LABYRINT
1
JAROSLAV RUDIŠ KONEC PUNKU V HELSINKÁCH
2
3
4
5
Für Christine
Copyright © Jaroslav Rudiš, 2010 Czech edition © Labyrint, 2010 ISBN 978-80-87260-17-3
6
Musí to být už blízko. Jdu po úzké lesní cestě. Tenkrát nebyla zalitá asfaltem, jen štěrk, bláto a na zarostlých krajích poházené obří osekané klády. Na stromech žádné turistické značky. Kdo by sem tenkrát chodil. Zastavím na rozcestí, zelená a žlutá zahýbají do tmavého lesa, každá běží na jednu stranu. Stál tady ten kříž? Měl tenkrát Ježíš ulomenou hlavu? Červená pokračuje dál po asfaltce. Musí to být tímhle směrem. Mám žízeň. Ze všeho nejvíc bych si ale chtěl zapálit, nebyl to rozumný nápad přestávat. Mohl jsem to nechat na někdy jindy, na nějakou jinou dobu. Jdu dál, les je zavalený tichem, jen někde v dálce slyším motorovou pilu a traktor. Najednou šílený zvuk. Leknu se a uskočím do příkopu. Kolem se prožene pět cyklistů. Rychlá jednotka vosí armády, co sem spadla z Marsu. Svalnaté nohy monotónně ukrajují kusy cesty. Poslední jezdec secvičený pohyb naruší, když na chvíli přestane šlapat a plivne do borůvčí. Lesklá těla mizí v dálce mezi stromy. Pořád si nejsem jistý, zda jdu dobře, je to přece jenom dobrých dvacet let. Mám sice v batohu mapu, ale jsem líný ji vytáhnout. Tenkrát jsme ji měli a stejně jsme zabloudili. Schovávali jsme se v lese a nikdy nešli po cestě. Příliš jsme se báli. Teď je to jedno. Přes asfalt přebruslil had. Užovka. Jdu dál a poslouchám vítr, rozechvívá koruny stromů, skoro samé jehličnany, občas bříza nebo osika. Najednou dostávám 7
strach. I tenkrát jsem ho měl, taky se to dalo docela dobře pochopit. Ale proč teď, když už o nic nejde? Když nehrozí, že by za každým stromem mohl být voják se samopalem a v křoví čokl s vyceněnými zuby. Hučí mi v hlavě. Vítr fouká a nakonec mě vyprovází na kraj lesa. Jsem rád, že jsem venku. Rozhlížím se a myslím na přírodu kolem, na všechny ty staleté stromy. Snažím se uklidnit, že tady byly dlouho přede mnou a budou i po mně, že ty stromy jsou to, čemu se říká nekonečno. Hlavně si nutně potřebuju zapálit. Sakra. Krabička poslední záchrany, kde je? Slunce mě najednou prudce pálí v očích. Dívám se na pozvolné kopce pohraničních hor. To je určitě Německo. Támhle ten kopec už musí být Bavorsko – neříkali jsme si tenkrát? Jdu dál a rozhlížím se. Velká letní louka vlnící se ve větru jako hladina moře. Stodola, kde jsme kdysi přespali. Tady jsem měl svoji první holku. Nízký plot a stavení. Hrubě sekaná horská dřevěnice s ostře červenou plechovou střechou, pod malými okny pečlivě vyskládaná polínka. Na jižní straně satelitní anténa. Chalupa se leskne ve slunci, je opravená, vypadá jako z pohádky. Určitě ji teď na léto koupili lidé z města. Nikde nikdo. Kráčím k chalupě, a pak ho uvidím. V ruce má kosu a seká trávu. Chvíli váhám, jestli je to on. Musí to být on! Zestárl, je víc nahrbený, ale to byl tenkrát přeci taky, levé rameno výš než pravé. Může mu být přes osmdesát, ale kosu drží v rukou pevně a jistě, stejně jako tehdy, když nám nabídl vodu, a jeho žena chleba, špek a pivo. Tráva si pod údery kosy lehá, jde na smrt docela klidně a odevzdaně. Pak se hubený stařec uprostřed švihu zastaví. Narovná se, protáhne a podívá se do slunce. Rukávem kostkované flanelové košile si otře zpocené vrásčité čelo, z kapsy montérek vytáhne brousek, plivne na něj a začne brousit. A všimne si mě.
Díváme se na sebe. Docela dlouho. Vítr mu čechrá zbytky šedých vlasů, do rukávu si otře rty, levou rukou opřen stále o kosu. Má modré, trochu vybledlé oči a žluté polámané zuby. Shodím ze zad batoh. Pořád bych dal dva roky života za cigaretu. Nic neříkám, on také ne. Prostě se na sebe jen tak díváme. Přerostlá tráva se vlní a po silnici projede těžký náklaďák plný dřeva. Tenkrát léto končilo a teď teprve začíná.
8
9
Krabičky cigaret Zapálí si, dopne bundu až ke krku, hodí do sebe prášek proti smrti a jde. Ulice je jako poušť. Fouká to a pod trubkami se převalují duny barevného listí. Větve a kmeny stromů jako holé šedé tyčky podpírají popraskaný strop tmavých mraků. Ole chvíli přemýšlí, jestli vypnul sporák, a desetkrát se ujistí, že jo. Ani on, ani Pražák na něm nevařili celé měsíce, ale i tak pochybuje. Jde dál, listí pod nohama šustí a Ole se snaží rozpomenout, kdy si vlastně něco naposledy doma uvařil, ale vzpomenout si nedokáže. V pokroucených trubkách nad jeho hlavou to hučí. Chvilku se mu zdá, že se ty trubky musí každou chvíli protrhnout. A pak mu přijde, že se mu protrhne asi hlava. Že ne nad ním, ale v něm nějak divně hučí. Nebyl by první, komu by v tomhle rozervaném městě hráblo. Tady to tak nějak prostě patří k věci. Je na hlavní třídě. Mohl by vzít tři zastávky tramvají, ale rád ráno chodí pěšky. Navíc by nemohl kouřit. Když jde, tak chce kouřit. Jde, jednu ruku v kapse, v druhé cigaretu a dívá se na ostré špičky svých okopaných kožených bot. Kolem profuní těžký náklaďák naložený vykopanou hlínou a pískem. Jednu dálnici postavili už před válkou v kruhu kolem města a dělníci měli radost, že jim někdo dal po letech práci. I když je vzápětí nechal postřílet a pochcípat někde v Rusku, jako dědova bratra a taky jejich bratránka a určitě ještě někoho. A teď dělníci budují další dálnici pod městem, aby z kruhu byl půlkruh. A taky mají radost, že mají práci, protože od té doby, co všechno obsadili Poláci, to tady za nic nestojí. Inženýři se chystají postavit ještě jeden tunel a přeříznout jeho město 10
11
jako pizzu. Nikdo už neví, jak dlouho jsou dělníci pod zemí zalezlí. Možná tři roky, možná deset, možná dvacet. A nikdo neví, jak dlouho tam ještě budou. Inženýři vytáhli plány, dělníci kopli do země, ale všichni zapomněli na moře vody, na němž se tohle město vznáší jako obří ostrov. A tak ji teď musí trubkami z podzemí hnát daleko za paneláky na kraji, aby se to na ně nehroutilo a město se nepropadlo. A aby se tam dole zase někdo neutopil. Proto betonují a ženou vodu nahoru za město a voda v trubkách hučí v létě v zimě. Říká se, že v tunelech prý mají velké kotle, které vodu ohřívají, aby venku nezmrzla. Ole jde dál pod linkami trubek. Kouří a ví, že tady bylo kožešnictví, tamhle kadeřnictví a vedle malé ušmudlané potraviny s tetou v modrém plášti. Má před očima všechny ty krámky, co tu byly, a teď se tu místo nich tlačí butiky. Jde a míjí jednu z těch nových klidných nekuřáckých restaurací. Jde dál a město se napíná a skřípe. Ole si představuje, jaké by to bylo podívat se na všechno shora, zapomenout na město a vidět jen ty linky oranžových a modrých trubek. Vidět ty oloupané barevné žíly vyrvané z těla města na povrch tak, jak to dělají v nemocnici při operacích, když chtějí vytáhnout lidské srdce, aby ho vyměnili za jiné, jak to jednou viděl v televizi. Míjí další z novostaveb, co vyrostla na místě malé, kdysi slavné fabriky na jízdní kola. Fabriky, co přežila všechny režimy až na tenhle inženýrsko-tunelový. Autem se tady dá výtahem dojet až ke dveřím bytu. U jednoho vchodu stojí plešatý chlápek v šedém baloňáku a něco si fotí. Jsou to tři fleky od červené barvy, co na nové fasádě nedávno přistály. S trochu unaveným ksichtem chlápka se baví asi třicetiletá hezká čerstvá bioholka s čerstvým a hezkým biomiminem v kočárku, kterých je
teď jeho čtvrť plná. Neví proč, ale její čistá, nadupaná, ostře řezaná tvář mu připomene nový vlčí design bavoráků. „Co když nám to příště hodí do okna?“ stěžuje si. Chlápek přikyvuje, nic neříká. Když mačká spoušť, křiví levou stranu obličeje. Ole jde dál, zapálí si ještě jednu cigaretu a ví, že po ní ucítí jemný tlak na plicích, jako by mu někdo šlápnul na hrudník. Je rád, když něco cítí. Cestou do práce vytáhne vždycky tři. Někdy ho napadne, že jeho čas neurčují hodiny, ale cigarety. Krabičky cigaret. Kartony vyhulených cigaret jedné staré značky, která existuje od války. A když se ohlédne, nevidí za sebou hlavní třídu, ale hromadu prázdných zmačkaných krabiček od cigaret, na kterou se marně snaží vyšplhat slunce a prokousnout mraky. Křižovatka. Ještě přejít široký bulvár, dát si bacha na tramvaje a už je tam.
12
13
Tohle je válka Nejdřív zapne krásnou Italku, co si vzal na půjčku. Čeká, až se mašina nažhaví, a mezitím vykouří další cigaretu. Rozkašle se, pořádně, protože teď už ho na plicích netlačí, ale bodá. Dívá se na lahve za barem a přemýšlí, co doobjednat. A co už hlavně nikdy neobjednat. Třeba melounový bols, ten už asi nikdy. Banánový a pomerančový taky nejsou žádná hitparáda. Když to jednou zkoušeli omylem pít, žaludky jim vyskočily oknem na ulici a zachránila je až vodka s rajčatovým džusem. Že to dávno nevyhodil. Pak se otevřou dveře, dovnitř vlétne trochu větru a Ole ví, kdo to je. V Helsinkách se zastaví párkrát za měsíc,
často jako první ještě před dvanáctou, kdy se oficiálně otevírá. Slyší, jak jde rovnou k baru. Poznal by ho, i kdyby byl slepý, podle těžkopádné chůze. Sáhne Italce na bok. Má už správnou teplotu. Naplní páku dvěma porcemi kávy, zacvakne ji, přisune dva šálky a zmáčkne tlačítko. Pak se otočí a Franka pozdraví. „Jak je?“ „Listopad.“ Ole ví, že kdyby byl srpen, Frank řekne srpen, a kdyby byl duben, řekne duben. Teď je ale listopad. Takže trochu depka. Chvíli mlčí a Ole vidí, že Frank za poslední měsíce hodně zestárl. Kouty mu vyžraly pořádný kus vlasů, černé kruhy pod očima jako by mu někdo každé ráno obtahoval tlustým fixem. A ten pohublý obličej. Jako by ho nějaký vysavač uvnitř jeho hlavy čím dál tím silněji vsával do sebe. A pak ty jeho oči, nebo spíš jen trochu opuchlé štěrbiny, za kterými je možné oči tušit. Věčně unavené bledé oči, protože Frank nespí. Už několik let. To všechno ty jeho experimenty. „Vypadáš úplně hotovej,“ rozrazil ticho Frank. „Já?“ řekl překvapeně Ole. „Ty. Máš úplně šedivý vlasy, kamaráde. A seš taky pěkně pohublej v ksichtě. Jíš vůbec?“ „Jo.“ „Podívej se někdy do zrcadla… Úplně vyřízenej. Kruhy pod očima, vrásky, kouty. Všechno souvisí se vším. Skoro bych řek, že nemůžeš usnout.“ „Kouty? Já? Nikdy jsem neměl kouty,“ přejede si Ole po vlasech a dívá se na Frankovy kouty a jeho bledý pohublý obličej. „Nikdy neříkej nikdy. No jo, nikdo prostě nemládneme.“ „Co tvý dějiny světa, furt se valej?“
„Makám na tom,“ usměje se Frank, ale Ole ví, že to zas taková legrace není, že dějiny světa bloudící ve Frankově hlavě jsou jeho všechno a nic. Začátek jeho konce. „Už brzy to bude hotový. Ještě pár dní, nanejvýš pár týdnů.“ „To už říkáš několik let.“ „Dějiny světa nejsou prdel!“ A najednou se ozve velká tlumená rána. Země pod Helsinkami se zachvěje a skleničky v policích se na vteřinu s cinkotem políbí. „Tohle je válka, ty vole,“ řekne Ole. Odstřel v tunelu pod městem. Ole podle něj vždycky pozná, že je pravé poledne. Nejen cigarety, ale i podzemní výbuchy mu vyměřují čas. Pustí muziku. Káva je dávno hotová. Vezme oba šálky a položí je na bar, jeden před sebe, druhý přistrčí k Frankovi. Mezi ně šoupne popelník, nabídne mu cigaretu a připálí. „To se mi líbí. Normální je dneska nekouřit, ale tady se hulí. Kočárkům navzdory,“ řekne Frank a Gabi mu přinese snídani. „Jedna dětská porce soljanky jako vždycky,“ řekne Ole a Frank něco zavrčí a do polévky si nejdřív nadrobí housku. Jí pomalu, každé sousto pofouká. Ole si všimne, jak silné a zdrsnělé má prsty. „Bude zas nějaký kino?“ zeptá se Frank, když dojí. „Dám ti vědět.“ „Tak já se zas nějak stavím. A koukej pořádně jíst, vypadáš fakt strašně,“ dodá Frank. „Vlez mi na záda.“ „Dej mi vědět!“ „Jestli tě ty tvý dějiny světa nezavalej,“ zavolá Ole. Frank se otočí ve dveřích a odpoví: „Tak kdybysme se už nikdy neviděli, bylo to krásný.“ Ole vidí, jak k Helsinkám na kolech přijíždí Lena a Ul-
14
15
rike. Uhýbají znavenému Frankovi, který jim nešikovně stojí venku v cestě a dívá se dlouze do nebe, které na něj padá, jako by se v něm začetl. Lena s Ulrike strčí kola do stojanů a Ole ani dneska neví, jestli s Lenou spal, nebo ne. Je mu to fuk, protože už toho všeho bylo prostě dost. Před časem se rozhodl, že na holky kašle, protože už ho nebaví pořád chodit do slepých uliček a hrát ty jejich pitomé hry. Všechno bylo pokaždé stejně špatně. Hlavně, aby si Lena zase nechtěla povídat, což bude. Bože můj, určitě jo. Kde se to v tomhle průsvitném typu holek bere? A proč se chtějí svěřovat vždycky jenom jemu? Lena položí na stůl foťák a Oleho napadne, kolik těch úchylných fotek během týdne, co se neviděli, zase nalovila. Obě si objednají kafe a soljanku, nic jiného taky dneska k jídlu není. A když Gabi kouřící talíře přinese a Ole před ně postaví dvě kávy, uslyší, jak Lena řekne: „Čím hezčí chlap, tím labilnější. Tohle nebrat.“ „Přesně, tohle maso nebrat,“ přitakává Ulrike. Sakra, o jakém masu to zas melou? O něm? O Frankovi? Nebo si prostě jen tak samy sobě radí, jak se zase nespálit, a mluví o všech chlapech tak nějak obecně? Možná má Lena recht. Ale možná to platí i o holkách. Čím hezčí holka, tím labilnější. Tohle nebrat. Ole je rád, že už ho holky nezajímají. Že po letech váhání, pokusů a omylů dospěl k tomuhle zásadnímu rozhodnutí, k nejzásadnějšímu ze všech rozhodnutí vůbec, že ho holky zajímat nebudou, protože si už nechce komplikovat život, protože se prostě cítí nejlíp sám. A jestli někdo může za všechny jeho průsery, a není to jenom on sám, což opravdu není, tak to jsou holky. To rozhodnutí nebylo lehké, ale je rád, že to udělal. Ole navíc brzy zjistil, že bez holek se dá dělat tolik skvělých
věcí. Nemusí se třeba uklízet, protože nehrozí, že se u něj nějaká staví. Nebo chystat někomu snídani. Nemusí být pozorný, citlivý a chápavý, když bloudí v sentimentalitě a podrážděnosti těch jejich svatých nedotknutelných dní, co jim vadí, ale na které jsou zároveň tak hrdé. Nemusí být vnímavý, když se mu prostě nechce. Nemusí být vtipný a pořád někoho bavit, protože to holky chtějí po chlápkovi úplně nejvíc. Ale kde pořád ty fóry brát? Může být celé dny zticha. Může být protivný. Může nechat trenýrky i ponožky válet na podlaze v koupelně. Může kouřit v posteli a sedět na záchodě, jak dlouho chce, na nic nemyslet a číst si tam detektivky. A ještě se dá bez holek určitě podniknout spousta dalších skvělých věcí, na které si teď honem nemůže vzpomenout nebo je ještě prostě neobjevil, protože to není ještě tak dávno, co se k nejdůležitějšímu rozhodnutí za poslední léta odhodlal. Lena a Ulrike se na něho usmějí, pak k sobě nakloní hlavy a zase si něco tajnosnubně povídají, a nakonec si objednají pomerančový džus. Nejradši by je někam poslal, Helsinky přece nejsou holčičí čekárna na to, až se v jejich životě něco stane. A tenhle typ holek pořád na něco čeká a nikdy se přitom nedočká. Obě jsou ale trochu kámošky a mají i své světlé chvilky. A tak se Ole usměje taky. Přinese jim džus a navíc trochu zmateně řekne, že je moc pěkný den, i když venku právě začíná pršet. A holky se podívají, jako by spadl z Měsíce. Jasně, neměl to říkat. Za oknem se Frank pořád dívá do nebe. Asi mu opravdu hráblo. Po kolejích se přežene stará československá tramvaj, co vypadá jako přerostlý sršeň a stejně tak i hučí.
16
17
Střepy Ulrike sedne na kolo a zmizí v dešti. Pracuje v Muzeu moderního umění, v té nové betonové kostce v centru, co tam dříve stály tři paneláky s vyhlášenou cukrárnou a kde Ole pořád ještě nebyl. Lena nikam nemusí. Pracuje jen občas, protože už asi pět let píše práci o vlivu ptačích motivů v mayské mytologii na německý expresionismus. Půjčuje si kartu a jde ven k automatu. Vrátí se s krabičkou lehkých cigaret, ale nejde ke stolu. Sedne si přímo na bar. Ole si pro sebe řekne, ty vole, už to zase začne, proč pořád já. A aniž si Lena něco objedná, nalévá jí rosé, protože už prostě ví. „Můžu ti něco říct?“ „Když to nebude trvat dlouho.“ Nejradši by se vymluvil, že ho bolí hlava, jenže lhaní mu nikdy dobře nešlo. „Tak si trhni.“ Napije se a na jeden zátah vytáhne polovinu skleničky. „Leno, já jen, že tohle je bar a ne psychologická poradna…“ „Říkám, trhni si.“ „Já si trhnu, ale ty mi to stejně řekneš, protože už tě znám, a já se musím samozřejmě zeptat, proč pořád já.“ „Protože tě to zajímá.“ „Mě že to zajímá? Mě zajímaj úplně jiný věci.“ „A co třeba?“ „Prostě… všechno mě zajímá. Hromada jinejch věcí.“ „Čekám, až si vzpomeneš aspoň na jednu věc, co má nějakej smysl.“ Ole leští skleničku a přemýšlí. Muzika? Jeho staré filmy,
co pouští ve svém tajném kině? Holky, co byly? Detektivky? A pak si natočí šnyt, napije se, podívá se na ni a neřekne nic. „Já nepotřebuju s ničím poradit, chci ti prostě jenom něco říct.“ „Ale proč pořád mně?“ „Protože tady nikdo jinej momentálně není.“ Neví, proč jí nikdy neřekne ne. Asi nějaká deprivace z dětství nebo co. Nebo tohle polámané město, co taky nikdy neřeklo ne a málem už párkrát zmizelo v prachu. Povídat by si s ním chtěl pořád i Pražák. On pořád něco žvaní, ale s ním si zase úplně nechce povídat Ole, protože to nakonec vždycky skončí u kuchařských receptů a Pražákových problémů se ženskými. „Docela často si vzpomínám na něco, na co si úplně nepamatuju. Vybavuje se mi to jenom v takovejch tichejch náznacích a já vždycky musím dávat bacha, abych tu vzpomínku neztratila, abych ji vytáhla celou,“ začíná Lena, když před ni postaví druhou skleničku rosé. A Ole si v duchu řekne, panebože, v tichejch náznacích…, proč zrovna já. Lena sedí na baru. Nohu přes nohu, pravou ruku nataženou přes stoličku vedle sebe, jako by někoho objímala, ale nikdo vedle ní nesedí. Pak se napije. „Táta měl bílej wartburg. Ten nejlevnější turistickej model, akorát na ty naše cesty nahoru k moři a dolů do hor. Dneska vím, že to auto miloval víc než moji mámu, víc než mě. Párkrát jsem ho přistihla, jak s ním v garáži mluvil, když ho leštil jelenicí, no nekecám.“ Lena žene kouř z plic vysoko ke stropu. Ten šedivý paprsek je ještě tenčí než její štíhlé prsty a úplně nahoře u stropu se prudce zlomí. Pak cigaretu típne, přesně v polovině, tak jako vždycky, protože má úplně ujetý po-
18
19
cit, že takhle to má pod kontrolou, není závislá a neumře tak brzo. Ole leští skleničky, myslí si o tom svoje a nechce nic říkat. Ale pak mu to nedá a řekne, že to není nic zas tak zvláštního, že jeho táta wartburgu říkal Honecker. A že ho taky miloval jako nic na světě, a tak ho každý rok rozebral na součástky a zase složil. Že miloval i všechna další auta, co si koupil. Že láska k autům je asi nějaká podivná německá nemoc, co se šíří Evropou a celým světem jako zvláštní německý vir, co je nebezpečnější než ptačí a prasečí chřipka, ale že to snad nebude dědičné, protože jeho tahle nemoc třeba nepostihla. To všechno jí říká a trochu se u toho směje, ale Lena ho úplně neposlouchá. Ostatně jako vždycky. Lena se na chvíli otočí a podívá se z okna. Pak pohladí hrbolatou zelenou vázičku s kytkami, které Gabi každé ráno odněkud přinese, a zem pod Helsinkami se neviditelně nadzvedne a pak si zase sedne, někde dole to tlumeně zaduní a skleničky na baru se zase na vteřinu políbí a Ole řekne kurva, už zase. Někde pod městem utrhli další kus skály, ale Lena si toho ani nevšimla a dál vypráví. „Táta dovnitř koupil docela malý polštářky, ale on to nedělal pro nás, ale kvůli tomu autu z Eisenachu. Pořád opakoval: Ten dvoutakt má duši. Vedl si i takovej milostnej deník, zapisoval si spotřebu, ujetý kilometry a všechny města, hrady, zámky, co jsme navštívili, a taky, co jsme tam jedli, a hlavně, co papal náš warťas, kterému říkal Karl po dědečkovi, co byl učitel dějepisu a hulil taky jako dvoutakt a utopil se v Labi, když chtěl ukázat žákům, kde byl brod, kudy jednou přešel Karel IV. Byl jsi někdy v Tangermünde?“ „Cože?“ „Posloucháš mě vůbec?“
„Jo. Jasně. Jen prostě mám taky trochu práci, ale v pohodě, povídej dál,“ řekne Ole a myje hromadu sklenic od piva, co tu zbyly od večera. „Tak byl, nebo nebyl?“ „Nebyl.“ „O nic jsi nepřišel. Máma mě tam donutila jet, abych viděla, kde děda umřel. Byli jsme tam asi pět minut, protože hrozně foukalo. Východoněmecká pampa. Prostě konec světa.“ „Ale taky Karel IV.“ „Historie se s koncem světa přece nevylučuje. Dokonce s blížícím se koncem světa nabývá na pomíjivý významnosti.“ Ole si často není jistý, jestli jí úplně rozumí. Pomíjivá významnost, můj ty bože, to je celá Lena, pomíjivě přechytralá a nepomíjivě krásná, takže tím pádem trochu ztracená. A ty její baltský oči… Přikývne, jako že jasně. Vlastně ani přesně neví, co to Lena celé ty roky studuje. Jestli to je historie, kulturologie, dějiny umění nebo filozofie. Ale možná to je tohle všechno dohromady, plus ještě určitě něco k tomu. „S tímhle tvým pohledem je i tohle město, kde žijem, konec světa. A taky to vlastně je asi pravda,“ řekne nakonec Ole. „Ale s mým příběhem, co ti vyprávím, tohle nesouvisí.“ „Jen jsem se pokusil taky zformulovat nějakou pomíjivě významnou myšlenku.“ „Já ti vůbec nerozumím.“ „To je v pohodě. Ty ses mě zeptala, jestli jsem někdy byl u Labe na místě, kde ho překročil Karel IV. Nebyl. Ale kdo byl Karel IV., trochu vím. Zas tak blbej nejsem.“ „Hele, zajímá tě vůbec, co ti tady vykládám?“ „Ale jo, furt.“
20
21
Ole roznese dvě hodně pozdní snídaňové soljanky a utře umakartové stoly, co sehnal ze staré školní jídelny. Lena si zapálí další cigaretu a on zase musí myslet na to, že pořád neví, jestli ji měl, nebo ne. Ne že by s ní chtěl spát, tenhle čekací snivě romantický model holek už má za sebou v několika jiných, ale vlastně pořád stejných vydáních, z nichž nikdy nic nebylo – ale z čeho taky bylo – ale prostě ho tahle otázka nějak trápí. I když si ji vzhledem ke svému rozhodnutí jít dál životem bez holek klást zakázal. Ale proč si to sakra nepamatuje? Možná má prostě strach, jestli mu vůbec funguje paměť. „Větrat jsme mohli jen z kopce, nikdy ne do kopce, protože to zvyšovalo spotřebu a ničilo motor. Takže jsme se v létě jako magoři potili v těch stoupáních v Durynským lese, ale táta byl šťastnej, jak si Karl vesele šlape. A pak se to stalo.“ Za okny Helsinek duní staré poloprázdné československé tramvaje, kterým Oleho táta říkal Husákova pomsta, protože byly tak těžké, že zničily všechny koleje. A kapela Automat natočila kdysi stejnojmennou písničku. Tvrdý pouliční industriál, co spolehlivě ničil ušní bubínky. Město měkne v dlouhém, šedém dešti. Tři stárnoucí rockeři v rohu si objednali odpolední vodku. Ole se chvíli dívá na Lenina drobná prsa lehce se pohupující sem a tam a tam a sem pod volným tmavomodrým tričkem. Hladil je, nebo ne? Pitomá paměť. Jsou na tohle nějaký prášky? „Posloucháš mě?“ „Jo, jasně, poslouchám.“ „Já jen, že mi čumíš na prsa.“ „Hele, co to je za blbý hry, tohle? Já už jsem všechny prsa, co jsem vidět chtěl, viděl, jasný?“ Na tenhle typ holek funguje jen protiútok, to je zažene do kouta. Ale jasné mu to nebylo ani trochu.
„Teď bych se asi měla urazit, že jo?“ „Dělej si, co chceš, máš občanku, ne? Ještě jedno?“ Lena přikývne. „Bylo to v srpnu. Rok 87. Dovolenková nálada, takovej ten moment, jestli víš, kdy si přeješ, aby se to zaseklo, aby to bylo napořád. Letěli jsme dolů, naše auto lehký jako plachetnice. Dívala jsem se z okna. Mraky na nebi, les, skály, starej mlýn a najednou rána a všechno se zastavilo. Jen ty mraky nahoře letěly dál, to mám tak nějak ještě před očima. Našemu Karlovi nedal přednost jinej warťas, stejnej bílej turistickej model se stejnou enderáckou rodinkou uvnitř, jak jsem se dozvěděla v nemocnici. Moje máma má z tý bouračky v lokti pořád kousky skla. Říká, že ty střepy, kterých se nemůže zbavit a občas ji píchnou, že to je Německá demokratická republika. Její život v ní.“ A chvíli je ticho a město se rozpouští v dešti a po bulváru přejede další tramvaj. „A co říká tvůj táta?“ ztuhne najednou Ole a zaparkuje před ní další rosé. Sleduje, jak pár kapek stéká pomalu po těle skleničky na stůl. Vezme do ruky popelník plný cigaret dokouřených jen do poloviny a dívá se do jejích velkých šedomodrých očí, co se lesknou jako dvě Baltská moře – i když Baltu jeho táta říkal Špekatý moře kvůli té spoustě tlustých Čechů, co tam dřív jezdili. Lena neřekne nic. Zapálí si další cigaretu, kouřový paprsek se prudce napne ke stropu, praskne, rozplyne se. A ona si prohrábne dlouhé jemné vlasy. Úplně pomalu, toho si Ole stihne ještě všimnout, protože najednou jsou Helsinky plné lidí. Jsou tu Ramone, Tom a Cindy, všichni chtějí pivo a kafe a víno a taky Gabinu soljanku. A Lena už na baru nesedí, její modrobílé staré kolo je taky pryč a Ole má najednou zničehonic na rukou husí kůži. Možná ale jen kvůli otevřenému oknu v rohu.
22
23
Jasně, hlavně se nedojímat, každý má v sobě nějaký problém, řekne si. Jde a okno zavře. Průvan dokáže být svinstvo, když vám táhne na čtyřicet.
Když Ole dlouho po půlnoci usne, rozbolí ho břicho. Zdá se mu o střepech bloudících rozeklanými ulicemi města, bloudících tepnami jeho těla a hledajících jeho srdce. Možná v sobě každý nějaké střepy má, určitě, alespoň mu to ve snu říká doktorka, k níž se svým bolavým problémem zajde. Vypadá jako Lena a asi to i má být Lena. Prohlíží si jeho břicho, co kdysi bylo úplně ploché a vychrtlé, že si jeho máma myslela, jestli nemá tasemnici, a poslala ho na vyšetření. V poslední době se ale dole zakulacuje a hruškovatí, takže by asi nějakou tasemnici potřeboval. Tahle Lena má pod bílým rozepnutým pláštěm jen modré průhledné tričko a kalhotky a jinak nic. Ole se ve snu brání, panebože, říká si, nechci si nechat zdát něco o pitomém sexu s doktorkou, nechci vůbec žádný sex, chci se dozvědět něco o střepech ve svém těle. Snaží se to doktorce nějak vysvětlit, ale ta ho neposlouchá, něco mu vypráví, ale on jí nerozumí, hladí ho po břiše a osahává mu místa, kde střepy vylézají na povrch. Prohlíží břicho i hrudník hlavicí s ultrazvukem a na obrazovce nakonec Olemu ukazuje jen jeden velký střep v jeho neustále se nafukujícím břiše, najednou těch střepů je ale zase víc a všechny ve stejnou chvíli zabolí. A v ten moment doktorka už není Lena, ale Connie. A pak ani to, Ole vidí tváře dalších holek. Možná to jsou všechny holky, s nimiž spal nebo
chtěl spát. Se kterými byl a pak zas nebyl, které podváděl a které podváděly jeho. Všechny ty holky tančí divoce kolem něj a Ole si přeje, aby už mu daly konečně pokoj, a křičí, že už s žádnou holkou být nechce. A nakonec se sen, co možná není sen, zastaví na tváři jedné malé holky, kterou neznal dýl než tři dny. Ole se potí. Cítí, jak její příběh je ten největší střep v jeho břiše, co ho bolí a pronásleduje od té chvíle, kdy ji viděl umírat. Cítí, jak řeže, jak narůstá, jak se dere ven. Je to k nesnesení, jak ho to pálí. A nakonec nevidí ani tuhle holku, ale vidí svoji dceru, kterou neviděl rok, ale možná už to taky jsou dva roky nebo pět. Prostě od poslední velké citové války, kdy ji představil své tehdejší přítelkyni, snad Sandře nebo Kristin, a ona to nějak špatně vzala. Strašně to všechno pálí. V břiše, v krku, v něm. Probudí se. Pálí ho žáha. Za to může to levné maďarské víno, co po návratu z Helsinek vypil omylem s Pražákem, který mu při tom přemlel další z průšvihů zase ze svého života. A Ole pak přemýšlel, jestli ho nevykopne, ať si najde jiný podnájem, protože Ole po práci potřebuje mít klid. Podívá se na mobil. Jsou čtyři ráno. Ulicí se žene policejní auto a za ním hasiči. Blikačky vykusují do noci modré a oranžové díry, které hned zase zalévá černá barva. Otře si zpocené tělo, popadne mobil a píše zprávu své dceři, jestli je v pořádku. Je jí sedmnáct, nebo už osmnáct, nebo ještě pořád šestnáct? Sakra, jak to, že neví ani tohle? Jaký je teď rok? Dobře. Klid. Teď je jí sedmnáct a brzy jí bude osmnáct. A spala už s někým? A není třeba v tom? A co vlastně dělá? Jasně, gympl. A jinak? A kdy že ji viděl naposled? Jednou za ním byla v Helsinkách. Vzala si dvě stovky, dala si kafe a zase odešla.
24
25
Střepy a další střepy
Usne. Jeho mobil za půl hodiny pípne. Dcera se ptá, jestli je v pořádku on, jestli není na hlavu a ožralej. A ať se nestará, že není malá. Chce jí napsat, že se omlouvá, že o ni najednou měl strach, ale nakonec to smaže, nebude malicherný. Ale pak jí přece jen napíše Rád tě uvidím. Pak si to rozmyslí a mezi slova tě a uvidím vloží ještě slovo někdy. Žádná odpověď už nepřijde. Jde k oknu, zapálí si cigaretu a chvíli se dívá jen tak do tmy. Vyfukuje kouř a ulicí se prožene další policejní auto a světla majáku švihají do noci jako ostré listy vrtulníku. Ole se natáhne, zavře oči, ale pak je hned zase otevře, protože mu píská v uchu. To všechno ty pitomé koncerty. Automat. A pak je ráno a hlava bolí. A tak první, co udělá, je, že polkne prášek proti smrti.
26
Údolí dutých hlav
leden Tohle je můj tajnej deník a já mám angst že jsem v tom a jestli jo tak Helmuta zabiju protože si nedal bacha i když říkal že si bacha dává vždycky což nevím protože už jednu malou fazoli má i když říká že ji tenkrát mít chtěl ale když fotr se svým dítětem není tak ho asi nechtěl ale je fakt že ta jeho bejvalá hadice už od pohledu působí jako namyšlená píča co nikoho nezdraví takže ho trochu chápu že šel. A jestli fakt jsem v tom tak to budu mrtvá taky protože mě mutr na fleku zabije takže z toho jsem dost na nerva. Co se ještě teda stalo: Dost kocovina a taky napadlo hafo sněhu. Včera byla středa a Silvestr a rok 1986 skončil a rok 1987 začal a já nespala doma ale u Helmuta na baráku a pili jsme čučo s alpou čemu Helmut říká alpská vodka a je to fakt humáč z Gurunu. I když jsem na nerva kvůli tý věci už tři dny tak jsem s ním zase spala i když mu někdy nevěřím že mě miluje když už byl jednou ženatej. Byl to můj druhej Silvestr u něj na baráku a mutr jsem řekla že jsme na chatě v Horní Lipový s Marunou a dalšíma holkama ze školy a že tam budou rodiče Maruny takže žádnej angst. Byli tam taky Chaos Tyfus Karla Špekovka Funus a Hlína a ještě hafo lidí co jsem moc neznala asi ze Zlatejch a taky někdo z Písečný a někdo dokonce až z Prahy. Taky tam byl přítomnej Černej i když tam nebyl ale všichni o něm mluvili kde jako je a co dělá i když to nikdo neví a mně z toho bylo chvíli 27
smutno ale jen chvíli. Ožralo se to všechno a někdo taky vytáhnul hulení a Chaos blil z okna do novýho sněhu a když to viděla Karla blila taky a kdybych to viděla já tak bych asi taky blila ale já už prej byla tuhá. Domu jsem došla po svejch zrovna na oběd a mámin chlap vařil ovar protože to u nich doma byla tradice ale já to jíst nemůžu jak se to klepe takže chleba s máslem a hořčicí taky dobrej. V bedně mluvil Husák a mámin chlap říkal že je zajímavý jak mluví napůl česky a napůl slovensky a že přitom je nejvíc zajímavý že nikdy nic neříká a pak ještě řek že Husák ani nemluví ale spíš jen husákuje. Husák teda dál husákoval a mně bylo dost šoufl tak jsem si šla lehnout a neřekla mutr že jsem možná v tom protože tenhle můj angst jsem jí neřekla ještě nikdy.
Taky mě furt bolí krk z loňskýho Černobylu co to u nás zmastil víc než jinde a skoro všichni lidi maj problémy a žerou prášky. Taky jsem na Silvestra poprvé vyzkoušela foťák kterej jsem našla pod vánočním pařezem od chlapa mý mámy. Má ho moc ráda a on je vlastně fajn. Foťák je rusáckej a jmenuje se Zenit a Helmut mi řek že to je okopírovanej německej foťák protože Rusáci nikdy nic nevymysleli a všechno okopírovali dokonce i komunismus Lenin přivez vlakem z Německa okopírovanej od Marxe. Když jsem fotila tak Chaos chtěl abych vyfotila jak líbá Hlíně prsa tak jsem to vyfotila ale teď teda nevím kde mi to vyvolaj.
Jo! Byli jsme den před Silvestrem na návštěvě u omy v Adolfovicích. Má tam tu nejmenší chalupu na světě 28
hned nad potokem a bavíme se spolu německy i když mutr německy mluvit nechce protože se za to stydí že je Němka a můj brudr kterej je mý dvojče taky moc ne. Radši se učí rusácky. A chlap mojí mámy německy neumí ani kváknout i když se jmenuje Müller. Ale já se za to nestydím protože mi je to šumák a německy mluvím a vím že tím všechny štvu a provokuju a to je taky ono a pank a naše úča přes němčinu mě má ráda jako asi jediná úča. Oma mi dala kilo a teď už jsem unavená a jdu spát.
Taky přemejšlím že tajnej je asi každej deník a že jsem to nemusela psát. Nebo by měl bejt. Nebo ne. Tak nevím. Ale tenhle tajnej teda je. Tak to tak nechám a jestli mi do něj poleze dvojbrudr uříznu mu koule. A píšu ho proto že se mi v poslední době dějou a zjevujou divný věci. Tak to chci psát protože mi to nikdo nevěří a Helmut se mi směje.
Letos mi bude sedmnáct ale to až 15. září ale už teď se těším. A jsem Nancy. Vymyslel to Helmut podle ostrý Nancy která chodila se Sidem ze Sex Pistols což je kapela kterou milujem a oni se dost taky milovali a on ji zabil někde v hotelu a Helmut řek že to je osudová láska stejně jako ta naše láska a že mě radši zabije než že by o mě přišel. O jejich příběhu mluvili v rádiu na Polácích. Helmut jinak taky není Helmut jmenuje se Petr Mikeš ale je to Helmut kvůli tý patce a vyholenejm vlasům pod ní. Všichni si dali nějaký předsevzetí ale já si žádný nedala protože mi to přijde na hlavu. A teď už jdu spát. 29
Napadnul další sníh a jsou ještě prázdniny a brudr šel s máminým chlapem na běžky na Šerák a tak jsem se brudrovi trochu podívala do šuplíku a do věcí ale nic zajímavýho jsem nenašla jen holky v podprsenkách vytržený z Quelle uložený v sešitě s obrázky letadel. Odpoledne jsem v krámě potkala Helmutovu bejvalou a trochu mě zamrazilo protože nevím jestli ona ví že teď Helmut chodí se mnou. Ale ona šla dál a tvářila se nasraná jako všechny ty baby ve frontě na pomeranče. Šla bych za Helmutem hned ale mutr mě hlídá a chce abych s ní uklízela po Vánocích. Takže jsem uklízela a v televizi pak kraviny.
Včera jsem na chvíli zdrhla. Jsem řekla že jdu k Maruně dělat úkol z matiky ale šla jsem na barák za Helmutem. Neřekla jsem mu že mám angst že jsem v tom protože jsem měla angst co by řek on. Ale jestli jsem v tom tak ho zabiju čestný pionýrský nebo spíš čestný pankerský.
Neděle je nejdebilnější den v týdnu a nejdebilnější neděle je vždycky ta neděle kdy se druhej den musí po prázdninách do školy. Brudrovi to je pekáč čte si ty svý knížky o letadlech a kosmonautech a válkách a je v klidu. Furt jsem to nedostala.
Jsem v tom. Na betonovej beton. Maruna mi poradila svařený víno tak jsem si ho tajně doma udělala než přišla mutr z práce a byla jsem pěkně zmaštěná a mutr na mě řvala a šermovala zákazama takže porušila svý novoroční předsevzetí že se k sobě budem chovat celej rok hezky ale i tak letos trhla rekord. Ale hlavně furt nic. Helmut maká někde v lese a stejně by mu to určitě bylo ganc egál kdyby to věděl že jsem v tom protože už jedno dítě přece má a taky mu to je ganc egál.
Furt nic. Ty krávo s nohama do nebe… Panika. Pomáhala jsem mutr odstrojit pařez a ona se ptala co mi je že jsem tak protivná tak jí říkám že na mě asi leze chřipka.
Uf. Dostala jsem to!!! Ale Helmuta stejně zabiju protože ty nervy jsou na zabití. Taky jsem nechala vyvolat fotky u fotografa i když správnej fotograf si to všechno dělá sám a něco je mázlý ale jinak gut. Ta fotka jak Chaos líbá Hlínu na prsa mázlá není tak přemejšlím jestli si ho ten fotograf při vyvolávání nehonil.
Písemka z matiky jako pěknej dárek do novýho roku. Furt jsem to nedostala a tak se dost nervuju a Maruna mi poradila horkou koupel tak jsem z vany vylezla až po hodině celá rudá a všude pára ale ani potom jsem to nedostala.
Maruna mi u nich doma vyholila po stranách hlavu protože mi to zarůstalo a Helmut to má taky vyholený ale mutr je nasraná protože jsem jí slíbila že kohouta už nosit nebudu. Takže scéna a mutr tasí zákazy že s pankáčema se tahat nebudu nebo ať si táhnu z domu tak jsem se šla sbalit že táhnu ale věděla jsem že až budu na chodbě že za mnou poběží a ten její chlap ji pak bude uklidňovat a dvojbrudr mi bude říkat že jsem blbá píča.
30
31
Tak jsme se trochu v pokojíčku porvali a on mi ještě řek že smrdím tak jsem mu řekla že vím že si ho tajně honí v koupelně nad obrázkama vytrženejma z prošlýho katalogu Quelle což je to jediný co nám naši příbuzní ze Západu pravidelně posílaj asi abysme měli vzteka jak se maj a my ne. A že to na něj prásknu naší mutr. Takže hádka a boj.
V noci za mnou přišel Černej a bylo hezký ho mít u sebe. Takže jsme se mazlili a pak mi bylo smutno když šel pryč a byl to jen sen a já doufám že brudr spal a nedíval se při tom na mě jinak ho zabiju. A pak mi to nedalo a šla jsem k oknu. Sněžilo a mezi autama jsem viděla procházet velký zvíře se svítící hlavou což jsou přesně ty věci co mi nikdo nevěří a co se mi dějou.
Hospoda Beseda kde seděli dva Rusáci a chlapi nechtěli aby jim Jožin nalil ale on je měkkej a tak jim ty vodky dal a na hajzlu do jednoho Rusáka Chaos strčil takže si pochcal boty a chtěl se rvát a pak se šlo k Helmutovi radši na barák. Poslouchali jsme HNF a snili o pankovým převratu kdy v rádiu budou hrát jen HNF a Pistole a ne Gotta a Davida a všichni lidi budou na ulici taky pankáči ale co pak budeme my to nevím. Vyhulili jsme všechny mý stařeny a jeho marsky. A Helmut mi řekl že se k němu můžu nastěhovat jestli chci a že si mě klidně vezme a naštěká mi do boudy jestli chci protože šestnáct už mi bylo tak do toho mý mutr je hovno. A já mu řekla že ho miluju a že dítě s ním chci a tak jsme si to udělali ale já doufám že si fakt dal bacha. 32
Vrátila jsem se domů trochu pozdě takže hádky a zákazy a fakáč. Zdrhnu k Helmutovi.
Neděle na hovno ale šnicl od mámina chlapa dobrej. V celým Jeseníku se už asi tejden nedá dejchat takže jestli neumřem na Černobyl tak se udusíme protože fabriky čuděj a baráky taky a jedině když vylezeš nahoru do lázní tak tam je vzduch lepší a taky pěkně vidíš ten tlustej dekl pod kterým tvý město hnije.
Na chvíli bylo vidět slunce. Oma si vzpomněla že dneska to je tolik a tolik let co někde na rusácký frontě padnul její mladší brudr což je vlastně můj skoro strejda. Vytáhla weltatlas a to místo mi ukázala abych to taky věděla až tady nebude a bylo to docela blízko Černobylu kterej všechno ozářil včetně nás. Karla ale říkala že i tak máme kliku že přímo u Černobylu chcípnul milion lidí že to říkali na Svobodný Evropě a nás jen bolí v krku a máme štítnou žlázu a hrozí nám rak ale že když žerem jód a jiný prášky tak to možná dopadne dobře. Jenže mně jsou tyhle řeči egál.
Kosa jak sviňa. Prostě klendra jak na Bajkonuru a Jes úplně chcíplej a nachcípanej a trochu i já takže mi teče z nosu. Ale stejně tajně po škole hospoda a Helmut kterej je přesně o šest roků a tři dny starší než já mě hladil pod stolem po nohách a pak trochu mezi nima že jsem myslela že na místě umřu. Pak ale přišli cajti a on rychle vypil můj bír a půllitr 33
schoval pod stůl aby nebyl průser takže občanky ven což je na hlavu protože cajti jsou taky z Jesu a jeden chodil s Chaosem na základku a už nás dávno všechny znaj. Nevím proč se Helmuta ptaj kde maká a bydlí a jestli dneska byl v práci což nebyl ale jim to může bejt egál. A mě se ptali kam chodím do školy a proč nejsem doma. To mám čumět na Magion nebo co? Dyť není čtvrtek.
Vízo. Matika za čtyři a čeština taky ale to je tím že mě ta píčoúča taky nesnáší. Jediná jednička je z němčiny protože deutsch muss ich nicht lernen weil ich wie meine mutter und oma deutsche bin a taky po opovi kterej umřel ve stejným roce jako jsem se narodila já na prasklou hercnu u F. L. Věka co běžel v televizi a když nad tím tak přemýšlím tak deutsch umím asi o dost líp než naše úča. Chování dvojka za ty vlasy a koženou bundu po mým opravdovým prvním a posledním tátovi kterou jsem našla ve sklepě a boty a kalhoty a zavírací špendlíky. No a co. Doma kecy a řev a zákazy všeho co snad ani neexistuje takže je na čase fakt vzít kramle. Dvojbrudr samozřejmě samý jedničky takže mistr světa a šel na Kapradí na dydžinu což mu fakt přeju protože z diska bleju a stejně si to neužije protože bude pít s těma svejma gympláckejma slečinkama jenom kolu.
Kámoši ho postavili ke dveřím a pak zazvonili a zdrhli takže brudr se svalil do chodby jako podťatej když mámin chlap otevřel dveře. Průser a taky zákaz všeho na světě a mlčení u oběda ale on stejně nejed a když máma nalila polívku musel jít zvracet a my to slyšeli protože v paneláku slyšíš úplně všechno i souseda nahoře když valchuje svoji starou a heká u toho víc než ona a má u toho taky hlas jako ženská. A večer se mutr ještě od kamarádky dozvěděla že se brudr porval s ožralým synáčkem tajemníka KSČ co se montoval do jeho spolužačky takže další průser a modlení aby z toho nic nebylo ale já jsem mu před spaním řekla že je hrdina socialistický práce a pankáč a že jsem na něj hrdá. Akorát nevím jak chce bejt Gagarin z povolání když se rve se synem tajemníka jestli to jde dohromady.
Herrbrudr návrat až ve čtyři ráno a úplně poblitej takže nepil jen kolu a z toho mám radost a taky jsem mu řekla že je konečně chlap konečně můj právoplatnej dvojbrudr. I když podle mě myslím zatím nešukal. 34
35
Sex Pistols Říkali si Sex Pistols, i když ta kapela byla v jejich době už dávno mrtvá a i když byli jenom dva. Ole a Frank. Sid a Rotten. Říkali si Sex Pistols, a když si na to Ole dneska vzpomene, je mu trochu trapně, ale víc s tím dělat nemůže. Na nic nehráli. Jen u Oleho v pokoji pouštěli muziku naplno a lítali sem a tam a předstírali, že mají v rukou kytary a mikrofony. Postel a psací stůl byly jejich pódium a květináče, co Oleho máma pravidelně zalévala, nadržené holky v publiku. Dupali a skákali po pokoji, kde prý na konci války těžce zranili amerického vojáka, a Ole přísahá, že párkrát v noci na chodbě viděl jeho stín, jak něco hledá, což v tomhle městě patří k věci. Hrát si na kapelu je bavilo víc než modelová železnice. Víc než autodráha. Víc než malování vymyšlených ostrovů a souostroví, což dělal jenom Ole, protože Frank nebo Pražák by to nejspíš nikdy nepochopili. Přes Frankova staršího bratra Torstena se jim podařilo brzy dostat k nejrůznějším deskám a hlavně kazetám, protože svět tehdy stál na kazetách, co se množily mezi sebou. A tak poslouchali punk. A taky německou novou vlnu. A zase punk a The Damned a Ramones a The Exploited a DAF a Die Toten Hosen. Frankův brácha jim řekl, že Sex Pistols neuměli na nic hrát a nakonec se z nich staly opravdový hvězdy. Měli prachy a do postele jim lezly všechny holky světa, až jich bylo tolik, že ta postel praskla a kapela se rozpadla. A tak to udělají zrovna tak. Budou hvězdy. Nebudou umět na nic hrát a do postele jim taky brzy polezou všechny holky světa. Nebo aspoň pár spolužaček. Jasně, to by pro začátek úplně stačilo: Mimi jim dá. A Sandra s Janette taky. A nakonec i Chris36
tiane, co tajně chodí s jedním o tři roky starším gymplákem a je tak pyšná, že by si zasloužila, aby o její nebeskej zadek někdo zlomil pravítko. I ta jim dá. Všechny s nima budou chtít být a postaví se do fronty a oni si budou vybírat. A tak založili první opravdovou kapelu. Chtěli se jmenovat Sex Pistols Zwei, ale nakonec si říkali jenom The S. Bylo jim patnáct a kousek a pořád ve škole seděli vedle sebe. Zkoušeli ve sklepě, co patřil k bytu Frankovy babičky, která v téhle díře přečkala konec války. Nade dveřmi jsou pořád díry od kulek, jak tady nešťastnou náhodou někomu spustil samopal. Sehnali starou kytaru a basu. Místo zesilovače jim sloužil starý magneťák. Zkoušeli taky najít další do party, ale nikdy to neklaplo. Nakonec zůstali vždycky jenom dva. Ole kytara, Frank basa a zpěv. Jako bubeník se jim nakonec nejlíp osvědčil automat, protože do ničeho nekecal a byl na něj vždycky spoleh. A tak se přejmenovali a z The S vznikl Automat. Byl to Frankův brácha, kdo jim řekl, že Die Toten Hosen budou hrát v Plzni. Nebylo to zrovna za zadkem, ale bylo to v Československu. A jim bylo skoro sedmnáct.
Město trubek Teď je Olemu o pár kousků víc. Je chvíli po poledni, bolí ho namožený krk, bere si prášek proti smrti a z prázdných Helsinek se dívá na bulvár. Auta nadskakují po starých kostkách, jako by chtěla odletět někam jinam, na jinou planetu, ale hned se vrací zpátky na zem, aby o pár metrů dál zase nadskočila a pokus zopakovala. A Ole ví, 37
že jediné, co v tomhle městě všem zbývá, je samota a ruce v kapsách, když fouká studený vítr od moře. Opírá se o hnědý naleštěný bar a dívá se na trubky zavěšené ve vzduchu. Táhnou se za okny v nejistých krocích jako obtloustlí tanečníci. Proplétají se korunami stromů, občas se k sobě víc nakloní a přitisknou a na chvíli se zmateně dotknou. Tělo na tělo. A pak jako by si uvědomily, že na ně někdo civí, se zase prudce rozdvojí, klopýtají a funí v třímetrové výšce dál a na křižovatce šplhají do výšky. Nadechnou se a napnou, aby se pod nimi provalily náklaďáky a tramvaje, a pak se zřítí vyčerpaně dolů. Jsou modré a oranžové, nekonečně hučí, chrchlají, město jako by v nich umíralo. V místech, kde jedna navazuje na druhou, z nich ta pomalá smrt kape. Na chodnících se rozlévají kaluže, malá jezírka podzemní vody vyvedená na povrch, co nikdy nevyschnou. Ole si natočí šnyt. A pak na chodníku zahlédne dva nafouklé kočárky, které jsou jen o něco levnější než luxusní mercedes. Tlačí je dvě spokojené vymazlené mámy, jejichž manželé právě odněkud řídí tenhle svět. Někdy je neodradí, ani když jim Ole řekne, že Helsinky jsou kuřácký bar. Když zůstanou, jde to většinou takhle: „Co máte k jídlu?“ „Soljanku.“ „A dál?“ „Zavináče.“ „A jsou z lososa?“ Chytré holky. Ole si uvědomí, že vlastně neví, z jakých ryb se zavináče dělají. „My máme zavináče ze zavináčů.“ „A ta soljanka je bio?“ „Z mý zahrádky.“ „A vegetariánskou nemáte?“
Ole se usměje. „A nic jiného není?“ „Kobliha.“ „Tak fajn. Dvě koblihy.“ „Ale to je jenom dezert k hlavnímu jídlu,“ zalže. „A jaký máte hlavní jídlo?“ „Soljanku, nebo zavináče.“ A tak si většinou dají jen kávu s mlékem. Když to vidí Lena, tak Olemu řekne, že je úplně blbej, že takhle odrazuje zákazníky. Ale pak se tomu sama zasměje. A země pod Helsinkami se zachvěje, skleničky se roztančí a Lena řekne: „Už si to slyšel? Kus náměstí u univerzity zmizel.“ Gabi to bere za něj a Ole s Lenou se tam jdou podívat. Všude policie, hasiči a zátarasy. Na tomhle místě se pálily knihy. Tady se slavil začátek i konec války. Tady se protestovalo a zase slavilo a pak zase protestovalo. Ale hlavně se tu pořád měnily kostky, asfalt, beton a znovu kostky. Ta tenká povrchová slupka poprvé praskla v onu slavnou noc pálení knih. Tehdy tu v řadě stáli studenti s romány v rukou a tváře jim ozařoval vysoký oheň. Sahal až do nebe. Aspoň tak to Ole viděl na jedné staré fotce v knížce, co mu ukázal Frank. Ta jizva pod hranicí se objevovala pořád a zmizela až teď. Kroutí se na dně kráteru, který vypadá jako krvavá jáma po vydloubnutém oku a obnažuje maso tunelu. Ole má chvíli pocit, že na dně zahlédl jazyk. Možná to ale byla jen tryskající voda. A až jámu zasypou, jizva se objeví znovu, protože jizvy nemizí, protože všechno souvisí se vším, jak říká Frank. A i když je máklej, v tomhle má pravdu. V tomhle rozeklaném městě to ani nemůže nikoho překvapit.
38
39
„Tak, ještě pár takovejch děr a můžem tady začít hrát golf,“ řekne Lena. „Ty umíš hrát golf?“ „Je čas se to naučit.“
Venku pršelo a Frankův starší brácha Torsten zrovna otevřel dveře. „Čau, Ole.“ „Čau, vole,“ řekne Ole a natočí mu pivo. Torsten byl punker, pak gotik, pak zase punker a hlavně jejich vzor. Dělal si, co chtěl, a hlavně: uměl to s holkama jako nikdo. Uměl ukecat i ty nejpyšnější sochy. A tak se pod něj jedna socha po druhé bez odporu kácely stejně snadno, jako když házíte jabka do odšťavňovače. Proto holkám Torsten neříkal holky, ale šťávy. A snažil se přes ně ze své země dostat ven do toho jiného Německa. Málem se mu to podařilo. Dohodnul se s jednou o deset let starší ženskou z Brém, kterou taky chvíli intenzivně odšťavňoval při její návštěvě příbuzných, že se naoko vezmou, aby mohl vypadnout. Nakonec z toho ale cukla a on musel jít na vojnu. Torsten hodně četl. Když se to zlomilo, vystudoval, napsal jeden docela úspěšný román, a pak se oženil a už nikdy nic dalšího nenapsal. Jen tunu reklamních sloganů, protože tím se dobře živil. Neuvěřitelně dobře. Koupil si patrový byt s terasou, co je velká jako Helsinky. A nahoře kousek od moře má dokonce menší baráček jen tak na prázdniny. Jeho první ženu si Ole nedokáže vybavit. Ale ví, že jeho
první dítě, kterému teď může být tak dvacet, to vzalo ostře doprava. Vyholilo si hlavu a teď ten parchant sedí za vypálený arabský obchod. „Každej má v životě právo na jeden velkej omyl,“ říká občas Torsten. Když se rozvedl, začal hodně meditovat, a dokonce odjel na dva měsíce do Nepálu. Sám, bez šťáv a bez touhy po nich. Pocitově rozhodnutý čekat, že s ním putování po horách nějak pohne, že se změní, že ho to konečně nasměruje tam, kde bude šťastný a klidný. Doufal, že ho to nějak ozáří a že se stane buddhistou a do konce života už bude nad věcí a nad všemi problémy a nebude chtít slíznout každou šťávu, co projde kolem. Ozářilo ho to, ale asi jinde, než čekal. Když se vrátil, město stínů ho zase hladově spolklo zpátky a dál po svém žvýkalo. Torsten znovu usedl do kabiny svého odšťavňovače a házel pod sebe jedno jablíčko za druhým. Jenže ještě mnohem víc než předtím. Mačkal je úplně hltavě a bezohledně. Drtil a pak zahazoval jako nikdo. „Dvě šťávy najednou, to může být pro vztah problém. Ale tři, to teprve beru jako výzvu,“ říkával. Všechno to byly chytré a krásné holky. Sebevědomé i křehké. Mladinké i starší. Chtěly se kvůli němu sebevraždit, opouštět rodiny a zakládat s ním nové. „Já si prostě potřebuju pokecat. Ne při tom, to jsem nejradši, když se moc nemluví, ale před tím jo. A potom taky,“ opakoval. „Nikdy jim nic neslibuju. Ale ony si vždycky něco slibujou ode mě, to je ten zásadní problém. Ale ne můj.“ Vypracoval si dokonalý systém. Zjistil, že krásné, ale zároveň chytré holky člověk nejčastěji potká na literárních čteních.
40
41
Bitvy u Kurska
„Chytrý holky čtou. Ale ty, co jdou na čtení, aby viděly svýho oblíbenýho autora, co na ně stejně nebude mít čas, ty už jsou otevřený, jako stránky jeho knížky. Zajdeš a máš. Pokecáš, vymačkáš, ještě chvíli pokecáš a jdeš.“ Mačkal šťávy tak dlouho, až ho ulovila Jule, co podobným způsobem na literárních čteních lovila chytré a hezké chlapy, což Torsten přes všechny průsery pořád byl. Jule je statná mohutná holka. Mašina na děti na dvou nohách s trochu drsným hlasem, která ví, co chce, a trochu připomíná tank. Dokonce jí chvíli tank říkali. Torstena přimáčkla ke zdi a vymáčkla z něj dvě děti. Ale Torsten chodí na čtení dál. Míň, ale chodí. A Jule to ví, takže se u nich doma odehrávají pravidelné tankové bitvy jako u Kurska, které nikdy nejde vyhrát. Torsten se do Helsinek občas přijde nadechnout před dalším bojem. Jako právě dnes odpoledne. „Každej má v životě právo na jeden, maximálně dva velký omyly,“ říká o bitvách s Jule. Objednává si ještě jedno a Ole přemýšlí, kolik omylů asi nasekal on sám a jestli všechny omyly byly jen jeho. „A jak ti to vlastně jde s tím tvým rozhodnutím nešukat?“ „Nemůžu si stěžovat.“ „Na co?“ „Mám hafo volnýho času. A žádný problémy.“ „Tak to je punk.“ To je punk. Ole si vzpomněl, že tuhle Torstenovu větu si tenkrát s Frankem ukradli pro sebe a používali ji jako slogan. Všechno dobré bylo punk. Holky. Jídlo. Pivo. Odvaz. Svoboda. Nářez. To všechno bylo punk. Říkali si to i tenkrát, když na hlavním nádraží nasedli na vlak a vyrazili s Frankem na výlet do Plzně.
42
Český ráj Ole už v Čechách jednou byl, jako kluk s rodiči na týden u jinolických rybníků. Jeho rodiče se v kempu seznámili s jednou českou rodinou. Jmenovali se Munzarovi, neměli děti a pocházeli z východních Čech, z městečka, kam to od kempu nebylo víc než patnáct kilometrů, ale oni na dovolenou jezdili v létě vždycky sem. Když si Ole na pana Munzara vzpomene, vidí široké, věčně orosené čelo a hlavně mohutné břicho, co je tak velké, že by se na něm dalo odehrát mistrovství světa v ledním hokeji. Akorát že by to bylo do kopce. Nebo z kopce. Skrz bílý nátělník prosvítala dlouhá tlustá jizva po operaci žaludku. Jako by mu ho v nemocnici nerozřízli skalpelem, ale autogenem. Tím autogenem, který pan Munzar tenkrát jeho tátovi pomohl sehnat, když na přejezdu urazili Honeckerovi výfuk. Pan Munzar měl ve vedlejší vesnici známého a ten měl taky známého a ten měl svářečskou soupravu a dovedl Honeckera uzdravit. Večer se to u táboráku zapíjelo, Oleho táta a pan Munzar si lámaně, ale vášnivě celou dobu povídali o autech a vzniklo z toho východočesko-východoněmecké přátelství na skoro věčné časy. Ole si vzpomíná, že hned u kempu vyrůstaly z borovicového lesa žluté pískovcové skály. Jedna vypadala jako obří vztyčený penis a lezli po ní nejen nadržení sebejistí horolezci, ale i krásné odvážné lezkyně v krátkých trenýrkách a s bosýma nohama. „Tohle je český ráj,“ zaslechl jednou Ole postaršího německého turistu. V ruce držel pivo v kelímku a stejně jako pár dalších chlápků, Čechů i Němců, si clonil rukou slunce a díval se, jak zadek blonďaté horolezkyně právě zdolává vrchol. „Kam se na tohle hrabe Saský Švýcarsko. 43
Tam jsou ty skalní stěny tak vysoký, že vidíš prd. Ale tady vidíš všechno.“ Ten vrchol si Ole pořád pamatuje úplně jasně. Stejně jako ty hloupé věty. Jiné zážitky, pro jeho život možná mnohem důležitější, si ale nevybaví. Ztratily se někde mezi těmi borovicemi.
Češi z Českého ráje jeho rodiče několikrát navštívili. Mělo to něco do sebe. Přijeli naleštěnou červenou škodovkou vždycky před Vánoci, aby nakoupili, co u nich nějak nebylo k mání. Paní Munzarová Oleho i jeho sestru pokaždé pořádně ocucala a pohladila. Ole si vzpomíná, jak jeho rodiče byli vždycky před každou návštěvou nervózní, nedokázali jim ale nikdy říct ne. Máma běsnila, všude uklízela a trochu nadávala, protože před Vánoci toho bylo nějak moc, a to platí všude na světě, kde se na ně věří. A teď do toho ještě návštěva. Máma kupovala o něco víc toaletního papíru, protože zjistila, že Češi ho vždycky spotřebovali za celou armádu, což je neotřesitelný fakt pořád, protože v tomhle je přeborníkem i Pražák. A pak najednou Češi stáli ve dveřích. Pan Munzar vždycky přijel v obleku, košili a kravatě. Jeho paní Alena v hezkých šatech, mnohem hezčích, než kdy měla Oleho máma. Jako by jeli někam na svatbu a ne na návštěvu a nákupy. A tak máma taky chtěla, abychom se všichni hezky ustrojili. Pak se vrhla na paní Alenu, jako by to byla její letitá kamarádka, ta nejlepší kamarádka na světě, o níž všechno ví a ona ví všechno o ní.
Najednou bylo vidět, jak moc se na ni těšila. Oleho táta třásl panu Munzarovi mohutně pravicí a kamarádsky ho plácal po zádech. Ještě dnes si Ole vybavuje silnou vůni parfému paní Aleny, jak zalila jejich byt jako povodeň a v záclonách byla cítit až do jara, ať máma větrala, jak chtěla. Ole vlastně doteď neví, proč ta velká vřelost, kde se vzala a proč nemizela. Možná to bylo tím, že pan Munzar tátovi vždycky přivezl něco, co se nedalo sehnat. A pak tu taky byli komunisti a Rusové, společný nepřítel. Češi neuměli německy a Oleho rodiče ani slovo česky. Společně dali dohromady dvacet slov v ruštině. Ale pan Munzar naštěstí vždycky přivezl basu piva a Oleho máma napekla vepřové s bramborovými knedlíky a zelím. Jídlo a pivo se v žaludcích spojily a brzy mluvily za ně. Táta a pan Munzar po pivu pili žitnou a najednou si rozuměli, jako by spolu chodili už do školy. Povídali si o revolučním modelu trabantu, co nikdy nevznikl, o nové škodovce a pak také o vozech formule 1. A paní Alena s mámou si vyprávěly zrovna tak, i když piva pily jen trochu a žitnou vůbec. Tuhle proměnu, tenhle pád jazykové bariéry Ole nikdy nepochopil. Kdyby na to přišel, mohl by si otevřít nějakou speciální jazykovou školu a vydělal by majlant. V kuchyni najednou bylo děsné vedro. Všichni si prohlíželi fotografie z té slavné společné dovolené, která je spojila, a potom zpívali české i německé lidové písně, zařízli špek jako malý zákusek, otevřeli ještě jednu lahev žitné a máma s paní Alenou si vzaly kabáty a šly raději nakupovat vánoční dárky. A když se vrátily s plnými taškami cukrovinek domů, spal Oleho otec na gauči u televize, kde běžel nějaký západní zábavný program, a pan Munzar klimbal v křesle
44
45
Návštěvy
a v klíně držel manuál k otcovu Honeckerovi rozevřený na stránkách, kde byl nákres motoru. Co s nimi je teď, Ole neví. Nevědí to ani jeho rodiče. Od převratu nepřijeli a výměnný obchod skončil.
Směr Plzeň První oficiální koncert Die Toten Hosen v komunistické zemi je prostě povinnost. Ze školy se tenkrát Ole s Frankem prostě ulili. Frankův brácha Torsten nakonec nejel, i když to byl on, kdo to celé hnal dopředu. Z velkého starého knoflíku si udělal vlastní placku, na kterou fixem napsal Die Toten Hosen. Jenže pak vjel na kole do tramvajové koleje, přelétl řídítka, zlomil si dva přední zuby a na nohu dostal sádru. Byl hodně smutnej, ale sádra mu aspoň dala pořádnou punkovou přezdívku: Gyps. Frank slíbil, že Torstenovi přiveze podpis kapely. Jeli vlakem každý naložený v jednom okýnku. Vykláněli se ven a trhali listí ze stromů. „To je punk!“ „To je punk!“ „Kurva jóóó!“ „Sex Pistols!“ „Die Toten Hosen!“ „Chlastat!“ „Hulit!“ „Na věky!“ „Amen!“ Řvali vyklonění z okýnek a vítr jim slova rval rychle od úst. Rozmetal je na malinké částečky, co se pak za vlakem sypaly na trať a na rozpáleném štěrku rychle tály. 46
Ole si nedokáže přesně vzpomenout, jestli křičeli zrovna tohle. Možná to bylo něco jiného, dokonce dost pravděpodobně, ale určitě něco řvali, protože to se v takových chvílích přeci dělá. Vzpomínky jsou kaše, někdy řídká, jindy hustá. Nikdy ne celé věty, ale jen poztrácená písmena na dně talíře, kde nakonec číhá vždycky jen vlastní rozsypaný a překvapený obličej. Možná to bylo trochu jinak. Hlavně to pořád ještě byla hra. I když si na to ve zkušebně hráli, v té době ještě punkery rozhodně nebyli, a ani tak nevypadali. Opravdové punkery z nich udělalo teprve Československo.
47
Údolí dutých hlav
únor Mrzne a všichni si přejou aby byly uhelný prázdniny což by bylo gut. Co si pamatuju tak byly jen jednou a to jsem ještě byla malá a táta tady ještě taky byl.
Zahrozila písemka z ruštiny takže jsem to ráno u školy zahla k doktorce že mě bolí krk což je fakt protože mě bolí furt. Prohmatala mi ho tak že mě bolí ještě víc slíbila nový prášky ze západního Německa a poslala mě na rentgen a krev a tvářila se vážně a taky to napsala v dopise mutr ale já tam půjdu až bude zase hrozit nějaká písemka. V čekárně jsem potkala Marunu a Evu který měly z ruštiny taky lufta.
Krk mě bolí furt ale to možná všechny. V lese po Černobylu svítily houby a zvířata a dost možná i lidi jak sem vítr zanes ten radiovej prach víc než kam jinam protože všichni musej brát prášky na uzliny a krev a štítnou žlázu protože ji od tý doby mají zvětšenou. Tyfus říká že všichni chcípnem že to říkala jeho máma která je zdravotní sestra a že pár lidí už na raka chcíplo nejen v Jesu ale i ve Zlatejch Horách a taky v Český Vsi. Ale to všechno je přísně tajný.
48
Neděle. Depku z dalšího tejdne a školy chytám už odpoledne u filmu pro pamětníky a úplně největší když je večer nedělní chvilka poezie. Brudr čumí s našima na německej krimiseriál na Polácích a její chlap říká že bez Poláků by člověk televizi nemusel ani mít což platí i o rádiu protože já v pokojíčku ladím Trujku a zrovna hrajou Dezerter a myslím si že Poláci jsou šťastnější než my i když mají taky komunismus. V Polsku jsem nikdy nebyla i když to je do Glucholaz jen kousek protože hranice jsou z naší strany zalígrovaný a může se tam jen na pozvání ale my tam žádný příbuzný nemáme takže tam nemůžem. Naši příbuzný po omě jsou zasunutý v západním Německu ale tam jet taky nemůžem a oni na nás stejně házej bobek. A dvojbrudr furt nejde tak se přikreju dekou a myslím na Helmuta. Ale pak mi do tý představy vleze Černej takže z toho mám v hlavě trochu bordel.
V bedně slovenská inscenace kde zase chcíp pes jak říká mámin chlap. Všechny holky ve škole se chtěj co nejdřív vdát a mít chlapa jako je Zounar ze seriálu a s ním nejmíň pět fazolí a barák se zahrádkou nebo aspoň byt tři plus jedna v paneláku jako máme my. Hlavně co nejdřív nejlíp už zejtra.
Nuda nuda nuda takže mě nebavilo nic psát a radši jsem vandrovala do mýho brudra proč chce jít na vojenskou školu jestli není máklej. Byla jsem na tom rentgenu a doktorka mě chce poslat na další. Kurva krk.
49
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
