna Gora Budva. Cetinje 2009.

10

2. Historie Ĉerné Hory 2.1. Slavizace Balkánu V průběhu 6. a 7. století zaĉíná postupná slavizace Balkánského poloostrova. „Slované

byli

po několik

století

rozděleni

na kmeny.

Území

obsazená

v 6. a 7. století Slovany byla v byzantských pramenech oznaĉována jako Sklavinie a jejich vládcové jako ‘archontes’ nebo ’reges’ – králové. V některých oblastech se později Byzanci podařilo obnovit svrchovanost nad ĉástí území, které Slované dobyli. Ale v oblastech, které byly vzdáleny od centra Byzantské i Franské říše, se postupně ze ‘Sklavinií’ vytvářela střediska nové státní moci a vznikaly zde samostatné slovanské státní útvary.“18 Byzantští historikové jednotlivé slovanské kmeny odlišovali. „Kmeny Chorvatů a Srbů a Zahumljanů a Travunjanů a Konavljanů a Dukljanů a Pohanů se oddělily od Římského císařství, a získaly tak samostatnost a nezávislost, nikým nepokořeni.“19 na území dnešní Ĉerné Hory se zaĉíná formovat první územní uskupení zvané Duklja.

2.2. Vojislavljevići Poĉátky osídlování Duklji slovanským etnikem nejsou známy, první větší zmínky pochází z konce 10. a poĉátku 11. století, a to o Michalu, záchumsko-dukljanském panovníku, z pera Konstantina Porfyrogenneta II. Základním pramenem studia Duklji a její historie je Ljetopis popa Dukljanina20. Tato kronika je rozdělena na tři hlavní díly: kronika Duklji do 10. století, Epos o Duklji a Ţivot svatého Vladimíra.

18

ŠESTÁK, Miroslav a kol. Dějiny jihoslovanských zemí. Praha 1998, s. 15. „Plemena Hrvati i Srbi i Zahumljani i Travunjani i Konavljani i Dukljani i Pagani, odvojivši se od carstva Romeja, postadoše samostalni i nezavisni, ne pokoravajući se nikome.“ ŠĆEPANOVIĆ, Ţarko. Kratka istorija Crne Gore. Podgorica 2002, s. 27. 20 Ljetopis popa Dukljanina (latinsky: Regnum Sclavorum), někdy oznaĉován i jako Barský rodopis ĉi Království Slovanů, je jihoslovanská středověká kronika, která vznikla v Baru koncem 12. století. 19

11

Kapitola letopisu Ţivot svatého Vladimíra popisuje ţivot a vládu nejznámějšího dukljanského vládce, jenţ vládl v Duklji za doby cara Samuila21. Jan Vladimír se oţenil s dcerou cara Samuila, Kosarou. Poté, co byl roku 1016 zavraţděn, byl prohlášen za svatého a do dnešních dnů se v Trojčin dan22 koná Vladimírská pouť na horu Rumii. Tato pouť sbliţuje všechny konfese v Ĉerné Hoře, jelikoţ se jí úĉastní jak pravoslavní, tak katolíci i muslimové.23 Vojislavljevići byli prvním vládnoucím rodem, který potvrdil samostatnost Duklji a dukljanské církve. Poloha tehdejší Duklji byla velmi nestabilní. Její poloha mezi velkými říšemi způsobila, ţe tato malá země musela neustále bojovat o svoji autonomii a byla tedy po celá staletí střídavě samostatná ĉi pod vládou jiných mocností. Dva roky po Vladimírově smrti připadla Duklja Byzantské říši a pod její nadvládou zůstala aţ do příchodu kníţete Vojislava. Vojislav vyuţil oslabení Byzantské říše, které nastalo po smrti Basileiose II.24 Vedl pak několik povstání za úĉelem osamostatnění Duklji od byzantské nadvlády. První povstání proběhlo v letech 1034–1035, skonĉilo však nezdarem. Vojislav byl zajat a uvězněn v Cařihradu, povedlo se mu ale uniknout. Vrátil se do Duklji a zorganizoval nové vojenské povstání. Toto povstání bylo úspěšné. Podařilo se mu koneĉně docílit samostatnosti. Kníţe Stefan Vojislav se stal zakladatelem první dynastie na území Duklji, dynastie Vojislavljevićů.25 Byzantští kronikáři ho nazývali Srbem, Travunjanem a Dukljanem.26 Cesta k uznání samostatnosti Duklji byla sloţitá, následovalo období bojů, které skonĉilo na přelomu let 1042/1043. Vojislavovi se podařilo získat koneĉnou nezávislost na Byzantské říši. Rozšířil

21

Samuil I. (958–1014) byl vladař první bulharské říše, roku 997 byl korunován na bulharského cara. „Trojĉin dan“ neboli „Sveta Trojica“ je křesťanský svátek slavený padesát dní po Velikonocích v ĉeštině oznaĉovaný jako Svatá trojice. 23 DUKLJANIN. Ljetopis popa Dukljanina. [online] 1999 [cit. 13. 6. 2014] Dostupné z: 24 Basileios II. (958–1025) zvaný Bulharobijec byl byzantským císařem. 25 ĐUROVIĆ, Milinko a kol. Istrojia Crne Gore I. Titograd 1967, s. 281–300. 26 ŠĆEPANOVIĆ, Ţarko. Kratka istorija Crne Gore. Podgorica 2002, s. 30. 22

12

Duklju, která se za jeho vlády rozkládala od Draĉe po Neretvu.27 „Podle všech dochovaných zpráv se Vojislavovi podařilo osamostatnit a vládnout v oblasti od řeky Bojany po Neretvu. Pod jeho vládou byly oblasti tehdejších kníţectví Zahumlje, Travunije a Duklji; ĉas od ĉasu se mu podařilo obsadit i centrální oblasti Srbů. Jelikoţ se vojenskými zásahy Byzanci nepodařilo Vojislava pokořit, musela se smířit s jeho vládou.“28 Dalším Vojislavovým cílem bylo získání královské koruny a ustanovení samostatné církevní organizace, o které ţádal papeţe, a které by stvrdily samostatnost Duklji. Za jeho vlády se mu však tohoto cíle nepodařilo dosáhnout, jeho sen byl uskuteĉněn aţ za vlády Vojislavova syna Michala a vnuka Bodina. Vojislavovi, jako zakladateli první dukljanské dynastie, je v historii tohoto území právem připisováno velké uznání. „Podle autora Barského rodopisu vládl Vojislav 25 let. Zemřel roku 1050 na svém dvoře a pochován je u dvorské brány sv. Ondřeje v ţupě Papratna. Po jeho smrti si Vojislavovi synové rozdělili zemi pod patronátem své matky, hlavní vláda připadla nejstaršímu synu Gojislavovi.“29 za vlády Vojislava se poprvé v byzantských pramenech místo Duklji objevuje název Zeta.30 Po smrti Stefana Vojislava nastupuje na trůn syn Michal (1046–1081), který vládne na poĉátku s ostatními bratry a matkou. Velká ĉást Zety se po smrti Stefana Vojislava oddělila (Raška, Bosna a Hum). Michal obnovil přátelskou politiku s Byzantskou říší. Ta uznala jeho samostatnost a kníţe Michal zase symbolicky přiznal svrchovanost Byzance.

27

DUKLJANIN. Ljetopis popa Dukljanina. [online] 1999 [cit. 13. 6. 2014] Dostupné z: 28 „Prema svim saĉuvanim vijestima, Vojislav je uspio ˊda ostane samostalan i nametne svoju vlast na velikom prostoru od Bojane do Neretve. Pod njim su, bez sumnje, bile teritorije nekadašnjih kneţevina Zahumlja, Travunije i Duklje, a povremeno se njegov uticaj širio na oblasti Srba, nastanjenih dublje u unutrašnjosti balkanskog kopna. Pošto snagom oruţja nije mogla da zbriše tekovine Vojislavljevih borbi, Vizantija je bila prisiljena da se pomiri s njegovom samostalnošću.“ ŠEKULARAC, Boţidar. Prva crnogorska dinastija Vojislavljevića Crnogorski anali 2013, r. 1, ĉ. 2, s. 49. 29 „Prema piscu Barskog rodoslova Vojislav je vladao 25 godina. Umro je 1050. godine u svom dvorcu i sahranjen u dvorskoj kapeli sv. Andrije u Ţupi Prapratni. Poslije njegove smrti Vojislavljevi sinovi podijele zemlju pod pokroviteljstvom majke, a vrhovnu vlast je imao najstariji sin Gojislav.“ ŠEKULARAC, Boţidar. Prva, s. 49. 30 ŠEKULARAC, Boţidar. Prva, s. 49.

13

Kdyţ se oţenil s neteří císaře Konstantina X.31, uznala Byzanc definitivně samostatnost Zety. Ta se za jeho vlády rozkládala od Dubrovníku (samotný Dubrovník tam nespadal) aţ k okolí Draĉe.32 V roce 1054 došlo k velkému církevnímu schizmatu, které způsobilo přetrhání vztahů mezi východní (ortodoxní) a západní (katolickou) církví. Duklja se díky své zeměpisné poloze a také díky katolickému obyvatelstvu na pobřeţí a pouţívání latinského písma řadila spíše k západní církvi. Politickými vazbami a historií, která byla propojena spíše s Byzancí, se pojila k říši východní. Po celá staletí se tu mísil kult ortodoxní a katolické církve. Definitivně se Duklja z velké ĉásti připojila k ortodoxní církvi ve 12. století, a to díky silnému kulturnímu vlivu za vlády Nemanjićů (více v kapitole Nemanjići). I kdyţ byla Duklja politicky více propojena s Byzancí, Michal vyhledal pomoc u papeţe Řehoře VII. a poţádal ho o samostatnou církevní organizaci a o erb, který by představoval dukljanské království. Okolo roku 1080 byl Michalovi potvrzen titul krále, a tím byla Duklja uznána královstvím. Michal tak získal od papeţe poţadovaný erb a korunu. „Duklja byla třetí slovanskou zemí“ (která byla uznána západní církví – pozn. K. CH.), „po Polsku a Chorvatsku, která získala status království, a tím získala i mezinárodní uznání. […] Michal byl kaţdopádně nejmarkantnější osobností ĉernohorské historie, jelikoţ za jeho vlády získal dukljanský stát mezinárodní uznání a rozšířil své hranice o sousední oblasti, dukljanská církev získala samostatnost, která byla definitivně uznána roku 1089.“33 Michal, stejně jako jeho otec Vojislav usiloval o to, aby Duklja, která byla stále pod dubrovnickou arcidiecézí, získala svou vlastní samostatnou církevní organizaci (arcibiskupství). 31

Konstantin X. (1006–1067) byl byzantským císařem v letech 1059 aţ 1067. ĐUROVIĆ, Milinko. Istrojia Crne Gore I. Titograd 1967, s. 281–300. 33 „Kralj Mihailo i Duklja kao drţava bila je treća slovenska drţava, posle Poljske i Hrvatske, koja je dobila kraljevstvo, odnosno meĊunarodno priznanje. […] Mihailo je svakako najmarkantnija liĉnost crnogorske istorije jer je u njegovo doba dukljanska drţava izborila prvo meĊunarodno priznanje, proširila svoje granice na susjedne teritorije ii oblasti, sam postao prvi dukljanski kralj, a za dukljansku crkvu izborio samostalnost koja će definitivno biti priznata 1089. godine.“ ŠEKULARAC, Boţidar. Prva, s. 52–53. 32

14

Po smrti Michala nastupuje na trůn jeho syn Bodin. O tomto Vojislavljevići je dochováno nejvíce pramenů. Na trůn Duklji usedá roku 1082 a vládne do roku 1101. Za jeho vlády se Duklja dostala na vrchol slávy a docílila největšího územního rozmachu. Nejvýznamnějším městem Duklji se stal Bar, kde později sídlilo i Dukljansko-barské arcibiskupství. Kdyţ roku 1082 obsadili Normané Draĉ, Makedonii, Epir a Tesálii, připojil Bodin k Zetě Bosnu a Rašku, která se stala periferií Duklji. V průběhu druhé poloviny 11. století34 byla dukljanskému panovníkovi udělena papeţská bula, která ustanovila Dukljansko-barské arcibiskupství. Touto bulou získala Duklja vysněnou církevní samostatnost. Pod Barské arcibiskupství spadalo devět biskupství: kotorské, balešské, svaĉské, skadarské, drivašské, pilotské, srbské, bosenské a travuňské. Bodin umírá roku 1100 ĉi poĉátkem roku 1101 (není přesně známo). Po jeho smrti Duklja slábne a dochází v ní k vnitřním bojům. V průběhu 82 let do doby obsazení Duklji Stefanem Nemanjem35 se na dukljanském trůnu vystřídalo několik králů a královen z rodu Vojislavljevićů, například: královna Jakvinta, král Jiří Vojislavljević, král Dobroslav a Vladimír II., král Grubeša, Granihna, Radoslav II. a kněţna Desislava. V letech 1183–1186 dobývá Zetu Stefan Nemanja, a ukonĉuje tak dynastii Vojislavljevićů, kterou ĉernohorští historikové povaţují za první ĉernohorský vládnoucí rod.

34

V pramenech se můţeme setkat s dvěma různými daty. Pramen, který uvádí rok 1067 a bulu papeţe Alexandra II., se v souĉasné historiografii povaţuje za padělek. Ĉastěji je uváděn rok 1089 a bula papeţe Klimenta III. Z tohoto důvodu se přikláníme v této práci k druhé polovině 11. století. 35 Stefan Nemanja (1113–1199) se stal velkým ţupanem roku 1168 a vládl do roku 1196, kdy se rozhodl odejít jako mnich na svatou horu Athos, kde přijal jméno Simeon a se svým synem Savou zaloţil srbský monastýr Chilandar.

15

2.3. Nemanjići Stefan Nemanja dobyl Zetu během bitev, které se vedly od roku 1183 do roku 1186. Připojením Zety k Rašce zaniká samostatnost území, která trvala skoro dvě staletí. Po dobytí přímořských měst Ulcině, Baru a Kotoru konĉí dynastie Vojislavljevićů. Nemanjova drţava se skládala ze dvou ĉástí: Rašky a Duklji. Roku 1195 přenechal Stefan svému synovi Vukanovi vládu nad Zetou, Trebiní, Hvostem a Toplicí. V době vlády Nemanjićů se v Zetě mění konfesionální struktura obyvatelstva. Pravoslavná církev se v Zetě stala hlavním náboţenstvím díky Savovi36 Nemanjićovi, který v roce 1219 v rámci první autokefální srbské církve zakládá i zetské biskupství a následně diecézi (1220). Zetská diecéze měla sídlo nejprve v monastýru sv. Michala na ostrově Prevlaka v blízkosti dnešního města Tivat. Kromě zetské diecéze zakládá Sáva také sedm diecézí nových a to humskou, budimljanskou, dabarskou, topliĉskou, hvostanskou, moravskou, a ţiĉskou. Z těchto sedmi diecézí byly ĉtyři na území dnešní Ĉerné Hory. A to jiţ zmíněná zetská dále pak humská se sídlem ve městě Bijelo Polje, budimljanská se sídlem v monastýru ĐurĊevi stupovi a dabarská se sídlem v Priboji (ĉásteĉně zasahovala do prostoru dnešní Ĉerné Hory).37 V polovině 14. století, konkrétně roku 1346 získává diecéze status arcibiskupství a její sídlo se přesouvá na Skadarské jezero do monastýru Preĉista kranjska. V průběhu jednoho a půl století se arcibiskupství přesouvá ĉtyřikrát. Z monastýru Preĉista kranjska do Vranjiny na Kom a roku 1479 na Obod, odkud ji roku 1484 přesunul Ivan Crnojević do Cetinje. Od roku 145938 je pravoslavná církev v Zetě prakticky samostatná, nezávislá na Pećském patriarchátu, jenţ byl zrušen a do roku 1557 prakticky neexistoval. Zeta v době vlády Nemanjićů kulturně i hospodářsky rozkvétá. Za vlády Uroše I. byly vybudovány první rudné doly, nejznámějším z nich je Brskovo v okolí Mojkovce, kde se také razily mince. Prvními horníky byli Sasové, kteří získali autonomii. Brskovo bylo 36

Sava (Rastko) Nemanjić (1175–1235) byl prvním arcibiskupem autokefální srbské církve. ANDRIJAŠEVIĆ, Ţivko, M. Crnogorska crkva 1852‒1918. Nikšić 2008. s. 30. 38 Roku 1459 zaniká pećský patriarchát, jehoţ území bylo připojeno pod jurisdikci ochridského arcibiskupství. 37

16

na konci 13. století a poĉátkem 14. století nejvýznamnějším obchodnickým městem a křiţovatkou tehdejšího středověkého Srbska. Za vlády Uroše I. bylo v Zetě vybudováno několik nových tranzitních cest, a to z přímoří do Brskova a dále směrem do Rašky. Obnovena je i zetská cesta (via de Genta)39, která spojovala přímořská města s centrální Zetou (Bar – Budva – Kotor – Cetinje – Podgorica, Dubrovnik – Trebinje – Onogošt, Skadarské jezero – Podgorica). Nemanjići byli pravoslavní, ale tolerovali katolíky v Zetě aţ do 14. století, kdy král Milutin zapoĉal velké pronásledování katolického obyvatelstva a zakázal katolickou liturgii všude kromě přímořských měst. V pronásledování katolíků nezaostával ani car Dušan, který svým zákoníkem40 zakázal šíření katolictví, ba i přímo nařizoval přestoupení na pravoslavnou víru. Tímto aktem se téměř celá centrální Zeta stala pravoslavnou. Obyvatelé v přímořské ĉásti zůstali převáţně katolíky. „Přijímání nové víry pro ně neznamenalo pouze záměnu jednoho obřadu za druhý, ale odřeknutí se od formované identity vytvořené pod záštitou jedné církve.“41 Nemanjići

v Zetě

postavili

několik

kostelů

a monastýrů,

které

se staly

přepisovatelskými centry. Tyto sakrální stavby připadají rašské škole42 a byly vystaveny koncem 12. století a v průběhu 13. století. Nejznámějšími stavbami éry Nemanjićů jsou: kostel svatého Petra u města Bijelo Polje, ĐurĊevi stupovi u města Berane a monastýr Nanebevzetí Panny Marie známý jako monastýr Moraĉa. Od 12. století jsou pravoslavné sakrální stavby stavěny ve stylu rašské školy.

39

Ve starověku jedna z nejpouţívanějších cest na Balkáně. Zákoník cara Dušana (Zakonik cara Dušana ĉi Dušanov zakonik) – tento kodex je povaţován za nejdůleţitější zákon středověkého Srbska. Byl přijat roku 1349 na sněmu v Sekopji. 41 „Prihvatanje nove vjere za njih nije znaĉilo tek zamjenu jednog obreda drugim, već odricanje od formiranog identiteta stvorenog pod okriljem jedne crkve.“ ANDRIJAŠEVIĆ, Ţivko, M. Crnogorska, s. 31. 42 Rašská škola ‒ umělecký styl v jihovýchodní Evropě od 12. do 14. století. Z vnějšku je sakrální stavba vystavěna v románském stylu, coţ poukazuje na přímý vliv přímořské architektury. Památkami, které byly vybudovány v rašské škole jsou například kláštery Studenica, Ţiĉa, Mileševo, atd. 40

17

2.4. Balšići Po smrti cara Dušana se ve velké říši Nemanjićů odehrálo mnoho změn. Centrální vláda slábla a jednotlivé oblasti se zaĉaly oddělovat. Dolní Zeta43 se ocitla pod vládou Balšićů, tato středověká dynastie vládla v níţinách okolo Skadarského jezera od roku 1360 do roku 1421.44 O předcích Balšićů se mnoho neví, historikové zmiňují, ţe Balšići mohli mít gótské, provensálské ĉi neapolské kořeny. Kmen samotného jména „Balšić“ je románského původu a koncovka „a“ vlastního jména ĉlenů rodiny ‒ Balša, je původu slovanského. Balšići uznávali vládu cara Uroše, po roce 1366 však získávají vládu nad oblastí v Horní Zetě45 a po bitvě na Marici roku 1371 legitimně nabývají vládu i nad Dolní Zetou. Roku 1405 ale byli přinuceni uznat svrchovanost Osmanské říše. V roce 1369 přijímají katolickou víru. Ta zůstala konfesí Balšićů aţ do vlády Balše III., který přijal pravoslaví. Dynastie Balšićů konĉí smrtí Balše III. (1421), který neměl muţského potomka, a následnictví tak přenechal strýci Stefanu Lazarevićovi.46 Balšići za sebou zanechali velké kulturní bohatství od sakrálních staveb po významná rukopisná díla. Na ostrovech a březích Skadarského jezera obnovili staré církevní stavby a vystavěli nové objekty. V době vlády Balšićů rozkvétá sakrální architektura na Skadarském jezeře, a to monastýr Bogorodica v Kranji, Starĉeva Gorica a Moraĉnik. Monastýr Starĉeva Gorica hrál důleţitou úlohu i v přepisovatelské ĉinnosti, kterou zapoĉal mnich Makarije roku 1378 (v 16. století zde byl pochován tiskař Boţidar Vuković47). V monastýru Starĉeva Gorica vznikly dva rukopisy – Prolog (Prolog) 43

„Dolní Zeta se skládala z přímořského pásu od Luštince a Grblje aţ k řece Bojaně (v oblasti mezi Skadarským jezerem a jadranským pobřeţím a od boko-kotorského zálivu do ústí řeky Bojany).“ ĐUROVIĆ, Milinko a kol. Istorija Crne Gore II. Titograd 1970, s. 7. 44 JOVOVIĆ, Vasilj. Balšići (Porijeklo i dinastiĉka vlast). Tokovi. Berane 2011, r. 1, ĉ. 2, s. 137–145. 45 Horní Zeta se rozprostírala od Lovćenu nad Kotorem k východnímu břehu Skadarského jezera a údolí řeky Zety. ĐUROVIĆ, Milinko a kol. Istorija, s. 7. 46 Stefan Lazarević (1377‒1427) byl srbský despota z rodu Hrbeljanovićů. 47 Boţidar Vuković (1466‒1540) byl písař a tiskař na dvoře Crnojevićů, první tiskař na Balkáně.

18

a Ĉtveroevangelium Starĉevi Gorice (ČetvorojevanĎelje Starčeve Gorice). Na poĉátku 15. století tu vzniká také jeden pravoslavný iluminovaný rukopis ‒ Cetinjský ţaltář s výkladem (Cetinjski psaltir sa tumačenjima) a v roce 1441/1442 Gorický sborník (Gorički zbornik) epistolární literární útvar Jeleny Balšić a Nikona Jerusalimce, který slouţil v monastýru sv. Bogorodice na ostrově Gorica. Gorický sborník je nevýznamnější dílo středověké Zety, které obsahuje teologickodidaktické dědictví. Skládá se z otázek Jeleny Balšić kladené Nikitovi Jerusalimci a jeho odpovědí na tyto otázky. Obsahuje také práce z kosmografie, geografie a metrologie.48 Gorický sborník se nachází v depozitáři Srbské akademie věd a umění v Bělehradě.

2.5. Konec Balšićů, Crnojevići mezi Osmany a Benátkami Balša III. neměl muţského potomka, a tak přenechal vládu strýci Stefanu Lazarevićovi, který jmenoval správcem Zety despotu ĐuraĊe Brankoviće49. Po podepsání míru s Benátskou republikou, ke kterému došlo roku 1423 a kterým byla ukonĉena druhá skadarská válka,50 získal Branković území v okolí Drivastu a Baru, připadly mu také hornaté oblasti nad Kotorem, tzv. země Crnojevićů. Jeho nadvláda nad touto zemí však neměla dlouhého trvání. První zmínka o Crnojevićích (Đuraševićích) se poprvé objevuje na konci 14. století. „Vládli v horských oblastech nad Kotorem a Budvou, zejména v kraji Njeguši a v okolí Lovćenu aţ ke Skadarskému jezeru.“51 První z rodu Crnojevićů byl Crnoje (Đurašević), který měl syny Radiĉe, Stefana a Dobrovoje. Nejváţnější úlohu v historii Zety sehráli 48

JOVOVIĆ, Vasilj. Kulturno nasleĊe Balšića u Skadarskom basenu i njegova valorizacija. Skadarsko jezero – Stanje i prespektive. Podgorica – Skadar 2011, r. 2, ĉ. 1, s. 316. 49 ĐuraĊ Branković byl srbský despota vládl od roku 1427–1456. Syn Vuka Brankoviće a dcery kníţete Lazara. 50 Druhá skadarská válka (1419–1423) se odehrávala v okolí města Skadaru. Konflikt mezi Balšou III. Balšićem a Benátskou republikou zapoĉal kvůli útokům Balši III. na benátské oblasti, které dříve připadly Balšićům. 51 „Они су држали велику област у планинама више Котора и Будве, особито у крају Његуша и око Ловћена, па све доле до Скадарског језера.“ JIREĈEK, Konstantin. Istorija Srba II. Beograd 1952, s. 391.

19

potomek Stefana, syn ĐuraĊe a jeho syn Stefan, jenţ byl jako první Crnojević uznán za vládce Zety. Vládl do roku 1450/51 do roku 1464/65 a oţenil se s dcerou Jiřího Kastrioty52. Po něm usedl na trůn syn Ivan, jenţ vládl od roku 1465 do roku 1490. Posledním samostatně vládnoucím panovníkem Zety z rodu Crnojevićů byl ĐuraĊ, jeden ze tří synů Ivana (ĐuraĊ, Stefan, Staniša). Poĉátkem roku 1450, kdy Medun53 padl pod vládu Osmanů, se Stefan Crnojević ocitl v přímém ohroţení Osmanskou říší. Roku 1455 byla proto ve Vraninje podepsána smlouva mezi Stefanem Crnojevićem a Benátskou republikou. Stefan Crnojević se zavázal k vojenské

pomoci

a Benátky

na oplátku

uznaly zetské

arcibiskupství.

Po pádu

Despotoviny (1439) sílí v Zetě moc Stefana Crnojeviće, kterým byl Benátkami uznán za hlavního vladaře Horní Zety. Po smrti Stefana Crnojeviće přebírá vládu v Zetě jeho syn Ivan Crnojević (1465– 1490). Ivan nebyl ohledně spolupráce s Benátskou republikou stejného politického přesvědĉení jako jeho otec. Roku 1465 napadá Kotor a o rok později uzavírá s Benátkami příměří, díky kterému získává status kapitána (latinsky: capit, caput; ĉernohorsky: kapetan) Zety a také nová území – Grbalj, Paštroviće a Crmnicu. Kvůli blízkým vztahům s Benátskou republikou bylo území

Crnojevićů

pod neustálým ohroţením ze strany Turků. Díky tomu získává Ivan Crnojević od Benátek titul pána (latinsky: dominius; ĉernohorsky: gospodar). Roku 1471 je napaden Osmanskou říší a přinucen přijmout sultánovu svrchovanost, coţ znamená i závazek placení daní. Jeho spolupráce s Benátkami tím však neskonĉila. Roku 1474 Turci napadají Skadar. V této klíĉové bitvě sehrál Ivan Crnojević významnou úlohu. Jelikoţ bylo jeho sídlo umístěno na Ţabljaku na břehu jezera, mohl Benátské republice poskytnout nezbytnou pomoc v bitvě na jeho protějším břehu, kde

52

Jiří Kastriota, přídomek Skanderbeg, (1405‒1468) byl křesťanský bojovník proti Osmanské říši a je národním hrdinou albánského etnika. 53 Medun je staré antické město vzdáleno 13 kilometrů od Podgorice. Ve středověku bylo strategickým místem, oznaĉovaným jako „klíĉ k Zetě“ (Dolní a Horní).

20

se vylodily jeho vojenské jednotky přímo do týla spoleĉného osmanského nepřítele. Díky tomu Benátská republika zvítězila a na ĉas zavládl mír. Protoţe bylo zřejmé, ţe nebude mít dlouhého trvání, pokládá Ivan roku 1475 základní kámen Obodu, dnešní Rijeky Crnojevića, kam přesouvá své sídlo. V roce 1478 Turci obsadili Ţabljak a Skadar, Ivan Crnojević utekl do Itálie a vrátil se aţ po smrti sultána Mehmeda II. (1481). Nedlouho po návratu získává vládu nad Ĉernou Horou zpět. Nový sultán Bayezid II. umoţnil návrat Ivana Crnojeviće do ĉela Zety – ale pod podmínkou obnovení vazalské politiky Ĉerné Hory. Po návratu Ivan přesouvá své sídlo na horami chráněné Cetinjské pole, kde roku 1482 staví rezidenci Crnojevićů, tzv. Dvorac Crnojevića. O dva roky později buduje monastýr s kostelem zasvěceným zrození Panny Marie. Po smrti Ivana Crnojeviće získává vládu jeho syn ĐuraĊ, který vládl pouhých šest let. Za jeho vlády byla zřízena Crnojevićova tiskárna (Crnojevića štamparija), kde se zaĉalo tisknout roku 1493. Tato tiskárna byla přivezena z Benátek do Obodu a po vytištění první knihy údajně přenesena do cetinjského monastýru. Poĉátkem roku 1494 byla vytištěna první kniha Oktoich prvohlasník (Oktoih prvoglasnik)54. V Crnojevićově tiskárně bylo vytištěno celkem pět knih: Oktoich prvohlasník, Oktoich pětohlasník (Oktoih petoglasnik), Ţaltář s výkladem (Psaltir s posledovanjem),

Breviář

(Trebnik

nebo

také

Molitvenik)

a Ĉtveroevangelium

(ČetvorojevanĎelje). Tato tiskárna byla první na Balkánském poloostrově, její význam, i kdyţ fungovala jen necelé ĉtyři roky, je nezanedbatelný. Náboţenské knihy vytištěné v Crnojevićově tiskárně pomohly podpořit slovanského ducha pravoslavných národů v boji proti Turkům. Za vlády dynastie Crnojevićů získala Cetinje titul hlavního města tzv. Staré Ĉerné 55

Hory

a tento titul nese aţ do roku 1946, kdy se hlavní město přesouvá do industriálního

54

Jedná se o první knihu jiţních Slovanů; má 269 listů a obsahuje duchovní písně pro osm hlasů. Stará Ĉerná Hora se skládala ze ĉtyř nahijí – katunské (nacházela se v západní ĉásti Ĉerné Hory, na severu hraniĉila s Nikšićem, na východu s lješanskou a rijeĉskou nahijí, na jihu se rozprostírala do Bokokotorského zálivu a na západě hraniĉila s Hercegovinou); rijeĉské (nacházela se jihovýchodně od katunské nahije, 55

21

Titogradu – dnešní Podgorice. Cetinje se za Crnojevićů stala církevní provincií, hlavním sídlem a rezidencí zetského arcibiskupství, ĉímţ byl zapoĉat proces utváření Ĉerné Hory. Bohuţel, ani Dvorac ani monastýr Crnojevićů nejsou dochovány. Existují pouze dva dokumenty, které popisují vzhled monastýru: Oktoich prvohlasník a situaĉní plán benátského inţenýra F. Barbieriho. Monastýr Crnojevićů byl zbourán roku 1692 výbuchem střelného prachu, který v něm skladovali Benátĉané. Kdyţ se blíţilo turecké vojsko k Cetinji, Benátĉané monastýr sami zapálili, aby nepadl do tureckých rukou. Později byl obnoven vladykou Danilem Petrovićem, ale na novém místě. Nově vystavěný kamenný monastýr v renesanĉním stylu byl několikrát poškozen, jeho poslední velká obnova proběhla roku 1786. Tento vzhled si ponechal do dnešní doby. V monastýrském kostele se nachází hrob Ivana Crnojeviće. Cetinjský monastýr hrál po celá staletí kulturně-politickou úlohu v historii Ĉerné Hory. Po Crnojevićově tiskárně, která zanikla roku 1496 s vyhnáním ĐuraĊe, zde od 18. st. působila také Njegošova tiskárna,56 první přepisovatelská škola a první základní škola. Crnojevići měli svůj erb – dvouhlavého stříbrného orla, a vlajku – ĉervené pole s erbem uprostřed. Erb Crnojevićů dal základní podobu dnešnímu erbu Ĉerné Hory.57

2.6. Ĉerná Hora pod skadarským pašalíkem a její osamostatňování Na otázku, zda byla Ĉerná Hora za vlády Osmanské říše v průběhu 16. a 17. století samostatná, ĉi ne, nacházíme v literatuře mnoho odlišných názorů. Nejĉastěji se uvádí

ze severu hraniĉila s lješankskou nahijí z východu s lješanskou a zetskou z jihu s crmniĉskou a ze západu s katunskou); lješanské (lješanská nahije se nacházela jihovýchodně od katunské nahije, z východu byla ohraniĉena řekou Sitnicou, na jihu se nacházela rijeĉská nahije) a crmniĉské (crmnická nahije se nacházela jiţně od rijeĉské nahije, na východě hraniĉila se Skadarským jezerem z jihu s přímořím a ze západu s Bokou Kotorskou). 56 Nejgošova tiskárna byla zakoupena roku 1833, v ní se vytiskl první ĉernohorský ĉasopis Grlica (1835– 1839) dále pak knihy Lijek jarosti turske, Pustinjak cetinjski, Oda stupljenija na presto Ferdinanda I. imperatora austriskoga i kralja madžarskoga, Dika crnogorska, Narodne srpske poslovice i druge različne, kao one u običaj uzete riječi. 57 SAMARDŢIĆ, Aleksandar. Heraldika Crnojevića. Crnogorski anali. Cetinje 2013, s. 279–288.

22

status zvláštní autonomie pod sultánovou vládou. Tento zvláštní status získala díky své geografické poloze v nehostinném hornatém terénu. ĐuraĊ Crnojević byl tureckým vazalem. Kdyţ sultán zjistil, ţe ĐuraĊ sdílí názory Karla VIII. Francouzského58 ohledně kříţové výpravy proti Turkům, musel opustit Ĉernou Horu. Po jeho emigraci byla Ĉerná Hora připojena k Osmanské říši, respektive do skadarského sandţaku59 jako samostatný vilájet60. Ĉernohorský vilájet spravoval Stefan Crnojević (od roku 1496 do roku 1498). Ĉernohorci museli platit haradţ61 a ostatní daně. V hornatých ĉástech země se nově platila pouze takzvaná filurija62 (kaţdý dům musel platit jeden zlatý dukát). Od roku 1499 do roku 1513 byla připojena do Skadarského sandţaku (jiţ ne jako samostatný vilájet). Tímto se Ĉerná Hora dostala pod Osmanskou říši a platila pro ni stejná pravidla jako pro ostatní země Osmanské říše. Byl tu tedy zaveden spáhijsko-timárský lenní systém,63 proti kterému se od samého uvedení obyvatelstvo Ĉerné Hory bouřilo. Za ţivota Ivana Crnojeviće přijal jeho nejmladší syn Staniša islám, a byl otcem poslán sultánovi jako důkaz oddanosti. Staniša se pojmenoval na poĉest svého strýce Skanderbeg Crnojević. Od roku 1513 do roku 1528 spravoval jako turecký sandţakbeg Ĉernou Horu. Za jeho vlády se Ĉerná Hora oddělila od skadarského sandţaku a stala se tak samostatným sandţakem. 58

Karel VIII. (1470–1498) byl francouzský král vládnoucí v letech 1483–1498. Sandţak (kraj) menší provinĉní jednotka vilájetu, nejmenší správní jednotkou byla nahije (okres). Sandţaky spravovali sandţakbegové. 60 Vilájet byla administrativní jednotka v Osmanské říši. 61 Haradţ, neboli daň z hlavy, tuto daň muselo platit obyvatelstvo, které nevyznávalo islám. Slouţila jako odpustek z vojenské sluţby. 62 Filuriji lze povaţovat za zvláštní „pasteveckou daň“, jejímţ zavedením se sultán v Ĉerné Hoře snaţil ulehĉit místním obyvatelům jejich těţké ţivotní podmínky způsobené horským a převáţně kamenitým terénem. 63 „Osmanská říše po dlouhou dobu fungovala jako vojensko-feudální monarchie. Jejím základem byl tzv. sipáhijsko-timárský systém. Říše rostla a sílila svými územními výboji, veškerá nově získaná půda a majetek přitom náleţely státu, resp. panovníkovi. Sultán přiděloval půdu v podobě různě velkých beneficií (timárů, zaematů, chassů) vojenské šlechtě – Sipáhijům (oznaĉení původně znamenalo jezdec, později obecněji velitel, šlechtic), kteří se zúĉastnili váleĉného taţení a měli trvalou povinnost vojenské sluţby státu a panovníkovi. Sipáhijové (někdy téţ oznaĉovaní titulem begové – velitelé, páni, lidé vznešeného původu) přitom nezískávali své statky (povětšinou timáry, tj. statky s roĉním výnosem do 20 tisíc stříbrných akĉe) do osobního vlastnictví.“ ŠESTÁK, Miroslav a kol. Dějiny jihoslovanských zemí. Praha 1998, s. 118‒119. 59

23

Kvůli velkým nepokojům zrušil sultán na území Ĉerné Hory sipáhijsko-timárský 64

systém

a daně a na místo toho byla zavedena filurije ve výši 55 akĉí65, za kaţdý dům

jeden zlatý dukát místo haradţe a agrárních daní. Skanderbeg Crnojević nebyl oblíbeným vladařem, jeho vláda byla krutá a měla za důsledek první migrace Ĉernohorců do různých ĉástí Balkánu. Staniša Crnojević byl posledním z rodu Crnojevićů, který spravoval území Ĉerné Hory. Ĉerná Hora po jeho smrti zůstala pod Osmanskou říší aţ do Morejské války (1684–1699). Turci povaţovali Ĉernou Horu za své území a Ĉernohorce za ráju. Po roce 1528 se Ĉerná Hora opět připojila ke skadarskému sandţaku.66Roku 1603 se skadarský sandţakbeg pokusil přinutit Ĉernohorce k platbě haradţe. Ĉernohorci se postavili proti begovi a porazili jej na Lješkopolji. Sultán byl přinucen uznat ĉásteĉnou autonomii Ĉerné Hory a jmenoval „kneze“67 Vuja Rajĉeviće sipáhijem.68 Tím byli Ĉernohorci zbaveni povinnosti bojovat za sultána na území Ĉerné Hory.69 Koncem 16. století je skadarský sandţak formován do pěti nahijí: Katun (Katunská nahije), Ljubotinj (Rijeĉská nahije), Pješivská, Crmniĉská a Ljašanská nahije. „V té době se jiţ v některých krajích Ĉerné Hory zformovaly ‘kneţiny’70, které přijaly všechny funkce klanové organizace. V těch ĉástech Ĉerné Hory, které byly koncem 16. století mimo oblast

64

„Skandarbeg Crnojević je dobio Crnogorski sandţak na taj naĉin što je uzeo u zakup crnogorsku filuriju. Tada su ukinuti spahijski timari u Crnoj Gori. Ĉitavo stanovništvo Crne Gore oglašeno je slobodnim seljacima – filuridţijama. Crnogorska kanun-nama iz 1523 godine veli da je filurija uvedena po vlaškom obiĉaju.“ ĐURĐEV, Branislav. Turska vlast u Crnoj Gori u XVI i XVII veku. Sarajevo 1953, s. 38. 65 Stříbrná mince s obsahem stříbra 2,9 gramů, která byla hlavní platební jednotkou v Osmanské říši. 66 ŠĆEPANOVIĆ, Ţarko. Kratka, s. 65–80. 67 Knez (nebo také stařešina, glavar) stál v ĉele klanu a byl jeho zástupcem na schůzkách s ostatními klany. 68 „Sipáhijové (někdy téţ oznaĉovaní titulem begové ‒ velitelé, páni, lidé vznešeného původu) […].“ ŠESTÁK, Miroslav a kol. Dějiny, s. 119. 69 V Ĉerné Hoře neplatili všichni haradţ, kterým se mohli vykoupit z vojenské povinnosti. Existovali takzvaní Armatolové (řecky: Αρματολοί; ĉernohorsky: Martolozi), coţ byly ozbrojené křesťanské jednotky, které prosazovaly autoritu sultána. 70 Kneţina byla oblast, ve které ţilo křesťanské obyvatelstvo. V ĉele kaţdé „kneţiny“ stál takzvaný „knez“ neboli „primiĉur“, který byl osvobozen od daní. Na oplátku někteří z nich slouţili jako vojáci ĉi vybírali daně.

24

Ĉerné Hory, v tzv. ĉernohorských Brdech a ĉástech tehdejšího hercegovského sandţaku, jiţ klany byly zformované.“71

2.7. Boje za nezávislost V době benátsko-turecké války (1645–1669) se Ĉerná Hora zaĉíná přiklánět na stranu Benátek. Vojenská pomoc Ĉernohorců Benátkám vyvolala turecké výpady proti Ĉernohorcům. V roce 1645 Turci napadají ĉernohorské oblasti v okolí Pješivce a roku 1657 se připravovali napadnout Kotor, coţ se jim nepodařilo díky benátskému agentovi Ali paši Ĉengićovi72. Tyto války vedly k masovému vysídlování Ĉernohorců na Istrii. V průběhu kandijské války byla také poprvé navázána spolupráce staroĉernohorských, brdských a hercegovských klanů, které se spojily proti turecké ofenzivě. Po kandijské válce se benátsko-turecký konflikt rozšířil na ĉernohorsko-turecký, jednotlivé klany však spolupracovaly s Turky, díky ĉemuţ získaly zvláštní autonomii a jejich klanová a patriarchální struktura tak byla upevněna.73 V průběhu morejské války (1684–1699), která byla zapoĉata tureckým výpadem na Vídeň, byly boje mezi Starou Ĉernou Horou a brdskými klany nejintenzivnější. V roce 1688 bylo v Cetinji na všeobecném ĉernohorském sboru rozhodnuto o plánu osamostatnění se z turecké nadvlády. V roce 1692 Turci zahájili taţení na Cetinje. Benátĉané při ústupu podminovali Cetinjský monastýr, který byl vyhozen do povětří.74

71

„U to vrijeme su se u nekim krajevima tadašnje Crne Gore već bile oformirale kneţine, koje su poprimile sva obiljeţja plemenskih organizacija. U djelovima današnje Crne Gore koji su krajem XVI v. bili van teritorije Crne Gore, u tzv. crnogorskim Brdima i djelovima onovremenog Hercegovaĉkog sandţaka, već su bile oformljene plemenske organizacije.“ ŠĆEPANOVIĆ, Ţarko. Kratka, s. 117. 72 Ali paša Ĉengić byl v 17. století hercegovský sandţakbeg. 73 SAMARDŢIĆ, Radovan. Ideje za srpsku istoriju. Beograd 1989, s. 147–155. 74 TOMIĆ, Jovan. Crna Gora za Morejskog rata. Beograd 1907, s. 43–80.

25

2.8. Vláda dynastie Petrović V roce 1697 se poprvé v historii Ĉerné Hory objevuje v ĉele politického ţivota Danilo Šćepĉević Petrović, jenţ byl zvolen na ĉernohorském Zboru vladykou. Roku 1700 byl srbským patriarchou Arsenijem III.75 vysvěcen. Danilo Petrović svým nástupem do ĉela Staré Ĉerné Hory zapoĉal velké akce proti turecké vládě. Jeho aktivita proti sultánovi způsobila to, ţe musel emigrovat. Přes Boku odcestoval do Ruska, kde poţádal cara o pomoc. Z Ruska se vrátil pouze s finanĉní výpomocí. Danilo navázal kontakty s Ruskem a za jeho vlády tak zaĉíná rusko-ĉernohorské přátelství, které postupně přerostlo aţ v kult Ruska a které do znaĉné míry trvá dodnes. Díky Danilovi Petrovićovi vznikl roku 1713 také první soud sestavený z kmenových glavarů, kteří slouţili jako soudci. Soudili meziklanové rozepře podle obyĉejového práva. Danilo vybral za svého následníka Savu, a tím zaloţil dynastii Petrovićů, která vládla v Ĉerné Hoře aţ do roku 1915.76 Petrovićové pak byli jak světskými tak církevními panovníky v Ĉerné Hoře aţ do vlády Danila I., který zrušil církevní moc a stal se vládcem pouze světským. Vladykové ţili v celibátu a tak se tato funkce dědila na synovce, kterého si vladyka vybral sám, jeho výběr pak musel projít schválením ĉernohorského Zboru. Roku 1717 odcestovala velká ĉást ĉernohorských glavarů do Benátek, kde vznesli návrh na usmíření klanových neshod a poţadavek na utvoření jednotné země pod záštitou Benátek. Po uzavření míru v Poţarevaci roku 1718 získala Benátská republika Grbalj, Maine, Pobor a Brajiće. Postavení Ĉerné Hory se však nijak nezměnilo. Turci stále povaţovali Ĉernou Horu za svou oblast. Po smrti vladyky Danila roku 1735 vzniká anarchie, jelikoţ zde chyběla obecně respektovaná autorita. Tak zaĉíná období veliké krize ĉernohorské spoleĉnosti.

75

Arsenije III. Ĉarnojević (1633‒1706) byl pećský patriarcha do roku 1690, kdy proběhlo velké stěhování Srbů. Po roce 1690 byl srbský metropolita v Rakousku. 76 РАСПОПОВИЋ, Сенка. Руски утицај на културно-просвјетну политику династије Петровић Нјегош. In: Династија Петровић Његош: радови са међународног научног скупа 29–1. новембар 2001. Podgorica 2002, s. 408–421.

26

Danilův následník Sava Petrović nebyl mezi Ĉernohorci oblíbený. Sava byl zasvěcený spíše církevním záleţitostem neţ světské politice. V roce 1742 odcestoval do Ruska, kde poţádal o pomoc, za jeho absence vládl Vasilije Petrović, který prosazoval svou vlastní politiku. Od roku 1744 dochází mezi Ĉernohorci k bojům mezi přívrţenci Savy a Vasilije. Vasilije měl díky neoblíbenosti Sávy rychlý politický vzestup. Byl Arsenijem IV. v Bělehradě vysvěcen a stal se tak vladykou. Z Bělehradu cestoval do Vídně, kde poţádal Marii Terezii o to, aby se Ĉerná Hora stala protektorátem pod habsburskou monarchií. Jeho plán nevyšel: neúrodný a nehostinný kraj Ĉerné Hory byl totiţ pro Habsburky neatraktivní. Z Vídně cestoval Vasilije dále do Ruska, kde napsal knihu Historie Ĉerné Hory (Istorija o Černoj Gori). Po návratu odmítl Vasilije placení haradţe, coţ mělo za následek vojenské taţení Turků na Ĉernou Horu. Ĉernohorci byli poraţeni a Vasilije utekl přes Terst do Ruska. Aĉkoliv zvítězili, museli se Turci stáhnout kvůli špatným klimatickým podmínkám. Tato válka byla zakonĉena roku 1757 mírem v Nikšići, kde Ĉernohorci slíbili, ţe budou platit haradţ a ţe jiţ nebudou podnikat hajducké výboje do Hercegoviny. Ĉernohorci zaĉínali hromadně sdílet názor, ţe jediná pomoc v boji proti Osmanské říši by mohla přijít z Ruska. Vasilije prosazoval myšlenku utvoření ĉernohorského pluku v Rusku. Proto je roku 1760 vysídleno 1 500 Ĉernohorců do Ruska. Ze strany Ruska však nedostal oĉekávanou podporu a proto po svém návratu z Ruska však rezignoval na své ambice a zapoĉal mírumilovnou politiku proti Osmanské říši. V roce 1765 znovu odcestoval do Petrohradu, kde i roku 1766 umřel, je zde i pochován. Po Vasilijově smrti se ĉernohorská spoleĉnost dostala do ještě větší krize. V zemi nebyla osobnost, která by byla silnou autoritou a mohla by sjednotit všechny klany. Díky Vasilijovi se v Ĉerné Hoře utvořil silný kult Ruska. Vladyka Sáva vybral za svého následníka Arsenije Plamenace, coţ vyvolalo velké nevole. V té době se v Evropě rozšířila zpráva o smrti ruského cara Petra III., ale jeho tělo se nikdy nenašlo, a tak se vedly spekulace, zda opravdu zemřel, ĉi utekl z Ruska. V Ĉerné Hoře byla velice těţká situace, klany mezi sebou vedly boje a krevní msta byla tak rozšířená, ţe se celé rody prakticky vyvraţďovaly. Neschopnost Sávy a kult Ruska 27

připravily půdu pro příchod neobvyklého panovníka. Tím se stal neznámý léĉitel, který byl podobný ruskému caru Petru III. a kterému proto Ĉernohorci snadno uvěřili, ţe je samotným carem, jenţ utekl do Ĉerné Hory. Štěpán Malý, jak se sám nazýval, oznaĉovaný také jako lţivý car, přerušil vládu dynastie Petrovićů Njegošů na sedm let. V Ĉerné Hoře vládl v letech 1766–1773. Podařilo se mu sjednotit ĉernohorské klany a dosáhnout míru. Tak stvořil v Ĉerné Hoře první nadkmenovou vládu. Jako první vládce v Ĉerné Hoře totiţ trestal krevní mstu, menší přestupky trestal vězením.77 Štěpán Malý nebyl reformátorem, neměnil pravidla ani práva kmenové spoleĉnosti, ale podařilo se mu v Ĉerné Hoře dosáhnout míru a pořádku mezi do té doby neustále bojujícími jednotlivými kmeny.78 Štěpánovo působení v Ĉerné Hoře a obecně panující přesvědĉení, ţe je ruským carem, znepokojovaly velké mocnosti, které se ptaly: kdo je vlastně Štěpán Malý? Pohádce o zatoulaném carovi nejprve uvěřil nejprve i sám vladyka Sáva. Kdyţ však dostal dopis, ve kterém jej sama Kateřina II. zpravila, ţe je Petr III. opravdu mrtvý a ţe se jedná o lháře, zapoĉal proti Štěpánovi štvavou propagandu a usiloval o jeho vyhnání. Díky jeho zásluhám si však Ĉernohorci Štěpána ponechali za svého vladaře, i kdyţ uţ bylo jasné, ţe ruským carem není. Za ţivého ĉi mrtvého Štěpána Malého vypsal odměnu i sultán. Na Ĉernou Horu poslal padesátitisícové vojsko, aby Štěpána zajalo, případně usmrtilo. Ten nakonec zemřel rukou svého sluhy – tureckého nájemného vraha. Po Štěpánově smrti se rozhořela válka mezi vladykou Sávou, dynastií Petrović a gubernátorem Jovanem Radonjićem. Sáva před svou smrtí ustanovil na nátlak celé rodiny Petrović za svého nástupce Petra I. Gubernátor a Petr I. Petrović Njegoš podnikli v roce 1779 cestu do Vídně, kde předloţili Josefu II. smlouvu o podřízenosti Ĉerné Hory Rakouskému císařství. „Ĉernohorci přislíbili vojenskou pomoc při válce proti Turkům i mimo území Ĉerné Hory a i proti kterékoli evropské síle, se kterou by Rakousko bojovalo. Za tyto sluţby Ĉernohorci poţadují od Rakouska tři věci: pravidelný plat za urĉitý poĉet glavarů, nátlak na Turky, aby

77 78

STANOJEVIĆ, Gligor. Šćepan Mali, Beograd 1957, s. 70–100. Tamtéţ.

28

uznali ĉernohorskou nezávislost a rozšíření […] Ĉerné Hory o Bjalopavlickou níţinu Spuţ, Podgoricu, Ţabljak Crnojevićů a celou oblast v okolí Skadarského jezera se Skadarem.“79 Ani tentokrát Rakouský císař ĉernohorský návrh nepřijal. Konfrontace Turecka totiţ pro něj byla neúměrným rizikem. Po smrti Sávy v roce 1781 usedá do ĉela cetinjské diecéze Arsenije Plemenac. Arsenije, stejně jako jeho předchůdce, neměl organizaĉní ani vůdĉí schopnosti, a tak se jiţ od roku 1782 stává hlavní politickou osobností v Ĉerné Hoře Petr Petrović Njegoš. Po smrti Arsenije roku 1784 je Petr Petrović Njegoš prohlášen za vladaře a metropolitu Ĉerné Hory. Vysvěcen je ve Sremských Karlovcích, odkud cestuje do Ruska. V době jeho nepřítomnosti napadá skadarský vezír Bušatli Ĉernou Horu s cílem připojit ji do svého pašalíku. Bušatli se oznaĉoval za potomka Staniše Crnojeviće Skanderbega a takto dokládal svůj historický nárok na Ĉernou Horu, které se pokusil zmocnit vojensky. Ke střetu Bušatliho vojska s ĉernohorským došlo roku 1796 u vesnice Martinići. Ĉernohorci v této bitvě zvítězili a způsobili nepřátelskému vojsku citelné ztráty na ţivotech – sám paša byl raněn.80 Bušatli se však svého cíle nevzdal tak snadno a připravoval na Ĉernou Horu nové taţení. Ĉernohorské kmeny se shromáţdily na Zboru, kde se dohodly na spoleĉné obraně proti těmto výpadům. Na Zboru bylo podepsáno ustanovení o šesti bodech, které je známé pod názvem Stega. Nová bitva se odehrála roku 1796 u Krusima. Aĉkoliv bylo ĉernohorské vojsko výrazně menší (podle některých historiků aţ sedmkrát), podařilo se mu Mehmeda pašu Bušatliho porazit. Toto vítězství Ĉernohorců nad Turky bylo velkým úspěchem. Od té doby Osmanská říše neformálně uznávala Ĉernou Horu za samostatnou – přestala vykonávat vojenský nátlak, kterým si dříve vynucovali sultánovu svrchovanosti a platby daní. Toto vítězství přineslo Ĉerné Hoře nejen urĉitou míru samostatnosti, ale také oblastní rozšíření. 79

„Crnogorci se obavezuju da ratuju protiv Turaka, ĉak i izvan granica Crne Gore, kao i protiv bilo koje evropske sile s kojom Austrija bude u sukobu. Za ove usluge Crnogorci oĉekuju od Austrije tri stvari: redovnu platu za odreĊeni broj glavara, primoravanje Turske da formalno prizna crnogorsku nezavisnost i proširenje teritorije.[…] Crnogorci zahtjevanju Bjelopavlićku ravnicu, Spuţ, Podgoricu, Ţabljak Crnojevića i ĉitav basen Skadarskog jezera sa Skadrom.“ ANDRIJAŠEVIĆ, Ţivko; RASTODER, Šerbo. Istorija Crne Gore. Podgorica 2006, s. 130. 80 ĐUROVIĆ, Milinko a kol. Istorija Crne Gore III. Titograd 1970, s. 30–167.

29

K Ĉerné Hoře se připojily oblasti Bjelopavlićů a Piperů. Tímto se Ĉerná Hora zaĉíná rozrůstat o oblasti, které se v průběhu 15. století po skonĉení vlády Crnojevićů dostaly pod Osmanskou říši. Roku 1820 tak Ĉerná Hora získává také Rovce a Moraĉu. Za vlády Petra I. Petroviće Njegoše slíbilo Rusko Ĉerné Hoře kaţdoroĉní finanĉní pomoc a zavázalo se i k tomu, ţe bude jejím ochráncem. Za Petrovy vlády je roku 1798 zaloţen centrální soud, který se jmenoval Kuluk. Tento soud se skládal z padesáti glavarů, kteří vykovávali funkci soudců. Téhoţ roku byl ustanoven také Obecní ĉernohorský a brdský zákon (Zakonik opšti crnogorski i brdski), který se skládal z šestnácti ĉlánků. Zákon striktně trestal vraţdy, krádeţe, fyzické násilí a manţelské neshody. Těmito dvěma právními akty byl poloţen základní kámen ĉernohorského moderního právního systému. Vztahy Petra I. k Rusku a Ruska k Ĉerné Hoře nebyly vţdy pozitivní. Po smrti ruského cara Pavla a nástupu cara Alexandra I. se změnila ĉernohorská politika a car Alexandr I. jiţ nebyl Ĉerné Hoře tolik nakloněn. Proto se Petr I. obrátil k Napoleonovi a nabídl mu svou oddanost při bojích proti Osmanské říši. To se Rusku nelíbilo a car nařídil odstranění Petra I. za jeho údajné frankofilství. Tento plán se však nezdařil. Kvůli neustálým bojům Ruska s ostatními evropskými mocnostmi nebyla Ĉerné Hoře vyplácena roĉní finanĉní výpomoc, kterou jí car Pavel přislíbil. Velká hospodářská krize spojená s válkami a přírodními podmínkami, které způsobily velkou neúrodu, měly za důsledek hladomor a následné velké stěhování Ĉernohorců (1817). Situace se zlepšila aţ díky finanĉní pomoci ruského císaře Mikuláše I. pod podmínkou, ţe Petr I. omezí moc gubernátora Vukolaje Radonjiće. Metropolita a gubernátor měli totiţ kaţdý odlišné politické myšlení. V roce 1818 rozhodl Zbor o zrušení funkce gubernátora v Ĉerné Hoře, která byla ukonĉena pouze na dva roky; poté se opět vrací Vuku Radonjićovi. Vladyka Petr I. třikrát volil svého nástupce. Poprvé jmenoval synovce Mitara, ten však brzy zemřel. Jako druhého zvolil Jiřího, který ale odešel do Petrohradu studovat Christologickou akademii, aby jí vzápětí zanechal a zapsal se na akademii vojenskou. Za třetího nástupce jmenoval Radivoje. Kdyţ Petr I. roku 1830 zemřel, ĉernohorský Zbor přiznal Radivoje za nového vladyku Ĉerné Hory. Radivojovi bylo 17 let a kdyţ se stal ĉernohorským vladykou, přijal mnišské jméno Petr II. Jeho nezkušenosti se pokusil vyuţít 30

gubernátor Vuko Radonjić, ĉernohorský Zbor byl však plně na straně dynastie Petrovićů a roku 1830 rozhodl, ţe se funkce gubernátora v Ĉerné Hoře zruší. O dva roky později byl Vuko Radonjić vyhnán z Ĉerné Hory. Jedním z nejváţnějších momentů v politickém a státním ţivotě Ĉerné Hory byl 2. říjen 1831, kdy se Zbor rozhodl zaloţit Senát, jenţ slouţil jako nejvyšší právní orgán. Roku 1833 byl Petr II. v Petrohradě vysvěcen na metropolitu, stal se tak prvním vladykou z rodu Petrovićů, jenţ byl vysvěcen v Rusku. V Rusku získal i finanĉní výpomoc, kterou vyuţil k zakoupení tiskárny, která byla umístěna v Cetinjském monastýru (více v kapitole 2.9. Kulturní bohatství dynastie Petrovićů). Za vlády Petra II. je vybudována i první základní škola, ve které se vyuĉovala jak církevní slovanština, tak i národní jazyk, psaní, gramatika, církevní zpěvy, historie atd. V roce 1833 byl sepsán Majetkový zákon (Zakon otačastva), který stanovil základní majetková a osobní práva. Tímto zákonem byla stanovena i nutnost placení daní. Za vlády Petra II. Petroviće Njegoše získal kaţdý Ĉernohorec pas (Crnogorski pasport) a byl také zaveden nový erb – dvouhlavý stříbrný orel s kříţem mezi hlavami a lvem, obměna erbu Crnojevićů.81 V roce 1839 dochází k masové vzpouře v pohraniĉních oblastech, které se koncem 18. století odpojily od Ĉerné Hory. Jednalo se o oblasti kmene Piperů a kmenů v okolí Crmnice. Bouřily se kvůli daním. Tyto kmeny raději uznaly vládu Osmana paši Skopljaka, skadarského vezíra, který jim daroval zbraně a zásoby jídla. Ustanovení nových institucí v Ĉerné Hoře přineslo politickou a státní emancipaci ĉernohorské spoleĉnosti. Za vlády Petra II. Petroviće Njegoše došlo k několika bojům s Osmanskou říší, a to převáţně ohledně Grahova, které připadalo hercegovskému pašalíku. Roku 1836 Grahované odmítli zaplatit haradţ a prohlásili, ţe patří k Ĉerné Hoře a ne sultánovi. Téhoţ roku došlo v Grahovu k bitvě, kde Ĉernohorci utrpěli těţkou poráţku. Tím ale neustálé pohraniĉní boje neskonĉily. Za vlády Petra II. byla v roce 1841 s Habsburskou monarchií

81

PAVIĆEVIĆ, B. Petr i Petrović Njegoš. Podgorica 1997, s. 60–85.

31

podepsána smlouva o ĉernohorsko-habsburské hranici, která byla stanovena v okolí Krivošije, Boky Kotorské a zahrnovala také území Paštrovićů. Za Petrovy vlády měla Ĉerná Hora okolo 80 000–100 000 obyvatel a rozprostírala se od hory Lole, Lovćena do Sutomore a Skadarského jezera aţ po Budoš. Skládala se z katunské, rijeĉské, crmniĉské a lješanské nahije a z Bjelopavlićů, Piperů, Moraĉanů, Rovĉanů a také z urĉité ĉásti kmenu Kuĉů.82 Habsburkům připadaly, města Herceg Novi, Kotor, Budva a oblast nazývaná Grbalj. Petr II. vedl přátelskou politiku se Srbským kníţectvím, jeho nadšení a přátelství vůĉi Srbsku vyvrcholilo při příchodu Aleksandra KaraĊorĊeviće83 do ĉela Srbska. V té době vznikl také srbský politický program, který je znám pod názvem Náĉrt (Načrtanije)84, a za jehoţ tvůrce se oznaĉuje Ilija Garašanin85. V tomto programu se doporuĉuje přátelská politika s Ĉernou Horou, která můţe mít pro Srbsko význam ve vojenské pomoci. V jednom bodě je také uvedeno, ţe by se Ĉerná Hora jako jedna ze srbských zemí měla připojit k samotnému Srbsku. Od roku 1844 získává Ĉerná Hora od Srbska první finanĉní výpomoc. Za vlády Petra II. Petroviće Njegoše byl dán základ moderní ĉernohorské spoleĉnosti a zákonodárné vládě. Jako i předchozí Petrovićové vedl přátelskou politiku s Ruskem. Nebyl přitom pouze vladykou. Do historie Ĉerné Hory se zapsal především jako básník, jeho nejvýznamnější dílo Horský věnec (Gorski vijenac, 1847) je vrcholem romantismu. Inspirován byl především středověkou srbskou poezií, ĉerpal převáţně ze základů kosovského mýtu a boje proti cizí víře – islámu. Petr II. Petrović Njegoš zemřel v nedoţitých ĉtyřiceti letech na tuberkulózu. Jeho nástupcem byl Danilo I. Petrović, který

82

VUKSAN, D. Petr i Petrović Njegoš. Cetinje 1951, s. 70–99. Aleksandar KaraĊorĊević byl od roku 1842–1858 srbským kníţetem, druhým vládcem z rodu KaraĊorĊevićů. 84 Náĉrt je tajný velkosrbský politický dokument, který byl poprvé uveřejněn v roce 1906. Vycházel z předlohy, která byla sepsána ĉeským panslavistou a generálem srbské armády Františkem Alexandrem Zachem. 85 Ilija Garašanin (1812‒1874) byl srbský ministr vnitra, který předloţil tajný politický plán Náĉrt. 83

32

jako první z dynastie Petrovićů vystupoval pouze jako panovník světský, nikoli jiţ jako vladyka. Danilo I. byl roku 1852 prohlášen za kníţete.86 Danilo I. byl stejně jako Petr II. toho názoru, ţe Grahovo patří Ĉerné Hoře. Ideu o obnově takzvané Ivanbegoviny, tedy území Crnojevićů, které mělo být znovu připojeno k Ĉerné Hoře, propagoval jiţ Petr II. a také Danilo I. ji předsevzal za svůj cíl. Zapoĉal výpady na Ţabljak Crnojevića, které vyvrcholily roku 1858. V tomto roce se strhl jeden z nejvýznamnějších bojů proti Turkům v celé historii ĉernohorské země. Slavná bitva u Grahovce, která se odehrála roku 1858, skonĉila ĉernohorským vítězstvím. V návaznosti na ni se konala konference v Cařihradě, která měla pevně stanovit novou ĉernohorskotureckou hranici, kterou měly nyní tvořit ĉernohorské oblasti v okolí Grahova a Rudine, místa obydlená Uskoky87, Nikšićská ţupa, Gornje Lipovo, oblast osídlená kmenem Vasojevićů (tzv. Horní Vasojeviće) a oblast osídlená kmenem Drobnjaků a Kuĉů.88 Díky tomuto oblastnímu rozšíření se poĉet obyvatel Ĉerné Hory rozrostl na 125 000. Kníţe Danilo I. proto vybudoval první ĉernohorské organizované vojsko, které dostalo název krstonosno podle kříţe, který nosili vojáci na ĉepici. Roku 1855 byl vydán Zákon Danila I., který dává stejná práva všem obĉanům. Přísně trestá přestupky, ale také například ustanovuje svobodu víry. Nejvyšším Danilovým cílem bylo uznání Ĉerné Hory jako samostatné země. Toho se mu však jiţ nepodařilo dosáhnout. Byl zabit roku 1860 v Kotoru. Přesné důvody atentátu na tohoto vladaře dodnes nejsou známy. Za jeho nástupce byl zvolen jeho synovec, devatenáctiletý Nikola I. Petrović Njegoš. Ten byl mimo jiné také básníkem. V prvních letech jeho vlády se Ĉerná Hora aktivně zapojuje do hercegovských příprav na povstání proti Osmanské říši. Aĉkoliv byla tato první povstání potlaĉena v zárodku, na oplátku vyhlásila Osmanská říše roku 1862 Ĉerné Hoře válku.

86

МРВАЉЕВИЋ, Зорица. Однос према културном насљеђу у доба династије Петровић. In: Династија Петровић Његош: радови са међународног научног скупа 29–1. новембар 2001. Podgorica 2002, s. 461– 474. 87 Uskoci (odvozeno od slova uskoĉiti/odskoĉiti) byli křesťané, kteří emigrovali z Osmanské říše do svobodných oblastí okolních států, nejvíce pak do Habsburské monarchie, konkrétně do Uher ĉi Chorvatska nebo na Jadranské pobřeţí. Uskoci v Ĉerné Hoře obývali některé oblasti mezi Nikšićem a Ţabljakem. 88 ANDRIJAŠEVIĆ, Ţivko; RASTODER, Šerbo. Istorija, s. 191.

33

Díky ruské přímluvě v Cařihradu nedošlo ke zdrcující ĉernohorské poráţce. Ještě v témţe roce, kdy bitva zapoĉala, byl kníţe Nikola přinucen podepsat ultimátum, které ale nezměnilo hranice Ĉerné Hory, pouze obsahovalo slib, ţe jiţ Ĉerná Hora nebude podporovat vzbouřence na území Osmanské říše. Nikolův slib však nebyl dodrţen a Ĉernohorci se v 60. letech 19. století potajmu nadále připravovaly na povstání a spoleĉně s ostatními balkánskými národy zformovaly takzvaný Balkánský svaz. Kníţe Nikola I. uzavřel v roce 1866 se srbským kníţetem Milošem Obrenovićem spojeneckou smlouvu, která stanovovala, ţe v případě budoucího vítězství nad Turky se Ĉerná Hora sjednotí se Srbskem. V roce 1868 však náhle Miloš Obrenović, který byl povaţován za lídra této ideologie, umírá. Myšlenka, kterou propagovala Sjednocená omladina srbská, tedy ţe by Nikola I. mohl být vůdĉí osobností národněosvobozeneckých bojů jako následník Miloše Obrenoviće, mladému kníţeti natolik lichotila, ţe se její neuskuteĉnění promítlo do budoucích vztahů se srbskými panovnickými dynastiemi.89 Ultimátum, které Ĉerná Hora v roce 1862 podepsala s Osmanskou říší, viditelně porušila roku 1876, kdyţ se připojila k hercegovskému povstání za úĉelem teritoriálního rozšíření v oblasti severní Albánie, Hercegoviny a přímoří. Roku 1877 ĉernohorské vojsko obsazuje Nikšić a posléze roku 1878 i Bar a Ulcinj. Hercegovské povstání bylo ukonĉeno Berlínským kongresem roku 1878, na kterém je poprvé v historii uznána nezávislost Ĉerné Hory. Ĉerná Hora získala Kolašin, Plav, Gusinje, Podgoricu, Spuţ a Bar. Tímto územním rozšířením se stala multikulturní a multietnickou, kdyţ byla připojena i velká ĉást nepravoslavného obyvatelstva především v severovýchodní ĉásti. Na základě protestu Albánské ligy proti připojení Plavu a Gusinje k Ĉerné Hoře se roku 1880 po přezkoumání kongresu vrací tato dvě města Osmanské říši a Ĉerná Hora na oplátku získává Ulcinj. Roku 1879 kníţe Nikola reformuje ústavu, ruší Senát a místo něj ustanovuje Státní radu, ministerstvo šesti oddělení90 a Veliký soud. Za nejdůleţitější akt ĉernohorské ústavy

89

ŠESTÁK, Miroslav a kol. Dějiny, s. 208. Od konce 19. století byla v Ĉerné Hoře tato ministerstva: ministerstvo zahraniĉních věcí, ministerstvo vnitra, ministerstvo kultury a církevních věcí, ministerstvo financí. 90

34

koncem 19. století se uvádí sepsání Obecného vlastnického zákonu (Opšte imovinski zakonik), jenţ sestavil Valtazar Bogišić. Tento zákon ĉerpal z ĉernohorského obyĉejového práva. Kníţectví Ĉerná Hora bylo rozděleno po Berlínském kongresu na devět nahijí – katunskou, rijeĉskou, crmniĉskou, lješanskou, brdskou, moraĉskou, vasojevićskou, nikšićskou, zetskou a přímořskou.91 Nahije pak byly rozděleny na kapetanie, které odpovídaly klanovým hranicím, v ĉele kapetanie stál kapetan. Roku 1903 bylo vytvořeno nové rozdělení, a to na pět oblastí katunsko-rijeĉskou, zetsko-brdskou, nikšićskou, moraĉsko-vasojeviĉskou a přímořsko-crmniĉskou.92 Po Berlínském kongresu, tedy po teritoriálním rozšíření Ĉerné Hory, přibylo do kníţectví několik tisíc obyvatel islámské víry. Nikola I. prohlásil rovnoprávnost náboţenství a muslimové získali svého muftího, který byl i ĉlenem ĉernohorském parlamentu. Všechny tři víry (pravoslaví, katolictví a islám) byly chráněny zákonem a kaţdý projev náboţenské nesnášenlivosti byl trestán. Muslimské obyvatelstvo ţilo především v oblastech severních a severovýchodních, v okolí Podgorice a Baru. Katolické obyvatelstvo ţilo především v přímoří a v okolí Skadarského jezera. První parlamentní volby proběhly roku 1906. V nich se ukázalo, ţe většina hlasujících se s Nikolovou politikou neztotoţňuje. Výsledky parlamentních voleb, ale Nikola I. anuloval, rozpustil parlament a stal se tak autokrativním vládcem. V Ĉerné Hoře se zformovaly dva politické proudy, takzvaní pravaši a zelenaši. Pravaši byli přívrţenci královy politiky, kdeţto zelenaši propagovali detronizaci Petrovićů a připojení Ĉerné Hory k Srbsku. Na dalších volbách, které se konaly téhoţ roku, zvítězili Pravaši, kteří byli v ĉele aţ do roku 1914.93 Za vlády Nikoly I. jsou zaevidovány dva teroristicko-revolucionářské pokusy o svrţení ĉernohorské vlády, tedy Nikoly I. Roku 1907 byl odhalen pokus o atentát na kníţete Nikolu, který je známý jako Bombaška afera. Další pokus o svrhnutí vládnoucí 91

PRELEVIĆ, Radomir. Primjena opšteg imovinskog zakonika u knjaţevini/kraljevini Crnoj Gor. Crnogorski anali Cetinje 2013, r. 1, ĉ. 2, s. 137–145. 92 РОВИНСКИ, Павел Аполонович. Црна Гора у прошлости и садашњости IV. Београд 1994. s. 185– 294. 93 ДАШИЋ, Миомир. Огледи из историје Црне Горе. Подгорица 2000. s. 285–322.

35

dynastie proběhl roku 1909 a známý je jako Kolašinská aféra, jelikoţ jeho úĉastníci byli souzeni v Kolašinu.94

2.9. Kulturní bohatství dynastie Petrovićů Dynastie Petrović Njegoš vládla v Ĉerné Hoře od roku 1696 do roku 1918. Na poĉátku byli ĉlenové tohoto rodu jak světskými, tak i církevními hodnostáři. Ke změně došlo aţ při nástupu Danila I., který figuroval jiţ pouze jako vládce světského charakteru. V roce 1852 se stala Ĉerná Hora kníţectvím a roku 1910 za krále Nikoly I. královstvím. Za vlády tohoto rodu byly otevřeny školy, divadlo, ĉítárny, knihovny a muzea, soudy a zaĉala se také rozvíjet infrastruktura. Ve středověku vzdělání probíhalo v klášterech, které byly jak duchovními, tak i kulturními centry. Hlavními vzdělávací centry byly kláštery Cetinje, Ostrog, Moraĉa, Stonjevići atd. Poĉet vzdělaných lidí byl zanedbatelný, vyuĉovalo se převáţně bohosloví, proto Vasilije Petrović apeloval na ruskou carevnu Kateřinu, aby finanĉně podpořila rozvoj školství v Ĉerné Hoře. Jeho prosby však nebyly vyslyšeny, proto vyslal několik ţáků na studia do Ruska.95 Petr I. (1748–1830) pokraĉoval v tradici Vasilije – také propagoval myšlenku zaloţení základní školy, neměl však dostaĉující kapitál. Roku 1805 přišel Petru I. dopis od Dositeje Obradoviće,96 ve kterém vyjádřil zájem otevřít spoleĉně s Pavlem Solarićem97 školu v Ĉerné Hoře. Tato myšlenka se bohuţel neuskuteĉnila. Petr I. měl velkou knihovnu, která obsahovala velké mnoţství klasické a světové literatury. Byl také spisovatelem a velkým řeĉníkem, napsal několik eposů. Jeho dílo Dopisy (Poslanice) je epistolárního charakteru a jasně definuje svůj cíl, obrací se ĉernohorským klanům, aby bojovaly 94

Tamtéţ, s. 183–211. РАСПОПОВИЋ, Сенка. Руски утицај на културно-просвјетну политику династије Петровић Нјегош. In: Династија Петровић Његош: радови са међународног научног скупа 29–1. новембар 2001. Подгорица 2002, s. 408–421. 96 Dositej Obradović (1739‒1811) byl srbský osvícenec. 97 Pavel Solarić (1779–1821) byl srbský lingvista, geograf, archeolog a básník. 95

36

za pravoslavnou víru, je zde také patrný kult lidskosti a junáctví. Dopisy jsou psány v epickém duchu boje za svobodu pravoslaví a vyhnání jiné víry a kultury – islámu. Není to však text literární, ale spíše politický. Poslanice mají didaktickou funkci, obsahují totiţ mimo jiné i ponauĉení a doporuĉené chování v jednotlivých situacích. Petr I. Petrović Njegoš ve svých Dopisech ĉasto pouţívá i kletby, které byly pro tehdejší pověrĉivé Ĉernohorce hrozivé.98 v textu se nachází několik mýtů z kosovského cyklu. Petr I. napsal také Krátkou historii Ĉerné Hory (Kratka istorija Crne Gore).99 Jeho nástupce Petr II. Petrović Njegoš byl osvícenec, který se zaslouţil o bohatý kulturní přínos. Za jeho vlády byla otevřena první základní škola v Cetinjském monastýru (1834), kde se ţáci uĉili ĉíst, psát a poĉítat a vzdělávali se i v církevní historii. Roku 1834 je v monastýru otevřena tiskárna, kterou Njegoš přivezl z Ruska. V ní byla vytištěna díla: Slabikář pročernohorské školy (Bukvar za crnogorske škole), dále pak Srbská gramatika (Srpska gramatika), Historie světa (Istorija sveta), dále díla sepsaná Petrem II. Petrovićem Njegošem – Poustevník cetinjský (Pustinjak cetinjski), Lék proti turecké zběsilosti (Lijek jarosti turske), ĉi Pýcha černohorská (Dika crnogorska) od Simi Milutinoviće100. Roku 1835 se v tiskárně zaĉíná vydávat první ĉernohorský ĉasopis Grlica. Tiskárna však přestala pracovat roku 1852 za vlády kníţete Danila, kdy byly jednotlivé ĉásti tiskárny pouţity na výrobu střeliva k obraně proti taţení Omer-paši Latase na Ĉernou Horu.101 Petr II. byl, jak jiţ jsme zmínili, romantickým spisovatelem, do dějin se zapsal nejen jako vladyka Ĉerné Hory, ale i jako velkým básníkem jihoslovanského prostoru. Jeho díla byla přeloţena do mnoha světových jazyků. Horský věnec (Gorski vijenac) је rozsáhlá 98

„I ja ih molim i zaklinjam da tako uĉine i da se poslije ne kaju, jer na isti naĉin ostaće pod kletvom i oni koji bi te lupeţe zna i ne bi ih nasoĉio i ako se po soĉbini stanuše kajat, neka mi vjeruje da se umirit nećemo što neće doć glavari cernogorski da vide razboj cerkovni i da sud cerkvi uĉine, zašto se na Boga nadam da će se nasoćit i…it što je s Lovćena poneseno da se zna ĉisto ko ga je ponio.“ NJEGOŠ, Petar I. Petrović. Poslanice. Cetinje 1993, s. 213. 99 РОВИНСКИ, Павел Аполонович. Црна Гора у прошлости и садашњости IV. Београд 1994, s. 185– 294. 100 Sima Milutinović Sarajlija (1791–1847) byl srbský spisovatel, básník, uĉitel a sekretář Petra II. Petroviće Njegoše. 101 КАЛЕЗИЋ, Рајко. Куллтурно-просвјетни живот и напредак Црне Горе као плод дјеловања династије Петровић Његош. In: Династија Петровић Његош: радови са међународног научног скупа 29– 1. новембар 2001. Подгорица 2002, s. 383–386.

37

lyrickoepická báseň, která svým obsahem podporuje křesťanský boj proti Turkům. V samotném textu se setkáváme s křesťanskou symbolikou zvýrazněnou tím, ţe se všechny důleţité události odehrávají v dnech nejdůleţitějších křesťanských svátků jako například Narození Panny Marie, Štědrý den, Slavnost Narození Páně. V textu se prolínají tři odlišné kultury, respektive mocnosti, které byly v tehdejší Ĉerné Hoře dominantní a to Osmanská říše a Benátská republika a samozřejmě kultura domácí - ĉernohorská, která je symbolizována kultem junáctví a která je spojena silnými kmenovými vazbami. Leitmotivem Horského věnce je svoboda a Lovĉen (srdce Ĉerné Hory). Petrova další díla – Paprsek mikrokosmu (Luča Mikrokozma), Falešný car Štěpán Malý (Lažni car Šćepan Mali), Lék proti turecké zběsilsoti (Lijek jarosti turske), Poustevník cetinjský (Pustinjak cetinski), Zrcadlo srbské (Ogledalo srpsko) atd. jiţ nepředĉila slávu Horského věnce. Vláda Danila I. je oznaĉována spíše jako temná doba váleĉných taţení. Za jeho vlády je ustanoven Obecně zemský zákon (Opšti zemaljski zakonik), roku 1854 byla otevřena škola v monastýru Moraĉa.102 Epocha Nikoly I. je charakterizována jako kulturně-vzdělávací rozkvět Ĉerné Hory. Od roku 1860 do roku 1914 se rozvíjí školský systém a roste také poĉet základních škol. Roku 1880 je zaloţeno Cetinjské gymnázium, roku 1913 gymnázium v Nikšići, v Berane a Pljevlji. Roku 1867 je vystavěn Dvůr krále Nikoly (Dvorac kralja Nikole) v Cetinji, který dnes slouţí jako muzeum. Roku 1871 je zaloţen Dívĉí institut (Djevojački institut) v Cetinji, první ţenská střední škola. O dva roky později nechal Danilo I. vystavět nemocnici v Cetinji. Roku 1888 bylo v Cetinji vystavěno také první divadlo – Zetský dům (Zetski dom). Zajímavostí je, ţe strop vymaloval ĉeský mistr František Ţeníšek. Divadlo bohuţel dvakrát vyhořelo a strop se nezachoval. Roku 1893 je zaloţena Národní knihovna a muzeum. Následuje výstavba Modrého dvora (Plavi dvorac), ve kterém sídlilo nejprve gymnázium, a který dnes slouţí jako muzeum. Za vlády Nikoly I. jsou také v Cetinji

102

PRELEVIĆ, Radomir. Primjena opšteg imovinskog zakonika u knjaţevini/kraljevini Crnoj Gor. Crnogorski anali Cetinje 2013, 1 (3), s. 137–145.

38

postaveny následující ambasády: rakouská, turecká, ruská, francouzská, italská, britská, bulharská, německá, belgická, řecká a srbská.103

2.10. Balkánské války I kdyţ získala Ĉerná Hora po Berlínském kongresu (1878) nová území, nezískala zcela všechna, na která si kladla nárok. Velká ĉást země, kterou Ĉernohorci oznaĉovali za své území, byla stále pod vládou jiných mocností (Rakousko-Uherska, Osmanské říše). K novému rozšíření došlo po balkánských válkách. První balkánská válka zapoĉala 8. října 1912 vyhlášením války ze strany Ĉerné hory a trvala do 30. května 1913. Tuto válku vedl Balkánský svaz (Bulharsko, Srbsko, Ĉerná Hora a Řecko), který si kladl za úkol definitivně osvobodit Balkán od turecké nadvlády. A Turecko skuteĉně jiţ v průběhu první balkánské války ztratilo velké území. Na mírové konferenci, jeţ se konala v Londýně, byla Albánie prohlášena za samostatný stát a Ĉerné Hoře připadla ĉást Novopazarského sandţaku a Metohije. Ĉerná Hora po první balkánské válce získala oblasti v okolí Podgorice, Metohije, ĉást Novopazarského Sandţaku, dále pak města Pljevlje, Bijelo Polje, Berane, Mojkovac, Roţaje, Plav, Gusinje, Peć a Đakovicu.104 Tak se Ĉerná Hora stala přímým sousedem Srbska. Druhá balkánská válka se rozhořela kvůli nespokojenosti Bulharska s územním vypořádáním ohledně Makedonie. Poté co Bulharsko napadlo srbské a řecké území, vyhlásilo Srbsko a Řecko 8. ĉervence 1913 Bulharsku válku. Následovalo připojení Ĉerné Hory, Rumunska a paradoxně i Turecka na stranu Srbska a Řecka. Hned po ukonĉení balkánských válek nastaly první neshody Ĉerné Hory a Srbska.105 po balkánských válkách a získání nových oblastí dochází k hromadnému vystěhovávání muslimského obyvatelstva ze severních a severovýchodních ĉástí tehdejší Ĉerné Hory kvůli ĉastým násilnostem, 103

КАЛЕЗИЋ, Рајко. Куллтурно-просвјетни живот и напредак Црне Горе као плод дјеловања династије Петровић Његош. In: Династија Петровић Његош: радови са међународног научног скупа 29–1. новембар 2001. Подгорица 2002, s. 383–386. 104 RAŢNATOVIĆ, Novica. Crna Gora i Berlinski kongres, Cetinje 1979, s. 30–96. 105 DAŠIĆ, Miomir. Ogledi iz Istorije Crne Gore. Podgorica 2002, s. 560–611

39

kterých se dopouštělo pravoslavné obyvatelstvo. Velmi rozšířené krádeţe a zabíjení vedly k útěku tisíců muslimů do Srbska, Albánie ĉi Turecka. Do vystěhovaných ĉástí se nastěhovávalo pravoslavné obyvatelstvo ze Staré Ĉerné Hory. V průběhu 19. a na poĉátku 20. století se rozvíjí idea o jednotném jihoslovanském státu. Idea se zakládala na spoleĉné etnické blízkosti jihoslovanských národů – lidé stejného původu a podobného jazyka by měli vytvořit jedno spoleĉenství. Na těchto myšlenkách bylo zaloţeno několik ideologií, například ideologie Ljudevita Gaje106, Ilije Garašanina, Svetozara Markoviće107 nebo Nikoly Pašiće108. Myšlenka jednotného jihoslovanského státu byla realizována po skonĉení první světové války.

106

Ljudevit Gaj (1809–1872) byl chorvatský politik, spisovatel, jazykovědec. Gaj byl představitelem ilyrského hnutí v Chorvatsku. „Podstata ilyrismu jako ideologie chorvatského národního obrození spoĉívala v integraci chorvatského národa a jeho státnosti ve sféře kulturně-jazykové a posléze politické. Zvolení neutrálního ilyrského jména mělo překrýt etnickou a teritoriálně politickou roztříštěnost chorvatských zemí. Neoddělitelnou souĉástí chorvatského ilyrismu, vycházejícího z vlastního národního zájmu, odkazu osvícenství a francouzské revoluce, byla proto jeho jihoslovanská sloţka, absorbující jiţ zmíněné myšlenky chorvatských básníků a uĉenců 16–18. století, i nové představy slovanské vzájemnosti kollárovského raţení. S představou spoleĉného jazyka, kultury a národa úzce souvisel v něm zakotvený nanejvýš důleţitý princip náboţenské tolerance, demokratizace kultury i chorvatského historického práva. Ilyrismus tak napomáhal pronikání soudobých liberálních idejí, uvolňoval cestu k spoleĉenským změnám i k šíření poznání o příbuznosti základních ţivotních zájmů Jihoslovanů. Ilyrismus se stal katalyzátorem procesu formování novodobého chorvatského národa a hodnoty, které přinesl, zůstaly trvalými sloţkami jeho politického myšlení a kultury.“ ŠESTÁK, Miroslav a kol. Dějiny, s. 221. 107 Svetozar Marković (1846‒1875) byl srbský politik, který kritizoval velkosrbskou propagandu a politiku, zastával myšlenky vytvoření balkánské federace. 108 Nikola Pašić (1845–1926) byl srbský politik a předseda vlády v Království SHS. Pašić patřil se svými srbsko-národními zájmy k stoupencům ideje velkého Srbska. K Srbsku chtěl připojit oblasti obývané Srby, tedy Bosnu a Hercegovinu a ĉásti Chorvatska. Na poĉátku první světové války však propagoval názor o vytvoření jednotného jihoslovanského státu, který by zahrnoval všechny Srby, Chorvaty a Slovince. „Jestliţe uvaţoval o sjednocení se severozápadními jihoslovanskými oblastmi, pak pouze v podobě, územního rozšíření srbského státu’, který by i za nových podmínek zůstal politicky a státoprávně centralizovaný a pod faktickou srbskou dominancí.“ ŠESTÁK, Miroslav a kol. Dějiny, s. 370–371.

40

2.11. První světová válka Na poĉátku první světové války propagovala srbská vládnoucí dynastie myšlenku unie s Ĉernou Horou, kdeţto král Nikola díky ruské podpoře zastával názor, ţe Ĉerná Hora můţe obstát jako samostatný nezávislý stát. Po atentátu na rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda v Sarajevu, který byl spáchán 28. ĉervna 1914 rukou Gavrila Principa, ĉlena organizace Mladá Bosna, vypukla první světová válka. Proti bloku centrálních mocností (Německo, Rakousko-Uhersko, Turecko, Bulharsko) stála Trojdohoda (Velká Británie, Francie, Rusko a mimo jiné i Srbsko, Ĉerná Hora, Belgie, Nizozemsko, Itálie, Rumunsko, Řecko, USA, Japonsko, Ĉína). Ĉerná Hora se postavila na stranu Srbska a vedla válku. Rakousko-Uhersku vyhlásila válku 6. srpna 1914, i kdyţ bylo její vojsko po balkánských válkách v katastrofálním stavu.109 Na národním shromáţdění, kterému předsedal Nikola Pašić a které zasedalo 7. prosince 1914 v Niši, byly jasně definovány váleĉné cíle. Toto prohlášení je známo jako Nišská deklarace (Niška deklaracija). „V prohlášení se vláda mj. vyslovovala i pro ‘osvobození a sjednocení všech našich nesvobodných bratrů – Srbů, Chorvatů a Slovinců’. Nišská deklarace významně posouvala řešení srbské národní otázky. Namísto dosavadní ‘uţší’ varianty (sjednotit Srbsko s ĉástmi sousedních zemí, které obývali pravoslavní Srbové) stavěla, byť zpoĉátku spíše jen z propagandistických důvodů, variantu ‘širší’ – jihoslovanskou (sjednocení všech Srbů cestou osvobození a připojení i ostatních Jihoslovanů). Realizace tohoto projektu přirozeně závisela na vojenských úspěších dohodových mocností ve válce.“110 Velká rakousko-uherská ofenzíva na Ĉernou Horu zapoĉala v říjnu 1915 i přes jednoznaĉné vítězství ĉernohorských vojáků u Mojkovce. Kvůli této ofenzívě se 7. ledna 1916 ĉernohorské vojsko muselo stáhnout a král Nikola I. odešel do exilu. Ĉernohorská vláda v exilu zůstala bez pomoci Ruska a ostatních zemí. Královská rodina emigrovala do Itálie a posléze do Francie. Ĉernohorci Nikolovi I. jeho emigraci 109 110

RAKOĈEVIĆ, Novica. Crna Gora u Prvom svjetskom ratu. Podgorica 1997, s. 20–56 ŠESTÁK, Miroslav a kol. Dějiny, s. 371.

41

nikdy neodpustili a kvůli ní se v Ĉerné Hoře rozpoutala silná propaganda útoĉící na celou dynastii Petrovićů.111

2.12. Podgorické shromáždění (vláda) Po kapitulaci ĉernohorského vojska a emigraci krále propagoval Nikola Pašić myšlenku, ţe se Ĉerná Hora bezpodmíneĉně musí sjednotit se Srbskem. Na Korfské konferenci, která probíhala od 5. do 17. ĉervna 1917, Pašić tímto sjednocením podmiňoval úĉast Ĉerné Hory v budoucím jugoslávském uskupení. Na Korfské konferenci112 je rozhodnuto o budoucím názvu nového celku, a to Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Království má být konfigurováno na demokratickém principu a parlamentní monarchii, v jeho ĉele bude stát dynastie KaraĊorĊevićů. Prohlášeno je také to, ţe aĉkoliv jsou v názvu státu uvedeny národy tři, jsou nejen Srbové, Chorvaté a Slovinci, ale i ostatní obyvatelé Království vlastně národem jediným. Na Korfské konferenci bylo rozhodnuto o názvu spoleĉného uskupení, erbu, vlajce, hymně, rovnoprávnosti cyrilice s latinkou a rovnoprávnosti náboţenství. Na Ţenevské konferenci (6–9. listopad 1918) bylo ujednání Korfské deklarace potvrzeno.113 Po osvobození Ĉerné Hory srbským vojskem 5. listopadu 1918 přijelo do Cetinje i několik srbských politiků, kteří měli za úkol propagovat politiku sjednocení Ĉerné Hory a Srbska. V ĉele vytvořeného výboru, který nesl název Doĉasný Ústřední výbor 111

RASTODER, Šebro. Crna Gora u Egzilu 1918–1925 I. Podgorica 2004, s. 80–160. „Na přelomu ĉervna a ĉervence 1917 na Korfu k politickým jednáním mezi Pašićovou vládou a zástupci Jihoslovanského výboru. 20. ĉervence 1917 zde byl podepsán dokument, který dostal oznaĉení Korfská deklarace. V obecně formulovaném dokumentu, který byl přijat po oboustranných ústupcích, se jednající strany dohodly na potřebě sjednocení trojjmenného jihoslovanského národa ve spoleĉném státě. V ĉele tohoto státu měla stanout srbská dynastie Karadjordjevićů. Dohodnuty byly také hlavní principy spoleĉného státu a jeho symboly. Na vnitřním uspořádání státu se však delegace nemohly shodnout. Pašićova vláda si představovala centralizovanou monarchii, která by fakticky přejala srbský státní systém, zástupci Jihoslovanského výboru se klonili k nějaké volnější formě spojení jednotlivých zemí. Řešení této otázky bylo přesunuto na Ústavodárné shromáţdění, které mělo vypracovat ústavu nového státu krátce po skonĉení války.“ ŠESTÁK, Miroslav a kol. Dějiny, s. 371. 113 RASTODER, Šebro. Crna, s. 80–160. 112

42

k sjednocení Srbska a Ĉerné Hory (Privremeni Centralni izvršni odbor za ujedinjenje Srbije i Crne Gore), stál Svetozar Tomić. Tento výbor od poĉátku potlaĉoval zákony Ĉerné Hory a 7. listopadu 1918 ve městě Berane sepsali ĉlenové Ústředního výboru nové zákony s názvem Pravidla k výběru národních poslanců do Velké národní skupštiny (Pravila za biranje narodnih poslanika za Veliku narodnu skupštinu), Oznámení harmonogramů voleb (Proglas o raspisivanju izbora).114 Na základě těchto nových pravidel probíhaly v kaţdém regionu volby, které řídil Ústřední výbor. Na některých místech však volby vůbec neproběhly, do ĉela byli jmenováni jiţ dopředu zvolení adepti.115 Odbor vedl silnou propagandu proti králi Nikolovi I. a jeho vládě. V tomto duchu bylo zvoleno okolo 165 poslanců, kteří usedli 24. listopadu 1918 v Podgorici do lavic národního shromáţdění a odhlasovali sjednocení Ĉerné Hory se Srbskem. Poslanci podepsali usnesení s názvem Rezoluce (Rezolucija), později je vydáno pod názvem Rozhodnutí (Odluka). Akt obsahoval například poţadavky, aby byl král Nikola I. definitivně svrţen z ĉernohorského trůnu. Dalším ustanovením bylo, ţe Ĉerná Hora spoleĉně se Srbskem vytvoří jeden stát, který pak vstoupí do sjednoceného Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, kterému bude vládnout dynastie KaraĊorĊevićů.116 Království Srbů, Chorvatů a Slovinců je vyhlášeno 1. prosince 1918 a král Nikola definitivně ztrácí moc. Tímto aktem je ukonĉena vláda dynastie Petrovićů Njegošů a také samostatnost, za kterou Ĉernohorci bojovali celá staletí.117 Jako reakce na rozhodnutí a prohlášení sněmu o sjednocení Srbska a Ĉerné Hory vypukla Vánoĉní vzpoura (Božićna pobuna) mezi přívrţenci krále, kteří se nazývali Zelenaši a odpůrci, jeţ se nazývali Bjelaši. Ĉlenové obou stran byli stoupenci jihoslovanského hnutí. S touto vzpourou neměl král nic do ĉinění a sám vyzval obě strany k ukonĉení povstání. Po této události Podgorické shromáţdění rozhodlo o zkonfiskování

114

ANDRIJAŠEVIĆ, Ţivko; RASTODER, Šerbo. Istorija s. 307. Tamtéţ, s. 307. 116 ŠUKOVIĆ, Mijat. Podgorička skupština 1918. i odluka koju je donijela nijesu legitimne i legalne, a brojni su teški negativni učini njihovi. Cetinje 2011, s. 84–89. 117 RASTODER, Šebro. Crna, Podgorica 2004, s. 30–132. 115

43

majetku krále Nikoly ve prospěch Ĉerné Hory. Král Nikola zůstal v exilu téměř bez pomoci a jeho finanĉní situace byla velmi těţká.118 Král Nikola umírá v emigraci ve Francii 1. března 1921, kde byl také pochován, jeho ostatky však byly roku 1989 přeneseny do cetinjského kostela na Ćipuru. Jeho následník Danilo se 7. března 1921 zřekl následnictví ve prospěch synovce Michala.

2.13. Království Srbů, Chorvatů a Slovinců Z administrativního rozdělení z roku 1922 byla Jugoslávie rozdělena na 33 oblastí. Zetská

oblast

se skládala

z barského,

cetinjského,

nikšićského,

podgoriĉského,

kolašinského, beranského, metohijského a bokokotorského okruhu. Tyto okruhy byly dále děleny na takzvané srezy119, které se dále dělily na opštiny120. Bjelopoljský a pljevaljský okruh připadly oblasti Uţice. Kaţdá oblast měla svého ţupana, který byl politickým představitelem ve vládě. V roce 1929 se změnilo administrativní uspořádání na devět bánovin, Ĉerná Hora spadala pod Zetskou bánovinou, do které spadala mimo jiné i jiţní Dalmácie, Hercegovina (Terbinje, Gacko, Bileća, Ĉapjina) Foĉa. V ĉele bánoviny byl bán, který byl jmenován králem a měl sídlo v Cetinji. Obyvatelstvo Ĉerné Hory bylo po balkánských válkách a po první světové válce ekonomicky slabé. Panovala zde i velká negramotnost a nevalné sociální podmínky. Ĉerná Hora byla totiţ stále pasteveckou zemí, její industrializace měla proběhnout aţ po druhé světové válce.121 V Ĉerné Hoře se mezi dvěma světovými válkami vytváří mnoho nových politických stran. Avšak zastoupení politiků z Ĉerné Hory v jugoslávském parlamentu bylo jen velmi malé: z celkového poĉtu ĉlenů jugoslávského parlamentu, který ĉítal 819 poslanců, bylo pouze 7–13 poslanců ĉernohorských. 118

ŢIVKOVIĆ, Dragoje. Politički testament kralja Nikole. Cetinje 1989, s. 5–64. Srez je větší územní jednotka, která se skládala z několika opštin. 120 Opština je územní jednotka, která odpovídá ĉeskému oznaĉení obec. 121 RADOJIĈIĆ, Branko. Geografija Crne Gore II. Podgorica 2008, s. 70–95. 119

44

2.14. Ĉernohorská strana Ĉernohorská federativní strana (CFS, Crnogorska federalistička stranka) byla jediná původní politická strana v Ĉerné Hoře, jeţ neměla sídlo v Bělehradě.122 Hlavní program této strany vycházel z rovnoprávnosti, která podle CFS123 byla porušena nelegálním hlasováním podgorické vlády při otázce sjednocení Srbska a Ĉerné Hory. Výtky a politický program se protivily centralismu krále.124 Poprvé se tato politická strana objevila ve volbách roku 1923, o dva roky později je uveřejněn politický program strany. Za předsedu CFS byl zvolen Mirko Mijušković. Ve straně byly hlavní osobnosti z vlády samostatné předváleĉné a meziváleĉné Ĉerné Hory (Sekula Drljević,125 Petr Lompar, Savo Vuletić126 atd.). Tato politická strana byla kontrolována policií, někteří její ĉlenové byli uvězněni a někteří souzeni za imaginární zloĉiny.127 Jako jediná politická strana v Ĉerné Hoře poukazovala na to, ţe je Ĉerná Hora ekonomicky pasivní proto, ţe sem proudí příliš málo investic ze spoleĉné pokladny a také proto, ţe je nedostateĉně vyuţíván její přírodní potenciál.128 122

ANDRIJAŠEVIĆ, Ţivko; RASTODER, Šerbo. Istorija, s. 377. V 90. letech 19. století navazuje tato strana politické vztahy se Stjepanem Radićem, coţ bylo z pohledu Bělehradu bráno za „prodání srbství“. 124 „Rovnoprávnost můţe být zajištěna pouze prostřednictvím federálního obĉanského řádu, ve kterém by jurisdikce federální unie byla zaloţena na sjednocení zahraniĉních věcí, armády, měnového systému, dopravních prostředků, spoleĉného zájmu a financí, zatímco právní správa všech dalších ĉinností by byla pod jurisdikcí federálních jednotek. Spoleĉné věci by řídili ministři, kteří by byli zodpovědní za spoleĉný parlament sestávající ze stejného poĉtu poslanců, kteří by byli voleni pomocí státního shromáţdění nebo federálními jednotkami.“ ANDRIJAŠEVIĆ, Ţivko; RASTODER, Šerbo. Istorija Crne Gore. Podgorica 2006, s. 377–378. 125 Sekula Drljević (1884–1945) byl právník, politik, velký kritik jihoslovanského unitarismu, autor poslední sloky souĉasné ĉernohorské hymny. 126 Savo Vuletić (1871–1945) byl politik a publicista, bojovník za právo, ĉest a samostatnost Ĉerné Hory. 127 ADŢIĆ, Novak. Božićni ustanak crnogorskog naroda 1919. godine pod voĎom komandira Krsta Zrnova Popovića. [online]. 1999 [cit. 3. května 2014]. Dostupné z: JOVANOVIĆ, Vladimir. Kapitulacja.[online]. 2001 [cit. 20. května 2014]. Dostupné z: 128 DRLJEVIĆ, Sekula. Da je vječna Crna Gora. Podgorica 2011, s. 11–59. 123

45

V Ĉerné Hoře byly mimo jiné i tyto politické strany: Národní radikální strana (NRS, Narodna radikalna stranka), Demokratická strana (DS, Demokratska stranka), Jugoslávská republikánská strana (JRS, Jugoslovenska republikanska stranka), Zemědělská strana (SZ, Zemljoradnička stranka) a Komunistická strana Jugoslávie (KPJ, Komunistička partija Jugoslavije).

2.15. Druhá světová válka – partyzánské, ĉetnické a zelenašské hnutí Do druhé světové války se Ĉerná hora zapojila jako jedna ze zemí Království Jugoslávie. V den, kdy Království kapitulovalo (17. dubna 1941), vstoupila do Ĉerné Hory italská armáda a Ĉerná Hora byla rozdělena do několika ĉástí – Boka Kotorská byla anektována Itálií a byla přiřĉena gubernaduře Dalmácie, kdeţto města od Ulcinje přes Tuzu, Plav, Gusinje aţ k Roţaji připadly Albánii. V ostatních ĉástech Ĉerné Hory se ĉernohorští fašisté pokusili vytvořit samostatný Ĉernohorský stát. V ĉele stáli např. Sekula Drljević, Michal Ivanović129 nebo Novica Radović130, kteří pojali ideu „Velké Ĉerné Hory“, ve které měl panovat Michael Petrović Njegoš131, potomek krále Nikoly I. Téhoţ roku na den svatého Petra byla svolána Petrodenská schůze, na které byla formulována deklarace, kterou mělo být zrušeno vyjádření Podgorického shromáţdění z roku 1918. Schůze také vyzvala italského představitele, aby tuto deklaraci uznal a zvolil svého představeného v Ĉerné Hoře. Tento návrh však nebyl přijat. Dne 27. ĉervna 1941 byl zaloţen odboj Partyzánských oddílů Jugoslávie (POJ), které vedl Josip Broz Tito132. Téhoţ roku se formuje Národněosvobozenecké vojsko (NOV) 129

Michal Ivanović (1874–1949) byl politik aktivně působící mezi dvěma světovými válkami, stoupenec boje za svobodu a samostatnost Ĉerné Hory. 130 Novica Radović (1890–1945) byl politik, stoupenec boje za svobodu a samostatnost Ĉerné Hory. 131 Michael Petrović Njegoš téţ zvaný Micheal Ĉernohorský (1908–1986) byl potomek Mirka Petroviće Njegoše (syna Nikoly I.) a Natalie Konstantinović. 132 Josip Broz Tito (1892–1980) byl vůdcem komunistických partyzánů a později prezidentem Socialistické federativní republiky Jugoslávie.

46

Ĉerné Hory, Boky a Sandţaku pod vedením Milovana Đilase133. Partyzáni kromě bojů s okupaĉními vojsky vedli také obĉanskou válku s ĉetnickou organizací, vedenou Dragoljubem „Draţou“ Mihailovićem134. Ĉetnické hnutí se formovalo na území Srbska, Bosny a Hercegoviny, Dalmácie, některých ĉástí Chorvatska, Sandţaku, Ĉerné Hory a Kosova a Metohije. Ĉetnici135

personifikovali

myšlenku

srbství

a díky

svému

vyhraněnému

nacionalismu byl ĉetnický odboj utvořen převáţně z etnika srbského.136 Třetí militantní ideovou skupinou, která se vyskytovala na území Ĉerné Hory, bylo zelenašské hnutí. Toto hnutí nebojovalo proti okupantským silám. Ba právě naopak, v italské okupaci vidělo moţnost vytvoření nezávislé Ĉerné Hory. Hlavními představiteli tohoto směru byly osobnosti z Ĉernohorské federativní strany (CFS). V roce 1943 vystřídala italské okupaĉní jednotky německá armáda, která obsadila strategicky významná města Nikšić, Danilovgrad a Cetinje. Důsledkem této okupace bylo přesunutí partyzánských osvobozeneckých bojů v Ĉerné Hoře, díky bojům se podařilo osvobodit dvě třetiny Ĉerné Hory. Ve dnech 26. a 27. listopadu 1943 se v Bihaći formuje Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie (AVNOJ, Antifašističko vijeće narodnog osloboĎenja Jugoslavije), která měla vykonávat úlohu státní moci, ĉímţ „vznikl partyzánský parlament. Jím přijatý program byl podnětem k dokonĉení procesu vytváření jednotného politického vedení. Na partyzánském území vznikly zemské, krajské, okresní i místní národněosvobozenecké výbory.“137 Dne 15. listopadu 1943 byla zaloţena Zemská antifašistická rada národního osvobození Ĉerné Hory (ZAVNO, Zemaljsko antifašističko vijeće narodnog osloboĎenja). 133

Milovan Đilas (1911–1995) byl jugoslávský politik, v roce 1954 však otiskl několik ĉlánků, kvůli kterým byl oznaĉen za pravicového oportunismu. Ústřední výbor jej odvolal ze všech funkcí. 134 Dragoslav Draţa Mihailović (1893–1946) byl srbský generál, velitel ĉetnického odboje, po nástupu Tita byl roku 1946 zajat a odsouzen k trestu smrti. Jeho ostatky leţí dodnes na neznámém místě. 135 Oznaĉení ĉetnici se poprvé vyskytuje v průběhu balkánských válek, tedy na poĉátku 20. století jako oznaĉení protiosmanských bojovníků na územích, která byla stále pod Osmanskou nadvládou a která byla obývána slovanským etnikem. Ĉetnici v průběhu druhé světové války byli nekomunistickou odbojovou organizací. Byli uznáni královou exilovou vládou. Ĉetnici byli monarchisté, antikomunisticky zaloţení, v průběhu druhé světové války se dostali do obĉanské války s partyzány. 136 TEJCHMAN, Miroslav. Balkán ve válce a v revoluci: 1939–1945. Praha 2008. 137 ŠESTÁK, Miroslav a kol. Dějiny, s. 373–374.

47

ZAVNO se ztotoţňovalo s národním konceptem Komunistické strany Jugoslávie. Na druhém zasedání AVNOJe, které se uskuteĉnilo dne 29–30. listopadu 1943 v obci Jajce, bylo usneseno, ţe se ruší exilová vláda a král po skonĉení války nebude mít v Jugoslávii ţádné pravomoci. Dále ţe se Jugoslávie stane federací šesti rovnoprávných republik. Na třetím zasedání ZAVNO (16. února 1944) v Kolašinu se toto uskupení přejmenovalo na Ĉernohorskou antifašistickou rada národního osvobození (CASNO, Crnogorska antifašistička skupština narodnog osloboĎenja) a bylo deklarováno, ţe Ĉerná Hora vejde do Demokratické federativní Jugoslávie (DFJ) jako rovnoprávná federativní jednotka.138 na základě zasedání AVNOJe v obci Jajce se po skonĉení války utváří definitivně nová Jugoslávie (15. května 1945).

2.16. Období po druhé světové válce Ĉerná Hora se po skonĉení druhé světové války a po utvoření Federativní republiky Jugoslávie

stala

rovnoprávnou

jugoslávskou

republikou

spoleĉně

se Srbskem,

Chorvatskem, Slovinskem, Makedonií, Bosnou a Hercegovinou. Zaloţení nové Jugoslávie vycházelo z myšlenek jednoty a bratrství (bratstva i jedinstva). Ústavodárný parlament na zasedání v Bělehradu dne 11. listopadu 1945 vyhlásil Federativní lidovou republiku Jugoslávie (FLRJ). Sandţak je rozdělen a Ĉerné Hoře připadne pljevaljský a bijelopoljský okruh. Ĉernohorsko-srbská hranice byla stejná jako v roce 1912 aţ na to, ţe Metohije připadla Kosovsko-metohijské oblasti.139 Ústava Republiky Ĉerná Hora byla vytvořena 31. prosince 1946 a byla podobná jako ústavy ostatních republik, ve kterých byl popsán organizaĉní systém vlády. Fundamentem této ústavy je rovnoprávnost s druhými národy FNRJ. Nová Ústava také stanovila erb (na kterém byl Lovćen s Njegošovým mauzoleem ve vavřínovém věnci s pěticípou hvězdou) a státní vlajku (ĉerveno-modro-bílá s pěticípou hvězdou uprostřed). Podgorica, která byla od skonĉení druhé světové války hlavním městem, (dříve 138 139

ANDRIJAŠEVIĆ, Ţivko; RASTODER, Šerbo. Istorija, s. 378–394. STAVRIJANOS, Leften. Balkan posle 1453. godine. Beograd 2005, s. 764–801.

48

bylo hlavním městem Cetinje) byla přejmenována na Titograd. Ústava z roku 1953 přinesla některé změny v zákonech politického a spoleĉenského zřízení. Byla zajištěna větší pravomoc jednotlivým republikám. Ústava z roku 1963 jiţ jako Ústava SFRJ (Socialistické federativní republiky Jugoslávie) staví na základech sociálního systému. Ústava SFRJ ze dne 25. února 1974 definovala Ĉernou Horu jako republiku ĉernohorského národa a dalších národů. Tato Ústava dala některým oblastem autonomii – např. Vojvodině a Kosovu. Díky tomu se stala Jugoslávie spíše konfederací. Tato Ústava také prohlásila právo vlastního jazyka, kultury a písma.140 Fakt, který musíme podotknout ohledně komunismu v Jugoslávii, je ten, ţe byl jedním z nejliberálnějších komunistických reţimů vůbec.

2.17. Úpadek komunistického režimu a konec Jugoslávie Na poĉátku osmdesátých let zahltila Jugoslávii velká ekonomická krize, následovala velká inflace a devalvace dináru o 30 %. Inflace koncem osmdesátých let neuvěřitelně rostla 1986–190 %, 1987–419 %, 1988–1 232 %; země se tak ocitla v doposud největší ekonomické krizi.141 v roce 1979 navíc Ĉernou Horu postihlo velké zemětřesení, při kterém bylo poškozeno mnoho přímořských měst, nejvíce Kotor. Velká politická krize se projevila i po smrti komunistického lídra Josipa Broze Tita (1980) kdy se vyskytly také otevřené otázky a spory ohledně autonomie Kosova.142 Roku 1986 vydala Srbská akademie věd a umění (SANU) Memorandum Srbské akademie věd, ve kterém otevírá srbskou otázku. Toto memorandum poukazuje na antisrbskou politiku v Jugoslávské federaci. V lednu roku 1990 na ĉtrnáctém kongresu SKJ je zaznamenán poĉátek rozpadu komunistické strany. Zástupci Slovinska ze zasedání odešli a k nim se připojili i zástupci chorvatské strany. V ĉervnu roku 1991 se Slovinsko a Chorvatsko oddělily od Jugoslávie 140

Tamtéţ. ANDRIJAŠEVIĆ, Ţivko; RASTODER, Šerbo. Istorija, s. 482. 142 PIRJEVEC, Joţe. Jugoslávie 1918–1992. Praha 2000, s. 386–412. 141

49

prohlášením své nezávislosti. Takto konĉí historie jedné země zvané Jugoslávie, ze které vzniklo pět samostatných států – Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Makedonie, Ĉerná Hora zůstala v unii se Srbskem. Tato unie byla vyhlášena dne 27. dubna 1992 pod názvem Svazová republika Jugoslávie. V roce 2003 byla provedena reorganizace a změna názvu státu na Srbsko a Ĉerná Hora, toto soustátí fungovalo aţ do roku 2006, kdy Ĉerná Hora na základech výsledků z referenda vyhlásila úplnou samostatnost.

2.18. Antibyrokratická revoluce v Ĉerné Hoře Na konci osmdesátých let (1988) bylo v Ĉerné Hoře uskuteĉněno několik meetingů, na kterých se protestovalo proti vysídlování Srbů a Ĉernohorců z Kosova. Projednávaly se radikální otázky, jak bojovat proti „antisrbství“ v Kosovu. U hlavních událostí stál Slobodan Milošević143, který se v Kosovu proslavil svou známou větou urĉenou kosovským Srbům – „nikdo vás nesmí bít“. Tyto masové demonstrace v Ĉerné Hoře byly, jak uvádí Václav Štěpánek, „organizovány přímo Bělehradem, existují však domněnky, ţe se Slobodan Milošević nedlouho před meetingem, bez vědomí titogradského vedení, setkal se zástupci oblastního stranického vedení z Nikšiĉe, odkud poté byly organizovány masové zájezdy nikšiĉkých dělníků na meetingy do jiných míst Ĉerné Hory (do Kolašinu a Titogradu). Na titogradské demonstraci zaznívala protialbánská hesla, ale také skandování podpory Slobodanu Miloševiĉi, coţ samozřejmě mezi ĉernohorským vedením vyvolalo bouři odporu.“144 Tento meeting skonĉil zásahem ĉernohorského parlamentu proti protestujícím. Tento krok ĉernohorského parlamentu byl kritizován ĉernohorským socialistickým svazem mládeţe. Tato nová politická generace se obklopila kolem Momira Bulatoviće (prezident Ĉerné Hory od roku 1990 do roku 1998), Mila Đukanoviće (předseda vlády Ĉerné Hory

143

Slobodan Milošević (1941–2006) byl srbský politik a prezident Svazové republiky Jugoslávie v letech 1997–2000. 144 ŠTĚPÁNEK, Václav. Kapitoly z dějin rozpadu Jugoslávie a otázka kosovská. Brno 2003, s. 113.

50

od roku 1990 do roku 1998 a prezident Republiky Ĉerné Hory od roku 1998 do roku 2002).145 Za vedení Momira Bulatoviće vypukla dne 10. ledna 1989 před ĉernohorským parlamentem hromadná demonstrace proti tehdejší ĉernohorské vládě. Tento protest byl veden za úĉelem jejího svrhnutí a ustavení nového ĉernohorského parlamentu. V následujících dnech ĉernohorské vedení potvrzuje demisi. „Ukázalo se však, ţe organizátoři demonstrací nebyli na tuto alternativu dobře připraveni. Bezprostředně po pádu staré mocenské garnitury tak dochází k mocenskému vakuu. Nenašel se v podstatě nikdo, kdo by chtěl zastávat funkci předsedy vlády a ĉernohorského prezidia, těţce se zaplňovala i ostatní místa v prezidiu, ve vládě a zejména ve federálních orgánech. Nikdo se nechtěl chopit funkcí. Lidé, kteří vedli mocenský převrat, mládeţníci a mladí asistenti z univerzity, z nichţ mnozí ještě ani neměli třicet let, se obávali převzít na sebe břímě zodpovědnosti.“146 do ĉela nového vedení nakonec usedá Momir Bulatović, který zastával politiku Slobodana Miloševiće.

2.19. Názorové štěpení a Miloševićův pád Ĉerná Hora byla spojencem reţimu Slobodana Miloševiće od roku 1989 do roku 1997, od roku 1997 do roku 2000 naopak jeho protivníkem. Za jeho vlády se na území Ĉerné Hory šíří vlna srbského nacionalismu.147 Ke zlomu v postoji k politice Slobodana Miloševiće došlo v roce 1997 takto: Největší politická strana DPS (Demokratická strana socialistů) se tehdy rozdělila na ĉást prosrbskou (unionistickou, ta se přejmenovala v roce 1998 na SNP – Socialistická národní strana) a proĉernohorskou DPS. Do ĉela DPS se postavil dosavadní přívrţenec Slobodana Miloševiće Milo Đukanović, který se změnil svou politickou orientaci 145

PELIKÁN, Jan. Národnostní otázka ve Svazové republice Jugoslávie: Geneze – vývoj – perspektivy. Praha 1997. s. 29–30. 146 ŠTĚPÁNEK, Václav. Kapitoly, s. 115. 147 MORRISON, Kenneth. Montenegro: a modern history. London 2009, s. 85.

51

a vystoupil proti politice Slobodana Miloševiće. V ĉele prosrbské SNP byl Momir Bulatović, jenţ zůstal loajálním k Miloševićově politice. Milo Đukanović byl proevropsky smýšlejícím politikem, coţ se projevilo také na jeho politickém programu, jejíţ souĉástí byla mimo jiné propagace ĉernohorské nezávislosti. Srbská strana reagovala hlasitým nesouhlasem a zapoĉala propaganda proti Ĉerné Hoře. Na urĉitou dobu se uzavřely i hranice a obchodní spolupráce. V devadesátých letech vzniklo v Ĉerné Hoře mnoho nových politických stran: Demokratická alternativa (Demokratska alternativa), Liberální svaz Ĉerné Hory (LSCG, Liberalni savez Crne Gore), Nezávislá organizace komunistů (Nezavisna organizacija komunista), Strana národní rovnoprávnosti (Stranka nacionalne rovnopravnosti, v této straně byli převáţně obyvatelé muslimské víry), Národní strana (NS, Narona stranka), Strana socialistů (Partija socialista), Socialistická strana (Socijalistička partija), Svaz demokratů Ĉerné Hory (DS CG, Demokratski savez u Crnoj Gori, první strana albánské menšiny), Svaz komunistů Ĉerné Hory (Savez komunista Crne Gore, dnešní strana DPS – Demokratska partija socijalista). LSCG byla politická strana, která zakládala svou kampaň na kulturně-historické tradici Ĉerné Hory a ĉernohorského národa. Tato politická strana se pevně postavila za utvoření samostatné Ĉerné Hory. NS byla strana ĉistě prosrbská. V letech 1990 aţ do roku 2002 bylo organizováno šestero parlamentárních voleb. Ţivko Andrijašević toto období popisuje jako období „pseudodemokracie“. Volby, které se uskuteĉnily roku 1997 a v nichţ těsně zvítězil Milo Đukanović se svou stranou DPS, jeţ stála v opozici proti Slobodanu Miloševićovi i Momiru Bulatovićovi, ukázaly na nové názorové rozdělení Ĉerné Hory, které vedlo téměř k obĉanské válce. Roku 1998 se otevřeně hovořilo o plánovaném vojenském puĉi organizovaném z Bělehradu ze strany Slobodana Miloševiće. Milo Đukanović byl 15. února 1998 jmenován prezidentem Ĉerné Hory. Kosovská krize a strategická pozice Ĉerné Hory (blízko Kosova) poskytly Đukanovićovi příleţitost upevnit vztahy se západem. I kdyţ se Ĉerná Hora prakticky 52

do vojenského

konfliktu

na Kosovu

nezapojila

(spíše

lavírovala

mezi

západem

a Bělehradem) váleĉné dopady ji neminuly. Veliký přísun uprchlíků z Kosova, který dosáhl téměř 10% celkového poĉtu obyvatelstva, a ekonomická a hospodářská krize po bombardování NATO, jeţ přinesla sníţení HDP o jednu třetinu, vyvolaly popularitu Đukanoviće, jehoţ politická ideologie byla zaloţena na ekonomické nezávislosti. 148 Odklonění DPS od Slobodana Miloševiće bylo prvním krůĉkem k „demokracii“.149 v roce 1990 se uskuteĉnil první průzkum veřejného mínění na otázku samostatnosti Ĉerné Hory a vzhledem k dříve uvedeným událostem a špatné ekonomické situaci se jiţ v tomto roce větší ĉást obyvatelstva vyjádřila pro samostatnost.150 Odrazovým můstkem ekonomické nezávislosti na Srbsku se stalo přijetí německé marky jako právoplatného paralelního platidla vedle srbského dináru, ke kterému došlo v roce 1990. Marka pak byla roku 2002 zaměněna za euro. Paradoxně právě pouţívání evropské měny je jednou z hlavních překáţek bránících Ĉerné Hoře ve vstupu do EU. Euro totiţ bylo v Ĉerné Hoře zavedeno bez souhlasu EU. Evropská komise jiţ několikrát upozornila Ĉernou Horu, ţe pouţívání eura v zemi, která nespadá do eurozóny, je v rozepři se zákony EU. Jednou z podmínek pro vstup evropských zemí do hospodářské a měnové unie je totiţ splnění konvergenĉních kritérií, kterým je Ĉerná Hora v souĉasné době dosti vzdálená. V roce 2000 se Demokratická strana v Srbsku za silné podpory Západu (který z velké ĉásti financoval kampaň této strany) dostala k moci. Ve volbách do svazového parlamentu měla DPS nad Miloševićem jasnou převahu. Tuto poráţku nesl Milošević velmi špatně, volby prohlásil za neplatné a prosazoval jejich opakování. To však vyvolalo

148

ELICH, Gregory. NATO Prepares new Balkans war. [online] c2000 [cit. 14. listopadu 2014] Dostupné z: http://emperors-clothes.com/articles/elich/newwar.htm 149 ŠĆEKIĆ, Radenko. Sredstva politiĉke propagande u Crnoj Gori. Matica crnogorska. Podgorica 2011, s. 83–136. [online] 2011 [cit. 2. září 2014]. Dostupné z: http://www.maticacrnogorska.me/files/48/05%20radenko%20scekic.pdf 150 CAGOROVIĆ, Ljubinka. Montenegro assembly scraps socially-owned property. Reuters. 17. 11. 1999. [online] c1999 [cit. 18. listopadu 2014] Dostupné z: http://www.hartford-hwp.com/archives/62/108.html

53

bouřlivé demonstrace a poté, co i armáda a policie „odmítly slouţit jeho reţimu“, Milošević odstoupil.151 Novým prezidentem Srbska se stal Vojislav Koštunica.152 V roce 2001 proběhly v Ĉerné Hoře páté parlamentární volby, ve kterých se jiţ jasně politické strany dělí na prosrbské, například strana Spoleĉně za Jugoslávii (Zajedno za Jugoslaviju) a proĉenohorské, například strana Vítězství Ĉerné Hory (PJCG, Pobjeda je Crne Gore). V těchto volbách získala nejvíce hlasů koalice PJGC s Milem Đukanovićem (42,36 %), za ní se umístila strana Zajedno za Jugoslaviju (40,87 %). V roce 2002 proběhly šesté parlamentní volby, ve kterých vyhrála strana Za evropskou Ĉernou Horu (Za evropsku Crnu Goru), kterou představovali ĉlenové DPS a SDP. Dne 14. března 2002 je ustanoven dokument Základy pro uspořádání vztahů Srbska a Ĉerné Hory (Polazne osnove za urĎenje odnosa Srbije i Crne Gore)153, jenţ byl podepsán pod tlakem Evropské unie. Tímto dokumentem nejsou tyto dva státy definovány jako federace Srbska a Ĉerné Hory, ale jako Srbsko a Ĉerná Hora.154

151

PELIKÁN, Jan a kol. Dějiny Srbska, s. 549. Vojislav Koštunica (*1944) je srbský politik a od roku 2000 do roku 2003 prezident Svazové republiky Jugoslávie. 153 Dohoda o zásadách vztahů mezi Srbskem a Ĉernou Horou v rámci jednoho spoleĉenství. Státy musí po dobu tří let zůstat ve spoleĉenství a po uplynutí doby se na základě referenda rozhodne o spoleĉné budoucnosti. Dohoda byla podepsána úĉastníky jednání, tedy prezidentem Republiky Ĉerné Hory Milem Đukanovićem, předsedou srbské vlády Zoranem ĐinĊićem, předsedou vlády Ĉerné Hory Filipem Vujanovićem, předsedou SR Jugoslávie Vujoslavem Koštunicou, podpředsedou vlády Jugoslávie Miroljubem Labusem a vysokým představitelem EU pro mezinárodní politiku a bezpeĉnost Javierem Solanou. 154 SELHANOVIĆ, Derviš. Multikulturalizam društvena realnost. Podgorica 2014, s. 93‒103. 152

54

3. Souĉásti ĉernohorské identity 3.1. Národ 3.1.1. Co je národ a identita Dříve neţ přistoupíme k samotnému tématu bádání, tedy k otázce ĉernohorské identity, musíme vysvětlit několik základních pojmů, a tedy co je to národ, identita ĉi národní

identita.

Národní

identita

patří

v souĉasných

sociálních

vědách

k nejdiskutovanějším tématům. Národní identitu „lze definovat jako pozitivní vztah jedince k jeho národu.“155 Podle

moderního

dělení

se národní

identita

rozděluje

do tří

rovin,

a to

na individuální, respektive sociálně-psychologickou, politicko-systémovou a ideologickou. Individuální rovina je charakterizována tím, ţe se lidé bez ohledu na to, ţe nejsou v přímém kontaktu, cítí být navzájem provázáni, například spoleĉným jazykem. Politicko-sociální rovina definuje jako národ spoleĉnost, která se nachází v jednom celku, respektive státě. Ideologická rovina popisuje národní identitu tvořící se na základě sdílených myšlenek, která je úzce spjata s nacionalismem. Definice národa je o něco sloţitější. V literatuře se setkáváme s několika názory. Pojem národ, jak jej známe dnes, se zaĉal utvářet v průběhu 18., 19. a 20. století. Jedněmi z nejznámějších badatelů, kteří se zabývali otázkou národa a národní identity, jsou například Ernest Renan156 ĉi Ernest Gellner157. Podle Renana nejsou k vytvoření národa dostaĉující pouze stejné zájmy, geografie, náboţenství, jazyk atd. Jako hlavní pojítko k tomu, aby vznikl národ a jeho vědomí, je podle Renana nutnost spoleĉných vzpomínek a touha ţít spoleĉně v jednom uskupení. Zatímco Ernest Renan tvrdí, ţe národ je duše,

155

VLACHOVÁ, Klára; ŘEHÁKOVÁ, Blanka. Národ, národní identita a národní hrdost v Evropě. Sociologický časopis/Czech Sociological Review 40/4. Praha 2004, s. 489. 156 Ernest Renan (1823‒1892) byl francouzský spisovatel, filosof, religionista, historik. 157 Ernest Gellner (1925–1995) byl filosof, antropolog a sociolog.

55

duchovní princip, Ernest Gellner zastává názor, ţe národ je produkt průmyslové spoleĉnosti.158 Po druhé světové válce a nacistické propagandě vzniklo několik ideologií o národu. Národ jiţ nebyl spjat se stejnou krví/rasou na základě spoleĉného jazyka ĉi etnicity. Podle Dušana Třeštíka národ musí být v neustálé ĉinnosti, kterou vytváří urĉité hodnoty, jinak by zanikl. Z hlediska dnešního pohledu sociálních věd je národ povaţován za konstrukt. „Je to jednak kulturní komunita (ethnos) a zároveň komunita politická (demos). Kulturní komunita je zaloţena primárně na sdíleném jazyku, dále pak na historii a kultuře – za příslušníky národa jsou povaţováni všichni jedinci, kteří hovoří stejným jazykem, sdílejí stejnou historii a kulturu. Politická komunita stojí na obĉanství – za příslušníky národa jsou povaţováni všichni jedinci, kteří jsou teritoriálně soustředěni ve státě, jsou jeho obĉany a mají oprávnění úĉastnit se politiky a uplatňovat svou suverenitu.“159 Identita je souĉástí osobního cítění kaţdého jedince, spoĉívající v přináleţitosti k národu, víře, sexuální orientaci atd. Identita národní je nejĉastěji popisována jako kulturní identita, která je reflektována psychologicko-kulturními referencemi, jakými jsou například kulturní prvky, víra, ideologie, psychologická podobnost a mentalita. „Identita se rodí z uvědomění si rozdílností. Jedná se o koncept relativní, podléhající závislosti na mnoha vnějších a vnitřních faktorech, a svým způsobem reciproĉní: já jsem já; (tzv. vnitřní identita) a také ‘ten, koho ve mně vidí – nebo chtějí vidět – ostatní’ (tzv. identita dobrovolně ĉi nedobrovolně vynucená zvenĉí). Tento ambivalentní charakter je pro koncept identity příznaĉný a definuje ji v rovině vztahu jedince (Já) a spoleĉnosti (ti Druzí – tj. My a Jiní).“160 Identita je jak individuální, tak také kolektivní. Kolektivní identita se vyjadřuje vztahem k dané komunitě. „Proces konstrukce individuální identity se pochopitelně mění s věkem jedince a ĉasto vlastně nebývá nikdy završen – pojetí našeho vlastního ,Já‘ také neustále osciluje mezi identitou, které jsme nabyli v průběhu socializace a enkultrace, 158

GELLNER, Ernest. Nacionalismus. Brno 2003, s. 5–10. VLACHOVÁ, Klára; ŘEHÁKOVÁ, Blanka. Národ, s. 489. 160 KOŠŤÁLOVÁ, Petra. Stereotypní obraz a etnické mýty – Kulturní identita Arménie. Praha 2012, s. 22. 159

56

a mezi identitou, které bychom rádi dosáhli nebo se tak alespoň navenek prezentovali.161 Národní identita je fenomén moderní doby.“162 Je to pocit kaţdého jedince, ţe přináleţí k jednotlivému/urĉitému národu nebo státnímu útvaru. Národní identita, jak jiţ bylo zmíněno, má několik prvků, ale pro větší zobecnění nám postaĉí ji rozdělit na identitu subjektivní a objektivní. Tyto dvě identity jsou do urĉité míry regulovány místem našeho narození. Osobní identita se vytváří v průběhu ţivota a je ovlivněna biologickým a sociálněkulturním aspektem. „My, lidé, máme schopnost poznávat okolní svět a objekty v něm a zajímá nás jejich povaha. Jako jediné bytosti v nám známé přírodě máme však také schopnost poznávat sami sebe a jedineĉné schopnosti, kterými nás přirozený výběr vybavil: schopnost myslet, uvědomovat si vlastní existenci a přizpůsobovat okolí svým potřebám. Jednou z nejdůleţitějších otázek našeho ţivota je, jaká je naše podstata.“163 Jednotlivé spoleĉenské skupiny se mezi sebou odlišují svou kulturou, jazykem, obyĉeji, spoleĉenskými zásadami atd. Anthony Smith164 kolektivní identitu definuje třemi komponenty o spoleĉném původu. Za první hlavní komponent kolektivní identity povaţuje zaţité zkušenosti předchozích generací, dalšími důleţitými sloţkami kulturní identity je podle Smithe kolektivní paměť a pocit jednotné budoucnosti. Tyto kulturní rozdíly v původu a odlišnosti historické paměti, které jsou provázeny mýty, jsou hlavními atributy sociálně-kulturní identity kaţdého národa.165

161

Tamtéţ, s. 23. OLSON, Eric. The human animal: personal identity without psychology. New York 1997, s. 30–45. 163 BĚLOHRAD, Martin. Osobní identita a její praktická hodnota. Doktorská disertaĉní práce 2010. Masarykova univerzita. Filozofická fakulta Brno. Vedoucí práce: doc. PhDr. Radim Brázda, Dr. 164 Anthony Smith (*1939) byl britský sociolog, etnograf, filosof. 165 Anthony Smith. National Identiti. Nevada 1991, s. 179. 162

57

3.1.2. Ĉernohorská národní identita

„Podstatou národa je, aby všichni sdíleli mnohé a také aby všichni leccos zapomněli.“ Ernest Renan

Podle Jana Pelikána166 se „ĉernohorská identita vytvářela jako specifická forma srbského národního vědomí. Tento rámec překroĉila aţ v samém závěru 20. století. Zaĉala vznikat v souvislosti s formováním teokratického ĉernohorského státu, který byl přímo spjat se srbskou pravoslavnou církví a který se hlásil k dědictví srbské středověké státnosti. Regionálně podmíněná ĉernohorská identita nikdy nezahrnovala příslušníky místních entit stojících vně srbského etnického korpusu, tedy obyvatele Ĉerné Hory hovořící odlišným jazykem ĉi odlišně náboţensky orientované (Albánci, Muslimové).“167 Jednotlivé ĉásti Ĉerné Hory byly od 15. století pod nadvládou různých nadřazených státních útvarů (Osmanské říše, Benátské republiky, Habsburské monarchii168). Proto neexistují vyĉerpávající údaje o pohybu obyvatelstva v Ĉerné Hoře do roku 1921. Podle posledního sĉítání obyvatel, které proběhlo v roce 2011, má Ĉerná Hora 620 029 obyvatel. Jedná se o jednu z nejméně zalidněných oblastí v Evropě. Podle sĉítání obyvatel od roku 1981 do roku 2011 je etnické sloţení země následující:

166

Jan Pelikán (*1959) je vedoucí Katedry jihoslovanských a balkanistických studií FF UK. Pelikán, Jan. Šestnáct poznámek k srbsko-černohorským vztahům v 19., 20. a 21. století. 2004. [online] 2001 [cit. 20. října 2013] Dostupné z: 168 Od roku 1682 připadá Habsburské monarchii Herceg Novi a Risan, který byl před tím pod Osmanskou říší, později pak také celý Boko-kotorský záliv a Grbalj. 167

58

Národní, respektive

1981

1991

2003

2011

celkově

584 310

615 035

620 145

620 029

Ĉernohorci

400 488

380 467

267 667

278 865

Srbové

19 407

57 453

198 414

178 110

Albánci

37 735

40 415

31 163

30 439

Bosňáci

–

–

48 184

53 605

Jugoslávci

31 243

26 159

1 860

1 154

Egypťané

–

–

225

2 054

Italové

45

58

127

135

Makedonci

875

1 072

819

900

Maďaři

238

205

362

337

78 080

89 614

24 625

20 537

107

124

118

131

1 471

3 282

2 601

6 251

Rusi

96

118

240

946

Slovinci

564

369

415

354

Chorvati

6 904

6 244

6 811

6 021

ostatní

816

437

2 180

3 358

nevyjádřeno

301

1 944

26 906

30 170

regionální cítění

1 602

998

1 258

1 202

neznámé

4 338

6 076

6 168

není zmíněno

etnická příslušnost

Muslimové Němci Romové

169

Tabulka č. 1: výsledky sčítání obyvatel od roku 1981 do roku 2011

169

Pdaci na nivou Crne Gore. [online] c2011 [cit.

59

17.

dubna

2013]

Dostupné

zde:

Graf č. 1: vývoj etnické příslušnosti majority občanů Černé Hory

V tabulce ĉ. 1 při srovnání sĉítání obyvatel z roku 1991 a 2003 můţeme sledovat razantní změny ve vyjádření identity – ĉernohorské a srbské. Podle sĉítání z roku 1991 se přihlásilo k ĉernohorské národnosti 380 467 obyvatel, coţ je 61,54 %, k srbské pouhých 57 453 obyvatel – 9,34 %. Ze sĉítání z roku 2003 oproti tomu vyplývá, ţe se k srbské národnosti přihlásilo jiţ 198 414 obyvatel, tedy 31,99 %. Popović ve své knize Rozdělení národů (Podjela nacija) uvádí, ţe je to důsledek nedostateĉné instituĉní podpory ĉernohorské identity. I kdyţ se v roce 2006 vytvořil nový stát Ĉerná Hora, nevytvořil se tím jednotný národ ĉernohorský, ba naopak. Národ v Ĉerné Hoře je politicky a kulturně rozštěpen do několika skupin. Zatímco Cetinje a Stará Ĉerná Hora jsou povaţovány za centrum ĉernohorství, v severní oblasti u hranice se Srbskem, nebo také v přímořském městě Herceg Novi a okolí, lidé cítí přináleţitost k národnosti srbské.

60

Národní, respektive etnická příslušnost v roce 2011 Bosňáci – Muslimové

181

Ĉernohorci – Muslimové

175

Ĉernohorci – Srbové

1 833

Muslimové – Bosňáci

183

Muslimové – Ĉernohorci

257

Srbové – Ĉernohorci

2 103 170

Tabulka č. 2: výsledky sčítaní obyvatel roku 2011

3.2. Náboženství 3.2.1. Náboženská identita Z pohledu náboţenské příslušnosti je v Ĉerné Hoře je nejvíce zastoupena pravoslavná víra, převáţně v centrální oblasti Ĉerné Hory a v severních ĉástech, které obývají především Ĉernohorci a Srbové. Dále pak islám u albánského, muslimského a bosenského etnika. Katolická víra je typická převáţně v přímoří, ale také v okolí Podgorice. Podle posledního sĉítání obyvatel jsou výsledky konfesionální struktury v Ĉerné Hoře následující:

170

Pdaci na nivou Crne Gore. [online] c2011 [cit.

61

17.

dubna

2013]

Dostupné

zde:

Náboženství v Ĉerné hoře v roce 2011 Pravoslavní

446 858

Katolíci

21 299

Muslimové

118 477

Adventisté

894

Ateisté

118

Budhisté

145

Jehovisté

143

Protestanti

6 337

Ostatní

6 337

Neuvedeno

1 680 171

Tabulka č. 3: rozdělení obyvatel podle konfese (Sčítaní obyvatel z roku 2011

Pravoslavná církev tvoří v Ĉerné Hoře největší konfesionální skupinu. K této církvi se hlásí jak Ĉernohorci, tak Srbové. Nejedná se však o skupinu zcela homogenní ‒ v Ĉerné Hoře totiţ panuje rozkol pravoslavné církve na dva tábory ‒ srbskou pravoslavnou církev a ĉernohorskou pravoslavnou církev (viz kapitola Církev v Ĉerné Hoře). Druhým nejpoĉetnějším náboţenství je islám, který vyznává především albánská etnická skupina a také takzvaní Bosňáci, někdy oznaĉovaní jako Muslimové, kteří ţijí v Novopazarském sandţaku (toto původně slovanské etnikum přijalo islám v průběhu nadvlády Osmanské říše na Balkáně). Katolickou víru vyznává chorvatská menšina v okolí hranice Ĉerné Hory a Chorvatska, dále pak ĉernohorské etnikum ţijící v přímořské ĉásti ĉi albánské etnikum v okolí Podgorice. Ostatní konfese a etnické skupiny jsou zcela marginální. Jak vidno, aĉkoliv je pravoslavná církev nejvýznamnější konfesí Ĉerné hory, není na rozdíl od pravoslavné církve v Srbsku pevně propojena s ĉernohorským státem ani 171

Pdaci na nivou Crne Gore. [online] c2011 [cit.

62

17.

dubna

2013]

Dostupné

zde:

identitou. Tato konfesionální diverzita je podmíněna historicky, jak můţeme pozorovat v kapitole 2 (s. 11–39)

3.2.2. Pravoslaví v dnešní Ĉerné Hoře Vývoj jednotlivých církví v průběhu vlády Vojislavljevićů, Njemanićů, Balšićů, Crnojevićů a Petrovićů je popsán v kapitolách, které se zabývají těmito rody. Jaký je obraz pravoslavné církve v Ĉerné Hoře v novodobých dějinách? Ĉernohorští historici tvrdí, ţe na poĉátku 20. století, v době samostatného ĉernohorského kníţectví, byla Ĉernohorská pravoslavná církev – ĈPC172 (CPC, Crnogorska pravoslavna crkva) autokefální. Tuto autokefálnost a nezávislost dokládají ĉlánkem ĉ. 40 Ústavy Kníţectví Ĉerné Hory z roku 1905: „Státním náboţenstvím v Ĉerné Hoře je východní pravoslavné. Ĉernohorská církev je autokefální. Není závislá na kterékoliv jiné církvi, ale vyznává stejné dogma jako východní pravoslavná ekumenická církev.“173 Po vytvoření Království Srbů, Chorvatů a Slovinců byla tato církev roku 1920 zrušena dekretem Alexandra KaraĊorĊeviće. Jedinou pravoslavnou církví v nově utvořeném království se tak stala církev srbská (SPC), které připadl veškerý majetek církve ĉernohorské.174 V průběhu 90. let, kdy na Balkáně panoval nacionalismus, bylo roku 1993 na den svatého Lukáše v Cetinji vyhlášeno obnovení autokefální Ĉernohorské církve, které proběhlo před dvorem Krále Nikoly I. Za metropolitu této církve byl prohlášen Antonije Abramović.

172

Ĉernohorská pravoslavná církev byla doposud uznána Ukrajinskou pravoslavnou církví, Ruskou zahraniĉní pravoslavnou církví, Italskou pravoslavnou církví a Bulharskou pravoslavnou církví. ŠUPICOVÁ, Marija. Srbská pravoslavná církev: mezi mýtem, tradicí a nacionalizmem. Brno 2007. Diplomová práce. Masarykova univerzita v Brně. Filozofická fakulta 95l. Vedoucí magisterské diplomové práce: doc. PhDr. Václav Štěpánek, Ph. 173 ANDRIJAŠEVIĆ, Ţivko. Crnogorska crkva 1852–1918. Nikšić 2008, s. 194. 174 ADŢIĆ, Novak. Crnogorska pravoslavna crkva u doba dinastije Petrović Njegoš (1696–1921). Dinastija Petrović Njegoš. Podgorica 2002, s. 413–440.

63

Po jeho smrti roku 1997 byl novým metropolitou jmenován Mihail (původním obĉanským jménem zvaný Miraš Dedeić), jehoţ chirotonizaci provedl patriarcha bulharské pravoslavné církve.175 Paralelně s Ĉernohorskou pravoslavnou církví však nadále v Ĉerné Hoře působí také Srbská pravoslavná církev. Rozkol pravoslavné církve vrcholí v roce 2000, kdy byla Ĉernohorská církev oficiálně uznána prezidentem Milem Đukanovićem a registrována příslušnými úřady. Oficiálním sídlem obou církví je Cetinje, kulturně-historické centrum Ĉerné Hory. Město Cetinje je známé svým ĉernohorským národním cítěním a tedy podpora Cetinjanů je na straně Ĉernohorské pravoslavné církve, která však není uznávaná kanonickými pravoslavnými církvemi. Také většina obyvatel podporuje církev srbskou,176 která má v Ĉerné Hoře nadále velmi silnou pozici. Tak byl například 7. října 2013, tedy v den výroĉí 1 700 let od vydání Milánského ediktu, otevřen chrám v Podgorici, který je zasvěcen Kristově vzkříšení. Má připomínat raně křesťanské svatyně a zároveň také poukazovat na střet dvou kultur, které se na tomto prostoru navzájem ovlivňovaly – východní a západní. Chrám se nachází nedaleko od centra mezi sídlištěm a nákupní zónou. Kostel stojí na místě chrámu, který zde ve 14. století nechal vystavět král Milutin, ale který se do dnešních dnů nedochoval. Nachází se zde také hroby významných osobností z 9., 16. a 19. století. Základní kámen dnešního chrámu byl poloţen jiţ roku 1993, avšak kvůli velké hospodářské a politické krizi v 90. letech byla stavba přerušena. V roce 2004 se kolem výstavby chrámu rozpoutala aféra, jelikoţ stavba byla ilegální. Díky politizaci problému a některým štědrým příspěvkům byla stavba nakonec dokonĉena. Uvádí se, ţe výstavba chrámu stála 6,5 miliónů eur, coţ je asi 162,5 miliónů korun. Seznam donátorů není k dispozici, bylo uvedenou pouze několik sponzorů: ĉernohorská vláda, srbská korporace Dunav, Telekom, NIS. Na stavbu chrámu byly z velké ĉásti pouţity domácí materiály (např. kámen), ale také zelený mramor z Indie, zvon byl odlit v Rusku, lustry byly vyrobeny na Ukrajině. 175 176

PEROVIĆ, Ranko. O crnogorskoj crkvi. Podgorica 2008, s. 12–14. VUĈINIĆ, Stevo. Srpska crkva i crnogorski identitet. Crnogorski anali 2013, r. 1, ĉ.2, s. 239–250.

64

Chrám nechal vystavět Amfilohije Radović, metropolita srbské ortodoxní církve v Ĉerné Hoře. Toto „vítězství“ SPC však není jediným. Metropolita ĉernohorsko-přímořský Amfilohije je v přímém sporu s metropolitou ĈPC Mihailem. Spory, které mezi nimi proběhly, jsou peprné a pro obĉana Ĉeské republiky i zaráţející. Jablkem sváru je jiţ po několik let církevní majetek. Hlavní duchovní centra Ĉerné Hory (Cetinjský, Moraĉský a Ostroţský monastýr) jsou totiţ pod správou SPS. Rozepře obou církví nezůstaly pouze u verbálních výhruţek. Jiţ několikrát se vyznavaĉi ĈPC s příslušníky SPC dostali do přímého vyhroceného konfliktu. Nejinak tomu bylo například v roce 2007, kdy SPS proti ĈPS dokonce vznesla ţalobu z důvodu nezákonného vniknutí přívrţenců ĈPS do cetinjského kláštera za úĉelem vrácení ĉernohorského majetku (tedy Cetinjského kláštera) „do rukou Ĉernohorců“. Podobná situace se opakovala v roce 2014, kdy u Kostela vzkříšení Jeţíše Krista nedaleko Cetinje musela zasahovat policie. Ke konfliktu došlo během liturgie, kterou vykonávala SPC. Ta ji (právem se lze domnívat, ţe záměrně) protahovala na úkor ĈPC, která měla vést bohosluţbu bezprostředně po ní. K jednomu z největších deliktů Amfilohije Radoviće došlo před několika lety, kdyţ nechal na hoře Rumiji (o této hoře více viz kapitola Vojislavljevići s. 11–16) armádním vrtulníkem neoprávněně vystavět plechový kostel. Tehdejší premiér Ranko Krivokapić tuto událost vnímal jako provokaci a komentoval následovně: „Kostel na Rumiji je objekt, který narušuje multietnicitu Ĉerné Hory.“177 Amfilohijovo chování přirovnal k charakteru Usámy bin Ládina. Paradoxem je, ţe aĉkoliv SPS neuznává samostatnou ĉernohorskou národnost, hlásí se k ní v Ĉerné Hoře daleko více pravoslavných věřících neţli k ĈPC. Momentálně ale popularita ĈPC neustále roste a je tedy otázkou, jak se pozice obou církví bude vyvíjet v budoucnu.

177

„Crkva na Rumiji je objekat za rušenje multietniĉke Crne Gore“ Krivokapić: SPC ruši Crnu Goru. Vijesti. [online] 2011 [cit. 17. listopad 2014]. Dostupný z:

65

3.3. Hierarchie, junáctví a právo 3.3.1. Historické základy ĉernohorské hierarchie moci

„Pověst rodiny můţe utvořit i obraz samotné duše země. Dříve byl národ v Ĉerné Hoře rozdělen do bratrstev a kmenů, se kterými byla kaţdá rodina neoddělitelně spojena […].“178

V průběhu 19. století, kdy se utvářela identita novodobých národů, se spoleĉnost zaĉíná více zajímat o vývoj jednotlivých kultur. Mezi vědci je všeobecně známo, ţe jsou horské země specifické svou patriarchální kulturou, která se rozvíjela na základě urĉitého sociálního uspořádání spoleĉnosti. Na Balkánském poloostrově tomu nebylo jinak. Kmenové179 struktury, které se vyvinuly v těchto hornatých oblastech, jsou typické nejen pro Ĉernou Horu, ale také pro sousední Bosnu a Hercegovinu a Albánii. Prvním vědcem z jihoslovanského prostoru, který zapoĉal zkoumání patriarchálních kultur na Balkáně, byl Vuk Stefanović Karadţić180, lingvista a sběratel ústní lidové slovesnosti, která byla v těchto krajích velmi bohatá. Dinárský pás, který prochází Ĉernou Horou, bránil do jisté míry průchodu inovací a také jiných kulturních a spoleĉenských systémů z vnitřních ĉástí Balkánského poloostrova. Tento terén do znaĉné míry ovlivňoval kulturně-politické dění v Ĉerné Hoře 178

„Povijest neke porodice moţe odslikati i dušu zemlje. Ukoliko prije u Crnoj Gori, gdje je narod bio izdijeljen u bratstva i plemena, za koja je svaka porodica bila neraskidivo vezana.“ ĐILAS, Milovan. Besudna zemlja. Podgorica 2006, s. 7. 179 „Kmen je sociální organizace spoĉívající v seskupení rodinných skupin s příbuznou řeĉí a kulturou. Oznaĉujeme tak útvary, které existovaly před vznikem státu nebo ještě dnes, ale mimo něj. Kmen má spoleĉné jméno, jeho příslušníci ţíjí většinou na tomtéţ území a lidé jsou v něm spojeni pocitem sounáleţitosti.“ JANDOUREK, Jan. Průvodce sociologií. Praha 2008, s. 93. „Ĉesto je grupa susjednih katuna ĉinila širu zajednicu, koja se takoĊe nazivala ,katun‘ ili ,katuni‘, u sluĉajevima kada je u nekom zajedniĉkom tijelu okupljala sve njihove predstavnike.“ ĐUROVIĆ, Milinko a kol. Istorija Crne Gore II. Titograd 1970, s. 352. 180 Vuk Stefanović Karadţić (1787−1864) byl srbský lingvista a reformátor srbštiny.

66

a má také za následek velice proměnlivé klima. Geotektonicky se totiţ Ĉerná Hora dělí na pět reliéfních celků: hluboké krasové plošiny, údolí střední Ĉerné Hory, oblast vysokých hor, oblast východně-severní Ĉerné Hory a pobřeţí o délce 316,5 km. Ĉerné Hoře přináleţí také 23 ostrovů. Geograficky se dělí na ĉtyři oblasti: pobřeţní, střední, severní a severovýchodní Ĉernou Horu. Jak zmíněno výše, Ĉerná Hora přináleţí Dinárskému pásu, horské reliéfy ĉiní 60 % celkového povrchu země. V Ĉerné Hoře se také mísí tři druhy podnebí. Na jihu je středozemní podnebí, ve střední a severní ĉásti je horské klima a v nejsevernějším výběţku země je podnebí kontinentální.181 Těţko přístupné hory, hluboké kaňony řek a ostatní zmíněné podmínky měly vliv na průběţné utváření sociálního ţivota v těchto ĉástech Balkánu. Patriarchální spoleĉnost se v Ĉerné Hoře rozvíjela po několik staletí a s ní také obyĉejové právo, které ustanovovalo základní práva a povinnosti. Na tomto území se do příchodu Slovanů vystřídalo několik etnických skupin. Na otázku kdy a za jakých podmínek se utvářela patriarchální spoleĉnost v Ĉerné Hoře, nacházíme v historických pramenech několik odlišných názorů. V této kapitole popíšeme názory hlavních historiků a etnologů na utváření klanové struktury v Ĉerné Hoře. Příchod Slovanů na Balkán koncem 6. a poĉátkem 7. století vyvolal etnické a kulturní změny. Z autochtonního obyvatelstva Balkánu si svoji kulturní identitu po osídlení Ĉerné Hory Slovany zachovali jen Vlaši a Albánci. Ostatní se asimilovali, a proto je historických pramenů, které o nich hovoří, velmi málo. Jedním z názorů o původu a utváření pasteveckých katunů (opština, druţina)182 v Ĉerné Hoře je ten, ţe tato dvě autochtonní etnika dala základ administrativnímu dělení. 181

RADOJĈIĆ, Branko. Geografija Crne Gora. Podgorica 2008. „Tento termín oznaĉoval nejprve malé, relativně kompaktní komunity, jejichţ jádro zpravidla tvořila skupina osob, provázaných systémem příbuzenských vazeb. Později se pojem katun zaĉal pouţívat v uţším významovém smyslu nikoli pro spoleĉenskou jednotku, nýbrţ pro její letní sídlo.“ ŠÍSTEK, František. Stručná historie států Černá Hora. Praha 2007, s. 24. Katun (katunište) je sezónní obydlí pastýřů v hornatých ĉástech Ĉerné Hory a Balkánu. V ĉele jednotlivých katunů stál glavar (stařešina, knez). „Najpodesniji oblik sitnih samoupravnih organizacija bio je katun, koji ni stara drţava nije bila sasvim rastoĉila, a koji je prilivom novih grupa Vlaha iz susjednog Huma, odavno ukljuĉenog u bosansku drţavu, i postepenim spuštanjem Arbanasa u skadarsku i zetsku ravnicu dobijao ĉvrstinu i svjeţinu, jer je vlaški i arbanaski ţivalj bio nosilac takve organizacije.“ ĐUROVIĆ, Milinko a kol. Istorija Crne Gore II. Titograd 1970, s. 349. 182

67

„[…] Vlaši byli ‘rozdělení do rodů, ţili na vesnicích nebo ve skupinkách salaší’ a ţe se ‘tyto vesnice nazývaly »katuny«’, s tím, ţe se ‘jména katunů vyskytovala především v mnoţném ĉísle, neboť byla zároveň i jmény rodovými’.“183 Katuny neboli vysokohorské vesnice byly hlavním obydlím Vlachů i Arbanasů. Tato dvě etnika se zabývala převáţně pastevectvím a ţila polonomádským184 způsobem ţivota. Při příchodu a osídlování Balkánského poloostrova převzali Slované od těchto dvou autonomních etnik některé kulturní prvky, a to především jiţ zmíněný polonomádský způsob ţivota. Miloš Luković ve své práci uvádí, ţe „přestoţe Jireĉek tušil, ţe je katun specifická ‘vesnice’ v niţ ‘ţijí Vlaši rozdělení do rodů’, nedospěl k tomu, aby v katunu rozpoznal ‘něco víc neţ jen vesnici’. […] ‘dnešní kmeny se vyvinuly z pasteveckých vesnic nebo katunů […] kaţdý kmen zahrnoval několik katunů’.“185 Luković také uvádí, ţe Vladimir Maţuranić definoval katun jako „místo, vesnici, tábor, skupinu obydlí, kde ţijí naši pastevci (Vlaši a Rumuni), kraj, kde přebývají, ale zdůraznil, ţe význam spíše míní zřízení vesnické općiny (ve smyslu samosprávné vesnické instituce na vymezeném území – pozn. M. L.) […] Katunar je podle Maţraniće praefectus cantonis, předák, náĉelník katunu, vesnice, stejně jako je jinde vesnik, soudce, ţupan, knez ve vesnici.“186 ve druhé polovině 14. století a v průběhu 15. století se na území Zety odehrály razantní změny v politickém a spoleĉenském ţivotě. Kvůli absenci centrální vlády a dobývání jihoevropského prostoru novým etnickým ţivlem − osmanskými Turky − zaĉíná obyvatelstvo migrovat a usazovat se v místech vysokých hor, kde bylo schopno ubránit se útokům. V hornatých oblastech pak vznikala nová uskupení. „Spoleĉenské proměny provázané stálým stěhováním obyvatelstva a asimilací některých etnik vedly nakonec

183

LUKOVIĆ, Miloš. Katun a katunská organizace středověkých Vlachů v centrálních a západních oblastech Balkánu. Slovanský přehled 2013, roĉ. 38, ĉ. 5, s. 398. 184 Pastevci se v letních měsících přesouvali na pastviny v horách a v průběhu zimní sezóny se spouštěli se stády do níţin. 185 Tamtéţ, s. 392. 186 Tamtéţ, s. 396.

68

k utvoření mnoha skupin nebo obcí, coţ umoţnilo vznik velkých klanových spoleĉenstev.“187 Kmenová struktura se v Ĉerné Hoře utvářela v průběhu několika staletí a svého vrcholu dosáhla v 19. století, kdy připoutala pozornost mnoha etnologů a historiků. Nejznámějšími osobnostmi, které se aktivně zabývaly jihoslovanským prostorem, klanovým uspořádáním a uzemní formací etnik, byli například Vuk Stefanović Karadţić188, Branislav Nedeljković189, Valtazar Bogišić190, Stojan Novaković191, Jovana Cvijić192, Jovana Erdeljanović193, Teodor Taranovski194, Sreten Vukosavljević195, Petr Šobajić196, Ferdo Ĉulinović197, Vasa Ĉubrilović198 nebo Branislav ĐurĊev199. Otázku, jak vzniklo kmenové uspořádání, si kladla spousta badatelů. Jeden z názorů utvoření patriarchální spoleĉnosti v Ĉerné Hoře, který sdíleli Jovana Cvijić, Jovana 187

„Društvene promjene, protkane stalnom pokretljivošću stanovništva i pretapanjem etniĉkih grupa razliĉitog porijekla, dovele su na kraju do stanja koje je, stapanjem mnogobrojnih druţina ili opština, omogućilo nastanak velikih plemenskih zajednica.“ ĐUROVIĆ, Milinko a kol. Istorija, s. 349. 188 Vuk Stefanović Karadţić (1787−1864) byl srbský lingvista, reformátor srbštiny. 189 Branislav Nedeljković (1807−1989) byl srbský historik. 190 Valtazar Bogišić (1834−1908) byl významný jihoslovanský právník. Z jeho děl např. BOGIŠIĆ, Valtazar. Zbornik sadašnjih pravnih običaja kod južnih Slavena. Zagreb 1874. BOGIŠIĆ, Valtazar. Opšti imovinski zakonik Knjažavine Crne Gore. Cetinje 1913. 191 Stojan Novaković (1842−1915) byl srbský diplomat, politik, filolog, historik literatury. 192 Jovan Cvijić (1865‒1927) byl srbský geograf a geolog. Jeho díla např. CVIJIĆ, Jovan. Balkansko poluostrvoi južnoslavenske zemlje. Beograd 1922; CVIJIĆ, Jovan. Jedinstvo i psihički tipovi dinarskih južnih Slavena. Beograd 1914. 193 Jovana Erdeljanović (1874−1944) byl srbský etnolog. Jeho díla např. ERDELJANOVIĆ, Jovan. Stara Crna Gora. Beograd 1926; ERDELJANOVIĆ, Jovan. Postanak plemena Pipera. Srpski etnografski zbornik. Beograd 1917, ĉ.8; ERDELJANOVIĆ, Jovan. Kuĉi – pleme u Crnoj Gori.. Srpski etnografski zbornik. Beograd 1917, ĉ.8. 194 Teodor Taranovski (1875−1936) byl ruský právník a historik, v průběhu ruské revoluce emigroval do Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. 195 Sreten Vukosavljević (1881−1960) byl politik, sociolog, profesor bělehradské univerzity. 196 Petr Šobajić (1891−1957) byl geograf a antropogeofraf. Z jeho děl např. ŠOBAJIĆ, Petar. Bjelopavlići. Beograd 1923. 197 Ferdo Ĉulinović (1897−1971) byl chorvatský právník. 198 Vasa Ĉubrilović (1897−1990) byl profesor bělehradské univerzity, ĉlen Srbské akademie věd a umění, ředitel Balkanologického ústavu. 199 Branislav ĐurĊev (1908−1993) byl profesor a první ředitel Orientálního ústavu v Sarajevu. Jeho díla např. ĐURĐEV, Branislav. Turska vlast u Crnoj Gori u XVI i XVII veku. Srajevo 1953; ĐURĐEV, Branislav. Postanak i razvitak brdskih, crnogorskih i hercegovačkih plemena. Titograd 1984.

69

Erdeljanović, Petr Šobajić, Sreten Vukosavljević, byl ten, ţe „kořeny ĉernohorských a hercegovských kmenů převzaly základ z kultury starých slovanských kmenů.“200 Konstantin Jireĉek201 a Milan Šufflay202 se přikláněli k teorii, ţe se kmeny zaĉaly formovat na konci středověku a poĉátkem novověku. Tento názor objasňují tím, ţe se kmeny a patriarchální spoleĉnost v Ĉerné Hoře formovaly kvůli krizi feudálního systému středověkého Srbska a Zety. Kmeny se podle jejich názoru na poĉátku utvářely z pasteveckých jednotek, ze kterých se vyvinula katunská samospráva. Tyto pastevecké formace se postupně stávaly samostatnými a v průběhu rozpadu feudálního systému se zcela osamostatnily. Z horských oblastí se tyto pastevecké skupiny zaĉaly postupně spouštět do ţup203, a tak se na pozůstatcích rozpadlého feudálního systému v horách a ţupách zaĉala utvářet kmenová struktura.204 „Katun a celá organizace zaloţená na katunu vyjadřovaly specifický status Vlachů jako vrstvy závislého obyvatelstva v rámci feudální spoleĉnosti.“205 „Postupně se katunská organizace rozvinula v charakteristický kmenový systém.“206 V roce 1961 proběhlo v Sarajevu Sympozium o středověkém katunu, které přineslo nové poznatky o vnímání katunu. Například Milenko Filipović207 rozděluje katun na katun středověký a katun souĉasný.208 Názor Branislava ĐurĊeva je takový, ţe „katun 19. století 200

„Crnogorska i hercegovaĉka plemena vuku svoje korene još od starih slovenskih plemena.“ ĈUBRILOVIĆ, Vasa. Odabrani Istorijski radovi. Beograd 1983, s. 304. 201 Konstantin Jireĉek (1854−1918) byl ĉeský politik, historik, diplomat, zakladatel balkanologie a byzantologie. 202 Milan Šufflay (1879−1931) byl profesor záhřebské univerzity. 203 Ţupa (latinsky: comitatus) byl územně správní celek spojující několik vesnic. V Ĉerné Hoře byla ţupa převáţně kotlinová oblast ĉi údolí, které byla chráněno kopci ĉi vysokými horami. 204 ĈUBRILOVIĆ, Vasa. Odabrani Istorijski radovi. Beograd 1983, s. 304. 205 LUKOVIĆ, Miloš. Katun, s. 398. 206 ŠÍSTEK, František. Stručná historie států Černá Hora. Praha 2007, s. 24. 207 Milenko Filipović (1902‒1969) byl etnolog, profesor a ředitel Balkanologického ústavu v Sarajevu. 208 „Středověký ‘katun’ podle Filipoviće oznaĉoval skupinu lidí, kterou tvořilo několik rodin nebo domácností, sdruţených kolem jednoho předka nebo vůdce, pod jehoţ vedením plnili povinnosti vůĉi feudálům, jimţ slouţili a pro něţ vykonávali hospodářské práce. Recentní význam názvu ,katun‘ se pak týká osady, v níţ pohromadě ţije jedna taková skupinka. Na základě klášterních listin z doby Nemanjićů pak Filipović (podobně jako drive s. Novaković) podal informace o poĉtu domácností v katunu v srbském středověkém státě (hovoří o pěti aţ osmdesáti rodinách) a upozornil, ţe katun nebyl výhradně kmenovou záleţitostí, neboť

70

podle něj neměl stejnou spoleĉenskou strukturu jako ve středověku. Podle jeho výkladu byl středověký katun spoleĉenskou organizací jinou neţ vesnice ve smyslu sídla zemědělského obyvatelstva ‒ byl především organizací pasteveckých prací v horách.“209 Většina badatelů se přiklání k názoru, ţe se ĉernohorské, brdské a hercegovské klany rozvíjely z pastevecko-vlašských katunů. Sezónní migrace vedly k bojům jednotlivých kmenů, v některých případech docházelo i k válkám. Boje se vedly především za úĉelem získání kvalitnější pastviny. Díky ĉastým válkám se neustále měnily hranice a samospráva kaţdého kmene, jenţ si chtěl zajistit co největší samostatnost. Většina badatelů se tedy přiklání spíše k názoru, ţe vývoj kmenové spoleĉnosti zapříĉinil horský terén a rozklad feudální organizace v průběhu 15. století. Ať se jiţ přikloníme k jakémukoli názoru, s přesností můţeme říci, ţe se klanová

organizace

utvářela

z geograficko-hospodářské,

kulturně-historické

a spoleĉensko-politické situace v průběhu staletí.210 Kmenová organizace na území dnešní Ĉerné Hory se rozvinula v průběhu nadvlády Osmanské říše na Balkáně. Koncem 15. a poĉátkem 16. století se formují ĉernohorskobrdské, hercegovské a severoalbánské kmeny. Kmenové organizace v oblasti Staré Ĉerné Hory211 se formují později.212 Utváření kmenů byl dlouhý proces.213 Byly vytvářeny aglomerací ‒ spojením jednotlivých katunů a vesnic vznikaly kmeny, propojené ĉasto fiktivními rodovými vztahy.214 Lidé uvnitř kmenů neměli

se v něm kromě příbuzných v muţské linii vyskytovali i příbuzní v ţenské linii (švagři a synovci z ţenské strany) a nepříbuzní jedinci (zeťové a pastorkové).“ LUKOVIĆ, Miloš. Katun, s. 402. 209 Tamtéţ, s. 403 210 ĈUBRILOVIĆ, Vasa. Odabrani, s. 305. 211 Stará Ĉerná Hora se rozkládala na území ĉtyř nahijí – Katunska, Rijeĉka, Lješanska a Crmiĉka 212 ŠĆEPANOVIĆ, Ţarko. Kratka, s. 118. 213 „Ĉesto je grupa susjednih katuna ĉinila širu zajednicu, koja se takoĊe nazivala ,katun‘ ili ,katuni‘, u sluĉajevima kada je u nekom zajedniĉkom tijelu okupljala sve njihove predstavnike.“ ĐUROVIĆ, Milinko a kol. Istorija, s. 352. 214 ŠĆEPANOVIĆ, Ţarko. Kratka, s. 118.

71

spoleĉného předka, byli vázaní vzájemnou půdou – katunem ĉi pobratřením (kumstvo). „Kmeny mají více teritoriální význam, neţli rodinný.“215 Kaţdý kmen se dělil na bratstva (bratstvo), kaţdé bratstvo znalo svého předka po kterém získalo jméno. Bratstvo znalo také historické souvislosti spojené se svým vznikem. „Bratstva se dále dělí na uţší bratrstva. Například u Vasojevićů se toto uţší bratrstvo nazývalo trbuh a menší rody, které tvořily dva aţ ĉtyři domy se nazývaly deminutivem trbušĉići.“216 Pavle A. Rovinski217 ve své knize Ĉerná Hora v minulosti a souĉasnosti II. (Crna Gora u prošlosti i sadašnjosti II.) také uvádí, ţe kaţdé bratrstvo v Staré Ĉerné Hoře mělo svůj kostel. Jako za příklad uvádí Njeguše, ve kterých bylo okolo ĉtyři sta domů, na které připadlo 15 kostelů, tedy na jeden kostel 27 stavení. Domy se stavěly v kopci, aby se rovina mohla vyuţít jako pastvina, louka, sad ĉi vinohrad. Kaţdá rodina měla svoji zemi, kterou obdělávala a měla na ni právo jen ona. Kdyţ rodina chtěla prodat kus pozemku, bylo tradicí nejdříve se zeptat lidí ve svém bratrstvu, kmenu, a kdyţ o půdu neměl nikdo zájem, mohla býti prodána jinému. Hranice mezi jednotlivými kmeny byly většinou přírodního charakteru – řeka, kaňon, vrch nebo byla vyznaĉena kameny, do nichţ se většinou vytesal kříţ. Nejprve byly katuny malé jednotky o 20 ĉlenech, postupným rozšiřováním se z nich však utvořily celé vesnice. Kmeny, které vznikaly spojováním katunů, ţup a půdy nazývané Do218 v horách, se postupně přizpůsobovaly i celoroĉnímu obývání horských oblastí. Sociální uzpůsobení kmenů a jejich formování měly základ v pozůstatcích ţupní organizace a do urĉité míry i v zaniklé feudální organizaci. Branislav ĐurĊev ve své knize Vznik a vývoj brdských a ĉernohorských klanů (Postanak i razvitak brdskih, crnogorskih 215

„Племе више има територијално значенје, него родбинско. РОВИНСКИ, Павле А. Црна Гора у прошлости и садашњости II.“ Cetinje 1994, s. 109‒110. 216 „Братства се дијеле на поједине родове или у6а братства. Код Васојевића за ово уже братство налазимо и назив трбух; док се мањи родови које чине двије до четирри куће називају деминутивним трбушчић.“ РОВИНСКИ, Павле А. Crna, s. 115. 217 Pavle A. Rovinski (1831‒1916) byl ruský historik, slavista, etnolog, antopolog, geograf, archeolog. 218 „Do“ je krasová kotlina na jehoţ dně se nacházela úrodná půda, nejĉastěji rovinný povrch mezi kopci, který býval opracováván ĉi slouţil jako pastvina.

72

i hercegovačkih plemena) zkoumá otázku, zda kmeny na poĉátku vznikaly z rodové struktury. Jména mnohých dinarských kmenů se objevují ve 14. a také v 15. století jako názvy katunů (Banjani, Drobnjaci, Ćeklići, Malonošići, Pješivci). I kdyţ se jednotlivé kmeny rozrůstaly, v ústní lidové tradici se zachovala znalost o zakladateli kmene, po němţ i samotný kmen získal jméno, „ […] například, zmínka o Bílém Pavlovi, zakladateli rodu Bjelopavlićů219. Bratstva odvozovala svůj původ zpravidla od spoleĉného, většinou mýtického (totemického) předka, jehoţ jméno se ĉasto objevovalo v názvu bratrstev nebo kmenů (Petr – Petrovići, Vaso – Vasojevići apod.).“220 Bohuţel o ĉernohorských kmenech není mnoho historických pramenů, pouze lidové tradice ĉi epické písně, které jsou velmi přikrášlené. Kmeny získaly v rámci Osmanské říše zvláštní autonomní práva, jeţ utmelila vnitřní patriarchální způsob ţivota. „Existovala mnohá specifika kmenového ţivota ĉernohorských Brd a Staré Ĉerné Hory. Oblast Staré Ĉerné Hory byla od 16. do 17. století oblastním spoleĉenstvím, ve kterém hrál vladyka důleţitou úlohu jak při rozvoji Ĉerné Hory jako celku, tak i v rozvoji jednotlivých kmenů. V patriarchální spoleĉnosti v severních oblastech byla situace podstatně jiná, většinou převládala organizace ‘kneţin’.“221 Sloţitá kmenová organizace se utvořila díky zeměpisné poloze, a to tedy především díky nepřístupnému terénu. Kmenová struktura je proto typická převáţně pro Ĉernou Horu a Albánii, tímto vývojem se ĉernohorské etnikum odlišuje od kulturního vývoje Srbů v Srbsku.

219

„[ …] na primjer, kada je rijeĉ o Bijelom Pavlu, rodonaĉelniku Bjelopavlića.“ ĐUROVIĆ, Milinko a kol. Istorija Crne Gore II. Titograd 1970, s. 357. 220 ŠÍSTEK, František. Stručná,. s. 24. 221 „Postojale su mnoge specifiĉnosti plemenskog ţivota u crnogorskim Brdima i Staroj Crnoj Gori. Oblast Stare Crne Gore je u XVI i XVII v. bila teritorijalna zajednica u kojoj je uloga vladike Crnogorskog zbora bila od presudnog znaĉaja kako na razvitak Crne Gore kao cjeline tako i pojedinih plemena. Drugaĉija obiljeţja imale su lokalne patrijarhalne zajednice u sjevernim oblastima današnje Crne Gore, gdje je uglavnom preovlaĊala kneţinska organizacija.“ ŠĆEPANOVIĆ, Ţarko. Kratka, s. 118–119.

73

V průběhu staletí se na území dnešní Ĉerné Hory vytvořilo několik samostatných kmenů. Ĉernohorská Brda jich měla sedm, proto se také v literatuře setkáváme s názvem Sedm brd (Sedam brda) – Rovĉané, Moraĉané, Bjelopavlići, Vasojevići, Pipeři, Bratonoţićové a Kućové. V ĉásti Staré Ĉerné Hory se nacházeli Cetinjané, Njegušové, Cucové, Bjelicové, Ćeklićové, Ozrinićové, Pješivcové, Zagaraĉové a Komanové. Rijeĉská nahije byla rozdělena do pěti kmenů – Cekliňané, Kosijerové, kmeny v okolí Dobrsko Selo, Ljunotinjové a GraĊanové. V Crmniĉské nahiji se pak nacházelo sedm klanů – kmeny s centrem v Podgoru, Brĉeliové, Dupilové, kmeny v okolí Gluhého Dolu, Sotonićové, Limljani a Boljevićové. Kaţdý kmen se skládal z bratrstev, kaţdé bratrstvo mělo svého stařešinu, jenţ byl zástupcem svého bratrstva na schůzích, na kterých se projednávaly otázky a vztahy jednotlivých bratrstev uvnitř kmenů. V ĉele kmene stál stařešina, glavar222 nebo také knez223, jenţ byl zástupcem svého kmene na schůzkách s ostatními kmeny.224 „V ĉele katunu stál ‘katunar’, jenţ byl ĉasto nazýván ‘primićurem/premićurem’, zatímco knez byl jak stařešinou svého katunu, tak zároveň knezem nad primićury, jejichţ katuny spadaly do jeho kneţiny.“225 Od 17. století se kmeny, které se nacházely v Ĉerné Hoře, setkávaly na takzvaném ĉernohorském Sněmu (crnogorski Zbor), na kterém se projednávalo například příměří mezi jednotlivými kmeny, ĉi se řešily meziklanové spory, jednalo se i o míru a válce. Ĉernohorský Zbor volil také metropolitu a hrál váţnou úlohu ve vzájemném kontaktu mezi jednotlivými kmeny. „Od 17. století a zejména v 18. století Zbor rozšiřuje soudní pravomoc a zároveň sílí i pravomoc glavarů. Metropolita se stal hlavní osobností Zboru. On měl právo

222

„Starješina upravlja zajednicom, naroĉito kada predstoji pokret ili rat, i pri tom se dogovara s predstavnicima ostalih porodica bez ĉije se podrške ni njegova moć ni ugled ne bi mogli odrţati.“ ĐUROVIĆ, Milinko a kol. Istorija Crne Gore II. Titograd 1970, s. 351. 223 „knez“ ĉi „premićur“ byl titul zavedený poĉátkem 13. století v rámci reformy správy. 224 ŠĆEPANOVIĆ, Ţarko. Kratka, s. 119–122. 225 LUKOVIĆ, Miloš. Katun, s. 404.

74

i k jeho svolání, jenţ se odehrávalo obyĉejně u sídla metropolity v Cetinji. Tehdy sílí i spoleĉenská vůle k vytvoření státní organizace.“226 Úĉastnit se Zboru měl právo kaţdý dospělý Ĉernohorec, většinou však rodina vysílala jednoho zástupce. Ĉernohorský sněm zasedal jednou roĉně před cetinjským klášterem aţ do roku 1852 kdy se v Ĉerné Hoře postupně mění na státní správu. Tento Zbor byl nevyšším právním a politickým orgánem v ĉernohorském kmenovém uspořádání. Vylouĉení ze Zboru bylo povaţováno za vrchol morální potupy. Kromě ĉernohorského sněmu existoval také sněm pohlavárů (glavarski Zbor), který se konal několikrát roĉně. Sněm se svolával ve výjimeĉných případech a jeho rozhodnutí podléhaly ĉernohorskému Zboru. Poĉátkem 18. století se v Ĉerné Hoře objevuje titul gubernátora, který zavedl vladyka Danilo po dohodě s Benátskou republikou. Gubernátor postupem ĉasu získal takovou moc, ţe se bez něj nemohly projednávat ţádné hlavní případy ve sněmu. V období vlády Petra I. dochází ke střetu gubernátora a rodiny Petrovićů o trůn. Po nástupu dynastie Petrovićů do ĉela Ĉerné Hory se zaĉíná měnit spoleĉensko-sociální systém a dochází ke sjednocování jednotlivých území do jednoho útvaru – Ĉerné Hory, tak jak ji známe dnes.

3.3.2. Junáctví jako hlavní aspekt ĉernohorské identity Ĉernohorská identita se vyvíjela na základech kmenové spoleĉnosti, kde byla identita spíše kolektivní záleţitostí. Ĉest byla obrazem jedince i celé komunity, příkladem můţe být ĉernohorské junáctví (junaštvo) a lidskost (čojstvo). Kvůli neustálým bojům s Osmanskou říší a jednotlivým loupeţivým výbojům na Osmanská území, se v literatuře zaĉíná utvářet romantická představa junáctví ĉernohorských bojovníků za svobodu. Z junáctví se tak utvořil urĉitý stereotyp vypovídající o tomto etniku.

226

„Od XVII, a naroĉito u XVIII v šire se nadleţnosti Zbora, ali istovremeno jaĉa i uloga Zbora glavara. Mitropolit postaje vodeĊa liĉnost Zbora. On stiĉe pravo i da ga saziva, obiĉno kod sjedišta Mitropolije na Cetinju. Tada su već bile narasle društvene snage koje su crnogorsko društvo pripremale za stvaranje drţavne organizacije.“ ŠĆEPANOVIĆ, Ţarko. Kratka, s. 122.

75

Stereotyp je fenomén dané kultury, který se utváří ze symbolů, je to urĉitý druh mýtu. Národní hrdost – ĉin zemřít ve válce, poloţit ţivot za svůj domov, byla povaţována za největší poctu, kterou mohl být Ĉernohorec vyznamenán. Díky ĉemuţ vzniklo rĉení „ţivio je kao ĉovjek“ (ţil jako muţ). K pochopení ĉernohorské identity a utváření kultu junáctví bylo nezbytné popsat historický vývoj této země a to utváření kmenové struktury aţ k dosaţení ĉernohorské státnosti. Za Osmanské nadvlády se v Ĉerné Hoře upevnil kmenový systém a tím se utváří i takzvaný kult (někdy oznaĉovaný i jako mýtus) lidskosti (ĉojstva) a junáctví (junaštva) Ĉernohorců. Kmenová struktura byla po celá staletí hlavním stavebním kamenem identity aţ do poloviny 19. století, kdy se zaĉaly utvářet moderní národy. Tyto rodové struktury – bratrstva a kmeny – byly spjaté rodovými vazbami, kaţdý ĉlen měl přesně stanovená práva a povinnosti, které musel dodrţovat. Kmeny mezi sebou navzájem válĉily a jednaly podle krevní msty i poté, co byla roku 1723 zakázaná. Roku 1697 cetinjský vladyka Danilo Šćepĉević z rodu Petrovićů upevnil ĉernohorské kmeny, a to nejen vojensky, ale také ideově. Autonomie jim však zůstala aţ do 19. století, kdy je s centralizací Ĉerné Hory omezena kvůli upevnění státní moci a zřízení státních institucí, tím se oslabují i kmenových struktury. „Kmenové zde usedlí nesdílí příliš nadšeně státní ideu ĉernohorskou. Naopak oni byli proslulí svojí nespolehlivostí, takţe se o jejich bajraktarech vyprávělo, ţe kaţdý z nich má dva prapory, jeden mohamedánský a jeden ĉernohorský, který dle potřeby střídavě uţívá.“227 Jak to tedy doopravdy s tímto kultem ĉojství a junáctví bylo? Podle zápisů podobného charakteru můţeme odvodit, ţe ĉojstvo a junáctví byly spíše jakýmsi mýtem, který vznikl v průběhu Osmanské nadvlády nad Balkánským poloostrovem. Mýtus o stateĉných křesťanských bojovnících za svobodu nad cizí vírou – islámem. Tyto mýty jsou v souĉasné ĉernohorské historiografii vyzdvihovány a vytváří základ ĉernohorské historie. 227

ŠISTEK, František. Junáci, s. 125.

76

Lidskost (čojstvo) a junáctví (junaštvo) tvoří základ ĉernohorského sociálně-kulturního kódu, který je hlavním aspektem v dílech ĉernohorských spisovatelů. „Mnozí ĉernohorští spisovatelé 20. století se zapojili do aktivního dialogu s literární tradicí, přijali někdy pozitivní a někdy i kontroverzní postoj k sémantické struktuře lidskosti a junáctví. Rozhodně ji vnímají jako velmi zajímavé sociologicko-kulturní hledisko v rámci balkánského modelu a zejména modelu ĉernohorské kultury a civilizace.“228 Kult lidskosti a junáctví byl u ĉernohorských spisovatelů vytvářen pomocí hrdinského modelu světa. „V hrdinské a patriarchální Ĉerné Hoře, kde literární model nacházíme v Njegošových a Popovićových229 dílech, je zaveden model kultury s velmi přísnými a poĉetnými zákazy.“230 a v souĉasné době se mezi proĉernohorskými spisovateli z těchto kódů utvořila vlastní historie Kaţdá kulturní spoleĉnost do jisté míry organizuje ţivoty lidí tím, ţe udává jistá pravidla chování, která se musí dodrţovat. V patriarchální spoleĉnosti v Ĉerné Hoře to bylo například obyĉejové právo. Ĉernohorská spoleĉnost byla posedlá mýtem a kultem svobody – zachování národa, víry a ideologie. Nejznámějším dílem, které popisuje tento kult lidskosti a junáctví, je sepsán Markem Miljanovem Popovićem a jmenuje se Příklady lidskosti a junáctví (Primjeri čojstva i junaštva). K sepsání tohoto díla ho dohnala touha o zachování jednoho kulturního modelu pro budoucí generace. Ĉernohorské ĉojství a junáctví bylo opěvováno nejĉastěji v ústní podobě, a to skrze epickou píseň v nerýmovaném desetislabiĉném verši v doprovodu lidového nástroje zvaného gusle. Opěvované jsou nejĉastěji děje různých bojů, historický vývoj kmenů a jejich bojů s Turky. Tato ústní lidová tvorba předávaná z generace na generaci byla 228

„Mnogi crnogorski pisci dvadesetog veka su u aktivnom dijalogu sa knjiţevnom tradicijom zauzimali nekad pozitivan, afirmativan, a nekad kontroverzan stav prema toj semantiĉkoj strukturi, a ĉojstvo i junaštvo svakako predstavljaju veoma zanimljive sociološke kulturološke kategorie u okviru balkanskog, a posebno crnogorskog modela kulture i civilizacije.“ BEĈANOVIĆ, Tatjana. Naratološki i poetički ogledi. Podgorica 2009, s. 5. 229 Marko Miljanov Popović (1833–1901) byl ĉernohorský vojvoda a „spisovatel“ z kmene Kuĉů. Byl velkou inspirací Josefu Holeĉkovi. 230 „U herojskoj i patriarhalnoj Crnoj Gori, ĉiji knjiţevni model nalazimo u Njegoševom a Popovićevom stvaralaštvu, uspostavlja se model kulture sa vrlo strogim i brojnim zabrnama. BEĈANOVIĆ, Tatjana. Naratološki i poetiĉki ogledi.“ Podgorica 2009, s. 5.

77

po dlouhá staletí jedinou formou zachování znalosti o událostech ĉi zakladateli kmene, atd. 231

Ĉernohorskou lásku ke guslím Jovan Cvijić ve svém díle Jedinstvo i psihički tipovi dinarskih Južnih Slovena popsal: „Monotónní a smutný tón guslí je zcela totoţný s tónem národní duše, který přehrává vzpomínky z historie plné utrpení a poníţení.“232 Tento nástroj byl také inspirací mnohým spisovatelům a básníkům z jihoslovanského prostoru, kteří obyĉejně gusle popisovali jako nástroj duše i srdce. „Oj vy gusle z javora suchého, k Vašemu tónu moje duše tíhne.“ 233 V díle Primjeri čojstva i junaštva je hlavním tématem morální aspekt, který je vázán na hrdinství a junáctví. Co tedy ĉojstvo a junaštvo znamená a jak bychom ho mohli charakterizovat? Marko Miljanov ve svém díle Primjeri čojstva i junaštva popsal tyhle dvě ĉernohorské charakteristiky následovně: „Ĉojstvo je obrana ostatních před sebou a junáctví obrana sebe před ostatními.“234 Junáctví je tedy idealizovaná charakteristika jedná se spíše o boj za přeţití svého vlastního já. Kdeţto ĉojství je pravá charakteristika muţství/lidství. Tatjana Beĉanović junáctví charakterizuje takto: „Junáctví je vţdy surové, ohroţuje cizí existenci za úĉelem zachování své vlastní, proto Marko Miljanov říká: junák ĉojku koně vede.“235 To můţeme interpretovat tak, ţe ĉojství je nadřazenou charakteristikou junáctví. Utváření modelu lidskosti a junáctví se datuje k stabilizaci klanové struktury, která se zakládá na kolektivních pravidlech. Ĉojství a junáctví je jakýmsi ĉernohorským mýtem, který se vytvořil na základech epického hrdinského ţánru. Lidskost a junáctví zastává obrannou funkci, respektive funkci 231

Gusle.[online] c2007 [cit. 5. ĉervna 2014] Dostupné z: http://www.riznicasrpska.net/muzika/index.php?topic=355.0 232 „Monotoni i tuţni ton gusla potpuno se slaţe sa narodnom dušom kada ona obnavlja usppomene iz istorije, pune patnje i poniţenja.“ CVIJIĆ, Jovan. Jedinstvo i psihički tipovi dinarskih Južnih Slovena. Beograd 1914, s. 87. 233 ŠANTIĆ, Aleksa. Guslama. online 2005 cit. 10. října 2014 Dostupné z: http://www.aleksasantic.com/Print/1896-10.html 234 „Ĉojstvo je braniti druge od sebe, a junaštvo sebe od drugoga.“ MILJANOV, Marko. Primjeri čojstva i junaštva. Podgorica 2009, s. 15. 235 „Junaštvo je uvek surovo jer zahteva ugroţavanje tuĊe egzistencije zarad oĉuvanje sopstvene, zato Marko Miljanov i kaţe. junak ĉojku konja vodi.“ BEĈANOVIĆ, Tatjana. Naratološki i poetički ogledi. Podgorica 2009, s. 12.

78

uchování si své vlastní víry, národnosti a existence. V dílech Petra II. Petrović Njegoše, Marka Miljanova, Mihaila Laliće, Milovana Đilase, Ĉeda Vukoviće a jiných spisovatelů píšících o tomto prostoru je kult ĉojství a junáctví silný a spoleĉně s kultem svobody tvoří leitmotivy jejich díla. Tím je literatura o ĉernohorském národu a kultuře specifická a liší se od jiných jihoslovanských národů, kde ses tak silný kultem nesetkáme. A Ĉernohorci na něm staví základní kámen své kulturní „odlišné“ identity. Kvůli morálním normám ĉojsví nemohli mít Ĉernohorci takové morální slabosti jako závist, povýšenost, nenávist, nevděk, proradnost, plachost, lhostejnost, chamtivost, atd. Literatura, ze které jsem ĉerpala, obsahuje vědecké zkoumání etnických a etických charakteristik Ĉernohorců. Tyto práce nesou jednu spoleĉnou myšlenku, totiţ ţe ve speciálních přírodních podmínkách, které byly v Ĉerné Hoře, se zákonitě musela vyvíjet jiná kultura neţli kdekoliv jinde. Abychom porozuměli vývoji a utváření ĉernohorské kulturní identity, museli jsme nejprve vykreslit historické události, které formovaly toto etnikum do takové podoby, v jaké

je

nalézáme

dnes.

A to

tedy

vývoj

od příchodu

slovanských

kmenů

aţ do souĉasnosti. Tvrdit, ţe Vojislavljevići, Crnojevići, Balšići a Petrovići byly ĉernohorské dynastie nelze, měli však bezpochyby podíl na utvoření ĉernohorského etnika, které známe dnes. Ĉernohorským junáctvím byl nadchnut a inspirován ĉeský spisovatel Josef Holeĉek, který předkládal tuto patriarchální spoleĉnost za vzor Ĉechům, kterým vytýkal nedostatek slovanské vzájemnosti, národního vědomí, bezboţnost a přejímání cizích vzorů převáţně západních (německých). „Ĉernohorec má dvě krásné a skvělé vlastnosti, které u nás hynou: národní vědomí a osobní stateĉnost.“236 Tento obdiv ĉernohorské kultury a spoleĉnosti shledáváme ve všech Holeĉkových dílech. Julius Dolanský o jeho povídkách inspirované Ĉernou Horou napsal: „Vţdycky jsou naplněny horoucím obdivem k junáckým bojovníkům za svobodu. Ukazují, jak se u nich spojovala nezištná láska k vlasti s hlubokým lidstvím. Ĉernohorské vlastenectví a ,ĉojstvo‘, to je ĉlověĉství, lidskost, se u nich navzájem podmiňovaly a splývaly v nerozluĉnou jednotu. […] Josefu Holeĉkovi se líbilo, jak všichni ti chudí bojovníci za svobodu pohrdali zlatem a penězi. Hodnotu 236

HOLEĈEK, Josef. Černá Hora. Praha 1876, s. 2.

79

ĉlověka a národa měřili něĉím jiným neţ shonem po bohatství. Pramenem jejich moci byla nezkaţená síla lidu, odkaz dávného rodového a plemenného zřízení.“237 Jeho obdiv však nepatřil Cetinji a vládě Petrovićů Njegošů, ale právě horským kmenům, kterým přikládal pravé „ĉernohorství“ obzvláště pak kmeni Kuĉů a Marku Miljanovi. „Kaţdý Kuĉ byl hrdinou, ale rovněţ kaţdý byl ĉlověkem srdce. Ĉest ve válce a míru kladli nade vše, ctí také v chudobě bezúhonný ţivot trávit. Nebylo na Ĉerné Hoře lepších Ĉernohorců, nebylo Ĉernohorců, kteří by tak úplně byli pochopili význam ,ĉernohorství‘ “238

3.3.3. Ĉernohorské obyĉejové právo Co se týká vývoje obyĉejového práva, antropogeografové a etnografové sdílí názor, ţe jeho kořeny sahají do dob osídlování Balkánu slovanským etnikem. Vývoj obyĉejového práva je totiţ jak u ĉernohorských, tak i u albánských klanů podobný. „Starší historici jako Milan Šufflay studováním etnických a kulturních vztahů mezi Albánií a Ĉernou Horou povaţují jejich vzájemné vztahy za velmi blízké a jejich patriarchální spoleĉnost za příbuznou. Na základě toho došel Šufflay k závěru, ţe ĉernohorské kmeny a ĉernohorská kmenová spoleĉnost nového století převzaly základní prvky od Albánců.“239 A. Dabinović se přikláněl spíše k názoru, ţe se obyĉejové právo rozvíjelo na kulturním bohatství Vlachů. Vliv vlašské a albánské kultury na vytváření kmenů v Ĉerné Hoře je znatelný v materiální a duchovní kultuře a převáţně také ve způsobu pastevectví. Vlaši240 se na území Zety zaĉali usídlovat na přelomu 10. a 11. století. Přicházeli z jiţního Epiru, Tesálie a Egejské Makedonie, podél dinárského pásu se stěhovali do Zety, Rašky a Humu, kde se v průběhu 13. a 14. století úplně asimilovali. První historické důkazy 237

DOLANSKÝ, Julius. Úvodem. In: HOLEĈEK, Josef. Černohorští junáci. Praha 1954, s. 15. HOLEĈEK, Josef. Černohorští junáci. Praha 1954, s. 84–85. 239 „Neki stari istoriĉari, kao Milan Šufflay, smatraju, prouĉavajući etniĉke i kulturne odnose meĊu Albanijom i Crnom Gorom, da su ti odnosi vrlo bliski, a njihove patrijarhalne kulture srodne. Iz toga je Šufflayj izvukao zakljuĉak da je crnogorsko plemstvo društvo novog veka osnovne elemente svoga ureĊenja preuzelo dobrim delom od Arbanasa.“ ĈUBRILOVIĆ, Vasa. Odabrani, s. 304. 240 Oznaĉení Vlach je v Ĉerné Hoře spekulativní, na poĉátku se tímto názvem oznaĉovalo románské pastevecké obyvatelstvo. Od 14. století se však tímto názvem oznaĉuje pastevecké obyvatelstvo bez etnické specifikace. Tito Vlaši – pastevci – v severních horských ĉástech upevnili vojenský způsob ţivota, kmenovou strukturu a obyĉejové právo, které urĉovalo vztahy v bratrstvu a mimo jiné i postavení ţeny. 238

80

o Vlaších na tomto území pochází z 12. století.241 Jejich patriarchální kultura měla základ v starobalkánské a antické kultuře. Obyĉejové právo se rozvíjelo převáţně v těch ĉástech, kam středověká státní moc nezasahovala svým zákonodárným právem, a to v dobách, kdy se zaĉala sílit a rozrůstat rodová struktura, která podle některých jiţ zmíněných badatelů, měla základ v rozpadu feudálního systému na konci středověku a poĉátkem novověku. Obyĉejové neboli zvykové právo je nejstarším pramenem práva. V literatuře je obyĉejové právo oznaĉováno několika klasifikujícími názvy – precedenĉní právo, soudní právo, zvykové právo ĉi nepsané právo. „Nepsané neboli obyĉejové právo lze náleţitě rozdělit do tří skupin: 1. Všeobecně platné obyĉeje, které jsou obecným pravidlem v celém království a tvoří obyĉejové právo v uţším a obvyklejším slova smyslu. 2. Místní obyĉeje, které z velké ĉásti ovlivňují pouze obyvatele jednotlivých okresů. 3. Urĉité místní zákony, které jsou na základě obyĉeje přijímány a aplikovány některými místními soudy poměrně obecné a rozsáhlé jurisdikce.“242 Obyĉejové právo se vytvářelo opakovanou ĉinností, ze které se stala zvyklost, zavedený postup. Tato zvyklost pak byla přijata a uznána za správný a obvyklý postup. Postupy, které byly přijaty za správné, byly zaloţeny na tradici v souladu s mravními principy dané spoleĉnosti. „Zdá se však, ţe nám doposud právní teorie neposkytla ţádnou uspokojující analýzu charakteru obyĉejového práva. Ve skuteĉnosti teoretikové této otázce nevěnovali příliš pozornosti. Princip precedentu neboli stare decisis byl předmětem mnoha písemných dokumentů; jak se zdá, pátrání po literatuře, která by pojednávala o charakteru obyĉejového práva, se omezuje pouze na záznamy o fungování tohoto principu, který je, jak předpokládám, sám o sobě ,souĉástí‘ obyĉejového práva. Historikům se musí zdát kaţdý pokus o ztotoţnění obyĉejového práva a principu precedentu, kaţdý pokus 241

Tamtéţ, s. 305. SIMPSON. W. B. The Common Law and Legal Theory. Oxford 1973, Appendix 2: Obyčejové právo a právní teorie. [online]. [cit. 24. března 2014]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/74264/ff_b/Appendices.pdf 242

81

o vysvětlení

povahy

obyĉejového

práva

z hlediska

stare

decisis,

přinejmenším

neuspokojivý, kdyţ uváţíme, ţe vypracování nařízení a zákonů urĉujících uţití precedentů a jejich pravomocného postavení je poměrně nové a myšlenka, ţe by mohly existovat závazné precedenty, je ještě novější.“243 Obyĉejové právo zaĉalo slábnout s formací a kodifikací práva obĉanského v 19. století. Obĉanské právo je právní systém, který se skládá z obyĉejů, jeţ se utvořily v urĉitém spoleĉenství a byly všeobecně přijaty a dodrţovány. Obyĉejové právo mohlo být psaného ĉi nepsaného charakteru.244 „Obyĉejové právo v ĉisté formě patriarchální spoleĉnosti se na Balkánském poloostrově vytváří v průběhu středověku v těch ĉástech, kde feudální vláda neměla nad obyvatelstvem kontrolu, vládu tedy přenechala místním samosprávným spoleĉenstvím.“245 Posilování obyĉejového práva je datováno do období konce 15. století. V severních ĉástech země platilo obyĉejové právo Leky DukaĊina246. Obyĉejové právo jednotlivých oblastí a staroĉernohorských, přímořských, brdských a hercegovských kmenů se v malé míře odlišovalo, mělo však spoleĉný základ v slovanském obyĉejovém právu. Odlišnosti v obyĉejovém právu v jednotlivých oblastech vyplývaly z kulturních a spoleĉenských rozdílů. Obyĉejové právo obsahovalo práva a povinnosti příslušníků kmenů, dále obsahovalo rodinné právo, právo emigrantů a imigrantů klanů, ţenská práva a povinnosti, krevní mstu atd. „Formování ĉernohorské spoleĉnosti bylo regulováno řadou pravidel, s důrazem na hrdinství (junaštvo), lidskost/dobrotu (ĉojstvo), závaznost ĉestného 243

Tamtéţ. GERLOCH, Aleš. Dějiny a teorie práva. Praha 2013, s. 80. 245 „Obiĉajno pravo u ĉistim oblicima starog patrijarhalnog društva odrţava se u srednjem veku na Balkanskom poluostrvu tamo, gde drţavna feudalna vlast nije izgradila svoju kontrolu i prepuštala je mesnim samoupravnim zajednicama.“ ĈUBRILOVIĆ, Vasa. Odabrani, s. 317. 246 Leka DukaĊin (albánsky: Leka Dukagjini, ţil v letech 1410‒1481) byl severoalbánský feudál, který je povaţován za autora zákoníku, jenţ byl vytvořen na principech zvykového práva, a který byl v kniţní podobě poprvé vydán aţ roku 1933. Takzvaný „Lekův zákoník“ se skládal z 1263 paragrafů, které byly seřazeny do dvanácti oddílů. Tímto zákoníkem se převáţně řídili severní katolické albánské kmeny a kmeny v západních ĉástech Kosova. Zákoník obsahoval i takzvanou Besu (ĉestné slovo) ĉi morální povinnost krevní msty atd. 244

82

slova (vjera – albánsky besa) a pohostinnost (gostoprimstvo). Porušování nepsaných zákonů mohlo vést k vylouĉení z kmene, po němţ provinilec buď odešel do světa, nebo brzy zemřel hlady.“247 Vztahy a práva uvnitř kmenů byly důleţitější neţ rodové a pro všechny platila stejná pravidla, jejichţ nedodrţování se krutě trestalo. Velice rozšířená byla krevní msta mezi jednotlivými kmeny, kterou mohla vyvolat třeba i obyĉejná krádeţ. Ta mohla mít za následek i vyvraţďování jednotlivého kmene po celá staletí. Kmeny se smiřovaly pomocí vyslanců z kaţdé znepřátelené strany a mír uzavíraly prostřednictvím takzvaného polibku míru a slibem, ţe zapomenou na krveprolití a dříve spáchaný ĉin, který se stal příĉinou krevní msty (v některých případech příĉina jiţ ani nebyla známa). Utvrzení příměří bylo potvrzeno navázáním bratrství, z kaţdého kmene bylo vysláno několik děvĉat na vdavky do kmene druhého, a tak se kmeny vzájemně provázaly „pokrevním“ poutem.248 Kmeny také mohly vyuţít práva „prozkoumání ĉinu“. Porota sestavená z 24 kmetů měla za úkol posoudit, zda je odsouzená strana, pachatel ĉinu, opravdu vinen. Pokud byl pachatel prohlášen za nevinného, poškozená strana musela rozhodnutí poroty akceptovat a musela přijmout mír.

247 248

ŠÍSTEK, František. Stručná, s. 28. ĐUROVIĆ, Milinko a kol. Istorija II, s. 356.

83

3.4. Postavení ženy v Ĉerné Hoře

„Všechna ĉest ţenám ĉernohorským.“249 Josef Holeĉek

Ĉerná Hora jakoţto země s hluboko zakořeněnou patriarchální organizací spoleĉnosti měla logicky vzato zcela odlišný vývoj spoleĉenských konvencí a spoleĉnosti obecně, neţli tomu bylo u nás. Speciální postavení a pravomoci ţeny v Ĉerné Hoře v oblastech s kmenovou strukturou byly z dnešního pohledu genderového studia nehumánní. Aĉkoliv jistě existovaly výjimky, byla jiţ v minulosti ĉernohorská spoleĉnost v tom, jak přistupovala k ţeně, povaţována za zaostalou. „Mezi muţem a ţenou na Ĉerné Hoře panuje podobný poměr, jaký býval druhdy v Spartě. Ţena ţije v úplné odvislosti od muţe.“250 O postavení ţeny v Ĉerné Hoře by mohla vzniknout celá monografie, pokusme se však v této krátké kapitole alespoň ve struĉnosti popsat postavení ţeny, které znaĉně vypovídá i o patriarchálním charakteru ĉernohorské identity.251 Josef Holeĉek ve svých knihách popisoval Ĉernou Horu a ĉernohorské mravy jako zemi ideálního, ba dokonce vzorového chování. Ve vztahu ţen k muţům ho fascinoval fakt, ţe muţ byl ideálem ţeny ve všem, a cokoliv řekl, bylo povaţováno za pravé a správné.

249

HOLEĈEK, Josef. Černá Hora. Praha 1876, s. 32. Tamtéţ, s. 31. 251 O ţenách v Kotoru se dlouhodobě zajímala ĉeská historiĉka Lenka Blechová, více viz BLECHOVÁ, Lenka. Ţene srednjovjekovnog Kotora na prelasku u novi vijek. Istraživanja, Novi Sad 2005, s. 36‒53. [Online] [cit. 14. listopad 2014] Dostupný z: http://www.muzejzena.me/img-history/10/BlehovaCelebic_zene%20srednjovjekovnog%20kotora.pdf; BLECHOVÁ, Lenka. Ţivot ţena u srednjovjekovnom samostanu u Kotoru: ora et labora, Rodna perspektiva u medjureligijskom dijalogu u XXI veku, s. Savić, R. J. Anić (edd.), Novi Sad 2009, s. 96‒110. 250

84

Ţena tedy do 20. století neměla prakticky ţádná práva a musela se zcela podřizovat svému muţi. Neměla ţádné dědické právo, jelikoţ se po svatbě stala souĉástí jiné rodiny. V kmenové spoleĉnosti však bylo majetkové vyrovnání stavěno na jiném principu, neţ který známe z našeho souĉasného práva. Majetek totiţ nepřipadal jednici, nýbrţ celému kmeni. Svazek manţelský pak byl v kmenové spoleĉnosti Ĉerné Hory zvláštním poutem spojujícím bratrstva a kmeny. Pro ţenu bylo největší poctou porodit potomka, nejlépe muţského, jelikoţ v kmenové Ĉerné Hoře se ţena za ĉlověka neoznaĉovala. Oznaĉení ĉlověk patřilo pouze muţskému pohlaví. „Všechno její snaţení směřuje k tomu, aby synek vzrostl na junáka junáků, na sokola od sokola, na pravého Ĉernohorce.“252 Kdyţ se muţe v Ĉerné Hoře kdokoliv otázal „kolik máš dětí?“, odpověděl poĉtem muţského potomstva. Ĉernohorci si však nekoneĉně váţili svých matek a byly pro ně do jisté míry důleţitější neţli otcové. Muţ byl bojovník a ţena vykonávala všechny ostatní funkce. „Šije, vyšívá, plete, tká, přede, nosí vodu, chodí do mlýna, na dříví, hlídá dobytek, nosí břemena. […] Ĉernohorka nezahálí ani na okamţik. I při chůzi buď plete, nebo přede na vřetenu, majíc na lokti zavěšenou na krátkém tráĉku pestrou mošinku.“253 Jakmile se muţ přimíchal do ţenských prací, byl zostuzen, tak vzniklo také rĉení „Gori je nego ţena“ (Horší je, neţli ţena). Zajímavé je, ţe toto tradiĉní vnímání ţeny, které je do jisté míry zakořeněno v ĉernohorské spoleĉnosti dodnes.254 Po Berlínském kongresu (1878) se postavení ţeny v Ĉerné Hoře zlepšuje. Danilův zákon (Opšte imovinski zakonik) byl prvním právním aktem, který proklamoval rovnoprávnost ve finanĉním vyrovnání ţeny a muţe. Koncem 19. a poĉátkem 20. století získává ţena jiţ stejná práva jako muţ. Do dnešních dní se však v Ĉerné Hoře setkáváme s urĉitými stereotypy této patriarchální spoleĉnosti a vnímaní ţeny jako niţšího z rodu.

252

HOLEĈEK, Josef. Černá Hora. Praha 1876, s. 34. HOLEĈEK, Josef. Černá Hora. Praha 1876, s. 33–34. STOJANOVIĆ, Petar. Liĉni subjektivitet crnogorske ţene u XVIII, XIX i na poĉetku XX vijeka. Istorijski zapisi 27, ĉ. 3–4, 1974 [Online] [cit. 12. listopad 2014] Dostupný z: http://www.muzejzena.me/istorija.15.istorija.html 254 ĐILAS, Milova. Problemi naše njiževnosti i drugi meĎuratni članci. Cetinje 2009. 131–133. 253

85

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit některé příklady z evropského pohledu nekorektního a nerovnoprávného smýšlení o ţenách. Ţena je urĉena pouze k plození potomků, ţena po 25 roce jiţ těţko hledá muţe po 30 je to jiţ zcela nemoţné. Měla by se zdrţovat spíše doma a vdaná ţena ve veĉerních v podstatě nemá mimo domov co pohledávat, sama ani s kamarádkami, natoţ pak s jinými muţi.255 Postavení ţeny v Ĉerné Hory je zajímavě zpracováno např. Ve filmech Ţivka Nikoliće256, jehoţ tvorba byla z velké ĉásti zaměřena právě na ĉernohorskou patriarchální spoleĉnost, a tak v jeho filmech Lepota Poroka můţeme sledovat kulturní rozdíly na severu a jihu Ĉerné Hory. Dalšími jeho zajímavými filmy, které jsou zpovědí dobové patriarchální spoleĉnosti, jsou např. Jovana Lukina, Ĉudo neviĊeno, Iskušavanje Ċavola atd. Ve zkratce je rozdělení role ţen a muţů v ĉernohorské spoleĉnosti vystiţena starým rĉením, které však v Ĉerné Hoře uslyšíme i dnes: „Muškarac je glava porodice, al ţena je vrat i okreće glavu“ – Muţ je hlava rodiny a ţena je krk, který hlavou otáĉí.

3.5. Jazyk 3.5.1. Jazyková identita dnešních Ĉernohorců Jazyk je prostředkem, který slouţí ke komunikaci, ale také k národní identifikaci. Skrze jazyk objevujeme svoji identitu individuální, kolektivní, kulturní, národní atd. Jazyk je prostředkem, kterým lidé mohou vyjadřovat své názory, stanoviska, předávat paměť osobní, rodinnou, kmenovou, národní atd. Jazyk tak tvoří pevné pouto také s národní identitou a je s ní propojen vztahem, který se do znaĉné míry vyznaĉuje vzájemnou závislostí.

255

STOJANOVIĆ, Petar. Liĉni subjektivitet crnogorske ţene u XVIII, XIX i na poĉetku XX vijeka. Istorijski zapisi 27, ĉ. 3–4, 1974 [Online] [cit. 12. listopad 2014] Dostupný z: http://www.muzejzena.me/istorija.15.istorija.html 256 Ţivko Nikolić (1941–2001) byl ĉernohorský filmový reţisér.

86

Jazyk obĉanů Ĉerné hory v roce 2011 ĉernohorský

229 251

srbský

265 895

bosenský

33 077

chorvatský

2 791

albánský

32 671

ĉernohorsko-srbský

369

anglický

185

chorvatsko-srbský

224

bosňácký

3 662

maďarský

225

makedonský

529

mateřský

3 318

německý

129

romský

5 169

rumunský

101

ruský

1 026

slovinský

107

srbsko-chorvatský

12 559

srbsko-ĉernohorský

618

ostatní

2 917

regionální jazyk

458

bez vyjádření

24 748 257

Tabulka č. 4: jazyková příslušnost (sčítání obyvatelstva z roku 2011)

257

Pdaci na nivou Crne Gore. [online] c2011 [cit.

87

17.

dubna

2013]

Dostupné

zde:

Graf č. 2: jazyková identita

V roce 2006 proběhlo v Ĉerné Hoře referendum o samostatnosti, z 86 % populace, která přišla k volbám, se se 55,6 % obĉanů vyjádřilo pro samostatnost. Tak se zrodil nejen nový stát, ale také „nový“ jazyk – ĉernohorský. Vznikem ĉernohorského jazyka se rozrostly diskuze o jazykové otázce na území bývalé Jugoslávie. Z jednoho jazyka – srbskochorvatského, chorvatsko-srbského – se vytvořily ĉtyři jazyky, a to srbština, chorvatština, bosenština a ĉernohorština. Na území Ĉerné Hory je ovšem situace trochu komplikovanější. Nejpoĉetnějším etnikem jsou sice Ĉernohorci, avšak ne všichni, kteří se k této národnosti přihlásili, uvedli jako svůj mateřský jazyk ĉernohorštinu. Celých osm procent z ĉernohorského etnika se vyjádřilo, ţe jejich mateřským jazykem je jazyk srbský. Neztotoţňují se s novým pravopisem ani, jak říkají, s „novým politickým“ jazykem. Po vytvoření Svazové republiky Jugoslávie v roce 1992 je ustanoven jeden jazyk, který se jmenuje srbský, se dvěma variantami výslovnosti, a to ekavskou a ijekavskou a s dvěma variantami písma – latinkou a cyrilicí. Po osamostatnění Ĉerné Hory je 19. října 2007 ustanoven úřední jazyk ĉernohorský se dvěma rovnoprávnými variantami písma – latinkou a cyrilicí. Stanoveno je také, ţe dalšími úředními jazyky v Ĉerné Hoře jsou 88

srbština, chorvatština, bosenština a albánština. I kdyţ se podle sĉítání obyvatel z roku 2011 (viz Tabulka ĉ. 2) vyjádřilo 267 667 obyvatel k ĉernohorské státní příslušnosti, pouhých 229 251 obyvatel (viz Tabulka ĉ. 4) oznaĉilo za svůj jazyk ĉernohorštinu.

3.5.2. Vývoj a kodifikace ĉernohorského jazyka Jestliţe se zabýváme jazykovou otázkou v prostoru bývalé Jugoslávie v průběhu 20. a 21. století, nesmíme zapomenout zmínit také nejdůleţitější jazykový testament ‒ Novosadskou dohodu (1954). Ta vyřešila jazykovou otázku, kdyţ za jediný oficiální jazyk v Jugoslávii prohlásila srbochorvatštinu (chorvatskosrbštinu). Tento jazyk se vyvíjel v okolí dvou hlavních center – Záhřebu a Bělehradu. Tento jednotný standardní jazyk měl dvě rovnoprávné varianty výslovnosti ‒ ijekavskou a ekavskou a dvě rovnoprávné varianty písma ‒ latinku a cyrilici. Novosadskou dohodou

byl

stanoven

cíl

vytvořit

gramatiku

a pravopis

srbochorvatského

(chorvatskosrbského jazyka). Chorvatští jazykovědci však nebyli s Novosadskou dohodou a ustanoveným pravopisem zdaleka spokojeni a roku 1967 byla proto chorvatskou inteligencí podepsána Deklarace o názvu a pozici chorvatského literárního jazyka (Deklaracija o nazivu i položaju hrvatskog književnog jezika); zároveň se Matice chorvatská odříká Novosadské dohody. Nedlouho poté se vytváří Svaz ĉernohorských spisovatelů (Uprava udruženja književnika Crne Gore), kteří kritizovali, ţe v celé Jugoslávii propagovaným jazykem je srbština propagovaným jazykem.258 Jeden ze základních důvodů, proĉ se obĉané Ĉerné Hory v dnešní době jednotně neztotoţňují s ĉernohorštinou, můţe být také fakt, ţe zde vzdělání v průběhu historie probíhalo výhradně v srbském jazyce. Většina ĉernohorských lingvistů tak studovala a pracovala na bělehradské univerzitě. Tím byli vychovávání v myšlence srbské tradicionální lingvistiky („unitárního“ srbského jazyka).

258

ИВИЋ, Павле. Српски народ и његов језик. Нови Сад 2001, s. 186‒245.

89

Kdyţ mluvíme o vývoji ĉernohorského jazyka, nesmíme také zapomenout zmínit studie zaměřené na jazykový materiál z prostoru Ĉerné Hory ve 20. století. Musíme také podotknout, ţe se jednalo o studie převáţně diachronického charakteru. Poĉátky diachronického výzkumu sahají do 19. století, mezitím Danilo Vušović259 zapoĉal kompletní výzkum ĉernohorských dialektů (Dialekat istočne Hercegovine), dále Jovan Vuković260 (Govor Pive i Drobnjaka), Luka Vujović261 (Govor Mrkovića), Mitar Pešikan262 (Starocrnogorski srenjokatunski i lješanski govori), Drago Ćupić263 (Govor Bjelopavlića, Rečnik govora Zagarača), Mihailo Stevanović264 (Istočnocrnogorski dijalekat), Mato Piţurica265 (Govor Rovaca). Všechny tyto monografie byly vytisknuty v Bělehradu. Co se týká nových studií, nesmíme zapomenout na Miodraga Jovanoviće266 (Govor Paštrovića), Adnana Ćirgiće267 (Govor podgoričkih muslimana). V druhé polovině 20. století je moţno pozorovat aktivitu ĉernohorských nacionalistických puristických intelektuálů Radoje Radojeviće268, Radoslava Rotkoviće269, Vojislava Nikćeviće270, Dragoje Ţivkoviće271, Jevrema Brkoviće, Branka Banjeviće272, Sretena Peroviće273 atd.

259

Danilo Vušović (1900‒1939) byl ĉernohorský a jihoslovanský dialektolog. Jovan Vuković (1905‒1979) byl filolog a ĉlen Bosenské akademie věd a umění. 261 Luka Vujović byl ĉernohorský dialektolog. 262 Mitar Pešikan (1927‒1996) byl filolog, lingvista, ĉlen Srbské akademie věd a umění. 263 Drago Ćupić (1932‒2010) byl jihoslovanský lingvista a ředitel Institutu srbského jazyka. 264 Mihailo Stevanović (1903‒1991) byl filolog, lingvista a profesor na bělehradské univerzitě, ĉlen Srbské akademie věd a umění. 265 Mato Piţurica (*1942) je profesor novosadské university, sekretář Oddělení literatury a jazyka Matice srbské. 266 Miodrag Jovanović (*1962) je dialektolog, profesor na Filozofické fakultě v Nikšići. 267 Adnan Ćirgić (*1980) je lingvista, ředitel Fakulty ĉernohorského jazyka a literatury v Cetinji. Ĉlen Instutu ĉernohorské jazyka a literatury. 268 Radoje Radojević (1922‒1978) byl historik, filolog, spisovatel a publicista. 269 Radoslav Rotković (1928‒2013) byl historik, kritik, literární historik, filolog, ĉlen Dukljanské akademie věd a umění. 270 Vojislav Nikćević (1935‒2007) byl literární historik a lingvista, ĉlen Dukljanské akademie věd a umění. 271 Dragoje Ţivković (1927‒1994) byl ĉernohorský historik. 272 Branko Banjević byl spisovatel, ĉlen Matice ĉernohorské. 273 Sreten Perović (*1932) je spisovatel, dramatik, překladatel, divadelní kritik. 260

90

Ti prosazovali ĉernohorskou kulturu, literaturu, jazyk a ĉernohorskou státnost a snaţili se o jejich přiznání. Kvůli šíření ĉernohorské propagandy a idejí měli zakázáno vydávat svá díla a někdy byli i stíháni. Jejich aktivita směřovala na afirmaci ĉernohorského jazyka, dále se pokoušeli, jak sami uváděli: „demaskovat mnohé mýty, které byly v průběhu tehdejší historiografie vytvořeny.“ O vytvoření samostatného ĉernohorského jazyka se pokoušejí poprvé v minulém století na konci 60. let. Sám Pavle Ivić, nejvýznamnější srbský lingvista, ve své knize Srbský národ a jeho jazyk (Српски народ и његов језик) uvádí: „V Ĉerné Hoře roku 1969 menší skupina s nacionálním nábojem vyřkla poprvé v historii myšlenku samostatnosti ĉernohorského jazyka. Této myšlence však chybí lingvistický základ: v literárním jazyce, který se pouţívá v Ĉerné Hoře, nenalézáme výraznější rozdíly. Řekneme-li, ţe nejvýraznější ĉernohorská odchylka je v pouţívání tvaru nijesam namísto nisam, hned je jasné, ţe se jedná o velmi minimální rozdíly.“274 Ĉernohorština byla podle těchto „puristů“ samostatný jazyk, stejně jako chorvatština a bosenština se odlišující od jazyka srbského. Odlišnost ĉernohorštiny a srbštiny dokládali na pouţívání jotovaných tvarů (například d+j dají jotovaný tvar Ċ). „Některé srbské dialekty a ĉernohorština vděĉí tzv. sekundární jotaci za vznik alveopalatálních fonémů /ɕ/ a /ʑ/. Spouštěĉem sekundární jotace je vzestupný diftong /ie/, který má původ v praslovanském ‚jať‘, tj. /æ/. s+j→ɕ

z+j→ʑ

śediti

źenica“275

Hlavní propagátoři ĉernohorštiny a převáţně Vojislav Nikĉević uváděl tuto „sekundární jotaci“ jako exkluzivitu ĉernohorského jazyka. Mimo jiné propagoval také kodifikaci fonému dz, „ĉernohorský jazyk obsahuje 34 fonémů […] změkĉené š (ś),

274

ИВИЋ, Павле. Српски народ и његов језик. Novi Sad 2001, s. 234. SUROVĈÁK, Martin. Srovnávací analýza segmentárních fonémů v balkánských jazycích. Brno 2010. Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita v Brně. Filozofická fakulta. 57 l. Vedoucí bakalářské diplomové práce Mgr. Pavel Krejĉí, Ph.D. 275

91

změkĉené ţ (ź) a změkĉené z (dz).“276 Změkĉené z však nebylo kodifikováno. Pavle Ivić, Snjeţana Kordićová, Jelena Stojanovićová, Miloš Kovaĉević zastávají názor, ţe se jedná pouze o nářeĉní jev, jenţ není typický pouze pro Ĉernou Horu. V průběhu šedesátých let 20. století, kdy dochází ke krizi vztahů mezi jednotlivými národy v socialistické Jugoslávii, ĉernohorská vláda potlaĉuje jakoukoli otázku národního vědomí Ĉernohorců. Avšak v průběhu kříšení národního vědomí koncem osmdesátých a poĉátkem devadesátých let 20. století se této vlně nevyhnula ani Ĉerná Hora. Tehdy se otevřelo velké mnoţství otázek ohledně národní a kulturní identity. Od devadesátých let zaĉínají vášnivé debaty o národní identitě Ĉernohorců. Koncem devadesátých let vydává Milorad Popović277, spisovatel a publicista, několik děl, které se zabývají výhradně otázkami ĉernohorské identity (Malé národy a nacionalismus, Ĉernohorská otázka, Rozdělení národností atd.)278. Tento spisovatel patří do proĉernohorsky orientovaného proudu. „Jsi Ĉernohorec? Existují Ĉernohorci? Jsou Ĉernohorci nacionálně Srbové? Tyto otázky mě na poĉátku dokázaly lehce rozlítit, jelikoţ jsem si vţdy myslel, ţe jsem Ĉernohorec, stejně tak jako je někdo Řek ĉi Ţid, a ţe není potřeba nic vysvětlovat.“279 Před několika lety by se o těchto otázkách rozhořela vášnivá debata. V souĉasné době je většina populace jiţ odtaţitá. Dlouhé spory, které se uvnitř této spoleĉnosti vedly, rozdělily Ĉernohorce do několika táborů. Klasický příklad: na otázku „Jste Srb ĉi Ĉernohorec?“ jeden odpoví, ţe se cítí jako Ĉernohorec, který mluví ĉernohorským jazykem, druhý jako Ĉernohorec, který neuznává ĉernohorský jazyk, jelikoţ po celý ţivot byl tento jazyk nazýván srbským. Třetí jako Srb, ĉtvrtý jako Srb s ĉernohorským obĉanstvím. V průběhu 90. let intenzivně zveřejňují své práce akademici Radoslav Rotković (Odkud přišli předci Ĉernohorců, Krátká ilustrovaná historie ĉernohorského národa, Ĉerná 276

КОВАЧЕВИЋ, Милош, ШЋЕПАНОВИЋ, Михаило. Српски језик у вртологу политике. Nikšić 2011, s. 9. 277 Milorad Popović (*1957) je ĉernohorský spisovatel, zabývá se otázkou ĉernohorské identity. 278 Mali narodi i nacionalizam, Crnogorsko pitanje, Podjela nacija 279 „Jesi li Crnogorac? Postoje li Crnogorci? Jesu li Crnogorci nacionalno Srbi? Ova pitanja su me, u prvi mah ljutila, jer sam uvijek mislio da sam Crnogorac, na isti naĉin kao što je neko Grk ili Jevrejin, i da to nije potrebno objašnjavat.“ POPOVIĆ, Milorad. Podijeljena nacija – Identitet, džava, vlast. Podgorica 2010, s. 7.

92

Hora a Dušanovo carství, Království Vojislavljevićů, sborník pramenů a legend atd.)280 a Vojislav Nikćević (Ĉernohorský jazyk, Pravopis ĉernohorského jazyka, Gramatika ĉernohorského jazyka, Ĉernohorské literární křiţovatky, atd.).281 Rotkovićovi díla většinou pojednávají o „velkoĉernohorské identitě“, jeţ bya podle něj ukořeněna jiţ před příchodem slovanů na Balkán. Rotkovićovi a Nikĉevićovi díla povaţují někteří ze souĉasných ĉernohorských vědců za základní stavební kameny moderní montenegristiky. Z druhé strany srbští lingvisté (Jelica Stojanović282, Branislav Ostojić283, Miodrag Jovanović, Radmilo Marojević284), ale také skupina profesorů ze studijního programu Ĉernohorský jazyk a jihoslovanské literatury na FF v Nikšići (Rajka Glušica285, Zorica Radulović286) jsou velmi kritiĉtí k jejich tvorbě a tezím o ĉernohorském jazyce. Negativně se staví k myšlence autochtonního ĉernohorského jazyka, kterou zastával především Vojislav Nikćević, a jeho řešení některých jazykových otázek povaţují za „archaické“. V. Nikćević zastával názor, ţe je ĉernohorština zcela autochtonním jazykem, odlišným od srbštiny a chorvatštiny, a ţe se utvořil v Polabí ještě před příchodem slovanských kmenů na Balkán. To také napsal Sreten Zeković287 ve své knize Věda o identitě Ĉernohorců VII. [Nauk(a) o samobitnosti Crnogoraca VII]. „Ĉernohorský jazyk je etnicky a lingvisticky samostatný jazyk tisíce let starého státotvorného ĉernohorského národa a národnosti. Zděděný po předcích Ĉernohorců, jeţ přišli ze své pravlasti Pobaltí

280

„Odakle su došli preci Crnogoraca, Kratka iliustrovana istorija crnogorskog naroda, Crna Gora i Dušanovo carstvo, Kraljevina Vojislavljevića, zbornik izvora i legendi“ atd. 281 Crngorski jezik, Pravopis crnogorskog jezika, Gramatika crnogorskog jezika, Crnogorska književna raskršća, Jezikoslovne studije atd. 282 Jelica Stojanović (*1966) je lingvistka, profesorka na Filozofické fakultě v Nikšići na Katedře srbského jazyka a jihoslovanských literatur. 283 Branislav Ostojić (*1940) je lingvista, profesor na Filozofické fakultě v Nikšići na Katedře srbského jazyka a jihoslovanských literatur. 284 Radmilo Marojević (*1949) je profesor ruského jazyka na bělehradské, nikšićské a banjalucké univerzitě. 285 Rajka Glušica (*1961) je lingvistka, profesorka na Filozofické fakultě v Nikšići na Katedře ĉernohorského jazyka a jihoslovanských literatur. 286 Zorica Radulović je lingvistka, profesorka na Filozofické fakultě v Nikšići na Katedře ĉernohorského jazyka a jihoslovanských literatur. 287 Sreten Zeković (*1943) je ĉernohorský historik, spisovatel a publicista.

93

a Pomoří.“288 Poĉátek 90. let a rozpad Jugoslávie přinesly znaĉné proměny a otevírání nových institucí. Ke starým intelektuálům se připojila mladší generace, která byla soustředěna okolo ĉasopisu Ars289 (Milorad Popović290, Balša Brković291, Sreten Vujović292, Andrej Nikolaidis293, Pavle Goranović294 atd.). Tato mladší generace si i přes kolektivní psychózu, strach z války a izolace zachovala kontakt s progresivním proudem chorvatských, srbských a bosenských spisovatelů. Tímto způsobem se zaslouţili o udrţování vztahů s bývalými republikami Jugoslávie. Většina intelektuálů bojovala proti válce a jednoznaĉně ţádala o uznání samostatnosti ĉernohorské kultury, jazyka a historie. Můţeme říci, ţe na těchto myšlenkách valorizace ĉernohorské literatury a umění jsou zaloţeny mnohé vědecké studie historie a jazyka. Na myšlence boje za jednu spoleĉnost a za ĉernohorskou státní samostatnost byla zaloţena Dukljanská akademie věd a umění. Ĉlenové DANU Ĉernohorské akademii věd a umění (CANU) nejvíce vyĉítali, ţe je ĉernohorská pouze podle svého názvu, ale ţe svými ĉiny prokazuje opak. V Ĉerné Hoře je lingvistická otázka ohledně ĉernohorského jazyka opravdu komplikovaná. Ĉernohorští lingvisté se dělí do tří táborů. První tábor je ĉistě prosrbský a zastupují ho především profesoři z Filozofické fakulty v Nikšići, kteří pracují na studijním programu Srbský jazyk a jihoslovanské literatury. Tento proud v ĉele s Jelicou Stojanović je striktně prosrbský a odmítá uznat existenci ĉernohorského jazyka, který oznaĉují pouze za jazyk politický. „To, co je charakteristické pro moderní chápání vztahů mezi národem a jazykem, je to, ţe se tyto dva prvky nemusí (zvláště pokud jsou v rozporu)

288

„Crnogorski jezik je etniĉki i lingvistiĉki poseban jezik (h)iljadugod išnjega drţavnotvornog crnogorskoga naroda i naciona. NaslijeĊen je od predaka Crnogoraca(h) iz prapostojbine Polablja i Pomorja.“ ZEKOVIĆ, Sreten. Nauk(a) o samobitnosti Crnogoraca VII. Cetinje 2004, s. 45. 289 Literárně-kulturní ĉasopis Ars byl poprvé vydán roku 1986 v Cetinji. Prvním šéfredaktorem byl Mladen Lompar (*1944, ĉernohorský spisovatel). Ĉasopis nezískal náklonnost a tak jeho tisk přerušen obnoven je aţ roku 1999. 290 Milorad Popović (*1957) je ĉernohorský spisovatel. 291 Balša Brković (*1966) je ĉernohorský spisovatel, divadelní kritik. 292 Sreten Vujović (*1957) je ĉernohorský spisovatel a umělecký sochař. 293 Andrej Nikolaidis (*1974) je novinář a spisovatel. 294 Pavle Goranović (*1973) je ĉernohorský spisovatel a novinář.

94

shodovat. O takových vztazích nejlépe vypovídá souĉasný obraz světa. Dnešní definice těchto vztahů jsou různé: jedním jazykem se ĉasto vyjadřuje více etnik ‒ národ nebo stát [např. angliĉtina, španělština, němĉina, portugalština, arabština jsou úředními jazyky (kaţdý samostatně) v řadě etnik]; jedno etnikum (národ nebo stát) můţe mít více neţ jeden jazyk (např. Švýcarsko).“295 Střední lingvistický proud podporuje samostatnost a zrod ĉernohorského jazyka, neztotoţňuje se však s novým pravopisem a uvedením nových písmen ś, ź; přiklání se spíše k nejotované verzi jazyka. Tento proud zastupuje převáţně Rajka Glušica. Spoleĉně s Tatjanou Beĉanović296 bojují proti jakémukoli nacionalismu, i kdyţ jsou z něj samy obviňovány. Obě se zaslouţily o otevření Katedry ĉernohorštiny (2008), která kaţdoroĉně organizuje jednu z největších kulturně-historických událostí v Ĉerné Hoře zasvěcenou Petru II. Petrovići Njegošovi ‒ Njegoševi dani. Třetí lingvistický proud je velice proĉernohorský, v ĉele tohoto proudu stojí Adnan Ćirgić a ĉlenové Institutu za ĉernohorský jazyk a literaturu (Institut za crnogorski jezik i književnost, ICJK). Adnan Ćirgić spoleĉně s chorvatskými lingvisty Ivem Pranjkovićem a Josipem Silićem vytvořili Gramatiku ĉernohorského jazyka (Gramatika crnogorskog jezika). V dnešní době je Adnan Ćirgić ředitelem Fakulty ĉernohorského jazyka a literatury, která byla otevřena ve školním roce 2014/2015. Otevření proběhlo za podpory vlády Ĉerné Hory. Adnan Ćirgić jako jeden důvodů, proĉ byla otevřena nová fakulta, uvedl, ţe se na Filozofické fakultě v Nikšići nevyuĉuje ĉernohorština, ale nějaký mix jazyků a ţe je „ĉernohorština povaţována za dialekt srbského jazyka.“297 295

„Ono što je karakteristika savremenog poimanja odnosa nacije i jezika jeste da ti odnosi ne moraju (i ne treba, pogotovo ako su u neskladu) da se podudaraju. O takvom suodnosu najbolje svjedoĉi savremena slika svijeta. U današnjim odreĊenjima ti se odnosi razilaze i prepliću na razliĉite naĉine: jednim jezikom ĉesto se sluţi više socijuma ‒nacija, ili drţava (npr. engleski, španski, njemaĉki, portugalski, arapski… sluţbeni su jezici/svaki ponaosob/za veliki broj socijuma); jedan socijum (nacija ili drţava) moţe da ima više jezika (npr. Švajcarska).“ STOJANOVIĆ, Jelica. Srpski jezik izmeĎu istine i obmane. Beograd 2006, s. 27. 296 Tatjana Beĉanović (*1969) je profesorka na Filozofické fakultě v Nikšići na Katedře ĉernohorského jazyka a jihoslovanských literatur. 297 „[…]crnogorski jezik tretira kao dijalekt srpskoga jezika[…].“ KADIĆ,V. Crna Gora. Srpski jezik oţivljava kao Feniks. Večernje novosti. [online] c2014 [cit. 20. září 2014] Dostupné z:

95

V rozhovoru napadá hlavně Rajku Glušicu (kterou dokonce v jednom ĉlánku „akademicky“ oznaĉil za ĉarodějnici) a Tatjanu Beĉanović (která mluví ekavicí). Stejně tak i Novak Kilibarda, který v rozhovoru pro deník Pobjeda uvedl: „Na studijním programu, na kterém se vyuĉuje ĉernohorský jazyk, se nepouţívá ĉernohorský pravopis. Pracují s pravopisem z roku 1993 a z roku 1960.“298 Coţ podle něho vede k propagování srbštiny a oznaĉuje tak R. Glušicu za prosrbskou. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, ţe se na Katedře ĉernohorštiny nový pravopis sepsaný A. Ćirgićem a kol. opravdu nepouţívá, ale jak by také mohl? Kdyţ se proti němu všichni z této katedry vyhraňují a jsou v přímé rozepři s autory. K tomu se také v deníku Pobjeda (Vítězství) vyjádřil Milorad Nikĉević: „Způsob, kterým profesorky ‘Katedry ĉernohorštiny’ představují veřejnosti tento jazyk […]. Oficiální ĉernohorská jazyková norma legitimovala jotované a nejotované dublety aby se vyhovělo všem ĉernohorským obyvatelům. Tuhle normu paní z Katedry představují jako archaickou, nevědeckou a nedemokratickou. Proĉ? Protoţe tahle norma legitimovala i autentické ĉernohorské tvary (śever, neĊela, lećeti) vedle dosavadních nejotovaných (sjever, nedjela, letjeti) a uvedené první tvary se neztotoţňují s jejich popíráním vědy o ĉernohorském jazyce.“299 Kaţdý z těchto lingvistických proudů má svou podporu také v denním tisku. Nejstarší z nich je deník Pobjeda (Vítězství, 1994), který podporuje ideologii a program Adnana Ćirgiće. Deník Vijesti (Zprávy, 1997), jenţ podporoval nezávislost a osamostatnění Ĉerné Hory a který taktéţ podporuje Katedru ĉernohorštiny v Nikšići a tedy Rajku Glušicu a Tatjanu Bećanović, za kterými mimo jiné stojí také novinář, spisovatel a fejetonista tohoto týdeníku Balša Brković. Třetím týdeníkem, prosrbsky orientovaným, je deník Dan (Den), který se před referendem o samostatnosti Ĉerné Hory zasadil o silnou kampaň proti Đukanovićovi a tedy proti samostatnosti této země.

298

KILIBARDA, Novak. Velikosrpska ofanziva ne prestaje. Pobjeda. 26. únor 2011, s. 3. [online] c2011 [cit. 2. ĉervna 2014] Dostupné z: 299 NIKĈEVIĆ, Milorad. Klevetanje i primitivizam. Pobjeda. 5. březen 20011, s. 11-12.

96

Kampaň byla zaloţena na obvinění Đukanoviće z korupce a jeho spolupráce s organizovaným zloĉinem (pozn. K. CH.). Tento deník podporuje názory Katedry srbského jazyka a jihoslovanských literatur.

3.5.3. Nová písmena ś, ź a problémy s nimi spjaté Oproti srbštině má ĉernohorština od roku 2010, kdy byl vydán nový Pravopis ĉernohorského jazyka (Pravopis crnogorskog jezika) a Gramatika ĉernohorského jazyka (Gramatika crnogorskog jezika), dvě nová písmena, a to ś, ź. Největší spor se týká právě těchto nových souhlásek. Je pravda, ţe většina obyvatel aktivně v běţném hovoru pouţívá ś (např.: srbsky: sedi; chorvatsky: sjedi; ĉernohorsky: sjedi/śedi; ĉesky: sedni). Tento jazykový jev však není typický pouze pro Ĉernou Horu, ale také např. pro východní Hercegovinu (Bosna a Hercegovina). Zmíněné ź nepouţívá nikdo a v pravopise lze najít pouze několik slov, která obsahují tento konsonant (koźi, źenica atd.). To však není pouze jediná změna v ĉernohorském pravopise. Autoři Pravopisu ĉernohorského jazyka rozdělili jinak například i slovesné třídy a vzory. Do nového pravopisu se zavedlo i pouţívání další jotace, a tak si Ĉernohorec můţe vybrat mezi dvěma spisovnými normami, např. djevojka ĉi Ċevojka, Djed Mraz ĉi Đed Mraz. Tím se však uĉitelé na základních školách setkávají s problémem, který ţák v tak raném věku těţko chápe. Nejĉastěji míchá pouţívání jotových tvarů, a tak dochází ke kombinaci, např. Śedela sam na klupi i čekala Djeda Mraza (gram. správně: Śedela sam na klupi i čekala Đeda Mraza nebo Sjedela sam na klupi i čekala Djeda Mraza; ĉesky: Seděla jsem na lavičce a čekala na Ježíška).

3.5.4. Ĉernohorský jazykový problém v širším spoleĉenském kontextu Ĉerná Hora není jedinou zemí bývalé Jugoslávie, ve které byly v poslední době „násilně“ uvedeny jazykové změny. Jedním z příkladů muţe být i jazykový purismus v 90. letech v Chorvatsku, jenţ přejímal cizí slova ĉi archaismy jen aby se odlišil od jazyka srbského. Ĉerná Hora se takovému purismu také nevyhnula. Přijímání kroatismů a zavedení dvou písmen do nového standardu ĉernohorštiny jsou toho důkazem. 97

Jazyková situace je v Ĉerné Hoře pro tuto chvíli těţko řešitelná. Oba tábory nechtějí a vzhledem ke svým odlišným ideologiím ani nemohou najít spoleĉnou moţnou cestu. Ilustruje to i situace v akademické obci: novým otevřením Fakulty ĉernohorštiny v Cetinji se akademické pracovnice na Katedře ĉernohorštiny v Nikšići obávají nejhoršího – tedy toho, ţe bude tato katedra v následujících letech zrušena. Nová cetinjská fakulta je podporována vládou, coţ jejich obavy ještě zvětšuje Jazyková otázka v souĉasné době tvoří nad Ĉernou Horou temný mrak, ze kterého můţe kaţdou chvíli přijít bouřka. Moţná ale jen vypadá hrozivě a nakonec klidně odpluje do ztracena. Zatím tento jev pozorujeme a ĉekáme na další reakce, které přijdou v průběhu budoucích let. Na tuto situaci nejvíce doplácí ţáci na základních školách, na které neustále utoĉí mediální spory ohledně kodifikace ĉernohorštiny a silná proĉernohorská kampaň v ĉele s Adnanem Ćirgićem. Díky ní se některé děti dokonce domnívají, ţe je Ćirgić autorem cyrilice. Jazykový problém nastává i ve výuce „mateřského“ jazyka. V kterékoli základní škole se na dveřích uĉeben urĉených k výuce jazyka píše: uĉebna ĉernohorského, srbského, bosenského a chorvatského jazyka. Uĉitel tedy musí v průběhu jedné vyuĉovací hodiny mimo běţné látky vysvětlit ţákům i rozdíly mezi jednotlivými jazyky. Tento problém vytváří převáţně rodiĉe, kteří urĉují podmínky výuky. Někteří z nich chtějí, aby uĉitel zakládal výuku na gramatice srbského jazyka, někteří preferují jako základ gramatiku jazyka ĉernohorského.300 Problémem, s nímţ se souĉasná Ĉerná Hora od své samostatnosti potýká, je nejen identita jazyková, ale i identita ĉernohorského národa ĉi jedince. Po referendu nastal problém, se kterým ĉernohorská spoleĉnost bojuje dodnes, a to rozdělení na striktně prosrbsky orientované obĉany a striktně proĉernohorské zastánce. Tato témata jsou v některých kruzích stále choulostivá a do znaĉné míry i nepříjemná.

3.5.5. Ĉernohorský jazyk jako sociolingvistický problém Dalibor Brozović301 ve své knize Standardní jazyk (Standardni jezik) klade důraz na rozlišování standardní a nestandardní formy jazyka. Brozović definuje jazyk jako idiom, 300

Interview s Gordanou Cerović, psycholoţka na základní škole Olga Golović. Nikšić 10. 3. 2014. Dalibor Brozović (*1970) chorvatský lingvista, kroatista, slavista, dialektolog.

301

98

pomocí kterého jeden národ formuje svoji vlastní identitu. Díky tomu se vytváří vztah mezi jazykem a identitou.302 „Snaha o to, aby národní a kulturní identita byla přijata pomocí jazykové identity, nebo i obráceně, pochází z některých obecných vlastností ĉlověka jako bytosti, která ţije ve spoleĉnosti a je nositelem jazyka.“303 Tak tomu bylo i v Ĉerné Hoře, kde se jazyk vytvořil jako obraz národní identity. O jazykové identitě psalo a píše mnoho lingvistů z bývalé Jugoslávie, kteří se snaţí vysvětlit jazykovou situaci, která nastala po rozpadu Jugoslávie a vytvoření nových jazyků, jako například Snjeţana Kordić304, Ranko Bugarski305, Radoslav Katiĉić306 atd. Sjeţana Kordić zastává názor, ţe se ĉernohorština, bosenština, chorvatština a srbština vytvořily z jednoho polycentrického jazyka – srbochorvatštiny. Jednotlivé rozdíly mezi těmito jazyky jsou pak plodem jazykového purismu. Ĉtyři nové jazyky se od sebe nerozlišují a jedná se o jeden stejný jazyk. „Chorvaté, Srbové, Bosňané a Ĉernohorci mají jednotný standardní jazyk (štokavský) a ne dialekty, jelikoţ kajkavština není dialekt Srbů, Bosňanů a Ĉernohorců. Rozdíly mezi standardním jazykem v Chorvatsku, Srbsku, Bosně a Hercegovině a Ĉerné Hoře jsou menší neţ mezi dialekty uvnitř Chorvatska. To však není překvapující, pokud vezmeme

v úvahu,

ţe

v dialektologickém

kontinuu

mluvĉí

z jednoho

kraje

dialektologického kontinua většinou nerozumí mluvĉímu z druhého kraje dialektologického kontinua. Mluvĉí standardního jazyka si rozumí, i kdyţ přichází z různých míst, na kterých se ten daný standardní jazyk pouţívá.“307 302

„Teţnja da nacionalni i kulturni identitet budu iskazani upravo preko jeziĉkog identiteta, tako da se opšta priroda ljudskog društva odraţava u opštoj prirodi ljudskog jezika, ili moţda obrnuto, ili pak i jedna i druga proistiĉu iz nekih još opštijih atributa ĉoveka kao bića koje ţivi u društvu i kao nosioca jezika.“ BROZOVIĆ, Dalibor. Standardni jezik. Zagreb 1970, s. 28. 303 BUGARSKI, Ranko. Jezik u društvu. Beograd 1986, s. 16. 304 Snjeţana Kordić (*1964) je chorvatská lingvistka a kroatistka. Proslavila se svou knihou Jazyk a nacionalismus (Jezik i nacionalizam). 305 Ranko Bugarski (*1933) je lingvista a profesor bělehradské univerzity. 306 Radoslav Katiĉić (*1930) je chorvatský lingvista a filolog. 307 „Hrvati, Srbi, Bošnjaci i Crnogorci imaju zajedniĉki standardni jezik (štokavski), a ne dijalekte jer kajkavski nijesu dijalekti Srba, Bošnjaka i Crnogoraca. Razlika izmeĊu standardnih jezika u Hrvatskoj, Srbiji, Bosni i Hercegovini i Crnoj Gori je daleko manja od razlike izmeĊu dijalekata unutar Hrvatske. To ne iznenaĊuje ako se ima u vidu da kod dijalektalnih kontinuuma govornici s jednog kraja dijalektalnog

99

Ranko Bugarski zastává podobný názor jako Snjeţana Kordić. „Srbochorvatština je jeden jazyk ‒ geneticky i strukturně, urĉitá ĉást mluvĉích jej také tak vnímá, kdeţto druhá ĉást mluvĉích jej psychologicky vnímá jako dva ĉi tři jazyky (dnes jiţ dokonce ĉtyři) s jistými etnickými, náboţenskými, kulturními a abecedními korelacemi a nazývají jej jako jazyk ‒ srbský, chorvatský a teď i bosenský.“308 Na základě studií těchto lingvistů tedy můţeme říci, ţe se typologicky i geneticky jedná o jeden jazyk, který má urĉité odlišnosti. V dnešní době je z tohoto jednotného jazyka utvořeno několik jazyků – ĉernohorština, bosenština, chorvatština, srbština. „Ĉasté jsou i případy, kdy se velmi podobné entity ‒ irský a galský, hindský a urdský, kaţdopádně i srbochorvatský jazyk ‒ nazývají odlišnými jmény.“309 Rajka Glušica zastává ten názor, ţe při utváření nových národů, které se zrodily po rozpadu Jugoslávie, má kaţdý národ právo pojmenovat svůj jazyk. Ĉernohorský lingvista Adnan Ćirgić ve své knize Ĉernohorský jazyk v minulosti a přítomnosti (Crnogorski jezik u prošlosti i sadašnjosti) tvrdí, ţe se ĉernohorština utvořila nezávisle na ostatních jihoslovanských jazycích, a ţe existovala mnohem dříve, neţ byla uznána. Rajka Glušica ve svém ĉlánku Jazyková politika v Ĉerné Hoře (Jezička politika u Crnoj Gori) říká: „Kdybychom měli štěstí a jazyk, který se nazýval jazykem srbochorvatským, by byl pojmenován nějakým nadnárodním termínem, který by pokryl všechny mluvĉí na jihoslovanském prostoru, ten název by pravděpodobně přeţil rozpad Jugoslávie, jelikoţ by jej všechny národy za 140 let pouţívání přijaly jako ĉást své identity a nevadilo by jim,

kontinuuma po pravilu ne razumiju govornike s drugog kraja dijalektualnog kontinuuma. A govornici standardnog jezika se razumiju i kada dolaze sa suprotnih rubova podruĉja na kojima se prostire taj standardni jezik.“ KORDIĆ, Snjeţana. Jezik i nacionalizam. Zagreb 2010, s. 76. 308 „Srpskohrvatski je jedan jezik genetski i strukturalno, a dio njegovih pripadnika ga tako i vrednuje, dok ga drugi govornici psihološki doţivljavaju kao dva ili ĉak tri jezika (danas kao ĉetiri jezika), sa izvjesnim etniĉkim, vjerskim, kulturnim i alfabetskim korelacijama, i zasebno imenuju (srpski, hrvatski, sada i bosanski).“ BUGARSKI, Ranko. Jezici. Beograd 2005, s. 13. 309 „Nerijetki su sluĉajevi da se gotovo isti ili veoma sliĉni entiteti irski i gelski; hindi i urdu, i svakako iz srpskohrvatskog nastali jezici nazivju razliĉitim imenima.“ GLUŠICA, Rajka. Jeziĉka politika u Crnoj Gori. In. Riječ 2009, r.1, ĉ. 1, s. 9.

100

ţe se o něj dělí s jinými národy.“310 Kdyby měl jazyk v Jugoslávii, podle Glušici, nenárodní oznaĉení, vydrţel by v bývalých jugoslávských republikách nerozdělen dodnes.

3.5.6. Ĉernohorské instituce zabývající se (nejen) jazykem a kulturou Od poĉátku 90. let 20. století se také zaĉínají zakládat instituce ‒ P.E.N. centrum (P.E.N. centar)311, Matice ĉernohorská (Matica crnogorska), Ĉernohorské druţstvo nezávislých spisovatelů (Crnogorsko društvo nezavisnih književnika), dále pak Dukljanská akademie věd a umění (DANU, Dukljanska akademija nauke i umjetnosti), Institut ĉernohorského jazyka a literatury (ICJK, Institut za crnogorski jezik i knjizevnost) a Katedra

ĉernohorského

jazyka

a jihoslovanských

literatur

(Studijski

program

za crnogorski jezik i jugoslovenske književnosti). Více viz samostatné kapitoly CANU, DANU, ISJK. V roce 1994 PEN centrum vydává Deklaraci ĉernohorského P.E.N. centra o ústavní pozici ĉernohorského jazyka v ĉasopise Doclea (Deklaracija crnogorskog P.E.N. centra o ustavnom polozaju crnogorskog jezika).

CANU Koncem 60. let 20. století bylo rozhodnuto o zaloţení Spoleĉnosti vědy a umění Ĉerné Hory (Društvo za nauku i umjetnosti Crne Gore). Rozhodnutí uĉinily Rada vědecké ĉinnosti a Sekretariát republiky pro školství, kulturu a vědu, které přijaly návrh zaloţení této instituce od vědeckých a uměleckých tvůrců v Ĉerné Hoře. Dne 12. října 1971 byl předloţen koncept tohoto projektu a 6. března 1973 byla v Cetinji jmenována komise sestávající ze 42 ĉlenů. Spoleĉnost byla zaloţena jako nezávislá vědecká organizace a sídlila v Podgorici (tehdy Titograd – pozn. KCH). Ĉlenové Spoleĉnosti byli akademici 310

„Dasmo imali sreće da se jeziĉki entitet, koji se kasnije nazvao srpskohrvatskim imenovao nekim nadnacionalnim terminom koji bi pokrivao sve govornike na juţnoslovenskoj teritoriji, taj bi naziv, vjerovatno, nadţivio raspad Jugoslavije, jer bi ga svi narodi za 140 godina upotrebe prigrlili kao dio svog identiteta i ne bi im smetalo što ga dijele sa drugim narodima.“Tamtéţ, s. 14. 311 Ĉernohorské P.E.N. centrum (Crnogorski PEN centar) – zaloţeno roku 1990 spisovateli, kteří vystoupili ze Sdruţení spisovatelů Ĉerné Hory (Udruženja književnika Crne Gore) za pomoci chorvatských spisovatelů a Chorvatského P.E.N. centra.

101

a umělci ze všech oblastí umění, jejich cílem bylo rozvíjet vědecké myšlení a umění a podporovat výzkumnou práci a ĉinnost. Roku 1975 se Spoleĉnost stala ĉlenem rady Akademie

věd

a umění

Jugoslávie.

V 80. letech

20. století

byla

přejmenována

na Ĉernohorskou akademii vědy a umění (CANU, Crnogorska akademia nauka i umjetnosti). CANU byla na poĉátku po rozdělení Srbska a Ĉerné Hory nakloněna spíše prosrbskému konceptu, avšak v roce 2010 jiţ Milorad Popović ve své knize Podjela nacija poukazuje na to, ţe kvůli politickým okolnostem, které v posledních letech zmítaly Ĉernou Horou, jiţ CANU veřejně neobhajuje velkosrbskou koncepci. „Poslední roky, […] velmi zřídka můţete slyšet z úst akademiků CANU, ţe otevřeně negují ĉernohorskou národní jedineĉnost.“312 CANU je také jediná vědecká organizace v Ĉerné Hoře, která nemá mezi svými ĉleny jediného muslima ĉi katolíka.

DANU Dukljanská akademie věd a umění (DANU, Dukljanska akademija nauka i umjetnosti) je nevládní organizace, která získala jméno po středověkém státu Duklja (viz kapitola Krátká historie Ĉerné Hory). Akademie byla zaloţena roku 1999 a je oznaĉována jako proĉernohorská organizace. Ĉleny Dukljanské akademie věd a umění jsou například: spisovatelé Jevrem Brković, Mladen Lompar a Sreten Asanović, z historiků pak profesor Filozofické fakulty v Nikšići Šerbo Rastoder, ĉlenem DANU byl i Vojislav Nikćević. Hlavní programem DANU je výzkum historické, jazykové, literární a umělecké kontinuity Dukljanů (Docleanů) a jejich duchovní a materiální dědictví. Zabývá se také studiem středověkých rukopisů, klasické a moderní literatury ĉi ĉernohorským a duchovním dědictvím menšin v Ĉerné Hoře. V rámci DANU jsou udíleny i následující ceny ‒ Svatý Vladimír Dukljanský (Sveti Vladimir Dukljanski), Sclavorum Regnum, Lesendro, Njegoš.

312

„Posljednih godina, […] veoma rijetko ćete ĉuti iz usta akademika CANU da otvoreno negiraju crnogorsku nacionalnu posebnost.“ POPOVIĆ, Milorad. Podijeljena nacija – Identitet, džava, vlast. Podgorica 2010, s. 28.

102

ICJK Ústav ĉernohorského jazyka a literatury (ICJK, Institut za crnogorski jezik i književnost) byl zaloţen 29. ĉervence 2010 se sídlem v Podgorici. Hlavní ĉinností Ústavu je standardizace ĉernohorštiny. Ředitelem Ústavu je Adnan Ćirgić, který se podílel na vytvoření Pravopisu ĉernohorského jazyka, spoleĉně s ostatními ĉleny pokraĉují v tradici Vojislava Nikćeviće a Radoslava Rotkoviće. Ústav je oznaĉován za silně proĉernohorský

a vede

otevřenou

válku

s Katedrou

ĉernohorského

jazyka

a jihoslovanských literatur (Filozofická fakulta Nikšić). Od školního roku 2014/2015 je otevřena nová fakulta ‒ Ĉernohorský jazyk a literatura se sídlem v Cetinji.

103

4. Závěr

„Porozumět si neznamená přizpůsobit se jedni druhým, ale pochopit navzájem svou identitu.“ Václav Havel

Cílem této magisterské diplomové práce bylo nalezení odpovědí na otázky poloţené na poĉátku bádání a v úvodu této diplomové práce. Existuje ĉernohorský jazyk, ĉi je to dialekt srbštiny? Existuje samostatný ĉernohorský národ, ĉi se jedná o národ srbský? K jakým národnostem řadí sami sebe obĉané dnešní Ĉerné Hory? Jak vlastně chápat fenomén etnicity, jeţ je na Balkáně poměrně nestabilní? Tyto otázky byly nahlédnuty z několika historických, jazykovědných, kulturních a etnologických perspektiv a odpovědi na ně jsem se pokusila nalézt za vyuţití poĉetných zdrojů. V následujících odstavcích se pokusím myšlenky relevantní k tématu této práce struĉně shrnout. Historickou ĉást, která se zabývá vývojem oblasti Ĉerné Hory od příchodu Slovanů aţ do utvoření samostatnosti této země, lze s ohledem na ĉernohorskou identitu rozdělit do několika etap. Vzhledem k tomu, ţe základní kámen, na němţ se vrstvila evoluce ĉernohorského etnika, a na kterém tedy spoĉívá i jeho soudobá kulturní identita, nenalezneme v dějinách novodobých, sleduje dějepisná ĉást této práce historický a kulturní vývoj Ĉerné Hory jiţ od příchodu Slovanů na Balkán. Z pohledu tématu této práce lze konstatovat, ţe v této první (sledované) etapě historie Ĉerné Hory ještě nelze sebeurĉení jejích obyvatel charakterizovat jako národní. Spojujícím a identifikaĉním prvkem v tomto období totiţ není národ, ale spíše náboţenství. Ani to 104

však Ĉernohorce nespojovalo, jak by bylo moţno se domnívat, do jednolité a homogenní skupiny identit – koexistovali zde křesťané západní (katoliĉtí) a pravoslavní. Uţ zde tedy můţeme jasně sledovat vlákno kulturní diverzity země na pomezí velkých říší a myšlenkových proudů, kterým jsou protkány i následující dějiny a souĉasnost Ĉerné Hory, jakoţto místa charakteristického rozmanitostí a kulturními střety. Sjednocujícím prvkem, jehoţ význam pod vlivem doby jednou sílí a jindy zase slábne, který však zůstává přítomen po celou historii Ĉerné Hory, jsou identity kmenové (tedy např. identita kmene Kuĉů, Drobnjaků, Bjelopavlićů, atd.). Ty byly po celá staletí hlavní souĉástí identity, a to souĉástí důleţitější neţli (nestabilní) identita státní. Proto dodnes kaţdá rodina ví, z jakého historického kmene pochází. Tradiĉně byl kaţdý jedinec obrazem celého svého kmene a kmen urĉoval jeho pravidla. Význam kmenové identity, blíţe popsané v kapitole Hierarchie, junáctví a právo, sílí v 15. století vlivem rozkladu feudální moci a hrozby osmanské nadvlády a postupně nabývá status významného formativního faktoru identity. Kmenové identity zůstávají, jak se zdá, také základními střípky mozaiky identity souĉasné. Aĉkoliv je lze povaţovat spíše za jmenovatele regionální, je moţné z nich abstrahovat také jmenovatele spoleĉné, kterými jsou například patriarchální způsob ţivota a obyĉejové právo. Význam kmenů postupně zaĉíná slábnout za vlády Danila Petroviće Njegoše spoleĉně s probíhající centralizací Ĉerné Hory (viz kapitola Historie Černé Hory). Příchodem dynastie Petrovićů do ĉela Staré Ĉerné Hory a centralizaĉními tlaky byly základní formy sebeurĉení kmenem a příslušností k němu oslabovány. Centralizace a kulturně-náboţenské a mocenské sjednocení Ĉerné Hory nakonec vedly aţ k její úplné samostatnosti. Aĉkoliv je dnes ĉernohorský národ ĉasto oznaĉován za „novorozený“ produkt historie 21. století, uţ v tomto sjednocení a v této centralizaci lze spatřovat predispozice aktuální identity národní. V průběhu středověku aţ do konce 19. století (Danilův testament) však přesto nelze hovořit o spojujícím ryze ĉernohorském národu a identitě. Spoleĉným prvkem, který kmeny do této doby udrţoval v urĉité jednotě, totiţ nadále nebyla identita státní nebo národní, ale křesťanská – nyní jiţ jasně pravoslavná, vázaná ideově a bratrsky k církvi a identitě srbské. Tato náboţenská identita spojovala ĉernohorské kmeny proti spoleĉnému nepříteli – 105

Turkům. Přes tuto silnou spojku se však ĉernohorská spoleĉnost od srbské také odlišovala – a to právě silnou rolí kmene a kmenovou diverzitou ĉernohorského etnika. Další – a první ryze národní – identitou formující obyvatele Ĉerné Hory v průběhu historického vývoje byla identita Jugoslávská. Ĉernohorská národní identita, jak ji známe dnes, se zaĉala rozvíjet skuteĉně aţ v nejnovější historii, v průběhu 20. století. Její formování poĉíná v 90. letech (s rozpadem Jugoslávie) a vrcholí referendem v roce 2006, kdy se Ĉerná Hora stává samostatnou zemí. V podkapitole Názorové štěpení a Miloševićův pád pozorujeme, jak události následující po rozštěpení velkého jihoslovanského státu a vítězství Mila Đukanoviće dovedly Ĉernou Horu aţ ke dnešní samostatnosti, o níţ rozhodlo 55,6 % hlasujících. Přes toto sebeurĉení národní („Já jsem Ĉernohorec“) však i nadále v Ĉerné Hoře zůstávají aktuálními a významnými identity lokální (nikšićská, bokeljská, ţupská, atd.). Ţe je dnes i nadále většinovým etnikem Ĉerné Hory etnikum ĉernohorské, vyplývá také ze sociologických průzkumů a citovaných tabulek. Pohlédneme-li však na identifikaci konfesionální a jazykovou, uvidíme jiţ zcela odlišná ĉísla. Nemůţeme tedy tvrdit, ţe by ĉlověk v Ĉerné Hoře, který se přihlásil k ĉernohorské etnické příslušnosti, připadal automaticky

k některému

(ĉernohorskému

pravoslavnému)

náboţenství

a mluvil

ĉernohorským jazykem. Mé studium bohatých informaĉních zdrojů na toto téma, názory moderních ĉernohorských vědeckých pracovníků z oboru sociologie, lingvistiky a historie, jakoţ i ĉetné zkušenosti, které jsem naĉerpala při roĉním terénním výzkumu v Ĉerné Hoře potvrzují, ţe tyto statistiky nelţou. Jak

dokládám

v podkapitole

Náboženství

a Jazyk,

Ĉerná

Hora

je

zemí

multikonfesionální a ze subjektivního hlediska také „multilingvní“. Situace, kdy ve státě, jenţ má 620 000 obyvatel hovořících velmi podobným jazykem, nalézáme ĉtyři jihoslovanské jazykové identity (ĉernohorskou, srbskou, chorvatskou a bosenskou), je ale pro ĉeského obĉana nepředstavitelná, matoucí, aţ přímo směšná. Konfesionálně je Ĉerná Hora velice rozmanitá. Aĉkoliv je převládajícím náboţenstvím pravoslaví, být Ĉernohorcem zdaleka neznamená jedině být pravoslavným. Zaznamenány jsou případy, kdy se dokonce i Albánci v Ĉerné Hoře prohlašují za 106

Ĉernohorce. To je velký rozdíl oproti situaci v Srbsku, kde je právě pravoslavné vyznání jednou ze základních kategorií urĉujících národní identitu. Jak vidíme v podkapitole Pravoslaví v Černé Hoře, do dvou táborů je dnes v Ĉerné Hoře rozdělena také samotná pravoslavná církev. Nejednota i v otázce víry je tak dalším příkladem různorodosti této malé země. Jinými slovy: náboţenské vyznání není v Ĉerné Hoře unikátním jednotícím identifikátorem. Snad jedinými sjednocujícími predikáty dnešní ĉernohorské identity tak zůstávají základní sociokulturní stereotypy a mýty takzvaného čojství a junáctví, jeţ urĉují exkluzivitu ĉernohorské diaspory. Právě na tomto stereotypu je zakládána i větší ĉást historiografických, kulturologických, etnologických a literárních prací věnovaných tomuto etniku. Pokud jde o otázku jazykovou, tedy otázku autochtonnosti ĉernohorského jazyka, nelze konstatovat, ţe by tento oplýval nezávislou a odlišující identitou, ani ţe by byl pevnou souĉástí identity ĉernohorské. Jak dokládají příslušné kapitoly této práce, ĉernohorština dnes není všeobecně přijímaným standardem. Aĉkoliv nelze národu upírat právo pojmenovat po svém jazyk, jímţ hovoří, z pohledu deskriptivní lingvistiky lze jen stěţí nazývat ĉernohorštinu samostatným jazykem. Jak

dokládají

informace

v kapitole

Jazyk,

pokus

o vytvoření

nezávislých

ĉernohorských standardů je totiţ násilný a vykazuje známky neprofesionality. Ĉernohorský jazyk proto objektivně vzato existuje především jako název jazyka, jimţ mluví ĉernohorská diaspora, ne však jako jazyk autochtonní a výrazně se odlišující od jazyka srbského, chorvatského a bosenského. Spoleĉná ĉernohorská identita původně vznikala „zespod“ – a to slouĉením kmenů proti stejnému nepříteli. Aĉkoliv je nyní (z důvodů politických) opět restaurována, nutno podotknout, ţe má v souĉasné době i nadále podobu ambivalentní, rozpolcenou, inkonzistentní. A tak jsou Ĉernohorci i dnes, podobně jako snad v celé své barvité minulosti, nadále pod tlakem protichůdných identitu zakládajících proudů:

107

Moderní civilizace na straně jedné a tradice na straně druhé; snah o sjednocení a s nimi soupeřících snah o samostatnost; vztahů a závazků ke světu západnímu a světa východního, kterému se Ĉerná Hora postupně vzdaluje. Jakoby to nestaĉilo, je Ĉerná Hora poznamenána rozlišným historickým vývojem jednotlivých regionů (je moţno rozlišit sever, střed a jih, coţ pozorujeme i na architektuře), jehoţ vlivem se tu nachází i několik dalších regionálních podidentit. Navíc je v Ĉerné Hoře, podobně jako v jiných evropských zemích, moţno pozorovat trend postupného vytrácení tradiĉní kulturní identity. Tak je mladá generace zaměřena spíše k západu, a ani její vysokoškolsky vzdělaná vrstva o své vlastní kultuře mnoho neví. Aĉkoliv je ĉernohorský národ skuteĉně národem novým a velmi rozmanitým, tato práce jmenuje historické, kulturní a spoleĉenské odlišnosti Ĉernohorců, které dokládá obrazy z ĉernohorské historie a které vypovídají o do jisté míry „zvláštním a samostatném“ historickém vývoji, jimiţ se historie tohoto etnika odlišuje od historie ostatních jižních Slovanů. Tento závěr dokládají jak informace o utváření ĉernohorské státnosti a samostatnosti v kapitole Historie Ĉerné Hory, tak také informace o utváření kmenové ĉernohorské spoleĉnosti v kapitole Souĉásti identity, které podávají svědectví o tom, jaké kulturněhistorické podmínky způsobily rozvoj specifického patriarchálního paradigmatu tohoto etnika. Zatímco pro jiné národy platí, ţe je jazyk základním rysem vedoucím ke sjednocování etnika, v Ĉerné Hoře jsme dnes svědky paradoxní situace, kdy se naopak stává nástrojem jeho rozdělení. Jelikoţ jsou ale ostatní rysy ĉernohorského národa (spoleĉný původ, mravy, zvyky, struktura spoleĉnosti a historie) výrazné, jasné a originální, zůstávají Ĉernohorci svérázným a v mnoha ohledech obdivuhodným národem, právem hrdým na svoji národnost, náboţenství a kulturní identitu.

108

5. Rezime Izloţen magistarski rad nazvan Jezički i kulturno-istorijski identitet Crne Gore pisan je u cilju istraţivanja i opisivanja kulturoloških, sociolingvistiĉkih i istorijskih pitanja koja su vezana za crnogorski identitet, crnogorsku naciju i crnogorski jezik. U radu moţete proĉitati poreĊenje razliĉitog mišljenja crnogorskih, srpskih i hrvatskih lingvista. Navedeno je i mišljenje balkanske i svjetske inteligencije koja se bavi pitanjima koja su nastala posle raspada Jugoslavije i koja su do sadašnjeg vremena stalno na dnevnom rasporedu. Moj magistarski rad je strukturalno podjelen na dva poglavlja i dvadeset i ĉetiri podpoglavlja. Ideološki je problematizovan, pri tom podijeljen na dva glavna dijela i to na prvi dio koji sam nazvala Istorija Crne Gore, gdje sam ţeljela pokazati na razliĉiti istorijski razvoj ove zemlje, koji nije – moglo bi se reći – na svoj naĉin vezan ni sa jednom Balkasnkom drţavom. Ţeljela sam da pokaţem da se Crna Gora razvijala u planinskim predjelima drugaĉije nego naprimer u susjednoj Srbiji ili u primorskim i nizinskim predjelima koja su danas u sastavu savremene drţave Crne Gore. U ovom dijelu rada opisujem strukturu i razvitak crnogorskih plemena i funkciju crnogorskog Zbora, nastupanje dinastije Petrović Njegoš na ĉelo Stare Crne Gore do podjela partija u današnjoj Crnoj Gori. U drugom dijelu sam ţeljela naprimjer da pokaţem na jedan od najvaţnijih i još ne riješenih problema koje su sociolongvistiĉkog karaktera – da li postoji crnogorski jezik i probleme koji su nastali sa kodifikacijom crnogorskog jezika i glavne razloge otvaranje novih procrnogorskih institucija i fakulteta. Ukupan rad ţeli da navede jednu cjelovitu sliku o istoriji i kulturi ovog balkanskog naroda o kojem se meĊu Ĉesima puno ne zna. U Crnoj Gori sam studirala ukupno godinu dana i zahvaljujući ovome studiranju sam upoznala ne samo istoriju i kulturu crnogorskog naroda nego i suštinsko razmišljanje ove nacije, moglo bi se reĉi da sam jednim dijelom svoga srca postala Crnogorka i drugim strankinja oduševljena uveliko oĉuvanom patriarhalnom sredinom. Iskustvo i godišnje istraţivanje u Crnoj Gori sam upotrebila u drugom djelu magistarskog rada nazvanog Komponente crnogorskog identiteta. Prvi put kada sam studirala u Crnoj Gori istraţivala 109

sam crnogorski identitet uz pomoć upitnika kojeg sam davala na popunjavanje studentima razliĉitih univerziteta Crne Gore. Upitnik na kraju nisam upotrijebila u ovom magistarskom radu zbog velike koliĉine materijala. Moţda ću ga uprebiti u radovima većeg karaktera. Zakluĉak ovog magisterskog rada mogu ukratko opisati rijeĉima da se saglašavam s time što postoji crnogorski identitet u smislu da postoji crnogorska nacija i crnogorska kultura. Svaka zemlja moţe da nazove jezik svojim imenom, ali to da je nauka u sluţbi politiĉkog mišljenja i propagande sa time se apsolutno ne slaţem. Na ţalost takav proces moţemo vidjeti u samoj crnogorskoj drţavi. Trebalo bi da zajedniĉki jezik spaja naciju, a ne da je razdvaja.

110

6. Bibliografie Prameny Noviny, ĉasopisy, zpravodajské servery GLUŠICA, Rajka. Sila i zastrašivanje umjesto argumenata. Vijesti. 23. únor 2011. KADIĆ,V. Crna Gora: Srpski jezik oţivljava kao Feniks. Večernje novosti. 20. září 2014, s. 13. KILIBARDA, Novak. Velikosrpska ofanziva ne prestaje. Pobjeda. 26. únor 2011, s. 3. NIKĈEVIĆ, Milorad. Klevetanje i primitivizam. Pobjeda. 5. březen 20011, s. 11-12.

Beletrie a publicistická literatura ĐILAS, Milovan. Besudna zemlja. Podgorica 2006. HOLEĈEK, Josef. Černohorští junáci. Praha 1954. HOLEĈEK, Josef. Černá Hora. Praha 1876. KUBA, Ludvík. Křížem krážem slovanským světem. Praha 1956. MILJANOV, Marko. Primjeri čojstva i junaštva. Podgorica 2009. NJEGOŠ, Petar i Petrović. Poslanice. Cetinje 1993. NJEGOŠ, Petar Petrović: Gorski vijenac. Podgorica 2010.

Rozhovory Interview s Gordanou Cerović (nar. 1985) psychološka na základní škole Olga Golović. Nikšić 10. 3. 2014. Interview s Novicou Vujevićem (nar. 1981) student Ĉernohorského jazyka a literatury, básník a publicista. Nikšić 6. 4. 2014 111

Sekundární literatura ANDRIJAŠEVIĆ, Ţivko, M. Crnogorska crkva 1852‒1918. Nikšić 2008. ANDRIJAŠEVIĆ, Ţivko, M. Nacija sa greškom. Podgorica 2011. ANDRIJAŠEVIĆ, Ţivko; RASTODER, Šerbo. Istorija Crne Gore. Podgorica 2006. ANTHONY Smith. National Identiti. Nevada 1991. BEĈANOVIĆ, Tatjana. Naratološki i poetički ogledi. Podgorica 2009. BROZOVIĆ, Dalibor. Standardni jezik. Zagreb 1970. BUGARSKI, Ranko. Jezici. Beograd 2005. BUGARSKI, Ranko. Jezik u društvu. Beograd 1986. ĆIRGIĆ, Adnan. Crnogorski jezik u prošlosti i sadašnjosti. Podgorica 2011. ĆIRGIĆ, Adnan a kol. Gramatika crnogorskog jezika. Podgorica 2010. ĆIRGIĆ, Adnan a kol. Pravopis crnogorskog jezika. Podgorica 2010. ĈUBRILOVIĆ, Vasa. Odabrani Istorijski radovi. Beograd 1983. CVIJIĆ, Jovan. Jedinstvo i psihički tipovi dinarskih Južnih Slovena. Beograd 1914. CZERWIŃSKI, Maciej. Język – ideologia – naród. Kraków 2005. DAŠIĆ, Miomir. Ogledi iz Istorije Crne Gore. Podgorica 2002. DRLJEVIĆ, Sekula. Da je vječna Crna Gora. Podgorica 2011. ĐILAS, Milova. Problemi naše njiževnosti i drugi meĎuratni članci. Cetinje 2009. ĐURĐEV, Branislav. Turska vlast u Crnoj Gori u XVI i XVII veku. Sarajevo 1953. ĐUROVIĆ, Milinko a kol. Istorija Crne Gore I. Titograd 1970. ĐUROVIĆ, Milinko a kol. Istrojia Crne Gore II. Titograd 1967. ĐUROVIĆ, Milinko a kol. Istorija Crne Gore III. Titograd 1970. GELLNER, Ernest. Nacionalismus. Brno 2003. 112

GERLOCH, Aleš. Dějiny a teorie práva. Praha 2013. HLADKÝ, Ladislav a kol. Vztahy Čechu s národy a zeměmi jihovýchodní Evropy. Praha 2010. JANDOUREK, Jan. Průvodce sociologií. Praha 2008. JIREĈEK, Konstantin. Istorija Srba I. Beograd 1952. JIREĈEK, Konstantin. Istorija Srba II. Beograd 1952. KORDIĆ, Snjeţana. Jezik i nacionalizam. Zagreb 2010. KOŠŤÁLOVÁ, Petra. Stereotypní obraz a etnické mýty – Kulturní identita Arménie. Praha 2012. LUKETIĆ, Miroslav. Češka i Crna Gora. Prilog istoriji odnosa izmeĎu Češke i Crne Gore u XIX i XX vijeku I. Budva – Cetinje 2009. MORRISON, Kenneth. Montenegro: a modern history. London 2009. OLSON, Eric. The human animal: personal identity without psychology. New York 1997. PAVIĆEVIĆ, B. Petr i Petrović Njegoš. Podgorica 1997. PEJOVIĆ, Tatjana a kol. Pravoslavni manastiri u Crnoj Gori. Beograd 2011. PELIKÁN, Jan a kol. Dějiny Srbska. Praha 2013. PEROVIĆ, Ranko. O crnogorskoj crkvi. Podgorica 2008. PIRJEVEC, Joţe. Jugoslávie 1918–1992. Praha 2000. POPOVIĆ, Milorad. Podijeljena nacija – Identitet, džava, vlast. Podgorica 2010. RADOJĈIĆ, Branko. Geografija Crne Gora I. Podgorica 2008. RADOJĈIĆ, Branko. Geografija Crne Gora II. Podgorica 2008. RAKOĈEVIĆ, Novica. Crna Gora u Prvom svjetskom ratu. Podgorica 1997. RASTODER, Šebro. Crna Gora u Egzilu 1918–1925 I. Podgorica 2004. RASTODER, Šebro. Crna Gora u Egzilu 1918-1925 II. Podgorica 2004. RAŢNATOVIĆ, Novica. Crna Gora i Berlinski kongres, Cetinje 1979. 113

SAMARDŢIĆ, Radovan. Ideje za srpsku istoriju. Beograd 1989. ŠĆEPANOVIĆ, Ţarko. Kratka istorija Crne Gore. Podgorica 2002. SELHANOVIĆ, Derviš. Multikulturalizam društvena realnost. Podgorica 2014. ŠESTÁK, Miroslav a kol. Dějiny jihoslovanských zemí. Praha 1998. ŠÍSTEK, František. Junáci, horalé a lenoši. Obraz Černé Hory a Černohorců v české společnosti, 1830–2006. Praha 2011. ŠÍSTEK, František. Stručná historie států Černá Hora. Praha 2007. SMITH, Anthony. National Identiti. Nevada 1991. STANOJEVIĆ, Gligor. Šćepan Mali, Beograd 1957. STAVRIJANOS, Leften. Balkan posle 1453. godine. Beograd 2005. ŠTĚPÁNEK, Václav. Kapitoly z dějin rozpadu Jugoslávie a otázka kosovská. Brno 2003. STOJANOVIĆ, Jelica. Srpski jezik izmeĎu istine i obmane. Beograd 2006. ŠUKOVIĆ, Mijat. Podgorička skupština 1918. i odluka koju je donijela nijesu legitimne i legalne, a brojni su teški negativni učini njihovi. Cetinje 2011. TEJCHMAN, Miroslav. Balkán ve válce a v revoluci: 1939–1945. Praha 2008. TOMIĆ, Jovan. Crna Gora za Morejskog rata. Beograd 1907. VUKSAN, D. Petr i Petrović Njegoš. Cetinje 1951. ZEKOVIĆ, Sreten. Nauk(a) o samobitnosti Crnogoraca VII. Cetinje 2004. ŢIVKOVIĆ, Dragoje. Politički testament kralja Nikole. Cetinje 1989. ДАШИЋ, Миомир. Огледи из историје Црне Горе. Подгорица 2000. ИВИЋ, Павле. Српски народ и његов језик. Нови Сад 2001. ЈОКАНОВИЋ, Михајлов Јелица. Прозодија и говорна култура. Београд 2012. КОВАЧЕВИЋ, Милош, ШЋЕПАНОВИЋ, Михаило. Српски језик у вртологу политике. Никшић 2011. РОВИНСКИ, Павле А. Црна Гора у прошлости и садашњости I. Цетиње 1994. 114

РОВИНСКИ, Павле А. Црна Гора у прошлости и садашњости II. Цетиње 1994. РОВИНСКИ, Павле А. Црна Гора у прошлости и садашњости III. Цетиње 1994. РОВИНСКИ, Павле А. Црна Гора у прошлости и садашњости IV. Цетиње 1994.

Ĉlánky v ĉasopisech, sbornících a roĉenkách ADŢIĆ, Novak. Crnogorska pravoslavna crkva u doba dinastije Petrović Njegoš (1696– 1921). Dinastija Petrović Njegoš. Podgorica 2002, s. 413–440. BĚLOHRAD, Martin. Osobní identita a její praktická hodnota. Doktorská disertaĉní práce 2010. Masarykova univerzita. Filozofická fakulta Brno. Vedoucí práce: doc. PhDr. Radim Brázda, Dr. JOVOVIĆ, Vasilj. Balšići (Porijeklo i dinastiĉka vlast). Tokovi 1–2. Berane 2011, s. 137– 145. JOVOVIĆ, Vasilj. Kulturno nasleĊe Balšića u Skadarskom basenu i njegova valorizacija. Skadarsko jezero – Stanje i prespektive. Podgorica – Skadar 2011. JOVOVIĆ, Vasilj. Balšići (Porijeklo i dinastiĉka vlast). Tokovi 1-2. Berane 2011. KALEZIĆ, Rajko. Kulturno-prosvjetni ţivot i napredak Crne Gore kao plod djelovanja dinastije Petrovića. In: Dinastija Petrović Njegoš II., Podgorica 2002. s. 109–127. GLUŠICA, Rajka. Jeziĉka politika u Crnoj Gori. In: Riječ, br. 1. Nikšić 2009, s. 9. LUKOVIĆ, Miloš. Katun a katunská organizace středověkých Vlachů v centrálních a západních oblastech Balkánu. Slovanský přehled 2013, roĉ. 38, ĉ. 5, s. 398. PEROVIĆ, Milenko. Jezik kulture i kultura jezika. In: Crnogorski jezik u javnoj upotrebi. Podgorica 2011, s. 11–13. PEROVIĆ, Milenko. Jezik kulture i kultura jezika. In: Crnogorski jezik u javnoj upotrebi. Podgorica 2011, s. 11–13. PRELEVIĆ, Radomir. Primjena opšteg imovinskog zakonika u knjaţevini/kraljevini Crnoj Gor. Crnogorski anali. Cetinje 2013, r. 1, ĉ. 3, s. 137–145. SAMARDŢIĆ, Aleksandar. Heraldika Crnojevića. Crnogorski anali. Cetinje 2013, r. 1, ĉ. 3, s. 279–288.

115

ŠEKULARAC, Boţidar: Prva crnogorska dinastija Vojislavljevića. Crnogorski anali 2013. g. 1, b.2, 2013. SUROVĈÁK, Martin. Srovnávací analýza segmentárních fonémů v balkánských jazycích. Brno 2010. Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerziza v Brně. Filozofická fakulta. 57 l. Vedoucí bakalářské diplomové práce Mgr. Pavel Krejĉí, Ph.D. ŠUPICOVÁ, Marija. Srbská pravoslavná církev: mezi mýtem, tradicí a nacionalizmem. Brno 2007. Diplomová práce. Masarykova univerzita v Brně. Filozofická fakulta 95l. Vedoucí magisterské diplomové práce: doc. PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D VLACHOVÁ, Klára; ŘEHÁKOVÁ, Blanka. Národ, národní identita a národní hrdost v Evropě. Sociologický časopis/Czech Sociological Review 40/4. Praha 2004, s. 489. VUĈINIĆ, Stevo. Srpska crkva i crnogorski identitet. Crnogorski anali 2013, r. 1, ĉ. 2, s. 239–250. КАЛЕЗИЋ, Рајко. Куллтурно-просвјетни живот и напредак Црне Горе као плод дјеловања династије Петровић Његош. In: Династија Петровић Његош: радови са међународног научног скупа 29–1. новембар 2001. Подгорица 2002, s. 383–386. МРВАЉЕВИЋ, Зорица. Однос према културном насљеђу у доба династије Петровић. In: Династија Петровић Његош: радови са међународног научног скупа 29–1. новембар 2001. Подгорица 2002, s. 461–474. РАСПОПОВИЋ, Сенка. Руски утицај на културно-просвјетну политику династије Петровић Нјегош. In: Династија Петровић Његош: радови са међународног научног скупа 29–1. новембар 2001. Подгорица 2002, s. 408–421.

Elektronické zdroje http://cetinjanin-mozaik.blogspot.cz/2011/02/novak-kilibarda-velikosrpska-ofanziva.html http://emperors-clothes.com/articles/elich/newwar.htm http://montenegrina.net/ http://niksic.me/ http://www.canu.org.me/index.php/en/ http://www.canu.org.me/index.php/o-nama

116

http://www.cdm.me/politika/danu-politicki-akteri-promovisu-koalicije-koje-vracaju-crnugoru-u-devedesete http://www.dijasporacg.me/index.php/home-mainmenu-1 http://www.eparhija.me/ http://www.fcjk.me/ http://www.gov.me/naslovna http://www.hartford-hwp.com/archives/62/108.html http://www.iicg.ucg.ac.me// http://www.maticacrnogorska.me/files/48/05%20radenko%20scekic.pdf http://www.mnmuseum.org/ http://www.monstat.org/cg/page.php?id=534&pageid=322 http://www.montenegrina.net/pages/pages1/istorija/bozicni_ustanak/bozicni_ustanak1919_ n_adzic.htm http://www.montenegrina.net/pages/pages1/istorija/cg_u_1_svj_ratu/kapitulacija_v_jovano vic.html http://www.montenegrina.net/pages/pages1/istorija/duklja/ljetopis_pop_dukljanina_latinicn a_redakcija.htm http://www.montenegrina.net/pages/pages1/istorija/odcrnojevica_dopetrovica/razvitak_crn ogorskog_plemskog_drustva.htm http://www.muzejzena.me/istorija.15.istorija.html http://www.novosti.rs/vesti/naslovna/drustvo/aktuelno.290.html:482240-Crna-Gora-Srpskijezik-ozivljava-kao-Feniks http://www.old.nkp.cz/seminar/srbsko_cer.htm http://www.rastko.rs/knjizevnost/vuk/vkaradzic-crnagora.html http://www.rastko.rs/rastko-cg/povijest/jsbalevic-opis.html http://www.rastko.rs/rastko-cg/povijest/plemena/plemena.html http://www.rastko.rs/rastko-cg/povijest/sarajlija-istorija_crne_gore.html 117

http://www.riznicasrpska.net/muzika/index.php?topic=355.0 http://www.scribd.com/doc/157938410/knjiga-3 http://www.skupstina.me/index.php/me/ http://www.vijesti.me/vijesti/becanovic-na-fakultetu-na-cetinju-ce-se-dijeliti-laznediplome-793917 http://www.vijesti.me/vijesti/becanovic-rjecnik-crnogorskog-jezika-da-bude-temeljni-tekstnase-kulture-788739 http://wwwold.nkp.cz/seminar/srbsko_cer.htm https://crnogorskapitanja.wordpress.com/category/crnogorski-jezik/ https://is.muni.cz/th/74264/ff_b/Appendices.pdf

118

7. Obrázková příloha Příloha ĉ. 1: Petr I. Petrović Njegoš, Petr II. Petrović Njegoš, král Nikola Petrović

Příloha ĉ. 2:

Příloha ĉ. 3: Mapa souĉasného státu Ĉerná Hora

Mapa Staré Ĉerné Hory a kmenů na tomto území

119

Příloha ĉ. 4: Erb Crnojevićů

Příloha ĉ. 5: Dnešní erb Ĉerné Hory

Příloha ĉ. 6: Souĉasná vlajka Ĉerné Hory

Příloha ĉ. 7: Cetinjský monastýr

120

Příloha ĉ. 7: Akademické pracovnice a jihoslovanských literatur v Nikšići

Rajka Glušica

na Katedře

Tatjana Beĉanović

Příloha ĉ. 8: Adnan Ćirgić

121

ĉernohorského

jazyka